Vítej, návštěvníku!

Generál Exeter vystoupil ze služebního auta a rozhlížel se. Před ním se tyčily hradby Atanoru. Za ním se vznášely konstrukce lehké jako pavučina, klenoucí se přes propasti a opřené o několik pilířů. Všechno průhledné jako ze skla, jako zhmotnělý sen.

Řidič si nebyl jist, zda jej taková silnice vůbec unese, ale všichni, kdo po těchto mostech kdy jeli, se shodovali, že ano. Ta silnice pokračuje dál do Kingtownu, je celá z umělé hmoty hladké jako sklo a pevné jako ocel. Na takovém povrchu auta snadno dosahují rychlosti dvě stě mil za hodinu, možná i víc. Což zní nebezpečně, ale některá auta jsou zařízená tak, že se upnou na středovou čáru a sama se drží na silnici bez ohledu na řidiče. Teprve na konci upozorní, aby se ujal řízení člověk.

Vojenští odborníci prozkoumali těch pár vozidel, která objevili v Indiopolisu. Shodli se, že jsou to neuvěřitelné kombinace všeho možného, které mohly fungovat jen vypětím vůle. Řadu zařízení vůbec nepochopili, zapnout je nedokázali a často je při výzkumu poškodili. Exeter už vydal směrnici, že výzkumy je nutno konat maximálně opatrně, zvláště u zařízení ne zcela pochopitelných. Nevylučoval, že jsou skutečně sestrojené tak, aby se při chybné manipulaci sama zničila.

Teď si prohlížel hradby a věže Atanoru a uvažoval, zda je také tato pevnost postavena tak, aby ji bylo možno zničit. Viděl zánik Citadely, Zlatého paláce malé princezny Tery. I s majitelkou, bohužel. Její smrt si nepřál; naopak, chtěl s ní ještě jednou mluvit, až ji vojáci zajmou.

Teď přišel vyjednávat s její matkou.

„Zabušte na bránu, seržante!“ nařídil řidiči.

Voják přistoupil k bráně, ale počínal si velmi opatrně. Zvedl ruku, aby zabušil na mohutnou kovovou bránu, zdobenou fantastickými zvířaty, ale než se jí dotkl, otevřela se malá branka v bočním pilíři. Vystoupila dívka, WZ v bílé říze, s vyholenou hlavou. Měla velké černé oči, jinak nic, podle čeho by se dala odlišit.

„Chci mluvit s abatyší Valérií.“ řekl jí generál.

„Já jsem Valérie.“ odpověděla.

Když se na ni tak díval, mohla to být pravda. Na některých fotografiích vypadala právě takhle. Ovšem na jiných...

Usmála se. Na okamžik se proměnila do několika odlišných variant.

Kupodivu, Exetera to spíš uklidnilo, než znepokojilo.

„Jsem generál Exeter.“ řekl.

„Já vím.“

„Přišel jsem vyjednávat.“

„Prosím. Vejdi a buď mým hostem.“

„To není zapotřebí. Co chci, můžu říct i tady před bránou.“

Lehce sklonila hlavu.

„Chci, abyste se vzdali.“

„Chci, abyste odešli.“

„Nevzdáte-li se, zničíme vás!“

„Neodejdete-li, zničíme vás.“

„Nedělejte si ze mne blázny!“

„Ani ty si z nás nedělej blázny.“

Exeter o krok ustoupil a zahleděl se na ni.

Hleděla na něj a usmívala se.

„Dobyli jsme Indiopolis. Chceš zemřít jako tvá dcera?“

„Chci zemřít daleko parádněji.“

„A životy tvých přítelkyň?“

„Nevím. Zkus se jich zeptat.“

„Vím, že vám nezáleží na vlastním životě; ani na jiných?“

„Záleží mi na každém z mých životů. Právě proto nesmím udělat chybu.“

„Taková chyba by byla vzdát se nám?“

„Možná.“

„Kdo může tvoje úmysly zvrátit?“

„Bůh.“

Tehdy Exeter pochopil, že se s ní nedomluví.

„Zahájíme tedy útok!“

„Budu se těšit.“

V té chvíli ho napadlo, jak by se dala situace vyřešit. Kdyby rychle vytasil šavli, která patří k jeho slavnostní uniformě, a probodl ji...

Valérie se usmála. Vztáhla ruku; šavle vyjela z pochvy a skočila jí do ruky. Zlehka přejela prsty po čepeli a usmála se.

„Tos nikdy neslyšel, že zbraně mají být ostré?“

Dotyky prstů změnila čepel ve stříbřitě lesklý břit, ostrý jako břitva.

Pak si ji vrazila do břicha těsně nad klínem. Svoji řízu nechala zmizet, ani si nevšiml jak. Zvolna táhla čepelí vzhůru a rozřezávala se vejpůl; až došla k srdci, to srdce vyjmula a podala mu ho na dlani. Tepny se volně táhly a kapala z nich krev.

Exeter nebyl přecitlivělý, ale udělalo se mu špatně.

„Tím chci naznačit, že mne není tak lehké zabít. Chceš to zkusit?“

Vrátila srdce, kam patřilo, vytáhla šavli a vrátila mu ji. Pak si přejela dlaní po těle a jizva zmizela.

„Nevěřím žádné z tvých iluzí!“

„To dobře děláš.“

Exeter sprostě zaklel. Naznačil řidiči, aby nasedl do auta, skočil do něj také a vykřikl: „Jeďte! Ať už jsme pryč!“

„Ano, pane. To byla hrůza, co?“

Valérie zůstala stát před bránou a sledovala, jak odjíždějí.

Christian se rozhlížel po místě, kde se nalézá. Vypadalo to jako budoár nějaké orientální princezny. Nebo jako budoár, jak si ho představuje někdo, kdo nikdy nic takového neviděl.

Vstoupila Kalypsó, nymfa se zlatozelenou pletí. Vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval z dětství.

„Ah, už ses probudil? To jsem ráda...“

„Já taky. Co se mnou bylo?“

„Byl jsi velmi zraněný.“

„Proč nemůžu pohnout pravou rukou?“

„Nepodařilo se nám plně obnovit funkci. Máš ji... zmrtvělou. Ochrnutou se tomu myslím říká. Chybí tam některé šlachy...“

„Co ještě nefunguje?“

„Myslím, že jinak se mi to docela podařilo. Vybuchlo něco, vedle čeho jsi v té chvíli byl. Nevím, co to byla za věc.“

„Bojovali jsme. Co je s kamarády? Těmi, co tam byli?“

„Nevím. Nepamatuji se na ně. Tebe jsem zaznamenala...“

„Ano, rozumím. Kdy budu moci odejít?“

„Až se ještě víc uzdravíš. Bohužel, hned to nebude. Ale jsi na tom líp než dřív. Myslím.“

„Děkuji. Jsi moc milá.“

„Tys na mě byl taky hodný.“

Chris se usmál. Zkusil pohnout pravou rukou, ale moc mu to nešlo.

„No nic. Budu se uzdravovat.“

Valérie obrátila hlavu k sestře a řekla nahlas: „Kolik?“

Veronika nevěřila, že by nerozuměla její informaci. Přesto opakovala:

„Sedmnáct.“

Valérie hovořila, spíš však pro sebe než pro ni:

„Sedmnáct středisek za těch několik dní. Sedmnáct osleplých zrcadel. To znamená, že se blíží konec.“

„Ještě jich hodně zbývá...“

Dejme tomu, že to vím. Ale sedmnáct přátelských světů podlehlo zkáze. Což znamená, že také my podlehneme. A bude to brzy.

Pořád ještě se držíme!

Valérie ji objala: „Sestřičko, nadešel čas se rozloučit. Měla jsem tě ráda a těším se, až se zase sejdeme. Naše dětské hry...“

„Nepřetržité rvačky...“

Jak sis mě vychovala, takovou mě máš!

Rozmazlený, protivný škvrně!

Diktátorka, která neumí nic než komandovat!

Smrad, kterej si nečistí zuby a neuklízí pokoj!

Podrazácká mrcha, která na mě svádí všecky svý průsery!

Zmetek, kterej mě šmíruje, kam jdu a proč...

Děvka, která se slejzá s klukama!

Zrádkyně, která mně každýho kluka přebere!

Objímaly se a brečely. Až to přerušila Valérie:

„Svolám konvent. Než se holky sejdou, budu ve své kapli.“

Prošla zdí do své soukromé chrámové místnosti. Zhruba ji lze popsat jako vnitřek nesmírně vysoké věže; uprostřed na zemi byl oltář, neotesaný kámen, na němž stála bronzová mísa. Jak vstoupila, impulsem zapálila Živý Oheň. Poklekla, naklonila se a ponořila do Něj tvář, aby jí spálil slzy.

Po všech stěnách až nahoru se táhla spirála pamětních oltářů Sester, které měla ráda a které již odešly. Některou připomínala fotografie, hologram či soška z ušlechtilého kovu. Některé třeba jen útržek látky, knoflík uniformy nebo kámen, nasycený jejich energií. Před každou hořel malý plamínek; nepřetržitá spirála ohýnků, ztrácející se ve výši.

Nejblíž byly ty, které milovala nejvíc. A první dcera Terezka; tu připomínal jen holografický obrázek z doby, kdy jí bylo okolo deseti a s velikým nadšením skládala nejrůznější zkoušky, ať tu nauku potřebovala či nikoliv. Bavily ji zkoušky, testy a dokonce písemky, i když jinak psát odmítala, raději ukládala paměť do kamenů. Většinu zkoušek skládala v jiných světech, v Arminu by si nikdo netroufal naznačit, že něco neumí.

Valérie klouzala očima od jednoho oltáře ke druhému.

Chci se s vámi rozloučit, mé vzdálené Sestry. Jdu do boje; možná se vrátím, ale jistá si nejsem. Tento chrám existuje z mé vůle a až opustím tělo, zmizí. Nevím, kdo vás potom ponese v paměti. Ani kdo si vzpomene na mne. To není důležité. Loučím se s vámi tam, kde jste a těším se, až se opět shledáme na cestách Věčnosti.

Chvíli přemýšlela, co ještě říct. Některé ty obrazy patřily Ochráncům, polobohům nadaným velkou mocí, kteří však tu moc ztratili a podlehli. Jiní byli démoni, jejich charakter byl pochybný, ale osud je postavil na stranu, za kterou bojovala Valérie. Nehodnotila jejich morálku; to by se nejdříve musela zamyslet nad svou vlastní. Taky neměla moc slitování s nepřítelem. Bojovala a vítězila. A ještě není poražená; to by musela být mrtvá.

Konečně řekla: Byl to moc hezký život.

Potom odešla.

Sesterstvo se sešlo ve velké aule kláštera. Valérie vstoupila a přehlédla tu spoustu tváří, zářících v příšeří. Mnohým svítily oči.

Promluvila nahlas:

„Sestry! Většina z vás ví, co se stalo v Kingtownu. Přesto to zopakuji pro případ, že by nastaly jakékoliv pochybnosti.

Přišla Kateřina a oznámila nám, že ochranné pole kolem Ostrova slábne. Já ani nikdo jiný, dokonce ani sami Ochránci nevíme, co je toho příčinou. Ale předpokládám, že důsledkem je také oslabení vnitřního pole, které všechny využíváme. Samozřejmě, k oslabení došlo smrtí některých z nás, bořením či znesvěcováním chrámů, ničením všeho, co jsme vybudovali a do čeho jsme uložili svou energii. Předpokládám, že entropický vývoj bude pokračovat, až se budeme moci spolehnout jen na svou osobní E bilanci.

Vynechte prosím komentáře na téma, jak je vám to líto a jak byste to rády změnily. Všichni bojujeme, abychom náš svět udržely co nejdéle. Vím, že se to v mnoha světech nepodařilo. Vzrušené emoce si ponecháme do dalších životů, pokud nám budou dopřány jako odpočinkové.

Zamýšlela jsem se nad situací a dospěla k závěru. Z tohoto místa a v tomto těle nejsem schopná zjistit ani příčinu oslabení, ani způsob nápravy. Je zřejmě nutné, abych si promluvila s Ochránci tváří v tvář. Což znamená, že budu muset předstoupit před jejich soud a zodpovídat otázky; některé jistě nepříjemné. Nebyla jsem poslušná ovečka a dopustila jsem se řady přešlapů. Za některé jsem byla potrestána, jiné odnesli jiní. Pokud se některá z vás dostane do mého postavení, bude vědět, o čem hovořím.

Slibuji všem, že nebudu vyhledávat smrt. Přesto s ní počítám. Dovolím zlým démonům, aby si se mnou konečně vyřídili účty. Což znamená, že na ně nezaútočím hned, jak postřehnu známky jejich přítomnosti. Jistě jim to udělá radost, ale nepočítám... ne, kašlu na démony a jejich emoce. Zkrátka si budu méně dávat pozor.

Teď co se týče vás. Nechci vám nařizovat, co máte dělat. Každá si musíte rozmyslet, co počít. Doporučuji, aby si ty, které ještě mají chuť bojovat, vytvořily únikové tunely, v posledním okamžiku zdrhly a pokračovaly jinde. Asi budou jiné, které budou chtít zůstat a chránit Atanor do poslední chvíle. Souhlasím, ale pamatujte: je to jen místo.

Padl chrám v Jeruzalémě; jeho kněží byli rozehnáni do světa, aby učili všechny národy. Padl Monségur, Hrad Světla. Je psáno, že na přelomu věků se ponoří do vln moře i Hora Athos, na níž žijí nejmoudřejší z moudrých. Oni se rozejdou do všech zemí, aby tam pozvedli moudrost. Máme snad plakat, že padne Atanor? Kdo přežijete, pokračujte v práci.

Některé z vás pocházejí z přátelských světů. Některé přestaly existovat, nebo byly přerušeny Cesty a uzavřeny Brány. Ty bohužel musí zůstat; ostatním doporučuji vrátit se domů. Rozhodněte se samy, každá za sebe. Já vám mohu pouze popřát štěstí.“

Vnímala, jak se princezny dohadují mezi sebou. Názory byly rozličné.

„Má sestra Veronika se vrátí do Kingtownu. Pokusíme se udržet dvě Brány, do paláce Villablanců a Dunbarů. Wera a Julka budou potřebovat pomoc při obraně města. Podporujte je, jako jste podporovaly mne.“

Zachytila náhlou myšlenku: Ne, Valérie, neumírej! Potřebujeme tě!

Usmála se: „Lidský život není věčný. Žila jsem dlouho a líbilo se mi to. Teď je na čase vydat se na další cestu. Budu muset zjistit, proč nás Ochránci opustili a přestali chránit. Obávám se, že něco vím: i oni vedou válku. Budu jim pomáhat – a těším se, že vy také. Až zvítězíme...“

Nedořekla větu, namísto toho chvíli přemýšlela, než pokračovala:

„Pokyny pro období po případné porážce. Doufám, že někdo dělá zápis.

Po celou dobu existence Atanoru čarodějky udržovaly mentální stav Arminu na přijatelné úrovni. Globální mentální pole, některá lokální a osobní sféry vlivu jednotlivých Sester. V každém případě jsme tlumily možná ohrožení. To nyní pomine. Můžeme očekávat explozi negativních tendencí, zvláště mezi neinformovaným obyvatelstvem. Vášně: touha, hněv, nenávist, chamtivost. Ani vy nejste absolutně imunní. Může se stát, že se vyskytnou komerční čarodějky ovládané různými emocemi. Některé do té míry, že by se vám osobně mohly stát nebezpečné.

Nebudu vám poskytovat žádné odborné rady. Račte se laskavě postavit na vlastní nohy – už jednou. Stejně by to byly rady pouze rámcové, každá bude muset osobně posoudit situaci a přijmout odpovídající závěry. Akorát... Jo, to je asi důležité. Některé jsme si zvykly, že polobozi nám fandí a démoni uctivě uhýbají z cesty. Až do té míry, že když se nám do něčeho nechtělo, dovolily jsme démonům, aby nám sloužili. To už nedělejte, mohli by vás využít, dokonce zneužít. Což se zvlášť týká Sester démonského původu. Mohou to být vaši vlastní příbuzní, kdo si zkusí urvat díl vaší moci.

Ano, je to něco docela jiného, než jsem učila dřív. Částečně, ovšem. Základní fakta platí nadále: WZ je nadána tak velkou mocí, jakou jí poskytuje energetická bilance. Globální pole nám jí poskytovalo přebytek. Ochranné pole kolem Ostrova zajišťovalo, že se sem dostalo málo co. V nouzi se každá mohla spolehnout na Sesterstvo, na svoje muže, na přátele... a tak vůbec. Má ještě někdo pochybnosti, že ta ochrana končí?

Ne, slečny, není to bezva! A už vůbec to není šance dokázat vlastní moc! V minulých dnech padla řada Sester s velkými schopnostmi, vysoce E+! Pokud si některá z vás myslí, že je lepší, je tele a brzo půjde za nimi. Na smrt se netěšte, není to žádná počítačová hra! Všechny podléháme zákonu karmy a žádná nemáme zajištěno, že v příštím životě budeme lepší.

Takže: ty, které přežijí, se budou muset především skrývat. Neprozradit nikomu, co jsou a jak jsou v tom dobré. Možná trpět všelijaká příkoří, ponižování a urážky. Vybudovat si krycí totožnost, žít mezi nepřáteli a nijak nedávat najevo, že jsou lepší. Dokonce ani v případě, že narazí na křivdy, ubližování nevinným, které by mohly odstranit. To je...“

V té chvíli se kdesi za ní otevřely dveře. Vklouzly dvě děvčátka, pilotky wingů – a s nimi jejich strach. Jedna pípla:

„Matko Valérie! Právě odstartovala letadla, stíhačky z letadlových lodí i bombardéry! Letí sem a chtějí na nás zaútočit!“

V té chvíli se ve Valérii vzedmul vztek; bez rozmyšlení vykřikla:

„Pošlete je do Pekla, kam patří!“

Holčičky si vyměnily překvapené pohledy; pak blýskly očima a vypadly.

Valérie se však výbuchem uklidnila:

„V každém případě, měla jsem všechny ráda. A přeju vám, ať zůstanu naživu či nikoliv, aby váš život byl dlouhý a šťastný...“

„Jsem major William Hackley, velitel 14. bombardovací letky! Nechápu, co je tohle za místo a jak jsme se sem dostali...“

„Já jsem Nybbas, dvorní šašek vládce pekel. Můj pán se domnívá, že jsem ten správný, kdo by se vám měl věnovat.“

„Prosím, žádné hloupé žerty! Jsem důstojník a požívám práva válečného zajatce, proto vás žádám...“

„Máš smůlu. Tady jsi hříšník a nemáš žádná práva.“

„Nebudu se bavit s takovým... Žádám, abychom byli co nejdříve propuštěni!“

„To asi ne. Budete tady velmi, velmi, velmi dlouho...“

Valérie byla nádherná. Elegantně se rozvalovala na tygří kožešině, uzobávala ze šťavnatých hroznů vína a zajídala je sladkými koláčky. Ta nejlepší sousta vkládala do úst generálu Exeterovi, který ležel vedle ní.

U velikého stolu, dlouhého přes celý obrovský sál, hodovali důstojníci s chrámovými tanečnicemi. Všechny ty dívky byly nevšedně krásné a sexuálně přitažlivé; ochotně každému nalévaly vína a tulily se k němu. Měly šperky ze zlata a drahokamů, nádherné dlouhé vlasy, šaty jemné jako pavučina a tak krátké, že nedalo žádnou práci jim kamkoliv sáhnout. Žertem se bránily, ale odstrkovaly neodbytné muže pouze symbolicky.

Valérie vlasy neměla, nýbrž paruku ze zlatých nití. Oči měla už tak mimořádně veliké, teď si je ještě barevně podmalovala a protáhla až ke spánkům. Vypadala jako královna Kleopatra ze slavného filmu.

Jednu z dívek vyzval její partner, aby zatančila. Ochotně vyskočila na stůl a začala se na něm vlnit; při tanci postupně odhazovala jeden závoj za druhým, byla jich spousta, ale stále ještě měla něco na sobě. Chlapi šíleli nadšením, snažili se strhnout jí další závoje, ale ať dělali co chtěli, ne a ne být nahá.

„Vaše dívky, má drahá, vůbec nepřipomínají jeptišky, žijící v klášteře!“ řekl generál, sledujíc živou zábavu, „Spíš... nevím, jak to říct...“

„Chrámové tanečnice, můj milý. Dívky, které touží dávat rozkoš každému, kdo vstoupí do našich bran. Zůstaneš s námi a budeš šťastný...“

„Ale tohle není pravda! Je to sen, iluze, přelud... Já ti nevěřím!“

„Proč nechceš věřit tomu, co vidíš, slyšíš, čeho se dotýkáš? Co může být skutečnější než láska, kterou ti nabízím?“

„Nevím. Zdráhám se uvěřit. Cítím, že je tu něco... něco zlého! Co na mne chystáš, čím mi chceš ublížit?“

„Proč mne pořád považuješ za nepřítele? Já tě chci jenom milovat!“

„Dobrá. Jeden polibek – ale nic víc!“

Dovolil jí, aby se k němu naklonila. Její dech opojně voněl.

„Poznáš rozkoš, jakou jsi ještě nezakusil, miláčku...“

Líbal ji. Nebyl to jeden polibek, ale spousta; na ústa, na tvář, na oči, na spánky, do vlasů ze zlatých nití. Zasunul ruku pod její paruku, dotýkal se holé kůže. Vzrušovalo ho to.

„Miluji tě,“ zašeptal, „Víc než svůj život...“

„Tak je to správné...“ odpověděla šeptem.

Pak se její špičáky prodloužily jako jehly. Nalezla jeho krční tepnu, bez bolesti mu ji prokousla a začala pít. Oči jí rudě zazářily...

Exeter zařval hrůzou.

Pak se probudil. Pyžamo měl propocené, po těle mu běhal mráz.

„Díky bohu, byl to jen sen!“ oddychl si.

Spustil nohy z lůžka, vstal, udělal pár kroků a rozsvítil. Na východním obzoru již svítalo, jinak celé město halila tma.

Upřel oči směrem, kde se nalézal klášter Atanor; očekával, že spatří rozlévající se ohnivou záplavu a uslyší výbuchy bomb, ale neviděl nic. Vyčkal ještě nějakou chvíli, přesvědčil se, kolik je hodin, ale...

Oblékl si župan, obul trepky a vydal se co centrály. Na první pohled postřehl zmatek, doprovázející bojové operace. Tak proč...?

„Dal jsem příkaz, aby bombardování začalo ještě v noci!“ pronesl.

Muži k němu obrátili zraky. Jejich tváře vyjadřovaly znepokojení.

„Útok byl zahájen, pane!“ řekl ten nejodvážnější.

„No a co?“

„Všechny letecké formace... nad Atanorem zmizely.“

„Zmizely? Kam?“

„Nevím, pane. Prostě se ztratily z radarů. V jediném okamžiku.“

„Sestřelili je? Viděli jste nějaké výbuchy, oheň na obloze?“

„Ne, pane. Vůbec nic.“

„To není možné!“

„Podívejte se sám, pane. Máme záznam...“

Exeter přistoupil k radaru. Technik přetočil záznam; generál viděl, jak se ze všech stran ke klášteru slétají útočné stíhačky i bombardéry. Potom, bez jakéhokoliv varování, všechny ty svítící body zmizely. Zůstaly pouze věže kláštera, nic víc.

„Můžete mi vysvětlit, kde jsou? Odnesl je snad ďábel do pekla, či co?“

„Skoro to tak vypadá, pane.“

Exeter se nadechl a opět vydechl. Rozhlédl se po důstojnících, ale neměl chuť se jim svěřovat se svými starostmi.

„Až se rozední, vyšlete průzkum. Zjištěná fakta okamžitě hlásit!“

Pak odešel zpátky do svého bytu, aby si dal studenou sprchu.

Opět jel po křišťálovém mostě. Před poslední, největší propastí dal zastavit, přiložil k očím dalekohled a bedlivě prohlížel zdi Atanoru. Ani jediná stopa poškození, ani jediná kulka, která by je poškrábala. Žádné stopy, že by tu havarovalo nějaké letadlo.

„Pane, kdyby nás shodili z toho mostu...“ kouknul řidič dolů do propasti.

„Seržante, kdyby nás chtěli zabít, můžou to udělat kdykoliv. A nedokázali bychom se jim nijak ubránit.“

„Proč tam tedy jdeme?“

„Protože musím vědět, co se stalo!“ vybuchl generál, „Prostě chci!“

Přejeli most a zastavili na tomtéž místě, co včera.

„Vystupte a zabušte na bránu!“ poručil Exeter.

Seržant se vydal k bráně; ale branka už byla otevřená. Exeter očekával Valérii, ale byla to holčička sotva desetiletá, rozpačité děcko s oholenou hlavičkou; nahá, opálená, připomínající spíš divoké zvířátko.

„Tebe poslali?“ zarazil se generál.

„Matka abatyše říká, že se ti mám omluvit.“ píplo děcko.

„Proč? Za co?“

„To jsem byla já.“

Exeter na ni nechápavě zíral. Ona zírala na něho.

„Já jsem Samantha.“ vysvětlila.

„No dobře. Ale proč tě poslali?“

„To já jsem zavinila... odnesla tvoje vojáky.“

„Kam?“

„Do Pekla.“

Pořád ještě nic nechápal. To dítě mluvilo potichu a zdráhavě, zřejmě se ho dost bálo. Asi se líp vyjadřuje telepaticky.

„Co povídáš, že jsi udělala?“

„Matka říkala: vraťte je do Pekla, odkud přišli. Tak jsme to udělaly.“

„Ty – a ještě kdo?“

„Čing a Awala. My jsme Triáda.“

„Hloupost. Nikdo nedokáže zlikvidovat letadla...“

„My jsme Panny.“

„O tom nepochybuji. Jak jste to dokázaly?“

„Vytvořily jsme sférický trojúhelník. Otevřely Bránu a odeslaly všechny ty předměty do nižšího regionu. Ještě dobře, že do Pekla, tam sklouzly... vlastní energií. Nahoru by to bylo těžší.“

„Holčičko, nevěřím ti ani slovo.“

Samantha stála a tvářila se nešťastně.

„Vrať se zpátky a přestaň blbnout.“ doporučil jí.

„My už to nikdy neuděláme. Matka abatyše se trochu zlobila.“

„Nepovídej; a proč?“

„Je špatné posílat hmotné stroje do nižších sfér. Mohli by je zneužít.“

„Jak, prosím tebe?“

„Já nevím. Oživí je. Třeba do nich vloží mozek hříšníka a budou ho mučit, až začne ten stroj řídit. Nebo jen část mozku. Oni jsou nápadití.“

„Oni jsou kdo?“

„Démoni – nebo čerti. Nevím, kam se dostali.“

„Démoni a čerti, to je rozdíl?“

„Čerti jsou křesťané.“

„Ty jsi co?“

„Ariánka.“

Výraz ariánská hereze mu něco říkal, ale hodně vzdáleného.

„Můj táta byl biskup Ariánů. Byl moc hodný. Tvoji vojáci ho zabili.“

„Takže ses chtěla pomstít?“

„My se nemstíme. A vrahem byl někdo jiný, ne ti letci.“

„Víš, kdo?“

„Jistě. Až mě zabiješ, narodím se mu jako dcera a budu ho trápit.“

Generál se rozesmál.

„Děvče, mám pro tebe dva návrhy. Jeden: vrať se zpátky a pošli Valérii. S tebou se bavit nechci a nebudu, tvým řečem nevěřím a... nesmysl. Druhý návrh: odvezeme tě do města a dáme do sirotčince. Dostaneš tam najíst, dáme ti šaty a necháme tě prohlédnout lékařem. Co tomu říkáš?“

Samantha se zamyslela. „Zůstanu zde. Z kriminálu by se mi blbě bojovalo.“

Exeter potřásl hlavou. „Radši zmiz, děvče.“

Samantha s ulehčením vklouzla do vrátek.

„Počkej! Pošleš sem Valérii?“

„Ona se ti nemá za co omlouvat. To jsem opravdu byla já!“

„Chci s ní mluvit, sakra!“

„Ona s tebou ne.“

Zmizela definitivně. Exeter chvíli zíral na hradby kláštera.

„Obávám se, že už nepřijde, pane.“ řekl seržant.

„Taky si myslím. Pojedeme.“

„Děkuji, že jste mne konečně přijal, pane.“

„Cítím ve vašem hlase stín ukřivděnosti, pastore!“

„To bych si nedovolil. Ale žádal jsem o audienci už několikrát...“

„Moji zástupci se vám nevěnovali?“

Pastor se zatvářil, jako by nevěděl, co říct. Raději neřekl nic.

Exeter chtěl položit otázku, ale rozmyslel si to. „Máte nějaké mimořádné problémy, o kterých bych měl vědět?“

„Ano, pane. Existují problémy, a měl byste o nich vědět. Ale nejsou moje, spíše mužů, o jejichž duše mám pečovat. Přibývá jich, a pokud nadále bude, mám obavy o bojeschopnost armády.“

Exeter pochopil, že ten muž nemluví z cesty. Dokonce už tušil, o čem bude řeč. Pokynul: „Pokračujte, otče.“

„Mezi vojáky se šíří... přímo exploze zájmu o náboženství. Tak silná, že přesahuje moje skrovné schopnosti ji jakkoliv usměrňovat. Já vím, měl bych mít radost, je to přesně to, co je mou povinností, ale... to není ten druh zbožnosti, jaký uznávám a jakého si vážím! To je fanatismus, sektářské šílenství! Nevím si s ním rady!“

„Kdo to šíří?“

„Obávám se, že se to šíří samo.“

Exeter se mračil a mlčel. To, co chtěl říct, mohlo situaci jen zhoršit.

„A nejhorší je, že cítím... že tomu propadám i já.“

Generál si vzpomněl na dnešní noc. Nikdy dříve nemíval špatné sny. Nebyl si jist, zda se s nimi má svěřit.

„Jak víte, pane, jsem vrchní pastor celé armády, jsou mi podřízeni další důstojníci a mám propůjčenu hodnost plukovníka. Řeknu vám upřímně, kdybych nebyl v tomto postavení a necítil zodpovědnost, vzdal bych se funkce a odešel někam... kamkoliv. Nevím, co bych dělal, nic neumím...“

„Třeba dělat duchovního někam na malé město?“

„Snad ani to ne. Nejsem si jist, zda mám právo předstoupit před oltář.“

„To snad nemyslíte vážně!“

„Nejen já, pane. I mnozí další, kteří se mnou mluví upřímně. Jiní mlčí, protože nevěří, že bych je pochopil. Ale cítím to z nich.“

„Tedy psychologické problémy? Ztráta víry?“

„Získání víry, pane.“

„Zatraceně, pastore! Chcete říct, že jste do teď byl bezbožník?“

„Pane, můj otec byl venkovský kazatel. Žili jsme na malém městě, otec měl chrám, kázal v něm, křtil, oddával, pohřbíval. Byl to příjemný, rozvážný, šlechetný muž. Míval krásná kázání, dokázal dojmout i potěšit celé shromáždění. Zvláště dobrý byl v utěšování truchlících a opuštěných žen; často se té povinnosti věnoval i přes noc. Nebyl bohatý, ale zámožný, protože svoje peníze rozvážně investoval do spolehlivých akcií. Byl i dobročinný, hlavně dokázal pohnout k dobročinnosti ostatní. Zkrátka, dobrý člověk...“

„Typický venkovský pastor.“

„Jsem jeho nejstarší syn. Od počátku bylo jasné, že i já budu pastorem. Měl jsem dobrou hlavu, úspěšně jsem studoval a otec měl na to, aby mě podporoval. Byl jsem vysvěcen a postupoval na vyšší a důležitější místa. Otec je na mne hrdý. Už je na odpočinku, žije v malém domku u moře a užívá si penze. A sleduje moji úspěšnou kariéru.“

„Stále nechápu, kde je chyba. Jste úspěšný člověk!“

„Vím. Kdybych se vrátil z vítězné mise, mohl bych být jmenován biskupem. Už mi to bylo naznačeno. Ale já nemám právo být biskupem! Dokonce ani nemám právo nikomu nic říkat o Bohu – doposud jsem ho neznal!“

„Myslel jsem, že pastor by měl být věřící!“

„Uvažoval jsem o Něm vždy jako o něčem vzdáleném, odtažitém, něčem mimo náš hmotný život. Zastával jsem solidní, konzervativní, společensky vhodná stanoviska, žádné extrémy. Když jsem studoval, byli tam taky spolužáci... takoví ti na veřejné stipendium. Fanatici, blouznivci, přívrženci extrémních sekt. Lidé, kteří šíleli z lásky k Bohu. Většinou žvanili nejrůznější nesmysly. Odsuzoval jsem je. Teď si já připadám šílený.“

Exeter jej nepřerušoval.

„Chodí za mnou vojáci. Říkají, že nalezli Boha, že si jej zamilovali. Že milovat Boha znamená nezabíjet, neubližovat bytostem, které stvořil. Hlásí se do oddílů, které se spíš než bojem zabývají záchranou lidí. A předtím to byli průzkumníci, členové akčních komand... dokonale vycvičení!“

„Je jich hodně?“

„Dostávám zprávy od podřízených. V každé jednotce se nějaký najde. Píšou žádosti o přeložení, o propuštění z armády. Hlásí se jako nemocní. Někteří přestali důvěřovat velitelům a vojenským kaplanům, chtějí si pomoci sami, nějakým jiným způsobem. Nevím jak.“

„Je to masová záležitost?“

„No právě! Takové případy bývaly vždycky leda jednou za rok; dělali jsme si z nich legraci. Teď se vyskytují několikrát za měsíc.“

„Co si myslíte, že je příčinou?“ ptal se Exeter, i když to věděl.

„Tato země, pane. Obávám se, že jsme vlezli někam...“

„Kam jsme neměli?“

„Kde byl biblický ráj, pane?“

Exeter prudce udeřil klouby prstů o stůl. Pastor sebou cukl.

„A kde je peklo, pastore?“

„Prosím?“

„Otázka. Máte rozsáhlé znalosti. Co víte o Pekle?“

„Peklo... hm, zajímavý dotaz. Podle Bible... víte, vlastně žádné Peklo neexistuje. Slovo Gehenna, které používali židé, se vztahovalo na místo pod hradbami Jeruzaléma, kde se spalovaly odpadky. Proto ty řeči, že hříšníci se dostanou na ohnivé místo, kde budou týráni ďábly...“

„Dneska ráno mi říkala malá holčička Samantha, že se dvěma kamarádkami odnesly do pekla víc než třicet letadel včetně posádek. Matka abatyše se na ně rozhněvala a mírně je pokárala!“

„Pane, řeči nějakého dítěte...“

„Ta letadla skutečně zmizela. Jako by je něco sfouklo z oblohy!“

„Vy tomu věříte?“

„Vy jste o tom ještě neslyšel?“

Pastor sklopil oči.

„Jak si to vysvětlujete?“

„Já si to nevysvětluju, pane. Snad rozvědka nebo tajná služba...“

„Pastore, chci vám položit jasnou otázku a očekávám jasnou odpověď. Existuje někde na světě místo zvané Peklo, kam mohla zmizet ta letadla?“

„Ne! Ano... já nevím. Všechny důkazy mluví proti. Ale...“

„Hm. Je možné, aby nepřítel měl s těmi... bytostmi kontakt?“

„To jsou složité teologické otázky...“

„Odpovězte!“

„Víte, Templáři... to je divná parta. Satan Ďábel je nepřítel lidstva, to je... základ našeho učení. Oni to tak nevidí. Podle nich je Satan Ochránce trůnu Božího, který hlídá, aby do Ráje nevstoupili nehodní. Proto ohrožuje hříšníky, proto jim nabízí různé věci, proto mluví proti Bohu... pokud to všechno skutečně dělá. To jsou takové... jemné významy.“

„Templáři uctívají Ďábla?“

„Neuctívají. Dokonce bych řekl, že se před ním chrání daleko důsledněji, než my. My mu každou neděli veřejně nadáváme z kazatelny, ale jeho nabídkám ochotně podléháme. Oni si uvědomují, co dělá a proč, dávají si pozor...“

„Počkejte okamžik. Teď mluvíte o Ďáblovi jako o osobě nebo o představě?“

„Pro nás je představa, nějaké vzdálené, nepochopitelné Zlo. Pro ně je to prostě nějaká bytost, se kterou obývají stejné území a musejí reagovat na jeho činy. Pokud možno rozumně, bez zbytečného vzrušování.“

„Takže věří, že Satan Ďábel je skutečná osoba. Viděl ho někdo?“

„To ne. Nedá se vidět, je to jen stín temnější než sama tma...“

„Takže ho viděli! Mluvili s ním?“

„Jejich záznamy říkají, že ano.“

Exeter vzdychl. „O jejich umění vytvářet iluze jste slyšel?“

„Ano. Beru je v úvahu.“

„Takže...?“

„Generále, klidně věřte, že ta letadla holka odčarovala iluzí.“

„Kdežto vy věříte čemu?“

„Přijměte prosím moji rezignaci, generále.“

„Nepřichází v úvahu!“

„Potom uvěřte, že se naši piloti i s letadly propadli do Pekla.“

Exeter dvěma ráznými kroky přistoupil k oknu, odvrátil se a hleděl ven.

„Chci je zpátky!“ řekl potom.

„Pane?“

„Jste pastor, služebník Boží! Tak s tím něco udělejte!“

„To nedokážu. Jsem nehodný služebník Boží! Je mi líto!“

„Bojujeme tady proti ďáblovi?“

„Obávám se, že spíš proti Bohu.“

„Myslí si to ještě někdo další?“

„Tak asi polovina armády. A každým dnem jich přibývá.“

„Přejděte do protiútoku! Odhalte jejich ničemné rejdy! Ti lidé jsou přece pohané, kacíři, odpadlíci... Vymyslete si něco!“

„Právě to bych nerad dělal. Přestože jsem si celý život něco vymýšlel. Ne, to není pravda. Opakoval jsem výmysly jiných a nepřemýšlel nad nimi. Až teď se pokouším přemýšlet. Stejně jako naši vojáci.“

Exeter se zase obrátil k oknu. Nějakou chvíli uvažoval.

„Kdybych vás teď dejme tomu vyměnil. Poslal domů, s vyznamenáním, poděkováním a tak... Když požádám o nového duchovního správce, domníváte se, že také podlehne ideologii nepřátel?“

„Pravděpodobně, pane.“

„Za jak dlouho?“

„Počítám dva, tři měsíce. Pokud bude tak slabě věřící jako já.“

„Ale já potřebuji někoho si silnou vírou!“

„Tu mají oni, pane.“

„Potřebuji muže se silnou vírou, oddaného naší věci!“

„Sluší se poslouchati Boha více než lidi, generále.“

„Tím chcete říct, že na naší straně jsou jen hříšníci a zpustlíci? A že ti nakonec skončí v Pekle?“

„Co na to mám říct? Kladete mi obtížné otázky, pane... a já...“

„A vy jste slabé víry. Co uděláte, až se vrátíte domů?“

„Nevím. Nemám jasné plány...“

„Co byste chtěl dělat?“

„Myslíte, kdybych si mohl vybrat? Vrátit se domů, do města, kde jsem se narodil. Omluvit se všem lidem, co tam žijí. Vrátit jim peníze, které jsme od nich dostali, otec i já. Říct jim, že jsme je celá ta léta vůbec nevedli k Bohu, jen jsme jim lichotili, že jsou na správné cestě. Opravit školu, postavit nemocnici... podporovat všechny dobré a správné věci.“ Pastor se na chvíli odmlčel, „A hlavně: už nikomu neříkat, že já vím, co je správné. Jenom prosit Boha, aby mi odpustil.“

Exeter chvíli bubnoval prsty na sklo.

„Jenže já vás nepustím, plukovníku. Vstoupil jste do armády jako vojenský specialista; máte svoje povinnosti a budete je plnit, jak nejlépe umíte. Jak vám já jako váš nadřízený rozkážu. Jasné?“

„Ano, pane.“

„A já vám přikazuji: nalézt argumenty, které jasně všem vysvětlí, že jsme v právu. Že všechno Zlo je na straně nepřítele, a když proti němu bojujeme, chráníme Boha a hodnoty civilizace. Rozumíte?“

„Ano, pane.“

„Budu vaši práci důsledně kontrolovat a zjišťovat výsledky.“

„Ano, pane.“

„Uděláte to?“

„Dle rozkazu, pane.“

„A myslíte, že to bude mít odpovídající výsledky?“

„Ne, pane. Nevím, co udělá protivník.“

Exeter zamručel. „Děkuji vám za upřímnost, pastore. Máte ještě něco?“

„Děkuji vám za ten rozkaz, pane. Kdybych se musel rozhodnout sám...“

„Můžete jít.“

Exeter osaměl. Se všemi svými stíny.

Opět bylo ráno. Generál se probral ještě před svítáním, probudilo jej dunění děl a vzdálené výbuchy. To bylo v pořádku, takovou muziku poslouchal rád. Obrátil se na druhý bok a v polospánku je sledoval.

Když dospěl k názoru, že už neusne, vstal. Osprchoval se, řádně se oblékl a odešel do centrály. Tentokrát ho včas zpozorovali a ztuhli v pozoru; Exeter poděkoval a zamířil k veliteli směny.

„Jak to vypadá, kapitáne?“

„V pořádku, pane. Útok probíhá od třetí hodiny ráno. Dělostřelectvo, raketomety, bombardéry...“

„Výtečně. Činnost nepřítele?“

„Minimální, téměř nulová.“

„Škody na hradbách?“

Tentokrát kapitán neodpověděl tak suverénně. Spíš zaváhal.

„Nebyly hlášeny.“ řekl jiný důstojník.

Exeter nedal najevo rozmrzelost. „Jsou to pevné hradby.“ řekl.

Prohlížel si tváře všech přítomných důstojníků. Vyjadřovaly služební horlivost; což bylo v pořádku, tak se mají důstojníci tvářit. Je některý třeba nespolehlivý? Má strach? Jak to poznat, když to nijak neřekne?

„Zkontroluji útok sám.“

Přistavili mu terénní džíp. Druhá možnost: vrtulník, ale nebyl si jist, že by obránci odolali pokušení ho sestřelit. Ne snad Valérie, ale ty holčičky na létacích křídlech. Nejsou zákeřné, pouze hravé a nezodpovědné; co kdyby ho poslaly do pekla za jeho letci?

Při té myšlence si uvědomil, co se mu v noci zdálo. Nějaké sklepení, temné a hrozivé, hoří v něm spousta ohňů a jsou tam kovové vany, připomínající pivovarské várnice. Ohavné místo!

Pokusil si vzpomenout na detaily, ale místo nich si vybavil hloupý vtip:

Čert, vysoký štíhlý muž temné pleti, s rozježenými štětinami na hlavě, ze kterých trčí rohy. Příšerná zvířecí tvář, dlouhý červený jazyk, tesáky. Na levé noze kopyto, v ruce vidle. Výraz naprosté ničemnosti.

V té kovové vaně seděli namačkáni muži, nazí, jen s leteckými čepicemi na hlavě. Některé poznával, byli to důstojníci jeho letectva. Voda, do které byli ponořeni, páchla sírou a na hladině občas hořely plamínky.

Čert zabušil vidlemi o zem: „Konec přestávky! Ponořit!“

„Proč?“ zaštkal generál.

A čert odpověděl: „To jsou křesťané. Oni to tak chtějí!“

Exeter se naštval. Jako vždy, když se mu něco nedařilo.

Řidič najel na křišťálovou silnici a přejel první dva mosty; pak ale sjel na starou cestu, značně poničenou a dlouho nepoužívanou. Většina vojáků se obávala najet na mosty, viditelné z kláštera. Stačil by jediný výstřel, aby smetl opovážlivce do propasti.

Pokud vůbec mají čím střílet.

„To se spolehněte, generále! Mají tam nejrůznější druhy děl; dokonce těžké pevnostní kanóny z Napoleonských válek. Kdo ví, kde je vzali!“

„Z toho se dá taky střílet?“

„To nevím. Ale jak je tak znám...“

Velitel dělostřelecké baterie měl hodnost kapitána a nejistý pohled.

„Skutečně si nejsem jistý, pane, jestli naše palba má nějaký výsledek. Já se spíš obávám, že ji nějak... odklánějí.“

„Kam?“

„To kdybych věděl! Podívejte se támhle na tu věž! Nahoře stojí holka, něco tam dělá. Buď nechá náboj vybuchnout daleko od hradeb, nebo...“

Exeter si ji prohlédl dalekohledem. Na dálku neměla výrazné rysy. Stála téměř nehybně, jen občas zlehka pohnula rukou.

„Bude to nějaká žákyňka,“ rozumoval kapitán, „Nebo dítě...“

„Máte tu odstřelovače, kapitáne?“

Důstojník se zarazil, vytřeštil oči.

„Tak ji zastřelte!“

Odstřelovač byl mladý muž s brýlemi. Ty brýle si sundal, aby lépe viděl do dalekohledu na své parádní kulovnici.

Zasáhl přesně. Holka se zapotácela, opřela se o kamennou zeď. Málem spadla dolů, ale udržela se. Jestli z ní stříká krev, nebylo vidět.

Jenže pak se zase postavila rovně; rukou si přejela po hrudníku, nejspíš likvidovala zranění. Detaily se rozeznat nedaly.

„Znovu!“ vykřikl Exeter.

Jenže než mladík stihl zamířit, přešla do protiútoku. Vztáhla ruku a hlaveň jeho pušky se během pár okamžiků rozžhavila do červena; odstřelovač ji pustil na zem, klel a třepal popálenými prsty.

„A kruci!“ řekl kapitán upřímně.

„Co se vám stalo?“ ptal se Exeter.

Kapitán po něm skočil a srazil ho na zem. „K zemi!“ zařval.

O pár okamžiků později vybuchlo první dělo. Chlapi z obsluhy byli dokonale vycvičení, sotva zaslechli výstrahu, vrhli se všemi směry a ukryli se za cokoliv. Protože vzápětí vybuchovala další děla, bedničky s náboji, porůznu rozházené předměty. Bez ohledu na to, zda vybuchnout mohly či nikoliv.

Když to přestalo, chlapi ještě chvíli vyčkali, pak vystrčili hlavy a velmi opatrně zjišťovali škody. Bylo to jednoduché: celá baterie zničená.

„Naštvala se!“ komentoval situaci jeden z vojáků.

Exeter našel svůj dalekohled a prohlédl pachatelku. Stála na místě, bez viditelného poškození.

„Hlaste škody!“ nařídil kapitán svým mužům.

„Celá baterie zničená, pane. Osm lehce zraněných... včetně mne!“ seržant zvedl ruku, z níž kapala krev, „Odštěpek kamene, ale...“

„Ale dobrý důvod dostat se do lazaretu, co? Tak jděte, sakra!“

„Co taky tady, pane?“ ušklíbl se spokojeně seržant.

Exeter měl vztek. Velký, bohužel zcela neúčinný vztek.

Alespoň si neodpustil vynadat odstřelovači, který seděl na zemi a doposud si foukal na prsty: „Příště mířit na hlavu – jasné?“

Na jiném místě se za skálou ukrýval štáb Černých baretů. Jejich plukovník osobně sledoval situaci dalekohledem; když se objevil generál, pozdravil ho zasalutováním: „Tak co – kdy půjdeme do útoku?“

„Vy byste se odvážil? Přestože dělostřelecká příprava zklamala?“

„Dokonce jsem vymyslel i jak,“ ušklíbl se plukovník, „Podívejte támhle! Stačilo by podminovat támhle pod skálou; při výbuchu by se zřítila opěrná věž a poničil pořádný kus hradeb. Tudy by šlo zaútočit...“

„Jo. Jenomže na to by bylo potřeba přejít celé údolí. Nechráněni!“

„Kdyby ti lenoši od artilerie spustili pořádnou palbu...“

„Právě jsem viděl, jak jedna malá holka zlikvidovala celou baterii.“

„To se jí nemohli nějak zbavit?“

„To právě zkusili. Akorát ji rozhněvali.“

„Já jsem neřekl, pane, že to bude lehké. Akorát že by to šlo.“

„Dobrá. Jakou potřebujete podporu?“

„Jakoukoliv. Všechno, co máme: letadla, dělostřelectvo, rakety. I pěchota se může zúčastnit, pokud si troufá. Velký, masový útok. Jo, a snajpery.“

„Budete to mít. Do kdy očekáváte dobytí kláštera?“

„Maximálně do tří dnů, pane.“

S tím byl Exeter velmi spokojen.

„Potřeboval bych od tebe radu, Ostape.“

„Hm. Útok ztroskotal?“

„Trvá už víc než týden. Bez úspěchu.“

„Nevím, jak bych ti mohl pomoci. Nejsem vojenský expert.“

„Jsi expert na místní obyvatelstvo.“

To Ostap nepopřel. Tvářil se znepokojeně. I když vlastně neměl proč.

„Naše armáda vede válku s Atanorem. Důkladně opevněným klášterem, proti kterému nemáme moc šancí. Ačkoliv, tím si nejsem jist.“

Ossi se zamyslel. „Jak teď klášter vypadá?“

Generál rozložil na stole několik fotografií od leteckého průzkumu.

„Hm.“ řekl Ossi a přeskládal si je jinak. Některé prohlížel důkladněji.

„Možná je ti známo, že slovo atanor znamená malou pec, kterou používají alchymisté ke svým pokusům. První stavba na Atanoru byl přístřešek, aby do laboratoře nepršelo. Později ho všelijak rozšiřovaly. Jak moc se vám podařilo klášter poškodit?“

„V podstatě vůbec. Ty fotografie jsou současný stav.“

„Mohl bych si na nich škrtat?“

„Klidně, zítra mi dodají další. Tyhle nejsou k ničemu potřeba.“

Ostap vytáhl tužku; někde poškrtal opevnění a obranné věže, jinde zdůraznil některou část. Nepočínal si zbrkle, často přemýšlel a porovnával fotky. Občas nechápavě vrtěl hlavou.

„Neudělám ti radost, generále. Většina těch věcí vůbec neexistuje.“

„Chceš říct, že střílíme do iluzorní pevnosti?“

„Ach jo... nevím, jak ti to vysvětlit. Některé části jsou důležité, a ty jsou taky zranitelné. Většina těch, co vidíš, existuje jen kvůli ochraně. Ať do nich střílíš čím chceš, nemá to žádný smysl.“

„To už jsem si všiml. Jaký účel má postavit na věže hlídky, které dělají nějaká protiopatření? Odvracejí dělové náboje, předcházejí výbuchům...“

„Nějaký děti, ne? Ano, to bych očekával. Dohlížejí na střely, které míří na zranitelné části. Ty odvracejí nebo nechají vybuchnout předčasně. Větší část jim nevadí vůbec, ty prostě nechají, ať si dělají co chtějí.“

„Už několikrát se podařilo poškodit hradby nebo věže. Jenže oni je zase téměř okamžitě opraví.“

„Znáš termín Vzor? Celý systém je uložen v informačním poli, nebo dokonce na krystalech. V případě poškození ho při nejbližší příležitosti čarodějka obnoví. Dokonce na to ani nemusí být moc chytrá, stačí spustit energii.“

„To nějak nechápu!“

„Většina opevnění je vytvořena z energie, transformací na hmotu. To není lehké ani jednoduché, dokáže to jen schopná čarodějka. Potřebuje velikou spoustu energie; ale uloží všechno do Vzoru, z něhož to jde obnovit. Na to už tolik schopností nepotřebují.“

„Jak se to dělá?“

„Kdybych to uměl, nevedl bych tady hospodu.“

„Odkud to umějí oni?“

„Právě Atanor je škola, kde se to učila spousta mladých. Některé nebyly talentované, brzy odpadly. Jiné zůstaly déle, pak odešly a pohybují se někde na Ostrově, nebo i ve světě. Ty nejlepší zůstaly na trvalo.“

„Dalo by se zařídit, aby to někoho naučily?“

Ossi kývl na číšníka, aby jim přinesl další sklenice vína. Napil se. „Nedáváš mi jednoduché otázky. Ano, jednat se s nimi dá. Učit lidi něčemu účelnému je jejich povinnost, takže... máš dceru, která by to chtěla umět?“

„Mám syna. Ovšem žije s mojí manželkou, která... nežijeme spolu.“

„Chápu. Tak co já o tom vím: konají se talentové zkoušky. Jejich součástí je zjišťování morálního profilu. Vyřadí každého, kdo se jim nelíbí. Takže: přijmou jen takové žáky, které si samy vyberou. A neukecáš je.“

„Neříkej, že neexistuje nikdo, s kým by se dalo jednat!“

„Možná ano. Ale ne rychle; navíc dokud existuje Atanor, neodváží se žádná čarodějka postavit se proti němu.“

„Bojí se pomsty?“

„Bojí se... blbost, nebojí se. To není strach, to je naprostá nemožnost. Nejde jít proti Atanoru; to je jako by ses rozešel s rodiči, přáteli, jako kdybys zradil všechny, které máš rád...“

„Takoví lidé taky existují.“

„No dobře. Provinilou čarodějku by Valérie dokázala zabít na dálku. Ve stejném okamžiku, kdy by zradila.“

„Jak by se to dozvěděla?“

„Dokáže najít v prostoru každého, na kom jí záleží. Sleduje ho.“

„Třeba i nás? Může naslouchat, co si povídáme?“

„Spolehni se. Pokud chce, vnímá nás. Ne dokonale, tedy nemusí vědět, co si myslíme. Ale co říkáme nahlas, to je jednoduché.“

„Ona může sledovat i myšlenky?“

„Lidí, se kterými je v mentálním spojení. Ona nebo ti, co jsou ve spojení s ní. Má jejich otisk aury; získala jej různě, třeba tím, že se s nimi vyspala. Já sám jsem přímo s Valérií nespal nikdy, ale určitě s nějakou holkou, která se pak spojila s ní, přímo nebo přes někoho dalšího.“

„Aha! Ty jejich zatracené orgie!“

Ostap se souhlasně usmál.

„Počkej okamžik! Došlo nám takové hlášení, že... no dobře! Prostě dostali jsme udání, že pořádáš hromadné orgie přímo tady, v Casinu!“

„Ano, pořádám. Tvoji důstojníci to chtějí a jsou ochotni za to zaplatit. Až na to, že dívky, které se jich zúčastňují, nejsou žádné čarodějky.“

„Tedy jsou co?“

„Děvky. Prostitutky, tanečnice... jak chceš. Ale chlapi to nepoznají.“

„Co kdyby se tam objevila skutečná čarodějka? Poznali by to?“

„Určitě by poznali Propojení. Výměna energií je velmi výrazná změna.“

„Chtěl bych to zažít...“

„Řekni si Valérii!“

„Jenže nechci, aby mne při tom zabila.“

„Nezabije tě.“

„Zabil jsem jí dceru.“

„Především, nezabil jsi ji osobně. Za druhé, Valérie by určitě nezabila nikoho, kdo jí může být k užitku. Naopak by se snažila tě využít...“

„To je právě to, co nechci. Zemřít se nebojím, ale nechat si šťourat zaživa v mozku nějakou cizí ženskou...“

„Uvažuješ stejně jako většina lidí. Máš strach a nevíš z čeho.“

„Tohle prostě nechci, rozumíš? Nestačí to jako argument?“

„Mně ano.“

„Odpověz po pravdě: jsem ohrožený, dokud žije Valérie?“

„Jsi první a nejvýznamnější cíl.“

„V tom případě ji musím zabít.“

„Hm. A dokážeš ji zabít?“

„Ne. Dokážeš to ty?“

„Taky ne.“

„Tak kdo?“

Ostap odvrátil hlavu, sledoval dění v sále a zvažoval různé možnosti.

Pak řekl: „Nějaký mocný démon.“

„Cože?“

„Satan Ďábel. Nebo někdo ještě mocnější.“

„Satan je nejmocnější démon... Sakra, blbost! Žádný Satan neexistuje!“

„Satan není nejmocnější. Někteří tvrdí, že se někde vede válka, které se zúčastní bohové, démoni a leccos jiného. Satana ani jeho čertů se ta válka přímo nedotýká, pouze nějak okrajově...“

„Válka mezi Dobrem a Zlem? Oblíbené téma kazatelů!“

„Nemyslím, že až tak. Spíš boje o území mezi naším a jejich světem. Ale s protivnými důsledky, sem tam zničí nějakou planetu. Nebo vesmír.“

Exeter se zarazil. Válka mezi Dobrem a Zlem pro něj byla čirá teorie, ale válku o území si představit uměl. Dokonce byl ochoten jí věřit.

„Válka, kterou vedeš ty, je taky boj o nadvládu. Na tvé ani na naší straně není jednoznačně dobro nebo zlo; dokonce je možné, že jsi osobně docela ušlechtilý člověk. Kdybys byl ničema, tak tě Terezka zabila jako komára.“

„Děkuji za uznání.“

„Tvoje vlast tě vyslala do boje. Možná dokonce naivně věříš, že na vaší straně je právo a spravedlnost. Nebo jsi už dostal rozum a staráš se pouze o to, abys získal víc hvězdiček na límec a tím pádem vyšší penzi, až odtud odejdeš. Stejné důvody vedou Valérii, aby svoje území bránila. Možná byste se dohodli, kdybyste nestáli proti sobě.“

Exeter se mračil. Neřekl nic.

„Představ si teoreticky, že bys dostal rozkaz uzavřít s námi mír a začít bojovat proti nějaké třetí straně. Dokážeš si to představit?“

„To by ona nepřijala!“

Sotva to Exeter vyslovil, už mu bylo jasné, že přehání. Přijala by. Pokud by taková situace nastala. Na chvíli se zasnil; vést válku a mít na svojí straně čarodějky jako Terezka! Kdo by jim odolal?

„Slyšel jsem všelijaké teorie, generále. Jedna z nich je Walhalla; znáš ji? Podstata je v tom, že když někdo zemře, ale před smrtí zabije množství nepřátel, ti všichni pak musí sloužit pod jeho velením a jít s ním bojovat proti jeho nepřátelům. Další vylepšení: synové, pokrevní bratři a podřízení toho mocného bojovníka mají možnost poslat mu další posily tím, že zabijí další spoustu nepřátel pod jeho jménem nebo znamením...“

„Šílenosti!“

„Jak se to vezme. Nedávno jste zabili vévodu Dunbara, zetě starého Baarfelta a manžela čarodějky Julie. Tenhle Dunbar je mocný válečník, rovnající se dávným hrdinům. Drby říkají, že před smrtí uzavřel pakt s Templáři, kteří zemřeli kdysi dávno a teď vedou tu válku. Když přešel přes Řeku, začal okamžitě organizovat armádu. Jako důstojníci slouží jeho vojáci a jako mužstvo padlí nepřátelé. Tvoji chlapi, generále. Každý padlý je okamžitě zařazen; takže Arminům vyhovuje vést dlouhodobou válku, když každého tvého vojáka postupně přidají taky.“

Exeter zaťal pěsti. Skleničku raději předvídavě odložil na stolek.

„Neříkej, že tomu věříš!“ zasyčel.

„V každém případě tomu věří císařští vojáci.“

Exeter zamručel.

„Mezi tvými vojáky se ty drby ještě neroznesly?“

Generál chvíli váhal, než přiznal: „Mezi vojáky neustále kolují různé pitomé řeči. Trestáme je a snažíme se jim vysvětlit... většinou zbytečně.“

„Má to nějaké praktické důsledky?“

„Většina vojáků touží zdrhnout co nejdál odtud.“

„Takže v psychologické válce zatím vyhráváme?“

Exeterovi konečně povolily nervy: „Komu ty vlastně fandíš? Určitě svým, ty zatracený zrádný...“ stěží se ovládl, aby mu nesevřel hrdlo.

Ostap chvíli vyčkal, až se uklidní. „Nefandím nikomu. A i kdyby; já jsem podnikatel, příslušník kasty vaišjů. Žádný bráhman, abych měl rozum, ba ani válečník, abych dodržoval zákony cti. Pro mne jsou důležité peníze; přidal jsem se k vám, protože tak víc vydělám. Až to bude vypadat nebezpečně, zase se přidám k císařským. Nebo ještě lépe, někam se zašiju a počkám, až se to uklidní. Třeba se nějak dohodnete...“

„Jsi bezcharakterní mizera!“

„Ano; ale to není trestné.“

„Zasloužil bys oběsit na nejbližší lucerně!“

„S tím bych zrovna nesouhlasil. Povšimni si, zatím na mne neposlali vraha ani císařští; a ty jsem podrazil víc. Ostatně, pro tvoje důstojníky jsem jedinou oázou klidu v moři nepřátelství!“

„Ostape přestaň, nebo tě zastřelím osobně!“

Ostap přestal. Není však jisté, že ze strachu.

„Dobře, psychologicky vyhráváte. Ještě si věci promyslím, prozatím chci radu: kdo mi může pomoci proti Valérii, kromě nereálných bytostí?“

„No... zkus najít někoho, kdo s ní měl osobní spory. Nikoho takového sice neznám, ale každá živá bytost má nějaké nepřátele. Nebo aspoň konkurenty.“

„Co třeba Monty Draggon? Ten ji nenávidí na smrt!“

„Monty je trapný šašek. Nechávali ho žít spíš z milosti...“

„Moment! O tom mi chvilku povídej!“

„Sebrali ho někde v sirotčinci, nebo... vlastně, já ani nevím, jak k němu přišli. Chtěli ho převychovat, ale chápal příliš pomalu. Tak si ho nechali na pomocné práce, které nikdo nechtěl dělat.“

„Počkej! Pokud vím, dělal nakonec šéfa Oceláren a Loděnic...“

„Ano, to mám na mysli. Domohl se postavení v kastě podnikatelů. Jenomže pořád byl nic proti vyšším kastám. A ježto byl ctižádostivý...“

„Jenže neschopný!“

„Proto taky dělal to, co dělal.“

„Začínám chápat, proč je tak strašně nenávidí.“

Ostap neřekl nic, jen přikývl.

„Ty jsi taky podnikatel. Taky ti upírají práva ve vyšších kastách? Kdysi jsi řekl, že tvoje rodina ti odmítá dát, co ti patří...?“

„Já se s tím umím vyrovnat. Vydělávám peníze, to mi stačí...“

„Co kdyby ti tvůj rod nabídl vyšší postavení? Takové, jaké ti náleží?“

„Nevím, jak by to udělali. Kromě toho, já o ně nestojím.“

„Co kdyby tě požádali, aby ses ujal velení? Protože jsi jediný, kdo by je mohl zachránit?“

Ostap zaváhal. Pomalu, nepřesvědčivě zavrtěl hlavou. „Nesmysl.“

„Nevadí, nemusíš odpovídat. Myslím, že tě chápu.“

Chvilku oba mlčeli. Konečně řekl Exeter:

„Dal jsi mi dobrou radu. Kromě tebe a Draggona musí existovat někdo, kdo čarodějky ze srdce nenávidí. Zatím jsem hledal někoho, komu ublížily; avšak takoví asi nejsou. Zkusím najít někoho, komu prokázaly něco dobrého.“

Ostap Bělkov mlčel. Konečně neměl na všechno odpověď.

„Někdo, komu dlouho a marně prokazovaly dobrodiní. Přestože za to nestál. Bude těžké ho najít – ale já to zkusím.“

Ostap řekl jenom: „Hodně úspěchů.“

Errata:

30.05.2021 11:41