Vítej, návštěvníku!

Hlavou arminské církve je kníže kardinál Tomáš Baarfelt.

Tuto větu najdete asi v každém turistickém průvodci po Arminu; může snad existovat nějaká pochybnost o její pravdivosti? Inu, může – Tomáš Baarfelt dle některých názorů není kardinál, není Kingtownský arcibiskup, ba není ani hlavou arminské církve. Nevěříte?

Církev je složitá organizace. Váš postoj může být rozličný, podle toho, jste-li věřící či nikoliv. A k jaké se počítáte církvi. Jistě, ta správná a pravá je katolická; úředníci papežské kurie v Římě jsou zajedno, že žádný Tomáš Baarfelt nikdy kardinálem nebyl a pokud si vůbec na toho pána vzpomenou, pak jej označují za kacíře, heretika, bludaře... dle nálady. Někteří ho nenávidí, jiní dejme tomu tolerují.

Z Arminu to vypadá poněkud jinak. Historie praví, že v určité době se arminská církev pokusila vyřešit své vztahy s papežskou konzistoří; tehdy byl Tomáš Baarfelt potvrzen ve funkci arcibiskupa a jmenován kardinálem. Tím se zároveň arminská církev stala věrnou poddanou Říma a veškeré spory a nesoulad byly tiše zahlazeny. Včetně takových drobných detailů, jako že Tomáš je ženatý, má několik dětí manželských a spoustu nemanželských, ovšem všechny patří k nejvyšší šlechtě. Že s manželkou (kněžnou Evou-Marií) nežije, namísto ní má milenku, nejvyšší čarodějku Valérii z Mendozy. Po válce se tyto aféry naopak rozvířily a bylo konstatováno, že Tomáš svůj vysoký úřad zastávat nemůže, takže byl sesazen.

Byl také velmistrem Templářského řádu Blesků. Už jim není, jelikož celý řád byl zrušen výnosem vlády. Církev (katolická) proti tomu neměla sebemenší námitky, řád jí stejně nepodléhal a její postoj byl – řekněme velmi opatrný. Vlastně se nenašel jediný hlas, který by byl proti, dokonce se zdálo, že to všichni uvítali. Co řekl sám Baarfelt? Že je to jedno.

Takže je teď co? Prostý mnich, který žije v jedné cele na arcibiskupství. Je moudrý a vzdělaný, pročež ho navštěvuje řada přátel, žáků a příznivců, ale nemá naprosto žádnou moc a vliv. Pokud někdo říká něco jiného, pak je to hanebná pomluva a takový člověk... No, nechme to. Jistě bezbožný ateista, na jehož řeči nemá smysl brát zřetel.

Prostý mnich Tomáš tráví dny četbou zbožných knih, píše četné dopisy, ve volných chvílích se prochází po zahradě či hraje šachy s vrchním velitelem spojenecké armády generálem Coxonem. Nic jiného na práci nemá, a nelze se tomu divit, je to starý, chorobami ztrápený muž. Určitě brzy zemře. Než se to stane, mají k němu všichni mladší a méně významní vrcholnou úctu.

Dle některých tvrzení sepisuje Tomáš Baarfelt knihu, do níž hodlá uložit veškeré svoje tajné vědění. Je dokonce znám název: Grimorium. Kdyby taková kniha skutečně existovala (a někdo ji dostal do rukou), dokázal by se stát nejmocnějším čarodějem Země. Popřípadě vesmíru. Ovšem žádná podobná kniha neexistuje; když se Baarfelta ptali, jen se smál a vlídně odmítl ty dohady. Je už příliš starý a ztrácí paměť; doprovodný znak choroby, kterou jednou budou nazývat Alzheimerova.

(„A jak víte, jak se bude v budoucnu nazývat jaká nemoc?“

„Nevím. Nepamatuji se. Někde jsem to asi slyšel.“)

Tím jsou doufejme veškeré pochybnosti odstraněny a pomluvy uvedeny na pravou míru.

Tomáš seděl právě ve stinné zahradní besídce a pil jasmínový čaj, když vstoupil Denis. Nekonalo se ovšem žádné bouřlivé setkání, ačkoliv se osobně neviděli několik let. Tomáš jen zvedl oči od knihy a usmál se, kdežto Denis si vytvořil sedačku, zkopíroval ten čaj a ochutnal zákusky na stolku.

„Copak se stalo tak významného, že přicházíš osobně?“ řekl Tomáš nahlas.

„Nemůžu chtít sevřít milovaného otce v náručí?“

Tomáš vstal. „Možná bys to měl udělat.“

Objali se. Jejich energie splynuly dohromady a když se po nějaké době uvolnili, oba se cítili posíleni.

„Myslím, že nastal čas, abych se vrátil do Města.“ řekl Denis.

„Ale! Vážně chceš vyjít ven na ulici?“

„Myslíš, že by mě někdo mohl poznat?“

Otec si syna pozorně prohlédl. Pokud mohl posoudit, Denis značně zestárl, vlastně se docela podobali jeden druhému. No, Denis byl štíhlejší a měl víc vlasů. Ale už dávno nebyl mladý a ničím nepřipomínal svou bývalou podobu.

„Doufám, že se nechceš vmísit do politiky!“

„Doufáš marně. Nebo co bys mi radil ty?“

Tahle rozmluva byla pouze laškování, neměla praktického smyslu. Až když Denis usedl, popíjel čaj a mlčel, začala vážná rozmluva. Telepaticky. Oba věděli, že Denis přišel seznámit se se situací a posoudit, která metoda by byla nejvhodnější pro převzetí moci. Zda už nastal čas.

Nebylo proč spěchat. Zahrada se nacházela mimo lidský čas a prostor. Měli spoustu možností projednat a vzájemně posoudit vše, co chtěli. Mohli dokonce na čas odejít a zase se vrátit. Nebo cokoliv.

Blížily se volby. Jako pokaždé v tom období zesílila kritika vlády z každé myslitelné strany, všichni žvanili co je napadlo a... však to znáte. Co si z toho má vybrat volič, který není předem ovlivněn svou vlastní stranou? Zkusme se podívat reálně, ve všech souvislostech.

Vláda se pokoušela vládnout v zemi. Převážně marně. Jejímu úsilí se stále stavěly do cesty četné překážky, kvůli nimž nic nefungovalo. Za něco určitě mohou domorodci, ale jak jim to dokázat?

Tak dejme tomu zdravotnictví. Opět propukla cyklická epidemie cizopasníků na školách. Tentokrát to nebyly oblíbené vši, ale jakési odporné hnidy, jež se líhly v ochlupených částech těla, příšerně svědily a způsobovaly vypadávání vlasů v celých chomáčcích. Zlikvidovat se nedaly nijak a ničím, pokud nevěříme tvrzením pokoutních čarodějek, že je dokážou zahnat. Školská správa samozřejmě opět zaspala a vydala příslušné příkazy, až když epidemie řádila všude po celé zemi. A jako obvykle: biologové a lékaři se shodli pouze na tom, že tento druh hnid nebyl nikdy vědecky popsán a že se zřejmě jedná o sabotáž ze strany domorodců.

Občané pochopitelně nadávali. Vyjadřovali nespokojenost s faktem, že zatímco polodivocí domorodci dokážou dle libosti epidemii spustit a zastavit, vědecké laboratoře si s ní poradí až po usilovném (a finančně náročném) výzkumu a sotva se zbaví jednoho nebezpečí, už nastane jiné. Navíc tvrzení, že epidemii někdo zavinil, se nedokázalo.

„Když říkáte, že to čarodějky umějí, proč se jich nezeptáte?“

„Neexistují žádné čarodějky.“

Školská správa vydala další ze svých rozsáhlých příkazů a doporučení. Na jejich základě se prováděly hygienické prohlídky, nařizovalo se zkracování účesů na prakticky udržovatelnou délku, oblečení se pralo v těch nejlepších pracích prostředcích a... hnidy vyhynuly, ale během týdne byly zpátky. Byla jen jedná pomoc: koupel v Živém Ohni. Jenže to se dá zařídit jediným způsobem, požádat čarodějky. Najít je a pokořit se před nimi. To nehodlal nikdo z představitelů vlády udělat.

Ovšem existují lékaři dvojího druhu. Jedni striktně dodržují veškeré předpisy a nařízení ministerstva zdravotnictví – a vyléčí prd. Jiní přijali nabídku nějaké rozchechtané holky, s níž se náhodně seznámili kdesi na taneční zábavě a nechali se od ní naučit nepochopitelným postupům, připomínajícím spíš šarlatánství než skutečnou vědu – a od té chvíle dokážou pomoci spoustě případů. A když si nevědí rady sami, znají určitě někoho, kdo to zvládne. A z nařízení si dělají jen legraci.

Postupně tyto tendence pronikly na Universitu. Lékařská fakulta je trvalým bojištěm názorů; existují ctihodní profesoři, co učí studenty dle vědeckých metod, a taky mladí a lehkomyslní, kteří si se žáky tykají a je jim úplně jedno, zda mají našprtané všechny předepsané učebnice. Jejich metody léčení občas vypadají, že si dělají legraci.

Ten dvojí přístup funguje všude, ale na lékařské fakultě je nejvíc vidět. Univerzita je velký komplex, do něhož patří všechno možné. Jsou dvě skupiny studentů a profesorů; ta větší dodržuje zákony a předpisy bez připomínek, a jejich činnost je průměrná, jako všude jinde. Druhá skupina je podstatně menší a vyznačuje se tím, že její členové chodí na přednášky občas a jen na určité profesory. Raději tráví čas přes den v kavárnách a zahradních restauracích, po nocích v tanečních barech. Kdy se učí? Nepotřebují se učit; zkoušky skládají s přehledem na výbornou, ale nemají valnou snahu hromadit známky. Jako by jim bylo jedno, co s nimi bude po skončení studia; nebo to vědí až příliš dobře?

Relativně spořádaně se chovají domorodci, tedy ti, co to mají v dokladech. Další skupina jsou cizinci, lidé žijící v Arminu s turistickým pasem, ačkoliv jejich vzhled je často kurióznější než domorodců. Nejdivočejší a nejméně disciplinovaní jsou potomci přistěhovalců; už se narodili v Arminu, nebo přišli jako malé děti, ale mají hodnověrné papíry a jejich rodiče jsou známí zbohatlíci. Praktická beztrestnost jim stoupla do hlavy natolik, že nedodržují zákony schválně; a nikdo s nimi nic nezvládne.

Jedna z nejpodivnějších skupin je sportovní klub Omega, který funguje při fakultě tělesné výchovy a sportu. Což je vůbec prapodivná organizace, někteří dokonce soudí, že taková fakulta vůbec nemá existovat. Plýtvání peněz a odborníků, chápete? Za situace, kdy stát zápasí s finančními problémy, by se nemělo... Ale děje se to. Fakulta existuje a vlastní velký komplex tělocvičen, bazénů a všeho možného, kde se pilně cvičí.

Tam někde má sídlo Leopardí garda. Samozřejmě se na ni nedoptáte, nikdo o takové organizaci v životě neslyšel. Jo, za císařství to byla osobní garda arminské císařovny Diany, stejně jako měl císař Charry Tygří gardu. Dianině velela vévodkyně Julie z Dunbaru a sloužily v ní všechny šlechtické dcerky, které dokázaly udržet v ruce šavli či pušku. Nosily skvrnité kombinézy nebo slavnostní uniformy s leopardími nárameníky. Vypadaly ozdobně. Navzdory tomu za války účinně bojovaly a většinou padly.

Neoficiální verze: mnohé v posledním okamžiku zdrhly pomocí magických tunelů do jiných zemí, popř. světů. Útěk se mezi bojovníky nepovažuje za nic nečestného, pokud dotyčný sebere posilu a vrátí se. Princezny z LG se zatím nevrátily, ovšem... možná ano, jen o tom nevíme. Veškeré informace jsou nejisté, možný je i pravý opak.

Současný stav: v Kingtownu, Indiopolisu, Iron-city i jinde funguje Leopardí gang, složený z děvčat. V nepravidelných intervalech napadá lidi, zabývající se organizovaným zločinem, zejména takovým, který je jim mimořádně odporný: prostituce, drogy, únosy dětí. Podle čeho vybírá oběti, těžko říct; každopádně trestá s mimořádnou brutalitou a zdůvodňuje to hříšností zločinů. Jejich smyslem života je boj za Dobro, což může znamenat cokoliv.

Za starých časů, když nějaký bojovník chtěl ztrestat zločince, vyzval ho k čestnému boji, jeden proti jednomu, s rovnocennými zbraněmi. LG útočí ve skupinách a zákeřně; alespoň to tvrdí ti, kteří to viděli a přežili. Tváře si kryjí maskami leopardů, nosily by i kombinézy, ale častěji černé nindžovské oděvy. Nebo cokoliv, co se dá rychle převléci.

Policie by ráda dokázala spoluúčast domorodců, ale pokud v LG nějací jsou, pak určitě velmi málo a v nízkém postavení. Navíc jižané používají naprosto opačných metod, nesnaží se zločince zabít či zmrzačit, ale napravit. Jejich metody jsou jemnější, nejhorší je vyděsit k smrti příslibem pekelných muk. Čarodějky to dokážou předvést.

Pravých jižanů je málo, neradi se projevují a jsou vcelku smířliví. Ti ve městech jsou krutí, nesmiřitelní a při každé příležitosti dávají najevo své vysoké morální zásady. Chystají se ke státnímu převratu; nejbližší příležitost budou volby. Těší se, jak to při nich vládní straně natřou. Nebude to však lehké, vláda má pořád ještě spoustu přívrženců.

A co víc, jižané se nijak zvlášť nesnaží ji svrhnout. Kdyby chtěli, mohli by to udělat třeba atentátem. Monty Draggon se sice všemožně chrání, povídá se dost o jeho zbabělosti, pancéřové limuzíně a spoustě tělesných strážců, ale jižané už dokázali, že takovou ochranu dokážou obejít. Pokud Draggona nechávají naživu, pak proto, že ho nechtějí zabít. Ba ani sesadit. Vyhovuje jim jeho nekoncepční a zmatená vláda?

Za císařství se často kritizoval způsob vlády, který uplatňovala hlavně císařovna. Naprosto nepředvídatelný. Císař Charry pracoval pomalu a reformy soustavně zdržoval, Diana je podporovala, ovšem namátkově a zmateně. Navíc každý odborník kritizuje jiné jejich rozhodnutí a na ničem se neshodnou; má vůbec smysl to zpětně posuzovat?

Draggon koncepci má, plánuje daleko do budoucna a představuje si Armin jako ideálně rozvinutou průmyslovou společnost. Obtíž je v tom, že jeho plány nevyjdou, a když, tak zcela jinak, než čekal. Nic se mu nedaří, ale ne proto, že by mu to někdo kazil. Prostě to nevychází, má smůlu.

Vraťme se k věci. V Arminu žijí lidé trojího druhu: domorodci, přistěhovalci a cizinci. Domorodců je málo a nejsou s nimi zásadní potíže. Většina patří k různým etnikům a vlastní problémy je dostatečně zaměstnávají, aby se do ničeho nepletli. Přistěhovalců je hodně a potíže dělají; podle toho, k jaké se počítají straně. Ale většinou se s nimi dá vyjít.

Nejhorší jsou cizinci. Přijíždějí s cizími pasy, dělají si co chtějí a jen začnou potíže, zas odjedou. Přesněji, rychle zmizí neznámo kam. Vláda ze začátku podporovala turistický ruch jako zdroj snadných příjmů; pak se přišlo na to, že turisté ani zdaleka neutrácejí tak bezstarostně a někteří z nich jsou tajnými či otevřenými agenty jihu. Vzpomínáte na tu poznámku o možném návratu čarodějek uprchlých za války? Tak některé zcela jistě zmizely ve světě, nějaký čas se tam potulovaly a pak se vrátily s cizími pasy. Provdaly se, získaly dokumenty od příbuzných v různých zemích... všelijak. Dokázat se jim nic nedá, nezanechávají stopy. Jistě, můžete je svléknout a zjistit, že mají po těle parádní starodávné tetování; ale přesně stejné může mít vaše dcera, když si vyjede na víkend do End City nebo Údolí Ohně.

Takže zbývá pouze cizince bedlivě sledovat a v případě, že něco vyvedou, vypovědět ze země. Obvykle odjedou docela ochotně. Šlo by je taky zavřít do vězení, ale za co? Nemravné obnažování, nezákonný sex a opilství na veřejnosti jsou maximálně přestupky, ty se trestají pokutou.

Po jistou dobu se všechny podezřelé elementy scházely v Baru u Štěňat, kde zpívá Renka de Castignac. Teď už mají podobný repertoár všude; v každém lepším podniku si hosté můžou kolem půlnoci zkusit striptýz, všude dělají po oficiálním ukončení bezuzdné orgie. Možná ne všude s Propojením myslí všech účastníků dohromady, ale taky na tom každý host netrvá.

A co je nesmírně zvláštní: domorodci se naučili podnikat. Spousta firem jim částečně patří; zajisté dají možnost zúčastnit se i ostatním, ale dobře hlídají, aby měli rozhodující slovo. Jsou jejich metody vždy čisté? Inu... nejsou horší než ostatních. Podnikání, zejména trh s akciemi, je plný dost neprůhledných obchodů, a kdybychom začali vyšetřovat, kdo ví k čemu bychom došli. Není dobře se moc rozkřikovat, když nemáme čisté svědomí.

Jak řečeno, Leopardi zásadně nenávidí prostituci. Vzniklo to tak: nějaká dívka, přinucená k prostituci bezohlednými pasáky, se náhodně seznámila s holkou od LG a postěžovala si na svoje utrpení. Jestli bylo všecko pravda? No, čarodějka by to zjistila rychle, ale holkám od LG lze leccos namluvit. Takže si vyčíhly pasáka, zmlátily ho do bezvědomí a pohrozily. Neposlechl; příště mu stáhly ze zadku dva proužky kůže centimetr krát pět, každý z jedné půlky. Jeho zoufalý řev a pach krve je okouzlily natolik, že akci třikrát opakovaly, pokaždé když se trochu uzdravil. Byly by pokračovaly dál, ale správně pochopil situaci a opustil Ostrov neznámo kam.

O záležitosti samozřejmě psaly noviny. Záporně, to se rozumí; používaly výrazů jako násilnosti, terorismus, šílení fanatici aj. Správného teroristu takové názvy vždy potěší, takže se další dívky odhodlané vymýtit ze světa veškeré zlo rozhodly je napodobit. A ježto noviny zrovna probíraly nějakou aféru s pedofily, cíl byl jasný. Poněvadž jedna byla Židovka, prvním varováním byla obřízka. Pozor, nikoliv kastrace; ta přijde na řadu až jako poslední, pokud všechny ostatní nápravné prostředky selžou.

Překvapí vás, že za poslední dobu se začalo pedofilů, pasáků, drogových dealerů a jiných vhodných obětí nedostávat? Mladé perspektivní členky gangu tak měly pouze dvě možnosti: začít lovit v cizině nebo rozšířit záběr na jiné hříšné darebáky, třeba zloděje, podvodníky atd. Nádhernou kořistí by byl loupežný vrah, toho by si vychutnávaly dlouho, jenže to si žádný trochu rozumný ničema netroufl. Je zajímavé, že vraždy např. ze žárlivosti nebo zabití nešťastnou náhodou pomstu nijak zvlášť nepřitahovaly, pachatel obvykle svého činu litoval a po trestu toužil. Účelem činnosti LG je náprava zločinců, ne bezúčelné trýznění těch, kteří dost trpí sami.

Jak to tedy je s tou prostitucí? Samozřejmě existuje; ony taky různé reportáže a propagační materiály líčí Armin jako sexuální ráj, kde každý může snadno realizovat i neobvyklé touhy. Pouze pasáci se usilovně snaží, aby si jejich ovečky neměly nač stěžovat. Jsou různé kategorie: pouliční chudinky, chytající chodce ve vykřičených čtvrtích, o něco lepší očekávají zájemce v barech a lokálech, a dámy sídlící v domech označených červenými lampióny. Nejvyšší kategorie jsou luxusní kurtizány, k nimž se klient musí předem objednat, ty se na veřejnosti téměř neobjevují.

Ovšem existují společnice. Specialita, která vznikla poměrně nedávno a bez velké popularity. Všechny tři kategorie: domorodky, cizinky i nově přistěhovalé. Mladé, krásné a nezávislé, pouze svolné přijímat dary od muže, kterému dovolí, aby se jich dotýkal. Doslova: dovolí.

Taková bydlí v útulném domku na předměstí s velkou zahradou, podzemní garáží, bazénem atd. Má nějaké slušné povolání: kadeřnice, kosmetička, zprostředkovatelka, dealerka nikoliv nezbytných výrobků, pojišťovací agentka aj. Kteroužto činnost skutečně občas vykonává. Vzdělaná, příjemného vystupování, v okruhu sousedů a přátel oblíbená.

A pak existuje pan Armand, Viktor, Gaston nebo tak nějak. Bydlí s ní, je o něco (možná hodně) starší, odjíždí brzy ráno za náročnou prací a vrací se odpoledne přímo do garáže. Nejsou manželé, ale žijí spolu a okolí si po kratším váhání zvyklo. Slečna (Yvonne, Margaret, Ysabelle či tak něco) mu příležitostně slouží jako řidička, sekretářka, ošetřovatelka a bodyguard; to vše zvládá hravě a s tváří usměvavou. Pokud chce. Malér nastane, když se jí do něčeho nechce.

Prosím, pozorujte chvíli vaši kočku. I když je šelma mnoho staletí domestikovaná, nezměnila se příliš a rychle by si zvykla, kdybyste ji vyhnali zpátky do džungle. Hebká, přítulná, mazlivá. Většinu dne prospí na zápraží, vyhřívá se na sluníčku. Ale pokud její citlivé smysly objeví kořist, stane se z ní rázem nelítostný dravec.

Společnice má přesně stejnou povahu. Rozdíl je v tom, že se povaluje radši u bazénu a ráda při tom čte. Na rozdíl od koček vodu miluje, též sluníčko a kosmetické krémy. O svoji krásu pečuje nadšeně, i když olizování... to spíš za jiným účelem. Jistě se dokáže uživit sama, ale proč by to dělala, když pan Armand má peněz víc než potřebuje a přímo prosí, aby jeho milá přijala malý dárek! Slečna kočka zázračně ožívá, pokud zvětří možnost nějaké zábavy, třeba sporu s ničemnou konkurencí. A když na ni někdo zaútočí, rychle dokáže, že ta sbírka zbraní rozvěšená různě po zdech rozhodně není pro ozdobu. Má nejméně jednu vysokou školu a řadu kontaktů na lékařské, právnické a ekonomické fakultě; v případě potřeby je rychle aktivuje a všichni bojují jako lvi.

Ano, ještě jeden rozdíl: na rozdíl od koček je smečková. Nepřítel se může těšit na soustředěný útok několika desítek (stovek) podobných šelem. Taky je schopná vyjednávat a dosáhnout smíru, pokud se spor odehrává ve vlastním klanu. Pokud se jedná o cizí klan, nemá slitování. A kdyby to byl nepřítel? Jak je vůbec možné, že doposud žije?

Sex miluje, ve všech myslitelných verzích. Žádný muž není tak schopný, aby ji plně uspokojil. V pátek večer a v sobotu ráda pořádá zábavy, které mohou končit orgiemi. Každý přítel je vítán. Taky každý důvod. Mimořádně parádní jsou oslavy vítězství nebo na počest oblíbených Ochránců, kterých má plný domácí oltář a patří mezi ně mnohdy roztodivné bytosti.

Jedna z variant vítězství může být získání velké finanční částky. Společnice nikdy nežádají žádnou odměnu, ale ochotně přijímají dárky. I peníze. Co s nimi dělají? Investují je, obvykle do firem, kam by je jejich původní majitel nikdy nevložil. Kudy a jak se pak peníze pohybují a co všechno kde způsobí, je záhadou a pokud někdo nahlédne pod kámen, vytřeští oči a zase ho rychle přiklopí. Kupodivu se nakonec investice ukáže jako výhodná, nebo alespoň způsobivší to, čeho chtěla dáma dosáhnout. Potom nastává čas pro divoké oslavování.

Mají kočky něco společného s Leopardí gardou? Někteří tvrdí, že rozhodně nikoliv. Jiní mají určité temné podezření. Teoreticky se může stát, že LG zaútočí na někoho, koho se kamarádka potřebuje zbavit. Možné je taky, že některá sponzoruje gardu. Samozřejmě ne otevřeně, taky se o tom nikde nedělá zápis. A občas se holky dohadují, jestli cítí větší orgasmus při divokých orgiích nebo při mučení nepřátel. Taky se to dá hezky účelně spojit, všechny jsou po celém těle tetované, nosí piercingy a některé jsou cejchované žhavým železem.

Problém: jelikož nikdo neví, kdo k LG vlastně patří, je velice snadné je napodobit. Papírová maska leoparda se dá koupit v kdejaké trafice. Postačí tmavé sportovní tepláky, znenadání vyrazit z temné uličky a odchytit hříšníka, než se vzpamatuje. Poznat nikoho nemá šanci a když si přijde stěžovat na policii, sepíšou s ním protokol a přiřadí k ostatním zločinům gangu. Co taky jiného? Ono kolikrát není třeba ani ničemovi ublížit, oblíbené varování je ho (ji) svléknout a přivázat nahého k pouliční lucerně. Když na to přijde, dá se to kamarádce udělat i jen tak, z legrace. A pro jistotu ještě zavolat novináře, aby fotky ponížené dámy proběhly tiskem.

Jak známo, většině lidí v Arminu nahota nevadí, naopak ji vyhledávají. Veřejné obnažení je dejme tomu trochu ostuda, ale lidé si fotografie alespoň prohlédnou a přesvědčí se, že dáma je pořád krásná a přitažlivá. Mladé holky kašlou na všechno, svlékají se jak jen to trochu jde a vyžadují uctívání svého těla co nejvíc a nejrafinovaněji.

Často je důvodem ke svléknutí sázka. Sázejí se rády a často, musí vydržet obnažené od pěti minut po půl hodiny. Což je první stupeň, vyšší úrovně jsou náročnější. Jistě chápete, že svléci holku oblečenou do horního dílu plavek a pestrého šátku kolem boků nedá moc námahy. I když se brání a vřeští; ale na soukromém pozemku se opaluje nahá a ještě vyžaduje, abyste ji namazal krémem.

Kde se dají takové dívky nabalit? No... náhodou. Dejme tomu: kamarád vás pozve na víkend k sobě. Koupání, opalování, grilování masa, popíjení. Není pravda, že dámy nejedí maso a nepijí alkohol. Sem tam některá mimořádně vyšinutá... Zkrátka, obchodní společník přijde a zjistí, že je to neobyčejně přátelská parta bezstarostných mladých lidí, z nichž většina nic nedělá, jen něco studuje nebo u něčeho pomáhá a všechno je jim pro legraci. Starším váženým podnikatelům dovolují, aby jim to financovali. Na té zábavě je taky dívka neurčitého věku mezi čtrnácti a pětadvaceti, milá až rozverná, zatím nezadaná. Chceš ji? Já mám takový dojem, že se ti líbí!

Tak se stane, že se starší pan probudí za úsvitu vedle holky, na kterou by se neodvážil ani podívat. Když si ji pořádně prohlídne na světle, vyděsí se k smrti a rád by se tiše odplížil a předstíral, že ji nezná, jenomže ona v tom okamžiku otevře oči a mile se usměje. 'Dobré ráno! Jak se ti to líbilo, mně moc! Já mám ráda starší muže, můj tatínek o mě nikdy moc nedbal, ty jsi tak laskavý a hodný...' A neutečeš mi!

Muži propadnou okouzlení velice rychle, a ta malá je tak přítulná! Rychle zjistí, že muž je prožraný chorobami jako hříbek červy, většina pramení ze špatné životosprávy, tučného jídla, spousty kávy a alkoholu, stres v zaměstnání, workoholismus... běžné choroby podnikatelů. Nevadí, budu ti vařit a zkusím ti trochu srovnat zdraví. Neboj, studuju lékařství. (V patnácti?) Taky se vyzná ve spoustě dalších oborů a... Během čtrnácti dní se stane nepostradatelnou. Vážený pán se právě rozvedl se svou bývalou, má dceru starší než tahle malá, a je dostatečně kritický, aby se nepovažoval za krásného a přitažlivého. Taky ví, že jeho dívka kamarádí i s jinými muži, netají se s tím. No, když je to tady zvykem... případně mu může dohodit všechny svoje kamarádky, taky pěkně divoké bestie...

Potom se zjistí, že nedaleko je na prodej hezká malá vilka. S bazénem, to se rozumí. Cena je tak výhodná, že by byl nesmysl ji nekoupit, potřebuješ přece někde bydlet, ne? Já se ti o ni budu starat... Jo, taky budu řídit tu tvou kraksnu, podívej, mám čerstvý řidičák! Už by sis měl koupit lepší, jeden kamarád má autodílnu a říkal, že by tam něco... Nebylo by to drahé, už jsem ti někdy špatně poradila?

K čemu vlastně tyhle dívky potřebují svoje postarší ochránce? Aby mohly kdykoliv odejít. To je další zvláštnost: může se stát, že najednou přijdou a řeknou: „Miláčku, musím na pár týdnů odjet. Nevím jistě, na kolik. Přesně kam, taky nevím. Ne, nemůžeš jet se mnou. Takové holčičí věci, víš?“

Potom odejde. A když máte veliké štěstí, ještě se někdy vrátí.

Denis se usmíval, upíjel čaj a pochutnával si na zákuscích.

„V poslední době policie zpřísnila dohled nad různými aktivitami,“ řekl Tomáš, „Už pochopili a jdou po cizincích, včetně investorů do našich firem. Pár lidem něco dokázali a vypověděli je. Většinou prkotiny...“

Denis pozorně naslouchal a přikyvoval.

„Počítám, že se chceš soustředit na obchodní sféru...“ řekl Tomáš.

„Vůbec ne. Myslím, že jim začnu kazit děti.“

„Leopardí garda?“

„Možná. Ale spíš smečky. Obnovení struktury, jaká byla před válkou.“

„Kde na to vezmeš lidi?“

„Uvidíme. Ještě to promyslím...“

Vyšli z chráněného prostoru do normálního rajského dvora kláštera. Čekal je tam mladý mnich se složkou, obsahující předem objednané dokumenty. Denis si pečlivě prohlédl starý, ohmataný cestovní pas se spoustou razítek.

„Dagobert Ohlson.“ zkusil, jak to jméno zní.

„Dar rodu Knassenů,“ vysvětlil mladý mnich, „Pravý pas, vyměnili pouze fotografii. Ten člověk skutečně existoval, ovšem nedávno zemřel. Snad by stálo za úvahu ještě v jejich kartotéce vyměnit otisky prstů...“

„Není třeba, dokážu je změnit.“ řekl Denis.

„Říkal jsi, že nechceš používat magii.“ usmál se Tomáš.

„Nikdy nemůžeme vyloučit, že některého z jejich agentů nějaká čarodějka něco přiučila, záměrně nebo náhodou. Případně si nepřítel mohl vycvičit své vlastní wézetky, ale o tom bych dost pochyboval. Každopádně budu dokonce nosit oblečení, ne iluzi jako teď.“

Všichni věděli, že dobré čarodějce by nepřítel neměl co nabídnout. Musela by být mimořádně zlá a vyšinutá, aby podlehla jejich naléhání. Vlastně bylo jen jediné, co by ji k tomu přimělo: pomsta. Za co? Těžko říct.

„Nepozoroval jsem, že by něco podobného měli.“ řekl Tomáš.

„Je to smutné, tati, ale naučil jsem se očekávat jakoukoliv eventualitu. Neexistuje prosté ano či ne. Existují místa, kde mají řadu schopných lidí. Mohou je najmout, a některý přijme. Situaci může ovlivnit démon, nebo nepřátelsky naladěný polobůh. Může se najít čaroděj mocnější než já...“

„Co chceš tím vším říct, synu?“

„Že se může najít někdo, kdo mě zabije.“

Otec kardinál ani nezměnil výraz tváře. Jen chvíli uvažoval.

„Mám podniknout nějaká protiopatření?“

„Veškerá myslitelná jsem podnikl už já sám.“

Stáli proti sobě a hleděli si do očí. Pak se objali – mlčky.

„Půjdu, tati. Doufám, že se ještě uvidíme.“

„Budu se těšit.“

Nenápadný starší pán v běžném oděvu turisty, který prošel přes klášterní ambity do arcibiskupské kaple a prohlížel si nádhernou vnitřní výzdobu, nevyvolal zájem u nikoho; sice postřehl, že někdo z přítomných z bůhvíjakého pronároda má problémy s tlumočníkem, ale odolal pokušení mu pomoci. Prohlédl si kapli, hodil pár drobných do pokladničky na účely opravy chrámu a šel zas dál, za dalšími pamětihodnostmi.

Procházel se po ulicích a sledoval lidi. Na tváři měl unavený úsměv, jako někdo, kdo je sice spokojen s dosavadními zážitky, ale to vedro, prach, námaha a celkové prostředí... však víte, člověk necestuje, aby měl větší pohodlí než doma. Uměl dát své tváři výraz, jaký chtěl.

Uvažoval. Setkání s otcem mu připomnělo vlastní smrtelnost. Ne že by se považoval za nesmrtelného, nepřemýšlel o tom, odkládal to. Pro čaroděje je smrt důsledek nějaké chyby. Jednou udělá chybu každý; možná by se dalo brát smrt jako zasloužený trest. Ale WZ neuvažují v kategoriích viny a trestu, stejně jako neposuzují dobro a zlo. V jeho životě zemřelo už mnoho přátel; když počítal poměr živých a mrtvých, převládali ti druzí. Přijde ta chvíle, a zemře také on. Možná brzy. A možná tady.

Měl to město rád. Bylo jeho; pomáhal je stavět a byl při všem, co se tady stalo do začátku války. Nějaké změny během jeho nepřítomnosti neměly význam – až to, co se stalo potom. Co udělali z jeho města nepřátelé.

Nehněval se. Čaroděj by neměl propadat emocím. Když na to přijde, změny nejsou tak drastické a bude možno je snadno napravit, až Armini převezmou vládu. Až ji převezme on, lord Baarfelt. Budoucí kancléř.

Pokud přežije.

Uvědomil si, že kráčí směrem k Victory Street, Třídě Vítězství. To jméno vymyslel taky on, když se diskutovalo, jak hlavní třídu města nazvat. Hlavní architekt navrhoval v záchvatu servilnosti zvěčnit v názvu jméno císaře Charryho, případně celého rodu Guyrlayowů, čemuž byla nakloněna zejména císařovna Diana. Denis ale navrhl tohle; vždycky bývá dosaženo nějakého vítězství, a je to zásluha císařské rodiny. Pokud by vítězství nedosáhli, je to už taky jedno, protože... A ejhle, císař byl poražen, přišla nová vláda, a staré jméno zůstalo. I císařova jezdecká socha před museem.

Totiž: socha Vítěze. To navrhla pro změnu sestra Magda; v Uhrách, městě Székesfehérváru, stojí socha nahého mladíka na koni s obrovským mečem, asi symbolizující něco podobného. Má dvě chybičky: kůň má příliš velkou hlavu v poměru k tělu a chlapec drží dvouručák za zády takovým způsobem, že by ho v životě nedokázal zvednout, spíš by ho zasekl koni do zadku. Nicméně jinak je krásná; i bylo rozhodnuto vytvořit něco podobného, Denis do toho hodně kecal a částečně ji i vytvořil. V té době měl Charry ještě mohutné svaly, na které byl právem hrdý; byl tedy právem spokojen s poněkud idealizovaným zpodobením. Ta socha taky zůstala na svém místě, neboť nikdo ji už dávno nespojoval s císařem.

Samozřejmě Diana okamžitě vyžadovala, aby byla rovněž zvěčněna. Avšak ne jako člověk; požádala Denise, aby vymyslel nějakou vhodnou formu, a on jí navrhl anděla na průčelí katedrály. Konečně, v té době vypadala dost jako bezpohlavní bytost, se štíhlým tělem a malými ňadry, stačilo přidat křídla. Samozřejmě souhlasila a nechala se od něho umělecky zpracovat, dokonce mu dovolila, aby jí sahal na tělo. To byla v dětství jeho povinnost, natírat ji olejem a masírovat, a když dospíval, dost mu to kazilo klidný spánek. Pak přestal být jejím pážetem (předal úřad bráškovi Chrisovi) a tím pádem měl jiné starosti, teď se mu tato výsada vrátila a oba se vzájemně dráždili vědomím, že jejich touha nikdy nebude naplněna. Skutečně nebyla, ale socha v životní velikosti vznikla a její zvětšená verze byla po nějakém čase postavena na příčný pylon nad vchodem do katedrály.

Tam Denis právě mířil; když zaklonil hlavu, spatřil anděla s rukama vztaženýma nad město v žehnajícím gestu. Usmál se; prošel podél průčelí do parčíku kolem katedrály, usedl na lavičku a pokračoval ve vzpomínkách.

Zatímco socha císařovny byla vytvořena uměleckým úsilím Denisových rukou, její zvětšená verze vznikla z umělého kamene magickou syntézou. Důvody? Tak třeba, vytvoření obrovského anděla z jakékoliv reálné hmoty by znamenalo enormní obtíže při zvedání a usazování na místo. Magická hmota měla naopak hmotnost rovnající se okolnímu prostředí a byla prakticky nezničitelná. Asi se nikdo nepokusil ji zničit, a byl by dost překvapen, kdyby se o to pokusil. Katedrála je uložena v paměti a měla se automaticky obnovovat, pokud by ji někdo poškodil.

Když se socha císařovny setkala s tak velkým úspěchem, přály si některé její dvorní dámy, aby byly rovněž zvěčněny, dokud jsou mladé a krásné. Byly to především Denisovy sestry, věděly jak na něho a byly dostatečně vytrvalé, aby prosadily svou. Diana souhlasila; napadlo ji olemovat celou střechu družinou bojovných andělů, vytvořených podle jejích kamarádek. Proč ne? To se dělo až po stvoření její sochy, takže byly tvořeny rovnou magicky, podle přání dotyčných dam.

Denis se několikrát v životě střetl s bojovými anděly, což jsou sluhové Boží, čas od času prosazující Jeho vůli v hmotném světě. Případně vůli některého služebníka, stojícího výš než lidé. Někteří vypadají jako lidé, jiní nikoliv. Taky existují cherubíni, serafíni a další druhy, šestikřídlí, mnohoocí atd. Všem je lépe jít z cesty. Nejsou přímo nesmrtelní, ale porazit se v podstatě nedají, alespoň Denis neznal nikoho, kdo by to dokázal. Jsou určeni k boji s démony obdobných vlastností.

Bojoví andělé na katedrále se od nich lišili zvláště půvabnými ženskými těly a oblíbenými zbraněmi, které svírali v rukou (běžný počet). Ta těla se shodují se skutečností do takových detailů, jako jsou vnitřní orgány; kdyby se někomu podařilo je rozřezat, přišli by na to. Není vyloučeno, že jejich srdce, plíce, žaludek atd. jsou dokonce funkční a kdyby se podařilo vecpat do nich duši, mohli by obživnout. Důvod: je daleko jednodušší vytvořit kopii živé bytosti z nějaké hmoty v přesné podobě, než ji pracně vyplňovat. To byste museli myslet jako čarodějky.

Parčíkem právě procházela skupina turistů. Jejich průvodce jim zasvěceně líčil různé příběhy z dob stavby, které Denise poněkud překvapovaly. Něco byla čistá pravda; na ochozu střechy se skutečně nacházejí sochy nahých žen s křídly a kovovými zbraněmi, dokonce některé mají zlaté šperky, bohužel se nedají odlomit a ukrást. Útěchou budiž, že to není pravé zlato. Že není normální, aby byla katedrála vyzdobena nahými těly? To byste museli žít za císařství a vědět, že nahotu považovali za znak pokory před Stvořitelem, před vstupem do některých chrámů museli věřící oděv odkládat povinně. Taky se předtím vykoupali v bazénu a někde si dávali udělat hlavu, což znamená vyholit úplně všechno. Pokud se šlechtici nechali namalovat, případně vytvořit sochu, pak rovněž často nazí.

Turisté se pochechtávali. Ještě nebyli načichlí místními poměry.

Jedna starší dáma se začala vyptávat, zda se i tady dějí zázraky, jako je tomu v císařském paláci u hrobu císařovny Diany. Průvodce zaváhal, ale hned se vzpamatoval a začal líčit nějaké spletité záležitosti o lidech, kteří nebyli řádně pohřbeni (jejich těla nebyla nalezena), takže od té doby tady různě straší. Turisté okouzleně naslouchali.

Pokračovali dál; člověk už by výklad neslyšel, ale Denis se zkusmo napojil na jeho mysl a četl v ní včetně pokusných nápadů. Moc ho nezajímalo, co chlapík povídá, zato jeho osobnost. Navzdory tomu, že vypadal jako člen bojovnické kasty z dob císařství, přišel do Arminu jako voják se smlouvou na tři roky; rychle se vypracoval, podepsal to na další dva roky, byl povýšen na seržanta a převeden do oddělení zásobování. Správně: šmelinář. Jen se rozkoukal, začal rozprodávat vše, o co měl kdo zájem, skupoval staré památky a prodával za horentní sumy kamarádovi doma, který je samozřejmě prodal za ještě větší dál. Značně zbohatl a vedlo by se mu dobře, nebýt chlapíka, který zajišťoval různé dokumenty o pravosti těch věcí, avšak nechal se chytit při výrobě falešných šeků. Náš muž se vysekal z obvinění, ale přišel o všechny peníze a ještě upadl do dluhů. Od té doby to šlo střídavě oblačno, někdy byl v balíku a jindy po něm šli vymahači. Naučil se vyhýbat ošemetným kšeftům, ale minulost se na něj lepila jako smůla. Vcelku se jevil jako docela slušný člověk.

Denis potřásl hlavou. Neměl s tím mužem žádné plány, jen ho zajímalo, kdo reprezentuje císařství před turisty.

Odedávna se naučil myslet po několika liniích současně; nyní částí mysli sledoval turisty, další vzpomínal na dobu stavby katedrály, nostalgicky pozoroval holuby, kroužící kolem věží (a záviděl jim schopnost létat) a pro jistotu kontroloval okolí, zda mu nehrozí nějaké nebezpečí. A ještě se něco skrývalo hluboko pod povrchem; zamyslel se nad tím a po krátkém přemýšlení přišel na správnou definici: stesk.

Překvapil ho. Nebyl zvyklý podléhat emocím. Stesk souvisel s otcem, jehož pokročilý věk si sice uvědomoval, ale stejně naplno pochopil, když ho viděl před očima a pak svíral v náručí. Ten starý muž (ztloustl, olysal a trpěl několika chronickými nemocemi, které nedokázala odstranit ani jeho magie) mu připomněl, že nebude trvat dlouho a bude stejně starý, nemocný a opuštěný. Ano, to je to správné slovo: osamělost.

Stejně jako otec, ani Denis neměl nikoho blízkého. Samozřejmě v průběhu času přivedl na svět spoustu dětí, o některé se dokonce staral; ale všechny někam zmizely, mnohé zemřely a pokud byly naživu, nebylo moudré příliš to veřejně připomínat. Byli ohrožení stejně jako on.

Jedna jeho zvláštní funkce byla nositel genofondu; Baarfeltovské geny byly mimořádně ušlechtilé a bylo v zájmu státu oplodnit co nejvíc žen; v podstatě fungoval jako plemenný hřebec. Některé návštěvy z ciziny to obtížně chápaly, zvláště že si to ženy nechaly líbit. Pro Denise to mohla být velmi příjemná povinnost, ovšem pro ty dívky...

Ve skutečnosti nikdy na žádnou ženu nenaléhal. No, snad v útlém mládí, před výjezdem na africkou expedici; tam ho začaly podstatně víc lákat různé bytosti odlišné od člověka a lidské ženy už ho nedokázaly uspokojit. Naopak on pro ně byl nedostižným milencem, navíc nepraktikoval sex bez Propojení a v tom jim předával prožitky, jaké neměl nikdo jiný na světě. Takže pokud ho nějaká dívka zaujala natolik, aby s ní strávil tak týden vášnivé lásky, mohla podnikat v jeho mysli hloubkové průzkumy a naučit se neuvěřitelné magické techniky. Využívaly toho, samozřejmě; zpravidla patřily k vysoké kastě a byly schopné toho využít.

Spal někdy se ženami nižší kasty? Jistě, v tak dlouhém životě se přihodí ledacos. Ale i v těch případech se snažil nějak jí prospět, pozvednout na vyšší úroveň. A jestli někdy spal se ženou jen kvůli svému potěšení? Nepamatoval se na takový případ. Ale on vůbec málo vzpomínal na věci, které pro něj neměly valnou důležitost. Prostě je vytěsnil z paměti.

Teď vzpomínal na různé ženy, které ho něčím zaujaly a uvažoval, kterou by si přál mít zpátky a po boku. Nedokázal se rozhodnout. Některé byly mrtvé, samozřejmě, jiné na útěku. Každopádně si nedokázal představit, že by se u některé náhle objevil a chtěl pokračovat v dávném vztahu. Nejspíš by si myslela, že se zbláznil.

Což neznamená, že se rozcházeli ve zlém. Především chápaly, že od něj těžko můžou do budoucna něco očekávat. Měl objektivně spoustu práce a velmi důležitých povinností. Jakých? Byl zodpovědný za rovnováhu celého vesmíru. Samozřejmě na to nebyl sám, ale postupoval během let ve funkci až na sektorového koordinátora, což se lidem většinou nesvěřuje. Až zemře, měl by být povýšen na poloboha, nebo umístěn do nějaké mimořádně náročné lidské podoby. Jako se stalo několika jeho příbuzným.

Když se náhodně setkal s nějakou ženou ze své minulosti, potěšilo je to, rádi vzpomínali a chovali se k sobě hezky. Pokud s ním nebyla v trvalém telepatickém spojení, prošla si jeho vzpomínky a byla znovu okouzlená. Jenže pak se zas rozešli a Denis pro ni zůstal také jen vzpomínkou.

Proč tedy teď uvažuje o možnosti, že by měl jednu napořád? Vlastně mu ta myšlenka jen prolétla hlavou, uvědomoval si, že takto žijí normální lidé a vyhovuje jim to. Třeba by mohl mít malý domek někde na vesnici, hodnou a přítulnou manželku, po dvoře by běhali psi a koně... Jenže kde by mělo to místo být? V jakém čase, na jakém bodě spirály časoprostoru? Kromě žen byly také světy, kam se nemohl vrátit. Vždycky chodil tam, kam musel; někde se mu líbilo víc a jinde míň, ale vcelku to bylo irelevantní. Vykonal tam svou práci; někdy byla toho druhu, že se stal veřejným nepřítelem a kromě několika jednotlivců po něm šli všichni. Zabili by ho, kdyby mohli. Přesto ty světy miloval. Který by si vybral za svůj, kdyby si měl (mohl) vybírat?

Měl by vstoupit do katedrály, pokleknout před oltářem a modlit se. Jenže to je nesmysl; tohle místo už dávno není určeno k setkávání s Bohem, nýbrž k prohlídkám uměleckých pamětihodností, prodeji pohlednic a nabádavých brožurek. Církev přešla na komerční bázi; a pokud by zaujal pozornost nějakého kněze, mohl vyvolat nežádoucí reakci. Zvlášť pokud by poznali, kdo je. Nikdy nevíš, na koho můžeš narazit.

Nenápadně zkusil změřit energii. Že nebude velká, věděl, to by poznal bez měření. Takhle zvenku: běžný standard chrámu. Jistě, všechny jsou naplněny kladnou energií, ovlivňují příchozí a vyzařují ji ven. Ale rozhodně ne tak, aby mohlo dojít k zázraku. Jako u hrobu císařovny, kde...

D?

Zarazil se. Dostával telepatické signály, ale tohle byl volací znak z minulosti. Velmi hluboké minulosti. A z velké dálky.

Promiň, nepoznávám tě.

Ani bych to nečekala. Karkulka. Gloriana.

Nepropadl zmatku. Ponořil se do hlubin paměti a pátral, komu patří jméno či kódový znak. Jak už řečeno, žen v jeho životě bylo mnoho...

Učil jsi mě měnit se ve vlka. Byla jsem FF, tys mě přeprog na WF a během války jsem musela dělat WZ. Doria mi udělala Cestu. V poslední chvíli jsem zdrhla. Teď žiju mezi lidmi.

Neomlouval se, prostě přiznal, že ji vypustil z paměti. Netušil ani, kdo je Doria. Svět se neuvěřitelně změnil. Musel by přiznat, že je starý a ať to zní jakkoliv divně, slabý. Tělesně, ne mentálně. Pro čaroděje tristní až zahanbující přiznání.

Já se omlouvám, D. Dělám tady doktorku. Mám malou holku s leukémií, brzo umře. Dokázala by Diana udělat zázrak?

Pitomost. Nevím vůbec nic o tom, co se dělo...

Nemůžeš kontaktovat Di?

Je mrtvá. Mrtvá bez možnosti oživení. Jak si to představuješ?

Takže je kde?

Provokovala ho. Nebyla hloupá, spíš naopak; cítil v její mysli, že dlouhá léta studovala i tam, co teď je. A pomohla mnoha lidem, klasickou medicínou i opatrnou aplikací magie. Naznačovala, že zbohatla, ale peníze pro ni mají hodnotu spíš jako zbraň než cíl usilování. Byla ochotná použít je dle jeho přání, kdyby chtěl, ale...

Mohli bychom se sejít? Přiletěla bych do Města s tou malou...

Nechci se s tebou sejít. Nechci vyvolávat pozornost.

Lhal? Nebyl to přesný důvod. Nechtěl si začít nic s cizí Dámou. Možná je příliš dobrá čarodějka, takže by ho zaujala. Nalákala, aby ji začal učit. Mohl by z toho být vztah. Mohli by zplodit dítě. Mohlo by... Jenže on už nechtěl nic začínat. Raději zavřít dveře a rozplynout se do nicoty.

Ale já jsem ještě mladá! A ta hra by mě bavila; čekám na ni spoustu let! Dám ti svoji energii. I to dítě bych docela ráda!

Ano. Přesně toho jsem se bál.

Taky mu blesklo hlavou, jaká může být její morální úroveň po těch letech.

Ano. Správně jsi to odhadl. Jsem zlá holka. Mstím se, jak umím.

Předala mu několik výjimečně podařených vzpomínek. Ve světě, v němž žila, vládl zločin, peníze, lži a nenávist. Mnoha lidem vrátila jejich ničemnou energii takovým způsobem, že vyli hrůzou. Nedělala to často, ale když se to stalo, byla nelítostná jako Nemesis.

Nemesis. Denis se několikrát v životě sešel se zlými... no, spravedlivě rozlícenými bohyněmi. Fascinovaly ho; obvykle se zamiloval. A vydrželo mu to, dokud nepřijaly Výzvu. Nebyly to příliš vysoko postavené bohyně, spíš démonky. Ty ho fascinovaly taky. Obvykle si s ním nějak pomohly.

Dostávám orgasmus už jen z tvých vzpomínek. Určitě se chci sejít!

Ne!

Každopádně přiletím do Kingtownu. Když se to povede, bude to další zázrak pro moji císařovnu. Kdyby ne, půjdu na jih. Prý je tam nějaká holka, která ještě umí Živý Oheň.

Ano, jistě. Ale nic moc nečekej...

Měj se, D. Jsem ráda, že žiješ.

Už se neozývala, ale nebylo vyloučeno, že ho ještě vnímá. Byla daleko.

Denis si nebyl jistý, zda je rád, že žije. Naopak měl chuť se rozplakat. Toto místo a jeho proměny jej deprimovaly. Ponořil se do nejhlubších hlubin smutku a zmítal se v něm, dokud se jeho mysl neuklidnila.

Potom vstal a odešel.

Na chodníku o kousek dál řádila tlupa šašků. Mladí kluci a holky s tvářemi pomalovanými k nepoznání, snad studenti nějaké školy mimiky. Vstupovali do cesty chodcům, napodobovali je a pokoušeli se je rozesmát; jedna holka měla s sebou plechovou misku a vybírala do ní.

Denise přehlédli bez zájmu, nevypadal, že by jim něco dal. Zato vytvořil mentální pole zhruba: To jsou sympatičtí mladí lidé, těm bych měl dát něco na živobytí! Rozšířil je zhruba na dvacet metrů do všech stran a zafixoval na ten plechový talířek. Když se ohlédl, viděl s uspokojením, že to začalo téměř okamžitě fungovat.

Tak si řekl: Úplně k ničemu ještě nejsem.

Nábřežní třída bývala jednou z reprezentačních, stály tam paláce šlechty. Za války poněkud poničené; když dostaly přímý zásah bomby či dělostřeleckého náboje, mohly se rozpadnout na prvočinitele. Nebo poškodit, pokud byly vytvořeny kombinací magie a přírodního materiálu, případně... zkrátka, tvůrci na nich dělali pokusy a výsledek byl každý jiný. Takže: na konci války zůstaly některé ve zříceninách, jiné v poškozeném stavu, ale některé taky zcela beze změny. Akorát vyrabované, samozřejmě. Neobyvatelné. Vhodné pro gangy tuláků a mladistvých zločinců.

V průběhu času se nadšení podnikatelé pokusili uzpůsobit je ke svému účelu. A nešlo a nešlo. Budovy samy od sebe vzdorovaly přestavbě; dá se říct, že se bránily? Blbuvzdorné, řekl by Chris. U jiných něco šlo, něco ne, ale vcelku... pár lidí zkrachovalo, další se rozhodli to radši nezkoušet.

Pak přišla Renka. Od té chvíle se domy přestaly bránit, alespoň některým investorům. Naopak, možná konstruktivně spolupracovaly. Každopádně se Nábřežní třída změnila jak švihnutím kouzelného proutku: velké i malé obchody, restaurace, bary a tančírny, zábava všeho druhu. Na klid a bezpečnost dohlížela soukromá ochranka, kterou vedl zkušený El Diablo. Když se mimořádně stalo, že nastaly problémy, bylo nutno navštívit Renku a pohovořit s ní. Byla nesmírně laskavá a každému vyhověla.

Nakonec se ukázalo, že místa na Nábřeží je ještě málo. Chytré hlavy si věděly rady: zakotvily u břehu pestře pomalované lodi, v noci svítící tisíci žárovek, barevnými neony a nápadnými poutači, jaké v jiném případě tradicionalisté považovali za odpudivou reklamu. I tam se dalo bavit; a pokud mezi hosty nastala rvačka, bylo možné se rušitele zbavit prostým hozením přes palubu. Pokud nebyl moc opilý, ani se neutopil.

Teď ve dne byl v barech a tančírnách zasloužený klid. Jistě, fungovaly stánky s limonádami a zmrzlinou; bylo horko. Až se setmí, nastane příjemný chládek, bary se naplní, lidé se začnou bavit. To už by tu Denis neměl být.

Bylo však jedno místo, s nímž byly problémy pořád. Most. Tím směrem teď Denis mířil; v době stavby byl na okraji města a Valérie předvídavě naplánovala rozsáhlé nájezdy, na něž se měly napojit příjezdové komunikace. Tuto strukturu se nikdy nikomu nepodařilo narušit, Most trčel nad řekou vznosně a pyšně jako nezničitelný pomník císařství. Včetně znaků na pylonech; byly to znaky předních rodů, které se zúčastnily té stavby.

Denis si na ni pamatoval velice dobře. Byla to noc, kdy ve Velkém Divadle hráli premiéru Romea a Julie, on byl Romeo, Julii hrála Senta Wulffssonnová a v rámci svatby se poprvé milovali. Byla jeho první dívka. Měli z toho šikovnou dceru Danae; kde asi skončila? Později odstartovala Valérie veliké orgie a získanou energii vrhla na vznik tohoto Mostu.

Turistické průvodce měly se vznikem Mostu trochu problémy. O této verzi se zmiňovaly jako o lidové legendě; ale vysvětlit, jak vznikl a z jakého materiálu, nedokázaly. Trapná záležitost. Ať je to jak chce, lidstvo dosáhne přiměřené úrovně někdy v příštím století.

Problém byl, že pod Mostem včetně nájezdů se nacházela rozsáhlá plocha, kterou nebylo možno nijak účelně využít. Jakékoliv stavby trvalého rázu do půl roku po slavnostním otevření poškodila či spláchla velká voda. Celková škoda bývala tím větší, čím dražší stavba a čím větší nadšení projevovali investoři při uvedení do provozu. Naopak stánku prodavače placek a párků v rohlíku se nikdy nestalo nic; když voda začala stoupat, jednoduše zapřáhl slona a odtáhl ho o kus výš.

Pokud tam nevznikaly stavby trvalé hodnoty, o to víc bylo všelijakých kůlen, přístřešků a dílen, v nichž majitelé udělali svou práci, odvezli hotový výrobek a zbytek nechali tak, jak byl. Pracovali rychle, neboť většinou neměli povolení a úplatky nedokázaly policistům zavřít oči natrvalo. Takže výsledný efekt byl... jak říct slušně nepředstavitelný bordel? Tohoto stavu rády využívaly tlupy dětí, aby si tam chodily hrát. V odpadu se dalo najít a ukrást prakticky cokoliv a při lezení po konstrukcích šlo často o život; umíte si představit větší klukovský ráj?

Parta kluků, která Denise nevšímavě minula, mířila právě tam. Podle aury byli domorodci, což ho zaujalo. Oblečení do toho nejhoršího, co doma našli, hlavy ostříhané na tři prsty, pohledy podezíravé až číhavé. Vstup pod Most byl zakázán a občas je honil policajt. Ale nechytil, takže bezva.

K tomu oblečení: nikde nebylo stanoveno, jak mají být děti ustrojeny. Ale byla přísně zakázána nahota; nikdo za žádných okolností nesměl na veřejnosti odhalit genitálie. Tolerovalo se to u malých dětí, ale zákon neříkal, do kolika roků; vlastně o tom nemluvil vůbec a kdyby se stalo, že by si někdo stěžoval, rodiče by mohli být pokutováni.

Klukovský účes byl stanoven (zvláštní vyhláškou Ministerstva školství) na tři prsty. Dívkám bylo nařízeno nosit praktický, snadno udržovatelný účes, aniž někdo definoval, co to je. Výslovně bylo zakázáno oholení hlavy, neboť to je zvyk barbarský, souvisící s pochybnými náboženskými kulty minulosti. Rovněž bylo zakázáno... ostatně přečtěte si to, ta vyhláška má přes padesát stran a víc než čtyřicet tvoří různé zákazy.

Děti reagovaly podle věku a úrovně myšlení. Malým to bylo jedno a dělaly, co jim poručili rodiče. Čím větší, tím víc je šikanování dospělých štvalo a tím víc se snažily nějak vzbouřit. Například: jaký má smysl honit holku, která si na plovárně sundá plavky, když večer se v každém baru svléká řada žen a děvčat a nikomu to nevadí. Takže se soutěžilo, kdo vymyslí rafinovanější fintu, jak sebrat kamarádce těch pár hadříků. Třeba v rekreačních zařízeních na jižním konci města u řeky se hrály míčové hry a kdo hodil koš, mohl si sundat horní díl plavek, za další spodek a při dalším úspěchu mohl sebrat plavky komukoliv z přítomných. Samozřejmě rozličných pravidel byla spousta a občas se měnily.

Perfektní příležitost byly sázky. Vsadit se lze kdykoliv o cokoliv, jenom chtít. Poražený se musí svléknout do naha a zůstat tak – deset minut, hodinu nebo i déle, podle závažnosti sázky. Případně svléknout se na význačném místě ve středu města, proběhnout určenou trasu, nechat se fotografovat od turistů, honit se se strážníky a tak všelijak. Samozřejmě bezpečně zmizet, než dvojice strážníků přivolá posilu. Když někoho honili, do akce rádi zasahovali diváci a podle osobních sympatií pomáhali té či oné straně. Ovšem na druhé straně, řada (bídně placených) pochůzkářů neměla velkou snahu se honit s nějakými puberťáky, z toho povýšení nekoukalo.

Abychom byli spravedliví: spoustu výtržností prováděli delší dobu usedlí turisté. Přesně ti, kteří si přečetli v oblíbeném časopise, jaká alotria je možno provádět v této veselé zemi, přijeli sem a zjistili, že spousta toho je pravda. Skutečně je tu levný a kvalitní alkohol, lidé jsou pohostinní, mimořádně přátelští a nápadití. Večer se konají rozverné zábavy, které nezřídka skončí divokými orgiemi. A druhý den ti nikdo nic nevyčítá, doma se to nikdo nedozví a rodiče věří, že se dcera chová slušně.

Turisté přijeli na čtrnáct dní, ale pobyt se jim zalíbil, tak si ho prodloužili a splývali s prostředím. Zakrátko jim někdo poradil, kde se dá bez problémů opalovat bez plavek, kde se dají domluvit pozoruhodné (leč poněkud nezákonné) kšefty a jak získat doklady, které jim umožní tvrdit cokoliv. Až si konečně našli práci a stali se trvale usazenými, což sice nebyl právní vztah, ale důležitá realita. Od domorodce pouhým okem k nerozeznání. Až na to, že domorodci byli šediví, nenápadní, málo se ukazovali na očích veřejnosti. Nikdy nevykřikovali nic o svém šlechtickém původu či příslušnosti k císařské gardě. Neprovokovali, nedělali výtržnosti. A už vůbec je nebylo možno najít v sexy salónech. Tiší a obezřetní – jako tahle parta.

Tahle parta zatím zmizela mezi ohradami. Za jednou měli scuka a dalšími kamarády; když Denis dorazil do místa, odkud je mohl pozorovat, byli právě v rozsáhlé diskusi. O čem, nestihl zjistit, protože odněkud se ozval ostrý hvizd, všichni rázem vyskočili na nohy a popadli zbraně, které náhodně nalezli: klacky, kameny, zbytky stavebního materiálu.

Na konci areálu se objevila jiná parta; tentokrát to byli přistěhovalci, snad o trochu lépe oblečení. Bylo jich víc a tvářili se nepřátelsky; možná byli taky předem vyzbrojeni.

Největší přistěhovalecký kluk udělal pár kroků dopředu; oči mu planuly nesmiřitelnou nenávistí.

„Posledně jsem vám řekl, abyste sem už nelezli, vy sráči!“ zařval.

Arminští kluci se srazili do houfu; ale taky oni měli velitele.

„A proč jako? Je to snad vaše?“

„Po tom ti je hovno! Řek sem, že sem nepolezete, a to platí!“

„Koukej, nic vám neděláme. Máme právo být...“

„Ser na ně! Řežte je, ty hajzly!“ křičel někdo zezadu.

„Tak si pojďte!“

Vyletěly kameny. Jeden trefil jednoho z menších domorodých kluků do hlavy, vytryskla krev. Náčelník Arminů naopak odrazil kámen kusem prkna jako pálkou a mrštil zpátky. Velitel přistěhovalců si odplivl dírou po vyraženém zubu: „No jasně! Ty vaše frajeřinky!“

Pak nastala ani ne tak rvačka, jako spíš honička. Jednotlivci i skupinky se sráželi, ale mnozí se dali na útěk a nepřátelé je pronásledovali; jistě, většinou schytal každý nějakou tu ránu, ale do přímého boje se dávali pouze ti, kdo měli dostatek odvahy. Mnozí utekli přes ohrady jinam a střetli se tam s dalšími, kteří jim přišli na pomoc; nejtvrdší bitka se strhla u vody, kde už nebylo kam utéct, kluci se rvali v bahně u břehu a kdo už toho měl dost, skočil do řeky a odplaval.

Jak to celé dopadlo, Denis ani nevěděl. Když se boj roztříštil do malých soukromých rvaček, většina přestala být vidět. Zmizeli a nebyli; akorát po chvilce se jich několik vynořilo za ohradami, zmazaní od bahna i krve, jednoho podpírali a snažili se ošetřit jeho zranění. Nebylo nebezpečné, takže ani teď Denis nezasáhl.

Chvíli se nechal ovládat vzbouřenými emocemi. Pak začal myslet jako čaroděj a vydal se po stopách za nimi. Otisky jejich energie snadno vnímal, ten raněný pociťoval bolest a všichni ostatní vztek.

Zastavili se na chvíli u veřejné pumpy, umyli kamarádovi krev z rozbité hlavy a vymáchali si taky šaty, aby to nebylo tak vidět. Pak pokračovali; na rohu se rozešli a velitel šel domů. Což znamená: do domku z doby císařství, nijak luxusního, ale taky ne chudého. Když Denis dorazil, povšiml si za oknem vybledlé tabulky: Pronajímám pokoj.

Byl to náhlý impuls či promyšlená úvaha, že vystoupal po třech schůdcích a stiskl tlačítko zvonku? Každopádně mu otevřel ten kluk; netvářil se vůbec přívětivě, spíš naštvaně. Hbitě ho odhadl a vypálil: „Nic nekupujeme!“

Denis se mimořádně přátelsky usmál: „Jsem sice obchodní cestující, ale nepřišel jsem kvůli obchodu. Naopak. Chtěl bych si najmout pokoj.“

Tato informace způsobila, že kluk nepřibouchl dveře, jak původně hodlal, ale rozhodně ho nenadchla. Každopádně tušil, že s Denisem nastanou potíže, jen nevěděl, jakého druhu. Byl to zděděný instinkt.

„To tam dala babička,“ řekl poněkud nejistě, „Ale my nic nepronajímáme!“

„Nemohl bych s ní aspoň mluvit?“

„Babička už je stará!“ odsekl.

„Přesto je to asi její záležitost, ne?“

„Proč chcete bydlet zrovna u nás? Je tady spousta jinejch...“

Normální člověk by to po takovém uvítání vzdal; Denise to začalo bavit.

„Obdivuji tvou obchodní zdatnost, chlapče!“

Samozřejmě se urazil; postřehl náznak, že účelem jeho slov je získání více peněz. Chystal se cizince definitivně vyhodit, ale...

„Nech toho, Arley!“

Ze schodů sestupovala stará dáma se šedivými vlasy, ale velmi pozornýma, pronikavýma očima. Chlapec okamžitě zmlkl a ustoupil.

„Jsem Carroll Trenganová. Majitelka tohoto domu.“

„Těší mne, madame. Mé jméno je Dagobert Ohlson a jsem obchodní cestující v oboru kosmetiky a voňavkářství. Jelikož jsem cizinec, hledám klidné a finančně přiměřené ubytování a ježto jsem si všiml vaší vývěsky...“

Arley mezitím ukázal na rukou: Nebrat! Je divnej!

Stará dáma jej zakřikla pokynem prstu. Usmála se:

„Jste skutečně cizinec, pane? Hovoříte dobře naším jazykem...“

„Jsem Švéd. Obchodní politikou naší firmy je sblížit se s místním prostředím, takže jsem věnoval jistý čas, abych se naučil alespoň základy. Ovšem jak jistě pozorujete, nemluvím zcela dokonale a rovněž v oblasti místních zvyklostí jsem značně nevzdělán...“

Zároveň s tím Denis pátral v paměti. Jméno mu něco říkalo: Jess Trengan, poručík druhého pěšího pluku; perspektivní mladý muž, ovšem příliš obtížně vzdělavatelný. Byl odsunut do seznamu v budoucnu využitelných mladíků a tam zapomenut. Během války byl zřejmě povýšen na... hm, plukovníka? Vážně? Buď se překvapivě zlepšil, nebo už vážně neměli koho. Měl syna, ten se oženil a stal se otcem Arleyho, načež taky padl. Ještě je tu někde dcera, jenže ta je důsledkem znásilnění vojáky v pozdější době. Matka zemřela při porodu. Zůstala babička a stará se, jak umí...

„Jste u nás vítán, pane Ohlsone. Prosím, pojďte do mého pokoje...“

Arley očividně nesouhlasil. Byl nervózní jako sněžný pluh na jaře.

Denis vstoupil za starou dámou do pokoje, zařízeného velmi prostě a účelně. Carroll mu pokynula na židli u stolu a zastavila se před ním. Mlčela.

Denis se rozhodl přerušit ticho: „Jaké si představujete nájemné?“

Zamračila se, pak odpověděla: „Vy nejste cizinec.“

Denis se zdvořile pousmál. Vytáhl svůj pas a položil ho na stůl.

Potřásla hlavou. Neřekla nic.

Zkusmo změřil její auru. Nebyla čarodějka, to rozhodně ne. Něco ji kdysi dávno naučili, ale nebyl v tom systém ani záměr.

„Je tvým přáním, abys byl považován za cizince?“ zeptala se po chvíli.

„Rozhodně to bude moudřejší.“ odpověděl.

„Mám mlčet i před svými vnoučaty?“

„Prozatím bez pochyby. Možná později...“

„Arley je velmi bystrý a schopný. Ovšem Carr je ještě malá...“

„Ponech tu starost na mně. Promluvím s nimi.“

Chvíli váhala. Pak lehce sklonila hlavu: „Jak si přeješ, pane.“

Denis vstal. „A netykej mi. Aspoň prozatím.“

V její mysli se svářily dva protichůdné postoje. Jednak cítila, že má povinnost udělat vše, co si od ní bude přát. Na druhé straně se ho trochu bála. Měl moc. Byl nebezpečný, ať je přítel či nepřítel.

Denis trpělivě vyčkal, až to řekne nahlas:

„Mohu doufat, že neublížíš mým dětem?“

„To nikdy.“

Pokračování otázky jí dalo ještě větší práci zformulovat:

„Mohu doufat, že jim neublížíš ani náhodou nebo... že jim neublíží někdo jiný v důsledku toho, co ty uděláš?“

Denis dal chvílí ticha najevo, že si otázku rozmyslel.

„To ti nikdo zaručit nemůže. Ale rovněž nikdo nemůže říct, že se jim nestane nic zlého za jiných okolností. Můžu se postarat, aby se dokázaly účinně bránit. Správně tušíš, že přijdou nebezpečné časy. Tím spíš, že Arley je přímo nadšeně vyhledává.“

Vzdychla. Její manžel i syn byli přesně toho typu: hledali potíže, až je našli. Potom hrdinsky padli. Přestože Arleymu často kladla na srdce, aby se z těchto důvodů nebezpečí vyhýbal, a on jí to oddaně slíbil, chytal na první našlápnutí. Nebyla zas tak úplně naivní.

„Proč jsi přišel zrovna k nám?“ vzdychla ještě.

„Částečně taky kvůli Arleymu. Je velmi chytrý a schopný.“

Na pár okamžiků jí duši naplnilo zoufalství. Ten muž přišel jejího vnuka naverbovat do války, v níž může zemřít. Na druhé straně Arley je takový, že se do hry okamžitě zaplete, jen co se o ní doslechne. A tento muž by mu za příznivých okolností mohl být ochráncem.

„Co se dá dělat. Souhlasím.“

Vyšli ven na chodbu. „Arley, ten pán u nás bude bydlet. Pomůžeš mi připravit mu pokoj?“ (znělo to spíš jako příkaz než otázka).

Arley rozhodně nezměnil názor, ale respektoval přímý rozkaz. Přikývl.

„Máte nějaká zavazadla, pane Ohlsone?“

„Kufr jsem nechal na letišti, prozatím. Nějaké věci mi ještě přijdou.“

„Mám pro to skočit na aerodrom?“ ptal se Arley neochotně.

„Ne, postarám se sám. Většinu věcí si stejně budu muset koupit. Na sebe, základní vybavení...“ Denis rychle vzpomínal, co všechno mají normální lidé a kde se to tak asi shání.

„Máte svoji firmu, pane Ohlsone?“

„Ne, zastupuji několik firem vyrábějících značkovou kosmetiku, voňavky, hygienické prostředky a tak. Musím tady provést průzkum trhu, otevřít si kancelář, jednat s budoucími zákazníky... Budu často pryč.“

„Budete chtít s námi také jíst?“

„Byl bych velmi rád! Slyšel jsem tolik o specialitách zdejší kuchyně... Ovšem pokud budu ve městě, samozřejmě oběd nestihnu. Snídaně v každém případě, večeře... budu-li doma. Většinou se dohodneme předem...“

Nemluvili o skladbě jídelníčku; Trenganovi nebyli přísní vegetariáni, děti obědvaly ve škole a tam odborníci dohlíželi, aby strava obsahovala maso. Denis měl svoje představy, ale Dag Ohlson nikoliv.

Po celou dobu stál Arley v útěkové vzdálenosti, naslouchal jednání a jeho tvář byla jako maska, ačkoliv se vnitřně vztekal. To ponížení! Muset hostit v domě cizince, obchodníka, dokonce s výrobky, jakými lidi obtěžují odporné reklamy! Cítil k tomu cizinci hlubokou nenávist. A co jestli si ke všemu ještě vzpomene, že od něho bude něco chtít...

Denis k němu obrátil zrak a široce se usmál.

„Poslyšte, paní Trenganová, ten váš vnuk je nesmírně roztomilý! Málokdy se setkávám s tak schopným a bystrým mladíkem! Kolik je mu let?“

„Bude mu dvanáct. Vnučka měla nedávno sedm...“

Malá Carr si hrála u sousedů; Denis ji bez problémů dokázal vyhledat.

Arley se nasupil. Denis schválně použil slov, která ho nejvíc urážela.

„Směl bych tě požádat, mladý muži, abys mne odpoledne doprovodil do města na nákup? Jistě se vyznáš ve všech obchodních domech...“

Arley trpěl jako zvíře. Málokdy chodil do města vůbec a nikdy do velkých obchodních domů. Nesnášel kupeckou kastu jako celek a její jednotlivé představitele tím zběsileji. Ovšem babička pokynula prstem.

„Pane,“ procedil nepřátelsky, „Bude mi potěšením...“

„Výborně. Zdá se, že jsme dohodnuti...“

Jeho apartmá tvořily dva pokoje a komora. Vše bylo zařízeno sice prostým, ale vkusným nábytkem. Nikde nic zbytečného, Trenganovi zřejmě prodali, co se dalo. Dřív to tu bývalo luxusnější.

„Koupelnu budete muset používat dole v přízemí.“ upozornila vdova, „Snad to nebude vadit...“

„Rozhodně ne. Dokonce bych se rád vykoupal, než půjdu do města...“

„To je výborný nápad. Já zatím připravím něco k jídlu. Nebude to nic moc, bohužel žijeme velmi skromně a...“

„Ano, ovšem! Málem bych zapomněl dát vám zálohu. Arley, jsi svědek!“ vytáhl koženou peněženku a odpočítal paní Trenganové pět stodolarových bankovek. Poněkud zaváhala, pak je vzala do ruky a...

„Nějaký problém?“

„Není zvykem mít při sobě tolik peněz. Jsem zvyklá spíš na menší bankovky.“

Denis se usmál. Měl u sebe nějaké menší peníze, vytáhl je a podal. „To by se mohlo hodit na nákup potravin a takových věcí.“

„Vy máte tolik peněz, pane?“ řekl podezíravě Arley.

„Jsem obchodník, ne? Pokud jsem vás správně odhadl, můžu vám věnovat svou důvěru. Rád bych tady bydlel a podnikal.“

Arley prožil další dilema. Tato slova se nebezpečně podobala oficiální žádosti o ochranu, kterou musí každý bojovník respektovat a přijmout, ať ji dostane od kohokoliv. Vyjma přímých nepřátel; ačkoliv správně by měl ochranu poskytnout i nepříteli, když požádá. Kdyby to bylo formulováno jinak, a kdyby ji Arley jménem rodu Trenganů přijal, už nikdy by tohoto muže a nikoho z jeho rodu nesměl zabít.

Naštěstí to takto formulováno nebylo. Doufejme.

Pak nastala chvíle uklidnění. Denis se šel naložit do horké vody, zatímco Carroll Trenganová chystala jídlo a uvažovala, jak nejlíp naložit s nečekaně získanými penězi. Neměla velké dluhy, nakupovala u známých obchodníků a měla u nich úvěr, ale bylo záhodno posílit svou vážnost a něco jim dát. Na druhé straně není moudré pochlubit se, že má příliš mnoho peněz; ti lidé jsou zcela důvěryhodní, ale mohli by to rozkecat a kdo ví, kdo se může co dozvědět a co ho napadne. Vdova Trenganová je známa chudobou a je moudré, aby to tak taky zůstalo.

Během času přišla domů Carr a babička se dopustila chyby; bezmyšlenkovitě jí nařídila jít si před jídlem umýt ruce. Carr vpadla do koupelny a zarazila se, když spatřila cizího člověka. Denis samozřejmě žádné rozpaky necítil, spíš se bavil; pokynul jí, aby se klidně umyla. Byla to skutečně milá holčička, i když povrchní pozorovatel by ji jednoznačně považoval za kluka: blonďaté vlásky ostříhané na ježka, otřepané tričko a trenýrky, odřená kolena a lokty. A skutečně potřebovala umýt, nejlíp celá.

Udělala na něj dobrý dojem, ačkoliv neměla nejlepší výchozí situaci: jejím otcem byl bílý voják, matka zemřela při porodu, takže nepoznala jiné příbuzné než babičku a bratra. Okolnosti jejího početí před ní dost dlouho tajili, až na vytrvalé naléhání babička něco přiměřenou formou prozradila. Carr se s tím zřejmě nějak vyrovnala, ačkoliv nebylo jisté, co udělá ve vyšším věku. Bylo to velmi bystré dítě.

Svačina proběhla v napjaté atmosféře plné podezírání a obezřetnosti. Carr se Denis na rozdíl od brášky líbil a pokoušela se s ním rozprávět; choval se k ní laskavě a ochotně odpovídal. Arley zarytě mlčel a jeho nenávist se dostávala do obrátek; možná i proto, že chápal pocity sestřičky. Občas se i jemu zdálo, že Denis je sympatický člověk, ale jak by to bylo možné? Je to cizinec, obchodník, bytost sedmkrát prokletá. Nejlepší by bylo ho zabít; to by však babička nedovolila, jeho peníze ji omámily. Arleyho nemohlo ošálit nic a nikdo; je ochráncem rodu před vším, hlavně tímto cizincem.

Po jídle se Denis chystal do města; trval na tom, aby šel Arley s ním, takže se musel umýt a slušně obléci. Jaké ponížení! Naopak Carr by šla ráda a dokonce to řekla, ale vysvětlili jí, že budou chodit po nákupech, což pro holčičku jako ona není rozhodně nic zábavného. No... ona to viděla jinak, ale nechtěla hned naléhat. Takže dvojka vyrazila do centra a vcelku úspěšně realizovala svoje plány.

Denise mentální souboj s tím klukem bavil. Arley byl skvělý; ať Denis řekl či udělal cokoliv, vše pojímal jako nepřátelský skutek. Už mnohokrát byl nucen připustit, že něco myslí dobře, a pak vytvořit složitou mentální konstrukci, aby zdůvodnil svou nenávist. Denis samozřejmě mohl situaci vyřešit velmi snadno, kdyby mu prozradil svou totožnost; ale bavilo ho to. Jak spolu chodili, prováděl nenápadné korekce v jeho mysli a sledoval, jak reaguje. Času bylo dost a byl to zajímavý experiment.

Čaroděj může postupovat dvěma způsoby: otevřeně v případě, že ten druhý o zásah požádá a je ochoten jej strpět. To byl obvyklý postup na Atanoru, kde se holky navzájem přeprogramovávaly, někdy dost otřesně. V případě, že objekt působení korekci nevyžaduje, nebo o ní vůbec neví, postupuje čaroděj opatrně tak, aby si toho ani nevšiml: nenápadně mu podsouvá vhodné myšlenky a sleduje reakci. Denis během toho odpoledne vyřešil řadu Arleyho problémů, aniž si toho kluk všiml, a těšil se na další.

Až na ten základní, samozřejmě: zběsilou nenávist. Celý život mu všichni ubližovali, tiše a vytrvale; proč se divit, že nenáviděl každého, kdo není z arminské krve? Zoufale věřil a doufal, že se císařství jednou vrátí; že z jihu přijde vytoužený princ a ocelovým bičem vypráská všechny okupanty. Pak nastane zlatý čas štěstí a míru...

Jak by mohl Arley přispět ke konečnému vítězství? Jediným možným způsobem: zabít tohoto cizince. Svého hosta! Zabít ho dřív, než okouzlí babičku, malou Carr a možná i jeho, než je zavleče do nějakého neštěstí. Samozřejmě je to příšerná představa; ale čím déle bude v jejich domě, tím víc k němu bude Arley cítit náklonnost. Ne, musí zemřít, co nejdřív. A nesmí ho zabít Arley; kdyby se tak stalo nějaké neštěstí! Ten muž by zmizel a s ním také nebezpečí; žili by zase chudě, z ruky do úst, ale... Rozebíral to ze všech stran a sám sebe přesvědčoval, že se to musí stát. Rozhodl se a žádná rozumná myšlenka ho nemohla odvrátit.

Tak se vrátili domů, obtíženi balíky převážně s oblečením. Denis nabídl, že za pomoc Arleymu něco koupí, ale ten zděšeně odmítl. Ještě to tak, něco od cizince přijmout jako dar! To už by mu vážně nesměl ublížit! Chápete už, jak je nutné zabít ho co nejdřív? Každým slovem a dotykem se mezi nimi vytváří pouto, brzo bude patřit k Arleyho klanu, jestli to nezarazí!

Babička vystrojila hostinu. Už dávno si přála něco uvařit a nepočítat peníze. Carr zářily oči a ručky rejdily, aby něco ochutnala pokud možno dřív, než to bude obětováno. Babička to s obětováním nepřeháněla, ale dát z jídla ochutnat Ochráncům předtím, než se do jídla pustí sami, považovala za docela rozumné opatření. Ochránci jí sice nikdy ničím moc neprospěli, ale kdo ví, třeba to mohlo být i horší.

Arley ještě před večeří vyběhl ven. Pohovořit s kamarády, zjistit jejich mínění a nechat si případně něco poradit. Hlavně potřeboval ujistit, že má pravdu a právo udělat, co si předsevzal. Denis ho nesledoval, ale po návratu byl zvědav na výsledek. Dle očekávání: všichni kluci souhlasili s tím, co náčelník rozhodl. A byli rádi, že to nemusí řešit oni. Takže Denis útok očekával a jen ho zajímalo, jak bude proveden. To ještě nevěděl ani Arley, ale kluci slíbili, že něco vymyslí.

Carr se celou dobu večeře usilovně lísala. Během odpoledne si našla v zeměpisném atlasu Švédsko a poučila se o zásadních reáliích. Dobře četla; už přečetla všechno, co měli doma a co se jí podařilo kde vypůjčit, měla v tom slušný přehled a vášnivou touhu získávat další informace. Arley samozřejmě četl daleko míň, raději se nechával poučit životem, a zvlášť ho rozčilovalo vše, co se týkalo nepřátelského světa. Tedy všechno, jak jistě chápete. Při večeři mlčel a sledoval, jak Carr klade otázky a Denis odpovídá. Babička se zpočátku pokoušela vnučku zarazit, ale Denis jí nenápadně pokynul, aby ji nechala. Ve Švédsku sice byl jen jednou, ale daleko víc věděl o starodávné Skandinávii a až příliš se rozjel, když přišla řeč na nordické bohy a všelijaké legendy. Carr zářily oči, milovala pohádky.

Arley nevydržel, vypadl. Řekl něco, že se ještě musí stavit u kamaráda, a než mohli nějak reagovat, byl pryč. Babičce zřejmě nepřipadalo divné, že se toulá po nocích, nebylo to poprvé. Carr si toho vůbec nevšimla, okouzleně naslouchala a dožadovala se pokračování. Až musela babička upozornit, že ji s takovou těžko dostanou do postele.

„Taky půjdu spát,“ řekl Denis, „Jsem unavený po cestě.“

„Tak jo,“ souhlasila kupodivu Carr, „Budeš mi zítra zase vyprávět?“

„To se spolehni!“

A tak šli všichni spát. Denis ulehl na svoje lůžko, ale nespal. Očekával útok; byl si téměř jist, že přijde. A nečekal dlouho; zhruba za hodinu se Arley vydal do akce. Denis nechal otevřené okno, takže kluk vyšplhal po fasádě jako opice; v zubech svíral plátěný sáček a v něm něco živého. Hbitě a neslyšně jako kočka vklouzl dovnitř; ujistil se, že Denis bezstarostně spí, přistoupil k lůžku a začal otvírat pytlík. Tehdy ho Denis chytil za ruku; Arley tiše vyjekl, ale osvobozená černá mamba sebou mrskla a zmizela v nejbezpečnějším koutě pod nábytkem.

Arley se vyděsil. Byl chycen při zákeřném útoku; co horšího, zklamal při své první bojové akci. Zbytek jeho života bude jen trest a ponížení; nikdy nikdo ho už nebude brát vážně. Žádná milost pro toho, kdo udělá chybu.

Denis nevydržel, začal se smát. Takovou reakci Arley nečekal; nechápal, jak by měl reagovat. Už ho dokonce napadlo se zabít, ale...

„Tak se uklidni. A promiň mi, že jsem tě tak dlouho trápil.“

Arley sebou cukl. Denis promluvil s běžným jižanským přízvukem. Chlapci táhly hlavou všelijaké myšlenky, ale zatím je nedokázal vtělit do slov.

Nemusíš mluvit. Vnímám tě docela dobře mentálně.

Arleyho myšlenky udělaly pár rychlých přemetů. Konečně mu docházelo...

„Kdo jsi, pane?“

Denis se mu ukázal ve své pravé... no, poněkud idealizované podobě. Dovolil, aby se jeho tetování a všelijaké ozdoby, včetně zasvěcovacího kříže na prsou, rozzářily vnitřním ohněm. Arley viděl docela dobře potmě, ovšem to, co spatřil, jej ohromilo.

Baarfelt? Ale potom... Jediný, který žije, je Mistr Denis...

Víš o mně něco?

Vyprávějí se o tobě legendy!

Denis se znovu rozesmál.

Zabiješ mne, pane?

Proč? Naopak; zkoušel jsem tě a tys ve zkoušce uspěl. Jsi docela schopný. Bude z tebe dobrý velitel.

Arley měl pořád ještě zmatek, ale už ho začínal srovnávat,

Chtěl jsem tě zabít, pane!

Ano, správně. Měli bychom něco udělat s tím hadem, co?

Mamba se ukrývala pod nábytkem. Spíš než útočná byla vyděšená, ovšem to u tak primitivní mysli není velký rozdíl.

Ukážu ti, jak se zachází s jedovatými tvory. Zažil jsi někdy Propojení?

Arley jen vzdychl, když mu Mistr sáhl na hlavu. Zahltil ho příval myšlenek a emocí, nejen od Denise, ale od velkého množství dalších osobností. Denis ho však hned omezil, aby se s tím snáze vyrovnal; vyhledal v prostoru mysl hada a ovládl ji. Pak mambě nařídil, aby se připlazila k nim a uložila na lůžko mezi ně.

Teď sleduj, bude to zajímavé.

Poručil hadovi, aby ho kousl do palce u nohy. Jed byl smrtelný, zabíjel do třiceti vteřin. Denis, a Arley zároveň s ním, sledoval, jak jed pronikl do krve a stoupá vzhůru k srdci; současně mu ochrnuly svaly všude, kam jed dosahoval. Denis jej nechal proniknout celým tělem; až když se dotkl srdce, zneutralizoval ho a obnovil dokonalou funkci těla. Přesto těžce dýchal.

Takhle jsme si hráli v Africe, když jsem byl kluk.

Arley lapal po dechu; poprvé v životě pocítil dotyk smrti.

Denis zatím dával příkazy mambě: žít v domě a chránit jej, lovit myši, ale neublížit žádnému člověku. Bylo to o úroveň výš, než byl had schopen chápat, ale přijal to jako příkaz nadřízené bytosti.

Nejvyšší had je Ureus, královská kobra Egypťanů. Znám ho.

Arley jen polkl naprázdno.

Budeme muset usměrnit Carr, aby ji moc nedráždila. Mamba sice nebude útočit, ale ta holka je pěkná dračice...

Naučíš mě ovládat hady? odvážil se konečně Arley.

Naučím to tebe i Carr. I všechno ostatní. Slíbil jsem babičce, že vám neublížím. Neuvážený slib. Už tímhle jsem ho porušil.

Babička ví, kdo jsi?

Tuší. Raději nechtěla vědět.

Arley se toužil zeptat, proč je Denis tady a proč se maskuje za cizince. Jenže kdyby to vyslovil, projevil by se jako pitomec.

Ano, přesně to, co myslíš. Přišel jsem, abych zvítězil.

Zabít všechny nepřátele?

Jsme Armini, Arley. Nezabíjíme nižší bytosti; ovládáme je.

Kluk se zprudka nadechl. Teď k němu promluvil hlas jeho pána.

Ještě nevím přesně, co máš udělat. Ale jedno vím jistě: být náčelníkem své smečky je pro tebe příliš málo. Budeš muset ovládnout i přistěhovalce. Všechny ty, se kterými jsi dneska bojoval. Já vím, že je nenávidíš. Nejsi na světě proto, abys je zničil. Ale proto, abys je vedl. Abys z nich udělal naše bratry. To je úkol pro válečníka, jako jsi ty.

Arley se třásl jako v horečce. Tomu se říká sázka větší než život; Mistr od něho požaduje, aby dokázal víc, než zvládne. Zvítězit nebo padnout; ale pokud neuspěje, budou se mu smát nejen lidé, ale i Ochránci. Tento muž nikdy nebyl poražen; kdykoliv ho nepřítel srazil k zemi, pokaždé vstal a bojoval dál. Ani když padlo císařství, nenechal se zlomit.

Očekávám tvoje rozkazy, pane.

Zatím žádné nemám. Jdi spát, pokud můžeš. Začneme ráno.

Arley odešel oknem, jako přišel. Zářil nadšením.

Denis zůstal sedět na lůžku a hrál si s mambou.

Netrvalo dlouho a zaslechl zaškrábání na dveře. Vstal a otevřel.

„Nemůžu spát.“ řekla Carr.

„Já vím. Pojď a posaď se ke mně. Ale dávej pozor.“

„Jej... co je tohle?“

Mamba. Pozor, je smrtící. Ale hlídám ji.

Páni, ta je krásná! Můžu na ni sáhnout?

Denis jí to dovolil; zároveň poručil mambě, že tuhle holčičku nikdy a za žádných okolností nesmí uštknout. I kdyby si s ní hrála.

Ty umíš poroučet hadům?

Umím poručit každé nižší bytosti. Ale povídej, proč jsi tady.

Obdivoval, jak bez problémů přijala telepatické spojení. Nepřekvapilo ji, že se jí v hlavě ozývají jeho myšlenky. Jako by čekala jen na to.

Měla bych tě varovat. Arley proti tobě něco chystá. Nenávidí tě.

Já vím. Před chvílí tady byl. Tu mambu přinesl on.

Spokojeně zamručela. Hrála si s hadem a připadalo jí to zábavné.

Jak ty víš, co bráška dělá?

Občas to cítím. Arley je fajn, ale nenávidí lidi.

Ty proti mně nemáš nic?

Ty přece nejsi cizinec.

Nejsem; ale jak ty to víš?

Cítím to.

Lákalo ho dělat s ní pokusy; za starých časů by ji doporučil na Atanor. Jenže je příliš mladá a má naprosto nemožný původ. Bastard nepřátelského vojáka, vzniklý znásilněním? To by čarodějky pěkně protáhly čumáky!

Teď jsem ti nerozuměla.

To nebylo pro tebe. Kryl jsem se dekou. Ovšem...

Pokud je nadaná čarodějka, nemá právo před ní cokoliv skrývat. Zvlášť když se to týká jí. Ovšem to její mládí a původ... Otevřel se jí.

Carr to v hlavě pěkně zajiskřilo. Taky mu něco prozradila: Třeba Ochránci chtějí, abych se jim pomstila. Vrátila válku tam, odkud přišla.

To nemohla mít ze sebe, nejspíš to někde slyšela. Důležité je, že tu tezi pochopila a dokáže používat. Ani to každý nezvládne.

Jak to proběhlo – s Arleym?

Denis zaváhal, ale pak jí to předal. Vyděsila se, ale ne tak moc, jak se obával. Spíš tak nějak příjemně. A pořád ještě si hrála s hadem.

To je bezva, co se mnou děláš. Budeš mi ještě ukazovat obrázky?

Neměl bych. Slíbil jsem babičce, že ti neublížím.

Co by se mi mohlo stát?

Mohla by ses stát čarodějkou.

A co? Na Atanoru byly mladší holky, než jsem já!

Co ty víš o Atanoru?

Zdává se mi o nich. O holkách, co lítají na křídlech. Útočí na letadla, hoří a padají do moře. Umírají a smějí se při tom.

Denis ji objal a přitiskl k sobě. Připadalo mu to strašné.

Proč? Ony mi vstupují do snů. Volají mě.

Aby ses k nim připojila?

Ne. Já musím zůstat živá. Být tady a pomáhat jim. Říkají: my se vrátíme.

On nebyl v Arminu za války, když Atanor bojoval. Neviděl umírat Valérii. Ani Terezku, ani ty holčičky s wingy. Opravdu se smály, když umíraly?

My se všechny vrátíme. Ještě jsme nedohrály! Budeme se vracet pořád znovu a znovu, a pokaždé nás přijde víc. Posbíráme všechny svoje ztracené sestry. Budeme se vracet, až zvítězíme!

Carr, to nemáš ze sebe!

Ne. To říkají ony. Já jsem taky jejich sestra.

Denis si vzpomněl na příběh, který mu kdysi předala Sif. Dcera May-Britt, polovina dvojčat Sif/Iris. O malém zlatém jednorožci, který se sám postavil proti celé armádě Temnoty. Pak přišel druhý, černý jednorožec. Potom jim na pomoc přišli příbuzní, členové jejich stáda. A najednou jich byly tisíce, a z výšky se za hlaholu šalmají vrhali do útoku andělé...

Carr se mu vrhla kolem krku. Smála se a plakala zároveň.

Volám vás, moje ztracené sestry! Poprvé vás volám sama a v bdění! Jsem tady, jedna z vás, čekám a budu tady, dokud se nerozpadne svět!

Chvíli bylo veliké ticho. Potom zaslechla poprvé v životě šumění křídel.

Zdravíme tě, Carr! Jak se máš, sestřičko?

Křičela, zpívala a smála se. Koupala se v plameni tisíců hlasů.

Začalo to? Už to konečně začalo?

Nikdy to nezačalo. Nikdy to neskončilo. Pouze ty ses přidala k hejnu.

Budu vás pořád slyšet?

Dej pozor, je to nebezpečné. Žiješ mezi lidmi. Vlastně jsi ještě člověk. Měla bys počkat alespoň pět let...

To nevydržím! Jestli mě opustíte, najdu si cestu sama!

To byla ta horší varianta a ony to věděly.

Neboj, budeme tě hlídat. Hlavně ty na nikoho bezhlavě neútoč!

Nejsem přeci blbá! Kde jste?

Všude kolem tebe. Nad tebou, pod tebou, v tobě.

A je tam... taky moje maminka?

Jsem tady, holčičko. Pořád blízko tebe.

Jeden učitel říkal, že jsi v Pekle.

Ano. Tam jsem taky byla. A ještě tam půjdu. Teď budu silnější, když vím, že jsi se mnou.

Ale mami... vy s nimi bojujete? Vy na ně přímo útočíte?

I tam jsou naše sestry. Zhřešily, dostaly se do neštěstí, ale už se očistily. Mají právo být s námi. Osvobodíme je!

Mami! Já bych tak chtěla být s vámi!

Neboj, to ještě stihneš. Zatím bojuj tam, kde zrovna jsi. Jsi moje krásná chytrá holčička a já jsem na tebe pyšná!

Mám tě moc ráda, mami! Je mi líto, že jsem tě nikdy neviděla. Ale jsem ráda, že jsi anděl...

Nejsem anděl. Zatím jenom duch. Ale když to dobře půjde, budu andělem!

Můžu v tom nějak pomoci?

Vlastně ano. Čím budeš mocnější, tím lepší to bude i se mnou. Dodáváš mi sílu, víš? Jsi moje malá princeznička...

Skvělý! Můžu to říct babičce?

Babička to ví. Každý večer před spaním se za mne modlí. To přece víš!

Jsme klan! Jsme mocný klan a přivedeme pod naše praporce tisíce bojovníků! Jednou budu velká a i já budu mít dcery...

Těším se, až tě uvidím vyrůstat. Žij dlouho a šťastně, říkají kamarádky.

Já se taky moc těším, maminko...

Denis seděl mlčky a nehybně, jen sledoval jejich diskusi. Obdivoval ji.

Jenže Carr vstala. „Půjdu spát. Můžu si nechat toho hada?“

„Klidně. Vlastně patří Arleymu. Ale jistě si dokáže chytit jiného.“

Carr přiblížila hlavičku hada k obličeji. Mamba sekala rozeklaným jazýčkem až příliš blízko u jejích očí.

A holčička pronesla: „Už jsem pochopila Kouzlo Hada. Dokázala bych vytvořit jed a uštknout kohokoliv, kdo by mě ohrozil. Ale neudělám to. Teď už se nebudu bát, když vím, že umím zabíjet. Zabíjejí jenom zbabělci.“

Zaváhala. „Viď, že je to tak?“

„Ano, je to tak,“ řekl Denis s úsměvem, „Naučila ses to, malá čarodějko.“

„Bezva.“ řekla a odešla spát.

Ráno se všichni sešli u snídaně. Obě děti zářily nadšením.

Denis se ujal slova: „Jsem nucen vyjasnit situaci. Carroll, včera jsem ti slíbil, že neublížím tvým dětem. Ten slib bohužel nevydržel ani do příštího úsvitu. V noci jsem mluvil s oběma. Zasáhl jsem do jejich osudu, změnil jim budoucnost. Nelituji toho, musel jsem to udělat. Možná ty sis to nepřála, ale ony čekaly jenom na to.“

Vdova Trenganová vzdychla. „Ano, zdá se, že se situace vyjasnila. Co teď přesně víte, a jaké informace se mohou šířit?“

Denis pokynul, aby děti mlčely.

„Jsem Denis Baarfelt, v současné chvíli zřejmě nejvyšší čaroděj Impéria. Přede všemi budu vystupovat jako Dag Ohlson, obchodní cestující; nicméně nemohu vyloučit, že se o pravé totožnosti dozvědí další lidé a budou o tom s vámi hovořit. Pro jistotu neprozrazujte nikomu nic.“

Děti vážně přikývly. Dalo se na jejich mlčenlivost spoléhat; hra na tajné spiknutí byla u nich nesmírně populární.

„Konstatoval jsem: Arley je velmi nadaný a bude z něj vynikající náčelník nejen smečky, ale možná celé armády. Budu mu všestranně pomáhat. Prozatím jsem usměrnil jeho nenávist k cizincům, ta by při diplomatickém jednání poněkud vadila. Další korekce budou následovat.

Situace Carr je poněkud složitější. Má mimořádné magické nadání a docela by mě zajímalo, jak k němu přišla. Nevylučuji, že je to vůle Ochránců. Její zplození a okolnosti zrodu se nám nemusí líbit, ale možná bylo předurčeno, aby se událo právě tak. Víš, že Carr od malička slýchá hlasy a mívá všelijaké vize? Uklidnil jsem ji; přesto konstatuji, že takové vjemy bývají častější spíš v dospívání než teď. Je předčasně vyspělá a za císařství bych ji okamžitě vzal na Atanor. Jenže teď žádný není.“

„Ale...“ přihlásila se Carr, „Proč to v noci fungovalo a teď ne? Zkusila jsem ráno zavolat Sesterstvo. Nikdo mi neodpověděl. Proč?“

„Děvče, abys mohla používat magii, musíš mít znalosti a Sílu. V noci jsem ti propůjčil svoji; což neznamená, že to bude fungovat trvale. Vlastně ani nechci, abys možnost spojení měla; kdo ví, co by tě holky naučily...“

Carr se zamračila. Takové podceňování slyšela nerada.

„Zkus pochopit: ony jsou všechny mrtvé. No, většina. Existují ve světě, kde nemají hmotná těla, taková jako my. Nemají žádné možnosti uspokojit své touhy, ačkoliv mnohdy nějaké pociťují. Potřebují živou bytost, se kterou by se kontaktovaly.“

Carr se zájmem naslouchala. Ostatní taky.

„Včera jsem řekl, že ovládám všechny nižší druhy. Výhrady nebudeme řešit. Pozor: pro ně jsme nižší druh my! Dokážou nás ovládat různými technikami a je jim vcelku jedno, jaké to má pro nás důsledky. Mohly by tě zamotat do svých intrik a způsobit, že bys z toho těžko vycouvala.“

„Hm... dej nějaký příklad!“ mračila se samým úsilím.

„Žádný mě nenapadá...“

„Lžeš!“ vypálila ještě dřív, než to dořekl, „Chceš mi něco tajit!“

„Chovej se slušně, Carr!“ okřikla ji babička.

„Tys řekl, že jsem čarodějka! Nemáš právo mi cokoliv tajit!“

„Mezi WZ to funguje tak: naučím tě, co budu považovat za potřebné. Nebudu tě učit nic, co bys nedokázala zvládnout. Pokud dokážeš, že to zvládáš sama od sebe, nebudu ti tajit nic.“

„Ale to je podraz!“

„Atanorské hry se skládaly hlavně z podrazů.“

Carr těžce dýchala. Lži a podtrhy fanaticky nenáviděla.

„Co kdybych třeba chtěla najít svého otce?“

„Cože? Jseš úplně blbá?“ vymrštil se Arley.

„Já vím, že to byl bílý voják. Dopustil se zločinu, když matku znásilnil. Ale zároveň způsobil, že jsem se narodila. Není to dobrý skutek?“

„A ty chceš jako co?“

„Chci vědět, jak se jmenuje, kde žije a jak se mu daří. Jestli mám nějaké sestry nebo bratry, jestli má ženu a...“

Carroll Trenganová už nějakou chvíli křivila tvář. Konečně řekla:

„To všechno víme. Už dávno jsem požádala kamarádku, aby ho našla...“

„Kterou?“

„Tu neznáš. Stará komerční WZ, dost schopná. Netvař se takhle, Carr. Nic si nevytrucuješ! Jen ti řeknu, ten muž za to nestojí.“

„Proč?“

„Naprosto neschopný. Vrátil se z války jako psychická troska. Rodina se mu rozpadla, manželka se s ním dala rozvést, děti se za něj stydí. Často se v noci budil hrůzou z toho, co tady viděl a musel dělat. Ze zaměstnání ho vyhodili. Teď bydlí v ubytovně pro nuzáky, příležitostně dělá pomocné práce a co vydělá, propije.“

Carr se zatvářila, jako by dostala nespravedlivě pohlavek.

„Tak co s ním chceš dělat?“ zeptal se Arley, „Zjevit se mu a dorazit ho? Děsit ho a připomínat mu jeho zločiny?“

„Ne. Myslím, že bych mu chtěla pomoci.“

„Když přiznáš, že jsi jeho dcera, zblázní se docela. Nějakou dobu strávil v psychiatrickém sanatoriu pro vojáky, kteří za války upadli do deprese. To jsou vesměs otřesné případy.“

„Ale s tím by se mělo něco dělat!“

„Oni si to zaslouží, děvče. Pomáhat jim by znamenalo...“

Carr zmlkla, ale mračila se. Denis neměl pocit, že by to definitivně pustila z hlavy. Čeho se ti chudáci ještě dočkají?

„Co kdyby přišel sem k nám? Když na to přijde, je člen našeho rodu!“

„A dostal se do něj pěkně hnusným způsobem!“

Ohrnula rty a tvářila se zlovolně. Už zas jí dospělí nechtěli vyhovět.

„Později,“ řekl Denis, „Až budeš zkušenější.“

Radost z toho neměla, ale podřídila se.

Jenže Carroll řekla: „Ono to není tak docela... s tím jeho zločinem. Ano, zmocnil se jí násilím. Ale neudělal jí ani desetinu toho, co různí kamarádi v době, kdy dospívala. Taková je pravda. Kdyby byl Armin, dalo by se to považovat za poněkud drsnější formu dvoření.“

Arley stáhl obočí a nakřivil pusu. Carr to evidentně brala vstřícněji.

„Geena, vaše matka, byla skvělé děvče. Podobáš se jí čím dál víc, Carr. Obávám se, že za pár let, až povyrosteš, s tebou budu mít spoustu problémů a nepříjemností; budeš drzá, neposlušná, výstřední a šíleně odvážná. Ničeho se nebudeš bát a žádná rvačka ti nebude dost drsná. Nekruť hlavou, pokud to tak nebude, budu jenom ráda. Geena taková byla.“

„A táta?“ zeptal se Arley.

„Jock byl o dva roky starší a spíš klidnější. Ne že by ho holky nelákaly, ale daleko víc se zajímal o techniku; letadla, lodě a tak. Slíbili mu, že ho doporučí na nějakou školu, kde bude moci létat na vesmírných lodích; odrazovalo ho jenom, že by musel od rodiny. Ale uvažoval o tom. Taky zvažoval možnost dát za sebe výkupné, abychom nezůstali sami.

Tehdy ho udělali instruktorem u mladšího ročníku, vykládal jim o fyzice a v přestávkách samozřejmě cvičili. Geena ho zaujala natolik, že ji přivedl k nám domů; já byla ráda, protože zatímco Jock mluvil málo a k věci, Geena pusu nezavřela. Hned na první pokus mi vykládala, kde přišla ke které jizvě a šrámu po celým těle. Mezi desátým a třináctým rokem pro ni nebyla větší zábava než se pořádně porvat. Čím dál víc se prala s kluky a když se z ní stala dívka, rychle přidala sex. Měla už slušnou řádku manželů a byla na to patřičně pyšná. Jako všechny holky. Byla daleko zkušenější než Jock a jejich milování, pokud to předváděli před námi, bylo nádherné.“

Denis mlčel a upíjel kávu. Arley se tvářil, jako by číhal na kořist. Snad si představuje, že by někdy potkal takovou dívku? Je mu už dvanáct a ví toho dost. Carr považovala vše, co slyšela o matce, za pochvalu.

„Geena prohlašovala, že si Jocka vybojovala v souboji se všemi ostatními jeho družkami. Možná je to pravda, nevím. Ale když přišla s tím, že čeká dítě, oba přímo zářili štěstím. Když tě čekala, Arley, přestala se rvát, nepořádala už orgie, nechala si narůst vlasy a celkově zjemněla. Plánovali další děti, až trochu povyrosteš; císařovniny předpisy doporučovaly odstup dvou až tří let. Jenomže mezitím přišla válka.

Všichni jsme bojovali. Jock byl v Dunbarově jízdě a padl mezi prvními. Já byla u pomocných sborů, váš dědeček Jess to dotáhl na plukovníka a padl na severní frontě. Geena byla zraněná a v průběhu léčení dostala kurs lékařky, takže skončila v městské nemocnici. Když skončila válka a přišla Draggonova vláda, samozřejmě jí ten kurs neuznali. Napřed ve špitále myla chodby a při tom tajně léčila, ale pak jí na to přišli a vyhodili ji. Dělala ledacos, ani nevím co všechno.

A teď ten muž, který... ten bílý voják. Já přesně nevím, kde se setkali, byl to nějaký dost nesmyslný večer. Koupil jí pití a ona si to nechala líbit, byla na tom psychicky špatně. Vykládal jí, co všechno prožil; on nebyl žádný vrah, ale přinutili ho zabíjet. Geena k němu cítila soucit. Jenže pak ji doprovázel domů a při tom ji napadl a přinutil... Když mi to vyprávěla, byla bezradná. Správně ho měla na místě zabít. Chtěl ji donutit bitím, ale ty jeho rány byly takové... kdyby ho praštila ona, stačila by jedna. Jenže jí ho přišlo líto. Nechápala. Vlastně neměla cítit soucit s vojákem, který zabíjel a... to všechno. Ale stalo se jí to. Rozhodla se slitovat a nechat ho žít. Co na to řeknete?“

Všichni mlčeli.

„Znáte zákony,“ řekla Carroll, „Tak vyneste verdikt. Co měla dělat?“

„Já s ní souhlasím.“ řekl Denis.

„Máma byla skvělá.“ řekla Carr.

Arley mlčel. Kdyby to bylo včera, řekl by: Měla ho zabít. Jenže od té doby se hodně věcí změnilo. Tak řekl: „Bylo to její rozhodnutí.“

„Tak vidíte,“ řekla Carroll, „Nakonec se rozhodla neudělat nic. Zdá se, že ji potom hledal. Možná chtěl ve známosti pokračovat. Možná se chtěl omluvit a smířit se. Byl opilý a mrzelo ho to... Ale už se nesetkali.“

„Jak to všechno víš?“ zeptal se Arley.

„Ta kamarádka mu trochu propátrala paměť. Je na tom moc špatně.“

„Už ho nebudeme trestat.“ řekl Arley.

„A co pomoci?“ řekla Carr.

To bylo na Arleyho moc; zamračil se.

„Čarodějka má povinnost pomoci každé živé bytosti.“ pronesla Carr.

„Ty nejseš žádná...“

„Ale budu.“

Arley chtěl něco namítat, ale podívala se na něj tak...

Denis postavil šálek na stůl. „Je mi líto, děti, ale čas běží. Vy musíte jít do školy, já musím za svými povinnostmi.“

„A řešení?“ zeptala se Carr.

Bylo mu jasné, co od něj požaduje. Bez jeho energie nemohla nic dokázat.

„Promyslím to a řeknu ti. Zatím to musí vydržet.“

Nelíbilo se jí to, ale byl to jeho verdikt. Obě děti si vzaly aktovky a ukázněně odešly.

„Co bude dál?“ zeptala se Carroll znepokojeně.

A Denis odpověděl: „Nevím.“

Errata:

30.05.2021 11:42