Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Barbara se probudila a zjistila, že je neuvěřitelně propletená se všemi, se kterými večer tak řádila. Nenásilně se zamýšlela nad svým počínáním; teď za denního světla ji přímo děsilo. Nechala se zblbnout a spustila vše, co ji napadlo. Celkem v pohodě to bylo, dokud večeřeli a povídali si zábavné příhody; jižané byli velmi zvědaví na život v Arminu a leckde jinde, kde se potulovala. Zvlášť malý Joe, ten byl vyloženě přítulný; všechny děti jsou tak milé, důvěřivé, přátelské...

Jenže pak se rozhodla využít programů, které jí do mysli vložila Renka. Aktivovala jantru na své hlavě a zkusila vstoupit do mysli Thea, když už ho odpoledne tak hezky zasvětila. Potom připojila Sandru, ta se jí už dlouho líbila. Pet se napojil sám. Vojáky připojovala jen tím, že se jich dotkla. Jenže čím víc lidí zachytila do pole, tím se cítila silnější; samozřejmě Sarah a že jí to připadalo jako skvělý nápad, také tygra. Jeho mysl byla zajímavá, i když krutá a nelítostná. Za jurtou byla ohrada a v ní se páslo několik koní. A nákladní mezek. V korunách stromů hnízdili ptáci, taky tu byly nějaké krysy a...

Jak se do hry dostali ti vojáci ze severu? Hlídali na druhé straně mostu; jenže v noci neměli nic na práci, tak přišli na večeři a čaj. Nedělali to poprvé, jižané vaří podstatně líp než armáda. A do čaje dávají něco... Aha, v tom to je! Ten seržant není tak nezkušený, jak vypadá!

Pane Bože, co všechno jsem dnes v noci vyváděla? Vlastně ani nemám pocit, že jsem něco ovládala, podvolila jsem se proudu. Kdo jej ovládal? Nikdo? Náhle z toho byl prudký vír emocí, výměna informací mezi všemi najednou, kdo ví co ještě. Ach jo! Doufejme, že se to nikdo nedozví!

Barbara byla zvyklá čas od času přehodnotit svá morální stanoviska, zhruba tak jednou do týdne. Věděla vcelku přesně, jaká je morálka společnosti, školy, církve (různých církví), rodičů, jejích předchozích milenců, Pierra Levasseura a všech přítomných. Co jí bylo naprosto nejasné, bylo vlastní stanovisko; měla pocit, že se mění dle přání kohokoliv a každý další pokus ji sice někam posune, ale nikoliv tam, kam by chtěla. A kam chce? To kdyby aspoň tušila! Stěží dokázala formulovat, kam nechce.

Jednoznačně se přesvědčila, že není hodná holčička; má sklon propadat na první impuls jakýmkoliv vášním. Když mluvila o svých žačkách, které sotva začne rvačka, zavřou oči, zatnou pěsti a jdou do toho hlava nehlava, a čím víc do nich soupeř buší, tím víc buší ony do něj, mluvila hlavně o sobě. Je možné, že ji boj tak vzrušuje? Druhý případ: čím víc se vkládá do sexu, tím víc ji baví. Každá příští akce se jí líbí víc než předchozí, takže logicky nejlepší byla dnešní noc. Až do příště. Čím víc účastníků, tím líp. A nejlepší je kazit morálku někoho mladého a nezkaženého, třeba Theodora. Nebo Joea. A když se to tak vezme, zapracovat na Sandře taky není k zahození. Je ještě poměrně nepoužitá a hodně odvážná...

Sandra je... hm, Sandra je hluboce zamilovaná. Pet je jediný pořádný kluk široko daleko. Je ochotná udělat kvůli němu cokoliv; ale co si myslí on? Je bojovník, vychovaný a uvyklý myslet ve zcela jiných dimenzích. Přišel do toho domu, protože mu dle jeho zvrácených představ patří i se vším, co tam najde. Sluší se, aby spal s dcerou pána domu, tak to udělal. Nechá o sebe pečovat, dokud nevyrazí na další válečné tažení. Ženu nechá doma, ale aby se nenudila, zajistí jí dítě. Geneticky nepochybně dokonalé. Zda a kdy se vrátí, o tom uvažuje pouze v druhé řadě. Všechno je pro něj druhořadé, jeho práce je řešení složitých problémů. Na jiných místech bude mít jiné ženy, nedělá mu potíže je sbalit, ani dokonale uspokojit. Když dokázal ucasnovat tu elfku... ??? Aha, zase nějaký z jeho příběhů. Barbara neměla chuť zjišťovat, je-li to pravda nebo si to vymyslel.

Sandra bere jeho představy za závazné. Pet má tendenci sexovat s každou ženou, která mu za to stojí; mimo půvabu a přitažlivosti hraje velkou roli společenské postavení. Podle zvyklostí, je-li dívka princezna z bojovnické kasty, je slušné, aby jí všichni přátelé projevili úctu. Společným milováním se vzájemným propojením mysli. Barbara je taky princezna a její manžel Pierre s tím vcelku souhlasí. Vlastně, proč si ji bral? Ona jeho si vzala, aby získala zahraniční pas. Nebyla jeho první a on její taky ne. Ale má ho natolik ráda, že zrušila svoji ochranu a chce s ním mít dítě. A šlo to tak úžasně jednoduše! Už by ji dokázala i vytvořit, to je těžší. Pokud vše půjde dobře, nosí už v bříšku malého Levasseura. Tedy, něco v bříšku má docela určitě, doufejme, že to není tygr. A moc se těší, jak ho bude kojit, to je moc příjemný pocit, když ti někdo pije z prsu... Jak to vím? Ach jistě, paměť Sarah Rosenzweigové.

Což ovšem znamená, že pokud se věci podařily, má Sarah znalosti každého z přítomných. Včetně tygra, koní a krys. Ne že by je k něčemu potřebovala, ale dokázala by aktivovat tygří zrak, krysí čich a koňskou vytrvalost. Taky odolnost vůči bolesti, kde se vzala? Asi si bude muset zvyknout. Není to počátek schizofrenie? Asi ne, dokud to dokážou držet pod kontrolou.

Barbara vzdychla. Tušila, že bude mít potíže. Ty budou narůstat s každým dalším pokusem. Bestie Renka do mě vložila programy, které nedokážu snadno ovládat. Zatím nedokážu. Chce to cvičit, oddělit vlastní osobnost od jiných a využívat toho, co je zapotřebí. Jako třeba jazyky. K čemu mi je, že umím jazyky různých nesmyslných národů, které žijí v nějakém odlišném světě? Asi se nikdy nesetkám s felinoidy s modrou srstí a rezavou hřívou, kteří skáčou jako luční kobylka a nepřátele srážejí ocasem! Hlavně že umím jejich jazyk!

Vzdychla znovu. Až se probudí ostatní a začne denní shon, bude to dobré, přestanu myslet na sebe a zkoncentruji se. To jenom ve chvíli samoty se mi myšlenky rozbíhají mnoha různými směry. Potřebovala bych se uklidnit, meditovat, srovnat sama se sebou; jenže za chvilku zaječí poplach, já skočím do stíhačky a poletím na nepřítele. Ne, sakra! A dost!

Pohnula se natolik, že to nemohli ignorovat. Osvobodila se od ostatních, vylezla z jurty a šla se vykoupat do potoka.

Když se vrátila, seděla už Sarah před jurtou a matlala tygra, který spokojeně mručel. Všem už byl jeho charakter a zájmy jasné: rozděloval lidi na hodné, co mají rádi tygry, proto je hladí, krmí a rozmazlují, a ostatní, které je třeba zakousnout. Bohužel rozkazy jsou v současné době takové, že není možné zardousit lumpa na potkání; takže je nutno mizery dobře hlídat a dávat na ně pozor, však jednou udělají chybu. A potom křáp ho!

Sarah se usmála a pokynula Báře, aby si sedla vedle ní. Tygr souhlasil; další ruce, které by ho mohly hladit. Takový tygr je velký a míst na drbání a matlání je na něm hodně.

„Fascinuje mne zdejší způsob práce s jazykem. Například slovo wing znamená:

1.Křídlo ptáka, letadla, draka atd. (i samotný objekt)

2.Prkno, na němž lítaly čarodějky dětského věku + samotná dívka

3.Jakýkoliv jiný předmět, na němž lítají čarodějky (občas)

4.Žákyně pilotní školy

Vyškolená pilotka = bird

Bojová pilotka = bird of prey (pouze oficiálně)

Pilotka, která dosáhla úspěchu v boji = bika = BK = bird killer

5.Dívčí účes, rozpletené copy nad ušima + dívka s tímto účesem

Spletené copy = braed

6.Dívka poněkud přelétavého charakteru

7.Výzva ke změně partnera při vícečlenném sexu

8.Čtyřkřídlá myslící bytost z planety Ga'ooch, dnes již nelétající. Divocí příbuzní opeření po celém těle, přední končetiny používají k letu, zadní ke stabilizaci a kormidlování. Wingové jsou velmi vzácní a zvláštní, hovoří zpěvným pískáním, kupodivu jsou však schopní sexu s člověkem.

Věděla jsi to?“

„Něco z toho jo. Zbytek jsem se dozvěděla zároveň s tebou.“

„Aha, promiň. Jsem ještě trochu dezorientovaná.“

„Já taky, babičko. Nic si z toho nedělej, snad to přejde.“

„Já jsem klidná. A spokojená; jsi dobrá průvodkyně turistů, Barbaro.“

Bára měla určité právo zatvářit se pyšně, ale raději odolala.

„Můžu očekávat, že se ti i nadále podaří... podobné úspěšné akce?“

„Nemůžeš očekávat nic. Sama jsem překvapená, jak to jde dobře.“

„Aha. Výtečně. Myslím, že bychom si měly pohovořit o placení.“

Bára měla chuť naježit srst, což se jí ovšem nemohlo podařit.

„Chceš snad nějakou slevu?“

„Ne. Uzavřela jsem smlouvu s vaší cestovní kanceláří. Jde mi o odměnu pro tebe osobně. Přemýšlela jsem o nějaké prémii, ale... dala bys přednost penězům, nebo spíš kapitálovému vkladu do nějaké tvé akce?“

Na Báru to bylo trochu rychlé.

„Nechápeš? Chci se podílet na akcích tvého klanu.“

„Ale já nemám žádný vlastní klan!“

„Možná budeš mít. Měla bys vědět, že mám jisté finanční prostředky a můžu je vložit na jakékoliv konto, v kterékoliv měně. Mohla bych dokonce zkusit ovlivnit svoje děti a vnoučata, aby spolupracovali.“

„To je každopádně milé. Jenže... já sama zatím nevím, co a jak!“

„Měj na paměti, že jsem stará a velmi nemocná. Kdykoliv mohu zemřít. Dost by mi vyhovovalo zemřít během akce, jako byla ta včerejší.“

„Proč?“

„Nechápeš? Chtěla bych se dostat do blízkosti těch dívek; Valérie, Julie a ostatních. Být připojena k cowenu.“

„Obávám se, že to zařídit nedokážu.“

„To vím. To už bude mezi mnou a Hospodinem. Ale než tam odejdu, ráda bych vhodně uspořádala svoje pozemské věci. Co říkáš?“

„Nic. Žasnu.“

„To zní příjemně. Až si to rozmyslíš, tak řekni.“

Už se probouzeli všichni. Například Joe se tvářil, jako by mu právě vytetovali nějaký zvlášť významný znak na čelo. Už opět tahal svůj samopal, aby všem ukázal, na kom nejvíc leží obrana státu.

„Bylas dobrá, v noci!“ pochválil Barbaru.

A moc se divil, že se místo odpovědi rozesmála.

Do Údolí Ohně bylo od hranic asi dvacet mil.

„To půjde rychle,“ řekl jeden z vojáků, „Kousek dál narazíte na cestu.“

Barbara si dokázala představit, jak taková cesta může vypadat. Ještě že je tak předvídavá a pořídila si teréňák.

Kousek dál narazili na vozovku, kvůli které zastavila a šla ji prozkoumat. Nechápala, z jakého je materiálu; byl pružný a tvrdý, téměř nezničitelný. A naprosto kompaktní, nikde žádné spáry ani přerušení. Když na něj najela, jelo to skoro samo.

„Jak jste tohle dokázali?“ zeptala se Peta, neboť bystře pochopila, kdo za to asi může.

„Čarodějky si hrály.“

Tahle skvělá cesta pokračovala asi míli, potom znenadání skončila a vedla dál jako obyčejná, sotva zpevněná cesta; načež o kus dál byla zase krásná silnice, ovšem z něčeho trochu jiného. A zase bez varování konec.

„Už začínám chápat, kdo postavil nádraží uprostřed pustiny!“

„Tohle sloužilo asi jako výcvikové středisko.“ zamručel Pet.

„Proč je každý kus z jiného materiálu a není nijak spojený?“

„Povídám. Byly to úseky, které inska zadala mladým holkám; vytvořily to jako cvičný terén, ona to vyhodnotila a konec.“

„Ale proč to nespojily?“

„Buď měly v úmyslu to zadat jiným holkám, nebo... pochop, ony tu silnici ve skutečnosti moc nepotřebovaly. Neměly žádné auto, maximálně jedno...“

Barbara spolkla další námitky. Právě včas, neboť vyjela na mostní nájezd; ten most byl nádherný, visel ve výši zavěšený na dvou pilířích a klenul se nad naprosto ubohým potůčkem, který pomalu nemělo smysl přejíždět jinak než brodem. Další stavba beze smyslu!

„Tos ještě neviděla Křišťálové mosty,“ zasmál se Pet jejím námitkám, „Od Indiopolisu vedla přes hory nádherná cesta, mosty přes rokle, tunely skrze skály a tak. Napojovala se na Kingtownskou dálnici.“

„Hele, já tam byla! Nic takového tam nemají!“

„To neříkám. Vím, že tam nejsou. Asi je zrušily za války.“

„Zrušily – jak?“

„Uvolnily energii. Všechno se to rozpadlo.“

Barbara pokračovala v cestě a čím dál víc se vztekala. Ty nádherné, moudré, všestranně dokonalé čarodějky! Podle jejího mínění nezodpovědné holky, kterým bylo úplně jedno, co dělá zbytek lidstva, vše prováděly pro svou zábavu a na nikoho se neohlížely. S potěšením vytvářely přepychové hrady a zámky, paláce, katedrály, a jak se zdá, taky mosty. A nádraží, snad pro nějakého milence, který si rád hrál s vláčky. Na vlastních výtvorech jim moc nezáleželo, klidně je zrušily nebo přestavěly; potom odešly, a pomníky svého úsilí nechaly stát uprostřed světa.

Turisty všechny řeči o čarodějkách eminentně zajímaly. Chtěli něco vidět, chtěli se setkat s lidmi, kteří o tom něco vědí. Kdo byl dostatečně starý a zchátralý, docela dobře se živil tím, že vyprávěl neuvěřitelné nesmysly. Sice nemohl svá tvrzení nijak dokázat, ale Barbara podporovala jeho verzi, přece si nebude kazit kšefty. Osobně měla vůči čarodějkám řadu výhrad.

Ale ten voják měl pravdu, skutečně mohla jet rychle.

„No ne, koukejte!“

Na jednom kopci stál hrad. Hrad hradovitý, s mohutnými baštami, zubatou hradbou, vodním příkopem a kdoví čím ještě, to nebylo zezdola vidět. Sandra začala okamžitě požadovat, aby se tam zastavili, Theo se přidal.

„Já vám nechci kazit potěšení, ale nic byste tam neviděli.“ řekl Pet, „Ta stavba je nějaká iluze, zafixovaná tak, aby byla vidět jen odsud. Za chvíli zmizí, až se dostaneme dál.“

„Jak to víš?“

„Jednou jsem tady byl. Povídám, bylo tu výcvikové středisko.“

„Proč zrovna tady?“

„Blízkost vulkánu. Spousta vyvřelých hornin. Daly se získat suroviny na chemické pokusy. Chemie byla další velká láska čarodějek.“

„A samozřejmě ji vůbec k ničemu nepotřebovaly, co?“

„Insky hlavně dohlížely, aby se nikdo sám neotrávil. Většina těch věcí je jedovatých. A když se smíchají s drogami...“

„Čarodějky používaly drogy?“

„Experimentovaly. Dávaly si dobrý pozor.“

„A stalo se někdy, že na svoje pokusy doplatily?“

„O tom se moc nemluvilo. Ale asi ano, když varovaly před zneužitím.“

Dostali se do míst, kde se krajina měnila každým okamžikem. Cesta vedla lesem, kopcovitým terénem, zaříznutá do příkrého svahu, napravo propast, nalevo skála, po deseti minutách vystřídat. Přejeli ještě několik mostů, na nichž bylo vidět, že stavitelky soutěžily, která vytvoří krásnější a odvážnější. Až konečně projeli průsmykem do pohádkového údolí.

Byla to rozlehlá kotlina, na druhé straně uzavřená vysokohorskými štíty. Na svazích stále zelená džungle, z níž vyčnívaly fantastické letohrádky; kde nebyla smaragdově zelená tráva, tam byla půda chvílemi šedá, chvílemi černá, červená, žlutá, zelená nebo až do modra; někde balvany, jinde suchý písek, vrzající pod nohama. Postupně ubývalo vegetace, až úplně dole nerostlo vůbec nic; zato tam byla jezírka, z nichž vystupovala pára či tryskaly gejzíry vysoko k nebesům. Z jezírek páchla síra i jiné zvláštní vůně a pachy, naznačující, jaké to asi může být v pekle.

Na okraji toho malého pekla se nacházela osada asi z dvaceti staveb různé velikosti a stavebního slohu, jak už tak většinou bývají lázeňské objekty. Některé byly poněkud omšelé, jiné čerstvě natřené veselými barvami. Největší byl Lázeňský dům, hotel Grand, hotel Metropol, Casino... zkrátka téměř vše, co k lázním patří. Za Grandem veliké parkoviště, na němž stálo několik automobilů a dva autobusy; když tam zastavila i Barbara, dojem nevyužité kapacity to nijak neoslabilo.

„Vítáme vás v Údolí Ohně,“ řekla Barbara, jak bylo její povinnosti, „Jaká máte přání ohledně ubytování?“

Sandra a Pet si vyměnili pohledy, pak to nechali na Sarah. Theo vůbec nezaregistroval, že se ptají jeho. Sarah se rozhlédla a zaváhala.

„Uvítala bych nějaký menší útulný pension. Nemusím mít hotel. Samozřejmě tam budu chodit na jídlo, pokud bude vyhovovat...“

„S tím bude trochu problém.“ zdráhala se Sandra, „Totiž...“

„Kde budeš bydlet ty?“

„A, se mnou nejsou starosti. Já se vyspím kdekoliv, třeba v pokoji pro služebnictvo. Jsem pracující dívka, víš?“

Stáli a dohadovali se natolik dlouho, aby si jich všiml důležitý pán ve vznešeně vypadající uniformě. Nebyl to voják, nebyl příslušník policie, ale měl opasek s pistolí, důstojnickou čepici a zlaté hvězdy na náramenících. Zamířil k nim rázným krokem, ve vhodné vzdálenosti srazil podpatky a přiložil ruku ke štítku čapky.

„Vítám vás v lázních Údolí Ohně. Jsem velitel místní policie!“

„Je nám potěšením!“ odpověděla Sarah.

„Ty jsi Angelo Corvo,“ identifikovala ho Bára, „Barbara Levasseurová. Poraď mi; moji klienti by rádi bydleli v nějakém příjemném domě, nejlépe vedeném domorodci. Mohl bys nám něco doporučit?“

Angelo zablýskal zuby a chvíli předstíral, že přemýšlí.

„Abych pravdu řekl, raději bych vám doporučil nějaký hotel. Ale vzhledem k přání dámy... zřejmě si nepřejete být rušena, večery v našem Casinu bývají velmi rozverné... Samozřejmě jste zváni! A to ubytování... hm, možná tam v tom žlutobílém domě... Nebo vedle, jak je ta modrá veranda...“

„Díky, zeptáme se!“

Angelo se znovu usmál a zasalutoval. Pak, s vědomím dobře vykonané povinnosti, se vydal na obhlídku svého území.

„Asi se zkusím postarat já.“ rozhodl Pet. Vydal se naznačeným směrem a když narazil na první mladou dívku neurčitě tmavé pleti v kostýmu služebné, zahájil s ní vyjednávání.

„Jasně, třeba u mé tetičky? Pojďte se mnou...“

Tetička byla ještě tmavší, tlustá a dobrosrdečná.

„Ale jistě, že u mě můžete bydlet! Aspoň tu nebudu celý den sama; děvčata jsou celý den v práci a turisté radši bydlí v hotelu. Jestli chcete, ráda vám i uvařím, vyperu a o všechno se postarám...“

„S tím vařením to bude složitější,“ upozornila Barbara, „Madame Sarah je věřící Židovka a vyžaduje košer stravu...“

„Skutečně?“ rozzářila se ta žena, „To mě velice zajímá! Starý Zákon jsem četla pouze v překladu, ale základní předpisy, obsažené v Druhé knize Mojžíšově, si pamatuji. Pokud se od nich příkazy Talmudu neliší...“

Sarah už nějaká překvapení v Arminu zažila, ale tohle bylo příjemné.

„Možná, že bychom se mohly domluvit... sama ráda vařím, pro svou rodinu celý život, takže pokud mě pustíš do kuchyně...“

„Ale jistě, moje milá! Moc ráda se něco naučím...“

Od té chvíle byla dohoda snadná. V domě byla spousta pokojů, některé dokonce zařízené; Sarah dostala ten nejlepší v prvním patře, s balkónem. Pet a Sandra měli poněkud odlišné požadavky.

„Lůžko nepotřebujeme. Radši hodně velkou rohož na zem, spoustu pokrývek a polštářů. Kromě jiného jsme na zásnubní cestě a neradi bychom nábytek moc poškodili. Tedy, ne že bychom se u toho prali...“

Paní Faidra se hlučně rozesmála. „Nic mi nevykládej, chlapče, mám osm dětí. Zatím. Budete si zvát nějaké hosty? Mohla bych vám připravit něco na povzbuzení, klidně i během noci. Když s tím pošlu některou z našich děvčat a nebude se vám líbit, klidně ji vyhoďte. Jsou dost vlezlé...“

Pet zablýskal očima a přitáhl si za ucho Theodora.

„Možná by se ve volném čase mohly věnovat výchově tohohle výrostka. Zatím nemá moc zkušeností a rádi bychom ho trochu zkazili...“

„Vážně se nebudeš zlobit? Je to moc hezký chlapec, naše holky z něj budou úplně poblázněné. Kdyby se moc vtíraly...“

Theo zbystřil pozornost. Vypadalo to, že se mu léčebný pobyt bude líbit.

„Hlavně si od nich nenechte moc mluvit do života. Jak uvidí tvé tetování, Pete, hned si začnou myslet, že patří k bojovníkům tvého klanu. Každý den po ránu cvičí s klacky a občas si cinknou i jatagany...“

„Vážně? A nebude jim vadit, kdybych si zacvičila s nimi?“ ptala se Bára.

„Vadit? Zblázní se radostí! Koukám, že si budete rozumět...“

Pet si všiml jejích přimhouřených očí a hned reagoval: „Nedělej to, Báro!“

„Jak ty můžeš vědět, na co já myslím?“

„Jestli tuším správně, chceš tady o prázdninách uspořádat tábor pro svoje mladé Leopardy. Doufám, že jen pro ty nejlepší...“

Faidra sice poodešla, ale kouzelné slovo ji okamžitě zaujalo.

„Ty patříš k Leopardí gardě? Já jezdila s císařovnou Dianou!“

„No, já zatím cvičím dorostenky, ale... vážně jsi byla Leopard?“

„To jsem byla o trochu lehčí. Štíhlá jsem tedy nikdy nebyla, ale třebas takovou Julku nebo Maryšku jsem uboxovala, kdy si řekly!“

„Co, ony vážně boxovaly?“

„Záviděly mi ten placatej nos. Tak jsem jim ho občas rozbila. Ony měly krásný nosánky, tak jsem jim vždycky na úvod rozmlátila nosní kůstky. To je naštvalo a pak už se rvaly jako čerti...“

Barbara ze sebe vydala upřímný vzdech. „To snad není možný! Přesně takhle se chovají moje žačky a já jim za to soustavně nadávám!“

„Jsi instruktorka, neponižuj se nadáváním. Prostě vem karabáč a zmlať je, až z nich bude stříkat červená!“

„Ale no tak! Jsou to ještě děti!“

„Ty je nebiješ? A to ti ještě neskáčou po hlavě?“

Bára už to nevydržela. Přistoupila blíž, opřela jí čelo o hlavu a pokusila se o spojení. Šlo to mimořádně dobře, dokonce se jí podařilo okamžitě najít vhodnou reportáž z výcviku. Faidra se jen chechtala.

„Takhle roztomilý jsou přistěhovalecký děti? Pozvi je sem, mezi náma se jim bude líbit! Pomůžu ti uspořádat jim ten tábor!“

„Já vím. Vrátěj se dosekaný do krve a rodiče mě zabijou!“

Faidra se zasmála, chytila ji za uši a přitáhla k sobě.

„Živý Oheň? Kde? Kdo ho umí?“

„Někoho rozhodně seženu. Nebude tak dobrej jako holky dřív, ale...“

„Bezvadný!“

„Tak koukám, že jsme se skvěle dohodli,“ řekla Sarah, „Skoro na všem. Já si napřed okouknu prostředí a pak vám řeknu svoje požadavky.“

Faidra si ji pozorně prohlédla. „Jistě. Asi nás to bude těšit!“

V každém ráji je had. Také Anděl Ochránce; jeden z nich se vzepřel svému pánu a stal se... no, zeptejte se vašeho kazatele. Ten náš ochraňoval přímo Archanděl; to byla v podsvětí přezdívka Angela Corva.

Asi čtyřicet let, národnost italská, postava spíše střední a rozložitá, olivová pleť, husté černé vlasy nad nízkým sraženým čelem. Tu a tam nosil knírek nebo i vousy, podle toho, co zrovna potřeboval z důvodů, popsaných v zatykačích; nic z toho ho však neudělalo přitažlivějším. V podstatě připomínal učesanou a do uniformy oblečenou gorilu. Ono taky, když chce někdo dělat šéfa policie, nesmí vypadat jako cukrová panenka.

Jeho kariéra v Arminu začala v době války, kdy přišel coby příslušník nechvalně známého pluku Černých baretů. Na jeho obranu třeba říci, že si tu službu nevybral, nýbrž byl k ní donucen. Jeho spolubojovníci nebyli žádní dobráci, ale i mezi nimi dokázal získat proslulost jako bezcharakterní darebák. Nezabíjel sice na potkání jako mnozí jiní, zato kradl vše, co nebylo přibito, bez ohledu na to, komu to patřilo. Když se mu podařilo ukrást značnou část nakradeného zlata jeho velitele, o němž se bláhově domníval, že padl, došla nadřízeným trpělivost, zavřeli ho a odsoudili k oběšení za rabování. Angelo nebyl dnešní, utekl z vězení a ztratil se jako pára.

Cestu k armádě i jiným vládním strukturám měl uzavřenou. Proto se s pružností charakteru vlastní podobným elementům obrátil na druhou stranu a přidal se k potulným oddílům domorodců, které terorizovaly obyvatelstvo obou stran bez rozdílu. Tam se naučil arminsky a získal určité návyky, které mu umožnily vydávat se za císařského poddaného. Prodělal řádku bojových akcí, až skončil v oddíle Černého Lorda, jemuž dělal jednoho ze zástupců. Po rozprášení oddílu Richardem Baarfeltem se mu podařilo zmizet. Nějaký čas žil z milosti dobrých lidí, převážně Arminů, kterým drze lhal, že je rytířem řádu. Během doby získal tetování a šlechtické chování; taky poznal, že je lepší být s Arminy než proti nim. Od té doby nikdy neublížil žádnému domorodci a občas stál i na jejich straně.

Uklidnění poměrů mu dalo možnost vystoupit z ilegality. Získal doklady a počal s různými, ne zcela čistými obchody. Po vytvoření organizace Algie Monroese pro ni pracoval na burze a v obchodních kruzích, ale neměl talent pro poctivé obchodování; takže se soustředil na jednorázové zásahy, na něž obě strany raději ihned po vyrovnání účtů zapomínaly. Byl to on, kdo pomohl donu Isidoriovi usadit se v Arminu a zapojil se i do jeho organizace, kde konal velmi platné služby. Netoužil být šéfem všech šéfů; raději měl nad sebou někoho, kdo by odnesl případné průšvihy.

Když si don Isidorio dal zavolat tohoto muže křišťálově bezúhonného charakteru, sdělil mu krátce a výstižně (aby Archanděl pochopil), jaké zájmy má v Údolí Ohně. Archanděl ho zdvořile vyslechl, zamyslil se a stejně nic nepochopil. Myšlení nebylo ani zdaleka jeho silnou stránkou.

„No tak jo.“ řekl posléze, „A co mám udělat?“

„Ty máš zajistit klid a bezpečnost v Údolí Ohně. Staneš se tam šerifem, šéfem policie nebo tak něco.“

„Jo.“ řekl Archanděl chápavě, „A proč?“

„Protože je bezpodmínečně nutné, aby tam byl klid, pořádek a aby všichni dodržovali zákony. Jen v takovém prostředí se může dařit obchodům.“

„Hm.“ Archanděl nebyl úplně tupý. Ani zdaleka ne. Jen trochu déle trvalo, než mu něco došlo.

„Podívej: do těch lázní budou jezdit turisté. Poctiví, slušní, bezúhonní občané, kteří mají rádi klid a pořádek. Ty budeš hlídat, aby je nějaký darebák nepřepadl, neokradl, nezabil. Ani naše vážené zákazníky, ani jejich manželky, děti, ba ani sousedy v hotelu. Nikdo jim nesebere peníze, když půjdou do naší herny nebo našeho bordelu, aby nám je odevzdali dobrovolně. Zjednáš si na to několik chlapců znalých řemesla, necháš jim ušít fešácké uniformy a dáš jim zbraně. A v případě, že by se tam objevila nějaká špinavá konkurence, víš co s ní...“

Archanděl udělal výmluvný pohyb rukou. „Jasně. Ale... z čeho budeme žít, když nebudem...“ opět takový pohyb rukou.

„Majitelé barů a heren nám budou platit za ochranu. To je obvyklý způsob v celém světě, neříkej že ho neznáš. Já taky budu platit tvým lidem, pochopitelně tak dobře, aby je nenapadlo přilepšovat si na vlastní pěst. Nemusím snad říkat, že pokus ukrátit mne nebo další přátele na zisku se trestá obvyklým způsobem. Zkrátka, z těch utěšených lázní se stane vzorné město, kde nebude existovat zločin.“

„Mimo našich podniků, že jo,“ usmál se Archanděl všemi bílými zuby, „To je krásný...“

Don Isidorio překonal chuť ho do těch zubů praštit.

„Moje podniky nemají se zločinem nic společného. Kdo chce, přinese svoje přebytečné peníze do mé herny a prohraje v ruletě nebo v kartách. A pokud mu nějaké zbudou, může je propít v mojí hospodě nebo strčit holkám v mém nevěstinci. A když nebude chtít utrácet, může si svoje peníze zase odnést zpátky do Kingtownu a hospodařit s nimi, jak za vhodné uzná. Jsem počestný a slušný podnikatel, který nikoho neokrádá. Chodím každou neděli do kostela a dávám velké dary na chudé.“

„Já tomu věřím, šéfe!“ pochopil Archanděl včas, než don Isidorio ztratí trpělivost, „Já tě přímo obdivuju...“

„Dobrá, pokračujme. Je to za hranicemi, na území jihu. Nemáš tam záznam, jsi pro ně poctivý a bezúhonný muž. Ale pozor! Jejich zákony jsou podstatně přísnější než tady. Je jich málo, vlastně jen jeden: naštveš-li mě, lumpe, zabiju tě. Uzavřel jsem s nimi něco jako dohodu, že mě tam nechají podnikat a nebudou mi překážet, pokud se nedopustím něčeho proti jejich státu. O což se postaráš ty. Když se ti to nepodaří, nepotrestám tě. Protože než bych se k tobě dostal, budeš už rozporcovaný v žaludku několika tygrů.“

„Já vím. Znám jejich zákony.“

„Tak jo. Seber se a koukej mazat!“

„Provedu!“ řekl po vojensku Angelo Corvo a měl se k odchodu. Pouze se ve dveřích ještě zeptal: „A kde vlastně je to Údolí Ohně?“

Teď už to věděl. Taky zjistil, že to podnikání nebude tak jednoduché, jak si představoval don Isidorio. Podařilo se celkem snadno přestavět opuštěný palác na Casino, bylo otevřeno několik hostinců různé úrovně. Avšak příjmy z toho všeho byly ubohé; doposud přijížděli pouze turisté, kteří si chtěli prohlédnout místní okolí, případně se léčit v lázních. Pokud navštívili Casino, hráli obezřetně a spíš při zemi. Ale časem se to jistě uspořádá, až lázně nabudou proslulosti a věhlasu.

Isidoriova představa byla místo, kam se budou jezdit rekreovat gangsteři, velcí podnikatelé, bankéři, burzovní makléři a jiní zločinci. Pro jejich spokojenost tam mělo být vše, co takoví lidé považují za zábavné: alkohol, hazardní hry, lehké ženy, drogy, luxusní zboží. A nebudou tam platit zákony vlády v Kingtownu, to je důležité. Například prostituce, hazard a drogy na severu jsou zakázány, což málokdo ví a bere vážně; ulice velkých měst jsou plné podivných existencí nabízejících tyto služby.

Na jihu žádné takové zákazy neexistovaly. Don Isidorio měl dokonce pocit, že představitelé, s nimiž jednal, ani dost nechápou, co má v úmyslu. Různé druhy nelegálního podnikání považovali za velice legrační nápad; jako by se přímo těšili, až uvidí gangstery na vlastní oči. Že tam budou vyvádět ledacos, co se neshoduje s mravností a zbožností?

'Ale, klid! Však každý bude vědět, co se tam může stát! Kdo s tím nebude souhlasit, ať se tomu místu vyhne, ne?'

Tím byly vyřešeny základní problémy, zbývaly jen ty drobné. Jako třeba nalákat lidi, aby utráceli. O turistech už byla řeč; utráceli tolik, kolik si mohli dovolit, což služby uživilo, ale nikdo nezbohatl. Domorodci ochotně převzali roli služebnictva, ošetřovatelek, číšníků atd. Rozhodně ale nehodlali utrácet, nejlíp vůbec nic. Málo pili alkohol, kouřili zvláštní směsi s přesně odměřenými součástmi, jedli ve svých levných jídelnách a šatili se prostě a jednoduše. Na nabídku hazardních her odpovídali:

'Ale já přece nevím, jaké číslo padne!'

'Proto si můžeš vsadit! Když vyjde to tvoje, dostaneš velký peníze!'

'Aha. Ale co když nevyjde?'

'No tak prohraješ, to je jasný!'

'Aha. Chápu. Ale stejně nevím, který číslo padne!'

S takovými lidmi se pracovat prostě nedalo.

Speciální problém byl s prostitutkami. Do nově otevřených nevěstinců jich přijela spousta; slyšely často, jak je tam veselo a živo, těšily se na divoce promilované noci a muže, bezstarostně rozhazující peníze. Nic takového nenalezly; maximálně je navštívil obtloustlý tatík od rodiny, který se na chvíli vymanil z přísného dohledu manželky a přišel si užít jedno rychlé číslo. Když se dozvěděl, kolik má zaplatit, protočily se mu panenky, urazil je několika ošklivými slovy a víckrát nepřišel.

A především: ulicemi se běžně pohybovaly neuvěřitelné krasavice všech barev pleti a vlasů, které bez problémů sbalily každého muže, který za něco stál. Na profesionálky zbýval pouze odpad; ne že by na tom záleželo, dělaly to pro peníze, ale přece jenom to naštve. A ještě víc pasáky, kteří slabou tržbu hodnotili jednoznačně jako nedostatečnou snahu kurev. S příslušnými dopady, jako je pár facek a suché brambory k večeři.

Sexy slečny ani jejich ochránci nepatří k lidem s vysokou inteligencí. To za starého Řecka byly hetéry nejvzdělanější dámy ve společnosti. Mnohé byly vyloženě hloupé, jiné všelijak úchylné, či alespoň ochotné vyhovět úchylným zákazníkům. Sado-maso, svazování, ponižování, převlékání do výstředních kostýmů a tak dál? Po tom mohou toužit (a platit za to) pouze muži, kterým to chybí. Ne ten, pro koho je to běžná součást výcviku.

A ne, že by domorodé krásky prostitutkami nějak pohrdaly; naopak se bavily nesmírně rády a jejich práci považovaly za vrcholně romantickou. Toužily pracovat v nevěstinci, nic nedělat a dokonce za sex dostávat peníze. Měly o tom velice naivní představy a nechtěly si je dát rozmluvit. Jenomže když se jedna poprvé bavila se dvěma děvkami (a zdržovala je od práce), došel si na ně pasák, svoje ovečky seřval a té holce asi něco ošklivého řekl. Možná ji dokonce napadl! Přerazila mu dvě žebra, vykloubila sanici, rozkopla mu koule a sebrala krásnou pistoli, za kterou dal spoustu peněz. Ale nezlobila se na něj; hezky se usmála a řekla: „Až si zas budeš chtít zacvičit, klidně dej vědět!“ Pak přivolala sanitku; jeho zranění vysvětlila ošetřovatelům v lékařských termínech a svezla se s nimi, neboť pracovala v nemocnici jako sestra. Pacient sténal bolestí a saniťáci se smáli:

„Ty seš přeci mrcha, Milly! Za trest ho budeš operovat sama!“

„Proč ne? Ale bez narkózy, aby si to vychutnal!“

Jak to proběhlo, nevěděl, nakonec mu tu narkózu poskytli.

Don Angelo dospěl k názoru, že jako velitel policie by měl incident řádně vyšetřit. Navštívil šéflékaře, který se k němu choval velmi zdvořile.

„Ano, je mi toho chlapíka trochu líto. Dá se říct, že byl ve špatnou dobu na špatném místě. Milly se zrovna pokoušela vysvětlit těm dívkám, jak se mají bránit proti útoku; ony jí zas vyprávěly, jak je právě tento muž hrubě mlátí a týrá. Proto se domnívala, že je schopen vlastní obrany.“

„Je to snad důvod, aby ho zmrzačila?“

„Dala mu tři rány. Jednu do obličeje, druhou do prsou. Když sáhl po zbrani, kopla ho do rozkroku. Ještě chtěla předvést kop s otočkou na střed hlavy, ale to zamítla, když si všimla jeho zranění. Překvapilo ji to.“

„Jak to všechno víte?“

„Předvedla nám to. Trochu jsem jí vynadal, měla by se krotit.“

„Je pravda, že ho sama operovala?“

„To nebyla žádná operace. Jenom spravila, co sama způsobila.“

„Ona má lékařské znalosti?“

„Studuje, jako všichni v nemocnici. Víš, máme málokdy příležitost naučit ty děti něco o skutečných zraněních. Za trest musela udělat přednášku.“

„Chováte se, jako by se nedopustila brutálního útoku na bezúhonného občana!“

Doktor neztratil pobavený úsměv. „Tak především, zaútočil on. Za druhé to není občan, ale přivandrovalec ze severu, který nesložil přísahu věrnosti. Za třetí není bezúhonný, nýbrž je pasák v bordelu. Za čtvrté, použila pouze minimální násilí k zastavení jeho útoku. Kdyby mu chtěla ublížit, zabila by ho hned první ranou. Je na to cvičená. Ještě něco?“

„Ano! Jak mám za těchto okolností zajistit pořádek a bezpečnost?“

„Nevím. Když ti tak vadí, můžeš toho hajzla zastřelit.“

Angelo polkl naprázdno. „Doufám, že se mu aspoň dostane náležité péče!“

„To se můžeš spolehnout! Nadstandardní!“ slíbil doktor.

A měl pravdu. Sotva se probral z narkózy, přišel si ho postupně prohlédnout celý personál nemocnice. Zvláště sestry o něj pečovaly s dojemnou péčí a každého informovaly, že 'to je ten blbeček, co se opovážil napadnout naši Milly!' Odpověď zněla: 'Ale chudák! To má ještě štěstí, že nenarazil na mě! Já bych ho tolik nešetřila!' Můžete se divit, že sotva se zmátořil a mohl zase chodit, opustil Údolí Ohně, jako by tam hořelo?

A divíte se, že si žádný další ničema už na jižanské holky netroufl?

Na rozdíl od Theodora. Ten zrovna bloumal po chodbě a přemýšlel co počít, když se srazil s dívkou v uniformě ošetřovatelky. Nebyla to Milly, ale znaly se a byly kamarádky. Rychle si ho zrentgenovala pohledem.

„Hele, ty seš ze severu, že? Turista? Bydlíš u nás?“

„Jo!“ odpověděl na všechny tři otázky naráz.

„Hezký! Já dělám ve špitále; mám zrovna po službě a chuť na nějakou relaxaci. Nechceš mi pomáhat při koupání?“

Ještě nechápavě koktal, ale už mu myšlenky zapadaly do sebe: znamená to jít s ní do vany nebo do sprchy, celou ji namydlit a umýt, pak namasírovat všude, kde bude chtít. Co dál, si už řekne.

Její uniforma se skládala z modré košile do půli stehen a bílé zástěry. Nic víc na sobě neměla, spodní prádlo považovala za urážku. Její pleť byla po celém těle stejnoměrně čokoládová a dráždivě voněla. Většina tetování byla světlejší než kůže. Vlasy měla černé, rovné a dlouhé, oči velké a uhrančivé. Když se jí dotkl, připadalo mu, že srší energií.

„Mohla bys mi prozradit – ale neuraž se! – jakou máš národnost?“

„Chrámová tanečnice. Apsara. Dévadásí. Otrokyně řádu. Nechápeš? Několik generací se všichni snažili, aby smíchali všechny národnosti a rasy. Jestli chceš přidat něco ze svého genofondu, třeba si tě vyberu!“

Obsluhoval ji při koupeli daleko méně obratně, než ona jeho. S jeho tělem si hrála jako s panenkou. Odvlekla ho k sobě do pokoje a tam mu ukázala, co považuje za příjemnou relaxaci. Když jí udělal všechno, co se jí líbilo, propustila ho v milosti a spokojeně usnula. Vyčerpaně se odplížil na zahradu a tam se konečně skácel do lehátka.

Od té doby nosil na čele velké neviditelné plus.

Sarah a Faidra se spřátelily hned při vaření prvního jídla. Nevypadalo to, hádaly se nad každou přísadou, ale velice si rozuměly. Vzniklý oběd skvěle vyhovoval jak košer předpisům, tak chuti všech přítomných, pouze chudáka Thea navrhovali živit intravenózně. Nedal se; když ho probudili, přiznal že má velký hlad a na jídlo se přímo vrhl.

„Nechceš jít vzbudit tu tvoji kočičku?“ navrhovala Sandra.

„Proboha, jen to ne! Já jsem rád, že spí!“

„Já jí něco schovám,“ smála se Faidra, „Anetta je moje nejmladší dcera. Hezká, že? Jenom rozumu moc nemá, ale to snad časem dostane...“

„Ona pracuje v nemocnici,“ řekla Sarah, „Potřebovala bych se nechat řádně prohlédnout; jsem velice nemocná. Přišla jsem se sem léčit!“

„Vážně? Ani mi nepřipadá... No nic. Až si odpočineme po obědě, zajdeme si tam na prohlídku. Poradíme se s doktorem, jak ti pomoci.“

„Neříkej, že máš taky lékařské vzdělání!“

„Minimum. To, co máme všichni. Praxi jsem nikdy nedělala.“

Sarah jenom vzdychla.

Sníst zbytky od oběda přišel tygr Werry; starý, tlustý a líný. Očmuchal všechny nově ubytované a vyjádřil s nimi souhlas olízáním, kam až dosáhl. Potom se rozvalil na trávník a naznačil, že bude spát.

Jenže když se začaly chystat do nemocnice, rychle se zvedl a jevil ochotu jít s nimi. Překvapilo to pouze Sarah.

„Werry je děsně zvědavý. Klidně si na něj třeba sedni, ponese tě!“

„To snad ne! Já neumím jezdit ani na koni!“

„To je stejný. Akorát na tygrovi musíš skrčit nohy.“

Sarah váhala, Werry byl nadšeně pro. Přesvědčoval ji, že na šelmách jezdí hodně děti a mladí je využívají ke všemu možnému. Pak začal vyprávět, jak jezdil s velmistrem Tygří Legie Aflargeem do války, ale to mu Faidra rázně zatrhla, jeho příběhy bývaly nekonečné.

Nemocnice se nacházela v paláci uprostřed zarostlého parku, jen kousek od centra. Na první pohled tam bylo víc ošetřovatelek než pacientů; a ti byli s naprostou převahou turisté a seveřané.

„Domorodci nebývají nemocní?“ ptala se Sarah.

„Většina nás má imunitu proti běžným chorobám. Samozřejmě se to netýká zranění a věcí, na které holky nemyslely. Ta ochrana byla spuštěna dávno, moje když jsem dospívala...“

„Je magická ochrana opravdu tak účinná?“

„Už ne tolik jako dřív. Většina chorob způsobuje změny osobní energie. Když k tomu dojde, zapojí se samoozdravné reflexy a stav těla se uvede do normálu. Když se to nepodaří samovolně, všimla si toho některá WZ a zasáhla nebo přivolala zkušenější kolegyni.“

„To zní skvěle!“

„No, bylo to jako s každou magií. Fungovalo to dobře, dokud se nestala nějaká nepříjemnost. Jako třeba, když bylo třeba s tělem udělat nějakou zásadní změnu. Třeba kvůli něčemu ovlivnit chemickými preparáty. Imunitní systém se zapojil a usilovně se bránil.“

„Počkej, to už jsem slyšela... proto jste se nemohli opít?“

„No... to není zrovna správný příklad. Já jsem v mladších letech pila moc ráda, a když byli všichni ožralí jak prasata, dělali jsme všelijaké výtržnosti. Když na nás vložily imunitu, museli jsme se naučit ji odrušit. Naštěstí holky chlastaly taky... ale když bylo potřeba rychle vystřízlivět, stačilo se zkoncentrovat a šlo to. Prošlehla sis hlavu...“

„Bolelo to?“

„To je těžký. Citlivost na bolest se dá regulovat. Mladý holky si těsně před rvačkou nebo bičováním posunuly vnímavost na extrém a potom zas skoro na nulu, takže když se jim něco stalo, dlouho si toho nevšimly. Wézetky jim nadávaly, ale copak si taková holka nechá říct?“

„Kluci to neuměli?“

„Magií se zabýval málokdo. Chlapi jsou líný myslet; když něco potřeboval, radši zašel za kamarádkou a nechal se upravit od ní. My holky jsme laskavý a dobrosrdečný, zvlášť po třech orgasmech za sebou.“

„To vážně některej chlap dokáže?“

„Dá se přinutit. Všimla sis, jak Anettka zmákla toho tvýho Thea? Šikovná panenka! A vsadím se, že večer bude zas plně funkční! Naši mladí se určitě budou chtít seznámit; doufám, že budou opatrní!“

„Poslyš, kdo ve vaší společnosti vlastně vládl? Ženy nebo muži?“

„Samozřejmě muži, tak to má být! Ženy jim pouze říkaly, co mají dělat. A občas napravily, co chlapi pokazili.“

„Takže vládly!“

„Jak která. Čarodějky byly naprosto neovlivnitelné. Už žákyňky se nedalo ničím odměnit ani potrestat. Tedy, těžko. Dospělé a zkušené wézetky už bylo těžké i zabít. Až za války.“

„Ale potom zahynuly!“

„Jak se to vezme. Valérie se spálila více méně sama. Její dcera Terezka zahynula, když zničila svoji Citadelu. Julie Černá odešla v Bitvě Stínů. May-Britt Rudá při výbuchu anihilační bomby. Maryška Zlatá snad ještě žije. Dvojčata Sif-Iris lítaly na destruktorech, neví se přesně, jak skončily. Je možné, že přešly rovnou do prostoru vyššího řádu...“

Sarah se zamyslela. „Počkej, ráda bych si něco upřesnila. Viděl někdo ty ženy mrtvé? Zůstalo po některé tělo, které by bylo možno pitvat?“

„Ne. Po žádné nezůstalo nic. Snad vlasy, které si ustřihly a copánky zavěsily na domácí oltář.“

„Podle policejních předpisů není bez těla možné konstatovat smrt.“

„Podle katolických církevních předpisů, má-li být někdo svatořečen, musí existovat svaté ostatky a musí v jejich blízkosti docházet k zázrakům. Pro nás naštěstí předpisy Prospera Lambertiniho neplatí. My jsme Templáři.“

„On je někdo chce prohlásit za svaté?“

Faidra se zatvářila tak udiveně, že se Sarah zastyděla.

„No promiň! Já jsem Židovka, vaše křesťanské zvyky neznám!“

„Jediná, která je řádně pohřbena, je císařovna Diana.“

„Aha. A dělá nějaké zázraky?“

„Nevím jistě. Ale Diana byla vždycky výstřední.“

„Znala jsi ji osobně?“

„Samozřejmě. Bezvadná holka!“

Vrátil se tygr Werry: „Doktor vás přijme, pojďte!“

Doktor Várádyi byl starý muž. Skoro by se dalo říct: velmi starý muž. Sám byl několikrát zraněn ve válce a bylo to na něm vidět. Na pravou nohu kulhal, pravou ruku měl pokroucenou, ale ještě fungoval.

Sarah si prohlédl a na chvíli se zamyslel.

„Nejsem si zcela jist, jak s tebou mám jednat, sestro. Podle dokladů jsi přišla z ciziny, ale projevuješ určité znaky služebníků Chrámu.“

„Je v tom hodně závažný rozdíl?“

„Ne ve špatném smyslu. S Arminy bych mohl jednat bez zdržování.“

„Aha. Posuď sám. Jsem Sarah Rosenzweigová, národnost Židovská, v současné době občanka Holandského království. Ale od příchodu do Arminu se mnou někteří jednají, jako bych patřila k vám. I když si nejsem jistá, kdo všechno k vám patří a kdo ne. Stačí to?“

„Aha. Můžu použít konvenční evropské metody – a naše. Čemu dáváte přednost?“

Sarah se usmála. „Použij ty nejúčinnější, doktore!“

Také se usmál, vstal a přejel jí konečky prstů po hlavě. Pocítila, jak se jeho mysl dotýká její; ztratila schopnost vládnout vlastním tělem, kdežto on se v ní pohyboval, jak sám chtěl. Diagnostikoval, prohlížel různá místa, na některá se vracel. Bylo to docela příjemné.

Potom se od ní odpojil. Trvalo to asi pět minut. Měla pocit, že je jí líp.

„Děkuji za spolupráci. Myslím, že jsem získal základní představu, co ti je a jak by se to dalo vyřešit.“

„Já vím, co mi je. Umírám.“

„To si nemyslím. Můžeš žít docela dobře ještě dvacet let, i déle.“

„To nemyslíš vážně!“

„Proč? Samozřejmě, tvoje tělo je zchátralé a unavené. Ale nemáš žádnou chorobu, která by měla za následek brzkou smrt. Nezávadná strava, koupele v bublinkové minerálce, bahenní zábaly, zdravotní procházky...“

„A to mi má pomoci?“

„A Živý Oheň. Momentálně není přítomen nikdo, kdo ho umí, ale přijde.“

„O tom jsem už něco slyšela.“

Zvedl ruce stejně jako při prvním spojení. Tázavě se usmál.

„Jistě, líbí se mi to!“

Znovu ji uspal. Tentokrát jí předával vjemy: první vstup do Ohně. Nejdřív omračující bolest, potom nádherné uvolnění. Žhavá tekutina procházející do plic, do žaludku a střevním traktem ven. A dospívající dívka s moudrýma staletýma očima, která velela celému procesu. Valérie.

„Netušila jsem, že byla tak mladá!“ řekla.

„Nebyla. Jenom tak chtěla vypadat. Vyhovovalo jí to.“

Sarah si zkoušela vybavit, co ví o Valérii. Byla nejmocnější, Velká Matka cowenu. Paní Atanoru, školy čarodějek.

„No, prozatím skončíme. Můžeš si jít odpočinout. Dobře ji krm, Faidro, ať trochu zesílí. Však tvoje děti už vědí, jak se postarat!“

„Děkuji,“ řekla Sarah, „Co jsem dlužna za prohlídku?“

Doktor Várádyi se rozesmál. „Co bys platila? Plním pouze svou povinnost; jsem Templář, služebník Chrámu. Už jsi mi dala vše, co zasloužím.“

Zarazila se. „Ve světě je zvykem, že se za lékařské služby platí...“

„Bůh mi dává vše, co potřebuji.“

Zlehka sklonila hlavu. „Jsi zvláštní člověk, doktore!“

„I ty jsi zajímavá. Dovol mi, abych ti řekl jednu vzpomínku:

Jsem Maďar a pocházím z Besarábie. Pak jsem žil v Moldavské části Rumunska. Zapletl jsem se do politiky; obrátili se na mne přátelé a já ošetřoval jejich zraněné. To jsem teprve studoval medicínu. Za to mě chtěli zatknout, možná i zabít. Utekl jsem, stříleli po mně, byl jsem zraněný. Myslel jsem, že zemřu. Pak mě našla May-Britt, Baarfeltova dcera.“

„Rudá princezna Triády?“

„Já bych řekl spíš zrzka, ale máš pravdu. Byla s ní ještě jedna, mladá holka se špičatýma ušima. Nemluvila žádnou lidskou řečí, ale uměla Oheň. Ta mi zachránila život. May se mnou zůstala tři dny; hned na první spojení mi předala všechny lékařské informace, které znala. Pak všechny ostatní. Potom odešla a už jsem ji neviděl, ale nikdy na ni nezapomenu.“

Sarah naslouchala se zájmem. „Děkuji. Myslím, že chápu.“

Faidra vydala několik rozkazů. V podstatě, aby se o Sarah všichni starali co nejlíp; od té doby se všichni mladí předháněli, aby jí posloužili. Bylo jich kolem dvaceti, muži i ženy. Zrovna se někteří vraceli z práce, jiní naopak přišli a chystali se do služby. Pořád někdo přicházel a odcházel. Sarah nechápala, kteří jsou její děti a kdo jsou ti ostatní.

„No... oni jsou všichni tak nějak moje děti. Víš, jezdila jsem s Gardou. Julka mi dala rozkaz posbírat děti, které byly příliš malé, než aby šly do boje, naložit raněné a všecko to odvézt na jih. Sebrali jsme nepříteli velký náklaďák, já se učila ho řídit. Probíjeli jsme se na jih. Trvalo to dlouho, museli jsme kličkovat mezi nepřátelskými oddíly. Občas jsme narazili na hlídku. Děti bojovaly. Ranění umírali. Dokázala jsem je ošetřit, ale ne vyléčit. Až jsme se dostali na svobodné území.“

„A to všichni bydlí s tebou?“

„To ještě nejsou všichni. Někteří jsou z původní skupiny, jiní se přidali různě později. A někteří jsou jinde...“

Sarah se zamyslela. „Slyšela jsem o takovém zvyku. Výkupné. Dívky kolem patnácti porodí dítě, aby je někdo nahradil, kdyby zahynuly.“

„Jo, takový zvyk existuje. Kromě jiných důvodů.“

„Jejich dětem by mohlo být... tak pět, šest. Kdepak jsou?“

Faidra se spokojeně ušklíbla. „Uvažuješ správně. Vidíš tu zelenou střechu ve svahu? Tam je dětské středisko. Zajdou tam, když mají volno.“

„Proč nemají děti u sebe?“

„Jsou ještě malé. Nemusejí vidět všechno, co dělají... co se tady děje.“

„Ty s naším příchodem nesouhlasíš?“

„S tebou ano. Ale někteří lidé ze severu...“

„Chápu. Proto jsou děti dál od města?“

„Jsou opravdu ještě malé. Až povyrostou, naučíme je se bránit.“

„Zatím je učíte se nás bát.“

„Pochop už jednou, že to není nic proti tobě. Ale do tohoto místa přišlo hodně zlých lidí; prostě nechceme, aby všechno viděly.“

„Mohla bych je vidět já?“

„Proč ne? Zítra za nimi zajdeme. Večer vybuchne sopka, odtamtud to bude moc pěkně vidět...“

„Jaká sopka?“

Faidra ukázala z okna: „Támhleta. K erupcím dochází pravidelně jednou za tři dny, mezi desátou a jedenáctou. Dřív to bývalo o něco dřív, asi tak mezi osmou a devátou; ale jak se zdá, všechno se mění, tak i výbuchy se posunuly. Časem se posunou ještě víc, za deset let budeme možná přihlížet erupcím o půlnoci...“

„A nehrozí nám něco?“

„Naprosto ne. Dochází pouze k výbuchům ohně, žádná láva nebo sopečný popel. Vulkán je napolo vyhaslý. Během doby se jeho aktivita možná obnoví, ale taky je možné, že vyhasne docela.“

„Slyšela jsem o vyhaslých sopkách, co se probudily a pohřbily v několika minutách celá města...“

„To nám naprosto nehrozí. Každodenní výrony tepla a plynů i tyhle pravidelné výbuchy sílu vulkánu trvale odčerpávají, takže se nemůže nahromadit v ničivým množství. Kdyby výbuchy přestaly, radila bych zdrhat; ale tohle se děje už celá staletí a zatím je to v pořádku.“

„No – budeme se těšit.“

Upoutaly je hlasité výkřiky a smích ze zahrady. Faidra se vyklonila.

„Ach jé! Tak těch tvých dětí mi začíná být líto...“

„Copak, chystají se je zabít?“

„To by měli moc jednoduchý. Vypadá to na pomalý dlouhodobý mučení.“

„Vážně? Jaký bude program?“

„Teď zrovna lehké cvičení před večeří. Pak různé diskuse a opatrné výzvy, které skončí osobními souboji. Dál souboje mezi klukem a holkou se sázkou; když to půjde dobře, dojde na sex hned. Když to tak hladce nepůjde, nechají to na večer. Což znamená večeře, zhruba dvě hodiny posezení s alkoholem a až jim pořádně stoupne do hlavy, dojde teprve na vyrovnání účtů. Ovšem to se neomezí na osobní souboje; bude to trvat dlouho a zapojí se všichni.“

„Tak co se týče našich, je to jejich oblíbená hra.“

„Aha. Takže přidat do jídla víc povzbuzujícího koření.“

„Koukám, že ti to moc nevadí!“

„Co si myslíš, že bych měla udělat, kdyby mi to vadilo?“

„Myslíš, že bych je při tom mohla fotografovat?“

„Proboha, jen to ne! Jak vidí člověka s foťákem, začnou se předvádět a to pak nemá konce. Navíc jim stoupne sebevědomí... ach jé!“

Jenže Sarah si nenechala říct, vybalila fotoaparát a šla na zahradu. Hned si jí všimli, nechali všeho a obklopili ji.

„Pořizuješ záznamy? Máme ti něco předvést?“

„Stačí, když budete přirození. Udělám si jen pár fotek...“

„Tímhle?“ Jeden z mladíků si prohlížel její aparát a kroutil hlavou, „Jen chvilku počkej, přinesu něco lepšího. Mám to po tátovi.“

Na chvilku odběhl a vrátil se se dvěma předměty. „Tak tohle je záznamový aparát. Tady je objektiv, tady vidíš budoucí obrázek. Jasně, v barvách. Ty záběry se nahrávají na disketu, buď na ni opatrná a ber ji jenom za okraj. Na jednu se vejde okolo čtyřiceti obrázků, nevím přesně. Než ji vyndáš, tak si je můžeš prohlídnout a ty špatný smazat, než je zafixuješ; na to místo pak nahraješ další. Tohle je prohlížečka, sem zasuneš disketu a koukáš tady do těch okulárů. Tu prohlížečku ti dám, záznamník zatím půjčím. Sice ho moc nepoužívám, ale... teď se těžko shánějí.“

„Zvláštní přístroj! Odkud ho máš?“

„Patřil tátovi. Technika nejspíš z Ősgardu nebo nějakýho podobnýho světa. Ale tehdy jich přivezli spoustu, nakoupili je nejspíš ve výprodeji.“

„Ráda bych takový měla pro sebe. Nemohl by tvůj otec...?“

„Určitě mohl, ale zahynul v boji.“

„No ale... takovou věc mi nemůžeš jen tak darovat! Určitě má velkou cenu...“

„Proč? Patříš přece ke klanu, ne?“

Sarah zaváhala. Nebyla si jistá svým postavením, vlastně ani právním systémem toho, čemu říkají klan. Něco jí jasné bylo: klan je skupina osob spojených příbuzenskými vztahy; dále tam patří lidé, které za takové označil vůdce nebo čarodějka, případně nějaká rada starších. Ale jak do klanu patří třeba tygr Werry?

Sarah pocházela ze světa, ve kterém se za všechno platí. Byla zvyklá, že jí někdo jasně vymezí, co dostane a za kolik. V Arminu o penězích mluvila pouze Barbara, a to na počátku jejich vztahu. Od té doby přibyla spousta dalších lidí, každý pro ni něco dělal a nikdo se na žádné peníze neptal. Co bude například stát pobyt v tomto penzionu? Faidra se jen zasmála a mávla rukou, prostě ji přiřadila ke všem ostatním, kdo u ní bydlí. Peta vůbec ta otázka nenapadla. Jenže ti mladí chodí do práce a jistě nějak přispívají, ovšem jakým způsobem?

Paměť (někoho cizího) jí napovídala správnou odpověď: můžeš používat vše, co patří klanu, protože také ty patříš klanu. Veškeré tvoje jednání se musí řídit zákony, které kdysi někdo zavedl. Co na tom, že je neznáš? Co na tom, že s nimi možná zcela nesouhlasíš? Prostě podle nich budeš žít, dokud se nedostaneš na tak vysoké postavení, abys o nich mohla rozhodovat. Jenomže do té doby uplyne dlouhý čas. Klan možná půjde do boje, cvičí se na to. Pokud se tak stane, budeš za svůj klan možná muset i zemřít.

Zákony císařství. Bylo zajisté příjemné, když mladý pár Pet a Laška byli pozváni do sídla spřáteleného rodu a trávili tam příjemné chvíle zábavou. Ale stejně samozřejmě se předpokládalo, že bude-li ten rod ohrožen, půjdou za něj bojovat. Šla by Laška do boje, kdyby nebyla zrovna těhotná? Nebo by šel její bráška, kdyby nebyl tak malý? Zůstali doma, ježto Pet řekl, že to zvládne sám. V podstatě měl pravdu, vrátil se, i když po letech.

Tak se Sarah pohodlně usadila na vyvýšené místo (stůl?) a přichystala se. Mladí se rozestavili na rozpažení od sebe, Sandra, Barbara a Theodor uprostřed; Pet cvičení řídil. Začali pozvolna, pomalými cviky, připomínajícími čínské sestavy. Postupně se tempo zrychlilo, přidávali údery, kopy, různé akrobatické prvky. Pak se rozdělili do dvojic a předváděli údery zrcadlově proti sobě. Trvalo to dlouho, zajímavé to začalo být, až když došlo na kontaktní boj; Pet pozorně dohlížel a opravoval některé cviky.

„Vidím, že si počínáte zodpovědně!“

„Účelem je porazit nepřítele, ne se pomlátit navzájem.“

Což byl názor jeho, nikoliv všech; kupodivu zvláště dívky naléhaly, aby na závěr zařadili volný boj, aspoň na pět minut!

„Nevidím v tom smysl,“ řekl Pet, „Koukni do zrcadla; seš mimořádně krásná dívka, ale myslíš, že ti to bude slušet, když ti dobijou ksicht?“

„Tak hele: za á nikdo nedobije mě, nýbrž já zlískám tebe. A každýho, kdo mi přijde do rány. Za bé, bolestivými vjemy stoupne moje vzrušení a užiješ si daleko víc, až tě vezmu do otroctví a přinutím mě uspokojit. Za cé, taky mám moc chuť zmlátit Sandru, hlavně proto, jak na mě právě kouká. Neboj, na tebe taky dojde! A hlavně, ráda bych jednou zažila to, o čem vypráví máma Faidra: pořádnou rvačku, nádhernej sex a nakonec koupel v Ohni. Takhle to dělaly v Africe a potom i doma, kdykoliv to šlo...“

„No jo, ale... ty nevypadáš, že by ses často koupala v Ohni!“

„To souhlasí. Ale chystají se sem poslat někoho, kdo ho umí. Kromě jiných to bude potřebovat babička Sarah, tak vezmou všechny, ne?“

„Jistě. Ale všimla sis, že máš vlasy až na zadek? A docela hezký, to o ně chceš jen tak beze všeho přijít?“

Zaváhala; potřásla hlavou, aby si vychutnala váhu svých kadeří.

„No já nevím... trochu líto mi to je, ale vy chodíte krásně na lehko! Moc mě mrzí, že nejsem jako holky dřív, že se uměly proměňovat, jak chtěly. Já bych se náhodou dokázala vystrojit, jen kdyby...“

Pet se začal potměšile usmívat.

„Ty, hele,“ přišmajchlovala se jiná, „Tys přeci chodil s nějakou čarodějkou, že jo? Neučila tě transformaci? Třeba si to pamatuješ...“

„Transformace není žádná hračka pro fintivý holky, ale důležitá součást bojového umění. Změnit se třeba v šelmu je... no ale, na druhý straně, musí se to někde natrénovat. Můžu vám to zkusit předat, ale přiznejte se, jak na tom račte být s energií? Máte na změnu vzhledu sílu?“

„Na to snad není potřeba mít moc...“

„...ti dám na zadek! Jaký není potřeba? Na iluzi stačí...“ Pet jí zlehka přejel dlaní nad tělem, „Jo, na iluzi máš éčka dost. Ale to pořád stačí jen na to, jak tě uvidí ten, na koho působíš. Ne na všechny, ne ze všech úhlů a už vůbec ne, když tě někdo pohladí po hlavě. A vyčerpáš se tím!“

„Ale já bych... my bysme to stejně chtěli zkusit!“

„Beru na vědomí. Budu o tom uvažovat. Ale zatím se hoďte do klidu!“

Všichni se hodili do klidu a šli na večeři.

Errata:

30.05.2021 11:41