Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„To byl on!“ bušil Monty Draggon pěstí do stolu, „Je tady, ve městě! A vy ho nedokážete chytit!“

Jeho podřízení ho nikdy neviděli tak rozčíleného. Nebo snad vyděšeného?

„Připravili jsme stanovisko vlády pro média...“ začal jeden z tajemníků, avšak Monty se ani nepodíval na papíry, které mu strkal.

„Umím si představit, co bude v novinách a v televizi!“

„Nevysvětlitelný záchvat davového šílenství...“ začal tajemník.

„Nevysvětlitelný?“ Monty vstal a málem ho chytil pod krkem, „Copak vás to nezachytilo? Co jste dělal v noci, kde jste byl?“

Tajemník zaváhal. Probudil se brzy ráno ve společnosti mladé ženy, kterou vyhodnotil jako děvku. Ve střízlivém stavu by si o ni ani neopřel kolo. Po vzpamatování zoufale sháněl něco, co by si oblékl, kdežto ona tančila nahá po parku a vykřikovala, že se jí to takhle líbí a že už se v životě nikdy neoblékne. Pak se začala vyptávat na nějaké detaily ze speciální teorie relativity, neboť kdysi, než přišla do Arminu, studovala v Káhiře Universitu.

„Přiznávám, ve městě je trochu zmatek.“ soustředil na sebe pozornost Abner Léger, „Ale už provádíme příslušná opatření...“

Monty se k němu otočil. Otevřel ústa... pak je zase zavřel.

„Postarejte se, aby se situace uklidnila!“ zavelel, „Můžete jít. Abnere, ty ještě chvilku zůstaň!“

Podřízení vypadli tak rychle, jak jen dokázali. Nebylo tu bezpečno.

Monty otevřel bar, nalil dvě skleničky, ale láhev nechal venku.

„Ber to s humorem,“ řekl Abner, „Posílí to turistický ruch!“

„To se spolehni. Jenomže takových turistů, o jaké nestojíme!“

Abner svraštil nos. „Aspoň že nikoho nezabil. Dřív jsme se obávali...“

„Děláš si srandu? Od začátku víme, že nechce nikoho zabít! Chce nás jenom psychicky zničit! Když si představím, jak teď jásá Dědek...“

„Oba dědkové. S Coxonem možná tři...“

Monty vypil skleničku a hned nalil další.

„Musíme ho zabít, Abnere. Najít a zabít. Co ten tvůj expert?“

„Ashenden? Pátrá. Bohužel...“

„Já vím. Je člověk. A bojuje proti čaroději.“

Abner mlčel, jen si pohrával se sklenkou.

„Myslíš, že to dělá jenom on? Jeden člověk?“

„Je to ještě horší. Dorůstá nová generace čarodějek.“

„Myslel jsem, že jsme zlikvidovali všechny!“

„Jenže ony se dokážou narodit znovu. Vzpomínáš na hlášení? Když některou obklíčili, v posledním momentě zbaběle zmizela. Otevřela si Bránu a vmžiku se ocitla někde... jen ona ví, kde. Teď se vracejí, s cizími pasy. Ty, které se podařilo zabít, se zase narodily, taky v cizině. Dokonce můžou zpátky v čase, takže dneska jsou už dospělé...“

„Pořád ještě myslíš, že jsme udělali dobře, Monty?“

„Zavedli jsme v zemi civilizaci! Zvýšili jsme počet obyvatelstva, postavili továrny, zajistili hospodářský rozvoj...“

Abner udělal velmi nepříjemný obličej. Monty si toho všiml.

„Copak? Nějaké další problémy?“

„Jenom takové... náznaky. Odborové organizace mají nějaké spády.“

„Ech! Zatracená demokracie! Co chtějí?“

„Peníze a moc, co jiného? Možná dokonce změny ve vládě!“

„Tak to ne! To jim zatrhneš, doufám?“

„Mluví se o generální stávce. A jiných akcích.“

„Ještě tohle ke všemu! Jako bychom neměli dost svých starostí!“

„Dělnické čtvrti to bezpochyby zasáhlo také. Získali hodně informací.“

„No ovšem, to se dalo čekat. On udělá všechno, aby nás zničil!“

„Pošlu na něj ty nejlepší agenty, Monty. Najdou ho, neboj se!“

„Jak teď vypadá, co myslíš?“

„Jakkoliv. Dokáže být neviditelný. Dokáže procházet Branami, takže žádné hlídky na letišti a nádražích ho nemohou zadržet. Dokáže zabít mentálním impulsem. A dokáže cokoliv zničit...“

„Věznici v Indiopolisu zničilo náhlé zemětřesení...“

„Jasně. A včerejší záchvat šílenství byl... no, to je jedno.“

Draggon vzdychl. „Jediná naše šance je v jeho psychologii. Nesmí nikomu přímo ublížit. Tedy, neměl by.“

„Jistě. Jenže, co je dobro a co zlo?“

Monty nalil poslední skleničku a uklidil láhev.

„Až ho dostaneš, zabij ho. Okamžitě! Musí to být...“

Don Isidorio di Santa Clara s rozkoší ponořil poněkud tučné tělo do horké bublinkové koupele. Zkřivil tvář, byla skutečně horká.

Dag Ohlson (ale don Isidorio znal jeho pravé jméno) mu podal sklenici.

„Přijeď na jih. Děvčata ti tam protáhnou tělo Ohněm.“

„Potřeboval bych to, máš pravdu.“ řekl Isidorio a s chutí se napil.

Denis se nadechl a ponořil hlavu; zůstal tak fantasticky dlouho.

„Kdyby mě Renka nedržela při životě, už bych nežil.“ řekl pak Isidorio.

Denis sáhl po své sklenici a připili si.

„Jaké potěšení má člověk z hazardních her?“ zeptal se.

„Tys nikdy nic nehrál, co?“

„Když jsem potřeboval peníze, šel jsem si pro ně do herny.“

„Aha, no jistě. Chceš říct, že potřebuješ peníze?“

„Už dávno ne.“

„Kdybys nějaké chtěl, řekni si.“

„Vážně nepotřebuju. Mám určité zdroje; Renka ti neřekla?“

Jejich řeči bývaly odpovědi na jiné otázky, než které byly položeny.

„Ničíte mi kšefty.“ řekl Isidorio.

„Vážně?“

„Ta noc byla další kvalitní akce. Vyléčila spoustu feťáků, alkoholiků a patologických hráčů. A nahnala strach drobným darebákům.“

„To jsem snad ani nechtěl.“

„Renka zapracovává mentální techniky do svých nahrávek. Poslechneš si ji a přestane ti chutnat i takovýhle luxusní pití.“

„Zvláštní. Na mě to nepůsobí...“

„Na tebe nepůsobí ani kulka do srdce.“

„Ale jo, ta by mě na chvilku zarazila. Zvlášť kdybych to nečekal.“

Isidorio zafrkal a napil se znovu.

„Chceš to naučit?“ zeptal se Denis.

„Snad ani ne. Nebo mi snad něco hrozí?“

„Každé živé bytosti něco hrozí.“

Isidorio nad tím chvíli uvažoval, i když to nebyla tak hluboká myšlenka.

„Ano, začínám být trestuhodně bohatý. Uvažuju, co dál. Když mi pokazíte každou možnost obživy, musím si hledat něco jiného.“

„To zní zajímavě.“

„Podnikám. Bankovnictví, akcie a tak. Docela úspěšně.“

„Já vím.“

„Samozřejmě. Co mi radíš, mám se dát do politiky?“

„To snad nemyslíš vážně! Chceš se stát poslancem?“

„A kdyby?“

„Nedělej to.“

„To odhaduješ, nebo víš?“

„Odhaduji, že bys kandidoval za opozici. A vím, že to nemá šanci.“

„Aha. Tak ne. A ty akcie?“

„Byl bych opatrný. Chystají se nějaké přesuny. Odbory kontra majitelé.“

„To vím, to je moje akce.“

„Vážně?“

„Myslíš, že jenom ty si můžeš hrát s osudy světa?“

Denis odvrátil hlavu a přemýšlel.

„Nebo mi to chceš kazit?“

„Asi ne. Nemám nic závažného v plánu.“

„Co máš doopravdy v plánu?“

„Nic.“

„Příliš rychlá odpověď.“

„Dobře promyšlená. Dlouho jsem uvažoval. Pak jsem se rozhodl nechat všemu volný průběh. Pomáhat jen sem tam některým lidem. Chápeš?“

„Myslíš, že se umlátí sami?“

„Strach, Isidorio. Jejich vlastní strach je zničí.“

„Ale bude to trvat dlouho.“

„Já mám času dost.“

Když pršelo, seděli Ted a Donald v hospodě a popíjeli. V End City otevřeli v poslední době spoustu hospod, ale v období dešťů bylo hostí málo, jen ti, co tady bydleli. No, aspoň dneska večer tu bylo trochu rušno.

Přijel Gaird Halloway, jako obvykle kvůli kšeftům. Vzal s sebou výrostka jménem Rocky, polodivocha z džungle, který působil dojmem, že je poprvé mezi lidmi. Jejich auto řídil tygr, což bylo taky o život. Gaird alespoň pil pivo, tygr byl abstinent a Rocky svůj půllitr nedůvěřivě očichal, jako by se bál, že je otrávený.

Gairdova návštěva potěšila jistého Craiga Sullyho, televizního režiséra a producenta. Zní to vznešeně? Právem. Nebyl zkrachovanec ani somrák, pouze nestihl včas chytit ten správný vlak a ostatní ho předběhli. Momentálně se pokoušel vymyslet nějaký námět na televizní seriál, který ještě není docela profláknutý. Měl k disposici určité množství peněz, technické prostředky (ne nejnovější, ale postačující) a jakékoliv množství ochotných kaskadérů, lidí i šelem. Co neměl: smlouvu, protože neměl žádný pořádný námět.

„A co chceš ode mne?“ zeptal se nechápavě Gaird.

„Jestli třeba nemáš nějaký nápad?“

„Teda, já se moc na televizi nedívám. Leda na zprávy, to musím.“

„Neříkej, žes nikdy neviděl žádný zábavný pořad!“

Gaird se upřímně snažil si na nějaký vzpomenout.

„Má to být film, nebo radši seriál?“

„Radši bych seriál, samozřejmě. První díl by mohl být film, aby to lidi upoutalo. Ale jak říkám, musíme mít pořádný námět!“

„Jeden film jsem viděl. Jezdila tam holka na koni přemalovaným na zebru. Pomáhaly jí gorily, lidi oblečený v kožešinách. A děly se nesmysly.“

Sully se zatvářil zoufale. „Musí to být nový, neotřelý námět! Nic takovýho co už bylo a je stokrát profláknutý! Taky aby nás nenapadli kvůli autorskejm právům. Prostě dobrej nápad!“

Gaird řekl: „Hm – hm!“

Donald se otočil a přemístil svoje pivo na Sullyho stolek.

„Hele, mám řadu nápadu! Třeba: je čarodějka...“

„Ne, proboha, jen žádný čarodějky! Těch už má každej plný zuby!“

„Jak to? Ty seriály, co se točej...“

„Samý bláboly! Navíc chráněný právama!“

„No dobře, no! Tak doktorka v blázinci. Psycholožka. Naštve se. Zhypnotizuje některý pacienty a vytvoří jim novou osobnost podle svejch oblíbenejch literárních hrdinů. Třeba Sherlock Holmes, doktor Frankenstein, Dracula... pak je vypouští volně do města a sleduje, co tam dělají.“

„Pěkně morbidní nápad!“

„Tak to zpracuj jako veselohru!“

„Tím myslíš, že se to vylepší?“

Sully se mračil. „Poznamenávám si to do svýho vnitřního záznamníku, ale nevidím to moc nadějně. Muselo by se to hodně přepracovat...“

A v tu chvíli promluvil Ted: „Sportovní hry.“

„Cos říkal?“

„Jde o to, aby všichni dlouhodobě čuměli na televizi? Tak něco sportovního. Jako když jsi měl ten boxerskej souboj s tím opičákem, Gairde.“

„Tak to ne, to nesouhlasím! Víš, jak dlouho mě bolela rozbitá huba?“

„Já tě k ničemu nenutím!“

Zmlkli, ale Sully začal přemýšlet. Dokonce nahlas:

„Nějaký známosti ve sportovních redakcích mám, to jo... když jim zavolám, dalo by se to dohodnout. Ale samozřejmě to nemůže být oficiální mistrovství země, to by... spíš něco jako turnaj, chápeš?“

„Rytířský turnaj?“ zeptal se výrostek, který až doteď nepromluvil.

„Ale ne,“ okřikl ho Gaird, „To se říká, víš? Vyhlásí se taková soutěž, na kterou se pozvou přední sportovci. Domácí i zahraniční...“

„Každopádně by do zdejších středisek mohli přijet závodníci ze světa na něco jako... soustředění.“ uvažoval Sully, „Je tu levněji, příznivé podmínky ke sportování, možnost trénovat s neobvyklými soupeři...“

„A čarodějky.“ řekl Donald a zhluboka se napil.

„Nesmysl, žádné čarodějky neexistují,“ mávl rukou Sully.

„Správně!“ řekla Lass a taky se napila piva.

„Kdysi dávno,“ vzpomínal nahlas Gaird, „Se konaly v rámci jednoho zasedání takový sportovní hry. Odlišnost byla v tom, že každej mohl soutěžit za tým, ke kterýmu chtěl patřit z vlastní vůle, ne kam ho zařadili nadřízení. Třeba za stát, který oficiálně neexistuje.“

„Tak trochu tuším, co myslíš, ale...“

„Před nedávnem mi zabili kamaráda. Byl občanem Skotského království, kdyby soutěžil, tak jistě za Skotsko. Někdo další třeba za Bavorské království nebo Byzantské císařství nebo Jižní Konfederaci. Už chápeš?“

„Začínám. Ale s tím oficiální státní reprezentace nebude souhlasit!“

„Nebude to mistrovství, ale turnaj. Otevřený pro každého.“

„Myslíš, že to diváky bude bavit?“

„Když se to šikovně prezentuje...?“

„Zní to zajímavě – ale nebude někdo dělat problémy?“

„Z naší strany určitě ne. Můžeš zkusit pro začátek turnaj v jednom nebo několika málo sportech. Možná bych se dokonce přemohl a přijal výzvu k odvetnému střetnutí... případně některých dalších. Ačkoliv moje boxerské umění na zlatou medaili není!“

„Teda, já bych proti tobě stát nechtěl!“

„Já se taky s amatéry neperu!“

„Tak výborně. Zítra zajedu do Kingtownu, projednat to se šéfy televize. A pokud se dohodneme, můžeme rovnou spustit reklamní kampaň.“

Drakar plul vzhůru po řece, hnán proti proudu usilovnými údery vesel. Ačkoliv se snažili vybírat cestu s co nejmenším odporem, museli veslaři napínat všechny svaly. Usilovný trénink však přinášel ovoce.

Leontýnka chtěla napřed dělat kormidelníka. Bohužel záhy vyšlo najevo, že je na to stejně nešikovná jako na cokoliv jiného, tak ji přeřadili na místo předního pozorovatele; seděla na zvláštní sedačce hned za hlavou draka, zírala dopředu a radila, kudy jet. Radit dokázala skvěle. Ale stejně, pokud nastaly nějaké problémy, doběhl dopředu Arley a vydával rozkazy. Normálně se veslaři řídili rytmem bubnu, v kritických situacích výkřiky: „Hé – ha!“, přičemž hé znamenalo levou stranu a ha pravou. Občas taky uvázli na mělčině nebo ve spleti rostlin, pak museli přes palubu a prosekávat se.

Byla to hrůza a určitě by to vzdali, kdyby je to nebavilo. Jenže překonávání překážek se jim líbilo nejvíc; vůbec je neštvalo, že jsou poškrábaní, unavení a dokousaní od komárů. Totiž byli by, naštěstí si Leontýnka vzpomněla na jantru, která odpuzuje hmyz. Jednoduchý obrazec, který souvisí s uctíváním nějaké zlé bohyně, ovšem ona nahání strach taky nižším živočichům, takže když někdo nosí ten znak vytetovaný na hlavě...

Když si uvědomila, co řekla, vyděsila se. Jak ví, co platí na hmyz? Arley se smál a potvrdil to, takže navštívili Mistra Šanga a ten jim ochotně znak vytetoval na hlavu. Samozřejmě ho znal; proč jim to tedy nenabídl sám? Jen se vlídně usmál a přimhouřil šikmé oči. Nechtěli to, tak co?

Přestala se bránit, když ji oslovili čarodějko. Samozřejmě jí tak neříkali členové smečky, ti ji znali jménem, ale cizí kluci a holky, co se přišli rozloučit při odjezdu. Zvykla si, že jí ustupují z cesty a když se na někoho zadívá delší dobu, přistoupí a zeptá se, co si přeje. Nejdřív jí to bylo k smíchu, potom... Ale co, teď pluje po řece a je dost daleko od Kingtownu a všech jeho obyvatel!

Kamarádi z lodí se chovali normálně. Tedy – před půl rokem by to hodnotila jinak, ale zvykla si. Snad jen někteří se zřejmě domnívají, že když si dokáže vzpomenout na některé drobné zásahy, dokáže všechno. Zvlášť holky. Jejich naivita, skoro by řekla hloupost, je bezbřehá. Ono nestačí, že kluci je vzali s sebou na cestu, nenutí je veslovat, vlastně vůbec k ničemu namáhavému. Na co je jako mají? No... prostě jsou to jejich holky! Stejně jako je Leontýnka Arleyho holka. Tak s ním jezdí, co je na tom divného?

Jenže se zdá, že jejich svatba se veřejnosti zalíbila víc, než je moudré. Už několik děvčat ji navštívilo a šeptem, důkladně a tajně požádalo, aby to co nejdřív udělala zas. Leontýnka rázně (a nahlas) řekla, že to neumí. Ale kamarádka se jen ušklíbla a nevěřila.

Během cesty se toho moc nedělo a Leontýnka měla dost času přemýšlet. Dřív se moc nezamýšlela nad tím, co povídá, ráda a často lhala a ještě častěji si vymýšlela zábavné příhody. Lhát dospělým považovala za přirozenou obranu od chvíle, kdy se přesvědčila, že ani oni neříkají pravdu, hlavně dětem. Kamarádi pak od ní očekávali, že co řekne, bude vtipné: ne vyložená lež, spíš dovedně namixovaná pravda. Zábavné vyprávění se tomu říká.

Pozvolna a nerada si přiznávala, že do ní něco vložili. Ne Kočka Kay, asi spíš Mistr, Bílý Mág. Neviděla ho, jen vnímala, připomínal jí dobrotivého čaroděje z dětské pohádky. Měl bílé vlasy i vousy a bílé roucho, ale zároveň viděla jeho tělo, byl tedy asi nahý. Spousta tetování, různých kovových ozdob a... prohlížet si ho nemohla. Hlavní byl templářský kříž na hrudi, ten zářil jakýmsi vnitřním světlem. Zakázaný znak. Jenže stejné kříže vyřezali kluci na přídě lodí jako ochranné znamení.

Ty informace nevložil Mistr pouze do ní, ale do všech lidí, které zasáhla vlna. Například když jí Mistr Šang řekl něco čínsky, rozuměla mu, aniž to přeložil. Tedy, pokud to bylo čínsky. Kdyby někdo požádal, aby něco přeložila do čínštiny, nedokázala by to. Dokázala by to Carr? Vlastně, ona vůbec neumí číst! Zmatek, propletenec! V knihovně jsou knihy napsané v tak zvláštních jazycích, že je nepřečte nikdo na světě. Třeba v elfštině. Takový jazyk neexistuje, jako neexistují elfové!

Její myšlenky se neustále rozbíhaly, ať je zkoušela ovládat jak chtěla.

Musím postupovat metodicky. Nejdřív vyřešit svoje problémy, potom ostatních. Jaké problémy mám já? Vlastně žádné. Jsem téměř spokojená a kdyby to bylo jen o trochu lepší, už bych to nevydržela. Mám nejhezčího a nejmocnějšího kluka, jedu s ním a jeho smečkou na bezva výpravu, každý si mě váží a obdivuje mě. No, někdy až moc. Kluci po mně koukají, možná by mě rádi sbalili, ale bojí se Arleyho, že by je zmlátil. Ačkoliv...

Spíme spolu, to je logické. Jednu deku pod sebe, druhou na sebe. Před usnutím se milujeme, často usínáme ve spojení a když se během noci probudíme, pokračujeme. Arley rozhodně neodbývá přípravu, často se mnou dělá takové věci, že se mám co držet, abych neřvala. Holky si stěžují, že jiní kluci ani nevědí, co příprava je. Když to na ně přijde, fik fik, ubohých pět minut a dost. Jo, kdyby pět! Za každou něžnost k holce se stydí...

Řekla jsem to Arleymu. I to, že mě holky požádaly, abych udělala Propojení a naučila je... všechny ty věci. Víš, ty s prstama a jazykem. Odsekla jsem, že neumím propojení. Ačkoliv s tebou... však víš. Arley se smál. Pak mi vyhrožoval, že mě podrží, než se na mně všichni vystřídají, kluci i holky. To ale jen vyhrožuje, to by neudělal. Doufám. Ačkoliv, jestli si mě důkladně přečetl, mohl si všimnout, jak mě ta představa vzrušuje. Jenomže když si představím, že by on dělal to samé jiným holkám a já se na to musela dívat, dokonce jim pomáhat... zakousla bych ty mrchy proradný, roztrhala je na kusy!

Jenže Arley ví, co se mi líbí. Ty jeho fantastický masáže... Ještě když jsme spolu chodili, nosil mi všelijaký speciální oleje a vtíral mi je do kůže, několikrát důkladně prohnětl zvlášť prsa a klín, a já kňučela blahem! Copak i tehdy, před propojením, tak přesně věděl, co se mi líbí? Celý život mi říkali, že všechno od pasu dolů je neslušné. Po desátým roce i od pasu nahoru. Proč, když zrovna tehdy se mi to začalo líbit?

Už doma ve škole začali kluci o přestávkách obtěžovat holky, zvlášť když jim učitelka zakázala nás osahávat. Jenže to pěkně odbývali; chytili, dvakrát zmáčkli a pryč, než je někdo uvidí. A ještě se chlubili, jaký jsou hrdinové. Starší holky samozřejmě pištěly a bránily se, ale neuhnuly, dobře jsem je pozorovala. Já... co na mně měli osahávat, když jsem byla tyčka? Až tady jsem začala vypadat... i když nejsem tak krásná jako Kay...

(Hrome, jak vlastně Kay vypadá? Když přišla, byla nenápadná, nic moc. Při zaklínání se tak fantasticky změnila, že... Ne, zpět!)

Ačkoliv se mě asi netýkal impuls, vyvolávající odpor k oblečení, je nádherné být nahá. Kdybych se tak už nikdy nemusela oblékat! Samozřejmě v noci se ráda zabalím do deky, i bych si něco oblékla, kdyby byla moc velká zima! Ale teď je skvělé, že moji kůži hřeje slunce a laská vítr, můžu kdykoliv skočit do vody a když se vynořím, nemám na sobě žádný mokrý hadr... Jistě, kdybych se šla někam předvádět, krásně se vystrojím, ale všechny WZ chodily nahé a jejich šaty byly jen iluze... No ano, nejsem čarodějka. Ani nevím, jak se ta iluze dělá. Ačkoliv, možná to někde mám...

Jak se mnou cloumalo, když mě Arley schválně svlékl a držel, aby si mě všichni prohlédli! A ve škole, když mi všichni museli povinně ohmatat prsa! Myslela jsem, že se zblázním rozkoší! Kdyby mě tak ještě chtěli... Žákyňky na Atanoru se mučily tak, že některou uvázali a pak lechtaly pírkem, dokud se neudělala. Ať prosila a škemrala jak chtěla... Proč to nikdo neudělá se mnou? Nebo jí pustili do žaludku živou myš a ta běhala uvnitř... ááá!

Leontýnka náhle zařvala. Přímo v cestě byl strom, těsně pod hladinou, jen prorazit loď. „Doprava! Hé, hé! Levý vesla zabrat, pravý brzdit!“

Loď zapraštěla, někteří veslaři dokonce sklouzli ze sedaček.

Arley přiběhl dopředu. „Seš slepá, prosím tě? Muselas to vidět zdálky!“

„Neviděla, fakt!“ udělala ty nejnevinnější oči, jaké uměla.

„No dobrý... stejně budeme muset do vody a uvolnit to!“

„Jasně, jdu taky...“ chápala se mačety a chystala skočit přes palubu.

„Prosímtě, jen to ne! Ještě zabiješ sebe a dvacet lidí okolo!“

Nechala si urážku líbit. Jen počkej, zajíci!

Bohužel vyžadovalo skoro hodinu úsilí celé posádky, než se podařilo prosekat dostatečně široký kanál, aby jím protáhli všechny tři lodě na volnou vodu. Potom ale byli tak unaveni, že při nejbližší příležitosti zakotvili a rozhodli se přes poledne odpočívat.

Leontýnka unavená rozhodně nebyla, snad leda od usilovného radění. Naopak byla ve skvělé kondici, jen se dát do nějaké hry. Zatímco ostatní zalezli do stínu, ona se natáhla na slunce a vyhřívala, což je v Arminu o polednách známka pokročilého šílenství, nebo znalosti termoregulace. WZ Lea trénovala to druhé; narazila na zmínky v knížce a když meditovala, objevila ve svých vzpomínkách časté tréninky. Tak to zkoušela sama.

Věděla, kde je hlavní problém: potřebovala by strávit co nejvíc času pod vlivem dobré instruktorky. Ačkoliv... mnohokrát v předchozích životech byla sama inskou a učila malé nadšené dívenky s bystrýma očima, které se divoce vrhaly do každého dobrodružství. Taky bývala mladým mužem z kasty WF, který taková děvčátka rád balil a prožíval s nimi jejich bouřlivé dospívání, ale i tímtéž mužem zestárlým a zmoudřelým, který je v mentálním spojení vyučoval zkušenostem svých dlouhých let a snažil se být maximálně opatrný, aby jim ani náhodou neublížil. Lea měla četné zmatené vize, v nichž byla zároveň mnoha lidmi a nevěděla, zda jsou to vzpomínky její, Kay, někoho z jejích partnerů, Arleyho či vůbec koho.

Klid, napovídala jí zkušenost, to se urovná. Časem se vyznáš i ve svých vzpomínkách, všechny je máme. Využíváme jich, jsou naším přítelem. Stanu se mocnou a nebezpečnou čarodějkou, kterou každý chodí prosit o pomoc. Zároveň se jí bojí, protože kdyby se rozhněvala, šla by z ní hrůza. Nikdy neublíží žádné živé bytosti, to je její zásada. Ale mohla by! Byla jsem taková.

Vážně byla. Když byla maličká, mívala sny. Zvláštní sny o zvláštních příhodách. Dospělí se smáli a říkali: nesmíš jíst těžká jídla na noc. Nesmíš se dívat v televizi na programy pro dospělé. Nesmíš... Párkrát to zkusila, pak už mlčela. Taky zaslechla slova dětský psychiatr a ačkoliv přesně nevěděla co znamenají, tušila nebezpečí. Vytušit průser bývala její specialita, a okamžitě zasahovala: nejlíp nevinným pohledem, nad nímž se kámen ustrnul.

Teď si nebyla jistá. Byly to skutečně jen přeludy rozbouřené mysli, nebo má ty vzpomínky v sobě? Byla kdysi jezdkyní v ohnivě rudém plášti, která se vydávala do bitev po boku krále, jehož byla milenkou i rádkyní, ovládala ho jako loutku, vrhala na nepřátele ohnivé blesky a sjednávala s nimi mír, až mu domluvila sňatek s hloupou, ale rafinovanou a zákeřnou dcerou císaře? Za odměnu ji zradil a vydal nepřátelům, a ti ji upálili, co jiného se dá dělat s čarodějkou? Na ten příběh si vzpomínala, ale celá léta myslela, že si to vymyslela. Přesně takové měla ráda a od malička hodně četla. Taky si ráda vymýšlela detaily, ale teď si nebyla jistá: nestalo se to?

Neupadla do transu, ale všimla si, že ostatní po ní koukají a navzájem se upozorňují: koukej, už zas! Mohla by nahodit mystický výraz a posílit svoji pozici, ale to už udělala několikrát. Taky by s nimi mohla promluvit, jenže... v jejich očích se dostávala do podobného postavení jako slečna Beverlyová, což ji nesmírně štvalo. Nejsem vaše učitelka, nejsem ani čarodějka a rozhodně nejsem psychiatr, který má řešit vaše problémy! Vůbec nic mi není po tom, že si nerozumíte s rodiči, se svým klukem, se školou a vůbec se životem, je mi to fuk a jděte s tím do hajzlu!

Zkusila další hru, doporučovanou ve skriptech: nechat volně procházet tělem energii slunce, větru, vody... čehokoliv. Dařilo se to, když tělo nebylo zakryto žádným odporným kusem hadru. Jak hloupí jsou lidé, že se oblékají! Slunce ji příjemně hřálo, vítr procházel a rozechvíval. Nejpříjemnější je voda, zvláště když se naučíš nechat ji vstupovat do těla a zase vycházet všemi otvory, které máš. Což Lea ještě nedokázala, ale učila se.

Ostatní holky byly rozladěné. Ne moc, ale podstatně. Navýsost spokojená čarodějka je dráždila. Nejvíc tím, že si vůbec nepřipadala hloupě, kdežto ony dost často. To ona je donutila, aby se ostříhaly; přišly o dva, některé o celé tři centimetry vlasů! Štětky za ušima rozhodně nestačí, možná klukům ten směšný copánek, ale my... Všichni se nám budou smát!

Lea cítila momentálně dvě touhy: pomilovat se s Arleym a udělat pořádný průser. To se dá zajisté účelně spojit, Arley bude určitě pro. Podřimoval, odpočíval, ale jeho aura nevypadala na smrtelné vyčerpání. A šikovná WZ umí dodat svému chlapci novou energii. Takže vstala, přešla k němu a po očku sledovala, zda ji pozorují. Sklonila hlavu do jeho klína, vzala mu ho do úst a usilovně dráždila špičkou jazyka, aby se postavil.

Tohle byla věc, kterou holky nesnášely. Ani ona si nedokázala ještě před rokem představit něco tak odporného. Slyšela a četla různé náznaky, ale to se stávalo v chudých, zaostalých a nevzdělaných rodinách. To je teorie; od kamarádek se dozvídala praxi. Zhruba polovina měla první styk na přání někoho z rodiny, nejčastěji nového druha matky. Málokdy to byl vlastní otec, ale nevlastní považoval všechny ženy v domě za svoje vlastnictví a jednal podle toho. Kouření byla jedna z prvních věcí, kterou učil malé holčičky, když mu bylo ještě příliš trapné je znásilnit. Holkám se to nelíbilo, ale po pár fackách se podřídily. Matka nebyla doma, nebo byla opilá, nebo jí bylo všechno jedno, jen aby muž neodešel. Ne že by ho tolik milovala, ale nosil domů peníze. Rada dceři? To musíš vydržet, já to taky vydržím! Důvod mužů: A co? Za starých časů to taky dělali!

Inu, dělali. Jenže tehdy byly iniciátory samotné děti, dospělí se snažili jim spíš bránit. Lea měla všelijaké vzpomínky, ale ty neřešily současný problém, pocit křivdy a ponížení, který byl navěky zapsán ve vzpomínkách. A závist: ty si užíváš, my spíš trpíme. Kdyby jim dokázala předat, co při sexu zažívá...

Arley se samozřejmě probral a začal spolupracovat, přitáhl ji a olizoval bradavky, což ji přivádělo do extáze. Pěkně vlhla už od chvíle, kdy začala na sex myslet, cítil to a chtěl si líznout, tak se správně posunula, aby mu to umožnila. Pak se začal zvedat, ale přitlačila ho k zemi: bude to po mém, miláčku! Vzápětí si na něj nasedla a napíchla se, jak nejhlouběji to šlo. A přirážela ještě hlouběji.

Arley byl taky ještě dítě, ačkoliv ho někdo dobře poučil, jak se zachází s děvčátky. Iniciativnější byla Lea, zkoušela si na něm, co se dočetla nebo co našla ve vzpomínkách. A když na ně přitom někdo koukal, byla ochotná se třeba rozervat na kusy. Znala slovo exhibicionismus, ale daleko víc ji těšila závist, kterou viděla u kamarádů. A samozřejmě...

Splynutí myslí se jí podařilo tak krásně, jak si pamatovala z dřívějška. V Arleym se už trochu vyznala, jeho vzpomínky taky nebyly rozsáhlé a moc se v nich neudálo, daleko zajímavější jsou minulé životy. Záblesky vzpomínek. Zatím je nedokázala najít a udržet linii, natož něco vytáhnouta předat, ale při každém dokonalém spojení to bylo lepší. Tělesné sladění je důležité, ovlivňuje mentální stabilitu. Ještě o tom nemohla přednášet na vysoké škole, ale už tušila, jak to funguje. Kdyby dokázala...

Arley vyvrcholil a ona vzápětí po něm, téměř současně. Teď se oba zvolna uklidňovali, jejich mysli fungovaly v souladu. Vnímali se navzájem, to byla další věc, kterou Lea milovala. A dokázali si předávat myšlenky.

Jsi Kočka jako Kay. To byla zároveň pochvala i urážka. Kay byla mocnější a Lea se chystala svést s ní souboj. V sexu i v mysli. Několik prvních bojů skončí porážkou, ale i na to se těšila. Být přemožena je příjemné. Pak jednou vyhraje a přesvědčí tu druhou, že je čarodějka a ona jen její Kočka. Do té doby se snad naučí, jak ovládat energie...

Arley se bavil. Tyhle úvahy miloval.

Chtěla bych to naučit holky a uspořádat pořádný orgie!

Tak to zkus! Nebo tě mám držet, aby ses nebránila?

Když oni se mě všichni bojí! A tebe taky!

Klid, zvyknou si. Nesmíš je nutit tak rychle!

Já to vzala ještě rychleji!

Máš předpoklady z dřívějška.

Tohle bylo rychlé opakování hádky z dřívějška. Jednou z povinností WZ je zdokonalování nižších kast, což v praxi znamená: spojení s vhodným adeptem, předání informací a změna jeho osobnosti na spolupracujícího, možná trochu podřízeného. S děvčaty to jde ještě líp, ale vyzvat kamarádku, aby s nimi šla do trojky, se ještě neodvážila. Přestože to kdysi dělávala běžně. Taky spala se spoustou mužů nižších kast, z rozličných důvodů, ale vždycky je nakonec vmanévrovala do podřízenosti. Arley neměl námitek: bav se jak umíš! Pocit žárlivosti pro něj byl dost abstraktní, to spíš Lea...

Co Arley tušil: nebude jeho navěky. Čarodějky prožívají zpočátku bouřlivé city, ale rychle je přejdou a ony odcházejí. Nebo se vracejí. Nebo zemřou. Ale vlastnit je a ovládat jde jen na velmi krátkou chvíli. Ani tuhle nebudeš mít navždy. Pokus se jí pomáhat, aby byla šťastná.

Vnímal však ještě něco: stejně jako toužila po pořádných orgiích, se jich také bála. Zatím zažila správnej mlejnek jen díky Kay a nebyla si jistá, co se skutečně stalo a co je iluze. Kdyby uměla iluzi, šlo by to snadno. Jenže neumí nic, no, téměř nic. A je hrozně odvážná, když nic nehrozí a nebezpečí je daleko, ale když dojde na lámání chleba, nejradši by zdrhla. Pomilovat se s nějakým dalším klukem – nebo dokonce holkou? Moc ráda, ale... kdybys byl u toho a podržel mě, kdybych chtěla utéct? Jako když jsi ze mě serval to tričko a dohlídl, aby si mě pořádně prošahali...

Arley se smál. Když nechceš, tak to nedělej!

Ale já chci! Ať je jak chce chytrý, je to pitomec a nikdy nepochopí city ženy! Ale žádat kluka, aby jí pomohl být mu nevěrná? A potom koukat, jak dělá jiný holce to, na co mám od něj právo jenom já?

Ale no tak! Kam spěcháš? Počkej si, až se uklidníš...

Leontýnka se rozbrečela. Celý život dokázala působivě brečet, kdykoliv to považovala za nutné, obvykle dosáhla svého, ale tentokrát brečela dovnitř. Nebylo to na ní vidět, jen vnitřně trpěla.

Být čarodějka není jenom zábava... napovídala jí paměť.

Věděla to. Pamatovala si to. Někteří partneři, muži i ženy, byli pořádně odporní. Jenže potřebovala jejich energii, nebo se jim musela dostat hluboko do mysli, nebo... to je jedno. Za dvacet let si bude možná vychutnávat démony a příšery. Měnit se do zvířecích podob a lákat na sebe rozdivočelé samce. Nebo se přestrojovat za děvku a toulat po přístavní čtvrti...

Arley jí nepomohl. Pokud správně vnímala, miluje ji horoucí láskou. Až do té míry, že ji nechá dělat cokoliv, pokud to prospěje její kariéře. Pomůže jí ve všem co bude chtít, a nebude její jednání hodnotit. Hlavně ne měřítky platnými pro lidi. Mít milenku čarodějku je obrovský dar, zvlášť v jeho věku. Asi už nikdy nebude mít takové štěstí.

Jenže ona nemůže očekávat, že jí poskytne oporu. Udělá co chce, nikoliv co potřebuje. Hlavně se neodváží dát jí radu.

Potom se jejich spojení rozpadlo. Lea mohla být spokojená, udržela je zas o chvíli déle než minule. Bezpochyby se lepší.

Chvilku odpočívali a mazlili se. Pak Arley konstatoval, že mu dodala novou energii, šli se vykoupat do řeky a po cestě naznačovali ostatním, že je na čase vyrazit na další cestu. Jejich nadšení nebylo tak velké, nedostali energetický šleh. Někdo z kluků to dokonce řekl nahlas.

Nicméně se zvedli a připravili k plavbě. Leontýnku sesadili z funkce pozorovatele, nahradila ji jiná dívka. Takže neměla na práci nic, seděla ve středu drakaru a dohlížela. Pluli teď po široce rozlité hladině, nic nebylo v cestě a veslaři neměli podstatné problémy.

Naopak problémy měla dívka Alice, která se připlížila s mnoha omluvami, že čarodějku ruší. Lea ji neznala, ale byla ochotna jí naslouchat. Přestože její projev byl jediným řetězcem stížností na ubližování, zneužívání a týrání, jemuž byla od malička vystavena. Nic nového ani zvláštního.

Tak jo, od začátku. Narodila se jako nemanželské dítě kdesi v cizině. Otec byl největší vyvrhel, ničema a zločinec pod sluncem, alespoň dle názoru matky. Alice ho samozřejmě nikdy nepoznala. Matka si s pomocí rodiny ušetřila na cestu do Arminu, kde jí zprostředkovatelská agentura nabízela ráj na zemi. Skutečnost: byt na sídlišti a práce v textilce, bídně placená a čím dál víc vyžadující hádky, stávky a jiné spory. Měla utkvělou představu, jak by chtěla žít: provdat se za slušného muže, mít spokojenou rodinu a klidný domov. Nikdy toho nedosáhla. Když na ni padl smutek, opila se. Postupem času se opíjela čím dál častěji.

Matčin mladší bráška Petr. Slíbili mu stipendium, když řádně vychodí školu. Nedostal nic, ale taky nezasloužil, neboť v posledních letech základky se učil čím dál hůř a střední nedokončil, měl zcela jiné starosti. Rozhodně nebyl hloupý, dokázal snadno prodat komukoliv cokoliv a vždycky našel nějakého hlupáka, kterému vykecal do hlavy díru. Občas byly jeho kšefty takového druhu, že musel na čas zmizet, aby mu nerozbili hubu. Ovšem byl hezký, sympatický a na Alici vždycky hodný. Když byla maličká, přebaloval ji, koupal a hlídal na pískovišti. Spávali spolu v posteli, Alice mu důvěřovala a dělala všechno, co jí poradil.

Až se jednou stalo, že se po delším čase vrátil ze svých toulek, zaplatil dluhy a urovnal spory, o jejichž důvodu ostatní radši nechtěli nic vědět. Bylo ráno, matka odešla do práce, Alice se kroutila před zrcadlem a chystala se do školy. Petr se vyvaloval v posteli. Když ho požádala o posouzení svého oblečení, začal si z ní dělat legraci, chvilku se hádali a pak se začali kočkovat. Najednou byla pod ním, tak jí ho tam vrazil, ona vykřikla leknutím a bolestí, ale než si stihla něco rozmyslet, už to bylo.

Trochu brečela, protože tohle slušná holka nedělá. On ji utěšoval a přesvědčoval, že tohle dělají všechny velké holky. Postavil ji před zrcadlo a dokázal, že je nejen velká, ale i velice hezká, takže je na čase, aby se tak taky chovala. Do školy nešla, Petr jí napsal omluvenku (jako často) a vysvětlil, že škola je stejně nanic, jen aby děcka nelítaly celý den bez dozoru po ulici. Jak už řečeno, ukecat dokázal kohokoliv.

Příště už se s ní nemusel prát. Učil ji sexu a zároveň své osobité filosofii, že totiž příležitosti je potřeba využít hned, protože když uteče, už ji nedohoníš. Holek měl už spoustu a zásadu jedinou: nikdo se nesmí nic dozvědět, z toho by byl průser.

Průser nastal, když na ni prasklo, že nechodí do školy. Matka se s Petrem strašně pohádala, vyhodila ho z bytu a ječela, ať se už nevrací. Potom se ze žalu opila. Petr se skutečně neukázal víc než týden a po tu dobu matka Alici soustavně nadávala těmi nejhoršími jmény, jaká znala. Kromě jiného se jí svěřila se svými finančními problémy: jelikož výplata stačí sotva do půlky měsíce, Petr vždycky nějak sehnal peníze, když už to vážně nešlo. Nebo aspoň něco k pití. Je sice hajzlík, ale o rodinu pečoval; a teď jsem ho já kráva vyhodila, co si počnu? A všecko kvůli tobě, ty kurvo mizerná!

Petr nebyl tak změkčilý, aby mu jedno vynadání od sestry vadilo. Vrátil se, když usoudil, že hladina hněvu opadla. A přivedl s sebou kamaráda na nocleh; to nebylo poprvé, muži tam přespávali častěji a matka bývala přece jen o něco spokojenější. Tenhle pracoval v továrně na pneumatiky, byl velký a silný a rád se pral, pročež si už několikrát odseděl kratší tresty. Když Petr obchodoval, John mu občas kryl záda. V gumárně bylo prašno a bylo nutno často a hodně pít. John se ochotně opil kdykoliv a z jakýchkoliv důvodů, takže to hned první večer pořádně oslavili.

To bylo Alici dvanáct a něco. Teď je jí skoro čtrnáct. Svůj pád do hříchu se strejdou Petrem měla vcelku slušně utříděn a dokázala o něm mluvit. Další události z ní lezly jako z chlupaté deky, často se zajíkala, brečela, koktala a odbočovala do nesouvisejících věcí. Lea naslouchala, pokládala doplňující otázky a byla nucena si přiznat, že ji vyprávění baví. Jí se ten příběh líbil, byl správně dobrodružný.

Vypadalo to zhruba takhle: John zůstal u matky bydlet nastálo a ta trvala na tom, aby mu Alice říkala táto. Možná tím chtěla něčemu předejít. Ovšem John nebyl typ, kterému by dělal problémy rozdíl mezi matkou a dcerou. Na holku vlezl při první příležitosti. Nelíbilo se jí to, ale po pár fackách se podrobila. Taky se zjistilo, že její názory se prudce mění, když jí dají něčeho napít. John rozhodně nebyl lakomý a nepřejícný, hodně vydělával, ale taky hodně utrácel. Nosil domů spoustu věcí k jídlu a pití, rád vyváděl rodinku do hospody a chlubil se s ní. Měl rád zábavu, hudbu, tanec, kamarády, legraci a nahé holky tancující na stole. Neměl rád pláč, výčitky, složité problémy a jakýkoliv nesouhlas. Problémy řešil tak, že fackoval pachatele tak dlouho, dokud se neunavil. Samozřejmě si všichni zvykli rychle udělat, cokoliv řekl.

Během dospívání Alice spala s ním a čím dál častěji s různými chlapy, které přivedl jako hosty. Nebyla to přímo prostituce, ačkoliv občas ze žertu nadhodil, že tak velká holka by mohla občas přinést domů nějaké peníze, ne se flákat ve škole, která stejně k ničemu není. Matka brečela a opatrně mu naznačila nesouhlas. Řekl: 'Drž hubu, ty stará krávo, za tebe by nikdo nedal ani šesták! Ale holka ať se snaží, dokud je k světu!' Ale nemyslel to asi vážně, protože na tom netrval.

Že je Alice k světu, si všimli i spolužáci. Nebyla neochotná, docela se jí líbilo spát s někým, kdo není vyloženě odporný a nemlátí ji. Převážně to byl kluk jménem Jock, který projevoval zhruba stejné tendence jako strejda Petr: jeho prospěch šel rapidně dolů, kdežto příjmy vzrůstaly. Dokonce se ti dva znali. Ačkoliv, Petr zná kdekoho. Rozdíl: Jock je přívrženec jižanů, proto je taky tady. Lea ho hodnotila: sympaťák.

Zatímco Alice nad svým životem plakala a trápila se, Leontýnce se docela líbil. Ne že by to všechno chtěla prožít, ale vyzkoušet, proč ne? Teď šlo ale o to, co vlastně chce? Alice brečela a lezlo to z ní ještě pomaleji, až to konečně vypadlo: chce, aby Lea uspořádala pořádnej grupáč. Už dlouho na ni nevlítl někdo cizí, přestože kluků je tady dost. Navíc Jock to moc neumí a skončí dřív, než se pořádně rozehřeje. Ani napít jí nikdo nedá...

Lea zírala do té nevinné dětské tvářičky a nevěřila vlastním uším. Tedy, vlastně věřila, představovala si to a bavila se. Pokládala další upřesňující otázky a žasla čím dál víc.

Když někdo z tátovy party přijde k penězům, uspořádá mejdan. Zúčastní se každý, kdo má čas a chuť. Koná se to buď doma, nebo u někoho jiného. Napřed se všichni opijí, strejda Petr dokáže sehnat i pilulky, po kterých nálada okamžitě vyletí nahoru. Tančí se, holky udělají striptýz, i chlapi se rychle svléknou a postupně se na holkách vystřídají. Alice je nejmladší a nejhezčí, tak si nejvíc užije. Nejlepší je, když ji zároveň píchají dva, jeden do kundičky a druhý současně do zadečku. Bolí to, ale bezvadně. Jak by pak mohla jít druhý den do školy, když ji všechno bolí? Ale už to dlouho neměla a ne že by chtěla, ale když viděla Leu, jak si užívá...

Leontýnka zatím o análním sexu jenom slyšela, její vzpomínky možná takové zážitky obsahují, ale neprokopala se k nim. Ani moc nechce, bojí se a připadá jí to zvrhlé. Ano, souhlasila Alice, všichni chlapi jsou zvrhlíci. Ale na druhé straně je to jediná zábava, která za něco stojí.

Lea udělala dramatický pohled k nebi. „Když tě to baví, proč to neděláš? Já slyšela, že za dětskou prostituci se dost platí...“

„Blázníš? Máma by mě zabila. Strejda už říkal, že by mi sehnal...“ Alice pro jistotu zrudla studem. Stydět se uměla přesvědčivě.

Lea si to přerovnala v hlavě. „Stává se tohle i jinejm holkám?“

„Dost často. Některý říkaly, že by do toho šly...“

„Počkej, do čeho?“

„No víš... kdybys třeba...“

„Co kdybych já?“

Alice se rozbrečela. Leu poprvé napadlo, jak by bylo snadné vstoupit jí do mysli a rychle zjistit, jaká je pravda a co vlastně si přeje, jenomže to neumí. Přestože kdysi uměla. Šlak aby to trefil!

„Kdybysme třeba... Petr by sehnal... a tys jako čarodějka...“

„Otevřít si bordel s holkama jako seš ty, ten tvůj Petr by tomu šéfoval a já tam spouštěla orgie? Zkus to navrhnout a já tě zabiju!“

Alice zašvidrala: „Ale dřív... čarodějky uměly...“

Lea vyskočila na nohy, až se člun zahoupal: „Dřív čarodějky hlavně uměly vyléčit takový alkoholiky a feťáky, jako seš ty! Nejdřív bych zneutralizovala tu tvou závislost! No nečum jako tele, potřebuješ se ožrat a šlehnout si, co? Co ještě ti chybí ke štěstí?“

Arley se od přídě otočil a chechtal se. I ostatní se ohlíželi.

Alice brečela.

Leontýnka se rozhlédla a zjistila, že na ni čumí úplně všichni. Mávla rukou: „Klid, to je jen mezi náma. Nic se neděje!“

Pak si zase sedla. Alice švidrala, zda se už uklidňuje. Vynadáno dostala co chvíli, i na facky byla zvyklá.

Leontýnka chvíli uvažovala, co říct. Pak se rozhodla pro odklad: „Řeknu ti, až se k něčemu rozhodnu. Musím to promyslet.“ Pak rázně došla dopředu a řekla té své náhradnici: „Jdi si na svoje místo! Já to zas vezmu sama!“

Holka s ulehčením sklouzla ze sedačky. Stejně už se s ní všechno houpalo, příď lítala nahoru a dolů a jí se dělalo zle. Leontýnka se divila, ona měla houpačky a kolotoče ráda.

Leontýnka seděla, koukala dopředu a urovnávala si myšlenky.

První: O tomhle je práce čarodějky. Budeš řešit problémy ostatních, které je trápí a rozhodně nejsou hezké. Kdyby to bylo jednoduché, vyřešili by si je sami. Zdá se, že Alice ještě není nejhorší případ.

Druhá: Jak je možné, že si ta holka nechá líbit bití, znásilňování, opíjení a dokonce drogy? Přijímá všechno klidně, zřejmě je od malička zvyklá na podobné způsoby. Leontýnka nikdy nebyla doopravdy bita a bolesti se bojí, nejradši by ji vymazala ze světa. Nebo...

(Paměť napovídala: bolest se dá omezit, případně zvrátit v pravý opak. Vyřešilo by něco, kdyby to zkusila?)

Třetí: Konstatujeme, že Alice není zcela vinná svým osudem. Kdo tedy? Jak se zdá, přímou vinu nenese nikdo. Kdo naučil matku řešit všechny problémy alkoholem? Kdo přinutil Petra, aby jako jedinou hodnotu uznával peníze, a když má možnost prodat vlastní sestru, zpeněží ji taky? Kdo způsobil, že se matčiným druhem stal primitivní buran?

Čtvrtá: Jak to bude pokračovat? Pokud nedojde ke změně, Alice co nejdřív otěhotní, je div, že se to ještě nestalo. Možná jí strejda shání prášky. Pokud se narodí holčička, bude za patnáct let na světě další nešťastná holka; mohla by klidně přijít za Leou a stěžovat si přesně na totéž.

Pátá: Sex není problém, akorát šlehačka na dortu. Hlavní problém je bída, nevzdělanost, neschopnost cokoliv řešit. Ti lidé jsou vcelku spokojení, sice si pořád stěžují, ale kdyby něco násilně změnila, stěžovali by si taky, možná ještě víc. Kolik takových rodin existuje? Alici se nezdá, že by žila nějak nevhodně. Nebo snad ano? Obrátila se na čarodějku...

Leontýnka cítila rozladění, možná dokonce hněv. Byla mírná jako ovečka. Tedy, spíš jako beran: když se naštvala, šla do toho rohama.

Zbytek plavby věnovala pokusům potlačit svůj vztek. Nedařilo se, cloumalo to s ní čím dál víc. Kdyby tak uměla šlehnout bleskem jako Valérie! Ještě nevěděla, co by udělala, ale určitě něco velikého!

Zakotvili na příjemné mělčině nedaleko zalesněného vršku, kde se dalo výborně tábořit. Lea se nemusela o nic starat, kluci nasbírali dřevo, zapálili oheň a holky začaly vařit nějaký pokrm. Obvykle to byla směs všeho možného, ale Leontýnka se zdržela kritiky, vařit v přírodě neuměla.

Jenom si na chvilku vyčíhla Alici. „Umíš to i s holkou?“

Alice překvapeně zamrkala: „No... jasně! Občas musím utěšovat mámu...“

Bylo to strašné, ale co mohla čekat?

Pozvala ji po večeři do jejich pelíšku. Arley byl u ohně a Lea mu rázně zakázala je rušit, než to skončí. Alice byla viditelně poctěná. Zahájila velice vzrušující lízačkou, Lea v podstatě nevěděla co dělat a jen pozvolna se přizpůsobovala, ale partnerka byla zvyklá učit méně zkušené dívky. Takže si vzájemně způsobily hezký orgasmus a pak se Lea pokusila o spojení.

A hele, šlo to ještě líp než to mazlení. Rychle a snadno se dostala do její mysli a protože věděla, kde a co hledat, našla příslušné vzpomínky. Strejda Petr byl vyložený sympaťák, ani Lea by proti němu nic neměla. Otčím byl brutální a primitivní, ale rozhodně nebyl lakomý a když měl dobrou náladu, rozdával četné dárky. Snad nejodpornější byla matka; když se napila, byla tak otřesná, že jí Leontýnce bylo líto. Jiní chlapi... Alice si pamatovala víc jejich penisy než jejich tváře. Ze začátku se jí sex nelíbil, teď už ano a hodně. Lea to má ráda jen s Arleym, Alice s kýmkoliv. Jocka má ráda, ale všechny ostatní kluky taky.

Prokopávat se pamětí hlouběji Lea nemohla, neměla čas. Znala svůj limit, takže váhala, kde zasáhnout. Hned ze začátku upravila vnímání bolesti. Pak váhala, další vhodný zásah neobjevila, takže provedla všeobecný Pozitivní Posun; to WZ dělají, když si nevědí rady. Těsně před rozpadem (cítila, jak jí dochází energie) ji napadlo vložit ten impuls na nějaké výrazné místo vagíny, třeba poštěváček. Od této chvíle bude každý, kdo se ho dotkne (ať penisem, ústy nebo jen rukou) infikován PP; nepozná to, ale jeho energetická úroveň se nepatrně zvýší. Nezpůsobí to žádné převratné změny, ale zlepší se mu nálada, zdraví, bude snadněji chápat a posuzovat různé situace. Jenže přehnala ten impuls a Alici to šlehlo, až zařvala bolestí. Dobře se stalo, je zvyklá považovat bolest za symptom léčení.

Pak se jejich spojení rozpadlo, Lea sbírala energii a Alice žasla. Stalo se jí něco neuvěřitelného: mocná čarodějka se zabývala jejím životem, vpustila ji do své (uchvacující) paměti a udělala s ní Něco. Není jasné co, ale každopádně byla vyznamenána neobvyklou přízní a může být patřičně pyšná. Hned se šla pochlubit holkám, kdežto Lea usedla k ohni, dostala misku horkého čaje a zvolna usrkávala. Po zbytek večera s ní nebyla řeč. Arley jí nabídl pomoc, ale naznačila, že počká až na noc. A skutečně, v noci se bez vlastní snahy nechala opečovávat.

Zato ráno byla plná energie a naprosto spokojená. V noci se jí něco zdálo, nic si nepamatovala, ale měla pocit, že byla pochválená. Alice zářila, v noci rázně vyzvala Jocka k pořádnému sexu a nařídila, aby přibral do hry ještě dva nejlepší kamarády, což ochotně udělal a dost zíral. Všichni byli celkem hodní kluci, zvyklí poslouchat velitele. V tomto případě velitelku. Ráno se cítili skvěle a měli výtečnou náladu.

Ten den projížděli krásnou krajinou, momentálně zatopenou, což tomuto typu stepi jen prospívá. Pásli se tu sloni, antilopy, žirafy, zebry... kde se vzala africká fauna uprostřed indického oceánu? A co je vůbec oroň, rohatý kopytník podobný pakoni, ale očividně neznámý vědeckému světu? Nebylo jich moc, jen malé stádečko a hodně daleko, ani je nemohli prozkoumat; pokud paměť nelhala, přitáhl je nějaký dobrodruh ze spřáteleného cizího světa.

Poledne strávili ve vodě, protože bylo omračující horko. Arley přišel za Leou, trochu se pomilovali a pak spojili.

Cos udělala s tou holkou?

PP. Nevěděla jsem co.

Nepřehnalas to? Schválně si ji změř, srší éčko.

Jsem nevěděla, co s ní. Mírně jsem ji šlehla.

Tohle je mírně?

A co? Neumím to ovládat!

Když silně, tak prorážíš betonový bloky?

Nebuď zlej!

Schválně, šlehni mě!

Zaváhala, pak se pokusila, snad to rozdejchá. Nevěděla přesně, jak to má ovládat, potřebovala by trénovat s někým zkušeným. Byli spojeni, tak cítila jak mu E prochází tělem, rve maso od kostí a regeneruje všechny orgány. Pak to nevydržel a začal se bránit, takže dostala pecku přímo do rodidel, až se rozplakala. A tím se spojení rozpadlo.

Arley ji hladil a líbal. „Promiň...“

„Ty promiň. Já si začala.“

Chvilku leželi a vzpamatovávali se. „Náhodou, bylo to príma.“

„Jak to, že umíš takový věci, Arley?“

„Kdybych to věděl, byl bych profík. Mám pocit, že se to učím od tebe.“

„Asi to v sobě máme oba. Ty seš domorodec, ale proč já?“

„Mistr by řekl: abys prospívala lidem. Jsi odpovědná za osud světa.“

„Já, jo?“

„Ty a ostatní z WZ kasty. Neboj, sama na to nejseš.“

Mlčela, nevěděla co říct. Přitiskla se k němu co nejvíc, zabořila nos do jeho horké kůže a tulila se. Líbal ji do jemné srsti na hlavě.

„Stejně si nechám narůst dlouhý vlasy!“ řekla vzdorovitě, „Jen co vypadnu ze školy. Nemusí každej vidět, že jsem...“

Pak už jen mlčeli a mazlili se.

Co se týče energetické bilance dívky Alice, skutečně vydávala mnohem víc energie než člověk. Pokud to Lea dokázala správně změřit.

Taky jí značně stouplo sebevědomí. Třeba jméno Alice se jí nezdálo dostatečně vznešené, požadovala změnu na Allyson, případně Ally. Doposud se neodvážila říct WZ Ally, ale kdo ví...

Veslovali téměř do soumraku, než našli vhodné kotviště. A během vytváření tábora se pohádali, ba dokonce servali. O Ally, samozřejmě; Jock se nechtěl o dívku dělit s kamarády, zatímco jeden jiný ji požadoval. Ally sebevědomě přihlížela a nafukovala se pýchou, že se o ni kluci rvou. Byla ochotná dát komukoliv, ale do soupeřů jako by vjel běs.

Arley potřásal nechápavě hlavou. Na začátku stavby lodí se pokoušel zavést cvičení se zbraní, ale úspěch s tím neměl, kluci nejevili valný zájem, holky už vůbec ne. Jock rozhodně nepatřil k výbojným rváčům, spíš byl lhostejný a netečný. Nebyl hloupý ani neschopný, ale nepovažoval za potřebné vyčnívat z průměru. Nikdy první, nikdy poslední, nikdy se na nic nehlásit dobrovolně. A ničeho se nedožadovat zvýšeným hlasem.

Teď rozbil kvůli holce kamarádovi nos, ale sám utržil taky nějakou ránu, takže nebylo jisté, čí krev po kom stéká. A těch nadávek, co padlo! Ally je mohla zarazit, ale neudělala to, spíš vypadala potěšená. Arley už nevydržel a skočil mezi ně, zahodil každého na jinou stranu a stál uprostřed, pěsti sevřené a oči sršící vztekem.

„Co, ty ji chceš taky?“ zařval na něj Jock.

„Kdybych ji chtěl, tak si ji vezmu a nebudu se nikoho ptát! Proč se rvete?“

„Takže ti o ni jde, jo? Máš svoji holku, tak co se sereš do mojí?“

„To není tvoje holka!“ ječel ten druhý kluk.

„Tak dost! Všichni držte huby a přestaňte blbnout! Nemůžeme si promluvit?“

„Kecej si jak chceš, ale o Ally se dělit nebudu!“

„Pokud se pamatuju, včera sis na ni pozval kamarády jako posilu!“

„To bylo včera! Dneska nikomu nedovolím, aby na ni šáhnul!“

„Fajn. Smím znát taky názor dámy, o kterou se bojuje? Co ty na to říkáš?“

„Co já? Já jsem jim neřekla, aby se rvali! Dělají to sami od sebe!“

„Ale kvůli tobě, tak bys snad měla mít nějaký názor, ne?“

„No... včera to bylo hezký. Já mám ráda, když je větší parta. Jockovi se to nějak nezdá, ani nevím proč!“

Jock koukal nechápavě. „Jak by sis to teda představovala ty?“

„Mně je to jedno! Jen bych chtěla, aby nás bylo co nejvíc!“

„Děvko!“ vrazil jí facku, až to mlasklo.

Bez výstrahy ho kopla do koulí. Zařval a skácel se.

Jenže pak vykřikla: „Skvělý! Pojďte se trochu rvát!“

„A rákoskou na zadek bys nechtěla?“ ptal se Arley.

„Chtěla!“ vycenila na něj zoubky, „Koukej náčelníku, co říkáš programu: napřed trochu kočkování, pozvolna přejít do porna? Ale aby ses zúčastnil taky ty a tvoje kočička!“

Arley se ohlédl. Leontýnka stála na dosah a tvářila se zkroušeně. Tušila průšvih, tak pro jistotu nahodila výraz raněné laně.

„Vypadá to, že jste všichni pod vlivem euforie z nějakýho pokusu. Lea to přepískla, tak se na ni nezlobte. Teprve začíná...“

„WZ Lea je vynikající čarodějnice a moje instruktorka!“ pronesla WZ Ally kategoricky, „Chtěla bych, aby mě naučila všemu, co sama umí! A neboj se, o tebe a tvoji armádu se taky postará! Budeme nejlepší na světě!“

Arley potřásl hlavou. „Dobře, dejme tomu. Ale teď přestaňte šaškovat, je pozdě a večeře není uvařená. Pak se můžete hádat, jak chcete.“

Přestali šaškovat a šli spolupracovat ohledně večeře. Leontýnka očekávala všechno nejhorší, ale Arley měl jiné starosti. Večeře proběhla v klidu, až pak si k ní sedl blíž a oslovil ji tiše: „Můžeš mi pokud možno přesně říct, co jsi s tou holkou prováděla? S detaily, smím-li prosit?“

Vzhledem k tomu, že její sebevědomí se plížilo někde u kotníků, vyložila mu vše, nač si pamatovala. Pozorně naslouchal a vyhodnocoval.

„Já na tom nevidím chybu. Snad akorát... ta šleha musela být moc silná!“

„Když já nevím, jakou sílu smím použít!“

„Byla jsi pěkně vyflusaná, koukal jsem.“

„Ještě teď se mi klepou nohy. Ale mohl bys mě zachránit...“

„Velmi rád. Snad se to časem uklidní...“

Během večeře se uklidnili všichni. Arley se pokoušel odhadnout, zda jsou v pohodě nebo to jen předstírají. Byli veselí a kamarádští. Ale měl dojem, že jsou až příliš, nepřirozeně veselí. Ne všichni, Ally a Jock jistě. Jenže mohl být paranoidní, trochu se bál a snažil předcházet škodám. Něco domlouvali, nejen účastníci rvačky, i pár dalších kluků, taky Allyny kamarádky, dosud poměrně neškodné. Když se občas ohlédli směrem k Arleymu, propukali do náhlých záchvatů smíchu. Emocionální nevyváženost?

Leontýnka se tulila k Arleymu a nechala se hladit. Byla nezvykle tichá.

„Nemrzí tě, že ses do toho dostala tak mladá?“ pošeptal jí Arley.

„Připadám ti moc mladá?“ Její hlas zněl jako pípání kuřete.

„Jiný holky v tuhle chvíli usínají s medvídkem.“

„Taky jsem měla postel plnou plyšáků. Doma.“ udělala velkou pauzu, „Když jsme se měli stěhovat, máma řekla, abych vybrala ty, co mám nejradši. Moji postýlku rozštípali, byla mi stejně malá. Seděla jsem na koberci, rozsadila všecky svý panenky a medvědy a psy a všecky kolem a... brečela. Připadalo mi, že jsme parta a bylo mi líto, že už nikdy nebudem. Taky jsem měla spoustu kamarádek. A kamarádů. Když jsem brečela asi půl hodiny, přišla jsem na správný řešení. Tak jsem druhej den obcházela všecky ty kamarády a každýmu dala nějakou hračku. Tak tam můžu být pořád s nima.“

Arley mlčel a hladil ji.

„Proč ti zaškubala ruka?“ zeptala se.

„To nic!“ řekl a hladil ji ještě víc.

„Ne, počkej. Uhádnu to. Ukládá se energie jen do krystalických struktur, nebo taky do chlupatých? Na rovinu: je má E tam, co jsou moji plyšáci? Můžu ji odtamtud brát – a posílat?“

Neřekl nic. Jenom vzrušeně dýchal.

„Pokračuju: co znamená termín hraniční kameny? Může wézetka otevřít Bránu a projít tam, kde má uloženo něco svýho?“

„To bys musela být sakra dobrá!“

„Co když jsem kdysi byla?“

Arley otevřel pusu, pak ji zas radši zavřel.

„Chtěls říct: kdybys byla dobrá, tak bys nebyla takový tele a nenaprala PP do Ally pod tlakem, že? Tak mi to už odpusť! Nebo ne, nařež mi na zadek! Rákoskou a přede všema, abych měla krvavý pruhy!“

„Ty sis posunula práh bolestivosti?“

Teď zacukala ruka jí. „Sobě ne, ale...“

„Aha.“

„Já jsem to jenom zkusila! Já nevěděla, že to opravdu jde! A o tolik!“

„Jak moc dobře znáš ty věci, pozitivní posun, změnu vědomí a tak?“

„Vůbec. Naskakuje mi to, když... potřebuju. Třeba teď... nedokázala bych ti říct, jak se to dělá. Prostě... paměť mi napovídá...“

Arley znepokojeně zamručel. „Nemáš nějakýho kamaráda nebo nepřítele mezi polobohy? Případně lepšími démony?“

„Já nevěřím na žádný...“ zaváhala a zmlkla.

Arley si chvilku rozmýšlel další otázku: „Dělalas takový věci často? Jako s panenkama a tak?“

Nepokojně se otřásla a o chlup zvýšila teplotu a citlivost kůže.

„Tak jsem to nemyslel!“ ujistil ji rychle.

„A že víš tak přesně, co mě napadlo! Ano, přesně to, co mi teď děláš tou rukou, jsem si dělala svýma nejmilejšíma hračkama. Každej večer před usnutím. Ani si nepamatuju, kdy poprvé. Tak se nediv, že se teď chci mazlit...“

Neřekl nic, jen ji víc líbal na hlavě a hladil po těle.

„A abys věděl, tvoje malá ségra to dělá taky!“

„Pochlubila se? Já vím, nosím jí občas hračky...“

„Ona zas moc přesně ví, co děláš před spaním ty!“

„Carr je kecka. Jednou jí propíchnu jazyk.“

„Kdyby tě slyšela! Závidí mi třpytky v nose a obočí...“

„Správně by neměla nosit ozdoby, které nesouvisí... tys je dostala od táty, ale ke svatbě. Doufám, že se Carr nebude vdávat tak brzo!“

„Ona doufá, že jo. Má rozsáhlej seznam kluků, který si chce vzít.“

„Najednou, nebo postupně?“

„Hele, nech to na ní! Zatím na to díky bohu nemají věk...“

„Kazíš mi sestřičku, miláčku. A ona na oplátku tebe.“

„Kazíme ji společně, pokud se pamatuju. Carr je tak milá holka...“

Pak se chvilku mazlili beze slov. Ale Arley se vzpamatoval:

„Abysme neutekli od těch E vazeb. Dokážeš spojení na ty kámošky doma?“

Leontýnka vzdychla. „Doufám, že tam doma jsem pořád ještě Marie-Jean a ne Leontýnka nebo WZ Lea. Holky jsou... já ani nevím, jestli bych chtěla, aby byly tady a viděly mě. Ony by možná... opravdu nevím! Záviděly mi, že jedu do takový země. Měla bych jim poslat aspoň pohled...“

„Necháme se vyfotit a pošleme jim to po Internetu.“

Vyprskla smíchy. „Internet ještě není!“

„Ale WZ Lea už ví, co to je.“

„WF Arley to ví taky!“

Neodpověděl. Nebyl WF. To znamená wiz/fighter, bojovník a čaroděj. Mocný warlord, má milenku čarodějku a ona ho učí potřebné triky. Kdežto on ji cvičí, aby byla schopná obrany.

Poslední dobou si hodně lidí nárokuje pocty, na jaké nemají nárok.

(Abychom vysvětlili: Internet byl termín ze sci-fi povídek, které se čas od času objevovaly v časopisech pro větší děti. Stejně jako computer. Nikdo doposud nedokázal postavit funkční počítač, ale všichni je už znali.)

Lea zvrátila hlavu dozadu. Nad nimi zářily milióny hvězd.

„Chtěl bys letět do vesmíru?“

„Jasně, kdo by nechtěl? Budeš mi dělat vědeckýho důstojníka?“

„Nemám na to dost špičatý uši! Au, ne! To mi nedělej!“

„Odkud že to jsi? Švýcarsko? Třeba máš krev elfů a ani o tom nevíš!“

„To bych nebyla tak rychle vzrušivá.“

„Náhodou, elfové jsou sexuální maniaci! Akorát se umějí ovládat...“

„A co teprv elfky!“

Jejich mazlení začalo přecházet do mírných násilností.

„Navrhuju přesun do pelíšku!“ zašeptala, „A rychle, než si všimnou...“

Neřekl nic. Jen se nenápadně zvedli a vytratili se ke svým pokrývkám.

Všechny oči je pozorně sledovaly.

Ráno nastalo mohutnou rvačkou v bahně u břehu. Když Arley a Lea vystrčili hlavu, bušilo tam do sebe nejmíň dvacet lidí a další dobíhali, vesměs ti, co se zúčastnili večerních orgií. A nešlo o žádné hlazení, nýbrž tvrdé rány, po nichž stříkala krev, nejčastěji z nosu. Jako by se všichni zbláznili! Někteří si už pořídili bambusové klacky, jiní je urychleně sháněli.

Než k nim Arley došel, všiml si několika zvláštností. Třeba: velela Ally, která až dosud nejevila sebemenší snahu schytat víc ran, než je nezbytně potřeba. Nikdo se příliš nekryl, naopak každý úder málem vítali, a z koho ještě nelítaly cucky, snažil se to rychle napravit. Arley neměl sebemenší pochybnost, co je toho příčinou.

Ale pokusil se promluvit přísně: „Co má tohle znamenat?“

„Cos myslel?“ oslovil ho se smíchem Jock, „Cvičíme, ne? Chceš se přidat?“

„Takový cvičení je na dvě věci,“ odtušil Arley, „Odjakživa se dodržuje systém. Jestli chcete cvičit se zbraní, tak si každej sežene bambusovou tyč stejně dlouhou, asi tak metr a půl. A dodržovat rozestupy!“

Jock tváří v tvář veliteli zaváhal, pak se obrátil na Ally, aby mu dodala rozumu. Ta ovšem nezaváhala: „Jenže to nebude bolet!“

Arley k ní přistoupil blíž. Neuhnula. Tvářila se vzdorně.

„Není dobrý se po ránu trochu protáhnout?“ provokovala.

„Celej den budeme veslovat,“ řekl uvážlivě, „Nestačí ti bolest, kterou budou kluci cítit ve svalech a kloubech? Potřebuješ ještě další?“

„My veslovat budeme!“ štěkala, „To se spolehni, my jo! Máme energie, že nevíme co s ní! Ale co ostatní, ty chudinky zdechlý? Leda že by nás Matka Lea pořádně prošlehla energií!“

Leontýnka už byla taky na nohou. Vypadala o poznání méně kurážně.

Ally před ní klekla na jedno koleno a sklonila hlavu. Takový pozdrav se nepoužíval ani za císařství, snad kromě slavnostních představení pro lid. Nicméně všichni ostatní sklonili zbraně a taky poklekli.

„Zbláznili jste se?“ vybuchl Arley.

„WZ Lea je největší čarodějka v zemi!“ upozornila Ally.

„Nesmysl,“ řekl Arley a naznačil rukou, aby vstali, „Ještě včera jste se chovali docela normálně. No teda, řekněme přijatelně. Rád bych, abyste to urychleně obnovili. Tyhle pitomosti nechte na jindy a pro jinýho.“

Ally zle zasvítilo v očích, ale držela se.

„Možná bys mi měla odpovědět na pár otázek. Tos spustila ty?“

„To bych nedokázala, a ty to dobře víš. Nebo mě zkoušíš? Tak prosím:

Vznešená WZ Lea na mně provedla Pozitivní Posun vědomí, tedy úpravu, která v mé mysli odstranila pocity bolesti, strachu a malomyslnosti. Posílila naopak moji touhu bojovat za Dobro a napravovat zkažený svět. Nejdřív bych měla chuť vyřídit si účty se všemi, kdo mi celý život ubližovali, ale umím se skvěle ovládat, takže to odložím na dobu, kdy se vrátím domů. Ovšem pak ať se všichni těší!“

„Doufám, že nechceš někomu ublížit!“

„Já? Co si o mně myslíš? Bojovník za Dobro nikdy nikomu neublíží! Naopak, budu usilovně šířit pozitivní energii, již do mě vložila WZ Lea!“

Arley koukl po Leontýnce, která stála vbitá do země a rudá studem.

„Chceš zkontrolovat, jestli znám svoje povinnosti? WZ Lea vložila mocný zdroj energie do mé roztomilé kundičky, takže každý, kdo se jí dotkne, získá patřičný náboj. Za starých časů sloužily holky jako já coby chrámové tanečnice, apsary. Přijímaly unavené poutníky, léčily jejich rány a dodávaly jim energii. Byly to zasvěcené služebnice boží a...“

„V životě jsem od tebe neslyšel tolik keců.“

„Byla jsem obyčejná malá kurva, se kterou si každej mohl dělat, co chtěl. Teď si s nima budu já dělat, co chci! Sama jsem zvědavá, co se mi podaří udělat třeba z mýho otčíma a těch jeho úchyláckejch kámošů!“

Lea se už mírně vzpamatovala. Přistoupila konečně blíž.

„Není tý energie na tebe trochu moc? Nedělá ti to nějaký potíže?“

Ally se zamyslela, pak potřásla hlavou. „No, je to větší přepětí a občas to těžko zvládám, ale já nejsem žádná houska, abych se hned složila! Jsem tvá věrná a oddaná žákyně! A očekávám, že mi dáš náročnější úkoly!“

„Obávám se, že jsem to trochu přehnala! Jistě, chtěla jsem, abys dělala přesně tohle, ale čekala jsem, že se tvoje energie časem vybije! Jenže jak se zdá, ona spíš narůstá!“

„A to je dobře nebo špatně?“

„Krátkodobě v nejlepším pořádku. V perspektivě... nevím. Obávám se, že ta energetická úroveň není vhodná pro člověka. Mohla by tě zničit!“

„Ráda položím život ve tvých službách!“

Lea vzdychla. „Budeme si asi muset vážně promluvit. V Propojení.“

„Děkuji! To byl nejkrásnější zážitek mýho života!“ rozzářila se Ally.

„Ale ne teď. Někdy později, ve vhodnou chvíli. Teď si dáme snídani.“

Ally přikývla. „A rozcvička?“

„Když se vám to líbí, klidně se mlaťte! Ale žádný poškozování!“

„Spolehni se! Co jizvy, ty si můžeme udělat?“

„Nesmysl! Až budeme někde tábořit, tak se vyzdobíte...“

Ally přikývla. Lea a Arley se odpotáceli k ohni, kde se vařil čaj. Tedy, vývar z nějakých bylinek, ale posilovalo to.

Arley zvolna upíjel ten nápoj a uvažoval. Leontýnka se tvářila, ako by sa chcela vopchať do myšacej diery.

„Tuším, kde se stala chyba,“ řekl konečně, „Ještě jednou a přesně, co jsi s ní dělala. Napřed jsi jí zmírnila nepříjemné emoce. Pak vložila Pozitivní Posun, který má působit na každého, kdo se dotkne jejího klitorisu. A zafixovala. Správně? Podmínila jsi to, jakou částí těla?“

„Ne. Jakkoliv. Některý to dělají taky rukou nebo...“ začervenala se.

„Jazýčkem. Správně, aby to působilo i na děvčata. A hned jsi to otestovala.“

„No teda... ano. Z radosti, že se mi to povedlo.“

„Tomu se říká ochutnat vlastní medicínu. A co, dobrý?“

„Víš, já... poprvé jsem to zkoušela s holkou. Byla jsem trochu...“

„Asi se ti to líbilo, podle toho, co od té doby vyžaduješ ode mne. Kolikrát? Vzpomeň si, je to důležité!“

„Dvakrát, proč? Chceš říct, že to působilo taky na mě?“

„Zadala jsi snad nějakou výjimku? Ale netruchli, nejsi jediná. Bůh Šiva jednou dal nějakýmu démonovi požehnání, aby každýmu, komu položí ruku na hlavu, ta hlava vzplanula a vybuchla. A démon nevěděl nic lepšího než chtít to zkusit zrovna na něm.“

Lea se zamračila. Na rozdíl od Carr pohádky o bozích nemilovala.

„Větší problém je jinde. Omezila jsi počet PP na jednu osobu?“

„Měla jsem?“

„No zdali! Kolikrát denně si sáhneš na přirození? Včetně močení?“

„Ee...á!“ Lea se právě potřebovala podrbat, teď zprudka ucukla rukou.

„Už chápeš? Měla jsi omezit počet nebo vyčlenit lidi, kteří se nejčastěji toho místa dotýkají. Aspoň Ally samotnou! Chudák holka dostává při každým, třeba náhodným dotyku další a další pecky! Divíš se, že z toho šílí?“

Leontýnka byla nešťastná jako šafářův dvoreček. „Zabij mě! Prosím!“

„Ale proč? Byl to dobrej pokus! Jenže PP se používá, když holka zasahuje náhodně na někom, koho nezná, nic o něm neví a počítá, že ho nikdy neuvidí, nebo až za dlouho. PP slouží k zlepšení nálady, až se to naučíš, bude občas dobrý to šlehnout celýmu náměstí nebo ještě líp celý zeměkouli. Ale přinutit jednu holku žít ve stupňující se extázi...“

„Do prdele, jak to víš? A když to víš, proč jsi mě nevaroval dřív?“

„Vím to od tebe. Trochu jsem se v tobě v noci hrabal.“

„Na to se pamatuju. Moc se mi to líbilo. Nahoře i dole.“

„Speciálně jsem hledal, jak se používá pépé. Trochu problém, ještě žádnou holku nenapadlo fixnout to jako tebe. Skvělá myšlenka, dělal bych to každý kurvičce bez varování, ale s tím omezením na ni a počet... tak deseti šlehů jedný osobě. Aby se necítila jako ožralá.“

Leontýnka řekla: „Mmmm...“ a nevypadala moc potěšená.

„Ty sis lízla šťávy jen dvakrát. Řekl bych, jdi si dát ještě jednu dávku!“

Zvedla oči a usmála se koutkem úst. On se tvářil jako ďábel pokušitel.

A zrovna v tu chvíli nařídila Ally jako závěr rozcvičky všeobecné orgie. Povinné i pro ty, co se předtím do hry moc nehrnuli; kluci nebyli fyzicky schopni (pro své mládí) a dívenky snad nějaké zkušenosti měly, ale rozhodně jich nebylo moc. Ale vlna extáze je zachytila...

„Sám bych rád věděl, jak vlastně PP funguje. Takový experiment jako ty ještě nikdo nezkoušel, kolikrát člověk vydrží dávku, aniž by se zbláznil. Možná by to cowen zajímalo – kdyby ještě existoval. Ale ne, vážně: Ally už chytá všelijaký informace, který by správně neměla znát. Možná by se mohla tou čarodějkou doopravdy stát.“

„Tak ať...“

„Hele, žádný rozhodování! Já vím, seš WZ, ale nechal bych ji taky trochu rozmyslet. Se střízlivou hlavou, teď je jako opilá. A možná si s ní popovídal jako rovná s rovnou. Ne že bych ti chtěl radit...“

„Já tě nakopu! Vidíš, že nic neumím, tak raď – nebo mě zmlať!“

„No bezva, už se ti vrací nálada. Co bysme s tebou ještě...“ Arley se jí podíval do očí a hned věděl. „Ale ne, vážně?“

„Jak si má slušná holčička říct, že... už nechce být tak úplně slušná?“

Arley se vymrštil na nohy. „To se ta slušná holčička takhle chytí za copánek, a už se vleče do houfu! Můžeš se bránit, stejně jsem silnější! Potom se takhle hodí mezi ostatní a řekne se: Nešetřte ji!“

Leontýnčino zoufalé vřískání volalo až k nebesům.

Denis spal denně tak dvě až tři hodiny. Podstatně víc času trávil v meditaci, kdy se jeho duše toulala v neznámých sférách. Na rozdíl od hmotných světů, do nichž mnoha už nesměl vstoupit, se mu otvíraly čím dál víc.

Ta žena jej očekávala na křižovatkách času a prostoru.

„Znáš mě ještě?“

Nečekal ji, překvapila ho. Až tak, že pro jistotu zaujal střeh.

Pak vydechl: „Ygraine?“

„Zdá se, že si na mě vzpomínáš, Sókare.“

„Nejsem Sókar.“

„Byl jsi, když jsme se naposled setkali.“

Byla krásná, světlá a zářivá, celá jako vytesaná z ledu. Vlasy z bílého zlata se jí vlnily na zádech, oči zářily ledovou modří. Ústa sevřená, takže ji chvíli podezíral, že má dlouhé špičáky.

„Kde jsi byla celá ta léta?“

„Copak se najednou staráš? Už tam nejsem. Teď jsem tady.“

„Mám tě přesvědčovat, jakou z toho mám radost?“

„Nemusíš, stejně bych ti nevěřila. Milovala jsem tě. A tys mě zradil!“

„Já – tebe? Pokud vím, dala ses na politiku!“

„Až po tobě, miláčku, až po tobě! Tys začal první sloužit tomu Štaufovi, Friedrichovi Sicilskému! Měl jsi ho učit alchymii, ale místo toho ses taky pletl do politiky, nezapírej!“

„No dejme tomu, ale zvládl jsem to!“

„Chceš říct, že já jsem to nezvládla?“

„Dala ses do služeb papeže Inocence! Jako jeho špiónka!“

„Lžeš! Jenom jsem se trochu starala o svoje obchodní podnikání!“

„Prodávala jsi informace a kdo ví co ještě! A nakonec jsi prodala mě!“

„A co jsem měla dělat, když tys mi odmítl pomoc!“

„Pomoc? Přišla jsi za mnou, abych vyvolal z pekel démony na zničení tvých věřitelů! To jsem měl poslat ďábly na Florentské bankéře? Jen proto, že jsi dlužna každému, koho jsi znala?“

„Lžeš! Podvedli mě, okradli... zapletli do svých pochybných kšeftů!“

„A moje krásná a chytrá přítelkyně to neprokoukla!“

„Varoval jsi mě? Nevaroval!“

Denis vzdychl. „Přišla ses hádat?“

„Ani ne, ale pěkně mi to rozproudilo krev. Hned mám lepší náladu.“

Pozorně si ji prohlédl. Nevypadala, že vůbec nějakou krev má.

„Uklidni se, Sókare. Pomohla jsem si jinak.“

„Lehla sis do horké vody a prořízla si žíly.“

Pohrdavě se usmála. Krvesavé zuby neměla.

„Takže jsi skončila v Pekle.“

„Ano, tam jsem taky byla. Ale ne tak dlouho, jak si myslíš.“

„Co teď jsi? Démon?“ (Pozor! Nevypadala, ani neměla příslušnou auru.)

„Podceňuješ mě. Myslíš, že nemám na víc?“

„Bohyně – ty? To snad ne!“

„Chytrá holka se vždycky vypracuje.“

Dost dlouho mu trvalo, než se z toho vzpamatoval. Pak si uvědomil, že už uplynulo víc než osm set let.

„Mnohem víc,“ řekla a v hlase jí zazněl stín hořkosti, „Prošla jsem mnoha zvláštními stavy existence. Víc, než bys čekal.“

„Dobře, beru na vědomí. Co chceš, mám tě snad uctívat?“

„Rozhodně bys mohl být trochu vlídnější! Kdysi jsi mě miloval!“

„Ty mě ne.“

„Vždycky jsem si tě vážila a obdivovala tě. Byl jsi můj Mistr!“

„Třeba jsem chtěl být něco jiného.“

„Učednice nemá sdílet lože se svým Mistrem!“

„Ale jdi! Najednou! Vyspala ses s každým, z koho jsi měla užitek!“

„To je lež! Daleko víc jsem jich odmítla!“

Musel přiznat, že má pravdu. Nedala se snadno získat.

Pokusil se uklidnit. I po těch letech ho dokázala rozhodit.

„Proč jsi přišla? Co chceš?“

„Chybíš mi, Sókare. Chtěla bych být zase s tebou.“

„Hodláš se narodit v lidském těle? To už bys nestihla?“

„Že ne? Teď jsou v kursu dětské čarodějky! Když jim ty staré vrány ulítly z cesty a ty rozšiřuješ vlny...“

„Na co narážíš?“

„Rozhlídni se po okolí. Co třeba dělá tvoje Kočka Kay a jiný takový!“

Zkontroloval to. Kay klidně spala, dokonce po boku jeho bratra Richarda. Ten na tom byl hůř, večer byl opilý a kdyby nebyl držen při životě energií mnoha čarodějek, už dávno by ho sklátily různé choroby.

„Ale ne! Kočkoidi, kynoidi a takoví se hodí leda k tomu, aby vyřizovali vzkazy. Tvoje Kay řádně předala adresátce, co měla. Hodná čičinka.“

„Co o tom víš?“

„Co bych na ni donášela? Kay je moje dlouholetá kamarádka...“

Denis pro jistotu zkontroloval všechny magické zdroje v celém městě. Nic zvláštního. Sice vnímal nějaká vzdálená echa, ale neměl čas ani náladu po jejich důvodu pátrat. Zvlášť pod jejím kritickým dohledem.

„Kašli na ně, jsou to jen lidi! Ať se zničí sami, když jsou pitomí!“

„Chm! Čeho že to seš bohyně, jsi říkala?“

„Neříkala. Ani jsem neříkala, že jsem bohyně. Tos říkal ty.“

„Jak bys definovala svoje postavení?“

„Jsi mocný čaroděj, tak rozhodni sám. Jsem prostě Bytost.“

„To nezní moc příznivě!“

„Nepřišla jsem dělat dobré skutky. Leda když to bude výhodné.“

„Tak proč jsi tady?“

„Přišla jsem tě zabít, můj milý.“

„Ale! Pročpak?“

„My bohyně občas prokazujeme lidem bezpříčinnou milost. Neunavuje tě být naživu tak dlouho?“

„Někdy ano. Ale to neznamená, že chci zemřít.“

„Chci, abys byl tady se mnou. Ty přece víš, že po smrti budeš bohem!“

„Špatně posloucháš drby. Budu si moci vybrat, čím chci být.“

„A ty chceš dělat co? Snad ne zase člověka?“

„Já jsem Templář, děvče. Jdeme tam, kde je nás nejvíc potřeba!“

„Jsi blázen! Dávno sis za svoje činy zasloužil věčnou blaženost!“

„Znám něco lepšího. Oddanou službu život za životem.“

Ygraine se přece jen nahrnulo trochu krve do tváří.

„Tohle není konec!“ varovala ho, „Občas tě navštívím, co ty na to?“

„Vždy budeš vítána. Přece víš, že jsem tě miloval.“

„Výborně. Zahrajeme si, můj milý. Budu ti pomáhat, aby ses probudil. Jsem mocná, ani nevíš jak. Nebudeš se zlobit, když občas zasáhnu?“

„Hloupá otázka, hloupá odpověď. Uvidíme.“

„Aha. Tak se těš. Odcházím bez efektu, vymýšlet překvapení...“

Skutečně odešla.

A Mistr se probudil.

„To mám za to, že jsem si stěžoval na osamělost.“ řekl.

„Nemluvím s tebou!“ pravila Leontýnka zvýšeným hlasem.

„Pročpak?“

Drakar přímo letěl po vlnách. Veslaři jako by ani nevěděli, že přemáhají proud mocné řeky, zabírali podle úderů bubnu a vypadali, že je to baví.

„Jak dlouho budeš uražená?“

„Nechal jsi mě znásilnit! Ještě teď mě bolí celé tělo!“

„Aha. A jak dlouho tě bude bolet?“

„Nejmíň do večera! Nepočítej, že bych... nepočítej s ničím!“

„Řekla sis o to!“

„A co? Jsem dítě a nemám rozum. A byla jsem surově zneužitá!“

„Já jsem taky ještě dítě.“

„Pch!“

Arley se jenom smál. Vypadal velice spokojeně.

„Tos musel skočit zrovna na tu zrádnou mrchu Ally?“

„Chtěl jsem ochutnat, co jsi z ní udělala.“

Leontýnka se nadechla, pak se ovládla. „Nemluvím s tebou!“

„Aspoň mi řekni, jestli jsi ji srovnala!“

„Nemluvím s tebou, sakra!“

„Že se půjdu zeptat jí?“

„Můžeš si ji nechat. Já už ti v životě nedám!“

„No – to uvidíme!“

„Milovala jsem tě věrně a navždy. Tys mě zradil a povrhl na pospas davům.“

„Koukám, že ses naučila krásně arminsky.“

„Jsem snad blbá, nebo co?“

„Takový slova nezná ani spousta domorodců.“

„Já na rozdíl od tvých kamarádů umím číst!“

Přestože se snažila předvádět jak zuří, ve skutečnosti přímo zářila spokojeností. Zas jednou provedla něco, co neměla. A nemohla za to!

Také Allyson vypadala spokojeně, mnohem klidněji než předtím. Lea jí skutečně ubrala energii a provedla jisté korekce; Arley by rád věděl jaké, ale tušil, že to dokážou vysvětlit jen mentálně. Nicméně jedno je jisté: holky se dohodly.

A kluci veslovali jako o život.

V poledne se ani nikomu nechtělo zastavovat, ale našli tak nádhernou zátoku, že neodolali. Najedli se, protože měli hlad, potom se koupali, provokovali jeden druhého a všelijak zlobili.

„Vlastně už bysme se měli vrátit,“ nadhodil Arley, „Slíbili jsme, že pojedeme jenom na krátký výlet. A jsme pěkně daleko od Města!“

„Ani náhodou!“ řekli všichni, kterých se zeptal, „Jedeme dál!“

„Ale když jsme to slíbili?“

„Jsou prázdniny! Tak co?“

Leontýnka vzala Arleyho na milost. Sama si chtěla popovídat. A přivolala k tomu Ally, uvolněnou a spokojenou.

„Ty víš, že jsme se propojily hned po té... akci. A abys věděl, dokázala jsem s ní udržet spojení skoro dvakrát tak dlouho jako posledně. A to bylo s tebou, se kterým jsem přece jenom sladěná...“

„Protože jsi měla důvod. Chtěla jsi provést korekci...“

„Nejdřív jsem zjišťovala, jak to vůbec udělat. Chytré wézetky zadávají do programu pojistku, já to neudělala. Bylo to málem nezrušitelné.“

„Tak jsi to udělala jak?“

„Zrušila komplet a zadala znovu. Tentokrát už chytřeji. Jedna dávka denně každýmu. Ale nikoho jsem nevyloučila, ani sebe. Ani Ally, jen ať si zlepší náladu, když bude potřeba... Nemusí být v depresi – jako já!“

Vzhledem k tomu, jak byla rozchechtaná, nebylo o její depresi pochyb.

„Dobře, tak jste to vyřešily. Teď snad už bude klid?“

„No...“ Lea se podívala na Ally a slibně se usmála.

Ally se potěšeně ujala slova: „Rády bysme věděly, jak dochází k přenosu informací. Nikdy jsem nebyla vědeckej typ a nechtěla být čarodějka. Ani teď nechci. Ale tu zbraň budu používat co nejčastěji a tam, kde bude potřeba. Už máme svý plány, viď, sestřičko?“

„Bojím se dopředu...“

„Ráda bych věděla, jak se dělá ten přenos informací. Mám některý, co nemá ani Lea a já už bych je vůbec mít neměla. Nevíš náhodou odkud?“

„Jak to, že je nemá Lea?“

„Možná mám, ale nevím o nich. Zatím se nevyznám ani ve své paměti.“

Arley neřekl nic, přimhouřil oči a přemýšlel.

„Chci vědět: půjdeš s náma do toho? Zkusím to udržet co nejdýl!“

„S oběma najednou?“

„Netěš se na žádný rozkoše. Tvoji auru mám očíhnutou, naladím se na tebe bez sexu. A do Ally jsem si hodila kontakt.“

„Hleďme! Snad už ses naučila taky telepatii?“

Ta otázka naštvala Leu daleko víc než ranní znásilnění. Zamračila se.

Arley už chtěl říct Promiň!, ale včas se udržel. To by se opravdu urazila.

„Vydejchat, vyčurat, zklidnit!“ velela Lea, „Lehni si na záda, já na tebe a Ally na mě. Potřebuju těsný dotýkání. Hodím si do tebe taky kontakt, aby to netrvalo tak dlouho. Pokud se mi to povede. Tvůj mozek je odlišnej.“

„Chceš naznačit, že nejsem člověk?“

„Nech toho, prosím tě!“ řekla nervózně.

Uložili se do příslušné pozice. Arley uměl mysl vyčistit a otevřít, dívky to zvládly také, rekordně rychle. Propojení prováděla Lea, ačkoliv Ally už by to možná taky dokázala. Stali se jedinou bytostí a jejich myšlenky volně proudily sem tam; bylo to úžasně příjemné a osvěžující.

Paměť Ley byla obsáhlá jako celý vesmír. Nacházely se v ní hlubiny staletí i odbočky, do nichž proniknout by znamenalo na dlouho se ztratit někde, kde se člověk nevyzná. Problém nebyl v tom, že neznala magické postupy; ona jich znala spoustu a nevěděla, který vybrat. A nejdůležitější otázka: jak k tomu všemu přišla.

Arley podezíral bohy. Tedy Ochránce. Jenže Lea striktně odmítala věřit na bohy, démony i všechny ostatní nadpřirozené bytosti. Ally si nebyla jistá, zato velmi zvědavá. Vidět něco nadpřirozeného odjakživa toužila.

Lea se nepokoušela žádné otázky vyřešit. Měla dost starostí vymezit, co by vlastně chtěla vědět. Nevěděla nic. Jen se jí moc líbilo pronikat druhým do mysli. A to způsobem, jakým by rozhodně neměla.

Propojení nevyřešilo nic, jenom jim všem objasnilo způsob uvažování těch druhých. A vytvořilo mentální pole, které cítili i někteří kolem; až se jim z toho ježila srst, tedy to málo, co z ní zbylo.

Když se spojení konečně rozpadlo (Lea je udržela zas o hodně déle), měli vynikající náladu a spoustu nových sil.

„Každopádně musím konstatovat, že tvoje PP je blahodárné.“ řekl Arley, „Nevím proč funguje, ale funguje. Skoro bych tě požádal, abys je vložila na všechny ostatní holky.“

„I kluky!“ prosila Ally, „Já bych ti třeba pomohla, kdybych to dokázala!“

Leontýnka předvedla několik podivných šklebů. „Všechny?“

„Toužíš získat zkušenosti!“ řekl pomstychtivě Arley, „Však já vím...“

„Zahryznu každýho, kdo se mi bude hrabat v hlavě!“

„To těžko, když od teďka začneš brát jednoho po druhým! Podle abecedy?“

„A ty to dovolíš?“ vyjela na něho. Chystala se udělat žárlivou scénu.

„Co s tebou mám dělat? Je to tvoje profese...“

„Já nejsem žádná...“

„Příště si vyberu nějakou normální holku!“

„Příště ti budu holky vybírat já, miláčku. Podle aury...“

Už to mezi nimi zase jiskřilo. Ally se smála.

Problémy Ley nebyly jediné, co museli vyřešit. Taky lodě potřebovaly jeho dohled, takže Arleyho odvolali k druhému drakaru. Nebo odešel schválně, aby nechal Leontýnku vydechnout a trochu se vzpamatovat. Rovněž Ally ji nechala být a odešla, takže si mohla sednout a meditovat.

Slušná dívka nespí s každým, kdo jde kolem. Ona slušná dospívající dívka vlastně nespí vůbec s nikým, ale to už je skoro pozdě připomínat. Leontýnka se ze všech sil snažila zůstat slušnou dívkou, to jest nikdy nevyprovokovat nic nemravného. Když byla donucena, prosím, to se nedalo nic dělat. Ale aby si sama zahrávala, a ještě k tomu se to vědělo?

Na druhé straně velice toužila po dalších experimentech. Ani jí moc nešlo o sex, ačkoliv... ale zásahy do mysli druhých! Ponořit se do jejich vzpomínek, vyzvědět nejdůležitější klíčové body života, rozhodnout o nápravných opatřeních a pak je naprogramovat, aby se zlepšili! A pokud možno neudělat hloupé chyby. Ally jí odpustila, naopak těšilo ji, že bude mít zkušenosti jako žádná jiná. Zásah ji vážně změnil!

Lea přijala závažné rozhodnutí: spát jen s tím, kdo se jí bude skutečně líbit. A s děvčaty, samozřejmě, to se na jihu nepovažuje za sex. Ani všelijaké osahávání; když bude potřeba, udělá to rukou nebo... jinak.

Když došla k tomuto uzávěru, začala se rozhlížet, na kom by to vyzkoušela a nenadělala přitom moc škody. Někoho méně chytrého... postradatelného. Ten pojem jí vždy naháněl hrůzu, když o něm četla. Pro princezny z Atanoru byla postradatelná Kay, kdyby zahynula, vypěstují si novou Kočku. Přežila, protože ji pro jistotu učinily schopnou obrany. Jestli má devět životů, to ovšem není jisté.

Do oka jí padl chlapec Alex, zvaný Ňouma. Nebyl špatný, vlastně nevyvolával téměř žádné emoce druhých. Co mu řekli, to udělal. Jako jeden z mála byl na výpravě nejen se souhlasem, ale na přímé přání rodičů; požadovali, aby konečně přestal bloumat od ničeho k ničemu a vypravil se do světa. Uzel s buchtami pro kouzelného dědečka mu ovšem nedali.

Alex byl hodný, učil se dost dobře a byl by ještě líp, kdyby se snažil. Jeho otec byl policajt a měl představu, že syn bude odvážný sportovec, schopný hrdinských činů. Ježto byl ještě dítě, doporučoval mu dobrodružnou literaturu a filmy. Pravda je, že Alex hrdiny obdivoval, ale radši zdálky. Na výpravu se nechal ukecat, ale nic nebylo tak, jako v knížkách.

Především už pluli několik dní, a pořád se nic nedělo. V knížce se událo nějaké dobrodružství nejpozději na třetí straně. Pokud neberete jako vrchol uváznutí lodě v naplaveném roští a její pracné vysekávání a tažení proti proudu. Nebo že vás žerou vši a komáři... vlastně ani to už ne, čarodějky ho před hmyzem chrání a vši se nemají kde držet. Takže jenom stále veslovat a veslovat, pořád dál a dál, buben duní a kapitán nadává...

Sex taky nebyl taková paráda, jak očekával. Především se holkám nelíbil, vlastně si ho nevšímaly, pokud nebyl v cestě. Patřil k typům, kterým dá jen ta nejbezvýznamnější, a to ještě z milosti, po všech lepších. Dále zjistil, že píča není příliš esteticky vzhledná, na chuť přímo odporná. Ale když to holky vyžadují, co se dá dělat?

Všechny tyhle věci mu navíc docházely v průběhu celé plavby, ne tak náhle a najednou, jak je popisováno. Měl jasno: až celé to dobrodružství skončí, vrátí se v pohodě domů a další bude prožívat jen v televizi a knížkách. Až jednou po letech, možná, ale to si ještě dobře rozmyslí!

Když mu vstoupila do cesty nejvyšší čarodějka, přirozeně očekával nějaký rozkaz. Ani když pokynula, aby šel s ní, nečekal nic zvláštního, akorát mu blesklo hlavou, že to bude něco nepříjemného, když si to neudělá sama. Pak nařídila, aby se položil a na nic nemyslel. To ho zmátlo, nemyslel téměř nikdy, ale když to dostal příkazem, začal. Lea vzdychla a uvažovala, jak ho přimět k uvolnění. Rozhodně ne sexem, to by ho vyděsila.

Dost ji překvapilo, když se Propojení podařilo bez obtíží. Prozkoumala jeho mysl a dozvěděla se všechno to, o čem byla řeč. Rovněž také, že nemá v podstatě žádné problémy, spíš se ostatní trápili kvůli němu. Měla by ho asi nechat být, ale když už je tady...

Nevěděla co s ním, takže byl další kandidát na Pozitivní Posun. Tentokrát si dávala pozor na správnou dávku, jen ho tak lehce povzbudila a nevložila na něj žádné další následky. Pak ho probudila.

Byl docela rád, že to má za sebou. Položil jedinou otázku: „Tak co, jsem zdravý?“ Asi to považoval za nějakou lékařskou prohlídku.

„V pořádku, můžeš jít.“ odpověděla.

Tak se zvedl a odešel.

Tomu baru se říkalo 'U rozšláplé žáby', ale nebyl to oficiální název. Nebyl tak úplně pajzl, ale taky nebyl tak úplně luxus. Chodilo tam dost lidí, ačkoliv hudba rozhodně nebyla tak kvalitní jako někde na Nábřeží. Ale taky bys tam těžko narazil na domorodce.

Giorgio Sanpieri ten večer hrál karty. Pečlivě si hlídal soupeře, takže se nenechal oblbnout žádným trikem a už před ním ležela pěkná kupa bankovek a dokonce nějaké dlužní úpisy. Měl zkrátka zase jednou štěstí.

Jenže štěstí je vrtkavé. A netýká se pokaždé jen hráčů.

Dveře se zprudka rozlétly. Vpadlo do nich pět postav v nenápadně tmavých bundách, s papírovými maskami leopardů na tvářích. Dvě holky měly pistole, dvě samopaly. Zbývající nevypadala ozbrojená.

„Nikdo se ani nehne!“ zavelela, „A chraň vás pámbu něco zkoušet!“

Turisté, značně podnapilí, se chvíli domnívali, že se jedná o nějakou zábavnou atrakci. Číšníci a další personál usoudili, že jich se akce netýká, ale mohla by, kdyby neposlechli. Takže ukázněně zvedli ruce.

Dívka udělala pár kroků ke stolku hráčů. „Giorgio Sanpieri?“

Giorgio vytušil nebezpečí pro svoje vyhrané peníze. Pro jistotu na ně položil ruce, než přikývl. „To jsem já! Ale co...“

Dívka vytasila z rukávů dva tenké nože, spíš jehlice. Mávla a přibodla mu ruce ke stolní desce, přes všechny ty peníze. Giorgio zařval bolestí.

„Dal jsi tip Fosterově bandě na únos dítěte Nicolaose Costase!“ pronesla dívka vážně, „Foster před smrtí přiznal, že to byl tvůj nápad. Věznili tu tříletou holku týden ve sklepě, ve tmě a vlhku, strašili ji krysami a vším možným, dokud Costas nezaplatil. To není hezké!“

„Proboha, to bolí!“ skučel a pokoušel se osvobodit svoje ruce.

Dívka vytáhla z kapsy bundy lahvičku, otevřela a polila ho. Okolní hosté ucítili zápach benzínu. „Vyhlásil jsi válku klanu Costasů. Tohle je první varování!“ Sebrala z nejbližšího stolku zapalovač a podpálila ho.

Když muž vzplanul, vyrval bez ohledu na bolest přibodnuté ruce a potácel se sálem, marně se pokoušeje se uhasit, lidé začali křičet a couvat. Dívka ještě pronesla poslední varování:

„Pro příště si zapamatuj: Nikdy neubližuj malým holkám!“

Potom všechny zmizely, jak přišly.

„Není mrtvý,“ řekl vyšetřovatel, „Jen hodně popálený a ruce má rozervané od těch... toho přibití. Zkusili jsme ho vyslechnout, ale nemůže mluvit. On totiž ten plamen taky vdechl...“

Ashenden naslouchal. Vždycky raději poslouchal než mluvil.

„Ten Costas je podnikatel. Před nedávnem vězel po uši v dluzích. Teď si otevřel několik stánků s občerstvením, ten jejich... gýros nebo jak se to jmenuje. Prý se spřáhl s nějakými dalšími Řeky a ti mu půjčili. Nejspíš je dlužen pro změnu zase jim...“

Od Ashendena se čekal nějaký komentář, tak řekl: „Hm...“

„Foster je známý gangster. Zřejmě to nebude jeho pravé jméno. Nebezpečný chlap, začínal jako vymahač dluhů, ale prý přešel na vydírání a pokud měla ta holka pravdu, taky únosy. Už několik dní ho nikdo neviděl.“

„Neřekla, že je mrtev?“

„Pokud věříme jejímu tvrzení...“

Ashenden pokynul rukou. „Totožnost?“

„Nikdo nedokáže říct nic konkrétního. Všichni mluví stejně: leopardí masky, tmavé oblečení, pistole a samopaly. Mluvila jen ta jedna holka. Dokonce není úplně jisté, jestli ty ostatní byly taky ženy. Povídá se o Leopardí gardě... tedy, vlastně žádná LG neexistuje. Když někdo chce něco provést pod jejich jménem, stačí koupit si v nejbližší trafice tu masku a po akci ji hodit do popelnice. Taky to mohla být konkurence...“

„Informátoři?“

„Ještě jsem nestihl nikoho prověřit. Ale počítám, že všichni lumpové ve městě dostanou strach. Doufám, že vypadnou ze země. Žádná škoda.“

„Ten Sanpieri – nebyl náhodou taky informátor?“

„Ano, pane! Jak víte...?“

„A Foster?“

„Foster ne. Ale nasadili jsme k němu jednoho...“

„Stáhněte ho. Jestli ho chytnou, zabijou ho taky.“

„Ale proč... jistě, pane.“

Ashenden vzdychl. „Přečtu si protokol, až ho sepíšete.“

Potom odešel.

Alex zvaný Ňouma se odpoledne projevoval přesně stejně jako jindy: dělal co se mu řeklo, tedy vesloval. Nic jiného od něj nechtěli. Lea ho pozorně sledovala, ale nic se na něm nezměnilo, snad leda měl lepší náladu. Čímž se dokázalo, že její činnost není tak nebezpečná, jak se obávala.

Večer vůbec proběhl v klidu. Všichni byli přiměřeně unavení, poseděli jen chvíli a pak si šli lehnout. Dívky každá s tím, kdo k ní patřil. O žádné orgie nikdo neměl zájem.

Lea ležela přitulena k Arleymu.

„Zdají se ti někdy nějaké sny?“ ptala se.

Dlouho přemýšlel a pak řekl: „Občas.“

„Když jsem byla malá, zdály se mi často. Hrozně zvláštní věci. Myslím, že to byla vzbouřená fantazie. Co jsem tady, nezdá se mi nic. Ačkoliv, nemusí to nic znamenat. Doma už se mi v poslední době taky nic nezdálo.“

Arley mlčel.

„Je pravda, že za císařství uměli programovat sny?“

„Jen některé holky. Možná i kluci, nevím. Říkalo se jim Vypravěči příběhů a byli velmi oblíbení. Vytvářeli Příběhy podle toho, kdo je požádal.“

„Tak jsem to taky četla. A slyšela. Existují ještě?“

„Nevím.“

„Ten kluk... no víš, Ňouma; on přečetl v životě hroznou spoustu knih. Taky viděl strašně moc filmů. A všechno si pamatuje.“

„Správně.“

„Byla by to práce pro něho. Třeba by dokázal sám vytvořit nový příběh.“

„Řekni mu to.“

„Nespala jsem s ním!“

„Já vím.“

„Vadilo by ti, kdybych... ne, promiň. Co si o tom vůbec myslíš?“

„Seš fajn holka, Leontýnko. Nerad se o tebe dělím. Jenže holku jako ty si nikdo natrvalo neudrží. Jednou půjdeš dál. A má přání překročíš jako stopu jeleního kopýtka.“

„Ani jsem netušila, jak jsi poetický.“

„To je citát. Znamená, že...“

„Jo, asi vím.“

Položila mu hlavu na prsa a šimrala ho vlasy. Spíš škrábala ježkem. Stejně ji hladil a líbal na hlavu.

„Stejně si nechám narůst dlouhý vlasy!“ varovala ho.

Neřekl nic, jen ji ještě víc hladil.

„Ty myslíš že ne, viď že jo? Že jen tak kecám?“

„Nevím. Uvažuju o tom, jaká budeš čarodějka. Jaká budeš za rok. Nebo...“

Zvrátila hlavu a pozorovala nebe. Zrovna oblohou proletěl meteor.

„Kolik je světů jako je náš? Je pravda, že jste dokázali lítat vesmírem?“

„Nevím to přesně. Taky ne všemu věřím...“

„Prostor a čas jsou řeka, do níž se dá vstoupit a zas vystoupit. Čas, ze kterého jsem přišla já, je jiný čas, než v jakém jste žili vy. Před válkou. Je to pravda, nebo jen tak kecají?“

„Dáváš mi složitý otázky. Nevím.“

„Pamatuji si, že jsem byla důstojníkem na vesmírné lodi. Jmenovala se Padající hvězda. Falling Star. Byla z čisté energie. Ne, to je špatně. Venkovní štít byl z energie, některé vnitřní části byly hmotné. A přemisťovala se pomocí děr v časoprostoru.“

„Jo. Taky jsem něco podobnýho četl.“

„Mně se o tom zdálo daleko dřív, než jsem četla první sci-fi povídku.“

„Tak jsi to měla napsat sama.“

„Neuměla jsem psát. Teda, písmena jsem znala... zrovna jsem začala chodit do školy. Jak jsem mohla vědět o mimozemšťanech? Kapitán byl z jiné rasy, takový... vypadal dost jako člověk, ale ne úplně. Možná elf.“

„Měl dlouhý špičatý uši?“

„Nejvíc si pamatuju jeho oči. Velké a černé. Uměl se podívat až do duše.“

Arley neříkal nic. Lea cítila, jak velké má potíže s odpovědí.

„Ty víš, že mám pravdu.“

„Nevím. Ale možné to je.“

„Chtěla bych se tam vrátit. Vzpomenout si na všechno, co se stalo.“

„Já nevím...“

„Chci, abys mi vstoupil do mysli, našel ty vzpomínky a oživil je. Dá se to?“

Tentokrát vyčkávala, až si rozmyslí odpověď. Chvíli to trvalo.

„Kdyby to byla pravda... zdůrazňuji kdyby, mohly by se ti vrátit vzpomínky na technická řešení, která v našem čase neexistují. Technologie, které by mohly způsobit... zkázu. Proto si lidé nevzpomínají na minulé životy.“

„Myslíš, že bych to dopustila?“

„Jsi dost mladá a nezkušená.“

„Dítě, chceš říct?“

„Já jsem taky dítě. A neručím za to, co bych mohl udělat.“

„Výmluva. Nevadí, dokážu to sama. Možná ne hned...“

„Některé čarodějky se při podobných pokusech ztratily.“

„Jak – ztratily?“

„Prostě se ze svých snů už neprobraly. Ležely celé měsíce v transu, bylo potřeba je vyživovat uměle. Nakonec umřely na podvýživu.“

„Takže přece jen něco víš?“

„Příliš málo.“

Leontýnka dlouho mlčela. Konečně řekla:

„Jak složitý je svět?“

Arley neodpověděl. Ale ona ani nečekala žádnou odpověď.

Errata:

30.05.2021 11:42