Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rachot bubnů naplňoval prostor a mísil se s duněním zvonů a řevem davu. Policisté v naleštěných přílbách z čistého zlata, zdobených peřím, s kožešinovými závěsy přes obličej, jen stěží udržovali dav, aby neprotrhl kordon a nevrazil do cesty průvodu, co kráčel po dlažbě, pálící do chodidel.

Vpředu kráčeli strážní, razící cestu davem; za nimi katovi pacholci v černých uniformách, masky na tvářích. Potom kat, kterého lid pozdravoval nadšeným řevem. Za katem pak několik ozbrojenců táhlo na konopném provaze za krk Monty Draggona, oblečeného jen ve špinavé košili, potřísněné krví. Na nešťastníkovu hlavu pršely kameny, hroudy, bláto, výkaly, plivance, nadávky; potácel se tím deštěm pokoření a bolesti, konopné lano jej nelítostně táhlo dál, k rudým plátnem pokrytému lešení popraviště. Nad náměstím se vznášela šibenice, zatím bez provazu; přes ni přehodí druhý konec a potáhnou. Bolest a nedostatek vzduchu sevřely Draggonovi hrdlo, dusily a tiskly, svět se pokryl rudou mlhou, jen ta bolest a řev davu, zvony, bubny, dunění v hlavě, rudá mlha a slaná chuť krve v ústech, ty nadávky a kletby a hlasy žen a dětí, a vtom kat trhne oprátkou...

„Aáááá!“ strašlivý výkřik probudil sluhy v předpokoji, kteří stejně spali jen na jedno oko. Nevzrušili se tím; jejich pán často křičel ze spaní.

Svítalo. Monty se probudil a zdálo se mu, že vůbec nespal, jen na chvíli si položil hlavu. Takové sny míval často a mohl si už na ně zvyknout; ale nešlo to, ty sliny a prokletí a popraviště, na němž se stále měnily ohavné nástroje smrti. Probouzel se často uprostřed noci, zalit studeným potem, bledý a zničený víc, než když bděl.

Zvedl se, odpotácel do koupelny a pustil si na hlavu studenou vodu. Když pohlédl do zrcadla, zděsil se své strhané, zestárlé tváře. Toho starce už vůbec nepoznával. Od války mu vyrazily na tváři tisíce vrásek, vypadaly mu vlasy, zapadlé oči získaly horečnatý lesk. Občas se zdálo, že vypadá starší a zuboženější než Dědek, nebo...

Vzpomněl si na císaře a rázem měl po náladě. O něm se mu dneska nezdálo; aspoň toho ho sen ušetřil. Měl ho dost přes den, s jeho uštěpačnými poznámkami. Při pomyšlení na to, že se pravděpodobně i dnes bude muset sejít s císařem a znovu ho žádat o souhlas, se mu udělalo špatně.

Zkontroloval čas a dospěl k názoru, že už nemá smysl si znovu lehat a pokoušet se usnout. Zavolal sluhu, nechal si připravit horkou koupel, ulehl do vany, hlavu opřel o okraj a nechal se holit a masírovat obličej. Alespoň tehdy cítil klid a uvolnění. Mezitím mu připravili snídani, kávu s houskou, pak vajíčka se šunkou. A samozřejmě hlášení o posledních událostech.

Jenže s nimi přišel osobně Abner Léger. Monty se ani nemusel podívat do hlášení, aby mu bylo jasné, že se zase něco přihodilo. Nepříjemného; Abner nikdy nenosil příjemné zvěsti.

Vlastně je to už dávno, co mu někdo přinesl příjemnou zprávu.

„Mluv a nenech se rušit mým žvýkáním.“

„Další výtržnost na Nábřeží. Hodně velká výtržnost.“

„Aha. Kolik zatčených?“

„Kolem padesátky. Další jsou v nemocnici...“

„Příčina?“

„Nějaká parta turistů, co přijela zrovna včera. Zašli do baru a pokusili se opít. Když se to nepovedlo, začali obviňovat barmana, že jim nalévá nějaké patoky, ne kvalitní alkohol. Barman se bránil, oni se naštvali a začali demolovat podnik. Přidala se k nim spousta dalších. Obsluha zavolala podnikovou ochranku, ti zkusili je vytlačit na ulici a po pořádné rvačce se jim to povedlo. Jenže venku na ulici je chytil ještě větší vztek, posbírali spoustu dalších nespokojenců, vydali se do města a při tom rozbíjeli a zapalovali auta, rabovali obchody a znásilňovali kolemjdoucí. Někteří se bránili, vlítla do toho městská policie, dokonce i hasiči...“

Monty žvýkal a mračil se. „Prvotní příčina?“ zafuněl.

„Vypadá to na zásah čarodějky.“

Tentokrát měl Monty plnou pusu, tak jen zavrčel.

„Tu mládež zřejmě někdo přeprogramoval bez jejich vědomí. Občas to některé WZ dělají. Kromě rezistence vůči alkoholu a drogám jim nejspíš taky omezila vnímání bolesti, protože se strašně rvali. Zmlácení pendrekem nebrali téměř na vědomí.“

„Co je s nimi teď?“

„Jsou ještě ve vězení. Obvyklý postup: ostříhat, vyfotit... jenže se tam už určitě slítli všichni pochybní advokáti. Poslal jsem Willarda jako dozor, dá mi hlášení... Řekl jsem mu, na co se zaměřit.“

„Myslíš, že jde o záměrný útok?“

„Slovo záměr je snad... spíš náhoda. Výstřel do tmy.“

Draggon polkl velký kus šunky, málem se jím udávil.

„Náhody neexistují! Ve kterém baru se to stalo? U Štěňat?“

„Myslím, že se to jmenuje Modrá hvězda. Jeden z těch podniků, co se zkouší vyrovnat Štěňatům; akorát že nemají takovou zpěvačku. Ani nic.“

„Jasně. Renka by to zpacifikovala.“ Draggon si ukousl další kus chleba.

„Ovšem není vyloučeno, že to nějak vyvolala... inspirovala!“

Draggon žvýkal a přemýšlel. Něco mu pomalu, ale jistě docházelo.

„Abnere, ty určitě víš, co se děje. Že jsme požádali o další státní půjčku a v těchto dnech se má dostavit komise, která to rozhodne. Jak ty pány znám, určitě nás velmi pozorně sledují. Nic za to nedám, že poslali nějakého vyzvědače, aby se přesvědčil. Potřebuju, aby v zemi byl absolutní klid a pořádek, rozumíš? Žádné výtržnosti, žádné problémy!“

„Ty myslíš, že máme něco čekat?“

Monty neřekl nic. Jen se zatvářil.

„Zjistím situaci osobně. Tu aféru zklidním. Ještě nevím jak to zařídit, ale určitě to nějak půjde...“

Když Abner odešel, Monty zvolna jedl a nabíral sílu do dalšího boje za dobro Arminské země i své vlastní, což mu vždy splývalo dohromady.

Nestranný člověk musel Monty Draggonovi podle pravdy přiznat, že od konce války neučinil nikomu nic zlého. Byl to v podstatě hodný člověk, který si upřímně přál zemi zničené válkou jakýmkoliv způsobem pomoci. Obratným jednáním s představiteli zahraničních mocností, které se zúčastnily obsazení Arminu, dosáhl poskytnutí několika rozsáhlých půjček, investic do zvelebení poničeného hospodářství a dalších různých výhod; v oblasti domácí politiky se poctivě snažil zavést pořádek a zákonnost pro všechny, kteří se dřív té pozornosti nemohli těšit.

Ovšem jeho dobročinnost nebyla nikdy přijata tak příznivě, jak předpokládal; neustálé vehementní prosby o půjčky jej rozkmotřily s politiky všech velmocí, které byly do té doby ochotny s ním jednat. Lid jeho snahu neocenil, ba Monty měl oprávněné podezření, že ho celý národ nenávidí jako mor. Snad proto ty sny, které přicházely s děsivou pravděpodobností téměř každou noc. Lze říct, že od ukončení války neprožil jediný klidný den, kdy by si mohl říct, že se všechny jeho záměry splnily, že alespoň dnes může jít spát spokojen.

Nejhorším jeho protivníkem byl Dědek. Tak začali říkat císaři vojáci okupační armády, potom jeho nepřátelé z řad Draggonových lidí, později i jeho stoupenci a nakonec si tak začal říkat sám, snad v žertu. Postupně si císaře začali vážit i přistěhovalci, přes spoustu vtipů, které o něm kolovaly. Co na tom, že zestárl, je vyřízený, ztrácí paměť a chová se již dětinsky? Drby a fámy jej považují za bytost tajemnou a nebezpečnou. Proč? To nikdo nevěděl. Že by s ním měli soucit?

Každá zbraň je dvojsečná; tahle dopadla zpátky na Montyho hlavu jako bumerang. Císař se samozřejmě dozvěděl, co se o něm povídá, a rychle počal tu legendu podporovat. Byl roztržitý, občas mluvil z cesty a měl dětinsky náhlé záchvaty povídavosti či uraženosti, takže se s ním nedalo pohnout. Byl tvrdohlavý jako mezek a žádným rozumným vysvětlováním se nedalo odvrátit ho od jeho mínění. Nebyl naprosto schopen zastávat úřad hlavy státu, všichni to věděli a posmívali se mu. Ale byl císařem a císařem zůstával – se všemi právy. Vlastně jediným: právem veta.

To Montymu jasně a bez okolků sdělil nejen generál Coxon, ale i diplomati velmocí. Monty Draggon je ministerským předsedou, má veškerou moc zákonnou i výkonnou, ale důležitá rozhodnutí zůstávají stále v kompetenci císaře; on musí stvrzovat každý zákon, každou státní smlouvu, dokonce rozsudek smrti. Může si různé důležité papíry odnést k prozkoumání, smí je libovolně dlouho studovat, může k nim přidávat různé dotazy, dobrozdání a návrhy. Nemůže, ale často to dělá, ty nejdůležitější papíry ztrácet či někam založit.

„Ale pánové, zkuste pochopit, že císař přes veškerou úctu, kterou k němu chováme, není schopen tak důležité a zodpovědné práce!“ vysvětloval Draggon cizím diplomatům, „Je bezpodmínečně nutné zbavit ho povinnosti vykonávat práci hlavy státu a změnit tuto funkci pouze na formální...“

„My samozřejmě chápeme váš zájem na dalším zdravém vývoji vašeho státu,“ řekl mu nejvyšší politik, se kterým jednal, „Na druhé straně si nejsme tak docela jisti, že hodnotíte císařovy schopnosti naprosto správně. Při jednání s námi vystupoval vždy jako korektní, vzdělaný, inteligentní a prozíravý politik; jeho láska k vlasti a schopnost ji vést jsou nesporné. Je možné, že se jeví poněkud impulsivnější, než je nutné, ale nám se s ním hovořilo naprosto dokonale.“

(Monty byl informován. Když se císař dozvěděl, že jej pánové chtějí navštívit, uspořádal pro ně v zahradách Paláce grilovací party s vybranými nápoji, osobně pomáhal s přípravou vynikajícího jídla, popíjel s nimi a bavil je svými loveckými, bojovými a námořnickými historkami; byli při tom četní novináři, kteří to samozřejmě patřičně zpracovali a otiskli. Rozhodně nikdo nemohl říct, že je bezmocná a dementní troska člověka.)

Ještě tu je stanovisko generála Coxona: „Ať je to jak chce, císař Charry de Guyrlayowe byl jmenován hlavou státu smlouvou o příměří a pozdější dohodou o neútočení s jižní částí Arminu. Kdyby byl bez příčiny sesazen nebo jeho práva drasticky omezena, mohl by to jih považovat za provokaci a mohl by napadnout naše pohraniční posádky.“

„Alespoň by se našla záminka ke konečnému zúčtování s tím vzbouřeneckým územím!“ namítl Monty.

„V současné době není zájem na dalším vojenském střetnutí s jižními provinciemi Arminu!“ upozornil politik, „Projeví-li se v budoucnu potřeba likvidace tohoto území a připojení k severním provinciím, potom se jistě najde dostatek důvodů, abychom to učinili!“

„Kdybyste si důkladně prostudovali memoranda, která vám pravidelně předáváme, jistě by vám nezůstalo utajeno, že jih neustále hrubě narušuje naši snahu o klid a pořádek!“ nadechl se Draggon, „Například...“

„Pane Draggone!“ řekl ten politik, „Arminský stát není jediná oblast světa, se kterou máme potíže! Někdy i větší a důležitější! Byli bychom vám skutečně vděční, kdyby se podařilo vaše vztahy uspořádat...“

A tak zůstalo vše při starém. Monty musel nadále předkládat všechny důležité listiny k přečtení a schválení císaři. A císař s nimi zahajoval obvyklý postup: především si spis vyžádal k prostudování. Vzápětí ho ztratil či někam založil. Pokud to byl spis vzácný, pořízený jen v jednom exempláři, potom ztráta byla nenávratná; byl-li pořízen dostatek kopií, pak se spis objevoval zcela nečekaně na nejrůznějších místech, zejména pokud se jednalo o záležitost tajnou. Třeba v nějakých novinách nepříznivých vládě. Císař pochopitelně nikdy nevěděl, kam který papír založil. Monty často připomínal jeho špatnou paměť, tak nemohl svého nadřízeného veřejně obvinit, že slabou paměť předstírá a záležitost zdržuje úmyslně.

Když mu byla doručena kopie nebo se rozhodl tuto metodu nepoužít, předal císař spis k projednání a doporučení svým poradcům. Jeho poradcem mohl být kdokoliv, často lidé z dávných časů, kteří byli proti Montyho plánům zásadně a bez váhání; takže se poradili a vznesli všemožné námitky a důvody, jež bylo možno vymyslet. Pokud jim nestačila fakta, zcela bez výčitek svědomí si upravovali pravdu podle svého a splétali ji se stopami skutečnosti tak dokonale, že bylo třeba právnického umu, aby to někdo rozpletl a vyjasnil. Většinou vykonstruovali řadu námitek, s nimiž císař vrátil spis Draggonovi a ten ho předal navrhovateli k novému přepracování.

Arminský zákon komplikoval záležitost tím, že určoval následující postup: Určitý úřad, nejčastěji vládní, formuloval návrh zákona; ten byl předložen vládě k projednání a schválení, což nějaký čas trvalo. Potom byl předložen parlamentu, kde byl schvalován ještě déle. Nakonec byl předložen císaři, jehož podpis byl posledním schválením; od té chvíle byl zákon v platnosti.

V případě, že císař zákon vrátil s právně podloženými námitkami, musel být nejen přepracován, ale znovu projednán všemi orgány se vším dalším zdržováním, neboť Boží mlýny a arminský parlament melou pomalu. A když se ani tato verze císaři nelíbila, klidně ji vrátil znovu a kolotoč začal zase od začátku.

Císař měl také právo vetovat zákon bez důvodu; tehdy se ale vracel zpátky do parlamentu, jímž mohl být znovu projednán s tím, že císař nesouhlasí. Většina poslanců však císaře příliš v úctě neměla, takže většinou setrvali na původním rozhodnutí. Císař mohl zákon vetovat dvakrát; byl-li však parlamentem schválen třikrát, padaly veškeré námitky a byl uveden v platnost i bez jeho podpisu. Tento způsob však nevypadal dobře a císař ho používal jen ze začátku, než se naučil zdařile protahovat jednání částečnými a podmíněnými nesouhlasy s určitým odstavcem či formulací, což často nalezlo odezvu u opozičních poslanců... atd, až do úplného zblbnutí.

Ne často, ale několikrát se taky podařilo, že se v textech návrhů objevovaly nesmysly. Mohlo to být něčí opomenutí, překlep písařky či něco takového; ale lidé podezíraví, kteří slyší trávu růst a nevěří na náhody, tušili příčinu: někdo z čarodějů se postaral. Existují dlouhé prsty; těm stačí vpašovat do textu jedinou hloupou procesní chybu, aby případ mohl být zdržován celé měsíce, ba léta. Zatím se situace změní...

To se týkalo třeba rozsudků smrti. Za císařství hrdelní procesy neexistovaly; pokud se stal běžný zločin, první na řadě byla spravedlnost rodu, ať poškozeného či pachatele. Stařešina jako první možnost navrhl vyřešit věc čestnou sebevraždou: seppuku, harakiri. Pokud nechtěl, vyslal za ním svoje assassiny; ti ho neměli zabít, ale přinutit soustavným pronásledováním, aby se zabil sám. Obdobně si počínali i v případě války rodů, sporu mezi dvěma spřátelenými skupinami; to vše se stávalo námětem hrdinských ság, tedy rozkecávalo se to.

Pokud šlo o spor s nepřítelem, pak se do věci s chutí zapojil každý, kdo se cítil hrdinou. To se týká zvláště těch, kteří se do maléru dostali někde v cizině; třeba něčí starou babičku přepadl a okradl běžný zloděj. Děti jí už dávno zemřely, ale o věci se doslechly vnoučata, prasynovci, jejich kamarádi, snoubenky a jejich přátelé; ti všichni se vypravili do té země, aby začali rafinovaně pronásledovat zloděje, členy jeho rodiny, příslušníky jeho gangu, jiné zločince a každého, kdo se jim nějak nelíbil. Vznikaly z toho propletence a zašmodrchance, z nichž povstaly další problémy. To vše se samozřejmě nelíbilo místní policii, která chytala stejnou měrou zločince jako assassiny; pro ty byli policisté jen další hráči, nikoliv autorita státu, takže s nimi bojovali také. Hra se dala kdykoliv přerušit, pár měsíců či let nechat usnout a pak zčista jasna bojovat dál. Divíte se, že arminští assassini nebyli ve světě oblíbeni?

Někteří vymysleli zvláštní zpestření. Dejme tomu, že se přečin proti rodu udál na území, kde vládl mocný člen Mafie. Assassini vyhlásili válku přímo jemu jako trest za to, že ho podřízení neposlouchají. Jako výstrahu mu zneuctili několik podřízených či rodinných příslušníků, s oblibou mu vyhazovali do povětří bary, herny, zábavní podniky. Aby nikomu neublížili, včas zavolali výstrahu, aby všichni postižené místo opustili a bavili se tím, jak zbaběle prchají. Účelem bylo vyprovokovat ho, aby se s nimi dal do boje; pokud měl rozum, neudělal to a radši nalezl a potrestal prvního provinilce. Assassini byli usmířeni a ten nešťastník? Nechtějte vědět, jak se mu vedlo.

Draggon zavedl procesní právo. Pokud došlo ke zločinu, byl podezřelý přiveden před soud, kde byly věci řádně projednány (svědkové, odborníci, advokáti) a vynesen rozsudek. Pokud se někomu nelíbil, mohl se odvolat k vyššímu soudu, pak ještě k vyššímu a nakonec, šlo-li o zločin hrdelní, k císaři. Císař věc posoudil, vyžádal si různá dobrozdání a občas věci zamotal; bylo však důležité, že zároveň s ním se do procesu zapletli různí další lidé, kteří většinou neměli rádi Draggona, takže věc všelijak komplikovali.

Čím dál víc na sebe naráželo právo státu a právo assassinů. To považovalo advokáty obžalovaného, ale občas i experty a svědky, za spolupachatele nebo podporovatele zločinu. Důsledek? Propadali krevní mstě. V ideálním případě by rozhodla čarodějka, která mohla zkontrolovat paměť všech a vydat verdikt: tento říká pravdu, tento lže. Po tomto verdiktu nebylo odvolání, leda by jiná čarodějka dokázala, že se ta první zmýlila či dala ovlivnit; to by byl ovšem konec její profesionální kariéry, takže leda by se zbláznila. Vyjma čarodějky rodu, která byla přímo do hry zapletena, ale to zase každý věděl. Tak pravily příběhy z minula.

V současnosti nebyly žádné schopné čarodějky a taky assassini už se dávno neřídili pouze kodexem cti. Pravda: bohatý člověk si mohl najmout spoustu assassinů, kdežto chudák babička pouze zaplakala nad křivdou a přidala ji ke všem předcházejícím – a nepomstěným. Pokud něco rušilo krásnou korupční idylu, pak to byly nevysvětlitelné záchvaty vzpomínek na zákony cti, pod jejichž vlivem se do boje zcela nečekaně dávali lidé, o kterých nikdo nevěděl a od nichž to nikdo nečekal. Proč? To ví jen Bůh.

Když došlo k něčemu takovému, Draggon měl oprávněný pocit, že to císaře baví. Dokonce ho podezíral, že má vlastní assassiny, které vysílá do akce, když to považuje za potřebné. Taky tvrdě zasahovaly veřejné sdělovací prostředky; vždy se našel nějaký novinář, který věc rozkecal, aniž by se tušilo, kdo mu dal informace. Mohly pocházet z materiálů, které si sir Charry vyžádal? A následně ztratil či založil? Jistě mohly; jenže pokud takové podezření vzniklo, císař ten papír rychle našel a ukázalo se, že on ho rozhodně neztratil. Jak vznikl problém? Bůh suď.

Císařova paměť byla selektivní. Nepamatoval si ani nejjednodušší věci, naproti tomu se říkalo, že zná nazpaměť Bibli, Korán, Bhagavadgítu a další velmi složité texty, hovoří většinou jazyků a pamatuje si každé slovo, které před ním kdo řekl. V nečekaných souvislostech byl schopen přesně citovat také Draggonovy slabší či nepříliš uvážené výroky. A to zejména před cizími lidmi, kterým chtěl Draggon objasnit, jak je na tom císař špatně. V těchto případech měl chuť skočit Dědkovi na krk a uškrtit ho. Ačkoliv, ten starý mizera by se určitě dokázal snadno ubránit.

A teď se chystá další podobný průšvih. Do země mají přijet nějací chytrolíni; komise, jejíž členové posoudí vhodnost dalších státních půjček. Budou jednat s Draggonem, ale možná chtějí vidět taky císaře. Ten jim přichystá nějakou zábavu, ale možná taky překvapení. Dobré, špatné? A co ti lidé vůbec budou zač, jaké mají vlastní zájmy? Draggon nebyl tak hloupý, aby věřil v nezištnost a přísnou nestrannost. Někdo se sem přijíždí bavit, jiný zviditelnit vlastní osobu. Jací budou tihle?

Mysl mu přeskočila na nedávnou návštěvu jiného pána. Přestože byl trvale v civilu, byl to voják a bylo to na něm vidět. A nejednal s Draggonem, ale s Légerem; nad flaškou, to se rozumí.

„To jste vážně takoví pitomci? Nemohli jste se s těmi z jihu dávno dohodnout? Všechny zprávy říkají, že to jsou mimořádně vstřícní a ochotní lidé; tak co proti nim sakra máte?“

„A co vlastně chceš ty? Jižani jsou zákeřní hajzlíci; vždycky udělají to, co nám nejvíc uškodí. Někdy se třeba zdá, že jsou dobráci; to chtějí, aby sis myslel. Nesmíš jim nikdy na nic skočit!“

„To je určitě pravda, když to říkáš. Jenže je potřebujeme.“

„Na co?“

„Koukej: svět je ošklivý a nebezpečný místo. Máme spoustu nepřátel. Oni mají spoustu nevyužitých vojáků. Lidí, kteří radši bojují, než pracují nebo dělají cokoliv jinýho. Když jim někdo šlápne na kuří oko, pamatujou si to dlouhý léta a budou se mstít, dokud mu taky nepřišlápnou prsty na noze. To je přeci výhoda, ne?“

„Rozhodně ne pro nás. My jsme jim tu nohu přišlápli první.“

„To tam nemají nějaký lidi, co jsou proti? Vždycky je nějaká druhá strana! Někdo nespokojenej, ukřivděnej, někdo komu nedali slovo...“

„A co s tím chcete dělat?“

„Představuju si tohle: ta vaše společnost byla hodně agresivní. Obdivovala násilí, všichni občané včetně žen a dětí byli obranyschopní, pravidelně cvičili a měli přehled, kdo je o kolik lepší. Neexistovali takoví, co sice splňovali bojovnická kritéria, ale měli mezery... hm, v morální oblasti? Že třeba byli dobří, ale nedostali šanci stát se rytíři a komthury? Namísto toho je zařadili jako stráže u brány?“

„Ano... takoví zajisté byli.“

„Tak! Právě ty my potřebujeme. Jako průzkumníky, instruktory, specialisty na mimořádné akce. Mezi našimi pěšáky dostanou šanci vyniknout, protože je nepochybné, že jsou fyzicky lepší. Tak nám je dejte!“

„Jenže my nikoho takového nemáme!“

„Ale neříkej! Co jste s nimi teda udělali?“

Abner to velmi dobře věděl. Právě z takových lidí vytvořil své policejní sbory; postupem času se mu podařilo vycvičit je na fízly, donašeče, různé druhy slídilů, kteří se mohli beztrestně vyřádit na nevinných sousedech. Z těch, co nebyli schopni ani toho, nadělal aspoň revizory v tramvaji.

„No... nějak jsme je zařadili.“

„Chápu. A co ti na jihu?“

„My nemáme přehled, co se děje na jihu!“

„Proč? To jste za ty léta nic nezvládli? Jednali jste s nimi?“

„S kým? S Gairdem Hallowayem? S Mistrem Baarfeltem? Nebo s princem?“

„V čem je problém?“

„Gaird Halloway je muž, který obvykle mluví za jejich vládu. Nikdo neví, jaké má oficiální postavení. Je plukovník jejich armády, což není nic moc. Není ministr, není... nebo možná je, ale... prostě něco je. Asi tam mají takových víc, alespoň se to říká. Jenže je nikdo nezná.

Denis Baarfelt je syn kardinála Baarfelta. Mistr čaroděj. Nikdo neví, zda je ještě naživu, zda je v Arminu, kde a co dělá. Nelze ho najít, nevíme ani jak vypadá. Může vypadat jakkoliv, umí měnit vzhled. A kdybychom ho našli, nejspíš ho první člověk zastřelí jako psa. Byl bych rád, kdyby se to stalo. Jenže zabít čaroděje není lehké.

Princ Lera je mýtická osoba. Nikdo ho nikdy neviděl. Existovalo dítě, syn císaře; podle všech zpráv zahynul spolu se svou matkou na konci války. Oni říkají, že se zachránil, ale nijak to nemohou dokázat. Kdyby ho ukázali... vlastně oni nemají ani zájem to dokazovat. Mluví o něm každý, jen ne oni. Tak jak chceš s těmi lidmi jednat?“

„To nevím. Jenom bych moc chtěl mít to, co mají oni. Čestné hodnostáře, moudré čaroděje, oddané assassiny! A ty šelmy! Aspoň jednoho tygra, který by sloužil jako stopař a hlídač! Stačilo by, kdyby ho nepřátelé viděli, aby hned dostali větší strach!“

„Chceš si najmout armádu jižanů?“

„Kdyby to šlo, tak od minuty! Sakra, proč to nejde? A proč jim to šlo?“

Abner vzdychl a pokrčil rameny.

„Tak řekni, proč?“

„Oni říkají, že bojují jenom za dobrou věc.“

„Takže my bojujeme za co? Za zlo?“

„Já nemůžu morálně hodnotit...“

„Sakra, co děláme? Zavádíme pořádek v zemích, kde vládnou brutální diktatury! Kde je hlad, bída, nespravedlnost, barbarství! Lidé tam zoufale trpí, prosí nás o pomoc a jsou šťastní, když přijdeme a zavedeme tam normální lidské vztahy! To je podle vás špatné?“

„Já nehodnotím... a nemluvím za jižany!“

„Tak kdo za ně sakra mluví?“

„Nikdo. Oni nemají zájem s nikým mluvit.“

Tím skončila veškerá rozumná diskuse. Pak už pokračovalo jen nesmyslné blábolení a na jeho závěr ten pán zase odjel, bez výsledku.

Léger informoval Draggona, Draggon se zamyslel a uložil to do paměti. Teď si na to vzpomněl. Nebylo vyloučeno, že se někteří politici pokusí za jízdy přesednout na jiného koně. Kdyby začali podporovat jih... Ještě štěstí, že narážejí na kardinální problém: jižani nemají absolutně žádný zájem. Vlastně vůbec na nic nereagovali. Vědí vůbec o něčem? Kdo ví.

Snídaně byla dojedena, káva vypita, venku byl krásný den. Nastal čas jít opět do boje za lepší svět. Monty si povzdychl a vyrazil.

Nick vstal za svítání a s úlevou; ještě měl problémy s časovým rozdílem. Snídani si nechal přinést do pokoje; bydlel v hotelu, ne luxusním, ale docela nóbl. Barbara mu to zajistila, pomohla mu se ubytovat, pak se vzdálila a personál se ani nedivil. Je dobře vychován, nediví se ničemu.

K snídani si přál noviny; nedefinoval jaké, takže přinesli několik, aby si vybral. Prozatím v nich listoval a snažil se získat přehled; nakonec ho zaujal článek, který vydal Monty Draggon jako oficiální stanovisko k problému, který začíná trápit čím dál víc lidí: tramping.

„V průběhu poslední doby začalo se v našem krásném spořádaném státě šířit nanejvýš opovrženíhodné hnutí, jemuž jeho vyznavači říkají trampování, a které je spíše zlotřilým popíráním nejzákladnějších zákonů společnosti, než skutečným hnutím v pravém smyslu toho slova.

Kdo jsou ti, kteří toto hnutí vymysleli? To nevíme, ačkoliv máme určité znalosti o osobách, které je šíří. Pochopitelně pocházejí z hrstky doposud přežívajících ztroskotanců a zaprodanců, kteří v hlubinách svých smrdutých děr vzpomínají s nostalgickým obdivem na dávno zašlé časy arminského císařství. Tyto zrůdy, podporované kromě nepatrné části svedených nezkušených a nezralých mladých lidí už jenom nepřátelskými živly z řad jižanské šlechty, vymyslely toto hnutí jako přímou negaci úspěšného plánovitého rozvoje naší společnosti, řídící se světlými ideály průmyslového a zemědělského rozvoje, založeného na osobní iniciativě jednotlivce a soustavném zvyšování průmyslového potenciálu země.

Co dělají naproti tomu trampové? Tito lidé, většinou z řad přistěhovalců, zanechávají třeba i dobře placených míst v továrnách a úřadech, a potulují se od města k městu, využívajíce pohostinnosti občanů nebo živíce se příležitostnou nesoustavnou prací jako zemědělští dělníci a honáci. Mírnější formou tohoto zavrženíhodného spolku je pak opouštění měst aspoň na sobotu a neděli, kdy se trampové ve velkém počtu stěhují do džungle, kde ve špinavých krčmách nízké úrovně a v osadách roztodivně zchátralých chatrčí pořádají svoje 'potlachy' a jiná shromáždění, končící nezřídka pustými orgiemi a alkoholickým opájením účastníků.

Soudný člověk těžko pochopí, jaký smysl má tohle všechno a co hledají ti většinou mladí lidé v pochybné romantice takového života. Oni však na svém pobloudilém názoru setrvávají i přesto, že orgány naší policie i místních správ se jim všemi prostředky snaží vysvětlit, že jejich chování je nesprávné. Tato individua zpustlého zjevu, oblečená do vyřazených součástí vojenských uniforem nebo do zbytků oděvu nezjistitelného původu, straší děti, kazí dobrý vzhled našich měst a ruší poctivé občany z řádného odpočinku po vykonané práci. A co je hlavní, jsou neustálou hrozbou do budoucna, neboť jejich zhoubné hnutí se může i nadále rozšířit.

Lehko uhodnete, čí předobraz stojí před těmito pošetilými a nezkušenými mladými lidmi. Pochopitelně idea domorodce, šlechtice z předválečných časů, se všemi už notoricky známými a všemi odsuzovanými výstřelky, mezi nimiž je především třeba jmenovat nechuť k poctivé práci, sklon k potulkám, výstřednímu oblékání a česání, vrozenou zvrhlost idejí a lehkovážný vztah ke společnicím, rovněž pochybné pověsti. Je to poslední pokus hrstky těch nejubožejších a dějinami dávno odepsaných dobrodruhů, jak zachovat alespoň zbytky idejí své dávno zlikvidované společnosti.

Neboť náš ideál je jiný: je to zdravě uvažující mladý muž, který poctivě pracuje a zvyšuje svoji osobní prestiž, majetkové poměry i společenské postavení, krok za krokem, který je v práci vzorem všem svým kolegům (včetně domorodců), je oporou nadřízených i celého státního systému, a který se po své práci dokáže ušlechtile bavit v mezích pořádku a normálnosti, pro kteroužto zábavu nepotřebuje vyrážet do džungle a opíjet se v pochybných špeluňkách. Pokud takový mladý muž slouží v armádě, je si vědom důležitosti této činnosti a nikterak ji nesnižuje bagatelizováním a přehlížením nezbytnosti naší armády, naopak poctivou službou a pilným a důsledným plněním všech rozkazů svých nadřízených se snaží zvýšit její úroveň. Zajisté je lepší, když se mladý voják usilovnou pílí a iniciativní službou snaží získat vyšší hodnost a funkci, než když považuje vojenskou službu za ztracená léta, a z toho důvodu přistupuje k rozkazům jen jako k nutnému zlu, nebo je dokonce vysloveně neguje. V polední době se přihodilo několik případů, kdy vojáci dezertovali z posádek a uchýlili se do řad oněch zavrženíhodných trampů, kde byli pochopitelně nadšeně přijati. Varujeme všechny, že nebudeme mít slitování s takovými vojenskými zběhy ani jejich pomocníky a osobami, které jim poskytnou úkryt a potraviny. Jsme dosti silní, abychom mohli svými zákony dát všem jasně najevo, že nestrpíme...“

Nick přestal číst a odložil noviny. Byl politikem dlouhá léta, uměl číst mezi řádky a vystihnout hlavní smysl textu. Nebylo pochyb: Draggonův režim má vážné potíže. Nickovi bylo vcelku jedno jaké, nehodlal se zaplétat do detailů. Jen si tu informaci uložil do paměti.

Zcela jinak vnímali příchod jitra v policejní cele předběžného zadržení. Tedy ve všech celách, neboť všechny byly přecpané k prasknutí. Mládež již přešla vzpurnost i odvaha, většinu i opilost; teď jen sklesle posedávali či postávali, pokoušeli se usnout a čekali, až někdo jejich situaci vyřeší. Mládenci v sobě objevili zbytek gentlemanského chování, nechali děvčatům pryčny a dokonce se snažili je podle možností zahřívat, neboť ráno nastala nepříjemná zima. Moc jim to nešlo; po příjezdu všem okamžitě sebrali šaty, ostříhali je, osprchovali studenou vodou z hadice a vyfotografovali před bílou zdí; taky si pokud možno zapsali jejich jména. Některé příliš opilé či vážně potlučené odvezli do vězeňské nemocnice.

V noci měli všichni spoustu kuráže a šikanování se více méně smáli; teď už je odvaha přešla, nastoupila deprese a skleslost. V nejtemnějším koutě se jedna holka svinula do klubíčka a jenom brečela; druhá, o něco starší, se marně pokoušela ji utěšit. Na pokusy o pomoc reagovaly nevrle.

„Nech ji bejt! Ségra je ještě malá, je jí teprve čtrnáct!“

„Uh-uf -náct!“ ozvalo se z uzlíčku neštěstí.

„Nejhorší je, že jsme vůbec nic neudělaly!“ vykřikovala ta starší, zhruba sedmnáctiletá, „Jen jsme se šly projít do města! No dobře, viděly jsme, že se tam nějaký lidi perou, ale co na tom? Tak jsme byly zvědavý!“

„A co bylo potom?“

„Přilítli policajti a začali všecky mlátit! Já vůbec nevím proč! Připletly jsme se jim do cesty, tak nás zmlátili taky, nacpali do auta a přivezli sem! Copak je dovolený takhle zacházet s lidma?“

„Vypilas něco?“ zeptal se někdo zkušenější.

„Nějakou limonádu. Z plechovky, co prodávali na ulici...“

„Jakou limonádu?“

„Co já vím? Měla takovou barevnou nálepku. Textu jsem nerozuměla...“

„Večer prodávají na ulici ledacos. Chutnalo ti to?“

„Jo, docela. Možná v tom něco bylo, ale alkohol určitě ne...“

„Chápu. Sestra to pila taky?“

„Samozřejmě, dala jsem jí ochutnat...“

„Jestli to stačilo na pozitivní test, nic si nevykoleduješ. Maximálně tě pustěj, ale ani se neomluvěj...“

Mladší sestra něco zahuhňala. Nebo zakvílela, to se nedalo poznat.

„Nám je tě líto. Ale už s tím asi nic nenaděláš!“ řekl kdosi.

Jiný mladík začal zčista jasna řvát: „Do prdele, to je přeci bordel! Tady zavřou úplně nevinnou holku, že je zfetovaná! My jsme do sebe včera nalili takový kvanta kořalky, a furt nic! Zkoušeli jsme i trávu, taky nic! Copak jsme se dostali do blázince?“

Další kluk v rohu zbystřil pozornost: „Nesrazili jste se třeba s nějakou čarodějkou? Nezkoušela na vás něco?“

„Pch, čarodějka! Taková... jo, jednu jsme potkali v letadle. Děsná kráva! Nafoukaná... že prej má platícího zákazníka! Ani napít se s náma nechtěla, že prej na ni alkohol nepůsobí...“

Mladík se zarazil. Ostatní na něj postupně otočili hlavy.

„Dělala s váma něco?“

„To ne, ale... když jsme přelítali Pásmo mlhy, začalo letadlo najednou strašně střečkovat. Málem jsem si vyrazil zuby... Pak jsme dostali... teda, chytila nás naprosto nečekaně hrozná záplava sexu. Řekněte, holky...“

„Jo, bylo by to moc bezva, kdyby to nebylo v letadle a před lidma!“

„Nedělal to někdo schválně?“

„Jedna letuška se nám pak omlouvala, že se to občas stává. Taky se asi vyděsila, dost na sebe s tou čarodějkou křičely...“

„Která to byla?“

„Nepředstavila se. Drobná, hubená, oholená hlava celá pokreslená. Hezká.“

„Tak vypadají všechny. Jaký měla ozdoby?“

„Náušnice, na krku nějaký řetízky, ozdoby v nose a v obočí...“

„To mají všechny.“

„Ta letuška byla nazdobená daleko víc. Dlouhý prameny vlasů po stranách, jinak hlavu oholenou. Docela jí to seklo...“

„Hm... Zkuste se o tom s někým pobavit, kdo tomu rozumí. Vypadá to, že se na vás ty holky pěkně podepsaly. Klid, neuškodily vám. Naopak do vás možná vložily program, kterej vám bude užitečnej, až se naučíte ho ovládat.“

„Já teda ne! Jen co mě advokát dostane ven, balím to a jedu pryč!“

Nastala diskuse, později hádka. Někteří chtěli odjet, jiní zůstat.

„Mívala jsem mladší ségru,“ řekla dívka v rohu, „Když jsem ji viděla naposledy, kroutila se před zrcadlem a vedla odvážný řeči, že hned první věc, co udělá, že se nechá ostříhat a bude se koupat nahá. Copak asi...?“

Její sestřička se rozvinula. Oči měla ubrečené, ale... „Krávo blbá!“

„Hele! Už zase začínáš bejt milá jako vždycky!“

Holka začala ječet. Dokonce měla chuť se na sestru vrhnout, jenže ta se včas začala smát. Rvačka se zvrhla v kočkování, do něhož se postupně zapojili i další; jenže stejně rychle to i skončilo.

„No co? Znám ještě lepší způsob, jak se zahřát!“

„Tak jo! Se mnou si dělejte co chcete, ale ségru nechte bejt!“

„A proč? Já už jsem velká holka!“

„Tak dost!“ řekl ten nejzkušenější, „Ne teď a tady! Uklidněte se, všichni!“

Jeho hlas zněl autoritativně, tak se uklidnili. Holky si posedaly zase na pryčnu, kluci stáli kolem. A snažili se moc navzájem neprohlížet.

Zamřížovaným oknem vnikalo čím dál víc světla.

„Jestlipak nám dají snídani?“ ušklíbl se ten zkušený.

Nevypadalo to. Na schodech se ozvaly kroky, typicky policajtských bot. Větší počet lidí, včetně mužů ve vězeňských uniformách. Jedna ženská nesla velký ranec šatstva, který hodila na zem.

„Všichni ven!“ nařídil strážmistr, který jim velel, „Každý si vyberte, co je vaše, a koukejte vypadnout! A buďte rádi, že jste rádi!“

„Vy si nás tady nenecháte?“ ptal se kdosi.

„Drž hubu a buď rád! Taky bysme tě mohli nechat shnít v kriminále!“

Otevřeli najednou všechny cely, takže vypustili ven ohromnou spoustu nahých lidí. Ti se začali všichni naráz přehrabovat v těch hadrech.

„Co jste s tím udělali? Smrdí to jako špitál!“

„Dezinfekce. Šaty byly špinavé, teď jsou čisté. Nějaké námitky?“

Nejen že byly čisté. Vyprali všecko v jedné náplni kdoví čeho, takže byly tuhé jako prkno, všechny měly podivně nazelenalou barvu a některé se taky srazily. Možná se podaří je ještě zachránit, ale nikdy nebudou elegantní.

„Svoje osobní věci si vyzvednete támhle u pultu! Proti podpisu!“

„No ale počkejte! To s náma ani nesepíšete protokol?“

„Drž hubu a koukej vypadnout! Ty cely musejí být úplně prázdný!“

„Co tak najednou? Čekáte inspekci?“

„Je to rozkaz, rozumíš? Drž hubu a neprovokuj! A padejte, rychle!“

Jeden ve vězeňském přinesl přes rameno ještě jednu dívku; jako utopenou kočku. Zjevně byla tak opilá, že nebyla schopna se vzpamatovat.

„Tuhle si vemte taky s sebou! Ať už ji nevidím!“

Nikdo se k ní nechtěl hlásit, nicméně dva kluci ji zvedli a pokoušeli se ji probrat k životu. Ta nejmladší dívka jí zvedla hlavu.

„Proboha! To je elfka!“

„Nesmysl!“

„Vážně! Podívejte se na ty uši!“

„Blbý kecy! Hele ty, který jsou tvoje hadry? Aspoň na ně ukaž!“

Neukázala. Kdosi našel v hromadě jedno tričko a šortky, k nimž se nikdo nehlásil, a jakž takž jí je natáhli na tělo. Většina zatčených pospíchala, aby byli venku co nejdřív. Někdo se hádal, že měl po kapsách peníze; teď mu sice zbyla peněženka, ale v ní jen pár drobných.

„Chceš snad říct, že jsme ti je ukradli, nebo co?“

„Sakra, bylo tam několik stovek!“

„Já mám v papírech... dva dolary dvacet v drobných! Podívej, podepsal jsi to! Nebo se s náma chceš soudit?“

„Seru na vás! Jděte do prdele, buzeranti zlodějský!“

„Tak hele! Abysme tě ještě na rozloučenou neseřezali!“

Ani netušili jak a ocitli se na ulici. Opilou dívku táhli s sebou.

„Musíme se někde umýt, najíst a odpočinout. Kde vy bydlíte?“

„V nějakým hotelu od cestovky. Na předměstí... jak se to jen jmenuje?“

„Pojďte k nám!“ řekla ta nejmladší, „My jsme v takovým penzionu... Jsou tam na nás hodný. A není to daleko...“

Během cesty se navzájem představili. Sestry se jmenovaly Carolina a Henrietta, jenže si říkaly Kitty a Kes. Zastávaly názor, že někdy je lepší se skutečným jménem nechlubit. Ostatní měli běžná jména: John, Bob, Mary...

Opilá dívka neříkala nic, jenom mručela.

„Ta není jenom ožralá, ale přímo otrávená!“

„Co se divíte, je to elfka! Koukejte ty uši!“

„No dobře, má trochu delší a do špičky, ale zas ne tak moc!“

„Já vím, co je! Vulkanka, ze Star Treku. Nebo možná... Romulanka!“

„Ty už seš z tý televize úplně zpitomělá!“

„Tak se na ni podívej! Přesně takhle vypadají!“

„No jasně. A jak myslíš, že je dělají? Vyberou herce, jako vhodnej typ, přidělají mu větší uši, učešou ho... No jo, s ní už to nepůjde. Patří k nějakýmu národu, kterej tak vypadá...“

„Rihannsu,“ řekla dívka, „Já... Rihannsu.“

„No vidíš. Nějaká Japonka. Nebo spíš Korejka.“

„Korejci mají oči šikmý. Tahle je má...“

„Červený. Z chlastu. Tys toho do sebe musela nalít, pane Bože!“

Nebyly červené, naopak černé a hluboké jako tůně. Teď ovšem...

„Necháme ji vyspat. Pak se uvidí.“

Penzión byl z císařských časů, bývalý šlechtický dům. Žádný palác, ale pokojů v něm byla spousta. Majitelkou byla stará černoška, hlavní obsluhou její vnučka, velice bystré a ochotné děvče.

„Ale jistě, jen pojďte dál... co vám to... Jo, chytli vás policajti?“

Čím víc jí vyprávěli, tím víc se smála. Vzhledem k tomu, že na hlavě měla sotva patrného ježečka a jako jediný oděv šátek kolem boků, neměla se čeho bát v případě, že by se jí to stalo taky.

„Já vám roztopím lázeň!“ navrhla, „A pak vás všecky oholím břitvou. Bude vám to slušet, nebojte se! Jsem malá, ale šikovná!“

Největší kamarádky byly s Kes. Měly zhruba stejnou povahu. Stačilo jim se podívat jedna na druhou a už se chechtaly, ať bylo čemu či nikoliv.

Babička uvařila spoustu kávy, nějaký posilující lektvar a horu sladkých placek se zavařeninou. A ještě množství dalších dobrot; vařila výtečně.

Kes pomáhala uvést do provozu velikou koupelnu; vrátila se za půl hodiny dokonale do hladka vyholená, dokonce i obočí. Vypadala fantasticky.

„Kika vás zve do svého kadeřnického salónu. A těšíme se na vás...“

Ukázalo se, že Kika je vyholená úplně stejně.

„Moc se mi to líbilo, tak jsem se to chtěla naučit,“ repetila Kes, „Taky jsme se natřely horkým olejem a důkladně navzájem promasírovaly. Mám kůži jako samet, jen si sáhněte...“

Ocenili to, ale sahali jen na hlavu, i když by jí nevadilo, kdyby pokračovali. Kika si s chutí nechala sahat kamkoliv; na rozdíl od Kes sbírala co nejvíc sexuálních zkušeností, vyspala se s každým.

Koupelna byla parádní, z bílého mramoru žíhaného černými, stříbrnými či zlatými žilkami. Jenže to byl mramor umělý, kompaktní hmota bez spár nebo puklin. Jak vznikl? Mnozí měli podezření, že magicky. Uprostřed byl do podlahy zapuštěn velký bazén, kolem stěn lehátka, sprchy, vana s horkou vodou. Kika se dala do šlechtění Kitty, ostatní se zatím matlali mýdlovou pěnou.

Kes dokázala zároveň pojídat placku, upíjet z hrnku čaj a mluvit:

„Koupelna sloužila jako shromaždiště rodiny i hostí, často tady trávili spoustu času, jedli a bavili se. Když místo nestačilo, odsunuli prostě stěnu do zahrady a hned bylo místa dost...“ Vzápětí předvedla.

„Ty seš nějakej expert!“ ocenil Bob, „Jak seš tady dlouho?“

„Třetí den. Ale už jsem hodně četla...“

Kromě jiného prozradila, že i ta pěna není normální; je to ta samá nebo podobná, jakou kdysi použila WZ Bára k pobavení dětí ve škole. Způsobí, že se veškeré zbývající ochlupení rozpustí až ke kůži, takže po příští dva měsíce mají od něj všichni pokoj. Až potom začne zase pomalu růst.

„Proč je teda potřeba to holení břitvou?“

„To není k ničemu. Ale je to příjemný...“

„A ty nám tu hlavu nejen holíš, ale i lakuješ! Jak to můžeš vědět, když jsi až do včerejška měla dlouhý vlasy a nechtěla ses dát ostříhat?“

„Co nechtěla? Jak nechtěla? Já jsem náhodou vždycky chtěla...“

„A že ses teda rvala jako kočka! Kousala, škrábala, ječela...“

„A co? Tak se ráda peru, no!“

Jídlo a nápoje všechny docela rychle postavily na nohy. Výjimkou byla jen malá elfka; sice poslušně snědla a vypila všechno, co jí dali, ale pořád se nevzpamatovala. Koukala jako tele, nemluvila a než něco strčila do pusy, důkladně si to prohlédla, očichala, ochutnala... ničemu nevěřila.

„Takhle sis měla dávat pozor, než ses včera nalila jako zvíře!“

„Nech ji! Asi ti vůbec nerozumí...“

„Rozumí.“ řekla dívka, „Trochu.“

„No sláva! Pojď sem a nalož se do tý vany! Horká voda ti udělá dobře!“

„Udělá dobře.“

Ponořila se až po bradu. Delší dobu mlčela, ale asi naslouchala. Konečně si sáhla prostředníkem na hlavu a zeptala se: „Proč takhle?“

„Policajti si myslej, že máme vši nebo jiný potvory. Je to předpis.“

„Je předpis.“ zopakovala a znělo to, že je to v pořádku.

„Ale to je blbost! Nebo jsi měla vši?“

„Co je vši?“

Pokusili se jí to vysvětlit. Trvalo to dlouho a ona koukala. Až řekla:

„Neměla vši.“

Už její přízvuk vyvolával smích. Neuvědomovala si to, nebo nereagovala.

„Odkud jsi?“

„Rihannsu.“

„Jakým mluvíš jazykem?“

„Rihannsu.“

„Kde to je?“

„Tam.“ ukázala neurčitě do prázdna. Na rozdíl od jiných prostředníkem, to byl prst vhodný k tomu účelu. Nejdelší. Měla hezké ruce, malé a jemné.

„Jak se jmenuješ?“

Pronesla cosi, co znělo jako Irao'on'cq. I když to opakovala dvakrát, po ní to nikdo nedokázal vyslovit. Tak jí přidělili jméno Irena; souhlasila.

„Máš aspoň nějaký doklady?“

„Nemáš.“

„Jak ses sem dostala? Musela jsi ukázat nějakej pas, ne?“

„Nemusela.“

„Jseš snad turistka, ne?“

„Ne. Za trest.“

„Cože? Chceš říct, že tě sem poslali z trestu? Kdo?“

„Otec.“

„Proč?“

„Zlobila. Nebyla hodná.“

„A za to tě otec poslal do Arminu? Aby tě potrestal?“

„Ne. Aby se polepšila. Až bude hodná, může domů.“

Trochu žasli a trochu se smáli. Nebylo to moc k pochopení.

„Kdo je tvůj otec? Co dělá?“

„Otec třetí generál-kapitán armády.“ Bylo vidět, že jí dělá problémy ten termín správně přeložit.

„A co seš ty? Nějaká princezna?“

„Třetí princezna.“

Nastalo překvapené ticho. Obklopili ji a pokračovali v otázkách:

„Tak počkej, to si ujasníme. Tvůj otec je významný hodnostář státu? Čeho?“

„Rihannsu.“

„Co je Rihannsu? Nějaký stát? Ostrov, nebo co?“

„Svět. Jako Armin.“

„Jsi vůbec člověk?“

„Jsi člověk.“

„A tvůj otec tě poslal sem. Bez dokladů, bez peněz... i bez šatů?“

„Měla šaty. Asi rozpadly.“

„V oblečení, které se samo rozpadlo?“

„Ne samo. Namočili do vody.“

„To se o tebe vůbec nebál?“

„Bál. Je slabá. Zbabělá. Není dost dobrá.“

„Ani ti nedal s sebou žádnou zbraň?“

„Já sama zbraň.“

„Ty umíš bojovat?“

„Umíš bojovat.“

„Co kdyby ti někdo ublížil? Třeba tě i zabil?“

„Když nepřežije tady, nepřežije nikde.“

„Mohla bys začít mluvit gramaticky správně? Když mluvíš o sobě, řekni já!“

„Mohla bys. Bych. Já mluvíš jak umíš.“

„Chceš tady vůbec být?“

„Chceš. Chci.“

„A chceš oholit? Pěnou nebo břitvou?“

„Chci oholit. Pěnou a pak břitvou.“

„Jak ses naučila mluvit naší řečí?“

„Poslouchala, až naučila.“

„Jak jsi tady dlouho?“

„Přišla v noci.“

„Kudy? Jak?“

„Otevřeli bránu – prostrčili – zavřeli bránu.“

„Ty jsi vážně elfka?“

„Jsem Rihannsu.“

Do smíchu jeden z kluků hlesl: „Já tu holku zabiju!“

„Nezabiješ. Nenechá se.“

Čímž vyšlo najevo, že za určitých okolností umí být vtipná.

Daly se do ní Kes a Kika, celou ji natřely pěnou, promasírovaly, oholily jí hlavu i celé tělo, pak ji namatlaly horkým olejem a znovu masírovaly. To všechno si nechala s potěšením líbit a ještě jim to oplácela. Ale zbystřila pozornost, jakmile se jí pokusil dotknout jakýkoliv muž.

„Ty nemáš ráda, když na tebe sahají muži?“

Pronesla něco zpěvavým jazykem, čemu nerozuměli. Po chvíli přeložila:

„Když chci, tak ráda. Teď nechci.“

„Tak to budeš mít dost problémů. Nám se to tady všem líbí.“

„Tobě ne.“ ukázala na Kes.

„Já jsem ještě nikdy... Ale samozřejmě nechci zůstat panna navěky!“

Irenka se zdržela jakéhokoliv komentáře.

Po pravdě, vyhráli si s ní nejvíc ze všech. Zkoušeli posoudit anatomické detaily, porovnat je s lidskými. Pravda, byla odlišná, ale ne tolik, aby se nedala považovat za člověka. Kika byla daleko odlišnější.

Takže nastala dlouhá a rozsáhlá diskuse. Ústřední téma:

„Co s ní budeme dělat?“

Uzávěr: „Vezmeme ji na jih. Tam si s ní už někdo poradí.“

Irenka neměla námitek. Nejspíš jí bylo všechno jedno.

Nastal však další problém: „Jak se dostanem na jih?“

„Můj bratranec má autobus. Zájezdovej!“ navrhla Kika.

Všichni byli pro, až na Kitty. Ta se zamračila: „Takovej ten...?“

„Jo, ten. Iwatti.“

Mladík Bob postřehl její výraz. „Co je s ním? Nějakej problém?“

„Tvůj ne. Ale já ho dokopu, jestli si něco zkusí!“

„Proč se ti nelíbí? Je hezkej!“ namítla Kes.

„Právě proto, že to říkáš ty!“

Ještě štěstí, že obě sestry byly tak dobře oholené. Hned by na sebe začaly ježit hřívu. Kika předvedla řadu velice zdařilých šklebů.

„Iwatti se moc rád miluje s bílými holkami. Říká, že na bílou holku patří černej kluk a na černou bílej. Je to výtvarně moc krásný!“

„A ty máš ráda bílý kluky?“

„Moc. Chceš vidět fotky?“

Nedala pokoj, bleskově přinesla album a chlubila se. Nebyla vybíravá, líbila se jí jakákoliv barva. Řada fotografií byla přímo při akci.

„Kdo tě při tom fotil?“

„Sestřenka Tima, Iwattiho sestra. Moc šikovná holka. Už se naučila, kdy to přijde, tak mě občas chytí v největší extázi...“

„A tobě nevadí, že je u toho?“

„Proč? Je maličká, konkurovat mi nemůže...“

Malá Tima rozhodně nebyla telepatka, nicméně se dostavila, ještě než si všichni fotky pořádně prohlídli. Nejspíš se nějak dozvěděla, že se něco děje; vypadala tak na deset, černá jako krém na boty a moc roztomilá. Nenosila wingy za ušima jako jiné holky, nýbrž výš na hlavě, krátké copánky trčící nahoru jako růžky. Když ji chtěli potěšit, říkali jí Čertík. Hrozně ráda se mazlila, případně prala. Okamžitě se nechala celá namatlat pěnou, až na ty růžky, samozřejmě. Když pak byla celá hladká jako had, lezla každému na klín a nutila ho, aby se přesvědčil. A sama je hladila.

„Hlavně nechoď támhle k tý holce,“ varovala ji Kitty.

Čertík koukla na Irenku, sklouzla a vydala se rovnou k ní. „Proč?“

Irenka byla skutečně trochu překvapená, ale udržela si úroveň. Dovolila, aby jí holčička vlezla na klín, objímala ji a hladila, dokonce sáhla na uši a tahala za ně. A zjišťovala další odlišné anatomické detaily.

„To nic, ona je trochu jiná, víš?“ vykládala Kitty, „Ale jinak...“

„Seš moc krásná. Proč máš vyšší teplotu než ostatní?“

Toho si až doposud nikdo nevšiml. Irenka to taky nedokázala vysvětlit.

„Hele kotě, přestaň otravovat a vypadni!“ řekla Kitty, „V noci jsme toho moc nenaspali, teď se musíme na chvilku natáhnout. Jsme unavený...“

„Ale já budu hodná!“

„Já vím. Už jsem tě poznala. Až se prospím, budeme si hrát!“

Tima se vztekala, ale poslechnout musela. Ne tak Kes; nabídla svou postel Irence, sama si vlezla k sestře, ale spíš než spát se jí chtělo mluvit.

„Ta holka mě fascinuje! A její táta ještě víc! Poslat dceru za trest do úplně cizího světa, bez peněz, beze zbraní, bez šatů...“

„Třeba nevěděl, že se rozpadnou!“

„Když to ví ona, divila bych se. Musí být hrozně odvážná!“

„A hned se dostala do maléru. Už se mi nezdá, že byla opilá. Možná do ní něco nalili, aby se nebránila odsunu.“

„Může bejt.“

Kitty sestřičku objala. „Ty seš taky statečná. Rychle ses vzpamatovala!“

„A co? Já jsem to takhle chtěla od začátku, to přece víš!“

„Nechtěla, to víš zase ty. Žádná jsme to nechtěly.“

„Náhodou, mně se to líbí. Jsem tak krásně hladká...“

„Hele, s Kikou se mazlit můžeš, i s jinejma holkama, ale opovaž se pustit na sebe nějakýho kluka! Přerazila bych tebe i jeho!“

„Jsem tady hlavně proto, abych to zkusila! Protože tady s tím nikdo nebude dělat problémy! Divíš se, že chci už konečně taky něco zažít?“

„Nezažila jsi dost dneska v noci?“

Kes ji objala a začala se lísat ještě víc.

„Mně se to moc líbilo, vážně! Když mě stříhali, bylo to takový...“

„Brečela jsi a prala se.“

„Ale potom jsem to pochopila. Síly Pekla mě vyzvaly k boji. Bylo položeno nepřátelství mezi Děti Boží a stvůry Zla...“

„Hele, hele! Snad se z tebe nestal císařovnin Leopard?“

„Co víš? Třeba jsem se zrodila, abych se stala mstitelem bezpráví!“

„Jo, ty jo. Bojíš se myší, pavouků, hadů...“

„Učitelek...“

„Leopardí gang jsou sprostý teroristi!“

„Náhodou! Kdoví, jestli k nim nepatří Kika. Bojovat umí dost dobře!“

„Je místní, tak se nediv. Ty seš tady na turistický vízum.“

„Nevadí. Od teďka zasvětím zbytek života kruté a nelítostné pomstě!“

„Komu se budeš mstít?“

„Každému, kdo slouží Peklu. Policajtům, zločincům, učitelkám...“

„Tak jo. Zavři klapačku a spi. Noc jsi proskučela...“

„A musíme chránit Irenku. Kdo ví, jestli se vůbec umí bránit.“

„Tak jako ty určitě.“

Potom usnuly, objímajíce se navzájem.

Monty Draggon pracoval. Na rozdíl od jiných rychle a efektivně. Od rána už pročetl a opatřil poznámkami horu papírů. Ta druhá, kterou ještě měl vyřídit, se utěšeně zmenšovala.

Když vstoupil jeho tajemník, Monty po paměti nabral vyřízené spisy, aby mu je podal. Pak si všiml jeho výrazu a hned pochopil, že se něco děje.

„Právě došla zpráva ze Všeobecných strojíren. Osazenstvo slévárny, kalírny a soustružny vstoupilo do stávky. Zatím se k nim přidala frézovna a pomocné provozy.“

Monty přimhouřil oči. Jako ministerský předseda se takovými maličkostmi nemusel zabývat; jenže značné množství akcií Všeobecných strojíren patřilo jemu. A stávka znamenala nebezpečí poklesu hodnoty. Před nedávnem se mu jen s vypětím všech sil podařilo situaci zklidnit.

„Co zase chce ta pakáž?“

„Žádá, aby jim byly mzdy a platy vyrovnány na úroveň, jaká panuje v AAC.“

AAC je zkratka Arminské akciové společnosti na výrobu spotřební elektroniky a strojírenského zboží. Dlouhý název? Tak krátce: Dunbar & Spol.

Monty vstal. Přistoupil k oknu. Rozvažoval. Neměl důkazy, ale stačilo mu podezření: někdo ví, že do země přijel nějaký vyzvědač komise. Domluvil se s AAC. Jejich mzdová politika se neřídí zákony trhu, ale snahou zlikvidovat konkurenci. To jest Draggona. Všiváci!

„Zjistěte, kdo za tou stávkou stojí. Okamžitě zatknout. Nebezpečí bolševického spiknutí. Sabotáž, zrada národních zájmů...“

Jeho tajemník nebyl policajt ani soudce, dokonce mu do stávky ani nic nebylo. Jenže byl Draggonův podřízený; premiér občas zadával svým spolehlivým lidem spoustu úkolů, které jim nepatřily.

„Pan Léger to nedoporučuje, pane. Dělníci prohlašují, že v případě zatčení svých předáků jsou ochotni vyhlásit generální stávku. Organizuje to ústřední výbor RASAC; prý osobně Joe Hansell.“

Monty ještě nějakou chvíli koukal z okna. Snažil se vypadat chytře.

„No dobře. Tak vyjednávat. Uklidnit je. Něco jim slíbit.“

Tajemník ještě chvíli vyčkával, zda šéf ještě něco neřekne. Nestalo se.

Když za sebou zavřel dveře, Monty ještě chvíli sprostě nadával.

Generální ředitel Všeobecných Strojíren v Kingtownu se jmenoval Anthony Mulligan a od svého jmenování po válce zažil v té funkci časy dobré i zlé; měl zdravé životní zásady, určité jmění v akciích Strojíren a odpor k domorodcům a Radikálně Socialistické straně i jejím odborům. Když obdržel Draggonův telefonát, zavolal na stávkový výbor, že je ochoten přijmout delegáty dělníků a projednat s nimi jejich požadavky; zakrátko se dostavilo šest odborářů, mezi nimiž byl i známý předák Frank Bradder. Ředitel začal pronášet dlouhou vybroušenou řeč, že je ochoten zvednout mzdy o pět centů na hodinu, samozřejmě včetně přepočtu na úkolovou mzdu; více dostat nemohou a nedostanou, i kdyby se postavili na hlavu. Jak si na tom stojí koncern AAC, to že neví a je mu to lhostejné; v závěru projevu se dotkl některých nepořádků a obtíží s dělníky a vyjádřil přesvědčení, že Armini zřejmě takové problémy nemají, takže mohou vyhazovat peníze tak ostudným způsobem.

Dělníci si ho vyposlechli a pak sdělili, že žádají naprosté zrovnoprávnění s dělníky AAC bez ohledu na hospodářskou situaci Strojíren. V opačném případě mohou stávkovat neomezenou dobu; což samozřejmě ohrozí výrobu, která se právě rozbíhá v některých dílnách. Jedná se o letecké motory, zakázka pro armádu; Mulligan to věděl stejně dobře jako oni. Zpotilo se mu čelo a vyhodil je z kanceláře. Pak si dal přistavit služební auto a rozjel se na předsednictvo vlády za Draggonem.

Během dne proběhlo několik jednání na různých úrovních; mimo jiné přísně tajná porada Monty Draggona se dvěma muži, kteří byli informováni o záměrech odborářů. Jeden byl jistý Firmin, člen Rady odborových svazů, druhý se jmenoval Gaswitch a byl dokonce členem ústředního výboru RASAC.

„Je to nějaké záhadné,“ řekl tento Gaswitch Draggonovi, „Na zasedání přišel Joe Hansell už s přesným plánem stávky. Zdá se, že to měl dávno předem se všemi projednáno a připraveno. Řekl bych, že to je určitý plán a právě teď k němu dostal rozkaz. Alespoň všecko šlo jako na drátkách.“

„Neřekli mi sice všechno,“ doplnil Firmin, „Ale odbory plánují několikatýdenní generální stávku v celém Arminu, kdyby se to nepodařilo.“

„A to jste tomu nemohli zabránit?“ prskal Draggon.

„Jak? Jsme tam jen dva a s lidmi, kteří by se případně nechali ovlivnit, máme sotva pět hlasů. Všichni ostatní souhlasí s Hanssellem a Bradderem.“

„Myslíte tedy, že nemáme jinou možnost, než jim ustoupit?“

„Existuje ještě možnost vyčkat, až je to přejde,“ navrhl Gaswitch, „Pár týdnů bez výplaty a budou smířlivější...“

„Jenže já nemůžu čekat ani den!“

Oba zrádci pokrčili rameny a prohlásili, že to tedy nevědí.

Ve 12:30 hod. se ředitel Mulligan vrátil do Všeobecných strojíren a oznámil dělnickým zástupcům, že ředitelství přijímá jejich požadavek placení podle tarifů běžných v AAC. Dělníci to přijali s nadšením a ježto do konce směny zbývalo pouze jeden a půl hodiny, věnovali tuto dobu oslavám.

Ve 13:00 hod. se sešel výbor RASACU v AAC spolu s odborovým svazem a vedením továrny. Na tomto zasedání se během deseti minut dohodli na zvýšení tarifů mezd pracovníků AAC o dvacet pět centů na hodinu s odpovídajícím zvýšením v úkolových mzdách. Garanci tohoto zvýšení vzala na sebe Monroesova banka a příkaz podepsal generální ředitel AAC Jackie Therlowe.

Ve 13:45 hod. svolalo vedení odborového svazu Všeobecných strojíren znovu stávkový výbor a Frank Bradder jim oznámil, na čem se právě usnesli v AAC. Dělničtí předáci, povzbuzení právě dobytým vítězstvím a posílení propašovanými alkoholickými nápoji (ač ve Strojírnách bylo pití alkoholu přísně zakázáno), se rozhodli pokračovat ve stávce až do doby, kdy jim budou mzdy skutečně vyrovnány, včetně tohoto nového zvýšení.

Ve 13:55 hod. oznámil Frank Bradder tuto novinku řediteli Mulliganovi.

Ve 13:56 hod. dostal generální ředitel Mulligan nervový záchvat. Jeho tajemník nahlásil tuto zprávu Monty Draggonovi, který se právě vrátil z oběda a byl šťasten, že se mu podařilo krizi ve Strojírnách zažehnat. Po obdržení telefonátu si nechal přinést studený obklad na hlavu, zavolal do AAC Jackie Therlowovi a sprostě mu vynadal způsobem, který byl běžný před válkou mezi císařskými důstojníky, ale v žádném případě mezi občany nového Arminu. Jackie Therlowe se dle tvrzení sekretářek tiše chechtal, nicméně do telefonu prohlásil stroze: „S vámi, pane, se budu bavit pouze prostřednictvím svých právních zástupců!“ a položil mu sluchátko.

Ve 14:00 hod. opustili zaměstnanci Všeobecných strojíren, pracující na první směně, svá pracoviště. Jejich kolegové, nastupující na druhou, odpolední směnu, vůbec nezahájili práci, usadili se v šatně, diskutovali, pili čaj a hráli karty. Ředitele Mulligana přivedli k životu, takže se mu podařilo zavolat Draggona. Ten mu sdělil, že je idiot a že s ním bude jednat prostřednictvím (jako výše). Ředitel dostal další nervový záchvat.

V 15:20 hod. došla zpráva z Indiopolisu, že zaměstnanci Loděnic a Strojíren rovněž zastavili práci a žádají zrovnoprávnění se Všeobecnými strojírnami v Kingtownu, to jest dorovnání platů na úroveň zaměstnanců AAC. Dokonce už věděli o zvýšení a nekompromisně je vyžadovali.

„Ti ať si trhnou nohou!“ řekl nadšeně Draggon, „Od těch nic naléhavého nepotřebujeme. Ti můžou stávkovat, dokud nepochcípají hlady!“

Nicméně v 16:10 hod. došla zpráva z Oceláren v Iron-city, že i tam byla vyhlášena stávková pohotovost. Co se týče menších měst, ta zatím vyčkávala, jak to bude vypadat v Kingtownu.

V 16:30 hod. vysílala TV Sheol zprávy. Jako druhou (hned po hromadné havárii s několika mrtvými) přinesla zprávu o stávce. Součástí byla úřední výzva, aby občané zachovali klid, nepropadali panice a důvěřovali ve vládu; ta dozajista nepřipustí žádné narušení pořádku. Kdo tuto výzvu vydal, není zcela jasné. Ba ani, zda byla skutečně vydána.

Okolo sedmnácté hodiny byl pozorován zvýšený dopravní ruch v blízkosti největších obchodních domů; parkoviště byla beznadějně přecpána, celé rodiny vyrážely s nákupními vozíky do akce a svážely všechno, zejména trvanlivé potraviny. Další zájemci o nakupování zastavili na silnici a zablokovali ji. Policie jen s obtížemi zvládala pořádek.

V 18:00 hod. byli povoláni ze zálohy policisté, kteří neměli mít té noci službu, a byly jimi posíleny pořádkové hlídky, zvlášť v chudších čtvrtích. Jejich hlavní a nejdůležitější povinností bylo dávat pozor na agitátory, malující po zdech hesla a různé kresby; tímto způsobem se mezi občany šíří neklid. Policisté vyrazili s hrdým odhodláním pořádek zajistit.

V 18:30 hod. opustili všichni dělníci až na stávkové hlídky prostor Všeobecných strojíren a odebrali se domů. Policisté je ostře sledovali, dokud nezmizeli v barácích. Po večeři se odebrali do hospod, kde dlouho diskutovali; nálada byla povznesená a plná odhodlání.

WZ Bára zaujímala střídavě dvě polohy: buď seděla na stole a houpala nohama, nebo si sedla na témže stole do lotosu. Obě polohy šly Nickovi dost na nervy, neboť v obou případech měl její klín ve výši očí. Ježto odložila oba šátky, z nichž se skládal její oděv, mohl si detailně prohlédnout jak tetování okolo ioni, tak kroužek s diamantem, zasazený tamtéž. Obličej měla naopak vysoko, takže k ní musel vzhlížet.

„Podobná situace tu byla před půl rokem,“ vysvětlila klidně, „Asi týden jsme měli různé bouře a pouliční bitky. Pak to policie uklidnila.“

„Proč se to stalo?“

„Nějaké problémy s financováním. Pár majitelů bank uteklo i s penězi.“

„Že o tom nic nevím!“

„Nejspíš se to ututlalo. Mám kamarádku, její otec je bankovní poradce. Je teď asi na jihu, ale až přijede, seznámím vás...“

„Proč je to tentokrát?“

„Netuším. Ale neboj, oni nám to řeknou!“

„Navzdory nebezpečí zůstáváš pozoruhodně klidná!“

„To bude tím, že nejsem v nebezpečí. Můj vzhled mě dost chrání.“

„Což ovšem pro mě neplatí.“

„Ne. Ty máš smůlu. Ale jsi cizinec. Ty obvykle nezabíjejí.“

„Tím chceš říct, že dojde i na zabíjení?“

„Obvykle zmatku využije někdo, kdo si chce vyřídit účty. Ti přesně vědí, koho a proč chtějí zabít. Ale taky existuje lůza, opilci a banditi. Těm je všechno jedno, napadnou každého, u koho tuší peníze.“

„Ty jsi přece taky bohatá!“

„No, nějaký blázen by se najít mohl. Taky se nebudu moc motat v nebezpečných zónách. Když bude nejhůř, vím kde se zašít.“

„Co radíš mně?“

„Mám tady auto. Za půl hodiny můžeme být na letišti. Když hned sedneš na letadlo, seš ráno dost daleko, aby se ti nic nestalo.“

„Ty mi radíš, abych utekl?“

„Ostatní varianty jsou nebezpečné.“

„Co když chci ty události vidět?“

„V tom případě máš víc odvahy než rozumu. Pokud to pro tebe něco znamená, tvoji odvahu oceňuju. Mohla bych tě i chránit.“

„No výborně! To je první rozumné slovo!“

„Není. V první řadě tě přestěhuju k jedné kamarádce. Její dům se jmenuje Crowrie House a je za městem. Ale pozor, je to jižanský dům.“

„To je nějaká chyba?“

„Jižanské domy jsou chráněné... prokletím. Mají vliv na lidi, kteří tam žijí. Neubližují nikomu, spíš pomáhají. Ovšem někdy...“

„Rozumím. A nebojím se. Pojedeme?“

„Jistě. Sbal si věci.“

Nick si sbalil věci. Zaměstnanci hotelu se ani moc nedivili.

Když se Kes (následně i Kitty) probudily, slyšely odkudsi ze zahrady křik a rámus. Vykoukly oknem; na zahradě spolu klacky bojovaly Irena a Kika, ostatní stáli kolem a fandili. Kika byla dobrá, ale Irenka drsný rváč, který už zřejmě mnohokrát bojoval o život se silnějšími soupeři. Pochopila snadno, že tohle je jenom hra, takže nebyla nebezpečná, ale mohla být. Bylo to na jejím stylu vidět.

Když Kiku srazila k zemi a naznačila, že by ji mohla další ranou zabít, nastoupil Iwatti. Ireně nevadilo, že se ocitla proti klukovi, vyrazila na něj a jejich klacky se srážely, až z nich lítaly třísky. Když se jí klacek roztřepil, že už nebyl k použití, zahodila ho a bojovala rukama i nohama. Taky jí to šlo, za chvilku ho měla na zemi.

Kika se už trochu vzpamatovala. Irenka pokynula, aby na ni šli oba, každý z jedné strany. Proti dvěma to byl vcelku rovný souboj, nezlikvidovala je, ale vyrovnala se jim, taky na ni neměli. Jenže to už Kes a Kitty byly taky venku a přihlížely jako ostatní. Irenka nabídla souboj i komukoliv dalšímu, ale nikdo se neodvážil.

„Leda tak s puškou?“ navrhla Kitty.

„To ani nezkoušej. Střílí jako... má snad v hlavě zaměřovač. Akorát že až doposud neviděla revolvery jako máme my. Oni mají něco jinýho.“

„Co jako?“

„To nedokáže vysvětlit.“

„Takže je vážně z cizího světa?“

„Podívej se na ni! Je vůbec člověk?“

Člověk opravdu byla, o tom se nedalo pochybovat. Jenže...

„Na jihu jsou nějací její krajané. Nejmíň tři, mluvili o tom v televizi.“

„Jo, jenže to jsou míšenci. Ona je pravá.“

„Jak vznikli ti míšenci? Kdysi tu byl někdo od nich a měl děti s místními lidmi. Takže víme, že to jde. Tím pádem jsou lidé jako my!“

„Tvrdí se, že čarodějky se dávaly oplodnit psem, tygrem, leopardem...“

„Nesmysl. To by nefungovalo. Odebíraly akorát nějaké geny a ty vložily do oplodněného vajíčka...“

„Blbost! To by nešlo!“

Hádka neměla smysl, stejně nikdo nic nevěděl. Upoutala pozornost Irenky, ale ta vůbec nechápala, o čem je řeč.

„Kdybych si mohla ještě něco přát,“ prohlásila Kes, „Tak najít nějakou šikovnou čarodějku, aby nám všem ukázala, co má ta holka v hlavě.“

„To už je zařízený.“ řekla Kika, „Čertík slíbila, že ji zkusí najít.“

„Ta malá holka?“

„Ona jednu zná.“

Řečená čarodějka měla jednu chybu: byla ještě menší než Tima. Než přišly, váleli se všichni na zahradě a opalovali. Padly na to další kvanta oleje. Irenka vyzvídala, nač je vlastně potřeba, nebezpečí úžehu jí nic neříkalo. V jejím světě slunce zářilo ještě víc.

„Povídám – je něco jako Vulkanka!“

„Nesmysl. Rozhodně není bez emocí, naopak pěkná zápalka. Hned se vzteká!“

„Ale elfka je docela určitě!“

Malá čarodějka se jmenovala Carr. Nosila si jako mazlíčka hada, smrtelně nebezpečnou černou mambu. Ale tvrdila, že není útočná; proto ji měla schovanou jen tak pod košilí.

„Kdyby mi chtěl někdo ublížit, mamba ho uštkne.“ vysvětlila.

„Mohl by na ni sáhnout někdo z nás?“ ptala se Kes.

„Zkus to. Třeba to přežiješ.“

Kes váhala. Mamba se vztyčila, mrskala rozeklaným jazýčkem a nevypadala moc přátelsky. Malá Carr pozorně sledovala, jak se obě chovají; pak vzala Kes za ruku a přisunula tak blízko, aby ji mamba mohla očichat. Neublížila jí; ale ta chvíle strachu byla příšerná.

„Co umíš ještě, kromě cvičení hadů?“ ptala se dívka Mary.

„Přišla jsem vám říct, abyste vypadli. Co nejdřív. Nejlíp na jih.“

„Proč?“

„V tomto městě nebude bezpečno. Poslechněte si televizi.“

„Jasně, chtěli jsme na jih, ale... proč hned?“

„Radši hned. Dokud ještě můžete.“

„Ty taky utečeš?“

„Já se nemám čeho bát.“

„Jsi vážně čarodějka?“

„Patřím k Sesterstvu. Učím se. Nevím, co ze mě bude.“

Slovo Sesterstvo patřilo k významným. Pokud nelhala, mohla být skutečně schopná.

„Připravím autobus,“ řekl Iwatti, „Když hned vyrazíme...“

Carr postávala, prohlížela si přítomné a vypadala vyplašeně. Řekla:

„Ne. Ráno. Před úsvitem.“

Všichni se k ní obrátili. Tvářila se ještě vyplašeněji. A vysvětlila:

„Večer přijdu. Chci udělat... najít jednu kamarádku. Jestli mi pomůže. Vy jste sem přišli hledat... poznání. Já ho můžu dát. Když to půjde.“

Tvářili se poněkud nechápavě. Její způsoby byly jednoznačně divné.

„Jestli znáte nějaké kamarády, kteří by měli být při tom, řekněte jim. Já přijdu večer. S tou... ženou. Myslím, že bych měla.“

„To tě napadlo právě teď?“ zeptala se Kitty.

„Mám pocit, že bych to měla udělat.“

Potom odešla. Zanechala po sobě poněkud rozporuplný dojem.

Kes se schoulila do kouta a přemýšlela.

Ve skutečnosti to bylo celkem hodné a prosté děvčátko bez vyšších ambicí. Matka před několika lety zemřela při autonehodě. Ještě předtím se stačila rozvést s otcem, který měl novou rodinu, nicméně se uvolil starat na dálku o dvě dospívající dcery. Jeho péče jim vyhovovala, do ničeho se nepletl a dával jim dost peněz, aby mohly žít, i když ne si moc vyskakovat. Ani po tom netoužily. Tuhle cestu jim taky schválil.

Kes se dobře učila a hodně četla. V posteli spala s medvídkem, ale nějaký čas už toužila po něčem jiném: bezuzdném sexu. Překážky: nikdo jí nechtěl vyhovět, naopak každý tomu bránil. Včetně sestry, která už měla spoustu (asi čtyři) kluků a nestačila odhánět další. Kluci, které znala, byli velmi ostýchaví a za největší překročení morálky považovali letmé sáhnutí někam, za což se okamžitě styděli a stáhli zpět.

Kitty toho v životě taky moc neposkákala. Se svými milostnými problémy se svěřovala sestřičce večer před spaním. Nicméně Kes z časopisů pro dívky nabyla dojmu, že úspěšná ztráta panenství bude vyvrcholením jejího života, že správná dívka sbalí co nejvíc kluků a že v Arminu ji budou obléhat spousty divokých nadržených mužů. Za odměnu jí pak nechají něco vytetovat na hlavu. Takže sestry přijely, aby si to vyzkoušely.

Další jejich představy není třeba specifikovat. Byly přesně takové, jaké má většina turistů. Cestovní kanceláře z toho žijí. Akorát že první bod, to ostříhání před tetováním, se jí splnilo příliš rychle, a nebyla z toho tak odvázaná, jak měla být. Tušila už, že ani pokračování nebude tak slavné?

Asi právě začala přemýšlet.

Dům Greenbayových, nebo Crowrieových, nebo ještě nějak jinak, byl veliký palác za městem. Když tam dojeli, zdálo se Nickovi, že se ocitl ve válečné zóně; tolik tam bylo lidí vypadajících jako válečníci, i když málokterý byl ozbrojen a většina ani nenosila žádné oblečení. Zato tetování a kovových ozdob na různých místech měli spoustu.

Majitelem byl jistý Amos Greenbay, předseda Nejvyššího soudu. Nebo něco takového. Nick mu byl představen, ale pan Greenbay mu jen stiskl ruku a už spěchal za svými povinnostmi. Stačilo vidět jeho řidiče a tělesného strážce, chlapy odpudivých tváří a neurčité národnosti, typické ochránce vybrané proto, aby naháněli strach. K pánovi se chovali úslužně, ale k jiným...

Velitelkou domu byla Sandra Greenbayová, dcera. Čarodějka na první kouknutí. Velela neurčitému množství chlapců a dívek, kteří do domu neustále přicházeli a odcházeli, částečně tam i bydleli. Měla malého synka, o něhož se starala služebná, přecvičená trestankyně. A jeden ze psů.

Psi byli další noční můra pro každého kynologa. Většinou vypadali příšerně, byli neurčité rasy, velikosti telete a větší. Bylo tu i menší plemeno, velikosti tak jezevčíka, ale ti nebyli určeni k boji, nýbrž jako výzvědná služba. O určení těch velkých se nedalo pochybovat. Spíš o jejich rase; vypadali trochu jako vlci, trochu jako medvědi a trochu jako... kdyby místo srsti měli šupiny, mohli být draci. Zuby měli přímo strašlivé, dokonalý čich a sluch, i zrak docela slušný. Prostě byli ostražití a určení k tomu, aby hlídali. Dělali to.

Nick sledoval ruch kolem sebe. Tohle už jednou zažil: v Djakartě. Nebyli to ti samí válečníci, ale podobali se jim jako vejce slepici. Mohl očekávat, že se opět chystá něco takového. Že někdo má zemřít.

Na doslech se dohadovali dva mladíci, jakou technikou se má stahovat nepřítel z kůže. Co nejpomaleji, aby si to užil.

Starala se o něj dívenka, která mu sahala sotva po rameno, a nebylo jí určitě víc než patnáct. Modrozelené oči, krátké hnědé wingy, opálená pleť. Zavedla ho do jeho pokoje, ukázala mu jak používat které zařízení (jako by byl mimino nebo idiot!), pak ho zavedla do jídelny a požádala, aby mu dali něco k jídlu. Nick byl zvyklý na péči hostesek, ale tahle byla něco jako jeho tělesný strážce. Hostesky se obvykle tvářily úslužně, tahle dávala najevo nadřazenost. Ona patří k bojovnické kastě. On je pouhý cizinec.

Naopak Bára patřila ke štábu. Nemusela se nikomu svěřovat, všichni znali její postavení. Když byl Nick mladý, pracoval nějaký čas v armádní tajné službě. Tehdy taky existovalo to zvláštní spojenectví: my a oni. Co děláme my, je vždycky správné. Co dělají oni, to hodnotíme.

Jenže teď jsou v akci oni, ti mladí. Starších mezi nimi moc není, padli za války. Protože jsou mladí, mají víc odvahy než rozumu. Taky dobře. Jsou proti vládě, protože to není jejich vláda. Ovšem...

„Co vlastně máte v úmyslu?“ zeptal se své strážkyně.

„Nebudeme útočit. Jen reagovat.“ usmála se. „To je rozkaz.“

Důkladně to promyslel. Nebylo pochyb. Skutečně jsou trpěliví.

„Jak dlouho?“ zeptal se, když to promyslel.

„Dokud se situace nezmění. My máme čas.“

„Tak nač tohle všechno?“ ukázal kolem.

„Na obranu.“

Přemýšlel, jak je tahle malá dobrá. Určitě denně cvičí, vypadá na to. Viděl nějaké filmy s Jamesem Bondem, tam se obvykle okolo hlavního padoucha pohybuje skupina krásných dívek, které ve finále provedou nějakou bojovou akci. Obvykle dost k smíchu, jsou to křehké krasavice, které by v boji těžko obstály. Tahle je taky krásná, ale určitě nebezpečná. Smrtící.

Ona chápala jeho úvahy jinak: „Neboj se. Tebe vždycky ochráníme. Kdyby to bylo potřeba, budeme tě krýt vlastním tělem.“

Vzdychl. A odpověděl: „Věřím ti.“

Arley Trengan navštívil bar, kde se scházeli zasloužilí sprejeři. Mladí kluci (i pár děvčat), jejichž koníčkem bylo kreslení tzv. tagů, osobních značek, na dobře viditelná místa, hlavně taková, kde by to mohlo majitelům objektů co nejvíc vadit. Byli mladí, veselí a dobrodružní.

„Mám pro vás něco na vyzkoušení.“ řekl a vytáhl z aktovky hrst sprejů. Na první pohled nic moc, ale když zkusili něco nastříkat na stěnu, zjistili, že po zaschnutí začne barva světélkovat. To je rázem zaujalo.

„Kde jsi to vzal?“

„Stačí když řeknu: od přátel?“

„Nestačí. Co ty máš za kamarády? Seš jižan, to je vidět...“

„Tak víš, kdo jsou moji kamarádi.“

„Jižani jsou opice, co skáčou po stromech a mlátěj se kokosama. Kdepak by přišli k takovýmhle parádním věcem?“

„Koncern AAC má taky oddělení vývoje barev.“

„Tohle je ale technika, jakou nemá nikdo na světě. Já se v barvách vyznám!“

„Tak vidíš.“

„Co za ně chceš?“

„Drobnou pomoc. Nakreslit pár věcí na pár míst ve městě.“

„Ne! Já jsem se bavil o penězích!“

„Peníze jsou důležitý pro kupce a šúdry. My jsme bojovníci.“

„Chápu. Možná bys udělal líp, kdybys vypadl.“

„Jestli se nenajde nikdo, kdo by měl odvahu, půjdu.“

„My máme odvahu! Jenom se nechcem zaplést do žádný politiky!“

„Já vím. O to taky hraju. Když se zapletete, budu vás považovat za kamarády. Kamarádům občas něco seženu. Nepřátelům ne.“

„Hele, my tvý nepřátelé nejsme! To bys trochu přehnal, ne?“

„Já taky netvrdím, že vás nebudeme mít rádi. Jste pro nás... smečka, co to hraje na jiným hřišti. Sympaťáci; možná kdybyste sem tam něco stříkli na reklamní billboardy těch bohatejch firem...“

„To po nás půjde jejich ochranka.“

„Aha. Takže radši počmáráte barák babičce, co se nemůže bránit?“

„Když bude mít novou fasádu za milióny...?“

„Můžete jim tam nakreslit nějakej hezkej znak...“

Nějakou chvíli na sebe velmi ošklivě koukali. Pak Arley vysypal celý obsah té tašky na stůl:

„Koukám, dokud budu při tom, netroufnete si ani říct, co si myslíte. Tak dobře, odejdu a tohle vám nechám. Poraďte se mezi sebou. Další dodávky budou fungovat podle toho, co nakreslíte. A kam. Mějte se.“

S tím se otočil a odešel.

V průběhu odpoledne se Kes a Ira učily odborně masírovat. Instruktorkou byla Kika; byla v tom velice dobrá. Naučila se to od babičky, která patřila za císařství do bojovnické kasty. Přesněji... začněme od začátku.

Tento dům patřil jednomu šlechtickému rodu. Tedy dámě, která byla posledním výhonkem své rodové linie. Ráda se vdávala, manželů měla úctyhodný seznam, nerada se vázala jen na jednoho. Neměla na to, aby se stala čarodějkou, ale ráda zářila u císařovnina dvora a kamarádila s každým, kdo s ní měl shodnou filozofii: rvačky, sex a zábava. Z toho důvodu býval její dům plný komerčních čarodějek, které si tady zkoušely nové triky a ukládaly platné pokusy do vhodných krystalických struktur.

Babičku koupila coby okaté mladé děvče na trhu otroků v nějakém přístavu východní Afriky. Na co? Jen tak; oficiálně jako služku, ale když se nehodlala přetrhnout paní, nenutila k práci ani služebnictvo. Ovšem sexuálních excesů si užily dost a jak se slušelo, v intervalu dvou tří let přiváděly na svět šikovné děti. V různých barvách.

A přišla válka. Většina dětí byla ve věku, kdy se nadšeně vrhaly do boje, podle toho taky dopadly. Babička zůstala, aby hlídala sídlo pro případ, že by se nějaký majitel vrátil. Když se tak v rozumné době nestalo, pochopila, že tady zestárne a možná zemře. Bylo na čase přijmout do klanu někoho mladého, kdo by jí pomáhal.

Kde sehnala Kiku, je tajemství. Prostě kolem ní najednou pobíhala vnučka, stejně černá jako ona. Jak rostla, čím dál víc rozum brala. Když nastoupila do první třídy, uměla nejen číst a psát, ale i srazit jediným úderem kluka o kus většího. A byla při tom roztomilá. Chudá škola pro nepříliš nadané děti. Kolik těch dětí se zásluhou Kiky stalo nadanějšími?

Kes byla od malička vychovávaná v řadě zásad. Jedna: nikdy nikdo ji nesmí vidět nahou. Ani ona neviděla nikoho nahého, kromě případů, kdy někoho šmírovala. Natož aby se ho dotýkala! Další zákazy se týkaly všeho, co souvisí se sexem.

Děti v Arminu měly taky zakázáno chodit nahé. Zároveň zaslechly kdysi v útlém věku, že za císařství byla sebevědomá nahota výsadou šlechty a bojovníků, zkrátka vyšších kast. Pochopitelně se svlékly vždy a všude, kde to zakázáno nebylo, třeba v soukromé zahradě. S velkým bazénem!

A začaly cvičit. Kika jim ukázala pár základních cviků z bojových sestav, o další už žadonily samy. Postupem času jich přibylo a výcvik se změnil na pravidelný. Malí přihlíželi, zkoušeli to po velkých. Z nejlepších se stali instruktoři. Náčelníci, ochránci klanu.

K bojovému výcviku neoddělitelně patří bolest. Bolí svaly a klouby, občas někdo chytí ránu tyčí nebo hranou dlaně. Když je malý, brečí. Ale je tu Kika, ta umí šikovnýma rukama odebrat nebo omezit bolest. Také by ji dokázala způsobit, což nedělá, ale dokáže naučit. A hlavně umí vrátit klouby a svaly do stavu, v jakém mají být.

Masáž je velmi účinná metoda, jak pomoci dětskému tělíčku se uzdravit. Je na to spousta různých olejů, techniky vypracované v Indii, Malajsku i Africe. Kika znala názvy všech kostí, svalů a šlach; běžná arminština je převzala z latiny, sanskrtu a dalších jazyků. Když někoho masírovala, zároveň mu říkala názvy a vysvětlovala, co a proč kam patří.

Děti nejsou hloupé. Navzdory útlému věku musejí nasbírat do hlavy velikou spoustu věcí. Jenže na některé otázky dospělí odpovídají neradi a odbývají je: na to se neptej, na to jsi ještě moc malý. Tak děti musí přemýšlet samy, obvykle chybně. Život není lehký. Nic není tak malé, aby to nemohlo být zabito. Bůh je vysoko, král daleko. A kdo se neumí bránit sám, tomu nikdo nepomůže. Král ani bůh.

Kika dokázala učit dobře, daleko líp než oficiální učitelé. Tak se děti hodně dozvěděly a dobře si pamatovaly, za kým mají jít, když potřebují něco vědět. Ne že by věděla všechno, ale hodně.

Kdysi jsme slíbili říct něco zásadního o školském systému. Ani teď není dost místa a času. Tak jen stručně: problém školství je nedostatek peněz, schopných učitelů, nadaných žáků a... všeho. Škola, kam chodily tyhle děti, byla navíc na okraji zájmu. Učitelé tam byli z trestu, děti proto, že byly různě barevné. Z etnik. Nebo bílé, ale chudé. Nic moc.

Etnika byla v Arminu už před válkou, ale teď jich přibylo. Zatímco vláda si představovala přistěhovalce jako bílé, schopné, inteligentní, vzdělané a přiměřeně majetné, většina byla tmavá, chudá, vzdělaná v rámci své kultury a zapletená do problémů své země. Stručně: teroristé.

Terorista není zločinec. Je to někdo, kdo bojuje s vládou své země, neboť mu nevyhovuje. Z důvodů náboženských, politických nebo obojích, většinou je to tentýž problém. Když mu jde o život, uteče. Nebo aspoň pošle za hranice svou rodinu, aby se o ni nemusel bát. Ta rodina má ovšem stejné přesvědčení a stejnou touhu bojovat proti režimu. Když se podaří svrhnout současnou vládu, může být tatínek jednou ministr. Nebo ho popraví. Obojí je stejně iracionální jako důvody vlády.

K lidem, kteří nejsou jejich nepřátelé, jsou nejděsivější teroristé většinou velice vstřícní, rádi je hostí, chlubí se svou kulturní vyspělostí a počtem zabitých nepřátel. Někdy vám ochotně ukážou i jejich hlavy. Rádi by vás přesvědčili, abyste se stali jejich přáteli, podporovali je morálně i jinak a tak všelijak. To není chyba, oni jsou vážně hodní lidé.

Císařská vláda je ochotně usídlila na svém území, postavila jim vesnici v jejich stylu a nechala žít, jak se jim líbilo. Když neměli nepřátel, jejich děti si brzy zvykly kontaktovat se se sousedy, předváděli jim svoje zvyky a někdy se jich dokonce vzdaly, když objevili nějaké lepší. Rozhodně nebyli zaháněni do nějakého ghetta, kde by se uzavírali před světem. Proto také za války bojovali tvrdě a statečně, a často padli. Ježto hrdinská smrt pro ně není tak špatná alternativa, stali se zářnými příklady pro celý národ.

Noví přistěhovalci na tento stav navázali tezí: jak jsme si mohli krásně žít, kdyby nám to vláda nekazila. Důsledek: budeme bojovat proti vládě. Což se netýká malých dětí, ale velkých už jo. Do první třídy nastupovaly všechny v bílých košilkách a šortkách, hlavičky nakrátko (ne však dohola!) ostříhané, radost pohledět. Ty bílé košilky nebyla školní uniforma, pouze to bylo doporučeno a nejchudším vydáváno zdarma. Postupem času se vydělily nejdřív vlastní ozdoby, pak kmenové oblečení a když školu opouštěli, každý už přesně věděl, jak se má strojit a česat.

Nejoblíbenější učitelka, kterou Kika měla, pocházela z Pákistánu a byla feministka, bojovnice za emancipaci žen. Doma samozřejmě krajně neoblíbená, nosila moderní oblečení a nesnášela zahalování. Přitom byla věřící muslim, vykladač a znalec Koránu. Všichni kromě vlastní vlády byli potencionální spojenci, jejichž zvyky byla ochotna akceptovat. S Kikou si vzájemně kryly záda a není vyloučeno, že večer přijde i sem. Děti ji měly rády a ochotně se přidávaly ke klanu, ochraně a naději všech.

Kes sledovala tvář Iry, která pozorně sledovala instruktorku. Bojovník se pozná kromě jiného tak, že ať je jakkoliv zkušený, nikdy neodolá příležitosti naučit se něco dalšího. Irenka nebyla hodná pokojová kočička. Měla svoje zájmy a uměla za ně bojovat.

Nesouhlasné záchvěvy proběhly její tváří, když se něco týkalo sexu. Když jsou všichni nazí a dotýkají se jeden druhého, je to vždy sexuální. Malé děti to necítí, ale od začátku je jim příjemné, když je někdo hladí a matlá na citlivých místech. Někdo přátelský, komu důvěřují. Z jejich světa.

Kika byla velice sexuální bytost. Milovala se ráda podle zásad, které jí vštípila babička. Sex neoddělitelně souvisel s obřady bojovnické kasty, byl součástí uctívání Ochránců, magickým prostředkem k získání Moci. Vše, co je důležité, souvisí se sexem. I pohádky pro děti jsou o hrdinech, kteří jsou za svoje statečné činy odměněni láskou princezny. Složitý propojený systém. Ne pohádky; jediná Legenda, která prochází od věků do věků. Její součástí je všechno, jsme jí i my. Narodili jsme se, abychom pokračovali v tom jediném Příběhu. Bude pokračovat i po nás.

Kika nikdy nedostala příležitost být rituálně obětována. Snad proto vášnivě organizovala oběti panen. Kes už narazila na slova proto byla pro zdar díla obětována panna. Někdy více kusů. Až doteď se domnívala, že to znamená usmrcení a vyvolávalo to v ní hrůzu. Kika to znala jinak: panna byla předhozena Ochráncům, aby si s ní dělali, co je napadne. Kdo ji fyzicky defloruje a za jakých okolností, nevěděl nikdo. Ty síly měly právo do ní vstoupit a manipulovat jí. Také mužem, s nímž se spojila, zasvěceným bojovníkem. Byly to rituály, jejichž průběh a smysl byly stanoveny individuálně, zkušenou čarodějkou. Tak, aby na tu noc dívka nezapomněla až do konce života.

Kes slyšela (jako velké tajemství) příběhy pár kamarádek, jak o to přišly. Většinou trapně a obyčejně, s nějakým pitomcem. Co si představovaly předtím, je podružné. Bylo to tajně, proti vůli rodičů, někdy při tom byly opilé, jindy byl nějak pod vlivem ten kluk. Často to bylo znásilnění; o tom zas četla v magazínech pro dívky. Většinou byly okolnosti takové, že se po uklidnění styděla a kdyby to mohla zvrátit...

Ještě existuje ten správný způsob: svatba v bílém a se souhlasem rodičů. Všechny ty věci, co s tím souvisí. Hezké; jenže na to by musela čekat ještě hodně dlouho. Nic pro hrdé princezny, které se vdávaly připoutané zády na posvátný balvan, za svitu pochodní a rachotu bubnů. Kterým v rámci obřadu oholili hlavu a vytetovali na tělo posvátné znaky. Princezny bojovnice, co si svobodně volily partnery a nikdy neříkaly, že něco nechtěly. Šelmy.

Ty dvě šelmy byly; černá kočka Kika a Ira z dalekého světa Rihannsu. Kes je pokojová kočička, které se zatím vyhnulo veškeré nebezpečí. Je ale proto horší než ony? Nebo jen dospěla na místo, kam od počátku patří? Přibližuje se k místu, kde by měla být ona dána za oběť?

Přišla Kitty. „Ještě tě to nepřestalo bavit? Co teď zkoušíte?“

„Třeba tě zkusíme zmučit! Co ty na to?“ navrhla Kes.

„Ty, jo? Cha cha cha!“

Mrkly na sebe s Kikou. Irenka pořád nečinně přihlížela.

„Chceš něco zažít? Tak si lehni sem!“

Kitty měla ráda všechno. Tušila co bude, přesto si lehla.

Kes si namočila ruce do oleje, mírně sestru masírovala. Bylo to příjemné, ale byl to teprve úvod. Projížděla jednotlivé svaly a šlachy, občas našla nějaké napětí nebo místo, které zasloužilo důkladnější péči, ale nevěnovala se mu, ještě ne. Kika supervizovala, přihlížela, ale nezasáhne, pokud by se nedopustila hrubé chyby. Mladší děti postávaly kolem, přihlížely, mlčely či se dohadovaly šeptem. Bylo to něco jako zkouška.

Pak přišly ty důležitější části. Svaly, šlachy, klouby. Bolest. Masáž bez bolesti je zbytečná. Dítě má být podrobováno bolesti tak dlouho, až se mu začne líbit. Křičí a škube sebou, brání se. Ale neuteče. Zítra přijde zas a po cvičení se zase svěří těm rukám. Až se stane bojovníkem. Překoná všechno; může mu nepřítel ublížit víc, než jeho vlastní instruktor? Jednou určitě, ale to už bude připravený.

„A teď ji rozdráždi!“ nařídila Kika.

Kes se těšila. Kitty taky, i když... Už chápala termín: mučit až k orgasmu.

Že se Kitty líbí masáž prsou, Kes věděla. Tady na Ostrově se naučila bez ostychu sahat kamarádkám i na to nejchráněnější místo. A vydržet, když to kamarádka dělá jí, samozřejmě s náležitou opatrností. Ale přivést k orgasmu se nechala ráda a čím dál snadněji. Až ji dostane do rukou chlapec, bude s ní mít docela lehkou práci. O to těžší bude ji uspokojit, bude potřebovat hodně něžné péče. Ale teď se věnovala sestře a těšilo ji, jak se pod jejíma rukama svíjí, tuhne v křeči a zase se uvolňuje. A slastně sténá.

Ira to viděla poprvé. Sledovala ji velice pozorně.

Po třetí vlně začala Kitty prosit o slitování. Marně, ani od sestřičky žádný soucit nečekala, jen to zkoušela. Kes byla spíš schopna požádat, aby jí kamarádky oběť podržely. Až když měla pocit, že má opravdu dost, dopřála jí oddech. Kitty se odplížila po čtyřech.

Kes už toho měla taky dost, ale Kika se zeptala:

„Má ještě někdo zájem?“

„Já.“ řekla Ira a lehla si na záda.

Kes zaváhala. Už si povšimla, že se tělo elfky od lidského poněkud liší, ale zas ne tak podstatně, aby ji to omlouvalo. Kika přikývla a tak se do Irenky dala; již na první dotyk pocítila, že její svaly jsou tužší a méně poddajné, než by čekala. Určitě ji zvládne, ale bude to trvat dlouho.

Nejdřív ji důkladně promasírovala olejem. Různých míst, kde si zasloužila větší péči, bylo víc než u sestry, byla bojovnice a v dřívějším životě asi utrpěla dost zranění. Taky měla leckde zhojené jizvy; byla tam citlivější, ale souhlasila, aby ji ta místa důkladně promasírovala.

Mezi citlivé partie patří hlava. Lebka dívky byla odlišného tvaru, trochu protáhlá vzhůru, s výraznějšími nadočnicovými oblouky, protaženými víc nahoru nad spánky. Kes pozorovala odlišnosti v podkožním svalstvu, zejména ale v pocitu, jaký v ní kontakt vzbuzoval. Ira se tvářila, že je to pro ni jednoznačně příjemné. I ohmatat uši si nechala s potěšením. Nejen že v nich neměla žádné ozdoby, ani dírky. V jejím světě se náušnice nenosily.

Nakonec došlo na eroticky vzrušivé partie. Ira se zjevně těšila od začátku a krásně spolupracovala. Její pot voněl jinak než u člověka. Kes dostala chuť si líznout; po chvíli váhání to zkusila a Ira jí to hned oplatila. Po tom už Kes neváhala a dala se do ní pořádně, až kňučela. Chceš to, máš to mít! Aby sis nestěžovala, že o tebe dost nepečujeme!

Když do ní vsunula prsty a začala ji roztahovat, začala se Ira bránit. Asi byla silnější, ale Kes přišly na pomoc Kitty i Kika a všechny tři nedokázala zvládnout ani houževnatá elfka. Pomačkaly ji pořádně, ona zoufale bojovala, ale při tom roztouženě kňučela. Udělala se, ale to jí pořád ještě nestačilo ke štěstí, potřebovala něco dalšího...

Tehdy se na scéně objevil Iwatti. Holky Iru podržely, on se na ni vrhl a zmocnil se jí. Dost brutálně, ale byla zvyklá na drsnější zacházení. Taky se s ním prala, kousala a škrábala, ale její sténání znělo roztouženě. Když potom skončil, usmála se na něj a řekla: „Dík. Všem.“

„Děsný stvoření, co?“ šklebila se Kitty.

„Tak kohopak jsme si ještě nepodali?“ řekla Kika.

Kes dostala strach a měla chuť dát se na útěk, ale Kitty odpověděla:

„Slečnu instruktorku!“

Ira skočila jako dravec a podtrhla jí nohy. V poslední chvíli, Kika byla hodně rychlá a šikovná. Kes se moc nesnažila, stačily ty dvě, vlastně Ira; musela přece ukázat, co se naučila!

Další výuka nepokračovala. Instruktorky už toho měly dost.

Děti se tvářily neproniknutelně. Až povyrostou, budou to aspoň umět.

Cizinci koukali, šeptali si něco mezi sebou a nebylo jasné, zda se jim to líbí nebo jsou pohoršeni. Už dávno nebyli tak rozverní jako dřív.

„Za chvíli bude večer,“ řekla Kika jako hostitelka, „Odpočineme si.“

Se soumrakem přišli další, včetně opravdu malých dětí. Po jednom, po dvou i po několika. Tiše se domlouvali s Kikou; pokud měli něco na sobě, svlékali se, někteří se nechali dokonce oholit. Žertovali a vtipkovali, jako by se chystala nějaká obrovská legrace. Vrchní velení nadšeně převzala Tima, ačkoliv ji nikdo ničím nepověřil. Zvlášť se starala, aby bazén byl plný.

Jedli, pili a bavili se. Jídlo bylo vegetariánské, nápoje nealkoholické. Zábava umírněná, jako by na něco čekali. Turisté by se dokázali bavit více, ale po minulé zkušenosti si netroufali vyrazit do města. Daleko víc byli zvědaví, co vlastně se má dít.

Carr přišla pozdě v noci. Vypadala smutná a vyplašená jako malé zvířátko. Hada asi nechala doma, měla na sobě jen tričko a šortky, které okamžitě po příchodu svlékla. Z kapsy vytáhla tři umělé drahokamy, které si odložila na okraj bazénu. Ponořila ruce do vody a chvíli přemýšlela.

„Kdo se chce zúčastnit, ponořte se do vody. Co nejvíc.“ řekla.

Nemluvila ani moc nahlas, ani naléhavě, spíš tiše a monotónně. Přesto ji všichni poslechli; vlezli do bazénu a srovnali se tak, aby voda byla všem po krk; malým dětem přinesli pod nohy židle. Nejmladšímu mohlo být tak pět, menší tu nebyly. A nezdálo se, že by se chystal nějaký obřad, spíš cosi jako zábava. Různě se pošťuchovali a zlobili, pištěli, smáli se.

Pak přišla babička s asi litrovým hrncem nějaké tekutiny. Chystala se ji nalít do bazénu, což ovšem nemohlo mít velký účinek, při jeho velikosti. Ta tekutina byla mléčně bílá a hezky voněla bylinkami. Kes napadlo, že to bude pěna a všichni, kdo se odmítli oholit, z ní vypelichají, ale tak primitivní vtípky čarodějky nedělají.

Nejdřív se voda začala ohřívat. Dost rychle na to, aby si toho všimli, ač ne násilně; spíš je překvapil lehce dráždivý pocit, napřed na citlivých sliznicích, pak na celé ploše kůže. Jako by ta voda (roztok?) vnikala všemi póry; pálilo to, ale tak příjemně, že Kes neodolala, zavřela oči a potopila se i s hlavou. Roztok jí vnikl do nosu, do uší, prokousal se až do kůže lebky. Teprve teď jí bylo pořádně příjemné, jak je oholená. Vynořila se, aby se nadechla, pak se znovu potopila a promnula si hlavu dlaněmi. Byl to pocit, jako by nejen kůže, ale celá lebka zvláčněla, mohla ji tvarovat jak chtěla a příjemně to bolelo. Hrála si a vynořila se v poslední chvíli, než jí došel dech. Možná by bylo příjemné, kdyby se utopila? Ale ne, napřed vyzkouší, co bude dál.

Všimla si, že i řada ostatních si takhle užívá. Smáli se, oči měli rozzářené. Že se Armini vyznají v drogách, Kes věděla, ale v takové koncentraci? Uvědomovala si, že její bezstarostnost začíná být nebezpečná, ale už se s tím nedalo nic dělat. Zcela přirozeně ji napadlo si hezky zamasturbovat (jako třeba se sestrou před spaním), ale nemusela pro to nic udělat, voda do ní sama vnikala a dráždila ji. Přestala se bát, otevřela ústa a napila se, pak roztok i vdechla. Jen malou chvíli se dusila, pak jí konečně začal roztok volně proudit tělem, při vdechu shora dolů, při výdechu nasávala spodními otvory a vypouštěla horními, což ji velice rozesmálo. Někdy v tom okamžiku se rozhodla otevřít oči; pár okamžiků to pálilo, ale jasně viděla vše, co se dělo pod vodou. Konečně se stala součástí vody, zároveň součástí všech, kdo byli ponořeni spolu s ní. Už nemusela na ničem stát, volně se vznášela a když se chtěla pohnout, stačilo hýbat ploutvemi. Tedy samozřejmě rukama a nohama, ale to bylo fuk. Její končetiny se změnily ve vláčné údy, kterými mohla pohybovat do jakékoliv strany, přestala mít klouby, přestala mít jakékoliv zábrany. Mohla dýchat vodu. Byla to nádherná euforie, jen tak prostě být, existovat a cítit se součástí všech ostatních.

Protože i ostatní prožívali to samé. Jejich těla se volně vznášela kolem, dotýkala se navzájem, vnímala pocity i myšlenky, buď ve všeobecném šumu, nebo jednotlivě, pokud se chtěla na někoho zaměřit. Kes si našla sestru Kitty, hostitelku Kiku, ale především Iru, která byla tak nádherně odlišná! Její mysl i tělo fungují jinak, okouzlují nejen Kes, ale každého, kdo se jí věnuje. Není primitivně dobrotivá. Ale je zlá? Ne zásadně; pochází ze světa, kde je každý ohrožen, má mnoho nepřátel, ani vlastní smečka ho nerozmazluje, neboť kdo podlehne změkčilosti, může být snadno napaden a zničen. Musí být tvrdá, neustále připravená k boji. Proto ji prozíravý otec poslal sem, do méně nebezpečného světa.

Kes zvolna rozšiřovala svoje vědomí. Expandovala se do ostatních a dovolila jim pronikat do sebe; bylo to příjemné. Například už zjistila, že je nejstarší panna v dosahu. Starší než ona už by byly Panny, zvláštní odrůda čarodějek, které využívaly své nedotčenosti. A pak malé děti, které ještě žádné zkušenosti nemají, ale v tomto stavu souznění vnímají svět dospělých, aniž by jim na něm cokoliv vadilo. Neustálé procházení ze včerejška do zítřka, dnešek pouze jako článek řetězu. Učí se rozumět svému tělu, pamatovat si dřívější stav, tušit budoucí a těšit se z postupných změn. Děti nejsou hloupé. Dokážou chápat a přijímat.

Dospělí prožívali erotické vzrušení, stejně jako Kes. Nemuseli se nikoho dotýkat, voda sama je stimulovala. Chlapcům volně unikalo semeno, i dívky při orgasmu vypouštěly své tělesné šťávy. Kes dokázala najít a ochutnat, kohokoliv chtěla; proč vlastně tak dlouho odmítala si na nich pochutnávat? Už to neudělá, naopak využije každé příležitosti.

Některé dívky byly těhotné, v různé fázi vývoje plodu. Kes je vnímala; byl to tak kouzelný pocit, že sama zatoužila nosit někoho maličkého v bříšku a mazlit se s ním. Nebylo by těžké otěhotnět, stačí nechat projít něčí semeno do těla, přes veškeré zábrany. A byla by pěkná legrace rodit jako panna, doktoři by se dost divili. Ale Sesterstvo pobaveně varovalo: vydrž, nikam se zbytečně nežeň, pak to bude ještě lepší.

Sesterstvo? Zajisté je členkou zvláštního společenství Atanoru, procházející z minulosti do budoucnosti; Sestry vnímají ji a ona vnímá je, mazlí se s nimi, hraje si... je nováček, starší jí ukazují všechny svoje hry a zároveň posuzují, zda je už dost silná, aby hrála s nimi. Musí být odolná, jsou to pěkně nebezpečné hry a žákyňky se do nich vrhají po hlavě. Zbabělé a slabé ať se jdou schovat za svoje bariéry! Kes je silná a odvážná!

Samozřejmě věděla, že Atanor padl a všechny ty rozchechtané holky zahynuly v boji. I když... Že bys takovým drbům věřila! Čarodějky neumírají, jen se zbaví přebytečného těla a změní svůj stav existence. Jsme tady, chceme si s tebou hrát a můžeme tě vést, když se nebojíš. Nemůžeš s námi být na Skále, to je trochu škoda; ale zato se můžeš rozletět po celém vesmíru!

Kes se celkem marně pokusila najít svůj zdravý rozum a přimknout se k němu jako k jistotě. Sestry se řehnily: jo, rozumu se drž! Může tě zachránit, když tě vyblbneme natolik, že si už nebudeš vůbec ničím jistá. A to si piš, že to zkusíme, sama si o to řekneš. Ty jsi ten pravý typ! Schválně přiznej, nad čím přemýšlíš od chvíle, co ses o nás dozvěděla! Ty tvoje otázky...

Měla spoustu otázek, to byla pravda. Některé znala Kitty. Jiné prozradila až tady, když se mazlila s Kikou. A některé nezná vůbec nikdo.

Teď se jí objevovaly před očima obrazy. Skála. Klášter Atanor, plný děvčátek, malých i větších, kmitajících sem tam za svými povinnostmi. Na první pohled nepřehledný zmatek, ale když se zapojíš do místních zvyklostí...

Tak schválně: Proč tam nebyli žádní kluci?

Hahaha! Myslíš vážně, že nebyli? S kým bychom se milovaly?

Žákyňky se daly orientačně rozdělit na prťata, malé holky (před pubertou) a velké holky. Velké holky studovaly kromě jiného tělesné transformace, na sobě i na jiných. A samozřejmě navazovaly milostné vztahy s kluky o kousek staršími, převážně z bojovnické kasty. (S kým taky jiným, že?) Zamilovávaly se s razancí větrné smršti, občas do kluků, co si to moc nezasloužili. Ale naštěstí je to většinou zas rychle přešlo. Jenže chodit s čarodějkou, to nebylo jen tak. Znamenalo to taky strpět její pokusy, zpočátku nepodařené, později čím dál rafinovanější. Na kom by si měla zkoušet svoje nápady, než na bezmocném milenci? Ze všeho nejdřív ho zajisté naučila nebýt bezmocný, naopak stejně silný jako ona. Když si chtěla hrát, muselo to být s přiměřeným soupeřem. A taky se snažila mu všemožně pomáhat.

Je velmi užitečné, když se vyblbne v dospívání, než stihne napáchat příliš velké škody. V tomto dětském věku dokáže zabít leda tak sebe a pár lidí okolo; ne že by chtěla, prostě je neopatrná. Naštěstí má kamarádky, instruktorky, supervizorky a tak. Když její pitomost vyvolá pozornost Matky Valérie, je to už průšvih. A jak ji Va potrestá? Zatváří se. Ale tak, že byste si to nepřáli.

Na Atanoru je legrace, všude jinde nuda. Tak jednoho dne, nejspíš během milování, dojde k rozhovoru. Kluk: Vem mě tam! Ale tak, aby mě nepoznali! Holka: To tě mám trafnout na holku? Kluk: A to bys nedovedla?

Taková slova nikdy žádné WZ neříkejte. Zkusí to, i kdyby předtím neuměla z transformace skoro nic, kamarádky se jí smály a insky vrtěly hlavou. Když přivede do kláštera novou (pěkně vykulenou) kamarádku, holky se jim za zády pošklebují a obvykle to prokouknou, ale drží basu. V podstatě není proti komu, ale je to lepší hra.

Důležitější je, že mnoha klukům se dívčí verze začne líbit. Lépe chápou, jsou citlivější, prožívají neobvyklé emoce. Můžou se zamilovat stejně bláznivě jako holky. Občas do něčeho ještě šílenějšího. Nebo několika různých subjektů najednou. Dívka s mozkem kluka! Ne každý se rozhodne okamžitě, ale je lákavé zůstat holkou alespoň nějaký čas, než se něco naučí. Bude se mu to hodit, až se vrátí do klučičího Vzoru. Případně...

Transformaci vymyslel kdysi dávno Denis Baarfelt. Nebo se ji naučil od některé milenky z vyšších světů. Každopádně ji naučil svoje lidské družky, ty zase svoje chlapce a tak dál, až to nakonec uměli všichni. I ty bys to dokázala, Kes, právě jsme ti zapsaly postup do paměti. Když budeš mít dost síly a budeš to zkoušet, možná ti to půjde. Změníš se na cokoliv, co si dokážeš představit. Třeba když potřebuješ někam rychle doběhnout, je výhodné trafnout se na klisnu. Nebo vlčici. V nepřístupném terénu na horskou kozu. Na Tancích šelem si užiješ víc jako tygřice... Je zajímavé, že si většina WZ vybírá na tf samice příslušného zvířete, i když dokáže i opačné pohlaví. Samce jen v případě, že je to nějak výhodnější.

Třeba do boje. Ale v tom případě je lepší základní Vzor, bez pohlaví, bez zbytečných částí těla, třeba zažívacího traktu. Častými experimenty dokáže kdokoliv vytvořit čistě účelnou bytost, zaměřenou jen na vítězství. Jistě, ne trvale životaschopnou, ale to je... To je vyšší fáze, pokus vytvořit něco, co v reálu nemůže existovat. Je to nebezpečné, samozřejmě. Ale kterou žákyňku neláká nebezpečí?

Každopádně, kluk si zvykne myslet a cítit jako holka. Spíš jako hybrid. Je prostě bytost v různých variantách. Taky ho napadne něco, co by leckdo rázně odmítl: odvážit se do altisvětů a něco tam prožívat. Jenže tam může taky zahynout; proto si dívky zvykly dávat Výkupné, porodit někdy mezi třinácti a patnácti dítě, které svěří matce jako omluvu, že odcházejí. Možná je to jediný důvod, proč se aspoň občas vrátí domů.

Když kluka poprvé napadne taková možnost, obvykle se vyděsí. Ale byl by to nádherný zážitek: zůstat holkou alespoň tři roky, než otěhotní, porodí, odkojí a předá rodu potomka/sourozence. Pokračování v rodové linii. Rodiče rozhodně nebudou nadšení, ale když jsou z bojovnické kasty, už si navykli na šílená překvapení. A sourozenci a kamarádi se vyloženě těší...

S těmi kamarády: dívky z Atanoru transformaci prokouknou snadno, kluci se dají obelstít daleko snadněji. Na kamarádovu mladší a hezčí sestřičku reagují vyloženě kladně a když se to pak prozradí, jsou nadšení. Taky by je bavilo mít svou dívčí verzi a podle potřeby klouzat z jedné do druhé. Krátkodobě se přestrojuje kdokoliv za cokoliv, ale na tři roky? To seš teda borec, to už není žádná sranda! Navíc v těhotenství se lze vrátit do mužského Vzoru jen krátkodobě, maximálně na tři až pět hodin, jinak by mohlo dojít k poškození plodu. To platí i na odlišné živočichy; kluk, i když je momentálně holka, si vždycky automaticky vybere hřebce atd. Tak ne, hochu!

Samozřejmě si zrození dítěte nedopřál každý kluk, maximálně jeden z pěti. Někteří si pak zvolili kastu WF. A bylo dost takových, že si vyzkoušeli mistrovský experiment: transformaci na bytost nadřazené úrovně. Pokud se to podařilo, nestačilo jim žít ve světě lidí, odešli někam výš, i když to pro ně znamenalo velké problémy.

Už víte, kam se ztratily všechny zmizelé čarodějky?

Kes byla zahlcená novými informacemi. Líbily se jí, vypadaly jako pohádka a nedaly se uskutečnit. I když někde hluboko v mysli hlodal červík odvahy, a ve výšinách se pochechtávaly Sestry. Prosila, ať to není možné.

Ohlédla se. Carr právě rozpouštěla v roztoku druhý kámen.

Šok. Do citlivé, rozjitřené a vstřícně naladěné mysli začaly proudit velké bloky informací. Ze všech oborů lidského poznání, co se učí na školách, univerzitách i tajných učebnách. Bloky, schopné člověka zabít či připravit o rozum. Nebo mu ho dodat. Kupodivu děti to zvládaly snadněji, nebyly zatížené nedůvěrou, pochybnostmi, dřívějším učením. Prostě si to daly do paměti zaznamenat; až budou potřebovat, vzpomenou si. Kes trpěla víc.

Ale vzpamatovala se poměrně snadno. Čarodějky se rychle vzpamatují. Baví se tím, že uvedou kamarádku do neřešitelné situace, nechají ji v tom plácat a hrabat se obtížně ven. Holka brečí, proklíná ty mrchy, ale zvládne to, oklepe se a příští den už otravuje, aby na ni zas něco vymyslely. Dokonce i v případech, že to nezvládne a někdo ji musí z průseru vytáhnout. Tehdy ovšem říká: nechte mě to projít znovu!

Odvážila by se Kes nechat proměnit třeba na háravou fenu a vypustit blízko smečky nadržených psů? Kika určitě ano; ještě víc by se jí líbilo, kdyby jí to někdo udělal zcela nečekaně, třeba jako překvapení k narozeninám. Ira tu možnost poznala poprvé, ale hned ji nadchla. A Kitty? Té to radši ani nenavrhujte, určitě by stáhla sestru s sebou.

Ale byl tu ještě třetí kámen. Kes se zachvěla slastným očekáváním.

Co se dělo potom, těžko popsat. Jako by se propojily všechny tři světy a veškerá jejich paměť se soustředila do jednoho místa. V jediném mžiknutí oka Kes poznala minulost, přítomnost i budoucnost vesmíru; věděla, že ji po probuzení zase zapomene, ale taky už věděla, že na tom nezáleží.

Už nikdy nebude taková jako dřív.

Zbytek seance prožila v útlumu. Padla na ni těžká letargie, viděla nebo vnímala, co se kolem ní děje, ale bylo jí to jedno. Stejně se vedlo ostatním; velitelky jim dávaly příkazy a ony je plnily, bez vlastní vůle, mechanicky jako stroje. Carr se oproti nim pohybovala rychle a účelně, vylezla z vody, osprchovala se, natáhla svoje hadříky a byla pryč. Už nebylo třeba, aby něco dělala. Všechno bylo hotovo.

Kes měla pocit, že v jednu chvíli vnímala ještě něco: toho, kdo dal Carr ty tři kameny. Starého muže s bílými vlasy a vousy, moudrého a laskavého. Někoho, kdo nemohl přijít sám, proto poslal to děvčátko. Ale blízko a bdí.

Zbytek už nebyl důležitý. Osprchovala se, poshledala svoje věci, oblékla se, zbytek naházela do sportovní tašky. Přijel pro ně autobus, podle pokynů do něj nastoupila a svinula se na sedačce. Za chvilku už spala.

Krátce před svítáním opustil autobus Kingtown a zamířil k jihu.

Errata:

30.05.2021 11:42