Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Denis postával na jednom z náměstí a pozoroval cvrkot. Protože kolem byla spousta lidí, vypadal nenápadně. Přizpůsobil se většině.

Což ovšem neudělala parta mládeže, která přijela v nájemném autě. To je terminus technicus; nájemných vozidel existují v Kingtownu dva druhy, jedno klasické auto se vším, co k němu patří, jaké znáte z domova. Tohle byl ten druhý druh: otevřená karosérie vylepšená všelijak navařenými trubkami, vše pomalované živými barvami a vyzdobené k nepoznání co bylo, než na něm zapracovali. Výhoda takového vozidla: dojede všude a vejde se do něj jakýkoliv počet lidí. Těchhle bylo sedm a ani jeden domorodec, všichni turisté různě dlouho v zemi. Středem pozornosti byla dívka, velmi hezká, v bílém tričku a hodně barevných kraťasech. O něčem se divoce dohadovala s ostatními, viditelně prohrávala.

Zastavili na nejbližším volném místě; bylo to jedno, zákaz parkování byl na celém náměstí a policajti tu pravidelně vybírali pokuty, ale ne natolik velké, aby řidičům stálo za to sem nezajíždět. Mladí se přesvědčili, že na dohled není nikdo v uniformě; pak se přesunuli k fontáně ve středu prostranství. O té by se mělo něco vysvětlit: za císařství byla vyzdobena parádními sochami, při dobývání města tam vrazili tankem a odnesli to oba, sochy i tank. Později nějaký moderní umělec vytvořil supermoderní konstrukci ze železných součástí, údajně na téma vzestupu ke svobodě a prosperitě. Hlavní atrakcí bylo něco jako železná rampa. Děti z ní rády skákaly do vody, bylo to sice zakázáno, ale...

Jeden z kluků postavil na zem přenosný magnetofon a pustil na plný koule; Renku, co jiného. V divokém rytmu začala dívka tančit, přičemž se vyšvihla na rampu. To už se srotili diváci, neboť tušili, co bude. A taky jo: dívka se začala vlnit, svlékla bílé tričko a hodila je někomu z party, přičemž esteticky pohazovala nádhernými prsy. Byly stejně hezky opálené jako zbytek jejího těla, takže se nejspíš neobnažila poprvé. Ještě bylo zajímavé, jak bude vypadat dole; což se diváci zakrátko dozvěděli, poněkud méně opálená než nahoře. Klín neměla zcela vyholený, ale esteticky upravený do srdíčka. A nikde žádné tetování.

Denis věděl, co se děje: prohrála sázku. Nejspíš bláznivou a takovou, že se vyhrát nedala. Tohle je důsledek. Zřejmě ji prohra moc nemrzí a ostatním se to líbí, tleskali a fandili jí; všichni včetně dvou dívek se začali taky vlnit a nebylo vyloučeno, že pokud bude představení trvat déle, svléknou se i oni. Kluci by se určitě rádi přidali.

Denis uznal za potřebné dívku prozkoumat; je povinností čaroděje provést úvodní test.. Především se mu líbila, hlavně ve světle nedávných úvah o své opuštěnosti. Ale bylo na ní ještě něco. Zrovna teď se předváděla a nedávala si ani náhodou pozor, takže jí snadno pronikl do mysli i na dálku. Každý by to nedokázal, ale WZ D měl dlouholeté zkušenosti.

Dceruška z bohaté rodiny, nadprůměrně inteligentní, ovšem naprosto nezvladatelná. Rozhodně ne ten typ dcery, na kterou jsou rodiče hrdí; spíš jim naposled udělala radost devět měsíců před svým narozením. Jako dítě byla bystrá, roztomilá, okouzlující – pokud bylo po jejím. Jakmile ne, dokázala být protivná, jedovatá a otravná; což odnášely spíš vychovatelky, neboť otec vydělával peníze a matka pečovala na dálku o chudé děti v Africe, Asii i jinde. Byla v tolika dobročinných organizacích, že se ani nestíhala zúčastňovat všech jejich plesů a hostin.

Ježto byla dcera inteligentní, studovala na vysoké škole. Pokud chtěla. Obvykle nechtěla. Na přednášky chodila jen takové, kde mohla dělat rozruch, vyrušovat a hádat se s lektorem. Často věděla víc než on a s chutí ho zesměšňovala, ale odmítala se zabývat čímkoliv praktickým. Pokud... no, netřeba rozvádět. Každopádně ji rodina požádala, aby se zdržovala co nejdál od nich a nekazila mladší sourozence, kteří dosud natolik nezvlčili. Byli ochotni jí to financovat, tak neměla žádné problémy.

Do Arminu přijela před třemi týdny na čtrnáct dní a zrovna se rozhodovala, zda a jak dlouho se ještě zdržet. Tohle byla jistým způsobem zkouška; pokud způsobí dostatečně velký průšvih, a pokud ho přežije, zůstane. Hodně uvažovala, zda se vypravit taky na jih; všichni rozumní lidé ji varovali, ale kamarády to lákalo. Měla pocit, že by se jí tam líbilo.

Denis měl přesně stejný. Ať byla jaká chtěla, byla vysoce E+. Kdyby byl svět v pořádku, okamžitě by ji kontaktoval a kdyby se nebránila, odvlekl by ji na Atanor a předhodil čarodějkám. Studium magie by ji určitě bavilo a je velmi pravděpodobný předpoklad, že by byla dobrá. Zda by se s ním taky vyspala (a kdy), není jisté, ale nejspíš ano. Málokterá si to nechala ujít.

Jenže svět v pořádku není a Denis není Mistr Čaroděj, nýbrž starý nenápadný muž, který nechce vyvolávat pozornost. Radši sledoval reakce okolí a odhadoval, kdy do dění vstoupí státní moc a přeruší to. Vcelku blízko stáli dva městští strážníci; jeden černý, druhý bílý, oba mladí a neklidní. Stáli a přihlíželi, dívka se jim líbila a její striptýz taky. Jasně, je to zakázáno; jejich zraky se na okamžik setkaly, všimli si Denise a začali jednat. Ovšem nevydali se k dívce, nýbrž k němu.

„Pohoršuje vás to, občane?“ zeptal se ten bílý. Obvykle mluvil za oba.

„Ani ne. Spíš se mi to líbí.“ přiznal.

„Takže nejste pohoršený občan?“

„Neřekl bych.“

„Smůla.“ řekl ten černý. Pak převzal iniciativu bílý:

„Kdybyste totiž byl pohoršený občan a stěžoval si, že vaše morální cítění bylo narušeno jejím chováním, měli bychom důvod ji zatknout.“

„Vážně?“ řekl Denis, „Bez toho nemůžete?“

„Zákon říká, že musí dojít k veřejnému pohoršení. To jest: musí se najít pohoršený občan, který vznese stížnost, je ochoten nás doprovodit na strážnici a tam sepsat protokol. Případně později svědčit u soudu.“

„To já rozhodně nejsem.“

„Ani vás nezajímá, jaký by byl další postup?“

„No... zřejmě mi to chcete říct.“

„Obvykle postupujeme takto: provinilou předvedeme na stanici. Obvykle tak jak je, a zároveň s ní všechny, kteří ji brání. Předpis sice říká, že bysme ji měli zahalit, ale když není do čeho... Když je to hezká holka, necháme ji třeba čekat na chodbě, jak to nejdéle jde. Kolem chodí lidé... jen ať si to vychutná, ne? Taky ji vyfotografujeme pro naše album...“

„Zajímavé. Máte rozsáhlé album?“

„No... pár takových v něm už je.“

„A často si v něm listujete?“

Strážníci rozzářili bílé zuby. Zvlášť ten černý.

Denis se usmál. „Dobře. Dejme tomu, že jsem pohoršený občan, ale nebudu tady, až bude ten soud. Stačí to?“

„A půjdete s námi sepsat protokol?“

„Ne, nepůjdu. Avšak...“

Usmívali se a tvářili se vstřícně. Denis tušil, koho má před sebou: mladí bojovníci s částečným výcvikem, hraví a nevychovaní. Kdyby byli jeho podřízení, určitě by je něčemu naučil. Včetně divokých zábav; určitě by se jim to líbilo. Jenže jsou bohužel přistěhovalci.

„Mohli byste jí poskytnout řadu dalších příležitostí k zábavě.“

„Třeba?“

„Říkáte, že si pořídíte její fotografie. Co s těmi ostatními?“

„Jako že bysme je měli sebrat všechny a vyfotit pro archiv?“

„Proč ne? A třeba taky svléknout.“

Podívali se na sebe, pak na fandící kamarádky. Líbily se jim.

„No jo, jenže...“

„Jste si jistí, že jejich šaty nejsou špinavé? Pořád se hovoří o různých epidemiích; třeba by stálo za to jejich oděv vydesinfikovat...“

„Ty vole!“ hlesl ten černý, „Představ si každýho, koho předvedem, hnedka svlíknout, do cely zavřít nahý a jeho hadry hodit do pračky!“

„No... služební pračku dole v suterénu máme. Dost velkou...“

„Když už to děláte... také kompletní tělesná očista by...“

Ten černý pochopil o chvíli dřív: „Ty vole, on myslí ostříhat!“

„To by byl průser!“ vzdychl bílý, „Jak bysme to zdůvodnili?“

„Není na to nějaký předpis?“

„Na jednom školení říkali něco... ale to se týká tuláků a tak...“

„Třeba na dnešek spali v nějaké špíně...“

Chvíli o tom uvažovali.

„Vy asi nebudete moc velkej ochránce lidskejch práv, co?“ řekl bílý.

„Co je to lidské právo? Ti mladí se chtějí bavit. Vy jim poskytnete takovou zábavu,že na to dlouho nezapomenou!“

„Jenže oni se všichni postaví proti nám!“

„Bez pochyby. A nejsou proti vám už teď?“

Zaváhali.

„Schválně: co budou dělat, když ji budete chtít zatknout?“

„Jako abysme rovnou zavolali posily?“

Denis se smál. Samozřejmě průběžně vnímal jejich myšlenky; lákalo je to, ale taky se báli. Patřili k městské policii s omezenými pravomocemi; jejich nadřízenou složkou byla státní policie a dost jim šlapala na paty. Nenáviděli se poměrně dost; vlastně jejich nepřítelem byl každý, kdo nepatřil do jejich smečky. Zato svým lidem věřili poměrně dost. Hlavně kapitánovi, ten měl kompletní sbírku krásných výtržnic v zásuvce stolu.

Už teď byli rozhodnuti, že do toho půjdou. Ještě trochu váhali, ale...

Bílý nažhavil vysílačku a podal hlášení. Denis neslyšel, co přesně říkal, za řeči už kráčeli k fontáně. Mladí o nich věděli nějakou chvíli, kluci se bleskově postavili do střehu. Pak nastala potyčka; kluci byli čtyři, avšak strážníci byli trénovanější. Přispěchala další dvojice policajtů, do rvačky zasáhly i holky, ta nahá seskočila z rampy a šla se taky rvát. Zdálky se ozvaly sirény a přihnalo se několik aut z různých stran; kupodivu do rvačky se zapojila řada diváků a byl z toho pořádný virvál. Skončil vítězstvím policajtů, narvali všechny do automobilů a odvezli.

Denis se bavil. Odhadoval, jak to bude pokračovat. Policajti jsou natolik rozdivočelí, že to budou brát šmahem: svléknout, vyfotografovat, ostříhat, vydesinfikovat, zavřít. Všechny, které pochytali; zároveň s nimi každého, koho ještě chytí: prostitutky, pasáky, kapsáře, podvodné obchodníky... jako by do nich vjel běs, budou řádit jako smyslů zbavení.

Jsou smyslů zbavení. Zajistil to.

Každopádně se tím vyřešila otázka, zda dívka odjede, nebo pojede na jih. Nemůže udělat nic jiného. Tam už se o ni někdo postará; za půl roku jí bude jedno, zda chodí nahá či oblečená, jestli má vlasy nebo ne... kdo ví, kam až ji rozvanuté kruhy náhody zavedou.

Ale má naději, že z ní něco bude.

Dlouhými lety si Denis vypracoval zostřený instinkt na lovce. Kdykoliv po něm někdo šel, pocítil cosi jako šimrání v páteři, které ho spolehlivě přimělo zvýšit opatrnost. Pak použil všechny schopnosti a znalosti, aby byl rychlejší a zdatnější než soupeř. A fungovalo to. Zatím ho nikdo nechytil. Ani nechytí.

Jenže tohle nebyl nepřítel a nechtěl mu ublížit. Pouze ho někdo hledal. Používal k tomu magie, ale nebyla jeho, pouze mu někdo propůjčil schopnosti a znalosti, vyhrazené WZ. Taková opatření se dělala v krajní nouzi. Houfně v době války. A za výjimečných okolností.

Byla to žena a nebylo jasné, z jakých důvodů ho chce najít. Nebylo to ani nepřátelství, ani zvědavost, ani nějaká touha. Dostala to za úkol? Od koho a proč? Čarodějky obvykle neposlouchají jen tak někoho.

Denis rozhodl najít ji sám. Vyhledal ji v prostoru a vyslal signál, ale ona neovládala telepatii. Jak vůbec dokáže hledat? Samozřejmě nebyla jediný polovzdělaný jedinec, ale přece jen...

Byla krásná, jistým způsobem mimořádně přitažlivá. Na první pohled by ji nepovažoval za domorodku; pečlivě upravená, vlasy načesané, tvář nalíčenou. Oblečená s nevtíravým luxusem. Žádná zbraň.

Pokud se dá věřit její auře, nebyla tak docela člověk. Některé geny měla jasně kočičí, ač přesné složení by musel chvíli zkoumat. Napojil se na její mysl a velmi opatrně v ní pátral. Ale zřejmě ne dost opatrně; ona to postřehla, rozhlédla se a jejich oči se setkaly.

Bylo to na veřejném prostranství před Ústřední nemocnicí. Spousta lidí. Ti dva se vydali rovnou k sobě, usmívali se na sebe a když přišli blíž, Denis se mírně uklonil a ona mu poděkovala vřelým úsměvem.

„Hledala jsi mne?“

„Jsem Kay. Poslal mě tvůj bratr.“

To znamenalo Richard. U jiného by řekla kód. Taky žádní jiní nebyli.

„To budu rád.“

„Mám tady auto. I když to není daleko.“

Přikývl a vydali se tím směrem.

Sondoval ji. Neměla námitek, nejspíš to očekávala.

Kasta FF s mírným náběhem na WF. Narozena na Atanoru, matka čarodějka. Výsledek genetických pokusů, takže otcem mohl být kdokoliv a geny přijala od několika lidí, možná kamarádek matky. Tou kočkou to jen vylepšili.

Pokus se zjevně vydařil; byla krásná, bystrá, mimořádně rychle chápala. Poněkud více vznětlivá a emocionální, lehkomyslná, s latentními magickými schopnostmi, ale neschopná se koncentrovat na práci. Skvělá v boji i sexu. Milovala vše, co vyžadovalo fyzické vypětí. Za války tvrdě bojovala a měla taky nějaké dítě. Po válce se jí ujal Richard, ale byl nucen poslat ji pryč kvůli nařízeným testům, které by odhalily její odlišnost.

Dost let strávila v cizině. Několikrát změnila místo pobytu a totožnost; často se dostávala do konfliktů s místními. Nakonec byla nucena živit se jako prostitutka v bordelu průměrné úrovně. Tam ji po čase nalezl Richard a odvedl s sebou.

Auto řídila dost ostře; Denis měl chuť se optat, zda jí záleží na životě, ale obával se, že ne. V době pobytu v cizině se s ní stala změna; geneticky byla upravená, aby přijímala všechny události pozitivně, ale co tam zažila, ji přemohlo. V její mysli se uhnízdil smutek a nenávist k lidem. Odjakživa milovala sex, děvčata z Atanoru považovala život prostitutek za nejlákavější dobrodružství, jaké si uměly představit. Pravdu netušily a nedostaly příležitost ji poznat. Kay ano.

Vůči Denisovi necítila žádné negativní emoce. Ani pozitivní; čekala cokoliv, dobré stejně jako zlé. Nepřemýšlela, zda mu důvěřuje; ten pojem se už v jejím slovníku nevyskytoval. Neměla zvlášť ráda ani Richarda; byl jejím nadřízeným, tak ho poslouchala. Pokud chtěl, tak s ním i spala, ovšem jeho zájem značně ochaboval.

Velmi se změnil, alespoň podle jejího názoru.

Bydlel ve služebním bytě nějakého kancelářského komplexu. Proč právě tam? Denisovi to nepřipadalo moudré, ale nebylo jeho úkolem posuzovat bratrovy záměry. Respektoval je. Když Baarfelt něco dělá, vždycky ví proč.

Už zdálky se zdálo, že Richardova aura se značně změnila. Samozřejmě, každá aura se neustále mění, ale ne tak zásadně. Byl pořád Denisův bratr, to bylo jediné, co bylo jisté. V jeho mysli se však uhnízdilo zlo a působilo problémy jemu i druhým. Druzí si toho všímali, on nikoliv.

A byl opilý. To taky není žádná chyba, čaroděj se může intoxikovat, pokud to k něčemu potřebuje. Jenže Ríša pil proto, že mu to chutnalo, stával se na alkoholu závislý. Možná i na něčem horším, to se nedá snadno poznat. Byl několikrát v cizině a něco tam dělal, to bylo taky známo.

Jeho pokoj byl zanedbaný. Samozřejmě, většina čarodějů má ve svém obydlí nepředstavitelný bordel, věci naházené jednu přes druhou v systému, který je zřejmý pouze jim samotným. Richard moc věcí neměl a někdo (Kay?) mu tam pravidelně uklízel; přesto na všem ležel stín zanedbanosti. Neměl žádný domácí oltář ani nic podobného, nevelkou knihovnu bez oblíbených výtisků, nic co by bral do ruky s potěšením. Viditelně upadal.

Ale Denisovi vyšel vstříc s úsměvem. Objali se.

„To je dost, že se konečně zase vidíme! Já jsem na tebe tak čekal...“

Nepoužíval telepatie. Kdysi mu to nedělalo potíže. Denis jeho myšlenky bez problémů četl, nelišily se od verbálního projevu, leda že občas hledal lepší formulaci. Myslel pomalu. Denis byl zvyklý na daleko rychlejší spád vjemů a obrazů, zvlášť u svých blízkých.

Bylo zvykem, že když jeden bojovník poslal pro druhého spojku, věc značně spěchá a je nebezpečí z prodlení, takže Denis očekával, že mu bratr problém okamžitě objasní. Zkusmo se pokusil přijít na to v jeho mysli. Ale Richard neříkal nic a jeho mysl byla zmatená, bez logického uspořádání. Na důvod nemyslel, jako by na něj zapomněl.

„Jak se ti daří, bráško?“

Denis se obvykle zdvořilostními formulacemi nezdržoval. Pokud někdo chtěl skutečně vědět něco o jeho životě a měl právo se na to vyptávat, provedli spojení myslí a vzájemně se sladili. Pak už mělo smysl diskutovat. Neznačil taky Richardovi ochotu ke spojení, ale ten jako by nechápal.

„Já jsem tak rád, že jsme se konečně zase potkali! Tam u vás na jihu jsou pořád nějaké problémy...“

„Jaké konkrétně?“

„Víš, já jsem diplomat. Obchodní atašé, mimořádný pověřenec ministerstva zahraničí. V té funkci jsem navštívil některé naše ambasády v cizině. Moje povinnost byla nabízet a podporovat obchodní partnerství...“

Denis jej nechal průběžně žvanit. Podstatou Richardovy řeči bylo, že jej řada podnikatelů z ciziny žádala o zprostředkování spojení na jih, jenže to Ríša nebyl schopen a vlastně ani ochoten. Mezi cizinou a jihem nemohlo být obchodní spojení, protože vláda jihu vlastně neexistovala.

(Což ovšem není důvod k rychlému navázání kontaktu).

Denis naslouchal, čekal až dojde k nějakému konci a prozatím zvažoval situaci. Fakta: žádný uznávaný stát na jihu neexistuje. Jediný právní doklad, který jeho existenci umožňuje, je smlouva o příměří, uzavřená mezi císařskou vládou a generálem Coxonem. Sice se mluvilo o uzavření míru, ale nikdy k němu nedošlo, právně jsou obě části země doposud ve válce.

Vlastně ani není s kým mír uzavřít. Jižní Armin nemá vládu. Existuje několik zmocněnců, třeba Gaird Halloway, ale žádný ministr, předseda vlády či tak něco. Komthur řádu je hodnost náboženská, nikoliv státní. Nikdo se nemusí s takovým člověkem ani bavit.

Neexistuje-li vláda, nemohou logicky existovat ani věrohodné dokumenty. Na jihu dodnes nezavedli osobní průkazy; někteří lidé mají císařské pasy, ale ty jsou uznávány spíš z dobré vůle. A většina osob, které cestují přes hranice, má pas zahraniční.

Za císařství neexistoval oficiální způsob ověření totožnosti, nebylo to zapotřebí. Všichni se osobně znali, v případě pochybností prozkoumala člověka některá čarodějka a vydala nezvratný verdikt. V běžném provozu postačilo prohlédnout si tetování dotyčného, zcela jistě měl znak svého rodu a významných Ochránců. Starší občané měli pasy svých původních států. Děti narozené v Arminu neměly doklady žádné; pokud bylo třeba, vystavil jim pas prakticky kdokoliv. Vydávala je ústřední tiskárna v Kingtownu, prázdné formuláře měl každý místní šerif a vypsal je ten, kdo to nejlíp dokázal. Jméno tam napsal jakékoliv; každý šlechtic měl několik jmen a pokud se rozhodl uctívat dalšího Ochránce, mohl si jeho jméno přidat dle libosti. Důležitější byl kód, skupina znaků, podle nichž se dal mentálně vyhledat telepaty.

Tohle všechno se týká dvou nejvyšších kast, čarodějů a bojovníků. Ostatní do světa nejezdili, takže logicky nepotřebovali pasy. Snad obchodníci, ale jejich život byl dostatečně krušný i bez toho.

Současná situace: potřebuje-li občan jihu jet na sever, vystaví mu nějaký úředník na hranicích dočasnou povolenku. Samozřejmě záleží na libovůli toho úředníka; když má nějaký důvod, tak to neudělá. Povolenka je jednorázová, po návratu se musí vrátit a příště žádat o novou. Není to moc příjemné, ale obyvatelé jihu neradi cestují kamkoliv.

(A co ti zatracení mizerové, co cestují kam chtějí, mají zahraniční pasy, ale ksichtem jsou naprosto jistě jižané? Inu, to jsou pomluvy Zlých Jazyků; ve skutečnosti je dokazatelné, že každý z těch lidí se narodil v cizině, do Arminu přijel nedávno a tetování si nechal udělat u jednoho Číňana...)

„A co?“ řekl Denis.

„Bylo by zapotřebí, abyste na jihu konečně zavedli pořádek!“

„Aha. Proč?“

Richard začal bezmyšlenkovitě opakovat, co už řekl. Naprosto netypické jednání; každý čaroděj si pamatuje, co se řeklo. Je zbytečné mu říkat: Domluvíme se, nebo Pojďme si o tom pohovořit. Jeho verdikt je nezvratný.

Richard si už opravdu moc zvykl jednat s cizinci.

„Můžeš mi jasně říct, co jsi chtěl?“ řekl Denis rázněji, než původně chtěl.

Richard udělal věrohodně udivený obličej. „Co bych měl chtít tak divnýho? Vidět bráchu – to snad nestačí?“

Denis zaváhal. Už začínal věřit, že to může být pravda.

Nechal Ríšu mluvit a pokračoval v opatrném sondování Kay. Zajímala ho. Ve svém nepříliš dlouhém životě zažila o mnoho víc, než by se čekalo. Zejména samovolné přeprogramování; doteď nevěřil, že je to možné.

Byla vytvořena jako hybridní bytost, laborantka / tanečnice. Požadavky: vstřícnost, ochota a omezená inteligence, tedy žádná snaha vyšvihnout se do pozice čarodějky. Většina dívek, ať se na Atanor dostaly jakkoliv, se dříve či později snažila zbavit podřízenosti; ačkoliv čarodějky nevyžadovaly přílišnou obsluhu, nějaké nižší kádry přece jen potřebovaly. Tak si je udělaly přesně dle potřeby. Kay měla zvířecí geny, takže rychle dospěla a ochotně plnila veškeré zadané úkoly.

Ovšem i tak bylo WZ málo a požadavků hodně. Zkušenou laborantku Kay posílaly občas na jednodušší magické práce a za tím účelem na ni vložily různé schopnosti a ochranné kletby. Vlastně se to nemělo, ale víte... Jednu schopnost měla trvale, spouštět divoké orgie. Proč? Pro zábavu.

Prozradíme jedno tajemství: s těmi divokými orgiemi to nebylo tak velké, jak se dneska tvrdí turistům. Ani za císařství nebyli mladí ochotni vyspat se vždycky a s každým. Každá dívka si co nejdřív našla manžela, toho milovala a taky patřičně hlídala. Dál omezený počet kamarádů a kamarádek, s nimiž se střídali, když se chtěli pořádně odvázat; minimálně dvakrát do roka, o narozeninách a svátku. Rozsáhlejší byl okruh lidí, se kterými se milovala jednou, čímž splnila povinnou poctu jejich bohům. Zbytek byl lidé, se kterými nesexovala a nebyla ochotna.

Pokud nepřišla čarodějka a nespustila to. Byla zárukou, že se dostane na všechny, i na ty méně oblíbené. A pro cudnější osoby a případné výčitky byla vhodným pachatelem: To já ne, to ta čarokočka. Některá mravnější slečna se tím pádem probudila vedle někoho, s kým by v životě nešla, ale nemohla za to, jak patřičně zdůraznila. Vlastně nemohl nikdo za nic, když tam byla ta čarokočka.

Kay ochotně organizovala orgie a nikdy se nevyhnula účasti. Sex milovala, ve všech myslitelných podobách. Zato bylo zbytečné, aby od ní někdo chtěl něco jako zodpovědnost, rozvážnost, předvídavost... ani si nepamatovala, co kde prováděla, natož aby myslela do budoucna. Až do války. Když bojovala, nedávala si pozor a často se dostávala do bezvýchodných situací; unikala z nich jen díky štěstí. Jiné takovou kliku neměly. Většina jich padla, Kay přežila a tančila v Richardově podniku. Potom musela zmizet.

Změna se s ní stala v cizině. Jak? Právě to by Denis rád věděl. Nějakým způsobem se naučila být opatrná, dokonce do jisté míry moudrá. Zaplatila za to ztrátou sexuální nevázanosti. Asi zažila věci, které se jí nelíbily. Ale co to mohlo být?

Obrátila k němu tvář a usmála se. Smutně? Rezignovaně?

Nevtíral se jí. Respektoval její soukromí. Dokud se mu sama nesvěří.

A Richard žvanil a žvanil. O čem? O ničem. Pokoušel se vysvětlit, že jižní část Arminu nedělá, co by dělat měla, a Denis je za to zodpovědný. Denis se zodpovědný necítil; uvažoval, zda má smysl se hádat.

„Tak třeba Leopardí garda! Ta organizace o sobě tvrdí, že chrání bezpečnost a klid ve městě; ale co dělá ve skutečnosti? Napadá jiné gangy! Vrhá se bezhlavě na lidi, kteří se jim nějak nelíbí; je to správné?“

Denis se nedomníval, že je to správné, ale taky neměl s LG nic společného.

„A když se důkladně podíváme na váš způsob podnikání...“

„My nemáme žádné podnikání!“ namítl Denis.

„Nepovídej! Existuje tisíc firem, ve kterých mají lidi z jihu spoluúčast, nebo aspoň peníze. Ale oficiálně nic takového neexistuje, takže kdyby jim někdo chtěl dávat něco za vinu, nemá žádný právní podklad!“

„Třeba je to účel.“

„Ale jak to chceš diplomaticky zdůvodnit?“

„Já to vůbec nechci zdůvodnit. Já vlastně ani nevím, o čem mluvíš.“

Richard pokračoval. Řeči, řeči, řeči. Denis rezignovaně poslouchal. Potom se rozhodl použít násilí; konkrétně deku. Vyslal na něj pocit únavy.

„Já už budu muset jít, Ríšo.“

Richard se protáhl a zívl. „Tak jo. Ale zastav se zas někdy! S tebou se tak nádherně povídá...“

Proboha, on to nepoznal!

Kay jej vyprovázela. Ona to poznala. Avšak když ji chtěl Denis pohladit, nenápadně uhnula. To nikdy neudělá žádná kočka.

Když se vracel domů, měl o čem přemýšlet.

Novinky z města přinesl Denisovi Arley Trengan. Při večeři ze sebe sypal řeči jako vodu z hydrantu, Carr mu do toho snaživě přispívala a dospělí jen naslouchali. Bylo to hodně zmatené, ale Denis neřekl nic.

Takže, co se skutečně dělo.

Partu výtržníků, zatčených na náměstí, přivezli do centrály městské policie, které se kdysi říkalo Pevnost Svatého Michala, nyní Hrad. V různých variantách, třeba Castle či Kreml. Ve skutečnosti původně pevnůstka obranné linie, kterou vybudovala čarodějka Maryška a vylepšily nějaké další. Byla nezničitelná; pozdější majitelé se několikrát pokusili ji narušit, a nešlo a nešlo. Ale dalo se k ní přistavět každé modernější zařízení. Policajti na ni byli právem hrdí. Až na ty řeči, že tam straší.

Přivezli je, vyhnali z aut a zavřeli do cel ve sklepě. Sklepy měl Hrad parádní, prostorné, schopné pojmout jakékoliv množství lidí a techniky. Tou dobou se mladí ještě bavili, seznamovali se s těmi, co se k nim přidali náhodou a dělali si legraci ze strážníků. Samozřejmě nějakou podobnou zábavu očekávali a těšili se na ni; jistě, bude z toho průšvih, ale kvůli tomu to přece dělají! Na turisty si stejně nikdo netroufne!

Po sklepení se pohyboval též mladík mohutné postavy a na první pohled nevalné inteligence. Říkali mu Joe a byl mentálně zaostalý bezdomovec, kterého strážníci občas sebrali a přivezli, aby se najedl a umyl. Případně ho nechali vyspat v cele. Pokud nebyl opilý a někdo ho nenavedl, byl celkem mírný a ochotně dělal vše, co mu nařídili. Takže ve sklepení poklízel a vykonával různé hrubé, těžké, špinavé a protivné práce.

Provinilou dívčinu připoutali k mříži hned u vchodu, samozřejmě nahou. Ti ostatní se jí posmívali a ona jim odpovídala peprnými invektivami. Přišel fotograf s doprovodem, odpoutali ji a přivedli k bílé zdi, před kterou ji vyfotografovali. Nebránila se, naopak se postavila do lákavé pózy.

„Teď ostatní,“ řekl fotograf, „Svlíkat! Po jednom budete nastupovat...“

„Proč my?“ ptali se překvapeně.

„Držte hubu! A dělejte, co říkám!“

Za jeho zády se jako hora tyčil Joe. Blbě se usmíval.

„To i kluci?“ ptal se někdo.

„Nekecej a svlíkej se!“

„Ale my jsme nic neudělali!“

„Drž hubu!“

Došlo jim, že zábavy bude víc, než očekávali. Svlékli se bez problémů; Joe sebral jejich šaty a odnesl je pryč. Protestovali, ale marně.

Když je fotografovali, mohli se vzpouzet, ale nezdálo se, že by uspěli. Strážníků bylo víc, měli pouta a obušky. Vyfotografovali všechny a pak je připoutali porůznu k mřížím a hákům ve zdi.

„Co s náma sakra chcete dělat? Proč nám nevrátíte šaty?“

„Musíme je vydesinfikovat.“

Joe si beze spěchu přinesl židli. Odvedl k ní dívku, posadil a připoutal. Pak přinesl stříhací strojek a zapjal do zásuvky.

To už pochopila: „To mi nemůžete udělat! Jsem cizí občanka!“

Joe odpověděl: „He he he he!“

Jednoduše ji ostříhal, rychle a bez cavyků. Vzpouzela se, ale podržel jí hlavu druhou rukou. Policajti stáli kolem a mlčeli, nebo trousili vtipné poznámky. Smál se jim akorát Joe, ale ten se smál všemu. Když se její hlava podobala ochmýřené kouli, jeden ukázal: „Dole taky!“

Dívka zařvala, ale Joe jí rozpáčil nohy a oholil ji v klíně. Pohlavní pud cítil, ale v přítomnosti nadřízených se ovládal. Měl špatné zkušenosti.

„Tak další!“ nařídil jeden z policajtů.

„To už přestává všecko!“ rozkřikl se jeden ze zatčených, „My s tím vůbec nemáme nic společnýho! Proč tohle děláte? Budeme si stěžovat!“

„Opatření proti epidemii cizopasníků,“ řekl policajt, „Dělej, Joe!“

Předvídavě je připoutali daleko od sebe, takže je jednotlivě snadno zmohli. Když se někdo bránil moc, zasáhl Joe, tomu bylo všechno jedno. Vlastně celé stříhání obstaral on; určitě se nebál kletby, kterou na sebe přivolá.

Zadržení napřed brečeli, nadávali, ale když to nemělo žádný smysl, začali se bavit. Vlastně jim prokázali službu; pokud by se vydali na jih, dříve či později by jim vlasy stejně spálil Živý Oheň. Takhle to policajti rozhodli za ně, tak o co jde?

Když byli ostříhaní všichni, kdo tu byli (včetně dvou pouličních holek, které přivedli během akce a hned přidali), Joe zametl vlasy a odnesl je do kontejneru. Načež všichni odešli a nechali zadržené osudu; ti se postupně začali hádat, nejdřív s těmi děvkami, pak mezi sebou. Když každý řekl vše, co měli na srdci, zase se uklidnili a začali vtipkovat.

Zhruba za dvě hodiny přišel poručík, frajírek v nazdobené uniformě, na tváři přátelský úsměv. Byl velmi překvapen tím, co vidí.

„Ale ne, vy jste ještě tady? Proč vás dosud nepropustili? A kde máte šaty?“

Vychrlili na něj všechny svoje stížnosti, jeden přes druhého. Poručík je vyslechl a kroutil hlavou: „Ale to jistě ne, to jste se museli zmýlit!“

„No prosím vás! Nevidíte, jak vypadáme?“

„No co? Vcelku normálně...“

„Sebrali nám šaty a násilím nás ostříhali!“

„Ale ne! To se jistě mýlíte! Já hned zjistím situaci...“

Bylo jasné, že jeho vyšetřování nebude mít úspěch; taky nezjistil, kdo je za co odpovědný, kromě protokolu, které sepsali ti dva strážníci, jenže ti zas nebyli při stříhání a při ničem dalším. Nepodařilo se najít nikoho, kdo se ho zúčastnil, kromě Joea, který se usmíval a říkal: „He he he he!“

„Běžná výtržnost,“ konstatoval poručík, „Slečna zaplatí pokutu třicet dolarů, ostatní účastníci rvačky po dvaceti. V případě nedobytnosti náhradní trest tři dny, respektive dva dny v trestném táboře...“

„No poslyšte! Z toho bude stížnost na nejvyšší místa!“

„Zaplatíte, nebo si odpočinete v Hell Campu?“

Po delší diskusi pochopili, že nemá smysl se s ním o čemkoliv hádat. Při zadržení jim sebrali všechny věci včetně peněz, ale teď je vrátili s čistě vypranými šaty. Dali tedy dohromady peníze na pokutu, ačkoliv nevyšly na všechny, dva kluci museli zůstat. Pak je propustili, poručík se dokonce úslužně zeptal, zda je nemají svézt do města.

Vrátili se do města autobusem a hned začali dělat bengál. Každý, kdo se o akci dověděl, byl upřímně pohoršen; pomohli zformulovat stížnost a rozeslali ji po všech patřičných orgánech. Ty reagovaly nikterak zběsile, avšak vcelku rychle; nechaly však rozhodnutí na vrchním veliteli policie, který po zjištění skutkové podstaty usoudil, že se městští strážci pořádku zbláznili a nařídil všechny do věci zapletené potrestat.

Tehdy zasáhl mocný Osud. Když kráčel s již vypracovaným a podepsaným rozkazem po chodbě, potkal náhle Monty Draggona. Ten samozřejmě žádné protokoly nestudoval, jen slyšel stručný výtah, ale bylo mu jasno.

„Skvělá práce těch vašich hochů!“ pronesl dřív, než mohl cokoliv říct šéf policie, „Konečně se někdo odhodlal zasáhnout proti těm výtržníkům!“

„To myslíte vážně, pane?“

„A vy snad ne? Jen se podívejte, co se děje na ulicích! Ještě pár takových rázných zásahů a ona je přejde chuť dělat vylomeniny! Doufám, že těm vašim chlapcům vyslovíte patřičnou pochvalu!“

Šéf policie na něj chvíli zíral; byl však zvyklý rychle obracet do protisměru. Takže se vrátil do kanceláře, předešlý rozkaz hodil do řezačky a nadiktoval sekretářce nový, zcela v opačném smyslu.

Strážníci už taky pochopili, že přestřelili a budou mít průšvih. Jenomže namísto toho byli předvoláni k veliteli a veřejně pochváleni; vysvětlil jim, že si jejich akce povšiml sám Velký a Mocný a je spokojen, takže kdyby se naskytla příležitost, mohlo by se to opakovat...

„Příležitost?“ opakoval nejstarší seržant, „Pane, kdybysme měli pochytat všecky výtržníky, nebudou nám stačit ani ty cely ve sklepeních!“

Velitel se zamyslel. „A jak to vypadá v táboře?“

„V Hell Campu? Tedy pane, já nevím...“

Hell Camp byl původně sběrné středisko pro válečné zajatce. Nacházel se na sever od města u jednoho z bočních ramen řeky, které bylo přehrazeno ostnatým drátem proti možnému útěku. Za války tam nahnali všechny, které se jim podařilo pochytat, a dost pečlivě hlídali. Pak se poměry uklidnily, zajatci byli převychováni a propuštěni, a tábor zdědila policie pro případ potřeby, jako teď. Byly tam nějaké baráky, strážní věže a pár desítek hlídačů; vězňové se mohli pokusit o útěk a taky to občas dělali, ale bylo jich málo a není jasné, kam by chtěli zdrhat.

„Jasně! Dejte tábor do pořádku, opravte dráty a další zabezpečení a prožeňte perka těm lenochům, co tam slouží! Prostě tam odlifrujem každýho, kdo se nám nebude líbit. Aby nemohli utéct tak snadno, budou chodit nazí a patřičně ostříhaní. Tak se jim bude těžko utíkat...“

„Muži a ženy dohromady, pane?“

„Ohledně toho nemám žádné příkazy. No, ale... na noc je zavírejte do oddělených baráků! Pro jistotu...“

Arley měl oči navrch hlavy.

„Policajti se úplně zbláznili! Dělají zátahy po celým městě, každýho po zatčení ostříhají a pošlou do tábora. Za pár dní je sice zas pustí, ale já nechápu, co je kouslo...“

„Buď rád, že ještě nechytají raubíře jako seš ty!“

„A víš, že jsem na to už myslel? Pro jistotu si dáváme bacha.“

„Řekl bych, že jim brzo dojde dech. Tohle je nějaká kampaň; až skončí, všecko se zase uklidní. Za normálních okolností jsou policajti dost benevolentní a kašlou na to, co se kolem nich děje.“

„Jasně, že dostali rozkaz. Sami od sebe by se nehonili...“

„Co na to říkají mladí?“

„Já bych řekl, že se docela baví. Nemusejí se rvát mezi sebou...“

Denis pokrčil rameny.

I nadešel vhodný čas pro Protiútok Impéria.

Sandra Greenbayová za volantem svého terénního landroveru najela k bráně; nemusela houkat, strážní už jí vkročili do cesty.

„Humanitární organizace Pomocná ruka!“ řekla a natáhla k nim ruku s papírem, který ji opravňoval ke vstupu.

„My tě známe, Sandro,“ šklebil se velitel hlídky, „Jezdíš sem přece každou chvíli! Převýchova zločinců je důležitá věc...“

„No, já hlavně abyste mě taky nezavřeli! A neostříhali!“

Velitel se zachechtal a pokusil se chytit ji za ježka; nešlo a nešlo.

„Ale kdybys mermomocí chtěla, třeba bych tě oholil břitvou!“

Ještě chvilku s ním laškovala, pak jí otevřeli bránu.

„Jak ti roste kluk?“ nakoukl jeden dovnitř.

„Vidíš, že je hodnej! Hlavně ho neprobuďte!“

Malý Patrick spal na sedačce v košíku a vypadal, že mu to svědčí. Sandra ho vozila všude s sebou; zakázané to rozhodně nebylo.

Vjela autem dovnitř, zajela k ženskému oddělení a zastavila tam. Houfec trestankyň se okamžitě shrnul okolo ní; byla mezi nimi jediná oblečená, do dvou hedvábných šátků, jeden přes prsa a ten větší okolo boků jako sukni. Ale hned se taky svlékla a ježto se Pet probudil, přiložila ho k prsu. Brebentila s děvčaty, dokud se kluk nenapil; pak šel z ruky do ruky, všechny ho hladily a obdivovaly. Sandra jim ho nechala na hraní a zamířila k dívce, která seděla na zápraží baráku a lhostejně zírala do prázdna.

Jejich zraky se setkaly. Nelze říct, že by v sobě nalezly zalíbení.

Dívka neměla ráda pracovníky humanitárních organizací. Její matka v této činnosti excelovala; její práce se skládala z četných večírků, dobročinných představení, hostin a podobně, na nichž sháněla lidi schopné něco zaplatit a nutila je, aby to skutečně udělali. Použití těch peněz bylo neurčité; asi s nimi vykonali nějaké dobro, ale víc šlo na ty večírky.

Sandra byla velmi hezká, s parádním ornamentálním tetováním po celém těle i na hlavě; dokonce i obočí měla vylepšené tečkami. Dívka tak hezká nebyla a neměla důvěru k lidem, kteří vynikali tak chladnou, odlidštěnou krásou.

„Jak ses sem dostala?“ zeptala se Sandra.

Dívka ji nejdřív chtěla poslat... no, kamkoliv. Potom si to rozmyslela.

„Poprvé to bylo, když mě úplně bezdůvodně zatkli a ostříhali. Podruhé mě zatkli, když jsem přišla předat oficiální stížnost. Pak se mi omluvili, že to žádné zatčení nebylo, jen mě nechali delší dobu čekat. A teď jsem tady za organizování demonstrace. Zločinné spiknutí.“

„Aha. Jak daleko se odvážíš dojít?“

„Je ti něco do toho?“

„Ano.“

„Smím vědět, co?“

„Jsem Sandra. Pomocná ruka.“

„Čím mi můžeš být prospěšná?“

Sandra mlčela, jen koukala. Dívka taky mlčela, ale byla čím dál nervóznější.

„Nadešel už čas, abys začala rozumně uvažovat?“

„Cože?“

Sandra mlčela a vyčkávala.

„Co mi chceš? Co mi sakra chceš? Vypadáš jako ty vaše čarodějky, ale...“

Sandra mlčela.

„Tak jo, tak dobře! Jsem připravena mluvit. Co mi řekneš?“

„Jak daleko se odvážíš zajít?“

„Jak daleko to půjde! Vyřídím si to s těma svinskejma úchylama...“

„Ano, to by bylo možné. Pomůžu ti.“

Dívka otevřela pusu, aby ji poslala... pak sklapla. „Jak?“

„Podle našich zjištění začala celá aféra tím, že ses svlékla na náměstí a tančila nahá před lidma. Jak k tomu došlo?“

„Jednoduše, vsadila jsem se. Večer jsem udělala to samý v baru u Štěňat a nikomu to nevadilo! Ještě mi tleskali! Tobě to snad vadí?“

„Ne.“

„Tak komu teda?“

„Nikomu, myslím. Jsi hezká.“

„Byla jsem.“

Sandra se zasmála. Dívka trochu zaváhala. I Sandra byla ostříhaná nakrátko.

„Co mi chceš říct?“

„Stala se zvláštní věc. Policisté reagovali zcela neadekvátně na něco, co jindy přehlíželi. Zajímá mě, čím se tvůj případ liší od jiných. Prozatím se nezdá, že by byl odlišný. Až na tu reakci.“

„No a co?“

„Připadá mi, že zasáhla nějaká vyšší síla. Některý Ochránce.“

„Tím myslíš co? Nějaký bůh? Já nevěřím na žádné bohy!“

„Nebo mocný čaroděj. Někdo schopný přinutit druhé, aby plnili jeho vůli.“

„No dobře; ale proč proti mně?“

„Nemusí to být proti tobě. Víš, co je biliárový efekt?“

„Ne.“

„Úder do jedné koule způsobí rozhýbání jiných kulečníkových koulí.“

„Hezký. Ale přelož to do lidský řeči!“

„Byla jsi obyčejná hloupá holka. Bezstarostná, bez zájmu o cokoliv. Od té doby ses stala odhodlanou bojovnicí proti režimu. Organizuješ, přesvědčuješ a vedeš druhé. Využíváš při tom své inteligence a znalostí. Mohla bych to nazvat probuzením.“

„Chceš říct, že mi tohle někdo udělal schválně?“

„Je to pravděpodobné.“

„Kdo?“

„Nevím. Dokázalo by to víc lidí. Například já. Ale já jsem to nebyla. Ani nikdo ze Sesterstva. Ptala jsem se.“

„A oni ti určitě řekli pravdu.“

„Hovořily jsme v mentálním spojení. Je to rychlejší postup.“

„Skutečné spojení mysli? Ty to umíš?“

„Nedá se říct... mám tu schopnost propůjčenou. Vložili mi program.“

„V životě bych si tohle nenechala udělat!“

„Ano, to jsem tušila. Neboj se, já počkám, až si zvykneš.“

„Nezvyknu! Jsem proti zasahování do mozku!“

„Už tuším, proč na tebe ten Ochránce použil násilí. Jsi pěkně hloupá.“

„Tak co se o mě staráš?“

„Protože zároveň jsi velice schopná. Mimořádně inteligentní, s vysokým energetickým potenciálem. Pouze ho nevyužíváš.“

„Co že jsem?“

„Vysoce E+. Nadaná čarodějka.“

„Blbost!“

„Nikdy tě to nenapadlo?“

Dívka otevřela pusu. Pak zaváhala a zašilhala na Sandru:

„Ty mi čteš myšlenky?“

„Některé jsou velmi jasné. Když neříkáš pravdu nebo se snažíš něco zastírat, je to naprosto zřetelné. Ovšem do hloubky se takto proniknout nedá.“

„Jsou různé úrovně vědomí?“

„Ano. Při terapii používáme různých průniků do vzpomínek. Do dětství, čas od času i do minulých zrození.“

„Nevěřím na minulé životy!“

„Proto asi odmítáš myšlenku, žes v minulém životě byla schopnou čarodějkou. Nechceš se rozvzpomenout, co jsi kdysi uměla. No, jak chceš.“

„A ty mě chceš zblbnout! Přinutit, abych uvěřila na bohy a reinkarnaci, na všechny vaše ty nesmysly. Pár kluků se o to už snažilo.“

„Snad. Jenže já ti můžu pomoci.“

„Třeba dostat mě na svobodu?“

„Jaké by bylo řešení po dobrém?“

„Zatkli mě při demonstraci. Vyhrožují mi soudem asi za dvacet paragrafů. Alternativa je, abych vypadla ze země a už nikdy se nevrátila.“

„Tak to udělej.“

„Ani náhodou. Napřed si to s nima vyřídím!“

„Nikdy to nedokážeš.“

„Vsadíme se?“

„Znáš zákon padajícího hovna? Hovno vždycky padá shora dolů. Když je vyhodíš nahoru, spadne zase dolů. Nejspíš na tebe.“

„Když to budeš dělat dostatečně dlouho, jednou třeba trefíš.“

Sandra se chápavě usmála. „Nebo můžeš zkusit uplést z hovna bič.“

Dívka se zamračila. „A to mě ty naučíš!“

„Až se přestaneš bát.“

Dívka si pomyslela: Já se nebojím!, ale nahlas to neřekla.

„Je mou povinností prozradit ti, že ses stala součástí války. Ta válka se vede od věků do věků, nezačala s námi a neskončí, až my zahyneme. Můžeme se přidat k jedné či druhé straně, nebo ji můžeme nevnímat. Tys ji až doposud nevnímala. Pokud budeš chtít na svém názoru setrvat, odejdu a nechám tě. Ale ta válka tě dožene, dříve či později.“

„Válka mezi Dobrem a Zlem?“

„Ne přesně. Ale může to tak vypadat.“

„Ty seš to Dobro?“

„Není žádné Dobro, není žádné Zlo. Je naše strana a jejich strana, jistě. Naši Ochránci, ale taky jejich Ochránci. Z našeho pohledu démoni.“

„Hezké. Dejme tomu, že ti věřím.“

„Ta válka se vede ve všech světech, co jich ve vesmíru je. No, možná ve většině. V každém případě tady. Neříkáme o ní každému, mátlo by je to. Ale ty patříš k lidem, co by to mohli pochopit.“

„A ty seš vrchní velitel?“

„Ani náhodou. Můj manžel byl důstojník. Zabili ho. Říká se tomu: padl během akce. Možná ti někdy budu vyprávět o jeho činech.“

„Zabili ti muže? Kdo a proč?“

„Důstojník policie. Jednou si ho najdu. Ale víc mě zajímá, kdo ho poslal a proč. Neudělal by to z vlastní vůle.“

„Posedl ho démon?“

„Ne, bylo to racionální rozhodnutí. Poslal ho jeho nadřízený s úkolem ve vhodné chvíli Peta zabít. Zastřelil ho odzadu, před mýma očima. Zepředu by ho nedostal.“

„Uvědomuješ si, co mi tady vykládáš?“

„Mohla bych ti to ukázat v mentálním spojení, kdyby ses nebála.“

„Ve vaší zemi zabíjejí lidi jen tak, v průběhu rozhovoru?“

„Některé ano.“

„Mě zabijou taky?“

„Ne, tak daleko ještě nejsi. Tebe odsoudí do vězení a dají na vybranou: buď si to odsedíš, nebo vypadneš hodně daleko a nikdy se nevrátíš.“

„Měla bych to udělat?“

„Pokud odejdeš, budeš mít klid. Už to nebude moje záležitost. Doufám.“

„Ale tvoje válka potrvá.“

„Až do konce života. Až zemřu, bude bojovat můj syn. A jeho děti.“

„Nevěřím. Nesouhlasím!“

„Když Pet zemřel, přijala jsem rozhodnutí: musí ho nahradit deset jiných. Jedna jsem já. Dalších devět musím vycvičit.“

„A já mám být jedna z nich?“

„Až se přestaneš bát.“

Dívka si sevřela hlavu rukama. „Já se zblázním! Proč já?“

„Protože máš předpoklady.“

„Já to nechci dělat!“

„Taky jsem nechtěla.“

„Nechci s tebou mluvit. Nechci tě už nikdy vidět. Jdi pryč!“

Sandra vstala. Usmála se, pak zvedla ruku k pozdravu:

„V tom případě žij dlouho a šťastně.“

Obrátila se a odcházela. Udělala asi pět kroků, když dívka vykřikla: „Počkej!“

Sandra se otočila.

„Celý život jsem chtěla potkat čarodějku. Já se nebojím. Jenom si neumím srovnat, že se stalo to, co jsem chtěla. A navíc takhle.“

Sandra se vrátila a usedla zpátky před ni. Usmívala se.

„Co by se mnou udělali na jihu?“

„Nejspíš to samé, co s tebou chci udělat já. Jezdím na jih často.“

„Co když mi udělají něco, co nechci připustit?“

„Budeš nám muset věřit. Bude to poprvé v životě?“

Dívka vzdychla. „Tak to udělej!“

„Co přesně?“

„Vloupat se mi do mozku. Číst mi myšlenky.“

„To neudělám. Ale pustím tě do svých vzpomínek. Já se nebojím.“

Vložila jí ruce na spánky a lehce hladila. Téměř něžně.

Potom se dívce otevřel cizí vesmír. Během několika desítek vteřin uviděla neuvěřitelné věci; většinu nechápala, ale... byla okouzlená.

Pak ji Sandra uvolnila a vyčkávala, až se vzpamatuje.

„Tak jsi mě dostala.“

Sandra mlčela. Usmívala se.

„Tohle jsi vážně všechno zažila?“

„Nevím, co jsi dokázala vnímat. Něco jsem zažila já, něco jiný. Obsahuji vzpomínky řady jiných lidí, a teď jsem je nekorigovala. Naučit se ovládat, co chci najít a převzít, trvá... několik kontaktů. Nejlépe s různými lidmi. Minimálně týden.“

„A myslíš, že bych se to dokázala naučit já?“

„Myslí si to ten, kdo tě zařadil do služby. Já akorát vnímám tvou energii.“

„No a? Vyhovuje?“

„Značně. Brala bych tě do týmu.“

„Slibuješ, že se budu moci pomstít těm šmejdům, co mě takhle zohavili?“

„Ne. Oni nejsou náš nepřítel. Jsou to pitomci a dělají, co se jim nařídí. My zničíme celou společnost. Možná celý nepřátelský svět.“

„Chci jít s tebou, Sandro.“

Sandra zvážněla. „Ještě si to rozmysli!“

„Nerozmyslím. Čekám na to celý život. Jdu s tebou!“

„Dobrá. Potom musíme začít pracovat. Nejdřív opustíme tábor.“

„To se nám nemůže podařit. Chceš se prostřílet nebo proplížit přes dráty?“

„Odejdeme úplně klidně branou. Vezmeš košík s Patrickem.“

Zajatkyně už si dostatečně vyhrály s Petem. Byl mimořádně roztomilý.

Sandra jim ho sebrala a slíbila, že zítra zase přijde. Vložila chlapce do košíku, ten dala dívce a pokynula, aby si sedla do auta.

„Klidně seď. Kdyby něco, neztrácej klid.“

Najely k bráně. Strážní se usmívali. „Tak už končíš, Sandro?“

„Já zase přijedu. Fůra práce, pánové...“

Jednomu z nich se něco nezdálo. „Hele, co ta holka?“

„Crissy? Ta se mi přece stará o syna...“

Prohlédli si asi patnáctiletou černou holku, která se na ně poněkud blbě usmívala. Nebyli si jistí, ale asi přijela se Sandrou.

„Tak jo, šťastnou cestu...“

Sandra zařadila rychlost a vzdalovaly se.

„Jak jsi tohle dokázala?“

„To nic. Už na tebe zapomněli.“

„Ale jak jsi to udělala?“

„Hypnóza. Viděli něco úplně jiného. Budeš jim chybět při počítání, ale to až později. A nebudou vědět, kam jsi zmizela.“

„Děláš tohle často?“

„Ne tak často, aby jim to začalo vrtat hlavou. Nebo zavolali nějakou WZ, co by to dokázala vysledovat.“

„To se taky dá?“

„Všechno, co se událo, se dá zpětně vyhledat.“

Zamířily do kanceláře turistické agentury. Pobíhala tam řada hezkých děvčat, pracovali tam referenti, procházela spousta zákazníků. Sandra šla do jedné kanceláře a pohybem ruky vyhodila kolegyni, co jí patřila.

„Nejdřív trochu administrativy. Právě jsi přestala existovat. A narodila se nová občanka tohoto státu, které vystavíme občanský průkaz.“ Z psacího stolu vytáhla průkaz opatřený několika razítky a věrohodnými podpisy, avšak bez vypsaných údajů. „Jak se chceš jmenovat?“

Chvilku trvalo, než dívka pochopila. „Ale tím ztratím svou totožnost!“

„Ano. Kdyby ses někdy vrátila domů, klidně jim řekni, že ti tady doklady ukradli. Používala je nějaká zlodějka, ty za nic nemůžeš. Tak jméno!“

„V jedné knížce psali o keltské věštkyni, která se jmenovala Gwynneth.“

„Hezké. WZ Gwyn, to zní. Příjmení? Třeba... kde se ti líbilo?“

„Znáš město, které se jmenuje Santiago de Compostella? Ve Španělsku.“

„Hezké. Gwynneth Santiagová. Datum narození?“

Dívka Gwyn využila příležitosti a omladila se o dva... no, o tři roky.

„Bude trochu problém, kdyby ti někdo počítal horoskop.“

Sandra zapsala nové údaje do průkazu.

„Mladá holka... studuješ na Universitě, viď? Kterou fakultu?“

„Právnickou. Šlo by to?“

„Proč ne? Mám tam pár kamarádek, určitě si na tebe vzpomenou.“

„Nebude se někdo divit?“

„Na Universitě je děsná džungle. A ty jsi byla na prázdninách na jihu.“

„Tím se vysvětluje, jak jsem ostříhaná. Ale co když mě poznají oni?“

„Policajti? Když jim nepolezeš do cesty, zapomenou na tebe.“

Sandra se otočila ke dveřím. „Dál!“

Dveře se otevřely. Vstoupila dívka s nějakým šatstvem a mladík s foťákem.

„Obleč se. Pokud se ti ty věci nelíbí, koupíš si později jiné.“

Gwyn se rychle oblékla. Měla se cítit líp, ale... po několika dnech nahoty jí to bylo vcelku jedno. Dívka jí nasadila blonďatou paruku. Mladík ji vyfotil a hned odešel fotografie vyvolat.

„Jak jsi poznala, že někdo chce vstoupit, když nezaklepal?“

„Vnímám aury. To tě taky naučím.“

„Co vlastně teď jsme? Myslím... jaká armáda nebo... stát?“

„Neviditelná říše. Součást Templářů. Vlastně... jsme všechno a nic. Možná Sesterstvo, cowen čarodějek. Ale ani to není úplně výstižné.“

„Co budeme, až vyhrajeme?“

„My nevyhrajeme, Gwyn. Ne v tomto životě. Ale budeme bojovat dál.“

Gwyn potřásla hlavou. Stáhla paruku a odložila ji.

„Tohle už mi taky nevadí.“

„Zvykáš si docela rychle. Za rok budeš na úrovni velitelky.“

Gwyn vstala. Přistoupila k oknu a hleděla ven, na rušnou ulici.

„Potřebovala bych ještě... poslední kontakt s dřívějším světem. Potom už nebudu... rozloučit se...“

„Jistě. Co pro to můžu udělat?“

Gwyn ukázala na telefon. „Dá se volat mezistátně?“

„Jakkoliv. Často voláme do ciziny.“

Gwyn vzala do ruky sluchátko.

„Mám odejít?“ zeptala se Sandra.

„Radši zůstaň. Možná budu potřebovat... pomoc.“

Vytočila řadu čísel. Chvilku to vyzvánělo; pak se ozval dívčí hlas:

„Rezidence Gordonových.“

Gwyn řekla: „Ahoj, Kačátko.“

Dívka na druhé straně byla chvíli překvapená. Pak vydechla: „To seš ty? Jak víš, že jsem zrovna chtěla...“

„Chtěla jsem s tebou mluvit, sestřičko. Raději než s mámou... Je doma?“

„Ne, má nějakou akci... přijede až zítra. Táta je v práci...“

„Vždycky byl v práci. Seš doma sama?“

„Jenom se služebnictvem. Brácha je na tréninku... Teda on říká. Nejspíš s nějakou holkou. Tady je pozdní večer, víš?“

„Vím. Jak žiješ, Kačátko?“

„Neříkej mi tak. Nebo ti budu říkat Žirafko.“

„Radši než jméno. Už nikdy nikomu neříkej mý jméno.“

„To seš ve válce, nebo co?“

„Jo.“

Sestra hvízdla údivem. „Kde to seš? Na tom... Ostrově?“

„Správně. Trochu jsem se zamotala do místních... problémů. Tak se nediv, že se nějakej čas neozvu. Možná už nikdy.“

„Ale... já jsem s tebou zrovna chtěla mluvit!“

„Tys ještě nezapomněla, že existuju?“

„Jak bych mohla? Naši mi tě pořád připomínají!“

„Neříkej, že mě dávají za vzor!“

„Odstrašující. Čím dál víc. Co mám ty potíže ve škole.“

„Jaký potíže?“

„S učitelema a tak. Když tam náhodou přijdu, tak...“

„Aha. Neučíš se, hádáš se, chodíš za školu. Viď?“

„Jak to víš?“

„Já jsem taky tak začínala. Hoď se do klidu, než to bude horší!“

„Nebude. Když se podívám kolem sebe, je mi na blití. Nejradši bych utekla z domu. Za tebou! Co kdybych se u tebe objevila?“

„Nehrozí, slečinko. I kdyby, já vlastně vůbec neexistuju.“

„Taky bych radši neexistovala. Stejně uteču. Jako ty!“

Gwyn se ohlédla na Sandru. Ta seděla mlčky, ale díky dokonalému sluchu vnímala všechno. Znepokojeně potřásla hlavou.

„To snad ne!“ vzdychla Gwyn.

„To jo!“ ujistila ji sestra v telefonu, „Jestli mě naši budou štvát...“

„Já jsem myslela něco jinýho.“

„Hele, můžu se na něco zeptat? Seš tam sama?“

„No... je tady kámoška, co jí patří ten telefon.“

„Neva. Hele Žirafko, už sis pořádně zašoustala?“

„No víš...“

„Jela jsi tam přeci kvůli tomu, ne? Vzali tě na pořádnej grupáč? Aby tě ojížděla celá banda kluků; zpředu, zezadu, do huby, sem tam nějaká holka do toho... aby sis pořádně užila!“

„Co to máš za nápady, prosím tě?“

„Říkal Fred, že to tam tak chodí. Hele, umí to ta tvá kámoška s holkou?“

„Umí.“ přikývla Sandra.

Gwyn ji zakřikla gestem ruky. „Kdo je Fred?“

„Ten kluk, co s ním chodím. Já už nejsem malá, víš?“

„Pokud umím počítat, je ti čtrnáct!“

„A co má bejt? Tu dírku tam mám od malička!“

„Neříkej, žes to už udělala!“

„Máma si mě vzala do prádla. Dlouhá přednáška o tom, co slušná holka smí, musí a nesmí. Naštvala mě. Tak jsem hned druhej den šla s Fredem k nim domů a svedla ho. Fred je dobrej, udělá co já chci.“

„Kolik mu je?“

„Bude mu šestnáct. Chodí o dvě třídy vejš. A je moc hezkej.“

Gwyn těžce dýchala. „Já tě nepoznávám! Co se to stalo z mý malý ségry?“

„A co se ze mě mělo stát? Fotr furt v zaměstnání, máma na svejch oslavách a zasedáních! A velká sestra, co mi měla bejt vzorem, zdrhla někam do světa, když ji potřebuju nejvíc! Tak je ze mě mladistvej delikvent! A co? Když mě za něco zavřou do pasťáku, bude se o mě máma aspoň starat!“

Její hlas zněl hystericky. Sandra vstala a přistoupila blíž. Výraz její tváře byl znepokojený.

„Jenny, já...“ vydechla Gwyn.

„Neříkej jméno, jo! Jsme v tý tvý válce, ne?“

„To jo, ale...“

„Já bych tě tak potřebovala! Vidět tě, mluvit s tebou... Já vím, nikdy jsme spolu pořádně nemluvily! Já jsem ti záviděla, tys ve mě viděla škvrně a odháněla jsi mě! Ale stejně seš jediná, koho mám!“

Sandra ukázala něco na prstech a když Gwyn nerozuměla, řekla:

„Nějaké zvláštní sny?“

„Jak to víš? Takový jako... kdybych lítala. A mluvila s různejma... občas vidím věci, který nemůžou existovat. Nevím, z čeho to mám.“

„Od kdy?“

„Zhruba od dvanácti. Co jsem začala... bejt holka.“

„Předtím?“

„Předtím taky, ale nebylo to tak... nebudila jsem se celá zpocená.“

Gwyn zvedla oči k Sandře. Ta přikývla.

„To snad ne!“ vykřikla Gwyn.

„Ano. Už ji taky dostali. Zažívala jsi to?“

„Jo. Než jsem zdrhla z domu...“

„Hele, s kým se tam bavíš? A o čem?“ vyzvídala ta na druhém konci drátu.

Gwyn pevně sevřela sluchátko: „Dobře mě poslouchej, Jenny! Pamatuj si: nesmíš nikdy přijít sem na Ostrov! Nesmíš, rozumíš? Je to vrcholně nebezpečný, zvlášť pro tebe! Hrozí ti strašný nebezpečí!“

„Chápu. Rozumím. Přijedu co nejdřív.“

„To ne! Neslyšelas, co jsem právě řekla?“

„Slyšela. Ale já nikdy neudělám, co se mi nařídí, to přece víš.“

„Prosím! Jde po nás jedna mocná síla, víš? Po mně, ale taky po tobě! Já prostě nechci, aby ses do toho zapletla!“

„Staří bohové Ostrova? Vážně?“

„Co o tom víš?“

„Fred to našel někde v magazínu. Reportáž s fotografiema. Lidi tancujou okolo ohně, všichni nahý, květinový věnce ve vlasech...“

„Moc věříš novinám. Nebo Fred moc čte.“

„Už jsi tam potkala nějaký bohy? Nebo aspoň čarodějky?“

Sandra neřekla nic, jen se zašklebila.

„Žádný čarodějky neexistujou, Kačátko. To jsou jenom novinářský kecy.“

„Tak kdo po tobě jde?“

„Vlastně... zdejší policajti. A není to tak zlý.“

„Přijdu ti na pomoc. Jak jen to půjde.“

„Nemůžeš. Nesmíš! Ani mě nenajdeš! A kdybys našla, nepoznáš mě. Jsem teď tak trochu ostříhaná.“

„Bezva! Mám se nechat ostříhat dohola? Fred by mi to udělal!“

„Ne! Přestaň blbnout!“

„Já si tě stejně najdu, ať chceš nebo nechceš! Půjdu tam a budu bojovat jako ty! Už nejsem tak malá, jak si myslíš!“

„Dala bych ti pár facek!“

„Klidně. Už jsem vyrostla od tý doby, co jsme se neviděly! Jsem už velká holka a mám svou hlavu. Neodradíš mě!“

„Co si myslíš, že tady dokážeš?“

„Budu čarodějka, Žirafko. Když ne ty, tak já! A neukecáš mě!“

Gwyn zvedla oči k Sandře. Tvářila se zoufale.

„Neukecáš ji.“ řekla tiše Sandra, „Už zaslechla Hlas. Ještě se bojí, ale přijde. Dřív nebo později.“

„A ty jí pomůžeš?“

„Jestli přijde až sem, budu muset.“

„Hele, o čem se bavíte? Jestli o mně, tak bych snad měla...“

„Nevšímej si toho. Hele, Kačátko: já teď ten telefon položím. A navždycky zmizím z tvýho života. Nikdy jsem neexistovala, pamatuj si to...“

„Fajn. Tak zas já: Od teďka budu hledat cestu, jak se tam dostat. Možná to nebude hned, ale přijdu k vám na Ostrov. A najdu si tě, ať seš kde seš, ať se jmenuješ jak chceš. I kdybych se tam měla prokousat!“

„Ne! Prosím tě!“ Gwyn měla na krajíčku slzy.

„Já jsem taky brečela. Celý noci. Teď už brečet nebudu. Teď se budu rvát. Už vím, jaká bude moje cesta. Zatím ahoj, Žirafko!“

„Ahoj, Kačátko.“

Položily telefon. Gwyn si sevřela hlavu v dlaních.

Sandra mlčela.

„Tak ji taky dostali...“ řekla konečně Gwyn.

„Ještě dřív než tebe. Co budeš dělat?“

„Co můžu? Můžu vůbec něco? Já vím, jaká je... tvrdohlavá, vzteklá...“

„Bylas taky taková?“

„Asi ještě jsem.“

Mlčely. Sandra schválně, Gwyn proto, že měla slzy v očích.

„Co bych s tím měla udělat?“ zeptala se konečně.

Sandra udělala několik gest rukama. Pak si vzpomněla, že nerozumí.

„Kdyby byly věci v pořádku, tak...“

„Jo! Kdyby byly v pořádku!“

„Provedla bych mentální kontakt. Zjevení, tomu říkají lidé. Přišla přes zrcadlo nebo teleportem, udělala jí úvodní instruktáž a propojila se všemi ostatními. Včetně tebe.“

„Aha. Kde je problém?“

„Nic z toho neumím.“

„A někdo jiný?“

„Všechny čarodějky zahynuly. Ty, které to uměly. Průchod nadřazeným prostorem, spojení dalekého dosahu, telepatický kontakt... Zůstaly jen trosky bývalých znalostí. Některé mám i já, třeba ty iluze. Ale nic víc.“

„Nedá se to nějak... obnovit?“

„Těm nejlepším to trvalo léta. Víš, čím větší je síla cowenu, tím lepší výsledky. Co jedna objeví, to naučí ostatní. Když musí každý dělat všechno sám, jde to pomaleji. Navíc, oni měli kontakty s Ochránci. Jo vlastně, ty na Ochránce nevěříš...“

„Já už věřím všemu, Sandro. Ale proč to postihlo malou Jenny?“

„Proč se neptáš, proč to postihlo tebe? Nemyslím teď, ta hra s policajty! Myslím důvod, proč jsi utekla z domova. Co tě vyhnalo?“

„Nevím. Nepamatuju se. Něco jsem hledala.“

„Co?“

„Já nevím! Už jsem to tam nemohla vydržet. Hledala jsem nějaký místo...“

„Už jsi je našla?“

„Myslela jsem si to. Ale... pak se stalo tohle. Líbilo se mi tady, pořád jsem váhala, jestli mám odjet nebo zůstat. Jenže...“

„Svůj svět si musíš nejen najít. Taky vybojovat.“

„Tobě se to mluví! Jsi princezna bojovnické kasty...“

„Jsem původem cizinka. Přijela jsem s rodiči. A nelíbilo se mi tady, ze začátku. Měla jsem strach – z tý země, toho domu... měla jsem pocit, že mě tahle země nenávidí. Teď už je to jinak. Patřím sem.“

„Co se změnilo?“

„Já.“

„Chceš, abych se taky změnila?“

„Dívko, změnila jsem na tobě už tolik věcí, že... se začínám bát. Zatím z tebe dělám, co chci já. Klíčová chvíle nastane, až ze sebe začneš dělat, co chceš ty sama. Až budeš zase mluvit se sestrou, měla bys ji varovat. Za tuhle hru se platí životem.“

Gwyn se zachvěla: „Myslíš, že mě zabijou?“

„Životem jsem řekla. Ne smrtí.“

Gwyn pocítila, jak jí po zádech přebíhá mráz.

„Stala jsem se Služebnicí Chrámu Božího do konce svého života. A potom ve všech dalších zrozeních, až do konce světa.“ řekla důrazně Sandra.

„A ode mne žádáš totéž?“

„Ještě si můžeš vybrat. Možná naposled.“

Gwyn se celá schoulila. Hlavu složila do dlaní. Setrvala tak dlouho; pak vstala a přistoupila k zrcadlu. Nějakou chvíli hleděla sama na sebe, potom se otočila zpátky k trpělivě vyčkávající Sandře:

„Myslím, že je na čase vyzkoušet to Propojení.“

Sandře zacukal koutek úst. „Dobře. Bojíš se? Hodně? Tak pro začátek tak pět minut. Později uvidíme...“

Denis obdržel sen. Přišla za ním vysoká, urostlá mladá žena ve fantastické kožené zbroji, vyzbrojená úctyhodnou sbírkou různých mečů a dýk.

„Posílá mě Hagen.“ oznámila, „Žádá tě, abys ho navštívil na jeho hradu.“

„Hagen z Tronhege?“

Zaváhala, pak přikývla.

Přesně vzato, nebyl Denis povinen přijít na Hagenovo zavolání. Nebyl jeho kamarád, ačkoliv se už setkali. Jeho otce Lokiho měl o chlup radši, i když ani po něm se mu nestýskalo. Nicméně...

„Půjdu.“ souhlasil.

Bojovnice neměla absolutně nic společného s ovládáním Bran, dá se dokonce říct, že z magie měla strach a odpor; přesto byla vybavena osobní Bránou. Provedla ho do cizího světa.

„Co je tohle za místo?“

„Táronhégy. Nové Tronhege. Někde v nadprostoru Horních Uher.“

Bojovnice to řekla tak, jako by mluvila o naprosto cizím světě. Denisovi bylo to místo naopak sympatické. Včetně mohutné stavby se složitým opevněním, kterou si zde Hagen zřídil. Působila dojmem, jako by měl proti čemu se bránit. A jako by se toho bál.

„Proč už není tam, co býval předtím?“

Pokrčila rameny, neměla tušení.

Když Denis vstoupil, v zasedacím sále zuřila prudká hádka. Samozřejmě se rozčiloval samotný Hagen.

„Že vy křesťané jste neskutečně drzí, vím už dávno. Ale že přijdete až sem a budete otravovat, abych se s vámi vydal do války, která nemá žádný smysl a je nejspíš už prohraná, to bych...“

„Ta válka není prohraná!“ pronesl autoritativně arch. Michael. Pohlédl na Denise, potřásl hlavou a ušklíbl se, ale hned se obrátil k hostiteli.

„Žvásty! Kdybyste vyhrávali, nesezvali byste sem celou tuhle bandu!“

Denis se nenápadně rozhlížel. Řadu přítomných neznal. Nad dalšími žasnul. Například se tu vyskytoval Lord Poseidal s krásnou společnicí Atrophos, její sestrou Klóthó a nějakými dalšími bytostmi z jeho světa, obecně oblíbení Anút Všemocný, Braal Pán Hmoty, Sirao a ještě nějaká kráska, Féničan Baal a další. Až v rohu seděl kníže upírů Vladan a na Denise se zašklebil.

Denis udělal ještěrčí obličej. Ta sestava se mu nezdála.

„Co mám já s vámi a vaší válkou společného?“ vykřikoval Hagen.

„Budeš mít.“ řekl stručně Loki.

Hagen se zamračil. Svého otce znal dost dobře, aby tušil, že když už něco řekne, obvykle to mívá smysl.

„Tohle místo se nachází mimo známé světy! Nikdo, kdo o něm neví, nedokáže sem proniknout, z lidského světa je naprosto nenápadné a...“

„Synáčku, jestli sem Nepřítel přijde, zlikviduje tě i s celým tvým světem a možná si toho ani nevšimne...“

„Cože?“

„Už dávno nejsi tak mocný, jak se pokoušíš předstírat. Ani bych neřekl, že máš důvod být nafoukaný. Já taky ne, ale...“

Denis potřásl hlavou. Co chtějí ode mne? vyslal signál.

Zachytil to Vladan. Co bys hádal? Krev!

Možná by bylo dobře připomenout, že Denis měl upíra rád. Vladan žil kdesi v Transylvánii na podobném hradě jako Hagen. Táronhégy se nacházelo v tzv. Slovenském štátu, zhruba v okolí Trnavy. Případně se dalo projít od hradu Brekova, což je u Humenného. Ta místa jsou samozřejmě v lidském prostoru od sebe dost vzdálená, ale v nadprostoru to nevadí.

V blízkosti Denise se objevil Radegast. Vypadal ještě hůř než normálně. Pokynul mu, aby šli kousek bokem.

„Chci bitvu.“ řekl na rovinu.

„Nesmysl. Máme padnout, abychom posílili tvoje pluky?“

„Blbost. Kdo ti říká zemřít? Stačí, když pobijete co nejvíc nepřátel. Samozřejmě v bitvě pod svými korouhvemi. Jako velitelé budou stačit, co zahynou nešťastnou náhodou. Ty se tam pro jistotu nehrň.“

„Dík. Už jsem se zalekl, že mě chceš umlátit tlapou.“

„Srandičky? Na rozdíl od tebe vím, kdy a za jakých okolností přijdeš na řadu. Ty víš, že neřeknu. A na rovinu, ještě máš čas. Potřebujeme...“

„V naší zemi se nevede žádná válka.“

„Tak ji odstartuj. Stejně si tam všichni jdete po krku...“

„Radegaste, já jsem se nevrátil, abych vedl válku...“

„Jestli sis nevšiml, není to otázka do diskuse. Nýbrž rozkaz.“

„Když neposlechnu, tak co?“

„Tvůj princ bude vstřícnější.“

Denisovi ztuhly rysy. Měl pravdu.

„Princ Lera je skvělý výtvor přírody. Kvalitní potomek Dračí Královny a hmotné expanze toho... no, však víš! A ty jako jeho duchovní učitel...“

„Vznešený bože, kdybych ti dokázal rozbít držku, tak bych...“

„Grrr! Bylo by mi potěšením! Ale stárneš, hochu, tos měl před padesáti lety, to bys možná měl šanci. Dneska už...“

Denis měl chuť říct ještě něco, ale vzdal to. Radegast se šklebil.

„Takže to zařídíš? Zhruba... vašeho času do pěti let?“

„Já nechci válku! Nechci žádnou smrt... nikoho!“

„Ale víš, že se to stane. Věř mi.“

Denis se mračil. Hagen se hádal s nejvyššími veliteli o taktice boje. Na nic rozumného to nevypadalo.

„Když to nezařídíš ty, udělá to ona.“ řekl Radegast.

Denis se ohlédl ke dveřím. Právě vstupovala krásná démonská princezna, oči jí rudě svítily a vlasy za ní vlály jako plamen. Elegantně pošvihávala oháňkou a tvářila se, jako by jí patřilo půl vesmíru.

„Znáš ji?“

„Neměl jsem tu čest. A doufám, že...“

„Vivenna. Nějakým způsobem tvoje sestřenka.“

Denis si pomyslel něco dost nepěkného. Vivenna si všimla zájmu, natočila hlavu a usmála se. Zuby měla jako každý démon.

„Poslala ji Morrigan. Má pocit, že se dost nestaráte o svoje dominium.“

„Poradíme si bez Morrigan i bez Vivenny.“

„Možná. Ale měl bys vědět, co bude, když to neuděláte.“

Vivenna se usmívala. Denis se nadechl – a zase vydechl.

„To je všechno, co jste mi chtěli?“

„V podstatě. Ale nejsi tady asi naposled.“

Denis obrátil pohled k Hagenovi. Ten letmo zvedl ruku a pokynul mu.

„Tak se tady mějte.“ řekl Denis a odešel.

„Sandro, na toho by ses měla podívat sama...“

Sandra zvedla oči. Pomocnice naznačila rukou, že zákazník je nějak divný, takže vstala a chtěla se s ní spojit, ale dívka ukázala, že nemá téměř žádné informace. Podala jí však protokol, který vyplňovala.

„Podplukovník?“ překvapilo Sandru, „No, pošli ho sem.“

„Chce mluvit s čarodějkou. A trvá na tom.“

„No, uvidíme.“

Muž, který vstoupil, působil na pohled sebejistým dojmem. Ovšem bližším průzkumem Sandra zjistila, že jeho vyrovnanost je pouze vnějšková, ve skutečnosti byl na konci sil. Zejména psychicky.

„Ty jsi čarodějka?“ zeptal se a pečlivě si prohlédl Sandru.

Měla odpovědět: Nejsou žádné čarodějky, což je standardní odpověď, avšak místo toho řekla: „Potřebuješ čarodějku?“

„Pokud mi nepomůžeš, budu muset zemřít.“

Sandra pokynula, aby se posadil. Kývla na Gwyn, aby připravila čaj; muž ji vzal na vědomí, ale jako správný důstojník si jí nevšímal, byl zvyklý na podřízené. Méně tetování = méně hvězdiček.

„Jaký je tvůj problém?“ otázala se Sandra.

Už o něm věděla, že zná místní zvyklosti, když ho nezarazil její vzhled ani tykání. Choval se k ní stejně, ale vycítila z něj určitý strach.

„Zabil jsem jednu čarodějku.“ řekl. Jako by ze svých beder svalil kámen.

Sandra mlčky naznačila, že chápe.

„Bylo to za války. Tehdy jsem byl kapitánem Černých baretů.“

Sandra opět kývla.

„Jenže... ona se vrací.“

Sandru to nepřekvapilo. Tvářila se vážně a neřekla nic.

„Zjevuje se mi. Ve snech, poslední dobou už i za bílého dne. Slyším její hlas. Komentuje, co dělám. Je to čím dál horší.“

„Je to už mnoho let.“

„Ano. Napřed jsem si myslel, že to přejde. Psychiatři... ujišťovali mě, že je to komplex viny. Představy. Jenže... Ona ví věci, které já nevím!“

„Pronásleduje tě? Chce ti ublížit?“

„Ne. Ona mě... chrání. Snaží se mi pomáhat. Naposledy, když na mě číhali ozbrojení lupiči. Věděla i to, jaké mají zbraně.“

„Jak to dopadlo?“

„Dva jsem zastřelil. Třetího chytila policie.“

„To je snad výhoda, ne?“

„Já... víš, nevím, jak se k tomu postavit. Nechápu to. Děsí mě to.“

Gwyn to docela uměla pochopit. Postavila před hosta šálek bylinkového čaje a pak usedla kousek za Sandru, připravena posloužit.

„Jaké řešení by sis představoval?“

Důstojník zaváhal. „Nevím přesně. Rád bych, aby to přestalo.“

„Kdo byla ta žena?“

„Její jméno si už nepamatuji. Měla zvláštní tetování: okřídleného psa.“

Sandra přimhouřila oči. „Okamžik... pamatuješ si to tetování?“

„Byla tetovaná po celém těle. Ale tohle bylo zvlášť výrazné. Něco jako drak s hlavou dobrmana. Nebo... nevím, jak to popsat.“

„Pomohlo by mi, kdybych mohla provést Propojení.“

Gwyn očekávala nějaké otázky, ale důstojník jen přikývl na souhlas. Takže Sandra vstala, přistoupila k němu a přitiskla čelo k jeho hlavě. Byl téměř plešatý, takže jí nic nebránilo. Lehce a něžně ho hladila po lebce.

„Ach!“ vzdychla a zrušila spojení.

Jemu naopak po tváři přebíhaly nervózní záškuby.

„To bylo... velmi příjemné.“

„Tu dívku znám.“ řekla Sandra, „Netušila jsem, co se... Skutečně chceš, abych se tvým případem zabývala já?“

„Prosím...“ vzdychl.

„Okamžik. Musím na chvíli procházet svou pamětí.“ Odvrátila se ke svému osobnímu oltáři a vytuhla. Gwyn pozorně sledovala ji i hosta, ale nezdálo se, že by něco potřebovali.

Pak se Sandra vrátila. „Ta dívka byla jednou ze spolumanželek mého muže. Je to však dávno, byla o dost mladší. Jeho paměť obsahovala tuto vzpomínku. Bohužel také Pet je již mrtev. Mohla bych říct, že je mojí příbuznou. Stále ještě považuješ za správné, abych na tom pracovala?“

„Domnívám se, že jsi ta nejlepší pro tuto práci.“

„V té době byla Petovou první manželkou dívka jménem Laška. Jejich vztah trval asi čtyři měsíce. Pet byl jmenován instruktorem kontaktního boje pro dospívající kluky. Jeden z nich se svěřil, že se mu Laška velice líbí a požádal, aby jej přijala jako spolumanžela. Na vyrovnání nabídl svou mladší sestru Cani. Peta i Lašku to pobavilo a s chutí přijali.“

Důstojník neprojevil žádné překvapení, i když Gwyn očekávala, že bude pohoršen. Zřejmě skutečně znal místní poměry.

„Ten bratr byl vcelku normální kluk bez výraznějších vlastností. Ale Peta i Lašku velmi překvapil neobvyklý půvab a přitažlivost té dívky. Vlastně se dala považovat ještě za dítě a Pet trochu váhal, jestli ji má přibrat, ale ona na tom trvala. Byla daleko aktivnější než její bratr. To ještě netušil, že je panna, její účes to nenaznačoval. Měla černé vlasy krátké jen asi půl centimetru, takže očekával málo zkušeností, ale nějaké ano.

Svatba se odehrála v jejich domě a Peta a Lašku překvapilo, že Cani neuctívá žádná božstva. Laška a ten chlapec se spojili bez obtíží, ale Pet měl značné problémy; pochva Cani byla neobvykle úzká a mírně odlišného tvaru, takže to chtěl dokonce vzdát, ale ona ho povzbuzovala, aby to bral silou, i když ji to muselo bolet. Udělal to.“

Sandra zmlkla. Polkla dvakrát naprázdno, sáhla po šálku a napila se čaje.

„Je obtížné vyjadřovat obrazové pojmy slovy. Bylo by snazší, kdybychom se všichni spojili a vnímali. Ovšem v takovém případě nelze vyloučit, že dojde k tělesným reakcím. Zvlášť tebe, Marku, by se mohla zmocnit nečekaná vášeň. Bylo by ti příjemné fyzické spojení s námi?“

Host byl už nějakou chvíli dost nervózní; teď konečně vybuchl:

„Ta vaše zatracená zdvořilost! Jestli je mi příjemný sex se dvěma mladými dívkami tak krásnými jako vy? Neznám chlapa, který by odmítl! Ta vaše Cani tak dlouho neváhala, tělesné reakce byly to první, co vyzkoušela! Už řadu let mi způsobuje erekci při spatření každé bytosti, která se jí něčím líbí! A ty sny... Bože milosrdný!“

„V tom případě bychom se snad měli přesunout na nějaké klidnější místo. Máme tu chráněnou odpočívárnu... Prosím!“

Ta odpočívárna nebyla vybavena lůžky, zato rohožemi přes většinu podlahy, polštáři a přikrývkami. Obě ženy se velmi snadno svlékly, Markovi to trvalo o chvíli déle a způsobilo mu to taky trochu rozpaků. Ale uklidnil se rychle a dívky, zvláště Gwyn, na něm s potěšením zapracovaly.

(Od chvíle, kdy se stala učednicí Sandry, si zvykla vyhledávat potěšení v plnění úkolů, které jí zadávala. Občas byly hodně neobvyklé. Milovat se se zcela cizími lidmi nebylo úplně běžné, ale občas se stávalo a Sandra na tom neshledávala nic zvláštního. Marcus nebyl vyloženě odporný, spíš sympatický – a hlavně Gwyn poprvé spala s někým tak starým.

Pravda je, že to uměl a že si to Gwyn vychutnala. Sandra ji povzbuzovala, aby se nekrotila a užívala si, cokoliv se naskytne; ujistila ji, že zablokovala její rozmnožovací orgány, takže otěhotní pouze v případě, že to bude chtít a Sandra ji uvolní. Když neměly po ruce žádného kluka, milovaly se spolu i s dalšími děvčaty, přičemž se vzájemně chlubily zážitky s chlapci.)

Do Propojení přešla Sandra tak snadno, jako by jí někdo pomáhal.

Tmavá místnost, ozářená jen několika olejovými kahany. Zařízená rohožemi, podobnými těm zdejším. Výzdoba na stěnách se ztrácela ve tmě.

Tomu chlapci bylo čtrnáct, byl příjemný a milý, ale téměř bezvýrazný. Nápadný na něm byl leda bojový cop, dlouhý až na záda, který mu žádná z dosavadních dívek zatím nechtěla ustřihnout, ačkoliv všude jinde po těle jej pečlivě vyholily. Snažil se předvádět to nejlepší, co uměl. Trochu působil dojmem, že skládá nějakou zkoušku.

Cani byla drobná a štíhlá, měla kratičkou černou srst a velké oči, které ve tmě zářily zelenými plamínky. Byla nádherná a měla velmi příjemnou auru; kromě toho byla hybnou silou veškerého konání, zřejmě bratra na Lašku vyštvala ona. Ještě před začátkem se všichni spojili mentálně, takže se navzájem vnímali; Cani trvala na tom, aby všichni cítili to, co ona.

Byla zvláštní. Je vůbec člověk? Pet ji každopádně hodlal co nejdůkladněji prozkoumat a ona to vítala, často s ní dělali různé testy a ji to bavilo. Byla vycvičená, aby cokoliv přijímala pozitivně.

Její první milování bylo bolestivé, ale vzrušující jako výbuch sopky. Ona to tak chtěla, těšila se na to a sex v ní uvolňoval bouřlivé sklony. Musela se držet, aby nekousala; ostatně měla nádherné bílé zuby s dlouhými špičáky, asi by jí vadily, kdyby neměla trochu předkus. Nikoho to nepřekvapilo, bylo jasné, že má nějaké geny šelmy.

Gwyn spoluprožívala vše, co se dělo. Předtím se milovala s Marcusem, ale byla to jen předehra. Pet byl vynikající; jako přirozený telepat vycítil, co si dívka přeje, a okamžitě jí to udělal. A ona si zároveň vychutnávala pocity jeho i všech, kdo s ním byli ve spojení. Taky vzpomínky na všechny předchozí činnosti; Arminky je uměly vyhledávat, Gwynn je dostala v celém bloku a působilo to, jako by na ni spadl mrakodrap.

Telepatie ji vzrušovala, okouzlovala a děsila zároveň. Byla vychována ve společnosti uctívající soukromí; vniknout do cizích intimností byl nejhorší možný přečin. Představovala si, že taková čarodějka musí provádět hrozné věci, to by dokázala; jenže větší problém byl ubránit se nežádoucím vjemům z okolí. Jako když jí v dětství říkali: Neposlouchej řeči dospělých. Co se dá udělat, aby člověk neslyšel otce křičícího do telefonu na podřízené nebo matku, ječivě se dohadující s přítelkyněmi o nejtajnějších věcech jiných přítelkyň? Navíc matka naprosto nectila její soukromí, kdykoliv vpadla do jejího pokoje a hned začala ječet, hrabala se jí ve věcech a její prohřešky okamžitě vykládala komukoliv. Platí zákazy pouze pro děti?

Naproti tomu, jaká tajemství má Sandra? Že se ráda vyspí s každým mužem pokaždé, když má příležitost? A když ji nemá, alespoň masturbuje? Netajila se tím a když zjistila, že Gwyn má podobné problémy, příležitostně ji vyzývala, aby si to udělaly navzájem. Jako všechny dívky, které tu byly. Jen ty šťastné, které s někým chodily, byly výjimkou.

Sandra se bez obtíží svěřovala, zážitky s Petem přímo chlubila. Vzpomínky převzaté od něho byly fantastické a Gwyn se v nich nevyznala, vypadaly spíš jako něco, co někdo četl či viděl v kině. Ještě se ve všem neuměla vyznat, leda snad odlišit osobní zážitky Sandry od směsi všeho ostatního. Sandra to ovšem zvládala a učila ji; tohle byla součást.

Teď například vyzvedla zážitky Cani. Nebyl to takový problém jako vjemy jejího bratra, ty byly bezvýrazné a neurčité a mysl takové vzpomínky maže. Cani byla velmi odlišná a dobře zapamatovatelná. A ráda se chlubila, právě tahle příležitost se jí hodila nejvíc.

Takže: je výsledkem genetického experimentu. Bráška měl kdysi zdravotní potíže se zuby, takže navštívili na Atanoru kamarádku čarodějku, která jej vyléčila. Zároveň poseděly a vedly řeči; jejich výsledkem bylo, že zdržely matku o něco déle a provedly jí genetické testy. Jedna z WZ se zrovna dala oplodnit a přebývalo jí několik vajíček, takže jedno implantovala kamarádce do dělohy a byla zvědavá na výsledek. Otec nebyl jednoznačný, genetická výbava pocházela od více osob a základem byl pes, německý dobrman.

Co???!!!

No ano, pes – je na tom snad něco divného? Účelem bylo vylepšení dítěte, které se má narodit. Bude mít bystřejší smysly a bude se rychleji vyvíjet; co dál, to se právě má zjistit. Předem je jasné, že nebude žádný génius, myslet bude spíš prakticky a přízemně, o schopnosti magie ani nemluvě. Ale bude to milé dítě, které se bude rádo mazlit a toužit po tělesném kontaktu, ne jako jiné děti čarodějek, které se bezhlavě vrhají do různých nebezpečných experimentů a je jim fuk, když to nepřežijí. Alespoň takový byl předpoklad, další výzkumy následují.

Těhotenství trvalo osm měsíců a experti soudili, že to bohatě stačí. Dítě bylo téměř identické s jakýmkoliv jiným lidským potomkem, odlišné tvary očí a uší v toleranci. Rozhodně to nebylo štěně. Jméno Cani pochází samozřejmě od slova Canis. Všechny kamarádky o experimentu věděly a bedlivě sledovaly, jak se holčička vyvíjí.

Ke všeobecné spokojenosti. Jak rostla, byla čím dál roztomilejší, bystrá, poslušná, nikdy nejevila snahu odtahovat se a být protivná. Vyvíjela se o hodně rychleji; momentálně dosáhla věku osmi let, což šokovalo Gwyn, ale vůbec ne Peta. Odborníci odhadovali, že dosáhne věku nanejvýš pětatřiceti let. Rozhodně se cítí plně dospělá a sex se jí moc líbí; ostatně psi dospívají ve dvou letech, tak co?

Teď nastal trochu zmatek či zádrhel. Jak řečeno, Gwyn byla šokovaná. Měla řadu otázek a bylo jasné, že jí na ně odpoví maximálně Sandra, protože Pet i Cani jsou mrtví a o jejím bratrovi není zpráv. Nicméně Cani ochotně odpovídala; na otázky Peta a Lašky a čím dál víc i Gwyn. Bylo to zvláštní, až nepochopitelné, ovšem celý příběh vypadal čím dál spletitější. Gwyn třeba zajímalo její vzdělání, ovšem Cani nikdy nechodila do školy, takového nic v dosahu nebylo. Patřila do studijní skupiny, což byly všechny děti, které se trvale či dočasně nacházely poblíž, byly ochotné přijít na jedno místo a bavit se s instruktorkou. Cani neuměla číst ani psát, ovšem to ani řada jiných, zato uměla vnímat. Pasivní telepatka, jakmile byla v dosahu aktivního telepata, přijímala jakékoliv informace. Což taky znamená, že vnímala obsahy knih, které se jí dostaly do ruky, ovšem často v posunuté rovině, přizpůsobené její úrovni chápání. Ani tím se nelišila.

Děti věděly, že je polopes. Patřily ke třetí generaci obyvatelstva, pro kterou různé odlišnosti byly běžné. Gwyn naopak považovala odlišnost za něco velmi zlého, i když to je třeba jen barva pleti. Děti čarodějek se jako malé učily barvoměnu, měnily si barvu kůže i vlasů podle potřeby a ty lepší to dokázaly i druhým. Cani vyrůstala mezi dětmi tzv. normálními, které neudělaly vstupní testy a nemohly být přijaty na Atanor, ale klidně se mohly zařadit do kasty bojovníků; což samozřejmě chtěly. Pro bojovníky je výhodné mít ve smečce polopsa, který má vynikající čich a sluch, zrak sice nic moc, ale třeba schopnost vycítit nebezpečí. A další zábavné vlastnosti, které ochotně využívá ve prospěch smečky.

To by bylo tak asi vše, co se událo do setkání s Petem. Vyvíjela se mnohem rychleji, v některých ohledech staršího bratra už předhonila, v jiných se jí to nikdy ani nepodaří. Byla lehkomyslná, nezodpovědná, bezstarostná. Očekávalo se, že koncepční myšlení nikdy mít nebude. Nicméně občas překvapila znalostmi a schopnostmi čarodějky; předpokládalo se, že je získala od někoho z kamarádů. Měla dvě matky, které se nepravidelně setkávaly, avšak žádného otce. Je to něco divného?

Protože se jí sex s Petem a Laškou moc líbil, setkávala se s nimi ještě asi týden, pak se vydala na okružní cestu po dalších kamarádech, s nimiž se hodlala seznámit. Jako dar k defloraci si nechala vytetovat a vyleptat toho okřídleného psa. Taky oholit hlavu i tělo a vytetovat znaky všech, kdo jí poskytli mimořádnou rozkoš. Ohledně výzdoby těla měla velké plány. Bohužel bylo to poslední, co se o ní Pet dozvěděl.

Ostrý střih: setkání s Markem. Svěřoval se o poznání méně ochotně než Pet či Laška, tedy snažil se bránit proti tp zkoumání. Samozřejmě marně, Sandra už měla patřičný výcvik. Takže:

Byl kapitánem Černých baretů a bojoval v džungli proti smečce domorodců, která byla početně asi desetkrát slabší než vojáci. Ubývalo jich rovnoměrně, deset vojáků na jednoho domorodce. Občas bylo padlých víc, vojáci zuřili a mstili se krutě každému, koho dopadli. Věděli, že mezi nepřáteli zaujímá čelné místo mladá žena, mimořádně rychlá a krutá zabíječka. Když ji konečně dopadli, její vzhled a chování je dost překvapilo. Posoudili ji jako čarodějku, což znamenalo automaticky rozsudek smrti. Byla zraněná a nic jiného nečekala; při výslechu neodpověděla na žádnou otázku tak, jak by si přáli, spíš si z nich dělala legraci. Kapitán váhal, líbila se mu a radši by si ji nechal, ale konzultoval to s velitelstvím a tam trvali na svém: okamžitě zastřelit! Je vrcholně nebezpečná!

Věděla to. Přesně si pamatoval její výraz, když řekla:

„Nevadí. Já se vrátím. Ještě o mě uslyšíš!“

Nechtěl ji zabít osobně, postavil ji i ostatní před popravčí četu. Když jako velitel kontroloval výsledek, jediná ještě žila. Zaváhal.

A ona se ušklíbla: „Zbabělče!“

Tak jí prostřelil hlavu.

Druhý den ho vystřídali, poslali odpočinout (umýt se, najíst, opít a vyspat v posteli). Pak ho poslali na jinou akci a na Cani zapomněl.

Když válka skončila, povýšili ho na majora a poslali domů. Taky utrpěl pár šrámů, takže získal přehršli vyznamenání a slávu hrdiny. Což vydrželo zhruba půl roku.

Pak se mu začaly zdát sny. Nejdřív přesně kopírující zážitky z bojových akcí, nejčastěji samozřejmě o Cani. Navštívil vojenského psychiatra, svého kamaráda. Ten ho ujistil, že jeho traumatické zážitky nejsou vůbec nic proti zážitkům jiných, kteří ho navštěvují mnohem déle a s otřesnějšími problémy. Předepsal mu pilulky a ujistil, že se to spraví.

Pilulky se mu hnusily. Změna nastala jen v tom, že se Cani začala plést do snů o akcích, kterých se nezúčastnila, ani nemohla, byla už mrtvá. Jeho činnosti posměšně komentovala. Kamarád psychiatr ho ujistil, že to ani teď není nic divného, prostě se zafixoval na jednu osobu a mysl mu ji vrací. Předepsal mu silnější prášky.

Když je poprvé zkusil, Cani mu vysvětlila, že jakékoliv drogy jí pomáhají ovlivňovat jeho mysl ještě líp než když je v klidu, takže čím víc jich bude přijímat, tím snadněji mu bude vstupovat do snů. Hovořila tak, jako by měla jasnou představu o čase, který uplynul od její smrti. Na otázku vysvětlila, že zničením svého těla ztratila schopnost fyzického kontaktu, ale zůstala v mezisvětí jako duch a bude jej provázet jako věrný pes, dokud také on nezemře. Jelikož ji ta činnost baví, bude se starat, aby žil ještě dlouho.

Kamarád psychiatr se mírně znepokojil, ale vysvětlil mu, že přeludy mysli nejsou nic neobvyklého; kdyby viděl ty ostatní případy, co už museli zavřít na psychiatrickou kliniku... Marcus položil otázku: Čeká to i mě? Lékař se zatvářil vážně a ujistil ho, že pokud bude poslouchat jeho rady a dodržovat léčebný postup, má velkou naději na uzdravení.

Cani reagovala snad ještě dřív, než usnul. Aby se mu dařilo a neměl problémy, musí se přestat svěřovat se svými zážitky. Ona je jeho soukromý ochranný duch a bude mu pomáhat, což ovšem nemůže, pokud jí to bude kazit. Zároveň mu prozradila, že se posuzuje jeho vhodnost na vyšší štábní funkci, takže by se měl přiměřeně chovat. Jeho konkurenti na tom taky nejsou špatně, ale nemají žádného ochranného psa, takže má šanci.

Major se skutečně začal chovat, jako by žádná Cani nebyla. Při lékařské kontrole byl vyhodnocen jako vyhovující, kdežto chudák psychiatr se přiznal, že pociťuje známky únavy a nepříjemných snů, zřejmě indukovaných od pacientů. Několikrát opakoval, že kdyby byli všichni v tak dobrém stavu jako Marcus, měl by podstatně méně starostí.

Vyšší funkci získal. Bohužel se mu začala rozpadat rodina, a svým dílem přispěla také Cani. Major byl ženat s dámou, kterou svedl kdysi jako mladý poručík a protože pocházela z bohaté a vlivné rodiny, oženil se s ní a měli dvě děti. Ty mezitím vyrostly a nijak zvlášť nevyhledávaly otce ani matku. Paní choť si v době jeho nepřítomnosti zvykla rozhodovat o všem, což ani po návratu nehodlala měnit. A ještě něco si zvykla.

Marcus obdržel několik anonymních dopisů, které ho informovaly, že vzácná paní tráví hodně času ve společnosti různých obchodních cestujících, číšníků, masérů, ba i mladých důstojníků. Některé obsahovaly i přesné zprávy, ve kterém hotelu s kým strávila noc. Marcus nebyl právě žárlivec, ale ty dopisy ho štvaly a vrtaly mu hlavou.

Cani to věděla, stejně jako vše, co mu táhlo myslí. Ve slabé chvilce ji požádal, aby ty informace ověřila. Odpověď: už to udělala, protože pozná po čichu, s kým milostivá spala, dokonce i jak dávno to bylo. Avšak nepovažuje to za nic zlého, ona sama spala s každým, kdo se jí líbil. Za živa, samozřejmě, teď dokáže sex pouze vyvolat, nikoliv vychutnat.

A předvedla to, samozřejmě.

Tehdy se začala projevovat ve dne. Když se Marcus náhodně setkal s někým, zazněl mu v hlavě tichý hlásek: Ten to byl. Naposledy pětadvacátého minulý měsíc. Ale chystají se dneska odpoledne, už jí volal.

Nějakou chvíli vydržel a pak jí to vmetl do tváře. Ani se nevytáčela, jen mu vyčetla, že se od návratu z války změnil, nejeví o ni zájem a chová se jako blázen. Strašně se pohádali a za půl roku rozvedli. Kupodivu ostatní důstojníci s ním souhlasili, její zálety byly všeobecně známé a pochválili ho, že si konečně udělal doma pořádek.

Od té doby žil sám. Zůstala mu práce ve dne, Cani v noci. Nádherná dívka s kratičkou černou srstí (nikdy jí delší nenarostla), barevným tetováním po celém těle a schopností vycítit, co si přeje. Byly to krásné noci, dělala pro něj vše, co ho napadlo. I věci, které nebyly technicky možné, ale to si uvědomoval pouze ve dne. Probouzel se osvěžený, někteří říkali dokonce omládlý. Vrhl se do činnosti v nové funkci a jel v ní asi rok.

Pak se zhroutil. V nějaké světlé chvilce si uvědomil, co dělá: oženil se s přízračnou dívkou, něčím mezi člověkem a psem, kterou navíc osobně zabil; nic šílenějšího se nikdy nikomu nestalo. Číňané mají strašidlo, kterému se říká liščí duch, bytost snažící se člověka uvrhnout do záhuby. Snaží se ho snad Cani zahubit? Nezdá se, spíš ho chrání. Ovšem to dělá taky...

Ďábel.

Marcus byl velmi vlažný křesťan. Účast na nedělních bohoslužbách považoval za svou povinnost, aby dal dobrý příklad podřízeným, ve skutečnosti se nudil, ale to i na spoustě jiných povinných akcí. Nějaké nauky mu však kdesi hluboko zůstaly, a když o tom tak uvažoval... nějakou dobu se zmítal v pochybách a Cani mu nepomáhala, spíš se vysmívala. Ďábel pro ni nebyl nic nebezpečného, nacházeli se v rozdílných úrovních. Připouštěla, že ho zná, ale nikdy s ním o ničem nejednala, neměla důvod.

Tehdy Marcusovi bleskla hlavou otázka: Jaký bude můj osud po smrti?

Cani splnila svou povinnost. Sestoupila do hlubiny pekel, pronikla k Ďáblovi Soudci a položila mu tu otázku. Ze začátku si moc nerozuměli, jak už řečeno, nebyli na stejné úrovni. Nakonec vynesl verdikt:

Zabil tebe a mnoho jiných. Některé osobně, smrt jiných nařídil. Nevykonal nikdy žádný významný dobrý skutek. Patří mně.

A ty ho nezachráníš. Na to jsi moc slabá, pejsku.

Cani se vrátila. Smutná a bezradná. Avšak vyřídila vzkaz.

Marcus se nějakou dobu trápil pochybnostmi. Potom navštívil vojenského duchovního, kterému se svěřil se svými problémy.

Pastor se zděsil. Nejdřív mluvil o komplexu viny, pak popřel, že by existoval nějaký Ďábel Soudce. Soudit bude Bůh.

„I hříšníky?“ zeptal se Marcus.

„Všichni zhřešili a jsou daleko od slávy Boží. Pokání...“

Pastor mluvil dlouho a přesvědčivě. Major se uklidnil.

Cani řekla: Tomu já nerozumím. Jsem jenom pes.

Marcus se nějakou dobu zkusil chovat podle pastorovy rady. Kdykoliv se mu Cani ozvala, zkoušel ji zahánět jako Ďábla. Jenže ona nebyla ďábel; protože se na ni zlobil, poodešla na útěkovou vzdálenost, ale vyčkávala, až ji zas bude potřebovat. Chovala se jako hodný, poslušný pejsek.

Potom ji potřeboval. Samozřejmě přišla.

Chápal svou situaci jako neudržitelnou. Navštívil ještě další kněze a svěřoval se jim, dostával různé rady, praktické i naprosto šílené. Až mu jeden řekl: „Budeš muset jít tam, kde problémy vznikly. Do Arminu. Jejich kněží jsou sice kacíři a odpadlíci, ale mají s takovými případy zkušenosti. Jsem poslušný syn církve, tak hájím její stanovisko. Ale jsem dost starý, abych věděl, že existují jevy, které se všem poučkám vymykají.“

Tak jsem tady.

Co přesně chceš, abychom s tím udělaly? otázala se Sandra.

Ve skutečnosti nedokázal odpovědět. Nevěděl, co vlastně chce. Věděl jen, že tohle není v pořádku a že se věci budou zhoršovat. Přestože byl nedávno povýšen na podplukovníka a nadřízení ho vysoce oceňovali, cítil prázdnotu a bezvýchodnost, možná i něco horšího. Je opravdu možné, že Ďábel Soudce číhá za některým rohem a chystá se ho zmocnit? Nevěděl. Provinil se vraždami, nebo jen poslušně plnil pokyny nadřízených? Jako pes? Nevěděl. Je Cani živá nebo... duch, strašidlo? Jaká je pravda?

Pravda je to, co vnímáš a přesvědčíš se o reálnosti. vysvětlila Sandra školskou poučkou.

Takové odpovědi mi dává Cani taky! odsekl.

Gwyn prolétlo hlavou, že by tu Cani ráda viděla. Už ji znala ze dvojích vzpomínek, ve druhé byla o něco starší. Jaká je třeba teď?

Neuvědomila si, že je ve vícestranném mentálním spojení.

Cani přišla a zaujala místo. Vypadala přesně tak, jak ji znali: kratičká černá srst, přátelský úsměv, pozorné oči, výrazný nos a uši. Byla krásná. Byla nejsympatičtější pejsek, jakého si umíte představit.

Gwyn zatoužila ji obejmout a mazlit se s ní. Možná i milovat, i když...

Cani ji objala a mazlila se s ní. Měla horkou kůži, o pár stupňů teplejší než lidé. Gwyn měla pocit, jako by se prolnuly navzájem; jemné prstíky Cani jí vnikaly nejen do těch správných dutin, ale hluboko do útrob. Prováděly tam mírně bolestivé věci, ale daleko příjemnější než všechno ostatní. Taky se několikrát udělala, takže mohla být spokojená.

Což bohužel nebyla. Nemohla přehlušit mínění, že je to praštěná situace a že není možné, aby se vzájemně dotýkala s mrtvou Cani.

Dotyková iluze je stejně snadná jako vizuální. poučila ji Cani.

Gwyn se pokusila o mentální spojení. Nemělo to smysl, paměť Cani nebyla uspořádaná a obsahovala jen pár zmatených vjemů z různých časů, které nějak někde uvízly. Těžko říct v paměti, protože si nic nepamatovala.

Kromě čarodějnických definic, které pronášela stylem školačky u zkoušky.

Přesně ten samý zvláštní pocit měla Sandra. Zatím to vypadalo, že od své smrti se Cani trvale zlepšuje v praktické magii, přičemž teorie je jí fuk. Je možné citovat poučky a nechápat je? U školáků dost často.

Pokud něco nevíme, zeptejme se Cani.

Zájem vyhodnotila jako položenou otázku, takže začala:

Když jsem byla uvolněna z těla, vystoupila jsem k Ochráncům. Nebyli tam se mnou spokojeni. Nesplnila jsem své povinnosti v hmotném světě, takže mě poslali zpátky. Částečně upravili moje znalosti. Protože všichni členové mé smečky byli mrtví, vybrala jsem si Marka. Je mi sympatický. Také vy jste mi sympatičtí. Chci být vaším psem.

Sandra reagovala mírnou spokojeností.

Gwyn blesklo hlavou: Copak asi takový lidský pejsek dokáže?

Cani se k ní natočila: Dej mi úkol!

Na Gwyn to bylo poněkud rychle, tak zaváhala... Napadlo jí, jak daleko by Cani dokázala dosáhnout... co třeba zjistit, jak se daří sestře Jenny?

Téměř vzápětí spatřila sestřičku: opalovala se se třemi dalšími děvčaty na plovárně. Momentálně si povídaly, jak příjemné by bylo, kdyby si mohly sundat aspoň horní díl plavek a opálit se pořádně. Měly je rozepnuté, ale musely ležet břichem na dece, což je štvalo.

Komentář: Já dosáhnu až na konec vesmíru!

Gwyn letěly hlavou protichůdné myšlenky. První: jak Jenny vyrostla a jak je hezká! Vážně už by jí měla přestat říkat Kačátko! Druhá: Její kamarádky jsou bezva holky. Kdepak jsou asi moje kamarádky ze školy? Třetí: skutečně je příjemné se opalovat bez plavek. Za časů císařství se oblékali tak výjimečně, že je to bavilo. Ovšem Cani chodila celý život nahá!

To by byl pěkný šok, kdyby se Cani zjevila Jenny a splnila její přání!

Jenny byla ospalá a otrávená. Včera se mírně poštěkala s Fredem. Zašla do školy (což rozhodně nebylo běžné), kde zažila hned několik konfliktů během jednoho vyučování. Nesnášela učitele a zejména učitelky! V čemž se shodla s kamarádkami, takže místo odpoledního vyučování zašly na plovárnu, kde se teď pekly, nadávaly na svůj krušný život a plánovaly, jakou pomstu by vykoumaly na všechny své nepřátele, kdyby si cokoliv troufly. Jenny záviděla starší sestře, že se odvážila utéci z domu. Kdyby věděla, kde je...

Jednu kamarádku škrtily plavky. Další impuls, aby si postěžovaly, jak je nepříjemné je nosit. Kdysi, v časech hippies, se dívka mohla na veřejnosti svléknout a chodit, jak ji Pánbůh stvořil! A když na to přijde, v Arminu je to možné ještě teď, jenom v té naší zatracené prudérní zemi...

Mám s tím něco udělat? zeptala se Cani.

To bych chtěla vidět, co ty bys dokázala! ohrnula nos Jenny.

V té chvíli ji začala kůže pod plavkami příšerně svědit. Předtím to bylo mírně nepříjemné, teď nesnesitelné. Stejné pocity měly ostatní dívky a když se rozhlédly, všichni v dosahu. První si servala plavky tlustá dáma kousek od nich a zuřivě se drbala v rozkroku, aniž brala ohled, že je to společensky naprosto nepřípustné. Její příklad povzbudil ostatní...

Jenny podlehla impulsu a svlékla se. Pak se rozhlédla kolem sebe a spatřila Cani, postávající s úsměvem vedle ní. Vytřeštila na ni oči.

„Co ty seš zač?“

Cani. Posílá mě tvoje sestra Gwyn. Abych ti zlepšila náladu.

Jenny si celý život (no...) přála něco podobného. Nikdy neočekávala, že se to skutečně stane. Kdyby jí dali vybrat, asi by zaváhala, je rozdíl něco si představovat a skutečně se odhodlat. Jenže...

Základem práce čarodějky je vytváření E-pole. Každá živá bytost vytváří okolo sebe energetický obal, který dosahuje průměrně patnáct metrů daleko. Čarodějky to dělají záměrně. Je-li jich víc pohromadě, jejich E-pole se navzájem posiluje a dosahuje dál. Pohromadě znamená: v tomtéž vesmíru. Když je jedna mocná na jedné straně světa a druhá na opačném, mohou mezi sebou vytvořit E-pole dosahující přes celý svět. Bytosti rušící třeba bolestivou nemocí, neklidem, zoufalstvím, špatnými myšlenkami atd. uvedou do klidu nejvhodnějším možným způsobem, tj. vyléčí nebo zabijí.

Kynoidi (bytosti kontaminované psem) mají za úkol vylepšovat stav světa, dosahovat požadované nálady mírně E+. Vysoce dobrá nálada je lepší, avšak může trvat jen krátkodobě. Třeba jako orgasmus. Mírně E+ neruší, nýbrž podporuje. Mírně E- je přípustné, vysoce E- je nutno napravit. Metodika WZ je různá, metodika kynoidů je zklidňování. Příklad: lidé kolem, kteří se právě svlékli, od ní získávají pocit, že je to příjemné a je lepší tak zůstat. Mají jisté pochybnosti, ale uklidňují se.

Tyhle myšlenky táhly užaslé Jenny hlavou, zatímco zírala.

Proboha, co se to děje?

Požádala jsi o výcvik čarodějky, ne?

Nechápavě zírala na usmívající se Cani. Poprvé slyšela slovo kynoid.

„Já nejsem čarodějka.“ řekla váhavě.

Nejvyšší čas, abys začala být.

Jenny jen žasla.

V jednom z předcházejících vtělení jsi byla WZ Berenika. Schopná a mocná. Zneužila jsi svého postavení, byla jsi nezodpovědná. Za to jsi byla potrestána zrozením v lidském těle. Ale je na čase, aby ses vrátila.

„Jak to víš?“

Já nevím nic. Ale má paní. Vivenna, služebnice Paní Morrigan.

Jenny nechápala a nevěřila. Jen si nebyla jistá, jak může vědět, co znamenají pojmy WZ, E-pole, odkud zná jména Vivenna a Morrigan.

Holky jsou taky... čarodějky? položila poprvé v životě otázku.

Ne. Ale mohou být tvůj cowen. Mám je připojit? Zvládneš to?

Ano. Ne. Nevím... mohla by mi pomoci sestra?

Ahoj, Kačátko. Vnímám tě. Jak se ti líbí Cani?

Jenny vytryskly slzy. Ostatním třem se zavrtávala do hlavy vývrtka.

Nebreč, není proč. Já jsem Gwynneth a ty asi Berenika, když to Cani tvrdí. Jsme princezny Neviditelné říše. Nemusíme být tady na Ostrově, nemusíme být ani spolu, ale jsme na cestě. Přestaň se bát.

Já se nebojím! řekla Berenika a kolena se jí chvěla.

Vivenna ti říkala Beqa. Třeba si vzpomeneš. poučila ji Cani.

Kde je teď Vivenna?

Mimo tento svět. Ona je démon, víš?

A Morrigan?

V chráněném prostoru mimo svět. Ale občas se vrací.

Jenny byla ještě pořád natolik člověk, aby nechápala. Ale nepřekvapovalo ji, že měla... má kamarádku démona. A kynoida.

Co mám teď dělat?

Urychleně studovat, aby ses vrátila na svou úroveň. Studovat vždy a všude a ukládat informace. Každou budeš potřebovat.

Ty pojmy vzbuzovaly její nelibost. Jestli se někdy vrátím do školy, tak jen, abych si s těma babama vyřídila účty...

To bezpochyby. Jsou to ubohé hlupačky z nízké kasty. Buď na ně hodná.

Jenny nesouhlasila. Ovšem Beqa...

Jak můžu využívat informací celého pole?

Uměla jsi to. Někde hluboko máš vzpomínku. Zkus ji najít!

Ponořila se do hlubin své paměti. Bylo to bolestivé a kruté. Zároveň ale cítila, jak ji vzrušuje působit si příjemnou bolest.

Jedna z kamarádek si (spíš jako kamufláž) vytáhla učebnici matematiky. Ani se do ní nepodívala, ale nechala ji ležet na dece.

Vem ji do ruky. Vytáhni si informace. Srovnej je s polem!

Beqa to udělala. Jsou to všecko pitomosti. Slabota. konstatovala.

Teď propoj kamarádky do pole a nauč je všechno, co se týká matematiky.

Beqa to udělala. Holky trochu žasly, ale kupodivu rychle chápaly.

No. Myslím, že jsi pracovala dost. Zasloužíš si nějakou odměnu.

Jenny se rozhlédla. Všichni kolem se koupali, opalovali, hráli si s míčem a podobně. Jenom byli nazí. A nikomu to nepřipadalo divné.

Chtěla bych vidět orgie. Jako dokázaly dávné čarodějky...

Skvělý nápad. Odstartuješ to ty nebo já?

Nechala to na Cani. Sledovala, jak se šíří Vlna.

Všichni přítomní, kromě dětí, pocítili zčista jasna prudkou touhu po tom, kdo se jim zrovna zalíbil. A protože jejich touha byla vzájemná, okamžitě ji realizovali.

I samotná Jenny pocítila chuť pomilovat se. Nejradši s kamarádkami.

Namísto toho sledovala, jak se vzmáhá její osobní E-pole.

Kdesi v dálce se smály Sestry.

Tak rozpřáhla křídla a zakřičela na celý vesmír:

Třeste se! Berenika se vrací!

WZ Vivenna kdesi daleko jen potřásla hlavou.

No – moc se teda nepolepšila.

Temná místnost připomínající chrám. Všude neurčité matné světlo.

Sandra, Gwyn a Marcus seděli na jedné straně. Berenika na druhé. Uprostřed mírně stranou klečela Cani. Jako jediná byla klidná a zdálo se, že jí příliš nezáleží na výsledku jednání. Naproti ní seděla nesmírně krásná žena s rudě zářícíma očima. Okolo nohou si ovinula oháňku s trojúhelníkovým koncem, obsahujícím žihadlo.

Vivenna.

Šla z ní hrůza. Povídalo se, že ji různí mocní čarodějové zkoušejí zabít už několik tisíc let. Doposud marně. Možná by to dokázala Morrigan, ale ta je její velitelka.

Do dění v Arminu dosud nezasáhla, ale existuje její dcera Rudoočka. Ta se zúčastnila, patří do rodu Baarfeltů. Jakýsi Teobald Baarfelt kdysi za křižáckých válek zatoužil zemřít; byl několikrát zraněný a onemocněl různými chorobami, kromě jiných leprou. Ježto byl zdatný v černé magii, povolal Vivennu a vyzval ji ke střetnutí v boji, sexu nebo obojím. S vědomím, že po skončení jej sežehne plamenem.

Vivenna s ním bojovala a dovolila, aby ji porazil. Milovali se. Potom ho skutečně spálila ohněm, ale namísto smrti jej vyléčila. Co se s ním stalo potom, nikdo neví. Později přišla na svět Rudoočka, od té doby žije kdesi ve stínech a občas se vynoří.

Všichni včetně Sandry viděli démona poprvé. A pocítili hrůzu.

„Nejsem démon, jsem čarodějka.“ vysvětlila nahlas, „Pocházím z rodu démonů, to ano. Jako vy jste vzešli z lidí.“

Vyčkala, až jim dojde, co řekla.

„Kontaktovala jsem vás a přivedla sem, protože situace vyžaduje řešení. Nechci, abyste napáchali ještě víc nesmyslů. Kdo nebude spokojen s mým rozhodnutím, toho zabiju.

Nejdřív ty, Marku. Přestože jsi naprostý pitomec, získal jsi možnost být v kontaktu s Cani, která je svého druhu umělecké dílo. Obávám se, že žádná další bytost jejího druhu v současnosti neexistuje. Proč si jí nevážíš?“

Marcus polkl naprázdno a chtěl něco říct, ale zarazila ho:

„Vrať se domů a přemýšlej o své budoucnosti. Až přijdeš na to, že nebude příjemná, třeba tě napadne ji vyřešit. Jediná a dost malá šance je, kdybys vstoupil do služeb církve a dělal to, co oni považují za dobro. Cani tě bude nadále střežit a pomáhat, ale nebude se vtírat. Rozumíš?“

Cani ani teď nevypadala, že by se bála. Taky čeho? O život nemusí, už je dávno mrtvá. Vivenna by jí jistě mohla ublížit, ale...

„Gwynneth, ty jsi trapný omyl na poli magie. Kdyby ještě fungoval Atanor, mohla ses stát slušnou komerční čarodějkou, ale vy lidé nedokážete ochránit ani ta nejdůležitější Sídla. Vypadá to, že kvůli tvým osobním zábranám bude všechno trvat třikrát tak dlouho, než je slušné. Doporučovala bych raději se starat o sestru a sama se do vysoké magie nepouštět.

Bérenique, ty jsi kdysi byla lepší a schopnější. Cani tě asi informovala. Očekávám, že se na svou úroveň co nejdřív vrátíš. Potřebuju tě. Proto jsem ostatně přišla. Cani má rozkaz tě chránit a podporovat. Ale hlavní díl práce bude ležet na tobě.“

Gwyn už to nevydržela: „To se jí ani nezeptáš, jestli chce?“

Vivenna k ní pomalu otočila hlavu.

„Ale já chci!“ řekla Beqa rychle.

Vivenna se vrátila zpět. Na vyrušení naštěstí nereagovala.

„Sandro, ty ses upsala Sesterstvu, které patří Templářskému řádu Čistého Srdce. Nevím, zda by Valérie či Kateřina chtěly kvůli tobě bojovat se mnou nebo s Morrigan, taky zatím není důvod. Oceňuji tvoje schopnosti, na holku ze světa jsi udělala značný pokrok. Ráda se s tebou ještě někdy setkám. Asi budeš i nadále spolupracovat s ostatními?“

„Pokud to bude zapotřebí.“ pronesla Sandra trochu nejistě.

„Možná bych ti dokonce měla být vděčná za pomoc. Dobrá, máš u mne malé bezvýznamné plus. Nebo chceš, abych splatila svůj dluh hned? Třeba přinesla ti hlavu toho ničemy?“

„Ashendena?“ zaváhala Sandra.

„Poslala bych na to některého iniciativního démona. Bude mu rozžhavenými zuby ohryzávat maso od kostí. Zevnitř. Může to trvat léta, užije si!“

Sandra si to představila. „Ne, děkuji. Možná ho jednou zabiju sama, ale jak slyším tvůj popis... Asi rychleji a bez mučení.“

„Vy lidé jste tak změkčilí... Jak chceš. Ale kdybys potřebovala.“

„Nepotřebuju nic. Leda... ty jsi nesmrtelná, že?“

„Ve vašem pojetí ano.“

„Jednou po letech, až budu stará a unavená... zavolám tě. A ty mě zabiješ.“

„Proč myslíš, že to udělám?“

„Protože máš ráda souboje. A já se zatím ledacos naučím.“

Vivenna se zasmála. Samozřejmě měla dlouhé krvesavé zuby.

„Myslím, že tím jsme prozatím skončili. Můžete jít. A prosím, naučte se do příště pořádně telepatii...“

Pak propustila každého do jeho času a místa.

Errata:

30.05.2021 11:42