Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zorganizování orgií vypadá z pohledu běžného člověka jako velmi příjemná a jednoduchá práce; nicméně Richard musel vyvinout značné úsilí, aby dílo bylo korunováno úspěchem. Jeho přítele Bonnarda pak stálo hodně všelijakých propustek a jiných povolení pro lidi, jejichž totožnost a význam mu nebyly jasné. Chvílemi dokonce začal váhat, zda si to může dovolit; ale naštěstí tendence Draggonovy vlády byla uvolnit dohled nad všemi, kdo jsou alespoň vnějškově ochotni vládu podporovat. A to Richardovi přátelé byli; rozhodně neměli zájem být teroristy či nepřáteli.

Věci se pohnuly, když se seznámil s jistou dívkou. Z dřívějška ji neznal, ona jeho samozřejmě ano; prince z Baarfeltu znal kdekdo. Prošla v životě různými činnostmi, kromě jiného byla půl roku na Atanoru jako tanečnice, laborantka, snad dokonce čarodějka; v žádné funkci moc neoslnila, takže při první příležitosti vypadla a vdala se. Během války manžel zahynul; teď žila v bídě a pokoušela se nějak uživit dvě malé děti. Není divu, že byla ochotna přijmout cokoliv.

„Teda, já nevím,“ vzdychala, když jí vysvětlil, co od ní chce, „Jistě, znám pár holek, co vypadají jakž takž dobře a mohly by vystupovat v nějaké revue; ale víš, jak se holky koukají na tyhle cizí důstojníky. Raději zemřít, než lehnout kdejakýmu buranovi...“

„Chápu,“ usmál se Richard, „Je vznešené a slavné zemřít mečem, nebo třeba nepřátelskou kulkou. Ale zemřít hladem?“

„Teda, já se do přední linie nehrnula, to chápeš. Jenže některý opravdu zabíjely; a teď mají dělat kurvy vítězům?“

„Třeba v tom není takový rozdíl...“ přimhouřil Richard jedno oko.

„Počkej... jak to myslíš?“

„Kdyby ty holky byly chytré... když se důstojníci napijí, dostanou náladu žvanit. To už jsem vypozoroval. Holky by mohly šikovně přivést řeč na věci, které nás zajímají. Chlapi určitě nepojmou podezření; pořád jim nedochází, že kočka na mazlení má taky drápy...“

„Zajímavý názor. Možná se mi povede pár holek sehnat; jenže nebudou to Atanorský tanečnice, natož wézetky. Spíš vyhladovělý holky z fabriky!“

„Třeba i šestákový děvky; ti pitomci nepoznají, jestli mluví s princeznou nebo s prostitutkou. Kromě toho jim poskytnu výcvik a školení.“

„Inu, chleba je chleba. Jak se postavím na nohy, nechám toho, to si pamatuj! Mám děti a nerada bych, aby si o mně jednou myslely...“

Richard neřekl nic. Nicméně věděl, že děti jdou daleko tvárnější, než si leckdo myslí; velmi rychle chápou a dokážou se přizpůsobit.

Nejdřív ze všeho si kamarádku otestoval. Včetně Propojení. V sexu byla docela zdatná, nic jiného však nezvládala. Uměla se tvářit, to ano. Hezká byla dost; měla i nějaké tetování po těle, leč zdaleka ne tak parádní jako čarodějky. A hlavně: byla tím čím byla, ničím jiným. Čarodějky dokázaly vypadat, jak chtěly; v případě potřeby vytvořily iluzi a vyzdobily se, aby byly krásné až k zešílení. Když je tvorba iluzí přestala bavit, zafixovaly změny nebo provedly rovnou transformaci; jenže to neuměl ani Ríša. A v případě potřeby se WZ stala nenápadnou, téměř neviditelnou.

Richard především změnil dívce identitu. Vymyslel jí jméno Arianne podle legendární krásné čarodějky z jednoho blízkého světa. Přál si, aby měla nádhernou zlatou hřívu; jelikož její vlasy byly krátké a nevýrazné, hlavu oholil a přesvědčil se, že na ní má taky tetování. Pořídil jí paruku; až po mnohých prosbách a za odměnu ji sundá a dovolí hostům, aby si hlavu prohlédli. Taky jí oholil celé tělo; nevypadala zrovna nádherně, ale určitě exoticky. Pořídil jí několik výstředních kostýmů na večer a elegantní oblek na den; šperky byly většinou falešné, ale vypadaly parádně. Slíbil časem i auto, což ji vyděsilo, neboť neuměla řídit.

Při první příležitosti ji předhodil Bonnardovi; ten byl pravou čarodějkou okouzlen a šílel nadšením. Že nic neuměla, nepoznal a vlastně ani nebyl na nic zvědav; docela stačily její vzpomínky z Atanoru. Okamžitě ji předváděl kamarádům, ale odmítal půjčit, čímž vzbudil jejich závist.

Arianne malou chvíli doufala, že se jí podaří vetřít se Richardovi; to ji rychle přešlo, Ríša byl ochoten se s ní tu a tam pomilovat, ale ani ve snu ji nechtěl napořád. Takže pochopila, že její nadějí je konto v Monroesově bance, na něž začala okamžitě ukládat veškeré přebytečné peníze. Bonnard měl peněz spoustu, nebyl lakomý a byl přístupný podnikatelským aktivitám; vzájemné spolupráci nestálo nic v cestě.

Richard zatím hledal vhodné místo, kde by se něco dalo provádět. Vyhlédl si palác vévodů d'Escambrray; patřil vévodkyni vdově Marii, ta však koncem války zmizela a nebyla k nalezení. Žádní jiní majitelé se neobjevili; Ríša však neměl zájem palác vlastnit, pouze používat. Vojáci jej pochopitelně vyrabovali, ale nenašli zdaleka tolik pokladů, jak očekávali; vlastně to byl velký, částečně rozestavěný dům bez zařízení. Došli k názoru, že řeči o pokladech byly kecy jako všechno v Arminu; zařídili tam technické provozy a stěžovali si, že se k tomu moc nehodí. Jako zábavný klub se palác Estragonů hodil podstatně víc; pomocí přesvědčování a úplatků se podařilo dostat většinu pomocných provozů pryč a zbývající využít. (Je to divné? Po bouřlivých večírcích bylo třeba podnapilé důstojníky rozvézt domů a nic se k tomu nehodí líp, než vojenská auta. Dokud nezačaly fungovat taxíky. Což byly mnohdy tytéž vozy, převedené do soukromého sektoru.)

Richard s potěšením zjistil, jak chápavá a ochotná je většina příslušníků armády, jakmile začne hovořit o penězích. Za císařství bylo téměř nemožné sehnat lidi na práci; jistě, hlásil se leckdo, ale sotva ho to přestalo bavit, nechal všeho a dal se na něco jiného, bez ohledu na platové podmínky. Spousta vojáků byla ochotná nechat služby v armádě a dělat barmany, šoféry, prodavače a podobně; velká spousta byla hudebníků a zpěváků, zvláště černé pleti. Nebylo třeba je nijak přesvědčovat, pouze nabídnout dobrý plat. Eventuálně možnost vydělávat ve vlastní režii. Což Richard ochotně toleroval; jemu zůstávalo za nehty nejvíc.

Arianne uměla tančit a zpívat, od přírody. Richard jí vysvětlil, co je to striptýz a že jeho podstatou není svléknout co nejrychleji všechno, jako když se jde koupat. Pochopila rychle; pak musela totéž naučit ostatní dívky a dohlížet, aby při tom vypadaly svůdně. Dále: pochopit, že skutečná dáma nemá být dostupná na první požádání, natož aby si sama řekla. Za císařství byly ženy zvyklé říkat, co si myslí; když měly chuť, milovaly se okamžitě, a když chuť neměly, nikdo je nedonutil. Nechat se ukecávat, předstírat a laškovat? Dokonce nechat se zviklat penězi? Převratná novinka!

Před válkou byla činnost prostitutky romantickou představou, zejména pro dospívající dívky. Myšlenka, že by jim za sex někdo platil, je fascinovala. Teď byly nuceny nechat si platit, ale ne pro zábavu, nýbrž aby se uživily; a nebyla to zas taková romantika, jak čekaly. Naopak zjistily, že hosty do extáze uvádějí zcela běžné věci, třeba schopnost bojovat rukama či běžnými zbraněmi. Co je na tom zvláštního? Když bylo dítě, lhostejno zda chlapec či děvče, přijato do studijní skupiny, dostalo bojovou tyč a při rozcvičce se učilo kryty a útoky. Komu to šlo dobře, dostal cvičný meč a nakonec třeba skutečnou zbraň; většina ale bojovala průměrně, to jest tak, že se ubránila třem až pěti běžným soupeřům. Holky se učily házet šipky, kluci dávali spíš přednost silovým disciplínám. Běžně cvičili se šelmami, což je přinutilo reagovat rychle a ostražitě i na nečekané útoky. A naprosto nikdy se nedat strhnout k impulzívnímu, neuváženému jednání.

Ve známost přišly nové pojmy: sadismus a masochismus. Součástí bojového výcviku bylo přemáhání bolesti; hodně mladých se čas od času nechávalo zbičovat, někteří aby dokázali sebeovládání, jiným se to líbilo. Mladí důstojníci byli fascinováni; kostýmy z kůže a kovu a biče nelítostných bojovnic v nich vyvolávaly nejvyšší extázi. Ti první doporučovali sado-maso dominy dalším; a dámy se rychle stávaly proslulými.

Princezny se zdobily tetováním a zvláštními účesy. Mezi vojáky se o tom vyprávěly legendy; teď měli možnost vidět to na vlastní oči. Zvlášť tetování na hlavě obdivovali; když dívka stáhla z hlavy paruku a oni spatřili barevné obrazce, dostávali okamžitě erekci. Holky se tomu jen smály; ale proč nevyhovět, když se to mužům líbí? Richard někde sehnal Číňana, který uměl tetovat, a ten na požádání děvčata vylepšil. Pak si otevřel tetovací salón, který muži navštěvovali přes den; zakrátko měl každý nějaké tetování a byli na ně nezřízeně pyšní.

Arianne se vypracovala na čarodějku vysokých kvalit. Názvy božstev si od dřívějška pamatovala, jaký symbol patřil ke kterému, našla v katalogu. Více než sexem se zabývala poradenstvím; lidé za ní chodili se svými problémy, svěřovali se jí a ona jim řekla, který z Ochránců by mohl pomoci, jak ho uctívat a jakými symboly vyzdobit sebe i svůj domácí oltář. Samozřejmě za konzultaci brala peníze; napřed symbolickou odměnu, později pevnou taxu, kterou předem sdělila úslužná sekretářka v předpokoji. Neslušelo se, aby se vznešená WZ zajímala o peníze; na to měla lidi. A ovšem, spala pouze s tím, s kým chtěla; sex s ní byl léčebnou procedurou, kterou bylo zapotřebí pořádně zaplatit. Nebo s ní být kamarád.

Jako Bonnard. Major Bonnard; osvědčil se tak, že byl rychle povýšen a měl řadu funkcí, které většinou nevykonával. Nikdo nevěděl, co vlastně dělá; pouze vydával rozkazy podřízeným a namátkově kontroloval, jak je plní. Šly o něm zvěsti, že se sám stal čarodějem, zvláště expertem na černou magii; vždy je rozhořčeně vyvracel, čímž je potvrdil. Dokázal zajistit cokoliv, silně zbohatl a koupil si šlechtický palác. Další zvěsti tvrdily, že dávno byl Templářem, a jeho francouzští předkové patřili do řádu dědičně.

Palác Estragonů se změnil na Palais de Saint-Arianne. Ne že by se Ariana stala přímo svatou, ale objevila někde vznešenou ochránkyni téhož jména, okřídlenou krasavici s blond vlasy a nádherným tělem, zvláště výrazným poprsím. K té andělské bytosti patřil démonický milenec jménem Havran, mistr černé magie a všeobecně nebezpečný černokněžník; obdivovaly ho hlavně ženy. Tuto dvojici měla Arianne vymalovánu na obrazech ve své svatyni a uctívala je; způsob uctívání měnila dle potřeby a podle toho, kolik byl ochoten zaplatit sponzor (kvůli němuž to dělala). Obřad se většinou podařil, cíle bylo dosaženo; a spokojený zákazník doporučil velekněžku dalším.

Byl to švindl? No, víte... okolo Arianne se během času soustředila řada mágů a čarodějek, kteří její postupy buď schvalovali, nebo naopak ostře odmítali, ale tak, že nenapadali přímo fakt magického působení, pouze některé aspekty; čímž v mysli platícího zákazníka vytvářeli ještě větší zmatek. Jak se sluší a patří, Arianne je podporovala; když se někdy něco nepodaří, není špatné mít někoho, kdo dokáže objasnit, proč se věci nepovedly. Na tomtéž principu funguje většina vědeckých ústavů; páni profesoři se mezi sebou neustále hádají o věcech, kterým nikdo z laiků nerozumí, ale vůči veřejnosti stojí v jednotné frontě.

A nejvyšším Mistrem byl samozřejmě Richard; vyskytoval se málokdy a přimět ho, aby se zabýval nějakým problémem, znamenalo mnoho proseb a úplatků. Ale občas se to podařilo; a již sám fakt, že se Mistr nějakou věcí osobně zabývá, často přispěl k jejímu zlepšení.

Existovala pouze jediná osoba, které se to nelíbilo: Eva-Marie. Zprávy se k ní dostávaly se zpožděním a ve zkreslené podobě, nicméně nemohla nevidět, že se její syn stal majitelem bordelu a podnikatelem ve velmi podezřelých oblastech. Takže jej zahrnula přívalem výčitek.

„Ale maminko,“ uklidňoval ji přívětivě, „Připravuji pouze malé večírky pro své přátele důstojníky! Co je na tom zvláštního?“

„Já jsem slyšela všelijaké ohavné zvěsti! Že se tam opíjíte, dokonce snad kouříte nějaké omamné svinstvo! Že se tam muži koupou v bazénu s obnaženými ženštinami a nechávají se od nich vyholit na... ani to nechci vyslovit!“

„Ale maminko! Samozřejmě, že se hosté mohou vykoupat, když se necítí dost čistí! Od toho konečně v přízemí lázně jsou. A obsluhují v nich ženy, to je snad normální, ne? Je tam holič a kadeřník, to je taky pravda. A co?“

„Já to slyšela jinak! Říkají o tobě, že jsi nemravný a zpustlý!“

„Drahá máti, v tomto domě si člověk na určitý zvláštní mravní standard dost rychle zvykne. Tvoji hosté nejsou vždy počestní lidé!“

„No dovol! Jak si můžeš dovolit tohle vyslovit?“

„Protože je znám. Protože většina z nich navštěvuje také moje slavnosti. Dokonce možná častěji, než já sám...“

Eva se otřásla hrůzou a odporem. „Já tě nepoznávám, Richarde! Vždycky jsi byl tak poslušný, tak rozumný a uvážlivý; a najednou děláš přesně to, za co odsuzujeme představitele císařství! Vždyť námi budou opovrhovat všichni slušní a mravní lidé!“

„Drahá máti, poslední slušní lidé padli před Kingtownem v poslední bitvě! Zůstali jen darebáci, podvodníci, smilníci a zrádci! Svět už není růžová zahrada, jak si ho představuješ ty; my musíme dělat to, co se od nás žádá, jinak padneme, chápeš? Buď tak hodná a nech laskavě uvažovat mne! Ty třeba můžeš chodit a stěžovat si, jak jsem neposlušný a zhýralý!“

„Mluvíš jako tvůj otec!“ rozječela se, „Už i ty mne považuješ za hloupou? Mne, která jsem vždy chtěla jen tvoje dobro? Mne, která bych za tvé štěstí dala i život?“

„Maminko,“ objal ji a líbal, „Pamatuj si, tobě nikdy neublížím a nikdy tě neopustím; i kdybych měl lézt bahnem po břiše, nedopustím, abys někdy trpěla nedostatkem. Ale kvůli tomu musím občas dělat věci, které nejsou docela správné; a s tím se musíš smířit. Moje postavení je obtížné; prosím tě, nedělej mi to ještě těžší!“

Eva-Marie utekla do svého pokoje a tam dostala hysterický záchvat. Avšak měla dost rozumu, aby už nikdy počínání svého syna nekritizovala.

Možná je zajímavé vědět, zda Richardovo počínání vadilo též někomu jinému. To je rozporuplné; nemělo komu vadit. Starousedlíci neměli pochyb, že cizí důstojníci jsou všichni blázni, zvlášť když se napijí. Čas od času prováděli po městě výtržnosti; třeba jedna opilá a zfetovaná parta se cestou z Paláce rozkoší napřed vykoupala ve fontáně na náměstí, pak dostala hlad. Vloupali se do stánku pouličního prodavače vietnamských specialit a hledali něco k snědku; našli chutné kořeněné nudle a pokoušeli se je ohřát, avšak nepřišli na to, jak to udělat. Hluk probudil majitele, který seběhl dolů, pokoušel se je zadržet a přivolat pomoc; zbili ho a přivázali k ledničce. Pak před jeho očima znásilnili manželku, která mu neprozřetelně přišla na pomoc; hájili se názorem, že všechny ženy jsou stejné kurvy. Nakonec na ně přišla pořádková hlídka, po krátkém boji je přemohla a odvedla do vězení.

Případ samozřejmě skončil před soudem. Někteří doufali, že to bude zároveň konec Richardova podnikání, ale mýlili se. Nejen že nebyl při té akci, on toho večera vůbec nebyl v podniku, možná ani ve městě; kdo ví, kde byl. Ti mládenci sice v Paláci toho večera byli, ale brzy odešli jinam, kde se teprve pořádně nalili; nejspíš za to nemohla ani Arianne. Pachatelé byli jednoznačně usvědčeni a kázeňsky potrestáni.

Avšak rozvinula se diskuse ohledně morálního profilu Richarda Baarfelta. S pozoruhodnými výsledky: zjistilo se, že se nezaplétá do žádných přečinů, ale dokonce ani do ničeho morálně pochybného. Nekouřil, nepožíval drogy, pil jen velice málo a nikdy ho nikdo neviděl opilého. Neměl stálou milenku; příležitostně strávil noc s nějakou ženou, ale obvykle pouze jednou, což se považuje za projev zdvořilosti. A žádná si nestěžovala.

Jak se Richard skutečně choval? Nenápadně. Samozřejmě, byl při významných státních i soukromých oslavách, většinou na tribuně, potřásal si rukama s politiky i představiteli armády a pronášel vhodné proslovy. Ale v soukromí se choval umírněně a ctnostně, rád podporoval humanitární akce a dával dost peněz na dobročinné účely. Například založil loterii, z jejíhož výnosu se konečně začala stavět všeobecná nemocnice. A vůbec není pravda, že se na té loterii taky pořádně napakoval.

Zajímá vás, kde Richard byl té noci? Inu, na vesnici nakupovat. Občas tam zajížděl a kromě vína a alkoholu nakupoval i jiné zemědělské produkty, především maso. Už dávno neplatilo, že maso žerou jen zvířata; důstojníci se s potěšením cpali vepřovým, hovězím, skopovým a vším možným, dokonce jim přišli na talíř i klokani a pštrosi. Domorodci se podřídili.

Tentokrát se mu nepodařilo vyřídit obchody včas a byl nucen přenocovat ve skromném baráčku jednoho pěstitele drůbeže. Kromě něho tam byli přítomni: Algernon Monroes, Jackie Therlowe, Gyula Ártabogyi a Tommy MacLeod. Chatrč nenápadně střežili Černí střelci prince Lobe Ngwungy.

„Je třeba dohodnout se na dalším postupu,“ řekl Algernon, „Snad bych mohl začít zprávou o finanční a obchodní situaci říše.

Tedy, veškerý obchod a finance jsou zatím v rukách nepřítele. Armáda vydala bankovky s tzv. přetiskem, ten jsme samozřejmě napodobili a uvedli do oběhu. Ale teď se chystají vytisknout nové bankovky, asi k tomu použijí vlastní tiskárnu. Zatím jsme neviděli nejen ty bankovky, ale ani návrhy. Vzhledem k tomu, že naše tiskařské stroje byly demontovány a ukryty, bude zřejmě těžké vydat okamžitě vlastní verzi.“

„Takže jasně řečeno: jsme bez peněz.“ řekl Jackie.

„Ne tak docela. Prozatím máme stále k disposici zlato a zahraniční valuty, které jsme získali před válkou; v případě potřeby bychom za ně mohli něco nezbytného nakoupit. Ovšem doporučuji nespěchat a raději ponechat železné rezervy netknuty. Hodnota arminských dolarů neustále klesá a dneska už činí sotva dvě třetiny předválečné hodnoty. Může dojít k tomu, že bude mít polovinu i méně, zbytečným vydáváním zlata bychom zkrachovali.“

„Jenže zlata se nenajíme. Musíme být z něčeho živí!“

„Budeme muset zajistit získání dostatečného množství přetisknutých peněz legální cestou. To znamená, že naši lidé musí pracovat pro nepřítele.“

„To stejně dělají. Ale moc nám to nepomáhá.“

„Budeme muset ukončit finančně náročnější aktivity.“

Richard natáhl nohy pod stolem.

„Ne že by mi do toho něco bylo, ale nač vlastně potřebujete tolik peněz? Nemáte pocit, že udržování našich duplicitních orgánů je dost zbytečné?“

Pohlédli na něho. Neměli ho rádi, ale potřebovali ho.

„Navrhuješ snad rozpustit naši vládu?“

„Nemám nic proti tomu, aby existovala stínová vláda. Ale nedoporučuji, aby vyvíjela jakoukoliv činnost; rozhodně ne dřív, než se Draggonova vláda oslabí natolik, aby boj proti ní měl nějaký efekt.“

„Co teda má efekt? Pořádat ožrávačky pro zloděje a vrahy?“

„Informace jsou nám k užitku, ne?“

Algie zaklepal na stůl. „Připomínám: všechny továrny a větší dílny jsou v rukou skupiny Monty Draggona, to jest průmyslníků. S těmi se jednat nedá, ani s tvou pomocí. Tvůj vliv není zatím dostatečný a přátelství velení armády k tobě není zas tak veliké!“

Richard se zamračil. Měli pravdu.

„Ať to bereme jak chceme, jsme na mizině.“ uzavřel Jackie.

„Což ale neznamená, že se s tím musíme smířit!“ vybuchl Gyula Ártabogyi, „Musíme najít řešení, především pro občany, kteří nám věří!“

„Tou důvěrou bych si nebyl tak jist,“ řekl Jackie, „S prázdným žaludkem se těžko věří na dobré úmysly druhých. Musíme pro ně nalézt přijatelnou alternativu, třeba těžkou, ale rozumnou...“

„Nesmysly.“ řekl Richard.

„Prosím?“ obrátil se k němu Gyula.

„Pánové, přestaňte se zabývat císařskou politikou. To nemá žádný smysl; hlavně nemáme s kým pracovat. Těch pár jednotlivců není žádná síla; zvlášť v situaci, kdy se do země začnou hrnout přistěhovalci.“

„A jé! Richard zase ví něco, co my ne!“

„Jako obvykle. Draggonova vláda se rozhodla podporovat přistěhovalectví. Vznikají agentury, které porůznu ve světě agitují pro přesídlení do Arminu; slibují všechno možné, dobré zaměstnání, půdu pro zemědělce, dokonce náborové příspěvky. To veřejně. Tajně roznášejí drby o pokladech, které všude jsou ukryté a ke kterým se přistěhovalci snadno dostanou.“

„To je přece blbost!“

„Takové je taky oficiální stanovisko. Vláda existenci zlata, drahokamů, vzácných památek a tak samozřejmě popírá; ale přesídlovací agenti...“

„Takže můžeme očekávat masivní příliv obyvatelstva!“

„Je to ještě horší. Jak to vidím já: modelový přistěhovalec je pracovitý, poctivý občan, pilný dělník, zemědělec či řemeslník. Ve skutečnosti jsou to spíš lidi, kteří už nemůžou vydržet tam, kde jsou.“

„Zločinci?“

„Neřekl bych, že těžcí kriminálníci. Ale samozřejmě jim nevadí osvojit si něco, co nemá pána nebo není znám. Potíže s nimi budou zcela určitě.“

„Máš nějaký chytrý návrh?“

„Budeme muset počkat, až to proběhne. Rozhodně nedoporučuji přepadat lodě s vystěhovalci v mezinárodních vodách a potápět je. Navíc, někteří ti lidé jsou skutečně poctiví; a takové potřebujeme.“

„Dianin plán rozvoje?“

„Třeba náš plán rozvoje. Vemte na vědomí, že ty poctivé lidi tu chceme.“

Richard si opět zjednal ticho. „Pokud jsem stačil zjistit, je to finta těch náborových kanceláří. Mluvil jsem o příspěvku, který osadníci dostanou nebo je jim slíben; část dají za dopravu. Další část dají za půdu nebo byt ve městě; něco taky jako úplatek, když se vyskytnou určité potíže. Když mají rodinu, jsou třeba s některým členem problémy, zdravotní, politické či jiné; ale penězi se dají vyřešit. V každém případě velký kšeft.“

„Podílíš se na něm?“

„Taky trochu. Funguju jako expert, poradce při některých problémech. Naše podnikání není tak jednoduché; nefunguje tak, že bys něco udělal a hned za to dostal přesnou odměnu. Vložil jsem do toho peníze, svou práci a autoritu své osoby. A mám z toho jisté výhody.“

Koukali na něj dost znechuceně. Samozřejmě, znali ho, ale...

„Zapleteš se do takových věcí a už se z nich nevymotáš. Nakonec nebudeš vědět, jestli jsi čestný bojovník nebo křivácký zaprodanec.“

To řekl Ártabogyi; očekával, že se Richard rozčílí, ale ten se jen smál.

„Stav se někdy v Paláci, předvedu tě kamarádům. Jsi hrdina války; polezou po kolenou a budou ti lízat nohy.“

„Nebo tě spíš zabijou.“ soudil Tommy.

„Ne. Všichni ti lidé obdivují císařství, hrdinné válečníky a čarodějky. Klidně jim vyprávěj, jak jsi zabíjel jejich vojáky; kdyby ses náhodou upamatoval, že některého znáš z boje a že jste zkřížili zbraně...“

„Pokud jsem s někým bojoval, obvykle nepřežil.“

„Smůla. Já jsem za sebou pár svědků zanechal a dost mě to mrzí. Ale můžeš si s nimi zašermovat teď; nezabiješ je, ale pořádně jim dosekáš ksicht, aby zůstaly nápadné jizvy. A nejlíp přede všemi, aby to viděli...“

Gyula vztekle zavrčel.

„V budoucnu jsem uvažoval o zřízení nějakého společenství, do kterého by mohli vstoupit. S obřady, přísahami, pochodně a bubny a zlaté sochy božstev...“

„Chceš je snad vzít do řádu?“

„To rozhodně ne! Ale existují některé méně náročné lóže...“

„Takže ano!“

„Přijde doba, kdy s nimi budeš muset jednat. Odhaduji za deset let...“

„Možná s tím souhlasíš ty, možná i tvůj otec. Ale já...“

„Jak ses vlastně dostal do řádu ty?“

Všichni věděli, jak se to stalo. Gyula byl původně krasojezdcem u cirkusu a cvičitelem koní; pak ho někde sebral Tomáš Baarfelt, přivedl k Charrymu a od té chvíle postupoval v hodnostech. Na základě osobních kvalit, to se rozumí; ale pořád ještě měl mentalitu pasáka koní.

„V každém případě bychom měli rozšířit počet komthurů,“ řekl Algernon, „Podle předpisu nás má být dvanáct. Je nás pět.“

„Já nejsem komthur!“ připomněl Richard.

„Technicky vzato jsi. Nebyl jsi jmenován při obřadu v katedrále, ale vykonáváš takovou práci. A jsi syn velmistra, tedy...“

„Syn neznamená dědic, dovolím si připomenout. Možná zdědím nějaký majetek a rodový titul, ale ne hodnost...“

„Žvásty...“ zahučel Gyula.

„Další vhodný je Lobe Ngwunga.“ řekl Jackie, „Jeho otec Kwenzori byl...“

„Bude líp hlídat?“

„Já souhlasím. Mnoho přistěhovalců bude barevných. Měli by mít za příklad někoho s černou pletí.“ řekl Richard.

„Chceš to snad zveřejnit?“

„Rozkecat. Fáma je nejlepší informační prostředek.“

„Ti lidé budou chudí, nevzdělaní a bezvýznamní. Přicházejí s úmyslem se tady vypracovat. Rozhodně jim nepomůže nějaký středověký spolek.“

„My snad nejsme...“

Diskuse spěla k hádce; Richard už byl dost otrávený.

„Měli bychom využít přirozených nepřátelských tendencí.“ navrhl.

„Jaké myslíš?“

„Politické. Co vůbec víte o politice?“

Tvářili se znechuceně; politika byla pro ně sprosté slovo.

„Zdrtím vás přednáškou. Především několik základních pojmů. Vývoj společnosti probíhá dle trvalých zákonitostí od řádu prvobytně pospolného k otrokářskému, dále feudálnímu a pak kapitalistickému. Někteří filozofové razí teorii, že dalším stupněm je socialismus a komunismus. Víte o tom něco?“

Kupodivu si nejdřív vzpomněl Gyula: „Učení Tří Vousatých?“

Richard se zasmál.

„Bezvýznamná sekta.“ řekl Algie, „Ani nevím, čemu vůbec věří.“

„Oni popírají existenci Boha! Náboženství je opium lidstva a všichni, kdo něčemu věří, tím jen maskují svou vlastní slabost. Skutečně silný jedinec se nepotřebuje opírat o nějaké učení...“

„To říká Nietzsche!“

„Taky Szandor LaVey, velekněz satanistů.“

„Tři Vousatí jsou Karel Marx, Friedrich Engels a Vladimír Iljič Uljanov, zvaný Lenin,“ řekl Gyula, „Znal jsem ho. Dobrej borec!“

„Já teda slyšel něco jinýho...“ namítl Tommy.

„Uměl perfektně pít a byl dost na ženský. Tvoje ségra Maryška by mohla vyprávět... pomáhala mu, když se ukrýval v Polsku. Dokonce jsme v Tatrách vylezli na nějakej kopec... Nahoře jsme si dali flašku a...“

„Dobře. Beru na vědomí, že byl ožrala a úchyl. Šoustal jen Maryšku, nebo i tebe?“ V Ríšově hlase zazněl stín nelibosti. Neměl rád Maryšku.

„V žádným případě jsme nešoustali s těma ovcema, co se tam pásly!“ Naopak Gyula se potěšeně šklebil, dávné vzpomínky se mu líbily. Byl tehdy o hodně mladší.

„Vraťme se k vážnému jednání!“ požádal Algie.

Richard se dokázal ovládnout velmi rychle.

„Arminský stát byl osvícenou teokratickou monarchií. Monty Draggon si přál vybudovat rozvinutý kapitalismus v nejvyšším stádiu imperialismu. Snaží se o to i teď, a nejspíš se mu to podaří. Co myslíte, jak moc by ho překvapilo, kdyby se mu mezi přistěhovalci vyskytli komunisté?“

Kupodivu, na tohle slyšeli všichni, nejvíc Gyula.

„Dělnická a rolnická třída, organizovaná a vedená komunistickou stranou. Něco takového jsme zatím neznali, dělníků bylo málo a nikdo jim neubližoval tak, aby se museli bránit. Továrníci nepochybně budou. Rolníky zase budou utlačovat velkostatkáři a všechny budou okrádat velkoobchodníci. Všichni ti jsou přirozenými nepřáteli, nás i chudých vrstev.

Ideje socialismu a komunismu pro nás až doposud byly jen něco okrajového, zvláštní sekta, která nemá vliv na nic kromě sebe samé. Teď budeme muset vytvořit a podporovat stranu, která to povede. Tvrdou a akceschopnou. Taky si budeme muset zvyknout, že nás nebude chválit, nýbrž kritizovat. Zejména mne, který jsem přímo čítankový příklad zhovadilého buržousta. Nepracuji, trávím čas v barech, kamarádím se s hráči, zrádci, striptérkami, nepřáteli. Neočekávám, že by pro to poctivě pracující měli pochopení.“

„My nad tebou taky moc nejásáme.“ řekl Jackie.

„Správně ses ozval. Jsi teď generální ředitel Dunbarových podniků. Možná se budete muset přejmenovat. Budeš tam mít odborovou organizaci, která bude bojovat za zájmy dělníků, hlavně vyšší mzdy. Možná by bylo dobré, kdyby ty tvoje odbory byly příkladem pro ostatní. Ještě nevím přesně, jak by to mělo fungovat, to se časem ukáže.“

„Dobře. Zatím nemáme odbory, ani stranu.“

„Musíme ji založit. Třeba dnes večer. Proč nechávat věci na zítřek?“

„Experiment?“ zašklebil se Gyula Ártabogyi.

„Nejdůležitější je jasná perspektiva. Vybudování dokonalé společnosti na komunistických zásadách. Svět, kde každý bude pracovat podle svých sil a za to bude odměněn podle svých potřeb. Bez peněz, bez vykořisťování člověka člověkem. Nádherný svět rovnosti, volnosti, bratrství...“

„Jak do toho světa bude pasovat Richard Baarfelt?“

„Nebude. Ale to nic nemění na faktu, že to bude spravedlivé.“

„Doposud situaci jenom zhoršuješ. Teď ji chceš zlepšovat?“

„Chci vytvořit situaci, ve které se mi bude dařit podnikání. Obratně hrát a intrikovat; připadá ti to nemorální? Mně taky, ale já žádnou morálku nemám, jak víš. Jsem hráč a chci mít hezkou mnohostrannou šachovnici.“

„Tohle je spíš go než šachy. Získávání pozic...“

„Go jsem hrál jen jako malý kluk, s Denisem. Denise to nebavilo, spíš při tom odpočíval a dělal to kvůli mně. Ani mě to nebavilo, ale byl jsem rád, že se se mnou brácha baví. Moc často to nebývalo.“

Richard na chvíli upadl do nostalgického rozpoložení; Denis byl jedním z mála světlých bodů jeho dětství, jediný, s kým z celého rozvětveného rodu mu matka dovolila se stýkat. Denis učil Richarda těm nejdůležitějším věcem: magii, hrám a stykům s děvčaty. Bohužel přicházel velmi málo. S Evou-Marií se neměli ani trochu rádi. A sestry...

Andrea a Erika v dětství Denise milovaly. V dospívání se jejich obdiv bez přechodu změnil v prudký odpor, téměř nenávist; Ríša je podezíral, že Denis odmítl jejich milostné návrhy. Zda to chtěly kvůli Propojení a výcviku nebo tělesnému potěšení, nevěděl a nechtěl po tom pátrat. Když se záležitostmi sester zabýval příliš, obvykle se dozvěděl věci, které se mu nelíbily. Měly výraznou tendenci inklinovat k temné straně. Snad to pochopil i Denis, právě proto odmítl je čemukoliv učit.

Richard se rychle ovládl. Ostatní se dohadovali o politických záležitostech; v podstatě jim žádný z nich nerozuměl. Vytváření stran a spolků, boje frakcí a různé manévry byly nad jejich chápání. A neuznávali lež.

Všichni v některém období svého života žili s čarodějkami. Ty měly rády pouze složité a dokonale vymyšlené mentální konstrukce, běžné lži jim byly tak leda k smíchu. Učily se iluze vytvářet a prokouknout cizí; každý, kdo s nimi žil, neměl jinou možnost než být absolutně otevřený. Zvykl si nelhat, neboť lež mu nikdy nepřinesla žádný prospěch. V případě pochybností mohly WZ okamžitě zjistit skutečný stav věcí a předat jeho vizi.

Samozřejmě, existovaly též lži, které se používají v boji. Na těch se ale shodl celý cowen; zde naopak všechny podporovaly společnou verzi a snažily se vším způsobem potvrzovat její pravdivost. Jak snadné by bylo, kdyby se všichni dokázali bleskově mentálně dohodnout! Jenže oni nebyli aktivní telepati, síť udržovaly v chodu jejich družky; bojovníci ji jen využívali. Sám Richard byl talentovaný, ale nedovzdělaný; v řádném studiu magie mu rodinné spory zabránily.

„Nemá cenu se dohadovat!“ řekl podrážděně, „Souhlasíte se založením komunistické strany a její podporou?“

„S jednou výhradou,“ řekl Gyula, „Stranu s takovým názvem Draggon nedovolí; ani tobě, i když ti jde na ruku. Odjakživa mu jdou na nervy názvy jako komunistický, revoluční, marxisticko-leninský...“

„Takže zbývají už jen názvy socialistický a radikální.“ řekl Jackie.

„To je nápad! Navrhuji Strana radikálně-socialistická. Je to skoro totéž a dělá to dojem demokraticky vedeného státu. Když to správně podáme, bude Monty ještě rád, že má konstruktivní opozici. Program sepíšeme obratně, aby nebylo na první pohled jasné, o co nám jde. Začneme zvýšením úrovně dělnictva a pomocí hladovějícím, to zní dobře a je to pravda. O revoluci se začne mluvit, až bude strana schválena a povolena.“

„Tak jo,“ řekl Algie, „Vypadá to, že všichni souhlasíme. Jenom nepočítej, že tu tvoji stranu budu financovat!“

„Jako že by to byla první revoluční strana s vlastní bankou a zlatým pokladem?“ smál se Jackie.

Skončilo to tak, jako vždycky všecko v Arminu; nedohodli se nijak, rámcově všichni souhlasili a detaily zajímaly jen toho, kdo to vymyslel. Richard mohl být spokojen. Ale stejně nebyl, neboť jeho záměry nikdo nepochopil.

Masivní přistěhovalectví skutečně v Arminu probíhalo. Většina osadníků vskutku odpovídala onomu požadovanému vzoru: poctiví dělníci a rolníci se svými rodinami. Problémem byla ta menší, nicméně nesmírně dravá: bezohlední kořistníci, kteří dokážou vydělat na čemkoliv. O těch je třeba mluvit.

Takže: pravdou je, že vláda přidělovala půdu zadarmo, v jakékoliv rozumné rozloze. Pokud měl farmář manželku, čtyři děti a babičku, i oni měli nárok na svůj dílec. Avšak nic dalšího zadarmo nedávala; vše ostatní bylo třeba řádně zaplatit. Tak si představte: obdrželi jste velký kus půdy kdesi ve stepi či v džungli, ale zatím jste v přístavu (Indiopolisu, Iron-city nebo Onga-Orangu) a máte s sebou, co jste si přivezli z domova; kufry a hromadu krabic a pytlů. Obsahují pouze to, co povolili převézt, v podstatě osobní věci. Nemáte nic, čím byste půdu obdělali, žádné osivo, možná babička trochu semen květin. Musíte se na svoje území nějak dostat, postavit si tam obydlí a začít s kultivací. Na to všechno je zapotřebí peněz; nějaké asi máte, ale moc jich nebude.

Kdo vám pomůže? Banka samozřejmě, od toho banky jsou. Poskytne dlouhodobý úvěr za výhodných podmínek. To vám slíbila vystěhovalecká agentura, to také doslova dodrží. Úslužný úředník vám předestře budoucnost ve velice nádherných barvách; zcela pomíjí fakt, že jste svou půdu ještě ani neviděli a už máte dluhy. Takže dostanete půjčku, a s jistými potížemi za ni koupíte všechno, co potřebujete. No, všechno... většina věcí je dražší, než jste čekali. Vládní agentury zajišťují solidní ceny, ale mnohdy nemají to, co potřebujete; musíte se obrátit na jiné, soukromé firmy, které mají víc možností, taky vyšší ceny a složitější podmínky. Nejste-li zkušený odborník, zamotáte se do bludiště půjček, smluv a hypoték.

Pak konečně odjedete. Váš pozemek je kus nekultivované stepi bez vody či neprostupné džungle, kde je vody naopak až moc. Jistě, stepí teče řeka, ale je zapotřebí vybudovat přívod a čističku, pokud nechcete pít rovnou z napajedla jako zvíře. Džungli je třeba vykácet a zkultivovat. Až něco zasejete, budete muset hlídat, aby vám to nesežrala divoká zvěř. Nikdo vám nepomůže; sousedé jsou daleko a jsou to stejní ubožáci jako vy. Pokud vás postihne nemoc či zranění, je lékař kdesi ve městě a jeho úroveň.. inu, kterou nemoc pozná, tu taky vyléčí. Čeká vás neskutečná dřina den co den; za ni pak dostanete... co vlastně?

Výnosy nikdy nebudou takové, jaké jste si vysnili. Samozřejmě, uživíte sebe i svou rodinu. Možná vypěstujete něco, co se dá prodat a zaplatit (konečně) něco z dluhů. Jenže prodat – komu? Velkoobchodníkům za ceny, které si diktují oni, nebo na tržišti jednotlivcům, sice za víc, ale... musíte na to mít nějaký dopravní prostředek, někdo z rodiny musí trávit čas prodejem a vůbec. Je to možné, ale ne zaručené. A banka sice nepožaduje zaplacení dlouhodobého úvěru, ale nad dalšími půjčkami povážlivě vrtí hlavou. Nakonec vám půjčí, ale za podstatně tvrdších podmínek; co však máte dělat, když je podnikání rozjeté a potřebujete jen pomoc, aby začalo vynášet!

Fuj, rychle pryč od těchto případů! Ale bylo jich hodně; mnoho poctivých a pracovitých osadníků, kteří se nakonec nějak zmátořili a někteří dokonce zbohatli. Jejich děti začaly časem navštěvovat školu, vyrostly a dosáhly významného postavení. O těch, co zkrachovali a odtáhli se žebráckým uzlíčkem, radši nebudeme mluvit.

Jiní přistěhovalci rezignovali na myšlenku, že by někdy byli bohatými majiteli půdy. Těšili se na malý domek na předměstí, dobrou práci a přijatelné životní podmínky. To jim agentury slíbily, ba přímo zaručily.

Realita? Příbuzný výraz je realitní kancelář, jeden z nejdokonalejších vynálezů lidstva. Je to agentura, která prodává něco, co jí nepatří, za co nijak neručí a většinou nemá ani žádnou zásluhu o úspěch, akorát si počítá procenta z prodeje. Funguje ve městě; na vesnici či v malém městečku nemůže provádět neprůhledné operace, což je její podstata. Nejvíc jich bylo přímo v hlavním městě Kingtownu; tam taky zbylo nejvíc opuštěných domů. Patřily někomu, kdo zahynul ve válce, utekl nebo o něm nebylo zpráv; takže realitka se stavby zmocnila, vytvořila nějaké dokumenty a rychle ji prodala, než se majitel vrátí a bude se dožadovat svých práv.

První přistěhovalci získali hezké, ba parádní domky za slušnou cenu. Ti další méně hezké za vyšší ceny. Někteří také nouzové ubytování v rozparcelovaných (a rozestavěných) šlechtických palácích. A většina v sídlištích, které se začaly stavět všude, kde bylo místo a povolení. Je pravda, že bylo třeba hodně pracovitých rukou na adaptace i novostavby; kdo se uchytil, měl velké výdělky a tím pádem po starostech. A kdo získal místo předáka, mistra nebo kvalifikovaného řemeslníka, byl za vodou a bylo mu hej.

Jenže život ve velkoměstě něco stojí. Máte-li peníze, najde se spousta možností, jak je utratit. Zvlášť když si vaše žena usmyslí, že chce žít na určité úrovni; to pak zjistíte, že i když máte při výplatě spoustu peněz, na konci měsíce se vám jich nedostává a ještě máte dluhy. A pokud si ještě pořídíte dvě tři náročné děti...

Neboť v patách těm počestným farmářům, dělníkům a řemeslníkům přicházeli lidé, živící se prací svého jazyka. Případně hbitých rukou; ale zlodějství se přece jenom trestalo. I když... někteří lidé přicházeli s představou, že v Arminu neexistují žádné zákony, soudy ani policie. Což bylo za císařství skutečně pravda; co se ale neříkalo, občané byli zvyklí provinilce chytit sami a pověsit rychleji, než stihl zasáhnout šerif nebo starosta. Výslech, soud a poprava bývaly záležitostí minut; maximálně mu dovolili se pomodlit, aby v příštím životě už nebyl takovým lumpem. Pro tuto rychlou spravedlnost měli pochopení i v současnosti, i když byla zakázaná.

Vražda a loupež jsou záležitosti jasné a jednoznačné. Podvod už tak jasný není; v mnoha případech si oběť naběhne sama. Důležitou součástí podvádění jsou sliby, druhou lehkověrní a důvěřiví chudáci. Stará babička vám bude přesvědčivě líčit, jak ji okradli o celoživotní úspory; ale už nepřizná, že je hodlala investovat do podniku, který by v příznivém případě okradl velké množství jiných lidí. Očekávala snad, že velký zloděj bude krást pro ni? Tak o své peníze přišla, zbyly jí oči pro pláč a hrst bezcenných cenných papírů. Inu, neměla věřit všemu, co jí kdo povídá.

Vyprávíme-li o kariéře Richarda Baarfelta, je na místě se zeptat: podílel se nějak na podvodném podnikání? Nikoliv; ale taky nikoho nevaroval. Kromě svých vlastních, samozřejmě; lze říct, že chránil každého domorodce, který ho o ochranu požádal. Dokonce mnohým umožnil pohodlný život. Týkalo se to ovšem pouze jeho lidí.

Co je zcela nesporné: Richard byl zdrojem legend a fám o císařství a nádherném životě, jaký tehdy existoval. Vytvářel různé příběhy rád a často, kromě vyprávění i v písemné formě. Pravda nebyla nejdůležitější, hlavně aby se prodaly noviny, ve kterých se o tom psalo. Ani to nebyly přímé lži, spíš špatně pochopená skutečnost. Koluje obrovské množství příběhů o čarodějkách; pocházejí zpravidla od Richarda a jeho přátel. Vytvářejí legendu, že dokázaly všechno a bylo jich mnoho; znovu opakuji, nejsou to přímé lži. Těžko odlišit pravdu; existují sice jakési protokoly, ale jsou obvykle nezáživné a těžko pochopitelné.

Tak třeba: čarodějky se běžně měnily ve zvířata, jiné lidi, dokonce věci. Realita: transformaci dokázalo asi dvacet osob, ostatní pouze pod dohledem instruktorek. Většina případů byly experimenty, každý je provedl jen jednou a ověřil si, že to dokáže. I drobné tf vyžadovaly velké množství energie a byly dost nebezpečné; někteří si způsobili zdravotní obtíže a dalším to hrozilo, kdyby zůstali ve změněném těle delší dobu. Experimenty pod dohledem byly relativně bezpečné; někteří to zkoušeli i soukromě a co se s nimi stalo, není jisté.

Další legenda: v období dospívání bývalo zvykem, že se chlapci měnili na děvčata a naopak, aby si mohli užívat rozmanitých druhů sexu. Slušelo se, aby mladí muži změnění na ženy rodili děti, aby se zvýšil počet obyvatelstva; některé ty děti byli tak odporní mutanti, že je sami rodiče nesnášeli a raději posílali do různých podivných míst.

Pravda je sporná. Faktem je, že čarodějky své děti nekriticky rozmazlovaly a dovolily jim cokoliv. Změnu pohlaví předvedl první Denis (naučil se to od některé bohyně, své milenky). Transformaci včetně porodu uskutečnil (pokud je známo) jeden ze synů Ernaye Lasquiera, který velmi toužil být ženou. Nápad s povinnou změnou pohlaví (mezi třináctým až patnáctým rokem) na dívku, narození několika dětí a až poté zpětná transformace, byl vymyšlen na nějaké oslavě ve stavu podnapilém a předložen císařovně Dianě, která na to skočila a nechala to odhlasovat. K praktické realizaci nikdy nedošlo, ani Diana na tom netrvala, když vystřízlivěla.

Homosexualita existovala, ale byla tak výjimečná, že každého jedince celá společnost znala, obdivovala a podporovala. Bisexuální chování bylo běžné, omlouvalo se jakkoliv a bylo kritizováno jako jiné dětské zlobení. Dítěti taky zakazujete chodit na cukr, ale neodsuzujete je. Mladí chodili téměř stále nazí a často se navzájem důvěrně dotýkali, třeba při bojovém výcviku. Navíc, za sex považovali pouze koitální spojení, nic jiného. Rychlé uspokojení rukama či ústy brali jako součást mazlení, nic vážného.

S tím souvisí další legenda: masové zneužívání dětí. Když někdo v dobách císařství hodlal sexuálně zneužít dítě, stalo se to obvykle s jeho nadšeným souhlasem. Zvláště malé slečny se považovaly za dospělé podstatně dřív, než tento názor převzalo jejich okolí. Často se usilovně vtíraly a dalo dost práce se jich zbavit; hlavním zájmem nebylo ani tak užít si něco příjemného, jako postoupit na společenském žebříčku. A co se týče kluků, pokud se dospělá žena uvolila mít sex s puberťákem, bylo to všeobecně chváleno a nikoho by nenapadlo ji za to kritizovat.

(Mezi námi, u děvčat taky ne. Rodiče dohlíželi leda na první svatbu, pak už si holka mohla dělat, co chtěla.)

Ještě větší zmatky působí Propojení. Fakta: tělesné sladění při spojení mysli nebylo nezbytně nutné, ale je to lehčí a jednodušší. Obvykle byl sex společným zájmem obou stran. Kdyby někdo měl nějaké námitky, nejspíš by odmítal i výcvik. Navíc, většina účastníků nad tím nepřemýšlela tak hluboko; byla to normální součást života. Propojení prováděli zkušení čarodějové, na méně zkušené partnery byli velmi opatrní. Určité vnímání fungovalo i před spojením a kdyby WZ postřehl známky odporu či pochybnosti, okamžitě by přestal a nechal žáka se uklidnit.

Propojení byla záležitost čarodějek, odpovídala jejich morálce, ne obecně lidské. O rozhodnutích cowenu nikdo nepochyboval; kdyby nastaly jakékoliv diskuse, na dlouho by si uzavřel cestu k vyššímu poznání. Jistě, tytéž informace mohl načerpat z knih během několika let, ale proč, když stačí jediná noc? Navíc noc, na jakou dlouho nezapomene.

Teprve po nástupu nové morálky někdo vysvětlil ženám, že jsou ubohé oběti mužského násilí. Muži byli sice silnější odjakživa, ale zvyk velel to spíš využívat; málokterý muž byl současně vychytralý, kdežto dámy téměř všechny. Některé byly tak chytré, že ze sebe dělaly hloupoučké kočičky plně závislé na partnerovi. I sametové kočky však měly drápy.

Tyto příběhy měly značný vliv na přistěhovalce. Ti samozřejmě chápali po svém; je-li zvykem ženu zbít a znásilnit, proč se zdržovat nějakým namlouváním? Nejsou-li děti nijak chráněny, proč si neužít se třináctiletou prostitutkou? A řekněme si pravdu, co jiného jsou všechny domorodé ženy než kurvy? Když se vzpouzejí, chtějí jenom víc zaplatit, to je jasné. Zakrátko tento názor převládl a jiný ani neexistoval.

A ženy? Přizpůsobily se. Občas se stalo, že některá útočníka zabila první ranou; opilý zvrhlík je sice nebezpečný, ale reaguje těžkopádně. Má-li dívka k obraně třeba otrávenou jehlici, stačí jedno bodnutí. Byly to ojedinělé případy, ale podporovaly názor, že jsou ničemné mrchy; člověk si chce jen trochu užít, a ona ho rovnou zabije! A to ještě policie nedokáže tu bestii najít a potrestat!

Richard se takovými případy zabýval málokdy. Byl obklopen tolika lidmi ze svého okolí, že se k němu problémy přistěhovalců dostávaly zřídka. Mohl za něco? Je zodpovědný za špatné pochopení toho, co říkal novinářům? Vyprávěl pouze příběhy ze svého mládí, ne?

Aby zmatkům nebyl konec, začaly se časem natáčet filmy. Čarodějky v nich bývaly démonické, bojovníci mohutní, svalnatí a divoce postrojení, obvykle hloupí, ale nebezpeční. Hrdina byl často cizinec, zrovna přijel, prostředí neznal a nechápal; hrdinka pak křehká dívenka, které každý ubližoval až do chvíle, kdy se jí ten hrdina zastal a všechny bídné násilníky porazil. Tyto příběhy byly jednoduché, jednoznačné a určené pro méně bystré publikum, taky se proto všem líbily a měly značný úspěch. Richard dodal část investic a dostatečně věrohodné padouchy. Jediný problém byl v tom, aby dokázali bojovat dostatečně dlouho a pomalu, aby z toho měl něco divák; zabít soupeře první ranou tak rychle, že si toho nikdo nevšimne, nepůsobí ve filmu věrohodně. Občas se taky naštval nad scénářem, když byl příliš pitomý, ale nakonec se nechal ukecat.

Například ostře protestoval, když začali točit film na téma řetězových svateb. Ty skutečně existovaly; ale příběh popisoval, jak byla dívka proti své vůli provdána za surového násilníka, který ji vláčel od jednoho kamaráda ke druhému a tam předhodil k zneuctění, za jásotu a posměchu davu. To se dělo na plátně několikrát, neboť dotyčná herečka se ochotně nechávala svlékat a muchlat. Nakonec ji samozřejmě měl někdo zachránit a lumpa zabít, ale na tom vcelku nezáleželo, hlavní bylo duševní utrpení hrdinky.

„Blbost!“ trval na svém Richard.

„O těch věcech jsem slyšel od řady lidí, dokonce i od tebe!“ trval na své koncepci taky scénárista.

„Přiznávám. Jenže to vůbec nevypadalo tak, jak ty popisuješ!“

„Jak to teda bylo, podle tebe?“

„Především: tvé hrdince je kolem pětadvaceti a tomu padouchovi čtyřicet, jestli dobře koukám. Mnohočetné svatby byla zábava puberťaček; žena tohoto věku se starala spíš o problémy své nejstarší dcery.“

„Proboha, tohle dělat s dítětem? To by bylo silný kafe i na mravnostní komisi! To by nám nikdo nepovolil ani natočit...“

„Taky nemyslím takovou ubrečenou můru! Tu by při prvním otráveným ksichtu poslali domů za mámou, ať přijde, až vyroste!“

„Chci ukázat zvrhlíka, který duševně týrá bezbrannou ženu! Já vím, ty zas budeš tvrdit, že ženy nebyly bezbranné oběti. Ale nemůžeš popřít, že je při tom obřadu připoutali na oltář a ten zvrhlík je znásilnil!“

„Za rachotu bubnů a ve svitu pochodní. A ta nebohá dívenka čtrnáct dní předem posílala pozvánky všem kamarádkám, aby je sezvala, protože to bylo vyvrcholení její kariéry. Zajistila fotografy, hostinu...“

„Neříkej, že se to dělalo takhle slavnostně!“

„A jaká je podle tebe svatba? U vás v kostele a v bílém, já vím.“

„A potom spolu žili v míru a lásce, chceš říct? Včetně toho, že ji začal vláčet po cizích rodech a předhazoval druhým?“

„Pokud já vím, obvykle to probíhalo takhle: o slavnostní svatbě se pomalu přestávalo mluvit, staly se různé další události a holka přestala být hlavní atrakcí. Bylo třeba povzbudit vlastní popularitu. Takže zahájila rozpravu na téma: nemyslíš, že bys mě měl trochu předvést kamarádům?“

„A on tak beze všeho svolil?“

„Záleželo na tom, jak pevně ho měla v ruce. Možná tušíš, že holky dospívají rychleji než kluci. Ten novomanžel byl možná tvrdší bojovník, ale pro úsměv ženy by udělal cokoliv na světě. Ještě pořád byl okouzlený, že dostal tak kouzelnou princeznu. A jestli byla ještě ke všemu čarodějka...“

„Chceš říct, že s ním mávala jako s hadrem?“

„Stoprocentně. Zapomeň na hloupý a přecitlivělý slepice; ty holky věděly daleko dopředu, k čemu je má kluk donutit. Zas na druhou stranu, občas se někdo naštval, prokoukl ji a zmlátil do fialova. Jestli chceš, natoč film o dvou teenagerech bojovnické kasty, kteří na sebe navzájem vymýšlejí podrazy a fantasticky se tím baví. Za účasti celý party...“

„Jenže nad tím by ženský v kině nebrečely!“

„Holky brečely, jen když se přetrénovaly a bolelo je celý tělo. Chlubily se, jak je všecko bolí a kde mají jakou modřinu. Případně jizvu.“

„To pořád není žádnej námět na film! Povídej dál o těch svatbách!“

„Tady nastávají rozdíly. Hodně záleželo, jaký měli kamarády a co zažívaly při který akci. Všeobecně to vypadalo tak: přijeli někam, řádně ohlášeni, takže oslavy byly zajištěny. Detaily se dohodly první den jednání: kdo bude za koho provdán, jaké budou uspořádány obřady, kterým Ochráncům bude dívka obětována a co by měla prožívat. Kromě přímých účastníků do toho kecal taky obřadník nebo čarodějka rodu a hodně dalších lidí; holky obvykle moc ne, jen seděly a nafukovaly se, kolik významných osob se jimi zabývá. Většinou pyšné, že se s nimi něco provádí.“

„Ty pořád mluvíš, jako kdyby to byla nějaká obrovská zábava!“

„A co jiného?“

„Veřejné znásilnění?“

„Veřejné představení na sexuální téma.“

„To těm dětem nikdy nikdo neřekl, že je to neslušné?“

„Říkal jim to leckdo, hlavně ti, které nebrali vážně. Naopak všichni kamarádi je za to obdivovali.“

„Hlavně že si užili!“

„Mezi námi, tím si nejsem jistý. Se svými zkušenostmi myslím, že by jim větší potěšení poskytl zážitek v soukromí. Jenže to by nebyla ta paráda.“

„Tak proč to dělali? Chceš říct, že jezdili sem tam a předváděli orgie, aby udělali dojem na kamarády?“

„Podceňuješ sílu ctižádosti? Tou dobou procházeli složitým obdobím, hledali si místo ve společnosti; sbírali body. Dívky se rozhodovaly, čím by se v budoucnu chtěly stát. Ochrana a pomoc spřátelených rodů se mohla hodit.“

„Ohrožovalo je snad něco?“

„Ani ne, byla to spíš formální ochrana do budoucna. Slušelo se, aby každý člen rodu všestranně pomáhal dívce, která složila poctu jejich Ochráncům. Přinesla sama sebe za oběť a dovolila mužům rodu, aby uctívali její patronku. Předpokládalo se, že pokud se slavnost líbila jí, je poctěna taky její oblíbená bohyně; možná i celá triáda...“

„Aha! Už zase pochybná stará božstva. Co znamená triáda?“

„Většina začínajících čarodějek uctívala tři bohyně nebo... podle toho, jaké ženy obdivovala. Slušelo se, aby alespoň jedna byla křesťanská svatá. Pak samozřejmě muže, kteří k těm Ochránkyním patřili...“

„To vážně všichni věřili v něco takového?“

„Většina domorodců tomu věří doposud.“

„Ty taky?“

Richard váhal s odpovědí o něco déle, než měl ve zvyku. „Mám některé oblíbené. Například Richarda Lví Srdce, anglického krále.“

„Chápu, když po něm máš jméno.“

„Pak Jerzy Lasęku, svého bratra; ten je teď andělem a ochráncem rodu.“

„Bezva. A nějaké ženy?“

„Třeba indickou Párvatí, manželku Pána Šivy.“

„To je ta, co máš ve své pracovně na fotografii?“

„Ne; to je moje bývalá přítelkyně Ida, když se přestrojila za bohyni Kálí a tančila v Kasinu v Ironu. Teda, byl to spíš striptýz než tanec!“

„To bylo uctívání, nebo spíš rouhání?“

„Myslím, že uctívání bohyně Kálí brala velmi vážně.“

Přítel scénárista potřásl hlavou. „Pořád nechápu, kdy vy Armini mluvíte vážně a kdy si z nás děláte blázny. Tu tvoji zbožnou striptérku bych hrozně rád poznal! Počítám, že by mi taky dovolila... uctívat její tělo!“

„Nepochybně ano.“

„Čímž bych se stal členem tvého rodu?“

„No... do jisté míry ano. Pokud bys tím dosáhl osvícení...“

„Další hloupý vtip?“

„Slyšel jsi někdy termín dvojzrozenost?“

„Nejsem si jist.“

„Postavení šlechtice se získává kombinací dvou faktorů. Jedním je fyzické zrození v určité rodině. Ty jsi středně zámožný muž z vcelku dobrého rodu, momentálně se slušným postavením. Z varny podnikatelů, což ti dává určité možnosti. Kdyby ses stal spolumanželem princezny, bylo by to plus. Druhá součást je soubor morálních, psychologických, náboženských a dalších vlastností; stručně řečeno ušlechtilost. Šlechtictví ducha.“

„To posuzoval kdo?“

„Teoreticky každý, v praxi nejvýznamnější čarodějka, která s tebou spala a prozkoumala tvou mysl. Vydala určité dobrozdání, které pak ostatní ověřovali nebo korigovali. Časem ses mohl zlepšit...“

„Stejně se na to můžu vykašlat. Jsem obyčejný nájemný pisálek.“

„Potřebuješ holt osvícení. Taky sis ještě nenarazil žádnou princeznu.“

„Můžu ti říct, že mám ženských plný zuby; jsou mi odporný, ty mrchy! Jsem třikrát rozvedenej a ta současná mi zahýbá, kde může! Vzala si mě jenom pro peníze; a já byl tak blbej, že jsem jí věřil!“

„Proto píšeš scénáře filmů pro ubrečený tlustý báby?“

„A co mám podle tebe psát? Nebo vůbec, co dělat? Víš, kolik mám dluhů? Ve většině případů jsem je neudělal já, ale ty moje ex-mrchy! Ženy přicházejí a odcházejí, ale dluhy po nich zůstávají...“

„To sis je musel hned brát?“

„Tohle mi říká člověk, který má kolem stovky manželek?“

„Jenže žádná z nich ze mě neždímá peníze. Bral jsem si vždycky jen holky morálně na výši; navíc o většině netuším, kam zmizely. Některý jsou mrtvý, některý na útěku. Jistě bych se postaral, kdyby potřebovaly, ale...“

„Máš v životě štěstí. A taky při tom byly pochodně a bubny?“

„Obvykle ne. Moje vztahy bývaly méně dramatické. Taky jsem si nebral žádný puberťačky, ale holky, který už přešly dětský nápady a získaly určitý význam a postavení. Můžeš mě obvinit, že jsem byl moc chladný...“

„Jaké byly ty tvoje... favoritky?“

„No... hlavně soběstačné. Natolik rozumné, že nepotřebovaly opečovávat, nevěšely se člověku na krk jako kámen. Sešli jsme se, strávili spolu nějaký čas a zas se rozešli, když nás to přestalo bavit. Bez dramatických efektů.“

„Taky by se dalo říct: chladné a bezcitné.“

„Ano, to je výstižné.“

„Proč sis vybíral zrovna takové?“

„Ony si vybíraly mne. Potřebovaly něco zařídit. Já jsem pouze přijal.“

„To ses nikdy bláznivě nezamiloval?“

„Jistě, v dospívání. Jenže do dost nevhodných holek; to bych ti taky mohl vyprávět, jsou to zajímavé příběhy, ale máme dost času?“

„Nejspíš nebudou vhodné jako námět pro film.“

„Počkej, zkusím navrhnout něco otřesného. Představ si:

Žena kolem třicítky, ani moc hezká, ani moc průbojná, středně inteligentní. Má dvě děti, jak se sluší syna a dceru. Obě lítají celý den po městě, domů se chodí akorát najíst a vyspat. Někdy. Otec dávno zmizel kdesi v nenávratnu, není jisté, kde je a zda je vůbec naživu. Matka pracuje v nějaké laboratoři; obsluhuje složitý vědecký přístroj a vyhodnocuje vzorky, které jim přinášejí různé holky ze všech konců. Její práce je prozkoumat vzorek v tom přístroji, představ si ho třeba jako veliký mikroskop; naměřené hodnoty zapisuje do tabulek a odnáší šéfové, která dohlíží, aby byly prozkoumány všechny vzorky a žádný se neztratil. Kromě té naší tam pracuje několik dalších žen, které dělají podobnou práci. Jednou za občas se u šéfové staví čarodějka, nechá si předložit tabulky a prohlíží je; třeba tak, že přejíždí nad papíry volnou rukou, zatímco druhou pije kafe a podává si do pusy různé dobroty, které jí připravily. A ještě u toho stíhá povídat si s ostatními. Občas najde hodnoty, které ji zarazí, ty zaškrtne červenou tužkou a tabulky si odnese s sebou. Tak pět za měsíc. Když prověří všechny záznamy, rozloučí se a vypadne, má i jiné povinnosti. Naše hrdinka jí trochu závidí, protože má podle ní lehký a zábavný život...“

„Moment. Kde je tam jaká magie?“

„No... nic moc. Většina WZ se zabývala věcmi, které ostatní lidé téměř nechápali. Ty vzorky byly určitě na něco důležité, ale co se s nimi dělo dál, to obyčejné laborantky netušily. Bavíme se o obyčejné ženské, ne?“

„Hm. Další dotaz: mluvil jsi o velkém složitém přístroji. Jakém?“

Richard mírně upadl do rozpaků. „Ty máš takový otázky! Já byl na takovým pracovišti jen párkrát... Prostě, nějakej děsnej vergl, na kterým se vzorky prohlížely a vyhodnocovaly. Já taky nevím, na co byl...“

„Nic takovýho vojáci nenašli. Kde jste ho vůbec vzali? Vymysleli?“

„Nejspíš dostali z nějakýho spřátelenýho světa.“

„Aha, zase ty vzdálený dimenze! Ale já netočím sci-fi, nýbrž společenský drama, chápeš? Nemohlo by to být něco obyčejnějšího?“

„Jak chceš. Mně taky jde o rodinný drama. Tak sleduj: dcera přijde s tím, že se chce vdávat. Máma se naštve a seřve ji, že je na to ještě moc mladá. Holka samozřejmě neposlouchá a mele si svou; plánuje, jak nádherně si zařídí život, jakýho bezvadnýho kluka si vybrala, za koho se chce vdát později, prostě takový šílený plány. Rozhodně nehodlá trávit život čuměním do blbýho analyzátoru jako máma; v podstatě ji nekritizuje, jen často opakuje, že tak hluboko by nikdy nepoklesla. Brácha ji podporuje vhodnými špílci, občas se pohádají a porvou mezi sebou. Máma občas vůbec nechápe, o čem děti hovoří, od věrného spojenectví během chvilky přejdou k tvrdé hádce a naopak. Matka na ně jen vyjeveně zírá...“

„Moment! Ta matka s nikým nežije? Žádný chlap?“

„Ehm... Už jsem říkal, že není moc přitažlivá ani průbojná. Občas se u ní staví chlápek podobných kvalit, nějaký technický pracovník na obchodní lodi nebo tak něco. Má rád dobré jídlo, přiměřené pohodlí a klid. Sexuálně průměrný, občas se dokáže vyšponovat k výkonům. Děti ho neberou vážně, on je taky moc ne. Tráví u té ženy dovolenou a po ní se má zase vrátit do práce, takže si chce důkladně odpočinout...“

„Ale fuj! To není žádný ideál ženských srdcí!“

„Ideála už měla, ten jí udělal ty dvě děti a zmizel ve světě.“

„Proboha, to je otřesnej námět! Přesně takhle žijou ty ženský, co pro ně ty filmy děláme! A co se potom změní?“

„Už nikdy nic. Takhle to zůstane. Leda že dcera se vdá a syn někam zmizí. Ne že by umřel nebo utekl, prostě začne dělat nějakou práci a domů se vrací jenom občas. Holka porodí dítě a strčí babičce jako náhradu za sebe, tomu se říká Výkupné. Potom se ztratí taky...“

„Dost! Ríšo, já tě nakopu! Vůbec nemáš smysl pro dramatický dění!“

„Chtěl jsi příběh zoufalé, utýrané ženy? Tak tady ho máš!“

„Počkej. Nešlo by, aby aspoň tý dceři někdo ubližoval?“

„Ta se nenechá. Třeba není žádná hvězda, ale dokáže se postarat, aby se jí někdo z kluků zastal. Proto se taky hodlá vdávat...“

„Jo, ta svatba. Nějaký dramatický konflikt? Třeba že by jí slíbil sňatek a potom si ji nevzal?“

„Jako proč? Když už to dohodli... leda by se mu něco stalo. Jenže to by zas byla tragédie. Ale není to špatný nápad, třeba...“

„Eh! Jak probíhala taková svatba?“

„No, jednoduše. Na patřičný den se uspořádala veliká hostina. Od rána se do paláce... domu nevěsty scházeli příbuzní, přátelé a hlavně mládež; těch byla převaha, každý dospělý měl několik dětí. Ty starší se parádně zdobily, kostýmní návrháři by se mohli vyřádit. Nevěsta od rána lítala jak utrženej vagón, každýho vítala, bavila se s lidma, v podstatě se vytahovala. Ženich se měl spíš duchovně koncentrovat, čekal ho náročný úkol. Vyhýbali se jeden druhému, naopak se drželi každý svých. Ne že by se nesměli vidět, ale vypadá líp, když se setkávají slavnostně. Odpoledne se konalo Očištění; starší dívky nevěstu vykoupaly a oholily. Kluci to dělali taky, ale někdy to probíhalo odlišně, podle toho, jaké byly jeho osobní zvyklosti, zvyky smečky, bojového sdružení... prostě složitý systém...“

„Moment. Oholily co? To jí vážně ostříhaly vlasy?“

„No jistě! Aha, tys někde slyšel námitku: Dívky si celý život pěstovaly nádherné dlouhé vlasy jen proto, aby je mohly ve svatební den ostříhat a obětovat na oltáři. Tak to je pravda.“

„Ne. To nemůžeme ukazovat. Možná leda, že by to bylo něco, čím tu hrdinku chtějí týrat, ale dojít k tomu nesmí, to by... ne, to nejde! Pamatuj si, že ve skutečnosti se křehké dívce nikdy nesmí nic stát! V posledním okamžiku ji hrdina musí zachránit, to by... diváci nesnesli.“

„Znal jsem fůru děvčat, který bavilo se nechat trýznit!“

„Ale určitě už jsou všechny mrtvý, ne?“

„Pravděpodobně.“

„Jako obvykle, něco slíbíš a pak to nedodáš!“

„Měls přijet před válkou! Ukecal bych některou čarodějku, ta by ti předvedla, co je pestrej život! Možná by ses jí zalíbil a doporučovala by tě dál; jsi Vypravěč příběhů, ty každej miloval.“

„Jo, o tom mi povídej!“

„Každý národ miluje své oblíbené šašky. Ať je kritizuje jak chce, jakmile někde vystupují, každý je musí vidět.“

„Bože, ty tvý pitomý kecy! Poslouchej, vážně: proč se stříhaly?“

„Znám asi čtyřicet důvodů, každej se složitým výkladem. Ten nejjednodušší je: s vlasama už je každej viděl. Chce to změnu!“

„To není důvod, aby to dělaly při svatbě.“

„V jedné svatební písni se zpívá: Za tuto lásku dám život. Obětováním to dávaly všem najevo. Partnerovi, přátelům i Ochráncům.“

„To zní fakt nádherně. To by se dalo použít. Ale zajistí to, aby spolu pak zůstali v lásce až do smrti?“

„No... zaručené to nebylo. Ale na svou první lásku každá holka vzpomínala jako na velký zážitek. Jisté je, že toho kluka doopravdy milovala.“

„Hezké. Velká romantická láska. Jenže ve filmu musí být nějaký napětí. Že by třeba nesouhlasili rodiče, nebo by po ní jel nějakej... bohatej zvrhlík! Zkus navrhnout nějakej hezkej problém!“

„To je těžký. Partnera si obvykle vybíraly holky. Kluk sice mohl požádat, ale když řekla ne, tak neměl šanci.“

„Leda by si na ni někde počíhal a znásilnil ji...“

„No, teoreticky to možné je. Možná by to udělal a přežil, tím myslím, že by ho nezabila sama. Šel by po něm celý její rod; vlastní rod by se od něj distancoval, vyvrhl ho nebo přísně potrestal. Přátelé by ho opustili, ve smečce by poklesl hodně hluboko, pokud by se vůbec udržel. A Ochránci by se mu mstili prokletím.“

„To už tedy je dramatický konflikt! Ale proč tedy kdekterý příběh mluví o znásilňování žen jako o běžné věci?“

„A to byly panny nebo dospělý holky?“

„V tomhle je problém? Stačilo počkat?“

„Jo. Za rok už byla podstatně přístupnější. Třeba i zvědavá, jaký to bude s jiným klukem. A navíc, pořádně sebevědomá.“

„Hm?“

„Problém znásilnění není v tom, že ženu někdo přinutí k sexu. Pokud jsem pochopil, problémem je ponížení. Pocit, že jí někdo udělal něco, co nechce. Ten pocit neměla, když se necítila ponížená, prostě jen absolvovala další rvačku, byla poražená a skončilo to další sexuální hrou. Zda se jí líbila nebo ne, je jiná věc, ale nebylo to nic, za co by se měla stydět. Ani nikdo jiný to nepovažoval za hanbu. Měla víc cvičit...“

„Tím chceš říct, že věděly dopředu, jak to dopadne?“

„Jistě. Za mých časů to holky chtěly!“

„Za všech okolností? Nebo jenom po tobě?“

„Všeobecně: slušelo se, aby dívka strávila alespoň jednu noc s každým mužem, kterého znala. Ale pozor: pouze na ní záleželo, v jakém pořadí. Mohla taky některého odsunout na konec řady nebo na neurčito.“

„Jak by to zdůvodnila?“

„Jednoduše: Nejsem ještě dostatečně připravena uctít tvoje Ochránce.“

„A to stačilo?“

„Tím přesouvala odpovědnost na něho. Přeložím: Nejsi pro mě dost dobrý.“

„Ani při hromadných orgiích?“

„No... v podstatě se nakonec chytal každý. V pozdější době... nejdřív si vybíraly ty významnější holky, pak ostatní. Když už to opravdu nešlo jinak, postarala se třeba terapeutka...“

„To vysvětli!“

„Čarodějka se specializací nápravy. Prošla se jeho pamětí, nalezla chybu a zkorigovala ji. Terapeutkami byly ty nejlepší...“

„Moment. O něčem takovém se zmiňuje... paměti generála Exetera. Terezka z Citadely.“

„Ta byla vynikající. Pomohla mnoha nešťastným lidem. Ale spíš děvčatům.“

„Znal jsi ji osobně?“

„Nikdy jsem se s ní nemiloval, jestli myslíš tohle. Ale někteří jiní, od kterých jsem převzal informace. Ona korigovala chyby, které udělaly ostatní čarodějky, chápeš? Dokonce i z jiných světů!“

„Byl ještě někdo lepší?“

„Valérie, její matka.“

„Oficiální milenka tvého otce?“

„Jednou prokázala tu čest i mně.“ Stačilo hledět Richardovi do tváře. I po tak dlouhém čase projevoval nadpozemské štěstí.

„Jenže oni ji zabili!“

„Myslíš, že bych se měl někomu mstít? Není komu. A navíc: Valérie se jim pomstí sama. Daleko rafinovaněji, než bych dokázal já.“

„Věříš, že její... osobnost pořád někde existuje?“

„Nejsem čaroděj a nemám jistotu, co se děje po smrti. Ale domnívám se, že s čarodějkami ještě budete mít problémy.“

„Jaké konkrétně?“

„Bráška Denis mi vyprávěl o Johance. Panna Orleánská, slyšel jsi o ní? Teď je svatá a patronka Francie. Kamarádila s ním.“

„Nedělal si z tebe legraci?“

„Tak velký pitomec zas nejsem. Johanka je teď svatá a chrání svoji zemi. Domnívám se, že do téhož postavení se dostaly všechny, o kterých mluvíme. Jmenovitě Valérie a Julie. Nejsem si jist, co dělá Terezka. A co Diana.“

„Určitě mi vysvětlíš...“

„Byly dvě čarodějky, které existují ve vyšší dimenzi a ovlivňují naši: Morrigan le Fay a Kateřina z Flammelu. Potřebovaly rozšířit cowen, takže teď jsou čtyři: Valérie z Mendozy a Julie z Dunbaru. Abych nezapomněl, je podezření, že existuje pátá: Marie z Magdaly, kamarádka Ježíše Krista.“

Ten muž byl vcelku obyčejný scénárista. Už nějakou dobu měl prazvláštní pocity; ale teď se mu rozechvěly ruce.

„Začínáme se dostávat do... oblasti, kam jsem se nikdy dostat nechtěl. Já jsem křesťan, tedy... no, dejme tomu jsem pokřtěný. Věřím... vlastně nevím, čemu věřit. Ale z toho, co říkáš, mám strach.“

„To je správné. Já taky.“

„Myslel jsem, že ty strach vůbec neznáš!“

„Nebojím se většiny živých bytostí. Ale každá z těch pěti dokáže s tímto světem udělat, cokoliv ji napadne. A s kterýmkoliv člověkem.“

„Která je nejhorší?“

„Žádná není zlá. Naopak, bojují na straně dobra. My jsme ti zlí.“

„Tak: které bychom se měli bát nejvíc?“

„Diany. Řekl jsem, že Julie a Valérie odešla do duchovního světa. Jenomže Diana odtamtud přišla, podle některých svědectví. Nevím, kam šla teď, co tam dělá a kdy se vrátí. Když budeme mít štěstí, už se toho nedočkáme.“

„Může to trvat delší dobu?“

„Pro ně čas nic neznamená. Ani století není víc než mžiknutí. Lidská smrt nic neznamená, neboť všichni stejně v dohledné době zemřou. Diana se pomstí celému společenství a tak, že... to nepoznáme.“

„Zbraně bohů?“

„Myslíš nemoci, zemětřesení a povodně? To jsou pořád jen symptomy. Hlavní je: ztráta štěstí. Prokletí. Celý náš svět je prokletý.“

„A Diana jej měla zachránit?“

„Chránila svůj svět mnoho let. Teď z něj byla vypuzena. Sám jsem zvědav, jak bude reagovat.“

„Doufám, že jsou to jen spekulace! Nebo to má nějaký skutečný smysl?“

„Netuším.“

„Měl bych chuť se ožrat jako zvíře.“

„Já také, příteli. Já také.“

Monty Draggon vzal existenci nové Radikálně socialistické strany klidně na vědomí jako spoustu dalších novinek. O měsíc později měla prvních tisíc členů, kteří se snažili získávat další, hlavně mezi dělníky. Monty neměl ze strany žádnou velkou radost, nicméně protože v jejím programu ani mezi představiteli nenašel nic závadného, schválil ji. Od té chvíle mohla nerušeně vyvíjet činnost.

Čtrnáct dní po schválení už to Montyho mrzelo, když v Ironských Ocelárnách došlo k první stávce, velmi účelně a šikovně vedené. Dělníci zastavili práci právě v době, kdy Monty jako jeden z hlavních akcionářů přislíbil generálu Coxonovi značné dodávky oceli pro stavbu opevněných táborů, a nutně potřeboval dodávky splnit; a dělníci požadovali zvýšení mezd o třicet procent! Monty lítal s pěnou u huby a vykřikoval, že roztrhne všechny funkcionáře strany jako hady. Poslal mezi dělníky svoje špehy a nechal je pátrat po tom, kdo celou tu akci vymyslel; ale zjistil pouze, že vůdcem je člověk, který má přezdívku Krtek. Nařídil ho nalézt, zatknout, vyslechnout a odsoudit, neboť měl podezření blížící se jistotě, že je to někdo z bývalé šlechty. Dal zatknout Joe Hanssella, významného předáka odborů, a držel ho ve vězení asi čtrnáct dní; pak ho musel propustit, dokázat se mu nic nedalo a dělníci pořádali na jeho podporu četné demonstrace.

Postěžoval si Richardovi, když s ním hovořil. Ríša se jen usmíval.

„Řekl bych, že to bude někdo z bývalé Korunní rady. Moc jich nezůstalo, ale někteří jsou nebezpeční. A vůbec, copak asi dělá můj nevlastní bratříček Christian? Víš o něm něco?“

„Nevím. Nikdo nic neví! Dal jsem po něm pátrat a myslím, že je možno jej objevit, pokud je živ. Člověk s chromou rukou je poměrně nápadný; přesto jako by se do země propadl!“

„Já na tvém místě bych se po něm poohlédl!“

Montymu stačilo jen naznačit; okamžitě vydal svým špehům příslušné směrnice a ti začali pátrat. A vskutku, za krátký čas zjistili, že Christian, nebo někdo jemu velmi podobný byl viděn na několika místech, kde pak propukly dělnické bouře. Mohl to být tajemný Krtek; ale ať hledali jak hledali, nechytili ho.

Spiknutí Krtků zvítězilo. Stávka skončila vítězstvím strany a ředitelství bylo nuceno ustoupit. Byla to první porážka Draggonovy vlády; okamžitě po této stávce následovaly další stávky v Iron-city, v Indiopolisu a dokonce i v Kingtownu, kde byly rovněž založeny odbočky. Krtek vydal prohlášení, ve kterém děkuje svým stoupencům za vytrvalost a podporu a sliboval v brzké době uspořádání sjezdu strany, kde bude vysvětlen v plné šíři její program. Prozatím vydal pouze několik hesel:

Osmihodinová pracovní doba, spravedlivá odměna za práci!

Sociální pojištění všem zaměstnancům – nemocenské dávky a léky zdarma, důchodové pojištění!

Půda patří těm, kteří na ní pracují!

Účast závodních rad na řízení továren!

Během noci z neděle na pondělí popsali přičinliví členové strany ta hesla po všech zdech v Kingtownu i dalších městech. Na špičkách kostelů a továrních komínech zavlály rudé prapory, objevily se symboly srpu a kladiva.

Monty Draggon vydal oficiální prohlášení vlády:

„Žádáme všechny občany, aby nenaslouchali šeptandám a nepřátelské propagandě komunistických agitátorů, kteří jsou bývalými členy reakční Korunní rady, a snaží se rozvrátit a podrýt základy našeho demokratického státu. Sotva se podařilo zkonsolidovat hospodářství, zničené v období císařství, už opět vystrkují své špinavé hlavy jako krtci z děr...“

Během příštích tří dnů se projevil zvýšený zájem o vstup do strany u lidí, kteří doposud nejevili velkou důvěru. Především to byli lidé, kteří se živili podomním obchodem, řemeslnictvím či drobnými krádežemi na úkor okupační armády. Draggon se to dozvěděl a zuřil.

„Tomu se nediv,“ smál se mu Richard, „Napsal jsi do toho svého plátku, že tu stranu vede Korunní rada. To je pro všechny Arminy dobré doporučení. Podruhé si pořádně rozmysli, co do svých prohlášení napíšeš...“

Draggon nařídil policejní prohlídky. Jeho nový šéf policie Abner Léger prováděl co mohl, ale vzhledem k nízké úrovni policistů nemohl téměř nic. Přidělili mu zvláštní oddíl vojska, jenže vojáci neměli osobní zájem na zasahování do arminských vnitropolitických problémů a přistupovali k úkolům buď lhostejně, nebo se značnou dávkou neschopnosti. V každém případě se nepodařilo nalézt ani Krtka, ani jeho spolupracovníky, ani důkaz o spojení Korunní rady se stranou, ani tiskárnu letáků, ani finanční zdroje – zkrátka vůbec nic. Bylo chyceno pár aktivistů, kteří drze lhali Légerovi do očí, že žádnou stranu neznají a nikdy o ní neslyšeli, že jim letáky podstrčila neznámá osoba, zřejmě s cílem je zdiskreditovat a přivést za mříže. Léger je chvíli držel v kriminále a potom pro nedostatek důkazů pustil.

Jako houby po dešti rostly v Arminu všelijaké podniky. Kdo se cítil vhodným kandidátem na kariéru fabrikanta, zakládal továrny, vybral si většinou ze státního fondu něco na rozjezd, chvíli se snažil a pak zkrachoval, nebo se držel horko těžko nad vodou a posílal Draggonovi zoufalé prosby o subvenci. Menší část těchto lidí skutečně něco vyráběla, zejména něco vskutku užitečného; mnohem víc se jich zabývalo překupnictvím a kšeftováním s tím, co vyrobili jiní a co mělo cenu mnohem větší než hodnotu. Doposud v Arminu nebyla dostatečná kupní síla obyvatelstva, takže luxusní věci měli jen někteří a ostatní jim tiše záviděli. Nové podniky krachovaly, podnikatelé zůstávali bankám dlužni a vše pozvolna upadalo.

Až na Starou Ocelárnu firmy Therlowe & spol. Tento objekt stál na okraji města, okolo vybudoval vysokou ohradu a co se děje za ní, nikdo nevěděl. Stará Ocelárna neměla potíže, vyráběla kvalitní výrobky pro úzký okruh odběratelů, měla poměrně málo zaměstnanců se solidními příjmy a přibírala jen výjimečně, po důkladném výběru. Nepsalo se o ní v novinách, ani nemluvilo na zasedáních vlády. Byl to prostě solidní podnik.

A takovým zůstal.

Errata:

30.05.2021 11:41