Vítej, návštěvníku!

Kníže Ao Harrap přivedl do Kingtownu oddíl šelem. Nebyli to jen jaguáři; u mnohých dalo dost práce si ujasnit, co jsou. Dokonce ani taková odbornice na šelmy jako Diana si nebyla jistá, když je přišla uvítat.

Utábořili se přímo v nádvoří zámku; šelmám nedělá problémy se zařídit na oddech, lehnou si kamkoliv. Víc starostí bylo s jejich koňmi; svázali jim nohy a nechali je pást částečně v zámeckém parku, částečně devastovat květiny a okrasné křoví. Jindy by Diana protestovala, teď už jí to bylo jedno; další náznak morálního poklesu hlavy státu.

Ao Harrap ji sledoval, jak přichází. Neskákala po schodech jako školačka, nezačala ječet a neskočila mu kolem krku. Taky se ovšem nevlekla jako stařena, tak špatné to s ní zas nebylo. Ao Harrap chápal co je stáří, cítil je na vlastní kožešině. A rozhodl se být laskavý.

I řada jiných byli starci; výrazné tváře s jizvami a stopami z četných bojů a potyček. Ozdoby a vyznamenání v uších, na hrdlech, kovové implantáty nad čenichem, na horní části mordy. Diana se v ozdobách vyznala, ale takové nikdy neviděla, stejně jako mnohé z přítomných. Zcela jistě nepocházeli z tohoto světa; některé šelmy se téměř podobaly lidem, byli tu i lidé podobající se šelmám. A některé mohla označit jen jako 'bytosti'. Všímala si odlišné barvy očí: rudé, oranžové, modré, zvláštní kresby kožešiny, rozdílné umístění a tvar uší. Další podrobnosti nemohla zjistit bez důkladnější prohlídky, ale chápala i tak.

„To ti vysvětlím,“ usmál se Ao Harrap, „Také my jsme měli Brány. Nemysli si, že když jste vy lidé navazovali kontakty, my jsme spali a nevšímali si ničeho. Dost jsme se naučili, samozřejmě i díky čarodějkám jako Julie nebo Valérie. Je mi velmi líto, že opustily tento svět...“

Dianě chvilku trvalo, ale pochopila.

„Neříkej, že ses s některou spojil!“

„Samozřejmě! Jsem šlechtic a bojovník! Jak bych mohl odmítnout Výzvu?“

„Takže ony vyzvaly tebe? To snad ne!“

„Dobrá čarodějka se umí proměnit v šelmu, to přece víš! Ale Julie se se mnou spojila i v podobě lidské ženy; měla ráda, když jsem kousal a drásal jí tělo svými spáry! Umím způsobit ženě rozkoš i bolest, jak chce!“

Když nic jiného, tak se mu podařilo Dianu rozesmát.

„Aby ty ses nevytahoval!“

„Bylo to zapotřebí, abychom dokázali propojit mysl. Mnoho čarodějek bylo hosty u mne v Orlím hnízdě, v Aurrgharru i Tisíci Věžích. Některé se staly natrvalo šelmami; jiné jen na čas. A některé dcery Quantá Chilcoxe přijaly tělo člověka a odešly do zmateného světa lidí. Byly to skvělé hry...“

„Vracely se?“

„Někdo ano. Mnoho nás zemřelo v různých bojích; my nemáme strach ze smrti jako lidé, je pro nás čestnější zemřít než přijmout porážku. Mohl bych ti mnoho nocí zpívat o hrdinských činech svých synů a dcer; ale už na to asi nebude čas. Teď nadešla chvíle zazpívat zpěv o našich činech.“

„To snad ne! Nepropadej beznaději...“

„Řekněme si pravdu, Diano. Jdeme do boje, abychom tam zemřeli. Chci najít smrt v boji jako válečník, ne umírat vysílením a hlady někde v temné kobce. Odejdu se slávou, můj Zářící duch se povznese do Světla a přijme místo ve stínu Quantá Chilcoxe. Záleží na mém Pánu, kam mě vyšle a jaký úkol mi přidělí. Tento život jsem prožil se ctí a slávou!“

Diana se ohlédla po ostatních starých šelmách.

„Přišli se mnou přátelé. Někteří ti možná připadají zvláštní; pocházejí ze spřátelených světů, jsou to vyslanci svých Vládců nebo mocní čarodějové. Přišli Bránami a prožili mezi námi dlouhá léta; teď Brány uzavřeli a zajistili, aby je někdo nedokázal otevřít. Nyní musí zemřít, aby se jejich tajemství nemohl nikdo dozvědět.“

„Nemyslím, že by je někdo dokázal k něčemu donutit!“

„To je vcelku lhostejné. Je třeba ukončit Píseň. Odejít, aby mohli přijít noví a ještě mocnější. Neměj strach, Diano; i o tobě se zpívají hrdinské zpěvy. Nemusíš se bát, že na tebe šelmy zapomenou.“

Diana si prohlížela tváře starých válečníků. Byli vznešení, moudří a podivuhodně krásní, ačkoliv někdo z lidí by se jich mohl zaleknout. Váhala, zda a jak s nimi promluvit, ale i v tom jí Ao Harrap pomohl:

„Vy lidé se také skládáte z mnoha odlišných ras. Jsou mezi vámi elfové, obři i trpaslíci, démoni, andělé. Obdobné, možná ještě složitější rozlišení je mezi námi. Někteří jsou biologicky slučitelní, jiní nikoliv. Naši vědci se zabývali rozsáhlými výzkumy a pořídili o nich záznamy. Náš svět se stal centrem těch výzkumů; představitelé bratří z jiných světů nás navštěvovali a pobývali s námi, ale prozatím váhali navázat přímý kontakt s lidmi. Mnozí nemají dobré zkušenosti. Někteří odešli, aniž lidé dostali možnost je poznat. A kdo zůstali, chtějí lidi vidět jen přes mířidla svých zbraní.“

Diana se pokusila ovládnout výraz svého obličeje, ale nejbližší stejně pochopili, co si myslí. Jeden z nich přišel blíž a očichal ji; Dianu nejvíc zarazily jeho fasetové oči, složené z mnoha oddělených buněk. Také chrup měl jinak vytvořený; to bylo vidět, když promluvil:

„Ty se mi líbíš. Příjemně voníš. Jako lidošelmy.“

„Ta žena je družka našeho Vladaře.“ vysvětlil Ao Harrap.

„Vybral si dobře.“ řekl cizinec a olízl jí tvář.

„Ochraňovala nás i tuto zemi po dlouhá léta. Nevím, čí je vina, že svět se vrátil k původnímu stavu. Domnívám se pouze, že jsem to nezavinil já. Že smím předstoupit před svého Pána beze strachu.“

„Počkej – o čem to mluvíš?“ nechápala Diana.

„Vzpomínáš někdy na mého otce, knížete Griissirna? Byl velice moudrý. Dal mi za úkol, abych tě chránil a pomáhal ti; proto jsem opustil Orlí Hnízdo, chodil ve tvých stopách a chránil tě před nepřáteli.“

„Proč vlastně tak rozhodl?“

„Netuším, proč už tehdy. Já jsem to pochopil ve chvíli, kdy jsi zrušila Kalijugu; alespoň na území Arminu a jak se zdá, na omezené období.“

Diana se rozesmála. „To prohlášení tehdy? Tos přece nemohl brát vážně!“

„Zdá se, že někdo to vážně vzal.“

Císařovně sice zůstal na tváři úsměv, ale pozvolna tuhnul.

„Počkej! Mluvme rozumně! Tehdy jsem byla dospívající holka, které zrovna duchovní učitel vysvětlil, že se nacházíme v Kalijuze, úpadkovém období dějin světa. A protože jsem byla nezodpovědná a praštěná, řekla jsem: S tím já nesouhlasím! Jsem císařovna! Tak ruším Kalijugu v Arminu!“

„Výsledkem byla řada let šťastného vývoje naší země a prudký rozvoj všech duchovních sil. A samozřejmě hněv a vzpoura všech zlých mocností, kterým se tvé rozhodnutí nelíbilo.“

„Ao Harrape! Pořád ještě doufám, že si děláš legraci...“

„Tvá slova se stala zákonem, Pastýřko Draků. Všichni jaguáři je znají. Také tygři, leopardi, psi a vlci... každý, na kom záleží. Když je poznali Reorti, opustili svoji vlast a šli za tebou...“

„Nebylo to jen moje rozhodnutí! Charry...“

„Náš pán Charry je součástí toho plánu. Máš pravdu.“

„A ostatní? Tomáš, Valérie, Denis...?“

„Ochránci ti dovolili vytvořit Velkou Mandalu. Společenství lidí a šelem, které chránilo tebe, Ostrov i jeden druhého. Ale to přece dobře víš!“

Diana teď velmi zvážněla. Až se jí to nepodobalo.

„A teď ten svět umírá? Je to pomsta mocností zla?“

„Pravděpodobně ano. Já už to nezachráním, jsem starý a zesláblý. Ani ty nemáš dost síly. Proto musíme ustoupit. Ukrýt se do našich hor a snažit se přežít do chvíle, kdy se šťastné období vrátí.“

„Ale ty se neschováváš! Naopak jdeš do boje...“

„My musíme zemřít, má paní. To už jistě víš také!“

„Nechci! Nesouhlasím! A budu bojovat!“

„Mocnosti Zla nepřestanou útočit, dokud všichni nebudeme mrtví. Zemřeš; v budoucnosti už pro tebe není místa.“

„A Charry?“

„Charryho je mi líto. Bude muset žít ve světě, ve kterém nebudeš. Daleko od tvé ochrany i od nás ostatních. Pod střechou nepřátel, kteří jím budou pohrdat a vysmívat se mu. Zůstane sám proti celému světu a nebude nikdo, kdo by mu řekl dobrého slova. Bude trpět a plakat.“

„Proč to tak musí být?“

„Je to jeho osud.“

„Mám také syna. Co se stane s Lerou?“

Ao Harrap se usmál. „Je nadějí Impéria. Zmizí, aby vyrůstal pod ochranou na místě, kam lidé nikdy nepřijdou. Ochráníme ho.“

„Ale lehké to pro něj nebude!“

„Bude mu těžko. Ale neboj se o něho, je silný. Jeho schopnosti se rozvinou. Neopustíme ho, nenecháme ho zahynout. My nezrazujeme.“

Diana cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Jaguár jí je olízal.

„Nebuď smutná. Přišli jsme na svět a zase z něj odejdeme. Proč plakat?“

Jenže ona se utišit nedala. Vždy byla hodně emocionální, víc než jiné na sobě dávala znát radost i smutek. Objala jej, zabořila tvář do jeho hebké srsti, s potěšením nasávala jeho vůni. A smáčela jej slzami.

„Tiše, jen tiše, má paní. Jsem s tebou...“

Zašeptala: „Zazpívej mi! Tu píseň, co mi kdysi zpíval Griissirno...“

Vůbec mu nedělalo potíže si vzpomenout. Začal téměř okamžitě:

„Až se tvé srdce bude chvět strachem

ve chvíli soumraku a ve chvíli šedého svítání,

až budeš cítit, že tvoje kroky jdou pomalu,

až nebudeš věřit, že tma skončí a vysvitne slunce,

až tvoje tlapy už nebudou schopny dostihnout kořist,

až pocítíš, že tvoje cesta jde od konce k začátku,

a každým krokem se od počátku blížíš ke konci

jdi a neptej se, kam vede cesta.

Neukaž druhým, že strach ti ochromil srdce,

neplač a nevzlykej, nehybnou zachovej tvář,

nadechni se zhluboka a hrdě pozvedni hlavu,

a chvění v kostech překonej pýchou v očích.

Protože není statečný ten, kdo nepozná strach,

ale víc ten, kdo svému strachu se neumí poddat,

kdo sám vystrašen druhým odvahy dodá,

kdo jde první, ač ví, že prvního zasáhne smrt,

kdo jde a neptá se, kam vede cesta.

Já nejsem ten, kdo bolesti nepoznal trýzeň,

já bojím se smrti a život mám bolestně rád,

já nechtěl bych padnout a ztratit se v propasti času,

já sotva věřím ve věčnost a její třpytivý jas.

A přesto ti říkám: nutno je uklidnit srdce,

a naposled zazpívat pyšnou a vítěznou píseň

i kdyby tě v poslední sloce zasáhl oštěpu hrot.

Ať jakkoliv strašné je z cesty se nevracet zpátky

jen jdi a neptej se, kam vede cesta...“

Zprávy o chování generála Exetera nebyly příznivé. Coxon jich přečetl řadu a byl tím pádem připraven na nejhorší, když vyčkával, až ho vrchní velitel přijme. Když jej ale ordonanc vyzval, aby vstoupil, čekal ho Exeter ve velmi dobré náladě, dokonale zdravý a klidný, snad jen trochu pohublý. Šel mu naproti, stiskli si ruce a Exeter pokynul ke konferenčnímu stolku.

„Co budeš pít? Občerstvení jsem ti připravil podle své chuti...“

Vskutku, ležela tam mísa s různými pochoutkami. Domorodého původu, avšak Coxon si v průběhu cesty zvykl na ledacos.

„Je mi to jedno. Nejlíp kávu, hodně silnou a se třemi cukry!“

Ordonanc beze slova vypadl. Exetera se nezeptal.

Oba důstojníci usedli ke stolku. Coxon si vybral něco z mísy a ochutnal; pak s úsměvem schválil kvalitu.

„Nějaký zdvořilý úvod?“ řekl Exeter, „Třeba jakou jsi měl cestu?“

„Zajímavou. Až příliš!“

„A hleďme! Kontaktovali tě? Kdo?“

„Chris Baarfelt.“

„Tak toho ještě neznám. Znal jsem jeho sestru a matku. Byl příjemný?“

„Velmi. Nejdřív mě provázel po Káhiře, pak hostil u místních Koptů, počkal na letišti v Kalkatě a opět doprovázel. A když neletělo žádné letadlo, dopravil mě přímo do Indiopolisu Bránou. Dimenzionálním přechodem.“

„To jsou lepší kousky, než předváděli mně. Měl bych ti závidět.“

„Není co. Otřesný zážitek.“

„Valérie by řekla: To si zvykneš.“

Coxon se zdvořile usmál.

„Takže už tě kontaktovali a je ti jasné, co tě tady čeká. Nějakou dobu jsem se snažil bránit. Každý se pokouší – ale každého dostanou. Nevím, co přesně si vymyslí na tebe; s každým to dělají jinak. Nejspíš proto, že je baví zkoušet různé varianty.“

„Přijímáš to pozoruhodně klidně.“

„Teď už ano. Je naší povinností přijmout svůj úkol. Mým úkolem je ničit jejich svět až do chvíle, kdy z něj budu s konečnou platností vymazán. Už se nestarám proč; prostě musím. Leda bych si sám prostřelil hlavu; jenže se bojím, že by mi selhala zbraň nebo mi ji někdo vyrazil z ruky.“

Vstoupil ordonanc s kávou. Exeterovi přinesl bylinkový čaj.

„Co to je?“

„Dělá mi to můj indický kuchař. Pro jistotu se neptám.“

„Nemá náhodou nad pracovním stolem obrázek bohyně Kálí?“

„To netuším. Proč?“

„Setkal jsem se s ní v Kalkatě. S ženou, která tvrdila, že je bohyně.“

„Oh! Máš zajímavý známosti!“

„Samozřejmě jsem jí neuvěřil, to jistě chápeš.“

„A ona tě nechala naživu? I když, asi máš taky nějaký úkol. Oni to vědí a nechají nás dělat, co nás napadne.“

„Ty myslíš, že to byla skutečně ona?“

„Jestli to potvrdil Chris, tak ani nedejchej. Pochybuji, že by se některá čarodějka odvážila za ni vydávat, kdyby... ne, nesmysl! Když ti nějaká holka řekne, že je Kálí, tak je minimálně její kněžka.“

„Přesně totéž říkal Chris.“

„Ony se někdy expandují jako svoje hmotné služebnice. Stejně tak když si s takovou užíváš, dělá to zároveň potěšení její Paní. Složité vztahy.“

„Máš osobní zkušenosti?“

„To by tak ještě scházelo! Stačily mi ty dosavadní. Wilmare, já už vážně toužím, aby mě někdo zlikvidoval. Nejlíp vznešeně a s parádou, ať mě rovnou zařadí mezi ty zdejší svaté!“

„Tebe? Nejsem si jist, ale nejsi náhodou nepřítel?“

„To jim ve chvíli smrti přestává vadit. Byl jsem hoden cti zkřížit zbraň s některým z hrdinů! Nejlepší čarodějky se mnou osobně jednaly! Vstoupím do dějin a možná za sto let budu mít i nějaké fanoušky...“

Coxon se usmál.

„Vážně, Wilmare. Francouzský císař Napoleon válčil s anglickým maršálem Wellingtonem, ruským carem Alexandrem, rakouským... čert už ví, jak se jmenoval, ale v dějinách je to jistě zapsáno. Nikdo neví, jaký byl který člověk, třeba byl opilec nebo týral mladé ženy. Všichni vstoupili do dějin! Co jejich současníci považovali za morální vady, jsou dnes roztomilé charakterové zvláštnůstky! Myslíš, že tak se na to dívali ti chudáci, co mrzli před Moskvou? Nebo je zabili mužici někde v lesích při ústupu? Na druhé straně, ti Angličané a Němci a všichni, co zahynuli u Waterloo?“

Coxon protáhl obličej. „Na vojenské akademii jsem vyučoval historii. Byl jsi jedním z nejméně pozorných žáků! Pozoruhodně ses zlepšil...“

„Taky vliv téhle země. Tady jsou dávné dějiny hodně živé a současné! Jen se podívej: tohle je dobrodružný román z doby římského císaře Caliguly. Ale poznáš, jakou řečí je psaný? Latinsky! Napsal ho někdo ze současníků; rád bych věděl, jestli latinsky rovnou nebo si dal práci s překladem. Posuzoval to každý, kdo té řeči rozumí, nebo měl by rozumět: lékaři, kněží, advokáti. Žasli, protože je to současná varianta latiny; část děje se odehrává mezi plebejci a ti mluví jazykem, jaký snad nikdy neexistoval, ale je to latina! Každý z nás by si přál toho autora... no, spíš autorku, poznat. Nejspíš to byla čarodějka se specializací, vypravěčka Příběhů. Caligulovým zvrhlostem očividně fandila!“

Coxon listoval knihou. Zaujal ho taky mimořádně odolný materiál. Prohlédl si ilustrace a kroutil hlavou, neboť latinsky neuměl.

„Císař Caligula byl úchylný maniak, který se během své vlády zbláznil docela. Nutil všechny významné šlechtice k veřejné prostituci, zvláště svoje tři sestry. Jednu pak zabil. Nechal popravit spoustu lidí, některé jen proto, aby se pobavil. Ale lid římský jej miloval, protože popravy senátorů a významných osobností ho bavily.“

„Zdá se, že tě ta věc mimořádně zaujala!“

„Myslíš, že se ztotožňuji s Caligulou? To bych neměl, protože já jsem byl po celý život maximálně uvážlivý a opatrný. Dodržoval jsem zákony! Až tady poznávám lidi, kteří na zákony kašlou a prochází jim to. Nepiju, nekouřím, nevyhledávám ženy. I maso jsem přestal jíst!“

„Dokonalý domorodec. Ještě si tu pověs portrét císaře!“

„Portréty císařské rodiny tady visely i v hospodách. Mimochodem, Caligula dal jednoho senátora popravit, protože si vzal medailon s jeho podobiznou na záchod. Zločin urážky Veličenstva...“

„Vykašli se na Caligulu, na Napoleona a všechny ostatní. Prosím tě!“

„Až ty se vykašleš na Kálí a její vtípky!“

Coxon si vzal další zákusek. Vychutnával jej a uvažoval.

„Jednu věc nechápu. Oslovila mne strýčku a Christiana švagře. Mohly to být nezávazné žertíky, samozřejmě. A o něčem se dohadovali; nepochopil jsem o čem, ale připadá mi, že je skutečně jeho příbuzná. Ale proč moje?“

„Neměl jsi s ní někdy...“

„Ne, nikdy jsem o ní neslyšel. Tedy samozřejmě, byla jedna z indických božstev, poměrně nevýznamná. Nechápu, že by existovala v realitě!“

„Přesto nemluví do větru. Když si dala tu práci a navštívila vás.“

Coxon vztáhl ruku nad misku a chvíli tak setrval. Přemýšlel.

„Jak vypadala? Ale přesně!“ ptal se Exeter.

„Mladá, velice krásná žena. Indka s hodně tmavou pletí. Velké zářivé oči, bílé zuby, spousta šperků, domorodé oblečení. Velmi bohatá a elegantní.“

„Neznám nikoho takového.“

„Nemusíš znát. Stačí, že ona zná nás. Nevím, co na to říct.“

„V každém případě začínám být zvědav, co bude dál. Možná bych dokonce rád věděl, jak se ti bude dařit. Škoda, že už se to nedozvím.“

„Myslíš, že tě odvolají?“

„Ne. Myslím, že mě někdo zabije.“

Kardinál Tomáš Baarfelt neviděl svého syna Christiana několik let. Nebylo důvodu, aby se navštěvovali, vnímali se. Možná se někdy na okamžik potkali na nějaké veřejné akci, tehdy na sebe kývli, usmáli se a tak, ale rozhodně nestrávili delší dobu pospolu. A teď za války to bylo ještě horší, Christian se toulal v dálce a měl příliš mnoho povinností. Tomáš ostatně také.

Nyní přišel v krátké době už po několikáté. Když vstoupil, Tomáš uznal za vhodné jej obejmout. Když chvíli setrvali v objetí, vzal jeho pravou ruku a důkladně ji prohlížel. Mračil se.

„To jsi přece věděl!“ usmál se syn.

„Kalypsó je naprosto neschopná léčitelka.“

„Dělala co mohla. Skládala mě dohromady z různých kousků. Chápej, vybuchlo mi pod zadkem torpédo. Jiný by to nepřežil.“

„Tos neměl nikde uložený Vzor?“

„Deset let starý Vzor pro mě není moc dobrá alternativa!“

„Tys deset let neobnovil Vzor?“

„Jsem lehkomyslný a pošetilý, tati. Nafackuj mi, jestli chceš.“

„Nejnezodpovědnější jsou ti nejlepší čarodějové, Chrisi. Kdyby si Valérie uložila Vzor, mohli si s ní dělat, co by chtěli, a...“

„Vykašli se na to, tati. Obávám se, že matka udělala přesně to, co chtěla.“

Tomáš to věděl. Pouze se mu velice stýskalo.

Usedli do křesel. Tomáš vytvořil karafu červeného vína a dvě skleničky.

„Víno je mléko starců!“ zdůvodnil.

„Nevymlouvej se. Poukazem na stáří maskuješ svůj vrozený alkoholismus.“

Tomáš s úsměvem nalil. Bylo to velmi dobré víno, jiné nepil.

„Odcházíš.“ konstatoval.

„Pravděpodobně se vidíme naposledy.“ souhlasil Chris.

„Kam půjdeš?“

„Právě jsem se rozhodl. Láká mě jedna země. Divoká, barbarská...“

„Ale Afrika to není. Tam jsi už byl.“

„Rusko.“

Tomáš zřetelně oživl. Když se mluvilo o budoucnosti, ožíval vždy.

„Tak to mě zajímá. Nenapínej!“

„Země plná mocné energie. Země, které přeje Bůh, ale...“

„V současnosti jí vládnou bolševici. Zajímavý úkol. Náročný!“

„Úkol pro tvého syna.“

„Rusko jsem vždycky miloval. Závidím ti...“

„Nechceš jít se mnou?“

„Ne, už ne. Musím zůstat na místě.“

„Taky vytrvám do poslední možné chvíle. Vytvářím si vhodný tunel...“

„Kašli na to. Jdi hned.“

„Ještě tu mám jeden úkol. Vyřídit jednu věc...“

„Jednoho člověka.“

Usmáli se na sebe. Chvíli společně mlčeli. Tomáš vzpomínal.

„Rusku nyní vládne mocný diktátor. Josif Vissarionovič Džugašvilli, novým jménem Stalin. Prudký, násilnický, nesnášející odpor. Nesnášel ho ani jeho duchovní učitel. Tím myslím Vladimíra Iljiče Uljanova. Zvaného Lenin.“

„Znal jsi ho.“

„Jistě. V mládí docela milý, inteligentní student. Dlouho byl příjemný a sympatický. Až když se stal vládcem, stouplo mu to do hlavy.“

„Stalina znáš taky?“

„Bezvýznamný poskok, v mé době. Dalo mi práci si ho vybavit.“

„Tvoje zájmy skončily s carem Mikulášem?“

„Můj čas odešel s Rasputinem. Další vývoj byl už pouhý úpadek.“

„Ach! Rasputin!“

„Doporučil bych ti myslet na něj víc, než se ti líbí. Byl důležitý.“

„Můj předchůdce v úřadě?“

„Bratr z řádu. Zasvěcenec nějaké tajné sekty; složitými cestami se dal počítat k Templářům, i když hodně vzdáleným od zdroje. Téměř nepatrně.“

„Povídají se o něm hrozné věci. Opilec, zvrhlík, chamtivec...“

„Opilec a zvrhlík, to souhlasí. Chamtivý... lidé mu cpali peníze, ať je chtěl nebo ne. Rozhazoval dost neuváženě, na ničem mu nezáleželo. Naprosto určitě věděl, že zítra dostane další.“

„Používal černou magii.“

„Používal kdeco. Byl totálně nevzdělaný, neovládající se přírodní talent. Jeho hlavním zájmem bylo zachránit Rusko a vládu cara, malého následníka. Měl s tím dost starostí, kluk byl těžce nemocný; hemofilik, schizofrenik, kdoví co ještě. Gríša se o tom se mnou tak trochu radil; léčit uměl skvěle, ale napravit neschopnost cara a carevny bylo na něj příliš.“

„Koukám, že jsi měl toho starého mizeru docela rád!“

„Víš, že ano? Zvláštností ruské duše je: co na srdci, to na jazyku. Buď tě objímá a opíjí se s tebou vodkou, nebo tě chce podřezat. U Rasputina se to měnilo podle toho, co mu zrovna přelítlo přes nos. Byl nezvládnutelný, dělal samé pitomosti. Pracoval jsem na něm tolik, až jsem si ho oblíbil.“

„Dobře. Rasputin sloužil carovi. Já možná budu Stalinovi. Co ty na to?“

„Dělej, jak myslíš. Respektovat rozložení sil musíme.“

„Než je změníme, viď? Samozřejmě zkusím s tou zemí něco udělat, vylepšit ji nebo... nevím. Konečně zas jednou nevím přesně, co budu dělat. Těším se na to, bude to obtížná a zábavná práce.“

Tomáš se spokojeně usmál.

„A jako první se usadím někde na vesnici. A ožením se, s nějakou hodnou, nepříliš chytrou, ale hezkou ženskou. Co tomu říkáš?“

„Jo, taky jsem si něco takového přál. Jsem zvědav, jak se ti to podaří. Budu tě na dálku monitorovat.“

„Tati... možná se vidíme naposledy.“

„Ano, to je možné. Ztratil jsem řadu svých dětí; některé už dávno, mnoho v poslední době. Velmi se hněvám. Přemýšlel jsem dokonce o pomstě; jenže to nemá smysl. Oni se zničí buď sami, nebo navzájem. Stačí jen přihlížet.“

„Tak si to představovala i matka. Asi jste se dohodli.“

„Ne. Dlouhá léta jsme mysleli stejně. V symbióze.“

Chris mohl položit otázku, proč se tedy Tomáš s Valérií neoženil. Avšak neudělal to. Myslel si, že to ví.

„Občas, když jsem sám, myslím na to, že se ke mně jednou vrátí. Že pořád někde žije, že je všechny oblafla a ukryla se na tajném místě. Že vystoupí z moře nebo z hloubi skal, až přijde její čas.“

Chris sklopil oči. Byl si jist, že je mrtvá. Ale neřekl nic.

„Dokud žijeme, není konec, Chrisi. A já věřím, že dostaneme ještě nějakou šanci. Že nám Bůh dovolí...“

Chris jej znovu objal. Víc než dřív si uvědomoval, jak je otec starý.

„Přeju ti hodně štěstí, synku.“

Monty Draggonovi se konečně podařilo sestavit reprezentativní vládu. Dost schopnou, aby dokázala (s určitou pomocí) stát řídit; vládu, která bude na novinových portrétech dobře vypadat a její členové se dokážou tvářit, že je národ může brát vážně.

Upřímně řečeno, nebylo to jednoduché. Háček byl v tom, že všechny ty lidi znal, o jejich schopnostech měl celkem jasnou představu. Nebyli špatní, to by si neriskl. Byli pouze průměrní; zhruba třetí garnitura. Špičkoví byli ti, co vládli předtím, druhořadí jim dělali náměstky a tajemníky. Zbývali ti, co se nehodili ani na to; možná se někdy chvíli motali kolem úřadu, ale brzy se poznalo, že na to nemají. Armin nikomu nedával druhou šanci. Občas ani první.

Zpravidla se nezapletli do válečných operací; důvody byly rozličné, často stáří či osobní nestatečnost. Taky nebyli žádní bojovníci, spíš manažeři. Spojovala je hlavně dlouholetá tichá nenávist k císařské rodině, Templářům, šelmám atd. Ke všemu, co jim zabránilo dostat se nahoru.

Mnozí byli členy řádu. Stát se Templářem bylo velice jednoduché, stačilo to tvrdit. Žádné vstupní zkoušky se nevyžadovaly, teprve vyšší stupně byly udělovány za nějaké zásluhy. Tak daleko se ovšem nikdo nedostal, ani o to moc nestál. Stačilo mít na zdi fotografii v hezké uniformě.

Hlavním terčem nechuti byla císařská rodina. Proč? Co jim udělala třeba císařovna Diana? Nic – doslova nic. Její řízení státu se nedá nazvat jinak než chaotické; často a ráda apelovala na bankéře a podnikatele, aby se postarali o hospodářský rozvoj země, ale když je měla jakkoliv podpořit, hned se stáhla zpět. Nic z toho, co se jim líbilo, jí nepřipadalo dost morální. Má snad obchod nějakou morálku? Jde o zisk! Jenže právě ten byl Dianě zcela lhostejný. Přála si živé obchodní centrum jako někde v Paříži, Londýně či New Yorku, spoustu obchodních domů, butiků, krámků se zajímavostmi. Ale co by si tam koupila ona? No nic; má přece všechno, co potřebuje!

(Čarodějkám trvalo léta, než ji naučily vytvářet jednoduché iluzorní šaty a ozdoby, včetně účesu a make-upu. Strojila se ráda, ale potřebovala k tomu pomoc některé dvorní dámy. Nosit skutečné oblečení? Nejspíš se bála, že by se jí nafoukané WZ vysmály.)

Císař samozřejmě jakési koncepce měl. Na rozdíl od Diany byl metodický, rozvážný, nesmírně pracovitý. Každý zákon a nařízení, než podepsal, si musel důkladně prostudovat a rozmyslet. Když něco nepochopil nebo měl jakékoliv pochybnosti, vyžádal si vyjádření a dobrozdání od lidí, kteří o tom něco věděli. Nebyl-li spokojen, vyžádal si další vyjádření. Všechno to četl a uvážil, důkladně a rozvážně. A hlavně dlouho! Pokud mu naznačili, že věc mimořádně spěchá, rozmýšlel si svůj názor o to důkladněji. Vyhledával sporná místa; musel mít v hlavě nějaký rentgen, neboť už při letmém nahlédnutí do spisu okamžitě objevil třeba jediný bod, který nebyl zcela v pořádku. Hned ho podtrhl červenou tužkou, připsal důvod pochybnosti a vrátil, nebo ještě hůř, poslal někomu k vyjádření. Uměl dobře a rychle psát na stroji, vytvářel spoustu pošty. Ale nic nepodepsal bez čtení a nikdy se nenechal kýmkoliv oblafnout.

Ohavné klima pro podnikatele. Už za první měsíce své vlády Monty podivně ožil a získal sebevědomí; konečně může dokázat, co v něm je! Noví ochránci se nezajímali, kudy a kam tečou peníze; a pokud někdo zájem měl, pak pouze proto, že chtěl svůj podíl. Tomu Monty rozuměl; zajisté je služebník hoden mzdy své. Šmelina a švindl byly jeho živel, v krátké době si uložil do banky slušnou sumičku, a hlavně akcie řady podniků. Jistě, spousta investic je na dluh; ale když to dobře půjde...

„Jenže ono to dobře nepůjde.“ vysvětlil Abneru Légerovi, který nedostal žádné ministerstvo, zato byl Montyho osobním tajemníkem, „Zadrhává se to! Generál Exeter už není co býval – a ten nový...“

„Exeter výrazně měkne.“ souhlasil Abner, „Od smrti Valérie s ním není nic v pořádku, začíná se přibližovat spíš opačné straně. Kdyby za ním přišla dneska, padl by před ní na hubu a olizoval jí nohy...“

„Spíš by jí vylízal něco jinýho!“ zabručel Monty.

Abner se úslužně usmál. „Jeho šéfové už si taky začali všímat. Odvolají ho, to je jasné. Už poslali toho starého, aby ho... nahradil? To asi ne, spíš nějak usměrnil. Žádný další si nechce pálit prsty.“

„Coxon císaře neporazí. Spíš s ním uzavře nějakou dohodu.“

„To nevypadá dobře!“

„To vůbec nevypadá dobře!“ souhlasil Monty, „Jestli se dohodnou, dopadne to s náma bledě! Možná prosadíme jako součást dohody, že nám zůstanou tyhle funkce, ale... Guyrlayowe bude mít pořád právo veta! Bude nám sedět za krkem jako veš a všecko kazit!“

„Potřebujeme ráznějšího velitele armády!“ navrhl Abner.

„Potřebujeme se zbavit císaře. Všech tří.“

Abner Léger vytuhl. Zíral na něj se směsicí obdivu a odporu.

„Dokud bude existovat císařská rodina, jejich armáda to nevzdá. Budou se bránit, dokud nebude mrtev i ten poslední. Ženy, děti, domácí zvířata.“

„No dobře – ale zabít císaře?“

„A co? Je to jeden muž, jedna žena a jedno... jeden malý kluk. Odhadem tak dvacet strážných, většinou neschopných boje. Ti lepší jsou ve válce. Co nám brání je vyřídit?“

„Já to tedy rozhodně neudělám!“

„Od tebe to taky nikdo nechce. Vyšleme komando...“

Abner chvíli ztěžka dýchal. Pak připustil: „No, to by šlo.“

Ještě nějaký čas o tom hovořili; ale čím déle, tím víc bylo Montymu jasné, že s Abnerem se nedá počítat. Celý život je věrným poddaným své země, jejíž viditelnou hlavou je císař. Umí si představit, že Charry zemře a nastoupí po něm malý Lera. Uměl by si možná představit jiného císaře na trůně; ale zemi bez vladaře nechce.

Bude třeba najít někoho vhodnějšího.

Monty měl docela dobrou paměť, zvláště na případy, kdy mu někdo ublížil nebo nevyhověl. Také si ale pamatoval spoustu lidí, kteří se mohli na něco hodit, až bude čas; tak se zamyslel, pečlivě je probral a pak začal zvolna, opatrně jednat.

Walter Phillips byl úchyl. Lehkou mozkovou disfunkcí trpěl od mládí, ale že ta nemoc nebyla dosud řádně prověřena, považovali ho za líného hlupáka. Tím se zatvrdil; nenáviděl všechny lidi, zvláště pak ženy. Matku, že ho porodila, učitelky, že ho nutily se naučit číst a psát, několik dalších, že mu nadávaly a mladé dívky, že s ním nechtěly nic mít. Přitom pocházel ze zámožné, velmi slušné rodiny, spřátelené s řádem. Když se ve čtrnácti pokusil znásilnit sousedovic holku a ona mu nejen nedala, ještě se mu vysmála, hrubě ji ztloukl, až musela do nemocnice. Tehdy se jeho zoufalá matka obrátila na kamarádku čarodějku, aby s tím něco udělala.

Čarodějka byla schopná, leč nikoliv všemocná. Udělala kompletní diagnózu, prošla se mladému Walterovi (říkali mu Bobo) myslí a zjistila, že bude třeba delší a náročnější léčby; zatím ho nechala nosit svá zavazadla a nakonec ho přivezla do Arminu. Byl velký, silný, hloupý a poslouchal na slovo; sice se nezdál tygrovi, který dělal vstupní kontrolu, ale WZ ho ujistily, že je to pacient a že ho srovnají.

Majitelka ho předhodila žákyňkám, které zaržály nadšením. Pravý úchyl! Sadista s výraznou touhou mučit a zabíjet, zvláště holky! Hned ho začaly zkoumat, dráždit a týrat vlastními pokusy. Byly vychytralé a rafinované, hodně vydržely a když se jim něco nelíbilo, dokázaly se účinně bránit. Bobo si s nimi docela užíval, byl jim sice odporný a jeho úchylné sklony je děsily, ale právě tím byl přitažlivý. Dospívající holky nejsou nevinné kvítečky, spíš zákeřné potvory, takže ho ještě provokovaly a dovolovaly mu vymýšlet nejhorší prasárny. Nějaký čas to s ním zkoušely; výsledky neměly, ale postupně si na něj zvykly a počaly ho považovat za inventář. I na Atanoru musel někdo dělat hrubou, těžkou, špinavou, nechutnou a odpornou práci. Třeba zabíjet, co muselo být zabito. Bobo zabíjel rád, jenom mu vadilo, že mu nedovolili zvířata týrat a přihlížet jejich utrpení. Často ho sprostě šikanovaly, on je za to nenáviděl a ony se jeho pocitům smály. Byl pro ně tupé hovado...

Pak začala válka. V té se moc nevyznamenal, protože jako řada sadistů byl strašný zbabělec. Mohl se hodit k mučení zajatců, ale nedokázal vybrat ty, co si to zasloužili, a nikdo neměl čas a chuť ho hlídat. Kam všude byl přidělen, nevíme; ale nakonec, když jej obklíčili nepřátelé, se vzdal a byl poslán do zajateckého tábora.

Ve skutečnosti byl docela schopný jedinec, vhodný na tělesného strážce či něco podobného. Montyho měl celkem rád; bylo o něm známo, že nemá nijak rád čarodějky. To bylo Bobovi sympatické. Když jej Monty našel v lágru a nabídl mu práci, Bobo pocítil, že začíná jeho vzestup.

„Bude to speciální komando,“ vysvětlil mu Monty, „Společně vybereme pět tvých kamarádů, kteří ti budou pomáhat. Dalších pět dodá armáda, domluvím to s nimi. Všichni budou dokonale vycvičení.“

„Jo. A co tam?“

„Zabiješ císaře. Císařovnu, i toho kluka.“

„Já – zabít císaře?“

Bobo se příjemně vzrušil. Významné lidi zabíjel nesmírně rád, bohužel mu to nikdy nedovolili. Ale hodně o tom snil.

„Tvoje jméno bude zapsáno do dějin. I děti se o tobě budou učit!“

Bobo byl spokojený. Konečně se mu přestanou smát, že je debil!

„Ale musíš se důkladně připravit! A na slovo mě poslouchat!“

„Jo! To já budu...“

O tom Monty zcela přesvědčen nebyl; ale nikoho lepšího neměl.

Jen co se poměry v dobyté části Arminu trochu uklidnily, začali tam jezdit novináři. Tušili senzaci; obvykle se žádné nedočkali, neboť ve městě byl relativní klid a do džungle si netroufali. Tak napsali, co viděli, zbytek si vycucali z palce a odjeli domů.

Lucius Lavalle byl další takový. Jediným jeho výrazným znakem byla všestranná podnikavost, jinak byl celkem průměrný člověk. I jeho reportáže byly vcelku průměrné; většinu jich ani nepodepsal jménem, jen šifrou LL. Sběhal kus světa a leccos se naučil, ale nic významného.

Přiletěl do Iron-city, ubytoval se v hotelu, prohlédl si město, pohovořil s lidmi a bez obtíží přišel na to, že z toho nic nového nevytluče. Dokázal celkem snadno odlišit pravdu od lži; proti polopravdám v zásadě nebyl, ale musely být aspoň zábavné. Většina nebyla. Tak nakonec skončil u baru v Kasinu a sledoval Miss Idu, jak tančí a svléká se.

„Spokojen, příteli?“ zeptal se ho pán v dokonalém obleku, zjevně šéf.

„No... ta holka je první pěkná věc, kterou v této zemi vidím!“

„Vskutku, je krásná. A co jste sem přijel najít?“

Lucius mu stručně objasnil, co je zač. Ostap Bělkov jej pozorně vyslechl; usmíval se přitom.

„Před krátkým časem jsme tu měli vzrušení až moc. Došlo k potyčkám mezi pašeráckými gangy, které přerostly v nepokoje...“

„Ale ne, to nemyslím! Přestřelek mezi gangstery a různých nepokojů máme dost i doma, na to nemusíme jezdit sem! Myslel jsem...“

Ostap ho elegantně vmanévroval do separé boxu a objednal pití.

„Chápejte, lidé mají zájem o exotiku! A ta vaše země přece je tak nádherně exotická! Všechny ty myslící šelmy, tajemné kulty a jejich rituály...“

„Nevěřte všemu, co se povídá. Nemusí to být pravda!“

„Například – je pravda, že se ve vaší zemi dospívající chlapci nechávali pomocí magie dočasně změnit na ženy, aby si víc užili?“

Ostap se tentokrát rozesmál docela upřímně. „Ne. Bohužel, nic takového!“

„Škoda. Připadá mi to jako zábavný nápad.“

„Vy jste zvláštní lidé, Lucie. Zahájili jste válku, abyste všechny tyhle zvláštnosti zničili. A když se vám to podařilo, toužíte po tom?“

LL vzdychl a napil se. „Jde o tohle: já jsem novinář. Můj švagr má malou cestovní agenturu; vozí lidi na místa, která já propaguji. Aby turisté jezdili na nějaké místo, musí tam být dvě věci: dokonalé, pokud možno luxusní služby a něco, co stojí za to vidět. U vás není takového nic!“

„Hotely můžeme postavit. Už jsem začal uvažovat o nějakém...“

„V pořádku. Ale noviny, včetně našich, neustále píšou o zdejší exotice. Jenže až přijedou a uvidí, že tady nic není, budou zklamaní! To není dobré; řeknou to jiným a budou je varovat. Musejí být spokojeni!“

„Takže bychom ve vlastním zájmu měli něco zařídit?“

„A urychleně! Jenže v této zemi není ani zoologická zahrada! Jsem zvědav, jak byste to zařídil...“

„To na mou duši nevím.“

„Nebo ty... hm, čarodějnice. Každý mluví o jejich kráse a nadlidské moci. Tak kde je máte? Neříkejte, že se podařilo je všechny vyhubit!“

„Téměř. Pár jich ještě slouží v císařské armádě...“

„Jo, vidíte. Ten váš císař. Je to prý zajímavý chlapík. Co myslíte, bylo by možno s ním udělat interview?“

„Měl jste přijet před pár lety. Určitě by vás rád přijal, možná dokonce nějaký čas hostil. Novináře měl velmi rád. Teď... bohužel se každým dnem očekává rozhodující útok na Kingtown. Císaře při něm zabijí.“

„Ach ne! Není to škoda?“

„Mezi námi, žádná velká. Je to starý užvaněný páprda.“

„A císařovna? O její kráse se vyprávějí legendy!“

„Jo. Hezká je pořád, ale čím dál víc trvá, než ji služebné namašlí tak, aby mohla před lidi. Stáří se nevyhýbá nikomu!“

LL se hněval. Ostap shazoval všechno, co mu připadalo exotické, ale vůbec nic sám nenavrhoval. Zjevně neměl chuť mu pomoci.

„Poslyšte, příteli, vy jste přece podnikatel, ne? Představte si to třeba takhle: až se poměry uklidní, a vy dostavíte ten váš hotel, mohli bychom se dohodnout na spolupráci. Naše cestovní agentura sem doveze turisty. Ubytují se ve vašem hotelu, budou navštěvovat tohle Kasino. V té vesnici u moře by se přes den mohli koupat. A udělají si nějaké výlety: do Indiopolisu, navštíví trosky Atanoru a vyslechnou si různé legendy o pokladech, které tam čarodějky uschovaly. Pak zajedou do Kingtownu, prohlídka císařského paláce, určitě tam jsou nějaké... památky, ne? Případně návštěva horských sídel šelem; zdůrazníme, že je to nebezpečné, takže za malý příplatek na ostrahu. Co na to říkáte?“

Ostap se začal smát. „Každopádně se mi líbíš. Máš bystrou hlavu...“

„Což je mi ovšem na prd, když z toho nekapou peníze. Nejvíc se dneska dá vydělat na turistickém ruchu, lidé budou rádi utrácet, když... Zamysli se nad tím! Já neříkám, že to všecko musí být prvotřídní kvality; stačilo by se nějak dohodnout! Ale...“

„Já chápu velice dobře! Jenomže pořád ještě je válka!“

„No jo, já vím. Ale nedala by se nějak... vyřešit? Třeba příměřím?“

Ostap se smál stále víc. „A co myslíš, že všichni děláme? Snažíme se nějak vaši blbou armádu donutit, aby toho nechala! Už jsem o tom jednal s generálem Exeterem, před ním s dalšími a chystám se i s tím novým, ale až dosud to nemělo smysl! Všichni ti zabednění vojáci a jejich rozkazy!“

„Každým dnem sílí nátlakové skupiny, které naléhají na uzavření míru. Už nechtějí, aby tu naši vojáci umírali nebo upadali do otroctví. Kdybyste se zavázali k demokratickým reformám, zajistili svobodné volby a přestali lid tak krutě utiskovat...“

„S radostí. Jenže já nejsem politik, nýbrž hospodský.“

„Vážně nemáš žádné kontakty s vládou v Kingtownu?“

„Vážně nemám. Naopak se obávám, že tam na mne čekají s oprátkou.“

„Ale to snad přece ne! Takové věci se dají zařídit! Nějaký ten úplatek soudci, trochu zatlačit na svědky, že se to neodehrálo tak, jak říkají... už si třeba nepamatují, co viděli! Cos vůbec udělal?“

„To není kriminální případ, ale politický. Zběhnutí, zrada...“

„Aha! V tom se tak moc nevyznám... A co kdyby ses zasadil o mírové jednání? Napomohl k dohodě o příměří, případně nějakou smlouvu...“

„Rád bych. Jenže útočí vaše armáda, víš?“

Dohadovali se ještě nějaký čas. Nedohodli nic, ale LL skončil v posteli slečny Idy; a pokud je známo, oběma se to moc líbilo.

Pevnost Svatého Michala nebyla žádná pevnost, jen provizorní opěrný bod, chránící hlavní silnici do Kingtownu. Vybudovali ho z větší části váleční zajatci; jako materiálu se použilo všeho, co bylo k disposici, značná část byla taky vytvořena magicky. Odborník na fortifikace by stavbu označil za odporný slepenec, ale tvůrci ji považovali za obranyschopnou.

Hlavní částí byl středověký hrad s mohutnými hradbami; jak jistě chápete, výsledek působení čarodějky Maryšky. Na hradbách byla ale dalekonosná děla, na věžích velkorážní kulomety. Na obě strany se táhl věnec menších pevnůstek, betonových s kovovými kupolemi, mezi nimi zákopy a kulometná hnízda. Soustava to byla divná, ale obránci ji považovali za účelnou.

Velitelem byl šedovlasý setník v hodně omšelé uniformě, vyzdobené mnoha řády a medailemi. Měl k disposici okolo padesáti lidí, nějaké domácí psy a kočky a ochočený tank jménem Vilík; ten sice myslel, ale mnohem méně bystře než Mrcha princezny Clarissy.

Na stožáru líně povlávala Baskická vlajka, vylepšená osmihrotým křížem.

„Blíží se jezdec, komthure!“ ohlásil strážný.

Velitel měl chuť mu už po dvacáté připomenout, že není komthur, ale mávl nad tím rukou; strážný byl bývalý zajatec a v hodnostech se nevyznal.

Než vystoupil na pozorovatelnu, byl už jezdec dost blízko.

„To je Maryška. Otevřete bránu a vyhlaste nástup!“

Takže když vévodkyně vjela dovnitř, sbíhali se už v nádvoří obránci, stavěli se do útvaru a chystali se k přehlídce.

Maryška seskočila s koně a vztáhla ruce: „Carlosi!“

„Má paní!“ uklonil se setník Carlos.

Objali se; Carlos byl snad poslední z bývalých důstojníků Maryščina manžela Miguela d'Escambrray. Všichni ostatní už padli.

„Tak to vypadá, že na na tebe došlo!“ oznámila mu bez zdržování.

„To jsem taky očekával.“ usmál se spokojeně.

„Během čtyřiadvaceti hodin dojde k útoku. Co na to říkáš?“

„Čekal jsem to dřív. Jsme připraveni.“

Maryška prováděla přehlídku. Většina bojovníků byli chlapi drsných tváří; někteří staří, jiní ještě děti, ale pár taky ve vojenském věku. Starší byli oblečeni do vojenských uniforem z různé doby, ve značném stupni opotřebovanosti. Jejich zbraně byly každá jiná, podle toho, co sehnali. Maryšku ale zaujali muži v uniformách zděděných po nepříteli; ti na krasavici s leopardí srstí a řádovým křížem na krku pohlíželi dost divně.

„Chlapci by tě rádi požádali... o laskavost.“ řekl Carlos.

„Všechno splněno. Co byste rádi?“

„Totiž... oni jsou bývalí zajatci. Vystupte!“

Šest mužů udělalo krok vpřed. Stáli a tvářili se nedůvěřivě.

„Mluv, Zeku!“

„Já... já jsem Zeke Carson, madame. Byl jsem zajat před půl rokem. Od té doby jsem otrok; přidělili mě sem na práce, a já...“

Maryška na něj upřela zrak. Řekla: „Už nejsi otrok!“

„Já vím. Všichni, co dělají na opevnění, dostali svobodu. Jenže... my, co jsme tady, nechceme svobodu. Ani občanský práva. To všecko je málo!“

„Co byste chtěli?“

„Chceme se stát vojáky řádu Templářů, paní.“

Maryška zaváhala. „Rozmysleli jste si to dobře?“

„Přemýšleli jsme nad tím a radili se; my nejsme zas tak blbý, jak si možná myslíš. Víme, že dojde k boji – a možná v něm všichni padneme. Tak bysme chtěli, aby ta naše smrt měla nějakej smysl. Chápeš?“

„Chápu. Ale je i jiné řešení!“

„Myslíš zdrhnout? Tady ti všichni kolem budou bojovat. Muži, ženy, děti, zvířata a jeden mluvící tank. My nejsme zbabělý sráči. Jsme čestní chlapi; jasně, přišli jsme jako nepřátelé, ale to neznamená... já jsem šťastnej, že jsem tady, i když ze začátku... přece chápeš, co myslím, ne?“

„Začínám chápat.“

„Krev Templáře, který zahyne, očistí deset lidí. Kvůli mě a dalším devíti zemřel nějaký člověk! My jsme mu něco dlužný, víš? Neznal jsem ho a snad jsem jeho smrt ani nezavinil, ale stalo se to a já cítím, že bych měl taky něco udělat. Třeba bránit tuhle pevnůstku...“

„Ale tamti jsou tvoji lidé!“

„Už nejsou. A kdybych s nimi mohl promluvit, možná by se našli někteří, co by šli s náma a ne s nima! Řekl bych jim, že je je zradili a oklamali, že pravda je tady a já jsem konečně na správný straně...“

„Hm. Takhle to cítíte všichni?“

„Jo. Ale ještě něco je potřeba udělat. Přijmout naši přísahu...“

Maryška se ještě rozmýšlela, ale spíš aby nedala souhlas příliš ukvapeně. A do toho náhle promluvil tank:

„Vilík chce taky!“

Maryška se k němu otočila. Tank stál v koutě dvora, jinam by se nevešel. Byl to jeden z největších typů a v Bitvě stínů nebyl příliš poškozen, tak ho přivlekli sem a pokusně do něj umístili pozitronický mozek, vyšmelený za neznámých okolností kdesi v altisvětě. Mozek se chytil, tank tím pádem získal určitou schopnost myslet a projevovat své názory. Taky mluvil, hlasem drsně mužným, leč poněkud plechovým.

„Cos říkal?“

„Vilík chce taky bojovat jako Templář. Složit přísahu.“

Tentokrát Maryška zaváhala doopravdy.

„Vilík není horší než člověk nebo šelma! Je stroj z kovu, ale není hloupý!“

Vojáky diskuse zaujala. Tvářili se vstřícně. Maryška tedy podlehla.

„Ano, myslím, že právo na to máš. Ale nemáš ruku, co by...“

Vilík vysunul periskop a zakýval jím. Pak otočil věž a zakýval dělem.

„Položím ti na čepel svou hlaveň.“

Maryška vzdychla. Pak vytasila svou parádní polskou šavli.

„Opakujte po mně:

Ve jménu Boha Pána a Vládce!

Přísahám, že zbraň, kterou nosím,

pozvednu vždy jen k obraně práva a spravedlnosti.

Nikomu vědomě neublížím a od nikoho si ublížit nedám.

Povždy budu konat jen Dobro a protivit se Zlému,

při čemž se budu řídit svou ctí a svým svědomím.

K tomu mi dopomáhej Bůh.“

Všech šest mužů položilo postupně ruku na její zbraň a opakovali přísahu. Tank Vilík ji odříkával s nimi; popojel trochu dopředu, Maryška mu vyšla vstříc, on sklonil hlaveň a zkřížil ji s její šavlí.

„Vítám vás jako nové bratry.“ řekla potom. V hlase jí znělo dojetí.

Setník Carlos, který se potěšeně usmíval, se rozhodl uvolnit napětí:

„Dřív se po slavnostní přísaze konala hostina. Hodně divoká; škoda, že na to není čas ani nic vhodnýho na pití!“

„Taky vám nemůžu rozdat kříže na krk; mohla bych je transformovat, ale...“ Maryška zaváhala. Pak se rozhodla být otevřená: „Během poslední doby energetické pole Arminu silně pokleslo. Nebudu vám nic zastírat. Nejsem špatná čarodějka; přesto se obávám, že brzy budu muset zase začít počítat energetickou bilanci.“

Ti, kdo věc chápali, zvážněli. Taková slova znamenala přiznání porážky; věděli, že Maryška je poslední z mocných čarodějek.

„Myslím, že v kousku plechu to nespočívá!“ soudil Carlos.

A opět se ozval Vilík: „Já umím barvoměnu! Budu nosit kříž na pancíři!“

Což vzápětí dokázal. Změna zbarvení mu byla naprogramována proto, aby se mohl dokonale maskovat podle terénu, ale teď byl vidět odevšad, takže rudým křížem se ozdobit směl.

Vojáci se rozesmáli. Nálada se vskutku zlepšila.

Jedna z betonových věží měla v přízemí dílnu zbrojíře. Ten muž byl starý, patřil do Carlosova pluku; jeho problémem bylo, že neměl nohy a jezdil na vozíčku. Ale ruce měl šikovné.

„No, jestli jde o těch šest křížků, tak ty bych mohl vybrousit z odpadu! Ale kdyby šlo o zasvěcení...“ navrhl.

„Když to dokážeš, pak se předvedu zas já!“

Zbrojíř otočil vozík a zajel do dílny. Pár mužů šlo s ním; rádi mu pomáhali a on je zase učil pracovat s kovem.

Maryška si chtěla popovídat s místní čarodějkou. Znala ji, byla to jedna z Carlosových vnuček Mária Isabella, kód Misa. Dívenka hodná, leč doposud příliš mladá a nezkušená. Na Maryšku koukala přímo zbožně.

Maryška ji přivolala, dovolila jí dotknout se čelem a propojit mysl. Vnímala, že Misa je značně nejistá, rozhodně potřebuje odborné vedení. Teď se s důvěrou svěřila do její péče a oddychla si, že není zodpovědná sama. Zato Maryška jednoznačně nadšená nebyla.

Misa byla vždycky hodná, poslušná, v podstatě průměrná. Určité vlohy měla od přírody, do lepších studijních skupin se dostávala díky protekci. Rodina s ní byla spokojená; učila se dobře, i když ne špičkově. Mohla být výstřednější, ale to by jistě dohonila, až trochu vyspěje. Celý život dělala, co se od ní chtělo a čekalo. Všichni se těšili na její dospívání, že snad bude vyvádět něco, čím by se rodina mohla chlubit; ale i tehdy si počínala mírně a nevýbojně.

Bylo jí to vidět třeba na vlasech. Nebyla ostříhaná, i když to plánovala; prvním milencům rozdávala copánky a vystříhaná místa si pečlivě holila, těm dalším už dala jen odstřiženou kadeř a když začaly válečné zmatky, vykašlala se na to úplně. Část hlavy měla okudlanou, většinu v přirozené délce. Od pupíku k podbřišku řádku značek svých partnerů, ale i na to časem rezignovala. Maryška snadno zjistila příčinu: sex ji moc nebavil, hlavní kouzlo bylo v rozruchu, který vyvolával. Přála si všem dokázat, že je taky správná holka! Takže se jednou pomilovala s každým klukem, kterého znala a který o ni měl zájem, ale žádného si necenila víc než ostatní.

(Kdyby si měla vybrat z tělesných potěšení, byla by to pořádná masáž po celém těle za použití posilujících olejů. To měla ráda od malička, zvláště v dospívání, když ji to začalo příjemně vzrušovat. Kluci obvykle neměli trpělivost jí vtírat olej do kůže dostatečně dlouho, aby ji pořádně rozdráždili. Taky měla ráda, když jí po těle kreslili, nejlíp barvou, jejíž účinky cítila. Uvažovala, že si práci s oleji zvolí jako specializaci, až dostatečně vystuduje, aby se mohla považovat za léčitelku).

Maryška ji potěšila: Moje holky mívaly ve zvyku si o narozeninách nechat důkladně vyholit celé tělo a pak ze sebe udělat dort: napatlaly na sebe všecky možný dobroty, hlavně šlehačku. Kluci je různě ohryzávali a olizovali, holka se nesměla pohnout, aby to z ní nespadlo. A nakonec...

Misa si to představila. Ten nápad se jí zalíbil tak, že se rozhodla někdy ho realizovat. Až skončí válka, samozřejmě.

Maryška s ní probrala všechno, co už umí a co by ještě chtěla umět. Bylo toho dost, ale na základní úrovni; nebyla hloupá ani neochotná, jen prostě nebyla geniální. Mohla prožít docela úspěšný život jako laborantka, pečlivá a spolehlivá, která vždy poskytne dokonalou oporu všem ztřeštěným kolegyním a vytáhne je z průšvihu, když do něj vlítnou. Taky nebyla zářivě krásná; docela hezká, to ano. Maryška by ji brala. Jenže...

Jestlipak víš, že jsi těhotná?

Vážně?

Vy jste nebrali příznaky? Jsi ve druhém měsíci. A jak koukám, zas tak moc tě to nepřekvapuje.

Já bych chtěla.

Maryška přešla na hlasitou řeč: „Neměla bys zůstávat tady na Farpointu moc dlouho. Až začne bitva, stáhni se dozadu!“

„Ale já...“

„To je rozkaz! Carlosi! Pro tuhle malou mám speciální úkol do budoucna. Víš, že bude mít dítě?“

Setník se rozzářil. „Vážně? To by bylo moje první pravnouče!“

„Jestli dobře vnímám, bude to holka. Mohla by být docela schopná...“

Carlos ji vnímal jen zčásti, objímal a líbal Misu a chválil ji.

„Ale já... měla bych zůstat tady!“

„Nepřichází v úvahu. Mohlo by se ti něco stát!“

„Ale když... spousta holek padla! I když měly mít děti!“

„Právě proto!“ štěkla Maryška, „Vytvořím ti vlastní únikový kanál!“

Misa se podřídila. Přímému rozkazu nikdy neodporovala.

„Schválně, s kým to máš?“ usmíval se Carlos v naději, že to bude někdo významný. Misa krčila rameny a Maryška ji podpořila:

„To se nedá tak snadno říct. Můžeme mu udělat genetickou zkoušku, až... jestli to bude ještě někdo umět.“

„Já to umím!“ pípla Misa.

„To je dobře. Jde o to, jestli to bude někdo umět tam, kam tě pošlu.“

Přijel sem zbrojíř, ukázat křížek, který právě vybrousil.

„Bezva,“ řekla Maryška, vzala jej do ruky a zkusila transformaci. Docela bez nesnází změnila kov na zlato; tak jej ještě rozmnožila na šest kusů. To už méně snadno; zpotila se a cítila úbytek energie.

„Jo, to je život.“ vzdychla, „Asi taky někam zdrhnu.“

„Měly bysme zůstat a bránit vlast!“ zkusila nadhodit Misa.

„Podívej, děvče, pochop jednou provždy: když čarodějka prchá z boje, tak ne proto, aby si zachránila život. Nýbrž aby si olízala rány, nabrala novou sílu, sehnala spojence a vrátila se! Nepřítel si nesmí myslet, že se nás definitivně zbaví, když nás donutí se stáhnout!“

„Ale... to už bude válka prohraná!“

„Válka nikdy nebude prohraná, dokud někdo z nás žije! Ty, já, tvoje holka nebo kdokoliv jinej! I kdyby měla trvat sto let!“

Misa povzdychla. „Stejně bych radši zůstala! Je taková písnička: Do ticha zazněla přísaha: ani krok z tohoto místa...“

„Já vím. Ale nesnaž se zemřít zbytečně. Už je nás málo...“

„My to zvládneme.“ slíbil Carlos.

„Jo!“ dodal tank Vilík, „Pomstíme se za všecko špatný, co dělají strojům! Jsou to blbý plechovky! Ani jim nedají do systému mozek!“

Lucius odpočíval, zcela vyčerpán, v lůžku Miss Idy. Vytřeštěně sledoval, co dělá ona: prohnula se do oblouku, roztáhla nohy, do vagíny si strkala šipky a stažením poševních svalů je vystřelovala do terče na stěně. Byla to součást běžného tréninku, totéž předváděla po půlnoci při představení. Dost přesně zasahovala. Uměla i jiné věci.

Lucius si nebyl jist, zda se mu to líbí, nebo připadá nechutné. Už to, že se svléká před cizími lidmi, ho štvalo.

„Že ti to ten Ostap dovolí!“ vzdychl.

„Je to snad moje práce, ne?“ odtušila.

Vztekle zafuněl. Cítil se nepochopitelně rozladěn.

„Myslel jsem, že jsi jeho... intimní přítelkyně!“

„Jako že s ním spím? No jasně; ale se spoustou jiných taky...“

Zafuněl ještě vztekleji. To bylo právě to, co mu vadilo.

„Mluvíš jako obyčejná kurva!“ obvinil ji.

„Protože jsem kurva. A v naší kultuře to vůbec není urážka.“

Teď už přímo zavrčel. Uráželo to jeho.

„A co bys jako chtěl? Mít mě jenom pro sebe? To bys dlouho nevydržel! Už teď seš vyždímanej jako citrón; za pár dní bys chcípl vyčerpáním!“

Zaskučel zoufale: „Nemluv takhle! Já tě nenávidím...“

„Teď, já vím. Za dva tři dny, až se vzpamatuješ, přijdeš zase škemrat. Co kdybych tě třeba jednou k sobě nepustila?“

„Tak chcípni, ty děvko!“ Razanci jeho nadávky poněkud oslabilo, že zatím nebyl schopen nic víc než nadávat.

Ida se rozesmála. Byl to velice pohrdavý smích. Protáhla se, vyskočila na postel a zastavila se nad ním.

„Tak ty mě nenávidíš, jo? Ale tu moji kundu bys chtěl, co? Připomenu ti to, až zas přijdeš prosit, abych tě do ní pustila!“

Zasténal. Ida se zachechtala a nemilosrdně pokračovala: „Tohle je moje píča! Nezdá se ti na ní něco? Ale mě živí, miláčku! Ty mi na ni zrovna moc nepřispíváš, víš? Pohrdáš mým tělem? Já jsem na ně pyšná!“

Mlčel. Hledal slova dost sprostá, aby se jí vyrovnal.

Sedla si mu na hrudník. Klín mu roztáhla přímo před obličejem.

„Byl jsi pořád zvědavej na tajný kulty a zakázaný sekty. Co když třeba já jsem velekněžka takový sekty? Co když sloužím tý nejmocnější bohyni, která dokáže zároveň zabíjet a dávat život? A uctívá se mimo jiný tak, že pořádně ošoustáš její velekněžku! Podstatně líp než ty před chvílí!“

„Říkalas... že se ti to líbilo!“

„Jo, stačilo to. Ale příště se koukej polepšit, trvalo to moc krátce! Ono taky, co bych od tebe chtěla, že? S tím směšným ubožáčkem, co máš!“

Vztek se v něm vařil. Ještě žádná si nestěžovala.

„Příště ti ukousnu špičku! Uvidíme, co z něj zůstane!“

Nebál se, ale přesto se pro jistotu zakryl.

Ida se rozesmála.

„Ty mi nevěříš, co? Ale já jsem vážně kněžka!“

Nevěřil. Uvažoval, jak jí to říct.

„Od chvíle, co si holka všimne rozdílu mezi sebou a klukama, se začne pomalu chystat na službu své oblíbené bohyni. Nikdo ji nenutí spěchat, ale taky neodrazuje. To ona sama nemůže vydržet! Čím větší je její rozkoš, tím větší přízeň Matky! A kluci získají právo ji uctívat: dotýkat se, hladit, lízat, opěvovat její tělo písněmi. Až jim nakonec dovolí do sebe vstoupit. Je to nejvznešenější úkol každé ženy; a je úplně jedno, jak ho splní! Ty ve své podstatě ženami pohrdáš! Ale my si milence vybíráme!“

Lucius se rozplakal. Překvapení to pro něj nebylo, ale cítil se hrozně.

Vstala. „Obleč se a vypadni. A přijď zase, až se vzpamatuješ!“

O několik hodin později o něm jednala s Ostapem.

„Zdá se, že na tobě hodně visí. Podle původního plánu měl dávno odjet!“

„Vnímám ho dost dobře. Nenávidí mě, ale nemůže beze mě být.“

„Dokázala bys to zrušit?“

„Jistě. Ale zatím mě baví. Je kouzelně naivní.“

„Co s ním uděláš, až tě přestane bavit? Zabiješ ho?“

Ida se ušklíbla. „Jeden nápad mám. Je přece novinář! Co spustit bombu?“

„Myslíš, že je ten pravý?“

„Zkusím to. Přijde pozítří...“

Lucius opět ležel a odpočíval po milování. Ida byla tentokrát příjemnější a necvičila. Dokonce ho ani nechtěla urážet.

„Ty ses zajímal o nějaké... aféry, že? Co třeba sexuální?“

„Stalo se něco? Někdo ti ublížil?“

„To by nikdo nedokázal. Ale povídala jsem si s jednou kolegyní...“

Zapálila dvě cigarety a jednu mu podala. Mimořádná přízeň!

„O co jde?“

„O úchylné sexuální praktiky některých důstojníků. I dost vysokých. Členů armády i Černých baretů.“

„Tady v Arminu?“

„Ne, tady na to zatím nemají ty správné podmínky. V Bangkoku.“

„To je v Thajsku! Jak víš...?“

„My kurvy si leccos řeknem.“

„Aha. A o co jde?“

„Důstojníci pořádají pro zvlášť zasloužilé bojovníky zájezdy do bordelů v různých místech Jižní Asie. Ti hrdinové si tam můžou s vybranými dívkami dělat, co chtějí. Cokoliv chtějí!“

„Například co?“

„Například dívku zbičovat, před sexem i po něm. O znásilnění nemluvím, to je běžné. Ona desetiletá holka je v těch krajích docela vhodná partnerka pro staršího důstojníka! Když se ztratí, nikdo ji neshání. Taky si moc nestěžuje, když jí zhasínají cigarety o prsní bradavky...“

Lucius okamžitě zbystřil pozornost. „Víš to jistě?“

„Na jednom předměstí je buddhistický klášter. Mnišky tam pečují o oběti, které to přežily. Některé jsou nadosmrti zmrzačené...“

„A ví se jistě, že jim to udělali naši vojáci?“

„Můžeš se jich zeptat. Dám ti adresu, zajeď si tam.“

Pořád ještě nedůvěřivě potřásal hlavou. „To se mi nechce věřit! Naši že by byli takhle úchylní?“

„A ještě to učí mladší. Chceš vědět důvod? Je to výcvik. Aby neměli slitování s nepřítelem. Posilování morální odolnosti!“

LL se zvedl. „Dobře. Dej mi tu adresu! Půjdu za tím; jestli je to pravda, bude to konec kariéry pro pěkných pár důstojníků!“

Ida mu podala lístek s adresou. „Věřím ve tvou dobrou vůli, ale nemyslím, že uspěješ. Myslíš, že o tom jejich nadřízení nevědí? Že nemají tušení, jaké lidi vybírají do útočných komand?“

„Tak půjdou s nimi!“

Lucius se zvedl a začal se oblékat. Na sex už nemyslel.

Miss Ida se pouze spokojeně usmála.

„Tak co říkáš?“

„Dobrý. Jenže se to nestihne. Než to projde všemi instancemi...“

„Myslíš, že ty úchyly nepotrestají?“

„Ne, dokud nebude válka skončená. Takový zrovna potřebujou...“

Chvíli mlčeli a zvažovali situaci. Pak Ida řekla:

„V tom případě je potrestám já.“

„Jak?“

„Způsobím, aby se příště narodili jako ženy. V zaostalé zemi, v chudé rodině bez morálních zábran. To si zaručeně odnesou!“

„Jsi krutá a nelítostná, miláčku!“

„Jo. To je o mně všeobecně známo.“

Tinka si povídala po internetu s kamarádkou. Nikdy se neviděly, věděla o ní pouze, že má kód CNV, pochází z Kutné Hory a píše skvělé povídky o svých kamarádech. Taky uměla hezky kreslit; když jí Tinka popsala ty kamarádky, jejichž podobu si jakž takž pamatovala, zkusila nakreslit jejich idealizovanou podobu, Tinka ji vytiskla a pověsila nad počítač. Terezku, Valérii, Julii... mnohé si zapamatovat nedokázala, nebo se jejich podoba neustále měnila. Taky tam měla pohled na Atanor.

Náhle se jí sevřelo srdce. S obtížemi vyťukala:

„Atanor právě padl! Poslední čarodějka je zraněna – umírá!“

Hradby Atanoru se hroutily. Mohutné balvany se kutálely dolů po svahu, celý areál zahalil veliký oblak prachu. Když se rozplynul, zůstaly tam jen ubohé rozvaliny. Věže pobořené katedrály čněly do výšky jako prsty vztyčené k přísaze.

„Kupředu!“ zaveleli důstojníci.

Vojáci se vrhli vpřed. Klopýtali po svahu, padali přes kameny, ale hnali se nezadržitelně jako příval. Nebyli při tom, když jejich předchůdci neuváženě vpadli do Citadely; a nezůstal po nich ani prášek. Důstojníci to ovšem věděli, proto se nikam nehrnuli.

Jenže nestalo se nic. Vojáci obsadili zříceninu, v níž nebyla ani stopa po čemkoliv živém, natož po lidech. Nic než kameny.

„A kde jsou střechy ze zlata? Kde sochy bohů, zlaté a ozdobené drahokamy? Kde jsou všechny ty poklady, co jsme viděli?“

„A kde jsou čarodějky?“

„Musí tady být nějaké podzemní prostory! Nějaké úkryty, katakomby...“

„Zřejmě je výbuch zavalil. Poslední obránci zřejmě odpálili nálože...“

„Přesto je musíme najít! Použijeme hledačky min, budeme kopat...“

„Obávám se, že svoje poklady dokonale uschovali!“

„Nevadí! I kdyby to mělo trvat rok!“

Dali se usilovně do práce. Nenašli nic. Pak hledali další, ani jim se nepodařilo objevit nic než pár bezvýznamných úlomků.

Vykopávky na Atanoru pokračují dodnes.

Diana se kroutila před zrcadlem. Nebylo to pro ni typické jednání, svému vzhledu věnovala pozornost jen v případě, že ji čekala nějaká významná společenská akce. Jenže teď byl večer a chystala se spát.

Charry ještě četl poslední zprávy z bojiště, které mu poslal Yamanaki, oči ho bolely od brýlí a nervózně vraštil čelo.

Když papíry odložil a brýle sundal, Diana se pořád ještě shlížela v zrcadle. To už vůbec nebylo normální. Vstal a přistoupil k ní:

„Co se ti stalo, holčičko moje?“ zeptal se a položil jí ruce na ramena.

Řekla zvolna, třesoucím se hlasem: „Stárnu. Moje tělo uvadá.“

Chvíli nechtěl věřit vlastním smyslům. Pak řekl: „Co?“

„Dokud o mě pečovaly čarodějky, byla jsem mladá a svěží. Teď vadnu.“

Otočil ji k sobě a přitiskl tak pevně, jak jen dokázal. Jeho těžká ruka jí hrábla do kratičkých vlasů a začala je hladit.

„Miláčku, co to povídáš?“ pronesl tak něžně, jak už dávno ne.

„Je mi zima... roztřásl mě mráz. Ještě mě objímej!“

Zvedl ji jako panenku a položil na lůžko. Ulehl vedle ní a ona se k němu přitiskla. Po tváři jí stékaly slzy.

„Mráz – tady v Arminu? V zemi, kde vládne věčné jaro?“

„Ten mráz je ve mně. Tady, někde hluboko...“ vysvětlila.

Začal ji líbat. Na rty, na oči, na ohrnutý nosík, na lícní kosti. Pokračoval na bradu, krk, klíční kosti, přešel na hruď, až se dostal na prsa. To už vytušila nebezpečí, začala se smát a bránit. Pochopitelně marně, měl daleko větší sílu a uměl s ní zacházet. Uchopil její bradavku do zubů a vyhrožoval, že kousne; to už vrčela jako leopard. Speciální potěšení jí dělalo, když jí přejížděl po linkách tetování; tam byla kůže citlivější než jinde. Ještě chvilku se prali, potom přešli plynule do milování.

A pak leželi vedle sebe a odpočívali.

„Ještě je ti zima?“ zeptal se.

„Už ne. Už je mi fajn.“

„Až ta válka skončí, zajedem si na dovolenou do hor. Nad Aurrgharrem leží sníh celý rok, nikdy neroztaje. Jenže ty lyžuješ mizerně...“

„Jak tohle můžeš říct?“ vypěnila.

Přeháněl, to je jasné. Jistě, lyžovala hůř než třeba May-Britt, ale líp než většina ostatních. Jenže když si na ni vzpomněla, zase se roztřásla.

„Zkouším vzpomínat na něco hezkého!“ vzdychla, „Třeba to, jak jsme v zimě jezdili na saních s rolničkami do okolí Hůrky! To jsem ještě měla svůj leopardí kožíšek a barevné stuhy v copech... Pamatuješ?“

„Pamatuji se na tvůj kožíšek i na tvé copy. Ten kožíšek jsem rozprostřel na sníh, tebe na něj položil a...“

„Lumpe! Vyválel jsi mě nahou ve sněhu!“

„A udělám to zas; jen počkej!“

„Umím si představit!“

Leželi a objímali se.

„Už je to v pořádku,“ zabručela do polštáře, „Jenom na mě na chviličku padla tesknota...“

V Indiopolisu se konala státní recepce. K jaké příležitosti, bylo celkem lhostejné; hlavním důvodem bylo předvést se veřejnosti a novinářům. Pozván byl samozřejmě též generál Exeter; bylo jeho povinností se zúčastnit, takže se předpokládalo, že dodrží obvyklý postup: přijde, zdrží se nezbytně nutnou dobu a při první příležitosti odejde. Dál měl ve zvyku: pozdravit se se všemi významnými osobnostmi, prohodit pár slov zhruba s deseti lidmi, smysluplně pohovořit se dvěma až třemi. Jako každý vysoký představitel ovládal umění hovořit, aniž by co řekl.

Monty Draggon k těm, s nimiž chtěl mluvit, nikdy nepatřil. Bylo všeobecně známo, že ho Exeter nemá v oblibě. Proto se Monty velice podivil, když jej generál kromě zdvořilého pozdravu oslovil: „Mohl bych vás požádat o rozmluvu, Monty? Dejme tomu za čtvrt hodiny v salónku?“

„Zajisté, pane! Kdy a jak budete chtít!“

Tu čtvrthodinu Monty uvažoval, co po něm může chtít. Napadl ho jediný rozumný důvod: že jeho postavení se výrazně zlepšilo. Že by ho Exeter konečně začal považovat za státníka?

Usedli do křesel v salónku. Před Exeterem stála sklenice whisky s ledem, ale pil svůj obvyklý bylinkový čaj.

„O čem jste chtěl mluvit, pane?“

„O císařovně Dianě.“

Draggon zesinal. Doufal, že to v příšeří salónku není vidět.

„Co o ní chcete vědět?“

„Přece jste ji znal, ne? Patřil jste k předním hodnostářům říše!“

„No ano, samozřejmě ji znám. Jenže nevím...“

„Dobře, zkrátíme to. Co o ní vím já: kdybyste postřehl nesprávnou informaci nebo chtěl něco doplnit, řekněte to okamžitě.

Dcera francouzského cestovatele a archeologa, v patnácti se provdala za Charry Guyrlayowa. Okolnosti popisuje oficiální životopis; připadaly mi až příliš dramatické, ale zřejmě je to všechno pravda?“

Monty přikývl.

„Velmi hezká, inteligentní, leč značně nevypočitatelná. Její nečekané nápady udivují a šokují celou veřejnost, nicméně většina národa je obdivuje. Navzdory místním zvyklostem není čarodějka; její občasné pokusy se nedaří, nebo mají neobvyklé výsledky, což čarodějkám kupodivu nevadí, brání ji až do vlastního sebezničení. Legendy jí přisuzují titul Pastýřka draků; nikdo přesně nevysvětlil, co to znamená. Správně?“

Monty horečně uvažoval. Musí něco říct; ale jaký má Exeter důvod ptát se zrovna na Dianu a zrovna teď? Jak by reagoval, kdyby...

„Echm... ona určitou schopnost magie má, pane!“

„Vysvětlit!“

„Jaký je váš názor na... echm... bohy?“

Exeter vydal neurčité zamručení. Neznělo to moc obdivně.

„Diana bohy miluje a oni jí jdou ve všem na ruku. Má obdivuhodné štěstí, její nápady se často plní, aniž by chtěla. Za jaké zásluhy, nikdo neví. Je známo, že sbírá především stará a zapomenutá božstva, a když se něco dozví, nedá pokoj, dokud jim nezřídí chrám nebo aspoň oltář. Snaží se je 'zapojit do služby', pokud víte, co to znamená...“

Exeter opět vydal neurčitý zvuk.

„Zvyklostí řádu Templářů je připravovat nic netušící osoby na budoucí zapojení. Prvním stupněm zasvěcení je 'přítel'; to je člověk, kterého někdo z řádu zná a působí na něj, aby se někdy později stal členem. Dotyčný o tom ani nemusí vědět; když se to dozví, získává druhý stupeň 'bratr'. Jenže se to netýká pouze lidí, ale rozšířeně i šelem, démonů a starých bohů. Nikdo je nenutí, aby se vzdávali vlastního náboženství, stačí když pochopí nadřazenost a moc Nejvyššího...“

„Chápu. Myslíš, že to Diana dělá?“

„Je to její koníček. Jeden z velmi oblíbených koníčků.“

„Podle těch vzpomínek to vypadá tak, že pro ně Diana pořádá mejdany, kde je Charry opíjí, nakonec se všichni ožerou, servou a ošoustají.“

„V podstatě ano. Společný program je dobrý začátek. Když se dobře pobaví, přijdou příště zase. Časem si zvyknou chodit na každou akci...“

Exeter se napil svého čaje. Vypadal, že uvažuje.

„Je známo, že by měla s někým sexuální styk? Myslím kromě manžela.“

„Ne, nikdy. V tom vzpomínky nelžou.“

„Není možné, že by se to utajilo?“

„Teoreticky snad, ale nechápu důvod. Její odmítání spojení rodů bylo dost často předmětem kritiky, zvláště ze začátku. Kdyby to konečně udělala... já jsem si zrovna představil ty oslavy, kdyby se propojila třeba s Baarfelty. To by snad byl důvod ustanovit nový státní svátek!“

„Proč zrovna s nimi?“

„Bylo by to... tak nějak přirozené. Muži z B'klanu se těšili její mimořádné přízni. Třeba Denise měla ráda odjakživa a on ji; myslím, že jí měl odmítnutí trochu za zlé. Říkalo se, že je první na řadě.“

„Zlobil by se, kdyby si začala s někým jiným?“

„Určitě... vlastně nevím. Denis byl čaroděj; jeho uvažování se týkalo vytváření řetězce vztahů, ne osobních výhod. Oni vidí lidi jako část veliké mandaly, určitého rámce... nevím, jak to vysvětlit.“

„Slyšel jsem různé názory. Většina lidí soudí, že ten systém si vymysleli vysocí hodnostáři, aby si mohli zašoustat s hodně partnerkami.“

„Taky. Jeden z důvodů to určitě byl.“

„Čímž se rozšířila všeobecná nemravnost.“

„V jiných kulturách snad nedochází ke změnám partnerů?“

„Zákon říká jasně: správný a zákonem schvalovaný pohlavní styk je pouze mezi manželi po řádně uzavřeném sňatku. Manželství musí být zákonným způsobem ukončeno, než je dovoleno uzavřít nové. Vše ostatní je nezákonný styk, nemravný a měl by být dokonce trestný.“

„Čímž je zajištěno, že k němu nemůže dojít?“

„To ne. Ale dojde-li k tomu a je to prokázáno, může poškozená strana hnát pachatele k soudu a požadovat odškodnění.“

„Takže nejde o morálku, nýbrž o peníze! Smůla; v Arminu by nikdo žádné peníze nevysoudil. Především není jasné, kdo byl čím a jak poškozen a pak, všichni se stykem souhlasili!“

„Nemluvíte pravdu. Všechny popisy se shodují, že ženy byly často surově znásilňovány! Dokonce mladé dívky, téměř děti!“

„Hlavně děti. A pachateli byli jejich nejbližší kamarádi, často opakovaně a na přímou výzvu. To byly oblíbené Hry mládeže; o tom existuje ještě větší kupa literatury. Většina dospívajících měla snahu svést co nejvíc kamarádů, než dostanou rozum.“

„Co na to říkali rodiče?“

„Byli pyšní, jak mají šikovnou dcerku. Často byli při tom.“

„To všechno císařovna nařídila?“

„Nemyslím, že to bylo zrovna na její příkaz. Ale připouštěla to. Hlavními navrhovatelkami byly dvorní dámy: Veronika z Mendozy, Karolína von Aussengraben, později Julie z Dunbaru a Maryška d'Escambrray.“

„A Valérie.“

„Valérie v mladším věku. Ona byla inspirátorkou rozhodnutí pro čarodějky, brát energii z každého zdroje, který je k disposici. Potřebovaly jí hodně, takže vysávaly každého, kdo se dal.“

„Tebe taky?“

„Já moc velký přebytek nikdy neměl. Nebyl jsem... moc dobrý.“

Draggonovi speciálně toto téma nebylo příjemné. Exeter byl příliš zvědavý a Monty si netroufal mu říct, že mu po tom nic není.

„Prý to byl příjemný zážitek.“

„Všechno, co dělaly WZ, bylo příjemné.“

Exeter se hluboce zamyslel. Monty ho nerušil. Generál přemýšlel o šanci, kterou ztratil: stát se milencem některé čarodějky.

„Vraťme se k tématu. Takže říkáš, že se císařovna nikdy s nikým nespustila a je to jisté. A naopak? Co císař?“

„Taky ne. Měli mezi sebou dohodu: kdo si první najde dalšího partnera, rozváže tím ruce druhému. Pak už by jen soutěžili, kdo jich svede víc.“

„Ta dohoda byla veřejně známa?“

„Jistě, řekli to nahlas před svědky. Diana měla dokonce seznam, koho svede v první řadě: Tomáše a Denise B', Valérii, Jana a Julii Dunbarovy...“

„Muže i ženy?“

„A šelmy. Tygra Aflargea, leoparda Tannarrwaghirra, jaguára Ao Harrapa...“

„Sex se šelmami?“

„Kterýkoliv WZ ji mohl transformovat na příslušnou šelmu.“

Čemuž Exeter sice nevěřil, ale už o té možnosti slyšel.

„Císař měl taky pořadník?“

„Nevím. Diana navrhla, aby první byla Valérie; případně Daniela, což byla Denisova dívčí verze. Měnil se v dívku tak často, že měla i jméno.“

Exeter znovu rozmrzele zamručel. V minulých dnech vypukla v tisku ohavná aféra s důstojníky, kteří měli úchylné sklony: homosexuálové, pedofilové, sado-masochisté. Pořádali zájezdy zasloužilých podřízených do nevěstinců v různých místech jižní Asie, kde si užívali podle svých představ. Exeter se nechtěl dostat do podezření. Anebo možná...

„Poslední případ byla Terezka. Grand T, paní Citadely.“ řekl Monty.

„Co s ní?“

„Pokud je známo, šíleně se do ní zamiloval malý Lera. Dětská láska, ale rodiče to vzali vážně a tu holku oficiálně požádali, aby se za prince provdala, až povyroste. T souhlasila a slíbila, že se stane jeho čarodějkou. Ale současně vznikl návrh, aby se stala milenkou Charryho.“

„To navrhl kdo?“

„Netuším. Většina lidí souhlasila; otec má právo vyzkoušet, co chce dopřát synovi. Další verze byla, že by se tím odstranil dlouholetý handicap Charryho a Diany: nejsou telepati. Přirozené sklony k tomu nemají, ale daly by se jim implantovat úpravou mozku. Drobná korekce programu.“

„To je možné?“

„Většina cowenu byla připojena tímto způsobem. Málokdo byl přirozený telepat; často to byla první úprava, kterou si dali udělat.“

„Lidé souhlasili, aby jim někdo zasahoval do mozku?“

„Běžně. Nechávali si odstranit nežádoucí sklony a naopak přidávat lepší; třeba hudební sluch. Některé WZ byly zodpovědné, jiné méně; oblíbená hra je například upravit kamarádku, aby na sobě nesnesla žádné šaty. To si dělaly holky navzájem, když se učily. Poškození by insky nějak potrestaly, v tom období to ještě šlo; ale vylepšení se tolerovalo. Kromě toho, holky chtěly, aby s nimi někdo zkusil manipulovat.“

„Proč?“

„Součástí výcviku je obrana proti cizí magii. Čím častěji na tebe zaútočí kamarádka, tím menší pravděpodobnost, že podlehneš nepříteli.“

„Všichni ti lidé byli paranoidní. Proč se neustále cvičili v boji, dokud je neohrožovalo žádné nebezpečí?“

„Pro případ, že by nastalo. Jak vidno, byli předvídaví.“

„Dobře. Takže vznikl návrh, aby se Terezka stala milenkou Charryho. Proč se to neuskutečnilo?“

„Císař byl zraněn v bitvě. Vzal to jako varování.“

Exeter prudce vzdychl. „Varování bohů?“

„Snad. Pro cowen to byl šok. Všichni se už těšili...“

Exeter složil ruce na stole a propletl prsty, aby se nechvěly.

„Možná to bylo dobře,“ řekl Draggon, „Kdyby byl císař připojen ke cowenu, jeho moc by ještě vzrostla. Následovala by ho císařovna i princ, takže by se stali prakticky všemocnými...“

„Můžete jít, Draggone.“ řekl Exeter tupě.

Monty se zarazil. Zíral na generála a nic nechápal.

„Děkuji vám!“ zvýšil Exeter hlas.

Monty vstal. Možná by ještě něco řekl, ale... Radši vypadl.

Zábava v hlavním sále se už rozproudila. Částečně proto, že nemuseli koukat na otrávený obličej generála Exetera; s tím žádná zábava nebyla.

Monty se rozhlédl a našel svého oblíbence, vrchního seržanta Krause. Kývl na něj a vzal si ho stranou.

„Musíme to provést urychleně. Vypadá to, že něco tuší.“

„Generál?“

„Nechápu, jak se to mohl dozvědět. Vypadá to, že jede po Dianě!“

„Nedivím. Jel už po Terezce, pak Valérii. Žádná mu nedala. Takže zbývá už jen císařovna.“

„Nebuďte cynik, Krause. Musíme to provést co nejrychleji!“

„Jo, pane. Spolehněte se. Mám to připraveno.“

Draggon si oddychl. Krause je spolehlivý, určitě to zvládne.

Ale úplně klidný nebyl.

Generál Exeter zůstal sedět u stolu. Sklenice whisky se doposud nedotkl; teď ji uchopil a vypil na dva hlty.

Hlavou mu táhly varianty. Ta nejlepší byla podlehnout čarodějkám. Terezce i Valérii. Nechat si zasáhnout do mozku; dovolit jim, ať s ním udělají to, co dělají se všemi ostatními. V jeho variantě by tou dobou už Charry a Diana patřili k cowenu. Exeter by jim nabídl svoje služby, stal se generálem v jejich službách. Se svojí vládou by se dohodl na míru, nebo se postavil proti ní. Šla mu na nervy celý život, kdyby měl spočítat všechny křivdy za léta služby... Armini mu nikdy nezkřivili ani vlásek.

Představil si sám sebe v uniformě Templářského řádu, s komthurským křížem na prsou. Jako generál má na to právo! Přes Terezku by se stal příslušníkem císařova rodu, přes Valérii klanu Baarfeltů. Jistě, znamenalo by to spoustu diplomatických jednání, různých intrik a sporů s jinými vysokými veliteli, ale toho se nebál, takové věci míval rád. Mladá čarodějka by mu dodala sílu a odvahu; představoval si, jak vstupuje do Oválné pracovny a sjednává mír a spolupráci s presidentem.

To všechno mohl mít. Jenže Valérie i Terezka jsou mrtvé. Už nemá šanci. Snad ještě padnout na kolena před císařem a prosit o milost! Jenže...

Složil ruce do dlaní a plakal.

Pak se uklidnil. O jeho slabosti se nesmí nikdo dozvědět, zejména Coxon. Ten by určitě neváhal a zveřejnil to. Nastaly by problémy...

Vstal, otřel si tvář šátkem a upravil se. Sálem prošel s tváří stejně nepohnutou a bezvýraznou jako obvykle; několik lidí, o nichž soudil, že si to zaslouží, letmo pozdravil. Konečně vyšel ven na čerstvý vzduch.

Mohl si vyžádat služební auto, ale odmítl. Chtěl se projít. Vzpamatovat se. Zdvihl oči k jasným hvězdám a zhluboka vzdychl.

V té chvíli proti němu vystoupil jakýsi stín.

Byl to Ostap Belcoff. Ale oproti obvyklé podobě mu chyběl švihácký knírek, vlasy měl poněkud jinak učesané a o poznání světlejší.

„Co ty tady... kdo jste?“ zaváhal Exeter.

„Jsem Christian Baarfelt. Syn Valérie.“

V té chvíli se Exeterovi zatočila hlava. „A ten...?“

„Richard, můj bratr. Vypadáme stejně.“

„Ostap je Baarfelt? Snad... špión?“

„Správně.“

„A Miss Ida?“

„Nejsem si jist. Ale podezírám ji, že je hmotná expanze bohyně Kálí.“

„Nesmysl!“

„Dlouhá léta se pokoušela dostat na naše území. Samozřejmě směla, ale jen na pozvání. Teď dostala šanci vybudovat si tu základnu.“

„Může někomu ublížit?“

„Zabije každého. Ne zbraní, ani osobně; vloží do něj zničující energii. Ten člověk se nějakým způsobem zničí sám. Každý jinak. Je to její Hra.“

„Ty ji znáš?“

„Ne osobně. Kdybychom se setkali tváří v tvář, možná bychom museli bojovat. A já teď nejsem moc v kondici...“ pohnul zmrzačenou pravicí.

Exeter vzdychl. „Proč jsi přišel?“

„Vyřídit ti vzkaz své matky. Čeká tě.“

„Valérie?“ generálovi se zachvěl hlas.

„Čeká ve Walhalle. Slíbila, že splní všechno, o čem sníš.“

Exeterovi vytryskly slzy. Pak se vzpamatoval:

„Ale to bych musel být mrtev!“

„Správně. A musíš zemřít jako bojovník.“

Chrisovi se zhmotnil v ruce nádherný meč. Ušlechtilá ocel, cuba v podobě draka, rukojeť vykládaná drahokamy. Podal mu ho.

„Je tvůj. Matčin dar; v příští inkarnaci ho budeš nosit.“

Exeter vzal meč do ruky a prohlížel si ho.

Chris měl podobný, jen méně parádní a víc používaný. Pozdravil jím.

„Na Akademii jsi byl dobrý šermíř. Ještě to umíš?“

Exeter pozdravil; pak zaútočil. Chris šermoval levou, ale na výsledku to nebylo znát. Jejich čepele se třikrát střetly; pak se Chrisova letmo dotkla jeho prsou. Ani to moc nebolelo.

Generál Exeter klesl na kolena. Přitiskl dlaň na prsa a sledoval, jak mu z těla prýští krev. Pak padl tváří k zemi.

Zvedl se. Chris ještě stál na místě a hleděl na něho.

„Děkuji.“ řekl Exeter.

'Nemáš zač.' odpověděla ta holka. Byla to jedna z těch, které útočily na wingu a likvidovaly letadla; jenže teď neměla wing, nýbrž křídla.

'Nezdržuj to, padáme!' řekla rázně, 'Va nás čeká!'

Exeterovi táhly hlavou různé nápady. Například že se ani nestačil pomodlit, poprosit za odpuštění. Má tolik těžkých hříchů...

'A! To Mu řekneš sám! Neboj se, Va už ti umetla cestičku. A jako Templář si svoje hříchy odpykáš ještě v mnoha akcích...'

Pak to vzali přímo vzhůru.

Když nastala noc, starý africký pes Wa-gah vylezl ze své boudy, protáhl si kosti a zaujal svoje úřední místo u hlavní brány. Jako každý den od příchodu do Arminu tu hlídal svého pána a Vládce, jak mu velela povinnost. Dnes o to pozorněji, že cítil jakési nejasné nebezpečí.

Wa-gah byl veterán války v Africe, přišel tam o nohu, ale získal spoustu přátel. Třeba tu boudu mu osobně vytvořil Denis Baarfelt a vyzdobil ji ebenem a slonovinou. Byla tak velká, že tam občas přespal i princ Lera. Což se moc nelíbilo Dianě, ale před spojenými silami syna a oblíbeného pejska byla nucena kapitulovat.

Do pozdní noci chodili různí vojáci a důstojníci sem a tam. Teď v době války nic divného; většina se s Wa-gahem nebavila, ani si ho nevšimli, což považoval tak trochu za nezdvořilost. V lepších časech ho hladili a nosili mu kosti od oběda. Válka vždy znamená úpadek mravů, tím je to.

Pak v zámku zhasli a starý pes osaměl. Trochu klímal, ale jeho kulaté uši byly stále nastraženy; zdálo se mu, že slyší zvláštní vrčení nějakého létacího stroje, jiného než ostatní, které znal. Zvedl hlavu a natáčel uši do stran, aby zjistil, co to je a odkud to přišlo. Byl zvědavý.

Ten stroj neletěl sem do zámku, přistál kdesi daleko. Wa-gah znal všechna arminská letadla po zvuku; že by se podařilo ukrást nějaký nový? Nebylo to vyloučeno, Armini jsou dobří zloději. Kdyby byl Wa-gah mladší a měl všechny čtyři tlapy, s potěšením by šel krást s nimi.

Pak bylo dlouho ticho. Wa-gah se částečně uklidnil; snad bude ještě této noci klid. Jenže je válka; brzy přijde i sem, pak bude Wa-gah bojovat a dozajista zemře. Možná se stane hrdinou a vstoupí do legend. Možná taky ne, to záleží na přízni bohů. Psích bohů, které nikdo nezná a neuctívá, pouze psi, když v noci vyjí na měsíc. Ale dnes není úplněk.

Vztyčil uši. Někdo přicházel a snažil se jít tak tiše, aby jej nepostřehlo žádné ucho. Lidské určitě ne, ale Wa-gahovy kulaté uši slyšely všechno. Není to jeden člověk, ale několik. Starý pes se tiše vyplížil ze své boudy a přikrčil se za křoví. Tam vyčkával...

Jejich pach byl nepřátelský. Správně usoudil, že je čas. Takže pozor! Čenichal do prostoru a objevil pět mužů. Se zbraněmi. Takže...

Nechal je projít okolo sebe. Byl velký, ale uměl se skrýt tak dokonale, že si ho ve tmě nevšimli. Prošli přikrčeni, v rukou měli samopaly. Oblečení byli do tmavých kombinéz; a bylo to reálné oblečení, žádná magie. Wa-gahovi se zježil hřbet, nesnášel oblečené lidi.

Když kolem něho prošel poslední, skočil. I po třech uměl skákat zatraceně rychle; v běhu rozerval tomu zadnímu šlachy pod kolenem, jako když v mládí v Africe lovil zvěř. Chlap zařval bolestí; to už Wa-gah srazil k zemi druhého a rozerval mu hrdlo. Dva další se k nim otočili a prostříleli ho dlouhou dávkou; ale starý pes skočil z posledních sil na dalšího a prokousl mu břicho. Vyrval velký kus střev; při tom ještě stačil zavýt, jako když hlásil smečce, že získal kořist...

„Do prdele! Ta mrcha mi urvala koule!“ řval nešťastník.

Seržant, který jim velel, jen zíral. Jediná šelma, jakýsi podivný flekatý pes, mu jednoho muže zabil a dva zneschopnil. Navíc je prozradil; v zámku se začaly ozývat zvuky, dokonce se rozsvítilo okno.

Vrchní seržant Krause zaklel pouze šeptem. Je to jasné, tajný přepad se nepodařil. Ohlédl se na svoje komando a zavelel: „Vpřed!“

Charry a Diana spali spolu ve své ložnici. Byla vybavena nejrůznějšími zajímavými hračkami; jedna z nich byl poplachový hlásič. Jakmile se změnilo něco v akustické, světelné či energetické rovnováze, začal nepříjemně pískat. Byl to samozřejmě dar některé čarodějky. Dianu měly rády, protože jí se vyplatilo dávat dárky, vždy z nich měla velikou radost. Kamarádky z cowenu by to neocenily, každá něco uměla a myslela si, že líp.

Diana i Charry se probudili současně. Teď za války měl každý z nich hned u postele připraven stojan na zbraně; popadli je dřív, než se probrali.

„Kde je kluk?“ zeptal se Charry.

„Spí někde ve sklepení – asi,“ zaváhala Diana, „Já nevím...“

„Najdi ho a odveď do kvádrové síně! Já se postarám o obranu...“

Diana kývla. Rovnala na sebe zbraně: koženou vestu s vrhacími noži, katanu, ruční bleskomet. Samozřejmě dárek od Giny Dunbarové. Nezdržovala se oblékáním, stejně jako Charry.

„Není s ním ta holka?“ zavrčel, když si bral svůj blaster.

„Nevím. Asi zůstala u Baarfeltů...“

„No! Zrovna když je potřeba...“

Rozrazil dveře a rozběhl se chodbou. Diana na opačnou stranu; skákala po schodech do přízemí. Znala Lerovy skrýše a vytušila, kde bude.

Na schodišti potkala několik mužů v černých kombinézách. Postřílela je. Jeden se pokusil vyskočit oknem do parku, ale hodila po něm nožem. Pak seběhla dolů, ale už se pro jistotu kryla.

Lera se probudil, když se zvedl tygr Aflargeo, na jehož kožichu spal.

„Nepřátelé,“ oznámil mu, „Venku se střílí. Dávej pozor!“

Lera se přesvědčil, že s sebou nemá žádnou zbraň. Naštvalo ho to; taková léta se učí bojovat, a teď, když je potřeba...

„Musíme najít Charryho a Dianu,“ řekl tygr, „Jdi za mnou...“

Lera zoufale vzpomínal, co všechno ho během života učili. Zrovna si jako z udělání nemohl na nic vzpomenout. Ani na žádné kouzlo... Kdyby ještě žila Terezka, co by udělala?

Dotykem aktivoval zbraň, kterou mu kdysi vytvořila. Vrhač šipek, aby mohl obstát ve hrách s žákyňkami z Atanoru. Šipky se mu tvořily mezi ukazovákem a prostředníkem a mohl je vrhat jako skutečné. Smůla byla, že jen dokud mu nedošla osobní energie. Prostě taková hračka...

Plížil se podél stěn. Správně měl jít za tygrem, který ho chránil, avšak chudák Aflargeo byl příliš starý a pomalý. I když si hráli, Lera se naučil ho šetřit a zbytečně netýrat. Sluch měl už dávno horší než kluk, dost možná i čich. Protože Lera ucítil pach nepřítele dřív.

Mrštil dvě šipky v okamžiku, kdy spatřil nepřátele. Prvního trefil, chlap zařval bolestí a nechápal, co ho to seklo. Druhého minul, muž se otočil a začal střílet. Lera mrštil další šipky, mnohem rychleji než kdykoliv při hře; do zdi vedle jeho hlavy se zaryla dávka.

„To je ten kluk!“ zaslechl výkřik, „Zabijte ho! Musíte ho dostat!“

Lera se nadechl. Co ho ještě naučily holky? Vytvořil iluzi plamenné přehrady a poslal ji proti nim. Vzápětí se dal na útěk opačným směrem.

„Do prdele, co je tohle?“ zaslechl vyděšený křik.

Potom spatřil, jak mezi ty chlapy skočila přímo ze schodiště Diana. Její katana se zablýskla a rozsekla jednoho muže od ramene až k pasu; vzápětí usekla hlavu dalšímu. Levou rukou vytáhla jeden ze svých nožů a hodila ho po třetím, který chtěl střílet na Leru.

A Lera přestal prchat, naopak se otočil a zaútočil. Aflargeo se hnal za ním; jednomu ze zraněných roztříštil hlavu tlapou a vrhl se na dalšího, aby ho zakousl. Lera začal metat jednou rukou svoje šipky, druhou blesky. Ještě při tom stihl tygří válečný pokřik.

Většinu nepřátel pozabíjela Diana. Bojovala jako za mlada; když okolo ní už nebyl nikdo živý, zarazila se v pohybu, rozhlížela se kolem a střežila, jestli se ještě něco nehýbá.

Lera jí skočil do náruče. „To bylo skvělý, mami!“

Objala ho a stiskla. Do očí jí vhrkly slzy.

A potom zaslechla cvaknutí. Bleskově srazila syna k zemi a zakryla ho vlastním tělem. O chvíli později ji zasáhlo několik kulek.

Lera zařval: „Mami!“

Ten muž, veliký a s poněkud tupým výrazem, se blížil. V ruce měl pistoli.

Diana z posledních sil vytáhla další vrhací nůž. Vymrštila se, hodila. Ten člověk to dostal do břicha, už se nedokázala trefit; přesto pustil pistoli a snažil se zjistit, jak byl poraněn. To už se na něj vrhl Aflargeo; jediným kousnutím mu zlámal vaz, přesto ho rdousil dál a strašně vrčel.

Když císař Charry doběhl, nezbyl už žádný živý nepřítel. Diana ležela v kaluži krve; Lera už se vyprostil, teď u ní klečel a zoufale plakal.

Charry Dianu obrátil. Ještě žila, ale viděl na jejím těle několik ran.

Otevřela oči a zašeptala: „Charry... miláčku můj...“

„Diano!“ zařval, až se otřásl celý zámek, „Zabiju toho, kdo to způsobil! Proboha, ty nesmíš zemřít!“

„Už jsem... se postarala. Neopouštěj...“

Vykřikl: „Valérie! Kde jsou všecky čarodějky, když je potřebuju?“

„Neřvi tady...“ řekla Diana, „Já jí vynadám sama, až ji...“

Pohladil ji po tváři, pak po krátkých vlasech.

„Neboj se, zachráním tě!“ sliboval.

„Já vím. Akorát... je mi zima jak malýmu psovi...“

Na okamžik se mu tvář rozzářila úsměvem. „No, když máš chuť žertovat, tak to s tebou nebude tak špatný! Neumřeš mi, Diano!“

„Neboj... já tě mám... ráda...“ zašeptala téměř neslyšitelně. Pak jí hlava padla na stranu a z úst vytryskl pramínek jasně červené krve.

Císař se vztyčil – se zoufale prázdnýma rukama.

„Peklo ať pohltí toho, kdo to způsobil!“ řval zběsile do mlčících stěn, „Zničím celou zemi i s nebesy a podsvětím, jestli mi ji nevrátí! Bože, co jsem ti udělal, že mě takto trestáš?“

Doběhlo sem několik palácových sluhů, šelem a jiných obránců. Někteří byli zranění. Přivlekli taky poslední čtyři útočníky; živé, i když poraněné.

Charry si vybral toho, který vypadal jako velitel.

„Kdo vás poslal? Exeter?“

Velitel mlčel. Charry uchopil jeho malíček a jedním škubnutím zlomil. Muž zařval bolestí. Charry uchopil prostředníček.

„Kdo vás poslal?“

„Draggon! Monty Draggon!“

Charry hluboce, výhružně zamručel. Pak zvedl pěst a jediným úderem toho chlapa zabil. Pokynul rukou, aby zajatce odvedli a zastřelili.

„Nemáme je vyslechnout? Třeba vědí něco...“ zeptal se kdosi.

„Dělejte si s nimi, co chcete!“ utrhl se na něj Charry.

Lera mezitím omdlel. Charry jej zvedl a prohlédl; zraněný nebyl, ale celý zakrvácený od Dianiny krve.

Císař se rozhlédl; pokynem přivolal Aflargea.

„Zámek už není bezpečný. Aflargeo, odvezeš Leru do Aurrgharru. Jeho hradby ho snad ochrání. Rozumíš?“

„Ano, můj pane. Hned dám osedlat koně...“

Lera plakal. Teď stále jen opakoval: „Maminko! Maminko!“

Charry se postavil tak, aby tělem zakryl Dianu.

„Maminka teď má práci, Lero. Musí zařídit spoustu věcí... kvůli válce. Ty by ses tady moc pletl, tak musíš taky odjet. Do Aurrgharru, mezi tygry. Já tam potom přijedu za tebou. Víš, jak jsem ti vyprávěl o tygřím městě?“

„Já nechci do Aurrgharru! Já chci maminku!“ brečel Lera.

Charry ho vzal do náruče a utěšoval, dokud se nevrátil Aflargeo s tím, že koně jsou připraveni. Pak císař osobně oblékl syna do jednoho z loveckých obleků; vyšel s nimi na nádvoří a přihlížel, jak chlapec a tygr vyjeli ven z brány a zamířili na jih, do džungle. V poslední chvíli dal odnést mrtvé tělo psa Wa-gaha, který padl při plnění své povinnosti. Nebylo dobře, aby je princ viděl, míval ho rád.

Když zmizeli v noci, svolal všechny, kdo byli přítomni.

„Oficiální rozkaz. Dnes v noci při nepřátelském útoku byla zabita císařovna Diana a korunní princ Lera. Jakákoliv jiná verze je lež a zrada. Je vám to všem jasné?“

Všichni to odsouhlasili. Přísahat nemuseli; byli Templáři.

„Rozchod.“ řekl císař.

Teprve pak přišla chvíle, kdy mohl jít do kaple a kleknout před oltářem. Klečel tam a bil hlavou do kamenné dlažby.

Princ plakal, dokud jeli městem; v džungli se ale trochu uklidnil a dlouho mlčel. Až po čase řekl kupodivu vážně:

„Maminka je mrtvá, viď, Aflargeo?“

„Neplač, Lero. Dnes ti skončilo dětství. Ale neboj se, ochráním tě.“

„Já nebrečím.“ chlapec se snažil přemáhat slzy.

„Odejdeme na jih. Tam budeme čekat, až ta válka skončí.“

„Co bude s tátou?“

Tygr neodpověděl.

Lera taky dlouho mlčel. Konečně se zeptal:

„Kdo je teď Vládce? Táta – nebo já?“

Aflargeo se zarazil. To vůbec nebyla slova dítěte.

Po dlouhé chvíli princ promluvil znovu:

„Každý z nás musí splnit svou povinnost!“

„Ano, můj pane.“ odpověděl Aflargeo.

Pak zase chvíli jeli mlčky. Když tygr opět něco zaslechl, poznal, že Lera pláče. Ramena se mu třásla, z očí se řinuly proudy slz.

Tygr se k němu naklonil a něžně mu olízl tvář.

„Neplač, můj princi, a jeď za mnou. Budu ti vyprávět... o Dianě...“

Errata:

30.05.2021 11:41