Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Arley Trengan ležel v posteli a chystal se usnout. V tomto čase obvykle přemýšlel o svých životních problémech.

Před půl rokem nastoupila do jejich třídy dívka Leontýnka. Ve skutečnosti se jmenovala Marie-Jean a byla Francouzka ze Ženevy, takže Švýcarka; kluci si ji překřtili, protože byla celá světlá, křehká a jemná. První holka, jíž si Arley pořádně všiml, bohužel však taky ostatní kluci a všem se líbila. Ona nejevila zájem o nikoho. To ale není úplně jisté; byla sice bystrá a rychle se učila, ale ne dost rychle, aby se domluvila. Taky nebyla moc výřečná, spíš nemluvná a stydlivá. Navíc se jí v Arminu v rychlém sledu stalo tolik nepříjemných věcí, že nebylo divu.

Druhý problém: učitelka slečna Beverlyová. Stará panna. Lidské bytosti lze dělit různě, v krajní nouzi i sekáčkem. Miss Beverlyová je dělila na krásné a ošklivé, přičemž ty krásné považovala za zdroj veškerého zla. Kdo a čím jí ublížil, není známo; nejspíš nevšímavostí. Arley byl velmi hezký, ale nevěděl o tom a bylo mu to jedno.

(Nekřivděme slečně Beverlyové. Měla upřímný a vřelý soucit k dětem různě postiženým, slepcům, mrzáčkům, debílkům a podobně. Stala se učitelkou, aby jim pomáhala a skutečně to dělala, bohužel na normální škole.)

Leontýnka, jak řečeno, byla velmi hezká. Když jí někdo něco říkal, vykulila na něj modré oči, zírala a mlčela. Pravděpodobně proto, že nechápala, co po ní vůbec chtějí. Každopádně vzbudila prudkou nenávist slečny učitelky, což by tato ovšem rázně popřela, kdyby se jí to někdo opovážil říct. Ona přece není zlá, jenom chce udržet kázeň a pořádek!

Leontýnka měla dlouhé světlé vlasy, téměř bílé a jemné; obvykle je nosila spletené do dvou copů. Školní řád však ukládá dívkám (i hochům) nosit krátký praktický účes; slečna Beverlyová to Leontýnce sdělila hlasem postupně přecházejícím do zběsilého jekotu, když vyděšená holčička nechápala. Třída se zájmem přihlížela a pochechtávala se. Během projevu Miss napadlo, že dívky z nejvyšších ročníků podobné věci řeší tak, že napustí vanu horké vody, vlezou si do ní se svým klukem a během laškování se navzájem oholí po celém těle, což je samozřejmě zakázáno, ale těžko se dá zpětně zatrhnout. Takže jí to zakázala předem a opakovala to tak dlouho, až pochopila.

Zopakujme si: byla mimořádně slušná a stydlivá. Nikdy by se neodvážila se svléknout ani před děvčaty; sex byl něco, na co se neodvažovala ani myslet. Představa, že by mohla být podezírána z něčeho podobného, ji děsila. Ječící babizna jí naháněla hrůzu, tak co měla dělat? Rozbrečela se.

To už Arley nevydržel a zasáhl. Jak? Začal překládat, co učitelka řekla. Uměl snad francouzsky? No... každý domorodec ovládá tak trochu většinu světových jazyků. Ovšem ve verzi, kterou zavedli frankofonní dvořané císařovny Diany, takže se Leontýnka vyděsila ještě víc. Navíc prokládal svůj překlad vlastními komentáři.

„Neboj! Stav se odpoledne, ty copy ti ustřihnu a zbytek nějak ukecáme!“

Pokud ji chtěl uklidnit, moc se mu to nepovedlo.

„Máš krásný vlasy! Ty copy se mi budou hodit na domácí oltář!“

Ještě to nevěděl, ale prohrál to u ní na první pokus. Ovšem zapamatovala si ho a i když později svoje názory zkorigovala, projevovala mu upřímnou a trvalou nenávist.

On ji miloval. Neuvědomil si to hned, spíš postupně, napřed cítil pouze sympatie a bylo mu jí líto, později se jeho zájem zvyšoval a v současnosti by striktně nezamítl ani variantu vana/břitva. Ovšem to by prozradil nanejvýš Denisovi s tichou prosbou, aby mu poradil, jak to zařídit.

Jak to dopadlo s Leontýnčinými vlasy? Šla k holiči, samozřejmě. Poradila se s maminkou, ta ji zavedla ke kadeřníkovi a ten vytvořil na hlavě účes asi tak ke krku, velmi hezký a elegantní. Leontýnka, jako všechny ženy parádivá, na něj byla pyšná a všichni ji obdivovali; až do chvíle, kdy ji spatřila slečna Beverlyová. Vzplanula spravedlivým hněvem, neboť považovala její jednání za provokaci. Takže se rozječela znovu.

Leontýnka byla nezkušená cizinka, ale nebyla pitomá ani zbabělá. Když jí učitelka něco poručila, poslechla, ale šikanování nesnášela. Hádat se však nemohla, na to ji chyběla jazyková výbava. Rozhlédla se po třídě a zjistila situaci; všechny děti měly ježka mezi jedním až pěti centimetry, z čehož se žádný účes udělat vskutku nedal. A všechny se zájmem přihlížely, co bude.

Leontýnka zašla k holiči a nechala si ustřihnout dalších pět centimetrů. Kadeřník mluvil francouzsky, slyšel něco o školských předpisech a nesouhlasil s nimi; ani nemusel, neměl děti. Dohodli se tak, že jí pokaždé ustřihl kousek, ale nikdy dost, aby byla spokojena slečna Beverlyová; jiná holka by se už dávno nechala obrat strojkem, vydržela poslední kolo nadávání a byl by klid, ale Leontýnka provokovala ráda. Nakonec skončila s ježkem, nicméně stačila se stát populární po celé škole a Miss bedlivě dohlížela, aby jí to nepřerostlo. Jejich souboj ještě nebyl ukončen.

Jiné problémy měl Leontýnčin otec. Byl schopný bankovní úředník, kterého si pozvalo ministerstvo financí, aby zavedl pořádek do zdejšího bankovního sektoru. Na místě zjistil, že v bankovní správě je neuvěřitelný bordel, ale hlavní problém je jediný: nikdo si nepřeje jeho odstranění. Všichni kradli a nehodlali přestat; bohužel i ti, co nejvíc volali po zavedení zákona, se snažili tomu ve skutečnosti zabránit. Občas měl chuť všeho nechat a vrátit se domů do Švýcarska, ale nechtěl být označen za zbabělce. Matka váhala, zvažovala možnost se vrátit, ale Leontýnka se už otrkala a byla proti. Ke všeobecnému podivu se jí v Arminu začalo líbit.

Naučila se mluvit natolik, aby si mohla povídat s kamarádkami. Ty byly přímo nadšeny, když mohly někomu vypovědět všechny drby, které neznala; tak získala určitý přehled o situaci a těšila se na svoje dospívání. Chystala se stát místním žihadlem; bystře totiž odhadla, že se od ostatních děvčat liší a tím o ni bude značný zájem. Například: chtěla se zapojit do Leopardí gardy, až někde narazí na její agenty, ale nehodlala se kvůli tomu naučit rvát jako šelma; takových je tu už dost a hezká holka vždycky najde někoho, kdo se jí zastane, když bude třeba. Neměla nic proti tomu najít si kluka, ale nehodlala dát každému na první požádání. Taky ovšem nic neodmítala, jen upozornila, že je moc mladá a musí si to rozmyslet.

Tím pádem ani Arley nevěděl, na čem je; někdy na něj byla ostře protivná, jindy vcelku přijatelná. K ostatním klukům ovšem taky. Tak se trápil a uvažoval, jak ji sbalit; co třeba o prázdninách? Zmínila se, že by se chtěla podívat někam do divočiny, možná dokonce na jih. I když svoje nápady měnila ráda a často, vždy se zajímavým zdůvodněním.

Ovšem kdyby se mimořádně proslavil...

Na Nábřeží panovala značně nervózní atmosféra. Důvod nebyl jasný, snad jen že se tu poflakovalo nějak víc klukovských tlup; někteří se dohadovali přátelsky, jiní po sobě pokřikovali urážky a posměšky, ale ještě to nedošlo tak daleko, aby se pustili do rvačky. Ti schopnější se stahovali k Mostu, mezi staré ohrady; tam bude rvačka, a asi pořádná.

Jenže se proslýchalo: Arley Trengan něco chystá.

Většinou se ptali: „Kdo je Arley Trengan?“

„To jsem já. Ale momentálně nemám čas na žádný blbý rvačky. Nikdo z nás.“

„Hele! A copak máte tak zajímavýho na práci?“

„Chceme stavět loď.“

„Loď? Vy domorodci? To bych teda chtěl vidět!“

Arley několika nejvýznamnějším ukázal hrst fotografií.

„Takovou jsem viděl ve filmu! Vikingská loď... říká se jí drakar!“

„Na takových jezdí kluci dole na jihu.“

„To nikdo nedokáže!“

„Oni to dokázali. V ohradách se povaluje spousta dřeva, i starých lodí, co už dosloužily. Vezmeme si z nich, co budeme potřebovat...“

„Hlídači tě přerazí! Na zloděje jsou vysazený...“

„Když seš šikovnej...“

„Vy domorodci jste všichni zloději!“

Jindy by Arley odpověděl tak, aby byl důvod se porvat. Dneska ne.

„Počkej, Gorilo,“ řekl kluk zvaný Zrzek, „Mě to zajímá!“

„Jestli opravdu, mohl by ses s náma zúčastnit porady. Kluci snad nebudou mít nic proti tomu, aby se zúčastnili i bílí náčelníci. Vyber tři nebo čtyři schopný jedince...“

„Nechoď, Zrzku!“ varoval Gorila, „Je to podraz! Rozbijou ti hubu!“

„To bysme mohli hned. Fakt nemáme čas na blbý šaškárny. Budou prázdniny!“

„A co chceš o prázdninách?“

Arley přimhouřil oči. Pak mlčky ukázal k jihu.

Zaváhali. Na jedné straně se o džungli na jihu vyprávěly strašidelné legendy. Na druhé se tam dalo něco zažít, víc než ve městě. Při nejhorším tam byly letní tábory; koupat se, opalovat, dělat věci, jaké se ve škole nesmí. Ale taky se dalo vyjet soukromě, jen s malou partou. Povídá se...

„Já to risknu.“ řekl Zrzek, „Kdo ještě?“

Gorila myslel pomalu, zato byl velký, černý a ničeho se nebál. Přikývl.

„Já taky!“ přidal se jeho kamarád Bedna.

Kluk zvaný Zub si odplivl dírou po vyraženém řezáku: „Tak jo.“

Vydali se mezi ohrady. Ostatní po nich koukali a váhali, co říct a dělat; nakonec neudělali nic. Čekali na nějaké rozhodnutí.

V jedné ohradě mezi troskami posedávalo šest domorodců. Když viděli hosty, zvedli se. „Trochu jsme změnili plán, cos tu nebyl, Arley,“ řekl Orwille, „Pozval jsem Leifa, znáš ho?“

Leif byl přistěhovalec, ale jakoby byl místní; na prsou vytetované barevné draky, na rameni znak rodu Knassenů. Jeho součástí je templářský kříž.

„Jarle...“ oslovil ho Arley a podal mu ruku. Kluci přihlíželi, jak si je stiskli zvláštním obřadným způsobem. Pak se Leif obrátil k nim.

„Představte se!“ vybídl je Arley.

Jeden po druhém pronášeli svoje přezdívky. Leifův stisk ruky byl pevný, šla z něj ještě jiná síla než tělesná.

„Co znamená jarl?“ zeptal se zvědavý Zrzek šeptem, ale Leif to uslyšel.

„Totéž co warlord. Jak váš klan říká vůdcům válečníků?“

Zrzkovi ztuhly rysy. Na rozdíl od ostatních dost četl, hlavně dobrodružné knížky. Ale co říct nevěděl; chvilku čekali na jeho reakci, pak ho nechali.

„Nebudeme stavět jednu loď, ale dvě.“ vysvětlil Orwille, „Leif chce svou vlastní. Nemá na ni dost veslařů, ale už mi říkalo pár kluků...“

„Víš něco o stavbě drakarů?“

„Moji předkové je stavěli. Já teda ne, ale... taky se s nima nepustíme na moře, jenom na tuhle řeku.“

„Náhodou, když se Charragg rozvodní...“

„Uvidíme, kam doplujeme. Nejdřív je musíme postavit. Okoukl jsem ty trosky v loděnici, daly by se použít. Já bych radil tak pro dvacet veslařů, po deseti na každé straně. Uprostřed bude bubeník, ten bude udávat rytmus, vzadu kormidelník a vpředu pozorovatel...“

„Klasickej drakar,“ souhlasil Arley, „Nejsou ty jižanský větší?“

„Tohle taky bude první pokus. Nemysli, že se všecko hned povede...“

Bílí kluci koukali a naslouchali. Tak trochu se znali, jenže většinou se porvali dřív, než si stihli popovídat. Teď to vypadalo, že je čeká daleko větší zábava než rvačky. Když je tihle vezmou mezi sebe...

„Hele, neztrácejme čas a jdeme na to. Nejdřív to oběhněte kolem a sneste všecky schopný prkna. Taky budem potřebovat hřebíky...“

„Odpadový dříví můžete támhle do tý kůlny. Je tam schopná výheň, tam budu dělat kování a takový věci.“ řekl Orwille.

Rozběhli se po ohradách. Měli bystré oči a šikovné ruce, takže popadli co viděli. Některé ty věci možná někomu patřily, ale necenil si jich natolik, aby kvůli tomu platil hlídače. Jiné byly dávno vyhozené a majitel doufal, že je při nejbližších deštích odnese velká voda.

Už ten první den udělali dost práce. Hlavně objevili staré pramice, které kdysi kdosi hodlal pronajímat k projížďkám pro zábavu, ovšem zkrachoval pro nedostatek zájmu. Byly poněkud prohnilé a poškozené, ale daly se opravit.

„Jednoduchý,“ rozhodl Leif, „Vpředu jsou do špice, tak uřízneme záď a ze dvou uděláme jednu velkou. Dno vyspravíme a zvedneme boky. Pak to zevnitř celý natřeme asfaltem a zvenku barvou. Nesmí nabírat vodu!“

„Kde vezmeme tolik barvy?“

„Samozřejmě tam, kde ji mají. Vím o skladu jedný továrny...“

„Komu patří?“

„Nějakým podnikatelům...“ V hlase mluvčího zaznělo nekonečné pohrdání.

Takže se toho dne kluci naučili ještě něco: základům kastovního systému. Bojovník má vždy pravdu a co rozhodne, je správné. Natož pak bráhman. Jistá úcta je projevována boháčům, při nejmenším je jim dovoleno, aby hmotně podporovali vyšší kasty. Šúdrové jsou... hm, co o nich vlastně říct? Bylo jim dovoleno žít. Ti schopnější z nich jsou vybíráni, aby posílili vyšší kasty. A co s těmi, kteří nevyhovují? No víte... za císařství jim věnovali péči, aby se zlepšili. Teď na to tak nějak není dost možností...

„Co jsme my?“ zeptal se zvědavý Zrzek.

„Právě máš možnost se rozhodnout.“

„Dobře, chováte se k nám jako k bojovníkům. Ale jsme bojovníci?“

„Za císařství platilo, že každý občan Arminu je šlechtic...“

„Za císařství. Platí to ještě teď?“

„Platí to pro toho, kdo chce. Třeba pro tebe ano.“

„Jenže venku čekají kamarádi. Co oni?“

„Platí to pro každýho, kdo bude chtít.“

„A nemusí se rozhodnout hned,“ dodal Leif, „Může si zkusit párkrát vyjet s námi; když se mu to bude líbit, sám se rozhodne...“

Není jisté, jak byli spokojeni. Očekávali slavnostní ohně na tajných místech, přísahy temným božstvům, oběť krve a možná i něčeho...

„To všechno přijde.“ slíbil Arley.

Druhý den každý přivedl svoje nejlepší kamarády. Čímž se stalo, že počet přistěhovalců převýšil domorodce, ale nikomu to nevadilo. Armini se k nikomu nechovali přezíravě, naopak ochotně ve všem pomáhali a učili je. Odkud to uměli sami? Většinou ani nevěděli. Prostě si vzpomínali...

„Nějaká magie?“ ptal se Zrzek.

„To snad ani ne... já nevím. Budeme se muset někoho zeptat.“

„Schválně, koho?“

„No... oni se dřív dělaly všelijaký pokusy...“

Čím víc přibylo rukou, tím víc přibývalo práce. A bystrých očí a rychlých rukou. Do ohrad se začaly stěhovat věci, které neznámo kdo a neznámo odkud někdo přinesl; určitě budou potřeba...

Přidal se další významný náčelník; přistěhovalec ruského původu zvaný Chujsnim. Velký, silný, poněkud potrhlý; špatně mluvil jakýmkoliv jazykem, ale uměl dokonale se sekerou i kovářským kladivem. S Orwillem se hned domluvili a přibrali do učení černého Gorilu. Protože teď bylo příliš zájemců, rozhodl se Chujsnim postavit si třetí loď.

„Žádnej draker!“ vysvětlil, „Chuj s drakerem! Kozácká čajka!“

„To si každej bude stavět, co sám chce?“ naježil se Leif.

„Když se ti nelíbí, tak mi vykuř...“

Pokud se vám zdá, že Chujsnim nebyl příliš slušně vychovaný, máte pravdu.

Po čtrnácti dnech se už nikdo nemusel ptát, kdo je Arley Trengan. Každý ho znal a uznával; i jeho důstojníky. Už nemuseli přemýšlet, jaké jsou kasty; poprvé v životě pocítili přirozenou úctu a obdiv.

Také Arley zažil příjemný šok; jednoho dne jej při odchodu ze školy oslovila Leontýnka. Usměvavá a nezvykle příjemná.

„Ty prý stavíš nějakou loď...?“

„No – stavím.“ polkl naprázdno. Před ní se necítil tak silný.

„A mohla bych se jít podívat?“

„No – mohla.“

Je pravda, že se na stavbu chodila koukat řada děvčat, některé přinášely svačinu, limonády a tak. Sem tam i něco pomáhaly.

„Já třeba i pomůžu! Já jsem docela šikovná!“

„Neblbni! Teď zrovna natíráme spodek térem! Byla bys celá špinavá!“

„Ale já ráda natírám!“

Prohlédl si ji. Chodila v tričku a riflích s useknutými nohavicemi, kůži měla opálenou, krátké vlasy rozježené na všechny strany. Vypadala jako žluté sluníčko a stejně tak se usmívala.

Arley nezaváhal, přesně to si už dlouho přál. Vzal ji s sebou, celý zářil nadšením a všechno jí ukazoval. Choval se trochu jako pitomec, ale to si uvědomil až dodatečně. Ona byla roztomilá jako nikdy.

„Hele, můžu pomáhat? Já jsem šikovná!“

Jak to bylo s její šikovností, je sporné; stejně rychle, jako se vrhala do každé práce, jí taky nechávala, když ji přestala bavit. Ale rozhodně byla bezkonkurenční komik; dokázala vyvádět neuvěřitelné šaškárny a ještě to komentovat tak směšně, že se všichni popadali za břicho. Neuměla dost dobře arminsky, nebo schválně používala nesprávná slova a zvláštní přízvuk? Byla skutečně tak roztomile nešikovná? Ve skutečnosti neudělala práci téměř žádnou a ještě zdržovala ostatní, ale odpouštěli jí to; jen když provokovala přespříliš, dali jí pár štulců a hodili do řeky. Lodě se stavěly na břehu, o koupání nebyla nouze. Nakonec ji Arley zkusil bránit a byla z toho rvačka, která ale nebyla míněna vážně a Leontýnka se nadšeně zapojila. Prala se taky otřesně, kluci měli docela strach, aby jí neublížili. Proč tedy do rvačky šla? Přece aby ji muchlali, nechápete?

Děvčátka nám dospívají, a někdy rychle. Když přišla, byla téměř plochá, teď se jí pod tričkem rýsují zajímavé obliny se vztyčenými hroty. Zvykla si nosit tenká bílá trička, která když se namočí, je přes ně téměř vidět. Když na ni sáhnete (prakticky kdekoliv), ječí a pere se, ale neuteče. A když je po rvačce a zjistí, že je špinavá, ráda požádá Arleyho o pomoc.

Čímž se udály následující změny: bylo veřejně uznáno, že Leontýnka je Arleyho holka; začali společně chodit na obědy a pokud to šlo, seděli spolu v lavici. Tolerovali to všichni kromě Miss Beverlyové; ta na ně pohlížela zrakem krhavým, zvláště kriticky sledovala délku Leontýnčiných vlasů a bylo jen otázkou času, kdy ji zase napadne. Arleymu už taky narostly...

Jak si povídali, vyšlo najevo, že si její rodiče přivezli do Arminu kufr knih, samozřejmě francouzských. Arley projevil přání si něco přečíst, takže ji ještě téhož dne doprovodil domů a byl předveden mamince. „To je můj kluk!“ představila ho briskně a odtáhla do svého pokoje. Matka to kupodivu vzala na vědomí a projevila dokonce ochotu dát mu svačinu. Komentář: „Klidně ho nakrm, on jí taky maso...“

Maminka byla chápavá, moudrá a trpělivá. Arleymu dala nějaké koláče a čaj a chtěla vědět, jak je dcera ve škole oblíbená. Od něj se dozvěděla, že se jí říká Leontýnka a proč; sama už na to nějakou dobu slyšela, teď jí tak začali říkat i doma. Taky že je nejhezčí holka na škole a že jí sluší i ty krátké vlasy, i když kdyby měla dlouhé, byla by ještě hezčí. Maminka projevila obavu, že dcerka chodí málo mezi lidi a vyzvala Arleyho, aby ji občas vyvedl mezi kamarády. Souhlasil, třeba hned; i když natírání lodi dehtem lze těžko zařadit mezi společenské kontakty.

„Ale co, ať přijde klidně špinavá; večer ji strčíme do vany...“

Když se natírá térem, nelze zůstat čistý. Kluci to řešili tak, že se bez rozpaků svlékli. Na místo, kde lodě stavěli, nechodil nikdo, komu to vadilo, takže zakrátko chodili nazí pořád a všichni. Holky chvilku předstíraly morální pohoršení, pak to udělaly po nich. Leontýnka, nadšená provokatérka, mezi nimi pobíhala oblečená a pletla se do cesty, dokud jí nepocákali térem tričko; pak chvilku vřískala, s velkým randálem tričko svlékla a vymáchala v řece, přičemž každému vysvětlovala, jak se hrozně stydí. Až Arley nevydržel, chytil ji a držel, než jí ostatní svlékli i ten zbytek, pak mu podali štětku a on ji namatlal, kde jen to šlo. Ječela, nadávala a vyhrožovala, že s ním v životě nepromluví; pak mu nařídila, aby jí pomohl se umýt, ježto takhle nemůže domů. Pomáhal ochotně a rád.

Od té doby se na každou špinavější práci svlékala jako ostatní. Taky se jezdila s ostatními koupat na Slepé rameno, což je nepřehledné bludiště džungle, bažin a tůní jen kousek od císařova Zámku. Tam chodili nazí všichni a nikdo se ničemu nedivil.

Koupat se s nimi jezdila taky Carr, která o stavbu lodí nejevila zájem, podívat se byla jen jednou a plést se nechtěla, byla maličká. Naopak se jí líbilo, že Leontýnka ráda a dobře jezdí na kole; mluvila o tom při večeři, takže Denis druhý den koupil dvě kola. Arley to zvládl rychle, Carr učila samozřejmě Leontýnka. Holčička v ní nalezla svůj vzor, milovala ji stejně jako bráška a přála mu, že má tak skvělou holku.

Jakožto dítě mohla klást jakkoliv drzé otázky. Například proč jí v klíně rostou zlaté chloupky, když všechny ostatní holky mají tmavé. A jestli jí je Arley taky oholí, až budou mít svatbu. A jestli to bude brzo; Carr byla ochotna jí dělat družičku a nechat se taky oholit, ačkoliv stříhání vůbec ráda nemá a chtěla by mít dlouhé vlasy, ale když se berou...

Někdo, ne však Leontýnka, se konečně zeptal: „O čem to sakra ta holka mele?“

Parta už mezitím pozapomněla, že jsou přistěhovalci a Arley starousedlík. Carr mluvila samozřejmě o rituálech, které pro ni byly běžné a závazné, ale ostatní k nim měli postoj kritický až záporný. Dospělí byli proti zásadně a jednoznačně, děti váhaly. Rituály zaváněly průšvihem a průšvihu bylo třeba se vyhýbat, na druhé straně se ale dostávaly do věku, kdy je tak nádherné provokovat dospělé, zvlášť ty pitomce!

Tou dobou už Leif a Chujsnim vyřezávali ozdobné dračí hlavy. Jakou hlavou vyzdobí čajku, nebylo jasné, ale na dracích si dávali záležet. Samozřejmě se nadšeně zapojila i Leontýnka; pak se nějaký čas tvářila tajemně a když druhý den přišla do školy, zeptala se: „Jakou vůbec budeme mít vlajku?“

„Vlajku?“ zamyslel se Arley.

„Tuhle!“ vytáhla vítězoslavně z tašky látku a rozvinula ji.

Vlajka byla modrá, s nádhernou zlatou dračí hlavou. Všem se líbila.

Už několikrát předtím přišla na přetřes otázka, kdo vlastně je členem jaké posádky, konkrétně zda s sebou vezmou i děvčata. S některými nebyl problém, samy buď neměly zájem, nebo jim to doma nechtěli dovolit. Leontýnka brala jako hotovou věc, že pojede. Maminka řekla:

„No, když na tebe Arley dá pozor...“

Arley jejich přístup oceňoval tím víc, že spousta rodičů zakazovala svým dcerám jakýkoliv kontakt s domorodci, někdy s kluky vůbec. Nikdy konkrétně nehovořili o tom, co všechno smí s jejich dcerou dělat; když se narazilo na prázdninové cestování, očekávali, že budou spolu bydlet a Arley ji bude chránit před případným nebezpečím. Zda dojde na sex?

Jednou padla zmínka o nějaké dívce, která náhodně otěhotněla. Otec právě byl doma a reagoval: „Je zbytečný holku hlídat nebo jí v něčem bránit. Že se nemá toulat po nocích? Když bude chtít, může to udělat i o půl třetí odpoledne cestou ze školy.“

„To je rada, tati?“ zeptala se Leontýnka nevinně.

Táta ji obratně chytil za vlasy, přitáhl blíž a políbil na temeno.

„Když jsme uvažovali, že pojedeme do této země, nechal jsem se informovat o místních poměrech. Taky s ohledem na tebe, děvče. Ta země má svoje zvyky, některé se mi líbí a některé ne. S děvčaty se tu zacházelo všelijak. Nemůžu čekat, že se budeš chovat jinak, než všichni ostatní. Rád bych, abys měla hezké dětství a netrpěla víc než je nutné. Jsi moje sluníčko. S tímhle účesem ještě víc než jindy.“

Leontýnka potřásla hlavou, aby si nějak srovnala vlasy. Moc to nešlo.

„Už po mně ta ježibaba ošklivě kouká! Brzo mě pošle ostříhat!“

Přitáhl si ji tak, aby mu ležela na prsou, a hladil ji po vlasech.

„Místní zvyklosti.“ opakoval, „Klidně se stříhej a oblékej tak, abys vyvolávala co největší pozornost. Máme jenom tebe a na zdejší poměry dost peněz. Až budeš dospělá a v důležitém postavení, budeš muset dodržovat zvyky té společnosti, ve které budeš. Tak kdy se máš odvázat jindy, než teď? Dej se na prázdniny ostříhat jako blázen, když chceš!“

Leontýnka mu okamžitě dala pusu.

„A ještě ten kluk. Líbí se mi, je docela rozumný na to, že je domorodec. Mohla jsi dopadnout hůř. Jestli ho máš ráda... a jestli se cítíš dospělá?“

Neřekla nic. Jenom ho ještě víc líbala.

Arley po Leontýnce toužil, rád se jí dotýkal a mazlil se s ní. Protože měla citlivou pleť, nechávala se před opalováním namazat olejem. Oplácela mu to taky všelijak, ale nikdy nedošli až ke spojení. Technicky by to šlo a oba věděli, že dřív nebo později to udělají; zatím se drželi. Hráli si na výdrž; kdo koho dřív požádá. Zatím spolu chodili a ostatní jim záviděli.

A přátelé začali Leontýnce říkat různými tituly. Někdo z mladších dětí ji kdysi oslovil čarodějko; ujistila ho, že to není a nikdy nebude, už proto, že je cizinka. Vzali to na vědomí, na nějaký čas; pak pro ni kdosi vymyslel ještě lepší titul: Dračí Princezna.

Řada kluků, aby potvrdili svoji příslušnost k bojovnické kastě, si začala pořizovat různá tetování. Leontýnka váhala; pořád ještě se trochu bála bolesti. Uvažovala o možnosti nechat se přinutit násilím, ale Arley se vzepřel a odmítl ji k čemukoliv nutit. Otevřeně řekl: 'znásilnit bych tě taky mohl a ty by ses moc nebránila. Ale já chci, aby to bylo dobrovolně!'

Tak nakreslila na papír dračí hlavu a řekla: „Takovou by měl mít každý člen posádky. Tady, na rameně.“

Arley se nezeptal, zda ona taky. Raději: „Kdo ti to udělá?“

„Holky říkaly, že je jeden Číňan... v jejich čtvrti.“

„Co na to vaši?“

„No... trochu se cukali. Měla jsem s nima pohovor na téma, jestli chci už navždycky žít tady v Arminu, nebo se vrátit domů. Řekla jsem, že zůstanu. Tak mi to dovolili. Dokonce dali peníze.“

„Vaši jsou mimořádně rozumní a tolerantní.“

Leontýnka řekla „Mmmm!“ a nic víc. Arley ji doprovodil do čínské čtvrti; když už ležela na lehátku a Číňan do ní začal píchat jehlou, řekla:

„Ty máš nějaký kontakty na lorda Monroese?“

„Na koho?“

„Algernona Monroese, šéfa Monroesovy banky. Znáš ho?“

„Ne.“

„Nedávno se obrátil na tátu a nabídl mu spolupráci. Neznám podrobnosti, ale je to něco daleko lepšího, než nabídla vláda. Výhodný finančně, společensky a po všech směrech. Máš s tím něco společnýho?“

„Já určitě ne...“

„Nenapadá mě žádnej jinej kontakt.“

„Teda... mám jednoho strejdu. Říkal jsem mu o tobě, ale...“

„Aha! Bezva! My se snad opravdu budeme muset vzít!“

„Některý si myslej, že jsme to už udělali.“

Zkřivila obličej, asi ji to bolelo. „Paní Leontýna Trenganová... Změnili jste mi jméno, teď i příjmení.“

„Nezměnili, rozšířili. Marie-Jean Leontina Villarová, Lady de Trengan. To prozatím, třeba později přibude ještě něco.“

„Kolik bych mohla mít jmen?“

„Kolik chceš. Princezny měly vždycky hodně predikátů...“

„Dračí princezna...“ usmála se, „Už mi to zůstane?“

Zasmál se; pak řekl Číňanovi: „Udělej tomu drakovi na hlavu korunku!“

Starý muž přimhouřil šikmé oči a přikývl.

Lodě byly dokončeny, posádky vybrány. A blížily se prázdniny.

Miss Beverlyová využila situace k důkladnému poučení žáků, co mají a nemají v době volna dělat. Taky neodolala, aby se otřela o Leontýnku:

„Doufám, že zítra na slavnostní zakončení a rozdání vysvědčení nepřijdeš s takovýmihle vlasy! Asi víš, že máš samé jedničky, i když nad pravopisem jsme dlouho váhali; nebo snad chceš, aby ti to kazila dvojka z chování?“

Byla to planá hrozba, vysvědčení bylo napsáno; ale ona si nedala pokoj:

„A to platí pro všechny! Nemyslete si, že přes prázdniny...“

„Kašli na ni, je to kráva! Chuj s ní!“ řekl Arley o přestávce.

Leontýnka potřásla hřívou: „Ne, tentokrát ne. Pojď se mnou k nám!“

„Co chceš udělat?“

„Něco mi dlužíš. Je na čase splnit slib!“

Šli tam rovnou z oběda. Otec byl v zaměstnání, ani matka nebyla doma.

Leontýnka napustila plnou vanu horké vody. Myslela na všechno, připravila už předem pěnivé mýdlo a vlastní břitvu. Bez váhání se svlékla a ponořila do vody. „Tak dělej!“

Vlezl za ní a chvíli se mazlili; pak ji celou, od hlavy k patě namydlil. Sama mu podala do ruky břitvu. „Nezapomeň na obočí.“

„Drž jako ovečka!“ odpověděl pradávnou magickou výzvou.

Když jí holil hlavu, kňučela rozkoší. Oholil ji všude, kde bylo co. Když si pak osahávala hlavu, zarazila se: „Cos mi to udělal?“ Vysunula se z vody a prohlížela v zrcadle. Za ušima měla dvě rozježené štětky.

„Wingy. Tak se to nosí na jihu.“

„Tím chceš říct, že ti mám udělat skalpovou kadeř?“

„Když budeš tak laskavá...“

Vřískla nadšením. Dala se do něj a co nejpečlivěji ho oholila. Měla s tím víc práce, byl podstatně chlupatější. Ale moc ji to bavilo.

Ještě jednou si to vychutnali, i když už to nebylo jako poprvé. Potom se prohlíželi v zrcadle a dlouho se smáli.

Ulehli do rozestlané postele, přitulili se k sobě co největší plochou nahého hladkého těla, ale ani teď se nespojili. Jen tak leželi a mazlili se, až nakonec usnuli.

Tak je našla matka, když se vrátila z nákupu. Byli tak oprásklí, že ani nezavřeli dveře; takže nahlédla, nostalgicky se usmála a než se probudili, chodila radši po špičkách.

Druhý den bylo slavnostní zakončení školy. Bylo zvykem přijít ve svátečním oděvu; většina kluků v bílých košilích a dlouhých černých kalhotách, pod krkem motýlka či kravatu, výstředníci sametovou mašli. Dívky samozřejmě v načančaných šatech. Příslušníci etnik ve slavnostních krojích. Předpisy neříkaly ovšem nic než slavnostní oblečení.

Arley a Leontýnka přišli v tenkých tričkách a šortkách tak oslnivě bílých jako by je vyprali v pracím prášku doporučovaném reklamou. Trička měla krátké rukávy, přesto si oba levý rukáv ustřihli, aby bylo vidět vytetované draky. Nebyla to nedbalost, byla to provokace. Arley měl tetování po celém těle, dokonce pár značek i na hlavě; Leontýnka dosud ne, ale nebylo pochyb, že je brzo bude mít taky. Za ušima jí trčely zlaté štětičky, jinak neměla nikde ani chloupek. Arley měl na temeni malý hřebínek a v očích pýchu.

Jak procházeli davem ostatních dětí, ty se chovaly různě. Většina uhýbala z cesty; kamarádi naopak přistupovali, zdravili je a někteří dokonce neodolali a sáhli si na hlavu. Leontýnka zářila.

„No jasně, je to oholený! Sluší mi to, ne?“

Malá Carr vlítla do cesty, pověsila se na krk bráchovi a osahávala napřed jeho, potom Leontýnku. „To je paráda! Proč jste mě nepřibrali?“

„Příště, kotě. Víš, když Arley nespal doma...“

„Tak vy už jste se vzali?“ Carr měla tu výhodu, že příšerně vřeštěla.

„Ne, miláčku. Jenom jsme se ostříhali a přespal u nás.“

„Ty chceš zůstat panna na věčný časy?“

Carr bylo slyšet po půlce dvora. Všichni napjatě čekali na odpověď.

Leontýnka jí zakroutila napřed nosem a pak uchem. Carr šťastně vřískala.

„Až se rozhodnu, dám ti vědět!“

Pak šli do třídy, zatímco všichni přemýšleli, co to znamená. Dračí princezna chodí s Arleym, nechala se od něj oholit, spí s ním v posteli, ale je pořád panna. Některé její spolužačky tak dlouho neváhaly, nechaly se oklátit kdesi v průjezdě nebo na záchodě, a ten kluk ani nemusel moc naléhat. To snad chce svatbu s bubny a pochodněmi jako za císařství?

„Pochybuju,“ řekl někdo předvídavější, „Ta se nenechá zblbnout ničím! Ani starými, ani novými zvyky! Vymyslí si něco vlastního...“

„No jasně, princezna...“

Takže všichni očekávali, co na to nepřítel: slečna Beverlyová. Určitě jí už někdo donesl, co a jak, takže se dalo očekávat ostré střetnutí. Jenomže tentokrát se Dračí princezna bude bránit!

Miss Beverlyová vkráčela do třídy se štosem vysvědčení v deskách, oči za brýlemi se jí výhružně leskly. Třída se vymrštila do pozoru, nikdo nevydal ani hlásku. Jediným pohledem přehlédla třídu, zvláště Leontýnku a Arleyho, kteří stáli ve společné lavici.

„Sednout!“ zahřměla a praštila deskami o katedru.

Žáci se posadili. Pořád ještě téměř v tichu.

A v tom tichu Miss dokráčela k jejich lavici. Zrak jí planul.

„Co má tohle znamenat?“

Leontýnka vstala. „Není to dost krátké?“ zeptala se do ticha.

„Jak ses mohla opovážit?“ hřímal hlas slečny učitelky.

Leontýnka si dala záležet na svém nejkrásnějším francouzském přízvuku:

„Fý sáma póratila chnéd ten prfni tén! Nápustit pĺny fána chórka fódy, flést do ní se sfuj kluk a ochólit fšécko. Ták já utělala.“

Už dávno uměla mluvit bez přízvuku, dokonce i slangem. Uměla na jedničky.

„Dám ti trojku z chování! Kašlu na to, že vysvědčení je napsaný! Okamžitě půjdeš k řediteli a tam se budeš zodpovídat...“ sípěla Miss.

„Tam mu vysvětlím, že jsem udělala přesně to, co jste mi navrhla.“ řekla klidně Leontýnka.

Slečna učitelka ji mohla odvést k řediteli. Mohla ji tam dokonce odvléct za ucho, protože za nic jiného ji nebylo možno chytit. Jenže by to vyvolalo skandál. Miss věděla, že ředitel je opatrný člověk, který nemá rád skandály a konflikty. Taky tušila, že jejími výkony není ani trochu nadšen, spíš má na ni názor kritický. Žáci se jí tváří v tvář bojí, ale za zády si z ní dělají legraci; a když jich pár řediteli dosvědčí, co řekla...

Váhala. Došla ke katedře, usedla. Pak se náhle zčista jasna rozplakala.

Nikdy ji nikdo neviděl plakat, naopak si zakládala na tom, že přinutila k pláči spoustu dětí. Všechny, na které si zasedla.

Dračí princezna ale vyhrála.

Teď nastala dlouhá chvíle ticha. Děti nevěděly, co mají dělat, to nečekaly. Bylo jim dost trapně; až Arley vstal a přistoupil ke stolku.

„Slečno Beverlyová,“ řekl kupodivu měkkým a laskavým hlasem, „To nic... to byl jenom takový vtip! My jsme nechtěli... my vás máme rádi!“

Byla to lež jako věž, ale učitelka se rozplakala ještě víc. Padla na ni tíha těch dlouhých osamělých let; nechala se od toho kluka dokonce obejmout a utěšovat! A ostatní děti, včetně Leontýnky, se shromáždily okolo a chovaly se, jako by jim skutečně kdy udělala něco dobrého.

Tak se uklidnila. Jako v transu rozdala vysvědčení. Pak jim popřála hezké prázdniny, poděkovala (za co?) a klidně odešla.

Třída zůstala opuštěná v rozpacích; všichni koukali na Arleyho, co dělat.

Tak vzal Leontýnce vysvědčení a přečetl si ho.

„Co se má dělat s holkou, která má samý jedničky?“ zeptal se.

Nevěděla to, ale bála se už předem. „Nééé!“ zaječela na celou školu.

„Pod sprchu!“ navrhl někdo správné řešení.

Prala se, kopala, vřískala a bránila se. Přesto ji vyvlékli ze třídy na chodbu, odtáhli do umýváren a pustili sprchu. Arley ji držel v náručí, než ji celou pořádně promáchala studená voda; což v tom tričku a šortkách nebyl zas takový problém. A jelikož se bránila, cákala a stříkala kolem, až byli zmáchaní všichni, takže strčili pod sprchy napřed holky a pak se vykoupali všichni. Ti předvídavější se aspoň částečně svlékli a vysvědčení nechali na lavicích. Ještě že škola postrádala bazén.

Když se trochu vyřádili, chystali se jít domů. Jenže ouha – Leontýnce ve rvačce někdo natrhl tričko, a zrovna tak, že trochu koukalo ňadro. Vlastně to nebyla tak velká škuba ani tak velký prs, ale byl to důvod, aby chodila od jednoho ke druhému, stěžovala si a ukazovala, jak moc je jí vidět bradavka a jak strašně si nepřeje, aby ji takhle lidé viděli, protože to bude hrozná ostuda. Přes její oblečení, když bylo mokré, bylo téměř vidět; a jak tu díru předváděla, zvětšila ji ještě o hodný kus v potřebném směru.

„Mohl bych ti na tý koze celou cestu domů držet ruku!“ navrhl Arley.

„Ne! Ty bys mi ji mačkal!“

O tom nebylo pochyb; až někdo navrhl řešení:

„Máte ty trička úplně stejný, tak si je vyměňte a je to!“

„Ne! On ho má větší a vyboulený úplně jinde!“

„To na tom opravdu tolik záleží?“

Usoudila, že nezáleží. „Ale otočte se! Ne abyste na mě čuměli!“

Tehdy už Arley nevydržel, chytil to její tričko a rozerval na cáry. Potom ji podržel a otáčel jako panenku, až si ji všichni pořádně prohlédli. Teprve pak svlékl svoje tričko a pomohl jí se obléknout. Byla spokojená.

„Co myslíš,“ řekla a prohlížela si jeho tetování, „Co bych si měla nechat vytetovat na prsa? Něco něžnýho, ptáčky nebo kytičky?“

No a teď trochu suché pravdy. Opravdu si myslíte, že je možné postavit ve středu města tři velké a naparáděné lodi, aniž by si toho někdo všiml? Pod mostem, po kterém neustále proudí řeka automobilů? Nevěříte, co? Inu, možné to je, když se to tak trochu zajistí.

Zástupce obchodní firmy pan Ohlson nebyl mimořádně pracovitý člověk. Ani se vlastně nevědělo, kdy a co dělá. Finanční problémy zřejmě neměl; chodil na všelijaké večírky a sešlosti, povídal si s lidmi, vyprávěl skvělé vtipy. Dámy jej považovaly za okouzlujícího.

Podnikatelé si lidi většinou pamatují lidi podle oboru, v němž pracují. Když někdo potkal Daga Ohlsona, naskočila okamžitě správná informace:

To je Ohlson, nějaký cesťák ze Švédska. Kšeftuje s hygienickými pomůckami; docela dobrá kvalita. Příjemný, veselý člověk. Golf hraje průměrně, tenis o něco líp. Potkal jsem ho na večírku u Johnsonů... nebo u Smithů? Už nevím, ale znám ho už nějaký čas...

Takže mohl okamžitě zareagovat: „Ahoj Dagu! Jak ti jdou kšefty?“

Kdyby o této informaci uvažovala čarodějka, zamyslela by se. Odkud mám ty znalosti? Kde jsem ho doopravdy potkala poprvé? Není to krycí totožnost? Ale dnes už žádné čarodějky nejsou...

Když někomu náhodou ulpěl zrak na loděnici, kde se usilovně pracovalo, na mysl mu vytanula další informace:

To jsou lodi na nějakou reklamní kampaň; organizuje to Ohlson, ten cesťák ze Švédska. Představuje si asi, že je nějaký Viking! Najal si tu loděnici a pár kluků, navlíkne je do kostýmů a budou jezdit po řece. Ten člověk vyhazuje peníze bez rozumu, asi taky brzo zkrachuje...

Tím věc končila, dál už nad tím nikdo nepřemýšlel.

Takže se ani nikdo nedivil, když drakary vypluly na řeku a kluci se učili veslovat. Nejlépe v rytmu udávaném velkým bubnem, do něhož mlátil svalnatý černoch. Ono není jen tak sladit dvanáct veslařů na každé straně, aby zabírali stejnoměrně! Kluci měli akorát bederní roušky, po těle jim stékaly stružky potu, jak napínali svaly. U kormidla seděla holka s blonďatými štětičkami za ušima, pokřikovala na ně všelijaké hlouposti a nic nedbala na vyhrůžky, že ji ztřískají, jen co nebudou muset veslovat. To kormidlování jí taky moc nešlo. I když se Arley snažil ji něco naučit.

Když skončila škola, hodili kluci za hlavu vše, co jim překáželo. Nejdřív se nechali oholit, až na skalpovou kadeř. Při tom se zároveň naučili dalším ustanovením bojovnické kasty. Třeba že bojovníkovi nesmí sáhnout na hlavu, natož pak ho oholit, nikdo kromě:

a. osoby stejné či vyšší kasty

b. jeho pokrevního bratra ze smečky

c. jeho dívky

d. nevinného dítěte

e. osobního otroka či válečného zajatce.

Stejně se nikdo kromě výše zmíněných osob, nesmí dotýkat jeho zbraně, aby ji morálně neznečistil. Naopak když bojovník vloží někomu do ruky svůj meč, pozvedne ho tím automaticky na svoji úroveň, naštěstí však krátkodobě, když se rozejdou, kastu postupně ztratí. Pokud samozřejmě vzápětí neumře; toho lze využít tak, že bojovník někomu usekne hlavu, předá mu tím dotykem svého posvátného ostří i kastu, takže se ničema příště zrodí na stejné úrovni jako on. Ta nauka je malinko složitější, ale zdůvodňuje právo bojovníků zabít kohokoliv dle vlastního uvážení.

Jak to všecko věděli? Samozřejmě od Leontýnky. Totiž věci šly rychle kupředu, přímo letěly. Představitelé Monroesovy banky změnili nabídku; měl by i nadále pracovat ve své funkci, ale více spolupracovat. Jejich účty byly v naprostém pořádku, Villar je pečlivě prověřil a neshledal závad, dokonce se vyjádřil, že by je dal ostatním za příklad. Tak ať to udělá!

Víckrát jednal s různými představiteli Monroesovy banky. V zaměstnání se jevili jako vážní, seriózní úředníci, po práci v příjemnějším prostředí jako velmi zábavní společníci. Všichni mluvili perfektně francouzsky a cítili k té kultuře upřímný obdiv. Když si postěžoval, že má problémy s bydlením, nabídli mu prázdný dům ve vilové čtvrti, jehož majitelka před nedávnem zemřela. Byla to stará paní, které už dávno vymřela celá rodina. Šli si dům prohlédnout a žasli, bylo to Sídlo šlechtického rodu, tak velké a nádherné, že si ani se slušným platem nemohl takové dovolit.

Ale to přece není problém! Monroesova banka mu nabídla bezúročnou půjčku, kterou může splácet, jak a kdy bude chtít. Villar žasnul. Jeho dosavadní ubytování nebylo ideální a když se poptával pomocí realitních kanceláří, neměli nic nebo mu nabízeli za horentní sumy otřesné ruiny. Ten dům nepatřil vlastně nikomu, spravovala ho nějaká realitka spojená s Monroesy, ale ta byla neuvěřitelně benevolentní. Uzavřela s ním smlouvu, ve které ani on, odborník na všelijaké podfuky, nenašel žádné čertovo kopýtko.

Tak se nastěhovali, za pomoci Arleyho a jeho party. Neměli mnoho věcí, ale některé pokoje v domě byly ještě plné nábytku, jiné ovšem prázdné, protože stařenka nábytek i zařízení prodala. Jeden z prázdných zařídili pro Leontýnku, vlastně ji nechali se tam zabydlet, jak chtěla. Například odmítla klasickou postel, pokryla celou podlahu měkkou rohoží a sehnala spoustu polštářů a pokrývek, ze kterých bylo možno vytvářet pelíšky pro ty, kdo tam chtěli spát. To jest pro Leontýnku, Arleyho a Carr.

Ne že by tam Arley a Carr bydleli trvale, ale rádi. Carr se vlastně přišla nechat oholit, ale byla tak roztomilá, že srdce paní Villarové zatrnulo a zvala ji, ať přijde kdykoliv. Milovala děti a chtěla jich mít co nejvíc, bohužel se jí podařilo přivést na svět jen jednu dceru. Už doma v Ženevě jí dovolila zvát si domů kamarády, ochotně jim připravovala svačiny a šťastně naslouchala jejich křiku, švitoření a drobným potyčkám.

Sídlo bylo pro podobné akce mimořádně vhodné, mělo velkou zahradu, bazén a luxusně zařízenou koupelnu, která s ním byla propojená. Když škola donutila dceru se ostříhat, cítila to jako osobní újmu, ale s oholením souhlasila, Leontýnka je přece tak nadšená! Hbitě se naučila používat břitvu, oholila všechny ostatní buď sama, nebo to učila ostatní děvčata. Ne že by byla tak drzá a osahávala kluky, ale musela přece zkontrolovat jejich práci, ne? Před holením je nutno se důkladně namydlit a po zbavení srsti se sluší a patří důkladně promasírovat celé tělo olejem. Je to zdravé a svaly se pak nádherně lesknou, tím víc, čím tmavší je majitel. Leontýnka byla přes opálení pořád nejsvětlejší. Paní Villarová si zvykla na jejich nahotu, oslovení Teto Marie a celkovou přítulnost. Škoda, že pobývaly v domě tak málo; náhle se bez výstrahy slétly jako vlaštovky, lítaly sem tam, křičely a hádaly se, snědly co se dalo, vzápětí se otočily a zmizely zase kamsi do loděnice, na Slepé rameno nebo kamkoliv jinam. I s dcerou.

Jistou útěchou byla Carr, která byla na jízdy po řece ještě moc malá. Tak si chodila hrát do Sídla, ovšem nehrála si téměř nikdy, spíš pomáhala tetě Marii v kuchyni, naslouchala jejímu povídání (hlavně o Leontýnce), nebo si četla v knihovně. Že je ještě na čtení malá? Vysvětlila:

„Já si hlavně prohlížím obrázky.“

Ty knihy pocházely z císařských časů. Hodně jich bylo francouzských, původní majitelé z té země asi pocházeli. Leontýnka si v nich četla a hodně si zapamatovala; pak to okamžitě dávala dál. Ovšem jelikož byla jediná, kdo je znal, předávala je ve formě, jaká se jí líbila. Nebyly to velké rozdíly, ale občas závažné. A nikdo ji nemohl zarazit, protože ani Arley ty doby nepamatoval a nevěděl všechno. Navíc, ačkoliv se rychle zlepšil ve francouzštině, čtení rozhodně nebylo jeho koníček.

Ta poslední věta je... Arley nečetl, ale měl rozsáhlé znalosti. Je snad pravda, že dokáže vnímat? On nevysvětlil nic, Carr řekla:

„Jen ať čte radši Lea. On to od ní potom převezme.“

Carr byla mistr v pronášení zvláštních komentářů. Byly dvojího druhu: prostořeké a záhadné. Ty první se týkaly převážně sexu a působily dojmem, že má doktorát z gynekologie. Ty druhé zněly jako výroky čarodějky. Při tom byla tak roztomile dětská, zvlášť s těmi štětičkami za ušima! Protože ji nikdo nešikanoval, měla vlasy delší než je dovoleno a teď parádní copánky.

Paní Villarová na řeči o čarodějkách nevěřila. Bylo jich tolik a všechny od lidí, kteří se živili turistickým ruchem. A i kdyby, představovala si je jako dospělé ženy poněkud zvláštního zjevu a chování, ne malé dítě. Taky se říkalo něco o zaprodanosti Satanovi a uctívání děsivých starých bohů. Carr měla ráda hlavně pohádky. Mluvila občas o nadpřirozených bytostech, avšak ty nebyly děsivé, spíš roztomilé.

Přistoupila ke knihovně, přejela rukou nad hřbety knih, jednu vybrala a otevřela na příslušné stránce. „To je Opičí král, toho mám nejradši. Jeho otec je Hanuman, co pomáhal Rámovi zachránit Sítu na Lance. Ale Opičí král se narodil v Číně a pomáhal s Generálem Prasátkem projít jednomu mnichovi do Západní říše. Generál Prasátko je tenhle, byl v minulém životě vysokým hodnostářem, ale byl poživačný a chamtivý, tak se musel tentokrát narodit jako prase. Ale tou službou se očistil...“

Teta Marie nahlédla do knížky. Zbytečně, byla psaná čínsky. Ovšem obrázky měla krásné, barevné a do detailu vypracované. Je to knížka pro děti nebo replika vzácného tisku z buddhistického kláštera?

„Ty znáš hodně pohádek?“ pohladila Carr po pleši.

„Spoustu. Ale některý taky ne. Povídej mi o Tarannisovi a Eponé...“

„Ale to je... když jsem byla malá, povídali nám o Galské historii, ale já jsem to už dávno zapomněla...“

(Leontýnka už dávno nevyžadovala pohádky).

„To nevadí. Však si vzpomeneš...“

Jaká opravdu byla Leontýnka? Dospívající. Mimořádně bystrá dívenka s velkou fantazií a odvahou provokovat. Podotkněme: není řeč o zodpovědnosti či prozíravosti. Naopak ráda měnila názory a vždycky je dobře zdůvodnila. Měla oporu v Arleym, který s ní ve všem souhlasil a schvaloval její počínání; to proto, že ji bezmezně miloval. A nebyl sám, líbila se ledaskomu, jenže ti ostatní se báli Arleyho tvrdých pěstí. Ani nekoketovala, tak daleko ještě její dospívání nezašlo; taky ho měla ráda.

Její způsob vyjádření lásky byl zkoušet, jak daleko smí dojít, než druhé ta láska přejde. Teď není řeč o Arleym, ale o rodičích; byli hodní, velmi klidní a tolerantní lidé, kteří jí všecko dovolili. Hlavně otec – byla jeho milovaná holčička, které odpustil cokoliv. Již v raném dětství, kdykoliv něco provedla (když to na ni prasklo!) dokázala nahodit tak nevinný kukuč, že i očití svědci zaváhali. Takových výrazů nevinného andílka měla několik a působily na každého, až na typy učitelky Beverlyové. Otec sice měl jisté podezření, že ho dcera tahá za nos, ale když při tom byla tak roztomilá! A když se k němu přitulila...

Teď už byla veliká a dětské prohřešky klidně přiznávala, i se zábavným vyprávěním, jak je zafintila. A nelhala, pouze vylíčila situaci ze svého hlediska. Stejně jako všechny ty vědomosti, které vyčetla z knížek. Jejími spojenci byli otec a matka, Arley a jeho smečka a další kamarádi, nepřáteli pak... hm! Kdo je vlastně nepřítel? Netoužila mít nepřátele, raději je získat na svou stranu. Nepřítelem byla společnost, která jí nechtěla dovolit být Dračí princeznou. Což ona rozhodně chtěla.

Tak třeba jednou ji otec nachytal, jak se kroutí před zrcadlem. Když jej spatřila, nahodila svůj typicky andělský, rozzářený úsměv.

„Copak, miláčku? Nemáš co na sebe, nebo mě chceš k něčemu ukecat?“

Rozhodně nečekal to, co řekla: „Tati, proč mi někdy nenařežeš?“

„Bít tě? Proč, prosím tě?“

„Abych měla nějaký pruhy na zadku, když se svlíknu...“

„Ale jaký bych měl důvod?“

„To je jedno! Holky se pořád vytahujou, jak je doma mlátěj...“

Villar se rozesmál, objal ji a dal jí pusu na pleš.

„Jsem rád, že máš hodně kamarádek. Co Arley, už tu dlouho nebyl?!“

„V pátek půjdeme spolu na diskotéku.“

Villar zpozorněl. „Už o tom ví?“

Jak jsme řekli, Leontýnka nelhala. „No... naznačila jsem mu to.“

„Aha. Co k tomu potřebuješ ode mne?“

„Nic, tatínku! Leda trochu peněz; chtěla bych nám koupit něco na sebe...“

„Ty chceš jít nakupovat – s Arleym? A on to ví?“

„No...“

„Tak to bych chtěl vidět.“

Villar měl Arleyho rád, přesně takového chtěl kdysi mít syna. Nepodařilo se, ale dcera si našla skvělého kluka, ovšem domorodce. Arley neměl zásadní odpor k nakupování, akorát nedůvěru k věcem, které neznal. Těch bylo 95 %; důvěru měl pouze k osvědčeným věcem domácího původu, vyhovujícím všem náboženským předpisům. Nerozmazávejme to: k čemukoliv přistupoval jako k nevybuchlé mině. Naopak Leontýnka nákupy milovala a pokaždé utratila o něco víc, než měla dovoleno. Ovšem tatínek jí odpouštěl.

Arley nenáviděl obchody, ale miloval Leontýnku, takže ji doprovázel. Bylo to utrpení; dívka nekoupila první vyhovující věc, nýbrž dlouho se přehrabovala ve zboží, diskutovala o něm s prodavačkou, s jinými nakupujícími, ke vší hrůze dokonce s Arleym. Některé věci vyzkoušela, otáčela se v nich před zrcadlem, diskutovala, pak je svlékla a zkoušela jiné. A kdyby jen na sebe! Ona nakupovala věci i na něho! Umíte si představit tu hrůzu?

Koupila jim oběma stejná zářivě žlutá trička se zelenými ornamenty a také žluté kraťasy. Arley měl na svůj oděv jediný požadavek: musí být nenápadný, tak aby si nikdo nebyl jistý, zda tento člověk někde byl či nikoliv. Kdyby se uměl udělat neviditelným, byl by šťasten. Tedy ne barvy, které praští do očí každého, kdo jde jenom kolem! Avšak Leontýnku miloval.

Ona si přála vypadat jako princezna z císařských časů. To není tak ojedinělé přání, aby se obchodníci nesnažili je splnit. Řada turistů slyšela a četla různé legendy o dávném Arminu, zvláště o nadzemsky krásných čarodějkách; dobrý důvod tvrdit, že jen tyto věci nosily a nakupovaly. Zda tomu Leontýnka věřila? Kdo ví, smála se. Ve skutečnosti nikdy nic nekupovaly, některé věci dostávaly darem od svých obdivovatelů, ale většinu vytvářely iluzí. Neměly žádné vlasy ani šaty, ale když se rozhodly jít se bavit, měly majestátní hřívy a nádherné róby.

Princezny bojovnické kasty nějaké předměty vlastnily, ale pokud měly kamarádku čarodějku, dříve či později se naučily iluze vytvářet. Nebo byly tak tupé, že jim ani výcvik nepomohl; potom dostaly od WZ magické předměty nebo jantry, jejichž pomocí mohly iluzi odstartovat. Což Leontýnka věděla, ale nenašla žádnou čarodějku, která by to dokázala dneska. Věřila tomu? Nic neřekla, ale v ozdobách se hrabala dlouho a se šťastným výrazem.

Koupila si nápadné cinkavé náušnice, něco na krk, něco na zápěstí, dokonce i na kotníky. Když se načančala, vypadala jako princezna. No, jako současná představa princezny. K ozdobám patřil krátký ohnutý mečík na opasku; taková zbraň je zajisté zakázána, ale cizinka může nosit, co chce.

Jenže ona chtěla, aby též Arley vypadal parádně. Což nešlo, je přece pravý domorodec a podléhá všem zákazům! Přesvědčovala ho, dokonce se pohádali. Pokoušel se jí vysvětlit... až ona vysvětlila jemu:

„Když půjdeš se mnou, budeš vypadat jako cizinec. Nebo ne?“

To byla její specialita. Vždy se chovala jako neškodný hlupáček, ale náhle prudce vypálila nápad, který každého šokoval. Arley...

Arley si nechal koupit náušnici ze zlatého plechu do levého ucha a řetěz s drakem na krk. Taky prsten, který vypadal, že se v něm skrývá džoglo, legendární zbraň assassinů: jehlička s prudkým jedem.

„Ale já umím zabít beze zbraně!“ upozornil.

„Tak to nikomu neříkej.“

Vypadali nádherně. Arleyho si poprvé v životě lidé prohlíželi. Už doufal, že je utrpení konec a konečně vypadnou, ale Leontýnka náhle zařvala jako uštknutá hadem a vrhla se k jedné vitrínce. Měli tam filigránové kolibříky s rozpjatými křídly, přívěsky na krk. „Máte dva stejné?“ požadovala.

Prodavačka hledala, až nalezla. Leontýnka je uchopila, postavila se před zrcadlo a začala je instalovat na svoje copánky.

„Připevníš mi je drátkem?“ ptala se.

„Ale tohle nikdo nenosí!“ upozornil.

„Já je budu nosit!“

A tak se konečně vrátili domů. Leontýnka hned začala napouštět vanu.

„Snaž se, prosím tě! Chci mít kůži hladkou jako had!“

Vrněla rozkoší, když jí holil hlavu. A kňučela, když jí holil klín. Taky mu to oplatila, ačkoliv on si na nápadnou úpravu nepotrpěl. Celý život byl nenápadný jako šedivý stín, ostříhaný nakrátko dle předpisu. Teď...

Teď se přišli ukázat rodině. Slušelo jim to.

„Chceme jít na diskotéku, tati. Dáš mi nějaké peníze?“

Villar si pozorně prohlédl Arleyho výraz. Arley nechtěl jít na diskotéku ani nikam jinam, kde by byli cizinci. Leč miloval Leontýnku.

Jenom trp, kamaráde! politoval ho v duchu.

A nahlas: „Vrátíte se ještě dneska?“

„Za světla, tatínku!“ usmála se. Což znamenalo dle starého vtipu ráno.

„Opovažte se!“ pohrozil, když jí dával peníze.

„Opovážím, tatínku.“ Dala mu pusu a šli se strojit.

Kdepak asi vzala znalosti, kam se má chodit za zábavou? Instinktem?

Vchod hlídali dva svalnatí vyhazovači.

„Kampak, maličká? Kolikpak je ti asi let?“ zeptal se jeden.

„Patnáct!“ zalhala suverénně.

„Tak to povídej holubům, ti to sezobou! Padej, ať tě nevidím!“

„Vážně patnáct!“ prohlásila, „Myslíš, že by mě táta pustil, kdybych byla nějaký mimino? A ještě mi dal kapesný?“ Zároveň mu strčila do dlaně jakousi bankovku, kterou Arley neviděl. Vyhazovač na ni letmo koukl.

„Vypadáš mladší, ale... No tak račte, slečno!“

Chňapla Arleyho za ruku a zatáhla dovnitř.

Dlouhá místnost s betonovou podlahou, matně zářící světla na stěnách, barevné reflektory, na stropě blikající hvězdičky. Bylo tu přítmí, páchly alkoholické nápoje, cigarety a možná dokonce drogy. Rytmus duněl do uší; Renka de Castignac, samozřejmě. Ovšem ze záznamu.

Leontýnka se nadšeně vrhla do tance. Během půlhodiny propotila oblečení, že přes ně téměř bylo vidět. Arley nebyl valný tanečník, ale měl bojovnickou výdrž. Tancovali spolu, potom se srazili s nějakou jinou dvojicí (asi turisté) a ti je zatáhli ke své partě. Všichni je chválili, zvláště za ty kolibříky na copáncích. Taky Arley získal pochvalu: „Skvělej! Vypadáš skoro jako pravej jižan!“ Když to slyšel popáté, začal zuřit.

Taky něco vypili, kamarádi je pozvali a Leontýnka to oplatila. Arley byl v pohodě, naučil se vyrušit jedy. Zato ona se nalízla a byla rozverná, že ji stěží dostal domů. Asi o půl třetí ráno. Zalezli spolu do peřin a spali a spali...

Když se probudili, dostali snídani (oběd!) a šli jezdit na řeku.

Arminské počasí má čtyři období: dvě dlouhá období sucha a krátká období dešťů. Teď se čekaly deště; až skončí, bude třeba vyčkat, až odtečou prudké přívaly, ale zůstane vysoký stav vody v řece. Pak bude možné vyrazit proti proudu na pořádnou zábavnou cestu. Všichni se těšili.

Jenže teď pršelo. Ne, lilo! Ne soustavně, to by nastala potopa světa, ale často a prudce. Slunce jasně zářilo, bylo vedro, vzduch byl čerstvý a barvy jasné; náhle se odněkud přihnaly modročerné mraky a přišel příval, který spolehlivě promáčel každého, kdo měl něco na sobě. Domorodci a děti na to byli připraveni, ale slušní lidé, společensky oblečení, dost trpěli. Deštníky likvidoval vítr, kdo měl pláštěnku, byl promáčen odspoda.

Leontýnka si vzpomněla, že je dítě. Vždycky pozorně prohlížela svá ňadra, zda jí pořádně rostou, a nechávala si je od Arleyho masírovat. Teď pravila jednoznačně, že žádná prsa nemá, takže může chodit nahoře bez. Co dole? Ze začátku nosila spodní díl plavek, pak bederní roušku, až nakonec vynalezla ideální řešení: stužku červené látky, která kryla klín, upevněnou na šňůrce okolo boků. Když ji viděl někdo, komu ležela na srdci čistota mravů, mohla ho přesvědčit, že všechny spodní otvory má zakryté. Konečně, je dítě!

Nebyla jediná, kdo se rozhodl zásadně řešit oblékání v období dešťů. Řada mladých, zvláště turistů, se při každé vhodné příležitosti svlékala. Avšak ještě víc bylo těch (hlavně mladých hezkých děvčat), které byly svléknuty násilím partami výtržníků, které se potloukaly po městě, vyhledávaly vhodné oběti a vrhaly se na ně. Řada turistek přišla s pláčem na policii, stěžovat si, že jim chuligáni ukradli oblečení, nebo je hrozbami donutili, aby se svlékly a svoje hadříky strčily do tašky. A ještě další byli chyceni hlídkami, to zase spíš kluci. Ale i oni byli přinuceni!

No a teď pravdu. Proč vlastně jezdí turisté do Arminu? Zajisté, někteří za památkami. Ale většina proto, že se tam dají zažít neobvyklá dobrodružství. Třeba honit se s policajty, prát se s jinými partami, někdy podlehnout a jindy zvítězit. Některé nevinné dívky samozřejmě netušily, co se jim může stát, ačkoliv se o tom hodně psalo v novinách. Ovšem jiné...

Aktivita policie (státní, městské i tajné) se řídí formou kampaní. Když velitelství nařídí chytat chuligány a výtržníky, všichni to dělají. Když je po kampani, všímají si jich minimálně a soustředí se na něco jiného, třeba kapsáře nebo drogové dealery. Což pro některé mladé znamenalo trpké zklamání, počítali se zatčením, stříháním, fotografováním... tím, co se psalo. No co, třeba stačí strážníky vhodně popíchnout!

A ještě jeden fakt: většina strážníků byli mladí muži, kterým se docela líbilo, když se dívky ukazovaly nahé. Dalo se s nimi mluvit, sice je chytili, ale zajímali se spíš o rande než co jiného. A pokud mermomocí chtěla ostříhat, dalo se to udělat taky soukromě v rámci milostných her. Policajti nebyli tak hloupí, aby nevěděli, kde se dá získat hezké tetování, parádní ozdoby a podobně. Když neměli uniformu, byli docela normální.

Někteří. Byli taky takoví, že ochotně vycházeli vstříc různým choutkám. Většinou hezcí, sportovně vyspělí, zábavní a znalí poměrů. Když sundal služební čapku, měl takový mladík alespoň krátký copánek na temeni. A kdybyste mu oholili hlavu, našli byste pod ježkem barevné ornamenty. Jistě, byl zaručeně přistěhovalec, ale ve sportovním klubu či někde jinde se potkal s někým, kdo ho přitáhl k obdivu ke starým časům. Obvykle se chovali normálně, ale když dostali příležitost...

Třeba když sportovci vyjeli do ciziny. Pokud zvítězili a uspořádali pro své fanoušky oslavu, visel obvykle na čelném místě obraz císařské rodiny. Nemohly chybět slavnostní přípitky: Na zdraví císaře! a Na slávu císařovny! Nemluvilo se o korunním princi, ale... Čas od času vypukl strašlivý mejdan, kdy po půlnoci v podnapilém stavu šoustal kámen cihlu a velitelé verbovali nováčky do císařské armády. Čas od času vypukl skandál, ale pachatelé se po vystřízlivění omluvili, že to byla jen legrace. Konečně, mladí mají právo se čas od času vyřádit, ne?

Divíte se, že za těchto okolností nevěnovali pozornost nějaké Leontýnce?

Kdoví jak se stalo, že byla uznávanou odbornicí na všechno. Hlavně mezilidské vztahy; měla spoustu kamarádek a všechny si chodily často stěžovat na svoje problémy s rodiči, školou a hlavně kluky. Nebo se chodily chlubit; Leontýnka ochotně do všeho kecala, ačkoliv není jisté, zda něčemu rozuměla. Začalo to už v době, kdy přišla a uměla sotva promluvit; kamarádky se jí svěřovaly tím víc, čím méně chápala.

Většina problémů nějak souvisela se sexem. Co může panna poradit holkám s rozsáhlými sexuálními zkušenostmi? No... především, ty zkušenosti nebyly tak velké, a potom, Leontýnka radila, ať něčemu rozuměla či nikoliv. Stejně jako se vrhala do každé práce. Samozřejmě u žádné nevydržela, jakmile ji to přestalo bavit, nechala všeho a předala někomu jinému. Tak proč ji všichni poslouchali? Vypadala, že ví, o čem mluví. Ostatní byli plni pochybností, to byl právě důvod, proč se svěřovali. Ona nepochybovala o ničem.

Příběhy přistěhovaleckých puberťaček si byly podobné jako vejce slepici. Rodiče, kteří přišli do této země nalákáni reklamou a proto, že doma se jim nedařilo. Zklamané naděje; ani tohle nebyl ráj, přestože jim to slibovali. A přece to kdysi ráj býval, alespoň to každý tvrdil. Kdyby se vrátily staré časy... přišla by čarodějka, krásná a moudrá, a vyřešila všechny problémy. Ale nejsou žádné čarodějky, nejsou žádné pohádky. Co zbývá? Sny. Jednou tě někdo bude mít rád, děvče, ne vzteklý táta a udřená máma, někdo krásný a mladý, kdo tě bude hladit a líbat... a dělat příjemné věci.

Ten někdo může být spolužák, třeba o rok dva starší. Hezký je v mládí téměř každý a nezkušená holka se dá ráda okouzlit sprškou řečí; a když je ta správná nálada, nechá se odvést někam do kůlny nebo průjezdu, roztáhne nožky... Škoda, není to taková paráda, jak líčily starší holky, a už vůbec ne ta romantika, co viděla v televizi, nebo četla v sešitových románech. Spíš průšvih, kluk si užil a za čtrnáct dní si najde jinou. Aspoň že už nejsem ta nejblbější a kámošky mě nebudou považovat za krávu.

Podruhé už není potřeba tolik ukecávat. Potřetí už zná hru, a řekněme si pravdu, začíná ji bavit. Už nečeká, že se zřítí obloha nebo vybuchne ohňostroj. Za půl roku už ví, že večer bez sexu je na hovno. Kluci jsou všichni stejní, akorát to některý umí líp a druhý... hanba mluvit. Hlavně je potřeba tajit to před rodiči a dávat si bacha, aby ji nezbouchnul.

A potom si přijde nějaká Leontýnka a povídá: Holka má právo být šťastná. Za císařských časů se dívky rády milovaly a každý je za to chválil. Krásně si užily, chlubily se výčtem svých milenců a předváděly svou rozkoš veřejně před každým, kdo chtěl přihlížet. Byly vznešené a hrdé, nikdy se za nic nestyděly a neomlouvaly. Byly princezny.

Kluci ze smečky se zajímali daleko víc o nadcházející dobrodružnou výpravu a cvičení se zbraněmi, ale když nastala správná chvíle, byli ochotní se snažit. Zvlášť, když jim dívky pečovaly o účes, včetně celého těla. A Leontýnka radila: nebuď hloupá, pořádně ho promasíruj a hlaď ho všude, kde se mu to líbí. Šikovné prstíky dokážou hodně a čiperný jazýček ještě víc. Jen se nestyď, on se uvolní a bude taky milý. Taky potřebuješ trochu něžnosti, ne tři minuty a konec! Když něco, já vám poradím...

Vlastně se k ní chodili vykoupat a upravit hlavu. Leontýnka měla ráda pořádné namydlení a oholení od hlavy k patě, a ještě víc masáže olejem. Čím víc při tom bylo lidí a čím víc se střídali, tím líp. Vlastně chtěla, aby ji čímkoliv namazali a důkladně prohmatali. Rvačky tolik nemusela, ale muchlání mohla třikrát denně. Jenže jak má slušná dívka říct ostatním, kam jí mají strčit prstíky a bez slitování lechtat?

Jenže součástí koupelny byl taky masážní stůl a zvláštní válec, jehož účel ze začátku nebyl jasný. Ale když si na něj dívka lehla zády, byla akorát v takové poloze, aby na ni mohl kluk naskočit. A ještě v takovém místě, že ostatní mohli dvojici obklopit, přihlížet a fandit. Jen si to zkuste!

Zkusili a líbilo se jim to. Na válci se daly provádět všelijaké akrobacie podle knížek, které Leontýnka objevila v knihovně, i s vyobrazením. A když bylo dvojic víc, mohli ostatní přihlížet, radit, pomáhat, dokonce se střídat. Občas vznikala taková nálada, že se po uklidnění až divili. Jestli to dělá Leontýnka... není ona nakonec opravdu čarodějka?

Věděli rodiče, co mladí v koupelně vyvádějí? No... radši tam nechodili.

Deště trvaly zhruba čtrnáct dní a během té doby se mladí stahovali právě sem. Nakolik se změnilo jejich myšlení, není jasné, každopádně kluci víc vypadali jako bojovníci a holky se chovaly jako princezny. V čem je změna? V pohledu, výrazu tváře, držení hlavy. Už nesignalizovali: promiňte, že jsem na světě, nýbrž: jsem to, co jsem, a jsem na to hrdý! A komu se to nelíbí, trhněte si laskavě nohou!

Takže Leontýnka byla šťastná. Nebo snad ne?

Když se přišla mazlit s tátou, měla pusu nakrabacenou do breku. To se jí stávalo málokdy a když, dostala všechno, o co si řekla.

„Tati – jak jsi to udělal, abys dostal mámu?“

„Co tím myslíš?“

„No, jak jsi ji ukecal, aby se s tebou poprvé vyspala.“

Villar zaváhal. Bylo to téma, o kterém se nechtěl bavit.

„Arley už se nemůže dočkat?“

„Já se nemůžu dočkat, tati. Zkusila jsem na něj všechny finty, ale on se pořád dokáže ovládat. Přestává mě to bavit.“

Seděla mu na klíně. Cítil její horké nahé tělo. Kdyby nebyla jeho dcera, vzrušila by ho k nepříčetnosti. Chtěla, aby si ji prohlížel, dokonce hladil dokonale vyholenou kůži. Ne tak moc jako Arley, ale...

„Mluvili jste o tom?“

„Tak trochu. Nejspíš chce, abych si o to řekla sama.“

„A ty?“

„Já chci, aby mě přinutil. Abych mu to případně mohla vyčítat.“

„Ubohá znásilněná oběť?“

„Lepší než nějaká chudinka, co se doprošuje!“

Rozesmál se. Dal jí další pusu na holou hlavičku.

„Víš, my jsme hlavně byli o dost starší...“

„Jenže jsem jediná holka, co to ještě nezkusila. Začínám jim závidět.“

„Mám ti zopakovat, proč se mi ten nápad nelíbí?“

„Nemusíš. Chci si potom nechat udělat parádní tetování: tady kolem boků propleteného hada, ocásek na kostrči, hlavičku na podbřišek a jazýček by se dotýkal dírky. Sluší se, aby takové tetování nosila panna?“

Představoval si to, protože to zároveň ukazovala. Ach, kdyby tak nebyla jeho dcera! Hned by její problémy rázně vyřešil!

„Kdybys někdy musela rodit císařským řezem, poškodí se to!“

„Tak budu rodit normálně! A co?“

„Vždycky ses bála bolesti...“

„Bojím se jí pořád. Ale už jsem velká holka.“

„A chceš na výpravu odjet jako žena.“

„Odpustíš mi, tatínku?“

„Vždycky jsem ti všechno odpustil. A dovolil. Připadá mi, že jsi první dítě, která žádá otce o souhlas s prvním sexem. Trapné.“

„Já vím. Správně se to dělá tak, že se napřed spustím a pak přijdu kajícně prosit o odpuštění. Já nechci, abys mi odpouštěl. Chci to, co chci.“

„Marie-Jean... moje maličká!“ vzdychl, „Jak ti mám něco zakazovat, když se na mě díváš těmahle očima? Miluji tě, dceruško.“

Šibalsky se ušklíbla. „Kdybys věděl, co to znamenalo za císařství... Ne, já nechci být drzá. Chci se milovat s Arleym. Chci být Lady Trenganová. Jak mi vysvětlil, není to, že bys mě ztrácel. Jen spojení rodů...“

„Jak dlouho to vědí všichni kolem? Od chvíle, co sis našla toho kluka, se ke mně staří Armini chovají jako ke šlechtici. Napomáhají mému vzestupu. Už teď mám větší příjmy, než jsem kdy mohl doufat. Kvůli tobě?“

„Arley má nějakého strýce, takového příjemného starého pána. Byl na mě moc milý a laskavý. Asi má nějaký vliv, to nevím...“

Villar vzdychl. „Rozhodni se, jak musíš, Leontýnko. Jsi velká holka.“

Ten den pálilo slunce k zešílení a všichni byli nějak rozjitření. Řekou se valil příval vody, nesl s sebou celé stromy a občas i trosky domorodých chatrčí. Ani nápad, že by se pustili na řeku. Ve Slepých ramenech to nebylo tak hrozné, ale i zde byl vysoký stav vody. Kluci se hádali, kdy asi opadne natolik, aby se dalo něco dělat.

Zcela náhle se přihnaly mraky, zadul vítr, hromy a blesky a začalo lejt. Všichni se poschovávali kam se dalo, jen aby na ně tolik nepršelo. Všichni kromě Leontýnky; ta se naopak tvářila, jako by ji posedl běs. Když začaly ty blesky a hromy, obrátila se k Arleymu a oči jí planuly.

„Je čas!“ řekla téměř výhružně.

Váhal příliš dlouho. Tak ho chňapla, přitáhla k sobě a přinutila, aby se s ní spojil. Pokud nechtěl přijít o koule, musel poslechnout.

Kolem nich zuřila bouře. Z nebe se valily proudy vody, šlehaly blesky.

Byla to příšerná bolest. Zdálo se, jako by jí do útrob vrazil rozžhavený meč a zarážel čím dál hlouběji. Řvala bolestí a nadšením, a nutila ho, aby ho vrazil ještě dál, ať ji třeba rozerve na kusy! Vždycky se bála bolesti, nesnášela ani injekce; teď ho hryzala zuby všude, kam dosáhla, a drápala na zádech nehty, jen aby jí to oplácel. Křičela na něj, ale francouzsky, v tom rachotu hromů stejně ničemu nerozuměl, ale rval se s ní. Možná se spíš bránil, aby ho nezabila.

Pak se uklidnila a těžce lapala po dechu. Cítila, jak do ní stříká jeho horké semeno. Původně to nechtěl, ale zaklesla mu nohy za zády a nedovolila se rozdělit. Váleli se v bahně, pořád ještě spojeni. A smáli se.

Někteří kamarádi je ze svého úkrytu viděli a žasli. Byla to rvačka, jakou by si nedovolili ani k daleko tvrdší dívce, než byla křehká Leontýnka. Ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo, líbala se s ním a vyžadovala další pokračování. Bohužel se on i bouře už vyčerpali.

Když to později hodnotila, byla asi jediná, kdo si něco užil. Ostatní dívky si stěžovaly, že to nebylo nic moc; pro ni to byl největší zážitek v životě, a už nikdy si tak neužila. Škoda...

Když přišli domů, maminka se zděsila: „Proboha, s čím jste se to rvali?“

„Spolu,“ vysvětlila rozzářená Leontýnka, „Ale já si začala!“

Matka pochopila velmi rychle: „Proboha, snad ne...“

„Jo. Ale já jsem si začala, mami!“

„A co si myslíš, že mám teď udělat?“

„No... třeba dort? Nebo... celou slavnostní hostinu!“

Arley stál poněkud rozpačitě ve dveřích. Byl ochoten Leontýnku bránit, ale nikdo jí neubližoval. Matka sice výhružně přikročila, ale když jí dcera upřela do očí svůj nevinný modrý pohled, chvíli váhala, pak ji objala a začala brečet. Tak ji dcera zkusila utěšit:

„Ale mně se to opravdu moc líbilo, mami!“

Paní Villarová stočila zrak na Arleyho. Vypadal... inu, nervózně.

„Vypadněte! Oba! Třeba se jděte umýt, nebo něco tak...“

„Dík, mami. A co ten dort, bude?“

„Pár facek bys nechtěla?“

Leontýnka s chutí nastavila tvář, ale facku nedostala. Pouze pusu.

„Ach jo! Ty se mě natrápíš...“

Je pravda, že se osprchovali, pak zalezli do pelíšku a špitali si, než usnuli. Spali asi dvě hodiny; pak se jim vrátily síly, takže se pomilovali tentokrát bez rvačky a bez bolesti, což Leontýnku poněkud zklamalo.

„Nechceš třeba skočit k tomu Číňanovi, abys to měla najednou?“

„To je nápad!“ rozhodla se nadšeně.

Nakoukla do kuchyně; matka opravdu něco pekla.

„Mluvila jsem s tátou,“ oznámila jí, „Zlobí se. Říkal, že za trest ti dá propíchnout nos. Možná i obočí. Ozdoby si můžeš vybrat sama.“

Leontýnka se rozesmála, přitančila a začala ji líbat.

„A kdybys ještě věděla, kam jdu a co tam chci dělat...“ začala.

„Hlavně mi táhni z očí. Ta hostina bude až večer!“

Skutečně zašli za čínským mistrem tetovacích jehel. Když si Leontýnka lehla na jeho stůl, ohmatal jí velice jemně klín a potřásl hlavou.

„Ale bude to bolet!“

„No právě!“ řekla spokojeně.

Dal se do práce. Když Mistr skončil, táhl se jí okolo pasu dvojitý propletený zelený had se zvláštní dračí hlavičkou; na hlavě měl zlatou korunku, červený rozeklaný jazýček něžně olizoval štěrbinku. Když vytvářel hlavičku, zkusila jako zvíře; měla pocit, že schválně pracuje pomalu a brutálně.

Prohlížela se v zrcadle. „Kdyby platily císařské zákony, už bych se v životě nemusela oblíkat! Tetování nahrazovalo oděv...“

„Kdyby to bylo za císařství, sbíral by drak energii z okolí a předával ji tobě.“ řekl tiše starý Číňan.

„To dokážeš?“ zarazila se.

Vyměnil si zkoumavý pohled s Arleym. Ten jen zlehka pohnul očima.

„Uvidíme. Kdybys měla nějaké potíže, stav se.“

„Jaké bych mohla mít potíže?“

„Doufám, že žádné. No... uvidíš.“

Doma našli Carr, pomáhala tetě Marii zdobit velký šlehačkový dort. Vůbec je nepřekvapilo, že jí je všechno jasné. Matka napřed myslela, že jí někdo řekl, co mladí udělali; během rozhovoru to ale vypadalo, že ví všechno, co bráška dělá, jako by jej dokázala vnímat na dálku. Což taky neřekla, vůbec se nevyjadřovala jasně. Není divu, je dítě.

Navzdory tomu má dost přesnou představu, co je sex, jaký má průběh a důsledky. Až na ten hlavní: nebyl to pro ni hřích ani porušení zákazu, nýbrž nejvyšší možný způsob uctívání dobrotivých božstev. V jejích představách ti dva udělali přesně to, co se bohům líbí a nač už dlouho čekali, a co naprosto jistě udělá i ona, až bude dost veliká. Ne předčasně, to by nebylo dokonalé, ale ve vhodný čas; ten pro Leontýnku právě nastal.

Leontýnka se samozřejmě hodlala pochlubit svým krásným hadem; jediný oděv byl šátek kolem boků, tak jej sundala a předvedla se. Není jasné, jak by matka reagovala, kdyby u toho nebyla Carr; ta totiž vypískla nadšením a bez zábran začala tetování obdivovat. Následkem toho se jakákoliv možná kritika rozplynula poněkud do ztracena.

Od dortu zbyla ještě spousta šlehačky. Když děti nad tetováním tolik jásaly, nenapadlo mámě nic lepšího, než ji nastříkat Leontýnce do klína, aby se aspoň trochu zchladila a přestalo ji to bolet. Dcera zavřeštěla nadšením, tak napatlala všechny tři děti, co to šlo, a namazala na ně všechny zbytky krémů, které použila na dort. Začaly se navzájem olizovat a aspoň na chvilku přestaly zlobit.

Otec přišel krátce poté. Carr jej bouřlivě uvítala; měl ji rád, ale ne až tak jako matka, která v ní viděla další dítě, které chtěla mít. On cítil nenarození dalších dětí jako svou osobní prohru a tím pádem se soustředil na Leontýnku, tedy Marie-Jean. Carr nebyla holčička dle jeho představ, byla příliš zasněná a málo realistická. Ale manželce ji přál.

Tak si prohlédl hada a... vzdychl. Co měl říct? V jeho kultuře už pouze představa, že mu dcera pyšně předvádí výzdobu nejintimnějších míst, byla nepředstavitelná. V chápání Carr je vagína, tedy ioni, oltářem dobrotivých bohyní, které se sluší uctívat. Určitě to nemá ze sebe, je to názor všech domorodců, celého Ostrova. Tak se nějak dohodněte.

„No, hezký!“ řekl konečně, „A nemysli, že jsem zapomněl na ten trest! Dám ti do nosu nasadit pořádný cvoček, aby to bolelo!“

Začala ho objímat a líbat. Ve staré kultuře bylo zvykem dávat děvčatům dárky k defloraci. A ony očekávaly všeobecnou pochvalu.

Zbytek času do večeře vypadal tak, že Villar seděl a odpočíval, matka dodělávala jídlo, mladí se spokojeně drželi za ruce a Carr žvatlala. Většinou byli rádi, že tam je, bez ní visela ve vzduchu hádka. Ale poslat ji domů se nikomu nechtělo; možná po večeři, ale spíš to vypadalo, že tady přespí. Už naznačila, že mladí se přes spaním pomilují a že to chce vidět.

Villar uvažoval, jak zásadně změnila Carr třeba jejich jídelníček. Jedla maso, když nebylo zbytí, ale nerada a pokud bylo něco jiného, odmítala. Jak řečeno, ráda pomáhala vařit; při tom si s matkou povídaly pohádky. Ty Carr milovala, spoustu jich znala a další si nechala vyprávět; ovšem v jejím věku nerozeznávala rozdíl mezi pohádkou a realitou a brala vše jako příběh. Když teta Marie vařila nějaké maso, Carr bez vysvětlení poznala jeho původ a přizpůsobila námět; vyprávěla o hodné Krávě Bú, Veselém Prasátku, Žlutém Kuřátku a podobně. Pohádky to byly hezké, nicméně při vaření příslušného zvířete poněkud rozčilující. Dělala to snad schválně? Nezdálo se, nikdy nekritizovala jednání druhých a když nebylo nic jiného, dokonce kousek snědla. Ale netajila se názorem, že jídlo vypadá jinak.

Paní Trenganová, babička Arleyho a Carr, byla laskavá stará paní, která se hlavně omlouvala, že holčička zdržuje a obtěžuje. Trenganovi byli dost chudí, na maso zřejmě neměli. Byl v tom ještě nějaký háček, existovaly jisté svátky, při kterých se maso mělo jíst, ale bylo jich málo. Vařila tedy bez masa a velmi chutně, a vlastnila několik kuchařských knih, jednu hned Marii dala. Totiž, matka si postěžovala, že ačkoliv vyzkoušela řadu diet, ba i zaručených prostředků na zhubnutí, je stále poněkud... inu, tělnatá. Babička nebyla velký odborník na výživu, ale doporučila jí vyzkoušet nějaká jídla, Marii chutnala a zkoušela další. Chutnalo všem, ačkoliv Villar byl hodně na maso a vyžadoval je.

Arley neměl k jídelníčku zásadních připomínek. Na něm Villara štvalo víc to, jak samozřejmě předpokládal, že dostane kdykoliv najíst a když se zdrží do tmy, může u nich přespat. V posteli s Leontýnkou, i když s ní nesexoval; o vývoji jejich vztahu byl Villar dobře informován. Později vyšlo najevo, že podobný názor na pohostinství mají všechny děti; Arley se nemusel vracet domů a nikoho neznepokojilo, když zůstal kdekoliv jinde. Ani Leontýnka by domů nechodila, kdyby to rodiče nevyžadovali. A Carr...

Villar věděl, že se jeho dcera chystá vyrazit s kluky na lodích do džungle. Nadšený tím nebyl. Teď se situace ještě víc změnila, stali se milenci, budou spolu spát a určitě se tím nebudou tajit. Kdo ví, co ještě? Nemá však smysl obviňovat Arleyho, rozhodla to Leontýnka a naprosto se tím netajila. Znal svou dceru a věděl, že udělá cokoliv, aby se předvedla. Co s tím?

Přemýšlel o tom před večeří, částečně i při ní. Mladí si vychutnávali vynikající jídlo, žertovali s Carr a dělali narážky na detaily svého vztahu. Chlubili se; to Villar chápal u Arleyho, ale jeho hodná dceruška?

Skvěle se najedli a měli příjemnou náladu. Nicméně Villar se rozhodl oživit konverzaci zákeřnou otázkou: „Tak – jak si to představujete dál?“

Arley a Leontýnka usoudili, že je to další důvod se vytahovat.

„Co myslíš, tati?“

„Vzal jsem na vědomí, že spolu budete spát. Tedy sexovat, jak vy říkáte. Řekněme, že mi to nevadí. Dokonce vám blahopřeji. Ale co dál?“

Podívali se na sebe a spokojeně se usmáli. Jim se to líbilo.

„Jak hodláte zabránit, aby mladá paní Trenganová nepřišla do jiného stavu?“

Znovu se na sebe podívali a rozesmáli se. Neřekli nic.

„Nebo to snad dokonce chcete?“

„Ale tati! Na co ty hned nemyslíš!“

„Někdo by na to myslet měl! Předpokládám, že nějak se proti tomu chránit je pod vaši úroveň. Vlastně... co všechno chcete...?“

„Máme ti to předvést, tati?“ Leontýnka se rozhodla být drzá.

„Ale na to bys měla myslet, dítě!“ upozornila matka.

„Na to jsem snad přece jenom trochu mladá!“ smála se.

„Pokud jsi schopna vychutnat si orgasmus, můžeš taky otěhotnět!“

„To by bylo hezký!“ zajásala Carr.

Nebyli moc nadšení, že tu je. Zvlášť když hodlala do jednání zasahovat.

„Jak jsem se dozvěděl, za starých časů měly dívky jako ty zvyk porodit co nejdřív dítě a vrazit je rodičům, aby se o ně starali. Říkali tomu...“

„Výkupné.“ řekla Carr, „Náhrada za sebe, kdyby se něco stalo.“

„Děkuji. Těší mě, že máš takový přehled.“

Carr milovala legraci, ale ironii nechápala. Brala to vážně.

„Takže, paní Trenganová?“

„Tati, nebuď na mě takový! Copak nejsi rád, že jsem šťastná? Já doufám, že hned tak do jiného stavu nepřijdu. Že ne, Carr?“

„Ta tomu tak rozumí!“ vybuchl Villar.

Což Carr považovala za výzvu, aby řekla, co všechno ví.

„Zplození dítěte je darem Dobré Bohyně Matky. Když se chlapec a dívka co nejčastěji milují, je Matka spokojená a pošle jim hezké a chytré dítě, aby jim dělalo radost. Ale vždycky ve správnou chvíli!“

Villar upřel na holčičku rezignovaný pohled. Ona koukala nevinně, ale ne jako Leontýnka, která to zneužívala. Ona opravdu nevinná je.

„Tak ti to zřejmě říkali doma. Ale dívky můžou otěhotnět, i když nechtějí!“

„To by Bohyně Matka nedovolila!“

Mohl jí začít vysvětlovat rozdíl mezi životem a pohádkou, ale manželka mu zrovna přistrčila kávu, to ho uklidnilo.

„Okolo nás poletují v astrální sféře duše dětí, které se chtějí narodit. Bohyně Matka sleduje, jak se chovají budoucí rodiče, a podle jejich zásluh jim přidělí dítě. Takové, o jaké se dokážou nejlíp postarat.“

„Narození dítěte je důsledek sexu a ničeho jiného!“

„No jistě. Musejí to dělat často a hezky, aby Bohyně Matka...“

„Neexistuje žádná Bohyně Matka!“ vykřikl téměř vztekle.

Carr se zatvářila, jako by mluvila s hlupákem. Avšak jejím posláním je odstraňovat nevědomost svých bližních.

„Ona je jedna z neviditelných Bohyň Štěstí! Těch je spousta a patří mezi nižší vtělení, křesťané jim říkají andělé. Každý má svého. Někdy jsou andělé tak laskaví a narodí se sami, ale to jen jako zvláštní odměna. Obvykle ti Bohyně Štěstí přidělí dítě podle svého uvážení...“ Carr se zarazila, do mysli jí vstoupilo strašlivé podezření: „Vy nevíte o tom, že musíte uctívat Velkou Matku? To proto máte jen jedno dítě?“

Nebyla drzá, jen upřímně přesvědčená o tom, co povídá.

„A milujete se spolu vůbec? Často a rádi? Tak to by mělo vyjít!“

Matka se rozhodla otupit ostří, přitáhla Carr k sobě a objala ji.

„Víš Carr, my jsme moc chtěli další děťátko. Ale nepodařilo se to...“

„To je divné! Mně se zdá, že jste oba zdraví! Tak proč...?“

„Právě že nejsme zdraví. Víš, dlouho jsem se léčila, jezdila do všelijakých lázní... Tobě se to zdá, ale lékaři jsou zkušenější a vědí...“

„Hm... co vám řekli v chrámu?“

„V jakém chrámu?“

„To je jedno. Kdybyste šli za nějakým zkušeným knězem...?“

„Děvenko, těžko ti můžeme vysvětlovat lékařské problémy. Možná věříš, že nám dokáže pomoci kněz nebo čaroděj a nějaká stará bohyně, ale...“

Carr udělala veliké a smutné oči. „No... já teda nejsem nic moc, ale snad bych mohla zkusit pomoci. Obvykle se to dělalo tak, když se dcera rozhodla mít dítě, šla do toho její matka s ní. Občas i babička, když byla ještě schopná. A taky kamarádky...“

Villar mávl rukou. Hlouposti neměl chuť poslouchat.

„Ale mě to zajímá!“ řekla Leontýnka, „Povídej dál!“

„V tom byla spousta aspektů. Propojení, koupele v Ohni, společné orgie... obvykle dostaly chuť mít děti všechny, nebo většina žen. Taky proto, aby z jejich dětí vznikaly funkční smečky. Když byly zplozeny zároveň, patřily pak víc k sobě a snadněji spolupracovaly...“

„Fajn! To holkám hned zítra řeknu!“

„Až mi bude jako tobě, chtěla bych mít dítě. Tvoje už bude veliké. Prokážeš mi tu čest a půjdeš do toho se mnou?“

„To se spolehni! Uděláme to pro ni, Arley?“

Villar vztáhl ruce, chytil Carr a posadil si ji na klín:

„Co ty vlastně seš, dítě? Nějaká zatracená čarodějka?“

Koukala na něj těma očima. „Ne! Já docela nic neumím... Jen se učím!“

Zaváhal. Má vlastní představy a pokud jsou důsledkem výchovy, je to v pořádku. Ale kdyby její řeči měly skutečně smysl... Vzpomněl si na některé zvláštní schopnosti, třeba najít v knihovně potřebnou knížku na první pokus. Neumí moc číst, už vůbec v cizích jazycích. Umí snad vnímat?

Před několika dny se do zahrady zatoulal had. Tenký, zelený, zřejmě dost jedovatý. Všichni se ho báli, ale Carr ho bez bázně chytila do ruky, hladila, povídala si s ním, pak ho pustila, aby se odplazil. Zřejmě zná ten druh a ví, že jedovatý není. Nebo se nebojí ničeho?

Je možné, že opravdu existují čarodějky?

Villar v poslední době slyšel hodně divných řečí. Tohle není čarodějka; ale mohla by v ní být obsažena dávná paměť, která se v případě potřeby začne probouzet. V tom případě se věci nedozvídá, vzpomíná si na ně. Protože neví, kde je vzala, odpovídá jako vzorná školačka.

Ale je to pravda?

„Lea chtěla sex už dlouho.“ řekla Carr vážně, „Ale ještě nebyl správný čas. Bylo třeba vyčkat. Teď čas nastal a Lea je šťastná. Až přijde ten čas, počne dítě. A zároveň s ní se zrodí život i v Marii.“

„Díky, miláčku. Tos mě uklidnila!“

„Do té doby se může bez zábran milovat, kdy a jak bude chtít.“

„Skvělé, holčičko. Mám to tedy nechat na tobě?“

„Lidstvo by udělalo dobře, kdyby nechalo víc věcí na mně.“

Leontýnka a Arley už delší dobu zadržovali smích; teď přímo vybuchli.

„To jste ji naučili vy!“ vybuchl Villar.

„Ne, to umí sama od sebe – fakt!“

„Vy si ze mě děláte legraci, že? Zasloužili byste výprask!“

Podívali se na sebe a přikývli. Téměř nadšeně.

Za starých časů rodiče bili děti ne proto, že něco provedly, ale aby se zvýšila jejich tvrdost a odolnost. Dokud byly malé, bojovaly bambusovou tyčí, ve vyšším věku mečem. I rukama, samozřejmě. Bití rákoskou, řemenem nebo dokonce bičem byla někdy odměna za mimořádně dobrý výkon. U některých dívek milostná předehra. Dívky jako Leontýnka se dávaly bičovat až do orgasmu.

To tvrdí všelijaké knížky, Villar tomu moc nevěřil. I když...

Co by řekla Carr, kdyby jí nasekal na zadek? Zasloužila by!

„Tak jo, maličká čarodějko. Dáme na tebe. Ale Leontýnce dáme pro jistotu předepsat prášky. A dohlídneme, aby je pravidelně brala, jasný?“

Dcerka obrátila oči k nebi, ale přikývla.

A Carr řekla: „Pch!“

Byl to příjemný večer a po něm přišla noc. Mladí odešli do svého pokoje a Villar se neodvažoval představovat si, co tam dělají.

„Spíš?“ zeptala se Marie šeptem.

„Ne. Nemůžu usnout. Musím myslet...“

„René – já to dítě chci.“

Chvíli vyčkával. „Jaké dítě?“

Neodpověděla, jen se zdálo, že nabírá k pláči.

„Měj rozum, miláčku! Ta holčička neví, co povídá!“

„Víš to jistě? Já s ní mluvím dost často... jako kdyby byla...“

„Nevěřím na čarodějky!“

„Co je teda naše dcera?“

Nepokojně zamručel; řeč se stáčela nežádoucím směrem.

„Klasický model bojovnického klanu, jak jsme o tom četli! Warlord, jeho mladší sestra čarodějka – a Dračí princezna. Napůl mezi bojem a magií.“

„Myslíš, že to není jenom hra?“

„Zatím. Všiml sis někdy, jak jim všichni podléhají?“

Opět nějakou chvíli neodpovídal. Pak řekl: „Bojím se, že já taky.“

Teď mlčela zase ona. Čekala, co řekne.

„Nedávno mě požádala, abych ji zbil. Jen tak pro nic za nic, prý aby měla na zadku pruhy. Naše holčička! Vždycky vřeštěla, jen jsem se přiblížil! To jsem jí nikdy nedal víc než dvě tři na zadek! A to byla ještě malá!“ Chvíli mlčel, pak pokračoval: „Myslel jsem na to, když jsem měl přestávku v práci. Zda bych ji dokázal udeřit. Nejradši bych ji praštil, jen ji vidím. Jenomže pak se na mě podívá těma svýma očima... Co by udělal jiný otec, kdyby mu dcera oznámila, že se hodlá vyspat se svým klukem? Přerazil by ji!“

„Já vím. Se mnou je to... jenže ona vypadá tak šťastně!“

„Uvažuju, co bych udělal, kdyby mi oznámila, že čeká dítě. A že ho chce!“

Matka vzlykla. „Ona si to prosadí.“

„Ne! To jí přece nedovolíme!“

„To bysme jí museli dokázat zabránit. Já taky doufám, že to nebude hned. Ale až se vrátí z té cesty...“

Oba dlouho mlčeli. Pak řekl Villar: „Myslíš, že je to součást smlouvy?“

„Co tím myslíš?“

„Já nejsem pitomec. Od začátku tady narážím na samé problémy. Všichni mě měli za šaška, až do chvíle, kdy se holka seznámila s tím klukem. Najednou se všechno otočilo. Magie je nesmysl, ale jejich spojenectví realita. Tihle Trenganovi jsou absolutně bezvýznamní, chudí, nemají žádný vliv. Ale někdo z nich dokáže zařídit, abych náhle získal tenhle nádherný dům, bezúročnou půjčku, zvýšení platu... a hlavně přízeň všech. Ať přijdu kamkoliv, každý mi vyhoví. A sekretářky mi tykají.“

„Tomu se nediv, to je zdejší zvyk...“

„To je uznání kasty. Netykají každému, jen přátelům. Naopak vykání téměř vyhlášení války. Co myslíš, změnilo by se to zase, kdybych kupříkladu vykopal Arleyho ze svého domu? Nebo zakázal Marie-Jean s ním spát?“

„Naše holka si nenechá nic zakázat.“

„Taky myslím. Přemýšlím, co bude za rok. Za deset let...“

„Mně by stačilo jen jedno...“

„Chceš říct, že dovolíš Marie-Jean mít dítě, když ta malá přičaruje jedno taky tobě?“

„Když to dokáže, jsem ochotná uvěřit i na ty její Ochránce.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Obávám se, že já také.“

Leontýnka byla vždycky sluníčko, ať se dělo cokoliv, ale když se jí podařilo úspěšně svést Arleyho, přímo zářila. Hned zrána spolu vyrazili za kluky, zřejmě se pochlubit; kromě jiného tím vytetovaným hadem. Nepršelo, takže řádně oblečeni: Arley do bederní roušky, Leontýnka do šátku.

Ve Slepých ramenech se samozřejmě hned svlékli a nastalo velké obdivování a chválení. Oni je někteří stejně viděli a nedrželi hubu, takže se o nich už dost povídalo. Pád do hříchu u jiné holky nebyl tak významná věc, avšak Dračí princezna si už udělala reklamu. A přistěhovalecké holky tak nějak čekaly, že jí konečně spadne hřebínek.

Jenže nespadl. Pochlubila se hadem a všichni zírali.

Všeobecný názor: „No počkej, až tohle uviděj vaši!“

„Už viděli. Trochu protáhli čenichy, ale rozdejchali to. Ještě je musím ukecat, aby mi uspořádali svatební hostinu...“

„Počkej, co bylo to včera?“ smál se Arley.

„To byla soukromá oslava pro nás. Jenže v noci mě napadlo, že bych měla udělat něco pro všechny. Samozřejmě jste zváni...“

„Neříkej, že ti to dovolí!“

„Musím na tom ještě trochu zapracovat. Ale je to na dobrý cestě...“

Takže zklamané ksichty měli ostatní. Ta holka zase vyhrála!

Kluci se dali do šlechtění lodí, deště pozvolna končily, brzy nastane čas vyjet. Holky pomáhaly, tedy spíš se pletly. A postupně přicházely a co nejtišeji se vyptávaly, jaké to bylo a co zažila... Leontýnka ovšem vůbec nic nehodlala tajit. Nadšeně se chlubila a vypadala šťastná.

„Ty máš takovou kliku!“ říkaly kamarádky, „Jsi hezká, chytrá, bohatá, máš nejhezčího kluka! Aspoň jednu noc bych chtěla být tak šťastná jako ty!“

Když to slyšela potřetí, už se nad tím zamyslela.

„Proč jsou přistěhovalci nešťastní, Arley?“ ptala se, když si v poledním žáru šli na chvíli odpočnout kousek od ostatních.

Zamračil se. „Chceš to odborně? Protože jsou šúdrové.“

„No a?“

„Ta radost ze života v nich není sama od sebe. Touží po mnoha věcech, ale žádné nemají. Navíc v nich ostatní hlupáci vyvolávají další touhy po jiných věcech, obvykle zbytečných. Kdyby se té touhy zbavili a soustředili se na to, co je skutečně důležité, naučili by se být šťastní.“

„Nedá se s tím něco dělat?“

„Dá, ale bude to trvat dlouho. Pamatuješ, jací byli kluci před nedávnem, než jsme začali stavět ty lodě? Otrávení, zklamaní a zlí. Dneska jsou hrdí aspoň na to, že jsou posádka drakaru. Už se nemusí krčit. Nevím, jak děvčata, s těmi se víc znáš ty...“

„No... oni jsou takový... nevím jak to říct. Mají spoustu problémů.“

„Tys je neměla?“

„Já... když nad tím uvažuju, měla jsem jedinej problém. Jak se co nejvíc bavit. Nudila jsem se, doma a ze začátku i tady. Pak mě začalo bavit provokovat tu ježibabu Beverlyovou. A čím víc jsem ji šponovala, tím víc jsem byla slavná. Ty sis mě taky všiml až tehdy...“

„Náhodou, daleko dřív!“

„Jo! Vyhrožoval jsi, že mi ustřihneš copy!“

„Bohužel, to potěšení mi uniklo.“

„Tehdá mi nenapadlo, co to má za význam. Ale líbil ses mi už tehdy.“

„Ne! Ty si děláš blázny! Strašně ses urazila, ohrnula nos...“

„Ale platilo to na tebe, ne?“

„Ty! Už tě někdo vyválel v bahně?“

„Dneska ještě ne!“

Hádejte, co následovalo.

„Co že chceš?“

Tentokrát čelila Leontýnka rodičům bez podpory Arleyho, ten se vypravil domů, aby nezapomněli, jak vypadá.

„Takovou malou hostinu, tati! Jen pro patnáct, dvacet kamarádů...“

„Nepřichází v úvahu!“

„No, jestli na to nemáme...“

„O peníze nejde! Nakrmit pár kluků a děvčat...“

„Tak to bych mohla pozvat všecky veslaře? I s jejich holkama?“

„Prosím tě! Zrovna ti vysvětluju, že to absolutně nejde!“

„Proč?“

„Protože by to znamenalo veřejné uznání...“ Villar vzdychl.

Leontýnka nakrabatila bradu. Mlčela, jen koukala.

Villar se chvíli dusil rozčílením. „To by bylo něco jako svatba!“

„Tím myslíš, že mi dovolíš... i takový malý obřad?“

„Jaký obřad?“

„No... Arley má strýce a ten zná jednu... ona není čarodějka, ale...“

„Nevěřím na žádné čarodějky!“

„Ona taky není! Jenom taková... vlastně, kněžka taky není...“

„Ať je co chce! Nepřichází v úvahu!“

„No tak ne, no.“

Během večeře ji asi třikrát přesvědčoval, že to rozhodně nejde. Přestože vůbec nic neříkala, jen tak koukala. Uměla se koukat.

Občas se podíval i na svou ženu. Vyhýbala se jeho pohledu.

„A... kdy by se to jako konalo?“ zeptal se, když se Leontýnka chystala spát.

„No... třeba v pátek večer. Bude úplněk...“

„Bude pršet!“

„Už ne. Kluci říkají, že se to uklidňuje...“

„No jasně. Kluci říkají! Odborníci! Ale jestli se dá do deště, nepočítej, že se všichni narvete sem do domu! Na zahradě, dejme tomu... Nějaké menší pohoštění pro kamarády...“

Takže přece jen dostal pusu na dobrou noc.

Čarodějka Kay byla zachmuřená žena, nijak zvlášť hezká ani přitažlivá. Ve tváři měla vepsán smutek a znechucení životem. Prohlédla si Leontýnku a moc nadšeně nevypadala. Ani Arley ji nepřiváděl do extáze.

„Co byste si tak jako představovali?“ zeptala se drsným hlasem.

Arley jí poněkud zrychleně vypověděl všechny jejich problémy. Naslouchala a mračila se. Konečně chytila Leu za copánek a přitáhla blíž.

„Tak ty bys chtěla, děvenko, aby všichni byli šťastní. Hezké přání!“

„Nejde to?“ ptala se Leontýnka.

Kay jí pohlédla do očí a chvilku tak setrvala.

„Možná by šlo,“ zamumlala, „Ale já to neumím!“

„Jsi čarodějka, ne?“

„Nejsem. Obyčejná laborantka z Atanoru, nic víc. Taky se říká tanečnice.“

„Ale nosíš znaky čarodějky!“

„Jantry? Ty mi kdysi vytetovaly, když mě posílaly něco vyřídit. Nevím, co po těch letech ještě funguje! A nemám žádnou energii! Vlastně, co kecám? Já vůbec neumím pracovat s energií. Nikdy jsem to nedělala!“

„Nejvyšší čas začít!“

„Ty malá drzá...“ otočila se k Arleymu, „Vybral sis bezva ženu, kluku! Už na první pohled dostávám chuť ji přerazit.“

„To nic. Já taky!“

„Na svou drzost se dožila pozoruhodnýho věku. No dobře; když si to Mistr přeje, přijdu a udělám obřad. Ale neručím za nic!“

„To nevadí. Uděláme, co můžem...“

Zamračila se, rozladěně zafrkala nosem a odešla.

„To nemáme žádnou lepší čarodějku?“ zeptala se Lea roztrpčeně.

„Nemáme vůbec žádnou. Žádné čarodějky neexistují.“

„Dík, to jsem potřebovala slyšet. Ani na jihu?“

„My jsme na severu!“

Leontýnka vzdychla: „To zas bude oslava!“

A byl pátek a bylo od rána hezky. Vedro, ale svěží vzduch, prostě paráda. Někteří nejbližší přišli hned ráno, aby pomohli s organizací. Jiní se trousili postupně a různě zapojovali; dokonce i někteří jedinci, kteří byli v kontaktu poprvé, ježto se báli, i když byli zvědaví. Nebylo zcela vyloučeno, že je Arley nebo Lea uštknou.

Pohled na Leontýnku byl pro ně šok. Hezká a sebevědomá, velice přátelská, a ještě k tomu ten had! A rodiče, kteří mládež přivítali, ale nevnucovali se těm, co se jich báli. Zkušení se svlékli hned, nováčci se zdráhali, ale ne dlouho. Líbily se jim hlavně jejich účesy; na prázdniny skvělý, ovšem až začne škola, určitě se to někomu z učitelů nebude líbit...

„Těsně přednástupem se nechám naposled oholit,“ prohlásila Leontýnka, „To už budu mít dost výrazný wingy; a budu všude vyfocená. Ať mě buzerujou, to je fuk. Ještě nevím, co udělám, ale budu bojovat!“

„Oholit? Ještě víc, než seš teď?“

„Však už si napouštím vanu.“

Jak řečeno, koupelna měla vchod ze zahrady. Nacpali se tam a přihlíželi, jak Arley holí Leontýnce hlavu a pak všude, kde cokoliv rostlo, zejména klín. Ona mu to samozřejmě oplatila, a ještě se masírovali olejem, aby se jejich opálená těla hezky leskla. Mezitím už se holili další...

Většina dětí měla krátké vlasy různé délky; dívkám, které neprovokovaly, byly povoleny delší než klukům. Ve skutečnosti byli učitelé převážně hodní a pokud děti chodily pravidelně k holiči a nepřišla epidemie vší, nestarali se o nic. Nesnášeli pouze zjevné výstřednosti.

Jenže tohle byly velké děti, spíš mládež. Stačilo jim dát příklad; sotva viděli prvních pár kamarádů, už se hlásili taky. Až na jisté silné charaktery, které se postavily proti; což samozřejmě je taky správné.

Ti, co tam byli od rána, dostali oběd. Kdo přišel odpoledne, dostal svačinu. Potom nastal zmatek, takže do kuchyně pořád někdo chodil a odnášel, cokoliv se dalo sníst. Teta Marie zajistila dvě pomocnice z hotelu na rohu, ale bylo to málo, takže pomáhaly i šikovnější dívky. Byla spokojená, takhle si představovala oslavu své dcery: dům plný veselých dětí. Peněz bylo dost, různí obchodníci navíc poskytli výrazné slevy. A naznačili, že jsou ochotni pro dobré zákazníky učinit cokoliv. Jak na to asi přišli?

Samozřejmě se hrálo a tančilo; ukázal se tu muž z ochranky a přinesl jako dar hrst nahrávek Renky de Castignac. Osobně podepsaných na obalu. Kdo jí proboha řekl, že se něco koná? Leontýnka ji nikdy na vlastní oči neviděla, ačkoliv ji velmi obdivovala. Ale copak Renka ví o její existenci?

„Příště třeba přijde zahrát osobně!“ smál se Arley.

Se soumrakem přišla Kay, v temném plášti zahalujícím celou postavu. Když plášť shodila, byla pod ním zcela nahá a celé její tělo pokryté tetováním. Přinesla si předmět, kterému se říká pětidráp: kovové žezlo ve tvaru tlapy nějaké šelmy, z prstů se daly stiskem vysunout drápy ostré jako jehly. Byla to zbraň i nástroj, ačkoliv není jasné na co; Carr tvrdila, že koncentruje a usměrňuje magickou energii.

Kay obhlédla situaci a neřekla nic; znamená to, že je spokojená? Sedla si do kuchyně, dostala nějaké jídlo a čaj a povídala si s Marií. Diskuse ovšem byla poněkud obtížná, Kay mluvila málo a pronášela výroky, jimž moc nebylo rozumět. Avšak dejme tomu, že se chovala společensky.

Mladí zapálili oheň, na to se chystali už dlouho. V Arminu je buď světlo nebo tma; jak zapadne slunce, setmí se téměř naráz. Potmě se dá dobře odtáhnout v rámci tance holku dál od světla ohně a tam s ní dělat všechno, na co se oba těšili. Sem tam některá zapištěla nebo se trochu bránila.

Leontýnka přišla za Kay a vypadala už zdálky.

„Tak povídej, co tě zas napadlo!“ vzdychla čarodějka.

„No víš, mám takový plány... já bych hlavně chtěla, aby na moji svatbu nikdo nezapomněl! Aby všichni byli šťastní tak jako já...“

„Chápu. Jak si to konkrétně představuješ?“

„Svatá Cabrita tvrdí, že je možný způsobit, aby se lidi svlíkli. Takovej impuls, že je začne svědit kůže, kdekoliv ji mají zakrytou...“

„Co ty víš o Svatý Cabritě?“

Lea jí podala tenkou knížku, spíš brožurku. Život a skutky Svaté Cabrity. Španělsky, samozřejmě. Kay stáhla obočí, ale nezeptala se, jak ji četla.

„Jak daleko chceš, aby to dosáhlo?“

„Co nejdál. Šlo by celý město?“

Kay se zamračila ještě víc. Nahlas svoje námitky neřekla.

„Jestli chceš víc energie, kamarádi už nějakou emitují...“

Kay se vůbec nelíbilo, co po ní chce. Kupodivu se vzdala veškerých námitek, jen si mručela něco pro sebe. Sebrala knížku a chvilku v ní hledala. Porůznu se v textu nacházely magické formule a vyobrazení, které něco zajišťovaly. Některé říkala šeptem, jiné dokonce nahlas.

Leontýnka ji pozorně sledovala. Pokoušela se něco si zapamatovat.

„Opovaž se!“ varovala ji Kay.

„Opovážím, matko představená.“

Kay se vymrštila a smetla ji kopem s otočkou. Lea kus odletěla a rozplácla se na zemi; zvedala se ztěžka a sykala bolestí.

„Ze mě si srandu dělat nebudeš, panenko!“

Leontýnka se s obtížemi ovládla. „To nic. Promiň, nekryla jsem se.“

Čarodějka k ní zvedla zrak od knížky. Potom se usmála.

„Takže WZ Lea, jo? No, pojď blíž. Ale nepočítej, že tě moc naučím.“

Leontýnka se k ní dokonce přitiskla. Věděla, že WZ mívaly kódová jména, většinou ze tří znaků; v arminském tibru se zdvojení (rr) a různé samohlásky (ae, yi) značí jedním. Třeba Carr se jmenuje Caroline; Arley je bojovník, asi nebude potřebovat code name.

„Tibr bude další problém.“ vzdychla.

Kay pořád ještě hledala v knížce. „Nebude, jestli se mi podaří nosná vlna.“

„Co je... áách!“ vzdychla Lea.

Kay na ni opět otočila zrak. „Ach dítě, dítě! Vážně to chceš?“

„Prosím!“

„Ale zvládneš to?“

„Nevím. Jenom... takhle už to nemůže zůstat! Moc prosím!“

„Ach holčičko!“

Ze tmy se vynořila Carr. Oči jí ve tmě svítily. Odlesk ohně?

Kay sevřela ruce na pětidrápu. Zavřela oči a mnohokrát opakovala jednu tantru. Lea měla pocit, že se jí ježí wingy.

„Bude to vzlínat, ale pomalu.“ řekla Kay, „Snad nic nepoznají.“

Byl večer a lidé vyrazili za zábavou. Někteří v biografech a divadlech sice pocítili zvláštní napětí a svědění kůže, ale pokud je zaujal děj, věnovali tomu malou pozornost. Víc to zasáhlo ty, co byli někde v baru, posíleni alkoholem a pod vlivem hudby. Už tak měla řada lidí chuť se svléknout, nejlíp na pódiu a za potlesku diváků.

Hezký, sestřičko. Neboj, děláš to dobře.

Kay sebou škubla. Kdo je...?

Renka.

Lea zpozorněla, něco se jí nezdálo. Magnetofon hrál Renčinu nahrávku, ale ta najednou zněla jinak, mnohem vášnivěji a naléhavěji.

„Kolikrát ses dneska milovala s Arleym?“ zeptala se Kay.

„Dvakrát. Ráno po probuzení a pak, když jsme se holili...“

„Tak jdi za ním. Aby ti ho nějaká nepřebrala.“

„To by neudělal!“

„Chachá!“

Leontýnka měla chuť se milovat, ale ještě daleko víc ji zajímalo, co Kay provádí. Konec konců, na mazlení bude ještě dost času...

„Taky bys ty mohla zahnout jemu.“

„To bych neudělala!“

„Až to spustím, nebudeš vědět, co děláš.“

„To jako myslíš, že bych za to nemohla?“ bylo vidět, že začala koumat.

„Taková malá a už taková mrcha?“ ušklíbla se Kay.

„Čteš mi myšlenky?“

„To neumím. Ale ony jsou na tobě vidět.“

„Je pravda, že když vyšleš vlnu, vrhne se každý na toho, kdo bude zrovna nablízku, i když miluje někoho jiného?“

„Klidně řekni na rovinu, co chceš. Já se neurazím.“

„Chci, aby se všichni pořádně promíchali. I kdybych do toho měla spadnout taky. A aby se to všem líbilo jako mně!“

„A nechceš třeba všeobecné Propojení?“

„No – kdyby to šlo...“

„Nešlo. Neumím to.“

Lea zamručela. Nebylo jasné co. Pak odešla hledat Arleyho.

Carr zůstala, seděla na dosah a pozorně přihlížela.

Kay se soustředila na práci. Pevně sevřela pětidráp a odhadovala úroveň magického pole ve své blízkosti. Takový pětidráp je vlastně příruční magická hůl. Kdybyste pořádně prohlídli knihovnu Sídla, našli byste tam určitě několik příruček o používání Holí; navzdory tomu je většina WZ nepoužívala, aspoň ne běžně. Totéž, co lze udělat Holí, jde udělat rukou nebo jen myslí. Přesto když Valérie nebo Terezka likvidovaly útoky nepřátel, metaly blesky pomocí Hole. Pětidráp nepatřil Kay a neví se, čí původně byl.

Kay nebyla čarodějka, nýbrž Kočka. Čarodějce trvá několik let, než se za pomoci starších naučí vytvářet, koncentrovat a usměrňovat energii. Kočka to umí na základě programu, který do vložily; podmínkou je, že jí někdo musí dát příkaz. Když nikdo takový není, nemá důvod. Kay uměla vytvořit správnou vlnu od místa, kde se nacházela, a vyslat ji čarodějce k použití. V tomto případě ovšem chyběla ta velitelka.

Kdo říkal, že činnosti čarodějek jsou jednoduché? Stejně tak, jako lze energii použít k nějakému účelu, může neusměrněná E způsobit hodně škody. Rozumné je nezkušené WZ k takové práci nepouštět. Ovšem to předpokládá dokonalou organizaci cowenu. A přízeň Ochránců, protože nikdo nemůže používat magii bez jejich pomoci.

Zatím vlna nekontrolovatelně bloudila Městem. Ve zcela otevřeném prostoru by vytvářela pravidelné kruhy, ale v městské aglomeraci se odrážela od různých objektů a tvořila víry a siločáry s různým stupněm účinnosti. Nevadilo to ničemu, pouze lidem, kteří se v takovém prostoru vyskytli. Důležité objekty: v první řadě chrámy. Jak známo, koncentrují a šíří pozitivní energii tím víc, čím jsou... svatější? A pozor, patří k nim domácí a osobní oltáře, jaké míval každý domorodec. Když Arley vyhrožoval, že si pověsí Leontýnčiny copy na svůj domácí oltář, mluvil pravdu; tam pro ně bylo správné místo. Trofeje válečníků, staré zbraně, kožešiny ulovených zvířat či dokonce lebky poražených nepřátel jsou vhodné pro bojovníky; čarodějům jsou k ničemu, ale mohou je použít, pokud je majitel jejich spojenec. WZ shromažďují E v knihovnách, obrazárnách, uměleckých předmětech. A krystalických strukturách, tj. kamenech a kovech.

To všechno se učí na magických školách, ale Kay z toho neznala ani zbla. Uměla energii pouze vycítit. Teď zjišťovala, kde se co děje, zvyšovala plus a odstraňovala mínus. Na lidi to mělo účinek, jako by si vykouřili jointa. Někteří byli samozřejmě už tak pod vlivem, ale díky Kay se tak cítil každý. Ne všichni reagovali stejně, ale většina.

Nejdřív zajistila, aby se svlékli. Nevydala příkaz, pouze vytvořila pocit nesnesitelného svědění kůže, které se dalo odstranit pouze odložením jakéhokoliv textilu. Mladým to nedalo práci, moc toho na sobě neměli a byli ochotní sami od sebe. Když jich byla parta, naházeli všechny svoje věci do jednoho šátku, svázali do uzlu a někdo ho nosil, nebo ho pověsili na věšák v baru, kde právě byli. Pak vyrazili do ulic; tam se jim líp tančilo.

Abych nezapomněl, potřebovali hudbu. Renka hrála střídavě na obě zbraně, kytaru i klávesy, doprovázela ji její kapela a kdokoliv, kdo měl po ruce nějaký nástroj. Kay hudbu vnímala a začlenila do vlny, takže ji slyšel každý; ne každý si ji ovšem přál a využíval.

Mladí byli přirozeně pozitivní. Řada jiných lidí se chovala spíš negativně; ty Kay vyhledávala a eliminovala. Pomáhaly jí bytosti, které lze nejlíp označit za nižší anděle a démony. To jsou přirození průvodci každého člověka, ovšem nepříliš významní. Z takového archanděla či mocného démona jde hrůza, ovšem andělíček strážníček či démonek našeptávač jsou drobní a slabí, moc toho nezvládají. Dokud jim energii nedodá vlna.

Tak třeba postarší, slušní a spořádaní občané, kteří se právě vraceli domů z divadla nebo lepšího baru; měli v úmyslu jít spát a vyhýbali se každé výstřednosti. Byli slušně oblečení; pod vlivem se postupně svlékli, rozdali svoje peníze nejbližším chudákům a začali tančit. Pod vliv se dostali také pouliční darebáci: pasáci, prostitutky, kapesní zloději, šejdíři, drogoví dealeři. Všichni patřili mezi zaprodance Satanovy, ovšem jejich osobní démoni je nutili dělat různé šílenosti; třeba přestat krást (nebylo co), nenabízet se zákazníkům (slušné holky dávají zadarmo) či vysypat drogy do nejbližšího kanálu. Až se zítra proberou, budou se divit.

Lumpy si čarodějky vychutnávají. To víte, taky se musejí nějak bavit.

Někteří řadí mezi lumpy i policajty. Je to sporné. V zásadě všichni příslušníci chrání lidi před zločinem, ale někteří to dělají krajně podivným způsobem. Nejlepší strážce pořádku je Leopardí Garda, nesmiřitelná ke všemu, co považuje za zlo. Chraň vás nebe, abyste jim tak nepřipadali taky vy, třeba proto, že jste bohatí. Policajty taky ovládla vlna; svlékli uniformy, ale mohli si nechat zbraně, svědění se netýkalo řemení. Na jihu chodí někteří šerifové nazí; parádníci si hvězdu připínají zvláštní objímkou na penis. (Jak to dělají děvčata? Prosím vás, nebuďte malicherní!)

To vše byla výchozí situace. Samozřejmě během celého dne docházelo k sexuálním stykům, ale úroveň se nijak nelišila od jindy. Člověk to dokáže jednou dvakrát za večer, schopný či mimořádně vzrušený... to je fuk. Arleyho parta byly dospívající děti. Dívky byly schopné sex vydržet, avšak málokdy vychutnat; bránily jim fyzické, ale hlavně morální faktory. Utkvělá myšlenka, že je to něco špatného. Kluci tímto problémem netrpěli, nikdo jim nic nevyčítal, zato měli potíže fyzického rázu. Prvním spojením vyřešili všechny svoje potřeby a pak odpadli vyčerpáním.

Kay z nich vytvořila na trávníku hezké klubko, propletenec rukou, nohou a těl, v jehož středu se zmítala rozesmátá a navýsost spokojená Leontýnka a marně se pokoušela přijít na to, kdo s ní zrovna co dělá. Během večera dosáhla sexuálního spojení se všemi přítomnými kluky i děvčaty, a stejně se vedlo i jim. Navíc měla dojem, že se do hry připletl i někdo další, možná ne tak docela člověk, což ji příjemně vzrušovalo. A protože nebyla úplně pitomá, věděla, že to není fyzicky možné. Že by nějaká iluze?

Byla to mimořádně sebevědomá dívka, toužící ovládat všechno a všechny. Jakožto taková milovala pocit, že je bezmocná loutka v rukou někoho jiného; zuřivě se bránila, ale byla přemožena a opakovaně znásilňována. Řvala bolestí a vzteky a těšila se, jak jim to oplatí, jen co se osvobodí; zároveň věděla, že si to sama poručila a ještě taky, že to ve stejné chvíli sama dělá ostatním. A oni že to taky cítí... prostě pohyb v kruhu.

Na chvíli zvedla oči. Kay stála před ohněm, dlaně vztažené do prostoru. Byla nesmírně krásná, z vlasů a konečků prstů jí sršely jiskřičky. Pětidráp volně levitoval v prostoru na dosah její ruky. Lea neviděla, ale věděla, že v téže chvíli srší podobné jiskry i z věží chrámů a všech kovových částí staveb, které magicky vznikly nebo byly upraveny. A lidé...

Teď by měla ve středu všech siločar stát mocná čarodějka, která by veškerou energii usměrnila a využila. Leontýnka byla ochotna pomoci. Kdyby mohla vstoupit na Atanor a učit se! Byla si jistá, že by to zvládla, nemá sice talent a přirozené znalosti malé Carr, ale to by dohonila...

V ulicích města se rozpoutaly šílené orgie. Turisté, kteří sem přijeli za zábavou, si konečně přišli na své. Kolik absolvovali za tu noc sexuálních kontaktů, by nedokázali spočítat, ale rozhodně obsahovaly jak to, po čem nejvíc toužili, tak to, čeho se nejvíc báli. Příklad: někteří byli rasisté; ti byli znásilněni brutálním příslušníkem etnika, které pro ně bylo ztělesněním ohavnosti. To převážně ženy; muži byli naopak svedeni ženou, která je sice přitahovala svou exotičností, ale vyvolávala v nich pocit, že je chce zavléct do pekla. Psychická závislost.

To se Leontýnce líbilo. Vnímala jednotlivé osoby na ulicích a napovídala Kay, kdo by se měl s kým spojit. Když vnímala jejich pocity, vřískala nadšením (a občas i bolestí).

Ty seš fakticky potvora! pochválila ji Kay.

Je to moje svatba! odsekla WZ Lea.

Zároveň však pocítila sílu mocnější než cokoliv, co si uměla představit. Někde blízko vyčkával Mistr, Bílý Mág. Ten, kdo jí poslal Kay.

Jako Boží blesk se na město snesla jeho vůle. Jejich fyzické pocity mu byly lhostejné, pronikal do myslí a ovlivňoval je. Co vše do nich vložil? Například odstranil různost jazyků; v případě potřeby dokázali rozumět řeči ostatních. Dále informace, jež měli jednotliví odborníci zapsány v paměti; matematika, fyzika, chemie, medicína... atd. Až budou děti zase chodit do školy, nebudou se muset učit, jen si vzpomenout; podobně jako si vzpomíná Carr. Maličký dárek pro chápavé jedince. Ovšem hodně lidí není schopno jej přijmout.

Není to vševědoucnost, jen současná úroveň znalostí. Stejně tak Mág není všemocný, pouze ovládá schopnosti, které mu byly propůjčeny.

A jedna zásadní informace: je nesmyslné páchat zlo. Touha po bohatství, moci a rozkoši přináší jen dočasné výhody. Vše, co získáš ubližováním druhým, pomine dřív než závan větru. A vždy je nějaká mysl mocnější než tvoje.

Leontýnka prožila v té jediné noci většinu rozkoší a utrpení světa. Dost na to, aby dokázala být moudrá a vyrovnaná.

A Bílý Mág se k ní sklonil a laskavě ji pohladil.

Blahopřeji ke svatbě, děvče. Žij dlouho a šťastně!

Errata:

30.05.2021 11:42