Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Abnera Légera navštívila delegace podnikatelů v pohostinství a předala mu petici, kterou vyzývala vládu, aby se víc zabývala podporou jejich podnikání, které přináší národu cenné finance. Petice byla složitá a nepochopitelná; Léger ji přijal, ujistil pány (jako obvykle) a pokusil se přijít na to, co vlastně chtějí. A ježto to nepochopil, obrátil se na Richarda Baarfelta, když byl opět hostem v jejich paláci.

„Jasně, vím o co jde. O tu holku. Renku de Castignac.“

„Počkej... a co jako? Vadí jim?“

„Těžce jim kazí kšefty. Divím se, že ji ještě nezabili.“

„Jak by mohla? No jo, má tady bar a zpívá v něm. Co by...?“

„Nedělej ze sebe blba, aspoň přede mnou. Ty víš, co. Je čarodějka.“

„Uznání odborníka potěší. Ale čím tak hrozně vadí jim?“

Richard ho usadil do křesla dost daleko od ostatních a nalil.

„Jak na tebe působí alkohol, Abnere? Ne, zpět. Jak drogy?“

„Nic moc. Umím je odrušit; proč?“

„Správná reakce. Co ti, co je odrušit neumějí?“

„No ti... počkej. Už chápu. Myslíš, že by to dokázala?“

„Renka uvádí lidi do transu svým zpěvem a hudbou. Učí je odrušit vlivy drog, cigaret, do jisté míry alkoholu. Likviduje konkurenci.“

„To nemyslíš vážně, viď že ne?“

„Naprosto. A to je teprve začátek. Navíc... má záporný poměr ke zločinu a zločincům. Jak nějakého zvětří, žene ho z rajónu. Možná i zabije. Asi to nedělá osobně, má na to lidi. Zkrátka, čistí si okolí.“

„A to se samozřejmě pánům nelíbí.“

„Ty jsi ministr vnitra. Máš pronásledovat zločince. Jenomže drobný zločin je motorem podnikání. Chlast, drogy, herny, sázkové kanceláře, prostituce, nelegální obchod. Renka nedostává podíl ze zisku. Takže je co? Zadáví.“

„Mám jim poradit, aby jí poskytli výpalné?“

„V dávných dobách bylo Středozemní moře plné pirátů a různých zlodějů. Povinností Templářského řádu bylo je stíhat a trestat. Postupem času se omezili na to, že vybírali od pirátů daň za to, že si jich nevšímají.“

„Seš cynik, Richarde. To by Renka neudělala.“

„No vidíš. A v tom je právě ta potíž.“

Barbara Levasseurová se po prázdninách vrátila do školy. To je nesporný fakt. Něco jiného je, jak často tam byla; spolužačky tvrdily, že si do školy chodí jen odpočinout. Vynalezla novinku: studentka na půl úvazku. Možná na čtvrt. Ráno přišla, omrkla situaci a poctivě se zdržela do velké přestávky; pak si vyřídila telefony a buď zmizela, nebo pobíhala po celé škole a vyjednávala v různých kancelářích za spolky a uskupení, jejichž byla členkou. Někteří navrhovali zřídit jí vlastní kancelář.

Například se rozhodla radikálně zakročit proti šikanování nejmladších ročníků. Vytvořila studijní skupinu, v níž učila patnáctileté dívenky, že pokud se jim něco nezdá, můžou kohokoliv poslat... kamkoliv. Až se na vás bude starší spolužák nevhodně sápat, přerazte mu nos. Správná holka se miluje jen s tím, s kým chce, nenechá si do toho od nikoho kecat, ale pak si taky nechodí nikam stěžovat. Prostě je sebevědomá!

A jak zařídit, aby byly dívky sebevědomé? Nejlíp když budou pilně cvičit bojové sporty. Kluci taky, samozřejmě! Tělocvična je stejně málo využitá, tak se Barbara stala vrchní trenérkou. A děti ji milovaly.

Jak by taky ne? Ukázala jim fotky ze své svatby, z cestování po různých exotických zemích, z kláštera, z bojového výcviku a ze zasedání velitelské rady Leopardí gardy. (Ta se jí tam nějak připletla; okamžitě se omluvila, že ve skutečnosti žádná císařovnina garda neexistuje, jako není žádná císařovna. My si jen tak hrajem!) Děti se pevně rozhodly, jaké chtějí být a čeho mají v životě dosáhnout.

Sportovní klub byl pro mládež od patnácti výš. Jenže... Báro, víš, já mám mladší ségru! Je jí deset... no, skoro jedenáct. Mohla by sem chodit? Aspoň do přípravky, je strašně šikovná! A štve mě, chodí se sousedovic klukem, věřila bys tomu? Je mu dvanáct a je to hroznej sígr, potřeboval by dostat nějakej výcvik, aby se naučil poslouchat! Jo? Tak oni přijdou oba!

Barbara výcvik vedla, což neznamená, že tam byla. Přišla na začátek, uvítala přítomné a řekla jim, co je námětem dnešního cvičení. Pak představila někoho z kamarádů; obvykle to byl domorodec drsného zjevu. Pět prvních minut cvičila s ostatními, pak se omluvila a už nepřišla.

Jenže děti ji milovaly. Chodily za ní s nejrůznějšími problémy, dokonce s takovými, se kterými se vůbec nedalo nic dělat. Vážně nemůžeš? Jseš přece čaro... no jo, já vím, že ne. Ale nemohla bys? Nakonec se ukázalo, že nějaká možnost přece jen existuje. Doučit matematiku, jazyky, půjčit zajímavou knížku, doporučit film... Díky, Báro!

A nejvíc ji zlobily, kdy zase udělá tu fantastickou pěnu. Některé při tom nebyly a nevychutnaly si tu parádu, když všechno klouzalo, ničeho se nešlo zachytit a nikdo nebyl k poznání, ježto všichni byli úplně bez chloupků.

„Neudělám! Jednak je to zakázaný, a pak – tehdy byla epidemie!“

„A kdy zas uděláte epidemii?“

„Já vás všecky jednou tak seřežu!“

„Klidně, třeba hned!“

Sotva absolvovali základní výcvik v boji nunčaky nebo tyčí, přestali se čehokoliv bát. Instruktoři jim dovolili posledních pět minut osobní souboje a občas se dali vyzvat; děti se tak rozjely, že se praly ještě ve sprchách. Honičky, přepadačky, lezení po zdech a otravování dospělých...

Nakonec jim ještě nějaká dobrá duše prozradila, že existuje možnost soubojů v plechové nádrži naplněné olejem; po kolena, případně do pasu. Má to ten efekt, že nikoho nechytíš, a sám se neudržíš na nohou. Od té doby se na to děti úžasně těšily.

A ještě něco se naučily: chránit slabší členy klanu. Vznešený bojovník nikdy nikomu neubližuje, a jakmile vidí ničemného lumpa někoho šikanovat, už na něj vystartuje a zmlátí ho do bezvědomí. Ti dobří jsme my, vždy na straně Dobra a Spravedlnosti. Chraň se být ten špatný!

„A Báro, když budem hodný, vezmeš nás o prázdninách na jih?“

„Na jih ne, děcka, to se nesmí. Ale vezmu vás do End City, to je na hranicích. Teď o víkendu jsem tam byla s turisty. Chcete vidět fotky?“

„Jú! Tam choděj vážně tygři? A leopardi? A lidi se můžou koupat nahý? Jak to choděj učesaný, to tam holky vážně nosej takovýhle copy?“

„No – když budete hodný a budete pořádně cvičit, uvidíte sami!“

To byla ta nejdůležitější činnost: průvodkyně turistů. Uměla jazyky, tak je vozila po celém území Arminu. Jako francouzská občanka mohla i na jih. Byla milá a přátelská, lidé si ji oblíbili.

Záhadou zůstává, jak přišla k řidičáku; ve svém věku na něj neměla nárok. Auto získala od agentury, nádherný teréňák pomalovaný živými barvami. Její řidičské umění bylo životu nebezpečné, ale nikdo si nestěžoval.

„Co ty chceš vlastně v životě dělat?“ ptala se Alice, když jednou relaxovaly v horké vodě plné bublinek.

„To je právě ten problém. Měla bych se rozkrájet na víc kusů. Počítej:

1.Dodělat školu.

2.Být s manželem a porodit mu dítě. Případně víc.

3.Dostudovat v klášteře v Bangkoku.

4.Vést hotel v Kingtownu.

5.Podnikat jako průvodkyně turistů.

6.Vést sportovní klub, studijní skupinu a poradnu pro týrané děti.

7.Obchodovat s nahrávkami Renky de Castignac.

8.Velet Leopardí gardě.

9.Vystudovat na Universitě teoretickou fyziku a pochopit, jak fungují časoprostorové Brány. Až to pochopím, postavit takovou Bránu ve sklepě každého hotelu sítě Levasseur a nevozit už turisty letadly a loděmi, nýbrž...“

„Ty to vážně nemáš lehký! Skoro bych nad tebou zaštkala...“

„A ještě jsem zapomněla:

10.Pomáhat tátovi v jeho politické kariéře.“

„To snad ne! Vážně? Vždycky jsi ho nesnášela!“

„Jo, holka, časy se mění. Teď se živě zajímá a podporuje mě. Dokonce chce investovat do mých podniků, věřila bys?“

„Před rokem nevěřila. Teď... já už věřím všemu.“

Kde se vzala, tu se vzala, zjevila se Sandra. Zúčastnila se dvakrát koncertu v Baru u Štěňat, byla představena Rence. A byla nenápadně, leč jasně označena velkým plus. Přestože její otec měl veliké minus.

Bar se malinko změnil. Především byl větší; místnost se roztáhla na délku i do strany, zabrala sousední sklep a možná i kus ulice. Ve zdech se vytvořily boxy pro osoby vyhledávající soukromí. Kuchyně se přestěhovala o patro výš a byla vybavena dvěma výtahy.

„Budeme to muset rozšířit.“ kývala Renka starostlivě hlavou, „Začíná to být malé pro tolik lidí. Až bude vhodná chvíle, probouráme stěnu do dalšího sklepa a úplně předěláme konfiguraci. Pódium bude uprostřed a sály se budou táhnout na obě strany...“

„Udělej je do kříže s bary na všech čtyřech stranách!“ navrhla Sandra, „Pořád přemýšlím, jak do výzdoby dostat osmihrotý kříže...“

„Třeba takhle?“ ukázala Renka na svou bílou košili, kde byl na srdci vyšit rovněž bílý templářský kříž; na dálku vidět nebyl, na blízko dost.

„Chytrá! Koukám, že radit tobě nemá smysl.“

„Ale kdepak! Jsem ráda, když někdo myslí stejně jako já...“

Sandra se začala tvářit a uvažovat, jak to říct.

„Copak?“ zvedla oči Renka, „Řekni to nahlas a jasně!“

„Tak jo. Zahrála bys na soukromé oslavě?“

„Komu a kde?“

„Mně. Budu mít narozeniny. V našem domě na předměstí. Takhle: ty narozky mám za čtrnáct dní, ale příští týden se otec a matka zúčastní slavnostního zasedání v Iron-city. Musí tam být, bude jmenován náměstkem předsedy Nejvyššího soudu. Pozvala bych svoje kamarády...“

„To bude v době, kdy se tady bude silně mlátit do zdí. Proč ne?“

„Fakt bys to udělala?“

„Jasně. Já mám venkov ráda...“

A tak se stalo, že se v příslušný den konala veliká slavnost. Rodiče dali dceři na starost celý dům i služebnictvo a důkladně ji poučili, co smí a co musí. Když jejich vůz zmizel v dáli, začala Sandra žhavit telefony.

Pro tento večer zvolila Renka černobílé oblečení úplně bez ozdob, alespoň ne jasně patrných: bílé zvonové kalhoty, bílou košili, černou vestičku, černou tenkou vázanku pod krkem. Její muzikanti byli oblečeni přesně opačně, v bílých vestách a černých kalhotách a košilích.

Pořadatelskou službu tentokrát neměl gang Ďáblů, dostali na dnešek volno. Dům střežila Leopardí garda; už jich bylo přes dvacet. Barbara se ujala povinností hostitelky. A oslavenkyně Sandra jenom zářila.

Jídlo bylo zajištěno systémem švédským, v zahradě dlouhý stůl plný jídla, každý si bral, co chtěl. Další spousty jídla byly připraveny, hlavně hodně zeleniny a ovoce. Většina lidí pořád ještě jedla maso, ale mnozí byli poněkud nalomeni. Jako Barbara od doby, co se přátelila s mniškami.

Dům byl starý šlechtický palác. Měl mnoho pokojů, některé zařízené, jiné tak napůl. Jedinou osobou v domě byl starý černý sluha, který se tiše ploužil chodbami a nenápadně na vše dohlížel; vypadal, jako by patřil k zařízení a Greenbayovi ho získali zároveň s domem.

Kapela to začala rozjíždět hned od začátku, Julio na Renčině kytaře. Taky Alice si na ni zahrála; když ji převzala Renka osobně, přesunula se k varhanům. O prázdninách se zdokonalila v hraní, dost jí to šlo. A sehnala si někde skotské dudy, takže kdyby náhodou nastal důvod, aby Leopardí garda vyrazila do boje, mohla jim hrát do pochodu. Jenom si musí ještě sehnat tu vysokou medvědí čepici. Případně kilt.

Renka byla šťastná; ráda hrála pod čistou oblohou. Rozjela to parádně, ke každé písni přidávala vlastní variace a protáhla ji na patnáct až dvacet minut, ani posluchači nevěděli jak. Tančit na její hudbu bylo náročné, ale mnozí už si zvykli a milovali to.

A téměř při každé písni si někdo zastripoval. Mezi děvčaty vznikaly hádky, která se svlékne dřív; chodily oblečené asi jen proto, aby se mohly co nejefektněji svlékat. A už tak samozřejmě zůstaly; většina měla nějaké tetování a bylo jasné, že je ráda předvádí. Barbara se svlékla mezi prvními; tak vyšlo najevo, že má už předem celá záda pomalovaná leopardími tečkami a i vpředu všude, kde neměla jiné znaky. Alice taky, ježto jí to dělala a bylo třeba ji patřičně odměnit.

„To je skvělý! Můžem taky? A máme barvu?“

„Myslíte, že na svůj pluk nemyslím?“

Tím bylo jasno. Jediný problém byl, kdo přijde dřív na řadu, ale štětců bylo několik a ochotných kamarádů taky. A co za odměnu? Napřed pomalovat; klukům sluší tygří pruhy! Někdy i děvčatům, když ruka trochu ujede. Není to vlastně jedno? Taky existují jaguáři a o těch ani nikdo neví, jak vypadají. Takže se navzájem pomalovávali, jak to šlo.

Taky se zjistilo, že dům je veliký a je v něm spousta koutů, kam si lze zalézt ve dvou a přesvědčit se, že ta barva drží, ať se oba zpotí jakkoliv. Tak se o tom vzájemně ujišťovali a Renka jim k tomu hrála; vraceli se velmi spokojeni, jenom zářili.

Jak už bylo řečeno, LG měla okolo dvaceti členek. V rámci pomalování jich najednou bylo okolo stovky a pořád přibývalo. Už se musely rozdělit na čety a zasloužilé členky (měsíc a déle) požadovaly povýšení a hvězdičky.

„Vypálím ti je do kůže!“ hrozila Barbara.

„Fakt, jo? Dokázala bys to?“

„Určitě ne. Nevěř na zázraky, tak dobrá nejsem!“

Bylo jim to líto. Až Sandra řekla: „A Renka?“

Barbara přimhouřila oči, prohrábla si ježka (půl milimetru) a šla hecovat Renku: „Nejseš ty náhodou velitelka Gardy?“

„Jako že bych měla být Leopard?“

Barbara zamrkala. Renka nikdy neodmítla hru; předala kytaru Alici a šla tančit. Jenomže už ne eroticky; ji samotnou víc bavila akrobacie, přemety a salta, občas cvičně přeskočila stůl a když někdo pochopil její signál a dal souhlas, vyskočila mu i na ramena. Jako pravá kočka!

„Tak vy chcete, abych byla Leopard, jo?“

Do jejich souhlasného řevu se začala pozvolna měnit. Sama od sebe; napřed jí naskočily skvrny po zádech, pak na rukou a nohou. Z prstů vysunula ostré drápy, ale zas je schovala, s kočičími spáry se špatně hraje. Zato kostrč se prodloužil na nádherný ocásek s černou špičkou, dokonale pohyblivý. Pak si ještě posunula uši výš na hlavu a změnila tvar i velikost, prodloužila špičáky a změnila oči na zelené a svítící.

„Nádhera! Jak to děláš?“

„Taky jsem si dala dovolenou. Zabrousila jsem domů do kláštera a nechala se nadřít vytváření iluzí. Tohle je výsledek!“

„Dokonalej! Je možný si na tebe sáhnout?“

„Jasně! Každá kočka se ráda hladí! Čím víc tím líp!“

Ohmatával ji každý a opravdu měla skutečnou srst, zvlášť ten ocásek byl úplně pravý. Leckoho napadlo, jaké je milování s pravou kočkou.

„To ti taky někdy předvedu. Jenže nikdy nepoznáš, jestli to bylo doopravdy, nebo se ti to jen zdálo!“ mňoukala.

„Jak dlouho trvá, než se tohle naučíš?“

„Talentovaný holce tak pět let. Já moc chytrá nejsem, tak celej život!“

„A když se začne v dětským věku?“ dotázala se Barbara.

„Tak bacha, s tím si nehrej! Já vím, ty ráda cvičíš děti, ale tam je dost velký nebezpečí: když v tom zůstanou delší dobu, mohly by tomu propadnout a už se z toho nedostat. Magie není bezpečná hra!“

Barbara se stáhla. Renka se vrátila na pódium; její pohyby byly výrazně kočičí, jako by změnila možnost ohýbání končetin. Vzala do ruky kytaru a zrušila dlouhé zuby; špatně se s nimi zpívá.

„Tak co? Co chce ještě kdo slyšet, než mi dojde dech?“

„Zazpívej mi Cestu pod starými duby!“ požádal kdosi. Renka kývla hlavou a počala zpívat, aniž si pořádně všimla, kdo to byl. Teprve při zpěvu se rozhlížela okolo sebe. A zjistila, že ten, kdo ji požádal, není hostem tohoto domu. Seděl nahoře na vrcholu třímetrové zdi, opíral se o loket a nohy měl volně svěšeny dolů. Ona ho díky šelmím očím viděla jasně, ale ostatní pouze siluetu, světlo až k němu nedosahovalo.

Když si ho všimli, upozornili jeden druhého a než Renka dozpívala, věděli o něm už všichni. Částečně i proto, že tu píseň nikdo jiný neznal.

Sandra se ujala povinností hostitelky. „Hej ty! Pojď sem! Kdo jsi?“

Muž plavně a pružně seskočil se zdi a kráčel do světla. Byl vysoký, měl široká ramena jako zápasník, dobromyslný úsměv, překvapivě modré oči, dost dlouhé světlé vlasy. Oblečen byl do roztřepaných džínsů, neuvěřitelně rozbitých bot a jakési kožené vesty bez rukávů, zato s třásněmi; kromě jiných předností neměla vesta žádné zapínání, takže dobře odhalovala zarostlou hruď a stříbrný medailonek na krku. Na hrudi a rukou měl barevné rituální tetování, na pravém zápěstí kovový řetízek a na levém kožený chránič s kovovými cvočky. Pohupoval se v kolenou při chůzi a kroutil boky jako jezdec, zvyklý nosit na bocích pistole. Páchl prachem, špínou a potem. Nutně a rychle potřeboval mýdlo, hřeben a břitvu.

„Kdo jsi?“ zeptala se Sandra, „Tebe sem taky někdo pozval?“

Cizí muž se mírně a přátelsky usmál.

„Mě sem nikdo nemusí zvát. Já chodil do tohoto domu dřív než ty, děvče.“

Sandra o krok ustoupila. „Byl to tvůj dům?“

„Ne. Dům mých přátel.“ Procházel zvolna mezi mladými a rozhlížel se, „Slyšel jsem hrát a zpívat. Moc hezky zpívat. Tak jsem šel blíž.“

„Tento dům je teď náš. Jsem Sandra Greenbayová.“

„Aha.“ mladý muž zaklonil hlavu a hleděl nahoru, na osvětlená okna domu.

„Nedozvíme se tvoje jméno?“

„Říkej mi Pet.“

„Vítám tě, Pete, mezi námi.“ řekla Sandra, ač dle názoru mnohých měla toho špinavého tuláka spíš vyhodit, „Máš hlad nebo žízeň?“

„Mám hlad i žízeň. Ušel jsem dalekou cestu. Velmi dalekou cestu. A většinou pěšky. A bez jídla.“

„Jídla tady máme dost!“ ukázala ke stolu.

„Tady v domě byla velká prádelna. Co kdybych se tam napřed trochu opláchl?“

Tohle přání s jeho osobou většinu lidí smířilo.

„Pojď se mnou...“ Sandra ho vedla do sklepní místnosti, kterou i nyní používali jako prádelnu. Moc sem nechodila, ale Pet se zřejmě vyznal; šel rovnou k vodovodu v rohu, odkud se nabírala voda na praní, otočil kohoutkem a strčil pod proud vody celou hlavu. Sotva se trochu opláchl, obrátil ústa nahoru a hltavě pil; dlouze a se zřejmým potěšením.

„Máme dost vína i koňaku!“ upozornila s úsměvem.

„Já vím.“ řekl. Svěsil s háku vedle hydrantu hadici a zručně nasadil na ústí vodovodu; druhý konec jí vrazil do ruky, než stačila protestovat.

„Postříkej mě!“

„Jak... tímhle?“ zarazila se.

„Jo.“ vysvětlil a postavil se ke zdi nad výlevku v podlaze.

„Snad se svlíkneš...“ namítla.

„Jsem plný špíny. Potom, až trochu odplave. Do rána to snad uschne. Nebo mě vyhodíš z domu?“

Pustila kohoutek a on dychtivě nastavil tvář toku vody. Sandra jednou jako dítě dostala z té hadice plný zásah a věděla, že to trochu bolí, ale Pet přijímal údery vody téměř nadšeně a nastavoval se proudu ze všech stran. Z těla i šatů mu tekla špína.

Pak už toho měl dost. Svlékl vestu a vyždímal ji, načež ji pověsil na dřevěný sušák v koutě. Pak svlékl i kalhoty a dopřál Sandře pohled na svoje šlachovité opálené tělo. Podala mu ručník a pozorovala, jak si zuřivě dře obličej a hlavu.

„Říkáš, že jsi sem kdysi chodil?“ ptala se přemýšlivě.

„Ano,“ řekl ledabyle, „Spal jsem s dcerou tohoto domu. Tam nahoře, jak jsou ty bílé záclonky, jsem ji jedné krásné noci připravil o panenství.“

„To je můj pokoj!“ vydechla.

„To je v pořádku. Aspoň se nic nezměnilo. Je tam pořád ještě lůžko s pozlacenými sloupky a nebesy z modrého atlasu?“

„Jo. Táta je chtěl vyhodit, ale nedovolila jsem mu to.“

„Tak to je v pořádku.“ opakoval.

„Jsi mladý,“ řekla, „Kolik je ti let?“

„Osmadvacet. Tehdy mi bylo šestnáct.“

„Proboha! A jí?“

„Čtrnáct.“

„To se nestydíš říct tak klidně?“

Přistoupil k ní blíž a usmál se. „To není tvoje hra.“

Ustoupila. Hleděla na něj se zvláštní směsicí strachu a obdivu. Nevěděla, čeho se bojí; snad jeho silných svalnatých paží, opálené zlaté kůže, teď už bez nánosu špíny. Nebo snad pevných stehen... nebo...?

„Kdybys řekl, mohl ses umýt nahoře.“

„Ve vaně z růžového mramoru, zasazené do podlahy?“

„I to víš?“

„Koupali jsme se v ní. Je dělaná pro dva. Když jsou dost blízko u sebe.“

„Já se v ní koupu sama!“ řekla rychle.

„Nevadí. Přesto je pro dva.“

„Víš toho hodně o tomto domě?“

„Všechno do dne, kdy začala válka. Když jsem byl malý, pomáhal jsem tento dům stavět. Pak jsem si hrál s jejich dětmi. Pak jsme vyrostli a mně se zalíbila Laška.“

„Laška? Co je to za jméno?“

„Alexandra.“

Sandra se zachvěla. „I já se tak jmenuji!“

„Tak to je v pořádku.“ usmál se.

Odstrčila ho prudčeji, než měla v úmyslu. „Snad si nemyslíš, že nahradím tvoji Lašku, abych dokázala, že všechno je v takovém pořádku? Snad nečekáš, že se v té dvojmístné vaně budeš koupat se mnou?“

„Není důležité, co si myslím. Důležité je, co očekáváš ty. Chceš-li to, pak se to zcela jistě stane.“

„Nechci! Co seš vůbec zač? Přijdeš sem špinavý, zarostlý, otrhaný, zřejmě taky bez groše, ani se nepředstavíš a vyprávíš mi takové věci! Měla bych tě dát vyhodit, nemyslíš?“

„Je to pravda. Jsi paní tohoto domu. Co chceš, to se stane.“

„Tak co si myslíš, že se má stát?“

„Půjčíš mi břitvu, abych se mohl oholit. A hřeben, abych se mohl učesat.“

„To snad můžu. Ale upravíš se v umývárně služebnictva, rozumíš? Nahoru do pokojů tě nepustím!“

„To je v pořádku. Já nejsem nafoukaný.“

„Co ty seš vlastně zač, Pete? Co děláš?“

„Jsem tulák. Toulám se z místa na místo.“

„Neříkej, že jsi nikdy nedělal nic jiného!“

„Skutečně. Nikdy jsem nedělal o moc víc.“

„A takovému člověku dovolili, aby chodil s jejich dcerou ti... ti, co tu bydleli před námi?“

„Bronczewski. Ano. Oni jí nikdy do ničeho nemluvili. Proč taky?“

„Jsi šlechtic?“

„Ne. Vlastně... takový jako ostatní.“

Sandra se rozesmála. „To seš tedy první Armin, který řekne pravdu! Všichni ostatní se začnou vytahovat tisíci všelijakých předků a povídají o dávné šlechtě z Evropy, se kterou jsou kdovíjak komplikovaně spřízněni. A přitom každý ví, že šlechtice z nich nadělal jejich císař takovým zákonem!“

„Možná se trochu mýlíš. Někteří měli šlechtické tituly od dřívějška. Ti, kterým titul udělil císař na poli cti a slávy, by se pochlubili i tím!“

Sandra mu podala holicí potřeby, patřící jejich šoférovi, a on si počal zkušenými pohyby mydlit bradu. Pozorovala ho.

„Stejně je zvláštní, že máš na rameni vytetovaný znak. Nemysli, že jsem tak úplně hloupá a nevím, kam se tetují šlechtické znaky Arminů. Jak to, že máš erb?“

„Tohle? Jen tak. Líbilo se mi to.“

Prohlédla si jeho tetování; znak tvořilo šest mečů, přeložených křížem přes válečnou sekyru. A nad znakem na rytířské přílbě byla vyznačena korunka; Sandra nebyla natolik zkušená, aby rozpoznala jaká.

„Tohle je znak nějakého vysokého šlechtice!“

„Je to možné. Ten znak se mi zkrátka líbil.“

Zmlkla a nechala ho při tom.

„Máš i nějaké příjmení?“

Právě si namydlil pusu, tak jen nezřetelně zamručel: „Crowry.“

Pozorovala, jak se holí; bez toho strništěte byla jeho tvář ostře, sympaticky řezaná a i Sandra musela uznat, že velmi hezká. Načesal si co nejelegantněji svoje světlé vlasy, pak se na ni usmál a řekl:

„Teď snad už se budu do tvojí vznešené společnosti hodit.“

„Taky si myslím. Pojď se najíst...“

Zvenčí sem zaléhal hluk, smích a přiopilý zpěv. Podíl nahých vůči oblečeným už byl 60 : 30; zbylých 10 % se někde skrývalo, pravděpodobně ve dvou. Peta si dívky samozřejmě všimly (a dobře prohlídly), ale ježto byl doprovázen Sandrou, netroufaly si. Přece jen byla paní domu.

Pet si vzal tác, naložil na něj slušnou dávku jídla, posadil se pod nejbližší strom a začal se krmit. Jako hladový vlk. Naslouchal při tom hudbě a zpěvu a i když to neřekl, asi se mu to líbilo.

Přiběhla Barbara. „Jsem rozpálená jako žehlička! Vykoupala bych se...“

„Vzadu za domem je bazén!“ řekla Sandra. Ježto to Barbara věděla, došlo jí, že je spíš zvědavá na hosta.

„A jdeme se koupat! Hej! Nejdřív tam hoďte ty founi, co se nesvlíkli!“

Nastala strkanice a zápas, neboť její slova byla vzata vážně. Chvilku se honili a děsně při tom ječeli, pak skončili v bazénu nejdřív oblečení a pak všichni ostatní. Noc byla dusná a víno rozpalovalo.

Pet dojedl, otřel si pusu a pomalými houpavými kroky došel k bazénu.

„Snad to bude ještě fungovat,“ řekl k Sandře, „Doufám, že jste nezničili kabely od elektriky?“

„Nevím nic o žádných kabelech!“

Pet došel k okraji bazénu, kde se nacházela betonová deska s kruhem uprostřed; zabral za kruh a bez námahy jej odklopil stranou. Strčil do díry ruku, chvíli se hrabal ve stávající špíně a najednou něčím cvaknul. V té chvíli se dole ve dně bazénu rozsvítily barevné reflektory a lidé, cákající se ve vodě, se počali podobat stříbrným rybám. Pochopitelně reagovali nadšeným řevem a sháněli se, kdo tu změnu způsobil.

„Měla bys zařídit, aby někdo vyčistil ovládací box.“ řekl Pet a skočil za ostatními do bazénu.

Sandra skočila za ním. „Vůbec jsem nevěděla, že to tu je!“

„Když něco koupím, tak si to prohlídnu a nechám si vyložit, kde co leží!“

Sandra na to neřekla nic; teprve když přeplavala (s určitými potížemi, lidí ve vodě bylo mnoho) na druhý břeh a vylezla vedle Peta, řekla:

„My jsme to nekoupili. Proto nic nevíme. Bylo to prázdné.“

Pet se zamračil. Neřekl nic.

„Kam se vlastně ztratili ti... Bronczewski?“

„Nevím,“ odpověděl, „To bys ty měla vědět.“

„Ty nevíš, kam se ztratila tvoje dívka?“

„Ne, nevím. Myslel jsem, že vám to prodali a odešli.“

„Tys tu od války nebyl?“

„Ne.“

„A kde ses toulal?“

„Toulal jsem se. Dál, než si umíš představit.“

Bylo vidět, že o tom nechce povídat; navíc v té chvíli je od sebe společnost roztrhla a počala se vyptávat Peta, jak to dělal s těmi světly. Sandra se drala k němu, ale někdo ji chytil, rozhoupal a hodil zpátky do bazénu.

Přišmajchlovala se Barbara, vymáchaná a rozesmátá:

„Hej, já se chci bavit! Pojďte někoho strašně zmučit! Třeba mě!“

„Nesmysl!“ ječela Sandra z bazénu, „Já jsem oslavenkyně! Já mám nárok!“

„A já mám nápad,“ řekla Renka, „Vyberte někoho, kdo si to vychutná. Někoho úplně nevinnýho, komu se to nebude líbit!“

„Ty seš krásně zákeřná!“

Renka byla ještě pořád Kočka; začenichala do vzduchu a zahýbala vousky.

„Cítím pach strachu! Jedna holka tady se bojí už předem; a přece je dneska den jejího zasvěcení. Nebo jsi byla zklamaná?“

Náhle skočila a vyvlékla z houfu velmi mladou dívku. Ta zaječela a pokusila se bránit, ale samozřejmě marně.

„Moc hezká,“ konstatoval Pet, „A bojí se! Uděláme z ní pařížskej sendvič!“

„Co to je pařížskej sendvič?“ ptala se nejistě.

Renka zaprskala a vytáhla drápy: „To snad ne!“

„To snad jo!“ křičela Barbara, „Řekni, co to je!“

„To se neříká, to se dělá!“ vyhrožoval Pet.

„Proč mě? Co jsem vám udělala?“ vykřikovala, „Já za nic nemůžu!“

„A kdo ti řekl, že můžeš? Vždycky se týrají nevinní!“

„Jen počkejte! Strašně se vám pomstím!“ změnila tón hlasu.

„To už je lepší! Tak ji pořádně umejte!“

Naskákali do bazénu a důkladně, vskutku důkladně vydrhli. Začala pištět a prát se, někteří ji bránili a byla z toho všeobecná rvačka. Když ji vytáhli ven, už tušila nějakou legraci. Tak trochu už je znala.

Pet ji v náručí přenesl a položil na jeden z bočních stolů.

„Je divoká, moc by se cukala! Radši jí uvažte ruce!“

„Co se mnou chcete dělat?“ pištěla, „Jestli to bude bolet, tak...“

Uvázali jí ruce za zápěstí a pak i nohy za kotníky, takže ležela jako na svatoondřejském kříži.

„Tak jo. Od teďka jsi sendvič. Nejdřív tě pěkně namažeme máslem. To se má!“

Jedna z dívek přinesla mísu másla a široký nůž; Pet počal tímto máslem potírat dívčino tělo od hlavy až k chodidlům. Sice se svíjela a škubala, ale spíš smíchy, protože to lechtalo a šimralo. Ostatní se srotili okolo, trousili vtipné poznámky a popíjeli, neboť se jim zdálo, že koupelí ve studené vodě dostali rozum a je třeba ho rychle zahnat co nejdál.

„Co se mnou ještě budete dělat?“ vyzvídala.

Pet zkušenou rukou krájel plátky pálivé papriky a počal ji touto zeleninou zdobit. Barbara na ni počala pokládat plátky šunky a ostatní, sotva to pochopili, přinášeli všechno možné a elegantně jí rozmisťovali po těle to i ono, co kde bylo připravené.

„To je zvrhlost!“ klepala se Sandra, „Proč jste to neudělali mně?“

Dívka se skoro nemohla smát; občas sebou škubala, ale hora dobrot, kterou ji obkládali, držela pevně v másle a jen tu a tam něco upadlo. Přesto ji ostatní kritizovali, aby sebou nešila a neplýtvala potravinami.

„A co se mnou bude pak, až to bude hotové?“

„Pak tě sníme!“ pohrozil Pet.

„Jak? Doopravdy?“

„Ohryžem tě jako myši!“

„Ne! Já to nevydržím!“

„Tak co?“ zeptal se Pet, když už téměř nebylo k poznání, že pod obložením je živá dívka, „Není to pěknej sendvič?“

„Nádhernej! Skvělej!“ chválili chlapci.

„Tak se do něj můžem dát!“ Pet se zakousl do šunky v místě, kde předtím bylo jedno z dívčiných ňader. Hezky pištěla.

Snad to bylo tím vínem, snad Renčinou sugestivní kytarou a snad magickým vlivem tohoto místa, ale kluci se na kamarádku přímo vrhli a rvali se o to, komu se podaří něco urvat z jejích prsou, bříška, rukou, nohou. Děvčata se chovala umírněněji, ale taky ochutnala. Ta holka nebyla přehnaně lechtivá, ale tohle nemohl vydržet nikdo, aniž se smíchy pominul; tak sebou cloumala a smála se jako blázen, stejně jako ostatní. Pokud někdo měl ještě nějaký zbytek zdravého rozumu, bylo jeho povinností na něj zapomenout; a skutečně nikdo nedával najevo, že by se mu ta hra nelíbila.

„Pěkně ti děkuju,“ syčela Renka sotva slyšitelně Petovi, „O tomhle bych se neodvažovala ani promluvit...“

Pet se jen usmál. „To je v pořádku. Nedělá se to tady v zahradě poprvé.“

„Tys snad celou válku prospal někde v jeskyni jako medvěd! Nebo jsi úplně ztratil rozum!“

Pet se ještě víc usmíval.

„Cos naplánoval dál?“

„Co se patří. Aby to bylo v pořádku.“

„Ne! Neblázni! Co chceš přivolat?“

„A co děláš ty? Tvoje kytara a všechny ty písně...“

„Už jsem slyšela, že se to leckomu nelíbí!“

„Až začnu já, bude se jim to líbit ještě míň!“

„Takový vtípky tě přivedou leda na šibenici!“

„Ono už se tady nepopravuje sekerou?“

„Nedělej si z toho legraci. Jdou po takových jako my!“

„Já se nebojím. Mám diplomatický pas Skotského království.“

„Čeho že?“

„Great Scotisch Royal Kingdom and Irish Island.“

„Velké Skotsko a Irský ostrov? Proboha; to vůbec nikomu neukazuj!“

„Proč? Nemají nás rádi?“

„Co všechno ovládá?“

„Formálně Společenství národů, spojené osobou královny. Její Veličenstvo Marie VI., královna Velké Kaledonie, Kanady, Austrálie a císařovna Indická. Ale ty tituly jsou samozřejmě jen formální.“

„Ve tvém vlastním zájmu doufám, že si jen děláš legraci.“

„Ve vašem světě neexistuje Velké Skotsko?“

„Velká Británie. Se sídlem v Londýně. Královna Alžběta II.“

„Londýnští separatisté? Jistě, rádi by se osamostatnili. A královna Alžběta? Existovala jen jedna, co dala popravit naši Marii Stuartovnu.“

„Aha. Co bylo potom?“

„Král Jakub Veliký porazil Angličany a zašlapal protestanty do země. Mám ti vykládat celé dějiny Kaledonských ostrovů?“

„Někdy můžeš. Jsem už skoro nalomená ti věřit.“

Pet se jen zasmál. Jeho slova zněla tak věrohodně...

„Dějiny Spojených států Amerických! Aspoň stručně.“

„Čeho?“

„Veliký kontinent na západ od ostrovů.“

„Kolumbie. Severní nebo Jižní?“

„Severní, proboha! Říkal jsi Kanada; co je na jih od ní?“

„Federace Mayflower. Někteří protestanti tam uprchli, pak jsme tam vypověděli ještě ten zbytek. Třináct států, modré pruhy na bílé vlajce. Pak se vzbouřili, ten blázen Washington nám vypověděl poslušnost a založil Federaci. Namísto krále vládl vrchní starosta ve Washingtonu. Pak nějaký Lincoln zaútočil na New Orleans, když mu nechtěli prodávat otroky, co vozili z Afriky. Oni se naštvali, zahájili protiofenzivu a po čtyřech letech vyhráli. Teď říkají svému státu Konfederace Mayflower. Otrokáři a burani. Na vlajce mají ty modrý pruhy a hvězdičku v červeným poli za každej stát. Už je jich tuším devětatřicet... Agresivní, zlý stát, který vyvolává války se všemi sousedy. S Kanadou, císařstvím Mexickým...“

„Bezva. Děkuji za lekci z dějepisu, osvěžila mě. Někdy tě předhodím senzacechtivým novinářům, ať se pobaví taky.“

„Dobře. Tak ty mi vyprávěj svoji verzi.“

Renka jen mávla rukou. „Půjdu radši hrát.“

Dívka byla už téměř 'snědena', jen pár posledních vytrvalců drsnými jazyky olizovalo její opálenou kůži. Když ji osvobodili, byl nejvyšší čas, dál už smíchem nemohla.

„To... to bylo prima!“ nemohla popadnout dech, „Příště se vám pomstím!“

„Budeme se těšit, kočičko!“

„Já bych... mám jednu skvělou kámošku, co zrovna nemohla. Kdybych ji přivedla, udělali byste jí to taky?“

„Obávám se, že ne. Mělo by se to dělat jednou v životě, v den zasvěcení. Má tvoje sestra tento záměr?“ promluvil Pet.

Ta holka na něj koukala málem zbožně. Fascinoval ji.

„To je vážně tak důležitý?“

Poklekl a políbil ji do klína. „Tvůj nejzávažnější den. Stala ses ženou, můžeš být paní svého léna. A mnoho dalších důležitých věcí...“

Sandra řekla: „Za oněch časů to pokračovalo. Po snědení onoho obložení ji muži ještě... jak to říct? Zneužívali?“

Dívka se otřásla děsem. „A proč mi to teda neudělali?“

„Už nejsou ty časy, víš? Císařství padlo...“

„Nic neskončilo! Ještě jsme tady my!“

„A co ty seš tak významnýho?“

Otočila se, aby ji všichni dobře viděli: „Vojín Leopardí gardy!“

„Nováček, tuším. No co, taky dobrý. Sluší ti to.“

„A tys byl hned plukovníkem, nebo co?“

„Jak víš... nebyl jsem plukovník. Obyčejný polní důstojník.“

„Schválně, nejvyšší dosažená hodnost?“

„No, po vašem... asi kapitán. Velitel komanda, stačí to?“

Prohlíželi si ho pozorně a se zájmem. Byl válečník, to na něm bylo vidět. Jenže k jakému asi patří světu?

„Jaký bude další program?“ pokusila se dívka upozornit, že je ještě tady a zasloužila by si jejich pozornost, „Něco jste mi dlužní!“

„No počkej, počkej! To by sis měla dohodnout se svým klukem, ne?“

Neřekla nic, ale zatvářila se tak zklamaně, že se kdosi zeptal:

„Nebo bys radši někoho jinýho? A když, tak koho?“

„No... třeba někoho, koho neznám!“

„A to je zajímavý! Že bysme o tebe vyhlásili turnaj?“

„Ne!“ zasáhla Sandra, „Žádný rvačky tady nedovolím!“

„Nechceme nikomu ublížit!“ řekl Pet, „Navrhuji bojovat pouze hlavou...“

„A to jak?“ zeptal se jeden kluk.

Pet místo odpovědi vyrazil prudce vpřed a hlavou vrazil do jeho břicha; kluk se složil jako prkno a nemohl popadnout dech.

„Takhle asi. Lituji, že jsem tě vyřídil, ale na někom to předvést musím. Třeba se ještě vzpamatuješ.“

„A bránit se máme jak?“ ptal se jiný, couvaje dozadu.

„Můžeš hlavou proti hlavě, jako berani. Nebo jakkoliv jinak. To už záleží na tobě. Neboj, nebudu to předvádět. Nechci vás vyřídit všecky...“

„Seš pitomec a podrazák!“ ocenila Barbara.

„Líp se to hraje s oholenou hlavou.“ ušklíbl se, „Ale vy máte krátký vlasy!“

„Za to může Bára! Pořád nám odmítá udělat tu pěnu!“

„Vidíš, jak seš blbej?“ zasyčela na něj.

Pet se ušklíbal. Někteří kluci už to zkoušeli; ruce svírali za zády.

„Co chceš dokázat?“ ptala se Sandra.

„Chci, aby si každý vybral vhodného partnera a zalezl s ním na to správné místo. Aby ta noc byla dlouhá a krásná.“

„To by musela zařídit Renka!“

„Udělá to. Už to ví.“

„Telepatie nebo signály rukama?“

„To druhé. Tepovat zatím neumím.“

„A co umíš?“ Dřív než mohl odpovědět, sevřela pevně jeho ruku.

„Kdo jsi? Odkud jsi přišel? Jak daleko je to místo...“

„To ti těžko můžu vysvětlit. Právě před chvíli jsem se dozvěděl, že jsem asi jinde, než bych měl být. A nevím ani přesně kde.“

„Jak je možné odejít a vrátit se jinam?“

„Nevím. Zkusím položit otázku. Říkají ti něco jména Kamwarlu a Denetah? Tor Zireael? Arethusa? Tatooine?“

Sandra potřásla hlavou. „Bohužel. Nic.“

„Skoro bych řekl, že jsem rád. Snažím se vyřadit nevhodné možnosti.“

Chvíli si promýšlela vhodnou otázku. „Kde je tvůj domov?“

„Nic takového nemám. Možná proto jsem přišel sem.“

„Odněkud jsi musel přijít! Nebo ses vylíhl z vejce?“

„Narodil jsem se v Aberdeenu. To je ve Skotsku. To vím určitě. Otázka je, v jakém světě – a jakém čase. Je toto místo vhodné, abych tu lámal dřevce pro slávu své královny?“

„Ty máš něco s vaší královnou?“

„Královna Marie je úctyhodná dáma. Když už, tak bych svedl její vnučku.“

„Ty si ze mě děláš legraci, žejo? Neslyšela jsem o žádné královně Marii. A ze skotských královen znám leda Marii Stuartovnu.“

„S tím si nedělej starosti. Já neznám spoustu těch, které znáš ty.“

Sandra nebyla hloupá; okamžitě pochopila, že ji zkouší balit na nějakou vymyšlenou totožnost, nejlíp naprosto fantastickou. Bavilo ji to. Hádala, co si ještě vymyslí. Cesty vesmírem nebo mezi alternativními světy?

A nejvíc ji mátlo, že má docela úspěch. Zajímal ji, líbil se jí. Měla pocit, že je to nejlepší kluk, jakého kdy potkala.

První, kdo se jí doopravdy líbí.

Všimla si, že spousta přítomných už hledá odlehlé místo. Většinou se ukryli někde v křoví, nijak zvlášť rafinovaně, jen aby nepřekáželi a někdo na ně nešlápl. A hned se začali vášnivě objímat.

„Co s nimi bude dál?“ zeptala se.

„Renka rozhodla. Každý z nich prožije to, co si přeje. Jeho sny se splní, tak jak by se nemohly stát ve skutečnosti. Budou šťastní.“

„Jak to víš?“

„Nemusím být čaroděj, abych věděl, co dělá má sestra.“

„A ona ví, co děláš a na co myslíš ty?“

„Chceš důkaz? Chtěl bych teď poděkovat všem čarodějkám, které odešly. Vy lidé říkáte zemřely; ale my víme, že někde žijí. A že se vrátí.“

Pohlédl na Renku, která zrovna skončila píseň. Něco ukázal prsty.

Usmála se. Udeřila do strun.

„Svým sestrám tam v dáli chci dobrou cestu přát...“

Sandra pocítila, jak se jí do očí derou slzy. Zvedla oči vzhůru, ke hvězdám. Jsou to skutečně cizí světy, kam lze projít? Nebo pouhá světla?

Pet stál nehybně a sledoval zpívající Renku. Její kytara lkala do noci.

Sandřiny oči zářily ve tmě jako oči kočky.

„Dneska je nádherný večer,“ zašeptala, „Večer, na jaký jsem čekala dlouhá léta. Možná celý život.“

Pet se k ní obrátil. „Ještě nekončí. Ještě bude noc.“

„Noc?“ zdálo se mu, že její hlas zní vábivě, „Co bude v noci?“

„To, co si přeješ.“

„Vždycky jsem si přála, aby skončila ta věčná nuda. Aby se konečně dělo něco zajímavého!“

„Tak se to stane.“ řekl, vzápětí ji přitáhl k sobě a objal, aby ji žhavě políbil na ústa. Nebránila se; cítil její nahé vlhké tělo a poznal, že se chvěje potlačovanou vášní. Přesto ji propustil v míru.

„Pojď se mnou!“ řekla téměř šeptem. Vzala ho za ruku a vedla dovnitř, do starého domu, po mramorovém schodišti se sochami antických bohů, kolem mozaiky, představující polské království v době největšího rozmachu, po měkkých kobercích, kterými byly chodby vyloženy. Věděl, kam se jde. Dokázal se tady orientovat i poslepu, kdyby to bylo nutné.

Otevřela dveře pokoje, ale nerozsvítila. Ve tmě se matně rýsovaly sloupky, nesoucí nebesa nad širokým lůžkem.

„Tady to bylo?“ zašeptala.

Namísto odpovědi ji znovu políbil na rty.

„Tak ať se to stane!“

Položil ji pod nebesa a přikryl svým tělem.

Renka de Castignac osaměla se svou kytarou. Všude bylo ticho, jen noční ptáci občas zakřičeli. A spící dvojice něco mumlaly ze sna. Světla pohasla, svítily jen barevné reflektory ve dně bazénu.

Renka se lehce ponořila do vody. Tiše a zlehka plavala několikrát tam a nazpátek, pak vylezla a otřepala se jako pes. Prošla se parkem, překračovala dvojice v objetí a usmívala se. Občas některé upravila, u některých se zastavila a změnila jejich sny na hezčí. Obvykle se ze sna usmívali.

Vešla do domu. Tam bylo ještě víc šťastných dvojic. Prošla kolem, vystoupala po schodech a bloudila chodbami. Na chvíli se zastavila u těžkých kovaných dveří, asi delší dobu nepoužívaných; zkusila je, ale bylo zamčeno. Zaváhala, rozhlédla se – pak položila ruku na zámek a použila energii. Chvíli odolával, pak v něm tiše cvaklo; a dveře se skřípavě otevřely.

Byla to domácí kaple Bronczewskich, postavená v neogotickém slohu, s kamennou žebrovou klenbou a vysokými štíhlými okny, jimiž nyní svítil dovnitř Měsíc. Už dávno se kaple nepoužívala; dřevěné vyřezávané lavice odnesli, buď prodali, nebo dokonce rozštípali na topení, a z kaple udělali skladiště všelijakého harampádí, starých beden, prošlapaných koberců, pytlů s nejrůznějšími věcmi ze dřeva a papíru. V koutě bylo dokonce uloženo několik pytlů brambor jako zásoba na zimu. Renka klopýtala přes tohle haraburdí a prohlížela obrazy polských králů a patronů říše, namalované na stěnách. Tak došla až k oltáři.

Oltář tvořil kamenný, hrubě tesaný stolec, nepokrytý nyní žádným ubrusem ani ničím podobným. Dole v kamenném podstavci byly vytesány znaky Bronczewskich a Radziwillů po stranách krásné a vznešené polské orlice; nahoře v desce osmihrotý kříž. Také na stěnách byly templářské kříže, pouze nad oltářem visel dřevěný kříž se sochou Spasitele. Nebyla tu schránka na kalich ani monstranci; pokud byla ze zlata, nový majitel ji uschoval do trezoru nebo prodal. Věčné světlo, lampa visící na mosazném řetězu, dávno uhaslo.

Renka nalezla v koutě nějaké dosti čisté hadry; otřela jimi oltář, spustila si věčné světlo a vyčistila je také. Olej vyhořel, ale přinesla si z kuchyně nový, nalila do lampy a zapálila. Na zahradě natrhala kytici květin a ozdobila jimi oltář; zaváhala, když na boční stěně spatřila kopii ikony, kterou kdysi namaloval Denis Baarfelt: Jerzy Lasęka, jehož Poláci uctívali jako svatého. Tak položila k tomuto obrazu tři květy červené růže.

Zachmuření, důstojní polští králové majestátně shlíželi ze stěn na její práci. Obešla je a všem po řadě pohlédla do očí; malíř vytvořil oči portrétů tak, aby se obracely za návštěvníkem, kamkoliv kráčel. Obcházela je a přitom myslela na muže, který toto všechno dal postavit a největším dílem přispěl i k samotné práci na kapli i paláci. Bronczewski byl rytíř a důstojník Lukáše Anczewskiho, vlastně ani nebyl šlechtic a jeho příbuzenství s rodem Radziwillů bylo značně sporné; ale v jeho díle bylo znát lásku k vlasti i řádu, který jej objevil a pozvedl k těmto výšinám. Renka věděla, že tento ušlechtilý muž v čase ohrožení Arminu vytasil jako jeden z prvních šavli a padl při obraně vlasti.

Poklekla před oltářem a zahleděla se na tvář muže, který za spásu nevděčného lidského pokolení zemřel na kříži.

„Pane... ty víš a vidíš, co se stalo od samého počátku světa, a víš také, co se stane. Prosím tě, není-li tvá vůle jiná, abys dal všem, kteří se tu dnes sešli, mír a štěstí; neboť provinil-li se kdo proti tvým přikázáním, tvým zákonům, jsme to jen my Armini; a jen my jsme dosti silní, abychom mohli snášet tvůj trest, ať je jakýkoliv. Ti lidé, kteří sem ve své naivitě přišli a dopustili se křivd a zločinů, nejsou vinni; prosím tě, ušetři je, neboť jejich vina je obdobná vině dítěte, které si není vědomo svých činů. Svěřili se nám do ochrany a chtějí žít s námi a jako my; a já tě prosím, pane, abys milostivě a vlídně shlížel na jejich drobná provinění a vážil je na váhách laskavosti a porozumění.

Dejž, pane, ať oni, kteří bloudí, otevřou oči a naleznou světlo; neboť si nedovedu představit horší trest, než žít ve tmě. Sloužila jsem ti, pane, možná špatně; ale prosím tě skrze má přání a dobrou vůli, kterou jsem vždy měla, chraň je a nedej jim propadnout zkáze a věčné noci, neboť nejsou zlí ani neschopní poznat pravdu a hájit ji. Obrať zlobu, která tě možná pojala při sledování počtu jejich činů, proti nám, kdo jsme schopni a ochotni ji snášet. Tak jako já, která mám-li trpět, nechť trpím i za ty, které mám ráda; proto jsem vyšla na cesty...“

Klesla na kamenné dlaždice a čelem se dotýkala podstavce kamenného oltáře. Tak ležela ve zvláštní strnulosti, dokud první paprsek slunce nedopadl do kaple. Teprve pak vstala a uzavřela těžké železné dveře. Odešla do zahrady a ulehla do trávy doprostřed opojně vonících květů; nevadila jí ani rosa, ani jitřní chlad, zavřela oči a spokojeně usnula.

Sandra se probudila značně později – a okamžitě pocítila tělo muže a upamatovala se, co se stalo a co nemůže změnit. Zděsila se a uvědomila si, co včera provedla; na okamžik jej nenáviděla za ztrátu, která ji postihla, ale pak si vzpomněla na úžasnou chvíli štěstí, která to provázela, a přestala se hněvat. Snad jen jediný aspekt toho nádherného milování jí vadil: jak bezohledně do ní nastříkal svoje semeno. Neví nebo nebere v úvahu, že by mohla otěhotnět? Nebo to dokonce chce?

Pet se při jejím prudším pohybu probral také; zvedl hlavu a usmál se.

„Dobré jitro, Sandro.“

„Dobré jitro,“ odpověděla, „I když nevím, zda tvůj pozdrav bude vystihovat skutečnost!“

„Vlastně se má po takové noci zdravit jinak...“

„Jak?“

„Takhle!“ Zmocnil se jí znovu; na chvíli se pokusila bránit, ale vášeň vlastního těla ji přemohla a začala nadšeně spolupracovat; propletli ruce a nohy, váleli se na lůžku, kopali do přikrývek a naráželi do stěn, a přitom ještě vydávali všelijaké zvuky. A zase jí to udělal!

Pak leželi zalití potem, udýchaní a šťastní.

„Ty seš brutální zvíře.“ řekla, když zase mohla dýchat.

Spokojeně se usmál. V jeho pojetí to byla lichotka.

„Pojď. Zkusíme, jestli se opravdu vejdou dva lidé do mojí vany.“

Vstal a napustil horkou vodu ze zvláštního elektrického ohřívače. Až mu záviděla, jak snadno se vším zachází, jí samotné dalo dost práce, než přišla na systém tohoto vynálezu. S rozkoší se ponořila do horké vody a on tam vklouzl za ní; těšila se, jestli jí pomůže se umývat.

„Takhle jsi to dělal s tou svou Laškou?“

„Míň ohleduplně. Chtěla se nechat trochu přemoci.“

„To se dá ještě brutálněji, než jsi předvedl?“

„Šetřil jsem tě,“ usmíval se, „Přece jenom, jsi nezkušená bílá holka...“

Chvíli lapala po dechu. „Ale přežila to, doufám?“

Váhal s odpovědí. „Tehdy určitě.“ řekl a dál nepokračoval. Zarazila se.

Nějakou dobu přemýšlela, jak mu říct, co od něho chce. Začala opatrně:

„Dokázal bys... máš někde uloženy vzpomínky? Chtěla bych...“

Pochopil okamžitě. „Mentální spojení? Ne že bych to někdy dělal, ale po těch letech... možná se to povede. Chceš se ještě trochu sladit?“

Věděla, co tím myslí, a chtěla. Připustil horkou vodu, skoro až moc; pak se převalil na záda, posadil ji na sebe a nechal dělat, co chtěla. Líbilo se jí to; během milování nečekaně upadla do transu a...

Laška byla velice světlá; jen o stupeň a byla albín. Velmi světle modré oči (pomněnkové), téměř bílé vlasy, dlouhé až do pasu; když jí je ostříhal a oholil hlavu, měla kůži bílou jako mléko, s modrými žilkami. Měla tak bílou i kůži jinde po těle, než se opálila? Rozhodně jí bude muset tu hlavu namazat nějakým krémem, než půjde na slunce.

Na tom oholení trvala; byla to pro ni další součást rituálu, na jaký se celých čtrnáct let těšila. Řada jejích kamarádek to udělala daleko dřív, předávaly jí zkušenosti a promýšlely detaily. Žádná si nestěžovala, naopak se jim to líbilo. Proč vlastně tak dlouho čekala?

Sandra vnímala zároveň vzpomínky Peta, Lašky a vlastní stanoviska. Byla si vědomá, že pro ty dva byl jejich svět správný a přirozený, vše, co spolu dělali, schvalovali rodiče i celá společnost. Laška se s nimi o tom radila dopředu; souhlasili s Petem jako zetěm a schvalovali, že chtějí své spojení uskutečnit s co největší parádou. Takže to byla vlastně svatba!

Byli přirozeně zbožní, oba křesťané. Jejich osobním knězem byl kamarád jen o něco starší, spíš válečný druid. Jeho přesvědčením bylo, že okamžikem svatby je chvíle spojení; pokud se zdaří, je to znamení, že Bůh souhlasí, může se tedy uspořádat svatba s požehnáním a všechny následné obřady. Pokud by se sexuální spojení nezdařilo či bylo nedokonalé, je nutno další jednání důkladně uvážit. Ovšem to se nestalo, dopadlo to dobře.

Například tu polohu, kdy dívka je nahoře a přebírá aktivitu, jim poradil ten kněz. Přesněji doporučil, aby ji používali v druhém kole, kdežto první měl být překvapivý útok ve chvíli, kdy to Laška nečeká, ba ani nechce. Což jí v prvním týdnu udělal několikrát, pak už se nenechala překvapit. Moc se jí líbila každá hra, která byla poprvé; taky se rychle učila.

Od začátku: Pet přijel. Asi po delší nepřítomnosti, to nebylo jasné. Celá rodina jej radostně uvítala; ježto bylo odpoledne, nakrmili ho pouze nějakými dobrotami a chystali slavnostní večeři, zatímco ho Laška odtáhla do koupelny a pomáhala mu se umýt. Vzájemná péče mezi dívkou a chlapcem byla znamením výrazné náklonnosti, běžná až žádoucí. Během koupání se dohodli, že už dál čekat nebudou, tak ji odnesl na lůžko a miloval se s ní. Několikrát; pokaždé se snahou o oplodnění. Přijímala to s nadšením, chtěla dítě.

Jak se to dozvěděli rodiče? Buď podle křiku, nebo na to jen čekali. Ať je to jak chce, uchystali hostinu a projevovali radostné překvapení.

Protože v jedné přestávce mezi milováním vrazila Laška Petovi do ruky nůžky a natočila se do vhodné polohy. O ničem nediskutovali, věděl co má dělat. Kompletní sadu nástrojů měla připravenou. Stříhal jí vlasy po jednotlivých pramenech a kladl na stolek pod domácím oltářem. Potom udělala totéž ona jemu. Zajeli do koupelny, navzájem se namydlili a Laška se nechala oholit všude, kde měla nějaké chloupky; hlavu a klín dvakrát. Byla to pro ni neobvyklá zábava, stalo se jí to poprvé. Pet držel o trochu klidněji, i když také s potěšením. Když se důkladně umyli, ještě se nějakou dobu mazlili a hladili, zvláště na hlavě. Pak šli na tu večeři.

Byli tam přítomni všichni členové rodiny, včetně služebnictva. Nejdřív se k nim vrhly ostatní děti, objímaly je, osahávaly jim hlavy. Otec a matka se chovali o trochu důstojněji, Laška a Pet před nimi poklekli a přijali obřadný polibek na hlavu; ale pak už se taky objímali a chválili. Laška si s matkou špitaly do ucha, otcovo vyjádření lze shrnout slovy: Dej jí co proto, hochu, je to správná zdravá holka, není třeba ji šetřit.

Co řekl Pet? Neboj, tati; a tvůj vnuk bude ještě lepší!

(Sandra uvažovala, co by řekl její otec. Děsila se už předem).

Mezi večeří děti škemraly, že chtějí vidět, jak se to dělá. Rodiče mladé laskavě pobídli, ať se předvedou. Samozřejmě to udělali. Nikdo jim netleskal, ale nadějní potomci se poučili do budoucna.

(Sandra o takových způsobech slyšela od malička. Otec jí to zdůrazňoval jako odpudivý příklad, zvláště když začala dospívat. Ze začátku přijímala jeho názory za své, pak o nich začala pochybovat. A teď konečně pochopila: Ano, ti lidé takhle žili. Ale vládla mezi nimi úžasná vzájemná láska a bezvýhradný souhlas; zkusila zjistit, zda dceru někdy za něco skutečně kritizovali, natož trestali. Pet o ničem nevěděl.)

Jak vyrůstala Laška? Byla nejstarší dcera; ničím zvláštním nevynikala, ani to po ní nikdo nepožadoval. Dost průměrná; oni říkali vyhovuje standardu. Ve studijní skupině fungovala na plus, což znamenalo: umí všechno, nepotřebuje výraznou pomoc; taky mohli říct: netřeba si jí všímat. Byly děti, u nichž byl poznamenán vykřičník: věnujte se jim všichni a hodně, nedosahují standardu. A byly i mínusy, nevyhovující jedinci. Těm se musela věnovat pouze instruktorka; normálně mohl za insku zaskočit kdokoliv ze starších plusů. Proč by desetiletá Laška nemohla učit pětileté?

V pěti byla na Atanoru, prošla sérií testů, základním vzděláním a dalšími testy. Vyhodnocení: pasivní telepatka. Pet byl totéž, vlastně všichni plus. Málokdy se našel někdo, kdo byl vůči telepatickému přenosu imunní; třeba císařovna Diana. Lašku poslali domů s tím, aby si zatím užívala dětství, jak sama chce. Chodila do skupiny, samozřejmě; inska byla žena něco přes třicet, aktivní telepatka bez ambicí být čarodějkou. Zato ráda rodila děti, jak se doporučovalo každý třetí rok. Mít ráda děti byla podmínka.

Laška nebyla ani velká bojovnice. Prala se nerada, bolest nevyhledávala; stačily jí pravidelné rozcvičky, půl hodiny každý den. Byla obranyschopná právě tak, aby splňovala standard; když o něco šlo, radši se nechala chránit od kluků, což ti samozřejmě rádi udělali. Stejně tak neměla potřebu se hrabat ve vysoce odborných starých knihách, na čtení jí docela stačily detektivky, dobrodružné a později zamilované romány. Ráda příběhy poslouchala a nejradši vnímala, když jí je někdo předával.

Jak trávila čas? Spokojeně. Především, celý život chodila nahá. Oblékala se zhruba tak často, jako vy do maškarního kostýmu. Tedy ráda, ačkoliv ji šaty všude táhly, škrtily a znervózňovaly. Zhruba do deseti let se nijak nezdobila, ačkoliv o každém svátku, narozeninách či rodinné oslavě dostávala nějaký šperk, ozdobu či aspoň vylepšení tetování. Co se dalo od těla oddělit, schovávala do osobního trezoru.

Po desátém roce věku došla k názoru, že je dívka a měla by být krásná. Začala se častěji prohlížet v zrcadle, nosila náušnice i mimo slavnosti, nechala si růst vlasy. Známá čarodějka na ni vložila ochranu, aby jí neshořely v Živém Ohni. Koupala se ráda a často, nejméně jednou týdně, ačkoliv neměla tolik šrámů jako kluci či bojovnější dívky. Taky se občas zamýšlela, ba i mluvila, nad svou budoucností; zatím se k ničemu nerozhodla, dokonce jednu chvíli uvažovala, že bude čarodějkou. Pustilo ji to dost brzy.

Patřila k bojovnické kastě. Otec v ní zastával dost vysoké postavení; pokud ne Laška, určitě kluci by se měli vypracovat ještě výš. A samozřejmě její manžel a otec dětí; jestli si Peta vybrala nebo na ni prostě vyšel, je nejasné. Každopádně byl přijatelný pro celý rod.

Existuje jedna stará pohádka. Kdesi v Evropě se rozkládá velká země zvaná Polsko. Odtamtud kdysi rodiče přišli s komenditorem Anczewskim a svěřili se pod ochranu císaře Charryho. Všichni jejich předkové bojovali za svobodu té země, mnozí při tom padli, jako svatý Jerzy Lasęka, syn kardinála Baarfelta a bratr Denise. Úkolem Lašky, všech jejích bratří, bratranců a ostatních příbuzných je jednou se do té země vrátit a dobýt ji zpátky. Osvobodit; za současného stavu v ní vládnou zlí nepřátelé, kteří utiskují ubohý lid. Až ji získáme a zavedeme pořádek, přičleníme ji k Impériu. Neboť Impérium není jen ostrov Armin, ale velké množství jiných teritorií. Například Neviditelná říše, zvláštní uskupení šlechticů utajených před veřejností.

Tuhle historku slýchala Laška od malička, hlavně při slavnostech. Nebyla pro ni tak důležitá jako pro rodiče, ale nebyla ani proti. Je přece zvykem bojovníků vyrážet do světa a přivážet hojnou kořist. Jestli tou kořistí má být kus země, kde by se svým manželem žila v bohatém paláci, proč ne? Ať ji jede dobýt, ona se tam usadí a bude řádně pečovat o svěřené léno.

Je fakt, že válečník jako Pet se rodu mohl hodit. Nebyl příbuzný, dokonce patřil k odlišnému národu. Geneticky správné. Lašce se líbil, takže nebylo námitek proti jejich spojení.

Možná ještě něco o ekonomice rodu. Bronczewski byli bohatí, měli palác, sbírku obrazů, velkou knihovnu, zlato a drahokamy. Jak k tomu všemu přišli, Laška netušila a bylo jí to fuk. Taky měli pozemky, na nichž rostlo s minimální péčí vše, co hodili na zem. Při polních pracích bylo třeba pomáhat, ale to se všem líbilo, zvláště při sklizni se sešlo velké množství kamarádů a byla legrace. Tvrdá práce byla součástí kondičního cvičení, což bojovníci nikdy neodmítnou. Snad jen čarodějky dávají přednost studiu nějakých textů, ale ani jim neuškodí vylézt na sluníčko a trochu si protáhnout tělo. Práce na poli jsou prostě zábava a lze při nich ledacos zažít.

To byly příjmy. Výdaje: pouze za stravu, většinou výměnným obchodem bez vydávání peněz. Oděv měl každý jeden slavnostní. Jídla bylo dost, včetně na hostiny; otec měl rád plný dům lidí, kteří se dobře bavili. Jeho pýchou byla zbrojnice, z níž za války pohodlně vybavil každého, kdo přišel.

Co dodat? Laška se ráda smála, tancovala, zpívala, bavila se. Ať se dělo cokoliv, vždy se tam dříve či později objevilo blonďaté pometlo s ohonem téměř bílých vlasů, zlobilo a prchalo do bezpečí, aniž se dalo definitivně odehnat. Lidé ji měli rádi a přáli jí vše dobré.

(Sandra byla proti své vůli nucena srovnávat svůj život. Starý Bronczewski byl nepochybně významný člověk, ačkoliv to nezdůrazňoval; jezdil na nějaká zasedání k císařskému dvoru, možná byl dokonce poslanec. Greenbay je soudce a zdůrazňuje to nejradši v každé druhé větě. A potom: jsme slušná rodina, pamatuj na to! Mohlo by děvče ze slušné rodiny pobíhat celé dětství nahá po polích, koupat se v řece, pást vodní buvoly a nakonec si vzít muže, který se jí líbí? Otec už několikrát nadhodil, že by se měla vdát; jenže si představuje nějakého perspektivního mladíka z úřadu, nejspíš advokáta či něco u vlády. Typa, kterých už pár viděla a odpuzují ji svou nažehleností, dokonalými obleky a dokonalým souhlasem se vším, co otec říká. Když svoje mínění opatrně vyjádřila, otec nakrčil nos a řekl: Nu což, počkáme, až zestárneš a dostaneš rozum...

Kruci, jak dlouho bych měla ještě stárnout? Jaká bych vůbec měla být? Já jsem taky průměrná holka, žádná hvězda; jsem v Petově hodnocení aspoň plus? Nebo mám u jména vykřičník a je potřeba mě podporovat, abych vůbec přežila? Dokázala bych žít v jejich světě?

Ač se to nezdá, byla Sandra studentkou University, právnické fakulty. Do školy ovšem nechodila, neboť jí otec vyjednal dlouhodobé studijní volno. Ve školství panovaly otřesné poměry, ale o tom jindy. Každopádně ji považovali za příliš mladou a nezkušenou, než aby se mohla o čemkoliv rozhodovat. Jsou tu přece rodiče, kteří mnohem lépe vědí... cokoliv. Ať se zatím baví, cestuje po světě a poznává cizí země; hlavně ať se do ničeho neplete. Vlastně nikdy o ničem nepřemýšlela, dokud nepotkala Barbaru.

Ale není už na čase probudit se ze spánku?)

Laška a Pet si týden užívali, kdy, kde a jak se jim zlíbilo. Potom přišla na nápad představit manžela kamarádkám; už o tom samozřejmě věděly a byly přiměřeně zvědavé. Nejdřív pozvala ty nejbližší, samotné nebo s partnerem. Těšila se, jak budou zkoušet milování ve třech či ve čtyřech... No ano! Co jinak znamená představit? Už dávno se chtěla spojit s většinou děvčat i jejich kluky; navíc je to vznešený obřad, kterým získává ochranu a podporu všech jejich rodů. Rodina to věděla a pobaveně souhlasila.

Ze začátku se jí nejvíc líbilo přihlížet, co Pet dělá kamarádkám, zvlášť pokud se to podobalo trýznění. Případně jim taky něco provést, zrovna když se nemohly bránit. Samozřejmě jí to oplatily, ale vyhrála si. Samotný sex se jí líbil, ale ještě víc pocit, že je středem pozornosti. Málokdy se jí podařilo být tak významná a obdivovaná.

Něco z filosofie: Dítě je dar Boží. Bůh dopouští, aby spermie muže vnikla do vajíčka ženy a oplodnila je, jinak by veškerá lidská snaha byla marná. Pokud je to přáním Božím, Laška již otěhotněla a plod se zdárně vyvíjí. Ale pokud se nepodařilo, je na čase zkusit to s jiným hřebcem. Někdo z blízkých sousedů choval koně a Laška se docela vyznala v praktické genetice. U lidí to není moc odlišné, jak jistě víte. A užijeme si sexu, což je vždy dobře. Zhruba po měsíci začali mladí navštěvovat vzdálenější kamarády a později se nechali pozvat na hromadné akce, kde byla naděje setkat se i s neznámými. Na to se Laška docela těšila. Všechny kontakty si pečlivě poznamenávala do zvláštní knihy; ne že by někdy musela prakticky dokazovat, že složila poctu tomu kterému rodu, stejně by se jí každý zastal. Ale aby se mohla chlubit, kdo všechno je jejím vedlejším manželem.

Praxe doporučovala, aby se první dítě narodilo okolo patnáctého roku. Líp před narozeninami než po nich. Oblíbené heslo: jsem ještě dítě a nemám rozum, dělejte se mnou, co chcete! Že děti nemají rozum, s tím každý souhlasil, ale zároveň dodával, ať si tedy pořádně užijí. První dítě je Výkupné; dívka by je měla předat rodině, pokud se chce po odkojení začít toulat světem a hrozí nebezpečí, že by mohla přijít o život. Což se rozhodně Laška nechystala, neměla takové spády. Ale to dítě je pojistka, že rod bude pokračovat za jakýchkoliv okolností.

Rozum by měla dostat okolo dvacátého roku. To už by mohla (měla) mít pár dalších dětí. Druhé v osmnácti, třetí v jednadvaceti. Když to vyjde jinak, je to sice výstřednost, ale roztomilá. Taky se má umět chránit proti nežádoucímu početí, při nejhorším požádat kamarádku čarodějku. Jaké ještě věci se naučí, to je na ní, ale... snažit by se rozhodně měla!

A to se tedy Laška snažila! Za tu dobu, co objížděli cizí Sídla, nechali se hostit a rozmazlovat, navázala kontakty se spoustou schopných kamarádek. Další heslo: muž se stará o boj, lov a sex, žena o všechno ostatní. Byla to v podstatě pravda, kluci se vrhali jen do takové práce, která jim mohla vylepšit svalstvo. Jinak se povalovali a čekali na hostinu a orgie.

A pak vzpomínky náhle ostře končily. Pet vyrazil s dalšími mladými bojovníky kamsi do světa; s Laškou se dojemně rozloučil a slíbil, než se dítě narodí, bude zpátky. Jenže ten slib nesplnil, nešlo to.

Sandra se nechtěla ptát proč. Tušila to: vypukla válka. Doma, v Arminu. Rozšafný a přátelský pan Bronczewski padl v boji. Jeho laskavá, pohostinná žena také. Co se stalo s Laškou, co s jejím dítětem? Co se všemi těmi dětmi a přáteli, kteří k nim chodili a naplňovali celý dům smíchem? Copak je možné, aby nikdo z nich nepřežil?

Tehdy Sandře poprvé napadlo, že až se otec vrátí a začne ji kritizovat, mohla by mu položit důležitou otázku:

Co tys dělal za války, tati?

Ležela v jeho náručí a plakala. Voda ve vaně pomalu chladla.

„Jsem zbabělá!“ šeptala mu, „Neodvážím se ničeho z toho, co ona! Ty asi očekáváš, že si ostříhám vlasy a vyhlásím přede všemi, co se stalo! Ale já to nemůžu udělat... Nechci, bojím se... všeho se bojím, i tebe!“

Objímal ji a hladil. „Já nic nechci, Sandro. Ty nejsi Laška a tenhle svět není to, co bylo před válkou. Zůstal jen tenhle starý dům. Udělej, co považuješ za správné podle svého zákona. Taky už mi není šestnáct...“

A když nejvíc štkala a utírala si nos, někdo ostýchavě zaklepal na dveře.

„Vejdi!“ řekl Pet, když ona dost rychle nezareagovala.

Všoural se starý černý sluha. Tvářil se poplašeně.

„Odpusťte, slečno... ale pan Theodor nechce jíst. A kuchařka si s ním vůbec neví rady. Snad abyste sama...“

Sandra si uvědomila, že je ještě pořád tělesně spojena s Petem. Příšerně zrudla. Pet se naopak tvářil, jako by měl dostat vyznamenání.

„Ano... ano, hned!“ vyjekla, osvobodila se, vylezla z vany a hledala něco na zakrytí. Pet se také pohnul, vypustil vanu a vystoupil, ale zakrývat se považoval za zbytečné. Starý černoch se mu lehce uklonil.

„Musím na chvilku odejít... bratr, víš...“

„Ani jsem nevěděl, že máš bratra!“ pomáhal jí se otřít, potom se chystal najít jí něco na oblečení. Počínal si klidně a metodicky.

„Nechoď se mnou!“ vykřikla málem hystericky.

„Proč ne? Neublížím malým dětem...“

„Theo není malý. Je... nechci, abys to viděl!“

„Nemocen?“

Zastavila se. „Ty mi asi řekneš, že jako každý Armin jsi taky lékař, že? Jenže Theodorovi nepomohli mnohem slavnější doktoři, než jsi ty!“

„Možná to pochopím, až ho uvidím.“

Už neprotestovala; šla za sluhou nahoru do pokojů, které dřív byly vyhrazeny pro syny Bronczewskich a jejich kamarády. Pet tam taky bydlel, když byl dítě. Učil kluky bojovat mečem.

V jednom pokoji seděl na lůžku asi patnáctiletý kluk v pyžamu; před ním klečela černoška a marně se pokoušela vpravit mu mezi zuby lžičku s nějakou kaší. Chlapec při jejich příchodu nevzhlédl ani se nepohnul; seděl mlčky a tupě zíral před sebe. Pet mu pohlédl do tváře, bezvýrazné a rozplizlé jako tvář mrtvoly; dokonce každé oko zíralo jinam. Nebylo pochyb, že chlapec je duševně chorý.

„Tak co?“ řekla Sandra, „Chceš mi tvrdit, že ho dokážeš ty nebo někdo z vašich vyléčit?“

„Kdysi byli lidé, kteří to dokázali,“ odpověděl klidně, „Byl vždycky takový, nebo se to stalo nějakým... neštěstím?“

„Když chceš vědět, do pěti let to byl normální živý kluk; skoro až moc zlobil. Jednou byl s kamarády na třešních, vylezli na strom a přišel na ně hlídač. Theo se neudržel a spadl na zem, rovnou na hlavičku. Řval, tak se hlídač smiloval a dokonce ho odvezl k lékaři. Pak byl v nemocnici a tam se z něho stalo tohle. Od té doby nepromluvil, ani se nehýbá. Jenom když mu dáváme jíst nebo ho koupeme, dělá všecko tak, aby nám vyhověl. To se už dokázal naučit.“

Její hlas zněl trpce, výsměšně až hystericky. „Tak teď už víš, co skrýval můj otec přede všemi, dokonce i před svými kolegy. A nemusel jsi to vědět ani ty, kdyby nebylo....“

Pet mlčky propustil oba černochy; odstoupili, ale zůstali stát u zdi. Pet položil obě ruce chlapci na hlavu a citlivými prsty hmatal po lebce.

„Mám dojem, že tehdy dostal otřes mozku.“

„Na to není potřeba být zvlášť geniální, aby to člověku došlo! Pochopitelně! Ale z toho se už vylízal.“

„Přesto došlo zřejmě v mozku k přerušení některého důležitého spojení. Je třeba zjistit, které to je.“

„Nesnaž se mě zbytečně ohromovat nějakými hokuspokusy! Já na arminské čarodějnictví nevěřím!“

Pet hladil chlapcovu hlavu. „Spi... spi klidně. Uvolni se a neuvažuj. Uvolni mysl. Uvolni mysl. Uvolni mysl...“

„Máš to marné – stejně neuvažuje!“

„Řekni, bolí tě něco?“

Chlapec pohnul obličejem; jeho ústa se několikrát otevřela a zavřela, ale neřekl nic. Pet hmatal špičkami prstů milimetr po milimetru po jeho hlavě; dlouho se nic nedělo, ale náhle ze sebe Theo vydal škrcené zasténání. Pet se zarazil; znovu se vracel a procházel tím místem, a hoch skutečně tiše, téměř neslyšně sténal.

„Nech ho – vidíš, že ho to bolí!“ řekla Sandra.

Pet se obrátil k černošce. „Jdi a požádej Renku, aby sem přišla. Možná ať s sebou vezme Barbaru. Můžeš jí říct, co dělám.“

Žena zaváhala, ohlédla se na Sandru, pak na starého muže. Ten řekl:

„Ano, mylorde.“

„Já nedovolím, abyste mu ublížili...“ začala Sandra, ale Pet ji zostra přerušil: „Ty mi přines břitvu.“

„K čemu?“

„Musím mu zavést jehly. Zasunu je pod kůži, ale musím znát vhodné místo. To poznám jenom, když malý kousek kůže oholím. Chápeš?“

„Ty mu chceš vrazit jehlu do mozku?“

„Ale ne! Jehla je pouze kontakt, pomůže, aby výboj lehčeji pronikl skrz.“

„Jaký výboj?“

„Bioelektrický. Vysvětlovat ti to nebudu, ale jestli chceš, zkusím to na tobě taky. Není to příjemné, ale... zajímavý zážitek.“

Chtěla mu říct něco nepříjemného. Ale vzpomněla si na Lašku a její hry. Když šla pro břitvu, uvažovala, jestli by jí byl schopen nějak ublížit. Nepochybně, kdyby to byla hra. Možná od ní dokonce očekává, že se bude prát, provokovat, různě zlobit. Ale s bratrem a v takové chvíli?

Když se vrátila, byla už v pokoji Renka a bavili se gaelsky.

„Myslíš, že je rozumné dělat to s ním tady? Já bych ho vyvedla ven na zahradu; je tam slunce a čerstvý vzduch.“

„Nepůjde vám na zahradu. Museli byste ho odnést.“ řekla touže řečí.

Pet se ohlédl a usmál. „Šikovná holka!“

„To Bára. Hrála si.“ vysvětlila Renka.

Pet se lehce dotkl chlapcova čela: „Pojď za mnou!“

Theo zvolna, leč cílevědomě povstal; kráčel co noha nohu mine, zřejmě musel vynakládat mnoho úsilí na to, aby vůbec dokázal pohybovat nohama. Zíral stejně tupě jako dřív, snad jen jeho oči se soustředily do jednoho místa. Pet na něho dával neustále pozor, dokud se neocitli v zahradě.

Mladí, kteří dosud neodešli, se zarazili; pochopili z nečekané aktivity domácích, že se bude něco dít a těšili se na novou legraci. Leč Renka je důrazně vykázala do bezpečné vzdálenosti; blíž směli zůstat pouze ti, kdo chápali, co se od nich požaduje. Například mladík jménem Ettienne Granni, se švýcarským pasem a bojovnickým tetováním. Měl s sebou kazetu s tetovacími jehlami a během včerejška a dneška už vyzdobil několika přítomným části těla, které požadovali. Běžně si tím vydělával, ale kamarádům (každému, kdo tu byl) to dělal zadarmo.

Pet posadil Theodora do trávy na zkřížené nohy, což dalo dost práce. Ettienne přinesl svoje jehly a v domluvě s Petem a Renkou hledal hrotem jehly po kůži vhodné místo. Upozornilo ho chlapcovo zasténání; protože se však Theo nehýbal, vbodl Ettienne jehlu až k samotné lebeční kosti. Chlapec tiše a úporně kňučel jako mučené štěně, ale nehýbal se.

„Nechte toho,“ řekla Sandra, i když už si nebyla jistá, kdo má pravdu, „Přece vidíte, že ho to bolí!“

„Bude ho to strašlivě bolet,“ řekl Pet, „Ale není vyhnutí. Život se rodí z bolesti. Je naděje, že tvůj bratr bude zdráv.“

„Ale já nedovolím...“ začala.

Přistoupil k ní. „Buď odejdeš a budeš přihlížet pouze z dálky, nebo tě uspím jako jeho. Rušit nás ale nebudeš!“

„Jakým právem se opovažuješ...?“ zrudla.

V tu chvíli ucítila na ruce dotyk prstů starého služebníka. Kdysi ji pomáhal vychovávat, když byla maličká. A oddaně pečoval o Theodora.

„Nech ho, prosím! Thaen Patrick ví, co dělá.“

„Thaen?“ zarazila se. Věděla, co to gaelské slovo znamená, totéž co lord. Už jednou ho tak oslovil, aniž je někdo představil. Je možné, že ho zná?

Ettienne mezitím vsunul chlapci do hlavy několik dalších jehel. Při tom se už Theo nehýbal, zřejmě to necítil, ostatně ani Ettienne příliš nehledal, kam bodnout. Později vysvětlil, že v této fázi na tom nezáleží, další jehly jsou pouze opačný pól.

Pet si sedl před Theodora, ostatní vedle něho tak, že byl v jejich kruhu. Pet zvedl ruce, Barbara a Renka jej uchopily za zápěstí a prsty druhé ruky propletly s Ettiennem, který seděl Theovi za zády. Tím vytvořili cosi jako obvod, přerušený jen Petovýma rukama, vztaženýma dopředu. Někdo začal tlumeně monotónně zpívat, ostatní se přidali, kývajíce se ze strany na stranu. Působilo to příšerně i směšně zároveň; ale nikdo z diváků se neodvažoval smát, i když to trvalo příliš dlouho a nic se nedělo.

Náhle, zcela bez upozornění, Pet spustil ruce a vložil je na kontakty. Vzápětí Theodor strašlivě, nelidsky vykřikl a skácel se do trávy.

Sandře vyhrkly slzy. „Co to bylo?“ ptala se sluhy.

„Bioelektrický výboj. Dostal zásah elektřinou.“

„To není možné. Nemají žádnou elektřinu!“

„Vytvářejí ji sami. Prací vlastního mozku. V každém člověku je určité napětí elektřiny. Je třeba ji jen umět použít. To udělají ještě dvakrát.“

Pet zvedl Theodora zpět do sedu a opět propojili ruce; monotónní zpěv a kývání do taktu pokračovalo, tentokrát už ale Sandra čekala závěr a když Theo zaječel, nelekla se tolik. I když nevěřila v magické léčení, chápala, že něco se změnilo, neboť ani při bolesti doposud nekřičel.

Pak přišel třetí výboj a třetí strašlivý výkřik. Po něm se Armini zvedli a ustoupili stranou; Ettienne vytáhl svoje jehly, Renka a Pet klečeli vedle chlapce a přejížděli mu prsty rukou po hlavě. Sandra se pokusila jít k nim a sluha ji beze všeho pustil.

„Jak je mu?“ vzdychla, „Žije?“

„Samozřejmě, zkusím ho probudit. Prozatím jsme podrobili jeho mozek masáži elektrickým výbojem poměrně malé intenzity, žárovku bys tím nerozsvítil. Ovšem mozek je citlivější.“

„Proč to muselo být? Jistě ho to bolelo!“

„Nepředstavitelně. Ale výboj prošel po všech spojeních v mozku, zkontroloval je a obnovil přerušené, pokud nějaké byly. Vycházel jsem z předpokladu, že při otřesu mozku došlo k narušení obvodů. Nyní by měly být spojeny. Pokud se to nepodařilo, tak už mu není pomoci.“

„Od vás nebo vůbec?“

„Nikdo už mu nemůže pomoci.“

Renka přejížděla dlaněmi po chlapcově hlavě. „Probouzí se.“

Sklonili se nad ním; Theo zvolna otevřel oči a po tváři mu přejel záblesk leknutí. Vzápětí se prudce posadil a křikl vysokým pisklavým hlasem: „Nechte mě! Nic mi nedělejte! Já to už víckrát neudělám!“

„Co neuděláš?“ nechápal Pet.

„Už nikdy nepůjdu na vaše třešně! Jen mě pusťte...“

Pet zvrátil hlavu a rozesmál se, po něm Renka a ostatní, nakonec Sandra. Theo koukal překvapeně z jednoho na druhého a zřejmě nechápal. Pak se zarazil, rozhlížel se kolem, prohlížel nahá a tetovaná těla Arminů.

„Kdo... kde vlastně jsem?“ zeptal se opatrně, „Já nejsem doma! Vy jste mě někam... odnesli? Do špitálu?“

„No, kousek jsme tě přemístili,“ promluvil Pet mírně, „Jak je ti?“

„Dobře.“ Theo stáhl ramena a zatvářil se nedůvěřivě.

„Bolí tě něco? Třeba hlava?“

„Ano. Bolí mě hlava... tadyhle.“ ukázal rukou.

Pet jej docela lehce pohladil dlaní „Ještě?“

„Ne...“ Theo se rozesmál, „To je príma... jak to děláte?“

Sandra už to nevydržela; vrhla se k němu a objímala ho a vzlykala.

„Theo, miláčku Theo, konečně ses uzdravil!“

Pokusil se jí vykroutit. „Kdo jste, paní... teta Glory? Nebo...“

„Já jsem přece Sandra, tvoje sestra!“

„Nesmysl. Sandra je holka... jako já, a vy...“

Pet vzal jeho ruce do svých a usedl proti němu. „Poslouchej dobře, Theo, i když možná neporozumíš, co ti povídám. Když jsi byl na třešních a spadl se stromu, onemocněl jsi a byl dlouho nemocný, chápeš? Uteklo několik let a tvůj otec a matka se přestěhovali. Proto nic nepoznáváš.“

„Nemohl jsem být tak nemocný,“ řekl tvrdohlavě, „To bych si přeci musel pamatovat! Nikdy jsem nebyl nemocný!“

„Uteklo téměř deset let, Theo. Celou tu dobu jsi... spal.“

Nedokázal si to srovnat v hlavě. Opět vypadal jako šílenec.

„Nesmysl. Tak se nedá spát. Děláte si legraci!“

„Spal jsi,“ řekla Renka, „Jako Šípková Růženka.“

Kupodivu tato pohádková reminiscence hocha uklidnila. Prohlížel si svoje ruce a nohy, rozhlížel se po ostatních.

„Kolik... kolik let jsem spal?“

„Téměř deset. Je ti patnáct let.“

Chvíli seděl mlčky; najednou se rozesmál. „To je ale veliká švanda, že jo?“

„Skvělá švanda,“ souhlasil Pet, „Poslechni Theo, to tady budeš takhle sedět celý den, nebo se taky zvedneš a projdeš se?“

Chlapec vyskočil; dost pružně a šikovně, na to, že celá ta léta své tělo téměř nepoužíval. Rozhlédl se a smál se.

„Proč tady všichni chodí nazí, pane?“

„To je takový zvyk. A neříkej mi pane, jmenuji se Pet. A tykej mi. Tady si všichni tykají.“

„Kde vlastně jsme?“

„V Kingtownu, hlavním městě Arminu.“

„Nikdy jsem o tom neslyšel. Vy jste doktor?“

„V podstatě ano. Něco podobného jako lékař.“

„Mohl bych – můžu se vykoupat tam v tom bazénu?“

„Samozřejmě, je to přece tvůj dům.“

„Tohle? Vypadá jako královský palác!“

„Býval to palác.“

„A já... já jsem teď nějaký princ?“

„No... v podstatě ano. Byl bys, kdyby... kdyby se nezměnily poměry. To ti vysvětlím někdy jindy.“

„A proč se změnily poměry?“

„Na to ti neodpovím. Jdi si zaplavat.“

„A proč mi neodpovíš?“

Zasáhla Sandra: „Theo, nevyptávej se tak hloupě. Jsi dospělý kluk, musíš se podle toho chovat. Jdi se vykoupat!“

„A smím se svlíknout jako ostatní?“

„Neptej se tak hloupě. Pochopitelně!“

Svlékl se velmi rychle a skočil do bazénu; i když plavat uměl jenom čubičku, přece to dělal s velkým nadšením.

„Takovej byl vždycky. Pořád se na něco vyptával! Pusu nezavřel...“ Sandře se zlomil hlas a rozplakala se.

Když Theo vylezl, oklepal se a řekl: „Mám hrozný hlad. Bude něco k jídlu?“

„No jasně. Jdem se najíst – všichni, a hned!“

Zasedli ke zbytkům švédského stolu; Theo si s potěšením vybíral ze zbylých lahůdek a zapíjel to červeným vínem, než mu ho Sandra stačila vzít.

Mimořádně se mu líbil Pet. „Proč máš na kůži ty barevné kresby? A proč je já a Sandra nemáme?“

„Je to zakázané. My to máme ještě z dob, kdy to zákon nezakazoval, víš?“

„A proč je takový hloupý zákon?“

„Nesmíš říkat, že zákon je hloupý. I když je to pravda.“

„A proč nesmím, když je to pravda?“

Sandra si nalila do krku zbytek vína z láhve.

„Doteď jsem si myslela, že táta bude rád, že se Theo uzdravil. Teď si tím nejsem jistá. Docela se začínám bát, co bude...“

Pet se po ní ohlédl, ale Theo právě zahájil další sérii otázek a on mu na ně trpělivě odpovídal, ať byly sebe divnější. V chlapcově myšlení se stále prolínala naivita dětství s velmi přesným a logickým myšlením jinocha na prahu dospívání; zatím z toho vznikaly jen komplikace.

„Ne,“ řekla, „Otec asi nebude rád. Zvlášť nezajásá nad člověkem, který se chová jako ty a služebnictvo mu říká thaene. Nemá rád jižany.“

„To má smůlu. A co dcera?“

„Dcera se chystá připravit mu největší zklamání jeho života. Poraď mi!“

„Lásko, to bohužel nedokážu. Umím možná vyléčit nemocné, ale ne ty, kteří se léčit nechtějí. Tvůj otec netrpí žádnou chorobou...“

„A přesto je mi ho líto.“

„Kdy se vrátí?“

„Touhle dobou už možná jede z Iron-city sem. Po nové silnici. Bude tady k večeru, možná dřív.“

Theo se vrátil. Doteď přihlížel, jak Renčini muzikanti balí svoje nástroje a pokoušel se pomáhat (překážet). Taky mluvil s Barbarou; když řekla něco o škole, uvědomil si, že nikdy do školy nechodil, neumí ani číst a psát. Rozbrečel se, když si představil, že bude muset chodit do první třídy s malými dětmi, když je tak veliký. Věděl jak, Barbara mu půjčila zrcátko.

Sandra si všimla, jak se Pet zatvářil.

„Ty bys mu určitě dokázal pomoci! Mluv!“

„To nejde. To bych ho musel vzít někam... k nějaké čarodějce. Naučila by tě... ovšem pokud ještě nějaká dobrá existuje.“

„Na jihu prý nějaké zůstaly. Ovšem to by...“

„Jaký je v tom rozdíl?“ vyzvídal Theo.

„To není škola jako u nás. Chodí tam všelijaké obrovské šelmy...“

„A jaké šelmy?“

„Tygři, leopardi, vlci, medvědi...“

„To je ale bezva! Já bych chtěl chodit do školy se zvířaty!“

„Jenže to nejde. Nemůžeš jít do naší země!“

„Proč? Nepustili by mě tam?“

„Oni ano. Ale tvoji rodiče ne.“

„Rodiče udělají, co budu chtít. Jak to, že ty jsi do takové školy chodil? Tobě to vaši dovolili?“

„Já pocházím ze starých časů, Theo. Velmi dávných časů. Z dob, kdy jsme nosili na pláštích rudé osmihroté kříže a přátelili se šelmami.“

Theo zlostně udeřil pěstmi do stolu. „Dávno, dávno! Všecko, co bylo krásné, se změnilo! A proč? Copak to nemůžete vrátit, aby to bylo jako dřív?“

„Zatím ne. Brání tomu příliš mnoho lidí.“

„Ale já to chci!“

„To nesmíš chtít,“ zasáhla Sandra, „Nesluší se to!“

„A on může?“

„On je Armin, víš? Domorodec – pochází odtud. Žil tady už dřív, než jsme přišli my.“

„To my jsme jim zakázali ty věci?“

„Ano. V podstatě ano.“

„To bylo ale špatné! Já s tím nesouhlasím! Chci, aby se to všechno zase vrátilo! To by se mi líbilo víc!“

Sandra vztekle zamávala rukama. „Ty ses zbláznil, Theo! Jsi ještě moc malý a nic nechápeš!“

„Já nechci nic chápat! Já chci, aby to bylo tak, jak povídá Pet!“

„Musíš čekat. Jednou si o tom pohovoříme. Za rok od dnešního dne ti budu vyprávět, co zničilo naši říši. Ale až za rok. Chápeš?“

„Rok je moc dlouho. Řekni to hned!“

„Nemohu. A budeš-li naléhat, odejdu a už se nevrátím.“

Theo zmlkl. Ale nezapomněl.

Soudce Amos Greenbay měl špatnou náladu. Velmi špatnou náladu. Obdržel sice se všemi poctami dekret o jmenování zástupcem předsedy Nejvyššího soudu, ale to byla jediná příjemné věc na tomto zasedání. Potom byla zahájena diskuse o stavu zločinnosti v Arminu a dalších záležitostech, a všechny mu kalily potěšení z povýšení.

Neměl rád domorodce. Považoval je za příčinu všeho zla, ale nikoliv proto, že by se dopouštěli tolika zločinů. Naopak; přistěhovalci měli na svědomí téměř všechny vraždy, loupeže, krádeže a podvody, vlastně vše kromě jediného. Jižanský zločin byl z devadesáti pěti procent krevní msta.

A o tom byla většina přednášek. Vlastně: různé organizace dospěly k názoru, že by bylo účelné zařadit do řad policie i nějaké domorodce. Zatím jich bylo asi dvacet a řeč se vedla o zkušenostech s nimi. Jednoznačně vynikající; ať byli ti mladí muži (jedna žena) zařazeni kamkoliv, okamžitě se skvěle osvědčili. Obavy z jejich nezkrotné brutality byly liché, chovali se zodpovědně a uvážlivě, ke kolegům kamarádsky. Přestupníkům zákona naháněli strach jen svou existencí; jeden velitel vyprávěl, že arminskému seržantovi stačí pouze sednout si proti zločinci a klidně čekat, během půl hodiny začnou nebožákovi téct nervy a sám se ke všemu přizná. Přitom se ho ani nedotkl, nijak mu nevyhrožoval – jen se díval.

Dva z těch mládenců byli dokonce přítomni, dostali nějaké vyznamenání. Greenbay nevylučoval, že z nich lidé mají hrůzu. Měli takové oči. A úsměv. Nemuseli nic dělat, aby člověk měl dojem, že je ve společnosti dravé šelmy. Jako by přesně věděli, čeho se kdo dopustil; přitom byli mladí, určitě se války nezúčastnili. Prostě vypadali nebezpečně.

A ještě: na zasedání byl pozván zástupce vlády Jižního Arminu, plukovník Gaird Halloway. Sympatický, sebevědomý, v úhledné uniformě, s blesky na náramenících a komthurským křížem na prsou. Taky si přivedl tři mladé muže v uniformách, policie nebo armády? On řekl Bezpečnostní služby. Možná je to armáda i policie současně.

První den byl dotázán, jaké metody používá jižanská policie k objasňování trestných činů. Mluvčí chtěl asi dokázat jejich trapnou zaostalost, ale Gaird odpověděl s laskavým úsměvem:

„Naši občané se nedopouštějí trestných činů.“

„Chcete říct, že na jihu neexistuje zločinnost?“

„Obávám se, že ne. Víte, je nás dost málo.“

„Co jste udělali se svými zločinci?“

„My jsme je ani nepustili do země. A ty, které jsme sem vzali, jsme měli podchycené. Většina zůstala na severu.“

„Jak byste si poradili dejme tomu s vraždou nebo loupeží?“

„Obávám se, že než bychom se dostavili, občané by to vyřešili sami.“

„Pověsili by pachatele na nejbližší větev?“

„Za to bych je moc nechválil. Asi by ho poslali zpátky na sever.“

Pak se rozvinula diskuse, nebezpečně připomínající hádku. Až na to, že se plukovník Halloway nedal vyprovokovat, stále odpovídal s úsměvem a klidně. Až ho někdo z ministerstva spravedlnosti vyzval, aby si připravil přednášku; samozřejmě na téma krevní msty a názoru jižanů na tento problém.

Gaird slíbil, že o tom pohovoří.

A taky to udělal. Posluchárna byla v té době plná a nikdo se nebavil jako obvykle při jiných proslovech.

„Vaše pojetí spravedlnosti, dámy a pánové, vychází ze zákonů státu. Také naše spravedlnost se opírala o zákony, které stanovil císař, vláda a parlament; tyto zákony musely být nezbytně v souladu s právními normami:

Desatero přikázání, uvedené v Bibli,

Zákoník Chamurabbiho,

Manuovy zákony, uvedené ve Védách,

Šaría, opírající se o ustanovení Koránu,

Samurajský kodex,

Zákony Erika Krvavé sekery, krále Vikingů.

Některé další rody odvozovaly svoje zákony od vlastních Písem, která zde nebudu pro nedostatek času uvádět.

Podle těchto zákonů se jednotlivé rody řídily od počátku své civilizace, a pochybuji, že by toho chtěly nechat. Jak zajisté chápete, většina zápisů ze soudního jednání se nezachovala. Tento stav trval do doby, kdy z důvodu vpádu hordy necivilizovaných barbarů přestaly dočasně platit jakékoliv zákony. A zahynula většina lidí, kteří je dokonale znali.

Císař Charry uzavřel příměří a vydal závazný pokyn, abychom se nemstili za nic, co se stalo před platností této úmluvy. Tento pokyn dodržujeme, ale nečiní nám to potěšení; vám by se to taky nelíbilo.

Úmluva o příměří se netýká přečinů, kterých se dopouštějí soukromé osoby vůči jiným soukromým osobám po rozdělení země. Připomínám, že Bezpečnostní služba Jižního Arminu nemá žádný vliv na jednání občanů Severního Arminu, ať už původních nebo těch, které jste sem přivezli. Takže vše, o čem budu mluvit nadále, je můj kvalifikovaný odhad, nikoliv závazné rozhodnutí.

Každý Arminský rod disponoval svými vlastními ozbrojenci, kteří byli součástí celostátní armády. Rovněž měl minimálně jednoho soudce, což byl vůdce rodu nebo osoba jím pověřená. Tyto struktury mezi sebou spolupracovaly, pokud se jednalo o rody spřátelené. Některé zanikly, jiné dosud trvají. Jaké jsou jejich vztahy do detailu, nemám zdání.

Povinností ozbrojených složek rodu je zasáhnout okamžitě, když se někdo dopustí přečinu proti rodu. Tyto povinnosti jsou: dopadnout pachatele, dokázat jeho zločin a předat ho soudu. Není-li to možné, pak mu alespoň zabránit, aby se dopouštěl dalších zločinů. To dělají i dnes, ačkoliv ne vždy organizovaně. Dle příkazu kardinála Baarfelta si počínají s maximální shovívavostí a snahou pachatele spíše poučit a vychovávat, než zbavit definitivně života. Postačí jim, když zločinec opustí jejich území, nebo ještě lépe tento Ostrov. Nikam dál ho nepronásledujeme.

Aby to snadněji pochopil, mladí bojovníci rodu jej neustále sledují a čas od času mu připomínají svoji existenci. Oblíbená možnost je, že střílejí do jeho bezprostřední blízkosti z pušek, ještě raději lukem a šípy. Snaží se zasáhnout nějaký významný předmět v jeho blízkosti, třeba láhev nebo talíř při obědě, papíry které vyndal z aktovky a podobně. Samozřejmě nikoliv proto, že by se netrefili. Pokud používají foukačku, zasáhnou jeho tělo, ale kaktusový trn není otrávený. Pokud jej osobně dopadnou, zničí jeho osobní majetek včetně šatů a ponechají jej přivázaného na nějakém výrazném místě. Nejtvrdší výstraha je roztlučení malíčku u nohy kladivem na kameni; zároveň je mu připomenuto, že zbývá ještě devět prstů nohou a deset rukou. To málokdo vydrží. Když bude nejhůř, můžou mu je roztloukat i po článcích.

Pokud ani toto varování nestačí, dává zločinec najevo, že si neváží svého života a je připraven zemřít. Je-li v něm aspoň nějaký zbytek cti, prožene si kulku hlavou sám, nebo se oběsí na osice jako Jidáš. V tomto případě jakékoliv pronásledování ustává a jeho potomkům se nikdo nemstí.

Připomínám: účelem činnosti mladých bojovníků není zločince zabít, ale udržet ho naživu co nejdéle, i proti jeho vůli. Prožitým utrpením se jistě očistí a pochopí, co neměl dělat, alespoň ne u nás. Zajisté mu bude lépe někde, kde naše zákony neplatí.

To je ve stručnosti vše. Nyní prosím o vaše dotazy.“

Už během jeho projevu to v sále dost šumělo; teď nastala vřava a kdekdo se o překot hlásil. Nicméně první otázku položil předsedající:

„Plukovníku Hallowayi, vy se nám vysmíváte?“

„Ani v nejmenším. To všechno myslím naprosto vážně.“

„V tom případě souhlasíte s činností assassinů?“

„Nebyl jsem požádán o žádný souhlas. Oni to dělají na svou pěst.“

„Takže se dá říct, že nesouhlasíte?“

„Ani o to jsem nebyl požádán. Já s tím nemám nic společného.“

„Jste vládní úředník! Když zjistíte, že se někdo dopustil zločinu...“

„Tak samozřejmě pomohu ho potrestat.“

„Policii nebo assassinům?“

„Pro mne je to totéž. Každý se stará o svoje věci.“

„Pomohl byste assassinům, kdyby patřili k vašemu nebo spřízněnému rodu?“

„Ano.“

„Přestože je to proti zákonu?“

„Jde o to, který zákon platí na kterém území. To je těžké říct.“

„Zákony státu musí mít prioritu na celém území!“

„I nad Desaterem? Promiňte, ale jsem věřící.“

„Prosím, dohodněme se! V zemi musí platit pouze zákony státu!“

„Obávám se, že i když to uznám já, neuznají to mladí bojovníci. Maximálně řeknou, že jsem dočista zhloupnul nebo se dal koupit.“

„Dobře. Tak aspoň nějakou radu!“

„Assassini trestají pouze zločiny proti našim rodům. Možná by rádi potrestali i něco, co se stalo před válkou, ale nesmějí; kardinál to zakázal a oni jeho zákaz dodržují. Čekají, až se něčeho dopustí. Varujte své zločince, aby se nám vyhýbali. Tak budou v bezpečí.“

„Ale vaši lidé se tak chovají i k docela nevinným lidem!“

„To jistě ne. Tím by sami porušili zákon.“

„Na tom jim asi moc nezáleží!“

„Porušit zákon rodu znamená být z něho vyvržen. To nikdo neriskne.“

„Ach, promiňte. Myslel jsem zákony státu.“

„V našem světě to znamenalo totéž. Stát svoje občany chránil.“

„My taky chráníme poctivé občany! Jenže vy je pronásledujete, třeba jenom proto, že se vám nelíbí jejich způsob obchodování!“

„Proč tedy obchodují nepoctivě? Sami na sebe přivolávají pomstu!“

„Oni zákon dodržují! Nedopouštějí se ničeho zlého!“

„V tom případě se nemají čeho bát.“

Hádka pokračovala, ale Greenbay tušil, o čem je řeč. Držba majetku; jak často dochází ke sporům kvůli kusu země nebo staré zřícenině!

Fakta: každá taková nemovitost někomu patřila. Nyní patří někomu jinému, koupil ji od nějaké realitní kanceláře nebo přímo od vlády. Je přesvědčen, že tím vyřešil všechny problémy. Mýlí se; existuje původní vlastník. Možná za dlouho, ale přihlásí se. A bude nelítostný.

Jde to samozřejmě vyřídit po dobrém. Tak třeba: z ciziny přijde zájemce. Zeptá se někoho zkušeného, komu co patří. Dozví se (s obtížemi), že po vymření všech ostatních přešla vlastnická práva na starou babičku, co žije se sedmi kočkami v ubohé chatrči na kraji města. Najde ji, navštíví a projeví jí úctu: nechá spravit střechu a přinese velký pytel žrádla pro kočky. Třeba by ji i někam přestěhoval, ale ona nikam nechce, cítí se tam se svými kočkami spokojená. Babička se zaraduje, pohostí jej čajem a nějakými plackami a daruje mu starý meč, který jí zbyl po padlých dětech. Od té doby je pod ochranou všech spřátelených rodů; když si meč pověsí na význačné místo, všichni to okamžitě zjistí a pomohou mu.

Teď ještě je moudré zajistit si přízeň Ochránců. V té zřícenině, bývalém paláci, určitě byla domácí kaple. Moudrý člověk se obrátí na válečného druida, šamana či něco takového. Většinou to bývá přátelský a vstřícný člověk, docela vzdělaný a společenský. Projde zříceninu a vybere nějaké kusy soch a starého železa, co unikly vylupovačům. Když máte štěstí, je to něco, co se dá vystavit ve vitríně s příslušnými symboly božstev. Pak uspořádáte (rovněž na počest božstev) pořádnou ožrávačku, na kterou pozvete kromě obchodních společníků taky pár významných domorodců. A zopakujete to každoročně ve svátek příslušného božstva. Tím se odstraní veškerá podezření, že se dopouštíte neúcty, znesvěcení chrámu a podobně. Zárukou je ten šaman a všichni jeho přátelé.

Od té chvíle můžete cokoliv zbourat a zplanýrovat, a postavit tam třeba obchodní dům, banku či velkokapacitní garáže. Milovníkům starých časů se to sice nebude moc líbit, ale když uvidí ve vstupní hale vitrínu se zachráněnými předměty, uvěří že jste slušný člověk a půjdou vám na ruku. Možná vás začnou dokonce chránit; a věřte, jsou velmi akceschopní.

Tak si počíná člověk moudrý a předvídavý. Ale existují také lidé pošetilí a nevhodně nafoukaní, kteří se domnívají, že je chrání stát a jeho policie, když řádně platí daně. Na nároky jižanů se prostě vykašlou.

Od té chvíle se na stavbě začnou dít ošklivé věci. Vzpomínáte na škodolibou bohyni Norret? Její uctívači milují požáry, výbuchy, sabotáže a katastrofy. Hezky se baví, když práce mnoha měsíců vezme během chvilky za své. Rádi sledují zkázu drahých strojů, luxusních automobilů, nenahraditelných zařízení přivezených z ciziny. Způsobují drobná, leč bolestivá a nepříjemná zranění. Manželky, dcery a milenky rádi zohavují, aspoň dočasně. Neopomenou jim taktně naznačit, kdo za jejich škodu může. Vzteklá ženská je větší pohroma než jakákoliv katastrofa.

'Dopustil ses neúcty k božstvům našeho rodu!' najde ničema napsáno na zdi vyhořelé stavby. A nepomůže mu, když nechá své investice střežit policií. Assassini dokážou být trpělivější. A přibývá jich; navzájem se chlubí jeden druhému, a každý další se snaží překonat předchozí. Jsou často ještě děti, tak si hezky hrají.

(A společnost jim pro poučení ještě zajistí inspirativní filmy. Jistě si pamatujete všechny tři díly Sám doma?)

Na to myslel soudce Greenbay, zatímco Halloway odrážel útoky a dotazy.

„Jednu radu mám,“ řekl, „Ať se pokusí o smír.“

„To ale znamená podřídit se domorodcům!“

„Dohodnout se. Mnozí nechtějí víc než uznat svá práva. Potom jsou ochotní uznat i ta vaše.“

Jeden z vysokých policejních úředníků si zjednal ticho.

„Objasněte mi tohle, plukovníku: když některého z assassinů dopadneme, zpočátku obvykle velmi ochotně vypovídá. Občas se přizná dokonce k něčemu, na co nemáme žádné důkazy. Ale když později výpověď upřesňujeme, spolupracuje čím dál méně ochotně, až nakonec přestane vůbec. Naopak se chová zcela nepřátelsky. Proč?“

„Velmi jednoduché. Oni nepovažují svoje jednání za zavrženíhodné. Řeknou vám všechno, protože je to pravda. Nejsou zvyklí zapírat, co udělali, je to prostě jejich boj. Jsou vojáci svého rodu. Když dáte najevo nedůvěru, urážíte je. Odpovědí vám, ježto vás ještě berou vážně, ale pokud tutéž otázku opakujete víckrát, považují vás za hlupáky. Nebo za nepřítele. Svoje osobní nepřátele, se kterými je třeba bojovat. A chystají se zemřít, neboť nepřítel je zcela jistě zabije. Je tedy nutno zemřít se slávou.“

„Jak ale máme vědět, že nám nelžou?“

„Nelžou, protože jsou šlechtici a bojovníci. Pokud nevěříte, očekávají, že zavoláte schopnou čarodějku; ta zjistí skutečnost mentální sondou. Jiný způsob ověření nepovažují za věrohodný.“

„O tom jsem slyšel, ale moc tomu nevěřím.“

„My tak postupujeme doposud. Čarodějka provede výslech a vydá svědectví.“

„Jakým způsobem ověřujete její pravdomluvnost? Musí skládat nějaké zkoušky, získat osvědčení – nebo co?“

„Nikdo to neověřuje. Ona na věci nemá žádný zájem, zjistí fakta a předá tomu, kdo soudí. Všichni se dozvědí, co si pamatuje podezřelý.“

„Nemůže výpověď překroutit nebo zamotat?“

„Může, když o tom přemýšlím. Ale... nechápu proč a jak. Dalo by se to ověřit jinou čarodějkou, ale... to by byla moc složitá konstrukce.“

„Nemůže se čarodějka dopustit křivého svědectví třeba ze ziskuchtivosti, touhy po moci nebo... prostě z nějakých důvodů?“

„Těžko. Majetek nepotřebuje, kdyby nějaký chtěla, jistě by jí každý dal všechno. Mohla by ho snadno donutit, prostě by mu to řekla. Moc už má, proč by po ní toužila? Možná kdyby se zamilovala, ale nejsou moc emocionální.“

„Chápu. Vy jim zkrátka věříte. My ovšem ne. Jsou to zákeřné ženské, které se snaží poškodit každého, kdo se jim neklaní.“

„Nesmysl. Nevyžadují uctívání. Pokud si jich někdo neváží, naznačuje tím, že je pitomec, a ony s pitomci neztrácejí čas.“

„Dobře. Takže vy tvrdíte, že žádný domorodec nelže?“

„Ne. Začne lhát ve chvíli, kdy ho vyzvete k boji. Naznačíte-li někomu, že ho považujete za nepřítele (nebo on si to tak vyloží), začne bojovat jakýmikoliv prostředky. Lži a lsti jsou povolené zbraně. Řekne cokoliv, co mu přinese prospěch. Nestojíte za to, aby vám říkal pravdu.“

„Považujete se za nadřazené? Jste snad lepší než my?“

„Nikdo není lepší nebo horší. Veškeré živé bytosti jsou si rovné před tváří Boží. Ať je to král, mravenec či stéblo trávy...“

„Proč tedy s námi chcete bojovat?“

„Mravenec má právo bojovat s jiným mravencem.“

Vedoucí diskuse klepal na stůl tak dlouho, až všichni ztichli.

„Dobře, zkusme to shrnout. Pokud v okruhu vaší působnosti dojde ke zločinu a není okamžitě jasný pachatel, vyštvete za ním svoje ohaře. Pochytají každého podezřelého a předvedou čarodějce, která zjistí z jejich paměti, co který udělal. Vzápětí to řekne soudu a ten vynese rozsudek.“

„To by bylo ideální. Někdy to trvá o chvíli déle.“

„Okamžik. Co jeho práva? Smí být občan zatčen bez důkazů a předveden před soud, aniž by... prostě jen tak?“

„Práva na co? Běžný postup je takový, že všichni bojeschopní občané jsou členy šerifovy patroly. Každý další je přizván: Někdo zabil a oloupil starého McDuffa, pojď ho s náma chytat! Všichni se okamžitě přidají. Pokud se někdo zdráhá nebo řekne něco podezřelého, měl by být vyšetřen. V případech příliš zmatené situace je možné prověřit každého; kdo je vyloučen z podezření, pokračuje v pátrání. Nevinní nemají námitek.“

Přihlásil se šéf vyšetřovacího týmu z Iron-city: „Já bych tomu docela věřil. Oni mají zvláštní instinkt. Projdou ulicemi, najednou chytí nějakého kolemjdoucího a řeknou: Tenhle něco provedl. Nevím co, zkusíme ho vyslechnout. A vždycky na něj něco vyleze!“

„Co když ne? Co když je nevinný?“

„Nevím. Nám se to ještě nestalo. Stopaři jsou dost opatrní.“

„Díky. Pane Hallowayi, můžeme pokračovat? Jak spolupracujete s advokáty?“

„S čím, prosím?“

„Právníci, kteří zajišťují ochranu občanských práv obžalovaných.“

„Obtížně. Když právník zjistí, že obžaloba je právoplatná, často se vzdá obhajoby a odstoupí od případu.“

„Proč?“

„Zákon říká, že právní zástupce musí být osoba neutrální, nesmí mít žádné osobní zájmy. Pokud je poškozený člen jeho nebo spřáteleného rodu, nemůže pachatele hájit, tím by se dostal do střetu zájmů.“

„A nemůže ho hájit třeba... člen jeho rodu?“

„To by bylo ještě horší. Připustit, že se dopustil zločinu? To by ho musel v první řadě potrestat vlastní rod, aby na něj nepadla hanba.“

„Potrestat – jak?“

„Vyvržením a pronásledováním až na konec světa.“

„To znamená, že zločinec nemá absolutně žádné dovolání. Jakmile je vinen, jsou pro něj nebezpečnější vlastní než cizí!“

„Soud by ho pravděpodobně stejně vydal k potrestání rodu. To má jedno.“

„Aha. Takže – žádní advokáti. Jakmile je zločin zjištěn, nezastane se toho chudáka už vůbec nikdo.“

„Proč by měl?“ pokrčil rameny Gaird.

„Docela chápu, že se málokdo odváží dopustit nějakého zločinu. Okamžitě by přišel o všechny výhody a přátelé se stali nepřáteli. A když někdo vyhlásí krevní mstu, přidají se k němu kamarádi už proto, aby nebyli v podezření, že fandí nepříteli.“

„Obvykle musí mstitel odmítat všechny příliš mladé, zraněné, slabé...“

„Dá se to chápat i tak, že kdo se něčeho dopustí proti jednomu z vašich, stojí okamžitě ve válce proti celému národu?“

Gaird se zamyslel. „Ne najednou. Postupně. Znáte zákon o Výzvě?“

„Možná, ale upřesněte to.“

„Když se konají osobní souboje, musí mezi dvěma střetnutími uplynout nejméně jeden den. Jakmile jeden vybojuje, příští Výzva platí až na zítřek. Leda by měli oba už jeden souboj za sebou, ale... Aby se předešlo jakýmkoliv pochybnostem, poskytuje se lhůta na odpočinek. Takže i v případech msty musí uplynout nějaká doba mezi útoky jednotlivých bojovníků.“

„To je neuvěřitelné! A to oni dodržují?“

„Jistě. Leda by... možná kdyby se jednalo o dva konkurenční rody. Ale to by mi začalo být té oběti opravdu líto.“

„Takže hromadný útok vylučujete?“

„No... když jsme byli děti, vyhlásil se občas boj každého proti všem. To jsme se tloukli, dokud jsme dokázali stát na nohou. Kdo už nemohl, toho holky odtáhly stranou. Pokud nebojovaly taky. Byla to bezva legrace.“

„Takže ti vaši bojovníci považují za nečestné, když je napadne třeba několikačlenná policejní hlídka?“

„No... oni nejsou tak hákliví. Čestné to není, ale...“

„Jenže takový cvičený bojovník klidně vymlátí celou hospodu!“

„Ano, někteří to dokážou. Ale můžete říct, že to začal?“

Předsedající opět chvilku mlátil kladívkem do stolu.

„Abychom to uzavřeli, pánové. Pochopili jsme, jak funguje vaše pojetí cti a práva. Pouze bych rád věděl, zda jste ochotni... svoje vášně zmírnit nebo se jich docela vzdát. V zájmu zachování míru.“

„Ano.“

„Za jakých podmínek?“

„Možná kdybyste pochopili, že my nebojujeme, dokud nejsme napadeni.“

„Dobrá. Budeme vám věřit. Postačí nám vaše čestné slovo, že vy osobně nemáte vůči nikomu z občanů Arminského státu krevní mstu.“

Plukovník Gaird Halloway sklopil na chvíli oči. „Nemám.“

„Avšak?“

Gaird se rozhlédl po sále. „Je přítomen pan Joseph Farmer?“

Chvíli se všichni rozhlíželi. Pak vstal muž v uniformě kapitána policie, vysoký, silný a zřejmě dobře trénovaný. „Zde!“

„Je pravda před Bohem, že jste byl za války nadporučíkem Černých baretů? Je také pravda, že jste dal 28. června postřílet deset válečných zajatců?“

Kapitán Farmer stáhl obočí. „Velel jsem při mnoha akcích.“

„Jeden z těch zajatců byl můj syn.“

Nastal šum a rozruch; Gaird jej utišil gestem ruky. „Kdyby císařství pokračovalo, žádal bych od vás zadostiučinění. Smlouva o příměří mi zakazuje potrestat vraha; ale nesmetla ze světa vraždu.“

Nastal ještě větší šum; tentokrát jej utišil Farmer úderem pěsti.

„Pane plukovníku Hallowayi, dal jsem zastřelit ty zajatce. Dostal jsem na to rozkaz od svých nadřízených, a neptal jsem se jich na jméno. Nevím, zda některý z nich nebyl váš syn. Ale pravda je, že kdybych se v jakémkoliv boji setkal s vámi, bylo by mi potěšením vás zabít!“

Gaird jej vyslechl s oním pokřiveným úsměvem. „Vážně?“

„Potrpíte si na čest! Kdyby existovalo na světě místo, kde bychom se my dva mohli sejít se zbraní v ruce a vyřešit to, pozval bych vás tam!“

Gaird vyčkal ztichnutí auditoria. Pak řekl:

„To, co říkáš, kapitáne Farmere, mi naznačuje, že přes všechny okolnosti bys mohl být čestný muž. Tu výzvu jsem ochoten přijmout!“

Většina přítomných už žila v zemi dost dlouho, aby znali místní zvyky. Je důležité, zda domorodci někomu vykají či tykají. Vykají nepřátelům; pokud ti někdo začne tykat, znamená to, že se nakonec přece jen dohodnete.

„Bude mi potěšením, Gairde Hallowayi! Kam mě pozveš?“

A v tu chvíli někdo řekl: „Stačil by vám boxerský ring?“

„To bych ti nedoporučoval!“ ušklíbl se Farmer, „Byl jsem reprezentant vojenské Akademie ve střední váze!“

„Přijímám výzvu. Kdy a kde?“

„V areálu policejního sportovního klubu je ring. Ve čtyři odpoledne?“

„Platí. Pánové jsou mými sekundanty.“

„Velmi dobře. Také si přivedu přátele!“

Tím nastal konec veškeré rozumné diskuse. Greenbay měl pocit, že všichni se zbláznili, začali o utkání jednat, dokonce uzavírat sázky.

Toho utkání se Greenbay nezúčastnil, neměl rád násilné sporty. Ale slyšel důkladné reportáže, takže si dokázal udělat představu. Zápas byl smluven na dvanáct kol, ale nic nevyřešil, oba dosud stáli na nohou. Krváceli napřed z nosu, pak z obočí, tváře měli odřené, zuby zachránily pouze chrániče. Ale odmítali to vzdát, a diváci jim hlasitě (zběsile) fandili. Až v šestnáctém kole se Gairdovi podařilo srazit soupeře na dost dlouho, aby byl odpočítán. Vzápětí se složil sám.

„Vynikající boj!“ vykřikovali diváci, „To byla nádhera!“

Farmera podpírali dva kamarádi a otírali mu krev z obličeje.

„Ty!“ ukázal prstem, „Za půl roku je mistrovství! Tam ti to vrátím!“

„To si piš, že tam budu!“ odpověděl Halloway.

Potom se nechali odvést na ošetřovnu.

„Jeden dobrý výsledek,“ řekl kdosi z diváků, „Máme zaručeno, že Farmera assassini nezabijou aspoň do mistrovství!“

„Nezabije ho nikdo,“ řekl jeden z mladých Arminů, „Gaird by nás přetrhl, kdybysme mu ho vyřadili! A kromě toho jsem na něm vyhrál spoustu prachů!“

„Správně,“ doplnil jeho kolega, „Tak plaťte, panstvo! Peníze sem!“

„Kolik bys vsadil na sebe, chlapečku?“ zeptal se někdo ze severu.

Vyměnili si pohledy. „Proti komu?“

Vystrkali dopředu svalnatého černocha.

„Tenhle je asi tak tvoje váha, že jo? Rozdal by sis to s ním?“

„Klidně, ale musíte mi vysvětlit pravidla. My bojujeme rukama i nohama.“

„Kickbox? To jo, docela rádi! Používáme ho při výcviku!“

„Souhlas! Jenom počkej, až se svlíknu...“

„Okamžik,“ řekl někdo ze starších, „Je to mezi severem a jihem?“

„Je to mezi mnou a soupeřem! A sázkami; já vsázím sto dolarů!“

Je jasné, jak to dopadlo. Nakonec bojovali všichni. Dva mladí Armini vyhráli, třetí sice prohrál, ale zato měl nejvíc řečí a posměšků. Byl nejmenší a nejmladší, ale šašek, a získal si všeobecnou oblibu.

Nad tím Greenbay přemýšlel při recepci, která se konala na závěr zasedání. Samozřejmě se jí zúčastnili i jižané; zatímco Halloway a Farmer sice seděli u jednoho stolu, ale chovali se rezervovaně a hovořili málo (ono to taky rozbitou hubou moc nejde), mladí byli obklopeni houfem nových přátel. Taky měli ošklivě zřízené obličeje, ale dělali si z toho legraci.

„Je pravda, že jste si schválně dělali jizvy na ksichtě?“ ptal se někdo.

„Schválně určitě ne. Stačily ty, ke kterým došlo nešťastnou náhodou.“

„A to bys byl schopen udělat i ženě? Třeba mně?“

Dotyčná byla mladá dáma... ne, poručík policie, odhodlaná dokázat, že je ve všem rovnocenná mužům. Rozhodně měla svaly a bojové odhodlání.

„Tobě? Mám lepší nápad. Pokousal bych tě při milování!“

„Ty mě? To spíš já tebe! Dohryzala bych tě jako divoká kočka!“

„S tím se počítá!“ ušklíbl se.

Greenbay přemýšlel o tom, jakými cestami vzniká oblíbenost. Celý život se zabýval ochranou práva a spravedlnosti, ale populárním se nikdy nestal. Nějakému herci nebo komikovi stačí zazářit v jediné roli, a každý ho okamžitě zná a bere ho vážně. Gaird Halloway všechny urážel a vynášel svoje názory, a oni si ho od té chvíle váží. Těm jeho mladíkům stačí jen vtipkovat!

Byli sympatičtí, měli hezké uniformy a drzé řeči. Mladí policejní důstojníci, kteří měli infiltraci nepřátelských názorů postavit pevnou hráz, se s nimi přátelsky bavili a dívky přímo zářily. Je možné, že ženy vzrušují krvavé rány a nelítostná brutalita?

Každou chvíli padla ta otázka: „A je to pravda, co se o vás povídá?“

Odpovídali různě. Nejzábavněji ten nejmladší a nejukecanější.

„Vážně je pravda, že u vás chodí holky nahý?“

„Ne pořád, ale rozhodně, když se jdou koupat nebo zacvičit. A pak samozřejmě při sexu, to je jasný.“

„A fakt mají tak rády sex?“

„Jak která. Rozhodně, kdybys mě někdy přišel navštívit, dávej si pozor na moji sestřenku Elodie. Ta by tě vyždímala jako citron...“

„To bych chtěl zažít na vlastní kůži! To je tak divoká?“

„Všecky známý kluky už svedla. Až si přečte moje vzpomínky na vás, hned mě začne mlátit, že jsem vás nepozval na dovolenou...“

„To by fakt šlo tě navštívit?“

„Z naší strany žádná křeč. Když máš platnej pas, klidně přijeď. Vezmeme tě třeba k Jezeru Vodopádů, tam je hezky. Ale počítej, že Elodie se ti vetře pod deku hned první noc...“

„Schválně, jak vypadá?“

Sáhl do kapsy a vytáhl plochou krabičku se dvěma okuláry. Když je člověk přiložil k očím a zmáčkl knoflík, ukázala mu dvaačtyřicet barevných záběrů, něco jako diapozitivy o velikosti plakátu.

„Tady mám fotky z minulýho vandru. Elodie je ta s černejma copama...“

Dívka Elodie byla na všech snímcích, pokud zrovna nefotila. Tmavě zlatá pleť, mnohobarevné tetování, středem hlavy vyholený široký pruh, za ušima dva mohutné prameny černých vlasů. Od kořene nosu k temeni řádka svítících kapek. Vypadala exoticky a moc jí to slušelo.

„No páni!“ vydechl ten první, kdo se podíval.

Pak šel záznamník z ruky do ruky. Parta mladých včetně tří větších dětí cestovala po džungli, koupala se v jezeře, chytala ryby, lezla po nějakých skalách. Hodně záběrů bylo z táboření; u ohně sedali zahalení do přikrývek, jinak chodili nazí.

„To jsou u vás všecky holky tak krásný?“

„Těžko říct... mně se zas líbí holky tady!“

„Kluci tam taky vypadají dobře!“ ocenila jedna dívka.

„Nechte si to, když se vám tak líbí,“ mávl majitel rukou, „Já si to zkopíruju od bráchy. Stejně bude zuřit, že jsem ho nevzal s sebou.“

„Kterej je tvůj bráška?“

„Ten malej skřet s červenejma pírkama v kadeři.“

„...legračně ostříhanej!“

„To mu řekni a seřeže tě. Využívá toho, že je malej a nikdo ho nemlátí.“

„Dyť je milej...“ namítla nějaká žena.

„Tak to už mu vůbec neříkej. V tu ránu ho máš na klíně a nezbavíš se ho, pořád se chce nechat matlat. Jako štěně!“

„Já mám náhodou děti ráda!“

K hostům si prorazil cestu jeden starší důstojník.

„Pánové, teď jsem mluvil s plukovníkem Hallowayem. Všiml jsem si, že jste docela zkušení v kontaktním boji; docela rád bych, abyste tu zůstali ještě tak čtrnáct dní... třeba jako instruktoři!“

„Klidně, když nás budete živit...“

„Pochopte, máme možnost najmout zkušené instruktory, aby přiučili naše muže technikám, které neznají. Za slušný plat, samozřejmě!“

„Za peníze? Tak to tady zůstanu třeba půl roku!“

„Můžem se dohodnout, že by jeden doprovodil plukovníka a dva zůstali zde? Samozřejmě podepíšeme řádnou smlouvu...“

„Jistě, maličkost.“

Důstojník spokojeně odešel; mladí začali jásat a plácat se po ramenou.

„Všiml jsem si, že jste tam bojovali nějakými zbraněmi!“

„To bylo ve výcvikovým středisku. Cvičný meče.“

„To bys nás taky naučil?“

„Já myslel, že vy meče nepoužíváte!“

„No... ne. Ale když už tu žijeme a jsme důstojníci...“

„Tak bacha, meč je nebezpečnej. Ne že tě s ním někdo může zabít, ale je v něm určitá energie, která se na tebe přenese.“

„Aha, magie! To jsem už dávno chtěl prozkoumat...“

„Přestaňte kecat blbiny, teď něco důležitýho! Když tady budeš, mohl bys sem pozvat tu svoji sestřenku? Třeba jako na krátkou návštěvu...“

„Ta je ještě nebezpečnější než zasvěcený meč. Je velice aktivní; stačila by vás během týdne svést všechny a ještě vám zblbnout hlavu!“

„He he he!“ řekla mladá důstojnice.

„Neboj, tobě taky. Až poznáš, co umí jazýčkem...!“

„Bojovat umí taky?“

„No, bojovat... ráda se pere, ale spíš proto, aby byla bitá. Pořádnej výprask považuje za vhodnou milostnou předehru...“

„Čarodějka? Upozorňuju rovnou, že na žádný čarování nevěřím!“

„Ona taky není. Maximálně umí předávat informace. Učitelka...“

„Nekecej! Co ta může učit?“

„Cokoliv. Od jednoho vytáhne informace, druhýmu předá...“

„Já slyšela, že to dělají při sexu!“

„Jo, o tom mluvím!“

Greenbay přestal jejich rozhovoru naslouchat. Pouze vzdychl:

„Tak to je konec.“

Errata:

30.05.2021 11:41