Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Byla tmavá noc.

Kníže jaguárů Ao Harrap se ukrýval za křovisky a bedlivě pozoroval zubatou siluetu hor. Mlčel a zdálo se, že nic nedělá, ale uvažoval; a protože byl chytrý, jeho úvahy nebyly marné. Ohlédl se k ostatním, kteří vyčkávali o kus dál; tygr Tawarr s dlouhými špičáky až pod bradu a hrbem na zádech, tygr Daggarr, syn a nástupce Vládce Reggia z Wirrtova rodu, míšenec Artanna, černý leopard Assarkhan, gepard Lćgärra a další. Jejich oči zeleně planuly bojechtivostí.

„Zdá se, že jejich velitel je chytrý,“ řekl Ao Harrap, „Především obsadil všechna místa, která ovládají terén. Postavil tam pevnůstky, opevnil a zajistil dělostřelectvem. Potom ale nevyrazil kupředu, nýbrž rozmisťuje pozvolna svoji armádu tak, abychom na něj nemohli zaútočit. Kdybyste to chtěli zkusit, napadnou nás z boku, možná i zezadu. Budou nás asi chtít vyprovokovat k útoku. Musíme uvažovat! To platí i pro leopardy!“

„Moji leopardi se už naučili neútočit zbrkle!“ namítl Artanna.

„Ani moji jaguáři to neumějí, a jsou chytřejší. Nevěř tomu, že kohokoliv neovládne lovecká vášeň. Ti lidé počítají s našimi chybami...“

„Nedáme jim šanci!“

„Přišli vlci!“ hlásil mladý leopard, „Dvě smečky...“

„Kdo jim velí? Tarrgha?“

Vůdce smečky Tarrgha byl mohutný, šedočerný, se stříbrným krejzlem dlouhých chlupů. Jeho úskočné šikmé oči se dívaly zlostně a potměšile, ale to nemohlo Ao Harrapa zmýlit.

„Vítám tě, bratře! Právě jsem vysvětlil, jakým způsobem obsadili předhůří. Potřeboval bych vědět, kolik jich tam je; ale to se nedá zjistit!“

„Moji vlci to mohou vyzkoušet!“

„Hodně jich padne. A zbytečně.“

„Zbylí je pomstí! Řekni, co máme dělat!“

„Ne!“ zavrčel Tawarr, „Žádné vlky pod pušky lidí! Zajel jsem k tharrům do horské jeskyně, abych se rozloučil se svými příbuznými. A jejich král mi přislíbil pomoc ptáků!“

„Co to říkáš?“

„Za časů Argerranu, když světu vládli obrovští ještěři, byli ptáci nadáni rozumem. Od těch dob uplynulo mnoho času; ale v nedávných dnech přišel mocný orel z cizího světa, kterého lidé nazývají Aquila. Prošel Branami Věčnosti, setkal se se svými příbuznými a probudil to, co tak dlouho spalo. Opět existují královští Orli; a přijdou.“

„Kde tedy jsou?“

„Vyčkáme. Čas pro ně plyne jinak než pro nás.“

Ao Harrap se opět připlížil na okraj džungle. Váhal, nebyl si jist.

„Na opevnění útočit nebudeme,“ rozhodl, „Je jich příliš moc. Vyčkáme, až vyjdou ven; budeme je napadat a zabíjet při přesunu!“

„Zabijeme všechny!“ potvrdil vlk Tarrgha.

Jenže Ao Harrap náhle zvedl hlavu a obrátil ji směrem ke Kingtownu.

„Zaútočili na palác! V Kingtownu se bojuje!“

Věřili mu. Mezi šelmami nebylo mnoho telepatů, ale Ao Harrap k nim patřil. Někteří další od něj přebírali jeho vjemy; stáli a mlčeli, dokud boj v paláci neskončil.

Ao Harrap řekl pro ty, kdo nevnímali: „Císařovna Diana zahynula. Charry a Lera přežili. Ale útok je těžce zasáhl. Jsme už poslední!“

„Potom padneme a vstoupíme do legend!“ odpověděl Tawarr.

Té noci opustila rod Baarfeltů malá čarodějka Alix. Nikdo neví, kdy odešla; nečekala ani na chvíli před svítáním, jak je zvykem čarodějů. S nikým se nerozloučila, nic si nevzala s sebou.

A nikdo neví, kam zmizela.

Tinka si povídala s kamarádkou CNV. Náhle se rozplakala. Přestala psát uprostřed slova, prsty se jí příliš chvěly.

„Co je? Děje se něco?“ tázala se CNV.

Tinka se násilím ovládla. Ťukala do kláves:

„Zřejmě zahynuly všechny čarodějky. Jsem sama! Všechny hlasy v mé hlavě utichly! Po celém vesmíru je naprosté ticho!“

CNV nevěděla, co odpovědět. Jen cítila, že Tinku přemáhá zoufalství.

„Co budu dělat? Už nejsou žádné čarodějky!“

CNV odepsala: „Ještě zbýváš ty.“

Tinka se rozbrečela. Vzhlížela na stěnu nad počítačem, kde měla obrázky svých kamarádek. Najednou jí to připadalo jako oltář.

A CNV dodala: „Neboj, jsem s tebou. Jednou se vrátíme!“

Setník Carlos ležel na lavici na vrcholu pozorovací věže. Spolu s ním tam byl ještě pozorovatel Caleb, jeden z nově přijatých řádových vojáků. Občas přikládal k očím dalekohled a rozhlížel se. Nikde se nic nehýbalo. Vzduch nad stepí se chvěl žárem.

„Co ty seš vlastně za národnost, Carlosi?“ zeptal se opatrně Caleb.

„Euskadi. Bask; víš vůbec, co to je?“

„Ehm... Španěl, ne?“

„Tak něco. S tím rozdílem, že Španělé jsou naši dlouholetí nepřátelé.“

„Mluvíš španělsky.“

„Kdybych promluvil v euskadi, nerozuměl by mi nikdo.“

Caleb nad tím chvíli uvažoval. Pak váhal, zda říct, co si myslí.

„Nevadí ti, že jsem černej?“

Carlos na chvíli zvedl hlavu a prohlédl si ho. „No jo, vážně!“

„Neříkej, že sis toho nevšiml!“

„Já už v životě pár černejch viděl. Tak se nediv, že nejsem překvapenej!“

Caleb se zamračil. „Já mluvím vážně!“

„Já taky. Co je s tvojí barvou? Chceš ji nějak změnit, třeba na zeleno?“

„Jde o to, že celej život jsem pro každýho byl akorát černej parchant.“

„Protože seš černej parchant. Já jsem baskickej parchant. A co?“

„Slyšel jsem, že v řádu sloužili černoši jako otroci. Je to pravda?“

„Jo. Zvlášť jeden; docela rád bych ho tady měl. Jmenoval se Ba M'Burru, byl nestvůrně tlustej a odporně bohatej. Protože byl otrok, nemusel dodržovat morálku jako rytíř nebo komthur, takže kšeftoval se vším možným a tím se příšerně napakoval. A měl krásnou dceru Fionne; když byla maličká, hrozně jsme ji rozmazlovali, takže když povyrostla, nebylo s ní k vydržení. Ani nevím, kde teď je. A zda vůbec žije...“

Caleb potřásl hlavou. Pro jistotu se zeptal: „Černá holka?“

„Jo. Nádherná. Vysoká, štíhlá, celý tělo samý svaly; kudrnatá hříva až na záda. Cvičila s arabskou šavlí; kdybys ji viděl...“

Caleb se zasnil. Konečně řekl: „Jestli přežiju, nedovolím nikomu, aby nad mejma dětma ohrnoval nos! A vychovám z nich bojovníky!“

„To děláš dobře. Proto jsme tě sem vzali!“

Nějakou dobu mlčeli. Nebylo o čem mluvit.

Pak Carlos řekl: „Byl jsem všivej baskickej parchant až do chvíle, kdy mě oslovil můj velitel Miguel Estragon. Tak říkali vévodovi d'Escambrray, jeho rodina totiž zbohatla na obchodu s kořením. A na pirátství. Budiž jim věčná čest a sláva. Vzal mě do svýho pluku. Jeho důstojníci taky stáli za to: Americký Indián, zběhlý bráhman z Indie, nelegální syn beje z Afghánistánu a podobně. Nějaký čas jsem jezdil s ním, pak mi dal za úkol sebrat po kraji svý kamarády a sestavit z nich baskickej pluk. No, většina jich už je mrtvá. Čest jejich památce...“

„A on je kde? Taky mrtvej?“

„Čerti vědí. To myslím doslova; Zlý Jazyky ho pomlouvají, že byl démon. Jako Guy Feroz, jeho učitel. Věř, čemu chceš.“

„Škoda, že jsem ho nepotkal. Mohl jsem mu sehnat pluk negrů.“

„Takovej už je. Černí Střelci Kwenzoriho, krále Wassongů. On je švagr Denise Baarfelta, brácha jedný jeho ženy...“

„Já žasnu, co tady všecko existuje!“

Zvedli hlavu. Po schodech přicházela Misa a brečela.

„V noci... přepadli zámek! Zabili císařovnu!“

Carlos zvolna vstal. Znovu se rozhlédl.

„Aha. Tak to tedy brzy dojde na nás.“

Generál Wilmar Coxon byl moudrý a uvážlivý muž, který raději přemýšlel, než bezhlavě útočil. Když se prostí vojáci doslechli o jeho jmenování, byli potěšeni. Ne tak důstojníci; nedalo se očekávat, že by Coxon postupoval tak rázně a nesmiřitelně, jako Exeter na počátku své kariéry. Teď už se Exeter nezajímal téměř o nic, byl ke všemu lhostejný a apatický, ale vrchní velení ho odmítalo odvolat. Budou ho snad muset odstřelit...

A pak ho našli mrtvého kousek za palácem, ve kterém se konala recepce. Příčina smrti byla jasná, byl probodnut mečem. Ale větším šokem pro všechny byla druhá zbraň, kterou našli ležet u jeho ruky: přepychový meč zdobený zlatem a drahokamy. K překvapení všech ho našli domorodci, ale neukradli; tomu meči se dokonce poklonili pokaždé, než se ho dotkli.

„Kdo ho zabil?“ ptali se vyšetřovatelé.

Všichni domorodci se jen zdvořile usmívali a kroutili hlavou.

Neznámo jak se rozšířila zpráva: zabil ho Chris Baarfelt, syn Valérie. A zabil ho v souboji; ten přepychový meč mu přinesl jako dar, aby se s ním mohl střetnout. Vojáci nechápali, byla to další nesmyslná věc v této zemi. Už takových zažili...

Velení převzal generál Coxon. Nikdo jiný ho ani nechtěl. Ministerstvo jeho jmenování potvrdilo telegramem. Takže zdědil Exeterovu pracovnu i jeho psací stůl se všemi tajnými dokumenty. Přesněji, se zbytkem tajných listin; většina jich zmizela a proslýchalo se, že je Exeter zničil.

„Proč to udělal?“

Opět žádná odpověď. Coxon ji ostatně znal: v poslední době už nebyl zcela při smyslech. Povzdychl si a vzal situaci na vědomí.

Ve spodním šuplíku psacího stolu našel složku, která ho zaujala, protože byla nadepsána: 'Zbraně bohů'. Otevřel ji a přečetl seznam:

Nemoci

Zemětřesení

Povodně

Hladomor

Výbuchy sopek

Epidemie

Náhlé změny počasí

Nevysvětlitelné katastrofy

K některým bodům tu bylo několik listin, k Nemocím dokonce mnoho. Ostatní byly neobsazené; přesto Coxona zamrazilo v zádech. Většinou to byly zprávy vystříhané z novin nebo kopie hlášení z Indiopolisu a Iron-city. Ale také z různých zemí světa; Exeter k nim připsal červenou tužkou jména božstev, která za ně podle jeho názoru mohla. Dokonce přiložil několik schematických map, kde byla vyznačena jednotlivá teritoria.

Coxon se nad těmi papíry hluboce zamyslel. Možná by je nebral vážně, kdyby nehovořil tak dlouho s Chrisem. A jeho krásnou společnicí. Ne zcela věřil, že byla bohyně Kálí osobně, ale také to nevylučoval. Možná dřív, ale teď bylo nutno být připraven na jakoukoliv eventualitu.

Probíral papíry, příslušející k Nemocím. Bylo jich hodně a týkaly se řady odlišných chorob, které vznikaly jak u vojáků, tak v zajateckých táborech. Jednotlivě neznamenaly nic, ale když se porovnala jejich vzrůstající četnost, začaly vypadat jinak. Coxon jednotlivé případy nezkoumal, nezajímaly ho. Ale překvapilo ho několik protokolů, sestavených vojenskými lékaři.

Tito lékaři pátrali po prvotní příčině chorob u domorodců. Zjistili řadu zvláštních okolností. Především, většina zajatců neměla přesnou představu o smyslu termínů nemoc, lékař, lék, nemocnice atd. Nikdy v životě nebyli nemocní! Tvrdili to zcela vážně a nezdálo se, že by lhali.

Červený vykřičník označoval tři protokoly. Jejich respondenti přiznávali, že kdysi byli nemocní a byli léčeni. Čarodějkami, jak jinak. Pokud nelhali, byl průběh takový: při náhodném setkání jim nějaká dívka z vyšší kasty sdělila, že jsou nemocní a měli by se dostavit do chrámu. Protože to byl příkaz nadřízeného, provedli to téměř okamžitě, ačkoliv necítili žádnou újmu. Na místě byli vyšetřeni, ne však na chorobu, nýbrž na celý průběh života, spáchané hříchy a podobně. Různí kněží, léčitelky a vůbec příslušníci nejvyšší kasty s nimi hovořili, dlouho a důkladně. (Na přímý dotaz: v jazyce jejich komunity, který dokonale ovládali.) Nikdo je neléčil, nechali je žít v chrámu, případně dokonce na Atanoru. Líbilo se jim tam, protože nemuseli pracovat, maximálně s něčím pomohli, aby se nenudili. Mnohdy byly součástí pobytu sexuální hrátky s místními děvčaty. Rozhodně jim nepodávali žádné léky ani nijak nezasahovali do jejich těla. Po nějaké době je propustili, že jsou zcela zdraví.

Někdo ze zajatců, zřejmě trochu poučenější, vypověděl: smyslem léčby bylo vyrovnání osobní energie. Čarodějka osobně zodpovědná za vyléčení zjistila, jaká bytost je za nemoc zodpovědná. Tím se myslí: bakterie, virus, zvíře, rostlina, jiný člověk či bůh nižšího řádu. Tuto bytost pak vyhnala z okruhu nemocného. Jak to udělala, zajatec nevěděl. Ale dokázala to.

Exeterovi to zřetelně odpovídalo informaci, kterou mu řekla Terezka při prvním setkání. Litoval, že tehdy nepochopil a nevyslechl ji pozorněji. Či spíše litoval, že se jí nesvěřil do rukou. Bohužel, teď už je pozdě.

Coxona napadlo rozdělit nemoci tělesné a duševní; chvíli si s tím hrál, pak se ujistil, že jeho očekávání je správné: nemocí ducha bylo třikrát víc než těla. Usoudil, že možná bude lepší zřídit novou složku: Šílenství.

Zemětřesení, povodně, sopky a hladomor obsahovaly jen pár výstřižků ze vzdálených zemí. Exeter si nebyl jist, zda s případem souvisejí, proto přičinil červený otazník. Do složky Nevysvětlitelné případy však zařadil řadu pracovních úrazů, které vznikly v Ocelárnách, Strojírnách, Loděnicích atd; zajisté, mohla to být nešikovnost či nezkušenost nových zaměstnanců, avšak i takových případů přibývalo. A mnohdy byla důsledkem smrt výše postavených nadřízených, kteří se tam náhodou ochomejtali. Bez zjevné příčiny.

Coxona zajímalo, proč vlastně Exeter zřídil složku Epidemie. Podle jeho názoru patřila epidemie mezi nemoci. Jistě, v táborech neustále docházelo k různým otravám: ze špatné stravy, z kontaminované vody, nakažením od strážných a podobně. Vzhledem k tomu, že zajatci nechápali, co se s nimi děje a neměli potřebu vyhledávat pomoc lékaře, nebylo divu. Ale onemocněli také strážní, tropickými chorobami i něčím, co lékaři přesně nedokázali pojmenovat. Obvykle se po několika dnech odpočinku a sražení horečky uzdravili, ale přesné okolnosti nebyly jasné. Vojenští doktoři ani neměli snahu po tom pátrat, práce měli spoustu a každý, kdo se uzdravil, byl mimo okruh zájmu. Kdyby měli ještě podnikat nějaké rozsáhlé průzkumy...?

Jenže existovala vytrvale se vracející a nevyhladitelná příčina: vši. Ani s tím neměli domorodci zkušenosti; v jejich době vši prostě nebyly. Přitom většina lidí nosila dlouhé vlasy a upravovala je do složitých, nádherných účesů. Vlasy byly součást magie a jejich stříhání obřad, který se směl provádět pouze z významných příčin. Těch důvodů bylo okolo padesáti, ale každý přesně odůvodněný. Tomu se Coxon pouze shovívavě usmíval.

Vši se začaly šířit asi tak měsíc po zřízení zajateckých táborů. Lékaře to nepřekvapilo, úroveň hygieny byla otřesná. Provedli protiútok ostříháním všech zajatců i strážných a chemickými dezinfekčními prostředky. Jistě se vší zbavili, ale za týden byly zpátky. Reagovali stejně a pak pořád.

Řada vojáků, kteří byli lehce raněni nebo jim skončila služba, se vracela domů. Samozřejmě armáda dohlížela, aby byli zcela zdraví, rovněž důkladně očištění od všech možných kontaminací. Jedním z důvodů bylo, že kdyby později voják onemocněl, mohl chtít od armády odškodné, takže bylo moudré mít dokumentaci, že byl dokonale zdráv. Za to lékařská služba ručila.

Přesto po čtrnácti dnech až měsíci došlo ve městě, kam se demobilizovaný hrdina vrátil, k náhlé epidemii vší. Odborníci zjistili, že se jedná o jiný druh, větší a útočnější, pravděpodobně tropický; pokud se přivandrovalá veš setkala s místní populací, došlo mezi nimi k boji o území a tropická rychle zvítězila. Poněvadž vojáci pocházeli z různých míst, ani lékaři neviděli souvislost; ale viděl ji ten, kdo po věci záměrně pátral.

Lékaři byli zoufalí. Samozřejmě, agresivnější dezinfekční prostředky vši snadno zahubily, ale po týdnu až čtrnácti dnech propukla epidemie znovu, a tak dál a dál. Obvykle se domnívali, že nějaké ohnisko bylo přehlédnuto; jen Exeter měl pocit, že vše je jinak. Že to někdo dělá.

Coxon se nad věcí zamyslel. Veš je odporné stvoření, kterého se každý majitel štítí a za její výskyt se stydí. Samozřejmě ne za války, tu cizopasníci provázejí věrně už dlouhá staletí. Armáda bojuje, jak umí. Když se pak hrdina vrátí domů, je možné, že si nějakou takovou potvoru přes veškerá opatření přinese domů. Nu což, ostříháme ho znovu, omyjeme dezinfekcí... Ale co když to nepomůže? Co když se vši objeví znovu a znovu, u celého města včetně žen a dětí, u paní starostové a pastorové, dokonce u lékaře? Bude se v tom případě trvat na rázných opatřeních, nebo se věc utají? Jak dlouho bude trvat, než někdo nařídí ostříhat a vydezinfikovat celé město?

Dejme tomu, že je to útok. Biologická zbraň, kterou někdo vypustil. Než se po příčině začne pátrat, bude ohnisek tolik, že nebude jasné, odkud se vzaly. Další čas uplyne, když se bude bojovat ojediněle, neúčinnými prostředky. Než se sáhne k radikálním, bude epidemie zcela nezničitelná.

A teď: jaké choroby mohou ty vši přenášet? Zatím jde o nepříjemnosti, ne o epidemii moru, cholery, kdoví čeho ještě. Že se pár místních krasavic bude muset nechat oholit? Co na tom? Ale co až začne fungovat to, co přenášejí a šíří? Co až začnou masově umírat lidé?

Jestliže jsou to zbraně bohů, pak jsou vši pouhé varování. Bohové nepotřebují přenašeče nákazy, mohou ji seslat okamžitě a bez výstrahy. Jenomže jsou v podstatě dobří a laskaví, nechtějí zabíjet lidstvo, které pěstují. Pouze varovat: překročili jste povolenou hranici! Varovat toho, kdo rozumí; kdo nepochopí a neuvěří, jeho chyba. Kdo neumí číst vyšší vůli ve změnách počasí, v povodních, požárech, prasklých zvonech v kostelích.

Ale Exeter postupně prohlédl a pochopil. Ještě si nebyl jist, proto shromažďoval tyto informace. Chystal se je zveřejnit? Nebo alespoň prozradit lidem, kteří by uvěřili a pochopili? Postupně měnil svoje chování, chystal se na důležité události. Nestihl to. Nebo snad ano?

Teď má jeho informace Coxon. Tuší, ale nechce si přiznat: čím hlouběji se armáda ponoří do této země, tím větší nevraživost vyvolá. U bohů či jejich služebníků. Na tom snad ani nezáleží, kněží se každý den modlí, meditují, odevzdávají svůj život do rukou Ochránců. A bohové bdí nad jejich životy, nad životy lidí, které chrání. Varují, a mstí se.

Jedna možnost je požádat o pomoc čarodějku. Dokázala by nařídit vším, aby odešly a přestaly lidi trápit? Zřejmě to dělaly po celý život. Jedna hra Denise Baarfelta byla nechat se obalit termity a nechat se jimi okusovat. Popisoval to ve svých vzpomínkách. Kolektivní myšlení hmyzu jej zajímalo, ale není známo, kam až došel. Možná to ví Chris, jeho bratr.

Jenže: už není žádná čarodějka. Žádná přátelská, se kterou by bylo možno uzavřít mír. Není známo, kde je Chris, nyní vrah hledaný policií. Spáchal tu vraždu, aby s ním Coxon už nemohl jednat? Zbývá vůbec někdo? Jistě, kardinál Tomáš, jejich otec. Jenže tomu jsme zabili Valérii. Nikdo z nich asi nebude nakloněn přátelskému jednání.

Celkový výsledek: čím déle budeme bojovat, tím horší to bude.

Vrátil složku do stolu. Pohledem na hodiny se ujistil, že se očekává jeho slavnostní porada s velícími důstojníky. Vstal, upravil si uniformu a sešel do jednacího sálu. Tam se už sešli generálové, plukovníci a majoři, všichni ve slavnostních uniformách, se všemi řády a medailemi. Když vstoupil, vzdali mu čest povstáním.

„Vítám vás na první štábní poradě, pánové. Přiznávám, že jsem se stal velícím generálem poněkud nečekaně; taky nezastírám, že jsem si to nepřál. Nicméně jsem tady a musím splnit svůj úkol. I když je nepříjemný, bohužel. Dobýt tento ostrov a zlikvidovat všechny nepřátele.“

Přihlásil se náčelník štábu generál Montmorency: „Domnívám se, pane, že s tím už nebudou problémy. Vypracovali jsme dokonalé plány...“

„Ano, viděl jsem.“

„Stačí v nich pouze pokračovat. Co říkáte, generále Bixby?“

Bixby velel Černým baretům. Byl to krutý a nelítostný muž; pohrdal všemi, kdo neprošli výcvikem Baretů. Rázně přikývl.

Montmorency pokračoval: „Po pádu Atanoru nám už nic nebrání přesunout do nástupových prostor před hlavním městem dostatečné síly a prostředky. Odpor bude pravděpodobně nepatrný; už jim nic nezůstalo.“

„Pár koček!“ řekl plukovník od Baretů, „Z těch si uděláme kožešiny na zeď!“

Všichni se rozesmáli.

„Obávám se, že boj nebude tak lehký, jak se domníváte...“

„Bez starosti,“ řekl Montmorency, „Právě jsme dostali zprávu, že komando neznámých útočníků v noci přepadlo císařský zámek. Zabili císařovnu a malého korunního prince. Císař zatím přežil, ale nervově se zhroutil...“

„Neznámých útočníků?“ zarazil se Coxon.

„Není známo, kdo to byl!“ ušklíbl se Bixby.

Coxon se rozhlédl po přítomných. Všichni se ušklíbali. Nedomníval se, že jde o rozsáhlé spiknutí a všichni vědí, jak to bylo, ale někteří určitě.

„Myslím, pane, že prozatím bude rozumnější nechat to na nás!“ opakoval Montmorency, „My samozřejmě nehodláme snižovat vaše zásluhy, vítězství bude pochopitelně vaší zásluhou! Ale nechtěli bychom...“

„Ano, jistě.“ řekl Coxon, „Děkuji vám za dosavadní práci, pánové. A skutečně nechám všechno na vás. Jsem přesvědčen, že...“

Hovořil ještě o chvíli déle, avšak o ničem. Nemyslel na bojovou situaci. Myslel na zbraně bohů, které číhají kdesi v temnotě.

Ao Harrap seděl na koni, ve stříbřitém reortském brnění, se speciální katanou od Tošia Yamanakiho v tlapě. Seděl tak pevně, že se ani nepohnul, když mu na rameno dosedl ohromný orel, zachytil se drápy za štítky brnění a udržoval rovnováhu roztaženými letkami.

„Lidé z nesvěta – brzo útok.“ pronesl orel skřehotavým hlasem, „Větve co plivat oheň bum-bum – hodně moc!“

Jaguár si jeho informaci přeložil. Zvlášť ho zaujalo slovo nesvět; vcelku bylo logické, tamto není svět. Zeptal se: „Zasáhli někoho z vás?“

„Orla ve výši nezasáhne nic.“

„Jak víš, že chystají útok?“

„Lidé hodně oheň v plechových domech. Páchne kouř. Jako výpary sopky. Ty plechové domy sem tam. Muži berou větve a řadí se.“

„Zřejmě pochopili, že my útočit nebudeme.“

„Mají hlad. Přijdou brzy.“

Ao Harrap se ohlédl na cizí vyslance. Usmívali se.

„Nedostanou žádnou kořist!“ řekl Tawarr.

„Můžeš vzlétnout a dát nám znamení, až vyjedou?“

„Ty řekni. Orli poletí.“

Tawarr se dunivě zasmál. Orel se po něm ohlédl.

„Řekni tu písničku! A jak to bylo...!“

„Ty si to pamatuješ?“

„Orli pamatují všechno. Ale zpívej ještě jednou!“

„To je tak: v jednom blízkém světě, kde většina nikdy nebyla, existuje Příběh. Dvakrát se tam stane, že bojovníky zachrání velcí orli. Nebo možná víckrát, já to slyšel několikrát a pokaždé jinak. A existuje varianta, kde si z Příběhu dělají legraci. Tam se zpívá taková písnička...“

„Zpívej. Orli budou poslouchat!“

Ao Harrap si povzdychl. Tawarr se chechtal už dopředu.

„Máš-li měšec plný zlatek / Nezdolá tě žádný zmatek / Přestaň ječeti

Jsi-li v hrůzné situaci / Pomohou ti obří ptáci / Orli přiletí

Když tvá bitva prohraná je / Smrt už s tebou v kostky hraje / 'Prohráls' řekne ti

Vrhni se na nepřátele / Vítězství pak čekej směle / Orli přiletí

Když padneš do cizí pasti / Až tvé tělo do propasti / Kvapem poletí

Žádné strachy / Máš-li prachy / Orli přiletí!“

Některým z posluchačů nebylo zcela jasné, oč jde. Orli už to věděli.

„V nesvětech orli bojují za zlato! Jednou tam půjdem! Chceme to vidět!“

„Už se nedá projít do žádných cizích světů!“

„Jednou se Brány otevřou. Orli počkají.“

„Zdá se, že jste statečnější než mnozí jiní. Víš přece, že nepřátel je tolik, že málokdo z nás přežije?“

„Potom i z nás bude Příběh. Jednou ho někdo zazpívá.“

Bojovníci se smáli. Orel otevřel zobák a zakrákal.

„Smrti se nebojíš?“

„Aquila řekl: Orli se vrátí.“

Šelmy se smály ještě víc. Příběh se rodil přímo před jejich očima.

Jenže orel náhle řekl: „Zpráva. Plechové krabice vyjely.“

Šelmy zvážněly. „No – tak pojedem taky.“

Ao Harrap čekal, až orel vzlétne, ale ten se k tomu neměl.

„Umíte kámen, který bum-bum, když spadne na zem?“

„Co myslíš?“

„Kámen. Vyneseš, pustíš. Padne na zem a bum! Oheň!“

„Myslíš bombu? Ano, nějaké máme...“

„Dej. Hodím na krabice. Bude legrace!“

Jeden z jaguárů už prohledával sedlové tašky. Bomba byla obyčejná láhev od alkoholu, lidé jich nechali po lesích spoustu. Některé šelmy bavilo do nich vyrábět výbušnou směs.

„Dva spáry! A zobák! Orli silní!“

Popadl dvě láhve, třetí do zobáku. Zaplácal křídly a ztěžka se vznesl; až po obtížném startu se dokázal dostat do vzduchu i s nákladem.

„Škoda Bran!“ řekla stará válečnice z národa Hani, se spoustou náušnic okolo slechů, „Dostávali jsme odtamtud zajímavé věci!“

„Ty nevěříš, že se Brány ještě někdy otevřou?“

„Ta naše určitě ne. Zavřela jsem ji dokonale!“

„Neboj se. Čarodějky je zas otevřou!“

„Už nemáte žádné čarodějky.“

„Ještě je Alix. A Tinka. A určitě spousta dalších!“

„Ale už nebudeme žít my!“ namítl kdosi.

„Jednou se vrátíme!“

Také šelmy se začaly přeskupovat; někteří velitelé odjížděli ke svým oddílům. Ao Harrap se ohlédl:

„Tawarre, chceš jim načechrat chlupy? Vem svý tygry a udělej zálohu tam, co je ten zarostlý pahorek. Určitě se tam rozdělí; ty je napadneš ze středu a my sevřem z boků...“

„To bude znamenat smrt pro polovinu mých tygrů! Pobijeme mnoho lidí, ale...“

„Proto žádám tebe. Jsi zkušený a statečný!“

„Půjdu. Ještě se sejdeme, Ao Harrape!“

„Zářící duchové předků nechť tě posilují, Tawarre!“

Tawarr vybral nejzkušenější bojovníky. S těžkými zbraněmi odjeli na onen zarostlý pahorek; těžkými zbraněmi mínili bazuky, granátomety, lehká děla a kulomety. Všechno porůznu našli nebo sebrali nepřátelům a naučili se to obsluhovat. Na cesty umístili různé nástrahy, nálože a podkopy; obvykle si dali záležet, aby nástrahy nebyly stejné a nepřítel neměl šanci je najít.

Ao Harrap se zatím tiše modlil.

Generál Bixby uhořel ve svém speciálním velitelském transportéru. S ním v něm byli další dva vysocí důstojníci a tři spojaři, kteří zajišťovali předávání rozkazů jednotlivým nižším velitelům. Útok přišel náhle; z výšky se střemhlav snesl nějaký pták a pustil ze zobáku předmět, ten se při dopadu rozbil o střechu transportéru, rozlila se hořlavina a okamžitě vzplanula. Do toho spadl druhý předmět; ten vybuchl a poškodil mřížku na větráku, zajišťujícím cirkulaci vzduchu. Prasklinou natekla dovnitř hořlavá látka, takže vůz začal hořet zevnitř. A do toho spadla třetí láhev s hořlavinou; pták se vzápětí vznesl nahoru a zmizel ve výši.

Mezi vojáky nastal zmatek; velitelský transportér byl hluboko mezi jinými vozidly, jejichž posádky očekávaly útok pozemní a z džungle, jako jindy. Než se vzpamatovali, z vozu šlehaly plameny a ozýval se odtud nelidský řev; pouze řidiči, který byl v oddělené kabině, se podařilo vyskočit včas. A reakce většiny byla: „Do prdele, co to bylo?“

Velení se ujal major Baretů Halbrane. O jeho inteligenci kolovaly dlouho rozporné názory; většina soudila, že mu rozum nechybí, ale pokud dostane od nadřízených přímý rozkaz, okamžitě jej vypne jako otravné rádio. Tentokrát byl okolnostmi donucen velet sám; nařídil zaútočit proti neznámému nepříteli a zlikvidovat každého, koho uvidí. To vojáci pochopili, ale žádného protivníka neviděli.

Takže Halbrane rozhodl: „Postupovat kupředu!“

Zarostlý kopec, který jim trčel v cestě a vypadal dost neschůdně, objeli. První vojáci práskli do změti roští pár kulometných dávek, ale když se nic nestalo, pokračovali; před nimi byl rozsáhlý kus džungle, sice už značně pročištěné z předchozích bojů, ale stále nebezpečné. V džungli se nepochybně skrývají šelmy; a z těch měli panický strach.

A nemýlili se; když se přiblížily první tanky, začaly je z lesa odstřelovat všelijaké arminské zbraně. Některé vojáci znali, byly to jejich bazuky, tarasnice a minomety; jiné vrhače blesků, kterých už několik měli ve výzkumné laboratoři, ale po rozebrání nemohli přijít na to, jak fungují. Tanky a samohybná děla, které nebyly zničeny prvním úderem, začaly střílet do džungle; nastal regulérní souboj zbraní, který musel dříve či později skončit vítězstvím lidí, převaha byla na jejich straně.

V tom momentě začaly střílet zbraně ukryté na pahorku. Vše rázem vzplanulo, vybuchly ukryté nálože a nastal příšerný zmatek; a do toho se ozývala střelba přesných, nikdy nechybujících pušek.

Tawarr byl komthur-generál Tygří Legie, míšenec tygra a tharra. Tharrové jsou šavlozubí tygři; zbytky jejich populace přežívají (s obtížemi) v horských jeskyních na jihu. Jejich problém je malý počet jedinců a z toho vyplývající genetická degenerace; občas se podaří osvěžit chov z míšenců. Také se tím zabývalo několik špičkových čarodějek, některé se dokonce transformovaly na tharry a přivedly na svět mláďata, čímž vkřížily do populace lidské geny. Jejich práce je zaznamenána na krystalech, avšak nebyla (a nejspíš nebude) přepsána do srozumitelné řeči.

Tawarr patřil do Wiirrtova rodu, vzal si jeho dceru Dianu, sestru Reggia a Aflargea. Kromě toho měl řadu dalších manželek; a jelikož se zúčastnil několika výprav s císařem, měl družky i mezi lvy, leopardy atd. Během času se sblížil s čarodějkami; nakolik se mu líbily jejich pokusy, není jisté, ale některých se zúčastňoval často a oblíbil si je. Všeobecně lidi nesnášel a štítil se jich, avšak své přátele za lidi nepovažoval. Uvažování šelem je složité a někdy těžko pochopitelné; většina literárních popisů se přizpůsobuje chápání čtenáře, bez něhož by knihu nebylo možno číst. Tawarr uvažoval ještě odlišněji, než jiní. I o tom jsou záznamy; jeho vzpomínky by zabraly asi patnáct knih běžného rozsahu, není však naděje, že by si někdo dal takovou práci.

Pokud byl vyzván, věnoval se sexu s lidskými ženami (vyšších kast) a byl jimi příznivě hodnocen. Všeobecně však lidské partnerky nepreferoval; tělo člověka je příliš křehké, byl nucen se krotit a dávat si pozor. Víc mu vyhovovaly démonky; jsou odolnější, krásné a vytrvalé, nicméně jejich morálka je značně problematická. Je známo, že jeho milenkami byly Valérie a Julie; v různých tf podobách a samozřejmě s Propojením, neboť hlavním cílem byl výzkum. Sám Tawarr se nechal několikrát krátkodobě transformovat na člověka (či něco mezi); moc se mu to nelíbilo, zato WZ si v šelmích podobách libovaly. Jakmile některá WZ transformaci dokonale zvládne, podniká pokusy tak dlouho, až přijde k úrazu.

[Tf rozeznáváme dokonalou a nedokonalou. Dokonalá je na bytost, kterou má WZ přesně prozkoumanou a dokáže si vytvořit životaschopné tělo. Pro nás je zajímavější ta druhá; tehdy dojde k proměně na něco dlouhodobě neschopného života, o čem má pachatelka pouze přibližnou představu. Například: drak, chiméra, gryf, bytosti o šesti končetinách či vyšším počtu hlav. Ty pokusy život čarodějky přímo ohrožují; může zahynout v tom těle, nebo se nemusí podařit návrat do Vzoru. Začátečnicím se podobné pokusy nedoporučují, proto jsou nesmírně oblíbené. V každém případě čím delší doba tf, tím k většímu ovlivnění mysli dochází.]

Jednoznačně: Tawarr se od svých milenek naučil transformaci. Co všechno podnikal on, jeho manželky, dcery a další, není přesně známo. Rovněž byl telepaticky spojen, ale ne s každým; proti infiltraci většiny lidí se chránil. Jako mnozí bojovníci byl vybaven Dary; byly vloženy do kamenů ve špercích a mohly být různě aktivovány.

Základním šperkem byl Zasvěcovací kříž, vtavený do hrudní kosti; původně tento experiment zahájil cowen v Africe blízko Simbabwe, když celková energie vzrostla nad potřebnou úroveň a bylo třeba ji vybít. Jedná se o osmihrotý řádový kříž ze zlata, transformovaný z vlastní kůže majitele; kameny dle hodnosti. Na tento znak lze připojit jakékoliv dodatečné Dary, nebo vložit samostatně do náušnic, náhrdelníku či ozdobných implantátů kdekoliv. Bližší informace v učebnici Dračí Magie I - IX. Zasvěcovací kříže měla většina starších důstojníků Tygří Legie; později se od toho zvyku upustilo, neboť mladí se domnívali, že to není potřeba.

Některé Dary pocházely od démonů či polobohů (humanoidů). Kontakty v tom směru měl Tawarr rozličné; jak už řečeno, žil velmi dlouho. Když byl vyslán obsadit pahorek, vybral k sobě bojovníky, kteří měli podobné vybavení. To je potřebné vědět, abychom pochopili, jak bitva probíhala.

Závěrem: omlouvám se za rozsáhlý odborný vstup. Je to nejspíš naposled, kdy k tomu je příležitost.

Když Halbrane pochopil, že se na pahorku ukrývají zákeřní střelci, nemohl si je nechat v zádech. Vydal proto rozkaz soustředit palbu na tento prostor a nenechat tam nic živého.

Tawarr přežít nehodlal. Jako většina starých šelem nechtěl žít ve světě, kterému by vládli lidé. Posledním impulsem byla smrt Diany, kterou miloval; od té chvíle toužil jen po pomstě, která otřese vesmírem. A to doslova; měl v úmyslu použít zbraně, jež získal od démonů a bohů. Byl schopen otvírat vlastní Brány do řady podivných míst a odesílat tam celé oddíly; bohužel někdy s pomocí některého ze spolubojovníků. Vydal rozkaz, kterým uvolňoval zábrany těm, kdo budou těžce zraněni a usoudí, že jejich život končí; v posledním záblesku vědomí se měli pokusit zlikvidovat co největší počet nepřátel. Bojovníci to uvítali, i oni se chtěli pomstít.

Tawarr též zrušil zásadní náboženské pravidlo, že kožešina padlého má být nabalzamována a uložena ve svatyni, aby se jeho Zářící duch měl kam vracet. Vcelku oprávněně předpokládal, že kdyby jejich těla byla nalezena nepřáteli, tu poctu by jim neposkytli; takže povolil, aby v případě umírání změnili svá těla beze zbytku v ničivou energii a tu nasměrovali na nepřátele.

Řekl: „Představte si to jako slavnostní ohňostroj za Dianu!“

Podotýkám: Kdyby císařovna byla naživu, asi by takovou tryznu zakázala. Odjakživa bránila zabíjet kohokoliv; kočkám se to nelíbilo, ale podřídily se z lásky a úcty k ní. Když zemřela, její rozkazy přestaly platit a dlouholetá nenávist se směla projevit.

Co se vlastně všechno stalo, není jisté. Hodnověrní svědkové jsou vojáci, kteří byli na začátku boje zraněni a včas odesláni dostatečně daleko. Mnozí se také dali na útěk, což bylo sice zbabělé, leč předvídavé; některým se to podařilo. Ti vyprávějí, že důstojníci, šílení vztekem, vrhali proti pahorku čím dál víc vojáků a techniky, zvláště Černých baretů; obránci je ničili způsobem, který lze popsat jako výbuch všeho a všech. Děla, minomety, kulomety atd. přeryly pahorek mnohokrát po sobě, nic živého tam nemohlo zůstat; pak z pahorku vyšlehl jiskřivý proud energie a zlikvidoval celou baterii i s obsluhou. Většina velitelů padla, počínání ostatních lze hodnotit jako zmatené; i když přiznáváme, dělali co mohli.

V určité fázi boje přivolali dokonce leteckou podporu. Bombardéry zaútočily, ale byly vzápětí zničeny střelami z blasterů. Měly břicha plná bomb, takže vybuchovaly ještě ve vzduchu.

Zatímco se vojáci soustředili na likvidaci skupiny na pahorku, obklíčil je zbytek šelem. Také Ao Harrap měl obdobné znalosti jako Tawarr, ostatně byli mnohokrát spřízněni. Útočili zezadu a likvidovali vše, nač přišli. Jejich útok byl ještě ničivější. Uniklo jim pár vojáků, spíš náhodou.

Na pahorku bylo dvacet až třicet šelem; v Ao Harrapově družině okolo tří set. Na pahorku nepřežil nikdo, z družiny několik jednotlivců. Jak opustil svět sám svatý kníže, Pán Všech Stínů Džungle, není známo; odešel s bouří, jak je zvykem čarodějů. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno; dodnes staří jaguáři věří, že Ao Harrap přežil a jednou se vrátí.

Až po čase se ukázalo, že celý tento strašlivý masakr byl jen zástěrkou; zatímco se šelmy (a lidé, kteří byli s nimi) soustředili na Starou cestu, přesunul generál Coxon převážnou většinu armády vcelku pohodlně a bez překážek po hlavní silnici až téměř ke Kingtownu.

Tank Vilík se vztekal. Příčinou jeho hněvu byla otřesná hloupost jeho kovových spolubratří; přestože jim několikrát navrhl, aby se vzbouřili proti svým pánům, dokonce jim slíbil podobný pozitronický mozek jako má sám, oni nijak nereagovali, snad toho ani nebyli schopni. Vilík si představoval, že je zaintegruje jako své podřízené, vytvoří z nich oddíl a stane se prvním komthurem tanků; když ho nepochopili, velice se naštval a rozhodl se, že je všechny zničí. V příštím zrození snad budou chytřejší!

Což skutečně mohl udělat, neboť ho vybavili raketometem. A přesným zaměřovacím zařízením, dokonce samostatně vyhledávajícím cíl; Vilík postupoval tak, že si vybral některého jiného tanka, samochodku či jiný stroj, který mu připadal vhodný, vyslal jeho směrem elektronickou nabídku a několik vteřin čekal; když tank neposlechl, poslal raketu a zničil ho. Jejich neochota ke spolupráci ho ještě víc rozčilovala.

Setník Carlos sledoval jeho počínání z věže; nechválil je ani nekritizoval, neviděl rozumný důvod vychovávat poblázněný tank. Měl dost starostí s lidmi; v hloubi duše si přál, aby jich co nejvíc přežilo. Vlastní budoucnost neviděl růžově, ale dlouholetý život velitele jej naučil starat se víc o ostatní, než o sebe.

Přivolal ty, kteří nebyli ve vzdálených opevněních.

„Bratři a sestry, myslím, že je na čase se rozloučit. A nevím, jak lépe bychom to měli udělat, než přečíst si Žalm 143:

Bože, vyslyš mou modlitbu, přej sluchu mým prosbám, odpověz mi pro svou pravdu, pro svou spravedlnost. Nevcházej v soud se svým služebníkem, vždyť před tebou nikdo z živých není spravedlivý. Nepřítel pronásleduje mou duši, až do prachu sráží můj život, do temnot mě vsadil jako od věků mrtvé. Úzkostí je sevřen ve mně duch můj a v nitru trne mé srdce. Vzpomínám na dny minulé, uvažuji o všech tvých skutcích, rozjímám o dílech tvých rukou. Vztahuji k tobě ruce, duše má žízní po tobě jak vyprahlá země. Pospěš, od pověz mi, Pane, můj duch dokonává, neukrývej přede mnou svou tvář, nebo se budu podobat těm, kteří do hrobu klesli. Dej, ať zakusím záhy milosrdenství tvého, neboť v tebe důvěřuji. Dej mi poznat cestu, po níž mám kráčet, neboť k tobě pozvedám svou duši. Vysvoboď mě od nepřátel, Bože, u tebe si hledám úkryt. Nauč mne plnit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh. Kéž mne tvůj dobrotivý duch vede po rovné zemi! Pro své jméno mi zachovej život, ve své spravedlnosti mě vyveď ze soužení, ve svém milosrdenství umlč mé nepřátele, přiveď nazmar všechny moje protivníky, vždyť jsem tvůj služebník.

Nikdo z nás není bez hříchu. Ale ať jsme učinili cokoliv, sloužili jsme Bohu a kráčeli po jeho cestách. A chceme po nich kráčet i v budoucnu, ať nás pošle na kterékoliv místo, do jakéhokoliv nebezpečí. On je naše síla, naše odvaha, naše víra... Byl s námi po celý život a je s námi i v této zlé chvíli! Ať se naše srdce nechvějí obavou; stane se, co se má stát!“

Jeho podřízení na něj hleděli s důvěrou. Carlos jen povzdychl:

„Bratři a sestry, odpusťte mi, čím jsem se na vás provinil; tak jako já odpouštím každému ze svých nepřátel. Měl jsem vás rád.“

Za jeho zády byl kus obílené zdi. Carlos vzal značkovací pero, kterým si zakresloval do mapy postavení, a napsal na bílou plochu své jméno.

„Možná po některých z nás nic jiného nezůstane.“ řekl.

Muži přistupovali ke zdi a podepisovali se. Někteří jménem, jiní přezdívkou, jiní třeba jen malou kresbou.

Misa plakala. Carlos k ní přistoupil a objal ji.

„Máš připravený ten Tunel od Maryšky?“

„Mám. Ale já bych...“

Zakryl jí ústa dlaní. „Nediskutuj. Víš, co máš dělat, až tam dorazíš?“

Přikývla.

„Stejně to zopakuji. Navázat kontakt s místními čarodějkami. Doufám, že budou přátelské. Zjistit, co umějí a jak by nám mohly pomoci. Shromáždit co nejvíc schopných bojovníků. Ukecat, podplatit, svést... za nejmocnějšího náčelníka se můžeš třeba provdat. Až se tvoje dítě narodí a povyroste natolik, aby přežilo bez pomoci, můžeš se zkusit vrátit. S armádou.“

Popotáhla nosem.

Políbil ji. „Měj se tam hezky, děvče. A vzpomínej na nás.“

Odešla na svoje místo; stěží pletla nohama. Oči měla plné slz.

„Myslíš, že to zvládne?“ zeptal se jeden ze seržantů.

„Co já vím? Ale bude žít.“

Tanka Vilíka zatím rozstříleli na kusy. Dalo jim to práci; do posledního náboje se bránil, ale jeho zásoby munice nebyly nevyčerpatelné. Vystřílel všechny rakety; nakonec převálcoval baterii kanónů, obsluha včas utekla. Tam dostal poslední dva zásahy z pancéřovky, převrátil se a zůstal ležet na boku. A uškvařil svůj pozitronický mozek.

Když se konečně odvážili jej otevřít a podívat se dovnitř, nechápali.

„Kde jsou lidé, co tu mrchu řídili? Vypadá to, že sem nacpali co nejvíc munice a dodatečné techniky, ale kam se vešel řidič a střelec?“

„Třeba tam vůbec nikdo nebyl! Možná to byl nějaký experiment!“ řekl kdosi.

Okřikli ho a vysmáli se mu. Tank bez obsluhy, taková blbost!

„Vykašlete se teď na to! Ještě musíme dobýt tu pevnost!“

Z opevnění už pálila děla, kulomety, bazuky... všechno, co měli.

„Tak kupředu, chlapi! Je to poslední boj!“

V Kvádrové síni zámku, ozdobený pouze jediným prostým dřevěným křížem, se sešla Korunní rada Arminu. Císař Charry de Guyrlayowe, kardinál kníže Baarfelt, kníže Tošio Yamanaki, hrabě Gyula Ártabogyi, princ Lobe Ngwunga, baron Algernon Monroes, Jackie Therlowe, Tommy MacLeod a státní sekretář La Graque. Ostatní členové Korunní rady již padli či nebyli přítomni.

Císař vypadal špatně. Smrt Diany jím zřejmě hluboce otřásla; Tomáš Baarfelt seděl hned vedle něho, hlídal ho a byl připraven poskytnout mu oporu, kdyby se zhroutil.

Přesto promluvil: „Pánové, svolal jsem vás snad už k poslední poradě; neboť není jisté, co nám ještě nepřítel dovolí konat a hovořit. Situace je vcelku jasná; je třeba už pouze spočítat, kolik času vlády nám ještě zbývá. Gyulo, podej prosím Korunní radě zprávu!“

Maršál Ártabogyi přistoupil k mapě.

„Situace je neudržitelná. Nepřátelská armáda se spojila a valí se na Kingtown. Není možno ji ničím zastavit. S účastí šelem po smrti jejich světce Ao Harrapa prozatím nelze počítat. Pokusil jsem se zastavit je svými gardovými husary; většina je mrtvá, padl i můj starší syn János. Pánové, vzdávám se velení – neboť už nemám čemu velet.“

Lobe Ngwunga vymrštil ruku: „Moji střelci mohou bránit Kingtown ještě víc než den! Máme určité zásoby střeliva, jsem ochoten padnout...“

„Zbytečné plýtvání municí,“ řekl Charry sklesle, „Mohou-li tvoji střelci ještě ustoupit do džungle, ať to udělají!“

„Nelze,“ zakroutil hlavou Tošio Yamanaki, „Prostor mezi městem a džunglí byl obsazen speciálními jednotkami Černých baretů.“

„Jsme v rukou Božích.“ řekl kardinál Baarfelt.

Jackie Therlowe se zeptal: „Pronikly skupiny, které evakuovaly ženy a děti? Dali jsme jim automobily...“

„Právě ty vyvolaly pozornost Baretů. Pochopili co děláme, tak obsadili prostor. Ženy a děti nechaly auta na okraji džungle a dál prchají pěšky.“

„Aspoň že tak...“

Sekretář La Graque zašustil papíry. „Zpráva o smrti císařovny a korunního prince vyvolala ve městě zděšení a smutek. Většina lidí zastává názor, že teď už není o co bojovat. Spousta se jich taky chytala k útěku, ale vypadá to, že už to nestihnou...“

„Pochybnosti žádné?“ zeptal se Tomáš.

„O žádných jsem neslyšel.“

Nastala chvíle ticha. Všichni čekali, zda promluví císař.

Charry si toho povšiml a pozvedl hlavu. Ovládl se a vstal.

„Pánové, je čas vykonat zásadní rozhodnutí.“

„Učinili jsme vše, co bylo možné,“ řekl Yamanaki, „Je možno zemřít se ctí.“

„Ne!“ císař se obrátil ke kříži visícímu na stěně, „Je něco víc než čest. Národ... vlast, naše země!“

„Sloužíme této zemi, pane.“ řekl hrabě Ártabogyi.

„Naše vlast,“ pokračoval císař, stále ještě odvrácen, „Od nás požaduje všechno, Tošio. Život – i naši čest.“

„Co chceš dělat, pane?“ zeptal se Jackie Therlowe.

Císař se prudce otočil: „Musíme obětovat svoji čest – a zachránit Armin!“

Všichni mlčeli a hleděli na jeho pobledlou tvář.

„Vydám poslední rozkaz,“ řekl císař, „Bude obsahovat výzvu, aby každý občan složil zbraně a smířil se s nepřáteli. Jsme povinni své zemi přestat s válkou a přidat se na jejich stranu.“

„To je zrada!“ vykřikl princ Lobe Ngwunga.

„Ano. Ale právě tato zrada zachrání naši zemi. Naše armáda je zničena; ve městech zůstali kromě nemocných a raněných jenom ženy a děti. Chcete ještě pokračovat, chcete docílit, aby každý Armin padl v nesmyslném boji? Nepřátel je přesila, mají technické vybavení, o jakém se nám ani nesní, a jsou v této chvíli pány všeho. Z našeho vojska zbyly jen ubohé trosky; chcete ty trosky ještě hnát do dalšího boje? Musíme se poddat, nemáme-li zhynout.“

„Znamená to zradit všechny, kteří padli!“

„Znamená to zachránit ty, kteří přijdou.“

„Je lépe zahynout, než sklonit hlavu!“ podotkl Algie Monroes.

„Snad – ale myslete na děti. Jejich život je cennější než naše čest! Nemyslíš, Algernone?“

Kardinál Baarfelt položil císaři ruku na rameno. „Myslíš na totéž, co já? Kdy přijde ten den...“

Císař se usmál koutkem úst. Hrabě Ártabogyi, zatím schlíplý, zvedl hlavu a v očích mu zajiskřilo: „Myslíš, že jednoho dne...?“

„Ano, samozřejmě! Jednoho dne ten den přijde; národ jako je náš nikdo neudrží v područí! Uplynou možná léta, z dnešních dětí budou muži, narodí se nová generace a noví mladí bojovníci se naučí uchopit do ruky zbraň! Nepřátelé se zatím zklidní, zpohodlní, usadí se v našich městech jako jejich suverénní vládci – ani jim nenapadne, že je na ně namířena zbraň našich lidí! Budou nám věřit, neboť důvěra po letech přichází sama – a zklamou se, neboť obyvatel okupované země nemůže být nikdy přítelem okupanta! A pak...“

Muži mlčeli a přemýšleli.

„Tam dole na jihu je město – staré město Aurrgharr. Jeho bojovníci položili život na pláních před Kingtownem; ale oni rychle vyrůstají, rychle obnovují svá pokolení! Ao Harrap mi řekl: Za deset let vyrostou noví jaguáři, tygři a leopardi. Do té doby musíš usmlouvat mír.“

„Ao Harrap to věděl dopředu?“

„Obávám se, že všechny šelmy to už pochopily. Během deseti let bude moc šelem opět tak neomezená, jako před válkou. Přijdou a pomohou nám, neboť jsou našimi bratry a také milují svou vlast. Ale chce to jedno: nepustit vojáky do jejich hor. Sjednat rozumnou dohodu...“

„Souhlasím s tvým návrhem.“ řekl kardinál Baarfelt.

Tošio Yamanaki se sklonil před císařem až k zemi.

„Tvá moudrost je nekonečná jako klenba nebes...“

Charry se zamračil; pak se obrátil k La Graqueovi:

„Sepiš krátký rozkaz. Chci, aby v něm bylo asi toto:

Naše země leží v troskách; její armáda je zničena, zásoby potravin vypleněny, celé bohatství země ukradeno. Nemůžeme pokračovat ve válce; naše naděje leží zatím pouze v přežití těžké doby. Je třeba, aby Armini odložili meče a přivítali své protivníky jako bratry. Buďme jejich přáteli, uzavřeme s nimi smlouvy, jaké si budou přát – až do času. Ten čas přijde! V horách Aurrgharru žije princ Lera, který přijde a ujme se své vlády v hodině soudu. Do té doby buďme připraveni; buďme všude a nikde, a očekávejme ten den! Ať nepřítel netuší, že jsme se nevzdali, ať nám důvěřují; o to sladší bude pomsta, kterou připravujeme.

My, Korunní rada, se přihlásíme k nepřátelům; budeme možná mnohými pokládáni za zrádce. Ano, jsme zrádci, zavrhli jsme svoji čest pro život našeho národa; ale očistíme svá jména v krvi nepřátel, až přijde čas. Nesuďte přísně ty, které jste si zvolili v dobách síly a moci – a uvážlivě hodnoťte naše činy minulé i budoucí. Nemůžeme vám dodávat odvahy ani síly, neboť budeme mluvit řečí falše a jedu; ale nezapomeňte pro všechno, co je vám drahé na to, že jsme s vámi a že zůstaneme vždy, až do své smrti, skutečnými Arminy. Zapřete svoji tvář, pohaňte své skutečné smýšlení, poplivejte čest, spravedlnost, ideály – to vše je možno smýt krví nepřátel. Naše vlast je více než čest a právo; je to život sám. A nezahyne národ, který se bude umět řídit stejně svým rozumem, jako svým svědomím.

Posíláme poslední pozdrav všem našim věrným. Věřte nám a myslete ve všech svých činech jen na naši nešťastnou zemi!

Charry de Guyrlayowe – císař

Tomáš Baarfelt

Tošio Yamanaki

Gyula Ártabogyi

Lobe Ngwunga

Algernon Monroes

Jackie Therlowe

Tommy MacLeod

La Graque, státní sekretář.

Tento rozkaz je zapotřebí uchovat v tajnosti. Bude-li v budoucnu prozrazen, bude námi samotnými prohlášen za falešný a nepravdivý, a my se od něho rozhodně distancujeme. Není jiné cesty; odpusťte nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“

La Graquovo pero skřípalo po papíře. Členové Korunní rady pozorovali chvíli pero, chvílemi císařovu tvář; sir Charry byl bledý a v očích měl podivný svit, zdálo se, že jeho myšlenky opouštějí tento nepřátelský svět a upínají se k něčemu vyššímu, co je nad lidmi a jejich nenávistí.

Když La Graque dopsal, uchopil Charry jeho pero a rychle a bez zakolísání podepsal. Hned po něm kardinál Baarfelt, elegantním vyrovnaným rukopisem, přičemž se mu ve tváři nehnul ani sval.

Hrabě Ártabogyi uchopil pero, chvíli rozvažoval a pak se slovy „Radši bych si vrazil dýku do hrdla!“ udělal několik nervózních rozmáchlých čar. Potom hodil pero na stolek, složil se do lavice, sevřel hlavu do dlaní a bezhlasně se rozplakal.

Tvář knížete Yamanakiho byla zcela nehybná, když uchopil pero a nakreslil několik pečlivých znaků japonského písma vedle svého jména. Pak se uklonil císaři a řekl: „Půjdu zkontrolovat stráže.“

Vyšel z kaple; od útoku na zámek drželi stráže jeho gardisté a Tošio je pozorně kontroloval.

Princ Lobe Ngwunga moc psát neuměl, ale podepsat se dokázal; jeho otec král Kwenzori považoval gramotnost za znak kulturnosti, stejně jako znalost cizích jazyků. Lobe raději kamarádil s čarodějkami, od těch získal informace snadněji a bez námahy.

Algie Monroes se kousal do rtů, když měl podepsat; ale podpis přičinil, stejně jako jeho přítel Jackie Therlowe. Tommy MacLeod podepsal klidně; byl flegmatik a nedával na sobě znát žádné vzrušení. Poslední přidal svoji signaturu sekretář La Graque; pak ukázal list císaři a ten přikývl.

„Odnes to spojařům, ať zajistí rozeslání. Rozkaz se bude předávat od muže k muži, na základě naprosté spolehlivosti. Tak jim to řekni!“

„Ano, pane.“ La Graque otevřel dveře – a vykřikl leknutím.

Na prahu kvádrové síně ležel ve zhroucené poloze kníže Tošio Yamanaki a pod jeho tělem se rozlévala kaluž krve. Císař se k němu vrhl dvěma skoky a uchopil jej do náruče; jak jej zvedl, všichni spatřili rukojeť krátkého meče, vraženého až po záštitu do jeho břicha. Ještě dýchal, ačkoliv byl na samém prahu smrti.

„Tošio!“ vykřikl Charry, „Proč ty...?“

Japonec k němu obrátil šikmé oči.

„To musí být, pane... Je třeba zachránit čest tvého jména! Moje krev musí...“ ušklíbl se, ale byl to pověstný žlutý smích, jaký se objevuje na rtech Asijců v okamžiku smrti.

„Řekl jsi, že to je moudré jednání!“

„To ano, pane... Ale má cesta je... jiná. Jsem samuraj. A musím chránit čest svého pána...“

V císařově oku se objevila velká slza.

„Můžeš klidně spát, můj příteli,“ řekl kníže Yamanaki, „Tvá čest je zachráněna... jako kdysi moje v Koyanami. Můj císaři...“

A pak klesl dozadu a zemřel.

„Na mou věru,“ řekl maršál Ártabogyi, „Bylo by lépe skončit to celé jako on, než se takhle ponižovat!“

Hmátl po své šavli, ale císař rychle povstal a zadržel mu ruku. Oči mu plály: „Ne! Myslíš, že bych i já nebyl raději mrtev? Ale boj ještě neskončil, Gyulo – jenom ustal a nastoupila doba tichého nepřátelství! Jednou se naše válka obnoví; o potom běda těm, kdo tu budou proti naší vůli!“

„Odneseme ho do kaple.“ navrhl kardinál Baarfelt.

S východem slunce dorazili první nepřátelští vojáci, v čele s kapitánem, kterému se celý zámek v čele se samotným císařem vzdal. Kapitán to přijal jako samozřejmost a choval se ke Korunní radě velmi nezdvořile; ale když se náhodou dostal k mrtvole knížete Yamanakiho, pozdravil ho po vojensku a řekl k jednomu ze svých pobočníků: „To byl jediný čestný chlap z celé té sebranky! Já bych se taky takhle hanebně nevzdal!“

Ten pobočník nebyl Armin, takže roznesl jeho slova po celé armádě. Proto byl po válce tento kapitán postaven za ta urážlivá slova před polní soud a degradován; snad to měla být pozornost pro kolaborantskou vládu Arminu, která se ustavila z bývalých členů Korunní rady.

Té noci oslavoval Indiopolis vítězství. Do noci vyletovaly barevné rakety, vojáci stříleli a připíjeli si skvělým arminským vínem. Byla to veselá noc; pokud mohlo v těch časech být v Arminu ještě něco veselé.

Drobné děvčátko v ucouraných hadříkách a s ostříhanou hlavičkou vzbudilo pozornost seržanta vojenské policie. Byl taky už notně podnapilý, přesto se mu na ní něco nelíbilo. Snad že se toulala v noci bez dozoru...?

„Pocem, malá! Co tady děláš?“ obořil se na ni.

Ohlédla se. Měla veliké tmavé oči, teď dost vystrašené.

„Kdepak máš vůbec rodiče? Takové děti se nemají toulat bez dozoru!“

Rychle se rozhlédla; tím posílila jeho podezíravost. Udělal k ní dva kroky.

Prudce vymrštila ruku. Seržant ucítil kratičkou bolest; pak mu ochrnulo celé tělo a on se bezvládně sesul na zem. Dívenka k němu přiskočila a vytrhla mu z kůže džoglo, vrhací jehličku napuštěnou prudkým jedem.

Přitom zjistila, že ji sledují ještě jiné oči. O něco staršího kluka snědé pleti; beze slova jí pokynul, aby šla s ním. Dlouhými kroky proběhl úzkou uličkou, vlezl do nějakého průjezdu a prošel do ohrazené zahrady. Barák byl prázdný, jeho obyvatele vybili vojáci a noví se ještě neobjevili.

„Seš pěkně ostrá kočka!“ ocenil, „Co to máš za zbraň?“

„Džoglo. Dárek. Po mámě.“

„Tos ho musela rovnou zabíjet?“

Zaškubala tváří. „Já nic jinýho neumím.“

Prohlížel si ji. Prohrábl jí vlasy a postřehl tetování na hlavě. Zběžně okoukl i jiné znaky na rukou a nohou, nic dalšího nemohl vidět. Ona si taky prohlédla jeho tetování a trochu se uklidnila.

„Princezna, jak koukám!“

„Zdrhla jsem z pasťáku.“

„Hezký.“

„Všecky pili a čuměli na ohňostroj. Tak jsem se propasírovala drátama a pryč. Utekly ještě dvě holky, ale ty zdrhaly na jinou stranu.“

„Hm. Proč jsi vzala čáru?“

„Páč tam by nevydržel ani pes. Dělali s náma jako s dobytkem. Pořád jenom nosit ty hnusný hadry, žrát ty jejich šlichty a poslouchat žvásty vychoušů, jak jim máme bejt vděčný, že nám přinesli kulturu!“

Prohlížel si ji ještě pozorněji. „Ty budeš asi vážně princezna!“

„Moje máma je abatyše Valérie.“

„No nazdar! S tím se radši nikde nechlub! Jak ti říkaj?“

„Olivie. Olivia Mendoza di Castro...“

„To znamená, že taky dcera kardinála Baarfelta?“

„Bylo by to přirozené.“ řekla s hrdostí svých osmi let.

Kluk se poškrábal na hlavě. „No, bezva. Já jsem Juan Santanueva. Co teď míníš dělat, kotě?“

„No... abych pravdu řekla...“ došly jí promyšlené plány a pohlédla na něj tázavě, „Co bys radil?“

„Copak já můžu radit urozené slečně z Baarfeltu?“ uplivl dírou po vyraženém zubu, ulomil si větvičku z nejbližšího keře a začal ji soustředěně rozžvýkávat.

„Co je to za rod, Santanuevové? Co budeš dělat ty?“

„Já půjdu domů, ke svým. My nejsme žádná šlechta, jenom lidi, co je jim všecko jedno. My přežijeme každou dobu, neboj se. Jsme silní a je nás hodně. Říká se tomu Cikáni.“

„Mohla bych se schovat mezi vámi – aspoň na čas?“

„Co by ne? Nás je tolik, že jaktěživ nikdo nemůže zjistit, kdo k nám patří a kdo ne...“

„Kde máte sídlo?“

„Všude – a nikde. Kde zrovna jsme, tam je naše sídlo. Ale máme to dobrý, nikdo nám nemůže nic udělat. My totiž všecko přežijeme. Jsme věční...“

Dívka Olivie se slastně protáhla. „Jsem šťastná jako malá bleška, že jsem venku z tý hnusný díry. Jak nás tam zahnali, oddělili kluky od děvčat, bílý od černých a hnědých... tebe by ke mně určitě nepustili.“

Juan Santanueva lhostejně přežvykoval větvičku.

„Jak to vůbec, že tys nebyl zavřenej do pasťáku?“

„Já?“ Juan se zasmál, „Pasťák, to je pro fajnový lidi; pro jemný panenky ze šlechtickejch rodů. Chudej Cikán nikoho nezajímá. Ten může klidně zůstat divokej a nevzdělanej jako zvíře. Když nedělá problémy a neozejvá se, nikdo si ho nevšimne...“

„Jste zvláštní lidi. Vezmeš mě s sebou k vám?“

Juan trhl ramenem a podíval se k nebi.

„Ohňostroj má odpracováno; brzo se nachlastají a budou se válet po ulicích. Prošácnem je, seberem jim nějaký šestáky na cestu; a poběhnem do světa. Umíš krást? Nevadí, já tě naučím. Život je veselej, když se umí žít, kotě! Tak pojď!“

Obě drobné postavičky se vypletly z opuštěného domu a záhy se ztratily v černé noci.

Generál Wilmar Coxon přijel do Kingtownu ještě téhož dne, okamžitě jak se dozvěděl, že se císař a jeho poslední věrní vzdali. Nechal se přivézt až do zámku, tam vystoupil a obrátil se na důstojníka palácové stráže, který tam jako jediný držel hlídku před vchodem:

„Přijal by mne váš císař? Jsem generál Coxon.“

„Císař mi přikázal, abych tě očekával a dovedl k němu, jakmile přijdeš.“ řekl důstojník. Generál se zarazil, tak ten muž lehce svraštil čelo a opravil se: „Jakmile přijdete, pane...“

„Bude mi potěšením.“

Generál Coxon vstoupil do zešeřelé pracovny; osvětlení tu zajišťovalo jediné okno, zastřené těžkými záclonami. Jako by si muž, který seděl u prázdného psacího stolu, nepřál světlo, jako by ho bolelo. Generál si uvědomil, že prázdný psací stůl s vyleštěnou deskou je něco trapně žalostného; a ten muž, vysoký a statný, s krátkými šedivými vlasy, tu seděl jako troska člověka, mohutné ruce položeny na té vyleštěné a zoufale prázdné desce.

„Jsem Wilmar Coxon.“ řekl generál.

„Já vím.“ řekl císař hluše.

„Přišel jsem vyjednávat o míru.“

„Já vím...“ opakoval císař.

„Chcete... znát moje podmínky?“

„Chci. A vy moje?“

„To by možná bylo lepší.“

„U moci zůstane legální arminská vláda a ostatní orgány. Včetně... včetně císaře. Vy budete vykonávat pouze kontrolní činnost. Zasahovat jen v případě, že se vám něco nebude líbit.“

„To je tvrdá podmínka!“

„Já vím.“

„A když na to nepřistoupíme?“

„Potom budeme bojovat dál.“

„To už ovšem vy budete mrtev.“

„Já vím.“

„Zaplavíme vaši zemi vojskem, technikou, všemi vymoženostmi naší vyspělé civilizace. Nedokážete se bránit svými puškami. Vaše armáda bude zničena.“

„Já vím. Padneme; ale vy také.“

„Jak to myslíte?“

„Kolik máte ještě vojáků? A kolik jich zůstane, když za každého zabitého Armina ztratíte deset vašich?“

„Zůstane jich ještě dost, aby vaši zemi rozbili na prach! Tím si buďte jist!“

„Já vím. Proto se vzdáváme. Ale i když zničíte všechny, nebudete už mít dost lidí na to, abyste obhájili svou vlastní zemi proti jiným národům. Ani vaše síly nejsou nevyčerpatelné. Proto říkám: zemřeme, ale vy také...“

Generál Coxon se zamyšleně škrábal na bradě. Potom vzal jedno z křesel a přitáhl si je blíž k císaři.

„Jste chytrý muž, pane – říkali mi něco jiného, ale o tom teď nechci mluvit. Vy víte, že nemůžeme bojovat dál?“

„Vím. Dovedu si to spočítat. Máme ještě určité možnosti boje... šelmy dole na jihu. Když budete pokračovat, budete muset za nimi. To znamená: na každém metru padne jeden váš voják. Nakonec zahynou i naši; ale kdo ví, kolik zbude vás...“

„Nechme to stranou,“ mávl rukou Coxon, „Přišel jsem sjednat mír. Mír se všemi Arminy včetně šelem.“

„To je dobře. Řekl jsem vám svoje podmínky.“

„Také my máme své podmínky: například zrušení řádu Blesků. To je podmínka, na které trváme. Templáři nesmějí vykonávat žádnou činnost. Ani nikdo z Baarfeltů.“

„Ano... to se dalo čekat. Nemůžeme nesouhlasit.“

„Práva Arminů a práva nových přistěhovalců musí být rovná, nikdo se nesmí vyvyšovat nad druhého. Hlavně ne šlechtici!“

„To znamená: musíme se vám podřídit. A vaši vojáci se budou vyvyšovat nad nás!“

„Tomu dokážu zabránit.“

„Armini nezavdají příčinu k nepokojům. To slibuji.“

„Další podmínkou bylo zrušení císařství a odstavení vaší osoby. To je ale velmi nepříjemná podmínka.“

Charry se křivě pousmál. „Nepříjemná a nepřijatelná. Ne že bych tolik stál o svoji moc – ale v Arminu musí existovat zákon, který respektují moji poddaní. A tím zákonem jsem já! Jestliže ten zákon zmizí, nebude už nic, co by občany drželo jakž takž na uzdě. Od chvíle, kdy padnu, nebudou už Armini považovat žádný zákon za platný.“

„To bude znamenat další boj!“

„Ne. Bude to znamenat pouze loupeže, vraždy, podvody. Nic víc. Žádný zločin nebude podle Arminů hoden trestu.“

„Hm. To jsem pochopil; zřejmě budeme nuceni ponechat vás v úřadě i nadále. Ale vyhražujeme si, že ve vaší vládě musí být někdo, komu důvěřujeme my!“

„Monty Draggon? Nikdy – ten vrah a zločinec?“

„Všichni Armini jsou vrazi a zločinci. Jedině Draggon je zárukou toho, že ti, kdo se nejvíc provinili, budou dopadeni a postaveni před řádný soud!“

Charry chvíli uvažoval. „Přijmu Monty Draggona; ale v případě, že bude vyhlášena úplná a všeobecná amnestie za činy od počátku války až do dnešního dne. Pro všechny; bude se to týkat jak Draggona, tak třeba Christiana Baarfelta.“

„Toho, který zavraždil generála Exetera? To nemůžu dovolit! Je povinností a zákonem cti naší armády ho potrestat!“

„Moje podmínka je beztrestnost pro všechny. Od zítřka už můžete trestat každého, kdo se proviní – ale zpátky ne!“

„Využíváte mé slabosti. Ale dobrá, souhlasím. Když se Monty Draggon stane ministerským předsedou.“

Charryho obočí se svraštilo a dávná jizva se nalila krví. Ovládal se jen s vypětím všech sil; přesto promluvil klidně:

„Muž, který zabil ty nejlepší naše lidi? Vrah a zr...“

„Muž, kterému věříme!“ generál se naklonil k císaři a dodal tiše: „Zkuste uvážit toto: Budete muset podepsat spoustu zákonů, které se vám nebudou líbit. Zákony může podle vašich zvyklostí podepsat císař nebo předseda vlády, že? Třeba by je mohl podepsat někdo jiný než vy. Třeba by vaše jméno mohlo zůstat čisté...“

Charry mu chvíli zíral do tváře. „To od vás není hezké, generále. Jestli se stane, že uvede v platnost zákony, které se nebudou někomu líbit, povolí některému z občanů nervy a možná ho i zabije...“

„Oh, co to povídáte? To by snad ani nebylo možné! A kdyby, potom bychom museli samozřejmě viníka najít a potrestat...“

„Udělal by to tak, aby nebyl nalezen.“

„Potom by to byl Draggonův osud. Vy Armini přece věříte na osud, že mám pravdu? Měl by zkrátka... smůlu.“

„Myslel jsem, že je Draggon váš přítel.“

„Je to člověk, jemuž důvěřuje naše vláda. Já osobně jsem v něm zalíbení nenalezl.“

„To všechno, co jste povídal, jsou požadavky vaší vlády. Co nabízíte vy – nebo co radíte sám za sebe?“

Generál Coxon si povzdechl. „Já sám za sebe... bych nikdy s vámi neválčil. Poznal jsem trochu vaše lidi a... nechci vám lichotit, ale kdyby vás bylo víc, dobyli byste svět. Lituji, že jsem musel... konat svou povinnost. Kdybych byl věděl, jaký je váš národ, zřejmě... bych nabádal k větší opatrnosti při styku s vámi. A k menší sebedůvěře.“

Charry mu hleděl do očí. „Možná máte čestné úmysly, generále. Možná bych vám mohl i věřit.“

„Nikomu nesmíte věřit, pane. Musíme uvažovat sami...“

„Dobrá, budu uvažovat. Slíbím, že Armini už nepodniknou žádné bojové operace a budou dodržovat všechny zákony – a budou se k vám chovat přátelsky. Zárukou tohoto stavu bude moje osoba. Jaké záruky můžete dát vy?“

„Stejný způsob chování – a stejnou záruku. Dokud budu vrchním velitelem v Arminu, budou se naši vojáci chovat přátelsky a nebudou vyvolávat spory.“

„To není rovnocenné. Já jsem Vládce a vy pouze generál.“

„Zatím je to rovnocenné. Dokud vy žijete a dokud já budu tady velitelem, bude to tak, jak říkám. Potom, kdyby mne odvolali nebo... bych zemřel, ať se stane, co se stát má. Pak už mne to nebude zajímat.“

„To je logické – a do jisté míry laskavé.“ řekl císař, „Souhlasím s takovou dohodou.“

„Za předpokladu úplné amnestie a činnosti vlády, ve které bude předsedou Monty Draggon?“

„Ano. Nemáme jiné volby.“

„A když vypukne povstání vašich občanů – potlačíte je společně s námi, jako spojenci?“

„Ano.“

„To už s vámi musí být hodně zle.“

„Kdyby nebylo, nevyjednával bych.“

„Dobře – sepíšeme to?“

Císař mu podal svoje zlaté pero a několik archů ručního papíru s roztřepenými okraji. Generál Coxon osobně sepsal smlouvu, pak ji oba podepsali.

„Jste moudrý a zkušený muž,“ řekl pak generál, „A velký státník. Děkuji vám a slibuji – pokud věříte mojí cti – na svou čest, že smlouvu dodržím.“

„Já také. Na svou čest.“ řekl císař.

„Podáte mi ruku?“ zeptal se generál.

„Kdo dal zabít Dianu?“ zeptal se císař v odpověď.

Coxon zkřivil tvář. „Nevím. Vyšetřovali jsme to; zjistili jsme, že komando vedl vrchní seržant Krause. Ovšem ani na chvíli se nedomnívám, že to byl jeho nápad. V armádě existují struktury, které bohužel neovládám.“

Charry stáhl obočí; neříkal nic.

„Ovládáte vy dokonale všechny své podřízené? Třeba Chrise Baarfelta?“

„Takže lze očekávat, že moji vzpurní poddaní si někdy v budoucnu začnou vyřizovat účty s vašimi vzpurnými vojáky?“

„Je mi líto, Vaše Excelence. Zločinnost a terorismus neustane proto, že si to nepřejeme. Ale my budeme zločince stíhat a trestat.“

„My také. Postavíme je před soud a potrestáme.“

Coxon dobře věděl, že pojetí zločinu Arminů je jiné než jeho. Ale neřekl to nahlas; na hádky o právo a spravedlnost bude ještě spousta času. Teď bylo důležité, že smlouva byla uzavřena.

Charry promluvil: „Zůstal jsem sám... vzali mi všechno, co jsem miloval. To neměli dělat – to jim nepřinese štěstí. Snad víte...“

„Vím. Možná proto nemám rád Draggona.“

Charry k němu zvedl oči a vyčkával, ale Coxon nic víc neřekl.

Tak mu císař podal ruku. Generál ji stiskl.

„Někdy si s vámi přijdu pohovořit. Smím?“

„Budete vítán.“ Císař pouze vydechl, téměř ho nebylo slyšet.

Generál se uklonil a vyšel z místnosti.

Ten mohutný muž zůstal sám v temném pokoji se svými těžkými prázdnými pěstmi, položenými na vyleštěné desce stolu.

Ale Monty Draggon nebyl rád, když si přečetl smlouvu, kterou mu generál předložil.

„To je zrada, pane! Prodali jste mne v zájmu své věci – a já vám sloužil tak oddaně, jak to jenom bylo možné!“

„A co jste si myslel? Že uděláme císařem vás? Copak jste se úplně zbláznil?“

„To ne, ale... mluvilo se přece o tom, že dostanu vyšší státní funkci! Padla zmínka o... presidentovi!“

„Ano. Lépe řečeno, vy jste o tom mluvil. My ne.“

„Ale generál Exeter mi slíbil...“

„Generál Exeter je mrtev. Zemřel možná právě proto, že dával neuvážené sliby. A neuváženě je plnil.“

„Vy tím chcete říct, že... vy se bojíte domorodců?“

„Nepřišel jsem sem, abych tu hrdinsky padl, ale abych skončil válku. Vítězně skončil, Draggone.“

„Ale copak tohle je vítězství? To je prosté příměří! Kdykoliv může propuknout nová válka!“

„Myslíte, že na císařovo slovo se nelze spolehnout?“

„To samozřejmě lze; až příliš, bohužel. Když jim on poručí... Ale nevěřím, že nechají všeho nepřátelství; budou se připravovat na odvetu! A válka vypukne, sotva nebude císař u moci.“

„Proto je naší povinností jej u moci udržet.“

„Ale to je proti všemu, za co jsme bojovali! Bude-li ten muž u moci, nedosáhli jsme ničeho! Tam dole, ve městech šelem, bude pořád ten jejich starý Armin existovat! Musíme dorazit jejich moc v samém srdci...“

„Srdcem Arminu je Kingtown.“

„Ne – je to Aurrgharr, sídlo tygrů! Tam se schovali ti nejoddanější císařovi stoupenci, jeho šelmy – a dokud budou oni žít, nebudeme mít klid!“

„Dohodl jsem, že nebudeme útočit. Ani na tygry.“

„Když je necháte žít, zničíte svoji vládu nad Arminem! V této chvíli jste nejvýš, jak můžete být – ale jestliže se vzdáte možnosti zničit je do důsledku, bude jejich síla už od zítřka zase vzrůstat! Až vás zničí!“

Generál Coxon pokrčil rameny. „Já nemám jinou možnost, Draggone! Dostal jsem příkaz ukončit válku stůj co stůj; já už nemám vojáky, se kterými bych šel dobývat města tygrů! Máme dost silnou armádu, abychom udrželi ty části Arminu, které jsme obsadili; ale už nic víc. Nedostanu už ani muže; kdybych vyrazil proti jihu, ztratíme všechno a zvítězí oni. To vím já – a jak se zdá, ví to i císař. Proto sepsal tu smlouvu; já ani on nemůžeme z místa, nemůžeme dělat nic, než plnit ji!“

„Ale přijde doba, kdy se vzbouří a zničí nás!“

„Potom už nebudu žít. Tehdy to bude záležitost jiných.“

Monty Draggon se zamračil a sklonil hlavu.

„Zradili jste mne! Dali jste mi odpadek namísto všeho, co jste mi slíbili! Jste proklatí zrádci...“

„Lituji, Draggone. Ale kdybychom drželi u moci vás, bude to znamenat neustálý neklid; a my potřebujeme klid a pořádek. Klid – to znamená císařova moc. A kromě toho, raději se budu o našich záležitostech domlouvat se skutečným mužem, jako je císař, než s babou – jako jste vy!“

„Co... co jste to řekl?“ Draggon pobledl.

„Co jsem řekl. Buďte rád, že vás chráníme; kdybychom vás nechali davu, našli bychom vás pozítří v řece s nožem v zádech. Raději se snažte, abychom vám zachovali svou přízeň. Ve vlastním zájmu!“

Draggon byl bledý jako smrt. Přemítal, co na to říct.

„Dám vám radu; ne jako státník, ale jako člověk. Naší úmluvou s císařem jste získal několik let času, abyste si vylepšil pověst a upevnil svou moc. Až tu moc budete mít, bude vás někdo brát vážně. Zatím jste jenom šašek, kterého držíme u moci. Zkuste to pochopit!“

Monty zuřil. Coxon chápal, že v něm právě získal smrtelného nepřítele.

„Jděte a uvažujte,“ doporučil mu, „Čím dřív pochopíte, tím lépe pro vás.“

Monty chvíli přemítal, co na to říct; pak se otočil a odešel.

Když generál Coxon prohlásil, že se jde projít do města, dokonce ve slavnostní uniformě a bez osobní stráže, vyvolalo to mezi jeho podřízenými úžas – někteří to považovali za zřejmý pokus o sebevraždu.

„Uzavřel jsem smlouvu s císařem,“ odpověděl jim, „Dokud žije on a já, bude trvat mír. Budete se divit, ale já tomu muži věřím. Chci vědět, je-li jeho moc taková, aby mne jeho slovo dokázalo ochránit!“

„Ale co když ne? To chcete pro svoji důvěřivost zemřít?“

„Dejme tomu chci zjistit, co znamená spoléhat se na ochranu boží.“

Už s ním nediskutovali; pouze nařídili, aby ho v bezpečné vzdálenosti doprovázeli strážní, nejlépe v civilu. Coxon si to určitě uvědomil, ale nic na to neřekl.

Znovu chodil po ulicích cizího města. Tentokrát to nebyla Káhira ani Kalkata; Kingtown byl město poničené válkou, z něhož uprchla většina obyvatel a doposud si netroufali se vrátit. Jen tu a tam vystrčil někdo hlavu ze sklepa a nedůvěřivě sledoval cizího důstojníka.

Coxon došel až k velkému arcibiskupskému paláci; s obdivem si prohlížel budovu starou několik století, v renesančním a barokním slohu, se zřetelnými příměsemi byzantskými a orientálními. Samozřejmě věděl, že nemůže být starší než dvacet let; přesto váhal tomu věřit.

Rozhodl se zabušit na těžká kovová vrata.

Boční dvířka se otevřela a na prahu stál bosý mnich.

„Přál bych si hovořit s kardinálem Baarfeltem. Jsem Wilmar Coxon, generál.“

Mnich si prohlédl generála od hlavy až k patě, potom se uklonil:

„Následujte mne, pane...“

A opět stál Coxon v temné místnosti; tentokrát zcela bez denního světla, ozařované jen třemi svícemi v těžkém stříbrném svícnu. Kardinál Baarfelt byl vetchý stařec, obtloustlý, neforemný a skleslý; prořídlé bílé vlasy, temná kutna, bosé nohy, žilnaté vyzáblé ruce. Před ním na stole ležela Bible otevřená tam, kde přestal číst.

„Přišel jste mi osobně říct, že jsem sesazen?“ zeptal se kupodivu velmi vlídně, „Nemusel jste se obtěžovat...“

„Už vám to donesli?“

„Ne. Ale vím to od chvíle, kdy jsem podepsal kapitulaci.“

„Ano, jste sesazen. Ale nepřišel jsem kvůli tomu; jenom jsem si přál vás poznat. Mluvil jsem s vaším synem Christianem...“

„Vím, vyprávěl mi o vás. Hledáte ho kvůli Exeterovi?“

„Ne. Podepsal jsem amnestii pro všechny válečné zločince. Byla to jedna z císařových podmínek; pravděpodobně jste ji vymyslel vy. Císař vypadal, jako by přesně věděl, oč žádat.“

„Ano... možná jsem mu poradil. Jsem jeho zpovědníkem.“

„To bych očekával. Ale... Christian nebyl v nebezpečí, ani kdyby amnestie nebyla vyhlášena. Znáte ten způsob: hledat a nenalézat?“

„Generál Exeter bránil ukončení války?“

„Generál Exeter svojí pošetilostí zničil celou svou armádu. Hloupost je sice u mnohých státníků ceněna; ale já si jí nevážím. Exetera je mi líto; dodnes nevím přesně, jaký byl.“

„Bůh rozhodl, aby zemřel. Jsme dítky Boží.“

„Co budete dělat, Vaše Eminence?“

„Budu se modlit, milý bratře.“

„Není to málo pro člověka vaší duchovní síly?“

„Modlitba k Bohu je ta nejsvětější povinnost. Často jsem na ni zapomínal. Budu to teď napravovat. Budu se modlit i za vás, generále; budete to asi potřebovat, když zůstanete v Arminu.“

„Děkuji vám, Vaše... Svatosti.“

„Nemáte zač. Zdá se, že ovládáte už i místní názvosloví. Taky si přeju promluvit s vámi několik přátelských slov. Cítil jsem k vám sympatie za to, že jste jednal s Christianem tak přátelsky.“

„Nebylo to těžké. Je to milý chlapec.“

„Taky vás chválil. Jednou vám povím, jak vás ohodnotil.“

„Takže to vypadá, že budou ještě další setkání?“

„Přijďte kdykoliv. Já tady budu.“

Coxon měl pocit, že by měl odejít. A zároveň, že by měl zůstat.

„Vysvětlete mi jedno,“ řekl, „Proč jste vy Armini tak zvláštní? Očekával jsem zcela jiné přijetí: hněv a zlobu. Jsem přece nepřítel! A každý z vás je ke mně laskavý a až nepochopitelně vlídný!“

„Ptáte se proto, abyste slyšel odpověď, kterou už znáte. Včera jsme vládli a vy jste byli našimi nepřáteli. V noci jsme se vzdali vlády a uzavřeli s vámi mír. A zítra budeme zase vládnout... a vy budete našimi bratry.“

Generál se zachvěl. „Toho jsem se obával. Chápete, že mi prozrazujete plán, který bych neměl znát?“

„To není můj plán. To je náš osud. Stane se to bez ohledu na moje či vaše záměry. Vyšší kultura nemůže být dlouhodobě podrobena nižší; i když dočasně podlehne, znovu se zvedne jako Fénix z vlastního popela.“

„Tomu věříte, kardinále?“

„Tomu už věříte i vy, generále.“

„Kdy to bude?“

„Až zemřete vy a císař jako garanti smlouvy. Do té doby bude mír zachován – vaší zásluhou.“

Coxon si povzdychl; chápal stejně dobře jako Baarfelt, že to nebyla žádná velká zásluha.

„Tak tedy sbohem.“ Coxon vstal a provázen kardinálem kráčel ke dveřím. Na prahu se ještě obrátil: „Poslyšte, ale to je dost obvyklé jméno, Baarfelt. Nebo se snad mýlím?“

„Neslyšel jsem nikdy o nikom, kdo by byl Baarfelt a nebyl z našeho rodu.“

„To je tedy zvláštní náhoda. Totiž – moje babička z matčiny strany se za svobodna jmenovala Baarfeltová. Když mi řekli o vás, vzpomněl jsem si, že jsem to jméno už slyšel a vzpomínal, kde to bylo. Našel jsem to ve starých rodinných dokumentech; pradědeček se jmenoval...“

Během jeho řeči přešel kardinál ke stěně, kde visely dva zarámované rodokmeny; nyní mu skočil do řeči:

„Jindřich Baarfelt. Vaše babička se jmenovala Constanzia, nemýlím-li se.“

„Co... má to snad znamenat, že my dva jsme příbuzní?“

„Posuďte sám. Onen Jindřich, který se vystěhoval z vlasti z obavy před politickým pronásledováním, byl můj prastrýc.“

Kardinál pozvedl svícen ke generálovu obličeji a dlouho si prohlížel rysy jeho tváře. Coxon stál s rukou na klice; nebylo mu to příjemné a měl chuť odejít. Pustý palác, temná komnata, bělovlasý stařec s moudrýma očima a podivným chováním, to vše v něm vyvolávalo strach; kupodivu smíšený s nejasným pocitem konečně dosaženého cíle.

„Počkejte,“ řekl kardinál. Přistoupil k příborníku, otevřel jej a vyňal odtamtud mísu s nakrojeným bochníkem černého chleba. Postavil ji na stůl, stříbrným nožem ukrojil tenký krajíc, posolil a podal jej Coxonovi. Generál jej vzal do ruky – pohlédl do kardinálovy tváře a zdálo se mu, že v ní vidí laskavý a přívětivý úsměv.

„Tak jsi přišel,“ řekl vlídně, „Buď tedy vítán doma.“

Tím skončila válka.  

 26. 1. 1977

© 1977 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:41