Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Evička koupala slona. Tedy drhla jeho tlustou, leč citlivou kůži rejžákem všude, kde se mu to líbilo, až spokojeně funěl. Tu práci měla původně dělat její kamarádka Lakšmí, jejímuž otci slon patřil, ale byla to holčička lenivá, neochotná, učila se mizerně, ale práci se uměla vyhýbat přímo virtuózně. Evu požádali, aby se jí věnovala a k něčemu ji přinutila, o což se snažila, leč zbytečně. Lakšmí byla mimořádně magiivzdorná; Eva měla podezření, že je chráněná některým velmi mocným Ochráncem.

Ale slona koupala ráda. Miloval mazlení, v podstatě jakékoliv. Oplácel to holkám, že nabral do chobotu co nejvíc bahnité vody a pořádně je zlil. Nebo se převalil a smetl je chobotem do bahniska při břehu. Nebo... zkrátka si uměl hrát, jak se jim líbilo. Eva s ním dokázala navázat Spojení, poznala jeho způsob myšlení a oblíbila si ho.

Na břehu zrovna zastavil autobus; vyhrnul se z něj dav dětiček ve slušivých bílých košilkách a blůzičkách, vedený slečnou učitelkou. Zatímco se dohadovala s řidičem, zda se tady zastavit smí či nikoliv, děti seběhly až k řece a obdivně zíraly. Mahar byl nádherný slon.

Eva se na ně zazubila: „Není vám horko? Tak se pojďte vykoupat!“

Děti váhaly. Slona se bály. Nahé holky ulepené blátem snad ještě víc.

Evička vyzvala slona. Nabral do chobotu bahnitou vodu a děti na břehu co nejvíc osprchoval. Samozřejmě začaly vřeštět a prchat, leč marně.

„Tak – brání vám ještě něco vlézt do vody?“

„Rozbil bych ti hubu!“ křikl na ni nejodvážnější kluk.

„Fajn, tak si pojď! Když mě přemůžeš, svezu tě na slonu!“

Jestli do bahna skočil nebo mu ujely nohy, není jisté. Každopádně zkusil přebrodit k ní; ti ostatní už tam skočili dobrovolně a začali řádit. Evička pokynula, aby se Mahar pořádně rozvalil, postavila se mu na bok a ukázala, aby zkusili vylézt za ní. Šplhat po zabláceném slonovi není lehké, ale někteří to dokázali. Někteří se tam i udrželi a zkusili podat pomocnou ruku ostatním. Když už jich tam bylo moc, Mahar se otřásl a letěli dolů všichni. Hned ale začali lézt zase nahoru; kluky napadlo vylézt na kly a skákat co nejdál, Mahara napadlo uchopit zájemce chobotem a hodit co nejdál do řeky. Hry s dětmi ho bavily daleko víc než nošení klád v chobotu.

Slečna učitelka už nějakou chvíli stála na břehu a pokoušela se upoutat pozornost svých svěřenců. Když se jí to (částečně) podařilo, pronesla k nim projev ve smyslu: jsme tady sice na prázdninách a měly byste si jich užít, ale k tomu rozhodně nepatří máchání v bahnité vodě, dráždění nebezpečného zvířete a riskování života při skocích do vody. Eva oponovala, že kdyby se náhodou někdo topil, skočila by pro něj.

„A co to bahno, kterým jsou olepení? Co s tím uděláte?“

„Se sebou to budu mít jednoduchý. Támhle v parku obsluhuje kamarádka Živý Oheň, prostě se nechám přelíznout. Dělám to pokaždý, když jsem špinavá.“

„Proboha, ten Oheň?“ ptala se učitelka, kdežto děti: „A můžem taky?“

„Jasně. Ale vyndejte z kapes všecko, co nemá shořet.“

Napadlo někomu, že jim shoří oblečení? Těžko říct. Možná myslely, když jsou promáchané, že se nic nemůže stát. Obklopily Ohniště a přihlížely; Eva a Lakšmí se nechaly ošlehnout a spokojeně předvedly dokonalou čistotu. Děti ani nezaváhaly, cpaly se do plamene a vřískaly jako před chvílí. Holky si osahávaly hlavy a moc se smály.

Učitelka koukala jako přešlá mrazem, přestože bylo vedro. Eva měla pocit, že by se měla začít omlouvat.

„Ach jo!“ svěřila se jí cizinka, „Promiň, já za to nemůžu! Děti si celou cestu četly ve všelijakých průvodcích a těšily se, co tady všecko zažijí. Jen jsem netušila, že hned jak přejedou hranice!“

„Já za to snad taky nemůžu!“ pospíšila si Evička.

„Jistě, chápu. Půjdu se taky... vykoupat. A nešlo by něco udělat s těma mýma očima? Mám dvě a půl dioptrie...“

Evu to zaujalo, podívala se jí do očí a otestovala E-bilanci.

„Zkusíme to. Vezmu tě k některým doktorům. Lakšmí, jakou náladu má Mahar? Až se děcka dost vyblbnou, posaď je všecky na slona a udělej s nima malou objížďku po džungli. A ne, aby některý něco sežralo...“

Seděly v pouliční zahrádce a popíjely kávu. Marina si vychutnávala pocit, že sedí docela nahá před očima všech a nechá se okukovat. Nebylo to poprvé v životě, ale po dlouhé době. Rodiče byli moudří a racionální lidé, otec lékař, matka po různých zkušenostech učitelka hudby. Když se chtěli pořádně vykoupat, jezdili do naturistického střediska; Marina od malička vídala kolem sebe nahé lidi a sama se také ráda koupala. Rodiče jí také rozmluvili jakékoliv pokrytectví a lež; současně upozornili, že pokud bude říkat co si opravdu myslí, bude mít potíže. Ano, měla.

Občas si nenápadně přejela dlaní hlavu. Dotýkat se hebké holé kůže bylo nevýslovně příjemné. Možná ještě kdyby...

„Bezva, co?“ pleskla se Eva dlaní přes hlavu, „Taky se mi to líbí. Příště se nech předtím celá namydlit a oholit břitvou, je to perfektní masáž. Nebo natřít olejem. To mám strašně ráda.“

„Ty mi čteš myšlenky?“

„Ne, to neumím. Ale všímám si holek, co jsou poprvé ostříhaný.“

„No jo. Chápu. Už jsi to musela zažít několikrát.“

„Ráda se koupu v Ohni. Budeš taky?“

„Nevím, ještě si to rozmyslím. Rozhodně se musím nechat vyfotografovat a poslat všem snímek. Možná si nechám udělat nějaké tetování.“

„Kdybys potřebovala poradit, najdeš mě tady někde kolem.“

Kolem prosvištěla holka na kolečkových bruslích. Dlouhé wingy za ní vlály.

„WZ Lea objevila někde ve starých papírech ochrannou jantru, takový magický ornament. Zabrání spálení vlasů. Vytvořily to pro kluky, aby mohli do Ohně se skalpovou kadeří. Je potřeba udělat takový kolečko, odkud až kam. Kdybys to chtěla zkusit... jestli tady budeš dost dlouho...?“

„Já jsem učitelka, víš? Ty děti musím v pořádku vrátit... Kde vůbec jsou?“

„Řáděj někde s Lakšmí. Neboj, ona je pohlídá. A Mahar má rozum. Ten slon.“

„Ještě je nech hlídat tygrem!“

„Klidně. Kterým?“

Bezstarostně se smály; až do chvíle, kdy k nim dorazil chlapík v džínové bundě, na očích zrcadlovky a přes rameno tašku a fotoaparát.

„Evičko, sluníčko!“ zašveholil a hned bylo jasné, že něco chce, „Ty seš ta holka od těch dětí? Eví, zkontaktuj nás, prosím prosím!“

„A je po klidu,“ řekla Eva, „Co chceš?“

„Ty děti si tak krásně hrály v tom bahně! Koukal jsem ze břehu... udělal jsem dokonce pár fotek, ale potřeboval bych...“

„Stop! Marino, tohle je Sunny Pershing, televizní producent nebo takovýho něco. Nic mu nevěř, nic mu neslibuj a nejlíp se s ním vůbec nebav!“

„Hluboce mě těší, krásná dámo!“ zmocnil se Sunny Marininy ruky a políbil ji, „Jsem skutečně produkčním TV Lady ze Sheolu. Ale rozhodně nejsem...“

Marina se zatvářila velmi neochotně. K čemukoliv.

„Zkrať to a zkus mluvit pravdu!“ vyzvala ho Eva.

„Jde o to, že máme spoustu sportovních programů, zábavné pořady na večer s písničkami a scénkami, samozřejmě dost filmů, ale zatím málo programů pro děti. To je potřeba napravit... no jo, jasně, ale třeba kdyby... to vaše koupání bylo parádní! Kdyby se dalo zopakovat...“

„Těžko. Nechali jsme děti projít Ohněm.“

„Ale proč bez nás? Taková škoda! Mohli jsme natočit jejich první reakci! Údiv, když je oheň zbavil vlasů a svlékl! Třeba pocity... nejistoty, studu... chápej, nějaké emocionální stavy...“

„Víš co, ty chytrej? Vyber si jiné děti a jinou dobu. Kdybych se o nějakých doslechla, třeba ti dám vědět. Ale tyhle nech být!“

„Ale no tak! Buď přece trochu milá!“

„Nebudu. Budu zlá, protivná a nepřejícná.“

„Ach ne! Ale proč zrovna na mě?“

„Protože vysíláte děsně blbý reklamy.“

„Máš volat to číslo, co je napsaný na kalendáři!“

„Seš už šestá, kdo mi to vyřizuje. Ale dík!“

Barbara svraštila čelo, když četla písemné vzkazy. Ještě víc se mračila, když si poslechla záznamník. Ani bylinkový čaj jí nespravil náladu.

Zavolala to číslo a ohlásila se. Chvíli diskutovala; závěr byl:

„Pozítří letím do N.Y. Mohla bych tam být... ve čtvrtek. Pokud mi sjednáte schůzku, přijdu na ni.“

Položila telefon, pohodlně se opřela a natáhla nohy. Okamžik přemýšlela. Pak zase vzala telefon a nahlásila, co se děje.

Říkejme mu Vlivný muž. Samozřejmě se nějak jmenoval. Pokud se vám to označení nezdá, třeba Mr. Influential. Ani to ne? Tak pan Infeld.

Přestože o schůzku žádal on, strážní k němu Báru odmítli pustit, když si ji prohlédli. Docela se bavila. Chvíli telefonovali, potom ji požádali, zda by souhlasila se schůzkou na neutrální půdě, třeba v nějaké restauraci. To už se smála. Existuje nějaká restaurace, do které by mohli oba současně? Po další telefonické konzultaci požádali, aby šla do podzemní garáže, kam ji doprovázel mladík se samopalem, v neprůstřelné vestě.

Pan Infeld byl typický bezvýrazný úředník. Slušně oblečený, s aktovkou. Nicméně na první ohledání nebyl špatný člověk. Bára už byla mírně zvědavá.

„Začínám být mírně zvědavá,“ prohlásila, „Mám pocit, že bych se snadněji dostala k prezidentovi. Smím se dozvědět, o co jde?“

Pan Infeld zaváhal. Byl přítomen řidič, strážný a ještě jeden mladší muž. Příliš mnoho. Kývl na řidiče, aby přistavil auto.

„Netušil jsem, že vypadáte tak... výstředně, slečno.“ řekl potom, „Chtěl jsem vás vzít do některé ze svých oblíbených restaurací, ale... skutečně je nutné, abyste vypadala tak, jak vypadáte?“

„Nutné to není. Ale jak jistě víte, podnikám v cestovním ruchu. Pokud se někdo nedokáže vyrovnat ani s tímto faktem, pak by měl příliš mnoho potíží v mé zemi. Což znamená, že bych ty potíže měla já. Dejme tomu, že můj oděv a účes je taktní připomínkou, co mohou čekat.“

„Ach tak. Jak vypadáte, když... dejme tomu nejste ve službě?“

„Jsem stále ve službě. Alespoň mimo svoje území.“

„Pochopte, prosím, chtěl bych... Ale vy mi to nijak neusnadňujete!“

Bára se usmála. Sáhla do vyšívané brašničky, vytáhla tmavý šátek a uvázala si jej na hlavu. Pak sundala nápadné náušnice. „Je to lepší?“

„O poznání. Prosím, posaďte se. Pojedeme... třeba k Renému.“

Automobil měl zvenčí neprůhledná okna. Klouzal ulicemi jako ponorka. Bára nic nekomentovala, pouze vyčkávala, co bude dál.

Číšníci u Reného nedali najevo, že by na Báře bylo něco divného. Posadili se do boxu, vrchní jim rozdal jídelní a nápojové lístky. Pan Infeld se do něho zahloubal, kdežto Bára svůj ani neotevřela, jen na něj položila ruku a pár okamžiků hledala. Pak řekla:

„Jasmínový čaj, směs smažené zeleniny s bramborovými kroketami a palačinky se šlehačkou. Děkuji.“

Mluvila sotva šeptem a číšník stál v diskrétní vzdálenosti, přesto slyšel dokonale. Zarazil se, přistoupil o krok a důkladně si návštěvnici prohlédl: štíhlé ruce se stříbrnými prsteny, elegantní blůzu, orientální náhrdelník. Pak k němu zvedla oči a on před ní uctivě sklonil hlavu:

„Je nám nesmírným potěšením... paní.“

Usmála se. Zlehka zvedla ruku a obrátila k němu dlaň. Neřekla nic.

Pan Infeld sledoval jejich počínání s opatrným nesouhlasem.

„Přál jsem si zachovat přísné inkognito!“

„Jenže to se mnou nejde,“ usmála se, „Nebo čekáte, že si kvůli utajení objednám krvavý biftek a pivo? Nebo nepožehnám muži, který mě zdvořile pozdravil?“

„Takže bych neměl očekávat, že přijmete moje... například malou skleničku na uvolnění atmosféry? Připadá mi...“

„Nevím, co udělám po uzavření dohody. Prozatím nemám důvod.“

Zamračil se, pak kývl na číšníka: „K jídlu mi přineste to, co slečně. Ale místo toho čaje... třeba Bourbon. S ledem.“

Číšník se uklonil. Téměř tak uctivě jako Báře.

Pan Infeld složil ruce na stole. „Zřejmě bude nejlepší začít hned jednat. Předpokládám, že jste slečna Barbara Levasseurová.“

„Když už, tak paní, jsem vdaná. Ano, jsem.“

„Rád bych navštívil vaši zemi. Prostřednictvím vaší kanceláře. Zřejmě se nemýlím a vy jste ta správná osoba, která by mne měla doprovázet.“

„V čem je problém?“

„Chci, aby ta návštěva proběhla v naprostém utajení.“

„Nesmysl. Není možno být v Arminu v utajení – se mnou. Jsem WZ Bára. Ne že by mě znal úplně každý, ale hodně lidí. Jakmile někam vstoupím, každý se bude zajímat, kdo mne doprovází.“

„Proč?“

„Jsem WZ Bára. To, co jsem.“

„Odkud vás zná třeba ten číšník?“

„Nezná mne. Ale všiml si mé objednávky a prohlédl si ty části těla, které nemám zakryté. Kdyby viděl mou hlavu, věděl by to jistě.“

„Kdo mu takové informace dal?“

„Netuším. Někdo mu prostě řekl, jak poznat čarodějku.“

„Aha.“ Vlivný muž se zasmušil a začal uvažovat.

Bára klidně vyčkávala, co bude dál.

„Jsem... zastávám určité postavení. Velmi důležité postavení. Mým úkolem je kromě jiného provést opatrný průzkum a doporučit či nedoporučit další finanční investice pro vaši zemi. Průzkum, který by měl zůstat utajen před vládou vaší země, ale také před většinou mých kolegů.“

„Chápu.“

„Jaká opatření byste mi doporučila?“

„Lituji, ale zřejmě nejste na správné adrese. Organizuji turistické cesty pro lidi, kteří se chtějí rekreovat, poznávat historické památky a tak. Nemám žádné zkušenosti s požadavky vašeho typu.“

„Koho z vašich kolegů byste mi mohla doporučit?“

„Upřímně řečeno, nejsnazší by bylo, kdybych měla nepřátele. Konkurenci, dle vaší terminologie. S chutí bych vám doporučila toho, koho nejvíc nenávidím. Jenže já nemám nepřátele. A s kolegy spolupracujeme.“

„Takže by pravděpodobně nemělo smysl hledat někoho dalšího?“

„Jeho první otázka by zněla, proč jsme se nedohodli spolu.“

Pan Infeld chvíli vyčkával; pak se usmál.

„Dobrá, to bylo dejme tomu zahřívací kolo. Začneme znovu. Co mi poradíte? Rád bych poznamenal, že finance nejsou problém...“

Bára vzhlédla a usmála se. Vypadala pobaveně.

„Jedna možnost je změna identity. Můžete mít neutrální pas na jiné jméno?“

„Jistě, to se dá zařídit.“

„Můžu naznačit případným zvědavcům, že váš zájem se týká aplikační magie. Jste podnikatel, který potřebuje ochcat konkurenci. To slovo znamená...“

„Obelstít, přemoci, podfouknout. Četl jsem slovník vašeho slangu.“

„Výtečně. Chytrej kluk. Jak se chováme k čarodějce?“

„Jo aha. Já jsem Nick. Ahoj Báro.“

„Ráda tě poznávám, Nicku. Navrhuji: budu tě doprovázet a chránit. Dokážu fungovat jako písařka, bodyguard a paměťová banka.“

„Budu s tebou muset taky... spát?“

„Chceš říct, že je to tak nepříjemná perspektiva?“

„To ne, ale mám ženu a dceru. Pravděpodobně starší než ty. Necítil bych se dobře, kdybych musel... mám určité zásady.“

„Nebudeš muset udělat nic, co nechceš. I když k mé etice patří i sexuální spojení. Zajišťuje, že tvoje zájmy nezradím nepříteli.“

„Je to pro tebe tak důležité?“

„Nerozumíš. Když propojíme mysl, můžeš si kdykoliv ověřit, co jsem udělala. A já samozřejmě také.“

„To snad ne! Jsem nositelem spousty státních tajemství...“

„Já také. Možná důležitějších než ty. Ačkoliv ne těch skutečně závažných.“

„Tím myslíš co?“

„Informace, týkající se chodu vesmíru.“

„Znala jsi snad někoho, kdo takové věci věděl?“

„Jednoho ano. Ale je už mrtev.“

Nick polkl dvakrát naprázdno. „Zřejmě tedy znáš i poměry v zemi.“

„Pokud lze. Existují informace, které nemám. Ani mě nezajímaly.“

„Politické a hospodářské informace?“

„Také. Samozřejmě je mohu zjistit, ale ještě jsem to nedělala.“

„Účelem mé návštěvy je přesně zjistit místní poměry. Naše vláda neustále cpe do vaší země peníze, přímo i prostřednictvím humanitárních organizaci. Přes veškerou snahu se poměry nelepší, možná se dá říct, že spíš horší. Jaký máš na to názor?“

„Zřejmě mluvíš o záležitostech vlády severního Arminu. Ve skutečnosti nemám valný zájem na existenci této vlády. Kdyby nedostávala podporu, nejspíš by do... půl roku padla.“

„Není to snad taky tvoje vláda?“

„Jako kterákoliv jiná. Peníze mám uloženy ve spolehlivých bankách, nějaké v cizině. Případné války s jihem se nebojím, mám tam kamarády.“

„Existuje nějaká vláda na jihu?“

„Nějaká určitě ano. Ale moc toho o ní nevím.“

„Doposud se ani nepokusila vstoupit s námi v jednání. Například o nějakém druhu hospodářské pomoci.“

„Jižní vláda od nikoho nic nepožaduje.“

„To má tak neomezené prostředky?“

„Jižní vláda je diktatura. Neinformuje nikoho o svých záležitostech.“

„To tam neexistuje ani žádná opozice?“

„Nevím. Pochybuju.“

„Je možné se setkat s nějakými jejich představiteli?“

„Jistě. Obvykle bývají vstřícní.“

„Znáš tam někoho osobně?“

„Třeba Gairda Hallowaye. Je plukovník a obvykle mluví za prince.“

„Jenom plukovník?“

„To znamená, že velí pluku vojáků. Nevím, jak schopných. Nevím ani, jaké má pověření. Zatím se nikdo neodvážil zeptat.“

„To je obvyklé, že se lidé neodvažují ptát státních hodnostářů?“

„Obvyklé... Obvykle přijde nějaký člověk a řekne: jsem ten a ten. Mluvím za vládu a prince. Mohla bych se ho zeptat, kdyby na tom záleželo. Dokonce by mě možná bavilo si ověřit jeho... totožnost.“

Nick se zamračil. „Jestli správně rozumím, sexem s mentálním spojením.“

„Přesně. Jižani bývají skvělí milenci.“

„Musíš za všech okolností myslet na sex?“

„Nemusím. Já to dělám dobrovolně.“

„Jsi absolutně nemorální a zkažená.“

„Řekl bys to, kdybych byla kluk? Proč má kluk právo vyspat se s každou holkou, která se mu aspoň trochu líbí? A proč já ne?“

„Žena je citlivá a vnímavá bytost, která se muži oddá teprve když ho velmi miluje! Jako vyvrcholení vřelé a dlouhodobé lásky...“

„Prdlajs. Žena je přesně stejně realistická a má minimálně stejné potěšení ze sexu jako chlap. Například já si docela ráda vyzkouším nové partnery, i když přiznávám, že některé už pak nechci ani vidět. Láska... určitě bych se někdy ráda pořádně zamilovala. Jenže nejsou lidi.“

„V tom případě je zapotřebí snažit se uchovat čistá pro toho pravého.“

„Aha. Dík za radu. Jak takové věci řeší tvoje dcera?“

„Moje dcera je ještě mladá na taková rozhodnutí!“

„Říkal jsi, že je starší než já.“

Nick v rozpacích zmlkl. Cítil, že se dostává do defenzívy, což neměl rád. Hodlal si tuto dívku najmout, aby ho doprovázela na Ostrov, ne aby mu kecala do osobních věcí. Ale tušil, že se tomu nevyhne.

„Upřímné varování: jsem skutečně velmi zkažená. Až tak, že mě baví kazit dospívající děvčátka ze slušných rodin. Brát je na místa, kde se jim snadno může něco ošklivého stát. A zajistit, aby se jim to opravdu stalo.“

„A vůbec se za to nestydíš?“

„Ani trochu. Ale aby mě neotravovaly takové, co nejsou rozhodnuté, zadala jsem dvě podmínky: musí prokázat, že se zbavila panenství, a musí se sama ostříhat. Nebo ten kluk, co dokazuje její poskvrněnost.“

„Tomu mám rozumět tak, že ti to přijdou předvést?“ polkl naprázdno.

„Nebo si mě pozvou k sobě. Podle nálady. V každém případě začneme sexem. Podám si tu malou, prozkoumám ji a zjistím úroveň jejích informací. Mohlo by se stát, že to není její upřímné přání, je pouze zmatená.“

„V takovém případě odmítneš?“

„Nestojím o problémy.“

„Přesto to zní hrozně.“

„Tak hrozně, že z toho začínáš být vzrušený?“

Nick zalapal po dechu. „Jak můžeš...?“

„Vnímám energie. Zároveň tě testuji. Jestli nevydržíš ani tento rozhovor, budeš mít v Arminu spoustu potíží. Nejen na jihu, i na severu.“

„Aha! Takže výcvik?“

„Potkáš značné množství lidí, kteří s tebou budou chtít mít sex. Můžeš to odmítnout, ale v tom případě nastanou určité pochybnosti, že něco tajíš.“

„V té vaší zemi se vůbec nedá existovat!“

„Správně. Proto tě varuji předem.“

Nick se mračil ještě víc. „Obávám se, že budu muset přehodnotit své záměry. Už mi nepřipadá jako tak dobrý nápad, abys mne doprovázela.“

„Konečně jsi to pochopil. K tomu se snažím tě dovést.“

„Chceš navrhnout, abychom svoje spojenectví zrušili?“

„To by bylo nejlepší.“

„Proč mi nechceš pomoci? Jde o peníze, nebo co?“

„Vůbec ne. Jenom tuším průsery. Během cesty naděláš tolik potíží, že bych se jich ráda uchránila. Neustále se s tebou budu muset hádat. Chránit před důsledky tvé vlastní nerozvážnosti. Myslíš, že se na to těším?“

„A kdybych ti slíbil...?“

„Neslibuj, dokud nevíš, o co jde.“

Právě v té chvíli jim donesli jídlo. Barbara se do něj s chutí pustila, kdežto Nick jedl daleko opatrněji a přemýšlel při tom. Neměl rád vegetariánská jídla, ale asi by si měl rychle zvyknout.

Konečně řekl: „Právě ty tvoje pochybnosti mi napovídají, že jsi skutečně ta nejvhodnější. Kdo neumí odhadnout možné problémy, není k ničemu. Takže na smlouvě nadále trvám.“

„Dobře. Mám dobrou náladu, takže beru. Pokyny: zajistíš si pas na vhodné jméno. Obvyklé atributy: květovanou košili, slaměný klobouk, fotoaparát nebo kameru. A až přijdeš do naší kanceláře, nebudeš se schovávat. Jako obyčejný turista, chápeš?“

„Zdá se.“

„Dej mi vědět, kdy chceš letět. Já můžu kdykoliv.“

„Zítra v poledne. Hodí se ti to?“

„Bude mi potěšením.“

Najedli se. Nick samozřejmě platil.

„Mám tě někam odvézt?“

„Není třeba. Půjdu pěšky.“

„Teď v noci a po ulicích? Je tam plno kriminálních živlů!“

„Když budou mít štěstí, nepotkají mě.“

Byli docela dobrá dvojka. Zatímco Barbaru si každý prohlížel, jejímu společníkovi věnoval sotva letmý pohled. Měl samozřejmě sluneční brýle, takže vypadal jako tuctový zákazník. Aspoň nikdo nedal nic najevo.

Posadili se na svá místa a do odletu moc nemluvili. Až pak se začal Nick vyptávat; nejdřív ho zaujala její hlava, milimetrový ježek, kterým prosvítalo barevné tetování. Byl zvědavý, nakolik je to povinné. Bára se nadechla a chystala se zahájit odbornou přednášku, ale zadržel ji:

„Něco jsem si přečetl o zvycích za císařství. Vím, jak fungoval jejich kastovní systém, že čarodějky nenosily vlasy vůbec, kdežto ženy bojovnické kasty co nejdelší a nejparádnější. Historické úvody vynech a řekni, jak to funguje dneska.“

Bára se kupodivu usmála. „Výborně, to věci usnadní. Fakta: nikdo z dnešních obyvatel nikdy neviděl opravdovou čarodějkou ani bojovnici. Věděli ale spoustu filmů; já opravdu nevím, jaká je jejich věrohodnost. Stejně tak ti, co dělají tetování, se přistěhovali a o původních technikách nemají ponětí. Takže napodobují vzory, které viděli. A my zrovna tak.“

„Takže existují vůbec nějaké závazné zvyklosti?“

„Ve skutečnosti ne. Ale existuje spousta lidí, kteří se cítí oprávnění to tvrdit. Samozřejmě podle vlastního mínění. Obvykle jsou to ti, co prodávají nějaké ozdoby. Já k nim taky patřím. První rok jsem tvrdila turistům všelijaké nesmysly, a oni mi věřili. Pak mi kamarádi sehnali věrohodnější fotografie. Dá se říct, že vypadám jako běžná tehdejší holka.“

„Takže ne čarodějka?“

„Kromě kast WZ a FF existovala WF – wiz fighter, bojovník/čaroděj. Skoro každý se přiučil některé věci od zkušenějších čarodějů. Mě to naučili taky; ovšem není to dokonalé a já to taky netvrdím. Většina používá různé amulety, jantry a zaklínadla. Aniž bychom je uměli vytvářet a ovládat.“

„Kolik je skutečných čarodějek?“

„Jedna.“

„Prosím?“

„Na jihu prý žije jedna žena, která skutečně něco umí. Neznám ji.“

„V každé turistické publikaci se mluví o čarodějkách jako běžné součásti života! Jako kdyby jich tam byly stovky!“

„Řeknu ti, jak jsem na tom já. Kdyby svět byl v pořádku, nastoupila bych na Atanor. Pokud bych zvládla testy. Prošla školením, odstranila nedokonalé znalosti a nahradila je správnými. Velká Matka by posoudila moje schopnosti a přidělila mi úkoly, včetně možností rozvoje. Pak bych se snažila dostat co nejdál. I když si těmi schopnostmi nejsem jistá...“

„Věříš tolik těm... té Velké Matce?“

„První, co by udělala, je Propojení. V mentálním spojení nemůže lhát.“

„Říkalas, že učíš ty dívky. Když se s nimi spojíš, taky jim nelžeš; takže ony vědí, že nejsi žádná čarodějka. Přesto tě poslouchají?“

„Slibuji jim jen to, co dokážu. Povedu je tak dlouho, dokud je nedostanu na svou úroveň. Jsou další úrovně, kam se zatím nemůžu dostat. Taky to jim na rovinu říkám.“

Nick o tom přemýšlel.

„Propojení je velmi krásná, důležitá chvíle. Když poznáš nějakého člověka stejně dokonale jako sebe, začneš ho mít rád. Jste jeden součástí druhého. Věříte si. Už nikdy nejsi sám.“

„Dobře. Věřím ti.“

„Poznala jsem spoustu osamělých a ztracených dětí. Zatoulaných psů a koček, o které nikdo nestojí. Třeba mají rodiče a příbuzné, ale nikdo je nepostrádá. Proto chtějí s někým být...“

„Chápu.“

„Řetězové sňatky za císařství určitě existovaly. Bylo zvykem, že se dívky vdávaly rády a v hodně útlém věku, nejlíp okamžitě po tělesné dospělosti. Rodiče s tím naprosto souhlasili. Zhruba po měsíci až dvou začal mladý pár navštěvovat své přátele a pořádat výměny. Slušelo se, aby zhruba do patnácti vystřídali co nejvíc partnerů. A samozřejmě dívka přivedla na svět dítě jako Výkupné rodičům pro případ, že by zahynula.“

„Ušlechtilý zvyk.“

„První rozdíl je dneska v tom, že rodiče obvykle nesouhlasí. Vlastně ani netuší, že jejich dcera s někým chodí, natož aby jí uspořádali svatbu. Oni se za těch časů taky zúčastňovali obřadů... tedy, ne že by se otec vyspal s vlastní dcerou, ale s jejími kamarádkami klidně. A ony považovaly za poctu, že je aspoň jednou přijal.“

„To už dneska doufám ty holky nedělají?“

„Možná by rády dělaly, ale byl by průšvih. Dneska existují zákony proti pohlavnímu zneužívání a podobným věcem. Hlavní rozdíl je v utajení; dřív se vše konalo s veřejným souhlasem. A výzvu dával zásadně ten slabší nebo mladší; kdyby dívka dost hezky nepoprosila, byla by vynechána jako příliš nedospělá. Určité diskuse se vedly o předávání informací, totiž kdy se hodí přijmout dívku k dokonalému Propojení. Samozřejmě bylo možné spojení bez tělesného sladění, ale dítě stejně přijalo vzpomínky dospělého, včetně jeho partnerských vztahů. A to se týká těch, co nebyli telepati. TP vnímali úplně všechno a v úplnosti.“

„Rozumím. A dnešní stav?“

„Je to součást hry, kterou mají mladí nejradši. I když vůbec neumějí Propojení, ani se o to nesnaží. Taky víra v Ochránce a oddané uctívání jim nic neříká. Ale cítí se jako císařská šlechta.“

„Co na to říkají původní obyvatelé?“

„To je těžké. Především je jich velmi málo. Většina pochází z etnik, tedy různých národností a ras, které zachovávají vlastní zvyklosti. Těžko vyzvíš co si myslí, když se s nimi nedokážeš ani domluvit. Dejme tomu, že se naučíš jejich řeč, ale oni se ti svěří až po delším čase. Ty asi myslíš bílé, na určité kulturní úrovni. Ti jsou velmi shovívaví. Nevadí jim, že si na jejich zvyky někdo hraje. A jsou ochotni jim pomoci.“

„Ty ale Propojení umíš?“

Bára se dotkla znaku na předloktí. „To je aktivační symbol. Taky mi dali amulet, který dokáže zhruba totéž. Možná bych to dneska dokázala i z volné ruky, mám už nějaké zkušenosti. Proto taky dělám... smím říct terapeutku? Ano, napravuji chyby, ale jen proto, že není nikdo lepší. Kdyby se vyskytla kloudná čarodějka, okamžitě jí půjdu z cesty. Vlastně ne, hned bych se jí svěřila do péče a nechala si pořádně vychytat blechy.“

Nick se zamračil. Ten termín mu připomněl jiný problém: vši.

„Všeobecný názor je, že epidemie hmyzu jsou pomsta rozhněvaných Ochránců. Zvlášť proto, že domorodců se ty epidemie netýkají, jsou vůči nim imunní. Jedna z prvních věcí je tahle jantra, chrání mě před běžnými druhy. Dokonce i před komáry a mouchami. Taky bych je dokázala odehnat osobní energií...“

„Proč existuje víc odlišných postupů?“

„Bylo mnoho magických škol a používaly různé metody. Když se dostaneš na někoho, kdo to má v programu, dostaneš postup. Nebo jeho část. Uvědom si, přebíráš přes mnoho lidských mozků, se všemi možnými chybami. Právě proto spousta postupů dávno nefunguje...“

„Nemůže v tom někdo udělat pořádek?“

„Nikdo takový asi neexistuje. Ačkoliv... mluví se o Mistrovi.“

„To je kdo?“

„Někteří tvrdí, že ještě žije Denis Baarfelt. Syn velmistra a arcibiskupa Tomáše Baarfelta; ten žije zcela jistě a o větších církevních svátcích celebruje slavnostní mše. Je velmi starý a vypadá jako velký dobrák.“

„A skutečnost?“

„Pravděpodobně skutečně dobromyslný starý pán. Jeho syn je mocný čaroděj, který pomáhá všem dobrým lidem. Problém je, koho považuje za dobrého.“

„Co třeba nás?“

„Já jsem se s ním doposud nesetkala. A nikdo, o kom vím.“

„Takže si to přerovnejme. Existuje síť mladých, ti si hrají na čaroděje a bojovníky, mají lecjaké znalosti, ale rozhodně ne dost. Co zvládnou, to dělají. Ty patříš k těm nejlepším, ale sama si uvědomuješ, jak to vypadá ve skutečnosti. A není naděje, že by se to zlepšilo.“

„Vždycky je naděje. Naše naděje je princ.“

„Princ Lera? Následník trůnu?“

Stačilo se jí podívat do očí. Pokud někoho obdivovala, pak jeho.

„Řada lidí tvrdí, že princ neexistuje. Že zahynul na konci války.“

„To je oficiální názor. Ale princ žije a vrátí se.“

„Viděl ho někdo? Máš nějaké důkazy?“

Trhla jedním ramenem. Nepotřebovala důkaz, věřila v něj. Jako v boha.

„Proč se zatím nevrátil?“

„Princovy záměry jsou nevyzpytatelné. Víme jediné: nezaútočí. Nikdy nedá první ránu, tím by se dopustil přestupku. Princ je čestný.“

„Pokud správně chápu, čeká na útok premiéra Draggona.“

„Nebo armády. Ovšem pochybuji, že ta by se k něčemu rozhoupala.“

„Důvod?“

„Vrchní velitel, Wilmar Coxon. Je přítelem císaře. A kardinála.“

„Slyšel jsem. Tři staří muži, kteří vládnou, aniž by cokoliv dělali.“

„Když jsi to slyšel, bude to pravda.“

„Císař Charry byl kdysi možná rozvážný a moudrý státník, ale od té doby soustavně upadá. Alzheimerova nemoc; dokonce už zapomněl, že býval císařem, občas si vzpomene, že byl kapitánem na nějaké rozeschlé kocábce a mermomocí chce vyrazit na moře. Vhodný tak na reprezentaci.“

Bára otevřela pusu, aby něco řekla, ale pak si to rozmyslela.

„O kardinálovi už jsme mluvili. Dobromyslný, laskavý stařík. Co Coxon?“

„Toho bys měl znát spíš ty, ne?“

„Od chvíle, co odešel na Ostrov, se o něm ví minimálně. Poslali ho tam, když už nebyl nikdo jiný k disposici. Žádný z předcházejících generálů to nezvládl, všichni dopadli špatně. O něm se předpokládalo, že vydrží tak dva tři měsíce. Už je tam víc než deset let.“

Nick se zájmem sledoval, jak bude Bára reagovat. Nijak.

„Navzdory všemu se ani nezbláznil. Je docela stejný, jako byl.“

Bára vydala jakýsi zvuk. Jako na souhlas.

„Dokonce ani tělesně se nezměnil. Nezestárl. Netýká se ho žádná nemoc.“

Teď už Bára musela něco říct. Ale neřekla.

„Jak bys to vyhodnotila jako čarodějka?“

Teď reagovala. Širokým, chápavým úsměvem.

„Tak to řeknu já: je takový, protože o něho vaši čarodějové pečují.“

„Já to nejsem.“

„To jsem si nemyslel. Je takový od chvíle, kdy vstoupil do Arminu. Možná dokonce předtím. Považuješ za možné, že tomu jednomu člověku dovolili, aby je porazil? Aby zvítězil tam, kde ostatní zklamali?“

„Máš divné myšlenky.“

„Pošetilé?“

„Divné. Jak víš, já tehdy v Arminu nebyla. Byla jsem dítě.“

„Útočím na tebe?“

„Nijak zvlášť. Můj problém to není...“

„Pokračujme. Coxon chodí hrát s císařem šachy. Jak může člověk, ztrápený Alzheimerovou chorobou, hrát šachy? Stalo se už někdy, že by císař měl tak těžký záchvat, aby se Coxon musel vrátit? Jistě by se o tom mluvilo...“

„Nemluví se o tom vůbec.“

„Ani bulvár?“

„Císařovy problémy se řeší na třetí stránce dole. Nemá problémy.“

„Kdyby některý z těch tří onemocněl, vědělo by se to?“

Bára chvíli polykala naprázdno. „Ty chceš slyšet legendy.“

„Jsou nějaké?“

„Krátce po převratu se Draggon pokusil císaře otrávit. Čaroděj Baarfelt přišel včas a zachránil ho. Vybavil ho imunitou proti běžným jedům, schopností regenerace. Od té chvíle císař nemůže onemocnět ničím. Předpokládala bych, že to samé udělal Coxonovi. Já bych to aspoň kamarádům udělala.“

„Nemůže zemřít?“

„Až bude jeho tělo tak zničené, že nebude schopné života. Povídá se...“ Bára zaváhala, pak přece jen pokračovala: „Ptal ses na prince. Povídá se, že až princ přijde, císař zastaví svoje životní funkce a odejde za Dianou. To je jediné, co si přeje.“

„Císařovna... je pravda, že dělá zázraky?“

„Naše cestovní kancelář to slibuje. S určitou opatrností.“

„Slibuje?“

„Zhruba jednou za dva měsíce se přihlásí někdo s nemocným dítětem. Slepé, chromé, nevyléčitelně nemocné. Věk od deseti do patnácti. Nic neslibujeme najisto, ale několik takových dětí se už u jejího hrobu uzdravilo.“

„S náležitou publicitou v tisku.“

„Samozřejmě.“

„Jak se to dělá?“

Bára udělala ošklivý ksicht.

„Já ti nechci konkurovat, neboj se!“

„My to neděláme. Ovšem... já třeba dokážu poznat, na koho to může zabrat. Ne stoprocentně, ale... s pravděpodobností.“

„Takže bys mohla dokázat to, co Diana.“

„Ne. Já nejsem svatá.“

„Ona byla všechno, jenom ne svatá!“

„O tom nerozhoduju ani já, ani ty. Někdo zřejmě rozhodl, že je. Třeba aby nás vyděsil. Nebo nám dal naději. Začalo to, když... když vznikla Leopardí garda. Císařovnina věrná stráž. Ženy, které padly ve válce.“

„Ty jsi v LG?“

„Ano. Hodnost kapitán, pravděpodobně. Už dlouho jsem nebyla na žádné akci.“

„Vy nemáte pravidelná cvičení?“

„My nemáme nic. Když to začalo, bylo nás několik málo. Pak jsme se rozešly na různé strany a každá si založila vlastní linii. Od té doby... každá holka může tvrdit, že je v gardě. Nemůže to nijak dokázat, ani jí nelze dokázat, že není. Když se sejdou dvě z různých skupin, vytvoří příčnou linii. Tak vzniká síť.“

„Chápu. Když tě potká někdo z nich, ví že jsi WZ Bára, kapitán LG. Vědí to úplně všichni?“

„Ty nejmladší možná ne. Nevím jistě.“

„Váš svět je... pochop, jsem zvyklý na prokázání totožnosti! Jako první věc chce člověk vědět, s kým má tu čest a jaké má oprávnění!“

„První průkaz: moje tetování. Takové jako já má jen WZ Bára. Nedokážu si představit, kdo a proč by se za mě chtěl vydávat. Druhý: mentální spojení. Nikdo nedokáže napodobit moji mysl. Leda nějaký Ochránce, ale to...“

„Chápu. Vlastně jsi celebrita!“

Bára se jenom zasmála. „Takže až se princ ujme vlády, budeš důležitá?“

„Nemyslím. Ani nechci být. Pokud si umím představit, přestanu se zabývat politikou a budu dělat jen turistické zájezdy. Ačkoliv, já toho o moc víc nedělám ani teď. Vlastně je mi to jedno.“

„Ale ještě předtím musí být válka.“

„Ne nezbytně. Může to taky projít úplně hladce. Lidé budou mít dost toho současného bordelu, korupce a nespravedlnosti, tak požádají prince, aby to uvedl do pořádku. A on prostě přijde.“

„Bez odporu?“

„Pár lidí možná bude mít blbý kecy. Ale dlouho jim to nevydrží.“

„S podříznutým krkem se blbě kecá?“

„Ha-ha-ha. Seš vtipnej.“

„Já vím, vy se chlubíte, že nikoho nezabijete. Co když jo?“

„Že to neděláme neznamená, že to nedovedem.“

Nastala chvíle ticha. Bára mlčela, Nick si urovnával informace.

„Zpráva z novin,“ řekl potom, „Leopardí gang napadl ve středu města čtyři zaměstnance firmy na vymáhání dlužných částek. Gangsterky je surově zbily, připoutaly policejními pouty k sedačkám v autě, to pak zavřely a zapálily. Když k hořícímu autu přišli první svědkové, ubožáci se ještě pokoušeli dostat ven a strašlivě křičeli... mám pokračovat?“

„Nemusíš. Ano, to se stává. Myslím, že to dělá někdo mimo gardu, kdo by na nás rád svedl svoje vlastní činy. Nebo začátečnice, které by rády získaly v Gardě vyšší postavení. Nevím. Každému prostě nevelím.“

Nic nespokojeně zamručel. Tak dodala: „Na druhé straně ty muže nikdo nenutil, aby se dali do služeb Satana.“

„Cože?“

„Vymahači dluhů bývají obvykle Satanovi spřeženci. Upálení je přece trest pro zaprodance Pekla, ne?“

„No počkej! Jednalo se o zaměstnance legální firmy, povolené úřady...“

„Já jsem ji nepovolila.“

„Ty do toho snad máš co mluvit?“

„Já jsem ji nezaložila, nepovolila ani nezakázala. Klasické soupeření mezi dvěma skupinami nepřátel. Ale kdyby se přišli poradit, řekla bych jim, že je nebezpečné si vybírat nečestné zaměstnání.“

„Kdo jsou další zaprodanci pekla? Exekutoři? Revizoři v tramvaji? Policisté?“

Bára neodpověděla, jen nakrčila nos.

„Před krátkou dobou policisté zjistili, že řada zadržených výtržníků rozšiřuje v celách nebezpečný... no, odporný hmyz. Vši, blechy. Nařídili, aby každý zatčený byl preventivně očištěn a ostříhán.“

Bára opět nic neřekla.

„A vyfotografován nahý. Zpočátku jsem důvod nechápal, ale když mi tvrdíš, že tvoje tetování je nejcharakterističtější průkazný znak... je důležité to co nosíš na hlavě?“

„Nejdůležitější.“ přejela si po ježku, „Jistě, mají pravdu.“

„Nicméně stříhání vlasů je satanistický obřad.“

„Ne, když je provádí zasvěcený služebník Boží.“

„Na policii to dělá někdo takový?“

„Ne. Obvykle někdo... vybírají na to debily, zločince nebo... někoho, kdo zrovna přišel a nemá zkušenosti.“

„Co s ním provedete, až ho chytnete?“

„S debilem nic. Zločinec... obvykle to nebývá jeho jediný přečin. Pokud bude dopaden, bude souzen dle míry svých zločinů. S cizinci je problém.“

„No jaký? Pokračuj?“

„Problém je, že se mohou dopustit hrubé urážky Ochránců dřív, než pochopí situaci. Policajti mu řeknou: udělej tohle a tohle. On to udělá a po mnoho životů bude trpět.“

„To se s tím nedá nic dělat?“

„Svým svěřencům samozřejmě dám patřičnou výstrahu. Ale způsoby uctívání Ochránců jsou bohužel velmi složité. A rozmanité. Co jednoho potěší, druhý může krutě potrestat.“

„Kdo z nich je nejhorší?“

„Tak hloupou otázku snad nemyslíš vážně? Záleží na náladě a na... prostě, na okolnostech! Nic není zaručené, ani když to dělá zkušený bráhman!“

„Nejlepší by bylo do té vaší země vůbec nelézt!“

„Ano. To říkám každému jako vůbec první.“

„Poslechnou?“

„Posloucháš mě ty? Tak se potom nediv.“

Nějakou chvíli bylo napjaté ticho. Potom pokračovala:

„Na Islandu jsem navštívila Lokiho svatyni. Víš, kdo je Loki?“

„Nejhorší ze severských bohů. Nebo mám říct ďábel?“

„Obojí je pravda. Kdysi ukradl Sif, manželce boha Thora, její krásné zlaté vlasy. V dobách císařství si zvlášť oblíbil Sif, dceru May-Britt Baarfeltové, a její dvojče Iris, dceru Julie Dunbarové...“

„Znám. Celou knihu Safari.“

„Výtečně. Později prý sloužily v Hvězdné Flotile jako jeho Walkyrje. Není to zaručená informace. Ale velekněz mi tvrdil, že pokud nějaká dívka hodlá obětovat mimořádně krásné a dlouhé vlasy Lokimu, velice ho tím potěší a on jí pak prokazuje všelijakou přízeň. Ale nesnáší, když se stříhají vlasy někomu, komu on nedovolí.“

„Aha. Až sem to chápu.“

„Zádrhel nastane, když se někdo dá ostříhat na počest jiného boha. Pokud se tak stane kvůli někomu na nižší úrovni, Lokiho to nevzrušuje. Vlastně ho štve hlavně jeden. Krišna.“

„Indický Krišna?“

„Jo, ten. Šrí Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství. Teď nevěnuj pozornost těm věcem... jestli je opravdu Nejvyšší. Hlavně je darebák a pokušitel, zvlášť když sestoupí do našeho světa. Provokuje každýho, proč ne Lokiho? Kdykoliv se někde potkají, vždycky se servou.“

„Jenže oba přežijí.“

„Jak by ne, jsou nesmrtelní. Teda, ne docela. Hrajou to tak, když jeden v některým světě zahyne, jdou od sebe a nechají si čas na vzpamatování. Oni to neberou vážně, jen si tak hrajou. Ostře se Loki nenávidí se Šivou, jsou vlastně jeden... dvě inkarnace jedné osoby, chápeš?“

„Zatím jo. K jakýmu to vedeš konci?“

„Už tam chvátám. Jedna z inkarnací Kršny je Živý Oheň. Takže pokud nějaká holka vstoupí do Ohně, aniž se předtím dala ostříhat klasicky železem, bere to Loki jako přímou urážku. Šiva ovšem ne.“

„Tenhle požitek vaše cestovní kancelář turistkám doporučuje – ne?“

„Přesně tak. Ovšem zároveň je varuje.“

„Věří ty holky v některého z těch tří? Lokiho, Kršnu, Šivu...?“

„Během několika životů určitě začnou.“

„Pitomosti. Buď je přímo ohrožuješ, nebo si děláš blázny. Ze mě!“

„Obojí je správně.“

Zavrčel, uraženě zmlkl a nepromluvil.

K jeho podivu promluvila ona: „Povídá se, když Coxon cestoval do Arminu, kontaktoval ho Christian Baarfelt. A bezpečně ho provedl.“

„Kdo je ten Christian?“

„Bratr Mistra. Správně Christian B'Mendoza, syn čarodějky Valérie.“

„Aha. Jak provedl?“

„Někteří jej chtěli během cesty zabít.“

„Jako kdo? Naši vojáci, nebo císařovi agenti?“

„Nepřátelští démoni. Rozpoutali dokonce kvůli tomu bouři. Letadlo spadlo a všichni se zabili. Ale Coxon jím neletěl.“

„Nesmysl.“

„Taky si to myslím.“

„Jak by ho mohl provést, aby o tom nevěděli... tamti?“

„Bránou. Prostorem vyššího řádu.“

„Což asi neumíš, viď?“

„Ne.“

„To tvrzení má nějaký smysl, nebo je to legenda?“

„Nevím.“

„Co víš o Bránách?“

„Že existují. Byly zavřeny, kvůli vám. Ale dají se zase otevřít.“

„Až se vlády ujme princ?“

„Až bude čarodějka schopná je najít a otevřít.“

„Hurá. Takže stačí jen takovou najít.“

„Přesně tak.“

Přišla k nim letuška a nabízela kávu. Taky různé dobroty; dali se s ní do diskuse, pak čekali na ty chuťovky, upíjeli kávu a jedli. Na tu dobu přerušili diskusi; až potom pokračovali. Zcela odtažitě: „U vás se natáčí hodně pornofilmů, že? Hrála jsi v nějakém?“

„Ano, ale ne v Arminu. Kupodivu v Japonsku.“

„Ne – vážně?“

„Potřebovali ženu-padoucha. Bílou ženu. Dali mi světlou paruku a parádní kožený obleček. Vypadala jsem jako Xena, ale můj úkol byl akorát přivádět ty chudinky chlapům a bičovat je. Pár ran jsem slízla taky, ale...“

„Povídej, je to zajímavý.“

„Japonský pornofilmy jsou samý sado-maso; svazování, bičování, zavádění nejrůznějších ohavných předmětů do tělesných otvorů. Bez výprasku japonský chlapi nemají ten správnej rajc. Vůbec žádnej, vlastně. Malý ubohý ocásky, hlavně u významnejch a nafoukanejch chlapů. Čím větší náfuka, tím míň toho umí. A očekává, že ho holka obslouží a ještě bude obdivovat.“

„Což ty ovšem ani náhodou.“

„Já mám sex hodně ráda. Když to chci pořádně udělat, stavím se u moranů kmene Wassongů. Jsou to velcí chlapi, mají ho až ke kolenům a nectí kastu čarodějek. Zacházejí se mnou jako s normální holkou, prostě mi ho tam vrazí jeden zepředu, další zezadu a klidně u toho můžu řvát. Ty bys tomu mohl říkat znásilnění. Jenže oni takový slova ani neznají.“

Nick spokojeně zafuněl. Bářin tón hlasu byl téměř okouzlený.

„Když je nějaká dospívající wézetka už moc voražená, vezmu ji tam. Chtějí to, samozřejmě, až škemrají. Myslejí, že je budou uctívat jako ostatní. Vlastně jo, ale Wassongové uctívají ženy jinak. A nemají to úplně ze sebe, dost je naučily úchylný turistky. Třeba ten sex do análu dřív dělali jen klukům. Teď nešetří nikoho. Každá holka napoprvé brečí. Jenže pak se oklepe a příště tam zatáhne svou nejlepší kamarádku. I s jejím klukem.“

„Chtěla jsi povídat o Japonsku!“ zavrčel Nick.

„V Japonsku ty jejich maiko musejí trpět. Navíc nejsou pravý maiko, jako už nejsou pravý gejši. Gejša musela umět dokonale milovat, ale taky bavit svého pána, hrát mu a zpívat, vyznat se v umění a politice... chytrá holka, na rozdíl od ušlápnutých manželek. Maiko byly učednice. Ty dnešní... na mě koukaly s hrůzou. Bílá žena, která mluví japonsky. Dokonce líp než ony.“

„Ty vážně umíš japonsky?“

„Znám dokonce středověkou japonskou poezii. Umím skládat haiku a... tak. Tam jsem byla jen náhodou, chtěla jsem to zkusit. Nějaký čas jsem koukala, co tam dělají. Potom...“ zvážněla.

„Potom jsi udělala co?“

„To místo, ten filmový ateliér byl bývalá továrna uprostřed města. Průsečík několika linii chrámů a svatyní. Měla jsem velké přestávky, moc toho ode mě nechtěli. Tak jsem schválně zkoušela telurické proudy. Několik jsem jich objevila a získala jakous takous představu, kudy probíhají. Některé se mi podařilo ohnout, aby procházely přímo tím místem.“

Nick polkl naprázdno. Tolik věděl, že pokud dokáže ohnout telurickou siločáru, musí být dost dobrá čarodějka. Taky si to uvědomila.

„Nebyla to moje práce. Prosila jsem Ochránce, aby mi pomáhali. Konečně se točila scéna hromadného sexu, každý s každým. Přimotala jsem se do toho, nevím jestli to původně chtěli, jejich scénáře bývají... nezáleží tolik na tom, co se děje, jen když je to vzruší. Když jsem vycítila správný okamžik, spustila jsem všeobecné Propojení.“

„Co se stalo?“

„Většina přítomných omdlela. Vyhořela elektrická instalace, vybuchly některé kamery a většina osvětlení. Ale přenos se podařil. Společnost ten případ samozřejmě utajila, vůbec nikoho nenapadlo, že bych s tím já mohla mít něco společného. Bílá žena, takový nesmysl! Opatrně jsem se vyptávala, až jsem se dozvěděla. Točit pornofilmy přestali všichni. Někteří začali dělat umění, někteří se zabývají historií, nějakým druhem vědy, místní teologií; jeden se stal samurajem. Někteří odešli do kláštera.“

„To jsi způsobila ty?“

„Japonští Ochránci.“

„Pozoruhodné.“

„A nebezpečné. Nevylučuji, že budu mít problémy. Požádala jsem je o pomoc ve jménu klanu Yamanaki. Císařova prvního samuraje.“

„Toho, co provedl harakiri?“

„Seppuku. To je správný výraz. Nechtěl žít ve stínu hanby.“

„Takže i on je v postavení, kdy může ovlivnit osudy lidí?“

„To nevím. Prosila jsem ho. Nedokážu ho přinutit, jenom prosit.“

„Co bylo dál?“

„Nic. Pokračovala jsem v cestě.“

Mluvila přesně jako čarodějka. A cítil, jak z ní přímo srší její moc.

„Uděláš něco takového i se mnou?“

„Zatím ne. Až přijdu na to, co bych měla.“

„S těmi... maiko jsi to udělala, aniž ses ptala.“

„Nikdo nebude beztrestně ubližovat malým děvčátkům.“

„Ty ráda útočíš bez varování, viď?“

„Není nic krásnějšího než bojovat za Dobro. Proti Zlu se můžeš bránit. Ale zasáhnout znenadání a neodvratně na straně Dobra je čisté jako řez ostrou břitvou. Oni jsou ničemové, víš? Vědí to a mají strach. Já jsem Dobro v masce Leoparda. Když mě spatří, padne na ně hrůza. Bez slitování.“

„Nikdy neuděláš chybu?“

„To by bylo zlé. Ale obvykle se nepleteme, každý má něco na svědomí. Taky většinou zasahujeme na místě činu, ještě než se oběť přestane cukat. To je právě to, co holky tak láká. Být trestající rukou Spravedlnosti.“

„Něco jako zavolat policii by vás nenapadlo?“

„My jsme víc než policie. My jsme Inkvizice. Dopadneme hříšníka a na místě ho ztrestáme. Ne, právě že mu neublížíme! Pouze... třeba vyděsíme. Den za dnem, hodinu za hodinou. Občas ho necháme vydechnout a podlehnout iluzi, že už jsme to vzdali, nebo ztratili stopu. Jen co začne být klidný, vrátíme se s novými silami. Dokud ho nedostaneme.“

„Tady nebo v Japonsku?“

„Třeba si některá z těch maiko založí novou sektu. Žlutí Leopardi, líbilo by se ti to? Jestli začnou bojovat proti mužům, kteří jim ubližují, budou mít na několik generací co dělat.“

„Jaký máš vůbec názor na prostitutky?“

„No... v podstatě žádný. Nevadí mi.“

„Dívky z Leopardí gardy k nim bývají velmi nesmiřitelné. Ale ještě horší k pasákům, kuplířům a tak. Napadlo mi, jestli... znáš některé osobně.“

Bára se usmála. „Tuším, co chceš vědět. Jo, existují holky, které se rády vydávají za tanečnice z Atanoru nebo něco takového. Některé znám a doporučím i zákazníkům, když chtějí. Ony mi naopak přijdou pomoci dodat energii, když potřebuju. A klidně se pochlubím, párkrát jsem to zkusila, když jsem měla chuť a dobrou náladu.“

„Podle tvého výrazu zřejmě s potěšením.“

„Hodně děvčat zkouší ve volném čase všelijaké věci. Radí se se mnou a já jim poskytuji informace. Třeba jak se bránit surovým pasákům. Kdyby potřebovaly, postavím se za ně. Tedy za ty, které znám.“

„Takže opět děláš rozdíl. Nezáleží na tom, že jsou hříšnice, ale jestli drží s tvou stranou.“

„Jednoznačně.“

Nick potřásl hlavou: „Začínám tě pomalu obdivovat. Byla jsi na Islandu, v Japonsku, Ameriku a Evropu samozřejmě ani nepočítám. Cestuješ ze země do země, navštěvuješ všelijaké chrámy a významné osobnosti... Jak to stíháš?“

„Stíhám. Jak se dá.“

„Dobrá, zkusíme mluvit ještě vážněji. O čase.“

Bára po něm zašilhala, ale neřekla nic.

„Několik zcela šílených jedinců tvrdí, že z vašeho Arminu lze prostoupit do jakéhokoliv času a místa. Je to pravda?“

„Nevím.“

„Přišli jsme do vaší země před deseti lety. Ne, víc... to je jedno. Jenže v Arminu uběhlo míň let než u nás. Je to možné?“

„Opravdu nevím! Já žiju v normálním čase!“

„Ty možná. Ale váš princ žije v úplně odlišném, v čase šelem na jihu. Po překročení hranic se čas může zpomalit, je to pravda? V odlišném čase existoval klášter Atanor! Ze Sídel na jihu se lze dostat do časů druhé světové války, možná dokonce i první! Kam ještě dál?“

„Já s tím nemám nic společného!“

„V jakém čase žije Mistr Denis? Nebo dokáže časy a prostory střídat?“

Bára mlčela. Koukala utrápeně.

„Povídá se, povídá. Nic se neutají, dříve či později někdo vykecá všecko a každý se o tom dozví. Dal jsem si práci, abych našel v archivech všelijaké dokumenty. Staré, zaprášené papíry. Hlášení agentů. Důvodové zprávy. Měl jsem jedinou otázku: proč jsme vůbec poslali do Arminu expediční sbor. Dozvěděl jsem se všechno možné, jenom tohle ne.“

Bára mlčela.

Nick pokračoval: „Spousta blbých keců. Nemohli jsme nechat ty ubožáky pod vlivem brutálního diktátora. Sami obyvatelé nazývali svého císaře Tyranem, Uzurpátorem a všelijak jinak. Kdyby si přečetli Safari, věděli by, že si to vymyslela sama Diana, když jí jednou právem nasekal na zadek. Měla dostávat třikrát denně. Ostatně, ty bys taky zasloužila.“

„Když mě ohneš přes koleno a pořádně napráskáš řemenem, budu ti říkat tatínku. Na kom myslíš, že jsem si trénovala posuny vnímání?“

„Přestaň mlžit, prosím. Víš něco o důvodech války?“

„Ne. Nikdy s námi nikdo nejednal.“

„Tajné pokyny ukládaly zabrat přechodové body. Místa, odkud se dá ovládat svět. Ta místa, která čarodějové usilovně bránili.“

„Zabrat nebo zničit.“ řekla Bára tiše.

„Aha, takže víš. Proč se to nerealizovalo?“

„Nevím. Asi to nešlo.“

„Nebo někdo zasáhl.“

„Atanor je obyčejná skála nad Indiopolisem. Není tam nic, jen kamení.“

„Četl jsem. Viděl letecké snímky kláštera, katedrály, Křišťálových mostů, silnice do Kingtownu. Znám všechny zprávy o energetických zbraních, které v ruce svého majitele dokázaly pobít či zneschopnit stovky soupeřů, ale když je odložil, staly se z nich neškodné hračky. Některé jsem měl v ruce. Znám všechno, co nadrásali ti pitomci v rámci hlášení. Spousta papíru.“

„A přesto ti nestačí. Chceš přidat svoji verzi.“

„Ne. Chci znát pravdu!“

„Abys rozhodl, zda nám půjčit další peníze?“

„Abych rozhodl...“ Nick zaváhal a nedořekl. „Nejdřív chci vědět, jaká je pravda. Jsem pověřen lidem, abych znal pravdu. Mohu doporučit různá opatření. Na můj pokyn se tvoří a padají vlády. Mohl bych vrátit tu zemi jejímu oprávněnému dědici...“

Bára reagovala tichým úsměvem. Také promluvila uvážlivě:

„Já nejsem pověřena nikým. Ujala jsem se funkce, protože nebyl nikdo lepší. Moje slovo taky dost znamená. Možná dost na to, abych tě varovala.“

„Před čím?“

„Je jediná důležitá otázka, kterou dávají jižané: Jsi s námi nebo proti nám? Ano znamená, že se otevřou všechny brány. Teď nemyslím Brány Bohů, ale časem i ty. Ne způsobí, že... odpověď bude ne na každou otázku.“

„Coxon odpověděl ano?“

„Asi. Já u toho nebyla.“

„Kdo další z našich?“

„Z těch rozhodujících snad nikdo. Níže postavených spousta. Včetně mě.“

„To ano si umím představit. Zajímá mě to ne. Nejspíš po návratu podáš někomu hlášení a on je vyhodnotí. Mám dost informací...“

„Máš jenom otázky. Když přijde na věc, nevíš nic. A co jsem ti řekla? Já nejsem Mluvčí cowenu, jsem obyčejná holka z turistické agentury, která se pokouší prodat co nejvíc svých služeb; takže samozřejmě přehání.“

„Bezva. Co kdybych slíbil spolupráci a potom změnil názor?“

Bára krčila rameny.

„Jak bys to vyřešila ty?“

„Kdybych měla schopnosti čarodějky... nejúčinnější je poslat tě do jiného místa a času. Do takového, kde by ti ty znalosti nebyly k ničemu. Nechat na nich, co by s tebou udělali. Tak se trestá zrada.“

„To si budu pamatovat.“

„A teď se připrav. Za chvilku budeme na mezipřistání v Jakartě.“

„Skvělé, už mě to tu nebaví. Jaký je program?“

„Přímé letadlo nám letí zítra dopoledne. Přespíme tam.“

„O Jakartě jsem slyšel všelijaké ošklivé věci. Je to pravda?“

„Neboj se. Jsi pod mou ochranou.“

Město Jakarta nedělalo z výšky špatný dojem. Letiště bylo moderní, všude davy lidí, příjemní domorodci v lidových krojích prodávající suvenýry. Nic zvláštního; kromě dívky v uniformě letušky, která si všimla Báry a rozběhla se k ní. Padly si do náruče.

„Ahoj, Minko!“ rozesmála se Bára, „Letíš zítra? Tak to s náma...“

Minka ukázala na prstech otázku.

„Turista, ještě se nerozhodl,“ odpověděla Bára nahlas, „Ale klidně mluv, už toho o nás ví dost.“

Minka vydala několik pozoruhodných zvuků, sundala čapku a natočila hlavu. Na temeni měla vyholený poněkud šišatý ovál, což v tmavých vlasech bylo velice dobře vidět.

„Ale ne! Cos vyváděla?“

„Sázka. Fajn, ne? Asi si nechám udělat wingy!“

„Nebylas náhodou proti?“

„Byla, jenže... to byl takovej srandovní večer! A jestli jo, nechám si parádně udělat hlavu. Ale wingy nedám, to budu třeba kousat!“

Bára se řehnila. „Můžem večer zajít se někam pobavit...“

„Já jedu do sirotčince. Mary mě pozvala...“

„Máš kliku. Jela bych s tebou, ale můj host potřebuje péči...“

Nick reagoval dle předpokladu: nevydržel. „O co jde?“

„Sponzorujeme tady na předměstí takovej malej útulek pro zaběhnutý děti. Převážně sirotky; já tam spávám, když to jde...“

„V čem je to lepší než hotel na letišti?“

„Lepší jídlo, zábava, kamarádi.“

„Chtěl bych to vidět. Nebo nesmím?“

„No bezva!“ řekla Minka, „Auto mám před barákem. Kufry nechte v péči, tam nebudeš nic potřebovat...“

Vyšli na parkoviště před letištěm. To auto byl červený sporťák, poněkud omlácený. Na klíčích měla Minka přívěsek ve tvaru tygří hlavy.

„Kde máš svýho kapitána?“

„U jeho holky. Ještě mi ji nepředvedl, abysme ji nezkazily.“

„He he he!“

Nick tušil, jak asi bude taková Minka řídit. Nemýlil se; kdyby její auto mělo křídla, určitě by se vzneslo. Doprava ve městě byla už tak chaotická, Minka se všelijak proplétala, přidávala na fleku, brzdila smykem a hlasitě nadávala každému, komu se to nelíbilo. V domorodých jazycích.

Útulek se nacházel uprostřed džungle na dohled městské zástavby, přesto v divoké přírodě. Většina chatiček byla postavena z bambusu a kryta velkými listy, mezi chatkami hrály děti kopanou, další se cachtaly v bazénu a ještě nějaké si hrály na trávníku s ochočeným orangutanem. Zvířat tu bylo vůbec spousta, hlavně psů, opic a všelijakých ptáků. Kočky raději zalezly. Uprostřed stál velký zděný dům s jakousi věží připomínající chrám, jedna stěna pokračovala velkým dřevěným sálem, který sloužil jako shromaždiště.

Dospělých tu bylo jen několik, každý Báru a Minku znal a zdravil. Zastávali vedoucí funkce, střední kádry byla dospívající mládež a chovanci děti. Byla tu však taky nemocnice, kde se uzdravovaly hlavně ženy a starci.

Nick přestal rozumět, protože všichni mluvili malajsky a jeden přes druhého. Jeden kluk ho uvedl do domu a vykázal mu místo v soukromém pokoji. Kde bude spát Bára a Minka, nebylo jasné, ale děti se jim silně věšely na krk a vypadalo to, že je nehodlají pustit.

Když se Nick vrátil k bazénu, ležely obě na lehátkách a opalovaly se. Docela nahé, jak jinak? Báru dvě dívky masírovaly a natíraly olejem, zatímco jeden kluk jí holil hlavu břitvou. Očividně se jí to líbilo.

„Děti jsou hodné a ochotné,“ řekla, když otevřela oči, „Málokdy se najde někdo, kdo tě jen tak pro nic za nic bude opečovávat.“

Nick mrkl i na Minku; taky byla tetovaná, i když míň. Bářino tělo natřené olejem přímo zářilo a byla si vědoma, že je krásná.

Vedoucí útulku byla starší žena neurčitě tmavé pleti v bílém sárí. Holá hlava, žádné ozdoby, moudrý pohled. Přivedla několik nejmenších dětí, zjevně nováčků, protože se hostů trochu bály. Bára si nechala dodělat hlavu, to jest taky namasírovat olejem, pak si sedla, brala děti jedno po druhém, napojovala na ně svoji mysl a diskutovala s Matkou Marií. Kolem se stále pohybovaly puberťáci, sledovali Bářino počínání a kladli jí otázky. Odpovídala ochotně a zřejmě zajímavě.

Všimla si Nicka a zatleskala: „Prosím, mohli bychom mluvit anglicky? Můj host žádné jiné řeči nerozumí!“

Starší dívky se pohrdavě ušklíbly, dětem to bylo jedno. Všichni přešli na angličtinu; takže se aspoň dozvěděl jejich jména. Tedy přezdívky; zněla tu jména jako Xena, Gabriela, Angua, Nimue, Ciri, Yenna, Alisea, jména oblíbených bohyň, ale také křesťanských svatých. Původní jména zřejmě podléhala utajení. Malé děti přezdívky neměly, asi si je dosud nezasloužily.

Zklamání způsobilo, že žádná nepřivezla nové filmy ani knížky. Děti se dožadovaly, aby večer udělaly aspoň přenos; Bára se tvářila dost neochotně, ale děti škemraly, tak nakonec kývla. Nick odhadl, že se možná bude jednat o hromadné mentální spojení; zatím se nerozhodl, zda se zúčastní či odmítne. Trochu ho to lákalo, trochu se bál.

U jednoho malého kluka objevila Bára srdeční vadu. Matka Marie souhlasila, taky to zjistila. Chvíli se dohadovaly, zda bude vyžadovat operaci nebo stačí pouze uvést srdeční rytmus do vhodného stavu; pak jim došly vhodné výrazy a začaly mluvit odlišným jazykem. Rozhodly se počkat.

Slunce se kutálelo k západu a opalování přestalo mít smysl.

„Zacvičíme si před večeří?“ navrhla Bára.

Nastal takový zmatek, že z toho Nickovi šla hlava kolem. Všechny děti se hbitě svlékaly, pokud vůbec měly něco na sobě, a už se rovnaly na hřišti. Nějaká dívka pustila hudbu, moderní, rytmickou a mimořádně podmanivou; Nick odhadl, že to je Renka de Castignac. Starší předcvičovali, mladší to dělali po nich; byly to špičkové bojové sestavy. Postupně odpadávali menší a slabší; kdo nestačil nebo byl vyřazen, šel se vykoupat do bazénu a pak převléct k večeři. Většina ovšem zůstala, přihlížela a fandila.

Když se prostor trochu pročistil, utvořily se dvojice a bojovaly spolu. Velmi nadšeně se zapojili všichni instruktoři; Nick se přesvědčil, že Bára i Minka bojují skvěle. Navíc ochotně vytýkaly chyby a dávaly rady dětem, které porazily. Nakonec zbyli jen ti nejlepší, vyřadili Minku a vzápětí též Báru. Jenže to už byli...

Nick je viděl z boku i zezadu. Téměř každý z těch lepších měl tetování; charakteristický však byl černý pruh na páteři, ne u všech stejně dlouhý, a kolem něho tečky či pruhy, podle toho, zda to byl kluk nebo holka. Kluci byli Tygři, holky Leopardi. Počet teček či pruhů byl taky různý.

Došlo mu to. Kolik značek, tolik bojových akcí. Proti komu?

Vítězové se šli vykoupat společně, diskutovali a ničeho nelitovali; byli tak dobří, že vyhrát mohl kterýkoliv. Nick si nevšiml, že by mezi kýmkoliv probíhalo nějaké nepřátelství, patřili ke stejnému týmu. Zásadně poražený blahopřál vítězi, vítěz pochválil soupeře, případně mu poradil, jak příště vyhrát. Chovali se jako vojenská šlechta.

Shromáždili se ve velké jídelně. Většina dětí se neoblékla, zato si hlavy ozdobily věnci z květin. Dívky, zvláště starší, měly hodně šperků, možná dokonce z ušlechtilých kovů. Měly lehké, téměř průhledné blůzy pastelových barev a široké šátky kolem boků. Nebo sárí, nebo sarong, nebo jiný domorodý oděv; vypadaly jako pestrobarevné květiny.

Za zvuku gongů a vytrubování na lastury byl otevřen hlavní oltář. Nick neměl tušení, co je na něm za božstva, nerozuměl vyzpěvování obřadníků ani nechápal, co vlastně dělají. Dětem to zřejmě bylo jasné, připojily se hned ke zpěvu a když vrcholil, začaly tančit. Všeobecně vypadaly radostně.

Obřad trval asi půl hodiny; pak si všichni posedali, každý dostal misku z nerezové oceli a obsluhující začali obcházet s vědry jídla, které nabírali sběračkou a plácli zájemci na talíř. Samozřejmě v tom nebyla špetka masa ani ničeho podobného; tak si to zřejmě Bára a Minka přály. Taky přirozeně žádný alkohol, pouze odvar z bylin.

Večeře trvala dost dlouho, všichni si povídali mezi sebou a vypadali spokojeně. Několik starších se přišlo šmajchlovat k Báře a k něčemu ji nutili, ona prozatím odolávala, ale vypadalo to, že je částečně nalomená. Už zase mluvili všelijakými jazyky a nářečími.

Náhle si Nick povšiml, že přišla asi patnáctiletá dívka; všiml si jí, že byla oblečena do riflí a trička, dokonce při příchodu odložila motoristickou helmu. Propletla se mezi ostatními k Matce Marii, naklonila se a něco jí vysvětlovala. Stará dáma zbystřila pozornost, rozhlédla se a povolala do své blízkosti Báru. Minka šla taky.

Po sále se začalo šířit vzrušení; nová dívka něco někomu řekla, ten to hned dával dál a mládež se začala všelijak přeskupovat, aby se poradili. Na chvíli vládlo vyčkávavé napětí; pak Velká Matka vstala a udělala gesto rukama. Naráz všichni vyskočili na nohy a začali kmitat.

„Co se děje?“ zeptal se Nick, když se k němu Bára vrátila.

„Oni mají nepřítele. Říkají mu Dračí Pán. Je to mocný muž, vůdce gangu, který obchoduje s drogami, zlatem i děvčaty. Právě teď hostí vůdce dalšího gangu, tentokrát z Číny. Pana Tonga.“

„Tong Chai-Wan?“

„Tong Chai-Wej. Nějaký šéf čínské Triády. Dost důležitý.“

Nick se rozhlédl. „Vypadá to, jako kdyby se všichni chystali do války.“

„Všichni zdaleka ne.“

Něco v jejím hlase ho zarazilo. Bára byla hluboce rozrušená.

„CIA by byla štěstím bez sebe, kdyby toho Tonga dostala.“ řekl Nick.

„Chyť si ho, když to dokážeš.“

„Ty tam půjdeš taky?“

„O tom nepochybuj.“

Mezitím se děti rozdělily. Ti malí ustoupili ke stěnám a přihlíželi; ale okolo padesáti kluků i holek se srovnalo do jakéhosi útvaru ve středu, před oltářem. Velitelé byli v čele; připojila se k nim i Bára a Minka. Ta projevovala obzvláštní nadšení; těšila se do boje jako dítě na Mikuláše.

Matka Marie vyklouzla ze svého bílého sárí. Její tělo bylo tmavé, podsadité, na prsou a zádech měla vytetované znaky. Pokynula hudebníkům, pak začala tiše zpívat hlubokým altem. Zpívala obrácena čelem k bojovníkům, ale občas se otáčela k oltáři a mluvila k božstvům.

Nick pocítil, jak se mu zježily chlupy na krku, po zádech přeběhl mráz. Viděl dost dobře před sebou záda vybraných; všichni byli nazí. Náhle se mu zdálo, že se černý pruh na jejich zádech protáhl a zesílil. Tělo se podivně nahrbilo, ramena zakulatila, paže protáhly. Kolem se vlnila energie.

Pak začala bojovníkům růst po těle srst. Před očima střízlivého, žádným mystickým zjevením nevěřícího pozorovatele se začali měnit v lidské šelmy; podle toho, k jakému patřili oddílu, jim na těle naskákaly pruhy či skvrny. Prodloužil se jim čenich, z tlamy se vysunuly tesáky. Oči svítily zeleným ohněm, občas v nich přebíhaly barevné jiskřičky.

Velitel skočil před Matku Marii, vztáhl před sebe ruku a něco vyštěkl. Na ten pokyn vyjely z jeho prstů dlouhé spáry a zase zajely zpátky. Na další pokyn na drápech zasršely jiskřičky. Opět zavelel, a z prstů vylétly drobné stříbrné jehličky, proslavená džogla; Nick se nenadál, že je někdy skutečně uvidí. Ostatní to opakovali po něm a on je kontroloval. Nikdo z nich neměl žádnou skutečnou zbraň, samo jejich tělo bylo zbraní.

Velitel byl spokojen, obrátil se k Matce a přijal požehnání. Pak krátce zařval a všichni se rozběhli určenými směry.

Bára přiběhla k Nickovi, Minka vzápětí za ní. Oběma plály oči.

„Dneska si to s těmi mizery vyřídíme!“ vrčela Barbara.

„Můžu... mohl bych se tě dotknout?“

„Proč ne? Hezká kočička, ne?“

Nebyla žádný existující druh šelmy, natož pak člověk. Byla kombinace mezi něčím a něčím, příšerná, leč nevýslovně nádherná bytost. Její pohyby byly rychlé a účelné, všichni se pohybovali dlouhými skoky a obratně vyhýbali překážkám – pokud se od nich neodrazili jednou či oběma tlapami.

Minka skočila za volant svého sporťáku. Nickovi ukázala, aby si sedl; on jediný zůstal člověkem. Dozadu se vmáčkli ještě dva kočkoidi. Tiše kňučeli. Minka vyrazila vpřed; jestli předtím řídila nebezpečně, teď se hnala nocí jako šílená. A bez světel, neboť všichni viděli potmě. Nick byl vcelku rád, nejspíš by se strachy pominul, kdyby viděl, kam se řítí.

Zastavili na nějakém místě na pokyn těch, co jeli před nimi. Domlouvali se téměř neslyšně, prošli kouskem džungle do nějakého parku, přebrodili tok malé říčky a obklíčili rozzářený pavilón, odkud zněla příjemná hudba. Po ochozech přecházely bdělé stráže se samopaly.

Signál bylo tiché zavrčení. Vzduchem prolétly stříbrné šipky a zasekly se strážným do krku či obličeje. Vzápětí na terasy vyskočily šelmy; stačil jediný úder tlapou s ocelovými drápy a gangster se okamžitě ocitl v pekle, kam patřil. Pak se šelmy vrhly dovnitř; hudba přestala hrát, ozvalo se zděšené kvičení vylekaných žen a zoufalý křik mužů. Taky nějaká střelba, ale ta během chvíle utichla. Zhaslo elektrické světlo, pavilón osvětlovaly pouze veselé lampióny. Vyděšené ječení ještě nabralo na intenzitě.

Nick už nevydržel, vyrazil tím směrem a chtěl vidět, co se děje. Všude se válely mrtvoly, dosud svírající zbraně. Kolem stěn se třásli číšníci, prodejné ženštiny, někteří hosté ve společenských oblecích. Hlídali je mladí bojovníci; obvykle stačil jediný pohled zářících očí, aby každý přestal mít chuť jakkoliv protestovat.

Uprostřed velkého sálu, u stolu bohatě prostřeného k hostině, shromáždili útočníci dosud žijící členy gangu. Přiváděli stále nové, i z pokojů nahoře, kde se doteď bavili s dívkami. Některé ty ženy (?) přišly také, hlasitě si stěžovaly a ukazovaly, čím jim kdo ublížil. Některé byly skoro děti, mladší než mnozí útočníci. Velitelé si nechali předvádět jednotlivé provinilce, někdo pronášel jejich jména a zločiny, jakých se dopustili. Snad bylo některým odpuštěno, ale rozhodně ne velitelům. Právě ve chvíli, kdy Nick vstoupil, rozervala dívka/leopard mladému gangsterovi hruď, vyrvala drápy tepající srdce a zatímco se hroutil, rozmačkala je v dlani.

Stranou drželi pana Tonga; Nick znal jeho fotografie z archivu zločinců. Byl přepychově oblečen, měl drahé manžetové knoflíčky, diamantovou jehlici v kravatě a na krku zlaté řetězy. A kupodivu se obrátil na Báru, která tam stála a přihlížela. Dokonce anglicky:

„Smiluj se nade mnou! Odpusť mi, nevěděl jsem...“

„Odpustila jsem ti minule!“ zazněl její hlas nelítostně, „Varovala jsem tě, abys začal dodržovat zákony Boží a litovat svých činů! Ale tys odmítl a dál ses dopouštěl zločinů...“

„Ne! Proboha! Slituj se!“

„Já bych se slitovala a poslala tě domů do Šanghaje, ať tě tam potrestají členové tvé vlastní Triády. Ale nejsem tady velitel!“

To její družky považovaly za pokyn k akci. Tong Chai-Wej zoufale řval; pak ale jeho křik naráz utichl a nějaká dívka hodila na stůl další srdce.

Nickovi se udělalo špatně. Jako v mlze vyklopýtal ven, našel jejich auto a sedl si do něj. Nevěděl, za jak dlouho se vrátily lidské šelmy; děvčata však měla skvělou náladu a pronášela veselé poznámky.

Bára vcelku snadno poznala jeho rozpoložení.

„To nic! Hezky jsme si zabojovaly a v téhle podobě jsme trochu vzrušené. To za chvilku přejde. Už během cesty se začneme vracet do Vzoru.“

Nick jí chtěl vysvětlit, že na takové přeměny nevěří, že vše je jen nějaká iluze či šílený přelud mozku. Nedokázal ani mluvit. Jediné co si uvědomoval bylo, že příšerně páchne krví a smrtí.

„To nic,“ řekla vlídně, „Jsi unavený a rozčílený. Klidně spi...“

Dotkla se ho dlaní. Se zataženými drápy, samozřejmě. Pocítil velkou únavu a propadl se do bezvědomí dřív, než stačil něco říct.

Když se probral, bylo jiskřivé ráno, jak očekával. Na stole měl připravenou snídani; vzápětí přiběhla nějaká malá holka s konvicí horké kávy. Jedl a pokoušel přesvědčit vlastní mozek, že to včera se nestalo.

Se smíchem vpadly dovnitř dívky. Minka měla vyholený střed hlavy, jen za ušima dva dlouhé prameny. Vypadala... no, zkuste si představit.

„Až se najíš a vykoupeš, pojedeme do města. Neboj, letadlo stihneš, beze mě neodletí!“ smála se. „Kdyby ti nebylo dobře...“

„Je mi dobře,“ řekl tupě, „Ale... mohla by ses otočit?“

Otočila se. Z vrcholu páteře na krk se táhla černá linka. Nalevo od ní měla zcela čerstvou leopardí tečku. Byla na ni nesmírně pyšná.

„Kolik jsi včera zabila lidí?“ otázal se.

„Nemám zdání. Ale moc asi ne, vždycky mě někdo předběhl. Jsem nepozorná a pomalá i v leopardí podobě. Holky jsou cvičenější...“

„Ale nezdá se, že by ti jich bylo líto!“

„Byli to hříšníci. Provinili se proti Zákonu...“ zaváhala.

„Neměla jsi jim spíš ponechat čas, aby se napravili?“

„Já bych nechala, kdybych tomu velela. Jenže ty děti jsou pěkně trhlý...“

Z jejích úst to znělo spíš jako pochvala; nechal ji radši být.

„Buď na ni milej,“ upozornila Bára, „Včera byla poprvé v akci, potom jsme se vykoupali v Ohni, tím jsme dostali chuť, tak jsme se moc hezky pomilovali a odstartovali všeobecný Propojení. Váhala jsem, jestli tě nemám vzbudit – ale asi by to na tebe bylo moc. Byl jsi pěkně zelenej.“

„Viděl jsem na vlastní oči vraždění lidí! Divíš se?“

„Tys ještě neviděl válku – viď?“

„Ty snad jo?“

Bára neřekla nic. Vypadala, že asi jo. Minka si sedla obkročmo na židli, houpala se a narážela bradavkami do stolu. Nicka to strašně rozčilovalo.

„Neber ji vážně,“ řekla Bára, „Je zdivočelá. Bylo toho na ni moc!“

„Mě nikdo šetřit nebude!“ zaječela Minka.

Bára pokynula, aby nasunula hlavu blíž, pak jí dala pohlavek na oholenou hlavu, až to pořádně plesklo. Minka zaječela a vrhla se na ni; válely se po zemi, vřeštěly, vrčely, kousaly a drápaly se... Bára vyhrála, klekla Mince na prsa a držela ji, než se uklidnila.

„Kdybysme nikam neletěly, tak tě dobiju jak fenu! Nebo kdybysme mohly jít ještě jednou do Ohně... přiklincovala bych ti ruce a nohy k podlaze!“

Nick byl... převážně vyděšený.

Bára kamarádku pustila, ale pořád ještě ji hlídala. Minka se mračila:

„Vy si vůbec nechcete hrát! To máme ještě hodinu čas!“

Bára mávla rukou. „Neber ji vážně. Když se holka poprvé zkočkuje, je pak trochu rozjetá. Snad ji to přejde. Potřebovala by... Ne prosím, ty se rozhodně o nic nepokoušej. Mohla by tě při vyvrcholení zabít.“

„No prosímtě! Copak se neumím ovládat?“

„Chacha!“

Minka vztáhla ruku a začala postrkovat po stole příbory, slánku, kořenku s nějakým strašlivě pálícím obsahem, skleničku, dokonce Nickův šálek kávy. Na půl metru. Vylekal se a rychle si kávu podržel.

„Tak dost!“ zamračila se Bára, „Když máš tolik Éčka, tak se jdi vyřádit do špitálu. A pak se jdi oblíct a jedem.“

„Provedu.“ vymrštila se Minka do pozoru, „Ale špitál je prázdnej!“

„Třeba se už zas někdo přišel dát ošetřit.“

Minka se vzdalovala a elegantně potřásala copy. Bára za ní koukala:

„Doufám, že jí ten pitomec dneska nepůjčí letadlo.“

Minka už byla na druhém konci areálu. Otočila se: „To je nápad!“

Stejně jako ona je, i oni její slova dokonale slyšeli.

Když zmizela definitivně, Bára zvážněla. Nick seděl a mírně se děsil.

„Včera jsem toho hodně nakecala.“ řekla Bára tichým, naléhavým hlasem, „Podstata toho byla, že jsem jednička a mám všecko pod kontrolou. Včera mi bylo dokázáno, že... ani zdaleka ne tak, jak jsem si myslela.“

„Našel se tady někdo lepší než ty?“

„Netvař se, že seš blbej. Magie není soutěž. Jsem to, co jsem. Jenže jsem poznala moc, která se mnou může kdykoliv vytřít parket.“

Nick už pro jistotu neřekl nic.

„Všiml sis těch wingů? A vidíš, jak vypadají všechny děti? Minka je tady jediná, kdo má nějakou srst. Ne, já ji neochránila, ani to neumím. S Ohněm pracuje Matka přes médium, jednu malou místní holčičku. Pannu. Minka chtěla do Ohně, ale děsně vyváděla kvůli těm svým copům, jak byla rozdivočelá. Ty si snad pamatuješ, jak vypadala, ne? Oheň ji oholil, ale nechal wingy.“

„No počkej! Měla kus hlavy oholenej kvůli sázce, ale...“

„Stalo se poprvé v dějinách lidstva, že Oheň nějaký holce ošlehl jen část hlavy. Teda myslím... klasický je, že ti prostě spálí všechno mrtvý, třeba odumřelý buňky kůže. To poznáš, moc příjemný. Nebo si mě pohlaď. Čarodějky za císařství dokázaly Protect, ochránit části, které chtěly. Dělaly se různý kadeřnický experimenty, většina se povedla, jenže v tý partě zkoušely taky útoky a nepřestaly, dokud nebyly všechny dohola. Stejně správná holka vytvářela svůj vzhled pomocí iluze. Ale to...“ Bára se zarazila, potřásla hlavou a řekla: „Zkrátka, nikdo nedal pokyn, aby Minka měla wingy. Oheň jí je udělal docela sám. Myslela jsem, že je to nějaký fór, tak jsem ji nahnala do Ohně znova. Když jí zůstaly i napotřetí, pochopila jsem...“

Vykládala to jako zábavnou příhodu, takových znala spoustu. Nick to mohl přejít, ale uvědomoval si, že to něco znamená.

„Do rána jsem meditovala. V letadle ti povím, k čemu jsem došla. Zatím.“

„Je to tak složitý?“

„Na dost dlouhou přednášku. Nebo ti to můžu předat.“

Nick si nedokázal představit, že by se s ní teď spojil. Nebo s Minkou.

„Oblíkni se a schystej. Pojedeme, jen co ta káča přijde.“

Nick se oblékl; šaty mu od včerejška vyprali. Balit neměl co.

Když procházel areálem, děti se na něj usmívaly. Všechny měly krásně do kulata holé hlavičky a nebyly od sebe k rozeznání. Některé měly vzadu na krku tygři pruhy či leopardí skvrny, ale byly tak jemné, roztomilé...

A Báru milovaly. S těmi maličkými se mazlila, velké se těšily, kdy zase přijede. Nick uvažoval, s kolika se dokázala během noci pomilovat.

Minka byla v uniformě letušky, čapku měla frajersky nasazenou mezi wingy; přesně se tam vešla a Nick měl dojem, že ten šílený dívčí účes je vytvořen speciálně pro členky armády, aby jim to víc slušelo. Letušky mají v popisu práce, aby byly krásné a přitažlivé. Proto mají hezké uniformy.

Její řidičské umění... ne, to radši nechme.

Ze slovních potyček Nick vyrozuměl, že stejným stylem řídí taky letadlo. Zkoušky mohla složit z fleku a měla celoživotní zkušenosti několika pilotů, jenže studovala na oficiální letecké akademii a instruktoři si nedali vymluvit, že by neměla nic přeskakovat. Na jihu by letecký průkaz dávno měla. Nesmysl; na jihu nemají letecké průkazy, ani řidičáky.

Konečně Nick poznal též kapitána, podle vzhledu Švéda, Nora, Dána... něco takového. Doprovázela ho místní dívka, u které strávil noc, velice krásná a zřejmě z vyšších středních vrstev. Minka jim okamžitě předvedla svůj nový účes a všichni (včetně dalších letušek) se vesele smáli.

Nick se složil na svoje místo v letadle, nemluvil, ničeho si nevšímal.

Probralo ho, až když Bára řekla: „To startuje Minka.“

Osazenstvo letadla se dělilo na tři skupiny. Většina byli turisté. Potom tu bylo pár přívrženců vlády, šedivých a škrobených. Zbytek jižané, vesměs s cizími pasy, ale jasně identifikovatelní. Krásní, vznešení, sebevědomí. Dohadovali se o včerejším masakru; zahynulo šestatřicet členů dvou gangů, policie není schopna získat věrohodný popis útočníků. Předpokládá se, že se účastníci během jednání pohádali a postříleli navzájem.

Nick měl pocit, že všichni urození vědí o incidentu daleko víc.

„Zametli to pod koberec.“ řekl.

„Vždycky to zametou pod koberec.“ odpověděla Bára.

„Kolikrát jsi byla... při tom?“

„Zkočkovaná potřetí. V bojové akci... tady poprvé. Já se nerada pletu.“

„Bojovat umíš, jak jsem viděl!“

Bylo vidět, že na to téma se bavit nehodlá. Bojový výcvik byl součástí všeho ostatního, procházel jím každý. Minka nadšeně. Bára... s nadhledem.

Minka jim přinesla kafe. „Všimli jste si, že jsem startovala já?“

„Všimli. Příště nechají řídit vopici.“

Minka nahodila docela zdařilý orangutaní škleb.

„Tak začnem. Dávej pozor, bude to přednáška.

Jsem ráda, že jsi viděl to, cos viděl. A jsem ráda, že se to stalo tady, ne na našem území. Já bych situaci řešila jinak, daleko dřív, daleko zásadněji. Nejspíš bychom takové lidi vyhnali už dávno. A bez mé účasti.

Právě jsme opustili Jakartu, na ostrově Jáva. Teritorium patří asi tisíc let muslimům, předtím bylo starých bohů. Jejich jmény tě nebudu mást. Včera jsem je ještě neznala. Vůdce gangu, zvaný Dračí Pán, byl muslim a všichni jeho lidé taky. Osobní stráž dokonce Palestinci. Druhý vůdce Tong byl buddhista, dost vlažný. To je v pořádku, tam jsem to dokázala vyžehlit.“

„Slyšel jsem, co jste spolu mluvili. Tys ho znala!“

„Už jsem ho jednou varovala. Nebral to vážně.“

„Věděl, že jsi čarodějka?“

„Nebral to vážně.“

Nick raději zmlkl. Bára pokračovala:

„Matka Marie je místní čarodějka. Z etnika. To znamená odlišná od každého jiného. Uctívá staré bohy. Nějakou dobu byla na Atanoru, když začalo být nebezpečno, vrátila se domů. Úkol: získávat energii a předávat cowenu. Když Atanor padl, je nejvyšší paní na celém ostrově.

Staří bohové jsou akcí jednoznačně potěšení. Vyskytují se v běžné asijské verzi, mají své hněvivé a laskavé podoby. Ta zlá teď dostala napít krve, je spokojená a fandí nám. Muslimové... nemají polobohy, jejich džinové a ifríti jsou obvykle nepřátelští. Spektrum přátelských bytostí je vůbec omezeno, pár andělů mužského pohlaví, ženy absolutně žádné, jen samotný Alláh. Ani svoje dcery nesnáší, je... no, to nebudeme rozmazávat.“

„Je Alláh totéž jako křesťanský Bůh?“

„Ano, jistě. Ale jeho přístup se mění podle teritorií. Každopádně reaguje se zpožděním a... nevyzpytatelně. Možná budu mít problémy později. Zatím to vypadá, že místní božstva dostala dost plusu a bódhisattvové je podporují. Částečně na moje požádání.

Boží mlýny melou pomalu. Staří bohové naopak reagují překvapivě rychle. Zvlášť když dostanou napít krve. Naše akce byla tak rychlá a krutá, že tam přitáhla všechny bytosti z ostrovů. Kromě krve milují sex; už během cesty zpátky jsem začala pěkně vlhnout a kluci měli erekci jako cep. Minka řídí i za střízliva jako blázen, teď byla schopná vrazit si šaltpáku do... Teda, udržela se. Ale jen jsme zastavili, začala si to rozdávat s mladými Tygry, ještě napolo kočka... ale nezakousla nikoho. Naštěstí.

Já jsem už byla zkočkovaná, tak jsem věděla, co přijde. Těšila jsem se. Nejdřív proběhly orgie všech, co byli v kočičím vzoru. I další, co zůstali doma, pár se taky všelijak připletlo. Žádný mimina, to se neboj. Ale bralo to každýho, zvlášť ty z bojovnický kasty.

Potom udělala Matka Oheň. Bylo to třeba, byli jsme dost zřízený. Spíš ze sexu, některý taky z boje. Tehdy přišel ten případ s Minkou. Začala jsem si dávat mimořádně pozor. A kontrolovat E bilanci. Kočkování, Oheň, do toho sex, to jsou tři velký plusy. Už se začalo ohýbat i světlo.

Jenže my kočky jsme pořád neměly dost. Tak proběhly ještě větší orgie; já jsem to nespustila, ani nepřivolala ty ze stínů. Ani Matka, ani Minka. Snad přišli sami, na jejich území smějí bez zábran. Najednou tam byli. Nádhera. Jeden z nich mě nutil udělat všeobecný Propojení. Trochu jsem váhala, ale po třetím orgasmu... to už jsem jenom kňučela.

Chápeš, o čem mluvím? Propojila jsem v tom místě všechny Sféry, nahoru... vlastně nevím. Nahoru jsem je propojila já. Dolů nevím, možná oni sami. Ale všechny živé bytosti (kromě tebe, tys byl uloženej v krytým prostoru) byly v tu chvíli spojeny se všemi bohy a démony teritoria. Kolik toho zůstane, nevím. Naléhali, abych roztáhla záběr až kam dosáhnu, ale... začala jsem se bát. Jakarta je veliké město, žijí tu muslimové, křesťané, diplomati... Mám pocit, že tam byly i Labutě. Alláhovy zavržené dcery. Denisovy manželky; on na takové typy letěl. Zkrátka nechala jsem se přemoci strachem.“

„Z čeho?“

„Ze své vlastní moci. Já nejsem tak skvělá čarodějka, abych se odvážila do tak vysokých sfér! Někteří tě pochválí, někteří potrestají. Vlastně ne, zničí! Bez varování, jako my ty šupáky. Dostala jsem děsný strach, volala Sestry, ale ony se mi jen smály! Tak jsem to... Ne, zkusila jsem zastavit, jenže ono to už běželo samo, z Ohně šla strašná energie, propálila mě skrz naskrz, všecky buňky mám celý nový! Pak jsem... někam jsem se dostala, vůbec nemám tušení, co bylo. Pokud správně chápu, vůbec do tohoto světa nepatřím, jsem tady na přechodnej pobyt a mám takový úkoly, že... až je splním, tohle tělo to nepřežije. Vím, jak dopadly holky, co... Ach Bože!“

Najednou, zcela nečekaně začala brečet jako malá.

„Taky jsem možná těhotná. Jsme; Minka bude bez sebe radostí, ona nestihla první vlnu. A nebudem samy, ty malý holky... Ale nejvíc mě vyděsilo, když se mi ozvala Britt. Moje dcera Brittany, víš přece... no ano, zatím neumí mluvit. A není telepatka, já taky ne! Když na mě začala mluvit... Vynadala mi, že mi přestalo téct mlíčko, bylo prý chutnější než ta umělotina, kterou ji živím teď. Chce, abych měla další dítě, kojila co nejdýl a občas jí dala cucnout. Celý Sesterstvo se mi vychechtalo, že neumím ovládat laktaci. Když mi blesklo hlavou, že neumím zvládat ani vlastní menstruaci... A to bych to měla učit mladý holky z FF kasty...“

Nick se opět dostal do rozpaků. Měl manželku a dceru a obě věnovaly těmto problémům spoustu času a energie. Nesnášel sebemenší zmínku.

„Zkrátka, má dcera Výkupné si přeje, abych přitáhla na svět další Výkupné a ještě nějakého kluka. Zatím si neporučila, aby mých dětí bylo deset, nejspíš se nezná s klanem Dunbarů. Naštěstí naše spojení trvalo krátce, taky nemá moc informací, tak její myšlenky jsou poněkud... omezené.“

„Umím si představit.“

„Obávám se, že ne dost.“

Nick se radši nevyjadřoval. Nebylo radno.

„Když mi konečně dovolili upadnout do bezvědomí, byla jsem ráda. Probudila jsem se za úsvitu, dokonale odpočatá a plná energie. Minka přímo sršela, tos konečně viděl. Jsem zvědavá, jak dlouho jí to vydrží. Děti jsou zcela spokojené, všichni nemocní zdraví, situace ideální. Nejspokojenější jsou místní Ochránci. Chválí všechny účastníky, hlavně mě. Měla bych být spokojená, že? Jenže já si to vůbec ničím nezasloužila!

Obávám se, že ode mne očekávají další služby. Zvýšení mé osobní moci. Asi bych se měla stát kněžkou; což téměř najisto předpokládá moje dcera a taky počítá, že to po mně zdědí. Na to, že zatím nemá vůbec ponětí o životě, má dost odvahu. Počítám, že to do ní perou ze všech sil...“

„Okamžik. Používáš některé termíny... co znamená Sesterstvo?“

„Za císařství souhrn všech čarodějek plus většiny děvčat bojovnické kasty a dalších, které se připojovaly v případě potřeby. Slovo všech znamená: na Zemi, v dalších spřátelených světech, taky polobohyně, démonky... různé bytosti. Osoby spojené telepatií, některé trvale, většina příležitostně. Do Sesterstva přirozeně patří i duše těch, kteří odešli.“

„Počkej. Dejme tomu osobnosti jako Valérie z Mendozy, Julie z Dunbaru...?“

„Valérie zřejmě postoupila do kasty polobohů. Julie... její manžel vévoda Dunbar se stal svatým. Jeho manželky a dcery asi taky, ale je děsnej problém zjistit, jak fungují. Taky neznám jejich mentální kódy, takže nepoznám, kdo na mě mluví. Počítám, ty posměšky pocházejí od nižších...“

„To znamená koho?“

„Osob, které zahynuly v této válce či nějaké jiné, případně odešly z těla přirozeným způsobem. Někteří odešli do dalšího vtělení, ale přibývá těch, co se chtějí zdržet a ovlivňovat dění mezi lidmi. Zvlášť křesťané; dostali sice možnost jít do ráje a užívat si za svoje blahodárné činy, ale spousta jich nechce, spíš chtějí pomáhat. Bojovat za Dobro.“

„Jako ty včera?“

„Přesně. Mnozí se zúčastnili.“

„Takhle má vypadat boj za Dobro?“

„Takhle si to oni představují. A chtějí, abych to vedla.“

„Zabíjení každého, kdo zhřešil?“

„Oni mají jednu oblíbenou hru. Armageddon, Ragnarök, Kurukšétra... veliké zabíjení. Očištění světa od veškeré špíny.“

„Neříkej, že znáš datum Armageddonu!“

„To znají jen Svědkové Jehovovi. Ani Sesterstvo neví nic víc. Ale moc rádi trénují. Takový malý Armageddon pro zvané. A musí to spustit člověk.“

„Proč?“

„Čím výše postavení Ochránci, tím menší zájem na osudu našeho světa. Lidé jsou oblíbené bytosti, ale ne jediné. Pamatuješ, co jsem říkala o rychlosti božích mlýnů?“

„Takže: mám brát za prokázané, že někde v nadřazeném světě žijí bytosti, které sledují naše počínání, zasahují do něj a ovlivňují je?“

„V podstatě. Až na pár drobností: zásahy mají vlastně zakázané. Snad z osobních důvodů, třeba předkové mohou chránit potomky, jsou-li řádným způsobem přivoláni. Pamatuješ, co jsem říkala o klanu Yamanaki? To je úkol pro čarodějku, ta může přivolat různé bytosti. Nebo zkušený kněz...“

„Dobře. Dejme tomu.“

„Teď nastupuje další podmínka: předurčenost. Některé osoby jsou v takovém případě důležitější než jiné. V Arminu je spousta děvčat, které by chtěly být čarodějkami, všelijak se pokoušejí a snaží. Já se nesnažila vůbec, ale oni mi to dávají najevo. A ještě víc Mince. Nechápu proč.“

„Povídej mi o ní trochu.“

„Cizinka. Mladší sestra nějaké podnikatelky. Nevybouřená, citově nevyvážená. Školu dodělala s obtížemi. Sestra je energická, cílevědomá, zámožná. Měla několik partnerů, se žádným nevydržela. Rodiče rozvedení, matka podléhá ve všem starší dceři. Minka za mnou přišla, abych se pokusila pozvednout jí sebevědomí. Později si přála odstranit přílišnou stydlivost a vylepšit rozkoš ze sexuálního spojení.“

Nick potřásl hlavou. „Tahle holka? To se ti dost povedlo!“

„Nedělala jsem s ní vůbec nic. Akorát jí to řekla.“

„To snad ne!“

„Provedla jsem s ní mentální spojení, to ano. Prozkoumala jsem mysl a nenašla závad, tak jsem do ničeho nevrtala. Řekla jsem ale, že jsem korekci provedla. Pozvedla se docela sama, protože věřila, že ano.“

„To stačí?“

„Někdy stačí k vyléčení těžké nemoci pocit, že tě léčí zkušený čaroděj.“

„Ví to?“

„Hrajeme si spolu. Někdy jí to prozradím, jindy ji napínám. Podle potřeby.“

„Nevzteká se?“

„Vzteká. Ale moc ráda si hraje. Chce mi dokázat, jak je dobrá.“

„Znáš takových víc?“

„Spoustu. I když Minka se mi povedla mimořádně.“

„Dobře. Jak dokázala tu akci s copánky?“

„Nedokázala to ona, ani já, ani nikdo z tohoto světa. Někomu prostě stála za to jí nechat wingy, dokud je chce mít. Když jsem já ještě považovala své vlasy za důležité, nedělo se nic. Má zřejmě mimořádnou ochranu.“

„Proč?“

„Já nejsem vševědoucí. Navíc ona vůbec nechce být čarodějkou, chce lítat na stíhačce. Vlastně nemá žádnou koncepci, co chce dělat. Bavit se.“

„Začínám chápat, že nic nechápu. Ta situace je složitá. Platí to, co tady říkáš, taky pro váš Ostrov?“

„Nevím. Možná se všechno změní, až tam budeme. Už jsem párkrát postřehla změny... v energetické bilanci. Člověk by si toho nevšiml.“

Nick se pousmál. Špičkové čarodějky se nepovažovaly tak docela za lidi. Někdy ano, jindy ne, podle potřeby. Bára si už zvykla.

„Co přesně od tebe chtějí?“

„To kdybych věděla! Asi to, co dělám: vozit do Arminu další perspektivní jedince. Pomáhat jim ve vlastní změně k lepšímu. K tomu, co oni považují za lepší. Bez ohledu na to, co si o tom myslíš ty.“

„Vytváření armády pro brzký Armageddon?“

„S výhradou termínu brzký. Pro ně sto let žádná míra.“

Nick natočil hlavu mírně dozadu. Jak řečeno, většina cestujících byli turisté; někteří se věnovali jen sami sobě, jiní se věnovali jídlu a nápojům, zhusta alkoholickým, které roznášely stewardky. Kromě Minky tu byly ještě dvě další. Následkem toho se jim zlepšila nálada a dobře se bavili.

„Kteří se dají odhadnout, že by mohli posílit vaše řady?“

„Chceš odborný odhad? Tak v první řadě támhle ti dva milenci. Vypadají na Skandinávce, on má na krku Thorovo kladivo. Holka vypadá na příbuzenstvo rodu Wulffssonnů. Mohla by být ještě zrzavější, ale... středně bohatí, asi mají vyšší vzdělání a chtějí dál studovat. A mají se rádi.

Dál: tam ta veselá parta vzadu. Jestli dobře slyším, od začátku se hádají a špičkují, k čemu se nedají donutit. Zvlášť holky už několikrát opakovaly, že se nikdy nesvléknou a nedají ostříhat. Obojí je láká. Co se nahoty týče, dávám jim tak čtyřiadvacet hodin. Vlasy... když kolem nich prošla Minka, zírali na ni jako na zjevení. Jsou tady kvůli tomu.

Támhle ten chlapeček. Vědecký typ, chce se co nejvíc dozvědět. Vyptává se na různé věci. Prohlížel si technické prospekty letadla, ty málokdy někoho zajímají. Vyptával by se ještě víc, kdyby se nebál, je ještě malý. Rodiče z něho budou nešťastní. Dobře jim tak, jsou bohatí. Ostatní nejsou tak výrazní. Někteří možná uniknou ve zdraví.“

„Stejně to ale znamená třicet lidí jen v tomto letadle! Takhle získáváte nové přírůstky obyvatelstva?“

„Některé naopak ztrácíme.“

„Ztráta úmrtím pro vaše Ochránce neznamená ztrátu, ale posílení.“

„To nemyslím. Mnozí naši odcházejí jako experti do ciziny. Pak se vracejí a zas odjíždějí, a tak pořád. To jsou támhle ti...“

„Domorodci s cizími doklady. Jako ty.“

„Je to výhodnější.“

„A poněkud bezohledné ke státu.“

„Stát je dočasné seskupení lidí. Služba je něco víc.“

„Nerespektujete státní moc?“

„Respektujeme ji jako řídící orgán na určitém místě v určitou dobu. Není nic víc než to.“

„Chápu. Když i bohy respektujete jen v jejich teritoriích...“

„Tam to je jinak. Pomocí schopné čarodějky mohou proniknout i jinam...“

„Aha. Už chápu, nač tě potřebují.“

I čarodějky musí občas navštívit toaletu. Bára vstala a prošla letadlem na záď; mladí si jí všimli a když se vracela, jeden jí zastoupil cestu:

„Promiňte, slečno, vy jste čarodějka?“

„Neexistují žádné čarodějky.“ odpověděla automaticky, ale usmála se, „Vy nějakou potřebujete?“

„Jde o tohle, dámo: slyšeli jsme, že když má holka oholenou hlavu a takové tetování, je nejspíš čarodějka. Tak chceme vědět, jestli je to pravda.“

„Že má holka oholenou hlavu znamená, že se dala ostříhat. A když má tetování, znamená to, že se jí to líbí.“

„Tak vidíš!“ vykřikla jedna dívka, „Prohrál jsi sázku!“

„To se ještě neví! Třeba se vykrucuje!“

Bára vzdychla. „Proboha, děti! Chcete dobrou radu? Nezačínejte si nic se žádnou čarodějkou. Vůbec si jich nevšímejte. A o nic se nesázejte.“

Nejodvážnější mladík je gestem utišil. „Hele, dámo, ještě jste mi pořádně neodpověděla! Zatím mě jenom lakujete... To bude asi tím... No jasně, ještě jsme neprolomili ledy! Hej, kotě, hoď sem další pití! Co pijete vy, dámo?“

Bára se znovu usmála. „Nic. Nemá smysl do mě lít alkohol.“

„Co – proč? Nejsme vám dost dobrý? Chcete mě urazit?“

„Příteli, nemá smysl do mě lít alkohol, když nejsem čarodějka. A kdybych byla, tím méně, protože každý opojný nápoj zneutralizuji. Čarodějka se nedá opít, pokud nechce, a klidně se intoxikuje i z vody, když chce.“

Chlapec na ni chvíli překvapeně zíral. Pak vycenil zuby v úsměvu.

„Cha cha chá! Prohráváš, Mildred! Večer nám uděláš striptýz!“

„Ještě to není jistý! Možná se budeš svlíkat ty!“

Bára klepla prsty o kovovou část sedačky. „Tak dost! Nemám čas ani náladu se s váma hádat, jsem ve službě a doprovázím platícího zákazníka. Váš spor je zcela nesmyslný; jedete do Arminu, abyste tam zažili všechno, co si přejete, tak to samozřejmě uděláte, jen si chcete chvíli hrát. Se kterou cestovkou to jedete? Beavis & Butt-Head? Tak to jste v dobrých rukou!“

„Ale... no tak promiň! Ale možná se ještě setkáme...“

„Moc ráda bych se vám věnovala. Jste jistě naprosto skvělí a úžasní a já bych byla šťastná, ale momentálně fakt nemám nejlepší náladu. A nechci vám říct proč, tím bych to ještě zhoršila. Mějte se...“

Bára se vrátila na svoje místo. Nick se usmíval.

„Odpovídají předpokladu?“

„Přesně. Jako kdyby je vystřihl podle učebnice.“

„Přemýšlel jsem o situaci. Zkusíme, jestli jsem něco pochopil?“

Bára neřekla nic, jen kývla.

„Je to pro mě trochu obtížné připustit. Země, kam se chystám vstoupit, je výsostné teritorium středního kádru... nechce mi jít přes rty bohů, tak budu říkat Ochránců. Bytostí z vyšších prostorů. Kdysi dávno tam usídlili národy všelijakých šelem. Pak se ukázala potřeba získat lidi. Vybrali dvojici vhodnou pro funkci vládců, Charryho a Dianu. Zařídili, aby se na tyto dva nabalili další: rod Baarfeltů, řád Templářů a tak dál. Na jejich přání se tito lidé rozmnožovali, ale ne dost. Slyšel jsem o všech možných opatřeních císařovny a dalších... zkrátka se vytvořil elitářský stát, kam nebylo dovoleno vstoupit nikomu, kdo nesplňoval požadavky. Občas došlo k chybě, ale ty byly rychle eliminovány.

Po dvaceti letech byl stát prověřen, vyhodnocen a zjištěno, že neprosperuje tak, jak se očekávalo. Lidí bylo pořád málo, čarodějky netečné, šlechta soustředěná na zábavu, osoby jiné než bílé pleti si žily vcelku nevzrušeně svým tradičním životem. Lidé povahy podnikavé a dobrodružné se nudili, takže vyráželi za divokou zábavou do světa...“

Bára chtěla něco říct, ale Nick ji včas zarazil.

„Hlavním zájmem Ochránců je nabrat co nejvíc duší pro blížící se Armageddon. Dvě verze: významné bojovníky a hrdiny jako velitele a davy na běžné podřízené funkce. Ze začátku občané Arminu zdárně plnili úkol: africké tažení, jejich účast v obou světových válkách... potom se to nějak zadrhlo. Těch zádrhelů bylo víc, nebudeme je probírat. Výsledek byl ten, že došlo k válce. Zbytečné, nesmyslné a kruté. Válce, o které nikdo neví, proč vůbec vznikla a která skončila bez výsledku.“

„Neskončila.“

„Skončila před víc než deseti lety. To je historický fakt.“

„Druhý fakt je, že víc než deset let mají v těle vražený meč. Vraz si nůž do prdele a tvař se, že se nic neděje! Přesně tak se cítí jižani!“

„Ubližujeme jim nějak? Snažíme se jim pomáhat ze všech sil!“

Bára si podrbala obočí a nosík, místa kde měla piercingy.

„Bývala jsem propíchaná daleko víc. Líbí se mi to. Ale cítím každou změnu a úpravu kůže, kterou mi kdy udělali. Nazvala bych to příjemná bolest. Taky ale může existovat nepříjemná bolest. Třeba kdyby mi něco udělali násilím. Tím nemyslím... Mám ráda, když mě někdo znásilní. Příjemně to vzrušuje. Ale jen když chci. Dost bych se vztekala, kdybych nechtěla.

Přesně tak uvažuje celý národ. Nechá se s potěšením znásilňovat. Navzájem se ujišťuje: tohle mi ještě nevadí, jen do mě a víc. Ale pořád je to o tom, že mi někdo dělá něco nepříjemného. Dlouho vydržím, ale jednou...

Jednou se ten národ vzepře. Jeho hněv bude strašlivý. Věříš mi?“

„Věřím. Taky to tak vidím. Jsem tady, abych tomu předešel. Dohodl se.“

Bára udělala tragický škleb.

„To je právě to! Na to bych jako jižanka měla říct: tak vypadněte. Jenže my tak docela nechceme, abyste odešli! Ani ta slavná výzva: položte všecky svoje peníze na pařez a prchejte! My támhle ty všechny lidi chceme, proto je lákáme; a vy nám je posíláte. Nejdřív jste poslali tisíce vojáků, aby v Arminu padli a byli přibráni do pluků Ochránců. Pak jste poslali nejhorší odpad své společnosti, zločince, ubožáky, somráky... některé jsme přecvičili, jiné zabili, zbytek utekl. Někteří přišli jen proto, aby nám předali svoje děti. Každé opatření proti nám nás jen posílí.

Tomuhle všemu velí Ochránci; nenápadně nás vedou. Mě teď už otevřeně. Což se mi nelíbí, ale převaha je na jejich straně. Myslela jsem si, že jsem tak silná, aby mě nikdo k ničemu nedonutil. Ale ukázalo se, že si to jenom myslím. Včera jsem zažila něco, co... jsem nechtěla. Byla jsem znásilněna, bez možnosti obrany. Minka je tím nadšená, já... čím dál méně. Protože už vím, jak mě k tomu donutili. Co je platné, že jsem přestala jíst maso a vyhýbám se všem špatným věcem, když jsem pořád plná nezvladatelného násilí?“

„Kolik jsi včera zabila lidí?“

„Nevím, asi nikoho. Bylo tam tolik mladých, co se toužili vyznamenat! Ale to je celkem jedno; já je chtěla zabít! Velela jsem tomu, vysílala ty děti do akce a schvalovala jejich jednání! A byla jsem za to poctěna všemi výhodami, dána za vzor a příklad! Tohle si ode mne Ochránci přejí!“

„Víš to jistě?“

„S pravděpodobností 95 %. Jsem na tom asi jako král David, ten taky celý život vedl války proti všem nepřátelům, hříšníkům a... to je jedno. Zkrátka moje válka je spravedlivá, jsem trestající bič Boží a kdybych odmítla... je vlastně úplně jedno, jestli odmítnu! Moji mladí bojovníci, támhle ty děti, co se vzadu nalejvají a chystají být lepší než já, to udělají sami, ode mne chtějí akorát pochvalu. Můžu je vyzývat, aby byli laskaví a shovívaví, aby odpouštěli hříšníkům a radši je převychovávali. Oni řeknou: ach, jak svatá a dobrotivá je naše čarodějka. No jo, my ti jich pár necháme naživu...“

„Ty nemáš moc dobrý názor na lidi.“

„Dneska ještě horší než včera. Až po akci přichází deprese. Poslyš: jestli máš nějaký zbytek rozumu, dej se na útěk. Urychleně. Vrať se domů, ani nevycházej z tranzitu. Jinak... tě někdo přeprogramuje.“

„Co když se nenechám?“

„Všichni přicházejí s úmyslem se nepodrobit. A všichni podlehnou. Dokonce i ti, kteří zdánlivě odejdou ve zdraví. Kdo vstoupí na území bohů...“

Do kabiny pro cestující vstoupila Minka. Usmívala se.

„Ráda bych upozornila, že jsme se dostali na dosah arminského televizního vysílání. Chcete zapojit televizory?“

Chtěl zejména jeden, muž okolo padesátky. Sportovní fanoušek.

Obrazovka se rozzářila a objevil se stadión plný lidí, sledujících utkání dvou fotbalových družstev. Byl to klasický fotbal bez úprav, dvakrát jedenáct hráčů, jeden hlavní a dva pomezní rozhodčí. Až na některé maličkosti: všichni hráči byli zcela nazí, včetně několika žen. Dresy měli namalovány na těle: jedni červenozelené, druzí zelenožluté. Stejně byli pomalování jejich fanoušci, kteří se samozřejmě srotili pohromadě poblíž svých branek. Zbytek diváků byl různobarevný, zřejmě fandil docela jiným spolkům. Starším (dospělým) často pomalování končilo na krku, hlavu měli čistou, ale mládež a hlavně děti byli pečlivě pomalováni všude a vlasy měli vyztužené, aby co nejvíc trčely do výšky. Stejně parádně vypadali mnozí hráči.

Stav utkání byl 3 : 2 ve prospěch červenozelených. Hlasatel říkal jejich název, ale Nickovi ani Báře nic neříkal. Nick žasnul hlavně nad samozřejmostí jejich nahoty. Vlastně omyl! Mnozí starší měli dostatečné oblečení: muži zdobené nástavce na penisu, ženy sukýnky široké asi patnáct centimetrů a dlouhé ke kolenům. Výrazně upozorňující, co hledat v klíně.

Parta mladých vzadu přijala zápas s nadšením. Odpovídalo množství alkoholických nápojů, které už zkonzumovali; první skleničku dostali v rámci pohoštění zdarma, druhou s jistými rozpaky taky, neboť řada cestujících alkohol odmítla. Pak už si pití platili ze svého a Bářin citlivý nos postřehl i charakteristickou vůni trávy. Kouřit se v letadle smělo, ale nemusela to být zrovna marihuana. Každopádně se jejich nálada pozvedla.

Teď se dohadovali, komu budou fandit. Brali jako hotovou věc, že při první příležitosti se pomalují, ovšem jak? Každý stát měl právo na oficiální družstvo, další mohli soutěžit za část státu, pokud se dala odlišit místně či etnicky, případně jakkoliv jinak. Vznikal z toho pěkný zmatek. Postupem času si každý mohl založit družstvo, jaké chtěl, pokud sehnal nějaké další hráče, či aspoň fanoušky. Vlastně, mohl soutěžit taky sám.

Do poločasu se stav zápasu nezměnil. Zatroubila siréna, diváci se sháněli po občerstvení a televize ukázala svoje logo: TV Sheol. I Nickovi to možná něco říkalo. Najel blok reklam a po něm si mladá reportérka našla jednoho hráče, jehož situace ji zaujala:

„Tak Alec je nejmladší hráč dnešního utkání...“

Kluk se pokusil o přátelský úsměv. Půlku hlavy měl namalovanou na zeleno, druhou na červeno. Byl trochu unavený a pečovala o něj celá skupina.

„Pokud vím, tobě je čtrnáct, Aleku?“

„No – bude.“ dokázal, že taky umí mluvit.

„Pokud vím, máš za vítězství slíbenou speciální odměnu! Noc lásky s tvojí kamarádkou Arlenou...“ Kamera přejela z chlapcovy tváře na rozesmátý obličej hezké, asi pětadvacetileté ženy. Vypadala sympaticky. „Těšíš se?“

Zamručel něco ve smyslu, že ano. Bodejť by taky ne.

Arlene byla daleko hovornější. „Alekova matka je moje kamarádka. Tak mě požádala, abych ho něčemu naučila. Zatím má zkušenosti jen se spolužačkami; tak jsem souhlasila, že ho trochu protáhnu...“

„Zřejmě jsi v tom dost dobrá...“

„Především mám sex ráda. Kdykoliv, kdekoliv, s kýmkoliv. Vyučovat mládež mě baví, i když si sama tolik neužiju...“

Byla skutečně hezká, sebevědomá, pomalovaná od krku dolů. Vlasy měla krátké, za ušima delší wingy. Ostříhaná mohla být tak před půl rokem.

„Jsi zřejmě nadšený fanoušek svého družstva?“

„Vůbec ne. Fotbalu nerozumím, ani mě moc nebaví. Děti mě ukecaly.“

Kamera přejela na její nejstarší dcerku, perfektně pomalovanou včetně vysoko vyčesané hřívy; z červenozelené tváře zářily nadšené oči. Taky ostatní děti byly nabarvené od hlavy k patě a moc jim to slušelo.

„Co když někdo v záchvatu nadšení nad vítězstvím spustí hromadnou?“ zeptala se potměšile reportérka.

„V tom případě si dávej pozor. Neutrály nešetříme!“

Reportérka se zasmála. Ona pomalovaná nebyla, zato velice hezká a veškeré její oblečení byla sukýnka z perliček a věnec květin na krku.

„Znásilnění redaktorky v přímém přenosu?“ řekl kameraman mimo záběr, „To není špatný nápad! Zvedne nám to sledovanost!“

Znovu se zasmála. Nevypadala, že by se chtěla moc vzpouzet.

„Kdyby se stalo, klidně nahrávej,“ řekla Alekova matka, o něco starší než Arlene, „Když to nevezme TV, klub ti rád zaplatí...“

Redaktorka kývla, ale měla další nápad: „A co když se utkání obrátí a oni ještě vyhrajou? Nemáte s nima náhodou nějakou sázku?“

„O žádný nevím, ale nezbláznila bych se. Mohla by to být zábava...“

„Neboj, mami!“ řekla dcera pyšně, „Já bych tě bránila!“

„Opovaž se! Ti rabiáti by byli schopni vzít tě při jednom!“

Holčička pozoruhodně ožila: „S tím se počítá, mami! Už jsem mluvila s Karen a Jennou; udělaly bysme gang a všem se pomstily!“

„Zbláznila ses? Seš ještě dítě...“

„Dítě nemá právo si o prázdninách něco užít? Mohlo by to bejt bezva...“

„Hele, jestli přijdeš ráno ostříhaná, tak ti nasekám na zadek!“

„Víš co? Nasekej mi hned preventivně a noční hry nech na mně!“

Nick uvažoval, zda to mají sehráno. Holka byla každopádně rozpálená; matka se snažila tvářit přísně, ale nemohla utajit pobavení a hrdost nad její čiperností. Reportérka strkala malé k nosu mikrofon a ta se ochotně předváděla před celým národem. A pokukovala koketně do kamery.

„No, za tři čtvrtě hodiny se dozvíme, jaký bude osud všech našich kamarádek,“ uzavřela reportérka, „Pokud vás zajímá, zkusíme je navštívit ještě po zápase, abychom se dozvěděli výsledek...“

A zase najely reklamy. Nick odvrátil pozornost. Přemýšlel.

Ta dívka se právě vyrovnává s myšlenkou, že za tři čtvrtě hodiny může být nemilosrdně znásilněna. Určitě s tím souhlasí, ale není jisté, zda skutečně ví, co ji čeká. Ostatním dětem to nehrozí, jsou ještě příliš malé. Ona je na té hranici, kdy může očekávat cokoliv. A těší se na to.

Matka má naopak velmi přesnou představu. Očekává, že to její dceři jednou někdo udělá, ale ne teď hned. Ovšem zadržet ji nijak nemůže; když už ji sem pustila a dovolila se pomalovat, musí ji nechat jít do hry. Snad by ji mohla ještě zadržet nebo poslat pryč; jenže tím by ji připravila o krásnou novou hru, na kterou se těší. Určitě ví, že to bude bolet, že to nebude nic extra příjemného, zvlášť ze začátku. Ale stane se to před očima matky, všech sourozenců a spousty kamarádů. Nejslavnější chvíle života...

Až se to stane, už nikdo jí nebude moci kecat do života. Jistě bude, ale jako dospělým, může poradit, ale nic povolit ani zakázat. Jako malé holce. Bude smět v rychlém tempu sbalit každého, koho bude chtít. Jako smí kluk. No dobře, tak ať se malá učí, aspoň bude mít přehled. Mamince se to nebude líbit, ale nemůže s tím už nic dělat. Za chvilku se uklidní a já zase budu její milovaná hodná holčička...

Když na to přijde, mohla by ještě situaci zvrátit. Stačila by jedna věta: Ráda bych to zkusila jako čarodějka. V takovém případě by ji okamžitě vzali pryč a poskytli jí ochranu. Jenže ona není ten typ; to by se už od začátku chovala jinak. Jistě o té možnosti ví, ale nehodlá ji využít.

Nejspíš je Nick jediný člověk na světě, který se zodpovědně zamýšlí nad jejím osudem. Představuje si její tvář zítra touto dobou; bude smutná nebo rozzářená? Zvítězí pýcha na vlastní vzestup nebo bolest nad ztrátou?

Bára seděla vedle a mlčela. Jí to nepřipadalo zvláštní. Televize si prostě vybrala jednu malou holku a nechala ji vykecat. Takových je! Bára by jí mohla zprostředkovat vlastní zážitky, nechat prožít svůj život, rozhodnout se, zda jej chce opakovat nebo se vyhnout chybám. Jenže to by jí možná ukázala ještě další události; třeba včerejší zabíjení. Co by se stalo z té dívenky, kdyby získala podobné znalosti?

Ohlédl se na veselou partu. Jedna dívka už prohrála sázku či co, musela si odhalit hrudník a ostatní jí kreslili na prsa obrázky rtěnkou. Nezdálo se, že by jí to vadilo tak moc, jak předtím říkala. Naopak obrázky ukázala lidem kolem a dotazovala se, jak se jim líbí.

Také televize se rozhodla pobavit diváky: bičováním úchylů. Přivedli na stadión nějaké provinilce a ohlásili jejich hříchy: kapesní krádeže, pedofilie, zlodějny, podvodný prodej, falešná hra, okrádání starých bezmocných lidí. Každý, kdo se cítí jejich přečiny morálně pohoršen, jim může připraveným bičem dát jednu ránu, ne víc. Jelikož opravný pokus není povolen, samozřejmě si musí úder řádně promyslet, aby špička biče pěkně štípla a provinilec hezky zařval. Uspokojili krvežíznivé diváky, krásně ječeli bolestí a zoufale prosili o slitování. Pak byli zas odvedeni do vězení; až místní šerif usoudí, že už byli potrestáni dost, nebo až přestanou táhnout diváky, budou potichu propuštěni s tím, aby ve vlastním zájmu opustili kraj. Mezitím budou chyceni další; nikdo si nepřeje bičovat nějaké zhroucené trosky, ale silné zdravé chlapy, navíc s přesvědčivou aurou darebáků.

(Televize si pro větší úspěch objednala i nějaké ženy, třeba prostitutky, ale WZ Allyson se zatím zdráhala některou vyhodnotit jako dostatečně zkaženou. Nabídla dvě, kterým v nedávné době posunula hranici vnímání tak, aby jim jakákoliv bolest působila potěšení, ale o ty nebyl zájem. Mezi diváky se mohl najít někdo schopný přečíst auru a TV Sheol nestála o ostudu.)

A ještě něco: TV se dohodla s dopravní policií, že by mohli začít trestat v přímém přenosu přestupky jako dopravní nehody či opilství za volantem. Ne samozřejmě bičem, nýbrž pouze rákoskou, v počtu do deseti ran; řidiči stáhnou kalhoty, položí ho břichem na kapotu jeho vozidla a vysázejí mu příslušný počet ran na zadek. Někteří zkušenější ovšem upozorňovali, že spousta mladých výtržníků nebude takový trest považovat za zhanobení, nýbrž svéráznou reklamu pro vlastní osobu. Pokud se někdo počítá k bojovnické kastě, mělo by pro něj deset ran být jen zábavné dráždění.

Krátce po zahájení druhého poločasu žlutozelení vyrovnali. Reportérka se zadostiučiněním zveřejnila, že nabídli sázku: čtyřiadvacet hodin otroctví pro všechny, kdo patří k poraženým. Soupeři přijali; Nick si představoval, s jakým nadšením to přijme Arlene a její dcera.

Pak došlo k nějaké hrubší inzultaci a jeden hráč zůstal ležet bez vlády. Zatímco ho ošetřovali, reportérka oznamovala drobné zprávy. Například že do soutěže bylo zařazeno družstvo Babylónské říše. Neplést prosím s Irákem či Íránem, ty už svá družstva mají. Dále se přihlásili zástupci elfské říše Rihannsu; byla dokonce ukázána jejich fotografie, dva mladí muži a dívka, nepřívětiví a zachmuření, černé vlasy zastřižené jako přílby. Nebyli ovšem čistí elfové, přesněji nedali se ani lékařsky od lidí odlišit, ale tvrdili o sobě, že jejich předkové pocházeli ze světa Rihannsu a nenechali se nijak odradit. Komise se doposud neshodla na názoru.

„Co je to Rihannsu? A existují vůbec elfové?“ ptal se Nick.

„Nemám tušení. Nikdy jsem žádného neviděla.“

Skupina mládeže vzadu se bavila po svém a čím dál líp. Jeden z mladíků se svlékl do naha, nejspíš v důsledku nějaké další sázky. Teď procházel (vlál) mezi sedadly, onanoval a vyptával se přítomných, zejména dam, jak se jim líbí jeho penis. Reakce byly rozporné; některé dámy se tvářily pobouřeně, jiné se dobře bavily a jedna letuška se marně pokoušela ho vrátit zpátky na místo. O jeho penisu soudila, že už viděla lepší.

„Neměla bys s tím něco udělat?“ zeptal se Nick.

„Je zfetovaný.“

„Přesto. V tomhle stavu budou mít na letišti problémy.“

„Pořád má někdo nějaké problémy. To je věc policie, ne moje.“

„Ani kdybych tě poprosil?“

Bára vzdychla. Přivřela oči, zkontrolovala čas a nad něčím uvažovala.

„Mohla bych na ně využít energii Ochranného pásu...“ řekla nejistě.

„Ano, na to jsem se chtěl taky zeptat. Poznáš nějak...?“

„Dotkneme se ho asi za pět minut. Je to energetický kruh chránící Ostrov; pás mlhy je jen druhotná reakce na rozdíly mezi potenciálem venku a uvnitř. Citlivější jedinci dokážou vnímat rozdíl... možná i využít. Já...“

„Dobře. Takže za pět minut?“

Bára si vypůjčila jeho hodinky. „Čtyři dvacet pět. Zkusím...“

Ohlédla se dozadu. Opilého kluka teď zmáhaly už obě letušky, leč marně. Za chvilku budou muset zavolat ještě Minku. Kamarádi mu fandili, ostatní cestující to považovali za zábavnou vložku. Třeba ten zvídavý kluk...

Bára začala zhluboka dýchat. „Kdyby náhodou něco...“ řekla.

„Rozumím. Chápu. Mlčím.“

Bára neprováděla žádná teatrální gesta ani se nijak netvářila. Čarodějky to obvykle dělají jen k pobavení diváků, nutné to není. Ovšem začala šířit utlumovací energii směrem do zadní části letadla, pokud možno nenápadně.

Pak se náhle zprudka otevřely dveře pilotní kabiny. Stála v nich Minka; vztáhla ruce před sebe a vyslala nějaký impuls.

„Ty krávo pitomá!“ zařvala Barbara.

„Chceš si hrát?“ odpověděla Minka, rozzářená vlastním úspěchem.

„Já tě zabiju, ty mrcho!“

Letadlo se zprudka propadlo o několik metrů, lidé se potáceli, ten kluk upadl a obě letušky na něj. Ženy křičely, muži zmatkovali. Bystrý kluk se postavil, držel se opěradla a nadšeně se rozhlížel, co se děje.

Nickovi se zdálo, že vidí blesky, jež sršely z rukou Báry a Minky, srážely se uprostřed a působily něco jako bouři. Cítil, jako by ho někdo praštil do hlavy kladivem; pak se mu vědomí vyjasnilo víc než kdykoliv jindy, měl pocit, že si už nikdy nevychutná žádná alkohol. Možná ani cigarety.

Zatímco Bára stimulovala především hlavy přítomných, Minka se soustředila na spodní část těla. Nick pocítil během několika okamžiků prudké vzedmutí pohlavní touhy, které vyvrcholilo mohutným orgasmem; pak se uklidnil, snad dokonce upadl do jakési ochablosti či vyčerpání. Jen v šoku vnímal, jak se mu v klíně šíří mokrá skvrna.

„Ty seš přeci kráva,“ řekla Bára, „Rvát se v letadle!“

„Ale prskalo nám to pěkně, ne?“

Nick nepochyboval, že přesně totéž, co se stalo jemu, postihlo všechny. Samozřejmě i Báru a Minku, ale nic si z toho nedělaly. Smály se.

„Posekáme se příště?“ navrhla Minka.

„V životě s tebou nikam neletím!“

„Dámy, já snad...“ začal Nick, ale Minka řekla:

„To máš za to! Kdybys mě ráno neodmítl...“

„Hele, uklidni ty lidi, nebo se už fakt naštvu!“ řekla Bára.

Minka si pokud možno upravila uniformu, zvláště sukýnku. Pak procházela mezi sedadly a pronášela profesionálním letuščím tónem:

„Naše letecká společnost se vám upřímně omlouvá. Ne vždy dojde při překročení tzv. Ochranného pásma k mimořádným úkazům tohoto druhu, avšak může se v ojedinělých případech stát, že na některé cestující působí energetické přepětí zvláštním způsobem...“

Kupodivu, její profesionální šveholení lidi uklidnilo. Nebo to byl vliv Báry, která se snažila všechny uvést do klidu?

„Ale co ty skvrny?“ otázala se tlustá dáma, která pravděpodobně nezažila orgasmus již řadu let.

„Až přistaneme a otevřeme dveře, vnikne do prostoru letadla normální horký vzduch. Během deseti minut skvrny téměř vyschnou; později bude možno je vyčistit normálním způsobem. Jak jsem již řekla, letecká společnost se vám omlouvá a já doufám, že to bude jediná skvrna na upřímném potěšení z vašeho pobytu v naší krásné zemi...“

Bára neodolala a bloudila zrakem po cestujících. Skandinávská dvojice se objímala a něco zřejmě legračního si šeptala. Bystrý chlapec objevil novou zajímavou oblast pro svůj výzkum; správná čarodějka by si s ním právě teď měla upřímně popovídat, ale Bára ho nechala, však se o něj někdo postará. Mladí se vzpamatovávali; jedna letuška jim vyhrožovala, že pokud neuvedou svoje oblečení do přiměřeného stavu, sebere je letištní policie a buďto je do země vůbec nevpustí, nebo rovnou zavře. Uposlechli.

„Ať je radši seberou při nějaké ožrávačce ve městě,“ souhlasila Minka, „Nebo že bych je pošťouchla? Znám pár kluků a kdybych jim řekla...“

„Přestaň manipulovat lidma.“

„Když mě to baví! Seberou je, ostříhají, vyfotěj... hned budou mít nějaký zajímavý vzpomínky...“

„Přestaň. Nech všechny dýchat. Já se budu taky chovat mravně, slibuju.“

„No, když to musí bejt...“

Bára si sedla na svoje místo. Nick tupě zíral do prázdna.

„Tak jsem konečně zažil... nějakou tvoji magii.“

Chvíli vyčkávala, než k němu obrátila hlavu: „A?“

„Už to víckrát nedělej.“

A potom se kola letadla dotkla arminské půdy.

Errata:

30.05.2021 11:42