Vítej, návštěvníku!

Turistická skupina přiletěla na Kingtownské letiště téměř přesně na čas, chvíli po desáté. Barbara už tam byla, spokojená a odpočatá; skutečně spala u Renky, pochlubila se svými úspěchy ve všech směrech a taky se trochu pomazlily. V tom pokračovaly i ráno, Renka si postěžovala, že její oficiální přítel don Isidorio ji navštěvuje daleko méně často, než by chtěla, a taky pohrozila, že mu Báru předhodí. Nejlíp nečekaně, pro oba. Takže se během koupání trochu praly, ale jen málo, neboť vana nebyla dost velká. Divíte se, že Barbara byla přímo napružená energií?

Turisté nepoložili přesně ty otázky, jaké předpokládal Monty Draggon. Hovořili jeden přes druhého, a smysl byl tento: Ty lázně Údolí Ohně jsou na jihu? Tak to uvidíme taky mluvící šelmy? A dají se tam sehnat nějaké věci, co zůstaly z císařských časů? A když si ji prohlédli: Vy jste čarodějka?

„Rozhodně ne!“ ujistila je, „Jsem obyčejná průvodkyně turistů!“

„No ale... že tak vypadáte! Ten účes a oblečení...“

Přejela si hlavu dlaní. „Dala jsem se ostříhat, protože mě vlasy štvaly. A oblečení? Já si nemyslím, že jsem nějak zvláštně oblečená!“

Taky nebyla: bílé tričko tak tenké, že při sebemenším propocení byly jasně vidět vztyčené bradavky, a sukně z kusu pestrobarevné látky. V uších ale nosila filigránové náušnice (vypadaly jako zlato) s velkými zelenými kameny (vypadaly jako smaragdy). A náhrdelník podobných vlastností. Na zápěstí náramky, které mohly sloužit taky jako chrániče, dala se jimi odrazit i čepel meče. Ještě plánovala diamant do nosu a potom... no, uvidíme!

Už během čekání na celní odbavení zbývajících se některé ženy ptaly, kde se takové šperky dají sehnat a kolik asi stojí.

„Ale to není pravé zlato, ani drahokamy! Leda by je nějaký alchymista dokázal proměnit! Jistě, toho výrobce znám velmi dobře...“

„Takže nám něco takového seženete? To bysme rádi...“

„Možná se s ním dokonce budete moci dohodnout, co přesně chcete.“

„To je nádhera! Kamarádky prasknou vzteky!“

Autobus turistické agentury byl přistaven před budovou. Řidič byl Mongol; vozidlo řídil jako dvouhrbého velblouda a zpíval k tomu táhlé smutné písně o zelených pláních Kerulemu a modravé řece Ononu, kde strávil mládí. Báru miloval, protože mu jediná rozuměla.

Už při nastupování si turisty roztřídila: skoro polovina zámožní důchodci, kteří si usilovnou celoživotní prací vydělali na pohodlný život, avšak v mládí si nestihli nic užít, takže to teď hodlají dohonit. Někteří byli manželské páry, další vdovy; vdovců kupodivu méně. Další významnou částí byly rozvedené manželky, které vysoudily na svých bohatých mužích dostatek peněz, aby si mohly jezdit po světě. Byly frustrované a trvale nespokojené. Dva páry novomanželů na svatební cestě. Starý (možná i moudrý) profesor se svým mladým asistentem, že by gayové? Tlustý otec, hubená matka a tři děti od dvanácti do sedmnácti, prostřední kluk. Několik lidí středního věku, kterým by nevadilo navázat na jihu nějaké obchodní kontakty. A záhadný muž, jehož aura byla vyloženě nepříjemná. Zločinec, nebo nasazený fízl?

Barbara všechny přivítala a navrhla ke schválení program zájezdu: dnešní den stráví v Kingtownu, ubytují se v hotelu, prohlédnou místní pamětihodnosti (včetně císařského zámku) a večer přátelské posezení, aby se navzájem seznámili. Všichni souhlasili.

Ubytování bylo v hotelu Sheraton. Bára tam měla známé, takže se schovala do kuchyně a kamarád kuchař jí udělal zeleninové placky podle její chuti. Taky mohla spát v ubytovně pokojských v nejvyšším patře, kde se holky neustále měnily, drbaly o těch, co tam nejsou a pořád se smály. Všichni ji považovali za cvoka, takže ji měli rádi.

Během prohlídky města se přesvědčila, že její odhad byl správný. Profesor skutečně znal místní reálie a kladl zasvěcené dotazy. Jeho asistent měl pozorné chytré oči a když něco řekl, mělo to smysl. Bára si u něj udělala malé bezvýznamné plus. Ostatní turisté čerpali dosavadní vědomosti z článků v časopisech a prospektech cestovní kanceláře a kladli spoustu hloupých dotazů, které jim ovšem ochotně zodpověděla. Byla zvyklá.

Seznamovací večírek byl otřesný. Nesnášela trapné žvanění, ale bylo její povinností být tam, dokonce být milá. Obcházela sálem, usmívala se, přátelsky s každým hovořila a vypila nespočet skleniček všeho možného. Už dávno na ni alkohol nepůsobil jako na ostatní. Nejen že ho neutralizovala, dokonce z něj zkoušela vytáhnout energii. Šlo to, ovšem špatně a nebavilo ji to; rozumným lidem jasně řekla, co jí udělá radost: jídla ze zeleniny a mléka, k pití třeba mléčný koktejl s ovocem. Jenže hlupáci neustále trvali na tom, že ji chtějí pohostit po svém. Nebránila jim. Kdyby chtěla alkohol, řekla by si. A když chtěla, dokázala se opít i z vody.

Okolo půlnoci začali být někteří vyloženě nechutní. Nejen z turistické skupiny, v hotelu byli i jiní lidé. Muži dospěli k názoru, že osamělá dívka, navíc zaměstnankyně, je lovná zvěř, která musí podlehnout jejich značně omšelému kouzlu, a strávit s nimi noc. Možná by to udělala, ale nedokázali si slušně říct. A navíc... prostě byli odporní.

Jenže čarodějka se nenechá psychicky rozhodit. Každý útok vrátí.

Ten nejdotěrnější byl jakýsi obchodní cestující. Řekl jí, co prodává, ale spíš se vytahoval svým bohatstvím a úspěchy jako prodejce. V jeho řečech byly jisté rozpory... Jistě, mohla ho odmrštit, vyvolat skandál; jenže by to znamenalo problémy. Takže podlehla; nechala se pozvat na skleničku a při dotyku (přiťuknutí) ji zmagnetizovala. Poznal by to, kdyby byl střízlivý? Asi ne, je hlupák. Opět začal žvanit, neposlouchala ho, jen přikyvovala. Dokonce byl tak hloupý, že ji vzal za ruku! Vysála z něj energii, přetransformovala a pustila zpátky. Několikrát; pokaždé trochu snížila jeho touhu po sexu a posílila chápání souvislosti věcí. Třeba už nebude tak bezohledný při prosazování svých zájmů na úkor nešťastných zákazníků. Nakonec mu způsobila únavu, která ho donutila myslet pouze na postel, ale aby v ní byl docela sám a klidně spal až do rána. Ještě ho nastimulovala při placení, aby dal číšníkovi velké spropitné. Už několikrát jí nalil obarvenou vodu. Byla jeho kamarádka a sluší se přátelské jednání odměnit.

„Co kdybys je vyházela všecky, abysme mohli jít spát?“ zeptal se, když doprovodila značně ospalého nápadníka k výtahu.

„A co uděláš, když začnu řádit?“

„Prokousnu ti ucho!“ chňapl po ní, stěží mu uhnula.

„Hele, bacha na mě! Jednou se neudržím, a to se budeš divit!“

„Za půl hodiny mám pauzu na kafe. Zaskoč dozadu!“

„Ty určitě chceš, abych ti ji osladila!“

Zašklebili se na sebe a šli každý po svém. Znala jeho i dívku, kterou si chtěl vzít, pracovala v kuchyni; zatím neměli peníze, ale až si našetří... A věděli, že Bára má talent ledacos zařídit. I na jihu.

Na to kafe se stavila a dívka jí přinesla i nějaký koláč.

„Zkusila jsem to podle toho receptu, cos mi dala minule. Chutná?“

„Jo, dobrej. Už tě nechají vařit?“

„Postoupila jsem. I plat mi zvedli. Ale... Barčo, můžu s tebou mluvit?“

Bára naznačila, aby si přisedla.

„Je to takový blbý, víš. Já vím, ty nejseš čarodějka, říkalas to. Ale...“

„Něco s Jackem?“

„Ne, to ne, jak ty si myslíš! Spíš naopak... Těším se na dnešní noc: Když nás navštívíš, tak potom... no, zkrátka, bývá to v noci lepší.“

„Už sis všimla?“

„Tak je to pravda, že to nějak děláš? Jak jsi ho ovlivnila?“

„Já nestimuluju jeho, ale tebe. Aby sis to líp vychutnala.“

„Vážně? Ani jsem si nevšimla!“

„Tak to asi dělám dobře.“

„Schválně, jak? A... myslíš, že bych to dokázala i sama?“

„To je trochu problém. Nerada bych, abys to přehnala. Jsi zamilovaná, to přestanou fungovat jakýkoliv obranný reakce. Stimulace je...“ Bára nedokončila větu, prohlížela si svou společnici. „Podívej, kdykoliv se tě dotknu, nebo se dostanu do tvé blízkosti, vyměníme si trochu energie. Už když jsme se potkaly, byla jsi E plus, to je dobré. Teď jsi ještě víc, vyzařuješ dobrou energii. Posílila jsem to, ale ty taky. Je to výměna, ne dar nebo snaha tě ovlivnit. Nedokázala bych to s někým, kdo je mínus.“

„Ty umíš tak hezky mluvit!“

„Ty zas pečeš dobrý koláče. A děláš spoustu dobrých věcí. Chtěla bych, abys to dělala záměrně. Nemusíš hned, ale časem.“

„Jasně, ráda! A co bych musela dělat?“

Byly to špatné otázky, ale Bára byla unavená a toužila po osvěžení.

„Nakloň se ke mně. Zkusím s tebou spojit mysl.“

Dívka se dychtivě naklonila blíž, Bára se dotkla hlavou jejího čela. Tak setrvaly několik minut; potom se rozpojily.

„To je nádhera!“ vzdychla dívka a začala brečet.

Bára ji chvilku nechala, pak jí dala napít své kávy.

„Pomoz mi! Prosím, pomoz mi...“ vzlykala.

„Nemůžu, dokud se neuklidníš. Ale neboj se, počkám...“

„Já nevím... co mám dělat! Jestli bych... víš, naši přišli... přistěhovali se... doma jsme nic neměli, tak snad tady... jenomže...“

Bára ji objala, přitiskla k sobě a hladila po vlasech. Dívka se postupně uklidňovala. Za chvíli už byla schopná se srozumitelně vyjádřit.

„Já vím, jaký byl zatím tvůj život, přečetla jsem si to. Jsi skvělá holka, když jsi to všechno vydržela. Ani jsi nedodělala školu, číst umíš jenom tak tak, psát skoro vůbec. Počítat ses naučila až praxí. Já vím, tvůj start do života nebyl nejlepší. Ale máš dobrého kluka – a naději.“

Dívka zbožně naslouchala. Řekla: „Hm...“

„Znám i tvůj sen. Mít malý pension, vařit pro lidi, co tam bydlí. Dobrý plán. S Jackem byste to dokázali zvládnout. Ale bude vám trvat, než si na to ušetříte. I když budete poctivě pracovat.“

„Já vím. Ale budeme dělat, jak to půjde. Přesčasy, noční směny...“

„Správně. Zamyslím se, jak ti pomoci. Nic neslibuju.“

„Ty seš na mě tak hodná, Báro! Mít kamarádku jako ty je... Ty seš vůbec na každýho tak hodná!“

„Ani zdaleka. Pár lidem mám chuť občas rozbít hubu.“

„Tak řekni, a já je dobiju! Ve rvačkách jsem náhodou dobrá!“

Bára to nekomentovala. Byla o hodně horší než její Leopardi.

„Přijď zas, až tady budeš! Udělám ti kafe a něco k němu, fakt!“

A Báře povolily nervy. „Najeď sem! Dodělám ti tu školu!“

Znovu pronikla do její mysli. Tentokrát předala blok, jemuž za císařství říkali Základní informace. Čtení a psaní, literatura, matematika, všeobecný rozhled. Předané trochu násilím, ale nešť.

Když ji odpojila, dívka se klepala jako v horečce. „Co to bylo?“

„Právě jsem ti dodělala gympl. Už mě ta tvá nevzdělanost štvala. Možná ti není úplně dobře, v tom případě si jdi lehnout. A moc to nerozkecávej.“

„Tak je to pravda! Ty seš vážně čarodějka!“

„Nejsem. Ale taky se trochu učím. Stejně, jako jsem to udělala s tebou.“

„Dík, Barčo! Já jsem ti tak... co bych ti za to měla dát?“

„Mně nemáš co dát. Díky za to kafe.“

Když se Bára vrátila zpět do sálu, situace se změnila, ale ne k lepšímu. Ti rozumnější odešli spát, ti opilí byli ještě opilejší. A víc se vytahovali; nejspíš někde slyšeli, že v Arminu neexistují žádné zákony. Na Barbaru se málem vrhli a požadovali ještě víc chlastu, drogy a prodejné dívky. Bára se pokoušela jim vysvětlit, že tohle k jejím povinnostem nepatří, někteří si dali říct, ale jiní nikoliv.

„Opravdu by bylo lepší, kdybyste šli spát!“ řekla tomu nejdrzejšímu, „Už sotva stojíte na nohou, co ještě chcete?“

„Chceme se bavit, slečno!“ vykřikoval a věšel se jí na krk, „Říkali nám, že je tady dobrá zábava. Ale zatím to vypadá spíš na nudu!“

„Lituji. Já bohužel nevím nic o hernách, nevěstincích a drogových doupatech. To byste se musel zeptat někoho jiného...“

„Schválně, koho?“

„Nevím. Prostě nevím.“

Zatvářil se, jako by mu ublížila. „Seru na tebe, krávo.“ řekl a odpotácel se k baru. Tam si dal ještě jednu skleničku a když ji vypil, svalil se jako špalek. Ostatní se mu smáli.

„Odneste ho na pokoj!“ řekla otráveně, „Tahat se s ním nebudu!“

Číšník s trochou škodolibosti přivolal vrátného, svalnatého černocha. Ten chlapa prostě popadl, přehodil přes rameno a odnesl do výtahu.

„A rychle se vrať, možná bude potřeba odnést další!“ zavolala Barbara.

Vtom si všimla muže, kterého podezřívala, že je fízl. Byl ještě přítomen a určitě něco vypil, ale opilý rozhodně nebyl. Pozorně ji sledoval.

Uvědomila si, že ho dříve či později bude muset zabít. Nebo aspoň zbavit se ho takovým způsobem, aby už nikdy nepromluvil.

Použila jednoduchou taktiku: přistoupila k jednotlivým účastníkům svého zájezdu, pohovořila s nimi, dokonce je podepřela, když jevili tendenci potácet se či dokonce upadnout. Nechali se přesvědčit, dali si poslední skleničku, zaplatili a šli spát. Rychle a bez problémů vyčistila prostor; zbylé hosty nechala osudu a šla si lehnout.

Fízl zmizel během akce, ani nevěděla jak.

Theo s Euricou a Pet se Sandrou seděli na terase a sledovali erupce vulkánu; samozřejmě tam byli i další, ovšem děti jen kvůli nim, viděli takovou podívanou každý třetí den. Zato babičku Sarah si chtěly vychutnat, nebylo jisté, kdy odejde a zda zase přijde. Líbila se jim; povídala jim pohádky, mazlila se s nimi a mohly se jí pochlubit či svěřit se svými problémy. Děti potřebují mít někoho rády, když jsou rodiče v zaměstnání.

Byly to zdravé, milé, optimistické děti; ale Sarah si uvědomovala, za jakých okolností přišly na svět. Existují, aby nahradily rodiče, pokud přijde válka a oni v ní padnou. A vědí to, dokonce jsou na to hrdé. Sotva je bude vidět od země, začnou se cítit jako bojovníci, zachránci svého světa. Není to trochu náročný úkol na takové šprčky? Kdo ví – třeba ne.

Jejich obdiv sklízely oba páry Greenbayových. Samozřejmě věděli, že starý Greenbay patří k jejich zapřisáhlým nepřátelům; tím víc zabodovala Eurica a Pet, když je sbalili. Hlavně Eurica, protože je jejich; okamžik porážky a ponížení se pro ni změnil v triumf. No dobře, tak ji nevzali do výcviku na čarodějku! Ale sehnala si dobrého kluka a vypadá to...

Vypadá to, že úspěšným sňatkem z ní spadlo veškeré napětí; když si hraje, dokáže teď daleko víc, než když musela brát věci vážně. Nepřiznala by, že je trémistka, třeba ani není; teď je uvolněná a plná energie. Všechny děti už se naučily poznat, kdy se pomiluje s Theem, i jaké to bylo; protože když se jí šikovně připlete, chytí první dítě a udělá si na něj značku. Všechny touží mít kůži vyzdobenou nějakou parádou, a Eurica dokáže prsty vyžíhat, nač si vzpomenou. Jen tak, z vnitřního přepětí.

Samozřejmě, první to odnáší Theo, tomu už vytvořila parádní výzdobu. Nejvíc řádila, když si udělali čtyřku; ale stačí jí i samotná Sandra, s tou se vždycky krásně domluví, co provedou svým klukům. Moc rády by vyrazily na okružní turné po šlechtických sídlech a seznamovaly se s dalšími, ale jsou s tím problémy: už neexistují šlechtická sídla. Vlastně, existuje jen málo z toho, co si přečetly v Petových vzpomínkách.

„Však my ten svět znova postavíme!“ prohlásila Eurica.

Jenže teď se tulila k Theovi a sledovala rudou záři na obzoru, z níž čas od času vyletovaly erupce. Už bylo jasné, proč se tomuto místu říká Údolí ohně; celý prostor mezi nimi a sopkou planul stovkami drobných plamínků bahenního plynu, které ve dne nebyly pro sluneční světlo vidět. Sandra a Theo byli nadšeni, se zájmem si ukazovali plamínky různých barev a dohadovali se, proč jsou zrovna takové. Než dospěli k nějakému závěru, ozvalo se mohutné zadunění a celá země se s nimi lehce zachvěla. Přitiskli se k sobě.

„Máme štěstí! Dneska jsou otřesy obzvlášť silné, asi bude soptit dlouho!“ pochvalovala si Eurica.

„Pelle Rudovláska nás zve na oslavu,“ usmál se Pet.

Věděli, o čem mluví. Na rozdíl od řady jiných znal jména starých bohů; dá se říct, že je svým způsobem uctíval. Pro Euricu to byly nepříliš důležité legendy ze starých časů; Theo a Sandra považovali všechny řeči o božstvech za pohádky a byli okouzleni, ale nebrali je vážně.

Nový výbuch. Opět se zachvěla země, vzápětí se kdesi v údolí zjevil vyšší plamen, který zvolna stoupal a syčel rudými a zlatými jiskrami. Z podzemí se ozvalo temné hučení a bručení, jako by se tam převalovaly těžké balvany, země se lehce zachvívala a z toho místa sršelo stále víc a víc jisker; až najednou s dalším výbuchem vyrazil sloup ohně k obloze a narudlou září ozářil celé údolí. Ostatní drobné plamínky v té záři zanikly, pro rachot vulkánu nebylo slyšet vlastního slova; jiskry létaly sem a tam jako drobné třpytivé hvězdičky, z vulkánu sálal žár, bylo cítit bahenní plyny. Plameny postupně měnily barvu, od červené na oranžovou, pak žlutou, až se objevilo oslnivě bílé jádro, které žhnulo, třáslo se a sršelo jako prskavka na vánočním stromečku.

Sandra byla vzrušená, až to s ní cloumalo. Lehkým dotykem ruky vyzvala Peta; v témže okamžiku, kdy se s ní spojil, se země začala vlnit. Eurica zakňučela jako roztoužená tygřice a vrhla se na Thea, společně se přitiskli co nejblíž k těm dvěma a váleli se po sobě, kopali do sebe a škrábali se drápy. Řvali u toho nadšením.

Celé to trvalo asi dvacet minut, pak počal plamen tmavnout, zmizela bílá prskavka, potom zlatý střed, všechno zrudlo a jiskry padaly méně a méně. I rachot se zmírnil; vulkán zřejmě už ztrácel sílu a oheň se vracel do žhavého lůna země. Už opět bylo slyšet vlastního slova, zakrátko byly vidět i plamínky na celé ploše údolí. Až nakonec zaniklo všechno.

Mladí se rozpletli a těžce oddychovali.

„Ten cop máš dobrej,“ pohladil Pet Euricu po hlavě, „Dobře se drží...“

„Jsem se bála, že mi ty vlasy vyškubeš! Hned bych se dala ostříhat!“

„Nemáš nárok!“ připomněla Sandra, „Slíbila jsi měsíc...“

„Nesmysl, jenom do úplňku! Jestli do tý doby nebude Oheň, tak břitvou!“

„Určitě břitvou!“ trval na svém Theo, „Chci si ho nechat na památku!“

„Úchyláku! Všimla sis někdy, že je tvůj brácha maniak?“

„Pokaždý, když vás dva vidím spolu!“

„Protože závidíš, co?“

Chechtali se, jak pozvolna vychládala jejich vášeň.

„Kolik jsi mi vypálila těch teček na záda?“

„Čtyři, dvě z každé strany. Jestli je ti to málo...“

„A to, co jsem ti udělala já, jsi cítila?“

„Jasně, dobrý! Copak to nevidíš?“

„A copak já vidím potmě?“

Eurica mávla rukou. Sandra dostala šlupku do čela, na chvíli oslepla; jak se jí zvolna rozsvěcelo před očima, viděla podstatně líp než předtím.

„Co ještě nemáš v pořádku?“ řehnila se Eurica, „Řekni to včas!“

„Udělej to taky Theovi!“

„Přímo s potěšením. Hele, ani se nezkoušej krýt!“

Zvedli se a šli dovnitř; Theo se trochu motal a mrkal očima.

Děti jenom čekaly, až na ně Eurica bude mít čas.

„Udělej mi stříbrnou kapku!“ škemrala jedna holčička.

„To jich pořád nemáš dost?“

Lesklých stříbrných kapek už měla pět, od místa, kde mají začínat vlasy, až k temeni. Samozřejmě měla hlavičku pečlivě vyholenou, jen dlouhé wingy nad ušima. A nějaké tetování po těle; byla to parádnice.

„Když já bych chtěla tadyhle... na čelo!“ upřesnila.

„Na obličej? Na to zapomeň, je to zakázaný! Ani za prase!“

„Co bys dělala s prasetem?“ užasla ta malá.

Eurica na ni vycenila zuby a zavrčela. Holka pro jistotu couvla.

„Až budu velká, udělám si kapky od kořene nosu až na šíji!“ pohrozila.

„Až budeš velká, udělej si kočičí masku a zlatý rohy!“ odsekla Eurica.

„Tak si s náma aspoň zahrej tečky!“ naléhala jiná holka.

„Možná bys měla,“ vzdychla jedna starší, „Nebo je nedostanem do postele!“

Tečkovaná byla hra, kterou vymysleli, když Sandra vzala starší děvčata do Leopardí gardy. To byste je ovšem museli vidět zezadu: černý pruh od týla po páteři až na kostrč, a od něj leopardí tečky. Oficiálně podle zásluh, ve skutečnosti podle toho, jak měl dobrou náladu někdo, kdo je uměl. A byl je ochoten dítěti vypálit, samozřejmě. Bolelo to, paráda musí bolet. Taky se to nedělalo těm nejmenším; ale v pěti letech už správná leopardí holka něco vydrží, ne?

Uměly to Eurica a Sandra. Děti na ně útočily, mohly rukama i klackem. Na krátkou vzdálenost po nich šlehly bleskem a když se trefily, zůstala v kůži stopa kočičí tlapičky. Dítě samozřejmě vřeštělo a svíjelo se na zemi, ale ostatní útočily o to nadšeněji. Když holka překonala bolest, hned se zvedla a šla do toho zas, dokud těm dvěma nedošla energie.

Jenže tentokrát zabodovala malá Jessica. Táhlo jí na jedenáct a začínala být hezká. Postupně se přestávala rvát s dětmi a chtěla bojovat s velkými; šikovně pronikla Sandře za záda a zblízka ji šlehla. Sandra zaječela.

„Dobrý!“ ocenila Eurica, „Jak jsi to dokázala?“

„Vás sleduju, ne?“

Nejen že je sledovala při milostných hrách, byla dostatečně blízko, aby nachytala nějakou energii. Zřejmě ne bezúčelně.

„Myslím, že si brzo popovídáme!“ řekla Eurica.

„Myslím, že brzo dostaneš na zadek!“ pohrozila Sandra.

„Myslím, že brzo přijdu o copánky.“ ušklíbla se Jessica.

Chvilku se všechny tři přetlačovaly očima. Pak Sandra uzavřela:

„Končíme, holky. Vyčurat, pomodlit a jde se spát!“

Barbara podřimovala ve svém průvodcovském křesle. Všichni v autobuse byli v ospalé náladě; už několik hodin jeli širou liduprázdnou stepí, ze začátku viděli nějaké farmy, pastviny, dokonce lány polí, ale postupně přestalo být k vidění cokoliv. Líbilo se to pouze Mongolovi, připomínalo mu to rodnou vlast. Alespoň podle nadšení, se kterým si zpíval.

Jeho otec byl nojon, to znamená kníže. Patřila mu nedohledná stáda koní, jeho poddaní chovali ještě větší stáda ovcí, dokonce i krav. Potom se začal plést do politiky (ano, i v Mongolsku mají politiku!) a nový režim ho chtěl asi připravit o život. Na detaily nečekal a radši vzal do zaječích; teď se živil jako výrobce zdobených postrojů na koně. Byl přímo umělec, bohužel to málokdo ocenil. A chystal se vrátit domů do Mongolska a porazit nepřátele, jak se sluší a patří na potomka samého Čingischána.

Barbara uvažovala o myšlence uspořádat zápasnický turnaj se sázkami na vítěze; Mongol by měl docela slušné šance. Pro turisty, samozřejmě; mohli by jak sázet, tak se sami přihlásit. Už znala pár chlapců, kteří by to rádi zkusili, bude-li odměna stát za to.

Zatím mířili k hostinci u Černého jezera. Bylo to místo, kde měli strávit dnešní noc; jediná chyba byla, že tam nebylo žádné jezero, jen špinavá louže. Samozřejmě teď, v období sucha; za dešťů bude jezero pořádně veliké a vydrží dva až tři měsíce. Ovšem byl tu háj palem, páslo se pár velbloudů a ve stepi v noci skučely hyeny. Nebo co to bylo.

Hostinec byl starý asi půl roku, postavený čistě kvůli turistům. Jasně, občas se tu zastavil nějaký řidič náklaďáku, ale to by majitele neuživilo. Bára měla drobný podíl na zisku, takže sem vozila výpravy. A připravený pokoj s přednostním právem jít do koupelny; zatímco se turisté dohadovali s pokojskými a rozbalovali se v parádních pokojích, ponořila se po nozdry do horké vody a relaxovala.

Když z vody vylezla, bylo jí velmi dobře. Postavila se před zrcadlo; musela ho očistit rukou, bylo zamlžené. Prohlížela se velmi pozorně, ačkoliv se velmi dobře znala.

Pak zkusila provést změnu. Černé vlasy, tmavší pleť. Trochu zešikmené oči – prostě jižanská kráska. Pečlivě se prohlížela; nebylo to přesně to, co si přála. Ani když udělá ještě pár korekcí. Ovšem nějaký čas by to vydržela.

Mohla by v této podobě vylákat toho muže ven a tam se ho zbavit? Doposud nikdy nikoho nezabila. A nechce zabíjet; není tak tvrdá, jak požaduje funkce velitelky Leopardí gardy. Leda ze strachu. A ona strach má.

Zrušila všechno a vyšla z koupelny.

Když přišla na večeři, seděla sice s ostatními, ale už věděli, co jí mají připravit. Profesor ji požádal, aby si k nim přisedla. Vyhověla; možná byli gayové, ale byli zdvořilí a slušní; čarodějka se nemá dát ovlivnit sexuální orientací.

„Smím vám položit trochu zvláštní otázku, slečno Barbaro?“

„Jsem tady proto, abych odpověděla na cokoliv.“

„Proč čarodějky jedí něco jiného než ostatní lidé?“

„Neexistují žádné čarodějky, profesore.“

„Jistě. Uvažujme teoreticky. Kdyby existovaly, co by jedly?“

„Předpokládám něco, co jim prospívá.“

„Například jídla ze zeleniny? Taková, jako vy?“

„Mám prostě zeleninu ráda. Víc než maso.“

„Vždycky jste byla vegetariánka?“

„Rozhodně ne. Vlastně, nejsem vegetarián. Jím všechno, ale něco raději.“

„Na co by vás měl člověk pozvat, aby vám skutečně udělal radost?“

„Nejlépe udělá, když mne nebude zvát na nic. Mám vše, co potřebuju.“

„Ano, to je dokonalá odpověď. Čím je možno vás odměnit?“

„Jsem za práci placena. Odměna není nutná.“

„Ale nějaké peníze snad neodmítnete?“

„To ne, samozřejmě.“

Při řeči se usmívali a vzájemně ujišťovali očima, že mají pravdu.

„Co přesně znamená kladná a záporná energie?“

„To je pojem z fyziky. Pokud si vzpomínám na školní výuku...“

„Co to znamená pro čarodějky?“

Vzdychla. Mohla s nimi hrát nechápavou, ale...

„Jsou vázány určitou etikou? Třeba že musí mluvit pravdu?“

„WZ by měla pravdivě odpovědět člověku, který má kladnou energii.“

„Jak jsme na tom my?“

„Mírně plus. Tak, že vám žádná WZ nesmí ublížit.“

„Co by se stalo, kdyby porušila svoje etické předpisy?“

„Asi nic, kdyby šlo o jednorázový případ. Ale kdyby to dělala dlouhodobě a záměrně... asi by v příštím zrození poklesla.“

„Takže žádný trest?“

„Poklesnutí z kasty je dostatečný trest.“

Chvíli se na sebe jen tak usmívali.

„Mezi účastníky zájezdu se vede diskuse. Někteří se dokonce sází. Opakuji otázku: jste čarodějka, slečno Barbaro?“

„Ne.“ řekla jednoznačně.

„Hm... a co když zformuluji otázku takto: Jsi čarodějka, Báro?“

„No... zkouším to studovat.“

Opět se pohledy ujistili, že si počínají správně.

„Je možno tyto techniky studovat? Komu je to dovoleno?“

„Nemyslím, že je to nějak omezeno. Ovšem, každá učitelka přijímá žáky dle vlastního uvážení. Nikomu se nemusí zodpovídat, ani svěřovat.“

„Existuje v Arminu všeobecná rovnost?“

„Před zákonem určitě.“

„A ve skutečnosti? Jsou si někteří ještě rovnější?“

„Po pravdě, jednotlivé kasty mají vlastní preference. Bráhmani preferují ty inteligentnější. Bojovníci ty, kdož žijí dle zákona cti. Podnikatelé ty, kteří dosáhli většího bohatství. U šúdrů preference nejsou.“

„Čarodějek se asi týká inteligence a čest. Jak to poznají?“

„Průzkumem mysli každého jedince.“

„Bez toho k výuce nejdojde?“

„Bez průzkumu mysli se s vámi čarodějka nebude ani bavit.“

„Je možné je nějak ovlivnit? Přimět ke spolupráci?“

„Nemyslím. Standardní odpověď je: neexistují žádné čarodějky. Čím více by neoprávněný tazatel naléhal, tím víc by ho podezírala z nebezpečného jednání. V takovém případě zahájí obranné operace.“

„Jsou mimořádně paranoidní?“

„Cvičí se v očekávání útoku. Devadesát devět procent jsou cvičné, vytvářené kamarádkami. Důležitá je rychlost a účinnost reakce.“

„Ty taky očekáváš nějaké nebezpečí?“

Bára vzdychla. Uvažovala, jak nebezpečné by bylo se jim svěřit.

„Očekáváš nebezpečí právě teď a tady? Odkud? Zvenčí? Takže zevnitř?“

Bára udělala neurčitý posunek, jako že těžko dokáže odpovědět.

„Co bys udělala, kdyby ano?“

„Nevím. Asi bych vyčkala. Nemám ráda preventivní útoky.“

Tentokrát promluvil asistent: „Takže skutečně existuje nějaké nebezpečí?“

„Žijeme v nebezpečném světě. Snažíme se předstírat, že neexistuje. Hlavně před turisty. Taky se snažíme cizince chránit před vším, co dokážeme včas rozpoznat. Samozřejmě existuje určitá varianta, kterou neznáme.“

„Mohli bychom nějak pomoci?“

„Obávám se, že bez výcviku ne.“

„Možná mi nebudeš věřit, ale určité znalosti mám. Učil jsem historii, Jay je můj student. Moje specializace byla migrace kultur a různé kontakty mezi nimi. Nyní se snažíme rozšířit své vědomosti. Armin je... byl směsicí různých kulturních a filosofických proudů.“

„Ano, taky jsem si všimla.“

„Kolik toho víš o starých bozích?“

„Nic.“

„Opakuji otázku: víš něco o starých bozích?“

„Opakuji odpověď: nic. Existují samozřejmě všelijaké legendy, vyprávím je turistům na příslušných místech, v chrámech a tak. Ovšem ve skutečnosti nic z toho neberu vážně. Vyjma ohledů k náboženskému cítění místních.“

„O Arminech se předpokládalo, že mají živý kontakt s bohy.“

„Líbilo by se mi, kdyby to tak bylo.“

„Považuješ možnost existence bohů za vyloučenou?“

„Nepovažuji za vyloučené nic. Ovšem...“

„Další faktor: reinkarnace čarodějek. Vracejí se v jiných tělech.“

„Legenda pro turisty.“

„Resp: vracejí se v těch samých tělech.“

„Totéž.“

„Věříš na možnost života po životě?“

„Věřím / nevěřím, nehodící se škrtněte. Veškeré popisované varianty jsou předmětem výzkumu. Každý má vlastní názor, žádný není stanoven jako závazný. Nevíme o tom víc, než kdokoliv jiný.“

„To mě překvapuje. Všichni si myslí, že víte nejvíc na světě.“

„To je možné. Přesto nevíme nic konkrétního.“

„Existují některé všeobecně předpokládané informace. Například teorie, že ve starých kulturách Indie, Číny, Egypta, Středomoří i jiných byla původní, nejstarší vrstva nejdokonalejší, ačkoliv byla postavena na zelené louce bez předchozích pokusů. Prostě, odněkud přišli nějací lidé a postavili nádherné královské město s paláci, chrámy, obytnou čtvrtí a tak; nikde žádné chatrče a jeskyně. Pozdější vrstvy jsou méně dokonalé.“

„Slyšela jsem na přednášce totéž.“

„Možné vysvětlení: jednotlivé civilizace byly vytvořeny pod přímým dohledem starých bohů. Tito bohové s lidmi nějaký čas žili v úzkém kontaktu, dohlíželi na ně a vychovávali je. V případě neposlušnosti či přemíry hříchů je pak trestali, mnohdy velmi krutě.“

„Možné to je.“

„Později odešli, ale čas od času se vracejí, kontrolují vývoj a zasahují do něj, pokud se jim nelíbí. V Arminu se to v minulém období stávalo.“

„Ano. Různé informace tomu nasvědčují.“

„Nicméně v období války hanebně zklamali a nechali Armin osudu.“

„Podle legend už dávno před válkou. Vlastně tím porážku umožnili.“

„Aha. Co myslíš, co jsou ti bohové?“

„Nemám tušení. Ale ráda bych to věděla.“

„Někteří říkají, že bytosti z vyšších prostorů, které mohou podle libosti vstupovat do našeho. Těch dimenzí je víc a nelze je pojímat pouze ve smyslu hmotném, ale i duchovním. Nejvyšší je samotný Bůh.“

„Ano. Velmi oblíbená teorie. Většina ji přijímá.“

„Existovaly Brány, kterými se dalo projít do odlišných hmotných světů. Ty světy se někdy těšily větší péči, takže v nich existovaly civilizace, které už v našem zanikly nebo se změnily k nepoznání.“

„Znám lidi, kteří tvrdí, že těmi Branami procházeli.“

„Proč už to nedělají?“

„Brány byly uzavřeny. Důsledek války.“

„Takže bohové přece jen nějak na válku reagovali?“

„Reagovaly některé čarodějky. Jmenovitě Morrigan, Kateřina a Valérie.“

„Morrigan a Kateřina pocházejí z dávnověku. Ale Valérie dosáhla postavení v tomto zrození; správně?“

„Ano. Poměrně dost lidí ji znalo osobně. Co se týče těch dvou, předpoklad je, že Morrigan je původní Morgana le Fay, sestra krále Artuše a žákyně čaroděje Merlina. Kateřina je dcera Nicolase Flammella, alchymisty z patnáctého století, možná také původní Svatá Kateřina Alexandrijská. Nebo obojí.“

„Takže by stačilo požádat některou z nich, aby Bránu otevřela?“

„Jistě. Stačí docela málo, třeba proměnit olovo ve zlato.“

„Existují ještě další podobné?“

„Prostuduj si Životy svatých a vyber si. Každá církev jich má spoustu.“

„Toužíš taky udělat takovou kariéru?“

Bára tentokrát chvíli váhala s odpovědí. „Až zatím mě to nenapadlo. Ovšem já se pro nával nových informací málokdy stíhám zamyslet.“

„Nemrzí tě někdy, že to byla právě vaše armáda, která zrušila vzkvétající arminskou kulturu a způsobila uzavření Bran?“

„Tak o tom jsem náhodou přemýšlela. Z hlediska těsně po válce to vypadalo jako tragédie. Země byla obsazena, množství lidí padlo v boji, téměř všechny čarodějky zahynuly. Hluboký úpadek. Z dnešního hlediska to spíš vypadá, že Ochránci nalákali na svoje území spoustu dalších lidí, aby na ně mohli působit. Počet obyvatelstva několikanásobně vzrostl, někteří sice nestojí za nic, ale řada jedinců se hodí. Kromě toho se legendy o Arminu šíří jako požár po celém světě a lákají další. Třeba vás.“

„Ty jsi tuším taky z přistěhovalecké rodiny?“

„Jsem. Ovšem ani císař, císařovna a starší čarodějky se nenarodili v Arminu. Jsem stejný přistěhovalec jako oni.“

„To zní hrdě.“

„A ještě tohle: jedna legenda říká, že smrt každého Templáře očistí deset dalších osob. Což znamená = přivede na duchovní cestu. Dobrý obchod.“

„Ty jsi Templář?“

„Nejsem si jistá. Patřím k Leopardí gardě, což byla součást řádu. Zatím jsem nesložila žádnou oficiální přísahu, nenosím řádový kříž. Ale občas se potkávám s lidmi, kteří takové kříže mají. Na oděvu, na těle...“

„Nějak nechápu. Upřesni to...?“

„Kastovní sounáležitost. Jestliže tě někdo se zaručenou kastou pozve na svou akci, dotýká se tě, jí s tebou, hovoří, středověkým slovem obcuje, pak tě uznává za osobu se stejnou či přiměřenou kastou. Jsou místa, kam by WZ nevstoupila a lidé, od nichž by nepřijala ani dar.“

„To je velmi zajímavé! Ale ty se setkáváš s různými lidmi!“

„Občas se na to téma vedou přednášky. Je-li čarodějka dostatečně přesvědčená o svém postavení, může vstoupit na znečištěné místo a jednat s velice odpornými hříšníky. Jde o to, zda svou přítomností to místo očistí nebo se znečistí sama. Samozřejmě se stane obojí, ale jde o to, co víc.“

„Pokračuj!“

„Povinností WZ... tedy, spíš určitým rituálem, je meditace a zjišťování, zda se nachází v milosti, pod ochranou svých božstev. Pokud ano, cítí se silná a nedotknutelná, může pracovat. Pokud má pochybnosti, bylo by pro ni lepší stáhnout se na posvěcené místo a setrvat tam, dokud se nebude cítit lépe. Ovšem... k problémům obvykle dojde za situace, kdy to udělat nemůže. Třeba proto, že na ni spoléhá celá armáda.“

„Pozná čarodějka, když ztrácí sílu?“

„To je jejich jediná obava. Pokud směřuje vzhůru, cítí se dobře. Jakmile začne poklesávat, je to špatné. Počítá svou E bilanci, upíná se na milence, Sesterstvo, některá na osobní poklad. Tomu se říká Dračí magie: drak hnízdí na hromadě zlata a drahokamů. Krystalické struktury, do kterých se ukládá nadbytečná energie. Mohou to být i knihy, obrazy, dříve vytvořené objekty, stromy, zvířata... Když je na vzestupu, ukládá energii kamkoliv a moc na to nemyslí. Později ji vybere.“

„Jak jsi na tom ty?“

„Já jsem obyčejná žákyňka! Ani nepočítám E bilanci, nemá to smysl. Ještě nikdy jsem nedělala nic, na co bych to potřebovala!“

Když to řekla, na okamžik zaváhala. Nelhala, těch pár nedávných pokusů si střihla z volné ruky. Dejme tomu z energie, kterou jiní vložili do ní.

„Existují taky zlé čarodějky?“

„Je otázka, zda existuje nějaké zlo. Dobro jedné živé bytosti je zlem pro některou jinou. Klasická zlá čarodějka je Morrigan; fandila nepříteli, nám způsobila značné škody. Ve válce byla na naší straně. Asi, říkají to. Já ji neznám, samozřejmě. Nepřítel může přesně stejně hodnotit Valérii.“

„Ale Satan a jeho ďáblové snad jsou zlé bytosti, ne?“

Bára vzdychla. „Další problém. Já ho osobně neznám! Všichni se shodují, že není příjemný společník, je s ním těžké jednání a všechno okolo něho je nějakým způsobem nebezpečné. Ale za války nabízel opakovaně pomoc kardinálu Baarfeltovi; ten ovšem nikdy nepřijal. A v Bitvě Stínů bojovala na arminské straně jeho vnučka Axhar, dcera Denise Baarfelta. Ne zcela nezištně, odnesla do Pekla duše všech zatracených nepřátel... to je trochu složité, o té bitvě vypráví každý něco jiného a dost zmateného. Já bych se mu vyhnula, ale někteří podnikatelé přinášejí Satanu Ďáblovi oběti.“

„Cože?“

„Znečišťují životní prostředí, zabíjejí zvířata, kácejí stromy... čistý satanismus. Zabíjení bez předchozího očištění.“

„Další záhada. Zabití nemá pokaždé stejný význam?“

„Hm. Zkusme zabití člověka. Pokud to vykoná bojovník s čistou kastou, je to minimálně na stejné úrovni. Tím myslím: duše vstoupí do dalšího těla na té úrovni, na jaké byl ten, kdo předchozí tělo zabil. V případě popraveného zločince značný skok dopředu. U zvířete... no, součást povinností bojovníka. Nepříjemná povinnost. Ale kšatria není bráhman, může provádět spoustu věcí, které nejsou zcela správné. Taky zabíjet.“

„Bojovníci taky meditují a zjišťují svoje postavení?“

„Obvykle postačí, když si čas od času promluví s knězem. Někteří mají to štěstí, že mají za milenku čarodějku. To je ideální stav; vzájemně si vyrovnávají energii. Naopak to funguje málokdy, muži bráhmani často necítí potřebu komunikovat vůbec s nikým. A ženy bojovnice... předpokládá se, že jsou velmi aktivní v mládí, ale postupem času toho nechají. Hodně mladých čarodějek se přímo vyžívá ve rvačkách. A sexu.“

„Odsuzují komerční sex, ale výrazně schvalují... jak to říct?“

„Sex schválený Ochránci. Na počest nějakého svátku nebo... prostě, když se to hodí. To se tak nějak pozná.“

„Ty taky někdy rozhoduješ, že se to má stát?“

Bára zaváhala. Usmála se. „Většinou to tak nějak vyplyne.“

„Jak to poznáš?“

„Myslím si, že to poznám. Jistá si samozřejmě nejsem.“

„Dokážeš přinutit k sexuální aktivitě člověka, který to sám nechce?“

„Nevím. Asi ne. Zatím mi stačí ti, co chtějí.“

„Je pravda, že se tímto způsobem získává energie od druhých lidí?“

„Pravda to asi je, ale já to taky neumím.“

Oba muži chvíli váhali, na co se ještě zeptat.

„Co můžeme čekat na jihu?“

„Hm. Záruku ničeho ti nedám, nemůžu. Slíbit můžu, že se budu snažit před každou nepříjemností vás chránit. Ovšem nejsem všudypřítomná, taky mám jiné, méně obranyschopné zákazníky. Zkusím pro vás zajistit někoho, kdo by se vám odborně věnoval, ale jak víte, je jich hodně málo.“

Profesor se usmál. „Samozřejmě, to chápeme. Nemůžeme se ti pověsit na krk jako závaží, máš svůj vlastní život. Jen jsem se chtěl ujistit, jak vnímáte současnou situaci.“

Bára se usmála, vstala a šla zkontrolovat, jak se její svěřenci baví. Docela dobře; večeře jim chutnala a pití bylo dost. Takže se chovali stejně jako včera v Kingtownu, bezstarostně. Bára mohla být spokojená.

Až na jednoho. Fízl popíjel střídmě a pozorně všechno sledoval. Tvářil se dost nepřívětivě; co vlastně hodlá na jihu dělat?

Bára na chvilku vyběhla ven, potom si šla pohovořit se šoférem. Mongol se mírně nudil, ale to vždy. Jeho představa zábavy... no, to byste museli být Mongol. Barbara uvažovala, zda by ho neměla zkusit svést. Momentálně ovšem chtěla projednat zítřejší jízdu; neočekávala problémy, ledaže by se stalo něco vskutku mimořádného. Až na závěr se zmínila o svých obavách.

„Všiml jsem si ho,“ zahučel Mongol, „Divnej chlap.“

„Podezřívám ho, že je policajt. Nebo dělá pro gangstery.“

Mongol na chvíli otevřel oči víc než na šikmé čárky. „Kdyby něco, pískni.“

Bára souhlasila. Když odcházela, zastavil ji hostinský.

„Ty prý máš nějaký dobrý nahrávky tý nový zpěvačky. Renky...“

„Mám, vlastně s nima kšeftuju. Máš dobrou reprodukční soustavu?“

Šli se podívat, pak Bára zaběhla do autobusu, kde měla tašku s nahrávkami. Takže chvíli kšeftovali, první desku hned pustil a všem se líbila. Mladší hosté dokonce začali tančit, ba i někteří starší.

Na Báru se obrátila dáma vyššího středního věku, dle referencí rozvedená manželka milionáře, na němž vysoudila větší část jeho jmění. Radost jí kalily pouze četné choroby, které ji trápily. Zahájila výslech a hovořila tak nahlas, že nikdo nemohl výčet jejích nemocí přeslechnout. Většinou se jednalo o choroby žaludku, ledvin, jater a střevního traktu, dále nepříjemné záněty a ekzémy na částech těla, jež dáma obvykle neodhaluje. Rozprávěla o nich tak otevřeně a s tolika detaily, že se někteří ohlíželi.

„Nebylo by lepší ponechat to na vhodnější dobu?“ nadhodila Bára.

„Máte s tím snad nějaké potíže, slečno? Jak jsem si povšimla, diskutovala jste delší dobu s těmi dvěma... chm, pány! Nevím, co od vás chtěli, ale vy jste jim ochotně vyhověla. Takže snad vyhovíte i mně!“

„S radostí. Ovšem nejsem lékařka, takže...“

„Každý o vás říká, že jste čarodějka! A vypadáte tak!“

„Netuším, jak by měla čarodějka vypadat. Žádnou jsem nikdy neviděla.“

„Ale jděte! A co všecky ty sliby vaší cestovní kanceláře? Očekávám, že mě s nějakou schopnou čarodějkou seznámíte a že se mi bude důkladně věnovat! Nebo snad nemám právo se vyléčit?“

„Máte všechna práva, akorát že já nejsem lékařka ani čarodějka a pokládám všecky řeči na to téma za zbytečné. Až budeme na jihu, zavedu vás k řádnému lékaři, který je dost schopný, aby to zvládl!“

Milionářka byla zvyklá jednat s osobami duševně zaostalými. Považovala za takové všechny, kdo okamžitě nevyhověli jejímu přání.

„Mně nepomůže žádný pitomý doktor! Mně pomůže jen Živý Oheň! Dokážete ho udělat, ano nebo ne? A když ne, tak někdo z vašich známých?“

„Obávám se, že Živý Oheň je pouhá legenda...“

„Prosím, nesnažte mě oblbnout takovými hloupými kecy!“ ječela dáma, „Asi jste si nevšimla, že nejsem úplně blbá!“

Bára dvakrát polkla naprázdno. „No dobře. Na jihu to zařídím.“

Domnívala se, že tím se věci vyřešily. Zdálo se, že ano, milionářka spokojeně zmlkla a šla si sednout na svoje místo. Jenže než se Bára stačila taky někam posadit a uklidnit se, přišla za ní další žena.

„Byla byste tak laskavá a pomohla taky mně, slečno?“

„Jistě, pomůžeme všem, jen co dojedeme!“

„Ano, jistě. Jenom jsem chtěla vědět, zda dokážete taky něco udělat se ztrnutím šíje. Víte, cítím takové zvláštní napětí tady v krční páteři...“

Bára byla nucena absolvovat další pečlivé vylíčení zdravotních problémů. Na rozdíl od milionářky tato žena nekřičela na celý sál, zato si plačtivě stěžovala a občas upadala do záchvatů vzlykotu, ježto jí celý svět zatím soustavně ubližoval a neměla si komu postěžovat. Bára trpělivě odpovídala souhlasně či nesouhlasně, jak bylo vhodné; žena se nedala zarazit, mlela dál a postupně to zcela ztrácelo smysl.

Příklad těch dvou povzbudil ostatní; ještě několik dalších se rozhodlo jí svěřit svoje problémy. Dost jí pili krev.

Jako turistická průvodkyně nemohla udělat nic. Ale jako čarodějka... asi je její povinností nějak je uklidnit. Alespoň trochu.

Jak by si měla počínat? Každé z těch žen chybí určitá přesně změřitelná energie. Jiná naopak přebývá, třeba milionářka se soustavně přejídá a potom bere prášky na zhubnutí v enormním množství. Obojí jí škodí.

A každý z těch lidí něco pil.

A každý z těch lidí považoval za svou povinnost něco na pití jí koupit. Pokud možno něco jiného než ti ostatní. Kdyby nedokázala negativní energii alkoholu vyrušit, už dávno by se motala nebo ležela ve škarpě.

Bára měla pocit, že jí brzo prasknou nervy. Trochu to přece jen zabíralo.

Milionářka se k ní bezohledně protlačila. „Ještě jsem vám neřekla o jednom velmi důležitém symptomu, má drahá! Poslouchejte... jo, číšníku! Doneste nám ještě dvakrát ten můj koktejl! No, s tou třešničkou!“

Bára se nadechla a zas vydechla. Doufala, že na ní není nic vidět. Dáma začala líčit nějaký problém svých střev, velmi obšírně a nechutně. Číšník jim přinesl koktejly; Bára ten svůj neutralizovala a zároveň pustila značnou dávku energie do jejího. Až z toho začal trochu šumět.

Milionářka jej vypila se značnou chutí. „Jo, co jsem to chtěla... takže, když sním cokoliv, ale skutečně jen trochu ochuceného muškátovým oříškem, začne to tady uvnitř, zhruba v tomto místě tak zvláštně kroutit. Nevím, co to způsobuje, zkoušela jsem to zjistit, ale nic nemůžu najít! No, sáhněte si, najdete tam snad něco?“

Vzala Báru za ruku a položila si ji na to místo. Přesněji, vrazila její ruku do svého objemného břicha a cpala ji do toho sádla, i když to nešlo.

„Tak co, je tam něco v nepořádku?“

Pokud ano, už to nebylo. Bára do ní pustila všechnu energii, kterou mohla použít, aniž by to dáma poznala. Taky trochu tiskla, aby to zamaskovala.

„No, tak co tomu řeknete?“

„Já myslím, že je to v pořádku.“

„Vážně? No dobře, když myslíte... uvidíme, co řekne ten váš doktor!“

Dáma vznešeně odplula na svoje místo. Bára zvolna upíjela koktejl. Během deseti minut na dámu padla únava a skleslost; zkontrolovala kolik je hodin, překvapeně potřásla hlavou a prohlásila, že půjde spát.

'Tak, to bychom měli.' řekla si Bára, 'Za chvilku je vymlátím všecky.'

A vskutku, od té chvíle každého, kdo ji něčím naštval, poslala spát. Šlo jí to docela dobře, jako vždy, když byla naštvaná. V přestávkách nesoustavně uvažovala, jak by se na to dívali vznešení Ochránci. Neměla pocit nějakých zásluh, ale taky se necítila provinile.

Hlava ji brněla, vyšla na chvilku ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu.

„Problémy, čarodějko?“ oslovil ji ze tmy zákeřný hlas.

Fízl. Otřásla se leknutím.

„Začínáš dost brzo, děvče. Odhalila ses.“

„Nechápu, o čem je řeč. Pane.“ odpověděla.

„Chápeš velice dobře. Možná i to, že ses neměla prozradit na našem území. Kdybys to udělala na jihu, nemohl bych zasáhnout. Tady můžu.“

Bára neřekla nic.

„Zítra budeme přecházet hranici. Naši strážní jsou velmi akceschopní. Ty už hranici nepřekročíš; zatknu tě a převezu do Kingtownu.“

„Jsem francouzská občanka.“ řekla výstražně, „Mám svoje práva...“

„Ty nemáš žádná práva. Ten pas jsi ukradla nebo zfalšovala. To z tebe už postupně dostaneme, děvenko. Neboj se, umíme vyslýchat...“

Mlčela. Zkoušela zvážit svoje šance.

„Možná namítneš, že nejsi nijak zvlášť zkušená čarodějka. To je dobře. Kdybys byla, těžko bychom z tebe něco dostali. Jenže ty jsi bílá dívka, na bolest ještě ne tak zvyklá. Ani na jiné druhy nátlaku. Podlehneš.“

„Nedělejte to, pane. Prosím!“

„Nás žádnými prosbami neobměkčíš. Leda že bys řádně a po pravdě vypovídala. To si zatím můžeš rozmyslet; třeba ti dovolíme pracovat pro nás, to bude ale záviset na tvé výpovědi. Na přiznání, přesněji řečeno!“

Bára na něj hleděla se strachem. Skutečně se bála; věděla, že pokud bude muset snášet policejní výslech, nevydrží.

A pak náhle muže popadla za krk veliká silná ruka.

„Co s ním?“ zeptal se Mongol.

Toho nešťastníka objevili hned po ránu. Ležel ve vodě, tedy v té špinavé louži, tváří dolů. Utopený jako krysa.

„Nechápu, jak se někdo mohl v takové kaluži utopit!“ nechápal hostinský.

„Leda by byl úplně opilý.“ řekla Barbara.

„No, chlastal teda dost!“ souhlasil hostinský.

„Já ho viděl, když šel ven,“ řekl Mongol, „Už se dost hodně motal!“

„Ano, zřejmě pil přes míru,“ souhlasil profesor, „Chudák...“

„No co, občas se to někomu stane,“ vzdychl hostinský, „Vykopeme mu vzadu za hospodou hrob. Už tam ležej dva, jednoho uštkl had a druhej se doplazil skoro mrtvej žízní. Bůh buď milostiv jeho duši.“

„Jak se vlastně jmenoval?“ zeptala se jedna dáma.

„A víte, že ani nevím? Musím se podívat do seznamu.“ řekla Barbara.

„Já jsem i zdejší šerif,“ řekl hostinský, „Přines mi potom jeho papíry, musím sepsat protokol. Ach jo! S těma lidma je tolik práce...“

„Já už nechci!“ řekla Jessica už po osmnácté.

Sandra a Eurica jí nevěnovaly velkou pozornost. „Zkus to znovu!“

„Už jsem to udělala aspoň stokrát!“

„Tak po sto první. Natáhnout energii a předat!“

„Ale mě už to nebaví! Kdy budu moct dělat něco lepšího?“

„Až to budeš pořádně umět!“

Tvářila se výrazně nepřátelsky. Její představa byla, že ji nechají ihned pracovat s Ohněm; kdyby to dobře šlo, za pět minut může pobíhat po areálu dokonale očištěná a chlubit se kamarádkám.

Jejich představa byla, že se nejdřív naprosto dokonale naučí nacházet a čerpat energii z prostoru i z hmotných předmětů, než jí bude dovoleno dělat cokoliv jiného. Polovzdělaných už měly dost.

Jenže je to malá holka. Nemá problémy s kázní, akorát neví, že něco jako kázeň existuje. Jeden z velkých problémů bude ji to naučit.

„Dobrý. Ještě tak stokrát a půjdeme na něco dalšího...“

Pohraniční stráž ve městě Caroline se autobusu věnovala zodpovědně. Všem prohlédli pasy, porovnali je s originálem, zkontrolovali údaje; až pak jim dali razítko. Stejně pečlivě si počínali i celníci, prohlédli všechna zavazadla a na řadu věcí se vyptávali.

„To je hrůza!“ sdělovaly si ženy ze zájezdu, „A to je naše kontrola! Jaká asi bude na druhé straně?“

Když přejeli most, ocitli se u jurty. Mongolovi se takové obydlí líbilo; naráz se ocitl ve světě, kde mu leckdo rozuměl. Strážci nastoupili v plné parádě, včetně tygra.

„Jé, vážně tygr!“ žasli turisté, „Nekouše? Můžeme si ho pohladit?“

Tygr všechny obešel, nechal se pohladit a očmuchal je. Nereagoval.

Tak jim orazítkovali pasy a pustili je dál.

„Jen tak? Bez prohlídky?“

„Jste snad nějací špióni? A kdybyste byli, zabráníme vám v tom nějak?“

„Teda, je zvykem provádět komplexní prohlídku...“

„No, jestli chcete? Tak všichni svlíknout do naha a srovnat do řady!“

Nastalo mohutné vzrušení a všichni se dohadovali, zda to myslí vážně.

„Ale já vážně nevím, jak byste chtěli, abysme tu prohlídku dělali!“ smál se ten, který byl asi velitelem, „My se s tím moc nepářem.“

Bára prozatím laškovala s Joem, jediným aktivním strážcem hranic. Jemu by se líbilo svléknout turisty do naha a provést jim důkladnou prohlídku tělních dutin, zvláště těm, kterým nahota působí trapné potíže.

„Seš zákeřnej hajzlík!“ polichotila mu, „To tě nahota tak vzrušuje?“

„Jejich?“ ohrnul znechuceně nos, „Vzrušuje mě, že jim to vadí! Holky se občas oblíkaly a hrály si na bělošky – tak jsme je přivázali někam ke stromu a nechali, až to pustily do kalhot. Ještě jsme jim dávali hodně pít...“

„Jak se vám pomstily?“

Zablýskal očima. „To víš, že se mstily! Ale my jim taky!“

Cítila, jak po ní touží. Líbil se jí, byl milý, tak ho pohladila. Dělal na ni oddané psí oči a chtěl by... co vlastně? Když tu byla naposled, bylo to spíš mazlení než sex, trochu se snažila, ale vůbec mu to nešlo. Přesto se do ní šíleně zamiloval a teď beze slova škemral...

Objala ho a přitiskla se k němu. Propojení zvládla bez obtíží, a on její mysl ve své nadšeně přijal. Jako by mu nabídla záchranný pás.

Jeho řeči o hrách s holkami byly jenom kecy. Vymýšlel si je, jako spoustu dalších věcí. V době, kdy měl možnost žít s děvčaty svého věku, mezi nimi a kluky nedělali rozdíly. Potom se ho ujal brácha, armáda dospěla k názoru, že je dostatečně velký a schopný, svěřila mu samopal Kalašnikov a strážní službu na hranicích. Jenže dospělý ani zdaleka nebyl. Rozkazy mu vydali jen rámcově: poslouchat nadřízené a dělat, co se mu řekne. A dodali: máme málo lidí. Což věděl; jeho otec i matka padli v boji.

Toužil po tom, aby si ho (třeba Bára) odvedla stranou a aspoň půl hodiny se s ním mazlila. Nemusí to být zrovna sex, stačil by laskavý dotyk ženské dlaně. Občas ho trochu pomuchlali vojáci; byl ochoten dělat pro ně cokoliv. Občas mu slzy olízal tygr. Jeho řeči vyposlechli a smáli se, když byly dost vtipné, ale vzápětí ta slova zapomněli. Jeho sny byly pošetilé jako on sám, ale byly to myšlenky, které se mu toulaly hlavou.

Seš moc bezva holka, Báro! Já vím, že seš ze severu! Od teďka budu šoustat jenom cizinky; fakt, jsou lepší!

Bára se neurazila, spíš smála. Na něj by se nedokázala zlobit. Předala mu reportáž z některých svých zážitků, neboť cítila, že se mu to líbí, nechala ho vymýšlet si vlastní varianty. Například že by se spolu koupali ve velké vaně, v horké vodě, celého by ho natřela mýdlem, oholila mu celé tělo; svou parádní skalpovou kadeř by jí daroval na domácí oltář. Až by byli oba dokonale očištění, ulehli by spolu do čistých bílých polštářů v lůžku s nebesy; nikdy nespal v posteli, v sirotčinci měli jen kavalce. Vlastně ne; velké děti pomáhaly ošetřovatelkám shánět pořádné postele pro ty malé, ale pro svoje pohodlí? Tím by ponížil svou bojovnickou čest! Takže si vlezl do postele jen když dítě, kterému patřila, mělo strach spát samo.

Celý život bylo jeho povinností starat se o druhé. Příliš malé, nemocné, zmrzačené, děvčata; vždycky byl někdo slabší než on. Bojovník má nárok na cokoliv až jako poslední. Ne že by mu to vadilo, dělal to rád. Ale občas by neškodilo, kdyby taky jeho někdo za něco odměnil.

A ještě k tomu dospíval. Má nárok na hloupé nápady?

Chtěl bych bejt holka! Ale ostatní aby byli kluci; se všema bych si pěkně zašoustal! Holky to mají lehčí, stačí jim ležet a nic nedělat!

Bára řvala smíchy. Ještě ho to povzbudilo.

Za starejch časů prej byly čarodějky, který tě klidně změnily na cokoliv, třeba i na holku! Ty to neumíš, co? Stačilo by mi na pár dní, ale kdyby to šlo na dýl, bylo by to lepší, ne? Nejlíp na rok nebo víc, zkusila bych mít dítě! Ty seš těhotná, viď že jo?

No ano, jsem; ale je to zatím maličký...

Mohl bych s ním třeba mluvit? Přece umí vnímat, ne?

Bára nad tím ještě nepřemýšlela; neměla pocit, že už by měla.

Jestli to bude holka, tak bych ji rád...

Bára ho radši odpojila; už ji smíchy bolelo břicho. Dala mu pusu na nos a slíbila, až bude mít víc času, že se mu bude pořádně věnovat.

„Tak jo! Ty jezdíš s turistama často, a já jsem tady pořád!“

Přemýšlela, čím mu ještě udělat radost. Pohladila ho po vlasech.

„O tu kadeř pořádně pečuj! Jednou tě pozvu a ustřihnu ti ji!“

Pyšně zvedl hlavu; dle jeho zvyklostí to byla řádná nabídka k sňatku. Ba co víc, výzva, aby se stal jejím hlavním manželem. Sice věděl o Pierrovi, ale ten žije kdesi v cizině, co s ním? Že je o něco starší? No a co? Přece je čarodějka, bude potřebovat hodně energie, a já budu ten, koho si přivolá na pomoc v případě nedostatku. Budu o ni pečovat, shánět jí další milence (i milenky) a chránit ji, kdyby nás někdo napadl. Je tak drobná a křehká, a já určitě ještě vyrostu, budu silný a mocný...

Zakroutila mu uchem. Což je třeba u psovitých šelem zřejmá výzva k boji, a Joe by se s ní kočkoval docela rád, ale...

S nejvyšší možnou parádou přejelo most a zabrzdilo u jurty parádní auto. Červený sporťák s plátěnou střechou, nyní staženou dozadu; vystoupila z něj nádherná, krásně oblečená mladá žena a zářivě se na všechny usmála. Zjevně jen čekala, kdo z nich ji nejdřív pozná.

Tedy, Bára okamžitě poznala, že je to známá herečka; určitě ji už mockrát viděla, ale za boha si nemohla vzpomenout ani na její jméno, ani v čem hrála. Turisté, doposud poněkud zmatení, si vzpomněli daleko dřív: Mirabella Floresová, známá především z televize. Až teď si Bára vzpomněla, že ji jako malá holka viděla v seriálech, které nadšeně sledovala její matka. Takže už asi nebude tak mladá, jak vypadá!

A už jí naskakovaly ty správné informace. Mirabella hrála v sáhodlouhých příbězích, kterým se říká telenovely; Bára obvykle děj moc nechápala, taky neviděla všechny díly, ale matka je sledovala velmi pozorně. Obvykle hrála naivní dívku na prahu mládí, které řada zlých lidí strojila různé nástrahy, milostné i jiné. Oddaně milovala mladého hezkého chlapce, avšak o její ruku usilovala řada jiných mužů, bohatých a vlivných, ale tak odporných, že by je Bára poslala do... kamkoliv. Mirabella nikoliv, taky ji různí lidé (vychovatelé, pěstouni, občas dokonce rodiče) přesvědčovali, že ten osliza je boháč a bude s ním šťastná. Zhruba dvacet pokračování trvalo, než se ten slušný mladík odhodlal připravit ji o panenství. Potom ale byl někam poslán (jednou dokonce do vězení), Bellu přinutili provdat se za boháče, několikrát mu utekla, byla nevěrná s několika dalšími, potom se zas objevil ten mladý, měla s ním dítě, hádala se o ně s manželem... Zkrátka, pořád se něco dělo, ale valného smyslu to nemělo.

Už dětským rozumem Bára chápala, že jsou to příšerné nesmysly. Dneska jí bylo jasné, že podobné zápletky by žádný myslící člověk nemohl brát vážně, pokud by se vůbec mohly odehrát. Ovšem dámy z autobusu Mirabellu znaly, zjevně i obdivovaly, a ona hbitě sehrála scénu na téma: Hvězda a lid.

Strážní sledovali příjezd té dámy vcelku rezervovaně; možná měli nějakou televizi, ale zcela jistě nesledovali telenovely. A krásných žen viděli za svůj život mnohem víc; dokonce ani malého Joea neokouzlila. Nicméně velitel si upravil uniformu (tričko a šortky) a vyšel jí vstříc.

„Přeji vám krásný den! Pohraniční kontrola Arminského císařství!“

Rozzářila se: „Ach! To je velmi krásné! Ten tygr je skutečný?“

Byl skutečný natolik, že přišel, očichal ji a zaprskal, neboť měla silnou voňavku, která se mu nelíbila. Tlumeně zamručel, nikoliv nepřátelsky.

„Vaše dokumenty, prosím!“ požádal strážný.

„Ale to je přece Mirabella Floresová!“ řekla jedna dáma z autobusu. Její hlas zněl, jako by žádost o doklady byla nějaká osobní křivda.

Strážný vzal informaci na vědomí, počkal až dostane pas a prohlédl si ho.

„Děkuji a vítám vás na našem území. Přijela jste se léčit?“

„Domníváte se snad, že bych to potřebovala?“ zasmála se teatrálně.

Byla to otázka laškovná, leč blbá.

„Důvod mojí návštěvy je poněkud... choulostivější! Chcete vědět, co to je?“

Nevěděl a nechtěl; leda by chtěla ohrozit bezpečnost státu, ale na to nevypadala. Nicméně se usmál a udělal neurčité gesto.

„Jak jistě víte, jsem herečka!“ sdělila mu šeptem, který musí být slyšet i v poslední řadě divadla, „Ve svém nejnovějším televizním seriálu bych měla hrát čarodějku! Takže jsem přišla... něco jako sbírat zkušenosti!“

Očekávala, že bude nějak reagovat. Po pravdě, překvapený byl.

„Čarodějku – vy? Skutečně?“

„Já se na to moc těším! Bude to určitě zajímavá práce! Slíbili mi, že to bude mít okolo tři sta pokračování a bude to zachycovat příběh čarodějky od útlého mládí až k nejvyšším stupňům Poznání!“

To už na něj bylo dost. Představil si ji, jak hraje pětiletou holčičku a nedůvěřivě potřásl hlavou. Potom kývl na Báru:

„Hele, to je práce pro tebe!“

Takže Bára naběhla. Strážný ji přistrčil blíž.

„Máš tady kolegyni! Tady Bára je dost dobrá, mohla by ti poradit!“

Mirabella byla krasavice. Vysoká, štíhlá až éterická, s dlouhými zářivě blond vlasy, oblečená do elegantního kostýmu, v krásném automobilu. Barbara byla drobná a hubená, zatím se sice nesvlékla, ale omezila oblečení na rifle s useknutými nohavicemi a tenké tričko. Přes světlého ježka prosvítalo tetování na hlavě. Šperky nechala doma. Takže se navzájem prohlédly a měly pocit, že jsou skutečně velmi rozdílné.

„Vy jste vážně čarodějka, slečno?“ otázala se pro jistotu Mirabella.

Načež Bára odpověděla standardně: „Neexistují žádné čarodějky.“

„Aha. Co tedy děláte, smím-li se ptát?“

„Jsem průvodkyně turistů.“ ukázala Bára na autobus.

Načež Bella ztratila veškerý zájem se s ní bavit.

„Já už si ve městě někoho najdu.“ pronesla káravě k seržantovi.

Pokrčil rameny; znal heslo: Komu není shůry dáno, tomu není pomoci.

„Máte ještě nějaké přání?“ usmála se na strážce, „Pokud ne, smím pokračovat?“

Dali jí razítko do pasu. Zatím řada turistů vytáhla zápisníky, pohlednice a různé další věci, a hvězda se ochotně podepsala. Marně čekala, kdy strážci vytáhnou aspoň nějakou pamětní knihu. Byla ochotna věnovat jim i svoji fotografii, ale ty burany to vůbec nenapadlo. Umějí vůbec psát?

Načež Bella skočila do svého auta a vyrazila vpřed.

Autobus vyjel krátce na to, ale o poznání pomaleji.

Barbara po cestě přemýšlela a zkoušela si vzpomenout, co všechno ještě ví o dotyčné dámě. Moc toho nebylo; byla dvakrát vdaná, jednou za staršího režiséra a producenta, podruhé za profesionálního boxera. Zhruba rok po svatbě se mu při nějaké hádce nepodařilo udržet hbité pěsti v klidu a zasáhl několikrát její krásnou tvářičku, čímž přestala být tak krásná. Následoval rozvod a nějaké soudy, o nichž psaly noviny. Taky o její nespoutané vášni pro nakupování luxusních předmětů a řadě milenců, zhruba z dvojího okruhu: na jedné straně významní a bohatí starší páni, na druhé naprosto bezvýznamní mladíci, třeba z techniky či obsluhy. V nouzi byla schopna svést třeba prodavače pizzy. A samozřejmě všechny partnery, s nimiž hrála.

Barbara zhruba spočítala její možný věk. Třicet, pětatřicet? Vypadala na dvacet, taky měla za sebou nějaké plastické operace a další zásahy. A hodně zvládne kosmetika.

Další bod: peníze. Bella je zvyklá hodně utrácet a moc nepřemýšlet. Hodně často hrála ženu, která v průběhu seriálu přišla k penězům, a má o tom dost nadsazené představy. Jako herečka dostává velké částky najednou, pak dlouho nic; protože neumí šetřit, mívá asi často problémy s obživou. Další problém: skočí na jakoukoliv hloupost, když jí to někdo patřičně věrohodně podá. Takže investovala do řady akcí, které se ukázaly jako podvody. Když o peníze přišla, byla nesmírně překvapená.

Dostala snad během času rozum? Nevypadá to.

Bára se rozhodla pustit to z hlavy.

Turisté už začínali žasnout nad parádními stavbami kolem. Bára se chopila mikrofonu a začala jim nadšeně líčit technické zázraky minulosti. Vydrželo jí to v podstatě až do Údolí Ohně.

Ubytování měli zajištěno v luxusním hotelu. Postarala se, aby byli řádně rozmístěni; nebylo to obtížné, personál byl ochotný. Pak všem oznámila, že večer se přijde přesvědčit, že jim nic nechybí, a zítra je bude doprovázet na léčebné procedury; ale teď odchází.

„Proč vlastně nebydlíte s námi, slečno?“ otázala se jí milionářka.

„Bydlím u svých přátel, je to pohodlnější.“

„Pohodlnější než tady v hotelu? Tohle není nejlepší hotel ve městě?“

„Určitě je, ale pro turisty. Já dávám přednost klidu a přátelství, které zajišťuje domácké prostředí.“

„Stále víc se podivuji vašim zvyklostem, slečno. Nejíte s námi, nepijete to co my, nezúčastníte se žádných zábav. Očekávala bych, že využijete příležitosti strávit několik dní v luxusním prostředí; ale vy odcházíte, sotva se naskytne první příležitost!“

Jak už řečeno, mluvila milionářka velmi nahlas. Takže se všichni otočili k nim a čekali, co Barbara odpoví.

A Barbara odpověděla: „Nejsem čarodějka, to jsem už několikrát řekla. Ale jsem studentka a ač jsem se narodila v přistěhovalecké rodině, zvykám si na způsoby domorodců. Nepřijímám nic škodlivého či... energeticky nevhodného. Nerada jím maso, protože z něj cítím utrpení a smrt. Nepiju alkohol a pokud jsem přinucena, přijmu pouze takové množství, jaké dokážu vykompenzovat. Do určité míry mi alkohol pomáhá, dodává energii. Překročení tohoto množství znamená útlum a snížení energie. Kontaminaci způsobují rovněž některé předměty, dokonce i lidé. Vyhýbám se těmto možnostem. Naopak vyhledávám místa a osoby, které mají plusovou energii. Stačí?“

Načež nastala vřava, hluk a šum. Většinou nesouhlasný.

Až milionářka všechny překřikla a utišila. A rozhodla se říct:

„Slečno Barbaro! Je pravdou, že jsme vás nenajali jako čarodějku, nýbrž jako turistickou průvodkyni. Ale nemyslíte, že je alespoň morální povinností nás s těmito informacemi seznámit? Jestliže se z oprávněných důvodů takovým věcem vyhýbáte, proč nás necháte, abychom se jimi kontaminovali?“

Barbara se začervenala. Ta dáma měla přes všechno pravdu.

„A vy byste mne poslechli?“

„Drahá slečno, my jsme se sem přijeli léčit! Sdělila jsem vám, že trpím četnými chorobami, kterých bych se chtěla zbavit. Zkouším to celý život pod péčí nejlepších možných lékařů, bohužel marně. Teď jsem se rozhodla zkusit schopnosti vašich čarodějů. Proto jsem tady; a poslechnu pokyny čarodějky, pokud mi dokáže, že ví, co říká!“

Barbara se chystala něco říct, ale prozatím váhala.

Profesor se přihlásil jako ve škole a udělal dva kroky vpřed:

„Promiň, Báro. Včera večer jsme spolu hovořili. Vytáčela ses, čemuž se na onom území nedivím. Magie je na severu zakázaná a každý, kdo by se prohlásil za čarodějku, by riskoval zatčení. Ale teď jsme na území jihu, takže si dovolím zopakovat některé otázky. Ty víš, které to jsou.“

Barbara stála proti celé skupině. Pozorně sledovala jejich tváře.

„Jsem studentka a pokouším se ovládnout znalosti, které nám přetrvaly ze starých časů. To je pravda. Přijala jsem některé informace, které ovládám. Existují ještě další, které neznám nebo nechápu. Není lehké je pochopit. To poznáte, až vám je začnu předávat.

Pokud si myslíte, že bych se vám měla omluvit za zatajování, omlouvám se. Zajistím, aby vás prohlédl lékař, který má patřičné znalosti. Požádám ho, aby mi svoje uzávěry a doporučení předal, takže budu dohlížet na vaše léčení. Pravděpodobně společně s dalšími. Upozorňuji, že nejsem ani zdaleka ta nejlepší, takže poslouchejte radši ty zkušenější. Ale udělám, co budu moci, za současných okolností.“

„Tak fajn. Co ta dieta?“

„Většina čarodějek považuje maso za škodlivé. Rozhodně ne všechny, mnohé je jedí, dokonce i syrové, některé samy loví, zabíjejí zvířata a pijí jejich krev. Jediné společné je, že vědí, proč to dělají. Ano, to zřejmě bude charakteristický znak čarodějek: vědí, co dělají.“

„Naučíš nás to?“

„Udělám, co bude v mých silách.“

„A co takhle dát kuchařům pokyn, aby nám vařili podle tvých zásad? Abys alespoň jednou mohla sedět s námi u stolu?“

„To bych zařídit mohla. Dám jim určité pokyny. Ale nejdřív by možná bylo lepší poradit se s doktorem Várádyim. Až vás prohlédne, možná vydá nějaké vhodnější dietní rady...“

„Takže přijdeš až zítra ráno. Dobře, budeme tě čekat.“

„Přijdu. A zatím se poradím se svou rodinou.“

Barbara nastoupila službu při snídani, která se konala v osm hodin ráno.

„Přeji všem krásné ráno, přátelé. Dovolte, abych vám představila svoje kamarádky, které se mi podařilo ukecat, aby mi pomáhaly. Tohle je Sandra, a zde Jessica, kterou k její nelibosti představím poněkud obšírněji. Takže: Jess je pravá domorodá dívka, narodila se tady na jihu a jejím úmyslem je naučit se pracovat se Živým Ohněm. A protože jí práce s energiemi dost jde, rozhodly jsme se zkusit ji pustit na živé lidi.“

Jessica se snažila tvářit důstojně. Pro holčičku jako ona dost obtížná práce. Výsledný efekt byl, že se tvářila protivně.

„Včera jste mi dali určité právo vás šikanovat víc, než je ve slušné společnosti přijatelné. Takže začnu. V průběhu dne možná několikrát budeme mít příležitost se koupat a užívat různé zdravotní kůry. Doporučuji tedy všem obléknout se na to co nejjednodušeji, omezit kosmetiku a ozdoby. My všechny tři máme na sobě oděv, jemuž se říká chitón; jak sami vidíte, je to košile sahající zhruba do půlky stehen, převázaná páskem, pod ni se nic zbytečného nenosí. Pro nás je to oděv dostatečný, pro Jessicu nikoliv; ona by radši chodila nahá.“

Turisté se zasmáli, Jessica se zamračila. A někdo se zeptal: „Proč?“

„Chceš jim to vysvětlit, Jess?“

Děvčátko vybojovalo skutečně velmi krátké střetnutí mezi odporem k cizím lidem a vrozenou touhou je poučovat a ovládat. Promluvila káravým tónem, při jejím věku poněkud pisklavým:

„Jak je všem známo, lidské tělo bylo stvořeno Bohem k Jeho obrazu. Je též sídlem duše, kterou do něj Bůh vložil, tedy něčím jako chrámem Božím. Pokud tělo zastíráme oděvem, projevujeme neúctu vůči Bohu, neboť připouštíme možnost, že nějaký výtvor lidské ruky, jako oblečení, je krásnější než bytost, vytvořená k Jeho podobě.“

Možná kdyby to slyšeli od důstojného představitele církve, mohli to brát vážně; ale od malého dítěte? Začali se smát.

„Bezbožní ateisté ovšem dávají přednost lidským úsudkům před zákony Nejvyššího! Je však známo, že ateista žije v hříchu, podobá se dobytku a duše je mu na obtíž!“ pronesla důrazně.

Smáli se ještě víc. Bára správně pochopila, že by mohlo dojít ke konfliktu.

„Díky Jess, to zatím stačilo. Další přednášku později.“

Počkala, až se trochu uklidní.

„Ještě bych ráda řekla, že jsem ráno navštívila doktora Várádyiho a seznámila se s vašimi chorobopisy. Jak už jsem řekla, nejsem zkušená lékařka, kdežto on ano. Překvapilo mne, že většinu času věnoval mně a mému budoucímu dítěti; řekl mi o něm zajímavé věci. Co se vás týče: nepovažuje vaše choroby za vážné. V průběhu vyšetření aktivoval samoozdravné reflexy přímo ve vašich tělech, takže nyní stačí pouze nechat je působit. Nechal pro každého z vás připravit vhodný bylinkový nápoj, který byste měli pravidelně užívat. Přestože bude vytvořen pro vás jako osobní posílení, není nebezpečný ostatním, takže je můžete navzájem ochutnávat. Doporučuje vám, abyste se koupali, cvičili dle chuti a chodili na dlouhé procházky. Jakákoliv tělesná aktivita je velmi vhodná. Pokud bychom nadále zjistili nějaké potíže, zkusíme je vyřešit.“

Milionářka Joanse zeptala: „Chápu správně, že nás všeobecně nechal na starost tobě? Takže jsi lékařka, nebo ne?“

„Budu studovat medicínu na Universitě, pokud mne přijmou.“

„Ale nějaké znalosti máš už teď?“

„Všechny, které potřebuji. Obecné, nikoliv speciální.“

„Jak jsi je získala?“

„Mentálním přenosem.“ Bára se otočila k profesorovi: „A oproti tvému očekávání, nesexovala jsem s ním. Ačkoliv bych to pro něj ráda udělala. Drahý doktor je už velmi starý a mladým dívkám se vyhýbá. Škoda!“

„Takže mluvit o sexu před tím dítětem se nestydíš?“ ptal se kdosi.

Odpověděla Jess: „Že jsem Panna neznamená, že jsem debil!“

Zatímco se všichni smáli, Bára se pokusila ji dotykem ruky zkrotit.

„Nechci vám kazit legraci, ale toto dítě je stejně dobrá lékařka jako já. Možná lepší, protože veškeré vědomosti získala už před narozením.“

„Jak by to bylo možné?“

Jess nevydržela podceňování: „Moje matka byla komerční čarodějka. Chodila na přednášky, když ji pozvali; když si mě pořídila, požádala o přístřeší na Atanoru a chodila na všechno. Možná tam chtěla dokonce zůstat a věnovat se pořádné práci, ne stavět psí boudy a kurníky pro slepice. Tak jsem při tom byla samozřejmě s ní; když je mimino v bříšku v mentálním poli, vnímá hodně z toho, co se děje. Když se pak narodí a vyrůstá, lehčeji si vzpomíná. Mně třeba stačilo jen prolistovat anatomickej atlas...“

„Co se stalo s tvojí matkou?“

„Zahynula ve válce.“

„To šla do boje hned po tom, co ses narodila?“

„Jsem její Výkupné. Když jsem byla naživu, směla odejít.“ V této chvíli byl její hlas až nevěrohodně pevný a klidný, vůbec se nezachvěl.

„To nás musíš hodně nenávidět, co?“

„Jsem snad nějaká ubrečená běloška, abych se mstila? Moje matka žila jako čarodějka a padla jako princezna. Její krev očistila deset živých bytostí, které by jinak nenalezly cestu k Bohu. Nehledala jsem a nebudu hledat toho, kdo ji zabil; ať ho potrestá jeho vlastní svědomí.“

Tomu se už nedokázali smát. Naopak, měli před ní trochu nepříjemný pocit. Bylo možné, ba přímo pravděpodobné, že vše co říká, myslí vážně.

A Barbara přerušila trapné ticho: „No, tak pokud chcete jít s námi k horkým pramenům, skočte se převlíct a půjdeme. Čekáme půl hodiny.“

Mezitím jí přinesli snídani: chlebové placky s višňovou marmeládou čatní a horký mátový čaj. S chutí se do nich pustila.

Zarazila se, až když se u ní zastavila Mirabella Floresová.

„Můžu... smím si přisednout? Ráda bych s vámi... promluvila...“

Už to, že položila takovou otázku, bylo značně neobvyklé.

„Proč ne? Jsi kolegyně čarodějka, tak...“

Bella na chvíli zaváhala, zda to ještě nemá otočit, ale Sandra a Jessica si ji prohlížely se zájmem a pokynuly, aby si sedla.

„Já jsem... včera jsem se trochu bavila s několika lidmi. Jak se zdá, můj první odhad nebyl... správný. Asi se od vás mám čemu naučit!“

Bára vzhlédla a usmála se. „Rádi pro tebe uděláme, co budeme moci!“

„Jedlas?“ zeptala se Sandra, „Vem si placku, je jich dost!“

Bella jedla. Ale aby neurazila, nalila si do hrnku čaj.

„Jak už jsem řekla, měla bych hrát v novém televizním seriálu čarodějku. Víte vůbec něco o telenovelách? No zkrátka, jsou to takové... námětem je nějaký základní nápad a na ten pak skupina autorů vymýšlí všelijaké zápletky. Samozřejmě to někdo koordinuje, aby vychytal ty nejhorší hlouposti. Asi jim budu muset říct, že začátek, co vymysleli, nebude nejrozumnější. Totiž, měla jsem to začít dělat v osmnácti letech. To už je skoro pozdě, co?“

„No, prakticky by šlo začít kdykoliv, ale... jak sama vidíš, v dospívání jsou čarodějky nejroztomilejší.“ zatahala Bára Jessicu za bližší wing.

„Koukám. Chovají se všechny takhle?“

„Ne. Většinou jsou hodně nepříjemné.“

„Tohle není nepříjemné chování?“

Bára si naklonila Jess blíž a dala jí pusu na oholenou část hlavy.

„Jessica je velmi roztomilé děvčátko, přítulné a hravé. Přímo koťátko. Co bude dělat, až bude zasvěcená, netuším. Doufám, že to přežijeme. Prozradím ti, jak ji příjemně naladit: polož si její hlavu takhle na prsa, mazli se s ní, pomalu jí škubej vlásky. Jeden po druhém. Začít můžeš odkudkoliv, my s tím taky neděláme cavyky.“

„Škubat jí vlasy? Ale proč?“

„Proč ne? Mně se to líbí!“

„Ale...“ Bella se dotkla její hlavy tak opatrně, jako by hodlala pohladit kobru, „Už teď má takový divný účes! Tedy, já už to viděla, ale...“

„Tohle je běžný účes pro malou holku v současném období. Měla by ho nosit do chvíle, kdy se poprvé spojí s mužem. V rámci svatebních obřadů si navzájem ustřihnou vlasy a obětují je na oltáři.“

„Do té doby je snad ještě dlouho, ne?“

„No... kdyby Jess nechtěla zůstat Pannou, už by se začínala rozhlížet!“

Jessica zavrčela a chňapla po ní. Naštěstí zuby cvakly naprázdno, avšak Bella polekaně ucukla.

„To nic! Nechtěla kousnout, to by byla daleko rychlejší.“

„Eech... jak je rychlá v boji?“

Jessice zasvítily oči: „Co ti mám předvést?“

„Počkej! V tom seriálu se počítá s nějakými... bojovými akcemi. Skutečně umíš nějak výjimečně dobře bojovat?“

„Úplně normálně! Zahrajem si, Báro?“

Barbara pro jistotu uklidnila Bellu, která se začala vytahovat:

„Pro jeden film jsem absolvovala kurs aikida! A byla jsem dobrá!“

„Pro jistotu se s ní nedávej do hry, dokud ji neuvidíš v akci! Jessica je rychlejší než kobra, až vyroste a zesílí, přemůže kohokoliv!“

Bella si to nechala projít hlavou a rozhodla se neriskovat.

„Vraťme se k tomu účesu. Jak často si holíš tu hlavu?“

„Když se jí povede někoho ukecat, aby jí to udělal!“

„Vy nemáte žádné kadeřníky?“

„Tak já ti to řeknu z mosta do prosta,“ rozhodla se Sandra předejít nedorozumění, „Problém není sehnat, kdo to udělá, ale vybrat člověka, který to smí udělat. Hlavy princezny se smí dotknout jen ten, kdo je na její úrovni, nanejvýš o stupeň nižší.“

Bella momentálně zkoumala Jess hlavu a hladila ji, teď ucukla znovu.

„Co ty blbneš? Ty přece jsi čarodějka!“

Bella na ně chvíli vytřeštěně zírala. Pak se znenadání rozbrečela.

„Já to vzdávám!“ vzlykala, „Hned teď skočím do auta a jedu pryč! Já tady nechci být, nebudu dělat ten seriál... Ať třeba umřu hlady...“

Barbara podlehla vnitřnímu impulsu, objala ji a přitiskla si její hlavu na čelo. Pronikla do její mysli bez obtíží, a Bella přestala brečet.

Fakta: jak měla víc odvahy než rozumu, zamotala se do spousty nesmyslných finančních operací. Vlastně, prošustrovala všecko co měla, a k tomu ještě spoustu peněz, které si vypůjčila. Taky ji hodně lidí podfouklo, protože se považovala za příliš chytrou. Nějakou dobu se v tom plácala, ale přece jen už není tak populární jako kdysi. Stárne. Ten seriál měl být její poslední záchrana, pokus přehrát se z naivky na charakterní herečku.

Jenže dostala strach. Ještě přesně neví z čeho, ale bojí se, že ten pokus ji zavede někam, kam nechtěla. Momentálně viděla svoji budoucnost v poněkud černých barvách: soud, vězení, sebevražda. No Future.

„Uklidni se,“ řekla Bára, „Vážně by ti ten seriál pomohl? My bychom zase pomohly tobě; je nás hodně a kdybys chtěla...“

„Ale když já jsem úplně blbá! Jak mě vůbec napadlo chtít předstírat, že jsem čarodějka? Neumím vůbec nic a měla bych...“

„To zahrát.“ řekla Sandra, „Víc nemusíš!“

„No jo, to jsem si myslela! Ale když vás teď vidím... vy jste všechny takové sebevědomé a chytré a rozhodné... to bych nezahrála!“

„Klid! Kolik máš na to času?“

Řekla: „Eeeé!“ a mávla rukou.

„Nejsi hloupá. Základní předpoklad je dobrá energie, tu máš. Když tě hned všichni začneme učit, mohla bys...“

Bella zvedla oči a koukala z jedné na druhou. Pak řekla:

„Já jsem jenom obyčejná herečka! Stárnu a přestávám být přitažlivá. Víte, jak dlouho mi ráno trvá, než se nalíčím... a teď jsem si rozmazala oči!“

„A proč to děláš?“ zeptala se Jessica.

„Ty asi nevíš nic o kosmetice, viď?“

„Vím. Nesmyslný pokus napravit technickými prostředky něco, co se dá mnohem lehčeji udělat změnou energie.“

„To nechápu!“

Jess pokynula, aby se na ni dívala. Bella to udělala; poprvé si ji pořádně prohlédla a zjistila, že je to velice hezká holčička. Vlastně mimořádně hezká, téměř krásná: veliké tmavé oči, hluboké jako tůně, přirozeně rudé rty, zoubky jako perličky, do zlatova opálená pleť, nádherné vlny vlasů nad ušima, spadající až na ramena. Nejkrásnější dítě... ne, nejkrásnější bytost na světě, jakou kdy viděla! Pocítila po ní prudkou touhu...

Touhu zmocnit se toho krásného těla a mazlit se s ním. Bella měla určité zkušenosti s dívkami, ale nikdy jí to moc neříkalo, snad jen když byla tak opilá, že jí bylo všechno fuk. Teď toužila milovat se s Jessicou, vychutnat si chuť její kůže, dotýkat se každého detailu těla...

Jenže taková krásná holčička má určitě i jiné zájemce. Hlavně chlapci, ti hnusní brutální samci, si na ni jistě dělají nárok! Tak to ne! To ji radši zabiju, než bych se jí měla vzdát! Zničím ji, roztrhám na kusy...

Bože můj, je tak krásná! Nenávidím ji! Nikdo nemá právo být tak krásný! Vrhnu se na ni, sevřu ten její útlý krček rukama a stisknu, až páteř chřupne jako stéblo bambusu, uškrtím ji a pak roztrhám...

Ale ve chvíli, kdy zvedala ruce, si uvědomila: tohle přece nejsou moje vlastní myšlenky, to mi někdo dělá! Nejspíš ona, no ovšem, hraje si! Šklebí se na mne a pohrává si... ale mně je to jedno, je to přece velká legrace! Jen počkej, jak ti dám na zadek, až tě chytím!

Jessica se usmívala. Přestože zřejmě velmi dobře věděla, co se děje.

„Co to bylo? Jak jsi to udělala?“

„Zhypnotizovala jsem tě. Vytvořila ve tvé mysli krátkodobé změny nálady, několik výrazných variant. Obdiv, sexuální přitažlivost, žárlivost, nenávist a nakonec pocit zábavnosti, humoru. Běžné nálady.“

„To všechno dokážeš?“

„Ani to není moc těžké. Vycházej z toho, že není důležité, jak skutečně věci vypadají, ale jaké stanovisko k nim člověk zaujímá. Tvoje vlastní mysl určuje, jestli je nějaká věc krásná či ošklivá, jestli ji miluješ nebo nenávidíš. Když vzbudíš příslušné emoce u diváků, máš vyhráno.“

„Ty chceš říct...?“

„Když dávné čarodějky chtěly, byly považovány za krásné, ať vypadaly jakkoliv. Je o tom řada záznamů. Mnohdy tentýž pozorovatel označuje WZ za běžnou a bezvýznamnou, a o chvíli později za úchvatnou. Podle toho, jaké emoce v něm chtěla vzbudit.“

„Tím chceš říct, že bych se někomu mohla líbit nenalíčená, se strhanou tváří? To přece nemyslíš vážně!“

„Mám snad já na tváři něco namalovaného? Teda, pomalovávám se ráda, a až se zbavím těch vlasů, budu si malovat celou hlavu...“

„Zbavit se vlasů? Poslouchej, vysvětli mi to radši celé!“

„WZ, které ovládly iluzorní vzhled, se snažily omezit reálné tělo na základní nezbytnosti. Míru si určovaly samy. Vlasů se zbavily prvních, i proto že... no, byly parádivé. K předpokládanému vzhledu patřila oholená hlava, něco jako profesionální image. Čarodějové muži měli naopak hodně dlouhé vlasy a dokonce vousy. Není to povinné, ale je to zvykem, víš?“

„Takže bych se měla dát ještě ke všemu ostříhat?“

Sandra jí vnořila prsty do vlasů. „Já bych nad tím tolik nebrečela. Tvoje vlasy jsou stejně mrtvé. Jakou jsi měla původní barvu?“

Bella vzdychla. Často se hádala se svým kadeřníkem. Kadeřníky; obvykle je čas od času střídala, protože nedokázali splnit její představy. Většinou jí vyhrožovali, že pokud bude s vlasy zacházet jako doposud, co nejdřív o ně přijde. Možná měli pravdu, ale ona krásné vlasy potřebuje!

A teď ji bude poučovat holka, která má hlavu oholenou a jenom ty křídla?

„Existence mých wingů se dá počítat na dny, možná na hodiny.“ vysvětlila Jess, „Zatím uvažuju, co s nima. Darovat je nemám komu. Nejspíš je obětuji Ohni, až se mi podaří se s Ním sjednotit. Eurica... no, její příběh ti budu vyprávět někdy později. Vlasy jsou velmi důležité...“

„Aha. Tím vším chcete říct, že mě dříve či později soustředěným nátlakem donutíte. Samozřejmě to bude mít nějaké významné důvody...“

„Některé věci s hřívou dělat prostě nejde. Zapomeň na řeči, že dřívější WZ to dokázaly, já to možná za deset let dokážu taky, ale napřed musím Oheň vůbec zvládnout, než si s ním budu smět hrát.“

„Proč nedokážeš všechny ty věci hned?“

„Většiny změn se dosáhne nasměrováním energie do nějakého místa. Prozatím se učím energii sbírat, usměrňovat a předávat. Potom se ji naučím měnit na hmotu a naopak. Potom už... ji začnu zkoumat sama. Ale na to budu muset mít daleko větší sílu, než mám teď. Já se teprve učím, víš?“

„Jo, chápu.“ Bella zase propadla malomyslnosti.

„Já vím, co udělám: já tě adoptuju! Když jsem byla maličká, mrzelo mě, že nemám mámu. Chci, abys byla mojí mámou ty. Máš nějaký děti?“

Mirabella se rozplakala. Skutečnost byla taková: když žila s tím boxerem, milovala ho natolik, že se rozhodla darovat mu dítě. Jak se na dárek díval on, těžko říct; ve skutečnosti nebyl příliš... Tedy, byl to buran. Skutečně otěhotněla, dokonce se o tom psalo v novinách, ale když ji potom zmlátil za prokázanou nevěru a vyhodil uprostřed noci nahou z domu (taky o tom psali, bohužel bez fotografií), v záchvatu deprese o dítě přišla. Nějaký čas se léčila v nervovém sanatoriu. Další děti už mít nechtěla. Někteří lékaři dokonce tvrdí, že ani nemůže.

Jess (a všechny ostatní) si prosondovali její vzpomínky.

„Tak jo, budeš moje maminka. Prostě tě adoptuju. Jsi nejslabší článek, já se o tebe musím starat!“

Všem bylo jasné, že by to mělo být naopak. Ovšem...

„Základem magické práce je cowen: Sesterstvo, Společenství. Skupina žen, která bude vytvářet energetické pole. Tím nemyslím jen tady, ale v celém prostoru. Hlavou cowenu je Renka v Kingtownu; její čelné pomocnice Barbara, Sarah, Sandra, Eurica, Faidra a její klan, Bářiny holky z Leopardí gardy... taky já a teď ty. Samozřejmě všichni mužští partneři. S tvými zatím nepočítáme, dokud se nenaučíš je aktivovat. Ale půjde to.“

„A co bysme měly... k čemu by to mělo vůbec být?“

„Obnovení Sesterstva. Existuje proroctví, že čarodějky se vrátí!“

„Teda,“ zasáhla Sandra, „Neznamená to, že tím vyřešíme všechny problémy, ale hodně ano. Třeba výuka by měla být daleko lehčí. A léčení.“

„Ale já nedokážu...“ začala zase Bella, ale přerušily ji:

„Nedělej si starosti! Jdi si umejt oči a chystej se. Jdeme se koupat!“

Džungle v okolí města měla parkovou úpravu. Čímž je míněno, že jí vedly cesty schůdné i pro lidi, na několika nepředvídatelných místech dokonce ze známé nezničitelné hmoty.

„Zkusila jsem pátrat, jak a proč tyhle věci vznikly,“ ujala se Bára funkce průvodkyně, „Vypadá to, když nějaká holka měla přebytek energie, zkusila si postavit něco, co jí připadalo užitečné. Lázeňskou budovu, palác, letohrádek, most, kus cesty... podle nálady. Pokud vám to smysluplné nepřipadá, zkuste jim odpustit. Byly to holky mladší než Jessica.“

„Co dělaly ty dospělé?“

„Čím byly starší a zkušenější, tím spíš nic. Meditovaly.“

Profesor se rozhodl rozproudit diskusi: „Slyšel jsem taky verzi, že celé to společenství čarodějek byl klub potrhlých, psychicky nevyrovnaných ženských, které se o nic rozumného nestaraly a zabývaly se blbinami!“

„Přesná definice. Naprosto odpovídá skutečnosti.“

V romantickém údolí vytékal ze skály pramen odporné chuti, který Barbara označila za léčivý. Už před procházkou si v hotelové recepci koupili porcelánové pohárky s neumělým obtiskem, představujícím šlehající vulkán; teď je naplnili a pili, chválíce tu vodu. Barbara pronesla přednášku: ve větším množství působí minerálka výrazně projímavým a močopudným účinkem, což však je její hlavní účel. Sama ji klidně pila a doporučovala, neboť jejich těla jsou plná škodlivin a bylo by dobře je vyčistit.

„Tak to jste tady snad měli postavit nějaké toalety, ne?“ zlobila se Joan.

„My chodíme do lesa. Tady vidíš tu výhodu: prostě si jen vyhrnu chitón.“

Názory byly všelijaké, hlavně nesouhlasné. Obnažovat se před muži? Snad se dokonce vyměšovat? Žádná slušná žena přece...

Například Jessica nebyla slušná žena, stud jí nic neříkal. Poodešla sice, ale nijak významně daleko. I ostatní se pro jistotu připravili. Když to viděli turisté, urychleně se přizpůsobili situaci.

No a potom strávili dost nepříjemnou půlhodinu. Ovšem léčivou, takže si nikdo nestěžoval; Bára vysvětlila, že jim bude daleko víc chutnat oběd. Tak počkali, až se uklidní rozbouřené břicho, osprchovali se pod vodopádem (ve vedru velmi příjemné!) a vraceli se zpátky do hotelu.

Jídlo bylo tentokrát připraveno pro všechny: dušená rýže, zeleninové sabdží, všelijaké pochoutky rovněž ze zeleniny, pro chuť nějaké sladkosti. Ale chutnalo jim; a všichni jedli dohromady, včetně čarodějek.

Po obědě vyrazili na delší procházku na jinou stranu, kde se nacházelo už od císařských časů koupaliště s horkou termální vodou. Přesněji, celá soustava koupališť; v některých se dalo koupat, v jiných tak leda uvařit. Bára vysvětlila, že teplota vody se řídí časem od posledního výbuchu sopky. Dnes se budou koupat v tomhle, zítra zase v jiném.

Přestože jim při snídani, během dne i u oběda vysvětlila, že se jdou koupat, byli někteří překvapeni, ba dokonce nesouhlasili. Jedni si stěžovali, že s tím nepočítali a proto nemají plavky, jiní se sice přichystali, ale mysleli, že to bude jindy a jinde, další pochybovali, že to vůbec může být léčivá voda a jeden obchodní cestující dokonce tvrdil, že to je žíravina, co každého člověka v minutě rozpustí.

Bára se pokoušela vysvětlovat a radit; potom, když vyslechla námitku toho opatrného muže, ztratila všechny zbytky rozvahy, bleskurychle ze sebe stáhla chitón a skočila po hlavě do jezera. Skutečně byla voda horká a na první seznámení trochu štípala do kůže, ale bylo to příjemné, líbilo se jí to. Když viděli, že ji voda nejen nezabila, ale dokonce se v ní spokojeně rochní, odhodlávali se i ostatní ke koupeli: nekonečně dlouho se svlékali, diskutovali, zda si plavky nechat či je taky odložit, opatrně zkoušeli teplotu palcem u nohy a nakonec se přece jen ponořili alespoň do pasu, stříkali kolem sebe a smáli se, jako by se ani trochu nebáli.

Postupně se rozdělili na dvě skupiny; ta první po koupeli vylezla z vody, rozložila se na trávník vedle jezírka a bezstarostně se opalovala. Těch druhých byla prozatím většina; když vylezli, zůstali v plavkách a zkoušeli rozhodnout, zda by pro ně bylo velkou hanbou se svléknout.

Například Joan si starosti nedělala. Přestože její tělo rozhodně nebylo esteticky přitažlivé, prostě se koupala nahá. Některé další dámy zásadně nesouhlasily, měly i nějaké námitky; jenže ona řekla:

„V této zemi je to zvykem takhle. Až budeme jinde, uvidíme.“

Mirabella se rozhodně nesvlékala poprvé; její filmová kariéra obsahovala díla různého druhu. Jenže byla zvyklá při tom dělat hodně cavyků, otáčet se ke kameře zády či bokem a ukazovat se postupně, ne prostě svléknout všechny šaty a nechat lidi na sebe čumět. Jenže oni moc nečuměli; hlavně ne Bára, Sandra, Jess a další, na kterých záleželo. Vlastně jim ani nenapadlo, že jsou přítomni významné chvíli. Copak se někdo nekoupe nahý?

Tak si Bella lehla k nim a vystavila se slunci. Bylo velmi horké, skoro až příliš. Začala uvažovat, zda by se neměla na chvíli zakrýt, nebo zalézt někam do stínu. Taky by mohla dostat úžeh...

„Je ti dobře?“ zeptala se Sandra.

„No... leda horko! Měla jsem si vzít něco na pití...“

Sandra vzdychla a zatahala Jessicu za vlasy. „Vstávej, dítě! Co takhle se dát trochu do práce? A začni s Bellou, když sis ji osvojila!“

Jess vyskočila na nohy, docela pružně. „Vážně ji můžu začít předělávat?“

„Nejdřív jí srovnej termoregulaci. Opatrně!“

„A co když najdu nějaký další problém?“

„Hele, nevymýšlej krávoviny a začni!“

Bella byla sama zvědavá, co s ní bude. Jess se k ní přitiskla, hladila ji po těle a sama se nechávala hladit; přímo s potěšením ji dráždila na velmi intimních místech a Belle se to přirozeně líbilo. Jess si hrála a ostatní ji nechali, je přece ještě dítě! Bella ani nepostřehla, jak a kdy pronikla do její mysli; náhle pocítila, že už jsou pevně propojeny, nejsou dvě těla, ale pouze... vlastně ne! Dokázala rozlišit, co je ona a co Jessica, avšak myslela a cítila v obou zároveň. Tak poznala celý život té holčičky a taky věděla, že ona zná její, včetně nepříjemných zážitků. Nesmála se jí ani ji neodsuzovala, spíš litovala. A potom...

Potom jí začala dávat do pořádku tělo. Srovnat termoregulaci znamenalo upravit, aby jí bylo teplo či chladno na základě vlastního přání, aniž to má souvislost s vnějším prostředím. Jess to provedla tak rychle a bez problémů, že Bella užasla.

Šlo by takhle odstranit všechny problémy? pomyslela si.

Šlo, ale je to nebezpečné. Když ti zruším pocit hladu, nebudeš mít potřebu jíst. Když ti odstraním bolest, přestaneš se chránit zranění. Zkusím to trochu potlačit, ale kdyby to bylo moc...

Ty vnímáš moje myšlenky?

No a jak jinak? Přece jsme se kvůli tomu spojily!

Pusť mě! Nech mě se odpojit!

Jessica ji uvolnila. S úsměvem sledovala, jak se vzpamatovává.

„Co ještě takhle umíš udělat?“

„Třeba... ty kouříš, viď? Tak už nebudeš. Můžu vyrušit všechny drogy.“

„Já už přestala mockrát. Nikdy mi to dlouho nevydrželo.“

„Stačí říct. Umím taky alkohol. Zkusila bych i heroin, ale ještě jsem se nepotkala s někým, kdo by tím trpěl.“

„Tak to já pár lidí na drogách znám. Kdybych jim dala vědět...“

„No, já to vlastně dělám poprvé. Zatím to nikdo nepotřeboval. Máma tímhle způsobem učila děti. Běžné standardní informace...“

„Máš v tom i medicínu?“ zahučela podřimující Barbara.

„No jasně! Lidskou, šelmí i zvířecí!“

„Tak jí to pusť. Ať je od ní na chvilku pokoj!“

Bella už byla natolik při sobě, že se začala vyptávat, co tím myslí. Když pochopila, nedůvěřivě potřásla hlavou: „Holka, to nedokážeš! Já neudělala ani maturitu! Na to, jak jsem byla slavná, jsem dost nevzdělaná, tak...“

Jessica se potměšile šklebila.

„Vážně bys to dokázala? Tak to zkus; ale stejně ti nevěřím!“

To Mirabella neměla říkat. Jess se s ní spojila a začala jí předávat vše, co sama znala. A vskutku, bylo od nich na půl hodiny pokoj.

Až na to, že se Joan vyptávala, co to dělají. A samozřejmě...

„Udělejte to se mnou taky! Co bych musela udělat...?“

„No – nebránit se. Teda nevím, jestli to Jess zvládne dvakrát...“

Jess neodpověděla, ani nevnímala, byla v jednom ze stavů transu. Až když se probrala (obě se probraly, ale Bella se trochu těžko orientovala), Bára jí řekla, co Joan chce.

„Jasně, že jí to pustím! Konečně bych se jednou ráda trochu vyčerpala!“

„Moment!“ Sandra jí zkontrolovala E bilanci, pak souhlasila.

V průběhu přenosu přibyli tři další: Eurica, Sarah a tygr Werry. Přinesl starou dámu na hřbetě, ale do vody slezla už sama. A zvykla si chodit pouze v chitónu, žádné zbytečné hadry na těle.

„To jsou noví hosté? Ráda se s nimi seznámím!“

Pravda je, že na ně stařenka hluboce zapůsobila, leč rozporuplným dojmem. Vyptávali se, jak je tady dlouho, a když jim to řekla, nevěřili. Vypadala, že je v Arminu tak rok, ne týden. A kamarádí se s tygrem...

S halasem a tartasem se přišly vykoupat děti. Pokoušely se otravovat taky Jess, takže jim Bára vynadala; tím víc se zajímaly, co se děje. Vysvětlila jim to a okamžitě obdržela řadu nabídek, že taky pomohou. Vzhledem k tomu, že jim bylo kolem pěti let, nabídka dost odvážná.

„Musíme přece bojovat za vlast!“

Na rozdíl od větších se netajily svými záměry. Princ Lera vydal příkaz co nejvíc šířit učení mezi adaptabilními cizinci, tzv. plusy. Děti otestovaly všechny přítomné, uznaly je za plusy a rozhodly se jim sloužit a chránit je před každým nebezpečím. A bez zábran jim to říct.

Většina lidí má děti ráda, ovšem ne každý očekává, že by byly schopné jej bránit proti nepříteli. Taky se nedomnívá, že by tím nepřítelem byli vojáci a policisté spořádaného státu; o čemž děti nejen nepochybovaly, ale ihned to dokládaly řadou příkladů, jak přišli o život jejich příbuzní.

Bára, Sandra, dokonce i Eurica se pokoušely je zarazit před neuváženými výroky, bohužel marně. Je hezké poučit dítě: Nesmíš říkat bělochům, že jsou pitomci!, ale nezabráníš mu dávat to najevo. Samozřejmě to nevypálily hned na první setkání, upřímně se snažily krotit; jenže už Bible říká:

Nezapře leopard skvrn svých.

Pokud jde o to, děti svoje skvrny skrývat nehodlaly. Naopak si přály být otečkovány co nejvíc a nejvýrazněji; jenže tečky se vypalovaly za mimořádné zásluhy, takže bylo nutné se snažit.

„Přerazím je!“ vzdychala Bára, „Příšerný škvrňata! Zmlátila bych je!“

„To už jsem zkusila. To už se jich vůbec nezbavíš!“

„Ale proč?“ nechápala Mirabella, „Vždyť jsou tak roztomilí!“

„To jim taky neříkej! Ať je pohladíš nebo plácneš, všecko berou jako projev zájmu; nejlíp si jich vůbec nevšímat!“

„Ale já nechápu, co je na tom špatnýho! Tak je nechte!“

Bella si odchytila děvčátko okolo čtyř let, s velkýma očima a dvěma chomáči chlupů nad ušima, tak tenkými, jak jen slušnost dovolovala. Pohladila ji po jemné srsti, která pokrývala zbytek hlavy, ta malá se k ní okamžitě přitulila a začala hlasitě příst jako kočka.

„No nevidíš, jak je roztomilá?“

Bára zaváhala, tušila nebezpečí. Radši ale prozíravě mlčela.

Ne tak Mirabella: „Takovou holčičku bych chtěla! Starala bych se o ni, vychovávala ji, třeba bych ji naučila i to mentální spojení...“

A holka vzápětí kontrovala: „Já umím Propojení!“

Bella se bránit buď nechtěla, nebo nestihla. Když už se mazlily, pronikla malá do její mysli a provedla průzkum. Bleskurychlý.

„Páni, tys měla nádhernej život!“ ocenila.

Bella byla v šoku z něčeho jiného. V mysli dívenky bylo něco nenormálního a když zjišťovala co, dostala odpověď: kočičí geny. Předkem jejího rodu byl nějaký lykantrop, ona to po něm zdědila a teď považuje šelmy za své příbuzné, což dává najevo. Být šelmou je pro ni stejně normální jako být člověkem, prostě v tom nevidí rozpor. A ne že by se divila, že ostatní nejsou; někdo prostě kočka je a někdo není. Takovým nešťastníkům je třeba pomáhat, aby kočkovitost zvládli.

Bella nechápala. Když něco nechápala, začala o tom přemýšlet...

Dívenka se jmenovala Shyan. Vyslovujte to jak chcete; nejlíp jako svist čepele, roztínající nepřítele vejpůl. Šššsss-aen! Slyšíte to?

Její vzdělání pocházelo ze dvou okruhů. Jedna část byly náhodné informace, které zdědila po matce, odposlechla v mentálním poli a tak. Prozatím jí nepřipadaly důležité. Druhá část byly pohádky, ty naopak milovala. Většina vyprávěla o putování skupiny hrdinů za záchranou princezny, kouzelného prstenu, pokladu, případně světa. Samozřejmě museli bojovat; při tom se určitě bude hodit kočičí bojovnice, která vidí potmě, šplhá po stromech, skáče z výšky nepříteli rovnou na krk, bojuje drápy, ocasem, vystopuje, zakousne a ještě k tomu krásně zpívá. Tohle všecko sice neuměla, ale časem se určitě naučí, a bude naprosto dokonalá. Třeba jako Bella.

A to vše jí sdělila mentálním spojením. V mžiku a bez slitování.

Belle se rozklepaly ruce a představila si, že by měla takovou dceru.

Další rozpor: čeho se Bella obávala a považovala to za pohromu, po tom Shyan toužila. V Arminu je zoufalá nuda, kdežto ve světě lidí lze bojovat, nejlíp hned. Než ji doma pustí do nějaké akce, uplyne nepředstavitelná doba a vždy bude někdo lepší, kdo ji předběhne. Mezi lidmi by byla nejmocnější, mohla by vyhledávat bezbožné ničemy, trestat jejich hříchy a ochraňovat nevinné. Dokázat, že je správná Kočka!

Bella vzdychla. No, ještě že není možné...

Nemožné? Proč? Shyan bleskově projela všechny svoje informace. Vyplynula z nich okamžitá nabídka: Jestli potřebuješ mý buňky k vylepšení genofondu, tak si je vem!

Bella zírala. Copak to dítě ví něco o tak složité věci, jako je genetika?

Shyan nikdy nikdo neřekl, že je genetika něco složitého. Nejjednodušší věc na světě: spermie muže pronikne do vajíčka ženy a oplodní je. Než se embryo dostatečně vyvine, trvá to děsně dlouho; spousta času přidat různé geny od kohokoliv, kdo se hodí. Lidí, šelem, polobohů, démonů, mimozemšťanů, bytostí z altisvěta. Problém je, kde ty geny sehnat; většina lidí, co je měli, zahynula ve válce. Proto se dělá Výkupné...

Bella vzdychala; hleděla dítěti do očí a snažily se pochopit jedna druhou. Byly si úžasně sympatické; Shyan neměla v úmyslu odejít s touhle ženou do světa, ale kdyby se do ní mohla zkopírovat a vytvořit si malou sestřičku, kterou by případně chodila navštěvovat a vycvičila na další správnou Kočku, to by byla bezva pomsta! Princezny se mstí...

Pokračuj! Jak se mstí princezny?

Shyan se začaly měnit oči a na krku se jí zježila srst. Bella žasla.

Přišla jsem na svět, abych se pomstila za všechny, kteří padli! Ať byli z mého rodu nebo ze spřízněných a spřátelených, za všechny kočkovité šelmy, nevinné bratry a sestry, jejichž krev očistila karmu vesmíru, dokonce i za zavržené bohy! Stanu se nejlepší na světě, otevřu Brány prostoru i času a vyzvu všechny, kdo čekají...

Tohle určitě neměla ze své hlavy. Bella vzdychla: Milosrdný Bože!

Oči kočičí dívenky zaplály zeleným ohněm. Ta žena mi rozumí!

Bůh je můj Pán a Vládce! Já jsem jeho meč a štít, věčná služebnice, která se zrodila, aby očistila zemi a potrestala Zlo!

A Mirabella s úžasem zírala, jak se jí na hrudní kosti rozzářil osmihrotý kříž. Předtím ho tam neměla; ale jak ji ovládla vášeň, rozjiskřil se, sršel výboji energie a žhnul zářivým světlem. Dědictví po předcích.

Naštěstí to trvalo jen zlomek vteřiny. Pak se uklidnila.

Bella nemohla odolat, sevřela ji do náruče. Plakala; slzy jí stékaly po tvářích a kapaly do jemné srsti na hlavičce Shyan. Ta překvapeně vzhlédla:

„Neboj! Já se o tebe budu starat a všecko tě naučím!“

Bella se ovládla. „Tak to seš už druhá. Ráno mě adoptovala Jessica.“

„Bezva! Jess se drž, bude z ní bezva čarodějka celýho klanu!“

Bella se s ní mazlila a přitom se rozhlížela kolem. Ostatní děti si jich zdánlivě nevšímaly, hrály si nebo se bavily s jinými dospělými. Ale nebylo pochyb, že kdyby něco, rychle by se seběhly. Jsou všecky takové jako Shyan? Některé bezpochyby ještě divočejší.

Může být situace ještě horší? Nepochybně ano. Pokud se zapojí Jess.

Jessica skončila s Joan, teď ji nechala odpočívat a přišla se podívat, kdo si vzpomněl na její kód. Už zdálky na sebe začaly syčet a vrčet, jejich energie se ale navzájem spojovaly a posilovaly.

„Co ty tady děláš, kotě? Nechtěla bys vysvištět?“

„To by mě musel někdo donutit!“ vycenila Shyan zoubky.

Vzápětí se na sebe vrhly. Sekaly po sobě drápy, skákaly na sebe a uhýbaly útokům, vrčely a prskaly, šlehaly ocasem... zkrátka koťata. Když si všimly, jak vytřeštěně na ně zírá Mirabella, začaly se chechtat a válet po zemi.

„Tys ještě neviděla kočky v akci, co?“

„Hlavně jsem ještě neviděla, aby se lidé měnili v něco...“

„Normální iluze, nic extra. To vypálím z volný ruky...“

„Vysvětlete mi něco, holky: vy proti sobě něco máte, nebo ne?“

„My? Proč? Kdybych proti ní něco měla, tak ji dávno zakousnu!“

„Ty mě? Spíš já tebe! Že seš větší...“

Další v pořadí vyšších velitelek byla Eurica. Kde se vzala, tu se vzala.

„Co vy tady vyvádíte? Jestli se zase znemožníte, tak já vás...“

Napadly ji bez varování, každá z jedné strany. Byla to podobná rvačka jako předtím, ale s naprosto stejným výsledkem: rozesmály se.

„Může to být ještě horší?“ položila Mirabella otázku Barbaře.

Barbara se hluboce zamyslela. „Zatím je to v normě. Chceš, aby to začalo být divoké? Tak zkus polichotit svojí dcerušce!“

„Co by proboha mohla ještě...?“

„Neboj, já ji uklidním. Jessie, nechceš udělat malou přednášku? Někteří by možná uvítali souhrnné vysvětlení, jak je to s energiemi v těle...?“

Jessica zaváhala, zda to myslí vážně. Normální školačky se zkoušení zuby nehty brání; arminské se jen klepou, aby jim někdo dovolil se vytáhnout.

„Takže: energetickou rovnováhu hmotného těla zajišťuje vnitřní oheň, tomu odborně říkáme jataragni; Bhagavadgíta jej definuje jako přímou manifestaci Nejvyššího Pána v každém těle. Tato síla získává energii z vnějších zdrojů: potravy, nápojů, vzduchu atd.; následně se rozvádí pomocí krve do všech částí těla.“ Měla pisklavý, ječivý hlas, naproti tomu hovořila vážně a se zaujetím. „Pokud tělesné energie nejsou v rovnováze, nemůže tělo správně fungovat. V takovém případě je bezpodmínečně nutné rovnováhu obnovit posílením či omezením trávicího ohně; provedla jsem korekce u Joan, která potřebuje zrychlení metabolismu, také u Mirabelly, které by prospělo zesílení svalstva. Babičce Sarah tuto korekci provedla Mama Faidra hned při první masáži...“

Barbara si oddychla; teď snad už bude klid.

Nebyl. Jessica se rozhodla poučit všechny a o všem.

„Energetická rovnováha čarodějek je mnohem zajímavější téma! V podstatě se řídí stejnými zásadami, akorát je zapotřebí vyššího příjmu energie, aby byl zajištěn dostatek pro využívání. Například já na sobě pozoruji, ačkoliv jsem uskutečnila dva dost obtížné mentální přenosy, pořád ještě mám přebytek, a není to proto, že jsme se před chvilkou kočkovaly s E plus holkama. Samozřejmě kontakty s jinými plusovými osobami rovnováhu posilují; vzhledem k tomu, že jak Joan, tak Mirabella jsou plusové, moje E bilance enormně vzrůstá. Třeba bych mohla zkusit nějakou iluzi...“

Otočila se a vztáhla ruku proti okraji džungle. Vzápětí se z ní s mohutným bručením vynořil medvěd grizzly, přikolébal se blíž a posadil se s tlapami vztyčenými, jako by žebral o potravu.

„Ale... to je medvěd, kterého jsme krmily v Yellowstonském parku!“ řekla s překvapením a obdivem Joan.

„Jo, tam jsem ho vzala. Ten výlet ti závidím, ráda bych se tam podívala!“

„Takže to zvíře není skutečné?“ ptal se kdosi, „Ale všichni ho vidíme, dokonce cítím jeho... no, vůně se tomu říkat nedá!“

„Když vytvářím iluzi, tak kvalitně!“ ušklíbla se Jess.

„Až moc,“ popíchla ji potměšile Eurica, „Támhle ti jezdci v dálce jsou taky nějaká tvoje práce?“

Jessica se otočila. „Ne, ti jsou skuteční. A je to... Pet a Theo! Vážně!“

Nastalo vzrušení, přednáška byla prozatím ukončena. Z dálky se blížila skupina asi dvaceti koní, na třech někdo jel. Peta a Theodora poznali, ten třetí byl tmavé pleti a v kadeři mu vlálo několik per.

„Vedou nám koníčky!“ zajásala Sandra.

Věděla o nich, vyrazili před třemi dny na pastviny za tím účelem.

Stádo vyvolalo pozornost úplně všech, vstali a očekávali jejich příjezd. Sledovali, jak se postupně blíží; někteří uměli jezdit a vyznali se v koních, takže je všelijak hodnotili, chválili či kritizovali.

Barbara stála vedle Euriky; všimla si, jak se jí rozšířily nozdry, větří a podivně se při tom usmívá. Pak jí došlo, z jaké příčiny.

Ale ne, to by přece neudělala!

Právě v té chvíli Eurica zaržála jako roztoužená klisna. Chvíli vysílala signály; pak se ozvalo řehtání hřebce, ale Bára věděla, že to není kůň.

Sandra už taky ržála a oči jí zářily. Prudce dýchala, protahovala se.

Barbara obrátila pozornost ke třetímu z jezdců. Nebyl úplně černý, i když znaky jeho tetování patřily kmeni Wassongů. Vlasy měl rovné a dlouhé, pokud to nebyl výsledek nějaké úpravy; na prsou a ramenou ozdobné bílé jizvy, vypálené žhavým železem. Nepochybně významný bojovník.

A na těch koních jeli úplně volně, bez sedla, bez postroje, dokonce i bez ohlávky. Nazí mladíci na nahých koních; pokud s sebou něco měli, všechno to bylo uloženo ve vacích a třech nákladních.

„Nechápu, jak to dokážou!“ vyjádřila mínění všech Joan.

„Ovládají je mentálně,“ řekla Jessica. V hlase jí znělo něco smutného.

První se na doslech ocitl Theodor: „Eurico! To bylo bezvadný! Nádhera!“

„Já jsem tě čekala!“ odpověděla mu.

Dojel k ní a seskočil. Jeho černobílá klisna natáhla krk a očichávala ji.

Sevřeli se v náručí a vášnivě se líbali; pak se s ní spojil přímo na místě kde stáli, a ona se ochotně natočila, aby do ní snadněji vnikl. Vzápětí přesně to samé udělal Pet se Sandrou.

Třetí jezdec zůstal na hřbetě své klisny o chvíli déle. Když seskočil, pozorně se rozhlédl po přítomných; pak si vybral Barbaru. Přistoupil k ní, poklekl na jedno koleno a sklonil jí hlavu do klína; začenichal a políbil ji. Příjemně voněl koňmi a divočinou. Už dlouho toužila po někom takovém, takže ho vybídla, aby vstal a udělal s ní, cokoliv ho napadne.

Koně volně bloumali kolem, větřili a ržáli. Děti je hladily.

Někteří turisté strnuli v úžasu; měli připomínky, dokonce mnoho. Jenže domorodci se tvářili naprosto spokojeně a klidně, větší děti pozorně přihlížely, menším to bylo fuk.

„Je to obřad.“ vysvětlila Jessica na otázku, kterou nikdo nepoložil.

Mirabella se chvěla, vášeň jí krutě cloumala. Měla by být morálně pohoršená, znechucená, uražená nebo tak něco, ale necítila vůbec nic takového. Pokud vůbec něco cítila, tak... vlastně, co? Kdyby si měla přiznat pravdu, tak vzrušení a touhu se přidat.

Všimla si stařenky Sarah. Ta přišla co nejblíž a se zájmem přihlížela. Usmívala se, dozajista ji to nijak nepohoršovalo.

Bella uvažovala o tom, co si skutečně myslí. Jedna pravda: během života spala se spoustou mužů. S některými proto, že chtěla, s jinými aby něčeho dosáhla či dokonce zabránila. V mládí s tím občas měla osobní problémy, ne každý se jí líbil. Později... v poslední době ji trápil strach, že jednou se nějakému muži nabídne a on odmítne. Spíš se vymluví.

A po celý ten život musela svoje vztahy tajit. Všude číhali bulvární novináři, fotografové a jiní slídilové. Sotva s někým promluvila nebo dokonce si vyšla, už se psalo v novinách, že má novou lásku. Zpočátku jí to lichotilo, potom vadilo, teď... říkala, že je to daň za slávu, ale ve skutečnosti by je nejradši roztrhla jako hada. Kolik šancí už jí zkazili! Kolikrát tajně brečela do polštáře, když o ní napsali něco zlého...

Jak by byla šťastná, kdyby mohla otevřeně říct, koho má ráda a kdo má rád ji! Ukázat se s ním na veřejnosti, aby jí všechny ostatní záviděli, aby je závist fackovala, aby... Ne, to je zbytečné! A tyhle holky se milují před očima všech – a všichni s tím souhlasí!

Ano, ta správná formulace je: se všeobecným souhlasem. Všichni domorodci, včetně dětí, jsou srozuměni. Přihlížejí, usmívají se, dokonce fandí. Kdyby to bylo později večer, možná by se připojili. No, ty děti snad ne, taková Jessica by ale... kdyby nechtěla být čarodějkou. Rozhodně se tváří.

Je pravda, že to moc neprotahovali; nejvíc si užívali Bára a ten cizinec. Když skončili, zvedli se a ještě zmáčení potem procházeli mezi ostatními. Každý se jich aspoň dotkl; někteří je objímali, děti se jim věšely na krk. Sarah každého objala; Mirabella zaváhala, pak setřela Sandře trochu voňavého potu z kůže a s úsměvem se dotkla své vlastní.

„Neslibuj!“ ušklíbla se Sandra, „Aby tě to nemrzelo!“

„Ať se stane cokoliv, mrzet mě to rozhodně nebude!“

Pet si ji se zájmem prohlédl: „Zahráváš si!“

„Myslíš, že bych se tě měla bát?“ oplatila mu.

Mrkli se Sandrou na sebe a rozesmáli se. Jessica se přišmajchlovala:

„Dobrý, mami!“

Ovšem Bella si byla zcela jistá, že si počíná správně.

„Jak jsem mluvila o té energetické rovnováze,“ vysvětlila Jess, „Tohle je nejlepší způsob přijímání energie. A vytváření pole; kdyby si dali záležet, spojí dohromady všechny, včetně koní a šelem!“

„To bych chtěla jednou zažít!“

„To by se ti mohlo docela dobře stát.“

Bella pociťovala zvláštní rozpolcení mysli. Na jedné straně si uvědomovala, že čím hlouběji bude zabředávat do tohoto zvláštního světa, tím hůř se bude vracet k lidem. Na druhé straně nesmírně toužila pokračovat dál, až na samotný vrchol; bez ohledu na to, kam ta cesta povede.

V rozpacích se zeptala: „Jak dokážou jezdit na koních bez postrojů? Proč ti koně neutečou, když nejsou přivázaní?“

„Jsou to koně zasvěcení Matce Eponé.“ odpověděl jí neznámý hlas.

Otočila se. Za ní stál ten bojovník s tmavou kůží; nemohla si pomoci, ale prohlédla si jeho tělo a zaváhala, některé části byly příliš... koňské.

„Jsem Sangar.“ řekl a lehce sklonil hlavu, „Z kmene Wassongů.“

„Myslela jsem, že Wassongové jsou černí.“

„Moje matka je. I někteří sourozenci. Někdy ti budu vyprávět dějiny svého rodu, zatím ti musí stačit, že vypadám, jak vypadám.“

„Já jsem Bella. Přišla jsem z ciziny a...“ zaváhala.

„Já vím. Vnímám tvoji energii.“

„Taky jsem myslela, že Eponé byla bohyní Keltů!“

„Keltové či Wassongové vznikají a zanikají. Eponé je věčná.“

„To říkala i jejich šamanka,“ dodal Theodor a mazlil se s Euricou, „Moc milá dáma! Stará, ale... Spal jsem v jejím stanu. Samozřejmě tě zve...“

„Mohli bychom je navštívit!“ souhlasila Eurica.

Okolo Sangara se shromáždilo několik větších dětí. Dotýkal se jich.

„Našim koním bude potěšením vás nosit!“

„Ano, to bych měla vysvětlit,“ řekla Bára, která se už vzpamatovala, „Na výlety do okolí budeme potřebovat koně. Kluci pro ně zašli na pastviny. Dva dny cesty pěšky, den na koních. Než se začnete všichni hlásit na výlet, asi bych vás měla upozornit, že na pastvinách platí zvyky Wassongů.“

„Zhruba jako to, co jste předvedli?“

„S malým rozdílem. Všude jinde si mě vezme ten, koho vyzvu. U Wassongů si mě vezme každý, kdo bude mít chuť, a nebude se na nic ptát.“

„Ale stejně tam chceš jít?“

„Už jsem velká holka. Dlouho jsem nezažila, aby mě někdo přemohl. Hry se mi líbí, ale... prostě, tam nikoho nezvu. Spíš varuji.“

Takové prohlášení od ní nečekali. Znělo skutečně vážně.

„Co znamená: koně zasvěcení Eponé?“

Sangar se usmál. Na toto téma hovořil rád.

„Eponé je Bílá Klisna, odvěká bohyně koní. Za císařství ji několikrát pobavili při různých Hrách; ačkoliv obvykle nebývá moc vstřícná, tentokrát se rozhodla pomáhat. Existují mnoho příběhů, kdy pomáhala různým hrdinům. Spíš ženám než mužům: Johance z Arku, Julii z Dunbaru, císařovně Dianě. Nakonec si nějak zlepšila i osobní postavení před Trůnem.

A protože je hravá a dobrodružná, přivedla na svět dceru. Hříbě Eponine, velmi milou a rozmarnou dívku. Poslala ji pomáhat lidem na Ostrov, ale zlí zrádci ji otrávili neznámým jedem. Eponé se velice rozhněvala. Je bohyně, její pomsta bývá dlouhodobá a rafinovaná. Dlouho přemýšlela, než našla způsob, jakým se pomstít všem nepřátelům.

Vyslala do našeho světa všechny mocné Koně dávných časů. Jednorožce, Kentaury, Pegasy, Treviry. K její pomstě se připojili další mocní: jarl Sleipnir, princové Hrimfari, Alvin a Avrak. Vložili svoje posvátné sémě do lůna našich klisen a dali vzejít plemenu koní, nadaných jistým stupněm vnímání. Nemyslí jako lidé nebo šelmy, ale dokážou myšlenky přijímat a také vysílat. Spolupracují s námi; proto nás nosí, aniž bychom je ovládali. Ale to dělají jen do chvíle, kdy sami chtějí; násilím je k ničemu nedonutíš.“

Bella sklopila oči. Přemýšlela, co říct.

„Mohla bych... smím to někomu říct?“

Sangar s úsměvem pokrčil rameny. „Řekni to, komu chceš. Někteří se poučí, někteří zůstanou hloupí a budou dál ubližovat koním. Ještě jim řekni: pomsta Eponé neskončila, smrt Hříběte není usmířena. Možná se bude mstít tisíc let, možná déle. My lidé dosud nevíme, co všechno umí!“

Bella měla zvláštní pocit, že tato Hra se jí týká. Nevěřila, že existuje nějaká Eponé, jako nevěřila pohádkám. Ale před chvílí se spojila s dítětem, které pohádkám věří; nepochybně i té o Eponé. A dojímala ji krása koní, ty odfrkující nozdry a rozevláté hřívy...

Někdo jí zafuněl do zad. Otočila se; byl to velký skvrnitý hřebec, trochu vypadal jako klaun, ale dojímal ji svou krásou. Vztáhla ruku a pohladila ho po hlavě; uvažovala, jak by se líbil Shyan. Rozhlédla se, kde holčička je, a k vlastnímu překvapení ji objevila u svých nohou. Chystala se vylézt koni na hřbet; Bella ji bez váhání vysadila. Shyan se rozesmála; přitiskla se hřebci ke krku, vztáhla ruku a zapojila všechny dohromady.

Pokud mysl Shyan připadala Mirabelle cizí a zvláštní, tak mysl hřebce byla dokonale nelidská. Nevyjadřoval se ve větách, ani v myšlenkách, nýbrž v obrazech; Bella cítila vlnění svalů jeho těla a vnímala, jak příjemný je mu dotyk těla děvčátka i její ruka, která ho hladí. Ten kůň ji měl rád; jen proto přišel z nekonečné dálky, aby se ho mohly dotýkat její ruce. Určitě by ho potěšilo, kdyby si na něj sedla. Jezdila na koních, samozřejmě, ale nikdy nahá a bez sedla...

„Neboj, naskoč!“ smála se Shyan, „Ty se drž mě a já se budu držet hřívy!“

Hřebec se bavil. Věděl, že k němu Bella cítí respekt, byl silnější a divočejší než ona a nedokázala ho nijak donutit, kdyby se vzepřel. To pomyšlení mu dělalo radost.

Jsi moje klisna. A moje hříbě.

Tohle je zhruba smysl toho, co z jeho myšlenek pochopila. Byl to příslib do budoucna, nebo vzpomínka z minula? Je možné, že už se někdy setkali, že měla možnost prožít si jeho násilnickou, brutální lásku? Rozechvívalo ji to víc, než si přiznávala, jeho vůně, jeho svaly pod hebkou srstí.

„Tak jedem?“ zaječela Shyan a kopla hřebce patami.

Mirabella se rozesmála. Tak tedy vyjely.

Errata:

30.05.2021 11:41