Mirabella se probudila.

Byla zvyklá probouzet se na nečekaných místech a po boku mužů, na jejichž jméno si obtížně vzpomínala. Tentokrát jí nedalo moc práce si vzpomenout. Stalo se přesně to, co očekávala: přizvali ji k orgiím, po krátké rozehrávce se Sandrou a Barbarou předhodili klukům, až skončila se Sangarem. Dosud si nebyla jistá, zda je člověk či hřebec; mysl má rozhodně spíš koňskou.

Jenže teď je ráno. Ráno s čistou hlavou vypadají věci jinak než večer.

Jedna věc je nesporná: nikdy nebude hrát čarodějku. Netroufne si. Kdyby měla zdravý rozum, okamžitě by se sbalila a utekla na druhý konec světa. Zapomenout na vše, co zažila, na všechny přátele, na zvířata... nikdy, nikdy, nikdy! A nikomu neříct, co se tady stalo.

Jenže už je chycená. Ty děti včera řekly jasně: ulovit a přeprogramovat všechny vhodné jedince. Jsem jedna z nich, byla jsem chycena a nezbývá mi, než pokračovat v cestě. Kdybych odešla, už během cesty bych brečela steskem a toužila se vrátit. Po zbytek života bych vzpomínala a litovala, že jsem odešla. Patřím tomuto Sesterstvu. Vypálily do mě svůj znak...

(Pitomost, ještě mi nevypálily nic. Jenom slíbily. Když chci hrát, měla bych mít nějaké tetování. Určitě to rády udělají.)

Zúčastnila jsem se orgií. Těch pravých, s Propojením. Už nikdy to nebude dokonalé, když při tom nebudu cítit všechny ostatní. Jak se mi vůbec mohlo něco líbit, když jsem to neznala? Mívala jsem ráda sex; co budu dělat, když už to nikdy nebude? Chápu... vzpomínám...

Kdysi mě učili se svlékat. Režisér, samozřejmě bisexuál a... myslel si, že zná veškeré prasárny světa. Neznal nic. Jeho rady: trochu se zavlň, něco ukaž, něco zatajuj. Musíš vzbudit v chlapech hříšné myšlenky. Povzbudit je, aby se uvolnili a začali myslet na sviňárny! Tihle lidé nemají tušení, co je hřích a nemravnost. Nechápou, co je uvolnit se a bezstarostně bavit. Proto míjejí bez zájmu nevěstince a herny, nic je tam neláká. Nejdřív by je někdo musel poučit, co to vůbec je hřích.

Vzpomněla si na nějaký film, který kdysi viděla. Jedna věta byla:

'Jak krásné muselo být první ráno světa, když zvířata ještě nevěděla, že se mají bát...'

Kam jsem se to dostala? Tahle země byla rajská zahrada, její obyvatelé byli stejně bezhříšní jako zvířata. Ještě teď jsou jejich milostné vztahy otevřené a čisté, dělají co se jim líbí a neskrývají to. Považují za nemrav skrývat tělo; je to zvyk cizinců, kteří pošlapali a poskvrnili jejich svět. Už věřím, že mezi ně volně chodili staří bohové; cítili se dobře, jako mezi svými. Až s námi přišel hřích, nemravnost a zlo. Oni to vědí, litují svůj ztracený ráj a chtějí se do něj vrátit. Učí to svoje děti, dodržují rituály, které už pozbyly smysl. Už neexistuje rajská zahrada. Pro nikoho, hlavně ne pro mne.

Hříbě Eponine zemřela jedem. Nic jiného než zákeřný jed ji nedokázalo zabít. Kde je ten had, který ji uštkl? Ani matka, božská Bílá Klisna, jej nedokáže najít a rozdrtit kopytem. Nebo nechce? Splétá svou pomstu, která na hlavy provinilců dopadne za sto nebo tisíc let. Boží mlýny.

Mirabella byla vlažná křesťanka. Když byla dítě, chodila do kostela dost vášnivě, věřila žvástům farářů jako jiným pohádkám. Potom jí vysvětlili, že jsou to jen pohádky. Hrála dívky, které když nevěděly, jak dál (nebo scénárista neměl žádný lepší nápad), zašly se poradit s farářem. Postupně svoje náboženské představy odsunula kamsi na nejhlubší poličku skříně. Nyní měla pocit, že by se tam měla urychleně podívat.

Co to včera povídali? Něco o Božím Trůnu; nejvyšší svatyně, kam nesmí jen tak někdo. Eponé se povznesla, smí do blízkosti Trůnu. Přestože je pohanka, alespoň dle představ... koho přesně? Většina křesťanů ani neví, že by měla nějaká Eponé existovat. Sangar naopak o existenci všelijakých starých bohů nepochybuje ani trochu; všechny považuje za služebníky Nejvyššího. Tady jim říkají Ochránci. A uctívají je.

Bella zoufale zatoužila někoho z nich alespoň jednou spatřit. Nevěděla, co od toho očekává; její víru to určitě nepovzbudí, ani nepřestane věřit ještě méně, když se to nestane. Snad dotknout se nebe? Vidět Slunce, Měsíc a hvězdy jako živé bytosti, vnímat vítr, oheň a vodu, křik ptáků, ševelení trav a hučení lesů. Být živou bytostí v živém světě.

Jako by toužila naplnit slova žalmu:

Ze zadu i z předu chráníš mne, a vložils na mne ruku svou.

Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?

Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, i tam přítomen jsi.

Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři; i tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne uchopila...

Opět měla v očích slzy. Ach, být jako dítě v Boží dlani! Jak je to dávno, co naposled stála před oltářem a něčemu věřila? Teď už nevěří ničemu, víra je už jen pro děti, jako Jessica a Shaya. Rajská zahrada byla rozchvácena, už nikdy se ráj nemůže vrátit!

A tak pouze plakala a slzy jí tekly po tvářích.

V Iron-city vypukly rasové bouře. Tlupy jednotlivých národnostních skupin se toulaly po ulicích domorodé čtvrti, rabovaly krámy, převracely a zapalovaly auta. Policie proti nim nastoupila, dokonce několik oddílů místní posádky; před ozbrojenci zbaběle uprchli, ale v noci zas vylezli a ničili a pálili. Celým městem projížděly tanky a procházely po zuby ozbrojené policejní hlídky, posílené vojáky; dělaly domovní prohlídky a zatýkaly každého, kdo byl podezřelý.

„A výsledek?“ ptal se Monty Draggon.

„Neurčitý. Podle nezaručených zpráv to začalo kvůli hádce pasáků o nějakou prostitutku. Jedné bandě patřila, na druhou se obrátila o pomoc. Napřed si dávali do držky, potom vytáhli nože, pak revolvery... Až to skončilo tímhle masakrem.“

„Kolik je zatím mrtvých?“

„Problematická otázka. V márnici šest, ale drby hovoří o nejmíň šedesáti, které někdo viděl zabít. Jo, taky čtyři vojáci a sedm policistů. U těch máme jasno, jak k tomu došlo. Některé pachatele vojáci postřelili, ale jejich kamarádi je odvlekli. Jestli raněné nebo mrtvé... Pokud zemřou, pohřbí je někde tajně. A když se z toho vylížou, nic nenahlásí.“

„Kdo to vyprovokoval?“

„Dobrá otázka, těžká odpověď. Taky se mi nechce věřit, že celá ta hrůza vznikla kvůli nějaké děvce! Někdo toho zatraceně využil!“

„No, hlavně že už je tam klid.“

„To ani zdaleka není, Monty. Něco jako ozbrojené příměří, vojáci se opevnili na křižovatkách a strategických místech a povstalci... tedy spíš bandité... ti se prostě ukrývají.“

„Mají s tím něco společného Armini?“

„Pochybuji. Spíš přistěhovalci z různých podivných zemí. Hrozně divná situace, nikdo se v tom nevyzná...“

„Zajedeš tam?“

„Mělo by smysl, abych někam jezdil? Ještě bych všecko zhoršil...“

„Tak koho tam pošleš?“

Abner Léger se zamyslel. Vypadal, že dokonce skutečně uvažuje.

„Někoho solidního, kdo má autoritu u policie. Dobrého vyšetřovatele. Kdo by tak byl... co třeba Greenbay?“

„Náměstek Greenbay? Myslíš, že je to tak důležité?“

„Greenbay je rozvážný, spolehlivý a rozhodný. Dohlédne na vyšetřování. Má přesně tu správnou povahu. Hodil by se i do politiky...“

Monty potřásl hlavou a zaklepal klouby prstů o stůl.

„Co to na mě šiješ, Abnere? Tedy, co to šiješ na něho?“

„Rád bych ho přitáhl víc k nám a méně k nim. Už chápeš?“

„Jo, chápu. Jeho dcera je čelná členka Leopardí gardy.“

„Jeho dcera šoustá s tím vagabundem Petem Crowrym. Momentálně ji odvezl na jih. Co přesně tam provádí, nevíme, ale je v Údolí Ohně. Spolu s ní její bratr Theodor a kamarádka Barbara, ta průvodkyně turistů. Taky pěkné kvítko; vede výcvik mládeže a verbuje mezi cizinci.“

„Už máme nějaké záznamy o struktuře toho... té skupiny?“

„Problém je, že Leopardí garda je několik věcí najednou. Vlastně žádná. Existuje sportovní klub, existuje Bar u Štěňat, turistická agentura a řada dalších registrovaných skupin. Všechny čisté, právně nenapadnutelné. Tam všude se setkávají členky gangu. Nebo partičky děvčat, co si nevinně hrají na gardu císařovny. Nikde nic písemného, nikde žádný důkaz.“

„Co třeba infiltrace? Za účelem získání důkazů...“

„Chlapík, kterého jsme nasadili na Barbaru, se v podnapilém stavu utopil v bahnité louži u nějaké hospody. Prokazatelně bez cizího zavinění.“

„Rozumím. Taky vím, jak se to dělá. Abnere, potřebujeme někoho skutečně schopného! Někoho z nich, přímo z jejich středu!“

„Každého soustavně prověřují! Neustále a opakovaně! Kdyby zachytili jediný náznak, že za tím stojíme, tak ho... Nesmysl. Neublíží mu, přetáhnou ho prostě na svou stranu. Pokud bude za něco stát.“

Monty zasmušile uvažoval. „Co je s Renkou?“

„Nic. Absolutně nic. Sledujeme ji čtyřiadvacet hodin denně, ale nedělá nic, co by se jí dalo vytknout. Především hraje na tu svou kytaru. Nahrává písničky, večer koncertuje v baru. Zhruba každý třetí den ji navštěvuje don Isidorio di Santa Clara. Obvykle se s ní vyspí, občas mu přihraje nějakou dívenku. Nevím, zda bychom mu mohli něco dokázat, kdyby to zapřeli. Řeknou třeba, že je pozval na čaj a filosofickou diskusi.“

„Ten člověk má přece ženu a děti, ne?“

„Ten člověk je především majitelem několika hotelů, barů, biografů, divadel... kdo ví, čeho ještě. A balíku akcií čehokoliv. Řádně platí daně, což mu zatím potvrdily všechny kontroly. Bar U štěňat patří taky jemu, Renka je provozní ředitelka. Zkoušeli jsme probrat tu jejich ochranku, každý ví, že je to tlupa gangsterů, ale vyšetřování jim nic nedokázalo. Navenek jsou všichni slušní mladí muži a slečny, členové sportovního klubu...“

„To nemá smysl. Dělají si z nás legraci.“

„Taky to říkám.“

„Je ti jasné, že dokud nezlikvidujeme ji, nedostaneme ani ty ostatní?“

„Musíme vyčkat, až se něco vynoří. Dřív nemáme šanci.“

„Chápu. Tak pokračujte...“

Ráno. Koupání v bazénu, rozcvička. Bella cvičila s ostatními. Kupodivu to zkoušela i Joan, která strávila zajímavou noc – hádejte s kým! S Mongolem! Její obezita mu nevadila, tak nějak si přitažlivou ženu představoval. Také Sarah se pokoušela cvičit, i když méně náročné sestavy čínského tance. Asi takové, jaké by zvládly děti.

Náročnějším bojovým sestavám už jenom přihlížely. Ovšem Barbara a Sandra cvičily dobře; Eurica a Jessica přímo špičkově. Bella byla zvědavá, zda by to zvládla i maličká Shyan; vyloučeno to není.

Potom snídaně a rozchod většiny osazenstva za jejich povinnostmi. Bella žádné povinnosti neměla, tak chvíli bloumala palácem, pak našla knihovnu a vybrala si z ní pojednání o astrologii. Psané středověkou latinou, takže se čtením měla určité potíže. Kdysi dávno ji to téma zajímalo, ovšem připadalo jí příliš složité. I teď měla trochu potíže, ale představila si příslušné logo a uvedla se do polovičního transu, pak už to šlo.

Až do chvíle, kdy s ní kdosi zatřepal: „Ty se vůbec nepůjdeš koupat?“

„Hmm?“

„Co koukáš jako... jo tak, ty studuješ! Tak jdeš nebo ne?“

„Jasně, vykoupat se půjdu. Mohla bych se ještě stavit v domě dětí?“

„Můžeš dělat cokoliv, nikdo tě neomezuje.“

Nejdřív zkusila zjistit, co dělají ostatní. Většina odešla; v kuchyni učila Faidra vařit Joan, šlo o nějakou dietu. Bella uvažovala, jak se obléci; nejradši by šla nahá, ale to si přece jen netroufala. Tak třeba jednoduchý chitón? Jo, bude stačit.

Jenže žádný nenašla a neměla chuť se někam chodit ptát. Neboť objevila něco jiného: bílé krajkové kombiné, krásně provokativní, které měla na sobě v nějaké filmové roli. Převážně průsvitné až průhledné, na prsou krajek trochu víc, což neznamená, že by ňadra nebyla vidět. Délka do půli stehen, dole se rozšiřovalo, neboť v klíčové scéně mělo vlát. Tehdy pod něj nosila kalhotky, dnes jimi pohrdla a bavila se představou, jak je vítr rozevlaje.

Když vyšla ven do otevřeného prostoru, přiběhl k ní strakatý hřebec, zafrkal a chtěl se hladit. Zaváhala, pak se mu vyhoupla na hřbet. Bylo příjemné cítit jeho srst mezi stehny. Asi se mu to taky líbilo.

„Jestlipak víš, kde je domov pro děti?“ zeptala se.

Pofrkával, ale nereagoval; zkusila s ním spojit mysl a představila si to místo. Vzápětí vyrazil a za chvilku tam byla. Děti se vyhrnuly, křičely a vítaly ji. Sesedla, koně nechala volně pobíhat. Však mu hned některé děti začaly šplhat po hřbetě.

Shyan se jí ujala a hrdě ji vedla dovnitř. Představila jí matku, usměvavou dívku ve vysokém stupni těhotenství. Čekala další dítě, zhruba během měsíce; Shyan byla na očekávaného brášku tak pyšná, jako kdyby si ho sama vymyslela. Nebo to tak opravdu bylo? Sluší se, aby žena rodila každý třetí rok, to je vhodný interval. Ano, tentokrát to nestihla, ale s tím se nedá nic dělat, nebyl vhodný partner.

Bella žasla, jak je Shyan informovaná. Samozřejmě znala šťastného otce; souhlasila s ním, přestože byl přistěhovalec, šofér náklaďáku. Přijel do města, když matka Allison pracovala jako kadeřnice, jenže v té chvíli postávala mezi dveřmi a flákala se. Šofér udělal chybu, že se zeptal, kde se tady dá levně najíst a přespat. Chvíli si povídali, nalezli v sobě zalíbení a od té doby spává u nich, pokaždé když přijede.

Allison byla sice usměvavá, ale nepříliš hovorná; to Shyan pusu nezavřela a když, okamžitě ji nahradily ostatní děti. Těhotenství a očekávaný porod byly záležitostí všech; děti počítaly s tím, že se budou dívat, aby v praxi viděly, co znají teoreticky. Medicína je stejně běžnou součástí výuky jako čtení a psaní; přišly k ní jednoduše tím, že byly u toho, když někdo vyučoval dospělé. Nikdo jim neprozradil, že taková anatomie je složitější než jiná pohádka. Zásadní rozpor byl, že věřily všemu, přesněji nezajímaly se, zda ta či ona věc je pravda. Pokud není, záleží na tom?

Bella užasla, když se narazilo na otázku, zda se hodí pro princeznu, aby měla dítě s obyčejným přistěhovaleckým šoférem. Allison je spřízněna s významnými rody, její matka se motala nějakou dobu okolo dvora. Proto se hodí, aby přijala semeno od muže, který s pravděpodobností blížící se jistotě se žádným arminským rodem spřízněn není, nejlépe jiné národnosti a jiné rasy. Genetické vylepšení, chápete? Úplně nejlepší by bylo, kdyby se mohla nechat oplodnit něčím zásadně odlišným, třeba zvířetem či mimozemšťanem, ale to se jednak teď nedá, jednak to už bylo vyzkoušeno v předchozí generaci. Bella měla řadu pochybností, ale když si prohlížela děti kolem, připouštěla, že by na tom mohlo být něco pravdy.

Nejvíc žasla nad samozřejmostí, s níž se všichni pouštěli do zasvěcených rozborů. Zhruba do dvanácti let věřila, že děti nosí čáp; když jí na přání rodičů komunikačně schopná teta prozradila pravdu, zhnusila se a rozbrečela při představě, že tak ohavné počínání budou chtít i od ní. Dospívání bylo příšerné: neustálý boj s touhami vlastního těla a pokusy sladit svá přání s požadavky morálky a slušnosti. Morálka vyhrávala, jak taky jinak; ale pak ji vybrali jako dětskou herečku do nějaké reklamy a vzápětí na malou roli, kde se setkávala s naprosto opačnými požadavky. Každý dospělý jí nařizoval něco jiného: rodiče, škola, režisér, farář. A už úplně jiné přednosti oceňovali chlapci, kteří se jí zrovna začali líbit. Jediná možná cesta byla se neustále přetvařovat; něco jiného dělat a úplně naopak mluvit. Naučila se být prolhaná a pokrytecká, a všichni byli spokojeni.

Ty děti dostaly veškerá vědecká vysvětlení, dřív než k nim mohly zaujmout stanovisko; zároveň věří, že děti vznikají milostí Boží, když požehná spojení spermie a vajíčka. Pokud Bůh nesouhlasí, je zbytečné se pokoušet; samozřejmě lze všechno zkoušet léčit, ale úspěch závisí na Ochráncích. Což si myslí i dospělí; Belle kdysi vyprávěl nějaký odborný poradce, jak byl řadu let v Africe na misii a vyučoval domorodce, kteří měli přesně stejný názor. Ať jim líčil cokoliv vědeckého, neměli žádnou pochybnost, že bílý mzungu mluví pravdu; ale kdyby bozi nechtěli, nestane se to.

Takže se Bella nehádala, ony to děti zvládly samy. Na neuvěřitelné téma: zda je vhodné a správné získat semeno od nejhorších možných nepřátel, tedy seveřanských vojáků a policistů, bezcitných vrahů a násilníků. Samozřejmě se domnívala, že ne; které žena by chtěla něco takového udělat? Oponentům zazářily oči a jeden přes druhého jí vysvětlili složitou teorii:

Kromě hmotných výměn tělesných tekutin existuje taky výměna nehmotná, osobní energie, aury, astrálního těla nebo jak tomu chceš říkat. Naší výhodou je, že ji vnímáme, kdežto hloupí běloši nikoliv. Schopná WZ by dokázala umístit do mysli příslušného ničemy časovanou bombu, která ho postupně začne ovládat a vylepšovat; když se to nepovede v tomto zrození, docela určitě v příštím. Čímž se to stává pomstou téměř tak dokonalou jako pomsta Eponé s inteligentními koňmi. Navíc E+ v těle zůstává a předává se dalším, takže se může stát, že se v rodině sprostého primitiva narodí dítě ušlechtilých sklonů, které bude rodičům dělat obtíže. Samozřejmě, pro to dítě to nebude lehké; ale není to pro ty ničemy krásný trest?

Jakmile se začalo mluvit o pomstě za utrpěné křivdy, všem Arminům začaly svítit oči a byli ochotni k jakkoliv šílenému počínání. Všeobecně soudili, že kdyby nepřátelé (generálové, politici, bankéři a jiní zvrhlíci) tušili, čemu vystaví masy svých vojáků, nikdy by Armin nenapadli. Působení dokonalého mstitele musí být soustavné a neodvratné jako pravidelná masáž mozku paličkou na maso. Jen tak budou Ochránci spokojeni.

Mírně dezorientovaná Bella se pokusila připomenout, že i ona je cizinka, příslušnice národa nepřátel. Souhlasili; právě proto se jí věnují a ještě věnovat budou, až ji docela předělají k dokonalosti. Jestli to není zásah do jejích lidských prav? Určitě ano; ale proč tedy vstoupila na jejich území? Kdo si drze zahrává, ten si nic lepšího nezaslouží.

„To je sprosté! Co kdyby to někdo udělal vám?“ zaječela.

Mohly se jim oči rozzářit ještě víc? Na to celý život čekají!

Jedna z rozvážnějších žen je utišila a začala vysvětlovat. Teritorium je velmi důležité; větší šance na vítězství je na vlastním území pod ochranou mocných bohů. Kdo se opováží vstoupit na cizí území a bojovat nejen proti nepřátelům, ale i jejich Ochráncům, je ovšem hrdina; třeba žena, která se nechá oplodnit semenem nepřítele. Dítě, které se narodí, může (ale nemusí) být maličký nepřítel; bude mít závažné charakterové vady, nebezpečné nejen jí osobně, ale i celému klanu. Tím záslužnější bude je přijmout a řádně vycvičit. Případně potom vrátit zpátky do boje.

„Co kdyby někomu z vás prozradili, že jste dítě nepřítele?“

Důkladně si prohlédli jeden druhého, ale neměli šanci; znali svůj původ. Počali zmateně líčit, že by to bylo... Nakonec to rozsekla Shyan:

„To je jen o stupeň míň, než být dítě démona!“

Při delší diskusi vysvětlili: démoni jsou obyvatelé nižších světů, horší než lidé, ale v některých ohledech mocnější. Zásadně se dělí na dva druhy: křesťansky orientovaní démoni si říkají čerti a těmi druhými pohrdají jako pohanskou sběří. Ještě existují muslimští šajtáni; ti jsou ještě divočejší a nebezpečnější než ďáblové a jejich jedinou zábavou je džihád, válka proti všem ostatním. Dětem se důrazně doporučuje vyhýbat se všem druhům, dokud se nenaučí bránit všemi existujícími způsoby boje, včetně magie.

Nicméně démoni všeho druhu jsou schopni oplodnit ženu, když si nedává pozor. Nejvíc v nebezpečí jsou neopatrné, psychicky narušené a jinak zvláštní; stává se to též za neobvyklých okolností. Navzdory obecnému mínění démoni netouží svádět nevinné dívky, které je ničím nevyprovokují; to už musí být schopná čarodějka a musí je nějak nalákat. Většinou si všimne, že s jejím těhotenstvím není něco v pořádku; větší bolesti, neobvyklé sny, výstřední představy i ve dne. Dost času se připravit; u některých sekt bývalo zvykem, že porodu byl přítomen kněz a zasvětil dítě Bohu ještě dřív, než opustilo mateřské lůno. Tím způsobem vznikl slavný Merlin, syn ďábla a dcery biskupa; bohužel další pokusy nebyly zcela úspěšné.

Tedy, Bella koukala. Byla jediná z přítomných, kdo tomu nevěřil, všichni ostatní souhlasili nebo to aspoň předstírali. Děti očekávaly, že bude mít námitky a chystaly se hádat; k čemuž ovšem nedošlo, neboť někdo vyhlásil, že jídlo je hotové. Bella dostala misku a do ní obrovskou dávku zeleninové směsi, k tomu dvě chlebové placky. Děti dostaly stejně a zmizelo to v nich neuvěřitelnou rychlostí. Pak ještě každý měl kus smaženého květáku a na závěr sladkou kuličku. Bella jako host by dostala možná i víc, ale už tak jí dělalo potíže to všechno spořádat.

Od začátku pobytu na jihu jí neustále někdo dával něco k jídlu, ať chtěla či nikoliv a nikoho nezajímalo, zda mu to nějak oplatí. Dokonce se zeptala Barbary, zda by to tímhle způsobem pokračovalo, a jak dlouho. Bára se nad tím zamyslela a pak řekla, kdyby pobývala v nějakém paláci déle než měsíc, začali by jí dávat práci jako členům rodu. Nicméně potulovat se z jednoho paláce ke druhému a nechat se živit bylo za císařství zcela běžné.

Po jídle se uložili k odpočinku. Tedy, Bella se natáhla na sluníčko, děti pobíhaly kolem a na něco si hrály. Shyan se přišmajchlovala blíž, postupně zkracovala útěkovou vzdálenost, až se nakonec přitulila a prohlížela si její tělo. Bella vytušila obtíže, ale...

„Proč vlastně nejsi normálně upravená?“

Zakrátko vyšlo najevo, co tím myslí. Všechny ženy a většina mužů má tělo vyholené a zdobené tetováním. No ovšem.

„Tobě se to takhle líbí?“

„Miláčku, neotravuj. Ty máš taky hlavu už zarostlou...“

„A oholila bys mě?“

„Kašlu na tebe. Tvoje máma byla kadeřnice, ať se o tebe stará ona.“

„Kdybys jí řekla, ona by nás třeba očistila obě!“

Bella se rozhodla zdůraznit svůj názor i tím, že se posadila.

„Tak podívej, Shyan: nejsem ostříhaná ani tetovaná, protože nechci být! Zkrátka nechci, a tak to zůstane!“

Shyan se na ni pátravě zahleděla a začala protáčet mozkové závity. Potom to bez komentáře vzala na vědomí; Bella už byla natolik zkušená, že jí moc nevěřila a očekávala protiútok. Tím nebezpečnější, že nepřišel hned.

„Jenže!“ pokračovala, „Ty vůbec nechceš, abych tě ostříhala! Ty chceš, abych tě pořádně zlechtala, co? Třeba takhle... takhle...“

Shyan se bránila, ječela a prosila o milost, ale neutekla. Naopak všechny ostatní děti se srotily a vrhly na Bellu; praly se tak dlouho, až se svalila vyčerpáním. Tehdy přišla jedna mladá maminka; skutečně velmi mladá, vypadala na čtrnáct a její dítě na půl roku. Tvářila se skepticky.

„Když už se s ní chcete prát, tak ji zkuste třeba namazat olejem! Má tak jemnou kůži, že by pořádnou masáž potřebovala!“

Bella neudělala nic. Shyan vyskočila metr do výšky z místa, otočila se a zmizela v domě. Málem se potkala ve dveřích, přinášela bachratou hliněnou amforu a za ní jiná dívka širokou mělkou misku. Do té misky nalila určité množství oleje, namočila do něj ruce a pak zaváhala:

„Vydržíš to, nebo tě máme přivázat?“

Bella o tom začala přemýšlet; pak jí došel smysl otázky a chtěla vstát, ale to už jí někdo klečel na ramenou. Ta holka si sedla na dosah, přiložila dítě k prsu a škodolibě přihlížela.

Pak už Bella nemohla dělat nic, pouze řvát. Děti si práci zorganizovaly: mladší na ní pracovaly, starší jim radily a velely, zkušený bojovník tak třináctiletý (s majestátním copem) pouze stál a tvářil se zavile. Jasně, ty děti nejsou zkušení maséři, ale někde se to přece musí naučit, ne? Hlavně to dělají rády; spousta drobných šikovných prstíků, které si vzaly za cíl řádně promasírovat ten kousek těla, který jim ostatní vyhradili. Občas to vzaly několikrát po sobě. Pokud Bella mohla vysledovat, kluci se starali hlavně o části, kde se ženy liší od mužů.

Pak ji obrátili na břicho a dali se do svalů na hřbetě. Měli na to hezkou fintu: namočili si do oleje chodidla a tančili jí na zádech. Nohy jim často klouzaly, tím větší to byla legrace. Tiše skučela a aby přemohla bolest, prohlížela si toho kluka, tedy jeho tetování. Co se týkalo výzdoby, vyřádili se na něm pěkně, zbývá hodně málo místa, kam se ještě něco vejde. A nejvyparáděnější měl pečlivě vyholenou hlavu; okolo copu kroužky z několika barev, symboly několika rodů... prostě frajer. Jestlipak je tak dobrý taky v boji? Ovšem zeptat se by znamenalo přetrpět jeho předvádění, to nehodlala riskovat.

Když ji konečně pustili, sotva se plazila. A to se jí ještě ta holka zeptala, jak se jí to líbilo. Odsekla: „Zkus si to!“

„Jasně, Mill! Nepotřebuješ masáž?“

Mill se zasmála. Nejdřív se přesvědčila, že dítě se pořádně napilo a teď spokojeně podřimuje. Vybídla jednu holku kolem deseti let, aby si je vzala; ta převzala mimino s potěšením a hned mu strčila do pusy bradavku, přestože z ní nemohlo nic vysát. Objevili už na jihu dudlík?

„Odsajte mi mlíko!“ požádala.

Děti se od ní ochotně napily, nejdřív ty menší. Při tom už jí hnětly prsa; existuje nějaká představa, že je to zdravé a blahodárné. Možná ano; Bella pochází ze světa, kde poprsí je hlavní ozdobou ženy a kolegyně herečky platily těžké peníze plastickým chirurgům. Možná se měly svěřit do péče arminských dětí, protože tady měly téměř všechny ženy prsa velká, pěkně tvarovaná, hrdě vztyčená a samozřejmě vyzdobená motivy květin a hezkých či oblíbených zvířátek a ptáčků. A nerady je něčím zakrývaly.

Když děti začaly Mill masírovat, rozhodně ji nešetřily. Občas sténala, někdy přímo řvala, ale v přestávkách (když se nadechovala), je chválila, že to dělají dobře. Bella si sedla vedle té malé; ta jí nabídla mimino, zda ho nechce taky pochovat, tak je pouze opatrně pohladila. Další pozoruhodnost: všechny ženy pečovaly o děti společně. A ty se vrhaly na každého, kdo se ocitl v dosahu.

Dívka byla očividně ráda, že se jí věnuje dospělá žena, zvláště cizinka. Bella sledovala její mazlení s dítětem, pak se rozhodla něco říct:

„Nevadí mu, že nemáš žádný mlíko?“

Holka si to důkladně promyslela; pak řekla: „Ty taky ne!“

Bella to uznala a zmlkla. Jenže, bohužel ji nastartovala k rozhovoru.

„Hlavně mám malý prsa!“ vysvětlila a začala si ten volný intenzivně třít a zdůrazňovat jeho existenci, aby si každý všiml, „Myslíš, že bych se měla taky nechat namasírovat? Oni by mi to kluci udělali, ale...“

„Proč zrovna kluci?“

Holka na ni chvíli překvapeně zírala. Pár okamžiků se tvářila, jako že se cítí uražená ošklivým podezřením; potom se rozhodla cizinku poučit.

„Sluší se, aby žena přijímala pozornosti mužů, ne? Já už nejsem malá!“

„Moc velká taky ne.“

„Hm... myslíš, že bych si měla dát na prsa něco vytetovat? Nebo na hlavu?“

„Rozhodně bys tím vyvolala pozornost.“

„Myslíš, že by si mě kluci víc všímali?“

„Neříkej, že s někým chodíš! To bys zasloužila pár na zadek!“

„No, teda... nechodím. Kluků v mým věku je málo. A stejně...“

„Nic si z toho nedělej. Já ve tvým věku ani nevěděla, co s nima dělat!“

„Tak to já teda vím! Jenže kluci jsou blbý; taky si to myslíš?“

„No...“ Bella obrátila nenápadně oči k bojovníkovi, který stál na doslech.

„A Rocco je nejblbější!“ řekla holka hodně nahlas.

Vznešený bojovník by si neměl žvanění hloupých ženských všímat, ale Rocco se na ni zašklebil a vycenil zuby jako šelma.

„Vidíš, jak je blbej! Zkus ho sama, uvidíš!“

Rocco viditelně nebyl rád, že se na něj soustředila pozornost. Mirabella měla od začátku pocit, že ji kvůli něčemu nenávidí. Překvapilo ji to, bylo to poprvé, co se setkala s tak prudkým odporem. Zkusila mu polichotit:

„Ale je hezkej, ne? Za takový dva tři roky bych si dala říct!“

Rocco neřekl nic, ale jeho oči přímo sršely vztekem a odporem.

Holka se nahnula a zašeptala jí do ucha: „Jdi do něj!“

Bella nebyla ochotná poslechnout na kdejakou výzvu, ale zrovna v tu chvíli ji napadla možná příčina jeho odporu. Že by byl až tak vyspělý? Uvážila znovu, kolik mu může být: třináct, čtrnáct? Dívky v tom věku už...

Vstala, přistoupila blíž a pokusila se ho pohladit. Menší kluci (i dívky) milovali zvláště dotýkání vyholených částí hlavy; dospělí muži taky, jak si ověřila v noci se Sangarem. Tenhle uhnul.

Rozhodla se zaútočit. Gestem ho vyzvala k mentálnímu spojení; gestem čarodějky. Odváží se neposlechnout? Zaváhal, pak k ní nahnul hlavu.

Bylo to poprvé, co se o něco takového pokusila. Když se čelem dotkla jeho horké kůže, téměř cítila energetické výboje. Musela mu položit ruce na oholenou část hlavy, byl pečlivě upravený a pokožka tak hebká...

Bylo to přesně tak, jak očekávala. Ze všeho nejdřív vycítila prudkou sexuální touhu. Potom upřesnění: je první cizí žena, které se ocitl nablízku. Vhodná žena; všechny ostatní patří ke klanu. Jistě, mezi děvčaty si časem najde partnerku, ale... toužil po ženě teď hned. Stěží se ovládal. Jen trochu a bude to na něm vidět. Je zvyklý chodit nahý, občas dostává erekci, ale nikdy to nedošlo tak daleko...

Všechno tohle z něj vyčetla v jediném záblesku. Pak sledovala, co vyčetl on z ní: přátelství, pochopení, náklonnost. Takového mohla mít syna, kdyby se její život vyvíjel jinak.

A zas ona: příjemně voněl. Skoro jako Sangar. Vlastně to není vůně, nýbrž osobní energie. Vysoce plus, pokud dokázala vyhodnotit. A to, co říkala, je pravda: za dva tři roky bude...

Proč ne hned? šlehla jeho myšlenka.

Prolétlo jí hlavou několik zběsilých námitek. Kdyby s ním dělala cokoliv, byl by to nebetyčný průšvih. Celý svět by ji odsoudil! Vlastně, někteří by se docela dobře bavili. Třeba Bára, Sandra, Sangar... Okamžik: kdo z téhle komunity by ji odsoudil? A na kom vlastně záleží?

Proboha, brzdi! Je to dítě! (Kdo to byl, vnitřní hlas?)

Objala ho a přitiskla k sobě. A Rocco se rozplakal.

Teď ho vnímala víc do hloubky. Osamělý, opuštěný, bez kamarádů. Každý je buď starší, nebo mladší než on. O hodně mladší, o hodně starší. Všichni na něj spoléhají, starší mu vydávají příkazy, mladší očekávají ochranu. Celý život to tak bylo. Protože mezi dospělými a dětmi vznikla propast, způsobená řadou let, kdy se nikdo nerodil. Válka.

Já jsem ji nezpůsobila!

Škoda. Mohl bych se ti pomstít!

Pomsta v jeho pojetí znamená... ani to nechtěla domyslet.

Začínali v sobě nacházet zalíbení. Chápala, jak probíhal jeho život: když se malé děti chtěly mazlit, očekávalo se, že to bude on, kdo je bude hladit a rozmazlovat. Když se chtěly mazlit dívky o chlup starší, našly si muže; pak otěhotněly, narodily se jim děti... Jistě, Rocco povyroste a najde si taky holku, možná zrovna tuhle, ačkoliv je z klanu a nesluší se...

Netrap se tím. Až přijde čas, na někoho určitě narazíš!

Nojo. Ale já bych rád tebe.

No jasně, známý syndrom. Žák a paní učitelka. Nebo náhradní matka. Starý pan Freud o tom napsal knížku, samozřejmě ji nečetla, ale hrála v něčem, co o tom pojednávalo. Vzpomínky na herecké činnosti ho zaujaly, okamžitě se v nich začal probírat. Bylo to něco, co neznal.

Bella naopak uvažovala o tom, jak rychlá je myšlenková komunikace. Drželi se v náručí sotva půl minuty a věděli o sobě všechno. Nikomu kolem to nepřipadalo divné, snad leda vyčkávali, k čemu dojdou.

A náhle Bella dostala nápad, jak čestně zabodovat.

To neuděláš! zděsil se.

Využiju tvého smyslu pro čest bojovníka! pohrozila.

Vyškubl se jí a odskočil, ale teď už v jeho očích nebyla nenávist. Akorát strach z ostudy a znemožnění.

Tak řekla nahlas: „Vyzývám tě k boji!“

Nastala samozřejmě pěkná vřava; a Rocco se pokusil ještě naposled: „V čem bys ty dokázala bojovat?“

„Co třeba v tanci? Považuješ tanec za dost dobrý sport?“

Každopádně mohl očekávat, že Bella tancovat umí. On tedy moc ne. Ale...

„Já skočím pro muziku!“ nabízela nějaká holka.

Přinesla jeden z reprodukčních přístrojů, zcela jiných než jaké Mirabella znala. Na jihu mají velmi zvláštní techniku. A když tu věc pustila, byla to samozřejmě Renka. Všichni se okamžitě začali aspoň vlnit v bocích.

Jak popsat to, co spolu prováděli? Bella tančila, a dobře. Rocco se dost snažil, byl mrštný, obratný a silný, dokázal rychle vyhodnotit situaci. Tak tančil; nejdřív rychlá píseň s hodně složitými krokovými variacemi, při té se musel hodně snažit, aby stačil. Ale pak ploužák; už ho přešla tréma, dokonce se mu to začalo líbit. Bella mu srovnala ruce tak, aby ji pevněji svíral, opřela mu prsa o hrudník a vsunula koleno mezi nohy. Cítila, jak si vzájemně vyměňují energii; a taky začal tvrdnout. Pocítila, že taky dostává chuť; teď už to nebyl tanec, ale milostná předehra.

Až přišla rychlá skladba, tu Renka vymyslela pro Bářinu školu bojového umění; trochu tanec a trochu souboj rukou a nohou. Tohle pochopil okamžitě; Bella se podřídila rytmu hudby a začala po něm sekat hranami dlaní i chodidly. Předtím tančili obklopeni dětmi, teď jim všichni šli raději z cesty, nebylo to dost bezpečné.

Rocco zvítězil, jak se dalo najisto očekávat; a jako správný vítěz se jí zmocnil hned a na místě. Přesně tak, jak to viděli včera; a přesně stejně, totiž téměř zbožným obdivem, reagovali přítomní. Je to posvátný rituál; když jej dokončili a vstali, všichni jim podávali ruce, objímali je, dotýkali se jich. Rocco dokázal, že je bojovníkem; Bella všem předvedla, že je plnoprávnou členkou klanu. Složila poctu Ochráncům, obětovala vlastní tělo, zaslouží si úctu a obdiv.

A mimochodem, Rocco se právě stal bratrem obdivovaného Sangara. Zakrátko se to Sangar dozví a třeba ho začne brát natolik vážně, aby ho vzal s sebou na pastviny, ke koním. Případně, kdyby se někdy vypravil do akce... Ovšem, na to je dost času, ale kdokoliv si od teďka přečte Bellu, zjistí z paměti, že existuje jeden dobrý mladý bojovník...

A opět: žádná negativní odezva.

Ovšem něco ji mrzet mohlo: všechnu slávu slízl Rocco. Dospělé ženy jej chválily, děvčátka po něm ještě víc pokukovala. Tím víc ho budou balit.

Bella si našla tu malou kamarádku. „Tak co?“

„Dobrý! Zmákla jsi ho!“

„Pokud vím, přemohl on mě!“

Holčička zablýskala očima; Bella jí zaškubala copánkem: „Opovaž se!“

„Já snad nic...!“

„Je to na tobě vidět. Zasloužila bys výprask už dopředu!“

Což byla pochvala, takže se malá akorát zakřenila.

„Nepojedem se vykoupat?“ navrhla Shyan.

Proboha, ještě jet na koni! Jenomže... může odmítnout?

Hřebec ji především důkladně očichal. Rocco ho začal okamžitě hladit, pak vyčkal, až mu Bella vyleze na hřbet a začal jí podávat malé děti. Vysadil jich tolik, kolik se vůbec vešlo; hřebec se vydal na cestu pomalu a opatrně a děti vřískaly nadšením, že se vezou.

U vody byli shromážděni ostatní. Bella byla zvědavá, kdo první něco zjistí; hlavu po ní otočili všichni. Eurica vstala a sotva Bella seskočila, prozkoumala ji. Objala ji a políbila, potom objala Rocca. Takže se konalo další kolo všeobecného chválení a obdivování.

Konečně se mohla vykoupat a potom natáhnout k odpočinku. Myslela si to.

Vedle ní si lehla Bára. „Děláš pokroky. Ty budeš dobrá čarodějka!“

„Nikdy nebudu hrát čarodějku!“ zopakovala, co už řekla.

„Proč? My tě všechny podpoříme!“

„Copak si to můžu troufnout? Hrát něco takovýho po tom, co jsem zažila?“

Bára jediným pokynem přivolala další: Sandru, Jessicu, Euricu. Všechny na okamžik srazily hlavy dohromady a Eurica je propojila.

„Ale my jsme doufaly, že nám pomůžeš!“

„Jak to myslíš, pomůžu?“

„Předvedeš veřejnosti, jaké jsou čarodějky. Jednoduše to zahraješ.“

„Ale to měl být televizní seriál!“

„No právě. Budeš v něm hrát a ukážeš to lidem.“

„Jenže hodně záleží taky na scénáři! Co když ti pitomci vymyslí něco, co se prostě nedá připustit?“

„Jsi chytrá holka, určitě si poradíš. Poučíš je, jak je to doopravdy.“

„To bych musela mít daleko větší slovo, než mám!“

„Kdo rozhoduje o tom, jak bude co vypadat?“

„Producenti, samozřejmě. Mají všelijaké pomocníky, ti dělají průzkumy, co se lidem líbí, aby všichni byli spokojeni a nikdo se nezlobil, lidi všechno pochopili...“

„Počkej! Nad tím se musíme zamyslet. Jak se takový seriál natáčí?“

To jim Mirabella vysvětlit nedokázala. Možná ano, ale trvalo by to... Tak je Eurica opět propojila a chvíli se jí hrabaly ve vzpomínkách.

„Aha,“ řekla Bára, „Nebude to tak jednoduchý. Musím si promluvit s Renkou a možná i s někým dalším.“

„Co kdybysme ten seriál natočili sami?“ napadlo Sandru.

„Ptákovina. Na to nemáme; museli bysme mít vlastní studio...“

Barbara potřásla hlavou. „Nechte to plavat. Ještě to promyslíme...“

Pak si Bella konečně mohla lehnout a odpočinout si.

Představy o odpočinku bývají rozličné. Její představa byl spánek; pokaždé při natáčení požadovala obytný přívěs, v němž zmizela okamžitě, jak bylo po scéně, a zůstala tam dokud mohla. To dělá většina herců; pravda je, že poslední dobou už to nebyly tak luxusní přívěsy jako za mlada.

U jezera se spát moc nedalo, hlavně kvůli dětem; lítaly sem tam, vřeštěly, praly se, hrály různé hry, jejichž podstatou byla honička, schovávačka a rvačka v případě dopadení. Občas se ta potyčka konala o míč nebo nějakou jinou hračku. Pokud byli Ochránci milostiví, přestěhovali se se svým řevem a zmatkem trochu dál od dospělých.

Takže Mirabella na nějakou chvíli usnula a potom podřimovala. Uvědomovala si situaci: prokázala jistou službu Roccovi a celému jeho klanu, čímž získala nekonečné zásluhy. Všichni si jí budou vážit, budou ji krmit a rozmazlovat, eventuálně žádat podobné služby. Což je ovšem trochu... Oni beztak považují všechny cizince za úchylné sexuální maniaky, ženské potom za trvale neukojené a frustrované děvky. Což není urážka, nýbrž něco, co by si chtěli jednou zkusit. Jejich představy jsou roztodivné a zábavné; ještě zajímavější bývají pokusy je uskutečnit.

Když se Bella dostala do mentálního spojení, měla poprvé možnost poznat, jak o ní smýšlejí ostatní. Jistě, dostávala dopisy ohledně svého hereckého výkonu, devadesát procent obdivných a zbylé kritické, některé hrubé anonymy spílající jí ošklivými jmény. Ze začátku ji dopisy těšily, dokonce na ně odpovídala, pak si na to najala dvě sekretářky. Později je zas propustila. Záležitost dopisů... ech, nechme to být. Teď už ji nezajímají.

Zajímá ji, jak ji vidí. Téměř všichni jsou si jistí, že je kurva. Nějaký odlišný druh od té, co postává na rohu a otravuje kolemjdoucí; luxusní kurva, dáma využívající své krásy a sexuální žádostivosti k ovlivňování mužů. Barbara a Sandra by to rády dělaly taky, mají určitý plán, jak to uskutečnit: až přivedou na svět svoje děti, svěří je rodičům a tím svedou jejich pozornost na jiný objekt. Potom uvedou svou právní existenci do souladu se zvyklostmi společnosti; vdaná či rozvedená žena si může dovolit o hodně víc než neprovdaná dívka, zejména nemusí nikomu objasňovat, s kým se kdy vyspala. Udělají ze sebe něco, čemu za císařství říkali komerční čarodějka; dáma využívající svých schopností k vlastnímu prospěchu.

Zde na jihu: především muži. Dokonale prozkoumala Sangara a Rocca. Rocco je dítě; co si myslí o bílých lidech, by vydalo na docela zábavnou knížku. O ženách se domnívá, že je dobře ošoustat kteroukoliv, a právě mu to potvrdila. Je upřímně přesvědčen, že je kurva, ovšem sex s kurvou považuje za největší vyznamenání, jaké si umí představit. Tahle posunutá morálka Bellu kupodivu baví nejvíc. Co se týče Sangara, uvažuje jako kůň, tedy hřebec: Hele, kobyla, hop na ni! Dalo by se říct, že nepřemýšlí vůbec, ale to je omyl; je velmi inteligentní, vyzná se ve všem a když dojde na koně, jsou jeho vzpomínky přímo nádherné. Bella by byla schopná se do něj zamilovat, strávit s ním dlouhý čas a poznávat ho. Problém je, že pro něj je žena spíš přítěž než obohacení.

Všechny ženy z jihu považují kariéru prostitutky za nejlákavější, jakou si dokážou představit. Chodit hezky oblečená, načesaná, namalovaná, nedělat nic, jen se bavit a dostávat ještě peníze za sex, který je tolik baví? Tak by si přály žít, nejradši v cizině, kde jsou lidé o hodně hloupější než doma. Považují za idiota každého, kdo vydá o desetník víc, než musí; Faidra každého, kdo vůbec za cokoliv zaplatí. Není chamtivá ani lakotná, bez problémů každého nakrmí, ubytuje a všestranně se o něj postará, ale když po ní někdo chce peníze, stane se okamžitě jejím nepřítelem. Zná obchodníky, se kterými spolupracuje a kteří ji dokázali přesvědčit, že jí věci prodají levněji než kdokoliv jiný; ty snáší, i když dobré mínění o nich nemá. Každý jiný narazí na tvrdou bariéru jejího přesvědčení, že je zloděj.

Tímto způsobem vychovává všechny dcery svého klanu. I o tom by se dalo dlouho vyprávět. Je-li dívka hezká a není zrovna aktivně zamilovaná, nijak nevadí, když svede nějakého muže a tahá z něj peníze. Konečně někdy se může ukázat, že je docela použitelný. Muži jsou samozřejmě jen o málo lepší než zvířata; ale dají se snadno ovládat. Existuje jakási legenda, jak se dcery kardinála Baarfelta, princezny Julie a Marie vypravily do Evropy, tam dělaly prostitutky v nějakém luxusním podniku a tahaly peníze, informace a hlavně energii z pošetilých návštěvníků. Byly špičkové čarodějky, takže cokoliv udělaly, bylo správné. Mimo jiné umístily nějaké tajné E bomby, na základě kterých došlo ke změnám ve světové historii. Jakým? To je tajné, do té míry, že to nevědí ani zasvěcení.

Proč se jižanky neosvědčí, když se pokusí svoje touhy realizovat? To je jednoduché: nedokážou se zařadit do společnosti. Především si představují, že návštěvníci prostitutek jsou kdovíjak přitažliví muži. Nesmysl, kloudný chlap bez problémů sežene ženu kdekoliv. Pokud se zaplete s děvkou, spíš se od ní nechá živit, než by jí něco dal. (Tedy: v podnapilém stavu tu šperk, který sebral někde jinde, tu zase pár facek.) Zákazníci jsou hloupí, oškliví, sexuálně frustrovaní, z převážné části ubožáci. Komerční WZ reagovala obvykle tak, že jejich problémy začala řešit; hloupým dodala informace, sexuální frustrace vyléčila (jako jiné nemoci), ošklivým dodala sebevědomí. Lumpům sem tam přerazila žebro nebo vaz. Přetvářela situaci jako ostatní čarodějky, akorát že ty špičkové se málokdy nechaly přinutit k práci.

Když na to přijde, Bella už začala. Roccovi nádherně zvedla sebevědomí, předvedl se jako muž a vítěz před očima celé smečky. Děti ji milují, aniž pro ně udělala cokoliv dobrého. Její hřebec ji ochotně nosí a Sangar, pro něhož je mínění koně rozhodující, ji taky chválí. Jenže udělala vůbec něco užitečného? Když nad tím přemýšlela, nenašla nic.

A právě ve chvíli, kdy dospěla k tomuto zjištění, pocítila nějakou cizí mysl v dosahu. Taky zběsilé ječení smečky dětí, které se rozhodly některého kamaráda zahnat do vody a tam utopit. Všechny plavaly jako vydry, takže je nebylo třeba hlídat; vznikla z toho další rvačka na mělčině.

Bella otevřela oči a rozhlédla se. Kousek od ní seděla jedna z mladších žen ze skupiny. Dosavadní informace: dvakrát rozvedená, se spoustou nemocí, dostatečně zámožná, leč nerozhodná, sentimentální až ubrečená. Výraz tváře říkal jasně: všichni mi ubližují. Ublížíš mi i ty?

Bella se na ni usmála a čekala, co bude dál. Ta žena přišla blíž a začala jí vyprávět o svých potížích. Mluvila dlouho, nesouvisle, zajíkala se, něco se snažila říct a zároveň utajit... prostě situace, kterou mají rádi pouze psychiatři, kteří si za každou minutu počítají peníze.

„Co po mně vlastně chceš?“ pokusila se zeptat Bella.

Ta žena se nejdřív rozbrečela. Potom začala znovu s tím, co už řekla. Což Bella už nevydržela, znovu ji přerušila a nabídla...

„Kdybys mohla... víš, jak vy to děláte...“

Žena (jmenovala se Pauline) se k ní nahnula a odevzdaně nastavila hlavu.

Bella pochopila, jak čarodějky otravovalo poslouchat žvásty, když snadno dokázaly zjistit situaci Propojením. Zatím to zkoušela pouze s Arminy, ale věděla, jak to udělat; tak to zkusila.

Ocitla se ve světě bolesti, frustrace a nerozhodnosti. Celý život trpěla nejrůznějšími ústrky, podceňováním a ubližováním. Proč?

Protože jsi kráva. pomyslela si, než si dokázala něco rozmyslet.

Já vím. Ale ty seš taková krásná a chytrá, každýho chlapa svedeš, dokonce i takovýho kluka. Jak bych to měla udělat, abych byla jako ty?

Bella byla v šoku. Bez problémů vnímala, co si Pauline myslí, nebylo to nic složitého. Začala se probírat jejími vzpomínkami; žena se nesnažila nijak bránit, odevzdala se jí do rukou se stejnou bezpříčinnou důvěrou, jako vždycky každému. Obvykle k vlastní škodě.

Tak pro začátek: rodiče. Byla prostřední ze tří dcer. Ta starší je hezká a chytrá, ta mladší roztomilá. Ona byla... prostřední. Jasné? Ve škole: vždy byly nějaké hezčí a chytřejší spolužačky, které se víc hlásily, víc se vlichotily učitelce, víc a rázněji kamarádily s ostatními, prosazovaly svou vůli... Pauline nebyla ta nejhloupější, nad kterými se učitelky smilovaly a spolužačky jim pomáhaly; byla ta prostřední.

Dospívání. Byly dívky ctnostné, které vstupovaly do manželství jako panny a byly jiné, které to zkoušely od čtrnácti a s každým dalším klukem si leda polepšily. Ona byla ta prostřední. Dlouho a složitě se nechala balit, taky proto, že ty nejlepší kluky si zabraly výraznější kamarádky. První sexuální zážitek: nic moc, a ještě z toho byla spousta ostudy, když to vyšlo najevo, rodiče i profesorky měly hloupé řeči. Zajímali se o ni kluci, kteří nebyli nijak významní, ani zábavní, ani... prostě nic moc.

První manželství: domluvili rodiče. Slušný mladík z dobré rodiny, vcelku zámožný, se zajímavými perspektivami. Vědecký typ. Dokázal hezky vyprávět příběhy o archeologických vykopávkách, jejichž podstatu většinou nechápala. V době námluv byl vcelku milý. Po svatbě jeho zájem rychle opadl, většinu času trávil v pracovně nad tlustými knihami v cizích jazycích, zbytek mezi přáteli, kteří patřili ke stejné vrstvě a považovali jej za vysoce inteligentního a zábavného. Na vědeckých kongresech přímo perlil; bohužel Pauline trávila čas s ostatními manželkami a jeho řeči nechápala, ani jim nerozuměla. Na cizí jazyky nikdy nebyla dobrá.

A ještě sex. Manžel považoval za slušný standard splnění manželské povinnosti ve středu a sobotu, pokud neměl čas, ohlásil vhodný náhradní termín. Sotva se uspokojil, šel se osprchovat, vrátil se, ulehl a usnul. Na svých zvyklostech neshledával nic nepatřičného. Nebyl přívržencem změn v jakékoliv oblasti, bylo mu jedno co jedl, málo pil a nevěnoval pozornost oděvu, pokud byl čistý a slušný. Domácnosti si nevšímal, pokud nedošlo k nějaké závadě; Pauline ji ostatně snadno zvládla sama.

Jednou za život vzplanula vášnivou láskou; to k francouzskému vědci, který se u nich ubytoval a spolupracoval s manželem na něčem. Choval se dvorně a vodil ji na večeře a do opery; jestli ji vskutku miloval nebo tím pouze oplácel její pohostinnost, si dodnes není jistá. V každém případě se s ní několikrát pomiloval, uměl to a jí se to líbilo. Manželovi méně; když je přistihl, chladně a rázně Francouze vyhodil z domu a druhý den navštívil advokáta, aby projednal rozvod.

Druhé manželství. Snažila se vybrat uvážlivě a zodpovědně, naprosto opačný typ; druhý manžel byl podnikatel, veselý, živý, společenský, vedl velký dům a pořádal četné večírky. Jeho obchodní praktiky dlouho nedokázala pochopit, chvíli měl velké peníze a vzápětí byl zase bez groše. Později ho napadlo přepsat značnou část majetku na ni, což bylo dobře, neboť se krátce na to dostal do sporu s obchodními společníky, skončilo to soudem a zmizel ve vězení. Pauline poslechla otcovu radu a rozvedla se s ním, což jí zajistilo momentální majetek. Od té doby žije sama.

Aha, ještě sex. Druhý manžel byl vcelku dobrý, ovšem i v postelích jiných žen; obchodní zájmy, to jistě pochopíš, miláčku. Asi by přehlédl, kdyby si počínala obdobně, ale ona na to moc nebyla. Doma býval čím dál míň a když se kvůli tomu hádali, obvinil ji, že to s ní za moc nestojí. Rozbrečela se; tím méně pozornosti jí věnoval. Ostatně, to jejich manželství nebylo příliš dlouhé, takže vcelku neměla čeho litovat.

Její představy a sny vycházely z knížek typu Červené knihovny. Muž, který pochopí její přednosti a bude ji věrně a oddaně milovat. Bohužel neměla žádné přednosti, nebo aspoň na žádné nepřišla. Navíc byla sexuálně velice náročná; první číslo ji sotva naladilo, k ničemu dalšímu obvykle nedošlo, takže jí zbylo jen tiché brečení do polštáře. Milostná předehra? První muž za ni považoval obtížné dosahování erekce, její vagíny se dotýkal opatrně a vcelku nerad. Zažíval vůbec nějakou rozkoš? Druhý... jeho vášeň se často řídila úspěšností dne, případně počtem skleniček, které vypil. Ovšem občas během vášnivého sexu přišel na něco, co by mohl vyřídit, vrhl se k telefonu a diskutoval s někým o penězích. Překvapovalo ho, že Pauline mezitím přešla jakákoliv chuť.

A co bys vlastně chtěla? zeptala se Bella myšlenkou.

Pauline měla bytostný odpor k prozrazování, ale myšlenky zadržet nemohla. Byl to obvyklý repertoár snů: mohutní vášniví muži s velkými údy, co se ženy zmocní a dělají to všemi možnými způsoby, ať chce či nechce, drsně něžní, kteří umějí prosadit svou vůli a které ostatní ženy obdivují, takže má jejich partnerka být na co hrdá. Případně představa, jak se probudí po ránu vedle cizího muže v cizím pokoji a nezná ani jeho jméno. Muž, který se ženy zmocní (jemným) násilím, ani si nesundá boty. Muž, který naplní pokoj své vyvolené květinami, a stejně klidně jí vrazí pár facek, pokud ho dost rychle neposlechne a nesvlékne se.

No prostě všechno, co jsi zažila ty!

Pravda byla, že řadu takových věcí zažila hlavně při natáčení. Například sex na lůžku plném růží je dost nepříjemný, když rekvizitářka přehlédne pár zákeřných trnů. Ba ani sex po třech fackách není věrohodný, když tě režisér nutí to desetkrát opakovat.

Pauline ty zážitky pobavily.

Tys měla tak krásnej život! Jenomže já... no, co bys dělala na mým místě?

Bella se nad tím zkusila zamyslet. Trochu ji rozptylovalo, že viděla věci jinak. Třeba ten první muž se jí dost líbil, byl inteligentní a sympatický; pokud ho kolegové považovali za zábavného, stálo by za pokus něco o tom zjistit. Přečíst si pár jeho knih, položit nějaké otázky; muži jsou ješitní a rádi se poslouchají, určitě by neodmítl ženu poučit. Postupně by pochopila aspoň tolik, aby nevypadala jako úplné tele; jenže Paulina se ani nepokusila něco dozvědět.

Že měl potíže s erekcí? No, nebyl by první. V mládí ne, ale dneska už má Bella docela šikovné prstíky a dokáže pomoci, dokonce předstírat, že ji to baví. Pauline se ovšem manžela dotýkala stejně ostýchavě a nerada, jako on jí. Bella má nezasloužené štěstí, jeden z prvních milenců byl zkušený zpustlík a když ji poprvé důkladně vylízal, vzala mu ho do pusy skoro sama, jen aby zjistila, jaké to je. Ne každému to dělala ráda, ale mladým, hezkým a nezkušeným klukům ano. (Poznámka: naučit to Rocca, než někam zdrhne!) Postupně se naučila, že čím méně se stydí a zdráhá, tím víc si užije.

Toho druhého chlapa by si ani nebrala. Byl jí protivný od pohledu a jeho peníze by dokázala vyždímat daleko líp, kdyby zůstala svobodná a jen občas mu dovolila ji přijít navštívit. S dárkem, to se rozumí! Pár takových znala a jejich schopnostem v podnikání ani trochu nevěřila.

Pauline se přímo chvěla obdivem. Kolik jsi vůbec měla chlapů?

Nemám tušení. Stěží bych spočítala, kolik jsem měla děvčat.

Ty jsi lesba?

Ne. Akorát mrcha, kterou baví kazit mládež.

Jsi absolutně nemravná! Jenže znělo to obdivně.

Bella jí předala svá zjištění ohledně Arminů. Vnímala, jak se v Pauline probouzí touha si s nimi něco začít.

No jo, ale co by tomu řekli lidi?

Cokoliv. Pamatuj si: kdokoliv ti kdykoliv může políbit kterýkoliv z tělesných otvorů, když se mu něco nelíbí.

Ty jsi tak rozhodná a odvážná!

Ne, jsem akorát nemravná děvka. A líbí se mi to!

Pauline o tom uvažovala a hledala další námitky. Až na jednu přišla:

Jenže ty jsi krásná a chytrá!

Na tobě není nic tak špatného, co by šikovná maskérka nedokázala opravit. A chytrá? Zdejší děti už v děloze dostávají základy vědomostí, které jinde vyučují na vysoké škole. Ani koukat za nima nestačím. Jenže není všecko něco vědět, je potřeba to taky chápat a umět využít. Informace bych ti předat mohla, ale lepší bude je získat od Euriky nebo některé jiné. Jako já.

Pauline měla o čem přemýšlet; odpojila se, poděkovala a šla si to promyslet v soukromí. Bella si oddychla a zas se uložila.

Přemýšlela asi deset minut, když jí najednou došlo, že na něco důležitého zapomněla. Varovat Pauline, že Armini považují vstříknutí spermatu do ženy za nejen přirozené, ale zbožné a správné. Proto nepoužívají žádnou ochranu, je nemravná; císařovna kdysi ty pokusy odsoudila, podporovala rozvoj obyvatelstva. Čarodějky se občas chránily, z rozličných důvodů, ale normální ženy byly (asi ještě jsou) považovány za chovné klisny.

Proč vlastně Pauline nemá žádné děti? U prvního manžela to lze pochopit, ačkoliv tihle méně vzrušiví jedinci mívají často nečekaný potenciál. Druhý za to nestál, díky Bohu, že s ním nic neměla. Potom... její paměť obsahovala pár náhodných známostí, na ty se snažila radši zapomenout a Bella to chápala. Na takové muže taky moc nevzpomínala.

Co, mám ji varovat, nebo radši nechat narazit čumákem? Zábavnější by bylo sledovat, jak se sama zničí. Jenže...

A co vlastně já? Lékaři mi řekli, že děti mít nebudu. Jejich slova byla přesvědčivá, vcelku mi udělala radost. Ovšem tady začínám mít pocit... Jaké by bylo mít dítě se Sangarem? Nebo dokonce s Roccem? Sangar patří do kmene Wassongů, o kterých každý mluví jako o zběsilých násilnících. Zřejmě by ji bez problémů zařadil mezi ostatní ženy kmene, živil by dítě lovem a pěstováním koní, nebo čím tam muži přispívají. Bella by kopala motykou na poli a pěstovala nějaké... (neměla přehled, na poli kopala sice často, ale nikdy déle než pět minut, pak záběr skončil). Když na to přijde, neumí vůbec nic, akorát hrát ve filmu. Co jí dají do ruky, s tím pracuje; odborný poradce se sice děsí, jak špatně to drží, ale rozhoduje režisér.

Pro legraci, Rocco by byl na vrcholu blaha, kdyby se mu podařilo oplodnit ji. Určitě by chodil a každému se chlubil. Amatérské pokusy o péči raději pomiňme. Ale klan by se jistě rád postaral, jako o ostatní.

Že bych se šla poradit s Bárou a Sandrou? Ty se na děti kupodivu těší! Jenže by to znamenalo další rozkecávání... No, počkejme!

Vstala a šla se porozhlédnout, kam se odklidila Pauline. Dala se snadno najít, měla brčálově zelené plavky. A utkvělou představu, že na ně uloví některého z vysněných krásných a vášnivých... Bella k ní došla a bez váhání jí vysvětlila, co by se jí mohlo stát.

Pauline na ni určitou dobu tupě zírala. Potom se rozbrečela.

„Ty seš na mě tak hodná!“ vzlykala.

„Já na tebe vůbec nejsem hodná!“ rozječela se na ni Bella, „Naopak, první nápad byl nechat ti v tom vymáchat čumák! Za císařství považovali za bezva vtip zbouchnout spolužačku, s čím větším rozruchem, tím líp! Něco takovýho v nich docela určitě zůstalo!“

Pauline brečela, objímala ji, něco povídala – nebylo zbytí, bylo nutno se s ní znovu spojit. Jak Bella očekávala, její myšlenky byly pěkně zmatené. Na jedné straně po dětech toužila, jako každá žena v plodném věku, na druhé je nechtěla přivést na svět dřív, než bude mít řádného a zodpovědného manžela. Podle vlastních představ, samozřejmě.

Na tom tady nikomu záležet nebude! Prostě ti to udělají!

Nemůže mě k ničemu takovýmu donutit, když mě bude mít rád!

Jejich mravní zásady jsou úplně jiné než tvoje! Už to jednou pochop!

Ale když mě bude mít rád...

Bella ji jistým způsobem dokonce chápala. Sama pro sebe si představovala své vlastní dítě, něco jako malou Shyan; bude spokojeně pobíhat po džungli, každý ji bude krmit a všechno jí dá, jedinou starostí bude vymyslet nějakou správnou zábavu. Navykne si na systém velkorodu, všechny tetičky, sestřenice, bratránky; tím větší nadšení, když se na chvíli utrhne máma. Rozhodně z ní nebude ubrečený uzlíček nervů...

Pauline se znovu rozbrečela. Kdyby její vlastní dětství mohlo být takové, třeba by z ní nebyla taková hloupá kráva! Jenomže rodiče a škola a všichni, co jí celý život ubližovali...

Tak to Bella nechala plavat. S někým se prostě nedá nic dělat. Konečně jí došlo, co přesně znamená slovo šúdra.

Šla raději pokecat se schopnějšími kamarádkami. Všechny ji chválily; už začala pracovat ve svém oboru. No ano, pomáhat slabším; od teďka ji budou navštěvovat ženy jako Pauline, vybrečí se jí na rameni, svěří jí svůj život a ona o ně bude deset, dvacet či více let pečovat. Ony samozřejmě budou znovu a znovu opakovat dosavadní chyby, ale když to vydrží těch dvacet roků, třeba některá něco pochopí. Co se divíš, jsi čarodějka!

„Tohle byla práce čarodějek?“ vybuchla.

„A co si myslíš? Pracovat s lidmi, kteří svůj život zvládají, je třešnička na dortu! Když se ti stane něco takovýho, rychle ji vycvičíš, aby dělala tu práci s tebou, a máš vystaráno. Zvykni si, že lidé jsou hloupí!“

„To se na takovou práci radši vykašlu!“

„I na tohle už jsi přišla?“

„S chutí bych ti rozbila hubu!“

„Skvělej nápad! Jdem na to?“

Samozřejmě se nepopraly, leda si zaplavaly v jezeře. Potom vznikla nějaká rozepře mezi dětmi ohledně koní, Bella považovala za potřebné ji urovnat, chvíli se dohadovala... a najednou za ní stál Sangar. A usmíval se.

„Měli bychom si promluvit!“ oznámila mu.

„Hned tady?“

Poodešli na to kousek na dohled. Sangar usedl na zem se zkříženýma nohama, dokonce si elegantně urovnal přirození. Bella si nedokázala pomoci, pořád jí na ten kousek jeho těla sjížděly oči.

„Já vím, není největší,“ usmál se, „Ostatní z kmene se mi kvůli tomu smějí; tak jim zkrátka musím dokázat, že jsem lepší!“

„To jsem si tedy vážně nemyslela... ještě větší než ty?“

„Wassongové jsou obdařeni mimořádnou milostí Otce Nga i všech jeho dětí. Přijeď nás někdy navštívit, poznáš to sama!“

„Děláš si ze mě legraci?“

„Jo, trochu. Abych řekl pravdu: jsme skutečně velcí a silní, taky sexuálně výkonní. Bílým ženám se to obvykle líbí. Neočekáváme, že si nás někdo bude vážit kvůli něčemu jinému. I když by možná bylo proč.“

„Znáš dobře svět bílých?“

„Neznám ho vůbec a nepřeji si ho poznat. Mám rád koně; jenže cizinci koně zabíjejí na jatkách. Obávám se, že by mě to naštvalo.“

„To jsem zrovna nemyslela. Myslím bílé ženy.“

Chvíli uvažoval. „Moc o nich nevím. Po pravdě, ani nechci vědět.“

„Ale spát s nimi chceš?“

„S tebou bych si to rozdal! A s tím malým taky, zvlášť teď!“

„Takže už o tom víš?“

„Že mám malýho brášku? Přišel se mi pochlubit; asi to udělám.“

„Nechceš tím říct, že ho přijmeš do kmene?“

„Když už jsi nás tak hezky spojila? Především chce on, miluje koně. Je odvážný a nebojí se toho všeho, co ho čeká; prima kluk. Udělala jsi dobře.“

„Co ho čeká?“ v hlase jí zachvívaly obavy.

„Chceš něco slyšet o tajných rituálech Wassongů? Nedávno u nás byla jedna šikovná novinářka. Psala o nás, fotografovala... taky se zúčastnila tanců. Potom začala vymýšlet další varianty. Prozradím ti tajemství: hodně cizích návštěvníků nám pomáhá obohacovat folklór. Ze začátku byl obyčejný sex mezi dvěma mladými, kteří se měli rádi. Postupně se přidávaly další rituály, obvykle podle přání...“

„Ty mě chceš naštvat, viď?“

„Ujišťuju tě, že pokud potřebuješ do toho tvého filmu jakékoliv variace, jsme ochotni ke všemu. Oholíme si hlavy, prorazíme nosní přepážku kly divokého prasete, na ocas narazíme ozdobný nástavec a budeme tančit, souložit nebo pronásledovat hlavní hrdiny dle režisérových pokynů!“

„Ale co je vaše vlastní kultura?“

„Naše vlastní kultura zůstala v Africe. Přišel Denis Baarfelt a jeho kámoši a přefikli všecky černý holky, kdežto princ Kwenzori a jeho bojovníci přefikli všecky bílý holky. Samozřejmě všecky správný holky otěhotněly a přivedly na svět děti, a ty měly další děti. Některý jejich potomci jsou černý, některý vypadají jako já. Kdybys mi chtěla udělat radost, zkus porodit hezký dítě černý jako moje svědomí. Třeba se mi to povedlo!“

„Těžko. Po určitých lékařských zásazích jsem neplodná.“

„Můžem to zkoušet, dokud to nevyjde!“

„Vy neděláte s holkama moc cavyků, co? Hop na ni, přefiknout, od dvanácti každý tři roky jedno dítě...“

„Tak bacha! Znáš některou moji sestru? Seznámím vás, ale varuju tě, nevěř jim ani slovo a hlavně se od nich do ničeho nenech navézt!“

„Tím myslíš co? Že se samy snaží někoho svést?“

„A hodně nadšeně. Konečně, to poznáš sama.“

„Záleží jestli nekecáš! Schválně, chtěl bys být holka?“

„Ty to dokážeš? Udělej mi to!“

„Máš štěstí, nedokážu. A stejně bys nechtěl být žena!“

„Tak schválně, něco o ekonomické situaci. Ženám patří veškerá půda, stáda krav, ovcí, koz... vše, co je ženského pohlaví. Mužům patří býci, berani, kozli, kohouti... ono na tom většinou nezáleží, potřebují se navzájem, ale výtěžek jakéhokoliv prodeje by měl taky připadnout ženě. První pokladny měly nahoře škvíru, víš? Podle legendy má mít žena truhlici a muž klíč. Teď už se to moc nedodržuje...“

„Počkej. Nejmenoval jsi koně; s těmi je to jinak?“

„Koně patří Eponé. Všichni, i hřebci. Nebo vlastně... je o tom krásná legenda, ale dost dlouhá, někdy ti ji budu povídat. Hřebec si tě vybere za svoji družku, kdežto klisna se může provdat za muže. Kdysi se pořádaly nádherné svatby, všichni si změnili těla, aby se mohli milovat...“

„Tak počkej. Chápu, že vy svým legendám věříte, ale...“

„Tohle legendy nejsou. Starší muži a ženy to ještě pamatují!“

„Takže se mám proměnit v kobylu a užívat si s tím hřebcem?“

„Ano, to by bylo dokonalé. Kdybys to uměla, uděláme tě čarodějkou kmene!“

Chvíli na sebe koukali a smáli se.

„Řekni pravdu, co se mnou zamýšlíš? A co s Roccem?“

„Včera jsem si přečetl ve tvých vzpomínkách jednu hezkou hru: sendvič. Co takhle, že bysme to naučili toho malýho? Když se ti to tak líbilo...“

„Ty prasáku! Jak můžeš...?“

„Přečetl jsem si tě. Udělám s tebou všechno, co sis oblíbila!“

„A ještě do toho zatáhneš to dítě?“

„To dítě se na to jenom klepe. Jen počkej po večeři!“

„A potom ho vezmeš k vašemu kmeni?“

„To je další, na co se těší. Vlastně za mnou přišel, řekl cos mu udělala a že má nárok být považován za bojovníka. Uznal jsem to, ale váhám, jak se tvářit na tebe. Máš nějakého muže? A chtěla bys za manžela mne?“

„Manžela nemám a nechci. Tebe... líbila se mi ta dnešní noc. Možná se mi bude líbit i to, co vymyslíš dneska. Ale rozhodně nechci žádné obřady, žádné závazné právní vztahy. Chápeš, co tím myslím?“

Sangar zaujal vychytralý výraz. „Já bych docela rád měl ženu někde hodně daleko a z cizího kmene. Dřív nebo později mě některá ukecá, abych jí dal slib a učinil ji paní svého domu. Pak bude vše, co v životě získám, patřit jí. Kdybys mne doprovodila a já tě představil jako svou první ženu, bylo by všechno tvoje; ty bys pak odjela a já bych spravoval tvůj majetek. Všechny ostatní by byly vedlejší ženy, měly by nárok pouze na obydlí pro sebe a své děti a na to, co bys jim ty dala.“

„Tedy, co bys jim dal ty v mém zastoupení, jo? No to je hezký!“

„Taky by se mi to líbilo!“

„Koukám, hlupák rozhodně nejsi. Promyslím si to. A taky se zeptám, co by s tím ještě souviselo. Já ti totiž moc nevěřím, vy jste úžasně vychytralí... co například tvoji příbuzní? Nebyla bych jejich vedlejší žena?“

„To samozřejmě byla. Kamkoliv přijdeš k mým příbuzným, všude ti poskytnou jídlo a nocleh...“

„A každý z nich se se mnou vyspí!“

„Tobě by se to nelíbilo?“

„Možná jo, ale ráda bych o tom rozhodovala sama!“

„Proč?“

„Podívej, já nejsem blbá! Jídlo a nocleh mi dají kdykoliv a kdekoliv, ať mě znají nebo ne. A s tím dalším je problémů ještě míň!“

Sangar se opět usmál. „No tak promiň, jen jsem to zkusil!“

„Seš vychytralej a zákeřnej! Budeš na mě líčit další finty?“

„Jasně! Koukám, jak tě to baví!“

„Já koukám na tebe a... hele, jak se u vás dává Výzva?“

„Nechce se ti čekat do večera?“

„Tobě taky ne! Ale nechci, aby na nás každej čuměl!“

„Tak přivolej svého koně!“

Věděla, jak se to dělá; stačilo na něj pomyslet, a během chvilky odněkud vykoukla jeho skvrnitá hlava. Sangar ji uchopil jako panenku, posadil na jeho hřbet a sám se vyhoupl za ni. Naznačil mu, kam chce jet...

„Abych nezapomněl: o čem jsi se mnou vlastně chtěla mluvit?“

„Chtěla jsem tě ukecat, abys byl opatrný na ostatní bílé ženy. Pro ně vaše zvyklosti jsou... no, ono je to vlastně jedno!“

Bára měla problém. Zdálo se jí, že Mirabella funguje jako příliš rozkladný živel. Jistě, trochu zábavy si turisté zaslouží, ale co je moc, to je příliš. Bella neuznává žádné zásady, její sexuální zvyklosti jsou... jak to nazvat? Prostě děs a hrůza. K tomu je populární herečka, idol pro většinu televizních diváků; určitě si z ní vezmou příklad. Na jednu stranu je to dobře, na druhou poškozuje pověst... i když, je tu vlastně soukromě, žádnou oficiální funkci nemá!

Barbara by se docela ráda poradila s někým rozumným, ale s kým? Nikdo by ji ani nepochopil. A konečně, ona se taky pomilovala s tím koňákem. Dokonce se jí to moc líbilo; jak všichni čuměli! Tohle tak předvést svým leopardím kočičkám v Kingtownu! Případně ty starší zapojit do hry...

Ne, radši si hned dej facku! Na co to zas myslíš? Jsem slušná holka!

Jenže stejně by to bylo fajn!

Mirabella kňučela a sténala rozkoší. „Zabiju tě, ty hajzle!“

„Zkus to, jestli to dokážeš!“

Měla chuť ho praštit, ale nedokázala ani zvednout ruku.

„Schválně, kolikrát to ještě zvládneš?“

„Dokud tě nenaučím poslouchat!“

„To neuděláš!“

„To se spolehni, že udělám!“

„Ne, protože to nejde!“

Ve chvíli nejvyšší extáze zvrátila hlavu a pohlédla k obzoru.

Přijížděli odtamtud dva jezdci; nazí, dlouhé zlaté vlasy za nimi vlály jako závoj. Chlapec a dívka, stejně velcí, stejně modroocí, stejně zlatovlasí, stejně opálení do odstínu bronzu. Jeli bez uzdy a sedla na medově zlatých koních a neměli s sebou docela nic, ani kousek látky, ani řemínek, ani jakoukoliv ozdobu. Neměli žádné tetování, žádné náušnice ani řetízky. Jako by se právě zrodili a nepotkali se doposud se živou bytostí.

„Co to je?“ vzdychla Bella.

Sangar se taky podíval. Usmál se; dvojice těch krásných dětí se usmívala zas na ně. Vypadali tak na patnáct; až na rozdílné pohlaví naprosto stejní, štíhlí, útlobocí, elegantní. Ti jejich koně jako by tančili, sotva se kopyty dotýkali země. Na okamžik se zastavili, přihlíželi, pak se rozesmáli a zas jeli dál.

„Vážně – co to bylo?“ opakovala otázku Bella.

„Nemám tušení.“

„Byli to vůbec lidé?“

„To taky nevím.“

„A ty – jsi člověk? Nebo něco jiného?“

„Wassongové jsou potomci lvů. Chceš-li, věř tomu. Taky je možné, že jedním z mých předků byl Denis Baarfelt. Spal s mnoha dívkami; se všemi, které mu doporučila Matka Assama, nejvyšší čarodějka kmene. A bohyně Assi; nejmilovanější a nejmocnější dcera otce Nga. Také ona byla jeho ženou...“

„A měla s ním malá lvíčata, ne?“

Sangar neodpověděl.

Jenže Bella zvedla hlavu a rozhlížela se; zlatí jezdci mezitím zmizeli.

„Narodila se dvě Lvíčata, chlapec a dívka!“ řekla, „Se zlatou srstí?“

Neodpověděl. Nebylo co odpovědět.

„Zlatá dvojčata, která mohou mít podobu lvů nebo lidí? Která přicházejí a odcházejí, jak je napadne? A dokážou...“ zmlkla v úžasu.

Opět nic neřekl. Jenom se tak tvářil.

„Dokážou zázraky?!“ vydechla.

„Říká se to.“

Chvíli se nechápavě rozhlížela. Potom se bláznivě rozesmála.

„To je konec?“ zeptala se.

Jenže on to pochopil jinak. „Ani zdaleka ne!“ řekl a znovu se na ni vrhl.

„Až na to, že tomu nevěřím.“ kroutila hlavou Bára.

„Já taky ničemu nevěřím. Ale kdybys je viděla!“

„Co je na nich tak zvláštního – tady?“

„Já vím, taky už jsem leccos viděla. Prostě jsou něco jiného! Kdybych se přinutila věřit na astrální jevy, tak by to byli oni!“

Bára neřekla nic, ale tvářila se.

„Kam teda jeli? Kde jsou? Sem určitě ne, to bys je viděla!“

„No, já tě přesvědčovat nebudu. Počkáme; jestli se ukážou...“

„Neukážou! Přišli odnikud a zmizeli zase nikam!“

„Nechápu, proč kvůli tomu tak vyvádíš. Udělali ti něco?“

„Obávám se, že jo. My jsme se totiž celou tu dobu hádali, jestli... no, jestli mi udělá dítě. Vcelku bezpečně vím, že to nejde, doktoři to říkali. Jenže kdyby se objevili ti... ti shora, možná by...“

„No, tak bys byla v tom. A co?“

„Ty chceš, abych si pořídila dítě? V mým věku? A ještě, Sangar jednoznačně chce, aby bylo černý; hlavně proto, že já jsem bílá!“

„S barvou pleti Arminů si od začátku nevím rady. Mám pocit, že děti mají schválně jinou kůži než rodiče; jsem zvědavá, jaký bude to moje!“

„Ty můžeš mít třeba skvrnitý jako leopard; ale chápeš, jaký bude průšvih, až přijdou novináři a já jim ukážu malýho černouška?“

„Máš na to devět měsíců. Do tý doby si zvykneš!“

„Ještě si ze mě dělej srandu!“

„Jestli ve mně nezačíná klíčit místní smysl pro humor!“

„Jo, taky mi připadá! Kdyby se ti tak chtělo něco ošklivýho stát!“

„Podstatou místních legrácek bylo... však ty víš. Něco nepříjemnýho, ale dobrýho. Jenže já už dítě mám. A leopard to bude těžko!“

„Tak víš co? Dvojčata! Kluk a holka, a aby byly úplně stejný!“

Barbara se rozzářila. „Ty seš na mě tak hodná!“

Bella zaječela vzteky. Vzpomněla si na Pauline.

Potom si padly do náruče a začaly se smát. Taky se propojily a předávaly si čerstvé zážitky; obě se nádherně bavily.

A Báru napadlo, za kým by mohly zajít.

Sarah seděla na verandě v proutěném lehátku a četla si knížku.

„Jedna zajímavá věc,“ poznamenala, než jí stačily říct, proč přicházejí, „Už dlouho jsem nemohla nic číst, oči mi zeslábly a hlava se točila už po pěti minutách, i když jsem měla brýle. Teď čtu bez brýlí a bez problémů.“

„To je moc hezký, babičko. A dítě mít náhodou nebudeš?“

„Na to už jsem asi přece jen moc stará. To by se musel stát zázrak.“

„No, to máme právě na mysli.“

Sarah neměla chuť luštit hádanky, tak se s nimi spojila. Když převzala jejich vzpomínky, požádala o chvíli na rozmyšlenou.

„Nevím, zda o tom všichni víte, ale jsem Židovka. Věřící Židovka; uznávám jediného Boha, a tím je Hospodin, Pán Zástupů. Na druhé straně vím, že Bohu slouží mnoho různých bytostí a některé jsou velmi překvapující. Nevylučuji, že někdo z devíti kruhů andělských sestoupil sem k nám a pokouší se... Inu, každý ať si věří, čemu chce!“

„To zní rozumně!“

Sarah zvedla knížku. „Toto je nějaký příběh, který kdosi sepsal pro cizí návštěvníky. Zaujal mě, protože by ti mohl pomoci k pochopení role, Bello. Vypráví se tady mimo jiné, jaké zábavy čarodějky pořádaly pro lidi.“

Zalistovala o několik stránek zpátky, našla si to místo a usmála se.

„Ano, docela bych věřila, kdyby se tu některá vyskytla, že by tě zkusila uzdravit a přimět k otěhotnění. Především se rozmnožovaly nesmírně rády; je tady zmínka, že v některých cizích světech jsou čarodějky neplodné, ať už z vlastní příčiny, nebo kvůli různým chemickým a jiným pokusům, kterými se zabývají. Šlo by říct, že si fetováním zničily zdraví; takže někdy dokonce přesunuly životaschopný plod z těla některé zdejší ženy do svého. Bylo to považováno za velice ušlechtilé počínání.“

„Teda, mě to spíš děsí, ale budiž...“

„Jsou tu zajímavější příběhy. Třeba vesnici navštívila čarodějka a někdo ji ukecal, aby vyhlásila mimořádný karneval. Dokázala vytvořit mentální pole, což způsobilo, že ztratili poslední zbytky rozvahy a podvolili se zvířeckým pudům. Tři dny a tři noci jedli a pili, napájeli se čarodějnými lektvary a soutěžili, kdo vystřídá více partnerů. Samozřejmě z toho ta dívka otěhotněla a přivedla na svět dítě, které kromě lidských vlastností mělo i nějaké odlišné. Větší sílu, rychlost, inteligenci, krásu... zrovna čtu, jak rychle se ten kluk učil. Co bude dál, nevím.“

„To zní skutečně zajímavě.“

„Není to tak lehké. Konečně jsem pochopila důvod, proč všechny ty věci dělaly. V tomhle případě potřebovala energii na stavbu paláce; ale tvořily i chrámy, cesty, mosty... docela bych věřila, že tenhle dům postavili taky takovým způsobem.“

„Nesmysl!“ Bella zaklepala na zeď klouby prstů, „To je poctivý kámen!“

„Zkus vyzkoušet, jestli by se ti podařilo uvolnit třeba nějakou dlaždici na příjezdové cestě. Možná zjistíš, že je to kompaktní hmota.“

„Nechce se mi věřit. Jak to stavěly?“

„Můžu ti říct, co o tom vím... možná bude lepší předat. Propoj nás!“

Fakta: Aby se čarodějka dala do nějaké práce, musel ji někdo pozvat. Nebo spíš nalákat a ukecat, nebyly právě ochotné ke spolupráci. Nebyly líné, ale ty lepší měly spoustu jiné práce; a vždy bylo lepší pozvat dobrou, než riskovat, že se akce nepodaří.

V tomto případě přijela čarodějka s učednicí, dívkou kolem patnácti, ta dělala veškerou práci, WZ pouze supervizovala, dohlížela připravená k zásahu, kdyby se něco nedařilo. Byla to jedna ze zkoušek, zda mladá může pracovat samostatně; byla Panna, jak dokazovaly rudě natřené bradavky.

Hlavní hrdinka knihy byla oblíbená dcera pána. Otec byl majitelem všeho; zodpovídal se přímo císaři či komthurské radě. Ku pomoci měl starší rodů, což byli všichni majitelé domů, polí a čehokoliv jiného. Řekněme otcové rodin, pokud se o ty rodiny hodlali starat. Samozřejmě se děti rodily jejich synům a dokonce někdy vnukům, ale mladí bojovníci nechávali starost dospělým a o samostatnost se hlásili vyloženě neradi.

Leda když to nařídila žena. Zvykové právo říká: muž je dobyvatelem léna, žena držitelkou léna. Takže muž, když chce být hlavou rodu, se musí starat: získat od pána pozemek a postavit na něm dům. Vytyčit pole, vykácet křoviska, rozorat úhor a zkultivovat pozemek, aby se na něm dalo něco pěstovat. Pak to všechno věnuje ženě, kterou učiní Paní svého sídla. Ta je jeho první manželkou a na ní závisí, které osoby do rodu přijme a jak se postaví k ostatním. Bylo tedy prozíravé vybrat si jako Paní ženu rozumnou, uvážlivou, schopnou majetek spravovat.

V tomto případě byla matka bývalá čarodějka, řádná členka Sesterstva, což zaručovalo potřebné vlastnosti. Také to usnadňovalo přizvání vhodné osoby; kamarádky si obvykle vyhověly. Že byla členka císařovniny gardy, je přirozené; a dcera se chystala na podobnou kariéru. Nebyla shledána vhodnou ke studiu na Atanoru, strávila tam několikrát pár měsíců, aby získala základní vědomosti, a mohla domů. Tahle slavnost byla její zasvěcení; právě se stala ženou a otec jí dovolil se nabídnout jako oběť.

Jak se sluší, uctívala tři Ochránkyně; Astoreth Zlatokřídlou, zcela neznámou bohyni Anife a křesťanskou Svatou Markétku. Samozřejmě si vážila také ostatních a dodržovala nadšeně všechny svátky, které se slavily. Komu hodlala obětovat svoje tělo, bylo tajemství, stejně jako přesný důvod, pro který tak naléhala. Stálého přítele neměla, kluky kamarády nebrala vážně. Proč vlastně chtěla oběť přinést? Autor ji popisoval jako bytost záhadnou, tajnůstkářskou a vymýšlející neustále různé zvláštní pletichy, ale možná se časem pravda ukáže.

Takže: čarodějky přijely, ubytovaly se v panském domě a ohlásily záměr uspořádat orgie. Se všeobecným souhlasem; plán postavit reprezentační palác existoval už dlouho a jen se probíralo, jak by měl vypadat. Starší WZ o tom jednala s otcem, matkou a několika význačnými osobnostmi rodu, zatímco Panna zjišťovala zájmy Markétky. Její záměry byly dost nejasné, chtěla řadu protichůdných věcí, ale Panna ji docela chápala.

Problémem veškeré mládeže byla neuvěřitelná, všeobjímající nuda. Nikde se nic nedělo, vše zajímavé bylo daleko v cizině. Nejvíc to ničilo kluky; ke štěstí pravého chlapa patří potřeba čas od času někomu rozbít hubu. Tím nemyslíme komukoliv, jen ničemnému, skrz naskrz zkaženému zločinci. Součástí vítězství je taky pochvalné poplácávání po ramenou a slova: 'To jsi dobře udělal, ten parchant už to dávno zasloužil!' Jinak je to trénink, tím kluci procházeli od malička, ale skutečný nepřítel nebyl k mání.

Markétka měla možnost vymýšlet různé Hry na kamarádky; bavilo ji to, ale nebylo to ono. Když se svěřila Panně, souhlasila; taky by se ráda přesvědčila, zda její magie zvládne skutečného nepřítele. Uložily se tedy spolu do horké lázně a plánovaly, jak se vypráví do světa.

Když si Panna přečetla Markétčinu mysl, nalezla v ní takové zalíbení, že se jí svěřila se svým vlastním životem. Taky pestrým, Markétku zaujal a nadchl. Narodila se v ubohé vesnici uprostřed Karpat; nemanželské dítě, matka téměř negramotná, otec neznámý. Aby získala nějaké peníze, vypravila se do světa sloužit u panstva; poslední peníze od ní přišly z Košic. Malou Aňutu vychovával dědeček; vzal ji s sebou taky do lesa, kde se on a jeho pacholek nešťastně setkali s medvědem. Brečící dítě, k smrti vyděšené, leč nezraněné, nalezli dřevaři uprostřed zakrvácených mrtvol.

Ježto dědeček byl poslední příbuzný, odvezli ji do sirotčince. Tam se jí dařilo nejhůř za celý život; hrůzné setkání s obrovskou šelmou zapůsobilo zhoubně na psychiku a nikdo se nesnažil jí pomoci. Dlouhé noci probrečela pod pokrývkou; kromě medvědů (a jejich ještě příšernějších variant) se jí zjevovaly různé další příšery. Byla pravoslavné víry, Rusínské národnosti; tento národ má víc strašidelných pohádek než každý jiný.

Ale netrpěla jen strachem; současně s nočními hrůzami se v ní projevovala zvrhlá náklonnost k příšerám. Dokážete-li to vysvětlit, jste lepší psychiatr než ti, co o ni pečovali. Přesouvali si ji z jednoho ústavu do druhého, až skončila ve městě Trnavě; tam ji potkala ta dáma.

Na první pohled nebyla ta žena v bílém plášti ničím zvláštní, ale Aňuta se zachvěla, když na ni upřela zrak. Pokoušela se s ní promluvit, ale dítě nemluvilo, pouze plakalo; tak zkusila mentální spojení. Strávily spolu několik hodin; na závěr si čarodějka holčičku vyžádala a přítelkyně lékařka ji ráda vyškrtla ze stavu a předala. Odjely spolu; mnoho měst, podivných paláců, zvláštních lidí. Většinou čarodějů; z některých šla hrůza, ale Aňuta strach milovala. Aktivní telepatii se naučila ještě v Budapešti, kde se chodily koupat do horkých lázní na Margaretině ostrově a prohlížet zvířata do zoologické zahrady. Nejkrásnějším zvířetem byl pro ni medvěd; je tak silný, mocný, nepřemožitelný!

Další země, další města, nakonec moře a klášter Atanor. Zjistili, že má všestranné nadání a vyhlásili na ni tabu. Vlasy jí shořely v Ohni, jména se vzdala. Byla jedna z Panen, až do počátku dospívání velmi dobrá.

Problém nastal, když vstoupila do studijní skupiny starších dívek. Malé si hrály s Nesmrtelnou příšerou, iluzorním strašidlem, jež starší vytvářeli pro zábavu malým. Mohla se připojit, ale začalo ji bavit něco jiného: zlobit démony. Panny mají svoje hry, výstřední a nebezpečné. Celá Skála je provrtaná sestavou chodeb, samozřejmě magických, některé se vstupy do Bran, ústících do jiných světů. Většinu vytvořily studentky, některé na oplátku otevřeli lidé (a bytosti) z altisvětů.

Slovo démon zcela nevystihuje skutečnost. Součástí výuky je zajisté démonologie, přehled o existujících (popsaných) bytostech z nižších světů. Také znají bytosti z vyšších světů, křesťanské anděly a pohanské staré bohy. Ale vesmír má víc rozměrů než pouze šest, a některé bytosti jsou prostě natolik odlišné, že pro ně není pojmenování. Démony je nazýváme, pokud jsou veliké, chlupaté, odporného zjevu a nepříliš přátelského chování. Tihle měli schopnost měnit vzhled a spíš než nepřátelství projevovali hravost, jenže jejich hry jsou jako hrát si s tygřetem. Vypozorovali, že se Pannám líbí zuby, drápy, děsivý vzhled a nebezpečné hrozby, tak to dělali.

Fyzicky na sebe nemohli, jejich světy byly příliš vzdálené. Mohli spolu mentálně komunikovat, posílat si dráždivé či děsivé představy, občas šlehy energie. Není jasné, nakolik se jim esteticky zamlouvají lidé. Kromě jiného dokážou měnit pohlaví, snad se dokonce intimně stýkat, ovšem přes nějakou hmotně existující osobu. Zda jim větší potěšení působí rozkoš ze styku nebo pocit, že kamarádky děsí, není jisté. Mají vypozorováno, co se dívkám líbí, tak přemění svoje orgány na o maličký kousek větší a výkonnější, než jsou schopny vydržet. Výsledek: holka řve bolestí, ale přežije. Zcela beze škod, celá hra je pouhá představa. Dá se opakovat a když je démon dobrý, přizpůsobí se každé další individuálně, aby ji co nejvíc ztýral.

Atanorské Panny jsou speciální živočišný druh. Jejich zábavou je léčit psychicky narušené osobnosti a přivádět dosud (relativně) vyrovnané kamarádky do stavu šílenství. Hrají si, nebezpečnost jejich her se stupňuje, čas od času některou zničí; instruktorky a ostatní starší je kárají a trestají, pokud na něco přijdou, ale holčičky jsou nápadité a těžko jim někdo dokáže ublížit. Tím myslím z lidí.

Čím se mstily démonům? Mentálním výcvikem. Těm bytostem se líbí, když jim někdo vstupuje do mysli a různě je stimuluje. Žijí v nebezpečném světě, tak je Panny štvou do konfliktů, které obtížně přežívají. Těžko to vysvětlit člověku, ten svět je tak odlišný, že jakákoliv změna působí problémy. Mění je na bytosti znalé lidských příběhů a lidského morálního kodexu, což vyvolává okamžitě konflikty s celou společností. V každém případě démon, který se spojí (zamiluje) do lidské dívky, riskuje život.

Těžko říct, zda je podobné jednání morálně přípustné či zakázané. Panny mají vlastní kodex cti. Obě strany mají z kontaktu určitý prospěch, ovšem ne takový, jaký společnost oceňuje. Pokud bychom přijali označení démon, je přísně zakázáno měnit jejich záporný charakter. Démon s morálkou se stává ve svém světě rušivým elementem, vhodným ke zničení. Teoreticky by si špičky společnosti mohly stěžovat, třeba jejich bohům. Ti by přenesli stížnost zas našim bohům a ti mohou žádat potrestání. Na rozdíl od lidí jsou schopni hodně tvrdě trestat.

Když ten příběh přečetla Markétka, samozřejmě se jí zalíbil. Litovala, že nemůže být na Atanoru a zabývat se takhle zajímavými pokusy; ale neměla potřebný talent. Zato má možnost odevzdat se muži a Panna ji může sledovat a spoluprožívat, bude-li chtít.

Jenže Panna měla vlastní představu sebeobětování; existuje jeden dokonalý způsob, nechat se se soumrakem připoutat k obětnímu kameni daleko od lidských obydlí a přežít tam noc. Bojovat se svým strachem; neboť v noční tmě přijde všechno možné. Může to být člověk, zvíře, démon, příšera. Možná se tě pouze zmocní, možné tě zabije a vypije tvou krev. Neuvidíš ji, tma je příliš černá; pocítíš nejvyšší hrůzu a bolest, a přežiješ-li, budeš oplodněna a nevíš, co se ti narodí. Umíš si představit něco děsivějšího?

Koupaly se spolu v horké lázni, ale Markétku přesto mrazilo v zádech. Taky milovala děsivé představy. A k vlastní zkáze si uvědomovala, že tohle je poslední příležitost, kdy se může skutečně pořádně bát.

V rozpacích se pokusila odpojit. Panna okamžitě vyhověla.

Ležely v horké vodě a dívaly se na sebe. Markétka řekla:

„Po koupeli v Ohni budu vypadat jako ty.“

„Po tancích budou takhle vypadat všichni. Máš hodně kamarádek, kterým bys to přála? A kluků, které vezmeš do Ohně s sebou?“

Markétka měla hodně kamarádek. Většina čekala na její zasvěcení, aby se připojily, ovšem některé nevydržely. Vlastně není důležité, jestli se věci stanou teď nebo někdy jindy. Jenže tohle bude slavnostní...

„Očistíme teritorium?“

Markétka se ráda přidala. Supervizorka souhlasila. Prošly vesnicí, navštívily jednotlivé domy, zdravily se se známými a příbuznými. Všichni byli nějakým způsobem členy klanu; Panna kontrolovala jejich zdravotní stav, kde nebyla spokojená, provedla drobnou korekci. Závažné zdravotní potíže neměl nikdo, to by už dávno někdo zasáhl. Nemocné tělo má odlišnou auru od zdravého a čarodějky nemocné nesnášejí, ruší je to v práci. Proto automaticky léčí každého, koho si všimnou.

Zvěst o hrách se rychle roznesla, do vesnice přijížděli usedlíci z okolí. Markétka sledovala dívky: vyzdobené, načesané, dychtivé. Vědí vůbec, co je čeká? Jsou ochotné si na její pokyn dát ustřihnout dlouho pěstované vlasy, uložit je na oltář nebo vrhnout do Ohně? Potom se samy očistí Ohněm. Až se setmí, začnou Tance; v jejich průběhu ztratí zábrany a odevzdají se každému, kdo přijde. Není jisté, zda se pomalují a zamaskují, aby je nikdo nepoznal, ale třeba by stačil její pokyn. Uposlechli by taky, kdyby jim navrhla tu věc...?

Samozřejmě, kamarádky se k nim postupně přidávaly. Prohlížely si Pannu, trochu s nedůvěrou a trochu se strachem. Byla víc než ony. Markétka byla ve skutečnosti jejich velitelka, možná budoucí Paní; ale ta dívka je víc, už nepatří mezi lidi. Leda by se k lidem vrátila, zbavila se ochrany a zase se začala nějak jmenovat. Jenže to neudělá...

Proč myslíš?

Markétka se zarazila. Netušila, že ji vnímá trvale.

Už několikrát jsem o tom uvažovala. Možná by to nebyl špatný nápad.

Vzdát se moci? Přestat zaklínat Oheň? Být obyčejnou ženou?

Minimálně komerční wézetkou. Každá ze starších prošla Proměnou. Dokud to neudělám, stejně se nedostanu dál.

Tím chceš naznačit, že bys do toho šla se mnou?

Panna se usmála. Holky by pěkně zuřily. Slíbila jsem jim... hodně věcí.

Markétka věděla (a potvrdila si ze vzpomínek) že mnoho Panen je divných. Čím jsou starší, tím víc. Nedráždí jen démony, ale každého.

Dívky je ustrašeně pozorovaly. Nebyly zbabělé; hodně mělo po těle jizvy z bojového výcviku. Nebály se lidí, šelem ani... výcvik vedl k tomu, aby se nebály ničeho, ovšem nikdy se nesetkaly s ničím skutečně strašným. Co by řekly, kdybych je k tomu vyzvala?

A ještě ty z farem. Žít na vesnici je nuda, ale vychovávat děti na osamělé farmě kulturní zločin. Opuštěné místo, velká vzdálenost od civilizace, téměř nemožný kontakt. Do města (oni tomuhle říkají město!) přijedou sotva několikrát do roka. Navíc všechny děti prošly vzděláváním v blocích, takže jsou schopné přijímat velké množství podnětů; ty ovšem nejsou k disposici. Zbláznila bych se z toho!

Život na farmách je tvrdý, taky děti musí být tvrdé. Jejich rodiče emigrovali z původní země z nějakého důvodu, politického či náboženského, málokdy z ekonomických důvodů. Nějakým způsobem byli spojeni s řádem. Přijali ukázněně přání císařovny, aby se hodně rozmnožovali, všechny ženy každý třetí rok. Smířili se s morálkou čarodějek, která vyžaduje tělesný kontakt. Ale rituály, jaké zavádějí jejich potomci, snášejí někteří se zaťatými zuby; děti to vědí a využívají toho.

Jeden ze starších kluků se už nějakou chvíli odhodlával. Panna to věděla. Přistoupil blíž a naznačil něco jako pozdrav.

„Ty umíš Živý Oheň, viď? Chystáš se ho zapálit?“

Panna především ovládala umění magického pohledu. Upřela na něho zrak a vyčkávala; nepromluvila, nemrkla okem, nehybně čekala, čím bude pokračovat. Že ovládá Oheň, určitě věděl, byla to řečnická otázka.

Jak správně očekávala, upadl do rozpaků. „Víš, my bychom rádi... zkusili ostřejší souboje. Jestli bys mohla... víš, jako...“

„Chcete, abych vás hlídala a ošetřila v případě zranění.“

Oddychl si. Zranit soupeře je přísně zakázané, hlavně morálně. Ovšem když je u toho Panna a má připravený Oheň, mohou bojovníci zkusit, kdo by ostrý souboj doopravdy vyhrál. Už dlouho je to zajímá...

„Nevadí ti přijít předčasně o hřívu?“

Další schopnost Panen: vypálit jasně a bezcitně zásadní otázku.

Ostříhat si vlasy je urážkou božstev. Pokud to není k jejich poctě. Také prolít krev (bezdůvodně) je rouhání; ovšem když to schválí Panna, situace se může jevit jinak. Problém je, aby se nezašprajcla, to pak nejde nic...

Panna provedla očima rentgen nejbližších přítomných. Počínala si s hrdostí a důstojností své profese; kdežto jim tekly nervy.

„Kde se tady obvykle bojuje?“

„Dole u řeky. Upravili jsme to tam...“

„Přijdu tam odpoledne, až pomine vedro. Do té doby vám ponechám čas svěřit svoje hlavy zručným kamarádkám k úpravě.“

Neřekla to oficiálně, ale znamená to, že souhlasí se stříháním. Neurčila, jak mají účesy vypadat; což může znamenat: jakkoliv. Nechala to na holkách, jako moudřejších a zkušenějších. Nezrušila fakt, že stříhání je urážka a rouhání, takže starostí dívek je také vlasy obětovat příslušnému božstvu. Což smí udělat jen muži, s nímž je nějak spojena. Při nejmenším příslib, že se s ním v dohledné době spojí.

Další schopnost Panen: nikdy se nevyjádřit jednoznačně.

Pro Markétku to znamenalo: vybrat si milence, který ji zasvětí. Pokud za ní některý kluk přijde, aby ho ostříhala, a ona přijme (případně se mu na oplátku svěří do péče), je to jasné zaslíbení. Problém byl, že žádný se jí nelíbil; přestože zasvěcena být chtěla. Ale co vlastně chce?

Chtěla, aby se stal zázrak. Aby z dalekého neznáma přijel cizí jezdec, unavený a špinavý, hladový, třeba s tajemnou minulostí. Ujala by se ho, dala mu najíst a připravila lázeň; zatímco by ho koupala a ošetřovala jeho rány, jejich těla by propadla nečekanému vzrušení. Správná chvíle pro stříhání je mezi prvním a druhým milováním; ještě by k tomu mohl svítit úplněk a v zahradách zpívat slavíci, ale to už by chtěla moc. Pokud by se cizinec skutečně objevil, je ochotná některé detaily zařídit. Jenom...

Z jak velké dálky musí být?

Markétka dostala chuť Pannu zakousnout, což... proboha, ne!

Panna se (oproti zvyku) zasmála. Ohrnula rty a vysunula špičáky. Byla to samozřejmě Výzva a Markétka si mohla být jistá, že jí udělá totéž. Souboj vypadá tak, že ruce svážou či podrží za zády, ale kousat se může; když je k disposici Oheň, je to vcelku bezpečné.

Opakuji otázku: z jak velké dálky musí být?

Rozhodně ne z toho tvýho altisvěta! Strašidlo nechci!

A jsi si tím úplně jistá?

Mrcho! Bestie! Potměšilá zrůdo!

Ještě mi chvilku lichoť!

Chvilku na sebe ještě zle koukaly, ale Výzva byla učiněna.

„Jenže takhle ve dvou to není nic moc. Kdyby nás bylo víc...“

„Spolehni se. Umím lidi přesvědčit.“

V každém případě, pro všechny ostatní to byl důvod zahájit horečnou aktivitu. Kluci se rozběhli na břeh řeky přesvědčit se, že budoucí kolbiště je připraveno, případně provést poslední úpravy. Potom začali ukecávat dívky, aby jim hezky upravily hřívu; ty napřed dělaly trochu drahoty (jak se sluší na dobře vychovanou slečnu), potom si uvědomily, že by jim mohlo utéci něco zajímavého. Tak urychleně připravovaly toaletní potřeby.

Markétka s Pannou se vrátily do domu rodičů. Na prahu potkaly čarodějku; už byla informována. A promluvila dokonce nahlas:

„Takže ses rozhodla utkat se se mnou?“

„Matko...“ sklonila před ní Panna uctivě hlavu.

Čarodějka jí dala pusu na temeno. „Přeju ti hodně štěstí...“

„Asi jediná. Holky už teď ječej jako jezinky!“

„Já vím, vnímám je. Těš se, nebudeš to mít lehký.“

„Vychutnají si mě, dokud nezískám zpět sílu!“

„Bojíš se?“

„Ty víš... vždycky, když dostanu strach, vzruší mě to!“

„Ještě ani nevíš, co je to vzrušení...“

Markétka stála vedle nich a měla pocit, že to říkají hlavně pro ni. Kdyby si chtěly vyměnit názory, nemusely mluvit; a čarodějky hovořily výrazně nerady. Raději si předávaly mentální obrazy.

Čarodějka si ji zrentgenovala. Použila na ni ten pohled. Pak jí pokynula, aby se nechala připojit. A provedla důkladné vyšetření.

Chytrá. Proč tě nevzali na Atanor? Co s ní chceš?

Může být dobrá WF.

Zkus to. Pomůžu ti.

Markétka nedokázala tak jasně formulovat své myšlenky. Byla zvědavá, co ji čeká dál; třeba kdy se uskuteční hlavní plán, výstavba paláce.

Zajímavá otázka. Zůstaň připojená, budu hlídat E bilanci. Kdyby to šlo, nebyla bych proti.

Mohla bych být připojená taky? požádala Markétka.

Čarodějka jí zaryla dva prsty do kůže hlavy. Vyslala impuls, zabolelo to, z vlasů se zaškvířilo spáleninou.

Nauč se pamatovat si naše kódy, abys nás mohla volat. A ujasni si vlastní kód. Jak se chceš jmenovat a tak.

Markétce se zatočila hlava, měla pocit, že by si na chvíli měla sednout. Panna ji pozorně hlídala, ale nezasahovala; možná sledovala kolegyně, které zaregistrovaly zajímavé dění a projevily zvědavost. I Markétka pocítila jakési nezřetelné doteky v mysli; zdály se jí příjemné. Všeobecně se tázaly, co je zač, tak jim Panna předala stručný přehled.

Wéefka? Takový si posíláme do bufetu pro čaj!

Markétka odhadla, že s novými kamarádkami přímo v hlavě bude legrace. Už proto, že ji nemůžou rovnou zmlátit, když se jim bude posmívat a provokovat je. Ne že by se bála, když půjdou po jedné...

Klidně si mě pošlete! Po cestě vám do něj nachčiju....

Analýza moči jazykem je lékařská technika, kterou by ses měla naučit. Než se naučíš provádět přímo rozbor aury...

No dobře, tak seš chytřejší...

Těch prstíků v mysli přibývalo, už jich rozeznávala kolem dvaceti. Panna se šklebila, ona je znala osobně. Považovala je za absolutně spolehlivé, při nebezpečných hrách si od nich nechávala krýt záda. Potom ale vycítila dotek cizí, nelidské, nepříliš přátelské mysli. Jen ji zkoumala.

Ty vnímáš i ušáky? Jako elfy?

Markétka zalapala po dechu. Cítila se unavená, hlava se jí točila.

Odpojte ji! poručila Panna.

Všechny cizí doteky v mysli okamžitě ustaly.

„Na chvilku si lehni. Nebo nechceš...“ řekla Panna.

Čarodějka ji objala. Z jejího těla proudila do Markétky energie.

„Jen se mi udělalo blbě... Hned to bude...“

„Jen klid, to bývá. Kdyby ti to dělalo moc velký potíže, dá se to zrušit nebo podmínit aktivací...“

„Ale ne, prosím tě! Já chci, moc se mi to líbí! Jenom...“

Lehla si a odpočívala, Panna ji hlídala. Markétka měla chuť se dotýkat její hladké kůže bez chloupků, bylo to úžasně příjemné. Propletly se rukama i nohama a přitiskly k sobě co největší plochou těla. Taky to bylo trochu erotické, ale jen tak jemně. Markétka se těšila na kluky, i když věděla, že ženy jsou něžnější. Rad v tomto směru měla hodně, sbírala je.

A potom jí došlo, po čem touží: očištění Ohněm. Když se dotýkala kamarádčiny hlavy, chtěla být také tak čistá a hladká... Koupel v Ohni byla první, čím procházela při školení na Atanoru, jenže tehdy byla dítě. Líbilo se jí to, pobyt v klášteře byl nepřetržitým řetězcem zábavných prožitků.

„To bys vážně chtěla?“

Markétka důkladně analyzovala svoje touhy. Ano, to skutečně chtěla.

A nechceš si něco udělat s vlasy?

Ne. Nic chytrého mě nenapadá. A nebudu šaškovat jen proto, že mi to někdo poradil. Ať shoří!

Čarodějka souhlasila. Už odešla, ale vnímala je.

Panna začala uvažovat. Měla přehled o místě budoucího kolbiště a napadlo ji tam vytvořit vhodný terén. Markétka souhlasila, tak se tam vydaly hned. Bylo tam pár kluků a srovnávali terén, ale dohodnout se nebylo těžké.

Panna si byla vědoma, že se předvádí, tak se trochu vytahovala, Vytvořila kruhový prostor, ve kterém Oheň zapálila a spekla terén na tvrdou sklovinu; dokonce jí dodala výrazně modrozelenou barvu. Pak pokynula Markétce a ta nezaváhala, skočila do Ohně tak nadšeně, že zakopla a upadla. Jenže padala pomalu, jako by ji Oheň držel; pamatovala si, že kde mají Ohňovou věž, vylezou děti po zdi co nejvýš a pak skáčou do hlubiny, aby je Oheň zachytil a lehce snesl. Když skákala poprvé, měla hrozný strach...

Zůstala v Ohni co nejdéle a vychutnávala si, jak jí spaluje vlasy, jemné chloupky na kůži i samu odumřelou pokožku. Jak ji naučili, vdechla plamen do plic a cítila, jak proniká až do spodních laloků a pod klíční kosti. Pak jej zkusila polykat, nechat procházet jícnem, žaludkem a střevním traktem, až vyšel oběma spodními otvory. Samozřejmě to pálilo, ale jen napoprvé, pak už to bylo pouze příjemné.

„Ty si nějak užíváš!“ smáli se kluci, kteří ji pozorovali.

„Chcete taky?“

Chtěli, ale platily pro ně přísné předpisy. Bojovník by se neměl vzdát hřívy bez významného důvodu; však odpoledne přijde čas...

Prohlíželi si Markétku, když vystoupila. Byla jejich kamarádka odjakživa, a zas tolik se koupelí nezměnila, přesto před ní cítili jakousi úctu. Byla ve společnosti Panny a sama byla dosud panna; jako by od ní očekávali radu, pomoc a ochranu. To jsem se vážně tak změnila?

Klid, oni si zvyknou!

Kromě kluků sledovala jejich počínání drobná holčička neurčité barvy pleti, s tenkými copánky za ušima. Měla velké pozorné oči a působila dojmem...

Taky sis všimla? Ty malá, pojď sem...

Přestože Panna doplnila myšlenku jen nezřetelným gestem, dívenka ochotně přišla. Tak blízko, že se málem planoucího Ohně dotkla.

„Vůbec se nebojíš? Chceš se vykoupat?“

Nezaváhala. Udělala další krok a dotkla se plamene, jako by jej hladila; samozřejmě se jí zmocnil a celou uchvátil, ale nevykřikla, vůbec se nebála, naopak vypadala, že ji to těší. Vystoupila dokonale očištěná, šťastně se usmívala, ale neřekla ani slovo.

„Tebe neznám,“ řekla Markétka, „Jsi asi z farmy, ne?“

Žádná odpověď. Pouze neurčitě kývla hlavou.

„Kde máš rodiče?“

Její příbuzní se utábořili kousek dál u řeky, měli velký vůz tažený voly, bylo jich hodně a byli dost hluční; před Pannami se trochu zklidnili.

„No jo, ona toho Fanča moc nenapovídá.“ Její matka byla svalnatá, zvyklá těžké práci, „Byla trochu nemocná... radši čte, než aby pracovala, ale když má něco říct, aby ji člověk hodinu přemlouval...“

Panna přistoupila k jejich ohni a naznačila jednomu z dospívajících kluků, aby jí udělal místo na balíku, na němž seděl. Posadila se, pokynula malé Fany a spojila se s ní; Markétka se zastavila vedle a přihlížela. Panna upozornila čarodějku, ta se vzápětí ozvala.

Fanča byla viditelně šťastná, že s ní takhle komunikují. Přímo nadšená.

„Kdo byl její otec?“ tázala se Panna.

„Tak to nevím,“ usmála se matka, „Přijel k nám na farmu jednou večer. Poskytli jsme mu pohostinství, jak se sluší: jídlo, nocleh, ženu. Líbil se mi, to nezapírám. A Fanynka je můj miláček; škoda že je tak slabá a práci se spíš vyhýbá. Byla by dobrá na študování, kdyby mluvila...“

„Pokud jsem si všimla, má velký talent na magii. A nebojí se Ohně. Kdybys s tím souhlasila, třeba by jí prospěl pobyt na Atanoru.“

„Vážně!“ rozzářila se matka, „Moji holčičku – na čarodějku?“

Fanča byla taky nadšená, cosi zapípala, téměř nezřetelně.

„Mám dojem, že telepaticky se vyjadřuje líp než slovy!“

Přiveď ji sem! řekla čarodějka.

Fany zvedla hlavu a ohlížela se, odkud se ten hlas ozval.

Vnímáš velmi dobře telepaticky. Slyšíš někdy hlasy, když tam nikdo není?

Občas. Ale z dálky. A nerozumím všemu, co ukazují.

Chtěla bys jít na Atanor?

Je to velká skála, kde žije hodně děvčat jako já? A smějí si hrát s Ohněm?

Ano, to je výstižný popis. Přišla jsem odtamtud.

To bych moc chtěla.

Naučíme tě hrát si s Ohněm, chceš?

Jo, to chci!

Panna se obrátila k matce. „Jak moc by ses zlobila, kdybych ti dceru odvedla s sebou? Na Atanor; moje učitelka s tím taky souhlasí...“

Mrcho, ty máš víc štěstí jak rozumu! Jestli je dobrá na Oheň...

Mám ji vyzkoušet? Podle prvního kontaktu by to šlo!

Jasně. Já tam za vámi časem přijdu...

Matka zatím pobíhala po táboře a sdělovala celé rodině, jaké štěstí její dceru potkalo; nebude muset pracovat, bude se učit a když to dobře půjde, za čas se vrátí a ještě bude k užitku. I ostatní měli radost; že holčičku už možná nikdy neuvidí, jim nedělalo starosti, možná ani nenapadlo.

A Fany se zeptala: Ta paní říká, že si můžu hrát s Ohněm? Hned?

Neříkej, že bys Jej dokázala zapálit!

To ne. Ale líbí se mi se v něm koupat!

Nevadí, zkusíme to. Pojď s námi...

Vrátili se ke kolbišti. Menší děti z té farmy běžely s nimi, dívat se.

Panna si malou Fany zhypnotizovala a nějakou dobu si vyměňovaly mentální obrazy. V průběhu akce Fanče najednou pod rukama vzplanul ohýnek; potěšilo ji to tak, že se málem probrala z transu, ale Panna ji pevně ovládala. Oheň pěkně hořel a nevypadalo to na problémy; Markétka jen zírala.

Hrej si, Fany! vyzvala ji Panna a oddělila ji přehradou; pak pokračovala:

Jestli jí vyjdou testy tak, jak čekám, chci být zítra zasvěcena s tebou. Kdybys někdy šla do boje, půjdu s tvou smečkou jako čarodějka!

Fakticky? To je bezva!

To vůbec není bezva! ozvala se čarodějka, Jestli myslíte, že vás čeká nějak krásnej zážitek... však já vím, co chcete udělat!

A dovolíš nám to?

Co tobě můžu zakázat? Jsou chvíle v životě lidském, že se i hovado zblázní, říká klasik. Povídám, máš štěstí...

A obě dívky se nadšeně rozesmály.

„Jak to bylo dál?“ ptala se Bella.

„Ještě jsem to nedočetla.“

„Říkáš, že víš, jak to s ní dopadlo. Měla dítě, které bylo něčím zvláštní.“

„Ta knížka není psána úplně chronologicky. Spíš trochu na přeskáčku. Asi pro ně bylo normální přebíhat z času do času a z místa na místo.“

„Když jsi nám to pouštěla, skoro jsme to viděly před očima!“

„Když čtu, občas ztrácím ponětí o čase a cítím se jako mezi nimi. Občas se přistihnu, že nevím, kdo jsem a kde se nacházím. Ten příběh se čtenáře zmocní a zkouší ho ovládnout.“

„Mluvíš, jako kdyby to bylo živé.“

„Je to knížka. Napsal ji nějaký člověk. Ale za tím je něco živého.“

„Takže je to pravda?“

„Pro ně to není důležité. Svět je pro ně iluze, ta se jim buď líbí, nebo ji odmítají. Jedinou realitou je jejich vlastní přesvědčení. Ale filozofií vás trápit nebudu; možná se to stalo, možná někomu jinému a jinak. Dneska to už není důležité, nic z toho neexistuje.“

„Jak to? Jsou tu ty paláce, silnice, mosty! Dokonce to pitomé nádraží, ze kterého se nedá nikam odjet...“

„Myslím, že to nádraží bylo plně funkční. Během toho kousku kolejí projel vlak dimenzionální Bránou a ocitl se v jiném světě. Neptej se v jakém, to nevím. Ale už chápu jedno: Brány byly průchodné jen pro určité osoby. Každý jiný člověk je prostě nevidí.“

„Myslíš, že ty Brány ještě existují?“

„Tvrdí se, že je během války zavřeli z druhé strany.“

„A je to prav...“ Bára zmlkla a zamračila se, „Promiň. Myslíš, že existuje někdo, kdo by je dokázal znova otevřít?“

„Dobrá otázka. Především, ta válka probíhala i na druhé straně. Možná tam byla mnohem krutější. Verbovali do ní i lidi jako my, mimozemšťané si se vší technikou s nepřáteli nedokázali poradit. Jistě, nás brali jako podřízené na nejnižším stupni. Ale potřebovali je.“

„Skončilo to?“

„Nikdy to neskončí. Je to válka, která začala v dávnověku a táhne se pořád dál. Obávám se, že jsme v ní po celý život. Jen jsme si toho nevšímali. Jenže válka nás dohnala a ukázala nám... že svět není bezpečné místo.“

„Hrozné pomyšlení!“

„Ty to přece víš, nejsi hloupá. Jsi důstojník Leopardí gardy. Chystáš se bojovat, jako každý z nás!“

„Ale to je jenom hra!“

„Byl život hra pro Markétku? Pro tu Pannu? Pro malou Fany? Jak dlouho? Jasně, každý si hraje jako dítě; jenže najednou přijde chvíle a život přestane být hra! Najednou je to tvrdě doopravdy!“

„Co máme podle tebe dělat? Zdrhat?“

„Není kam. Nikde na světě není bezpečné místo. Nikde ve vesmíru. V každé chvíli tvého života může přijít nebezpečí. A pak bojuj, jak umíš!“

Sarah mluvila velmi důrazně; teď se její zrak zastavil na tváři Belly, která se choulila jako vyděšené zvířátko a z očí jí tekly slzy.

„Já jsem to nechtěla! Chtěla jsem akorát hrát čarodějku, když mi nabídli roli! Chtěla jsem vydělat trochu peněz, abych... však víš, jak jsem na tom! Ale nechtěla jsem... já to nechci doopravdy!“

„Tak se postav před tvář Boží a křič na něj, že nechceš. Uvidíš, co odpoví.“

„A co ty, babičko? Proč jsi sem přišla ty? Už přestávám věřit, že akorát kvůli natočení pár pornografických filmů! To by ti nestálo za to!“

„Nevěděla jsem, proč jsem tady. Vlastně jsem přišla zemřít. Jsem těžce nemocná, téměř mrtvá. Byla bych, kdyby mi nedali šanci. Jenže věci se začínají měnit; začínám mít pocit, že mě ještě něco čeká.“

„Tak schválně: co nás čeká?“

„Myslím, že náš osud.“

Errata:

30.05.2021 11:41