Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

A bylo ráno. Mirabella se probudila ve vlastní posteli, dokonce sama; šla spát relativně brzy a vzbudila se odpočatá, svěží, dychtivá nových zážitků. Když vyšla na balkón, venku zářilo slunce a vál čerstvý větřík. A protože si na to vzala krajkovou noční košilku, krásně ji rozevlál.

Dobře se nasnídala, při jídle si povídala s ostatními rekreanty a shodli se, že svět je nádherný a dnešní den bude určitě příjemný. Netrápily ji žádné zlé představy; v tak nádherném koutě světa se přece nemůže zjevit nic nebezpečného. Dokonce ani nadpřirozeného.

A přišla Bára a byla taky rozzářená: „Dneska se půjdeme vykoupat do horkých pramenů, kam můžeme jen jednou za tři dny. Dnes večer bude výbuch sopky, moc pěkné divadlo; tak se těšte!“

„Máme si na to vzít něco speciálního s sebou?“

„Snad ani ne. A s plavkami to moc nepřehánějte, je to zbytečné...“

Opět měla na sobě volný chitón. Bella přišla k snídani v kimonu, volně na holém těle. I řada jiných se už přizpůsobila, hlavně mladí. Profesor a jeho společník si už taky zvykli. Ovšem někteří...

Přišla totiž Pauline a za ní se ostýchavě červenala jedna dívka.

„Drahá Bello! Tys mi tak hrozně pomohla, víš! Tak jsem tě chtěla strašně moc poprosit, jestli by ses nemohla aspoň chvilku věnovat tady Doris...“

„A copak Doris trápí?“

Doris si sedla. Pauline vedle ní a sledovala jako ostříž, aby jí neuteklo nic z očekávané seance. Bella měla chuť poslat ji pryč. Vlastně, měla chuť poslat obě do análního otvoru, ale tušila, že by nešly. Doris se začala pomalu a velice neochotně svěřovat; lezlo to z ní jako z chlupaté deky. Bella se sice zařekla, že už nikdy nebude dělat žádné čarodějnické pokusy, ale nevydržela a zkusila mentální spojení.

Problém byl jasný: barva pleti domorodců. Doris byla zbabělá rasistka, třesoucí se hrůzou při představě sexu s černochem nebo něčím podobným. Celý život prožila v bohatém a vzdělaném prostředí, kde se černoch objevil maximálně jako sluha, řidič a tak; vlastně ani žádného neznala jménem. Taky žádného neviděla nahého, ale slyšela, že mají obrovská přirození, kterými způsobují ženám strašlivé utrpení. A taky nezměrnou rozkoš.

No a pak přišla sem. Zdejší lidé mají neuvěřitelně namíchané rasové znaky; je znám dokonce důvod, pokus předejít degeneraci. A hodně chodí nazí; muži mají pohlavní orgány netoliko nadměrně velké, taky vyzdobené pestrým tetováním, občas i speciálními šperky. Je na nich vidět, že se za své vybavení vůbec nestydí, spíš jsou na ně hrdí, snaží se dělat dojem na ženy. Na Doris to ještě žádný nezkusil, ale kdyby ano – umřela by strachy!

„Nesmysl. Jen se na to třeseš, protože jsi nadržená a absolutně zkažená.“

Doris vykulila oči a vypadala, že se buď rozbrečí nebo vybuchne.

„Ve skutečnosti chceš, aby ti to udělali. Nejlíp hned, a potom co nejčastěji. Chceš, aby tě obskočil každý, koho potkáš. Jenže se ti to těžko může stát, protože přiznej si, nejsi žádná krasavice. Spíš naopak.“

Pauline se zajíkla; pokoušela se něco blekotat, ale Doris už brečela. Jak jí cloumaly záchvaty nářku, objala Bellu kolem krku a úpěnlivě vzlykala.

„No jo! Ale jak to mám udělat, aby si mě všimli?“

„Bohužel, jejich hodnotový žebříček je hodně odlišný. Vychází ze stavu osobní energie, aury. A především, všechny ty novinářský kecy o orgiích za císařství jsou blbý žvásty. Dělali orgie, to je pravda, jenže hlavní důvod nebyl co nejvíc si užít, ale nabudit energii pro čarodějky, co je vysávaly. Jistě prožívali obrovskou rozkoš, hlavně proto, že je zhypnotizovaly a přiměly, aby si to procítili. Takže se nikdy nemůže stát, abys to zažila!“

„Proč? Ty přece seš taky čarodějka! Tak to se mnou udělej!“

„Říkám ti jasně, že je zneužívaly pro svoje cíle! Chovali se k lidem jako k pokusným králíkům v laboratoři! Jako k loutkám na provázku!“

„No... právě! Tak to se mnou udělej!“

„Ale já nejsem čarodějka, sakra!“

„A nemohla bys to aspoň zkusit?“

Bella už pochopila, že tohle nebude krásný, bezstarostný den.

„Opravdu ti nemůžu pomoci, Doris. Já taky nemám žádné zkušenosti s těmi zdejšími chlapy; že jsem se jednomu zalíbila...“

„A nemohla bys... třeba má nějakýho kamaráda...“

„No dobře, pozeptám se, ale nic ti neslibuju!“

„Děkuju! Tolik ti děkuju! Ty seš na mě taková hodná!“

Bella pocítila, jak se jí před očima dělají červené kruhy.

Pauline chytla Doris za křídlo a odváděla pryč. Ještě jí řekla:

„No vidíš, že tě nekousla! Ona je opravdu hodná; uvidíš, ještě dneska se věci možná začnou měnit! Tak ony pracují, víš?“

Doris něco kňučela, čemu nebylo rozumět. Ale Pauline: „Hlavně musíš získat sebevědomí, víš? Prostě si zvykni, že jsi vznešená, krásná a úctyhodná bytost. Když to z tebe bude zářit, to by v tom byl čert, aby si toho chlapi nevšimli a nezačali tě obletovat!“

Bella vzdychla. Měla chuť vyskočit a nakopat oběma prdel. Nebo se strašně ožrat; kdyby se tak ta minerálka, co pije, chtěla proměnit ve whisky!

V rozpacích se napila. Whisky jí spálila hrdlo; zařvala by, ale hlasivky měla ochrnuté, byl to příšerný doušek. Co se to stalo?

Přičichla ke sklenici, pak ochutnala. Byla to zdejší minerálka. I předtím to byla voda s bublinkami; jenom byla v afektu a cítila...

Co mi to udělali s mozkem? Mám čich, sluch a zrak jako šelma. Stará Sarah přestala nosit brýle. Vycítím, když se na mě někdo dívá, když o mně mluví. Občas cítím, že mě napadne, co bych měla udělat, ačkoliv to vědomě nevím. Je to něco hluboko v mozku, v mysli, nebo snad... v duši? Nevěřím na duši! Jsem racionálně myslící žena, herečka, žádná... nic navíc! Jsem...

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Bára.

„Věříš na instinkty?“

„Jo, bohužel. Zrovna teď mi instinkt napovídá, abych někomu nakopala do zadku. A potom si dala panáka.“

„Přesně to jsem... Když jsem na to pomyslela, minerálka chutnala jako whisky. Spálila jsem si krk, málem jsem se udusila.“

„Bezva. Ušetříš za alkohol.“

„Pozorovala jsi to taky?“

„Ne. Ovšem nedělám takový experimenty. Leda jsem slyšela, že vyráběly alkohol magickými změnami z vlastní moči. Mimořádně kvalitní alkohol. Byl to takový jejich žertík.“

„Myslíš, že to mám taky zkusit?“

„Rozhodně ne. Byl by to další krok k vlastní zkáze.“

„Takže ty si taky myslíš, že se ženu do zkázy?“

„Měníš se rychleji, než je žádoucí. Jsi ten typ, který by čarodějky těžko vzaly do výcviku. Máš talent, ale projevil se pozdě a způsobem, který... já nevím, jak to říct. Ony procházely výcvikem od malička, takže všecky dětské nesmysly si odbyly v době, kdy se ještě daly ovládat. Ty jsi jako neřízená střela, prostě se řítíš, kam jsi nasměrovaná.“

„Děkuju. Co s tím můžu dělat?“

„Nevím. Ani nevím, jestli nejsem taky taková. Když jsem poprvé zaslechla Renčinu kytaru, byla jsem normální holka. Ona je čarodějka, já její učednice; hraje si se mnou, ovládá mě a vede. A já to přenáším na ostatní.“

„A co když nechci?“

„Nevím, co ti na to říct. Nerozumím a nechápu. Jsem obyčejná průvodkyně turistů; takže zavelím zvednout se a odchod! Jdeme se koupat!“

Tentokrát zamířili do oblasti horkých pramenů, dál v údolí směrem k sopce. Terén tady nebyl úplně bezpečný, země se houpala pod nohama, místy vystupovaly smrduté sirné páry. Lidé si okolí prohlíželi se značnou nedůvěrou.

„Klid, poznali bychom, kdyby to bylo nebezpečné. Už tady někde jsou...“

Bára měla pravdu; znenadání na ně zaútočila smečka ďáblíků, černých jako samo peklo, dokonce měli i rohy. Několik turistů se polekalo, ženy začaly vyděšeně pištět, což čertíky velmi potěšilo. Jeden z nich skočil Belle na krk a snažil se ji co nejvíc zamatlat bahnem.

„No, to jsem si mohla myslet,“ smála se, „Shyan, jestli nepřestaneš, tak ti ulomím ty rohy!“

To bylo vážně o strach; vznikly tak, že wingy namatlala bahnem a zatočila nahoru. Kluci měli roh pouze jeden, ale stačil.

Shyan ji vzala za ruku a přímo táhla za sebou; stezka se všelijak točila, zařezávala se do svahu a pod ní bublalo horké bahno. Tam ovšem holčička nemířila; správné místo poznali podle pohozených ručníků a částí oděvu, taky podle hlav, vyčnívajících z vody. Shyan se rozběhla a skočila do bahna šipku; plesklo to, holčička se překulila a zamávala, aby šli za ní.

Blízko u břehu ležela Sarah, ponořená do vody až po bradu. Spokojeně se na děvčata usmála. Byla tu taky Sandra, Eurica a jistě i Jess, ovšem někde se toulala. Hlavně tu ale byly všechny děti, i některé ženy ve stavu těhotenství. Všichni se smáli a vítali navzájem.

Bella slezla do vody každopádně opatrněji než Shyan; voda byla hluboká tak stopu, pak smíchaná s bahnem a od pasu dolů už tuhé bahno, do něhož se nohy snadno zabořily, ale těžko šly ven. Při třetím kroku se svalila tváří do bahna a aby toho nebylo dost, smějící se Shyan jí ještě skočila na záda; Bellu chytil vztek, vyprostila se, chytila chechtající se holčičku a dala jí pár na zadek. Shyan vřískala nadšením.

Bára měla daleko víc starostí. Sama slezla do bahna snadno, pak pomáhala turistkám, které byly nešikovné a měly strach. Všechny schopnější se staraly, takže se Bella začala cítit trapně.

„Ještě, ještě!“ vřískala Shyan.

„Nech toho! Radši pojď pomáhat!“

Po pravdě, Shyan moc k užitku nebyla, ale Bella se hodila; mnohdy stačilo jen podat ruku a ujistit někoho, že se mu nic nestane. No a samozřejmě, odpovídat na spoustu otázek. Nesmyslných.

„Tím bahnem se máme všichni natřít? Ale... vždyť je černé!“

„To sis všimla skutečně velmi dobře!“

„Ale když se jím natřeme, to potom budeme taky černí!“ doplnila dáma svůj poznatek.

„To je nesporně pravda.“

„A půjde to vůbec umýt?“

„Samozřejmě. Ale budeme si toho bahna užívat dneska celý den, takže se důkladně umyjeme až večer.“

„A to dneska nebudeme pít vodu?“ ptal se nějaký muž.

„Ne, dneska nebudeme pít vodu.“

„A proč?“

„Protože pramen je na úplně opačné straně údolí. Dneska tam nepůjdeme.“

„A proč se vlastně nebudeme koupat v tom jezírku jako včera?“ zajímala se zase jiná dáma.

„Protože voda tam už vychladla. Horká bude až zítra.“

„Skutečně vychladla? A proč vlastně?“

„Protože sopka, která ji ohřívá, vybuchne až dneska večer.“

„A proč jsme nebyli včera tady u tohohle jezírka?“

„Protože bahno bylo příliš horké, popálilo by nás. Museli jsme počkat, až vystydne.“

„A to budeme pořád takhle střídat? Jeden den voda, druhý den bahno?“

„Ne. Dva dny voda, třetí den bahno. Sopka má třídenní cyklus.“

„Ale já jsem někde četl,“ ozval se zase ten muž, „Že když se pije léčivá voda, tak se musí pravidelně. Jinak nemá žádoucí účinek!“

Bára se zvolna přestala usmívat. „Drahý příteli, pokud skutečně myslíte, že vaše znalosti jsou lepší a kvalitnější než moje, klidně se můžete stát šéflékařem. Já vám to ochotně přenechám!“

Muž zmlkl, ztratil se z první řady a šel něco nelichotivého vysvětlovat lidem, kteří si do vody ještě netroufli. Bylo jich dost.

„Já na ně kašlu,“ prohlásila Bára a plácla sebou do bahna, „Ať si dělají, co chtějí. Nutit přece nikoho nebudem!“

„Já vím, co bude. Chvilku budou chodit okolo, žvanit a kritizovat, potom jim dojde, jak si lebedíme, a půjdou za náma.“ řekla Bella. Rozhlédla se; Shyan od ní nikdy nebyla dál než na dosah ruky. „A ty mě pěkně namažeš!“

Takovému přání se děti samozřejmě nevzepřely; jejich ruce byly šikovné, tvrdé a hravé. Bellu si zabrala pro sebe Shyan, ale o Báru se starali kluci, jak se sluší a patří. A rozhodně ji nešetřili.

Připotácela se k nim Doris. V ostře červených plavkách.

„Proč je vlastně zvykem, že se o ženy starají kluci – a naopak?“

Bára i Bella zároveň vyprskly smíchy.

„Protože do díry patří klacek – a naopak,“ řekla Bára, „Bůh rozdělil živé bytosti na samce a samice a zařídil to tak, aby na sebe pasovali. Když to ty děti nikdo nenaučí v mládí, budou s tím v dospělosti mít problémy!“

Doris se zatvářila ublíženě. „Ale... veřejná mravnost...“ začala.

„Ty chceš vážně předstoupit před Boha a říct mu do očí, že je nemravný? Kterou část mého těla učinil tak nemravnou, abych ji musela skrývat? Co je na světě vůbec tak špatného, aby o tom nebylo možno mluvit nebo se na to podívat? Co má podle tebe být skryto očím Božím?“

„Takhle to nemůžeš brát! Na ty děti můžou přijít nemravné myšlenky!“

„Když se to stane, ať přijdou za mnou a matlají si mě tak dlouho, dokud je nepřejdou. Mně to neublíží a když jim to bude k užitku, je všechno v pořádku. Hlavně ať za mnou nechodí brečet za dvacet let, že všecko zpackaly, nic si neužily a mají z toho celý život problémy!“

„To je něco proti mně?“

„Jo, to je proti tobě. A bude to proti tobě, dokud se nesrovnáš sama se sebou a neujasníš si, že jsi člověk jako ostatní. Nejsi nejkrásnější, ale ani nejhorší, prostě jako já a kdokoliv. Bez nejmenších pochyb najdeš muže, možná řadu mužů, kterým se budeš líbit. Možná dokonce snadno!“

Doris se vztekle otočila a brodila se pryč. Ještě si odplivla.

Bára vzdychla. „A to jsem jí ještě neřekla, že ty plavky na ní ztvrdnou a půjdou jedině osekat majzlíkem. Nemyslíš, že bych ji měla varovat?“

„Ani náhodou!“ zamítla to Bella, „Ať má taky nějaký překvapení!“

Děti se snažily je pořádně natřít, takže zakrátko byly obě zcela černé.

„Tebe bych taky měla varovat,“ řekla Bára, „Co ty tvoje vlasy?“

Bella zvedla ruku k hlavě, ale nedotkla se jich, tolik rozumu měla.

„Mám vlasy, no a co? Možná by bylo pohodlnější je ostříhat, ale...“

Bára si s potěšením podrbala holou hlavu.

Bella si přitáhla Shyan a hrála si s jejími rohy. „Některý holky si dají oholit aspoň část hlavy. Připadá mi to čím dál hezčí; třeba za týden nebo čtrnáct dní přijdu na to, že bych taky měla. Moji kadeřníci mi opakujou už léta, že mám vlasy příšerně zničený; ale ostříhat je?“

„Vsadíme se?“

„Nejsem tak blbá, abych se sázela s čarodějkou. Spíš bych brala radu...“

„Do pytle, proč ode mě? Stručná historie mýho účesu: chodím do školy, kde se periodicky vyskytujou epidemie vší. Při té poslední jsem šla o radu za Renkou a ta mi poradila recept na výrobu pěny, po který slezly chlupy půlce školy. Z hlediska slušnosti mě měli postavit před soud, jenže moje holky a vůbec všecky děti mě od tý doby permanentně ukecávají, abych to udělala zas. Pak jsem odjela do ciziny, vdala se, vrátila se zpátky a začala podnikat v tomhle oboru. Můj účes se stal něčím jako firemní značkou. Každý, kdo se na mě podívá, řekne: čarodějka. A já: žádná čarodějka nejsem. Tak to jde až do chvíle, kdy se nějak domluvíme.“

„Takže já bych podle tebe měla dělat co?“

„Nevím přesně, ale zkus dát nějakej návrh.“

„Je jen jedna možnost: oholit, případně tam hodit nějaký tetování. Když to udělám, budou přede mnou ustupovat a sklánět hlavu jako před tebou?“

„Já se nikoho neprosím, aby to dělal!“

„No právě. Kdyby ses prosila, nedělali by to.“

Bára potřásla hlavou. „Ještě chvilku provokuj, seberu někomu nůž a ořežu ti tu hlavu hned a zrovna. Tím by se to vyřešilo!“

„Jak dlouho že musím provokovat?“

Začaly se chechtat a prát. Shyan na ně nadšeně skočila, pak ostatní děti; v bahně se jim to líbilo ještě víc než kdekoliv jinde.

Jenže Shyan uměla být i pěkně otravná. Když vylezli a natáhli se na trávník, povšimla si, že na rozdíl od většiny ostatních má Bella dlouhé chlupy i v rozkroku. Ne že by to neznala, ale Arminky tam měly maximálně mech; tak jí začala formovat špičku a ztužovat blátem. A moc se tomu smála.

„Ještě ti nikdo nedal na zadek?“

„Dal, ale málo!“

„Tak dost! Chci si odpočinout, čímž myslím spát. Ani se mazlit, ani prát, ani nic dalšího s tebou. Takže neotravuj a jdi si hrát s dětmi!“

„Provedu!“ řekla Shyan a skutečně se chystala odejít.

„Počkej! Sangar už odjel ke stádu?“

„Jo, hned za svítání. Rocco jel s ním. Pojedeš tam za nima? A vzala bys mě s sebou? Já bych třeba byla hodná...“

„To by tě jen tak beze všeho pustili na kolik dní k cizímu kmeni?“

„No a co? Kdybys tam byla ty...?“

„Teď rozhodně ne, možná někdy v budoucnu. A už padej!“

Shyan poslušně odběhla a ty dvě měly klid.

Trval relativně dlouho, až do chvíle, kdy některé dámy už měly bahna dost a rozhodly se očistit. Čistá horká voda byla asi o dvě stě metrů dál, tělo se jim povedlo omýt docela snadno, ale jejich plavky zůstaly jednak černé, jednak se změnily na tuhou hmotu, která se spíš lámala než chovala jako dosavadní látka. Chvilku to zkoušely a pak se začaly rozčilovat.

Bára vstala a šla se podívat; Bella s ní, ježto byla zvědavá.

„A co že se s tím stalo?“

„No, jen se podívej! Dá se to spíš roztrhat než svlíknout!“

„Když bude nejhůř, rozřežeme ti je na těle. Ale zkoušej to...“

„To přece nejde! Byly to docela nové plavky! A červené, však jsi viděla!“

„Tak červené už rozhodně nebudou. Mám dojem, že nasákly tou vodou a ta je změnila na kámen. Radši je sundej, než ztvrdnou docela!“

„Jak je možné, že s nimi voda tohle dělá?“

„Nevím. My jsme do ní žádný hadr nenamáčely...“

„No jistě, vám je hej! Vy si klidně chodíte nahé...“

Nastala diskuse, nebezpečně se blížící hádce. Samozřejmě to zaujalo děti, přiběhly a špicovaly uši. Docela dobře se bavily.

„Možná jste to dokonce udělaly schválně!“ obvinila je Doris.

„Možná jo. A co s náma v takovým případě uděláš?“ smála se Bella.

No jasně, začaly obviňovat turistickou kancelář.

„Podívejte, dámy,“ vzplanula Bára, „Za to, co se stalo s vašimi plavkami, můžete děkovat jen vlastní pitomosti. Kdo má rozum, ten se svlíkl. A stane se to pokaždý, když neposlechnete moji radu. Možná to bude ještě horší.“

„A to se máme opravdu svlíknout do naha?“ ptala se Doris.

„Víš co? Dělej si, co chceš!“

Nějakou dobu chodili sem tam a vzájemně se ujišťovali, že mají pravdu. Jenže na suchu plavky tvrdly ještě rychleji než ve vodě, a za chvíli začaly nepříjemně řezat do různých částí těla. Nakonec byly dámy donuceny ponížit se a požádat, aby je z nich osvobodili; jediným možným způsobem, rozřezáním na těle. Což se vskutku stalo.

Nelze říct, že děti Arminů nevěnovaly pohlavním orgánům dospělých zvědavou pozornost. Jak už jsme popsali u Belly. Jejich dospělí byli zvyklí své pohlaví zdobit a zdůrazňovat, dotknout se rukou či ústy byl zvláště zdvořilý způsob pozdravu. Děti se přizpůsobily, své zvyklosti považovaly za normální, zvyky cizinců za hloupé a barbarské. Když se jim opakovaně odmítali ukázat, začalo je zajímat, co tak zvláštního mohou skrývat; a byly velmi zklamány, že nic.

A když byla hádka v nejlepším, najednou někdo zvedl hlavu a zarazil se. Jen pár kroků od nich stáli medově zlatí koně dvojčat; chlapec a dívka jim seděli na hřbetě, pozorovali dění a usmívali se. Když si jich lidé všimli, popojeli ještě blíž, sklouzli a nechali koně běžet. Pak přišli blíž.

Bella je viděla zblízka poprvé, ostatní je neznali vůbec. Překvapeně na ty dvě krásné děti zírali; těm to nevadilo vůbec, s úsměvem přišly blíž.

„Ahoj!“ řekla jim Sandra, když už to trvalo dlouho.

„Ahoj!“ odpověděli dvojhlasně. Pak se melodicky rozesmáli.

„Vás už jsem viděla včera.“ řekla nejistě Bella.

„My jsme tě taky viděli.“ A opět smích. Velmi přátelský.

„Já jsem Bella...“

Tentokrát byl výbuch smíchu ještě upřímnější. „Vážně?“

„Mirabella Floresová. Jestli se díváte na televizi...“

Ještě větší smích. „Já jsem taky Bella. Arabella. Bráška je Orlando.“

„Vypadáte na dvojčata. Jinak byste ani nemohli existovat.“

Co byste čekali? Výbuch smíchu, samozřejmě.

„Vy tady někde poblíž bydlíte? Že nemáte nic s sebou.“

„Máme malý dům. Za kopcem.“ mávl Orlando neurčitě rukou.

„To jste se přijeli vykoupat?“

„Vykoupat? No ano!“ rozesmáli se. Orlando chytil Arabellu, hodil do bažiny a skočil za ní; prali se a matlali si dlouhé zlaté vlasy bahnem. Pak se k nim přidaly děti a zakrátko i dospělí. Za chvilku byli černí jako ostatní a moc se tím bavili.

Bella se uklidnila; tihle dva určitě nejsou nic nadpřirozeného, mohla se jich po libosti dotýkat, dokonce se s nimi prát. Vypadali tak na patnáct, možná byli ještě mladší, bezstarostní a hraví jako koťata.

Nejspíš to byli oni, kdo vyprovokoval ostatní ke hře s míčem. Něco jako ragby, tvrdá rvačka o poměrně malý tvrdý balón; Bella brzy odpadla, natáhla se na břeh a byla ráda, že ji nikdo k ničemu nenutí. Sledovala ostatní, jak se mrštně vrhali do nejhustšího chumlu a nadšeně při tom řvali.

Kdyby zapírala, že ji Orlandovo tělo nevzrušuje, lhala by. Už zas se jí to stalo; nejvyšší čas se trochu zklidnit. Nebyla zvyklá na tolik krásných mladých lidí kolem sebe, zvlášť ne tak snadno dostupných. Bude si asi muset ujasnit a dořešit svoje sexuální potřeby...

Chcete pravdu? Tak její standard je jeden orgasmus hned ráno po probuzení, něco malého během dne a pořádnou (několikahodinovou) muchlovačku večer; vůbec nevadí, když při tom bude víc (i cizích) lidí. Což se ovšem moc často nestávalo; taky by to kdekoliv jinde nebyla ochotná přiznat. A ještě něco: těšilo ji prznit nevinnou mládež. Třeba sledovat, jak zkušení zpustlíci zacvičují mladou, dosud nezkaženou herečku. Chlapce si kazila raději sama. Slušnost velela nechat si takové chutě zajít. Ale myslela na to, a když to neměla, byla tím rozladěnější, čím míň si užívala. Občas byla náladová, podrážděná, vzteklá, hádala se s režiséry a říkala jedovatosti novinářům. Vlastně, když o tom tak přemýšlela, byla protivná téměř pořád.

To co se týče sexu. Pak existuje příbuzný pojem: láska. Znalci říkají, že žena dokáže žít bez sexu, když má lásku. Okolo Belly se pořád pohybovala spousta všelijakých znalců. Hlavně scénáristů, jejich pomocníků, upravovatelů... žvanilů všeho druhu. Vytvářeli příběhy, ve kterých se zmítala ve víru vášnivých citů, rozebírala svoje duševní stavy a všemožně se snažila, aby divákům tekly slzy. Ježto se seriály točily na přeskáčku, občas ji dost překvapilo, ke komu z ostatních zrovna plane. Obvykle si nevšímala děje, soustředila se jen na svou roli a návaznost jí byla fuk.

Kdy a koho vlastně doopravdy milovala? Intenzivně snad mezi patnáctým až osmnáctým rokem; většinou to byli kamarádi, se kterými nic neměla. Potom už začala filmovat a okolo ní se točilo tolik zájemců, že neodolala; vyspala se s mnoha lidmi, s někým se jí to líbilo, s někým ne. Z lásky, z touhy po rozkoši i se snahou vylepšit svoje postavení. A občas proto, že byli oba na jednom místě a měli hodinu čas. Citově pomalu chladla, ale protože měla pocit, že by měla něco cítit, čas od času se zamilovávala. S vytrvalou pozorností veřejnosti a smečkou reportérů za zády.

Tak například ten její manžel. Profesionální boxer; rychlé pěsti, mohutné svaly a pomalé myšlení. Vzdělání... vychodil jakousi školu, ale dosahoval tak skvělých sportovních výsledků, že ho ničím neobtěžovali. Dokázal snadno přečíst kratší texty. Když si nevěděl rozum, měl trenéra, taky bývalého boxera, který mu ve všem poradil. Bohužel mu taky vštípil názor, že žena je pouze kus zbytečného masa kolem...

Ne, nesmysl. Když spolu chodili, byl milý a něžný, nosil jí květiny, bral ji do luxusních restaurací, dokonce na dovolenou v Mexiku, kde se vzali. Za přítomnosti a obdivu spousty novinářů. Ovšem když pominul čas líbánek, zase začal trénovat, doma se téměř nevyskytoval a když, okamžitě si šel lehnout. Občas byl pěkně zmlácený, zvlášť po významných utkáních.

Co by dělala teď, kdyby ještě byli spolu? Určitě by nebyla tak hloupá jako tehdy; třeba by ho podporovala a snažila se přizpůsobit jeho psychiku, aby měl pocit klidu a opory. Trochu jí připomínal Sangara; toho přece chápe a toleruje, že patří k jinému národu a má práci u svých koní. Dokonce se na návštěvu u Wassongů docela těší... i když...

Tak co vlastně? Jsem nemravná čubka, nebo jenom... opuštěná? Nikdy jsem neměla nikoho svého. V mládí jsem to nezvládla a když jsem začala být slavná, co možností mi zkazili senzacechtiví novináři? Blbost; všechno jsem si pokazila vlastní hloupostí. A teď se řítím do dalších průšvihů...

Prásk! Kolem hlavy jí proletěl míč a odrazil se od země, málem jí rozbil nos. Vzápětí se přes ni přehnala tlupa hráčů; neovládla se a začala jim nadávat, ale nikomu to nevadilo, nadával jim každý. Jenom Shyan přikulhala, na noze měla krvavou odřeninu a při chůzi statečně zatínala zuby.

„To nic! Bella slíbila, že nás pak ošetří!“

„Eeeh?“

Shyan se jí stulila do náruče a nohu natáhla, aby mohla být rozmazlována.

„Bella umí Oheň, víš? Slíbila, že ho pak zapálí...“

„Vážně?“ Mirabella věnovala pozornost bezstarostně pobíhající dívce.

„Za chvilku, jen co to dohrajou...“

Ze Shyan se sloupaly šupiny bahna, byla teď téměř čistá, jenom pleť měla pořád dost tmavou. Rohy jí ztvrdly a jeden se ohnul dolů.

„Nevadí ti, že přijdeš o copánky?“

„Já se strašně těším! Těšíš se taky?“

Bella neodpověděla. Přemýšlela, zda se těší, nebyla si jistá. Přiblížila se chvíle, kdy se bude muset rozhodnout.

Nebo se zachovat jako obvykle a nechat se prostě ovládat. Udělat to, co jí řekne někdo druhý. Je tohle vhodný čas, aby poprvé za spoustu let projevila svoji individualitu?

Shyan bezstarostně žvanila. Svinula se jí na klíně do běžné pozice, hlavu opřela o prs, ruce přerovnala tak, aby ji Bella co nejvíc objímala. Až bude o něco starší a sedne si tak na klín muži, budou ty ruce přesně na nejerotičtějších místech. Ví to, nebo je to jen náhoda?

Sledovaly společně hru, Shyan fandila, ale Bella nerozeznávala účastníky, přesněji kdo s kým hraje. Kdo ví, podle čeho se dali dohromady. Skončili za velkého jásotu a objímání a šli se vykoupat do bažiny; rekreačně se natírali, ale Bella a Shyan už nešly, stačilo jim to.

Arabella se u nich zastavila a usmála se; její dlouhé zlaté vlasy se změnily na slepené poletující hady. „Bolí to? Chceš ošetřit?“

„Moc ráda!“ Shyan se pokusila vstát.

Arabella si našla v davu Orlanda; vybíral vhodné místo. Nejdřív vyhnal všechny, kdo tam neměli co dělat; pak si klekl uprostřed rozbláceného kusu půdy a sklonil se. Vzápětí mu pod rukama vzplanul oslnivě zářící plamen.

„On to umí taky?“ podivila se Bella, „Kluk?“

Arabella se rozesmála. „A proč ne?“

Většina přítomných se nahrnula blíž. Nejdřív Jessica; Orlando ji přizval blíž, něco jí vysvětloval, nechal na Oheň dokonce sáhnout. Vstoupit do plamene se nebála, spíš ji zajímaly technické podrobnosti. Pokud Bella mohla posoudit, měla na tváři velmi soustředěný výraz.

„Ta malá bude dobrá.“ řekla Arabella.

„Myslíš?“

„Příště už to dokáže sama.“

Bellu něco napadlo: „Vnímáte se s bratrem telepaticky?“

Arabella neřekla nic. Zasmála se jako obvykle.

„A mě vnímáš? Nebo dokonce vůbec všechny?“

„Jistě.“ odpověděla. Ovšem co to přesně znamenalo? Doposud neodpověděla jasně na jedinou otázku, možná ani nikoho z cizinců nebrala vážně.

Jessica vstoupila do plamene. Mirabella se o ni trochu bála, asi jediná ze všech. Zůstala tam poměrně dlouho, snad půl minuty. Pak vystoupila, celá očištěná, i když s dost ztmavlou pokožkou. A smála se jako oni.

Další to šla zkusit Barbara, hned po ní Sandra. Eurica si nedala říct a šla do Ohně zároveň s Theodorem. Uprostřed plamene se objali a tiskli se k sobě; Eurice shořel její bojovnický cop, ale vůbec ho nelitovala.

„Tak jdem, ne?“ cloumala Shyan Belle paží.

Bella už vstala a přiblížila se; Oheň ji nezadržitelně lákal. Předběhla je ještě babička Sarah, Bára jí pomáhala. Stará dáma byla velmi spokojená; to už o ni nějakým způsobem pečovala Arabella. Bella si všimla, jak za ní vešla do Ohně a její dlouhé vlasy rázem vzplanuly jako pochodeň.

Neměla žádné tetování ani na hlavě. Vystoupily očištěné, Sarah se šťastně protahovala a povídala něco, že se cítí podstatně silnější. Arabella neříkala nic, přesto jí stará dáma odpovídala.

„Tak pojď už!“ vřeštěla Shyan. Bella se vlastně dala do Ohně vtáhnout bez odporu; holčička se tam přímo vrhla, ale držela ji za ruku, takže plamen jí nejdřív olízl paži a pak jí se zmocnil celé. Příšerně to pálilo, ale pouze zlomek sekundy; potom pocítila nadzemskou rozkoš a štěstí.

Slyšela už všelijaké věci, ale nečekala, že to bude tolik nádherné. Lepší než cokoliv, co kdy zažila. Energie Ohně jí pronikala každou buňkou těla.

Nadechni se, nech si Oheň vniknout do všech otvorů. Zkus ho polykat...

V hlavě zněl cizí hlas; možná to bylo standardní poučení, ale poslechla bez odporu. Vlastně poslechlo její tělo, hlava jako by neměla vůbec žádnou vůli. Cítila, jak na ní hoří seschlé bahno, i vlasy, o kterých tolik přemýšlela. Teď jí připadalo, že naprosto zbytečně, právě spalování vlasů byl úžasný zážitek. Oheň v místě každého chloupku pronikl zlomek milimetru pod pokožku, snad aby podráždil a zregeneroval kořínek. Lechtalo to a svědilo, když se nějakého místa dotkla a podrbala si je, Oheň ji přelízl ještě jednou, už ne tak intenzivně, přesto příjemně. Kromě hlavy a klína nebyla moc chlupatá, přesto si musela pravidelně holit nohy a před některým natáčením i paže; v žádném případě však nedosáhla takové hladkosti a čistoty. A taky existovala místa, kam si nikdy nedosáhla.

Oheň vdechovala do plic a cítila, jak prochází každou buňkou a léčí ji. Samozřejmě celý život kouřila, až tady toho nechala. Za ta léta se plíce zanesly obrovským množstvím zplodin, ty teď Oheň snaživě čistil a uzdravené buňky regeneroval. Napadlo ji, co všechno má ještě zničené: játra a ledviny nemírným požíváním alkoholu, žaludek a střevní trakt potravou. Nejspíš taky srdce a tepny, přirozeným opotřebením i častou námahou. Jestlipak by Oheň dokázal obdobným způsobem vyléčit i tyto stopy života?

Dokázal, stačilo si vzpomenout. Zřejmě měl vlastní představu, jak má lidské tělo vypadat a fungovat, dal se nejdřív do srdce a tepen. Strašně to bolelo, zároveň to bylo extatické vzrušení. Konečně pochopila, co je rozkoš z bolesti. Řada chlapců i děvčat z bojovnické kasty si vychutnávala před koupelí tvrdé bičování, až z nich prýštila krev. Navíc si Oheň počínal selektivně, likvidoval nepotřebná drobná zranění, ale toleroval ozdobné jizvy a otvory v kůži, třeba pro náušnice a piercingy. Věci z obyčejného kovu zpravidla spálil, ale oni je mívali speciálně upravené.

Belle napadlo, jak by bylo krásné pustit si Oheň do těla oběma spodními otvory. Sotva na to pomyslela (no, trochu pomohla), už se to stalo. Prošel jí střevy a spálil nejen všechny exkrementy, ale i dlouholeté usazeniny. Až došel do žaludku, očistil jeho stěny a způsobil, že přestala cítit hlad, ačkoliv předtím měla docela chuť se najíst. Došla jí další věc: čarodějky měly obvykle pocit nasycenosti, stačilo jim jíst jen jednou za několik dní, a vlastně cokoliv, jen když v tom byly potřebné živiny. Není divu, že byly všechny tak štíhlé, až éterické.

Ještě zajímavější to bylo vpředu. Že zažívala permanentní orgasmus, se jí líbilo. Bylo to lepší než s jakýmkoliv mužem. Bylo to lepší, než kdykoliv cokoliv. Ale cítila, jak Oheň pronikl do dělohy a usilovně ji regeneruje. Odstranil veškeré pokusy gynekologů a jiných lékařů. Teď by mohla porodit dítě; vlastně porodí, k oplodnění došlo už včera při milování se Sangarem. To způsobila zřejmě Dvojčata, jednoduchým výbojem energie. Mají s tím tisícileté zkušenosti. Už teď v ní existuje a vyvíjí se nový človíček, pravděpodobně dcera. Zvyklosti čarodějek preferují dcery.

V rozpacích si promasírovala prsa, kvůli představě, jak bude dítě kojit. Už teď cítila, jak její mléčné žlázy ožívají, dokonce vytekly kapičky mléka. Arminské děti mají ve zvyku sát z prsů každé ženy, která je vezme na klín, ať něco teče či nikoliv. Teď tedy z jejích prsů poteče.

A jako žertík se její prsy napjaly a dostaly přesně takový tvar, jaký si představovala. Předtím s nimi moc spokojená nebyla, dokonce uvažovala dát si voperovat implantáty, jako řada jiných hereček. Teď už to nebude potřeba a bude je dokonce moci ovládat!

Vystoupila, prohlížela si vlastní tělo a dotýkala se hladké kůže. Zvedla ruce a dotkla se hlavy; bylo to velice příjemné. Věděla, jak vypadá; jako všechny ostatní kamarádky.

Nejvíc se to líbilo Shyan. Její krvavé odřeniny zcela zmizely; odběhla, ječela a dohadovala se s kamarády. Děti si nedělaly starosti, přímo se tlačily, kdo půjde dřív. S dospělými byla větší potíž.

Bára vysvětlovala Arabelle, jaké problémy trápí obézní Joan. Zlatá dívka pozorně naslouchala, pak se na Joan napojila mentálně. Zavedla ji do Ohně, nechala ji plamen dýchat a pít, přitiskla ruce na břicho a masírovala. Spolupracovaly, Joan jí něco říkala nahlas.

Když vyšly, vypadala Joan o dvacet kilo lehčí. Jak je to možné?

Tuk uložený okolo střev se dá spálit zevnitř.

Bella se lekla. To se mnou mluvíš ty, Arabello?

Jistě. Napojila jsem si tě. Už tě budu vnímat pořád, pamatuju si tě.

Ještě ráno by ji to přivedlo na pokraj paniky. Teď se neděsila vůbec.

Chtěla bych umět vnímat lidi beze slov...

Vážně si to přeješ? Dozvíš se o nich velmi ošklivé věci!

Zaváhala. Chvíli to promýšlela ze všech stran, lákalo ji to a zároveň se bála. Nakonec se rozhodla, že si to ještě nechá projít hlavou.

Výborně. Jsi chytrá. Bude z tebe dobrá čarodějka.

Já nejsem čarodějka! A nikdy nebudu!

Arabella a Orlando se smáli. Teď převzala Oheň ona a on se šel vykoupat, už se dlouho těšil. Vůbec mu nevadilo, že mu shořely vlasy.

Bella si šla sednout kousek dál. Musela přemýšlet.

Nejdřív si uvědomila, že ti dva mají společný kód. A-O. Alfa a Omega. Má to snad nějaký vyšší smysl? Nejspíš potomci velmi mocné čarodějky.

Arabella k ní obrátila tvář. Neříkala nic, jen se usmívala.

Děti přišly na vynikající hru: pobíhaly kolem, ječely a vrhaly jedno na druhé zášlehy Ohně. K nemalému překvapení je Oheň poslouchal, snad dokonce si hrál s nimi. Je pouhá hmota, myslící bytost nebo přírodní jev? Bella se usilovně pokoušela něco pochopit, asi jediná z přítomných; všichni ostatní se jenom bezstarostně bavili.

A právě ta rozesmátá bezstarostnost způsobila, že Belle najednou došlo, s kým se to setkala. Ještě nevěřila, ale už byla naplněna úžasem; tak přece mohou existovat bytosti, které jsou potomky starých bohů a lidí zároveň? Lvíčata; jejich otcem je pravděpodobně Denis či některý z jeho synů, matkou nejspíš nějaká bohyně. Nebo naopak? Nebo snad...

Denis Baarfelt se miloval nejen s lidskými bytostmi, ale i s něčím jiným. Se Sfingou. Okřídlenou Lvicí Ištar. S bytostmi, které si přivolal z jiného světa; nejvíc býval okouzlený, když ta bytost jevila znaky současně člověka i šelmy. Třeba některá porodila dceru, mocnou čarodějku, která převzala po otci jeho moc; jak se sluší, nalezla si milence dle svého vkusu a přivedla na svět tuto dvojici. Možná by se časem dozvěděla spletitou historii jejich narození; nepochybně bude složitá a neuvěřitelná, takové věci oni milují. Kdyby byla čarodějka, poskytli by jí svou sílu...

Něco za něco, sestřičko; uděláme spolu obchod!

Cukla sebou. Skutečně ještě nebyla zvyklá vnímat mentálně. Ohlédla se; byla to skutečně Arabella. I když Orlando taky vnímal.

Poskytnu ti svou moc; ale ty hezky nafilmuješ ten Příběh! Hezkou legendu o čarodějce, přesně to, co od tebe chtějí! Už víš, jak...

Postupně jí docházelo, že čarodějky se skutečně nehněvají, že chce hrát jednu z nich. Všechny se na ni dívaly a smály se; a ona byla jako ony, část mocného cowenu. Rozhodly se předvést světu; skrze mne!

Přivřela oči a představila si to. Bude to obtížné, muset se hádat se scénáristy a režiséry, možná i s producenty a bohatými panáky, kteří do toho seriálu vloží peníze... Spousta nepříjemností...

Co kdybych pár miliónů vložila já? otázala se jí Joan.

Bella na ni vyvalila oči. Jistě, Joan by na to měla, taky Sarah a spousta dalších; tím by získaly právo zasahovat do ledasčeho. Scénář...

Co třeba natočit tu knížku, co zrovna čtu? navrhla babička Sarah.

Nebude se s námi autor hádat o copyright?

Všechny se rozesmály. Bella si nemohla pomoci, její myšlenky se ztřeštěně rozbíhaly: představovala si samu sebe ve fantastických kostýmech (nebo spíš bez nich), zkoušela různé varianty... A náhle se rozplakala. Slzy se jí kutálely po lících a nedokázala je zadržet...

Ano, udělám to! Udělám všechno, co po mně chtějí; natočím seriál, který budou promítat ve všech zemích. Pošlu pozdrav všem, které dosud spí...

Probuďte se, Sestry! Je čas říct lidem, že jsme nezemřely ani neodešly, jenom ty nejlepší z nás přijaly novou službu ve vyšším světě! Teď jsme to my, kdo bude vládnout Vesmíru!

S úžasem sledovala, jak postupně všichni přítomní podléhají vábení Ohně. Nejdřív samozřejmě mladí, ti se chovali bezstarostně a vychutnávali si jeho očistný plamen. Pak se přidali staří, možná kvůli léčebnému účinku, možná pro očividný omlazující vliv. Někteří dokonce vstoupili do Ohně v plavkách a děti se smály, jak na nich hoří.

A Bella přišla na myšlenku: A-O! Říkali jste něco za něco? Tak dobře: já žádám pro všechny přítomné pochopení souvislosti věcí. Vyšší vědomí!

Arabella a Orlando se chvíli dohadovali bez ostatních. Pak se usmáli.

Jak daleko chceš, aby to dosáhlo?

Bella začala uvažovat, co mají na mysli. Nechtějí snad tvrdit, že jejich energie by dosáhla až do města, ačkoliv je nedaleko?

Zasmáli se. Bella cítila, jak se E začíná šířit a směrovat do Údolí ohně; ale zároveň začala vnímat, co se tam děje. Na náměstí zrovna zastavily dva autobusy: výprava běžných turistů, druhá složená z vysokoškoláků; samí cizinci. Zasáhlo je to jako rána kladivem. Stejně zaměstnance krčem, kasin, nevěstinců, jejich ochranku, všechny lidi ze severu, co tam zrovna byli. Bella netušila, co to s nimi dělá, určitě ale nic, po čem by toužili.

A dvojice zlatých dětí se jen bezstarostně smála.

Přála sis to, ne? šklebila se Arabella.

Ať je to jak chce, patří jim to! dodal Orlando.

Netušila jsem, jak velkou máte moc!

Teď je to i tvoje moc. Nauč se ji využívat!

Bella pochopila, že zas něco přepískla. Vnímala přítomné, všichni byli bezstarostní a rozesmátí, všecko jim bylo fuk. Vychutnávali si Oheň.

Jenže už věděla, že takhle to nezůstane. Až Dvojčata odejdou, běžně myslící lidé se vrátí k normálu a začnou se chovat jako dřív. Hloupě, sobecky, podle svých náhodných nápadů. Možná ještě hůř než předtím, neboť budou mít znalosti, které můžou zneužít. Bude těžké je chránit.

To je tvá práce! upozornil Orlando.

Nemůžete to ještě zrušit?

Nemohli a ona to věděla. Jsou všemocní, z lidského hlediska; ale nesmějí se dopustit chyby. Každá náhodná nedokonalost je důvodem, aby je předvolala vyšší moc, než je ta jejich. Stejně jako WZ jsou pod veřejnou kontrolou, pod dohledem bytostí stejně mocných, jako jsou sami. V magii nejsou žádní nadřízení ani podřízení, ale taky nikdo, kdo by se slitoval nad hříšníkem; sám sebe odsoudí, sám sebe ztrestá. Stalo se to někdy?

A-O pohlédli jeden na druhého. Neodpověděli, ale Bella už věděla.

Co to bylo za případ?

Chvíli vyčkali, pak řekla Bella: To nebylo u nás.

Nechcete o tom ani mluvit?

Nevím, zda by ti to pomohlo.

Byla to první utajená věc, kterou s Arminy zažila. Zřejmě velmi nepříjemná, když se tak snažili od toho utéct.

Obvinila je: Nejste dokonalí!

My ne. Jsou vyšší než my. Mocnější. My jsme jenom Lvíčata.

A Bella už věděla, že se chystají odejít. Teď zmizí a už se nevrátí. Snad někdy po letech, přijdou docela stejní, jako by se nic nestalo. Nebo jindy, v některém jiném životě. Ale teď a tady už ne.

Nebuď smutná! Co by ti udělalo radost?

To se zeptal Orlando. Největší radost by jí udělalo se s ním pomilovat, pořádně a dlouho, ale to by mu v životě neřekla. Ani to nepůjde, stvoření jako on se s lidmi tak snadno nespojují. Pokud nechtějí. Ale...

Orlando se usmíval. Aby si pořádně všimla, pohnul rukou výrazným gestem. Oheň se neklidně vlnil, ale zůstával na svém území. Zato jeho energie se začala šířit do všech stran; Bella pocítila náhlý příval touhy spojit se ne pouze s Orlandem, ale se všemi, které znala i neznala. Neodolatelné touhy; úplně jí vypadla schopnost rozumově se ovládat, i když si uvědomovala vše, co vyvádí. A vyváděla příšerně; což ovšem nebylo nic proti tomu, co dělali druzí. Kromě dětí a několika jednotlivců všichni; ale že je Bella vnímala, věděla také, že dělají jen to, co si odjakživa přáli.

Ona sama si nejvíc užila s mladým profesorovým asistentem. Profesor byl absolutní příznivec obdivu k mužské kráse, nejlépe ve stylu starého Řecka; kromě toho dobrý a velmi inteligentní člověk. Asistent měl IQ 187 a celou sbírku nejrůznějších úchylek, jak to bývá u mimořádně chytrých lidí. Hodně studoval a o čem se dočetl, to chtěl vyzkoušet v praxi. Většina se mu líbila, takže počet jeho úchylných praktik utěšeně narůstal. Profesor o tom buď nevěděl, nebo mu to shovívavě dovolil. Bella to brala, protože se jí to líbilo taky.

Ubrečenou Doris znásilnili po řadě tři obrovští černoši s tak mohutnými údy, že se velikostí blížili koním. Taky Pauline si konečně užila současný sex do obou spodních otvorů a ještě spoustu dalších věcí, o jakých snila, ale které si nikdy dopřát nemohla. Hlavně ji těšilo, že se to stalo před očima všech ostatních, po tom toužila od mládí. Být veřejně zhanobena, cejchována jako děvka, pocítit stud a zahanbení...

Po půlhodině začala mít Bella pocit, že něco není v pořádku. Účastníků té orgie bylo podstatně víc, než bylo technicky možné. Někteří vypadali a chovali se zcela neuvěřitelně. Ovšem mluvili na ni a dotýkali se jí, takže o jejich reálné existenci nemohla mít pochyb.

Jsi nebezpečně chytrá. Uč se, třeba to taky dokážeš!

Z mysli mladého asistenta přijala informace o profesorových sklonech. Mimořádně ho fascinovala umělecká zobrazení mladých mužů, někdy téměř dětí. Třeba v Pergamonském museu v Berlíně je socha chlapce, jak si z nohy vydloubává trn. Velmi krásná socha, velmi krásný kluk.

Zkusila si tu sochu představit a pak ji odeslat jemu. Podařilo se to, ale nikoliv díky její moci, nýbrž za pomoci Lvíčat. Chlapec si vyrýpal trn, pak vstal a usmál se. Mramorová pokožka mu zrůžověla, promluvil starou řečtinou a podmanivě se při tom usmíval.

Výtečně. Tohle se mu bude líbit. Vidíš, že to půjde.

Nebyla si jistá, zda je to pochvala. Spíš ji zajímalo, co ve skutečnosti dělají; když se soustředila, všimla si, že přivolali Jessicu a chvíli si s ní velmi důrazně povídali. Přikyvovala, zřejmě dokonce chápala co říkají. Zkusmo předvedla, jak umí vytvořit Oheň. Pochválili ji.

Mohla bys nám pomoci, Bello? Víš, my jsme v podstatě Wassongové; milujeme sex, ale fantazii nemáme tak rozvinutou jako vy, lidé z ciziny. Nechápem ty všechny rafinované způsoby ukájení. A hlavně nechápem, proč máte rádi věci, které se vám v podstatě nelíbí. Zakázané zákonem a zakázané příkazy Nejvyššího Boha. Ty jich hodně znáš.

Měli pravdu, skutečně jich hodně znala. Mezi filmaři byla spousta úchylných jedinců, a kdo byl ze začátku normální, postupně se pokazil. Zkusila zformulovat odpověď, ale...

Nemusíš odpovídat, vnímáme tě. Jen na to mysli. Představuj si. Třeba tak: dopřáli jsme každému, po čem toužil. Prožil to, co chtěl, ale netroufal si. Přesto nejsou šťastní. Proč?

Myslela na Pauline, na Doris, na jejich problémy. Taky na svoje.

Lidé jsou velice nešťastní. Potřebují hodně pomáhat. Byli bychom rádi, kdybys jim pomáhala ty. Nechceme nikomu ubližovat, spíš prospět. Ty víš, že nejsme zlí. Hrajeme si, ale neškodíme...

Asi to věděla. Chápala je a byla jim vděčná.

A napadlo ji ještě něco: včera otěhotněla. Stalo se totéž také jim? Mohlo by se jim to vůbec stát, když jejich milenci nebyli skuteční?

To je skvělý nápad! Líbí se nám, když se rodí hodně dětí!

„Ale ne! To mě jenom tak napadlo! Nechci, abyste to dělali!“

Nemusíš křičet, vnímáme. A slíbili jsme císařovně Dianě, že budeme podporovat přírůstek dětí. Dobrá hra, líbí se nám.

Bella už brečela. Copak skutečně musejí realizovat každý její hloupý nápad?

Ve vesmíru je mnoho duší, kterým nebylo dopřáno prožít život. Bloudí temnotou a hledají místo, kam vstoupit. Není ti jich líto? Vložíme je do těla žen, které by jim mohly dát lásku. A zařídíme to tak, aby si toho všimly, až s tím nebude moci nic dělat. Není to skvělý nápad?

Je to zákeřné a sprosté! Strašná lumpárna!

Proč? Každá z těch žen miluje sex. Ráda spí s muži a my věříme, že většina by dokázala dát lásku dítěti. Myslíš, že neumíme překonat hloupé lidské zábrany, které máte tak rádi? Ty věci z gumy a silikonu?

Belle napadlo, že jediné, kterým to přeje, jsou holky z nevěstinců. Kdyby to postihlo je, docela ráda by pomohla, aby...

Výtečný nápad. O to se taky postaráme!

Rozplakala se. Zoufale se snažila zkrotit myšlenky, aby jí už nenapadlo nic nebezpečného. Určitě by to uvedli do praxe.

Neboj se. Možná se neobjevíme, ale budeme na tebe dohlížet. Během takových sto let se určitě někde sejdeme...

Smáli se. Pak přivolali svoje zlaté koně, nasedli a vyjeli.

Aspoň s námi přišli o svoje zlaté hřívy! řekla si Bella.

Dvojčata se na chvíli ohlédla; samozřejmě se rozesmáli, potřásli hlavami a po ramenou se jim rozlila hříva vlasů. Pak pobídli koně a ztratili se už navždycky. Zůstala po nich jenom vzpomínka.

Angelo Corvo se nudil. Jeho povinností bylo dohlížet na klid a pořádek ve městě, ovšem to byla činnost, kterou by zvládlo čtyřleté dítě. V Údolí Ohně prostě nedocházelo k žádným zločinům. Sem tam se někdo opil a vykřikoval na náměstí, plival nebo odhazoval špačky cigaret. Občas se někteří hosté ze severu pokoušeli o výtržnosti, ale občané je rychle uklidnili.

Když se Angelo nudil, šel obvykle zkontrolovat klid a pořádek v některém nevěstinci. Byla to jeho povinnost. Teď odpoledne tam byl ještě větší klid než kdykoliv jindy, nikde žádný zákazník, holky se opalovaly na terase. Majitelka, barman i vyhazovač ho vítali uctivě a přátelsky; doporučuje se být zadobře s policejním náčelníkem. Dostal whisky a sodu a šel za děvčaty na terasu; ty jej uvítaly ještě nadšeněji, pomohly mu z uniformy a uložily ho na lehátko. Když to na něj přišlo, zvládl v pohodě dvě, někdy i tři; měl to zadarmo a holky si docela užívaly.

„Co to vyváděli odpoledne?“ ptala se jedna, „Zrovna jsem spala, když mě něco probudilo. Jako kdyby mě někdo praštil do hlavy...“

Když se řeklo 'oni', znamenalo to vždycky Arminy. Angelo potřásl hlavou.

„Taky se mi zamotala hlava, ale hned to přešlo. To víš, oni pořád dělají nějaké pokusy. Akorát jsem měl pocit, že je mi blbě.“

„Napij se, to je nejlepší lék...“

Napil se. Pak k sobě přivinul a laskal jednu z dívek.

„Já jsem taky spala,“ řekla a políbila ho, „Víš, co se mi zdálo? O mámě!“

„Ani jsem netušil, že nějakou mámu máš...“

„Jako že jsem se vylíhla z vejce? Kdepak, já jsem z Ukrajiny od Azovského moře. Dědeček byl rybář. Máma byla moc hodná, bohužel umřela, to jsem byla ještě malá. Pak jsem vyrostla a utekla do města. Charkova, Kyjeva, dokonce jsem byla i v Moskvě. Jedna agentura mi sehnala místo na Západě, tak jsem odjela. Slibovali, že budu dělat pokojskou nebo barmanku, ale moc dlouho to netrvalo. Holky, co dělaly tohle, vydělaly daleko víc. Tak jsem začala taky; byla jsem na spoustě míst, až jsem skončila tady. A nevím, co budu dělat dál. Kde mě ještě budou chtít...“

Poslouchal ji s potěšením. Její řeč zněla měkce a příjemně; Angelo si už dlouho přál rozumět ukrajinsky. Nebo co je to vůbec za jazyk...

Zarazil se, zvedl hlavu. Pokoušel si vzpomenout, jestli s ní vůbec někdy mluvil; jistě, ale moc toho o ní nevěděl, neuměla žádnou řeč, těžko lámala i běžné výrazy. Teď se něco změnilo...

„Třeba bys mohla zkusit nějaké zaměstnání.“ navrhl svým oblíbeným sicilským nářečím, „Barmanku bys určitě zvládla!“

Rozesmála se. „Jako že tolik piju? Tak strašný to zas není!“

Angelo přimhouřil oči. „Nedělali s tebou třeba nějaký pokusy? Myslím...“

„Ne, proč? I když, nevadilo by mi to. Možná bych mohla dělat ošetřovatelku nebo vychovatelku u malých dětí. Mám moc ráda děti.“

Angelo neřekl nic. Uvědomil si, že rozumí jejich řeči, ať hovoří jakkoliv. A ony na tom byly stejně, tiše si povídaly a jedna druhé odpovídala ve vlastním jazyce, přesto si rozuměly. Angelo nebyl hlupák; jestliže se to stalo, pak to je nepochybně důsledek nějakých experimentů. Nepamatoval se, že by s ním někdo něco dělal, ale na tom nezáleželo. Čarodějky se málokdy ptaly na souhlas; navíc, možná ani nebylo jejich cílem naučit něco právě je, prostě se k něčemu přichomejtli. I o takových případech slyšel.

Promyslel to ze všech stran a rozhodl se nedělat si starosti. Odpočívat, vypít tu whisky a doufat, že mu bez říkání přinesou další. Nevadilo by mu, kdyby nabídly něco k jídlu; ve volném čase vařily, etnicky a dobře. Byly to v podstatě hodné holky, akorát měly v životě smůlu a tady si nikterak nepolepšily. Jižní Armin není místo pro podobné podnikání.

Angelo v jejich péči sladce usnul.

Zdálo se mu o domově. Tím myslel malé městečko na Sicílii. Jeho dědeček tam byl uomo di rispetto, Vážený muž. Když šel v neděli do kostela, obklopen svými syny a zeti a následován dcerami a snachami (ctnostné ženy mají být pod ochranou), všichni ho uctivě zdravili. Pro děti měl vždy po kapsách nějaké dobroty. Usmíval se, nikdy nemluvil hrubě, vždy každému pomáhal. Proč říkali špatní lidé, že je zločinec a předák Mafie?

Angelo se rozhodl, že i on bude Váženým mužem. Věrným svému pánovi, donu Isidoriovi, obávaným od nepřátel, milovaným ženami, uctívaným přáteli. Muž, se kterým musí počítat i ti nafoukaní jižané, protože si to zaslouží.

I ženy zvolna usínaly, postupně jedna po druhé.

Bella se vracela do města v náladě slušně řečeno rozporuplné. Odpoledne si ještě trochu zdřímla, ale už když se probírala, představovala si palbu otázek, kterým bude muset čelit. Nemýlila se; pokusila se přehrát dotazy na Barbaru, případně Sandru, ale otázek bylo dost pro všechny. Ta základní: kdo byli doopravdy ti dva a jaké jsou okolnosti jejich objevení? Samozřejmě mohla říct, že nemá tušení, taky to byla pravda, ale s takovou odpovědí se prostě nechtěli spokojit.

Všichni byli vlažní křesťané; to zformovalo jejich představy, jak se mají chovat božské bytosti. Rozhodně jinak než děti okolo patnácti, které na každou otázku odpovídají smíchem. Profesor měl odlišný názor; byl zvyklý na staré bohy z antických časů, kteří se chovali k lidem naprosto bezohledně, vyžadovali uctívání a poslušnost a když to považovali za vhodné, ničili je po tisících. Jisté ohledy měli snad k vlastním potomkům, polobohům jako Hérakles, Perseus či Théseus. Pokud lze za laskavost považovat, že je štvali do četných bojů, kde je mohla zastihnout smrt.

Jak se chovají k lidem Lvíčata? Prozatím předvedli, že je jim úplně fuk, zda přinutí pár lidí nechat si spálit vlasy nebo se milovat na povel. Taky způsobili, že ženy otěhotněly za ne zcela jasných okolností. Případně ještě otěhotní. Oplodnili je, protože je to baví a protože to slíbili císařovně Dianě, která je sice mrtvá, přesto ji považují za nadřazenou. Proč? Vůbec jim nedělá těžkou hlavu, zda ty ženy děti chtějí či nikoliv, zda k nim mají vhodného otce a... vůbec cokoliv. Bella věděla, o čem mluví; aniž si něco stačila rozmyslet, nosí v břiše dítě. Malou živou bytost. Dceru, které dá jméno Arwen, s pletí barvy smetany, velkýma tmavýma očima a bystrou hlavou, která v dětství nikdy nebude mít dost mazlení a škádlení, a až vyroste, bude matku chránit a pečovat o ni. Vlastně, bude chránit jako lvice vše, co považuje za svoje. Věci i lidi. Jak to ví? Viděla ji ve snu.

Lvíčata na ni převedla nějaká práva; nevěděla přesně jaká, ale bála se už dopředu. Rozhodně nikdy nechtěla být kněžkou nebo něčím takovým. Ani člověkem v důvěrném vztahu s bohy. Nejsou s tím dobré zkušenosti. Nechtěla být vyvolená; ale jak se zdá, už je.

Slyšela hádky a diskuse ostatních, občas na něco odpověděla. Vyhýbavě, jak taky jinak. Stejně se vyhýbala přímé odpovědi Barbara. Nejvíc toho asi ví Eurica, ale ta se jednak cicmala s Theodorem, jednak si nadšeně povídala s mládeží. Ti kupodivu většinou vzali věci jak jsou, hezky se bavili a těšili na další zážitky. Vůbec jim nevadilo chodit nazí, ani do města se neoblékali. Někdo to nadhodil, jen se smáli a schválně hecovali jeden druhého, že kdo se první zakryje, je srab.

Kdy a kam zmizely děti, třeba Jessica a Shyam, nebylo jasné. Několik koní se popásalo kolem, strakatý hřebec přiběhl a nechal se hladit. Ve městě se odpojily Barbara, Sandra, babička Sarah a další; Bára slíbila, že se večer staví v hotelu, všichni měli v úmyslu tam strávit večer a noc při zábavě organizované profesionály. Večeře, tanec, hudba a zpěv... Možná by stálo za úvahu hezky se obléci a... načesat. Ha ha ha.

V hotelu nevyvolala překvapení ani nahota mladých, ani vymizení veškerého ochlupení. Domorodci chápali situaci, příchozí personál si netroufal zaujmout nesouhlasné stanovisko. Jejich problémy byly už tak dost velké, není třeba je zhoršovat nepodstatnými hádkami z hosty.

Lázně znamenají jednak lékařské procedury, pokud možno příjemné, jednak večerní zábavu. Hosté očekávají, že se budou bavit: dobře jíst a pít, bude jim k tomu hrát hudba, na kterou se dá tančit, občas vystoupí nějaký herec, šašek, kejklíř či kouzelník. Nemají-li dobrou náladu, nejsou ochotni začít neuváženě utrácet, spíš jdou otráveně spát. Takže se správa lázní snažila, aby všem bylo příjemně.

Což ovšem je problém. Vedení mělo zkušenosti se zavedenými podniky, kam hosté přicházeli s představou, co si chtějí užít. Zde dostali k disposici nádherné paláce z císařských časů, zároveň s varováním, aby se nepokoušeli nějak je přestavovat či upravovat; mohlo by se stát, že by došlo k samovolnému a nekontrolovanému rozpadání struktur. Na jedné stavbě to zkusili, nějakou dobu to šlo, ale potom stěží utekli, když se jim kamenná hmota začala rozplývat před očima. Žádný výbuch nebo nějaké výrazné efekty, pouze se pevná zeď náhle změnila na prach a ten ještě na jemnější komponenty, které se rozplynuly ve větru. S nárazy energie, které velice bolely. Tehdy pochopili, že zasahovat do věcí stvořených magií je výrazně nemoudré, a dávali si pozor.

Domorodci byli ochotní nechat se najmout jako pomocné síly, avšak zásadně odmítali čemukoliv velet. Jejich reakce byly tak podivné, že je po zkušenostech nikdo nepřemlouval. Taky se zjistilo, že se nijak nebaví, ani nepovažují za zábavné, co dělají hosté. Nechovali se nepřátelsky, pouze rezervovaně; netušili, co si můžou dovolit. Situace se postupně vyjasňovala, nicméně nehrozilo, že by někdo z domorodců přišel utratit peníze.

Celé přízemí hotelu zabírala velká jídelna, která se dala snadno upravit na taneční sál, divadlo nebo cokoliv. Hotel zaměstnával pětičlennou kapelu se zpěvačkou; mužské party zpíval někdo z hudebníků. Hráli vše od klasiky po džez; nejčastěji jednoduché taneční melodie, které byly zrovna v oblibě. A řekněme si pravdu, nehráli nijak oslnivě, ale ani tak hrozně, aby je bylo nutno vyměnit. Jejich výkony byly prostě průměrné; jako komika, který taky dělal konferenciéra, občas zpíval a pomáhal kouzelníkovi, ten zas žongloval a jeho partnerka dělala jasnovidku.

Problém byl, že většina těch umělců během krátké doby pochopila, že jsou při veškeré snaze o třídu horší, než kdokoliv z domorodců. Včetně dětí; těm stačilo chvilku se dívat na žongléra či eskamotéra, aby jeho triky okoukaly a po chvíli cvičení zvládly. Nejvíc trpěl kouzelník, měl určité představy o skutečné magii; zatím se rozhodoval, zda má raději utéci zpátky na sever, nebo sbalit nějakou čarodějku a něco se od ní přiučit. Kdyby se mu naskytla šance, určitě by udělal to druhé.

Dnešní odpoledne, stejně jako kterýkoliv jiný den, strávili umělci odpočíváním a přípravou na večer, tj. podřimováním u bazénu. Zásah vlny energie je probudil, ovšem zhruba stejně, jako když číšníkovi spadne tác s nádobím; každý otevřel oči, zjistil co se děje a pak podřimoval dál. Nejvíc si vlny povšimli zpěvačka a kouzelník, kteří u bazénu nebyli, nýbrž odskočili si na pokoj užít trochu sexu. Mezi umělci nikdo nepatřil k nikomu, ale každý byl někdy s někým ženat či vdaná, taky už to zkusili v různých kombinacích spolu. V tomto městě se nedalo nic jiného dělat, byla tu zoufalá nuda. Ženy svoje eskapády pokud možno tajily, pořád ještě měly jistou naději, že sbalí někoho bohatého či významného z hostí. Nebo už to vzdaly?

Zkrátka, ti dva se milovali. Bylo to takové nepříliš vášnivé, spíš zdravotně udržovací. Dělali to spolu, protože s někým to dělat museli, uměli si vyjít vstříc a byli kamarádi. Když je zcela nečekaně ovládla mohutná vášeň, prožili spolu nádhernou extázi. Pak je to přešlo a vyčerpaně odpočívali.

„Teda, takhle jsi mi to ještě nikdy neudělal!“ ocenila.

Jenže kouzelník měl větší zkušenosti. „Za tohle nemůžu já...“

„Myslíš oni? Nezačínej zas! Prostě ses jednou vytáhl...“

Vstal, odplížil se do koupelny a pustil na sebe studenou sprchu. Ona zatím oddychovala a zvažovala, zda by s ním neměla zůstat delší dobu. Sice nebyl v oboru žádná špička, ale ona taky ne; když poslouchala tu zatracenou Renku, přebíhaly jí po zádech vlny mrazu a do očí vhrkly slzy. Takhle by si jednou přála zpívat, jenže...

Kouzelník se vrátil z koupelny, třel se ručníkem a tvářil se démonicky. Něco si pro sebe bručel, vypadalo to jako nadávky. Tloustl a plešatěl, ale ve fraku mu to pořád ještě slušelo. Zpěvačka trávila před zrcadlem spoustu času, čím dál víc; byla pořád krásná, ale dlouho jí to trvalo. Potřebovala by odpočinek, údržbu a... uklidnit pocuchané nervy. Jenže se do lázní nepřišla rekreovat, nýbrž vydělávat.

„Ty už jdeš?“ zeptala se pro případ, že by se jí podařilo ho ještě zdržet.

Reagoval nesrozumitelným zvukem; našel svůj župan a oblékal si ho, což byl zcela jasný signál. Bydleli v pokojích pro personál, každý sice v jiném křídle, ale nikomu nevadilo chodit nedostatečně oblečený.

Konečně řekl nahlas: „Na chvilku si lehnu. Taky by sis měla odpočinout!“

Něco bezvýznamného odpověděla. Odešel bez loučení, taky proč, když se brzy zase uvidí. Žena se také zvedla a šla se osprchovat; nahá a mokrá vyšla na chvíli na balkón a hleděla k obzoru, kde stoupal obláček dýmu. No jasně, večer bude výbuch sopky. Cítila se nezvykle rozechvělá.

Skutečně si šla lehnout, a pustila si k tomu svou oblíbenou kazetu. Renku de Castignac, co jiného. Tiše, aby zbytečně neprovokovala. Jako obvykle si řekla: 'No jo, jenže ona má dokonalý nástroje, to by dokázal každej!' Lhala sama sobě, každý ne; sice se jako malá učila na klavír a housle a uměla docela dobře na kytaru, za Renkou však nestačila ani koukat. Počítala, že se při hudbě uklidní a usne, namísto toho upadla do transu. A vnímala hudbu...

Bella cítila zoufalou chuť si odpočinout; nechala to přání projít rozumem a rozhodla se dát si kávu a nějaký ten zákusek. Hlad neměla, zato chuť, což se jí tady na jihu stávalo často. Ve městě existovaly celkem čtyři kavárny spojené s cukrárnou, všechny na promenádě; sedla si venku pod stromy, řekla svou objednávku a čekala, až jí to přinesou.

Když postřehla cizí neznámou auru, otevřela oči. Bílá dívka, dle vzhledu studentka; velmi krásná, zejména rudozlaté vlasy až na záda, složené ze samých kudrnek. Za ní se nerozhodně ukrývali dva mladíci. Dívka váhala.

„Ale jo, pojď blíž.“ řekla Bella otráveně, „Co se chceš zeptat?“

„Vy... vy jste čarodějka, madam?“

„Ne. Ale tys stejně žádnou nikdy neviděla, co?“

Holka polkla naprázdno. Potom si vzpomněla: „A jo! Promiň!“

Bella jí ukázala, aby si sedla. Kluci přišli blíž a taky přisedli.

„Ty seš z toho autobusu, že jo. Co studuješ?“

„Matfyz. Jako matematicko-fyzikální fakultu. Ale...“

„Ono je to jedno, já vím. Zachytila tě vlna?“

„To, co jsme cítili, když jsme... Takový zvláštní teplo v hlavě?“

„Jo, je mi to jasný. Neznepokojuj se. Je spousta věcí, které budeš chtít vědět. Složitých věcí; na většinu odpovědi neznám. Ale pokud znám...“

Dívce spadl ze srdce velký kámen. Rozzářila se.

„Řekli ti, že čarodějky jsou obvykle protivné. To je pravda. Taky z tebe nemám moc radost, ale čím dřív se dozvíš základní věci, tím méně pitomostí naděláš. Já jich za život nadělala docela dost.“

Dívka se usmála. „Já... já jsem Alice.“

„Alice in Wonderland. Fajn. Já jsem Bella. Mirabella Floresová.“

Bella trochu překvapeně zjistila, že to jméno dívce nic neříká. Nejspíš se moc nedívala na televizi.

„Jakou máš... specializaci?“ položila konečně první otázku Alice.

„Mezilidské vztahy. Doufám, že netrpíš žádnými frustracemi a stresy?“

Dívka se zatvářila nejistě. Potom udělala několik neurčitých obličejů...

„Chceš vědět, zda se budeš muset ostříhat jako já. Líbí se ti tvoje vlasy a nerada bys o ně přišla.“

„No... jak to víš? Ty ovládáš telepatii?“

„Ne. Jen sleduju, jak se tváříš. Předpokládáš, že mi to je trapné. Není, teď už je mi to fuk. Odpověď: dřív nebo později to uděláš. Přemýšlím, jak minimalizovat škody, ale zatím nevím. A máš skutečně hezké vlasy.“

Alice se nervózně poškubávala za svoje kadeře; mezitím přišla servírka s kávou a zákusky. Mladí si taky objednali kávu. Kluci se zatím pouze představili, spíš svá jména jen zamumlali. Vypadali velmi nervózně.

„Já jsem chtěla vědět... přišla jsem... zajímám se...“ z Alice to lezlo jako z chlupaté deky. Bella se rozhodla ji neznervózňovat ještě víc.

„Zajímám se o myslící stroje!“ dokončila konečně. Téměř šeptem.

„Nic o nich nevím.“

„Po fakultě se povídá, že... čarodějky stavěly a ovládaly myslící plavidla. Lodě, letadla, kosmické koráby. Ty stroje byly živé, myslely jako lidé. Roboti, androidi, kyborgové. Velké počítače. Co o nich víš?“

„Nic. A pochybuju, že je to pravda. V tomto světě určitě ne...“

„Aha. Takže dokázaly projít do jiných světů?“

„Ale ne...“ Bella zaváhala; náhle si nebyla jistá. Přemýšlela, co by jí mohla říct, aby to byla skutečná pravda. Pak...

„Dneska jsem zažila něco, co mě dokonale zmátlo. Včera bych ti řekla, že žádné jiné světy neexistují. Všechno to jsou jenom řeči. Jenže...“ Bella se zarazila, ještě chvíli váhala. „Dejte hlavy k sobě!“

Srazili se hlavami všichni čtyři. Servírka si toho všimla, ohleduplně odložila šálky na vedlejší stolek a uctivě vyčkávala; jistě, je jižanka.

Bella jim předala zcela bez výběru všechny události od příchodu na jih. Riskovala, že ji přestanou považovat za WZ, ale to by ji potěšilo, aspoň by neotravovali. Ovšem jim o takové maličkosti nešlo.

„Nádhera!“ vydechla Alice, „Mentální spojení... a ten Oheň! Je možné se s nimi nějak... setkat? Mluvit, převzít něco...“

„Obávám se, že ne. Jsou nadřazení; těžko je k něčemu přinutíš.“

Alice si navinula proužek vlasů na prst; cukla a vlasy jí zůstaly v ruce.

„Počkej!“ zadržela jí Bella ruku, „Nesahej... Hodně jsi to prožívala? Asi se vlasy uvolnily z kořínků tím zážitkem. Nedotýkej se jich...“

„Tím se ovšem věci rychle vyřeší.“ řekla dívka dost nervózně.

„Ještě vydrž!“

Bella vstala a rozhlédla se. Kousek dál na rohu bylo kadeřnictví; nebylo to nic divného, všechny důležité obchody byly na hlavní třídě. Majitel byl muž, Monsieur Leonard, dokonce ani homosexuál. Jméno měl francouzské, původ neurčitý a znalosti větší, než dával najevo. Bella k němu Alici přitáhla za ruku a vysvětlila, co se jí stalo. Leonard jí lehce přejel přes hlavu.

„Ano, to půjde. Okamžik...“

Zrovna myl hlavu jiné zákaznici, během pár minut to dokončil a nechal ji odpočinout. V kovové misce rozmíchal nějakou tekutinu a vetřel ji Alici do vlasů; dělal to velmi opatrně, prsty mu jenom hrály. Pak ji nechal schnout a věnoval se první dámě; ještě při tom stíhal zábavně hovořit. Byl to velmi příjemný mladík a mnoho žen na něj myslelo, ale byl věrný své partnerce.

„A teď se podívám, jak jsi dopadla ty,“ řekl, když dáma spokojeně odešla, „Nelekni se!“ Vzal její vlasy do rukou, škubl a naráz jí všechny najednou stáhl z hlavy. Alice jen vykvikla, otočila se k zrcadlu a zděšeně zírala.

„Výborně se to podařilo,“ usmíval se Monsieur Leonard, „Podívej: kořínky se slepily dohromady, půjde z nich udělat docela hezká paruka. Zastav se tak za tři dny, to už ji budu mít hotovou...“

Alice si osahávala hlavu. Neříkala nic, ale vypadala dost vyjeveně.

„Jen klid, jsi akorát první z vaší party.“ uklidnila ji Bella, „Postupně si zvykneš, jako ostatní. Sluší ti to. Ještě si nech oholit obočí.“

Trochu škodolibě počítala, že Alice vybuchne vztekem, ale nestalo se nic.

„Počítala jsem s tím... ovšem ne tak brzy. Klukům se to stane taky?“

„Podle toho, jak jsou citliví. Příliš živě sis to představovala. Myslela jsi na to už předtím, co? Když víš o pokusech, víš asi i tohle...“

„Jasně. Říkám, že jsem... Takže říkáš, že tři dny mám chodit takhle? Za tu dobu si už zvyknu, a ostatní si zvyknou na mě. Přestane mi to vadit!“

„Okamžik,“ usmál se Leonard, „Jistě máš řadu přítelkyň s krásnými vlasy, které by taky uvítaly... tento způsob jejich zachování. Pokud by se ptaly, mohla bys doporučit moje služby...“

„Jasně, že to vykecám každýmu. Bojím se, že tady se rozkecá všecko; navíc támhle zrovna dvě kámošky vidím.“ Vyběhla ven a zavolala na ně; dívky přišly blíž, zíraly na ni a nechaly si vysvětlit situaci. Chvilku se nejistě chichotaly a potom se začaly s Leonardem dohadovat, zda by to šlo.

Bella vyšla ven. Káva jí už určitě vystydla. A cítila se strašně.

Na večer se chystala zábava. Mladí probrali šatníky a došli k názoru, že většina toho, co vzali s sebou, se nehodí. Vyzkoušeli nějaké varianty, dle možnosti se nastrojili a prohlídkou v zrcadle došli k názoru, že v první řadě je nutno udělat něco s hlavou. Co bylo správné na severu, tady na jihu neplatí. Je nutno zařídit se jinak; ale jak?

A rozhodli se: vyrazíme na nákupy!

Centrum Údolí ohně bylo doporučeným místem pro obchodní podnikání. Bylo to dokonce nařízeno, ovšem to by nejdřív museli domorodci chápat, co je to obchod a touha po zisku. Jejich dosavadní výchova byla přesně opačná; bylo jim od narození vštěpováno, že každé vlastnictví je pouze dočasné, jediným majitelem všeho je Bůh a lidské bytosti mají vše propůjčeno, dokonce i svá těla. Pokud se někdo považuje za majitele něčeho, není to hřích; je to politováníhodná hloupost, tolerovaná leda u malých dětí. Samozřejmě věci měli a hlídali si je, dokud je potřebovali, ale víc než předmětů si vážili svého klidu a spokojenosti. K té spokojenosti jim mohli velmi napomoci Ochránci; to oni dávali lidem vše potřebné k životu, jak bylo zapotřebí.

Obchod za císařství byl podporován vládou, ale rozvíjel se na úrovni řemeslné výroby. Průmyslové výrobky byly velmi vzácné; mimo jiné proto, že ty nejlepší byly propašované z jiných světů. Čarodějky a bojovníci měli všechno; obvykle luxusní a v jednom exempláři. Příslušníci jiných kast to získat nemohli, takže se ani nepokoušeli.

Současná situace byla: na trhu hojná nabídka ovoce a zeleniny, hlavně přebytky, které nesnědli sami členové rodu. Na obchodní ulici se nacházely krámky s oblečením, ozdobami a upomínkovými předměty; vyráběli je sami majitelé a členové jejich rodiny, často přímo v krámě před očima zákazníků. A velmi rádi s ohledem na jejich přání.

S tím souvisí další fakt: domorodci nechápali obchod jako ukončenou záležitost. Pokud někdo nosil jejich výtvor, patřil do jisté míry k jejich rodu a byli za něj odpovědní. Pokud byl přístupný, řekli mu to; kdyby chtěl, měl možnost se s nimi spřátelit a využívat všech práv jejich příbuzného. Pokud to neudělal, považovali jej za nezdvořilého, ale nic z toho nevyvozovali. Už proto věnovali každému zákazníkovi překvapující péči.

Když začala krámky prolézat parta mladých s čerstvě oholenými hlavami, obchodníci nejdřív svolali všechny ostatní a začali se radit, co s nimi. Po diskusi navrhli dvě varianty: buď používat lehké hedvábné šátky, jimiž se hlava zavine a jeden cíp se může přetáhnout přes tvář jako jašmak (to by se hodilo na den a v prostředí, kde není vhodné příliš ukazovat obličej), nebo ozdobit hlavu pomalováním. Ještě lepší by bylo tetování, ale to je nutno si kvalitně rozmyslet a dohodnout se s mistrem, který to bude dělat. Dohadovali se dlouho a usilovně, a během diskuse se patřičně spřátelili, takže se záležitosti hostů staly věcí cti všech přítomných.

Dobře, tak dnes večer pomalovat. Jak? Nejlepší bude vlastní fantazie, ať každý požádá svého oblíbeného partnera, aby se na něm vyřádil. A proč pomalovat jenom hlavu, když je k disposici celé tělo? Stejně nelze vyloučit, že se během večera svléknou; takže pomalovat, pak se hezky obléci a postupem času oděv odkládat. Nebo jak se situace vyvine.

Hosté byli bílí, někteří až moc. Domorodci všech možných barev od smetanově bílé až po ebenově černou. Nevadila jim diskuse o barvě jejich pleti, zvláště když se diskutovalo, jaká barva se na jakou kůži nejvíc hodí. Aby se to dalo zkoušet, na první impuls se svlékli a tím přesvědčili všechny, jak krásná a dokonalá mají těla. O rasismu určitě slyšeli, ale zajímal je pouze jako zábavná hra. Opět vycházeli ze zvyklostí čarodějek, které uměly měnit barvu pleti stejně jako čehokoliv jiného. Ony se spíš měnily žákyňky, pro ty to byla součást bojového výcviku: přizpůsobit barvu okolnímu prostředí, pokud možno do neviditelna. Anebo hodně viditelna: když měly nějakou slavnost, zbarvily si kůži třeba do zelena s příslušnými odstíny, vlasy rudé jako plamen a sršely z nich zlaté jiskřičky.

To ovšem bylo dávno. Teď to mohli jen napodobit barvami. Snažili se a dělali při tom spoustu rozruchu. Prodejci neměli pevně stanovenou pracovní dobu, otvírali ráno po probuzení, za poledního žáru spali (přímo v krámku) a večer vydrželi, dokud je to bavilo. Dneska mimořádně dlouho, možná měli už mít zavřeno, ale pomáhali mladým (svým hostům a přátelům!) se zdobit. Malování, oblečení, šperky; každý přinášel, co měl nejlepšího. Postupně si každý bral, co se mu líbilo a co se pro něj hodilo; při placení nastal mírný zmatek, ale vyřešil se k všeobecné spokojenosti. Armini brali peníze jako dar svému rodu. hosté byli spokojeni, že vše je tak krásné a levné.

A pak někdo řekl: „To bude paráda! Však, přijďte taky!“

„Do hotelu?“ ujistil se kdosi překvapeně.

„No jasně! Bude se tam hrát, tančit, měla by to být zábava!“

„Jistě, to můžeme.“ řekl někdo z těch významných.

Neexistoval žádný důvod, aby nechodili. Mohli tam, peníze měli a byli tak opatrní, že jich určitě moc neutratí. Tak jo.

A do toho přišla Alice. Spolu s ní dvě kamarádky a pár kluků. Je pravda, že zírali překvapeně, něco takového ještě neviděli: všude se pohybovali nazí (či téměř obnažení) lidé, pomalovaní nejrůznějšími barvami a zdobení nádhernými šperky, mezi nimi se proplétaly děti, samozřejmě namatlané nejvíc. Všichni se skvěle bavili. Když spatřili nové oběti, hned se na ně vrhli a začali je zaplétat do hry.

Alice byla dívka racionální, řídící se raději rozumem než emocemi. Byla tak vychovaná, přesně stejní byli její rodiče. Otec vedoucí chirurg, matka učitelka s uměleckými sklony. Chápaví, moudří, tolerantní. O sexu v rodině nikdy nemluvili, ale všichni věděli, že jej provozují ve středu a v sobotu, normálním a zdravým způsobem. Alice je nejstarší dcera, bratr je předurčen ke kariéře lékaře a malá Mary chodí zatím do školy. Když Alice dospívala, pohovořili s ní o těch věcech s vědeckou přesností a racionalitou. Sdělili jí, že je to normální potřeba lidského těla a v průběhu studií se tomu ani ona pravděpodobně nevyhne. Rodiče to netěší ani nermoutí, pouze očekávají, že si bude počínat zodpovědně a opatrně, a používat ochranu, aby předčasně neotěhotněla. Spoléhají na její rozum a uvážlivost.

Spoléhali právem. Během života měla několik partnerů, ale se žádným toho moc významného neprožila. Obvykle se jednalo o zdravou relaxaci: po celodenním studiu zašla do klubu, poseděla s kamarádkami, tančila, vypila několik skleniček. Obvykle se zalíbila nějakému spolužákovi; když se líbil také on jí, dala se pozvat na další alkohol na odbourání zábran. Pila málo, ale v tomto případě se jednalo o omluvu za příliš odvázané jednání. Když situace nazrála, nechala se odvést někam, kde to provedli. Po ukojení tělesných potřeb se osprchovali, oblékli a přátelsky se rozešli. Proč taky kvůli pěti minutám dělat nějaké výtržnosti.

Jak už řečeno, neprožila nic mimořádně skvělého, ale také nic vyloženě odporného. Nechápala, proč se kvůli takové maličkosti dělá tolik rozruchu. Tělo to potřebuje, tělo to musí dostat. Mimochodem, v jídle taky nebyla moc vybíravá, pokud mělo patřičnou nutriční hodnotu, jedla všechno. Samozřejmě slyšela, když se chystala na cestu do Arminu, o zdejších výstřednostech. Nedala se tím ovlivnit, obvykle bývaly informace přehnané. Nevěřila na žádné čarodějky ani neobvyklé pokusy, ale chtěla se přesvědčit na vlastní oči, těch řečí bylo příliš mnoho. Předpokládala, že během pobytu bude znásilněna; nepřála si to, ale je-li to zde zvykem, byla ochotna vydržet, pokud to nebude životu nebezpečné. Měla s sebou hormonální přípravky pro případ, že by došlo k nechráněnému styku.

Na severu byla situace vcelku normální. První, co zažila na jihu, byl ten podivný pocit horké vlny, která ji prostoupila. Potom setkání s čarodějkou, mentální spojení a úžasný ponor do myšlenek ostatních. Přišla při tom dost nečekaně o vlasy, ale WZ Bella to jakž takž vyřešila. Teď strávila nějakou dobu vysvětlováním situace kamarádkám, kterým mistr Leonard vetřel do vlasů jakousi emulzi a pozval je na zítřek, kdy jim vlasy odborně oholí a vyrobí krásné paruky. Zatím se to všem líbilo.

Když ji vyzvali, aby se svlékla (přesněji podivili se, proč je oblečená), poslechla. Je to součást zdejších zvyklostí. Chystali se jí pomalovat celé tělo, o tom sice zatím neslyšela, ale když to dělají ostatní... Jenomže oni se zarazili: „Páni, ty máš kožíšek! A moc pěknej, toho by se mělo využít!“ Alice se zarazila, neměla pocit, že by její ochlupení v klíně mělo být tématem nějaké diskuse, ale to už jí tam několik lidí sáhlo a vyptávalo se, jak a proč je to možné. Musela vysvětlit, jak přišla o vlasy; domorodci se skvěle bavili. Ostatní byli taky přirozeně chlupatí, ale to už tolik zájmu nevyvolalo. Rozhodlo se, že tam každému namalují nějaké zvíře, vylézající z roští; to bude hezké a přirozené!

A v průběhu toho dohadování Alice zjistila, že je jí příjemné, když se jí takhle dotýkají. Například děti dostaly za úkol natřít jí tělo podkladovou barvou, v tomto případě světle modrou. Daly se do toho nadšeně, upatlaly se ještě víc a příjemně ji celou promasírovaly. Masáže měla ráda, patřily ke sportu a celkové hygieně. A když některé dítě chytila a oplácela mu muchlání, vřeštěly nadšením. Nějaký mladík jí na břicho namaloval podivné zvíře, jaké nikdy nikdo nevěděl; vypadalo nebezpečně, ale taky vznešeně. Ostatní taky pomalovali od hlavy k patě, ale vyhýbali se vlasům; zítra si s nimi poradí mistr Leonard a až budou mít paruky...

„Kdybysme tohle věděli, tak jsme si nechali taky udělat paruky!“ smála se jedna dívka z první vlny, „Takhle hezký vlasy jsem sice neměla...“

„A ty bys chtěla paruku?“ zeptala se jedna dívka, dle vzhledu Japonka nebo něco takového, „Tak já se nechám ostříhat a dám ti ji...“

„To bys vážně udělala?“

„Proč ne? Nebyla jsem ostříhaná, co se narodila malá Keiko. Chtěla bych další dítě a v těhotenství se obvykle vlasů zbavujeme...“

„Já chci taky!“ vřeštěla Keiko a věšela se jí na krk.

„Nemůžeš, miláčku. Na dítě seš ještě malá a o tvoje wingy nikdo nestojí!“

„Ale koupat v Ohni!“

„No jasně, to půjdeme. Teď se to naučila malá Jessica...“

Nastala další diskuse, o Ohni. Alice naslouchala a těšila se.

Konečně byli všichni hezky vyzdobeni. Vyřídily se poslední finanční operace a dohodlo se: hosté se vrátí do hotelu na tu zábavu. Domorodci zajdou domů, uloží děti (Ne, skutečně s námi nemůžete!) a přijdou později. Těšíme se, tato noc bude dlouhá.

Bella tou dobou seděla v cukrárně a pila kávu. Servírka ochotně přinesla novou; sluší se vyhovět, když její podnik navštíví významná čarodějka. Samozřejmě netušila, kdo Bella je, ale měla obranné reflexy: WZ si ne vždy pamatují, kdo jim prokázal nějaké dobrodiní, ale rychle si vzpomenou, kdo je něčím naštval. A čelit naštvané čarodějce? Kdo by si troufal?

Bella uvažovala nad tím, že bude třeba vysvětlit všem hostům ještě jednu důležitou věc. Všichni v této zemi považují sex za rituál k uctění božstev, stejně jako cizinci považují sex za hřích. Pokud se srovnáme s tímto stanoviskem, dává najednou vše smysl. Tělo ženy je chrám, mužům je dovoleno do něj vstoupit a vykonat obřad k jeho uctění. Kromě předepsaných rituálů jsou vítány i nově vymyšlené varianty. Záleží na ženě, koho všechno přizve, jak veřejně bude rituál provádět. Její rozhodnutí je vždy správné.

Existuje vůbec mezi domorodci někdo, kdo je zmítán stresem a frustracemi? Jistě ano: ženy, do jejichž chrámu jakživ nikdo nepřijde a nezapálí posvátný oheň na oltáři; muži, kterým pro nějakou osobní nechuť nebylo dovoleno vstoupit, nebo jsou přizváni až jako poslední z možných. Z takových rostou nepřátelé, ale je jich velmi málo.

Zato ve svém okolí Bella nepotkávala nikoho, kdo by byl plně spokojený. Ani ona sama, vyhlášená krasavice se spoustou milenců, nebyla zcela šťastná; měla v sobě zakořeněný pocit, že páchá něco špatného. Kdyby jí nebyli vštípili v dětství představu hříchu, byla by šťastná? A zakazuje vůbec Bůh sex? Určitě ne, souhlasí s ním za řádných okolností, v manželství. Armini to vyřešili systémem hlavních a vedlejších manželek; ale obdobné řešení je popsáno ve Starém Zákoně, zbožný král Šalamoun měl tři sta žen a určitě je nedokázal obhospodařovat sám. Jde o to, jak se na věc díváme...

Takže, jak by se měla zařídit Bella? Jako čarodějka, která přijme každého s kladnou energií? Jako princezna, která přijímá ve svém paláci množství hostů a každého považuje za člena svého klanu?

Dopila kávu a sháněla se po placení. Chudák holka vykulila oči a chvilku váhala, co má udělat; přijmout peníze od čarodějky? Ve skutečnosti neexistoval žádný zákon, že WZ nemusí za nic platit, pouze to nebylo zvykem. Bylo cennější, když si tě taková žena zapamatovala do budoucna.

„Děkuji.“ řekla tedy Bella, „Tvoji Ochránci tě jistě odmění...“

Servírka před ní jen uctivě sklonila hlavu.

Zpěvačka si šla před večerem odpočinout. Podřimovala a při tom myslela na spoustu věcí, které bude muset zítra či v nejbližší době zařídit. Aniž si to uvědomila, upadla náhle do hlubokého spánku, a zdálo se jí o Rence de Castignac. Seděla ve své pracovně, na klíně kytaru, před sebou noty; skládala nějakou písničku. Náhle postřehla její přítomnost; otočila hlavu, nechala hraní a zeptala se přísně: Kdo jsi?

Říkám si Tanya, ale ve skutečnosti...

Stačí. Tanya je dobré jméno. Proč jsi přišla?

Tanya zaváhala. Neměla pocit, že přišla; vlastně tonula ve zmatku. Renka ji provrtávala očima, vstoupila bez dovolení do její mysli a provedla tam důkladnou inventuru. Jako na právě dobytém panství.

Nic neříkej, vnímám tě. Souhlasím. Zapamatuj si můj kód. Až budeš chtít přebírat moji hudbu, neváhej; prostě vem kytaru a zavolej mě. Připojím tě, budeš hrát jako já. A zaznamenávej to do paměti pro příště.

Tanye to ve spánku nepřipadalo vůbec divné. Renka se chovala jako vůdčí WZ; její povinností je přivést k dokonalosti každou žákyňku, která se jí dostane do sféry vlivu. Snad kromě těch úplně pitomých.

Tak řekla: Děkuju.

Renka se zatvářila. Poděkovat znamenalo připustit, že by významná WZ mohla nesplnit povinnost. Vlastně ji podcenit. Ovšem kdyby dala najevo nějakou nelibost, vytvářela by dojem, že je ovlivnitelná emocemi. No fuj!

Už jdi.

Tanya bez dalšího vypadla. A skoro okamžitě se probudila.

„Pitomý sny!“ řekla a šla se osprchovat.

Večer. Hostů bylo dost, aby se zábava patřičně rozjela. Zvláště skupina mladých, která přišla rozveselená už z města; fantasticky pomalovaná a oblečená do něčeho, co byly spíš hedvábné šátky než oděv. Další skupinou byli studenti, mezi nimiž držela prim Alice; nikdo ji nezvolil či nepověřil, ale byla první, kdo kuriózním způsobem přišla o hřívu. Ostatní se teprve chystali, takže je zkušenější.

Zvláště nejistě je sledoval ředitel hotelu. Není důležitý, ale snad bude užitečná letmá zmínka. Tento pán byl pověřen majiteli, totiž konsorciem mafiánských bossů, aby to tady přivedl k dokonalosti; ježto dnes večer očekával zvláštní události, byl pro jistotu zde. V podstatě hodný muž, povoláním consiglieri; to je slovo italské a znamená poradce. Jeho povinností je radit pánům, jak uvést svoje obchody do souladu se zákonem; on totiž každý velký zločinec, když přijde k penězům, začne toužit neskrývat se po temných koutech, naopak stát se významným mužem. Pan ředitel bohužel v té činnosti moc neuspěl. A není pravda, že Mafie neúspěšné osoby vraždí bez milosti; tohoto pouze odsunula sem do hotelu. A ještě: nebyl Ital, ale Žid a jmenoval se Fischbaum, nyní Ferrera nebo Fereira, dle potřeby.

A dneska byl mimořádně znepokojen. Hlavou mu táhly nejrůznější možnosti, jak by se situace mohla zkazit. Některým předešel, ale...

Zatím to vypadalo dobře. Kuchaři se vytáhli s večeří, přestože dost velká část hostí si přála bezmasé jídlo. Hosté byli spokojeni, až mimořádně spokojeni. Poručili si také různé povzbuzující nápoje, většina alkoholické. Taky Bella si dala víno, ale něco ji nutilo je víc vychutnávat a zjišťovat, jak na ni alkohol působí. Skoro jí připadalo, že stejného výsledku by mohla dosáhnout vlastním přáním, i kdyby pila vodu.

Seděla u zvláštního stolu s Barbarou, Sandrou, Theem a Euricou. Nepřišla Jessica, přestože byla zvána a určitě by ji sem pustili, ale prohlásila, že na zábavy dospělých má dost času a když ji někdo bude potřebovat, ať pro ni vzkáže. Byl to přesně ten vzor chování, jaký používaly Panny, ovšem protože s tím teprve začínala, působilo to směšně.

Sandra byla rozmrzelá, i důvod byl jasný: po příjezdu Pet prohlásil, že na dva až tři dny odjede do Aurrgharru, na schůzku s nadřízenými. Přestože slíbil, že se co nejdřív vrátí, zatím o sobě nedával vědět. Nechyběl jí ani tak sex, ten si mohla opatřit jakkoliv, ale měla ho příliš ráda.

„Co by se stalo, kdybych se tam vypravila za ním?“

„Kam? Do Aurrgharru? To nejde!“

„Proč ne?“

„Je to město tygrů! Lidé tam nesmějí!“

„A co by mi udělali? Zabili mě?“

Na to Barbara odpověď neznala. Věděla, že tygři svoje město hlídají, ale jak důsledně? Sandra ani nikdo další už nevypadají jako cizinci. Bránili by tygři v přístupu vlastním lidem, třeba Eurice?

Ovšem teď to nevyřešili, neboť přišla Doris. Nevypadala ubrečená, naopak docela spokojená. A taky notně opilá.

„Já jsem ti tak vděčná, Bello! Tys mi tak pomohla...“

„Ani nevím, čím!“

„Zachránila jsi mi život! Odstranila jsi můj strach! Už se ničeho nebojím, vůbec ničeho! Dokonce se na to těším!“

„Nechceš mi říct, na co?“

„Vždyť říkám: na všecko! I na to dítě! Bude nádherný...“

„Dítě? Jaký dítě?“

„Budu mít dítě. Viděla jsem ho! Mluvila jsem s ním! Ve snu!“

„No, to zní hezky. Hlavně, že jsi spokojená. Jaký bude?“

„V tom je právě ta legrace! Umíš si představit, že černý?“

„Černý – jako černoch?“

„Právě tak! Umíš si představit ten průšvih, až já porodím černý dítě? Moje rodina a všecky kamarádky pěkně protáhnou ty svý koňský ksichty!“

„Jo, už to chápu. Ale nechtěla by ses nad tím třeba ještě zamyslet?“

„A co by mi to pomohlo? Už je tam, v bříšku; je to vyřešený a nějaký přemýšlení na tom nic nezmění, to snad chápeš! Víš, jaká to bude legrace?“

Doris mluvila ještě dál, ale Bella jí moc neodpovídala, spíš trochu žasla. Konečně toho Doris nechala a šla se chlubit zase jinam.

„Za chvilku přijde ještě Pauline!“ varovala Barbara.

„Jak mohla otěhotnět, když s nikým doopravdy nespala? Pokud já vím, ve skutečnosti se jí nikdo nedotkl, dokonce tam ani nikdo takový nebyl! Všechno se jí jenom zdálo, byla to iluze vytvořená Dvojčaty!“

Barbara potřásla hlavou. „Já bych to neřešila. Je těhotná přesně stejně jako ty, já a všichni ostatní. Kde se to v ní vzalo, radši nevím a ani to nechci vědět. Vím jenom, že není první ani poslední.“

„Chceš říct, že početí dětí řídí nějaká Arabella a Orlando?“

„Nevím, co jsou ti dva zač a co ve skutečnosti řídí. Nepochybuji, že nad nimi je vyšší moc, která by je mohla zastavit. Ale stejně tak nepochybuji, že s lidmi si dělají, co je napadne, a ta Vyšší moc je nechá.“

„Chceš říct, že Bůh jim dovolí narušovat svoje plány?“

„A ty snad víš, jaké ty Boží plány jsou? Třeba právě tohle si přeje! Toto území a tyto lidi jim svěřil do péče; ve chvíli, kdy jsme sem přišli, jsme pod jejich kontrolou. A oni si s námi po libosti hrají.“

„To mě rozčiluje a uráží!“

„Když tě neuráží, že si s tebou může dělat co chce kdejaký pitomý komár? Nějaký debilní hmyz tě bodne, ty lehneš a onemocníš. Zlobíš se na něj, bouříš se proti Boží vůli? Ani tě to nenapadne; maximálně nadáváš. Ber to tak, že nějaký živý tvor tě opíchal a vložil do tebe svoje vajíčko. Následkem toho přivedeš na svět hezkýho chlapečka...“

„Dceru. Taky se mi o ní zdálo. Moc pěkná a mimořádně chytrá.“

„Vážně? A řekni: chceš ji, nebo by ses jí chtěla zbavit?“

Bella sklopila hlavu. Představila si velké pozorné oči malé Arwen.

„Já neříkám,“ zahučela naštvaně, „A ještě to pitomý jméno! Arwen, co to je?“

„Můžeš ji nechat pokřtít, jak budeš chtít!“ smála se Sandra.

„Stejně si bude říkat, jak bude chtít sama! Čarodějky si volí kódy...“

„Jak víš, že bude čarodějka?“

„Při mý smůle? Určitě jedna z nejlepších!“

Teď musela počkat, až se všichni dost vychechtají.

„Vy ještě nevíte, co se vám narodí?“

„Já budu mít dvojčata,“ řekla Bára, „Kluka a holku. Aspoň to mám slíbený. Akorát mi není úplně jasný, kdo je doopravdy jejich otec!“

„Máš snad nějakýho manžela, ne?“

„S tím jsme se tiše dohodli, že se nebudeme vzájemně znepokojovat. Jistě, když se potkáme, vlítnem na to, ale hlavní důvod byl získání nových papírů; oba jsme to věděli. Leda že by někde zahynul a já po něm zdědila pár hotelů a nějakej ten milión. Případně dluhy, to přesně nevím...“

Opět se rozesmály.

„Měly bysme to zapít. Dokud ještě můžem...“

„Stejně se nejvíc těším já,“ řekla Eurica, „Úplně mě fascinuje, že něco tak nádhernýho se může vylíhnout ve mně! Nedávno jsem byla dítě...“

„Ty seš ještě dítě!“

„Tak dobře, možná. Teď tam bydlí a bude krásně růst a sílit. Já ho budu sledovat a pomáhat mu. Budeme si spolu hrát...“

„Chceš říct, že ho vnímáš?“

„No jasně. Teď je embryo. Musí procházet fázemi, kdy by mohl přijmout tělo obojživelníka, ryby, ptáka... To všecko bude potřebovat, až bude velkej a bude chtít být bojovníkem. Takže já mu zprostředkuji informace, které se mu budou hodit, chápete?“

„Mám dojem, že jsi blázen, ale roztomilej. Jo, hrej si. Jste oba děti!“

„Správně,“ usmála se Eurica, „Tak to má být!“

Ředitel Ferrera vypil něco skleniček s významnými osobami, které přišly ozdobit večer leskem své osobnosti. Teď seděl u zadního, služebního stolku, upíjel jakýsi koktejl a meditoval. Měl speciální problém.

Do Arminu přijel už před několika lety a z více méně pochopitelných důvodů přerušil veškeré styky s dřívější vlastí a lidmi, které znal. Teď různí lidé přijížděli a vedli řeči; některé se týkaly politických událostí doma. Ferrera z nich měl pocit, jako by pocházeli z odlišných časů. Jistě, kdesi ve světě proběhla jakási válka, měnili se prezidenti i politické názory, ale proč tak rychle? Jedni říkali něco jiného než druzí; jako by vyklouzli ze své doby, přišli si sem odpočinout a po čase se do své doby zase vrátí. Ale bude to totéž místo a tatáž doba, nebo nějaká jiná?

Ferrera slyšel teorii, že Armin působí jako místo vytržené z posloupnosti času a prostoru; nějaké místo, kde neplatí přírodní zákony. Vysvětloval mu to nějaký chlapík nadaný vědeckým myšlením; bohužel byl natolik opilý, že svoje teorie nedokázal uspokojivě vysvětlit a ráno nechápal ani náčrtky, na kterých ty řeči objasňoval. Ferrera se ani moc nesnažil něco pochopit, bylo hodně opilců, kteří v určité fázi měli snahu ho přesvědčovat o své pravdě; ale zůstal mu nejasný pocit, že cosi není v pořádku.

Domorodci nedávali najevo žádnou snahu dominovat, ale taky se nehodlali ničemu podřídit. Žijí si vedle nás, aniž by nás vnímali. Pracují pro nás, stýkají se s námi, potom odejdou do svých dávných paláců a co se děje tam, nikdo neví. Někoho si vyberou za přítele, ale podle jakého klíče? Vůbec je nezajímá, jak je bohatý či vlivný, nic z toho, co tvoří význam člověka na sever od hranice. Žijí podle vlastního zákona.

A turisté jim to žerou. V pořádku, na to jsou tady; ale bohužel, jakmile propadnou šíleným domorodým naukám, přestanou neuváženě utrácet. A to je zlé, jsou tady přece proto, aby přinášeli zisk! Dneska přišli noví, doposud nezkažení; jenže některé už získali s rychlostí, jakou si Ferrera ani nedokázal představit. Snad je chytili rovnou u autobusu!

Hosté se bavili, hudba hrála a někteří tancovali. V pořádku. Jenže potom ta odbarvená fuchtle, která si myslí, že umí zpívat, vzala kytaru a řekla, že zkusí jednu písničku Renky de Castignac. V pořádku, snad to půjde...

Jenže Tanya začala hrát a zpívat o třídu líp než čekal. Vlastně líp, než očekával kdokoliv; rozjela to jako pravá Renka. Neměla sice tak skvělou kytaru, natož elektrické piáno, ale snažila se. Její hlas zvučel a naplnil celý prostor kovovými vibracemi; oči měla zavřené, zmítala se jako v křeči a prsty na strunách jí jenom hrály. Sklidila obrovský potlesk.

„Ještě, ještě!“ křičeli všichni.

Takové ovace nikdy neměla. Jistě, uvědomovala si, že za to může Renka, to jí ale nevadilo. Přestala se ovládat, prostě to rozpálila a ostatní se k ní přidali. Mládež nadšeně vyrazila na parket, zmítali se tam v orgastických křečích a vypadali nesmírně šťastně.

Tehdy přišla velká skupina domorodců. Někteří byli pomalovaní jako hosté, jiní v přirozených barvách. Nadšeně se zdravili s turisty, objímali se, líbali. Pak se vrhli na parket. Ferrera zatím nikdy neviděl jižany se bavit, ale vůbec se nechovali jinak než kdokoliv jiný, snad jen odvázaněji. Až se divil, jak snadno se shodli s hosty.

Napadlo ho nadhodit turistům možnost zábavy, jakou ještě nevyužili: hernu s kartami, kostkami a ruletou. Jistě, věděli o ní, ale zatím ji nevšímavě míjeli. Ferrera si zjistil, kteří hosté jsou nejbohatší a mohli by tedy něco prohrát: babička Sarah, milionářka Joan a někteří další. Seděly u stolku blízko Barbary a ostatních; přišel tedy s úsměvem k nim:

„Nepřipadá vám ta hudba příliš divoká a hlučná? Já vím, neměli bychom těm mladým dovolit, aby vás obtěžovali rámusem, ale chtějí se bavit...“

Stará Sarah k němu obrátila oči a usmívala se: „Chcete říct, že jsem tak stará, že nemám pochopení pro mládež? Možná byste se divil, v mládí jsem tancovala moc ráda a nikdo by mě z parketu nedostal!“

„To jsem rozhodně říct nechtěl! Jenom mi napadlo, jestli by vás víc nebavilo zkusit třeba ruletu v našem kasinu... Je to hned vedle!“

Babička Sarah nezareagovala zrovna nadšeně; ale Eurica měla pozorné uši. Otočila se a zeptala: „Co je to ruleta?“

„Takový kruh s čísly. Hodí se tam kulička a kde se zastaví, to číslo vyhrává. Kdo na ně vsadil, vyhraje spoustu peněz!“

Eurica vstala a přistoupila. „A proč rozdávají peníze jen tak zadarmo?“

„V tom je právě ten vtip. Málokdy někdo vyhraje, protože nevsadí na to správné číslo!“

„Tak proč lidé sázejí na špatná čísla?“

„Přece nikdo nemůže vědět, které číslo vyhraje!“

Ferrera neměl v plánu zaujmout zrovna ji. Viděl před sebou dítě, nepříliš nebezpečné. Sarah a Joan jí ochotně vysvětlovali princip rulety, dívka se nedůvěřivě usmívala. „Jako kamínky?“

„Jaké kamínky?“

„Taková hra. Dají ti hrst drobných kamínků, namaluje se čára nebo kruh a kamínky se vyhodí. Než dopadnou, musíš říct, kolik padne do kruhu.“

„To nemůže nikdo vědět. Nanejvýš uhodnout!“

„To se cvičí ve škole. Postřeh, víš?“

„A sázíte na to?“

„My už ne. To je pro malé děti. Občas to na ně zkusíme, když nechtějí něco udělat; když prohrají sázku, tak přece musí!“

„Ale co když vyhrajou oni?“

„To se nemůže stát. Kdyby dokázali vyhrát, tak už bysme to nedělali...“

Sarah se smála. „Tak pojď! Uvidíme, jak ti to půjde v ruletě!“

Všechny se zvedly a šly do herny. Ferrera si spokojeně zamnul ruce; děti budou nakonec k užitku, sice nemůžou hrát (ani nemají za co), ale dospělí jim to rádi předvedou a budou hrát za ně. Výtečně!

Moc hostů v herně nebylo, ale okolo rulety se tísnilo pár hráčů. Dámy se rozmístily kolem stolu a Sarah šeptem vysvětlovala Eurice, co a jak.

„Na co bys vsadila, kdybys měla hádat?“ ptala se.

„Na třiačtyřicítku.“ řekla Eurica, když se ruleta roztočila. Sarah se jen zasmála, ale vytáhla dvacetidolarovku a položila na číslo 43. Krupiér se zatvářil udiveně, bylo zvykem hrát se žetony, ale neprotestoval. Kulička několikrát oběhla a nakonec sklouzla na 43; krupiér shrábl všechno kromě té bankovky, oddělil pár žetonů a na lopatce je přistrčil Sarah.

„To je tvoje,“ řekla Sarah, „To sis vyhrála.“

„Jo. A co se s tím má dělat?“

Sarah upozornila na jednoho hráče, který rozmisťoval žetony po několika číslech podle jakéhosi klíče. Eurica ho se zájmem sledovala; žetony držela v ruce až do chvíle, kdy kulička začala obíhat. Pak je všechny položila na pětku. To si jí spoluhráči poprvé všimli; a když kulička sklouzla na pětku, obrátili se k ní všichni a zírali s otevřenou pusou.

Krupiér rozvážně naskládal na lopatku kopec žetonů a přistrčil je před Euricu. Ta na ně zírala s mírným údivem. „Můžu ještě hrát?“ zeptala se.

„Prosím, jak chceš!“ řekl jeden z hráčů, neboť krupiér nepovažoval za sebe důstojné bavit se s nějakým dítětem.

Eurica posbírala všechny žetony a nechápavě je držela v ruce.

„Takhle ne, děvenko!“ řekl ten hráč se systémem, „Nemůžeš vsadit všechno na jedno číslo, to bys o to hned přišla!“

„Ale... proč bych měla sázet na číslo, které nevyhraje?“

„Nemůžeš vědět, co vyhraje!“

„Nemůžu?“ opakovala nedůvěřivě. Pořád ještě držela žetony. Když krupiér hodil kuličku, teprve je s úsměvem vysypala na červenou třiatřicítku. Pravda je, že se tam všechny nevešly, leccos přečnívalo, ale stejně bylo jasné, jak to myslí. Potom už jen v klidu sledovala, jak kulička několikrát oběhla kruh a zastavila se na červené 33.

Krupiér do napjatého ticha položil svoje hrabičky a lopatku. Vytáhl bílý kapesník a otíral si zpocené čelo. Pak řekl: „Slečno, já... je mi líto, ale asi nebudeme schopni vám výhru proplatit. Rozbila jste bank.“

„To je mi líto... ale já si dávala pozor, abych nic nerozbila!“

Hráči se začali smát. „Rozbít bank znamená vyhrát všechny peníze, které jsou tady, děvčátko! Prostě jsi vyhrála všechno, co šlo.“

„Aha. Tak proč jste si nepřinesli víc peněz?“

„Víc nemáme! Nepočítali jsme s takovou výhrou... je mi velice líto...“

„To je fuk, dejte kolik máte. Takhle se vydělávají peníze, babičko?“

Krupiér přivolal pomocníka, který měnil peníze za žetony a naopak; dával mu pokyny, teď se vztekle obrátil k Eurice: „Mladá dámo, že jste měla náhodou tak neobvyklé štěstí, ještě neznamená, že si můžete dělat legraci...“

Eurica se zatvářila překvapeně. „To nebyla náhoda!“

„Chcete tím říct, že vždycky uhádnete číslo, které vyhraje?“

Kruh hráčů se stáhl nebezpečně blízko.

„No samozřejmě. Jinak bych přece nehrála!“

„Ale podstatou hry je napětí, co vyhraje a kdo získá peníze! Když napětí zmizí, nemá celá hra smysl!“

„Já to taky netvrdím.“

„Jak je možné, že znáš výsledek předem?“

„Předem ne. Když hodíš kuličku, vypočítám její trajektorii a odhadnu místo dopadu; samozřejmě ne přesně na milimetr, ale stačí hrubý odhad...“

„Trajektorii? Dráhu kuličky, která se pohybuje po ruletě?“

„Ano. To je stejné, jako když počítáš dráhu vystřelené kulky. Snad trochu složitější, ale v tom je asi ta hra.“

„Vystřelené kulky? Chceš říct, že pokaždé přesně trefíš?“

„Když mám dost času zamířit, tak ano.“

„A střílela jsi někdy?“

„Ve škole. Ale radši střílím lukem. Nebo házím šipky.“

„K čemu to je dobré?“

„Povinností čarodějky je ovládnout to umění a naučit je bojovníky.“

„Ty jsi čarodějka?“

„Učím se.“

Ve dveřích se zastavil pan Ferrera; už mu oznámili, co se děje.

„Chápete, co ta holka říká?“ vybuchl krupiér, „Tvrdí nám tady, že dokáže cokoliv čímkoliv zasáhnout jen tím, že si představí dráhu střely nebo kuličky! Říkáš, že si sem kdykoliv přijdeš pro peníze?“

„Kdybych je potřebovala... od toho tady přece jste, ne?“

„To je šílené! Tím zrušíš veškerou možnost...“

„Počkejte!“ vpadl do toho ten hráč, „Holčičko, ty říkáš, že bys dokázala tohle naučit i někoho dalšího? Třeba mne?“

„Tebe ne. Nejsi bojovník našeho klanu. Nelíbíš se mi.“

„Já neříkám, abys se mnou spala, ale... Jo počkej! Snad ne...“

„Nevstoupím do mentálního spojení s nikým, s kým se nechci spojit tělesně. Připadá mi to... ponižující.“

Nastal rozruch. Někteří se smáli, někteří rozčilovali.

„Klid,“ řekl Ferrera, „Mluvila jsi o šipkách. Takových?“ ukázal na terč, který visel na stěně. Eurica si jej s údivem prohlédla.

„Ne zcela, ale princip je stejný. Naše šipky jsou jen... údery energie.“

Ferrera vytáhl z terče zapíchané šipky a přinesl dívce.

„Je jich šest, po dvou každé barvy. Říkáš, že je dokážeš přesně umístit?“

Zasmála se. Vzala mu šipky z ruky, lehce potěžkala a potřásla hlavou. Pak začala házet: první do středu terče, druhou na palec vpravo, třetí palec nad střed, čtvrtou vlevo a pátou pod. Šestou držela v ruce a váhala.

„Do středu!“ přál si Ferrera.

Hodila; šipka se zapíchla do středu vedle první a trochu ji vychýlila.

Muži mlčeli; uvědomovali si, že pokud by vzala do ruky vrhací dýky, bude ta dívenka smrtelně nebezpečná.

„Jak vypadá ta... energie?“

„Jednoduše. Zasahuji pouze energetickými impulsy.“

„Můžeš tím něco rozbít? Třeba... tenhle talíř?“ Ferrera vzal jeden talíř ze servisu a zvedl nad hlavu.

Eurica se zamračila: „Musí to být?“

„Chci jenom vidět, jak to vypadá! Jestli to dokážeš... proč nechceš?“

„Zničení předmětu, který někdo může používat, je urážkou dobroty Boží.“

„Co záleží na jednom talíři, prosím tě? Každý den se nějaký rozbije!“

„Jistě, chápu. Ale nemusím to udělat já.“

Ferrera potřásl hlavou. „Dám ti tisíc dolarů, když ho zasáhneš. Ale já ho vyhodím do vzduchu! Když ho nezasáhneš v letu, stejně se rozbije!“

Eurica se mračila, ale přikývla. Vyčkávala; když ředitel vyhodil talíř do vzduchu, vymrštila ruku a talíř se roztříštil. Některým připadalo, že viděli záblesk, ale nemuselo to být.

„A chceš říct, že tohle učíš vaše vojáky?“

Eurica se zamračila ještě víc. „Řekla jsem, co jsem řekla. Co dělám, je moje věc. Už jsi mne donutil dopustit se kastovního přestupku. Co ještě mám udělat? Nebudu nic předvádět, nejsem cvičená opice.“

„Tak ještě jednu otázku: dokázala bys zabít člověka?“

„Nesmím nikoho zabít. Od toho jsou bojovníci.“

„Ale dokázala bys to?“

„Zabít je jednoduché. Těžší je udržet ho naživu.“

Ředitel usoudil, že dále zhoršovat její náladu by nebylo moudré. Naštvaná čarodějka bývá ještě nebezpečnější než klidná. Stačilo, že všichni situaci pochopili a rozhodli se téhle dívce radši ve všem vyhovět.

Krupiér a pokladník vyplatili Sarah všechny peníze, které v pokladně měli. Byla otázka, komu vlastně patří; vyhrála Eurica, ale získala je pomocí té jediné dvacky, a příliš o ně nestála. Navíc byla rozladěná.

„Můžu se na něco zeptat já?“ otázal se hráč, „Ty nejíš maso, viď? Může se ale stát, že někde zbyde pokrm uvařený z masa a nikdo ho nechce; v takovém případě ho sníš, nebo necháš vyhodit?“

Eurica se usmála. „Hloupá otázka. Máme přece tygra, ten shltá všecko!“

„Aha. Tak to jo...“

Vrátily se do hlavního sálu; tam se nadšeně tančilo. Všichni se svíjeli na parketu, dokonce jich přibylo; kromě jiných dámy z nevěstince, které sem obvykle nechodily. A nepřišly lovit zákazníky, nýbrž skutečně se bavit; stejně o jejich služby nebyl žádný zájem. Daly se rozeznat taky podle toho, že byly oblečené a měly dost pečlivě upravené vlasy.

Připotácela se Pauline. Nebyla ani tak opilá, jako omámená vlastní odvahou; pochvalovala si, jak je příjemné a osvobozující chodit nahá a nedělat si s ničím starosti. Bára ji pochválila.

„Měla bych... pár otázek. Teda – přání. Dost hodně přání. Nevadí to?“

„Vůbec ne. Uděláme pro tebe, co půjde!“

„Tak především: chtěla bych se ještě jednou vykoupat v Ohni. Šlo by to?“

Eurica kývla. „Jasně, kdykoliv. Jessica už to umí.“

„To je skvělý! Dělá mi to dobře, cítím se úplně... Tak dál: chtěla bych se usadit tady v Arminu. Víš, mám nějaké peníze na účtě, kdybych si koupila nějaký dům... doma bych všechno prodala a odstěhovala se sem!“

„Dobrá myšlenka. A co bys tady jako dělala?“

„Na to jsem ještě nemyslela. Ale mám třetí přání: chtěla bych mít dítě!“

„Jak tě tohle napadlo?“

„Prostě chci dítě; je na tom něco divnýho? Nikdy jsem žádný neměla! Je mi vcelku fuk, kdo bude otec, ale chtěla bych...“

Eurica jí přejela dlaní kousek nad břichem. „Ano.“ řekla.

„Vážně? Myslíš, že stačilo to odpoledne, abych...?“ Pauline chvíli nechápavě zírala, pak začala ostatní objímat a líbat.

Barbara přivřela oči. Zamyslela se; potom řekla:

„Chceš, abych ti naprogramovala další život?“

„Jasně, že jo! Dokázala bys to?“

„Dobře, tak můj předpoklad: tady ve městě je spousta opuštěných domů. Vyber si některý z nich a nastěhuj se do něj. Možná bude užitečné zjistit si, jakému rodu dřív patřil, co se s ním stalo a kdo jsou jeho Ochránci. Pokud jim projevíš úctu, mohli by chránit i tebe.“

„Ale...“ Pauline se to líbilo, jenom nevěřila, že je to pravda.

„Až se v domě narodí dítě, Ochránci je jistě přijmou. Bude rodilý Armin, občan a šlechtic. I kdyby proti tobě něco měli, dítě budou chránit. Možná i tebe jako jeho matku, jsou laskaví a čestní.“

„Poradíš mi, kdybych dělala nějakou chybu?“

„Jistě. Tím spíš, že mám pro tebe práci. Jaké máš povolání?“

„Vystudovala jsem Obchodní Akademii. A část právnické fakulty.“

„Výborně. Někoho takového potřebujeme. Nabízím ti zaměstnání jménem naší cestovní agentury. Povedeš tady ve městě kancelář; já na to nebudu mít čas, musím přece ještě dostudovat! Budou sem jezdit turisté a ty se o ně budeš starat. Taky o majetek a... všechno. Postupem času budeš možná jezdit i do ciziny. A ten dům doma ve Státech si nech, bude se ti hodit.“

„Myslíš, že se tam ještě někdy vrátím?“

„Nepochybně. Napřed jim pošli fotografie, jak se ti tady skvěle daří. Jak jsi omládla, získala dítě a postavení. Až tam pak přijedeš, nebudeš stačit zařizovat jejich léčebné pobyty u nás!“

„To by bylo krásný! Krásnější, než se mi chce věřit...“

„Může to být pravda, Pauline. Jsi mladá a plná sil; proč bys nežila krásným plným životem, jak si zasloužíš? Možná najdeš i muže, který tě bude mít rád. A kdyby ne, budeš dost sebevědomá, abys dokázala žít sama.“

Pauline brečela, děkovala a odcházela; to poslední na několikrát, ještě se párkrát vrátila s dalším díkem a nějakou hloupou otázkou. Barbara trpělivě odpovídala na cokoliv a tvářila se, že ji to těší.

Daleko uvážlivější byla Alice. Postupně k nim prosákla, když poznala, kdo je tady nejzkušenější. Bára ji zkusmo vyhodnotila: dost plus.

„Smím vědět, co studuješ?“ ptala se Alice.

„Budeš se divit, gympl. Chtěla bych jít na medinu.“

„Doktorka? Ty, čarodějka?“

„Jsem houby čarodějka, a i kdybych byla, chci mít nějaký diplom. Holky mě ujišťujou, že to udělám levým zadním kopytem. Kéž by.“

„Já dělám matfyz.“

„Vím. Bella mě informovala.“

„Umíš Propojení? A udělala bys to se mnou?“

„Normálně neumím, ale mám pocit, že dneska večer to půjde. Přijde výbuch sopky, to se vždycky zvedne energie nad normál.“ Bára se s ní spojila a obě se navzájem propátraly. Následkem toho se Alice stala řádnou členkou Sesterstva a přestalo jí být cokoliv utajeno.

„Tak to bude průser!“ konstatovala nadšeně Bára.

„Viď! Já si to taky myslím!“

„Kdys to začala cítit?“

„Když se strejda vrátil z Arminu. A já začala dospívat.“

„Tak je to jasný.“

Stručný přehled: otcův mladší bratr byl důstojník letectva. Zúčastnil se náletů na Atanor a řady jiných operací; kromě jiného sestřelil jednu holku, která na něj útočila na wingu. Dost to s ním otřáslo, v posledním okamžiku jí viděl do tváře a poznal, že je ještě dítě. Jeho kulomet ji prostřílel skrz naskrz i s tím wingem, ale dokud žila, šklebila se a dělala na něj podivné opičky. Zapamatoval si její pomalování a tetování; a taky tu tvář.

Od té doby odmítal bojovat. Byl z toho průšvih, ale protože byl doposavad zasloužilý bojový pilot, netahali ho po soudech, nýbrž poslali odpočinout do vojenské nemocnice. Setkal se tam s podobně psychicky postiženými lidmi, chodil na přednášky bojující proti arminské magii a četl články, kde zkušení psychiatři vysvětlovali, že to není možné. Zůstal tam do konce války, potom se vrátil domů.

„Teď lítá maximálně s práškovacím letadlem.“ vysvětlovala Alice, „Jenže nejhorší je, čím jsem větší, tím víc se mu zdá, že jsem ta holka, co zabil. Pitomost, jasně, byla jsem už naživu, když sem šel. Jenže nějakej blázen mu řekl, že se čarodějky dokážou narodit dřív, než na jiným místě umřou. Tak je přesvědčenej, že jsem ona a přišla jsem ho trápit.“

„Hm. A trápíš ho nějak?“

„No, když jsem byla malá, prý jsem byla dost nezvládnutelná. Strejda byl můj ideál, hráli jsme si spolu, všelijak řádili. Od chvíle, co mi to řekl, se snažím bejt na něj pokud možno hodná. Je mi ho líto.“

„Tak kde je problém?“

„Když on je ze mě v šoku! Od jistý doby se dost dobře učím; vždycky když se táta chlubil mým vysvědčením, strejda na mě dělá takový psí voči... jako že jsem získala inteligenci té čarodějky. Otec považuje za svou povinnost o něj pečovat, je to přece hrdina... jenže strejda...“

„Aha. A ty mu chceš pomoci?“

„No jasně, kdo by nechtěl! Jenže ty jeho šílený vize...“

„Tak je začni brát vážně. Podle mých dosavadních zkušeností je to možné. Můžeš být ta holka, akorát důvod příchodu je trochu odlišný. Nepřišla jsi ho trápit, ale pomoci mu se osvobodit.“

„Pitomost. Nevěřím na reinkarnaci, nevěřím na putování v čase a...“

„Tak proč to chceš studovat?“

Alice zčervenala v obličeji. „Abych mu dokázala...“ začala.

„Podívej, já neříkám, abys vytvářela nějaký šílený fantastický konstrukce. Je fakt, že narodit se svému nepříteli jako dcera je oblíbený způsob pomsty. Tvůj strejda asi dceru nemá, tak to padlo na chudáka tvého otce. Je ti ta myšlenka výrazně nepříjemná?“

„Ani ne. Spíš k smíchu. Já jsem já, nic jinýho!“

„Já bych naopak ráda věděla, co jsem dělala v předchozích zrozeních. Když na to občas myslím... třeba bych to mohla nějak využít. Zkus cvičně přijmout teorii, že se to stalo. Že tě sice připravil o tamten život, ale ty se na něj nezlobíš, protože se ti tahle existence líbí.“

Alice se rozesmála. „Z toho by se sesypal!“

„Psychická troska je už teď. Třeba ho to uklidní!“

Alice se řehnila ještě víc. „Ty dokážeš člověku fakt poradit!“

„Jsme ti plně k službám. Cokoliv si řekneš...“

„To radši ne! Odpovídej stručně a bez vytáček: třeba... jsem těhotná?“

„Ne. Tys měla s někým sex?“

„To sice ne, ale začínám tušit... jako obávám se...“

„Obáváš nebo těšíš?“

„Tak dobře, těším. Můžeš mě zmanipulovat, abych si to vychutnala?“

„Kontra otázka: jak víš, že to dokážu?“

„Sakra, ty máš takový... píše se to ve všech novinách!“

„Víš toho o čarodějkách víc nebo míň, než se všude píše? A dál: stává se ti někdy, že víš něco dopředu, aniž by sis pamatovala, kde jsi to četla?“

Alice chvíli důkladně přemýšlela. Potřásla neurčitě hlavou.

„Psychický posun vnímání je možný, to je pravda. Můžu ti upravit vnímání, jako to Dvojčata udělala nám. Ale budeš si to uvědomovat a budeš to možná moci i odstranit. Já například vím o každém zásahu, který jsem si nechala udělat. Tedy... nejsem si jistá, zda o každém. Nějaké mohly proběhnout před tím, než o mě začala pečovat Renka.“

„Jak to probíhalo dřív? Na Atanoru?“

Bára zkoušela vybavit si informace, kterým lze věřit. Problém byl v tom, že o mnohých netušila, odkud pocházejí. Převzala je od Renky, ale taky od dalších osob, s nimiž se setkávala. A některé... prostě věděla. Z dřívějška nebo z vyprávění, to nedokázala zjistit.

Nahnula se a předala celý blok Alici. Nesmírně spokojené.

„Jako malá holka jsem si představovala magické pokusy jako činnosti velmi vážných a zodpovědných žen, které si dávaly pozor, co dělají. Jenže Atanor byl škola pro malý holky, někdy hodně malý! První pokusy na sobě navzájem dělaly v době, kdy o nějaké odpovědnosti neměly tušení; hrály si!“

Alice se tvářila zasněně; moc by si přála trávit mládí takhle.

„Kdybych tomu mohla věřit, přestala bych se čehokoliv bát!“

„Nevím, co ti mám říct. Taky jsem si to nedovedla představit. Ani teď nevím přesně, co se mnou bude, až umřu. Podle Renky ty nejlepší čarodějky šly do světa vyšší dimenze a odtamtud organizují to, co děláme my. My jsme ty žákyňky, co neuspěly; a tohle je opravná zkouška.“

Alice potřásla hlavou. „Tak dost! Pokračuj v těch radách.“

„No... já bych ho zkusila svést.“

„Koho, strejdu? Ty seš blázen!“

„Líbil se ti, když jsi byla malá. Nezapírej, vím to.“

„Byla jsem dítě! On k nám jezdil na dovolenou, hrál si se mnou, koupali jsme se v bazénu...“ Alice se zarazila a uvědomila si, že Bára si přečetla její vzpomínky. Vzdychla a začervenala se.

Velmi dobře si pamatovala. Otec neměl ke sportu negativní postoj, chodil relaxovat na golf s jinými významnými lidmi města. Občas si i hrál s dětmi. Pokud měl čas, což nebylo v podstatě nikdy. Strejda byl hezký, svalnatý, povaloval se u bazénu v plavkách a bavilo ho, když si děti chtěly hrát. Zní to hezky? Jenže Alice si už nechtěla hrát jako dítě, začínala být ženou... Záviděla bráškovi, kterého strejda natíral opalovacím olejem, důkladně mu promasíroval celé tělo a posmíval se, že musí získat sportovní postavu jako on. Kluk vypadal vždy jako tyčka, svaly žádné neměl a vlastně po nich ani netoužil, byl spíš vědecký typ. Však ho ti svalnatí a sportovně vyspělí brzo začnou potřebovat, aby jim léčil dotlučená těla! Sestřička byla ještě malá, mohla nosit pouhé kalhotky. Ne plavky vcelku, kryjící skoro celé tělo jako Alice! Jak se jí mohl někdo dotýkat, třeba při natírání olejem? Navíc strejda měl ohledy k jejímu dospívání a nikam jí sahat nechtěl...

Bára se ušklíbala. Dospívající holka tady v Arminu by si prostě poručila...

„Až se tam vrátíš, prostě se mu vsomruj do postele. Bude se bránit, na to nedej; jsi princezna! Pak mu vysvětli, že tě možná v předcházejícím životě zabil, ale to vůbec nevadí, pomohl ti v postupu. Ať si představí princip Walhally: stateční bojovníci sedí u jednoho stolu bez ohledu na to, že dřív bojovali proti sobě. A předej mu všechny informace, které znáš.“

„Mentální spojení?“

„Zkusím tě to naučit. Jestli jsi to v některém životě dělala, půjde ti to líp než mně. Vyléčíš ho a zařadíš do služby, tentokrát na té správné straně – tedy na naší. Mělo by ho to srovnat.“

„Zní to hezky. Jenže teď jsem zase rozhozená já.“

„A ještě budeš. Jo, ještě něco: čarodějky se proti nežádoucímu těhotenství bránily mentální blokádou. Prostě vytvořily jisté silové pole, které bránilo spermiím vniknout do vaječníků a oplodnit vajíčko. Když pak chtěly, zase tu blokádu odstranily. A mohly to udělat kolikrát chtěly, takže mívaly děti v intervalu tří let.“

„A to chceš udělat mně?“

„Jo. Pokud možno rychle, protože mám pocit, že energie rychle narůstá. Za hodinu už bys nedokázala odolat náhlým impulsům...“

„Chceš říct, že si konečně jednou pořádně užiju?“

„Všechny si užijeme. Nevylučuju, že... jo, páni!“

„Copak?“

„Ta holka s kytarou je napojená na Renku. Přímé dálkové spojení!“

„Je to to, co myslím?“

„Jestli je to tak, Renka ve chvíli výbuchu sopky vytvoří jednotné pole od baru U Štěňat v Kingtownu až sem. Propojí všechny a pustí jim bloky informací, jaké budou potřebovat. A jaké bude chtít!“

„Mohla by mi předat kompletní matematiku a fyziku?“

„Řekni si. Budete se navzájem vnímat.“

Alice polkla dvakrát naprázdno. Zkoušela si představit tu Renku.

„Ona je vedoucí čarodějka cowenu. Akorát že co dělaly holky samy od sebe, ona dělá pomocí muziky. Problém není v neznalosti postupu, ten může každej vyčíst v mysli toho, kdo to zná. Problém je v nedostatku energie!“

„Myslím, že to chápu. Kolik bylo té energie potřeba?“

„Ta sopka na to stačí.“

Alice se rozesmála. „A můžeme ji nějak ovládat?“

„Nevím. Zkus to.“

„Tak mě zkus napojit na to pole! Chci všechno vnímat...“

Bára se nadechla. „Udělej si to sama! No, nekoukej! Jen si vzpomeň...“

Alice zavřela oči. Chvíli tak zůstala, potom je zase otevřela. Tvářila se nejistě, otáčela hlavu po muzikantech. Rty se jí chvěly.

Správně, sestřičko. Vítám tě do klubu.

Ty seš Renka? A kdo jsem já?

Jak to mám vědět? Teď jsi WZ Alice. Jednu už máme, tak si kód vyber sama.

Co všecko můžu?

Vím já? Zkoušej si, kam až dosáhneš. Měla bys teoreticky přes půl vesmíru!

V té chvíli se zatřásla země. Většina turistů se vyhrnula na terasu, aby mohli sledovat okouzlující divadlo sopky. Někteří trochu pištěli, jak se zemětřesení báli, Alice se spíš bavila.

Škoda, že tady nejsou moji sourozenci! Brácha... a malá Mary!

Zavolej je. Předej jim to...

Alice s úžasem zjistila, že si pamatuje jejich osobní auru. Kontaktovala je; bylo zrovna dopoledne, bráška se nudil na přednášce, sestra ve škole. Když se jim začalo za bílého dne zdát o výbuchu sopky, polekali se, hned se ale zas uklidnili. Člověka přece občas napadají hlouposti, ne?

Alice jim pustila všechno, co vnímala sama. Ať si užijou...

A ještě její strýc. Zrovna dřímal na zahradě v lehátku. Na chvilku získal dřívější klid, ale až se probudí...

Nelekej se a nediv. Jsem tady, abych ti pomohla.

Kdo jsi?

Kamarádka, která tě přišla pozdravit. Přes čas a prostor. Ta holka, co tě chtěla zastavit. A taky Alice, tvoje neteř.

Moje noční můra? Ale já jsem tě zabil!

Čarodějku nezabiješ tak lehko! Trochu jsi mě naštval, to jo. Ještě víc mě ale štve, že jsem s tebou prohrála. Příště budu lepší...

Ještě bude nějaké příště?

Jasně, přece to nevzdáme! Dal jsi mi Výzvu, tu bojovník neodmítne!

Jakou výzvu? Jak to bude vypadat?

Nevím, na to je čas. Nejdřív se vrať k pořádnýmu lítání. A ničeho se neboj, já tě teď budu chvilku hlídat, aby se ti nic nestalo!

To nechápu! Tomu nevěřím! Za to, že jsem tě zabil, mě chceš chránit? To bys musela být anděl!

No, konečně jsi to pochopil! A na malou Ali buď hodnej. Ona je taky tak trochu já – a trochu ne. Vícedimenzionální prostor, chápeš?

Nechápu. Vůbec nic!

To proto, že málo studuješ. Koukej se rychle doučit teorii. Až se vrátíme domů, tepnu Ali, aby ti něco ukázala v praxi...

Ten muž jenom zíral. Začaly se mu dít věci, jaké jaktěživ nečekal.

Alice se sebevědomě zasmála.

„Tak. Problémy jsou vyřešené. A teď se půjdeme bavit!“

Errata:

30.05.2021 11:41