Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ačkoliv pluli po řece už řadu dní, od odjezdu z Kingtownu nepotkali žádné stopy osídlení. Za městem se sice nacházely jakési rekreační kolonie, ale těm se raději vyhnuli. Teď už jim lidská společnost začínala chybět.

Najednou se zčista jasna objevilo několik pirog, velmi vratkých lodiček, do nichž se posádka sotva vešla; byli to chlapci černí jako krém na boty, vyzbrojení rybářskými oštěpy, ale taky luky a šípy, na hlavách copánky vyztužené hlínou, mezi nimi vyholené proužky. Pomalované tváře i leckde jinde po těle, ozdoby na krku, zápěstích, kotnících... Vypadali na divochy.

„Morani!“ hlesl někdo z veslařů.

Náčelník černých bojovníků se vztyčil na přídi pirogy, ačkoliv to vyžadovalo značnou obratnost. Se zájmem pozoroval, kdo v lodích sedí.

Arley vstal a udělal rukama několik výrazných gest. Náčelník odpověděl.

„Chcete rvačku, nebo se napřed seznámíme?“ obrátil se Arley k veslařům.

Na první kouknutí viděl, že poměr jestřábů k holubicím je sotva 30 : 70. Většina měla z moranů strach, ačkoliv jich bylo méně a nebyli o moc větší. Ale měli ty oštěpy a šípy... a hlavně vypadali děsivě.

Ukázal náčelníkovi, že přicházejí v míru. Ten pokynul svým druhům, aby přirazili k boku drakaru, chytil se a vyskočil na palubu. Ostatní zůstali v pirogách, ale rejdili kolem větších plavidel jako vosy. Kdyby chtěli zaútočit, nic by jim v tom nezabránilo.

Ovšem náčelník zamířil k Arleymu a tvářil se přátelsky.

„Vítáme vás!“ prohlásil hlubokým hrdelním hlasem, „Jsem B'Bonga.“

„Arley Trengan. Jsme z Kingtownu...“

B'Bonga si důkladně prohlédl jeho tetování. Neřekl nic; pak upřel zrak na Leontýnku, který uvažovala, kam by se měla schovat. Se zvláštním zájmem si prohlížel hada v jejím klíně, ačkoliv tam už rašily drobné chloupky.

„Lea, moje čarodějka.“ řekl pevně Arley.

B'Bonga se jí zahleděl do očí. Opět nic nekomentoval.

„Město je daleko,“ řekl namísto toho, „Zvu vás do naší osady. Odpočinete si, aby se vám vrátila síla a odvaha. Budete hosty mého děda...“

Arley strpěl urážku klidně. „Většina mých kamarádů jsou přistěhovalci. Je možné, že jsme slabí a zbabělí, ale také nikdy neviděli nic jako jsi ty. Až vás lépe poznají, možná se naše vztahy zlepší.“

„Přistěhovalci?“ náčelníkův pohled klouzal po řadě veslařů a nezdálo se, že je tím odhalením nadšen, „Chceš říct, že se nezrodili na Ostrově?“

„Přesně tak. Poznal bys to, kdybych ti to neřekl?“

„Netušil jsem, že bílí lidé mají také morany. Dobrá, slibuji, že se jich nikdo nedotkne, dokud nás sami nevyzvou.“

„Děkuji. Ale pokud by se někteří z vás odvážili dát Výzvu, potom já budu bojovat; s velkým potěšením!“

B'Bonga se rozesmál; měl velké bílé zuby s dlouhými špičáky.

Veslaři zabrali tím nadšeněji, že se těšili na odpočinek. Za jiných okolností by pokračovali v cestě až do večera, ale osada je jistě blíž. Bude tam jídlo, odpočinek a noví lidé, ačkoliv černí a divocí. No, snad nebudou tak strašní... v každém případě poslouchají svého náčelníka.

Někteří veslaři byli různě tmavší barvy pleti, nejčernější Gorila, který ovládal buben. Měl značnou sílu a mohl veslovat, ale mlátit celý den do bubnu a udržovat rytmus je taky namáhavé. Byl na to dobrý.

B'Bonga k němu přistoupil: „Patříš k nějakému kmeni?“

„Narodil jsem se ve městě. A nikdy jsem nebyl v Africe!“

Gorila neměl rád narážky na svou barvu pleti. Snad mezi kamarády, ale od cizích lidí... Jenže tenhle byl ještě černější než on, a očividně se necítil diskriminovaný. Co by udělal s někým, kdo by ho urážel? Nejspíš vůbec nic; Armini nechápou, že barva může někomu vadit.

Lea nebyla nadšená, že se morani objevili. Moc si náčelníka neprohlížela; zato Allyson, která seděla kousek před Gorilou, na něj zírala přímo fascinovaně. Lea sledovala směr jejího pohledu a měla co dělat, aby nezrudla. Morani totiž samozřejmě byli nazí, ale na penisu nosili ozdobný nástavec, vyzdobený nejrůznějšími způsoby: pomalováním, perličkami, barevnými peříčky. Dle všeobecného tvrzení jim ty nástavce vyrábějí dívky jako dar za hezké chvíle. Pokud to je pravda, pak tento mladík musel svou dívku pořádně potěšit, jeho mužná ozdoba byla nádherná.

Lea se snažila dát dohromady, co všechno ví o národu Wassongů. Pokud jsou vůbec z tohoto kmene; nejsou náhodou Wassongové obyvatelé stepi? Ačkoliv za poslední léta se změnili jako všechno. Takže, co říkají knihy?

Na rozdíl od všeobecného mínění Wassongové nejsou národ, ba ani kmen. Etnicky patří do národa Massájů; ten název znamená Ti, co uctívají Otce Nga, byli tedy náboženské společenství. Ne ovšem církev v evropském slova smyslu, spíš jakési volné sdružení.

Otec Nga je bůh ochraňující Wassongy. Starý, moudrý, ale rozhodně ne všemocný; ani si to nemyslí. O jeho existenci a způsobu uctívání před dobou, než se setkal s Arminy, existuje velmi málo zpráv, Wassongové neuměli psát a jejich legendy se tvůrčím způsobem obměňovaly. Záznamy jsou vedeny z hlediska Templářů, tj. automaticky předpokládají, že Otec Nga existuje včetně svých potomků a služebníků, jednali s ním a uzavřeli smlouvy. Leontýnka na žádné bohy nevěřila, zvlášť ne černošské, takže ji to dost štvalo.

Princezna Wassongů Assama, dcera jejich krále, se setkala s mocným čarodějem Denisem Baarfeltem, zamilovali se do sebe a uzavřeli sňatek. Místním způsobem. Božskou ochránkyní Assamy je Assi, dcera starého Nga, doposud ne příliš významná bohyně (pokud vůbec). Sňatek Denise a Assamy se automaticky týkal i jí, takže se s ním milovala a možná měla nějaké děti. Každopádně ho představila Otci Nga. Starý vychytralý ničema (stejně mazaný jako jeho milované děti) postřehl šanci a nabídl svoje služby mocnému řádu Templářů, který zrovna vedl válku proti Infernu. Následkem toho byl přijímán v Sídlech a setkával se s jinými Ochránci. On i jeho dcera silně zvýšili svoji moc a význam ve vyšším světě.

Vševědoucnost: do té doby získával Nga informace přímým sledováním, nebo donášením jeho dětí Ngajimů. Což jsou asi bohové, ale ne vždy laskaví a nápomocní; často se baví šmírováním smrtelníků a bonzováním taťkovi, který pak provinilce trestá hladem, neúrodou, nedostatkem zvěře k lovu, živelnými pohromami atd. Když ovšem Wassongové vyrazí na loveckou, loupežnou či válečnou výpravu proti jiným národům, Ngajimové jim ze všech sil pomáhají, zvláště pokud dostanou oblíbenou oběť: krev. Když Wassongové něco zabijí, podříznou tomu hrdlo, nechají krev stříkat, chytají ji do dlaní a rozstřikují, přičemž vykřikují jména svých oblíbených Ochránců, sami se také napijí a pomažou, aby bylo vidět, jací jsou hrdinové. Činnosti Ngajimů jsou samozřejmě mnohem rozsáhlejší, asi na ně ještě přijde řeč.

Jelikož Ngajimové jsou zákeřní a mají snahu informovat Otce Nga tendenčně a zaujatě, uvažoval o nezávislém zdroji. Nejvyšší bůh Vikingů Grímni (Odin) ho seznámil se svou informační kanceláří: ochranka vlci Geri a Freki, osminohý kůň Sleipnir, klevetivá veverka Ratatosk a dva havrani Hugin a Munin, kteří létají po celém světě a nosí mu zprávy. Nga jen tiše obdivoval. Ježto jeho posvátným zvířetem je lev, naučil se od Svatého Marka (patrona Benátek) metodu přetváření lvů na okřídlené a od někoho blíž neurčeného harpyje a gryfy; na ty bytosti teď mění zvláště zasloužilé válečníky padlé v bitvách. Jeho znalost drbů od té doby velice vzrostla.

V Africe tvořili Wassongové velice malou část obyvatelstva a když jejich nejlepší představitelé přesídlili do Arminu, zřejmě zanikli a rozpustili se v řadě jiných etnik. Naopak v Arminu se jejich počet i moc rozšířila.

Společenské zřízení: rodové. Kmen tvoří množství rodů, každý z nich obývá vlastní dům (chatrč). Rod tvoří muž (hlava rodu), jeho manželky, děti, vnuci atd. Množství manželek není omezeno, ale pokud by je neuživil nebo jinak na ně nestačil, mají právo se vzbouřit, stěžovat si otci, náčelníkovi nebo komukoliv dalšímu a vyvolat dalekosáhlé spory a hádky; jejich důsledkem se mohou stát rvačky, války a státní převraty. Aby se to nestalo, musí být muž dostatečně silný, aby případné vzpurné tendence potlačil výpraskem. Kdyby náhodou prohrál, nikdo mu nepřijde na pomoc a ještě se mu budou smát.

Děti se rodí každé ženě v plodném věku bez ohledu na to, zda je svobodná či vdaná. Je to důsledek sexu, ale především požehnání Otce Nga, je tudíž velmi nevhodné jakkoliv se tomu bránit. Výjimka: žena nemá porodit dítě do doby, než se ty dosavadní dokážou udržet na nohou. Důvod: kdyby bylo třeba prchat před nepřítelem, jedno dítě matka v pohodě unese v náručí, ale další musejí běžet samy. Muži samozřejmě rodinu chrání a zadržují nepřátele, ale není jisté, zda to dokážou napořád.

Okolo desátého roku věku se chlapci stávají morany, mladými bojovníky. Jejich hlavní úkol je pást a ochraňovat stáda kmene. Přestávají být členy rodu otce, právně nepatří nikomu, tj. celému kmeni. Mladší se učí bojovat, lovit atd. od starších. Jiný způsob vzdělávání dříve neexistoval. Starší a odvážnější morani se vypravují na již zmíněné lovecké a loupežné výpravy, a když se zadaří, vracejí se s velkou kořistí (krávy, dívky atd.). Kořist si mohou nechat (jiný majetek nemají), nebo vyměnit za něco jinak užitečného; případně dát jako dar někomu, od koho hodlají něco získat.

Když moran dokáže ulovit lva či leoparda, v říční verzi krokodýla, může se oženit. Ženu si od jejího otce musí koupit za příslušný počet krav; cenu stanoví otec, ale pokud je ženichovi příznivě nakloněn, může jej snížit či splacení odložit na delší dobu. Vyjednávání může být dost dlouhé a složité. Spolu s manželkou získá i děti, které se jí do té doby narodily. Důležitá připomínka: žena není jen sexuální objekt, ale hlavně pracovní síla, tudíž je výhodné vzít si ženu pracovitou, poslušnou, ale také plodnou. Dívky vzpurné, lenivé, neochotné, hádavé, parádivé a soustavně vyhledávající cizí muže je lepší nechat jejich otci, ať se s nimi otravuje on. Případně je nabízí hostům jako součást předepsaného pohostinství.

Muži (otcové rodin) tvoří poradní sbor náčelníka, který projednává všechny důležité události a vydává rozkazy moranům. Vzhledem k tomu, že sídlí ve vesnici, kdežto morani jsou se stády někde daleko, leží rozhodování na tom, kdo je zrovna náčelníkem moranů či nejstarším (nejchytřejším, nejukřičenějším) z přítomných. Pokud vzniklé chyby a omyly přežijí, nebývají obvykle ani moc trestáni.

Přežívání moranů bývalo za starých časů nejisté. Ve stepi číhala spousta nebezpečí: dravé šelmy, zloději dobytka a osadníci, kteří si nechtěli dát bez obrany vzít, co považovali za svoje. Někteří také zahynuli na náhodná zranění, při výcviku atd. Nikdy však ne záměrně.

Dodatek k Otci Nga: nikdy nestanovil pro svůj národ žádné pošetilé zákazy typu: nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš. Snad leda: nezabiješ příslušníka kmene, snad jen kdybyste bojovali o něco cenného. Nepokradeš něco, co patří členovi kmene, leda by byl slabší než ty, nebo tě nikdo neviděl. Nesesmilníš... proč bys vlastně neměl?

Sex: není vhodné, aby muž spal se svojí matkou či sestrou, pokud přesně ví, že ta holka je jeho sestra. Horší jsou dcery, tam je možno mít podezření, ale nikdy jistotu. V zásadě mravy velí, aby muž, když to na něj přijde, použil nejbližší ženu, kterou vidí. Pokud má nějaké námitky, bije ji, dokud ji nepřejdou. Pokud je žena silnější a dokáže se ubránit, nemá takový muž na nic nárok a je vystaven posměchu a pohrdání. Připomeňme, že většina žen se ráda miluje a v mladším věku i ráda pere.

Práva žen v kmeni byla vždy minimální, ale ani práva mužů nestála za mnoho. Pravda je, že stařeny (nad třicet let) měly vlastní tajnou organizaci, která se zabývala čarodějnictvím, vařením posilujících či otravných lektvarů, přivoláváním nemocí a jejich léčením v případech, že jim nebožák přinesl dostatečně velký dar. Co uměly ještě? Radši nechtějte vědět. Třeba znaly také jisté byliny, jejichž odvar zajišťoval, že dívky předčasně neotěhotněly, ať prováděly cokoliv.

Od nepaměti existoval jistý počet dívek, které chtěly žít s morany jako řádné členky bojového sdružení. Pod vlivem čarodějky Assamy jich výrazně přibylo, stouplo jim sebevědomí a začaly používat již zmíněné magie, takže začaly být ještě nebezpečnější než kluci. Když Assama ustoupila ze slávy, také dívek moranek ubylo, až se průměr ustálil asi na třetině kluků. Avšak nebezpečnost jim zůstala. Pár jich bylo i na lodích.

Lea si je prohlížela docela se zájmem; právě v té chvíli však B'Bonga položil zajímavou otázku: „Když se bojíte bojovat, umíte aspoň hrát fotbal?“

„Cože?“ zeptal se Jock, který byl poblíž.

„Tu hru s míčem. Kopaná – znáte?“

„To víš, že jo! Ale jak ji znáte vy?“

„Nejsme snad blbý!“

Ten nápad vyvolal u veslařů oživení. Lea si uvědomila, že Wassongové už skutečně nejsou divoši z pralesa, ačkoliv se snaží tak vypadat.

V Arminu došlo k mnoha důležitým změnám. Především: zlepšila se lékařská péče, čímž se snížila úmrtnost jak dětská, tak dospělých. Početnost kmene tím velmi vzrostla. Dál: původní Wassongové měli ve zvyku přibírat do kmene další osoby, například dívky ukradené ve vesnicích usedlíků. Děti v podstatě jakékoliv. Samozřejmě se souhlasem či na přání Ngajimů, takže vše bylo v pořádku. Při odchodu z Afriky dělali totéž v masovém měřítku a též později brali do spolku každého, kdo chtěl. Tím jich přibylo tolik, že se museli zase rozdělit na jednotlivé osady porůznu po celém Arminu, volili si nové náčelníky a stařešiny a také krále, který patřil k předním dvořanům císaře, asi na úrovni komthura.

Tím ustal tlak na brzké sňatky potomků a bylo jim dovoleno zůstat delší dobu morany, bojovníky bez přímé zodpovědnosti. Někteří to pochopili tak, že zůstali morany nejen v době, kdy měli vlastní děti, ale dokonce i vnoučata, což dříve bývalo nemyslitelné. Vítaným důvodem byla služba v armádě, ve slavném pluku Černých střelců. A nejen to; zvykem moranů bylo vyrážet na bojové výpravy, aniž bylo řečeno, jak daleká či dlouhá má ta výprava být. Mnozí se tudíž nechali naverbovat různými kondotiéry, odešli do světa a tam se zaplétali do místních sporů a válek. Plést se do cizích záležitostí, po nichž jim nic nebylo, byl jejich koníček; služba navíc byla dobře placená, ať už dělali tělesnou stráž nějakého vladaře nebo proti němu bojovali jako instruktoři v armádě opozice.

Pravda je, že jich hodně v cizině zemřelo. Pokud se nedopustili nečestného jednání (hříchu), očekávala je věčná blaženost v říši Otce Nga, tedy nesmrtelnost naplněná lovy, potyčkami, milováním s krásnými nebeskými tanečnicemi a zákeřné zasahování do života smrtelníků. Doma byli vnímáni jako hrdinové, zpívaly se o nich oslavné písně a byli dáváni za příklad mládeži. Zvlášť pozůstalé těšilo, že nepřáteli byli vnímáni jako zločinci a teroristé a upřímně nenáviděni. Naštvat nepřítele je největší rozkoš moranů, ještě větší než ho zabít.

V důsledku značných částek, které potulní morani dostávali, si příbuzní doma zvykli na řadu luxusních věcí, jaké předtím neznali. Zbohatl kmen? Ani ne, morani peníze bezstarostně utráceli za jakékoliv naparáděné hlouposti, jež se jim zrovna zalíbily. Moudrost a prozíravost je vyhrazena náčelníkům, šamanům a jiným starcům, mladí své bohatství bez zábran rozházeli s nadějí, že snadno vydělají další. Aby se pochlubili, přiváželi svým blízkým z ciziny drahé, ale zcela nesmyslné dary.

Pak přišla válka. Zapojil se do ní každý, kdo byl schopen vzít do ruky zbraň. Většina hrdinsky padla, zbylí se vrátili s většími či menšími zraněními. Ženy, děti a starci prchli do džungle, živořili v bídě a snili o pomstě. Ani na okamžik nikoho nenapadlo, že dostali, co zasloužili.

Náčelníci moranů kázali svým sotva odrostlým nováčkům: Byli jsme poraženi, protože nepřátel bylo víc a byli lépe vyzbrojeni. Ale i proto, že jsme nebyli dostatečně vycvičeni. Proto musíme být ještě silnější, rychlejší, bystřejší, lepší ve všech směrech. Musíme víc cvičit a nabrat nové bojovníky. Ngajimové jsou na naší straně!

Výsledek byl přesně takový, jaký viděli kolem: spousta zdatných válečníků, kteří se jen klepali, aby se pustili do nějakého dobrodružství. Tihle nepatřili k obyvatelům stepi, nýbrž řeky, ale to byl asi jediný rozdíl. Už zas jejich starší bratři a sestry sloužili v různých cizích zemích a vraceli se pokryti slávou a s kapsami plnými peněz; snad byla změna v tom, že si vybírali stranu, která jim připadala morálně správnější. Zvlášť nadšeně vyhledávali a trestali ničemné hříšníky, a to bez ohledu, zda se dopustili hříchu vůči nim či někomu druhému. Pokud jim Ngajimové vnukli myšlenku, že tento člověk (vláda, stát) se dopustil křivdy a bezpráví, šli po něm jako divocí psi po kořisti, až ho rozsápali.

Nábožensky byli afričtí křesťané. Což znamená, že příběhům z Bible naslouchali stejně nadšeně jako jakýmkoliv jiným příběhům, chápali je po svém a nacházeli v nich poučení, která autor původně snad ani nezamýšlel. Byli mezi nimi vážení vypravěči zvaní grioti, kteří si příběhy pamatovali zpaměti a vyprávěli je u ohňů. Rovněž milovali dlouhé náboženské slavnosti, kdy ráno uctívali Boha zpěvem a tancem, pak se konala hostina s popíjením palmového vína a kořalky a večer tance s následným bezuzdným sexem. Někteří sice reptali, že opíjení a sex bez výběru partnerů jsou hříšné, ale dostalo se jim jasné odpovědi: A co? Jsme mladí a nemáme rozum! Až zestárneme...

Ale je pravda, že s rozvojem měst přibyla další kategorie: muži a ženy, kteří odešli do města za prací a tam se živili různými, obvykle výnosnými pracemi. Byli šikovní, měli talent na obchodní podnikání a práci s technikou, které se nebáli, i když jí nerozuměli. Žili v přesvědčení, že auta, kamióny či letadla fungují lépe, pokud na ně namalují své posvátné znaky. Závady opravovali kladivem, ale rychle se učili, která součástka kam patří; motory rozebírali a skládali jako zábavnou hračku.

Další novinka: sport. Byli obvykle vysocí, svalnatí, krásných postav, se střelhbitými reakcemi. Problémy byly dva: vysvětlit jim pravidla sportu, který měli dělat, a přinutit je chodit oblečení. Zakrývání těla je zvyk hříšný a nemravný, neboť Bůh učinil člověka k obrazu svému, takže nic na něm není ošklivé či závadné. Navíc svá těla rádi a hodně zdobili; ovšem před vstupem do chrámu se důkladně vykoupali (na očištění hříchů) a odložili vše, co odložit šlo (na znamení pokory před Bohem). Zvyky bílých považovali za pokusy Bílého Ďábla je zmást a oklamat.

Wassongové žijící v dostupnějších místech měli ještě jeden zdroj příjmů: turistický ruch. Turisté jsou pošetilí blázni, ochotní platit velké peníze za zcela běžné věci, třeba ozdoby do uší, do nosu, na krk... proč jim neprodat ty svoje? Se zvláštní radostí nakupují a odnášejí domů obrazy bohů, vytvořené z ušlechtilého dřeva, kovu, slonoviny... Což netuší, že příslušný Ngajim se v novém prostředí rychle rozkouká a jen co si zvykne, začne napravovat hříšníky, kam až dosáhne? Je přece známo, že Ngajimové přijali spolu se svým Otcem službu v Templářském řádu, ale nijak nezměnili své šmírácké, špiclovské a bonzácké způsoby. Vše, co se dozvědí, za tepla vyslepičí Otci Nga, ten s tím rychle kmitá do nebe k Nejvyššímu, a pokud ho bezbožnost lidí pohorší, vyšle svoje bojové anděly, okřídlené lvy, pekelné zrůdy a jiné stvůry, aby lidi potrestaly a napravily. Těšte se!

Každý moran si potřebuje několikrát denně pořádně zašoustat. To je přirozená vlastnost, kluci to řeší obvykle masturbací a když při vypouštění semene do prostoru řeknou jméno své Ochránkyně, je to zároveň obřad; Ngajimy pijí semeno skoro stejně rády jako krev. Dívky dávají přednost obřadům utajenějším, ale zase velmi rády poznávají nové partnery. Turisté sice nejsou tak krásní a přitažliví jako mladí bojovníci, ale je s nimi legrace; a jsou ochotní dát holčičce bez rozumného důvodu daleko víc peněz, než kdy viděla. Divíte se, že je všude chválí a pošle tam kamarádky, aby taky něco vydělaly? Samozřejmě se rády pochlubí; možná se jim jednou podaří odejít do města a stát se tam kurvou, které blázniví cizinci platí v podstatě za nic! Celý rod ji bude obdivovat!

Ještě bláznivější než chlapi jsou bílé ženské. Co si ty staré vrány vůbec myslí? Přijíždějí pod cizími jmény, vyhledávají milence tajně (jako by se před Ngajimy dalo něco utajit!) a mívají snahu se do nich zamilovat a cpát jim ještě větší částky než holkám. Občas si je odvedou s sebou do světa, jako tělesné strážce, šoféry svých nádherných automobilů (ale udělat řidičák, to je problém!), cvičitele aerobiku či dokonce osobní tajemníky (ano, někteří morani umějí číst a psát!). Tuší, že vzít morana do světa je jako vypustit do města částečně ochočeného leoparda?

Zkrátka, cizinci jsou blázni, ale patří jim to. Je to součást pomsty Ngajimů za porážku ve válce; Bůh totiž vydal (přes šamany) rozkaz: nezabijeme je, to by měli moc snadné, ale budeme je do konce života všemožně trápit. Když nás chtěli, tak nás teda mají!

Leontýnka všechny tyhle věci částečně věděla. Allyson nevěděla nic, ale už se začínala hádat s Jockem, komu se podaří svést víc moranů. Jock měl bohužel trochu smůlu, děvčat bylo mezi morany pořád míň než kluků a zájem o ně větší, takže si asi bude muset každou vybojovat. Což znamená přemoci nejdřív jejího partnera a potom ještě holku samotnou; ovšem Jock nebyl žádný zbabělec a na hry s morany se těšil.

Zrovna když Lea došla k tomuto uzávěru, objevila se v zákrutu řeky osada. Byla v záplavové oblasti, proto ji postavili rovnou na kůlech, větší i menší dřevěné chatrče pospojované můstky, pod nimi kotvící pirogy. V zátoce se dalo zakotvit drakary a upevnit tak, aby je neodnesl ani náhlý příval. Ne že by se čekal, ale Arley plánoval zůstat minimálně tři dny; což se považuje u Wassongů za slušnou dobu návštěvy.

Dospělých v osadě nebylo mnoho, zato dětí spousta. Všechny včetně batolat naskákaly okamžitě do vody, plavaly k lodím, věšely se na boky a překážely veslařům. Někdo z kluků se naštval a plácl drzé dítě veslem, což okamžitě vzaly jako novou skvělou hru. Ty maličké se přece jen bály, ale kluci tak kolem pěti let už byli dost velcí, aby se nechali nabrat veslem, vyhodit do vzduchu a zahodit daleko do vody. A samozřejmě všechny vřeštěly nadšením.

Už to vypadalo, že se v životě nepodaří zakotvit, ale morani se naštěstí ujali organizování zmatku, vyhnali děti, popadli lana a uvázali je na břehu ke stromům, takže se drakary daly vytáhnout na mělčinu. Trvalo to dlouho, vznikal křik a hádky, sem tam někdo dostal nějaký štulec. Mezitím se shromáždil celý kmen, moudří dospělí přihlíželi, sem tam radili, ale nepletli se do záležitostí moranů víc, než bylo nutné.

B'Bonga vybral ty členy posádky, které uznal za náčelníky, obešel s nimi všechny dospělé a vzájemně je představil. Leontýnka byla s nimi; protože ji označil za čarodějku, zvláště se o ni zajímali místní kolegové: zjizvený, starý a dost odporný šaman a babička jako věchýtek, kterou musela podpírat jiná žena, aby vůbec chodila. Všichni ti lidé byli nějakým způsobem spřízněni a pokud ne, bylo vysvětleno, kde a jak k nim kmen přišel. Zřejmě to bylo důležité, ale Lea ani Arley si z toho nic nezapamatovali.

Náčelník byl majestátní (tj. tlusté) postavy, neustále se usmíval a když zjistil, že se mezi posádkami lodí nenachází nikdo dospělý, prohlásil celou návštěvu za moranskou záležitost a nechal všechny starosti na B'Bongovi. Kluka to nepřekvapilo, čekal to a souhlasil. Ostatně, náčelník byl jeho dědeček; otec byl momentálně neznámo kde, nejspíš za obchodem.

Takže bod první: utáboření. Některé domy (chatrče) byly opuštěné, jejich obyvatelé odešli nebo bydleli jinde. Kteroukoliv si mohl kdokoliv zabrat, zůstat jak dlouho chce či zase odejít. Pokud se zpartneří s někým z místních, je dům od té chvíle jeho. Kdyby se mu nelíbil, může si postavit někde na kraji další, kmen mu ochotně pomůže.

Bod druhý: výměna darů. Morani ochotně pomáhali při vykládání předmětů, přičemž všechno důkladně prozkoumali a odhadli, co by se jim líbilo. Nekradli; namísto toho rádi vyměňovali cokoliv za cokoliv, přičemž nádherné ozdoby vlastní výroby pro ně byly méně cenné než městský šunt. Leontýnka přišla o náušnice, zato získala od jedné dívky velké kruhy z leštěného kovu, v nichž trčely ozdobné jehlice; ty se daly rychle vytáhnout a mrštit po případném nepříteli, a kdyby byly otrávené, zabily by dva protivníky dřív, než se stihnou bránit, ať by se Lea trefila kamkoliv. Takové věci se dávají dětem, když je rodiče pouští do města, aby se měly čím chránit. Dívka měla dlouhé copánky a v nich víc a větších vrhacích jehel, které by jí taky ochotně dala, ale Leontýnčiny copy byly spíš pro smích. Každopádně čarodějku na první kouknutí obdivovala a toužila se od ní něco naučit; samozřejmě v Propojení, jak jinak?

Mezi sebou se Wassongové domlouvali vlastním jazykem, ale všichni uměli dobře arminsky a rádi se učili dalším řečem. Arley měl základy jejich řeči, ale neovládal současnou podobu; Leontýnka poznávala některá slova a po chvíli aklimatizace s úžasem zjistila, že jim rozumí. Dávná paměť?

Speciální záležitost byly zbraně. Morani jich měli hodně. Hlavní byly luky; boj začíná tak, že se tajně připlíží k nepříteli a šípy jich pozabíjejí tolik, kolik stihnou. Oštěpy jsou různých druhů, tenké rybářské, těžší bojové; bohužel každý má jenom jeden a je nutno použít jej uvážlivě. Nakonec se použije panga, něco mezi mačetou a krátkým mečem. Pokud ani to nestačí, dá se bojovník na útěk, dopřeje kamarádům možnost taky bojovat, nabere si nové zbraně a zaútočí, nejlíp z jiné strany. Kdo umí používat luk, naučí se snadno použít i zbraně bílých, tedy pušky, pistole a samopaly. Každý také ví, jak se používají bleskomety, energetické zbraně vystřelující impulsy, ačkoliv je nikdo na vlastní oči neviděl. A když je nejhůř, lze pomocí magie přivolat okřídleného lva, ovšem tím riskuje, že naštvaný Ngajim zničí celé okolí i s tím, kdo ho zavolal.

Arley měl meč, ačkoliv ne ten nejlepší, otcovu zasvěcenou katanu, kterou ukrýval v tajné skrýši domu. Tohle byl meč cvičný, nicméně docela parádní; když viděl, jak se B'Bongovi zaleskly oči, daroval mu ho. Přihlíželo dost jiných moranů a dar mezi nimi vyvolal obdiv, podávali si meč z ruky do ruky a pronášeli závistivé poznámky. Až B'Bonga řekl:

„Bratře, nemám žádnou zbraň tak cennou, abych ti ji daroval na oplátku. Jediné co mám, je můj život; slibuji ti, a mocní Ochránci mne slyší: až povedeš nějakou válku, přijdu na tvé zavolání a se mnou všichni morani, kteří budou mít odvahu jít do boje!“

Někdo by mohl tohle prohlášení brát jako prázdné žvanění; ale pravda je, že všichni morani vyhledávali každou příležitost k dobrodružství a bránilo jim pouze, že Arley žádnou válku neměl v úmyslu.

Nejcennější dar je přátelství; každý správný moran, černý či bílý, soustavně vytváří síť kamarádů, na které se může kdykoliv spolehnout. Dokonce občas postačí říct jméno, a postaví se za tebe každý, kdo zná tvého kamaráda. Ti dva nevěděli, co jim přinese budoucnost, ale už tušili, že spojence budou rozhodně potřebovat.

Zatímco Arley jednal s B'Bongou, Leontýnka chystala pro sebe a pro něho pelíšek. V jedné místnosti našla nějaké deky, stačí přidat ještě ty jejich a bude hnízdečko, kde se jim bude nádherně bydlet. Ta dívenka s jejími náušnicemi za ní chodila jako stín, kulila veliké oči a dávala najevo, že jí pomůže s čímkoliv, co bude potřebovat. Byla roztomilá, zhruba stejně stará, černá jako ebenové dřevo a její kůže se leskla jako vyleštěná. A nádherně, dráždivě voněla divočinou.

Lea byla trochu zmatená. Už několikrát jí přišlo na mysl, že by tu holku s chutí dopřála Arleymu a sledovala jejich milování. Jeho bílé a její černé tělo, propletené dohromady jako jing a jang... Jen na to pomyslela, cítila vzrušení. Jenže Arleyho tělo není tak bílé a kdo ví, jestli by se mu tolik líbila. Nechceš nechtěj, nechám si ji pro sebe! Ale... Ne!

Zmatek v její hlavě byl strašlivý. Přece není možné se na první pohled zamilovat do holky, když seš sama holka! S Allyson to byla jen legrace, nic vážného! Kdyby aspoň neměla tu opojnou vůni...

„Jak že se jmenuješ?“

„Ači.“ hlesla dívka a usmívala se při tom.

Stačilo, aby Lea vztáhla ruku a dotkla se jí, a ta malá se už tulila jako mazlivé zvířátko. Lea ji objala, nasála vůni do chřípí a olízla její pot; chutnal dráždivě, jako vše, co s ní souviselo. Nikdy si neuměla představit, co znamená nezvládnutelná vášeň; teď stačila jedna malá černá holka a moudrá, uvážlivá Lea ji stáhla na ty deky a začala se s ní prát. Propletly se jako jing a jang, černé a bílé tělo; hned věděla, že ačkoliv je Ači mladičká, je rozhodně zkušenější. Sevřela jí hlavu stehny, až to bolelo; chvíli trvalo, než jí to Lea oplatila. Utvořily dokonalý kruh, dva draci, kteří se navzájem požírají. Odkud zná ten symbol?

Potom se stejně propletly jejich mysli; na první impuls, jako by Ači čekala jen na to. Ne ona; to mocní Ngajimové, její Ochránci, kterých bylo nečekaně mnoho, vyčkávali jen na tuhle chvíli, aby přes Ači pronikli do Ley, procházeli jí tělem jako zubatí ještěři, ohryzávali ji zevnitř a skládali zas dohromady. Řvala bolestí a rozkoší; ale stejně nádherně trpěla Ači. Že by její Ngajimové dokázali vyvolat z nebytí Ochránce Ley? V každém případě i bílá dívka měla na své straně mocné bojovníky, i když nevěděla jaké a odmítala na ně uvěřit. Už delší dobu se jí kvůli tomu smáli.

Paměť Ači neobsahovala nic zajímavého, kromě neuvěřitelné spousty kluků, se kterými se vyspala. Pokud existoval nějaký, že ho ještě nepoznala, pak ji to určitě mrzí a co nejdřív to napraví. Má spoustu kamarádek, se kterými soutěží, která si užije víc. Nevede jen proto, že ty druhé jsou starší.

Jenže hluboko za ní, v dřívějších zrozeních, je něco mnohem víc: paměť dlouhých staletí. Stačí ji pouze probudit, vyslat impuls; Leontýnka to ještě ani nedomyslela a už to udělala. Potom si chvilku vyměňovaly nádherné zážitky. Až pochopila: Ači má nejen na své straně řadu Ngajimů, ona sama je Ngajima, která se rozhodla vrátit na svět. Proč? Kdysi kdesi kdosi umíral; ve své poslední chvíli ji poprosil, aby přišla. Udělala to, tak je teď tady a až se jí vrátí veškeré síly, bude pořádně nebezpečná.

A pro začátek si osvojí všechny schopnosti své bílé sestry. Samozřejmě za ně zaplatí, svými znalostmi. Probijeme se Peklem, vrazíme do Inferna a roztrháme ty stvůry na kusy, sestřičko; někde tam se skrývá ten, kdo zavinil tuhle válku a možná všechny minulé války. Je velice mocný, má pluky bojovníků a znalosti a schopnosti, které my nemáme; ale ani my nejsme bezbranní! Inferno padne a Walkyrje budou tančit na jeho troskách!

A dneska budeme tančit u velkého ohně, zpívat a pít palmové víno; až pak nastane hluboká noc a rozum se bude točit ve víru, budeme se milovat podle vůle svých Ochránců. Tehdy vystoupí ze stínu Černí Lvi Wassongů; a jestli chceš a jestli to umíš, přivolej taky své Ochránce, ať bojují a milují se, ať teče posvátná krev a vlny energie se přelévají přes svět!

Potom ležely vyčerpané, pořád ještě propletené, mazlily se a smály.

Lea už byla jen sama sebou, ale pamatovala si na všecko. Jestli je tahle holka Ngajima, kdo jsem potom já? Nikdo z jejích Ochránců nepochybuje, že jsme sestry. Jsem snad Walkýra, dcera Odina, Pána Moudrosti a Válek, která si umí osedlat vítr a vést válečníky do bitev? Nebo keltského Tarannise; ale má vůbec Tarannis nějaké Dcery? Nebo Hříbě Epony, Bílé Klisny, kterou Temný pán tak krutě urazil, a její pomsta stále neskončila?

Prosím, mějte se mnou slitování! Já nevěřím na Eponé, nevěřím na Odina ani Tarannise, nevěřím na Ngajimy... ani když jednu svírám v náručí!

Neměla jsem sem chodit. Nikdy jsem neměla vyplout na řeku, nikdy jsem se neměla milovat s Arley Trenganem. Nikdy jsem neměla přijít do Arminu. Nikdy jsem se radši neměla narodit.

Sestry, neodvažujte se přijít na Ostrov! Pohltí vás, sežvýká a učiní součástí svého světa! Je to tak nádherné, tak lákavé! A tak to bude bolet!

Plakala a prosila, ale neměli s ní slitování. Arley řekl: Nešetřete ji!

To ti vrátím! Nejdřív se do tebe dáme tady se sestřičkou a pak... uvidíš!

Ači byla na Arleyho velmi zvědavá a Lea jí okamžitě slíbila cokoliv.

Tak se Ači zvedla a řekla: „Jen počkej večer!“

Pak odešla a Leontýnka se začala postupně propadat do deprese.

Richard Baarfelt dodržoval pravidelný životní režim. Ráno se probouzel okolo jedenácté a půl hodiny až hodinu se pokoušel probrat, to podle toho, kolik večer vypil. Pokud s ním byla nějaká žena, zahájil den sexem a pak ji ukecal, aby mu udělala něco k jídlu. Pokud nebyla, otevřel ledničku a snědl vše, co tam bylo. Pokud tam nic nebylo, sprostě zanadával a šel hledat po bytě, zda nenajde aspoň něco, třeba tvrdý chleba na topinky. Když bylo opravdu nejhůř, našel telefon a zavolal si pro pizzu.

Pak si napustil vanu horké vody a četl noviny. Ve vodě strávil minimálně hodinu, spíš tak dlouho, ač přečetl vše, co ho zajímalo. Mezitím vyřídil pár telefonátů; obvykle ho někam zvali a on se rozmýšlel, které pozvání přijme a v jakém pořadí. Tím strávil část odpoledne; když bylo hezky a měl dobrou náladu, šel si třeba zahrát golf nebo tenis. Sportoval dobře, ale moc ho to nebavilo, leda by učil dívku, kterou ještě neznal. Ovšem pokud nějakou balil, jiskřil vtipem a bavil celou společnost, s níž pak zamířil do divadla, do baru či na soukromý večírek. Se soumrakem zázračně ožíval a dostával se do formy, takže vydržel pít, bavit se, tančit a zpívat až do svítání. Dívku, o níž mu šlo, sbalil pokaždé, ať se to dosavadním majitelům líbilo či nikoliv.

Práci se úspěšně vyhýbal. Peněz měl dost. A kupodivu nebyl náročný, snad leda si občas koupil něco na sebe. Pokud to nedostal darem.

Všemi přáteli byl oblíben. Povídalo se, že zdědil po předcích schopnosti čaroděje a dokáže zařídit cokoliv, dokonce i to, co není technicky možné. Třeba přimět dívku, doteď cudnou jako jeptiška, aby po třech skleničkách zpívala a předváděla striptýz. Nebo aby dala nejen jemu, ale i tomu, kdo po ní dosud marně toužil. Nebo naopak, aby se zazobaný pracháč s úmrtním listem v kapse náhle oženil se sedmnáctiletou krasavicí, která po něm hodlala ty peníze zdědit. A když ho moc prosili, dokázal spustit správné orgie, kde šoustal každý každého.

Byla to jeho magie, nebo se na ni jen vymlouvali? Povídají se legendy o nádherných nocích v Arminu, které účinkují na každého, ať chce či nechce. Je to prý důsledek magie, vložené na některé klíčové body města. Nebo jenom horká noc, spousta pití a blízkost někoho druhého? Zmocnilo se příchozích kouzlo, nebo sem přišli schválně za tím účelem?

Je pravda, Richard občas někomu něco zprostředkoval, když se podařilo ho ukecat; ale spousta lidí mu cpala peníze jen za to, že neudělá nic. Znáte to? Čaroděj je nebezpečný, když má špatnou náladu, může seslat na nepřítele prokletí; a pokud si někdo není jist morální nezávadností svého podnikání, je dobře, když včas podplatí všechny, kdo by mu mohli škodit. A jeho přátelé byli podnikatelé.

Momentálně společností zmítala korupční aféra banky Union. Totiž: nastalo léto, byly prázdniny a dovolené, takže si volno vzal také generální ředitel banky, sbalil rodinu a odjel prohlížet si starodávné chrámy v Thajsku či Barmě, nebo kde. Rovněž mnozí další úředníci, protože přes léto bývá větší klid. Výkonný ředitel, který musel šéfa zastupovat, si všiml nějakých nesrovnalostí v účtech, napřed se pokoušel zjistit skutečnou situaci a když se mu to nepodařilo, vyhlásil poplach. Ti členové správní rady, kteří byli přítomni a chápali, o co jde, se znepokojili a tajně nařídili celkový audit. Přestože bylo přísně zakázáno sdělovat komukoliv jakékoliv informace, nějaké zvěsti prosákly do tisku; a už to jelo jako po tobogánu.

Audit prováděl zkušený účetní pan Villar, samozřejmě s mnoha podřízenými. Jeho zjištění bylo neradostné: banka je vybrakovaná téměř do mrtě, pokud existují nějaké pohledávky, pak jsou nedostupné. Drobným střadatelům, kteří si do banky uložili celoživotní úspory, zbyly oči pro pláč. A nikdo z odpovědných činitelů nebyl k disposici; kdo zůstal, nic nevěděl, nebo bude trvat dlouho, než mu to dokážou. Navíc výkonný ředitel, nejvyšší přítomný úředník, vytunelování rozhodně popíral.

Banka Union byla jedna z největších v zemi, spravovala účty soukromníků, podnikatelů i mnoha firem, ba i řady malých bank v menších městech. Všichni se teď zoufale snažili dostat svoje peníze, některým se to v poslední chvíli podařilo, ovšem většina neměla šanci. Mnohé firmy zjišťovaly, že nebudou mít ani na výplaty; a to se blížilo období celozávodních dovolených, kdy se měly vyplácet mimořádné třinácté platy, a všichni se na ně těšili. Když se to dělníci dozvěděli, nastala pořádná vřava.

Největší levicová strana RASAC, Radikální socialisté, okamžitě pochopili, že nadchází jejich chvíle. Blížily se volby; doposud poukazy na špatnou činnost vlády nacházely odezvu jen u jejich příznivců, nyní zasáhly daleko větší část společnosti. Mluvilo se o demonstracích a stávkách, někteří se dokonce dožadovali odstoupení vlády. A to se aféra teprve rozjížděla.

Někdo totiž položil otázku: A co ostatní banky? Jsou bezpečné?

Všichni představitelé a mluvčí okamžitě v tisku ujistili veřejnost, že ta jejich je v pořádku. Přesto akcie prudce poklesly; akcie firem přímo padaly, byly nabízeny o třetinu levněji a nikdo je nechtěl. Kromě některých velice pochybných šíbrů, kteří spekulovali na jejich vzestup.

„Ríšo, nemůžeš poradit, co bych s tím měl dělat?“

Richard udělal tak otrávený obličej, že by to méně odvážní vzdali.

„Kde vůbec máš peníze uložené ty?“

„V Monroesově bance. Proč?“

„Co bys dělal, kdyby ses dozvěděl, že utekl i s penězi?“

„Zabil bych ho.“

Někteří se zasmáli, ale zase tak skvělý vtip to nebyl.

„Vážně – co mi radíš?“

„Neptal ses mě předtím, tak co se ptáš teď?“

„Myslíš, že by se dalo nějak šikovně převést peníze do Monroesovy banky?“

„No... kdyby sis vzpomněl minulý měsíc, bylo by to jednoduché. Dneska to bude větší problém, ten nápad už dostalo víc lidí. Budou s tebou asi jednat svrchu; třeba budou chtít, aby všechny tvoje šeky byly kryté.“

„Už jsem přišel zhruba o třicet milionů! Chceš říct, že...“

„Ale jsi snad ještě pořád v plusu, ne?“

„Ty myslíš, že bych se mohl dostat do mínusu?“

„Já tvoji finanční rozvahu neznám.“

Podnikatel si sedl blíž a ztišil hlas: „V každém případě mi ještě nějaké peníze na osobním kontě zůstaly. Snažil by ses víc, kdybych ti třeba...“

„Prosím, žádné peníze dopředu! Zkusím to, ale nic neslibuju...“

„Jen bych rád, aby ses trochu snažil! Třeba bych ti mohl výhodně odprodat nějaké akcie... co říkáš? Velice výhodně!“

Richard se tvářil jako vždycky, když musel pracovat. Nesmírně zhnuseně.

„No dobře, zkusím to. Dokonce kvůli tobě zítra vstanu časně ráno...“

Leontýnka se probudila a pokoušela se poskládat dohromady svoje tělo, dát do správných souvislostí příčiny a následky a vzpamatovat se z deprese. Nic z toho nebylo lehké. Včera se toho stalo příliš mnoho.

Tak především, zatímco ona se seznamovala s Ači, Arley jednal s B'Bongou; řeč se vedla o sportu a to byl kámen úrazu, neboť Arley se o takové věci moc nezajímal. A nešlo o sporty bojové, nýbrž obyčejnou atletiku, kopanou či basketbal. Na jihu totiž někdo vyhlásil sportovní hry a černoši dostali chuť se zúčastnit. K čemuž potřebovali řadu věcí: znát pravidla, pořídit si jednotné dresy a dostat se na místo.

„Hezký,“ konstatoval Zrzek, který byl na rozdíl od Arleyho nadšený fanoušek a sám s chutí hrál fotbal a cokoliv s míčem, „Jenže proč si myslíte, že zrovna vás zařaděj do mančaftu... jako reprezentačního družstva?“

Pak musel vysvětlit, jakým způsobem se vybírají hráči do reprezentace.

B'Bonga už o tom něco slyšel. „My budeme závodit za nás, za Wassongy!“

„A to myslíš, že na vás budou čekat? Určitě mají svoje družstvo!“

„Tak za říční Wassongy! Těch tolik není!“

„V tom případě potřebujete vlastní sportovní klub. Jak se chcete jmenovat?“

Nikdo nevěděl, tak se zeptal Arley: „Co je vaše posvátné zvíře?“

„Krokodýl, samozřejmě.“

„Jo, to zní dobře. Třeba Černí Krokodýlové?“

Návrh vyvolal bouři nadšení. Pak se diskutovalo, v čem se bude soutěžit, jaká jsou pravidla a vůbec. Jediné, co jim nebylo třeba vysvětlovat, byly sporty jako box, judo, karate, lukostřelba, vrh kopím...

„Já bych pro jistotu ty pravidla probral,“ ozval se Chujsnim, „Například zdůraznit, že účelem není soupeře zabít, pouze porazit...“

„Ty myslíš, že jsme nějaký divoši?“ rozkřikl se na něj kluk s kostí v nose a rituálními jizvami na tvářích, „Ještě řekni, že jsme lidožrouti!“

„A nejste? To mi spadl kámen ze srdce!“

„Tak si pamatuj: naposled jsme jedli nepřátele za války, a to jen proto, aby do nás přešla jejich životní síla!“

„Ty mě fakt uklidňuješ!“

„Odkud seš ty, blbečku, že se na nás vytahuješ?“

„Slyšel jsi někdy, co je to Záporožská Síč? Já jsem kozák z Ukrajiny!“

„A to budeš soutěžit za Ukrajinu?“

„Za ostrov Chortica, to je uprostřed Dněpru v Záporoží. Nemůžu snad?“

„Můžeš. Akorát nevím, kde seženeš nějaký lidi do družstva.“

„Ech, chuj s tím! Když se neseženou, budu soutěžit sám!“

Možná nebudete věřit, ale udělal na ně silný dojem.

Dívky, přestože měly také soutěžit, se zajímaly víc o vlastní výzdobu než o nějaké sporty. Nevěřte pomluvám, že moranky chodí nahé; snad leda někdy při všedních příležitostech, když se jdou koupat, chytat ryby a tak. Pokud se chystají na slavnost, vyzdobí se co nejkrásněji.

Jejich oděv tvoří kožená či látková zástěrka široká tak tři palce, dlouhá zhruba do půli stehen a celá pošitá perličkami, perleťovými lasturami, ptačími pírky, kovovými cvočky... různě, jak kdo nejlíp umí. Na rozdíl od nástavců, které vyrábějí dívky klukům jako dar, si zástěrky dělají samy, ale kluci jim nosí všelijaké věci, o kterých se domnívají, že by se na tu výzdobu hodily. Dívky mají zástěrek víc; když už je některá tak přezdobená, že jí překáží v pohybu, pořídí si novou, aby měla co zdobit. Někteří tvrdí, že množství ozdob má souvislost se sexuální aktivitou – no nevím. Stepní moranky své zástěrky klidně prodají za značné peníze turistkám, které chtějí být vyzdobeny; říční by to dělaly taky, bohužel k nim nejezdí žádní turisté. Tak je aspoň darovaly novým kamarádkám.

Kromě Leontýnky. Zřejmě znaly zvyklosti čarodějek natolik, že u ní žádnou výzdobu nepředpokládaly, dokonce je překvapovalo, že není celá vyholená. Lea o tom chvilku uvažovala, ale naopak si přála nechat si narůst vlasy co nejdelší, pokud možno takové, jaké měla před příchodem na Ostrov. Arley jí to nerozmlouval, ačkoliv pochyboval. Kdo ví, co bude za měsíc.

Allyson povýšila na náčelnici moranek. Uznaly jí kastu WF a úřad ochránkyně WZ Ley, což ji opravňovalo velet všemu a všem. Ne že by čarodějky byly nesvéprávné, ale bývalo pod jejich úroveň starat se o hmotné záležitosti, na to měly zástupkyni bojovnici. Allyson měla právo si pořídit meč, brnění z kůže a kovu, naleštěnou přílbu s křídly či rohy a další parádu, takže by vypadala jako z fantasy filmu. Problém: neměla na to, vlastně neměla vůbec žádné peníze. Ovšem mohla si vydělat. Radši se neptejte, jak.

Lea si nemohla nevšimnout, že se k ní většina moranů neodváží přiblížit. Trochu jí to lichotilo, ale taky štvalo. Ne natolik, aby se odvážila jim něco říct. Morani očekávali, že jim dá nějaké pokyny, ona nebo Ally, ta ovšem netušila, že se to od ní čeká. Další WF byla Ači, ovšem ta se chovala odjakživa divně a teď ještě víc. Měla asi něco v plánu.

Takže nastala nejdřív hostina a pak tanec. Při hostině nabízeli Leontýnce ty nejvybranější pochoutky a opatrně zjišťovali, zda takové věci vůbec jí. Ježto netušila, z čeho to je, jedla všechno. Cestou po řece vyhládla a naučila se zhltnout bez odporu vše, jinak by měla hlad. Doma ve Švýcarsku se občas nad jídlem ofrňovala, v Arminu ji to přešlo, ale...

Ve zcela nevhodnou dobu se jí přihlásila paměť s obsáhlým seznamem, co si může a nesmí dovolit. Ježto už vypila půl džbánku palmového vína, poslala nápovědu své paměti do prdele. Rovněž paměť číslo dvě, sejmutou před pár hodinami od Ači. Přidala pár nelichotivých názorů na Ngajimy a vše zakončila výzvou: Když jste tak chytrý a mocný, tak si to pojďte rozdat!

Když začali Wassongové řádit na své bubny a píšťaly, vrhli se všichni do tance. Leontýnka tanec milovala, jak známo. Všechny dívky rády tančily. Ale rozhodně neměly takovou výdrž jako morani, taky jim daleko víc lezl do hlavy jakýkoliv alkohol. Arley se pokoušel Leu krotit, tak se s ním pohádala; ve stavu podnapilém se pokusila přimět morany, aby se s ní milovali, avšak v rozrušení na ně křičela francouzsky, ženevským dialektem, čemuž přece jen nerozuměli. Očekávali (vcelku právem), že čarodějka upadne do transu a něco udělá, třeba orgie, které otřesou vesmírem. Neudělala nic; nebyli zvědaví na řeči, chtěli Impuls. Nakonec ji Arley odchytil a přinutil jít si lehnout do pracně vybudovaného pelíšku. Chvíli se vzpouzela, pak brečela.

„Hele, lehni si a spi, nebo ti dám pár facek!“ varoval ji.

Rozbrečela se ještě víc. Svět k ní byl zlý a nespravedlivý.

Arley chvíli váhal. Potom jí položil dlaň na čelo a ubral energii. Podle konvencí to dělat neměl, ale když je potřeba... Každopádně se uklidnila a téměř okamžitě usnula.

Ze tmy zasvítily bílé zuby a bělmo očí. Ači.

„Proč jsi ji uspal?“ zašeptala.

„Myslím, že to bylo nejrozumnější, co se dalo udělat. Je hrozně opilá.“

Ači neviděla v opíjení nic špatného. Když to potřebuje k dosažení transu?

„Budu ji pro jistotu v noci hlídat.“ řekl Arley.

Ači zablýskala zuby. „Tak jo. Budeme ji hlídat spolu.“

WZ Lea tančila pod barevnými světly rozzářené diskotéky. Zvláštní bylo, že jí to místo nepřipomínalo žádný sál, který znala. Na stropě zářily hvězdy, ale byly barevné a sršely z nich výboje energie. Podlaha se vlnila.

Vůbec ji nepřekvapilo, že ji vyzval k tanci moran ještě krásnější, než ti vysocí štíhlí kluci s mohutnými svaly. Parádně vyzdobený: zlaté náušnice, spony na copáncích, na krku náhrdelník z perliček, téměř nerozeznatelné tetování a na hrudní kosti zářící templářský kříž. Byl nesmírně krásný a milý a vyzařovala z něj silná magická aura.

'Tebe jsem ještě neviděla,' pomyslela si, 'Byl jsi tu vůbec?'

Odpověděl: Já jsem Nugha. Přišel jsem právě teď. Za tebou.

To zrovna! Co bys tak po mně mohl chtít?

Přišel jsem se seznámit. Když jsi mě vyzvala...

Nesmysl. Vůbec nevím, o co ti jde...

Jsem Černý Lev Nugha, náčelník Ngajimů.

Bůh? Nevěřím! Dokaž mi, že máš nějakou moc!

Usmál se. Položil jí ruku na podbřišek a stimuloval energií. Bolelo to. Uznala, že je bůh a byla ráda, že má konečně milence, o kterého stojí. Smál se jí. Elegantně propátral její mysl a dozvěděl se všechna její tajná přání a tužby. Některé okamžitě splnil, například odstartoval orgie v celém prostoru vesnice a prožitky všech jí zprostředkoval.

Lea se smála. Co ještě dokážeš?

To, co jsem ti ukázal doposud, je pouze hra.

Zcela nenadále se rozplakala. Chtěla bych se vrátit domů. Do Ženevy. Zase vidět naše jezero, krmit labutě, povídat si s kamarádkami...

Jsou na druhém konci světa. Právě se ukládají ke spánku.

Tak chci, aby se jim o mně zdálo.

O tom, co prožíváš? Se všemi příslušnými efekty?

Tak jo, když to dokážeš!

Fajn. Čím zaplatíš?

Dala jsem ti svoje tělo, to nestačí?

Zatím jsi mi nic nedala. Jenom to, co jsem si vzal.

Chci, abys mi pomáhal! Udělal ze mě mocnou čarodějku!

A nebojíš se, princezničko?

Smála se. Z čeho by měla mít strach, když je to pouhý sen?

Poznačím si tě. Ani teď se nebojíš?

Jasně že ne! Dělej, co umíš!

Dotkl se hada, kterého měla vytetovaného v klíně, a zasadil do hadího oka malý zářící kamínek. I když na to, že to byl rubín, nebyl zas tak malý.

Bolelo to tak, že se málem probudila.

Jsem tvůj Ochránce. A teď způsobím hezké sny tvým bílým sestrám, aby se jim zdálo o všem, co tu provádíš.

To bude bezva!

Našel si v její paměti všechny dívky, se kterými kamarádila. Vstoupil jim do snů; potom se miloval s Leontýnkou a v nečekaných chvílích měnil podobu z lidské na lví a zpátky. Chvilku byl taky leopard a leccos jiného; všechno to bylo velice krásné a příjemné.

Nechal ji, až když už měla opravdu dost.

Bylo to fajn. Přijdeš zas někdy?

Máš Znamení. Zavolej mě!

Potom odešel, a unavená Leontýnka usnula.

Teď se probudila. Vedle spali propleteni Arley a Ači. Věděla to, způsobil to Nugha na její přání. Ačkoliv oni sami to chtěli taky; aspoň vidíš, že se sny řídí přáním toho, komu se zdají. Taková zblblost, černošský bůh! A takové ty věci, co se povídá v pohádkách. Třeba rubín v hadím oku...

Sáhla si tam. Kůže kolem kamínku byla podrážděná a svědila. Asi iluze...

Na okamžik dostala strach. Není to možné, ale přece jen... mávla rukou, aby si vytvořila magické zrcadlo. Ještě v polospánku, takže si neuvědomila, že to není technicky možné. A nebylo to velké zrcadlo, volně levitovalo ve vzduchu a mohla je natočit, jak chtěla...

Hadí oko zářilo rudým svitem.

Lea chtěla zařvat leknutím, ale hlasivky měla jako ochrnuté. Dotýkala se kamínku a zkoušela se vzpamatovat. Hlava ji bolela, někde uvnitř bušily moranské bubny. A někde daleko se jí kdosi smál.

Ta věc se skutečně přihodila. Přízračný Černý Lev dokáže ovlivnit hmotný svět. Nechce jí ublížit, jenom si z ní dělá legraci. Ačkoliv by mohl.

Tiše se rozplakala.

Arley ani Ači se neprobudili, ačkoliv měli smysly bystré jako šelmy.

WZ Lea učinila pokus uvažovat rozumně. Poprvé v životě byla nucena alespoň připustit existenci Ochránce; navíc obskurního černošského boha, něčeho zcela odporujícího jejímu přesvědčení. Ošklivě jí našeptávala paměť. Templář nehodnotí, nezaujímá předběžné názory, ale sbírá fakta a reaguje podle toho, o čem se přesvědčí. Lea se přesvědčila, že s pravděpodobností 80 procent existuje bytost zvaná Nugha, slabší než Bůh, ale silnější než ona. Asi jí bude zasahovat do života i nadále, když ho neopatrně vyzvala. Poznačil si ji rubínem, který by se mohl stát ozdobou korunovačních klenotů kteréhokoliv království; ovšem je na značně nevhodném místě a zřejmě není reálný, je to jen transformovaná kůže. Její nedílná součást. Radši by měla něco jako piercing v nose a obočí, aby to mohla vyndat. Nugha má v uších spoustu šperků, kdoví jak moc jsou reálné. Ale to je jedno.

Jestliže ji navštívil, potom od ní zřejmě něco požaduje. Neřekne to, asi je jejím životním úkolem zjistit to sama. A provést. Může to souviset s tou zdejší válkou v minulosti. Ale spíš s něčím v budoucnosti, protože bohové myslí dopředu. Tedy... jisté to není. Ale kdyby šlo o minulost, asi by... to je taky nesmysl. Ale určitě něco chtít bude.

Lea si s chutí přemýšlela. Především se strašně bála. Ale zároveň se taky těšila; přesně tohle si přála, když byla maličká. A teď, po příchodu do Arminu, tím víc. Přišla jsem, abych... nevěděla co, ale bylo příjemné nad tím přemýšlet. Být mocná čarodějka.

Tím se uklidnila a nastal čas, aby zkusila probudit Arleyho a Ači.

Wassongové jsou skvělí bojovníci a moc si přáli vytvořit sportovní tým. Bohužel nejvážnější součástí výcviku bylo přesvědčit je, že nesmějí ublížit soupeři. Ne že by chtěli, pouze jsou zvyklí zasazovat mohutné rány. Jejich oblíbenou zbraní je válečný kyj: pádný klacek ze zvláště tvrdého dřeva, do něhož jsou zasazeny ostré kameny, kusy sopečného skla, velké hřeby a vše, co se dá sehnat. Jediný úder takovou zbraní je smrtelný; ježto však nemají v úmyslu někoho zabít, používají daleko lehčí cvičné kyje bez ostrých a špičatých ozdob. Což neznamená, že by úder byl příjemný.

Totéž se týká vrhu oštěpem a lukostřelby. Jejich zbraně jsou lovecké, určené k zabití zvířete, ale i člověka, kdyby bylo potřeba. Nedělají to, ale mohli by; staří si pamatují válku, kdy se jejich kořistí stal každý voják, který se vzdálil od ostatních. Co s ním udělali potom? Když si na to staří vzpomněli, obvykle se mlsně olízli.

Sportovní oštěp a střelba do terče nebyly to pravé, ale morani se nechali přesvědčit. A mimořádně milovali fotbal, přestože skutečné utkání viděli jen někteří a zbylí o něm slyšeli vyprávět. Zrzek nejdřív chtěl vytvořit družstvo veslařů z drakarů a družstvo Wassongů, ale rychle přišel na to, že by je černí v rámci hry pobili jako nepřítele. Takže musel zájemce rozdělit tak nějak spravedlivě, přiměřeně je označit, aby věděli, kdo s kým hraje, a dohlížet, aby si neubližovali v průběhu tréninku. Totéž se týkalo další kolektivní hry, basketbalu. Wassongové jsou štíhlí a vysocí, takže jim ta hra mohla vyhovovat.

A ještě: pravidla říkají, že družstva mají být rozdělená na muže a ženy. Morani se nechali přesvědčit, ale rozhodně nesouhlasili. Dívky byly zcela rovnoprávné, všechny hry si vychutnávaly s kluky a navzájem se nešetřili. Ally jim pověděla o existenci roztleskávaček, ale nedokázala vysvětlit smysl takového počínání. Uznaly by, kdyby se fanynky mužstva servaly s nepřátelskými fanynkami, případně s diváky; taky by braly následnou oslavu vítězství s masovými sexuálními hrami, ale nějaké poskakování?

Leontýnka chodila po táboře a nedělala nic. Nikdo to od ní ani nechtěl. Všichni byli šťastní už jen proto, že ji mají. Pokud na něčem ulpěla delší dobu zrakem, hned jí to nabízeli. Ovšem respektovali, že čarodějka netouží po hmotném majetku, takže nic nevnucovali.

Určitý zájem projevil místní šaman. Byl starý a hodně odporný. Navštívil ji a zahájil jakousi diskusi ohledně toho, co by mohla pro kmen udělat; zvláště si přál, aby jim poskytla vzdělání v rozsahu úplně středoškolském, čímž by se zvýšila jejich možnost pracovního uplatnění. Leontýnka na něj zírala a nechápala, jak si to představuje. On navrhoval, aby nejdřív předvedla jemu, jaké má možnosti. Až po chvíli pochopila, co tím myslí: propojení jich dvou, pochopitelně po sexuálním spojení. Když si představila, že by měla spát s tím nechutným dědkem, obracel se jí žaludek.

Ovšem faktem je, že čarodějky běžně se zájemci spaly. Než začaly jakkoliv upravovat jejich mysl, důkladně je prozkoumaly, i po tělesné stránce. Jemu se to naposledy stalo někdy před válkou a tehdy mohl být mladý hezký bojovník, takže to pro ni nemuselo být nepříjemné. Ovšem dneska...

Odpověděla neurčitě. Zůstal klidný do chvíle, kdy vyslovila jméno Nugha; pak se stáhl do defenzívy. O Černém Lvovi zřejmě slyšel nerad.

Nebo respektuje, že mu Leontýnka náleží?

Šla si sednout dál od ostatních a přihlížela sportovnímu zápolení. Pokud za ní někdo zašel, udělala otrávený ksicht. Ve skutečnosti by si taky ráda něco zahrála, ale bála se síly a obratnosti moranů. Zmítaly jí protichůdné pocity, když sledovala jejich vzájemné vztahy. Každopádně nebylo nic tak, jak to líčili přívrženci vlády: že totiž život Wassongů je neustálé veřejné znásilňování každého, kdo se nedokáže bránit. Přestože vidět mladíka, který se surově zmocní zoufale vřískající dívky, nebylo nic výjimečného. Ovšem to jim ušlo, že okolo něj hodnou chvíli kroužila a provokovala slovně i tělem; taky to její vřeštění byl spíš vítězný pokřik, kterým dávala najevo ostatním, že se jí něco povedlo.

Morani byli bojovníci, vlastně armáda kmene. Zcela dobrovolná, kdo se nechce přidat, může zůstat doma. Naopak děti morany obdivují, hrají si na ně a snaží se přesvědčit dospělé, že už jsou dostatečně velké, aby se mohly přidat. Že budou muset strpět nepohodlí, hlad a bolest? No ovšem, ale to samozřejmě překonají, aby byli silní a bojovní jako všichni morani před nimi. Kdyby kmen někdo napadl...

Kmen měl hodně dětí. Samozřejmě všechny stály kolem a koukaly, co dělají ti větší. Kdyby jim někdo dovolil pomáhat, určitě by se přerazily nadšením. Lea seděla osaměle, takže kolem ní malé děti chvíli kroužily a pak se ty nejodvážnější postupně přibližovaly, až jí některé vlezlo na klín; od té chvíle už se jich nezbavila.

Leontýnka byla od přírody mazlivá. Když byla maličká, nejradši by trávila veškerý čas někomu v náručí. Pak vyrostla a už se s ní dospělí tolik nemazlili, hlavně na veřejnosti. Mazlil se s ní Arley, ale to ji zradilo vlastní tělo, velmi rychle se vzrušila a přešli k sexu. Ani v tom nestačil jejím představám; ve skutečnosti se neodvážila svěřit se svými sny nikomu, tajila je i před sebou samotnou. Kolik by ve skutečnosti chtěla, aby měla dost? Několik hodin? Nebo dní?

Dělalo jí dobře, když ji osahávali. Samozřejmě se bránila, protože je to slušné a přece se nemohla znemožnit. Arley věděl, co potřebuje, občas jí to zařídil, ale i tak ne dost. Zjistila to i Kay; ty nádherné orgie při její svatbě se už značně blížily ideálnímu stavu. Ještě to mělo trvat delší dobu a vědět o tom víc lidí, zvláště rodiče, učitelé a kamarádi. Leontýnka se strašně styděla, a styděla se moc ráda.

Nugha jí nasadil do hlavy brouka oškliváka, ratata čuňata brouka. Je její náročnost příznak zvrhlosti, úchylnosti či duševní choroby, jak se až dosud domnívala, nebo prostě přirozená vlastnost čarodějky, snaha získávat energii od všech okolo, aby ji mohla účelně použít? Zmítala se ve střídavých vlnách deprese a euforie, pokoušela se srovnat vlastní chutě se všeobecnými zásadami slušné morálky. Jenže morálka není něco daného od přírody, jen dohoda většiny společnosti, co je ještě přípustné a co ne. Když se ocitne na jiném místě, morálka se mění. Třeba zde; Wassongové nevidí nic nenormálního na sexu kohokoliv s kýmkoliv, provozují to několikrát za den a očividně jim to svědčí. Závazné předpisy pro morany nejsou žádné, jak vyčetla od Ači. Sice je zvykem, že dívka postupně odzkouší všechny dostupné partnery, ale záleží jen na ní, kdy to udělá a v jakém pořadí. Ači se vrhla do milostného života okamžitě, jakmile vůbec začala někoho zajímat. Všechny děti se snaží usilovně vtírat, se zahájením pohlavního života nedělají velké cavyky. A nikdo jim to nevyčítá.

Ači se chovala přirozeně, jak se jí zrovna chtělo. Když dostala chuť, pomazlila se s Leou a pomilovala s Arleym. Tím se stala členkou jejich společenství, něčím jako sestrou a manželkou. Její touhou je spojit se s co nejvíce partnery, nejlíp se všemi, tělesně i mentálně. Schvaluje jí to celá společnost, a také božský Nugha, který její pocity vnímá. A naprosto skvěle by se cítila i Leontýnka, kdyby se s ní takto zacházelo. Ovšem až na výčitky svědomí, které přicházejí ráno po probuzení.

Zatím se mazlila s dětmi. Byly malé, takže na ni sahaly bez zábran kdekoliv. Zhruba do pěti let měly tendenci strčit si do pusy její prs a pokoušet se vycucat nějaké mléko, protože je ženy běžně kojily. Když dítě zlobilo, nabídla mu prs i holka, co žádné mléko neměla, místo dudlíku. Pro děti to bylo normální a Leontýnce se to líbilo, tak je nechala.

Děti byly roztomilé jako zvířátka, hlavně příjemně voněly. Divočinou. Lea se s nimi mazlila a najednou jí napadlo zkusit Propojení. Dosáhla ho velice rychle, propátrala mysl kluka, kterého zrovna muckala a potěšila ho. Nijak ho neomezovala ani nevylepšovala, přesto spokojeně mručel. No dobře, zkusila mu předat nějaké znalosti úměrné jeho věku. Pohádky a tak.

Ještě! požádal.

Odstrčila ho a podala si další dítě, aniž přerušila spojení. Připojení jí šlo snadno, zřejmě měla dostatek energie od Nughy. Sama byla zvědavá, kolik jich dokáže ovládat, jednoduše si je podávala, přitahovala blíž, napojovala a odsunovala, pokud si samy nepřelezly; některé rychle pochopily situaci a pomáhaly. Ty větší, tak kolem pěti let, měly spoustu všetečných dotazů, na některé otázky odpovědi věděla, ale na jiné ne, tak je jednoduše spojila se svou pamětí. Spíš všeobecnou Pamětí, ať si najdou, co je zajímá. Vnímala jejich myšlenky, úžasně příjemné.

Nechala to běžet asi deset minut, ačkoliv nebyla vůbec unavená, ale mohlo to být namáhavé pro děti. Ne že by jevily známky únavy, spíš byly čím dál víc rozjeté. Jak ji objímaly, málem ji uškrtily. A okousaly jí bradavky.

„Padejte si hrát, bando!“ zahnala je.

Přikyvovaly. „Kdy nás zas budeš učit?“ zeptal se někdo.

„Zmizte! Ani vidět vás nechci!“

Potměšile se pochichtávaly. Věděla, že se jich už nezbaví, možná do konce života. Sledovala s úsměvem, jak odběhly a hrály si.

Proboha, přece nebudu učitelkou! Jako ta stará můra Beverlyová!

Unavila se, v rozpacích se podrbala okolo rubínu v hadím oku a pocítila, jak do ní prýští Nughova energie. Tak takhle to je! Nejen že jí daroval tu ozdobu, on ji přes ni ještě kontroluje!

Snažila se zahnat otázku, která se stále vracela: Co všechno dokážu?

Zkusila se upamatovat na auru slečny Beverlyové, když si na ni vzpomněla. Pak ji zkusila vyhledat v prostoru; šlo to líp, když zavřela oči a odstranila rušivé okolní vlivy. Pak zkoušela rozeznat okolí.

Slečna Beverlyová seděla v parku na lavičce a četla knížku. Neodjela nikam na prázdniny, přestože by na to měla, učitelský plat sice nebyl vysoký, ale její potřeby naprosto minimální. Neměla žádné zájmy, jediná náplň jejího života byla škola. Celý život si přála dělat to, co si právě vyzkoušela Leontýnka, učit děti. Bohužel každý její pokus se s nějakým dítětem sblížit dopadl stejně neúspěšně. Neuměla vzbudit v nikom lásku, spíš nenávist.

Proto zavěsila na své srdce tisíc řetězů, zamkla je a zahodila klíč.

WZ Lea jí mírně a nenápadně posunula vnímání do plusu.

Potom se šla do řeky vykoupat.

Císař Charry, Denis a Tomáš Baarfeltovi chytali ryby. Lov ovšem nestál za mnoho, neboť oba čarodějové ryby nejedli a tudíž neměli sebemenší zájem na jejich ulovení. Charry by možná ryby jedl, ale byl si vědom, že se nachází v iluzorním světě a pokud něco loví, může to být jen iluze vytvořená někým z nich. Kdyby byl mladý a při síle, mohl to brát jako zajímavý souboj. V dnešním stavu mysli ho to tak moc nebralo.

Nicméně dostal na udici pstruha, který se zjevem ani chutí bojovat o život nijak nelišil od jiných ryb, na něž si pamatoval. Dostal ho na mouchu po dlouhém mrskání vody, postupně udolal, dostal na břeh a zabil. Teď stál s krvavou obětí v rukou a přemýšlel, nakolik je ten zážitek skutečný.

„Gratuluji!“ řekl Denis a přišel pstruha změřit. Byl to pořádný klacek.

„Bohužel se s ním nebudu mít komu pochlubit. Strážní by se pěkně divili, kdybych ho najednou přinesl do kuchyně a chtěl upravit na másle!“

Smáli se. Oficiálně se císař zdržoval ve svém pokoji a odpočíval, zmožen stářím a nemocí. Sice byl starý a trápily ho rozličné choroby (od kterých mu nedokázali pomoci ani čarodějové), ale jinak byl v lepší kondici než řada mladších a zdravějších. Jeho hlídače to dost mátlo.

„Dal bych si něco k jídlu.“ prohlásil.

„K službám. Upečeš si tu rybu sám, nebo máme my?“ ptal se Denis.

„Vy dva ji stejně nebudete jíst. Tak přivalte něco k jídlu!“

Denis vzdychl a vytvořil na zemi ubrus plný jídla.

„Nevadí ti, že to je jen iluze?“

Charry si sedl vedle, popadl chlebovou placku a začal ji natírat pálivým čatní. Chutnala skvěle. „A víš, že ani ne?“

Tomáš se opaloval na sluníčku. Sluníčko se pohybovalo přesně tak, aby mu vyhovovalo. Charrymu šly jejich iluzorní krajiny na nervy.

„Bohužel, nic jiného dělat nemůžeme.“ zabručel Tomáš znechuceně.

Charry se najedl a dostal dobrou náladu. Zjevně měl něco na srdci.

„Který z vás by mě dokázal zabít?“ otázal se.

Kterýkoliv, a všichni to věděli. To nebyla ta správná otázka.

„Depresivní záchvat?“ zeptal se Tomáš.

„Nech si svoje blbé psychiatrické diagnózy. Odpovězte!“

„Důvod?“

„Přestává mě to tady bavit. Trvá to dlouho a nic se neděje.“

Mlčeli a dívali se jeden na druhého. Uznávali, že na tom něco je.

„Chci domů. Za Dianou.“

Tomáš řekl: „Aha.“

Denis řekl: „Chvilku počkej. Mám něco rozjetého.“

„Nějaká zajímavá akce?“

„Jistě víš, že sám nic nerozjíždím. Nechám ostatní...“

„Jaký je můj úkol?“

Mlčeli. Císař se zamračil: „Chci taky něco dělat!“

„Děláš. Jsi na svém místě. Děláš přesně to, co je potřeba.“

„Jasně. Vychutnávám si, že mě považují za pitomce, který si nic nepamatuje. Ani že býval císařem; myslí si, že je pořád kadetem na staré zchátralé lodi Atlantik. Alzheimerova choroba...“

„Tu zprávu jsme pustili do oběhu my.“

„Podporuju to. Když mi pošlou k podpisu nějaký zákon, třeba ho ztratím, někam založím nebo na něj napíšu zcela nesmyslnou námitku. Jenže parlament ji musí projednat, ať je jak chce hloupá. Občas jim to pěkně hne žlučí.“

Všichni se zasmáli.

Denis si vybral sladkou kuličku a s potěšením ji snědl.

„Není vyloučeno, že někdo zabije mě.“ řekl.

„Kdopak by si troufl?“

„Mám novou kamarádku. Lady Ygraine, známost z dřívějška. Nebezpečná.“

„Neznám. Co je zač?“ řekl Tomáš.

„Nevím přesně. Nevypadá na démona ani na poloboha. Nevím, odkud se vzala, ani proč nepřišla daleko dřív. Jede po mně.“

„Tak chce tě sbalit nebo zabít?“

„Zabít, abych se dostal do jejího světa. Nudí se tam.“

„Jako chce Charry za Dianou?“

„Proto o tom mluvím.“

Charry potřásal hlavou: „Dokáže to?“

„Nemůže mi ublížit fyzicky. Ale může na mě poštvat polovinu světa. Pokud by chtěla; jenže zatím si chce hrát. Jak říkám, nudí se.“

„Co s tím budeš dělat?“ ptal se Tomáš.

Denis pokrčil rameny. „Děje se něco divnýho. Nedávno mě kontaktovala taky jedna holka, ta bojovnická princezna... Chtěl se mnou mluvit Radegast, měli zasedání na Hagenově sídle Táronhégy. Kdesi v Uhrách. Požadují válku.“

„Co je jim po nás?“

„Chtějí krev. A duše. Nás jako důstojníky, nepřátele jako mužstvo. Válka v Infernu asi požaduje další posily.“

„Jak moc je to aktuální?“

„Netuším. Přemýšlím, jestli to má nějakou souvislost s Ygraine. Tvrdila, že strávila hodně času v Nebytí.“

„Zeptej se jí!“ navrhl Charry.

„To by šlo. Jenže odjakživa byla prolhaná. Nedá se věřit ničemu, co řekne.“

„Dokázal by ses jí zbavit?“

„Určitě. Jenže ona není nepřítel. A kdysi jsem ji miloval.“

„Nezdá se ti, že začínáš být sentimentální?“

„Taky už mám dost života. Kdyby to tak nebylo, nepřišla by. Jenže ona mi nabízí existenci na vyšší úrovni. Dost vysoké, abych zaváhal.“

Chvíli všichni mlčeli. Konečně řekl Tomáš: „Nebuďme zbytečně nervózní.“

„Jo. To máš pravdu.“ řekl císař, natáhl se a usnul.

Kluci z Arleyho smečky se nádherně bavili. Nejenže po nich usilovně jely všechny moranky, značný zájem projevovali i kluci. Homosexualita u Wassongů neexistovala, zato bisexualita byla naprosto běžná. Oficiální stanovisko říká, že násilný styk mezi mladíky je výrazem vítězoslavné nadvlády nad slabším soupeřem a ti silnější jím dávají krutě najevo převahu, ale jak Lea vypozorovala, mladší a slabší si docela rádi začínali, ačkoliv jasně museli vědět, co je čeká. Ani se nezdálo, že by nějak moc trpěli.

Ani Allyson, která se přišla pochlubit, co s ní všechno dělali. Nejvíc se jí líbil současný styk zpředu i zezadu, taky při něm nejvíc řvala, ale jen co se oklepala, už se vtírala zas. I kluci byli jednoznačně pro.

Lea si uvědomovala, že k jejich vstřícnému přístupu hodně přispěla. Když provedla Ally posun vědomí, chtěla tím jen odstranit bolestivé a nepříjemné zážitky; netušila, že se zvrátí v pravý opak a ona je začne cílevědomě vyhledávat. Tedy, nevěděla... měla to vědět! Přesně stejné výsledky měly akce WZ za císařství; až na to, že se časem dívky naučily samy vyladit tak jemně, že si vychutnávaly každý pocit, ať příjemný či nepříjemný. Ally ještě tak daleko není, ale kdo ví, co všechno se naučí.

Jak vznikla kasta WF, bojovníků/čarodějů? Jednoduše z talentovaných kluků a děvčat, se kterými si čarodějky pohrávaly tak dlouho, až je něco naučily. Další pokusy už na sobě prováděli sami, tím nadšeněji, čím méně zodpovědně. Hrozí, že právě vzniká nová generace?

Přišel Arley a s ním B'Bonga; oba měli skvělou náladu a jednoduchým průzkumem Lea zjistila, že se právě dokonale tělesně sladili. Na jedné straně byla zhnusená, že se Arley k něčemu takovému propůjčil. Na druhé straně mu měla za zlé, že ji nepřizvali a nenechali se koukat. A kdesi hluboko vystrkoval hlavu ošklivý nápad se Arleymu pomstít a svést náčelníka moranů.

„To bylo skvělý, cos udělala s děckama!“ chválil ji Arley, „Co vyzkoušíme dál? Jak seš na tom s E bilancí?“

Lea pro jistotu bleskově zvedla štíty a nabila všechny zbraně.

„Tak jak?“ naléhal Arley, „Máš dost éčka, aby ses dala do velkých?“

Mimořádně zvědavý byl B'Bonga; tušil, že přijde na řadu první.

Leontýnka ještě nedomyslela, jakou hrubou a sprostou nadávkou ty dva odežene, když ji vlastní tělo zradilo. Jestli jí pach Ači a dětí byl příjemný, B'Bongův ji přímo opájel. Začala vlhnout; jemu stačilo pouze zavětřit.

Jenže Arley byl taky šelma. „Já ti ji podržím...“ navrhl.

Rvala se, tloukla je, kopala, kousala, škrábala a především hrozně řvala. Hned ze začátku se spojila s B'Bongou, Arley se napojil sám. A potom všechny, kdo přiběhli nalákáni jejím ječením; po prvním orgasmu nad sebou zcela ztratila kontrolu a začala instinktivně dělat, co jí radilo podvědomí. Když už Propojení dosahovalo víc než sto metrů na dálku, obsáhlo i mysli napolo ochočených psů, koček domácích i divokých, slepic, malých černých prasátek, krokodýlů v řece a kdo ví čeho. A jako vrchol se připojil Nugha ve vší své moci a nádheře.

Když upadla do bezvědomí, Arley ji opatrně vyprostil z chumlu a B'Bonga odnesl v náručí do chýše, kde ji uložil do pelíšku. Hlídala ji Ači; po zbytek dne a celou noc se zmítala v horečce, vykřikovala různé věci a když se na chvíli probrala, akorát se napila a zase usínala.

Arley měl špatné svědomí, občas ji chodil kontrolovat. Protože Leontýnka ho nevnímala, omlouval se Ači, která jen koukala a neříkala nic.

„Netušil jsem, že to půjde tak rychle!“ vysvětloval, „Nenapadlo by mě... je to cizinka, bez zkušeností! Kdyby to bylo na Atanoru, holky by ji pohlídaly, ale já... taky jsem to viděl poprvé, chápeš?“

Ači dlouho přemýšlela, pak řekla: „Mmmm...“

„Až se probere, musím si s ní promluvit. Jestli tohle udělá ještě jednou, mohla by zahynout vyčerpáním! Ona se prostě nekontroluje!“

Ači opět dlouho přemýšlela. Pak řekla: „No... asi.“

Arley jen něco zamručel a odešel.

Ráno Leontýnka vstala a šla na snídani, ačkoliv nabízeli, že jí něco přinesou, aby se neunavovala. Nenadávala, nevzlykala, téměř nemluvila. Ani rubín v hadím oku nezářil tak jako včera. Jen smutně koukala.

Arley, Ally a někteří schopnější prováděli s morany testy. Zjistili, že se naučili (kromě jiného) slovem i písmem angličtinu, francouzštinu a němčinu; italsky pouze mluvit, v pravopisu měla Leontýnka mezery. Nedalo se na první pokus odlišit, co jsou její znalosti, co všeobecné z Paměti a co do nich vložil Nugha. Na Atanoru měli soubor testů...

Lea odpočívala a zůstala by tak i nadále, ale přijel Kapitán Nemo.

To bylo tak: na řece se ozval hluk nějakého motoru a když už všichni byli dostatečně zvědaví, objevilo se plavidlo slátané z nejrůznějších kusů, bez pochyb poháněné naftovým motorem. Ovládal je asi sedmnáctiletý mladík neurčité národnosti, jehož hlavu zdobila zlatem vyšívaná kapitánská čepice. Bez váhání zajel vedle drakarů, zakotvil a vyskočil na břeh.

„Ahoj!“ pozdravil shromážděné morany, „To je paráda! To jsou vaše lodi?“

Načež nastala dlouhá diskuse, v níž mluvili všichni a nikdo nikoho neposlouchal. Nicméně dozvěděl se, co potřeboval vědět, a dostal najíst. Někteří ho znali, ačkoliv to ještě neměl tu loď, pouze ji stavěl.

„To je Nautilus!“ představil hrdě kombinaci traktoru s motorovou lodí. „Jsem vládcem celé řeky od Kingtownu až po Velký most!“

„A kam teď pluješ?“ ptali se.

„No... zatím to zkouším. Bezva stroj, ne?“

Když nic, tak ocenit schopnosti hosta morani uměli skvěle. Jeho plavidlo důkladně prohlédli, osahali a kupodivu nepoškodili; Kapitán Nemo se snažil stavět je odolné proti všemu. Měl spoustu plánů do budoucna, kromě jiného zavést na řece pravidelnou lodní dopravu.

„To teda nevím,“ řekl Arley, „Do tý kabiny se vejdou tak dva tři lidi, to moc velkou parádu nenaděláš!“

„Jenže já to vymyslel, víš? Nautilus není velký, ale silný! Kdybych chtěl, vezmu ty vaše kocábky do vleku a vytáhnu proti proudu až nahoru!“

„Tak to je blbost! Proti proudu? To bys nedokázal!“

„Vsadíme se?“

Nevsadili se, ale pohádali. Výsledkem hádky bylo, že zkusit se to může; ovšem nejdůležitější námitka byla, že se dávno měli vrátit domů do Kingtownu; rodiče už jistě umírají strachem, kde jejich děti jsou.

„Tak jim zavolejte!“ navrhl Nemo.

Ukázalo se, že drát trčící vzhůru a dost překážející při plavbě je anténa vysílačky; přesněji jednoho z jižanských kecafonů, experimentálního zařízení, jaké se přiděluje spřáteleným podnikatelům. Nemo vyšmelil jeden starší typ a teď ho zkoušel v náročných podmínkách.

Ježto se Leontýnka už vzpamatovalo, bylo odhadnuto, že je největší diplomat, tudíž vhodná k vyjednávání s rodiči. Samozřejmě zavolala tatínkovi do zaměstnání, jeho číslo znala zpaměti.

„Ach, to jsem rád, že voláš!“ potěšil se Villar, „Kde jsi? Ostatně, to je jedno. Hlavně tam zůstaň a nevracej se do města!“

„Proč, tati?“ zbystřila pozornost.

„Copak nevíš, co se tady děje? Demonstrace, rabování, pouliční boje! Dva exekutory zavřeli v jejich autě, polili benzínem a upálili. Vymahače dluhů honí jako škodnou... Gangsteři střílejí na policajty, policajti na gangstery a kdo neví, střílí na každýho. Buď ráda, že tady nejste!“

„Aha... no, my jsme stejně chtěli pokračovat dál na jih...“

„Vážně? To je dobře, tam je klid. Podívej, znám rodiče některých tvých kamarádů, tak jim dám vědět. Jeďte tam a zase mi zavolej, jo?“

„Ale proč to všechno? Co se děje?“

„Ach děvče! Obávám se, že jsem to zavinil já. Zjistil jsem, že jednu banku její ředitel vyloupil. Teď se pokládají jedna po druhé...“

„Aha. No dobře. Já to vyřídím.“

Leontýnka zrušila spojení a zůstala koukat jako vrána.

„No,“ řekl Arley, „Tak jo. Jedeme dál proti proudu.“

Že se někteří morani vypraví proti proudu, aby se zúčastnili sportovních her, náčelníci věděli. Zbývalo jen vybrat, kteří to budou; tím se zabývali po zbytek odpoledne. Odhadovali, když je potáhne Nautilus a všichni budou veslovat, mohli by se dostat na hranice během dvou dnů. To se jim líbilo.

Arley se přišel opatrně pozeptat Leontýnky, zda je ochotna připojit nemá jako dalšího do svého systému vzdělávání. Byla ochotná. Byla velmi klidná, až příliš klidná; uvažovala mechanicky, téměř jako robot. Mohl být spokojen, ale úplně v pořádku to nebylo.

Nemo měl s mentální výukou zkušenosti, učila ho nějaká Monika v End City. Kupodivu bez sexuálního spojení, její metoda byla odlišná. Lea to vyslechla bez komentáře, pořád ještě tak nezvykle klidná a vyrovnaná. Arley se začal trochu bát, Nemovi se to líbilo. Večer uspořádala hromadné orgie se všeobecným propojením, ale sama se nezúčastnila, jen zajišťovala spojení a dohlížela na dokonalý průběh. Žádné zvláštní komentáře.

Nazítří ráno vyrazili proti proudu. Drakary pospojovali pomocí řetězů do konvoje a Nautilus je táhl; byl silná loď, přesto bylo dobře, že lidé usilovně veslovali. Protože pluli téměř středem řeky, nezamotávali se do žádného porostu a tudíž nebylo třeba lodi pracně vysekávat.

Od Leontýnky nechtěl nikdo nic, takže měla čas sedět, koukat a zmítat se ve střídavých depresích a euforiích. Rezignovala, přijala svůj ortel. Když je čarodějka, musí se tak chovat, ať se jí to líbí či nikoliv. Rozpor: její tělo vyžaduje spoustu sexu, čím víc tím líp; mysl to zásadně odmítá. Hádky mezi duší a tělem nejsou příjemné nikomu, tím spíš dospívající holce. Arley nijak nepomohl, fandil své představě dokonalé čarodějky; pocit žárlivosti neznal, nebyl k němu vychován. Všechny její milence bral jako své příbuzné a přál si, aby jich bylo co nejvíc.

Občas by ho Lea s chutí nakopala... kamkoliv.

Pozdě odpoledne příštího dne dorazili k jakémusi pohraničnímu městu. Živě se rozvíjelo, samá hospoda a zábavní podnik, které se hodilo zřídit zrovna na hranici, mezi právem republiky a císařství; Leontýnka sháněla telefon, navštívila místního šerifa, ten si ji důkladně prohlédl a projevil snahu jí vyhovět v čemkoliv, pokud mu to nepřinese větší potíže.

Telefon vzala matka. Brečela. „Tatínek... tatínka zavřeli!“

„Kam? Proč?“

„Copak vím? Asi do vězení! Že prý prozradil něco, co neměl!“

„Vážně? Mami, já se okamžitě vrátím domů...“

„Ne, prosím tě, to nedělej! Ještě než ho odvedli, dost zdůrazňoval, abys zůstala co nejdál odtud. Ať jsi aspoň ty v bezpečí...“

„Ale co vlastně udělal?“

„Copak já vím? Nikdo mi nic neřekne! A ve městě je boží dopuštění!“

Leontýnka ji chvíli utěšovala a vyslýchala, ale nedozvěděla se nic, takže sekla s telefonem a obrátila se na šerifa. Ten byl na rozpacích; na jedné straně byla dítě, na druhé vykazovala zřetelné symptomy čarodějky. Té není radno v čemkoliv odporovat.

Zprávy měl především z televize a novin. Vypadalo to tak, že nespokojení střadatelé uspořádali demonstraci, zablokovali dopravu a různě protestovali proti vytunelování svých účtů. Policie se pokusila je rozehnat, částečně se jí to povedlo, ale některé skupiny začaly zapalovat auta a rozbíjet výkladní skříně. Další toho využili, ukradli co se dalo a odtáhli to domů. Městem se šířila panika, mluvilo se o tom, že nebude dostatek potravin, nebo budou podstatně zvýšeny ceny. Rozhodně důvod, aby lidé začali davově nakupovat; vykoupili všechno možné, čímž se potvrdilo, že potraviny nebudou, takže se pokusili vzít obchodní domy útokem. Ochranka se chvíli bránila, pak raději přivolala policii. Policie dav rozehnala a... jako výše.

Na konkrétní záležitosti pana Villara se šerif musel zeptat. Naštěstí měl v Kingtownu přítele, takže se dozvěděl asi toto: někdo na něj nabonzoval, že měl nejspíš informace dřív, protože už před časem převedl svůj majetek do banky Monroes, nevykradené a stabilní. Vzniklo podezření, že byl spojen s tuneláři a kdo ví, jak to bylo. Zatím ho zavřeli, pro jistotu.

„Určitě mu nic nedokážou!“ vztekala se Leontýnka, „Je nevinný!“

„To ještě neznamená, že nebude odsouzen.“ potřásal hlavou Arley.

„Před soudem se určitě obhájí!“

„Pokud se před soud dostane. Třeba ho nechají shnít ve vězení.“

Rychlým dotazem zjistila, že si sice nikdo nemyslí, že starý Villar něco spáchal, ale všichni ho považují za ztraceného. Když někdo upadne do spárů soudů a policie, těžko se z nich vydrápe. Bůh buď milostiv jeho duši, nechť je mu země lehká!

Leontýnka zhruba půl hodiny usilovně brečela. Pak se vzpamatovala a začala rozumně uvažovat. Krátkou úvahou došla k uzávěru, že z lidí těžko někdo pomůže; i kdyby chtěl, nedokáže to. Kdo tedy může pomoci?

Nugha.

Vyděsila se. Nejdřív z toho, že už připouští jeho existenci, jako by na něho skutečně věřila. Neviděla ho, nikdo ho neviděl, jen se jí o něm zdálo. Je příšera ze starých pohádek, lev a člověk zároveň, přízrak, strašidlo... Lea se klepala hrůzou, ale byl jediný, kdo má moc.

Když se přestala třást, nastoupila druhá fáze problému: jak ho přivolat. Ponořit se do meditace, jenže to jí moc nešlo. Její energetická rovnováha se zmítala v otřesech, nahoru a dolů, momentálně byla hluboko pod úrovní. Mohla ji nasbírat, jenže na nějaké laškování neměla vůbec náladu. Takže...

Na jižním břehu řeky začínala džungle. Stačilo kousek poodejít; usedla, zkusila se dostat do transu, ale hned věděla, že to nebude mít smysl. Paměť jí napovídala, co musí udělat: obětní rituál. Jenže tím se mu zaváže, snad dokonce nadosmrti. Až bude jeho, co ji čeká?

Vytáhla z náušnice jehlici, zavřela oči a probodla si ruku. Ještě nikdy si nezpůsobila bolest sama. Snad ještě víc ji děsil strach. Nechala jehlici trčet v dlani, vztáhla ruku a sledovala, jak její krev stéká do trávy.

„Proč děláš takové věci?“ zeptal se. Zprudka se otočila. Ledová hrůza jí svírala srdce. Ale on se choval laskavě, vytáhl jehlici a olízl jí ruku, aby rána zmizela. „A proč u toho pláčeš?“ dodal.

Byl obrovský, měřil tak dva a půl metru na výšku, možná víc. Byl člověk a zároveň lev, něco skutečně příšerného. Žádný člověk by nevydržel ten pohled bez újmy na svém duševním zdraví. Černá barva kůže, hříva, tesáky trčící až pod bradu. Ostatní tělesné rozměry odpovídaly jeho výšce.

„Ty máš strach, že tě zabiju. Přesto jsi mě přivolala.“

Nadechla se, vydechla. Pak se nadechla znovu: „Ty víš, proč.“

Pouze ty zuby na něm byly bílé. Jeho smích duněl jako vzdálené hřmění.

„Čeho se bojíš?“

„Jsi tak... obrovský!“ vzdychla.

Zahleděl se jí do očí; pak se pozvolna zmenšoval, až byly jejich zraky ve stejné rovině. A zkrátil špičáky: „Už je to lepší?“

Děsila se představy, že čte její myšlenky a vysmívá se jí. Prohlédla znovu jeho tělo, už bylo přijatelné. Dokonce by mohl mít trochu větší...

Jeho smích otřásal nebem i zemí. Oči zářily potměšilým ohněm.

„Co žádáš, čarodějko?“

Našla správný výraz: „Je to pomsta!“

„Tak pomsta... čím zaplatíš?“

Přemýšlela, jak před ním utajit svoje myšlenky. Jenže on se na ni díval.

Konečně řekl: „Jedna z těch bank se opovážila zneužít můj symbol. Lev ve světě financí... Je to urážka. A já nemám urážky rád!“

„Asi taky padla.“

Chvíli ji ještě nechal trápit. „Dobře. Pomůžu ti.“

Polkla dvakrát naprázdno.

„Jistě to máš promyšlené, velekněžko.“

Ten nový titul ji roztřásl. Vypadla z koncentrace.

„Potřebovala bych vědět... co všechno dokážeš. Musím se dostat domů, do Ženevy. Víš... jo, asi víš. Existuje taková metoda...“

„Projít zrcadlem. Ano, to umím. Jeden čaroděj mě to naučil.“

„Mám kamarádku Geneviéve. Nechala jsem jí svého oblíbeného medvídka. Asi by měla být ve škole, ale vypadá to, že je doma. A mají v předsíni veliké zrcadlo. Chtěla bych jím projít.“

Váhal daleko kratší dobu, než se obávala. „Tak pojď!“

Když se před nimi otevřela lesklá plocha Zrcadla, teprve jí došlo, že se Geneviéve příšerně lekne, až ho uvidí. Jenže to už stáli v příšeří předsíně jejich domu. Leontýnka se zachvěla, byla tu zima a divně to tu páchlo. Jak rychle si odvykla na umělé pachy, tak si zvykla na vůni šelem.

„Neboj se, neuvidí mě.“ usmál se Nugha.

Z předsíně se procházelo rovnou do ložnice Geneviéve. Ležela a četla si nějaký časopis; když Leontýnka otevřela dveře a vstoupila, vytřeštila oči.

„Neboj se! Já jsem...“

„Marie-Jean?“ kamarádka se zvedla a jenom zírala. „Kde se tady bereš?“

„No... to bych ti těžko vysvětlovala.“

„Před pár dny se mi o tobě zdálo. Takový zvláštní sen...“

„Já vím. To jsem způsobila já.“ Leontýnka udělala dva kroky blíž, „Nelekni se. Víš... já jsem teď čarodějka.“

Geneviéve upřela zrak na hada v jejím klíně. „Jo. Já vím.“

„Ale fakticky se nemusíš ničeho bát!“

„Já se nebojím. Jenom trochu žasnu. Ale neboj, já si zvyknu.“

„Aha, jo. Já jsem si neuvědomila... šlo to trochu rychle.“

„Ty teď chodíš nahá?“

„Posledních čtrnáct dní skoro pořád.“

„I před klukama?“

„Hlavně před klukama.“

Geneviéve si sedla na posteli. Měla na sobě pyžamo. Ten časopis byl pro ženy, zaměřený spíš na mladší a výstřednější kusy. Bravo.

„Povídej, přeháněj! Jak se ti tam žije?“

Lea zaváhala. Na Geneviéve bylo něco v nepořádku, E bilance hluboko dole, potemnělá aura. Silně potřebovala zásah.

„Nevyděs se. Něco s tebou udělám. Zkusím... Měla bych si vyžádat souhlas...“

„Jasně. Dělej se mnou cokoliv, teď už je to jedno.“

WZ Lea ji objala a protáhla energií. Vůbec se nebránila, jako by se její tělo vzdalo veškeré obrany. Ani mysl, perfektně se spojily a Leontýnka se pochlubila svými prožitky. Trochu na přeskáčku, ale...

Když se rozpojily a Lea se na kamarádku podívala, zjistila, že brečí.

„Ty ses měla tak skvěle! To je přeci tak nádherný...“

„Jak kdy. Někdy dost... tos konečně viděla. Ale teď... ty seš nemocná?“

„Já jsem teď pořád nějaká nachlazená. Teď je mi líp, když jsi...“

„Něco bych potřebovala. Od tvýho tatínka.“

„Táta je v práci. V redakci...“

„No vidíš. Potřebuju, abys mě tam nějak dostala. A půjčila něco na sebe. Já jsem vypadla tak trochu narychlo...“

„Jo, jasně. Hele, ten co tě přivedl, to je...“

„Chceš ho vidět?“

„Jasně! On je tak krásnej!“

Nugha vystoupil ze stínů. V tomto pokoji vypadal skutečně nepatřičně.

Geneviéve otevřela pusu a jen zírala. Až vykoktala: „To je tvůj kamarád?“

„Nugha, Černý Lev Wassongů. Africký bůh.“

„Je... je živej? Můžu si na něj sáhnout?“

Nugha se k ní sklonil a očichal ji. „Já umím mluvit za sebe!“ upozornil.

Geneviéve k němu přistoupila ještě blíž. Položila na něj ruku, vnímala hebkost jeho kůže a teplo jeho těla. Z očí jí tekly slzy.

„Ty se mě vůbec nebojíš?“ V jeho hlase znělo něco jako úcta.

„Já už se nebojím ničeho.“

„Hele, hnem sebou.“ řekla Leontýnka, „Nevím, jak dlouho tady můžu zůstat.“

Geneviéve otevřela skříň, vybrala nějaké šaty pro Leontýnku a potom pro sebe. Zaváhala, pak jí dala spodní prádlo. Zaváhala ještě víc, nechtěla se převlékat před hostem.

Nugha ji zachytil tlapou a zvolna vysunoval drápy, až jí zajely do kůže.

„Někdy v budoucnu si tě chytím,“ pronesl temným, znepokojivým hlasem, „Takhle ti přímo na těle drápem roztrhám ty směšný šlupičky... Zatím se můžeš třást, co všechno s tebou udělám potom... děvčátko...“

Jeho příšerný dráp jí jemně přejížděl po kůži. Ani ji neškrábl.

„Já vím, cos dělal s Marií... s Leou.“ odpověděla. Nebála se.

Leontýnka se zatím stihla obléknout. Obdivovala kamarádku. Nugha se k ní intenzivně lísal, málem se jí zmocnil hned teď.

„Já bych vás nerada rušila...“ začala opatrně.

„Zajisté, velekněžko. Jsme zde k tvým službám!“ zapředl Nugha.

„On půjde s náma?“ zalekla se konečně Geneviéve.

„Já doufám, že ne! Nebo aspoň že nebude vidět!“

„Jak si přeješ!“ ušklíbl se Nugha a rozplynul se ve vzduchu.

Geneviéve se během převlékání taky rozplývala, nadšením nad jeho krásou.

„Proboha, nezahrávej si s ním! Hlavně mu nic neslibuj, nebo se ho nezbavíš! Chápeš vůbec, co je zač? Co jsou všichni afričtí bohové?“

„Nevím, co je. Ale docela by mě zajímalo to poznat. Myslíš, že by mi mohl něco udělat? Jako... něco špatnýho?“

„Ne. Ale udělá ti tolik dobrýho, že ti praskne hlava.“

Genny něco bručela, ale ježto si obouvala boty, nebylo jí rozumět.

Vyšly na ulici. Lea vymrštila ruku proti nejbližšímu taxíku, řidič zajel k chodníku a holky nastoupily.

„Já žasnu, jak seš suverénní! Co kdybych neměla peníze?“

„Já doufám, že nějaký máš! Já samozřejmě ne...“

„Táta by to zatáh, ale...“

Redakce Magazínu se nacházela taky v centru, takže nejely dlouho. Genny tam znali, takže bez problémů pronikla přes vrátnici a kamarádku protáhla s sebou. Nugha by asi vyvolal větší pozornost.

„Tati, pamatuješ se na Marie-Jean? Jak odjela do Arminu?“

„Jistě, děvče... jsi krásně opálená! Co tady děláš?“

„Ono je to složitější. Potřebovala bych s tebou promluvit, strýčku Sergi. Ještě líp, potřebuju, abys pro mě něco udělal.“

„Počkej, děvče. Koukám na tebe a nestačím se divit. Ten účes, tvoje chování, taková... zvláštní dospělost! Hodně ses změnila!“

„Viď, tati! A kdybys ještě viděl toho hada!“

„Jakýho hada?“

Leontýnka váhala jen okamžik. Pak se částečně svlékla.

„No nazdar.“ vydechl.

„Já jsem teď čarodějka, strýčku Sergi.“ řekla omluvně.

Když se na její pokyn rozzářil rubín v hadím oku, začal jí věřit.

„Tati, udělala se mnou... ukázala mi, jak tam žije.“

„A udělám to znova. Bude to lehčí, než něco vysvětlovat.“

Doufala, že se jí to podaří. Byla by ostuda, kdyby ne. Ale to by ji musel podtrhnout Nugha, který jí dodával energii. A to by neudělal, bavil se snad ještě líp než děvčátka samotná.

„Aha.“ řekl Serge, „A co chceš ode mě?“

„Chci, abys tatínkovi pomohl. Rozvířil v novinách aféru, napsal o všem, co se tam děje. Aby ho nemohli jen tak spláchnout.“

„Jo, chápu.“

„Tatínek byl tvůj přítel!“

„Ještě pořád je. Počkej, nech mě přemýšlet. Nejsem šéfredaktor, ale jistý vliv mám. Mohl bych... taky mám nějaké známé. Na ministerstvu, v bankách... Villar je pořád ještě náš občan, takže to může zajímat ministerstvo zahraničí... Pokud naznačím, že se snažil ochránit naše investice...“

„Ty si určitě poradíš, strýčku Sergi.“

„Jistě. Ale...“ zaváhal, „Budu něco chtít.“

„Samozřejmě. Co pro tebe můžu udělat?“

„Genny, jdi na chvilku... ne, nesmysl. Zůstaň tady, měla bys to slyšet. Marie-Jean, možná sis všimla, že moje dcera není zrovna zdravá.“

„Všimla. Trochu jsem ji srovnala, ale... co vlastně jí je?“

„Leukémie.“

Leontýnka zvážněla. Obrátila zrak na kamarádku, ale ta zůstala klidná.

„Jestli jsi vážně čarodějka, tak víš, co to znamená. Moje dcera umírá.“

„Ale... snad se s tím dá něco dělat, ne?“

„Dá se s tím. Příští týden má nastoupit do nemocnice na kompletní vyšetření. Potom hospitalizace, chemoterapie, transplantace kostní dřeně... Asi to bude dlouhé a... nezaručené. Je mladá, možná přežije, ale...“

Lea mlčela. Genny taky.

„Mám známosti. Zaslechl jsem zprávu, samozřejmě nezaručenou, že... tam na vašem Ostrově existovaly jiné možnosti. Možná ještě existují.“

„No... tedy...“

„Já vím, že to nedokážeš ty. Ale třeba víš o někom...“

Leontýnka pořád ještě váhala. Paměť jí usilovně našeptávala...

„Taková metoda existovala. Živý Oheň. Ale...“

„Já vím. Nebudu se ptát, jak to děláš. Ale zachraň mi dceru.“

„To já nemůžu... ale... mám tady kamaráda. Nevyděs se. Nugho!“

Serge se vyděsil, i přes varování. Daleko víc než jeho dcera.

„Jestli jsi nás poslouchal, tak víš, co se děje.“

„Slyšel jsem.“

„Můžeš něco udělat?“

„Já ne. Ale vím, kdo by mohl. Valérie.“

„Ta Valérie?“

„Ano.“

„Ale... ona je přece mrtvá!“ řekl nejistě Serge.

„Můžu vás vzít do času, kdy ještě žila.“

„Udělej to! Prosím!“

„Bez ohledu na následky, jaké to bude mít?“

„Jaké budou? Vlastně, to je mi jedno. Chci, aby žila!“

Černý Lev Nugha si je všechny pozorně prohlédl. Vypadal vážně.

„Poslouchejte, lidé. Kdysi dávno pro mne jeden člověk udělal spoustu dobrých věcí. Teď udělám já něco, co bych možná neměl. Nebudu za to nic chtít. Ale taky nechci nést odpovědnost za to, co potom uděláte vy.“

„Rozumím.“ řekl Serge.

„Tato dívka má zemřít. Ti, kdo řídí její osud, rozhodli, že bude trpět a pak zemře. Možná se rozhněvají a budu s nimi muset bojovat. Nebojím se. Jsem silný a bojuji rád. Roztrhám je!“

„Kdyby ti to mělo nějak ublížit...“ začala Leontýnka.

„Já chci, aby mi ublížili!“ zařval, až se všechno otřáslo, „Už dlouho si přeju jim vrátit, co udělali oni mně, za války i předtím! Chci s nimi bojovat! Spíš se bojím, aby ta válka nezasáhla i vás lidi!“

„Já v té válce už jsem. A moc se bojím – ale neuhnu!“

„Můžu... můžu taky?“ špitla Geneviéve.

„Tak dobře. Ty, člověče, udělej, co považuješ za správné. Já teď odvedu tvoje dcery s sebou. Už nikdy se nevrátí takové, jaké byly dřív. Možná se nevrátí vůbec; možná přijdou, aby změnily svět. Ale už jsem se rozhodl.“

„Se mnou můžeš taky... počítat.“

Nugha hlasitě zavrčel. Mávl tlapou a v jeho dosahu se otevřelo Zrcadlo. Prostrčil jím napřed Leontýnku, pak Geneviéve a nakonec prošel sám. Za ním Zrcadlo zmizelo a Serge zůstal sám.

Do chvíle, než se otevřely dveře a vstoupila sekretářka. „Ty holčičky už odešly? Ani jsem si nevšimla! Připravila jsem jim limonádu...“

Skála. Stály na ochozu kláštera Atanoru, nad nimi se tyčily věže Chrámu. Seběhly se okolo nich dívky různého věku, ohmatávaly jejich šaty, pronášely posměšné poznámky. Jedna z nich měla uši protažené do špičky, veliké zářivé oči a nějak víc zoubků jako perličky.

„Ty seš elfka?“ hlesla vyjeveně Geneviéve.

„A co bych měla bejt, krokodýl?“

Mezi holkami se otevřela cesta a prošla jí sotva dospělá holka, ne o moc větší než ony. Valérie.

„Co chceš, Nugho?“ svraštila čelo.

Mentální přenos byl tak rychlý, že Lea nestíhala. Va se zamračila ještě víc.

„Z kterýho času?“

Nugha odpověděl.

„Ty ses zbláznil!“

„Tak to udělej tak rychle, jak nejvíc můžeš. Aby nebyly škody...“

Valérie uchopila každou rukou jednu dívku, položila jim dlaně na hlavu. Vzápětí kolem nich vzplanul Živý Oheň; spálil jim vlasy, šaty, pronikl jim do těla a předělával každou buňku. Strašlivě a nádherně to bolelo.

Vzpamatovat se trvalo Leontýnce o hodně déle. Shořely jí všechny kovové piercingy, zůstaly pouze náušnice s džogly a rubín v hadím oku.

Valérie pozorně prozkoumala Geneviéve. „V pořádku.“ řekla.

Pak se věnovala Leontýnce. Ještě pozorněji. „My se ještě setkáme.“

Nakonec zvedla oči k Nughovi. „A teď vypadněte z mého času i prostoru!“

„Moje hluboké díky, sestřičko!“ usmál se a zmizel ve vlně energie.

Teď stály na trávníku. Porůznu byly okolo rozhozené pestrobarevné dřevěné chatičky. Kousek dál hrálo pár dětí míčovou hru a dost při tom ječely. Dospělí většinou posedávali na lavičkách, četli, bavili se. Všichni chodili nazí a neměli delší vlasy než několik dní.

„Rehabilitační středisko. Já se vzdálím, dohodni to s nimi sama.“

„Počkej! Měla bych ti poděkovat...“ začala Genny.

„Já se příležitostně stavím...“ řekl a zmizel.

Leontýnka vzdychla. „No, tak to bychom měly.“

Vydaly se přes trávník k největší budově. Ošetřovatelku poznaly podle bílé stuhy kolem hlavy; ona poznala daleko dřív, že sem nepatří.

„Já jsem WZ Lea z Kingtownu. Tohle je Geneviéve ze Ženevy, právě prodělala léčbu Živým Ohněm. Leukémie. Mohla bys ji tady nechat vzpamatovat?“

„Jistě. Zůstaneš s ní nebo...“

„No... chvilku radši zůstanu. Trochu se nám pomíchaly časy a místa.“

„Jasně. Jděte si vzít něco k jídlu, já zatím najdu nějaké místo na ubytování. Jak jste se sem vůbec dostaly?“

„Přivedl nás Nugha. Ten... jsem jeho...“

„Velekněžka.“ napověděla Genny.

„No, asi jo.“

„Aha. Navrhuji, abys zůstala. Ráno jede sanitka do End City, tam chytíš autobus kamkoliv. Vejdete se na jednu postel?“

„Moc rády!“

„Tak fajn. Přeju hezký pobyt. Příležitostně se stav v kanceláři, abys jim nahlásila jméno a základní údaje.“

Geneviéve přikývla. „Vážně vám nevadí, že tady jsem, paní?“ zeptala se.

Sestra se zarazila a pečlivě si ji prohlédla. „Ani moc ne. Tady je víc takových. Neboj, časem si zvykneš.“

Tak se holky sebraly a šly se najíst.

Na ministerstvu financí bylo značně rušno.

„Který idiot vymyslel shodit to na toho Villara?“ řval sekční šéf a mlátil novinami o stůl. „Copak vás nenapadlo, že má někde známosti?“

Nikdo se neodvážil připomenout mu, že to vymyslel on.

„Povídá se, že jeho dcera je čarodějka...“ hlesl nejmladší úředník.

„Jeho dcera je dítě!“

„No, jenže... Víte, naštvat čarodějku je vždycky trochu...“

„Srovnejte to! Rychle, a pokud možno bez dalšího průseru! Rozumíte?“

Podřízení musejí poslouchat.

„A nabídněte mu nějaké odškodné! Třeba ho to uklidní...“

Leontýnka seděla na zábradlí autobusového nádraží v End City a brečela.

„Proboha, co se zas děje?“ zeptal se Arley.

Padla mu kolem krku a rozbrečela se ještě víc. Chtěla něco vykládat, ale namísto toho jen lapala po dechu.

„Tak co je, prosím tě? Zbláznila ses?“

„Průser. Víš, že jsem byla na Atanoru? A Valérie mě vykoupala v Ohni!?“

„Vypadáš. Přišla jsi o copánky, koukám.“

Znovu se zoufale rozbrečela.

„To tak řveš kvůli wingům?“ divil se.

„Ale ne! Jenže... jak mě protáhla... všude, chápeš? Všechno vyléčila!“

„Jak – všechno?“

„No, že jsem zase panna! Co mi dalo práce, než jsem tě svedla – a teď...“

Arley se začal šíleně smát. A smál se ještě, když ho honila po celém nádraží, kopala a mlátila pěstmi. Chechtal se a chechtal.

„Nevěřím, že to je nedopatření! Udělala to schválně! Ta mrcha zákeřná!“

Arley přistupoval k situaci vážněji. „Pokud to udělala, potom zřejmě ví, proč to potřebuješ. Zřejmě si přeje, abys toho využila!“

„Nesmysl! Koukej, stačí pět minut a je po problému. No co? Udělal jsi to jednou, když na to vlítneš podruhý...“

Jenže na jeho tváři už viděla zjevný nesouhlas.

„Proč ne? Copak ses zbláznil?“

„Neodvážím se narušit rozhodnutí Matky Valérie.“

„Valérie je mrtvá!“

„Tím spíš.“

Leontýnka na něj chvíli vytřeštěně zírala.

„Jak chceš! Neuděláš to ty, udělá to někdo jinej!“

„Těžko někdo, kdo zná celý průběh. Sotva se to roznese...“

„Proboha! Copak nechápeš, že to chci vyřešit, než se to roznese? Kdybys to udělal hned, nikdo se to nemusí dozvědět!“

„Vím to já, víš to ty a... co ta tvoje kamarádka? To už je skoro hodně!“

„Jasně, Geneviéve se to dozvěděla první. Já jsem taky netušila... Sakra, copak na tom tolik záleží?“

„Jako Panna nemusíš přemýšlet nad svou energetickou bilancí, jsi napojená přímo na Ochránce. A mohla by ses naučit ovládat Oheň.“

„Já nechci...“ Leontýnce došel dech. Chvilku uvažovala, zda se nemá opět (cíleně) rozbrečet, ale na Arleyho to už nemělo ten správný dopad.

„Během několika dní se tady určitě staví Čarodějka. Momentálně nejvyšší v cowenu. Zkus s ní jednat, pokud možno až bude mít dobrou náladu. Třeba až někdo z jejich kamarádů vyhraje nějakou soutěž.“

„Já nechci...“ začala opět Leontýnka, ale pak to vzdala. Hádat se nemělo cenu, Arley jako obvykle fandil tradicím své kasty. Normální a přirozené je poslouchat bráhmany (a čarodějky); cokoliv rozhodnou, je správné. Někdy to Leontýnce vyhovovalo, dneska zrovna ne.

„Nebuď smutná!“ pohladil ji po hlavě. Oheň ji zbavil všeho ochlupení tak důkladně, že měla kůži jako samet a on se jí rád dotýkal, hladil a líbal. Lehce se po něm ohnala, ale nemyslela to vážně.

„Pojď, půjdeme se podívat na zápasy! Za chvilku je další kolo boxu...“

„Jo, vážně? Rozbijou ti tam aspoň hubu?“

„Chceš, abych se přihlásil? Ale musím v dětské kategorii...“

Zasmála se. Turnaj o pohár Jižní Hvězdy byl už v průběhu, přihlášeno bylo několik set závodníků a probíhala vyřazovací kola. Různým způsobem; nejvíc sportovců bojovalo klasicky v ringu, s rukavicemi a v barevných trenýrkách. Děti, ženy a sportovci o přestávkách rádi bojovali v bahně na břehu řeky, občas taky ve vodě a s podporou fanoušků, což mohlo přejít v masovou rvačku bez jakýchkoliv pravidel. A pokud se dva rozhodli něco s konečnou platností vyřešit, sešli se na dohodnutém, nepříliš vzdáleném místě, kde do sebe bušili rukama i nohama, dokud byl jeden schopen stát na nohou. Obvykle bylo též oceňováno, z koho víc teče krev; byli i kluci, kteří se dohodli, že prvních několik (třeba deset) ran schytají bez obrany, aby měli působivě rozbitý obličej a dostali tím větší vztek na svého soupeře. Velké pochopení pro to měli třeba Wassongové. A našlo se i pár děvčat, zvědavých jak jim to bude slušet s modřinami a rozbitým nosem.

„No vidíš, a kvůli tomu je potřeba, abys uměla Oheň! Kdybys byla připravená k zásahu, všichni by se rvali daleko odvážněji a bez starostí!“

„Já mám dělat kněžku jen kvůli tomu, aby se pár pitomců mohlo porvat? Tak to teda ne! Ani kdybyste mě mučili!“

Arley předvedl zajímavou grimasu: „Jo? O tom by se taky dalo mluvit!“

„Vykašlu se na vás, pitomci!“

Ale v každém případě už měla lepší náladu.

Errata:

30.05.2021 11:42