Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

WF Allyson se ukázala jako nadaná obchodnice. Když se Wassongové chystali do velkého světa, vzali s sebou všelijaké ozdoby; tím mysleli k vlastnímu okrášlení, ale na místě zjistili, že jejich lidové umění vyvolává nadšení turistů, kteří velmi touží se jím zkrášlit taky. Zároveň měli jisté zábrany říct si za ně pořádnou cenu; takové zábrany Ally rozhodně neměla. Po prvních zkušenostech ztratila veškeré pochybnosti, naopak se naučila přesvědčit zájemce, že jim domorodé ozdoby nesmírně sluší, až nakonec snadno dokázala méně zkušeným jedincům vykecat do hlavy díru. Kamarádkám i kamarádům sebrala vše, co měli na sobě, a obratem ruky prodala za ceny, které nepovažovali za možné. A jelikož vytušila, že i tak bude zboží málo, radši poslala zprávu do vesnice, aby poslali další.

Přístup Wassongů k jejich ozdobám byl mnohem střízlivější. Když se chystali na nějakou slavnost, navěsili na sebe to nejlepší, co měli. Jakmile to skončilo, ozdoby zavěsili ve svém obydlí na stěnu. Když si vyrobili něco nového, to staré tam prostě nechali viset. Když měli pocit, že by se taková věc někomu mohla hodit nebo líbit, hned mu to darovali. A když pak viděli, že to skutečně nosí a sluší mu to, byli upřímně potěšeni.

Peníze kmen potřeboval, ale málokterý z dospělých, natož moranů, nad tím uvažoval. Allyson jim otevřela v místní pobočce Monroesovy banky konto, na které poctivě ukládala vše, co vydělala. Tedy... otevřela též jedno konto pro sebe, na které ukládala nevysvětlitelné přebytky. Jak vznikly, nikoho nezajímalo, nejméně Wassongy. Kdyby věděli, že na nich vydělává, ještě by jí přidali, aby měla radost.

Turisté přijížděli čím dál víc, teď někdy rovnou z letiště, neboť v Kingtownu nebylo zcela bezpečno. Očekávali (po náležité propagandě), že na jihu chodí lidé oblečení málo, děti a mládež vůbec; rovněž byli odhodláni opatrně zkusit, zda si taky troufnou. Rozhodně však nebyli odhodláni svléknout se okamžitě po příjezdu, muži nasadit na přirození směšný kožený nástavec a ženy proužek kůže či látky pošitý korálky, který jejich nahotu spíš zdůrazňoval, než skrýval. Měli rozsáhlé zábrany a použili je jako námitku proti nadšené prodavačce, která jim tu parádu vnucovala.

Allyson váhala pouze chvíli. Pak je začala přesvědčovat, že k odstranění problému postačí pouze provést mírný posun vědomí k pozitivnímu myšlení. Což dokáže každá schopná čarodějka, ba i bojovnice s magickými sklony, jako je ona. Stačí se svěřit do její péče...

Řada turistů měla určité psychické problémy, skutečné či domnělé. Zkušená a zodpovědná čarodějka by důkladně prozkoumala jejich mysl, přesvědčila se o skutečnosti, zamyslela se (poradila s Ochránci) a potom opatrně zasáhla. Allyson byla WF, která v rychlém tempu nabrala příslušnou techniku, aniž si dělala starosti s dopadem svého počínání. Vlastně proč by si dělala starosti? Jednoduchý pozitivní posun jednou denně nemůže nikomu uškodit, o tom se s Leou přesvědčily. A ti chudáci to tak potřebují! Tak je na chvíli uložila na rohož, uvedla do hypnotického transu a vložila na ně příslušný impuls. Ježto cizinci obvykle nevěří, pokud léčení není alespoň trochu nepříjemné, skončila bolestivým šlehem do genitálií. Právě toto místo považovali všichni za zvlášť účinné...

A tak se WF Allyson stala psychoterapeutkou, ačkoliv každému zdůrazňovala, že není čarodějka, nemá příslušné zkušenosti, je pouze učednicí mocné čarodějky Panny Leontiny. Leontýnka ji párkrát přišla navštívit a obdivovat její obchodní nadání; sama se chovala daleko mírněji, ale stačil pohled na její oholenou hlavu a rudě natřené prsní bradavky, aby jí každý uhýbal. Je snad možné někde jinde na světě potkat skutečnou Pannu?

Leontýnka žila jakkoliv, kdekoliv. Skutečně se seznámila s Čarodějkou, mladou ženou s blonďatými vlasy a přísně staženými koutky úst, na niž byla vložena nejvyšší zodpovědnost, aniž si to přála nebo k tomu byla dostatečně kvalifikovaná. Poznala i Lass, její mladší sestru, snoubenku trampa Teda ze Srubu pod Stříbrnou skálou. Lass byla hodná a laskavá, pracovala se Živým Ohněm, ale nepovažovala to za celoživotní úkol. Znala taky učitelku Moniku, dle vlastního tvrzení bývalou pilotku kosmické stíhačky, která nosila na holé hlavě paruku z papouščích pírek a mentálně vyučovala v místní škole v End City. Pozvala Leu, aby k nim na školu přešla. Teď byly ovšem prázdniny a Monika pořádala pro děti zábavná představení.

Čarodějka si s Leou dlouze popovídala a prošla se její myslí v Propojení. Vyhodnotila ji jako nadanou a schopnou studentku, která může být vynikající WZ, až se vycuká, vyprostí z neustálého střídání depresí a euforií a nabyde vyrovnanosti a klidu. Zatím je dítě, ať si tedy hraje. Pochopitelně po ní lidé budou chtít nejrůznější experimenty, jako po každé WZ; klidně ať to zkouší, pokud něco zvládne, ať to udělá, a pokud ne, ať to řekne, Málokdy je situace tak naléhavá, aby musela provádět neuvážené zásahy. A když bude jo nejhůř, ať ji zavolá na pomoc.

Leontýnka byla ráda, takový život si přála. Bydlet mohla v End City v internátě, nebo u Ally, nebo v rehabilitačním středisku; ale je přirozenou vlastností čarodějek, že nemají nikde domov, nemají nic svého a dostávají všechno darem. WZ dostane najíst, kamkoliv vstoupí a zrovna se tam podává něco k jídlu. Ještě se jí omlouvají, pokud jídlo není dostatečně kvalitní, aby je mohla jíst, třeba obsahuje maso. Lea s tím neměla problémy.

Hodně se jí líbilo v RehaSu, kde se léčila Geneviéve. Léčila se podivně, ježto jí vůbec nic nebylo, potřebovala se pouze vzpamatovat po otřesném setkání s Valérií a rychlém vyléčení z leukémie. O tomto faktu informovala tatínka a maminku ve Švýcarsku, kteří byli samozřejmě šťastní; odpověděli, když už tam je, ať tam zůstane jakkoliv dlouho a uzdravuje se. Až bude mít chuť se vrátit domů, dá jim vědět, oni pro ni přijedou, udělají si taky dovolenou a třeba to vezmou domů kolem světa s příslušnými zábavami; peníze na to mají a Serge může využít situace k sepsání nějakých reportáží.

Genny se taky pochlubila kamarádkám, pokud se na ně dovolala. Poslala jim spoustu fotek, na kterých byla nahá a holohlavá, při koupání, opalování a sportování, viditelně kypící zdravím a spokojeností. Kamarádky varovala, ať se neopovažují přijet za ní do Arminu, to by je hned první den vykoupala v Ohni, čímž by vypadaly jako ona. Líčila to tak nadšeně, že hned začaly doma škemrat; většinou pocházely z vyšších středních vrstev, které nemají finanční problémy a cestování patří k jejich standardu.

S tím Ohněm měla pravdu. Byla panna. Vedoucí lékařkou RehaSu byla starší žena jménem Marta, bývalá komerční WZ, která když mohla a měla studovat na Atanoru, usilovně se bránila jakémukoliv vzdělání. Takže se cosi naučila, bloumala od ničeho k ničemu a využívala svých slabých vědomostí ve prospěch platících zákazníků. Když přišla válka, připojila se k obráncům, převážně jako léčitelka. Tehdy ji přešla bezstarostnost a trpce litovala, že se víc neučila. Atanor padl, všechny čarodějky zahynuly a ona zůstala, aby na ní všechno leželo. Po dlouhém čase zřídila v jednom údolí středisko, kde léčila veškeré válečné poruchy tělesné i duševní. Žili tu veteráni slepí, zmrzačení, nepohybliví a všelijak traumatizovaní, z císařského vojska i bývalých nepřátel; po těch letech už je přešly prudké emoce, jen se občas hádali, jak válka probíhala a jak velký pitomec byl který velitel. Mnozí vyžadovali péči, běžnou lékařskou i opatrovatelskou.

V novějších časech sem přicházeli mladí i staří, kteří se už vyléčili ze zranění či nervového zhroucení, ale museli se někde doléčit nebo tam prostě zůstat, dokud se nějak nevyřeší jejich problémy. Dětem třeba nebylo vůbec nic, byli tam s něčím jejich rodiče. Všichni bydleli v dřevěných chatkách, koupali se v bazénu, chodili do lesa sbírat vše, co se dalo jíst, sportovali a hráli nejrůznější hry. Jelikož zábavy nebylo mnoho, mladí se dobrovolně hlásili na službu v kuchyni, péči o postižené a leccos dalšího. Děti jezdily Křápem do školy v End City, teď spíš se dívat (nebo soutěžit) ve sportovních hrách.

Křáp byl původně autobus, nyní uzpůsobený k jakémukoliv účelu. Řídil ho s velkým potěšením Jeff, který vypadal jako válečný veterán, ačkoliv přišel ke svým zraněním při autonehodě, když se rozsekal ve stavu těžce podnapilém. Přišel o obě nohy, část vnitřností a snoubenku, která byla zraněna podstatně méně a po vyléčení mu utekla s bývalým kamarádem. Jeff nezatrpkl, Křáp řídil a opravoval a ještě to učil starší kluky, kteří mu ovšem museli pomoci do sedačky; zvládl by to v případě nouze sám, ale většinou nemusel. Ovládání si předělal, aby dokázal všechno jen rukama. Taky řídil sanitku a Monika mu slíbila dranďák, víceúčelové vozidlo, které jezdí po silnici či terénem, ve vodě i pod vodou, létá ve vzduchu, může se ponořit do rozžhaveného jícnu sopky, případně zaletět na blízké planety sluneční soustavy. Ke splnění toho slibu je třeba pouze několika maličkostí: až bude obnoveno císařství, čarodějky se vrátí, budou otevřeny Brány do jiných světů a kontakt s mimozemšťany, kteří takové mašinky vyrábějí a přidělují, mimořádně ochotně právě lidem jako Jeff. Monika vedla takové řeči častěji.

Geneviéve (Genny) se rychle zapojila do kolektivu. Popsala ostatním krásy Švýcarska, kde se na zelených horských loukách popásají fialové krávy, dávají to nejlepší mléko na světě a svišti (Murmeltiere) z něj vyrábějí jemné a zvláště chutné čokolády. Na ukázku jim tatínek poslal reklamní balík. Jen co se rozkoukala, začala všem pomáhat, byla bystrá a ochotná a ošetřovatelky ji chválily. Když se Marta dozvěděla, že se setkala s Valérií, která ji protáhla Ohněm, začala se zajímat, jaké ještě znalosti do ní vložila. Pohovořila s ní verbálně i mentálně, vyvolala různé programy a aktivovala je; jak správně tušila, Va se podělila. To dělala běžně, mechanicky při příchodu, když už měla ruku na její hlavě. Leontýnce taky. Obě panny byly schopny pracovat s Ohněm, ovšem Lea měla spoustu osobních výhrad, kdežto Genny ani tu nejmenší. Zkusila to okamžitě a zvládla na první pokus, kdežto ostatní holky potřebovaly delší koncentraci.

Takže se stala učednicí a asistentkou vrchní lékařky. Chodila s ní do pavilónů, kde byli hospitalizováni těžce postižení, nepohybliví pacienti, či třeba zuřiví šílenci, které občas nebylo radno pouštět ven. Jezdila taky do nemocnice v End City, kde viděla čerstvě zraněné, po operaci, nebo třebas mladé maminky s právě narozenými dětmi. Poznala bídu a hrůzu nemocí, avšak též obětavou snahu lékařů a zdravotníků pomoci každému. Rozhodla se být lékařkou, ve smyslu: čarodějkou se specializací na léčení. Byla ochotná, laskavá a obětavá, někdy až příliš; Marta jí občas musela připomínat, že by si měla taky odpočinout.

Postupně si udělala jasno: vrátí se domů do Ženevy, poradí se s rodiči, ve škole oznámí, že chce studovat na lékařské fakultě a požádá o radu, jak to nejlépe vyřešit. Učitelé bývají obvykle mimořádně ochotní, když jim hodná, slušná a pečlivá žákyně oznámí podobné záměry. Rozhodně propluje školou snadněji než vzpurná, hádavá a drzá Leontýnka. Případně Allyson, která se škole vyhýbala jako moru a nikdo nepředpokládal, že by tam zůstala o minutu déle, než je nezbytně nutné. Genny si nechala provést jakékoliv pozitivní zásahy do mysli; už teď mluvila dvaceti jazyky, znala anatomii a dokázala by asistovat při operaci, kdyby měla dost síly držet háky. Když měli lékaři dobrou náladu, občas ji nechali.

Samozřejmě se dívky často setkávaly, bavily se spolu, občas i praly. Ally si vzala za úkol křehkou a nevýbojnou Genny naučit bojovat, aspoň do té míry, aby byla schopna přežití. Lea si pamatovala, že zbraní čarodějky jsou energetické výboje, případně stříbrné šipky, zmaterializované v prstech ze vzduchu; neuměla jedno ani druhé, přesněji neuměla vůbec nic. Čarodějka nad tím mávla rukou; ona to neumí taky, a co? Holky na Atanoru lítaly na křídlech zvaných wing; ačkoliv každý vzdáleně tuší, jak se to dělá, dneska to neumí nikdo. Ona sama létá občas na rogalle, leč pouze sportovně. Zůstaň klidná, až povyrosteš, ono se to vyřeší.

Genny se na své dospívání vyloženě těšila. Lea reagovala podrážděně. Ally nikdo do jejích sexuálních vztahů nekecal, kdežto ona kecala každému do čehokoliv. Hádaly se o tom často a rády. Navíc Ally provozovala rozsáhlou praxi, ačkoliv z nich měla nejmenší znalosti. Na turistech, kteří požadovali fantastické a nesmyslné věci a nedokázali se bránit.

Cizinci neměli ponětí o různých kategoriích čarodějek, ani nechápali hranice jejich moci. Mohli vidět, že Allyson se přátelsky baví se zasvěcenými Pannami; z popisů věděli, že Panny bývají nedůtklivé a protivné, a Lea se ze všech sil snažila ten názor potvrdit. Genny byla mírná a trpělivá, ale zase s turisty nejednala tak často. Takže samozřejmě vrchní čarodějka byla Ally, která toho moc neuměla, ale za jistý finanční obnos byla ochotná se pokusit prakticky o cokoliv. Ty druhé se jí pro její chamtivost posmívaly, ale zase jim nevadilo, když za ně platila útratu.

(Lea penězi velkoryse pohrdala; tatínek jí vždycky koupil vše, po čem zatoužila, někdy dřív, než ji to napadlo. Genny zatím nikdy nenapadlo se o rodinné finance zajímat; věci se v její blízkosti prostě objevovaly, když je potřebovala. Rodiče se občas o peníze hádali. Pokud něco chtěla, byly to většinou dětské hlouposti, a ty jí rádi koupili. Občas si chodila s maminkou koupit něco na sebe; matka byla daleko náročnější, vracely se taxíkem, spokojené a s náručí krabic. Byla Genny hezká? Docela jo; matka se těšila, až ji začne skutečně pořádně strojit.)

Takže k těm turistům. Muži byli převážně sportovní fanoušci. Chtěli se dívat na zápasy, případně sami trénovat a kdyby jim to šlo, přihlásit se do soutěže. Za tím účelem potřebovali zvýšit svoje fyzické schopnosti, trochu vylepšit zdraví a možná taky maličko posunout mez vnímání bolesti, aby lépe snášeli náročný trénink, posilování a soutěže. Se zdravotními problémy jim pomohla Genny, znala všechny lékaře široko daleko. A hrozně ráda je omývala Ohněm, sama či v kooperaci s dalšími, jak se zrovna naskytlo. Kluci byli spokojeni, ztráta vlasů jim nevadila a nazí chodili rádi.

Někteří, pravda, to se sportem nemysleli tak vážně. Jistě, zatrénovat si, zvýšit fyzickou výkonnost, naučit se nějaké finty, ale rozhodně ne se udřít k smrti kvůli postupu o pár příček na nějakém žebříčku. Po tréninku zajít s kamarády na pivko, posedět, pokecat, zazpívat si, pobavit s děvčaty a nenápadně jim předvést sportovní nářadí a seprané dresy s logem klubu, aby věděly, jakého můžou získat chlapa. Věci na sport nesmějí být nové, ty nosí jen trapní začátečníci, a můžou trochu smrdět potem.

Čarodějky jsou divné holky se spoustou zájmů; na panny se nesmí sáhnout, je lepší s nimi vyřídit všechno co nejrychleji, ale ta Ally je přijatelná. Když je nejhůř, pomůže, poradí, sežene a zařídí; ani za to moc nechce. Když má dobrou náladu, odstartuje takové orgie, že by ses olizoval, kámo!

Dívky (vyjma některých mimořádně praštěných) přijížděly předvádět svou krásu a inteligenci. Obvykle ve volném páru s nějakým klukem, nebo se smečkou kamarádek. Sport je moc nezajímal, ale rády fandily. Různé přidružené zábavy je braly daleko víc. O svoje chlapce obětavě pečovaly a zajišťovaly jim různé výhody, na rozdíl od kluků měly pochopení pro intriky. Zatímco kluci poctivě trénovali, ony se potloukaly kolem sportovišť, rafinovaně vyzvídaly a zařizovaly možné i nemožné. Dříve či později musely narazit na Ally, která ty méně možné věci dokázala dohodnout.

Že přijdou o vlasy, mnohým dost vadilo. Nový účes si ráda pořídí každá žena, ale přijít během pár vteřin o léta pěstovanou hřívu je přece jen šok. Samozřejmě to věděly, psalo se o tom v příručkách a hodně kecalo, jen si to některé neuměly představit v praxi. Ale když už se stalo, nebo když to musí být, je lepší říkat: já jsem chtěla! než: Oni mi to udělali, ani nevím jak. Zkrátka pochlubit se dřív, než tě začnou kritizovat a posmívat se.

Za á: když jde do Ohně kluk, měla by jít jeho holka s ním. Oheň je kladně nastimuluje, zvlášť poprvé; není neobvyklé, že vzápětí prožijí mimořádně vášnivý dlouhotrvající sex, někdy dokonce se spoluúčastí veřejnosti. Parta kamarádek reaguje trochu odlišně, holky se pošťuchují, pobízí jedna druhou, po očištění reagují nedůvěryhodným veselím a dělá jim dobře, že kámošky vypadají ještě hůř než já. Většinou jsou studentky nebo tak něco, mají tisíc důvodů a plány, jak si nechají parádně vyzdobit hlavu.

A na výzdobu je tady Ally. Jako zná Genny všechny doktory, Ally zná každého, kdo něco prodává, tetuje, propichuje či jinak zdobí. A hlavně dokáže věrohodně přesvědčit novou příchozí z ciziny, že jí to fantasticky sluší a všichni padnou na zadek, až ji uvidí. No a kdyby náhodou ne, dalo by se něco... co? No víš, to by se muselo promyslet...

Jak jsme řekli, WF Ally dokáže zařídit cokoliv. Zkrášlení je jen začátek; je třeba posunout vědomí, aby byla dívka nejen krásná, ale taky přiměřeně sebevědomá. Když teď patříš do bojovnické kasty... Když vstoupíš do dveří, musí se všichni otočit a vykulit oči. Musíš se tak hlavně cítit! Podívej, jak se nosí ostatní holky, a ani nejsou tak hezké jako ty! Neboj se, já tě trochu nastimuluju...

Jak má Ally vynikající pověst, přijdou za ní některé s větším problémem: Co mám dělat, aby se do mě zamiloval ten hezkej kluk z klubu? A aby přestal otravovat ten trapnej šašek, co mě pořád obtěžuje a jenom slintá, když mně čumí na kozy! Je pravda, že čarodějky dokážou přimět každýho kluka, aby je chtěl nebo nechal být, jak potřebujou? A jaký to vůbec je, když vypuknou ty orgie a kluci se na tobě střídaj? Je pravda, že je bezva, když se miluješ s naprosto cizím klukem a vůbec nevíš, kdo je? A mohla bys... víš, já teda nechci vyloženě šoustat s každým, ale kdyby mě někdo pozval a byla správná nálada... fakt je to tak bezvadný? A řekneš mi? Jo, už dneska večer?

A pak ty skutečně vážné případy. Víš, naši mi nerozumějí, nestarají se o mě, ani nevědí, jak vypadám. Říkala jsem mámě, že jsem dohola a mám na hlavě barevnýho draka, víš co řekla: No hlavně, když ti to sluší, holčičko! Já už nejsem malá holčička! Až přijedu domů, vsadím se, že víc budou v šoku mý kamarádky, než naši! Kdybych se vdala... až jim řeknu, že jsem se tady vdala, táta řekne: No, kdyby to neklapalo, tak se zas můžeš rozvést! Oni? Ne že by se hádali, oni mezi sebou ani nemluví. Dřív se pohádali aspoň o moji výchovu, teď už leda o peníze. Píšou si vzkazy... Co mám dělat, aby se měli rádi, aby se o něco zajímali, byli tak bezva jako rodiče mých kamarádů? Nemohla bys udělat pozitivní posun taky u nich?

Ally mohla říct, že to nejde, že by museli být nejdřív tady a souhlasit. Jenže, za jistých okolností... třeba když má kamarádka v peněžence jejich fotografie, když WZ dokáže identifikovat jejich auru, najít je v prostoru, naladit se na ně (třeba ve spánku) a trochu, ale skutečně jen nepatrně je posunout... Valérie by to dokázala. Lea možná taky, ale kdyby jí to někdo řekl, spustí takový kravál, že je lepší mlčet. Takže zbývá Ally.

Čarodějky se vyvíjejí nerovnoměrně. Co jedna zvládne hravě, jiná ani za prase. A na druhé straně, občas některá projeví tak nečekané schopnosti, že všichni užasnou. Asi ve čtvrtině případů je to úžas příjemný. Ovšem pokud něco víte o Ally, jistě tušíte, že nebude ten případ. Nebývají zlé, vyjma některých vyhlášených, jenom se vaše představa dobra čas od času neshoduje s jejich. Ally pomůže každé kamarádce, jejím příbuzným, sourozencům, kamarádům, celému světu. Rozpoutá takovou explozi dobra, že bude rozumnější se pro jistotu někam schovat.

Co byste třeba řekli na přání: Ty orgie byly skvělý! Mohla bys zprostředkovat moje zážitky mý mladší sestře? Zůstala doma, naši by ji nikam nepustili, ale já jí slíbila... třeba aby se jí o tom zdálo! A kamarádkám, to by šlo taky? A když na to přijde, sestřenice Mildred, ta mrcha nafoukaná, nešlo by... aby se trochu znemožnila, ona hodně chodí po barech, že by se třeba opila a udělala striptýz před lidma? A úplně nejlepší by bylo, kdyby přišla do jinýho stavu a nevěděla s kým, to bych jí fakt přála!

Anebo... když umíš hodit impuls, aby se všichni vrhli do orgií a vůbec se nestarali o následky, mohla bys to udělat s naším městem? Hodit to třeba na věž kostela nebo radnice, odtamtud se impuls může šířit... Tady máš fotku! Všichni by vyběhli na náměstí, milovali se a byli by šťastní! V sobotu má kamarádka šestnáctý narozeniny, že bych jí pak ráno zavolala, že to byl můj dárek. Ta by byla překvapená!

Tedy, Allyson takové věci nedokázala, ale měla jednoho kamaráda, morana z kmene Wassongů, mimořádně milého a zábavného kluka s copánky jako lví hříva a ozdobnými jizvami všude po těle. Když se do ní dal, chvílemi lezla po zdi a jindy se vznášela až v nebi. A když jí bleskl hlavou nápad, prováděl ty věci i s jinými a jí zprostředkoval všechny zážitky. Ally nebyla na dlouhodobé věrné milování, ale zasexovala si ráda s každým. Ten kluk chodil krátkodobě s Leontýnkou (dokonce si říkal Leon), ale ta na něj byla moc křehká a odpuzovaly ho její nálady, tak už ji tolik nemiloval. Ally byla odolnější a měla to ráda v pestřejších verzích.

A tenhle kluk právě uměl splnit ledasjaká přání. A bylo mu naprosto fuk, jaké to bude mít důsledky pro lidi. V podstatě lidmi pohrdal, kromě několika kusů; Ally byla pyšná, že patří mezi ty vybrané. Když na něj nějaká další holka byla patřičně milá, mohla si říct o cokoliv a pak se děly věci. Byl trochu zákeřný a škodolibý, ale vždycky to byla legrace.

Co na to asi Leontýnka? Udělala mimořádně ošklivý obličej a řekla:

„No jo, jen si s ním hrej! On je ten pravej. Ale... hodně mi pomohl.“

„Vždy k tvým službám, velekněžko!“ lísal se.

No vidíte – nesežrali byste ho?

Než on sežere vás.

V Kingtownu nastal klid, policie ovládla vzbouřené čtvrti, výtržníky zatkla a zbytek zalezl. Ministerstvo financí provedlo pár změn, vyhodilo některé zvlášť zkorumpované a místo nich přijalo nové odborníky, kromě jiných též zkušeného finančníka Villara. Vládní zmocněnec slíbil poškozeným odškodnění, ovšem neupřesnil, kdy a jak, a jestli za všechno. Nicméně lid se uklidnil, někteří zkrachovali a ostatní to nějak zafintili.

Villar se vypravil za Leontýnkou do End City, kde měl ostatně služební jednání v místní pobočce banky Monroes. Banka se ukázala v pořádku. Lea se ukázala dokonale vyholená a na požádání vykoupala v Ohni i tatínka; na jihu to nevyvolávalo zvláštní pozornost, na severu možná trochu bude. Svěřila se mu obšírně se vším, co se s ní stalo, včetně obnovení své panenské čistoty. Takže Villar byl silně zvědav, jak se dcera změnila.

Sedli si spolu do cukrárny na rohu, oblíbeného místa mládeže. Villar si dal kávu a zaváhal, co poručit dcerce. Vypadala velice zvláštně: bez vlasů, bez obočí, jen velké oči v drobné tváři. Pleť jí ztmavla, snad i oči byly tmavší než znal, skoro do fialova. Je to vůbec možné?

„Co jí a pije taková čarodějka?“ zahájil rozpravu.

Lea se usmála. „Tati, jsem pořád stejná! Jím a piju všecko! Dala bych si čaj a nějaké zákusky. Neboj, oni ti něco vyberou...“

Obsluhující dívka se chovala k Leontýnce ještě uctivěji než k Villarovi. Dortíků přinesla od každého jeden a ještě se hluboce uklonila. Ale nejhorší bylo, že Lea si toho vůbec nevšimla, brala to jako samozřejmost.

„Nevadí ti, že vyvoláváš zbytečnou pozornost?“ zeptal se Villar.

Nehnula brvou. Dřív dělala ráda všelijaké grimasy, teď to dost omezila.

„Zvykneš si.“ řekla lhostejně.

„Ty sis rozhodně zvykla rychle.“ vztáhl ruku a pohladil ji po hlavě.

Ona se usmála: „Sáhni na sebe. Taky máš jemnější pleť!“

Vykoupal se v Ohni před chvilkou a ještě se neviděl v zrcadle. Obával se, že vypadá příšerně, ale jeho názor nebyl rozhodující.

„Měl bych ti poděkovat. Jenže nevím, jak se děkuje dceři, která udělala zázrak, vyvolala z nadprostoru vznešenou a mocnou bytost, přinutila ho, aby ji provedl prostorem i časem a navštívila nejmocnější čarodějku vesmíru...“ zaváhal. Když mluvil o Valérii, vzpomněl si na její dávná vyobrazení. Leontýnka se jí velice podobala. Je to jen náhoda?

„Povolily mi nervy, tati. Naštvala jsem se. Ale je správné, že těm lidem došlo, že se nevyplácí rozhněvat čarodějku.“

„Ten člověk, co to na mě zkusil hodit, přišel o místo a praskly na něj jakési machinace. Momentálně sedí ve vyšetřovací vazbě. Jeho žena s dětmi od něho utekly. Prý se bojí tvé pomsty. Nebo toho...“

„Neboj, Nugha nikomu neublíží. Zakázala jsem mu to.“

„Tys něco zakázala bohovi? Já vím, je to jen bůh domorodců...“

„No samozřejmě, zakázat mu nic nemůžu. Ale řekla jsem, že si s ním nebudu hrát, když bude ubližovat lidem. Stejně si teď víc hraje s Ally.“

„Hrát? Považuješ to za hru?“

„Tati, nevyčítej mi každý slovo! Jsem ráda, že nemusím aspoň s tebou přemýšlet, co v který chvíli řeknu! Já nejsem... já nechci být zlá! Povinností čarodějky je... ale sakra, nechme těch blbých keců!“

Villar opět cítil, jak je mu vzdálená. Zeptal se: „Je to náročné?“

„Ale, ani ne. Víš, ono to... vždyť to znáš, ne? Když jdeš po chodbě mezi podřízenými, každý ti ustupuje z cesty. Pojďte si sednout, pane řediteli, tady vám držím místo... Co byste si přál ke svačině, pane řediteli...?“

„Znám. A chápu. Vrátíš se někdy domů?“

„Jasně, co nejdřív.“

„S Arleym už asi nechodíš?“

Konečně udělala nějakou grimasu, i když otrávenou. Chvíli váhala, jak to přesně vyjádřit: „To víš, teď už nemůžu. On ani nechce. Má mě rád, ale vzít panenství čarodějce je daleko větší průser než... Nikdo na mě nešáhne. To by musel být nějakej obzvláštní úchyl, že by... Vožralej nebo zfetovanej. Nebo že by nevěděl, co jsem zač. Ale ono je to na mně vidět.“

„Jak se toho zbavíš... podruhé?“

„Tsss... už poprvé mi to dalo práci. Arley se hodně ovládal. Ovládlo nás to, když... byla bouřka. Energetické přepětí, víš? Na wézetky dost působí. Já vím, tehdy jsem nevěděla, že jsem... co jsem. Teď...“

„Ta tvoje Valérie panna nebyla.“

„Valérie se nechala deflorovat zhruba v mým věku... Ještě neměla rozum. Až když vyrostla, začala se učit. V dospělosti už mohla cokoliv, ovládala dokonale svoje tělo. Ovládala všechno.“

„Jak to všechno víš?“

„Mám její vzpomínky. Ona byla nádherná, tati. Nejmocnější v tomto vesmíru.“

„Kde je teď? Je opravdu mrtvá?“

„Je mrtvá, protože chtěla být mrtvá. Pokud to tak chceme říkat. Možná je výstižnější říct, že nechtěla být v hmotném těle, tak se ho zbavila.“

„Takže její vědomí někde je... a může zasahovat do našeho světa?“

„Asi. Eva to tvrdí.“

„Kdo je Eva?“

„Taková malá holka. Šikovná. Má ráda slony. Jsou velcí a mají chobot.“

Villar potřásl hlavou. Leontýnka neodpovídala na otázky, pouze nedokonale vyjadřovala své asociace na jeho slova.

„Budeš chodit do školy?“ zeptal se.

„Teď jsou prázdniny.“

„Za měsíc škola začne. Vrátíš se tam? Zajímalo by mě, co na tebe řekne ta baba Beverlyová. Dlouhý vlasy ti určitě vyčítat nebude!“

„Já na ni budu hodná, tati. Na každýho budu hodná.“

„Jo, umím si to představit.“

Za dřívějších časů se Leontýnka vrhala na sladkosti s velikou chutí. Otec si ještě pamatoval, jak mívala pusu upatlanou od šlehačky. Občas mívala tu šlehačku i ve vlasech a umýt jí ruce bylo nad lidské síly. Teď se v jídle nimrala, ode všeho ochutnala a neprojevila žádné emoce. Jenže tehdy nebyla zákusků taková hora. Villar neodolal a jeden si vzal.

„Jo, dojez to, jestli máš chuť. Oni by to stejně nabídli ptákům.“

„Ptákům?“

„Nebo opicím, nebo... třeba chudým dětem. Ale tady žádný chudý nejsou.“

„Nedotknou se ničeho, čeho se dotkla čarodějka?“

„Ale ne, jenom to nezahodí do odpadu! To by byla neúcta.“

„Vše, čeho se dotkneš, je posvátné?“

„Ty máš takový blbý otázky... samozřejmě ne! Jenom... určitá úcta...“

„Tvoje výkaly jsou taky posvěcené?“

Zvedla oči a udělala mírnou nápodobu dřívější vzteklé grimasy.

„Jak by bylo krásný, kdybys byla ještě malá holčička. S copama...“

„Taky bych byla radši. Budeš muset...“ zaváhala. Pak řekla: „Nojo, já jsem slíbila mámě, že budeme mít dítě spolu. Plánovala jsem to stihnout do patnácti, podle Dianiných zákonů. Já vím, ještě by to šlo, ale...“

„Podle jakých zákonů se vdávají čarodějky?“

„Můžu to udělat, když jsou všechna znamení příznivá. Nejdřív to musím... cítit. Že je správný čas, víš? První dítě by mělo být... závisí to taky na správným načasování. Aby bylo Beran nebo Panna nebo Ryby... něco výhodnýho. Ale některý holky při takovým pátým dítěti zkoušely náhodný načasování...“

„Kolik těch dětí chceš mít?“

„Rozhodně ne trapnýho jedináčka! Vévodkyně Julie z Dunbaru stanovila orientační počet deset kusů, na žádost svý Nejstarší dcery Iris. Aby alespoň některý děti přežily.“

„Přežily co?“

„No, tu válku. Aha, ty nevíš... Pravděpodobně tě nenapadli jen tak, ale kvůli mně. Chtěli mě zlikvidovat jako čarodějku. Kdybych tam vlítla, rozházela kriminál a spálila pár nepřátel, bylo by to dost...“

„Počkej, to bys dokázala?“

„Bylo to první, co mě napadlo. Takovou věc si může dovolit Mistr, nechat věznici prostě rozpustit na atomy. Já bych měla průser.“

„To bys vážně dokázala?“

„Já ne, Nugha. Kdybych ho pustila ze řetězu.“

„Kruci, tak dost! Neříkej, že ho ovládáš!“

Lea vzdychla, sebrala pár zákusků a začala je rozkládat po stříbrném tácu.

„Chápej: tohle je náš svět, tohle vyšší. Já nemůžu do jejich, Ochránci do našeho můžou, ale nemají důvod, dokud je nepožádám. Teda, jasně můžou i bez vyzvání, ale neudělají to. Já si řeknu, Nugha přijde a udělá Zásah. Jenže v záznamech se to počítá mně, chápeš?“

„Chápu. Takže mám dceru svatou Pannu, která si může kdykoliv přivolat ku pomoci bohy a démony, udělat s nimi cokoliv chce a její jediný trest je, že bude mít do budoucna znečištěnou karmu?“

„Tak nějak. I když...“

„A to, co jsi udělala předtím? Třeba tvoje sexuální hrátky?“

„V konečném důsledku se ukázaly jako plus. S určitými výkyvy...“

„Jasně. Žádné dobro, žádné zlo. Výsledek byl příznivý.“

„Netrap se tím, tati.“

Netrápil se, bylo to na něm vidět. Tak si vzdychla:

„Ten zpětný chod... já myslím, že to Valérie možná udělala, aby mě osvobodila od vlivu Lorda Nughy. Tak trochu jsem mu musela být vděčná. Jenže na mě teď už nesmí...“

„Musíš být vděčná zase Valérii.“

„To jsem. Ono je víc osob, které... se kterými jsem ve hře. Ale mně se to tak líbí... Nejsem zbabělá, tati.“

Objal ji, přitiskl si její hlavu na prsa a chvíli tak držel.

Kávu měl dopitou, zákusky snědené, aspoň co zvládli.

„Jsem zvědavá, jestli budou chtít zaplatit.“ řekla WZ Lea.

„Pozval jsem tě!“ nadhodil.

Nicméně majitelka cukrárny přišla a jen se uklonila:

„Tvoje návštěva pro nás byla požehnáním, Panno!“

Leontýnka před ní lehce sklonila hlavu. „Žij dlouho a šťastně!“

A její otec si povzdychl.

Serge, otec Geneviéve, využil služební cesty a navštívil Armin jako zpravodaj svého listu. Napsal několik reportáží, taky o své dceři. Genny velice miloval a přijel za ní na jih, jakmile mohl. Souhlasil se vším, co dělala.

Villar znal hodně lidí, ale Serge každého. Kromě jiných doktora Sevrése, jehož syn byl spolužákem Ley a Genny. Taky mu poslaly pozdravy a hovořily s ním telefonem. Doktor Sevrés se velmi zajímal o Arminské lékařské postupy; Genny mu obratem domluvila možnost hostování a pozvala ho i s rodinou na jakkoliv dlouhou dovolenou. Její spolužák Benno byl nadšeně pro, matka taky neměla námitek, takže jediná ostře proti byla desetiletá sestřička Céline. Souhlasila jen, když jí odpřisáhli dvě věci: že se nebude muset dát ostříhat a nebudou ji nutit chodit nahá. Ta třetí věc byla tak odporná, že se neodvážila to ani vyslovit; ve škole už ji varovali, že zlí muži dělají se ženami nesmírně hnusné věci. Pevně se rozhodla, že nikdy nic takového dělat nebude, ale brášku podezírala, že by toho byl schopen, dokonce s Marie-Jean, kterou vždy obdivovala jako svůj vzor.

Rodina Sevrésova tedy přicestovala. V letadle se sourozenci s potěšením hádali, samozřejmě o vlasy. Otec byl téměř plešatý a přijít o ten zbytek mu bylo fuk. Benno nosil naopak vlasy delší, než bylo zvykem, i po těle byl chlupatý jako opice, ale byl ochoten se obětovat. Céline důrazně několikrát opakovala, že se zásadně a nikdy nepodrobí. Jenže na první dívku z Ostrova narazili už na letišti v Teheránu, kde museli čekat. Odhadem tak sedmnáct, oblečená do čehosi jako černého kimona s rudým hedvábným pásem, na límci a rukávech zlaté vyšívání. Na hlavě černého ježka tak kratičkého, že připomínal spíš srst nějakého zvířátka. Ale nesmírně sebevědomý pohled.

Děti se chvíli dohadovaly, pak se Benno osmělil a přistoupil k ní:

„Moje sestra nechce věřit, že máš na hlavě tetování. Že jo?“

Dívka jej zrentgenovala očima a usmála se. Pak kývla na Céline:

„Orla Aquilu. Chceš ho vidět?“

Céline opatrně přistoupila. Bála se jí, ta holka vypadala nebezpečně. Ale ochotně k ní naklonila hlavu a rozhrnula si srst, aby byly vidět obrázky.

„Co je Aquila?“ zeptala se Céline.

„Posvátný orel. Je obrovský a mocný. Do našeho světa ho přivolala jedna malá čarodějka, asi tak velká jako ty. Nevím, co se stalo potom.“

Céline si ji prohlížela. Tetování měla i jinde po těle. Samé magické znaky.

„Ty seš z těch... starých časů?“

„Kdepak, přistěhovala jsem se před pár lety. Ale zvykla jsem si.“

Holčička ji chvíli pozorovala. Pak řekla: „Seš krásná.“

Dívka se rozesmála. „Ty budeš určitě ještě krásnější.“

„Proč nosíš takové tetování?“

„Aquila mě chrání. Patří k mocným Ochráncům.“

„Jak se dozvím, kdo by měl chránit mě?“

„Nevím. Sama si najdeš pána.“

Céline se vrátila k bráškovi. Tvářila se podezíravě.

V letadle do Arminu zjistili, že jeden z pilotů má na temeni jednu kadeř delší než jiné. Letušky měly trička a krátké kalhoty, aby byly vidět dlouhé krásné nohy. Tetování na kotnících, na zápěstí, na ramenou. Jedna nosila za ušima dvě dlouhé vlny vlasů a mezi nimi frajersky nasazenou čapku.

Letadlo bylo příjemně klimatizované. Když vystoupili na letišti, horko je přímo praštilo jako rána kladivem. Než se dočkali celní a pasové kontroly a pak svých zavazadel, byli zpocení jako myši.

Před letištěm postávala řádka taxíků. Někteří řidiči vypadali normálně, jiní měli zvláštní pestré kostýmy, kterými chtěli lákat zákazníky. Rovněž jejich vozidla byla všelijak pomalovaná a vyzdobená fantastickými doplňky.

Benno navrhl taxík, jehož šofér byl vyzdoben jako indický princ, v červeném turbanu a žlutém dhótí. Ostatní se podřídili, proč mu nevyhovět.

Sevrés odhadl, že šofér by mohl být znalcem místních poměrů. Svěřil se mu s úmyslem dostat se do End City; taxíkář navrhl, aby si vypůjčili vlastní automobil, dokonce jim doporučil svého přítele, který pronajímá řadu vozů té nejvyšší kvality. Tak tam zajeli.

Garáže vypadaly jako... v podstatě vrakoviště. Stála tam řada bývalých automobilů, v různém stavu rozebranosti, některé částečně schopné jízdy, z některých zůstaly pouze neidentifikovatelné součástky. Majitel do té chvíle odpočíval na lehátku z autobusových sedaček; svalnatý černoch v červených, neuvěřitelně zašpiněných trenýrkách. Přes celou zeď se za jeho zády táhl ozdobný nápis: NO PROBLEM! To bylo též heslo, kterým odpovídal na převážnou většinu otázek.

„Auto pro cestu na jih? No jistě, no problem! Mám tady spoustu skvělých automobilů! Že nevydrží? Ty už vydržely věcí, to byste se divili! Uschopním vám ten nejlepší, támhle toho Porsche. To je dobrej vůz!“

Zmíněné vozidlo vypadalo vcelku dobře, až na to, že mělo kapotu otevřenou a chyběl mu motor. Zato bylo pomalováno tygřími pruhy.

„Pruhovánci mají rádi, když má auto dobrou barvu!“ vysvětlil majitel.

„Poslyšte, pane,“ řekl doktor Sevrés, „Jste si jistý, že tahle věc dokáže ujet deset mil, aniž se rozpadne?“

„Vznešený pane!“ zabušil černoch těžkou pěstí do svých obšírných prsou, „Tento vůz vám bude spolehlivě sloužit po celou dobu vaší přítomnosti na našem krásném ostrově! Pokud ne, můžete mi plivnout do tváře a říct před svědky, že nejsem čestný muž!“

„To zní hezky, ale radši bych měl nějakou podstatnější záruku...“ Doktor Sevrés zaváhal, pohlédl černochovi do tváře a vzdal to, „No dobře, ale když nemá motor, těžko někam dojede...“

„Motor a všechno ostatní do vozu vložím během zbytku dnešního dne! Určitě hodláte vyjet zítra časně ráno; do té doby bude v perfektním stavu!“

„Ano, to je dobrá rada. Jsme unaveni po cestě, změnami časových pásem... ale v tom případě bychom se měli někde ubytovat...“

„No problem! Přijměte moje pohostinství!“

„Ale kde?“ rozhlížela se paní Sevrésová.

„Pro vás dospělé uvolním svůj vlastní pokoj! Děti mohou spát na zahradě, tam jim bude líp než kde jinde! A my si lehneme tady v garáži...“

„Tedy, já nevím...“

Jenže černoch už vydal podivný skřek; na ten přiběhla odněkud zezadu velmi objemná černá žena, nadšeně zajásala a přitiskla Céline ke svým mohutným prsům. Doslova, neboť jejím oděvem byl pouze šátek okolo boků.

„Vítám vás! Vy jste cizinci, že ano?“

„Jsme ze Švýcarska!“ začal Sevrés, ale přerušila ho nadšenými výkřiky.

„To je skvělé! Pojďte za mnou, budete u nás bydlet! Kde máte věci?“

Drobný problém: jednal Sevrés. Benno sice jakž takž rozuměl, ale mluvili tak zvláštním přízvukem, že se orientoval těžko a pomalu. Céline nerozuměla vůbec ničemu, mluvila pouze francouzsky. Paní Sevrésová se pokoušela něco jí přeložit, ale sama dobře nerozuměla, co povídají.

Jenže hostitelé pochopili, že jim někteří nerozumějí. Okamžitě přešli na francouzštinu, sice poněkud divnou.

„Ty půjdeš teď s námi ubytovat vás,“ oznámila černoška a cenila na ně zuby bílé jako porcelán, „Odpočinout, vykoupat. Já udělám jídlo zatím. Jíst moc dobře, chutnat olizovat za ušima!“

„Jé, ty mluvíš francouzsky?“ překvapilo Céline.

„Já mluvíš všelijak. Ty moc hezká malá bílá holčička. Ach jé, tak bílá! Ty špatně tady, slunce pálí. Musíš opálit víc tmavá! Ty můžeš jít na bazén, tam koupat a opalovat. A namazat olejem!“

Zatímco přední část zabírala dílna s rozebranými vozy, zadní se otvírala do krásné veliké zahrady. Bedlivějším průzkumem pochopili, že zahrad je víc, každá patří k některému domu, jsou propojené a oddělené jen náznakovými plůtky z barevných kamenů. Uprostřed byl velký bazén, u něhož se povalovala na lehátkách dvojice mladých.

„Tam koupat. Oni řeknou vám...“

Ať to bylo jak chce šílené, všem se tady líbilo. Byli samozřejmě unavení po cestě, tak se nechali zavést do bytu. Skládal se z kuchyně, kde se zrovna cosi vařilo a docela zajímavě vonělo, a velikého pokoje, kde byla spací rohož s pokrývkami a polštáři, nějaký nábytek (ale ne mnoho) a všude po stěnách spousta afrických masek a sošek ze dřeva. Paní Sevrésová byla kromě jiného sběratelkou umění; ty věci na stěnách by v umělecké galerii v Evropě stály pěkných pár tisíc.

„To naše bohové,“ vysvětlila paní Fa'an, „Jejich obrazy chrání nás!“

„To je nádhera!“ žasla bílá dáma, „Daly by se někde takové... sehnat?“

„Sehnat proč? Oni chceš chránit tebe?“

„Víš, u nás v Evropě lidé velice obdivují takové věci! Lidové umění...“

„To řeže Abubu, když on ne líný pracovat,“ smála se černoška, „On podle toho, jak řezal jeho otec a dědeček a všichni. On moc dobře řeže!“

„Kdyby se dalo... třeba něco koupit?“

„Až ty vracet auto, já tobě zabalím, co tobě líbit. Oni odvezeš domů do Evropy a tam budeš chráníš ty lidi, co jim viset na zdi. Jo?“

„Ale ty věci mají velikou cenu!“ namítla paní.

„Eh! No problem!“

Děti lákala voda. Svlékly všechno, co nebylo nezbytně nutné, a vydaly se k bazénu. Matka slíbila, že tam dospělí přijdou za nimi.

Mladík a dívka, co se tam opalovali, byli zcela nazí a ostříhaní na stejného krátkého ježka. Klíny měli pečlivě vyholené a od pupku k pohlavním orgánům řádku drobných vytetovaných značek. Usmáli se a nevypadali, že by měli námitek proti pečlivějšímu průzkumu.

Benno chvíli váhal, pak se svlékl. Céline se nesouhlasně zamračila; ona si nechala kalhotky, dokonce i podprsenku, ačkoliv její hrudník nejevil sebemenší stopu po nějakých prsou. A tvářila se nepříjemně.

Chlapec a dívka vedle vybuchli smíchem.

„Vy jste tady poprvé, žejo?“

Benno se zamračil. Pak skočil do bazénu šipkou; voda byla příjemně chladná, přeplaval dvakrát po délce, pak vylezl a drze se zahleděl na ty dva.

Céline taky vlezla do vody, předvedla těch pár temp, co uměla, potom zase vylezla a koukala, co oni na to. Nic. Tak hledala, kam by se natáhla. Pokud možno daleko od dvojice. Jenže nikde to nebylo vhodnější na opalování.

Kluk s holkou je s úsměvem pozorovali. Holka vstala a nabídla jim lehátko.

„Já se přivinu k Tomovi. Jo, já jsem Lamb. Jako Jehně.“ rozhrnula krátké kudrnaté vlasy.

Nedalo se svítit, musel říct aspoň: „Děkuju.“

Céline se zeptala: „Co říkali?“

„Jé, ty mluvíš francouzsky? Odkud jste?“

„Ze Ženevy. To je ve Švýcarsku.“

„Já jsem původně z Dánska. Bílý kříž v červeném poli.“ Dívka se dotkla jednoho znaku v klíně. Francouzsky mluvila dobře, ale s divným přízvukem.

„Tady všichni mluvíte francouzsky?“ zeptal se Benno.

„Tys tady nebyl, když přišla Šleha. To bys taky uměl všecko.“

Pokud očekávala otázku, co je to Šleha, nedočkala se. Jen se zamračil.

„Měl by ses nechat namazat olejem. Seš hodně bílej.“ řekl Tom.

Benno si prohlédl sám sebe. Byla to pravda. Céline na tom byla ještě hůř.

„Nemám žádnej olej.“

Lamb sáhla do plastikové tašky, ve které měla pár osobních věcí. Vytáhla lahvičku. „Nic moc, ale snad bude stačit. Já to už nepotřebuju. Udělali mi termoregulaci.“ opět se dotkla znaku v klíně, tentokrát jiného.

„Každá ta věc něco znamená?“

„Některý jsou jantry na ovládání těla. A tohle znaky mých kamarádů.“

Céline se zatvářila velmi, ale velmi nepříjemně. Tušila, zač je má.

Lamb se věnovala Bennovi. Nalila trochu oleje do dlaní, začala ho natírat a zároveň důkladně masírovat. Trvalo to dlouho a líbilo se mu čím dál víc; nebyl vůbec odolný proti péči krásných dívek. I když starších.

Céline s nechutí pozorovala, jak dostává erekci. Podezírala brášku, že je prase, ale ne až do takové míry.

Lamb to nevadilo vůbec, spíš pobavilo. Ukončila masáž něžným uvolněním, jak se sluší a patří. Tom přihlížel a souhlasil. Semeno nachytala do dlaně a vrhla do větru za přednášení jakési mantry. Dlaň si otřela o vlasy.

„To je... nějaký obřad?“ zeptal se Benno.

„Ani ne. Běžná prevence proti zlým démonům.“

Teď se slušelo, aby Tom namasíroval Céline. Jenže se jí podíval do tváře a vzdal to; byla připravená se zuřivě bránit, kousat a škrábat, kdyby na ni sáhnul. Byl ochoten ji natřít, ale nehodlal se s ní prát.

Lamb se rozhodla zmírnit napětí. Vztáhla ruku a pohladila dívku po vlasech.

„Máš moc hezký vlasy. Co s nima hodláš udělat, až se ostříháš?“

„V životě se neostříhám!“ znělo to jako vyhlášení války.

Podívali se na sebe a vyprskli smíchy. „Taky jsem to říkala...“

Ačkoliv se jich nikdo neptal, začali se svěřovat. Byla to dlouhá diskuse, spousta odboček a vysvětlování. Zestručníme to.

Poznali se v kriminále, v cele předběžného zadržení. Tom byl v Arminu asi rok, opravář ledniček a chladicích zařízení, tč. bez zaměstnání. Čekal na nějaké potvrzení, aby mohl dostat místo. Lamb je turistka, studovala nepříliš úspěšně nějakou sociologii; není jisté, zda a kdy hodlala dostudovat. Zapletli se do pouličních demonstrací; Lamb byla zvědavá, přihlížela rvačce vzbouřenců s policajty, tak ji sebrali. Něco někomu řekla, takže ji zavřeli, ostříhali a vyfotografovali pro archiv. Řekla toho ještě víc, tak ji ještě navíc seřezali. Nějaká holka, s níž byla v narvané cele, jí posunula vnímání bolesti do plusu. Taky aktivovala schopnosti, k nimž přišla neznámo jak jednu noc, když celým městem prošla Vlna. Tahle informace nebyla příliš jasná, prostě kdosi cosi udělal. Nějaké další zásahy jí provedli různí snaživci v tetovacích salónech, Baru u Štěňat i jinde. Tom měl řadu kamarádek, rozhodně ne čarodějky, spíš zaklínačky.

„Co budeš dělat?“ zeptal se Benno, když to pochopil.

„No, teď se prospíme a večer půjdem tancovat.“

S tím spaním to bylo dost nejisté. Zahradami volně procházeli další lidé, mladí i staří; obvykle svlékli, co na sobě měli, vykoupali se v bazénu, pak podle chuti buď zůstali, nebo pokračovali v cestě. Děti byly zásadně nahé. Nějakou holku kluci z její party honili kolem bazénu tak dlouho, až skočila do vody v kalhotách a tričku; až pak jí dovolili vylézt a svléci se. Bennovi věnovali minimální pozornost, ale Céline si zvědavě prohlíželi; a když jim byla představena, téměř každý řekl:

„Aha. Poprvé v Arminu, že?“

Sám Benno byl zvědav, jak to dlouho vydrží. Konečně se zvedla a šla si do domu pro svačinu; vrátila se s košíkem dobrot, ale už bez plavek. Tím padla první obranná bašta. Nezbořil se svět, Lamb se zasmála a ostatní si Céline přestali všímat.

Daleko víc si všímali košíku. Děti se naučily další potřebnou věc: že je nutno rychle pohltit co nejvíc jídla, neboť jsou i jiní zájemci. Kdo dostal na něco chuť, prostě si vzal. Aspoň že poděkovali.

Na rozdíl od opic; ze stromů se spustila celá tlupa, byly rezavě hnědé, ukřičené a velice drzé. Céline se ovšem líbily.

„Nekrm ty potvory! Vřískají, kradou a ještě koušou!“ varoval Tom.

Jenže si nedala říct a měla radost, když opice přišly až k ní, natahovaly šikovné přední pracičky a braly si jídlo přímo z její dlaně.

„Tobě se bude na jihu líbit.“

Céline se zatvrdila a rozhodla, že se s nimi nebude bavit. Daleko víc se jí líbilo hrát si s opicemi; ale i ty ji naštvaly, když sežraly vše co jim dala, a potom zrádně utekly. Kromě toho ji přepadla únava, tak si na chvíli lehla. Benno už taky zíval únavou. Odtáhl lehátko kus od bazénu, aby je nerušili povykující kamarádi, lehl si a spal.

Když se probudil, mohlo být podle slunce tak pět odpoledne. Většina taky spala. Ale nespal doktor Sevrés, který se přišel podívat, jak se daří jeho dětem. A sdělit jim, že je připraveno jídlo. Ve velkém kotli, neboť matka Fa'an usoudila, že bude třeba nakrmit víc lidí. Byla tam čočka, proso a rýže, různá zelenina a spousta koření, nádherně to vonělo a Benno měl pořádný hlad, tak si nechal naložit vrchovatý talíř, dostal ještě chlebovou placku a už se cpal, až mu lupalo za ušima. Céline svoji porci nejdřív důkladně prozkoumala zrakem i čichem, její nadšení bylo slabší, ale hlad měla a diskutovat s rodiči nechtěla. Nakonec však byla spokojená.

Doktor Sevrés jedl s ostatními, matka ne, po cestě jí nebylo dobře. Otec dětem doporučil, aby ji radši nerušily, dokud se sama nevzpamatuje. Trochu si možná dělal starosti, jako lékař byl zvyklý očekávat zlověstné zprávy.

„To bude tím horkem,“ usoudila Lamb, která se považovala za kompetentní, aby se starala o celou rodinu, „Ale zdejší čarodějky umějí vyregulovat tělo do rovnováhy. Prostě si zvyknu a už mi to nevadí...“

Otec upřel zrak na jantru, kterou mu ukázala. Jako lékař si zvykl vidět nahé ženy, ale ne s takovou výzdobou. Krom toho bystře poznal, že synovi se tato i další líbí až příliš. Což pro něj taky nebyla novinka.

„Vy víte něco o zdejším lékařství?“ zeptal se opatrně.

„Vůbec nic, ale mám kámošky, co do všeho kecají. Každá kočka, jen čmuchne k magii, hned chce někoho léčit. A když se neumím bránit...“

„Já jsem lékař.“ upozornil.

„Jejda! To si s tebou holky rády pokecaj! Jdeš s náma večer tancovat?“

„Asi ne. Jsem ještě trochu unavený...“

„A Benno chce bejt taky doktorem?“

Benno měl o své budoucnosti zatím mlhavé představy. Tušil, že otec ho bude nutit studovat medicínu; doposud nebyl pro ani proti.

Sevrés pokrčil rameny. Lamb ostatně odpovědi na své otázky nevymáhala.

„Ať se rozhodne zejtra. Kdyby dostal úvodní lekci...“

Když se mladí najedli, dostali skvělou náladu. Začali diskutovat, spíš se hádat. Hosté jen s obtížemi sledovali, o čem je řeč, nicméně přišli alespoň na to, proč tu dívku honili, až ji vymáchali. Slaví totiž narozeniny.

Lamb na požádání objasnila. Dívce říkají Lizzy, studovala práva a přestalo ji to bavit, chodila za školu a kamarádila s feťáky, až ji rodiče poslali do světa, aby nedělala doma ostudu své slušné rodině. Pokud se jí podaří se srovnat, může se vrátit domů. Pokud ne, budou jí pravidelně posílat nějaké peníze, aby se držela co nejdál a nehlásila se k nim. Rovněž má cizí doklady a příkaz neprozrazovat svoje jméno.

„Elegantní způsob výchovy!“ ocenil doktor Sevrés.

„Každopádně nás všechny pozvala. Protáhneme pár barů, dneska a potom tak týden, až jí ty prachy dojdou. Lízinka se chce bavit!“

Lízinka momentálně obcházela bazén a provokovala. Doposud bezvýsledně.

„Mimochodem, sebrali ji při demonstraci s náma. Jenže podplatila policajty, mrcha, tak ji hned zas pustili.“

„Nemá o moc delší vlasy než ty.“ ohlédl se Benno.

„Protože ji ostříhali jindy... počkej, vlasy! To je nápad!“ Lamb přivolala Toma a něco mu velmi tiše řekla. Ten se zasmál, promluvil s několika jinými a potom jeden odběhl. Tom se obrátil na Benna:

„Máte dole v dílně zásuvku na elektriku?“

Samozřejmě měli.

„Tak ji chyťte!“ zavelela Lamb.

Lizzy vytušila nebezpečí, hned jak ji začali obkličovat. Prala se ráda a příšerně při tom ječela. Vůbec ji bylo slyšet hodně často. Přivlekli ji do dílny, pár kluků ji drželo a jeden se vynořil se stříhacím strojkem. Řvala, kopala a bránila se, než se do ní dal; potom už držela a jen se smála.

Ten kluk uměl se strojkem zacházet; během chvilky ji vyholil až na wingy za ušima. Zvedla se, prohlédla v zrcadle a byla velmi spokojená. Hladila si chvíli hlavu, pak se obrátila na svého kata: „Ještě snad břitvou, ne?“

Zasmál se, přikývl a vydal se s ní k umyvadlu v koutě. Strojek nechal ležet na židli. Okamžitě se ho zmocnil někdo další.

„Kdo mi uděláte hlavu?“

Když ho jedna dívka začala stříhat, došlo všem, že využijí situace. Měli základní představu, jak má vypadat účes: kluci skalpovou kadeř (bojový cop) na temeni hlavy, děvčata dva copánky za ušima. V jakýchkoliv variantách. Nikdo neměl vlasy delší než tři prsty, takže nebylo proč váhat. Stříháním se odhalovalo různé dřívější tetování, u někoho složité figurální, u jiných ornamenty nebo jen pár magických znaků. Ovšem ostříhání byl taky základní předpoklad, aby tetování na hlavě mohlo přibýt.

Lamb vysvětlila: „Co chcete dát holce, která všecko má a nic nepotřebuje? Kluci už určitě sehnali někoho, kdo Lizzy parádně vyzdobí hlavu!“

„A ona to ví?“

„Určitě, není blbá. Kdo ví, co se za ten tejden všecko stane!“

„Myslíš, že to dovolí i někomu dalšímu?“

„Líza? Ta udělá všechno, jen aby byl šrumec! Možná nás všecky...“ Lamb se zarazila, protože si všimla Benna: „Půjdeš s náma tancovat?“

„Já?“ zašilhal opatrně na tátu a udělal krok zpátky.

„Tobě by kadeř slušela! Máš krásný dlouhý vlasy, proti nám...“

Benno se snažil ovládnout svá hnutí mysli, aby na něm nebyly vidět. Otec ho pozoroval se zájmem. Céline se tvářila naprosto odmítavě.

„Co s ním chcete podnikat?“ zeptal se doktor Sevrés.

„Je na čase začít ho kazit,“ upřela Lamb pohled do jeho očí a začala se s ním přetlačovat, „Naučíme ho tancovat, mírně pít a kdoví co ještě...“

Doktor Sevrés chvíli vydržel a pak se usmál. „Co ty na to, Benno?“

„Ale tati!“ vřískla Céline.

„No, já...“ začal Benno.

„Můžu věřit, že na něj dáš pozor?“ zeptal se otec dívky.

Lamb odpověděla s bezohlednou upřímností: „Ani náhodou. Nevím, co budu dělat já sama, tak nebudu ručit za takovýho puberťáka. Tuším, že se naleje jako zvíře, když to bude zadarmo, a nalítne každý holce, která bude mít na něho chuť. Už jsem ho odzkoušela. Zkusím zařídit, aby ta první byla z vyšší kasty, WF nebo aspoň FF. Když nic jinýho, naučí ho se bránit.“

„Jaké to má výhody?“

„Pro ni: čerstvá energie. Pro něho: nezapomenutelný zážitek.“

„Tati! Tati!“ protestovala Céline.

Doktor Sevrés ji uchopil za vlasy a jemně přitáhl blíž k sobě:

„Miláčku, tebe nikam neposílám. Ale na rozdíl od tebe vím, že až přijde tvůj čas, taky tě neudržím. Čekal jsem to, i když ne tak brzy. Nebudu bránit Bennovi, jestli chce jít. A nebudu bránit ani tobě.“

„Já snad... nejdu do války, tati!“ zaváhal Benno.

„Víš to tak jistě? Ano, taky doufám, že nejdeš do boje. Jestli máš trochu rozumu, drž se ostatních. Když tě s sebou vezmou, doufám, že tě přivedou taky zpátky. Bez zásadních poškození.“

„Jestli je tvůj syn tak rozumný jako ty, nemusíš se bát.“ usmála se Lamb.

„Přemýšlím o tom od chvíle, co se chystám sem na Ostrov. O spoustě věcí. Tobě asi nemá smysl to povídat, ale kdybys znala nějakou čarodějku...“

„Ty jsou jenom na jihu. Ale... vy vlastně jedete na jih?“

Sevrés přikývl. Benno se zatím posadil na tu židli.

„Na tobě si dám obzvlášť záležet.“ slíbila Lamb.

Stáli kolem a sledovali, jak ho stříhá. Vytvořila mu na temeni hlavy majestátní kadeř vlasů, která spadala až dozadu na krk. Vypadal trochu starší a velice exotický.

„Že seš to ty, tak tě ještě oholím!“ slíbila.

„Je pravda, že stříhání je posvátný obřad?“ zeptal se, když se prohlížel v zrcadle, „Říká se, že by tě bohové mohli potrestat...“

„Proto jsem ti nechala ten jeden pramen!“ odpověděla s úsměvem, „Úplně tě oholit, to by nikdo rozumný neudělal. Leda policajti, ale ti jsou stejně už dávno prokletý...“

„Pokračuj, je to zajímavý!“ řekl doktor Sevrés.

„Každej zásah je možnej jen se souhlasem bohů. Jako při sexu; můžeš holce udělat, co tě napadne, pokud je to se souhlasem. Ale chraň pámbu každýho, kdo něčím urazí její Ochránce!“

„Díky. Mě se to už netýká, ale Benno by to měl vědět.“

Potměšile se usmála: „Kdo ví, co se může stát!“

„Máš snad taky nějaké kouzlo, abys svedla koho chceš?“

Věnovala mu ještě zákeřnější úsměv. Pak uchopila jeho ruku a položila si ji na vytetované jantry. Jemně posunula, až našla tu správnou: „Tahle.“

Doktor tam ruku chvíli nechal. „Nemysli si, že dostaneš všecko. A každého.“

„Když jsem byla malá, vždycky jsem chtěla dostat každou hračku, kterou jsem viděla. Pak to našim začalo vadit. Ale...“

„I takový už jsem viděl. Řeknu ti po dobrým: dám ti na hraní svého milovaného syna. Ale to ti bude muset stačit.“

Hleděli na sebe, kdo dřív uhne očima. Neuhnula, ale promluvila:

„Líbí se mi zdejší zvyk vytvářet velké rody. Chtěla bych, aby mě všichni měli rádi. Mít hodně přátel. A přítelkyň.“

„Co na to říká Tom? Je snad tvůj kluk, ne?“

„Neudělala bych nic, s čím by nesouhlasil. Pomůžu mu sbalit každou holku, která se mi líbí. A naopak. Je to fér?“

„Nevím, asi ano. Každopádně je to tvoje hra.“

Zčista jasna ho objala a přitiskla se k němu. Neplakala, jen tiše kňučela jako zatoulané štěně. A on ji něžně hladil po vlasech.

Vyprostila se: „Nojo, správně. Pojď sem, Benno, budeš se učit holičem!“

Chlapec se pořád ještě kochal svým novým účesem. Když mu Lea a Genny poslaly svoje fotografie, ukázal je kamarádům a dohadovali se, jestli se taky vrátí nějak směšně ostříhaný. A hle, první den ještě neskončil a už...

„Tak dělej! Správná princezna nosí hezký malý copánky...“

Když se nad ni naklonil a vnořil jí prsty do kudrnatého beránčího rouna, ucítil její vůni a ruce se mu roztřásly. Ona se tvářila, že jí stříhání dělá dobře. „Poslední dobou jsem úchyl na holení...“

Doktor Sevrés dobře viděl její výraz, když jí jezdil po hlavě strojkem. Céline se k němu tiskla, oči vykulené jako tenisáky. Uvědomil si, jak by to mohlo skončit, a zlehka pohladil dceru po rameni: „Pojď, půjdeme za maminkou. Určitě tam najdeme něco dobrého...“

„Ale já to chci vidět, tati!“

„Určitě nechceš.“

Něco v tónu jeho hlasu ji zarazilo. Zvedla k němu oči. „Ale...“

„Pojď rychle, než se dají do tebe!“

Toho se lekla. Nebylo vyloučeno, že by to udělali.

Rychle ji odvedl do domu. Když za sebou zavřel dveře, opřel se o stěnu a nějakou chvíli ztěžka dýchal.

Benno se připlížil se schlíplýma ušima asi za tři čtvrtě hodiny. Otec seděl v kuchyni a pil kávu, zatímco Fa'an míchala sladký krém, aby ho namazala Céline na palačinky. Doktor vzhlédl a usmál se na syna.

„Dáš si taky kafe? Měl bys... abys vydržel.“

Benno přišel blíž a sedl si na další židli. Koukal do země.

„Jaký to bylo?“ zeptala se matka Fa'an, aniž přestala míchat krém.

Benno nějakou dobu mlčel. Polykal naprázdno. Pak zvedl hlavu.

„Oni mě potom všichni... chválili. Kluci mi podávali ruku. Holky mě objímaly a líbaly. A někdo řekl, že teď patříme... do jejich klanu.“

„My všichni?“ zeptal se doktor Sevrés.

„Jsi můj táta. A sestra a matka. Mají úžasně ulítlý nápady. Například že jsem od teďka pod ochranou jejich bohů.“

„Co si o tom myslíš ty?“

„Já za nic nemůžu, tati! Ona... prostě to chtěla!“

„A ty ses zoufale bránil.“

„To víš, že ne. Bylo to... však víš, ne?“

„Vím. Tak ti taky gratuluju.“ natáhl ruku, ale Benno ji nestiskl.

„Teď už mě s nima asi nepustíš?“

„Proč by ne? Patříš do jejich klanu, tak jdi! A bav se dobře.“

„Ty s tím vážně souhlasíš, tati?“

„Jsi bojovník, Benno. Máš vlastní bojový cop a vlastní názory. Je zvykem, že otcové posílají svoje syny do světa, aby si dobyli slávu. Nebo ne?“

„Ale...“ Benno zvedl oči a viděl, že se táta usmívá.

Teprve teď se objali. Céline po nich po očku koukla, ale pak předstírala, že se zajímá pouze o palačinky.

„Až budeš veliký, synku, a budeš mít nějaké děti, oni ti občas... způsobí nějaké překvapení. Možná budeš mít trochu problém, abys to překousl. Tys byl vždycky moc hodný kluk. Ne že by mi vadilo... jsou zvyklosti naší společnosti a zákony tohoto ostrova. Možná má každý člověk svůj vlastní zákon. Tys jednal podle jejich zákona, správně. Podle jiných asi ne.“

„A podle tebe, tati?“

„Přemýšlím o tom, co řekla Lamb. O souhlasu těch... Ochránců. Nevím co je správné. Možná se to ani nikdy nedozvím. Ať je to jak chce, souhlasím s tebou a budu tě podporovat. I kdyby někteří jiní byli proti.“

Benno se konečně usmál. „Dík, tati. Co myslíš, jak se mám oblíct?“

„Asi co nejmíň, pro případ, že by ses musel rychle svlíkat.“

„Lamb si vezme bílý tričko a šátek místo sukně. Taky to nepřehání...“

„Předvídavá dívka. Mimochodem, je zvykem dávat jí nějaký dar?“

„Nevím, zeptám se. Neříkala nic.“

„Komentovala nějak tvoje... hm, schopnosti?“

„Říkala, že... je bezva, že jsem tak mladej. Nic takovýho ještě...“

„Taky těžko najít něco mladšího než ty. A schopnýho.“

Benno neřekl nic, jen mu trochu zrudly uši. Ale už se vzpamatoval.

„A nezapomeň se najíst. Těch palačinek bude dost i pro tebe.“

Sevrésovi očekávali, že se Benno nevrátí tak hned, tudíž nevyjedou nijak brzy zrána. Jenže když se probudili, seděl u bazénu a hrál si se psem. Byl střízlivý a vypadal docela svěže.

„Tak tos mě překvapil,“ ocenil otec, „Čekal jsem horší věci...“

„Já bych si to radši nejdřív přebral v hlavě sám,“ odpověděl Benno tiše, ale zásadově, „Zkouším to, co jsem přišel. Jenže...“

Céline k sobě nalákala psa a hrála si s ním. Byl velký a chlupatý.

„Máš hlad nebo žízeň?“ ptal se Sevrés.

Chlapec vzdychl. „Obávám se, že už nikdy nebudu mít hlad nebo žízeň. Ani mi nebude horko nebo chladno, nebudu unavený a nebudu... nikdy neonemocním. Neudělali mi žádný tetování, to dělají jen neschopný zaklínačky. Prostě mi to vpálili rovnou do... vpálili to do mě.“

„Tak to hezky začíná.“

„Ale snídani si dám. Abych neurazil.“

Na to, že necítil hlad, spořádal pěknou dávku koláčů a zapil je čajem. Matka Fa'an byla spokojená, měla ráda, když jejím hostům chutnalo. Chovala se, jako by Sevrésovi byli členy klanu.

Auto nebylo v perfektním technickém stavu, ale mělo motor a všechno, co by mělo mít. Abubu byl na ně právem hrdý.

„Vrátím se asi za čtrnáct dní,“ prohlásil doktor Sevrés, „Prozatím ti dám zálohu, pak se vyrovnáme...“

„Až vyřídíš svoje věci, vrátíš se,“ usmíval se černoch, „No problem! Měj se tam hezky a dobře se bav!“

Sevrés se usmál: „Ty se vážně nebojíš, že tě někdo ošidí o tvoje peníze?“

„Ale, proč? No problem! Moji bohové mě chrání! A budou taky tebe. Než se vrátíš, vyřežu ti jejich podoby, abys je mohl vzít domů do svý země. Pokud nebudu moc línej...“

Benno v autě usnul jako špalek, ještě než vyjeli z města. Naopak Céline byla čiperná a velice se zajímala o všechno, co viděla okolo sebe. Zvlášť se jí líbila všechna zvířata, dokonce i krávy a ovce, které se pásly kolem silnice. A úplně v extázi byla z koní.

„Uvidíme taky tygry a leopardy?“ ptala se už nejmíň podesáté.

„Až na jihu. Sem na sever nesmějí.“

„A mluvící psy? Zkoušela jsem to s tamtím, ale neříkal nic.“

„A jak jsi na něj mluvila, miláčku? Francouzsky?“

„Nojo, to jsem asi neměla. Slíbila jsem holkám, že jim zkusím sehnat takový štěně. Od mluvícího psa, víš? Když sem jedu...“

„Tos neměla! Nemůžeš nikomu přivést mluvící štěně!“

„Proč ne?“

„Je to zakázané. A oni nechtějí mezi lidi!“

„Ani když bych ho měla ráda? Krmila bych ho a chodila s ním na procházky...“

„Až nějakého potkáme, zeptej se ho.“

Doktor byl zvědav na synovy zážitky, ale ten spal jako dřevo. Probudil se až po několika hodinách, když už všichni měli jízdy dost a měli hlad.

„Jestli seš unavenej, tati, nech řídit mě!“

„Nemáš řidičák. A pochybuju, že to umíš!“

„Myslím, že umím. Od včerejška.“

„Co s tebou provedli?“

„Byli jsme u Štěňat. Lizzy trvala na tom, abysme to stihli do půlnoci. To vyhoděj všecky nevhodný kusy a spustěj... všeobecný Propojení.“

„Chceš říct, že tě do toho přibrali?“

„Lizzy ukecala Renku. Předtím jsme tancovali. Byl jsem trochu v transu. Nalejvali nám takovej čaj...“

„S kolika dalšíma holkama ses vyspal?“

„Totiž... nejsem si jistej, jestli to byla holka.“

„Snad ne kluk?“

„Nevím, jak to říct. Bytost. Něco... jako duch.“

„Kde jsi k ní přišel?“

Benno jen mávl rukou. „Ony se tam vůbec děly věci, tati.“

Všimli si poutače na nějaký motorest; hned vedle silnice v lesíku ze sedmi stromů a přiměřeného porostu křovisek. Samozřejmě tam zajeli. Kromě nich tam byli jen šoféři kamiónů a ti se zrovna chystali odejít. Ale najedli se dobře a jak je zvykem, na dobu horka se natáhli do stínu. Vykoupat se nebylo kde; přesto se Benno s klidnou samozřejmostí svlékl. Žádné tetování neměl, ale tělo mu dívky oholily, jak se sluší.

„Něco jsem pochopil.“ začal, „Není to o sexu, tati. Ten je jen vábnička. Nalákají tě a zblbnou, aby ses moc nebránil. Mysl má tendenci se bránit cizímu zásahu. Ale když jste sladěný... a pěkně unavený...“

„Takže tě dostali. Co dál?“

„Ta jejich čarodějka Renka má v kytaře, nebo možná ve varhanách, mentální vysílač. Oba nástroje můžou hrát samy, když je naprogramuje. Na jednom pustí záznam a na druhým hraje rukama. Ještě má doprovodnou kapelu...“

„Slyšel jsem nějaké její nahrávky.“

„To není ono, tam nefunguje ta magie. Taky to nespouští pokaždý. Nejdřív odstartuje parádní orgie, pak propojí všechny, co tam jsou. Vnímáš každýho, kluky i holky... každou myšlenku i pocit. Nádherný, jednou to zkus.“

Doktor Sevrés se ohlédl na svou ženu. Naslouchala bez komentáře.

„Nemusíš jít se žádnou holkou. Můžeš třeba zůstat sedět u baru. Ale není to taková legrace. Některý už to zažili mockrát, vědí co přijde a těší se. Dokonce se vyznají v těch přenosech. Pro mě to byla pecka, ale oni při tom už dokážou i přemýšlet. Lidská mysl je adaptabilní.“

„Co tě všechno naučili?“

„Třeba z tvýho oboru. Jsem teď stejně vzdělanej doktor jako ty. Mohl bys mě vyzkoušet třeba z anatomie. Udělal bych zkoušky hned na jedničku!“

„Ale no tak! Nepřeháněj...“

„Je to takto: kdybych se usilovně snažil vzpomenout, jak se jmenuje která kostička a sval, nefungovalo by to. Musím prostě zavřít oči a na nic nemyslet. Pak slyším třeba slovo fibularis a hned vím, který sval to je, na jaký se upíná klouby, který jsou vedle něj... prostě mi to samo od sebe naskakuje. Časem se to naučím ovládat líp...“

„Na úrovni podvědomí?“

„Dejme tomu. Nebo všeobecného informačního pole, které nás obklopuje. Ve všech dimenzích, ne jen v těch čtyřech, co známe my. Takže některé informace můžeme vnímat, ale ne pochopit, protože jsou určeny vyšším bytostem.“

„Věříš v existenci vyšších bytostí?“

„S jednou jsem byl v kontaktu.“

„Proč si to myslíš?“

„Cítil jsem její energii. Přesahující lidskou minimálně o úroveň.“

„Proč si tedy hrála s tebou?“

„Proč jsem si ráno hrál s tím psem? Je to toulavý čokl, který žije u některých sousedů, pobíhá po okolí a žebrá. Ale je roztomilý.“

„Mají nás za zvířata?“

„Ani předtím jsem si nemyslel, že jsme páni vesmíru. Teď to vím jistě.“

Otec potřásl hlavou. „Abych se přiznal, docela ti nevěřím. Nechci říct, že lžeš. Ale určitě jsi něco vypil a možná i něco víc... Ten čaj...“

„Ano, to nezapírám. Pár skleniček jsme si dali hned na začátku večera. To chtěla Lizzy. Abysme byli povolnější. V čaji jsou látky uvolňující obranné reakce; znám chemii natolik, abych dokázal vytvořit několik variant. Jenže taky to dokážu vykompenzovat. Teda...“ Bennovi opět zrudly uši. „Já říkám, že něco dokážu, ale není to úplná pravda. Vím, jak to udělat. Jenže mi bude trvat nějakou dobu, než to budu moct... používat v praxi.“

„Zajímavé!“ konstatoval Sevrés.

„Tati, tato země je plná lidí, kteří znají dílčí postupy. Čarodějky školí každého, koho se jim povede uchvátit do drápů. Většina není schopna ničeho; proč, to nevím. Další se vyvíjejí. WZ trvalo desítky let, než se dostaly na svou úroveň, a to si navzájem pomáhaly. I teď si pomáhají. Tobě to tak možná nepřipadá, ale přesně to udělaly se mnou. Třeba Lizzy by se ráda stala mocnou čarodějkou, ale nedosáhla... vyrovnanosti. Naštěstí energetická bilance souvisí s klidem mysli. Kdo je příliš citově angažovaný, ten se nedokáže patřičně koncentrovat. Chápeš to?“

„Rovnováha mezi dobrem a zlem?“

„Ano, to zní rozumně. Na straně Dobra bojuje velká spousta lidí; většinou jsou nebezpečnější než ti, co... nám připadají zlí. Včera jsme taky vpadli do jednoho bordelu a všecko tam rozmlátili. Nevím proč, jedna Lizzyna kamarádka proti nim něco měla. Praktická ukázka boje za Dobro. Nevěstince jsou špatné, protože jsou špatné. Drogy jsou špatné, protože jsou špatné. Občas holky z Gardy chytí dealera a stáhnou ho z kůže.“

„Dalo by se říct, že takhle likvidují konkurenci?“

„Do jisté míry... Hej, zvonku to tak vyzerá. Užíváme si nevázaného sexu, ale nikdy se neváže na peníze. Používáme chemické preparáty, způsobující změny vědomí. Ale taky ne za peníze. Dalo by se říct, že představitelé Zla dělají přesně totéž, ale v komerčním zneužití. Když obchodník prodává lidem potřebné věci za přiměřené ceny, je úctyhodný občan, jižani mu fandí a ochraňují ho. Když jim vnucuje šmejd za přemrštěné ceny a ještě to doporučuje reklamou, považují ho za zločince.“

„Jak se to dá rozlišit?“

„Nedá. Možná zločinci existují proto, aby bylo od koho odlišit ty čestné. Přičemž... třeba pašeráci. Spousta lidí zbohatla na tom, že pašovali na jih věci, které zákon zakazoval. Možná ještě zakazuje. Dneska mají velkoobchody a patří k úctyhodným lidem. Když vozili svoje zboží na mezcích přes řeku a vojáci po nich stříleli...“

„Takové věci tě nikdy nezajímaly.“

„Nikdy jsem si nevšímal, co se kolem mě děje. Rozděloval jsem co musím od toho, co bych chtěl. Věci ve škole neměly žádnou souvislost se životem. Teď si to myslím taky, akorát budu mít samé jedničky. Prostě si vzpomenu na správné znění a podle toho odpovím. Jediné nebezpečí je, že moje odpovědi budou na dokonalejší úrovni, než varianta ve školních učebnicích.“

„Proto čarodějky nechodily do školy?“

„Nepotřebovaly to. Mnohé ani neuměly číst.“ Benno se zasmál, „Jo víš, jak funguje ta schopnost rozumět jazykům? Existuje něco jako vědomí, co je jaká věc. Od ní se odvíjí znalost, jak jí říkají v které lidské variantě. Dokonce bych se prokopal ke znalosti, jak ji nazývají vyšší bytosti. Vnitřní jména, víš? Když znáš skutečné jméno, můžeš... ji rozložit a složit. Analýza a syntéza. To se nedá vysvětlit, ani vyslovit, je to souhrn pojmů.“

„Něco podobného říkají alchymisté.“

„Jo, alchymii bych taky dokázal zvládnout. Ovšem...“

„Za dvacet let budeš měnit olovo ve zlato?“

„Když umíš transmutaci, nepotřebuješ ji. Leda pro zábavu. Změnit porcelánovou záchodovou mísu na zlatou. Zlato nemá cenu pro toho, kdo nepotřebuje peníze. Ne že dostává všechno zadarmo. On má prostě minimální potřeby.“

„To všechno ses dozvěděl za jednu noc?“

„Za deset minut. Pokud dokážu odhadnout, jak dlouho jsem byl v transu. Od té doby se snažím se s tím nějak vyrovnat. Využívat to prakticky.“

„Zdá se, že ti milování s tou holkou nečekaně prospělo.“

„Zlobíš se, tati?“

„Vůbec ne. Ještě že jsi kluk. U tebe mi míň vadí, že tě někdo zneužívá. Když si představím, jak někdo svádí Céline, mám chuť ho přerazit.“

„Ale to se stane, tati. A možná dřív, než čekáš. Všiml sis, že je hezká?“

„Tím spíš. Koupím si brokovnici a budu ji hlídat.“

Céline byla vždycky ukecaná. Dneska poprvé mlčky ležela a naslouchala jejich hovoru. Když se o ní zmínili, obrátila se k nim a řekla ponuře:

„He he he! To je dobrej vtip, tati.“

„Tak promiň. S tebou jednou taky povedu takové řeči.“

Vstala a odplivla si. „Doufám, že ne.“ řekla a odešla na kraj lesa.

Když si odpočali, pokračovali v cestě. Sevrés vzal na vědomí, že jeho syn přišel ke spoustě neužitečných vědomostí. Neočekával od něho žádné výkony, vlastně nic dobrého. Doufal, že to nebude aspoň ke škodě.

Město End City se rozkládalo na obou březích řeky. Na severní staré domy ze dřeva a spousta všelijakých dočasných chatrčí, stanů a kůlen, na jižní rostly novostavby: továrna na zpracování dřeva, škola, kostel, radnice. Nad řekou se klenul majestátní most, pod ním bylo přístaviště se spoustou lodí, kromě jiných taky krásně pomalované drakary.

Řeka tvořila hranici mezi dvěma státy, Arminskou republikou na severu a nepojmenovaným státem (?) na jihu. Sevrés očekával, že tu bude nějaká vojenská hlídka, celnice nebo tak něco, ale nic takového neobjevil. Městem volně procházeli muži ve vojenských i policejních uniformách, ale nedalo se přijít na to, zda patří k severu či jihu; mnohdy se stejnokroje lišily jen odznakem na čepici. Chcete vědět důvod? Jižané je koupili pod rukou od severní armády. Proč by se měli nějak odlišovat?

Leontýnka a Geneviéve čekaly hned za Mostem, seděly na zábradlí a povídaly si s Evou, dcerou místního starosty, taky WZ. Všiml si jich Benno, otec zajel blíž k chodníku a zatroubil, načež holky nechaly žvanění a doběhly k nim. Bylo velké vítání, obdivování a spousta řečí; pochválen byl i Benno, za všecko co dělal. Céline byla toliko objímána a chválena. Za co? Jen tak. Vypadalo to tak, že mluvili všichni najednou a poslouchali se tak nějak napůl, ale o nic nešlo.

O něco začalo jít, když se doktor zmínil o Živém Ohni. Geneviéve poněkud zdráhavě potvrdila, že to umí. Vzápětí dostala příležitost pronést zásadní projev Evička: jak se sluší a patří, zřídili před katedrálou pečlivě vybetonované místo uprostřed parčíku, kde se dá Oheň zapálit. Slušnost velí se před vstupem do chrámu dokonale tělesně očistit; některé sekty to řešily tak, že se omyly Ohněm. Do Chrámu vstupovali nazí a bez ozdob, samozřejmě. Eva se nehodlala zaplétat do teologických podrobností, pouze konstatovala, že pro klid v duši to takhle zařídili.

„Tak jdem, ne?“ zeptala se Céline nadšeně.

Pravda je, že mluvili francouzsky, takže dobře rozuměla. Druhá pravda je, že byli jejím náhlým obrácením dost překvapeni.

„Necháte mě jít první?“ zeptala se, aby nikdo nebyl na pochybách.

Ovšem oni nepochybovali, jen se rozesmáli.

Vypadá to, že Céline po celou cestu usilovně přemýšlela. Zřejmě dospěla k názoru, že se svému osudu nevyhne, tak se rozhodla být alespoň hrdá a jít mu vstříc s hlavou vztyčenou. O chvíli později plešatou.

Bennovi to bylo jedno, čekal to. Cop neměl předtím, nebude ho mít ani teď.

Otec Sevrés souhlasil se vším. Matka... Geneviéve k ní přistoupila a přejela jí po těle dlaní, tak palec nad oděvem. V oblasti břicha se zarazila, na okamžik obrátila oči k lékaři a svraštila čelo. On přikývl.

„Nevím, jestli...“ začala. Potřásl nesouhlasně hlavou.

Této diskuse si nikdo nevšiml, možná Lea.

Náměstí vypadalo parádně, zbytek města rozestavěně. Byl tu hotel, radnice a zmíněný chrám, Steinbacherův obchodní dům (kdo nás chce pomlouvat, že nedovolíme stavět žádné obchoďáky?) a pár dalších krámů; cukrárna s kavárnou, čínská čajovna a indická restaurace, jinak hospody. Poněkud se přemnožily, ale když se něco konalo, nestačily.

Dění kolem Ohniště vyvolalo pozornost. Eva nic nezapírala, vlasy jí od posledně narostly na půl centimetru a wingy byly ještě delší. Už dávno ji nikdo pořádně nevyholil. Na její doporučení přiběhli kluci, oficiální partner Čiki a bráška Bruce, naposled ostříhaní při stejné příležitosti, podle délky. A spolu s nimi další, co měli zájem.

(Prozraďme dopředu: klukům přestalo extrémně záležet na účesu, když si skalpové kadeře nechali na hlavu rovnou vytetovat. V barvách.)

Potěšená Genny se chystala na své velké sólo. Ještě pořád jí záleželo na mínění lidí, alespoň některých; Sevrésovi k nim patřili. Nedokázala zapálit oheň z volné ruky, musela prozatím sestavit hranici z něčeho hořlavého, pak ji zapálit běžným způsobem a oheň oživit příslušnými mantrami; zvládala to, ale byla ráda, že má po ruce Leontýnku, aby ji případně podržela. Zkušenost radí, že věci se začnou kazit vždy, když se někdo chce předvádět.

Céline měla na sobě tričko a kalhotky, obojí bylo umatlané po cestě a zajímalo ji, jak to na ní bude hořet. Nepochybujte, že si důkladně přečetla, co prožívali jiní před ní, a byla patřičně zvědavá.

Jenomže právě ve chvíli, kdy se chystala slavnostně vstoupit do plamene, se mezi diváky protlačil nějaký muž s výkřikem: „Ne! Prosím, počkejte!“

Počkali, samozřejmě; hlavně kvůli Genny, kterou to trochu naštvalo.

„Co se děje?“ zeptal se autoritativně doktor Sevrés.

„Tohle je vaše dcera?“ přeskakoval hlas tomu chlapíkovi, „Prosím vás, já bych nechtěl, aby přišla o vlasy předčasně! Potřebujeme ji!“

„Na co?“

„Aby zahrála Kleopatru v mém filmu!“

„Co že?“

Chlapík začal usilovně vysvětlovat. Je režisérem a právě natáčí velkolepý seriál pro televizi o životě královny Kleopatry. Céline potřebují na roli té krásky v dětském věku, nijak zvlášť velkou, ale zásadní. Právě Céline by to měla být, ježto je maličká, velmi hezká, má modré oči a černé vlasy dost dlouhé, aby se z nich dal vytvořit egyptský dětský účes, což je jeden dlouhý pramen splývající z vyholené lebky dolů; ježto má opravdu krásné vlasy, vytvoří z nich na svatbu nádherný účes ze samých copánků, propletených zlatými šperky...

„Svatbu?“ znepokojil se Sevrés.

„No jistě! Víte, představuji si to tak: otec Kleopatry Ptolemaios Aulétes jí oznámí, že ji provdá za jejího bratra, ten je v té době ještě malé dítě. Kleopatra nesouhlasí, ale je přinucena...“

Céline se už několikrát pokusila promluvit, leč marně. Teď zvýšila hlas:

„Já nechci hrát ve filmu!“

„Správně! Tenhle výraz si zapamatuj, právě v té scéně se ti bude hodit!“ nadchl se režisér, „Přesně takhle budeš protestovat. Akorát řecky.“

„Řecky? Proč?“

„Celá ptolemaiovská dynastie byli etnicky Řekové! Původní egyptské rody faraónů dávno vymřely... Víte, ten náš seriál sponzoruje taky kněžská velerada Templářského řádu. Trvá na tom, aby každý dodržoval veškeré možné tehdejší zvyklosti. Třeba jazyky: Řekové budou mluvit řecky, Egypťané pronášet modlitby starou egyptštinou, Římané latinsky...“

„Proč? Kdo tomu bude rozumět?“

„Všichni z vyšší kasty. Počítám, že pro prostý lid uděláme verzi v běžné arminštině. Ale základní verze... kvůli bohyni Íset, naštvala by se, kdyby ji opěvovali v cizím jazyce.“

„Ale já nechci hrát v žádným filmu!“ ječela Céline.

„To tě moc nezdrží, děvenko! Jenom o pár dní, to snad vydržíš...“

„A proč se nesmím dát ostříhat Ohněm?“

„Ale proč bys nesměla? Za pár dní, až skončíme natáčení...“

„Stejně mě chcete dát ostříhat!“

„Ano, ale necháme ti ten jeden pramen! Musí být bezpodmínečně z vlastních vlasů, jinak by to Íset mohla považovat za hrubou neúctu!“

„Co je mi po nějaké Íset?“

„Ona je nejvyšší bohyně Egypťanů! Taky jí říkají Éset nebo Isis...“

Céline chtěla pokračovat v hádce, ale Lea a Genny už obrátily.

„To musíme respektovat, samozřejmě. Bohužel, budeš muset počkat!“

Postupně se proti Céline obrátili všichni, včetně brášky. Podezírala ho, že jí chce oplácet nějaké dřívější provinění. Teď ji v podstatě natlačili do krámku kadeřníka Mistra Leonarda. Ani se nenadála, už seděla v křesle, před sebou veliké zrcadlo a hezký mladý muž jí šikovnými prsty rozděloval vlasy na různé části. Tak se podvolila. Větší část hlavy obral strojkem, pak vyholil břitvou, až zbyl pouze mohutný pramen vlasů. Ten pečlivě promyl šampónem, aby byl ještě černější.

„Takhle nějak?“

„Skvělé!“ jásal režisér, „Kdybysme něco potřebovali, já se stavím!“

Takže Céline jako jediná sledovala z bezpečné vzdálenosti, jak se v Ohni s rozkoší koupe otec i matka, bratr Benno, všechny dívky a každý, kdo tady byl a měl zájem. Maminka vypadala bez vlasů dost divně, ale udělalo se jí hned líp a Genny tvrdila, že v RehaSu ji prověří důkladněji. Něco s ní je, ale ona není tak dobrá, aby věděla co. Těch problémů bylo víc.

A tím se Céline definitivně přesvědčila, že ji diskriminují.

Sídlo faraónů bylo postaveno v poušti kus od města, na severní straně. Stály tam pyramidy, Sfinga daleko méně poškozená než v současnosti a různé paláce a chrámy; některé částečně hmotné, protože se po nich muselo chodit, jiné pouze kulisy. Zezadu to vypadalo příšerně, ale z určitého bodu přímo nádherně. Už se tu točila Faraónova pomsta o oživlé mumii, teď město ještě vylepšili.

Role Céline vypadala tak: malá Kleopatra spala ve své ložnici, nádherně vyzdobené. Slunce vstoupilo výřezem ve stropě, když dosáhlo určeného bodu na obloze, zazněly zvonečky a píšťaly, dveře se otevřely a vstoupily otrokyně, dvořané, kněží a další hodnostáři. Mezi služkami byly i Genny a Lea, to si nemohly nechat ujít. Kleopatra se poněkud neochotně probudila, byla odvedena do lázně, vykoupána a natřena vonnými oleji. Na obličej jí namalovali jiný a hezčí. Celou ji oholili, kromě kadeře, z níž spletli již zmíněný účes z copánků vylepšených zlatými stužkami. Vytvořil to Mistr Leonard; aby vypadal jako Egypťan, oholili ho taky, což Céline vnímala jako zadostiučinění. Její kostým se skládal převážně ze šperků, těch zato bylo hodně. Kamera zabírala detaily úpravy, zatímco princezně hrály v koutě hudebnice a sbor kněží zpíval posvátné texty.

Celá ta scéna se natáčela několik dní. Byla téměř bez textu. To už Céline prošla několikrát mentálním vzděláním a mluvila plynně starou egyptštinou, starořečtinou, latinou a féničtinou; taky už jí nebylo tajemstvím, kdo je bohyně Íset, pejsek Anúb, sokol Hór, kravička Hathór a řada dalších. Občas se jí o nich zdálo; obvykle si z ní dělali legraci.

Na roli Ptolemaia Auléta, zvaného Pištec, byl angažován zkušený herec. Ptolemaios Dionýsos, jeho syn a budoucí manžel Kleopatry, byl ještě maličký a nebyla s ním žádná hra. Jediné další dítě byla holka, co hrála Arsinoć, sestru a soupeřku; měly se nenávidět, ale obvykle si spolu hrály, příprava scén byla dlouhá a Céline se nudila. Byly nápadité a uměly zlobit.

Mezitím otec s matkou odjeli do RehaSu, kdežto Lea a Genny pendlovaly sem tam. Film se nenatáčel chronologicky, nýbrž na přeskáčku podle toho, jak se připravovaly dekorace; občas musela čekat několik dní a vlasy jí dorostly, takže ji museli znovu holit a splétat parádní účes jen proto, aby mohla se svým doprovodem projít nějakou chodbou. Taky poznala svou dospělou verzi, což byla moc krásná žena; Céline si přála tak vypadat, až bude dospělá.

A přejmenovali ji, nejdřív na Kelly a pak Kell. Ne zrovna WZ Kell, ale už ji brali jako nějakou kněžku. Lichotilo jí to? Ani moc ne. A začalo se jí konečně líbit natáčení filmu? Taky moc ne. Ale byla poslušná, vypadala hezky a ochotně dělala, co jí řekli. Tak ji měli rádi.

Prozraďme opět něco do budoucna: líbila se natolik, že vylepšili scénář o její slavnou svatbu s Ptolemaiem. Protože se tím stávala dospělou, kněžky jí obřadně ustřihly tu kadeř a definitivně ji oholily jako dospělou. Tehdy se už konečně mohla vykoupat v Ohni a moc se jí to líbilo.

Jenže krátce na to si vzpomněl jiný režisér, že ji chce jako malou princeznu do jakési pohádky. Ani tohle nebyla velká role, taky s ní strkali jako s nábytkem, občas ji hrdina vynášel z ohně nebo vytahoval z vody; dali jí na to blonďatou paruku, takže se cítila dost směšně.

Pak si zahrála kluka, jednoho z party v dobrodružném filmu. Nepochopila vůbec o co jde, její role spočívala v tom, že přihlížela a občas pronesla pár slov, která nedávala smysl. Prostě nic moc.

Nakonec ji přinutili zahrát elfa ve sci-fi. Přilepili jí krásná ouška do špičky a nutili provádět věci, které nechápala. Například bojovat před modrým pozadím mečem proti soupeřům, kteří neexistovali a existovat nemohli, byli později dokresleni. Nebyla nadšená.

Nakonec jí pohrozili, že bude hrát dokonce bohyni, Píšťalku Aphrael. Ale z natáčení bohužel sešlo, nebyly peníze nebo se někdo se Styrických bohů postavil proti. Ovšem není vyloučeno, že se ještě točit bude.

Snad nám Kell do té doby příliš nevyroste.

Další prozrazení dopředu: ve správném čase (1. září) se do školy vrátil pouze Benno. Sestru omluvil, že natáčí film. Přinesl hromadu fotografií a pár časopisů, kde se o tom psalo. Děti záviděly a její zvláštní vzhled jim ani nepřipadal moc divný. Benno byl opálený, měl ježka půl milimetru a na krku korálky. Tetování ukázal pouze spolužákům a některým vybraným spolužačkám. Věřili byste, že se živě zajímaly o detaily?

Geneviéve přiletěla uprostřed zimy; do školy přišla, omluvila se a zase odešla. Doprovázela ji parta kluků a děvčat, kteří si přijeli zalyžovat na ledovcích. Paní učitelka se pokusila na jejich příkladě přesvědčit děti, že by se měly učit jazyky, neboť každý mluvil jinak, Genny všemi. Taky měla potvrzení, že pracuje jako zaměstnankyně turistické agentury, což v jejím věku vypadalo divně. Leč odjela tak rychle, že se nikdo nestihl podivit.

Ale stihla si sundat čepici. I ostatní měli divné účesy. Všechny kamarády varovala, ať nejezdí na Ostrov, dopadli by přesně stejně. Spousta si hned vyžádala prospekty a další informace.

Leontýnka přijela taky s mírným zpožděním, zato vlastním autem. Tedy... vozidlem, jež si designem a technickým řešením nezadalo s Nautilem kapitána Nema. Řidičák neměla ani náhodou, zato vypadala jako... jako někdo, koho není radno zastavovat a na cokoliv se vyptávat. První, koho na chodbě potkala, byl ředitel. Podíval se na ni a pozdravil ji první. Uctivě.

Slečna Beverlyová se na dovolené opálila, pořídila si elegantnější brýle a něco moderního na sebe. Nebyla hezká, to nebylo technicky možné. Ale byla k žákům vlídná a přiměřeně spravedlivá a ti mladší se divili, co proti ní starší spolužáci mají. A usmívala se!

„Ahoj, Leontýnko,“ uvítala ztracenou ovečku, „Ukaž se, jak ti to sluší? Z tebe je už velká dívka! Zůstaneš tu s námi nebo budeš studovat tam?“

„Já jsem tady vlastně jen kvůli tatínkovi. Přesně nevím...“

„To nevadí. Vždycky jsi měla samé jedničky, to snadno dohoníš...“

WZ Lea stála v rozpacích. Jak má téhle vlídné dámě říct, že už dávno umí daleko víc, než ona a všichni učitelé? Že by dokázala vcelku snadno naučit všechny čemukoliv, ale taky si uvědomuje, že by to byl kolosální průšvih? Tak jenom poděkovala a slušně se rozloučila.

Pan Villar značně vzrostl ve významu. Momentálně dělal nezávislého experta na ministerstvu financí, neboť oficiální funkci zastávat nemohl, neměl arminské občanství a nijak po něm netoužil. Nicméně poradce soukromé banky Monroes dělat mohl a mít tam konto (možná několik) taky. Už se dostal na úroveň, kdy mu tam chodily z nevysvětlitelných zdrojů peníze, ne aby něco udělal, ale aby nedělal nic. Takové postavení má jen málo lidí; kdyby se moc zajímal o některé obchody, mohl způsobit nedozírné škody.

Protože byl schopný a poctivý, přidávali mu čím dál víc práce. Po čase už ji nestíhal ani po večerech, takže se musel spolehnout na podklady, které mu dodávali tajemníci, referenti, koncipienti a další úslužní mladí muži v dobře padnoucích oblecích, kteří se kolem něj hemžili. Také mu v pravidelných intervalech pochlebovali a lichotili, až pozvolna nabýval dojmu, že je skutečně tak dobrý, jak oni říkají. A pokud by ho náhodou vrozená soudnost ochránila před přílišnou důvěřivostí, znali co na něj spolehlivě platí: pochválit Leontýnku. Pravidelně mu posílala fotografie (taky jí koupil jako dárek nejlepší aparát), on si je dával pod sklo a často vyměňoval. Když mu řekli něco pochvalného o dceři, zcela jistě zjihl a přestal být přísný.

Taky se kolem něj hemžily krásné sekretářky, písařky a podobně. Prozatím na něj nic neprasklo, ale kdo ví. Nepodlehl dneska, podlehne zítra.

Leontýnku nadšeně uvítal a jak měl spoustu peněz a nevelké potřeby, chtěl ji něčím obdarovat. Bohužel právě v době, kdy ona sama ztrácela o hmotné výhody zájem; vždy byla mimořádně náročná a chtěla všechno, teď předměty téměř pohrdala a měla tendenci rozdat i ty, co už vlastnila. Čarodějka nic nepotřebuje a všechno dostává zadarmo. WZ Lea zcela jistě.

Ačkoliv to nedávala najevo, otcova situace ji znepokojovala. Na rozdíl od něho dokázala vnímat aury a lidé, kteří se pohybovali ve vysokých funkcích, se jí nezamlouvali. Uvažovala, zda zasáhnout a jak. Je těžké provádět protiopatření, dokud se nic neděje.

V krajním případě se mohla vrátit domů do Švýcarska.

Zaběhla taky navštívit Arleyho. Ten se choval nejméně nápadně ze všech. Spořádaně se vrátil domů, chodil řádně do školy a neprovokoval oblečením, účesem ani ničím jiným. Kluci ze smečky samozřejmě dávali svůj vzestup do bojovnické kasty patřičně najevo, a dávali by ještě víc, kdyby si troufli. Postupně se ustálila zásada: do školy přijatelný oděv i účes, a když přijdou domů, rychle osprchovat, převléknout, nazdobit a vyrazit do ulic. Bylo to zrovna období, kdy policie po chuligánech nešla. Mládeži vzrostl hřebínek, hodně se povídalo o dobrodružstvích na jihu a všichni se těšili na příští prázdniny. Účastníci plavby povýšili na kapitány a do posádek se jim nadšeně hlásili nováčci. A protože ty první drakary zůstaly prozatím zakotveny v End City, začaly se stavět nové.

Proč policisté postupovali vůči přestupníkům benevolentně? Inu, doposud byly v běhu sportovní hry. A co se dělo na jihu, bylo mnohem horší.

Allyson se přestěhovala. Její činnost v oboru magie narážena na nelibost ostatních čarodějek, které jí vyčítaly různé chyby a prohřešky. Hádala se, ale zcela se s nimi rozkmotřit nemohla, protože občas potřebovala vytáhnout z průšvihu. Proto se nemohla vzdálit příliš daleko, ale taky nechtěla být moc blízko.

Vhodné místo bylo město Sheol City. To slovo znamená v hebrejštině Peklo, takže někteří říkali Hell; taky Díra, někdy Díra do Prdele. Postavili je nějací dobytkáři, důvod nebyl jasný. Na severním břehu řeky, kvůli záplavám spíš dál, asi dvě míle. Když se přesvědčili, že žádné další dotace od státu (severního) již nedostanou, přijali rozhodnutí se osamostatnit a zavést vlastní zákony a nezávislou správu. Budete se divit, ale je to možné.

Přestože Sheol byl na severu, začali tvrdit, že leží vlastně na jihu, neboť hranice měla původně jít po nějakém potoce, který dávno vyschl. Za tím účelem navštívili katastrální úřad a věnovali různým úředníkům větší částky peněz. Kresliče map málokdo obdarovává, takže se rozhodli přimhouřit oči, jejich verzi přijmout a zakreslit do map.

Samozřejmě na jih o tom nic vědět nedali. Tak se stalo, že v Sheolu neplatily ani zákony severu, ani daleko zvláštnější zákony jihu. Samozřejmě by se město neubránilo, kdyby na ně někdo chtěl zaútočit, ale zrovna byla taková situace, že nikdo neměl zájem.

Takže platilo slovo starosty a městské rady, složené z nejbohatších občanů. Vším vládly peníze a každý, kdo chtěl s něčím obchodovat, byl srdečně vítán. Ally je přesvědčila, že chce. Oficiálně prodávala ozdoby, vyráběné Wassongy, ale taky ledaským jiným, často odfláknuté a nevalné kvality. Když někdo do jejího krámku zabloudil, dlouho se ve zboží přehraboval, všechno prohlížel a málokdy si něco koupil.

Získala dům, dost zajímavým způsobem. Přijala pohostinství jednoho muže, taky nadaného obchodníka. Bohužel krátce na to se ve městě objevili nějací muži se zbraněmi a po pánovi se sháněli. Pochopil rychle, naházel do tlumoku všechny peníze a pár osobních věcí, naskočil na koně a ujel. Ally požádal, aby mu dům prozatím hlídala. Slíbila. Už nikdy ho nespatřila, ani se nedozvěděla, jak skončil.

Tak se stala hrdou paní domu a ačkoliv nikde neinzerovala a nic nenabízela, navštěvovalo ji čím dál víc lidí, kteří neuspěli jinde. Jejich požadavky obvykle nebyly zcela čisté, ale na to se Ally neptala. Největší část tvořily milostné spory; nějaký muž nechtěl ženu A, nýbrž byl zamilován do ženy B, případně sexuálně přitahován k ženě C. Dámy měly taky svoje zájmy, někdy odlišné. Výtečný důvod nechat si platit za jakoukoliv pomoc, třeba i jen radu. Ally ochotně pomohla i poradila. Na její pokyn muži opouštěli své dlouholeté partnerky a vrhali se do náruče mladších milenek; samozřejmě jim dali také klíče od svého vozu a trezoru. Dámy se pod jejíma rukama stávaly mladší a přitažlivější, bez problémů dokázaly sbalit mladšího milence a přítelkyně se jen divily, co na nich vidí. A jiné případy.

Sheol bylo veselé město, až na to, že tam občas někoho zabili. V takových případech záležitost vyšetřil místní šerif a obvykle zjednal spravedlnost rychle a bez ošklivých následků: vinen je ten, kdo zemřel. Občas, když už to skutečně jinak nešlo, navštívil Ally a ta přesvědčila poškozené, že je v jejich zájmu přijmout náhradu a držet zobák. Samozřejmě nerada, ale trochu nelibosti šerif i starosta klidně vydrželi.

A ještě jedna věc, která do Sheolu přitahovala zájemce. Jak víte, konaly se na jihu sportovní hry. Vlastně teprve přípravné zápasy, vyřazovací kola a tak. Oficiální v ringu za dohledu televizních kamer, neoficiální bez rukavic a s krvavými důsledky, rozbitými nosy a natrženým obočím. To snadno a rychle napravovaly Panny ovládající Živý Oheň, ale přibývalo mužů a dokonce i žen, kteří chtěli mít na zápas nesmazatelnou vzpomínku, nejčastěji nějakou hezkou jizvu. Za císařství to bylo běžné, tak proč by nešlo nechat se vyzdobit třeba kovovými ozdobami z přetvořené kůže...?

Dostupné čarodějky, tj. Lea a Genny, se tvářily odmítavě. Odpovídaly jednoznačně, že to neumějí ani ony, ani nikdo. Chce-li být některá krasavice propíchaná jako jehelníček a chřestit kovem, ať si pořídí piercingy. Rovněž odmítaly provádět mentální změny jako potěšení z bolesti, sexuální neukojitelnost a podobně. Nezbylo, než aby se zájemkyně vypravily za Ally. Ta toho sice moc neuměla, ale za patřičný úplatek se mohla pokusit. Dodržovala zásadu, že nemá toužit po penězích, což v jejím chápání znamenalo, že neměla pevné ceny. Ovšem potřebovala dary na příslušné oběti, shánění přísad do čarodějných elixírů... tak byla ochotna přijmout několik stovek na podporu chudých a nešťastných. Na světě je tolik neštěstí!

V jednom pokoji si zařídila chrámovou místnost s oltářem, na kterém byla řada obrazů a soch různých bytostí. Některé byly krásné, jiné děsivé; ale to není nic zvláštního ani jinde, pojem krásy je relativní. Nebyl tam nikde Nugha, Černý Lev Wassongů, tím méně jeho sestra Assi. Nicméně když tam pořádala svoje podivné rituály, některé ženy by přísahaly, že se milovaly s černým mužem obrovské postavy s penisem tak mohutným, že je to strašlivě bolelo. Ovšem tím větší byla pak jejich extáze.

Průběh byl obvykle takový: zájemkyně, zpravidla bohatá starší turistka, navštívila WZ Allyson a sdělila jí své přání. Taky oznámila, kdo ji doporučil a za jakých okolností; rovněž předala úvodní dar. Ally málokdy vykonala nějaký zásah při první návštěvě, musela vstoupit do meditace a poradit se se svými Ochránci. Taky čím víc návštěv, tím víc darů.

Ještě jsme se nezmínili, jak vypadala. Byla nádherná, pleť jí ztmavla skoro do fialova, většinu těla měla pokrytou tetováním, ve všech dostupných částech těla kovové ozdoby. Byly zasvěcené, za určitý obnos byla ochotná se jich vzdát a přemístit do těla nové sestry. Samozřejmě měla spoustu tajuplných a vznešených řečí, v nichž padaly všemožné starodávné výrazy. Že byla vychována na Atanoru netvrdila, ale v minulém životě byla čarodějkou na jiných a daleko tajemnějších místech. Její učení je tak tajné, že je smí prozradit pouze Sestře po zasvěcovacím rituálu.

S novou Sestrou se nejdřív společně vykoupaly a navzájem oholily. U Ally to nebyl problém, dámy si většinou stejně chtěly nechat udělat tetování na hlavu a ostříhání patřilo pod vlivem článků v novinách k obvyklému programu pobytu. Pak se pomilovaly; někdy v průběhu lesbického sexu se do hry připojil přízračný milenec, ale to už dáma bývala v takovém stavu, že by ji nepřekvapil ani sedmihlavý drak. Ally při čarování nikdy nepila alkohol, zato všelijakých čajů a odvarů spousty. Někdy se jí podařilo mentální spojení, někdy taky ne, ale dámy se ochotně svěřovaly, takže vytušila jejich zájmy. Které jim na konci seance s příslušnými efekty ozřejmila.

Několik dní je nechala dusit ve vlastní šťávě. Mezitím dostali možnost jiní: hostinští, barmani, krupiéři v hernách, tetovači, prodejci šatů, bot a ozdob. Případně i prostituti; posun vědomí Ally uměla, takže si turistka poprvé vychutnala rozkoš z pořádného výprasku rákoskou přes zadek; občas si to nechala udělat napříč a pak ještě podélně, až si vůbec nemohla sednout. Další oblíbené hry byly výprask na chodidla, pálení cigaretou na prsou atd. Ally občas sama žasla, co všechno se hostům může líbit.

Muži a mladší dívky zase preferovali vzestup v bojovnické kastě. Zjemnělí bankéři, manažeři a vážení obchodníci toužili být svalnatým rváčem, který všem nahání strach; k tomu sloužila sestava cviků, které je ochotně naučili mladíci vypadající přesně tak. Ally dodala posilující nápoje a když zájemce patřičně zesílil, zvala ho na slavnostní orgie. Samozřejmě pokud se někdo někomu líbil (zpravidla opačného pohlaví, ale ne vždy), dokázala obratně zařídit, aby se navzájem zamilovali. Někdy dokonce vzali.

Vyhověla prakticky ve všem. Všichni zákazníci odcházeli spokojení; možná si to někteří později doma nechali projít hlavou a došli k názoru, že tvrdě naletěli a zaplatili víc, než byli ochotni investovat, nebo dokonce se nechali zblbnout k něčemu, co původně nechtěli, ale... kam si měli jít stěžovat? Zásahy dohodli v temné sluji obskurní čarodějky, žádné smlouvy ani podpisy neměli a žalovat ji před soudem? Jak by ji tam dostali? A jak by se jim všichni posmívali, kdyby to vyšlo najevo? Co by říkali novináři a podobné hyeny? Ach ne, to radši říct, že jsem to takhle chtěla!

Protože ne každá, ale hodně žen se z cesty na jih vrátilo s roztomilým děťátkem. Zatím v bříšku, mnohé na to přišly až doma v době, kdy se s tím už nic nedalo dělat. Ani za prase by nedokázaly říct, kdo může být otcem; ta hodná WZ Allyson samozřejmě ne, to je jasné. Cožpak si některá pamatovala, s kým se v tom blázinci vyspala? Všichni ti krásní mladí muži... někomu prostě ukáplo trochu semene a tohle je výsledek. Byla jsem tak zfetovaná, že nemám tušení, co jsem dělala. Možná jsem si o to dokonce řekla, vlastně mám děti moc ráda a myslela jsem, že v mém věku a když beru ty prášky...

Děti byly mimořádně roztomilé a vyvolávaly něžné city u každého, kdo je vzal do náručí. Vypadaly přesně tak, jak si matka přála, dokázaly chytře koukat očima hlubokýma jako tůně, rozkošně žvatlaly a rychle se učily, aby na ně mohla být rodina hrdá. Někdy byly vychytralé až moc, ale nikdy na ně nic neprasklo. Dokázaly si rychle vytvořit partu oddaných kamarádů, s nimiž prožívaly nádherná dobrodružství. A v budoucnu jemně a laskavě, avšak zcela nekompromisně přebíraly vládu v rodině do svých rukou.

Popřejme jim úspěch.

Nějak jsme utekli od hlavního zdroje příjmu města Sheolu: podivných sázek. Ve městě byla řada heren, ruleta, karty, kostky a leccos jiného, a skutečně existovalo několik lidí, kteří někdy vyhráli. Ale sázky na sportovní utkání různého druhu, to zabíralo i na hosty, kteří nebyli úplní pitomci. Hovořili jsme o zápasech, které se konaly na jihu, ty byly ještě jakž takž podle nějakých pravidel. Tady neexistoval žádný zákon, každý mohl vyzvat každého, bojovalo se do rozhodnutí a sázelo v neomezené výši.

Na jihu se sázelo taky, ale málokdy o peníze. Pokud vůbec o něco hmotného, pak leda různé ozdoby. Pokud měla dívka dlouhé vlasy, otravovali ji tak dlouho, až ji nakonec ostříhali. Nejčastější byla sázka o sex; kdo vyhraje, bude nahoře a může si určit detaily. S tím souviselo upadnutí do otroctví, od hodiny až po několik dní. Nejčastěji čtyřiadvacet hodin, což je nejvhodnější možnost, jak se zmocnit partnera, který po něm moc netouží. Ale o tom není řeč.

Sázky v Sheolu nebyly žádná hra mládeže. Organizovali je podnikatelé, majitelé sázkových kanceláří. Pololegální byly koňské dostihy, fotbal, košíková a bojové sporty. Zcela nelegální boje gladiátorů, při kterých poražený utrpěl těžká zranění, prý i smrt; dále boje zvířat (psů, kohoutů), lidí se zvířaty a... lidí s příšerami. Nebyly žádné důkazy, ale říkalo se, že WZ Allyson dokáže za pořádný balík peněz zařídit, aby se na území města objevilo mystické stvoření, se kterým dobře placení lidé mohli bojovat. Někteří i přežili. Ale jak už řečeno, důkazy žádné nebyly.

Kdyby bylo pravda všechno, co se povídá a píše v novinách...

Denis a jeho otec se vyhřívali na břehu jezera v Zemi Nezemi. Nechytali žádné ryby, protože s nimi nebyl císař Charry. Jen diskutovali.

„Nejsou to vlastně stížnosti,“ konstatoval Denis, „Řekl bych upozornění. Ono si v podstatě není nač stěžovat.“

„Správně,“ řekl Tomáš s úsměvem, „Nikomu nebylo ublíženo, všichni jsou spokojeni. A obchody kvetou jako nikdy.“

„Trampové v Čechách pořádají každý rok Slet Pohádkových Bytostí Záporného Charakteru. Zajímal by mě charakter drahého švagra Nughy.“

„Taky nikomu neublížil. Dělá každému, co si přeje. A rozmazluje svou drahou čarodějku. To takoví jako on dělají odjakživa.“

„Až Ally ještě víc stoupne hřebínek...“

„Není hloupá. Už narazila při tom prvním experimentu. Dobře ví, kam se má přijít vybrečet, když se jí něco nepovede. A vrozeně laskavé hodné čarodějky ji vždycky pochopí a vytáhnou z průseru.“

„To dělala tvoje Valérie taky. Se slušným úspěchem.“

„Byla to i tvoje Valérie, synáčku. Ne tak často, ale ráda...“

„Byl jsem nezkušené dítě, když mě svedla!“

Chvíli se kochali vzpomínkami. Valérie měla ráda hodně účastníků a nikdy neměla dost. A uměla dělat věci...

„Vraťme se k práci,“ řekl konečně Tomáš, „Jak hodnotíš situaci?“

„Energetické pole Arminu nadále nevyrovnané. Místy se vylepšuje, ale moc bych tomu nevěřil, budou to výkyvy podle toho, kdo tam zrovna je a jaké pokusy dělá. Rozhodně nic stabilního.“

Tomáš dal zamručením najevo souhlas.

„Znepokojuje mne nepřítomnost vyšších bohů. Dřív, když jsme se zkusili na někoho připojit, obvykle se ozval. Zvlášť ti, které jsem měl rád. Vnímám je z velké dálky a slabě. Mám dojem, že na nás nemají čas a náladu.“

„Jak pokračuje válka v Infernu?“

„Nevím.“

„Co znamená nevím?“

„Že fakt nevím. Ale beru to tak: kdyby měli úspěchy, pochlubili by se.“

„Takže prohráváme?“

„To by provedli nějaká protiopatření. Požádali o posily, ale tak nějak laxně, jako během času. A potkal jsem tam všelijaké bytosti, které ani neznám. Z hodně vzdálených světů.“

„Rozumím.“

„Místo našich laskavých Ochránců se ozývají ti, které bych za dobré označil jen po dlouhém váhání. Morrigan, Vivenna. Teď Ygrainne.“

„Morrigan se chovala vždycky neutrálně.“

„A Vivenna je démon. Nejsem rasista, ale...“

„Jaká je při milování?“

„Tys s ní nic neměl? Já taky ne!“

„Nechtěla ona nebo ty?“

„Nikdy jsem ji nepotkal. Slýchal jsem, že nějaká taková existuje, ale...“

„A tvoje Ygrainne?“

„To je právě to. Pár set let o sobě nedávala vědět.“

„Kolik takových ještě máš někde schovaných?“

„Netuším. Kolik ty?“

„Hříchy tvý tě jednou doženou.“

„Věřil bys, drahý tatínku, že občas mívám chuť způsobit ještě další průšvihy? Třeba v současnosti?“

„Kdyby ne, začal bych se o tebe bát. Jsi zdravej jako vždycky.“

Rozesmáli se. Denis se přemístil tak, aby na něj slunce svítilo odjinud.

„Ta Vivenna je moc hezká. Taky nebezpečná, jako každej démon. Smrtící.“

„Nestačí, že ti jde po krku Ygrainne?“

„Třeba by se holky daly do sebe.“

„Jsou nesmrtelné, ty ne. Nezahrávej si.“

Denis vzdychl. „Asi tě poslechnu.“

„Vážně? To by bylo poprvé.“

„Nejsem nejmladší. Nemám náladu se někomu vnucovat.“

„Klid, to je jen přechodná deprese. Zmizí, až se dáš do boje.“

„Ani bojovat nemám chuť.“

„Správně. Nech bojovat ostatní. Rozhodil jsi sítě, teď počkej, co se do nich chytí. Nemyslím, že je potřeba něco dělat.“

„Jako nechat lidi, ať si poradí sami?“

„Správně. Když si myslí, že jsou chytří...“

„A Nugha?“

„Taky ho nech. Konec konců, je docela milý.“

„V každém případě je to můj švagr. A kamarád z války v Africe.“

„Možná bych řekl, že můj zeť. Pokud bereme jeho družku Danielu...“

Denis udělal příslušný obličej. Daniela byla jeho dívčí verze, kterou si vymyslel v Simbabwe, aby mohl svést všechny kamarády. Později o ni přišel, ale pořád se na to vzpomínalo. Nugha při tom samozřejmě byl.

„Nugha získal řadu schopností, které může zprostředkovat svým oddaným. Já bych do toho nerad zbytečně moc šťoural...“

„Jak ho Ally dokáže donutit, aby takové věci dělal?“

„Pravděpodobně ho napájí krví. Krev je jeho droga, ne že by ji potřeboval jako výživu, ale vzrušuje ho. Téměř každý její obřad je nějak spojen s proléváním krve, obětováním zvířat, bolestí a ponížením. Většina účastníků se tomu podrobuje dobrovolně, dokonce s potěšením. Zatím nejhorší jsou oběti panen, při nichž bývají dívky veřejně zprzněny. Ally si je nechává vozit z ciziny, tady na ostrově žádné nemáme.“

„Umím si představit i horší varianty.“

„Já taky. Jednal jsem s Nughou; on tvrdí, že je to jen neškodná legrace. Pohádali jsme se o případy, kdy na přání nějaké ženy oplodnil její soupeřku doma. Dokáže to, ale musí mít něco jejího, třeba vlasy nebo krev, aby ji dokázal najít. Teď se zlepšil, už mu stačí pouhá fotografie. Zjeví se jí ve snu a udělá jí to. Samozřejmě, holka má ostudu a společenské znemožnění...“

„Moc se mi to nelíbí.“

„Ani mně ne. Nugha se jen směje, z jeho hlediska to není nic špatného. Ale slíbil mi, že nebude oplodňovat panny, ani ženy, které v dohledné době neměly s nikým sex.“

„To by dokázal?“

„Povídám, hodně se naučil. Obávám se, že spoustu věcí i ode mne. Jenže to bylo před desítkami let, jak jsem měl vědět...“

„Kolik takových případů už udělal?“

„Radši jsem nechtěl vědět. Ale odhaduji tak... dvacet, víc ne.“

„Předpokládám, že v zemích, kde je nemanželské dítě velký prohřešek.“

„No jistě. V chudých rodinách je každému fuk, s kým to holka měla.“

Tomáš se převalil na záda, zavřel oči a uvažoval. Denis ho neobtěžoval; byli telepaticky spojeni, ale vládla mezi nimi tichá dohoda, že jeden nechá druhého samostatně dojít k uzávěru. I Denis přemýšlel, po své linii.

Existovala možnost násilného zásahu. Do Sheolu by vpadla tlupa divokých jezdců, zatkla či postřílela výrazné provinilce a zavedla pořádek. Ally by zmizela ve víru doby a nikdo by nevěděl jak. Jenže to řešení má dvě chyby: jednak není morálně čisté a pak popírá arminské tradice. A navíc: Denisovi se některé Nughovy hry líbily. Měl rád hry a vážil si děvčat, které s ním chtěly hrát. Ne že by pohrdal takovými, co se neodváží. Jen je nechal být, až povyrostou. Ale fandil jednoznačně odvážným školačkám, co se bez rozvahy pouštěly do věcí, které nemohly zvládnout.

Jeho princezny bývaly sebevědomé, bytostně přesvědčené o správnosti všeho, co podnikaly. Vždy ochotné k boji i lásce; a vše rády předváděly před očima žasnoucího davu. Kdyby v jejich časech existovala televize...

Tomáš zvedl hlavu a otevřel oči.

„No, víš...?“ řekl Denis nejistě.

Televizí existovalo několik na severu a jedna na jihu; státní, přesněji vlastněná převážně osobami, které fandily jižní vládě. Což znamenalo, že bez zábran šířila násilí, pornografii a kritiku poměrů na severu, ale nikdy příliš kritická k chaotickému řízení státu dole. Pokud se vůbec dá říct, že na jihu někdo něco řídil. Občas tam politika připomínala bažinu, do které se vešlo vše, ale nic se nedostalo ven.

Denis začal promýšlet různé možnosti. Netoužil po další jižanské televizní stanici; ale nebyl proti televizi v Sheolu. Takové, co by nemusela dodržovat žádná omezení jihu ani severu. Mohla by vysílat přenosy sportovních utkání, zábavné pořady, reklamy...

„Reklamy?“ řekl Tomáš dokonce nahlas.

„Bez diskuse. Z něčeho musí žít.“

Věděli, že princ nemá reklamy rád. Vlastně to věděl každý na jihu. Přesněji: nemá rád lživé reklamy, takže se sice vysílají, ale striktně informují o skutečných a ověřených faktech. Jakmile nastala nějaká pochybnost, už nastoupila vládní komise a začala pečlivě prověřovat každý detail. Včetně různých souvislostí, třeba účetnictví, placení daní atd. Nebylo radno přilákat pozornost takové komise, vážně ne! A nejhorší bylo, když takovou nežádoucí reklamu náhodou zahlédl princ. A řekl: Najděte na ně něco!

S princem se diskutovat nedalo. Nikdo ho nikdy neviděl, řada lidí měla pochybnosti, že opravdu existuje. Vědělo se, že mluví málo a nerad, a vůbec nikdy se nenechá přesvědčit někým cizím. Rozděloval lidi na svoje, kterým bez omezení věřil, a nepřátele. To slovo bylo naprosto jasné.

„To se mu nebude líbit.“ řekl Tomáš.

„Rád dělám věci, které se mu nelíbí.“

Usmívali se. Občas rádi dráždili i císaře Charryho, který byl ze začátku vznětlivý a urážlivý. Postupně ho z toho dostali.

Tomáš Leru neznal, jen tušil, jaký je. Nejsprávnější výraz: koncentrovaná nenávist. Útočný meč, připravený zničit všechny a všechno.

„Je na čase, aby se dozvěděl, že může existovat i jiná vůle než jeho.“

„A myslíš, že tohle pomůže?“

Denis pokrčil rameny.

„Fajn. Tak to zkusíme.“

Errata:

30.05.2021 11:42