Vítej, návštěvníku!

Děti odpočívaly u potoka, přesněji v místě, kde vytvářel širokou zátočinu a ukládal nánosy. Bylo vedro; tygři se vyváleli napřed ve vodě, pak si vybrali nejjemnější bahno, převalovali se v něm a nechali se od dětí namatlat, co to nejvíc šlo. Že se nešetřily navzájem, je jasné. Potom se znovu vykoupali v prudkém proudu, aby vyplavili z kožešiny všechno bahno a srst se jim začala pěkně lesknout.

Eva jim záviděla. Kdyby měla na těle takový hezký pruhovaný kožíšek...

„Některé holky mívaly,“ řekl ospale Čiki, „Lykantropky na furt a WZ když chtěly. Na slavnostech byli všichni vymašlení...“

Evička neurčitě zamručela a zabrala se do vlastních myšlenek. Jako každá žena chtěla být krásná. Představovala si sama sebe, jak vstupuje do rozzářeného sálu na císařském dvorním plese, všichni muži po ní slintají touhou, ženy jí bezmocně závidí. Nebyla si jistá, jak by měla vypadat, to se často měnilo podle toho, co viděla a jaké byly její idoly. V poslední době představy začínaly mít konkrétní podobu, ale nic dalšího.

Bruce a Joe se malátně hádali. Nebylo jasné, o čem; takhle se hádali pořád. Eva považovala za zbytečné je poslouchat. Bylo vedro.

Náhle oba tygři téměř současně zvedli hlavy a zavětřili. Vzápětí se zvedl i Čiki, pak všichni ostatní. Vyčkali, dokud z lesa nevyšli lidé. Sedm dětí černé pleti, pět kluků a dvě dívky. Wassongové; Eva se už naučila je rozeznávat od jiných černochů. Podle vzhledu morani, bojovníci.

Podle zkušených domorodců byli nebezpečnější než hadi, hmyz a divoká zvěř v džungli; speciálně Evě hrozilo větší nebezpečí než klukům. Důrazně jí to kladla na srdce Monika, dokonce i Lass; Monika navíc zdůraznila, že toto nebezpečí je dočasné a během let se změní v příjemnou zábavu. A stačil jediný pohled, aby věděla: to jsou oni.

Dva nejstarší kluci měli jako jediný oděv na penisu zdobený nástavec, asi z kůže. Znamenalo to, že už měli sex; ty nástavce jim vyrábějí jejich družky, pouze ve výjimečných případech matka nebo sestra. Čím krásnější, tím víc s nimi byla dívka spokojená. Jejich kultura se téměř pořád točila kolem toho; tak jim poručil jejich bůh Nga a jeho proroci. Samotný Nga byl vysoce plodný, měl spoustu dětí a přál si, aby Wassongů přibývalo co nejvíc, zvláště moranů, kteří za dřívějších časů často přicházeli o život. Pásli ve stepi stáda svého kmene, chránili je před lvy a zloději, logicky často byli raněni či usmrceni, a někdy se pobili i mezi sebou. Práva cizích kmenů moc neuznávali, práva cizího rodu jen pokud byli spřízněni, a jiného národa? Ani je nenapadlo. Považovali se za lepší než všichni ostatní, snad kromě Massájů; ti byli jejich příbuzní, takže spolu neustále válčili.

V Arminu neměli přirozené nepřátele, ale rychle si je našli. Vyráželi do světa, často a rádi se pletli do cizích záležitostí a snažili se řešit je po svém. Někteří je měli rádi, jiní ne příliš. Vraceli se s četnou kořistí, ale taky jich hodně zahynulo. Konečně přišla válka; do té vyrazil jejich pluk Černých střelců s nadšením a hodně utrpěl. Stařešinové rozhodli, aby se rozmnožovali co nejrychleji; první dítě tak ve třinácti, potom každý rok jedno. Nutit někoho násilím nebylo zapotřebí, stačilo přestat jim bránit. Pokusy toho druhu bavily děti daleko dřív, než byly tělesně schopné dosáhnout plodnosti. Na druhé straně je třeba říct, že kromě sexu a rvaček měly pramálo zábavy.

A ještě pochvalme Evičku. Byla dítě. O sexu slyšela dost protichůdných informací; většinou ji varovaly. Na druhé straně věděla, že dospělé ženy se mu věnují s potěšením. Takže rozhodně neočekávala nic dobrého, ale kdyby na tom Čiki trval, byla odhodlána to vydržet. Jenže Čiki nic takového nechtěl, naopak ji hodlal chránit. Nejvíc by obdivoval, kdyby zůstala Pannou a čarodějkou, strážkyní Ohně nebo něčím podobným. Jenže... Eva nad tím často přemýšlela, všelicos si představovala... častěji než dřív. Dokud byla dítě, ani ji to nenapadlo. Ale teď... když se jí kluci dotýkali, třeba natírali bahnem, líbilo se jí to. Působí jí větší potěšení kosmetická péče, nebo dráždění, které s tím souvisí? Ostatní kluci ji taky občas zmáčknou či zlechtají a ona jim to oplácí; ale Čiki? Co všechno by si od něho nechala líbit? Jenže právě on si nic nedovolí, ani když spolu spí na stejné pokrývce. Zná, o co jde, ale chová se ohleduplně. Až moc.

Což ale neznamená, že by byla zvědavá na ty černé kluky. Děsila se jich; pro jistotu couvla až za tygry a svoje kamarády.

I když Wassongy ani nenapadlo chovat se agresivně. Když poznali Čikiho, začali se s ním objímat, vykřikovali cosi ve svém jazyce, a především mu ohmatávali hlavu; no jasně, byli zvyklí na jeho dlouhé vlasy. Oni sami měli spoustu copánků a mezi nimi vyholené pruhy. Něco to znamenalo, jako všechno v jejich světě. Něco asi znamená i majestátní skalpová kadeř...

Objímali se, chválili a různě oplácávali; zvláště obě děvčata se nechaly ochotně osahávat, samy Čikiho dráždily a vyzývaly. Kluci to schvalovali, nepochybně to dříve či později dopadne. Laškování je bavilo.

Potom přišla řada na představování nových kusů:

„To jsou moji kamarádi z města. Bruce... Joe... a Eva. Buďte na ně hodní!“

„Vypadají jako morani!“ řekl největší bojovník trochu nedůvěřivě.

„Díky,“ řekl Bruce, „To už je ocenění!“

„Přesto dávejte pozor, ať jim neublížíte,“ řekl Čiki, „Někdy neznají naše zvyklosti, takže... opatrně!“

Zamručeli, čímž to asi schválili.

„Hlavně na tu holku dívejte pozor!“ pokračoval, „Není moranka; už na ni padlo oko čarodějky Lass. Je naším úkolem zachovat ji nepoškozenou!“

Wassongové si Evu se zájmem prohlíželi. Trochu zrudla, obdiv tolika cizích kluků jí nebyl moc příjemný. Taky si vzpomněla, co říkala Monika:

»Dokud jsou klidní a střízliví, jsou docela fajn. Ale když se napijí při tancích a dostanou se do extáze, vyhni se jim. Je jim úplně fuk, jestli je holka Panna nebo čarodějka, vrhnou se na ni jako divá zvěř.«

Tehdy se Eva zatvářila ošklivě a Monika zasmála: »Nekrč čumák, holčičko. Až ti bude dvacet, bude se ti to líbit!«

Jenže dvacet jí ještě dlouho nebude.

Velitel Wassongů na ni ukázal a něco vyštěkl. Obě moranky se přiblížily, usmívaly se a ujišťovaly: „Budeme tě chránit vlastními těly!“

Bojovníci zase zahájili diskusi, ale Čiki je přerušil: „Přelaďte na arminštinu! Oni řeč Wassongů neovládají!“

(Monika zase udělala chybu!)

Zatím si navzájem vysvětlovali, kam jdou a proč. Čiki vykládal, co všecko se děje v End City, oni zas o lovech a potyčkách. Byli na lovu, ovšem neulovili nic; tygři se ochotně nabídli, že pomůžou.

„Vy dva, zabili jste už někoho?“ ptal se náčelník.

Bruce a Joe se zaksichtili dost divně.

„Myslí nějaké zvíře,“ vysvětlil Čiki, „No, trochu jsme lovili ve stepi. Králíky, ptáky a tak...“

„Třeba skvrnitého jelena? Nebo horskou antilopu?“

„Rozhodně ne!“

„Dobře. Když se to podaří, nadeženeme ho, případně zraníme. Můžeš zkusit vzít mu život a napít se jeho krve.“

„Ale... proč?“

„Ty nechceš být lovcem?“

„Oni tak uctívají svoje bohy,“ vysvětlil Čiki, „Rádi zabíjejí.“

„Já myslel, že vy nezabíjíte rádi!“

„My ne. Ale Wassongové ano.“

„Jsme národ válečníků!“

Eva se natáhla na písek. Tušila, co bude dál: teď budou plánovat loveckou výpravu, potom na ni vyrazí a bude dlouho trvat, než něco uloví. Možná se vrátí s prázdnou a budou zase živi ze zásob. Což bude problém, Wassongové toho moc nemají. A tygři jsou hladoví pořád...

„Ty taky budeš lovit?“ ptala se jedna moranka.

„Já ne.“

„Ale maso snad jíš, ne?“

„Jasně! Proč bych neměla?“

„Tak seš čarodějka, nebo ne?“

„Nejsem. I když... možná bych chtěla být.“

„Dneska už jí maso spousta čarodějek!“ řekla druhá.

„Seš pitomá? Dneska už žádný ani nejsou!“

„Jakto, že ne? Skoro každá ženská něco zkouší...“

Eva pochopila, že si na hádání stačí samy. Pohodlněji se natáhla.

Ty holky byly vyloženě užvaněné. Každou větu opakovaly několikrát, občas i jedna po druhé. Často mluvily současně, ani jim nerozuměla. A pokoušely se udělat na ni co nejlepší dojem, takže se nezřízeně vytahovaly. Občas na delší dobu přecházely do své mateřštiny, než si uvědomily, že nerozumí. Evu to štvalo; to ji Monika nemohla naučit Wassongsky?

Nemohla. Učí jazyky z otisku nějakého psaného textu, nikoliv z normálně používané řeči. Neumí to? Nebo je v tom ještě něco? Monika umí, co ji naučili ve výcvikovém středisku; asi se s ní moc nemazali, narvali do ní co bylo potřeba a... dost. Nebo se něco přiučila sama? Jak?

Monika jí nechala vytetovat na hlavu řádku ornamentů, ovlivňujících mysl. WZ může pracovat buď pomocí technik, které zná, nebo pomocí amuletu, který jí vytvořila schopnější kolegyně. Ten amulet může být i jantra, jednoduchý obrazec. Jedna taková zajišťuje schopnost uvést se do transu vlastní silou. Jenže jak z něj? Mohl by jí pomoci Čiki. Nebo... mohla by trans časově omezit? Třeba na půl hodiny?

Lákalo ji to, bylo to nebezpečné. Už je velká holka, má ráda nebezpečné hry. Položila si dva prsty na to místo na hlavě a pustila tam energii.

Napřed se nestalo nic. Jen zvuky a pachy se projasnily, získaly nebývalou intenzitu a spoustu detailů. Obrazy ne, měla zavřené oči. Holky odhadly, že usnula, a začaly diskutovat wassongsky. Mimo jiné taky o ní; docela se jim zamlouvala, pokud se bílá holka může líbit černým. Chvilku uvažovaly o možnosti ji předhodit klukům, ale nemyslely to zle, je to obvyklá legrácka moranek. Jejich vlastní začátky nebyly příjemné, ale to je normální; první sex má být bolestivý a nepříjemný, aby se holka mohla chlubit, kolik toho vydrží. Chvilku mluvily o jiných bílých holkách, které něco prožily mezi morany a výsledek byl nejistý. Potom o nějakých dalších zábavách, taky dost nezvyklých.

Eva nerozuměla hned všemu, slova se jí splétala v hlavě a vytvářela divné kombinace. Docela zábavné kombinace; v transu dokázala myslet v pojmech, ne v jejich slovním vyjádření. Věty, v nichž je každé slovo z jiné řeči. Bylo by hezké je jednou zapsat. Lass se ptala, zda píše příběhy. Zatím ne, ale mohla by. Kdyby nebyla líná je zapisovat.

Cvak! Svět potemněl, ztratil zvuky i pachy. Ale fungovalo to, to je dobré. Příště to zkusí zas. Opatrně, aby si nezničila mozek. Aby dokázala identifikovat, který výraz je z kterého jazyka. A neopakovala tu pitomost, co kdysi při stavbě věže Babylónské.

Otevřela oči. A pohnula se, takže si toho holky všimly.

„Hele, už je vzhůru! Jak ses vyspala?“

„Málo,“ odpověděla wassongsky, „Ale už vám budu rozumět.“

Vyměnily si obdivné pohledy. „Seš dobrá, čarodějko!“

„Nejsem čarokočka. Umím jen sem tam něco.“

Ušklíbly se, to slovo se jim líbilo. „Měla bys bejt označkovaná.“

Což znamenalo hroty prsou nabarvené na červeno. Spíš na karmínovo. Eva to zatím nepovažovala za potřebné, prsa jí sice rostla, ale kromě ní samotné si toho nikdo nevšiml. Možná Čiki při mazlení. Ale ty dvě taky nemají nic moc výrazného. O kolik jsou asi starší?

Vstala a šla si poslechnout kluky. Už skoro došli k dohodě o tom lovu.

„Ale jo, jděte. Něco jíst musíme!“

Náčelník se k ní otočil; a sundal ozdobný nástavec z penisu.

„Sešleš nám štěstí, čarodějko?“

Zaváhala, co po ní chce; potom mu tam položila ruku a lehce vyslala impuls, jak ji učil Čiki zahánět obtížné živočichy. Asi ho to zabolelo, neboť usoudil, že je to vhodná forma požehnání. Takže to musela udělat i ostatním – u Čikiho zaváhala, ale jen se spokojeně ušklíbl.

„Teda, ty jedeš!“ ocenil bráška Joe.

Šla se zase skácet na původní místo na břehu. Hlava jí trochu hučela, musela to odstranit další jantrou. Moranky ji obdivně okukovaly.

Věděla řadu věcí. Třeba že lov, boj a sex jsou pro morany téměř to samé. Mohla by se pustit do rozboru jejich náboženských představ, ale neměla na to sebemenší chuť, všechno se jí hnusilo. Obávala se, že začne vrhnout, ale ne kvůli jejich posunuté morálce, ta jí byla fuk. Bylo jí nevysvětlitelně špatně. Nazvala by to žabost.

„Chceš ještě spát, nebo si můžeme povídat?“ ptala se jedna holka.

„Můžeme mluvit. Třeba mě ukňučte.“

Začaly chválit, jak jí sluší ty copy. Vzápětí přešly na vychvalování vlastního vzhledu; skutečně byly krásné a budou možná ještě hezčí, až vyrostou a pěkně se upraví. Svou krásu přisuzovaly vlivu vkřížených genů; bez váhání a správně používaly termíny z oblasti genetiky, zřejmě to studovaly. Eva tiše žasla a odmítala věřit. Jedna tvrdila, že její babička se ráda milovala s leopardy a protože byla kamarádkou WZ Assamy, nechala se občas transformovat na příslušnou šelmu. Matka má z toho důvodu na hřbetě tmavší skvrny, dceruška už pouze delší špičáky. Zuby měla opravdu krásné, ale to všichni Wassongové. Druhá měla nějaké bílé předky, takže měla delší a rovnější vlasy a světlejší pleť. Plánovaly, koho by mohly využít jako dárce do genetické mřížky, až budou chtít přivést na svět děti.

Přes veškeré vědecké vzdělání ale naprosto jistě věděly, že úspěšné zplození a narození dítěte zajišťuje přízeň božského Otce Nga a jeho četných dětí Ngajimů; mohou po libosti sexovat s každým, s kým chtějí, spermie může vniknout do vajíčka, ale pokud Otec Nga nebude chtít, dítě stejně nevznikne. Stejně tak může dívka otěhotnět, aniž by měla s někým styk, pokud si to přejí bohové. Nebo ji může oplodnit kolem letící ptáček.

Evě bylo příliš špatně na to, aby se s nimi hádala. Akorát žasla.

„Ta čarodějka Assama – kde je teď? Žije ještě?“

„To nikdo neví. Ona uctívala Assi, nejmocnější bohyni. Možná ji vzala na Vysokou Horu jako svoji kněžku...“

Nechápaly se a bylo jim to jasné. Tedy, víc Evě; moranky věděly, že každá čarodějka občas říká a dělá nepochopitelné věci, zůstaly tedy klidné.

WZ Eva věděla pouze jediné: že to neměla dělat. Ta půlhodina vnímání ji dokonale vyčerpala a rozhodila. Asi není tak velká holka, jak si myslí.

Když se jí podařilo usnout, za chvilku ji probudili lovci, když se pyšně vraceli s úlovkem. Bylo to podivné zvíře v hustém šedožlutém kožíšku, hlavu zdobily rohy zakroucené do stran. Morani je nesli na dřevěné tyči, hlava visela dolů; krk mělo proříznutý a kapala z něj krev. Ovšem daleko víc zakrvácení byli všichni kluci, ba i tygři. Až po chvíli Eva pochopila, že se krví schválně pomazali; jí se naopak znovu udělalo zle. Zvažovala, zda se čarodějky vyhýbají pojídání masa ze zbožnosti nebo proto, že se jim z pachu mrtvoly obrací žaludek.

A samozřejmě, kluci se museli pochlubit. Ve skutečnosti zvíře vyslídili a nadehnali tygři, jeden z moranů je poranil šípem a potom navrhl, aby je Bruce dorazil a napil se jeho krve. A musel říct:

„Tak, jako zabíjím tebe, zvíře, zabiju každého nepřítele!“

Všichni se napili krve a pak se jí pomazali. A potom ještě...

„No víš, oni... dělali sex. Mezi sebou. A tvůj Čiki... taky.“

Eva se prudce nadechla. Ale podařilo se jí říct klidně: „Proč ty ne?“

Bruce upadl do ještě větších rozpaků. Ale řekl nejspíš podle pravdy:

„Chvilku jsem na to myslel. Ale bál jsem se, že to bude bolet.“

Eva přivřela oči a zkusila si to představit. Joe vypomohl reportáží: „Když se napili krve, začali úplně běsnit. Nejvíc se vyřádili mezi sebou ti dva starší. Kluky obtáhli jen tak... jako za pochvalu. Třeba by na nás už ani neměli sílu!“

Tomu Eva moc nevěřila. Mávla nad tím rukou.

„Co ti je? Seš celá zelená!“

„Asi jsem to přepískla. Rozumím wassongsky, ale je mi hrozně zle.“

„Chyba. Já chtěl, abys nás to naučila taky! Umíš předávat, ne?“

„Jdi do hajzlu!“

„No tak ne, až ti bude líp. Mně je taky blbě. Ta krev byla pěkně hnusná!“

Morani se dali do stahování zvířete. Na kožešinu a rohy měl nárok Bruce, ale váhal, jak s nimi naložit. Pěkně by se vyjímala na stěně...

„Stáhneme ho opatrně a ve vesnici ti kůži vydělají!“

Všichni něco dělali, jen Eva seděla opřená zády o strom a sbírala síly. Pořád ještě se neuklidnila. Přemýšlela nad světem Wassongů. Jak asi vypadá jejich Otec Nga? Ve vesnici stály dřevěné sochy, dost ohavné. A jak vypadá třeba Assi, kterou tak milují? Zkusila si ji představit...

Jako by jí hlavou prolétla jiskra. V jediném okamžiku oslepla, slyšela sice kolem sebe dohadování ostatních, ale neviděla nic. A z té nicoty se vynořila dívka s černou pletí, nádherným tělem zdobeným všemožnými způsoby, na hlavě moranské copánky trčící do prostoru a sršící jiskřičkami. Na prsou jí vnitřním světlem zářil templářský kříž. A smála se.

„Assi?“ vzdychla Eva.

Zamrkala; když otevřela oči, už zase viděla. A neměla chuť zvracet.

Joe se k ní znepokojeně obrátil. „Poslechni ségra, jestli je ti fakt zle...?“

„Už není. Čiki, mohl bys mi udělat značky na prsou?“

Čiki porcoval maso. Pochopil, jak to myslí, namočil si ruce do krve a mačkal ji, dokud se to oběma líbilo. Silně páchl krví, ale Evě to už vůbec nepřipadalo odporné. A dostala hlad, i chuť na maso.

„Myslím, že jsem to překonala. Večer zkusím ten přenos.“ řekla.

Nikdo to nekomentoval. Ona je povolaný odborník.

Tak se Eva zvedla a šla pomáhat morankám s přípravou jídla.

Ten den už nikam nejeli, nacpali se k prasknutí. Nejvíc tygři, jen leželi a funěli. Na tom místě se ostatně docela dobře tábořilo. Když jim slehlo, vykoupali se v potoce a trochu se při tom kočkovali, ale ne moc, ježto tygři se odmítali zapojit do čehokoliv. Váleli se a žvanili.

„To je blbý, když kluci nerozumějí,“ řekl Čiki, „Vážně bys nás mohla propojit všecky dohromady, jak to dělá Monika?“

Eva dlouho a pečlivě studovala stav svého těla i mysli. Došla k názoru, že je nasycená, napitá, zdravá a přeplněná energií. Ideální stav. Jenomže má strach, což je docela pochopitelné.

„Na jakém jsme teritoriu?“ zeptala se.

„Cože?“

„Považuješ za možné, že by mi pomáhala Assi? Skutečná živá bohyně?“

„Proč ne? Obětovali jsme jí krev a sperma, napila se...“

Eva nakrčila nos, ta představa se jí nelíbila. Věděla, že nejúčinnější obětí je sperma, krev a vlasy, ale nesouhlasila. Taky věděla, že zabitím a následným snědením se onen kopytník stal členem kmene Wassongů, což je pro něj veliká pocta, a bude-li jeho hlavu mít Bruce na stěně, bude ho chránit. Věděla velké množství legend, mohla by napsat knížku.

„Kdybych zkolabovala, dokážeš mě z toho dostat?“

„Řeknu tygrům, aby nás pohlídali.“

Opět přemýšlela. Najednou se znenadání rozplakala.

„Já nejsem čarodějka, Čiki! Nechci být! Bojím se! Nechci, aby někdo přišel a nařídil mi lítat s kosmickou stíhačkou, ani dělat přenosy energie, ani učit děti mentálním spojením! Nechci nic z toho!“

„Ale chceš být doktorkou. Léčit lidi.“

„Ani to už nechci! Já nechci vůbec nic!“

„A někdo tě nutí?“

„Když je tak nádherný to zkusit!“

Objal ji. Dlouho se svírali v objetí a mazlili se. Ostatní je nechali.

Večer se uložili co nejtěsněji k sobě. Eva doprostřed. Jeden tygr si lehl tak, aby jí dělal polštář. Vlastně několika dětem. Ruce, nohy, tlapky, vše propletli dohromady, aby se dotýkali jeden druhého.

Potom to Eva odstartovala. Vlastně nic nedělala, jen se podvolila proudu energie a rozšířila na ostatní. Nebyla to její energie, možná samotné Assi. Takže výsledky byly neuvěřitelné.

Té noci vnímala nejen Wassongy a svoje kamarády, ale i tygry a dokonce toho kopytníka. A ještě kdoví co. Nepopsatelné zážitky. Primitivní myšlení, život v divoké džungli. Vjemy se všelijak proplétaly. Zrození, láska, smrt. Mnohokrát se narodila, prožila život a zemřela. Neovládala to.

Ráno se probudila a tygři ji důkladně olízali. Po chvilce se začala bránit, až nakonec řvala, kopala, bušila do nich pěstmi, ale oni pokračovali, jen si ji některý přidržel tlapkou. A když ji pustili, bylo jí skvěle.

Vykoupali se v potoce, včetně pořádné rvačky. Pak se najedli a vyrazili na další cestu. Jeli na koních, ale Wassongové běželi pěšky a dokonale jim stačili. Rádi chodili pěšky, proto taky jejich pluk patřil k pěchotě.

Od té doby neměla Eva podstatné problémy s energetickou bilancí.

Nejdřív potkali stádo krav. Pokojně se popásaly, byly černo a hnědobílé, značně obézní a s nalitými vemeny; vypadaly klidně a mírumilovně.

Potom je přepadli pasáčci. Zaútočili naráz ze všech stran, ani tygři si jich včas nevšimli, a byla z toho pěkná rvačka. Ale ježto většina těch dětí byla hodně malých, nikdo jim radši moc neubližoval. Zřejmě se jednalo jen o součást bojové přípravy; Čiki je dokonce pochválil.

Ti nejzasloužilejší (s nejvíc modřinami) dostali právo doprovodit hosty do vesnice. Ležela hned za kopcem; asi dvacet dřevěných stavení s vysokými střechami zahnutými nahoru, rozhozených okolo potoka. Okolo byla pole, na nichž pracovali lidé za pomocí koní, krav či slonů. Všude spousta dětí; ty úplně nejmenší se ráchaly v potoce, větší byli pasáčci, největší pracovaly jako dospělí.

„Tak, tohle je můj domov.“ pochlubil se Čiki. Moc chlubivě to ovšem neznělo.

„Není to moc veliká vesnice...“

„To je tím, že v každé chatě žije celý rod. U lidí žije málo osob ve velkých domech. My žijeme společně, proto se vejdeme na malý prostor.“

„Rod – to je rodina, nebo něco víc?“

„Rod znamená hlavu rodu, tedy otce, paní jeho domu, jejich děti, případně jejich manželé a manželky, a všichni jejich potomci. Někdy tam mohou bydlet i vedlejší ženy, příbuzní bez domova, sluhové, dlouhodobí hosté...“

„Vedlejší ženy?“ zbystřila pozornost Eva.

„Někteří lidé žijí v mnohoženství. A významné vdovy v mnohomužství.“

„A to opravdu všichni žijí v jednom domě?“

„V jedné místnosti. Mají tam každý vlastní palandu či houpací síť.“

„A co když chce nějaký muž být se svou ženou sám?“

„Myslíš sexovat? Proč by to tajil? Všichni jsou rádi, když se narodí nové děti, a přejí rodičům radost při jejich zplození!“

„Chápu. A děje se to často, jak vidíme kolem sebe!“

Čiki nadšeně souhlasil. Eva se už nevyptávala. Představovala si, jak bydlí ve velkém domě spolu s rodiči, bráškou, jeho ženou, případně všemi dalšími, psy, nějaký ten tygr... zkrátka absolutní pohoda. Když jednu dvojici napadne se pomilovat, ostatní se přidají. Děti pobíhají kolem a jásají...

Jejich příjezd vyvolal značnou pozornost, všichni nechali práce a šli se podívat, kdo přijel. Čiki je zdravil, oni na něj vykřikovali posměšky kvůli změně účesu; ostatní vítali, včetně Wassongů.

Pokud jejich chýše vypadaly zdálky bídně, zblízka ten dojem potvrzovaly. Byly řešené tak, aby nebyla žádná škoda, když budou zničeny; bezprostředně po válce se stávalo, že tlupa vojáků či banditů pronikla do vsi a chaty zapálila, vyloupila či obojí. Kromě malých dětí ještě všichni ovládali ústup za boje; nejspíš jsou na to připraveni doposud.

Čiki zamířil k jednomu domu, nijak se nelišícímu od ostatních. Na zvýšené verandě seděla těhotná mladá žena a krájela zeleninu; kolem ní škobrtavě pobíhal asi dvouletý klučina. Další, asi pětiletý, patřil k pasáčkům; doběhl k ní, plesknutím pozdravil brášku, pak se vrhl k mámě a vykládal jí, kdo k nim jede. Eva se rychle pokoušela spočítat, v kolika ho mohla mít.

„To je Lynn, má sestra,“ představil Čiki, „Ahoj, jak ti to roste?“

Lynn vstala, odložila nůž bezpečně z dosahu menšího kluka a usmála se.

„Za dva měsíce, tak dlouho tady asi nevydržíš. Ale je dobře, že ses taky přijel podívat. A přivedl hosty, to je bezva!“

Wassongové tady měli přátele, pokračovali o kus dál. Odněkud se vynořila mladá tygřice; oba tygři ji hned začali očichávat, olizovat a obdivovat. Takže Eva, Joe a Bruce sesedli, uvázali koně a šli za Čikim na verandu.

Nastalo představování, vítání a objímání. S trochou rozpaků, Lynn chodila nahá jako všichni, a kluci nevěděli, jak ji obejmout, aniž by se dotkli jejího břicha nebo výrazných prsů. Tímto problémem se netrápil synek, který se bez váhání jednoho prsu zmocnil a přisál se k němu. Ten pětiletý využil příležitosti a napil se taky.

„Schválně, do kolika je budeš kojit?“ smál se Čiki.

„Dokud budu mít mlíko! A nerejpej; když jsem kojila Robina, mlsal jsi taky!“

Čiki to nepopíral, naopak mu to lichotilo.

„Dávej si na něj bacha, sestřičko,“ varovala Lynn Evu, „Ačkoliv, tebe by snad mohl šetřit. Ale na druhé straně – dávej si bacha na sebe!“

„To myslíš jak?“ pokusila se Eva naježit.

„Jsi kurážná a ráda riskuješ. Vsadíme se, že to stihneš do patnácti?“

Eva zrudla. „Co si to o mně myslíš?“

„Přesně to, co ty. Nemůžeš se dočkat, abys to už zkusila. A čím víc ti budou bránit, tím víc budeš chtít. Nikdy neodoláš žádný výzvě...“

Eva hledala, co jí odseknout. Problém byl, že si to opravdu myslela. Jen se snažila sama sobě nějak zabránit.

„Bezvadná, viď?“ položil Čiki Evě ruku kolem ramen.

„Ještě není tvoje, bráško! Třeba ti do tý doby uteče!“

I to bylo možné. Eva váhala; jenže Lynn už věnovala pozornost klukům.

„Doufám, že si mezi námi vyberete nevěstu! Nebo chcete bydlet s námi?“

Kluci vytušili nebezpečí. Když se ohlédli, kdo se začíná houfovat kolem verandy, postřehli i větší množství děvčátek v přibližném věku.

„Rozhodně jsme žádnou holku hledat nepřišli!“ upozornil Bruce.

„Každopádně si vyberte rychle. Nebo o vás začnou svádět souboje!“

„A zvlášť se nervěte s klukama!“ dodal Čiki, „Určitě budou chtít!“

„Po jednom nebo hromadně?“ byl zvědav Joe.

„To bych je přerazil! Když chceš mít klid, nepřijímej víc než jednu výzvu denně. Pokud jsi už bojoval, nikdo tě nesmí nutit!“

„A to jako proč?“

„Aby ses stihl vzpamatovat po výprasku!“

„Pitomost,“ řekla Lynn, „Nevěřte mu, kluci. To platí jen pro souboje podle pravidel, na soutěžích. Jinak se rvou všichni a pořád!“

„A některá holka při tom i otěhotní!“ vrátil jí brácha.

„Má pravdu, tak mě zbouchli poprvé. A nevím, kdo to byl!“

„Ale nějakýho muže máš, ne?“

„Mým manželem je Horn, ale bydlíme pořád u táty...“

„Jak se má?“ zajímal se Čiki.

Všichni se ohlédli ke vchodu do domu; mezi veřejemi stál muž s hustými černými vlasy a vousy. Pokud lze považovat za oděv pokrývku omotanou kolem těla, pak byl oblečený. Na těle měl řadu ozdob, ale také jizev; na prsou do kůže vlisovaný templářský kříž. A prázdné oční důlky.

„To je don Francisco Ramon Lopez, můj otec,“ Čiki přistoupil, uchopil otcovu ruku a položil si ji na hlavu. Muž jej přitiskl k sobě a přejížděl mu rukou od hlavy dolů, „Přivedl jsem hosty, otče. Eva a Joe Albanyovi a Bruce Button, moji kamarádi z města.“

„Jste mezi námi vítáni!“ řekl don Francisco hlubokým zvučným hlasem, „Je dovoleno se vás dotknout? Prosím, přistupte blíž!“

Udělali to; slepý muž je důkladně prozkoumal rukama. Eva neprotestovala, dokonce se jí to docela líbilo. Ale taky jí trochu naháněl strach.

„Prosím, abyste mne omluvili; ačkoliv jsem vaším hostitelem, nemohu vám posloužit, jak se sluší. Má dcera Lynn zajisté připraví něco k jídlu!“

„Nedělej si starosti, otče,“ řekl Čiki, „Ráno jsme se dobře najedli, přivezli jsme dokonce něco s sebou. Včera jsme lovili...“

„Slyšel jsem hlasy Wassongů. Jsou na výpravě?“

„Jo. Taky dva tygři. Nevím, co mají v úmyslu. My tady dlouho nebudeme, já jenom vyřídím vzkaz pro ty muže, co chtějí jít pracovat do města. Potom se máme zase vrátit...“

„Zůstaňte, jak dlouho chcete. Můj dům je vaším domem!“

„Děkujeme!“ napadlo Evě promluvit. Kluci si ani netroufali.

„Bezpochyby jste na náš způsob života zvědaví. Už jste si docela zvykli, nebalíte se zbytečně do mnoha látek a nosíte účesy, jaké se líbí bohům. Až budete mít chuť si popovídat, přijďte; rád mluvím s hosty!“

„Napřed vás provedu domem,“ řekl Čiki, „Teď to jde, když tady nikdo není, večer byste padali jeden přes druhého. Pojďte!“

Samozřejmě byli zvědaví. Uvnitř bylo šero, světlo pronikalo dovnitř pouze otvory ve stropě a stěnách. Celá stavba visela na vysokých kůlech, k nimž byly přivázány nosné trámy, a k nim pak houpací sítě a palandy, které obývaly jednotlivé dvojice. Don Francisco bydlel až úplně na konci domu, měl tam lůžko z kožešin a pokrývek. Nad lůžkem měl domácí oltář se zlatými soškami božstev..., ne! Křesťanských svatých! Krucifix, Panna Maria se zlatou svatozáří, nějací jeho patroni. Kolem visely zbraně: meče, pušky, dýky...

„Od doby, co jsem oslepl, se věnuji rozmluvám s Bohem víc než dřív.“ vysvětlil mírně, „Zpočátku jsem se hněval, že na mne dopustil takové neštěstí. Pak jsem pochopil, že mi vzal zrak, abych viděl tím jasněji.“

„Vy jste kněz?“ zeptal se Joe.

„Pouze prostý služebník Boží.“ našel don Francisco jeho hlavu a pohladil ho, „A také tvůj služebník. Prosím, prokaž mi tu čest a tykej mi!“

„Ech... promiň!“ pokud se Joe začervenal, nebylo to vidět.

Prohlíželi si vnitřní zařízení domu; všechno se jim líbilo, Evě ze všeho nejvíc oděvy, zavěšené na rámech pod stropem. Nádherné, velice zdobené.

„Nevěděla jsem, že někdy nosíte oblečení!“

„Samozřejmě, často! Mladí se moc rádi zdobí vším, co se jim líbí! Rádi by vyhazovali peníze za všelijaké hadříky, jen kdyby je měli!“

„U nás by si mohli vydělat!“ připomněl Bruce.

„Jen počkej, až začnou vydělávat! Kolik rozházejí za všelijaké zbytečnosti!“

„Schválně, kolik jsi utratil ty, otče, když jsi byl mladý?“

„Všechno, co se dalo! Byl jsem bojovník, důstojník jízdy v Dunbarově pluku. Co jsme ukořistili, to jsme propili nebo rozházeli za hlouposti. Ještě víc než my utrácely dívky, se kterými jsme jezdili...“

„Měl jsi nějakou manželku?“ byla zvědavá Eva.

„Kolem dvou set. Pak jsem to přestal zapisovat.“

Vykulila oči, otevřela pusu; taky hekla překvapením, což bylo slyšet.

„Řetězová manželství; o tom jsi neslyšela? Připojili jsme ke klanu každou ženu, která vyloženě neodmítla!“

„Ke klanu?“

„Patřil jsem k Dunbarově jízdě. Julie z Dunbaru byla moje první žena!“

„Ta slavná?“ zeptal se Bruce; znělo to, jako by mu nevěřil.

„Přesně ta. Můj otec byl bezvýznamný Jezdec ve španělské provincii, bratr to samý. Ale když se blížily moje patnáctý narozeniny, přemýšlel jaký by mi dal dárek. Vévodkyně Julie byla tou dobou zrovna poblíž a on se znal s jedním jejím kamarádem, tak mě tam přivedl a chtěl ji nenápadně ukecat, aby se se mnou aspoň jednou milovala, nejlíp na té oslavě. Julka si mě prohlídla, pak se zeptala, kdy to bude. Za dvanáct dní. Tak se zasmála a řekla, že má ráda děti. A přinutila nás, abychom ji nabili hned.“

„Přinutila?“

„Přála si to. Odmítnout něco čarodějce...?“

„To jste... oba dva najednou?“

„Střídali jsme se. Spojila nás oba dohromady a ještě se vším, co patřilo k jejímu cowenu. Nejkrásnější zážitek, jaký jsem prožil. Bráchu pak pustila a mě si nechala, že mám nádherně čistou energii. Vytáhla mi z hlavy všechny moje nejodvážnější představy a slíbila, že během těch dní do narozenin mi je všechny splní. A já jsem měl hrozný nápady!“

Kupodivu Čiki otcova slova nekomentoval. Asi už je slyšel dřív.

„Byl jsem hrozně protivný dítě. S bráchou jsme se nesnášeli a já myslel, že mě nenávidí a závidí mi; zatím se snažil mě vychovávat, jak to šlo. Když jsem poznal jeho myšlenky, málem jsem se rozbrečel, jak mě má rád. Líbilo se mu, že jsem vzpurnej, drzej, protivnej, jak toužím po holkách... smál se mi, ale byl pyšnej, jakýho má skvělýho bráchu. A já...“

„To všechno se dá zjistit?“

„Podle tvé energie bys to měla dokázat taky, děvče.“

„Teprve začíná, tati!“

„Nebudu tě nutit do ničeho předčasně. Zvykneš si.“

„Zajímala by mě ta... vévodkyně Julie.“

„Nedivím se. Krásná žena, nejkrásnější, jakou jsem znal. Naprosto nic mi neodmítla; za těch dvanáct dní přihrála aspoň dvacet dalších děvčat a žen, některé ani nemohly existovat. Jenže to jsem pochopil později, ty dny jsem prožil jako ve snu. Nejspíš to opravdu byly sny... Na závěr mi udělala velkou oslavu s orgiemi. A poslala mě do armády.“

„Ona měla taky muže – ne?“

„Janka Dunbara, mého velitele. Vyhledávala pro jeho pluk dobré bojovníky. Do klanu se nedostal nikdo, u koho by našla pochybné vlastnosti. Stačila chamtivost nebo neochota bránit zákony boží, a byl vyřazen.“

„A to se se všemi vyspala?“

„Nevím jistě, asi ano. Potřebovala tehdy mnoho mužů. Pak překročila bariéru a nepotřebovala už nic, jenom rozdávala.“

„To mluvíš o energii?“

„O čem jiném? Dosáhla vysoké dokonalosti. Kdo ví, jak vysoké...“

„Ale pak zemřela, ne?“

„Odešla s bouří. Nevím přesně, jak. Málokterá čarodějka zanechá stopy.“

„Stopy?“

„Mrtvé tělo. Obvykle je spálí nebo jinak zlikviduje. Pochybuji, že si je chtěla odnést s sebou. Valérie, Terezka, Julie... nevím, kde skončily její dcery. Ty zmizely někde v cizím světě.“

„Někteří říkají, že čarodějky neumírají.“

„To záleží, jak pojímáš smrt. Rozhodně je těžké se jich zbavit. A jestli se dokážou vrátit... je otázka kam. Některé jdou na místa, kde je služba ještě obtížnější než tady. Jiné se znovu narodí. Co jsi byla dřív ty?“

„Já jsem snad dřív nebyla!“

„Nepamatuješ se. Život probíhá v kruzích. Bůh má právo vzít duši z těla a zas ji do těla vložit. Ty ses narodila v přistěhovalecké rodině; působilo by ti potíže, kdyby sis pamatovala předchozí život. Teď se ti vrací.“

„Jako že jsem byla čarodějka?“

„Nevím, cos byla. Možná si vzpomeneš, nebo ti to někdo řekne. A pokud ne, není to důležité. Jednoho dne se probudíš...“

Eva pocítila, jako by jí najednou byla zima. Otřásla se.

„Děsím tě? Už tě nechám. Pusť je ven, Čiki...“

Z domu se dalo vyjít na mnoha místech, stačilo odhrnout rohož. Vyklouzli dozadu; tam byla otevřená kuchyně a u ní se snažila Lynn. Evička zaváhala, pak u ní požádala o politický asyl, tedy o nějakou práci. Lynn jí svěřila nůž a požádala o škrábání brambor, což ovládala. Kluci postřehli nebezpečí, že by mohli být též zapojeni, a rychle zdrhli. Eva měla klid na úvahy.

Potvrdily se její černé obavy. Neměla příliš velké právní povědomí, ale bylo jí jasné, že veškeré právo v Arminu se odvíjelo od přání nadřízeného, v tomto případě čarodějky. Nějaká ženská prostě jen tak nařídila dospívajícímu klukovi, aby s ní strávil čtrnáct dní. A v pluku jejího manžela zbytek života, bojoval za ně a přišel o zrak. Jeho život byl přesně tak doživotně nalinkován, jako život Moniky. Co když takhle dopadne i ona?

Začala si skládat informace, které za poslední dobu vyzvěděla. Být členem klanu bylo velmi důležité. Nejdůležitější; navzdory tomu až trapně snadné. Dívka prostě strávila noc s někým, kdo ke klanu už patřil, a poznamenala si jeho jméno do nějakého zápisníčku. Od té chvíle měla právo na vše, co měli ostatní: střechu nad hlavou v paláci rodu a příděl jídla, kdykoliv dostala hlad. Jestli celý den bloumala po paláci, v zahradách, případně městě, nebo se rozhodla pomoci ostatním s nějakou prací, bylo na její vůli. Pokud měla sebemenší snahu, sblížila se s ostatními a získala právo s nimi žít, rodit děti, a nakonec za svůj rod bojovat a padnout.

Mohla odejít? Určitě ano, možná by se na ni nikdo nezlobil, přesto to málokterá udělala. Netoužily po žádném vzestupu, prostě nějak bezstarostně přežívaly; kromě několika málo těch, co vstoupily do dějin. Co například tahle Lynn? Má dvě děti, vlastně už tři. Žije v otcově domě a má nějakého manžela, který se u ní asi občas zastaví. Perspektivy? Žádné.

Očekává se, že bude takhle žít i Eva? Považuje ji Čiki za svou manželku? Z kluků si dělal legraci, aby si mezi děvčaty vybrali ženu. Ale je to jenom legrace, nebo rada do budoucna? A co, když...

Postřehla tři holky asi tak ve svém věku, které se ochomejtaly nablízku a předstíraly, že si ji neprohlížejí. Povzdychla si a kývla. Okamžitě přirazily blíž a daly průchod své zvědavosti.

„Ty seš Eva, žejo? Čikiho holka?“

„Něco takovýho. Co račte, dámy? Pozvat na svatbu?“

„Ty se chceš vdávat – hned teď?“ vykulily oči.

Eva si uvědomila, co v jejich pojetí asi znamená svatba. Rozesmála se.

„Ani náhodou! To čeká spíš vás, když si nedáte pozor!“

Zasmály se taky. Domluvily se očima a pokračovaly; bylo vcelku jedno, která zrovna hovořila, uvažovaly stejně:

„Ty seš z města, žejo? Chodíš tam do školy?“

„Jistě.“

„Povídali kluci, že bys nám mohla zařídit, aby nás taky vzali!“

„S tím se počítá. Chystáme se postavit pořádnou školu a vezmeme každýho, kdo bude chtít. Akorát je problém, kde budete bydlet. Asi budeme muset zřídit nějakej internát.“

„Výcvikový středisko?“ rozzářily se jim oči.

Teď zas ona přemýšlela, co tím myslejí. Až jí to došlo.

„Jestli myslíte na nějakej bojovej výcvik, moc se netěšte!“

Ta nejodvážnější se dotkla jednoho jejího copánku.

„Že teda nosíš účes jako Amazonka!“

„Nesmysl!“

„Četla bych tě jako bojovnici! Účes, tetování na hlavě, na těle... znamení Panny. Nelži, seš Amazonka a přišlas verbovat – že jo?“

„Hele, jsem přistěhovalecká holka z End City, můj táta je hospodskej a do minulýho roku jsem se jižanů bála jako moru! Fakt, nekecám!“

„My ti věříme! A co tam děláš, čarodějku? Velitelka asi nebudeš...“

Eva vzdychla. Horečně uvažovala, jak jim to rozmluvit.

„Ten účes je tam povinnej?“

„Ne, ten mám jenom já. Vymyslela to Monika, naše učitelka.“

„Monika pilotka? Ona vás učí?“

„Asi bude, v novým roce. Zatím je tam jen tak... chodí s Glennem Morrisem, velitelem vojenský posádky. Vládní posádky, aby bylo jasno!“

Koukly po sobě a rázem měly jasno. „Teda, vy jste chytrý!“

Eva znovu vzdychla. Ne, těm se nic rozmluvit nedá!

„A vážně se ti povedlo narodit v cizině? Jak se to dá udělat?“

„Jednoduše, prostě se tam narodíš. Ani jsem nevěděla, že nějakej Armin existuje. Naši se rozhodli sem přijet; do nedávna jsem žila jako obyčejná holka. Pak se ukázal Čiki a takhle mě změnil...“

„Takže je pravda, že mezi cizincema je spousta našich ukrytejch?“

„Nemám tušení. Vůbec o ničem nemám tušení.“

„Bezva. My ti věříme. Ale počítej s náma, jo?“

„Jo, jasně.“

„Zacvičíme si odpoledne u řeky? Neboj, nebudem tě moc mlátit!“

Eva obrátila oči k nebi. A když zmizely, řekla: „Ach jo!“

K obědu dostala hliněnou misku a do ní spoustu zeleniny. Taky plátek opečeného masa, ale to se jí zeptaly. Pocházelo nejspíš z toho kopytníka. Jedli všichni dohromady, vtipkovali, malé děti zlobily. Jídlo bylo velmi chutné a bylo ho hodně, takže Eva byla spokojená.

Po jídle byla příjemně malátná; šla se s děvčaty vykoupat, pak si všechny lehly na břeh a podřimovaly. Kluci se uložili opodál; taky si povídali mezi sebou, byl slyšet smích a výkřiky. Postupně otupěli a usnuli.

Kluci se probudili dřív, plní síly a energie. Což znamenalo, že se během chvíle začali domlouvat na cvičení a vytáčet Bruce a Joea, aby dali Výzvu. Jako hosty je nesměli napadnout, ale mohli dorážet tak dlouho, až si kluci začnou sami. Byl u toho i Čiki a dohlídl, aby to bylo vyrovnané.

„Nebojte se,“ řekl jim, „Necvičíte sice od malička, ale vydržíte...“

Byla to Výzva, takže se bojovalo jeden proti jednomu, podle pravidel. Oba čestně obstáli, boj byl vyrovnaný a místní vyhráli jen na body. Rozhodně se to všem líbilo a výsledek byl jasný: od teďka patří oba ke smečce. Mohli by bojovat do rozhodnutí, ale trvalo by to zbytečně dlouho a mohlo by dojít ke zranění. Až se budou konat soutěže, ono se ukáže!

„Kdy se konají jaké soutěže?“

„Když se pořádá Fiesta. Na slavnost se sejde spousta lidí z různých míst, dokonce z velké dálky. Vždycky dělají soutěže. Budete bojovat za nás?“

Joe kývl, ale Bruce ho okamžitě opravil: „Ne! Bojujeme za město!“

„Další skupina? To je bezva! To budeme stát proti sobě!“

„Na tvým místě bych se na to tak moc netěšil!“

„Koukám, že nemáte žádný lepší jizvy! Jen počkej po boji, to budete dobití, že vás doma nepoznají! Hele, tohle mám od minule!“

Okamžitě se všichni začali vytahovat. Výrazné stopy po zraněních pro ně byly znakem hrdinství; možná si je způsobili schválně. Čiki se pokoušel je krotit, ale oni se prostě chtěli pochlubit.

„A co ty?“ ptala se jedna holka, „Zkusíme to?“

Eva vytušila, že boji neujde. Okamžitě se kolem nich vytvořil kruh; dívky na sebe začaly útočit běžnými údery rukou i nohou, několikrát se lehce zasáhly, ale nic moc. Pak soupeřka zabodovala, trefila Evu pěstí do ramene; ta dostala vztek a příště, jak se dostala do blízkosti, použila svou tajnou fintu a šlehla ji z každé strany jedním copem. Dívka zaváhala, Eva vyskočila a smetla ji kopem z otočky. Čiki potěšeně hlásil bod.

A řada lidí jí začala fandit. Eva bojovala, jako když doma cvičili; taky jich pár schytala, ale bodů získala víc. Ve vhodnou chvíli použila ten úder znovu; soupeřka zareagovala pozdě a Eva ji zasáhla pěstí. A znovu! Dívka se natáhla na břeh a lapala po dechu.

„Stop! Eva vyhrála!“ rozhodl Čiki.

Všichni ji obklopili, objímali, chválili. A chtěli, aby je to naučila.

„To půjde těžko, s vašima vlasama...“ řekla, než si to rozmyslela.

„Myslíš, že bysme se směly dát ostříhat?“

Hodila tam zpátečku, ale možná trochu pozdě.

„Teda, já to udělala hlavně proto, že... No, ve škole je takovej předpis, že se mají nosit krátký, hygienicky snadno udržovatelný účesy. Táta už dost dlouho vyhrožoval, že mi ty copy ustřihne, tak jsem...“

Holky srazily hlavy dohromady a dohadovaly se. Nedohodly se na ničem, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Až jedna si vzpomněla:

„To bylo tehdá, jak začala Lynn tkát ten koberec?“

Eva předstírala, že neví, o co jde.

„Zatkala do něj nějaký vlasy, který jí poslali. Tvoje tam byly taky?“

„Jo. A spousty dalších lidí...“

Opět si vyměnily pohledy. „Přijala bys i naše vlasy, čarodějko?“

„Já nejsem čarodějka!“ zalkala zoufale.

„To je fuk. Poprosíš Lynn, aby přijala naše vlasy?“

„Ano, samozřejmě.“ vzdala to.

Spokojeně se rozesmály. „Tobě samozřejmě uděláme hlavu taky!“

„Dík, to jste hodný...“

„Jak starý děcka můžeme vzít pod nože?“

„Jakkoliv. Mně je to fuk. Jak bude kdo chtít...“

Načež nastal po celé vesnici zmatek, ruch a horečné dohady. Eva poznala, že zase něco vyvedla, aniž ví co. Radši se zvedla a šla se podívat na ten kobereček, co o něm byla řeč.

Lynn měla v chatě malý tkalcovský stav, na kterém vytvářela tkaninu širokou tak dva metry, dlouhou zatím zhruba stejně. Používala na to ovčí vlnu živých barev, ale ochotně ukázala, kam zatkala ty vlasy. A hned dodala, jaké obřady při tom dělala a které modlitby použila. A zeptala se:

„Je to tak dobře?“

„To já nevím! Poradil mi to Čiki!“

„Ale tys je ustřihla...“

„Holky se chystají ostříhat taky. Asi jsem to zavinila...?“

„To se dalo čekat. Jistě, použiju je taky...“

Eva pochopila, a jen vzdychla.

Mezi dětmi a mládeží vypuklo davové šílenství. Každý, kdo měl příslušné nástroje (ty zdobené zlatem a drahokamy) se dal do každého, kdo se odvážil svěřit jeho péči. Vlasy ustřihli co nejvíc u hlavy a hned nosili Lynn, zbytek hlavy namatlali jemným blátíčkem a oholili. Klukům zbyla skalpová kadeř pyšně trčící vzhůru a splývající na záda, dívkám dva prameny za ušima; mělo to různé varianty, ale ne příliš odlišné. Evě pečlivě vyholili hlavu a hned ji pochválili, že jí to sluší.

Některé děti měly na hlavě tetování, jiné nikoliv. Vhodná příležitost jim doplnit ochranné znaky; dohadovali se co komu, Evu občas požádali o názor, ale ona zásadně odmítala se k čemukoliv vyjádřit, jen souhlasila. Strávili tím celé odpoledne a užili spoustu zábavy.

„Správně,“ řekla jedna starší žena, když vznikly jakési pochybnosti, „Až je naženeme do školy, nebudou mít problémy...“

Taky se začalo diskutovat, zda uspořádat slavnostní oheň, či nikoliv. Eva se obávala dalšího průšvihu, neřekla nic. Vycítit průšvih patřilo už dlouho k jejím schopnostem; děti školního věku obvykle tuší. Připadala si, jako když neudělala důležitý úkol, neučila se a má být zkoušená. Jenom ještě nevěděla, z jakého předmětu to bude.

A sekera dopadla. Odchytil ji don Francisco, pohladil ji a pochválil za ten účes. Potom přešel k tomu důležitému:

„Naučila tě Monika předávat informace?“

„No... vlastně ne. Jenom nám ukázala, jak to dělali s ní.“

„Ale umíš to. Aspoň co jsem slyšel...“

„Teda, zkusila jsem to. Mám pocit, že jakž takž...“

„Potěšilo by mne, kdybys to zopakovala. Pro všechny naše děti.“

Eva se rozklepala a protože ji objímal rukama, poznal to.

„Nemyslím nic speciálního. Čtení, psaní, počítání. Základní informace. Ty, co budou potřebovat do školy. Některé děti to umějí líp, jiné méně. Rád bych, aby se jejich znalosti ustálily na standardu.“

„No... to bych musela... se připravit...“ zakoktala se.

„Samozřejmě. Dám pokyn, aby tě nikdo nerušil.“

Kývla; pak si uvědomila, že ji nevidí. „Já to zkusím...“

Po zbytek odpoledne seděla na dohled od chaty, u okraje džungle. Chvilku brečela, pak se hádala sama se sebou. Nechtěla dělat čarodějku; ale lákalo ji nechat skrze své tělo a mysl proudit vyšší energii. Ujišťovala sama sebe, že ve skutečnosti nic nedělá, že to samo. Potom...

Promyslela toho dost, točila se pořád dokola. Nakonec se rozhodla.

Takže se oheň konal, ale nikoliv moc slavnostní. Okolo Evy všichni chodili jako kolem nevybuchlé miny. Když došli k názoru, že je na čase jít spát, vyklidili jí tu nejméně obydlenou chatu a postupně tam uložili všechny děti. Ty byly ovšem silně zvědavé a těšily se; dalo dost práce uvést všechny do transu. A všechny se chtěly Evy ve spánku dotýkat.

Nakonec se uložila sama do středu. Prodýchala se, zavřela oči a uvedla se také do vyššího stavu vědomí. A odstartovala to.

Ráno bylo nádherné. Kromě usilovného olizování tygřími jazyky. Když se vzpamatovala, provedla pár testů s dětmi, označenými za nejhloupější; zdárně prokázaly, že se akce zdařila. Obdiv celé osady vzrostl stejně jako její nervozita a pocit, že teď už ji někdo musí potrestat.

„Ničeho se neboj, děvče,“ pohladil ji don Francisco, „Prokázala jsi nám veliké dobrodiní. I kdyby to bylo jediné, cos dokázala...“

Zbytek dne se konaly různé diskuse. Čiki, Eva, Bruce a Joe se chystali na návrat; don Francisco prohlásil, že dělníky na práci v End City vyšle sám. Jenže když ten úmysl vešel ve známost, řada větších dětí si přála doprovodit kamarády a jet si město prohlédnout. Dospělí neměli nic zásadního proti tomu, jenom to nechtěli povolit příliš malým dětem. Takže se všichni začali hádat, kdo pojede a kdo ne.

Příští ráno vyrazili, sotva se probudili. Všechny děti, kluci i holky, vyzbrojení luky a šípy, vrhacími oštěpy, foukačkami s otrávenými trny kaktusů a všelijakými jinými zbraněmi. I když neměli žádnou pušku, dokázali by způsobit docela slušnou škodu. Ale hodlali pouze lovit.

Eva, čarodějka Amazonek, se nemusela starat vůbec o nic, všichni ji obskakovali. Joe a Bruce lovili s ostatními a večer zkoušeli bojovat, ale Eva se prala, jen když někoho sama vyzvala. Postupně se uklidnila, takový život se jí docela líbil.

Do města dorazili v samých zábavách.

Na stavbě pily se pilně pracovalo. Button rozhodl, že větší část bude ze dřeva, ale přál si kamennou podezdívku. Lámat kámen se Vikingům nechtělo, tak vymysleli, že by se mohly pálit cihly. Jeden z Arabů si vzpomněl na technologii keramických dlaždic s modrou glazurou, jmenovali ho tedy vrchním velitelem, našli vhodnou hlínu, začali patlat všelijaké tvary a pálit je v provizorních pecích. Největší potěšení z toho měly děti, mohly si bez zábran dělat bábovičky a dokonce byly užitečné.

Setkání Vikingů s dětmi z osady bylo bouřlivé. Málokdy měli příležitost si hrát, případně vyzkoušet svoje bojové schopnosti. Problém byl v tom, že řeka rychle opadávala a hrozilo nebezpečí, že drakar uvízne na suchu. Takže se posádka chtěj nechtěj musela dát na cestu; starší Vikingové tedy zůstali v End City a mladší, doplnění o kamarády z osady, vyjeli po řece. Všichni byli nesmírně zvědaví a toužili po nových zážitcích.

„Už nám chybějí jen Wassongové.“ konstatoval Orm.

„Proboha, jen to ne!“ odpověděl Bruce.

Příští den dorazilo okolo dvaceti moranů obojího pohlaví. Postavili kolem řeky svoje stany a začali se snažit pomáhat.

Za pilnou práci každý zaslouží odměnu. Tu zajišťovala Monika; každou noc pouštěla něco, co objevila v Nexusu. Občas dost divné příběhy, jež nepocházely z tohoto světa, ale všichni si rychle zvykali. A vyžadovali další; asi to bylo náročné a Monika se občas zdráhala, ale už si na to příliš zvykli. Monika se taky zlepšila, dařilo se jí nalézat filmy a dokonce pocitové příběhy z císařských časů, kde byl každý z účastníků jednajícím hrdinou. Zatím je nevytvářela sama, ale kdo ví?

Každý týden přijížděl jeden nebo víc těžkých kamiónů s různým strojovým vybavením. Prozatím byly bedny uloženy na severním břehu, protože stále ještě chybělo to nejdůležitější: most. Leccos se dalo přepravit přes brod, ale do budoucna to tak nemohlo zůstat; most však byl starost Gairda Hallowaye a ten se neozýval.

Zato přijel inženýr Jackie Therlowe. Přihnal se v automobilu (?) divného tvaru, který za vyšších rychlostí vysunoval křidélka, zasouval kola a pohyboval se velikými skoky i přes nerovný terén. To ovšem neprováděl nikde ve městě, pouze ve stepi; zřejmě pozůstatek z minulosti. Therlowe si prohlédl vše, co bylo doposud vystavěno, zkontroloval dodávky a uvedl do provozu, co nefungovalo. Zatím dodal jednu velkou a dvě malé plovoucí vodní elektrárny, nějaké obráběcí s roje a různé drobnosti. V průběhu jednání projevil Button zájem o terénní automobil a Jackie slíbil, že mu pošle nabídkový katalog. Ovšem doporučoval, aby se město zasadilo o vybudování silnice, což je záležitost vlády.

„To bude problém,“ zasmušil se Button, „Jak o něčem rozhodují úředníci, je to na dlouhý a obtížný vyjednávání...“

„Vlítni na svýho poslance a přinuť ho, aby se staral!“

„Toho blba, co zasedá v parlamentu? Viděl jsem ho jednou; nestará se o nic, kromě vlastního platu. Řekl bych: pitomec a hochštapler!“

„No... ony budou zhruba za rok volby...“

„Jo, to znám. Přijedou kandidáti, naslibují kde co a po volbách na všecko rychle zapomenou. Ani se jim nedivím, rozbil bych jim hubu...“

„V tom případě je potřeba si vybrat někoho lepšího!“

„Z lumpů a zlodějů těžko vybírat!“

„Tak leda že bys kandidoval sám. Lidi tě v kraji znají...“

„Já, dát se do politiky? Ty ses zbláznil!“

„Proč ne? Když se ti povede dát dohromady tu pilu...“

„Zatím není ani dostavěná. Dřevo už dopravují, ale... hlavní je most!“

„Most bude, neboj se.“

„To leda kdyby se stal zázrak.“

„Jak moc by ti to vadilo?“

„Co jako? Zázrak?“

„Přesně tak.“

„Hele, já vím, že vy ledacos umíte, ale...“

„Řeknu ti pravdu: jsem přistěhovalec, ale za manželku mám dceru nejlepší čarodějky. No, ona říkala, že je druhá v Impériu, ale dokázala toho hodně. Takový most by postavila za jednu noc!“

„Hezký. Urazilo by tě moc, kdybych řekl, že tomu nevěřím?“

„Vůbec ne. Taky bych nevěřil, kdybych to neviděl.“

„Jsi inženýr, odborník na techniku. Tak řekni, jakou techniku používaly!“

„Změny energie na hmotu. Nic víc v tom nebylo.“

„To jsem četl v nějakým časopise. Jakýsi bláznivý profesor Einstein něco takovýho tvrdí, ale nikdo ho nebere vážně.“

Oba věděli svoje, takže se jen usmívali. A Jackie zase odjel.

Eva žila klidně, zúčastňovala se všeho dění a nechala se učit od Moniky. Pozvolna ztrácela obranné reakce a začínala věřit, že vše je v nejlepším pořádku a nic se nemůže stát. I zvěř časem ztratí ostražitost.

Až jednoho dne měla pocit, že něco není v pořádku. Zvedla hlavu a spatřila, jak se k nim pomalu snáší cosi létacího. A nebylo to letadlo ani Vážka, ba ani vrtulník. Pouze žena na trojúhelníkovém barevném křídle z tenké látky, opřená o jakousi hrazdu.

„Čarodějka.“ řekla Monika a hlas se jí zachvěl.

Čarodějka přistála co nejblíž u nich. Těsně nad zemí seskočila z hrazdy, naklonila křídlo na stranu a odsunula stranou. Dalo jí to trochu práci, ale zřejmě měla dost síly, ačkoliv byla drobná a velmi štíhlá. Pleť měla opálenou, ale dost málo tetování a téměř žádné ozdoby; tvář bledá, vlasy ostříhané nakrátko, pouze za ušima trčely dva copánky dopředu.

Otočila se k nim a rozhlížela se. Měla studené modré oči, tvrdá ústa, koutky obrácené dolů. Byla hezčí než Lass, ale rozhodně ne tak vlídná, spíš nepříjemná a těžko přístupná. Nemračila se ani neusmívala, vypadala jako vytesaná z mramoru. Nebo snad z ledu?

Monika jí vyšla vstříc, dokonce se uklonila. „Vítám tě...“ řekla.

Čarodějka lehce škubla hlavou. Neříkala nic. Prohlížela si po řadě rozestavěnou pilu, spojovací cestu, základy školy a kostela; na nic se neptala, zřejmě jí bylo všechno jasné. Konečně promluvila:

„Ano, v pořádku. Pokračujte v práci. Ty pojď se mnou!“

Monika uposlechla. Čarodějka ji vedla dostatečně stranou; po cestě si všimla Evy a velitelsky na ni kývla. Eva měla strach, když se k ní sklonila a přiložila čelo k její oholené hlavě. Nebylo to oboustranné spojení, výměna informací; spíš výslech. Se špatným výsledkem.

„Slyšela jsem mnoho zpráv o tvé činnosti!“ promluvila na Moniku.

„Ano, paní. Snažím se.“

„Snažíš se. Přesně: o co?“

„Rozšiřovat vzdělanost všech přítomných...“

„Metodou mentálního přenosu. Značně netradiční metodou; smím se ptát, kdo tě to takhle naučil?“

„Tímto způsobem mě vycvičili na pilotku stíhačky...“

„V kterém světě?“

„Ve Flotile. Nebyla to základna, jedna z velkých mateřských lodí.“

„Ten, co tě to učil, byl člověk?“

„Nevím přesně, co byla. Čarodějka, jako ty.“

„No jasně. Vzhled?“

„Takový... neurčitý. Špičaté uši, červené oči, tmavá pleť...“

„Démonka. To jsem si mohla myslet.“

„Tuším říkala, že je Assur. Pokud si vzpomínám.“

„To je rozdíl jako mezi čertem a ďáblem. Moc cavyků s tebou nenadělala?“

„Nikdo s náma nedělal moc cavyků.“

„A ty seš přesvědčená, že to můžeš volně šířit dál?“

„No... proč ne?“

„Termín kwisatz hadderach ti neříká nic?“

„Urychlení vývoje. Metoda Ctihodných matek, genetické vylepšování...“

„Pro náš svět velmi nevhodné. To ti nikdo neřekl?“

„Já jsem genetické zásahy nedělala...“

„Jenom tu výuku, že? Jaké kultury?“

„No...“

Čarodějka opět kývla na Evu. Další kolo výslechu.

„Neříkal ti někdo, že se máš omezit jen na svět, ve kterém pracuješ?“

„Já jsem snad ani moc...“

„Jistě. Akorát legendy elfů, ságy z Ősgardu a texty šelmoidů.“

„Je to tak velká chyba?“

„Ne... teď už je jedno, jak moc je to velká chyba. Už ti někdo zkolaboval během přenosu? Nebo začal jevit známky duševní poruchy?“

„No... někteří se chovají trochu divně. Ale v rámci tolerance...“

„Dříve či později se to dozajista stane. Možná to půjde po dobrém, pouze se během doby objeví ty příběhy v nějaké literatuře. Vypouštíš s oblibou džiny z flašky, má milá. Okamžik... arabské pohádky Tisíce a jedné noci jsi použila. Ale v jaké verzi?“

„Té nejstarší, co jsem našla...“

„Předpokládám hluboce před Mohamedovou hidžrou. Možná dokonce před oddělením zen-sunnitů. Fremenské verze, říká ti to něco?“

„Snad ani ne.“

„Ještě že tak. Radši to nezkoušej!“

Eva přemýšlela, proč se ta holka tak zlobí. Čarodějka se k ní otočila.

„Vážně to nevíš? Zaplať pámbu. Spirálový vesmír ti něco říká?“

Říkal; Eva se chystala to vysvětlit.

„Já vím, co je spirálový vesmír!“ naštvala se čarodějka, „Jenom ty bys to neměla vědět! Jak je možný předávat informace takový malý holce?“

„Když něco existuje, tak je možný se to dozvědět – ne?“

„Chm! Tvoje výchova, Moniko. Děkuji ti jménem budoucích generací.“

Eva si v poslední době příliš zvykla říkat, co si myslí. Třeba teď:

„Ty nás prostě nemáš ráda!“

Čarodějka vybuchla hořkým smíchem. „Já se snažím vás chránit! A vesmír před vámi, samozřejmě! Máte vůbec představu...“ zmlkla.

Monika se tvářila provinile. Eva se nedomnívala, že něco provedla. Čarodějka se jí výrazně nelíbila a obávala se, že kamarádky z nich nebudou. Ale přesto by jí ráda vysvětlila, že se ničeho nedopustily...

„Říká ti něco termín kauzalita?“

„Jasně. Řetězec příčin a následků. Použití energie v nějakém místě zapříčiní požadované změny, ale také další nevyžádané změny na jiných místech, které mohou být zdrojem dalších...“ Evě došlo, že ji nezkouší; zmlkla.

„Správně. Tahle je nejchytřejší z celýho města, Mon?“

„Vysoce plus. Mohla by být dobrá, pokud to můžu posoudit!“

Čarodějka chvíli na Evičku nepřívětivě zírala. Pak vzdychla:

„Ach jo, s tebou budou starosti! Jak tě napadlo, že bych potřebovala právě v téhle době učednici? A ještě k tomu takovou?“

Monika udělala rozpačitý ksicht.

Eva přemýšlela, jak jí slušně říct, aby táhla do... kamkoliv. V žádném případě nechce být čarodějkou. A kdyby, nebude se to učit od téhle!

„A myslíš, že já to chtěla dělat?“ zmírnila čarodějka o stupeň tón hlasu, „Chtěla jsem být maximálně komerční wézetkou, vyrábět nafoukaným podnikatelským holkám ozdoby a šaty a jejich zazobaným matinkám čaje na hubnutí na jejich tlustý prdele. Být hlavní WZ Impéria mě rozhodně nelákalo!“

„Tak proč to děláš?“

„Žádná lepší bohužel není. Jsem asi poslední.“

Eva zaváhala, co říct. Nejlíp nic. Jenže čarodějka vzápětí dodala:

„Možná ty. Pokud tě do té doby vzteky nezabiju.“

Eva vytuhla; chvilku jí trvalo, než dokázala začít vymýšlet odpověď.

„Klid, holka,“ usmála se čarodějka jedním koutkem, „Jestli tě vůbec vezmu, a to si ještě třikrát rozmyslím, jako první tě naučím odrážet údery. Já jsem bohužel občas impulsivní a házím po lidech vším, co mi padne pod ruku. Když nic, tak bleskem. Praštil tě někdy někdo bleskem?“

„Ne!“ Eva to řekla dřív, než jí došlo...

Prásk! Oslepla, ohluchla, maso se jí odlepilo od kostí a středem páteře se prodíral červ větší než anakonda. Trvalo to pár zlomků vteřiny, ale za tu dobu několikrát zemřela a v bolestech se znovu zrodila.

„To byla malá ukázka. Energetické šlehy jsou zbraň čarodějek. To první, co tě naučím. Aby ses dokázala bránit, kdyby tě někdo otravoval.“

Eva se postupně vzpamatovávala. Prožila nejstrašnější bolest svého života. Ta dobrá stránka byla, že horší už to nebude. A jestli se vážně naučí to používat... Někdo říkal něco o turnaji a kdyby...

„To ne; dokud budeš bojovat se stejně silnými soupeřkami, můžeš to na ně použít až po vyhlášení výsledků. Nebo je to naučit, ale to bych nechala až na dobu, kdy to budeš pořádně umět. Nebo až sama... Dost! Ještě jsem ti nic neslíbila. Pouze se mi líbíš. Vrátíme se ke kauzalitě. Rozbor!“

Eva se soustředila. „Zřejmě předpokládáš, že předání nevhodných informací ze strany Moniky může někdo zneužít. Což já si nemyslím, protože aby někdo dokázal rozsáhlejší ohrožení, musel by mít příslušné technické prostředky, například tu kosmickou stíhačku. Že ji umíme řídit, je...“

„Proboha! Tys je naučila i manuál ke stíhačce?“

„Promiň, to bylo nedopatření. Nějak se mi to připletlo...“

Čarodějka jen vzdychla.

„Jo, já vím. Někdo mi položil otázku, jak taková věc vypadá a v jaké řeči je psaná. Ale Eva to nebyla, spíš někdo... neovládla jsem se a vyvolala si ten soubor. Nebyl textový, pouze generovaný počítačem, tak...“

„Takže kdokoliv z těch dětí, když se dostane do příslušného prostředí, by mohl sednout do mezihvězdné lodi a odletět s ní kamkoliv?“

„Ne! Stíhačka je na krátké vzdálenosti, má hangár v lodi a do něho se po splnění úkolu zase vrací!“

„Chápu. Obě vás miluju. Necháme toho. Co hodláš dělat dál?“

„Chtějí, abych tu zůstala jako učitelka.“

„Správně. Co si kdo pokazil, ať si vyžere. Kolik tu bude dětí?“

„Pořád se hlásí další. Původně jsme se vešli do jedné třídy. Pouze pro děti z města. Potom jsme uvažovali vzít tak deset, dvacet z jihu. Teď se nám hlásí ze všech stran. Vikingové, Wassongové... spousta jich bude muset bydlet ve školním internátě. S tím budou potíže, budeme muset zřídit křídlo pro kluky a holky, aby k sobě nemohli tak snadno. Když tu mají bydlet, měli by mít nějaké centrum zábavy, biograf nebo... Potom jídelnu s kuchyní, dvůr na cvičení, možná i nějaké místo pro rodiče, když je přijdou navštívit...“

Čarodějka naslouchala s hlavou nahnutou na stranu. Řekla: „Atanor.“

„To rozhodně ne, já...“

„Vzdělávací komplex. Vybavený špičkovou technikou?“

„Myslíš, že to mám vzdát?“

„Odmítám... bojím se myslet na takové věci. Přišla jsem, abych vytvořila ten most. Rozkaz Mistra. Spočítala parametry, s výhledem do budoucna. Jenže jak to vidím, tohle bude vzorový pohraniční město...“

„Jak si to představuješ?“

Čarodějka vztáhla ruku a dotkla se čela obou dvou. Osleply jim oči; před vnitřním zrakem se začaly objevovat majestátní stavby. Velký závod na zpracování dřeva, dopravní středisko, průmyslová oblast kolem, elektrárna... Na druhé straně školský areál, katedrála, obytná čtvrť s nádhernými vilami obklopenými parkem...

„Ty vado!“ vzdychla Eva.

Čarodějka zrušila vizi. Eva už ani dlouho nepomrkávala.

„Tak tohle je ideální budoucnost. Pokud to ovšem uděláme, bude to průšvih jako Brno. To je město někde v Uhrách. Hezký město, podle Mistra. Můžeme taky vytvořit něco... přiměřenýho. Jenže to budeme muset přestavovat.“

„No... jo, chápu. Kdo to má rozhodnout?“

„Mistr, samozřejmě. Vrátím se k němu a poradím se s ním. Měla bych tě asi vzít s sebou, Evo, o tobě se bude taky jednat. Máš na to vystudovat na dost dobrou čarodějku. Měla bych oporu, ale taky spoustu práce, než bych tě odnaučila všem špatným návykům. Asi mě přinutí tě strpět.“

„Takový malý dotaz: moje mínění nezajímá nikoho, že?“

„Až budeš na mém místě, bude zajímat každého.“

Eva si vzpomněla na osadu a úctu a péči všech bojovníků. Během cesty jí šla dost na nervy, radši by zůstala nenápadná. Ovšem...

„Jo, to mám na mysli. Až se staneš Pannou, bude to ještě horší. Neměla bych tě děsit předem; ale znamená to konec všech normálních vztahů.“

Eva si vzpomněla na vyprávění o vévodkyni Julii.

„Ano, tohle. Málokterý muž bude schopen se s tebou normálně sblížit. Dřív nebo později se naučíš jim to prostě dát příkazem.“

„Nemám možnost si to aspoň rozmyslet?“

„Jistě. Do příště. Všimni si, zatím jsem ti ani neaktivovala telepatické vnímání, ačkoliv mě obtěžuje mluvit nahlas. Ještě tě můžu pustit z háčku, nechat tě žít jako člověka. Jsi ještě velice mladá.“

„Záleží to na Mistrově rozhodnutí?“

„Záleží to na tobě. Ubližovat ti nechci.“

Pak Evu propustila v milosti. Začala obcházet budoucí areál města a propočítávat různé možnosti. Monika ji doprovázela; když vše projednaly, vzala čarodějka svoje křídlo, zanesla je k nejbližší skále nad řekou (sotva pět metrů) a skočila dolů. Křídlo nabralo vzduch, zatočilo a začalo stoupat do výšky. Ještě zakroužila nad městem a potom zamířila na jih.

Eva zas jednou po čase přišla domů. Očekávala, že tam bude klid. Jenže nebyl; seděl u nich starosta Button a jednal s Joe Albanym starším.

„Chci být starostou a majitelem pily; proto musím být tady v End City. Ty nestojíš ani o tuhle pitomou hospodu, ani o benzínovou pumpu; možná by sis rád nechal podíl, ale to je všechno. Chceš se odstěhovat do města, holku dát na Univerzitu a kluka taky na něco. Jseš chytrej, umíš dobře mluvit, vyznáš se v politice; všechno ukazuje, že tím poslancem musíš být ty!“

„Nepřichází v úvahu!“

„Já si myslím, že by tě to bavilo. Žil bys střídavě tady, ale v období zasedání parlamentu v Kingtownu. To by ti snad mohlo vyhovovat...“

Eva rychle vyklouzla. To by tak ještě scházelo! Vytušila, že jestli bude Button ještě chvilku naléhat, otec nakonec poslechne. Být poslancem! Copak skutečně každý musí dělat něco na vysoké úrovni? Táta politik, dcera čarodějka, manžel Čiki důstojník armády (které?), ještě brácha Joe...

Chvilku brečela. Vlastně, dlouho brečela. Potom promýšlela různé varianty budoucnosti. Nakonec začala vypracovávat slohovou práci na téma kauzality, kterou předloží čarodějce. Téma: je-li jí předurčeno, aby byla čarodějkou, je to vůle Ochránců; ti proto zařídili vše tak, aby se setkala s Monikou, ta ji naučila hrám s mentálním spojením a...

Přesedla si ke stolu, aby si ty úvahy zapsala. Když natahovala ruku pro pero, napadlo jí, jak by bylo snadné jen tak zapnout počítač.

Žhavil Béda, žhavil drát...

Button měl tolik práce, že musel přijmout sekretářku. Ze správní budovy už stálo tolik, že tam zřídil kancelář a posadil do ní sedmnáctiletou dívku z kmene Wassongů, černou jako eben a velice krásnou. Na stole měla telefon, vysílačku a kecafon, tu parádní krabici z Kingtownu. Hovořila střídavě všemi třemi a psala na stroji korespondenci, nic víc neuměla. Ještě připravit kávu či svačinu a svést všechny muže v dosahu. Bavilo ji to.

Momentálně organizovala Fiestu, velikou slavnost zahájení... čeho? Všeho! Čarodějka spočítala astrologicky vhodné datum, Gaird slíbil, že zajistí přítomnost význačných osobností z jihu. Ostatní zajišťoval Aaron Cornie; byl spokojen, do dalších dešťů zbýval asi měsíc a tou dobou už by mělo být vše vyřešeno. Co? Všechno!

Z Kingtownu přijel autobus novinářů. Všechno prolezli, vyfotografovali a nechali si vysvětlit od ochotných průvodců. Evičku si vyfotili taky, čerstvě vyholenou a nastrojenou do nového parádního kostýmu, který jí tatínek nechal přivézt tím samým autobusem. Vypadala jako princezna, což bylo právě to, jak vypadat měla. Reportérům toho moc nenapovídala, ale stačilo to.

Jeden z reportérů měl televizní kameru. Natočil kromě jiného výcvik větších kluků a pár jich ukecal, aby svedli cvičné souboje. Taky požadoval od dívek nějaké tance, nejlíp v hezkých divošských kostýmech a ještě líp bez nich. Ochotně vyhověly. Vlastně, novinářům vycházel každý vstříc, byli zvědaví na výsledky.

Evu napadlo pomstít se klukům; vykecala kameramanovi, že nejlepší zábava je hromadný zápas v bahně. Nedal pokoj, dokud to nepředvedli; bojovalo se o míč a zapojili se nakonec všichni, co tam byli. Včetně Evy, samozřejmě; takovou legraci si nemohla nechat ujít. Ještě někomu napovídala, že dřív se tyto zápasy odehrávaly na počest bohů a poražené mužstvo bylo obětováno, ale dneska se to už nedělá. Novináři psali, až se jim zavařily tužky. Každý jim sice povídal něco jiného, ale to bylo fuk.

Albanyovi se přestěhovali do nového sídla na jižním břehu; nebylo ještě dokončeno, ale už se v něm dalo bydlet. Starý dům změnili na hotel; krátce na to přijeli první turisté, cizinci vyjevení ze všeho. Z Kingtownu už byli zvyklí ničemu se nedivit; proto se divili všemu. V téhle zemi se může stát cokoliv! znělo všeobecné heslo.

„Přesně tak!“ usmívala se Lass.

Děti potěšilo, že turisté jsou ochotní za všechno platit, dokonce i za jídlo, tlumočení a doprovod. Příjemný fakt; děti si většinou drobné mince nechávaly jako ozdobu, ale potěšilo je to. Wassongské dívky zase zjistily, že cizí muži jsou ochotni jim platit za sex, což by nikoho rozumného v životě nenapadlo; po jejich vzoru to zkusily i některé bílé.

Za hotelem vyrostla řada vojenských stanů jako ubytovny, kolem řeky zase malebné přístřešky domorodců. Každý den přijížděli další, z větší či menší dálky. Vikingové přijeli na koních, řeka byla příliš vyschlá na plavbu drakaru. Byli ověšení zbraněmi, další meče, sekery a dýky přivezli kováři na prodej a nasadili takové ceny, že museli rychle poslat pro další, jak šly na odbyt. Mladí prodali kde co; pokud přesvědčili zákazníka, že ten meč zdobený runami je zasvěcen bohu války Thorovi a zajišťuje majiteli všestranné vítězství, dostali víc. Cizinci jsou tak nádherně lehkověrní!

Mnozí lidé z jihu přijížděli v nádherných oděvech, zdobených zlatem, diamanty a těžko definovatelnými šperky; zvláště ženy zářily do daleka. Taky měly parádní dlouhé hřívy, zlaté čelenky s briliantovými hvězdami, šňůry perel a reálná či fantastická zvířátka, která se na jejich přání pohybovala, plivala oheň, vypouštěla páru a tak. Některé věci byly dokonce ochotné prodat. Některé dokonce za tím účelem přivezly.

Z Evy turisté tahali rozumy; naštvala se a řekla:

„To všechno je součást rozsáhlého komplotu proti vám. Pokud jsou nějaké věci skutečně zasvěcené bohům, je účelem Hry dostat je na vaše území. Jako kameny ve hře go, chápeš? Umístíme svoje kameny, kameny svých Ochránců, na cizí teritorium. Pak už tam budeme mít oporu, až přijdeme!“

„Vážně? To znamená, že když mi prodáš něco svého, jsem já pod ochranou těch... no, těch vašich bohů? Ale to je přece krásné!“

„Má to dvě chyby. Jednak aby to správně fungovalo, musela bych ti to darovat, nikoliv prodat. Prodejem se účinnost značně kazí. Druhá závada: Ochránce ti ne pouze prospívá, taky tě ovládá. Vede tě k sjednocení se svým světem!“

„To je tak krásné a poetické! A mohla bys něco takového sehnat?“

Evička vzdychla. Samozřejmě mohla, někteří prodejci toho přivezli nacpané vaky. Ovšem prodávali to po jednom, nejcennější věci nejlíp tajně. A dávali si pozor, aby každý kus vypadal aspoň trochu odlišně.

Nejvíc posvátných předmětů přivezli tygři a leopardi. Dokonce i kožešiny svých dávných předků; vysvětlovali (přes tlumočníky), že pokud někdo takovou kožešinu vystaví ve svém domě (třeba pověsí na zeď), stane se šelma mystickým ochráncem domu a všech, kdo v něm žijí, zvláště dětí. Ještě lepší by bylo, kdyby si odvezli tygra živého; ovšem to prozatím nejde.

Z Bonigova ranče přijelo velké terénní vozidlo zvané dranďák, přímo přes step. Řídil je nejstarší Bonigův syn José, navigoval Sylvio. Vzadu sedělo několik dalších větších dětí; nejdůležitější byly Karrova mladší sestra Karin a Bonigova dcera María Juanita. Zatímco Karin se s Josém vyspala hned, jak ji ukecal, María Juanita se Sylviovi zatím relativně bránila. Otcův příkaz byl uchovat se počestná až do svatby, ovšem...

Změny za poslední dobu: Boniga začal dodávat maso přímo do Kingtownu. Sylvio byl spolumajitelem a řidičem jednoho z mrazících kamiónů; při tom dokázal vykšeftovat všechno možné. Jeho obchodní nadání bylo fantastické, bezostyšně okradl kohokoliv, kdo nepatřil k jeho klanu. Značnou část příjmu haciendy zajišťovali turisté, kteří přijížděli na rodea a jiné zábavy; někteří byli i tady a radostně se s mládeží zdravili. Boniga se začal chovat jako šlechtic, označil svoje území vlajkami a znaky s býčími rohy a honáky oblékl do fantastických kostýmů. A postavil první hotel. Momentálně se chystal vstoupit do politiky a nechat se zvolit do parlamentu za agrární stranu. Přátelé slíbili, že ho budou podporovat.

Kromě lidí přivezli dva gepardy; potkali je ve stepi, už na ně čekali. Byli mladí a chtiví dobrodružství; gepard si vyhradil místo na střeše Manďáku a rozhlížel se do krajiny, kdežto jeho družka se povalovala dětem vzadu pod nohama a hrála s nimi skvělou hru Koho gepard kousne. Někteří méně opatrní už měli na rukou i nohou stopy po zubech a drápech. Gepardi mají dlouhý ocas vhodný na tahání, ale jsou velmi rychlí a šikovní.

Honigové byli první, kdo vztyčili na tábořišti svou standartu. Samozřejmě s býčí hlavou; jednu lebku s mohutnými rohy měli i na střeše Manďáku, gepard si o ni brousil drápy. Neměl je zatažitelné jako tygři a leopardi, což ho poněkud mrzelo. Zase uměl rychleji běhat.

Druzí byli Vikingové; jejich standarta měla vlčí hlavu a na hrotu žerdi Torovo kladivo. Patřili k řádu, ale měli samostatnou lóži; někteří byli křesťané, někteří uctívali Odina, většina obojí.

Wassongové prapor neměli. Zato spoustu dřevěných soch Otce Nga a jiných, nádherné ukázky lidového afrického umění. Žádná z těch soch se nesměla prodat pod trestem smrti a věčného prokletí, ale tajně a za slušný peníz kterákoliv. V jejich kmeni se vůbec ledacos nesmí; ale kdyby někdo moc chtěl, je leckterý válečník ochoten prodat i svou mladší sestru.

Glenn Morris se naštval a nechal svou pevnost vyzdobit všemi vlajkami, co se jich ve skladě našlo. Bohužel neměl žádnou, která by patřila přímo jemu; a kdo nemá standartu a znak, není šlechtic. Až doposud mu to nevadilo, teď začínalo. Ovšem nemohl s tím nic dělat. Leda by se dal k jihu.

Plukovník Gaird Halloway naopak přijel s několika gardisty v uniformách a okamžitě vztyčili před stanem prapor svého pluku. Vypadal dobře.

„Co ty můžeš prodávat bohatým turistům?“ zeptal se ho Donald.

Pracovali jako náhončí. Bavili se s hosty a domlouvali různé možnosti. Za provizi, to se rozumí. Třeba ukecat tygra, aby prodal starou kožešinu...

„Víte o něčem, co by šlo?“

„Už pár lidí se mě ptalo, jak se dá získat šlechtický titul...“

„Hm. To bych asi neměl. Ale mohl bych nabídnout čestnou hodnost důstojníka svého pluku. Můžeš nosit uniformu s příslušnými hvězdičkami, jenom nemáš nárok na domovenku posádky. Důstojník nezařazený do služby...“

„Myslíš, že to někdo bude chtít?“

„Proč ne? Uniformy máme hezké...“

„Co s ní ale bude doma dělat?“

„Co bude chtít; může si ji dát do vitríny nebo nosit na maškarní.“

„Hlavně když zaplatí, co?“

Chlapci se nenápadně zmínili před patřičnými lidmi. Pár se jich chytlo.

Jeden z nich měl s sebou značně parádivou přítelkyni, kupodivu ne tolik hloupou, jak by měla coby blondýnka nárok. Vychytala si Evu.

„Nějaká dívčí verze té uniformy náhodou neexistuje?“

„No... myslím, že už jsem něco takovýho viděla.“

„Kvůli tomu se nosí ty copy po stranách hlavy?“

„No, teda... jo. Mezi ně se nasadí čepice, taková ta lodička...“

Dívka chvíli váhala. Natáhla ruku, podrbala se ve vlasech, pak zčervenala.

„Víš, chtěla jsem... promluvit si někde v soukromí?“

Eva už věděla, v čem je problém. „Vši?“

„No jasně, ty s tím problémy nemáš! Já to chytila hned, jak jsme přistáli v Iron-city. Jak je možný, že domorodci je nedostanou? Je mi jasný, ty ne, kde by se ti držely... leda v těch copánkách. Zkusila jsem všecky šampony, co doporučuje reklama; na chvilku pomůžou, ale...“

Eva jí položila ruku na hlavu a spustila impuls.

„Jau! Co to bylo?“

„Seš nějak přecitlivělá. Lehce jsem tě šlehla energií. Nejsem čarodějka, tohle umí každá malá holka. Pomůže tomu taky tenhle znak. Jantra...“

„Jak to pomáhá? Co udělají?“

„Právě se začaly cítit nepříjemně. Zdrhnou nebo uhynou, co já vím?“

„Já jsem uvažovala... dát se ostříhat. Hodně nakrátko. Co říkáš?“

„To by byla škoda. Máš moc hezký vlasy.“

„Co když se mi líbí copy, jako máš ty? Kdyby byl důvod...“

„Třeba uniforma poručíka ženské gardy?“

„No, třeba!“

Eva vzdychla. „Pojď, zajdeme za Gairdem. Po cestě se vykoupeme...“

Plukovník Halloway působil vznešeným dojmem, zvláště vyznamenání na jeho prsou. Dívka z něj měla trochu strach, neodvažovala se říct mu na rovinu, co chce. Eva se ujala vyjednávání.

„Takže bys ráda dva patenty. Pro tebe a tvého chlapce.“

„Chtěla jsem ho překvapit. O peníze nemějte starost, otec je makléř...“

„Umíš zacházet se zbraní?“

„Ani jsem takovou věc nikdy nedržela v ruce.“

„K uniformě patří zbraň. Tobě by se hodila malá, hezká katana...“

Evě se naježily copy. Počítala, co by to mohlo stát.

„Jeden můj přítel má právě jednu volnou. Podle znaku patřila některé dívce z císařovniny gardy. Je to znak vévodkyně z Dunbaru...“

„To bych patřila do gardy té... císařovny Diany?“

Gaird sepjal ruce a poklonil se směrem k císařskému znaku. „Nechť ji Bůh ochraňuje na všech jejích cestách...“ Potom se vrátil k jednání: „Prozatím není možno obnovit císařovninu gardu. Všechny její velitelky zahynuly. Ale náš pluk do svých řad ženy přijímá...“

Nastalo vyjednávání. Gaird měl řadu požadavků na schopnosti, mravnost, bojovnost a další vlastnosti nové důstojnice; dívka usilovně kývala, aniž tušila, co slibuje. Potom jí vypsal dva důstojnické patenty a přiložil na ně svoji pečeť; Eva jí vzala míru a Gaird slíbil, že uniformu dodá nejpozději do pozítří. Možná dřív, když nějakou najdou ve skladu.

Potom odešli a z hloubi stanu vyšla čarodějka.

„Kdyby se ten most dal postavit tvojí hubou...“ ocenila.

Gaird namísto omluvy ukázal šek.

Čarodějka si nalila z jeho konvice horký čaj.

„Je to šikovná holka. Máš opravdu nějakou zasvěcenou zbraň?“

„Pár se jich tam povaluje. Vlastně, ani nepoznám, kterou kdo měl!“

„Tak jí najdi pravou. A zařiď, abych ji předávala já.“

„Co máš v úmyslu?“

„Udělat z ní klíčový bod Sítě. Má docela fajn auru. Eva je schopná.“

„Myslíš, že ta Síť k něčemu bude?“

„Zatím ne. Později – možná. Budeme ji muset občas aktivovat. Všechny ty věci... o samotě jsou bezvýznamné, ale v síti... třeba zapůsobí. Na současné lidi ne, ale na jejich děti...?“

„Tvůj plán, nebo Mistrův?“

„Mluvili jsme o tom.“

Gaird se usmál. „Kam až se odvážíš zajít, sestřičko?“

„Moje kroky řídí Bůh. Čímž myslím: netuším, kam dojdu. Třeba mě chytne extáze a já to do nich pustím pod tlakem!“

„Bude to průšvih.“

„Zatím nám nikdo nevěnuje pozornost. Všichni myslí, že je to další bouda na turisty; a vlastně, mají pravdu.“

Eva s tou dívkou (utajíme radši její jméno) se zatím šly koupat.

„Jsem ti vděčná, žes mi pomohla. Ale ještě... že mi uděláš hlavu?“

Starosta Benjamin Button byl poněkud znepokojen.

„Není tady těch turistů už moc? A pořád přijíždějí další...“

Joe Albany si otřel šátkem z čela pot.

„Já bych vlastně měl být rád, hodně jich bydlí u mne a utrácejí. Jenom se bojím, že budou zklamaní. Slibujeme ji nečekané zážitky, a zatím...“

„Kdo jim co slibuje?“

„Ale... tu naši holku brzo přerazím. Joea taky, ale ona... prostě podnikatelka! Majitelka uměleckého kadeřnictví, poradkyně v léčitelství, zprostředkovatelka prodeje posvátných a lidových uměleckých předmětů... Kšeftařka!“

„Před nedávnem sis stěžoval, že tvoje Eva nad penězi ohrnuje nos!“

„Ta holka mě přivede do hrobu. Jenže co s ní mám dělat? Uvázat ke stolu?“

„Vynáší jí to? Tak co si děláš starosti?“

„Jenže jim předstírá, že je čarodějka! Sice říká, že ne, ale...“

„Každý něco předstírá. Snad to dopadne dobře...“

„Zítra začínají zápasy; Eva se samozřejmě přihlásila taky. Doufám, že ji aspoň soupeři pořádně zmlátí...“

Zápasy začaly už dávno, vyřazovací kola pro děti. Eva už vybušila několik mladších soupeřek, které si na ni troufly. Taky svedla dva zápasy se stejně silnými; získala dost bodů, dokonce i nějaké fanoušky.

Zápasilo se na mnoha místech a v různých kategoriích; mistrovské boje se měly odehrávat ve Velké Aréně, narychlo zbudované. Dospělí bojovali různými zbraněmi, děti maximálně s bambusovými tyčemi; ale jak je těžké stanovit, od kdy začíná dospělost, mnozí se zúčastnili. Diváci fandili, mezi nimi se proplétali sázkaři a organizovali zmatek.

Zápasníci brzy přišli na to, že velké nadšení většiny diváků vyvolá, když začne stříkat krev. Stačí z nosu; nedělali to záměrně, ale když se povedlo, proč ne? (Je pomluva, že někteří si dávali do pusy malé sáčky s dobytčí krví a po úderu je vyplivli!) Říkali tomu masáž obličeje.

Eva byla všeobecně považována za děvče rozumné a uvážlivé. Poslední dobou si všimla, že jak inkasuje první ránu, udělá se jí rudo před očima, vrhne se na soupeře a buší do něj bez ohledu na to, kolik schytá sama, dokud nezvítězí nebo nelehne. Zkušenější kamarádky se jí smály a ona si slibovala, že příště bude uvážlivější, ale pokaždé ji vyprovokovaly. Obličej měla už celý dotlučený, po těle modřiny, ale nadšená byla čím dál víc.

Bylo by hezké popisovat, jak soutěž vyhrála, aspoň ve své kategorii. Ale to bychom lhali; vypadla v nižším kole, vyřadila ji černoška sice stejně stará, ale o půl metru vyšší a zkušená v boji. Evu to dost mrzelo, vztekala se a ječela, že si to s tou holkou příště vyřídí.

Zasáhl osud. Dotyčná dívka chtěla předvést, jak umí krotit divokého koně, ten ji shodil a zlámala si nohu. Bylo nutno ji nahradit; ježto se slušelo, aby v soutěži byl aspoň nějaký reprezentant pořádajícího města, a Eva měla značnou přízeň diváků, ocitla se naráz v hlavní skupině. Šaškárna? Všechno ovládá zájem trhu.

První soupeřku vyřídila po delším obtížném boji. A potom stála proti vikingské valkýře, stejně velké a staré, ale o deset kilo těžší a s mocnými svaly. Hned na první pokus jí ta zrzka přerazila nos. Eva zařvala vztekem, vrhla se na ni a dostávala rány ze všech stran. Tribuny ječely, ale všechno maréno; nakonec se složila a celou zakrvácenou ji vynesli z arény.

„No, pěkný!“ konstatovala Monika, „Domlátila tě pořádně...“

„Já... jí to oplatím!“ sípala Eva a pokoušela se zvednout.

„Možná, ale až příště. Pro tentokrát jsi vypadla!“

„Tmej mi ksicht a něčím ho namaž! Vyzvu ji a...“

„Uklidni se. Tohle po dobrým nepůjde, vypadá to na ošetření Ohněm!“

Živý Oheň zapálila čarodějka v bezprostřední blízkosti Arény, aby mohla okamžitě ošetřit raněné. Eva mírně protestovala, ale Monika s ní o ničem nediskutovala, prostě ji tam přivedla a strčila do plamene. Eva se chvilku vzpamatovávala, pak vystoupila celá nadšená.

„To je bezva! Proč jste mi to neudělaly už dřív?“

„Když sis tak zakládala na těch copánkách...?“ smála se Monika.

O Oheň pečovaly v týmu čarodějka a Lass. Čarodějka s ním uměla pracovat, ale neposlouchal ji, nebyla Panna. Lass naopak panna byla, ale neuměla nic. Pracovala v transu, takže si ničeho kolem nevšímala.

Eva si ohmatala hlavu. „Tak mám po copánkách. Táta bude spokojenej, že už konečně budu vypadat, jak si přál!“

„Aspoň vypadáš jako správná čarodějka!“

„Ale už nemám ty modřiny na ksichtě!“

„Mám ti nějaký udělat?“

Eva se vydala do města. Nejméně stokrát musela vést stejný dialog:

„Jejda, tys přišla o copánky? Jak to?“

„V Ohni. Je to bezva, zkus to taky!“

Potom dlouho seděla na skále nad řekou a koukala na mraveniště pod sebou.

Jakým způsobem přišel do End City Denis Baarfelt, nikdo nevěděl. Prostě tady najednou byl. Čarodějka ho přišla uvítat.

„Myslím, že přípravy jsou ukončeny.“

„Stav energie?“

„Vcelku vyhovující.“

„Takže to spustíme?“

„Zítra večer. Na dnes odpoledne svolej poradu.“

Denis se prošel davem. Nenápadný starý muž s bílými vlasy a vousy. Nikdo si ho zbytečně nevšímal.

„Je tu spousta cizinců, oblečených a učesaných jako naši.“

„Jistě. Snad neexistuje žádný důvod, proč by nesměli!“

„Trochu překvapující, ne?“

„Hodně jich za mnou přišlo, že se chtějí vykoupat v Ohni. Měla jsem je snad odmítnout? Líbilo se jim to, tak přizvali další...“

Denis se usmíval a kroutil hlavou.

„Jak to bývalo za tvých časů?“

„Zhruba stejně.“

„Bojíš se, že se to vládě nebude líbit?“

„Tím jsem si naprosto jist.“

„Ale co s tím budou moct dělat?“

„Taky si myslím, že nic.“

Evu k jejímu překvapení pozvali na poradu.

„Sedni si támhle do kouta a mlč, prosím tě. A vůbec, zapojím tě do telepatického okruhu. Nemáme čas se zdržovat kecáním!“

Čarodějka jí našla na hlavě příslušné body, položila tam prsty a vyslala několik impulsů. První byl příšerně bolestivý, poslední málem příjemný. Od té chvíle vnímala všechny myšlenky v blízkém okruhu.

A zase se jí nikdo nezeptal, jestli chce či nikoliv.

Denis seděl na místě vrchního šéfa. Čarodějka vedla poradu; dlouho úmorně žvanila o energetických křivkách, analýze a syntéze a transmutaci hmoty. Eva slyšela a vnímala, ale postupně přestávala rozumět. Zadávala úkoly jednotlivým spolupracovníkům; taky nic pro Evu. Vlastně až na konci ji odchytila a řekla:

„Tobě dám speciální úkol. Budeš sedět tady nahoře a soustředěně koukat na prostor akce. Budeš v transu, všichni ostatní budou vidět tvýma očima. Tak tě prosím, nenech se ničím jiným rozptylovat.“

„Provedu! A do té doby?“

„Všeobecně přispívat ke zvýšení energie.“

„Jasně. Jak vlastně bude vypadat ta věc, co...?“

Čarodějka jí vytvořila iluzi mostu z ocelové krajky, vznášejícího se vysoko nad řekou na dvou vysokých pylonech. Něco podobného viděla Eva akorát na fotografiích z Kingtownu. Dost o úspěchu akce pochybovala.

Čarodějka se zasmála a iluzi zrušila. Ještě ji pohladila po ideálně holé hlavičce; bylo to příjemné.

Takže příští den neměla nic na práci, bloumala městem a očumovala. Poprvé v životě mělo smysl něco takového dělat. Poprvé se dalo ve městě zabloudit, zamotat se mezi stany a krámky a všelijaké provizorní stavby. Poprvé kolem byli lidé, které neznala a připadali jí zajímaví.

V Aréně probíhaly závěrečné boje, většina diváků tam byla a fandila. Boje byly tvrdé, o drobná zranění nebyla nouze. Ovšem žádná křeč, Čarodějka měla Oheň neustále připraven a kdo vypadl ze soutěže, šel se dát ošetřit. Tedy, šel... pajdal, případně byl přinesen. Oheň vyléčil všechny jeho šrámy, ale také spálil veškeré ochlupení kdekoliv po těle; a ježto to byla trochu ostuda, šli s ním do Ohně kamarádi, fanoušci, obdivovatelé a příznivci, první samozřejmě jeho dívka. A svezl se s nimi leckdo další, ačkoliv žádné ošetření nepotřeboval, ale bylo to příjemné.

Čiki už taky vypadl ze hry; Eva se vykoupala s ním, potom se přesvědčila, že mu skutečně důkladně ohořelo všechno, včetně obočí a chloupků na rukou a nohou. Neodešli daleko, sedli si poblíž a přihlíželi, jak se koupou další zájemci; samozřejmě je patřičně kritizovali a dělali si z nich legraci.

Čiki zlobil Evu kvůli rozbitému nosu. Přerazila jí ho poslední soupeřka a Eva si nebyla jistá, zda z toho má radost či ne. Po prodělaném výcviku se dostala do fáze, kdy jí bolest byla sice nepříjemná, ale stimulovala ji ke zvýšenému výkonu, takže nebylo nerozumné ji na začátku boje pořádně praštit do citlivých míst. Nebylo vyloučeno, že v budoucnu bude rvačka či výprask pro ni ideální milostná předehra. Alespoň Čiki to tvrdil.

Jo, ten nos. Po koupeli v Ohni se zformoval do původního, podle Čikiho do ještě hezčího tvaru. Prohlídkou a ohmatáváním dosud příjemně bolel. Když už to nemohla vydržet, chvilku ho tloukla, začali se kočkovat a válet po sobě. Čím víc, tím víc se jim to líbilo. A věděli, čím to je.

Živý Oheň je silný sexuální stimul. Všichni dospělí, kteří jím prošli, dostali chuť na sex, a pokud možno co nejdřív jej realizovali. Wassongové nejradši přímo na místě, ostatní si aspoň poodešli stranou, aby příliš nepřekáželi kolemjdoucím. Turisté a hosté s tím měli jisté psychické obtíže, ale rychle je překonávali. Čarodějka a členové jejího týmu takové věci podporovali, zvyšovalo to + Energii v areálu.

Eva a Čiki to po koupeli taky cítili. Eva se učila využívat schopnost tp vnímání, ještě jí to moc nešlo, ale když byli spolu, neměla potíže. Byli ještě příliš mladí, ale už ne tak mladí, aby na to nemysleli. A nemohli se hladit po perfektně hladké kůži a všelijak dráždit. Vzrušovalo je zvláště, že měli takové hry přísně zakázány; Eva patřila mezi nedotknutelné a Čiki byl ten, kdo měl její nedotčenost střežit. Když dostatečně vytočili čarodějku, šlehla je na dálku bleskem; pokaždé o větší intenzitě, takže se dost dlouho svíjeli a lapali po dechu. Přesto se nepokusila je utlumit, což by byla nejlogičtější reakce.

Kdybys radši cvičila telepatii, káčo!

Eva poslechla. Zaměřila se na chlapíka, který se zrovna nechal omýt Ohněm.

Jméno: Paul Donovan. 28 let. Původní povolání: flákač, příživník. Současné zaměstnání: zprostředkovatel neurčitých záležitostí, překupník, pomocník gaunerů o hodně větších. V současné době měl celý kufr svého auta přecpán předměty, které nakoupil od jižanů a hodlal prodat za mnohem víc ve městě. Zbyly mu poslední peníze, sotva na jídlo a benzín. Přesto se stále zabýval úvahami, kde k čemu přijít. Mravní zásady: téměř žádné. Kladné vlastnosti: nikoho nezabil, moc toho neukradl, nepoužíval násilí, nedopouštěl se podvodů, které se daly dokázat. Důvod: strach z policie, soudů, mstitelů a navztekaných místních božstev. Životní sen: mít jednou vlastní firmu, za kterou by se nemusel stydět. Důvod neuskutečnění: nedokázal dlouhodobě udržet peníze. Současný stav mysli: nejistota, emocionální šok.

Rozhodně to nebyl příkladný občan. Jenže takových tu byla spousta.

Potvrzuji hodnocení. Dalšího!

Eva zkusmo osáhla mysl několika lidí, kteří ji zaujali. Vybírala zejména ty, kdo bez ostychu chodili nazí, ačkoliv nebyli jižané. Neměli žádné zkušenosti s mentálními hrami, většinou ani nepřipouštěli jejich možnost. Takže se samozřejmě nedokázali nijak bránit.

Zkus je vydráždit!

Zkusila a dařilo se. Zvlášť s muži. Zvlášť s těmi, co se jí líbili.

„Zbiju tě!“ varoval Čiki.

„Schválně, pojď!“

Nechte toho a jděte relaxovat. Pak se můžete přijít okoupat.

Nechali toho a šli se vykoupat do řeky. Byli tam i jiní, od malých dětí po dospělé. Taky poměrně dost šelem. Ochladili se, pak se chvilku honili, až Čiki plácl Evě na hlavu hrst bláta a zmazal jí obličej. Ječela.

„Co kdybych ti rozbil nos kamenem? Pak ti naformuju nějakej hezčí!“

Ječela ještě víc. Bohužel ho nechytila, aby se mu mohla pomstít.

Potom dostala nápad.

Jak jsme na tom s E bilancí?

No, jakž takž. Zkusit bys to mohla!

Eva k sobě přivolala kamarády. „Hele, mám nápad! Zápasy v bahně!“

„To by šlo, trochu bláta ještě zbylo...“

„Ne, to nemyslím! Boj o míč, lidi proti šelmám. Koček je míň, ale jsou zato šikovnější. Na jedné straně bude jejich branka, na druhé naše. Bod má ten, kdo prohodí míč brankou. Soupeři budou bránit.“

„To už jsme dělali pro toho filmaře!“ vzpomněl si Čiki.

„Jasně, ale teď pozveme každýho, kdo si troufne! Co nejvíc lidí!“

„I cizince?“

„Divil by ses, kolik se jich snažilo zkusit bojovat! Už jsme je donutili se svlíknout a opálit Ohněm. Každý touží servat se s tygrem, jenom se bojí; když je ujistíme, že se nemusí bát...“

Nejbližší tygr srazil Evu packou a chvilku ji bodal vytaženými drápy.

„Co nemusí bát?“ hřměl jeho hlas, „Každýho pokoušu a podrápu! Nevidíš?“

Eva samozřejmě ječela, Čiki se vrhl na tygra a začal mu škubat uši.

Evička se vyhrabala na nohy. „Nechte toho! Až potom! Teď poslouchejte!“

Nechali toho a poslouchali.

„Támhle v tom úzkým místě postavíme přehradu z kamenů. Do odpoledne nateče dost vody, aby se dalo rozhňácat bahno. Bude ho tak po kolena. Bojuje se o míč; kdo ho prokousne nebo někomu ublíží, tomu udělám na ocase uzel!“

Bohužel, žádnou šelmu to nepolekalo. Někteří ji vyzvali, aby to předvedla.

„Mohlo by to být fajn,“ souhlasil Čiki, „Zeptej se čarodějky...“

Já ho vnímám. Dobrej nápad, Evo. Slib jim koupání v Ohni.

Eva slíbila. Děti souhlasily a hned začaly stavět přehradu.

Čiki řekl: „V tom případě nás můžete i trochu kousat.“

Jak přizvat cizí hosty do hry? Snadno; řekněte jim starostlivě:

„Odpoledne se koná souboj v bahně, lidi proti šelmám. Ale ty se do toho radši nepleť, bude to masakr. Radši se jenom dívej...“

Načež cizinec naježí hřívu, pokud nějakou má:

„Co, já že bych to nevydržel? Nejsem o nic horší než ty!“

A Eva to ještě vylepšila: „Ono by bylo vůbec lepší, kdybyste dneska večer radši odjeli nebo někam zalezli. Kdo ví, co se bude dít!“

„Ono se bude konečně něco dít? No to je dost! Už jsme mysleli...“

„Tak pozor! Můžete vidět a zažít věci, které ani neexistují!“

„To nám slibovali už v tý cestovce, když nás lákali. Jestli seš ty nejlepší čarodějka, co tady máte...“

„No – aby ses nedivil!“

V průběhu odpoledne se zvýšila sexuální aktivita většiny přítomných. Eva se šla zeptat Moniky: „To samo, nebo to nějak děláme?“

„Částečně samo a trochu to děláme. Žádnej strach, tebe se to netýká!“

Eva se mírně urazila. Docela by ráda, aby se jí to týkalo.

„Zklidni se, panenko. Už tě trochu znám! Ty všecko chceš zkusit a zároveň se toho bojíš. Kdyby se ti to stalo, brečela bys!“

„A co? Když dostanu nářez, taky brečím. Dokud to bolí.“

„To taky vím. Pět minut po tom do toho jdeš znova. Až ty dostaneš rozum...“

„Až dostaneš rozum ty, Moniko, dej vědět. Přijdu se podívat!“

Monika ji objala a chvilku ždímala. Eva ji zkusila šlehnout, ale impuls byl příliš slabý. Přesto byla Monika spokojená.

„Šikovná holka. Kdybys byla o chlup starší, jmenuji tě asistentkou!“

„Kdybych byla o chlup starší, tak tě zmlátím!“

„Jednou určitě. Teď poslouchej: erotická aktivita je vysoce E+. Proto ji musíš podporovat; u každýho kromě sebe. I kdyby tvůj Čiki na nějakou...“

„Joj, to bych mu přála! Nejlíp z Wassongů! Aspoň bysme se měli o co hádat!“

„Sama poznáš, co máš dělat. Zůstaň navázaná na čarodějku, pomůže ti.“

„Moni... myslíš, že se nám to povede?“

„Kdybych tomu nevěřila, tak tady nejsem. Ne... kdybych nevěřila tomu, co děláme, tak to napálím stíhačkou do nejbližšího asteroidu.“

„Už nejseš pilotka stíhačky!“

„Jednou se tam vrátím. A tebe vezmu s sebou!“

Eva okouzleně vzdychla. „A rozsekáme těm hajzlům hubu!“

„Rozsekáme jim to z obou konců!“

Odpoledne se začaly u řeky scházet davy. Největší nedočkavci naskákali do kolbiště a začali vlastníma nohama rozhňahňávat bláto s vodou, aby vytvořilo co nejlepkavější kaši. Eva nebyla první, které podrazili nohy, zato nejvíc útočila na holky, kterým zázrakem ještě zůstaly nějaké vlasy. Netrvalo to dlouho a přestali se poznávat.

Šelmy se taky stahovaly. Kupodivu to zaujalo víc jedinců, než se čekalo, takže pruhovaných a skvrnitých kožešin přibývalo. Někteří turisté se s nimi znovu fotili, ačkoliv takových záběrů měli už tři plné filmy.

Nastala diskuse, zda se hráči budou smět posilovat alkoholem. Při bojích v Aréně to bylo vyloučeno. Teď by to klidně šlo...

„Já slyšela o takových posilovacích nápojích...“ začala jedna cizinka. (Byla to ta dívka, co se stala důstojnicí, ale nikomu to neprozrazujte!)

„Nevěř všemu, co slyšíš!“

„Aspoň mi řekni, z čeho to mícháte!“

„Nevím a vědět nechci!“

„Že prý vám to pomáhá přemáhat bolest a vstupovat do mystického transu!“

„Hele, neotravuj!“

„Tak jak to, že je pro vás příjemný dostat nářez?“

„Protože to je příjemný! Tys ještě nedostala pecku do nosu?“

„Bohužel! Ukážeš mi to?“

Eva se neudržela, napálila jí jednu do čenichu, rázem vytryskla krev. Pak obě sklouzly do bahna a začaly se sprostě mlátit; ostatní se připojili, pořádně je vyváleli a ztloukli, málem je utopili.

„Tak co, jak se ti to líbilo?“

„No, víš...“ Kamarádka si nebyla jistá. Čekala lepší rozkoše.

„Pojď, necháme se přelíznout Ohněm!“

Čarodějka ochotně vyhověla. Ta dívka měla předtím velmi hezký nosík, teď jí ho zformovala do původního tvaru a znalecky zhodnotila, že jí to sluší. Metodou některých plastických chirurgů, kteří pacientovi tvář rozříznou, nic s ní neudělají, sešijí dohromady a tvrdí, že je to tak lepší.

„Nějakou dobu budeš mít nos citlivější na dotek!“ varovala ji.

Dívka se ohmatávala a prohlížela. „To je bezva!“

„...sem říkala, ne?“ vypjala se hrdě Eva.

„A úplně jsem přišla o vlasy! Hele, je pravda, že jste dřív uměly udělat vlasy podle přání? Takovou tou iluzí?“

„My to umíme ještě teď!“ ujistila ji čarodějka, „Viď že, Evičko? No ano, máš to zaznamenaný v paměti, jenom s ní začni trochu pracovat!“

Eva pochopila, že se jí mstí. Nešťastně vzdychla.

„Tak jo, zopakuju to. Ale zapni si záznam, nebudu to opakovat do nekonečna!

a) vizuální iluze. Slouží pouze k dočasnému či trvalému předvádění divákům. Vytvoříš iluzi, působící na zrakové nervy, že ty nebo zákazník má na hlavě účes v barvě a tvaru tvého přání. Pak zafixuješ na osobu. Nevýhody: nepůsobí na technické přístroje, třeba fotoaparát. Neodráží se v zrcadle. A prokoukne to kdejaký čaroděj.

b) vizo-hmatová iluze. V této kombinaci můžeš vlasy nejen vidět, také se jich dotknout. Působíš zároveň na oční i hmatové nervy při dotyku. Je to složitější, ale tvůj partner při sexu bude mít hezčí zážitek.“

Dívka z ciziny teprve teď pochopila, že se to týká i jí. Mírně užasla.

„Já myslela, že čarodějky neprozrazují svoje triky!“

„Čarodějky se pokoušejí (zhusta marně) učit každého, kdo jim neuteče. Je to ovšem zbytečné, když jsou posluchači pitomci.“

„Považuješ za pitomce každýho, kdo neumí čarovat?“

„Každýho ne. Některýho ani neznám.“

„Hele, ty seš další z těch, co se rády perou?“

„Bohužel nemůžu vyhovět, musím tu hlídat ten Oheň.“

Ta holka přímo zářila nadšením: „Tak koukejte, princezny: od teďka budu doma chodit do posilovny a do aikida. Za rok sem zas přijedu na dovolenou, a to se těšte! Zmlátím vás obě najednou!“

„Ona je dobrá, viď, Evo? Tak víš co? Ještě se uč magii, práci s energií, vytváření iluzí a tak. Podle mýho skromnýho odhadu ti to půjde!“

„Fakt myslíš? Jo... proto mi to všecko říkáš?“

„A chytrá je! Přímo ozdoba Impéria! Koukni, když se naučíš tu vizuální iluzi, budeš navždycky vypadat tak, jak si přeješ! Jo, jedna nepříjemná závada. Když si necháš iluzorní účes, začnou ti časem dorůstat skutečný vlasy a bude se to třískat. Proto si tolik WZ holilo hlavu.“

„Takže to není znak oddanosti a odříkání a tak?“

„Je úplně fuk, co si kolem toho vymyslíš. Jasně, když zasvěcuješ nějakou novicku, klidně ji nech se trochu trápit. Holky jako Eva je třeba soustavně deptat, psychicky i fyzicky, jinak se brzo utrhnou ze řetězu. Každej výprask jim leda svědčí ke zdraví!“

Eva přivřela oči. „Ale nedopověděla jsi...“

„Správně! Chytrá holčina! Můžeš vytvářet komplexní iluze, které je možné vnímat všemi smysly současně. V určitém smyslu existují, i když jen nehmotný odraz skutečnosti... jeví se, chápeš? Trvají po dobu, kdy je udržuješ v existenci, a vnímají je pouze ti, na které chceš působit. V takovém případě si můžeš nasadit třeba hlavu tygra...“

„A to se používá i s oblečením, že jo? Proto jste chodily nahé!“

„Ještě chodíme. A ty sis hezky rychle zvykla.“

„A to fakt jde?“

„No, je to iluze. Není to transformace ani tvoření...“

„A ty to vážně umíš, Evo?“

„Teda, já nevím...“

„Zkus to! Napřed na ní. Když to bude špatně, opravím tě!“

Eva přivřela oči, vzpomínala na technický postup. Protřepala a promnula si ruce, položila je kamarádce na hlavu a uvolnila energii. Bolelo to tak, že se jí to začalo líbit. A dívce se rozlily po ramenou zlaté kadeře.

„Mohla bys to hodit víc do zrzava? Něco jako mají ty valkýry...“

„Ještě si budeš vymejšlet?“

„Má právo si vymejšlet, je platící zákazník!“

„Tohle mě bude bavit!“ zajásala Eva.

„Chápu. Tak padejte trénovat a neopovažte se tady ukazovat!“

Uposlechly; jenže Eva se ještě otočila. „Nevyčerpá nás to moc, když máme večer před sebou práci?“

„Chytrá panenka,“ řekla čarodějka spokojeně, „Odpověz si, proč ne?“

„Trénink na používání energie?“

„Správně. Nech ji procházet tělem co nejčastěji. Ze začátku to bude dost bolet. Potom si zvykneš; nakonec to bude příjemné. Až se naučíš přijímat a vydávat tak přirozeně, jako dýcháš. Dobré holce to trvá tak deset let.“

„Tak to máme co dělat!“

„Proto povídám: vypadněte a nezdržujte sebe ani mě!“

Čiki obcházel, prohlížel a hladil Evu po vlasech. „Pěkný! Vážně dobrá!“

„Chceš udělat hlavu taky?“

„Někdy určitě. Ale teď by mi to překáželo; chci ukázat Pruhovánkům...“

„To já taky!“

„Skoro je mi líto válet tě v bahně...“

„Je to jenom iluze, Čiki!“

„Ale moc parádní!“

„Fakt, jo?“ Eva skočila do bahna šipkou a dvakrát se převalila, „Ještě?“

„Ty jo!“ skočil za ní a vrhl se na ni. Šlehla ho dlouhými copy.

„Tak bojujeme s tygrama nebo mezi sebou?“ zjišťoval Bruce.

Vylezli na břeh. Zatím do kolbiště nikdo nesměl.

Dav diváků už hučel netrpělivostí. Soudcoval Terry, píšťalku v ruce. Čas sledoval na hodinkách a odpočítával.

Pak zapískal. Z jedné strany se vrhl do bahna celý dav lidských bojovníků, z druhé několik desítek šelem. Terry sotva stačil hodit mezi ně šišatý míč, zvlášť odolný proti silným čelistem. Pak raději utekl.

A nastala bitva. Šelmy se zmocnily míče, jeden leopard s ním běžel rovnou k brance, ostatní srážely soupeře. Lidé se na ně vrhali, tloukli je, kopali a všelijak se snažili jim zabránit; kočky je odrážely pouze tlapami, avšak co chvíli někdo se skučením odkulhal, často i s krvavými šrámy. Diváci hlasitě fandili; většinou turisté, Armini bojovali téměř všichni. Bahno stříkalo všude kolem, Terry se pokoušel prosadit autoritu své píšťalky. Příliš se mu to nedařilo.

„Tohle není sport, to je malá válka!“ řval Glenn Morris.

„Že v ní teda chybíš, hrdino!“ smála se mu Monika.

Glenn měl na sobě košili a šortky od uniformy. Ani to nestačila doříct, svlékl se a vrhl se na pomoc. Monika čekala jen na to, svlékat se nemusela. Glennovi vojáci taky nezaváhali; od jisté doby svého velitele zbožňovali.

Hrát míčové hry po kolena v bahně, dokonce v něm jen chodit, je mimořádně namáhavé. Nikdo by se nedivil, kdyby hráči byli za chvíli unaveni; ale jim jako by sil přibývalo. Vlny vášně se přelévaly sem tam, diváci řvali nadšením, a sotva někdo vyčerpán vylezl na břeh, nahradili ho další. Čarodějka se skvěle bavila; lidé se jí cpali do Ohně, nechali se očistit od bahna, ošetřit šrámy a posílit energií; pak se hned vraceli do boje.

Eva sice hrála jako ostatní, ale nepropadala šílenství, nejspíš proto, že už jí dlouho nikdo nerozbil nos. Líbilo se jí to; ale pořád ještě tomu něco chybělo. Něco, co by všemi zacloumalo...

Potom ji napadl mimořádně zákeřný nápad. Vypotácela se na chvíli z davu, ujistila se, že ji nikdo nesleduje, a vytvořila iluzi, že je tygr. Dokonce tygr samec; ta představa ji lákala. Vrhla se do boje, proklouzla kamsi mimo hlavní bojiště a když se na ni kdosi vrhl, srazila ho tlapou, zvedla zadní nohu a postříkala jej močí. Iluzorní, ale to je fuk.

Taková urážka nemohla zůstat bez trestu. Celé hlediště zařvalo vztekem, lidé vyskočili a vrhli se do bažiny. Na Evu napadalo nejmíň dvacet lidí, zrušila iluzi a vyplazila se ven. Spokojeně se pochechtávala.

Tuhle fintu máš u mě schovanou! Jedno velký plus!

Naštvala se. Přece jen o tom někdo ví!

Až se dost porveš, vypadni z bažiny a naklapej sem! Už bude čas!

Vypadla z bažiny a odpotácela se k Ohni. Za chvíli byla krásně čistá.

„Brzo začneme koncentrovat energii. Nerada bych, abys přišla ke škodě. Až pocítíš ohrožení, vylez si na pozorovatelnu!“

„Jaké ohrožení?“

„Potřebujeme víc energie. Spustím hezký orgie. Můžeš je sledovat...“

Eva se usadila na skále nad řekou. Dobře odtamtud viděla na celý areál, přestože se již šeřilo. Prostor budoucího mostu byl vymezen kolíky se šňůrami, aby tam nikdo nelezl. Taky tam nestály žádné stany. A jestli tam bude někdy něco stát, o tom se mnozí dohadovali.

Eva pocítila únavu. Věděla to dopředu, nebyla překvapená; ponořila se do transu a delší dobu meditovala. Vzpamatovalo ji to. Ohlásila čarodějce, že je plně funkční a ta ji poněkud roztržitě odbyla, že svoje povinnosti zná a nikdo opravdu nemá čas se jí věnovat.

Eva to uznala. Napadlo jí vyzkoušet, jak jí pozorování půjde, zkusila si představit tu kovovou krajku. Jenže oči se jí rozjížděly, místo budoucího mostu se objevoval docela jiný obraz: jakási síť s nepravidelně rozhozenými uzlovými body. Nechápala, co to je, až jí došlo: koncentrace energie.

Co, ty vidíš energii? Zkus to vyjasnit!

Hlavním centrem byl Živý Oheň, stále ještě na tom místě u kolbiště. Eva dokázala dokonce najít čarodějku, ačkoliv ji nemohla vidět. Nějakou energii vyzařovala každá živá bytost i většina předmětů, ale některé E byly lepší a zářivější než jiné; dokonce bylo možno sledovat, jak se pohybují. Hlavní koncentrace byla v místech, kde se nalévaly posilující nápoje (s příměsí alkoholu), hrála tam hudba a lidé se bavili. V jejich okolí blikaly dvojité vlnky těch, co se zabývali sexem; někteří taky hromadně. Eva se smála; při poslední koupeli zvýšila WZ všem sexuální touhu, takže to cítila taky. Kdyby byla dole, možná by se někomu vnutila.

Při párování se používalo metody náhodného výběru, občas dokonce nejméně vhodného; pomocnice čarodějky, samy prozatím chráněné, směrovaly k sobě ty nejbizarnější páry. Často a rády způsobily, že chvilkoví milenci byli různé rasy, z odlišných národů a zcela rozdílných morálních hodnot. Bavilo je to; a v tu chvíli se to líbilo i přímým účastníkům.

Začněte s propojováním!

Eva viděla, jak se jednotlivé body spojují dohromady a síť se vyplňuje. Teď mohla sledovat i proudění směrem k čarodějce; ta všechno přijímala jako do sebe, zhušťovala a vytvářela jednotné pole. Muselo ji to dost bolet; Evu na okamžik napadlo, zda někdy ona sama bude dělat něco podobného. Okamžitě tu myšlenku zahnala, ale... některé myši se nedají.

Vnímám centrum KI. oznámila Lass. Bylo to poprvé, co dala něco najevo.

Mezi WZ a nějakým místem na severu se vytvořilo mohutné zářící spojení. Vzápětí další z jihovýchodu; Lass potvrdila: Vnímám centrum AUR.

Další centra! velela čarodějka.

Vnímám IC. Vnímám IND.

Další dva proudy. Obraz začínal vypadat jako fantastická květina.

Eva chápala: Kingtown, Aurrgharr, Iron-City, Indiopolis. Města, v nichž žijí a pracují nějaké čarodějky. Někteří lidé se domnívají, že už nejsou, že zemřely. Ale to je veliký omyl.

Málo energie. konstatoval Denis. Zabýval se supervizí; místo kde byl žhavilo rudě, zatímco energie ostatních byla bílá. Střežil jejich život.

Eva přemýšlela, čím by přispěla ke všeobecnému blahu. Obávala se, že je tím nejzbytečnějším článkem řetězce a bylo jí to líto.

Klid, děvče. Dělej svoji práci! poradil jí nějaký hlas z velké dálky.

Aktivujte centra mimo Ostrov! velela čarodějka.

Eva si to zkusila představit. Z mnoha stran přicházely tenké proudy, ale bylo jich hodně. Vstala a natáhla ruce, z prstů jí sršely jiskřičky. Cítila něco podobného, jako když se koupe v Ohni. Tělem jí procházely vlny neznámé síly, příjemně bolestivé. Kdyby měla vlasy, možná by jí vypadaly.

Málo energie. opakoval Denis.

Vyčkejte! odpověděla Lass.

Eva měla pocit, že některé proudy přicházejí také shůry, z hvězd. Samozřejmě to je nesmysl, kde by se tam vzaly? Pokusila se představit si planetu Zemi a směry toku; možná to byla jen vlastní fantazie, ale spatřila ji celou opletenou tenkou sítí. Zvláštní pohled!

Jenže Denisovi to bylo pořád málo.

Zkusím to! řekla čarodějka.

Proudy energie se začaly přesouvat. Na obou březích řeky vytryskly vzhůru světelné pylony, mezi nimi se zkoncentrovalo těleso mostu. Teď už to vypadalo jako ta vize, kterou jí ukázala. Ale připadala jí nějak slabší.

Aktivujte všechny, kdo mají něco našeho! zavelela čarodějka.

Nejen Eva, ani ostatní si hned neuvědomili, co řekla. Potom to pochopili; vzápětí se varovně ohradila Monika:

Myslíš vysát energii od lidí, kteří od nás přijali zasvěcené předměty?

Potvrzuji.

Ale oni to vycítí! Zažijí změněné stavy vědomí! Možná...

Na to kašlu!

Eva se naučila chápat události v minulosti. Od války odvážejí různí lidé různé předměty do různých zemí. Někteří přítomní jich i teď mají plné kufry svých vozidel. Těch se to netýká, ale jiné už visí porůznu v palácích, bankách, vládních úřadech i soukromých domech. Ty nyní z vůle čarodějek berou energii ze všeho kolem a vysílají sem. A lidé?

Kolik dělá zvýšení? ptal se někdo.

Skoro deset procent! na Denisovi bylo znát určité překvapení.

Zkuste připojit spřátelené chrámy! navrhl kdosi.

Dalších dvanáct procent! konstatoval Denis.

Eva postřehla, že krajka z energie na místě budoucího mostu zesílila. Ale pořád ještě to nebylo dokonalé.

Jaké možnosti ještě máme? ptal se Denis.

Nikdo se neozval. Zato komusi ulítla myšlenka: Nebude lepší to stopnout?

Evě vytryskly slzy. Bylo by jí strašně líto, kdyby to zkrachovalo. Copak všechny nádherné zážitky těchto dní mají být k ničemu?

V té chvíli do ní udeřil blesk. Zařvala bolestí a chvíli nechápala; ten mocný proud energie přicházel ze samého středu vesmíru.

To je... matka Valérie! vydechla Lass.

Usměrni to! řval Denis.

Eva cítila, jak spousta lidí dole ve městě upadá do kómatu. Určitým způsobem byla chráněná; přesto vnímala bytost stvořenou ze světla, přijímající energii od jiných podobných bytostí a sesílající ji dolů. A zdálo se jí, že vidí její vítězoslavný úsměv.

„Šlehni to!“ vykřikl Denis dokonce nahlas.

Potom viděla, jak se světelná krajka budoucího mostu vyplňuje a proměňuje v hmotu. Nejdřív kovovou, ale postupně se měnící v něco neurčitého, avšak nesmírně pevného, téměř nezničitelného. A přebytek té energie vymrštila čarodějka daleko na obě strany a vytvořila navazující silnici, jeden směr do stepi, druhý do džungle po částečně připravených stezkách.

Potom proud shora skončil. Eva jako by oslepla; postupně zhasínaly další proudy z různých stran, umlkaly hlasy v lebce.

Čarodějka se zhroutila. Její spolupracovnice ji vtáhly do ohně a usilovně masírovaly; potom ji zabalily do pokrývek. Chvěla se a sténala.

Řízení se ujal Denis; postupně uspal všechny kolem, kdo ho rušili.

Evy už si nikdo nevšímal, nebyla důležitá. Konečně jí Monika dovolila to skončit a slézt z pozorovatelny.

Denis uhasil Živý Oheň. Čarodějku naložili na slona a okamžitě poslali za řeku, na jih. Denis a Lass ji doprovázeli a pečovali o ni.

Velení se ujal Gaird Halloway; poslouchal ho Glenn Morris i jeho vojáci.

Eva se cítila malátná a unavená. Dlouho trvalo, než dokázala slézt, přestože ta skála nebyla tak vysoká a normálně po ní šplhala jako veverka. Jako obvykle chtěla řeku přeplavat nebo přeskákat po kamenech, ale během cesty ji napadlo vyzkoušet most.

Když kladla nohy na pevnou hmotu silnice, byl to zvláštní zážitek, ještě trochu cítila zbytkovou energii. Na mostě potkala řadu dalších lidí, prohlíželi si stavbu, zkoušeli ji poklepáváním a dohadovali se, z čeho je.

Evu někteří poznali. Byla jedna z mála čarodějek, které zůstaly.

„To bylo skvělý!“ objímali ji a líbali, „Nádhera! Paráda!“

Eva klopýtala a mlčela. Nebo odpovídala bezvýraznými frázemi.

„Až se zas bude něco konat, pozvete nás? Určitě přijedem, a vezmeme s sebou i kamarády! Fakt, nezapomeňte na nás!“

„Já jsem tomu nevelela.“ vzdychla.

Tušila, co bude. Zítra ráno se začnou rozjíždět domů, plní zážitků a možná i nových informací. Co všechno získali spojením myslí s cowenem, dokonce s nejmocnější čarodějkou Arminu (momentálně mimo tělo), jim začne docházet až později, možná po dlouhém čase. Jak to asi využijí?

Jenže to už Evu nemuselo zajímat.

Jako ve snách došla domů, zalezla do svého pokoje a usnula.

Popřejme jí mír a štěstí.

Tím končí díl čtvrtý.  

 16. 1. 2003

© 1977 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:41

Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Denis četli 10 (1=normal)

Q-210713=2213 Q-21102605=1455 host=0826 Q-211201182=1717 Q-22020418=1851 MiHo=1415 Q-UKARVPP=2216 Q-1610011533=1449 Bavros=2209 Q-20101115=2214

Včera 13 návštěvníků, Denis četli 0

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Denis" (komentáře) Téma=Denis Nahoru! Knihy, úvahy      Jméno(nick):   Změnit? Emailová adresa:   Další informace: Nadpis příspěvku    host rudolfxxl@gmail.com     Text příspěvku:   (   povinná pole)       Napiš číslicemi: stovosumavosumdesát = (nejsi robot?)    (0 příspěvků)   po příspěvcích. (důvod skrytí ?) Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména: Vzkazy všem: Anonym: Jak pokračovat? Snad není konec? Nabízím se pro jakoukoli (elektronickou práci -- asi je word). Jsem důchodce, kterému budou knihy p. Semeráda velmi chybět. Volím tuto cestu. Adresu p.S. mám, ale dojde mu? Nemáte-li zájem... neodpovídejte. Děkuji Fišera fismil@seznam.cz 04.12.2021 13.50 Komentáře Žádný komentář tu není. Začátek