Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tento příběh byl nalezen v Petových papírech. Jednotlivé stránky jsou asi sepsány v různé době a za různých okolností, podle toho, jak měl zrovna čas a příležitost. Občas je něco vynecháno, škrtáno, přepisováno. Nejspíš psal ty věci ve volném čase jako podklad pro nějakou knihu či scénář. Bohužel není dokončen, a asi už nebude.

Bruselská centrála Evropské Unie, rok 2483 AD.

Schůze Nejvyšší rady, předsedá generální tajemník Demeter Ortolányi.

„Dámy a pánové, konstatuji, že se situace stává neudržitelnou. Po letech hospodářských sankcí a pokusů o destabilizaci hospodářství i vojenských složek Evropské unie přikročil soupeř k otevřeným zásahům. Není vyloučeno, že vbrzku dojde na bombardování našich elektráren, výroben potravin a podobných životně důležitých zařízení...“

„No dobře, pane předsedo. Ale co s tím chcete dělat?“

„Lituji, ale vyčerpali jsme všechny zákonné možnosti. Musíme...“

„Chcete říct, že nebudete dělat nic?“

„Opakuji: všechny zákonné možnosti!“

„No dobře! Tak použijte těch... druhých!“

„Ano, dámy a pánové. Právě to bych si chtěl nechat odhlasovat.“

„Aniž byste nám prozradil, jaké jsou?“

„Pokud bych to prozradil, stali byste se spoluviníky. Ale uvažte: máte nějakou jinou možnost, jak se bránit?“

„Možná bychom měli...“

(Dlouhá bezúčelná diskuse. Končí rozhodnutím, které nebylo zaznamenáno.)

Toulouse, sídlo obchodní společnosti Monségur, 2483 AD.

„Kdo?“

„Pan Demeter Ortolányi, generální tajemník Evropské unie z Bruselu.“

Sekretářka byla android, takže nedávala najevo, že vidí překvapení ve tváři předsedy správní rady společnosti. Ovšem určitě je zaznamenala, pouze netušila, že má zaujmout nějaké stanovisko.

„Ať vejde. Zajisti, aby nás nikdo nerušil. V případě útoku...“

„Obranné operace A1?“

„Operace A0. Nikdo nevstoupí, dokud budeš živá.“

Ve skutečnosti živá nebyla, jen vytvořena z biologických prvků. Asi proto byla velmi krásná. Tělesně dokonalá; schopná též ukájení tělesných potřeb, ale pan předseda byl již značně stár.

Generální tajemník Unie vstoupil a uctivě sklonil hlavu.

„Buď zdráv, otče Bernarde.“

„Buď vítán, bratře Demetere.“

Generální tajemník jevil snahu políbit starému muži ruku, ale ten jej zadržel a pozvedl. Usmíval se:

„Netušil jsem, že tě ještě někdy uvidím.“

„Ani já jsem netušil... nepřišel bych, kdybych měl jinou možnost.“

„Chceš říct, že přicházíš žádat o pomoc?“

Ortolányi neřekl nic, pouze sklopil oči.

„Posaď se.“ pokynul otec Bernard a vytvořil pohoštění.

„Takže?“

„Čteš noviny? Asi víš, jaká je situace.“

„Ano. Hospodářské sankce a různé incidenty. V budoucnu válka.“

„Už začala. Spojená Federace je pevně rozhodnuta nás zničit.“

Otec Bernard se neposadil, naopak přešel k mapě na zdi.

„Vojenské řešení nepřichází v úvahu. Hlavně ne z naší strany. Zbylo nás jen několik osamocených jedinců. Unie má pořád ještě armádu...“

„Unie je v rozkladu vojensky, politicky i morálně. Určitě to víš.“

„V tom případě zahyne.“

„Nemůžete nám pomoci?“

„Řekl jsem... proč jsi přišel zrovna za mnou?“

„Byl jsi mým učitelem. Kdysi dávno. A říká se, že na rozdíl od ostatních bílých lidí máš rád Romy.“

Ta poslední věta přiměla starého muže, aby se zprudka otočil.

„Kdo o mně roznáší takové sprosté lži? Samozřejmě nenávidím Romy, stejně jako každý gadžo! Nebo jsem tě někdy něčím zvýhodňoval?“

„Proč? Co jsme vám udělali?“

„Jste nejmocnějším národem Evropské Unie. Žijete po celém území a... jste bohatí. Velmi bohatí. Není to dostatečný důvod?“

„Chápu. Pomohlo by, kdybych se omluvil?“

„Nijak zvlášť. Lidé vás nenáviděli, i když jste byli chudí.“

„Že by?“

„Před pěti sty lety byli Romové nejchudší národ. Žili v ghettech, živili se žebrotou a zlodějstvím. Kdyby někdo řekl, že se někdo z vás stane jednou generálním tajemníkem, všichni by se smáli.“

„Jsme nápadití, vytrvalí a pracovití. A myslíme do budoucna...“

„Já vím. Situace se značně změnila, když bílá rasa vymřela.“

„Ještě nevymřela. Ty jsi taky Gadžo, otče.“

„Nebude trvat dlouho, a zemřu. Bez potomků, jak víš.“

„Tvůj řád přece nezakazuje manželství a plození dětí!“

„Nežiju v celibátu z oddanosti k Bohu. Snad sis povšiml, že nejsem nijak zvlášť hezký. Ani bohatý. Zato s vysokými nároky na partnerku. Prostě jsem nenašel takovou, kterou bych chtěl mít doma.“

„Tvoje vysoké vzdělání odejde s tebou.“

„Zapsal jsem všechny svoje informace na záznam.“

„Ale jak donutíš lidi, aby si je přečetli?“

Otec Bernard jen mávl rukou.

Demeter se nedočkal odpovědi; usmál se a napil se čaje.

„Ani představitelé Federace nás nemají nijak rádi.“ řekl.

„A divíte se? Vyloupili a zapálili jste největší chrám Svatého Jidáše na západní polokouli!“

„To jsme neudělali my!“

„Dle jejich tvrzení vstoupilo do Jidášova chrámu v New Yorku několik mužů a žen tmavé pleti s černými kudrnatými vlasy, vybaveni zápalnými mechanismy. Ty potom odpálili a způsobili, že chrám vybuchl...“

„Zjevná lež, otče!“

„Ale proti jejich víře máte jisté teologické námitky!“

„Svatý Jidáš není žádný světec! Fakt, že dokázal prodat Spasitele za cenu třiceti stříbrných, není zas takový obchodní úspěch...“

Otec Bernard se rozesmál. „Správně, Demi. Dobře jsi studoval historii!“

„Znám různé verze, ale...“

„Před pěti sty lety nejen nebyl Jidáš považován za svatého, dokonce ho církev proklínala a odsuzovala. Teprve v roce 2102 po Velké Epidemii jej Spojená kongregace Amerických církví prohlásila za svatého patrona bankéřů a lichvářů. Tehdy se začalo vyzvedávat, že se mu podařilo získat za hlavu Spasitele slušnou cenu, začali mu stavět chrámy a vytvářet sochy. Některým kněžím se to sice nelíbilo, ale postupně se ten názor prosadil...“

„Takže k tomu nedošlo na základě zjevení Božího?“

„Slyšel jsem různé verze. Nevím, která je správná. Ale rozhodně bych jim moc nevěřil.“

„Jak víš, že jedině vy Templáři znáte pravdu?“

„Neznáme o nic víc než kdokoliv jiný. Existuje kolem pěti tisíc křesťanských církví, společenství a sekt. Dvě stě verzí Bible. Téměř každá politická strana má svoje ideové zdůvodnění. A vlastní bojové složky.“

„To jsou teroristé!“

„Jaký je rozdíl mezi teroristou a vojákem vlády? O deset mil dál může být názor zcela opačný. Mnoho ministrů a prezidentů studovalo v kriminále. Možná ještě hodně bude.“

„Jestli nás Federace napadne, nebude už žádná budoucnost.“

„Nějaká budoucnost vždycky bude.“

„Pod vládou Federace! Konečný rozpad Evropské Unie! Udělají z nás utečenecký tábor pro emigranty z Asie a Afriky!“

„Ve dvacátém století napsal jeden bratr: až přijdou utečenci z Asie, budou nám Romové (tehdy jim říkal Cikáni) připadat jako kulturní národ.“

„On o tom někdo pochyboval?“

„Tehdy ještě neexistovala ani spisovná romština. Ale to vynech. Povídej dál, co ode mne chceš.“

„Řešení, otče. Pro Evropu i pro nás. Než všichni zahyneme.“

„Jak si takové řešení představuješ?“

„Kdybych to věděl, nechodil bych za tebou. Prosím, zamysli se. Nejde mi o nějaké dílčí řešení, ale zcela zásadní.“

„Znám jen jedno zásadní řešení. Likvidaci euroatlantické civilizace.“

„Jiný vývoj dějin?“

„Souhlasil bys s ním?“

„Tváří v tvář smrti souhlasím s čímkoliv.“

„Co kdyby ses třeba vůbec nenarodil?“

„Moje duše by čekala v Hradu Grálu, až mi Pán dovolí vstoupit do těla. Já nejsem hloupý. Vím, že bych se narodil jindy, jinak, jiným rodičům. Nevím, zda by to bylo lepší. To víš ty.“

„Ani já.“

„Tak tvoji nadřízení.“

„Nemám žádné nadřízené.“

„Ani Velmistr není všemocný. Vím, že neděláš rozhodnutí sám!“

„Poslouchám pouze Boha – a jeho blízké služebníky.“

„Ano. Chtěl bych, abys je požádal o pomoc.“

„Uvědomuješ si, co žádáš?“

„Ano.“

„A máš právo to žádat?“

„Mám mandát Evropské rady.“

Velmistr chvíli mlčel a hleděl mu do očí.

„Uvidím, co se dá dělat.“

Demeter Ortolányi se zmocnil jeho ruky a políbil ji. Tentokrát ho starý muž nechal. Pak mu tu ruku vložil na hlavu a zlehka ho hladil.

„Jestli to udělám, a jestli mě vyslechnou, může to znamenat, že se nikdy nesetkáme. Nebo v jiném životě, kde nebudeme vědět, že jsme se znali.“

„Byl jsi mým učitelem, otče. Nepochybně budeš i potom.“

Otec Bernard přerušil veškerou komunikaci s vnějším světem. Usedl do polohy lotosu a chvíli zhluboka dýchal, než se ponořil do meditace.

Nedaleko Bruselu – čas neurčitý, někdy po Velké válce.

Tlupa tábořila ve zříceninách bývalého vesnického obchodního domu. Nebyl dostatečně opevněn, aby odolal armádě či džihádům, ale dal se bránit proti jiným kočovným tlupám. V zadní garáži stála čtyři vozidla (jedno bohužel nefunkční), v sousední několik equomutantů.

Také většina dětí Tlupy byli mutanti, dospělí pak jejich rodiče.

Bernard vnímal jednoho z dospívajících chlapců. Telepat; musel být, ježto se narodil bez hlasivek a těžko se prosazoval. Měl dobrou vizuální paměť, dokázal se napojit na ostatní. Bernard vstoupil do jeho mysli a pokusil se vyvolat jeho vzpomínky.

Venku se ozvalo vrčení motoru, bojovníci sáhli po zbraních. Vzápětí však je většinou odložili, bylo to jejich průzkumné vozidlo. Vyčkali u vchodu, až průzkumníci vjeli dovnitř, vysedli a šli dovnitř. Velitel skupiny podával hlášení radě Tlupy, ale Bernard nečekal; přes mutanta se napojil na jeho vědomí a prohledával čerstvé vizuální vjemy.

Město. Velké, rozzářené, lákající. Chráněné silovými poli, která propouštěla pouze registrované. Na předměstích oddíly okupační armády a džihádů; zatímco armáda nikdy neopouštěla území města a nezasahovala ve volné krajině, najatí džihádi do města nesměli, zato vyjížděli daleko do kraje. Byli potomky utečenců ze zpustošených zemí Východu, kteří si směli ponechat svou víru, zato museli sloužit v ozbrojených silách Unie. Po kapitulaci přešli pod novou vládu, ale ta jim nikdy dokonale nevěřila.

Nejvyšší a nejparádnější budovou města byl Jidášův chrám. Dřív mu říkali banka. Zvědové sledovali město během noci a všimli si, že namísto neonového Jidášova Měšce teď v nejvyšším patře září číslice označující, jaké částky dosáhlo jmění chrámu. Všichni významní a zbožní lidé v něm vlastnili konta; nebylo to však dovoleno mutantům, džihádům, banditům a přívržencům poražené Evropské Unie. Geneticky čisté děti směly vstoupit do města, avšak nesměly je opustit.

Členové Tlupy se považovali za svobodné bojovníky. Pronásledovali je jak džihádi, tak ozbrojenci EU a bandité. Pokud je džihádi dopadli živé a uznali za lidi, odvedli je do města a prodali výzkumným ústavům. Dle většiny zpráv přežívali. Pokud nebyli tak docela lidé, nebyl jejich osud jasný.

Bandity džihádi zabíjeli, kdekoliv je dopadli. S Euromilicemi sváděli čas od času větší či menší boje, jejich výsledek byl nejasný.

Pod správu EU patřily doposud vesnice, menší města a opevněné farmy. Zvědové jednu takovou vesnici objevili: vypálenou, obránci pobití, ženy a děti podle stop odvlečeni do Města. Vesnického kněze ukřižovali na vratech jeho kostela, kde se zřejmě ženy s dětmi skrývaly. Bylo to už před několika dny, mrtvola řádně napuchla a nohy ohryzali toulaví psi. Průzkumníci se vzdali myšlenky vykopat nějaké hroby, ale aspoň odnesli pozůstatky všech lidí do kostela, polili napalmem a zapálili. Sem tam našli něco, co džihádi či bandité přehlédli, ale Tlupě se hodilo.

Pořád ještě měli nějaké vzpomínky na lidské zvyklosti.

Stařešinové vyslechli zprávu průzkumníků se zachmuřenou tváří.

„Nějaká možnost dostat se do města?“

„Žádná, otče. I kdybychom se nějak probili dovnitř, nedostaneme se ven. Armáda to nedovolí nikomu, kdo nemá konto v Jidášově chrámu. A podkožní čip na předloktí nebo na čele. Ani džihádům to nedovolí.“

„Musíme získat zásoby na zimu! Jinak nepřežijeme!“

„Budeme muset opustit toto místo a přejít jinam.“

„Kam? Na cizí území? Dostanou nás Federálové, džihádi nebo Unionisté! Ani nemluvím o banditech, ti by nás rovnou zabili!“

„Tak co uděláme?“

„Nevím. Odvážíš se na další průzkum?“

„Jistě, ale nevidím v tom smysl. Celý kraj je zpustošený, nikde nezůstala žádná osídlená vesnice. Jsme tady asi poslední...“

Stařešina jen povzdychl. Složil hlavu do dlaní.

Velitel průzkumníků chvíli vyčkával, pak mávl rukou a šel se najíst.

Stařec se modlil.

Toulouse Monségur, 2483 AD. – o půl hodiny později.

„Andy, odcházím. Obchodní cesta. V případě, že se nevrátím a nedám zprávu o svém pobytu během 1680 hodin, zahájit program T.“

„Který T?“

„T0. Základní verze.“

Androidka neodpověděla. Na rozdíl od komerčních androidů, nabízejících to nejnemožnější zboží všude, kde se jen trochu dalo, nebyla zbytečně ukecaná. Rozkazy, které dostala, vzala na vědomí a provedla, leda by ji rozstříleli laserovým dělem nebo rozdrtili v hydraulickém lisu. Ovšem v těch případech by se nepochybně bránila. Velmi účinně.

„Pro jistotu mi dej program T0 ke kontrole!“

Vyslala program na obrazovku. Bernard ho rychle procházel, pročítal důležitá místa. Byl spokojen, proto jej schválil a uložil.

Šťastnou cestu mu nepopřála. Pouze stála a vyčkávala, až otevřel Bránu a prošel jí.

Mars, Labyrint královny Magr – mimo čas

Byla to jediná Brána, kterou měl k disposici. Nedalo se z ní dostat nikam kromě sem, navíc při neodborné manipulaci mohla cestovatele zabít. Bernard byl ovšem zaznamenán v databázi povolených příchozích.

Součástí komplexu byla koupelna s oblékárnou. Mohl vytvořit oděv pomocí iluze, ale působilo mu potěšení dotýkat se svého obřadního roucha. Nejdřív vstoupil pod sprchu a nechal na sebe téci proudy horké vody. Pak se namydlil a opláchl, znovu se sprchoval. Nakonec se nechal osušit.

Nejdřív si navlékl žíněné roucho, které přepásal hrubým provazem. Přes ně slavnostní bílý plášť s rudým křížem. Kříž velmistra s diamanty na hrdlo. Další odznaky, které mu příslušely. Odznaky, které kromě několika vybraných nesměly vidět oči žádného člověka.

A některé, které oči člověka ani vidět nemohly.

Když byl slavnostně vystrojen, přistoupil k Bráně.

Mohla jej odmítnout vpustit, mohla jej zabít. Ale propustila ho. Což bylo znamení, že je vítán.

Sídlo – mimo čas

Eponé vystoupila z Nebytí; netvářila se nadšeně. Ovšem ona se nikdy neradovala z hostí jako Bernard.

„Posaď se,“ pokynula, „Co chceš?“

Usedl do křesla, které se pod ním zmaterializovalo. Ona procházela kolem a nervózně si podupávala kopýtkem.

Konverzace mezi nimi neprobíhala verbálně. Byla schopná vstoupit do jeho mysli a přečíst vše, co ji zajímalo. Pokud by potřebovala nějaké upřesnění, mohla položit otázku, ale ještě nikdy to neudělala. Naopak on do její mysli vstoupit nedokázal. Leda by to poručila.

Takže musela říct nahlas: „Je to moje území!“

Pomyslel si: To je ti hovno platné.

Vzápětí se polekal.

Po dlouhé době opět spatřil na její tváři úsměv. Řekla:

„Už dvakrát jsi odmítl stát se vyšší bytostí. Tentokrát to uděláš? Takže ne. Chceš zůstat Služebníkem Chrámu. No, jak chceš.“

Usilovně se pokoušel nemyslet na nic; hlavně ne na svoje mínění o ní.

„Teritoriální změny, ke kterým došlo za poslední staletí, se mi nelíbí.“ pronesla rázně a tvářila se při tom téměř nebezpečně, „Zejména ne mutantní equové, na které se změnili koně! To je drzost! Už několik staletí čekám na příležitost srovnat účty se svými nepřáteli. Pokud to nevíš, vytvořila jsem si před časem dceru a oni ji zabili. Teritoriální boje. Myslím, že bych jim dokázala přiměřeně hnout žlučí.“

Rychle promýšlel různé varianty. Na rozdíl od ní mu to šlo ztěžka.

Přivolala Éset. Bernard ji osobně neznal; krásná Egypťanka poněkud neobvykle vyzdobená. Nepříliš nadšeně si ho prohlédla a vzala na vědomí.

„Mluvíme nahlas, kvůli němu.“ řekla Eponé.

Éset řekla: „Hm.“

„Návrh na opatření?“

„Zahladila bych celou jejich civilizaci. Od Caesara dál.“

„Klíčový moment?“

„Vražda Caesara v Senátu. Nezdaří se. Caesar se naštve, odjede do Egypta, založí dynastii. S Kleopatrou. Vzestup Alexandrie, autonomie Gallie, pokles Říma na úroveň provincie.“

„To se Antikům nebude líbit.“

„Necháme jim Řecko jako kulturní centrum.“

„Projednáme to s nimi?“

Vstoupila Athéna a v patách za ní Artemis, zelenovlasá a vzteklá.

„Souhlas!“ řekla místo pozdravu, „Nesnáším ničení přírody!“

„???“

„Jejich blbá Unie ničí co může. Válka s Federací zničí zbytek. Vyhlaďte je všecky, nejlíp bez náhrady!“

Eponé ji čutla předním kopytem, až holka vykvikla.

„Řekni taky něco, Athi!“

Athéna řekla: „No... když to uvážíme...“

„No co?“ vyštěkla Artemis, „Nová hra! S čistou šachovnicí!“

„Hrozí, že se dostanem do konfliktu. My spolu!“

„No právě! Když mě necháš hrát, zkrouhnu kobylu i sfingu! Najednou!“

„Drž klapačku, Ari. Holky, co na to vy?“

„Už jsem řekla.“ řekla Éset.

„Já bych to zkusila.“ souhlasila Eponé.

„Hele, já bych dala Výzvu tvý Eponine,“ řekla Artemis, „Kde vůbec je?“

Dospělé ženy si vyměnily pohledy. Všechny věděly, že je mrtvá.

„Ještě pořád? Proč?“

Eponé jí položila ruku na rameno.

„Ari, je mrtvá. Definitivně, bez možnosti návratu. Neschopná života.“

Artemis začaly blýskat v očích zelené ohníčky. Že by pochopila?

„Kdo to udělal?“

Eponé jí podala stručný přehled dosavadního pátrání. Ari stáhla obočí, zhluboka se nadechla a zafuněla jako rozzuřený muflon.

„Na našem teritoriu? To by se jim nemělo dovolit!“

Eponé neřekla nic, Éset udělala rezignovaný pohyb rukou.

„A jste si jistý, že tohle pomůže?“

„Ne, jistý si nejsme. Ale určitá šance tady je.“

„Fajn. Jak provedete změnu v rovnováze?“

Eponé (pak i ostatní) se otočily k Bernardovi. „Ty jsi druid, ne?“

„Něco takového.“

„Vysadíme tě do Gallie v čase války. Dokážeš proniknout k Caesarovi jako věštec a stát se jeho rádcem?“

Bernard zaváhal. Rychle promýšlel různé varianty.

„Ty jsi nás přišel žádat o pomoc!“

Jedna z variant byla, že Gallie bude jednou z mocných velmocí. Chvíli se opájel tím nápadem.

„Hele, on je nápaditej,“ šklebila se Artemis, „Jdem na to, ne!?“

„Já jenom...“ upozornil.

„Máš na to hodinu. Potom pokračujem.“

Daleký Vesmír, Admirálská loď Kosmické Flotily Thunderstorm, 2853 AD.

První si přítomnosti hosta na můstku povšimla lodní čarodějka. Upozornila kapitána; napřed se lekl, ale rychle pochopil situaci.

„Bernard, Služebník Chrámu. Lituji, ale...“

„Ano. Nějaké problémy?“

„Pravděpodobně. Doporučuji urychlený přesun v čase do roku... dejme tomu mínus tisíc. BC.“

„A když ne, tak co?“

Čarodějka lehce zvedla ruku, aby zarazila kapitána.

„Když jo, tak co?“

„Pro jistotu nezávisle uložte všechna data na disky. Mohlo by se stát, že po návratu bude svět vypadat jinak.“

„Nebylo by jednodušší, abychom se změnili s ním?“

„No... možná. To bys musel posoudit sám.“

„Nesnáším časové paradoxy. Týká se to jen nás nebo celé Flotily?“

„Nevím. Není jasné, co přesně se stane...“

„Aha. Proč chceš tu věc udělat?“

„Já ji neudělám, pouze o ní vím. Nadřízení.“

„Je možné jim v tom nějak zabránit?“

„Těžko. Oni už tenhle svět nechtějí.“

„Já ho chci!“

„Irelevantní.“

Váhali. Na jednu stranu bylo možné, že žvaní hlouposti. Ovšem jeho vstup na palubu naznačoval, že ví, co dělá.

„Zničení světa?“ ptal se první důstojník.

„To ne, svět bude existovat dál. Pouze některé národy zaniknou, jiné čeká nebývalý rozkvět. Je možné, že po návratu svět nepoznáte.“

„K čemu vlastně dojde?“

„Nevím jistě. Znám prvotní impuls, ale další vývoj může být různý. Taky je možné, že se to nepodaří a situace se vrátí k normálu.“

„Týká se to jen Země, nebo celého vesmíru?“

„Nevím. Pravděpodobně Země, ale důsledky mohou být nečekané.“

„Dobře. Dejme tomu, že zanikne civilizace. Kašlu na ni, stála za hovno. Jak víš, že ta nová bude lepší?“

„Nevím. Pouze v to doufám.“

„Mám radši spolehlivou jistotu než nějaké pochybné varianty.“

„Není žádná jistota.“

„Nebo bych to měl projednat s velením Flotily!“

„Za chvíli možná nebude existovat žádná Flotila.“

„Takže co radíš?“

„Stáhnout se do roku -1000 a počkat tam. Pak opatrně zjišťovat situaci. Žádné další rady už pro vás nemám.“

„Jak víš, že při tom taky nechcípneš?“

„Naopak. Já budu možná jediný, kdo přežije beze změny.“

„Byl bych radši, kdybys chcípl hned a tady. Hnusnej bastarde.“

„Taky tě mám rád. Možná se ještě uvidíme. Kdyby ne, měj se dobře.“

„Děkujeme za výstrahu. Projednáme to.“

„Máte na to 48 minut.“

Mars, Labyrint Magr.

Bernard ukázněně vyčkával. Vstoupila Aëlita a zastavila se u stěny. V její krásné tváři se zračil smutek.

„Máš potíže?“ otázala se jemným, sotva slyšitelným hlasem.

Bernard si povzdychl. Strážkyně Labyrintu málokdy mluvila, málokdy se vůbec ukázala. Zřejmě cítí, že situace je vážná.

„Pohřbívám svůj svět.“

Mlčela. Její svět zanikl už velice dávno.

Vešla Eponé a rozhlížela se. Překvapeně si prohlédla Aëlitu, něco takového asi ještě neviděla. Marťanka pocházela ze zcela odlišného místa a času, i když byla docela podobná člověku.

„Tak jsme se dohodli. Všeobecný souhlas. Potřebuješ něco s sebou?“

„Ani ne. I tohle roucho si nechám. Je bílé.“

„Jak chceš. Jdeme.“

„Můžu se zeptat, jak to dopadlo?“

Eponé chvíli zvažovala, zda jí stojí za odpověď. Zřejmě stál.

„Všecky klany Evropy souhlasí. Já za Gallii, Éset za Egypt jsme to vymyslely. Athéna se připojila za Olymp. Slované a Germáni nás taky podporují.“

„A klany soupeře?“

„Mluvila jsem s Mandžukíwisem. Odmítá se zapojit do čehokoliv, bránit je nebude; zlikvidovali jeho původní kulturu. Nejmocnější je archanděl Moroni; má na ně vztek od chvíle, co znesvětili chrám v Salt Lake City. Bojovat za nás nebude, ale za ně taky ne. Všichni jsou znechuceni...“

„Takže nikdo nemá námitek?“

„No... jeden jo. Satan Ďábel. Amerika je jeho teritorium.“

„Aha. Takže bude proti?“

„Nemůže bojovat osobně. Může vysílat lidi. Posedlé nejrůznějšími zlými démony. Můžeš zničit lidského nositele, ale těžko zlikviduješ démona, který přechází z těla do těla. Z mysli do mysli!“

Otec Bernard se tvářil povážlivě.

„Boj se Satanem bude tvůj nejdůležitější úkol. Nepočítej, že se ti ukáže osobně, spíš bude znepokojovat a otravovat tvoje lidi. Je to mizera.“

„Ani on není všemocný.“

„Také jsem předložila ten záměr archandělu Michaelovi. Reakce nejasná. Souhlasí se změnou, ale doporučuje opatrný postup. Každá změna může být jak k lepšímu, tak k horšímu.“

„On by to měl vědět!“

„Předpoklad není jistota, Bernarde. Předpokládám, že uspěješ. Chci, abys uspěl. Ale nebudu ti pomáhat jinak než upřímným přáním.“

„Je to nějaká moje zkouška?“

„Můžeš to za ni považovat.“

Velmistr povzdychl. „Měl bych ti poděkovat...“

„Hodnocení až po dokončení akce.“

Otec Bernard se rozhlédl po místnosti, kde byli. Zvažoval, zda ji ještě někdy uvidí. Svoji kancelář v Toulouse nejspíš ne.

„Půjdeme?“

Aëlita je vyprovázela až k Bráně; to taky nikdy nedělala. Mlčela. Až když odešli, vrátila se do hlubin Labyrintu a ponořila se do nebytí.

Armorica, Gallie, rok 53 BC

V posvátném háji se sešlo shromáždění druidů. Bernard jich většinu převyšoval vzrůstem i celkovou majestátností postavy; byli to staří muži, často zkroucení nemocemi a nuzným životem. Hleděli na něho s jistou nedůvěrou.

„Co znamená ten obrazec na tvém rouchu?“ ptal se někdo.

„V tuto chvíli nic. V budoucnosti to bude velmi proslulý znak.“

„Přicházíš z neznáma. Některým jsi řekl, že z budoucnosti. Je to pravda?“

„Ano.“

„V tom případě víš, jaká ta budoucnost bude?“

„Ano. Ale přišel jsem ji změnit.“

„Jakým způsobem?“

„Chci se setkat s Gaiem Juliem Caesarem.“

Zarazili se. Jeho záměry jsou nepochybně odvážné; pokud neuspěje, dá ho Caesar nejspíš popravit, po předchozím krutém mučení. Pokud to myslí vážně, pak má zřejmě dobrý plán. A odvahu.

„Je úspěch vašeho jednání součástí tvé věštby?“

„Nezabývám se věštbami. Budoucnost nehádám ani nevěštím, já ji skutečně znám. Přišel jsem odtamtud.“

Samozřejmě je to překvapilo, ale ne tolik, jak očekával. Nedůvěřovali mu, protože byl cizí, neznali ho. Ale připouštěli možnost, že říká pravdu.

„Chceš se s námi podělit o své znalosti?“

„Trvalo by dlouho, kdybych vám vylíčil dějiny Galie, jak je znám já.“

„Máme dostatek času.“

Byl zvyklý pronášet dějepisné přednášky. Hovořil dlouho a docela zábavně; s mimořádným potěšením vyprávěl o svých oblíbencích, Johance z Arku, Jindřichu IV., Napoleonovi a dalších. Třeba Bernardovi z Clairvaux, Hughovi de Payens a Jacquesu Mollayovi.

Naslouchali mu se zájmem, snad dokonce s potěšením. Nepřekvapilo je, že vznikne Francouzský národ, že nastoupí jiná víra a společenský řád.

„Tato varianta budoucnosti se nám docela líbí,“ řekl konečně jeden, „Proč ji chceš změnit?“

„Protože další vývoj bude méně výhodný.“ pokračoval popisem hospodářského úpadku po založení Evropské Unie, jejích konfliktech s naftovými šejcháty na Východě, invazi uprchlíků po různých východních válkách a vzestup romské populace na úkor bílých. Skončil spory s americkou Federací a zásahem, který oficiálně podřídil EU Federaci. Vizi vzdálenější budoucnosti vylíčil jen jako předpoklad, ale i tak jimi otřásla.

„Pokud pochopíme a přijmeme, co nám tu vyprávíš, nebyl by výhodnější zásah někde ve vzdálenější budoucnosti?“

„Možná. Ale tento čas a prostor mi připadá jako důležitá křižovatka. Mám v plánu provést jisté výhodné korekce.“

„S Caesarem?“

„Jde o toto: Matka Eponé není jediná, kdo ztratil oblíbenou dceru. Také Éset nebo Isis, matka bohů Egypta, má dceru jménem Kleopatra. Historie praví, že se stane milenkou Julia Caesara, ovládne Egypt a stane se královnou, ale její osud se zlomí, když jejího ochránce Caesara zabijí v římském Senátu. Ani druhý její milenec Marcus Antonius neuspěje při založení světové říše v Egyptě. Nakonec zemře i Kleopatra. Na uštknutí hadem.“

„Co my s tím?“

„Ty věci se nestanou, pokud budu po Caesarově boku jako jeho osobní druid.“

Tentokrát se netvářili nedůvěřivě. Pouze znechuceně.

„A pokud velitelem jeho osobní gardy bude Vercingetorix.“

To už na ně bylo příliš. Všichni naráz začali protestovat, někteří dokonce vstali od ohně a odmítavě gestikulovali.

„To Vercingetorix nikdy nepřijme! Dělat slouhu nějakému Římanovi?“

„Ani když je to přání bohů?“

„Vercingetorix neuvěří tvým slovům! Potřeboval by lepší důkazy!“

„Kde se teď nachází?“

„To nikdo neví. Vyjednává s různými podřízenými náčelníky...“

„Není ochoten naslouchat radám druidů?“

„Jistě je; ale tvoje řeči jsou až příliš zvláštní. My ti věříme, protože známe něco o činnostech bohů. Vercingetorix věří jen tomu, co vidí.“

„Přesto s ním musím mluvit.“

„Zkusíme ti sjednat schůzku.“

Hrad Caen Morhen, rok 53 BC

Vercingetorix nevypadal ani zdaleka tak dobře jako na spoustě pomníků, které bude jednou mít po celé Francii. Nebo možná nebude. Byl válečník, měl hranatou majestátní postavu s výrazným břichem, ale taky mocné svaly. Hlavu mu nedávno ostříhali, ale dlouhé kníry splývaly až pod bradu. Na druidském hradišti se necítil dobře, nebylo to jeho místo. A měl řadu zkušeností.

„Co přesně ode mne chceš, druide?“ otázal se.

Bernard mluvil dlouho a přesvědčivě. Vercingetorix mlčel, naslouchal, čas od času se napil piva z velkého džbánu. Když ho vypil, požádal o nový.

„Tvé řeči nemají hlavu ani patu. Možná pro vás druidy mají nějaký význam, ale já jsem obyčejný bojovník. Ten barbar Caesar je vládcem v Římě, to vím. Odporný chlap. Šoustá s děvčaty i mladými kluky. Možná šoustá i s prasaty. S takovým mám jednat?“

„Nejen to. Máš vytvořit jeho osobní legii, která ho má všude doprovázet. Po jeho boku procestuješ celý svět, uvidíš Egypt, Libyi a Afriku, kde žijí lidé s černou kůží...“

„Žvásty, druide. Je mi fuk, jaké obludy žijí v Egyptě a Africe. Nech je tam žít, hlavně ať nelezou sem. Pokud možno vůbec nikdo ať sem neleze. Máme svých starostí dost a barbar Caesar nám je nevyřeší.“

„Líbí se mi tvůj přístup; za dva a půl tisíce let bude přesně stejný. Asi se zrodíš znovu jako nějaký politik v 21. století. Nad tím se pro jistotu ani nezamýšlej, musel bych ti to dlouze vysvětlovat.“

Vercingetorix zbystřil pozornost. „Chceš říct, že nebudu vzat do nebeské Tarannisovy říše? Že budu muset zůstat tady na Zemi a bloudit ještě tisíce let? Nepopřejí mi bohové vítězství?“

„Už jsem ti říkal, co bude. Budeš nejslavnějším galským vojevůdcem. Tvoje sochy budou stát na významných místech...“

„A budou se o mně točit pohyblivé obrázky, kterým se říká film. Vím.“

„Filmy budou točit o Asterixovi a Obelixovi. To jsou vymyšlení válečníci, ale Caesar v tom bude.“

„A já... zopakuj to ještě jednou!“

„Budeš poražen. Budeš muset odevzdat Caesarovi svůj meč. Pak tě odvlečou do Říma a tam popraví. Krutě a barbarsky. Bohužel.“

„A těmhle lidem mám sloužit?“

„Jen pokud Caesar zaručí Gallům práva římských občanů. To bude moje věc, abych ho přesvědčil. Tvá starost bude předvést mu, že jsme nejlepší bojovníci na světě. Neporazitelní.“

Vercingetorix zjistil, že jeho džbán je opět prázdný.

„Namluvil jsi toho hodně, druide. Možná zbytečně moc. Teď musím důkladně přemýšlet o všem, co jsi říkal. Pak ti řeknu.“

„Jak chceš. Budu čekat.“

Zatímco čekal, procházel se Bernard po lesích. Dojímaly ho. Vzduch, který se dá dýchat, stromy zničené leda ohryzem různé zvěře. Studánky, z nichž se dá pít čistá voda. A víly, které střeží prameny.

Kolik jsme si toho nechali vzít... uvažoval.

Vercingetorix přišel v pozdní noci a nedá se říct, že střízlivý. Toho piva na něj bylo asi dost hodně; taky se nacpal kančím masem, ačkoliv určitě nesnědl celého divočáka na posezení.

„Chci, abys mě přesvědčil, druide! Ukaž mi svět, ze kterého jsi přišel!“

„Co chceš vidět?“

„Vy druidé dokážete vytvořit různé vize! Jsem náchylný ti věřit, ale chci to vidět! Na vlastní oči!“

„Víš, že při tom můžeš utrpět nepříjemný šok? Spatříš věci...“

„Myslíš, že jsem nikdy nebyl poraněn? Moje tělo už dosekali různými zbraněmi; tvého šoku se nebojím! Zato když to neuděláš, nebudu ti věřit!“

„Dobrá. Vezmu tě do roku 2483. Do Paříže, bývalého hlavního města...“

al-Parísa, rok 1861 hidžry

Na nově zrestaurované Eiffelově věži zářil obrovský rudý půlměsíc. Z četných minaretů, dříve věží chrámů, vlály zelené prapory Prorokovy, nejstarší už hodně vybledlé. Nápisy na obchodech byly arabské, ale francouzština tam byla také, ačkoliv pravopis se poněkud změnil. Ženy chodily zahalené, nebo měly alespoň vlasy přikryté šátky. Muži měli často různé druhy turbanů.

Na Place de Concorde (určitě se teď jmenovalo jinak) si rozložili stánek Svědkové Jehovovi, několik trapných postaviček v historických oblecích, bílých košilích a kravatách. Usilovně nabízeli svoje brožurky, ale nikdo si jich nevšímal, jen děti si z nich dělaly legraci. Ani policii zřejmě nestáli za námahu, aby je stíhala. Poslední křesťané v Evropě.

Bernard řekl: Zpátky. Okamžitě. Trefili jsme se jinam.

Vercingetorix to samozřejmě nepochopil. Byl zmaten už jen tím, že vnímá jeho hlas, ač druid nic neříká. Vlastně byl zmaten vším.

Proto se probouzel dost ztěžka. Hlava se mu točila, i ze silného piva.

„Co to mělo znamenat?“

Bernard dýchal zhluboka, jako by se nemohl vzpamatovat.

„Něco daleko horšího, než si umíš představit. Obávám se, že... důsledek nepovedeného pokusu. Mého, nebo někoho jiného.“

„Nechápu.“

„To je mi jasné. Francie je muslimskou zemí. Státní náboženství je islám. Velmi tolerantní k menšinám, hlavně křesťanům. Pokud jsem stihl vyzvědět za tu chvíli, co jsme tam byli.“

„Co je to vlastně ten islám?“

Otec Bernard mu to zkusil vysvětlit tak, aby to pochopil. Bylo to těžké, on totiž ani nevěděl, co je křesťanství. Znal jména svých keltských bohů, ne však všech ani přesně, to byla záležitost druidů. Poslouchal co říkali, a nedělal si starosti s tím, co nechápal.

„Už za mých časů bylo muslimů ve Francii hodně. První generaci jsme přivezli už v polovině dvacátého století. Další k nám přicházeli postupně, jak bílé obyvatelstvo vymíralo. Většinou umírnění, často opozice proti jejich divokým vládám na Blízkém Východě. Když jsme neměli dost lidí pro armádu, najímali jsme džihády, jejich bojovníky. Postupně přebírali moc. Zřejmě ji v této verzi historie převzali dokonale.“

Vercingetorixovi to bylo jedno. Vlastně chápal příliš málo a nespojoval pojmy Francie a Evropa se svým světem. Jeho prostředí byly svobodné kmeny, které ovládaly malá území a podle potřeby válčily či uzavíraly mír. Proti mocnému nepříteli se mohly spojit, a takovému spojení on velel.

„Ti muslimové jsou nepřátelé?“ zeptal se, když to promyslel.

„Nedá se říct. Přišli, když my jsme vyklidili pozice. Už za mých časů se chovali velmi slušně, snažili se dokonce udržet frankofonní kulturu. Možná trochu ve své variantě, ale...“

Vercingetorix chvíli kýval hlavou. Pak shrnul: „Spojenci, ale divní.“

„Tak nějak.“

„Teď vyprávěj o Římu. A Caesarovi.“

Bernard si povzdychl. Vercingetorix měl ve zvyku si všechno důkladně promyslet, než se rozhodl. Případně si to rozmyslel, a potom neudělal nic. Jak se vlastně rozšířil názor, že je to významný vojevůdce?

Začal vyprávět, ale Gal jej přerušil: „Nežvaň. Ukaž!“

Bernard pro jistotu zkontroloval energetickou bilanci. Ještě měl dost E+, aby mohl zprostředkovat několik vizí. Řím v době Augusta, pak Marka Aurelia a papeže Julia II, nakonec doba rozkvětu ve 20. století. Krátké ukázky, po kterých si Vercingetorix dal na čas s rozvažováním.

„Pěkný město. Co ten Caesar?“

Bernard mu pustil zkrácené verze několika oblíbených starých filmů. Kleopatry ještě s Liz Taylorovou, Asterixe a jako zvláštní bonus úryvky z Xeny. Doufal, že z toho bude mít v hlavě pěkný zmatek. Nemýlil se.

„Proč se do toho mám plést já?“

„Když se nám to povede, budeš ty a já jediní lidé, kteří si budou tuhle budoucnost pamatovat.“

„Jak víš, že ta nová bude lepší?“

„Nevím. Jen v to doufám.“

„A když se to nepodaří, tak co?“

„Tak nebudeš mít po náměstích ty sochy.“

„Na ty se ti můžu...“

Potom Vercingetorix dlouho pil a přemýšlel při tom. Otec Bernard ho radši nerušil; ale byl docela rád, když Gal konečně řekl:

„Dobře. Zkus to projednat s tím... Římanem.“

Tábor Petibonum, rok 53 BC

„Druid?“ pronesl Caesar s nelíčeným opovržením.

„Tvrdí, že s tebou chce vyjednávat.“

„To by byl první z celé té bandy. Popravit. Ne, počkej! Nechce mě zabít?“

„Nemá u sebe žádnou zbraň.“

„To ještě není záruka. Oni ovládají všelijaká kouzla.“

„Je to starý muž. Mladý a silný voják jako ty by se měl dokázat ubránit.“

„No tak dobře. Pošli ho sem. Jak mluví?“

„Dokonale latinsky. Řekl bych líp než já.“

„Vzdělaný druid. Dobře, tak ho pusť!“

Gaius Iulius Caesar byl muž dosud v rozpuku mládí, ale značně zchátralý vlivem neřestného života. Bohužel to na něm bylo vidět; pokud bude chátrat i nadále, je s podivem, co na něm Kleopatra viděla. Oči mu těkaly sem tam, Bernard z něj cítil nejistotu a podvědomý strach. Z čeho asi?

„Ave, Caesar.“ pozdravil ho.

„Buď vítán. Zůstaň pro jistotu stát tam, kde stojíš. Nechoď blíž!“

„Nemusíš se mě bát.“

„Nebojím se. Ale stejně tam zůstaň. A řekni, co chceš.“

„Chci z tebe učinit imperátora. Pána celého Římského světa.“

Caesar vztáhl ruku, nalil z malé amfory víno do poháru a rozvážně vypil. Ruka se mu vůbec nezachvěla.

„Mluvíš dobře latinsky, druide.“

„Doufám.“

„V tom případě mi vysvětli, jak chápeš slovo imperátor. Řím je republika. Vládne jí Senát, který z praktických důvodů svěřuje moc na půl roku dvěma konzulům. V případě hrozící války pak jmenuje diktátora, což je vojenský velitel, jehož úkolem je nebezpečí odrazit. Existuje slovo impérium, ovšem představa, že by existoval jediný vládce... kdysi jsme měli krále. Dalo nám dost práce, než jsme se jich zbavili. Obávám se, že by národ žádného dalšího nepřipustil.“

„A ty jsi generál.“

„Vojevůdce pověřený Senátem. Mým úkolem je porazit Galy. Pokud tomu mají tvoje řeči nějak zabránit, namáháš se marně.“

„Porazit – no dobře. Co třeba sjednat mír?“

„S těmi divochy? O prominutí tě nežádám – jste snad barbaři, ne?“

„Barbar je označení, které si udělujeme vzájemně.“

„Chceš to snad popřít? Jste negramotní, špinaví a zpustlí.“

„Já osobně jsem gramotný, mluvím zhruba dvaceti jazyky a píšu tolika druhy písma jako nikdo ve tvém impériu. Nepopírám, že jsem se několik dní nekoupal, ale vadí mi to o dost víc než tobě.“

„Dvaceti jazyky? Schválně kterými?“

„Z těch, které znáš: latinsky, řecky, galsky, germánsky, britansky...“

„Dost! Jaké jsi národnosti? Řek?“

„To je dost těžké vysvětlit. Evropan. Jsem občan státu, který jednou bude existovat na tomto i všech ostatních místech.“

„Odkud přicházíš?“

„Z budoucnosti.“

Gaius Iulius na několik okamžiků ztuhl. Pak se rozesmál.

„Už chápu. Ty jsi blázen!“

Druid se také usmál. Trpělivě vyčkal, až se Caesar uklidní.

„Chceš tím říct, že se dá cestovat do minulosti a zase zpátky?“

„Já to dokážu. A někteří další.“

„Proč jsi tady?“

„Protože máme problémy a ty bys nám mohl pomoci je vyřešit.“

„Takže váš svět taky není bez problémů?“

„Jsou větší, než si dokážeš představit.“

„Aha!“ Bylo vidět, že Caesar usilovně přemýšlí, jak by tuto situaci mohl využít. Ke svému prospěchu, samozřejmě.

„Takže... přišel jsi osobně za mnou, nebo za... představitelem Říma?“

„Osobně za tebou. Protože jsi... budeš pro Řím významný.“

„Ty znáš můj osud?“

„Ano. Ale na delší vyprávění bych si rád sedl. Možná se i něčeho napil.“

„Sedni si tam na tu sedačku. A co se týče vína...“ Caesar zatleskal, bez meškání se objevil otrok a namíchal hostovi víno. Druid se pokud možno pohodlně usadil, okusil a vyhodnotil nápoj jako lahodný.

„Takže: v této válce zvítězíš. Galové se ti vzdají. Momentálně hovořím o původní verzi tvého osudu. Nevylučuji, že ke změně došlo už tím, že ti to tady říkám, ale to... promiň. O svém tažení dokonce sepíšeš knihu, Zápisky o válce galské. Ještě za dva tisíce let se z ní budou na gymnáziu studenti učit latinu. Potom se přeplavíš do Británie, budeš tam bojovat, ale nebude to tak jednoduché, takže zase odejdeš a vrátíš se do Říma, kvůli politickým nepokojům. Uzavřeš triumvirát s Crassem a Pompeiem; s tím se ovšem později pohádáš, budete spolu bojovat a ty zvítězíš. Pompeius uteče do Egypta...“

„Počkej! Pompeius je můj přítel!“

„Většina těch, s nimiž povedeš války, jsou tví přátelé. Tedy, v Egyptě se setkáš s jejich královnou Kleopatrou. Zamiluješ se do ní...“

„S tou malou holkou? Pokud vím, v Egyptě vládne Ptolemaios Aulétes...“

„Zemře. Jeho dcery a syn budou bojovat o nástupnictví. S tvou pomocí vyhraje Kleopatra; ty se s ní oženíš a budete mít několik dětí. Římu se to vůbec nebude líbit. Senátoři vytvoří spiknutí a zabijou tě. Ubodají dýkami, přímo v Senátu. Právě proto, aby ses nestal tím imperátorem...“

„Ty blázníš, druide. Vyprávíš zajímavě, leč naprosté nesmysly.“

„Po tvé smrti se ujme vlády tvůj přítel Marcus Antonius a synovec Octavianus. Ten převezme i tvoje jméno Caesar, stane se tím imperátorem a založí dynastii vládců. Jméno Caesar přestane označovat rod a stane se titulem; za dva tisíce let se bude vyslovovat císař a bude označovat pána celé Evropy. Později pána velké říše, krále králů. Bude několik císařů, třeba v Japonsku nebo Indii... to je dost složité. Musel bych ti vysvětlit některé vztahy k novému náboženství, které se za pár set let rozšíří...“

„Dost. Strašné nesmysly. Nic takového se nemůže stát.“

„Tak vypadají dějiny, jak je znám.“

„Tak proč je chceš změnit?“

„Protože za dva a půl tisíce let nastanou problémy. Domnívám se, že tyhle potíže nenastanou, pokud... předejdeme březnovým idám. To je ta chvíle, kdy budeš zavražděn.“

„Víš přesně, kdy to bude? V tom případě stačí, když si dám pozor...“

„Jak chceš. Ovšem existují jiné možnosti.“

„Jaké?“

„Poskytneš Galům, kteří s tebou uzavřou mír, práva občanů Říma. Oni za to pro tebe vytvoří osobní gardu, která tě bude chránit. V čele s Vercingetorixem. Už jsem s ním mluvil a v podstatě souhlasí.“

„Občanská práva Galům? Ty jsi blázen!“

„Tvoji nástupci budou mít tělesnou stráž tvořenou z Germánů. Ti se budou usazovat v Římě, získají občanství a posílí tvůj národ.“

„Nesnáším Germány. Nesnáším Galy. Hnusí se mi Egypťané, Afričané a všichni ti špinavci, včetně jejich faraona a jeho dcery. Hnusíš se mi i ty, přes zábavnost tvého vyprávění. Nechci uzavírat žádné spojenectví. Chci prostě porazit tu špinavou chátru, sebrat jejich poklady a vrátit se v klidu domů. Výhodně se ožením, nechám se zvolit do Senátu a do konce života tam budu v klidu sedět, podřimovat a když budu chtít trochu vzrušení, pronesu nějaký projev. Tak žijí všichni významní Římané.“

„Dopřál bych ti to, ale tvá budoucnost bude jiná.“

„Bude jiná i v případě, že teď zavolám stráž a nechám tě podříznout?“

„Učinil jsem jistá protiopatření.“

„Zbraň nemáš, nechal jsem tě prohledat. Myslíš, že dokážeš přemoci několik vycvičených legionářů a utéci?“

„Zbraň není pouze dýka nebo meč. Nechci ti nic předvádět. I když, kdyby se naše jednání mělo pokazit, uteču a smažu tuto časovou linii. V takovém případě tento rozhovor nikdy neproběhne.“

„Měníš dějiny tak snadno, nebo jenom lžeš?“

„Pokouším se změnit dějiny v souladu s přáním... vyšších bytostí. Chrání mě někdo, komu bys asi nejradši říkal bůh. Bohyně, přesněji.“

„Nevěřím v bohy.“

„Ale tvrdíš, že jsi potomek bohyně Venuše.“

„To netvrdím. To je pravda.“

„Není to vyloučeno, Afrodíté během staletí přivedla na svět hezkou řádku dětí. Bastardů, ale velmi schopných. Znám ji osobně, ale dohodu jsem uzavřel s Athénou a Artemis. Kdybych neměl jejich souhlas, neodvážil bych se.“

„Nabízíš mi ochranu bohů v případě, že tě budu poslouchat?“

„Nabízím ti každopádně zajímavé zážitky.“

„Co takhle nějaký důkaz?“

„Nemám žádný. Mohl bych ti na příští schůzku přinést knihu o dějinách Říma, ve které je popis všeho toho, co tvrdím. Ovšem bude psaná italsky, snad tomu budeš rozumět. Italština bude lidová forma latiny.“

„Očekáváš, že tě jen tak pustím domů?“

„Jaký užitek bys měl z toho, že bys mě nepustil?“

„Dobrá odpověď. No dobře. Promyslím si to.“

„Předpokládám. Všeobecně se soudí, že jsi velmi ctižádostivý. Cítíš touhu vládnout všemu a všem. Samozřejmě nejsi tak hloupý, abys to říkal každému na potkání. Což je moudré.“

Caesar potřásl hlavou. „Odejdi, druide. Jdi, dokud máš hlavu na krku. Má trpělivost není bezmezná a tys ji párkrát našponoval na nejvyšší míru.“

„Děkuji ti za tvou velkomyslnost.“

„Kdy zase přijdeš?“

„Zdá se, že mi dovoluješ přijít a obtěžovat tě.“

„Ještě jsem se nerozhodl. Ale jak vidím, záleží ti na tom víc než mně. To něco znamená. Nevzdáš to. Zamyslím se nad tím.“

Druid se uklonil a odešel. Caesar vyčkal, až bude dostatečně daleko.

„Fabie!“ zavolal, „Nenápadně sledovat! Chci znát veškeré jeho kontakty, kam půjde, s kým bude mluvit, kde má sídlo. Rozumíš?“

„Jistě, Caesare.“

„Tak. Možná to bude zajímavé. A chci přesná fakta, i kdyby byla podivná. Víc než podivná, chápeš? Nevadí. I tak to udělej.“

Pak si Caesar nalil nový pohár vína a ulehl na své polní lůžko.

Praha, divadlo Broadway, 22. 2. 2002. Premiéra muzikálu Kleopatra.

„Tak jak se vám to líbí?“ otázala se starší dáma dvou dospívajících dívek poněkud tmavší pleti, přepychově vyzdobených a působících exotickým dojmem.

„Divný.“ řekla ta starší. Mladší pouze nakrčila nos.

„Jmenuje se Ilona Csáková. Významná a populární herečka v tomto světě.“

„Proč je důležité, jak se jmenuje nějaká tanečnice?“

„V těchto časech to je důležité.“

„Je ošklivá. Moc bílá. Nevypadá jako Egypťanka. A celý ten příběh je potrhlý.“

Mladší holka se rozhodla prolomit bariéru nechuti:

„Proč má být Klea královnou? A co já?“

„Ty nic.“

„Proč?“

„Protože seš blbá.“ řekla vítězoslavně Klea.

„Podle původní verze historie mezi vámi vypukne válka. Arsinoe prohraje. Ve většině uměleckých zpodobení se o ní vůbec nemluví. V některých ano...“

„My dvě spolu budeme válčit? To je blbost!“

„Už teď se perete jako dvě kočky!“

„Jsme Nilské kočky! Ale před tebou ne...“

„To by tak ještě scházelo, abyste se rvaly rovnou před mým oltářem! Takže vám se nelíbí, že jsem vás sem vzala?“

„Děláš, co chceš. Jsi bohyně.“

„Ano, jsem bohyně. Nicméně rozhodla jsem se prokázat vám dobrodiní. Řekni na rovinu: líbí se vám to, nebo ne?“

Dívky se podívaly jedna na druhou. Arsinoe řekla: „Řekni jí to, Kleo!“

„V této zemi je zima, nedá se tu dýchat a jídlo je hnusné. Lidé mají bílé obličeje, odporně páchnou a jsou oblečení do... nevím, jak to říct. Nic se mi tady nelíbí. Hudba děsně ječí a ta kráva... nechápu, co má se mnou společného. Vznešená matko Éset, jsem ochotna kvůli tobě vytrpět nejrůznější nebezpečí a nepříjemnosti, ale... být ti ještě vděčná...“

Éset na ni chvíli užasle zírala. Pak se začala smát, a smála se dlouho.

„To nic; moje chyba. Jste malé hloupé holčičky a nezasloužíte si... nic. Já žiju mnoho tisíc lidských let a zvykla jsem si, že se kultura všelijak mění. Chtěla jsem vám ukázat, jaký měl být váš osud a co se o vás bude vyprávět po tisíciletích. Možná to bude všechno jinak. Dobře, jdeme domů.“

Holky po sobě koukly. „Teda... když už jsme se tak vystrojily...?“

„Hm?“

„Nepočkáme na konec?“

„A co? Tvůj milenec se zabije, Římané vás obklíčí a ty se necháš uštknout posvátnou kobrou. Konec celé Egyptské civilizace. Už nikdy nebude Egypt tak významný a všechna má snaha přijde vniveč. Protože jsi pitomá malá holka.“

„A když tady zůstanu ještě hodinu, co se změní?“

„Nic. Chci, aby se něco změnilo v tobě, chápeš?“

„Jsi bohyně. Máš právo mi rozkázat cokoliv a já...“

„Já jsem bohyně a ty jsi tele. Chci, abys dostala rozum! Stala se chytrou a odvážnou, schopnou obsadit trůn a vládnout!“

„Tak to zkus se mnou!“ navrhla Arsi.

„Neboj, myslím na tebe. Co třeba být mojí velekněžkou?“

„To jsi slíbila mně!“

„Holky, kdybych měla k disposici někoho chytřejšího, tak vás nechám obě, dělejte si co chcete. Jenže... to nemá cenu. Počkám, až vám to dojde.“

Tvářily se protivně, ale vypadalo to, že už dochází.

„A jaký by to bylo, kdyby to bylo po tvým?“

„Tak poslouchejte: odtud přejdeme do školy na Atanoru v Arminu, to je jeden zvláštní ostrov. Do času, kdy Atanor ještě funguje. Tam se ukázníte a budete se učit a učit, aby z vás něco kloudnýho bylo, což ve vašem případě bude dost fuška, ale zvládnete to. Jste princezny, takže na vás budou používat zlatý rákosky. Jenže nebuďte moc pyšný, tam jsou princezny skoro všecky holky. Naučíte se aspoň trochu bojovat, ale hlavně špičkově magii. Požádám Matku Valérii, aby na vás byla mimořádně přísná. Pak půjdete sloužit do Kosmické Flotily; až budete mít praxi, vrátím vás zpátky do vašeho času v Egyptě, těsně před tím, než přijde Gaius Iulius Caesar. Ty se za něj vdáš, budeš s ním mít syna a dáš na oba pozor, aby je nezabili jako minule. Kdyby z jakýchkoliv příčin cokoliv nevyšlo, zaskočí Arsi.“

„Bezvadnej plán. Proč myslíš, že se nám to takhle líbí?“

„Chceš skončit poražená a uštknutá kobrou ve svý hrobce?“

„A ty slibuješ, že se té hrobce vyhnu?“

„To ne, ale až budeš hodně stará. A bude to zábavnější verze.“

„Takže, ujasněme si to: Původní verze je zhruba taková, jakou nám ukázali. Tobě se nezdá a rozhodla ses to změnit. A my to máme provést.“

„Pochopila jsi. Sláva!“

„Co když to nevyjde ani tentokrát?“

Éset se poněkud zachmuřila. „Inu, i to je možné. Nebudu vám zastírat, že nám nebudou úplně všichni fandit. Může se stát, že se objeví někdo, komu se to líbit nebude a podnikne protiopatření. V krajním případě vás zabije.“

„Nás! Proč ne tebe?“

„Já jsem bohyně. Ve vašem myšlení téměř nesmrtelná.“

„Proč nezasáhneš svou božskou mocí?“

„Rozumná otázka; vysvětlím. Máme přátele a nepřátele. Lidi i vyšší bytosti. Dohodnuté zásady říkají: bohové bojují s bohy, lidé s lidmi. Kdybych se osobně zapojila do střetnutí, měla by druhá strana určité právo taky osobně zasáhnout. Možná zničit celý náš svět. Takže můžu pouze usměrňovat, inspirovat a mírně napomáhat. Mírně, zdůrazňuji. Umožnit dvěma princeznám nějaký průchod Branou je v toleranci. Dát vám lejzrový dělo by byl přešlap.“

Dívky si vyměnily pohledy. Termín 'lejzrové dělo' byl jeden z těch, kterým samozřejmě nerozuměly, ale božská Éset je běžně používala.

„Dobře. Jdeme s tebou na to místo, co říkáš. Ale slibuješ, že...“

„Ne. Nic neslibuji. Jestli to takhle uděláme, vytváříme novou verzi, jaká do teď neexistovala. Tohle všechno, co vidíte kolem, nikdy nevznikne.“

„Ani ta... Praha?“

„Určitě ne takhle.“

„Fajn! Už to stojí za pokus.“

„Ale nevylučuji, že tady vznikne něco ještě horšího.“

„Nemožnost! Auta, spousta lidí a krtek, co jezdí pod zemí?“

„To se jmenuje metro. Krtek se tomu jen říká. To je malý černý hlodavec, který skutečně žije v zemi...“

„Musíme to vážně všechno vědět?“

„Jo! Princezna musí být vzdělaná. Zdůrazňuji: musí!“

„Princezna nemusí nic!“

„Ještě chvilku se cukej, já tě vrátím do tvýho zasranýho paláce a tam tě nechám shnít! Vy lidi dokážete tak strašně lézt na nervy!“

„Matko Éset!“

„Nehádejte se,“ řekla Arsinoe celkem klidně a realisticky, „Půjdeme radši dokoukat to otřesný divadlo. Až pak se dohodneme, co dál...“

Souhlasily; takže se vydaly do sálu.

„K zemi!“ vykřikla náhle Éset.

U vchodu do sálu se zhmotnily dvě postavy. V rukou měly zbraně. Éset srazila obě princezny na zem, sama zůstala vztyčená a z rukou jí šlehal oheň; taky oba útočníci stříleli, kolem se káceli lidé, tříštila se zrcadla, vše vybuchovalo a bortilo se. Potom útočníci jeden po druhém zahynuli; Éset se nad nimi sklonila a prohlížela si je.

Pravděpodobně to byli lidé. Nebo aspoň něco hodně podobného; leda se dalo těžko poznat, k jaké patří rase a národnosti. Jejich kombinézy, zbraně a co ještě měli při sobě, vše bylo naprosto neznámé.

„Tak už nám na to přišli.“ konstatovala Éset.

Princezny užasle zíraly na zničený interiér a spoustu mrtvých kolem.

Bohyně otráveně mávla rukou. Vrátila čas o několik minut zpátky; veškeré škody zmizely, lidé se opět usmívali a těšili se na další část muzikálu. Éset vytvořila ochranný štít proti útoku a znepokojeně potřásala hlavou.

„Takže to vypadá, že jsme se rozhodly pro?“ zeptala se Kleopatra.

„Nejspíš. A někomu se to nelíbilo. Ale není nic moc, buď nemá víc vojáků, nebo to bylo jen lehké varování.“

„A takhle to bude pořád?“ ptala se Arsinoe.

Éset přivřela oči. „Už nám zajišťují ochranu. Tohle byl jenom úlet, někdo prošel bez povšimnutí. Ale stát by se to mohlo.“

„Takže to takhle bude pořád.“

„Ne! O tomhle útoku už víme. Teď zjišťují, kdo zaútočil a odkud. Nebojte se, časem si zvyknete. Některým čarodějkám už to ani nepřijde.“

Holky vzdychly a šly si poslechnout zbytek představení.

Tábor Petibonum, Caesarův stan

Gaius Iulius rozhodně neuvěřil v druidovy nadpřirozené schopnosti. Nicméně by se nestal vladařem tak mocné říše, kdyby přehlížel jakékoliv informace, byť nejisté. Každopádně se rozhodl uspořádat hostinu a druida pozvat; špehové mu donesli, že bydlí v chatrném přístřešku nějakého místního kupce, ovšem jeho chatrčí pouze prošel a dokonale zmizel. Setník navrhoval špehy zbičovat pro nepozornost, ale Caesar to zamítl. Nechal mu pozvání na hostinu a obrnil se trpělivostí.

Nyní tedy druid Bernard pohodlně spočíval na jídelním lůžku, upíjel dobré řecké víno a usmíval se. Caesar měl jistou naději, že se opije a prozradí něco důležitého, ale moc tomu nevěřil. Nepil jako voják, nýbrž jako augur. Než ten se opije, budou všichni ostatní pod stolem.

„Vyprávěj mi o budoucnosti!“ vyzval ho tedy Caesar.

To se Bernard nenechal prosit. Povídal zajímavě, to ano. Ovšem...

Náhle zbystřil pozornost. V téže chvíli do stanu vešla krásná vznešená Egypťanka s dvěma děvčaty téže národnosti; bez sebemenšího zaváhání mu začala něco vyčítat, druid se chabě bránil, ale její jazyk byl podstatně hbitější než jeho. Caesara si nevšímala. Starší holka si ho prohlédla, jako by právě vylezl z kanálu, štítivě nakrčila nos a začala něco povídat té mladší, která se rozesmála. Druid se usmál a...

Dáma mu velitelsky ukázala, aby šel s ní. Přestože byl právě na hostině u nejvyššího pána římských legií, poslušně slezl z lehátka a přistoupil k ní. Pak se prostor kolem nich zavlnil a všichni zmizeli.

Mladý Marcus Antonius zblble koukal do toho místa, pak na svůj pohár.

„Měl bych míň chlastat.“ konstatoval.

Sídlo – mimo čas

„Znova opakuji: už na nás přišli!“ zdůraznila Éset, podupávaje nožkou, „Měla jsem co dělat, abych je zlikvidovala. Máme průšvih.“

„Kdo to byl?“ zeptala se Eponé.

„Už jsem řekla: nevím. Někdo z cizího prostoru a času.“

„My jsme si ničeho nevšimli!“ oponovala Athéna.

„Bylo to dost daleko v budoucnu. Konec Průmyslové éry, před Velkým Znečištěním a Eugenickou válkou. V Praze, uprostřed Evropy.“

„Sledovat jsi je nedokázala?“

„Nejsem blbá, jak si myslíš. Zabila jsem je a hledala stopy, ale zmizely mi někde v Bránách. Prošli několikrát, asi hledali správné místo a čas.“

„Až narazili na tebe!“ pošklebovala se Artemis.

Éset se na ni zamračila. Kleo a Arsi se naopak zašklebily, zelenovláska se jim líbila. I když přesně nevěděly, co je zač.

Athéna se nadechla k závažnému prohlášení: „Hlavně nezapomeň zdůraznit, proč jsi tam šla. Prostě ses musela podívat, jak vypadáš na jevišti!“

„E?“ otázala se Eponé.

„Naše drahá Isis prostě nemůže odolat, když se někde předvádí osobně!“

Eponé pořád ještě nechápala, o čem je řeč.

„Hraje ji taková vyskákaná blondýna. Před čtyřiceti lety jejich času byla moc hezká a hrála princezny, teď povýšila na bohyně!“ rýpala Athéna, „Její predikát jsem pustila z hlavy, ale jmenuje se Helenka.“

„A ona se opovažuje hrát bohyni Éset?“ pochopila konečně Eponé.

„Ty ses do umění ještě nedohrabala, kopytníku!“ usadila ji Éset.

Druid mlčel. V této společnosti nebylo radno promluvit.

Vstoupil Anúp. Nechal se pohladit od Artemis, potom i od děvčat, ale pak ukázněně usedl k nohám Éset. Mimochodem, je jeho matka.

„No?“ zeptala se.

Změnil podobu na člověka. A obrátil se na druida: „Znáš oblast, které se říká Trojříčí? Cahokia? Plošina Ozark? Sluneční město?“

„Nic mi to neříká.“

„Západní pevnina. Severně od říše Toltéků, území kmenů Čiksava, Čoktava a Seminola... mezi třemi největšími řekami.“

„Ehechm...“

„Řekni to nahlas!“

„V mé době to je území Spojené Federace Amerických států. Vcelku bezvýznamné, žádné kulturní centrum. Ty kmeny, co jsi jmenoval, dávno vymřely. Zbylo po nich pár dávných památek... nepamatuji se...“

„V jedné realitě je tam velmi mocný stát. Dostatečně mocný, aby dokázal vycvičit několik schopných bojovníků.“

„Komu to patří?“

„Neznám jejich bohy. Nenašel jsem ani žádné sídlo. Nejspíš někde číhají, aby se pokusili obnovit tu říši. Vycítili příležitost.“

„Proč zasáhli právě tam?“ zeptala se Athéna.

„Všechna ostatní místa jsou asi chráněná. Přiznávám, že jsem tam chvilku nedávala pozor. Byla jsem daleko od všeho, co mi patří... v realitě, která není nijak chráněná.“

„Komu tedy patří?“

Éset se zamračila. Pak beze slova ukázala prstem přímo dolů.

„Myslela jsem, že Praha leží na Svatém Kříži,“ řekla Eponé, „Pamatuji se na spoustu chrámů... to není nechráněný prostor!“

„Zapomínáš na čas, ve kterém se to stalo. V té době jsou chrámy už jenom prázdné skořápky. Jejich energie se vytratila.“

Všechny jejich tváře se obrátily k druidovi. Jen vzdychl.

Potom vstal: „Chcete vědět, proč jsme to dovolili? No dobře, tak já nejsem ten nejzbožnější ze všech! Přijímám odpovědnost! I my Templáři jsme dovolili, aby se vlády na Svatém Kříži ujal Satan Ďábel! Ale bylo nás málo!“

„Lidé!“ řekla pohrdavě Eponé.

„Obrátil jsem se na vás, protože jsem zoufalý.“ pokračoval naléhavě, „Mé modlitby nebyly vyslyšeny. Moji zemi obsadili nepřátelé, zavedli tam svoje falešné náboženství a podrobili si lid, aby jim sloužil. Já vím, že je to moje chyba! Ale co mám tedy dělat? Bůh od nás odvrátil svoji tvář! A ani vy se moc nesnažíte mi pomoci!“

Všichni se ohlíželi jeden po druhém a mlčeli. Nikdo se neodvážil obrátit oči nahoru, do modravé výše.

„I my jsme pouzí služebníci.“ řekla nakonec Athéna.

„Každopádně jste mocnější než já.“

Éset bloudila očima po přítomných, až si všimla Kleo a Arsi, která stály co nejdál a snažily se být maximálně nenápadné.

„Klidně to řekněte nahlas. Ne, nejsem nejmocnější na světě. Proti vám samozřejmě ano, ale... vládnu Egyptu, jistě. Athéna je dcera Dia, nejvyššího boha Řeků. Artemis její sestra. Zhruba stejně mocné jako já. Eponé zastupuje Kelty. Jsme kamarádky, protože jsme byly ve společné akci, takže si pomáháme. Máme ještě spoustu dalších přátel z jiných teritorií. Nad námi je ovšem ještě několik vrstev... a Nejvyšší Pán. Ten je velmi mocný.“

„Všemocný.“ upřesnil druid Bernard.

„Víc vám toho vyprávět nebudu, měly byste z toho zmatek,“ pokračovala čím dál nervózněji Éset, „Jenom... i když je všemocný, má nepřátele. Nejhorší z nich je Satan. Tedy... to taky nebudu rozmazávat. Hlavní otázka je, jestli ti útočníci... jestli je to pouhá regionální rozmíška, boj o území... nebo jestli jsou to zaprodanci Satana. Doufám, že ne.“

„A kdyby jo, tak co?“ zeptala se Kleopatra.

„Ten by nás dokázal zlikvidovat všecky.“

Děvčata se podívaly na sebe. Pak (z neznámého důvodu) na Artemis.

„Můžem... nějak pomoci?“ otázala se Arsinoe.

„Těžko. Jste lidé. Příliš křehcí a zranitelní.“

„No ale, kdyby...“ Kleopatra se zajíkla a zmlkla.

„Viděla jsi někdy nějakýho démona?“ zeptala se Artemis.

„Ne. Ty jo?“

Kývla. Pak dodala: „Některý jsou taky kamarádi.“

Druid zvedl hlavu. „O jedné bych věděl. Vivenna.“

„Dokážeš ji najít? Případně přivolat?“

„Já ji taky znám.“ řekla Eponé.

Druid složil ruce na svůj osmihrotý kříž. Zavřel oči a sklonil hlavu.

Trvalo to relativně dlouho, ale pak se prostor zavlnil a vstoupila krásná démonka s ohnivými vlasy. Rozhlédla se po přítomných a zatvářila se...

„Neboj se, nechceme ti ublížit!“ ujistila ji Athéna.

„Taky bych se nenechala!“

„Jestli mi dokážeš číst v paměti, tak...“ začal druid.

Přišla k němu blíž a dotkla se ho spárem. Zřejmě si ho přečetla.

„A já mám za vás udělat špinavou práci?“ odfrkla.

„Pokud nechceš, lámat tě nebudem!“

„Co bych nechtěla? Jen že jste si vzpomněly pěkně pozdě!“

„Víš o tom něco?“

„Nic, a jsem tomu ráda. Vypadá to na dlouhou a ohavnou válku.“

„Myslel jsem, že bojuješ ráda!“ nadhodil Bernard.

Zdržela se přímého komentáře. Jen k němu obrátila tvář a chvíli zírala. Pak se otázala: „Co konkrétně chcete?“

„Co můžeš nabídnout?“

Vypadalo to na šachy. Zjevně se nechtěla k ničemu zavázat předem.

Bernard se rozhodl to rozpohybovat: „Co třeba legii těžce vyzbrojených démonů pro hlídkovou službu, případně útoky?“

„To si mě s někým pleteš. Nejsem tak významná osobnost. Ovšem tys to ani trochu nemyslel vážně. Zasmějte se, povinně!“

Nezasmál se nikdo. Vivenna se mezitím porozhlédla, na co by si sedla, nic nenašla, tak si vytvořila pohodlné lehátko a svinula se na něj. Předvedla při tom, že na rozdíl od ostatních dokáže vykroutit končetiny téměř do protisměru a je jí tak příjemně.

„Smím v přítomnosti vznešených bohyň uvažovat?“ rýpla si.

Její příklad způsobil, že si každý z přítomných stvořil lehátko či sedačku. Pro Arsi a Kleo je vytvořila Éset, Anúp se zase zpejskoval. Druidovi nikdo nic takového nenabídl, ale poradil si: usedl na zem do lotosu. Eponé zaržála a vytvořila mu pod zadkem měkký polštář.

„My démoni jsme blbí.“ začala Vivenna, „Ale zas ne tak blbí, jak si každý myslí. Neženeme se rohama proti zdi a neslibujeme něco, co nedokážeme. Taky nevěříme všemu, co se nám předestírá. A nepovažujeme přání ostatních za svá vlastní. To je stručný úvod. Teď: chápu, že se chcete dostat k moci. Hlavně ty, Bernarde. Zvrtali jste, co jste mohli, teď to chcete napravit.“

Nechala své prohlášení dramaticky doznít.

„Jsi křesťan, Bernarde. Evropa je... byla dva a půl tisíce let křesťanské území. Nasekali jste víc chyb než ostatní, přesto se obávám, že vaši svatí budou mít k situaci nějaké podstatné připomínky. Projednali jste to s nimi předem, nebo čekáte, že se nebudou vměšovat?“

Bernard otevřel pusu, chvíli váhal a pak si uvědomil, že vnímají všechny jeho myšlenky. Takže řekl jen: „Zatím nereagovali.“

„To se teď dozajista změní. Akce v Praze si nemohli nevšimnout.“

„Máme s nimi jednat?“

„Doporučuji. Urychleně. Než budete předvoláni před Veleradu.“

„Nějaký konstruktivní návrh?“

„Urychleně si shánět spojence.“

„Jistě. A víš o nějakém?“

Vivenna předvedla, že přemýšlí.

„Nejvhodnější by byl ten nejmocnější z lidí.“

Maydenburg, sídlo prince Gorazda, 2088 jul. kalendáře

Hradní komplex se rozkládal téměř na celém území horského hřbetu, kterému se kdysi říkalo Pálava. Zbytek byla přírodní rezervace, obklopující Sídlo; do hradu se dalo proniknout pouze jedinou cestou od města Mikulova, samozřejmě přísně střeženou. Ještě líp střežený byl samotný hrad; všechny stráže byli démoni, silně podezíraví k lidem a držení v poslušnosti kletbou absolutní oddanosti. Což znamená, že kdyby se dopustili zrady na svém pánovi, jejich vlastní naprogramování by je okamžitě zabilo.

Božské osoby vpustili s nepřátelskými pohledy, nicméně bez komentáře. Lidi prověřili a zjistili, že se proti princi Gorazdovi nedopustili žádného nepřátelství. Problémem byla Vivenna; tu chtěli na místě zabít.

„Nejsme démoni, jsme čerti!“ objasnil velitel stráže, zdobený kromě jiného majestátními zlatými rohy, „Nesnášíme démony!“

Bohyním rozdíl mezi démonem a čertem až doposud unikal.

„Jsme křesťané!“ vysvětlil arciďábel, „A střežíme sídlo nejkřesťanštějšího panovníka. Jsme si vědomi, že musí hostit a vyjednávat s různými osobnostmi odlišné víry, ale démon, to už je trochu moc!“

„Vivenna je velitelka naší stráže.“ zkusila to Éset.

„Ty jsi Vivenna?“ Do hlasu arciďábla se přimísila trocha obdivu.

„Neříkej, že jsi o ní už slyšel!“

„Zprávy se šíří, paní. Zaručíš se za ni?“

„Zaručím se, že určitě nenapadne tu tlupu těžce ozbrojených chlapů, co na nás civí ze všech hradeb!“ ušklíbla se Éset, „Jak ji znám, byla by schopna tě spíš svést než zabít!“

Arciďábel vypustil z nozder trochu páry. Udělali ho velitelem, podřídili princi Gorazdovi, ale neudělali nic s jeho přirozenou chlípností. Bojovník vždy ocení krásnou ženu, a Vivenna byla nádherná.

„Nedopustil bych se nezdvořilosti vůči hostu!“ řekl.

„Fajn. Polaškujeme později na neutrálním místě!“ ušklíbla se Vivenna.

Arciďábel vypustil ještě víc páry. Asi se to v něm pěkně vařilo.

„Tak kdo mě okřikne, abych se chovala slušně?“

„Můžu tě čutnout kopytem.“ navrhla Eponé.

Arciďábel pochopil, že čím déle bude diskuse trvat, tím bude ošidnější.

„Jste ohlášeni. Vejděte, princ vás očekává!“

Princ Gorazd byl asi třicetiletý muž, oblečený díky panujícímu horku jen do čisté bílé tuniky. Tmavé vlasy měl stažené do copu, krátké vousy. Kromě zlaté náušnice žádný další šperk ani ozdobu.

„Buďte mi vítáni, přátelé. Můj hrad vám budiž domovem. Protože vy všichni jste výše postaveni než já, podřídím se vašim návrhům. Chcete jednat hned, nebo vás mám nejdříve ohromit přepychem svých vyhlášených hostin?“

Na ten přepych byly ze všech hostí zvědavé jen Kleopatra a Arsinoe. Měly smůlu, ostatní nevyžadovali odpočinek.

Rozesadili se kolem stolu ve Velké pracovně. Za zády prince Gorazda byla ve stěně mozaikou vyvedena mapa Velkomoravské říše, takže ji druid mohl srovnávat se svou verzí světa. Po pravdě, žasnul.

„Mongolové by tě nazvali džahángír, dobyvatel světa.“ řekl.

„Mongoly jsme rozdrtili kdysi dávno pod Hostýnem,“ odtušil Gorazd, „Kromě historiků o tom národu už mnoho lidí neví.“

„Jsem historik,“ usmál se druid.

„Vyrozuměl jsem, že každý z vás pochází z jiné reality a světové kultury. Navštívili jste mne za určitým záměrem, který mi není dostatečně jasný. Mám určité znalosti ohledně altisvětů a spirálového vesmíru, ale nedomnívám se, že dostatečné. Pokud máme dostatek času, poprosil bych vás, aby mi každý řekl něco o svém světě a záměrech, které chce prosadit.“

„Čas máme neomezený,“ řekla Athéna, „Podle té mapy soudím, že všechny naše země jsou ti nějakým způsobem podřízeny. Řecko, Egypt i Gallie; takže není od věci požádat tě, abys pomohl svou mocí zachránit Evropskou Unii.“

„Před kým?“

„Jsme sevřeni mezi dvěma mocnými říšemi,“ řekl Bernard, „Ze Západu se nás snaží ovládnout... Amerika, z východu muslimové.“

„Amerika? Muslimové?“ opakoval Gorazd poněkud nechápavě.

„Západní pevnina. Dva velké kontinenty... tyhle.“

„Aztlan? Pokud vím, posíláme jim hospodářskou pomoc a misionáře.“

„Výtečně. Muslimové jsou největší nepřátelé křesťanstva, vyznavači proroka Mohameda. Roku 622 založil velkou říši, bojující proti křesťanům. Od té doby s tím prakticky nepřestali.“

„Prorok Mohamed?“ Gorazd nedokázal utajit pobavený úsměv, „Ovšem, jeho odnož církve je trochu odlišná od původní, ale proč hned nepřítel?“

„Vyznavači Alláha nejsou nepřátelé?“

„Alláh znamená arabsky Bůh. Jsou to naši bratři z jiného národa.“

„Ještě mi řekni, že Korán je součástí Bible!“

„al-Koraan je jedna z Výkladových knih.“ Gorazd mimovolně kývl směrem ke knihovně, kde se nacházela řada knih v přepychových vazbách zdobených zlatým písmem, převážně v hlaholici, „Pokud tě to hodně zajímá, patriarcha Bagdádský Alí Ismael by ti o tom mohl vyprávět celé dny. Naproti tomu metropolita Metoděj by ti mohl celé dny vyprávět, proč Alí Ismael nemá pravdu. Až zestárnu a dostanu rozum, možná si to někdy nechám vysvětlit.“

„Metropolita je...?“ zeptala se Eponé.

„Metropolita Metoděj XI. je můj dědeček, sídlí na Velehradě,“ ukázal Gorazd na mapě, „Můj otec je Velkokníže Rastislav VIII., pán Velké Moravy. Sídelní město je Brno, ale momentálně přebývá na našich statcích v Třebíči. Pokud se nechystá cestovat do Cařihradu, což má v úmyslu.“

„Co všechno ti vlastně patří?“ zeptala se Éset.

„Nepatří mi nic. Jsem vrchní velitel armády Říše a Udržovatel Míru. Velká Morava je mé soukromé léno, na které odejdu, až zestárnu, vychovám a ustanovím nového velitele. Pravděpodobně to bude můj syn Mojmír.“

„To zní, jako by ses vzdal absolutní moci v zájmu osobní vlády!“

„I té se budu postupně vzdávat. Pokud se nenajde nikdo lepší, nakonec mě čeká úřad metropolity. Čím dál od moci, tím blíže k Bohu.“

„Současný metropolita byl taky někdy vládcem?“

„Samozřejmě. Tento postup je v našem rodu tradiční.“

„A nevadí ti, že se budeš muset moci vzdát?“

„Moc je těžké břemeno. Vládnu osmý rok. Chtěl bych udržet moc tak... dvanáct dalších let. Ale doufám, že Bůh udrží dědečka i otce naživu a zdravé co nejdéle, i když pro mne to bude obtížná služba.“

„Takže jsi celkem vzato nejmocnější osoba v Evropě.“

„Jsem pouhý pokorný služebník Boha a vladaře.“

Nastal krátký oddechový čas. Hosté si urovnávali myšlenky.

Ale promluvil na ně jako první princ Gorazd:

„Po pravdě, nejste první, kdo mě přichází navštívit s vyprávěním o odlišných realitách světa. Před týdnem jsem jednal s představiteli Německa. Tedy Čtvrté říše, zvané Tisíciletá. Také oni jsou pány Evropy. Ale potřebují mou pomoc, aby jimi zůstali.“

Bernard se ujistil, zda se nechce ujmout slova někdo jiný.

„Má ta říše něco společného s člověkem jménem Adolf Hitler?“

„Ano, to byl jeden z jejich prvních představitelů. Zakladatel, dá se říct.“

„Co se s ním stalo?“

„Zahynul při atentátu v roce 1943 jejich času. Po jeho smrti se říšským kancléřem stal maršál Erwin Rommel, představitel umírněného křídla. Dojednal příměří s Anglickou královnou a prezidentem té vaší Ameriky. USA, že? Potom porazil Ruskou říši a s jejím představitelem Stalinem uzavřel výhodný mír. Získal značné území na Ukrajině a pronikl i k naftovým polím v Arábii. Potom se dostal do problémů s českým králem Reinhardem...“

„Reinhard? Snad ne Heydrich?“

„Ano. Znáš ho? Taky měl nějaké problémy, spáchali na něj atentát, ale na rozdíl od Hitlera přežil. Obnovil české království, nechal se korunovat a vytvořil ze svého státu nejmocnější součást Říše. Když se Rommel zapletl do války s Tureckem, vyhlásil mu neposlušnost.“

„České království. Není to náhodou tvoje území?“

„Je, nikoliv náhodou. Je moje, neboť českého knížete pokřtili naši svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj. Jeden z důvodů, proč se Wittschauber obrátil na nás; nabídl nám Českou provincii za pomoc proti Reinhardovi.“

„Wittschauber je kdo?“

„Náčelník tajné služby Říše. Rommelův nejschopnější pomocník.“

„Rommel už není nejmladší, co?“

„Přes osmdesát. Myslím, že ve skutečnosti už nevládne vůbec ničemu, snad své pečovatelce. Ale jeho říše existuje dál.“

„Výtečně. Heydrichovi se daří jak?“

„Víc než dobře. Obklopil se nejschopnějšími čaroději říše. Sám je rovněž velmi schopný čaroděj. Vyvolává ďábly a posílá je na své nepřátele.“

„Co jsou ti chlapíci s rohy, kteří hlídají tvoje Sídlo?“

„Ano, přesně takové. Naštěstí čerti a démoni se navzájem nesnášejí. Jeho spojenci jsou démoni Asgardu. Moji pocházejí z Východu.“

„Velmi dobrý důvod ke vzájemné nenávisti.“

„Až na sebe narazí, bezpochyby to bude nelítostný boj.“

„Tak. Můžu ti prozradit, že v mém světě Hitler atentát přežil, kdežto jeho nepřátelé zahynuli, včetně Rommela. Heydricha zabili v Praze. Rusko ve válce zvítězilo a na padesát let ovládlo východní část Evropy. Německo bylo hodně poničeno a Hitlera se oficiálně zřeklo.

Což ovšem není důležité. Důležitější je toto: jestliže představitelé Říše dokázali přijít sem a jednat s tebou, pak znají teorii spirálového vesmíru. Ba co víc, umějí procházet z jednoho světa do druhého.“

„Nepochybně.“

„Což znamená, že mají stejně dobré čaroděje, jako... Nebo někoho, kdo je dokáže přenést prostorem vyššího řádu.“

„Ano. To si myslím také.“

„Smím vědět, jakou jsi jim dal odpověď?“

„Vyhýbavou. Některé jejich názory se mi nelíbily.“

„Díky Bohu.“

„Zatím jsem však ještě neslyšel tvoje požadavky.“

Bernard mu stručně vyprávěl o své situaci. Gorazd pozorně naslouchal.

„Tvoje spiknutí je rozsáhlejší než Wittschauberovo. Nicméně se rovněž týká zcela odlišné reality, po které mi vůbec nic není.“

„Ale nemůžeš popřít, že máš kontakty s... s bytostmi z nebe. Svatými.“

„Já ne. Můj dědeček, metropolita Metoděj. Možná jednou...“

„Metropolita je ctihodný muž, o tom ani na okamžik nepochybuji. Pouze si nejsem jist, zda by pochopil naše zájmy a pomohl nám.“

Gorazd chvíli bystře uvažoval. Pak se rozesmál:

„Ty chceš, abych vám získal podporu svatých pro vaše záměry? Ukecal je?“

Druid Bernard se sice souhlasně usmál, ale žádné veselí neprojevil.

„Proč myslíš, že to přijmou?“ zeptal se Gorazd, když se dosmál.

„Když ne, naše mise skončí krachem. A budeme vymazáni z historie světa.“

„V mé historii stejně nejste!“

Eponé dospěla k názoru, že vyjednávání se nedaří. Horečně přemýšlela, čím by mohla pomoci; bylo jí jasné, že ona osobně ničím. Ale vzpomněla si, že má kamarádku Annais, kterou by mohla přivolat. Stačí zavolat!

Annais byla anděl. Posel Boží, vykonavatel Jeho vůle. Ve volném čase se bavila rekonstrukcí a znovuoživením inteligentního koně Chmee, o němž se doslechla od nějakého člověka, jehož zachraňovala. Ten kůň pocházel ze světa zvaného Lucie, rekreační planety Hvězdné Flotily. Informace o něm byly poněkud zmatené, ale to Annais nevadilo. Při rekonstrukci narazila na Eponé a nalezly v sobě zalíbení, neboť Bílá Klisna ráda navštěvovala pěvecká vystoupení andělských sborů a hrála při nich na bubny. Její kopýtka jsou na takové použití velmi vhodná.

Nyní se Annais zjevila. S příslušnými světelnými efekty, takže byl princ Gorazd příjemně překvapen. Dokonce vstal a uklonil se.

„Jaká je Pánova vůle?“ otázal se.

„Jsem tady čistě soukromě,“ odpověděla Annais, „Vlastně ani nevím, co se tady děje. Ale hned to zjistím.“

Eponé ji ochotně informovala. Annais to pochopila na první pokus.

Tím končí 5.kniha Arminské války  

© 1977 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:41