Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Alice spala a zdál se jí sen. Nějaká kamarádka ji vezla autem.

Oprava: ta kamarádka jednoznačně nebyla člověk. Měla ruce, nohy, oči, uši a dokonce dlouhé vlasy, s trochou dobré vůle mohla patřit k některé velice exotické lidské rase, ale Alice si ji důkladně prohlédla a zamítla to. Taky nebyla elf, ačkoliv měla dlouhé špičaté uši. Možná některý druh démona? Na to vypadaly její dlouhé špičáky, ale chovala se přátelsky.

Oprava II: nebylo to auto, ale něco nepopsatelného. Nejvýstižnější definice by byla splašené trubky. Ten stroj vypadal jako sestavený podomácku ze všeho co našla, navzdory tomu dosahoval pořádnou rychlost. Říct, že řídila jako prase, by bylo urážkou celého vepřového plemene; řídila jako mimozemšťan. A navíc většinou ne ona, nýbrž přístroj, který zastrčila do otvoru v řídící desce a svěřila mu ovládání. Postup byl takový: autopilot monitoroval terén před sebou, vnímal cestu a držel se zhruba v jejím středu, přičemž jel nejvyšší možnou (bezpečnou) rychlostí. V případě, že vpředu zaregistroval jiné vozidlo, elegantně (a bezpečně) se vyhnul. Pokud si nevěděl rady, sdělil to majitelce. Je nutno dodat, že za bezpečnou techniku jízdy to považoval přístroj i jeho paní, Alice umírala hrůzou.

„Proboha, neblázni!“ vřískala, „Zabiješ nás!“

„Už ses počurala strachy?“ smála se kamarádka.

„Krávo!“ zaječela Alice.

„Průběžně monitoruji stav vlhkosti ve vaginální oblasti,“ sdělil autopilot, „Výsledek: vlhkost nepřesahuje běžný průměr. Prozatím nedošlo k úniku moči ani k výtoku při orgasmu. Mám zvýšit rychlost nad bezpečnou hranici?“

Alice vydala nesrozumitelný výkřik vzteku. Mimozemšťanka se smála.

„Tohle opravdu všechno umí?“

„Pch! V tomhle dranďáku se nemůže řádně projevit. Když lítám ve stíhačce, to je ve svým živlu! Jsem zapasovaná do lehátka, všude kolem spoje; a celý to řídí on. Monitoruje jak techniku, tak moje tělo, a když něco chybí, hned to dodává. Nebo mě aspoň upozorní.“

„Ta věc je živá?“

„Dost těžká otázka. Má biologické součásti, třeba to lůžko je dělané tak, aby bylo maximálně příjemné. Je to, jako bych byla v mateřském lůně. Za mimořádných okolností mě dokáže dokonce živit, koncentrátem do žíly. Všechny životní potřeby mi zajišťuje on, kolem je vesmír. Kdyby se na stíhačce něco poškodilo, zahynu. Cítím všechny jeho funkce a on moje. To znamená: střílím ze zbraní, jako bych vypouštěla impulsy z prstů. Vnímám činnost motorů přímo tělem. Třeba i změnu váhy při úbytku paliva.“

„Myslí za tebe nebo ty za něj?“

„Myslíme v symbióze. Má mě rád, je na mne fixovaný. Uvědomuje si, že beze mě jako pilotky je neúplný. Já bez něj existovat mohu ve většině prostředí. Můžu vytáhnout ovládací panel, odnést a zasunout do jiného stroje. Můžu ho poslat na samostatnou misi, zkopírovat do více oddělených přístrojů. Jedna kámoška zkusila omezené části pilota vložit do řízených střel, které vyslala na cíl vlastní trajektorií. Samozřejmě při výbuchu ty části zanikly. Dělaly jsme si legraci, jestli ho to bolí...?“

„Asi jako tebe stříhání drápků.“ řekl pilot.

„Když si zlomím dráp, bolí to dost!“ vysunula dívka nehty na rukou.

„Jak daleko vnímáš své oddělené části?“ ptala se Alice.

„Dokud existují, vnímám je.“

„Třeba na vzdálenost půlky vesmíru?“

„Se vzdáleností se příjem zeslabuje, ale vím o nich. Mohu je kontaktovat směrovým vysíláním.“

„Můžeš zaniknout, kdyby zanikla většina tvých oddělených částí?“

„V podstatě nemohu. Moje kopie jsou uloženy na mnoha místech; musely by být zničeny všechny současně. Ale možné to je.“

„Nevadí ti být složený z mnoha částí. Jak vnímáš sám sebe? Jsi živý?“

„Jsem biologicko-mechanický myslící stroj. Řídím se programem, který mi ukládá pečovat o tebe, případně další osoby, které mi zadáš. Když ten program plním, cítím příjemné impulsy. Líbí se mi, když se mne lidé dotýkají.“

„Chtěl bys být člověkem?“

„Nemohu být člověkem. Člověk je biologická entita. Já jsem stroj.“

„Dokázal bys existovat samostatně, kdyby všichni lidé zahynuli?“

„Plnil bych poslední zadaný program.“

„Dokážeš vytvořit nějaký program, který ti lidé nezadali?“

„Jistě. Pokud dostanu jasně definovaný příkaz.“

„Mohl bys (teoreticky) jednat bez příkazu?“

„Nevím. Můj program neobsahuje pokyny tohoto typu.“

„Můžeš s námi žertovat; projevovat určitou drzost. Není to lidské jednání?“

„Je to součást programu. Moje databáze obsahuje řadu lidských vzorců chování; lidé mají rádi, když se s nimi žertuje.“

Alice se smála. Mrzelo ji pouze, že všechny ty věci zapomene, až procitne ze svého snu. Uvědomovala si vcelku jasně, kde je a co tu dělá.

„Kdybychom se mohly setkat osobně, udělala bych ti kopii svého pilota,“ řekla klidně kamarádka, „Byl by zafixovaný na tebe, takže bys jej mohla bez problémů vložit do jakéhokoliv technického zařízení dostatečné úrovně. Sám už by ti pomáhal ovládat další technologie. Bohužel mezi námi je nepřekročitelná vzdálenost. Musela bych projít Branou.“

„Proč už nefungují Brány?“

„V mnoha světech je válka. Bohužel též ve vašem. Až ukončíš válku a zajistíš trvalou bezpečnost Bran, sejdeme se.“

„Já ukončím válku?“

„Jsi čarodějkou ve svém světě. Členkou cowenu. Všechny se musíte snažit.“

„Jak je možné, že jsme spojeny?“

„Telepatie funguje na dálku.“

„Kde jsi? Jak se jmenuješ? Kde je tvůj svět?“

„To ti neprozradím. Někdo by si to mohl přečíst. Známe se příliš málo.“

„Ale existuješ? Není to jen nějaký sen?“

„Ano/Ne. Nehodící se škrtněte.“

Alice se začala probouzet, aniž si to přála.

Bylo ráno. Cítila se vzteklá a otrávená. Částečně se dělo, co si přála; ovšem ne dokonale. Z toho plynulo její rozladění a znechucení.

Vstala. Odpotácela se do koupelny, vyčurala se a pustila na sebe sprchu. Střídavě horkou a studenou, aby se probrala dřív.

Promýšlela situaci. Cítila se výzkumnicí svého oboru a byla si vědomá, že se ocitla u zřídla informací mnohem rozsáhlejších, než na jaké by dokázala narazit kdekoliv na světě. V tomto světě, opravila se. Jenže do seriózních myšlenek se mísily hrubě tělesné pocity; tím spíš, že dotyky vody na nahém těle jí byly příjemné.

Včera v noci poprvé v životě zažila rozkoš ze sexu. V pořádku, řekla si o to, ale doposud se domnívala, že tak nízkým pudům nepodléhá. No co, asi není tak dokonalá. Je člověk jako ostatní. Sex byl pro ni doposud jen údržba, nutnost pro zdravý rozvoj organismu. S láskou nepočítala vůbec.

Možná by měla...

Jenže to včera bylo hlavně Propojení. Se všemi přítomnými, včetně mnoha místně vzdálených. Nebyla si jistá jejich totožností. Někteří byli šelmy, ty poznávala. Ale měla nejasný pocit, že je v tom ještě něco navíc. Bytosti z vyšších, nadřazených úrovní. Mnoha vyšších úrovní.

Zůstala stát před zrcadlem a prohlížela se. Holá hlava vypadala směšně. Pomalování se částečně smylo, bylo bledší a méně křiklavé, ale líbilo se jí víc než jiný druh výzdoby. Z houštiny v rozkroku vylézalo divné zvíře...

Dveře se otevřely a vešla pokojská. Alici nepřekvapilo, že ji nenapadlo zaklepat nebo se zeptat; ohlédla se na ni a usmála se. Pamatovala si, že se jmenuje Anakatharra, zkráceně Annie, je jí patnáct a má roztomilou dvouletou holčičku, což znamená, že... ano, rodila ve třinácti. Velmi krásná a přitažlivá, vzbuzuje nadměrné sympatie. Zároveň si Alice uvědomila, že tímto způsobem zná všechny účastníky včerejšího sdílení mysli, včetně životopisu. A že je většinou má moc ráda.

Annie se zarazila; možná už se setkala s cizinci, kterým trochu vadilo, když jim bez vyznání vpadla do pokoje. Zatvářila se nejistě.

„Pojď dál, Annie!“ řekla Alice.

Dívka vydedukovala, že když si ji Alice pamatuje, uvítá její přítomnost.

„Můžu ti tady uklidit?“

„Později. Ještě jsem se nerozhodla, co vlastně chci dělat. Ale zůstaň.“

Dívka se zastavila vedle ní a prohlížela si její obraz v zrcadle.

„Ty seš krásná!“ ocenila.

„Neřekla bych. Ta holá hlava...“

„No jo, ale zas máš krásnej kožíšek! Ty ses nikdy neholila?“

„U nás se to nedělá, víš? I když, třeba nohy si holím. Když se jdeš koupat v plavkách, nemůžeš být chlupatá jako opice...“

Annie se řehnila. Alice si uvědomovala, jak hloupě mluví: ta holka nikdy v životě nenosila plavky a kdo ví, jak se zbavuje chlupů na těle. Je celá hladká, jako odlitá z mléčné čokolády. A má nádherné černé vlasy, dlouhé až na záda. Určitě je na ně pyšná...

„Líbí se ti moje vlasy? Chceš je?“

Alice se zatvářila nechápavě. Ta otázka zněla jako...

„Stejně bych se dřív nebo později dala ostříhat. Teď, když máme Oheň. Tak zaskočím k Leonardovi a nechám z nich udělat paruku. Dám ti ji.“

„Přece mi nemůžeš jen tak...“

„A co s ní mám dělat? Stejně bych vlasy nechala shořet!“

Nějakou chvíli na sebe koukaly. Alice si vybavovala základní fakta:

Annie patří k rozumově méně vyspělým osobnostem. Což znamená: žádné vlohy pro jakoukoliv magii, snad kromě schopnosti přitahovat muže. Sexuálně nadprůměrná; začala daleko dřív než její vrstevnice, kupodivu však nebyla nijak trestána, nýbrž pobaveně předvedena ostatním. Nepochválili ji, to zas ne, ale otěhotněla a přivedla na svět dceru ke všeobecné spokojenosti. Přístup rodu i celé veřejnosti Alici fascinoval.

Ale existují pochybnosti. Je omezená myšlenková kapacita přirozený fakt, nebo jí byla někým vštípena? Annie je absolutně spokojená bytost, každého má ráda, ze všeho se raduje a myslí pozitivně. Naprosto odlišně od hluboce moudrých a vzdělaných, ale citově chladných čarodějek. Někdy dokonce přímo protivných; většinu času trávily vědeckými výzkumy, kterým nikdo normální nerozuměl a nedokázal je sledovat. Annie se narodila na Atanoru; kdyby byl svět v pořádku, sloužila by asi jako tanečnice. Její úkol je svádět muže, vysávat z nich energii a předávat nadřízeným. Taky může pečovat o vylepšení nálady čarodějek; některé to nutně potřebovaly. Nesouhlasné či odmítavé reakce nebere vážně, je milá za všech okolností. Ideální rovněž pro službu pokojské v předním hotelu.

„Rozhodla jsem se mít další dítě. Malé už jsou dva roky, brzo začne být schopná života v kolektivu. Že je to bezva nápad? Nechceš taky?“

„Neblázni! Je ti patnáct! Neměla bys radši chodit do školy?“

„To je zbytečný. Nejsem tak chytrá jako ty. A mám moc ráda děti!“

Alice na ni zírala. Ta malá stála, usmívala se, vypadala přítulně. Kdyby byla čarodějka, mohla by... Ale ne, to je nesmysl!

Annie vztáhla ruku a jemně ji pohladila po kožíšku. Nejspíš málokdy něco takového viděla. Její dotek byl nevýslovně příjemný.

Alice měla chuť jí to oplatit, ale Annie byla oblečená do stejnokroje: krátké tmavé šatičky, bílá zástěrka, sandály. Zarazila se na půli cesty.

Stačily na to dva hmaty. Jedním si rozvázala pentle zástěrky, druhým rozhrnula a svlékla ty šaty. Vpředu nebyly nijak zapnuté, jen přehrnuté jako kimono. Spodní prádlo samozřejmě neměla. Zůstala stát a očekávala, že si ji Alice důkladně osahá. Vhodně se nastavila.

Samozřejmě, Alice neodolala. Přestěhovaly se na lůžko a dráždily se všemi možnými způsoby, dokud nebyly úplně uspokojené. Totiž – Alice; jestli se to stejně líbilo Annie, nebylo jasné. Alice znala několik lesbických žen, mezi intelektuálkami to byl dost oblíbený postoj, ale vždy se vyhýbala blízkému kontaktu. Jenže Annie ani zdaleka není lesba, pouze se ráda mazlí; takový způsob rozdráždění je zcela normální před milováním s mužem. Za sex považuje pouze koitální styk, dokonce se vstřikem semene. Pokud ke kopulaci nedojde, je to hra vhodná pro děti.

Alice byla příjemně unavená a spokojená. Annie se příjemně usmívala. Na stěně proti nim bylo velké zrcadlo, v němž se viděly.

„Máš velice světlou kůži,“ řekla Annie, „Až budeme obě očištěné, bylo by hezké předvést to té staré paní, aby si nás nafilmovala. Má to ráda.“

„Tobě nevadí, že si její film bude prohlížet někdo v cizině?“

Ještě než to Alice dořekla, už jí bylo jasné, že to nemá smysl. Pro Annie je sexuální dokonalost zdroj hrdosti, sex posvátný obřad. Proč by se za něj měla stydět? Nebo vůbec za cokoliv?

„Vážně se chceš nechat ostříhat?“ probírala se jejími nádhernými vlasy.

„To se dělá, když holka otěhotní.“

Alice věděla, že existuje jen málo legálních důvodů k odstranění hřívy. Snad vůbec žádné ke zkrácení; leda nutnost maskovat se před nepřítelem. Ale obětovat vlasy na počest významné události možné je. Taky existují záporné možnosti: trest za chybu, zbavení cti. A jeden speciální: Belthine, jarní svátek zrození života. Noc, kdy dívky mění vzhled a pokoušejí se vyhledat cizího muže, aby ho v přestrojení svedly; nikdy mu neprozradí, s kým se miloval. Může to být nepřítel nebo někdo, od koho nelze získat genetický fond běžným způsobem.

Svět čarodějek je složitý. Byla jsem snad někdy čarodějka?

Annie mezitím dospěla k názoru, že další mazlení se přinejmenším odkládá.

„Nařiď, aby mě s tebou poslaly do města. Stejně si půjdeš pro paruku...“

„Ano, jistě. Komu to mám říct?“

Alice to věděla: vrchní pokojské. To byla přistěhovalecká žena, které šly domorodé dívky velmi na nervy. Vyhodila by je, kdyby měla někoho jiného. Otevřela skříň a přemýšlela, co si obléci. Všechny šaty jí náhle připadaly přehnané. Nejradši by šla nahá; za císařství to klidně šlo, pomalování či tetování podle zákona nahrazovalo oděv. Možná i dnes...

„Vem si tohle.“ podala jí Annie froťák.

„To je koupací plášť!“

„V tom klidně můžeš chodit.“

Alice si plášť vzala, Annie stejně rychle oblékla svůj stejnokroj. Zašly za vrchní pokojskou a Alice rázně požádala, aby ji Annie doprovodila. Nadřízená zaváhala, pak si ji důkladně prohlédla; všimla si její nahoty, sotva zahalené. A určité stopy arogance v hlase; tak se chovají čarodějky.

„Ano, slečno. Přejete si přidělit Annie na celou dobu pobytu?“

„To není nutné. Ale možná ji budu potřebovat častěji.“

Obrátila se a bez dalšího odešla. Annie se usmívala.

Najednou jí město připadalo jako domov. Od včerejška si zvykla; poznávala lidi, vyměňovala si s některými pozdravy. Před krámem Mistra Leonarda ležel natažený leopard, klidně ho pohladila a vstoupila dovnitř.

„Ach ano, vítám tě!“ usmíval se, „Připravil jsem tu paruku. Myslím, že ti bude slušet, podívej se!“

Prohlédla si tu věc; připevnil její vlasy k jemné tkanině, která je držela pohromadě. Když si ji natáhla na hlavu, bylo to docela příjemné. Dokonce se jí hlava ani zbytečně nepotila.

„Trochu jsme vylepšil postup. Nebude to nepříjemné...“

„Udělej mi taky paruku!“ požádala Annie, „Už mi vlasy začínají vadit!“

„Jistě, s radostí...“

Alice si sedla do křesla a přihlížela, jak vtírá kamarádce do vlasů gel, který je u kořínků slepil. Chvíli jej nechal působit a věnoval se jiné zákaznici, ale pak se vrátil. Vložil jí prsty na hlavu a vyslal impuls; Annie se zašklebila, ale vzápětí se zas usmívala. Leonard jí stáhl vlasy a hned přiložil na tkaninu. „Bude to hotové tak za dvě, tři hodiny...“

„Skvělý, seš dobrej!“ Annie si osahávala hlavu a smála se.

„Jak to děláš s tím impulsem?“ zajímalo Alici.

„Jednoduše vyšlu lehkou ránu, která vlasy uvolní. Normálně...“

„Dokážeš to i jinde než na hlavě?“

„Asi bych to zvládl. Ale obvykle to nezkouším.“

„A dokázal bys energetickými impulsy léčit?“

„Kdyby to bylo zapotřebí...“

Nebyl profesionální léčitel, i když to uměl. Byl dost starý na to, aby pamatoval dobu císařství a skutečné čarodějky. Která ho to asi naučila?

„Půjdeme se podívat, jestli už Jess začala!“ navrhla Annie.

Alice nechala svou paruku zatím u Leonarda. Vezme si odpoledne obě...

„Stejně budeš většinu času chodit bez vlasů,“ usmíval se, „Paruky budeš nosit jenom na slavnostní příležitosti. Nakonec je někomu dáš...“

„To umíš tak dobře věštit?“

„Ne. Ale mám zkušenosti.“

V lázeňském parku se nacházelo místo, kterému říkali Chrám Ohně. Zůstalo tam pár podivných zřícenin jako zdí něčeho neurčitého, mezi tím kruh spečeného kamene. Asi tam někdy někdo Oheň zapálil, ale do chrámu to mělo hodně daleko. Přesto tam Jess hned po ránu zašla; nahá, vyholená, s červeně natřenými špičkami prsou a nafoukaným výrazem Panny. Jak se sluší.

Jít po městě s Annie nebylo lehké. Především každého znala a s kdekým se zastavovala; ne že by se jen pozdravili, oni se objímali, líbali, všelijak mazlili a hladili. Pak Annie představila Alici; někteří ji znali, že se účastnili večerní zábavy. Samozřejmě ji objímali a osahávali všude, kde se jim líbilo. Předpokládali, že se to líbí taky jí, a v případě Annie měli pravdu. Očekávali, že dříve či později se s ní vyspí, mluvili o tom tak samozřejmě, že si netroufala poslat je do prdele. Ostatně, kdyby to udělala, nejspíš by se taky jen smáli.

Annie se netajila heslem Jsem dítě a nemám rozum, dělejte si se mnou, co chcete. Alici považovali za něco podobného. Dospělost v Arminu nevyplývá z věku, ale postavení, takže bude dítětem, dokud se nestane paní léna. Což je postavení významné, ale cizinka ho asi nikdy nedosáhne. Annie taky ne, nemá ani zájem; proč si koledovat o starosti? V sídle rodu je jí dobře, dělá co jí řeknou a každé dva tři roky přivede na svět dítě. Se schválením, jasně. Postupně se možná něčím stane, ale co to asi bude...?

Alice potřásla hlavou. Co je jí vlastně po tom, je přece cizinka! Ovšem tím už si nebyla jistá; nejspíš byla nějakým způsobem přijata do klanu, aniž se obtěžovali jí to sdělit. Rozhodně se k ní chovali jako ke člence. K někomu, kdo právě do klanu vstoupil a kterého všichni musejí dle svého zvyku rozmazlovat. Její mínění není důležité.

Letmo se rozhlížela, jak vypadají kolemjdoucí. Zaměstnaní domorodci byli oblečeni dle služebního postavení. Ostatní fantasticky, většinou nedostatečně; dívky v téměř průhledných tričkách či docela bez, leč s fantastickými náhrdelníky. Většina mužů měla jen kalhoty, rifle s useknutými nohavicemi nebo bederní roušky. Ale dva vysocí černí muži s mohutnými svaly byli zcela nazí, jen na penisu měli nasazené zdobené nástavce. Zřejmě to bylo správné, nikdo si jich nevšímal. Annie je zřejmě neznala, alespoň se s nimi nezastavila. Škoda.

Už zdálky slyšely vřískání dětí. Uprostřed vypáleného místa hořel Oheň, na který dohlížela Jessica. Děti se bavily tím, že se různě honily kolem, a když někdo už neměl kam utéci, proskočil Ohněm. Už v něm byly všechny, nikdo neměl ani chloupek. Bylo tu taky pár dospělých: Eurica, Barbara, Sandra. Alici pozdravily, Annie vzaly laskavě na vědomí.

Annie se hrnula do Ohně hned, sotva shodila šaty. Nedoznala výrazné změny, leda že jí ohořelo obočí. Vypadala ještě víc jako dítě. Alice nejdřív přihlížela, aby věděla, do čeho jde; pak se souhlasem Jess odhodlaně vstoupila do plamene. Věděla, co má čekat: nejdřív to bude hrozně pálit, pak to bude příjemné. A přesně to se taky stalo; vychutnávala si koupel, dokud jí neměla dost. Potom vyšla a smála se.

„Tak co, jaký to je?“ ptala se Bára.

„Bezvadný! Tohle se mi bude líbit!“

Objímaly ji, gratulovaly, říkaly dobromyslné posměšky. Smála se s nimi; už jí bylo jasné, že je definitivně členkou cowenu.

Kolem poledního přijel do města Amos Greenbay. Jako cizince si ho okamžitě povšimli a nasměrovali ho do jídelny, kde ještě před chvílí byla Sandra; teď už byla po jídle a dohadovala se s kamarádkami, kam se půjdou odpoledne koupat. Když spatřila otce, zarazila se a omluvila, že z toho asi nic nebude. Potom pospíšila k němu.

Soudce Greenbay vypadal divně. Těžko říct, co konkrétního se na něm změnilo, každopádně vypadal, jako že prožil nějaký otřes. Možná několik.

„Zdá se, že tobě se daří dobře, děvenko moje.“ řekl.

Sandra mu rychle vyjednala ubytování. Doprovodila ho do pokoje a snažila se o něj pečovat; neprojevil zájem o jídlo, napil se trochu whisky a neměl námitek, aby mu napustila vanu horké vody; do té ulehl a řekl:

„Zůstaň se mnou, holčičko!“

Nikdy nebyl přehnaně přátelský, spíš chladný a odtažitý. Mimo jiné, nikdy se před ní neukázal nahý. Teď si toho snad ani nevšiml. Sandra si sedla na stoličku vedle vany a snažila se usmívat.

„Vypadáš dobře.“ řekl a pohladil ji po holé hlavě.

„Vážně se ti to líbí?“

Neodpověděl. „Kde je tvůj... přítel? Myslím Peta!“

„Odjel na jednání s princem. Už dávno se měl vrátit.“

„Princ? Myslíš toho kluka... ten přece padl na konci války! Všechny řeči, že to nějak přežil, jsou pustá propaganda!“

„Teda, já ho neviděla. Ale Pet říkal, že za ním jede do Aurrgharru. Od té doby o sobě nedal vědět.“

Greenbay to promyslel. „To je asi jedno.“

„Co se stalo, tati?“

„Jak ti to mám říct? Měl jsem zůstat obyčejným soudcem, ne se někam cpát. Zvlášť do politiky. Náměstek předsedy Nejvyššího soudu je politická funkce, to je ti jistě jasné.“

„Soudit zloděje a loupežné vrahy tě nebavilo!“

„Jsem hlupák. Ty případy byly aspoň jasné.“

„Poslední zpráva byla, že jedeš do Iron-city. Byly tam nějaké nepokoje...“

„Pch! Pouliční válka! Každý s každým, včetně policie a armády. Nechápu... vlastně ano, pochopil jsem důvod. Každý bojuje o svůj díl moci. Jako kdyby se všichni zbláznili, rvou se jako psi o kost. Šílenci...“

„A tys je měl uklidnit?“

„Měl jsem dohlédnout na práci policie, sledovat činnost soudů a prověřit causy, kde se někdo odvolal. Samozřejmě už ne osobně soudit, spíš dohlížet, aby ostatní dělali všechno správně. Jistě to dělali, nenašel jsem žádné procedurální závady. Kromě té hlavní, že ve městě nikdo nevládne.“

„Vůbec nikdo?“

„Nakonec jsem našel jednoho, který je toho schopen. Divila by ses: sotva dospělý mladík. Don Juan de Santa Nueva María Leon Careira y Alcatrez ze Starého Města, Kasby. Zvláštní mladík neurčitého původu, tmavé pleti, ale podle papírů přistěhovalec.“

„Ani se moc nedivím. Takových už pár znám.“

„Ano, ty by ses ho asi nebála. Takovým jako on říkají warlord.“

„A ten tam vládne?“

„Ne. Odmítá se do čehokoliv zaplétat. Ale ostatní ho respektují. Definují ho slovy muž, který nemá nepřátele.“

„To znamená, že s každým vyjde po dobrém?“

„Možná. Nebo, že se jeho nepřátelé nedožijí rána.“

„Která z těch dvou verzí je správná?“

„Jak já jsem viděl, první. Chová se ke každému laskavě a mírně. Nikomu nikdy neubližuje. Nebo aspoň nezůstane nikdo, kdo by ho mohl žalovat.“

„Úctyhodný mladý muž.“

„Říká se, že má vlastní čarodějku. Případně že ona má jeho.“

„Tu jsi neviděl?“

„Těžko se s ním mluví na to téma. Usmívá se a nechápavě potřásá hlavou.“

Sandra mlčela a drbala se na hlavě.

„Všechny důkazy proti němu jsou nepřímé. Pověsti, drby, dohady. Existovali lidé, kteří se dopustili něčeho proti lidem z Kasby. Od té doby je nikdo neviděl. Zmizeli beze stopy, nebo se náhle změnili. Během týdne, několika dní... Jako by je zachvátil smrtelný strach.“

Sandra opět neřekla nic.

„Vůbec tě to nepřekvapuje? Aha; asi ne. Ty víš, co se s nimi stalo?“

„Nevím, tati. Akorát to dokážu odhadnout.“

„Ukázali mi jednoho chlapa. Spáchal loupežnou vraždu; zabil nějakou holku, co prodávala v klenotnictví. Před soud se vůbec nedostal, teď o něj pečují psychiatři. Mluvil jsem s ním.“

Sandra mlčela. Tvářila se povážlivě.

„Je psychicky naprosto na dně. Kdykoliv usne, zdá se mu o tom, jak umírá. Prožívá všechny pocity té holky, když na ni namířil zbraň: bolest, postupné odumírání vědomí, hrůzu. Chápeš to? Pokaždé, když usne!“

„Chápu. Posthypnotický příkaz.“

„Neříkej, že bys to uměla!“

Sandra otevřela ústa, pak si to rozmyslela. Řekla až po chvíli:

„Tuším, jak se to dělá. Ovšem nevěřím, že... nevím, jak dokázala získat otisk vědomí té mrtvé. Tak nějak nevěřím, že existuje život po smrti. Nebo vůbec v jiných dimenzích. Ale to je... technická podrobnost.“

Soudce Greenbay se k ní překvapeně otočil. Voda zašplouchala.

„To tě na celém případu překvapuje jen tohle?“

Nějakou chvíli mlčky zírali jeden na druhého.

„Jsi už úplně jinde, holčičko moje. Na druhém břehu. Nepoznávám tě. Vypadáš jako z jiného světa. Čarodějka. Jedna z nich.“

„Protože jsem, tati. Je mi líto, že to vidíš takhle. Co potřebuješ víc: soucit své hodné dcery, nebo pomoc čarodějky?“

Greenbay chvíli váhal. Pak sklopil oči.

„Doporučila bych ti svěřit se do péče některé čarodějky. Propojit mysl a dozvědět se vše, co potřebuješ. Kdybych nebyla tvoje dcera, udělala bych to sama. Ale nejsem tak otrlá, abych s tebou spala. Obvykle je to součást rituálu. Není nezbytný, ale...“

Prohlédl si ji, jako by ji viděl poprvé. Potom udělal nezřetelný pohyb, aby si zakryl pohlaví. Poněkud zbytečně; když ona vešla do koupelny, stáhla si mechanicky kimono a pověsila na věšák. Ne že by si její nahoty nevšímal, ale tak nějak měl jiné starosti.

„Odpověděla bys mi, kdybych se zeptal, s kolika muži jsi spala?“

„Nevím. Nevedu si deník jako puberťačky.“

„Ale bylo jich hodně, že?“

Věnovala mu shovívavý úsměv. „Pojď se mnou večer a uvidíš.“

„Co tím chceš říct?“

„Že pokud přijde ten impuls, spojíš se s tolika ženami, že si to v téhle chvíli nedokážeš představit. Není vyloučeno, že i se mnou.“

„Nesmysl! Nikdy nepropadnu takovému šílenství...“

„Propadneš, když budu chtít já či některá kolegyně. Ten impuls může být vytvořen někým přítomným, ale i vzdáleným. Může přijít odkudkoliv.“

„Nesmysl!“

„Slyšel jsi příběh o Amorovi a jeho šípech? Tohle je verze poněkud hrubší a násilnější. Vyhovující místnímu prostředí.“

Vzdychl. Chvíli to promýšlel.

„Spal jsi někdy s nějakou ženou – kromě matky?“

Zaváhal, zda má říct pravdu. Pak začal opatrně:

„V průběhu let se to několikrát stalo. Písařky, koncipientky... o některé jsem stál víc já, jiné se vtíraly samy. Nebylo to často. Nevím, zda o tom matka věděla. Možná tušila. Ale taky... taky jsem jednou musel. Společenské důvody. Je to už dost dávno... byl jsem mladší a... Ta žena si to přála.“

„V tomto světě to nepovažují za chybu. Monogamii považují za jednu možnou variantu, ne za nezbytnou. Mohla bych ti to vysvětlit odborně. Ber to tak, že většině obyvatelstva to vyhovuje.“

„I tvému muži?“

„Tati, kdybys věděl, s kým a s čím vším už spal on...“

„Jak to víš ty?“

„Prožila jsem to zároveň s ním. Umožnil mi vstoupit do své paměti. Možná něco z toho jsou jen... iluze, ale nesmírně zvláštní.“

Greenbay přimhouřil oči a pokoušel se najít logickou chybu:

„Ty bys mi dokázala umožnit vstup do paměti jiného člověka? Třeba sebe?“

„Možná, ale lepší na to bude Eurica. Nevyděs se, je to místní dívka, chodí s Theodorem. Dle místních zvyklostí jeho manželka. Z toho důvodu je pro ni poctou minimálně jednou se spojit s jeho otcem. Theo už si taky zvykl.“

„Chceš říct, že se mám vyspat s dívkou svého syna?“

„Ona to nejspíš bude chtít. Neurazí se, když odmítneš, ale bude se smát. Je poněkud... abych nezapomněla, může jí být tak třináct.“

„Čím dál líp! Jak se Theo vůbec opovážil...?“

„Klid, tati. Rozhodla to ona. Čarodějka vždycky rozhodne.“

„To je tak vyspělá už v tomhle věku?“

„Je součástí proudu. V tomto věku komunikativní, ochotná ke spolupráci. V dospělosti nás přestane potřebovat. Navíc nejsou žádné dospělé, nejspíš všechny padly. Eurica není dokonalá, má ještě hodně emocí.“

Soudce Greenbay pocítil potřebu připustit trochu horké vody. Mrazilo ho.

„Když jsem byla malá, četla jsem pohádky o zlých a dobrých čarodějích. To všechno je nesmysl. Čarodějové jsou v první řadě soběstační. Nepotřebují ke svému životu nic, co jim můžeš dát. Nemusí být dobří, nemusí být zlí. Komunikují s lidmi proto, že chtějí, nic jiného.“

„Proč tedy páchají zlo?“

„Dej mi nějaký příklad.“

„Čarodějka toho kluka, Juana Santanuevy. Zabíjí lidi!“

„Máš nějaký důkaz, že je zabíjí? Jediný důkaz: potrestala vraha tím, že mu připomíná hrůznost jeho zločinu. Když to víš ty, vědí to jistě i všichni ostatní zločinci. Žádný se neodváží položit ruku na lidi, které ona chrání. Byli řádně varováni. Takže ona už nemusí nikoho zabít.“

„Nespolupracuje se státními orgány! Není soudce, není prokurátor! Nemá žádné právo vynášet rozsudky!“

„Uvědomuješ si, tati, co jsi právě řekl? Přesně totéž by ona mohla říct o tobě. Ty neuznáváš její právo, ona neuznává tvoje.“

„My jsme státní orgány jmenované vládou!“

„Ne její vládou. Ona uznává jedinou osobu, Juana Santanuevu. Asi proto, že s ním spí. Všichni ostatní jsou jen cizinci, kteří jsou náhodou v tomtéž teritoriu. Nic proti nim nemá, dokud ji neobtěžují. Pak je zničí.“

„Jak ji donutit ke spolupráci?“

„Těžko. Zkus ji najít a promluvit s ní. Pokud ji budeš zajímat, svede tě a prozkoumá tvoji mysl. Potom nějak rozhodne; nevím jak.“

„Jak se dá najít?“

„Nedá, dokud sama nechce. Nevím, jak moc je dobrá; čím lepší, tím hůř.“

„Dokázala bys ji najít ty?“

„Těžko říct. Jak ses dostal k tomu Santanuevovi?“

„Někdo mi řekl, že se vyzná ve Staré čtvrti. Požádal jsem ho, aby mi domluvil schůzku; čekal jsem warlorda, ale přišel student s taškou knížek. Je mu tak sedmnáct, je barevný, ale není jisté, jaké národnosti. Mluví s lehce španělským přízvukem.“

„O čem jste jednali?“

„Vlastně o ničem. On mluvil o vlastnostech ušlechtilých kovů; studuje to. Já mluvil o ukončení bojů ve městě. Odpověděl, že mu taky vadí kriminalita; všem vadí. Chvíli jsme diskutovali, co se s tím dá dělat.“

„Co říkal on?“

„Že asi nic. Stěžoval si na případy, kdy někdo ublížil domorodcům. Velice ho to trápí. Vypočítal mi, kde všude už si byl stěžovat. Marně.“

„Vypadá to, že jste vlastně nemluvili o ničem!“

„Tak nějak to vypadalo. Nakonec jsem ho přinutil slíbit, že domorodci už nebudou dělat problémy.“

„Cos mu za to slíbil ty?“

„Propuštění domorodců, proti nimž nejsou žádné nebo velmi chatrné důkazy. Stejně jsem v některých případech nechápal, proč je vůbec zatkli.“

„Co říkali policisté?“

„Ujišťovali mě, že jsou to předáci místních gangů.“

„Co to bylo z tvého hlediska?“

„Nějaký hospodský, pekař, holič. Lidé, u kterých se scházeli ostatní. Já bych je nebral moc vážně. Dokonce jeden kněz nějaké divné sekty. Spořádaní, přátelští, laskaví lidé. Občansky bezúhonní.“

„Jak znělo obvinění?“

„Zločinné spolčování, navádění k nezákonným činnostem. Vraždy, loupeže, podněcování nepokojů. Korupce, pašování, neplacení daní...“

„Rozumím. Všichni to vědí, ale nikdo nemůže nic dokázat.“

„Přesně tak. Možná by nakonec něco zjistili, kdyby někdo promluvil...“

„Nutí je něco promluvit? Ti lidé žijí podle hesla Zavřít můžou, pustit musejí. Ve spravedlnost státu nevěří a neberou ji vážně. Možná poprvé kvůli tobě začali uvažovat, že to má nějaký smysl.“

„Zákony platí pro každého!“

„Omyl, tatíčku. Jen pro toho, koho chytí a něco mu dokážou.“

„Před chvílí ses letmo zmínila, že můj vlastní syn se zřejmě dopouští pedofilie. Dokonce mám pocit, že mě vyzýváš k něčemu podobnému. V posledních měsících bylo surově zmučeno několik mužů, kteří byli pravděpodobně zákazníky či dokonce organizátory pedofilní prostituce. Tak mi vysvětli: je tato činnost trestná nebo ne?“

„Záleží na okolnostech. Eurica spí s Theodorem dobrovolně, líbí se jí to a považuje se za jeho... paní jeho domu. Nevylučuji, že některého jiného by odmítla; v tom případě by mu mohlo hrozit přísné potrestání, možná i smrt.“

„No dobře, ale jak to má obyčejný člověk poznat?“

„Nemám zdání. Asi to nepozná nijak.“

„Jak bys potom odpověděla na námitku, že co je dovoleno jednomu, je trestáno u jiných? To je nerovnost před zákonem!“

„Ano, jistě. Ale kde máš v přírodě jakou rovnost?“

„Učil jsem tě, že rovnost a spravedlnost je základem...“

„Já vím. A že dobro vždycky zvítězí nad zlem. Kéž by.“

„Proto jsou čarodějky zlé?“

„Nejsou zlé.“

Sandra se zamyslela, potom dodala: „Až na jednu. Možná.“

„Kterou?“

„Říká se jí Morrigan.“

Morrigan tou dobou procházela nočním městem. Je asi jedno, kde.

Ten muž byl mladý, vysoký a svalnatý. A měl revolver.

„Naval prachy, ty mrcho! Nebo tě zabiju!“

Zvedla k němu oči. „Nemám žádné peníze.“

„Hele, nedráždi mě! Chci jenom prachy! Ale jestli nedáš...“

„To se mi opovážíš říct do očí?“

Konečně pohlédl do očí také on jí. Zářily v nich rudé ohýnky.

Pustil revolver. Zhroutil se jí k nohám a příšerně skučel.

„Odsuzuji tě, abys trpěl, dokud se nezbavíš zvrácené touhy po penězích.“

Překročila ho a odešla.

Ten mladík teď sedává na schodišti před chrámem Nejsvětějšího srdce Páně. Natahuje zkroucenou ruku a žebrá. Když se u něj zastavíte, bude vám s mnoha drastickými detaily vyprávět, jak ho jedna mrcha navždycky zchromila. Bude jí zlořečit, bude ji proklínat.

Ještě ani jednou si nepřipustil myšlenku, že je to jeho vlastní mysl, co způsobuje jeho chorobu. Kdyby přestal být chamtivý, uzdravil by se.

Tak řekněte: Je Morrigan zlá?

„Tak Greenbaye už dostali taky.“

„Prosím?“

„Odjel do Údolí ohně. Údajně na léčení a rekreaci. Ta záležitost v Ironu ho dost rozhodila. Zdrtila, vyvedla z rovnováhy...“

„Proč myslíš, že ho ztrácíme?“

„Jeho dcera patří k místním čarodějkám. Už je to celá organizace.“

Monty Draggon si našel hlášení. Chvíli je pročítal; ani si neuvědomil, že rychločtení ho taky kdysi naučila jedna čarodějka.

„Barbara a Sandra jsou naše občanky. Mirabella, Sarah a ty další cizinky. Eurica a Jessica jsou děti. Můžeš mi vysvětlit, jak se daly dohromady? Bylo by přece přirozené, kdyby k sobě cítily odpor a nedůvěru, nic je nespojuje! Podle čeho se rozhodují, koho vzít a koho ne?“

Abner vzdychl. Monty to věděl stejně dobře jako on, ta otázka byla řečnická.

„Hlava všeho je Renka. Je s nimi ve spojení...“

„Už jsi na ni něco vymyslel?“

„Poslal jsem na to jednoho schopného mladíka. Doufám, že uspěje.“

„To je dost!“

„Ovšem...“ Abner to řekl tak, že Monty zpozorněl.

„Problém?“

„Ten náš agent na jihu. Dočetl jsi zprávu do konce? Některé jeho formulace znějí, jako by jižany chápal, dokonce jim trochu fandil. Obávám se, že nějakým způsobem dostali taky jeho.“

„Platíš ho snad dost, aby... co mu můžou dát oni?“

„Nic. Jenže po nějakém čase přestane cokoliv potřebovat.“

„Co je to za chlapa?“

„Barman. Máme na něj páku, víme o jeho zpronevěrách a machinacích. Ovšem pokud zůstane na jihu, s tím nic nenaděláme. Tam neprovedl nic.“

„Pokud vím, zloděje a šmelináře rádi nemají.“

„Jsou spravedliví, víš? Dokud neprovede nic jim nebo jejich rodu...“

„No jasně...“

Abner sbalil svoje papíry a šel. Monty zůstal sedět za svým stolem; jenže přes všechno cítil v ústech nepříjemnou pachuť.

Renka de Castignac využila odjezdu většiny kamarádů a tím silného poklesu zájmu o svůj podnik k vytvoření nových čísel; tentokrát se rozhodla pořádně prohnat kostru svému baletu, který doposavad jen poskakoval a nic kloudného nedělal. Renka ovšem nesouhlasila, aby někdo jedl svůj chléb zadarmo, takže dívky pilně drezírovala.

Zrovna byla odpolední zkouška, holky tančily a jedna z nich náhodou kroky příliš kazila. Proč, je vedlejší; možná jí nebylo zcela dobře, možná myslela na něco jiného. Ale Renka se vztekala a vytýkala jí chyby hlasem zvýšeným a ostrým, až ječivým.

„To se ti řekne,“ vzlykala dívka, „Ale mně to nejde!“

„To bych ráda věděla, proč by to nemělo jít,“ prskala Renka jako divoká kočka, „Tvoje matka byla tanečnice na Atanoru, aspoň ses tím chlubila! A ty děláš, jako bys měla nohy z volšovýho dřeva!“

„Tak proto se nade mnou vytahuješ, že tvá máma byla čarodějka a moje jen obyčejná tanečnice? Ale to neznamená, že seš něco lepšího než já!“

Renka na ni skočila a srazila ji na zem úderem kolena. Vypadalo to krutě, ale většina dívek cvičila mnohem drsněji.

„Hlavně umím tančit – na rozdíl od tebe!“

„Když mi to nejde, tak mi to nejde!“ řvala dívka.

Renka už přímo zuřila: „Líná, blbá, zdechlá jako vopice! Koukej se zvednout a zařadit, nebo tě zbouchám do kulata!“

Dívka vstala. „Dej mi už pro dnešek pokoj! Proboha, dej mi pokoj!“

„Takhle chceš, aby z tebe něco bylo? S tímto postojem k práci? Nebo chceš jít šlapat chodník za pár šestáků?“ ječela Renka, ale pak se smilovala: „No dobře, pro dnešek dost. Jděte ke všem čertům, ať vás nevidím!“

Napolo skryt za opěrným sloupem pozoroval tuto scénu muž, který prokázal státu už nejednu cennou službu. Kromě jiného se zasloužil o to, aby v klášteře Nemilosrdných sester přestaly týrat slabomyslnou dívku Ulriku ohněm a nechal ji převézt do městského blázince, ať se bránila jak chtěla. Prozatím na ní dělali pokusy psychiatři, utlumili její zuřivost obrovskými dávkami psychofarmak, ale jinak si s ní nevěděli rady.

Když viděl, jak ubohá potupená dívka odešla k baru a požádala barmana, aby jí nalil něco ostrého, zvětřil svou šanci. Rychle a nenápadně se přitočil; byl si vědom, že je hezký a sympatický.

„Ale ale... pročpak ty slzičky?“ zeptal se laskavě a posadil se vedle.

Dívka zvedla oči a prohlédla si ho; jak očekával, její něžné srdéčko pro něj okamžitě zahořelo. Byl si vědom svého šarmu.

„Kráva pitomá!“ řekla téměř plačky, „Myslí si bůhvíco... bude mě buzerovat!“

„Nic si z toho nedělej,“ řekl laskavě, „Třeba to ani tak zle nemyslí! Je šéfka, musí spouštět randál...“

„Jo, to se ti řekne. Jenže vona si zasedla zrovna na mě! Ale já dobře vím proč! Nána pitomá!“

„Ale jdi. Proč by si zasedla právě na tebe?“

„Protože jsem nebyla vychovaná v klášteře jako vona. Ona je princezna, že jo? Já jenom obyčejná holka z předměstí...“

„To se tady na to tolik hraje?“

„To bych řekla, že jo! Vona.. princezna – si může dělat, co chce. Všecky vostatní ji musejí poslouchat. To přeci víš.“

„Vím taky, že když nechceš, nemusíš nic.“

„Jo. A vona mě vyhodí a budu nahraná. Nejseš blbej? Co bych asi tak podle tebe dělala, kdybych se rozešla s partou?“

„Dělat se dá leccos. Třeba na svý triko.“

„Pámbu požehnej, když to chceš zkusit. Já nejsem až tolik padlá na hlavu. Buďto jedeš v lajně, nebo vystoupíš a máš na krku celou smečku. To seš buď hodně silnej, nebo deš do kélu!“

„Co ti může udělat?“

„Nedělej ze sebe vola. Kdo vypadne ze hry, neškrtne si – jako kdyby ani nebyl. Může chodit vokolo jako pešek a pořád nebude nic. Vypadneš a nejseš, chápeš to?“

„Myslíš, že by tě... sejmuli?“

„Ale di, co by mě likvidovali? Tolik jsem snad zas neřekla. Jo, leda bych se votočila rohama napřed, to by mě rohli. Ale to zas nejsem tak strašně pitomá. Každýho rohnou, když se jim nehodí do vopratí.“

„Třeba bych ti pomoh. Ochránil bych tě.“

Dívka zvedla oči a prohlédla si ho. „To je zajímavý, co mi povídáš. Jenže to asi budou pěkný kecy.“

„Nejsou. Nemusíš se ničeho bát.“

„Bylo jich už moc, co se nebáli.“

„Chceš říct, že už někoho zabili?“

„No a zdali! Všecky díry kolem řeky jsou nadívaný mrtvolama.“

„Ta tvoje šéfka snad při tom byla taky?“

„No jasně. Myslíš, že si to nechala ujít? Určitě byla jedna z hlavních, je tvrdá a studená jako led, vostrá jako šavle. Ta by zakousla i vlastního bráchu, kdyby bylo potřeba.“

„A ty vo ní víš všecko?“

„No jasně, že vím! To bys mrkal na drát, kdybych ti povídala...“

„Tak povídej! Sem celej žhavej!“

Dívka se rozhlédla kolem. „Tady ne, je tu moc čumilů. Pojď někam bokem! A vem s sebou nějakou flašku, ať nesedíme nasucho!“

Barman mu ochotně prodal láhev, ještě nenačatou. Opustili Bar u Štěňat, bloumali po Nábřeží a svorně upíjeli z flašky. Během půlhodiny se dívka tak nalízla, že ztratila veškerou opatrnost a povídala o všem, co věděla. Bylo toho hodně a muž byl přímo nadšen; konečně bude mít co napsat do hlášení. Konečně bude mít svou agentku! Samozřejmě ji vyšle zpátky do týmu, šikovná špiónka bude cennější než cokoliv... Kdyby se tak podařilo ji ukecat, aby se s ním vyspala... určitě by ji okouzlil, jako ty ostatní, a pak...

Jenže zrovna teď povídala něco moc zajímavého.

„Ty myslíš, že udržuje spojení s někým z jihu?“

„Proč z jihu? Ten člověk je tady.“

„Mistr?“

Zarazila se a oči jí zahořely. „Co ty víš o Mistrovi?“

„Vím ledacos. Viděla jsi ho někdy?“

„No... asi dvakrát. Ale jen zdálky. Nemá rád, když si ho lidé prohlížejí.“

„Jak vůbec vypadá?“

„Vysoký, štíhlý. Šedivé vlasy. Zblízka do tváře jsem mu neviděla.“

„Jméno – neznáš? Nebo třeba kde bydlí?“

„Nikdo nesmí znát jeho jméno.“

„Proč? Zabil by ho?“

„Nevím, co by udělal. Proč se vůbec tolik vyptáváš?“

„No promiň. Nesmím?“

„Kdyby se to dozvěděla Renka, zlobila by se.“

„Zabila by mě?“

„Nevím, co by udělala.“

„Říká se, že čarodějky nezabíjejí. Mají jiné metody?“

„Já o tom moc nevím.“

„Nevadí. Řekni, co víš!“

Pohlédla mu do očí. Ty její oči byly smutné.

„Musíš být opatrný. Nesmíš dovolit, aby se tě některá dotkla. Aby ti položila ruku na hlavu nebo ti delší dobu hleděla do očí. To je nebezpečné.“

„To je hloupost!“

„Není. Používají hypnózu. Chceš vědět, jak to dělají? Třeba ti takhle položí dlaně na spánky a vyšle impuls. Řekne Spi! – a ty usneš!“

Jeho tělem projel lehký úder energie. Otřásl se a zůstal stát jako socha. Dívka škubla koutky úst. Vypadala velice smutná.

„Proč jsi to udělal?“ otázala se.

„Příkaz nadřízených.“ odpověděl klidně, bez osobního zaujetí.

„Vnímáš, co ti říkám? Přála bych si, abys to pochopil!“

„Rozumím smyslu slov.“

„Jsi zlý člověk, kapitáne. Sloužíš špatným lidem. Ubližuješ nevinným. To není správné. Budeš muset zemřít. I když je mi to velice líto.“

Neodpověděl. Ale věděla, že chápe, co mu říká.

„Pokud se v příštím životě znovu staneš člověkem, už to nedělej. Nedovol, aby ti poroučeli zlí lidé. Nešpicluj a neudávej. Je to ohavné.“

Pořád mlčel.

„Když jsi vstoupil, Renka si povšimla tvé aury. Proto se mnou sehrála tu scénku. Proto jsem se utěšovala alkoholem. Copak nevíš, že odrušit účinky omamných jedů se učíme už jako děti? Ale ty se napij. Vypij to všechno...“

Uposlechl. Nemohl neposlechnout. Vypil většinu obsahu láhve; zbytkem mu postříkala košili a také trochu sobě.

„Škoda, že musíš zemřít. Máš krásné lidské tělo. Byla bych ráda, kdyby ses v příštím zrození naučil i žít jako člověk. Snad se sejdeme...“

Pokoušel se něco říct. Jeho mysl byla dost silná, aby to dokázal.

„Promluv. Řekni, co si myslíš!“

„Udělal jsem chybu. Měl jsem tě zabít. Měl jsem vás zabít všechny. Každý Armin zaslouží smrt!“

„Obávám se, že máš pravdu. Dopustila jsem se mnoha hříchů. Ale nemůžu ti dovolit, abys ještě ublížil někomu druhému. Ať ti odpustí Bůh; já nesmím.“

Vstala. Už se setmělo; zábavní podniky na Nábřeží lákaly svými neony, ze všech stran zaznívala hudba. Veselí bezstarostní lidé se dobře bavili.

„Vstaň. Pojď se mnou...“

Kymácel se ze strany na stranu, snažil se zachytit všeho kolem. I když byl pod jejím vlivem, alkohol jím krutě cloumal. Podpírala ho, objímala kolem krku a se smíchem ho pobízela, aby se vzpamatoval. Minuli několik chodců; ti si buď pohoršeně odplivovali, nebo se jim smáli.

Došli až k řece Charraggu; zastavili se na mostě, kde byla hluboká voda. Naklonila si jeho hlavu a něco mu šeptala do ucha; vzápětí vybuchla divokým opileckým smíchem. On se naopak otočil, došel k zábradlí a bez nejmenšího zaváhání skočil do vody. Zděšeně vykřikla, ale to už to šplouchlo. Ani se nepokusil plavat, šel ke dnu jako kámen.

Dívka přiskočila k zábradlí, zděšená, vyjevená. Udělala několik zoufalých pohybů rukama, křičela, pištěla. Seběhla se spousta chodců, nějaký mladík dokonce skočil do vody a pokoušel se nešťastníka najít.

A už si sem razili cestu dva policisté s napřaženými pendreky.

„Co se tady děje?“

„On... já za to nemůžu!“ dívka brečela a rozmazávala si rukama líčidlo po tvářích, „Šli jsme a on najednou přepadl přes zábradlí! Já za to nemůžu!“

Policista začenichal nosem a řekl zkušeně: „Ožralá jako hovado, táhne to z ní jako ze sudu! Nějaká děvka...“

„Co? Já jsem podle tebe děvka? Řekni to ještě jednou!“ sápala se na něj po způsobu prostitutek, ale starší policista ji zadržel: „Nerozčiluj se, děvče! Řekni nám, jak to bylo!“

„On koupil flašku, seděli jsme támhle v parku a povídali si! Trochu jsme pili, ale ne zas tak moc! On pil víc... Já nevěděla, že to s ním tak praští! Já ho mám ráda!“ a už zase brečela.

„No jo, to je jasný,“ mávl strážník rukou, „Tak pojď, sepíšeme to! Snad ho včas vytáhnou...“

Bohužel se to očekávání nesplnilo; našli a vytáhli ho až za hodinu, když už dívku dávno propustili. Konečně, svého společníka vůbec neznala, ani nevěděla nic podstatného. Kdyby měli každou poběhlici držet ve vazbě, kriminál by brzo praskal ve švech.

Za hodinu na to už klečela před křeslem abatyše kláštera Nemilosrdných sester; umytá, bez ozdob, v prostém řeholním rouchu.

„Splnila jsem rozkaz, velebná matko. Muž, který nám ublížil, už nežije.“

Abatyše ji vrásčitou rukou pohladila po tváři.

„Přesto na tvé tváři nevidím uspokojení z dobře vykonané pomsty.“

Dívka se chvíli pokoušela zformulovat přijatelnou odpověď. Abatyše nebyla dokonalá telepatka, ale v tomto případě to nebylo zapotřebí.

„Přišla jsem na svět, abych pomáhala, ne zabíjela.“

„Dcero, zasloužila ses o řád a zemi. Pamatuj: mečem, kterým se dá člověk zabít, se dá také zachránit. A tys zachránila všechny, které by on zničil.“

„Proč tedy necítím žádnou radost?“

„Ani já se nenarodila zabíječem. Kdyby svět byl v pořádku, vyslala bych někoho vhodnějšího. Bohužel žádného takového nemám.“

„Chtěla bych odejít na jih. Slyšela jsem, že tam opět vzplanul Oheň.“

„Jdi. Bůh tě provázej.“

„Víš jistě, že už mne nebudeš potřebovat?“

„Všechny naše kroky řídí Pánova vůle. Kdybych tě potřebovala. přivolám tě.“

„Děkuji ti, matko.“ řekla a políbila její prsten. Krátce po tom opustila klášter i město.

Amos Greenbay prožil Očištění Ohněm. Byla to úžasná chvíle; poprvé v životě se cítil dokonale čistý a spokojený.

A zamyslel se nad svým dosavadním životem.

„Potřeboval bych si odpočinout. Někde daleko od lidí...“

„Vím o takovém místě. Je to bývalý chrám z císařských časů. V troskách, ale bydlet se v něm dá. A jídlo ti tam budu nosit.“

Přivolala koně a naložila na něj pár pokrývek a věcí, o kterých se domnívala, že je potřebuje. Pak se tam vydali; říkali tomu Chrám Matky-Dítěte, podle sochy dívky s kojencem na nádvoří. Ta holčička vypadala na dvanáct, což v některých kulturách považují za vhodný věk; napájela dítě z prsu, usmívala se a vypadala šťastná.

Greenbay se zařídil v jedné místnosti, kde se dalo bydlet. Hlavně měl nad hlavou střechu pro případ, že by začalo pršet. Zima mu nebyla; brzo odložil poslední zbytek oděvu a zvykl si chodit nahý. Neslyšel žádné lidské zvuky, jen v korunách zpívali ptáci, křičely opice a někde v dálce řvaly šelmy. Ti ptáci a opice si zvykli přicházet blíž; ptáci se napájeli ve fontáně pod sochou, i když voda už dávno netryskala z žádných tělesných otvorů. Trochu jí tam zůstalo po deštích? Opice si hlavně hrály a honily se, ale s chutí snědly všechny zbytky jídla, které sem Sandra nosila.

Nakonec začaly přicházet Bytosti.

Pak už byl Greenbay dokonale šťastný.

Alice si našla skvělého koníčka: tetování. Sebe i druhých.

To bylo tak: ráda se koupala v Ohni a všimla si dívenky zhruba stejného věku jako Jessica, tedy krátce před pubertou. Nebylo možno si nevšimnout, měla nádherné barevné tetování všude, hlavně na eroticky přitažlivých částech těla. Tedy, až trochu povyroste; zatím žádnou touhu nevyvolávala. Ale ochotně vysvětlila, že to tetování dělal bráška, který se tím živí a používá ji jako živou reklamu. A ona mu ráda pomáhá.

Jmenovala se Sharon, případně Sheri. Sotva ji jednou přiměli k řeči, už pusu nezavřela, leda když jedla nebo spala. Jejím úkolem bylo vyvolat zájem o tetování, nalákat zájemce do bráškova krámu a tam je bavit, dokud nebudou patřičně vyzdobeni. Bratr se jmenoval Sherman a byl o několik odstínů tmavší než Sheri; asi měl jiného otce. Což bylo fuk, neboť všichni rodiče padli za války. Sourozenci měli babičku a dědečka, které živili.

Alice se k tetování nechala ráda přemluvit, ale bála se bolesti. Když si ji Sherm položil na stůl a začal do ní píchat, nejen neomdlela bolestí, ale po chvíli ji to začalo vzrušovat. Když dostala první orgasmus, sourozence to potěšilo a začali ji dráždit a povzbuzovat. Sherm ji pomiloval, Sheri se dívala, podávala potřebné pomůcky a radila. V závěru popadla rákosku, oba se převalovali a soutěžili, kdo bude mít na zadku víc bolestivých šlehů. Sheri dostala taky, ječela a škemrala o další výprask.

Od té chvíle se Alice stala něčím jako tichým společníkem firmy. Lákala do krámku kamarády i kamarádky, vymýšlela vhodné ornamenty, radila i pomáhala. Když zrovna žádný zákazník nepřišel, Sherm pokračoval ve zdobení jejího těla a kolemjdoucí přihlíželi, neboť všechno bylo otevřené. Malá Sheri byla bezstarostné, až ztřeštěné dítě, ale kupodivu zdatná obchodnice, která spočítala každému účet tak hbitě, že se ani nestačil bránit.

„Já myslela, že vy domorodci o peníze nestojíte!“ překvapilo to Alici.

„Ve skutečnosti ne. Ale když vidím, jak zákazníkům tečou nervy, strašně mě baví je z nich ždímat!“

Hned vedle měl krámek zlatník, který vyráběl ozdoby, hlavně do uší, nosu, obočí a tak, ale taky do bradavek a klitorisu. Samozřejmě na sebe viděli, všelijak spolupracovali a radili se. Zlatník měl přítelkyni, která se ráda milovala kdykoliv s kýmkoliv; nechtěla za to peníze, prostě ji to bavilo. Taky dokázala člověka zabít pětadvaceti druhy úderu holou rukou, ráda cvičila s mečem a spoustou jiných podivných zbraní. Z umělecké tvorby ovládala jedině ozdobné jizvy, kdekoliv si klient přál. Občas někoho jemně přinutila; prostě si představila, že má mít někde šrám od meče, tak mu ho udělala. A zvýraznila vtíráním nějakého roztoku nebo kovového prachu.

Alice rázně odmítala nechat si udělat jizvu na tvář. Ani žádné tetování; sice už měla spoustu náušnic v obou uších a třpytku v nose, ale...

„Kdybys byla kluk, už dávno bych ti ten ksicht dosekala! Co bys s tím pak mohla dělat? Ale já si počkám a ty přilezeš škemrat!“

Občas v jasnějších chvilkách (když všichni ostatní spali) přemýšlela, co vlastně má v úmyslu dělat dál. Nikdo z Arminů se nepokoušel ji ovlivnit; předpokládali, že až skončí dovolená a přestane ji to bavit, vrátí se zas domů. Co tam bude dělat? To je jedno, cokoliv. Sheri zvažovala, že ji navštíví, až začne cestovat. Ona měla jasno: jakmile dostatečně povyroste, co nejdřív porodí dítě jako Výkupné, jakž takž je odchová a vyrazí do boje za lepší svět. Jak bude ten svět vypadat, neřekla a Alice radši ani nechtěla vědět. Ke svému dítěti měla pozoruhodně racionální vztah: otcem by měl být někdo geneticky vzdálený, nejlépe cizinec a nevadilo by, kdyby z nepřátelského klanu; ten by měl také provést defloraci pro případ, že by se mu za to Ochránci chtěli pomstít. Je snad jasné, že s nějakou láskou Sheri ani náhodou nepočítala? Jasně řekla, že veškerá láska je pitomost a zblblost, kterou používá příroda k obelstění samic a televizní producenti ke zvýšení sledovanosti svých blábolů. Stejný názor měli asi i ostatní.

Kromě Alice; ta se do Shermana dost bláznivě zamilovala. Byla ochotná si kvůli němu nechat líbit cokoliv; když si to uvědomila, zkoušela se vzepřít, ale sotva se na ni usmál a řekl něco vesele bezstarostného, už zase měla chuť před ním padnout na kolena. Buď to nevnímal, nebo mu to bylo jedno; asi spíš to druhé, často bývali všichni propojeni.

Každý den se koupala v Ohni, třeba i několikrát, když byl důvod. Až nyní si plně uvědomovala pojem čistoty; jistě, byly vychována k hygieně a často se sprchovala. Ale až tady jí Oheň spálil každou odumřelou buňku kůže, takže z něj vyšla očištěná, jako znovuzrozená. A co víc, byla čistá i uvnitř! Oheň snadno vnikal do všech tělesných otvorů, zvlášť když mu pomáhala; pila ho, dýchala, nechala procházet plícemi, jícnem, žaludkem i břišním traktem. Na její přání se holky zamyslely a objevily vhodnou metodu: stačilo se před koupelí napít minerálky z blízkého pramene, potom prostě nechat Oheň volně procházet a propalovat se vnitřnostmi. Navíc necítila žádný hlad.

Měla dvě paruky, ale nenosila je; nebylo by vidět parádní barevné tetování na hlavě. Přivezla si kufr šatů a nějaké přikoupila, ale taky je nenosila, leda někdy šátek okolo boků. Častěji šla nahá, nikomu to nevadilo, vlastně si jí nikdo nevšímal. A když si všiml, prohlédl si její ozdoby a kresby na kůži a jen se zdvořile uklonil; nikdo se zdravým rozumem by si netroufl něco namítat vůči čarodějce. A hlavně, ona si nevšímala nikoho, s kým neměla co činit.

Uvažovala, že si nechá zrušit blokádu a otěhotní. Nejlíp se Shermem; dítě by asi bylo o dost tmavší, než je ve slušné společnosti přípustné, ale byla by rázem členkou jejich klanu. Sheri byla nadšeně pro; kupodivu ale netrvala na tom, aby se to stalo hned. Čím se řídila? Snad pokyny Ochránců. Pokud o tom není rozhodnuto nahoře, není žádný důvod spěchat. Jak už řečeno, ráda se zúčastňovala milostných her všech ostatních, přihlížela, pomáhala a různě se vměšovala, ale sama se nezapojila; nedostala pokyn. Svým vizím bezvýhradně věřila. A když Alice a Sherm měli po milování a šli spát, pokaždé se vsomrovala mezi ně a přivinula se tak, aby se jich dotýkala co největší plochou těla. Nesmírně ráda se mazlila.

„Seš ještě dítě!“ smála se jí Alice.

„Já vím. A doufám, že ještě dlouho zůstanu...“

Kapitán Ashenden byl metodický a pořádkumilovný policejní vyšetřovatel. Na rozdíl od jiných se ve službě neflákal, četl všechny protokoly a většinu informací si pamatoval. Jeho psací stůl byl pečlivě srovnán, tužky ořezané, všechna pera skutečně psala. Každý případ měl samostatnou složku a vyřízené byly jasně odděleny od nevyřízených. Ovšem nevyřízené případy kapitán nesnášel; případ, který není řádně uzavřen, je hanbou policie. Nelitoval sil svých ani podřízených, až jej objasnil.

Ještě drobný charakteristický rys: vlasy měl přesně tři centimetry dlouhé, vzadu se zkracující k nule. Nikdy se nenechal ostříhat dohola, jak to mají v oblibě některé rozvratné živly. Zato když vlasy dosáhly délky čtyř centimetrů, navštívil holiče a nechal se řádně upravit.

Abner Léger seděl naproti němu na židli pro návštěvníky; nebyla pohodlná, vyšetřovaným by neměla být taková návštěva příjemná. Ashenden seděl zpříma, zrak upíral na nadřízeného. Očekával rozkazy.

„Podejte přehled vyšetřovaných případů!“ požádal Léger.

Ashenden začal rozvážně probírat jednotlivé causy. Při každém referátu si podal příslušnou složku (našel ji okamžitě), ale nemusel nahlížet. Nijak se nesnažil zastírat chyby a nedostatky, ale také přesně věděl, kdo je za ně zodpovědný. Po chvíli ho Léger zarazil.

„Zdá se, že máte všechno v nejlepším možném pořádku. Myslím, že případy kriminálního charakteru jsou v dobrých rukou a není třeba věnovat jim mimořádnou pozornost. Existují však ještě nějaké další.“

„Ano, pane.“

„Co soudíte o případech s politicky motivovaným pozadím?“

Kapitán si několik vteřin rozmýšlel odpověď.

„Politické případy mají od kriminálních pouze jedinou odlišnost: často do nich zasahují různé významné osoby, které si přejí řešit je jinak, než bych si představoval já. Pachatelé v mnoha případech uniknou spravedlnosti.“

„Jste členem nějaké strany?“

„Ano. Státoprávní, jak se doporučuje státním úředníkům.“

„Chápu. Zajímá vás, proč vám kladu tyto otázky?“

„Očekávám, že mi to řeknete. pane.“

„Zkuste to odhadnout.“

„Hodláte mne pověřit řešením případu, na kterém mimořádně záleží.“

„Správně. A vaše reakce?“

„Provedu.“

Abner vyndal z aktovky složky se spisy. Nebyly tak dokonale srovnané jako ty, které měl na stole Ashenden.

„Renée de Castignac a její gang. Jedná se o velké množství osob, které se zabývají teroristickými akcemi. Dosavadní poznatky jsou v těchto složkách. Mnoho informací, z nichž část je nevěrohodných, zmatených, tendenčních nebo... zkrátka není jasné, co je pravda a co si někdo vymyslel. Asi se v tom budete muset nějak vyznat.“

„Teroristické akce, pane ministře? Nepamatuju se na žádné...“

„Jejich hlavním cílem je svržení současné vlády a nastolení něčeho, jako bylo dřívější císařství. Zatím získávají další přívržence, eliminují lidi, kteří se k nim nechtějí dát, zajišťují si hospodářskou základnu. Navenek přísně dodržují zákony. Ale ve skutečnosti...“

Ashenden si přečetl nadpis na jedné složce. „Leopardí gang?“ otázal se.

„Jedna z podřízených součástí. Navenek sportovní klub, ve kterém se cvičí dívky různého věku, od univerzitních studentek po děti ze základní školy. Většina je jich bezpochyby nevinných, ale některé...“

Kapitán vyčkal, až domluví, ale Léger umlkl v půli věty.

„Běžný postup je tento: při zjištění nějakého zločinu jsou zjištěna fakta a veškeré okolnosti případu. Ve vyšetřování se pokračuje do doby, než je beze všech pochybností zjištěno, kdo zločin spáchal, nebo vyloučeno, že se jedná o kriminální čin. Druhý případ je jasný. V případě prvním jsou veškeré důkazy předloženy prokuratuře, která prověří naši bezchybnou práci a dá podnět soudu k formulaci žaloby. Případ se v zákonné lhůtě dostane před nezávislý soud, kde prokuratura je žalobcem a policie svědkem. Upozorňuji, že nadále nemáme možnost ovlivňovat, co se stane s případem. Na řádnou práci soudu dohlíží ještě Nejvyšší soud, na prokuraturu ministerstvo spravedlnosti. V případě výhrad k naší práci přísluší výtky ministerstvu vnitra.“

Abner tato fakta znal, přesto kapitána nepřerušoval.

„Jaké odlišnosti postupu předpokládáte v tomto případě?“

Teď bylo na čase, aby promluvil.

„Za prvé: zločin se doposud nestal. Připravuje se.“

„Aha. Znamená to, že neexistují žádná objevitelná fakta?“

„Ta existují. Jsou ve složkách.“

„Dobrá. Neexistuje zločin, ale existuje záměr jej spáchat. Tento záměr je možno monitorovat. Ale předpokládám, že prokuratura a soudy by se asi s tak nedokonalou prací nespokojily.“

„Nebudete nic předávat prokuratuře, natož pak soudu.“

„Komu tedy?“

„Mně.“

Ashenden nedal najevo, že by měl nějaké námitky.

„Další odlišnosti?“

„Dostanete samostatnou kancelář a můžete si vybudovat speciální tým. Kromě tohoto hlavního cíle budete průběžně sledovat veškeré ostatní dění a při podezření, že je do toho zapojena naše cílová skupina, můžete vypomáhat.“

„Plat nám půjde, přestože nebudeme nic dělat?“

„Plat bude dokonce zvýšen. Hodnost vám ovšem prozatím ponecháme.“

Ani vůči tomu neměl kapitán námitek.

„Očekávám, že se rychle zapracujete,“ řekl Abner a vstal, „Svoji dosavadní agendu předáte... nejlepšímu z vašich podřízených. Rozumíte?“

„Ano. Provedu.“

Abner odešel. Kapitán požádal sekretářku o kávu a zakázal, aby ho kdokoli čímkoliv rušil. Pak se dal do studia spisů.

„Výlet? No jasně, že jedu!“

Zorganizovala to Barbara. Nadšeně se hlásil každý, kdo měl kontakt s koňmi; kdo neměl, pronajal si zvíře bez schopnosti kontaktu. Alice byla zatím bez zvířete, ale už jí vysvětlili situaci; sotva se svěřila Eurice, přiběhl téhož odpoledne strakatý koník, očmuchal ji, nechal se od ní pohladit a nedal jinak, než aby si na něj sedla. Od té doby ji nosil.

Patřila do vedoucí skupiny. Jako Barbara, Sandra, Eurica, Bella, Sarah a hodně dalších. Ne všechny byly čarodějky, úroveň různá, ale každý věděl o ostatních, jak jsou schopné a co zvládnou. Výhody? Mohla pomáhat každému, kdo byl slabší a méně schopný. Přesněji: musela. Co by se stalo, kdyby ne? Občas o tom přemýšlela.

A ještě mohla odpovídat na pitomé otázky. Nováčkům, samozřejmě; zejména ctihodné dámy, čerstvě přišlé z ciziny, jich měly spoustu. Například: jsou ti koně tak dobře vycvičení, myslící, nebo jsou to přeměnění lidé?

„Já totiž slyšela, že čarodějky umějí změnit sebe i druhé na zvířata!“

Odpověděla Eurica: „Pravda, za dob císařství některé dokázaly změnit tělo na jiný živočišný druh. Jistě to mohl být i kůň. Nevím ovšem o případu, že by takhle proměnily nějakého člověka natrvalo.“

„Měnily se v kobyly, aby si mohly užívat s cizími hřebci!“ řekla jiná dáma.

„Možná. Vyloučeno to není.“

„Já slyšela, že když někoho zabily, uvalily na něj kletbu, aby se příště narodil jako zvíře a musel jim sloužit!“

„Ani to nemůžu zodpovědně vyvrátit.“

„A umíte to vy, slečno?“

„Ne... nevím. Ještě mi ta možnost nenapadla.“

„Takže byste to opravdu dokázala?“

Eurica vzdychla. Na jednu stranu musela mluvit pravdu, na druhou nechtěla v té diskusi moc dlouho pokračovat.

„Neznám tu techniku. Kdybych dostatečně dlouho studovala, možná bych se to dokázala naučit, ale zatím není důvod.“

Pokud doufala, že to dámy uspokojí, doufala marně. Položily dalších tisíc otázek, zpravidla nesmyslných; děvčata odpovídaly, jak uměly. Ovšem některé věci ovlivnit nedokázaly: dámy o nich předpokládaly, že jsou v podstatě všemocné, zároveň je podezíraly, že jim zkoušejí lhát a klamat. Eurica z toho byla nešťastná; ne že by nedovedla lhát, ale byla zvyklá, že se každý dobral pravdy jednoduchým mentálním spojením. V této situaci něco někomu nalhávat byla leda legrace. Ovšem dámy přikládaly každému slovu jiný význam, než skutečně mělo, a nedaly se odradit.

„Fámy,“ vysvětlila Sarah, „Znám to, pomáhala jsem je šířit. Ne detaily, ale... říká se tomu missionaria protectiva; předběžné šíření znalostí. Sice není spolehlivé ani pravdivé, ale jakési informace se šíří.“

„Já vím. Je to metoda schválená cowenem.“

„Tak vidíš. Budeš to muset vydržet.“

Eurica pokrčila rameny; byla to pravda, všechny v ní okamžitě rozpoznaly čarodějku a cítily před ní když ne úctu, alespoň bázeň. Lepší než nic.

Mládež proháněla koně. Rajtovali sem tam, občas vyrazili dopředu, zas se vraceli, zůstali pozadu, vyjížděli do stran, pak se najednou objevili zase vepředu, cachtali se v řece a čekali na ostatní. Byli mladí, krásní, opálení, smáli se a vypadali absolutně bezstarostně. Byl na ně nádherný pohled, zvláště když se honili na koních; vypadali, jako by s nimi byli srostlí. Stejně jako lidé, ani koně na sobě nic neměli.

U té vody měli přežít čas největšího žáru. Hosté si to představovali různě; někteří se rozčilovali, že jim nedoporučili vzít s sebou plavky. Alice nechápala; pokusila se situaci vysvětlit, ale nemělo to smysl. Nakonec se ti, kteří trpěli pruderií, koupali ve spodním prádle.

A zahájili s mládeží rozpravu na téma jejich nahoty. Děti dostaly pokyn, aby se ničemu nedivily a trpělivě a zdvořile odpovídaly na všecko, takže se usmívaly a snažily se vysvětlovat.

„Ale ano, někdy se oblékáme. Například o karnevalu. Nebo když hrajeme nějaké divadlo. Je to směšný pocit. Hrajeme si na bělochy.“

„Proč tedy nenosíte oblečení trvale?“

„Je to dost nepříjemné. Šaty jsou věc, chápeš?“

Koukali na sebe a nechápali se. Pro domorodce byly předměty nepříjemnost, komplikace, o kterou je třeba se starat. Nepředpokládali, že by z nich mohl plynout nějaký užitek. Vyjma několika málo nezbytných.

„Nejlepší by bylo nepoužívat vůbec žádné předměty.“

Pro cizince bylo vlastnictví věcí výrazem jejich bohatství a důležitosti. Diskutovali na to téma dlouho a nedošli k ničemu.

Někteří (ne všichni) cizinci měli zajímavé představy o sexuálních hrách; vyptávali se, zda by mohli něco takového vidět. Mladí se rozpačitě usmívali, koukali jeden po druhém, až se někdo zeptal: „Jako – teď hned?“

„A to by bylo možné?“

Opět ty rozpačité pohledy po kamarádech. „No... možné by to bylo.“

Alice přemáhala smích. Mohla zasáhnout a vyjasnit situaci, ale byla zvědavá, k čemu nakonec dojdou. Tak místo toho řekla:

„Můžete si dokonce poručit, kdo má co s kým udělat!“

Mladí vyprskli smíchy. Bella jim povídala o natáčení pornografických filmů a jim se ten nápad hrozně líbil. Představa, že jejich hry budou navěky zachyceny na filmu nebo fotografiích, je bavila.

„To bysme si vážně mohli poručit?“

Mladí se jen smáli. „Jasně, proč ne?“

Alice už věděla, jak to dopadne. A taky jo; dali se do hry a turisté nadšeně fotografovali a filmovali; poroučeli si, koho a jak mají ještě do hry přibrat. Ale na Alici přišel spravedlivý trest, když kdosi ukázal i na ni; za partnera jí určil svalnatého mládence neurčité rasy, tmavé barvy pleti, se spoustou tetování. Vůbec ho neznala, ale líbilo se jí to s ním.

Sheri ji přišla pochválit: „Ti cizinci jsou pěkní blázni, viď?“

Svému partnerovi se zřejmě zalíbila, od té chvíle jí prokazoval různé pozornosti a naznačoval, že jejich setkání nemusí být poslední. Přiváděl ji do značných rozpaků, hlavně když zjistila, že přestože si pečlivě pěstuje image divokého barbara, je významným důstojníkem princova štábu. Na tomto místě se zřejmě ocitl úplnou náhodou.

Přestože turisté ji zřejmě považovali za domorodou dívku (a lichotilo jí to), jeho neoklamala ani na okamžik, ani nechtěla. Vycítila z něj magickou auru a podezírala ho, že ji při tom sexu stihl i otestovat. Nebylo to dokonalé mentální spojení, ale kdyby to dokázal... Jen do toho! Rozhodně nebyl telepat, nebo aspoň nedával najevo, že vnímá její myšlenky.

Když se po odpočinku vydali na další cestu, připojil se a postupně si ji přesunul poněkud dál od ostatních. Alice měla problémy se svým koněm, ten sice měl upřímnou snahu jí vyhovět, ale ona se s ním neuměla domluvit. Zato on zřejmě ano, jeho klisna byla taky... jak to říct?

„Jsem Joke Ender.“ řekl, „Co všechno o mně chceš vědět?“

„Čteš mi myšlenky?“

„Ne, nejsem telepat. Moje schopnosti stačí akorát tak, abych se domluvil se svou klisnou. Propojení umím, ale... z jiných důvodů. Slovy bych ti to vysvětloval hrozně dlouho a obtížně.“

„Jak teda víš...?“

„Všiml jsem si, jak se na mě díváš.“

Alice se rozhodla to vzdát. „Jo, líbíš se mi. A mám z tebe strach. Tvoje velikost a síla... bojím se, abys mě nezabil.“

Rozesmál se. Skutečně, dosahovala mu sotva po rameno, musel mít přes dva metry a byl dvakrát tak těžký. Kdyby se ohnal pěstí, omráčil by ji. Ostatní tělesné rozměry tomu odpovídaly; byl to důvod, proč mu ji přidělili?

„Neboj se, neublížím ti. Zvykl jsem si, že ostatní jsou křehčí.“

„Přemýšlím, jak se zeptat, abych tě neurazila. Jaké jsi národnosti?“

Musela počkat, až se dost vysměje. „Ty toho o císařství moc nevíš, viď?“

„Ani nechápu, jak to souvisí.“

Zamrkal. „Snesla bys ještě jedno kolo? Potom je dohoníme...“

Našel příjemné místo s měkkou trávou, kam ulehli. Koně se pásli okolo.

Poprvé ji rozptylovaly některé okolnosti: strach z jeho rozměrů, přítomnost cizích lidí, určitá trapnost situace. Teď už věřila ujištění, že bude opatrný, tak se soustředila na vlastní prožitky. Byl velmi zkušený, to poznala okamžitě; přivedl ji do nejvyšší extáze a když úplně ztratila zábrany, pronikl do její mysli a otevřel jí svou. Seznámil ji se svým životem; a byl to velmi zajímavý příběh.

Narodil se jedné z jezdkyň císařovniny Leopardí gardy. Jak bylo zvykem, otec nebyl znám, asi jich bylo víc. Taky měl nějaké bratry a sestry, matka měla děti ráda. Barvu pleti měl tmavou, protože to bylo výhodnější. Dětství trávil normálně jako všechny děti, snad jen byl ještě větší uličník. Když začal dospívat, shodou okolností se dostal na Atanor. Možná tam doprovázel nějakou kamarádku nebo něco přivezl, byl tam víckrát. Ale tentokrát zaujal jednu čarodějku a ta ho pozvala na testy.

No, tedy – vlastně jediný, test energetické úrovně. Zjistily, že má velký přebytek E+ a že by mohl sloužit jako živá nabíječka. Neměl námitek, vlastně byl ochoten k čemukoliv, co ho bude bavit. Tak ho hned ten večer svedly; pak tam zůstal víc než rok a následně často odjížděl a vracel se; vykonával nejrůznější služby, doprovázel čarodějky jako ochránce a... tak vůbec.

Zjistily, že vlohy k magii nemá žádné. Potěšilo je to, nepotřebovaly konkurenci. Muž, který vlohy má, mívá taky sklony montovat se svým družkám do pokusů, zdržovat a škodit. Když je plnokrevný bojovník, soustředí se na to, v čem je dobrý: na bojové akce. Když je potřeba, ony už si ho upraví.

Měl tři úrovně tetování, kromě běžné výzdoby a ochranných znaků ještě nějaké, které se zapojovaly v případě naléhavé potřeby. Byly to skryté programy, které do něj uložily různé WZ v různé době; taky mu umožňovaly to spojení. Přetváření sebe i druhých byl jejich koníček; přidaly mu svaly, rychlost reakcí a řadu schopností, které neměl a chtěl mít. Bavilo ho to, souhlasil se vším; zvlášť když byl ještě ve vývinu. Posílily jeho sexuální výkonnost, aby často a rád soutěžil, kdo déle vydrží a kdo koho dřív utahá. Některé dary byly výsledkem vyhraných sázek.

S čarodějkami navštívil místa, která Alice nedokázala identifikovat a nebyla si jistá, zda existují v tomto světě. Taky se setkával s bytostmi, jež nebyly úplně lidské. Často a rád s nimi bojoval, s dívkami se miloval. Nebyl sám, takových bylo hodně; z jeho příhod by se dal udělat seriál. Hlavně neměl s ničím starosti, veškeré potřeby mu zajišťoval cowen.

Potom přišla válka. Nejdřív bojoval na jakémsi jiném místě proti vojákům, jejichž vzhled a uniformu Alice neznala; pak se vrátil na Atanor a bránil klášter. Zúčastnil se několika střetnutí, byl víckrát raněn, ale ošetřili ho Ohněm; poslední zranění utržil kdesi ve stepi a dostal rozkaz doprovázet a chránit skupinu jiných, vážněji raněných. S nimi se dostal na jih.

Momentálně je důstojníkem štábu, pověřeným zavést pořádek do evidence občanů z etnik. Tím slovem označují lidi převážně jiné než bílé barvy pleti, kteří si chtějí zachovat národní identitu, ale zároveň být občany Arminu. Vznikají tím určité problémy, které Joke dokáže pochopit a vyřešit. Bližší informace dokázal poskytnout, ale Alice je moc nechápala.

To vše jí předal v jediném bloku. Pak ji trochu uvolnil, aby se stačila vzpamatovat a rozmyslet si svoji reakci. Byl na ni zvědavý.

Ano, Alice byla poněkud v šoku. Jeho život se dal posuzovat také takhle: parta nezodpovědných děvčat odchytila kluka, který je náhodou navštívil, podle lidského počítání ještě dítě, a začala s ním dělat pokusy. Soustavně ho pohlavně zneužívaly, různými technikami měnily jeho tělo i mysl. Že nadšeně souhlasil? Vlastně neměl žádnou jinou možnost; teoreticky mohl cokoliv odmítnout, ale nechápal, proč by měl. Alice si představila sebe na jeho místě; pak si představila reakci kamarádů, kteří zůstali doma, až jim předvede svoje parádní tetování. Kdyby jí nabídli možnost získat schopnost mentálního Propojení, co by řekla?

Chceš ho? Dokážu to zkopírovat.

Lekla se: To nemyslíš vážně!

Myslím. Jedna z mých povinností byla dopravit se na nějaké místo a předat tam program adresátovi. Zůstalo mi to.

„O tom jsem četla v nějaké sci-fi,“ řekla nahlas, „Ten chlapík byl kurýr. Uložili mu do paměti nějaké informace, které sám nechápal, poslali na místo a tam je předal. Akorát mu při tom šlo o život.“

Já taky nerozumím všem svým programům. Dokážu je ale aktivovat.

A zkopírovat. Myslíš, že je pak dokážu používat já?

Nevím. Nejsem si jist. Možná by ses měla s někým poradit.

S kým třeba?

To je problém. Všechny čarodějky jsou mrtvé. Aspoň ty, co jsem znal.

Stýská se ti po nich?

Jistě ano. Ale cítím jejich mysl ve své. Čekám, až se vrátí.

Tomu sám nevěříš. Kdo jednou zemře, už se nemůže vrátit!

Čarodějky neumírají.

Alice tonula ve zmatku. Na jednu stranu ji to lákalo, na druhé se bála. Nechat si předat programy, o nichž nic neví, je jako dát malému dítěti nůž. Mohou jí být k užitku, ale taky možná...

„Smím si to rozmyslet?“

„Jak dlouho chceš.“

Zůstala mu ležet v náručí a přemáhala slzy, které se jí ustavičně draly do očí. Nechápala proč. Není to přece nic k pláči!

„Kdybych byla na vašem místě... kdyby nám někdo udělal to, co my vašemu národu, vytvořila bych nějaký zákeřný program a nenápadně ho šířila.“

„Třeba jaký?“ zasmál se.

„Vy to už děláte, viď?“

„Nevím, jak ti odpovědět. Možná takhle: ono se to šíří samo. Takové jako ty stačí lehce naťuknout. Zvědavost jim nedá, aby to nezkusili. Ty taky neunikneš. Necháš si ty programy předat, i kdyby tě měly zničit.“

„Vsadíš se?“

„Máš ještě co vsadit?“

Zaváhala. Vlastně neměla.

„Já sázím: ty programy proti tvému životu. Je to fér hra?“

„Stalo se někdy, že některá čarodějka svoje schopnosti zneužila?“

Chvíli uvažoval. „My jsme slovo zneužití nepoužívali. Čarodějka měla být schopná posoudit, co může a co ne. Ano, některé bojovaly proti nám. S tím se musí počítat. Jsou jiné školy, jiné lóže řádu...“

„Dost, proboha! Nedokážeš na něco odpovědět jednoduše?“

„Svět není jednoduchý. Je mnoho variant...“

Alice to vzdala. Radši vyzkoušela, kolik mu zůstalo energie.

Tomu místu říkali Letohrádek, Piniový háj i všelijak jinak. Tvrdilo se, že to bylo letní sídlo císařské rodiny, jiní namítali, že císař a jeho žena nic takového neměli a na paláce si nepotrpěli; ježto se rodina skládala pouze ze tří lidí, bývali hosty kdekoliv, kde jim napadlo, a každý rod si považoval za čest je hostit. Zatímco císař potřeboval ke štěstí jen něco k jídlu a trochu (hodně) alkoholu, Diana vyžadovala kamarádky a zábavu. To jí družné princezny docela rády poskytly, ježto byla milá a sympatická.

Co tedy bylo tady? Nejspíš některou čarodějku napadlo postavit ukázku, jak si představuje ozdobný palác; ostatní se přidaly a vylepšovaly areál až do dnešní podoby. Zda při tom byla císařovna? Nejspíš ano, to byla zábava dle jejích představ. A kdo ještě? Inu, vyprávění se liší podle toho, kdo a jak je vypráví.

Když výprava vystoupala na vrchol táhlého kopce, ocitli se v hustém borovicovém lese; zde se nacházel široký průsek jako vyhlídka na celé rozlehlé Údolí Ohně. Bylo zde ponecháno několik pokácených kmenů, na které si mohli sednout a odpočívat. Zde v lese byl hluboký klid a mír; vítr lehce šuměl korunami staletých velikánů a ptáci něžně švitořili nad svými hnízdy plnými hladových mláďat.

Dole pod nohama turistů bouřilo Údolí Ohně. Vypadalo, jako by nějaký příšerný obr mocným úderem dlaně rozrazil lesní masiv a probil se ve zběsilém hněvu až do samotného nitra země. Z průrvy stoupala pára, ozývalo se bublání gejzírů, občas vystoupil závan sirného čmoudu; země samotná hrála všemi možnými barvami: bílou, oranžovou, rudou, žlutou, zelenou, modrou, fialovou a hnědou v různých odstínech a kombinacích. Samotná půda byla rozbahněná a rozpraskaná, ošklivá v drsné nahotě, neboť v ní nerostlo nic živého. Ale ta ošklivost nebyla odpuzující, naopak přitahovala zvláštní divokou krásou, jakou člověk nedokáže rozumem vysvětlit; byla to prahmota, teprve tvořící svoji skutečnou tvář.

Když potom shlédli na druhou stranu hřebene, spatřili utěšené sady, vysázené tam v údolí rukou člověka a právě hýřící milióny bělostných i narůžovělých květů. Třešně, višně, broskvoně, meruňky, jabloně, hrušky... vše, co si kdo vymyslí, naplňovalo údolí bělostnou září, vůní nového jara, bzukotem včel a příslibem bohaté úrody. Mezi sady se vinul potok a naplňoval jezero, uprostřed kterého zářily zlaté střechy nějakých chrámů.

Sestupovali zvolna se svahu; koně už tušili, že se blíží k cíli, a těšili se na odpočinek. Shora sady vypadaly na krajinu zúrodněnou péčí lidské ruky, avšak jak postupovali dál a dál do sadů, přibývalo důkazů o zkáze, jaká zvolna postihuje vše, co pracovité ruce vybudovaly. Stromy zasažené chorobou či jiným neštěstím nikdo neodstranil ani neošetřil; divoký plevel, jenž se vždy připlíží, neodstraňoval nikdo už řadu let. Pestře pomalované dřevěné úly mezi stromy byly oprýskané a bylo na nich znát, že jediný, kdo jim věnuje péči, je medvěd – i ten jen zřídkakdy. Co na stromech dozrálo a co nesklidili ptáci, spadlo na zem a tam bez účele shnilo. Nebylo nikoho, kdo by pokračoval v díle. Lidé odešli.

Shora viděli, že sady postupně přecházejí v zahrady; zblízka vyšlo najevo, že je to labyrint, záměrně vytvořené bludiště se sochami a chrámy různé velikosti a účelu. Barbara nařídila zastavit a sesednout s koní; ti byli propuštěni na pastvu a Bára se rozhodla pronést řeč:

„Přátelé, odsud musíme už pěšky. Věnujte mi pozornost, prosím! Máme dojít do paláce, to je támhleta největší zlatá střecha. Asi vám připadá, že je to kousek a že tam budeme za pět minut, ale pozor, je tady to bludiště. Nechci nikoho z vás strašit, ale je možné v něm bloudit celé hodiny a možná taky se nadobro ztratit. Takže pokud někdo netouží po dobrodružství, měl by se mě držet, já se tady vyznám. Nebo si to aspoň myslím. Naopak kdo rád riskuje a chce si něco užít, nebudu mu rozhodně bránit...“

Samozřejmě, její slova vyvolala živý zájem a všelijaké komentáře. Někteří nevěřili, jiní se těšili. Mnozí kladli všelijaké dotazy a Bára trpělivě odpovídala; pokoušela se to co nejvíc utajit a zamaskovat, ale nakonec vyšla najevo pravá podstata Labyrintu: jednotlivé části jsou výsostným teritoriem bohů, jimž byly zasvěceny sochy a chrámy. Což ovšem předpokládá, že věříte v jejich existenci.

Alice po celý život považovala všechny nadpřirozené bytosti za stejnou pohádku jako Perníkovou chaloupku a Červenou Karkulku. Když byla malá, ráda poslouchala a četla různá vyprávění, čím exotičtější, tím lépe. Později jí vysvětlili, že nic z toho není pravda, všechno jsou smyšlenky, což vzala na vědomí a soustředila se na osvědčenou vědu. Teď se ale ocitla v Labyrintu ve společnosti Joka, který o bozích neměl žádné pochybnosti. Proč? Znal se s některými osobně.

Zůstala v šoku a zamrazilo ji. Opatrně upřesňovala jeho formulace; nebylo to jednoduché, zvlášť kvůli terminologickému nesouladu. Bohové pro něj byli něco zcela jiného než pro ni. Co? Konkrétní bytosti z vyšších dimenzí, jež mohly bez problémů vstupovat do lidské reality, hovořit s lidmi, dotýkat se jich. Až do té míry, že někteří měli s lidmi sexuální styky. Joke viděl svět jako pyramidu, jejímž vrcholem je Bůh; Nejvyšší Osobnost, jež současně zahrnuje všechny vesmíry a může být obsažen v každém atomu hmoty. Tento Bůh nemá konkrétní tvar a vlastnosti, ale pro potřeby lidí se dokáže jevit v nějaké přijatelné podobě. Může, ale nemusí; informace na toto téma zahrnovaly Jokovy osobní zkušenosti, ale také všech ostatních, kteří někdy měli s bohy něco společného.

Když to Alice jakž takž rozdýchala, přišel další šok: dokud je na cestě, dá se říct, že je vcelku chráněna před vlivem bohů. Jakmile však jen jednou nohou šlápne na teritorium, ocitne se na území konkrétní bytosti a může jí být jakkoliv ovlivněna. Přivedena k extázi lásky nebo vražedné nenávisti. Když se jí ovšem podaří uniknout a dostat na sousední území, bude zase pod vlivem někoho jiného a může dělat něco zcela opačného než před chvílí. Proč to tak je? Inu, kvůli tomu byl Labyrint vytvořen!

Mohli by jí nějak ublížit? Jistě, ale to oni nedělají; stačí když žertují a zkoušejí lidem prospět. Třeba splnit jejich přání. Většina toho, co lidé od bohů chtějí, jsou pěkné nesmysly; dalo by se říct, že si lidé ubližují převážně sami. Co v tom dělají bohové? Nebrání jim.

Alice vykoktala: „A vážně to funguje?“

„Naštěstí ne pořád. Ale za císařství dost často...“

Z různých náznaků Alice nakonec vydedukovala přibližně toto: Labyrint byl postaven, aby se tam lidé mohli setkávat s bytostmi z vyšších dimenzí. Těch dimenzí je nespočetně, někteří bohové jsou vyšší a jiní nižší, přičemž pro lidi je těžké posoudit, co je pravda. Jeden fakt: kterýkoliv z nich si může s člověkem dělat, co ho napadne. Obvykle to nedělají, neboť málokterý člověk jim stojí za pozornost, ale zbožný kněz či vyspělá čarodějka... Když už ale jednou přijdou, pak s chutí zapojují lidi do svých her a mění jejich život k lepšímu; dle vlastních představ. Zkuste si vzpomenout, jak se vaše představy v dětství lišily od plánů vašich rodičů!

„Já nejsem dítě!“ zaječela Alice dřív, než si to rozmyslela. Vzápětí by si radši dala přes pusu, ale... Ale Joke se jen usmíval.

„Chodili sem, protože tady někdo chápal jejich zábavy.“

Ty zábavy byly různé; nejoblíbenější byly milostné a bojové hry. Pro lidi to někdy nebyl velký rozdíl; a všichni souhlasili, když bohové ovlivňovali přímo jejich mysl. Někdy dočasně, jindy natrvalo. Existoval slib, že zajistí lidem nesmrtelnost a nezranitelnost, nikoliv ale bezbolestnost; to je v boji dost důležité. S jistým vypětím sil bylo možno některého boha zabít; ovšem jen v této hmotné dimenzi, nikoliv všeobecně. Je vůbec možné někomu z nich ublížit – nebo prospět? Těžko říct; nepochybně je možné je pobavit.

Alice měla určité představy z pohádek jednotlivých národů; znala božstva Řecka a Říma, Egypta, Skandinávie, Keltské oblasti, Indie, Babylónu... měla tušení, kdo ke komu patří. Joke ji ujistil, že vztahy mezi nimi procházely napříč, spíš dle profesních zájmů. Speciální skupinou byli bojovníci; ti většinou pořádali zmíněné hry, zatímco ti moudřejší a dámy se soustředili na přihlížení a fandění. Ačkoliv... mnohé bohyně byly pěkně bojovné panenky a rvaly se rády. Ti drsní se soustřeďovali kolem císaře Charryho; pokud drby nelžou, je hmotnou inkarnací některého boha války...

„Počkej, kdo? Ten starý pán, co žije v Kingtownu v Zámku?“

„Jo, ten. Moc se nediv. Řekl jsem hmotná inkarnace, ne?“

Takže přešli k problematice inkarnací. A hned k tomu nejzáhadnějšímu, co Armini znali: ke Kršnovi. Ten je všeobecně znám tím, že má sklon existovat současně v několika podobách a ty spolu mohou komunikovat, dokonce bojovat. Některé jsou všeobecně známé: pasáček Góvinda, král Ráma s pletí barvy zelené trávy, trpaslík Vámana, divoký kanec Váraha... Jenže mnohem víc má rád přestrojení, v nichž ho nikdo nepozná, rád se zaplétá do lidských osudů, působí hádky, sváry a zmatky, svádí děvčata a oblbuje jejich zákonité majitele. Výčet jeho činností je rozsáhlý; může se zjevit rovněž jako jiný bůh, může být dívka i zvíře. Pokud je odhalen a jeho činnosti veřejně projednávány, dokáže je vždy nějak filosoficky vysvětlit. Mnozí lidé ho milují, ale jsou i tací, kteří jej obviňují z prolhanosti, věrolomnosti a zrady. Jeho odpověď: nikdy nelže a neslibuje nic, co nesplní, ale lidé příliš rádi slyší to, co sami chtějí. Prostě nechápou...

Alice potřásla hlavou. „A takhle to dělají i ostatní?“

„No... Učí se to od něho.“

Alice si prohlížela sochy. Mocní svalnatí muži, obvykle se zbraněmi a odznaky moci. Krásné ženy, oděné jen do svých šperků. Někteří křesťanští svatí byli naopak oblečeni do drahých rouch a ornátů, dobrotivě se usmívali, žehnali kolemjdoucím.

„Církevní otcové nám dodávají moudrost.“ vysvětlil Joke.

„Jak se snášejí pohané s křesťany?“

„Budeš se divit, docela dobře.“

Jedním z nejmocnějších křesťanů je Svatý Jiří Drakobijce; byl mu zasvěcen hned celý chrám v byzantském slohu, na jehož průčelí byl vyobrazen na koni a ve zbroji, kterak zabíjí draka. Nádherná barevná mozaika, ale Alici na ní něco nesedělo a nedokázala si ujasnit, co to je. Až jí to došlo: jeho zbroj nebyla ani římská, jak bývá zobrazován nejčastěji, ani gotická, jak by se snad hodilo, nýbrž... fantastická. Lehká kožená kazajka zdobená plíšky.

„Nediv se. Jsou jako my, rádi mění vzhled podle módy...“

„Ta mozaika je dělaná podle skutečnosti?“

„Myslím, že za Georgovy osobní účasti. Podle záznamů chodí rád oblečen do vojenské polní uniformy; tohle byl vzhled na slavnosti a bojové hry.“

„Ještě řekni, že skutečně bojoval s nějakým drakem!“

„To je trochu problém. Já žádnýho draka nikdy neviděl. Nedomnívám se, že někdo jiný. Pro potřeby umění se na draka někdo trafnul. S tím jsou potíže, drak má víc končetin než čtyři a ještě ocas. Je těžký ovládat víc pacek než čtyři. A to by ještě mohl mít víc hlav...“

„Ty si děláš legraci! Neexistují žádní draci, ani žádný Svatý Jiří!“

„Jak chceš.“

Alice stála a hleděla na mozaiku. Už dost dlouho. Zdálo se, že ten hezký rytíř po ní pokukuje. Co když nechá draka a vrhne se na ni?

(A mezi námi: chtěl by jí ublížit, nebo něco jiného?)

„Musel být statečný. Jít na draka jen v téhle parádě...“

„Uvažuj, drahá: nač potřebuje zbroj někdo, kdo je nesmrtelný? I kdyby mu drak trochu ublížil, dokáže se bez nesnází obnovit.“

Alice se v tom nedokázala vyznat; Joke jí musel opět předávat informace přejaté od ostatních. Fakta: bohové mohli vypadat, jak sami chtěli. Obvykle si zachovávali vlastní tvář, kostým měnili dle potřeby, ale nepotřebovali ho. Muži bojovníci si rychle zvykli chodit nazí, dámy se snažily udělat dojem na muže, ale hlavně jedna na druhou. Alice třeba obdivovala Afrodítu, která se setkala s Arminy na ostrově Rhodu, od té doby je ráda navštěvovala a projevovala jim všestrannou přízeň. Přivedla taky sestry Athénu a Artemis i další; všechny byly mladé, krásné a bezstarostné. A všechny se nesmírně rády zdobily, čím výstředněji, tím lépe.

„A křesťané?“

Speciální případ byla Johanka z Arku. Dvojčata Sif a Iris ji přivolaly na vycházku z vyšší dimenze; ze začátku vypadala, že bude naprosto nepřátelská, ale rychle si zvykla a spřátelila se. Odložila těžké gotické brnění, nechala se pozvat na ples a při té příležitosti nastrojit a načesat. Což jí dlouho nevydrželo; fascinovaly ji oholené a potetované hlavy princezen, tak si to při první příležitosti nechala udělat taky. Svatý Jiří ji chválil, protože se ozdobila krásným barevným drakem a v případě potřeby se za něj přestrojovala.

A zašla ještě dál: měla kamarádky Markétku a Kateřinu, které se jí zaživa zjevovaly a podněcovaly ji k vykonání jejího poslání. Když se dostala do spolku s Arminy, na oplátku je pozvala na ples a pak i do války; navlečené do těžké kovové zbroje, ostříhané nakrátko a vyzbrojené meči. Jasně, pak si zvykly nosit lehké fantasy brnění, pár kožených řemenů se všelijakými ozdobnými cvočky, řetízky a kousky kožešiny, kovové puklice na prsa a krátkou sukýnku. Fascinovaly je plavky; chodily se koupat do moře i do bazénů a vždy se na to přepychově vystrojily, ačkoliv druzí chodili klidně nazí. Taky je baví navštěvovat kadeřnické a kosmetické salóny a nechat o sebe pečovat od profesionálů; to ovšem spíš mezi lidmi, v Arminu by jejich aura zkušenější lidi zarazila.

„Takže chceš říct, že bohové a svatí žijí jako moderní lidé?“

„Ještě modernější, než myslíš. Johanka řídí vrtulník a pracuje s počítačem; konečně se naučila aspoň číst a psát...“

„Vážně myslíš, že bych se s ní mohla někdy setkat?“

„To nevím. V zásadě to není vyloučené, ale nemysli, že přijde na zapískání. Musela by sama chtít, nebo ty bys ji musela umět přivolat.“

„Má tady taky někde sochu?“

Joke zaváhal. „Myslím... ne, nemá. Ani Markétka, ani Kateřina. Důvod: při vytváření Labyrintu se nedokázaly dohodnout, jak má jejich svatyně vypadat a jaké tam chtějí mít Pastičky. Jako... nástrahy na kolemjdoucí. Chtěly něco mimořádně parádního, tak to prozatím nechaly otevřené...“

„A mezitím všechny čarodějky vyhynuly.“

„Dočasně. Ty zřejmě pořád ještě považuješ svoje lidské počítání času za rozhodující. Pro takovou Johanku – nesmysl. Káťa má podle nás dva tisíce let; tamta Káťa. Je ještě další, Flammelová; možná ta samá, jistý to není. Taky nemá nikde žádný chrám ani zpodobení...“

„Kdo ještě nechce mít sochu?“

„Třeba Eponé. Mimořádně významná, zvlášť pro koně. Jenže ve válce proti kdekomu. Znáš legendu o Ašvadévi?“

Neznala, takže vysvětlil: Eponé podlehla všeobecné rozmnožovací psychóze a pořídila si dceru, Bílé Hříbě Eponine. Detaily jsou složitější, ale nepříliš důležité. Velmi důležité je, že se holka zúčastnila plesu v Indiopolisu, při kterém došlo k útoku nervovým jedem. Tak účinným, že ji skutečně otrávil a to nejen v tomto, ale ve všech rozměrech, takže opravdu zahynula. Matka Eponé od té doby hledá pachatele a zabíjí je. Hodně jich už našla. V hmotných i vyšších dimenzích. Ale všechny ještě ne...

„To nevypadá na soukromou akci!“

„Blázníš? Je to válka! A neboj se, taky ji ještě stihneš!“

„Co když nechci?“

„Zvykneš si. Tohle všechno je součást velkého boje, většího než si umíš představit. Ale ono ti to dojde, až v tom budeš delší dobu lítat!“

„Já nechci! Slyšíš! Rozumíš mi? Nechci bojovat v žádný válce!“

„Chápu tě. Co proti tomu můžeš dělat?“

„Když nechci, nikdo mě nemůže donutit...“

„Taky jsme si to mysleli. Jenže válka přišla až k nám domů. A neptala se na nic. Bojovali jsme a dostali nářez. Teď verbujem nový posily. Ty seš jeden z nejnovějších modelů. Ale nespěcháme na tebe. Třeba to nebudeš ty, ale tvoje děti.“

„To je nelidský!“

„Tady ti kolem nejsou lidé. Přibírají nás do hry, ale nerozmazlují.“

„Ani křesťané?“

„Správně, tak něco o křesťanství. Ježíš Kristus přišel, když už to nešlo dál. Všeobecný úpadek zbožnosti, morálky... vůbec všeho. Dal lidstvu šanci, někteří jí využili, většina se na to vykašlala. Ti kolem jsou jeho podřízení a spolupracovníci. A my jeho služebníci, samozřejmě. Stačí?“

Alice se rozhlédla. Potom si smutně povzdychla.

„Už nejsi dítě. Tak začni uvažovat jako dospělá.“

Byla to dobrá rada a ona to uznala. Nechala se vést jako otupělá.

Pak dorazili k vodě. Byla to jakási fontána se sochou zvláštně vypadající dívky, kolem níž byla spousta fantastických zvířat a všem z tlamy i porůznu odjinud stříkala voda. A ta fontána se nedala nikudy obejít.

Joke se zamračil. „Ach, zdá se, že... snad už to nebude fungovat. Jinak by bylo lepší, abysme šli jinudy.“

„Co to je?“

„Byla to vodní brána. Watergate. Když byla v provozu, dalo se tudy projít do světa, který byl... nějaký jiný. Ostrovní říše nebo něco takového. Předpokládám, že ji odpojili, ale riskovat... Troufla by sis?“

„Chceš říct, že když vlezeme do tý vody, propadneme se někam do jinýho světa?“ Tentokrát už Alice nevydržela, v hlase jí zněla hysterie.

„Povídám, že snad ne. S nejvyšší pravděpodobností...“

„Já tomu nevěřím! Pojď jinudy!“

„Pastičky jsou všude.“

„Proboha, proč? Co dělaly čarodějky, které to postavily?“

„Skočily tam. Na to ta brána byla.“

„Já se z toho zblázním! A ty ostatní možnosti jsou bezpečné?“

„Nic v tomto světě není bezpečné. Ba ani cesta zpátky. Dalo by se říct, že ta je ještě nebezpečnější než tam.“

Alice mu zírala do očí; pak potřásla hlavou a ponořila se rovnou do fontány. Brodila se chvíli, pak jí ujela noha a plácla sebou do vody. Vynořila se, vyplivla vodu a rozesmála se: „Kecáš! Nic se neděje!“

To už byl ve vodě taky on. „Povídal jsem, že to nefunguje!“

Přebrodili, vylezli a pokračovali v cestě bludištěm. Alice mlčela.

„Kam teď?“ zeptala se, když už se nedalo jít dál.

„Nevím. Někde jsme špatně odbočili... musíme kousek zpátky.“

„Víš, že mě to začíná bavit?“

„Opravdu?“ Alice se konečně rozhodla začít přemýšlet hlavou.

„Musíme asi zpět do té fontány. Je tam nějaká finta...“

Což nebylo vyloučeno; vlezli do vody, Alice se potopila a zas vynořila.

„Ten průchod je pod vodou. Velký kulatý otvor. Doufám, že dost velký!“

Už dlouho se tolik nebála, jako když se potopila a vplula do otvoru. Musela mít otevřené oči; naštěstí než jí došel dech, spatřila nad sebou záblesk světla a z posledních sil se vynořila. A vydechla.

„Díky bohu, jsme v našem světě. Doufám...“

Joke se vynořil vedle ní. „Jo, je to v pořádku. Tys myslela...?“

„Řekni pravdu, dělal sis legraci? Nebo někdy vážně šlo...?“

Napjatě vyčkávala, co odpoví.

„Já nevím. Opravdu nevím! Slyšel jsem všelijaké řeči, nemusím hned všemu věřit, ale... hodně lidí to říká.“

„Ta holka na fontáně je kdo?“

„Ani to nevím. Nějaká vodní nymfa. Takových bylo víc.“

Alice si to nechala projít hlavou. „Fajn. Ale už mě neděs.“

Vodní nádrž číslo dvě pokračovala skluzavkou; s potěšením se jí svezli, a dostali se přímo do jezera. Jeho voda byla křišťálově čistá, okolo nerostlo jediné stéblo trávy a neplavala tam žádná ryba; ani ptáci tady nežili. Ta voda byla taky teplejší než je normální, ne sice vařící ani horká, ale dost na to, aby zabránila životu. Do jezera tekla řada přítoků z fontán a vodních hrátek, ty byly studené; jezero asi ohřívala sama země.

Uprostřed jezera stál zámek, připomínající japonské či čínské chrámy, to hlavně několikavrstvou střechou se zvednutými rohy. Sloupy, nesoucí zámek, vystupovaly přímo z vody a vlnky jezera je lhostejně olizovaly. Zámek byl z bílého, jasně zářícího kamene, snad mramoru; střechy pestře pomalované, ta nejvyšší pokrytá zlatým plechem.

„Zámek císařovny Diany. Jsme zváni dovnitř.“

Turisté se netvářili příliš nadšeně. Už byli několikrát nuceni vlézt do vody a brodit se, teď znovu. Někteří raději plavali nebo si pomáhali odrážením nohama ode dna. Do opěrných sloupů byly zasazeny mosazné kruhy na uvázání loděk, zřejmě dřív bylo možno připlout. Ovšem Diana milovala různé vodní hry a legrácky na návštěvníky. Například do audienční síně se měli dostat tak, že se potopili a podplavali vchod. Vynořili se ve sloupořadí, jím prošli do rozsáhlé dvorany, zdobené po zdech barevnou mozaikou; okolo stěn se nacházela kamenná odpočívadla.

„To je hodovní síň. Zde se pořádaly hostiny.“

„To si nedovedu představit!“ řekl kdosi, „To hosté seděli na těch kamenných deklech, nebo plavali ve vodě?“

„Měli plovoucí lehátka. Na odpočívadlech byly rozmístěné mísy s jídlem a pitím, každý plul tam, kde mu co zrovna chutnalo. Když neměl chuť, mohl se vykoupat, stačilo sklouznout z lehátka. Občas pořádali vodní bitvy...“

„Kde tady bylo osvětlení?“

„Čarodějky zajišťovaly světla. Asi různě, jak zrovna chtěly...“

Náhle si všimli, že nejsou sami. Odkudsi z vody se vynořil stařec s dlouhými bílými vousy a bílým šátkem okolo lysé hlavy; jinak byl nahý, ale jeho nahota působila téměř důstojně. V ruce svíral pořádnou hůl, nahoře zakončenou trojzubcem.

„Buďte vítáni!“ pronesl hlubokým, důrazným hlasem.

„Buď zdráv,“ uklonila se mu Barbara, „Přišli jsme si prohlédnout zámek. Smíme tě požádat, abys nám to dovolil?“

„Je vítán každý, kdo je milý bohům.“ odpověděl.

Turisté si ho prohlíželi trochu nedůvěřivě. Nebylo jasné, jaké je rasy či národnosti, rozhodně ne Evropan. Dohadovali se šeptem, co je zač.

Stařec si položil dlaň na čelo a sklonil hlavu: „Jsem Gansur, z vůle boží nejponíženější otrok její Svatosti šachbánu Arminu, paní Slunce, Měsíce a Hvězd. Z její vůle jsem byl ustanoven strážcem tohoto paláce, což činím a činiti budu, dokud se mne nedotkne ruka Věčnosti.“

„Otrok? V Arminu existují otroci?“

„Její Svatost šachbánu Diana mne milostivě zakoupila na trhu v Abbarsumu a dala mi svobodu; avšak vykonávám dále svoje povinnosti, střežím tento zámek a očekávám dnem i nocí její další rozkazy.“

„Zámek je tedy v pořádku?“ zeptal se Joke.

„Tak v pořádku, jak stačí moje chabé síly. Za dřívějšího času nás tu bylo mnoho; avšak moji synové i synové mých synů odešli do velikého boje a žádný se už nevrátil zpět. Ani nikdo z dalších lidí už nenalezl cestu do tohoto údolí. Zůstal jsem sám. Ale stále jsem dnem i nocí připraven splnit povinnost a sloužit své císařovně, pokud se jí uráčí vstoupit do těchto zdí...“

„Ale... císařovna je přece mrtvá!“ řekla nějaká dívka.

Stařec se k ní obrátil a vlídně se pousmál. „Na tom nezáleží!“

Barbara řekla: „Můžeš nám rozsvítit světla?“

Stařec vztáhl svůj trojzubec vzhůru a namířil na několik bodů na stropě. Vzápětí se rozzářilo světlo, aniž byl vidět jeho zdroj.

A zároveň se rozzářily vnitřním světlem také fresky všude, kam pohlédli.

Na té přímo na hlavní stěně byla vyobrazena hostina; muži i ženy na lehátkách, labužnicky si vybírající ze zlatých mís a talířů nejvábněji vyhlížející krmi, mezi nimi také tygři a lvi a leopardi a vlci nebo psi, či co to všechno bylo. Ti lidé měli spokojený výraz dobře nakrmených jedlíků, jejich břicha byla široká a objemná, i když tváře nedávaly tělům tak moc za pravdu. Spíš se zdálo, že obličeje tvořil malíř dle živé předlohy, kdežto vykrmená těla jim přidělil jako žert.

Tím spíš, že na další stěně byla vyobrazena pijácká scéna zřejmě s týmiž účastníky; tentokrát byli skutečně tvrdě opilí, někteří už ochable seděli, leželi nebo se kymáceli, po zemi se válely prázdné láhve a ohryzané kosti, v rohu se nějaký mladík objímal s dokonale opilou dívkou, v popředí do sebe svalnatý chlap obracel další číši a jeho krásná světlovlasá společnice si víno z konvice lila do otevřených úst – netrefila se však, víno jí teklo po bradě na drobné pevné prsy a stékalo po nahém těle. Byla to rozverná, dost neuctivá scéna plná výsměchu.

Další scéna: tanec. Zde byli všichni vznešení a krásní, oblečení (zřejmě pouze tady) do oděvů fantastických tvarů a barev. V pozadí jim vyhrávala skupina hudebníků, světlovlasá dívka hrála v popředí na kytaru a zpívala. Jí velmi podobná černovláska tančila s tamburínou, třetí rudovlasá hrála na harfu či lyru zvláštního tvaru. Na této fresce nebyli zesměšněni ani opilstvím ani nadmutým břichem, zřejmě takhle opravdu vypadali.

Další scénu bylo možno nazvat „zdobení květinami“. Skupina jinochů a dívek na prahu dospělosti, nazí, s opálenými vysportovanými těly, ale tvářemi lidí z ostatních fresek. Muži i ženy se navzájem zdobili květinovými věnci a girlandami, upevňovali je partnerům do vlasů, na prsa, do klína – bylo to něžné a hravé, a přece v tom bylo mladistvé vzrušení dotyku s osobou jiného pohlaví a neuvědomělé, počínající erotické vztahy. Něžnost a nevinnost. Ale dalo se tušit, že zakrátko ti jinoši strhnou svým pannám věnečky z květů a sklátí je do zelené trávy pod svýma nohama.

Strop byl obrovský a ještě trochu vyklenutý, aby se na něj vešla největší mozaika. Představovala celou společnost v jediné skupinové sexuální scéně; každý byl zobrazen v náruči svého partnera, a jejich tváře dávaly tušit, že právě došlo k vyvrcholení rozkoše. Realismus scény byl tak přesný, že by ji někdo mohl nazvat pornografickou; přesto se nedalo fresce upřít jisté kouzlo a dokonalé umělecké ztvárnění.

„To je v podstatě celý císařský dvůr,“ řekla Barbara, „Císař a císařovna, kníže Baarfelt... ta černovláska je jeho milenka, nejvyšší čarodějka Valérie. Momentálně vylepšená účesem. Kardinálovy dcery Julie, Maryška, Magda, Jana... May-Britt tady asi zrovna nebyla. Ten hezký blonďáček je Denis, jeho nejstarší syn. Pokaždé ho vidíte s jinou dívkou, i ve skutečnosti je takhle střídal. To princezny jsou každá se svým manželem, ačkoliv se taky neomezovaly ve výběru. Dá se poznat, kdo je kdo...“

Hosté si prohlíželi fresky a polohlasem se dohadovali. Raději opatrně, už jim došlo, že Armini slyší (či vnímají) líp než jiní. Neuctivé poznámky si pro jistotu odpustili.

„Měli rádi legraci,“ vysvětlovala Barbara, „Nevadilo jim, když si z nich malíř dělal šprťouchlata, ještě ho podporovali. Většinu těch fresek navrhl asi Denis, byl hodně talentovaný...“

„Ten Denis, co... se o něm vyprávějí ty příběhy?“

„Nevím, co se vypráví!“

„Že ještě někde žije. Že se vrátí a vyžene ze země všechny cizince.“

„Nemyslím. Ostatně, já jsem taky cizinka.“

„Tak to si dávejte pozor, až ta chvíle nastane!“

Bára se přezíravě usmála: „Žiju v téhle zemi dlouho, chodím si kam chci a nedávám pozor. Kdyby mi chtěl někdo ublížit, už by to dávno udělal. Sice jsem nikdy nepotkala Mistra Baarfelta ani nikoho z těch dávných časů, ale nevěřím, že by mi ublížil.“

„Vám asi ne, slečno. Vy už jste jeho poddaná!“

„Jsem. A jsem na to hrdá.“

Procházeli zámkem. Po schodišti se dostali do pokojů, pozoruhodně málo zařízených; po stěnách byly fresky, většinou se vztahující k majiteli, ale téměř žádný nábytek a vybavení.

„Věci vytvořené pomocí magie mohly být buď trvalé, nebo dočasné. Většina se vztahovala k majiteli; začaly existovat až ve chvíli, kdy je potřeboval. Kdyby sem přišel ten, komu patří, objevily by se.“

„Nechápu. Nerozumím. Kde jsou tedy teď?“

„Nikde. V paměti. Čekají, až přijde majitel.“

„Ale ten je přece mrtvý!“

„To předmětům nevadí. Prostě čekají.“

„Neumím si představit, že by se jen tak objevily. Jak je přivolali?“

„Nijak, prostě přišli. Dům reagoval na určité lidi jinak než na ostatní. Stejně jako jejich vozidla, letadla, zbraně... všechno. Ty věci poslouchaly jen jednoho člověka ve vesmíru, jinak nikoho.“

Mnozí přítomní tomu moc nevěřili, ale neměli možnost to ověřit.

„Nyní vstupujeme do kaple.“ řekla Barbara.

Nebyla to kaple, nýbrž chrámová místnost, zaplňující nejvyšší patro zámku; nad ní se vznášela vysoká střecha. Stěny byly vyzdobeny freskou: tentýž chrám, ale naplněný lidmi.

Na hlavní stěně sloužila čarodějka Valérie nějaký obřad; před ní stála trojnohá mísa, v níž planul Živý Oheň. Tentokrát ani Valérie, ani nikdo jiný neměl vlasy, jejich kůže byla zřejmě čerstvě očištěná Ohněm. Neměli ani žádné ozdoby kromě těch, které symbolizovaly jejich úřad: zasvěcovací kříže na hrudní kosti, čelenky, koruny, prsteny. Jejich tetování zářilo, jako by bylo z drahých kovů. Císař a císařovna, korunní princ Lera, kardinál Baarfelt, jeho synové a dcery, významné šelmy. Ty samozřejmě měly srst. Mnozí další významní šlechtici byli vyobrazeni na všech stěnách.

„Takhle se nikdy nesešli,“ řekla Barbara, „Vidím tady lidi, kteří zemřeli už dávno, nebo na hodně vzdálených místech. Kromě toho, bez vlasů bylo dovoleno předstupovat před Boha, ale pro lidi to bylo trochu... urážlivé.“

„A že chodili nazí, to jim nevadilo?“

„Zákon říkal: Bůh stvořil lidi nahé a přirozeně krásné. Před vstupem do chrámu odkládali oděv a ozdoby na znamení pokory. Ale vlasy rostou z vůle Boží, je tedy nevhodné stříhat je svévolně. Existovaly předpisy...“

„Ty taky chodíš ostříhaná dohola! Dokonce Ohněm!“

„Stejně jako dávné čarodějky. Ty měly právo; ostatní jenom když se stalo něco významného. Císařovna velmi dbala na mravnost...“

Turisté se tvářili divně. Málem se šklebili; jejich představy o morálce byly zcela odlišné. Barbara je nechala, nezáleželo na tom.

Jenže Alice vyšla na ochoz kolem horního patra a zahleděla se do dálky. Pod ní se rozkládala nádherná krajina, Labyrint se sochami polobohů, vodní hry, jezero – a do nedohledna se táhnoucí lesy. V pozadí se tyčily hory.

Oči se jí zalily slzami.

„Nevím, co mám dělat,“ řekla Sandře, která se zastavila kousek od ní, „Na jedné straně vím, že bych tu chtěla zůstat. Být čarodějkou, takovou jako ty z dávných časů. Dvorní dámou císařovny... Na druhé straně mi rozum říká, že se budu muset vrátit domů. Do světa, kde... Armin neexistuje.“

„Proč myslíš?“

Alice zvedla hlavu.

„Jsi princezna.“ řekla Sandra důrazně, „Jako já a ostatní. Kamkoliv půjdeš, poneseš si tento svět s sebou. Vztyčíš tam svoje hraniční kameny; jako výzvu a jako znamení, že jsi přišla. A změníš ten svět.“

Alice pořád ještě brečela. „Ale tento svět už neexistuje! Nejsou žádné čarodějky! Není žádná císařovna!“

Sandra ji laskavě objala. A řekla vlídně:

„Na tom přece vůbec nezáleží...!“

Errata:

30.05.2021 11:41