Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nick snídal. Jeho opatrovatelka jedla s ním; přiřítila se k nim další dívenka, bez jakýchkoliv pochyb dítě. Opálená do zlatova, za ušima dva trochu temnější fleky, jinak úplně oholená. A zářící nadšením.

„Jilly, v noci jsme ulovily úchyla! Nechceš nám ho pomoct mučit?“

„Mám tady práci, nevidíš?“

Holčička na Nicka pohlédla s výrazem, jakým by si prohlížela něco v kleci zoologické zahrady. Zvážila další postup a pak se rozhodla pokračovat:

„Je super, přímo hnusák! Děsně rád zneužívá malý holčičky! Tak jsme si na něm každá něco zkusila, ale už nesmíme. Kdybys ty...“

Jilly se na ni podívala velice ošklivě. Což malé nevadilo.

„Potřebovaly bysme propojit a ukázat, čeho se nejvíc bojí. Že bysme ho na dálku ve snu děsily, až ho pustíme! Iška to zkoušela, ale nešlo jí to...“

„Hlavu!“ nařídila Jilly. Holčička se k ní naklonila. Plesk! mlasklo to po její oholené kůži, ona zkřivila obličej, ale hned se zase usmívala.

„To vzkazuju Išce.“

Holka nastrčila hlavu znovu. „Tak ještě mě! Já to zkoušela taky.“

Jilly jí dala pohlavek. Potom nasunula hlavu, aby jí to oplatila. Koukly na sebe a rozchechtaly se.

„Teď se s tebou nemůžu prát. Vidíš, že jsem ve službě!“

Nick se rozhodl říct: „Nenech se omezovat!“

Jilly vyskočila od stolu a vrhla se na trávník. Vzápětí stály proti sobě, ruce sevřené, zavilé škleby ve tváři. Začaly do sebe bušit rukama i nohama; ta druhá byla o třídu lehčí, takže když dostala ránu, kus letěla a pak se rozplácla jako žába. Hned byla ale zase na nohou. Vrčely a vydávaly šelmí zvuky, ale nezdálo se, že to myslí vážně. Taky skončily smírem, když malá signalizovala konec, objaly se a mazlily.

„Hele, přijď, až budeš mít po službě!“

„Jasně. Moc tam nevyvádějte...“

Když malá odběhla, uznala Jilly za vhodné říct: „Líbí se ti? Moc ráda se mazlí, je sirotek. Máma se uchlastala, tátu nikdy nepoznala...“

„Proto ji tlučeš jako hluchej do vrat?“

„Připadalo ti, že jí to nějak vadí?“

Nepřipadalo, to musel uznat.

Chvíli zvažoval to, co slyšel. Pak řekl: „Proč to děláte?“

Zvedla oči od jídla. Její tvář vyjadřovala nepochopení.

„To chytání úchylů, víš? Není to nebezpečné?“

„Je. Ale holky to moc baví. Úchyl je divnej.“

„Nebylo by lepší nechat to na policii?“

Koukala na něj a přežvykovala sousto. Jeho otázku nepovažovala za chytrou.

„My jsme policie.“ řekla.

Čekal něco podobného. Tušil, že Draggonův stát neberou příliš vážně; jak jí vysvětlit, že policista je nějaký člověk v uniformě, s odznakem a zbraní, který dohlíží na pořádek ve svěřeném prostoru? Nevylučoval, že také ona má někde uniformu (leopardí), odznak a zbraň. Na tomto území existují dva státy; ona je představitelem toho druhého. Vysvětlovat jí, že není, by asi postrádalo účel. Možná kdyby to dokázal vysvětlit Báře...?

„Kde je vůbec Bára?“

„Přijde později.“

„Co kdybych chtěl jet do města?“

„To bych zrovna neradila. Není tam pro tebe bezpečno.“

„Pro tu malou holku jo?“

„Ona je bojovník.“

Mohl jí říct, že byl za mlada v armádě, prošel výcvikem a zúčastnil se nějakých menších akcí na různých místech. Zvažoval, zda by se odvážil s ní cvičit; možná ano, ale nechtěl jí ublížit. Ani se dát od ní zranit.

Tak neřekl nic.

TV Sheol se během noci podařilo odvysílat smrt v přímém přenosu. Během utkání v boxu schytal jeden ze soupeřů tolik tvrdých ran do hlavy, že upadl do bezvědomí následkem krvácení do mozku; než mu stihli poskytnout pomoc, zemřel. Kdyby to bylo v jiné době, byl by to hlavní námět ranních diskusí, dnes to prošlo celkem bez zájmu.

Během noci bylo celé město pomalováno pěticípými hvězdami, srpy a kladivy a zaťatými pěstmi, což je znak RASAC. Tu stranu oslavovaly taky všelijaké nápisy na každém místě, kde to jen trochu šlo. Často na reklamních billboardech, kterých bylo po městě víc než dost. Na věžích a komínech vlály rudé prapory, často také s nějakými znaky. Bylo použito zvláštní svítivé barvy, která šla velmi těžko odstranit; policejní ředitel se pokusil vyslat strážníky, aby nápisy smazali, ale neměl na to dost lidí, tak po krátkém váhání požádal, aby na tu práci byli využiti trestanci. Čímž se obyvatelstvu naskytl zajímavý pohled: skupiny mužů v pruhovaných mundúrech pod dozorem vězeňské stráže škrábaly barvu z omítky, dělali to pomalu a neochotně a koukali, kudy by zdrhli. Což se nakonec některým podařilo, za velkého smíchu přihlížejících.

Monty Draggon v noci téměř nespal. Nezdálo se mu o vlastní popravě, ale o zasedání správní rady Strojíren. Probudil se tím zděšenější a ráno snídal aspirin a slanečky jako po flámu, ačkoliv včera nevypil ani kapku. Do úřadu se ubíral s největším možným strachem.

Všechny velké podniky, které to včera ohlásily, skutečně stávkovaly. Dále se k nim přidali zaměstnanci Státních železnic, Ústřední autobusové nádraží v Kingtownu a letečtí dispečeři. Kdyby chtěl někdo opustit město, mohl to učinit pouze pomocí soukromých taxíkářů, pokud by ho ovšem vzali. Všechny stávkové výbory vydaly bojovná prohlášení, jak jsou odhodláni stávkovat až do konečného vítězství.

„Zkuste si to! Brzo vám ta kuráž dojde!“

Draggon se rozhlédl po tvářích svých tajemníků. Nevyjadřovaly tolik optimismu, jak očekával. Spíš pochybnosti.

Tak zvýšil hlas: „Pronesu projev do televize a rozhlasu!“

Tváře se přece jen trochu rozjasnily. Ano, to by mohlo národ uklidnit.

„Tak to zajistěte!“

Státní televize vysílala po celý den. Od pěti ráno oblíbenou relaci Dobré jitro, okolo jedenácté pořad pro ženy v domácnosti. Ranní relaci už nebylo možno stihnout, ale Draggon mohl vystoupit před dvanáctou; neuvidí ho sice všichni, ale určitá část obyvatelstva by mohla. Moderátoři se po určitém váhání nechali přesvědčit; Draggon tedy přijel do televize, kde se doposud jedna mladá zpěvačka pokoušela přesvědčit národ, že je skoro stejně dobrá jako fascinující Renka de Castignac. Nebyla špatná, ráda se svlékala a milence střídala po měsíci až dvou, takže o ní hodně psaly noviny. Moderátorka s ní probrala její momentální partnerské vztahy, módu a novou desku. Pak oznámila, že se dostavil ještě vzácnější host, ministerský předseda Draggon – a neprozřetelně se tázala, co soudí o politické situaci.

Dívka si nemyslela nic. Tedy nic slušného; znala dost politických vtipů, které ve vhodných chvílích vyprávěla do mikrofonu. Ještě radši měla žerty s erotickými náměty. Obojí jí nepřipadalo v tuto chvíli vhodné. Přemýšlela, seč jí hlava stačila, zda se má s Draggonem uvítat nebo se radši vyhnout.

Monty byl zvyklý, že mu představovali leckoho. Z umělců převážně starší a zasloužilé, jejichž výkony byly klasické a osvědčené. Holka, postrojená v kožených plavečkách s cvočky a třásněmi, fantastickým barevným drakem na rameni a wingy až na ramena, mu nepřipadala sympatická. Navíc se zalekl, že se ho pokusí líbat; rty měla nalíčené jedovatě rudou rtěnkou, ve spodním rtu bodec a v nose cvoček, který taky nevypadal bezpečně.

Nepolíbila ho, ale rukama si potřásli. Dlouhé nehty měla nalíčené zářivě zelenou barvou; kdysi ho jedna dívka při orgiích podobnými drápy strašlivě poškrábala a ještě pomluvila, že ani to ho nepřimělo k pořádnému výkonu. Vykoktal něco, jako že ho těší, a posadil se vedle ní.

Moderátorka ho viděla živého poprvé. Měla šortky a tričko, přes které při vhodném nasvícení bylo vidět, ne úplně, ale tmavší oblasti ano. Když zrovna nebylo, stačilo tričko trochu navlhčit. Draggon si pamatoval, že před časem na popud kněžny Evy-Marie Baarfeltové vydal proti takovému oblečení výnos. V podstatě všechno, co měly ty dvě na sobě, bylo zakázané.

Jenže byl tady kvůli generální stávce. Usedl do křesla a vytrpěl úvodní dotazy, jak se mu daří a zda se někdy dívá na jejich vysílání. Samozřejmě ne, má tolik práce, že to nestíhá. Nesmysl; považoval televizi za škodlivé zařízení, které šíří hloupé filmy, plytkou zábavu, násilí a sex. Kdyby bylo po jeho, měla by vysílat vzdělávací a naučné pořady, politické přednášky, zasedání parlamentu a podobně. Samozřejmě to dělala, ale ne dost.

Draggon nebyl špatný řečník, když se mohl důkladně připravit a rozhovořit do šíře. Improvizoval nerad; nějaké poznámky si napsal během jízdy autem, teď tedy začal a snažil se tvářit optimisticky, jak mu doporučili poradci. Mluvil a mluvil, zatímco dívky seděly každá z jedné strany a tvářily se... ve skutečnosti vypadaly, jako by je mrzelo, že tam jsou.

Zhruba po deseti větách (když už se začínal dostávat k tématu) vypadly ve studiu monitory. Moderátorka znervózněla, gestikulovala na režiséra, který seděl ve skleněné kukani ve stěně za kamerami. Draggon hovořil dál; až do studia vešel technik, chlap v nepříliš čistých montérkách, a řekl:

„Můžete toho nechat, šéfe. Stejně nic nejde ven.“

„Co se děje?“

„Technici na vysílači vstoupili do stávky. Chtějí přidat.“

Draggon se zarazil. Zrovna měl tak pěknou myšlenku. Vybuchl: „Co si to dovolují? Dejte to okamžitě do pořádku!“

„Já?“ zatvářil se ten chlap, jako by mluvil s idiotem. „Odsud? Jak?“

„Okamžitě zařiďte, aby pokračovalo vysílání!“ rozkřikl se Draggon.

Technik chvíli nejistě koukal. „Víte, šéfe... já už taky nedostal hezky dlouho přidáno. A když to na vysílači vypnuli, tak se nedá dělat nic!“

Nastal zmatek. Do studia vběhlo několik dalších lidí, všichni se hádali, diskutovali, někdo někam telefonoval. Draggona si nevšímali; ta zpěvačka už pochopila, že nic dalšího nebude, vzala kytaru a odcházela. Na moderátorku ukázala přátelský posunek Uvidíme se. Na Draggona: Zašoustal by sis, šmejde? Máš smůlu, ani náhodou! Dej si na něj kolíček! Nevěřil svým očím; těžko uvěřit, že tak mladá holka zná tak sprostá gesta.

Ředitel televize se mu omluvil. Ostatní se vyjadřovali daleko nevybíravěji; shodli se, že už nic nebude a můžou jít klidně domů. Někteří nadávali, že jim žena vynadá, když neuvidí pokračování své oblíbené telenovely, jiní litovali, že je budou penalizovat zadavatelé reklamy. Monty z toho měl dost nepříjemné pocity; nechal se nacpat do auta a odvézt zpátky do úřadu.

Čekala ho tam zajímavá zpráva: Do stávky právě vstoupil koncern AAC.

„Cože? Proč? Co těm se nelíbí?“

„Stávkují ze solidarity s ostatními dělníky. Patří do odborů...“

„To snad není možné! Co na to Jackie Therlowe?“

„Včera odletěl do Japonska.“

„Kdo ho zastupuje?“

„Nevím. Se mnou hovořil nějaký Mailer. Říkal, že poslali dělníky domů.“

„Počítám, že jim dali mimořádnou dovolenou. Možná i zvláštní výplatu.“

„Mám to zjistit, pane?“

Monty přikročil k oknu a chvíli se díval na město.

„Snad ani ne.“

Kes se choulila na svém sedadle a melancholicky vyhlížela z okna. Nebyl to povzbuzující pohled; venku se do nekonečna rozbíhala pustá, mírně zvlněná step, rozpálená sluncem. V dáli nějaké kopečky, nijak nelákající k návštěvě. Horko a prach. Okna nebyla zasklená; kdysi snad ano, ale dávno, dávno tomu. Kes to nevadilo, vítr proudící okny i různými dalšími dírami ji přece jen trochu ochlazoval. Ačkoliv zjistila, že ovládá termoregulaci, tak ji cvičila. Vedro by jí nemělo vadit. Teoreticky.

Když v noci do autobusu nasedala, nevšimla si jeho vzhledu a kvality. Kupodivu měl docela dobrý motor, zatím alespoň běžel bez závad. Místo střechy bylo natažené plátno na svařovaném rámu. Ve stěnách otvory, těžko zjistit, zda ozdobné či pozůstatky předchozích bitev. Nebo čeho vlastně; ačkoliv ten autobus vypadal jako po válečném střetnutí, možná ani nikdy nebojoval.

Iwatti řídil perfektně. I když, kdyby svěřil řízení Kes, taky by to dokázala. Zvládla by i létající talíř, kdyby ji do něj pustili. Jednoduše, umí ho řídit Ira a co umí ona, umějí všichni. Teda, kdyby se zabývali myšlením na něco jiného než na sex. Což oni ovšem... vlastně je to jediné, co se jim daří. Na zadních sedadlech to pěkně žije! Kes se nenápadně ohlédla a viděla jen mrskající se nohy. Ach jo!

Geniální byla v tomto autobuse toaleta. Poslední sedadlo bylo vysunuté do strany, zájemce si na něj sedl a do příslušné díry vypustil vše, co už nepotřeboval. Tedy holka, kluci to zvládli kteroukoliv dírou. Záchod nebyl od zbytku autobusu nijak oddělen, každému bylo fuk, co tam kdo dělá. Kes by se ještě včera možná styděla. Vlastně spíš předevčírem. Teď pociťovala studu asi jako průměrný pes. Ostatně, všichni se postupně svlékli, jen co začalo být horko, aby je vzduch aspoň trochu ochlazoval.

Přitančila (připotácela se) k ní sestra Kitty. Zmateně se chlubila, že je určitě těhotná a moc se jí to líbí. Kes jí to schválila. Kitty jí vzápětí důrazně zakázala zkusit to taky; pak se otočila a vrátila se dozadu.

Dost dobrý důvod k přemýšlení. Všichni se chovali jako smyslu zbavení. Už od rána, sotva vyšlo slunce. Když se naskládali do autobusu, byla ještě tma a oni byli spíš ospalí, nikdo nemluvil, snad leda vrčel. S úsvitem začali ožívat a čím větší horko, tím větší odvázanost. Což by bylo normální, kdyby něco pili či kouřili, ale to se nestalo; nedostali žádné jídlo a k pití jen vodu. Kes necítila hlad, stačila jí tekutina, která v ní zůstala od noční seance. Ostatní... přemýšlejí nad tím vůbec?

Kdyby chtěla, mohla si vzpomenout na recept. Věděla vše, na co pomyslela, včetně magických technik. Problém byl, že nic nefungovalo; i na tuto otázku dokázala odpovědět, nemá dostatek energie. Many, magické síly. Bude muset dlouho a pečlivě trénovat. Nejlíp pod vedením zkušené instruktorky, žádné takové už ale nejsou. Chyba.

Jízda autobusem byla obzvlášť vhodný čas k přemýšlení o vlastní situaci. Kdo jsem, odkud přicházím, kam mířím. Jsem to, co si přejí ostatní ze mě mít, nebo jsem něco vlastního? Jsem jediná, kdo se nad tím zamýšlí, nebo je ještě někdo, komu můj osud leží na srdci? Oprávněně se obávala, že nikoliv. Pokud to někdo tvrdí, je to jeho záměr se mnou. Nic divného, jsem dítě. Tedy v tom druhém světě, který jsem nechala za sebou. Tady jsem dospělý kus, dívka z bojovnické kasty. A žiju na vlastní konto.

Nejdřív Kitty. Doma se jmenovala Caroline. Obdivovala velké lásky, spíš z filmů než z telenovel. Snila o mužích, co dokážou ocenit osobnost ženy, obdivují ji a dobývají rafinovanými způsoby, neboť se zamilovali. V realitě znala kluky, kteří se nezajímali v podstatě o nic, studovali, protože to od nich rodiče chtěli a probírali se z netečnosti, jen když jim kynula naděje na trochu sexu. Nic jiného na dívce neoceňovali a nepožadovali. Toho prvního Caroline skutečně vášnivě milovala a uvěřila jeho sladkým řečem. Ta láska jí vydržela víc než půl roku; jejímu chlapci o dva měsíce míň, ale to netušila, dokud ho nepotkala s jinou. Po rozchodu nějaký čas brečela, potom se nechala ukecat jiným. Postupem času jí trvalo stále kratší dobu, než jim podlehla, také méně truchlila, když se rozešli.

Se všemi svými zážitky se ráda chlubila mladší sestřičce. Komu taky jinému?

První sexuální prožitky nebyly nic moc, užíval si spíš kluk, Caroline držela a cítila se dospělá. S druhým klukem přišla na to, že každý šoustá jinak. Se třetím zjistila, že je to pokaždé stejné. O všech těchto zjištěních taky neopomněla říct sestře. Střídavě ji přesvědčovala, jak je pěkné si tak užívat, a zase ji varovala, aby se nenechala od kluků zblbnout.

Kes, tehdy Henrietta, z toho měla v hlavě poněkud guláš. Nevadilo jí to, měla ráda střídání nálad, sestřiných i vlastních. Ráda se smála a často za noci brečela do polštáře. Když měla Kitty dobrou náladu, pozvala některého kluka do svého pokoje (odpoledne cestou ze školy) a nechala sestru koukat dírou ze skříně. Ukájet se při tom naučila sama. Kitty byla velmi vášnivá, nadšeně vymýšlela různé extravagance, bohužel její partneři nebyli odvážní, sice dělali co chtěla, ale sami nic nevymysleli. Největší pochopení jevila Kes; Kitty jí slibovala, jak si budou užívat, až přestane být panna, ale to jí zároveň zakázala.

Ale nikdy, slovy nikdy, nezapomněla partnera přinutit, aby si vzal kondom a pro jistotu ještě před vyvrcholením sex přerušil. Logicky zvažováno, není divu, že se kluci neodvážili žádných divočin, s těmi požadavky.

Cestu do Arminu navrhla samozřejmě Kitty. Otec souhlasil. Původně se měly zajímat o památky dávných asijských civilizací, což vskutku činily. Přijely na Ostrov, aby si pořádně zasouložily, protože jedině to se tady dá dělat. Aniž by to do budoucna mělo nějaké následky. Proto taky vymyslely ty přezdívky. Kes dumala, zda se to týká též jí. Kitty by jí nedokázala zabránit, kdyby chtěla, ale ona spíš váhala. Měla pocit, že ji něco čeká.

Kika byla jejich klika a inspirace. Přesně to, co potřebovaly ke štěstí. Byla černá, krásná a odvážná; Kitty sehnala ochotné partnery do sexu a Kes varovala, aby chvilku počkala. Že se prý něco stane. Přestože sama snad ani nikdy panna nebyla, alespoň si nepamatovala, kdy začínala. Její paměť byla spletenec zážitků z minulých životů, dost bouřlivých.

Kes na minulé životy nevěřila. Ani na magii, až do dnešní noci. Přijímala místní zvyklosti jako reklamní kecy, jako vše po celý život. Čarodějky, taková blbost! Jasně, táhne to turisty a když host vypije dost alkoholu, může zažít ledacos. Docela se těšila, jak ty podvodníky odhalí.

Kika se jí líbila, zvlášť její zásady. Nejen že ráda chodí nahá, je hrdá na svoje tělo a jeho sexuální dokonalost. Chcete-li jí udělat radost, dotkněte se jejího pohlaví. Nebo ji radši začněte rovnou dráždit, oplatí vám to a když to dobře půjde, budete se milovat až do rána. Není jedno, zda jste chlapec či dívka, ale umí to s oběma a přizpůsobí svoje hry. Navíc je skutečně krásné, když je jeden partner hodně bílý a druhý ebenově černý; měla o tom spoustu fotografií.

V noci se ukázalo, že toho umí daleko víc. Kes se pokoušela srovnat si to v hlavě; určitě to bude ještě chvíli trvat. Nejdřív musí přijít na to...

Kitty se opět přišla pochlubit. Udělali s ní sendvič, což si dlouho přála, ale netroufala si a bála se, že to bude bolet. Nemýlila se, bolelo, ale ne až tak hrozně. Někdo jí poradil, aby si příště nechala před akcí pořádně zmrskat zadek rákoskou, aby byl citlivější; taky jí propíchli bradavky kvůli stříbrným ozdobám a každý jí radil, co si má nechat kam vytetovat. Že se do ní každý vystříkal, kde a jak se mu chtělo, bylo přirozené.

Kes došla řada věcí. Že je sestra skutečně nejspíš těhotná, a pokud jí to někdo nezarazí, opravdu porodí dítě. Možná dokonce černé, což by byl takový průšvih, že by to ani lhostejný tatík nerozdejchal. Za druhé, samotná Kes je na krok od podobného osudu, kdyby se na ni někdo vrhl, neubránila by se. Prozatím nepřemýšlela, proč je pro všechny neviditelná. Spíš žasla.

Není to samo sebou. V Arminu to vždycky někdo dělá. Ne kvůli Kitty, ta se do hry jen připletla. Možná kvůli té partě opilců a prasáků, co sem přijela jen kvůli chlastu, drogám a sexu? Alkohol a drogy jim zarazila čarodějka už v letadle, tak se vrhli na to, co zůstalo. A dokážou si snadno přivodit náladu podobnou intoxikaci, ať už čímkoliv; důsledek je to, co vyvádějí. Především děvčata; to ony chtějí sexovat pořád a s každým. Pokud už nejsou těhotné, brzy budou. A kdo za to může?

Císařovna Diana. Je dávno mrtvá, ale její rozkazy pořád platí. Třeba ten, že dívka má přivést na svět první dítě do patnácti jako Výkupné. Vůbec, nařídila to ona či nějaká její dvorní dáma? Kdepak, spíš dcera té dámy; princezny vytvořily základní teze morálky a zrodily dcery, které je nadšeně dotvářely. Vymýšlely bojové hry na kamarádky, které jim to ochotně oplácely. Kes je nezná všechny, ale mnoho. A umí si představit zbytek.

Je tahle hra kvůli Irence? Sedí vepředu a sleduje krajinu. Co si myslí? Kes si včera přečetla její paměť. Jen tu pochopitelnou část paměti. Existují oblasti, které nechápe stejně, jako nemůže pochopit myšlení psa, kočky či jiného odlišného druhu. Vlastně chápe jen jediné: ona je odlišný druh. Její svět je kdesi daleko, je krutý a nelítostný, a její otec poslal dceru sem, aby se naučila být stejně tvrdá. Do světa Rihannsu Kes nikdy nevstoupí a nemohla by tam žít. Není dost silná, aby přežila.

Až do včerejška nevěřila na cizí světy.

Cítila se slabá, hloupá, nerozhodná. Měla chuť prosit o milost.

Koho? Přicházela pouze na slova: Bože, smiluj se! Jenže v boha do včerejška taky nevěřila. Ani v anděly, svaté, polobohy, démony, čerty... v nic. Ale věří v něco právě teď? V nic, má pouze strach. Ze všech, ze všeho. Taky z toho, co ji čeká na jihu.

Prchala by, kdyby se tolik netěšila.

„Co se mnou zamýšlíš?“ zeptal se Nick.

Barbara zamyšleně upila čaje ze šálku. Pak jej postavila na stůl.

„Pokud je pravda vše, co jsem viděl v televizi, vypukla generální stávka. Nelétají letadla, nejezdí vlaky, nikde se nepracuje. Není možné se dostat ani na ostrov, ani z něj. To předtím, než skončila i televize. Co dál?“

„Tohle je jenom začátek.“

„Mám tu otázku opakovat ještě jednou?“

„Ty jsi pod ochranou. Máš co jíst, máš střechu nad hlavou. Tak buď rád a nekomplikuj to. Můžeš se koupat, opalovat, cvičit...“

„Nemůžu dělat to, kvůli čemu jsem tady.“

„Pokud jsem správně pochopila, chtěl jsi se přesvědčit o situaci. Neznám lepší způsob, jak poznat místní poměry.“

„Chceš říct, že to všechno vypuklo kvůli mně?“

„Tolik bych si zase nefandila. Jsi důležitý, ale ne tolik.“

Otázek měl ještě spoustu, ale tušil, že na žádnou nedostane odpověď.

„Mohl bych si prohlédnout továrny koncernu AAC?“

„Cos to řekl?“

„Pochybuji, že jsi náhle ohluchla.“

„Nemám kontakt na AAC. Nejsem všemocná.“

„Kdo ho má?“

„Generální ředitel AAC je inženýr Jackie Therlowe. Zdědil podnik po svém tchánovi, vévodovi Dunbarovi. Existuje nějaká správní rada, tam taky nikoho neznám. Financuje je Monroesova banka.“

„Nemáš tam účet?“

„Mám. Jako spousta dalších. Obávám se, že banka Monroes taky nepracuje.“

„Ani pro přátele?“

Bára vzdychla. „Musela bych zkusit vyjednávat.“

„Uděláš to pro mne?“

Bára vzdychla ještě víc. „Zkusím to.“

„Když je nejhůř, musím vždycky něco vymyslet já?“ položil otázku Draggon.

Jeho věrní malomyslně mlčeli.

„Tak co je? Má někdo z vás nějaký nápad?“

Opět žádná reakce. Akorát koukali jeden po druhém, kdo něco řekne.

„Tak vidíte! Ale já vím, co je třeba dělat! Požádat TV Sheol!“

„Tu komerční stanici?“

„Přesně tak! Vystoupím se svým projevem mezi zápasy žen v bahně, bičováním opilých řidičů, pornofilmy a rockovou muzikou! Nebo myslíte, že to pro mě není dost důstojné?“

„Ale město Sheol leží na jihu!“

„Sheol není na jihu a neplatí tam jižanské zákony! Přesněji, neplatí tam vůbec žádné zákony. Ale platí tam peníze, pokud jste si všimli.“

„Rozumím,“ řekl někdo, „Natočíme projev a pošleme tam, aby ho odvysílali. Samozřejmě za určitý obnos.“

„Za značný obnos, bohužel. Nepochybuji, že nás pořádně podojí. Teď už jen najít někoho, kdo tam zajede a domluví to.“

Ani teď se nikdo moc nadšeně nehlásil.

„Aha,“ řekl Draggon, „Tak vypadněte. A pošlete sem Abnera Légera.“

„Ashenden.“ řekl Léger, „Je nejspolehlivější.“

„Je to...“ zaváhal Draggon.

„Je to muž, který chce něco dokázat.“

„Je to muž, který se nejmenuje Ashenden a nechce prozradit původní jméno. Pokud vím, nedělá mu potíže zabíjet lidi.“

„Nám ano?“

„Na jihu ho nemají rádi.“

„Ani nás ne.“

„Dobře, dokáže zabíjet. Dokáže taky úspěšně vyjednávat?“

„Je to muž mnoha talentů.“

Draggon chvíli uvažoval, pak přikývl. „Dobře, pošli jeho.“

Potom nějaký čas oba mlčeli a vážili svá slova.

„Dokázal by ten tvůj člověk vyhledat čarodějku?“

„Kterou? Už jich moc nezbylo...“

„Přátelskou. Čarodějku, která by sloužila mně.“

„To není jednoduchý požadavek.“

„Kdyby byl, nemáme se o čem bavit.“

„Co je to za nápad?“

„Jen tak uvažuju. To, co nám právě dělají, je akce Denise Baarfelta. Nebo máš sebemenší pochybnost, kdo to dělá?“

„Myslíš, že je ještě naživu?“

„Nemluv jako pitomec, Abnere. Neviděli jsme jeho mrtvolu.“

„Neviděli jsme spoustu mrtvol. Existují lidé, co věří, nebo aspoň říkají, že žije i abatyše Valérie.“

„Viděl jsi ji umírat, ne?“

„Viděl jsem ji shořet v Ohni. Neviděl jsem její pitevní zprávu.“

Léger zafuněl. Vypadalo to na dlouhou bezvýslednou diskusi. Draggon občas míval tendenci vést rozhovory, jejichž námětem byl jeho komplex viny a výsledkem absolutně nic. Nebylo k tomu co dodat.

„Musela přece existovat nějaká nespokojená čarodějka. Třeba taková, co se chtěla dostat na špičku, ale nebylo jí to dovoleno. Nějaká, která Valérii ze srdce nenáviděla a přála jí všechno špatné.“

„O žádné takové nevím.“

„Například WZ Priscilla.“

„Malá Priss? Ta Američanka, co byla všem pro legraci?“

„Kdysi jsem ji znal. Byla to docela milá holka.“

„Byla zlá, vysoce negativní. Ostatní si ji chovali jako nebezpečné zvíře. Někteří lidé chovají i smrtelně jedovaté hady.“

„Co se s ní stalo?“

„Pokud vím, měla nějaké děti. Postupně se srovnala; dělala komerčku, dostala pár miliónů a otevřela si banku. Ne šperhákem, doopravdy. V cizině, prala špinavé peníze. Zůstávalo jí za nehty tolik, že...“

„Co ty její děti?“

„Nemám tušení. Myslím, že měla tři, dva kluky a holku.“

„Magické talenty?“

„Vážně nevím. To bych si musel vyloženě vymýšlet.“

„Umím si představit možnost, že by třeba ta dcera chtěla studovat. Jenže Valérie by ji nepřijala; negativní osobnost, slabé schopnosti...“

„Umím si představit, že by na Atanor přišla dcera zlé čarodějky. Ty malé jezinky by zajásaly a hned ji začaly rozmazlovat. Jako Priss.“

„Takže tu možnost absolutně vylučuješ?“

„Absolutně... to jsou takové řeči. Myslím si to.“

„Zjisti mi, kde je Priscilla a co dělají její děti. Schválně.“

Abner si povzdychl. Ale souhlasil.

Strážný byl neurčité rasy, vysoký, tmavé pleti, se šikmýma očima. Protože měl uniformu, nebylo vidět ani tetování, ani výrazné kastovní odznaky.

„Slečna Barbara Levasseurová. WZ Bára. Chce mluvit se šéfem.“ řekl do telefonu, pak se otočil k ní: „Počkejte chvilku, slečno.“

Vykal jí. To není v Arminu nadějná informace.

Za chvilku telefon zablikal červeně. Nezazvonil. Strážný ho zvedl.

„Bude vám stačit vrchní inženýr? Přijde asi za deset minut.“

Až doteď se Bára domnívala, že vrchní inženýr je sám Therlowe.

Od vrátnice bylo vidět k hlavní bráně. Zrovna přijel mikrobus plný mužů v montérkách, řidič něco řekl dalšímu strážnému a ten ho pustil. Pak přijel náklaďák, strážný zkontroloval nějaké papíry a taky ho pustil.

Vrchní inženýr byl nízké rozložité postavy, se šedivými vlasy a knírkem. Jeho tvář byla dost ošklivá. Aura... Bára zaváhala, zda je vůbec člověk. Neodpovídal žádnému známému vzoru. Ale choval se přátelsky.

„Inženýr Quinn,“ řekl vlídně, „Jaké máte přání, slečno?“

„Jsem tady, abych se pokusila dohodnout návštěvu jednoho přítele. Je to finanční expert z ciziny...“

Naslouchal velmi pozorně. Nepochybovala, že chápe každé slovo.

„Několikrát za rok pořádáme pro zájemce exkurze,“ řekl potom, „Nejbližší se bude konat asi... za tři týdny. Pokud nenastanou mimořádné okolnosti. Je možné, aby ten pán vyčkal na řádný termín?“

„Ten pán je významný finanční expert! Nepochybně by mohl zajistit četné výhody pro vaši firmu, možná i obchodní spolupráci...“

Quinn ji trpělivě vyslechl. Bára si všimla, že jeho oči vůbec nemrkají.

„Jakou roli v tom hrajete vy, slečno?“

„Vůbec žádnou. Chráním ho. Pracuji v cestovní kanceláři.“

„WZ Bára, slyšel jsem. Doporučuješ ho?“

Zaregistrovala kladný faktor. Nicméně...

„Neprovedla jsem hloubkový průzkum. Nebylo to jeho přání.“

Quinn se neusmál, vlastně vůbec nezměnil výraz. Tvářil se pořád stejně.

„Oznámím to šéfovi. Nejsem si jistý, zda by to bylo výhodné.“

Bára zaváhala, zda má říkat něco dalšího. Ten muž vypadal, že rozhoduje.

„Kam ti můžu dát vědět?“

„Do paláce Greenbayů. Bydlíme tam.“

Vrchní inženýr uvažoval. K bráně dojelo další nákladní auto.

„Myslela jsem, že továrna nepracuje!“ nadhodila Bára.

„Provádíme některé drobné úpravy.“

Pak zase přemýšlel. Nakonec řekl: „Dáme vám vědět. Děkuji za návštěvu.“

Tím skončil. Bára taky poděkovala, nasedla do auta a odjela. Přemýšlela, jaký bude výsledek. Nezdálo se, že ji přímo odmítli, také však nepřijali. Ten muž byl divný; kdyby nebyl živý, považovala by ho za robota. Android? Když na to přijde, může být i zombie.

Nebo Kazd. Napadlo ji to, když nekonečně dlouho čekala na křižovatce, až naskočí červená. Ve městě byl zmatek, policisté v bojovém vybavení, jezdila tu spousta vozidel armády, z nichž trčely hlavně kulometů.

Tomu národu se říká Kazdové či Gazdové; přišli během kolonizace odněkud, kde měli jakési problémy. Vynikají skvělými pracovními schopnostmi a naprostou netečností vůči čemukoliv, co se nazývá politika, náboženství, kariéra či společenské vztahy. Nikam nechodí, s nikým nemluví. Nastěhovali se do paneláků na předměstí, pracují převážně v AAC, dost vydělávají, málo utrácejí a do ničeho se nepletou. Tenhle byl první, kterého Bára viděla.

Až teď jí to došlo. Ten název je Khazad; v evropských kulturách jim říkali trpaslíci. Pocházejí ze Skandinávie, vynikají zvláště v dolování a práci s kovem. Kdysi mívali dlouhé vousy a oboustranné sekery. To bylo v dobách, kdy čarodějky nosily vlasy do pasu a stříbrné prsteny na všech prstech. Prý jsou odolní vůči magii, mají odlišnou DNA, nemohou se křížit s lidmi ani se žádnými dalšími rasami. Jejich jména budou falešná. Stejně jako rodné listy, zdravotní záznamy...

Okamžik. Předpisy vůči bytostem odlišným od lidí jsou velice přísné. Není možné, aby se tolik lišili a nikdo na to nepřišel. Leda by vůbec neprošli kontrolními body, na letišti nebo v přístavu. Armin je ostrov, nemohli přijít nijak jinak. Leda by uměli otevřít Bránu.

V současné chvíli umí otvírat Brány jediný člověk: Denis Baarfelt.

Nebo je jediný, o kom se to ví.

Místo, kde se zaručeně vyskytovali trpaslíci, byl Ősgard. Svět, ve kterém žili lidé, elfové i oni, svět vyspělé techniky; má jedinou chybu, nikdo tam nikdy nebyl a zprávy jsou všechno, jen ne věrohodné. Dalo se do něj projít z Arminu, ale taky z nějakého místa na dalekém Severu; Špicberky, přístav Nachodka v Rusku? Rusko je další místo, o němž nikdo nic neví. Bára byla jednou v Moskvě a jednou v Leningradě, pokaždé s doprovodem místního průvodce, nejspíš agenta KGB. Návrhy na spolupráci s díky odmítnuty. Žádný zájem o cokoliv, spíš se starali, aby byla co nejdřív pryč.

Do Ősgardu odešla Denisova sestra May-Britt, Rudá Lilie Triády. Matka WZ Sif, jedné z nejlepších čarodějek. Kmotřenky Lokiho, zlého boha Ásů. Všechno tohle jsou ovšem nezaručené zprávy. Sif je mrtvá, May-Britt také. Nikdo neví, co se stalo s Ősgardem, byl napaden a možná zničen. Co bych dělala na místě jeho hlavní čarodějky? Třeba poslala část obyvatelstva na chráněné místo, kde by mohli v klidu přežít?

Jenže pozor! V době zničení Ősgardu se v Arminu vedla válka. Navíc jsou trpaslíci známí neochotou stěhovat se kamkoliv. Natož tam, kde je nebezpečno. Umějí bojovat, docela účelně, ale nedělají to rádi. Přišli až dlouho po válce, když se poměry uklidnily. Do té doby museli někde vyčkávat, v některém dalším světě, kde... Ne, to je hrozný zmatek!

Další fakta k úvaze: Ing. Jackie Therlowe. Zeť vévody Dunbara, ženatý se Sylvií, ale možná také Clarissou. Sylvie: čarodějka nic moc, mírná a hodná, matka několika jeho dětí. V současné době mimo území státu, možná zemřela, možná žije odděleně. Rozvedená? Nesmysl, císařské zákony neznají rozvod. Je na bezpečném místě, mohl by někdo říct. Ochraňuje děti, potomky rodu.

Clarissa byla opačný případ. Velmi schopná čarodějka, zabývala se umělou inteligencí, vytvářela myslící stroje. Její osobní bojový prostředek bylo vozidlo Mrcha, něco mezi motocyklem, letadlem a mechanickou luční kobylkou. Po poslední bitvě ji údajně odnesla do cizího světa.

Bára byla nucena zastavit na další křižovatce. Ze všeho, co až dosud promyslela, vyplývá jediné: ať udělá cokoliv, pohybuje se po mimořádně tenkém ledě. O těch věcech se nesmí dozvědět Draggon, pokud možno ani Nick. Prozrazení by mohlo znamenat další kolo války.

Což znamená: exkurze byla odmítnuta. S politováním.

A další problém: Nebylo by dobré mít s někým mentální spojení. To znamená nespat s nikým, kdo je toho schopen. Bohužel právě mentální hry byly to, co se Barbaře nejvíc líbilo.

Ashenden zastavil auto na služebním parkovišti TV Sheol. Když předložil své dokumenty, byl bez meškání vpuštěn a požádán, ať chvíli počká, než to šéf ukončí s předchozí návštěvou. A že měl dobrý sluch, mohl je slyšet.

Šlo o tohle: diváci už nějaký čas nejsou spokojeni s úrovní zápasů dívek v bahně. Ne že by se jižanky neuměly rvát, to opravdu ne, postrádají však skutečný vztek, nenávist k soupeřce a touhu ji rozervat na kusy. Do zápasu nastupují bez problémů nahé, pokud jsou oblečené a v průběhu boje je jejich kostým zničen, nestydí se ani jim nic nevadí. Diváci chtějí vidět krev a slzy, skutečnou radost z vítězství a vztek nad ponížením.

Tak tu seděly dvě ženy se svými průvodci. Obě pocházely z Iron-City; jedna vysoká kozatá černoška, druhá Vietnamka něžná jako májové jitro, bohužel se slovníkem poněkud kanálovým. Právě se snažila prosadit své přání:

„Ať mi ta černá píča neříká žlutá píčo, nebo ji zabiju!“

„Pokud možno až před kamerami, dámy!“ požádal s úsměvem produkční.

„Stejně jí rozkopu držku, kurvě hnusné! Je to obyčejná šlapka!“

„Neříkej, že ty nešlapeš, krávo!“ zařval na ni černý mladík.

„Ten tvůj čurák ať taky zavře hubu, nebo...“

„Hlavně drž hubu ty, nebo se nedožiješ zápasu!“

„Tím chceš říct, že se bojíš?“

Když si Ashenden ty mladé prohlížel, skoro by pochyboval, že pocházejí ze stejného státu. Dívky snad nikdy v životě nebyly ostříhané; černoška měla na hlavě obrovskou kouli kudrn, Vietnamka černou hřívu až do pasu. Mladíci taky evropské účesy a oblečení, černoch jednu náušnici v levém uchu, jinak nic. Na děvčatech nebylo vidět žádné tetování ani piercingy. Možná nebude marné věnovat se poměrům v druhém největším městě státu trochu víc.

Černoška reprezentovala oddíl Černých Pantherů, Vietnamka Nebeské Lišky. Ty názvy během jednání padly, ale žádné odkazy na boj za Dobro, císařovnu Dianu a podobně. Zřejmě se jedná o soukromé gangy jednotlivých etnik. Taky to vypadalo, že se vskutku upřímně nenávidí; ačkoliv na druhé straně slova píča a čurák používali ve smyslu žena a muž, bez výrazně hanlivého nádechu. Sprostá slova používali vůbec častěji než šlechta z Kingtownu.

„Tak abychom se dohodli,“ pokusil se je uklidnit produkční, „Jste ochotní svést ten zápas podle podmínek smlouvy?“

„Jasně, co by ne? S chutí rozmlátím držku každý žlutý couře...“

„Aby ses nedivila! Budeš mít ještě placatější nos než teď!“

„Pokud v boji přijdete o kostým, máte nárok na kompenzaci. Taky bych vás měl upozornit, že případná zranění budou vzápětí ošetřena; máme tu docela šikovnou čarodějku, umí Živý Oheň...“

Mezi hosty nastala jakási diskuse. Uzavřela ji Vietnamka:

„Nechci žádnej Oheň! Nevěřím takovým metodám!“

„Vy nepoužíváte Oheň? Jak léčíte zranění, když k nim dojde?“

„Máme v Ironu docela dobrej špitál. My nejsme žádný divoši z džungle!“

Produkční se tvářil dosti divně. Byl cizinec, ale koupel v Ohni používal od prvního kontaktu nejen k léčení, ale i k očišťování. Proč by se pracně umýval, když se mimořádně umaže? Nebo proč se holit břitvou?

„Hlavně když nám zaplatíte ty peníze!“

„Třeba i prémii, když se budete divákům líbit!“

„Já to podepíšu.“ řekla černoška. Vietnamka souhlasila.

Ashenden se usmíval. Napadlo ho, že dlouho neudělal nic ve prospěch jihu; tak opatrně nahlédl a když ho rovnou nevyhodili, vstoupil.

„To zní dobře,“ usmál se, „Líbí se mi ta myšlenka. Možná bude ještě lepší v případě úspěchu střetnutí opakovat, případně rozšířit...“

Produkční zaváhal, ale byl informován, koho má očekávat. Mladí nikoliv.

„Co je tohle za kokota?“ otázala se černoška.

„Já jsem z Kingtownu,“ usmál se ještě víc, „A moc se těším na zápas. Možná by mě ještě víc zajímalo hromadné střetnutí vašich dvou skupin...“

„Co to žvaníš?“

„Třeba Nebeské Lišky proti Černým Pantherům, všichni proti všem. Nemuselo by to ani probíhat v bahně, stačilo by...“

„Co kvandá ten pakoš za blbiny? To je nějaká zkurvená fligna, né?“

„V Kingtownu by se to dělalo tak, že by se někde na vhodném místě sešli všichni členové obou gangů a dali se do sebe. Kvůli možnosti zranění nazí a beze zbraní. Možná i s tím, že vítěz by měl právo na dívky poraženého...“

„S tím teda nesouhlasím!“ vybuchl mladý Vietnamec.

„Proč ne? Vošukám tvoji holku, vošukám tvoji ségru; vošukal bych i tvoji mámu, kdyby nebyla tak hnusná!“ pochechtával se černoch.

„A jak by ses ksichtil, kdybysme vyhráli my?“

„Pch!“ zašklebila se černoška, „Toho tvýho malýho žlutýho se tak bojím!“

„Spíš ty by ses měla bát!“ řekl její průvodce žluté dívce, „Až ho do tebe vrazím, vyleze ti prdelí ven!“

Pak si chvíli dost sprostě nadávali. Produkční jen potřásal hlavou.

„A to bysme měli všichni přijet sem? Kdo to zaplatí?“

„Rozhodně bychom vám zaplatili!“ dostal se produkční na pevnou půdu.

„Venku jsem viděl přenosový vůz,“ řekl Ashenden, „Kdyby bylo nejhůř, dalo by se s ním zajet do Iron-city a uspořádat to tam... Diváky by určitě bavilo sledovat bitvu v přímém přenosu...“

„Až jak dopadne tohle!“ rozhodl Vietnamec, „Uvidíme...“

Konečně se dohodli, podepsali všechny papíry a odešli. Ashenden zůstal.

„Proč vám o to tolik jde?“ zajímal se produkční.

„Jen tak mě to napadlo. Nebo to není dobrý nápad?“

Muž od televize váhal. Měl nějaké zkušenosti, z nich zhruba deset procent dobrých. Ty ostatní mu napovídaly, že by se s tímhle člověkem neměl hádat. Ashenden byl takový... uhlazený. Ať má jakékoliv záměry, prosadí je.

„Myslím, že se dohodneme rychle,“ řekl tedy, „Ten projev... souhlasíte, abychom ho zařadili mezi ten zápas a večerní estrádu? Lidé budou příznivě naladěni, naše estrády... viděl jste nějakou?“

„Ano. Proč všechny vaše zpěvačky dělají při vystoupení striptýz?“

„Ujišťuji vás, že je větší problém je přinutit, aby se oblékly.“

Ashenden se usmál. Usmívat se uměl docela příjemně.

Zápas v bahně se líbil, neboť byl tvrdý a nelítostný. Obě dívky se vrhly jedna na druhou a zuřivě do sebe tloukly a kopaly, až bláto lítalo všude kolem. I při rvačce si sprostě nadávaly. První začala krvácet z rozbité huby černoška, když ji Vietnamka kopla do ksichtu. Tím se naštvala, chytila ji za vlasy a začala nelítostně mlátit pěstí do obličeje. To ještě pořád na sobě měly trička a rifle, až na důrazný pokyn režiséra černoška roztrhala na Vietnamce tričko a ta jí to vzápětí oplatila. A už se zase rvaly.

Diváci šíleli. O přestávce si soupeřky umyly obličej a nechaly se trochu ošetřit, ale ne moc, to nemělo cenu. Už nebyly takové krasavice, ale ječet a nadávat si nepřestaly. Když jim režisér připomínal, že je zvykem zbavit se i kalhot, poslaly ho do prdele. Ovšem v průběhu druhého kola Vietnamka usoudila, že jí rifle opravdu překážejí, a strhala je ze sebe. Černoška ji vzápětí kopla přímo do rozkroku, až křehká dívenka zaskučela a pomočila se. Tím ji opravdu naštvala, začala používat nějakou asijskou techniku a zmlátila soupeřku tak, že to málem vzdala.

Jenže nevydržel její společník, vrhl se do bahniska a napadl Vietnamku. To nemohl dopustit její průvodce, skočil na něho a nastala ještě divočejší rvačka mezi kluky; dívky se ovšem nedaly zahanbit a rvaly se taky.

Kdyby to bylo mezi jižany, skončilo by to sexem ve čtyřech. Pořadatelé to možná dokonce očekávali, ale nestalo se. Vietnamec zvítězil, našlapal černocha do bahna, ale černoška zas dotloukla Vietnamku. Pokračovat už nikdo neměl chuť, jen si nadávali. Tak to pořadatelé ukončili.

Draggonův projev byl řádně odvysílán, opravdu mezi tím zápasem a vystoupením svlékací zpěvačky. Ashenden byl spokojen. Není jisté, kolik ho vidělo diváků v Kingtownu, ale asi dost, TV Sheol sledovali rádi.

Okolo půlnoci vypnuli v centrální rozvodně proud. Celé město se ponořilo do tmy. Oficiální důvod byl podpora stávky; není jisté, zda na to měl vliv Draggonův projev, či zda to měli v úmyslu už předtím.

Denis Baarfelt sledoval dění ve městě ze střechy katedrály. Tam se mu líbilo; cítil se tak nějak doma. Celé město bylo ponořeno do tmy a že na obloze nesvítil ani měsíc, byla tma jako v... (doplňte sami) Radost z toho měli pouze astronomové, mohli sledovat hvězdy bez rušení světly města.

Ygrainne přišla a sedla si k němu na zábradlí.

„Hezké místo.“ konstatovala.

Zaváhal, pak si na ni sáhl. „V hmotné podobě? Ty se nezdáš!“

„Ti andělé kolem!“ obdivovala, „Znal jsi všechny? A spal jsi s nimi?“

„S většinou. Chceš zprostředkovat reportáž?“

„Až potom. Dějou se zajímavější věci!“

Skutečně ano. Dole se srocoval dav; bylo slyšet temné znepokojivé hučení, jak se lidé domlouvali. Ještě nebylo jasné, na co.

Ygrainne se naklonila dopředu a se zájmem sledovala dění pod sebou.

„Vypadá to, že se dneska napasu.“ poznamenala.

„Čím se živíš?“ otázal se.

„Nepoznáš to?“

„Radši bych to slyšel od tebe.“

„Negativními emocemi.“

Věděl to už předem. Uvažoval, co jí odpovědět.

„Já nejsem zlá. Pouze prokletá. Každým a všemi. Odsouzená, abych byla to, co jsem. Proto můžu přijít v hmotné podobě, když je noc.“

„Takže přece jen démonka?“

„Ty vážně neznáš nic než anděly a démony. Stárneš, miláčku.“

„Ani anděl, ani démon. Označila ses jako Bytost. Entita.“

Dole na ulici chytil dav vymahače dluhů. Přibili mu ruce a nohy na desku s nějakou reklamou, ale nepolili ho benzínem a nezapálili. I tak řval.

Ygrainne se smála. „To je příjemné. Cítíš to taky?“

„Už tě vážně nemám rád.“

„Umím být taky milá. Umíš to ještě ty, Sókare?“

Neodpověděl.

Pár nápaditých jedinců se začalo dohadovat, jakým způsobem vyloupit jeden obchodní dům. Nebyl daleko, bohužel chráněn důkladnými mřížemi, elektrickou signalizací a dalšími fintami. V Kingtownu je to dost důležité.

„Já bych vzala náklaďák a projela s ním výlohou. Elektrický proud nejde, tím se vyřadí většina zábran. Strážní tam jsou, ale ti utečou.“

„Odkdy umíš vykrádat obchody?“

„Umím naložit náklaďák výbušninami, projet s ním do vojenského objektu a tam odpálit. Pěkně účinná akce.“

Zaváhal, ale pak tu otázku položil: „Jak to přežiješ?“

„Nedělej ze sebe blbýho.“

Nakláněla se dolů. Vybrala si jednoho vhodného mladíka a seslala mu ten nápad. Vzápětí to řekl nahlas a lidi to okamžitě nadchlo.

Denise napadlo, že by ji s chutí nakopl. Pěkně dlouho by letěla dolů. Ale ona jistě umí roztáhnout křídla. Opeřená nebo blanitá?

„Nemám žádná křídla. A je možné mě zabít. Pobavilo by tě, jak bych letěla?“

„Beru to jako jednu z možností.“

Nezasmála se. Dál sledovala dění dole, bavilo ji.

„Uvažoval jsi někdy nad tím, jak sejdeš ze světa?“

Neodpověděl.

„Odhaduji, že bys mohl žít tak tisíc let. Teď máš se všemi časovými změnami tak kolem stovky, i když by ti nikdo nehádal víc než devadesát devět. Ještě tě baví užírat lidem vzduch a potraviny?“

Neodpověděl.

„Po třech stech letech tě to přestane bavit. Po pěti stech začneš hledat, jak by ses těla zbavil. Až ti bude tisíc, budeš tak otrávený, že...“ zmlkla a šklebila se, aby ho vyprovokovala k nějaké reakci.

„Tobě taky není tisíc.“

„Ale už dost, abych to posoudila.“

„Aspoň tě baví být zlá.“

„Draggon hledá zlou čarodějku. Co kdybych se mu šla představit?“

„Zkus to.“

„Těšíš se na náš souboj? Dokázal bys mě zabít?“

Neřekl nic.

„Nebo uvěznil v nebytí jako Rastagara?“

„Co ty víš o Rastagarovi?“

„Drby, miláčku. Ten až se jednou osvobodí, ten ti dá!“

„Může si za to sám.“

„Rastagar měl určitou koncepci. Měl v plánu založit ideální stát. Samozřejmě Templářský; kdybys mu pomohl, mohl být Imperátorem. Nebo alespoň jeho vrchním čarodějem. Nějakého císaře by si už našel...“

„Ty ses s ním o tom bavila?“

„Ne. S jeho Ochránci.“

Denis nemíval často strach. Ovšem v některých případech pocítil určité znepokojivé mrazení, signalizující nebezpečí. Před padesáti lety to pro něj byla příjemná předzvěst dramatického střetnutí. Teď už rozhodně neměl chuť bojovat s nepřátelským čarodějem. Zvláště když zůstal stejně mladý.

„Fakta, můj drahý. Tvoje koncepce, jeho koncepce. Tvůj svět, jeho svět. Tvoji Ochránci, jeho Ochránci. Ani já nevím, kam až to vede.“

Denis se dotkl svého Templářského kříže.

Ygrainne se usmála. „On taky slouží Bohu. Podle pokynů, které dostává od jeho služebníků. Žádný velký rozdíl.“

„Kdo má pravdu – podle tebe?“

„Pochop už jednou: vaše problémy nejsou ty nejdůležitější. Osud jednoho maličkého světa; On je pán celého Vesmíru!“

Denis mlčel. Jen se zamračil.

„Odmítl jsi povýšení. Chtěl jsi být tím, čím jsi.“

„Ty jsi další, kdo mě má přesvědčit?“

„Já na tebe kašlu. I na tuhle planetu. Vůbec na všechno.“

„Ale baví tě sledovat, co se děje!“

Děly se věci. Skupina mstitelů vpadla do baru, ve kterém měli sídlo překupníci drog, Připoutali je k sobě policejními pouty a zapálili. Nebožáci řvali bolestí a pokoušeli se utéci, bohužel každý jiným směrem; a jak byli spoutaní, neměli šanci. Než zemřeli, prožili hodně bolesti a hrůzy.

Ygrainne vášnivě sála jejich utrpení.

„Vážně bych tě měl zabít.“ řekl jí Denis.

„Bylo by to nejlepší. Akorát by ti to moc nepomohlo.“

Věděl to. Vůbec toho věděl nepříjemně mnoho.

„Odejdi,“ řekl, „Prosím, odejdi!“

Věnovala mu soucitný pohled. Pak se flopem vrhla přes okraj střechy. Vážně neroztáhla žádná křídla, padala kolmo dolů. Její tělo zůstalo ležet na dláždění, rozbité k nepoznání.

Zítra budou mít úřední ohledávači mrtvol problémy s identifikací.

Kes se v End City docela líbilo, ostatním moc ne. Toužili do Sheolu, tam je aspoň veselo. Iwatti poslechl hlasu většiny.

Sheol je veselé město. Nepřetržitý řetězec obchodů, náleven, heren, barů a nevěstinců, obydlí pro obsluhující personál pouze kdesi na předměstí. Vše orientované na vyždímání co nejvíce peněz z každého, kdo sem přijde. Město, kde dívka nemůže po setmění vyjít na ulici, aby nebyla znásilněna. Rozhodně ne místo, kde by mohla panna přetrvat byť jen jednu noc.

Kes odhadovala, že ani ona zde nezůstane dlouho pannou. Na rozdíl od svého okolí považovala svoje panenství spíš za překážku, kvůli které se nemůže bavit jako ostatní. To rodiče, sestra, škola a společnost tvrdí, že panenská blána je nenahraditelný klenot, který z ní činí něco vzácnějšího než ostatní děvčata. Kes to viděla zcela naopak.

Ze školení pochopila, že zde v Arminu panenství cenu mělo, ovšem jen pro čarodějky, které chtěly pracovat s Ohněm. Což ona rozhodně nechtěla. Běžným dívkám bylo panenství taky k ničemu; proto existoval svátek Prznění Panen, noc Belthine mezi posledním dubnem a prvním májem. Na tuto slavnost se dívky hlásily dobrovolně, a že jich bylo nedotčených čím dál méně a čím dál mladší, nechávali se na tu noc magicky změnit na dívky i mnozí kluci. Někdy celá třída najednou.

Kes hrozně moc toužila být kluk, přeměněný na čas na holku. Aby si mohla bez nebezpečí užívat, a kdyby něco, vrátit se zpátky do svého Vzoru. Ovšem taky toužila mít dítě, už proto, jak by se tvářili dospělí, až se to dozvědí. Ještě není pozdě; Kitty pěkně protáhne obličej! Vlastně, Kitty je určitě už taky oplodněná. A nemá tušení kým; to jí patří!

Celá parta se ubytovala v penziónu, vlastně spíš jakési nouzové ubytovně, kterou hlídal velký černoch s rituálními jizvami na tvářích. Wassonga, to je jasné. Jeho obydlí dominoval velký stojan na zbraně, spousta pušek, mečů a všeho možného. Byl ochoten připustit jakékoliv orgie, ale nejevil žádný zájem osexovat Kes. Škoda; no, možná později.

Jak procházela městem, pořád se rozhlížela a uvažovala, kdo bude ten první. Měla samozřejmě všelijaké představy; ale taky se na ní podepsal názor, že kdo zbaví pannu jejího klenotu nevinnosti, na sebe přivolá prokletí a bude trpět pomstu jejích Ochránců. Proto existoval svátek Prznění Panen, proto byly dívky připoutávány na posvátný kámen a ponechány v lese, aby si je mohl vzít, kdokoliv má chuť. Kes znala spoustu obřadů, každý jiný. Její paměť obsahovala řadu případů... jenže všechny byly k ničemu.

Když se potloukala nočním městem několik hodin, začínalo jí zvolna docházet, že to nebude tak jednoduché. Existovaly dvě možnosti: buď je beznadějně ošklivá a nezakopne o ni ani poslední pitomec, nebo je něčím chráněná. Že není ošklivá, to věděla, i když být trochu vyspělejší by nevadilo. Dřív mívala ještě docela hezké vlasy, ale tady to určitě nevadí, spousta holek se koupe v Ohni.

Navíc paměť napovídala, že by ostříhání jejím záměrům spíš napomáhalo. Vyrazit čerstvě ostříhaná večer do města znamená označit se dobrovolně za lovnou zvěř a napsat si na záda: Dělejte si se mnou, co chcete. Dívky jejího věku riskovaly rády a často, patřilo k dobrým mravům vyzkoušet v dospívání co nejvíc sexuálních dobrodružství. Dokud jejich chování vůbec někoho pohoršuje – a zajímá. Rodiče jim předčasný vstup do života zakazovali, snad v pošetilé představě, že se dcerka prosadí jako Panna na Atanor. Když se to nestalo, chvilku nadávali, to se sluší. Nějaký čas se potom ještě pokoušeli dceři radit, jak se má chovat, zvláště když její výstřelky volaly do nebes. Bohužel to dost rychle vzdali.

Kes jim dost záviděla. Moc by si přála mít partu kamarádek, se kterou se dá prožít spousta dobrodružství. Většina skončí průšvihem, výpraskem, znásilněním nebo všechno dohromady. Ale přežily to jiné, proč ne já? Možná to bude trochu bolet, ale s tím se počítá. Nejsem ze skla, abych se rozpadla na střepy.

Tak proč, sakra, si mě nikdo nevšímá?

Postupně jí začalo docházet: nikdo jí to neudělá, dokud sama nedá Výzvu. Musí si sama najít muže, který to má udělat. Musí ho požádat, ne snad přímo, ale nějakým vhodným způsobem. Sice by se mohlo stát, že ani v tom případě to nedopadne, ale to už by v tom musel být čert. Nebo anděl Ochránce. Prostě ta vyšší moc, na kterou odmítala věřit.

Problém byl v tom, že až tolik se jí nikdo nelíbil. Kolem proudili samí pitomci. Kes nebyla zbytečně náročná, ale tolik přece jen neklesla, aby si vybrala z téhle nabídky. Kdyby to byl někdo mladý, hezký, sympatický, to by byla jiná! Ale tihle?

Tak bloudila temnou nocí a nevěděla, co počít.

Ashenden v Sheolu zůstal. Nedělalo mu to potíže, peněz měl dost a nebyl pro něj problém utrácet. Je to dovolená nebo služební cesta? Koho to zajímá? Nebyl zaměstnancem TV Sheol, nedostával žádné odměny, ale chodil tam pravidelně každý den a mluvil do všeho, co ho zajímalo.

Oddělení zpráv byl k užitku, zajišťoval novinky o dění ve Městě přímo od nejserióznějšího zdroje, tedy od vlády. Volal do Kingtownu několikrát denně a když bylo potřeba, i mimořádně. Když ho někdo o něco požádal, ochotně mu vyhověl, takže si získal určitou oblibu.

Jak si vlastně představujete zlo? Ďábla poznáte snadno; má rohy, kopyta, je ozbrojen vidlemi a ošklivě páchne. Ashenden neměl rohy ani kopyta, vidle měl v ruce naposledy na zemědělské brigádě jako student a voněl příjemně. Takže byl určitě dobrý člověk. Sice se o něm povídaly ošklivé věci, jako že někde někoho zabil, ale příbuzní toho mrtvého se mu nepomstili, dokonce na něj vyhlásili ochranu, aby ho nezabil někdo jiný. Chtějí si to s ním vyřídit, až přijde čas; na to mají jistě právo. Takže si s tím nebudeme dělat starosti a budeme ho přijímat, jak se sluší.

Zvlášť když se v Kingtownu děly takové věci. Především ta první noc byla strašlivá; když stávkující elektrikáři vypnuli proud v celém městě (kromě nemocnice, ta měla vlastní agregát), dav se srotil a zahájil útok na dosud chráněné objekty, zvláště velkoprodejny. Během noci z nich lidé vystěhovali vše, co se dalo odnést; samozřejmě nezaplatili, dokonce vypáčili pokladny a kompletně je vybrali. Velké peníze tam nebyly, ale... Ochranka po chvíli malátného odporu uprchla, policie se pokusila davu zabránit, ale bylo jich příliš málo a nechtěli riskovat pouliční válku. Měli zkušenosti. Takže se zabarikádovali ve svých služebnách a nechali lid volně řádit.

Kdo má peníze a není hříchem mu je vzít? Zločinci, samozřejmě. Lidé přepadli a vyloupili bary, herny, nevěstince; kdo jim bránil nebo se jim nějak nelíbil, toho umučili. Zlé Jazyky sice obviňovali jižany, čarodějky a tak, ale pravda je jiná: dělala to lůza z města, jižané mají podstatně rafinovanější metody. Během noci zahynuly zhruba dvě stovky lidí, ale většiny nebyla žádná škoda.

Hodnota lidského života je věc názoru. Třeba Ygrainne by potěšilo, kdyby takových bylo víc. Když ničema umírá, nejlépe v bolestech, vydává energii, jaká jí vyhovuje. Kdyby bylo po jejím, dala by mučit i revizory tramvají. Má jedinou podmínku, aby oběť byla odporný hříšník; jenže kdo z nás je bez hříchu? Ani Denis si to nemyslel.

Jak si vůbec představujete trestajícího anděla?

Ashenden o bytostech jako andělé a ďábli nepřemýšlel. Měl docela jiné, velice světské starosti. Uvažoval jako policajt.

Jeho kolegové se začali starat, když nadešlo ráno. Většina lidí se stáhla do bezpečí svých domovů, mnozí dost napakovaní. Okolo každé mrtvoly vznikl prázdný prostor, neexistovali žádní svědkové a čumilové přišli právě před chvílí. Sepisování protokolů se odbylo krátce a bez výsledků.

Mrtvolu Ygrainne zanesli do papírů jako osobu neznámé totožnosti. Když se nikdo nepřihlásil, pohřbili ji do hromadného hrobu.

Elektrárnu, nádraží a letiště obsadila armáda. Její specialisté převzali kontrolu a podle možností obnovili provoz. Ne dokonale, ale snažili se, aby ve městě šel proud, mohla přistávat a startovat letadla a vyjely alespoň některé vlaky. Došlo k několika haváriím, ale to je riziko věci.

Politici vyjednávali, odboráři protestovali a lid vyčkával. TV Sheol byla jediným světlým momentem, protože vysílala alespoň zábavné pořady.

Obě zápasnice z Iron-city v Sheolu taky zůstaly, hřály se na výsluní popularity. Ježto se jejich souboj líbil a obě měly četné fanoušky, chystaly se na další zápasy. A přece jen se trochu zcivilizovaly.

Ashenden poznal i jejich případnou soupeřku, jižanku jménem Mary Lilian, přezdívkou Ursa. Na rozdíl od nich typická představitelka bojovnické kasty. Taky ona měla svoje fanoušky, ale většina diváků na severu se velmi těšila, až jí některá ta holka pořádně rozbije hubu.

Ursa byla velká a svalnatá, neurčité rasy. Tvrdila o sobě, že její matku oplodnil jeskynní medvěd; odtud pochází její bojové jméno. Povahy byla přátelské a dobromyslné, od malička ráda cvičila a soutěžila v čemkoliv, co vyžadovalo sílu, rychlost, postřeh a podobné vlastnosti. Vyhrávala, ale nebyla na to pyšná; je přece její povinností být co nejlepší a využívat toho ve prospěch svého rodu, kmene, státu atd. Děti na jihu jsou vychovávány, aby si nezáviděly, naopak fandily všem lepším.

Samozřejmě chodila nejradši nahá, tady ve městě nosila šátek kolem boků. Asi od deseti let měla ňadra tak velká, že jí je kamarádi rádi osahávali; což jí působilo potěšení. Ráda dobře jedla, pila a hodně se milovala. Nikdy nepochopila důvod, proč by měla popírat, že se jí něco líbí. Kdy se sexem začala, nevěděla ani sama; jednou se nějak přinachomejtla, tak se jednoduše přidala. Na vlasech se to taky nepoznalo, koupala se v Ohni a nikdy neměla dost dlouhé, aby se dala poznat barva. Snad neurčitě tmavá.

Ve čtrnácti měla první dítě, dcerku. Výkupné nebylo komu dát, matka dávno zemřela. V sedmnácti, před půl rokem, porodila kluka. Malá Orissa chodila na maminčiny zápasy a nadšeně fandila. Zatím byla malá a slabá, ale těšila se, až vyroste a bude se taky moci s někým porvat.

Čím se živila? Na jihu každý dostane najíst. Momentálně dělala instruktorku oddílu děvčat mezi deseti a patnácti. Učila je bojovat, ty starší vychutnávat si sex. Dříve či později se ocitla ve spojení s každým, kdo ji něčím zaujal, s chlapci i děvčaty. Neuměla nic z magie, ani se nesnažila. Vzorová ukázka pozitivního myšlení. Vždycky byla pro.

Ashenden si s ní přátelsky popovídal. Povídala si ráda a ačkoliv o něm už možná slyšela, nedávala najevo negativní postoj. Těšila se na zápas; pravděpodobně vyhraje, ale kdyby ne, nic by se nestalo, víc by trénovala a za rok to zkusila znovu. Nenávist k soupeřce v podstatě neznala.

O to nenávistnější reakce vzbuzovala u fanoušků soupeřek. Ashenden četl některé dopisy, zvláště ty červeně zakroužkované věty. Diváci chtěli vidět krev, bolest, ponížení a sex. Například kdysi bylo zvykem u některých bojových svazů, že vítěz poraženému ostříhal vlasy a znásilnil ho. Dožadovali se, aby to mohli vidět v přímém přenosu. Na Urse nebylo co stříhat, ale obě dívky z Ironu měly krásné dlouhé vlasy a asi by hodně brečely, kdyby o ně přišly. Ano, diváci je chtějí vidět ponížené, zmučené a vzteklé. A měla by to provést Ursa, aby ji tím víc nenáviděly.

Takže Ashenden sloužil jako spojka mezi režisérem, producentem, děvčaty z Ironu a Ursou; nosil drby od jednoho k druhému a všude tak trochu vylepšil původní verzi. Co sledoval? Pobavení diváků, to je jasné! Všichni mu to věřili, byl přece takový milý a přátelský!

Nick se nudil. Probral celou rozsáhlou knihovnu Greenbayova sídla, mnohé knihy prolistoval důkladně a některé i přečetl, pokud byly v jazyce, jakému rozuměl. Koupal se v bazénu, opaloval, pochutnával si na specialitách. Mohl si vyjet do města, ale nemohl nic vyřídit. Nic se tam nedělo, na křižovatkách hlídaly vojenské obrněné transportéry a policie kontrolovala každého. Nickovi už několikrát doporučili, aby odletěl někam jinam, dokud to jde. To nebyla špatná rada, ale měl tu ještě nějakou práci.

Jinou bezva radu dostal od dívenky kolem patnácti, celé propiercingované a potetované; samozřejmě jí to moc slušelo. Upozornila ho, že má vložený program, který jí umožňuje mentální spojení, a kdyby se s ní vyspal, mohla by mu poskytnout daleko víc informací než všechny knížky, taky ho vyléčit, prodloužit mu život a poskytnout rozkoše rovnající se nebi. Potom by mohl vyzkoušet další kamarádky, některé by mu doporučila.

Neposlal ji do žádného ošklivého místa. Vymluvil se, že takové věci nedělá.

Ujistila ho, že by dokázala vyléčit i psychosomatickou impotenci. Kromě jiných informací má i vzdělání na úrovni lékařské fakulty. A ráda se miluje s lékaři, učiteli a kněžími, aby získala jejich informace.

Přesně tento typ začínajících WZ nesnášel.

Neptal se, proč po něm tolik touží. Nejspíš jí chybí ve sbírce.

Báru viděl každý den jen chvilku. Věděl pozitivně, že nevelí žádnému přepadovému komandu, co řádily ve městě. Žádná z jejích ozbrojených skupin se nezúčastňovala bojů. Ale všichni se chystali na obranu.

Nick se nedomníval, že by assassini dělali pošetilosti. Jejich zásah bude rychlý a smrtící; jenže až v pravý čas.

Svoji cestovní kancelář Bára navštěvovala sotva na hodinu denně. Většina jejích zaměstnanců si počínala obdobně, přišli, zkontrolovali poštu, krátce se dohodli na případných opatřeních a zase se rozešli.

Ještě méně navštěvovala svůj byt. Neměla k tomu ani moc důvodů.

Proto ji překvapilo, když na nočním stolku nalezla nádhernou vázu z leštěného kovu a v ní jedinou rudou růži.

Svůj byt samozřejmě zamykala a ten zámek nebyl jednoduchý; ačkoliv každý zámek se dá opatrně otevřít i zavřít a Bára to věděla, vyučovala to.

Růže byla prostě růže. Váza byla umělecký výrobek, jaký si může dovolit jen velmi bohatý člověk v obchodě s luxusními předměty. Samozřejmě takového zájemce dokázala správně nasměrovat, ale nikdy by si takovou věc nekoupila. Rozhazovačnost nepatřila k jejím neřestem.

V každém případě dar, který něco znamená.

Důkladně vázu prozkoumala. Byla ještě parádnější než ty luxusní předměty, zdobená jemnými intarziemi. Nemuselo to být zlato, ale vypadalo. Nedokázala poznat, jaký je to kov. Ale v jedné z těch intarzií byl znak Jednorožce.

Jednorožec je velmi oblíbený znak, používá ho řada rodů. Jedním z nich je Aswastarr, jehož představitelkou byla May-Britt B'Wulffssonnová, Rudá Lilie Triády. Samozřejmě je mrtvá; kdo tedy její znak používá?

May-Britt měla několik dětí; přesný počet není znám, asi jich nebylo deset, jak poručila její sestře Julii dcera Iris. Kde jsou? Nejstarší Sif zahynula v boji. Dalšího potomka měla prý s elfem Avaenem; co bylo dál, nikdo neví. Nějakou Ősgardskou techniku převzali Dunbarové...

Výsledek: nejpravděpodobnější dárce je inženýr Jackie Therlowe. Výrobce: někdo z jeho podřízených, Khazdů. A protože nedělají nic o své vůli, je to na přání komthura.

Barbara správně vyhodnotila situaci. Zkusila se dotknout znaku; ovšem, je aktivní. Jeho pomocí lze vyslat signál. Chvíli si s ním hrála.

Pak si klidně sedla na postel a čekala, co bude. Mohl zavolat telefonem, ale to by bylo příliš jednoduché.

Trvalo asi dvacet minut, než se ozvalo zaťukání na dveře. Pozvala ho dál.

Komthur Jackie Therlowe byl hezký muž inteligentního vzezření. Dobře oblečený, se zlatými manžetovými knoflíčky a jehlicí v kravatě. Jako kdyby se chystal na důležité obchodní jednání.

Barbara mu vyšla vstříc a usmála se. „Vítám tě. A děkuji za dárek.“

Také se usmál. „Obdarovat krásnou ženu je vždy potěšením.“

Stáli proti sobě. Oba se usmívali, ale jejich oči se chystaly k boji.

„Už dávno jsem si přál tě poznat.“ řekl.

„Taky jsem si ledacos přála. Teď si nejsem jistá.“

„Pokusila ses mne navštívit ve výrobním komplexu.“

„Chtěla jsem dohodnout návštěvu jednoho důležitého pána.“

„Vím. Bude nám potěšením vás provést všude, kde budete chtít.“

„To myslíš vážně?“

„Co bych neudělal pro vzácné hosty?“

Bára se pokusila přerušit ten přátelský slovní souboj.

„Možná jsem si měla dát pěnovou koupel. Kdybych ležela ve vaně, mohl bys mě v ní snadněji utopit. Pokud bude třeba.“

„Proč bych to asi dělal?“

„Pochopila jsem, kdo jsou Khazdové.“

Usmál se. „Pochopila jsi to až teď?“

„Dřív jsem žádného nepotkala.“

„Je příjemné se přesvědčit, že naše bezpečnostní opatření fungují.“

„Jak zabráníš, aby se to nedozvěděli další lidé – pokud mě necháš naživu?“

„Nemáš žádnou techniku utajování nežádoucích faktů?“

„Nefunguje při mentálním spojení.“

„Aha. Takže přece jen něco neumíš.“

„Nemůžu se rovnat čarodějkám, jaké jsi znal.“

„Čaroděj nejsem; ale řadu schopností jsem od nich dostal darem.“

Bára jen vzdychla. Líbil se jí, vzrušoval ji. Vnímá její pocity? Od první chvíle věděli, že dříve či později skončí na jednom lůžku. Ale kdo z nich to první navrhne?

„Kdo z nás má větší chuť se spojit?“ otázala se.

Udělal další krok a vsunul jí ruku pod šátek. Velmi zkušenou ruku. Vzdychla.

Pokusila se mu rozepnout opasek, pak knoflíky košile. Nešlo to. Usmál se, lehce se dotkl jantry na zápěstí. Jeho dokonalé oblečení se rozplynulo. Byl ve skutečnosti docela nahý a měl dokonalé, svalnaté tělo.

„Mám tři varianty iluzorního oděvu. Společenský, domorodý a uniformu. Tu ovšem můžu používat jen v hodně vzdálené cizině.“

„Dar některé tvé manželky?“

„Matky Julie.“

„S tou ses taky miloval?“

„Myslíš, že by mi dovolila prznit jí dcery, kdyby mě neprověřila?“

„Před nebo po svatbě?“

„Svatební obřady trvaly déle než měsíc.“

Déle už nevydržela. Uchopila jeho výhružně ztopořený úd a napíchla se na něj. Bolelo to, penis byl velký a Bára stáhla poševní svaly, aby si to víc vychutnala. Tyhle hry učila svoje žákyňky za odměnu. Zarazila si ho, jak to šlo nejhlouběji. Když ji pak zvedl, měla nohy několik centimetrů nad podlahou. Objal ji a tančili spolu jako po půlnoci na diskotéce. Vytvářet hudbu ji naučila Renka.

To bylo jejich první milování. Pak jich bylo ještě víc, v různých polohách, na různých místech bytu a různými technikami. Oba byli velmi zkušení a protože už napoprvé snadno dosáhli Propojení, vycházeli si vstříc.

Bylo by hezké vyprávět, že se někde v hlubinách jeho mysli Bára setkala se slavnými čarodějkami Dunbarova klanu: Julií, Maryškou, Iris, Sif a tak. Bohužel se nic takového nestalo; Jackieho paměť sice obsahovala vzpomínky na ty členy rodu, které měl možnost osobně znát (i na sexuální spojení), ale nic z jejich zkušeností v magii. Škoda.

Therlowe byl manželem dvou posledních dcer, uvážlivé Sylvie a divoké Clarissy. O tu druhou moc nestál, ale Sylvii miloval tichou, seriózní láskou. Byl to slušný chlapec, vychovaný v tradiční americké kultuře, takže ke všem výstřednostem cítil instinktivní odpor. Princeznám dalo dost práce, než ho zkazily; navíc to bylo za válečného stavu, rod byl bezprostředně ohrožen a Jackie naděje na záchranu.

Princezny z Dunbaru byly pod bezprostředním vlivem Sesterstva, také jeho vůdčími osobnostmi. WZ Julie byla druhá nejvyšší čarodějka Impéria. Jenže přáním Sesterstva bylo, aby si Jackie uchoval nezávislou osobnost, ještě nezávislejší než vévoda Dunbar. Poměry v rodu byly složité a nebylo jasné, jaké budou v budoucnosti; bylo technicky nemožné, aby v krátké době dosáhl schopnosti odolávat výslechům jako zkušené čarodějky. Navíc samo Sesterstvo uznávalo, že v některých případech uklouzlo příliš stranou.

Jan Dunbar měl dvojí povinnost. Především byl jeden z nejvyšších hodnostářů říše. Oficiální tituly: ministr války, předseda parlamentu a další; ať byl ale čímkoliv, důležitý byl jediný: komthur Templářů. Absolutně oddaný řádu, chránící jeho Sídlo. Kdyby byl jakkoliv jiný, nemohl by to dělat.

Za situace ohrožení si počínal velmi rázně a zodpovědně. Jeho významné akce: Zimní válka, Africké Safari atd. Za normálních okolností nebyly jeho povinnosti naléhavé, v podstatě neměl na práci nic. Jen být připraven pro případ, že by k nějakému ohrožení došlo.

Takže nastupovaly povinnosti společenské: být manželem vévodkyně a přední čarodějky. Když si ji bral, ne dost přesně tušil, kam to dojde; otec Tomáš byl sice mocný mág, ale soukromý výzkumník v tomto oboru; nemohl se vyrovnat moci rozvětveného Sesterstva.

První Julčiny pokusy v magii byly vysloveně roztomilé. Jan byl účastníkem všech jejích experimentů, často první obětí, když se nedařily. Nebral je moc vážně, ale Julku měl rád a přál jí, aby měla nějakou neškodnou zábavu. Že spolupracuje s nevlastní sestrou Maryškou a že v rámci toho rády spávají v jedné posteli, ho nezarazilo. Současně s magickými experimenty vytvářelo Sesterstvo (tehdy se mu říkalo císařovniny dvorní dámy) také novou morálku, s důrazem na co nejčastější těhotenství a rození dětí. Přínosem bylo cokoliv, co mládež dokázalo rozdráždit. A vzájemná masturbace mezi děvčátky je přece velice hezká a dráždivá hra!

Když ho poprvé vzaly do trojky, bylo to neobvyklé, ale roztomilé. Maryška byla přesnou kopií Julky, lišily se barvou očí a vlasů, pokud zrovna nějaké měly. Julka měla taky tmavší pleť a jejich tetování bylo odlišné, to ale ve tmě není poznat. Honzík byl správný chlap, který přece dokáže snadno ucasnovat dvě holky najednou! Postupně obstaraly většinu aktivity samy, ale on se taky výrazně zlepšil. A naučil se techniky, které by se mu dříve zdály nevhodné, možná i odporné. Když si to ale jeho manželky přály...

Ano, podle Julky se oženil nejen s ní, ale všemi Baarfeltovými dcerami, ať je zná či nikoliv. Později zjistil, že i sestřenicemi Veronikou a Valérií; ještě později, že se všemi čarodějkami Impéria. Nakonec s kýmkoliv (a čímkoliv), co si přála kterákoliv WZ. Jenže to už dávno neměl přehled, co Julie dělá, kde a s kým. Ráda se mu chlubila a byla šťastná, když ho to šokovalo. Ale i na šoky se dá zvyknout.

Bylo to období, kdy nutně potřebovala obrovské dávky energie. Běžná WZ jí potřebuje třikrát až desetkrát tolik, co člověk; Julie stokrát tolik. Dávno jí nestačily běžné zdroje jako potrava; potřebovala sex, takže vysávala E+ z mužů i žen, dokonce čím dál víc z dalších bytostí. Od manžela požadovala, aby sexoval s každou ženou, kterou mu předhodí, a pokud možno i s takovými, které se líbí jemu a ona je ani nezná. Dunbar, jak řečeno, neměl v tu dobu moc práce, mohl se věnovat pletkám. A byl to hezký a příjemný muž.

Takže se v tom období stal významným svůdcem žen. S dívkami vyšších kast se miloval s jejich nadšeným souhlasem, nižší vysával zcela bezostyšně. Veškerou získanou energii předával Julii či jejím Sestrám. Někdy na dálku. Ony dělaly to samé, dokonce i v Evropě a jinde. Bylo to velmi zmatené a náročné období, než se trochu stabilizovaly.

Za Africké expedice se Julie dopracovala vyrovnané bilance; už nemusela energii získávat, naopak jí měla přebytek. Pomohla i ostatním. Od té doby alespoň nenařizovala manželovi, s kým se má milovat.

Jenže nastoupily dcery. Dunbar nejvíc miloval tu první, Iris. Přijal také Sif, její Dvojče, dceru May-Britt. Byly tak krásné, bystré, dokonalé! Měly na své straně všecky příznivé Ochránce a určitě z nich budou mocné čarodějky, jen co trochu vyrostou. Zatím byly děti a nebraly to vážně...

Jenže pak zasáhli Ochránci a jejich mluvčí Morrigan, která výrazně omezila příjem energie celému Sesterstvu. May-Britt unesla Dvojčata Sif/Iris do Ősgardu; od té doby už WZ I nikdy nepřišla domů na delší čas. A vyspívala příliš rychle; postupně se otci hodně odcizila.

Druhá v pořadí byla Gina. Její handicap byla závist a žárlivost na Iris, která je pořád starší a lepší a může si dělat cokoliv. Kvůli tomuto pocitu si Gina od začátku ukrajovala větší krajíc, než zvládla. Vytvořila Dvojku s příbuznou Danae, dcerou Denise a Senty Wulffssonnové; strávily spolu celé dětství a část dospívání, pak se nějak rozešly. Mezitím už do hry vstoupily další dívky, příbuzné nebo vsetřené do cowenu. Dunbar se v nich nevyznal zcela dokonale, prostě to byl houf děvčat, které se motaly v jejich paláci. Všechny měly tendenci mu vlézt do postele a on jim občas vyhověl, když měl dobrou náladu. Všechny mu říkaly otče, jen jeho pravé dcery tati.

Slušný člověk nesouloží s vlastní dcerou. Ovšem pokud to není dcera, pro kterou je taková hra vytouženou zábavou a umí změnit vzhled, aby ho oblafla a otestovala. Proč? Kvůli Propojení, samozřejmě; chtěly znát jeho vzpomínky a taky se trochu pochlubit, co zvládají.

Pravdou je, že také prováděl vlastní experimenty. Uměl toho dost, dokázal projít do altisvětů a navštívit dcery, jejich manžele, vnoučata a dřívější milenky. Svět lidí ho do značné míry přestal zajímat. Spolupracoval také se svými Bratry v jiných světech, kteří zastávali obdobné postavení a potřebovali jeho pomoc.

Všichni ti lidé zahynuli během války. Přežila Sylvie, tou dobou provdaná za Jackie Therlowa. Její sestra Clarissa zmizela v nějakém jiném světě, asi ještě žije a možná se vrátí. Ostatní vstoupili do Legend, nebo jsou možná dosud naživu, ale mimo dosah.

Jackie Therlowe, ten slušný chlapec, se stal dědicem moci Dunbarů. Vznikl koncern AAC, zpočátku nepříliš významná továrna. Nyní podzemní říše; doslova podzemní, neboť Khazdové rádi pracují i bydlí ve sklepních prostorách. Přišli ze světů, které byly zničeny válkou. Nepřišli rádi, protože nenávidí veškeré cestování a všeobecně kontakt s jinými rasami, ale bohužel museli. Therlowa berou, protože jim ho doporučila Freya, dcera May-Britt. Míšenec s elfem, ale jiným než Avaenem. Elfové taky nemají rádi lidi, ale cestují aspoň mezi hvězdami a ovládají některé Brány. Přenesli Khazdy, hlavně ženy a děti, když jejich muži padli v boji.

V současné době žijí Khazdové nejen v Arminu, ale i v Japonsku a jinde. Za tím účelem uzavřel Jackie sňatek s Okami, princeznou rodu Yamanaki; další manželku má ve Švédsku, samozřejmě z rodu Slägtrî,což je příbuzenstvo Wulffssonnů. Jak se sluší, má se všemi nějaké děti.

„Nechceš být další?“ zeptal se s okouzlujícím úsměvem.

První Bářina myšlenka: Nic jinýho si nepřeju!

Až pak ji napadlo, že je to nejsnazší cesta, jak si zkomplikovat život. Zároveň, že jsou doposud tělesně spojeni a on nejspíš vnímá její myšlenky.

Ano, řítíš se plnou parou do průseru. Chceš?

Chci. Průsery jsou moje oblíbená zábava. A další myšlenka, kterou nemohla a nechtěla korigovat: Jestlipak už mě taky zbouchnul?

Rozhodně jsem pro to udělal, co se dalo. A nepochybuj, že ještě udělám.

Učinil, jak slíbil. Až potom se vrátili k vážnému jednání.

Po sňatku se Sylvií se Jackie ochotně nabídl k přestavbě své osobnosti. Je příjemné nechat si zasahovat do mysli zkušenými čarodějkami. Nicméně ty do značné míry odmítaly, nechtěly mít dalšího Dunbara. Vyčítaly si, že dovolily vévodovu osobnost rozpustit v požadavcích jeho manželek a dcer; bude mnohem lepší, když si Jackie zachová určitou osobitost a nezávislost na čarodějkách. Takže ho vybavily programy a amulety, které může různě používat, ale nepodléhá jim. A nemůže je snadno přenášet na další Sestry.

Tím se rozplynula naděje, že se Bára stane ještě lepší čarodějkou než je. Ačkoliv, ne zas tak úplně; už ji napadlo několik cest, jakými by se mohla prokopat přes jeho mysl do vyšších sfér, a když tam někde najde Julii nebo ty další, třeba jí něco předají... Taky by mohly pomoci ty další manželky, Bára má taky svůj cowen a...

Nezlob, nebo ti nasekám na zadek!

Aha! Tak to jsem na správný cestě!

Každopádně existuje jeden program, jehož pomocí lze vytvořit utajený soubor znalostí. Samozřejmě by ho schopná WZ dokázala nalézt, ale doufejme, že takovou nepřítel nemá a dlouho mít nebude. Tam se přesunou třeba informace o Khazdech. A překryjí jiným, dostatečně přitažlivým tajemstvím; nejlepší na to je nějaký perverzně sexuální program, který případného pátrače upoutá a svede z cesty. Třeba vzpomínka, co všechno Bára dokáže, když ji muž pustí na koníčka a nechá vyřádit.

Pravda je, že Bára se zamilovala. Ne že by si to přála; odjakživa popisovala lásku svým žákyňkám jako chřipku: když trvá déle než týden, je na čase začít se léčit. O některých dívkách se říká, že nedají každému, jen tomu, kdo si řekne. Čarodějky dají tomu, z koho mají nějaký užitek. Bára ten zvyk vždy dodržovala, hlavu ztrácela jen mírně a rychle se vzpamatovala. Jenže teď do toho spadla, ani nevěděla jak.

„Ožením se s tebou.“ řekl Jackie.

Možná to trochu vypadá jako vypočítavost. Manželka komthura... Jenže žili v rozdělené zemi, připravující se k boji, možná právě teď! Bohatá a významná bude, když vyhrají válku. Kdyby náhodou ne, může přijít o život. Toho se Bára nebála, už dávno ne. Pokoušela se rozhodnout, čeho se opravdu bojí. Na nic si nedokázala vzpomenout.

Ne vždycky tě dokážu ochránit. Může nastat všelijaká situace. Já jsem jediný, kdo pamatuje císařství. Tys viděla jen obrazy mé mysli.

Vnímala jeho myšlenky; rozuměla jim. Přesto věřila, že s ním zvítězí.

A kdyby náhodou ne, aspoň zahyne na té správné straně.

Vietnamská zápasnice se jmenovala Tia a její bratranec Hoang. Ashenden ji vyhledal a vyjednával s oběma. Prozradil jim dokonce své postavení v Kingtownu; nezačali ho mít rádi, ale respektovali ho.

Vietnamská komunita v Iron-city je malá a nijak zvlášť významná. Spojenců má málo a bezvýznamných, zato nepřátel hodně; a pak jsou Číňané, kteří se prohlašují za jejich ochránce a přátele, ale jen proto, aby od nich mohli požadovat bezpodmínečnou poslušnost. Číňanů je naopak hodně.

Černochů je v Ironu nejvíc. Naštěstí jsou rozděleni na různé tlupy, které spolu navzájem bojují. Spojuje je jediné: nenávist k Wassongům. Ti jsou ještě černější, avšak nadřazení. Vy znáte Wassongy jako ty milé lidi, co na stepi pasou svůj dobytek a vyrábějí hezké ozdoby z perliček a kovových drátků, nebo šikovné řidiče taxíků a opraváře trosek vozidel. Jenže v Ironu jsou děsivá noční můra každého, kdo chce v něčem podnikat. Dříve či později se objeví dvoumetrový černý chlap s ozdobnými jizvami v obličeji, který od vás požaduje peníze. Za co? Za to, že vám nebude kazit kšefty; nevypálí váš bar či hernu, nezohaví vaše šlapky, nespláchne vaše drogy do hajzlu. Když mu ty peníze nedáte, něco z toho provede. Může dokonce vaše činy nabonzovat policajtům. A když je úplně nejhůř, jižanskému princi. Povídá se (a nikdo neví, zda je to pravda), že princ dal Wassongům město Iron-city darem. Jsou mocní, nelítostní a pohrdají jinými černochy víc než kdokoliv jiný.

Tia přišla do Arminu s rodiči, kteří si otevřeli zastavárnu/vetešnictví, kde nakupovali a zase prodávali různé věci. Vyžadovali samozřejmě čestné slovo, že ta věc není kradená; ovšem proč by ji potom držitel prodával za cenu, kterou nabídli? Platili výpalné čínskému bossovi i Wassongům, ne sice takové, aby je zruinovalo, ale nepříjemné. Tia se pro jistotu nezajímala. Když povyrostla, začala pomáhat v obchodě spřáteleného Číňana, který patřil k významným. Asi za čtrnáct dní ji znásilnil. Bylo jí třináct. Když se to dozvěděli rodiče, plakali a nadávali jí, že je kurva.

O bratranci Hoangovi se povídalo, že je schopný rváč a učí se u starého mistra, ovládajícího tradiční bojové techniky. Tia se mu nabídla a žádala, aby ji vzal s sebou. Byla ochotná vyspat se i s Mistrem, ale jeho ctihodné stáří a impotence bylo zárukou počestnosti. Hoang si to vynahradil, leč Mistrovi to neřekl. Tak se učili, Tia byla talentovaná a zakrátko se stala skvělou. Z domu ji bohužel vyhodili, Hoanga nesnášeli a měli pravdu, byl to bezohledný lump. Taky měli představy, co by jejich dcera měla dělat; v každém případě ne šlapku. Proč ji tedy dělala? Protože ji Hoang zfackoval.

Být prostitutkou není snem mladých dívek, snad kromě doby císařství, kdy si to představovaly jako bůhvíjakou romantiku. Tia rozdělovala zákazníky na relativně slušné, kteří od ní nechtěli nic odporného, a prasáky. Těch druhých bylo víc. Nicméně nemohla jim rozbít hubu, přestože to dokázala, neboť od nich chtěla zaplatit. Nemohla rozbít hubu ani Hoangovi, přestože po tom velice toužila. Byl jediný, koho měla.

Hoang nebyl naprostý pitomec a uvažoval, jak by vydělal více a snadněji. Tak ho napadlo přihlásit Tiu k zápasům v Sheolu; sice prohrála, ale dostala daleko víc peněz, než by si vydělala jako děvka. Pokud bude televize takhle štědrá i nadále, mohl by to být docela dobrý kšeft.

Jedna sprostá nespravedlnost: Hoang v boji s černochem zvítězil, ale moc za to nedostal a nadále o něj nebyl zájem; televize mu nabídla, že by mohl hrát řadového lumpa v gangsterkách, Číňana či Japonce, to diváci nepoznají. Naopak o Tiu zájem byl; diváci si přáli vidět ji zbitou, zmučenou a poníženou, protože je dojemně hezká. Že jsou perverzáci? No jistě!

Dobrá, střetne se s Ursou. Nejspíš prohraje, jižanka je větší a silnější, ale bylo by dobře, kdyby vydržela aspoň sedm kol. Čím déle vydrží, tím líp; tak si to přeje Ashenden a jeho ústy producenti. Hoang trochu vyjednával, potom podepsal smlouvu a hned shrábl zálohu. A jen ji dostal, odjel rovnou do Iron-city dát ji někomu, u koho si to naléhavě potřeboval vyžehlit. Taky mu něco slíbil, ale to Tia nevěděla.

Takže se stalo, že do zápasu nastupovala bez opory svého nejbližšího. Neměla vlastně nikoho, pomáhala jí pouze WZ Allyson, u které bydlela. Tia neměla ráda čarodějky, ale nemohla si moc vybírat.

Ursa přijela vlastním vozem. Typickou slátaninou všeho možného; přivezla si tříletou dcerku Orissu a snad desetiletou dívku Mayu, která o malou měla pečovat. Ori byla maličká a velice roztomilá; žvatlala ječivým hláskem, zejména ráda fandila mamince při zápase. Maya vyžaduje popis.

Především: řídila to auto. Pokud existuje na jihu nějaký předpis, kdo smí řídit motorová vozidla, byl jí zcela lhostejný. Od děvčátek jejího věku se nepožaduje, aby chodily oblečené; na její pleti to bylo vidět. Hlavu měla o stupeň světlejší; protože se koupala v Ohni, měla místo wingů za ušima ozdobné stříbrné střapce. Tělo kost a kůže, tak hubené, že ji mohli použít do anatomického atlasu. Tetování na hlavě, pažích a zejména v klíně; toho druhu, aby přitahovalo pozornost. Je otázka, zda lze nazvat oblečením předmět zdobený perličkami, který si zasunovala do vagíny. Nespala zatím se žádným mužem, ale byla ochotná začít, jakmile bude vhodná chvíle. Rozhodně nemínila být Pannou.

Tia z nich byla nervózní. Přijely, auto zaparkovaly na dvoře a zdálo se, že chtějí v domě taky přespat. Bez ohledu na výsledek střetnutí. Orissa se o Tiu živě zajímala, ale zatím se neodvážila vnucovat. Maya se chovala rezervovaně; Tia z ní měla dost rozporuplný pocit.

Ally zajásala, Ori popadla do náruče a začala ji muckat. Byla to holčička silně mazlicí, muchlání měla ráda. A moc ji těšilo, když dostala přes holou lebku lehký mlaskavý pohlavek; nadšeně zavřeštěla a zkoušela to oplatit, ale nešlo jí to, vždycky to byl úder. Ještě že neměla žádnou sílu.

Ursa měla ještě jedno dítě, půlročního syna; toho nechala na jihu a starala se o něj jedna spolehlivá žena. Ori toho využila a hned jí začala vysávat z prsů mléko; na jihu ženy kojí dlouho a dají napít i větším dětem. A že tam neznají dudlíky, strčí dítěti v případě potřeby prs do pusy kterákoliv žena, i když mléko nemá. (Až na Mayu; ta vážně neměla co).

Tia ji tipovala na začínající zápasnici. Byla sice slabá jak čaj, ale měla rychlé a pružné pohyby a za pár let může být nebezpečná. Rozhodně by při nebezpečí nedokázala dítě ochránit, ale dovedla by s ní utéci, zatímco by matka bojovala. A dostat se někam, kde může požádat o ochranu přátelský klan. Tohle spojenectví Tia jižanům záviděla; kdokoliv uvidí na kůži jiného znak spřáteleného klanu, okamžitě mu přijde na pomoc. Kdyby bylo nejhůř, asi by Maya bojovala; kdo ví, zda by se nepokusila i Orissa.

Ally si nedělala starosti. Součástí pohostinství bylo i jídlo, posadila tedy všechny k jednomu stolu a dala jim nějaké zapečené nudle se zeleninou. Bylo v tom i maso, Ursa patřila k bojovnické kastě. Maya toho přes svoji vychrtlost spráskala spoustu, asi vydá hodně energie při cvičení.

Malá Ori při jídle dost žvanila. Samé hlouposti; občas pokukovala po Tie a několikrát se matky zeptala, jestli ji porazí. Ursa odpovídala s klidem, že to se uvidí při zápase. Soupeřku příznivě oceňovala, viděla i její zápas v televizi. Chovala se k Tie přátelsky a zdvořile, za celou dobu nepoužila jediné hrubé slovo. Tia si všimla, že málokdo z Arminů někomu nadává; snad Ally, ta se snažila přizpůsobit cizincům.

Tia byla psychicky rozhozená. Neočekávala, že soupeřku uvidí dřív než na kolbišti, a že jí bude tak sympatická. Až doposud byli všichni lidé její nepřátelé; milovala otce i matku přes jejich přísnost a omezenost, milovala i Hoanga, ačkoliv ji bil a byl na ni sprostý. Nikomu dalšímu nevěřila, každý jí jen ubližoval. Maximálně dostala, co si zaplatila.

Orissu velice zaujaly její dlouhé vlasy. Nikdy tak dlouhé neviděla; něco o nich povídala, v nestřežené chvíli sklouzla, podlezla stůl a šla si na ni sáhnout. Tia zaváhala; málo scházelo, aby ji vzala do náruče.

Jenže zasáhla Maya: „Neotravuj, Ori! Musí se před zápasem koncentrovat!“

Ori vrhla ukřivděný pohled, ale kupodivu poslechla. Vrátila se zpátky.

Maya uznala za vhodné se omluvit: „Promiň, sestro. Je nevychovaná.“

Takhle Tiu ještě nikdo neoslovil. Uklidňovala se pomyšlením, že dívka asi tak oslovuje každého, ale... Ano, každého z klanu. Určitě ne nepřítele.

Nedokázala dost rychle zareagovat. Ani to nečekali.

Po jídle konečně udělala Ursa něco proti ní. Maya si chtěla zatrénovat, ale zápasnice odmítla: „Nesmíš cvičit před protivníkem! Ukázala bys mu svoje finty; zatrénujeme si zítra o to víc!“

Maya pochopila a ošklivě se na Tiu zatvářila. Ori na ni vyplázla jazyk.

Ursa řekla klidně: „Kdyby tě zlobily moc, zmlať je.“

Tia potřásla hlavou. Pak se zvedla a šla do svého pokoje. Vypadalo to, že se urazila, ale sotva zavřela dveře, rozbrečela se. Uvědomovala si, že se chová jako blbec; vlastně za celou dobu nic chytrého neřekla, vyjadřovala se spíš nezřetelnými zvuky. Musejí ji považovat za pitomou. Nebo si možná myslí, že jim ani nerozumí. Je přece z jiného národa.

Schválně, jaké národnosti je asi Ursa?

V soukromí se Tia poněkud uklidnila; aspoň natolik, aby v sobě opět probudila nenávist potřebnou k úspěšnému boji. Zdřímla si a když nastal čas, sešla dolů. Zjistila, že ostatní se vůbec nekoncentrují, měli důležitější starost: krásně vyzdobit Mayu. Zatímco Ursa na zápas odložila i těch málo ozdob a Ori neměla žádné, Maya byla parádnice a vybírala si s pomocí všech, co na sebe ještě navěsit. Patřilo to Ally, byla to součást jejího obchodu; zřejmě hodlala využít holčičku jako živou reklamu.

Dostala velké a výrazné náušnice, čelenku, nějaký náhrdelník, který měl viset do žlábku mezi prsy, ale když žádné neměla... Ale bradavky už měla propíchnuté, tak jí do nich zasunuly stříbrné rolničky. Na zápěstí náramky, na kotníky zvonečky; i tu parádu v ioni vyměnily za větší a nápadnější. To všechno se jí líbilo a byla pyšná, ačkoliv to měla jen vypůjčené. Jedině ty stříbrné střapce místo wingů si ponechala, nic takového Ally nenabízela. Jak jsou asi přidělané? Tiu by nepřekvapilo, kdyby připíchnuté ke kůži, jako ty spousty náušnic a kroužků všude, kde to jen trochu šlo.

Orissa se kupodivu žádných ozdob nedožadovala. I když s těmi Mayinými si hrála, zvlášť s takovými, co nějak cinkaly. Ally jí chtěla něco půjčit, ale Ori nechtěla. Bolesti se asi nebála, nějaké tetování už taky měla. Alespoň znaky, označující její příslušnost ke klanu.

„Nespěchej, svezeme tě autem!“ navrhla Ally.

Tia chtěla odmítnout; ale asi by nepochopily její důvody.

Na potoce byla vybudovaná aréna. Za normálních okolností protékal potok bez zábran, ale když se měl konat zápas, přehradili mu koryto, aby se voda řádně promíchala s prachem a vytvořila blátivou kaši. Bylo jí tak po kolena a působila dost odpudivě. Ovšem diváci se pobaví.

Už teď se kolem shromáždilo několik stovek lidí. Masivní reklama způsobila, že sem přijela spousta diváků i z Kingtownu, Iron-city, dokonce z Indiopolisu. A samozřejmě všichni turisté, kteří jen trochu mohli. Majitelé autobusů a taxíků si zas vydělali. Zájmem produkce bylo, aby diváků bylo hodně a vytvořili pořádnou kulisu. Zdálo se, že to vyjde.

Rozešli se na opačné strany. Tiu doprovázela Ally, Ursa tu měla spoustu kamarádů. Orissu si posadil na ramena nějaký kluk, aby dobře viděla; odměnila se mu tím, že ho v rozrušení kopala do žeber. A pištěla jako krysa.

Tia dostala další ránu, když Ursu přišlo podpořit několik dalších děvčat; přijely z jihu a kvůli vyrovnanosti slibovaly, že budou usilovně fandit. To by se jí líbilo, ale šokovalo ji zjištění, že některé jsou čarodějky; rozhodně Leontýnka (WZ Lea) a Evička (WZ Eva); ostatní jejich pomocnice, ovšem v cowenu těžko říct, která dívka něco je či není; může se klidně za pár let ledacos doučit. Tia fanoušky potřebovala, ale tyhle holky vedly řeči, které ji frustrovaly.

Především: dělaly si legraci z Allyson, ne z ní. Zatímco ony jsou hodné (bílé) čarodějky, Ally je striga zlá (černá) a lidem usilovně škodí. Její charakter je bídný, je chamtivá, zkažená, proradná a ničemná. Ally to vůbec nepopírala, naopak přidávala další zábavné detaily, kterým se ostatní smály a ne že by její jednání schvalovaly, ale: cizincům to patří.

Když důkladně pomluvily Ally, začaly probírat Tiu. Především její zápas nebraly vůbec vážně; což není nic divného, nebraly vážně nic. Těšily se, že Ursu důkladně zmlátí, případně byly ochotné ji někdy vybušit samy, kdyby na to Tia nestačila. Je samozřejmě jejich kamarádka, to ale nevadí; jsou zvyklé se čas od času rozdělit na dvě nebo víc part a pořádně se servat. Nejvíc to baví děti; když utrpí nějaké zranění, jednoduše se ošetří Ohněm. Děti by se praly pořád a nejradši by, aby jim zůstaly nějaké ozdobné jizvy; to se ale nesmí dovolit, ještě by zdivočely úplně.

Ally přivedla řeč na mejdan, který se bude konat dneska večer na oslavu vítězství; ať vyhraje kterákoliv soupeřka, musí se to oslavit. Přijde hodně kamarádů; jsou čarodějky ochotny pomoci s organizací? Byly. Samozřejmě se předpokládalo, že bavit se nebudou, jelikož jsou Panny, což zábavě poněkud vadí. Nicméně Leontýnka se svěřila, že už ji to nebaví a že využije nějaké příležitosti, aby opět (?) nebyla. Vycvičila nějaké mladší dívky, které mohou Oheň ovládat, a chce mít dítě; taky to slíbila mamince. Evička se nadšeně přidala, i ona už je velká holka a má nejvyšší čas.

Tia nevydržela. Rozječela se jako siréna: „Vy krávy pitomý, držte tlamy, nebo vám je rozbiju! Co se vo mě má votírat kdejaká jižanská píča? Já vím, že jsem proti vám blbá a nic nechápu; taky jsem se nechala ošoustat od každýho a byla jsem dvakrát na vejškrabu, ale je snad na tom něco divnýho? No tak nebudu mít nikdy žádný děcko, ale já ani žádný nechci! Vyrostl by z něj zkurvenej parchant jako ze mě! Kdyby to byla holka, stejně bych ji uškrtila a hodila do popelnice, aby neměla tak hnusnej život jako já!“ Potom se rozbrečela.

Čarodějky na ni chvíli hloupě koukaly. Pak na sebe; nakonec se rozhodly jí pomoci, obstoupily ji, objímaly a mazlily se; z jejich těl do ní procházela hřejivá energie, velice laskavá a uklidňující.

„Co se jí děje?“ šeptala Lea.

Ally: „Ona je z Iron-city, víš?“

Zřejmě dobrý důvod pro hysterický záchvat. Holky zmlkly, do začátku zápasu už nepromluvily. Leda slibovaly, že budou držet palce.

Zápas přenášela televize v přímém přenosu, začal tedy ve chvíli, kdy po reklamním bloku dal režisér pokyn. Ursa nastoupila nahá, protahovala svaly, potřásala mocným poprsím a všelijak se tvářila. Vyloženě šaškovala, takové věci nikdo nedělá mimo kameru. Reportérce řekla, že soupeřku rozdrtí.

Tia nastoupila v bílém tričku a žlutých šortkách. Taky už se naučila patřičně prodat svůj vzhled: zejména často pohazovala svou černou hřívou, aby si jí každý všiml. Taky řekla něco ve smyslu, že Ursu rozseká k večeři. Jejím fanynkám se podařilo zdárně roztleskat publikum.

Srazily se uprostřed kolbiště. Ursa byla větší a silnější, ale Tia byla daleko rychlejší a k vlastnímu údivu se cítila klidná a uvolněná. Podařilo se jí vyhnout prvnímu drtivému úderu, Ursa uklouzla a ztratila rovnováhu, tak jí Tia trochu pomohla a když se rozplácla do bláta, proběhla se jí po hřbetě. Bouře nadšení v publiku, reportér líčil zápas jako něco mimořádně významného, sportovní událost roku.

Při dalším střetu skončila Tia v bahně a pořádně se zmazala. Čekala to. Pak se chvilku rvaly vcelku vyrovnaně, dokud se Urse nepodařilo roztrhat jí na těle tričko. Pak ji pustila, aby si mohla kamera řádně prohlédnout její poprsí, než bude zmazané bahnem.

„Nadechni se a pořádně vypni!“ poradila zřetelným šeptem.

Tia s úžasem pochopila, že jí fandí nejen publikum, ale i soupeřka. Copak nechce vyhrát? Nebo snad... „Já nejsem tvoje učednice!“

Ursa se jenom ušklíbla. Tia (překvapivě v průběhu zápasu) pochopila, že všichni jižané berou střetnutí jako zábavu a šou pro diváky; cítila se jako hlupák, že to vůbec kdy brala vážně. Navíc měla pocit, že čarodějky něco organizují; při účasti tolika diváků je vhodné vytvořit mentální pole. Na co se dá využít? Třeba na nic, ale E pole se hodí vždycky!

Krucinál, proč jsem dovolila, aby na mne sahaly?

Ursa ji popadla za vlasy, přitáhla blíž a držela, zatímco ji fackovala z obou stran svými mohutnými prsy. Ani to moc nebolelo, ledaže měla cecky od bláta. Tia se matně bránila, diváci řvali nadšením. Reportér se veřejně přiznal, že dostává erekci. Ovšem takových řečí vedl víc a pořád.

Důležitá osoba byl rozhodčí, jeho úkolem bylo zdržovat boj a ve vhodných chvílích soupeřky rozehnat. To udělal i nyní; pak pokynul, aby se bojovalo dál, takže se zas střetly. Tentokrát přišla Tia o šortky, ale měla ještě krajkové kalhotky, na což reportér nezapomněl upozornit. Potom začal popisovat, že Ursa naproti tomu spodní prádlo nenosí vůbec a jiné oblečení velmi výjimečně, neboť tvrdí, že je to zdravější.

Hlavním úkolem reportéra bylo vést dráždivé řeči. Jelikož se líbily jak přítomným divákům, tak lidem u televize (a Ashendenovi), dostal pokyn, aby pokračoval. Začal tedy líčit její tetování; dostal nějaké fotografie, mohl tedy popisovat, že má celou vagínu olemovanou ornamenty, které zvyšují její sexuální žádostivost. Od osmi let pravidelně masturbuje, v deseti byla zbavena panenství a od té doby souloží s každým, kdo se jí zalíbí. První dítě měla ve čtrnácti, druhé před půl rokem; teď je jí sedmnáct. Rodit ji baví, takže si jistě pořídí nějaké další. Stejně jako jiné cvičí i svoje poševní svaly; dokáže si do pochvy zasunout značně velké předměty, dokáže vystřelovat šipky a zasahovat nafouknuté balónky. Některé ty věci byly pravda, jiné patřily k jiným významným ženám a další si reportér prostě vymyslel, ale diváci byli ochotní věřit všemu.

Rvačka se vyvíjela rovnoměrně. Obě zápasnice už krvácely z nosu; rozhodčí je několikrát rozehnal, dokonce je pro zvýšení dramatičnosti prohlížel doktor, jednou je ostříkali z hadice, protože už byly moc ulepené. Orientační pokyn byl vydržet aspoň deset kol; delší protahování nebylo žádoucí, aby diváci náhodou nepřišli na to, že je to smluvená hra.

Ashenden byl přímo na stadiónu, bloudil mezi diváky, občas si prohlížel monitory a příkazy vydával do vysílačky. Něco nebo někoho hledal; několikrát prošel i kolem čarodějek, ale nevšímal si jich. Ony jeho ano; Evička na něj upozornila Leontýnku a ta přikývla. Když zápas trval dostatečně dlouho, dal pokyn, aby byl ukončen. Co hledal, nenašel.

„Mám ho zabít?“ zašeptala Ally Leontýnce.

„Nesmíš. Patří Sandře Greenbayové.“

„Pch! Na tu kašlu!“

Lea neodpověděla.

„Nebo, co ho chytit a umučit?“

„Seš pitomá. Udělej si to klackem, když...“

Ally ji kopla, ale jen tak přátelsky.

Nicméně byl dán pokyn, aby zápas skončil. Jak, to řečeno nebylo.

Tak se dívky střetly naposledy a tentokrát do sebe bušily o život. Ursa ve vhodné chvíli praštila Tiu shora pěstí; ta se složila do bahna a zůstala nehybně ležet, dokud ji rozhodčí neodpočítal. Pak ji Ursa popadla a jako utopenou kočku odnesla ke stolku rozhodčího (a ke kamerám).

Diváci šíleli. Postupně řevem proniklo skandování: „Ostříhat, ostříhat!“

Někdo nejspíš podobné přání očekával, asistentka se stříhacím strojkem už byla připravena. Tia zkřivila obličej, ale nebránila se, ani nemohla. Jenom zašeptala: „Nech mi wingy!“

Ursa se chopila strojku; kamera detailně zabírala, jak jím rejdí soupeřce po hlavě. Kdo z diváků ještě nedostal orgasmus, tomu se to stalo teď. Muži i ženy měli v rozkroku mokré skvrny, ale nikomu to nevadilo. WZ Ally se jen spokojeně šklebila, i ostatní holky.

Ursa během chvilky Tie dokonale ostříhala hlavu. Pak ji uchopila za wing a předvedla do kamery. Diváci ji odměnili nadšenými ovacemi.

„Ustřihni jí ty cancoury!“ požadoval kdosi z televize.

Jenže Ursa pronesla výrazně a přímo do mikrofonu: „Nezpůsobím hanbu sestře z klanu.“

Ashenden to slyšel z rozhlasu. Ve tváři mu zaškubalo.

I diváci jako by zaváhali. Pak nastala nová exploze řevu.

Tia stála, nohy se jí trochu třásly. Ale hlavou jí zběsile probíhaly myšlenky. To, co mělo být ponížením, se obratem změnilo v triumf.

Jižanské kšatrijské právo říká, že kdo se střetne s bojovníkem, získává členství v jeho kastě. Ursa ji porazila; tím se stala její velitelkou, ale též ochránkyní. Tia přesvědčila, že je dost dobrá; teď bude záležet na její obratnosti při vyjednávání, jaké obsadí místo. Má kolem sebe kamarádky: Ally, Leu, Evu... dokonce Orissu. Ta skočila z ramen toho kluka rovnou do bahna, dvakrát se převalila a pak šla objímat mámu i Tiu. Maya se chovala uměřeněji, předváděla svoje ozdoby, takže do bláta nešla.

Což nevadilo, protože na kolbiště vtrhla spousta diváků mladšího věku, hlavně dětí. Jejich hlavním cílem bylo co nejvíc vyválet v blátě nejlepšího kamaráda, u dospívajících kamarádku. A sebe nešetřit.

Proběhly ještě nějaké rozhovory, vesměs dost hloupé, neboť na nic chytrého nikdo nepřišel. Ani se to nečekalo. Když to skončilo, holky se jakž takž osprchovaly, nalezly do auta a odjely k Ally.

„Vykoupem se?“ vyzvídala Ori.

„Myslíš snad, že můžeš zůstat takhle špinavá?“

Neměli koupelnu jako ve šlechtickém sídle, ale vanu s horkou vodou ano. Největší nadšenec byla Ori, samozřejmě; Maye hezky dlouho trvalo, než sundala a vrátila všechny svoje ozdoby. Nechala Ally i ty, co byly její.

„Kluci mi dají nový!“ objasnila.

„Schválně, za co?“ rýpla si Evička.

Tia se držela zpátky, nevěděla, jak se chovat. Ursa ji ovšem nepřehlédla.

„Neschovávej se, panenko! Ještě s tebou nejsme hotoví...“

Ally podala dózu s mýdlem a břitvu. Bylo jasné, co přijde.

„Mě taky, mami! Mě taky!“ vřeštěla Ori.

„Co na tobě je sakra možný oholit?“

„Ale mně se to líbí!“

Do vany ji samozřejmě pustily, ale soustředily se na Tiu. Maya ji celou namydlila od hlavy k patě; pak ji Ursa úplně oholila, včetně obočí. Zůstaly jí jen ty wingy. Zvláštní pozornost věnovaly podbřišku; nejen ji čistě oholily, ale důkladně promasírovaly. Byla to největší tělesná rozkoš, jakou v životě zažila; snad poprvé se jí sex skutečně líbil. Jenže ony to vůbec nepovažovaly za sexuální činnost, masáž je přece běžný zdravotní úkon!

V důsledku té masáže začínala postupně odeznívat zvláštní nálada, kterou měla od chvíle, co ji čarodějky uklidnily po tom výbuchu emocí. Uvědomila si to až teď; v průběhu zápasu ji popadl amok a vnímala jediné: čím víc na ni pršely rány, tím víc se jí to líbilo. Samozřejmě do Ursy bušila taky, ale ta úžasná bolest byla fantastická.

Znala příčinu: Pozitivní Posun. I pachatele: Ally. Ta jediná se odvážila ji přeprogramovat, aniž si vyžádala dovolení. Může, je zlá čarodějka. Taky ovládala to mentální pole, které zachvátilo celý stadión. Možná boj některé diváky skutečně vzrušil natolik, že dostali orgasmus, ale řada dalších byla ovlivněna zvenčí. Těžko zpětně zjišťovat, jak to koho postihlo; momentálně vpadli do hospod, kde chlastají jako o život a dá se očekávat, že jejich fantastické zážitky budou přiměřeně pokračovat. Možná existuje někdo, komu to bylo nepříjemné. Možná budou mít zítra kocovinu. Ale konec konců, větší část jich přijela hlavně kvůli tomuto zážitku.

Tia ještě teď prožívala příjemné pocity, kdykoliv se dotkla rozbitého nosu nebo jiných míst, kam schytala nejvíc úderů. Bolelo to příjemně! Holky jí masírovaly nejpostiženější místa, skučela rozkoší jako pes a přála si, aby to trvalo co nejdéle. Obočí tentokrát neměla roztržené jako minule, ale cítila dřívější zranění, když ji Ursa holila. Břitva ji občas lehce škrábla a bolelo to, ještě příjemněji. A to ji čeká ještě tetování a leccos jiného; už jenom chybí, aby si ji podalo pár kluků a důkladně ji osouložili!

Největší přítomný odborník na sexuální úchylky byla Maya. Zřejmě ji taky takhle upravili, ovšem daleko dřív. Především měla moc ráda podobné masáže a při tetování si s ní taky pořádně vyhráli. Četla spoustu časopisů, včetně těch pro dospívající dívky, takže měla dobrý přehled o všech sexuálních úchylkách. Moc se těšila, až jednou nějakého úchyla potká a on ji bude rafinovaně mučit; ježto zatím o žádném nevěděla, týrala se sama. Možná proto si na každou ozdobu nechala píchnout další dírku.

„S tím bys v Ironu dlouho nevydržela.“ upozornila ji Tia.

Na jejich naléhání se rozhovořila. V Iron-city bují dětská prostituce; ve více variantách. Dívky mezi třinácti a patnácti seženete celkem běžně, jsou ochotné a docela vstřícné; policie o tom ví a nevšímá si toho. Maya by spadala do dražší kategorie, od deseti do puberty. Těch je méně a nedělají to dobrovolně, ale mnohé prodali překupníkům vlastní rodiče, nebo je nutí to dělat v bordelech někoho známého. Policie, když je dopadne, je potrestá. To nejhorší je zneužívání dětí do deseti let; to je stíháno velmi přísně, policie po pedofilech jde a trestá všechny, hlavně organizátory. Samozřejmě malé děti jsou drahé; a občas je třeba je zabít, aby něco nevyžvanily. Získávají se různě, často únosem, a nutí se surovým bitím.

Dívky ji vyslechly s velkým zájmem. Maya ze začátku považovala zneužívání pedofily za veliké dobrodružství, ale postupně v ní narůstal odpor a vztek. Ke konci už byl názor jednotný: Proč s tím někdo něco neudělá?

„A to jako kdo?“

Diskutovaly. Tia jim objasnila systém gangů, vzájemně propojených a tvrdě soupeřících o výdělek. Kdo by se pokusil o nápravu, stál by sám proti celé organizaci. A ještě: policie funguje spíš jako další gang a vymáhá úplatky za ochranu, ale moc toho pro bezpečnost nedělá. Možná se snaží, ale lidí co přestupují zákony, je příliš mnoho.

„Jednou na ně přijde princ, až se to dozví.“ řekla Maya.

„Takovejm kecům už nikdo nevěří.“ namítla Tia.

Starší dívky to nekomentovaly, Maya hlasitě protestovala.

„Tys prince někdy viděla?“

„Prince neviděl nikdy nikdo.“

„Tak vidíš.“

Orissa se hlasitě dožadovala očištění ocelí. Tak ji celou namydlily a pak oholily břitvou; tím byla spokojená. Prozatím.

Tia už se s ní mazlila bez zábran. Nikdy nechtěla děti; teď by takovou čipernou holčičku brala. Jenže už to nejde – a nikdy nepůjde.

„Proč?“ zeptala se Leontýnka, která se až dosud moc neprojevovala.

„Už jsem byla těhotná. Nechala jsem si to vzít. Ten doktor... neměl vůbec diplom, byl to nějaký zkrachovalý řezník. Zkrátka už nikdy nemůžu...“

Čarodějky si vyměnily pohledy.

„Znám někoho, kdo by to mohl zkusit.“ řekla Leontýnka.

„Vážně? A co bych pro to musela udělat?“

„Nic moc. Jenom jít dneska večer s námi na jednu akci.“

„Souhlasím. Jakou akci?“

„Někdo nás pozval na svatbu.“

Barbara se vdávala. Klidně to mohla udělat, sice měla v pase napsáno, že je vdaná za nějakého Levasseura, ale v Arminu o té svatbě neexistoval žádný doklad. Jackie měl dokumenty, podle nichž se ještě za války oženil se Sylvií Dunbarovou, je tedy spoluvlastníkem a případným dědicem rozsáhlého majetku vévodského rodu. Sylvie ovšem odešla do ciziny a podle nějakého papíru se tam rozvedla. Navíc v Arminu bylo málo lidí, kteří by se odvážili zjišťovat rodinné poměry říšských princů.

Křesťanská část obřadu se konala v Katedrále. Přítomna byla řada státních hodnostářů, třeba Algernon Monroes, majitel a generální ředitel banky. Přítomen byl také starý kardinál Baarfelt, titulární kingtownský arcibiskup, a správce tohoto chrámu, arciprobošt Leonard Wiganti. Když vstoupil vrchní velitel armády generál Wilmar Coxon, začínala být Bára poněkud nervózní; ale překvapení nebyl ještě konec, neboť před Katedrálou zastavilo obrněné auto a z něj vystoupil sám císař Charry Guyrlayowe, samozřejmě doprovázený gardisty ve slavnostních uniformách, a zasedl do své vyhrazené lavice.

Barbara nebyla schopna reagovat. Že se bude vdávat za významného muže, to chápala; ale že u toho bude císař, kardinál a všichni ostatní? Čím si vůbec zasloužila takovou pozornost? Je obyčejná přistěhovalecká holka, nikdy nic nedokázala a... radši ani nedomýšlela. Zato otec se nafukoval, při prvním sňatku nebyl a nikdy jej neuznal, ale tenhle druhý... Samozřejmě byl přítomen i soudce Greenbay jako doprovod Sandry, Renka hrála na varhany a byla tu spousta kamarádek a kamarádů. Oddával je kněz středního věku, jehož jméno se nedozvěděla, ale měl státní souhlas a jejich sňatek nemohl být právně nikým napaden. Bára užasla, protože větší část obřadu zpíval aramejsky. To je jazyk, kterému nerozuměla, ale mluvil jím Ježíš Kristus.

Ministerský předseda Draggon poslal alespoň gratulaci. Bára později uvažovala, jestli by taky přišel, kdyby ho pozvali.

Svatební hostina se konala v Greenbayově sídle. Hostina byla přichystána zhruba pro tři sta osob. Samozřejmě se jí nezúčastnil ani kardinál, ani císař; zato spousta kamarádů. Na zahradu postavili velké stoly, kam z kuchyně neustále nosili další a další pokrmy. Celou oslavu zkušenou rukou řídila teta Gal, vlídná dáma neurčitého věku se zcela bílými vlasy, neustále laskavá a příjemná ke každému. Snad každého objala a políbila, nechala si říct jeho jméno a možná si je dokonce pamatovala.

Významným hostem byl Nick. Teprve při hostině se vzpamatovával ze zmatku, do něhož jej uvedl obřad v Katedrále. Přátelé ho varovali, že nepřichází do úvahy, aby se setkal s císařem či kardinálem a obtížně s Coxonem; že je uvidí na vlastní oči, dokonce budou sedět kousek od něho, vůbec nedoufal. Natož pak, že přijdou na svatbu holce, která mu dělá průvodkyni! Došlo mu, že je to spíš kvůli ženichovi, generálnímu řediteli koncernu AAC; snažil se tedy, aby si ho Jackie zapamatoval, avšak neobtěžoval ho při zábavě nějakým jednáním. Však přijde vhodná chvíle!

Renka si už při obřadu zahrála v Katedrále na klasické varhany, největší v Impériu. Teď hrála na střídačku na svoje elektronické nástroje, varhany a kytaru, přičemž ten druhý nástroj hrál sám předem naprogramovanou melodii. Mládež usilovně tančila. Renka už byla asi taky mírně pod vlivem, neboť se o přestávce hádala s tetou Gal o rozdílech mezi keltskou a elfskou harfou, přičemž jí šlo o jednu určitou harfu, vyrobenou elfy pro May-Britt. Když to slyšel Nick, jen potřásl hlavou; každý přece ví, že elfové jsou pohádka, jak by tedy mohla existovat nějaká pravá harfa?

Bára byla nevěsta a mohla si leccos dovolit. Tak si přišla půjčit kytaru a rozjely to s Renkou jako kdysi, když začínala v Baru u Štěňat. Připojili se k nim někteří další, profesionální muzikanti i čistí amatéři. Dokonce to ovlivnilo i Nicka, dostal dobrou náladu a zatančil si s několika děvčaty; zatím se však nedal přinutit k ničemu dalšímu, ty holky byly tak mladé!

Ty holky zatím usilovně hrály různé soutěžní hry, nejvíc Vadí – nevadí. Hlavní cíl: svléknout všechny, kdo ještě mají něco oblečené. Protože byl v areálu bazén, moc takových nebylo. Při obřadu v Katedrále byli oblečeni všichni, do toho nejlepšího, co měli. Nevěsta Barbara měla nádherné bílé šaty pošité perlami a na hlavě krajkový šátek, protože vlasy jí ještě nenarostly a těžko říct, zda někdy narostou. Ten bílý šátek si nechala i teď, jinak se samozřejmě svlékla mezi prvními.

Později si mládež našla skvělou zábavu: sázeli se o šperky. Každá princezna byla nádherně vyzdobena předměty ze zlata a drahokamů; některé byly snadno přemístitelné, jiné umístěné v různých tělesných otvorech dost napevno. I kluci nosili náušnice, piercingy a leccos jiného; Nicka nejvíc mátly kroužky na přirození. Mladí se vzájemně obdarovávali při svatbách, tedy při sexuálním spojení. A ty věci byly zřejmě velmi cenné.

Teď, zřejmě ve stavu mírné pošetilosti způsobené alkoholem, se princezny snažily předat svoje ozdoby někomu jinému, nejraději mladší dívce a cizince k tomu. Že se tím dotyčná stává jejich mladší spolumanželkou, byla další pošetilost, ale ty holky to braly vážně a všem se to líbilo. Kromě Nicka; ten nemohl pochopit, jak se můžou tak snadno zbavit takového bohatství. On vlastně nechápal ani status princezny; definice: dívka z bojovnické kasty, dodržující veškeré kastovní zákony, chránící svou vlast a těšící se milosti Boží, v souladu s pokyny čarodějek. Měl pocit, že se princezny snaží přesunout svoje klenoty na dívky, které takové nejsou, ale mohly (měly) by být. Zejména ty, které je odnesou co nejdál do ciziny.

„Ty nevíš proč?“ smála se jeho momentální společnice, poněkud exoticky vyhlížející rudovláska. Vypadala spíš na démona než člověka, ale takových tu bylo mnohem víc. Nick si nebyl jist, zda ji požádal o vysvětlení, přesto mu ochotně vykládala: „Dračí magie, víš? Kovy a kameny jsou krystalické struktury, které koncentrují energii. Když je dívka dostane, získá spojení na všecky předchozí majitelky a jejich muže; když to dokáže, může si s nimi vyměňovat energii bez ohledu na to, zda jsou živí či mrtví. Když je potom předá další holce, získá taky její energii. A může jejich pomocí ovlivňovat všechno, co je kolem. Když je to v cizině, znamená to umístění vlastních hraničních kamenů na nepřátelské území. Chápeš?“

Chápal, ale nevěřil. Jasně, další děvčátko, které si hraje na čarodějku. Líbila se mu a kdyby nebyl slušný člověk, možná by jí podlehl. Až se ještě víc napije, bude se jí muset vyhýbat, kdyby se chovala agresivně.

„Jsi milý,“ řekla a políbila ho na tvář, „Neboj se. Nikdo ti neublíží.“

Uvažoval, zda takové hry probíhají i mezi kluky; ano, ale méně. Všeobecně chlapci silně podléhali svým partnerkám, zejména ti silní a agresivní, co se nejvíc chlubili svou dominancí. Dívky je v tom usilovně podporovaly, při každé příležitosti zdůrazňovaly svou podřízenost a zvláště oceňovaly jejich sexuální výkonnost. A ve vhodnou chvíli stydlivě špitly:

„Chtěla bych, abys to předvedl i tady mé kamarádce. Přece ji zvládneš!“

Nová členka Sesterstva byla obvykle mladá a vykulená. Žádný kluk by takové příležitosti neodolal. Nevinné, nezkušené dívky, které nic netuší...

„Jednou bych chtěla potkat takový zázrak. Nevinnou a nezkušenou pannu, která netuší, co ji čeká...“ uchechtla se rudovláska.

„Chceš říct, že takové neexistují?“

„Leda ty mentálně postižené. Všechny, co tady jsou, se těší na Velkou Hru.“

„Proto ses namaskovala jako démon?“

Ušklíbla se. „Uhádl! Kdybysme se vsadili, vyhrál bys!“

Byl posilněn alkoholem, tak se odvážil pohladit ji po vlasech. Jiskřily.

„Vím, co bych vyhrál. Ale nestojím o to. Nebo spíš, bojím se tě vyhrát.“

Změnila barvu očí na rudou, docela zdařile. „Jsi vážně milý.“ řekla.

Bylo mu líto, když odešla. Ale jeho zásady pro něj byly důležitější.

Různé zábavy trvaly až do večera. Tehdy přišli ještě další kluci a holky z města, naopak někteří už toho měli dost a zalezli do úkrytů, aby se prospali. Taky na Nicka padla těžká únava; vypil toho hodně a měl nárok být pořádně unavený. Někdo mu pomohl do jeho pokoje.

Mladí byli naopak plní síly a svěžesti. Okolo půlnoci našla teta Gal na zahradě hezké místo, sundala si náušnice a rozmístila je jako ohraničení na udupanou zem. Pak dala pokyn, aby začali procházet. Nejdřív samozřejmě Bára s Jackiem, ale taky Renka, Sandra, Sarah a další. Teta Gal dohlížela.

Celé její jméno bylo Galadriel Stříbrovláska, elfsky Telpefindë; několikrát zdůraznila, že není elfka, ale něco docela jiného. Nedokázali pochopit, jaký je v tom rozdíl. Byla spíš léčitelka než čarodějka, nikdy nikomu neublížila. Ale dokázala ovládat Brány.

Když prošli, ocitli se na břehu moře zalitém sluncem, žlutý písek a zelené koruny palem, šumící ve větru. Kousek výš stál chrám, starý nejméně pět tisíc let, téměř rozpadlý. Mohutné kamenné kvádry bez střechy, sochy dávno zarostlé vegetací, ale doposud omračující svou monumentalitou. U chrámu je očekával Mistr Denis, Bílý Mág. Vlídný a laskavý.

„Tady bude svatba pokračovat.“ řekl.

Kes, Kitty, Ira a pár dalších bloumaly po Sheolu. Přepadla je žízeň, tak se zastavily v jednom baru na limonádu. Obsluhující dívka se každému snažila vnutit něco tvrdšího, ale prohlédla si Irenku a zaváhala. Radši jim dala co chtěly.

Když dopíjely, přišla tam nějaká jiná holka. „Hele, jsme pozvaný na velkej mejdan!“ oznámila té barmance, „Jedna kámoška se vdává a zve nás.“

„Myslíš, že můžu jen tak zmizet?“

„Měla bys.“ Pak se dívka obrátila k nim: „Vy pojďte taky, bude to fajn!“

„Ale my ji vůbec neznáme!“

„Nevadí. Tak ji poznáte.“

Šéf té barmanky vůbec nebyl rád, když chtěla odejít. Jenže podíval se do očí té kamarádce, zaváhal a pak souhlasil. Poněkud překvapivě.

„Kam půjdeme?“

„Jenom kousek.“

Zavedla je do chodby vzadu za barem. Byly trochu překvapené, ale každou jejich námitku hravě smetla přátelským úsměvem.

Prošly dveřmi a vystoupily rovnou na rozzářenou pláž.

Errata:

30.05.2021 11:42