Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Don Isidorio di Santa Clara byl dobrým křesťanem; což se projevovalo mimo jiné tím, že každou neděli navštěvoval chrám Páně, který byl v blízkosti jeho místa pobytu. Po přestěhování do Kingtownu těšila se jeho přízni katedrála na Victory Street, nedaleko arcibiskupství.

Tam přicházel, korektně oděn do černého střízlivého oděvu, doprovázen svými pěti syny, šesti dcerami, chotí, podřízenými a tělesnou stráží. Byla to příjemná podívaná na průvod zbožných oveček, vedených stříbrovlasým důstojným pánem, který dával ostentativně najevo, že špína a kal tohoto světa se nikdy nedotknou jeho střevíců. Když poklekal před oltářem, bylo na jeho tváři znát posvátné vytržení a vroucí náklonnost k Pánu, který stvořil svět a dává na něm žíti svým dítkám.

Také té neděle přišel don Isidorio do chrámu, přičemž na schodišti udílel hojné milodary žebrákům a mrzákům, kteří už ho znali a čekali tam na jeho drobné. Synové a dcery, odění v přísné černi, usedli do lavic, otevřeli modlitební knížky a sepjali ruce. Také don Isidorio otevřel knížku, jejíž desky byly vykládány stříbrem, a upřel zbožné oči na hlavní oltář.

Tak setrval po celou mši svatou; kostelníkovi, který přišel vybírat, dal jako obvykle stodolarovou bankovku, rovněž každý z jeho synů nějaký větší obnos. Když kněz požehnal přítomným a ukončil mši, vyšel don Isidorio z lavice a chystal se opustit chrám; v té chvíli k němu přistoupil nějaký mladý mnich s bezvýrazným obličejem a řekl:

„Projevil jste přání vyzpovídat se, pane...“

„Myslím, že se mýlíte!“ řekl don Isidorio zdvořile.

„Bylo mi sděleno, že jste si přál svatou zpověď... snad jste po tom zatoužil pouze v myšlenkách, ale představený kláštera se laskavě uvolil vám vyhovět...“

Bystré oči dona Isidoria přelétly ztemnělou prostorou.

„Ovšem, přál jsem si to. Počkejte na mne zde a modlete se!“ zavelel svojí rodině, načež následoval mnicha do sakristie.

V sakristii se nacházela zpovědnice se zamřížovanými okénky; bylo vidět, že je tam nějaký člověk, jinak tu nebyl nikdo. I mnich zavřel dveře zvenčí a nechal je zavřené; don Isidorio přistoupil a poklekl u zpovědnice.

„Buď vítán, synu, u prahu církve svaté.“ oslovil ho hlas ze zpovědnice. Don Isidorio se zachvěl, neboť ten muž hovořil italštinou s příjemným sicilským přízvukem. Současně se vysunula bílá ruka se zářivým prstenem; don Isidorio ten prsten oddaně políbil.

„Církev svatá je nekonečně milosrdná a laskavá ke svým věrným ovečkám,“ pokračoval hlas ze zpovědnice, „Zvláště pak je laskavá k těm, kteří přicházejí zdaleka a po dlouhé době nepřítomnosti. Jsme šťastní, že zbloudilá ovečka opět nalezla svoje stádo...“

„Svatosti...“ vzdychl don Isidorio, „Nebylo mojí vinou, že jsem zůstával tak dlouho mimo okruh... zbožných oveček církve. Dobře si pamatuji, jak samotná Vaše Svatost prohlásila, že řád nikdy nebude v tak špatné situaci, aby potřeboval pomoc od rodiny Santa Clarů. Vy sám jste...“

„Mlč, synu!“ řekl hlas s povzdechem, „Doznávám, že jsem učinil chybu ve svém rozhodnutí; Bůh, který je veliký a který vše vidí, mne ztrestal za moji pýchu, se kterou jsem odmítl tebe i tvého otce. Omlouvám se ti a kaju se před tváří Hospodinovou...“

„Velmi mne mrzela pohana, kterou jste uvrhl na mého bohužel již zvěčnělého otce. Vyjádřil jste se o něm dokonce, že je sprostý zločinec, vrah a lupič, který nedojde spasení po své smrti. Z toho povstal veliký zármutek v celé naší rodině, a můj otec velmi litoval té roztržky!“

Don Isidorio naštěstí neviděl do tváře toho, který říkal:

„Lituji těchto neuvážených slov, Isidorio. Velmi jsem se provinil proti křesťanské lásce a milosrdenství, když jsem tvého zvěčnělého otce tak hrubě urazil. Ostatně věřím, že se přes všechny svoje činy ve stáří napravil a odčinil hříchy, kterých se dopustil. A že po své smrti po právu zaujal místo mezi blaženými na nebesích...“

„Jak moudrá slova!“ vzdychl don Isidorio, „Můj otec skutečně před svou smrtí zachovával ty nejzbožnější mravy, každou neděli navštěvoval chrám a obdařoval služebníky Boží hojnými dary. Kdyby se byl mohl spojit s řádem, zcela jistě by obdařil i vás dary, aby si zajistil věčnou blaženost!“

Ze zpovědnice zazněl dost upřímný povzdech. „V každém případě je již tvůj otec mrtev. Doufám, že zemřel smířen s církví svatou i se spravedlností světskou...“

„Ne tak docela. Byl zastřelen osmi ranami z kulovnice, a nestačil učinit před smrtí svatou zpověď a přijmout poslední pomazání, ani vykonat poslední pořízení...“

„Ach! Předpokládám, že jste neponechali jeho smrt bez zaslouženého trestu?“

„Předpokládáte správně, otče.“

„Co se stalo potom?“

„Došlo k boji mezi našimi rodinami. Oni byli silnější a měli na své straně podporu vysoce postavených lidí. Byli jsme nuceni odejít.“

„Byli jste vždy silný a životaschopný rod. Jak se stalo, že jste podlehli?“ v hlase Jeho Svatosti zazněl kovový nebezpečný podtón.

„Poměry v Itálii se změnily, Svatosti. V Římě byl starý král Vittorio Emmanuele odstaven a vlády se ujal jakýsi Benito Mussolini. Takové nafouknuté nic; spolupracuje s Němci a kazí starou dobrou Itálii. Oni se k němu přidali a my jsme museli utéci.“

„Se svým jměním – nebo bez?“

„Bohužel... s částí.“

„To je zlé, Isidorio.“

„Jsem si vědom, že našinec nebyl v řádu nikdy vítán s prázdnýma rukama. Ale pořád mám dost zlata, abych si z něj mohl udělat řádový kříž!“

„Už dávno nenosíme zlaté kříže, Isidorio. Naše kříže jsou teď z oceli a kameny ze skla. A člověk, který chce takový kříž nosit, musí být stejně z oceli jako jeho znak.“

„Můj rod znáš, Svatosti. Jsme zde a jsme připraveni sloužit řádu; i když je v současné době na tom zle.“

„Jednáš moudře, Isidorio. Řád není mrtev, jako není mrtev Ježíš Kristus, i když zemřel na kříži. Až vstaneme z mrtvých, ti, kdo nám zůstali věrní, budou odměněni...“

„Jsem zde, Svatosti. Já, mých pět synů a šest dcer. Jsme připraveni splnit veškeré tvoje rozkazy.“

„Zatím nemám žádný rozkaz, Isidorio. Vůdcem řádu už nejsem já, ale můj syn Denis. Neznáš ho, byl ještě chlapec, když jsem odcházel. I ty jsi byl chlapec, i když starší než on. Od něho dostaneš rozkazy.“

„Ohlásíš mne u něho, aby o mně věděl?“

„Ohlásím. Ostatně, už o tobě ví; vzkázal mi to.“

„Děkuji, otče! Ale než dostanu rozkazy... zmínil jsem se o svých dětech. Přál bych si, aby mohly projít řádovou školou, jako jsem kdysi prošel já. Bude to k užitku jim i řádu...“

„V současné době existuje pouze jediná řádová škola: klášter svaté Rodogondy tady ve městě. Pošli jednu dceru do tohoto kláštera.“

„Kterou?“

„Tu, kterou máš nejraději. Promluv o tom s matkou abatyší. Bude vědět, kdo k ní přichází.“

„Děkuji ti, Svatosti, za všechno.“

„Až přijde čas, zavoláme tě. Nyní jdi a požehnání Boží tě provázej...“ arcibiskup vysunul opět svoji bílou ruku a don Isidorio políbil jeho prsten.

Když vycházel z kostela, usmíval se.

Klášter Svaté Rodogondy stál na jih od města na kopečku. Na první pohled připomínal pevnost, mohutnými kamennými zdmi a dvěma masivními věžemi po stranách průčelí. Zezadu a z obou stran byl obklopen ovocnými sady, ve kterých právě několik řádových sester sbíralo dary přírody. Stál osaměle; matka abatyše si vyprosila, aby nejbližší okolí nebylo zabíráno pro domy, zvláště žádala, aby nejbližší hospoda byla celý kilometr od kláštera, aby sestry nebyly rušeny ve zbožném rozjímání.

Don Isidorio s chotí přijel v automobilu, řízeném jeho nejstarším synem Giancarlem; kromě toho vezl s sebou vážnou a trochu posmutnělou dceru jménem Viktorie, oděnou tentokrát proti zvyklostem rodiny v bílém. Vystoupili a došli k těžké železné bráně; don Isidorio na ni zabušil klepadlem a pak vyčkával, až se po straně otevřela malá branka.

Vrásčitá sestra fortnýřka v šedém, s hlavou zavinutou do šátku, si je změřila krhavýma očima.

„Jsem don Isidorio di Santa Clara,“ představil se otec rodu, „Matka abatyše mne zřejmě očekává.“

Fortnýřka mlčky otevřela branku a vyčkala, až všichni vešli. Pak se obezřetně rozhlédla kolem a zase zavřela. Byla to babka stará a velmi ošklivá; navíc se tvářila protivně, ale to byl zřejmě ochranný trik proti návštěvníkům. „Pojďte za mnou!“ zaskřehotala a vydala se chodbou někam do středu budovy. Návštěvníci zaznamenali příjemný chládek, který tu byl proti příšernému vedru venku; ty mohutné zdi byly zřejmě dobré jako klimatizace.

Zaslechli kroky z boční chodby a tichý hovor; vzápětí se ocitli tváří v tvář dvěma dívkám v bílých řízách, které šly tou chodbou. Viky sebou škubla, když si povšimla jejich hladce vyholených lebek; víc si je prohlížet nemohla, neboť při spatření hostů zmlkly a vmžiku zmizely, sledovány káravým pohledem fortnýřky.

Pak se ocitli v refektáři; fortnýřka je uvedla a zmizela za dveřmi, vzápětí se otevřely další dveře a vstoupila vysoká kostnatá stařena v šedém, se zavinutou hlavou a velkým dřevěným křížem na prsou. Ten kříž nebyl osmihrotý, nýbrž obyčejný; rovněž berla, kterou svírala v ruce, nebyla ozdobena řádovými symboly.

„Jsem matka Anastázie, představená tohoto kláštera,“ řekla hlubokým, skoro mužským hlasem, „Oznámili mi, že přicházíte, abyste požádali náš řád o ochranu a pomoc.“

Don Isidorio políbil prsten na její vztyčené ruce.

„Přišli jsme, matko, na doporučení arcibiskupa dona Tomase di...“ začal.

„Vím, na čí doporučení jste přišli,“ mávla prudce berlou, „Nehovoř víc, než je třeba, bratře. Není to dobré.“

„Moje dcera Viktorie projevila přání uchýlit se do ochrany vašeho kláštera.“ pokračoval don Isidorio důstojně.

„To je moudré přání od tak mladé dívky,“ pokynula vlídně matka Anastázie, „Mladá dívka by měla projít klášterní výchovou, aby se její mravy zjemnily a získala vědomosti a schopnosti nutné k nezbytnosti čelit zlobě vezdejšího světa. Oddělily jsme se sice mohutnou zdí od veškerého světského zla, nicméně nezůstalo nám utajeno, že za zdí kláštera zuří prudký boj. Dívky, které od nás vyjdou, budou připraveny v tom boji zvítězit.“

„To jsem si myslel. Vidím, že zbožné sestry pokračují v dobrém díle, započatém kdysi dávno v krásné a vzdálené Itálii...“

„Ano, Bůh nám pomáhá.“ vzdychla abatyše, „Jak dlouho si přeješ, aby tvá dcera setrvala v našem klášteře?“

„Neznám přesně zvyklosti, které tady teď panují.“

„Klášter je otevřen všem ženám, které si přejí zasvětit se službě Boží. Jsou dva druhy řeholnic: jedny se zaslíbí Bohu navěky, druhé se oddají své službě pouze na určitý čas. K prvnímu druhu přináležejí obvykle ženy, které již prožily svůj život ve vezdejším světě a pro ovdovění či jinou příčinu byly nuceny jej opustit. Tyto ženy nemohou z kláštera odejít bez výslovného svolení; poznáš je podle hábitů šedivé barvy. Mladé dívky mohou pobýt jen po vyměřený čas; milosrdný Bůh si nepřeje, aby se uzavíraly ve zdech kláštera, mohou-li prožít život naplněný prací a modlitbou ve světě a pomáhat druhým v cestě ke spasení. Tyto dívky zde prožijí určitý čas, pak mohou odejít; ale klášter je jim vždy otevřen a rád jim znovu otevře své brány.“

„To jsou ty dívky v bílém oblečení?“

„Ano.“

„Ale... ty dívky jsou také zasvěceny službě Boží, nemýlím-li se...“ namítl trochu překvapeně.

„Všichni jsme zasvěceni Bohu.“ řekla vážně abatyše.

„Myslím, že by mé dceři postačilo být přiřazena k sestrám, které setrvají v klášteře jen po dobu své výchovy...“

„Také jsem si to tak představovala. Už ses rozhodl, jak by měla tato doba být dlouhá?“

„Musím se rozhodnout hned?“

„Samozřejmě nikoliv. Ponecháme si tvoji dceru, jak dlouho budeš chtít, a propustíme ji na tvoje přání.“

„S tím souhlasím. Mohu ji tady ponechat hned?“

Abatyše sklonila svou berlu a dotkla se třikrát ramene Viktorie, která ji sledovala se strachem. „Od této chvíle patříš nám. Rozluč se s otcem a matkou, mé dítě. Uplyne dlouhá doba, než je znovu spatříš.“

Don Isidorio dceru objal a pohladil po vlasech; jeho žena se rozplakala.

„Samozřejmě můžete dceru kdykoliv navštívit. Jsme šťastní, když naše dívky udržují stálý styk se svými rody. Budeš vždy vítán, bratře...“

„Kdy bude Viktorie zasvěcena?“

„To už vykonáme my samy. Není zapotřebí, aby u toho byl kdokoliv, kdo není členem našeho řádu. Děkujeme ti, Isidorio, za tento cenný dar, který jsi nám věnoval...“

„Mám i další,“ Don Isidorio vytáhl z kapsy svazek bankovek, „Jsem si vědom, že řád neoplývá světskými statky, jsem proto šťasten, že mohu přispět alespoň malým dílem...“

Matka Anastázie pohlédla na svazek bankovek trochu překvapeně. Potom udeřila holí do podlahy; otevřely se dveře a vstoupila mladá dívka v bílém, působící trochu příšerně svou vyholenou lebkou.

„Pokud ses rozloučila, dítě, jdi se sestrou. Ukáže ti tvoje místo a poučí tě o všem.“

Viktorie se ještě jednou objala s matkou, otcem i bratrem; pak tiše vyšla za mladou řeholnicí.

„Chtěla jsem, abys věděl toto,“ řekla matka abatyše, „Náš řád není bohat, přesto ale neochuzuje svoje bratry o jejich majetek. Řízením božím stále ještě máme dosti prostředků, a je krajně podivné, když nám někdo nabízí peníze, když je nežádáme. Je mnoho dobrých věcí, na něž lze použít částku, kterou nám nabízíš. Sám se rozhodni a použij je účelněji.“

„Nerozumím zcela přesně. Na jakou věc?“

„Náš řád v současné době shromažďuje peníze na nakoupení určitých věcí, které nutně potřebujeme. Zdá se, že jsi ještě nebyl zasvěcen do těchto záležitostí. V tom případě tvoje peníze přijmu a použiju na tento účel. Později se nějak vyrovnáme.“

Don Isidorio sice mínil ty peníze jako dar; ale raději mlčel, vědom si toho, že mluví o věcech, které nechápe.

„Až získáš určité vědomosti, ukážu ti naše hospodářství,“ dodala abatyše, „Není jisté, zda bys mu teď přesně rozuměl. Tvoji dceru poučíme sami. Ale ty také hledej poučení.“

„U koho?“

„Nevím. U Finna Courtennaye, Algie Monroese, Daria d'Urwille nebo u jiných. Hledej a nalezneš, praví Písmo.“

„Pokusím se,“ slíbil don Isidorio, „Jak se zdá, matko, už jsme tě zdržovali až příliš. Bude lépe, když půjdeme...“

„Provázej vás požehnání Boží...“

Viktorie šla zatím s mladou jeptiškou chodbou; když se dostaly na sevřený vnitřní dvůr, jeptiška zastavila, prohlédla si Viktorii a rozesmála se:

„Co se tváříš jak o funuse? Snad se nebojíš?“

„Ne... Jsem odhodlána ke všemu!“

„No – to tě šlechtí. Jak ti říkají?“

„Viktorie.“

„Tak ahoj, Viky. Já jsem Renka.“ jeptiška jí podala ruku, stiskla a potom jí zvláštně objala palec a znovu lehce sevřela.

„Koukáš? To mě naučila jedna kočka z Jihu, je tu asi měsíc. Takhle si teď podávají ruce kluci na jih od hranice.“

„Obávám se, že... dost dobře nechápu.“

„Neva. Odkud ses vykulila – s tímhle účesem?“

Viky se lehce dotkla dlouhých černých vlasů; uvědomila si účes své společnice a do očí jí vstoupily slzičky. Renka se zatvářila překvapeně, jako by nechápala, co se děje.

„Ty seš odněkud ze zastrčený díry, co?“

„No...“ popotáhla Viky.

„Aha. Tak se pojď vycákat! ... no vykoupat, chápeš?“

Viky přikývla a šla za ní. Potkaly další dvě dívky, stejně oblečené a ostříhané; zíraly na Viktorii s úžasem.

„No páni – to je paráda!“ pohladila jedna Viky po vlasech, „Jak dlouho jsi s tímhle běhala po světě?“

„Co je tak divnýho na mým účesu?“ zeptala se Viky plačky.

„Ani nic. Jenom, že jsme to dost dlouho neviděly. Co říkáš, Renko, půjde to vůbec?“

Renka prohrábla Viky vlasy. „Ale jo, co by nešlo? Budeme si muset dát víc záležet při lepení!“

„Takovou práci mám děsně ráda!“ prskla třetí.

„...se tě nikdo neprosí!“ řekla Renka, „Já jí to střihnu!“

„Jo, já tě znám! Glory jsi zfušovala háro, že nosí hřebce na tři vpředu a vzadu dotupa. Jestli zfušuješ i tohle a bude to kvůli tobě muset na kudly, leštíš tank!“

Viky si byla vědomá, že umí arminsky od dřívějška a doposud každému rozuměla; ale na tohle zůstala koukat v němém úžasu. Rozuměla každému slovu, ale celkový smysl jí zůstával zcela nepochopitelný. Arminky zřejmě chápaly dokonale; alespoň se vesele rozesmály.

„To sem byla ještě takhle malý kotě!“ ukázala Renka.

„Já... jaksi ničemu nerozumím!“ řekla Viky, „Ne že bych chtěla být zvědavá, ale co je to hřebec na tři vpředu?“

Arminky se rozchechtaly. „Na co tu šišku máš? Přece účes! Na tři vpředu znamená na tři prsty takhle...“ načesala si Renka imaginární vlasy do čela, „Vzadu dotupa je tupej střih, tos už přeci musela vidět.“

„A ten hřebec?“

„Paruka z koníčka. Teda... z koňskejch žíní. Tobě to mysl hrozně pomalu, viď, maličká?“

„Snad ani tak ne; jenom nechápu, o čem je řeč. A co to znamená: muset na kudly a leštit tank?“

„Kudly jsou nůžky, kterejma se upravujou hára... jako paruky. A leštit tank... máme takovej detašák, jako odloučený pracoviště, a tam máme ulitej armádní tank. A kdo něco zvrtá, musí ho za trest vyleštit.“

„Aha. A proč nosíte paruky?“

„Copak takhle můžem jít tancovat nebo tak? Jseš zdravá?“

„A proč se teda stříháte, když si pak děláte paruky?“

Dívky se na sebe podívaly. „Úplný jehně!“ konstatovala jedna, „O čem ti povídali večer před spaním, o Červený Karkulce? Nevíš lautr o ničem!“

„Nevím. Zdá se mi, že mluvíte hrozně zvláštně...“

„Fakt jehně,“ řekla Renka, „Tak koukej: když vypadneme z baráku na rajz, musíme nosit paruky, aby se to nepoznalo. To snad přeci chápeš.“

„A oni nás odtud pouštěj někdy ven?“

„Samozřejmě ne,“ rozchechtaly se sborem, „Odtud se, má milá, dostaneš jenom ve zvláštních případech. Jediná možnost je vdát se a jedinej důvod je tvý těhotenství...“

Viky zrudla. „Ale... jak je možný otěhotnět, když je člověk zavřenej v klášteře?“

„To jsou holt takový zázraky,“ zasmála se Renka, „Věříš, že skoro každej měsíc se to nějaký podaří?“

„A jak je to s tím stříháním?“

„Ostříhat tě přece musejí, aby ti mohly udělat háro. Kdyby ne, tak ti ta paráda shoří při koupání...“

„Shoří? Jak? Proč? Ve vodě přeci...“

„Neříkám cákání, ale koupání, seš hluchá? Panebože holka, ty seš ale děsně přitroublá! Koupání v Ohni, víš? Tady to jedna pitomá umí, ale jak tě tak poslouchám, ty bys jí mohla od hodiny dělat konkurenci. Seš Panna?“

Viky zrudla ještě víc. „Samozřejmě!“

„Kočky, zprubnem to s ní? Třeba nám udělá ohýnek!“

Viky pozorovala jejich rozveselené tváře a nabírala slzy.

„Tak jdem se vycákat, nebo ne?“ řekla jedna, „Nezdržujte to!“

Vzadu v zahradě mezi stromy se nacházel velký bazén s průzračnou modravou vodou; dívky shodily hábity a už byly ve vodě. Viky se pomalu svlékala, jí to nešlo tak rychle. Renka ji chytila za nohu a stáhla do vody v šatech; Viky zařvala a začala polykat andělíčky. Chvilku koukaly vyjeveně, potom ji urychleně vytáhly.

„Neříkej mi, ty káčo, že neumíš ani plavat!“ zlobily se.

Viky prskala, kašlala a vzdychala; raději jí pomohly ze šatů, promočených a proto těžko ovladatelných. Chvilku to trvalo; ale potom náhle poodstoupily a zvážněly.

„Ty nemáš vůbec žádný tetování?“ zeptala se Renka překvapeně.

„Ne... jaký tetování?“

„No – aspoň rodovej znak!“ Renka ukázala na vytetované ornamenty na těle, „Co seš holka vlastně zač? Odkud jsi přišla? Narodila ses v Impériu?“

„Ne... v porodnici! Teda, v Agrigentu na Sicílii!“

„A kdys přišla na Ostrov? Před válkou nebo po?“

„Před půl rokem.“

Nastala chvíle ticha. Pak jedna z rozpačitých Arminek řekla:

„Teda Renko, ty seš hlavička...“

Renka se taky mračila; vstala a tvářila se téměř slavnostně.

„Tak začnem znova. Jsem Renée Alberta Emerencie Ruprechta, princezna de Castignac z rodu d'Arnoisville. Zkráceně Renka.“

„Jsem Susanne Charlotta Bornyová, vikomtesa z Glavaraque,“ představila se druhá, „Code name Suzi.“

„Jsem Ida Christina Rafaela Denisa Lotherová, bastard Baarfeltovského rodu,“ řekla třetí, „Ida se nekrátí.“

Viki koukala a brada jí pomalu klesala níž a níž.

„Teď ty!“ řekla Renka.

„Jsem Viktorie di Santa Clara. Zkráceně Viky.“ řekla dívka trochu rozpačitě, „Ale nejsem žádná princezna ani nic takovýho. Pravděpodobně jste se zmýlily, dámy...“

„Počkej, to neříkej tak na fest. Co je tvůj autor... jako taťka?“

„Don Isidorio di Santa Clara. Byl majetníkem půdy v okolí Agrigenta na Sicílii. Teď jsme přesídlili sem. Doma jsme měli nějaké... obtíže.“

„Jako vendetta a tak?“ ušklíbla se Suzi.

„Majetník půdy,“ ohrnula nosík Renka, „Jak jsem tak na něj koukala a slyšela o něm povídat, byl tuším předákem Cosa Nostry?“

Viky se zatvářila zděšeně. „O tom se nesmí mluvit!“

„Ale jo, mezi námi děvčaty můžem. Tak byl šéf Mafie nebo ne?“

„Říkali to o něm.“

„Tak vidíš, že seš skoro princezna. Nic si z toho nedělej, že ses nenarodila pod Velkým Sluncem; aspoň ses vyhnula tý naší válce. Já v ní byla, ale moc velkej orgasmus jsem z toho neměla. Srážela jsem letadla...“

„Nepřeháněj, Suzi, víc jak tři ti nebyly!“ smála se Ida, „Trochu malá do bitvy, ne? Známe tvý povídačky...“

„Co, lítala jsem na wingu! Byla jsem maličká, ale šikovná!“

„Leda ti chyběly rohy a ocas!“

„Nehádejte se, holky! Teď tu máme tu malou!“ uklidňovala je Renka, „Stejně na tom nezáleží. Proč tě poslali sem?“

„Otec rozhodl, abych šla do kláštera.“

„To bylo od něj moudrý. Zařadíme tě do skupiny a naučíš se všecko, co je potřeba. Zatím tě krátce poučím o životě na základně. Žít budeš prozatím na společný cele, vzala bych tě k nám do Pelíšku, ale nemáme ani jedno volný místo. Dám ti řádový oděv; tuhle bílou hadru. Budeš ji nosit, kdykoliv půjdeš z cely nebo z dílny nebo tak. V dílnách se nenosí, aby ses nezmazala. Zařiď se podle ostatních holek.

Co se týče stříhání vlasů, už jsem řekla, kdybysme ti je nechaly, shoří při prvním koupání v Ohni. Nevím, jestli jsi o Živém Ohni slyšela; všecko se dozvíš, až tam vstoupíš. Teď bych ti to vykládala zbytečně. Co se vlasů týče, uděláme ti z nich paruku, abys mohla lítat po venku. To se dělá tak, že teď po vycákání... po vykoupání ve vodě – ti vetřu do hlavy takový, no, něco jako olej. Vytvoří ti na hlavě u kořínků vlasů jemný film; souvislou plochu, jako lepidlo. Je to protivný, svědí to a vůbec, ale musíš vydržet. Počkáme tři dny, za tu dobu vlasy trochu odrostou a to lepidlo se oddělí od kůže. Potom ti hlavu oholím břitvou; to se ti bude líbit. Umíme to tak, aby se vlasy udržely při sobě a ten film se nepotrhal. Konečky pod filmem slepím pryskyřicí s přísadou chemických přípravků, to se konečně naučíš v kursu, co bych ti líčila. Vznikne parádní paruka; budeš ji mít pro případ, že by byla potřeba. Nikdy nevíš...“

„Máš pravdu, nevím. To hlavní: jsem opravdu v klášteře?“

„A kde jinde?“

„Povídáte neuvěřitelný věci! Chemický preparáty, tanky, koupání v Ohni...“

„Tank máme jen jeden, ani není ochočenej. Jako myslící; kdysi montovali do tanků umělej mozek, takže bojoval úplně sám...“

„Ještě tohle! Jako kdybysme byli nějaký vojáci!“

„To taky. Slyšela jsi někdy o Amazonkách?“

„To byly ve starým Řecku bojovný panny...“

„No vidíš – to jsme zrovna my. Bojovat tě časem taky naučíme.“

„A vědí to jeptišky, co vás vychovávají?“

„Asi něco tušej, když nás to učej. Když jsme hodný holčičky.“

„A že chodíte do města, to vědí taky?“

„U hodných holčiček to nevadí. Do města se chodí lovit; občas tam máme nějakou práci. Pro tebe taky něco najdem, neboj se...“

„Aha; už chápu.“

„Snad bych tě měla poučit o signálech. Když se ozvou zvonky, znamená to všeobecný poplach. Na to znamení je třeba nechat všeho, shromáždit do kaple a modlit se, případně pracovat v přádelně a tkalcovně. Továrny se zavřou a spustí; kdyby to trvalo dýl, mohla by ses zadusit, nehledě k tomu, že bys chyběla do počtu. Máme taky různý schovávačky...“

„A co se vlastně děje, když je poplach?“

„Občas sem vpadnou policajti a šmejděj. Obrátí to vzhůru nohama. Zvlášť rádi pářou slamníky a vyhazujou věci ze skříněk. To je takovej jejich koníček; když ti rozpářou peřiny, nesmíš moc vyvádět, nejlíp kleknout a usilovně se modlit k Bohu. Policajti nejsou špatný kluci, ale mají mizerný vychování, zpožděný zapalování a myslí jim to šejdrem. Někdy je poplach cvičnej, jdou jenom k abatyši pouštět hrůzu. Mají sice klášter pořád pod dozorem, ale když někoho hledaj, choděj sem opruzovat. Nikdy sice nic nenašli, ale zkoušej to pořád.“

Renka se trochu zamyslela. „To by bylo asi tak všecko. Jinak ti přeju, aby se ti mezi náma líbilo a abys mezi nás brzo zapadla...“

A všechny jí podaly ruce.

Jednoho krásného dne přijelo do End City auto. Zajelo do dvora k Abrahamu Steinbacherovi a muž, který vystoupil, šel rovnou dovnitř. Bylo mu asi třicet let a těžko se dalo poznat, je-li Armin nebo přistěhovalec. Silně opálený, dost dlouhé vlasy a krátký černý plnovous; džínové kalhoty a podobný kabát, který ale nejevil známek, že by majitel jezdil často na koni.

Steinbacher jej radostně uvítal. O jeho návštěvě věděl předem, proto také dal vědět Tedovi a Donaldovi, aby přijeli do města. Kromě toho navštívil některé přední občany města a předběžně s nimi jednal; neřekl však, čeho se rozprava bude týkat.

„Jak to probíhalo, strýčku Abrahame?“ zeptal se host.

„Docela dobře. Zdá se, že mají zájem.“

„Výborně. Vy jste ti, co jednají za jižany? Já jsem Aaron Cornie.“

„Žid?“

„Mám ti ukázat průkaz totožnosti?“ přejel si palcem poklopec.

„Není třeba. O co se jedná?“

„Jsem obchodník, jako strejda Abraham. Už nějakou dobu sledujeme, jak vám tady skvěle rozkvétají kšefty. Zajímá nás to.“

„Co prodáváš?“

„Pasti na škodnou.“

„Myslím, že v současné doby už jich mají dost...“

„Já je prodávám tak nějak... ve velkém. A jiné cenné věci.“

„S tím by byly asi trochu problémy. Jistě by to šlo, ale...“

„Chápu. Mohl bych mluvit přímo s někým z jihu?“

Jeden jižan s nimi byl: Terry Windsor-Grey. Byl ve městě už po několikáté, takže si pořídil docela vzhledný kostým, dokonce stříbrné ozdoby do vlasů. Ne že by vypadal méně divoce, ale rozhodně jako pán.

„Jsem zástupcem konsorcia, které připravuje rozsáhlé využití zdrojů surovin jihu. Obchoduji se stavebním dřívím. V džungli na jihu je spousta dříví a rychle se obnovuje, kdežto na severu je ho nedostatek.“

„Jistě. Ale je potřeba je vytěžit a převézt. Technicky zcela nemožné.“

„Bylo by to možné, kdyby se postavila silnice. Zpevněná cesta, pro začátek. Most přes řeku, namísto brodu. Pokračování silnice na jihu...“

Terry se nezasmál. Jen nedůvěřivě potřásl hlavou.

„Chtěl bych říct: já jsem ten hodnej kluk, se kterým se vždycky dá nějak dohodnout. Pak existují ještě zlí kluci, se kterejma se nedohodneš nikdy.“

Terry váhal. Konečně řekl: „To nedokážu rozhodnout sám.“

„Kdo to dokáže?“

„Můj nadřízený je plukovník Halloway. Gaird, kamarádi ho znají.“

„A mohl bys ho přivolat?“

Terry se dvakrát nadechl a opět vydechl. „Gaird Halloway přijde v průběhu dvou dnů. Pokud správně vnímal mé myšlenky.“

„Ty umíš mentální spojení?“

„No... neumím. Ale Gaird ano. Jde o to, zda to obdržel.“

„Můžeme tady na něj počkat?“

„Asi nám nic jiného nezbývá...“

Aaron byl s odpovědí docela spokojen, těžko mohla být lepší. Teď bylo důležité začít jednat s představiteli města. Začal se starostou.

Pan Benjamin Button byl zakladatelem města; žádný jiný starosta tu nikdy nebyl a obhájit pozici ve volbách mu nedalo téměř žádnou práci. Neexistovala žádná reálná opozice; kromě pár žvanilů, kteří mu vytýkali nedostatečný rozvoj a všeobecnou zaostalost města i kraje. Za to ovšem Button nemohl, ze všech nejvíc to vadilo jemu. Měl řadu plánů a představ, které těžce narážely na různé obtíže. Přesto doposud nezatrpkl.

Byl vlastníkem dřevozpracujícího závodu. Což zní vznešeně, ale ve skutečnosti to byla malá pila, schopná rozřezat stromy na klády a prkna, vhodná na stavbu (častěji opravy) domů. Určitý rozvoj nastal v době výstavby, kdy bylo potřeba vybudovat domy pro všechny přistěhovalce; když to bylo dokončeno, nastalo období stagnace a Button spíš čekal, až nadejde potřeba stavět něco dalšího. Zatím se zabýval opravami. Taky se dalo říct, že je schopný vesnický tesař.

Město vzniklo v podstatě proto, aby tu něco bylo. Nejdřív byla vojenská pevnost; armáda došla až sem bez vážnějšího odporu, ve stepi nikdo nežil, snad kromě nějakých drobnějších šelem. Naopak se dalo očekávat, že pokusy proniknout do džungle a hor na druhém břehu řeky narazí na tvrdý odpor; což velitelé moudře uznali a rozhodli se vést hranici právě tudy. Vybudovali na nejvhodnějším místě pevnost, nechali tu oddíl vojáků, aby bránili domorodcům pronikat na sever, a pokračovali jinam. Později byla pevnost několikrát vylepšena, ale v podstatě se nezměnilo nic.

Důležitý byl brod, schůdný po většinu roku. Počasí v Arminu má stabilní periodu: dvě období sucha, dvě období dešťů trvající čtrnáct dní až tři týdny. V průběhu dešťů se řeka rozvodní a neprojde nikdo nikam. Po skončení začne zvolna opadávat, až se zhruba za týden uklidní na běžnou úroveň a tak už zůstane. Na konci období sucha se dá přejít prakticky kdekoliv; což znamená z vojenského hlediska častěji patrolovat podél hranic a bedlivě hlídat. Většinu roku lze přebrodit taky, ale obtížněji; což nemá v poslední době žádný význam, neboť mezi armádou a domorodci vládnou přátelské vztahy a kdo potřebuje, chodí přes brod.

Založení města inicioval Úřad pro znovuosídlení dobytých území, vznešená organizace, která získala v Kingtownu jeden z největších paláců a celý jej zaplnila úředníky. Hlavním úkolem Úřadu je poskytovat dotace nadšencům, kteří se odváží jít do divočiny a něco tam podnikat; což byl právě Button. Úřad mu peníze skutečně poskytl, zčásti jako investici, zčásti jako půjčku s dlouhodobým odkladem placení. Totéž několika dalším, kteří šli s ním. Tak bylo město založeno a prodělalo bouřlivý rozvoj. Předpokládal se ještě větší, ale postupně se začal zadrhávat.

Takže: řeka, na řece brod, nad brodem pevnost. Na kopečku, kam se voda ani při záplavách nedostane, maximálně olizuje spodní hranici opevnění. To opevnění bylo zpočátku dřevěné, později vylepšené o pytle s pískem, betonové kvádry a leccos jiného, zčásti dohotovené, zčásti... no, však víte. Nejparádnější a nejlíp viditelná byla mohutná ohrada z těžkých klád, špičaté kůly a vysoké strážní věže. Je pravda, že pevnost vypadala hezky a docela nebezpečně; škoda, že na ni nikdo nikdy nezaútočil.

První vojáci očekávali útok každou chvíli, ale nikdy žádný nepřišel. Druhá a další generace slyšela pouze vyprávění starých veteránů o velkých krvavých bitvách; nic takového nezažili a ani moc nechtěli. Postupně se názor většiny ustálil na myšlence, že jsou v pevnosti proto, že někde být musejí; je tu sice nuda, horko, prach, bláto, vši atd., ale jinde to taky není příjemné a velitelé je nebuzerují víc, než je bezpodmínečně nutné.

Výjimka: nadporučík Glenn Morris. Byl mentalitou bojovník; kdesi hluboko v mysli měl uloženu představu, že by rád bránil vlast proti ničemným nepřátelům, proslavil svoje jméno a vykonal četné hrdinské činy. V průběhu času ovšem přišel na to, že domorodci z jihu nejsou ten pravý soupeř, protože nic a nikoho neohrožují, naopak značně trpí nepřízní vlády. Prozatím tento rozpor nedokázal vyřešit, jenom ho to štvalo.

Město bylo založeno na druhém možném místě, kam nedosahovaly periodické záplavy; tedy asi míli od pevnosti, taky kus od řeky a brodu. S vytyčením osídlení si nikdo starosti nedělal, prostě určili kudy povede cesta, a kolem vyměřili parcely, kde si měli osadníci postavit domy. Někteří to udělali, jiní v průběhu stavby usoudili, že na život v takové pustině nemají, sebrali trošku svého majetku a nenápadně zdrhli. Zůstaly po nich dluhy, ale to tak nějak... Kdo vydržel, stal se významným občanem města a od té doby čekal, až se něco zlepší. Zatím se tak nestalo.

Ještě víc než Buttona to štvalo jeho ženu; vlastně všechny ženy ve městě. Když sem přišly, byly mladé, zamilované a plné odvahy; mezitím je přešla většina iluzí, narodily se jim děti a ty zvolna rostly a divočely; cokoliv byl problém. Škola, léčení nemocí, vlastně i pobyt na ulici. Žena je bytost tvrdá, odolná a statečná, vydrží víc než člověk; ale dívat se na děti, jak bezútěšně rostou, to vydržet nedokáže. Takže paní Buttonová, Albanyová atd. často svým manželům vyčítaly a... však to znáte.

Aaron Cornie přednesl Buttonovi svoje plány. Projednávali je dlouho a čím déle diskutovali, tím větší bylo nadšení; Button pozval Aarona na oběd, při němž se nadchla i paní Buttonová. (Ona už během vaření natahovala uši, takže byla patřičně nažhavená). Po obědě společně navštívili Albanyho; rovněž tam muži dlouho diskutovali, zatímco dámy se dohodly hned a rychle: tuhle příležitost svým chlapům nedovolí pustit z ruky a přinutí je k realizaci, kdyby je měly zabít.

Odpoledne přišli Steinbacher, Ted a Donald, a pár dalších významných občanů. Opět se jednalo; dámy pochopily svůj úkol ve hře a podporovaly pány vybranými chuťovkami a pravidelným doplňováním kávy, čaje i alkoholu. Nikdo nebyl vyloženě opilý, ale dobrou náladu měli všichni.

Včetně Terry Windsor-Greye. Jeho souhlas byl klíčový; naproti tomu nebylo zcela vhodné zatahovat ho do některých problémů města, které by nemusel dokonale pochopit. Terry byl mentalitou divoká šelma; mnozí občané ho trochu přezírali a trochu se ho báli. Kdyby na to přišlo, dokázal by je všechny ztřískat na jednu hromadu; mladší muži ho občas vyzvali k nějaké soutěži či hře, on radostně přijal a obvykle vyhrával. Bystrý, rychlý, silný a hravý; stejně jako šelmy, se kterými vyrůstal.

A líbil se ženám. Zcela platonicky; o žádnou zatím neprojevil zájem a ony měly vlastní partnery, kteří by nic nedovolili. Nicméně každá žena, sotva ho viděla, měla podvědomou snahu udělat pro něj něco dobrého, například dát mu najíst, napít, vylepšit mu oděv atd. Rozmazlovat ho; byl hezký, urostlý, ale vypadal pořád hladově. Asi jako vlk.

Jednání pánů vyvrcholilo založením firmy, o jejíž název se tvrdě pohádali; někteří si přáli, aby obsahoval jejich jména, Aaron naopak prosazoval nějaký vznosný a nepochopitelný jako Fénix, Prosperity atd. Ježto partnerů bylo hodně a v budoucnu mělo být ještě víc, jeho mínění se prosadilo; takže nakonec zvítězil název Spolupráce, A.S. Což mohlo být cokoliv.

Co to tedy bude? Především Dřevozpracující závod Benjamina Buttona. Ne ta ubohá pila, ale pořádný podnik, kam budou jedním koncem přivážet stromy a druhou bránou odvážet klády, prkna a hranoly všech druhů a velikostí, jak si bude přát zákazník. Odvážet je budou kamióny dopravní firmy, která bude patřit Albanymu a jeho společníkům, které ještě vyberou; zájem je už nyní veliký. Albany bude majitelem čerpací stanice pohonných látek a pravděpodobně též cisteren, které je budou přivážet. Žádost o koncesi už podal, ale zaběhla se někde v úřadovnách a nic se s ní neděje; Aaron se poohlédne, případně ji patřičně postrčí. Steinbacher se bude podílet, neboť kamióny mu budou zároveň přivážet zboží všeho druhu; už teď jeho krám nestačí, takže časem by se z něj měl stát obchodní dům.

Co dál? Aha, hospoda. Albany ji nenáviděl, ale živila ho a momentálně v ní seděli a popíjeli. Nejspíš ji někomu prodá, nebo dá do nájmu; toto řešení prosazovala paní Albanyová. Bude zapotřebí dořešit otázku ubytovny pro šoféry i jiné hosty; v hospodě se mohou ubytovat až dva lidé, ale to ještě není hotel. Ten hotel bude muset řídit někdo jiný; zájemci se jistě najdou.

Ale teď pozor! Dříví, které se má zpracovávat, roste na druhém břehu řeky – arminském břehu. Co bylo na tomto, se většinou použilo na stavbu města. Toho dříví je v džungli víc než dost, domorodci je k ničemu nepotřebují, ba lze říct, že jim vadí. Bude nutno je pokácet a dopravit na pilu; na což jsou potřeba cesty, dřevorubci a doprava. Možná by se pár lidí dalo zaměstnat i na rozšířené pile a leckde jinde; ale hlavní je...

„Sloni.“ řekl Terry, když pochopil, o co jde.

Pak bylo třeba, aby to vysvětlil. Je pravdou, že mluvil nerad a obtížně vysvětloval věci, které jemu byly jasné, kdežto ostatním ne. Tak třeba: slon je zvíře krásné, inteligentní a hlavně silné. Strom dokáže porazit jen tlakem čela, případně vytrhne i s kořeny; chobotem zvedne a přemístí, když se zapřáhne, zabere a odvleče kamkoliv. Někteří jsou divocí a je třeba je vycvičit, ale existují též polointeligentní; mluvit neumějí, ale... totiž, mluvit jinak než vlastní řečí. Lidé, kteří s nimi žijí, se domluví.

„A dali by se přesvědčit, aby pro nás těžili?“ ptal se Aaron.

Terry na něj chvíli tupě zíral. Konečně řekl: „Proč ne?“

„Takže ano?“

„Je potřeba s nimi jednat.“

Nastala dlouhá diskuse mezi Terrym, Tedem a Donaldem na straně jedné, a všemi ostatními. Podstatou bylo, že nikdo nemá právo hovořit za ostatní, což se snažil vysvětlit Terry. Správně by tam měl zajet, hovořit s místními náčelníky a zjistit jejich názor. Oni jej ovšem taky neřeknou, nýbrž svolají si předáky rodů a budou jednat. Předáci rodů taky nic nevyřeší, protože se vrátí domů, svolají si všechny muže (ženy a děti) z rodu a budou s nimi jednat. Až dojdou k nějakému výsledku, projednají to mezi sebou a...

„Ale to bude trvat strašně dlouho!“ vzdychl Aaron.

„No – ano. Ale oni mají času dost.“

„A jinak to nejde?“

„No... šlo by. Kdyby jim někdo řekl.“

„Třeba kdo?“

Terry se delší dobu vytáčel. Ted a Donald už naštěstí věděli své.

„Například Gaird Halloway, ten člověk, co přijde. Nebo Denis Baarfelt.“

Ted seděl naproti oknu, kterým viděl na ulici. Takže dodal:

„Nebo některá významná čarodějka.“

Tón jeho hlasu způsobil, že se Donald ohlédl a Terrymu blýsklo v očích.

Před hospodou zastavily koně dvě dívky. Jedna byla Lass; oblečená byla nádherně do věcí, které jí Ted poslal, a čistá jako ze škatulky, jako by to měla na sobě poprvé. Druhá žena byla o něco starší a větší, docela atletické postavy; měla bílou košili, která těsně obepínala výrazné prsy, jakousi koženou vestičku a jezdecké kalhoty, ale hlavní pozornost přitahovala čapka z barevných ptačích pírek, naražená na hlavě. Byla to nádherná práce, peří perfektně sladěné, za ušima šikmo k ramenům trčely výraznější péra černá až do modra; nebylo však vidět jediný vlásek. A obě měly nádherné šperky všude, kde to jen trochu šlo.

Už jak přijížděly, je každý očumoval a pronášel kritické poznámky; před hospodou sesedly, uvázaly koně vedle ostatních a ujistily se podle nich, že jsou na správném místě. Potom vešly dovnitř; rozhlížely se a vypadaly, že se jim to exotické místo líbí.

Ted šel uvítat Lass, taky Aaron jim šel políbit ruku, ostatní je alespoň zdravili a udělali jim místo. Že sem Lass patří, poznal okamžitě Steinbacher podle svého zboží; ale ta druhá na sobě nic jeho neměla.

„Lass je naše přítelkyně.“ vysvětlil Ted a nehodlal nic vyjasňovat.

„A tohle je Monique,“ dodala Lass, „Monika. Kamarádka.“

„Co budete pít?“ přistála u jejich stolu Evička, zvědavá až ke stropu.

„Cokoliv,“ řekla Lass a obhlídla bohatě zaplněný stůl.

„Třeba pivo?“

„Třeba pivo. Taky můžeme kávu, čaj... v podstatě všechno.“

„Jak jste se sem dostaly?“ zajímal se Ted.

Dívky odpovídaly jedna, druhá nebo se doplňovaly, ale vždy souhlasně.

„Zvědavost nám nedala. Prý se tady bude něco dít!“

„To jste se jen tak sebraly a přijely sem?“

„No a co? My se nebojíme; Monika je dokonce ozbrojená!“

Skutečně byla; měla na opasku krátký mečík, samé zlato a drahokamy. Když o tom byla řeč, sňala jej z opasku a nechala kolovat. Dokonce i vytasit; čepel byla namodralá a ostrá jako břitva.

„Neměli strážní u brodu nějaké námitky?“

„Kdo, ti sympatičtí mládenci? Naopak, vítali nás; jejich velitel přijde sem za námi, alespoň to slíbil...“

„Domluvili jsme se, že si cinknem,“ upřesnila Monika, „Že prý býval na Akademii dobrý šermíř. Tak se trochu dosekáme...“

„Monča mu slíbila, že mu rozsekne obličej...“

„Je řeč o nadporučíku Glennu Morrisovi?“ ujišťoval se Donald.

„Takovej velkej hezkej chlap s hvězdičkama na ramenou...“

„Tak to opatrně! Je to náš kamarád, potřebujem ho a...“

„Nic se neboj. Jen se s Monikou viděli, hned na sebe začali prskat. Vypadá to na dlouhodobý vztah plný vzájemné nenávisti...“

Monika byla krásná, řečná a přitažlivá. Aaronovi se taky líbila, ale včas zbrzdil; nadporučík Morris byl důležitou osobou v jejich záměrech a vůbec by neškodilo, kdyby díky téhle dívce dostal lepší náladu a zájem o Arminy. Že to mezi nimi jiskřilo, není na škodu; Aaron měl zkušenosti.

Kromě mužů se Monika nesmírně zalíbila Evičce; ta přiběhla s půllitry piva v každé ruce a rozdávala je. Monika si jí taky povšimla.

„Máš docela sílu v rukou, malá! Pět půllitrů... pojď sem blíž!“

Přesně to Eva chtěla; na první výzvu si jí sedla na koleno a nechala si prohmatat svaly. Monika ji prozkoumala a skončila u copů.

„Někdo tě učí bojovat? Koukám, ty třpytky...“

„Čiki. Vede naše bojový společenství...“ Eva trhla hlavou směrem k Joeovi, který zrovna točil pivo, ale obsáhla i zbytek světa.

„Znám. Šikovnej kluk. Naučil tě údery copama?“

Tím si Evičku koupila definitivně. Když někdo pochválil Čikiho...

Monika zvedla dlaně: „Zaútoč! Zkusím tě odrazit...“

Eva škubla hlavou; její copy zasáhly dlaně, nakonec jí ale vrazila hlavou do břicha a... no, nepovedlo se. Monika nastavila pravý prs, zbrzdila ránu a vzápětí udeřila levým, málem ji srazila.

„Tohle po mně nedokážeš, panenko!“

Eva zírala a řasy jí vibrovaly. Právě objevila ženu, která by ji dokázala hodně naučit. A jak se zdá, nechala by se snadno ukecat...

„Já jsem instruktorka, víš co to je?“

„Jasně!“ vzdychla obdivně Eva, „Můžu se zeptat... na to co máš na hlavě?“

Monika stáhla paruku a nabídla ji k prohlídce. Hlavu měla docela holou, na ní parádní barevné tetování. Taky ruce a nejspíš celé tělo.

„Páni! Táta chce, abych se nechala ostříhat. Že prej jsem s těma copama už moc nebezpečná...“

„Nenechávej. Ostříhat se smíš jen při významný akci. Čím se meješ?“

„Šamponem...“

Monika ji očichala. „Pošlu ti speciální šampon, z bylinek. Vlasy trochu ztvrdnou, budou jako hadi. Koho švihneš, bude pěkně skučet bolestí! Jenže, bude je to dost ničit. Nakonec je budeš muset ustřihnout.“

Eva zírala. Monika mluvila, chovala se a vypadala přesně tak, jak by si přála ona. Naprosto ideálně... a všechno chápala!

Monika ji objala a políbila; taky pohladila a přitiskla se k ní čelem. Na krátkou chvíli s ní spojila mysl; za těch pár okamžiků poznala celý její dosavadní život a vložila do ní tolik informací, že se Evě zamotala hlava a málem by upadla, kdyby ji nedržela.

„Skvělý!“ vzdychla, „Dík, čarodějko!“

„Já nejsem čarodějka. Patřím do bojovnický kasty!“

„A tolik toho umíš?“

„Kšatria neznamená blbec!“

Potom se spiklenecky rozesmály; Eva posbírala prázdné půllitry a kmitala k pultu, kde už natahoval krk bráška Joe.

„Co ti chtěla?“

„Je skvělá! Přímo špica!“

„Co s tebou dělala? Koukal jsem, že jste se propojily...?“

„Neboj, tebe prošáhne taky. Byla instruktorka.“

„Konkrétně: čeho?“

„Vypadá to, že všeho.“

U stolu se zatím napili a zahájili rozpravu. Děvčata měly samozřejmě hlad jako každý Armin; paní Albanyová jim donesla večeři, kdežto chlapi poněkud zmateně vysvětlovali, co vymysleli. Holky zatím nezaujaly stanovisko.

Ted mluvil velmi málo, nechal to na ostatních. Tím víc si prohlížel Lass; seděl vedle ní, vnímal její vůni, možná dokonce teplo jejího těla. Prozatím se věnovala jídlu, ale občas se na něj ohlédla a usmála se. Byla nádherná; oblečení jí slušelo. Ted uvažoval, co dalšího jí koupí. Nejradši by ji celou ověsil zlatem; jenomže ověšená šperky už byla, bez jeho přičinění. Její ozdoby musely mít značnou cenu; to jen on si myslel, že je chudá.

Také paní Albanyová a Buttonová věnovaly pozornost nově příchozím ženám. A jejich šperkům, samozřejmě; v kontrastu s nimi si opět uvědomily, jak ony samy jsou zestárlé, udřené, ztloustlé... Albanyová došla k názoru, že musí do kuchyně dohlédnout na pomocné kuchařky, Buttonová odešla vzápětí za ní.

„Nepotřebuješ s něčím pomoci, Mildred?“

Oběma bylo jasné, že nepotřebuje. Leda snad utěšit; sáhla na polici, podala láhev sladké kořalky, nalila a obě se napily.

„Tohle jsem potřebovala!“ vzdychla Lilly Buttonová.

„Tohle nám ještě scházelo!“ řekla Mildred Albanyová.

„Neboj. Jsou ještě mladé; taky na ně dojde!“

„To pochybuju. Všimla sis, jak na ni zírá ta moje holka? No jasně, mámu takhle v životě neuvidí! Já ji můžu akorát krmit a zašívat jí šaty a utírat zadek! A nespat celou noc, když dostala horečku...“

„Proboha, co se ti děje? No tak přišly dvě mladý holky! Zas odejdou...“

„Jo, jasně! Budou přicházet a odcházet, pokaždý jako zlatej zářivej pták! Přilítnou, zazáří a odlítnou; a my budeme pořád ty, co vaří a šijou a uklízej a dělaj všecku práci! Chlapi na ně čuměj jako na zjevení...“

„Jsou zjevení. Jako ty holky v kině, co hrajou ve filmu. Nikdy nemají zkřivenej ani vlásek, ani když vylezou z bažiny. Maximálně jim to sluší!“

„Už chápu, proč lidi nenáviděj jižany! To zlato, kterým jsou ověšený...“

„Zaplatila bych tím všecky dluhy, co máme...“

„Já bych se na banku vykašlala! Utekla bych odtud co nejdál!“

Opět si nalily a napily se.

(Vlastně se nikdy moc rády neměly. Jedna považovala druhou za nafoukanou hloupou káču. A jejího manžela za příčinu neúspěchu toho svého. Kdyby pořád jen neseděli v hospodě, nehráli karty a nežvanili... Jenže teď mají šanci; třeba časem přijdou k něčemu z těch zlatých ozdob...)

„Jdeme tam!“ řekla Lilly, „Třeba jim křivdíme a jsou to fajn holky. Až se vdají a budou se muset starat o děti...“

„V každým případě se na ně budem usmívat!“ souhlasila Mildred.

„No jasně, to musíme. Tenhle podnik musí vyjít! A na nich to záleží!“

„Jenže naši chlapi se dneska zase příšerně ožerou!“

„Kašlu na to! Naleju se taky, ať ten můj bambula vidí!“

A tak se vrátily do sálu.

Než dívky dojedly večeři, byly rozhodnuté souhlasit. Aaronovi spadl ze srdce veliký balvan starostí; když souhlasí dvě princezny...

A potom přišly problémy: nadporučík Glenn Morris, s tlupou vojáků. Ti se posadili u dveří jako obvykle, ale Glenn se hned nacpal vedle Moniky.

„Tak jsem tady, koťátko! Zahájíme nějakou krasojízdu?“

„Klidně; jestli mi budeš říkat koťátko, tak tě dosekám drápkama.“

„Bezva! Přesně to bych od tebe čekal.“

„Jestli se odvážíš začít se mnou nějakou Hru, bude nebezpečná.“

„Výtečně. O tom jsem celý život snil!“

„Při Hrách, jaký my hrajeme, můžeš i zemřít!“

„Díky Bohu. Už jsem myslel, že se ničeho nedočkám. Zabiješ mě předtím, nebo až potom?“

Monika uměla blýskat očima i zuby. Teď předvedla obojí.

„Já ti neublížím. Nikdy. Leda kdybych vypověděla smlouvu, ale to bych ti řekla. Nebezpečí ti hrozí od všech ostatních.“

„Neublížíš? A já myslel, že se chceš prát!“

„To chci, co nejčastěji; ale co poškodím, dokážu spravit. Nezabíjím; naopak, chci tě co nejdéle udržet naživu.“

„To nebude tak těžké!“

„To je ze všeho nejtěžší. Ale neboj, ochráním tě.“

„Ty mě chceš chránit? Já jsem tady chlap, já mám chránit ženu!“

„Ale jo, klidně. Snaž se jak umíš, já to potom opravím!“

„A hele! Dáma je pěkně sebevědomá! Študovaná, řekl bych; kterej obor?“

„Periodický ohyby časoprostorovýho kontinua.“

„Cože?“

„To je to, co jsem študovala. Jako malá holka. Potom ale přišla válka.“

„A tys zabíjela naše vojáky.“

„Ne, bohužel. Kdybych byla tady, tak jste tak snadno nevyhráli. Bojovala jsem na úplně jiným úseku fronty.“

„Schválně, kde?“

„Lítala jsem na kosmický stíhačce.“

„Co?“

„Takový letadýlko. X-plán nebo TIE nebo T-Wing, jsou různý typy. Vyhodí tě z mateřský lodi, doletíš k cíli a odpálíš torpédo, co máš mezi nohama. A odletíš zpět, když to stihneš. Po cestě střílíš po všem, co vypadá jako nepřátelský. Když se to povede, loď tě sebere, vyklepe ze zbytků toho šrotu a hodí do živnýho roztoku, aby ses zregenerovala.“

„Chápu správně, že mluvíš o bitvě v kosmu? V cizím vesmíru?“

„Tak něco.“

„Ty hodně čteš sci-fi, co?“

„Děsně ráda. Vždycky se dobře bavím. Až začnu vykládat já...“

„Bezva. Už jsem se bál, že jsi blázen.“

„Jsem. A co?“

„Nic, lži pěkně dál. Proč jsi toho nechala?“

„Konec mise, návrat na základnu, nemoc z ozáření a výcvik na nový typy. Na což nedošlo, protože nás vyhnali z oblasti. Já byla žoldák na smlouvu, tak mě poslali bleskem domů. Skoro poslední Dírou.“

„Mluvíš o kosmické Bráně?“

„Jo. Taky je možný, že se jim zželelo malý holky. Já byla studentka, asi jsem vypadala dost uboze. Dorazila jsem domů a poslali mě do školy, abych učila ještě menší holky. Snažila jsem se poctivě.“

„A přece jsme vyhráli my!“

„Cha-cha-cha!“

„Myslíš, že ne?“

„Ještě jste neporazili mě!“

„To udělám co nejdřív. Porazím tě na postel a...“

„Cha-cha-cha!“

„Nevěříš, že jsem lepší?“

„V čem seš nejlepší? Počkej, vydrž... na škole jsi byl přeborníkem v... boxu? Takovým tom lehkým, jenom rukama v rukavicích...“

„Ty znáš nějakej lepší?“

„Jasně. Rukama, nohama, hlavou... čímkoliv. Úderovou masáž znáš?“

„Neznám. Nauč mě!“

„Představ si: nádrž s léčivým olejem, tak dvě stopy. Bez chráničů, beze všeho. Než začneme bojovat, pořádně se vyválíš. Nikoho neudržíš, všecko je kluzký, ani na nohách se nedržíš. Každý úder sklouzne. Každý stisk vtírá olej do kůže. Za chvilku tě přestane cokoliv bolet.“

„Představit si to neumím, ale zní to hezky.“

Monika si všimla, jak se jí Evička nenápadně vsomrovala na klín a napíná uši, málem se jí špičatí. Nechala ji, ještě ji pohladila.

„Další príma léčebná technika: rozpařit tělo v horký vodě. Co nejvřelejší a co nejdéle, až sotva vydržíš. Pak tě pověsí za zápěstí; nebo za kotníky, když seš drsná. Masáž bambusovými holemi, namočenými do zvláštního roztoku; po chvilce tě pálí každej šleh. Vyješ bolestí a vzteky. Pak si zvykneš.“

„Kam všude tě tloukli?“

„Já byla ještě maličká, jako tahle moje holka. Jenom ještě hubenější. Při každým úderu jsem cítila všecky svoje kosti...“

„Ale vydržela jsi!“

„Soutěžili jsme. Nebyla jsem nejlepší, ale dost dobrá.“

„Hrozná holka! Zasloužila bys pořádnej výprask!“

„Souhlas. Kdy a kde?“

„Zvu tě zítra ráno na rozcvičku do kasáren. Dáme si pár kol v boxu?“

„Proč ne, jestli chceš mít krvavej čenich!“

Jejich hádku sledovali všichni u stolu a skvěle se bavili. Nejlíp ovšem Monika a Glenn; jenže teď zasáhl Aaron Cornie:

„Hele, vy dva – jestli chcete něco předvádět, co takhle tanec?“

„To je nápad!“

Albany tu měl hudební skříň; Joe už u ní stál připravený.

„Co chcete pustit?“

„Hele, pouštěj to jednu desku po druhý!“ nasypal mu Glenn hrst čtvrťáků.

Lass se ohlédla na Teda; už se zvedal. Aaron šel vyzvat paní starostovou; šla ochotně, už dávno si nezatančila. Chvilku se sice zdráhala, ale určitě ne tak, aby to vzdal. Byly tu i jiné dámy a všechny byly pozvány.

Glenn byl spokojený. Rád se pohyboval, miloval veškeré hry a sporty. Když byl na vojenské Akademii, byl stejně dobrý v tělocvičně jako na parketu. Pak byl u posádky, poslali ho do Arminu, zúčastnil se nějakých bojů, až nakonec přišel sem. Na rozdíl od jiných byl v armádě rád. Jenom té zábavy by mohlo být víc. Ale třeba začne.

V přestávce mezi tancem mu stručně vysvětlili, co plánují. Pochopil pouze to, že sem budou častěji zajíždět domorodci, možná včetně Moniky. Stačilo to, aby kývl na cokoliv.

Starosta Button měl zatím čas přemýšlet. Taky jemu došlo, že osob stejného typu jako ty dvě holky se ve městě objeví víc. Čím dál víc; nebudou asi provádět žádné zločiny, ale nepochybně výtržnosti. Z takových holek se zatočí hlava kdekomu; nastanou hádky, rvačky, nože v zádech. Možná přestřelky a záhadné vraždy. Starosta Button bude muset...

Kdysi mělo město šerifa. Když bylo zle, starosta si ho zavolal a vydal mu příkazy. Provedení tedy jaksi... to nechme. Pak šerif utekl, protože jeho plat byl ubohý. Kdekoliv jinde mu dali víc. Dalšího nejmenovali, ponechali starost o pořádek a bezpečnost vojenské posádce. Jenže teď nastává situace, kdy by starosta měl mít nějakého... někoho, kdo by měl vliv na domorodce. Někoho rozumného, kdo by... no, prostě...

Udělal to, co vždycky: svěřil se manželce.

„Jeden schopný tady je,“ řekla s úsměvem, „Terry Windsor-Grey.“

„Takový kluk?“

„Je dost starý, aby měl vážnost a úctu u svých rodáků.“

„Ale... myslíš, že to vezme?“

„No... co kdybys to zkusil?“

Terry seděl celé odpoledne na schůzi. Nebavila ho. Ti lidé pořád žvanili o hloupostech; proč neřeknou rovnou, co se má udělat? Terry by to udělal, umyl si ruce a šel po svých. Ale takhle...

Přišel starosta a vedl řeči. Terry ho sledoval s obtížemi; něco už vypil a další skleničku dostal od Buttona. Konečně to pochopil.

„Šerif? Já?“

„A co? Jsi schopný chlapec, bojovat umíš a máš... morální cítění. Neznáš zákony státu, ale taky nepotřebuješ, jsi zaměstnanec města, ne vlády. Tvým úkolem bude chránit město a zabránit veškerým zločinům v jeho okolí. Hlavně ze strany domorodců.“

„Naši lidé nebudou dělat žádné problémy.“

„A ty to zajistíš. Možná bude stačit, když budeš chodit po ulici s velkou hvězdou na košili a bouchačkou na opasku.“

„Lovil jsem vždycky lukem a šípy. Puška a revolver jsou...“ zaváhal.

„Ale teď jsi strážce města...“

Button ho masíroval ještě chvilku a pak nechal rozmyslet.

Terry nepřemýšlel. Pouze přišel k Lass a zeptal se:

„Vnímáš Gairda? Kde je?“

„Na cestě. Ráno tu bude.“

„Chtějí po mně, abych dělal šerifa.“

Lass na chvilku rozostřila oči. Pak řekla: „Ano.“

Terry vzdychl, jako by ho mučili. Neřekl nic.

Pouze šel k Buttonovi a řekl: „Beru to.“

„Vážně? Tak, že bys šel se mnou do kanceláře a sepsal smlouvu?“

„Ano.“

„Dostaneš plat, služební místnost v přízemí radnice a zbraně.“

„Děkuji.“

„Žádné další požadavky?“

„O žádných nevím.“

Button nezaváhal; na půl hodiny odešli a když se vrátili, měl Terry na košili zbrusu novou hvězdu a na opasku revolver. Všichni si ho prohlíželi.

„Slíbil jsem, že budu chránit tohle město. Proti všem a každému.“ řekl.

„Bezva!“ konstatoval Glenn Morris, „To znamená, že nás přestanete otravovat s každou pitomou hádkou a krádeží slepic?“

„Nejspíš jo.“

„Tak to mi spadl kámen... slyšíš to bouchnutí!“

„Jenže co budeš celej den dělat ty?“ smála se Monika.

„Laškovat s tebou!“ smál se.

„Aha! Když jsem říkala, že ti neublížím, mýlila jsem se. Chcípneš jako naprostá troska. Vyčerpáním!“

Zaržál jako hřebec a už ji vlekl na parket.

„No... dobrý.“ řekl Terry a šel si sednout.

Glenn Morris se probudil. Pohledem na budík zjistil, že zmeškal rozcvičku i snídani a na oběd je ještě brzy. Pak ho překvapilo, že navzdory včerejším událostem ho nebolí hlava. Ba ani nic jiného. Ba ani...

Zarazil se, zvedl hlavu a přesvědčil se, že se mu Monika nezdála. Asi ne; ležela vedle a když na ni chvíli zíral, otevřela jedno oko a zjistila, co chce. Nechtěl nic. Jenom byl pořád ještě trochu v šoku.

Vstal a šel se vyčurat do umyvadla. Tím způsobil dost hluku, aby vstala; na rozdíl od jiných žen jeho počínání nekomentovala, nýbrž napodobila. Tělo měla stejně vyholené jako hlavu. Dokonce i obočí.

„Koupeš se v Ohni?“ pohladil ji po hlavě.

„Moc ráda. Znáš to?“

„Ještě jsem neměl příležitost.“

„Řeknu Lass. Až bude správná chvíle...“

Vlezla zpátky do pelíšku. Glenn taky; mazlil se s ní a přitom uvažoval, jak velký průšvih by byl, kdyby zavolal svého sluhu a požádal o snídani. Už tu měl nějaké ženy, ale nikdy takové. I když méně často, než chtěl. Čas od času krajem projížděla kočovná Taneční skupina, jinak bohužel...

„Já mám taky hlad.“ řekla.

Glenn znovu vstal, otevřel okno a zařval. Za několik okamžiků se vřítil do místnosti černý sluha; bleskurychle zkontroloval ženu v posteli, výraz velitele a stav jeho tělesného ústrojí; vše vyhodnotil jako kladné.

„Udělej nám snídani! Šunku, vejce, chleba, ovoce, čaj... co tě napadne!“

„Ano, pane. Službu převzal seržant McIntosh a...“

„Výborně. A co velitel?“

„Jako obvykle.“

„Jsi poklad, Henry. Padej!“

Monika na rozdíl od jiných nepovažovala za nutné se zakrývat. Po celý život ráda chodila nahá. Glenn si zase lehl a začal zkoumat její tetování. Už je zkoumal večer, ale to na ně nebylo tak vidět.

„Ano, můžeš se začít vyptávat.“ odpověděla.

„Budeš mi pokaždé odpovídat dřív, než se zeptám?“

„Nezapře leopard skvrn svých.“

„Netušil jsem, že znáš i Bibli.“

„Začnu od začátku. Znám všechno. Všechny knihovny světů, ve kterých jsem žila. Ne že bych to měla uloženo v hlavě, ale dokážu najít společnou databázi, ve které to je. Tedy, některé cesty bych musela chvilku hledat...“

„To, co se mi zdálo v noci, je pravda?“

„Zčásti.“

„Spali jsme spolu doopravdy, nebo to byly jen sny?“

„Jednou. Pak jsem ti pustila iluzi.“

„Moc krásnou. Dokázala ses měnit ve všelijaká zvířata a bytosti...“

„Tak počkej; já nevím do detailu, co se ti zdálo. Odstartovala jsem to, ale zážitky fungovaly podle tvého vlastního přání. Můžu to zjistit...“

„Proč mě nic nebolí?“

„Prošlehla jsem tě energií.“

„Umíš léčit?“

„Nestudovala jsem to. Jen tak, co jsem pochytila.“

„Co že jsi to studovala?“

„Periodický ohyby časoprostorovýho kontinua.“

„Moc hezký. Co to znamená?“

„Čas a prostor jsou dvě formy energie. Tři dimenze prostoru, čtvrtá čas. Ovladatelný z pětirozměrnýho prostoru. My žijeme ve 4P, čtvrtá jen dopředu. Lidi z 5P nám postavili Brány a dovolujou... dovolovali procházet. Dokážeš mě prozatím sledovat?“

„Docela jo. Akorát nechápu, jak ses do toho dostala.“

„Když jsem byla malá, dělali mi testy. Zjistili, že jsem dobrá na fyziku a matematiku. Poslali mě do školy. Pak do další školy, a tak dál. Šíbovali se mnou jako se spěšninou na dráze.“

„Nepřipadalo ti to zvláštní?“

„Dítě si zvykne. Až časem se začne divit, že to ostatní nechápou.“

„Kolik ti bylo?“

„Když jsem začínala? Pět, myslím.“

„V kolika ses naučila číst a psát?“

„Těžko říct. Tak asi v deseti. Já uměla hlavně vnímat. Čtení nás nudilo. A psát... na počítači, rovnou impulsama. Rukou akorát krátký vzkazy.“

„Počítač? Tys někdy pracovala s computerem?“

„V každý škole mají jinej systém. Zbláznila bych se z toho. A nenechají si říct, kterej je lepší. Pořád se učit zacházet s jiným systémem!“

„Kolik je světů?“

„Na který ose?“

„???“

„Takhle jsou osy,“ začala ukazovat, „A mezi nima natočená spirála. Ta je proplétá, jde přejít z jedný varianty do druhý. Na složitější přechody musíš znát koordináty. Jenže teď je to fuk, Brány jsou zavřený.“

„Brány času a prostoru! Jednou jsme měli školení; jeden profesor nám cpal do hlavy, co máme dělat, když o tom někdo bude mluvit.“

„Schválně, co?“

„Zatknout ho a nahlásit velení. Převezou ho do vědeckýho ústavu a budou vyslýchat, co je na tom pravdy. Ani nevím, jestli to ještě platí. Říkali to hned, jak jsem přišel. Spolu se spoustou jiných věcí.“

„Zkusíš mě zatknout a odvézt do města? Zabodoval bys!“

„Jenže ty se určitě dokážeš bránit.“

„Jistě. Na to ti vaši chytráci nepřišli?“

„Největší zájem měli o zbraně. Jaký jsi používala ty?“

„Ruční: nejradši čepele. Meče a tak. Krásný... chtěla jsem si dělat sbírku, ale zůstala někde... Střelný leda v muzeu. Energetický: spousta typů a technickejch detailů. Taky v každým světě jiná. Většinou fixovaný na majitele, aby je nepoužil někdo jinej. Větší část se záznamem; tím myslím, že si hlavní počítač pamatuje, na koho jsi kdy vystřelil a jak trefil.“

„To už kecáš!“

„Zbraň zamíříš a vyžádáš informace. Řekne ti, kdo je objekt a co o něm ví až doposud. Pokud to souhlasí, vystřelíš. Pokud tam není blokáda...“

„Jak dlouho to trvá?“

„Pár okamžiků. Zvykneš si.“

„Co znamená blokáda?“

„Když chceš střelit na někoho, kdo není nepřítel, zbraň si vyžádá další schválení. Autorizaci nadřízeného...“

„Šílenost! Jasně, zabráníš náhodným zraněním, ale... když je to nepřítel?“

„To samozřejmě funguje. Dokonce ti sama zaměřuje.“

„Kdo byli nepřátelé?“

„Budeš se divit, nevím přesně. Nikdy jsme je neviděli. Útočili na nás.“

„Tak aspoň: byli to lidé?“

„Myslím, že ano. Povídám, neviděli jsme je. Jenom jejich techniku.“

„Jakou techniku?“

„Automatické a poloautomatické stroje. Živáci se dopředu necpou.“

„Jak by to vypadalo, kdyby zaútočili na nás?“

„Hm... nevím. Záleží, co by chtěli.“

„Jak byste útočili vy?“

„Myslíš pacifikační akci? Výsadek pěti až deseti lidí, paralyzéry... jako vrhače nervových plynů. Zamořila bych oblast, to by vás zpomalilo. Odebrali bychom vám zbraně a zavřeli do karanténní zóny. Po probrání bych prováděla vyhodnocení jednotlivců, klasifikaci a selekci. Klidné jedince bychom pustili, nebezpečné předali na převýchovu.“

„Nikoho byste nezabili?“

„Zabíjejí jen primitivové. Udržet naživu je obtížnější...“

„Aha. Tak takhle to myslíš.“

Otevřely se dveře a vstoupil černoch s tácem plným jídla. Položil jej na postel mezi ně, zašklebil se a vypadl.

„Považuješ mě za primitiva?“

„Já nejsem terapeutka. Ptal ses na metodu zásahu; to nám přednášeli, ale nikdy jsem to nedělala. Natož posuzování jednotlivců. Asi nemám ani právo dávat nějaký dobrozdání.“

„Nechtěl jsem diagnózu, ale tvůj osobní názor!“

„Jsi pod mou ochranou, to ti nestačí?“

„Takže: jsem primitiv, ale tvůj primitiv. To teda zírám.“

„Co je na tom špatně?“

„Podívej, jsem důstojník armády v hodnosti nadporučíka. Není to moc, ale dost důležitá funkce. Ty jsi taky voják? V jaké hodnosti?“

„Freefighter bez zařazení. Zatím.“

„To znamená co? Voják, důstojník?“

„Samostatně bojující jedinec. Nevím, jak to definovat líp.“

„Samostatně bojující. To znamená, že neposloucháš rozkazy?“

„Nepotřebuji je. Sama rozhodnu, co je potřeba.“

„Přestala bys bojovat, kdyby byla situace bezvýchodná?“

„Nevím. Utekla bych a zaútočila znovu.“

„Má někdo právo tě zastavit?“

„Komthur nebo velmistr řádu. Nebo kdokoliv, když útočím na jeho objekt.“

„Teď jsem to pochopil! Když ti někdo řekne: tenhle chlap je můj, tak ty ho necháš být? A tuhle ochranu vyhlásíš na mne?“

„Už jsem vyhlásila. Nikdo v celém vesmíru ti nesmí ublížit; jinak si to s ním vyřídím. Jasně, kdyby byl bůh nebo něco takovýho...“

„To bys couvla?“

„Ne. Asi by mě zabil taky.“

„Ty bys za mě vážně bojovala?“

„Bez zaváhání.“

„A ode mě to očekáváš taky?“

„To je tvůj problém. Nemůžu tě nutit, když to necítíš...“

„Protože jsem primitiv. Nehodný princezny...?“

„To nesmíš tak brát. Nejsi ještě na takové úrovni...“

„Všímáš si, že mě soustavně urážíš?“

„Jistě. Mě už nedokáže urazit nic.“

Chvilku oba jedli a mlčeli. Konečně Glenn spolkl sousto a řekl:

„Včera s tebou byla větší legrace.“

„Včera jsi kladl méně složitý dotazy.“

„Dobře; tak v nich budu pokračovat. Jsi vdaná a máš nějaký děti?“

„Pár manželů jsem měla. Nevím kde jsou a zda žijí. Děti nemám a nejspíš mít nebudu. Nemůžu mít; i když mám děti moc ráda.“

„To myslíš vážně? Proč?“

„Říkala jsem ti přece: nemoc z ozáření. Regenerace se zčásti povedla, ale se zabřeznutím budou potíže.“

Glenn přestal jíst, jen na ni zíral. Konečně si uvědomil, že říká pravdu.

„Několikrát jsem se namotala moc blízko k výbuchu. Stíhačka lítá rychle, ale některý ničivý éčka ještě rychlejc. Fotony, chápeš? Rychlejší než světlo. Hodně pilotek má problémy. Některý měly na čele vypálenej cejch...“

„To znamená co?“

„Dobrovolnice do smrtelnejch akcí. Poničený chorobama, uschopněný jen na krátkej čas. Prakticky mrtvý...“

„A ony to vědí?“

„Nejsme blbý. Máme dost lékařských znalostí...“

„A přesto bojují dál?“

„Je třeba dokončit úkol. Proč váhat, když jsi mrtvá?“

Glenn vzdychl. Myslel na to, že jeho společnice, kterou považoval za bezstarostnou holku na pomazlení, je bezpochyby větší válečník než on.

„Ale já jsem holka na mazlení! Chci bejt...“

„Já vím, miláčku...“ pohladil ji.

„Pořád si myslím, že to jednou dokážu. Vlasy mi taky rostou, už docela dlouho; akorát že nejsou nic moc, tak se holím. A říkali, že neporostou už nikdy! Tak třeba jednou dám do pořádku i svý vnitřnosti...“

„Ty sama?“

„Regenerace Ohněm. Samozřejmě to dělají holky, ale v koordinaci. Když se bavíš s pacientem, říkáš: vyléčíš se tak a tak. Měl by vědět, že ne doktor, ale on sám se musí snažit...“

„Chápu. A věřím, že se vyléčíš.“

„Kdyby to bylo nevyléčitelný, proč by mě posílali pryč, žejo? Posadili by mě na bombu a poslali do akce. Ahoj v dalším životě...“

„Vážně seš tak cynická a bezohledná?“

„Já? Tos ještě nepoznal elfy. Teda, elfové jim říkáme jenom my, oni patří k různým národům, společný mají jenom špičatý uši a dlouhověkost. Průměrná délka života osm set až tisíc let. Bral bys vážně někoho, kdo se dožije maximálně deseti a pořád mění své názory? Pokaždý, když začnou zkoumat lidský světy, jsou tam jiný státy, jiná politika. Považujou nás za nestabilní a náladové. Ta poslední válka nám taky neprospěla...“

„Tys vážně viděla elfy? Na vlastní oči?“

„Se třema holkama jsem bydlela na pokoji. To by ses zbláznil... tobě se líbí netradiční sex, tak schválně: když za některou měl přijít její chlap, musely jsme ji od rána rajcovat, aby byla řádně rozdrážděná. Když dorazil, daly jsme se do něj. Pak ji tak dvě hodiny ojížděl, než byla alespoň trochu spokojená. My jim zajišťovaly pití, všelijaký chuťovky s posilujícím kořením, něžný masáže rukama i jazykem... Taky nás obtáhl, každou aspoň jednou, jako za odměnu. Pak se zas vrátil ke své milé a brousil ji až do vyčerpání. Tím myslím krátkodobé návštěvy; vykládaly mi, že když slaví svatbu nebo tak něco, trvá to týden a zapojí se všichni, co tam jsou...“

„Neříkala jsi náhodou, žes byla dítě?“

„A myslíš, že to jim vadí? Co je dost velké, aby bojovalo, má právo na milování jako dospělé. Navíc: sex je odměna. Způsob poděkování, vyznamenání za dobrou službu... nevím, jak to říct.“

„S láskou to asi nemá moc co dělat, že?“

„Oni nejsou moc emocionální. Přesněji, studení jako psí čumák. Uznávají jen to, co vyhovuje jim. Povídala jsem ti o tom dráždění? Ráno koupel ve vařící vodě, oholení těch pár chlupů, co na těle mají, masáže olejem, hlavně na citlivých místech. Masíroval jsi někdy holce prsa hodinu, než začala aspoň trochu vzdychat a tuhnout? Elektrický šoky do genitálií jsou taky na povzbuzení... Člověk by nepřežil ani tu přípravu, natož sex!“

„Začínám chápat. Ale tys přežila!“

„Jedno číslo. To dělají svým dětem, když se s nimi mazlí. Vůbec nemluvím o oplodnění, to může trvat měsíce. Proto se tak málo rozmnožují...“

„Mají málo dětí?“

„Preferují zodpovědný přístup. Plánované rodičovství, jedno dítě tak za padesát let. Začínám věřit, že spíš mají potíže s kontaktem. Elfí holka se klidně nechá obtáhnout kýmkoliv... čímkoliv podřízeným, ale když se má vdát a mít děti, prověřuje toho nastávajícího třeba sto let. Ne že by mu nedala, ale nepustí do sebe jeho semeno. Naopak analyzuje, provádí průzkumy, kombinuje geny a promýšlí, jaký to dítě má být. Sestavuje jako skládačku...“

„To je možný?“

„V genetice jsou hodně před náma. Naše holky to zkoušely taky; možná bych i já, ale přišla válka. Nebylo by špatný mít dítě se vkříženýma genama, byly by s ním sice potíže, ale já chytrý děti miluju...“

„Kromě lásky – říká ti něco slovo morálka?“

„Jistě. Jenže u každýho národa je jiná. U většiny tvrdě individualistická: když někdo z nich vyroste a přestane být závislý na rodičích... celém rodu, přestane s nimi komunikovat jinak než na dálku. Za pár set let dojde k názoru, že by si měl pořídit nějaké potomstvo. Začne hledat, kdo by se mu hodil; nesmí být blízký příbuzný, musí mít odlišné genetické vazby a bylo by dobré, aby se snášeli. Nějakou dobu si to rozmýšlejí...“

„Tak dost. Chápu; jak vypadá tvoje morálka?“

„To bude horší. Vlastně žádnou nemám. Ještě jsem nestanovila pravidla.“

„Dokážeš žít bez pravidel?“

„Nevím. Určitě bez nich dokážu zemřít.“

„Co jsi doopravdy zač?“

„Jedna z těch lidí z jihu. Sloužím vlasti, i když pro tebe to nemusí moc znamenat. Jsem tady, protože mě požádala kamarádka Lass, abych ji doprovodila. Po cestě ses mi zalíbil, tak jsem přijala Hru.“

„Takže přece jen nějaké citové hnutí?“

„Kdybych byla čerstvě vylíhlý kuřátko, tak bych se do tebe zamilovala. Seš přesně ten typ velkýho zlýho vlka.“

„Víš, děvče, že hezčí vyznání jsem už dlouho neslyšel?“

„Vím. Taky ne každý slovo myslím vážně, ale tohle dost. Proto jsem na tebe vyhlásila ochranu. Chyběl bys mi, kdyby tě někdo vymazal ze světa.“

Glenn na ni chvíli zíral. Kdyby byl přístupný citům...

Jenže Monika vstala a protáhla se v celé své kráse.

„Hele, je pozdě. Už tam určitě začali. Oblíknem se a půjdem, ne?“

Měla pravdu. Všichni ostatní se probudili, nasnídali a odstranili bolení hlavy. Někteří snadno, ti co kamarádili s Lass. Jiní obtížněji. Nakonec se ale všichni sešli a pokračovali v jednání, nyní o detailech.

Potom se ozvalo bzučení jako od veliké vzteklé mouchy, přešlo ve vrčení, až se s nebe snesl podivný stroj a přistál uprostřed dvora. Něco lítacího, s kabinou pro dvě osoby, velkou tažnou a malou pomocnou vrtulí na vysunutém ocase, vysouvacími křídly, mřížemi namísto dvířek a kulometem v místě pro cestujícího. Pilot měl asi plné ruce (tlapy!) práce s řízením. Protože byl tygr; cestující pak muž v uniformě připomínající císařskou, která mu velice slušela. V ruce si nesl kovový kufřík.

„To je vrtulník!“ užasl starosta Button.

„Vážka,“ opravil ho Terry, „Vrtulník je větší.“

„Netušil jsem, že máte takové stroje!“

„Tenhle dali kluci dohromady z různých dílů.“

„Ale jak to, že ho řídí tygr?“

„Starý předpis říká, že každý státní hodnostář má být doprovázen šelmou odpovídající důstojnosti jeho funkce.“

„Jo aha. Takže ten muž je váš šéf!“

„Gaird Halloway, komthur-plukovník a člen vlády.“

Gaird se rozhlédl, našel vchod a šel rovnou dovnitř. Terry mu vyšel naproti a otevřel dveře; komthur vstoupil a usmál se.

„Vítám vás, plukovníku Hallowayi,“ řekl Button, „Dovolte, abych...“

Gaird se ještě jednou usmál. „Naše vztahy značně zjednoduší, když mi dovolíte seznámit se s dosavadním průběhem jednání.“

„Prosím?“ zarazil se starosta.

Gaird pokynul Terrymu. Na chvíli se dotkli čelem a setrvali tak; ostatní se domnívali, že je to nějaký pozdrav, ale Gaird řekl:

„Děkuji. Terry vás seznámil s mou funkcí zástupce vlády. Souhlasím s celým dosavadním jednáním. A můžeme pokračovat...“

Pravda je, že se tvářili překvapeně. Nechápavě... prostě všelijak.

„Pokud skutečně víš, co jsme dojednali,“ řekl Aaron Cornie, „Potom by ses mohl k věci vyjádřit. Z hlediska vlády jihu.“

„Ano. V podstatě souhlasím. Ale vidím v tom záměru řadu závad. Především obtížnost výstavby v prostoru dosavadního města. Zamysleli jste se také nad možností postavit klíčové objekty na druhé straně? Za řekou?“

„Cože?“ vykulil oči Button.

„Jedním z významných problémů jsou záplavy o každých deštích. Řeka se vylije z břehů a zaplaví široké okolí; obávám se, že by tvoje pila pokaždé značně utrpěla. Naproti tomu, když bude stát za řekou na skále, kam voda nedosáhne, může pokračovat v činnosti, i když za obtížných podmínek...“

„Ale to je váš břeh! Jižanský...“

„Nemyslíš, že je na čase přestat rozlišovat, komu patří který metr území? Vycházíme z předpokladu, že celá země patří pouze Bohu; my lidé si na ní můžeme stavět svoje dočasné příbytky a zařízení, ale neuplyne dlouhý čas, a země si opět vezme, co je její. Všechny stavby postavené lidskou rukou se dříve či později změní v prach; i paláce králů a císařů...“

„No dobře; ale teď neřešíme filozofické názory, ale praktické věci!“

„Já také. Na našem břehu tvoje pila vydrží déle.“

„V tom případě by musel existovat kvalitní most!“

„Ano, to předpokládám. Navíc zakotvený na skále, opět na jižním břehu. Jakýkoliv jiný by voda pravidelně odnesla.“

„Je pravda, že záplavy nám tady hrozí,“ souhlasil Albany, „Ale postavili jsme město dost daleko od řeky, aby...“

„Můžete, to nepopírám. Ale zkuste uvážit výhodnost mé nabídky.“

Všichni se tvářili nejistě a čekali, kdo se jak vyjádří.

Tak promluvil Steinbacher: „Chystám se přestavět a rozšířit svůj obchod. Ten současný už rozhodně nepostačuje... Rád bych projednal možnost zřídit na jižním břehu řeky obchodní dům.“

„Souhlasím.“ řekl Gaird.

„S jednou podmínkou: zajištění bezpečnosti mé rodiny i majetku.“

„Inu, absolutní bezpečnost nelze zajistit nikdy a nikomu. Vždycky budou existovat různí zloději a darebáci, kteří mají zálusk na cizí majetek. Ale vy jste si najali velmi schopného šerifa, lorda Terry Windsor-Greye. Znám ho a vím, že je schopen většině zločinů zabránit a pokud se stanou, půjde po stopě zloděje a potrestá ho.“

„Neměli jsme na mysli zloděje,“ řekl Albany, „Přejeme si oficiální ujištění, že nám nic nehrozí ze strany vaší... chm, vlády.“

„Pokud vím, žiješ tady ve městě už léta. V bezprostřední blízkosti hranice. Stalo se ti někdy za ta léta, že by ti někdo z nás jakkoliv ublížil?“

„Až doposud nás chránila posádka armády!“

„Zkusme si říct pravdu. Posádka, která tady je, by vás v případě vojenského útoku neuchránila; to přece musíte poznat sami. Vy všichni, včetně té vaší posádky, žijete na arminské půdě pokud ne s naším souhlasem, tedy aspoň se svolením. Pokud budete žít na jih od hranice, potom se svolení změní na souhlas. Prostě budete našimi občany.“

„Ale... my jsme cizinci!“

„Už ne. Existuje něco jako právo držby. Kdo sídlí na určitém místě více než pět let, získává automaticky všechna práva. Dá se říct...“

„My ale na vašem území pět let nežijeme!“

„Na území města. Město se rozkládá po obou březích.“

Začalo se opět diskutovat. A opět to podstatné řekl Steinbacher:

„Jaké se u vás platí daně?“

„Rozhodně menší než na severu. Ale obávám se, že ty budeš muset platit ve stejné výši jako dosud; zvlášť když tvoje účetnictví bude kontrolovat Berní úřad v Kingtownu...“

„A kdybych část obchodů realizoval... nějak jinak?“

„Například s jiným způsobem zúčtování? Ano, to by jistě šlo...“

„Moment!“ osvítil Buttona duch svatý, „Chceš říct, že kdyby můj Dřevozpracující závod byl na jihu, platil bych taky menší daně? Jenomže, kde bych na takové investice vzal peníze? V Investiční bance mám jenom dluhy...“

„Aha, peníze. Jistě, vláda Jihu podporuje rozvoj podnikání schopných jedinců... Rád bych se stal podílníkem ve vaší společnosti.“

„Ty? Důstojník a člen vlády? Co bys v ní chtěl dělat?“

„Vložit kapitál. Pro začátek asi milion dolarů.“

Když ne předtím, teď všichni ztuhli.

„Vložit... milion dolarů? Do firmy Spolupráce, A.S.?“

„A máš vůbec takové peníze?“

„Kdybych je neměl, ani bych sem nejezdil.“

Gaird položil na stůl svůj kufřík a otevřel ho. Vyndal z něj krabičku, na níž byl číselník a nějaké displaye, vytáhl anténu a vyťukal nějaké číslo.

„Právě volám do Kingtownské Monroesovy banky. Ach... Tady je Halloway. Je tam někde Algie Monroes?“

„Ahoj, komthure. Jsem ráda, že tě slyším!“ Hlas dívky na druhé straně byl slabý a rušený atmosférickými poruchami, ale všichni slyšeli, „Algie zrovna sedí na poradě Ekonomické rady...“

„Výborně! Mohla bys mě tam přepojit? Potřebuju je všechny...“

„Hned tě spojím...“

Chviličku to cvakalo. Potom: „Monroes...?“

„Gaird, ahoj. Můžeš zařadit na pořad jednání další firmu? Jmenuje se Spolupráce, A.S. a sídlí v End City, víš, kde to je? Zabývali bychom se těžbou a zpracováním stromů na stavební dříví různého druhu. Včetně dopravy...“

„Výborný nápad, Gairde. Kdo to organizuje?“

„Aaron Cornie. Znáš ho?“

„No... slyšel jsem o něm. Schopný mladík.“

„Chci se toho zúčastnit. Mohl bys uvolnit milion dolarů, pro začátek?“

„Jistě, to půjde. Z tvýho služebního konta?“

„Ano.“

„Píšu si to. Pošleš mi po tom mladíkovi Příkaz?“

„Jo, dát mu ho můžu. Staví se u tebe... po neděli.“

„Souhlas. Ale počkej, kývá na mě Jackie Therlowe... Dám ti ho!“

„Ahoj, Gairde. Jak budeš mít zajištěný pohon?“

„Zajímavá otázka. Tvůj názor, Bene?“

Button se rozhlédl po ostatních téměř zděšeně. Začal něco koktat...

„Máš nějaký nápad, Jackie?“

„Vyrábíme různé typy malých vodních elektráren. Na plovácích, takže celá elektrárna může stoupat a klesat zároveň s hladinou řeky. Akorát je potřeba pouštět nebo navíjet dráty, kdyby visely do vody, probíjelo by to... Mohl bych ti poslat prospekt!“

„Aaron se u tebe staví. Prospekty nám přiveze příště...“

„Poskytl bych vám dlouhodobý úvěr.“

„Jak tak koukám, asi to vezmeme...“

„A ještě tě chce Rolf Szarkay...“

„S radostí. Ahoj, Rolfe...“

„Ahoj. Za á: gratuluju k povýšení. Za bé: jaký druhy stavebního dříví bys mohl nabídnout? Nechceš mi poslat nějakej ceník?“

„Počkej, zadrž! My jsme ještě ani nekopli do země! Jenom zjišťujeme, co by se dalo domluvit...“

„Stavební dříví potřebuje každej. A za rozumnou cenu...“

„Benny Button přikyvuje, že jo. Pošleme ti ceník, jen co nějakej bude.“

„Tak jo. Pověřujeme tě zastupováním našich zájmů. A určitě to pořádně zapijem, jen co se ukážeš ve Městě...“

Gaird nepřipomněl, že je na něho vydán rozsudek smrti, takže návštěva se hodně odkládá. Zasmál se a rozloučil. A vypnul přístroj.

„Tohle... je nějaký druh bezdrátovýho telefonu?“ zeptal se Steinbacher.

„Ano. Existují i dokonalejší, ale tenhle je... opajcnutej. Kamarádi nám půjčili starý plány, tak jsme to okopčili.“

„Zajímavé! Dala by se taková věc koupit?“

„Prozatím slouží pouze pro účely armády. Ovšem později... kdo ví?“

V té chvíli vstoupil Glenn Morris. A spolu s ním Monika.

„Co má sloužit armádě?“ zeptal se.

Gaird se ohlédl. „Ty jsi Glenn Morris, velitel posádky. Známe se...“

„Pochybuji. Odhaduji, že mám tu čest s plukovníkem Hallowayem?“

„Správně. Já tě rozhodně znám.“

Ostatní se zájmem sledovali, jak to dopadne. Dobře, podali si ruce.

„To je tvoje, ta věc na dvoře?“

„Vážka, služební vozidlo.“

„A bezdrátový telefon s dalekým dosahem. Hezký věci...“

„Jo. Vysvětli mu, co ještě máme, Moni!“

„To by mě vážně dost zajímalo. Nestačím žasnout, jak je jižní armáda přepychově vybavená. Někteří vás považují za barbary...“

„My jsme barbaři. Akorát používáme moderní vybavení.“

„Můžu se podívat?“

Gaird mu ochotně přistrčil kufřík. Glenna zaujala především kapesní kalkulačka; ale překvapilo ho něco jiného: „Žádná zbraň?“

„Já mám zbraň!“

Gaird měl pravdu, součástí jeho uniformy byl krátký meč. Přepychový.

Glenn potřásl hlavou. „Včera jsem se domluvil s Monikou na cvičném souboji. V průběhu večera se to vyvinulo poněkud jinak, ale ještě pořád... Tedy, možná bych si raději zacvičil s tebou než s ní. Příčí se mi mlátit holku.“

„Monika je rozhodně lepší bojovník než já. Smotala by mě do klubíčka a zahodila kamkoliv.“ smál se Gaird.

„No... neřekla bych!“ namítla, „A bezkonkurenčně nejlepší je tvůj tygr!“

„Jo, Wurrm je dobrej. Jenže s ním by tenhle panáček asi nebojoval...“

„Cože? Já že bych si netroufl na nějakou pruhovanou kočku?“

„Ale tak, jak bojujeme my! Beze zbraně...“

„Jemu zuby a drápy zůstanou?“

„Při cvičném souboji je nepoužívá. Akorát ošklivě vrčí.“

„Tak to teda beru!“

„Rozmysli si to, Glenne!“ varovala Monika, „Hrozně tě zřídí!“

„Ty bys s ním bojovala?“

„Já jsem bojovník!“

„A co jsem já? Hadr na podlahu?“

Aaron se rozhodl zasáhnout: „Vzácní přátelé, nemyslíte, že jsme tady kvůli něčemu jinému než vašim rvačkám? Vraťme se k práci!“

„Jistě,“ řekl Gaird, „Takže jsme se dohodli. Ze všeho nejdřív postavíme most. Kvalitní a trvalý; bohužel nemůžem používat techniku, jakou jsme měli za císařství, ale půjde to i tak. Za mostem silnici, spojující jednotlivé objekty nové čtvrti: Steinbacherův obchodní dům, Dřevozpracující závod, kostel, školu, možná i nemocnici...“

„Kostel a školu?“ řekl překvapeně Button.

„Pokud jsem si všiml, váš městský chrám není zrovna pýchou a ozdobou...“

Měl pravdu; výstavbu kostela prosadili občané v době, kdy byli přesvědčeni, že bez chrámu Páně to nikdy pořádné město nebude. Jakýsi kostel vskutku postavili, ale první pastor utekl, druhý byl nucen odejít kvůli alergii na místní hmyz a žádný další se už ve městě neusadil. Nějakou dobu se v kostele scházely dámy z místního Dobročinného spolku, ale...

„Předpokládám, že kostel by tu být měl. A škola také. Mnoho našich občanů projevilo přání posílat sem svoje děti...“

„To budeme velmi rádi!“ vzpomněl si Button, že je taky starosta, „Čím víc dětí, tím lépe pro všechny...“

„Tak vidíš, že to bude potřeba.“

„Taky hotel by tam měl být!“ připomněl Albany, „Případně domy některých význačných občanů... možná bych se tam časem přestěhoval...“

„Skromný dotaz,“ řekl Steinbacher, „Jak velká je taková vodní elektrárna? Co všechno dokáže pohánět?“

„Jsou různé typy. Já ji ještě neviděl...“

„Možná bych si nějakou menší pořídil. Chtěl bych mít svůj obchod i dům moderně zařízený, takže na elektřinu...“

„To určitě půjde!“ souhlasil Gaird.

„A na vládu se můžeme klidně vykašlat! Slíbili nám postavení elektrického vedení, ale léta utíkají a nic se neděje!“

„Ani se nedivím! Stavět vedení přes step?“

„Nakonec ještě budeme proud dodávat my jim!“

Glenn se mračil. Jemu do pevnosti dodával proud generátor, ale zapínali jej jenom v případech nezbytné potřeby. Pohonné látky byly drahé a bylo je nutno přivážet z velké dálky.

„Nebuď blbej!“ šeptala mu Monika, „Já ti to vyjednám!“

„Aby mi něco prodali, to bych asi musel vstoupit do jejich armády!“

„To ti klidně taky vyjednám!“

Gaird věnoval ostatním jeden ze svých širokých úsměvů.

„Okamžitě po návratu domů vydám příkaz k vypracování projektů. V případě tvé pily samozřejmě návrhu; detaily projednáme později.“

„A co můj obchodní dům?“ navrhl Steinbacher.

„Pokusím se přesvědčit prince, aby povolil postavit obchodní dům ve stylu, jaké se stavějí ve městě. Nebude souhlasit, ale ukecám ho.“

„Prince?“

„Jeho Výsost prince Leru, následníka trůnu. Nesnáší komerční stavby.“

„Musí o tom vědět?“

„Princ se dříve či později dozví o všem.“

„A s výstavbou na jižním břehu souhlasí?“

„V zásadě ano. Rozhodně není proti.“

„Takže princ rozhoduje naprosto o všem?“

„To jistě ne. O většině věcí rozhodujeme my, jeho Korunní rada.“

„Aha. To je lepší.“

„Princ rozhodne o našem odvolání, když rozhodneme špatně.“

„Skvělé. Demisi rozeznáváme částečnou, hromadnou a kulometem.“ řekl Glenn.

„Správně. Tobě se u nás bude líbit.“

„To byl jenom vtip!“

„Princ miluje vtipy o své diktatuře.“

„Dělá si z nich sbírku? Včetně těch, co je vymýšlejí?“

„Ano, přesně tak.“

Nebylo jasné, zda se Gaird a Glenn hádají, nebo v sobě našli zalíbení. Každopádně byli oba stejný typ chlapa. Kdyby byli ve stejné armádě...?

Teď nastalo chvíli ticho. V tom tichu bylo slyšet ze dvora příšerný řev; tygr vrčel, kdežto děti křičely, ječely, hádaly se a vřískaly. Až natolik, že dospělí přistoupili k oknům a vyhlédli.

Na dvoře byly snad všechny děti, co ve městě žily. Tygr Wurrm je chytal; když některé dopadl, podržel si je tlapou a usilovně olizoval, takže ubohé dítě vřískalo bolestí. Ostatní využily situace a chytaly tygra zejména za ocas, ale i za jiné vhodné části. Obvykle nechal první dítě a vrhl se na to, které mu kroutilo ocasem. A strašlivě při tom řval.

„Hrajou si.“ konstatoval Gaird Halloway.

I ostatním bylo jasné, že skutečná rvačka by vypadala jinak. Tygr zrovna dopadl nějakou malou holčičku; jenže ona se nechtěla dát a reagovala, jako když si hrála se psem Rexíkem. Chytila ho za uši a snažila se mu zakroutit krkem, což nešlo. Takže zaútočila Eva, skočila tygrovi na záda s škubala mu kožich. Okamžitě jí přišli na pomoc bráška Joe, Bruce a další...

„Chudák tygr!“ konstatoval Terry, „Ti darebáci ho uštvou!“

„Já žasnu, že se ho nikdo nebojí!“ řekl Button, „Přece jen je to šelma!“

„Ti se nebojí ničeho,“ vzdychl Terry, „Tuhle jsem s nimi cvičil...“

„Aha! Takže ty je to učíš?“

„Učil jsem je bojovat bambusovou tyčí.“

„Z toho měly děcka ty šlince na zádech?“

„Mám ti ukázat, jak jsem dopadl já?“

Albany se rozhodl říct zásadní slovo: „Už takhle s nimi není k vydržení! A to ještě chcete, aby do školy chodily děti z jihu? Zdivočí z nich úplně!“

Avšak Glenn Morris dostal příležitost k zásadnímu projevu:

„Jedním z příkazů vlády je, abychom využívali veškerých příležitostí ke sblížení a převýchově občanů z jihu. Totiž, když je to možné...“

„No výborně!“ řekl Gaird.

„Myslíš tím tohle?“ ukázal Albany z okna.

„Aspoň si děti zvyknou, že se šelem nemusí bát.“

„Jo. Přesně tohle potřebujou! Jenže...“

„Nech toho, Joe! Nebezpečnější než ten tygr je tvoje holka!“

Aaron se rozhodl opět zklidnit atmosféru.

„Jak se zdá, jsme rámcově dohodnuti. Můžeme přikročit k sepsání smlouvy?“

Nikdo neměl námitek. Takže odešli do Buttonovy kanceláře starosty, kde se nacházel jediný psací stroj ve městě. Sedla si k němu Monika, ale stěžovala si, že chodí mnohem pomaleji než klávesnice počítače.

„Co je počítač?“ zeptal se Button.

„No jo. To je potom těžký.“ konstatovala.

Večerní oslava byla bouřlivá. Tygr Wurrm se natáhl na verandě, všechny děti kromě nejmenších kolem něho; ty maličké si lehly přímo na jeho kožich, větší se aspoň přitiskly co nejblíž. Vyprávěl jim pohádku. Tygří pohádku; spousta jednajících osob, zmatený až nepochopitelný děj, hodně mrtvých, násilí a náhlé zvraty děje bez logické návaznosti. Poslouchaly okouzleně.

Aaron Cornie naznačil Gairdovi, že by si s ním rád pohovořil o samotě. Šli si na to sednout ven, ke stáji.

„Jih se vzmáhá, co?“ začal Aaron, „Spousta technických novinek...“

„Změna směru rozvoje,“ odpověděl Gaird, „Dřív jsme se soustředili na rozvoj duševních schopností. Samozřejmě, mnozí se zajímali o techniku, ale nebyl čas, prostředky, lidi...“

„Ale jo, nějakou techniku jste měli...“

„Neměli. Všechno jsme dostali. Asi jako když cestovatelé navštíví divoký domorodý kmen a rozdají jim pár starých krámů. Nebo někdo navštíví cizí zem a přiveze si odtamtud pár suvenýrů. Jednotlivé předměty bez celkového kontextu. Ale tehdy to stačilo.“

„Pokud vím, každý měl svoje vlastní věci. Osobní nebo rodové, nic víc.“

„Správně.“

„Jak to vypadá teď?“

„Příkaz zní vytvořit materiálně technickou základnu. Solidní, replikovatelnou a použitelnou. Pokud možno s technickými plány.“

„Takže techniku, kterou je možné od vás získat?“

„No... dejme tomu.“

„Jak bych získal kupříkladu Vážku? Nebo ten telefon?“

Gaird váhal, jak odpovědět. Zřejmě se mu nechtělo.

„Ve světě se takové věci dají koupit. Někdy za velké peníze, ale...“ naléhal Aaron. Pozorně sledoval jeho tvář.

„Vyrábíme je, ale pomalu. Malé série. Jen pro představitele státu.“

„Takže nejsou ve volném prodeji?“

„Někdy možná budou. Zatím...“

„Co bych musel udělat, abych je získal?“

„Já jsem to všechno vyfasoval. Jsem komthur řádu.“

„Aha. Takže podmínka je být Templář. Vyšší představitel.“

„Dá se to tak říct.“

„Jak se můžu stát Templářem?“

„Co víš o řádu?“

„Velmi málo. Obávám se, že většina jsou pomluvy. Jsem přistěhovalec; ale nejsem z té první vlny, co sem přišla na rozkaz nebo z naivity.“

„Kdežto?“

„Váš svět mě fascinuje. Je zvláštní a krásný. Rozhodl jsem se přijet sem, abych získal bohatství a postavení. Ale nehodlám riskovat. Už příliš mnoho lidí skončilo podřezaných, stažených z kůže, vykastrovaných...“

„To jsme nezpůsobili my.“

„Soukromé spory? Možné to je; neumím si tě představit, jak někoho přibiješ ke stromu, poliješ benzínem a zapálíš.“

„Představit si to můžeš. Dokázal bych to. Ale jsem ten kluk, co se s ním vždycky dá dohodnout. Na rozdíl od jiných, se kterýma se nedohodneš.“

„Tak jsem začal vyjednávat já!“

„Vím. Proto s tebou taky mluvím.“

„Jak jste vybírali lidi za císařství?“

„Nejdřív byl návrh člověka, který už občanem byl. Kandidáta jsme pečlivě prověřili. Na základě všeobecného souhlasu potom přijali.“

„Co když souhlas nebyl všeobecný?“

„Chvilku se dalo vyjednávat. Když to byl velký problém, odmítli jsme ho.“

„Co když nedal pokoj a stejně sem chtěl?“

Gaird mlčel. „Takový případ byl... ojedinělý.“

„Ta nejhorší možnost?“

„Smrt.“

Aaron vzdychl. „Jak je možné, že se sem přesto dostali nepřátelé?“

„Časem někteří prosadili... říkali tomu převýchova. Narušeného jedince se pokoušeli napravit. Ve většině případů se to podařilo.“

„Aha. Teze, že neexistuje žádné zlo; ani žádné dobro.“

„Správně. Řád často odchytával pochybné jedince a napravoval je. Někteří to považují za naši tradici. Pro jiné to byl studijní obor. A konečně, ve srovnání s bytostmi, které jsme potkali cestou, to byli andílci.“

„Bytostmi?“

„Existovaly také čarodějky. Některé z nich si pěstovaly jako milence muže ne zcela charakterní. Problém je v tom, že lidé na dokonalé úrovni jsou velice osamělí. Těžko dávají najevo emoce, natož pak... vášně. Kdežto obyčejný šúdra byl čarodějce vděčen, že se k němu snížila. Možná ji některý měl docela obyčejně rád. I když ona ho přehlížela.“

„Ano. Slyšel jsem povídat ledacos. I o vašem ministerském předsedovi Monty Draggonovi. Taky přežíval z milosti druhých.“

„Ano. Znal jsem ho. Nebyl to v zásadě špatný člověk, jen si ho nikdo dostatečně nevážil. Byl ctižádostivý. Jenže to není vlastnost, kterou bychom my zvlášť oceňovali.“

„Dobře, chápu. Vážíte si víc šelem než lidí.“

Gaird se ohlédl na houf dětí pod verandou.

„Mluvíš o šelmách a jejich nebezpečnosti. Pravda je, že tygři jsou vysoce nebezpeční bojovníci. Wurrm je můj ochránce; kdybych byl ohrožen, nebo on měl ten pocit, bude nemilosrdně zabíjet. Je to jeho práce. Je otázka, zda ohrožení by bylo reálné, nebo se mu to jen zdálo.“

Aaron souhlasně zamručel.

„Mluvíš o zločincích, kteří byli nalezeni krutě zmučení. Pachatelé těchto činů jsou lidé, kteří by se nám rádi vlichotili. My je nechceme. Tedy, asi bychom je přijali, protože nemáme nikoho jiného. Pokusili bychom se nějak je zklidnit, ale... Nevím, jak by to probíhalo. Rozhodně bychom jim nesvěřili významné postavení. Ani špičkové zbraně.“

Aaron znovu vydal jakýsi zvuk.

„Ovšem nemohu zaručit, že někdo z nich tě nepředběhne. Možná potkáš člověka, který postavení získá, ač je nezaslouží. Kdežto ty jsi slušný chlap a budeš mít zásluhy, ale... nepadne na tebe oko správného člověka. Tenhle svět není spravedlivý. Ani v našem řádu.“

„Aha. Chápu.“

„Templáři jsou služebníci Chrámu Božího. Za Chrám Boží můžeme považovat různé věci. My například celou Zemi. Nebo celý Vesmír. Sloužíme všude, kde je to zapotřebí, a všemi možnými způsoby. Cokoliv vidíš, že není v pořádku, bys měl napravit. Nebo aspoň situaci nezhoršit. Pro podnikatele trochu složitá a nebezpečná věc. Někdy těžko poznáš, co je dobré a co zlé.“

„Třeba mi poradíš!“

„Pochybuji. Nejsem nejchytřejší na světě. I já hádám, co bych měl udělat. Ani Desatero přikázání nemá jednotný výklad. Natož zákony lidí.“

„Teď se mnou mluvíš jako s Templářem!“

„Jsi tím, čím se cítíš být. Obřady a přísahy jsou vnějším potvrzením toho, co je uvnitř. Nejvyšší hlavou řádu je Bůh. On rozhoduje. My se snažíme, ale On posoudí, který náš čin je dobrý a který ničemný. Chápeš?“

„Takže ode mne nechceš žádnou přísahu?“

„Žiješ v Kingtownu, patříš pod jejich velení. Řekni to Courtennayovi nebo Szarkayovi. Zařadí tě do školení, zadají ti čekací lhůtu a když jí úspěšně projdeš, uspořádají pro tebe krásný obřad přísahy s následnou oslavou. Máme rádi všelijaké obřady a oslavy, jak sám vidíš.“

„Jak se to řeší u vás?“

„Udělíme hodnost tomu, koho osobně známe. Terry Windsor-Grey je rytířem řádu; zasvěcen dosud nebyl, dokonce jsem mu to ani neřekl. Ale už vykonává příslušnou práci. Za málo let bude komthurem. Buď ho povýší princ, nebo nastane situace, kdy... se bude muset ujmout velení. Je válka.“

„Ano. Ovšem...“

„Je spousta řádových důstojníků, kteří nikdy nebyli nikým jmenováni. Ujali se funkce, když to bylo zapotřebí. Dá se říct svévolně.“

„Co kdyby někdo nesouhlasil?“

„Neočekávej, že s tvými činy bude každý souhlasit. Nakonec zůstává každý před tváří Boží sám. To ti chci říct. Vycházíš na cestu. Potkáš přátele, ale taky lidi, co ti nebudou od začátku nakloněni. Postupem času na tebe budou kladeny čím dál těžší úkoly. Byl bych rád, abys je zvládl.“

„Já taky.“

„K jejich splnění budeš potřebovat vybavení. Různou techniku. Dostaneš ji. Časem budeš možná rozhodovat i o tom, kdo další ji dostane. Doporučuji ti být hodně uvážlivý, ale ne lakomý.“

„Chápu.“

„A sem tam se to dá postrčit penězi. Na vhodném místě; což neznamená mě, třeba nějakou nemocnici nebo školu. Nezištné prokázání dobré vůle.“

„Je prokázání dobré vůle pokus pomoci městu End City?“

„Ano, je. Máš odvážné plány, které nám mohou prospět. Proto tě podporujeme. A budeme podporovat.“

„Skvělé. Děkuji.“

„A teď, pokud nic dalšího nechceš, se půjdeme opít.“

Errata:

30.05.2021 11:41