Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
„Takhle Theo chodit nemůže,“ rozhodla Sandra, „Musíme mu koupit něco, co se hodí na mladého muže z dobré rodiny!“
„Záleží, jestli máš nějaký peníze. Já ani vindru.“ odvětil Pet.
„Mám kreditní kartu. Koupím ti, cokoliv chceš.“
Theo až doposud chodil v pyžamu; nadšeně souhlasil, že chce vidět město a určitě si něco koupit. Pet byl rezervovanější, oblékl svoje džíny a vestu a dal najevo, že je připraven.
„Kolik ve tvém podání znamená: nemám ani vindru?“ zajímala se Sandra.
„Veškeré moje jmění je v tomhle pytli.“
Ten pytel byl vojenský tlumok, téměř prázdný. Obsahoval tlusté modrobílé ponožky, tričko s několika dírami, velmi ohmatanou dobrodružnou knížku v nesrozumitelném jazyce a náprsní tašku; v té byl pas Skotského království a několik bankovek a mincí, rovněž skotských. Používaných.
„To je nějaký vtip?“ ptala se Sandra, neboť vynikala v zeměpise.
„Reklamní letáky skotských nacionalistů.“ usmál se.
„Vypadají dost jako pravý.“
„No, to je účel.“
Sandra pas důkladně prolistovala. Byla v něm řada razítek. Vzhlédla.
„Já jsem velice důvěřivá holka. Tak ti budu věřit.“
Theo se takovými problémy nezabýval.
Sandra vyvezla z garáže auto, to druhé, které používala matka na nákupy. Theo měl na sobě její tričko a zahradníkovy montérky. Pet seděl vpředu.
Nejdřív se stavili za Renkou v Baru u Štěňat; souhlasila, že s nimi půjde nakupovat. Potom zajeli na parkoviště před největší obchodní dům.
„Tady si určitě vybereme všichni!“ prohlásila Sandra.
„Jenže... já sem nemůžu.“ řekl Pet, „Počkám na vás venku.“
„Proč? Co ti vadí?“
„Fatwa. Zákaz vstupovat na nečistá místa.“
Sandra se k němu nechápavě otočila. „Co že ti je?“
„Nevstoupíš na místa zasvěcená Zlému,“ pronesl, jako by citoval nějaký náboženský předpis, „leda bys tam vešel jako meč trestající a oheň očistný. Nebudeš míti spolků se služebníky Satanovými...“
Konečně jí došlo, že si nedělá blázny. Ohlédla se na Renku.
„No... já bych tam snad i vstoupila. Ale že bych si tam něco koupila...?“
„Co vám udělali? Jo moment... on tady dřív bývala nějaká domorodá svatyně nebo co, že jo?“
„Nedělej si starosti,“ řekl Pet, „Já klidně počkám...“
„Ne! Kde bys nakupoval ty, kdybys nakupoval?“
„Víš, kde je čínská čtvrť?“
Majitel obchodu byl maličký, tlusťoučký, stále usměvavý; přimhouřil šikmé oči a když pochopil, že u něj skutečně něco chtějí utratit, přivolal svoji drobnou ženu a požádal ji o čaj a zákusky.
„Jistě rád posloužím vším, co budete chtít, vzácní hosté!“ ujišťoval, „Je tady spousta krásného zboží pro vás všechny...“
„Tak začni tadyhle s tím.“ ukázal Pet na Theodora.
Theo žasl, neboť oděvy, jaké tady prodávali, ještě v životě neviděl. Ze všeho nejdřív mu Číňan přinesl kalhoty džínového materiálu a střihu, ale čistě bílé barvy, dole červeně štepované. Hned si je oblékl.
„No ne, to je paráda! A jak to, že se pod to nenosí trenky?“
„My moc prádlo nenosíme. Párkrát za den skočíme do vody v šatech, tím se dokonale vyperou...“
„Do vody – v těchhle kalhotách?“ Theovi se to přece jen nezdálo.
„Proč ne? Naše obleky jsou z takových materiálů, aby držely formu. Jakou si přeješ košili?“
Theo si nakonec vybral ostře rudou, hedvábnou; k ní sako zvláštně projmutého střihu ze zlatého brokátu, jež Číňan prohlašoval za nejnovější módu. Byly na něm vyšity veliké čínské květy v nepředstavitelných barvách.
„Nic takovýho jsem na člověku ještě neviděla!“ komentovala Sandra.
„Protože jsme to dostali teprve předevčírem a lidé se to ještě nestačili dozvědět! Máme červený, modrý, zelený, zlatý a fialový brokát, všechno s vyšíváním. Dřív se nosily kabáty jenom bílé, vyšší páni černé; nyní už se můžou všecky barvy...“
Pet se smál a Theo se točil před zrcadlem. I Sandra, jinak velmi kritická, musela uznat, že mu to sluší a je v tom velmi krásný a sympatický. Ani by ho hned nepoznala.
„Čím posloužíme tobě, sestro?“ zajímal se Číňan.
„Já... já nevím,“ byla chvíli v rozpacích, „Nechtěla bych nic tak moc křiklavého. Spíš něco... jemnějšího.“
„Dokonale rozumím,“ usmíval se žlutý muž, „Samozřejmě, dámě sluší decentní a jemně elegantní styl oblečení. Tedy žádný kalhotový kostým, říkám to správně? Nejlepší by byla nějaká zcela nenápadná sukénka... asi taková?“
Sukýnka měla vzor z velkých kosočtverců spíše temnějších a matných barev, což se Sandře líbilo; ovšem závada byla v délce, neboť jí sahala sotva kousek nad kolena.
„Nějakou delší nemáte?“
„Samozřejmě, že ne! Móda nyní předepisuje zkracování sukní, to jistě víš. Žádná dívka, která má tak krásné nohy jako ty, je nebude schovávat...“
„No teda... já nevím! Víš jistě, že to všechny holky tak nosí?“
„Samozřejmě! Jen se pořádně rozhlédni kolem sebe!“
Sandra pokrčila rameny a počala se přehrabovat v sukních, které tu měli v hojném výběru. Když je přebrala všechny, usoudila, že si přece jen vezme tu první, neboť byla jedna z mála skutečně nenápadných; všechno ostatní bylo řvavých barev a poněkud bláznivého střihu.
„K takové sukni by se hodila vhodná halenka,“ usmíval se Číňan s velkým potěšením z dobrého obchodu, „Některé dívky soudí, že je třeba nosit velmi zvláštní a nápadné halenky. Ale já se přikláním k tvému názoru, že i blůza má být pokud možno nepříliš nápadná. Jako například tahle...“
Ukázal jí něco z téměř průhledné jemné tkaniny, co bylo na prsou vyšíváno velkými barevnými květy. Sandra ztuhla.
„Vážně myslíš, že bych v tomhle měla jít mezi lidi?“
„Samozřejmě! Proč ne?“
„Ale... vždyť budu skoro úplně nahá!“
„To nikoliv, sestro! Podívej, halenka obepíná celé tělo, dokonce i rukávy dosahují hluboko pod ramena...“
„Jenomže je skrz to vidět!“
„Když budeš uvnitř, tak ne! Za prvé se vůbec nemáš co stydět za svou postavu, a za druhé jsou prsa zakryta těmi květy. A co víc je třeba zakrývat na tak krásné dívce jako ty?“
„No... já nevím! Je to hodně odvážné!“
„Ale kdepak! Mám tady ještě odvážnější věci. Například se podívej:“
Předvedl halenku ze stejného materiálu, na níž byly na místě prsou našity černé otisky rukou s roztaženými prsty. Jednak bylo skrze ty prsty poměrně dost vidět, a pak to vybízelo kolemjdoucí, aby položili ruce na ty stopy a taky si sáhli. Nebylo jisté, zda by to majitelce vadilo, ale Sandra naprosto nemínila tuto možnost připustit.
„To by se hodilo tak pro Barbaru! Já ji sem pošlu, můžeš jí to vnutit!“
„S radostí! Nosí se k tomu takovéhle kalhoty...“
Ty byly čistě bílé, jen na hýždích měly podobné otisky dlaní.
„No, to je fajn!“ řekla Sandra bez velkého nadšení, „Ještě by ty kalhoty měly být průhledné a jeden otisk dlaně rovnou v klíně!“
„Máš pravdu, to by bylo krásné!“ rozzářil se Číňan, „Zkusíme to u jedněch kalhot udělat, třeba se to bude líbit.“
Sandra chvíli těžce dýchala a prohlížela si jeho nabídku. „Myslím, že si vezmu tu halenku, cos mi ukazoval. Mohla bych si ji někde zkusit?“
„Jistě, třeba hned tady! Za tebou je zrcadlo!“
Otevřela pusu, pak si uvědomila situaci a zas ji zavřela. Bez zřejmého pocitu studu svlékla horní část oděvu a natáhla si onu halenku; docela jí padla a dle Petova názoru slušela. Jenže on měl svůj vkus.
„Jsi krásná a výtečně ti to sluší!“ usmíval se Číňan s pravdomluvností vlastní dobrým obchodníkům.
„Já si taky myslím. Co se nosí na nohou?“
„Vážně chceš chodit obutá? Některé dívky chodí bosé a já se domnívám, že ti to musím po pravdě říct. I když tím možná ztratím naději na obchod...“
„Rozhodně bosá chodit nebudu! Ukaž!“
Přinesl jí střevíčky jak do baletu, lesknoucí se jako zlato, možná dokonce skutečně pozlacené. Sandra žasla a cítila se jako v sedmém nebi.
„Já si je vezmu, ať mi říkají, co chtějí!“ prohlásila pak, „Uvidíme, jak na mě budou zírat lidi!“
Z hloubi krámu se vynořila Renka. Měla na sobě oblečení, které se těžko dalo označit jinak než průhledné; v klíně a na bradavkách jakési výšivky, ale jinak nikde nic. Další podobné věci si nesla pod paží.
„Tak co, sluší mi to?“
„Jestli ti nevadí, že tě zavřou za pobuřování...?“
„Během večera dělám několikrát striptýz. Teď už vlastně ne, holky se samy hlásí a málem se perou. Mohla bych...“
„Jo tak, ty myslíš na vystoupení? Jasně, tak to jo...“
„Ne, tohle myslím na ven. Na vystoupení mám fůru kostýmů ve skladu...“
„Takhle půjdeš, jo? Tak to chci vidět!“
Renka se začala tvářit. „Nikdy se neopovažuj dávat Výzvu! Natož potom se zkoušet o něco sázet...“
Sandra sice zaváhala, ale pak to uznala za dobrou radu.
Číňan se usmíval a zdálo se, že je velmi spokojen.
„A teď se můžeme věnovat tobě, bratře!“
Pet lhostejně učinil nějaký posunek dlaní. Číňan zvážněl a kriticky si prohlédl Sandru. „No dobře, tak příště. Dovolím si tedy vypracovat a navrhnout vhodnou cifru účtu...“
„Tak to ne!“ šprajcla se Sandra, „Řekla jsem, že ti něco koupím! Alespoň nějaký kalhoty a košili... Nebo se urazím!“
Pet se trochu smutně pousmál. „No, když chceš...“
Číňan přinesl Petovi džíny obvyklého střihu i barvy, s jemným zdobením na švech; taky bílá košile byla zdobena u krku a na manžetách rukávů jemným ornamentálním vyšíváním. Pet si vybíral se znalostí věci a bez extrémních požadavků; zdálo se, že je ochoten souhlasit se vším.
„Kluci nosí takový velký opasky s přezkama. Ukaž nám nějaký!“
Kupodivu výběru opasku věnoval Pet větší pozornost než celému oděvu. Dobu se v nich přebíral, až vybral černý pás z hlazené kůže, zdobený tlačenými ornamenty, vyloženými stříbrem; přezka byla stříbrná a představovala dva bojující draky, jejichž drápaté pracky se do sebe zapínaly. Přezka byla dost velká, téměř přes polovinu břicha; i opasek širší, než je zvykem.
Pak bylo nutno zaplatit; Sandra přijala účet s tváří kamennou a chtěla zaplatit bez smlouvání, ale Pet nedovolil; i počali se handrkovat, jako by na tom závisel jejich život. Číňan úporně odmítal snížit cenu, zvláště ne na ten směšný pakatel, jaký nabízel Pet. Znovu a znovu se dohadovali, zvyšovali o nějakou maličkost, rušili svůj obchod a proklínali se navzájem do desátého kolena. Nakonec se přece jen shodli asi na dvou třetinách původní částky; Číňan krasopisně vypsal účet, Sandra podepsala a přidala číslo své kreditky. Pak jim obchodník předal lakovanou krabičku všelijakých dobrot a žádal, aby sem poslali svoje přátele a přátele svých přátel, kteří budou rovněž tak rychle, pečlivě a lacino obslouženi.
„Prosím tě, proč jsi se s ním tak hádal?“ ptala se Sandra, „Copak jsme nějací žebráci, abychom to nemohli zaplatit?“
„Nejsme; ale smlouvání je kořením obchodu a kdo nesmlouvá, přiřazuje se do davu bulíků a podobně hloupých cizinců. On to očekával a kdybychom hned zaplatili kolik řekl, neměl by ani z obchodu velkou radost.“
„Myslíš, že bych se měla naučit smlouvat?“
„To je bezpodmínečně nutné. I Theo by se měl naučit mluvit s Arminy. Dost smůla, že neumí žádný jazyk; obávám se, že s ním budou potíže.“
„Snad mi to půjde,“ vzdychl nešťastně Theodor, „Jak dlouho myslíš, že mi bude trvat se všechno doučit?“
„No... to je právě ten problém.“
Potom zajeli k Mostu na kávu. Kavárna se jmenovala Terasa a skutečně byla na terase pod stromy, odkud byl dobrý výhled na celé město. Theovi se moc líbilo, viděl je poprvé. Ukazovali mu císařský palác, katedrálu a ostatní stavby s výraznou věží (či několika); ale stejně se mu nejvíc líbil Most. Přes řeku Charragg jich vede mnoho, ale jediný se píše s velkým písmenem; je o něm zvláštní pověst, že jej postavila čarodějka Valérie za jedinou noc na počest Denisovy svatby s nějakou dívkou. Samozřejmě takovým věcem nikdo nevěří, ale každý obdivuje, k jaké vyspělosti se vzmohla císařská architektura i důmysl stavitelů.
Až na to, že Renka i Pet na té verzi trvali. Dokonce tvrdili, že většina významnějších staveb vznikla podobným způsobem. Theo váhal; Sandra mu sice vysvětlila, co jsou to lidové legendy a pohádky a že jim nemá věřit, ale vyprávění těch dvou bylo tak zábavné a přesvědčivé!
Sandra upíjela kávu a uvažovala nad svým životem. Dopředu i dozadu. Před několika dny by ji to ani nenapadlo. Teď se vezla na šíleném kolotoči a co bude dál, ji trochu děsilo. Bála se otce. Bála se, co provede Theo. Bála se Peta – a nejvíc vzájemného střetnutí všech dohromady.
Včera jí bylo ještě dobře. V poledne si poslechla zprávy; hovořilo se o zasedání v Iron-city, dokonce zmínili i otcovo jmenování, ale hlavní pozornost věnovali pozdvižení, které způsobil nějaký zástupce jihu. Sandra se divila, že ho tam vůbec pozvali; co jiného mohli očekávat? Ale ujistilo ji to, že rodiče se určitě nevrátí, tak zůstala klidná.
Během dne jí Pet dvakrát předvedl, jak se dělá přepad znenadání. Chtěla to vědět? No jistě, ale... Při prvním se opravdu polekala, bylo to skutečné znásilnění; podruhé už se lekla jen tak trochu. Jistě, útok by mu značně znesnadnilo, kdyby měla něco oblečeného, ale proč by to dělala? Theovi se opalování a koupání v bazénu taky líbilo...
Odpověděl jí i na otázku ohledně bezohledného vypouštění semene. V jeho dobách to bylo téměř povinné, každá dívka to chtěla stihnout do patnácti. Kromě Panen, ale ty byly zvláštně označené a málokdy se vyskytovaly v běžné populaci. Navíc byly divné; občas hodně divné.
Při druhé akci je chytil Theo. Samozřejmě zíral s úžasem; Petovi ani nenapadlo přestat a Sandra... první impuls byl nějak ho zahnat, zabránit mu, ale pak se rozesmála a dokonce ho přizvala, aby se díval. Vzrušovalo ji to.
Nejvíc ji mátly reakce vlastního těla. Když Pet nebyl nablízku, uvažovala jasně a logicky, uvědomovala si všechna možná nebezpečí a nástrahy, do kterých se řítí. Zahrávala si s ohněm a věděla to. Jenže pak se na ni usmál, dotkl se její kůže a ona okamžitě podlehla svému vzrušení. V těch okamžicích měla chuť předvádět se jako pravá princezna. Jako Laška.
Ta dívka jí nešla z hlavy, stále s ní musela porovnávat svoje jednání. Od malička slýchala ošklivá nařčení tehdejší společnosti, její nemorálnosti, zvrhlosti, brutality. Petovy vzpomínky říkaly něco jiného. Laška se šťastně vrhala do každého dobrodružství; těšila se, že to bude bolet, že jí někdo bude nadávat, že to na ní zanechá neodstranitelné stopy. Nebyla moc zvyklá na bolest a riziko, právě proto se teď odvážila. Chtěla zvítězit. A všichni jí fandili a schvalovali vše, co podnikla.
Večer se dívali na zprávy v televizi. Ukázali tam zasedání, hlavně však boxerské utkání mezi Gairdem Hallowayem a nějakým jiným důstojníkem. Potom se konaly ještě další boje; televize to interpretovala jako sportovní soutěž a slibovala, že se reprezentanti jihu zúčastní i příště. Na závěr řekl redaktor, že v současné chvíli se koná slavnostní recepce. Sandra pozorně sledovala obraz a tvrdila, že v pozadí vidí otce a matku; takže bezpečně mají tento večer pro sebe.
Služebnictvo jim připravilo skvělou večeři; ze včerejška zbylo ještě dost vína, takže se Sandra s potěšením trochu nalízla. A dostala samozřejmě chuť provokovat; ježto Theo kladl spoustu roztodivných otázek, sama vyzvala Peta, aby mu poskytl základy sexuální výchovy. A ukázal to na ní, no jistě! Pohrávala si s myšlenkou pozvat bráškovi některou kamarádku, aby to s ním zkusila prakticky, ale zatím ať se dívá. Sem tam si může i sáhnout. Pet mu ochotně a rád vysvětloval, co kde na ženě je, co se s tím dá dělat rukama a jazykem a jak ji vzrušit téměř k nepříčetnosti; dařilo se mu to. Taky ho učil masturbovat; ne, učila ho to Sandra! A s chutí!
Nakonec požádala o další vzpomínky na Lašku. A tentokrát chtěla, aby vše vnímal i Theo, a aby byly podstatně obšírnější. Pet vyhověl.
Odborný výklad: Pet byl pasivní telepat, Laška také. Během života dostali výcvik, který jim umožňoval vnímat přenosy od ostatních, ale ne vstupovat do mysli lidí, s nimiž nebyli sladěni. Spojit se spolu (i s dalšími) jim umožnila místní čarodějka, pomocí vytetovaného znaku, jehož současnou aktivací se mohli vnímat, dokud se nevzdálili. Dokázali to asi do deseti metrů, cíleně i dál, ale zpočátku je to vyčerpávalo a dlouho nevydrželi. Když se milovali, vnímal jeden pocity druhého. Když to dělali s někým jiným na dosah, vnímali se také a připojovali i ostatní, takže vznikalo jednotné pole. Sandra už byla schopná pochopit, co se děje, ale doposud to nedokázala ovládat. A moc se jí líbilo, co cítí při sexu kluci.
Tp přenos je krásná, leč těžko ovladatelná hra. Někdo s tebou dělá co chce, a ty se nedokážeš nijak bránit. Ani tě to v té chvíli nenapadne, jeho vůle vládne tvojí. Možná to aktivní tp dokážou, ale to by... nezaplétejme se. Prostě prožívala nádherné věci, se kterými po probrání čím dál tím méně souhlasila. Částečně. Prostě byla v rozporu sama se sebou.
Vzpomínky začínaly hluboko v dětství. Kdy se ty děti daly dohromady, je vcelku jedno. Znaly se od nepaměti. Laška, stejně jako všechny děti Bronczewskich, měla velice citlivou pleť, musela se často koupat v bylinkovém roztoku a natírat ochranným krémem. Zvláště po omývání Živým Ohněm, což děti milovaly. Takže sotva byl Pet dost starý, aby to zvládl, dala mu matka do ruky kelímek krému a požádala: Namaž ji, prosím tě. Já se musím postarat o toho maličkého...
Ten maličký byl Broněk, jak se sluší, o tři roky mladší. Pak přišli ještě další; Laška vždycky nejvíc milovala toho nejmenšího. Na Peta hleděla jako na staršího brášku; k rodu patřily dokonce i děti černochů, kteří v paláci sloužili. Tedy, nepředřeli se, ale to bylo dětem fuk. Prostě tam žili. Někdo má kůži světlou, jiný černou, tygři pruhovanou. Nic zvláštního.
Pet se naučil pomáhat Lašce při koupání, natírat ji krémem a masírovat. Bylo to třeba udělat důkladně, ať se jí to líbilo či nikoliv. Jako děti to občas šidili, to je jasné. Ale pořádně ji zlechtat, aby vřískala, to nikdy nezapomněl; no a ona mu samozřejmě oplácela.
Ani si nevšimli, kdy začali dospívat. Jen se jim péče o pleť čím dál víc líbila; a Laška si povšimla, že jí kamarádky závidí. Tou dobou už začínaly klást klukům milostné nástrahy, chtěly se zasnubovat a dokonce vdávat. Pet byl hezký, významný, velmi žádoucí; jenže bez nejmenších pochyb dával přednost blonďaté Lašce. Ano, už si nechávala růst vlasy. Nemusel jí tedy masírovat hlavu, ale o to víc všechno ostatní.
Dospělí jejich vztahu fandili; mohla si vybrat hůř. Nechávali je spolu bydlet a spát v jednom pelíšku; dokonce jim uspořádali jakýsi obřad, aby se Laška mohla vytahovat před spolužačkami. Od určité doby s nimi bydlel mladý bojovník Broněk, Petův žák v umění bojovat. Což se samozřejmě taky předpokládalo; Pet odjakživa cvičil s Laškou, i když její zájem setrvával na průměru. Naopak Broněk se do všeho vrhal a Pet ho cvičil rád.
Problematika gangů je další věc, jíž se soudce Greenbay zabýval a o níž často mluvil. Tvrdil autoritativně, že je to pozůstatek vlivu domorodců a že gangy vynalezli Armini. Tehdy se jim říkalo smečky. Do jisté míry měl pravdu; až nyní Sandra pochopila rozdíl. Dětské gangy ve školách jsou proto, aby páchaly násilí; smečky existovaly, aby se násilí bránily.
Děti procházely výcvikem. Ranní rozcvička, trocha cvičení o přestávkách, před obědem, odpoledne před odchodem ze školy. Další přídavná cvičení za odměnu, individuální výcvik pro nejlepší. Rukama, bambusovou tyčí, později zbraněmi. Stále pod dohledem starších a nadřízených. Součástí výcviku byl etický kodex bojovníka.
Pet byl významný člen smečky. O dva roky starší než Laška, takže měl před ní trvale náskok. Nad Broňkem o pět, mohl mu tedy dělat učitele. Měl taky nadřízené, ale to byli téměř dospělí mladí muži. A všichni dohromady patřili k armádě státu. Jinou ani neměl.
Ve škole se vůdci gangů trvale snažili přinutit ostatní, aby se přidali. Smečky to nedělaly; byli vyvolení, kasta bojovníků, ochránci ostatních; obzvlášť mladších, slabších, děvčat a dětí. Pouze ti nejlepší mají povinnost bojovat za druhé; sami se dožadovali, aby byli přijati.
Když děti cvičily, občas se nejmenší bráška postavil na škobrtavé nožky, zmocnil se klacku a šel si taky do někoho praštit. Nebránili mu, dokonce ani moc neuhýbali, smáli se a nechali se bez odporu mlátit. Teprve kdyby si měl ublížit, zbraň by mu sebrali. Až povyroste, taky mu občas nějakou švihnou; až přestane brečet, začnou ho poučovat. To už třeba výcvik povede sám Broněk, možná ještě pod dohledem, ale...
Zatím se snažil jak uměl dokázat, jak je rychlý, schopný a odolný. Když mu bylo deset, nechal se v rámci oslavy narozenin přivázat za ruce na větev a zpráskat bambusem. Křičel bolestí, ale když ho nechali, dožadoval se pokračování. Když ho ošetřovala Ohněm, požádal čarodějku, aby mu kromě vlasů nechala i jizvy po těle. A pokud ho chtěl Pet odměnit za dobré cvičení, na závěr vzali ostré zbraně a Broněk si řekl, kde chce mít jizvu. Bojovali tak dlouho, dokud ho Pet neškrábl; pak mu vetřel do rány šťávu z listů, aby zůstala výrazná bílá jizva. Požadoval i cejchování žhavým železem, ale to mu prozatím odepřeli.
Laška na jizvách po těle moc netrvala. Nějaké zdobení měla, tetování se jí docela líbilo, ale spíš kvůli výslednému efektu. Odvážnější spolužačky byly vyzdobené daleko víc, dokonce řezy na lícních kostech, do kterých si vtíraly kovové šupinky, aby se blýskaly. Samozřejmě záviděla a uvažovala o tom, ale nějak to nedopadlo.
A potom náhlé přerušení. Nic, mezera ve vzpomínkách. Pet odešel.
Kam? Sandra tušila, že do války. Existovaly nějaké vjemy: hořící domy, mrtví lidé, střelba a výbuchy. Asi tam byl jeden z nejmladších, ale patřil už k bojovníkům a když ho vzali, jistě byl užitečný.
Když se vrátil, byla Laška dospělá. Možná by začali daleko dřív, kdyby zůstal; teď ho napjatě čekala a on byl zasloužilý válečník, vrcholně přitažlivý pro všechny dívky. Ale vybral si ji a ona na něj počkala.
Bráška Broněk taky vyrostl. Už věděl, co spolu dělají. Chtěl se dívat, chtěl se zúčastnit. Přijali ho, všechno mu ukázali a poradili. Taky po něm už pokukovaly dívky, sice si ještě žádnou nevzal, ale brzy to dopadne. Tak ho učili a občas brali s sebou, zkoušel se přidat a všechny to bavilo. Měli ho rádi stejně jako Sandra Theodora.
Znovu si prožila čas, kdy spolu Pet a Laška žili. Jejich hry a zábavy, návštěvy spřátelených klanů, hromadné orgie. Už tušila co přijde, soustředila se a vychutnávala si to. S jakým potěšením by to prožila doopravdy! Jak ráda by byla paní na zámku Crowry, přijímala hosty a...
A konec. Pet odešel podruhé a vrátil se za dvanáct let.
Spočívala hlavou na jeho horké hrudi. V klíně jí hlavou ležel Theo, klidně pochrupkával; přešel ze vzpomínek rovnou do sna. Lehce zvedla hlavu, přejížděla rty po jeho kůži; mocné svaly, tetování, ale taky spousta jizev. Kolik jich utržil při výcviku a kolik v boji? Pamatuje si to vůbec.
„Klidně spi,“ zašeptal sotva slyšitelně, „Ráno...“
Zavřela oči, ale nespala. Vzpomínky se jí vracely. Co by měla udělat? Moc ji lákalo ostříhat si hlavu; Petovy ruce byly tak citlivé a jemné, když ji masíroval! Ne, to tu druhou! Násilím ostříhali i Broňka, vyprovokoval je, že se příliš snažil přidat do hry. Ale nechali mu dlouhou skalpovou kadeř, tu ať mu ustřihne dívka, kterou jednou dostane!
Zítra se vrátí otec. Vzpomínala na všechny jeho výstrahy a poučky. Tak už konečně přestaneš kecat? Celé dětství jsi mi otrávil těmi svými žvásty! Jak šťastná a bezstarostná byla Laška – a já se každý večer pod peřinou střídavě děsila a těšila, že jednou přijde chvíle... A teď přišla, jsem se svým mužem a patříme k sobě! A porodím mu dítě! Budu mít dceru, a pojmenuji ji Alexandra; to bude moje výkupné, a budu jí vyprávět o princezně, která žila tady v tom domě, a které bůhvíco udělali! A za tři roky syna...
Také se propadla do spánku, aniž to postřehla. A měla krásné sny.
Soudce Greenbay a jeho paní se vraceli domů. Mlčeli; paní Greenbayová se občas ohlédla na manžela, ale za ta léta už dokázala postřehnout, kdy přemýšlí a ona by jej neměla rušit. Tak se zabývala vlastními úvahami.
Byla manželkou významného muže a musela mu vést domácnost. Což znamenalo trvalý dozor nad služebnictvem, výchovu dcery a péči o syna, který bohužel nebyl zcela zdráv. To byla oficiální verze; pravda je, že se stavem chudáka Theodora upřímně trápila a navštěvovala s ním kdejakého lékaře, ale nic nepomáhalo. Navíc, přestože jí nikdo nic nevyčítal, se považovala za zodpovědnou za jeho stav. Třeba proto, že na něj nedohlížela.
Greenbay byl chladný, racionální, emocím nepodléhající člověk. Všechno si důkladně promýšlel, vážil každé slovo, a potom je vyslovoval s úderností kladiva. Zvláště jeho večerní promluvy vůči dceři působily jako zkouška veřejného projevu; matka je občas ani nedokázala poslouchat, raději odešla za jinými povinnostmi. Dcerku ovšem nechala, však jí to neuškodí.
„Miláčku...“ pronesla tak tiše, by nerušila, kdyby...
„Ano?“ zeptal se, neboť si toho všiml.
„Víš, jsem ráda, že jsi dostal to jmenování. Jenom si nejsem jistá...“
„Hmm?“
„No víš, když ony dámy říkaly...“
„Vyjádři se jasně, prosím! Co přesně říkaly?“
„Přesně... víš, byly to spíš takové náznaky. Jestli... ale nezlob se!“
„Nezlobím. Ale řekni to!“
„Že jsi to dostal proto, aby sis natloukl čumák. Teď, když vláda...“
„Co vláda?“
„Uhýbá ve všem jižanům. A ty jsi nepřítel domorodců!“
„Má drahá, především nejsem nepřítelem nikoho, zvláště ne domorodců. Ba naopak, věnuji jim převážnou většinu svého času a pokouším se zkultivovat jejich život. A za druhé, co myslíš tím...“
„Nic! Vůbec nic! Promiň, že jsem to řekla.“
Greenbay se zamračil. Odvrátil hlavu a dlouho hleděl na ubíhající krajinu.
Měla naprostou pravdu. Vláda skutečně začala ve všem ustupovat. Vzdala se myšlenky jižní část země konečně dobýt, nebo alespoň neprodyšně oddělit. A to jí poskytl tolik podkladů! Důkazy o pokusech jihu destabilizovat politickou situaci země, vysílání zákeřných vrahů, různých podvodech, masovém pašování... Ale nikdo to nechce vidět! Zřejmě záměrně!
Naopak, okupační armáda se chystá ustoupit z dobytých pozic. Hovoří se, že vydržování pevností na hranicích stojí příliš mnoho peněz, a přitom jsou k ničemu, neboť na ně nikdo neútočí. Vojenská přítomnost nemá žádný smysl, vojáci se povalují, z nudy se opíjejí nebo přátelí s domorodci. Ve spoustě posádek není plný stav mužstva; vojenské úřady dokonce doporučují přijímat do řad armády domorodce, případně spolupracovat s jejich orgány na druhé straně. Domluvit se na společném střeženi hranic!
Policie je na tom přesně stejně, sám to viděl. Velitelé a vyšetřovatelé velice rádi najímají domorodé stopaře; no jistě, ti jim vyčmuchají všecko, sami nemusí na nic sáhnout. Jižanští bojovníci vypadají nebezpečně, hlavně když na sobě mají uniformu; stačí jim objevit se na místě výtržnosti, a sama od sebe ustane. Žádný rozumný člověk se neodváží domorodce napadnout! A teď, po Hallowayově vystoupení, postačí říct:
'Chceš se dostat do války s naším klanem?'
A co horšího, řada mladých důstojníků armády i policie se začíná strojit a chovat jako domorodci. Někteří nosí meče, jiní je aspoň mají zavěšené nad svým psacím stolem. Nemusí to nic znamenat, ale když návštěvník spatří takovou zvláštní zbraň, a když se velitel s úsměvem zeptá: 'Co dobrého pro tebe můžu udělat?', je okamžitě jasno.
Kdo za to může? Ryba smrdí od hlavy. Hlava je vláda, ministerský předseda Monty Draggon a jeho spolupracovníci. Domorodci, kteří se kdysi postavili proti císaři. I nějací přistěhovalci. Pokoušejí se zkrotit divokou šelmu, která symbolizuje tuto zemi. Marně, pochopitelně. Jsou neschopní! Císaři to bylo jasné, proto je k ničemu nepouštěl.
A nejhorší jsou zákeřní staří muži, kteří vše ovládají. Především císař. Neopouští svůj palác, hlídaný Draggonovými gardisty. O významných státních svátcích vystoupí na balkón, pokyne zdálky lidu. Do televize přednese nemastný neslaný projev. Vypadá unaveně a otráveně. Ale neumírá, ačkoliv by tím vyřešil spoustu problémů.
Další zlý stařec: kardinál Baarfelt. Dle názoru tajné služby ten, kdo zajišťuje císařovo přežití. Než služba zaútočí na císaře, je zapotřebí zbavit se kardinála. Otrávit, zastřelit, uškrtit drátem... jakkoliv. Ale kolem něj je neustále spousta mnichů, sice mírumilovných, ale pozorně hlídajících. Dosavadní útoky přišly vniveč, jed ho neotrávil, atentátníci byli rozpoznáni, ačkoliv se dokonale maskovali. Ale nikdo si nestěžoval, nikdo neposílal protestní petice. Pouze ti muži zmizeli beze stopy.
Kdyby zemřel císař, nejlépe na nějakou běžnou chorobu, odešel by do penze i generál Coxon. Dohoda o příměří říká, že tito dva muži garantují vzájemné neútočení. Takže kdyby nebyli, bylo by možné zaútočit na jih a dorazit bestii přímo v jejím doupěti. Takhle ovšem...
Coxon je starý a vytrvalý. Vlastně nic nedělá, občas navštěvuje císaře, občas kardinála. S Baarfeltem hraje šachy, s císařem... diskutuje? Kdo ví. Ví se pouze, že v sobě nalezli zalíbení a vzájemně se podporují. Takže Coxon spolehlivě zabrání všem snahám císaře odstavit. Když se dozví.
No a ještě ke všemu President Nejvyššího soudu Robillard. Dlouholetý zasloužilý úředník. Muž, kterému mám dělat zástupce. Nevděčná funkce, neboť Robillard funguje již dlouhá léta jako žába na prameni. Moudrý, obezřetný, předvídavý. Každý případ posuzuje zodpovědně, důkladně a hlavně dlouho. Celý spis pečlivě přečte, sporná místa zaškrtá červenou tužtičkou a vyžádá si vyjádření od každého, kdo se ještě nevyjádřil. Během té doby se leccos vyřídí samo; někdo zemře, někdo se usmíří, něco je odsunuto do pozadí. Papíry se hromadí a pořád není nic rozhodnuto. Stejnou pečlivost a důkladnost požaduje od podřízených. Zvláště od Greenbaye, který by raději rozhodl rázně a bez zdržování. Jinak se nic nepohne.
A teď ještě ta věta, kterou před chvílí pronesla manželka. Je sice hloupá a v právních věcech nezkušená, zato daleko lépe vnímá roztodivné drby a fámy. Ten názor nemá ze sebe, někdo jí ho řekl; nejspíš manželka jiného státního úředníka. Něco na tom bude. Jsem skutečně dosazen proto, abych si veřejně rozbil hubu? Aby mě učinili zodpovědným za to, co chtějí udělat?
Co by to mohlo být? Pravděpodobně usmíření s jihem a navázání spolupráce. Jisté náznaky už jsou, zakládají se společné firmy a ve městech se objevuje čím dál víc lidí, u kterých těžko poznat původ. Když skončila válka, bylo uzavřeno příměří a předpokládalo se, že bude pokračovat jednání, až bude možno uzavřít mírovou smlouvu a nějak situaci vyřešit. Nestalo se nic, právně visí hranice mezi státy ve vzduchoprázdnu. Občané jednoho státu nesmějí do druhého, leda na základě zvláštního povolení. Kdežto jakýkoliv cizinec, či člověk s cizím pasem, může bez zábran jezdit sem tam, třebas každý týden. Původně se očekávalo, že každého cizince na jihu okamžitě zabijí; mohl to být hezký důvod pro trestnou výpravu. Ani je to nenapadne, naopak v novinách a časopisech vycházejí rozsáhlé reportáže, jak je na jihu krásně, nedotčená příroda a přátelští obyvatelé.
A velení okupační armády se táže: Když je tam klid, pořádek a přátelská atmosféra, k čemu udržovat na hranici armády? Nemohla by si vláda Arminu udržovat pořádek vlastními silami? Nebo, když to nepůjde, nemohla by začít mír udržovat jižní vláda? Účele bylo přece dosaženo, diktátor zajištěn a omezen ve svých právech a až zemře, bude vyhlášena republika. Nevládnou snad v zemi demokratické poměry? Jistě, potřebuje stále obšírné dotace, finanční i politickou podporu; ale má to snad smysl, ne?
A soudce Greenbay je jeden z těch, kdo mohou hodně vykonat. Záleží na něm... co vlastně? Může být za všechno zodpovědný. Může být učiněn zodpovědným prakticky za cokoliv. Zvláště za to, co vůbec nemůže ovlivnit. Rok dva bude kritizován, čím dál ostřeji. Potom bude odvolán; oficiálně kvůli zdravotnímu stavu nebo... jakýkoliv důvod, ve skutečnosti jako zvlášť vhodný obětní beránek. A v podstatě nemůže udělat nic, aby tomu zabránil.
Nespokojeně zabručel. Pak se zbytečně příkře obrátil na šoféra:
„Kdy už tam konečně budeme?“
„Ještě asi dvě hodiny, pane!“ odpověděl řidič uctivě.
Aha. Ještě dvě hodiny v tomhle rozpáleném autě, které se zběsile žene širou stepí. Klimatizace funguje dokonale, ale přesto... ale ne, to nejspíš budou jen vlastní představy. No dobře. Za dvě hodiny bude doma. Ještě že se tam nic strašného neděje. Má hodnou a poslušnou dceru a syn... ano, bohužel je tu syn. Chlapec, který měl být jeho pýchou a nadějí rodu. Nelítostný osud bohužel zasáhl příliš... nešťastná náhoda si nevybírá. Žije, jako by nežil. A není mu pomoci. Ach jo.
Greenbay se opřel o sedadlo a pokusil se spát. Marně.
Theo vstal za svítání, šel se vykoupat do bazénu, posnídal a hned se sháněl po nějaké zábavě. Musel počkat, až se Pet a Sandra dostatečně vyřádí; zvláště dívka se chovala, jako by chtěla dokázat svou nezničitelnost. Nebo se chystá na dlouhé období osamělosti?
Pet naučil Theodora písmena. Namátkou vybral z knihovny nějakou knížku a učil ho číst; samozřejmě čarodějnickou technikou zostřeného vnímání, takže chlapec dělal rychlé pokroky. A mohly být ještě rychlejší, kdyby to nebyla složitá odborná příručka. Sandra měla chuť se s ním poštěkat, ale pak se na to vykašlala, lehla si do lehátka k bazénu a uvažovala nad vzhledem vlastního těla a jeho případnou výzdobou.
Se vší pravděpodobností se bude častěji svlékat do naha. V tom případě je nezbytné být stejnoměrně opálená a vyparáděná tetováním. Dokázala si představit i lecjaké jiné techniky zdobení, ale skutečně neměla ráda bolestivé zážitky. Ačkoliv... sex s Petem se jí líbil velmi, ačkoliv měl určité prvky rvačky. Jenže víc na něj útočila ona, provokovala a když ji chytil, pár na zadek ji příjemně... Stop! Málem by se zase vzrušila!
Po určité době přestal Pet Thea trápit, natáhli si na verandě síť na velký zelený stůl a hráli stolní tenis. Pet jej skvěle ovládal, patřilo to za císařství ke znalostem šlechtice, jakožto oblíbená hra císařovny Diany. Sandra na tak rychlou a postřeh vyžadující hru nebyla, ale Theo si rychle zvykl a Pet hrál dvěma raketami proti oběma.
Následoval oběd, další kolo sexuální výchovy obou sourozenců a posilující spánek v trávě na zahradě. Když se probudili, přál si Theo zajet do města, třeba si prohlédnout nějaký významný palác, galerii nebo něco, o čem slyšel či četl. Šli se tedy nahoru obléknout, pak se sešli dole v hale a diskutovali, kam by bylo nejlepší jít. Vypadalo to nejvíc na zábavní park.
Vtom zaslechli hrčení motoru.
„Auto!“ vykřikla Sandra, „Zdá se, že naše. Táta se vrací...“
„Náš táta a máma?“ Theo vyvalil oči a na tváři se mu ustálil výraz nadšeného překvapení, „Konečně je uvidím...“
(Ve skutečnosti si pamatoval všechno, ale dost nezřetelně. Pet se pokoušel jeho vzpomínky obnovit a vylepšit; zatím to moc nešlo.)
Auto zastavilo; bylo slyšet, jak se rodiče namáhavě snaží dostat ven i se zavazadly; šofér jim držel dvířka, pak otevřel kufr a vytahoval z něj další předměty. To už se počali sbíhat různí služebníci, převážně černé pleti. Sandra a Theo si pospíšili, aby šli rodiče uvítat.
„Díky Bohu, že jsme doma,“ povídala paní Greenbayová, „Neměla jsem stání, Amosi, vážně ne. Pořád jsem si říkala, že mým dětem hrozí něco...“
V té chvíli se ocitla Theovi tváří v tvář. „Maminko! Tatínku!“ vykřikl a rozběhl se jim vstříc. Zůstali stát jako zkamenělí; jejich syn s chytrou, veselou tváří, oživenou zdravým rozumem, nastrojený do bílých kalhot, rudé košile a zlatě tkaného kabátku, byl pro ně zjevením. Paní Greenbayová vykřikla překvapením a zapotácela se, naštěstí ji zachytil šofér, který stál za ní, neboť soudce nebyl schopen ani zvednout ruce. To už Theo matku popadl a držel ji lehce jako pírko, byla menší než on.
Soudce Amos Greenbay jen stál a zíral. Všiml si Sandry, ale nevěnoval jí pozornost. Hleděl na mladého muže, který stál kus dál za ní; na první pohled pochopil, co je zač. A ještě něco: že od této chvíle až do konce světa mezi nimi bude vládnout nenávist. Ten chlapec reprezentoval všechno, co od chvíle příchodu nenávidí: drzý, arogantní jižanský zmetek, který přišel ukrást to nejcennější, co má. Jsou dva muži, kteří milují jednu ženu: jednomu patří a druhý mu ji přišel vzít. Od teďka budou bojovat...
Když uviděla výraz svého otce, pochopila to i Sandra. Přesto přistoupila, otce objala a políbila na tvář. A on se zeptal:
„Jak je možné, že se Theo najednou uzdravil? Snad doktor Malloney přišel na nějakou novou metodu?“
„Doktor Malloney by do smrti na nic nepřišel. Ale navštívil mne jeden... kamarád. Ten ho uzdravil během dvou hodin.“
Teď už Greenbay nemohl udělat nic než pohlédnout Petovi do očí. Ohlédl se na manželku, která plakala, objímala Theodora a něco mu brebentivě šeptala, kdežto on ji svíral v náručí a hledal, co říct.
„Pane... v každém případě vám velice děkuji. Učinil jste pro mne... echm, téměř zázrak! Já vám slibuji, že budu dnem i nocí hledat způsob, jakým bych se vám odvděčil za tu... laskavost...“
„Byla to moje povinnost!“ uklonil se Pet.
Greenbayovi se chvěly nejen ruce, ale i rty. Přesto řekl:
„Pravděpodobně jste při tom použil nějakých... vašich metod, které jsou v současné době... chm, zakázány. Pod přísnými tresty. Dávám vám své slovo, že se postarám, abyste... za tento šlechetný čin nebyl nijak trestán!“
„To je od vás velice ušlechtilé!“
„Jsem představitelem státní moci...“ pokusil se Greenbay dostat na pevnou půdu, „Je mojí povinností chránit zákon a trestat ty, kteří ho porušují. Ale za to, co jste učinil pro mého syna, jsem povinen učinit výjimku a pro tento případ ponechat literu zákona nenaplněnou.“
„To myslíš vážně, tati?“ zeptala se Sandra.
„No ano... zajisté! Dokonce... v případě, že by někdo...“
„Tati, Pet je náš přítel! Nejlepší kluk, jakého jsem kdy poznala!“
Greenbay pohlédl na Sandru, pak na Peta. Kdyby byl věřící, pravděpodobně by obviňoval Boha, za jaké hříchy na něj tohle dopustil. Jenže on věřil... v co vlastně? V zákony, které se každou chvíli mění? V sebe?
„Pane, vy... pravděpodobně... Nevím, jak bych...“
„Já vím,“ řekla Sandra, „Pet je kamarád a přišel se podívat na dům, kde kdysi bydlela jeho... snoubenka. Před válkou. Byl dlouho v cizině.“
„Snoubenka... aha. Kde je... tedy, nemám tušení, co s těmi lidmi...“
„Asi už to není aktuální, tati. Teď jsem jeho snoubenkou já.“
„Ale miláčku!“ vpadla zcela nevhodně paní Greenbayová, „Takové překvapení snad... já vím, je to velmi hezký chlapec, ale tak rychle...“
„Proboha, mlč!“ zasykl Greenbay.
Theodora však neumlčel: „Pet je kamarád, tati! Bude si brát naši Sandru a slíbil, že mě vezme na jih, kde žijou tygři!“
„To vůbec nepřichází v úvahu!“ nasupil se soudce, „Takovou věci ti vůbec nikdy neměl slibovat... ostatně, je to nesmysl! Jsi ještě velmi slabý, právě ses probral z těžké nemoci a já nedovolím, aby tvoje zdraví bylo nadále ohrožováno – ať už jakýmkoliv způsobem...“
Sandra pochopila, že teď zahájí diskusi o čemkoliv, aby se nemusel bavit o tom hlavním, o ní. To musela rychle napravit:
„Tati, začni rozumně uvažovat, a pokud možno rychle. Každý ví, že vážení páni lékaři v naší zemi s ním za deset let nedokázali udělat vůbec nic. Pet vyřešil jeho chorobu okamžitě, a to není doktor. Ti lidé na jihu se v tom vyznají, a ty to víš! Chci, abychom tam jeli a poradili se s nimi. Pojedeme tam a budeme se o něj starat, já a Pet.“
„Sandro, já tě nepoznávám!“ pokusil se Greenbay.
„Mami, řekni taky něco! Jednou za život má táta možnost udělat něco pro svého syna! Jednou za život může udělat taky něco pro mne; protože kromě té spousty řečí neudělal nikdy nic pro nikoho! Pro tebe taky ne!“
„Já nevím, Amosi!“ řekla paní Greenbayová, „Snad bys měl...“
Greenbay pochopil, že se proti němu vytváří jednotná fronta. A klíčovým článkem je ten mladý muž. S tím bude nutno začít.
„Můžeme si promluvit v mé pracovně?“ ukázal hlavou.
„Zajisté.“
Nejslabší článek byla naopak manželka. Usmál se na ni: „A ty, miláčku, se pokus nějak uspořádat... třeba zajistit večeři. Děti ti můžou pomoci.“
„Tati...!“ začala Sandra výhružně, ale zarazil ji:
„Nejdřív si promluvím s tímto pánem. Potom s tebou.“
Pet jej následoval do pracovny; usmál se, když si ji letmo prohlédl. Dřív bývala vybavená podstatně líp. Greenbay mu pokynul do křesla.
„Jsem Amos Greenbay, náměstek předsedy Nejvyššího soudu. A vy?“
„Pet Crowry.“
„Pet – to je Petr?“
„Patrick.“
„Echm... předpokládám, že přestože jste... tedy, zřejmě jste přijel vybaven pasem některé z Evropských zemí?“
Pet se zasmál. „To sice ano, ale... smál byste se. Ne tím správným.“
„To nechápu. Chcete tím říct... co?“
Pet mu podal svůj pas. Greenbay jej prolistoval a kroutil hlavou.
„Co to je?“
„Pas Skotského království. Nemůžu za to, že u vás neexistuje.“
Greenbay knížečku opatrně položil na stůl mezi ně. „Nějaká provokace? Já sice nechápu, co tím sledujete, ale... tahle věc je maximálně důkazem mimořádných schopností padělatelů. Nic víc!“
„Ten pas je pravý! Vydaný v Edinburghu místním policejním velitelstvím.“
Greenbay bystře uvažoval. „Už jsem slyšel všelijaké nesmysly... Teď mi začnete vyprávět, že dokážete procházet do alternativních světů na odlišném rameni spirály, že jste tam sloužil jako vojenský expert – co?“
„Ano.“
„Žádnému takovému nesmyslu nevěřím! Jak jste se sem dostal?“
„Docela snadno. Obtížnější bylo dostat se tam. Kdysi, podle vašeho počítání před dvanácti lety, mě naverbovali do armády Jeho Svatosti Velmistra Donalda MacLawwena. Původní plán byl krátká, asi jednoletá mise v prostoru, který pravděpodobně znáte, v tom, kde je Skotsko součástí Velké Británie. Ale ukázala se potřeba zásahu v odlišném prostoru. Můj velitel to přijal, takže jsme to provedli. A ta věc se poněkud zvrtla.“
„Ano. Hezká pohádka. Ale teď chci slyšet pravdu.“
Pet se poněkud rezignovaně usmál.
„Jak jste se dostal do Arminu, když jste neměl jiné doklady?“
„Znáte termín zpětný chod? V symbolu na těle mám uloženy koordináty původního místa,“ Pet se dotkl znaku vytetovaného na paži, „Po ukončení mise je aktivuji a vrátím se tam, odkud jsem přišel. Bez ohledu na to, kde jsem se pohyboval mezi tím.“
„Tuhle... věc vám provedla některá... čarodějka?“ To poslední slovo řekl Greenbay tak, že nebylo pochyb, co si o všech čarodějnicích myslí.
„WZ Maryška. Zlatá princezna Triády.“
„Ovšem. To je logické. Zkuste o tom napsat fantastický román. Jaké povahy byla vaše práce v tom... tam, co jste byl?“
„Expert na řešení neobvyklých situací.“
„Assassin? Nájemný vrah?“
„Ne. Mou specializací bylo řešení situace, aniž zemře příliš mnoho lidí. Nebo alespoň s minimálními důsledky.“
„Zaměstnávala vás vláda? Kdo byl váš nadřízený?“
„Naposled plukovník Connery z tajné služby. A samozřejmě princ Ruprecht, ministr zahraničí.“
„Skutečný princ?“
„Syn Jejího Veličenstva královny Marie VI.“
„Následník trůnu?“
„Ne, tím je princ Ian Douglas, předseda vlády. Její Veličenstvo má pět dětí.“
„A vy je samozřejmě všechny znáte osobně.“
„Tedy, s Jejím Veličenstvem jsem se setkal dvakrát v životě. Udělila mi laskavě řád Marie Stuartovny III. stupně.“
„Za jaké zásluhy, smím-li vědět?“
Pet se usmál. „To je trochu... Dejme tomu za péči o blaho princezny Loreeny, nejpopulárnější členky královské rodiny. Dcery Jeho Výsosti Iana Douglase. Velmi krásná a inteligentní, pracuje jako oblíbená moderátorka velké soukromé televize, hezky zpívá a ráda hraje malé role ve filmu...“
„Snaživé děvče.“
„Ovšem poněkud... ráda přijímá pánské návštěvy mezi svými stehny.“
„Dostal jste medaili za to, že jste se s ní vyspal?“
„To taky, to by mi neodpustila. Ale pomáhal jsem vylepšit její mediální obraz v tisku a tak. A vykonával určitý vliv na její milence.“
„Zajímavé! Povídejte mi ještě víc o té... slečně!“
„Když mi ten úkol svěřili, měla proti ní řada lidí určité námitky. Hrála v několika filmech a vyžívala se v rolích... no, poněkud rozverných. Kritika její výkony neposuzovala příznivě, říkala, že nejlíp hraje nahá. Tak mě napadlo, že by mohla moderovat každoroční soutěž královny krásy; spustili jsme velkou přípravnou kampaň a naznačili, že se možná v televizi postupně svléknou všechny kandidátky. Zařídili jsme to tak, že každé věnovali jeden večer, ona si řekla svou cenu a diváci posílali peníze na konto na humanitární účely. Jak konto rostlo, dívka postupně odkládala součásti oděvu, až zůstala nahá. Dost se zvedla sledovanost, tak jsme začali kampaň pod heslem: Svlékněte Loreenu! a ona vyhodila částku milion liber. Při finále, samozřejmě; už v polovině pořadu byla nahá, jen s korunkou ve vlasech. Ona má nádherné vlasy, rezavé a kudrnaté až na ramena, zelené oči... pozadí jsme udělali modrobílé, aby to vyniklo...“
„Vy tam máte barevnou televizi?“
„No jistě! Jsou trochu dál v technice. Zkrátka velký úspěch, tak se začaly svlékat všechny populární dívky. Herečky, zpěvačky, sportovkyně... pak se vzbouřily ženy, že chtějí taky něco vidět, tak nastoupili muži. Jenže to už jsem v tom nepracoval, měl jsem jiné úkoly.“
„A to veřejné obnažování nikdo nezakázal? Ani vláda?“
„No, bylo to trochu odvážné, ale o to šlo. Oni nejsou tak prudérní. Třeba dvoudílné plavky ani neznají, starší lidé nosí malé kalhotky, mládeži je to jen k smíchu. Koupou se a sportují samozřejmě nazí.“
Tento rozhovor, vlastně spíš vyprávění, vedl Greenbay s pobaveným úsměvem na líci a se snahou protihráče uklidnit a objevit v jeho slovech rozpory, jichž by mohl využít. Většinou to fungovalo, vyslýchaný si přestal dávat pozor a něco na sebe vykecal. Teď nastal čas zaútočit.
„Tyhle věci jste vyprávěl mojí dceři? To se nedivím, že naslouchala s velikým zájmem!“
„Jistě by ji to pobavilo, ale tohle jsem jí ještě... nepředal. Chystám se na to, až se bude chtít zasmát.“
Greenbay pochopil okamžitě. Tohle je tzv. odváděcí, kamuflážní příběh, který se povídá, aby se odvedla pozornost vyšetřovatele od věci samé. Ten chlapec pracoval mnoho let ve stejném oboru. Takže se vyzná.
„Aha. Takže se vrátíme k věci. Co jste skutečně dělal v cizině?“
„To, co jsem řekl.“ usmál se Pet.
„Těch příběhů bylo určitě víc. A náročnějších.“
„Ano, občas bylo třeba někam jet a něco vyřešit. Až se ujistím, že nemůže dojít k žádným problémům s prozrazením důležitých okolností, budu to všecko vyprávět nějakému novináři... no, radši novinářce. Ať o mých příhodách sepíše hezkou dobrodružnou knížku.“
Greenbay se zaklonil ve svém křesle a pohodlně opřel.
„Hm. Takže můžeme konstatovat: nemáte doklady mimo tohohle směšného pasu. Nemůžete dokázat svou totožnost ani způsob, jakým jste se vyskytl na území Arminského státu. Vyprávíte podivné příběhy, kterým se nedá věřit. A děláte věci, které zakazuje zákon. Je to všechno?“
„Ne. Ještě taky balím dceru zástupce předsedy Nejvyššího soudu.“
Greenbayovi definitivně došlo, že hrůzu mu nenažene.
„Ty se chceš oženit s mojí dcerou?“ řekl výhružně.
Pet se usmál. „Když jsem naposledy v tomto pokoji jednal o spojení našich rodů, byli tím podstatně nadšenější. Otec Lašku hladil, líbal a chválil za správné rozhodnutí. Nicméně nevyžaduji tak velké nadšení.“
„Chováš se velmi neuctivě, chlapče!“
„Ty taky.“
„Jsem náměstek předsedy Nejvyššího soudu!“
„A já člověk, který ti v té funkci může být velmi užitečný.“
Greenbay nevydržel, nechal se vytočit. Chápal, že si počíná pošetile, na zasedání se přesně o tom mluvilo, ale to se prostě vydržet nedalo.
„Ty drzý zmetku! Co si myslíš, že seš?“
„Svobodný bojovník. Muž, který dokáže řešit neobvyklé situace.“
„Nepotřebuji a nikdy nebudu potřebovat assassina!“
„Jsi si tím jist? Ve funkci, do které tě právě dosadili, budeš mít mnohem víc nepřátel a konkurentů, než sis kdy myslel!“
„A ty s tím dokážeš něco udělat?“
„Nepřátelé této vlády jsou ve velké většině moji přátelé. Dokázal bych je kontaktovat a domluvit se s nimi na přijatelném kompromisu. Konkurenty bych prostě navštívil a sdělil jim, že pokusem tě napadnout by se dostali do nečekaných potíží. Kromě toho, se ženou jako Sandra po boku a tchánem jako ty bych mohl pracovat jako expert i pro severní vládu.“
„Tvoje drzost je neuvěřitelná!“
„Jsem mladý a perspektivní. Stačí mi dát šanci.“
„A když ti ji nedám?“
„Tak mi ji dá plukovník Halloway. Sledoval jsem včera zprávy v televizi. Zajímavá situace, škoda, že jsem tam nebyl.“
Nejhorší na všem je, že má pravdu. Halloway by po tom klukovi sáhl všemi deseti. Kdokoliv z prozíravějších velitelů; aspoň kdyby měl papíry, které se dají brát vážně!
„Taky tě můžu nechat zatknout.“
„To bys mě napřed musel chytit. Tu pistoli v pouzdře pod paží určitě nemáš chuť vytáhnout, že ne? Leda bys chtěl vyzkoušet, jak jsem rychlý.“
„Nemáš žádnou zbraň!“
„Měl bych tu tvoji. Tyhle věci jsem vyučoval, věříš mi?“
„Ale ano, věřím. Takovým jako ty cokoliv. Kromě toho, že ses tak rychle zamiloval do mé dcery!“
„No. Rád bych, aby zde byla a slyšela, co řeknu. Není první dívka, kterou jsem miloval. O té první ví všechno, co jsem dokázal předat. Později přišly další; o těch neví, protože jsem se naučil předávat takové kousky informací, jaké je potřeba. A jaké partner zvládne. Časem jí klidně předám všechno; netajím, že jsem měl hodně žen.“
„A další ještě budeš mít?“
„Pravděpodobně. Sandra si sama řekne. Je velice zvědavá; někdo jí celé dětství líčil sexuální eskapády domorodců a ona velice touží poznat je ve skutečnosti. Abych nezapomněl, její život znám dost podrobně.“
„Tys ji zneuctil, ty prase!“
„Slovo zneuctil jsem dlouho neslyšel, ale připadá mi krásné. Propána, to je výraz! Vyzvala mě sama a požadovala většinu poct, jaké přísluší princeznám. Časem nepochybně dojde i na ty zbývající. A já...“
„Tím chceš říct, že moje dcera je kurva?“
„Tvoje dcera je dívka, která žije na tomto světě. Řídí se svým zákonem. Ani tvým, ani mým, ani žádného ze světů, které si vůbec stanoví zákony. Jen tím, co sama řekne. Vážím si jí. Tak se chovají princezny.“
„Uvědomuješ si, co cítím, když takhle mluvíš?“
„Uvědomuji. Myslel sis, že tě bude věčně poslouchat. Kdyby tomu tak bylo, odešel bych a nikdy se nevrátil. Bez nároků. Jenže Sandra už začíná myslet vlastní hlavou. A to se mi líbí. Moc se mi to líbí. Proto ji chci.“
Greenbay se opřel lokty o stůl a hlavu sevřel do dlaní.
Pet pokračoval, chladně a nelítostně:
„Vidím tři možnosti.
První: přijmeš mne oficiálně jako zetě a uspořádáš obřady, jaké budeš chtít ty a Sandra. V tom případě oznámím každému, že jsi pod mojí ochranou a budu ti ve všem pomáhat. A budeš mít hezká a bystrá vnoučata.
Druhá: odejdu a nechám tě rozmyslet. Se Sandrou se hezky rozloučím a řeknu, jak se má se mnou spojit, kdyby se rozhodla pro mne. V tom případě se pro ni stavím a odvedu ji s sebou na jih. Možná budu muset i bojovat. Tvoje vnoučata se narodí někde daleko a ty je možná nikdy neuvidíš.
Třetí: Sandra se rozhodne pro tebe. Odejdu a nebudu se mstít jí ani tobě. Zvláště ne jí, protože ji miluji; budu ji chránit, ale na dálku. Nabídnu své služby komukoliv z jihu. A budu dělat, co on nařídí. Pod mojí ochranou budeš ty, Sandra a Theodor; ale nikdo z tvých poskoků.
Tak si to dobře rozmysli.“
Greenbay ho nepřerušoval. Až na konci řekl: „Všecko?“
„Jo. Teď asi můžu jít, co?“
Sebral co bylo jeho a otevřel dveře.
Na chodbě seděla na zemi Sandra. Brečela.
„Ty mi to chceš zkazit, tati.“ pronesla tiše.
„Zbláznila ses?“ vykřikl Greenbay.
Sandra vstala. Přistoupila k němu a opakovala nahlas: „Ty mi to chceš zkazit, tati?“
„Co zkazit? Jak zkazit? Víš vůbec, co je za člověka? Mluvil jsem s ním! Vůbec tě nemá rád, myslí jenom na svoji kariéru a...“
„A ty se mu divíš? Vrátil se po letech bojů do země, kterou jsme zabrali a zničili! Ze všech lidí, které míval rád, nikdo nezůstal! Jak by ses tvářil ty? Dokázal bys vůbec ještě milovat, dceru svého nepřítele?“
Greenbay zaraženě ustoupil zpátky. I Pet nechápavě zíral.
„Dívala jsem se na tu vaši slavnou reportáž, jak si ti dva pitomci navzájem rozbíjeli držku! A uvažovala jsem, že se tě zeptám, cos dělal za války ty. Jenže teď už to nechci vědět! Bojím se, co bych se dozvěděla. Protože to určitě byly nějaký sviňárny! Stejný, jako jsi dělal ty, Pete! Vy oba jste tak zatraceně stejný, každej bojuje za svou pravdu, ale já vám na všecky ty pravdy kašlu! Já jsem si našla toho nejlepšího kluka, jakýho jsem v životě poznala, a nechci o něj přijít!“
Pet se pokusil ovládnout vlastní lícní svaly a nezašklebit se.
„Ale holčičko moje...“ začal Greenbay.
„Jo, přesně to chci! Být tvoje malá hodná holčička! Viděla jsem v jeho vzpomínkách, jak jiný muž přijal zprávu, že se jeho dcera vdala, právě za tohoto muže; ale ty ses tak ke mně nikdy nechoval! Chci, abys mě pohladil a pochválil, abys mi řekl, že mě máš rád a budeš mít rád i mého muže a moje děti! Že jsem tvá holčička, ne kus masa, který můžeš prodat komukoliv a na nic se mě nezeptat! Chci, abys byl můj hodnej milovanej táta, protože tě mám ráda a vždycky jsem tě měla ráda, celej svůj život! Já se prostě nechci rozhodovat, jestli utéct na jih a nesmět na sever, nebo zůstat tady a bát se, že se objeví můj manžel a bude s tebou bojovat! Chci, abych mohla odjet a zas se vrátit domů! Protože Pet to udělat nemohl! Copak je to tak moc, chtít žít jako člověk?“
Greenbay pohlédl na Peta. Nenáviděl ho pořád stejně. Jenže představil si, jakýma očima ho asi může vidět mladá dívka. Romantický hrdina...
„Prosím, uklidni se...“ začal.
A ona se doopravdy uklidnila. Nebo aspoň postupně mluvila čím dál věcněji a chladnokrevněji:
„Já ti povím, co bude. Poslední dvě noci spal Pet v mém pokoji. Bude tam spát dál, moje lůžko je dost široké pro oba. Až se navečeříme a podíváme se na film v televizi, odejdeme tam a ty nám dáš dobrou noc. Líbat ho nemusíš, to zvládnu sama. Ale budeš se k němu chovat slušně. A ty, Pete, si budeš mého otce vážit a ctít ho, jinak tě nakopnu! Když se tě slušně na něco zeptá, ty mu slušně odpovíš, jasné?“
„Provedu.“ řekl Pet.
„Když se tě někdo zeptá, co je to za mladíka, řekneš: snoubenec mé dcery. Původem je ze Skotska, to stačí. Na vtipy a všelijaké blbé řeči můžeš odpovědět tak rázně, jak dokážeš. My na oplátku srovnáme každýho, kdo bude mít nějaký blbý připomínky k tobě. Dál: během krátký doby vyrazíme na jih na dovolenou. Já, Pet a Theo. Ty nám zajistíš povolenky a zaplatíš to. Máš peněz jako šlupek a na nic je nepotřebuješ. Jak dlouho nás budeš muset živit, to ještě nevím; nepochybuju, že Pet by nás uživil, ale nebudeme ti bránit, když nás trochu podpoříš. Až Peta poznáš, určitě nám budeš chtít uspořádat slavnostní svatbu. Moje představa je v Katedrále, klidně by nás mohl oddat kardinál Baarfelt, ale nebudu ti nic vyčítat, když to nedopadne. V každým případě chci šestispřeží běloušů ve svatebním kočáru a týden oslav s domem plným kamarádů. Co ty na to?“
„Teď už se vážně pokoušíš mě rozčílit, viď?“
„To jsou podmínky, za kterých jsem ochotná zůstat u tebe. A naučit svoje děti, aby ti říkaly dědečku. Nebo to nechceš?“
Greenbay pokýval hlavou. „Smím taky něco říct?“
„Samozřejmě, tati. A slibuji, že... no, něco...“
„Když jsem se stal tím, čím jsem... počítal jsem s obtížemi. Ale netušil jsem, že přijdou z této strany. No dobře, já to vydržím. Mám ti podat ruku, Pete? Nebo si to necháme až na slavnostní příležitosti?“
„Já tě nenutím. Taky ti nehodlám říkat tatínku. Ale Amosi můžu, ne?“
„Jo. To mi bude potěšením.“
„Tak,“ usmála se Sandra, „A teď půjdeme na tu večeři.“
Sarah Rosenzweigová byla stará Židovka. Že je stará, bylo vidět. To druhé dala najevo, když se k ní poprvé nahnul číšník s dotazem, co si přeje.
„Vaříte tady košer?“
„Zajisté, madame; pouze košer!“ ujistil ji ten mladý muž.
„Hm. Vepřové ledvinky děláte jistě ve smetanové omáčce?“
„Samozřejmě, madame! Jak si budete přát...“
„Aha. Tak jděte a pošlete sem někoho, kdo ví, co je košer!“
Druhý číšník byl starší a vzdělanější. Zasvěceně s ní pohovořil a sdělil, že jsou ochotni vyplnit jakékoliv přání, ale nemůže stoprocentně zaručit, že jídlo bude vařeno dle rabínských předpisů; nicméně kdyby si přivykla na vegetariánskou kuchyni, byla by situace snazší. Svolila.
„Ano, bylo to velmi dobré. Dokázala bych si zvyknout.“ ocenila, když se jí přišel zeptat, jak je spokojená, „Usoudila jsem, že jste dostatečně inteligentní, abych od vás mohla přijmout radu. Chtěla bych se podívat na jih – doporučil byste mi nějaký zajímavý způsob?“
„Nejvhodnější by bylo najmout si dobrého průvodce. Možná průvodkyni; není to sice tak levné jako hromadný zájezd, ale...“
„Výtečně. Znáte nějakou takovou?“
„Možná slečna Barbara... Velmi schopná dívka!“
„No dobře, zavolejte jí!“
Barbara překvapila Sarah svým mládím a bezprostředností. Sarah překvapila Báru daleko víc; dosud neměla tak starou klientku.
„Nevím, budu-li pro vás ta nejvhodnější,“ přiznala po pravdě, „Doposud jsem vozila hlavně lidi ve středním věku. A nejraději mládež.“
„To se mi líbí. Víte, představovala bych si cestu... třeba tím vaším terénním autem. Po přírodních krásách i historických památkách, a nevadilo by mi, kdybych měla možnost setkávat se s nějakými mladými lidmi...“
Barbara bystře zkombinovala situaci. „Zrovna mi říkala kamarádka; chtěla by taky jet se svým snoubencem a bratrem na jih.“
„Vážně? Hm... dvě ženy, dva muži a já. Vhodná společnost. Doufám, že jsou ti chlapci dostatečně silní, aby dokázali v případě potřeby vyprostit naše auto z písečné duny nebo bažiny, kdyby tam náhodou spadlo!“
„Určitě ano! Kdy by vám to vyhovovalo?“
„Zítra bych se ráda podívala po městě... třeba pozítří?“
„Dobře. Všechno zařídím!“
Terénní vozidlo poskakovalo po vlnité roletě, kterou se řidiči odvážili drze nazývat cestou. Pravda je, že většina vozidel byly mohutné náklaďáky, převážející všechno možné. Barbara se jim pro jistotu vyhýbala, někteří řidiči totiž za jízdy spali. Nebo nechali řídit svého pomocníka.
„To jsou kecy,“ řekla Barbara, když na to přišla řeč, „Povídá se, že přes step řídí kamióny kdekdo: tygři, leopardi, divocí psi...“
„Vážně? A je to pravda?“ ptala se Sarah.
„Já to ještě neviděla. Nejspíš to budou nesmysly. Ačkoliv, stroje oni moc milují. Člověk by to neřekl, ale takový tygr...“
„Uvidíme nějaké šelmy?“
„Na jihu určitě. Sem na sever nesmějí. I když, nějací tu jistě budou.“
„Skrývají se?“
„Rozhodně bych jim to poradila.“
Pet pronesl jakýsi dost nepochopitelný komentář ohledně řidičského umění šelem. Byl okamžitě přinucen to vysvětlit; chvilku se zdráhal, pak...
„Oni mají dvě přednosti: nebojí se, rychle vnímají a reagují. A techniku přímo milují; když jim někdo svěří auto, zatnou drápy do kůže na volantu a řítí se kamkoliv. Vymysleli hru na Poseru; když postřehnou, že auto proti nim řídí taky šelma, třeba odlišného druhu, nasměrují vůz čenich proti čenichu a zkoušejí, kdo dřív uhne. Většinou se vyhnou na poslední moment; to už lidi řvou strachy. No a občas to nestihnou. Ale jejich taxíky mají pořádně odolnej plech a mohutný nárazníky. A jezděj s nima hlavně mladý, ty se nebojej. I když si občas cvrknou do textilu...“
„Taxíky?“ podivila se Barbara.
„No jasně. Taxíkářský firmy je docela rády najímají. Dokonce mají auta pomalovaná skvrnitě a pruhovaně, podle srsti řidiče.“
„Zajímavý! A kde to všechno dělají?“
Pet se ušklíbl. „Já vím, co povídám. Když jsem se rozhodl to říct. Jejich svět se jmenuje Gallia. Císařovna Dionne tam hodně podporovala rozvoj šelem a jejich integraci do společnosti. Uctívají ji jako svatou, spolu s Johankou z Arku a Bernardettou z Clairwaux. Mám pokračovat?“
„No zdali! Na tvoje příběhy se všichni těšíme!“
„Já tam nikdy nebyl, ale měl jsem milenku, která tam žila několik let. Na Gallii a pak jako druidka na vlajkové lodi Astérix. To je kosmický křižník, moc krásnej; vypadá trochu jako Andromeda Ascending. Kočky tam lítaly na bojovejch Y-plánech. Zhruba stejně jako řídily.“
„Tak to se mi líbí! Kosmická loď Astérix, bojový stíhačky...“
„Ty lodi jsou dvě, ta větší se jmenuje Obélix. Byly ještě lepší, ale ten svět taky poničila válka; tyhle dvě postavili teď, v období rekonstrukce. Uvažoval jsem, že tam půjdu do služby, ale... pak jsem měl jinou práci.“
„Jak víš všechny tyhle věci?“
„Snad jsem říkal, že jsme se milovali, ne? Četl jsem její vzpomínky tak, jako tys četla moje. Možná ti je dokážu i předat, i když takhle přes dva to je obtížné. Ona by to dokázala, byla lepší než já.“
„Jak přesně ty věci fungovaly?“ zeptala se Sarah.
„Existovala síť čarodějek, ty spolu komunikovaly a pomáhaly si. Říká se, že ovládaly Brány, ale není to úplně pravda. Dělaly pokusy s přechody; měly nějakou představu, jak to funguje, ale Brány postavili a spustili ti z ještě vyšších dimenzí. Některé Brány se daly otevřít jen v jistém čase. Některé dokonce náhodně. Souvisí to s koordináty času a prostoru. Umění je se správně zaměřit. Což já ovšem neumím.“
„Tys byl co?“
„Bojovník. Dost dobrý, abych leccos věděl a nebyl překvapen, když svět na jiném místě vypadá odlišně. Mohl jsem se vypracovat i na velitele. Ale moc jsem chtěl vědět, jak vypadá můj vlastní, domovský svět. Zanechal jsem samozřejmě genetický fond všude, kde jsem byl. Pro každý případ...“
„To si umím představit. Tu kámošku druidku jsi taky zbouchl?“
„Jistě. Hned napoprvé mi zaklesla nohy za zadek a nedala pokoj, dokud jsem to do ní nenastříkal. Měla už dvě děti, tak měla zkušenosti!“
Sandra by se měla urazit, ale jen se smála. „Kolikátá jsem v pořadí?“
„Nevím. Záznamy jsem si nevedl, to dělají spíš holky. Ve většině světů je zvykem, že se touží rozmnožovat co nejčastěji. Zvlášť po válce. Plemennej hřebec je dost ceněnej!“
„A co si náš hřebeček myslí o svejch kobylkách?“
„Co ti mám říct? Sloužili jsme spolu. Byli jsme armáda, v mnoha případech přicházeli do zničených míst a zkoušeli tam obnovit civilizaci. Byli jsme hodně tvrdí, ale nikdo nedokáže udržovat klidnou tvář věčně. Domorodce jsme drželi v představě, že vždycky víme, co dělat. Že se nebojíme, umíme všechno vyléčit, naučit jejich děti přežít... ale večer to na nás všecko padlo! Když jsme se choulili pod společnou dekou...“
„V kolika jsi vlastně byl světech?“
„Já vlastně ani moc nelítal. Poslali mě zpátky do Skotska. Rozkaz byl za každou cenu udržet Základnu. Posílali nám sirotky a raněný, my jsme je léčili a vychovávali... Vyžadovalo to hodně peněz. Proto ty televizní pořady na získávání peněz, víš? A spousta jiných věcí.“
„Takže to nebyla jenom taková legrace?“
„Sandro, svět není nikdy tak smutnej ani tak bezstarostnej, jak se zdá.“
„Ani tenhle svět?“
„Žádnej. Možná bude lepší, když se připravíš na cokoliv.“
Sandra na chvíli zmlkla. Přemýšlela, a její tvář byla smutná.
„Je mi to líto, Sandro. Ale válka byla, a ještě bude. Vždycky se najde nějaký idiot, který si něco začne. Ani když se ti zdá, že všechno je klidné a bezpečné a nic se nemůže stát. Ve vesmíru není žádné absolutně bezpečné místo. Jenom naděje, že někdo nezabije zrovna tebe.“
„Ale ty přece bojuješ na straně míru a spravedlnosti!“ řekla Barbara.
„Slyšíš, jakou pitomost jsi právě řekla? Mír a spravedlnost není totéž, v mnoha případech jdou proti sobě. Vezměme Armin: je tady mír, ale rozhodně ne spravedlnost. Až někdo začne zavádět pořádek, chraň Bůh všechny, na které to padne. Zeptej se tatínka, Sandro, co je spravedlnost. Kolik lidí trpí ve vězeních jen proto, že nějaké důkazy chybí nebo jsou zfalšované, nebo cokoliv. Spravedlnost je hrozná iluze.“
„Ale existují přece mírumilovní lidé? Ti zbožní a počestní...“
„A my jsme co? Jsem rytíř Templářského řádu. Zbožný a počestný. Někteří by mohli říct: fanaticky zbožný vrah a loupežník. Ochránce víry a spravedlnosti. Když chytím zločince, měl bych ho potrestat, aby už neškodil. Někteří naši to chápou tak, že vlítnou do doupěte nepřítele a pomlátí tam všecko, co se hýbe. Jenže nepřítel má často taky svoje ochránce. A ti považují za zločince nás, i když nosíme uniformy nebo odznaky.“
Jednou ze zvyklostí Peta Crowryho bylo nechat svoje proslovy doznít. Teď taky čekal, až někdo něco řekne; ale promluvila Sarah:
„Co je to támhle na obzoru? Vypadá to jako nějaké stromy!“
„Vypadá to jako napajedlo. Chcete tam přežít polední žár?“
„Myslíš, že je tam voda?“
„To určitě, ale jestli jí bude dost na vykoupání, to nevím...“
Rozhodně nebyli první, kdo ten nápad dostal, k oáze vedla řada vyjetých kolejí. Zastavili auto ve stínu, vylezli ven a protahovali se.
„O co, že tam budu první?“ Theo vyrazil vpřed a vrhl se do vody v košili a kalhotách. Nezávodili s ním, ale skočili tam taky; pak se svlékli, vyždímali šaty a natáhli na slunce. A znovu do vody, rvačka na mělčině a natírání nejjemnějším blátíčkem, jaké našli.
„Spousta minerálních solí,“ konstatoval Pet, když ochutnal, „Kdyby se tu postavila stáčírna, mohla by se exportovat minerální voda!“
„Myslíte, že to léčí nějaké choroby?“ ptala se Sarah, vešla po kolena do vody (hlubší nebyla) a taky ochutnávala.
„Nějaké určitě, ale těžko říct co. Jakými chorobami trpíte vy?“
„Stářím, chlapče. Nemám v pořádku srdce, plíce, ledviny, játra... vlastně vůbec nic. Jednoduše umírám.“
Theo dal opět jednou najevo svoje dobré srdce: „Nic se neboj, babi! Pet ti pomůže, mě taky vyléčil!“
„Já bych to upřesnil. Nejsem lékař ani čaroděj, dal bych se snad počítat ke kastě WF = wiz fighter neboli zaklínač. Bojovník s některými znalostmi, které nasbíral během života od vyspělejších. Takže něco umím, něco ne...“
„Já taky žádné vyléčení neočekávám,“ usmála se Sarah, „Ke konci života jsem navštěvovala mnoho lékařů, profesorů a různých specialistů. Kromě vysokých účtů nedokázali nic. Ale nechám se ochotně prohlédnout i vašimi lékaři. Když nic jiného, můžu si to dovolit.“
Byla oblečena víc než ostatní, takže jí déle trvalo se svléknout. Váhala ke konci, až konečně odložila i prádlo. Jistá si nebyla...
Pet k ní přistoupil a kriticky si její tělo prohlížel. Ona si na oplátku prohlížela jeho; zvedla oči a usmála se.
„Chlapče, za poslední léta jsem viděla řadu tanečníků, striptérů a takových všelijakých chlapů. Musím konstatovat, že málokterý z nich by překonal vzhled vašeho nástroje jak co se týče délky a tloušťky, tak výzdoby.“
Pet se rozesmál. Na rozdíl od Sandry neupadl do rozpaků.
„Souběh několika faktorů. Za prvé, přirozená vlastnost těla. Za druhé mi čarodějky poradily vhodné masáže a cvičení ke zlepšení. Některé učím dívky a nechám to vyzkoušet na Theovi. Za třetí, mé drahé partnerky považovaly za vhodnou odměnu vylepšovat moji výzdobu.“
Sarah se navzdory svému věku a dokonalé výchově spiklenecky usmívala.
„Přiznávám, že kdybych se v mládí setkala s mužem jako vy, pravděpodobně by se můj život vyvíjel jinak. Nicméně rovněž je pravdou, že jsem do značně vysokého věku neviděla obnažené mužské tělo, leda na obrázku.“
„Ani vlastního manžela?“
„Děvče, znáš předpisy ortodoxní židovské víry? Bratr mého muže byl šámes, to je pomocník rabína; přísně dohlížel na dodržování všech zásad. Například v rámci svatby nevěstu ostříhají dohola a od té doby smí nosit pouze čepec a paruku. Aby nerozptylovala manžela zbytečnou krásou. Při sexuálním spojení má být její hlava zakryta bílým šátkem, aby na sebe manželé neviděli. A tak dál. Přečti si to někdy!“
„No, s tím ostříháním...“ podrbala se Barbara na hlavě.
„Mně to připadá dost děsný.“ řekla Sandra.
„Po mých dcerách to už nikdo nevyžadoval. A moje vnučky jsou vesměs tvrdé feministky a bojovnice za ženská práva. To už ovšem můj ubohý Abraham dávno spočinul ve své rodinné hrobce. Měla bych jej následovat, ovšem jeho hrob zůstal v Mannheimu, a tam teď zrovna nesmím...“
„Měla jste ho ráda?“
„Inu... vcelku ano. Byl to hodný manžel. Když mi ho přivedli představit, moc se mi nelíbil, byl skoro o dvacet let starší... Ale nebyl na mě zlý. Naše děti měl rád; pokaždé se tak radoval, když bylo na cestě další...“
„Kolik jste jich měla?“
„Dvanáct. Ale některé zemřely. Žije jich osm. A vnoučat... ani nespočítám.“
Pet na sebe upozornil: „Abychom to nezamluvili. Dvě připomínky: jednak vaše pleť není zvyklá na slunce a bylo by třeba ji chránit. A za druhé, rád bych zkusil diagnostikovat, jaký je skutečný zdravotní stav.“
„Velmi ráda se podrobím, pane doktore!“
Sarah ulehla na deku, kterou jí úslužně rozprostřel Theo. Pet poklekl, přejížděl lehce nad jejím tělem rukama a zjišťoval rozdíly osobní energie.
„Vydržíte, když vám trochu způsobím bolest?“
„Já už vydržím cokoliv, chlapče!“
Přiblížil ruku blíž k její hrudi. Tlumeně vykřikla a klesla na deku; těžce lapala po dechu a snažila se vzpamatovat. Potom se zvedla:
„To bylo... rána do srdce! Ale... teď je to... daleko lepší!“
„Není, jen se tak cítíš. Vyřešil jsem lehkou arytmii. A prošlehl plíce, taky moc nefungovaly. Upozorňuji, tohle je akorát běžná údržba...“
„Klid, mně to udělal taky!“ usmívala se Sandra.
„Jenže při jiný příležitosti!“ smál se Pet.
Sarah se posadila. Dýchala zhluboka a pravidelně.
„Pojďte sem, děti!“ požádala a oni se skutečně shromáždili. Pohlédla jim po řadě do očí a dávala najevo, že se chystá k zásadnímu projevu.
„Když jsem sem jela, mnozí mě varovali. Že vaše... že to všechno, co se o vás vypráví, jsou jenom lži a reklamy cestovních kanceláří. Neexistují žádné čarodějky a nikdo takový. Tak jsem moc nečekala, spíš... pochybovala. Teď začínám věřit, že jsem na správném místě.“
„Jde o to, co hledáš.“ řekl Pet.
„Existuje jedno učení, které by žena podle vžitých zvyklostí neměla nikdy studovat. Kabala. Číselné vyjádření skutečnosti. Neměla jsem, ale můj manžel měl mnoho knih; a když jsem byla sama doma, zatímco on jezdil za svými obchody, a chtěla jsem si odpočinout od dětí, dost jsem četla. Později jsem začala počítat různé věci. Ledacos vím. Taky to, že čím víc poznávám, tím je mi jasnější, že vím stále málo. V kolika letech se dá studovat magii?“
„Nemyslím si, že je to nějak omezeno.“
„Mohla bych takové věci studovat třeba já?“
„Z tvé strany není žádná překážka. Horší je, že nemáme vhodné učitelky. Většina čarodějek padla v boji.“
„Myslela jsem... někteří říkají, že smrt dokázaly odstranit.“
„Dokázaly hodně, ale nejsou nesmrtelné. Dokáže je zabít jiný člověk, často v boji. Velká přesila, silnější zbraně než mají ony...“
„Aha. Ale pořád nějaké zůstaly?“
„To přesně nevím. Myslím si to. Spíš doufám.“
„Asi se se mnou nebudou chtít zdržovat, co? Věnují se spíš mladým...?“
Pet potřásl hlavou. „Těžká odpověď. Slibovat za nikoho nic nemůžu. Ale za mých časů to nebyla překážka.“
Sarah vzdychla. „Dobře. Děkuju. Cítím se trochu unavená a chtěla bych si na chvíli lehnout. Možná bys předtím měl něco udělat s mojí kůží...“
„Máme opalovací oleje,“ nabídla Barbara, „Kdyby stačily...“
„Udělám ti masáž. A budu se snažit nezlomit ti žádnou kost...“
Přestože její tělo bylo staré, křehké a zchátralé, dal si záležet a masíroval ji stejně pečlivě, jako se věnoval mladým a příjemným tělům dívek. Jen ten erotický závěr si odpustil.
Všichni se patřičně poskládali k sobě a usnuli. Bylo vedro.
Sandra se probudila první a s velkou chutí do života. Což v jejím pojetí znamenalo do sexu; chvíli se pokoušela s tím bojovat, pak nenápadně zvedla hlavu a ujistila se, že ostatní spí. Hlavně Sarah; ostatní už ji viděli, ale před starou dámou se ostýchala.
Pet spal na zádech. Oči jí zablýskaly, co nejtišeji se zvedla a přelezla k němu. Spal, nebo předstíral spánek, když mu lehce zabrnkala prstem o ten kousek těla, který... no, prostě Ten. A povedlo se, probudil se. Pet spal? Nasedla a začala se nabodávat, střídavě tiskla a uvolňovala poševní svaly, jak ji to sám naučil, ale naprosto tiše, zatímco jindy řvala a vyváděla, zvlášť když u toho byli kamarádi. Měla ráda obdiv a chválu.
Když zvedla oči, zjistila, že Sarah nespí a s úsměvem ji pozoruje. Vypadla z rytmu; tím si změny všiml i Pet a ohlédl se.
„Jen pokračujte!“ navrhla stará dáma, „Ráda se dívám...“
Tak se do toho pořádně dali. To už se probudili i Theo a Barbara, zvedli se a přihlíželi. Viditelně vzrušení a roztoužení.
„No, a co vy dva?“ pobídla je Sarah.
Theo měl slíbeno, že na jihu mu seženou nějakou šikovnou učitelku. Ale že to bude Bára, netušil; kdežto jí už to napadlo, ale nechtěla ho vyzývat. Při svých zkušenostech tušila, že by to jedním pokusem neskončilo.
Tak teď se na ni vrhl. Rázně, ale dost nešikovně; rozesmála se a pomohla mu, pak se začali převalovat a čím byl neohrabanější, tím víc se bavila. Obě dvojice ležely těsně vedle sebe, takže do sebe začaly strkat a kopat se nohama, Sandra bráškovi radila a vyhrožovala, že mu i pomůže, nadával jí a přitom se staral o Barbaru... prostě nádherný zmatek. Nakonec se to Theovi podařilo, ale Bára ho nepustila.
„Správně, drž ho! Já skočím pro foťák!“ vyhrožovala Sandra.
„To můžu udělat já!“ nabídla se Sarah; tašku měla na dosah, stačilo jen vytáhnout aparát a udělat snímek. Vzápětí namířila objektiv na první dva.
„Díky! Dělali jste to hezky!“ ocenila.
„Tebe to vůbec nepohoršuje?“ ptala se Barbara.
„A proč? Já toho o vaší zemi už hodně četla.“
Bára i Sandra byly trochu na rozpacích, zatímco Theodor se dmul pýchou.
„Co se ksichtíš? Chceš za to snad nějakou odměnu?“
„Kdybych měl čím, tak ti slavnostně oholím hlavu.“ navrhl Pet.
„Bezva! A Báře taky!“
„Na Barbaře není dohromady co stříhat!“ namítla Sandra.
„Kdežto na Sandře dost!“
„Ty zmetku malej! To bys mi neudělal!“ vřískla.
„Já ne, ale Pet! Já bych tě jenom držel!“
Pet sáhl po svých kalhotách; na opasku nosil dvě stopy dlouhý nůž, velmi ostře broušený. Zkusil ostří a věnoval jim jeden ze svých šklebů.
„To neuděláš!“ zaječela Sandra, „Nebo tě zabiju!“
„To bahno je stejně jemné jako mýdlo.“ řekl Pet uvážlivě.
Theo se rozběhl k vodě, plácl sebou na mělčinu, začal se převalovat, nabírat do hrsti bláto a vtírat si je do vlasů. „Tak Báro! Holky! Co je?“
Barbara udělala dva kroky, zastavila se a vyzvala Sandru pohledem.
„Ty potvoro!“ Sandra se zvedla a šla za ní.
Pet došel poslední; nenechal si ujít, aby ji osobně nepomazal. Potom se na něj vrhly obě dívky a Theo se přidal, váleli se na mělčině, vzájemně se matlali a vřeštěli. Sarah přišla blíž a fotografovala.
Theodor se viditelně těšil, ale Sandra ho odstrčila.
„Nejdřív já, bráško! Jsem starší a... mám větší právo!“
Už to jednou zažila. Vzpomínala, co prožívala Laška. Ostří nože ji škrábalo po kůži, která na to vůbec nebyla zvyklá. Ostříhaná už byla ve škole, když vypukla epidemie, ale tohle...
„Celou! Obočí a... prostě všude!“
Pet to rozhodně nedělal poprvé. Naopak, měl dlouholetou praxi.
„Vypadáš nádherně!“ řekl Theo a znělo to upřímně.
„Neboj, taky budeš!“ řekla a natáhla po něm ruku.
„Nejdřív já.“ upozornil ji Pet.
Sandra naopak takovou práci nedělala nikdy. A byla celá rozechvělá. Pet zůstával klidný a tím dodával klidu i jí; ale když mu poprvé přejela ostřím po lebce a zůstal za ní vyholený pruh, užasla nad jeho tetováním.
„Tos nevěděla?“ usmál se.
„Tehdy jsi to neměl!“
„To jsou znaky války, Sandro. Za zásluhy, symboly míst, kde jsem byl, něco taky... jantry. Znaky posilující některé schopnosti.“
Ovládla se, soustředila se na práci. Začalo ji to bavit; byl podstatně chlupatější než kdokoliv jiný, strniště mu rostlo na bradě, na prsou, ruce i nohy měl také pokryty dost hustými chlupy. Líbilo se jí, jak se jeho kůže postupně stává hladkou; ráda se jí dotýkala, zvláště hlavy.
„Ještě se natřeme olejem, až tam budeme,“ slíbil, „Budu o tebe pečovat!“
„Jenže táta mě zabije, až to uvidí!“
„Ale jdi! Co myslíš, že by z tebe zůstalo po první koupeli v Ohni?“
Prudce vzhlédla. „To ještě někdo dokáže?“
„Renka tvrdí, že ano. Neujdeš tomu, má drahá!“
Koupele v Živém Ohni byly jedny z nejpříjemnějších zážitků. Laška i Pet si je vychutnávali od mládí; Sandra se samozřejmě bála, ale na druhé straně to byla věc, na niž se velmi těšila.
Teď se holky daly do Theodora; už se nemohl dočkat. Dělala to Barbara, Sandra radila a pomáhala; Pet dohlížel. A Sarah fotografovala.
Barbara se podrobila nutnosti. „Mně už v životě vlasy nenarostou!“
„Ale jo, neboj se,“ začala Sandra, ale Bára se jen smála: „Kdybys věděla, jak mě děti uhánějí o tu pitomou pěnu! Teď už mě určitě donutí!“
Prohlíželi se navzájem a byli spokojeni; vypadali exoticky.
„Okamžik, na něco jste zapomněli!“ řekla Sarah, „A co já?“
„Co ty?“
„Tys mě moc neposlouchala, děvče. Nebude to poprvé...“
Sama si vetřela do vlasů první hrst bahna, pak se svěřila Petovi. Postaral se o ni velmi opatrně a citlivě; jeho ruce byly jemné a laskavé.
Po oholení vypadala jednoznačně divně. Na mladé se zvláštními účesy byli už zvyklí, ale její tvář získala nelidský, znepokojivý výraz.
„Vypadáš jako čarodějka.“ řekla Sandra.
„Jako stará čarodějnice? To vím už dlouho...“
„To zrovna nemyslím. Víš, jak vypadaly? Měly takový zvláštní výraz...“
Sarah se nejistě usmála.
„Jako by měly vnitřní vědomí,“ řekl Pet, „Hlubokou moudrost...“
„Tak to není můj případ. Já jsem velmi pošetilá. Vlastně... přišla jsem hlavně proto, že nemám rozum a ráda riskuji.“
Zasmáli se. Sandra měla utkvělý pocit, že teď Theo plácne něco hloupého.
A nezklamal: „Hele, máte všichni takovej hlad jako já?“
„Nezlob se na něj, je ve vývinu!“ omlouvala ho Sandra.
„A po namáhavé práci,“ souhlasila Sarah, „Kdo se postará?“
Ujal se toho Pet, Theo mu pomáhal shánět dříví na oheň. Otevřeli konzervu zeleninového leča; Barbara dost aktivně sháněla nějaké košer jídlo na cestování, ale nebylo to jednoduché. Sarah souhlasila, že bude jíst cokoliv bez masa až do doby, než to bude možno zařídit jinak.
„Zná vůbec v téhle zemi někdo košer předpisy?“ vzdychla.
„Například já,“ usmál se Pet, „Umím taky jidiš, dokonce hebrejsky.“
Jidiš Barbara ovládala, klasickou hebrejštinu nikoliv. Chvilku si Sarah s Petem povídali, pak se vrátili k arminštině.
„Poprvé potkávám někoho, kdo mluví hebrejsky a není Žid!“
„Studoval jsem v hebrejštině Starý zákon.“
Nekomentovala to, ale pohlédla na něj s jistou úctou.
„Barbaro, můžeme si promluvit? Než se jídlo uvaří...?“
„Jistě!“ Bára přiběhla a usedla naproti ní. Sandra se chtěla vzdálit, ale Sarah požádala, aby zůstala také.
„S potěšením konstatuji, že spolupráce s vámi je podstatně jednodušší, než jsem se obávala. Myslela jsem, že budu muset vyjednávat delší dobu, než se potkám s někým... takovým. Jste všichni tak... schopní?“
Bára udělala neurčitý pohyb, jako že nechápe, ale souhlasí.
„Moji přátelé varovali před... hm, různými podvodníky. Někdo už tady byl a tvrdil, že zde nejsou žádné čarodějky, dokonce ani šelmy. A pokud mluvíme o sexu, že je ubohý, téměř odporný. Nevím kde byl, ale určitě nepotkal vás. Vy jste krásní a zdatní.“
„Máme poděkovat za uznání?“
„A vtipní. Škoda, že tu není moje vnučka Hilda. Je velmi zvláštní... ona by řekla nekonformní. Módní návrhářka. Přitahuje ji vše, co se staví proti společnosti. Establishmentu, říká ona. Lesbický sex, radikální komunismus, moderní hudba, velmi výstřední šaty, nevíra v Boha.“
„Zajímavá holka. Mělas ji vzít s sebou.“
„Byla by spokojená, kdybyste jí udělali to, co... Nejlíp veřejně. Tedy, nevím jistě, někdy reaguje... to ona mne varovala nejvíc.“
„Můžeš jí poslat ty fotky.“
„Jaký vztah máte k lesbické lásce?“
Bára řekla: „Oficiální vyrozumění: o lesbické lásce nic nevím. Lesbický sex je nejlepší hra pro uvolnění mezi děvčaty, než přijdou kluci.“
„Odděluješ vždycky tak jednoznačně sex od lásky?“
Řekla to Sandra: „Když poznáš mentální spojení, dokážeš vstoupit do mysli partnera a přečíst si všechno, co si kdy myslel, o tobě i o jiných. Zároveň se mu naprosto otevřeš, neexistují žádná tajemství. Je to hluboce znepokojivé; jeden z důvodů, pro které bych se to neodvážila dělat s každým. Chci mít sex s mnoha muži, a budu to dělat s vědomím, že si moje myšlenky a pocity Pet vzápětí přečte. A já jeho. Peta mám skutečně ráda, až moc. Asi víc než on kdy bude mít rád mne. Chci se milovat s Bárou, chci donutit Peta to udělat také a chci si porovnat zážitky. Možná to půjde i tak, abychom se vnímali všichni. Pet toho hodně umí...“
„Skvělý plán. A ten chlapec?“
„Prosím tě! Je to můj bratr!“
„Za starých časů to nikomu moc nevadilo.“
„No dobře. Tak asi musím překonat ještě nějaké zábrany.“
Pet je nepochybně slyšel, možná i vnímal. Neřekl nic a staral se o jídlo.
„Škoda, že nemám filmovou kameru. Natočila bych to, co jste předváděli před chvílí, a poslala Hildě. Říká, že jediná skutečná zábava je dívat se, jak spolu lidé souloží nebo se tlučou do ksichtu. Svoje oblíbené modelky nechá souložit s cizími muži a sleduje je přes zrcadlo...“
„Víš, co jsme dělaly s takovými holkami my? Kamarádka ji pozvala k sobě a mazlily se; když byly v nejlepším, přišel muž a řekl: Co najdu ve své posteli, to můžu přeříznout. Obvykle se ze začátku bránila...“
„Byly jste na sebe kruté!“
„Křehulka, co nemá ráda hry, ať se drží doma a nechodí večer do města!“
„Hm... jak dlouho máš tenhle názor?“
„Dlouho ne. Byla jsem vychovávaná naprosto opačně. Dělala spoustu blbých chyb. Nejde o to, co s tebou druzí dělají, ale jak to vnímáš. Kdyby se mi to stalo dneska, snažila bych se to vychutnat. Začala asi podstatně dřív. A míň bych se trápila.“
„Zvláštní. Co máš na mysli?“
„Moje začátky byly... dost ošklivé. Kdybych nenarazila na kamarádku a ta mi trochu neotevřela oči... Můj život se hodně změnil.“
„Teď si myslíš co?“
„Abych pravdu řekla, snažím se nemít názor. Spíš mě zajímá, co si myslí a cítí ti ostatní. Taky se snažím pomáhat druhým. Hlavně děvčatům. Život se s nimi moc nemazlí.“
„Dobře děláš. Můžu se zeptat ještě na děti? Říká se, že za starých časů byly masově zneužívány. Dodnes z toho mají všelijaká traumata...“
„Aha, děti. No, s těmi je to těžké. Poslední dobou je cvičím, a ony mají ke mně důvěru. Chodí se svěřovat. Je mezi nimi velký rozdíl. Některé dívky se nechtějí kluka ani dotknout. A jiné mi pokládají všelijaké otázky: Jak to zařídit, abych toho svýho dostala do postele? Proč kluci nemůžou od mala jako my? Od kolika mám začínat a kolik bych měla mít kluků?“
„Vážně se takhle ptají?“
„Některé, řekla jsem. Snažím se je krotit, ale... je něco ještě nebezpečnějšího. Víš, my obě patříme k Leopardí gardě císařovny. Žádnou nemáme, ale to nevadí. Začalo to, abychom chránily nevinné a udržovaly spravedlnost. Jenže ty holky z toho dělají nebezpečný útočný gang.“
„Zajímavé! Vyprávěj mi o tom!“
„Založila jsem sportovní skupinu. Kung-fu, aikido, taekwondo... všechny obranné sporty. Pro holky od patnácti výš. Pak začaly chodit jejich mladší sestry a jejich kluci, přibrali jsme instruktory, a teď se do tělocvičny pomalu nevejdem. Když holky chtěly do gardy, kývla jsem jim na to, aby měly radost. Teď jsou z koťátek tvrdé bojovnice a terorizují každého, kdo v gangu není. Ne, to přeháním. Na to mají ještě tak půl roku.“
„Možná to není tak zlé!“
„Vidím, jak se to probouzí. Ty, co nejsou v LG, nazývají sračky nebo hovna. Když někdo ubližuje nějaký holčičce, stačí když gardistka hvízdne, v tu ránu je tam dvacet dalších. Schovej se za nás, kotě! Dvě mu skočí po nohách, srazí ho na zem, dvě padnou na ruce. Ostatní ho kopou, mlátí, týrají. Buší do něj jako do boxerského pytle. A ještě se tomu smějí.“
„Tos viděla?“
„Ze začátku jim poradila nějaká inska. Instruktorka. Některé už to použily v praxi. Dostávají za to tečky... Leopardi mají na zádech takové skvrny, jako pět teček. Tlapička za každou úspěšnou akci. Vítězství v boji, úspěšný zásah nebo svedení nějakého kluka. Prostě záslužný čin. Malý holky mají jednu, dvě tečky. Velký budou časem mít potečkovaný celý tělo.“
Sarah si Barbaru mírně natočila. „Ale ty je máš taky!“
„Jsem poručík LG. Jak bych je mohla nemít?“
„Nelíbí se ti to ze zásady, nebo proto, že to dělají ony?“
„Nelíbí se mi, že to dělají předčasně. Podstatně rychleji než já. Ničeho se nebojí; jednou mě napadlo posledních pět minut povolit rvačku pěstmi, každý s každým. Když některá z mých kočiček dostala do čenichu, rozbrečela se a utekla do sprch. Teď to vypadá tak, že sotva inska dovolí, vyjedou z kimona, zavřou oči, zatnou pěsti a začnou se mlátit, málem stříká červená. A rvou se ještě v těch sprchách a ječí nadšením.“
„To jim nevadí ani bolest?“
„Ze začátku. Pak pochopily, že to přežijou. Děsím se chvíle, kdy někdo do Města přinese Živý Oheň. Přestanou se bát zranění, všecko bude snadno odstranitelné. Přestanou se bát čehokoliv.“
„Ale tos přece chtěla, ne?“
„Možná jsem netušila, kam až to povede.“
„Ty nejsi jenom průvodkyně turistů.“
„Ty nejsi jenom stará dáma, která se chce bavit.“
Možná by hovořily ještě chvíli, ale všimly si, kam kouká Theo. Obrátily se; kousek od nich seděl africký pes a natahoval čenich po vůni, která se linula z kotlíku nad ohněm. Sarah řekla: „Oh!“
Pet vstal. Naznačil psovi, že může přijít blíž. Mezitím se vynořilo několik dalších, feny s dospívajícími štěňaty. Přišli trochu blíž.
„Jsou krásní,“ ocenila Sarah, „Mívala jsem jezevčíka, Filípka. Byl milý, ale hrozně štěkal na každého, koho si neoblíbil.“
Tedy, nazvat afrického psa krásným je velmi odvážný počin; ačkoliv, lidé mohou mít různá pojetí krásy. Je to velká šelma s dravčím výrazem ohyzdné tlamy, značně se podobá hyeně. Ovšem někomu se líbí i hyeny.
Psi přišli blíž, očmuchávali všechny lidi i předměty, které ležely kolem. Pet na ně promluvil reortsky, oni mu odpověděli arminsky. Klasickou starou arminštinou, ačkoliv rozuměli i lidským jazykům.
„Maso nemáme. Ale ochutnat dostanete...“
„Nemáme hlad. Lovili jsme.“ řekla vůdčí fena.
Sarah ani necukla tváří, když slyšela její hlas. Naopak, usmála se.
„Je to na vás vidět. Jste celí zamazaní od krve!“
Přišli blíž a obklopili ji. Slabší povaha by se vyděsila; před smečkou divokých psů se dá na útěk i lev. Sarah vztáhla ruku a pohladila ty nejbližší. Štěňata se k ní hned začala tulit.
„Ty se vážně ničeho nebojíš!“ ocenila Sandra.
„Já jsem se sem nepřišla bát.“
Vůdce smečky zatím jednal s Petem. Nejdřív ho důkladně očichal.
„Verbuješ armádu, bojovníku?“ tázal se.
„Ani náhodou. Proč si to myslíš?“
„Sháníš stopaře? Jsem dobrej pes! Všichni jsme lovci; ukaž nám stopu a uštvem, koho řekneš. Když budeš chtít, rovnou ho roztrháme a sníme!“
„Nemám nepřátel.“
Pes ho znovu pořádně očmuchal. „Nelži. Jsi bojovník jako my!“
„Nemám nepřátel, řekl jsem.“
„Už jsi je všechny zabil? Nevadí, určitě přijdou další. Lidí je hodně.“
„Vidím, že máš zajímavé zkušenosti!“
„Většina mých předků padla v boji. Dluh krve ještě trvá!“
„Budu si tvoji smečku pamatovat. Až bude potřeba.“
„To se mi líbí. Všichni se mi líbíte. Příjemně voníte.“
„Vážně? Moji přátelé jsou přistěhovalci, lidé z Onoho světa!“
„Je tak důležité, kdo se kde narodil? Mně se líbí!“
„Děkuji. Udělal jsi mi radost. Taky je tak vidím.“
Štěňata byla tak roztomilá, že se s nimi mazlili všichni, nejvíc Sarah.
„Takovýho psa přivézt do Evropy a vzít mezi lidi! Ti by se divili!“
„Vezmeš nás?“ ptal se někdo ze štěňat, „Já bych moc chtěl!“
„Ani nápad! Víš, jak by se vyděsili?“
„To je správný! Ze šelmy má jít strach!“
Sarah je hladila a oni ji olizovali. Jazyk měli jako brusku.
„Tak hele!“ zavelel Pet, „Jídlo je hotový, takže: lidi ke kotli se lžícema, psi do útěkový vzdálenosti a neškemrat! To by na nás nic nezbylo!“
Všichni kupodivu uposlechli; to asi psi skutečně neměli velký hlad. Když se lidé najedli, vyklopil Pet zbytek na velký list; kdyby jim nechal vylízat přímo kotel, umlátili by se v něm hlavami. Každopádně všechno jedlé zmizelo během několika vteřin.
„No, najedený jsme, vykoupat se ještě můžeme, nejhorší vedro přešlo, tak naskáčem do vozu a jedem dál, ne?“ řekl Pet, „Nebo chceš ještě chvilku matlat pejsky? Nedoporučuju, už se jich nezbavíš!“
„Já pojedu v každým případě ráda.“ řekla Sarah.
A tak posbírali vše, co potřebovali, vykoupali se a nalezli do auta.
„Svezte nás!“ škemrali psíci, „Aspoň kousek!“
„Nesmysl! Když vás odvezeme, nenajdete cestu zpátky k rodičům!“
„Copak jsme blbý? My známe celou step! A jsme lovci, vždycky najdeme svou stopu! Odvezte nás třeba na konec světa...“
„No, tak teď jste to vyhrály!“
Ano, samozřejmě. Pejsci se nacpali do auta a s potěšením se vezli; hlavy vystrčili oknem a občas vyli nadšením.
Sarah delší dobu sledovala krajinu, ačkoliv na ní skutečně nebylo nic, co by mohlo kohokoliv zaujmout. Snad kromě divokých psů.
„Něco bych poradila těm tvým leopardím kráskám.“ řekla potom.
„Ehm?“
„Dvě věci: ať při zásahu používají masku, nebo si aspoň pomalují tváře. Tu masku takovou, co se dá rychle natáhnout na hlavu, hlavu leoparda s ušima a vousky okolo čenichu. Kvůli identifikaci. A druhá věc: vhodnou zbraní pro něžnou dívčí ruku je bič. Dá se namotat na předloktí levé ruky, když je potřeba, rychle ho odmotáš a použiješ. Lepší než šavle.“
Barbara se rozesmála. „Vážně jsi nikdy nevedla bojovou jednotku?“
„Ne, bohužel. Ale možná by mě to bavilo.“
Cílem jejich cesty bylo město, jež neslo hrdé jméno Caroline. Jaký důvod vedl za dávných časů zakladatele, aby je umístili právě tam, není jasné; snad potok, který měl dobrou sladkou vodu a v tom místě se vléval do řeky. Řeka nebyla nic moc, i když se rozvodnila v období dešťů, dala se překročit po dřevěném mostě. Samozřejmě tamtudy vedla hranice.
Kdo byla ona Caroline, jejíž jméno bylo zvěčněno, se taky neví. Vyrostlo tam několik dřevěných staveb, které zdárně chátraly až do války. Když sem dorazila armáda, obyvatelé po krátkém odporu utekli za řeku a do skal, kde se mohli bránit lépe. Vojáci ze vzteku ty baráky zapálili.
A potom došli k nádraží. Překvapilo je, neboť nenašli žádné koleje; prostě jen tak uprostřed stepi stálo parádní nádraží jako někde v Německu nebo Rakousko-Uhersku, věž s okřídleným kolem, sklady (prázdné), výtopna a depo, v němž stálo šest nejkrásnějších lokomotiv, jaké kdy viděli. Dokonce měly tendry naplněné kvalitním uhlím, jen je roztopit a vyjet na trať. Ta ovšem vedla sotva půl míle do stepi severním směrem, pak koleje končily, aniž by bylo jasné, jak měly pokračovat.
Naštěstí byl velitel pluku, který prostor obsadil, obdivovatel železnice. Zabránil vojákům cokoliv rozbít, minimálně proto, že chtěl lokomotivy dopravit do Kingtownu jako válečnou kořist. Když zjistil všechny okolnosti, zamyslel se a nechal si schválně poslat nějakého odborníka.
„Nechápu to, pane! Především nechápu, jak se sem ty stroje dostaly; nejbližší železnice je v Kingtownu! Těch šest lokomotiv jsou naprosté unikáty, každé muzeum by po nich hráblo všemi deseti! Zato vagóny jsme nalezli jen čtyři, z toho jeden osobní. Všechny jsou poškozené a je na nich vidět, že byly v běžném provozu.“
„Prosím, zkuste se zamyslet a odpovědět mi! Proč postavili to nádraží zrovna tady, jak sem ty lokomotivy dopravili a... kam se odtud jezdilo?“
„Nevím, pane. Vím jediné: žádná lidská technika toho není schopná.“
Plukovník měl odsloužen potřebný počet let, takže po podepsání příměří opustil armádu, usadil se v Arminu, pracoval na ministerstvu dopravy a už se mu podařilo prosadit výstavbu kolejí z Kingtownu do Caroline. Na akci se pilně pracovalo, dostavěna byla skoro polovina trati. Mnohem větší změny se staly s bývalým plukovníkem; stal se z něj jednak dokonalý znalec všeho, co souviselo s železniční dopravou, jednak hluboce zbožný mystik.
Po válce se město rozvíjelo... no, moc ne. Určitý impuls dostalo, když se nedaleké End City rozhodlo podnítit rozvoj; starosta se tam dokonce zajel podívat, i s několika dalšími hodnostáři. Ovšem neměli nic, kvůli čemu by se mohli rozvíjet, kromě toho starého mostu. Funkce si rozdělili starosta, šerif, majitel místního baru, obchodník a přibrali i velitele posádky; ten dostal za úkol zajistit hladký přechod hranic. Hotel, který doposud padal lidem na hlavy, byl nově podepřen a vybaven spoustou lůžek, k čemuž byly zároveň adaptovány další tři domy. Velkoobchodník si nechal poslat na dluh spoustu všelijakého zboží, šerif dal zavřít dva místní opilce, aby nehyzdili náměstí. Tedy, náves. Starosta si dal ušít frak a dva dny se učil chodit v botách, neboť jinak chodil bos. Co se týče velitele posádky, ten zpočátku podniku moc nedůvěřoval, neboť co živ byl, nežil s Arminy v dobrých vztazích. Nicméně když jej zástupci jihu navštívili v uniformách, se šavlemi po boku a vybraným chováním, uvolil se spolupracovat.
Takže přejezd hranic proběhl tak rychle a bez závad, jak to Sarah ještě nezažila. Projeli městem a přijeli k mostu, kde stála dřevěná bouda, zřejmě strážní stanoviště. Vyběhl seržant a nahlédl do vozu; když spatřil oholené hlavy a Petovo tetování, zavibrovala mu oční víčka, bleskově se postavil do pozoru a pokynul vojákům, aby otevřeli závoru. Pet nezaváhal, přejel most a už byli na druhé straně.
„Teda, to zírám!“ ocenila Sandra.
Arminští strážní sídlili v jurtě. Nebo alespoň něčem velmi podobném; stan z ovčí a velbloudí srsti, natažený na kulaté dřevěné konstrukci, ve stropě otvor a vedle vchodu barbarský praporec s koňskými ohony; rozhodně ne státní vlajka, spíš nějaký šlechtický znak. První se z jurty vyřítil tygr, jako by jen čekal, až auto přejede most; hned po něm třináctiletý kluk se samopalem Kalašnikov. Kromě něho tu byli čtyři mladí muži a jedna dívka, ale ti se nikam nehnali, vycházeli postupně a ani je nenapadlo vzít si zbraně. Ani žádné oblečení neměli, podle čeho se asi pozná, že jsou vojáci?
Pet řídil, sjel z cesty a zastavil. Všichni vystoupili; tygr byl nejvíc aktivní, všechny oběhl a očichal. Kluk se postavil hrdě a pokusil se vytáhnout aspoň tolik, aby nebyl směšný.
„Pohraniční kontrola Arminského císařství!“ pronesl mužným hlasem.
Pet řekl: „Ahoj. Tos dlouho cvičil, viď?“
Sarah vytáhla z tašky pas; přemýšlela, komu ho odevzdat.
„No, je to na tobě!“ pobídl kluka jeden z dospělých.
Vedle stanu měli taky stolek a židli. Kluk na ni usedl, otevřel zásuvku, vytáhl z ní razítko a polštářek, taky tužku a školní sešit. Zjevně se chystal úřadovat, zatímco dospělí kriticky pozorovali, jak mu to jde. Důkladně a pozorně prolistoval její pas, pročetl všechny údaje a hluboce se nad nimi zamyslel. Srovnal fotografii s originálem; že má ostříhanou hlavu, ho vůbec nepřekvapilo, byl zvyklý. Sám měl hlavu dokonale vyholenou, na temeni dost dlouhou a pečlivě upravenou skalpovou kadeř. Ostatní byli kdysi ostříhaní taky, ale od té doby jim už narostly vlasy různé délky.
„Můžu?“ otázal se kluk muže, který mu nakukoval přes rameno.
„Je to na tobě! Našels nějakou závadu?“
Konečně uznal, že ne. Pečlivě namočil razítko a otiskl je do pasu.
„Sláva!“ komentoval další strážný.
„Tak teď já!“ podal mu Pet svůj skotský pas.
Kluk se jen usmál a otiskl razítko na první volné místo.
„Ani si můj pas nepřečteš?“
„Na co? Přečetl jsem si tebe!“
Barbara měla na levém rameni draka, na zápěstí znak Levasseurů a na hlavě pár ochranných janter. Prohlédl si ji, mrkl na jméno a dal jí razítko.
Sandra a Theo měli povolenky. Chlapec se nad nimi zamračil, ale neřekl nic a orazítkoval je. Pak se rozhlédl, jako by ještě něco hledal.
„Nechceš mi dát razítko ještě na čelo?“ zasmála se Sandra.
Bleskově vymrštil ruku. Buch! Nezasáhl ji do čela, nýbrž kousek výš, do čerstvě vyholené plešky. Zareagovala příliš pozdě. A rozesmála se.
„Tak teď mě!“ postavila se Bára do střehu.
Vyskočil od stolu. Razítko namočil a držel v ruce; pak začali kolem sebe tančit, občas zaútočili rukou či nohou jako v elegantním baletu. Bavilo je to, smáli se a pokřikovali na sebe. Ostatní strážní se řehnili.
„Kam vlastně jedete?“ ptal se jeden Peta, „Do Údolí Ohně? Tak se na to už dneska vykašlete, hnedle bude tma. Přespěte tady, vejdete se!“
Pet se ohlédl na Sarah. Nebyla velitel, ale platící zákazník.
„Chceš, abychom tu zůstali, protože se ti líbí naše dívky?“ otázala se.
Přimhouřil oči. Barbara a ten kluk se pořád ještě kočkovali, už ji chytil a teď se pokoušel jí orazítkovat některé ňadro. Byl dost blízko, tak si ho podržela; hádejte za co!
„Potřebuješ na něco naši energii?“ zeptal se voják Sarah.
„Já nejsem čarodějka!“
„Možná ano, možná ne. Bezpochyby jsi stará – a chytrá.“
„Nejsem. Pouze jsem se chtěla pobavit. Podívat se na hromadné orgie.“
„Jenom podívat?“
„Jsem už příliš stará na to, abych dělala něco jiného. Leda snad udělat si pár fotografií. Pro vnučku, která má takové věci ráda.“
„Je večer. V té tmě toho moc nenafotografuješ.“
„To je bohužel pravda.“
Ještě chvíli to promýšlel ze všech stran. Pozorně si ji prohlížel.
„Kdo chceš, aby se zúčastnil? Třeba Joe?“
„Ten by to asi nezvládl, je na to moc mladý, ne?“
„V každém případě by to určitě rád zkusil. Cizí holky ho fascinují.“
„Je roztomilý. Tvůj bratr?“
S úsměvem přikývl. „Nemá nikoho kromě mne.“
Tygr bloumal okolo; Sarah vztáhla ruku, chytila ho za zdobený obojek, přitáhla blíž a začala mu něžně žmoulat ucho. Zamručel spokojeností.
„Cože – on by měl taky? To nedokáže. Dřív snad, ale...“
Sarah k němu se zájmem obrátila oči. Byl očividně na rozpacích.
„Moje matka říkala... když byly na Atanoru, bavily se občas se šelmami. Ale to jim čarodějka upravila tělo...“
Sarah si ho prohlédla s ještě větším zájmem.
„Ne, nemám žádné genetické stopy! Možná Joe, ale... nemyslím...“
„Velice zajímavé!“ řekla opatrně.
„Můžu... můžu jim to říct?“
Sarah s úsměvem přikývla. Joeovi už se podařilo Báru orazítkovat všude, kde se mu líbilo. Ona si ho tolik nepoznačila.
„Báro!“ přivolala ji Sarah, „Kdyby pro vás uspořádali orgie, dokázala bys propojit všechny do obvodu?“
„Všechny přítomné?“ užasla Barbara.
„No, příslušný znak na to máš, ne?“
„Teda, nevím... zkusit bych to mohla, ale...“
„Pet ti určitě rád pomůže.“
„Jo. Dohodnu se... a udělám to. Ale na tvou odpovědnost!“
„Ne, holčičko. Na mou nezodpovědnost!“
Errata: