Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nebyl to skutečný svět. Vše v něm bylo iluzorní: jemný žlutý písek pláže, příjemně teplé modré moře, laskavě žhnoucí slunce, svěže zelená džungle, osvěžující větřík i starý chrám, nepatřící žádné kultuře, ale připomínající všechny. Teta Gal vysvětlila existenci toho místa jako bublinu v prostoru a čase, kterou vytvořila na přání Mistra, bude existovat po dobu oslav, ale pak bude zrušena. Nebude jí už zapotřebí.

Kes se zatím jen rozhlížela. Parta dětí kolem deseti se žádnými pochybnostmi netrápila, popadly barevně pomalovaná prkna a surfovaly v příboji. Kde vzaly ty surfy? Řekly si o ně. Komu? Já nevím – nějaké holce!

Hlavní problém Kes byl v tom, že ať položila jakoukoliv otázku, každý na ni překvapeně koukal, jako by nechápal. Pouze jí bylo divné, že se náhle zcela bez varování ocitla na vzdáleném místě, odkud se sama nemůže nijak dostat; bez peněz, bez šatů, dokonce bez jídla. Vlastně, oblečení měla: dva šátky, jeden okolo boků, druhý uvázaný přes prsa. Ježto většina přítomných byla nahá, svlékla se taky a rozprostřením těch šátků vytvořila něco jako osobní prostor. Ale bude mít nějaký smysl?

Rozhlížela se po lidech kolem. No, lidech... jen za předpokladu, že budou lidská práva přiznána i Irence. Jednoznačně byli humanoidní savci s čtyřmi končetinami, hlavou vybavenou očima a ušima, ústy a chřípím. Co se vlasů týče, o tom těžko mohla diskutovat, sama žádné neměla. Mnozí hřívy měli, byli tu i jedinci porostlí různě dlouhou srstí po celém těle. Všechny možné barvy, všechny myslitelné tvary. Největší část však vypadala zcela normálně a hovořila arminsky, případně nějakým běžným lidským jazykem. Kes to po krátkém zaváhání vcelku uklidnilo.

Přilepila se na čarodějku Leontýnku, kterou už znala alespoň natolik, že si byla jistá její totožností. Lea ale neměla čas moc vysvětlovat, pečovala o hosty z Iron-city, mezi nimiž vynikala zápasnice Tia. Nicméně kladla skoro ty samé otázky, takže stačilo jen poslouchat a postupně se dozvěděla ledacos zajímavého.

Abychom cokoliv pochopili, je nejdřív nutno přijmout teorii spirálového vesmíru; světy navlečené na spirále se podobají sobě navzájem, s jistými odlišnostmi tím většími, čím vzdálenější na některé ose je příslušný svět. Přítomní hosté mohou pocházet z různých úrovní. Ti, kteří vypadají odlišně, nechtějí či neumějí přizpůsobit vzhled místním podmínkám; bytosti z vyšších úrovní se přizpůsobují automaticky, ne kvůli přestrojení, je to prostě běžné vytváření osobnosti. Jak skutečně vypadají? Jakkoliv; vnější vzhled pro ně zkrátka není důležitý.

Kes považovala za velmi důležitý tvar uší; kdo je má větší a špičatější než ona, je elf. Námitky: především si tito lidé vůbec neříkají elfové, ani mezi sebou necítí spřízněnost. Pocházejí z mnoha světů, některé jsou méně vyspělé než lidé, třeba středověké, jiné daleko vyspělejší. Pokud jsou příbuzní, obvykle mezi sebou bojují nebo dřív bojovali. Víc než tvar uší je pro ně důležitá délka života; může být lidská (cca 100 let), elfská (1000 let) nebo prakticky neomezená. Všeobecně platí: čím větší délka života, tím méně je existujících jedinců a tím obtížněji se rozmnožují.

Tomuto tématu se Lea věnovala dost obšírně, takže se Kes dozvěděla:

Dlouhověcí postupně omezují kontakt s krátkověkými. Není to nic proti, žijí ve svém rytmu a není jejich vina, že se lidé nedočkají příštího setkání. Nežijí ve státním, ale rodovém zřízení; znají jen své příbuzné, jiní pro ně nejsou důležití. Nemají žádnou politiku a jejich náboženství je tak soukromou věcí, že o něm nikdy nemluví s nikým cizím. Ne že by něco tajili, jejich názory jsou zkrátka příliš složité na krátkou definici. Vytvářejí je po celý dlouhý život, jak byste to mohli naráz pochopit?

Čím jsou vyspělejší, tím neobvyklejší mají sídla. Rádi obývají časoprostorové bubliny podobné této; každý má svůj vlastní svět. Vybavený podle toho, co dotyčný potřebuje, nemá nic zbytečného. Méně vyspělí mají technické prostředky: lodi, automobily, oděvy, zbraně. Vyspělejší nic takového nepotřebují. U nejvyspělejších člověk ani nedokáže pochopit, co mají a jak to funguje. Mnozí mají rádi zábavné či ozdobné předměty z cizích světů, ale také je rádi dávají dál. Asi jako čarodějky své šperky.

Magie je pro ně běžný způsob existence. Vlastně nerozlišují magii, vědu a náboženství, to vše jim splývá. Každý si vytváří vlastní systém, občas je porovnávají nebo se učí od vyspělejších; je to jeden z mála důvodů, pro které vyhledávají společnost. Nejsou na nikom závislí, nic od nikoho nepotřebují, nejsou ochotni nic dávat. Leda když se nudí a chtějí se bavit.

Jejich poměr k lidem. Kes od malička učili ve škole i doma, že člověk je nejvyspělejší a nejdůležitější bytost vesmíru. Inu, jak pro koho. Dlouhověcí považují lidi za svůj předstupeň; vy snad nemáte rádi opičky? Někteří jsou pro ně užiteční, dovolují jim žít na svém území a pomáhat; jiné si pak oblíbili z důvodů, které jsou mimo naše chápání.

Jejich vláda (rada starších, konkláve, konvent?) doporučuje, aby se častěji rozmnožovali; vesměs se jedná o marné volání. Čím vyspělejší, tím individualističtější osobnosti; existence dítěte je značně omezuje, takže se k takové oběti odhodlají jen ze skutečné touhy dítě mít a vychovávat. Obvykle žije s matkou a otec je navštěvuje, dokud se nenaučí samo si vytvářet sídlo. Nicméně se občas scházejí a rádi spolu komunikují, dokud se nemají dost; potom se samozřejmě zase rozejdou.

Jejich citové vazby jsou velmi omezené, podřízené chladné logice. Není to žádné speciální učení nebo víra, hlavní důvod je dlouhověkost; v mládí byli mnohem emocionálnější, ale po sto až dvě stě letech je to přešlo. Irenka je ještě mladá, takže se víc projevuje. Ačkoliv, dospělí se taky rádi baví, či se dávají bavit. Proto občas navštěvují místa, kde je veselo, jako tohle.

Jejich sexuální vztahy mohou být trvalé, to je ten lepší případ. Někdy se však stane, že partner zahyne nebo se s nimi rozejde. Nemstí se mu, pouze je jim to líto a příště vybírají daleko opatrněji. Tedy: trvá jim tak sto let, než si nějakého opravdu vyberou. Protože na ně pudy přicházejí častěji, zhruba v periodě sedmi let, ukájejí se s nižšími rasami, například lidmi. Život elfa s lidskou ženou je příjemný, baví ho svojí emocionálností a chutí milovat se častěji než za sedm let. Ještě příjemnější je soužití elfky s mužem, případně několika muži; hodně si užije a někdy dokonce otěhotní. Častěji elf oplodní lidskou ženu, z čehož vznikají různí zajímaví kříženci. Docela výhodní; nejsou sice plnoprávní, ale rychle dospívají a lze jim svěřit různé méně náročné úkoly. Například řízení mezihvězdných lodí, válku v kosmickém prostoru atd. Občas zahynou, je to škoda, ale pořád menší, než kdyby zahynul skutečný člen rodu.

Kromě půlelfů, čtvrtelfů a podobných zrůdiček si tihle páni občas pěstují ještě klony; umístí pár svých buněk do umělé dělohy a dopěstují do osoby, která vypadá jako oni. Její inteligence je zhruba jako u robota; hodí se na strážní službu a bojové nasazení v přední linii. Jejich hodnota je nevelká, relativně snadno lze vypěstovat nové. Proč používají klony z vlastního těla? Jednoduše proto, že nikomu jinému nevěří.

Pro Irenku byli příbuzní, ale velkou radost z nich neměla. Pocházela ze světa, který byl na spodní úrovni, vedl válku s mnoha jinými a často se tam vyskytovaly politické převraty. Ira neměla chuť způsobit ještě nějaké další potíže; pryč z jejího světa ji poslali hlavně proto, aby je nespáchala.

Ač se to zdá podivné, elfové nebyli ani zdaleka nejhorší, co se tu dalo potkat. Dokonce ani démoni, čerti, ďábli, šejtáni a podobné druhy; ti jsou sice taky mizerové, ale jejich inteligence je slabá a jdou tak profláknutí, že jim nikdo nevěří. Nebezpečné je vlastně cokoliv, čím vyspělejší tím horší; snad nejhorší nepřátelsky naladění bohové. Těch je bohužel spousta druhů, někteří patří do určitých regionů, ale o mnohých se vůbec neví, odkud pocházejí a o co jim jde.

Proč tedy byli tady? Protože je pozval Denis Baarfelt. Tedy, pozval... vztyčil maják, který dával celému vesmíru na vědomí, že se tu koná mejdan. Ten maják je normálně neviditelný, ale Oni vnímají. Někteří byli přátelé, jiní přátelé přátel a někteří přišli proto, že byla naděje, že tu bude někdo, s kým chtějí něco projednat. Pokud se jim do cesty připletl člověk, obvykle ho nechali naživu; přece jen jsou laskaví a dobromyslní, když mají dobrou náladu. Ovšem nebylo jisté, co bude, když jim ji někdo zkazí.

Určitou úroveň mají čarodějky. Nepovažují se za lidi, ačkoliv mnohé mají lidský původ. Není řeč o děvčátkách typu Ley, to je spíš materiál, z něhož budou WZ teprve vytvořeny. Čarodějky typu Valérie, Terezky, Julie atd. Jsou důležitější a respektovanější. Jsou schopné účelně používat energii, mohly by s některými nižšími bohy bojovat a porazit je. Stejně tak Denis, ten to už několikrát předvedl. Templářské čarodějky mají navíc ohavnou tendenci se reinkarnovat rovnou na anděly, sloužit Nejvyššímu a vracet se do světa tak rychle, až to jejich nepřátelům vadí.

Vše by bylo snazší, nebýt války v Infernu. Vede se několik tisíc let, nikdo přesně neví kde, vítězství je v nedohlednu a naši stále shánějí další posily. Momentálně jednají s Mistrem, aby jim nějaké zajistil; jemu se to moc nezdá, ale taky je nemůže přímo odmítnout. Lze očekávat, že tu určitě budou probíhat různá další jednání.

„Tak moment!“ nevydržela Kes, „To jsme tady jen proto, abysme se dali naverbovat do nějaký armády?“

„Tam skončíš stejně,“ mávla rukou Lea, „Ale nespěchej, máš fůru času.“

„Co když nechci?“

„To je dětská svéhlavost. Oni počkají, až budeš chtít. Proto se taky koná ten mejdan. Aby ses seznámila s budoucími spolubojovníky.“

„Ale já vůbec nechci bojovat!“

„Nevadí. Oni potřebujou i písařky do štábu. Fakt, s tím si nedělej hlavu. Za padesát let to budeš vidět jinak.“

Sotva se Kes vzpamatovala z této perspektivy, už dostala další ránu: toto shromáždění se koná také kvůli navázání milostných vztahů. Očekává se, že všechny ženy v plodném věku si na oslavě dostatečně užijí sexu, některé se dokonce zamilují, ale hlavně otěhotní a přivedou na svět dítě, jehož genetická výbava může být hodně složitá. Jedna ze schopností čarodějek je totiž vytvořit prostředí, kde dočasně pominou obranné reakce a mnozí zatvrzelí individualisté jsou ochotni alespoň na chvíli spustit štíty a družit se s přáteli opačného pohlaví. Používají se k tomu přiměřené prostředky: alkohol a psychofarmaka, příjemná hudba a mentální ovlivňování. V noci budou uspořádány orgie, možná dokonce vytvořením Absolutní tmy, aby nikdo nevěděl, kdo je jeho partnerem. Kdo ví o co jde, těší se.

Kes byla pevně odhodlána... však už víte. Ovšem představa, že se jí ve tmě zmocní mimozemská bytost a v důsledku toho porodí zrůdu... Než se ale stihla začít ohrazovat, už se začaly probírat osobní záležitosti Ley a Evy. Těch se to týká nejvíc, neboť obě jsou Panny a už rozhodně nechtějí být. Podnikly kroky, aby jejich funkci převzaly jiné, mladší dívky, a ty prozíravě nechaly doma. Stejně mají s krocením Živého Ohně čím dál větší potíže, zvlášť Eva, která často ztrácí koncentraci a mohlo by pro ni být nebezpečné to zkoušet. Navíc poslední tři měsíce žijí v něčem, co by Kes nazvala lesbickým vztahem; ony to ovšem vnímají jako přípravu na budoucí lásku s muži. A rozhodně se nesnaží cokoliv tajit.

Lea už jednou plnoprávnou ženou byla. Později čarodějka Valérie (!) usoudila, že to bylo poněkud předčasné, a vrátila ji do tohoto stavu, aby mohla krotit Oheň. Ten příběh je složitější a vhodný jako námět na román. Jejím manželem je Arley Trengan, FF z Kingtownu; slušelo by se, aby se postaral o její druhou defloraci, neboť to umí a osvědčil se. Ale pozor!

Eva prožila dětskou lásku s chlapcem jménem Čiki, domorodcem z jihu, kterému se v romantickém okouzlení zaslíbila. To ještě netušila, že ji zláká studium magie; v poslední době jejich vztah poněkud ochladl, ale sluší se, aby splnila svůj slib a pustila ho na sebe. Přímým důsledkem mentálních spojení je spoluprožívání nejrůznějších životních propletenců a tím pádem střízlivé hodnocení milostných vztahů. Stručně: citové ochladnutí. Kdyby to bylo možné, asi by se holky oplodnily navzájem; že to nejde, hodlají splnit sliby, ale určitě si v budoucnu partnery vymění, a nejvíc se těší na milování ve čtyřce. Je hodně rozšířeným zvykem, že se dívenky nejdřív pořádně rozdráždí (rozlízají), pak na sebe pustí kluky, a když jim to nebude stačit k uspokojení, ještě se navzájem dorazí.

Kes se klepala odporem, když to slyšela, ale dole začala vlhnout.

Momentálně holky řešily možnost, že by si ty kluky prostě vyměnily; oba vynikají v bojových disciplínách a jsou oddaní ochránci země, ale od svých partnerek se nechají utáhnout na vařené nudli. Kromě toho, pokud budou mít společné manželky, stanou se tím pádem bratry a budou si vzájemně pomáhat, což patří k nejlepším tradicím císařství. Představa, že by si měli manželku žárlivě střežit a chránit ji před jinými muži, je pro ně stejně neobvyklá a zábavná jako pro Evropana jejich zvyky.

Ještě připomeňme: na akcích jako tahle lze snadno získat za spolumanžela elfa, démona či nižšího boha. Jak jsme řekli, tihle exoti všeobecně nemají rádi lidi, ale svoje příbuzné jakž takž tolerují. V dřívějších časech občas natolik, že je pustili do svých Sídel a nechali vyplenit zbrojnici, garáž a klenotnici. Mnozí jsou sběrateli kuriózních artefaktů, takže jsou ochotni za bezcennou tretku vyměnit třeba bleskomet, který zafixují na nového majitele; takové zbraně měla řada císařských důstojníků. Samozřejmě tuší, že vybavit obyvatele barbarského světa zbraní o úroveň dokonalejší je nebezpečné, ale na osudu jeho nepřátel jim záleží jako vám na zajících někde ve vzdáleném oraništi.

Ano, přesně. Jsou určití lidé, co považují lov na zajíce za trestný čin hodný opovržení; jsou taky bytosti, které stejně přistupují k lidem. Je to od nich ušlechtilé a vznešené. Ovšem v průměru...

Tia z toho všeho měla hlavu jako meloun. Ještě štěstí, že byla čerstvě vyholená, takže se jí nemohla rozskočit. Nebyla (a rozhodně nechtěla být) čarodějkou; ale za císařství existovaly holky, které doprovázely WZ na cestách jako ochránkyně a družky (= služebnictvo) a dostaly se tím pádem do různých dobrodružství, které by nečekaly. Tia navíc neměla problém se sexem s různě nepříjemnými partnery, zažila jich už dost (a romantická Evička jí to upřímně záviděla). Eva zase měla pozoruhodnou zkušenost své učitelky Moniky a varovala: holky jako Tia jsou ve většině vesmíru zvláště vhodné, aby je strčili do stíhačky a poslali proti nepříteli. Tím spíš, že jeden typ bojového letounu má označení TIE. Tia se nad tím zamyslela a rozhodla, že přesně takovou kariéru by chtěla; a kdyby ji chtěli mimořádně odměnit za prokázané služby, ráda by se jednou vrátila na Zemi a rozstřílela celé město Iron-city na sračku. Zvláště některé jedince...

„To tě ve Flotile odnaučí,“ mávla rukou Eva, „A pamatuj si: nepřátele nezabíjíme, ale dlouhodobě týráme. Když si čaročíča na někoho zasedne...“

Lea přispěla příběhem, jak kdysi jedna WZ pronásledovala ničemu natolik, až se ze zoufalství oběsil. Když tam visel asi půl hodiny a smyčka ho sice škrtila, ale nestahovala se, došlo mu, že to takhle nepůjde. Navíc na něho vyštvala svoje žákyňky a ty si na něm smlsly; označila ho za cvičný terč výuky Jak udržet nepřítele co nejdéle naživu.

V té chvíli k nim přiběhla dívka (kočkoid?) s velmi dlouhými a ohebnými končetinami a vyzvala je, aby posílily její družstvo při nějaké divoké míčové hře. Nadšeně nechaly kecání a šly hrát; až na Kes, která ve sportech nevynikala a kapitánky se trochu bála, kvůli šelmím zubům a srpovitě zahnutým drápům, které by se jistě nerozpakovala použít. Věděla, že zranění by si mohla snadno vyléčit Ohněm, ale... radši ne.

Co si má počít hodná holka, když je na rozpacích? Co třeba lehnout na písek a odpočívat, ježto v jejím původním... tedy tam, odkud právě přišla, je hluboká noc? Kes to udělala; během chvilky usnula a bylo jí tak fajn, jako už dlouho ne. Zdálo se jí, že je štěně psa dingo a hraje si se svými sourozenci, chvilku se prali, chvilku lovili hmyz a žáby v mokřině, dokonce trénovali i páření, ačkoliv jim to vůbec nešlo. Bylo jich šest a měla je všechny ráda, i když potom někteří porůznu zahynuli...

A pak se probudila. Vlastně ji probrala hudba, Renčina kytara a varhany, i další doprovodné nástroje. A konečně to, co Renka nejvíc chtěla: elfská harfa, na niž hrála dívka Chalice, princezna Amberu. Další klan se znakem Jednorožce; je-li spřízněná s Aswastarry, není jasné. Možné to je, WZ se dokážou vsomrovat ledaskam. Pochopitelně si nástroje navzájem půjčily, zkoušely hrát spolu a učit se různé melodie, moc je to bavilo. Kes zase bavilo je poslouchat, měla ráda hudbu.

A přemýšlela při tom o náplni dnešního večera a noci. Pořád ještě nebyla napevno rozhodnutá, s kterým mužem by se chtěla spojit. Líbilo se jí hodně přítomných, většinou lidských mužů, ale taky ti odlišní. Lákali ji, ovšem trochu se bála, vypadali nebezpečně. Možná by se měla skutečně nechat někam přivázat a nechat to na osudu. Až bude deflorovaná, nebude už na tom tolik záležet, ne? Ale ten výběr... ach jo!

Vnitřní hlas jí napovídal: 'Nespěchej! Počkej, až se zamiluješ!'

'No jo,' odpověděla si, 'Ale to bych se taky nemusela dočkat!'

Vnitřní hlas trapně umlkl.

Mnoho mladých už začalo tančit. Dost divoce. Kes zatím přihlížela.

Všimla si, že se po vodě něco blíží. Vodní skútr? Vypadalo to jako něco, co je schopno jezdit po vodě. Dívka, která na tom seděla, nevypadala starší než ona, měla zelené vlasy a v nich svítivě rudé proužky. Nádherné barevné tetování a šperky vtavené do kůže, případně transformované. Moc hezká. Vyjela z vody, seskočila ze skútru a ukázala mu, kam má zajet, aby nepřekážel provozu; poslechl sám od sebe. Dívka se opláchla v příboji, pak se rozhlédla a zamířila rovnou ke komthuru Therlowovi.

„Jsem Claire, tvoje dcera. Ráda tě poznávám.“

Na okamžik se mu rozšířily oči. „Dcera Clarissy? Ani jsem nevěděl...“

„Matka tě moc pozdravuje. Možná dokonce přijde, jestli se uvolní...“

Padli si do náruče a objímali se. Všimla si taky Báry, pustila tátu a vyběhla k ní: „Ty jsi Barbara, viď? Paráda! Musíme pokecat, až bude čas!“

Bára z ní měla trochu obavy; přece jen je princezna z Dunbaru!

Claire se bystře rozhlížela okolo. „Bezva sestava hostí, tati! Provdej mě taky za někoho! Nejlíp někoho významnýho!“

Jackie se jen vlídně usmál: „Miláčku, vdej se sama. Jestli jsi jako máma, najdeš si určitě pár vhodných obětí. Přeju ti hezké zážitky.“

Claire se porozhlédla. „Především se mi líbí tvoje nová žena. Dokázala by se snížit ke spojení se mnou?“

Bára jen potřásla hlavou. „Chceš se milovat nebo prát?“

„Obojí, na střídačku nebo současně. Taky chci vidět, jak se spolu se mnou oddáš různým bytostem. Doufám, že to tátu aspoň trochu naštve!“

„Marná snaha. Je už dost vycvičený...“

„Od tebe, nebo od mý mámy? Ta ho dost chválila...“

„On na ni taky vzpomíná. Ani ne tak s láskou, jako s obdivem. Ona byla tak trochu... výstřední.“

„...mi povídej! Ještě pořád je. A já jsem po ní.“

Bára potřásla hlavou. „Ani jsem netušila, že by Jackie mohl mít tak velkou dceru. Schválně, kolik je ti let?“

„Jsme v mimočase. Odhadem na vaše počítání čtrnáct až sedmnáct. Chceš mít s tátou další dítě?“

„Doufám, že už mám.“

„Správně, něco tam uvnitř bydlí. Ahoj, sourozenče.“ pohladila Claire Báru po bříšku, sklouzla níž a polechtala ji. Okamžitě jí to oplatila. Chvilku se mazlily i praly zároveň. Až k vyvrcholení.

Pak se natáhly na trávník a relaxovaly.

„Jak si představujete program?“ tázala se Claire.

„Je to oslava naší svatby. Koupání, opalování, tanec, milování...“

„Myslím Program.“

„Aha. Já bych si představovala udělat totální Propojení a pustit veškeré informace, které každý z nás má.“

„Souhlas. Jsem expert na myslící stroje, ochotná předat. Kdo tomu velí?“

„Nejspíš Mistr. Denis Baarfelt.“

„Strejda Denis? Tomu bych se měla taky poklonit. Kde je?“

„Viděla jsem ho jen po příchodu, když nám gratuloval. Možná tam v chrámu.“

„Spala jsi s ním?“

„Ne.“

„Myslíš, že by na sebe pustil mě?“

„Nejsem si jistá. Je už dost starý. A ty seš dítě.“

„Správně! Jsem dítě, nemám rozum. Dělejte si se mnou, co chcete!“

„Jak jsem slyšela, Mistr se poslední dobou straní žen...“ Bára zaváhala. Claire bez meškání nastražila uši, bylo jí jasné, že něco tají.

„Mistr je jediný, kdo zná prince. Třeba nechce...“

„I ty máš v mysli chráněnou oblast. Táta taky. Můžu vědět, o co jde?“

„Ty jsi telepatka?“

„Všichni Dunbarové jsou aktivní telepati. Ještě jsem byla v bříšku, když jsem si začala povídat s mámou. Jak jsem rostla, s dalšími z klanu. Je hodně osob, se kterými bych se jinak nedomluvila.“

Chtěla bych taky... blesklo Báře hlavou.

To bude první, co s tebou udělám.

Bára začala zběsile uvažovat, co všechno to může znamenat. Claire se jen usmála: Nespěchej. Nejdřív potřebujeme mentální pole. Krátké Propojení na tělesné úrovni, odstranění bariér a sjednocení pojmů. Minus Babylon, víš co to je? Prostě jazykové sjednocení... myšlení v pojmech s výstupy do jednotlivých místních jazyků.

„To vážně umíš?“

Taky koukám nechápeš, co povídám. Nevadí, to dorovnáme.

Jackie sledoval jejich diskusi s úsměvem. Také byl pasivní telepat, to mu zapsala do programu už matka Julie. Kdyby Claire byla tak dobrá jako ona...

„Nejsem. Ani jsem babičku nikdy nepotkala. Škoda.“

„Clarissa si ji pamatuje líp než já. Když máš její vzpomínky.“

Claire se ušklíbla. Pak se začala proměňovat; byla to pořád ona, jenomže starší a prošpikovaná kovovými implantáty. Některé části jí dokonce fungovaly jen díky těm přístrojům.

„Byla hodně rozstřílená. Téměř k smrti. Mrcha, její osobní bojový stroj, ji zanesla do světa, kde je silně rozvinutá technika. Tam ji dali do pořádku. Já jsem se narodila taky s pomocí strojů. Tyhle ozdoby jsou konektory, můžu se připojit na jakýkoliv bionický stroj...“

Jackovi něco blesklo hlavou. Hned to potlačil, ale...

„Copak chceš přede mnou utajit, tatíčku?“

„Napřed otázku. Uměla bys postavit funkční počítač?“

„Nesprávné slovo je postavit. Umím ho naklonovat. Ale máš někoho, kdo by s takovou technikou uměl zacházet. Aha! Kdo jsou Khazdové?“

„Tak si to přečti všechno.“

Claire objala otce co nejtěsněji a přitiskla se k němu. Neodvážila se ho vyzvat k ještě těsnějšímu spojení, ale aspoň si s ním srovnala dech i jiné tělesné funkce, třeba srdeční rytmus. Stačilo to, aby se Propojili.

Potom chvíli mlčela, uvažovala a poškubávala si spodní ret. Nosila v něm malou perličku. Báře napadlo, jestli by jí taky slušela.

„Ty taky!“ vybuchla znenadání Claire, „No tak mě oberte! Svlíkněte mě, odstrojte mě, rozemelte na karbenátky! Jen do toho, jsem tady pro vás!“

„Já jsem snad...“ zalekla se Bára.

„Ale taky...“ mávla Claire rukou, „Nech mě bejt, když přemejšlím!“

Bára se pokusila vypnout všechny myšlenky, které by ji mohly rušit. Bylo to zbytečné, chybělo jí zhruba patnáct let denního výcviku. Stejně rychle, jako se Claire naštvala, se však taky uklidnila.

„No jo. Vy jste ve válce, my jsme ve válce. Když vykecáme všechno všem, při dalším spojení to on vykecá dalším, až to budou vědět i nepřátelé. Jsou techniky, kterými se tomu dá zabránit, vy je znáte, ale zůstane majáček, co každou wézetku upozorní, kde má hledat.“

Každá není tak dobrá jako ty. pomyslela si Bára.

„Některý jsou i lepší. Holky z BG... Bene Gesseritu tě rozeberou na kousky a zas složí dohromady. Úplně bez techniky, tu odmítají. Mě taky, přijela jsem jim tam na Nion, žákyňky si ji hned vypůjčily a drandily po areálu. Od tý doby otravujou, že chtějí taky stroje...“

Bára vzdychla. Ta holka prožila celý život v úplně jiném světě. Někde, kam se ona nikdy nedostane, ačkoliv by moc chtěla.

„Za á, nikdy neříkej nikdy. Za bé, až poznáš všechny moje vzpomínky, asi se na některý místa přestaneš těšit. Jsem od narození ve válce.“

„Kdo tě ohrožuje?“

„To si děláš srandu? Mě nikdo, jasně. Ale kamkoliv přijdu, je někdo, koho musím chránit. Já jsem čarodějka, drahá macecho! Nesnáším útoky!“

Bára měla pocit, že vidí nějaké obrazy v rychlém sledu: hořící chatrče, prchající lidi, létající stroje, které je pronásledovaly. A blesky, kterými Claire ty stroje sestřelovala. Asi si budou mít co předávat.

„Tak klid,“ řekla Claire už rozvážněji, „Věci budou asi složitější, než jsem si myslela. Tady se rozhodně neodpočinu. Ale to Propojení budeme muset udělat co nejdřív. Myslím, že ty naše ochrany budou stačit.“

„Kdy to chceš spustit?“

„Co třeba hned?“

„Teď? Při světle? Z toho bude průšvih!“

„Kéž by. Miluju průšvihy. Co soudíš ty, macecho?“

„Hodně často jsem spouštěla impuls já. Láká mě nechat se jednou k něčemu donutit, aniž bych za to mohla. Dělej jak rozumíš.“

Koukly si do očí a chvíli se dráždily. Claire nevyslala impuls okamžitě; nejdřív si našla Renku a vybídla ji, aby změnila hudbu na erotičtější. Renka samozřejmě uposlechla; aniž udělala zřetelný předěl, zvolna přecházela na jinou melodii, dokonce jiné tóniny. Její nástroje obsahovaly programy vyvolávající různé emoce; to si už Bára vyzkoušela.

Měla ráda, když v ní někdo vyvolával smyslové opojení. Dokázala vyvolat potěšení druhým, ale tím vznikala emocionální odolnost, nedokázala být tak spontánní jako kdysi. Ať se milovala s kýmkoliv, myslela hlavně na energetickou bilanci. Až Jackie to překonal; jenže teď...

Dostala chuť na někoho, koho nezná, nejlíp z cizího světa. Samozřejmě věděla, že jí to dělá Claire; asi ne pouze kvůli ní, potřebuje kontakt cizích energií. Porozhlédla se a vybrala si; mohl to být elf nebo démon, případně elfí démon. Každopádně něco, čeho by se v bdělém stavu bála. Přišmajchlovala se k němu; zvětřil její vůni, vzrušil se a okamžitě ji kontaktoval. Jen co se ujistili, že jejich touha je totožná, klesli spolu do písku.

Pokusila se zjistit, co dělá Jackie. Ochotně se podrobil, byl s nějakou cizí ženskou, ale dcera Claire to nebyla. Později bude Bára brečet; poprvé co se znala pocítila, co je žárlivost. Ale zároveň mu to samozřejmě přála, určitě bude v budoucnu plnit svou povinnost a shánět mu holky. Se kterými si možná bude ve volných chvílích užívat taky. Ale teď to zabolelo.

Taky ji zabolelo to, co s ní dělal. Tentokrát fyzicky. Už dlouho nezakusila při sexu tolik bolesti; jenže přesně to měla ráda. Přestala se kontrolovat, podrobila se Impulsu a nechala se zevnitř rvát na kusy.

Plány Leontýnky a Evičky přišly vniveč. Je úplně jedno, co si přály, komu se chtěly oddat. Skutečnost byla prostě jiná.

Arley Trengan dorazil zhruba o hodinu později. Okamžitě vyhledal Leu; našel ji v náladě poněkud rozladěné.

„Budeš se vztekat. Jsem zlobivá holka a zasloužím nařezat.“

„Souhlasím a s potěšením vyhovím. Ale povídej cos provedla, ať můžu vyhodnotit, kolik ran bičem máš dostat.“

„Před hodinou jsem se vyspala s jedním úplně cizím klukem.“

„Souhlasím a gratuluji, pokud se ti to líbilo. To má být ten průšvih?“

„Úplně cizím. To znamená z jiného světa. Někdo vyslal Impuls.“

„Teď ve dne a v téhle sestavě? Zajímavé!“

„Chystaly jsme se na tebe s Evkou. Chtěla jsem, abys ji defloroval, já bych se na to dívala a případně pomáhala. Mně by udělal to samé její Čiki. Moc by se mi líbilo vidět vás dva, jak se milujete. Eva je kámoška...“

„Nic nám nebrání to co nejrychleji udělat.“

„Ale už nebudeš její první muž.“

„Myslíš, že mi na tom záleží?“

„Ten můj byl Boff Raffarr z rodu Onnong. Velký, tmavý, docela hezký. Jeho svět se nazývá Errtarr. Zvláštní místo; líbilo by se mi strávit tam čtrnáct dní dovolené. Ano, s Boffem.“

„Čtrnáct dní? To nevypadá na moc velkou lásku!“

„Povídám, byl to Impuls. On ho uposlechl stejně jako já. Líbí se mi, jistě; ale stejně se mi líbí tisíc dalších.“

„Taky se mi líbí pěkný holky.“

„Kdyby to šlo, vzala bych tě tam s sebou. Jistě by tě na oplátku oženili s nějakou místní kočkou. Boff má spoustu sester a sestřenic a všem by ses asi líbil. A potřebují osvěžit genetický fond, měli tam nedávno válku, dost šlechticů padlo, zvlášť čarodějky. Kdybys některou oplodnil, byli by ti moc vděční. Jsi zdravý jedinec vhodný k chovu...“

„Děkuji za uznání. Koukám, že už skutečně myslíš jako čarodějka.“

„Pozoruji ve tvém hlase rozladění.“

„Zapomeň na to. Dospěli jsme, dívko; zestárli. Ukaž mi kteroukoliv panenku jakékoliv rasy a já jí na požádání předám svůj vzácný genofond!“

„Příště ti ho ukousnu!“

Vybuchl smíchem. Vzápětí ona naopak propukla v pláč. Vrhla se na něj, objala ho a sevřela, jako by jí ho někdo chtěl ukrást.

„Já tě mám ráda, Arley! Miluju tě, i když tě ztrácím! Tohle byla... já to opravdu nechtěla, ale ten Impuls... Já to chtěla jinak...“

Znal ji a věděl, co s ní má dělat. Mlčel a jenom ji hladil.

„Já už jsem moc velká holka! Tys měl pravdu, dospěli jsme! Jsme už strašně moc staří a neumíme... já neumím! Chtěla bych být s tebou, ale taky bych chtěla to druhý, víš! Líbilo se mi pracovat s Ohněm. Už nikdy nebudu. Měla jsem svý plány, vrátit se do Švýcarska, pomáhat tam lidem... To už jsou tři směry, viď? Jenže oni tam moc potřebují čarodějku! Chápeš to? Tam byla tak strašná válka a padlo tolik lidí, ten svět dostal zabrat a teď potřebuje, abych tam šla a... vidím to tak na deset let usilovný práce. A ještě horší je, že potřebujou schopnou čarodějku! Ne učednici jako já! Pár takovejch tam zůstalo, některý jsou i tady... A ještě ke všemu nemám sílu! Éčko, víš? Potřebovala bych... já vůbec nevím, co všecko! Otevírá se přede mnou tisíc cest, a po všech bych měla jít! Moje povinnosti...“

Mlčel a jenom ji hladil. Začínal tušit, co bude muset říct.

„Co chceš říct?“ zvedla oči.

„Takových světů jsou tisíce.“

Zaštkala: „Já vím.“

„A nemůžeš tam jít, dokud nebudeš dost silná.“

Teď už neříkala nic, jenom brečela. A mazlila se s ním.

Potom se vzpamatovala dost, aby mohla říct: „Co je tohle za hru?“

„To přece víš. Pořád ta samá.“

„Vím. Vysvětlovala jsem to támhle té malé vykulené. Kes. Jenomže ta válka pro mě byla někde moc daleko. Netušila jsem, že mě dožene. Tak brzy. Tak blízko.“

Mlčel.

„Tak řekni něco! Poraď, co dělat, až se vrátíme do našeho světa.“

„Budeme muset dělat to, co dosud. Jinak to nepůjde. Nemůžeme to uspěchat; to by nás zabilo. Jsme schopní, ale ti na druhé straně taky. Musíme se na ně dobře připravit.“

„A oni zatím co?“

„Nepomůžeš jim, když se budeš zmítat v emocích.“

„Proto byly všechny čarodějky tak chladné? Kdyby to nebyly... řekla bych přímo zrůdy. Já se s Valérií setkala! Jako led! A Morrigan, Kateřina; slyšela jsem vyprávět o Terezce. Já nechci, aby ze mě byla zrůda!“

„Nejsi. Ještě umíš plakat.“

„Možná je to naposledy, co pláču.“

„A umíš vymýšlet překvapení pro kamarády.“

„Možná je to taky naposledy.“

„Nemyslím. Věřím, že budeš dál taková, jako jsi. Budeš umět cítit lásku, bolest, nenávist, strach. Budeš mít děti...“

„A vychovám z nich další čarodějky.“

„Třeba ne!“

„To si nemyslíš ani náhodou. Co bude moje dcera, pokud má od malička vyrůstat s vědomím, že její matka je zodpovědná za osud vesmíru?“

„Třeba se vzbouří a nebude o tom chtít ani slyšet.“

„To bych ji zabila! A tebe hned potom, za ty kecy!“

„Chceš vůbec tu dceru?“

„Víc než co jinýho. A chci ji hned.“

„Teď a tady?“

„Dřív, než nějakej pitomec spustí další Impuls.“

Rozhlédl se. Byli všem ostatním v podstatě v cestě; kdyby se s ní spojil zrovna tady, bude o ně každý zakopávat. Tak to udělal.

Okamžitě se propojili. Toužila mu ukázat svět Errtarr; nádhernou zemi jasných barev, nyní bohužel značně poničenou. Poznal i Boffa: lepší průměr, takových znala několik a nechtěla od nich nic, jen jejich informace. Možná energii, tomu žádná neodolá. Ale s Arleym se milovala s potěšením, na nic jiného nemyslela a byla šťastná; splnila se jí dlouhodobá touha.

Jenže arminská mládež má své zvyky. Například když postřehnou takto se milující dvojici, často to někoho zláká. Tak si chlapec pěkně opře dívku napříč přes ně, a připojí se. Pokud se připojí ještě třetí dvojice, začíná to být poněkud akrobatické. A když je některá z dívek čarodějka, nebo aspoň umí Propojení, určitě to udělá a pak už záleží, co koho napadne. Někdy se to docela zábavně zvrtne...

V tomto případě k propojení došlo samovolně, Lea se ani nemusela snažit. Odhadovala, že je to trvalý pokyn, platný pro celý tento svět. Všeobecně tu leccos fungovalo jinak, než je přirozené. Lea uvažovala, zda by o tom mohla hodit řeč s některou významnější WZ, ale nechtěla narazit. Totiž nechtěla, aby jí byla přidělena nějaká významnější funkce; kdyby náhodou hodila lepší dotaz, mohlo by ji to postihnout. Taky měla žačky a podřízené.

Že ji lisovali pod sebou, příjemně vzrušovalo. Počkala si, až se do ní Arley vystříkal; pak zkusila najít v prostoru Evu a ta téměř okamžitě přiběhla. Zároveň si přečetla její dosavadní zážitky. Nic moc; ten její byl taky zcela neznámý, navíc se mu Evička nijak moc nelíbila, prostě ho ovládl Impuls. Nebylo jí to příjemné ani nepříjemné; prostě si nechala udělat na těle příslušný zásah. Propichování bradavek si užila víc.

Arley byl na Evičku dost zvědav; vnímal předchozí zážitky Leontýnky. Obě dívky byly silně mazlicí, víc než samotný sex měly rády hlazení a líbání. Poprvé se daly dohromady v rámci masáže, což si užívaly obě; od koupání v Ohni měly ideálně hladkou kůži, čímž odpadlo potěšení z holení, tak tedy si alespoň vtíraly do kůže různé léčivé oleje. Když se přesvědčily, jak mají šikovné prstíky, vyzkoušely i jazýčky. Nicméně trvaly na tom, že je to pro ně stále náhražka, dříve či později přejdou na muže. Zatím je nejvíc bavilo kazit ještě mladší holčičky, než jsou samy; samozřejmě jen ty, které si o to samy řekly. A dostatečně naléhavě žebronily.

Eva znala Arleyho jen ze vzpomínek Ley, ale těšila se na seznámení. Byla plná nadšení, jejich těla se těšila jedno na druhé. Leontýnka vyčkala, až skončila ta druhá dvojice; pak kamarádku strhla na zem a zeptala se:

„Nemám ti ji podržet?“

Arley byl zrovna v nejvyšší fázi nadšení. Přímo slintal touhou jako pes.

Eva se nechala napíchnout, Lea je oba pomáhala rozdráždit ještě víc. Bylo to přesně takové, jak si přály; milování ve třech se líbilo nejen jim, ale i divákům. A někteří se přidávali, samozřejmě.

Tentokrát si Evička užila pořádně; přímo cítila, jak jí jeho semeno klouže do dělohy. Doufaly, že obě otěhotní; a kdyby to mělo být úplně ideální, narodily by se jim dcery, schopné magické práce v tandemu jako legendární Dvojčata. Což není vyloučeno, neboť v tomto světě věci fungují podle přání WZ Claire, WZ Barbary a... koho ještě? Bílého Mága?

Zatím byli všichni natolik vyčerpáni, že si museli lehnout a odpočívat.

Orgií vyvolaných Impulsem se nezúčastnila Kes. Zajímá vás důvod?

Chodila po kempu a sbírala dojmy. Tak došla až k motorce, na níž přijela Claire; byl to vodní skútr, ale mohl jezdit i po suchu. A byl krásný.

„Co ty seš vůbec za mašinku?“ položila otázku, aniž čekala odpověď.

„Mé označení je Nion, po vašem možná Sršeň,“ odpověděl příjemným mužským hlasem, „Jsem osobní bojový stroj princezny Claire.“

„Díky. Ani jsem netušila, že umíš mluvit.“

„Verbální komunikace je sice méně dokonalá než telepatie, ale na moje tp signály jsi nereagovala.“

„Ty seš taky telepatický stroj?“

„Jsem bojová jednotka. V situaci ohrožení musím reagovat rychleji, než je možné domluvit verbálně. Proto fungujeme na tp základě.“

„Je vás takových víc?“

„Každý z caanů má svůj osobní stroj.“

Kes zaváhala. Nion používal slova, která něco připomínala. Nebyla to žádná lidská řeč, přesto něco, co... Pak jí to došlo: vznešená elfština, tzv. quenijština. Caano znamená velitel, taky komthur.

„Vypadají všechny jako ty?“

„Vypadají jakkoliv, dle potřeby. Zřejmě tě mýlí vzhled mého těla. Nejsem to, co vidíš; elektronická mysl je uložena v řídícím disku, který může být vyjmut a přemístěn do jiného těla. V případě potřeby mne velitelka může nosit jako ozdobu. Také se mohu na krátkou vzdálenost pohybovat samostatně, jako Sudaršana.“

Kes opět musela projít svou paměť. Sudaršana je Kršnův osobní disk. Říká se, že ho v boji používala císařovna Diana, jeho oddaná služebnice. Zřejmě od té doby udělala technika krok kupředu, aspoň někde.

„Moc ráda bych se na tobě svezla.“

„Můžeš. Caana Claire souhlasí. Kam pojedeme?“

Kes zaváhala. „Ta Claire mě zná?“

„Máš kladné psychotesty.“

„Já jsem žádné testy nedělala!“ (To si pamatovala zcela jistě.)

„Některé testy jsi prodělala při příchodu. Další jsem s tebou provedl já, právě teď. Jsi vhodná k povýšení. Mám příkaz tě vozit.“

„Můžeme se tedy projet po vodě?“

„Přisuň hlavu blíž a připrav se na výuku.“

Kes nahnula hlavu. Ze skútru se vymrštila dvě chapadla a přisála se jí na hlavu. Příjemně to šimralo; do mozku přecházely základní informace ohledně řízení samostatných bojových jednotek. Trvalo to asi tři minuty, pak ji chapadla uvolnila a zmizela v trupu. Jen hlava se jí trochu točila.

Zasunula se do sedadla. Bylo z umělé hmoty a velmi příjemné na dotek. Pomyslela si, že by se chtěla projet po moři; Nion vzápětí vyrazil vpřed. Než si stačila rozmyslet další postup, byli už daleko od břehu.

Učila se ovládat myslící stroj. Byl to velmi zajímavý zážitek, vnímala ho jako součást vlastního těla a bylo to dost složité, asi jako kdyby jí náhle narostly další ruce či nohy. Naštěstí byl absolutně trpělivý, byl stroj.

„Jak daleko smíme letět?“ zeptala se.

„Kamkoliv. Mám příkaz pokračovat s tebou v testech.“

„Vůbec nechápu...“ zarazila se. Pokud ji nějak testuje, pak aby poznal, jak rychle chápe. Je na čase začít uvažovat. Zřejmě je trvale ve spojení se svou velitelkou, a ta souhlasí, případně mu to dala příkazem.

„Mohli bychom vystoupit z tohoto světa?“

Nion ji nejdřív obklopil průhlednou bublinou. Zda je hmotná či jen silové pole, netušila. Prošel s ní bariérou a ocitli se v otevřeném vesmíru; kolem nich nebylo nic, pouze prázdnota. A miliardy hvězd.

Kes se vyděsila. Sice věděla, že existuje vesmír, viděla v televizi činy astronautů a obdivovala je, ale ti měli kosmické lodě a když vyšli ven, měli na sobě skafandry a v záloze technickou inteligenci celého lidstva. Ona je docela sama, okolo ní jen bublina a nikde nic. Byl to okamžik strašlivé hrůzy, že se ta bublina protrhne a její tělo vybuchne...

Nion ji neujišťoval o své spolehlivosti. Mlčel a visel v prázdnotě; klidně čekal, až se vzpamatuje.

„Tak fajn,“ vzdychla, „Už jsem dobrá. Co mi nabídneš dál?“

„Jistě se chceš proletět v bitevní variantě.“

Nečekal na nic. Z výšky jí padla na hlavu přílba. Než stihla zamrkat, už ležela zasunutá do kontejneru, tělo ponořené do živného roztoku, jen hlava sledovala přístroje a ruce ovládaly klávesnici. Viděla ven průzory, hlavně však měla před očima řadu obrazovek. na nichž se objevovalo...

„Zelené cíle jsou přátelské, červené nepřátelské. Levou rukou ovládáš fázery, pravou rakety a torpéda. Zaměřování je automatické.“

Střílet začala dřív, než jí s konečnou platností došlo, co hlásí. Před očima tančily záměrné kříže, stačilo na něčem delší dobu ulpět očima. Kromě zaměření obrazovky též cíle zvětšily, aby jasně viděla, kam střílí. Šlehala po nich tím, co zrovna považovala za vhodnější, střídala zbraně, za pochodu se učila, co má jakou ničivou sílu. Vesmír rozkvetl výbuchy, avšak většina zasažených cílů se prostě zhroutila do sebe.

Trvalo to tak dlouho, dokud nezničila všechny červené cíle. V realitě pět minut a třicet šest vteřin. Jaký je rekord, se nedozvěděla.

„Další misi? Nebo odpočinek?“

„Doufám, že to je cvičná akce? Tak jo, dej mi to...“

A opět bojovala. Neměla problémy s municí, před každou akcí se automaticky doplnila. Začínalo ji to bavit, dokonce silně vzrušovalo.

Po třetí misi ji Nion pochválil:

„Právě jsi úspěšně složila test. Jsi zařazena do širšího kádru bojových pilotů Kosmické Flotily. V případě potřeby budeš aktivována a zařazena do služby. Prozatím jsi v záloze.“

Těžce oddychovala a vychutnávala si přestávku. Zároveň jí přicházely na mysl různé zajímavé myšlenky.

První: nežádala, aby s ní někdo dělal testy. Jistě, toužila stát se členkou Kosmické flotily, ale to když koukala na sci-fi filmy v televizi a nehrozilo jí, že by se to mohlo uskutečnit. Domnívala se, že by bylo nanejvýš slušné, aby se jí aspoň optali.

Druhá: z neznámých vzpomínek věděla, že KF je sdružení několika desítek tisíc lodí, pohybující se v mnoha světech i v prostoru mezi nimi. Nějakým způsobem taky v čase, může zasahovat i v minulosti. Vrchním velitelem KF je muž, kterému říkají Blonďák; těžko říct, komu je zodpovědný za svoje činy, snad přímo Bohu.

Třetí: celý život byla přesvědčena, že jako člověk má velkou hodnotu. Ve Flotile mají lidé cenu laboratorní krysy. Samozřejmě je nikdo nelikviduje úmyslně, mají jistou tržní hodnotu. Ale rozhodně jsou méně cenní než elfové a už vůbec bytosti z vyšších úrovní. Kdyby teď vstoupila do Flotily (byla tam jednoduše poslána), bude naprostý začátečník a záleží jen na ní, zda se udrží naživu, nebo padne v prvním střetnutí.

Čtvrtá: nikdo se jí nebude na nic ptát. Vyšší rasy vedou s lidmi diskusi asi jako s telaty na jatkách. Možná by se mohla vzpouzet, ale pamatovala si z minulosti, že byla pokaždé přinucena. Ne potrestána; vzpurné zvíře rovněž netrestáme, nemá přece dostatečně rozvinutý rozum.

Pátá: kdysi dávno sloužili ve Flotile otroci. Některé komerční čarodějky řešily problémy se zločinci tak, že je prostě prodaly někomu, kdo takové zboží potřeboval. V masovém měřítku zajaté nepřátelské vojáky; někteří tam ještě slouží, po těch letech se dávno netouží vrátit domů, získali výhodné postavení. Mnoha caanům by nevadilo, kdyby byl zajištěn další přísun. Čarodějka ručí za to, že si otrok trest zaslouží; třeba zloděj, vrah, drogový dealer, prostitutka, soukromý exekutor či revizor v metru. Případně člověk, který nadměrně touží po penězích. Nebo někdo, kdo dotyčnou čarodějku něčím naštval. Prostě někdo hluboce nemorální, s kým nemá chuť se otravovat převýchovou. Leč v poslední době ubývá WZ, které dokážou otevřít Bránu a svého nepřítele do nadřazeného prostoru přesunout.

Ne, Kes to rozhodně dělat nechce. Není ten typ. Ovšem taková Ally...

„Můžeme domů?“ zeptala se.

Odpověď nedostala, jen na pár okamžiků neviděla. Pak se rozzářilo laskavé slunce a blížili se k zlatému pobřeží. Nion ji zavezl na místo, kde nasedla a pak se vypnul. Obvyklé komentáře televizních androidů si odpustil.

Nohy se jí trochu klepaly. Ačkoliv zmeškala Impuls.

Tia rozhodně nezmeškala. Pomilovala se s někým... něčím... zkrátka, užila si krásně a... ke štěstí jí chybělo, jen kdyby dokázala definovat, co s ní vlastně dělali. Pořád ještě nedospěla do stavu, aby se jí jednoznačně líbilo cokoliv, zatím byla poněkud... hm, nejistá.

Než se stačila vzpamatovat, vyhledala ji dívenka jménem Byi. Výška metr čtyřicet, barva kůže neurčitě do fialova, oči zářivě fialové, vlasy poněkud do zelena, stažené na temeni do spony připomínající korunu, následkem čehož za ní vlály jako plamen. Věk, to bude potíž. Zhruba asi jako žákyňky Ley a Evy: příliš mladé, aby směly lovit kluky a už příliš velké, aby to moc chtěly dělat. Přesně ten věk, kdy rodiče a zákonní zástupci při spatření potomka dostanou chuť dát mu přes držku nebo na zadek. Ovšem malou čarodějku nemá smysl mlátit, obvykle ji těší vás dráždit.

Dívka Byi dráždila ze všeho nejvíc svou starší sestru jménem Bya. Později vyšlo najevo, že obě mají pět až šest zcela nevyslovitelných jmen, používají však kódy. Ve svém světě byly něco jako princezny, takže samozřejmě studovaly magické postupy. Ten svět byl o úroveň výš než císařský Armin. Měly řadu námitek proti jeho zániku, zatím se však nerozhodly, co s tím udělat. Taky měly nějaké vlastní problémy, s těmi si poradí samy.

Zatímco starší sestra Bya byla relativně uvážlivá, mladší Byi viděla cizí svět poprvé a byla rozhodnuta co nejvíc si užít, ale také přesvědčit sestru i všechny ostatní o své dokonalosti. A že je opravdu dobrá! Že ovládá iluze, není zas taková zásluha, to každá WZ; zvládá ale i transformace a pilně studuje skutečné tvoření z ničeho, tedy kolem letících atomů. Když má dost energie; právě teď se snaží vytvořit si vlastní E bilanci, kterou bude moci sama ovládat. K tomu samozřejmě potřebovala vyprostit se ze závislosti na vyšší kosmické energii, která ji živila doposud.

Nevím, zda chápete vy, Tia nepochopila vůbec nic. Zírala na tu holku jako Děda Mráz na letní aktivitu. Uvědomovala si, že je pravděpodobně mimozemšťanka z civilizace dostatečně blízké, aby spolu vůbec mohly jednat. A co jí opravdu vadilo: nebyla zvyklá jednat s dětmi. Mimina nesnášela vůbec, děti mluvící a samostatně jednající s vypětím sil. Dospívající fracky... ach, jak ráda by téhle drzé puberťačce rozbila hubu!

„No, a kvůli tomu jsem tady!“ vysvětlila Byi, „Ty seš zápasnice, ne?“

Tia opatrně připustila, že je. Jenže...

„Tak si to rozdáme spolu, ne? Umím to rukama i se zbraněmi...“

Ale nejdřív jí došlo... „Ty mi čteš myšlenky!“

„Jsem přirozená telepatka. Po mamince. Všechny čarodějky.“

„Jo tak. A jak tě napadlo... počkej, tys mě šmírovala?“

„Nelze tě nevnímat. Pěkně jsi vyváděla, na rozdíl ode mě.“

„Copak tys taky...“ Tia se vyděsila. Které prase mohlo zneužít tohle dítě?

„On nebyl prase. Spíš kočkoid. Záleží na tom?“

Tia se pokoušela urovnat si myšlenky. Zajímalo ji, co mohlo takové škvrně bavit na sexuálním spojení. Samozřejmě, poslechla Impuls, ale stejně, jsou tady i děti, kterých se netýkal. Protože nechtěly, nebo...?

Byi ji chytila za wing, přitáhla blíž a dotkla se čelem. Nebylo to první Propojení, ale první s jiným tvorem než člověkem. Nejdřív šok z naprosto cizí mysli, světa velice odlišného, ale ne zas tak, aby ho nemohla pochopit. Možná by v něm mohla i přežít. Ale to by musela být moc dobrá.

Byi se od malička cvičí v boji a přemáhání bolesti. Taky je silně mazlicí; víc než sex ji těší matlání všude, kde jí to působí potěšení. Miluje zvířátka všeho druhu, cokoliv chlupatého; v jejím světě žije podobná fauna jako na Zemi, pozemská zvěř ji vyloženě fascinuje. Svou defloraci bere jako úspěšně složenou zkoušku; tak už mi věříte, že jsem velká holka? Ještě víc se těší, až změří síly se zdejšími bojovníky.

„No dobře... ale jsi o hodně menší! Vlastně skoro dítě...“

„Tak mě seřež jako malou holku – jo?“

Tia váhala; když ji arminské čarodějky vzaly mezi sebe, rozhodla se nadále nikomu neubližovat, alespoň ne... prostě si to nechtěla zkazit. Jenomže Byi s ní o ničem nediskutovala, podala si bandáže a začala jí zavazovat ruce. Vytvořila jí něco jako boxerské rukavice, pak zatřepala prsty a rázem měla na rukou stejné. Vyzkoušela si, jak jí jdou údery.

„Nejdřív mě zkus párkrát praštit. Aby se mi rozproudila krev, víš?“

„Ale dítě, já...“

Dítě ji vzápětí praštilo do nosu. Tvrdým, nelítostným úderem.

Tia zatřepala hlavou, aby zahnala hvězdičky před očima. Ohnala se po drzé holce a trefila ji, protože se nijak nesnažila uhnout. Naopak to vypadalo, že se přímo vrhá do rány; rázem krvácela z nosu i ze rtů. Bandáže byly tak drsné, že jí každý úder odřel kůži. Spokojeně zakňučela a začala se rvát.

Tia byla dobrá zápasnice, ale Byi byla neuvěřitelně rychlá a pružná. Její skoky byly fascinující, spíš od akrobata než malé holky. Pokud ji Tia vůbec kdy zasáhla, tak nejspíš proto, že chtěla být ztlučena. Častěji však zasahovala ona; když už Tia nemohla vydržet, naznačila, že se vzdává.

„To jsem myslela, že seš lepší!“ upřela na ni fialové oči.

„Ty seš hrozná!“ vzdychla Tia, „Na tebe by nestačila ani Ursa!“

„Ta velká medvědice? Taky se chystám si to s ní rozdat!“

Byi se nejdřív zbavila bandáží. Stejně snadno jako je získala. Přejela jí po rukou a obvazy jednoduše rozpustila. Potom se začala hojit; rány a šrámy v obličeji jí pozvolna mizely, asi po pěti minutách přestaly být vidět. Ani na těle už neměla žádné stopy boje; nakonec si obnovila i šperky.

„Jak tohle děláš?“

„A jak si ošetřuješ zranění ty?“ podivila se Byi. Vzápětí rozšířila oči: „Ty chceš říct, že bojuješ, aniž se dokážeš regenerovat? To je fascinující! To seš velice statečná!“

„Ani netuším, jak to děláš ty!“

„Normálně obnovuji svoje tělo... Chystám se to ještě vylepšit, uložím si Vzor vlastního těla a když budu poškozená, prostě se do něj vrátím. To přece uměly i Sestry z Atanoru, to vím naprosto jasně od matky!“

„Atanor už neexistuje. Všechny čarodějky padly.“

Byi potřásla hlavou. „No jasně. Já vím. Škoda.“

Tak na sebe zíraly a zvažovaly, co dál.

Dál bylo, že přišla Bya, starší sestra. Vysoká, krásná, velmi podobná té mladší. Majestátní. Tia věděla na první pohled, že s ní budou potíže.

Mohli bychom odhalovat skutečnost po kouskách, jak se ji dozvídaly arminské čarodějky; ale vezmeme to hopem. Takže:

Problémem toho světa je politika. Čarodějky, ať jakkoliv vyspělé, nemají žádný Atanor, na který by utekly; žádnou císařovnu, která by je chránila. Takže se chtěj nechtěj musejí aktivně zaplétat do záležitostí druhých lidí. Nejsou to státy, jak je známe my; spíš obchodní koncerny, rozlezlé po celém světě, zabývající se nákupem a prodejem a v menší míře výrobou. Obchodnická šlechta; jejich předáci ovládají všechno, jsou sdruženi do významných rodin a vládnou méně významným rodům, které potom ovládají masu konzumentů. Malé množství jsou chudáci, ještě menší boháči; většina je průměrně zámožných, ovládaných reklamou a neviditelnou rukou trhu. Z konzumentů nikdo (téměř nikdo) neví, kdo jsou majitelé koncernů. Ti se ovšem znají.

Za dřívějších okolností existovaly státy, hranice, vlády a tak. Vlastně to všechno do jisté míry existuje, ale v situaci, kdy každý důležitý používá letadlo (vrtulník, ornitoptéru?) nemá smysl hlídat na nějaké vymyšlené čáře v prostoru. Vladaři jsou součástí koncernu. Píše se o nich v bulvárním tisku, vysílá o nich televize. Malé množství členek koncernu jsou čarodějky a ví se to o nich, veřejnost je bedlivě sleduje. Ve všeobecnosti je však lidé rádi nemají, neboť nedokázaly ochránit svět před zničující válkou. Taky nemají rádi vojáky, včetně vysoké šlechty, neboť nedokázali ochránit jejich stát před jinými. Vlastně, oni nemají vlastní názor, řídí se tím, co píše bulvár. A ten tvrdě hlídá, aby mu nikdo neunikl z drápů.

Například každý ví, že čarodějky mají extrémně rády sex. Že to je významná podmínka jejich existence, je lidem fuk; prostě si takovou věc nesmějí dovolit. Takže je novináři sledují na každém kroku, fotografují a vyzvídají drby na každém, kdo vypadá, že by o nich mohl něco vědět. I kdyby WZ neměla žádné kontakty, stále je v podezření, že je dokáže skrývat. Bya samozřejmě dokáže otevřít vlastní svět a Byi se to naučí taky. Ovšem zatím...

Je předepsáno, jak mají vznešené dámy vypadat. Například to, co mají obě dívky na hlavě, je předpisový účes. Společenské postavení označuje spona, kterou mají prostrčené vlasy; čím větší a vyzdobenější, tím víc princezna, takže ty nejvýznamnější mají třicet centimetrů dlouhé roury poseté zářivými drahokamy. Že by se učesaly jinak, nepřichází v úvahu.

Byi ovšem nesmírně obdivovala účes, jaký měla Tia. I některé další, ale ty byly spíš oholené, některé Ohněm, jiné pouze železem. Moc toužila nechat se ostříhat nějak, jak by jí společnost nikdy nedovolila.

Taky byla přísně zakázána nahota. Existovaly ženy, které se svlékají pro peníze, různé tanečnice, modelky, striptérky a jak se jim všem říká. Rovněž se našly významné dámy, které se nechaly vyobrazit v různě dráždivých pózách, i když ne úplně nahé nebo zakryté v nejintimnějších partiích rukou, šátečkem, květinami... podle chuti. Mnoho žen toužilo taky předvést, jak jsou krásné, ale netroufaly si. Kvůli tomu existovaly více či méně odhalující oděvy, plavky, opalovačky, sportovní úbory... široce se diskutovalo, kolik se která dáma odváží odhalit, souviselo to taky s nabídkou oblečení pro nižší kasty, které sice nebylo tak krásné, jak předváděly modelky, ale řada pošetilých žen tomu věřila. Čarodějky se svlékaly rády, obvykle neměly zbytečné zábrany. A Byi se svlékla, protože ji to příjemně dráždilo.

Bya ji chápala, ale její zájmy byly daleko významnější: toužila získat co nejvyšší postavení v čarodějnické kastě. To se jí mohlo podařit s pomocí WZ Ostrova; jde však o to, jak se jim vetřít. Některé jejich starší družky kamarádily s Valérií z Mendozy a dost jim pomohla.

„No ale já... ti asi nepomůžu!“ řekla Tia, když něco z toho pochopila.

„Já vím. Ale můžeš příznivě naladit Leu a Evu. Ty jsou schopné dost!“

Další faktor: v jejich světě jsou vysoce rozšířené intriky. Nikdo neříká nikomu pravdu, když nemusí; a i tehdy je poněkud přizpůsobená. Čarodějky spolu často bojují, ale taky se spojují proti jiným lidem. Nebylo lehké zjistit vzájemné vztahy a zapamatovat si, jaké byly a jak se případně mohou vyvinout. Totéž očekávaly i tady.

„No ale já stejně...“ namítala Tia.

„Stačí, když nás seznámíš!“

Tak je Tia seznámila s Leou a Evou. Nepřišla zrovna vhod, obě i s Arleym se povalovaly na pláži, podřimovaly a Eva přemýšlela, jak dál s Čikim. Měla ho velice ráda a litovala, že se s ním nemohla milovat, dokud byla kněžkou Ohně. Stejně neodolala a jak mohla, zkoušela ho dráždit ústy; nakonec našla v orálním sexu takové potěšení, že ztrácela potřebnou koncentraci. Až Čiki přijde (pokud vůbec), dozajista mu předhodí Leontýnku, ale taky se přidá...

Dívky se zelenými vlasy a fialovou pletí byly jednoznačná komplikace. Ale existují též povinnosti čarodějek; tak provedly všeobecné Propojení, aby si ujasnily vzájemné vztahy. Při té příležitosti zjistily zajímavé skutečnosti. Byi nebyla ani předtím tak nevinný kvíteček, už ji vyhodili z ústavu šlechtických panen pro zcela neodpustitelnou zvrhlost. Milovala morbidní příběhy a večer po zhasnutí je ráda předávala ostatním holkám. Většina byla o ubohých nevinných pannách, které byly týrány, mučeny, bičovány a zejména znásilňovány; občas jim vysával krev upír, jiné pronásledoval vlkodlak atd. Holkám se to líbilo a nikdy by kamarádku neudaly, bohužel se to dozvěděla vychovatelka, vyděsila se a nařídila přísné vyšetřování. Načež Byi vyletěla jako papírový čert. Kdyby byla jen o něco starší, byl by z toho velký skandál.

Lea a Eva byly příslušně nadrážděné, takže začaly brát Byi hned o hodně příznivěji. Jediný přítomný samec Arley byl mírným nátlakem hecován, aby ji vyzkoušel; moc se mu do ní nechtělo, daleko víc se mu líbila vyspělejší Bya. Navrhl holkám, aby si to s ní rozdaly samy, případně s oběma; on se přidá, až dostane chuť a způsobem, který se mu bude líbit. Bya souhlasila, přesně stejně se chovali jejich muži; čarodějky se za ně měly dle předpisů společnosti řádně provdat a poslouchat je, ale v praxi poslouchali spíš muži. Vztahy mezi muži a ženami byly tím složitější, čím víc jim do toho zasahovaly názory veřejnosti, v důsledku toho sdělovací prostředky a soudy; zájmem veřejnosti bylo co nejvíc partnery rozeštvat a přinutit je dodržovat jakési ideály, obtížně splnitelné.

Než se vůbec na čemkoliv dohodli, začala jim Byi osahávat a obdivovat holé hlavy; hned začala vymýšlet nějaký příběh. Poznala to Bya a vyzvala ji: „Tak nám to předej, ať holky poznají, jaký seš trdlo!“

Propojovat mysl bylo tím lehčí, čím víc sílilo jednotné mentální pole. Nespojily se jen ony, přidávaly se další kamarádky známé i neznámé a samozřejmě jejich kluci. Někteří se ohlásili, ale postupem času se to stalo čím dál zbytečnějším, některé napojovali kamarádi pro legraci.

Příběh se odehrál samozřejmě ve škole šlechtických panen, kde to Byi perfektně znala. Do ubytoven vtrhli krutí biřici nějakého zvrhlého vladaře, pochytali všechny panny a rozhodli, že budou všechny potupně ostříhány, mučeny a znásilněny; někdy v přehozeném pořadí. Obětmi byly její kamarádky ze školy, ale byly tam i Lea, Eva, Tia a všechny, které si dokázala zapamatovat. Pokud se jí nějaká dívka ohlásila a ona ji vnímala, přidala ji. Arley se pokoušel dívky bránit, byl natažen na skřipec, zbičován a pálen žhavým železem. Bya byla mučena ještě rafinovaněji, sestřička ji milovala a tak se na ní patřičně vyřádila. Biřici používali některé nástroje, jaké většina neznala, třeba elektrické biče; dávali jimi rány do nejcitlivějších míst, zejména do genitálií. Všechny ovládal bolest, hrůza a děs.

(Realita: neexistoval nikdo, kdo by měl zájem ubližovat dětem z předních rodin, které posílaly dcery do školy šlechtických panen; taky by se se zlou potázal. Biřici podobného typu existovali v pohádkách, možná kdysi dávno ve středověku. Ovšem pohádky byly oficiálně cenzurovány, aby děti neděsily, neboť jejich křehké dušičky by mohly utrpět hlubokou traumatickou újmu. Byi dokázala vymýšlet morbidní detaily i k pohádkám zcela nevinným.)

Je zajímavé, kolik něžných a nevinných děvčátek bylo ochotno nechat se mučit, ponižovat a znásilňovat; byly si vědomy, že to není skutečnost, ale mentální projekce jedné puberťačky, mohly dokonce vcelku snadno vystoupit, kdyby jim něco vadilo, nicméně s potěšením trpěly,brečely studem a řvaly bolestí. Ještě zajímavější je, kolik jich bylo ochotno bez varování připojit svého chlapce či nejlepší kamarádku. Některé dokonce navrhovaly vlastní varianty trýznění, často technicky zcela nemožné.

Byi si užívala ze všech nejvíc, mohla beztrestně ubližovat komukoliv, ale zároveň totéž prožívat sama. Až do chvíle, kdy do jejích představ bezohledně vrazila rozlícená starší čarodějka, sršící vztekem. Morrigan.

„Jak se opovažuješ obtěžovat ostatní?“ zaječela.

Spojení se rázem rozpadlo. Vyděšená Byi zírala na vznešenou čarodějku, stojící nad ní jako zosobnění vzteku a pomsty.

„Tak vy chcete trpět, vy mrchy? Tak si užijte!“

Z jejích prstů vylétly blesky. Složily Tiu, Leu a Evu, Arley se nevzchopil k aktivní obraně. Pouze Bya se pokusila sestřičku bránit, ale...

Morrigan šlehla ohněm. Nebyl to Živý Oheň, nýbrž zcela neznámá varianta. Způsobil Byi nesmírnou bolest a spálil vlasy; kňučela a svíjela se po zemi. Bya jen pomyslela na obranu a hned se jí stalo totéž. Pak Morrigan obhlédla prostor a ujistila se, že nikdo už na nic podobného nemyslí; načež vydala všeobecné mentální varování a vrátila se tam, odkud přišla.

Byi brečela. Viděla, jak dopadla sestra, sáhla si na hlavu a ujistila se, že je skutečně nadosmrti zhanobená. Rozeřvala se ještě víc.

Lea a Eva se pracně sbíraly ze země. Tia jenom zírala. Na rozdíl od nich nebyla zvyklá na nenadálá zjevení rozlícených čarodějek. Bya se ovládla, postavila se na čtyři a potom dokonce na dvě. A zeptala se: „Proboha, co to bylo?“

„WZ Morrigan, nejvyšší... no, jedna z nejvyšších v cowenu. Dost zlá. Ale my ji taky vidíme poprvé. Vůbec nechápu...“ řekla Lea.

Eva dodala: „Co ji kouslo, proboha? Že by nás vnímala...?“

Opatrně zjišťovaly další důsledky. Především: nepříjemné náhlé přerušení, aniž by příběh dospěl k vyvrcholení. Potom bolestivý šleh, který měl všechny varovat, aby nic nezkoušeli. Varoval, ale taky je naštval.

„Já jsem nic neudělala!“ brečela Byi. Bya ji objala a těšila.

Lea sebrala rozvahu. „Zřejmě to dosáhlo tak daleko, že si toho všimla. A vyrušilo ji to. Musíš být sakra dobrá, maličká!“

„Já nic neudělala!“ kňourala Byi.

„Konec konců, stalo se ti to, co jsi chtěla.“ řekla Bílá Dáma.

Její střízlivě realistický hlas způsobil, že se všichni otočili. Stála na dva kroky od nich a usmívala se; přesto byla chladná jako z ledu.

„Ty jsi kdo, paní?“ otázala se Lea obzvlášť opatrně.

„Ygrainne. Můžete mi říkat Bílá Dobrodějka.“

Nikdo to jméno nikdy neslyšel. Lea a Eva bleskově proběhly registr, žádné informace. Nebylo jisté, co je zač, ale vydávala energii. Zářila.

Nebylo pochyb, že vnímá všechny myšlenky lidí. Byla na místě opatrnost, sice zbytečná, ale po zkušenosti s Morrigan...

„Jsem přítelkyně Bílého Mága. Nemusíte se mě bát. Chci vám pomoci.“

„Proč?“

„Nemám ráda Morrigan.“

Tohle byl pro většinu lepší argument než bezpříčinná dobrotivost. Pomstít se chtěli všichni. Taky každý věděl, že Morrigan je zlá, takže ta druhá musí být hodná – nebo ne?

Přikročila k dítěti, objala je a hladila po hlavičce. Její ruka byla sice chladná, ale laskavá.

„Jsi moc chytrá a schopná holčička. Tvůj příběh nebyl krásný, ale pokud se ostatním líbil, nic proti němu. Jenže Morrigan ho vnímala a vyrušil ji.“

„Já nic špatnýho neudělala!“ trvala na svém Byi.

„Samozřejmě, že ne! Ale vyrušila jsi ji. Protože jsi velice schopná!“

Byi kňourala, ale uklidňovala se.

„Co brečíš? Chtěla ses nechat ostříhat, ne? Tak o co ti jde? Bolelo to, ale ty máš bolest ráda. A přežila jsi to ve zdraví, neublížila ti. Není to poprvé ani naposledy. A stanou se ti horší věci.“

Byi k ní zvedla oči. Váhala, ale nechala se hladit.

„Ty přece umíš regeneraci, dokážeš obnovit svoje tělo v původní konfiguraci. Nedělalo by ti potíže nechat si ty vlasy znovu narůst. Jenže není to vůbec potřeba. Čarodějky netvoří svůj vzhled v realitě, nýbrž iluzí. To ale taky víš, ne? Prostě si ujasníš, jak chceš vypadat, vytvoříš trvalou iluzi a zafixuješ ji, aby ji viděl každý. Dokud ji nebudeš chtít změnit...“

Byi to promyslela. Řekla: „Ale...“

„Nejlepší WZ Ostrova vypadaly zhruba tak, jako teď ty. Nezdržovaly se oděvem, účesem ani ozdobami. Nejradši by nechtěly ani tělo, ale musely nějakým způsobem existovat. Prozatím. Tak si vytvoř dva Vzory, jeden jako Princezna a druhý jako Čarodějka. Podle potřeby ukážeš ten, který...“

Bya namítla: „No jo, ale co novináři?“

„A co? Vzor P můžeš zafixovat, aby jej brala každá kamera a fotoaparát. Přístroje obelstíš snadněji než lidi. Navíc můžeš přizpůsobit program, aby ti to na každém záznamu slušelo. Naučím vás to...“

Teď už ji pozorně poslouchaly všechny.

Bya měla ještě jednu myšlenku a Ygrainne ji zachytila.

„Přestaň se zabývat tím, co si myslí novináři! Pokud tě obtěžují, bojuj s nimi! Vrať jim to jako čarodějka; zjev se jim ve snu, sveď je nebo znič. Případně sveď a při tom pořádně potýrej. Neuškodí jim to. Někteří jsou docela milí, půjdou ti na ruku. Ty patřičně odměníš svou přízní.“

„A co když milí nebudou?“

„Vypíchni jim oči. Až se probudí a zjistí, že neoslepli, budou šťastní. Když se jim to stane dvakrát třikrát, začnou se ti radši vyhýbat.“

To už se Byi smála. Vyprostila se, prohlédla a ohmatala tělo a zjistila, že se jí celkem nic nestalo. Pokud byla nějak popálená, zregenerovala se.

„Je nadále nemyslitelné, aby některá WZ neovládala iluzorní vzhled,“ řekla vážně Bílá Dobrodějka, „Pomozte mi vytvořit mentální pole...“

„Ale Morrigan...“

„Bude to kladné pole, určené k výuce. Proti tomu nemůže nic mít.“

Všem bylo jasné, že by pole zvládla bez nesnází sama. Z dobroty srdce jim dovolila pomáhat; pak pustila všem připojeným příslušný program. Znala šest základních variant a kolem tří set dalších; kromě toho mnohé WZ to dělaly jinak a ochotně se podělily o své zkušenosti. Ygrainne byla úžasně laskavá, vlídná atrpělivá; hodnější učitelku si nemohly přát. Ocenila ji dokonce i hostitelka, nevěsta Barbara; taky potřebovala školení.

„Důležitá je osobní úroveň každé WZ, ale taky celková úroveň cowenu. Bylo to docela hezké Propojení, cos udělala, Byi. Měla bys to dělat častěji. Jsi ještě dítě, tudíž beztrestná za případné omyly...“

„Já už nejsem dítě!“ namítla.

„Jistě, měla jsi sex. Můžeš to dělat častěji, ale nepočítej s tím, že se ti to bude ze začátku moc líbit. Spíš později. Soustřeď se na získávání co nejvíc energie, od tebe muži nebudou čekat žádnou zákeřnost. Stejně to jsou pěkní úchylové, když tě touží zprznit.“

„Ale já...“

„Ale tobě se to líbí. Samozřejmě, chceš si dokázat svou dospělost. Taky se mi to líbilo, když jsem byla ještě živá. Později mi došlo, že tělesné rozkoše slouží hlavně k posílení moci. Muži bývají velmi pošetilí...“

Dívky se smály. Ygrainne je tak zábavná!

Ovšem Sandra namítla: „Proč o tobě někteří říkají, že jsi mrcha?“

„Protože je to pravda. Jsem zákeřná mrcha. A budu vás učit, aby z vás byly taky zákeřné mrchy. Horší než cokoliv, co vás může napadnout. Tento svět je zlý a krutý; tak musíme být připraveny se mu bránit!“

Byi už ji jednoznačně obdivovala, koukala na ni a oči jí zářily. Ygrainne ji objala a vtiskla jí na pleš polibek rtů chladných jako mramor.

„Abyste to teda věděly všechno: kdysi jsem byla živá a hloupá. Teď jsem v lidském smyslu mrtvá – ale chytrá. A zlá, samozřejmě. Jsou taky hodné čarodějky, ale z nich žádná není mocnější než Morrigan. Tu jste poznaly. Chci vás naučit, abyste se jí dokázaly bránit. A komukoliv.“

Některé bystřejší dívky pořád ještě váhaly.

„Ano, je to nebezpečné. I já jsem nebezpečná. Ale jsme v Mimosvětě; tady mám hmotné tělo, můžu se vás dotýkat a vy mne. Až se vrátíte zpět do světa tvořeného hmotou, nebude tam moje tělo víc než iluze, nebudu moci nikomu prospět ani uškodit. Tak si mě užívejte, dokud to jde.“

„A můžeme...“ začala Byi.

„Mě vyzvat k boji? Jistě; hlavně ty. Ale už jsi dneska dostala výprask dvakrát, vážně chceš být bita potřetí? Kteroukoliv z vás dobiju jako psa; a pak vás naučím, jak to dokázat taky. Na příště použiju jinou fintu!“

Holky se smály; rázem si Ygrainne oblíbily. Je tak dráždivě nebezpečná!

Věděla o tom Morrigan? Kdo ví; a vůbec, co na ní záleží?

Kes bloumala. To jí odjakživa šlo nejlíp; chodila sem tam, přihlížela, co dělají druzí a občas se s něčím přidala. Prožila si obě mentální spojení a líbila se jí. Zkoušela iluzorní změny vzhledu a bavilo ji to. Ovšem aby se jí druzí nesmáli, poodešla si na to radši stranou.

Naštvalo ji, že i tam někdo rušil; jakýsi puberťák, možná docela hezký, ale zachmuřený a protivný. Okoukla jeho tetování; nic moc, možná patří do bojovnické kasty, ale příliš v ní neznamená. Znaky na rukou zcela neznámé, neměl ani žádnou významnější manželku. Vlastně... kde jsou symboly žen, se kterými se až doposud oženil?

Nevěděla, co říct. Tak řekla: „Ahoj!“

Ohlédl se. Letmo se usmál, ale neřekl nic. Jenom gestem...

Udělala opatrně pár kroků. Ukázal na hnízdo nějakých barevných ptáků, kde dospělí krmili mladé. Rodiče byli krásní, mláďata dojemně ošklivá; směšná? Naznačil, aby se vzdálili bezpečně daleko.

„Žádný existující druh; podezřívám je, že byli vytvořeni jen pro mý potěšení. Ty asi umíš iluze, viď?“

„Neumím; teprve se učím.“

„Já taky.“

Byl docela milý, ačkoliv v něm pořád byla jakási nejistota a pochmurnost.

„Já jsem Kes.“

„Ricky.“

Chvíli čekala, ale nic dalšího už neřekl. Tak ho popíchla:

„Divím se, že hned neříkáš svoje tituly a predikáty.“

„Mám ti vykládat pohádky? Jako že jsem svržený šlechtic?“

„Někteří to dělají.“

„Vymysli si cokoliv. Se vším souhlasím.“

„Ale jaká je pravda?“

„Pravda je stejná iluze jako cokoliv.“

„Tím chceš říct, že mi na nic neodpovíš?“

Usmál se, spíš škubl koutkem úst. Neřekl nic.

Kes nebyla ten typ, aby jí vadil něčí nezájem. Když nechtěl mluvit, dala se do řeči sama a rozhodně se nešetřila. Při tom uvažovala, jestli je mu to vůbec vhod, jestli by nechtěl být radši sám. Ale nevypadal.

Račte si vzpomenout: Kes přišla do Arminu, aby se stala dospělou ženou. Impuls sice zmeškala, ale určitě ještě není všemu konec, přijdou další příležitosti. Třeba by jejím prvním milencem mohl být tenhle Ricky. Pokud se jí podaří ho úspěšně svést. Ovšem nijak nereaguje, když promluví, tak sotva jedním slovem. Ostatní jsou daleko odvážnější. Není nakonec hloupý?

Ještě jednou si ho důkladně prohlédla. Krasavec tedy rozhodně nebyl, ale jí se líbil. Nemohl být o moc starší než ona, klidně s ní mohl chodit do školy. Ovšem nevypadal, že by se ho kdy dotkla civilizace; měl silné kosti a široká ramena, ale najedl se asi sotva kdy dostatečně a všechno se mu ukládalo do svalů. Nepochybně o něj nepečovala žádná žena, kdo ví jestli vůbec někdo. Většina Arminů se chlubila výraznou výzdobou těla, což není divu, když jsou zvyklí chodit nazí. Ta nahota není vůbec symptom barbarství, jak se pokoušejí naznačit vládní agenti. Oni jsou na svá těla pyšní, zejména pohlavní orgány. Ricky neměl tetování ani jiné ozdoby na penisu, žádné kroužky a náušničky od dívek, nepůsobil dojmem, že je sběratelem manželek.

Kes doufala, že si nevšiml, jak pozorně si ho prohlíží. Spíš se věnoval pozorování zdejšího rostlinstva, případně se snažil najít nějaká zvířata.

„Sloužíš ve Flotile?“ otázala se.

„Ne.“ odpověděl, jak očekávala. Udělala významnou pauzu, dokud nedodal: „Jsem obyčejný voják. Na jihu.“

„To se divím. Aspoň kdybys byl v princově gardě!“

„Nemáme žádnou princovu gardu.“

„Chyba. Měli byste mít.“

Zřejmě nad tím chvíli uvažoval, neboť řekl: „Proč?“

„Nepotřebuje snad váš princ někoho, kdo by ho hlídal?“

„Nemáme žádného prince.“ řekl.

„Jo, to je oficiální názor. Princ Lera zahynul společně s císařovnou na konci války. Proč teda všichni říkají, že žije?“

„Nevím.“

„Tys ho nikdy neviděl?“

„Ne.“

„Chyba.“

Kes se uložila pohodlněji. Tak trochu se nainstalovala, ovšem tušila, že její svůdná póza ho nenaláká. V této zemi by musela použít daleko účinnější techniku svádění. Pokud ne rovnou brutální násilí.

„Já bych rozhodně princovu gardu zřídila. Jak jsi říkal, jedna iluze jako druhá. Vytvořit skupinu mladých mužů, na jakého by se mohl vyvinout princ, kdyby zůstal naživu. Nikdo neví, jak vypadal, to je výhoda. Nápadné uniformy, speciální odznaky. Někdo z kluků se čas od času prořekne, že jsou osobní ochranka prince. Někdo – třeba já – pustí do oběhu, že ho zná...“

Ricky neřekl nic, ale koukal po ní. Je to bod plus?

„Co ty na to?“

„K čemu by to bylo?“

„Třeba ke znepokojení lidí z vlády.“

„Nejsou ještě dost znepokojení?“

„No... mají nějaké potíže. Generální stávka, pouliční demonstrace, bitky, rabování, zapalování aut a tak...“

Neudělalo to na něho žádný dojem.

„Kdybych to vzala do ruky já, šlo by to daleko rychleji.“

„Co s tím máš společného?“

„Nic. Leda že mě chytli a ostříhali. Policajti. Ráda bych se jim pomstila.“

„Bereš to zostra.“

„Ne že bych je za to nenáviděla do konce života, ale pár let bych pomstě věnovat mohla. Dokud mě to bude bavit.“

Mírně přimhouřil oči, zacukal mu koutek úst. Usoudila, že je to reakce.

„Hodně jsem o týhle zemi slyšela. A četla. Krevní msta je přece tradiční zvyk Arminů, ne?“

„No... snad. Ale dokážeš to?“

„Jsem tady proto, abych se něco naučila.“

„Doufám, že nechceš být čarodějka.“

V jeho hlase zaznělo něco zvláštního. Že by byl jediný člověk v tomto podivném světě, který necítí obdiv k čarodějkám?

„Nemáš rád čarodějky?“

„Moje první láska byla WZ. Vlastně, druhá taky.“

„Aha. Co se s nima stalo?“

„Odešly.“

„Kam a proč?“

„Ta první zemřela v boji. Druhá... nevím přesně. Možná odletěla s orly.“

„Wing? Přelétavka?“

Opět mu zacukal koutek.

„Nejlíp to vyřešíš, když si narazíš další. Nějakou novou.“

Začal o tom přemýšlet. Zodpovědně a zhluboka. Taky dlouho, bohužel.

„Koukám, k Silám rychlý reakce by ses nehodil.“

„K čemu?“

„To je taková vojenská jednotka. Rychlá reakce. Nepřemýšlej o tom.“

„Chceš říct, že neumím bojovat?“

Zaváhala. „To bych rozhodně nechtěla. Ale co myslet?“

Opět to promyslel. „Seš fajn holka.“

„Nevím. Před chvilkou jsem cvičně rozstřílela pár nepřátel a vzali mě do Kosmický flotily. Vzali byste mě do princovy armády?“

„Ale my se nechystáme s nikým bojovat.“

„Kecáš. Věčně to takhle zůstat nemůže, musíme porazit vládu a přivést vašeho prince zpátky na trůn. Chtěla bych bejt u toho.“

Mlčel a díval se na ni. Lehce potřásal hlavou.

„Nemáme žádného prince.“

„Měli byste mít. Země bez pána nemá smysl. Možná už nastal čas.“

„Ty si to myslíš?“

„Jo, já si to myslím.“

Mlčel. Jen se na ni díval. Potom řekl:

„Jo. Možná máš pravdu.“

Hostí na Bářině svatbě přibylo ještě daleko víc. Někteří se znali, jiní se zde viděli poprvé, ale stačila krátká doba, aby se seznámili a spřátelili. Mnozí těžko chápali, co vlastně je svatba za obřad, měli zcela odlišný systém vytváření rodin. Ale stačilo jim, že tu akci svolal Denis.

„Promluvíme s Mistrem.“ rozhodl Ricky. Po dlouhé úvaze, samozřejmě.

„Myslíš, že nás tam pustí?“

Otočil hlavu k troskám chrámu na návrší. Nevypadal, že by někomu bránili vstoupit, přecházeli tam nějací lidé a diskutovali. Nikdy žádné stráže.

„Zkusíme to.“

Jak procházeli davem, Kes si prohlížela lidi a uvažovala. Během výcviku získala také informace, které se netýkaly řízení bojových strojů ani ničeho dalšího, co potřebovala vědět. Třeba o totožnosti některých, kteří vypadali na něco, co nebyli. Konkrétně na elfy. Kes se to týkalo velmi, neboť elfy odjakživa milovala a obdivovala; byla nesmírně šťastná, že je vidí.

Jenže to skuteční elfové nebyli. I Leontýnka a Evička se už stihly zelfovat, prodloužit uši, zvětšit oči a příslušně zkrásnět; pokud měly školení ve změnách podoby a dostatek energie, nebyl to problém. Taky si mohly pořídit nádherné hřívy vlasů, ale to by zas nebyly vidět ty uši. Tia měla větší potíže, trochu jí překážely wingy. A nechtěla se jich zbavit, dokud je nepředvede všem kamarádům v Iron-city.

Co jsou tedy elfové, když nejsou elfové? Samozřejmě míšenci; bezpochyby jim koluje v žilách jakási starší krev, ale je jí dost málo. Nějací čistokrevní elfové snad kdysi ve Flotile byli, nebo ještě jsou, ale jejich nechuť komunikovat s kýmkoliv jiným a osobní nadřazenost brzy způsobily, že byli odesláni zpět na domovské planety. Zatím ale stihli zplodit značné množství dětí, které to po nich převzaly; ty měly zase další děti, a tak dál, až do současného stavu. Praví elfové jsou nadpozemsky krásní, moudří, ušlechtilí a vůbec, ovšem tyto vlastnosti nevyužívají vůči lidem. Míšenci jsou krásní a chytří, ovšem ušlechtilost... inu, každej jsme ňákej.

Zatímco ženy elfských míšenců spaly s nižšími rasami jen z nezbytí a málo s nimi plodily děti, muži si v tom přímo libovali. Rádi nakupovali otrokyně z podřízených světů, když žádné nesehnali, koupili klidně mladistvé delikventy a změnili magicky na ženy. Otroci samozřejmě nechtěli, ale slíbili jim, že když porodí a odchovají deset zdravých dětí, bude jim dovoleno se vrátit zpátky do svého světa. O takové dodávky mají zájem i v budoucnu, což je jeden z důvodů jejich přítomnosti tady.

„To je ovšem hrozné!“ děsila se Kes.

„Proč?“ podivil se Ricky.

„Copak nechápeš, jak je to hrozný? Někoho unesou létajícím talířem kamsi do dalekýho světa, tam donutěj porodit dítě a zas vrátěj; a to ještě je ten lepší případ! Když je to nějakej zloděj nebo pouliční holka, nechají si ho na věčný časy a nikdo se po něm ani neshání, protože to nikdo neví!“

„No jistě. A co jako?“

„Jak by se ti líbilo, kdyby to udělali tobě?“

Důkladně to promyslel. „Já nejsem žádný zločinec.“

„No dobře, ale kdybys byl? Oni považují za ty lumpy i cizí vojáky, to by se tě klidně mohlo týkat taky! Kdybys sloužil v nepřátelský armádě...“

„Chápu. Postačí ti ujištění, že já bych to neudělal?“

„Je to politika, Ricku! Můžeš být na tý správný straně, ale obratem ruky se může změnit na špatnou; a co s tím naděláš? Když přijde válka...“

„Ano, samozřejmě. Chápu jejich situaci. Dobře, tak je teda neprodám.“

Nebylo to přesně to, co od něj očekávala; ale chápala, že se neprosadí.

Došli k chrámu a Kes pořád čekala, odkud se objeví nějaké stráže. Mohli to být b-angové, bojoví andělé; ty by moc ráda viděla a byla zvědavá, zda by se vyděsila jako každý jiný. Nicméně už byli skoro u sloupoví a...

Buch! Zcela náhle vrazila do... ničeho, samozřejmě. Jasně, silové pole. Couvla, natáhla ruku a zkusila to osahat. Dostala elektrickou ránu. Poprvé se jí to ovšem nestalo! Zkusila to potřetí; dostala ještě větší ránu.

„Někdo si se mnou hraje!“ řekla dokonce nahlas.

Ricky se dotkl zábrany zatím pouze jednou a opatrněji než ona. Chtěla ho vidět, jak bude reagovat, ale nedělal žádné experimenty, prostě vyčkával.

„Co budeme dělat?“ naléhala Kes.

„Máš nějaký nápad?“

„Přece je musíme nějak upozornit, že jsme tady!“

Ušklíbl se: „Kdybych byl zákeřný, házel bych tě chvilku na tu stěnu, abys dostávala čím dál větší rány. Zajímalo by mě, kam až by to došlo.“

Byla to od něho snad nejdelší souvislá řeč.

„To bys vážně udělal?“ naježila se.

„Ne. Ale hodně lidí ano.“

Od chrámu se k nim blížila dívka s vlasy jako rudý plamen, zelenýma očima a ocasem s jedovatým žihadlem. Démonka. Kes zaváhala; tiše doufala, že je to někdo, kdo si zkouší dostatečně nebezpečný vzhled. Ačkoliv pochybovala, že by dokázala vypadat tak... TAK.

Paměť jí napověděla jméno: Vivenna.

Prošla bariérou, zevnitř to zřejmě šlo. Zastavila se a zírala.

„Chtěl bych mluvit s Denisem Baarfeltem.“ řekl Ricky.

„Nemá čas.“

„Moje žádost se týká jednání, které vedete.“

Vivenna na něj chvíli zírala. Pak potřásla hlavou. „Nemá čas.“

Ricky zůstal klidný. Kes dostala chuť ji praštit.

„Zkus to.“ řekla Vivenna.

Že by ji démonka dokázala zabít jednou ranou, Kes věděla. Uvažovala, zda by jí důstojnějším soupeřem byla třeba Irenka. Možná...

„Teď jsem ve službě. Až budu mít volno, můžeme se střetnout.“

„Kdy budeš mít po službě?“

„Až to tady skončí.“

„Jsi velitelka stráží?“

„Jsem jediná, kdo tady hlídá.“

„To si myslíš, že stačí?“

„Nikdy mě nikdo neporazil.“

Kes pocítila touhu ji... nevěděla přesně, co by jí udělala, kdyby to dokázala. Jenom věděla, že ji strašně nenávidí.

Vivenna neřekla ani neudělala nic. Byla zřejmě zvyklá na horší pocity.

„Vyřiď Denisovi, že s ním chci mluvit.“ řekl Ricky.

„Už jsem ho informovala. Nemá čas.“

„Řekl něco?“

„Že si máš zatím hrát s touhle... lidskou dívkou.“

Byla to iluze, nebo v jejím hlase vskutku zaznělo pohrdání?

Jenže Ricky řekl: „Děkuji.“ a bez odporu odešel.

Kes šla za ním a krev se v ní vařila. Jeho lhostejnost ji štvala snad víc než chování té odporné démonky.

„To tě vůbec neštve?“ zeptala se.

„Jistě že ano.“

„Tak co s tím uděláš?“

„Nemůžu s tím dělat vůbec nic. Je silnější.“

„To reaguješ vždycky tak klidně?“

„Kdybych s tím mohl něco dělat, udělal bych to.“

„Nebo se jí bojíš?“

„Nejsem nijak zvláštní bojovník, to je pravda. Ale bát se... to je emoce.“

„Jseš ještě větší zrůda než ti elfové!“

„Emoce málokdy mají smysl. Jistě, mám určité pocity, ale...“

„Tak prašť aspoň mě! Nebo sis nevšiml, že tě urážím?“

Ricky se usmál koutkem úst. A vůbec nic neřekl.

Kes došla k uzávěru, že si počíná jako idiot. Netěšilo ji to; násilím se ovládla, aby se jí neposmíval.

„Tak co budeme dělat?“

„Cokoliv chceš. Já bych si třeba šel zaplavat.“

Dvakrát zhluboka vdechla a vydechla. A řekla: „Tak jo.“

Nejen Eva a Lea, všichni zkoušeli měnit svůj vzhled. Někteří po dobrém; třeba u potoka vlévajícího se do moře zřídili kadeřnický salón, kde si jedna na druhé zkoušely nové účesy. Kdo měl vlasy dlouhé, dal se ostříhat na krátko. Kdo měl krátké, dal se oholit. A každý kdo mohl si nechal vyzdobit hlavu tetováním, leptáním a jinými druhy zdobení, případně napíchat kovové implantáty všude, kam to šlo. Někteří uměli transformaci pokožky na něco jiného, zkoušeli i další techniky u lidí neobvyklé. Dřív byly mezi čarodějkami docela běžné.

Řeč je o dívkách, ale i mnoho mužů toužilo vypadat líp než předtím. Ovšem muži víc dodržovali bojovnickou zásadu, že ozdoby a šperky mají odpovídat významu a postavení ve smečce; většina jejich odznaků tedy hovořila o dosažených zásluhách. Častěji než dívky se při tom pohádali; řeč se vedla o Neviditelné říši, Kosmické Flotile, armádě Jihu a jiných organizacích, které vzájemně spolupracují a podporují se, ale málokdy se sejdou na jednom místě. Potvrzovalo se členství a hodnosti; bylo žádoucí, nikoliv povinné, aby každý byl zapojen ve všech myslitelných organizacích pro případ, že by musel rychle přejít z jedné do druhé.

Nejsložitější byla situace řádu Templářů. Oficiálně neexistoval vůbec; na druhé straně všechny dílčí organizace fungovaly jako nezávislé lóže, avšak bojovníci v nich mohli a nemuseli být členy řádu. Většina zasvěcených Templářů měla na těle vytetovaný řádový kříž; ale byli takoví, co ho neměli, a taky mnozí, co znak nosili a v řádu nebyli. Už to chápete? Uklidním vás, nechápal nikdo. Evidence byla odjakživa v šíleném zmatku.

Nelze popřít, že většina technik zdobení byla bolestivá. Tetování, vypalování žhavým železem, leptání žíravinou; zajisté v omezeném rozsahu, ale každý si sdostatek užil bolesti. Když na to přišli, začali kamarády či partnery různě hecovat a manipulovat, aby trpěli víc. Nebo by vás netěšilo aspoň trochu potýrat svoji dívku, když si to navíc sama přeje a nijak vážně jí to neublíží? Možná je vaše dívka takový anděl, že nezaslouží ani občas pár na zadek, ale nebylo by rajcovní sledovat, jak se svíjí v křečích a skučí bolestí? A nebojte se, ona vám to oplatí, jen co přijde na to, proč ji takhle hecujete. Zvlášť když to souvisí s posunem mezí bolestivosti na úroveň, kdy trýznění působí spíše rozkoš.

Tomu se podrobila i Tia. Od té chvíle ji bolest pouze vzrušovala; přišla na to velmi rychle, tak se s radostí zapojila do sportovních her, kde nebyla nouze o nějakou tu ránu nebo šrám. Někteří přítomní byli kombinací lidí a šelem; nejvíc ji šokovala dívka s lidským tělem a krásnou kočičí hlavičkou, vyzdobená šperky ze zlata a drahokamů.

„To je Bastet, Nilská Kočka Egypťanů. Jedna z Denisových manželek.“ poučil ji kdosi, když na Egypťanku příliš vyjeveně zírala.

„Vypadá jako...“ Tia polkla dvakrát naprázdno a zbytek věty radši spolkla.

„Bohyně,“ řekl klidně ten mladík, „Ještě jsi žádnou neviděla?“

Tia si ho prohlédla. Taky nebyl tak docela člověk, ale hodně.

„To jsou... to vážně existují...?“ řekla a zároveň si vzpomněla na svoje dětské pohádky. Těžko říct oblíbené; spíš děsivé. O Nefritových Liškách, to jsou ale spíš démoni ženského pohlaví, kteří lákají ubohé zaslepené bojovníky do neštěstí. Plus některé další zlé skutky...

Náhle před ní dívka s kočičí hlavou stála a pozorně ji sledovala. Tia se příšerně vyděsila; nelidskost Egypťanky byla příliš zjevná.

„Čeho se bojíš?“ otázala se Bastet laskavějším hlasem, než by čekala, „Už jsem snad někomu v tomto světě ublížila?“

Tia zakroutila hlavou. A pomyslela si: Ale mohla bys!

„Málokterá živá bytost nedokáže ublížit jiným,“ odpověděla mírně Bastet, „Zajímají mě tvoje Nefritové Lišky. Můžeš je přivolat?“

„Ty mi čteš myšlenky!“ obvinila ji Tia.

Bastet stáhla oči do svislých čárek. „Spojení mysli je přirozená činnost. Naopak strach, který z tebe cítím, je nepřirozený. Ublížila jsem ti snad, někdy v jiném životě? V tomto se bezpochyby vidíme poprvé!“

Tia měla strach odpovědět. Měla strach utéci. Největší strach měla zůstat a naslouchat té nádherné kočičí dámě.

Bastet vycenila zuby a zasmála se. „Prokaž mi tu čest a dovol mi vstoupit do tvé mysli! Chci být tvojí Sestrou a Ochránkyní!“

Tia si to nedokázala ani rozmyslet, a už se Propojily. Nejdřív pocítila okouzlení z náhle dokonalých smyslů: zrak, čich, sluch kočky. Hmatové vousky na čenichu. A navíc kočičí smyslnost a touhu po požitcích.

Prožila si v rychlém sledu spoustu zmatených vzpomínek na Egypt. Taky na jiné světy, které nechápala. Ale Bastet hledala její liščí démony; Tia sice neměla tušení, kde a jak je najít, ale Bastet se dokázala prokousat jejími předchozími životy až do minulosti tak hluboké, že...

Liščí duch. Nádherná a mocná bytost; démon, samozřejmě, ale přece...

Co chceš? Kdo jsi? Jak se opovažuješ?

Tia se chtěla začít omlouvat, ale Liška se už urazila. Uráželo ji, že jí nesložila předepsané poklony. Že ji neuctívá jako Ochránce, že se jí bojí, že na ni nevěří... a že nebyla pozvána na toto shromáždění.

Je mi ctí tě pozvat, sestro! řekla jí Bastet.

S radostí. Můžu použít tělo té hloupé holky?

Raději bych, kdybyste existovaly obě zároveň. Můžeš se tady zjevit?

Liščí duch opustil mysl Tiy. Rázem klesla na zem vyčerpáním.

Silně nalíčená dáma v zářivě žlutém kimonu se nad ní sklonila. Mračila se.

„Co je tohle za pitomou lidskou zrůdu? Zabila bych ji, ale není toho hodna. Proč jsi použila zrovna tohle stvoření?“

Potom se přestaly dohadovat verbálně. Stály proti sobě, oči jim blyštěly; občas se zašklebily nebo zasmály, když se jim podařil dobrý vtip. Pak Liška změnila hlavu na liščí, a vylepšila ji o vládcovské odznaky. Bez velkých efektů se zjevily další Lišky, bavily se spolu a smály se.

Tia se pokusila nenápadně odplížit. Nejmladší liška si jí všimla.

Kam ty jdeš? Není snad Nefritová liška znak tvého klanu? Tak proč se nás tolik bojíš? Jsme tvoji Ochránci, ne nepřítel!

Najednou byly všechny kolem ní. Podle nálady měnily vzhled.

Pokusila se vysvětlit: „Nefritové lišky jsou... straší s nimi děti. Proto jsme tak nazvaly naši sportovní skupinu. Cvičíme tradiční bojové umění... Ale nikdy si nikdo nemyslel, že by...“

Nemusíš to říkat nahlas. Když v nás nevěříte, tak co otravujete?

Zavolala vás ta kočka! Bastet!

Proč jsi nás nezavolala ty? Takhle se velekněžkou nestaneš!

Já ani nechci!

Tak přivolej nějakou, která je toho hodna!

Neznám nikoho takového!

Nechápavě potřásaly liščími hlavami.

Lidé velmi hluboce upadli. Nevadí. Poskytneme ti vzpomínky na svět, který jsme chránily a trestaly veškeré zlo. Obnovíš ho.

Ale já nechci... Zároveň si pomyslela, že chce; a moc chce! Chtěla by být jako Arminky z bojovnické kasty, hrdá, nezávislá a spokojená. Jenže to by musela předstoupit před lidi a mluvit o tom, co viděla. Srovnat do útvaru nadšené malé holčičky s dychtivýma očima a učit je bojovat, jako to dělá Bára a Sandra a Ursa... A jednou vyjet do boje pod praporci se znaky Nefritových Lišek, v kimonu a se zasvěcenými meči za pasem.

„Já nechci padnout za Nefritové Lišky!“ vykřikla.

„Tak za koho tedy?“

Ve skutečnosti nechtěla padnout za nikoho. Nechtěla zemřít vůbec.

Vy lidé žijete tak krátce a tolik se bojíte zemřít! My tě přece nechceme zabít! Naopak, budeme tě bránit proti tvým nepřátelům! Chceme, abys byla mocnější než tvoji protivníci a žila dlouho a šťastně!

Ne! Vy mě chcete zaplést do svých intrik! Zatáhnout do bojů...

Bastet řekla: Nechte ji. Je ještě mladá a hloupá.

Je docela milá! řekla nejmladší Lištička.

Je tvoje. Až dostaneš rozum, najdi si ji a vychovávej. Hrej si!

Potom odběhly, povídat si s Bastet; s tou si zřejmě rozuměly nejlíp. Tia zůstala sedět na zemi a klepala se po celém těle.

Kes se vyhřívala v horkém písku. Ricky ležel vedle ní; spal?

Ačkoliv spolu byli už několik hodin, pořád ještě s ní nic neudělal. Nebyl ten typ, co se vrhá na holku na první kouknutí. I když to chtěla. Přirozená inteligence ji chránila, aby mu to řekla naplno; mohl by se vyděsit nebo znechutit. Jak ale existuje v tomto světě, plném dychtivých žen?

Jediná rozumná možnost byla počkat, až přijde další Impuls. Ovšem pamatovala si, že mu musí být v tu chvíli nablízku, protože každý se zmocní toho jedince opačného pohlaví, kterého spatří nejdřív. Některé čarodějky, třeba Panny, dokážou Impulsu odolat, nebo jsou tak uzpůsobené schválně, záměrně naprogramovány. Kes si pamatovala...

Kes měla chuť roztřískat si hlavu. Každá ta vzpomínka jí možná pomáhala, ale zároveň měla pocit, že jí v hlavě bydlí ještě někdo jiný. Bude to tak po zbytek života? Asi ano, WZ byly zvyklé a rády využívaly kolektivní paměti. Kolik se jich ale zbláznilo při prvním pokusu? Nebo to prožily už jako děti a nedokázaly si představit jinou variantu?

Na druhé straně co by řekla, kdyby jí někdo nabídl, že jí všecko odstraní a vrátí zpátky do předchozího stavu? Třeba by ji některý čaroděj dokázal vrátit domů, před okamžik, kdy přijela do Arminu? Narostly by jí vlasy, zapomněla by na nádherný Ostrov i na Mimosvět, ve kterém je nyní. Zapomněla by na Ricka. Žila by doma, jako žila celý život. Klidná, šťastná...

Zapomněla by ale taky na důvod, proč chce v této chvíli zapomenout. Znovu by toužila po dobrodružství a snila, že bude čarodějkou. Toužila by přijít sem, do Arminu, poznat tohle všecko... Bludný kruh. Splnilo se jí přesně to, co si přála. Až na to, že chce poznat ještě tělesnou lásku. Bude možná potom taky litovat. Ale chce to!

Ricky na ni sahal, dotýkal se jí, ale většinu dotyků obstarávala ona. Byl chladný a rezervovaný, dokonale se ovládal. Kes se obávala, že takový zůstane napořád, nikdy neudělá, co od něho ona chce. Nezajímá se o ženy vůbec? To se jí nezdálo. Nebo je na ní něco špatného, co mu brání? Neměla pocit, že je o moc horší než jiné dívky. A když zkoušela transformaci (elfí uši), snažil se jí pomáhat. Navrhl jí, aby si změnila barvu kůže. Nebo přímo se trafla na šelmu, určitě si pamatuje... nebo ne?

„A ty to jako umíš?“

Na zápěstí měl několik vytetovaných znaků. Byly zašlé, zřejmě je nosil už dlouho. Jednoho se dotkl a chvíli jej stimuloval. Zkřivil tvář bolestí; ta proměna nebyla vůbec příjemná. Nejdřív mu na těle vyrazila srst s tygřími pruhy; čelisti se protáhly dopředu, oči zezlátly a zakulatily se, uši... za pár okamžiků před ní stál typický tygr. Dokonce měl i přiměřený pach.

Kes ucouvla a polkla dvakrát naprázdno. Trochu se bála.

Pak se postupně proměnil zpátky. Zhluboka, vzrušeně dýchal.

„Už jsem zapomněl, jaké to je. Dlouho jsem to nedělal.“

„Jak jsi k té schopnosti přišel?“

„Dar od jedné čarodějky.“

„Kdybych měla takový znak, taky bych se mohla proměnit v tygra?“

„V tygřici. Změna pohlaví se dělá další transformací.“

„Udělala by to pro mě ta čarodějka?“

„Už je mrtvá.“

„A kdyby byla živá?“

„Nevím. Těžko říct.“

„Která to byla?“

„Terezka. Velká T.“

„Paní Citadely?“ zachvěl se Kes hlas.

Neodpověděl, jen přikývl. Tvář měl až příliš nehybnou.

„Ty chceš říct, že ses setkal s nejmocnější čarodějkou?“

„To nebyla. Její matka, Valérie.“

„Tu jsi taky znal?“

„Jistě.“

„Jak to, že jsi znal všechny čarodějky?“

„Všichni kšatriové se znali. Bylo nás málo.“

„Jaké máš další schopnosti?“

„Moc jich není. Bylo plánováno, že projdu výcvikem, až začnu dospívat. Válka bohužel přišla dřív.“

„Proč to zdržovali?“

„Pro nedospělého jedince není práce bezpečná.“

„Kecáš. Čarodějky začínaly daleko dřív. Jako malé děti.“

„Tak to rozhodli.“

„Dělali s tebou mentální spojení?“

„Do jisté míry. Byl jsem malý.“

„Pokud správně chápu, vzali tě na vědomí a postupně zapojovali do života, ale uspěchat nic nechtěli. Není ti to líto?“

Nějakou chvíli o tom uvažoval. „Ty věci se staly už dávno. Nemá smysl je zpětně hodnotit. Staly se.“

No ovšem! Co mohla čekat? Že se k něčemu vyjádří, při jeho povaze?

Najednou si povšimla, že je s nimi ještě někdo. Ohlédla se.

Ta dívka patřila k bojovníkům, jaké si mnoho velitelů přivedlo jako ochranku. Obvykle vyhlíželi přímo jako on, jen byli mladší; jeho děti, či snad klony? Kes hádala to druhé, byli obvykle absolutně stejní a chovali se jako roboti. Většina byli šelmoidi. Tahle vypadala jako princezna Fantaghiro.

Když se k ní otočil Ricky, ukázala mu něco na prstech. Bez váhání vstal a šel za ní; jen se otočil: „Ještě si pohovoříme.“

Pak zmizel v houští. Kes osaměla; chvíli bojovala s přívalem slz, které se jí hrnuly do očí, ale potom podlehla a brečela jako malá holka.

„Co tady řveš?“

„Co tady chceš?“ odpověděla automaticky podle oblíbené hry. Teprve potom vzhlédla a poznala Barbaru. WZ Báru, nevěstu. Vyjekla.

Bára k ní poklekla a naklonila se blíž.

„Kdo ti ublížil?“ zeptala se vážně.

Neublížil jí nikdo. Ve skutečnosti neměla proč brečet. Nebo aspoň... hlavou jí vířilo celé tornádo myšlenek, zmatených a nejasných. Bára u ní pořád klečela a soucitně se dívala. Na chvilku Kes zatoužila, aby dokázala mentální spojení; snad jen tak by to mohla vysvětlit. I kdyby kvůli tomu musela podstoupit tělesný styk. Se sestrou se nestyděla, ale vyzvat k sexu tak mocnou čarodějku...

Bára se rozesmála. „Seš pěknej exot, malá. Kolik že ti je?“

„Patnáct!“ (Čtrnáct! A teprve za dva měsíce, tahle cesta měl být dar...)

Bára se smála ještě víc. „Fakt bezva holka. Počítej, že ty narozky můžeš slavit u nás, v Sídle. Pokud se ovšem nebojíš, protože s tebou budeme dělat věci, na který v životě nezapomeneš. Už ses uklidnila?“

Ne tak zcela, ale začala uvažovat, co tak asi by s ní mohla Bára a její přátelé podnikat. Paměť napovídala: sluší se, aby jí dopřáli tolik nových milenců, kolik je jí let; když jí každý přinese jako svatební dar nějakou hezkou ozdobu, mohla by odtamtud odejít ověšená zlatem...

„Skvělé! Chamtivá, poživačná, dobrodružná, nezodpovědná. Sestřičko, budeš dobrá posila týmu. Předhodila bych tě svýmu manželovi, ale ty jedeš po tom klukovi... co on je vůbec zač? Ani ho neznám!“

„Nevím, co je. Asi nic moc. Řekl jen jméno: Ricky.“

„Hm. Ricky, Rocky nebo tak něco. S kým přišel?“

„Netuším. Jenom že...“ Kes pořád ještě hnětlo, jak se bez protestů podřídil, když ho ta démonka vyhnala od chrámu. A teď zas poslechl beze slova, ani se nezeptal, kam má jít a proč...

„Počkej, zkus uvažovat. Ta holka byla obyčejný posel, přišla mu něco vyřídit. Něco, co očekával. Víš jistě, že není warlord?“

Warlord znamenalo totéž co caano v elfštině. Ne, to určitě ne!

„Očekával, že s ním Mistr bude mluvit?“

Kes se nad tím zamyslela. Měla v hlavě zmatek. A zase se jí chtělo brečet.

„Takže ty nebudeš šťastná, dokud se s ním nepomiluješ. Právě s ním, nikým jiným. Že abych vás svedla dohromady a šlehla Impuls?“

Kes si začínala rovnat myšlenky, aby se k tomu nějak vyjádřila. Barbara ji bez nesnází vnímala, a že ji objímala a hladila, podařilo se jí objevit a vyřadit různé zábrany, ztěžující spojení. Jejich myšlenky splynuly, volně se mísily a rovnaly do patřičné mozaiky.

Postoj přítomných k sexu není stejný. Asi třetinu tvoří čarodějky, které jsou existenčně závislé na příjmu energie, z větší části od svých milenců. Samozřejmě jejich partneři a další osoby, od kterých ji berou. Například ty klony, proto je jich tolik krásných děvčátek. Na rozdíl od lidí se mohou vybít skoro do nepoužitelna, když to jejich paní potřebuje; pokud uhynou vyčerpáním, není to žádná tragédie a pokud v nich zůstane zbytek života, může je velitelka opět oživit. Nakolik samostatně myslí? Inu, moc nemyslí. Úplně pitomé nejsou, ale... zkus si to někdy sama!

Pět až sedm procent přítomných nedá buď nikomu, nebo jen tomu, do koho jsou šíleně zamilovaní. Z důvodů náboženských, psychologických či dalších; nemá smysl to rozebírat. Prostě ne a basta. Impuls na ně téměř neúčinkuje.

To je možné? Já myslela, že Impulsu podlehne každý!

Holčičko! Jistě, možné by to bylo. Můžeš přinutit i Pannu, ale důsledky jsou daleko horší, než když ji vynecháš. Vyplýtvala bys na takového spoustu času a energie, a přitom by ti nebyl vděčný, ještě by se zlobil a mstil by se ti. To poznáš, až to budeš dělat sama.

Ale já myslela...

Ty se na to jenom klepeš. Ráda by ses nechala přinutit, aby ses necítila jako hárající fena. Jsi snad něco lepšího? Mám nápad: na nějakou dobu z nás všech udělám šelmy v době Tanců; krásně si užijeme a nebudeme mít zábrany. Ještě přijdeš škemrat, abych to zopákla na ty tvoje narozeniny!

Kes úplně vypadla z konceptu; už se jí nechtělo brečet, teď dostávala náladu rozbít někomu hubu. Nejradši Báře, jenže ta umí určitě bojovat daleko líp. Proto si může dělat z kdekoho srandu.

Bezva, kotě! Vzájemné souboje bývají součást Tanců; zkus si vybojovat toho nejlepšího! A my dvě se servem docela určitě, s tím počítej!

Kes váhala, kdežto Bára pokračovala v přerušeném výkladu:

Všichni zbývající tvoří široké rozpětí od umírněných, ti dají jen někomu, po naprosté dravce, kteří se chtějí milovat kdykoliv, kdekoliv, s kýmkoliv. Určitá část má zábrany vůči osobám příliš tělesně odlišným, jiní je naopak schválně vyhledávají. Existují bytosti, schopné člověka při spojení zabít; ovšem zkušené WZ jsou patřičně pružné a dokážou uzpůsobit svoje tělo tak, aby je partner při milování nerozerval na kusy.

Kes bleskla hlavou pochybnost.

No ano, teď mluvím o cowenu. Z arminských čarodějek to dokázala Valérie, sestry Baarfeltovy a jejich přímé žákyně; dneska to nedokáže nikdo, ale jeden z důvodů naší přítomnosti zde je, abychom se to naučily. Zároveň můžeme využívat jejich znalostí při mentálním spojení. Od tebe nikdo nechce, abys byla hned přeborník. Časem se naučíš. Ani já to zatím nedokážu, ale provdala jsem se za říšského prince, abych získala přístup...

Ano, jsem cynická. Jsme ve válce, panenko. Jestli s tím nesouhlasíš nebo se bojíš, můžeš zkusit zdrhat, jak nejrychleji dokážeš. Ale počítej s tím, že tě ta válka dostihne. A počítej taky se svou vlastní odvahou; neutečeš nikdy dost daleko, aby ses nevrátila do hry, až tě přejde strach.

Jistě, miluji Jacka Therlowa. Miluji ho tak, že bych kvůli němu dokázala zemřít. Chci s ním žít a mít s ním děti. Ale chci s ním žít ve světě, kde by těm dětem nehrozilo nebezpečí; aby se nemusely narodit na druhém konci vesmíru jako Claire nebo se ukrývat jako jeho nejstarší syn Jackie, zákonitý dědic vévodů z Dunbaru. Chci být mocná a svobodná; a protože postavení princezny mi nikdo nedá zadarmo, musím si je vybojovat.

Buď taky princezna, malá Kes. Vybojuj si postavení ve smečce, a potom se vydej do světa. Pomůžu ti, samozřejmě; připojím tě do Hry, třeba přijmu do svého vlastního klanu. Když si to zasloužíš. Ale nejdřív tě nechám, abys prožila šťastnou chvíli s tím klukem, co se ti líbí. Věř mi.

Možná to bude poslední šťastná chvíle, kterou zažiješ.

Kes to promýšlela. „Vážně bys to pro mě udělala?“

„Pozvala jsem tě na svoji svatbu. Chci, abys byla šťastná. Měla co jíst, pít, čím se bavit, s kým tancovat. A co ještě chceš.“

Kes vzdychla. Věděla, co by ještě chtěla, ale... Místo toho řekla:

„Proč jsi ke mně tak hodná?“

„Třeba jsem si tě vybrala do skupiny.“

„Myslíš cowenu? Já přece nejsem čarodějka!“

„Možná brzy budeš. Jedna z nejlepších.“

Pak Bára odešla, neměla čas se zdržovat celý den s jednou malou holkou. Kes přišla na to, že má hlad; předtím to necítila a ani neviděla nikde nic, co se dalo sníst. Teď se prostředkem tábořiště táhl dlouhý stůl plný nejrůznějšího jídla na zlatých a stříbrných talířích, ušlechtilém porcelánu, víno v křišťálových sklenicích. Magie, samozřejmě; stejně snadno, jako byla vytvořena tato hostina, jim mohli naplnit žaludek přímo, aniž by si museli cpát něco do krku.

„Kdo a jak tu hostinu zařídil?“ ptala se někoho.

„Nemám zdání. Možná teta Gal nebo někdo takový.“

Potřásla hlavou; pokusila se zeptat ještě někoho, kdo vypadal, že by mohl něco vědět, ale nevěděl nikdo. Zato těch hostí bylo čím dál víc, mnozí ještě podivnější, než čekala. A nikoho nic nepřekvapovalo.

Kousek bokem se vytvořila parta, která si zkoušela úpravy očí. Nejen změny tvaru, ale celkové transformace na zářící všelijakými barvami, šelmovské i fazetové. Přeměny očí jsou velmi obtížná disciplína, každá chyba by mohla ohrozit schopnost vidět. Ale tady se dařila skvěle, mnohým už oči zářily ve tmě jako plamínky, v různých variantách. Kes se přitřela, tak ji to naučili taky. Běžným způsobem, nějaká holka jí opřela čelo o pleš a předala postup přímo do mozku. Aby toho neměla málo, přidala další techniky; Kes ani netušila, co všechno. Později si vzpomínala.

Další parta zkoušela elektrické šoky z prstů; nebyly nebezpečné, ale dost bolestivé, zvlášť když se trefili do hodně citlivých míst. Jenomže zároveň se učili taky šlehy snášet, takže někteří vyzývali soupeře, aby jim šlehli větší dávku, posmívali se jim a provokovali je, takže blesky šlehaly všude kolem a přidávali se další a další zájemci. Zcela neteční vůči bolesti byli kloni, naštěstí nebyli ani citliví na urážky.

Kes se o klony zajímala a našla někoho, kdo byl ochoten jí něco říct. Jde o bytosti, získané oddělením buněk majitele a dopěstované v umělé děloze; trvá to tři až pět let, vzniklý jedinec má tělo identické s původním, jen mladší, bez chyb a závad. Inteligence je bohužel slabší; většinou se kloni příliš nevzdalují od majitele, i když na příkaz jsou schopni cestovat přes půl vesmíru, aby tam něco vyřídili či získali. Dokážou zjistit potřebné informace, přenést je a předat; není jisté, co všecko ještě umějí. Většina majitelů ochotně souhlasila, aby s nimi spřátelené WZ dělaly jakékoliv testy, i kdyby je poškodily nebo zničily. Klon má jistou cenu, avšak lze si vždycky vypěstovat nového.

Kloni nejen že jsou schopni sexu, ženy mohou dokonce otěhotnět a porodit dítě. Jaká bude jeho úroveň, záleží hodně na otci. Většina žen je ale neplodná či zablokovaná, takže sexují jen kvůli energii, kterou předávají majiteli. Potěšení z toho mají zřejmě větší než z čehokoliv jiného. Jinak je těžko lze nějak odměnit, případně potrestat. Bezpochyby mají nějaký duševní život, ale jaký... nechceš to prozkoumat?

Kes nechtěla nic. Bloumala kolem stolu a uzobávala různé dobroty; nebylo třeba jíst, stačilo ochutnávat, aby byla naprosto sytá, oproti před chvílí, kdy měla hrozný hlad. Magie, jistě. Taky si vzala sklenici červeného vína, velmi sladkého a chutného; stačilo jen trochu upít a hned se jí začala příjemně motat hlava, ne moc, ale hezky. Ne že by nějak ztratila svoje starosti, ale náhle jí připadaly spíš legrační než závažné.

Už jí bylo fuk, jestli ji o panenství připraví Ricky nebo někdo jiný. Bylo by jí jedno, i kdyby to byla nějaká příšera. Stejně v budoucnu plánovala zapojit se do Hry a ozkoušet tolik kluků, kolik zvládne. Jen s tím prvním chtěla trochu... vlastně nevěděla přesně, co chce. Jenom že Ricky se jí mimořádně líbí. Rozhodně by popřela, že je zamilovaná. Nikdy nebyla. Kluci jsou dobří leda k tomu, aby tě uspokojili, nic jiného. Ani on ne!

Ostatní holky taky nevypadaly nijak extra zamilované. Hodně se tančilo; Renka teď nechala všechny nástroje hrát ze záznamu a někam odešla. Kes si povšimla, že někteří si zvlášť vychutnávají ploužáky, hodně se mazlí, osahávají, některé dvojice odcházejí na chvíli stranou, jiní se naopak veřejně předvádějí. Připadalo jí to k smíchu.

Už věděla: pro většinu vyspělejších ras je sex posvátný obřad, který má být prováděn před očima všech a do něhož mají být zapojeni, aby dosáhli sjednocení a očištění. Tak to prosazovaly arminské čarodějky, a v krátké době přijala celá veřejnost. Samozřejmě dosud existovali pokleslí jedinci, kteří sex považovali za hanebný či ponižující; i princezny se rády nechaly rozdráždit bolestivými či ponižujícími technikami. Ale tím větší vzepětí následovalo; v extázi se jejich rozkoš dotýkala nebe.

Kes tušila, že centrem veškerého dění je Chrám, kam jí nebylo dovoleno vstoupit, ale kde se právě rozhoduje také o ní. Někteří z hostí tam chodili a zas se vraceli; Renka, Claire, Barbara... Teď je nutno rozhodnout, zda Kes zůstane anonymním zrníčkem písku, bezvýznamným a jednoúčelovým jako ti kloni, nebo se stane mocnou čarodějkou, která určuje osud nejen svůj, ale i ostatních. Záleží na ní, jak využije hlasů, které jí znějí v hlavě. Sestry dávají příležitost všem, ochotně jí poskytly potřebnou výuku. Co udělá?

Zatím procházela davem; některé znala, zdravila se s nimi a povzbuzovala k větší aktivitě, zvlášť když je nalezla v objetí s někým dalším, s kým se právě seznamovali. Nebyla neochotná se připojit, ale kupodivu ji nikdo nekontaktoval, pořád ještě fungovala ta zvláštní neviditelná ochrana. Už jí to bylo jedno; jestli jsem určena pro nějaký významný úkol, tak to přijmu, jak nejlépe umím. Vím jediné: tuto noc neporušena nepřežiju.

Ať dělala cokoliv, kroky ji nezadržitelně vedly k Chrámu. Byla zvědavá na ty, kteří směli vcházet a vycházet; dokonce i někteří kloni, zřejmě tam měli nějakou práci. Jejich páni procházeli mezi sloupovím, diskutovali, něco si vysvětlovali; Kes si všimla Bílého Mága, Mistra Denise, právě hovořil s Gal a rudovláskou Kateřinou, která byla milá a laskavá. Byla tam ovšem taky Morrigan, mnohem méně příjemná, ale rozhodně ne nepřátelská. Kes už dlouho zajímalo, zda jsou nazí či oblečení; chvíli se jí jevili tak, chvíli onak. Konečně jí došlo: jejich oděv je iluzorní stejně jako jejich tělo, jeví se takto lidem. Denis je Bílým Mágem, protože má bílé vlasy a vousy a kolem těla se mu vlní něco jako bílé roucho. Podobné roucho má i Morrigan, avšak nikdo jí neříká Bílá Paní. Kateřina má suknici stejně rudou jako vlasy; nač ji potřebuje? Gal Stříbrovláska je vzdáleným potomkem té původní, Vznešené Galadriel, což sice nemůže nijak dokázat, ale nikdo to ani nepožaduje. Ono je vůbec spousta okolností, na které by leckdo (Kes!) byl zvědav, ale oni by se asi velice divili, co je jí po tom. Vlastně, tohle byly pocity, které měla ještě včera; dneska ví, že tato konkrétní žena je bohyně Athéna, nemá o tom pochybnost a kdyby s ní potřebovala mluvit, mluvila by. Jenže rovněž ví, že ji nepotřebuje a že by to Athéna věděla, takže ji neobtěžuje. Leda oceňuje její krásu a moc.

Tak také viděla projít nejmocnějšího z přítomných: vysokého muže neurčitého věku v bílé důstojnické uniformě z časů císařství, na náramenících se zlatými křidélky; paměť jí napovídala, že je to archanděl Michael. Ani na okamžik o tom nepochybovala, ačkoliv spousta lidí (i věřících) by v reálnou existenci archandělů nevěřila. Kes z něj na první pohled vycítila hlubokou převahu; nikdy by se neodvážila jej oslovit. Ani on si jí nevšiml.

„Jsou obdivuhodní, viď?“ řekl Ricky za jejími zády.

Vzdychla. Chodil jako kočka, nebylo divu...

„Chtěl bych s nimi promluvit.“ řekl zamyšleně, „Je toho hodně, co s nimi potřebuju projednat. Jen se k nim dostat...“

V té chvíli pochopila, že ani on není bezvýznamný. Kdo je?

A aniž by o tom přemýšlela, vztáhla ruce a objala ho. Přitiskl se k ní, jako se topící chytá stébla; jejich těla se prolnula, aniž to navrhl on či ona, prostě se to tak stalo, protože se to muselo stát. Potřeboval někoho, kdo by ho utěšil v nezměrném zoufalství; neboť jeho život byl příliš mnoho let jediný nepřetržitý řetězec bojů a utrpení. Zabili mu matku, zajali otce; vzali mu lásku a donutili ho žít ve vyhnanství. Ztratil Terezku, mocnou čarodějku, která si ho poznamenala neviditelnou jizvou na levé tváři; i teď se jí občas dotýkal, když byl rozrušen. Ztratil Alix, družku dětských her; odlétla do světa Orlů a nikdo neví, co s ní bylo dál. Zůstala mu malá, nezkušená a pošetilá Kes; možná jednou bude čarodějka, ale těžko ho někdy dokáže chránit a podporovat. Jenže teď potřeboval její laskavou náruč a ona mu ji bez váhání poskytla.

Věděla, že je princem a dědicem této země. Už chápala, o čem chce mluvit s těmi mocnými z chrámu. Příběh války, nenávisti, zrady a utrpení, dávné události, o kterých četla v knížkách a které ji zajímaly jen jako filmy či televizní seriály. Teď se stala jejich součástí.

Ale bylo jí to jedno. Milovala ho.

Errata:

30.05.2021 11:42