Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kardinál Tomáš Baarfelt spal.

Valérie přišla o půlnoci, jak se na ducha sluší. Jak přesně se vsoukala pod pokrývku, není jisté; pozbytím těla nabyla jiných zajímavých schopností. Ovinula jej celým tělem, prostoupila jeho tělo i mysl. Pak mu začala dodávat energii; dřív se snažila, aby to pořádně bolelo, nyní si počínala jemně a ohleduplně.

Tomáš ji začal vnímat v podstatě okamžitě, ale jeho mysl ve spánku fungovala pomaleji a nepřekvapily ji neobvyklé zážitky. Potěšilo jej to.

Mám pro tebe zajímavé zprávy, ujistila ho, Prosím, zapamatuj si je, až se probudíš. V rovnováze vesmíru došlo ke změně v náš prospěch...

Vzal to na vědomí, ale nereagoval nijak.

Ještě není vše vyřešeno, ale postupně se situace obrací výhodně pro nás. Je na čase, abys začal provádět svoje plány. Po nějaký čas ti bude přát štěstí.

A potom?

Střídavě. Nevrhala bych se do neuvážených akcí, ale s náležitou opatrností bych něco zkusila.

Budeš nám pomáhat?

Nepřeháníš to? My succubové nemáme hmotná těla, takže nedokážeme s ničím pomoci. Dokonce ani zajistit úspěch a štěstí.

Mně pomáháš dost.

Jestli to nebude tím, že tě mám ráda.

Velice zatoužil se jí opět dotknout. Pohladit její sametovou pokožku bez jediného chloupku, dotknout se rty její hlavy a vnímat tep krve pod kůží...

Jenže ona už nemá žádnou kůži, ani žádnou krev. Neřekla to, on to věděl.

Mírně a laskavě jej uspala.

Probudil se až ráno, bez bolesti a plný energie.

K povinnostem Kingtownského arcibiskupa patří navštěvovat jednotlivé farnosti své diecéze a pečovat o jejich rozvoj. Kardinál Baarfelt to většinou nedělal, nechával vše na podřízených; ale klášter svaté Rodogondy občas navštívil. Přijížděl nikoliv oficiální limuzínou, ale běžným automobilem někoho z mnichů, oblečen do šatu prostého kněze; pouze jeden starý muž.

Odsloužil slavnostní liturgii; když potom zasedli k hostině, hrála jim skupina mladých řeholnic pod vedením Renée de Castignac. Obřad doprovázela na varhany, teď je vyměnila za elektrickou kytaru; a ačkoliv hrála převážně písně duchovního obsahu, odvazovala se čím dál víc. Kardinálovi se to líbilo; smál se a pobízel, aby se zbytečně nekrotila.

„Umíš takhle dobře i moderní písničky?“

„Dělám, co můžu. A co tak odposlechnu z rádia.“

„Všiml jsem si, že sis přidala další sloky. Kdo ti píše texty?“

„Taky sama. Baví mě to.“

Kardinál si nalil další sklenici vína. „Tak pokračuj. Pak si pohovoříme!“

Zbystřila pozornost. „Chtěl bys slyšet něco konkrétního?“

„Ty víš, co se mi líbí. Staré lidové balady v moderním aranžmá?“

Škubla souhlasně hlavou a už spěchala ke své kytaře.

„Máš něco v plánu?“ zeptala se matka abatyše.

„Ještě chvilku mě nech přemýšlet.“

Vydržel několik dalších písní. Pak poděkoval.

„Máš už hlad, nebo si chceš povídat?“

„Pohltila jsem v kvaltu pár chlebíčků. Víc než hlad mě bere zvědavost!“

Odešli spolu do malé pracovny. Tam mu ze všeho nejdřív vlezla na klín. To se od oblíbené vnučky sluší.

Ačkoliv, kdo ví, zda je jeho vnučka. Je naprosto jisté, že její matka je Susanne d'Arnoisville, jedna z Denisových oblíbených Oveček. V současnosti žije na odpočinku na svém statku ve Španělsku. Nebo na jiném ve Francii. Možná taky v Itálii, to se přesně neví.

Zuzanka patřila k čarodějkám typu: nadaná, nápaditá, leč líná se soustavně učit a pracovat. Když bylo potřeba, byla docela akceschopná, na druhé straně se však do ničeho nepustila, pokud byla sebemenší naděje, že to může udělat někdo jiný. Jejím přáním bylo povalovat se na lehátku u bazénu, odpočívat a kritizovat činy ostatních. Vždy přesně věděla, jak to kdo měl udělat, když už to je hotové.

Je-li otcem malé Renée Denis nebo někdo jiný, případně více účastníků, se nezjišťovalo, neboť se narodila v cizině nevybavené kvalitními přístroji. Zhruba do pěti let vláčela dítě porůznu po světě a nechala je vychovávat různými chůvami. Zejména těmi, kterým nevadil osobní strážce, tygr Parrah. Pokud měl někdo pochybnosti, zda ten překrmený a rozmazlený starý kocour má nějaký smysl, přesvědčilo ho střetnutí s bandou gangsterů, kdy jich většinu zabil a zbytek zadržel, než Zuzanka s Renkou utekly do bezpečí. Bohužel při tom byl zabit; to jim Zuzanka nikdy neodpustila. Renka taky ne.

Důvod střetnutí: nejasný. WZ Z se ráda a často pletla do věcí, které se jiní snažili utajit a po nichž jí nic nebylo. Ráda se milovala s muži, kteří byli sice zábavní, bohužel mravně nepříliš vyspělí. Zločinci, budiž upřesněno. Nebo aspoň... osoby vládními úřady podezírané. Z jejich hlediska počestní obchodníci s předměty, které lidé potřebují, ale vláda tomu nějak nechce rozumět. Nebyly to drogy, ale často zlato, umělecké předměty, peníze pravé i falešné a tak dál. Asi věděla víc, než je zdrávo.

Což je doufejme poslední zmínka o Zuzance; dceru poslala do kláštera a od té doby se o ni nestarala.

„Pohovořme si!“ požádal kardinál Baarfelt.

„Nedočkavě čekám, dědečku. O co ti jde?“

„Když jsem slyšel tvůj hlas, okouzlil mě. Zpívala jsi vždycky pěkně, ale teď čím dál líp. Bylo by škoda toho nějak nevyužít.“

„Ke cti a chvále církve svaté?“

„K boji. Všimla sis, že vedeme nějakou válku?“

„Ani ne. Myslela jsem, že prozatím skončila.“

„A je to tak v pořádku?“

„Rozhodně ne! Já bych třeba...“ zaváhala.

„No, co bys?“

„Nejsme tady v klášteře tak odříznuté od světa, abychom nevěděly, co se děje jinde. Třeba v End City. Myslím stavbu mostu.“

„A ty myslíš, že bys to zvládla?“

„To asi ne. Ale... četla jsem reakce našeho tisku, i zahraničního. Dokonce jsem slyšela, že řada lidí z ciziny se živě zajímá.“

„Pokračuj, zajímáš mě.“

„Vláda popírá, že se v End City cokoliv stalo. Tvrdí, že ve skutečnosti tam pouze pár podnikatelů postavilo most, aby mohli vozit stavební dříví na pilu a z pily. Což je chvályhodné. Pokud někdo vypráví něco jiného, pak je to důsledkem alkoholu a drog, které tam nějací nezodpovědní lidé rozšiřovali. Ovšem kteří lidé to byli, se neví.“

„Výtečně. Tvoje reakce?“

„Moje specializace je akustika. Dokázala bych vytvořit zvuky nejen pomocí kytary nebo varhan, ale přímo. Andělské šalmaje. Změnit vědomí posluchačů. Detaily jsem ještě nepromyslela...“

„Tak začni.“

„Vážně to dovolíš?“

„Renko, jsi můj miláček. Chtěl bych, abys to dokázala.“

„Ad Maiorem Dei Gloriam?“

„Ano, pro větší slávu Boží. Jsi zbožná dívka; na rozdíl od některých spolubratří se nedomnívám, že moderní muziku vytvořil ďábel. Ačkoliv někteří čerti taky pěkně hrají, zvlášť na bubny.“

„Závidím ti ty zkušenosti, dědečku. Dovolíš, abych se zamyslela?“

„Děláš to už hezkou chvíli. Akorát to povídání tě zdržuje...“

„Potřebovala bych se zdokonalit v telepatii. Ovšem jako Panna...“

„To nemyslíš vážně, na co myslíš – že ne?“

„Zasloužím přísný trest, já vím. Ovšem...“

„Teď se jdi najíst. Já si pohovořím s matkou. Jestli něco vymyslíš...“

„Jasně, zamyslím se.“

Tomášova rozmluva s abatyší byla krátká a formální. Sdělil jí svůj záměr použít Renku; nesouhlas neočekával. Matka Annastasia také neprotestovala, jen se zeptala, které další dívky bude potřebovat. Všechny se těší!

„Časem.“ řekl.

Renka se vrátila s nápadem. „Znáš Viktorii de Santa Clara?“

„Znám jejího otce. Zajímavý muž.“

„Myslím si o něm totéž!“

„Chceš říct, že se ti vážně líbí? Otec tvé kamarádky?“

„Vždycky jsem si vážila starších mužů.“

„Je to kmotr Mafie. Vůdce bandy gangsterů!“

„Jakým způsobem vznikla středověká šlechta? Z nejbrutálnějších a nejbezohlednějších bojovníků; don Isidorio je uhlazený, kultivovaný muž, zbožný křesťan, znalec umění a milovník dobrého vína. Vznešený pán...“

„A ty ho hodláš části té vznešenosti zbavit.“

„Hodlám ho zbavit trochy peněz. Co si o tom myslíš?“

„Představoval jsem si něco úplně jiného.“

„Takže nesouhlasíš?“

„Takže tě budu pozorně sledovat a budu zvědavý, jak uspěješ. Pro jistotu požádej matku Annastasii, aby ti rezervovala tvoji celu!“

„To každopádně. Požehnáš mi, dědečku?“

„Nechť Bůh splní všechna tvá dobrá přání...“

Viky byla šťastná, že opět uvidí otce. Vystrčila hlavu z okna, aby jí vítr mohl čechrat vlasy. Tedy, toho ježka, co si nechala narůst. Renka měla podobnou délku, ovšem světlou. Velmi jí to slušelo.

Venkovské sídlo dona Isidoria byl samozřejmě šlechtický palác. Na stěnách byly doposud fresky, na nichž Renka objevila i svůj rodový znak. Nechala si to pro sebe, ale docela ji to potěšilo.

Don Isidorio přivítal dceru pln štěstí. Její průvodkyni překvapeně. Vzal na vědomí, že přijela Viky doprovázet a chránit, jen si nebyl jist, k čemu by taková křehká, v klášteře vychovaná dívenka, mohla být.

„Nejsem tak křehká, jak vypadám!“ ujistila ho.

Bratři a sestry uvítali Viktorii s radostí. Matka bohužel ne.

„Již nějaký čas churaví,“ vysvětlil otec, „Roznemohla se a nikdo přesně neví, co jí je. Snad jí tvoje návštěva potěší...“

„Můžu se na ni podívat?“ požádala Renka.

„Snad nejsi taky léčitelka?“

„Rozhodně ne nejlepší. Ale třeba bych mohla nějak pomoci...“

Matka spočívala na lůžku; Renka prohlédla sestavu léků na nočním stolku a potřásla hlavou. Don Isidorio vyhodil ošetřovatelku, která na jeho choť dohlížela, aby mohla v klidu pracovat. Renka přejela rukama nad tělem, na některých místech zastavovala a pátrala důkladněji.

„Pošlu jednu sestru, která má zkušenosti. Já s tím nic neudělám.“

„V každém případě ti děkuji za snahu a účast.“

Renku ubytovali v pokoji pro hosty na opačném konci paláce. Každý z donových potomků měl samostatný pokoj; až se synové ožení a dcery vdají, možná budou mít celé apartmá. Večeřeli na terase s výhledem do krajiny; v dálce bylo vidět město.

„Dcera tvrdí, že umíš nádherně zpívat,“ řekl don Isidorio, „Směl bych tě požádat, abys potěšila moje srdce...“

„S velikou radostí! Už jsem si všimla, že je tu pár krásných nástrojů...“

Vybrala si mandolínu. Rozpačitá Viky usedla ke klavíru. A Renka zahájila nádhernými, zvučnými italskými kantilénami. Bella Napoli, O Sole Mío...

Nevšímala si ničeho, co dělá don Isidorio, věnovala se hudbě. Nicméně čas od času zvedla nenápadně oči a sledovala jeho reakci. Byl okouzlen; vskutku miloval hudbu a po pravdě, také zpěvačky. Ačkoliv vyžadoval od ženy neochvějnou věrnost a počestnost, sám jí vždy věrný nebýval. A teď...

Byl dva měsíce bez ženy. (Abychom nelhali, měl nějaké prostitutky, ovšem rozhodně ne tolik, kolik potřeboval.) Toužil po ženě, která by ho skutečně přitahovala, krásné, přítulné a inteligentní.

A Renka začala kouzlit. Využila jeho zmínky, jak miluje opery Verdiho, Pucciniho a dalších. Všichni Italové milují zpěv. Tak začala zpívat různé árie a povzbuzovala ho, aby se připojil. Pokud vzal falešný tón, přehlížela to. Sama zpívala naprosto čistě, dokonce i ty árie, které neznala a musela je číst z listu. Splnila každé jeho přání a on planul čím dál víc.

Konečně šla spát. Připravili jí krajkovou noční košili a ona si ji opravdu oblékla; v Arminu hodně neobvyklé počínání. Hezky ji nařasila a začala vydávat opojnou vůni. Zkusila to už předtím, při večeři. Flémoval jako roztoužený hřebec, ale uměl se ovládat.

Asi půl hodiny se převaloval v posteli. V paláci zatím zhasla všechna světla, služebnictvo se uložilo spát. Don Isidorio bojoval sám se sebou, ale nedokázal se uklidnit, vášeň ho příliš ovládala. Konečně vstal a tiše se plížil chodbami; několikrát se pokusil opanovat a vrátit se zpátky, ale v tu chvíli pocítil další příliv vášně.

Dveře otevřel opatrně, aby ji nevzbudil. Spočívala na lůžku a klidně, pravidelně oddychovala; bylo vedro, takže nespala pod dekou, krajková noční košile se jí vyhrnula a odhalila lýtko a část stehna. Ani výstřih nic moc nezakrýval; vznosné poprsí se lehce pohybovalo v rytmu dechu. Don Isidorio pocítil zvířecí touhu se jí zmocnit, poplenit její panenskou nevinnost. Už se neudržel; vrhl se na ni, zakryl jí ústa, aby nekřičela, rozerval krajkovou košilku a odhalil to nádherné tělo. Když do ní vrazil svůj mohutný úd, (byl na něj právem pyšný); zasténala bolestí. Bránila se zoufale, ale on už nebyl schopen poslouchat rozum, pouze pudy; prznil to nádherné tělo a nic, Bůh ani ďábel, mu nemohlo zabránit...

Potom ležel vyčerpán, částečně na ní a částečně vedle. Udělal jí to třikrát za sebou; to už se nebránila, jenom tiše plakala.

A don Isidorio začínal zvolna chápat, že se dopustil svatokrádeže.

„Promiň mi to, pro smilování Boží, pro slzy nejsvětější Panny Marie! Nedokázal jsem se ovládnout, spáchal jsem strašný hřích! Ach Bože, co mi jen řekne Jeho Svatost kardinál, až se mu budu zpovídat!“

Renka byla taky zvědavá, co řekne dědeček kardinál. Ale mlčela.

„Miluju tě, děvče! Strašně tě miluju... věříš mi? Řekni, že mi věříš!“

„Věřím.“ řekla.

„A taky mě miluješ?“

Mlčela. Zatřásl s ní a opakoval: „Řekni, miluješ mě!“

„Miluju.“ řekla.

Rozplakal se. „Ach, jaký jsem to strašný hříšník!“

Nerozmlouvala mu to. Ležela a tvářila se utrápeně. A bázlivě.

Tak se jí zmocnil ještě jednou. Trochu méně bouřlivě. Pak ji ještě nějakou chvíli hladil, líbal a omlouval se. Nakonec se tiše a potají odplížil do svých komnat.

Renka jej sledovala, zda skutečně půjde spát. Když usnul, vstala a šla se na terasu podívat na hvězdičky.

„Docela pěkně to začíná!“ řekla.

Ráno vypadal don Isidorio jako spráskaný pes. Kromě toho přišel pozdě na snídani, což u členů rodiny nesnášel. Renka naopak jedla se zdravou chutí a nevadilo jí, že většina jídla je z masa. Pozdravila ho, dokonce se na něj usmála. Když se ujistil, že ho nezahrne výčitkami, hodně se uklidnil.

„Nejsem si jist, zda jste říkaly, kdy se musíte vrátit do kláštera...“

„Ráda bych tu zůstala co nejdéle.“ řekla Renka s úsměvem.

„Skutečně?“

„Možná až do neděle. Říkal jsi, že se chceš zúčastnit slavnostní mše, tak bys nás při té příležitosti mohl hodit domů do kláštera...“

„Až do neděle? Vskutku?“

„Máš tady nádherné vinice, sady, jezdecké koně... Třeba bys nás mohl doprovázet při projížďce...“

„Opravdu?“ zatvářil se nechápavě.

„Já mám koně moc ráda! Hlavně divoké, nespoutané hřebce...“

A don Isidorio začal chápat, že tak moc jí asi neublížil.

„Bohužel s tebou nebudu moci zůstat příliš dlouho. Teď jsem tady, protože jsem průvodkyní tvé dcery. Ale později už možná nebudu v klášteře...“

„Nedokážu žít bez tvého nádherného těla! Miluji tě, Renko...“

„Občas bych tě možná mohla navštívit. Ovšem ne jako jeptiška.“

„A co bys chtěla dělat?“

„Třeba zpívat. Co říkáš?“

„Tedy... zpíváš krásně, ale... čím se chceš živit?“

„No, právě zpíváním.“

Nějakou dobu o tom diskutovali. Popíjeli přitom z láhve vynikajícího červeného vína. Samozřejmě z vlastních vinic. A Renka už neměla krajkovou košilku. Neměla na sobě nic.

Opět na ni dostal chuť. Líbal a olizoval každý detail jejího nádherného těla. Nějakou chvíli si to nechala líbit, pak se do něj dala sama. Trvalo to dlouho a skončil maximálně vyčerpaný.

„Vážně se na mě nezlobíš za to, co jsem ti udělal?“ šeptal jí.

„Vůbec ne. Mám tě ráda, miláčku...“ odpověděla.

Uklidnil se. Pořád se cítil trochu provinile.

„Ačkoliv...“ řekla zadumaně, „Měla jsem určité plány.“

„Zůstat navždycky v klášteře?“

„To ani ne. Chtěla jsem být čarodějkou.“

„A to už teď nejde?“

„Dost těžko. Jaksi tomu brání určité... porušení těla.“

Zabořil do toho místa tvář a dlouho je laskal.

„Ach Bože, odpusť mi!“ prosil, „Co ti můžu dát, abych tě odprosil?“

„Nevím. Vlastně nic nepotřebuju.“

„Miláčku! Jsi jako ten ptáček zpěváček! Potřebuješ pouze větvičku, na niž by ses posadila a naplnila svým zpěvem celý svět...“

„To je tak hezké!“ objala ho, „Větvičku... Jenže, víš...“

Konečně dostal perfektní nápad. Na chvilku si ji představil na pódiu nějakého baru, barevná světla na stropě, bodové reflektory, mikrofon, kapela za zády... a dav lidí pod pódiem, nadšeně jásající.

„Co kdybych ti koupil hezký malý bar?“

„To by bylo skutečně krásné! Mohla bych tam zpívat...“

„Byl by celý tvůj, jenom tvůj! Hned zítra se pozeptám...“

„A co kdybych si vybrala já, co by se mi líbilo?“

„To je vynikající nápad!“

Byl to vynikající nápad. Akorát dlouho trvalo, než mu to došlo.

Jenže v Arminu nemůže vlastnit bar domorodá dívka. Zákony říkají... ne, zákony neříkají nic. Pouze zvyklosti. Když někdo přijede z ciziny s řádnými dokumenty, je to nepochybně slušný člověk. Podivná domorodá holka, tu by bylo nutno pořádně prověřit a kdoví...

Takže asi týden na to přiletěla do Kingtownu holka v džínách a baseballové čepici, na zádech batoh a v ruce pouzdro s kytarou. Policistům předložila pas na jméno Renée Castinová a zeptala se, jestli je tady vždycky takové horko. Zasmáli se, protože žádné zvláštní horko nebylo. Ježto byla hezká, projevili ochotu udělat pro ni, co si vzpomene.

Později při kontrole vznikly pochybnosti, jakým letadlem vlastně přiletěla, neboť nebyla na žádném seznamu cestujících. Jenže cestovní kanceláře ty dokumenty vyplňují s trapnou lhostejností; není to první případ, co někdo přiletěl a neví se odkud. Běžný nepořádek v papírech, to víte!

Slečna Castinová se nechala taxíkem odvézt do města, do hotelu. Ubytovala se v jednom lepším v centru, ale když zjistila, kolik nocleh stojí, ani si nevybalila a zase vypadla. Kam? Doporučili jí ubytovnu.

V každém případě bloumala po městě s kytarou přes rameno a očumovala. Až konečně došla na Nábřežní třídu; tam ji zaujala muzika, kterou provozovala pětice mladíků. Kytara, bubny, saxofon, basovka a banjo; to poslední mimochodem mizerně. Zpívala jim k tomu přeskakujícím hláskem černá holčička, která měla být radši ve škole, a mezi tím obcházela s talířem.

Renka chvíli naslouchala. Potom ostýchavě přistoupila blíž.

„Mohla bych si zahrát s váma?“ otázala se.

Prohlédli si ji i její kytaru. „No, horší už to být nemůže.“ prohlásil po úvaze kytarista, „Ale dělit se s tebou nebudem, s tím nepočítej!“

Vybalila kytaru a nacpala se mezi něho a toho s basovkou.

„Co tam dáme?“

„Jde o to, co umíš.“

„Třeba... svatí pochodujou?“

„No, proč ne? Tak jedem!“

„Oh, When the Saints Go Marching In...“

První sloku zpívala tiše a ostýchavě. Potom přidala; její hlas prořízl ospalou odpolední náladu a zaujal několik chodců. Zastavili se.

Při třetí sloce začala s kytarou tančit. Černá dívka se přidala; křepčily spolu po chodníku a Renka občas zaječela, až se polekali ptáci v korunách stromů a vzlétli. Když skončili, diváci jim zatleskali a holka poprvé přinesla v talíři víc drobných.

„Seš dobrá,“ konstatoval kytarista, „Co ještě umíš?“

„To je fuk. Začni něco hrát, já se přizpůsobím...“

„Nějaký spirituál? Třeba Boží mlýny?“

„Já slyším Boží mlýny, jak se otáčí...“

Během té písně převzala vedení, kytarista se bez odporu podřídil. Černý bubeník, bráška té holčičky, vzápětí po něm. Potom saxofonista; nosil tmavé brýle, ale vůbec nebyl slepý, pouze neměl rád prudké sluneční světlo.

Po páté písničce si diváci začali poroučet, co chtějí zahrát.

Po desáté písničce jim řecký prodavač gýrosu opodál na rohu přinesl svačinu a z vlastní láhve nalil uzo.

Po další čtvrthodině je přišel požádat majitel pouliční kavárny, zda by nechtěli raději hrát přímo u něho. Řada lidí se u něj usadila.

Po půlhodině poprosil mírně podnapilý ruský emigrant Renku, jestli by mu nezazpívala tklivý song Volga Volga, mať rodnaja. Zazpívala. Celou dobu jí plakal na rameni a potom hodil do talíře hrst bankovek. Přidala Oči čornyje a on jí začal vyprávět o rodné matičce, která zůstala kdesi v děrevně poblíž Moskvy. Pro jistotu zatajil, když odtamtud prchal, že po něm stříleli.

Kytarista se jmenoval Julio a byl nejspíš Španěl. Aspoň tak vypadal.

„Seš mimořádně dobrá zpěvačka,“ řekl, když si dávali kávu a koláče přímo v té kavárně, „Na kolik vlastně umíš nástrojů?“

„No... na všecky, co mají struny. Nejlíp na elektrickou kytaru.“

„To bohužel nemáme.“

„Taky na elektrický varhany. Já vím, nemáme. Já taky ne. Neumím na nic dechovýho, leda snad zobcovou flétnu...“

„To je dost, že taky něco neumíš!“ smál se saxofonista Michell.

„A kolik umíš jazyků? Mluvila jsi řecky, rusky, španělsky...“

„No... vlastně neumím pořádně žádnou řeč. Od všeho trochu.“

„A okamžitě si vzpomeneš na jakýkoliv text, o který tě kdo požádá.“

„To taky není tak docela pravda...“

„Slyšel jsem o holkách, který to umějí. Ale dělají to tak, že si přečtou ten text přímo v hlavě toho, kdo je požádá.“

„To není možný! To by muselo být kouzlo!“

„No, právě. Ty neumíš žádný kouzla?“

„Ujišťuju tě, že ne!“

„A nemáš náhodou někde na stehnech nebo v klíně nějaký tetování?“

Renka docela věrohodně zrudla nad tou urážkou.

„Jak si o mně můžeš něco takovýho myslet?“

„Vůbec žádný tetování?“

„Ne! A říkám rovnou, ukazovat se ti nebudu!“

„Ani nemusíš.“

Renka se napila kávy a sáhla po dalším koláči.

„Já vlastně nejsem vůbec zajímavá,“ vysvětlila, „Co ty?“

Vzdychl. „Můj život je sbírka ztracených šancí. Občas ho vykládám holkám, co mají ve zvyku rozmazlovat zatoulaný psy. Všecko jsem pokazil.“

„Ale hezky hraješ na kytaru.“

„Mám dokonce část vysoké školy. Ekonomická fakulta. Z té mě vyhodili, že jsem místo učení moc hrál na kytaru. A pak to šlo: nadšené začátky, smutné konce. Až jsem skončil jako noční... vlastně všeobecný hlídač.“

„Kde?“

„Vidíš támhle ten rohovej barák? Jsem placenej za to, že mám dole místo vrátnice byt. Gauč se dvěma dekama, skříň s pár hadrama, psací stůl, kterej zbyl po vrátným. Telefon, kdyby přišli zloději, abych zavolal policii.“

„Co je tam tak cennýho?“

„Nic. Nějaký bedny s věcma, který zbyly po zkrachovanejch podnikatelích. Převážně hadry. Ta část, jak je vyražená výloha, býval butik. Hodně obchodů s různým zbožím. Všichni zkrachovali.“

„Pozoruhodná smůla...“

Černá holčička se vlísala na klín. „Žádná smůla! Prokletí!“ zašeptala.

„Fakt? To mi povídej!“

„V tom domě bydlela čarodějnice. Když ji zabili, zjevila se a pohrozila, že ta kletba stihne každýho, kdo tam bude podnikat!“

„Nevymejšlej si, Annie!“ řekl brácha bubeník, „Žádný čarodějnice nejsou!“

„A je to pravda a je a je! Občas tam straší!“

Bubeník se jmenoval Joaquín, ale říkal si Bubu. K černochovi se to hodí.

„Neber ji vážně, nemá ještě rozum!“ pokusil se vysvětlit.

„Z kterýho byla rodu?“ zeptala se Renka.

„Nemám tušení,“ řekl Julio a zatvářil se nejistě, „Já tam jenom bydlím!“

„Se psem v jedný místnosti!“ upřesnil Alex, co hrál na banjo.

„Do jistý míry se dá považovat za hlídacího psa!“

„Tu tvoji čubu by mohli ukrást i s boudou!“ smál se Bubu.

„Nemá žádnou boudu!“

„Spává s tebou v posteli!“

„Teď ne. Má tři štěňata, tak jsem jim udělal pelíšek.“

„Jú! Můžu se na ně přijít podívat?“ žadonila Annie.

„Nechoď k nim, kousne tě!“

„Co já vím, ještě nikoho nekousla...“

Renka poslouchala jejich špičkování, upíjela kávu a usmívala se.

„Komu ten barák patří?“

„Nikomu. Realitce; její šéf mi platí za to hlídání. Jistý zaměstnání, už nikdy to nikdo nekoupí. Zkrachovalo jich tam už moc.“

„Co když jo?“

„Jestli mě vyhodí, tak ať chcípne, parchant!“

„Co když to koupí a nevyhodí tě? Co když bude potřebovat kytaristu?“

„Ty o něčem víš?“

„Chtěla bych to místo vidět.“

„Teď ještě musíme chvilku hrát. Slíbili jsme to.“

„To já ráda. Ale až skončíme...“

Když skončili, přešli na konec ulice a šli se podívat do toho domu. Velká černobílá fena zvedla hlavu, zavětřila a krátce štěkla, ale nevzrušila se. Annie se hned vrhla ke štěňatům, které kojila.

„Jú, ty jsou maličký! A krásný!“

„Nech je bejt, nebo tě kousne!“

Fena ji nekousla, naopak jí olízla ruku. Annie se mazlila po řadě se všemi, fena kňučela a olizovala ji.

„Od teďka seš její čtvrtý štěně!“ smál se Alex.

Renka procházela jednotlivými místnostmi. Byly naplněné harampádím, jak odtud postupně utekli různí majitelé. Největší byl velký sál, do kterého se sestupovalo po několika schůdcích. „Co bylo tady?“

„Vypadá to na hospodu. Teď je tu skladiště hader...“

Ve skutečnosti to byly parádní obleky, přivezené z ciziny. Asi na dluh.

Renka zkusmo zabrnkala na kytaru. „Akustika slušná...“

„Myslíš jako hrát tady? Kdyby to bylo naše, proč ne?“

„Bude to naše. Mám bohatýho strýčka.“

„To bys potřebovala hezkejch pár peněz na rozjezd!“

„On to je vážně bohatej strýček. A je mi za něco zavázanej. Navštívím ho a popovídám si s ním. Věřte mi!“

Nevěřili. Pocházeli z prostředí, kde každý má nějaké plány a někdo mu do začátku slíbil peníze. Nikdy to nedopadne.

Ale měli s sebou jídlo a pár láhví, takže se najedli, poseděli a popili.

„Ať je to jak chce, někdy se přijď podívat,“ řekl Julio, „Hezky hraješ. A vydělali jsme s tebou víc než kdykoliv jindy.“

Don Isidorio na Renku překvapeně zíral. Přišla za ním do kanceláře a vypadala velice dobře. Vůbec nepřipomínala tu skromnou jeptišku.

„Našla jsem jedno hezké místo, kde bych mohla hrát. Ale něco to chce.“

„Schválně, co?“

„Peníze.“

Don Isidorio se rozesmál. Pak se pohodlněji opřel do křesla.

„Přemýšlel jsem o tobě. Trochu víc, než... odpovíš mi podle pravdy? Když jsi ke mně šla, věděla jsi, co se stane?“

„Ano.“

„Věděla jsi, že tě znásilním? Zprzním jeptišku? A budu se cítit tak...“

„Ano.“

„Tys dokonce věděla... Ne! Tys to udělala schválně!“

„Přesně tak. Kdybych to nechtěla, nedovolila bych...“

Don Isidorio se křivě usmál. „Připadám ti jako pitomec?“

„Připadáš mi jako muž, který se mi líbí. Mám ráda silné a bojovné muže.“

„Já zase... ještě nikdy jsem se nezamiloval tak rychle a tak bláznivě. Ty jsi se mnou něco udělala, viď? Nápoj lásky, nebo tak něco?“

„Ne. Stačilo povzbudit tvoji touhu. Trocha vůně, trocha zpěvu...“

„Hodně zpěvu. Krásného...“

„A hodně milování.“

„Byla jsi panna! Netušila jsi...“

„Taky dcera čarodějky. Znám mnoho příběhů... Dlouho jsem se těšila. Jenom jsem nechtěla, aby to byl někdo... kdo se bude chovat opatrně, jako kdybych byla nějaká malá holka. Tys nezklamal. Opravdu to bolelo.“

Začervenal se. Skutečně se styděl.

„Víš, já nejsem žádná velká bojovnice. Pořád mám tendenci dávat si pozor na prsty. Nervala bych se s tebou, ani kdybys chtěl. Jenže...“

Chápal ji. Nebýt bojovníkem ve světě bojovníků...?

Na druhé straně, šla po jeho penězích. To mu imponovalo; nepochybně už má plán, kterého by se měl zúčastnit. Když se ocital v oblasti peněz, byl na pevné půdě, to se mu líbilo. Pochyboval, že to bude výnosné, ale měl dost, aby mohl něco investovat. Nebo počestně vyprat.

„Bude to jeden dům. Na Nábřežní třídě. Teď je to skladiště. Ale bude to bar s tančírnou. Bar u Štěňat.“

„Proč takový název?“

„Jsou tam tři moc krásný štěňátka. Mám základ kapely, mám svý představy. Jsou tam skladiště, byty... jeden bys mohl mít pro sebe, když mě přijdeš občas navštívit!“

„Ty by ses vážně ještě chtěla se mnou setkat?“

„To ani ne. Chci se s tebou pomilovat. Nejradši hned.“

Vytřeštil na ni oči. Myslel zrovna na úplně jiné věci, ale...

„Ty bys mě dokázala i přinutit, viď?“

„Snadno. Už teď tě stimuluju. Za chvilku tě to přemůže!“

Podle toho, co cítil, se tomu dalo věřit. Začal se rozepínat.

„Ale zamkni. Pořádná čarodějka by na chvíli zatavila zámek. Aspoň vidíš, že nejsem nic moc...“

O dvě hodiny později už věděl, že toho umí hodně.

Pan Gianfranco Orlandi byl majitelem realitní kanceláře. A nebyl tak docela Ital, i když jeho předkové kdysi dávno ano. Přišel do Arminu, aby tady rychle zbohatl a pak rychle zmizel. To ovšem ještě netušil, že obchod s realitami je v této zemi trestný čin.

Oprava: trestné je obchodovat s realitami, které někomu patří a majitel s tím nesouhlasí. Pokud je majitel živ, dá se s ním dohodnout. Jenže spousta majitelů zesnula (padla, byla zavražděna, zmizela). Prodat něco takového se trestá podle zcela nevypočitatelných zákonů.

Zákony jsou dvojí: vlády a domorodců. Ty vládní prosazuje policie, soudy, v nejhorším armáda. Zákony domorodců prosazují teroristé, assassini. Když se ty dva systémy střetnou, teče krev a někdo přijde k úrazu. Nejhorší zločin je dát se na špatnou stranu; a těžko poznat, která je ta správná.

Problém: teroristé nejsou zločinci. Jsou to milí a přátelští lidé, mladí i staří, muži, ženy, dokonce i děti. V běžném životě mají poctivé povolání, spravují boty nebo pečou koláče se zeleninou a pořád se usmívají. Dokud jim nějakým způsobem nenarušíte teritorium. Nebo jejich dědečkovi. Tehdy vezmou zbraně a začnou proti vám válčit. A usmívají se ještě nadšeněji.

Další oprava: assassini nezabíjejí, jen v nezbytných případech. Říkají, že vás chtějí co nejdéle udržet při životě. Jejich hlavním zájmem je vás přemoci, podřídit, přinutit dělat, co oni chtějí. Pokud nechcete, zkusí vás přivést do blázince. Nebo donutit, abyste si sami prostřelili hlavu. Možností mají hodně, třeba vás soustavně trápit. Nebo na vás poslat svá divoká božstva.

Například existuje bohyně Norret, Utěšitelka Poutníků. Že jste o ní v životě neslyšeli? Máte štěstí. Milá dívenka, obvykle chodí v bílém a je něžná jako broskvoň obsypaná jarními květy. Ráda se zjevuje ve zvířecí podobě, jako bílá kočička či bílá fenka společenského plemene. Největší možná varianta: dalmatin. Přítulná, kouše jen jemně. Pokud je dívka, chová se přátelsky – no, jak ke komu. Miluje umělce, zvláště chudé a avantgardní. Chudým malířům je ochotná dělat modelku, vařit a zašívat ponožky; bohatým tropí skandály na vernisážích. Spravedlnost jí velí chudé obdarovávat, bohatým brát a škodit. Často se vtělí do manželky, dcery či milenky (sekretářky) nějakého mocného boháče a připraví ho o část či celý majetek, zejména svou neuvěřitelnou hloupostí. Člověk si říká, že ani modrooká blondýnka nemůže být tak pitomá, že to dělá schválně. Ale divte se, je. Taky miluje bulvární novináře, kterým prozrazuje největší tajemství v nejméně vhodných kombinacích. Střezte se jí ze všech stran.

Dobrá zpráva: není to příliš mocná bohyně. Spíš taková začínající. Pokud máte Ochránce někoho mocnějšího, jde vám radši z cesty.

Jenže když si nedáte pozor a narušíte její teritorium, běda vám. Doposud nevíte, čím jste se provinili, ale už vás stíhá prokletí. Vaše podnikání se začne hroutit, investice nevyjdou, banka vám odmítne úvěr, mocní přátelé se od vás odvrátí. Ve správní budově přestane fungovat cokoliv elektrického: výtahy, telefony, počítače. Důležité listiny se nevysvětlitelně ztrácejí, sekretářky je zařadí na nejméně pravděpodobná místa a zapomenou kam. Bohužel si vzpomenou ve chvíli, kdy přijde kontrola z berňáku, vytáhnou je a ještě vysvětlí kontrolorovi, co ta čísla znamenají. Manželka se nechá vyfotografovat v hodinovém hotelu s pochybným gigolem. Dcera otěhotní s černým šoférem. Konkurence o vás rozšíří ošklivé pomluvy, zvláště pokud jste politik a je před volbami. Ve vašem drahém bytě se zcela nečekaně objevují jedovatí hadi, odporní pavouci, létající hmyz se žihadly a součásti cizího dámského prádla, ačkoliv se tam nemají jak dostat. Speciální je podivný nevysvětlitelný zápach, těsně před návštěvou významného hosta. V noci se vám zdá přesně o takových příšerách, kterých se nejvíc bojíte.

Postupem času začnete uvažovat, zda je to soubor náhod, nebo to někdo dělá schválně. Samozřejmě: urazili jste Norret Utěšitelku. Nebo některou její kamarádku. Nebo někoho z tisíce jejich služebníků.

A tohle všechno trvá do chvíle, kdy se zeptáte někoho zkušeného a on vám vysvětlí, že je proti tomu obrana. Najmout domorodého šamana, který umí těm nepříjemným událostem předcházet. Například tím, že zjistí, kdo v kterém území má jaké zájmy, a zajistí jeho souhlas. Většinou to není velký problém, stačí obětovat nějaké peníze (na dobročinný účel!); mladý šaman provede patřičné uctívání, bohyně Norret se uklidní a vše je v pořádku.

Vy tomu nevěříte, že? No tak ještě jednou, po lopatě: jsou lidé, kteří dokážou zajistit klid a pořádek. Když se s nimi chcete dohodnout. Pokud ale nechcete, budou se vám stávat nevysvětlitelné náhody, dokud neskončíte v blázinci nebo s kulkou v hlavě. Promyslete si to.

Dosavadní majitelé toho domu byli tak hloupí nebo tak sebevědomí, že si to dost dobře nepromysleli. Proto teď visel panu Orlandimu na krku jako kámen a s ním všelijaké pohledávky vůči bankám, ze kterých si podnikatelé vzali půjčky a pak zmizeli, aniž je zaplatili. Jako záruka zbyly všelijaké bedny se zbožím, jenže to nikdo nechtěl. Pan Orlandi váhal, zda by neměl ten dům raději zapálit; jenže pojistka už taky dávno prošla.

Když jej navštívil don Isidorio di Santa Clara, zbystřil pozornost. Nejdřív ho mírně pohostil, pak vyslechl jeho záměry. A zeptal se.

„Jste si jist, drahý done Isidorio, že opravdu chcete ten dům?“

„Ano. Přesně ten.“

„A víte... abych tak řekl... o jistých okolnostech, které se ho týkají?“

„Vím to zcela přesně.“

„Pokud vskutku, budu vám vděčen, že se ho zbavím. Jen bych nerad, abyste mě později obvinil, že jsem vás podvedl.“

„Ani já vás nepodvedu. Chci ten dům se vším, co v něm je.“

Pan Orlandi vstal, přistoupil k domácímu oltáři na stěně a zapálil vonnou tyčinku. Potom se omluvně usmál: „Jeden chlapec mi poradil, abych tohle udělal před každým podpisem smlouvy. A věříte, že to docela funguje?“

„Nevylučuji to.“ řekl don Isidorio neutrálně.

„Možná bych vás ještě měl varovat; žádná banka vám už nedá úvěr. Několikrát to šlo systémem: půjčka – zahájení prodeje – zmizení majitele. Ať jsou jak chcete benevolentní, už se přece jen poučily.“

„Tentokrát se to nestane.“

„Leda byste měl někoho, kdo všechny zlé síly vyžene.“

„Ne. Ta, kterou myslím, jich nejspíš využívá.“

Pan Orlandi se zarazil a chvíli uvažoval. „To máte štěstí.“

Renka v té době vyjednávala s kardinálem. V jeho soukromé pracovně.

„Jaký máš z toho zatím pocit?“

„Velmi příjemný. Věci se vyvíjejí, jak chci.“

„Možná bych tě měl varovat. Nespěchej. Je pravda, že se lidé dostanou do extáze velmi rychle, ale pak o tom začnou přemýšlet a vychladnou. Musíš je nechat každý krok řádně procítit. Aby to byla jejich vůle...“

„Jo, taky už jsem na to přišla. Isidorio pochopil, jak jsem to udělala.“

„Zlobí se?“

„Rozhodně ne. Ale bojím se budoucnosti. Rychle se mě nabaží.“

„Budeš ho muset naučit něco, co mu můžeš dát jen ty. Být jeho jediná.“

„Nebo se postavit na vlastní nohy.“

„Finančně?“

„Doufám, že za nějaký čas vydělám tolik, abych nepotřebovala jeho dotace. A že nebude ostře proti.“

„Uvažuj i o tom, že potřebuje legální zdroj příjmů. Takový výnosný bar by se mu hodil. Můžeš být pro něj užitečná!“

„Chápu. Beru na vědomí.“

Kardinál ji chvíli soustředěně pozoroval. Nedokázala poznat, na co myslí.

„Na to, jakými nástroji tě vybavit. Vezmu tě do zbrojnice. Neboj se!“

Poslední slova ji upozornila, že s tím bude nějaká potíž. Připravila se.

Kardinál přistoupil k šatníku vestavěnému do zdi, otevřel, odhrnul svoje sutany a dotkl se zadní stěny. I ta se odsunula; prošli a Tomáš všechno zas zavřel. Nyní stáli v úzké vnitřní chodbě; Tomáš udělal několik kroků a vyslal impuls; pak ji za ruku protáhl do jiného prostoru.

„To byla Brána?“ Její hlas zněl překvapeně. A ve velké prázdné prostoře.

„Prošli jsme stínem. Bylo to nepříjemné?“

„Nevěděla jsem, že ještě existují Brány.“

„Pouze tahle.“

Sotva se pohnuli, rozsvítila se bledá, nazelenalá světla. Stáli v jakési oválné místnosti pod kupolí, na všechny strany se rozbíhaly chodby. Když se některou vydali, rozsvěcela se před nimi další světla a zase zhasínala.

Ve všech chodbách byly různé stojany, skříně a vitríny. Světlo ozařovalo nejrůznější zbraně, chladné, střelné i energetické. Některé byly sériové, další (hlavně v těch vitrínách) speciálně vytvořené.

„Tomuhle říkáš Zbrojnice?“

„Je to místo, kde jsou uloženy zasvěcené zbraně. Zbrojnice existuje mimo aktuální prostor a čas; dalo by se z ní vystoupit kamkoliv.“

„I do času před válkou? Vyzbrojit armádu a změnit historii?“

„Promýšleli jsme to s Valérií. Nakonec jsme se rozhodli to nedělat.“

„Proč?“

„Podle všeho by to bylo ještě horší.“

„Znamená to, že jednou vyhrajeme?“

„Dělám pro to všechno, co můžu. I ty. Nebude to hned, ale...“

„Pokud existuje možnost změny, znamená to, že to někdo řídí.“

„Tys o tom pochybovala?“

Kráčeli chodbou. Byla snad nekonečná.

„Kolik jich je?“

„Nevím. Jsou z různých časů a prostorů. Nám lidem jen propůjčené.“

„Jak to, že sem můžeš?“

„Bránu postavila Valérie. A naučila mne procházet.“

Zastavil se. Vztáhl ruku; když ji přiblížil ke stěně, zasvítily na ní nějaké značky. Renka je nepřečetla, Tomáš jakž takž.

„Tohle je výstup na Mars. Náš Mars, ale v jiném prostoru a čase. Říkají tomu Labyrint královny Magr.“

„To už jsem někde slyšela!“

„Psal o tom Tolstoj. Ten druhý, Alexej.“

„Jak poznáš, kde jsme?“

„Těžko. Sotva se tady orientuju.“

Pokračoval a na nejbližší křižovatce zahnul doleva. Došel k jednomu místu a přistoupil ke křišťálové vitríně. Rozzářila se. Přejel rukou po horním okraji a objevilo se zase jiné písmo.

„Elfí runy,“ usmál se, „Tohle budou tvoje zbraně.“

Byly to dva hudební nástroje: elektrická kytara a varhany. Když aktivoval vitrínu, otevřela se a Tomáš mohl na ty věci položit ruku.

„Komu to patřilo?“

„Zkus uhodnout. Podle stop aury!“

„Tvým dcerám. Ale cítím z nich celou Triádu!“

„Kytara patřila Maryšce, varhany Julii. Ale půjčovaly si je, samozřejmě. Vyrobili je elfové na přání May-Britt, jako dar sestrám.“

„Skuteční elfové?“

„May s jedním chodila. Dost nepříjemný chlapík, osobně. Ale ona ho měla asi ráda; a dokázala je přinutit k nějaké činnosti.“

Renka věděla, že je to malý zázrak. Elfové berou lidi vážně asi jako my králíky. Ne, to není dobrý příklad. Nepojídají nás. Doufejme.

Tomáš vyndal kytaru. Byla hodně zvláštní. Šňůra vybavená malým transformátorem, aby se dala zastrčit do zásuvky. Tělo z neurčité hmoty vínově rudé barvy, celé pokryté drobnými šupinkami, blyštícími se jako z kovu. Nahoře šest strun, pod nimi spousta ozvučných. Různé vibrační plochy...

„Jak na to dokázala hrát?“

„Chvilku trvalo, než to zvládla. Oni asi těma špičatýma ušima líp slyší. Maryška si nebyla jistá, jestli to je dar nebo pomsta.“

„Jak vypadá to piano?“

„Varhany, miláčku. Piano když přepneš tady ten spínač. Ještě to má nějaké další funkce, ale já nevím jaké. Ovšem Julka na to hrála.“

„Existuje nějaký návod?“

„To oni nikdy nedělají.“

Renka si prohlížela zbraň poněkud skepticky.

„Jaký byl ten třetí nástroj?“

„Myslíš?“

„Měly by být tři. Tři sestry, tři věci, na které se dá hrát. Kde je?“

„Nevím. May-Britt žila v Ősgardu. Středisko bylo zničeno, takže by měla být tady. Jo, abych nezapomněl: jsou to zasvěcené zbraně. Až zemřeš nebo tě nebudou cítit v dosahu, vrátí se sem. Stejně jako meče.“

„Meče, které patří bohům? Třeba jako Excalibur?“

„Nevím, možná tady někde je. Nebo ještě na světě, podle toho, jak je právě zapotřebí. Já mám právo přístupu jen k těm věcem, které patří mému rodu. Nebo... těch podmínek je víc. Chápeš?“

„Třeba že bych neměla dovolit, aby je dostal nepřítel?“

„Rozhodně. Některé ty věci koušou, mohly by jim ublížit. Tyhle jsou možná hodnější, ale ne bez nebezpečí.“

„A můžu je vůbec používat já?“

„Jak vidíš, nekously tě.“

„Protože jsi je nejdřív vzal do ruky ty. Až pak mi je podal.“

„Správně.“

„Kde jsou hranice tvé moci, dědečku?“

„V délce mého života, děvče. Můj čas se krátí.“

„Nerada bych, abys zemřel moc brzy!“

„Poděkuj Valérii. Drží mě při životě svou energií.“

„Ví to někdo? Myslím z lidí.“

„Neuvěří. Nezažili to.“

„Já jsem ještě taky nezažila žádný kontakt.“

Tomáš ji laskavě pohladil po krátkých vlasech.

„Pojďme. Nevím, nakolik je prospěšné zůstávat dlouho mimo čas a prostor.“

Každý nesl jeden nástroj. Renka varhany; byly dost těžké.

Tentokrát se pokusila vychutnat si přechod stínem. Nebylo to tak zlé; jen na chvilku přestala žít. Existovat; kdyby to trvalo déle než zlomek sekundy, možná by se už neprobrala.

„Kolik lidí to ještě umí?“ zeptala se, když se vzpamatovala.

„Před válkou jich mohlo být tak... dvacet. Většinu to naučil Denis; vlastně i mne. A Valérii. Vyhledávat, otvírat a... zjišťovat, co je na druhé straně. Někdy tam může být prázdný prostor. Nebo Peklo. Nebo... cokoliv.“

„Ty to předem nevíš?“

„Některé Brány jsou známé. Ví se, kdo je postavil a kdo o ně pečuje. Jiné zůstaly po někom, kdo už není, nebo je jinde. Velké množství faktorů. Dívky z Atanoru se tím zabývaly celá léta. Časoprostorové koordináty... ne, tím tě nebudu obtěžovat. Leda bys to chtěla studovat.“

Zaryla mu hlavu do hrudníku a šimrala vlasy.

„Chtěla bych studovat časoprostorové dilatace, aplikovanou psychologii, genetiku, xenobiologii a spoustu dalších oborů. Ovšem zasahovalo by mi to do hudby; možná někdy změním názor, smím pak přijít?“

Rozesmál se. „Byl jsem přesně jako ty. Chtěl jsem obsáhnout všechnu moudrost světa. To nebylo možné ani za časů Nicolase Flammella.“

„Prý to pár lidí zvládlo?“

„Prý jich taky pár skončilo ve vyčalouněném pokoji v sanatoriu.“

Smáli se teď oba; taky proto, že museli nástroje do něčeho zabalit, aby si je lidé zbytečně neprohlíželi.

„Padej, kotě! A nechoď otravovat každej druhej den. Leda můžeš někdy přijít na mši do kostela. Taky tam ještě občas chodím...“

Odvezl ji nějaký mladý mnich. Když se ohlédla, stál kardinál u okna a díval se za ní. Jako by si nebyl jist, kolikrát ji ještě uvidí.

Jednoznačně: šéfem kapely byl Julio. On taky dostal na starost veškeré potřebné úpravy: odnesení nepotřebných věcí do prázdných pokojů v poschodí, důkladné vyčištění celého areálu, získání stolů a židlí, opravu elektrické instalace... hodně toho bylo. Rovněž jednání s panem Orlandim, který si ho předvolal a sdělil mu, že podle přání nového majitele je správcem objektu a má za úkol jej ve všem zastupovat. Očekává se, že se nastěhuje do jednoho z bytů; bývalá vrátnice bude využita pro strážné.

„Jaký strážný?“ vyjevil se Julio.

„Nějaké snad najmete, ne? Máte známé v těchto kruzích?“

„Jako – vyhazovače? Dva metry, parádní uniforma, IQ tykve?“

„Myslím, že si to ten pán tak představuje. Co mne se týče, podepsali jsme smlouvu a já se těším na chvíli, kdy mne ten objekt přestane zajímat.“

„Chápu. Kdo je ten nový majitel?“

„Don Isidorio di Santa Clara.“

„Ten gangster?“

„Zdá se, že jste o něm slyšel. Rozhodně však nedoporučuji...“

„Rozhodně mu to neřeknu do očí. A děkuju...“

Doma našel Julio Renku; právě si přivezla nástroje. Trochu zvláštní.

„Ten tvůj bohatej strejda – je don Isidorio di Santa Clara?“

„Je můj všecko, co tě napadne.“

„Pozdrav tě... já to chápu. Ale nezabije nás, že ne?“

„Jako když budete hrát falešně?“

Julio uvažoval, kolik svých názorů smí říct nahlas.

„Neboj se,“ ujistila ho Renka, „Všechno s ním vyřídím já. Kdyby nastaly jakékoliv problémy, uklidním ho.“

„Schválně: poslouchá on tebe, nebo ty jeho? Ne, neříkej nic. Radši.“

Renka se zasmála; odnesla si nástroje do bytu, který si vybrala, sedla si s kytarou a učila se na ni hrát. Ničeho si nevšímala.

Julio vyrazil do města a začal vyjednávat s přáteli.

Pokud si někdo myslel, že Renka bude k jakémukoliv užitku, mýlil se. Zatímco ostatní smýčili a opravovali, ona trávila celé dny v pokoji a hrála. Hrála krásně, to je fakt; ovšem lidi to nutilo se zaposlouchat a přestat pracovat, což bylo činnosti poněkud na škodu. Juliovi napadlo vypolstrovat dveře, případně stěny, ale zatím to odložil.

Nenechala si přepychově vybavit svůj byt; nebo měla o přepychu vlastní představy. Lůžko, dvě skříně, sedací soupravu, stojan na nástroje, domácí oltář. Výzdoba převážně křesťanská, zbytek zbraně. Perský koberec. Kožešina z dlouhosrstého horského leoparda. A všude knihy, různé soukromě vypracované publikace a nesmírné množství not. Ne všechno si přinesla hned, ale stále těch papírů přibývalo a vyznala se v nich pouze sama majitelka.

Stejně jednoduše se stravovala. Přestože nechala zařídit kuchyni a měla v plánu zajistit každému, na co má chuť, sama jedla výhradně vegetariánsky, pokud ji někdo nepozval na specialitu svého etnika. Jako křesťanka jídlo neobětovala žádnému Ochránci, ale modlila se nad ním. Co jedí ostatní, se obvykle nezajímala, leda když ji někdo vyzval. Jako v případě, že nastaly nějaké problémy s penězi.

Peníze investoval don Isidorio. Renka ovládala konto, z něhož platila účty; problém byl v případě, že bylo zapotřebí hotových peněz, třeba na nějaké úplatky atd. Tyto případy si nechala podrobně vysvětlit a...

„Poslyš, Julio, zamyslel ses někdy nad tím... systémem úplatků?“

„Nevím, jestli ti správně rozumím...?“

„Máš dost tmavou pleť, černé vlasy, hovoříš se španělským přízvukem. Je skutečně pokaždé třeba, abys někomu platil?“

„Jak bych potom dosáhl...“ zaváhal. Pokoušel se odhadnout...

„Začni vystupovat, jako by bylo jejich povinností ti vyhovět. Neponižuj se, nic nenabízej. Naopak naznač, že je v jejich vlastním zájmu... Ne! Dej jim na vědomí, že už dávno měli v té věci udělat pořádek a přijít prosit, abychom to laskavě přijali. Chápeš?“

„Tak se chovají... ti z některých firem. Okolo Aarona Cornieho.“

„Zkus, jak mluví takoví lidé!“

„No... především každému tykají. Vykání je znak nepřátelství. Nosí ozdoby naznačující jižanský původ. Dokonce krátké meče nebo dýky...“

Renka sáhla do stojanu a podala mu nádherně zdobený tesák. „Takovéhle?“

Julio tu zbraň vzal a dotkl se jí svého čela.

„Je tvoje. Ještě se trochu zamysli nad svým šatníkem; víc etnický. Svoji národnost nezastírej, ale zdůrazňuj. Jsi šlechtic!“

„To teda nejsem!“

„Nepodala jsem ti snad ruku?“

Julio vzdychl. Zrovna nazítří měl jít vyjednávat na úřad o posunutí zavírací doby na půlnoc; jinak zákon nařizoval zavírat o desáté. Poslal tam žádost, ale neočekával, že bude vyřízena rychle.

Takže si vzal krajkovou košili, u krku rozhalenou, ve výstřihu svítil zlatý medailonek s Pannou Marií. Černé kalhoty, za rudou šerpou zasunutý již zmíněný tesák. Vstoupil do čekárny, kde sedělo několik lidí, bez váhání otevřel dveře a oslovil sekretářku:

„Ahoj, krásko! Mohla bys mě ohlásit u šéfa?“

Dívka zvedla oči od práce a zamrkala očima za silnými brýlemi.

„Vy... vy jste... z jihu?“ zakoktala.

„Jak tě to mohlo napadnout? Jsem samozřejmě přistěhovalec, nevidíš?“

„Já... mohl bys... chvilku... šéf má právě jednání...“

„Postačí mu pět minut?“ Přešel k jejímu stolu a přistrčil si židli tak, aby si na ni mohl sednout. Pak si všiml jejích brýlí...

„Co máš s těma očima? Dovolíš....“ sundal jí brýle a prohlížel ji zblízka.

„Hodně jsem četla... a studovala!“ začervenala se. Tak slepá zas nebyla, aby si nevšimla, že je velmi hezký.

„Mám kamaráda, který se ti na to někdy podívá. Tak ohlásíš mě?“

Zrudla ještě víc a vklouzla k šéfovi. Vrátila se téměř vzápětí.

„Šéf tě prosí...“

Julio vešel a lehce se uklonil. „Požehnání všem tvým dobrým činům!“

Úředníkovi bylo kolem čtyřicítky, byl obrýlený a přitloustlý, v obleku se mírně potil. Pohlédl na hosta a zpotil se ještě víc.

„Kdo... s kým mám tu čest?“

„Julio Ramon de la Vega. Nejnepatrnější ze služebníků Božích.“

Úředník sklouzl pohledem na tesák za jeho šerpou. Pak mu pohlédl do očí; vypadaly ostřejší než jeho čepel.

„Jistě. Jsi vítán. Jaké je... přání?“

„Bar u Štěňat. Poslali jsme sem nějakou žádost...“

„Žádost... nemám tušení...“

„Leží tady už skoro týden? Chceš říct, že ses jí dosud nevěnoval?“

Úředník nechápal. Nevěděl ani, že nějaký takový bar existuje. Marně zkoušel hádat, co může chlap se sametově předoucím hlasem chtít.

„Můj pán nebude potěšen, když mu sdělím tu zprávu! Možná se i rozhněvá!“

„No ale, já...“

„Nerad bych riskoval hněv či nelibost svého pána! To raději způsobím nepříjemnosti lidem nižší kasty!“

„Okamžik! Prosím, okamžik!“ Úředník začal zběsile hledat ve svých papírech. Měl štěstí, našel ten správný dost rychle.

„Povolení k posunutí zavírací doby? Na Nábřeží? Ale to...“

Zvedl oči a střetl se s Juliovým širokým úsměvem.

„V tom místě byla řada potíží... se zloději, pouličními gangy...“

„I s námi?“ Julio se zlehka dotkl levičkou svého tesáku.

„To ne. Ovšem nebezpečnost středu města...“

„Naše existence k bezpečnosti toho místa výrazně přispěje.“

„Ano. Ovšem. Chápu... To je maličkost.“

Muž uchopil pero a podepsal se; pak přitiskl razítko.

„Ovšem... měl by tam být i souhlas mého šéfa!“

„Prosím!“ usmál se Julio.

Úředník nebyl pryč ani celou minutu. Podpis šéfa na žádosti byl.

„Děkuji. Jsem oprávněn vyslovit ti naši vděčnost. Kdybys kdykoliv cokoliv potřeboval, bude nám potěšením ti vyhovět!“

„Jistě... rád!“ úředník se pevně rozhodl s tímto mužem už nikdy nic nemít.

Julio s úklonou odešel. Sekretářka jej sledovala obdivným pohledem.

„Těším se na další setkání!“ blýskl na ni bílými zuby.

Čekárnou prošel s listinou v ruce a širokým úsměvem.

„Nechť Bůh splní všechna vaše dobrá přání!“ řekl a zmizel.

„Funguje to!“ řekl si, když opouštěl budovu.

(Vyřídil svoje záležitosti dřív, než čekal. Zastavil se v pouliční kavárničce a dal si kávu. Přinesl mu ji číšník v bílé kazajce.

„Tebe ještě neznám, viď?“

„Určitě ne. Jsem tady poprvé.“

„Který klan?“

„Žádný. Renka de Castignac z baru u Štěňat. Jsem její kytarista.“

„To místo na Nábřeží? Slyšel jsem nějaké řeči. Jak zpívá?“

„Nádherně. Líp, než bys čekal.“

„Přijdu se někdy podívat. A ty se stav, když budeš mít na něco chuť.“

„Určitě...“

Vlastně byli oba docela příjemní mladí muži.)

Alex hrál sice mizerně na bendžo, ale byl vyučený elektrikář. Dal rychle do pořádku instalaci, sehnal barevné reflektory, třpytky na strop a kamaráda, který upravoval mixážní pulty. O to všechno se měl starat.

„Hlavní atrakce bude stejně Renka!“

Hlavní atrakce zatím vyjednávala s mladou ženou, která vlastnila butik.

„Ani náhodou! Mám krám plný šatů, a tyhle jsou už poněkud z módy! Všechny ty značky na nich jsou falešné; to ti nekoupí nikdo, kdo má rozum!“

„A nějakou radu?“

„Jakou máš postavu? Docela ujde. Zkus při představení předvádět striptýz a ty hadříky rozhazuj mezi diváky!“

„Jak taková věc vypadá?“

„Když se jdeš koupat, svlíkáš se jak? Rychle! Vyjedeš ze všeho jako had. Tak při striptýzu přesně opačně; s každým kouskem dělej okolky, všelijak se svíjej, a když něco intimního svlíkneš, otři si to o klín, přičichni k tomu a teprve potom to hoď mezi chlapy. Budou šílet.“

„A vychcat na hlavu se jim nemám?“

„Jedna kámoška to udělala v baru v Marseille. Chlapi ji házeli na pódium tisícifrankový bankovky.“

„Skvělý!“

„Ani ne. Sebrala ji policie pro obscénnost. Jeden z hostů byl jejich šéf.“

„Koukám, dost riskantní. No, poradím si. Nahá chodím ráda.“

„Ne, ani náhodou! Stydíš se a nesvlíkáš se ráda, ale necháváš se ukecat. Nejlíp finančními dary. A jsi okouzlena zájmem těch chlapů...“

„Když je holka striptérka, tak snad...“

„Je to domluvená hra. Nikdo se nechová tak, jak je rozumné. Podstata každé prostituce. Chlap zaplatí za to, co by doma měl zadarmo, a ještě mu hrozí spousta malérů. Taky se divím, proč to dělají.“

„Dík za dobré rady.“

„Rádo se stalo. A až to rozerveš všecko, přijď si, dám ti další!“

Černoch Bubu povzdychl a napil se piva.

„S tou ochrankou budou potíže. Chlapi to nechtěj dělat. Zdráhají se.“

„Aha. Mají důvod?“

„Dost velkej. Pouliční gangy. Noc je jejich, všude tady kolem.“

Renka přivřela oči a nějaký čas přemýšlela.

„Který je nejhorší?“

„Samozřejmě Ďáblové. Velmi nebezpeční...“

„Kde se dají najít?“

„Ve dne bývají zalezlí. V noci chodí po ulicích, přepadají lidi, okrádají je, šmelí s drogami... všechno možné.“

„Zalezlí – kde?“

„V nějakém sklepě... myslím dole u Červeného domu. Nevím. Rozumnější lidé se radši nestarají...“

„Do zítřka mi to zjistíš přesně. Půjdu si s nimi pohovořit.“

„To bych neradil. Zabijou tě!“

„Neboj. Vezmu s sebou zbraň.“

Červený dům byl (jako všechno) stavba z císařských časů. Nikdy ho nedostavěli, rezavě rudá omítka byla oprýskaná. Přežívala v něm nejhorší verbež. Renka vešla do dvora a oslovila tlupu výrostků, kteří tam pokuřovali nějaké svinstvo a líně žvanili.

„Chci mluvit s gangem Ďáblů.“

Kluci si vyměnili pohledy. Někteří se pokusili taktně zmizet. Nakonec se rozhodl promluvit ten nejodvážnější: „Nevím, o čem mluvíte, milostpaní!“

„Víckrát to nebudu opakovat. Chci mluvit s Ďábly!“

„V tom případě musíte do Pekla, dámo!“

„A tohle tady je co?“

Koutkem oka postřehla, že jeden se pokouší dostat za její záda. V kapse měl kudlu, teď pro ni sáhl...

Renka zadrnkala prstem o jednu strunu na kytaře, kterou měla přes rameno.

Všichni kluci v dosahu zařvali bolestí. Otočila se, namířila na něj krk. Zavibrovala o strunu; zařval ještě víc a tiskl si ruce k uším.

„Ještě mám něco opakovat?“

Všichni zmizeli, jako by je sfoukl. Zůstal jen ten, který s ní mluvil. Očividně se třásl děsem.

„Zavedeš mě tam.“

„Madame... zabijou vás!“

Velitelsky mu pokynula. Vydal se před ní po schodech do sklepa.

„Nevíš, jak se ke mně máš chovat?“ otázala se vlídně.

„Vím... Svatosti. Omlouvám se.“

Ukázal na jedny dveře. Stál mezi ní a těmi dveřmi a třásl se.

„Otevři. Potom zmiz. Jak nejrychleji můžeš.“

„Nemůžu! Mají tam zámky... několik! Nikdo se nedostane...“

„Aha. Tak ustup za moje záda.“

Zůstala stát asi deset kroků od dveří. Na krku kytary měla víc kolíčků, než je obvyklé; některými zakroutila. Potom začala přejíždět po strunách; ocelové dveře chvíli odolávaly, pak se rozvibrovaly, ze stěny okolo se sypala omítka. Nakonec se skácely dovnitř.

Už chvíli se odtamtud ozývalo čím dál bolestivější kvílení. Když Renka vstoupila, většina přítomných byla v bezvědomí nebo se svíjela bolestí. Několika tekla z nosu, úst a uší krev.

„Kdo je tady šéfem?“ otázala se.

Pár lidí k ní dokázalo zvednout oči. Jinak nedokázali nic.

Renka zabrnkala o jednu strunu.

„Ne!“ řekl jeden a zvedl se na kolena, „Proboha, už ne!“

„Ty voláš na pomoc Boha? Já myslela, že jsi ďábel!“

Zvedl se. Byl to velký, silný mladý muž; byl oblečen v lesklé černé kůži s velkými cvočky, na opasku úctyhodnou sbírku boxerů, řetězů, nožů, dokonce i policejní revolver. Neodvážil se po něm sáhnout.

„Tvoje jméno?“

„Říkají mi... Diavolo. Ale jinak jsem... Manuel.“

„Diavolo se mi líbí víc. Jsi vůdce gangu?“

Mlčel. Rozhlédl se kolem, ale nikdo jiný se neodvažoval ozvat.

„Znáš historii Lucifera Světlonoše, ochránce trůnu Božího? To je ten, co nepořádně plnil své povinnosti. Za to byl sražen jako ohnivá hvězda. Chceš dopadnout také tak?“

„Proč... mi říkáš takový pitomosti?“

Brnkla lehce o strunu. Zašklebil se, ale zůstal stát na nohou.

„Máš dvě možnosti. Buď se staneš šéfem mojí ochranky, nebo tě zabiju.“

„Šéfem čeho?“

Drnk! Tentokrát se neudržel, klesl na kolena.

„Ano, paní!“ vykřikl rychle.

„Tak. Vracíš se do služby, Satane Ďáble. Budeš střežit klid a pořádek na Nábřeží a v jeho okolí. Dopustí-li se v mém teritoriu někdo zločinu, vyrveš mu střeva a donutíš ho, aby je sežral.“

„Jinak co?“ řekl kdosi.

Renka vztáhla ruku ke kytaře.

„Ne!“ zařval ten nešťastník a zakryl si uši.

„Mohla bych vás zabít rovnou, nemáte cenu ani prachu, po kterém šlapu. Ale nepřišla jsem zabíjet, nýbrž vás napravit. Očistíte se věrnou službou Bohu, kterému sloužím já.“

„Co to máš za kytaru, čarodějko?“ zeptal se někdo další.

Renka se usmála. „To je jen zesilovač. Dokážu to i bez ní.“

Vztáhla k němu ruku. Tentokrát se nechytil za hlavu, ale za břicho; jeho svěrače povolily, rázem se pomočil a pokálel.

Renka mávla rukou. „Nemám čas se s vámi babrat. Od této chvíle každého z vás každou hodinu chytnou žaludeční křeče. Budete si srát a chcát do kalhot tak dlouho, dokud mě nepřijdete poprosit o službu.“

Pak se otočila a odcházela. Za jejími zády se ozývalo úpění.

Ten kluk se ukrýval za rohem. Byl přece jen příliš zvědavý.

„Poslouchal jsi? Tak se to týká i tebe a tvýho gangu.“

„Proč? Co jsme ti udělali?“

„Jsi mladý, tak ti to řeknu. Přišli jste do naší země. V této chvíli máte tři možnosti: vypadnout, zemřít nebo mi sloužit. Nepřihlásíte-li se včas, budete mít pouze dvě: vypadnout nebo zemřít.“

„Ale... to je podle tebe spravedlivé?“

„Kdo ti řekl, že jsem spravedlivá?“

Potom odešla.

Dvě hodiny na to se Manuel El Diavolo připlazil do Baru u Štěňat. Fena na něho začala vrčet, ale Renka ho čekala.

„Dobře. Ruším kletbu. Mluv!“

„Přišel jsem tě požádat... poprosit o rozkazy.“

„Řekla jsem to dost jasně. Jsi velitelem mé ochranky. Zajistíš klid a pořádek jak tady, tak po celém okolí. Za každý zločin tě potrestám.“

„Proč mě?“

„Protože nemám chuť zjišťovat, co kdo provedl. Tvoje práce.“

„Ale... Ďáblové nejsou jediní, kdo tady je!“

„Vidíš. První práce: vypráskáš odtud všechny ostatní gangy.“

„To nemyslíš vážně!“

„Myslím.“

„To by znamenalo válku! Dlouhou a obtížnou! Bojujeme už dlouho a...“

„Aha. Tak zmiz. V míru! Kdo je druhý v pořadí a kde sídlí?“

„Počkej... jak to myslíš?“

„Svěřím tu práci jim, samozřejmě. První úkol: vyhnat vás.“

„Počkej! To snad nemůžeš...“

„Tak dost! Pořád ještě ti to nedošlo. Vypadněte odtud!“

„Nemůžeme odejít z Nábřeží...“

„Ne! Vypadněte z Arminu. Do čtyřiadvaceti hodin.“

„Proč?“

„Už dlouho mě serete.“

Manuel na ni zíral a v očích měl hrůzu. Konečně řekl: „Já to beru!“

Renka se poprvé za celou dobu usmála. „Dobře, Satane Ďáble. Dá se říct, že jsi vyhrál život. Jdi a služ líp než posledně. Rozkazy jsi dostal.“

V Kingtownu se rozpoutala válka gangů. Během tří dnů došlo k několika tak tvrdým střetnutím, jaké policie nepamatovala; Ďáblové čistili střed města, ale řada jich při tom zahynula. Některé menší gangy uznaly svou chybu; bez váhání opustily jejich území. Jiné dosud váhaly.

Manuel El Diavolo přišel za šéfkou pro rozkazy. Vypadal o něco líp než posledně. Renka právě jedla; hůlkami, zeleninové sabdží. Chlebovou placku držela v levé ruce. Manuel opatrně zašilhal kolem.

„Hledáš moji kytaru? Mám ji nahoře. Jsem docela bezbranná; zkus to!“

„Co bys udělala?“

„Vrazila bych ti ty hůlky do očí.“

Zaváhal a ona se rozesmála. „Neboj, neudělám to. Bylo by jich škoda. Těch hůlek.“

Vyčkal, až mu dovolila se posadit.

„Za poslední dny padla polovina mých lidí.“ řekl.

„Dobře jim tak. Nestáli za nic.“

„Byli to moji nejlepší!“

„I tak nestáli za nic. Kdyby byli dobří, přežili by.“

„Čarodějko, slituj se nad námi!“

„Dobře. Propouštím tě. Jdi si, kam chceš. Jenom už nikdy nesmíš vstoupit na... Ne! Už nikdy tě neuvidím, nikdy o tobě neuslyším. Zapamatovala jsem si tvoji auru. Zabiju tě i na dálku.“

Nebyl zvědavý, zda to skutečně dokáže. Už toho o ní věděl dost.

„Proč jsi začala se mnou?“

„Teprve začínám. Časem vyženu všechny.“

„Taky Isidoria di Santa Claru?“

„Ne, toho mám ráda.“

„Takže patříš k jeho gangu?“

„Nebo on mému. Jak to chceš brát.“

„Takže nejsi tak čistá, jak se děláš!“

„Vidíš někde andělský křídla? Byla jsem jeptiška. Teď jsem poklesla do kasty bojovníků. Pak budu možná podnikatel. Za pár desítek životů poklesnu na tvoji úroveň. A co?“

„Zlikviduješ taky policajty? A vládu?“

„Možná, když mi přeběhnou přes cestu.“

„Policajti berou od gangů prachy za to, že si jich nevšímají. Od mýho ne, nás by zlikvidovali. Ale od spousty jiných...“

„Aha. Víš, který to jsou? Tak je zlikviduj!“

„Zlikvidovat policajty? Ty ses zbláznila!“

„Nacpi jim ty špinavý peníze do chřtánu.“

„Proboha, ne! Už mi vážně dej pokoj!“

„Propustila jsem tě. Nosíš zbraň, tak si prostřel palici.“

„Co jsem ti udělal, že mě tak nenávidíš?“

„Vlezl jsi na moje území. Tak chcípni!“

„Kde jsi byla doteďka?“

Mávla rukou. „Dřív tady byla Diana, Julie, Maryška, Valérie. Opovážil by ses předstoupit jim před oči? Tak vidíš. Jsem slabší než ony?“

„Čarodějky jsou mrtvé!“

„Ne všechny. A chystám se vychovat další.“

„Jak máme v takovém světě žít my?“

„Vy nemáte žít. Máte chcípnout. Nebo sloužit Bohu.“

Manuel se zachvěl. „Na boha jsem nikdy nevěřil.“ Zaváhal, koukl se po ní, ale ona neměla v úmyslu nic říct. „I když teď...“

„No?“

„Takové sny... když zavřu oči, vidím... všelijaké věci!“

„To proto, že už nebereš drogy. A bude to horší.“

„Jak víš, že...?“

„Byl jsi na heráku. Povídali jsme si dost dlouho, ne? Trochu jsem si tě upravila. Zkus si něco vzít, pak o tom můžeme pokecat.“

„Já... jsem to zkusil. Bylo mi hrozně!“

„Posthypnotický příkaz. Stejný jako ty žaludeční křeče.“

„Ty dokážeš člověka vyléčit z drog?“

„Je to jedna z prvních věcí, co nás v klášteře učili. Pro zajímavost: mám v úmyslu vyléčit všecky feťáky, co sem zajdou. Vyhraju si s nima.“

„Vyléčit? To znamená, že... přestanou mít chuť?“

„To znamená konec poptávky. No, radikální úbytek. Můžete si svoje drogy nacpat do prdele. Omyl; ty je tam dealerům nacpeš.“

„Proč to děláš? Proč jsi to neudělala už dřív?“

„Mimořádně chytrá otázka. Dosud nebyla vhodná situace.“

„Co se změnilo, že teď je?“

„Bůh se nad námi slitoval. Dovolil nám vyčistit tento svět.“

Manuel se rozplakal.

A Renka dodala: „Vyřiď jim to, Satane Ďáble. Ať si najdou jiný svět!“

„Co jsi to řekl?“ zeptal se Monty Draggon.

„To, co jsem řekl. V Kingtownu se objevila čarodějka.“ řekl Abner Léger.

„Kdo?“

„Nějaká pouliční zpěvačka. Zrovna se chystá zahájit provoz v jednom baru na Nábřeží. U Štěňat tomu říkají.“

„Takže čarodějka... co umí?“

„Používá nějakou zvukovou zbraň. Přivede lidi bolestí k šílenství.“

„Aha. Zatknout, vyslechnout, zavřít. Případně popravit.“

„To bude problém. Ona to není domorodá žena. Přišla z ciziny!“

„Falešné papíry?“

„Ověřili jsme si to. Skutečně se narodila ve Francii. A žila tam doposud; byl by z toho nepříjemný incident.“

„Když je čarodějka?“

„Totiž... doposud o tom nejsou žádné důkazy. Jenom se to povídá.“

„Komu ublížila tou svou zbraní?“

„Podle řečí nějakým banditům. Pouliční gangy...“

„Aha. Takže věrohodní svědci žádní. Když ji obviníme, přijdou advokáti a budou požadovat důkazy. Máme je?“

„Víš, jak je to s čarodějkami. Nezanechávají stopy.“

„Aha. Tak ruším příkaz. Sledovat čtyřiadvacet hodin denně. Nasadit agenty do toho baru. A všude kolem.“

„To už vypadá líp. A až ty důkazy budeme mít?“

„Spadne klec, samozřejmě.“

Je na čase poznat dívky Barbaru a Alici, studentky Universitního gymnázia; nejsou ničím významné, ale jsou vzorek. Momentálně bloumaly po ulici, lízaly zmrzlinu a líně žvanily.

Barbara byla dcera významného úředníka nějaké vládní instituce. Ve škole, do patnácti let, byla hodná a poslušná holčička, nikdy neměla horší známku než dvojku. A nikdy ničím nevynikla. Poslali ji na UG, přípravnou školu pro Universitu. Měla dvě výhody: kdo na to měl, mohl studovat jakkoliv dlouho a zároveň se zúčastňovat přednášek na Universitě. Ale nemusel skládat žádné zkoušky jako řádní studenti. Zkušenější jedinci říkali, že ta škola existuje proto, aby holky nelítaly celý den bez dozoru po ulici.

Po příchodu na UG Barbara zjistila z nějakých náznaků, že je hezká. Do té doby se tím nezabývala. Teď postřehla, že je o ni zájem větší než malý; pro starší kluky byly prvňačky vhodnou lovnou zvěří. Vzhledem ke své naivitě se nechala jedním svést na třetí schůzce; nějakou dobu spolu chodili, pak se pohádali, ze vzteku začala chodit s dalším a... tak dál.

S Alicí se spřátelila, ani nevěděla jak. Zakrátko si začaly prozrazovat svá intimní tajemství; hlavně o klucích. Nic jiného je ani nezajímalo. Bylo příjemné objevovat se ve společnosti obdivovaných, hezkých, bohatých a zábavných starších spolužáků. Chodily tancovat, do kina, na všelijaké zábavy. Dá se říct, že byly docela šťastné.

Jenže existuje cena, kterou je nutno zaplatit. Když si jednou důvěrně povídaly, vyšlo najevo, že jejich zážitky nejsou jednoznačně příjemné. Jak už jsme řekli, klukům šlo o vlastní uspokojení, na pocity děvčat nebrali ohled; možná ani nevěděli, že nějaké city mají. Jejich zájmem bylo rychle se uspokojit, natáhnout kalhoty a mazat domů. Ti slušnější doprovodili svou dívku před dům a rychle se ztratili, než je někdo uvidí.

A odmítali používat kondom; vytahovali se, že to zvládnou. Prozatím ano; ale Barbara se obávala, že to jednou některý nestihne a bude malér. Taky by ráda prožila něco víc romantického; a vůbec...

Alice s ní souhlasila, prožívala totéž. Ale znala řešení:

„Povídala mi kámoška, že existuje jedna... domorodá ženská. Čarodějka. Dokáže tě zablokovat, aby ses nemusela bát.“

„Cože dokáže?“

„Něco ti tam udělá, abys nemohla otěhotnět.“

„Co, už nikdy? To bych nechtěla!“

„Ne, na čas. Až se budeš chtít vdát, tak ji navštívíš a ona to odstraní.“

Nějaký čas diskutovaly, zda je to možné. Pak se dohodly, že se za tou záhadnou ženskou vypraví. Bydlela na předměstí v malém domku.

Barbara byla nucena se poprvé v životě důkladněji zamyslet nad existencí domorodců. Doposud pro ni byli něco jako exotická zvířata; nacházeli se na dosah, ale nekomunikovali s ní. Nekomunikovali s nikým, jen mezi sebou. Na základní škole jich byla asi desetina, většina barevných; obvykle se učili dobře, ale dělali zásadně jen to, k čemu byli vyzváni. Nezúčastňovali se žádných školních zábav a nikoho nezvali ke svým hrám. Když byl některý napaden, srazili se do obranné pozice, kluci i holky; ruce sevřené do pěstí, oči jim planuly nenávistí. Nebylo radno si s nimi začínat.

Kromě toho, učitelé přísně trestali každé pokusy je napadat. Když se mezi sebou porvali přistěhovalečtí kluci, vyřešilo se to domluvou či pohlavkem. Když bílý napadl Armina, dostal poznámku, někdy dvojku z chování. Armini nikdy, za žádných okolností přistěhovalce nenapadali. Ani jim nenadávali; prostě se tvářili, jako že je nevidí.

I když se mluvilo o bojích mezi dětskými tlupami, občas velmi tvrdých. Povídalo se o výcviku, kterým domorodé děti procházejí, ač to zákon přísně zakazuje. Povídaly se různé věci.

Na UG samozřejmě nějací domorodci byli také. Obsazovali pravidelně zadní řady při přednáškách. A nezdržovali se; jejich zájmem bylo projít školou co nejrychleji, získat diplom a... zmizet? Nebyli přátelští, s nikým nemluvili a ze školních akcí se omlouvali. Chodili jednoduše oblečení a učesaní, dost dívek na ulici nosilo závoj přes tvář. Asi z náboženských důvodů. Ačkoliv to bylo zákonem zakázáno, policisté si jejich jašmaků nevšímali; nechtěli vyvolávat etnické spory.

Ale dvakrát či třikrát viděla v týdeníku či televizi, jak do Kingtownu přijeli k jednání zástupci jihu. Publicita byla záměrná, vláda chtěla předvést, jak je vstřícná. Vysocí, krásní lidé vznešených tváří, s dlouhými vlasy a starobyle vypadajícími obleky; dámy měly jašmaky vyšívané stříbrem či zlatem, šátek držela čelenka s diamanty. Zjevy z pohádek.

A Barbara pohádky milovala.

Na to všechno myslela, když se blížily (s ostychem) k domku té hrozné čarodějnice. Ještě zaváhaly, zda nemají utéci, ale pak zabouchaly.

Otevřela jim starší žena, poněkud obtloustlá, vypadala dobromyslně.

„Co byste rády, děvčátka?“

Pozvolna a opatrně jí vysvětlily, o co jim jde. Zarazila je a pozvala dál do domu; nevypadalo to tam vůbec hrůzostrašně, normální domácnost, poněkud méně vybavená věcmi. Ta žena nebyla bohatá, jen jakž takž přežívala.

„Jistě, to můžu udělat. Ale jste si jisté, že to chcete?“

„Bolí to?“

„Jistě, trochu. Já to myslela jinak; je to určitým způsobem zásah do vašeho těla. Nepoškodí vás to; ale dodá vám pocit sebedůvěry.“

„A to je vada?“

„Nevím. Teď jste vystrašené k smrti. Bojíte se všeho; těch kluků, jedna druhé a nejvíc mne. Do jisté míry vás to chrání. Až se přestanete bát, začnete mít odvahu pouštět se do nebezpečných her. Dávejte pozor.“

V té chvíli začala mít Barbara dojem, že je to skutečně čarodějka.

„Neublížím vám. Nikdo z nás nechce nikomu ublížit. Naopak, měla bych vás chránit, třeba proti vaší vůli. Správně bych vás měla poslat pryč a říct, ať přijdete za týden. Ale zkrátím to; udělám vám čaj, popovídám si s vámi a až ho vypijete, požádám vás o rozhodnutí.“

„Proč?“

„Jsem komerční čarodějka a potřebuju peníze. Moc toho neumím.“

Udělala jim čaj a nabídla nějaké koláče. Bylo to velmi chutné.

„Není v tom čaji nic...“ odvážila se zeptat Alice.

„Těší mě, že máš nějaké zkušenosti. Není. O nic jste nepožádaly.“

„Takže bys dokázala... nějaké změny?“

„Děvče, je mi líto. Dokážu přesně to, co komWZ. Drobné nepodstatné změny. Sem tam něco ošetřit, napravit, uklidnit. Nic velkého.“

Seděly a nezávazně si povídaly. Ta žena byla milá a přátelská; podstatně příjemnější než mnohé učitelky, vychovatelky a jiné ženy, které znaly. Nic na ní nepřipomínalo uzavřené domorodce.

Tak se jí Barbara nakonec zeptala.

„To máš těžký, děvče. Oni se vás bojí. Abys chápala: bojí se vám ublížit. Není dobré vám nějak kazit život; mohlo by se jim to podařit. Proto vás raději nechávají být. Já tyhle zábrany nemám. Nejsem dobrá vlastenka; když mi někdo zaplatí, udělám, co řekne.“

„Co je na tom tak zvláštního?“

„Pravý šlechtic by nepřiznal, že dělá něco kvůli penězům.“

Což Barbara nechápala; její rodiče a všichni ostatní dospělí dělali cokoliv kvůli penězům, a vůbec se za to nestyděli.

Tak se dali do toho, proč přišli. Barbara se rozhodla být ta odvážnější, lehla si na gauč a vyhrnula sukni. Čarodějka jí vsunula dva prsty do pochvy kam až to šlo; pak z nich vyslala impuls. Štíplo to, jako by ji popálil elektrický šok. Ale nebolelo to tolik, jak se obávala.

„To je všechno?“

„A cos myslela? Že tě budu za živa pitvat? Magie je jednoduchá.“

„A zpětná verze? Taky bude tak jednoduchá?“

„Jistě. Akorát... možná bys měla tak jednou za rok přijít na kontrolu. Za našich časů tohle uměla řada lidí, většinou dívku brzo odblokovali. Nebo se rozhodla zůstat Pannou a vůbec to nepodstoupila.“

Barbara řekla „Aha!“, ale moc nechápala. Počkala, až tím prošla taky Alice, zaplatily a odešly.

Pak se nějakou chvíli nedělo nic, jenom Barbara občas přemýšlela.

Jednou se rozhodla k nebezpečnému pokusu. Měla potíže v matematice, něco s integrálním počtem. Zeptala se učitele, kdo se v tom vyzná nejlíp. Řekl jí několik jmen a dodal: „A domorodci, samozřejmě.“

„Který z nich je nejlepší?“

„Oni to všichni ovládají na jedničku.“

A tak Barbara počkala na přestávku; vyčíhla si chvíli, kdy jedna dívka na chvíli odešla od ostatních, a zastoupila jí cestu:

„Smím s tebou promluvit?“

Dívka měla krásnou, ale nijak pěstěnou tvář. Žádné ozdoby.

„Je mi ctí. Co potřebuješ?“

„Mám problémy s matematikou. Ty se v tom prý vyznáš...“

„Proč zrovna já?“

„Tak mi někoho poraď!“

Ohlédla se, natáhla ruku a zatřepala prsty. Od skupiny se oddělil jeden její spolužák, přistoupil blíž a usmál se: „Potřebuješ něco?“

Vysvětlila mu to. Během okamžiku se přiblížili i ostatní a naslouchali.

„Zdrž se po vyučování. Pohovoříme.“

Alici to vykecala; byla silně zvědavá a požádala o obšírnou reportáž.

„Kdyby to šlo, zkus některýho kluka svést. Prý jsou fantastický v sexu!“

„To snad kecáš, ne?“

„Docela jiný než naši kluci! Říkala to Karen ze třeťáku!“

Tak tam šla. Ten chlapec a dívka na ni čekali.

„Sednem si někam?“

Na chvilku si pomyslela, že půjdou někam, kde to zná; samozřejmě ne. Vzali ji do nějaké krčmy pro domorodce; kromě ní tam byl pouze párek turistů, střežený průvodcem. Několik místních je pilně lakovalo a oni je hostili.

„Kavky!“ vysvětlila holka, „Kdyby něco, nic neříkej, jenom kejvej!“

Barbara neřekla nic a sedla si s nimi do nejvzdálenějšího kouta. Přinesli jí bylinkový čaj a nějaké jídlo ze zeleniny. Chutnalo fantasticky.

„Povídej, co potřebuješ!“ vyzval ji jeden kluk, co už do školy nechodil.

Rozpovídala se. Možná o trochu víc, než měla, ale bylo jí mezi nimi dobře.

„A chceš ty potíže vyřešit jednorázově, nebo jednou provždy?“

„To myslíš jak?“

„Existuje definitivní řešení. Mentální přenos. Bohužel vyhrazený jen pro nás. Tobě by to mohlo nenapravitelně ublížit.“

Barbara si všimla, že se při každé větě ujistí pohledem na toho staršího kluka. Larse. Pochopila a obracela se rovnou na něj.

„Jistě, šlo by to.“ řekl, „Jenže to smíme dělat jen přátelům.“

„To jako myslíš, že se s tebou musím vyspat?“

„To už taky víš?“ ušklíbla se jedna holka.

Barbara vzdychla. Další nepříjemný zážitek.

„No... ještě že jsem se nechala zablokovat.“

„Ty sis nechala udělat blokádu? Od koho?“

„Od jedné čarodějnice na předměstí. Jmenuje se Gonerill.“

Pohlédli na sebe. Někteří se smáli. Lars pokrčil rameny.

„Řeknu ti na rovinu, nedělám to rád. Budu se snažit tě moc nepoškodit. Nemám rád tebe ani celou tu vaši... Ale když to žádáš...“

„Neboj, je dobrej!“ smála se další holka, „Užila by sis!“

„Do kdy máš čas?“ zeptal se Lars.

„Do kdy chci. Naši mě nehlídají. Spíš na mě kašlou.“

„Pojď se mnou. A ty nám přichystej mimořádně dobrou večeři.“

Zavedl ji do pokoje vzadu. Vzdychla, svlékla se a uložila na postel. Pak čekala, až jí to udělá. Jako ostatní kluci...

Vůbec se na ni nevrhl jako zvíře. Naopak, začal ji velmi něžně hladit, líbat, všelijak dráždit. Zakrátko se uvolnila a začalo se jí to líbit. Uměl najít ta nejcitlivější místa a laskat je tak, že začala sténat rozkoší.

„Jestli chceš křičet, klidně můžeš! Dělej, co chceš!“

„Ty už dělej! Nemůžu se dočkat...“

Poprvé v životě se jí to líbilo. I podruhé a potřetí. Konečně uvěřila, že milování může být i příjemné. Dokonce tolik příjemné...!

„Už ses trochu uvolnila?“ zašeptal jí, „Můžeme začít pracovat?“

„Mně je to fuk! Tohle je tak krásný...“ vzdychala.

„Tak se ničemu nebraň. Trochu si s tebou pohraju...“

„Co, ještě víc?“

Vnořil jí prsty do vlasů. Měla je nakrátko, jako všichni. Přejížděl špičkami prstů po kůži, masíroval ji. Další příjemný zážitek...

A najednou jí v hlavě vybuchl oheň. Všechno dostalo fantastické barvy, z dálky zaslechla zpěv ptáků i hluk města, ucítila vůni jeho kůže... Svět se neuvěřitelně změnil. A náhle jako by byli spojeni víc než tělem; jeho mysl byla otevřená a vnikala do její mysli, Barbara se ocitla v šíleném snu, celý svět se s ní točil... zároveň spala a byla vzhůru.

Začínám přenos. řekl, aniž něco řekl.

Pak se jí začaly objevovat v hlavě matematické symboly. Živé, přátelské. Nejen že všechno chápala, byly to zábavné, legrační informace, nic těžkého. Zároveň s tím přišly i nějaké jiné informace; třeba o jeho předcházejících děvčatech. Nebylo jich málo a některé prošly tou samou výukou.

No a potom to zrušil. Jen spolu leželi a objímali se.

„Co tohle bylo?“ vzdychla.

„To, o co sis řekla. Veškeré dostupné informace z matematiky. A fyziky. Ovšem teoretické, o praxi jsem se zatím nezajímal.“

„Jenže... myslíš, že si tohle všechno zapamatuji?“

„Bezpochyby. Ovšem doufám, že máš dost rozumu, abys tím nezačala učitele ohromovat hned zítra. Nepříjemný fakt: při matematice se budeš nudit.“

„Já zatím ani nevím, co říct.“

„Měl bych tě na čtyřiadvacet hodin uspat, aby sis odpočala. Bylo to dost náročné a ty jsi velice křehká. Musel jsem se krotit...“

„Ty že ses krotil? Jak to vypadá, když se nehlídáš?“

„Nebuď zvědavá, nebo nebudeš nikdy stará!“

„My to říkáme jinak!“ zasmála se, a pak pochopila.

„Uvidím tě ještě někdy?“

„Víš... nijak zvlášť po tom netoužím. Sladil jsem se s tebou a bylo to hezké. Což neznamená, že bych vás okupanty začal mít rád.“

„Okupanty? Myslíš... nepřátele?“

„Tvůj otec je nějaký vysoký funkcionář. Já jsem syn rodu, který byl skoro celý vyvražděn. Kdybychom se spolu setkávali častěji, dříve či později by se někdo z nás začal hádat. Bude lepší, když na mne zapomeneš.“

„Zapomenout – na tohle? To se nedá!“

„Jednou nastane chvíle, kdy mezi nás vstoupí zbraně, krev a nenávist.“

„Ale ty seš nejlepší kluk, jakýho jsem zatím poznala!“

„Děkuji. A ty seš milá holka, kterou bych měl rád. Kdybychom se nenarodili ve zlé době a v nepřátelských světech.“

Nechal ji vybrečet. Zatím se oblékl.

„Je pozdě, musíme jít. Pojď na tu večeři.“

Poslechla. Večeře byla skutečně skvělá, ale nevychutnala si ji. Měla toho moc, nad čím musela přemýšlet.

„Smím ještě někdy přijít?“ zeptala se.

„Kdykoliv. Jsi naše sestra.“ usmála se ta dívka.

Nejchápavější člověk byla matka. Jediná, kdo se s ní kdy mazlila.

Barbara vydržela téměř čtyřiadvacet hodin, než se jí svěřila. Matka vyslechla poněkud zmatenou verzi, pak ji objala a rozplakala se.

„Nevím, co mám dělat, mami. Je to úplně jiný svět, jiná morálka! Ten kluk mě vůbec nemiluje, vlastně spíš nenávidí; přesto byl ke mně tak něžný, laskavý, moudrý... Víc než ti ostatní!“

Matka neříkala nic, jen ji hladila.

„Jenže... on tohle dělá každé! Viděla jsem jeho vzpomínky! Občas k němu pošlou holku, která je ještě dítě! Nebo ho pozvou její rodiče, chápeš to? Nic k nim necítí, jenom je takhle učí matematiku!“

Matka počkala, až se uklidní. Konečně promluvila docela jinak, než by od ní Barbara čekala: „Závidím ti, holčičko.“

„Cože?“

„Když ti řeknu, že jsem nikdy nic takového nezažila, uvěříš mi? Opravdu, nikdy jsem neměla sex s nikým, kdo by mě potěšil.“

„Nepovídej! A táta?“

„Otec? Víš přece, jaký je. Formální polibek, formální pohlazení. Odchází ráno a vrací se večer, pokud nejede na služební cestu. Naše noci jsou... když to na něj přijde, tak to do mě udělá. Kdybych tady nebyla nebo nemohla, udělá to do některé sekretářky. Ony to berou jako povinnost a moc si to k srdci neberou. Taky si s ním nic neužijí.“

„Mami... tohle říkáš tak klidně?“

„Můj otec a matka se vzali na základě přání svých rodin. Otec žil doma, ale téměř s námi nemluvil. Formálně mě pohladil a políbil, když jsem měla narozeniny nebo přinesla hezké vysvědčení. Nikdy mě nevzal ani na ryby, to se pro dívku nehodí. Občas vzal bráchu, ale málokdy. Taky nic moc.

Když jsem se měla vdávat, otec mě zavolal a zeptal se, jestli ho chci. Znali jsme se od vidění, chodil do školy o pár ročníků výš. Občas jsme si řekli pár slov. Líbil se mi, tak jsem kývla. Párkrát jsme se viděli ve společnosti, tančili spolu. Nic intimního až do svatby. Potom... ani svatební noc nebyla to, co se píše v knížkách. Žádná láska. Ale je hodný...“

„Dává mi velké kapesné. A kontroluje mi prospěch.“

„Mám ti říct pravdu, moje maličká? Četla jsem všelijaké ty řeči o jejich orgiích, volném střídání partnerů, divokých večírcích... Kdybych si mohla vybrat, šla bych do toho. Narodila by ses o pár let dřív a možná s tmavší pletí; a možná bys měla houf bratří a sester. Zato bych zažila něco zábavnějšího než povinné firemní večírky a dobročinné bazary.“

„Mami, já žasnu. A nevěřím!“

„Jaký je rozdíl mezi sňatky domluvenými rodiči a náhodným výběrem, kterému oni říkají vůle Ochránců? Poznáš víc kluků. Jenže žádný z nich tě za to nebude pomlouvat. Jdeš do toho jako svobodný, hrdý člověk. Bude správné, když budeš spát s tím, kdo se ti líbí, tak často a tak pyšně, jako to dělá kdejaký muž. Ale nedáš se donutit, když nebudeš chtít.“

„To se mám naučit bojovat jako ty holky z jihu?“

„Kdybys to dokázala, tak ano. Chtěla bych tě vidět tak hrdou a sebevědomou, jako jsou ony. Aspoň bych se o tebe nemusela bát.“

Barbara sklopila oči. Uvědomovala si, že první krok už udělala.

„Tak ještě líp: jestli někdy dostaneš šanci zmizet, zdrhej jak nejrychlej můžeš. Změň si jméno, nech si narůst vlasy... cokoliv. Budu plakat steskem, možná na tebe budu i nadávat, ale kdybys byla šťastná, budu... taky. Určitě víc, než kdybys celý život prožila jako já.“

Barbara ji objala a plakala. A měla zas o čem přemýšlet.

A tak obě dívky bloumaly ulicí, lízaly zmrzlinu a řešily důležitou otázku:

„Tak co, půjdem tam?“

„Já určitě.“ řekla Barbara, „Nebuď srab a pojď!“

„Jenže se povídá, že to bude něco hroznýho! Třeba nás znásilněj...“

„Říkala jsem ti, zkus to a uvidíš! Už aby to bylo!“

„Prý je ta holka čarodějka! Zabíjí lidi!“

„Jednu čarodějku jsme už zažily. A je docela hodná!“

„A slyšelas, co se stalo nedávno v End City?“

„Jo. Už asi v pěti verzích, která je ta tvoje?“

„Já to slyšela takhle: uspořádali nějakou oslavu dokončení mostu. Pozvali spoustu lidí; jižany, seveřany i spoustu turistů. A takový... co jsou napůl domorodci a napůl přistěhovalci. Že to na nich nepoznáš.“

„Jako třeba já?“

„Jak jsi na to přišla? Tebe znám, ty...“ Alice se zarazila. „Teda, poslední dobou se chováš divně. Tak nějak... jinak chodíš, všimla sis? Držení těla, výraz v očích... A jak jsi včera sjela Jima! Takovej hezkej kluk...“

„Hezkej a blbej. Náfuka až na půdu. Chceš ho? Máš ho mít za půl dolaru!“

„Před dvouma měsíci jsi kvůli němu brečela...“

„Teď bych se kvůli němu mohla poblít. Jestli má pocit, že je nějakej sexuální přeborník, tak má hodně slabou fantazii.“

„To tě tak okouzlil ten matematik?“

„Nevím, co mě dostalo. Vlastně jo, vím: ta šílená nuda! Celej život bloumám sem tam, od ničeho k ničemu. A nikdy se nic neděje! Neříkej, že to taky nevidíš, seš v tom se mnou. Taky se pamatuju, cos říkala...“

Chvilku se mírně hádaly. Byl to jejich běžný způsob konversace.

Pak na něco přišla Alice: „Víš co? Pojď se tam podívat!“

„Otvírají až pozítří... jo, ty myslíš? Ale oni nás nepustí!“

„Okouknem to, uvidíme.“

Přiklackovaly se blíž a porozhlédly se. Měly štěstí; před barem stála dodávka a několik lidí nosilo dovnitř různé předměty. Stačilo jim jen se na sebe podívat, proklouzly kolem a nastavily ruce. Každá dostala jednu krabici s nějakým nádobím a pokračovaly za ostatními. Nebezpečně vypadající kluk v kožené bundě s cvočky koukal spíš na krabice než na ty, kdo je nesou.

„Nádobí. Do kuchyně. První patro vlevo!“

Ještě tu bylo jedno nebezpečí: velký černobílý pes, vlastně fena. Očichala jim nohy a propustila je bez problémů. Nedivily se, že to šlo tak snadno, po chodbách pobíhala spousta lidí, kdo by si je všechny pamatoval?

Odnesly krabice do kuchyně. Tlustý kuchař neurčité barvy do nich nakoukl.

„Kdo vás poslal sem? Tohle nádobí patří do pomocnýho skladu, ve třetím poschodí! Nedělejte v tom zmatky, holky!“

„No tak promiň!“ Chopily se znovu krabic a vyrazily po schodech nahoru.

Už po cestě zaslechly hudbu. Nebyla to kytara, ale nějaký jiný nástroj, zcela neznámého zvuku. Někdo na něm cvičil Bachovu kantátu. Perfektně.

Ve skladišti se konečně zbavily svého nákladu. Mladík, co tam velel, jim krabice odebral a zastrčil na patřičné místo. Chtěly odejít, ale...

„Počkejte tady, budu potřebovat někoho na pomoc. Zatím nikam nechoďte!“

„Neboj, nepůjdem!“

Seběhl po třech schodech dolů, div si nesrazil vaz.

Stály přede dveřmi a naslouchaly. Nepochybovaly, že to hraje Renka; jednu chvíli udělala chybu, vztekle vzala kakofonický akord a nechala toho. „Hej!“ vykřikla.

Opět na sebe mrkly. Pak Barbara otevřela dveře.

Renka, docela nahá, stála u jakési klaviatury s několika různě natočenými ozvučnými deskami. Byl to nástroj elektrický, podle šňůry ve zdi. „Skočte mi do kuchyně pro kafe a něco k svačině!“ požádala.

Nemusela říkat dvakrát. Přímo se rozběhly.

Kuchař se zato chytil za hlavu. „Já nevím, kde mi hlava stojí... Nejste náhodou ty pomocný síly, co mi slíbili? Já jsem si myslel... Ona myslí, že budu všecko dělat sám? Kafe je támhle na polici, ale ona ho pije jenom z tý stříbrný konvice. Hrnek by tam měla mít. A ty jí vem támhle ty sendviče na horním regále. Ne abys ochutnala, pozná to!“

Vyběhly zpátky nahoru a vstoupily do bytu. Renka byla otočená zády, něco hledala v hromadě papírů. Položily ty věci na stolek a zaváhaly, co dál.

„Kdo vy jste?“ zeptala se. Pořád ještě stála zády.

„Barbara. Alice.“ představily se.

Otočila se k nim a prohlížela si je. Pak se usmála.

„Vy nepatříte k žádné skupině. Kde jste se tu vzaly?“

Obě začaly rychle uvažovat, co říct. Alice si dokonce vzpomněla na hrůzostrašné řeči, jak tahle dívka mučí a zabíjí svoje nepřátele.

Renka se rozesmála. „Zatím jsem nikoho nezabila. Možná je to chyba. Tak vy chcete vědět, jestli má cenu chodit na můj koncert. No, co říkáte?“

„Bylo to nádherný! To, co jsi teď hrála!“

„To napsal jeden varhaník v Lipsku před třemi sty lety.“

„Já vím. Johann Sebastian Bach.“ řekla Alice, „Učila jsem se na piáno.“

„Tak prosím! Zahrej si, dokud se nenajím!“

Dívky přistoupily k tomu nástroji. Neměl pouze černé a bílé, taky červené klávesy, sem tam nějakou zlatou, stříbrnou, leskle modrou... Aby se na klávesnici vůbec vešly, byly velice úzké.

„Proboha, co to je? Takový nástroj jsem ještě neviděla!“

„Takový neviděl nikdo na tomto světě. No, tak hrej! Ovčáci čtveráci!“

Zmatená Alice poslechla. Renka s kafem v jedné a sendvičem v druhé ruce chodila po pokoji a nakláněla hlavu; dvakrát přistoupila a natočila jinak ozvučné plochy. Kývla hlavou a usmála se.

„Umíš něco z klasiky?“

„Turecký pochod od Mozarta.“

„No, tak jeď!“

„Ale, to je hrozně... počkej, až se vyznám...“ chvíli to zkoušela, potom začala hrát. Dost často se netrefila na správnou klávesu.

„No, dobrý.“ řekla Renka. Odsunula ji od nástroje a zahrála skladbu sama. Pochopitelně zcela bezchybně a zpaměti.

„Teda, ty válíš!“

Renka se usmála. Potom začala hrát variace, v mnohem modernějším rytmu, než si starý Mozart dokázal představit. Ačkoliv, kdyby žil dneska... Prudce to rozjela, vůbec se nedívala na klávesy, ale bušila do nich špičkami prstů a při tom se svíjela a tančila, hrála celým tělem, ve tváři výraz bezmezného nadšení. Dohrála; stiskla nějaký knoflík na boku a piáno začalo hrát tutéž skladbu ze záznamu, zatímco Renka popadla kytaru a přidala se.

Dívky se neudržely, začaly tleskat do rytmu a houpat se v bocích; Renka se ušklíbla a kývla, aby pokračovaly, pak jim ukázala tamburínu visící na stěně a malé činely, ležící na oltáři. Každá se chytila jednoho a pokoušely se ji doprovázet; občas sice vypadly z rytmu, ale nezáleželo na tom, hrály a tančily, jako by propadly davovému šílenství.

Když toho konečně nechaly, zjistily, že mají trička promáčená potem, dokonce i rifle se jim lepily na nohy.

„Vaše chyba! Chytrá holka se svlíkne. Ale máte výdrž. Trvalo to...“ Renka koukla na chronometr, „Třiadvacet minut. Slušný. Mám to hrát?“

„Myslíš při představení? No, zdali! Je to nádherný!“

„Bezva. Přijdete?“

„No, totiž... Jestli tohle někdo ví, nebudou lístky.“

Renka kývla. Našla ve změti svých potřeb černý fix a nakreslila jim na zápěstí nějaké logo. „Tohle ukažte strážným!“

Alice si prohlížela piáno/varhany. „Jak to, že to hrálo samo?“

„Nahrála jsem první verzi a pustila ji. Trochu mi vadilo, že mi nedovolilo hrát variace, ale dokázala jsem to odrušit. Všimla sis?“

„Vlastně... ani náhodou. Já jsem... byla jsem úplně mimo. V extázi.“

„Jo, jasně. Promiň. Co si ještě zahrajem?“

Barbaru něco napadlo. „Jako malá jsem jezdila... na farmu. Říkala jsem tomu ovčákovi strýček Douglas. Hrál na takový chlupatý dudy.“

Renka přistoupila blíž, položila jí dlaně na spánky. A Barbara podruhé za život pocítila mentální spojení. Tentokrát s dívkou...

Přikročila k varhanům, upravila něco na své straně. Potom začala hrát; skotské dudy zakvičely agresivní pochodovou melodií a Barbara vypískla.

Renka zahrála napřed melodii, potom přidala text. Gaelsky, samozřejmě. Barbara kdysi znala pár nejběžnějších vět, ale už dávno zapomněla a teď si ztěžka vzpomínala. Renka text znala a zpívala jej s potěšením. Pak přidala variace; už tam nezněly jen dudy, ale víc různých nástrojů.

„Dokážeš přidat ještě kytaru?“ ptala se Alice.

Renka blýskla očima. Zapnula záznam a opakovala verzi, která se jí nejvíc líbila, potom záznam pustila a uchopila kytaru. Hrála se zavřenýma očima; pak začala zpívat, tentokrát v běžné arminštině, o zelených loukách, holých kopcích a bílých ovečkách, které se tam pasou. A o slávě hrdých bojovníků; vypadalo to, že si text na místě vymýšlí a upravuje.

„Teda, ty seš dobrá!“ vzdychla Barbara.

„Měla bys to nahrát na desky!“ navrhla Alice.

„A, to si jenom tak hraju! A dík za pomoc, holky!“

Pochopily, že teď už je nebude potřebovat. Taktně vycouvaly.

U vchodu byl jiný strážný. Vypadal jako ničema, ale jenom koukl na jejich zápěstí a nechal je projít. Stejně jako kdokoliv další.

„Tak je to jasný.“ řekla Barbara.

Errata:

30.05.2021 11:41