Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Barbara se otáčela před zrcadlem. Uvažovala, jak se na koncert nastrojit, ovšem doposud byla docela nahá. Alice seděla na gauči, opírala se bradou o kolena a pronášela kritické poznámky.

„Nejvíc bys zapadla, kdybys šla takhle!“

„Kecáš blbiny. Vidělas, jak vypadá Renka. To tetování...“

„A dole vyholená!“ připomněla Alice.

„Takhle u nich vypadají všichni. Dokonce i kluci.“

„No jo, ty to musíš vědět!“

„Hele, vezmu tě tam a podržím tě, aby ses nemohla bránit! Ačkoliv, kdybys věděla, jaký to je, tak půjdeš dobrovolně...“

„Myslíš, že dneska večer odejdeme zdravý?“

„Nevím. Jak to vidíš ty?“

„No... já jsem zvědavá hlavně na tu muziku.“

„Fajn. Ale ještě jsme nedořešily, jak se oblíknem.“

„Já jo. Tenký bílý tričko a rifle. To bude stačit.“

„Za hodinu ti to tričko zvlhne a bude skoro průhledný!“

„Jo. Tak nějak to vidím. Dokonce nevylučuji, že bude ušmudlaný, jestli mi na něj budou kluci hodně sahat.“

„Ty nemáš vůbec žádnou mravní úroveň!“

„Řekni pravdu: na co by mi byla?“

K baru U Štěňat dorazily dost brzy, ale ani tak nebyly mezi prvními. Celý bar hlídali výrostci obojího pohlaví, oblečení do uniformy gangsterů, kožených bund s kresbami ohavných stvůr na zádech. Cvočky, ostny, řetězy, dýky. Chyběly pouze střelné zbraně, ale kdo ví, co měli pod bundami.

Alice a Barbara ukázaly logo na zápěstí. Už se přesvědčily, že se nedá snadno umýt. Tentokrát je strážní chvíli zkoumali, aby se ujistili o pravosti a dokázali svoji užitečnost. Další hlídka byla v hale: čtyři psi, stará fena a tři větší štěňata. Ti se řídili naopak čichem. Vrchní velitel nedělal vůbec nic, jen dohlížel na ostatní. Vypadal nebezpečně.

Na jevišti se snažila doprovodná kapela. Vypadl Alex, namísto něho však přišli tři další. Společně hráli dobře a řada lidí tančila; kdo sehnal místa u stolu, jich využíval, další se narovnali u baru. Byl dlouhý přes celou zadní stěnu a snažili se u něj tři barmani, přesto se zdálo, že to nebude stačit. Po sále volně kmitali pikolíci v bílých kabátcích a černých šortkách a servírky v bílých šatičkách s černou zástěrkou.

„Večer tady bude pěknej hukot!“ odhadla Alice.

„Takže bysme si zatím mohly zatančit!“ navrhla Barbara.

Alice sledovala směr jejího pohledu. Blížil se k nim mladý muž, domorodec známý ze školy; měl bílou košili a tmavé kalhoty.

„Ahoj Rocky!“ oslovila ho Barbara; usmál se a přistoupil k nim.

„Ahoj! Taky ses přišla podívat?“

„Překvapuje mě, že vidím v hospodě tebe. Nikdy nikam nechodíš!“

„Dneska tady bude dobrá muzika.“

„Zatancujem si?“ zeptala se Alice. Rocky se jí líbil.

„Velice rád!“

Barbara ji spokojeně pobídla. Pobavilo by ji, kdyby ti dva navázali bližší známost; ostatně ji vyzval mladík, u něhož si nebyla jistá původem. Některé znaky byly přistěhovalecké, jiné domorodé. Ale tančil skvěle. Nakonec nevydržela a zeptala se.

„Já jsem úplný cizinec!“ rozesmál se, „Občan Australského svazu, narodil jsem se v Novém Jižním Walesu. Jmenuji se Iason; matka byla Řekyně. A jsem zaměstnanec cestovní kanceláře Grimson, provádím turisty.“

Pozorně si ho prohlédla, pokud to šlo. Nevěřila mu ani slovo.

„Oblečení, účes a tetování máš úplně jako domorodec. Kolik umíš jazyků?“

„Pět nebo šest. Cizinec musí být blbec?“

„Říká ti něco výraz mentální spojení?“

Tančili při tom a křičeli na sebe, protože hudba dost řvala.

Iason se zašklebil: „Tyhle ptákoviny nabízím turistům, když je lákáme. Až na místě se dozvědí, že to tak nějak nevyšlo.“

Barbara si nedala ujít šanci zabodovat: „Jak kdy!“

„Tím myslíš co?“

„Byl jsi v End City na tom mostě?“

Iason neodpověděl. Jak klouzala kolem něho, chytil ji za ruku, hodil na sebe a přetočil na paži. Zaječela, odskočila a vyjekla: „Ještě!“

„Vydržíš to, křehulko?“

„Zkus to!“

Popadl ji, roztočil a vyhodil do výšky. Zase ji chytil; pak ji roztočil kolem sebe, a nakonec si ji protáhl pod nohou. Vřískala nadšením.

A lidi tleskali. Alice přiběhla a ječela: „Ani jsem nevěděla, že...“

Pak zmizela v davu i se svým tanečníkem.

Když dotančili, pozval Iason Barbaru na limonádu. Sedli si do boxu, kde bylo prozatím prázdno. Dívka nápoj podezíravě očichala. „Je v tom něco?“

„Poslouchej malá, ty toho víš pozoruhodně dost!“ řekl.

„Opakuji otázku: Byl jsi v End City na tom mostě?“

„Co když byl?“

„Tak popiš průběh. Fakta, ne ty kecy z novin. Proč jste mě nepozvali taky?“

„Vidíš nějakej důvod, proč bysme tě měli pozvat?“

„Účelem diskuse je takový důvod vytvořit.“

Iason rozvážně upil limonádu. „Co ode mě vlastně chceš?“

„Nemám žádnou šanci?“

„Určitou šanci máš. Jseš kategorie plus. Jinak by tě Renka neoznačila.“

Barbara sklouzla očima na značku na zápěstí. „Tohle?“

„Existují lidi s energií plus a mínus. Minusový nebereme... neberou. Oni, je ti to jasný? Já jsem jen obyčejnej zaměstnanec!“

„A já obyčejná přistěhovalecká holka. Co mám dělat, abych nebyla?“

„Co chceš dělat po škole?“

„Fch! Do tý doby... máš nějakej návrh?“

„Můžu tě vzít jako brigádnici do firmy. Průvodkyni turistů; chceš?“

„...ani nedejchej!“

„Jaký máš papíry? Můžeš do ciziny?“

„Normální občanskej průkaz... měla bych asi mít pas, co?“

„Do budoucna jistě. Na jih smíš?“

„Nevím, asi ne. Na to je potřeba zvláštní povolení.“

„Nebo zahraniční pas. Pro nás jste dva státy, můžeme do obou. Ty ne.“

„A co mám jako dělat? Zdrhnout jako ty?“

„Já jsem se v Austrálii fakt narodil. Mám na to papíry!“

„Nebo na Marsu, viď?“

„Ne, tam jsem ještě nebyl. Ale třeba jednou...“

„Kolik je vás takovejch?“

„Nerozumím otázce. Já jsem sám za sebe!“

„Freefighter?“

„Ale ne. Pravda je, že jsem nebyl ve válce, ani nikde jinde, kde se něco důležitýho dělo. Nikdy jsem ničeho nedosáhl. Stačí?“

„Já taky ne. Do teďka jsem se jenom nudila.“

„Jestli máš pocit, že teď zrovna něco začíná, tak se kroť!“

„Souhlas. Zatančíme si?“

Zrovna začali hrát nějaký ploužák; přitiskli se k sobě, ovinuli pažemi a pohybovali se tak zvolna, jak se slušelo.

Barbara řešila otázku, zda se jí líbí nebo ne. Líbí natolik, aby s ním chtěla chodit? A chce vůbec on něco s ní? Zatím neprojevil žádnou snahu ji odmanévrovat k nejbližší posteli. Jako všichni spolužáci...

K čemu vlastně existuje ta spousta knížek a filmů o lásce? Existuje vůbec něco jako láska? Nebo jen to, co zažila až doposud, chvilkové vzplanutí, když ji balil nějaký významný kluk, a potom... brečení do polštáře? Líbilo se jí to s Larsem, jenže on... Ach jo, kdyby měla napsat dívčí román, určitě by to nebylo o romantickém vodění za ručičku! O čem by to bylo? Snad o touze nakopat všechny do... kam se trefí.

Ale zatím se něco rozvíjí. Pokud nebude úplně hloupá a nepokazí si to.

Tak zatím tančila a tiskla se k němu.

Pět minut před osmou už se nic jiného než ploužák tančit nedalo. Byla tu hlava na hlavě; Barbara a Alice se sešly a vyměňovaly si novinky.

„Ten Rocky je pěknej prasák! Nabízel mi, abych hrála v pornofilmu!“

„Ale neříkej! A nedělal si třeba legraci?“

„Těžko. Máme dělat kompars – a musíme si na to dát oholit hlavu!“

„Musíme? To jako já taky?“

„Jasně, dostane nás tam obě. Ale zařídí nám to tetování...“

„Počkej! To začíná vypadat... Co přesně říkal?“

„Má se natáčet nějakej velkofilm o dobývání Atanoru. Toho kláštera nad Indiopolisem; potřebujou spoustu holek, mají hrát ty kněžky. On bude dělat strážnýho nebo co, prostě bude se před kamerou rvát. Kdybysme měly holý hlavy, zařídil by nám tetování, jaký měly tehdá...“

„Už chápu. Proč to má bejt pornofilm?“

„Protože bysme celej začátek chodily nahý. Potom by nás znásilnili nebo zabili; podle toho, co by která měla napsaný ve scénáři...“

„To by běželo normálně v kině?“

„Nesmysl, to se neboj! Točí se to pro nějakou cizí produkci...“

„Proto! Ukazovat nahotu ve filmu je u nás zakázaný...“

„Taky mě mrzí, že mě nikdo neuvidí.“

„Tiše žasnu, sestřičko. Udělala bys to?“

„O prázdninách, proč ne? Sympatický zaměstnání, opalování, koupání...“

„Táta by mi ukroutil hlavu, kdybych se nechala oholit!“

„Tak mu řekneš, že vypukla další epidemie vší! Ty jsou pořád...“

Barbara přimhouřila oči a představila si to.

„Točilo by se přímo na Atanoru, postaví na těch zříceninách kulisy celýho kláštera a v nich by se to hrálo. Všecky ty starý rituály...“

V tu chvíli to Barbaře došlo. „Pravý rituály?“

„No jasně. Musí to bejt maximálně autentický...“

„Skvělej nápad. Počítám, že o tom filmu se všeobecně ví, existují všechna povolení a tak, co? Možná na to vláda poskytne i dotace...“

„To nevím, ale proč ne? Filmový průmysl je vysoce ziskový, říkali nám!“

„Aha. Tak jo; vyřiď jim, že to beru!“

„Fakticky?“ rozzářila se Alice, „Tak to tam budem spolu!“

„A bude nám to fantasticky slušet. Nechtěl tě Rocky ostříhat hned teď?“

„To neříkal. Jenom, že potom si můžu nechat narůst vlasy, jak dlouhý budu chtít. Že vši už v životě nedostanu, nějak to zaříděj...“

„Správně. Táta je přesvědčenej, že nám to dělají schválně. Vždycky, když na škole vypukla epidemie, tak nadával na domorodce!“

Zarazily se; kapela právě změnila rytmus a zahrála cosi jako fanfáru. Za potlesku všech přítomných sjížděla se stropu plošina a na ní stála Renka, kytaru přes rameno. Za ní stálo varhanové piáno; když sjela dolů, sestoupila, dva chlapci piáno vzali a postavili na místo.

Renka udělala pár kroků a zastavila se na rampě. „Ahoj všem!“

„Ahoj!“ zahřměl hromový pozdrav.

„A hele! Já myslela, že mě tady ve městě nikdo nezná a že tady bude úplně prázdno! A zatím je narváno – tak vás tady všechny vítám!“

Odpověděli potleskem. Někteří křičeli: „Zahrej!“

„Vážně to chcete? A troufáte si – třeba na rokenrol?“

Ani to nedořekla a začala hrát; kapela se přidala. Pokud se dalo, začali tančit; hodně do sebe vráželi, ale nikomu to nevadilo. Renka se rychle dostala do tempa, tančila a svíjela se, ale při tom pořád hrála.

Taky ona měla kožený ocvočkovaný oblek, vypadala jako z gangu. Stejně tak byla nalíčená, velké geometrické obrazce kolem očí, jinak téměř bílá tvář. Samozřejmě krvavě rudé rty, krátké světlé vlasy.

Barbara pocítila, jak se v ní vzmáhá nadšení. Ta kytara nebyla kouzelná, pouze emitovala určitý druh vln, působících na mysl posluchačů. Něco, co se používalo za starých časů, to bylo jasné. Něco jako alkohol nebo droga, nad čím se ve škole rozčilovali a varovali před tím. Žádný slušný žák by se za žádných okolností neměl nechat mentálně ovlivňovat. A měl by to hlásit.

Barbara by řekla: 'Polibte mi prdel!'

Renka dotančila a doskákala. Chvilku si vychutnávala potlesk.

„A teď se zkusíme uklidnit a vychutnat si trochu poezie. Například o nádheře zelených kopců a luk starého Irska? Znám jednu baladu...“

Nehrála teď na kytaru, ale na varhany; prsty jí klouzaly po klávesách. Po chvíli si Barbara všimla, že jí po tváři tečou slzy.

Renka svlékla koženou bundu. Zůstala v bílém tričku, jak se dalo očekávat provlhlém potem. A samozřejmě neměla podprsenku, takže si kluci mohli dokonale prohlédnout její skvěle tvarovanou hruď.

„Sundej to všecko!“ křikl na ni někdo.

„To byste vážně chtěli? Tak dobře, ale ještě chvilku hudby. Teď si dáme zas něco rychlejšího, ale ne tak, aby se zřítil strop. Souhlasíte?“

Souhlasili, taky jim nic jiného nezbývalo. Renka zahrála ještě další tři písničky; potom podala svou kytaru Juliovi.

„Jste pořád ještě zvědaví, jestli umím i tančit? Tak schválně...“

Přešla k místu, kde měla uchystanou kovovou tyč; reflektory se zaměřily pouze na ni. Začala tančit; postupně rozepínala, svlékala a odhazovala kusy svého oblečení. Diváci, zvláště mužského pohlaví, se srotili pod pódiem, chytali ty hadry a házeli na jeviště peníze.

„Vždycky jsem uvažovala, co lidi na tom striptýzu mají,“ řekla, když si stáhla propocené tričko a otírala se jím, „A víte, že je docela příjemný, když vás nic neškrtí? Zkuste si to někdy, holky!“

A hodila tričko do davu. Naráz o ně nastala rvačka.

„Kalhotky taky! Dám za ně dvě... ne, tři stovky!“ křičel kdosi.

Renka se otočila zády a stáhla kalhotky přes jednu půlku zadečku. Potom si to rozmyslela a natáhla je zpátky; muži ječeli a vztekali se. Takže se nakonec dala uprosit, svlékla kalhotky, ale než se otočila, zakryla si jimi klín a tvářila se, že se strašlivě stydí.

„Tak už nám je dej!“ vykřikoval někdo a strkal jí pětistovku.

Šikovně se jí zmocnila a kalhotky mu dala. Potom uklouzla do tmy, mimo světelný kruh reflektorů. A vzápětí zmizela.

Diváci ječeli a vztekali se, ale mnozí se taky smáli, jak to vyřešila.

Potom chvilku hrála kapela samotná, než se zas oblékla.

Barbara si všimla zajímavé věci: Julio na kytaru sice hrál, zněla líp než kterákoliv jiná, ale neměla onu magickou schopnost. Buď neuměl emitovat ty správné vlny, nebo v tom je ještě něco jiného, nějaká speciální síla, která se týká pouze Renky.

A ještě jedné věci si všimla: přestože propadá extázi, zároveň si jasně uvědomuje různé skutečnosti. Dřív ji takové věci nenapadaly.

A jako další ji napadlo navštívit toaletu. Než se Renka vrátí.

K toaletám vedla dlouhá, zahnutá chodba. První, co uviděla, byla dvojice přímo v nejlepším; ten kluk opřel partnerku o nějakou polici či co a vrážel to do ní bez slitování. Dívka byla buď ještě dítě nebo tak maličká; zaklesla mu nohy okolo pasu a občas vykopávala jednou či druhou, když ji poznámky kolemjdoucích něčím zaujaly. Mezi tím kňučela jako divoká kočka.

Barbara vydechla překvapením. Nemohla si pomoci, musela se chvíli dívat; to jejich milování bylo tak nádherně vzrušující! Ostatní je chválili a povzbuzovali, samozřejmě; nikomu to nepřipadalo nevhodné.

Nakreslit na dveře toalety panenku či panáčka je jednoduché; těžší je donutit lidi, aby to dodržovali. Oboje dveře byly otevřené a hosté proudili sem tam bez omezení. Částečně z nezbytnosti; dívky se svěřily pod ochranu svých kluků, kteří jim museli vybojovat dostatek místa a hlídat je, než si to odbudou. Všichni do sebe neustále vráželi, částečně náhodou, ale hodně často schválně. A všichni se při tom smáli.

Barbara si zkusila promyslet, jak k tomu došlo. Pravděpodobně mají emise zvukových vln účinek vzbuzující euforii; dívky, které by při spatření kluka na dámské toaletě spustily zběsilý jekot, se tady více či méně svlékaly, konaly tu nejméně důstojnou činnost pod dozorem všech a nevadilo jim, že jim sem tam někdo postříkal nohavice či boty. Byla tu tlačenice jako všude jinde, ale veselá a zábavná.

Barbara si vybojovala kousek místa v rohu klukovského žlábku. Protivníka prostě odstrčila stranou; padl na jiného kluka a začali se pošťuchovat, ale jejich výraz byl spíš pobavený než nepřátelský. Přesto byla ráda, že odtamtud co nejrychleji vypadla.

Ti dva v chodbě toho dosud nenechali; možná ještě trochu přitvrdili.

„Hezký!“ pochválila je, „Zkuste to na jevišti, budete mít úspěch!“

Holka po ní vykopla nohou, ale netrefila ji.

Renka už byla na pódiu. Tentokrát oblečená za malou školačku, na hlavě paruku s copánky jako Pippi Punčochatá. I výraz měla dětský. Jak asi dokázala, že se její vskutku výrazné poprsí podstatně zmenšilo?

„A nyní, nejen pro vážené pány pedofily, pár písniček, které si pamatujeme z mládí. Abyste si taky mohli s námi zazpívat, ne? Pokud jste ve škole dávali pozor a vaše učitelka nebyla úplně pitomá...“

Rozjela písně typu Když jde malý bobr spát a Hodný velbloud nekouše; jenže ve výrazném moderním aranžmá. Vydrželo jí to dobrých dvacet minut.

„Ještě můžete? Já jo, ale rozhodla jsem se vás ucasnovat; takže nač jsme si hráli, když jsme byli malí? Třeba na strkanou? Prosím vás, vyberte si co nejvhodnějšího partnera nebo partnerku. Pak mu zasuňte obě ruce někam, kde se vám to líbí a odkud je nemůžete snadno vytáhnout. Ano, může to být do kalhot, pro ty méně chápavé. V každém případě se bude bojovat; údery jsou povolené ramenem, bokem, hrudí, kolenem, případě partnerkou, pokud ji dokážete uzvednout. Kdo vytáhne ruku nebo kopne nohou, je diskvalifikován. Je to jasné i těm největším pitomcům? Tak do toho!“

Barbary se zmocnil nějaký úplně cizí kluk, ale sympaťák, takže se nechala od něj osahávat a sama se ho držela jako klíště. Buď to už někdy hrál, nebo byl mimořádně talentovaný, protože různými způsoby vystrkal z parketu několik soupeřících párů; pak narazili na dvoumetrového černocha s jizvami po obličeji, který mával kolem sebe sotva čtyřicetikilovou holkou, dle vzhledu turistkou. Praštil je tou holkou tak, že odletěli na zeď a upadli; to už se na nohy nedostali bez uvolnění rukou, takže vypadli.

Jak soutěž dopadla, si Barbara nevšimla, šli to k baru zapít. Byla v tom trocha alkoholu, ale kdoví co ještě.

Renka usoudila, že další zběsilé tancování už by bylo moc. Zařadila sérii tklivých až cituplných písní na téma dětství, her a malin nezralých a lásky mateřské či otcovské; přidala něco o vánocích a návratu do rodného domu. Za chvíli všichni slzeli, včetně Barbary.

Malý zádrhel: její matka Zuzanka nebyla zrovna ideální představitelka pro takové písně. Když se setkaly, zahrnula dcerku přímo explozí bouřlivé lásky a spoustou darů, ovšem setkávaly se málokdy a více méně náhodně. Renka si na to časem zvykla; uznala, že matka má mnoho povinností. Co se týče otce, byl jím pravděpodobně Denis Baarfelt; nebylo jisté, zda o ní vůbec ví. Dle kardinála určitě ano, ovšem jeho poměr k dětem... no, však víte. Jaká máma bude asi ona? Zatím to moc nadějně nevypadalo.

A to nebyla tak schopná telepatka jako Valérie či Julie, jejichž děti byly neustále propojeny, jako uvázané na provázku, ač se nacházely na opačném konci světa. Nebo vesmíru. Čarodějky jsou velmi svérázné mámy.

Zdárně rozplakala všechny posluchače, dokonce se na chvíli přestali omatlávat. Aby to napravila, zařadila další kolo striptýzu; možná už jí v těch dětských šatičkách bylo horko. A tentokrát se chovala s nejvyšší možnou naivitou; svlékala se tak pomalu a neochotně, jako by ji viděli naposledy nahou na porodním sále. (jako novorozeně, ne rodičku!)

Barbara se zaparkovala na dostatečně vzdálené místo, sledovala ji pozorně a se snahou postřehnout, kde co ovlivňuje. Diváci, hlavně chlapi, přímo šíleli. Barbara naopak přemýšlela, jak dosáhla při striptýzu ještě infantilnějšího vzhledu než předtím. Dokáže snad svůj vzhled měnit? Či alespoň korigovat? Přesně: nejsou její copánky a dětská ňadra záměrná iluze? Vzhled dvanáctileté holčičky... mohla by vypadat na deset? Nebo na pět?

A jako minule, sotva svlékla kalhotky, zmizela ve tmě. Před děvčaty hrála nahá víc než hodinu a nijak jí to nevadilo. Určitě ani teď...

Ty dojemné písně hrála většinou sama a kapela si během té doby odpočala; teď začal hrát zase Julio, a zkoušel to na varhany. Jenže nastal zádrhel: jednu z dívek Renčina produkce okouzlila natolik, že mermomocí taky chtěla zatančit. Otravovala tak dlouho, až jí to dovolil.

Zkusila to a vcelku úspěšně ze sebe stáhla těch pár propocených hadříků; fandili jí napřed kamarádi, potom i zbytek publika. Jenže když se zbavila všeho, neutekla, nýbrž seskočila s pódia a nechala se chválit a obdivovat. Někdo opatrně navrhl, aby si oblékla aspoň něco, ale trvala na tom, že je jí takhle dobře a že už tak zůstane.

Nebyla opilá, aspoň to nevypadalo. Ono vůbec málo lidí projevovalo známky intoxikace alkoholem; byli nadměrně rozjaření, ale zcela bez průvodních znaků jako je potácení, blábolení a blátivost myšlení. Naopak, Barbara měla pocit, že jí mozek funguje líp než kdykoliv v životě. I nad svými emocemi by dokázala snadno získat kontrolu; ale proč by to dělala? Je tady, aby se bavila, tak proč se nenechat.

Ale kam až to dojde? Ta holka se teď koupe v obdivu a gratulacích všech, kdo ji znají. Nebude trvat dlouho a bude ji následovat některá další. Možná i někdo z kluků. Potom ti, kteří si troufnou, i když teď váhají. Až bude těch svlečených víc, udělají to nakonec všichni. Včetně Barbary. Už teď by se nejradši zbavila vlhkého, zpoceného oblečení. Je všem tak nepříjemné jako jí? Nebo jsou někteří méně citliví?

Renka přišla tentokrát oblečená jako ze žurnálu. Prostě dáma; v tomto prostředí působila trochu nepatřičně, ale lidé se smáli, těšili se na další její striptýz. Předtím vypadala na dvanáct, teď skoro na třicet. Možná na dobře udržovanou pětatřicítku.

„Těší mě, že se dokážete pobavit i sami,“ usmála se, „O tobě mluvím, kamarádko! No, pojď si popovídat sem nahoru, ať tě každý vidí!“

Při striptýzu se dívka nestyděla, mezi kamarády přímo zářila, teď se přece jen trochu zalekla. Šla sice za Renkou, ale na její otázky (nepříliš složité) odpovídala tiše a zajíkavě. Nebo je to něčím jiným?

Barbara si uvědomila: Renka zpívá a mluví bez mikrofonu, přesto je ji dokonale slyšet, dokonce i na toaletách. Julio zpíval do mikrofonu, ale byl slyšet mnohem méně. A tahle dívenka skoro vůbec, i když se snažila. Další speciální umění princezny de Castignac?

Renka ji přestala trápit, pochválila ji a pustila. Dala se do další série písniček; mezitím se přihlásily dvě další dívky, že chtějí tančit. Ohlásila to veřejně a posluchači se nadšeně roztleskali.

„A já vám k tomu zahraju. Jenom bych ráda ještě něco řekla. Právě teď je deset hodin, ale nebojte se, podařilo se mi zavírací dobu usmlouvat na půlnoc. A protože byste se možná rádi osvěžili nebo si odpočali, právě otvíráme dvě další místnosti: umývárnu a tělocvičnu...“

První dívka se začala svlékat; Renka ji doprovázela, kapela toho využila a šla si oddychnout. Barbara přemýšlela nad tím, zda Renka vůbec za celou dobu odpočívala nebo něco snědla. Moc toho rozhodně nebylo.

Potom, když ostatní tančili, nenápadně obešla vstupní halu. Hlídala tam ochranka, dokonce i ta čtveřice psů. Hodně lidí odešlo, ale většina se zatím dokonale bavila. Tato noc bude dlouhá...

Vydala se na obhlídku i na druhou stranu, na toalety. Bylo tam o trochu méně narváno než posledně, nikdo se nehonil ani nepral. Zato dál z chodby se ozýval křik, smích a ječení. Barbara šla po zvuku.

Tělocvična byl sál tonoucí v příšeří, celý zaplněný rohožemi, umístěnými na stopu od sebe. Ne všechny byly zaplněné, ale na každé jedna dvojice; jely na plný plyn. Jiní si doposud hráli, kluci se snažili chytit děvčata, ale při tom často a rádi skočili na záda některému páru a smáli se, když na ně křičeli sprosté nadávky. Všude se válely kusy oblečení. Jaký byl výběr, se dalo těžko zjistit; že by náhodný?

Barbaře se to líbilo, byla by koukala dál, ale zaujala pozornost jednoho kluka; něco jí ukázal prsty, ale nepochopila. Radši hodila zpátečku.

Rovnou do umývárny. Ve skutečnosti to byla velká vykachlíkovaná místnost se sprchami podél stěn a velkým bazénem uprostřed; ještě tu byly nějaké vany, masážní stůl a tak, ale tam nebylo vidět. Nejvíc osvětlený byl bazén, nazelenalými světly pod vodou. V něm se cachtala spousta mladých. Zrovna sem vběhla dvojice, dívka ječela a bránila se, ale kluk ji chytil a hodil do vody; samozřejmě oblečenou. Vzápětí skočil za ní; ve vodě byla rychlejší a šikovnější než on, začala se s ním prát a vzájemně se topili, přitom si navzájem pomáhali ze šatů a vyhazovali je na břeh.

Barbara měla chuť skočit do bazénu šipkou; ale ještě se ovládala. Rozhodla se najít Alici, Iasona, Rockyho či vůbec kohokoliv známého, a přinutit ho, aby jí něco vysvětlil. Asi hledala špatně, nenašla nikoho. Zeptala se dokonce strážných, ale nic nevěděli a nikoho neznali.

Zvažovala, co ji asi čeká. Vypadalo to dost jasně: během půl hodiny se svlékne do naha a potom bude znásilněna někým zcela neznámým. Možná několika kluky, za neurčitých okolností. Přesně tak, jak to popisovali, když se vyprávělo o časech císařství. Večer před usnutím si to občas představovala, dokonce s nejintimnějšími detaily; chvěla se slastnou hrůzou. Teď bude mít možnost si to vyzkoušet v reálu. Taky může odejít, ale za to by se do konce života styděla. Naopak, těšila se. Princezny se přece ničeho nebály, vše si vychutnaly!

Zamrazilo ji. To slovo, princezna; patří do dětských pohádek. Tamta na pódiu je princezna docela jistě, ale já? A chtěla bych vůbec být?

Renka skončila píseň a opět promluvila:

„Já vám teď půjdu zase zatančit a pak se na chvíli ztratím. Některé dívky toho možná využijí a předvedou se také. Možná máte různě po kapsách klíče, doklady, peněženky a podobné věci a máte strach, abyste svoje hadříky zase našly. Na stěnách v chodbě jsou takové věšáčky, kam je můžete odložit. Snad vám je nikdo neukradne. Kromě peněz, ale ty můžete vysypat do toho kotlíku na baru! Kdo tady zůstane, dostane ráno kávu a drobné na autobus!“

Všichni se rozesmáli, někteří ale šli odložit svoje cennosti na to místo. Barbara sledovala zároveň striptýz a kotlík, dost velký a krásně vyzdobený. Spousta mladých tam přicházela a se smíchem vysypala obsah peněženky; nikdo neprojevoval lítost či pochybnost.

A Barbara začala přemýšlet, jak asi funguje financování tohoto koncertu. Ona ani Alice neplatily nic. Ostatní pravděpodobně zaplatili vstupné, nijak vysoké; potom pití, případně něco k jídlu. Ceny rovněž nijak přehnané, spíš se divila, že je to tak levné. Kde tedy vezmou peníze? Nebo není zisk tím hlavním důvodem, proč se to koná?

Renka se opět velmi přitažlivě svlékla; ale tentokrát neutekla. Barbara mírně užasla; jako rockerka i jako dítě byla vyholená, teď měla v klíně dráždivý černý kožíšek. A vůbec se nepokoušela jej zakrýt.

„Ještě jsem něco neřekla: nemáte hlad? Protože já jo, zvu vás všecky na malou večeři. Samozřejmě nebude nic moc, ale co byste taky ode mě chtěli? Takže až se dost naobdivujete mým krásným kolegyním, posadíte se pěkně do řady, jeden vedle druhého, a naši obsluhující vám přinesou něco, co někteří určitě dosud neochutnali. Těšíte se? To proto, že nevíte, co to bude! Já vím dopředu, že mi to bude chutnat.“

Uposlechli. Pokud tady byl někdo, kdo měl v úmyslu odporovat, už dávno se vypařil. Posedali si do řad, čekali a říkali si vtipy; Barbara zkoušela poměřit počet nahých a dosud oblečených a došla k výsledku: jeden ze tří. To už bylo skoro jasné. Tak si sedla taky.

Servírky začaly roznášet plechové misky s nějakou zeleninou a chlebové placky. Žádné maso, samozřejmě; ani to nečekala. Zato spousta koření, dost exotického. Chutnalo jí to a ostatním zřejmě taky. Alespoň neslyšela žádné kritické připomínky.

Renka přišla na jídlo rovněž. Oblečená v pestré domorodé sukni, ale horní část těla obnaženou, pokud nepočítáme nádherný náhrdelník. Teď konečně vypadala tak, jak vypadat měla; taky se tak chovala. Usedla mezi ostatní, přijala misku a dala se do jídla; občas něco říkala těm okolo.

Po jídle dostali mnozí žízeň a přesunuli se k baru; Barbara taky, ale měla chuť jedině na tu speciální limonádu. Ať je v ní co chce, ať to Renka dělá jakkoliv, ať se stane cokoliv... Půjde do toho s odhodláním.

A Renka vystoupila na jeviště.

„Moji drazí přátelé, blíží se půlnoc. O půlnoci skončí tento koncert. Je mojí povinností říct všem, že udělají lépe, když do půlnoci odejdou domů. Já a moji přátelé se ještě zdržíme, budeme projednávat úspěch dnešního zahájení, možná si i trochu zahrajeme. Ale jen v úzkém kruhu přátel, nebude to nic oficiálního. Kdo tedy chce zůstat jako můj přítel, je srdečně zván. Ostatním přeji příjemnou dobrou noc.“

Pak začala zase hrát a zpívat; v průběhu toho posledního bloku se někteří skutečně oblékli, vzali si co bylo jejich a odešli. Většina však odvážně zůstala.

Vedle Barbary se zjevila Alice, zjevně v té nejlepší náladě.

„Zůstaneš?“

„Určitě. Kde jsi byla, že tě celý večer nebylo vidět?“

„Tak, porůznu.“ ukázala po sále, „Tancovala jsem...“

„Máš cizí tričko a ještě naruby. Hlavně jsi byla v tělocvičně, že?“

„Jo, tam taky. Moc jsem nekoukala kolem, ale tebe jsem ani neviděla!“

„Správně, já tam nebyla. Kolik jich bylo?“

„Tři. Všichni bezvadný. Závidíš?“

„Přeju ti to. Noc ještě neskončila!“

Chvilku si upřeně a divoce hleděly do očí, pak se rozesmály.

„Jdem se vykoupat?“

Rychle se svlékly a šaty pověsily na jeden z věšáků. Pak se rozběhly do umývárny a skočily do bazénu; bylo velice příjemné plavat, cákat kolem sebe, potápět se a hrát si s ostatními. Pak vylezly a šly do sálu.

Dvanáctou Renka odbrnkala na své kytaře. Potom naznačila, že brány jsou uzavřeny; teď už tu jsou pouze přátelé. A tak to zůstane.

Znovu začala hrát. Tentokrát se k tanci přidali i servírky a číšníci, dokonce i kuchaři; a svlékli se, takže bylo dobře vidět jejich těla. Někteří měli rituální tetování, jiní nikoliv. Barbara si chvílemi představovala, jak bude asi vypadat její tetování. Až bude nějaké mít.

Renka ukončila první blok písní. Velice krásných a znepokojivých; v cizím jazyce, nejspíš arminsky. Mezitím se shromáždili všichni, kdo zůstali; tehdy sáhla do zdobené kazety a vytáhla z ní něco jako drahokam. Zasunula jej do otvoru v kytaře, zacvakla a zahrála jediný akord.

Barbara věděla, co to je: mentální pole. Dokonce poznala, že odlišného typu, než do jakého ji uvedl Lars; vytvořené technologickou cestou, možná dokonce odlišnou civilizací. Nechápala, ale v tom stavu jí to bylo jedno. Renka začala tiše, mírně a laskavě hrát a Barbara pocítila, jak do její mysli proudí nějaké informace. Bohužel příliš rychle, než aby stihla vnímat jejich tok; jenom cítila, jak se jí to líbí.

Po prvním krystalu následoval druhý, třetí, pátý. Víc jich nebylo. Renka poděkovala; možná měla jiný úmysl, ale Iwain řekl: „Nech nás propojené.“

Barbara byla v extázi a měla chuť to oslavit. Vydržela dlouho, avšak teď měla obrovskou chuť se s někým pomilovat; několik nejbližších se okamžitě nabídlo, ona se smála a prohlásila, že to nechá na nich. Což se bezprostředně na to stalo; oddávala se tomu klukovi se vší myslitelnou vášní, ale zároveň vnímala i pocity všech ostatních. Bylo to nádherné.

Až nakonec splynula s vesmírem. Jinak se to snad nazvat nedá. Ponořila se do hlubin věčnosti a nechala každého, aby s ní dělal, co chce. A trvalo to velmi, velmi, velmi dlouho...

Probudila se v tělocvičně a bylo ráno. Slunce stálo dost vysoko. Ležela na jedné rohoži a na ní ležel nějaký chlapec, kterého vůbec neznala. Hodně dávno už snila o možnosti, že se někde probudí a nebude vědět, jak se tam dostala a s kým je. Teď se to podařilo. Konečně si vzpomněla, že jeho jméno je Roddy, přistěhovalec z dost chudých vrstev. Kluk, s jakým by se těžko za jiných okolností seznámila.

Jejími pohyby se probudil také. A stejně užasl; na kluka byl mimořádně stydlivý a ostýchavý, s děvčaty toho zatím moc neužil a sex s princeznou ho spíš děsil než potěšil. Zkoušel se omlouvat, ale hned při první větě se zakoktal. A Barbara se rozesmála.

„Neblázni, uklidni se. Slíbili nám kafe, tak pojď...“

Zamířili do kuchyně; hemžila se tam fůra lidí, téměř všichni nazí. Někdo vařil kávu, další pekl tlusté placky z mouky a zeleniny a ještě další vyráběli nějaké sladké kuličky. Barbara dostala vynikající snídani a podstatně lepší náladu; ráno se cítila poněkud otupělá. Vedle ní se dva kamarádi dohadovali irsky; samozřejmě jim rozuměla. Teď se zeptejte, kolik jazyků ovládám! Teď se mě zeptejte, na co chcete! Ani sama nevím, co ve mně je!

Zase se zjevila Alice, velmi spokojená. Snídali a povídali si s ostatními; pak přišel někdo oblečený s velkým košem ovoce a rozdával všem. Taky se šli vykoupat do bazénu; a nakonec se začali rozcházet.

Barbara měla chuť si pohovořit s Renkou; nikdo si jí nevšímal, tak vyběhla nahoru po schodech a zaslechla z jejího bytu hrát kytaru. Už chtěla zaklepat, ale potom si všimla, co hraje.

„...andělů pokyn zřím, jít k Tobě blíž že smím,

Blíž k Tobě, Bože můj, blíž k nebi, blíž...“

Nezaklepala. Tiše se odplížila pryč.

Během dne se uklidnila. Vlastně spíš odpočívala. Matka se sice zeptala, ale Barbara se vymluvila, že je příliš unavená, vylezla na střechu a natáhla se na slunce. Měla by být podstatně víc opálená!

Vlastně se nezměnilo nic. Jenom se začala ve škole zdravit s domorodci. A když se jí někdo na něco zeptal, automaticky mu odpověděla. V jazyce, ve kterém mluvil on. Takové bezvýznamné maličkosti.

Přemýšlela, s kým se poradit. Kromě Renky jí nenapadal nikdo, a s tou se zrovna vidět nechtěla. Jedna z otázek byla, jak to zařídit, aby se právě jí přiblížila; jenže se ostýchala. Nevěřila si. Motala se v kruhu...

Potom si vzpomněla, kdo by jí mohl pomoci.

Stará komerční čarodějka ji nalila čaj a přistrčila koláčky. Barbara ten nápoj napřed očichala, než se napila; nezdálo se, že je nebezpečný.

„Dost ses od posledně změnila, děvče.“

„Proč myslíš?“

„Neumím toho moc, ale auru trochu cítím. Udělala jsi hodně kroků dopředu. Brzo už budeš lepší než já.“

„Přesto od tebe potřebuju... vlastně nevím, co. Abys mě vyslechla.“

Seděly, pily čaj a Barbara mluvila. Stará žena naslouchala, jen málokdy ji přerušila nějakou otázkou. Až když se zcela vypovídala, řekla:

„Ano, skutečně jsi prošla velkou část cesty. Ale co potřebuješ?“

„Chci vědět, co se mnou udělala.“

„Říká se tomu základní výcvik. Jiného druhu, než jaký jsme používaly na Atanoru. Jakési informace, zapsané zřejmě na krystalech. Nevím jakých. Těch způsobů je spousta a já je ani neznám. To, že vás při tom propojila do jednotného pole, je taky novinka. My jsme to dělaly individuálně.“

„Proč je při tom nutný ten sex?“

„Není nezbytně nutný. Napomáhá k uvolnění, odstranění zábran. Každá živá bytost se brání, když se cítí ohrožená. Když dostává něco od přítele, její obranná reakce je slabší. Proto se používá tělesné sladění.“

„Tak to se mnou udělal kluk jménem Lars. Matematika a fyzika. Co dál?“

„Zřejmě je přes to odborník. Každý vyučuje něco jiného.“

„Aha. Začnu odjinud. Potkala jsem kamaráda, co tam byl taky. Těžký kuřák. Hned jak vylezl, si koupil cigarety, první vykouřil do poloviny a zahodil. Nic mu to neříká, jen obtěžuje. Co to znamená?“

„Posílení obranných reakcí těla proti intoxikaci.“

„Stejně tak na nás moc nepůsobí alkohol. Ne že by nám vadil, cítím trochu podnapilost, ale sotva vylezu z hospody a otřepu se, sjede to k normálu. To je to samé?“

„Aha. Takhle léčili narkomany, ale v delších intervalech. Napřed snížili vliv drogy; potom ještě víc. Nakonec ji odstranili docela. Kdyby to udělali najednou, ten člověk by se umlátil v abstinenční reakci. Ačkoliv, někteří si ten samý efekt dokázali navodit uměle.“

„Schválně, jak?“

„Je v tvých znalostech chemie? Včetně toxikologie? Každá látka je ve vyšší koncentraci jed, droga nebo jak to chceš nazývat. V každém těle je té látky dostatečné množství, aby jí bylo možné sám sebe intoxikovat. Když se koncentruje a nasměruje do patřičného místa.“

„Je opravdu možné si takhle hrát s vlastním tělem?“

„Řada holek s tím měla dost velké problémy. Některé to nezvládly a samy se otrávily. Experimenty s neznámými jedy...“

„Myslíš, že ty znalosti mám taky?“

„Zkus si vzpomenout, co dělat, když tě uštkne had...“

Barbara zavřela oči. Představila si brejlovce, jak ji kouše do prstu. Už během té chvíle vytvořila neutralizační látku a nasměrovala do příslušného místa; prst jí natekl, zčernal, strašně v něm cukalo, ale potom se to uklidnilo a během chvíle se vrátila do normálu.

„Nadaná holka,“ řekla WZ. „Sice nevím, proč ses musela skutečně otrávit, ale zvládla jsi to dobře. Menší dávka jedu už by tě nepoložila...“

„Počkej, já...“ Barbara zaváhala a prohlížela si svůj prst. Kůže na něm ještě teď pálila, jak se napjala a zase splaskla.

„Jdi si umýt ruce. Studená voda to uklidní. A víckrát takový věci nedělej bez dozoru insky. Mohla bys špatně dopadnout.“

„Jak to, že to takhle funguje?“

„Začala jsi využívat svůj mozek asi na čtyřicet procent jeho kapacity. Nevím přesně, jaké máš znalosti z anatomie... aha, už vidím. Ano.“

„Co bych všechno mohla s těmito znalostmi?“

„Můžeš ledacos, ale neradím ti to. Je to o hubu. Důrazně doporučuji zajít za Renkou a požádat, aby tě důkladně otestovala. Ona ti řekne.“

„Nebo mě vyhodí. Jsem přistěhovalecká holka, zapomínáš?“

„Pitomost. Já jsem se narodila ve Spišské Nové Vsi v Uhrách, teď se tomu říká Slovensko. Přistěhovala jsem se jako malá holka, ale jsem stejná jako ty. Šlepi Špišaci, čo newidza na wiežu...“

Barbara se rozesmála. I tomuhle jazyku zjevně rozuměla.

„Co by mělo být dál?“

„Nevím jistě. Každý další obor je náročnější než předchozí. A taky mnohem nebezpečnější. Musíš si dávat pozor.“

„Nic není tak malé, aby to nemohlo být zabito?“

„Správně. Mysli na to od teďka až do konce svých dnů.“

„Který obor je nejnebezpečnější?“

„Hm... myslím, že teologie. Tam je nebezpečné všechno, s čím se setkáš.“

„To mi nepřipadá...“

„Není, když se jenom díváš. Ale časem začneš mít chuť si hrát. A oni jsou opravdu velice mocní! Někteří tě budou chránit, ale jiní...“

„Renka je křesťanka. Dost nadšená, myslím.“

„To je dobře. My křesťané uznáváme pouze jednoho Boha, ale hodně svatých. Jsou andělé, serafíni a cherubíni... Nechtějí ti ublížit, ale občas nesmiřitelně prosazují Pánovu vůli. Kdybys třeba zhřešila...“

„Něco o křesťanství vím, ale určitě ne všechno.“

„Problém je v tom, že ne vždy se jedná o informaci, nýbrž o názor. Jeden říká tohle, druhý ono. Najít pravdu je obtížné. Hlavně když není žádná všeobecná pravda. Každý má svou vlastní.“

„Je těžké najít černou kočku v tmavé místnosti. Zvláště když tam žádná kočka není.“

„Správně. Vidím, že to opravdu znáš.“

Barbara se zasmála. „Můžu zase přijít, až si budu chtít popovídat?“

„Kdykoliv chceš. Ráda tě uvidím.“

„Jsi ke mně velice hodná!“

„Připomínáš mi dceru.“

„Tys měla dceru? Kde je teď?“

„Padla v boji. Byla čarodějka a vstoupila do císařovniny gardy.“

„Leopard?“

„Když odcházela, měla poprvé na sobě leopardí uniformu. Prosila jsem ji, aby nechodila. Dokonce jsem ji to zakázala. Poprvé jsem na ni křičela. Ona mě poprvé v životě neposlechla...“

Barbara na ni hleděla s němým úžasem. Mrazilo ji v zádech.

„Byla mladší, než jsi teď ty.“

„To musela být dítě!“

„Podle vašeho počítání asi ano. Ona se považovala za dospělou.“

„Musíš nás hrozně nenávidět! Když jsme ti zabili dceru...“

„Korán říká: Nepovažujte za mrtvé ony, jež padli na cestě Páně.“

Barbara se rozbrečela. Ta žena ji jemně pohladila po vlasech.

„Neplač, není proč. Čarodějky neumírají, pouze odcházejí s bouří. Jednou přijde den, kdy se všechny vrátí...“

„Myslíš, že někde žije?“

„Co můžu vědět, kde je? Vím jedno: jednoho dne přijde veliká bouře. Tehdy se za rachotu hromů a ve svitu blesků otevřou Brány prostoru a času; z nich vyjede císařovna Diana na svém bílém draku, a za ní všechny princezny Impéria: Valérie, Julie, Maryška, May-Britt... Zaduní válečné bubny a jejich ohnivé biče vyženou všechno zlo a všechnu špínu. Tehdy se vrátí také moje Hanička. Seskočí před domem, uváže koně k plotu a řekne: Szévasz, mamička! Dlhý čas som bola preč, ale už som doma – si rada? A máš navarené?“

Barbara pro slzy neviděla. Pokusila se připomenout:

„Ale to já patřím k těm, co za to můžou! Až vymetou zlo a špínu, vyženou taky mě! Jsem součástí toho zla...“

Laskavá ruka té ženy ji přivinula víc k sobě:

„Čo táraš také hlupoty, dievča? Nič zlého si neporobila, tak čo sa bojíš? Až tá chvíľa príde, dávno budeš s nami...“

Jak vstoupila do baru U Štěňat, hned první dívka ji radostně uvítala:

„To je dost, že se taky ukážeš! Nebo máš tolik učení?“

„Je tady Renka? Chtěla jsem s ní mluvit...“

„Určitě přijde, lítá někde po městě. Počkáš na ni?“

„Jasně.“ Barbara zamířila do lokálu, ale tam bylo ještě pozhasínané. Tak zamířila do kuchyně a zaváhala, co říkat. Všimla si, že jsou tu i některé, které neznala. I vybavení se trochu změnilo.

„Hele, ty seš docela šikovná holka. Nechtěla bys nám pomoct?“

„Jako dělat servírku? Nebo dokonce barmanku?“

„No, kdyby sis troufla... Ale co třeba v kuchyni? Vařit jídlo...“

„Nebylo by to špatný! Aspoň bych mohla... no jo, ale táta by nedovolil!“

„No jasně, ona se musí zeptat tatíčka!“

„Náhodou, já nerostu jako plevel na louce! Mě vychovávají!“

„Doufám, že rákoskou!“

V té chvíli vstoupila Renka. „Hele, tady je nějak veselo! Ahoj, Báro!“

„Ahoj! Ty se na mě ještě pamatuješ?“

Renka neuznala za vhodné odpovědět. „Ty znáš starou Gonerill? Dokázala bys ji ukecat, aby se tady někdy zastavila? Potěšilo by mě, kdyby nám byla ochotná pomoci s prací...“

„Jistě, ráda. Zrovna nedávno jsem u ní byla, mluvily jsme o tobě. Taky si tě velice váží. A říkala, že se mnou chceš dělat nějaké testy...“

„Testy? Ty chceš vážně hloubkový průzkum?“

„Že prý to bude zajímavý...“

„No dobře. Kdo chce kam, pomozme mu tam!“

Testy v pojetí školním bylo vyplňování velkého množství předtištěných tabulek s otázkami, většinou byly tři možnosti, A, B nebo C. Proč by se měla Barbara bát? Ačkoliv, čert věř čarodějkám...

Renka ji zavedla do svého bytu a naplnila vanu horkou vodou, do níž přidala pěnu a různé vonné esence. Pak tam obě zalezly a povídaly si o mužích; s příležitostnými ukázkami. Barbara ještě nikdy neměla sex se ženou, ale ráda si to představovala a měla velkou chuť. Renka byla od dětství zvyklá na komplexní masírování těla posilujícími oleji; mimo jiné to byla součást výuky. V pubertě se začal klást důraz na erotogenní zóny a vytočit kamarádku do vysokých obrátek bylo za plus. Souvisí to s dokonalým ovládáním vlastního těla, stejně jako bojový výcvik; z toho ovšem brzo vypadla, jak ji zakázali tlouct přes prsty. Tím odpadla taky část výprasků, třeba boxování do ksichtu; cílem bylo naučit dívky, aby je bolest vzrušovala až k extázi. Renka na rozdíl od jiných dostávala pouze na zadek.

Barbara nedostala výprask od útlého dětství; doma ji trestali psychickým terorem a citovým vydíráním. Renka jí pustila záznam svého prvního orgasmu z výprasku bambusovými pruty a protože se Ba pěkně zmítala v křečích, jako přídavek za odměnu vzpomínku na vypalování ornamentů žhavým železem. Potom ji přivedla k vědomí a vysmála se jí.

Barbara lapala po dechu a škemrala, aby jí předvedla ještě něco.

„Já nevím, moc bych neriskovala! Ty krásně reaguješ, kdybych to nestopla, tak máš ty lilie na rameni taky!“

„Tak proč jsi to stopla? Já bych chtěla, jsou krásný...“

Renka trochu zaváhala. „Víš, ono... ty lilie jsou kromě jinýho odznak řádu Panny Johanky. Té z Arku, naší patronky. Kdyby je někdo viděl, mohl by tě považovat za naši členku a něco od tebe chtít. Třeba abys šla bojovat.“

„A to bych nemohla? Já bych ráda!“

„No víš... dát zasvěcení holce bez výcviku? Přece jenom...“

„Nejsem hodna té cti, já vím.“

„Hlavně nejseš schopná se bránit! To je řád bojovníků!“

„Něco nechápu: vy jste řád Templářů, nebo ne?“

„Templářů je kolem tří set samostatných lóží. Čas od času se dostaneš do sporu, kdo všechno k němu patří a kdo ne. Většinou to skončí rvačkou. Jindy se potkáš s lidma, který mají výcvik a nemají zasvěcení, buď o tom vůbec nevědí nebo popírají, že by měli s řádem něco společnýho. Nepokoušej se do toho zaplést, mohla bys těžce narazit.“

„Tak jo: co je řád Panny Johanky?“

„Hra pro holky mezi pubertou a deflorací. První zasvěcení je začátek menstruace. Vyšší stupně dosáhneš skládáním všelijakých zkoušek. Za to dostáváš různý kytičky, hlavně na ramena a paže. Definitivně vypadneš, když se necháš zbavit panenství. Některý zůstávají napořád.“

„Aha. Co jsou Amazonky?“

„Zhruba to samý, ale s volnějším režimem. Nemusí být křesťanky.“

„Co na to říkají vychovatelky, instruktorky... prostě dospělí?“

„Děti si musejí hrát. Kdo si hraje, nezlobí.“

„Vypalování značek se nebere za zlobení?“

„Nás vedla jedna inska, co byla pár let v klášteře Shaolin. Tam si taky vypalujou různý značky. Učila nás bojovat. Když jsme měly čerstvě oholený hlavy, rozbíjela nám o ně dřevěný desky. Chtěly jsme to zkusit i s cihlama, ale to dovolila jen těm nejlepším.“

„Holily jste se často?“

„Hlava se používá k boji. Po oholení nám svázaly ruce za záda a směly jsme do sebe bušit hlavama. Jako ta strkaná...“

„Ty pořád mluvíš, jako kdyby všecky ty věci byla nějaká odměna!“

„Je to legrace. Učení byla odměna za výcvik a výcvik za učení. Jídlo je odměna za práci a práce za...“

„Jo, chápu. Bylo za odměnu, že vás vůbec nechali přežít?“

„Každá holka ze Sesterstva se může kdykoliv ocitnout v situaci, že někdo bude chtít ji zabít nebo aspoň mučit. Měla by být připravená.“

„Co když mi celý život nebude nikdo chtít ublížit?“

„Tak máš nezasloužený štěstí. Ale moc na to nespoléhej.“

Chvilku se smály a trochu taky pošťuchovaly.

„Kdy začnem s těma testama?“ připomněla Barbara.

„Mám dojem, že už jsme skončily, ne?“

„Ani jsem si nevšimla!“

„Tak podívej: než jsi vlezla do vody, provedla jsi komplexní analýzu těch solí, co jsem tam nasypala. Provedlas ji úplně automaticky a potom pokaždé, když jsi vzala něco do ruky. Máš zápočet z chemie. Nezajímá mě, jestli máš všechny informace, ale víš, co máš dělat. Jak jsi mě masírovala, udělala sis zápočet z anatomie. Když jsem ti vyprávěla o Šaolinským cvičení, řekla jsem dvě věty čínsky a ty sis toho ani nevšimla. Dokonce jsi používala některé výrazy v čínštině. Prostě, praktickou zkoušku jsi udělala.“

„Dostanu jedničku nebo nějaký body?“

„Dostaneš plus. V Akademii se tomu říká Vyřazena se ctí.“

„Fajn. Co mám dělat dál?“

„Odpočívej a bav se. Kdyby tě něco obzvlášť zaujalo, zkus uvážit, jestli by to neměla být tvá specializace. A kdyby jo, přijď a my to zkusíme zařídit. Ale upozorňuju předem, některý studia jsou teď technicky nemožný. Tím myslím mezihvězdný lety, hry s časem a prostorem...“

„Ne, dík. Takový věci mě děsí. Ba ani rozbíjení cihel o hlavu nechci.“

Renka se zamyslela. „Zaujalo mě tvý vyprávění o těch prvních klukách. Už ses s tím vyrovnala? Teď bys jim mohla zkusit pomáhat...“

„Co, komu? Těm pitomcům? V životě nechci žádnýho z nich vidět!“

„Já myslela, že s s nima setkáváš ve škole!“

„Když mám někoho potkat, koukám se jinam.“

„Aha. Takže citová frustrace. Neodstraníš ji, dokud se s tím nevyrovnáš. Co kdybys zkusila aplikovanou psychologii? Kolem nás je spousta lidí, kteří velice trpí, a ty bys jim mohla pomoci...“

„No jo, ale zrovna těmhle? A takovým způsobem?“

„Třeba ten první, Frank. Zamysli se a odpověz si na otázku: máš ho ještě ráda? Nebo je ti zcela lhostejný?“

„Nenávidím ho! Zkazil mi život!“

„Když jsi s ním chodila, tak jsi to viděla jinak, ne?“

„Je to krásnej kluk! Závodní plavec, šampión školy! Když jsem s ním šla do Univerzitního klubu, všecky holky se za náma otáčely! A moc mi záviděly!“

„Jenže jsi za to musela něčím platit.“

„Hele, nerejpej, jo? Já vím, u vás umí každej perfektně souložit! Chudák Frank to moc neumí, tak si vybírá nezkušený holky...“

„Vidíš, jak jsi pěkně určila diagnózu. Teď ho ještě vyléčit...“

„Já – jeho? To bych ho spíš uškrtila!“

„Trocha škrcení nemůže vadit. Taky ho můžeš pokousat...“

„Ty si z toho děláš jenom legraci!“

„Jak chceš. Přemýšlej. Já bych to rozhodně zkusila...“

Barbara na to intenzívně myslela celé vyučování, ani nestihla včas reagovat, když ji učitelka namátkově vyvolala. Naštěstí ovládala otázku:

„Co jste tím přesně myslela, madame?“

Učitelka otázku opakovala a než ji dořekla, Barbara už začala odpovídat. Perfektně, to se rozumí. Buněčná fyziologie není nic složitého.

Když šla na oběd, uviděla ve frontě stát Franka. Pozdravila ho.

„Barbaro!“ rozzářil se, „Ty si ještě vzpomínáš... Pojď, držím ti místo!“

Kdysi se rozešli ve zlém. Jenže od té doby se pohádal už s tolika děvčaty, že mu připadala jako ztělesněný anděl. Sedli si spolu ke stolu a Frank po celou dobu jídla vzpomínal na všechno krásné, co zažili. Občas se pletl. Barbara ho pozorovala; líbil se jí vlastně pořád a už mu odpustila, že je takový ubohý pitomec. Nebo není? Stálo by za to to prozkoumat.

Když jí začal líčit, za jakých otřesných okolností se rozešel s tou poslední holkou, jak je opuštěný a jak ho nikdo nechápe, rozhodla se. Vyčkala chvíle, kdy jí řekl, že má celé odpoledne čas; a klidně řekla, že ona taky. Jistě, proč by ho nenavštívila, však jeho byt dokonale zná! Překvapilo ho to, ale využil situace a zavlekl ji domů, než si to rozmyslí.

Po příchodu ji začal nedočkavě svlékat a vrhl se na ni jako obvykle. Nic moc, od té doby získala řadu zkušeností. Nezačala brečet ani se hádat, vzala to jako zkušební kolo a navrhla, aby teprve teď začali s pořádnou přípravou. Namíchala oběma posilující limonádu; nenašla některé přísady, ale tak trochu je nahradila vlastním úsilím. A začala ho opatrně stimulovat; při tom mu vysvětlila, co by měl dělat on s ní.

Krátce na to se rozbrečel a potom rozhovořil. Napovídal toho hodně, skoro se nedal zastavit; Barbara to průběžně analyzovala a zaujímala stanovisko. Jeho problém byl jediný: celoživotní frustrace. Od všech a kohokoliv.

Začal s tím otec. Jeho heslem bylo: Buď nejlepší! Být druhý nebo třetí je hanba, být čtvrtý až desátý katastrofa. Neustále se porovnávej s dalšími, ty lepší se snaž překonat, po slabších dupej. Otec byl úspěšný obchodník se silnými kontakty na vládní organizace, velmi zbohatl a... všechno.

Frank byl chytrý a schopný, ale nebyl jednička. Když na to otec přišel, velmi se hněval; ale pak se poradil s nějakými odborníky a napadlo ho, že by syn mohl vyniknout ve sportu. Rád a dobře plaval, takže ho jako výrostka doporučili do plaveckého klubu a otec zaplatil trenéry, aby ho přivedli na stupně vítězů. Což se několikrát povedlo, a pak už to šlo dál.

Od té doby se jeho přístup ke sportu změnil. Trenér se stopkami v rukou se stal jeho noční můrou. Navíc život podle tréninkového plánu se všemi doplňkovými sporty a činnostmi nebyl žádná radost. Dohlížel na něho víc než na ostatní, neboť dostával od otce tučné příspěvky.

Další významný odborník: klubový psycholog. Člověk odhodlaný najít příčinu neúspěchu v traumatech z dob raného dětství, podle nějaké příručky, na niž věřil. Nutil Franka, aby si vzpomínal na nejtrapnější zážitky, jaké se mu kdy staly, a obšírně mu o nich vyprávěl. Nejlépe víckrát za sebou, aby se dala porovnat přesnost vzpomínek. Frank si o něm myslel, že je blázen; Barbara o něm usoudila totéž.

Ale tento pán přišel na myšlenku, že by Frankovi pomohl vztah se ženami. Otec se zamyslel; protože považoval sex za ošklivou a trapnou záležitost, svěřil poučení svého syna příteli, významnému úředníkovi, známému jako velký znalec a milovník žen. Všechny sekretářky a písařky se obávaly jeho nadměrného přirození a sténaly slastí v jeho náručí; s malou výhradou, že jejich služební postup byl přímo závislý na jeho uspokojení. Proč tedy trochu nezakřičet, když to pánovi dělá dobře? I tento muž měl svoje heslo: Ukaž té mizerné děvce, kdo je tady pánem! Takže vzal chlapce do bordelu a zaplatil velmi zkušenou prostitutku. Frank se jí na první pokus bál; ale protože to byl obchod, dělala všechno, co chtěl. Tím mu stouplo sebevědomí!

Měřítkem pro něho bylo, zda se jej dívka dostatečně bojí a obdivuje ho. Vybíral si obvykle zcela nezkušené, nejlíp panny; když se jí pak zeptal, jestli byl dobrej, zpravidla ustrašeně kývala. To mu dělalo dobře; jenomže nebyl úplný pitomec, takže mu docházelo, že tak úplně dokonalé to není.

Barbara mu vysvětlila (a prakticky předvedla), že její potěšení nepříliš souvisí s délkou penisu a brutalitou, s jakou ho do ní narve. Naopak se jí líbí, když ji hladí, mazlí se s ní a povídá, třeba o docela jiných věcech, ale občas jí dá pusu a tak. Vykládala mu toho hodně; následkem toho vzplanul obrovskou láskou a nepřál si nic jiného, než strávit s ní zbytek života. Dokonce vykřikoval, že si ji vezme za ženu.

Potom ho zchladila. Vysvětlila, že sex má ráda, zvlášť jako relaxaci po úspěšně stráveném dni, ale rozhodně není jediná věc, po níž touží. Občas ho navštíví a užije si s ním, ale nebude s ním pořád a nebude ho obdivovat a zbožňovat. Spíš očekává, že budou rovnocenní partneři.

Kupodivu se nezhroutil. Trochu ho to zamrzelo, to jo; vymínil si, že ho přijde povzbuzovat aspoň na příští závody.

„To se spolehni. A nejenom to; večer před závodama tě navštívím, důkladně promasíruju a potom celýho oholím, aby na tobě nezůstal jedinej chloupek. Budeš klouzat vodou jako delfín!“

Chechtal se. Podléhal školním předpisům o hygienické úpravě vlasů stejně jako všichni ostatní, ale rád nosil elegantní patku, která mu velice slušela. Představa radikální změny ho bavila.

„Jestli chceš, můžeš mi to oplatit!“ navrhla.

To by byl stoprocentní průšvih. S dívčími účesy byl problém; musely být tak krátké, aby se daly udržovat v čistotě, ale zároveň dost dlouhé, aby se daly odlišit dívky od chlapců. Většina děvčat příkaz nedodržovala, až když vypukla epidemie nebo nějaká kampaň. Pak se stříhaly hromadně, ale nikdy úplně dohola. Aby nevypadaly jako za císařství.

Všechny o tom občas přemýšlely. Nešlo o to být ostříhaná; lebka se musela ve slunci blýskat a na ní tajemné znaky magického zasvěcení. Čarodějka musí být nádherná a omračující; asi jako Renka. Sice má krátkého blonďatého ježka, ale každý ví, co nosí pod ním!

Potom Barbara odešla a Frank se poprvé v životě zamyslel vlastní hlavou.

Bar u Štěňat vyvolal samozřejmě pozornost novinářů.

Stručná ukázka z typického interview:

„...ale já jsem vážně cizinka! Tady je můj pas; ve skutečnosti se jmenuji Renée Castinová a narodila jsem se ve Francii. Statek Castignac je panské sídlo, pěstuje se tam víno a naše rodina s ním obchoduje. Vyrostla jsem v klášteře v Perpignanu, můžete se tam zeptat...“

[Skutečnost: abatyše kláštera v Perpignanu se odmítla s novináři bavit, s poukazem na přísné předpisy řádu. Později vydala písemné vyjádření: „Potvrzuje se, že slečna Renée Castinová (de Castignac) byla do nedávna svěřena na vychování církvi svaté v klášteře naší kongregace. V současné době však církev nebere žádnou zodpovědnost za její činnost.“

Povšimněte si: nenapsala v našem klášteře.]

„No dobře, ale proč máte tetování jako jižanská princezna?“

„Děkuji vám za lichotku. Rozdíl je v tom, že princezny je mají odedávna, kdežto já asi čtrnáct dní. Dělal mi to jeden Číňan na Dlouhé ulici.“

[Odpověď kteréhokoliv šikmookého člověka z Dlouhé ulice:

„Jo, já dělat tatoo krásná bílá dáma! Moc krásný tatoo, moc krásná dáma! Já dělat moc krásný tatoo! Přiveď svoji dáma, já taky udělám!“]

„Odkud pocházejí vaše neobvyklé nástroje?“

„Pokud vím, vyrobil je jeden soukromý mistr v Londýně; žije někde v Soho, tuším na Sixty Corner. Ale je to pokusný prototyp...“

[Výsledek pátrání: V Soho poblíž Sixty Corner skutečně žije jistý stařík, který vyrábí jakési podivné hudební nástroje. Svým okolím je považován za podivína, ne-li blázna. Povídá ledacos, málo co z toho má smysl.]

„Někteří účastníci vašich koncertů vyprávějí, že tam dochází k neobvyklým úkazům, trochu připomínajícím triky čarodějek.“

„No samozřejmě! Občas něco takového používáme, máme všelijaké filmové a stroboskopické systémy, které docela věrohodně emitují různá zjevení... Je to ale dost drahé a rádi bychom to udrželi v tajnosti...“

„Takže ručíte za to, že to všechno jsou triky?“

„No samozřejmě! Copak vůbec existují nějaké čarodějky?“

Odpověď Abnera Légera jeho agentům:

„Jistě, nemůžeme na ni. Ale víme, kdo je, a budeme si na ni dávat pozor! Bedlivě ji hlídejte; však jednou uklouzne!“

Na konci školního roku dostala Barbara vysvědčení. To už poněkud utichlo pozdvižení nad skandálem, když přišla na plavecké mistrovství se šampiónem University, oba dokonale oholení včetně hlavy a celého těla, i obočí. Kamarádům prozradili, že je Frank oholený i pod plavkami. Nad všemi soupeři drtivě vyhrál, dle konkurenčních trenérů díky tomu, že celý závod přemýšleli nad tím, jak moc mu ta hlava pomáhá. Barbara mohutně povzbuzovala a vzhledem k její popularitě se k ní hodně lidí přidalo.

Těsně před prázdninami došlo k náhlému výskytu cizopasníků u nejmladšího ročníku universitního gymnázia. Navíc zjištěné vši byly odlišného typu, než kterékoliv jiné, možná dokonce zmutované. Nastalo obrovské vyšetřování, mnozí podezírali domorodce, ale ti podobnými problémy netrpěli. Důsledkem bylo nařízení přizpůsobit účesy momentální situaci. Nikdo neřekl: ostříhat.

„Co uděláme?“ ptali se někteří Barbary.

„Vydržte. Zkusím se poradit...“

Neřekla: s Renkou. Ale všichni to věděli.

Renka, Barbara, Alice, Gonerill a některé jiné nějakou chvíli přemýšlely a několik hodin experimentovaly. Potom rozhodly a dlouho něco vařily ve své kuchyni. Gonerill navrhla, že k tomu bude recitovat verše z Macbetha, ale pohrozily jí výpraskem.

Druhý den přišla Barbara do školy s kanystrem dezinfekčního roztoku. Do školního zařízení patřil taky areál bazénů: plavecký, rekreační a dětský se sestavou tobogánů, dokonce brouzdališť pro nejmenší. Vláda byla na tento areál právem hrdá. Barbara nalila do zdroje vody obsah kanystru; během asi půl hodiny naplnila všechny vodní plochy podivná růžová pěna.

„Princip je takový: po namočení do vody a důkladném natření pěnou dojde k chemické reakci, kdy veškeré ochlupení kdekoliv na těle během pěti až patnácti minut ztvrdne na kámen. Při následném dotyku se potom ulomí v místě, kde vlas opouští kůži, možná zlomek milimetru pod tím. V podstatě se rozpadne na prášek. Čímž chudinky vši ztratí porost, kde by bydlely...“

„A my přijdem o vlasy. Narostou nám ještě někdy?“

„Jistě. Po prázdninách budeš mít zhruba stejnýho ježka, jako máš teď.“

„To říkáš proto, že tobě na ničem nezáleží!“

„Já tě taky nenutím. Můžeš si zajít k holiči.“

Barbara se začala svlékat, ale potom dodala: „Ještě bych ráda upozornila, že nevím přesně, co to udělá s oblečením. Včetně plavek. Takže já raději riskovat nebudu!“ A svlékla se a skočila do bazénu šipkou.

Šipky dělala ráda. Jednu dobu dokonce chtěla skákat z věže.

Některé studenty nebylo třeba vyzývat. Jiní se dali ukecat. Pravda, byli i tací, co zásadně odmítli a dívali se z bezpečné vzdálenosti.

Plavecký areál byl uprostřed mezi Universitou, Gymnáziem a základní školou, dokonce tu byla i mateřská školka. Nezvyklé dění u bazénu zaujalo každého, za chvilku byla v oknech hlava na hlavě. Učitelky se pokusily zahnat žáky do lavic, ale Barbara jim vysvětlila účel akce a...

(Jak vysvětlila? No, řekla to! Prostě to bylo slyšet...)

Takže se mládež i děti vyhrnuli ze tříd a šli to vyzkoušet. Zachvátilo je snad davové šílenství? Nebo jen čekali na chvíli, kdy se něco semele? Ať je to jak chce, začali v bazénu řádit, skákali do vody, potápěli se, klouzali na tobogánech... A bavili se tím, jak se jim rozpadají vlasy, sotva se jich dotknou. Rázem měli po starostech se stříháním.

Učitelé a vychovatelé se rozdělili v názoru. Někteří se jednoznačně přidali na stranu mládeže a šli je hlídat, ve skutečnosti se taky vykoupat. Jak se zdá, bylo působení pěny na kůži docela příjemné. Další si šli stěžovat nadřízeným; ti si stěžovali dalším nadřízeným, až věc dospěla k nejvyššímu pánovi, rektorovi University. To byl starý pán, delší dobu přesluhující a ne vždy dost rychle chápající. Nejdřív zavolal správci vodního areálu; ten nebyl přítomen, tak jeho zástupci.

„A co? Dezinfekce, ne?“ řekl ten dobrý muž zcela klidně.

Pan rektor chvíli běsnil a chtěl vědět, kdo za to může. Potom se vydal na místo činu, kde se setkal tváří v tvář s rozzářenou Barbarou.

„Jak jste si mohla dovolit, slečno...?“ soptil.

Barbara nejdřív řekla: „Mohla. Radikální řešení problému, ne?“

Potom si všimla jeho srdeční arytmie. Nezaváhala, vrazila mu ruku pod košili a začala srdce rychle stimulovat; za pár okamžiků se jí podařilo nastupující infarkt zvládnout a převzít nad srdcem kontrolu. Celou tu dobu ho držela v náručí a podpírala, aby se neskácel.

Postupně se uklidňoval. „Proboha... co to se mnou bylo?“

„Teď už to bude v pořádku, Vaše Magnificence. Ale mohl to být infarkt!“

„Děvče... to by byl už třetí! Tys mi zachránila život!“

„Měl byste se vážně zamyslet nad svým zdravím. Příště už tu nebudu!“

Taky měl potíže s dechem. Přesunula ruku výš a stimulovala plíce.

„Och... už se mi dýchá líp. Co ty jsi vůbec zač?“

Pohlédla mu do očí. Pak se usmála a řekla: „Hádej, co asi!“

Odvedla ho k lavičce a posadila. Už se dokonale vzpamatoval.

„Co děláš tady, na Universitě?“

„Jsem jedna ze studentek Gymnázia, Vaše Magnificence. Až udělám maturitu, chtěla bych studovat na Universitě.“

„A chceš být lékařkou, že?“

„Ani ne. Ještě nevím, čím budu, ale do té doby mě něco napadne.“

„Už teď jsi mi dokázala zachránit život! Díky, čarodějko!“

„Já nejsem čarodějka. Jsem obyčejná přistěhovalecká holka!“

Chvíli mlčel a prohlížel si ji. Potom se rozhlédl kolem.

„Tak už i tohle dokážou?“

„Klid, pane. Zavolám vám sanitku. V nemocnici vás dají do pořádku...“

„Proč se o mne nebudeš starat ty?“

„Protože to neumím. Teprve začínám!“

„A skvěle. Kdybych neodcházel na odpočinek, rád bych tě uvítal...“

„Třeba se ještě sejdeme.“

Sanitka vjela rovnou do areálu. Ošetřovatelé si ničeho nevšímali, přijali hlášení, naložili rektora na nosítka a odvezli.

„No – a já se půjdu ještě jednou vykoupat,“ řekla Barbara, „Mě to baví!“

Barbara čekala ledacos, ale že s ní bude chtít mluvit otec, to tedy ne. Když mu předložila vysvědčení, jako obvykle je přelétl pohledem, natáhl ruku, aby ji pohladil po vlasech, dokonce ani nezaváhal, že žádné nenašel. Pohladil ji aspoň po holé kůži.

„Věnovala bys mi pár minut, dcero?“ otázal se.

„Jistě, drahý otče!“ odpověděla poslušně.

Vzal ji do své pracovny. Občas mu tam směla uklízet, jinak nic.

„Posaď se!“ vyzval ji, usedl a studoval její vysvědčení.

„Samé jedničky.“ konstatoval potom a hluboce se zahloubal.

„Konečně jednou nejsi zklamán.“ odpověděla.

„Ne, nejsem zklamán. Byl bych dokonce šťasten. Ovšem kdybych nevěděl, jak jsi toho dosáhla.“

„A tím jsi zklamán.“

„Ne! Nepodsouvej mi stále myšlenky, které nemám!“

„Jaké myšlenky tedy máš?“

(Ve skutečnosti o tom pochybovala, ale nechtěla to říct nahlas).

„Problém je... zajímáš se někdy o politiku, Barbaro?“

„Pokud to není nezbytně nutné, tak ne.“

„Aha. Víš – jsme před volbami.“

„To pořád, ne?“

„Všichni političtí odborníci konstatují vzestup... hm, odstředivých sil. Zejména různě na venkově. Lidé přestávají věřit ujišťování vládních stran, že jsou schopné zajistit... prosperitu. Požadují změnu.“

„Jako že by ses mohl stát ministrem, tati?“

„Budu šťastný, když uhájím současné místo. Jsem pouhý úředník...“

„Ale nový ministr tě vyhodí. Co budeš dělat?“

„Rád bych v tom směru učinil... jisté náznaky.“ Otec vždycky mluvil pomalu a vážně, kladl důraz na některá slova a tvářil se moudře. Byl zvyklý čas od času pronášet zásadní projevy.

„Směrem kam?“

„Na jih. K tvým... tak řečeno... přátelům.“

„Nikdy jsem nebyla na jihu. A když už o tom mluvíme, ráda bych.“

„To se dalo očekávat. Víš, při pohledu na tebe... neděláš mi takovou radost, jak bych... Na druhé straně, mohlo by to být i horší.“

„Vážně? Mohla bych vypadat ještě hůř?“ podrbala se na pleši.

„Situace by mohla být... Stručně a jasně: nevadí mi to.“

„Teď mě začínáš opravdu zajímat.“

„Zkrátka: jsem neochvějný zástupce politiky vlády. Na druhé straně dovolím bez překážek své dceři, aby se angažovala... hm, v opozici.“

Barbara se začala smát. Už jí bylo všechno jasné.

„Takže mám říct jižanům, že hodláš sedět na své židli i za jejich vlády. Případně za jakékoliv jiné. Myslíš, že tě budou chtít?“

„Inu... pokud bys vyjednávala rozvážně a obezřetně...“

„Tati! Ty vážně žádáš, abych ti pomáhala v kariéře? Dokonce snad prosíš?“

„Tak daleko to ještě nedošlo... ale na druhé straně...“

„Tak? A kdybych třeba šla na oslavu ukončení školního roku v uniformě císařovniny Leopardí gardy a se šavlí u pasu, co bys říkal? Je to maškarní!“

Obrátil oči k nebi a vzdychl. „Byl by to další tvůj průšvih. Ale...“

Pokud očekával další výbuch smíchu, nedočkal se ho. Pouze se usmála.

„Dobře, tati. Dám patřičné signály. A budu za tebe bojovat.“

„Děkuji. Na druhé straně...“

„Tak dost, tati! Když už seš v tak laskavé náladě, zajistíš mi na prázdniny dostatek peněz a propustku na jih. Dokážeš to?“

„Jistě, to je maličkost.“

„Případně propustky pro pár kamarádů!“

„Ty vážně chceš strávit prázdniny na jihu?“

„Chci je strávit na Jupiteru, tati. Jenže tam zatím nefunguje doprava, tak se poradím s ostatními a pojedeme... kamkoliv. Přesně: nevím.“

„To nevadí. Zajistím to...“

Když za sebou zavřela dveře, chtělo se jí brečet.

Stará Gonerill vzdychla a potřásla hlavou.

„Ale moje dcera žádnou uniformu neměla! Nikdy; byla čarodějka, vytvářela si vzhled podle potřeby. Včetně oblečení. Ve skutečnosti byla nahá, neměla žádný oděv. I svůj meč nechala doma...“

Barbara se zasmušila, ale Renka to viděla jinak.

„A o co jde? Ta oslava je v sobotu, to stihnem! Někde jsem tak viděla kus oranžové látky, uděláme na něj skvrny a ušijeme kombinézu. Nebo myslíš, že nás v klášteře neučili šít?“

„Vážně bys to dokázala? Já bych ti pomohla...“

„Když mi pomůžeš, uděláme uniformu i pro tvou kamarádku Alici!“

„Tak jo!“

Stihly to; Barbara se točila před zrcadlem, Renka jí osobně připíchla na límec zlaté hvězdičky podporučíka.

„Tak! Teď jsi důstojník Leopardí gardy. Spokojená?“

Gonerill přinesla něco zabaleného v kusu staré látky.

„Tohle je zbraň mé dcery. Prosím, vem si ji! Teď je tvoje...“

Byl to krátký meč, jakému se říká wakizači. Ale nebyl japonský, rukojeť byla zdobená ebenem a slonovinou a na konci velký rubín.

Barbara přijala tu věc s posvátnou úctou; přímo cítila, jak do ní prýští síla dívky, která jej měla předtím. Poklekla a dotkla se mečem čela.

„Děkuji ti, matko Gonerill.“ řekla přiškrceným hrdlem.

Potom vstala a zasunula si zbraň za opasek.

„Můžeme jít?“ zeptala se.

„Nemůžete,“ Renka jí podala plechovou krabici a dvě cívky, „Toto je přehrávač, tohle dvě záznamové cívky. Víc jsem zatím nenahrála, ale snad to bude stačit, abyste si zatančili...“

„To je to, co používáš do varhan!“

„Jo, přesně. Přehrávač se dá vyndat. Neztrať to a neznič.“

„Neboj, pohlídáme to!“

„A teď padejte, a bavte se dobře!“

Když Barbara a Alice vstoupily do sálu, kapela zahrála fanfáru a někteří kamarádi jim zasalutovali. Poprvé, kam až paměť sahá, se plesu zúčastnili domorodci; dívky měly vyšívané závoje, ale oči jim blýskaly nadšením.

„Nezlobíte se, že mám vaši uniformu?“ ujistila se Barbara.

„To my si dovolit nemůžem. Ale o tvém cizím původu není pochyb!“

„Fajn. Jsem ráda, že vám to nevadí.“

„Vůbec. Naverbuj všechny, kdo budou chtít. Časem se to vyřeší!“

„Myslíš, že bych mohla?“

„Jsi řádně jmenovaný důstojník. A Renka je velitelka Leopardí gardy!“

Barbara se nadechla – a zase vydechla.

„Mám s sebou její nahrávky. O přestávce je pustím a zatancujem si!“

„Výborně. Znám jednoho kluka z tý kapely, domluvím se s ním.“

„Schválně, Darene: jak daleko sahá tohle spiknutí?“

„Přes celý vesmír. To přece víš.“

„A kdo je vrchní velitel? Princ?“

„Ne. Bohyně Norret, Utěšitelka Poutníků. A ty jsi její velekněžka.“

„Na tomto světě se mi líbí, jak je někdo rychle jmenován něčím, o čem vůbec neví, co to je.“

„Ano, jsme zábavný svět. Vítej na palubě!“

Tak už jen stručně: Ples dopadl skvěle. Prázdniny taky.

Errata:

30.05.2021 11:41