Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Během příštího roku jsem se já uzdravil a Jana zesílila. Omládnout jsem nemohl; pobolívaly mne zuby, staré kosti se hýbaly čím dál pomaleji a obtížněji, nemíval jsem už velkou chuť k lovu ani k životu. Nebýt Jany, dávno bych zemřel; možná hlady, možná by mne probodl svými rohy antilopí samec, kdybych na něj zaútočil. Viděl jsem už tygří a leopardí šlechtice, kteří raději napadli nějaké velké silné zvíře a zahynuli v boji s ním, než aby umírali pomalu a zdlouhavě či byli na obtíž příbuzným.

Ale byla tu Jana; ačkoliv povyrostla o značný kus a byla na tom lépe než před rokem, potřebovala moji pomoc. Narostly jí vlasy, kůže ztmavla ještě víc a začínala ledacos znát a umět. Nemusel jsem už chodit na lov menších zvířat; Jana si podle mého návodu udělala luk, naučila se střílet šípy dost přesně a ani házení nožem jí nedělalo potíže. Byla veselá a šťastná, poslouchala ráda má vyprávění o starých časech a nezdálo se, že by ji ještě trápil strach z lidí, které přímo fanaticky nenáviděla.

Je to možná trochu zvláštní, ale já nad tím tehdy nepřemýšlel. Když jsem jí vyprávěl o tygrech, leopardech, jaguárech, o zvyklostech afrických lvů a leopardů, poslouchala s nadšeně otevřenýma očima, na leccos se vyptávala a i po čase jevila sklon zapamatovat si všechny důležitější události. Ale když jsem mluvil o lidech, změnila se; naslouchala téměř neochotně, a když došlo k vítězství šelem nad lidmi, radovala se málem hystericky. Když jsem vyprávěl o velikém boji ve vnitrozemí a líčil, kolik padlo našich kamarádů, rozplakala se a nebyla k utišení.

Všímal jsem si toho. Záměrně jsem líčil hrdinské a dobrotivé činy svých přátel z řad lidí; vyprávěl jsem jí o Charrym, o Denisovi, jeho otci Tomáši Baarfeltovi – a pak o Dianě, hlavně o Dianě. Císařovny si vážila, snad proto, že ji obdivovala její matka. O činech a skutcích některých hrdinů dávných dob poslouchala ráda; ale lidi jako celek neměla ráda a především nedůvěřovala v dobré vlastnosti celého lidstva. Dobrého člověka považovala spíš za výjimku; asi stejně řídkou, jako špatnou šelmu.

Občas jsme dostali návštěvu: toulavého tygra či leoparda, jaguára pouze jednou. Vyprávěli, že dole v našich městech je zle; málo lovců a hodně mláďat, i když rychle vyrůstají a učí se lovit. Naše stáda, která jsme zahnali lidem na pomoc za války, jsou v troskách, je třeba je šetřit a nevybíjet, aby se dobytek rozmnožil. V Aurrgharru a Orlím hnízdě vládne hlad, strach a nenávist.

Protože lidé se nespokojili s územím, které získali; toužili jít dál na jih. Charry sice ve smlouvě výslovně uvedl, že nikdo z lidí nesmí přejít hranici, kterou tvoří okraj veliké a neprobádané džungle asi sto mil na jih od Kingtownu, ale občas se tam vydávaly hordy dobrodruhů a hledačů zlata. Většinou je vedli lidé, kteří se domnívali, že jsou znalci Arminu, stopaři a lovci; někdy to byli vysloužili vojáci. A mužstvo tvořili darebáci, které postili na revers z kriminálu či odřízli od šibenice, muži, pro něž vražda cizího člověka nebylo víc než ulovení zajíce. Ti všichni šli na jih hledat zlato; někteří v řekách a horách, jiní v pokladnicích našich měst.

Proti nim bylo třeba bojovat. Našich bylo málo, ale bojovali. Zabíjeli vetřelce, kdekoliv na ně narazili; ale dobrodruhů bylo pořád ještě dost a poklady, o kterých se vyprávěly nesmyslné legendy, lákaly. Přátelé varovali, že jsme příliš blízko lidí, a že by nás mohli najít; ale nebál jsem se, já ani Jana jsme neměli zlato a nikde v okolí se nevyskytovalo.

Člověka jsme za celou tu dobu neviděli; Jana už doufala, že lidé vyhynuli a nikdy nepřijdou. Já jsem měl obavy, protože nevěřím lidem; a mrzelo mne, že nemám žádnou zbraň, kterou bych ubránil sebe i to dítě.

A i když jsem tušil nebezpečí dlouho, přece jenom se mi téměř zastavilo srdce, když jsem jednoho dne na lovu došel k řece a narazil na břehu na stopy rýžování. Někdo nabral jemný písek ze dna řeky, propíral sítem, potom v pánvi dlouho promýval a zjišťoval, zda se tam nezaleskne několik zlatých zrnek. Zřejmě nenalezli nic, to by tady už zůstali; ale kdoví, kam šli a kde se utáboří.

Nejdřív bylo nutno varovat Janu. Zatím si z kůží ulovených zvířat udělala nápadný přístřešek před naší jeskyní, kde ráda odpočívala ve stínu, když neměla co na práci. Kdyby ji viděli, mohli by ji ohrožovat; spěchal jsem tedy domů. Janu jsem skutečně nalezl před jeskyní, seděla tam a vyráběla si šípy do svého luku.

„Ale – tak brzy a bez úlovku?“ smála se mi, „Zvěř vyhynula, nebo se rozhodla nenechat se ulovit?“

„Nesměj se. Brzy budeme my lovnou zvěří. Musíme se schovat.“

„Ale... co se děje?“ zvážněla.

„Našel jsem na břehu stopy lidí. Nejméně dvou mužů. Mají koně, možná taky zbraně. Hledají zlato...“

Vyděsila se strašlivě; ruce se jí roztřásly a nedokázala ze sebe pořádně vypravit ani slova obavy. Napřed jsem ji chtěl vzít s sebou na průzkum, ale tohle chování mne utvrdilo v mínění, že je ještě příliš malá na takový čin. Strašný strach před lidmi ji nepřešel, dokonce snad ještě vzrostl. Nedalo se ani pomýšlet, co by udělala, kdyby se s nimi třeba náhodou setkala.

„Zabijí nás?“ jektala zuby, „Pověz, Artanno, zabijí nás?“

„Ne. Myslím, že nejsou na lovu na nás. A dokud žiju já, nemusíš se bát. Půjdu teď po jejich stopě zjistit, jaké mají úmysly. Neboj se, jsem dobrý stopař a nejsem poprvé na takovém lovu. Jsem silnější než oni...“

„A když je jich hodně a mají moc pušek? Co když tě najdou a zabijí? Umějí zabíjet... ach Bože, jak umějí zabíjet!“

„Já umím zabíjet také. Neboj se a zůstaň klidně v téhle jeskyni. Tu nemohou najít; strhneme přístřešek a všechno uklidíme. Pomůžu ti...“

„Ale... to mě necháš samotnou! Já se bojím sama, nechci zůstat sama, prosím tě, Artanno!“ skoro křičela; naučila se za ten rok mluvit potichu jako my, ale teď jako by na to zapomněla, ječela, jako když ji na nože bere.

„Mlč! Jak mohu nejít sám, když s tebou nemůžu počítat? Máš příliš velký strach, bojíš se lidí; nebyla bys mi k žádnému užitku, maličká. Musíš tady zůstat a být statečná...“

„Ale vrať se brzy! Prosím tě, vrať se hodně rychle!“

„Jano! Tak často jsi byla sama; a nechám ti tady všechny naše zbraně, luk a šípy i nůž. S tím se můžeš tady v jeskyni bránit, jak dlouho to bude možné. Nemáš se čeho bát, uvědom si. A já jsem zkušený, nic se mi nestane!“

Ale když jsem odcházel, stejně se bála; přímo se třásla strachem. Prohlédl jsem okolí jeskyně a usoudil, že nic nemůže přilákat pozornost lidí.

Pustil jsem se zpátky k řece a šel po stopě; dala se dobře vysledovat, protože ji nijak nezahlazovali, ostatně můj čich je pořád ještě dobrý, umím najít svou kořist. Sledoval jsem stopy podle řeky, pak nahoru do stráně, až v jednom sedle jsem se zarazil, když jsem ucítil kouř jejich ohně. Nemohl to být oheň Arminů; na to příliš kouřil a prskal.

Doplížil jsem se blíž; tak blízko, abych slyšel, co povídají. Viděl jsem je jako na dlani; celý les byl hustě zarostlý, v křoví bylo možno se přikrčit a vyčkávat. A já, jak jsem už řekl, umím čekat trpělivě.

Byli tam tři muži. Jeden vysoký, s dlouhými vlasy podle starého císařského obyčeje, se zálesáckým kloboukem a v koženém obleku, jaký někdy nosili armádní stopaři. Ale byl zcela jistě běloch, páchl zcela jinak než naši, jeho pohyby byly neúčelné a unáhlené. Podle toho, jak se k němu chovali ti dva druzí, byl asi náčelníkem; oslovovali ho Mace Callaghan. Měl výtečnou arminskou pušku, starou opakovačku systému Dangger. Ostatní taky měli pušky, ale cizí, a ještě revolvery. Pásy s náboji měli omotány kolem těla.

Mluvili o různých věcech, ale o ničem, co mě mohlo zajímat. Přestože měli oheň, nic neopékali a nechystali se lovit; usoudil jsem, že na lov někoho poslali. Také proto, že o kus dál se páslo pět koní se spoutanýma nohama.

Konečně jsem zaslechl kroky odněkud ze směru, kde se nacházel náš domov; byli to dva muži a zřejmě nesli něco těžkého, protože tím občas lámali větvičky stromů a keřů. To něco byl kapitální jelen; měl jsem ho už nějaký čas vyhlédnutého a Jana si z jeho parohů chtěla udělat sedačku k ohni. Teď ho tedy zabili oni; nu což, mají víc štěstí a pušky.

Donesli ho k ohni a praštili s ním na zem; počali ho rozčtvrcovat tak nešikovně, že by Jana dneska asi padala smíchy. Konečně ho rozporcovali, napíchali maso na větve a opékali nad ohněm. Teprve teď jeden z lovců řekl:

„Mace, budeš se nám asi smát, ale zažili jsme něco tak neuvěřitelnýho, že se bojím ti to povídat!“

„Jen směle do toho, hoši! Víte dobře, že se nikdy nesměju a věřím všem nesmyslným povídačkám, který se tady povídají. Našli jste snad zlato?“

„To ne; ale máme dost nepříjemnýho souseda. Leoparda!“

„A podívejme! No, to není v Arminu nic divnýho. Viděl jsem už pěknou řádku leopardů; taky jsem jich pár dostal!“

„Takovýho určitě ne. Je to klacek, skoro tak velkej jako tygr, kolem krku a na hlavě má spoustu bílých chlupů. Musí to být pěknej stařešina! A chodí trochu nakřivo, asi už byl někdy raněnej. Viděl jsem ho dalekohledem!“

Přesto, že dobře vím, že lidé jsou schopní a nebezpeční, musel jsem se zastydět. Ale muž mluvil dál:

„A ještě podivnější věc: ten leopard tady bydlí, v nějaký jeskyni nebo v čem nahoře ve skále. Viděli jsme, jak tam běžel; chvilku zůstal, sklidili ten přístřešek a potom šel zase pryč. Zřejmě něco ulovit.“

„Sklidili? On a ještě kdo?“

„Má tam něco... myslím, že je to člověk. Dítě, docela malý. Napřed jsem myslel, že je to opice, ale opice přeci nemůže mít tak dlouhý vlasy. Viděl jsem to a myslím, že je to děcko.“

Mace se zašťoural třískou v zubech. „No, to je pěkný! Slyšel jsem o tom. Zřejmě jedna z těch... zvláštních šelem, co mají určitou dávku rozumu. Asi je tak starej, že nemůže pracovat, tak někde ukradl malý dítě, vězní je a nutí, aby ho obsluhovalo...“

„Bylo by něco takovýho vůbec možný?“

„...se spolehni! Ti zdejší obyvatelé jsou hrozně krutí; určitě to ubožátko mučí a všelijak trýzní, div z toho nepřijde o rozum! Nikdy to netrvá dlouho, pár měsíců a chudáček se zblázní a není už k ničemu. Potom ho roztrhají a sežerou...“

„Ale Mace... to přeci musíme zasáhnout! Nemůžeme přece nechat dítě na pospas zuřivé šelmě!“

„Jo, to je naše povinnost. Ačkoliv... bylo by možná lepší nechat leoparda na pokoji. Jsou to divoký nebezpečný bestie; aby někoho ještě nezabil!“

„Draggonův úřad pro převýchovu dává za takový nalezence odměnu, když je přivedeme!“ připomněl jiný, „Mají na ně speciální ústav, kde jim pomáhají stát se znovu lidmi!“

„To je ušlechtilý. Kolik dělá ta odměna?“

„No – to nevím. Tak sto nebo dvě stě dolarů!“

„Hm... za to se nevyplatí ho tam tahat přes džungli.“

„Proto taky povídám, je to čistě humánní akce...“

Trochu mě to zarazilo. Za mých časů by si určitě nikdo nespletl částky sto a dvě stě dolarů, to znamenalo pěkné jmění navíc. Většina trapperů by za sto zlatých byla ochotná přerázovat celou džungli a vléci za sebou třeba slona. Buď tihle lidé mají víc peněz než naši, nebo se hodnota peněz překvapivě snížila.

„V každým případě s leopardem musíme něco udělat. Je to divoký zvíře a mohl by nám překážet, kdybysme se tu mínili usídlit na dýl...“

„To je jednoduché,“ mávl Mace rukou, „Takových leopardů jsem zabil, když jsem byl u Černých baretů! Ani by se mi jejich kůže nevešly na zeď! Není to nic těžkýho, stačí jenom být šikovnější a chytřejší než on...“

„Hm... a jak to provést?“

„Nejlepší by bylo počkat na něj u napajedla. Myslím, že mají jen jedno; a bude u něj fůra leopardích stop. K večeru se určitě půjde napít; stačí se schovat a pustit mu pár kulí do kožichu...“

„Uděláš to ty, nebo někdo jinej?“

„Nechám vám to, jen vám ukážu, kam se schovat. Já, Johny a Benny půjdem nahoru do tý jeho jeskyně, prohlídnout si, co je to za děcko. Jasný?“

„Jasný, šéfe. A co když ten leopard přijde k jeskyni místo k napajedlu?“

„Tak ho zastřelíme, ty magore! A už se nevyptávejte, pánové; blíží se odpoledne a nerad bych tady trávil noc, dokud ten skvrnitej hošík žije!“

„Jo? A pročpak?“

„Ty seš holt makovička zelená a neumíš si nic představit. Když je noc, může nás objevit; v noci proti němu těžko něco naděláš, skočí odněkud ze tmy, kousne nebo sekne tlapou – a vmžiku je pryč. To dělá tak dlouho, dokud není polovička lidí mrtvých a polovička šílených strachem.“

„Ty myslíš, že by to udělal?“

„...ani neváhej! Jsou to zuřivý a divoký bestie, to si pamatujte, zelenáči; zatím jste je v boji ještě nepoznali, ale až je poznáte, budete vědět, že jediná taktika s nima je zastřelit je hned na místě; bez milosti! Jinak nepřežijete ani den v týhle proklatý zemi! Pamatujte si to, až tu nebudu!“

Chlapi pokyvovali moudře hlavami.

„Tak dost kecání, zvedáme se a jdem!“ rozhodl Mace, „Vy dva k napajedlu; a vy, chlapi, zatím jděte nahoru k okraji lesa. Já tam přijdu za váma!“

Uvažoval jsem, co s nimi; bylo jich pět, to je na přímý útok trochu mnoho. Kromě toho Mace vypadal na bojovníka, který už přece jen něco viděl a nedá se snadno obelstít. Jsem už starý, pořád ještě ne zcela v nejlepší kondici, a riskovat přímý boj beze zbraně bych si netroufal. Bylo třeba dostat pušku; ale od koho? Nejvhodnější se zdáli ti dva, které Mase poslal k napajedlu; zřejmě to jsou hlupáčci, kteří nebudou dělat moc potíže. Do té doby se ale Mace a druzí dva dostanou k jeskyni; a Jana se bude muset bránit. Vlastně bych je měl předběhnout a varovat ji; ale to nemůžu, nic bych tím nevyřešil. Takže: k napajedlu.

Mace byl docela chytrý; uměl zjistit, odkud fouká vítr, a uměl podle toho umístit zálohy. Jednoho muže ukryl nedaleko místa, kde jsem já sám číhával na srnky, druhého přímo naproti; dokonce mu napadlo posadit ho na strom, na kterém většinou sedávala při lovu Jana. Byl to můj vynález ještě od jezera, ale Jana se ho držela a postupem času kmen změnila na pohodlnou sedačku, toho lotr využil a uvelebil se tam. Oproti starému napajedlu u jezera mělo tohle jedinou výhodu: z jednoho úkrytu nebylo vidět na druhý.

Potom Mace odešel, jeho střelec se opřel pohodlněji o strom, seděl a koukal do blba. Nesměl si zapálit cigaretu, to bylo pro něj nejhorší utrpení; seděl jsem mu za zády a pozoroval ho nějakou dobu, než jsem se odvážil na něj skočit. Pak jsem udělal ten nejrychlejší a nejšikovnější skok, jako za časů své slávy; ještě ve skoku jsem jej udeřil tlapou do zátylku a zlámal mu vaz. Muž jen hekl a skácel se do křoví, přičemž polámal pár větví.

„Hej, Bille, co se děje?“ zakřičel ten druhý hloupě.

„Nic,“ napodobil jsem drsný hlas toho ničemy, „Klidně seď!“

Nevšiml si ničeho; oni snad dodnes nevěří, že skutečně umíme mluvit. Těch pár slov pronesených jeho vychlastaným, zhrublým hlasem dokážu napodobit jako nic. Prohlédl jsem jeho pušku; docela dobrá, ale na spoušti měla chránič, ten jsem nedokázal odstranit. Nacpat dráp mezi chránič a spoušť a tak vystřelit není lehké a musí se to umět; lepší je chránič utrhnout.

Tak jsem šel k tomu druhému; seděl na stromě a klátil nohama, pušku měl na kolenou a rozhlížel se znuděně kolem. Strom byl šikmý; stačilo, abych se chytil tlapami za jeho spodní část a zhoupl se na něm, a chlap spadl dolů jako setřesený trs banánů. Puška mu vypadla; pokusil se na ni dosáhnout, ale to už jsem byl u něho a odhodil ji tlapou.

„Pro... proboha!“ vyjekl, „To je on!“

„Ano, to jsem já,“ promluvil jsem jejich řečí, „Ten, kterého chceš zabít. Vstaň a braň se, mrtvý bílý muži.“

„Já... já nechtěl nikoho zabít!“ vstal, klepal se strachy po celém těle a ustupoval dozadu, „Nechtěl jsem, přísahám! Nebyl bych vás zabil, pane...“

„Lžeš, jako všichni lidé. Jsem tvoje smrt. Braň se!“

„Já... ale já se nemám čím bránit!“ pořád ustupoval; ale ruka mu sjížděla čím dál níž a níž k revolveru.

„Dotkni se té zbraně. Nebo zazpívej píseň svým bohům.“

Zarazil se. Z čela mu stékaly krůpěje potu a ostře páchly, cítil jsem ten pach v nose. Ruku měl blízko pažby; náhle rychlým pohybem hmátl po zbrani. Skočil jsem, když ji zvedal; oba jsme se zřítili z břehu a spadli do vody. Řeka tu byla dost hluboká, bylo to napajedlo a ne brod; počal jsem plavat, zato on si polkl vody a začal se v ní nekoordinovaně zmítat. Ještě jednou se jeho ruce objevily nad hladinou, pak hlava, něco křičel a prskal vodu; ale pak se potopil a šly z něj už jenom bublinky. Snad vůbec neuměl plavat; i takoví se mezi nimi najdou.

Vylezl jsem na břeh; koupel mě osvěžila. Prohlédl jsem jeho ručnici, byla lepší, chránič přichycen pouze dvěma malými šroubky. Vzal jsem jej pořádně do zubů a zacloumal; jeden šroubek se vytrhl a s druhým už to nedalo tolik práce. Zase jsem měl pušku, z níž se dalo střílet; nijak královsky, nicméně použitelně. Horší bylo, že jinak byla v dost mizerném technickém stavu; za takovou zbraň by se styděl i špindíra medvěd. Měla opakovací systém na šest ran a byla nabitá, před začátkem čekané ji prohlédl a nabil. Prohlédl jsem ji raději taky, ale neshledal vážných závad. Kov pušky příjemně chladil, střelný prach mi páchl vzpomínkou na dávné časy; tak jsem vzal pušku do zubů a pospíšil nahoru.

Jana seděla doma – a bála se, jako obvykle. Muži došli ke vchodu do jeskyně a nerozhodně se tam zastavili.

„Co když je ten leopard uvnitř?“ ptal se jeden.

„Střelíme tam!“ navrhoval druhý.

„Blázníte? Co když je tam to děcko a ublížíte mu? Někdo musí dovnitř a podívat se. Budu ho krýt, nebojte se!“

Benny s puškou v ruce pomalu postupoval podle stěny; Jana poznala kroky člověka a vystřelila z luku tím směrem, šíp však neškodně zasvištěl kolem jeho těla.

„A hele, ten křeček se brání! Přeci jenom není tak pitomej, jak se zdálo!“

Benny vpadl dovnitř, Janu srazil kopancem, vykroutil jí z ruky luk a podal Macovi, který šel za ním, „Já nejsem ten leopard, sakra! Jsem člověk!“

Mace vyvlékl Janu za vlasy na světlo: „Hele – ona je to holka!“

„Kouká na nás hrozně vyděšeně!“ řekl Johny.

„Není divu; kdoví, co chudáček prožila! Jen se na ni podívejte! Chodí úplně nahá, hubená, celá špinavá... nedovedu si ani představit, co s ní ten zloduch prováděl! Nebylo by divu, kdyby z tý hrůzy přišla o rozum! Představte si to: malý dítě – a leopard, příšerná krvežíznivá šelma!“

„Ale tváří se zle i na nás...“

„Třeba se jí už v hlavě všecko plete. Hej, maličká, neboj se nás přece! No tak pojď sem...“

Jana v odpověď prskla několik nadávek a vyhrůžek; přitom svírala v ruce nůž, takže to bylo dostatečně jasné. Měla ale smůlu, mluvila svým rodným jazykem, snad chorvatsky nebo italsky; a ti muži nerozuměli ani slovo těmto řečem, ani naší arminštině. Ona zas nerozuměla jim.

Benny k ní přistoupil; mávla nožem a rozsekla mu rukáv, div mu nerozřízla ruku. Ještě štěstí, že včas uskočil.

„Hele, to škvrně se bude vzpírat! Opravdu asi nemá všech pět pohromadě! My ji jdeme zachránit a ona se ještě brání!“

„Musíme ji svázat,“ řekl Mace, „Dráždi ji, Benny, já ji chytím a odzbrojím. Někdy mají tyhle primitivní děti sílu...“

Benny skočil po Janě; mávla po něm dýkou, ale protože včas uskočil, neublížila mu. Vtom ale skočil také Mace, sevřel jí ruce pevným stiskem a už jí je kroutil. Jana křičela a bránila se, ale nebylo jí to nic platné, musela se podřídit a nechat se omotat provazy.

„Jako divoká kočka!“ bručel Johny, „Au, kousla mě!“

„Jo, o tom jsem slyšel. Děti, co žijou se šelmama, se jim časem přizpůsobí. Budou ji muset držet pár měsíců nebo i let v kleci, než si zase zvykne na lidi. Kdoví, jak je tu dlouho...“ vysvětloval Mace, „Ale podívejte, ta dýka je docela evropská, to není práce jejich zbrojířů...“

„Jak jsi to poznal?“

„Má rukojeť ze ztuhlé pryskyřice; domorodci mívají většinou ze zlata, posázené drahokamy. Viděli jste přeci ty věci v muzeu!“

„Přestaň žvanit a svaž ji pořádně!“ řekl Johny, „Cloumá sebou jako ještěrka; jestli ji neuvážeš, uteče!“

Svázali Janě ruce i nohy; pak si sedli a oddechovali.

„Měli bysme prohlídnout tu jeskyni,“ navrhl Benny, „Povídá se, že takový starý samotáři mívají ukrytý všelijaký poklady. Zlato, stříbro, diamanty..“

„Jo, to souhlasí – povídá se.“ řekl Mace, „Jenže ve skutečnosti jsem ještě nic takovýho neviděl. Kdo ví, nač jim to je, když neznají cenu věcí. Taková dýka se zlatou rukojetí by mohla vynýst pěknejch pár tisíc...“

„Johny, hlídej tady. My se tam poohlídnem...“ Vlezli zpátky do jeskyně, přehrabat pár starých kůží a tlející seno, co jsem tam natahal.

V tu chvíli jsem se dostal na kraj džungle a ulehl tam. Viděl jsem Janu, měla spoutané ruce i nohy a ležela na zemi; kolem chodil jeden chlap s puškou v ruce. Druhé dva jsem neviděl, to bylo podezřelé.

Tiše jsem zakňučel; Jana má podstatně lepší sluch, tak to postřehla. Učil jsem ji znát signály. Tak se zdálo, že zareagovala, pohnula rukama a nohama, jako by se chtěla vyprostit. Zakňučel jsem znovu, zřejmě ji to uklidnilo; chlap se k ní sklonil a něco jí povídal.

Pak vyšli z jeskyně druzí dva. „Nic tam není, jenom hroznej nepořádek. Seberem holku a půjdem, než nás tu někdo objeví. Střelbu jsem neslyšel, asi ho ještě nemají...“

„Myslíš, že pozná, že jsme tu byli?“

„Pitomče, má přece čich! Půjde po naší stopě, bude asi chtít to děcko. Je to jeho kořist a nerad by o ni přišel. Rozvaž jí nohy...“

Johny rozvázal Janě nohy; pak ji postavil a postrčil dopředu hlavní pušky. Jana udělala dva kroky, pak náhle vykroutila svoje kostnaté ručky z pout, skočila kus od nich, překulila se, vmžiku byla na nohou a dala se na útěk. Skákala jako antilopa, chlapi chvíli překvapeně stáli na místě a zírali za ní s otevřenou hubou.

„Zatraceně! Za ní, chlapi!“ zařval Mace, „Zešílela...“

Johny a Benny se rozběhli, ale kampak na Janu; to už jsem však zamířil a dvakrát vystřelil. Johny se skácel jako podťatý, Danny se stačil otočit a rozhlížet se; potom rozhodil ruce a natáhl se na zem. Mace Callaghan hned pochopil, co se stalo; padl na zem a překulil se za nejbližší skálu. Skoro současně několikrát vystřelil mým směrem, ale pročesal jen křoví blízko mě. Rychle jsem změnil místo úkrytu; umím projít křovím tak, aby si mě nikdo nevšiml. Dostal jsem se mu do boku tak, abych na něj viděl. Pořád ještě mířil na to staré místo.

„Maci Callaghane!“ vykřikl jsem na něho, „Vzdej se, a já ti dám milost! Zahoď pušku a zvedni ruce!“

„Kdo... kdo jsi?“ zeptal se překvapeně.

„Jsem Artanna, náčelník leopardů. Vzdej se!“

V odpověď vypálil několik ran. Zcela nesmyslně, neboť mířil špatným směrem. Vystřelil jsem také; jedna kulka pleskla do kamene vedle jeho hlavy, druhá mu srazila klobouk. Převalil se jinak, ale pořád byl na ráně.

„Řekl jsem: vzdej se, člověče! Jinak tě zastřelím!“

Pochopil, že ho asi mám na mušce. Skutečně se vztyčil.

„Jestli jsi opravdu leopard, nezabiješ mě, když pušku odložím! Ale chci s tebou bojovat – ty drápy a já nožem! Už jsem zabil hodně leopardů!“

„Budu bojovat a zabiju tě drápy!“

Odhodil od sebe pušku; vystoupil jsem z křoví a také nechal ležet svou zbraň.

Vytáhl z pochvy dlouhý útočný nůž, jaký používá armáda.

„Řekni: povíš mi o zlatě svého kmene, když zvítězím a nechám tě žít?“

„Nezvítězíš. Také já už zabil mnoho lidí.“

Pozorně si mne hlídal; skutečně měl nějaké zkušenosti z boje.

„Ty dva u řeky jsem zabil také.“

Zacukalo mu ve tváři. „To je dobře. Aspoň se nemusíme dělit. Koukám, jsi skutečně náčelník, dokonce máš na krku nějakou ozdobu!“

Byl to templářský kříž, památka na pokusy čarodějek v Africe. Je vtavený do kůže, nikdy jej nedokážu sundat. Ale to jsem mu neřekl.

Udělal dva kroky blíž ke mně. „Mám pro tebe návrh, leoparde! Vyneslo by nám to spoustu peněz! A tobě skvělej život na univerzitě, víš co to je? To jsou takový učený profesoři, a ty se moc sháněj po takovejch jako ty!“

Věděl jsem. Taky už jsem viděl pár univerzit.

„Nebo můžem zkusit něco jinýho! Propašuju tě ze země, budem se toulat po světě a vystupovat v cirkuse! Hele, se mnou se dá mluvit! Žiju s jednou domorodou ženskou, ta mi o vás všecko pověděla. Vím, že jste...“

Pořád jsem mlčel. A hlídal si jeho pohyby.

„Tak sakra, řekni něco, ty pitomá zrůdo!“

Naznačil jsem útok. Uhnul a skočil po mně; jenže já taky uskočil a on přes mne upadl na zem. Skočil jsem na něho a udeřil ho tlapou do lebky; kost zapraštěla, zasténal a natáhl se.

Vstal jsem; bylo toho na mě trochu moc, už jsem přece jenom příliš starý. Vzal jsem jeho pušku a prohlížel ji; skutečně Danggerovka, stará arminská zbraň se zářezy na pažbě, značícími padlé nepřátele. Kdo ví, který z našich statečných chlapců ji nosil, než se dostala do vlastnictví toho dobrodruha. Jako bych z ní cítil vůni bitvy, střelného prachu, potu a krve.

Přiběhla sem Jana. „Artanno, drahý!“ skočila mi kolem krku a tiskla se ke mně. „Tys zvítězil, ty jsi je zabil! Jsem tak šťastná, byli tak zlí a tak hnusně páchli! Tys mě zachránil! Do smrti ti budu vděčná...“

„Oni tě také chtěli zachránit. Přede mnou.“ řekl jsem, „Neskákej tak nadšeně; uvědom si radši, že naše sídlo je prozrazeno, protože za těmi prvními můžou přijít další. Možná budou chtít vědět, kam se tihle ztratili. Budeme muset opět utíkat, někam dál...“

„Já se nebojím!“ řekla nadšeně, „Půjdu s tebou kam řekneš; třeba na konec světa! Já už z nich nemám strach...“

„No dobře. Napřed musíme snést všechny zbraně a nějakou upravit, abych ji mohl používat. Budeš to muset udělat ty, tvoje ruce jsou šikovné a obratné. Tuhle Danggerovku dám tobě, aby ses s ní naučila střílet. A dole jsou uvázáni koně; budou se nám hodit na cestování...“

Jana se točila dokolečka a při tom si pohrávala s těžkou opakovačkou, byť ji sotva uzvedla.

„Jsem šťastná, Artanno!“ zpívala, „Já už nemám strach!“

Errata:

30.05.2021 11:41