Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Barbara se probudila a cítila se... Hm, jak vlastně?

Tak především, probrala se v objetí cizího muže. Intimním objetí. Zkontrolovala si jeho auru. Na chvilku propadla panice, pak se uklidnila.

Nebyla vychovaná rasisticky, to rozhodně ne. Kolem byla spousta různých barevných, někteří se těžko dali jednoznačně zařadit. Ale tenhle kluk byl přesně takový, před jakými ji od malička varovali: černý, mohutný, s mocnými svaly, brutální zvířeckou tváří a nadměrně velkým přirozením. Jako dítě se podobných bála. Včera večer měla poprvé určité obavy také, ale udělal jí to tak pěkně a... rozhodně ne opatrně, ale s citem pro její potřeby. Zkrátka líbilo se jí to tak, že si řekla o opakování.

A zároveň poznala jeho nejstarší životní vzpomínku:

Voják ve strakatých maskáčích a černém baretu, v pravé ruce svírá samopal a levou vleče vyděšeného malého černého kluka. Vesnice hoří. Matka a starší bráška před chvílí zahynuli při obraně jejich chatrče. Vede ho do otroctví; je jedno, jak tomu teď říkají. Kluk brečí a cloumá sebou, ale nemá šanci. Vtom odněkud přiletí šíp a zapíchne se vojákovi do hrudi. Pustí kluka, svíjí se na zemi; samopal mu vypadne z ruky. Kluk se ho rychle zmocní; mezi ním a džunglí je několik dalších vojáků. Vystřílí po nich celý zásobník; dva, možná tři padnou. Potom zbraň zahodí, je těžká a nešikovná. Podaří se mu doběhnout do lesa, okolo něj sviští kulky, jedna ho škrábne na rameni. Pak utíká a utíká a utíká. Dva dny bloudí hladový a vyděšený džunglí, až ho objeví skvrnitá lesní kočka. Ta mu pomůže najít oddíl, lidé a šelmy dohromady, marně se snažící zastavit nepřátelskou záplavu. Chce bojovat, ale velitel rozhodne, že je moc malý. Pošle ho s ostatními dětmi na jih; tam se ho ujme Faidra. Obyčejný příběh dítěte.

Nyní dělá kováře, vyrábí nádherné filigránské šperky a prodává turistům. Barbaře slíbil hezké náušnice. Taky může dělat maséra. Navzdory tomu, že mu započítali tři nepřátele (nosí na levé tváři tři ozdobné jizvy), nemá chuť s nikým bojovat; možná bude muset, ale raději by zvolil mírové řešení. Snad proto, že hodně vyrostl a zesílil a musí dávat pozor, aby nepoškodil někoho jen tak, při hře. Nikdy by neublížil ženě, tím méně dítěti. A hlavně nikdy nedovolí, aby dětem ubližoval někdo jiný.

Barbaře chvíli trvalo, než ho přesvědčila, že není tak křehká a snese při milování trochu drsnější něhy. Taky zjistila, že má rád, když převezme iniciativu a jezdí na koníčka. Při tom si je s potěšením vyfotila Sarah; kontrast jeho černého a jejího pořád ještě světlého těla byl estetický. Během večera nafotila celou kazetu snímků, vnučka bude spokojená.

Ale ono to začínalo jinak. Barbara si bude muset opět utřídit vzpomínky.

Tak nejdřív byla večeře. Při ní se Pet pohádal se zbytkem světa; podstata sporu byla v přání všech přítomných, aby je naučil měnit vzhled. Bára o tom nevěděla vůbec nic, ostatní málo, kromě Faidry. Ta to kdysi dělala, ale pod vedením (v dosahu) zkušených čarodějek. Jako jediná podpořila Petův názor, že to není tak jednoduché.

Pet mnohokrát prošel mentální výukou, ale nikdy ji neprováděl; vždy bylo dost zkušených čarodějek, které to zvládly. Určitě má někde hluboko v mysli uložen příslušný postup, ale odsunul ho do zapomnění jako vše, co bezprostředně nepotřeboval. Zbláznil by se, kdyby si měl všechno pamatovat. Ani teď to nechce zkusit, ta hra je příliš nebezpečná. Spolu s vyžádanými, potřebnými informacemi se mohou přenést i jiné, nepotřebné či nesprávné. Mohly by přítomným ublížit; Pet má zkrátka strach, že by někomu uškodil.

Jenže mladí se nebáli a ujišťovali ho, že si to srovnají. Postupně ho nalomili; hlavně poukazem, že nikoho lepšího nemají. Tak nakonec kývl a Bára se hned začala těšit. Faidra zas začala vařit velký kotel čaje; holky šly pomáhat a na jejich výrazu bylo znát, že tam něco přidala.

Jakpak se asi šíří v Údolí Ohně zprávy? Když po večeři seděli, klábosili a pojídali různé dobroty, začali se trousit další mladí. Hostům to nevadilo, každý přinesl nějakou chuťovku; Faidra taky neměla námitek, jen postavila na další čaj. Barbara na sobě pocítila, že se něco změnilo; její mysl je rozjitřená? letargická? zmatená? – prostě jiná. Na jedné straně vnímala ostřeji a rychleji, na druhé měla pocit, že vlastní myšlenky se pohybují příliš pomalu. Když vstala a někam šla, zdálo se, jako by měla údy z olova. Připadalo to tak i ostatním? Kdo ví.

Při zpětném posouzení si uvědomovala, že některé z příchozích bylo možné označit za děti; pro pár kluků to měla být první sexuální zkušenost, ti o chlup starší si z nich dělali legraci. Hlavním tématem byla otázka, jak si upraví účes; ostříhání vlasů říkali Daň Ďáblu a shodovali se, že veškeré ochlupení patří Satanovi a je třeba se ho čas od času zbavit, aby byl člověk očištěn od svých hříchů. Otázka je, jakým způsobem a za jakých okolností; o tom diskutovali vášnivě a dlouho. Samotný sexuální akt odbyli jednoduše, každý s ním souhlasil. Že na to kluci nemají potřebný věk? Ale, jen ať to zkusí, bude jim to k užitku!

Barbara se pokusila už několikrát udělat si ve věci jasno, hodně turistů se na to ptalo. Zatímco dospělí zneužívání dětí ostře odsuzovali, samotné děti se nepovažovaly za poškozené, většině se to líbilo. Ale když došlo na otázku dětské prostituce a obchodu s děvčaty, narostly holkám rohy; zákazníky označovaly za úchyly a navrhovaly je bičovat, organizátory bez milosti krutě umučit. Důvod? Nutí dívky k prostituci z příčin nízkých a nečestných, tj. ze zištných důvodů. Pro peníze? Zabít!

Znovu zabodovala, když vytáhla nahrávky Renky de Castignac; sotva je pustili (na mnohem lepším reprodukčním zařízení), jevili mladí tendenci rychle upadnout do transu. Kdo vlastně velel? Faidra, Pet nebo ještě někdo jiný? Barbara měla pocit, že ji nikdo neovládá, dělá sama co chce. Nebo je něco divného na tom, že se dívky rozhodly napřed sladit mezi sebou a klukům dát šanci až ve druhém kole? Bára dávno měla chuť zkusit se pomazlit se Sandrou; když se začaly vnímat, zjistila stejný zájem. A spoustu dalších roztomilých nápadů; Sandra celé dětství poslouchala otcova varování a měla po nich divoké sny. Dívky z jihu sice znaly pojem lesbický sex, ale nevztahovaly ho na poměrně časté holčičí hry, při kterých si vyměňovaly postřehy o svých klucích. A navzájem si je doporučovaly. S ukázkami.

Pak se přidali chlapci. Vjemy Báry byly dost nepřehledné, vnímala zároveň všechny ostatní a jak byli postupně přidáváni další, měnilo se vnímání na soustavný šum, z něhož se dali těžko vytáhnout jednotlivci. A bylo to fajn.

Kdy začal Pet předávat informace, si nedokáže ujasnit; náhle všichni byli v jednotném energetickém poli a prožívali neurčitý pocit, že jim někdo rve něco do hlavy pod tlakem. Bylo toho hodně; Bára věděla, že si bude muset později ujasnit, co dostala, co z toho chápe a co v té hlavě zůstane.

Kupodivu vnímala, že nejvíc to zasáhlo Sarah. Není divu, je stará a nebyla tělesně připojena; zřejmě to slaďování nějaký smysl má. Bára pocítila, že Sarah má nějaké problémy, a jak měla spoustu energie nazbyt, rychle požádala o spolupráci Sandru, lehly si a sevřely babičku mezi sebe; potom si začaly předávat energii přes její tělo. Srovnaly jí dech i srdeční rytmus, posílily všechny životní funkce; nechaly ji, až když jim bylo jasné, že je v pořádku.

A pak se znovu vrhly do víru zábavy. Heslo bylo do vyčerpání; jenže kluci se vyčerpali podstatně dřív, tak skončily čímsi... vlastně ani nevěděla. Prostě se ponořila do hlubiny bezvědomí.

No a teď je vzhůru. Nádherně plná energie; jestlipak by dokázala emitovat přímo z prstů aspoň malý blesk? Ale ne, radši nedělat rozruch. Má skvělou příležitost rozmyslet si, co dál. Až se probudí ostatní, nastane zmatek, všichni budou mluvit a na přemýšlení nebude čas.

Včera večer o ní někdo řekl větu, kterou ji chtěl popsat: Ta čarodějka ze severu. Vzali bez problémů na vědomí, že je WZ Bára; bránila se, rozmlouvala jim to, dokonce se naštvala, ale tím víc se smáli. A když se to vezme po pravdě, docela jí to lichotilo. Bylo by hezké... Co kdybych se opravdu chtěla stát...? Bylo by to obtížné, ale po včerejšku ne nemožné.

Takže co musím udělat? Vrátit se do Kingtownu a promluvit s Renkou. Je má duchovní učitelka, měla by mi poradit. Nebo aspoň schválit. Stavit se ve škole, hlavně ve sportovním klubu. Co by bylo, kdybych chtěla předat nějaké informace holkám? Strašnej průšvih, především. Ale...

Někde něco bouchlo, pár lidí se začalo probouzet. Bára na nic nečekala, převrátila se na tělo svého partnera a začala přirážet. Probudil se, samozřejmě se mu to zalíbilo a přijal hru. Tím probudili ostatní; když zjistili, co se děje, mohli udělat něco jiného? Byla z toho moc hezká Hra.

Když to skončilo, nebyla Bára vůbec vyčerpaná, naopak plná nadšení.

„Tak to bylo místo rozcvičky,“ prohlásil Pet, když se sprchovali, „V boji ti to moc nejde, ale tohle umíš perfektně!“

„Dík za uznání.“

Pomoc s přípravou snídaně nabídlo tolik lidí, že Faidra musela odmítat. Při snídani se na Báru obrátilo pár kamarádů; opatrně se vyptávali, zda by jim dokázala zařídit cestu do zahraničí. Viděli v jejích vzpomínkách různé exotické země a moc by tam chtěli. Problém byl v nemožnosti dojet na letiště do Kingtownu, nebo kterékoliv jiné. Občan jihu nemůže...

„Je jediná možnost: získat cizí pas. Potřebovala bych předpisové fotografie, ty bych vyvezla do ciziny a tam nechala pasy vyrobit. Při příští návštěvě jihu bych je předala. Je vám jedno, na jaký budou jména?“

„Není problém. Každej máme několik jmen; prostě bude nějaký navíc.“

„Jeden problém bude, váš vzhled. Tolik tetování nikdo cizí nemá!“

„Třeba se do tý doby naučíme vzhled měnit!“

Bára na ně vyplázla jazyk. Upíjela kávu a uvažovala.

Jak předpokládala, změna vzhledu není tak lehká, jak si myslela. Skládá se ze spousty složitých detailů; barva pleti, očí, vlasů, tvary toho všeho. Každý je nutno se naučit jednotlivě, teprve postupně spojit dohromady. Často trénovat před zrcadlem. Každá maličkost může upozornit nepřítele. Když se podaří vytvořit potřebný vzhled, je nutno jej udržovat dostatečným přísunem energie; kdyby ne, může se taky zhroutit.

„Klid, za pár měsíců to budete dělat automaticky!“ smál se Pet.

Další věc, kterou Bára pochopila: vlasy vyloženě překážejí. Ty reálné je třeba skrýt, než vytvoří jiné. Proto je WZ odstranily nejdřív. Zato s oblibou nosily všelijaké ozdoby a šperky. Samozřejmě iluzorní. Třeba královskou korunu, když chtěly.

„Jak děláš tu pěnu?“

Zarazila se. No ovšem, přečetly si její paměť.

„To vymyslela Renka. Když víš o pěně, znáš i složení. Proč se ptáš?“

Dívka zablýskla očima. „Co třeba velkej mejdan, při kterým bysme naplnily bazén pěnou? Já bych si teda skočila!“

Bára se ušklíbla. „Už to zase začíná?“

„Vezmeš mě do Leopardí gardy?“

„Prosím tě! Velitel je Renka, já nemám vůbec žádnou pravomoc někoho vzít nebo nevzít!“

„Nežvaň, seš důstojník. Chci mít na těle fleky a kočičí hlavičku!“

Bára si sevřela hlavu v dlaních. „Poslouchejte všecky, co chcete mít něco společnýho s Leopardí gardou! To byl nápad Renky de Castignac, jen tak pro legraci! Neexistuje žádná LG, jako není žádná císařovna!“

„A ty holky v Kingtownu?“

„To byl jenom takovej vtip, aby je bavilo cvičení!“

„O co jsme horší než ony?“

„Jste o několik tříd lepší, sakra! Jste bojovnice, za kterejma se já ani nemůžu koukat! Zatloukli byste každou z nás do země holou rukou!“

„No, ty seš zase čarodějka.“

„Jsem obyčejná holka ze severu! Před půl rokem... sakra, vy přece všechny víte, co jsem zač! I co nejsem! Tak proč...“

„My víme. A jdeme za tebou! Přísahám!“

Jejich ruce se postupně zvedly. Ruce všech přítomných.

„Problém bude s klukama,“ řekl ten černoch, „Císař měl Tygří gardu, ale ta skoro kompletně padla. Navíc, chlapi se sdružovali podle komthurů řádu. Novou TG by musel někdo založit a vést.“

„Já to rozhodně nikomu neporadím!“ slíbila.

„Nevadilo by ti, kdybysme se zorganizovali jinak?“

„Mně by nevadilo vůbec nic. Já vám do toho vůbec nemám co kafrat!“

Zřejmě byli spokojeni, protože další dotazy nepřišly.

Zato Báře něco napadlo. „Faidro, mají na poště kecafon?“

„Já ho mám taky, nahoře v mým pokoji.“

„Potřebuju si zavolat do Kingtownu. Jestli něco nepotřebujou.“

Faidra jen ukázala prstem nahoru. Bára tam odešla a za chvilku už dostala spojení se svou agenturou.

„Barčo, ty seš zázrak, že voláš! Vybouchla nám průvodkyně a žádnej nemá čas! Mohla bys sjet do Města a převzít výpravu? Přiletěj zítra...“

„Nemám náhodou volno na osobní rekreaci?“

„Máš, ale víš přeci, jak to chodí! A stejně seš nejlepší...“

„No jo. Skočím do mašiny a večer jsem tam...“

„Fajn, čekáme tě. Jo, ptala ses na ty investice. Tak to je...“

Když se vrátila, někteří už od snídaně odešli. Hlavně ti, co museli jít do práce; většina ještě seděla a klábosila.

„Musím do Kingtownu.“ oznámila jim.

„Chceš zabalit nějaký jídlo na cestu?“ ptala se Faidra.

„Jo, dík. Sandro, převezmeš to tady za mě. Můžeš?“

„Jasně. Postarám se o všecko.“

„Dobrý. Babičko Sarah, můžu si s tebou promluvit? Jde o ty peníze, cos mi nabídla. Ty máš nějaký zahraniční konta?“

„Jistě. Ve Švýcarsku, v Anglii, Americe... Taky v Německu, ovšem tam teď nemůžu. Některý ty účty patří taky mým dětem. A vnoučatům.“

„Monroesova banka tě prosí, zda by je mohla používat. Prostě tam budou chodit různé finanční částky. A čas od času tě požádáme, abys poslala něco z těch peněz na různá jiná konta. Rozdíl úroků bude patřit tobě.“

„Jistě. Ale to mi připadá, že na tom ještě vydělám!“

„Samozřejmě. Hoden jest zajisté služebník mzdy své!“

„Ale já jsem chtěla...“

„Jestli se chceš svými penězi zúčastnit našich operací, budeme rádi. Dáme ti v patřičné hodnotě akcie našich podniků. Ovšem musím tě upozornit: pokud zvítězíme, získáš solidní majetek. Ale když prohrajeme, přijdeš o všecko.“

„Děvče, já jsem stará. Když prohrajeme, bude mi to už jedno.“

„V tom případě by bylo dobře, kdyby sis zřídila vlastní banku. Tady nebo v Kingtownu, jak je libo. Nejlíp na obou místech, jedna bude hlavní a druhá pobočka. Pronajmu ti tam kancelář...“

„Tu banku můžeš mít ve svém pokoji.“ řekla Faidra, „Ale kecafon by sis měla koupit vlastní, když budeš firma. Se záznamníkem. Cindy dělá v obchodě s elektronikou na náměstí, pokud budeš chtít, přinese ti...“

„Tak dost!“ zvýšila hlas Sarah, „Mám už dost toho, jak mě všichni obskakujete, jako kdybych byla nějaká nemocná nebo stará! Chci vyrazit na nákup a chci, abys šla se mnou a poradila mi, co všechno potřebujeme!“

Bára zatím na něco přišla: „Napadla mi nejlepší a nejzodpovědnější osoba, která by o tebe mohla pečovat. Werry! Jsi nejstarší a nejmoudřejší. Budeš všude doprovázet babičku Sarah a starat se, aby se jí nic nestalo!“

Tygr spokojeně zamručel, přešel k Sarah a olízl jí ruku. Když ho pohladila, složil se jí spokojeně k nohám.

„Ano, ten mi naprosto vyhovuje. Vždycky jsem měla kočičku. Nebo pejska.“

„No. A já kopnu do vrtule a pojedu.“

Barbara se hnala stepí ve svém teréňáku. Silnici do Caroline zvládla bez problémů, jižanská hlídka jí zasalutovala, severní se ani neobtěžovala. Jen co opustila město, začala uvažovat.

Lákalo ji vyzkoušet jednu věc, kterou se naučila: řídit auto v transu. Je to o držku, samozřejmě; vypadá to jako metoda, kterou používají šelmy. Vytvořila si pevnou představu, kam se chce dostat a předpoklad, kudy jet. Pak se zkusila uvést do transu; povedlo se, vnímání se zostřilo, ale současně ji přestalo rušit cokoliv, co nesouviselo s jízdou. Přidala na nejvyšší možnou rychlost, ruce nechala volně ležet na volantu a jen občas provedla nějakou korekci, nejlíp v poslední chvíli. Kdyby měla tryskový pohon, jela by určitě ještě rychleji.

A vůbec to nebylo obtížné, naopak snadnější než co jiného. Nevadilo jí slunce pálící na pleš, prach, horko, vůbec nic. Nepotřebovala jíst, pít ani spát. Dokonce věděla, že se u cíle probere odpočatá.

A mohla si krásně meditovat.

Sarah prošla městem (což nezabralo tolik času), nakoupila různé věci, jež považovala za potřebné, a pak se vrátila do sídla. Vzpomněla si na včerejší diskusi a požádala, zda by se mohla jít podívat na dům pro ty členy klanu, které ještě nezná, hlavně děti.

„Jistě, Werry tě tam rád dovede.“ souhlasila Faidra.

Sarah se nezeptala, zda ji tam přijmou. Věděla to. Radši navrhla Theovi a Sandře, zda se nechtějí taky podívat. Samozřejmě chtěli.

Cesta trvala asi tři čtvrtě hodiny a byla by ještě kratší, kdyby si Sarah nepostavila hlavu, že chce jít celou trasu pěšky, nikoliv jet tygrovi na hřbetě. Šli lesem a povídali si; až tygr náhle nastražil uši a naježil hřívu, což je upozornilo. Vzápětí se z úkrytu vyřítila smečka dětí nejrůznější velikosti; tři nejstarší kolem deseti, většina tak pět až šest. Všichni samozřejmě nazí a divoce pomalovaní, kluci skalpové kadeře, holky wingy. Každý měl luk a šípy, oštěp udělaný z loveckého nože nebo alespoň tyč.

„Vzdejte se!“ vykřikl ten nejbližší a namířil na ně oštěp.

„Vzdáváme.“ řekla Sarah, „Jsme ve vaší moci!“

Viditelně byli zklamáni. „Ale to není žádná hra! Máte se bránit!“

„K tomu mě asi nedonutíte. Stejně k vám jdeme na návštěvu!“

„My víme, kdo jste! A s tebou bojovat nechceme, ale s těmihle!“

„No jasně. Werry, zaútoč!“

Theo a Sandra chvíli bojovali, tygr rozdal pár ran tlapami. Děti mohly být spokojené, ale nebyly; neudělal jim žádné škrábance. Ovšem netrvaly na tom, Oheň k disposici pořád ještě neměly.

„Jsou s tím nějaký problémy!“ vysvětlil jeden kluk.

Dům byl šlechtický palác, ještě krásněji vyzdobený než ty ve městě. Žily tam ženy, které byly buď těhotné, nebo kojily; mnohé vypadaly jako děti.

„Správná holka má první mimčo stihnout do patnácti!“ vysvětlila jedna.

„Jenže ty nevypadáš ani na čtrnáct!“

„Jsem malá, ale šikovná!“ přejela si hrdě vzduté bříško.

Sarah neřekla, že většina lidí by to posuzovala jinak. Pohladila ji.

„Kdy to čekáš?“

„Asi za šest neděl. Těšila jsem se, že si při tom užiju Oheň, ale...“

„Nějaký problém?“

„Euricu vykopli. Zastavila se až tady.“

Eurica byla dívenka kolem čtrnácti, hezká a něžná. Nebyla úplně bílá, ale zase ne tak tmavá jako většina ostatních. Smetanová, dalo by se říct. Vlasy hnědé, oči světle hnědé, skoro do zelena. Ale ne smaragdy.

„No jo, jsem zpátky!“ řekla nespokojeně, když ji představovali, „Nejsem správně talentovaná, tak mě poslali domů.“

„Jenže my vůbec netušíme, o co jde!“ řekl Theo.

„Jen o to, že se mi budou všichni chechtat. Měla jsem kecy...“

„Tak je nech, ať se smějou!“

Mávla rukou. Zdržela ho, zatímco ostatní šli dál.

„Chápeš? Vytahovala jsem se; uzavřela jsem sázku, že mě příště uviděj už holohlavou, s nabarvenejma bradavkama. Teď se musím ostříhat sama.“

„Proč?“

„Vsadila jsem se, nechápeš? Musím se nějak...“

„Nebudou stačit wingy?“

„Blbost, to má kdekterá holka.“

„Tak si udělej účes jako kluk. Tu kadeř na temeni...“

„Zbláznil ses? Klukovskej účes? Všichni by se mi smáli!“

„Ale to přece chceš, ne?“

Zírala na něj naprosto nechápavě. Potom vybuchla smíchy. „Uděláš mi to?“

„Klidně! Kdybys chtěla...“

„Pojď! Za tu legraci to stojí!“

Vzala ho za ruku a odvedla někam, kde asi bydlela. Stál tam její vak, ze kterého vyndala kazetu. „Tak dělej!“

„Ale já... proč já?“

„Byl to tvůj nápad, ne? Dej se do toho!“

Trochu mu vadilo ji stříhat, ale naléhala tak dlouho, až povolil. Vlastně to tak dlouho nebylo; ostříhal jí většinu hlavy, kadeř na temeni spletl do copu a zbytek čistě vyholil. V průběhu práce ho to začalo bavit.

„Máš jemný, příjemný ruce. Od tebe se nechám holit ráda.“

Theovi se líbila. Především, byla mladší a menší než on, nenaháněla mu hrůzu. Ani nevypadala, že je lepší bojovník.

„Skvělý!“ vzdychla nadšeně, když se uviděla v zrcadle.

„Půjdeš se předvést ostatním?“

„Ty máš rád průšvihy, co? Seš bezva kluk. Jsem ráda, že tě mám.“

Nad tou větou přemýšlel, když šli k ostatním. Nejvíc užasly děti; pořád ještě byly tak divoce pomalované.

„Eurico, to snad nemyslíš vážně!“

„Spolehni se, myslím. Takhle budu chodit, dokud... budu chtít.“

„Holka s klukovským účesem? To snad... to přece nejde!“

„Můj manžel s tím souhlasí. Tak o co ti jde?“

„Manžel?“ hlesl překvapeně Theo.

„Nechceš to snad zapřít? Pravda, já tebe neostříhala, ale nebylo ani co!“

Theovi to došlo. Vlastně, mohlo ho napadnout, že to nebude jen tak. Usmál se a pohladil ji po hlavě, jako že je hrdý na svou práci.

„Který klan?“ zeptal se jeden kluk.

„Greenbay. My jsme ze severu.“

„Ty ses vdala za seveřana, Eurico?“

„Co když se mi líbí? A není takovej náfuka jako vy!“

Theo položil tomu klukovi ruku na rameno. „Kdybys byl dospělej kus, vyzval bych tě k boji. Pokud ovšem máš na tuhle holku nějaký práva.“

Mladý bojovník zamrkal a potom se kupodivu usmál.

„Nebudeš tak úplně blbej, Greenbayi. Každopádně máš odvahu bojovat. Snad si nevybrala tak špatně.“

Eurica obešla s Theem všechny přítomné, aby se předvedla. Reakce téměř stejná, všichni žasli jak nad novým manželem, tak nad účesem. Theodorovi to připadalo jako vyznamenání, manželka se mu líbila.

Až na Sandru; ta obrátila oči k nebi a pak řekla: „Ráda bych si s tebou promluvila. Vlastně s vámi oběma. A bude to velmi zásadní rozhovor!“

Eurica se doteď chovala submisivně, vědoma si svého provinění (?). Ovšem nyní hrdě zvedla hlavu: „Bude nás těšit. Můžem třeba do bazénu?“

Bazény měli v paláci dva, větší na nádvoří, menší uvnitř. Taky několik van různé velikosti, sprchy a leccos dalšího. Například babičku Sarah uložili do koupele v horké minerálce a slíbili masáž léčivým olejem.

„Ne, žádný mazlení ani jiný hry! Vážnou řeč jsem řekla!“

Tak si lehli na lehátka na terase. Theodor se tvářil dychtivě.

„Tak poslyš, bráško: jestli čekáš, že ti budu něco rozmlouvat, tak marně, nejsem blbá ani nepřejícná. Ta holka je moc hezká a já ti ji přeju. Stejně jako každej tady na jihu. Ale ráda bych upozornila, že na severu, kam bysme se měli v dohledný době vrátit, ti ji naopak přát nebudou. Víš to?“

„Vím.“

„Tak řekni, co s ní hodláš podnikat!“

„Vím já? No... tak nějak.“

„Aha. A ty, Eurico?“

„Já se zatím výborně bavím. Co dál?“

„Skvělý. Tobě je tak čtrnáct, jestli dobře hádám?“

„Bude. Za tři měsíce.“

„Aha. Theovi je patnáct. Víc než deset let strávil v nějakým poúrazovým traumatu, ze kterýho ho dostali zhruba před měsícem. Prosadila jsem, abysme sem jeli na ozdravnej pobyt. Proti vůli rodičů, více méně.“

„Mohla bych být součástí toho uzdravování?“

„Theo sice dostal určitý školení, ale je to hloupej, nezodpovědnej kluk. Máš pocit, že ty seš chytřejší?“

„Ani náhodou! Taky jsem hloupá a nezodpovědná. Vykopli mě ze střediska.“

„Chceš mi to vysvětlit?“

„Jo. Objevili u mě určitej talent na magii, tak mě vzali, že vystuduju na kněžku Ohně. Udělali se mnou všelijaký testy, včetně ovládání, ale neuspěla jsem, tak mi doporučili návrat domů a že se můžu nechat deflorovat.“

„Což míníš udělat zrovna teď?“

„Připadá ti nějakej jinej termín vhodnější?“

„No, teda... víš, tobě nemůžu nic radit. Ale zodpovídám za tohohle pitomce. Jestli si chcete hrát na manžele, vaše věc. Ale Theo, oficiální verze na severu: nemáš ani tuhle, ani žádnou jinou manželku, dokud nedosáhneš věku plnoletosti, nebo dokud to neodsouhlasí rodiče. A jak znáš naše...“

Theo pomrkával; chápal jediné, že mu chtějí tuhle krásnou holku upřít.

„Jakej postup bys doporučovala ty?“ zeptala se Eurica.

„Abych pravdu řekla, nevím. Řítíte se do průšvihu, to je jediný...“

„Já mám průšvihy ráda. Od malička jsem...“

„Jo, je to na tobě vidět.“

Jiskřily jim oči a bylo znát, že je hádka baví. Už teď si rozuměly skvěle a časem se určitě navzájem vytočí tak, že se poperou. Pro Euricu bezvadná šance v době, kdy si to u ostatních pěkně pohnojila.

„Co jsou za klan ty Greenbayovi?“

„Nejsme klan, jenom já a bráška. Můj kluk je Pet Crowry. Jestli ho zatím neznáš, určitě ho poznáš časem. Náš táta je zástupce předsedy Nejvyššího soudu, naprostej nepřítel jižanů. Šel by do vývrtky, jen by tě viděl. Vůbec se mu nelíbí nic, co děláme, ale byl nucenej se podřídit. Máma je hodná, ale tak trochu... hm, chtěla by, abych byla hodná holčička. Ještě se nestihla probrat ze šoku, když jsme odjížděli. Všecko.“

„Aha. Já jsem taky sama, máma umřela před dvěma roky. Byla dost nemocná, po zranění ve válce. Kdo byl táta, mi neřekla. Kdybys mě chtěla koupit, ani nemáš od koho. Rámcově patřím ke klanu Sunbornů.“

Sunbornové byli všichni, Faidra nesla oficiální titul Ovdovělá Lady ze Sunbornu. Kdo k ní patřil a nebyl její přímý potomek, dodával svá osobní jména a predikáty. Obvykle byli sirotci.

„Takže ses rozhodla vybudovat si kariéru v klanu Greenbayů?“

„To zrovna ne, ale je to dobrej nápad. Ráda přijmu každou Výzvu.“

Sandra si představila, jaké by to bylo mít švagrovou čarodějku. Eurica se jí líbila čím dál víc, a to nejen vzhledem a názory, ale i fyzicky. Včera se hezky rozdráždily s Barbarou, než na sebe pustily kluky. A tohle dítě?

Než si to stihla rozmyslet, Eurica po ní skočila. Překotily lehátko, daly si pár ran dlaněmi i pěstmi, ale hlavně se pevně svíraly v objetí; Sandra přímo cítila, jak je vzrušená. Theo vyskočil a chtěl se zapojit do rvačky, ale než to stihl, skutálely se do bazénu; Sandra popadla Euricu za cop, táhla jí hlavu pod vodu a pokoušela se ji utopit; Eurica ji neměla za co chytit, tak do ní vrazila prst a šlehla ji energií. To bylo tak překvapivé, že ji Sandra vyděšeně pustila.

„Tak přece jenom něco umíš!“ křikla, jen se obě vynořily.

„Ty máš svaly, já mám čáry!“ řehnila se Eurica.

„O co, že to neuděláš ještě jednou!“

Říct něco takového čarodějce, to je urážka. Eurica zařvala jako šelma.

Pak se chvilku praly v bazénu, až voda stříkala; protože jejich souboj přilákal pozornost hlavně dětí, přeplavaly na druhou stranu, vylezly a honily se; Eurica se čím dál víc šelmovala, prováděla divoké skoky a sekala prsty jako drápy, ale Sandru to bavilo, zkusila to taky. Ještě pořád se obě skvěle bavily, vrčely a vydávaly různé zvláštní zvuky. Theo se pokoušel mezi ně dostat, ale nestíhal. Nakonec se navzájem chytily, sevřely se pevně do objetí a dýchaly si zblízka do tváře.

„A co uděláš teď?“ vrčela Sandra.

Tehdy jí Eurica prokousla špičákem horní ret.

Sandra zařvala. Na chvíli ji uvolnila, Eurica se osvobodila a skočila dolů z terasy, zhruba sedm metrů. Dopadla jako správná kočka na nohy, vycenila zuby a udělala velmi obscénní posunek. Sandra si skočit netroufla, musela to oběhnout, ale Eurica prchala hodně pomalu.

„Umíš stopovat, nebo ti mám nechat pachový značky?“ pošklebovala se.

Sandra na ni taky něco sprostého křikla, ani nevěděla co. Z prokousnutého rtu jí tekla krev a fantasticky ji vzrušovala. Měla chuť tu malou pokousat podstatně víc; udělala by s ní i něco jiného, ale...

Dopadla ji poměrně blízko okraje, určitě na ni schválně čekala.

„Já bych tě... ale ne, nechám tě bráchovi!“

„Ale trochu rozdráždit se snad můžem?“

Z vášnivé rvačky přešly do ještě vášnivějšího lízání; ta malá to rozhodně nedělala poprvé. Tak už je jasné, proč ji Oheň nechtěl poslouchat!

„Ty seš tak hnusná!“ ječela Eurica.

Sandra postřehla, že Theo už je dohnal. „Brácho, jdi do toho! Držím ji!“

Eurica se prala, jak mohla. Theodor se na ni vrhl, vrčel jako šelma. Když do ní pronikl, zaklesla mu nohy na zádech a sevřela, jak nejvíc mohla. Tak se prali ve třech – a stejně nejdřív dosáhla orgasmu Sandra.

Potom leželi propletení v trávě a něžně si olizovali krev.

„Je mi jasný, proč nemůžeš být čarodějka,“ řekla Sandra, „Divoká, vášnivá, nezkrotná, nerozvážná; a navíc ještě koušeš!“

„Že to říkáš zrovna ty! Kdo mě pokousal na zádech?“

„Když jsi hryzla bráchu do obličeje?“

„Mohl mi to oplatit, kdyby chtěl!“

„To budeš takhle vyvádět pokaždý?“

„Nech ji!“ bránil Euricu Theo, „Mně se to líbí!“

„Tobě se vůbec líbí, jak koukám...“

„A tys ji nechtěla přijmout do klanu!“

„Náhodou, já chtěla, ale...“

„Pro sebe, co?“

„Jasně, porvěte se ještě vy dva!“ řehnila se Eurica.

„Hele, ty... podívej, jak po těch tvých zubech vypadá!“

„Co, sluší mu to! Člověk může ztratit až litr krve...“

Nicméně Eurica vztáhla ruku a počala Thea něžně hladit po tváři. Nejdřív rána přestala krvácet, potom se trochu zatáhla a zůstala jen světlejší jizva. Slušela mu, vypadal jako bojovník.

„Teda, já zírám! Co umíš ještě?“

„Že nedokážu krotit oheň snad neznamená, že jsem úplně blbá!“

Sandra na ni tupě zírala. Měla spoustu otázek, ale nedokázala je přesně zformulovat. Chtěla by se zeptat...

Eurica se s ní začala mazlit. Tedy objala ji rukama a přejížděla po těle, kam až dosáhla; její prsty mírně, dráždivě elektrizovaly, když nalezla nějaké bolestivé místo nebo škrábanec (a že jich bylo), zvýšila intenzitu. Čím víc to bolelo, tím to bylo příjemnější.

„Když jste mě tak krásně nabili...“ ušklíbla se.

„Hele, vyceň pořádně zuby! Měla jsem pocit, že je umíš...“

„Jenom ty čtyři!“ Eurica prodloužila horní i spodní špičáky; to předtím Sandra viděla jen v hororovém filmu o upírech.

„Poslouchej, seš ty vůbec člověk?“

„No teda... co bys řekla ty?“

Sandra důkladně zapátrala v mysli, zda se toho stvoření aspoň trochu bojí.

„Já slyšela o různých genetických pokusech. Ale poprvé něco takovýho vidím na vlastní oči.“

„To víš, na někom je to vidět víc než na jiných.“

„Opakuju znova: seš člověk, nebo co?“

„Nevím. Udělej se mnou jakýkoliv testy a pak řekni sama. Zatím mě každý uznal za člověka, ale bavilo by mě být něco jinýho!“

„Třeba co? Upír, lykantrop, mimozemšťan?“

„Všecko a v jakýmkoliv pořadí!“

Sandra se tvářila, že má chuť na ni zase skočit. Eurica se smála.

„Co byla tvoje matka?“

„Já bych řekla obyčejný člověk. Ani neříkala, že by nějak moc lítala po cizích zemích. Akorát moje jméno psala takhle: ?ur?ca.“

„A vážený pan otec?“

„O tom už nemluvila vůbec. Trochu se zlobila, když padla zmínka, že nás opustil. Říkala, že byl moc hodnej a miloval ji.“

Sandra vzdychla. „Tak co, Theo? Přijmeme ji jako tvou manželku?“

„Já myslela, že jste to už udělali!“

„Já rozhodně ano. Takovou jsem vždycky chtěl.“

Sandra spokojeně kývla. „Začínám se docela těšit.“

Před Kingtownem Barbara postřehla nějaký zmatek. To už jela po silnici; probrala se z transu a přizpůsobila rychlost vozidla stavu ostatních.

Zastavil ji dost mladý dopravní strážník neurčité národnosti. A sotva si ji prohlédl, způsobil jí šok: „Ty jsi čarodějka? Mohla bys nám pomoci?“

Zaváhala. „Co se děje?“

„Dopravní nehoda. Je tam několik raněných, mohla bys...?“

Myslel to vážně a tvářil se tak, že se tam nechala odvést. Vypadalo to ošklivě, osobní auto se zaklínilo předkem do náklaďáku a zevnitř se ozývalo bolestivé sténání. Další dva dopraváci se snažili zraněné vyprostit. Čtvrtý organizoval zmatek na druhé straně. Kolem stála spousta čumilů.

„Ona je...“ ukázal ten mladý. Nejstarší seržant si ji prohlédl.

„Mohla bys nám pomoci?“ zeptal se bez jakékoliv ironie.

Přistoupila blíž a pokusila se diagnostikovat. Vadil jí dav, který sice nebyl velký, ale hodně překážel. „Mohli byste vyklidit prostor?“

Dopraváci se o to pokoušeli od začátku, bohužel marně.

Takže musela použít Hlas: „Všichni ustupte! Hned!“

Uposlechli, nejspíš se polekali. Dokonce přestali hlučet.

Barbara váhala. Bylo nutno otevřít auto a dostat se dovnitř, ale... Pouze okamžik váhala, pak se podřídila vnitřnímu hlasu a konala automaticky. Tomu mladému (a silnému) položila ruku na zátylek a uspala ho. Potom mu nařídila opatrně, ale silou roztrhat plech karosérie. Okamžitě začal konat: nejdřív utrhl vzpříčené dveře, pak pomačkanou střechu. Pohyboval se jako golem. Dva druzí vytáhli řidiče, měl zlámaná žebra a pomačkané nohy. Jeho žena nebyla tak moc zraněná, zato v šoku; Bára uspala oba.

„Vzadu je ještě dítě!“ upozornil ji někdo.

„Sedačky!“ ukázala chlapci v transu. Utrhl tu, co překážela.

Bára vynesla asi čtyřletou holčičku; malý chlupatý pejsek vylezl sám.

Dopraváci přihlíželi, jak dítě uspala a prohlížela; našla několik pohmožděnin a škrábanců, odstranila bolest a malou uklidnila. Nejhůř na tom byl otec; udržovala ho při životě, dokud nezaslechla houkání sanitky.

Vystoupili doktor, řidič a ošetřovatel. „No nazdar!“ řekl lékař, ale asi to nebyl pozdrav. S dopraváky si tykali, asi se znali.

„Jsou prozatím stabilizovaní.“ ohlásila Bára, „Dítě celkem v pořádku, matce jsem zastavila šok. Muž by měl jít okamžitě na sál.“

Doktor si ji trochu rozpačitě prohlédl. „Chceš jet s námi?“

„Ani ne. Já se teprve učím... Chtěla bych být doktorka. Až dodělám gympl.“

Usmál se skutečně jen trochu. „Stav se někdy. Jak ti říkají?“

„Bára.“

S pomocí dopraváků naložili všechny tři zraněné do sanitky. Šofér náklaďáku zraněný nebyl, akorát vystresovaný; pokoušel se vysvětlit, že osobní auto do něj vlítlo v podstatě bez příčiny, on za nic nemůže.

„Vidím. Asi únava nebo mikrospánek. Ani se nepokoušel brzdit...“

Bára ještě nařídila mladému, aby trosky osobáku odtlačil stranou, potom ho probudila. Koukal překvapeně, ale velmi spokojeně.

„Hele, já jsem ve vzpěračským oddíle,“ vysvětloval, „Kdybys mi tohle udělala před závodama, tak získám zlatou medaili!“

„Ale to nejde! To by byl podfuk, ne?“

„Stejně seš bezvadná! Kdyby třeba... seš někde k zastižení?“

„Těžko. Já lítám jak urvaná ze řetězu...“

„Škoda. Tak díky – a měj se!“

Vrátila se do auta. Ještě jí zamávali, když projížděla kolem.

Další sympatickej kluk. Poslední dobou potkávám samý fajn lidi.

Renka de Castignac jí prozkoumala paměť.

„No – dobrý. Pokračuj.“

„Jak?“

„Jakkoliv. Hlavně se neboj a neváhej. Rohama do toho!“

„Co když z toho bude průšvih?“

„Už stejně je. Nemysli, že nevím, co kde vyvádíte.“

„Bezvadný. Myslíš, že to ví ještě někdo jinej?“

„Nevím přesně, jaký je koloběh drbů v tomhle městě, ale řekla bych...“

„Myslíš, že moje žákyňky taky?“

„Stoprocentně. Je jich hodně a mají bystrý ouška. Všechno rozkecají.“

„Ach jé! Ty zas budou otravovat...“

„Jedna vážná rada: zavedli jsme širokospektrální vzdělávání. Pro případ, že by všichni padli, aby alespoň někdo přežil. Řekni svým Leopardům, až ten den přijde, zůstane sotva jedna z deseti. Jestli se bojí, ať couvnou.“

„Obávám se, že ty necouvnou.“

„Jdi za nimi. Večer přijď ke Štěňatům, trochu si odpočinout.“

„Dík. Asi to budu potřebovat.“

V tělocvičně zrovna probíhal výcvik; když první dívenka v kimonu spatřila Barbaru, zaječela, všechny se otočily a pak se na ni vrhly. Nebyl to útok, pouze uvítání; první čtyři ji porazily na zem a další na ně naskákaly, až jich byla hromada. Zhruba od poloviny už schválně.

„My jsme tak rády, že seš tady!“ vřeštěly jí do ucha.

A WZ Bára se rozhodla zbavit trochy přebytečné energie. Jak se tak válely po sobě a navzájem zlobily, vytvořila pole a roztáhla je přes všechny. Pak jim předala stručný přehled, co na jihu zažila.

A skončila šlehnutím, po kterém všechny s křikem popadaly z hromady.

„Tak koukám, z výcviku už nebude nic,“ konstatovala instruktorka, která chytila akorát echo (byla dost daleko), ale stačilo jí to.

„Naopak. Mám v úmyslu udělat mimořádnou hodinu. Jsou tu někde ještě nějací další Leopardi? Jestli jo, tak je svolejte a zalígrujte tělocvičnu.“

Rychle proběhly celý areál. Pár děvčat ještě našly v posilovně, několik taky v sauně a bazénu. Všechny se shromáždily.

Bára toho neuměla moc, ale jedno se naučila rychle: opakovat, co nedávno někdo udělal s ní. Bohužel, i vzhledem k věku žákyň, to nemohlo být se vší parádou. Taky tu žádní kluci v tuhle dobu nebyli.

„Přijela jsem jenom na skok a zítra zas odjíždím. Takže vám chci přehrát, co mi předali na jihu. Snad se v tom vyznáte a snad to budete umět použít. Pokud možno k dobrému. Jestli něco vyvedete, tak... Vlastně, kdybych chtěla vyhrožovat, že se vrátím a srovnám vás, asi bych lhala. Nejsem si jistá, zda bych vás všechny dokázala přemoci. Nebo aspoň některou. Za nějaký čas budete tak dobré, že s vámi nic nepořídí nikdo. Takže vás jenom prosím.“

Byly zticha, všechny oči na ní visely.

„Renka mě varovala. Chtěla jsem, aby to byla hra, ale zašlo to příliš daleko. Už to není hra. Kdyby nastala válka, budeme bojovat a umírat. Podle Renky přežije každá desátá. To jsem nechtěla. Jestli si vážíte svého života a máte sebemenší strach, vzdejte to. A odejděte hned!“

Nezvedla se ani jedna. Jen jedna z těch malých pípla: „A co ty?“

„Já už jsem té Hře propadla. Já už to vzdát nemůžu.“

Přehlédla ty pozorné oči před sebou.

„Dobrá. Jsme Leopardí garda a bojujeme za čest své císařovny. Uložte se co nejpohodlněji do vějíře, hlavami ke mně. Na žíněnky, samozřejmě, nebudu vás týrat. Chci, aby to bylo příjemné.“

„A co bylo dál?“ zeptal se Monty Draggon.

„Dál nic. Dvacet minut vzrušeného dýchání. Občas zasténání, jako...“

„Při souloži?“

„Tak nějak. I když, žádní kluci tam nebyli.“

„No, ono to jde i mezi děvčátky...“

„Jistě, ale ne v tom věku a tak narychlo. Myslím, že nic kromě předávání informací v tom nebylo.“

„No dobře, ale jakých informací?“

Abner Léger se zatvářil přesně tak, jak se dalo čekat.

„Aha. Takže nevíme zase nic. Všechny ty drahé odposlouchávací přístroje jsou naprosto k ničemu. Víme, že něco z jihu přivezla, nevíme co. Jako kdybychom měly průvodní dopis, ale ne zásilku.“

„Jenom víme, že je důležitá.“

„Padlo tam jméno Renka. Dá se s tím něco dělat?“

„Pochybuji. Samozřejmě, mohli bychom ji předvolat a zkusit na ni pustit hrůzu, ale asi by se nelekla. Nic konkrétního na ni nemáme. Může říct, že se jedná o nějaké hudební nahrávky.“

„A ta holka, Barbara. Dá se s ní mluvit?“

„Těžko říct. Příliš opatrná není. Je z přistěhovalecké rodiny a vzala si nějakého Francouze, majitele několika hotelů. Studuje na gymnáziu a zároveň pracuje jako průvodkyně turistů, protože umí několik jazyků. Zřejmě důsledek výuky na jihu. K zákazníkům je mimořádně ochotná, zajistí cokoliv. Jak by se chovala u výslechu, těžko říct.“

Monty Draggon potřásl hlavou. „Přistěhovalci! Ti, kterým jsme důvěřovali! Jak je možné, že se nechali tak snadno zlákat?“

„Všichni jsou přistěhovalci! Všechny ty holky, co si říkají Leopardí garda! Bojují za čest císařovny; žádná ji nikdy neviděla!“

„Zvrtali jsme to, Abnere?“

„Co ti na to mám odpovědět? Nemáme problémy s domorodci, ti se chovají co možná opatrně. Nejhorší jsou ti, co přicházejí z ciziny s dokonalými pasy, a my přitom víme, že jsou domorodci. Pohyb osob za císařství musel být podstatně větší, než jsme mysleli.“

„No, pár lidí do ciziny jezdilo. A odtamtud sem, ale tolik... nevím!“

„Samotná Renka má francouzský pas. Nic jí nedokážeme, všechno už párkrát vykecala tisku. Že se maskuje jako domorodec, to není zločin.“

„Nedá se třeba dokázat, že její tetování je starší než nové?“

„Dalo by se, ale co tím chceš dokázat? Být tetovaná není zločin!“

„Tak na ni něco najděte! Máš svoje informátory, donašeče a takové lidi!“

Abner vzdychl. „Jsou s tím neobvyklé problémy.“

„Vážně? Schválně, jaké?“

„Nasadil jsem na to velmi zkušené hochy z podsvětí, o kterých nikdo neví, že pracují pro nás. Bohužel... no, řeknu ti pravdu. Jeden zmizel úplně beze stopy. Dva další byli nalezeni, jak se motají po ulici. Neměli žádné zranění, zato úplně vymazanou paměť. Jako nemluvňata těsně po narození; lezli po zemi a blábolili, pomočení, pokálení. Teď jsou v psychiatrickém ústavu, učí se znova mluvit. Samozřejmě nedokážou říct, co se jim stalo.“

„No – a nezkusili jste to zjistit?“

„Podívej, kriminálníků je ve městě hodně a dost velký počet ochotných pro nás něco udělat. Ale jak padne jméno té holky, začnou se cukat. Neodmítnou, ale radši sbalí, co je jejich, a zdrhnou. Kamkoliv. Bojí se.“

„Když se zločinci začnou bát někoho víc než policie, je to zlé!“

„Slyšel jsem, že spousta takových zmizela. Jestli utekli nebo s nimi něco udělala, nevím. Nikdo to neví. A kdo ví... zmizí.“

„Takže navrhuješ co?“

„Nemůžu navrhnout nic, co bychom už nezkusili. Jenom ji dál sledovat. Až něco provede, budeme připraveni.“

Léger už dávno odešel, ale Monty zůstal sedět u svého stolu a přebíral se v papírech. Hlášení, zprávy, všelijaká udání. Spousta slov, nic konkrétního. Nic, co by se dalo napsat do protokolu a někoho obžalovat.

'Císařovna,' řekl pro sebe bez valného nadšení, 'Tolik let mrtvá a pořád na ni vzpomínají. Taková léta vládneme Arminu. A přesto, když přijede někdo z ciziny, už na letišti se ptá: Kde máte ty čarodějky? Kde se dají vidět mluvící šelmy? A nějaké památky na císařovnu Dianu by nebyly?'

Vstal a přistoupil k oknu. Už byla tma, město zářilo tisíci světly.

„Nade mnou nevyhraješ!“ řekl nahlas, „Zničil jsem Valérii, zničil Julii, zničil Dianu. Dostanu i tu holku s kytarou! Rozšlápnu ji jako hmyz...“

A přesto se mu zdálo, jako by od Nábřeží zaslechl vzdálenou hudbu.

Errata:

30.05.2021 11:41