Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitulací císaře a Korunní rady skončily veškeré válečné operace; vítězní vojáci se nahrnuli do Kingtownu a zahájili důkladné oslavy. Čímž míním bezuzdné rabování; co nalezli a nechápali, zničili. Ale skutečně ti první, co se dostali ke kořisti, se pěkně napakovali a poslali domů spoustu beden a pytlů s nejrůznějšími cennostmi.

Po nich přišli další; na ty už nezbylo, přestože prolézali staré paláce, hledali a rozkopávali zdi a podlahy. Když nic nenašli, zuřili; pokoušeli se najít někoho, kdo se v palácích vyznal, a přinutit ho vypovídat, kam majitelé své poklady ukryli, ale nikdo nevěděl. Jistě, něco se našlo; avšak ani zdaleka to nebyly takové cennosti, o jakých se vyprávělo.

Vyšší důstojníci se samozřejmě k rabování nesnížili. Jejich zájmy byly poněkud ušlechtilejší: zajistit si podíl na majetku státu. Zlato, stříbro a drahokamy stejně nikdy dlouho nevydrží kořistníkům; postupně se přestěhují do vlastnictví krčmářů a děvek, od nich k překupníkům a šmelinářům, dál k poctivým klenotníkům a dražebním makléřům a nakonec do sejfů boháčů. Ale ti na to samozřejmě musejí mít; bohatství vzniká pilnou prací stovek rukou poctivých dělníků, rolníků a řemeslníků, předvídavý člověk si tudíž zajistí akcie výnosných firem, kde ti chudáci pracují.

Další samozřejmost: aby se mohlo začít podnikat, je zapotřebí zavést právo a pořádek. Uzavřít politické smlouvy; představitelé armády v čele s generálem Coxonem tedy začali vyjednávat s domorodci a dost se snažili. Proti nim nastoupili zbývající členové Korunní rady: Algernon Monroes, Jackie Therlowe a Tommy MacLeod. Císař ani kardinál se nezúčastňovali; určitě bude jejich účasti zapotřebí, až se budou dohody podepisovat, ale jejich tvorba by je zbytečně rozčilovala.

Ti tři byli k jednání velmi vhodní. Především se nezúčastnili vojenských operací, přestože Tommy byl členem generálního štábu; nepřicházelo v úvahu, aby byli obžalováni z válečných zločinů. Všichni tři měli rozsáhlé vzdělání v různých oborech, včetně mezinárodního práva. Důstojníci byli překvapeni, když to zjistili; nikdo nebyl nevzdělaný barbar, všichni přišli dobře oblečení a chovali se uhlazeně. A navíc: Algernon Monroes byl britský občan, Jackie Therlowe Američan a Tommy směs různých národností: mezi jeho předky byli Skotové, Italové, Francouzi a Američané.

Přestože se ve válce nevyznamenali, ukázali se při jednání jako houževnatí soupeři. Na každý návrh odpovídali protinávrhem, vznášeli námitky, žádali upřesnění, přinášeli precedenční případy; každý chápal, že se pokoušejí co nejvíc zdržovat a mlžit, ale nic se jim nedalo dokázat. Drsní vojáci toho měli brzy plné zuby; postupně se dostávali ke slovu spíš právníci, politici a finančníci. S nimi se Armini shodli kupodivu dobře.

Mezitím se však rozšířilo nadšení nad vítězstvím; příbuzní doma jásali, že mladí muži už nebudou muset umírat na bojištích. V takové atmosféře nepřicházelo v úvahu naznačit, že hory na jihu ještě nejsou dobyty a těžko kdy budou, protože by to znamenalo dlouhé a krvavé boje. Vyjednavači navrhovali vytyčit na hranici divokého území demarkační linii, kterou by armáda důkladně střežila, a nepouštět na sever ani šelmy, ani těch pár desítek divochů, kteří tam uprchli. Po nějakém čase vyjednávání o detailech byla smlouva podepsána. Císařem a Coxonem, samozřejmě.

Není ovšem pravda, že o jih nikdo nestál. Povídalo se, že je tam spousta zlata, drahokamů a vzácných surovin. Vojáci souhlasili; během času se situace uklidní, pak na jih začnou pronikat soukromé těžařské společnosti, navážou nějaký kontakt s místním obyvatelstvem a vyřeší problémy; jakým způsobem, je další problém, který není třeba řešit nyní. Nejdřív je na pořadu stabilizace poměrů v osídlených oblastech!

Je pravda, že řada lidí, zvláště vysokých důstojníků a politiků, se pěkně napakovala. Rovněž je pravda, že jiní jim silně záviděli a v honbě za nějakým prospěchem byli ochotni k lecjakým ústupkům. Zlé Jazyky tvrdily, že pár tisícovek do nějaké kapsy způsobilo víc škody, než přímé boje; avšak sekta Zlých Jazyků byla válkou oslabena stejně jako všichni ostatní a jejich vliv velice zeslábl.

Do Kingtownu přijel také ministerský předseda Monty Draggon a jeho štáb, včetně Abnera Légera. Pokud se někdo domníval, že mezi Draggonem a trojicí císařových komthurů vznikne nějaké napětí, mýlil se; naopak právě Draggon začal vyjednávat ještě úporněji a nelítostněji. Nebylo divu, teď se jednalo o jeho vlastní moc a vliv, byl přece premiér! Jeho vynálezem byla myšlenka, že Armin je země chudá a válkou zničená, bude tedy zapotřebí rozsáhlá hospodářská pomoc ze strany vítězů. Generalita se zděsila; ještě další peníze? Ale stačilo jim naznačit, že by se mohli podílet na pozdějších výdělcích, a jejich postoj se rychle změnil.

Do země se začali sjíždět politici. Očekávali otřesné poměry, nebezpečí a problémy; ale Armin je příjemně překvapil, žádné problémy nebyly. Dokonce je na letišti vítaly krásné dívky květinovými věnci, důstojníci pořádali na jejich počest recepce a představitelé domorodců byli kulturní, uhlazení a velice zábavní. No, nedejte tak sympatickým lidem příslib pomoci, zvláště když to z vaší kapsy nejde! Zajisté, jsou tu i lidé nešťastní a chudí, taky několik otřesných zajateckých táborů; ale situace se rychle řeší a jakmile přijdou peníze, vybavení, potraviny, přikrývky atd., vše bude v pořádku. Po několika recepcích byly problémy vyřešeny a smlouvy podepsány; a vytvořeny vzájemně kooperující společnosti, v nichž pánové získali jisté akcie.

Taková akcie je zajímavá věc. Má určitou nominální hodnotu a předpokládaný výnos; ten však nastane, až skončí období investování a nastane sladký čas sklizně. V podstatě je to slib; a dávat sliby uměli všichni v této zemi velice dobře. Smlouva je potom papír, na kterém je něco napsáno a pod tím určité podpisy. Naivní občan předpokládá, že to, k čemu se politik zavázal podpisem, taky někdy splní. Skutečnost bývá často odlišná; nastanou složité okolnosti, majetkové přesuny, prodeje a nákupy, někdo zkrachuje, něco se ztratí neznámo kam. Pouze popsané papíry zůstanou.

Třetí den po kapitulaci přepsal hrabě Ostap Belcoff vlastnictví Kasina na svého bratrance Richarda Baarfelta; ten se vzápětí dostavil, aby majetek převzal. Byl svému bratranci mimořádně podobný, pouze neměl švihácký knírek a nebyl tolik ochotný přátelit se s kýmkoliv. Netajil se úmyslem ponechat Kasino v péči spoluvlastníků a vrátit se do Kingtownu, kam patří; zahájil tedy jednání a odprodal podíly na tomto výnosném podniku bohatým zájemcům. Peníze obratem vložil do akcií místní banky; dále koupil podíly ve zdejších Ocelárnách, Loděnicích, Strojírnách i jinde. Byl skvělý podnikatel a vyznal se ve všem; nicméně bláznivé oslavy, na jaké si potrpěl Ostap, mu nebyly po chuti, jednu sice uspořádal, ale brzo z ní odešel a nechal pány, ať se opijí bez něho.

Téměř zároveň s Ostapem zmizela Miss Ida. Kam odešla, nikdo neví. Spoustě mužů tím způsobila hořké duševní trauma; přestože byla nemravná a zpustlá, milovali ji a nastrkali do její vzrušující dírky spoustu majetku. Obrazně, samozřejmě; peníze ukládala do kvalitního trezoru. Vzbuzovala v nich šílenou lásku; to si uvědomili až po jejím odchodu. Nikdy do nikoho nebyli tak nekriticky zamilovaní, jako do ní; kdyby chtěla jejich život a duši, byli by se jí upsali třeba krví. Ale nikdy nic takového nežádala.

A teprve když zmizela, poznali, že bez ní nedokážou žít.

Richard se vrátil do Kingtownu čtrnáct dní po podepsání kapitulace. Přijel nejnovějším typem Chevroletu, z první dodávky, která do země přišla. Na rozdíl od řady jiných císařských důstojníků měl na sobě parádní důstojnickou uniformu s několika řády; a rovněž na rozdíl od jiných ho nestrčili do žádného tábora, nýbrž mu všichni uctivě salutovali. Není nad to dobře vypadat a působit vznešeným dojmem.

Baarfeltovský palác, ve kterém kralovala Eva-Marie, byl na první pohled neporušen; před palácem stáli dva vojáci, kteří na Richarda vykulili oči a pak zasalutovali jako ostatní. Prošel dovnitř a zjistil, že se tu neroztahují žádní vojáci; velmi potěšitelné zjištění! Vyšel po schodech nahoru a první služkou se nechal uvést k Evě-Marii.

Kněžna z Baarfeltu seděla v křesla u okna a zabývala se vyšíváním. Byla to její obvyklá činnost; vyšila už stovky všelijakých deček a ozdobných přehozů, které rozdávala svým přátelům, ač to od ní nikdo nežádal. Vyšívání považovala za jedinou vhodnou činnost pro šlechtičnu; zřejmě se to dočetla v nějakém díle Červené Knihovny.

Sotva Richarda poznala, odhodila vyšívání, vyskočila a začala přeskakujícím hlasem žvanit. Bylo vcelku jedno co; částečně se radovala z příchodu syna, částečně si stěžovala na přestálá utrpení.

„Ríšo, proboha, můj Ríšo!“ vzlykala, „Bůh se nade mnou slitoval a vrátil mi tě – živého a zdravého, proboha živého, já jsem tak šťastná, že si to ani neumíš představit...“

Richard ji objímal, líbal a těšil tichými mazlivými slovíčky, jež neměla zřejmého smyslu, ale která mu šeptala ona, když byl malý a když spolu žili jen oni a jeho sestry. Celá ta léta, kdy otec přicházel jen občas, pomazlil se s dětmi, pohrál si s nimi a popovídal, a potom po hádce s matkou zase na dlouhou dobu odcházel. Tehdy si Ríša zvykl matku těšit, teď to dělal zase.

„Prosímtě, chlapče, ty vyhlížíš!“ řekla, když už zase dokázala popadnout dech, „Takový hubený, zanedbaný... kde ses toulal? Já vím, nikdo se o tebe pořádně nestaral, to je hrůza...“

Richard neměl pocit, že by vypadal hůře než jindy; ale nediskutoval.

„Klid, mami! Špína se umyje, pokud nám nezabrali koupelnu. A určitě mi uvaříš něco skvělého k jídlu...“

To mohlo znít jako čirá zlomyslnost, Eva-Marie vařit odmítala a nebylo jisté, zda vůbec umí. Ale dokázala řádně prohánět kuchařky; to měl Richard na mysli. A tak to brala i ona. Hned si začala stěžovat:

„Ach bože, to by nesměla existovat ta zatracená hloupá válka! Utekla mi spousta služebnictva, a vůbec nic se nedá sehnat, ani na černém trhu! Já už vůbec nevím, co budeme jíst, až nám dojdou zásoby; kdybys věděl...“

„Neboj se, maminko. Postarám se. Ty se hlavně starej, aby dům naší maminky byl jako vždycky tím laskavým teplým hnízdečkem...“

„Snad teď, když ses vrátil, se všechno obrátí k lepšímu! Ale víš, já to tomu bláznivému Charrymu říkala, že jsme neměli tuhle válku vést! Dávno se s těmi vojáky měl dohodnout, jsou to docela milí a přátelští lidé a dá se s nimi jednat! Však uvidíš, večer budeme mít hosty; měl by ses urychleně dát do pořádku, abys nás vhodně reprezentoval! To víš, musíme dbát na svůj vzhled, když teď patříme k nejvýznamnějším lidem ve městě...“

„Ale! Copak to povídáš?“

„No ano, věřil bys? Všichni staří přátelé se u nás zase scházejí, zrovna jako před tou nešťastnou politikou! A jak bývá veselo, když přijdou!“

„Přijímáš ve svém domě nepřátelské důstojníky?“

„Uzavřeli jsme přece mír, tak už nejsou nepřátelští! Jsou to docela příjemní lidé, umějí vybraně hovořit a nechovají se tak přemrštěně jako naši lidé! A vůbec, říkal mi Monty...“

„Monty Draggon? On sem snad chodí také?“

„No samozřejmě, kam by jinam chodil? Můj dům je naprosto bezpečný, tady se nemusí bát, že na něho udělají atentát...“

„On to už někdo zkusil?“

„Slyšela jsem, že ho lidi nenávidí. Povídají se o něm takové ošklivé věci – jako že někde otrávil nějaké lidi! Odporné lži! Monty by nikdy nic takového neudělal, je to dobrý člověk a myslí na blaho Arminu víc než všichni ostatní dohromady! Tolik toho dělá pro ty chudáky, vdovy a sirotky! Ani bys nevěřil, že je císařská moc nechala docela bez ochrany! Celý ten slavný řád Templářů, ani nemluvím! Shořel jako papír, nafoukanci! Jo, tak to vypadá, že když se skutečně něco stane, musí nakonec všechno dělat Draggon!“

„To ti řekl on sám, nebo kde jsi to vzala?“

„Nejsem přece slepá; vidím, co dělá, když přijde, projednává všelijaké věci u mne v salónu!“

„Takže u tebe se vytváří vysoká politika?“

„Inu – ano. Konečně se našel někdo, kdo si dovede vážit přátel, jako jsme my. Víš, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje... Však to znáš! Tvůj pan otec...“

„Znám.“ povzdychl si Richard a šel se radši ponořit do vany s horkou vodou.

Eva-Marie nedokázala mlčet, zvlášť ne o dobré novině; svým hostům oznamovala návrat syna na potkání. Nevšimla si, jak několik důstojníků protáhlo obličeje; ani lidé z průmyslnických kruhů si nebyli jistí, že je to nejlepší možné řešení. Někteří už doufali, že se Richarda zbavili navždy.

Pak se objevil. Hladce vyholený, pečlivě učesaný, v bílé košili s krajkami a společenském obleku, hezký a příjemný, jako by se ani nevracel z války. Eva-Marie jej představovala; vysocí důstojníci mu tiskli ruku a tvářili se upjatě. Nebyli si jistí, zda se hodí hovořit o tom, že bojoval proti nim. Ale Richard se jen usmíval.

Toto opatrné a rozpačité seznamování mohlo pokračovat dost dlouho; kdyby nevstoupil plukovník, tvářící se zarputile. Eva jej radostně přivítala, dovlekla k Richardovi a řekla: „Dovolíte zajisté, abych představila...“

„Já znám tohoto pána! Alespoň se domnívám!“ zafuněl muž a zrudl, „Vy se na mne nepamatujete, pane Baarfelte?“

„Ach zajisté, plukovník Conny! Setkali jsme se v boji!“ Richard se široce usmál a napřáhl k němu pravici.

„Nesetkali jsme se v boji!“ zafuněl plukovník, „Potkal jsem vás v zajetí, když jste mne vyslýchal jako příslušník výzvědné služby!“

„Byla to moje specializace...“

„A vy se domníváte, že po tom všem budu ochoten se s vámi ještě přátelit?“

„Ale drahý plukovníku! Byli jsme vojáci a bojovali podle svých nejlepších sil dle příkazů svých velitelů. Nyní je válka ukončena mírem a my už nejsme nepřátelé, jak soudím. Myslím, že není důvodu, abychom vzpomínali na minulost s hořkostí...“

„S hořkostí! Pane, vy jste zapříčinil, že...“ plukovník se zarazil, neboť mu došlo, že okolnosti jeho porážky a zajetí nejsou takové, aby bylo možno je zveřejňovat. Taky mu napadlo, že ani Richard by je neměl roztrubovat.

„Je mi to velice líto, plukovníku. Přejete si snad osobní zadostiučinění?“ Richard to pronesl zdvořile, ale Conny zaslechl osten pohrdání.

„Pokud správně chápu, podobné akce byly mírovou smlouvou zakázány!“ vmísil se jeden důstojník, „Pánové, přece se nebudete nyní mezi sebou hádat! Pan Baarfelt se jistě omluví!“

„Samozřejmě! Už jsem řekl, že je mi velice líto!“

„No vidíte, plukovníku! Není důvodu vzpomínat...“

„Prohlašuji na svou čest,“ pronesl Richard, „Že jsem již zapomněl na naše střetnutí i na všechny jeho okolnosti a nikdy se k nim už nehodlám vracet. Plukovníka Connyho si vážím jako statečného a uvážlivého velitele a považuji jej za svého bojového druha a přítele...“

Conny chvíli zuřivě supěl; pak stiskl jeho ruku. „Také já si vážím tak statečného a chytrého důstojníka, jako je Richard Baarfelt.“

„No vidíte!“ řekl druhý důstojník, „A není důvodu, proč bychom se nemohli stýkat jako přátelé...“

Nicméně zábava se nijak zvlášť nerozjížděla; všichni seděli mlčky, pokuřovali doutníky, občas někdo utrousil něco, co se mu vzápětí zdálo nevhodné. Richardův příchod vrhl na tento milý salón jakýsi neurčitý stín; nikdo si nebyl zcela jist, co zamýšlí dál člověk, který se vyznamenal v boji proti nim a nyní má zřejmě snahu se s nimi přátelit.

Richard to samozřejmě vycítil; odpověděl způsobem jemu vlastním, totiž opustil kroužek vyšších a starších důstojníků a soustředil kolem sebe u baru houf mladších a nižších; ti rádi ochutnali dobře zásobený sklad alkoholu a protože byl zábavný společník, za chvíli se s ním jakž takž spřátelili. Samozřejmě, nebyli šlechtici a jejich způsoby nebyly ani trochu vybrané, ale Richard nedával znát, že příliš hrubé způsoby vnímá.

„A kde jste vůbec bojoval?“ ptal se jeden, „Conny byl přece na jižní frontě; dopadl prý dost špatně, snad dokonce odtamtud utekl ve spodkách!“

„O tom nic nevím,“ zatvářil se Richard pohoršeně, „Ale já s ním skutečně bojoval... možná předtím, než se to stalo!“

„To nám musíte povídat! Povídejte něco z boje, ale něco zajímavého; jako když jsme byli v Indiopolisu a zabírali jeden bordel! To byla švanda!“

Richard občas nakoukl do některé matčiny knížky z Červené knihovny, takže si jejich duchovní výzbroj dokázal představit.

„To se dost divím; v Indiopolisu nebyl žádný bordel!“

„Ne? Říkal to četař od Černejch baretů; taky už je po smrti, ostatně byl to sígr. Zabili ho v tý bitvě s kočkama.“

„Černé barety mají sklon dělat si nevěstinec všude, kam přijdou. Kde to bylo, nepamatujete se?“

„Kdo se má v těch úzkých uličkách vyznat? Asi tři bloky nalevo od té široké ulice, co se po ní dalo jezdit s autama. Třípatrovej barák z bílýho kamene, nahoře to mělo cimbuří, vzadu věž s hodinama – no šílený!“

„Uprostřed byla zahrada?“

„No – taková s fontánou a černobílejma dlaždicema. Některý kluci tvrdili, že je to klášter, ale Barety si tam zařídily bordel, jak už sem řek. A byla tam spousta holek!“

„To bylo dívčí gymnázium.“

„Fakticky? No ale legrace tam byla; náš kapitán nechal ty holky nastoupit do latě a nařídil: Všechny svlíknout – teď! a v tu ránu měly hadry dole! To už si je vycvičily Barety; která nechtěla, tu jsme uvázali za ruce a za nohy na postel. A už to lítalo! Pravý arminský orgie!“

„No, děkuju pěkně!“ Richard se zašklebil, „Za celej život jsem nikdy žádný holce neudělal nic, co by nechtěla. Nám holky dávaly dobrovolně, nikdo je nemusel nikam uvazovat. Možná to byly ty samé...“

„Zkoušeli jsme to po dobrým! Ale nechtěly tomu rozumět!“

„Ani se moc nedivím. Princezny jsou zvyklé na jemnější zacházení. Veselé hostiny, jídlo a pití, hudba, něžnost... Jenže to asi princezny nebyly.“

„Jak se zdá, vy s naším jednáním nesouhlasíte!“

„Budeš se divit, souhlasím. Zřejmě nebyly dost statečné, aby se bránily. Tak nezasloužily nic lepšího.“

Většina mladých důstojníků se naježila. „Ještě chcete bojovat?“

„Ne, nechci. Mluvím pouze o tom, že dívky z bojovnické kasty by bojovaly. A z takových jako jste vy nadělaly sekanou!“

„Jsme muži! Na nějakou takovou křehotinku snad ještě stačíme!“

„Právě. Princezna by tě zabila jediným úderem ruky. Kdybys takovou chtěl, musel bys ji napřed porazit v boji. A čestném boji!“

„Znáš nějakou takovou?“

„Znal jsem. Bohužel, asi jsou všechny mrtvé!“

„Jaký je podle tebe rozdíl mezi princeznou a děvkou?“

„Když to nevíš, může ti to být jedno. Seženu ti nějakou šestákovou kurvu; když ji hezky nastrojíme, můžeš se chlubit...“

„Poslouchej, ty frajere, připadá mi, že moc slibuješ a nic nemáš v ruce! Žvaníš pořád o tom, co bylo; ale dokázal bys něco takovýho zařídit?“

„Co konkrétně?“

„Večírek jako za starejch časů! Zábavu, na kterou by přišly ty vznešený holky, co umějí bojovat. Co teď řekneš?“

„Všecky jste zabili, tak co chceš? Snad ještě čarodějku, ne?“

„Tys znal i čarodějky?“

„Pár jsem jich znal.“

„A kde jsou teď?“

„Mrtvé, sakra! Nebo tak důkladně schované, že je nikdo nenajde!“

„Takže jsou to pořád jen žvásty.“

„Jo. Jenom žvásty.“

Večírek pokračoval; od Richarda se všichni odtáhli a on na chvíli odešel pohovořit si s někým jiným. Asi tak za hodinu se vrátil; mladí důstojníci do sebe zatím stačili nalít poměrně hodně alkoholu a jejich nápady bloudily po zvláštních cestách. Kolik toho vypil Richard, není jasné; rozhodně však nebyl ani trochu opilý.

Přišel s ním pohovořit nějaký kapitán, zřejmě se souhlasem ostatních.

„Já jsem Bonnard; Jean-Maria Bonnard. Moji předkové byli Francouzi, snad dokonce šlechtici. Nevím, jestli to pro tebe něco znamená. Ale rozhodně mám spoustu známostí – a určité možnosti, které nemají ostatní.“

„To je zajímavé.“

„Taky bych řekl. Ale co nemám a chtěl bych: nějakou zábavu. V téhle zemi se lidé neumějí bavit; přitom každý říká, jak to dřív bývalo skvělé. Možná ty jsi ten, kdo to skutečně pamatuje. Chtěl bych to taky zažít.“

„Jenom ty sám, nebo i ostatní?“

Bonnard se ohlédl; muži u baru napjatě vyčkávali na výsledek rozhovoru.

„Záleží na podmínkách.“

„Hm. Tak moje fakta: přijel jsem dneska a nemám tušení, co se tady během války změnilo. Musím prozkoumat situaci. Zjistit kdo přežil, kde je, jestli ho třeba nepovažují za zločince. Ne každý mi bude důvěřovat...“

„Potřebuješ povolení vstoupit třeba... do zajateckých táborů?“

„To by byl bod pro tebe.“

„Zařídím. Taky máme spoustu peněz, které není za co utratit. Můžeme sehnat jídlo, pití, všelijaké věci na sebe. Vojenské dodávky...“

„Jistě, to využijeme. Nějaké zkušenosti v obchodech s armádou už mám.“

Bonnard se sebevědomě usmál.

„Ale to pořád ulpíváme na povrchu. Nemluvíme o tom důležitém...“

„A to je co?“

„Nebezpečí.“

„Myslíš, že ty tvoje čarodějky nás budou chtít zabít? Jsme snad chlapi!“

„Okamžik. Na rovinu: nikdo tě nechce zabít. Kdybychom chtěli, byl bys mrtev dřív, než bys to poznal. I těm zlým dokážu vydat rozkaz, který tě učiní absolutně bezpečným, kamkoliv půjdeš. No, tedy... možná v nějakém opiovém doupěti, tam moje moc nesahá. Ale v mé přítomnosti ti nehrozí nic.“

„Díky!“

„Jde o to: někteří z nás tě budou chtít získat. Přecvičit tě, změnit tvůj názor na život. Udělat z tebe šlechtice. A toho by ses měl bát!“

„To mi připadá jako nesmysl! Co je na tom nebezpečného?“

„Budou tě chtít postavit proti všemu, čím jsi žil až doposud. Hodnotový žebříček, nazírání na politiku, náboženství, otázky cti a morálky...“

„To mi připadá spíš jako zábava. Čeho se na tom mám bát?“

„Právě toho, o čem mluvím. Vlivu tohoto světa na lidi, kteří přijdou.“

„Tak na to jsem právě zvědav!“

„Já jsem tě varoval.“

„Co ze mě chcete udělat? Templáře? Císařského důstojníka?“

„Koukám, ty se na to vyloženě třeseš. Že už bychom tě měli?“

„V žádným případě! Naopak, budu tvrdě bojovat! Přesvědčím vás o výhodách demokracie a civilizované společnosti!“

„Tak to jo. To vypadá na hezkou Hru. Asi nás bude bavit...“

„O co by ses vsadil, že to vyhrajeme?“

Richard se zasmál. „Nejvzácnější, co můžu dostat, jsi ty sám. Vsadíme se o tebe. O tvoji duši, chceš-li.“

„Nevypadáš zrovna jako ďábel!“

„O duši hraje víc zájemců.“

„Jako bůh taky nevypadáš.“

„Ani nejsem. Ale nějaké jsem už v životě potkal.“

„Kecy. Neuvěřím, dokud neuvidím.“

Richard se usmál. „V každém případě to bude fajn zábava.“

Richard vstával za svítání. Vyrazil do města v jednoduchém, nijak vznešeném oděvu domorodce, prošel se po tržišti, prohodil pár slov se spoustou lidí. Většinou se nedozvěděl nic zajímavého. Ani nedoufal. Ale některým lidem poslal pár vzkazů, o nichž nevěděl, zda dojdou. Když všechno vyřídil, vrátil se klidně domů a zase si šel lehnout.

Bonnard vstal o budíčku, jak se slušelo, nalil do sebe první ranní kávu a šel do služby. Přestože fungoval od rána, probudil se kolem jedenácté; ve dvanáct šel na oběd a tam se konečně vzpamatoval natolik, že byl schopen si vzpomenout, co všechno se dělo včera. Do tří odpoledne to promýšlel; pak mu skončila služba, takže se stavil v kasárnách, vzápětí zase vyrazil do města a uvažoval, co podniknout.

Po několika krocích narazil na Richarda. Svěžího a usměvavého.

„Tebe jsem právě hledal!“ řekl překvapeně.

„Já vím. Zjistil jsem si, do kolika pracuješ a odhadl, co budeš dělat. Pojď si na chvilku sednout do kavárny. Mám už nějaké informace.“

Pouliční ruch se v Kingtownu doposud moc nerozvíjel, ale pár pouličních kavárniček už fungovalo. V jedné usedli, dali si kávu a koukali po holkách. Těch taky moc po ulici nechodilo, hlavně pěkných.

„Tak především: včera jsme o něčem mluvili. Pamatuješ, co jsme dohodli?“

„Nebyl jsem zas tak opilý, abych si nepamatoval!“

„No a jaký je tvůj názor dneska? Ještě si troufáš?“

„Přímo se těším. Taky už jsem o tom mluvil s kamarády. Bohužel, většinou ti nevěří. Všeobecný názor je, že z nás chceš vyrazit nějaké peníze a nic za to neuděláš. Jako všichni tvoji rodáci.“

„Nějaké peníze chtít určitě budu. Hlavně z toho důvodu, že jste zavedli nějaký sprostý fligny. Například přetisknutý peníze...“

„To bylo nutné. Vzhledem k černému obchodu, který se rozvíjí...“

„Jenže, černého obchodu budeme muset využívat. Ve volném prodeji se nic nesežene ani náhodou. Dost smutné...“

„Hele, můžu ti sehnat jak přetisknutý, tak naše peníze. Za ty se dostane podstatně víc než za ty vaše papírky.“

„Fajn. To je dobrý. Teď: jak do města, tak z města ven potřebuješ propustky. Navíc různýho druhu, což je...“

„Tady máš pro začátek žlutou, to je volný pohyb ve městě, a modrou, která tě opravňuje k odjezdu a příjezdu. Stačí?“

„Ty seš skvělej! Poslouchej, je ti jasný, že takový propustky od tebe co nejdřív bude chtít spousta lidí? Jak moc je to hlídaný?“

„Pár desítek se ztratí. Velitelství jich vydává spoustu a podepisují je různí lidé, takže problémy by být neměly. Ale ten, kdo je vydává, musí řádně prověřit, pro koho jsou určeny. Takže...“

„Neboj, žádné teroristy doporučovat nebudu. I když... snad chápeš, že z přítele se obratem situace může stát nepřítel. Kdyby se změnily poměry.“

„To se nemůže stát!“

„Nemůže. Ale za dva tři roky... politika se mění, to přece víš. Měl bys být připraven na jakoukoliv eventualitu. Mít přátele na obou stranách.“

„Jako ty?“

„Tak nějak. A počítat s tím, že možná bude více stran. Každý potáhne na svou a konkurenci se bude snažit zlikvidovat. Politika...“

„Na to jsem zvyklý, u nás je to taky tak.“

Bonnard objednal víno. Kavárník se zatvářil, jako by urazil jeho matku; pak pana důstojníka zdvořile upozornil, že nic takového nemá, nikdy neměl, je to zakázáno a vůbec to nepřichází v úvahu. Richard se usmál a nenápadně pohnul prsty pravé ruky; kavárník se zamračil a naklonil se k nim: „Ale v kávových šálcích, pánové; nevadí to?“

„To byla praktická ukázka?“ smál se Bonnard, „Jak jsi to udělal?“

„Prsty se dají ukázat různé signály. Tento byl jednoduchý: nekecej a poslechni. Takhle... a nepočítej s tím, že tě poslechne každý.“

Kavárník přinesl dva šálky a postavil před ně. Ochutnali; víno bylo vynikající. Richard se usmál a lehce přikývl. A pokynul: „Pojď sem!“

Kavárník se úslužně naklonil.

„V budoucnu bude tento pán, kapitán Bonnard, pořádat se svými přáteli tu a tam nějaký večírek. Bude potřebovat různé nápoje; víno, alkohol, určitě taky pivo v sudech. Nevíš o někom, kdo by to mohl sehnat?“

Kavárník se zamyslel. „Jaké množství?“

„No... spíš větší. Teda, podle toho, jak se podaří první akce. Během času se věci budou rozvíjet...“

„Pozeptám se. Problém je v tom, že... na prodej alkoholu musí být povolení. Zvlášť v komerčním množství!“

„Povolení by se dalo zajistit.“ řekl Bonnard.

„Mám bratrance. Jmenuje se Spiros Tamanakis. Žije na vesnici, má vlastní vinici, ale samozřejmě nemá povolení prodávat ve městě...“

Bonnard vytáhl zápisník a tužku. Poznamenal si jméno.

„Pánové jsou mými hosty,“ usmál se kavárník.

Potom odešel, měl i jiné návštěvníky.

Bonnard přešel k nejdůležitějšímu tématu: „A co ty holky?“

„Jo, s těma je potíž. Vytratily se a nelezou moc ven; budu muset pátrat. Časem se samozřejmě vybuduje spojení, najdeme je. Ale všichni staří kamarádi zalezli do děr, někteří jsou v zajateckých táborech, spousta jich padlo. I mnoho dívek – bojovaly a zemřely...“

„Pořád si to nedokážu srovnat v hlavě. Nechápu, že by ty samé holky, co dokážou zabít první ranou, mohly být něžnými milenkami...“

„Čím lepší v boji, tím lepší v lásce. Až bude některá mít dobrou náladu, zkus ji přesvědčit, aby ti vyprávěla. Možná se vyděsíš.“

„Myslíš, že mám tak slabé nervy?“

„Nevím, kolik hrůzy jsi v životě poznal. Ujišťuji tě, ony dost.“

Bonnard se opřel o křeslo a zasnil se.

„Trochu ti závidím tvoje zkušenosti. Chtěl bych znát váš svět... nechtěl jsem ho zničit! Jsem tady, protože mi to nařídili; taky jsem věřil všem těm pomluvám, co se o vás říkaly. Vlastně, o hodně věcech jsem se přesvědčil, že jsou pravda, jen důvody byly jiné. Že nemáte lékaře a školy, žádné zákony a soudy a policii; vlastně ani armádu. Zato magii a cvičené šelmy...“

„Nemůžu ti slíbit, že to někdy poznáš. Ale možná uvidíš nějakou iluzi... Měl jsi přijet před válkou. Možná bys pak bojoval na naší straně.“

„To nikdy! Toho se nedočkáš...“

„Uvidíme. Zatím si zvykej chodit nahý; například opalovat se na střeše, abys neměl po těle ty směšné pruhy od trenýrek. Holky by se ti smály!“

Když se Richard vrátil domů, okamžitě si povšiml pancéřového automobilu ministerského předsedy. Stačil tedy příznivě naladit obličej, než se setká s Monty Draggonem. Samozřejmě, seděl v salónu a Eva-Marie mu s potěšením syna předváděla – jako cvičeného medvěda.

Montymu ve funkci přibyla kila a sebevědomí. Rozhodně už nebyl nejistý ani ostýchavý; byl si vědom, že teď mu Armin patří se vším všudy. Společně s ním tu byli dva vysocí důstojníci a dole v přízemí se rozvalovalo deset mužů vojenské ochrany.

„Jsem rád, že ses vrátil, Richarde!“ oslovil ho s povýšenou blahosklonností, „Měli bychom si pohovořit o tvé budoucnosti!“

„Samozřejmě, velmi rád!“ Richard se zatvářil úslužně.

Monty se obrátil k důstojníkům: „Přátelé, bavte se! Mám s tímto perspektivním mladým mužem malou soukromou rozmluvu!“

Vzal Richarda pod paží a odvedl do jednoho z bočních salónků. Vyznal se tam dokonale, třeba dokázal bez nesnází rozsvítit.

„Doufám, že se nebudeš zlobit pro jisté rozpory, které mezi námi a tvojí rodinou možná existovaly. Rád bych tě přesvědčil, že jsem i nadále tvůj přítel a ochránce; snad mi uvěříš, když ti předám tohle... hned jak jsem se doslechl o tvém příjezdu, zařídil jsem to. A nemysli si, nebylo to jednoduché a jsou to dost cenné dokumenty...“

Richard se jen letmo podíval; byly to propustky, přesně stejné jako ty, co měl v kapse. Usmál se, vytáhl ty svoje a položil je vedle Draggonových. Ten protáhl obličej.

„No, vidím, že jsi neztrácel čas. Od koho to máš?“

„Od přátel. Každý máme svoje kontakty, Monty.“

„Dobře. Nebudu se ptát, když to nechceš říct. Vezmu si ty svoje zpátky!“

Ale Richard už je měl v rukou: „I ne, radši si je nechám. Jeden nikdy neví, na co se můžou hodit.“

Monty se zamračil. „Tak to ne, chlapče! S tím si nehraj! Varuji tě, doba, kdy se daly dělat všelijaké triky a podfuky, už skončila! Teď přišla doba pořádku a zákona...“

„Právě proto,“ usmál se Richard mile, „V dobách pořádku a zákona je lepší mít všecko duplicitně.“

„No – jak chceš! Já nic nevím a nebudu nic vědět. Můžu se tě zeptat, co hodláš teď dělat – po porážce císařství?“

„Sloužit vlasti, jako dřív. Možná jinými prostředky.“

„Všichni sloužíme vlasti! I já!“

„Slyšel jsem. Jako ministerský předseda. Gratuluji.“

„Proč ta ironie, chlapče? Opakuji, sloužím své vlasti – a možná víc než císař a Baarfelt... tvůj otec. Mé svědomí je čisté a můžu říct, že jsem nikdy neudělal nic proti své vlasti. Nanejvýš proti jejím nehodným občanům; ale to byli jen jednotlivci! Zdravé jádro národa je dobré, Richarde, a já věřím, že k němu patříš i ty!“

„Dejme tomu. Co z toho vyplývá?“

„No, vycházejme z reality. Císařství padlo a už nikdy se nevrátí. My, kdo jsme zůstali, musíme ze všech sil pracovat na novém rozvoji našeho státu; neboť lidé chtějí jíst, chtějí se oblékat, chtějí mít své domy, svou zábavu. Musíme pomoci hospodářskému vzestupu země. Konečně bez Ekonomické rady a bez Monroesovy banky!“

„Monroesova banka padla?“

„Zatím ne, ale padne, za to ti ručím! Připravujeme velký tah proti celé té sebrance; Monroes bude rád, když odejde se žebráckým uzlem! Mám svoje experty, ti mi pomohou!“

„No dobře. A co v tvém plánu mám dělat já?“

„Ty zatím nic. Ty se bav, užívej život a přátel se s našimi důstojníky. A snaž se zjistit, zda ještě existují další mladí lidé, kteří by měli zájem rozšiřovat přátelství. Je třeba získat přátele, bez nich budeme ztraceni! Ríšo, já spoléhám hlavně na tebe, protože jsi chytrý a můžeš hodně vykonat pro svou zemi!“

„Spoléháš se správně. Nemám jiné přání než prospět vlasti. Ovšem, k tomu potřebuji určité podmínky, například pro ty, kteří mi budou pomáhat. Zatím všichni žijí v bídě, z té těžko zemi pozvednou...“

„Doposud se ještě nerozběhla práce v orgánech civilní správy. Až budou uvedeny v život, určitě ti tam zajistím nějaké výhodné a dobře financované místo. Ale prozatím musíme žádat naše přátele ze spojenecké armády...“

„Rozumím. Takže pomoci mi nemůžeš.“

„Myslíš, že nemám vůbec žádnou moc? Samozřejmě ti dám veškeré plné moci, jakmile to bude možné. Prozatím si musíš nějak poradit sám. V budoucnosti založíme nějaké sdružení či politickou stranu, která nás bude podporovat!“

„S mojí pomocí můžeš samozřejmě vždy počítat!“

„Jsem rád, že se konečně najde nějaký mladý člověk, který nám chce pomoci! Je to zlé, Richarde, ale máme prozatím pouze samé nepřátele. Jen málokdy se setkávám s tak přátelským přijetím jako u tebe!“

„Inu, nic se neprosazuje lehko, Monty. Ale uvidíš, že se všechno obrátí k dobrému. To ti můžu přímo zaručit!“

„Děkuju, Richarde, děkuju! Ale ještě něco: doporučuji ti nepřátelit se s lidmi typu plukovníka Connyho; dozvěděl jsem se z dobře informovaných pramenů, že budou brzy vyměněni. Generál Coxon... slyšel jsi o něm? Chce vyměnit staré důstojníky, kteří se znemožnili ve službách generála Exetera, za mladší a perspektivnější. Doporučoval bych ti zajímat se hlavně o mladé, zakrátko obsadí vyšší posty a mohli by ti být užiteční!“

„Mluvíš mi z duše, Monty. Ostatně, jsou to příjemní chlapci a je s nimi docela legrace. Já už se nějak zařídím...“

„To je vše, co jsem prozatím chtěl.“ Monty podal Richardovi ruku a vstal, „Doufám, že společně vybudujeme nový, pokrokový a spokojený Armin!“

„Taky doufám.“ řekl Ríša a ruku mu stiskl.

Zbývala ta nejdůležitější rozmluva, kterou musel absolvovat. Učinil to hned následujícího dne; během procházky po městě vklouzl do arcibiskupského paláce a vydal se navštívit otce. Tomáš už neměl temno ve své komnatě; naopak tam bylo plno světla, otevřená okna a kardinál vypadal spokojeně.

„Richarde!“ objal syna, „Konečně ses vrátil... tedy, vypadáš nádherně! A jak vidím, potíže s novou státní mocí žádné nemáš!“

Ríša se usmál a sedl si na roh otcova stolu. „Starám se, tak nemám. Každý mi jde na ruku, dokonce sám předseda vlády mi přinesl propustky!“

„Draggon?“ Tomáš se podivil, ale nepohoršil.

„Měl jsem s ním zajímavý rozhovor. Pokoušel se mne přesvědčit, abych mu pomohl budovat nový Armin.“

„Pochopitelně jsi přijal.“

„Samozřejmě! Zdá se, že je ochoten mi důvěřovat, ačkoliv nechápu proč. Člověk jako on by měl být opatrnější; s jeho zkušenostmi by měl vědět, že není třeba se bát nepřátel, nýbrž bývalých kamarádů. Dost mě podceňuje.“

„Radil bych ti být opatrný, Richarde. Draggon není hlupák, ale rád se tak staví. Určitě tě taky pozoruje a je připraven tě vyhodit ze sedla, ani nebudeš vědět jak!“

„To vím; taky hned nevyjedu na kolbiště. Ty jako starý lišák jistě víš, že když se jde na slepice, nelze to dělat s muzikou. Počkáme, uvidíme...“

„Správně. Draggon má zatím podporu všech, dokonce i my mu fandíme, dokud neudělá všechnu špinavou práci. Nechtěl bych, aby nějaká ničemnost ulpěla na tobě. V očích národa by ti to neposloužilo.“

„Jak se zdá, naši partneři ze zahraničí jsou dost prostomyslní a nebude těžké s nimi vyjít. Zkusím jim nabídnout trochu zábavy; seženu pár prodejných holek a udělám oslavy, na jaké v životě nezapomenou! Něco na způsob: Jak si malý Pepíček představuje císařské orgie. Pokud se stane něco opravdu zábavného, přijdu ti o tom vyprávět. Tu hodím udičku, tam udičku; uvidíme, kdo zabere a kdo se chytí!“

„Hlavně dávej pozor. Nemáš zkušenosti s armádou; důstojníci mají zvláštní způsob uvažování. Nebudeš ani vědět a najednou se všecko otočí, na nikoho se nemůžeš spoléhat. Dnešní kamarádi tě zítra zradí, ani nemrknou!“

„To dokážu taky. Nepůjdu na ně přímo, nýbrž oklikou. Budu jejich se vším všudy, od vzhledu až po slovník. Přitom je tady poučím, tam poučím, tomu pomůžu, tomu půjčím peníze. Něco zařídím, něco zatušuju. A budou moji!“

„Jako v Iron-city. Hlavně nespěchej; pomaloučku polehoučku. Nemysli si, že do roka a do dne ti tady bude všechno patřit.“

„To ne, samozřejmě. Draggon mi doufám zachová přízeň a vytáhne mě s sebou nahoru. Když budu tak rok jeho náměstkem, zaběhnu se do jeho praxe a pak... poslechni, hodilo by se uspořádat mu státní pohřeb s hudbou? Oblékl bych se do černého a nad rakví dojatě zaplakal...“

„Zbláznil ses? Lidi jako Draggon nezabíjíme, dokud jsou užiteční! Naopak, udržujeme je naživu a nenásilně vedeme, kam je zapotřebí.“

„Jako ty toho našeho... příbuzného? Myslím generála Coxona!“

„To je trochu jiný případ. Inteligentní, opatrný, extrémně čestný. Nebyl bych rád, kdyby se dozvěděl o metodách, které používáš. Stačilo, co mu při prvním setkání prozradil Christian.“

Richard se při zmínce o bratrovi zamračil, ale nic neřekl.

„Generál Coxon je stále ještě vysoký důstojník. Osobně dost rezervovaný. Pomůže rád, což ale neznamená, že by chtěl poškodit vlastní armádu. Je třeba zacházet s ním opatrně; je to hodný starý pán, ctí svoje slovo a váží si těch, kdo za to stojí. Upozorňuji tě, Ríšo: nepřeji si, aby se mu stalo cokoliv zlého. Od tebe ani od tvých... spojenců.“

„Když to říkáš takhle, pak stojí za to, aby žil. Udělám, co budeš chtít. Jak jsi s ním daleko?“

„Chodí si ke mně odpočinout od svých starostí, má jich chudák dost. Nikdy nemluvíme o politice, do ničeho nezasahuji; pouze spolu hrajeme. Je vášnivý šachista; teď pro jistotu studuji arabskou učebnici šachu, abych stačil.“

„Oh! Já myslel, že je to Bible!“

„Bibli nemusím studovat, znám ji zpaměti. Wilmar si potrpí na klid, příjemné a inteligentní společníky, šachy, trochu kvalitního vína. Nenávidí pitomce, patolízaly, úplatkáře a svoje štábní důstojníky.“

„To je známka dobrého vkusu.“

„Taky se mu líbí Charry. Mluvil s ním třikrát a vždycky se krásně shodli. Samozřejmě Charry ví, že je to můj přítel. Wilmar soudí, že válka s císařem byl velký omyl a má zájem omyly napravit, ale v každém případě v kooperaci s velením. To znamená: když nedostane rozkaz, napravovat se nic nebude, to je ti snad jasné...“

„Takový muž si zasluhuje naši úctu.“

Pozvolna se dostávali k jádru věci; k tomu nejdůležitějšímu, kvůli čemu Richard přišel. Tomáš to částečně vnímal, ale chtěl mu dát možnost urovnat si myšlenky a vyjádřit je ve slovech. K čemuž se schylovalo.

Ale stejně promluvil první Tomáš: „Co o něm soudí tvoje Dáma?“

Richard se zprudka nadechl a opět vydechl. „Hezké označení.“

„Nezaručuje, že se o našem rozhovoru nedozví, ale...“

„Moje Dáma. Ano. Odmítla jít se mnou.“

„Proč?“

„Neřekla. Jsou dvě možnosti. Nechce – nebo nesmí.“

„Druhá verze je nepravděpodobná.“

„Naopak. Dokud se na Ostrově nevylodili nepřátelé, nechodila sem.“

„Má tady snad nějaké svoje chrámy?“

„Chrámy zasvěcené démonům nejsou totéž, co chrámy bohů. Dá se říct, že je věřící uctívají... přinášejí jim oběti proto, aby je udrželi dost daleko od sebe. Chrámy je mají odpuzovat, ne lákat.“

„To ti řekla?“

„Nezapomínej, že jsem s ní dlouho žil. Ty víš, jaké jsou démonky; nikdy nic neříkají jasně. Předstírají a lžou; a přitom dokážou být roztomilé. Jejich nebezpečnost není v tom, že by byly zlé; na nás. Snaží se prosadit, ovládat nás... ta moje tím víc.“

„Jak to vlastně mezi vámi dopadlo?“

„Jako obvykle, nerozhodně. Z mého hlediska jsme se rozešli jako přátelé.“

„Přesto odmítla jít s tebou sem.“

Richard vzdychl. „Za tebou taky chodí jeden...“

„Od konce války se neobjevil.“

„Kdy naposledy?“

„Nevím přesně. Nejspíš pochopil, že nemá šanci.“

„Stejně mě překvapuje, že se odvážil přijít za tebou.“

„Co konkrétně tě překvapuje? Pochybuješ o jejich drzosti?“

„Vedou se řeči, že nesmějí vstoupit na posvátné místo.“

„Především, On není žádný tuctový démonek. Za druhé, přicházel obvykle kostýmovaný jako Templář. Dokonce vysoký důstojník. A odešel, když jsem ho důrazně zahnal. Nejspíš smí vstoupit, ale nesmí se zdržet.“

„Pokud je to stejné... jestli se moje Dáma domnívá, že sem nesmí vstoupit bez dovolení, pak to znamená, že ochrana města pořád existuje.“

„Mění se tím něco?“

Richard začal přecházet po místnosti a usilovně přemýšlel.

„Chtěl jsem tady dělat něco podobného jako v Ironu. Zřídit středisko, kde by se uvolnili a přestali si dávat pozor. Využívat informací, které se dozvím, případně obětovat ty, které už nepotřebujeme. Počítal jsem s Dámou, že mi pomůže. Vidíš to jako nesprávný záměr?“

„Co třeba udělat přesně to, co jsi slíbil tomu mládenci? Zopakuj to!“

„Zajistit zábavu a získat je pro nás? Změnit jejich myšlení?“

„V tom by ti asi moc užitečná nebyla!“

„Ona byla radši, když morální úroveň nepřátel klesala. To, co navrhuješ ty, bude velice obtížné!“

„Nepochybuji. Bude to náročnější Hra, než bys čekal. Vyhraješ ji?“

„Otče, já...“

„Zkus to. Slyšel jsem nějaké řeči, že chtějí zřídit pomocné policejní či vojenské sbory; nějaké ochránce veřejného pořádku. Třeba by nebylo marné, kdyby ses k nim dal. Jsi schopný bojovník...“

„Tam půjde dost o hubu.“

„Jistě.“

„Taky o duši. Co na to řekneš?“

„Další sporná situace. Nakolik už jsi svou duši ohrozil kontaktem s Ní.“

Richard přimhouřil oči. Několikrát vydechl a nadechl.

„Každý čin do minusu znamená ohrožení. Každé zabití nepřítele. Každý sex se ženou nižší kasty. Každý špinavý kšeft. Tati, já jsem toho udělal tolik, že mám karmu zamatlanou na sto životů dopředu.“

„Jenže ona má právo karmu měnit.“

„K horšímu, jak známo. Taky to dělá.“

Tomáš se zamyslel. „Sledoval jsem tvoji práci v Ironu. Záslužné.“

„Ale...?“

„Tvůj podnik fungoval především pro vyšší vrstvy obyvatelstva. Důstojníky a průmyslníky, kteří měli na to, aby si zaplatili. Nikdo se nestaral o běžné vojáky. Jako by oni nepotřebovali péči.“

„Drahý otče, nejsem dobročinný ústav. Můj podnik musel vydělávat.“

„Chápu. Kdo se bude starat o vojáky?“

Richard se mračil – a mlčel.

„V mnoha místech budou zřízeny posádky. V nich velké množství mužů v plné síle, kteří se budou chtít rozptýlit. Jejich morální úroveň je nízká, peněz moc nemají, takže se budou bavit jak umějí. Přepadáváním, znásilňováním, loupežemi, drogami...“

„Co já s tím? Mám se snad stát pasákem a starat se o bordely?“

„To stejně děláš, hochu; akorát že tvoje děvky jsou drahé. Do země se nahrne velká spousta mužů; žen bude málo a budou pod ochranou. Určité množství kurev mezi nimi bude určitě taky, ale rovněž nízké úrovně. Samozřejmě budou z různých etnik; přidruží se rasová nesnášenlivost...“

„Jistě máš pravdu, tati. Ale co je mi po tom?“

Tomáš chvíli mlčel. Netvářil se nijak zle; ale dal mu možnost to promyslet.

„Co by na to řekla tvoje Dáma?“

„Její obor není pouliční prostituce. Naopak; má zájem podněcovat u lidí nesváry, spory a boje. Děvky, pasáci a jejich zákazníci se můžou mezi sebou klidně pozabíjet, když chtějí. Patří jim to.“

„Má zájem trestat zločiny a chránit nevinné?“

„Podle jejího názoru neexistuje nikdo nevinný.“

„Chápu. Proto asi dělá to, co dělá.“

„Její zájem není zavádět spravedlnost do lidské společnosti. Naopak, asi by jí nevadilo lidskou společnost vyhladit co nejkrutějším způsobem. Často si přála, aby si zločinci odpykali svoje činy takovým způsobem, aby se tím poučili; nicméně se nedomnívá, že by se polepšili.“

„Nebylo soužití s takovou Dámou dost psychicky náročné?“

„No... mě měla ráda. Byl jsem jí ku prospěchu.“

„Co dělala s těmi, které ráda neměla?“

„Způsobila jim smrt.“

„Jakým způsobem?“

„No... setkal jsem se tu s nějakým plukovníkem Connym. Nepříjemný chlap; kdysi jsme se potkali, já ho vyslýchal a jemu se to nelíbilo. Chvíli jsem uvažoval, jestli ho nemám odstranit. Třeba mu způsobit srdeční infarkt nebo mozkovou mrtvici. Se zpožděním, samozřejmě; chytilo by ho to v noci, mnoho hodin po našem setkání. A je to starší člověk...“

Tomáš zůstal klidný, nedal na sobě znát nějaký názor.

„Neříkej, tati, že to neumíš!“

„Vím, jak se to dělá. Kdysi jsem to praktikoval. Když bylo třeba a když jsem si byl jist, že si to zaslouží.“

„Jaký je rozdíl mezi tvou spravedlností a názorem mé Dámy? V množství?“

„Není velký, souhlasím. Ale já jsem se snažil nezabíjet zbytečně. Muselo se stát něco skutečně zásadního, abych...“

„Byl jsi trestající rukou Boží, otče?“

„Myslel jsem si to.“

„Co si o tom myslíš teď?“

„Domnívám se... v některých případech jsem byl v právu. V jiných možná ne. Bohužel pouze Bůh ví, které to byly. Dopustil jsem se mnoha hříchů, můj synu. Lituji jich; ale nevím přesně, co bych udělal, kdybych se znovu dostal do téže situace.“

„Stal jsi se mocným mužem.“

„Brzy se stanu mrtvým mužem. Předstoupím před vyšší spravedlnost, než je ta moje. Vševědoucí spravedlnost. A všemohoucí.“

„Chceš mi tím snad něco naznačit?“

„Chci ti to říct naplno. Jdeš do boje, drahý synu. Máš určitý cíl a chceš zvítězit, jakýmikoliv prostředky. Znám to velmi dobře, také jsem bojoval a také chtěl radši zvítězit než být poražen. Ne vždy jsem přemýšlel o tom, že jednou budeme stát před soudem. Já, ty – i tvoje Dáma.“

„Ona plní své povinnosti!“

„Já také. Nikdy jsem neudělal nic jiného, než co mi velela povinnost. Měl jsem povinnosti k různým státům, panovníkům, nadřízeným v řádu. Taky vůči Bohu. Neříkám, že jsem vinen – neříkám, že jsem nevinen. Prostě nevím. Vím jen to, že jsem se snažil, jak jsem uměl.“

„Takže mě nechceš odradit?“

„Synu! Udělat něco je hřích; ale neudělat to je také hřích! Přikázání nám říkají: nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš. Ale někdy je třeba někoho zabít a něco vzít, aniž bys přemýšlel, komu to patří. A občas nás tělo donutí požádat ženu bližního svého. Někdy pocítíš i lásku. Těch deset přikázání sice hovoří jasně, ale neřeknou nám, jak se zachovat právě v této chvíli. Musíš se rozhodnout sám.“

„Není to trochu depresivní pomyšlení?“

„Je to důvod, proč si do mé blízkosti troufá Nepřítel. On ví, že nejsem bez viny. On ví, že dříve či později budeme stát proti sobě. A není jisté, co se stane potom.“

„No dobře, otče. Stejně jako ty jdu do boje. Jednou budu starý, pak budu uvažovat o soudu a své zodpovědnosti. Teď budu bojovat. Jestli chceš, můžeš se za mne modlit. Budu ti vděčen.“

„Jako bych viděl sám sebe před lety. No, přeju ti štěstí. Kdybys někdy měl pocit, že se potřebuješ poradit, svěřit, vyzpovídat...“

„Vím, kde tě najít.“

Objali se. V té chvíli si Richard uvědomil, že už je vyšší než otec. A má mnohem víc síly. Poprvé v životě mu bylo Tomáše líto.

Pak odešel.

Tomáš nějakou dobu zíral do knížky o šachu, ale nevnímal.

Sňal z hrdla kříž velmistra a roztočil jej.

„Chci mluvit s Dámou, jejíž jméno je Kálí, ale též Párvatí, Durgá, Dévi, Bhávani, Katjájáni, Kámakjá, Kámakší, Chinnamasta, Chandi, dokonce Kamaski, Ta která hltá duše. Dovolím ti vstoupit a hovořit se mnou!“

Ale nikdo mu neodpověděl.

Errata:

30.05.2021 11:41