Vítej, návštěvníku!

Jsem tulák starý, proč bych lhal,

viděl jsem mnohé kraje

v Africe s cizineckou jsem se rval,

s Araby chleba krájel.

Život si šetřit, jak druzí lidé činí,

tomu se klidně vysmějem

stejně nás svojí slinou špiní

a my to aspoň zapijem!

Až umřu, bude to jistě na jaře

kamarádi hrob v podobě oltáře

mně postaví. Tam mezi stromy bude skryt.

Snad bude na něm nápis vryt:

Zde leží tulák, bohém a rváč,

milenec roztoulaných dálek.

Život svůj prohrál; však neplazil se vlekle.

I ve smrti byl bázně dalek.

Snad sejdem se s ním v pekle.

 Trampská báseň

Jsem Artanna – Pěst Boží, ocelový bič trestající nepřátele. Od dávných časů mají ze mně lidé strach – já i oni víme proč.

Jsem posledním náčelníkem šelem, který přežil velké vraždění za války. Všichni moji přátelé, všichni, kdo znali moje jméno, padli. Padl můj otec Ao Harrap, padl můj syn Assarkhan, padly ostatní mé děti. Zbyl jsem sám.

Povinností toho, kdo přežije své blízké, je pomstít jejich smrt. Ale já se nechci mstít; lidé uzavřeli mír a moje pomsta by jej mohla ohrozit. I já toužím po míru a nechci jej porušit.

Ale ten, kdo se nepomstí, ztrácí čest. A tomu, kdo ztratí čest a nemá možnost si ji získat zpět, zbývá jediná cesta. Ta cesta je smrt.

Proto jdu umírat. A proto prosím:

Bože, neodpouštěj jim, neboť dobře věděli, co činí.

Bože, neodpouštěj ani nám – protože jsme byli příliš slabí. Kdo je slabý, aby obhájil svoje právo, musí padnout.

Bože, nebuď milostiv – protože tvojí milosti nejsou hodni oni ani my.

 „Nic na světě není tak malé, aby to nemohlo být zabito.“

 Kipling

Dítě sedělo na převislém břehu obrácené zády k lesu a chytalo ryby na šňůru, navlečenou na palci u nohy. Bylo velmi hubené a opálené do hněda, jak je zvykem u lidských mláďat; ale přesto, že bylo právě u řeky, byla jeho opálená kůže dost špinavá, což mne překvapovalo.

Vyšel jsem z křoví a řekl: „Buď zdráv!“

Dítě se strašlivě polekalo; okamžitě skočilo dolů do vody a potopilo se pod převislý břeh. Došel jsem ke břehu, očichal ryby a potom usedl a klidně čekal, až se vynoří; ta voda dost rychle plynula a byla pořádně studená, nemohlo tam být moc dlouho. A aby doplavalo jinam, nebylo možné, řeka byla mělká a kdyby chtělo pryč z této tůně, musel bych je dobře vidět.

Konečně se vynořila hlavička se splihlými kaštanovými vlásky, dost zkrácenými na zvyky lidí. Dítě si mne chvíli prohlíželo, potom se chytilo kořenů nějakého stromu a vylezlo z vody. Byla to samička a mohlo jí být tak šest – sedm. Otřepala se jako šelma, po čtyřech přilezla blíž a usedla se zkříženýma nohama naproti mně.

Mlčel jsem a nic nedělal. I ona mlčela; až po chvíli se tiše ozvala:

„Odpusť, že jsem utíkala. Polekala jsem se. Myslela jsem, že je to člověk.“

„Proč se bojíš lidí?“ ptal jsem se.

„Lidé... nevěřím jim. Věřím už jenom leopardům a tygrům. Kdybys nebyl leopard, nevylezla bych, dokud jsi tady.“

Mlčel jsem. Vzala jednu rybu, tu největší, a podala mi ji. „Vem si a jez, bratře!“ nabídla mi zdvořile a já ze zdvořilosti ochutnal, i když jsem neměl příliš velký hlad. Čekala, až se najím, seděla proti mně a mlčela.

„Kam jdeš?“ zeptala se potom.

„Do džungle.“

„I tady je džungle. Kam jdeš?“

„Jdu zemřít.“

Nepřekvapilo ji to, nebo se uměla ovládat. Zeptala se jen: „Musí to být?“

„Ano, musí. Už jsem žil moc dlouho.“

„A musí to být hned?“

„Jsem nemocný,“ dotkl jsem se boku, „Poranili mne v boji. Odcházím domů, abych tam zemřel...“

„Aha.“ chvíli mlčela, „Dokázal bys mne zabít?“

„Proč to chceš vědět?“

„Zabij mne. Nechci, aby mne zabili oni. Ty jsi lovec, umíš vzít život rychle. Oni by mě mučili...“

„Kdo oni?“

„Lidé. Ti lidé, co přišli.“

„Ty jsi malý člověk. Tobě by neublížili.“

„Zabili maminku a všecky. I malého bratříčka zabili.“

„Už je to dlouho?“

„Nevím, nepočítala jsem dny.“

„Kde to bylo?“

„Měli jsme farmu,“ ukázala přes kopce a lesy, „U potoka...“

„Jakého potoka?“

„Říkali mu Creek.“

„To je anglicky Potok. Tam jsi žila? Jak se jmenuješ?“

„Jana. Jana Reynesová. Tam jsme žili; můj otec a matka a bráška a já. Měli jsme i jezdce, co hlídali naše stádo. Tygry. Potom odjeli do války a k nám přišli dva muži se ženami, co utekli od moře. Pak odešli i ti muži.“

„A ženy?“

„Přišli cizí vojáci a střílelo se. Matka a Bess a Gracey bojovaly. Podávala jsem náboje. Potom zabili maminku a Gracey... Bess chytili živou, zabili ji až potom, až... ji mučili. Vzali všecko, co bylo k jídlu, a odešli. a dům zapálili...“

„Proč nezabili taky tebe?“

„Vlezla jsem pod pec. Měli jsme tam takovou díru.“

„Ano, to znám.“

„Potom jsem utíkala. Až sem, tady jsem zůstala.“

Chápal jsem ji. Seděl jsem a mlčel; pak jsem se zeptal:

„Od té doby se živíš rybami?“

„Taky chytám zajíce; do oka. Prosím tě, vem mě s sebou někam, kde někdo žije. Nechci být sama. Prosím tě...“

„Nejdu nikam, kde žijí lidé.“

„To nevadí, nevěřím lidem. Vezmi mě k leopardům, leopardi jsou dobří...“

„Nejdu ani k leopardům. Už nikdy nikam nepůjdu.“

„Dobře. Tak mě aspoň zabij, než odejdeš!“ Sklonila přede mnou hlavu a zavřela oči, abych jí mohl jedním mávnutím tlapy srazit vaz. Čekal jsem, dokud hlavu nezvedla a neotevřela oči.

„Nemáš zbraň? Počkej, přinesu ti...“

Vyskočila a odběhla ke stromu, z jehož kořenů vytáhla tenkou dlouhou dýku s těžkou rukojetí. „Ta byla matčina, je ostrá. Nebude to moc bolet, viď?“ Opět nakláněla hlavu.

Očichal jsem tu dýku. „S takovou uměla císařovna Diana zabíjet nepřátele házením na dálku. To je dobrá zbraň.“

„Mám ji od matky. Říkala jí stilletta.“

„Tvá matka byla Italka?“

„Snad. Říkala, že pochází z Dalmácie. Tak už mne zabij, nebo... nebo dostanu strach a budu plakat. Zrovna teď se nebojím...“

„Nezabiju tě. Máš dýku, můžeš žít sama a lovit po lesích. Já jsem starý, nebudu dlouho žít...“

Vtom se rozplakala; objala mne kolem krku a vzlykala mi do husté hřívy na hřbetě. „Nenechávej mě samotnou! Prosím, nenech mne tady!“

Olízl jsem jí jemně tvář. „Je mi tě líto, děvče, ale má cesta není tvojí cestou. Jsem starý a ty mladá; moje cesta jde k smrti, tvoje k životu!“

„Když odejdeš a necháš mě tady, nebude žádný život! Tak dlouho jsem s nikým nemluvila, nikoho neviděla, skrývám se, jak někdo jenom šlápne na větvičku! Bojím se lidí a šelmy sem už nechodí...“

„Máš pravdu. Nesmějí sem, když jsou tu lidé. Bílí vojáci. Těm nesmíš věřit.“

„Nevěřím bílým ani našim. Všichni se stále jen zabíjejí; každý zabíjí každého. Já už nevěřím nikomu...“

Plakala a já přemýšlel, co jí na to říct.

„Buď klidná, děvče. Všechno se změní. Pomohu ti.“

„Zabiješ mne?“ zvedla hlavu.

„Ne, to nesmím. Ale naučím tě lovit zvěř tvojí stillettou. Naučím tě házet tou dýkou, jako to uměla císařovna.“

„Ty... tys znal císařovnu?“

„Velmi dobře. Jezdil jsem s ní za dávných časů.“

„Moje matka o ní říkala, že byla velmi krásná a velmi laskavá. Ukazovala mi takový obrázek, ale už nevím, jak ta paní vypadala. Ty říkáš, že jsi ji znal? Co se stalo s paní císařovnou?“

„Zabili ji.“

Holčičce se v očích objevily slzy. „Nejvyšší paní celého Arminu – tu taky zabili? Každého zabijí, říkám ti to. Raději mě zabij ty – z tvojí tlapy to bude méně bolet!“

„Už jsem řekl: nezabiju tě. Naopak, budu ti pomáhat. Ale nebude to hned; byl jsem zraněn, podívej, tady na boku.“

„Taky jsi bojoval proti lidem?“

„Ano. V bitvě Posledních Válečníků. Slyšela jsi o ní?“

„Ne. Nestarala jsem se o bitvy. Neřekli mi, že je válka, dokud nepřišli k naší farmě. Ale já stejně tušila, že se něco děje... když odcházeli naši muži, loučili se tak divně – divněji, než když jeli do města prodat dobytek. To se pozná, věříš mi?“

„Věřím. I my poznáme, když naši odcházejí.“

„Proč byla válka? Víš to ty?“

„Protože přišli nepřátelé a chtěli nás zničit.“

„Co jsou to nepřátelé?“

„Lidé z ciziny.“

„A jsou jiní než naši lidé?“

„Na pohled téměř stejní. Ale srdce mají jiná.“

„Jsou i nepřátelé leopardi?“

„Mohou být. Ale o žádných nevím.“

„To je dobře. Budu žít už jenom s leopardy. Nevrátím se k lidem, když mají tak špatné úmysly.“

Otřel jsem se o ni hlavou. „Ubohá malá Jano...“

„Budeme žít spolu!“ řekla, „Neboj, já ti nebudu překážet! Nesním moc masa, máma říkala, že jím jako vrabeček. Dáš mi trochu ze své potravy?“

„Ulovil bych pro tebe, co by sis přála; ale nemohu dobře chodit ani skákat, a nemám zbraň, kterou bych nahradil, co jsem ztratil. Nemám koně, nemám pušku, nemám ani nůž; jen tu tvoji stillettu. My šelmy neumíme lovit, když naše tělo není dokonale zdravé...“

„Budu ti nadhánět zvěř. Já ji vyženu a ty ji ulovíš!“

Dovedl jsem si to představit; ale nechal jsem ji při tom.

„Dobrá, moje malá, uděláme to tak. Ale... ne teď. Sněz si svoje ryby, ať tvoje nohy zesílí na dlouhou cestu...“

„Půjdeme daleko?“

„Nevím, kam půjdeme. Ale bude to daleko.“

„Ty znáš cestu, viď? Zavedeš mě někam, kde nejsou lidé?“

„Zavedl bych tě, kdyby to bylo možné. Ale já nevím, kde lidé jsou. Budu muset hledat. Nestaral jsem se, protože jsem netušil, že to budu potřebovat.“

„Proč jsi chtěl zemřít?“

„Protože už nemám, proč bych žil.“

„Teď ale máš mne! Budeš žít pro mne – a já pro tebe!“

„Dobře, moje malá. Budu žít pro tebe.“

Vyskočila; rozběhla se ke břehu řeky, sebrala tam svoje ryby a počala je nešikovně opékat nad ohněm. A při tom všem si ještě prozpěvovala; já jsem si lehl na slunce a odpočíval. Slunce je laskavé; vyhřeje mi kožich a nalije zas sílu do starých kostí. Velmi jsem potřeboval být silný. Protože slabí umírají dřív, než dojdou do cíle.

Dívenka jedla; ozobávala ryby špinavými prstíčky a cpala si bílé maso do úst. Kosti odhazovala kolem sebe. Pořádek a čistota jí zřejmě nebyly tak docela vrozeny. Až když se najedla, přišla ke mně a položila se vedle; nějakou chvíli pozorovala, zda nespím, pak se zeptala:

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Artanna.“

Pokývla hlavou, vzala to na vědomí. Zřejmě nikdy neslyšela o Artannovi. Mládí už je takové. Nezlobil jsem se.

Pohladila mne po téměř ještě otevřené jizvě na boku.

„Jak se ti to stalo?“

„V bitvě – už jsem ti řekl.“

„Povídej mi o tom.“

„Není o čem povídat. Vedl jsem svoje leopardy do útoku a zjišťoval, na které místo poslat který oddíl. A na chvíli jsem zapomněl být opatrný.“

„Tys byl náčelníkem nějakého oddílu?“

„Byl jsem nejvyšším náčelníkem všech leopardů.“

„Ach – ty jsi skutečně princ?“

„Byl jsem. Moji poddaní všichni padli – nebo uprchli z boje. Jsem princ a jsem sám.“

„Se mnou!“ připomněla.

„S tebou.“ potvrdil jsem.

„Co bylo potom?“

„Bolelo to; velmi mne to bolelo. Dojel jsem k tomu muži, který mě zranil, a skočil na něho; zkoušel se bránit. Zakousl jsem ho, ale na víc už jsem neměl sílu. Na chvíli jsem omdlel bolestí.“

„Zůstal jsi ležet na bojišti?“

„Ne... tam se střílelo. Zalezl jsem do křoví a tam čekal. Nemohl jsem už bojovat, byl jsem... slabý. Ztratil jsem hodně krve. Potom skončila bitva. Naši utekli domů do džungle, kam se nepřátelé neodvážili.“

„A ty?“

„Kousek dál tekl potok, šel jsem tam a pil. Musel jsem hodně pít, bylo mi špatně; lehl jsem si do křoví a tam ležel několik dní. Nic jsem nejedl, jen pil vodu. Potom jsem už mohl vstát, tak jsem si chytil několik myší. Potom jsem jedl padlé koně. Ohlodával jsem kosti po supech.“

„Musíš mít jistě hlad! Jsi celý vyhublý...“

„Nemám hlad. Vůbec necítím žádný pocit; nic mě nebolí a nic nepotřebuji. Jenom se mi chce spát; šel jsem domů, abych tam zemřel, protože jsem pocítil, že přišel můj čas. Ale potkal jsem tebe; a tys mě prosila, abych tě neopouštěl. Rozhodl jsem, že tě neopustím, dokud nebudeš dost silná, abys mohla žít v džungli sama.“

„Jsi milý!“ řekla, objala mě kolem krku a přitiskla se ke mně, „Mám tě ráda... tolik tě mám ráda...“

„Nech mne spát,“ požádal jsem, „Musíš mne nechat odpočívat.“

Stočil jsem se do klubíčka; ona seděla opodál, koukala na mě a kývala se lehce ze strany na stranu. Propadl jsem se do slastné dřímoty, ve které nebylo nic. Toužil jsem po pocitu naprostého zničení všeho, čím žiji, toužil po trvalém pomalém propadání do nicoty. Cítil jsem, že to je smrt, po které toužím – a byl jsem šťastný.

Potom padla večerní rosa a já vstal, malátný, ale přece jen schopný jít dál. Jana spala na místě, kde předtím seděla; dýka jí vypadla z ruky. Olízl jsem jí tvář: „Půjdeme, děvče. Čeká nás cesta.“

Otevřela oči a chtěla začít kňourat; ale řekla jenom: „Je tma a já nevidím na cestu!“

„Naučíš se. Šelmy chodí ve tmě. Povedu tě. Drž se mne za hřívu, upozorním tě na překážky v cestě...“

Neměla nic než tu svoji dýku; šla a nesla si ji v pěsti. Její bosé nohy šlapaly po měkké a poddajné půdě příliš hlasitě na můj vkus; ale aspoň uměla mlčet. Poučil sem ji:

„Takhle bys nic neulovila. Musíš chodit jako já. Zlehka našlapovat, pohybovat se neslyšně, nesmíš lámat větvičky...“

Snažila se, jak jen mohla; viděl jsem, jak jí po čele a tvářích stékají kapky potu. Nakonec řekla: „Nepůjde to. Já nejsem kočka...“

„Chceš být leopardem. Leopardi chodí neslyšně. Naučím tě.“

„Já se budu učit!“ slíbila rychle; snad měla strach, abych ji neopustil. Prozatím jsem jí dovolil jít jak umí, nebyli jsme na lovu a nebylo nutno být nadměrně opatrný.

Tak jsme šli dva dny; po celou tu dobu jsem nic neulovil a snědl jen pár hub a malých rybek. Jedl jsem i žáby a červy, když jsem nějaké našel; Jana ale trpěla velkým hladem, taky sbírala houby, maliny, jahody, všemožné ovoce. Chyběla jí však masitá strava; tu jsem jí nemohl poskytnout, dokud jsem nebyl schopen něco ulovit. Ostatně, zvěř se z toho kraje někam odstěhovala; nenarazil jsem na čerstvou stopu, která by stála za řeč.

Tak jsme se dovlekli až k malému jezírku; byl to pramen toho potoka, u kterého jsem Janu objevil. Byli tam pstruzi a když se pláclo tlapou do vody, jak to dělají medvědi, někdy jsem byl rychlejší než ta ryba a mohli jsme ji sníst. Najedl jsem se zas jednou do sytosti; tehdy jsem řekl:

„Tady několik dní zůstaneme. Podívej se na svoje nohy! Jsou rozedřené do krve, musí tě bolet každý krok. Odpočineš si, potom půjdeme dál. I já musím odpočívat.“

Jana byla šťastná, stejně nemohla pořádně chodit. Lidé mají zvláštně uzpůsobené nohy; každý kámen a každý trn na nich udělá škrábanec. Naše tlapky jsou přece jenom lepší do džungle. I Jana to říkala.

Zůstali jsme tam. Lovili jsme ryby a Jana si je pekla na ohýnku. Uměla rozdělat oheň třením dřev, aspoň to ji doma naučili. Já oheň nepotřebuji, dokážu jíst maso syrové; ale byl jsem rád, že ji to nemusím učit.

„Musíš se naučit všemu,“ řekl jsem, „Nejdřív ze všeho používat svou dýku. To bude zatím tvá jediná zbraň; musíš jí umět házet na větší vzdálenost. Každý den se budeš učit; napřed do terče z uhlazené hlíny, pak do stromu.“

Souhlasila; podle mých pokynů si upravila terč a házela, stokrát, tisíckrát, dokud ji nebolela ruka. Ale nepovolil jsem; když nemohla pravou ruku už ani zvednout, musela házet levou. Lidé mají hloupý zvyk používat jen jednu ruku a druhou zanedbávat; to je nevýhodné. Je lepší umět oběma všechno pro případ, že jednu ztratíš. Jana prosila, abych jí už dovolil přestat, ale pohrozil jsem, že když nebude pilně cvičit, nemohu ji brát s sebou.

Tak cvičila a po několika dnech se už její zásahy staly jistými a účinnými. Cíle na vzdálenost deseti kroků zasahovala už zcela jistě; na dvacet kroků měla polovinu jistých zásahů. A těšilo ji, že jsem uznal její schopnosti a pochválil ji.

„Teď můžeme vyrazit na lov.“ řekl jsem.

Byla nadšená. „Co ulovíme?“ ptala se.

„Co potkáme. Já nikdy nevím, co jdu lovit. Co první přijde k napajedlu, po tom hodíš dýku a když zasáhneš a poraníš to, já skočím a zakousnu to.“

Když se učila chodit na rozedřených nohou, naučila se současně pokládat nohy na zem tiše a dívat se, kam šlape; proto už chodila ne sice zcela neslyšně, přesto tak, že nevzbuzovala zbytečnou pozornost okolí. Došli jsme k napajedlu a já se schoval do křoví tak, aby mne zvěř nezvětřila; Jana se rozhlédla, potom vyšplhala na strom blízko vody. Lézt po stromech dokázala skoro stejně dobře jako leopard.

Ještě se však musela naučit klidně čekat; o nás se vypráví, že jsme netrpěliví a nevydržíme dlouho číhat, ale proti lidem to vůbec nic není. Který tygr, leopard či jaguár nedokáže bez hnutí čekat hodinu nebo dvě, než mu přijde kořist? Jana seděla mlčky a bez hnutí deset minut, pak se začala ošívat, přelézala sem a tam, odháněla dotěrný hmyz a při tom lámala větvičky, shazovala dolů listí, tropila rámus a upozorňovala na sebe. Zvěř by musela být slepá a hluchá, aby si toho nevšimla.

Nakonec se Jana přece jenom přestala pohybovat, snad to bylo naprostou únavou; viděl jsem ji mezi listím, seděla na větvi s nožem v ruce a opírala se o další větev. Nikde se nic nehýbalo a moje malá holčička možná dokonce podřimovala. Až najednou zapraskalo křoví a vystrčil z něj hlavu srnec; dlouho jistil na všechny strany, ale neměl příznivý vítr a já se před lovem pořádně olízal, aby mne nenavětřil. Vystoupil a šel k vodě; teprve tehdy se odvážila vyjít i srna, druhá, třetí, dva malí kolouši. Srnec stál a nehýbal se, zatímco rodina rychle pila.

Vtom se probudila z letargie Jana; větvičky zapraskaly, ale srnčí rodina ji zřejmě v první chvíli považovala za velkou opici a zareagovala pozdě. To už Jana hodila dýkou; zasáhla srnce do kýty, trochu nepřesně, přesto natolik účinně, že se při útoku opozdil. Vyskočil jsem z křoví, doběhl k němu a strhl jej na zem; vzápětí jsem mu naučeným stiskem překousl vaz.

Když jsem oddechoval po té námaze a lízal jeho krev, spustila se Jana ze stromu a doběhla ke mně. Tvářila se nadšeně a pyšně; není divu, byl to její první úlovek.

„Tak vidíš – přece jenom jsi měl ulehčenou práci!“

„Měl bych víc, kdybys přesně zasáhla. Měl dostat nůž do boku nebo do hrudníku, ne do zadku. Musel jsem ho dlouho honit a být o trochu pomalejší, utekl nám i s tvým nožem...“

„Podklesávala mu kolena a krvácel! Byl zraněný!“

„Takhle zraněných zvířat jsem viděl víc a všechna se uzdravila. Nejsem už žádný mladík, abych se honil po stopě; kdysi bych to klidně udělal, ale teď by sis měla na takovou práci zjednat radši vlčí smečku!“

Ale žádné moje hubování nemohlo zchladit její elán. Poskakovala okolo a pokoušela se srnce rozrušit a rozdělit svojí dýkou. Protože to nikdy nedělala, byla to pro ni velmi krušná práce, ale nechal jsem ji, když se do toho tak hrnula. Samozřejmě neměla vůbec žádnou sílu a těžko zápasila s kůží, když ji chtěla stáhnout; nakonec jsem to už nemohl vydržet a srnce roztrhal na kusy, aby to měla lehčí.

Potom jsme zapálili oheň; nejchutnější kousky jsem jí samozřejmě nechal, ona si je napíchla na pruty, opékala nad ohněm a sotva byly jen trochu osmahlé, hladově se jimi cpala, až jí mastnota stékala po bradě a prstech. Při tom ovšem nezapomněla vykládat, jak jí to hrozně chutná a jak je šťastná, že teď už budeme každý den takhle dobře jíst.

Ale tohle její krásné očekávání bylo spíš přáním než skutečností; lovit, když ona je malá, slabá a hloupá a já starý a zraněný, bylo pro nás velmi těžké. Často jsme šli spát s hladovým žaludkem; ona si nasbírala nějaké lesní plody a ovoce, a já už zažil v životě víc hladu, tak mi to nepřipadalo tak hrozné. Ale zdálo se mi, že je šťastná.

Až jednoho dne, když jsme číhali u napajedla, zaslechl jsem praskot a lámání větví; napřed jsem hádal na větší zvíře, slona či divokého kance, pak jsem poznal podle dupání kopyt, že jsou to koně. Bylo jich několik a jeli dost rychle, zřejmě vedeni vyšší silou; tak chodí koně pod sedlem. Přijížděl někdo; a podle okovaných kopyt lidé. A lidé mohli být pouze nepřátelé.

Skrčil jsem se a dal jí tichým zakňučením znamení, aby se také skryla. Po chvíli vyjeli k napajedlu čtyři jezdci; četař a tři vojáci v uniformách nepřátelské armády, zastavili tady, sesedli s koní a napájeli je. Sami se také napili a chvíli diskutovali, kterým směrem pokračovat v cestě. Neřekli proč tu jsou a co hledají, ale to ani nebylo třeba; nemohli chtít nic dobrého. Potom odjeli podél břehu.

Sotva jsme se sešli, řekl jsem:

„Jsou už i tady. Budeme muset opět prchat.“

Jana neřekla nic; jen se chvěla strachem. Přeplavali jsme přes jezírko a vyrazili přímou cestou směrem k jihu; než jsme vyšli z džungle, zjišťoval jsem, zda tam nejsou lidé, ale měli jsme štěstí; nikoho jsem nezvětřil.

Nové útočiště jsme nalezli u divoké řeky, která neměla jméno, v nevelké jeskyni v kopci nad řekou. Tam lidé nebyli, ani tu nikdo nežil; kdysi dávno tam žili leopardi a já se o té jeskyni doslechl, ale dávno zahynuli v boji nebo odešli dál na jih. Nyní to bylo naše sídlo.

Errata:

30.05.2021 11:41