Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kes byla šelma a pářila se s jinou šelmou; líbilo se jí to, byla zrovna samec a její partnerka kňučela bolestí i rozkoší. Bylo to fuk, před chvílí byla samička a za chvíli třeba zas bude, když bude chtít.

Tahle hra byl dárek Ochránců. Rozporů mezi rasami už bylo tolik, že bylo hezké změnit všechny na jednotný Vzor, nejlíp šelmu v základní formě. Nebyla kočka ani pes ani nic definovatelného; jen stříbrozlatá kožešina, zuby a drápy, čtyři tlapky a ocas. Skvělý čich, sluch i zrak, dokonalé vnímání všeho kolem. Málo rozumu, ale spousta vzrušených emocí; nádherné prožívání všeho, co souviselo se životem, boje i lásky. Kterýkoliv jedinec se mohl spojit s každým jiným; ty změny pohlaví byl další žertík. V podstatě byli oboupohlavní a příslušné orgány jim naskakovaly podle toho, na koho zrovna měli chuť. Kes si vyzkoušela všechno, co ji napadlo. A hlavně se jí líbilo, že v tom byli všichni.

No, relativně všichni. Nebyli tam někteří z chrámu, třeba Morrigan. Avšak Mistr, vzdor své vznešenosti, si tu zábavu dopřál a předvedl se v kondici, jakou míval před padesáti lety. V šelmím Vzoru se dalo těžko poznat, kdo je kdo, což byla další legrácka. Aspoň Kes se to líbilo.

Občas v jasnějších chvilkách uvažovala, zda to bude mít nějaké důsledky. Pochybovala; sice bylo určeno, aby všechny ženy byly oplodněny a přivedly na svět děti (vybavené všemi vědomostmi rodičů), ale Kes váhala, že by se k tomu dala přinutit třeba nedůtklivá puberťačka Artemis. Neudělala to za minulých pár tisíc let, že by zrovna teď a kvůli Báře?

Protože pořád ještě to byla Bářina svatba a ona si přesně tohle přála už dlouho, taky si to vychutnávala. Kes bylo všecko příjemně jedno.

Kdo už dál nemohl, klesl vyčerpáním. V bezvědomí jim rvali do hlavy další informace, případně pathy (cesty) do jednotného infopole. Kes už nedělalo potíže dokázat cokoliv, co zkušené WZ. Ovšem taky věděla, že jakmile opustí Mimosvět, přestane ji podporovat E-proud a bude muset jet na svoji bilanci. Ne že by nevěděla, jak kterou operaci provést, ale nebude na to mít Sílu.

Což je dobře. Pustit do světa pár stovek nabušených čarodějek by byla tak příšerná katastrofa, že by si to nikdo z Ochránců nedovolil.

Probrala se z bezvědomí, vyprostila z proudu a šla se vykoupat do moře. Pak vytřepala z kožichu vodu a vrátila se do vlastního Vzoru. Byla příjemně unavená, tak akorát natáhnout se na slunce a relaxovat.

Přiběhl k ní Ricky, tedy Lera. Rozesmátý a bezstarostný; v šelmím kožíšku se mu zřejmě líbilo víc než kdekoliv jinde. Celý život prožil s tygry, leopardy a jaguáry, sem tam nějaký medvěd, vlk či pes. Lidi znal málo.

Nemuseli si nic vykládat, lehl si vedle ní, přitulili se k sobě a mazlili se. Nesexovali, toho měli dost. Nejen že se milovali s každým, na koho měli v šelmím Vzoru chuť, vnímali zároveň všechny ostatní. Teď už opravdu potřebovali pořádně odpočívat.

A slunce příjemně hřálo. Kes si změnila barvu pokožky na hnědou, tmavší na zádech a světlejší na bříšku. Tygří pruhy jí nadělal Lera.

Mohla za to. Když prohlásila o jedné kamarádce, že je mrška žíhaná, stalo se věcí cti mít na kůži nějaké pruhy, skvrny či obojí zároveň. Taky vymýšlet čím dál rafinovanější podrazy na kamarády; bylo to bez následků, takže všechny bystré hlavičky pracovaly jako o závod a sotva se zachránily, už vymýšlely něco na pachatelku nebo někoho zcela nevinného. Trénovaly.

Fungovala jim telepatie; účelem výcviku bylo skrýt vlastní myšlenky a na místo nich vytvořit krycí, které by nikdo neprokoukl. Bylo to zapotřebí, už znala příliš mnoho nebezpečných tajemství. Všichni je znali.

Nejnebezpečnější byla totožnost chlapce, který podřimoval vedle ní. Lera oficiálně neexistoval, jižané popírali veškeré zprávy o něm, ale vláda dost pátrala. Monty Draggon vyslal do Sheolu svého agenta Ashendena, který byl pověřen prince najít, případně zlikvidovat. Čarodějky o něm věděly, ale doposud neměl žádnou stopu, takže ho nechávaly žít.

Ve stejnou chvíli (nebo snad pár okamžiků později), kdy situaci pochopila Kes, se ji dozvěděli všichni ostatní. Nejdřív aktivní telepati, potom ostatní. Taky věděli, že si vybral Kes za oblíbenou partnerku. Vlastně když mluvíme o jeho osobním Vzoru, za jedinou známou partnerku. Jinak byl princ značně tajnosnubný a vybavený řadou ochranných kouzel. Není divu, vychoval ho Mistr a patřičně zabezpečil.

Kes nad tím vším v polospánku přemýšlela. Nebylo to tak jednoduché, jak se jevilo. Lera byl zvláštní a takový zůstával, nesplynul s proudem. Že si užíval proměněný v šelmu, byla hra jiných, ne jeho. Kes znala jeho myšlenky líp než kdokoliv jiný, ale stejně neznala všechny.

Především: byl osamělý, nedůvěřivý, dá se říct paranoidní. V jeho situaci nebylo divu. Matku mu zabili, otce zajali, většinu dětství se skrýval mezi šelmami. Stále vzpomínal na WZ Terezku, do které byl dětsky zamilován; měl v úmyslu se jí svěřit k výcviku v magii (a všem souvisejícím). Matka Diana kupodivu souhlasila, přestože sama byla velice opatrná a nikdy neměla sex s nikým kromě svého muže. Je otázka, jak by se princův život vyvíjel, kdyby... On sám neměl jasnou představu.

Taky nebylo jasné, co se doopravdy stalo s Terezkou. Do poslední chvíle bránila Citadelu, zlatý a křišťálový zámek na skalním ostrohu před přístavem Indiopolis. Když padly všechny její družky, nalákala do Citadely mnoho nepřátelských vojáků a nechala je nějaký čas rabovat. Vojáci do ní stříleli, viděli na jejím těle zásahy, ale to ještě neznamená, že jí skutečně nějak ublížili. Nakonec nechala zámek rozplynout se vším, co v něm bylo. Předpokládá se, že to způsobilo také její smrt; ovšem je to pravda? Nikdo neviděl její mrtvolu, ani žádné jiné významné WZ. Mohla odejít někam, kde ji nikdo nemůže najít?

O druhé čarodějce Alix, která byla jen o malinko starší než princ a starala se o něj v Kingtownu, se ví ještě méně. Nikdo ji nezabil, prostě náhle zmizela neznámo kam. Ještě předtím přivolala z neznáma orla Aquilu, kterého posílila a pomohla mu přejít do kategorie Ochránců, hebrejsky elihim. Což jsou bohové nižšího řádu; archanděl Michael je nazývá vytesanci, uplácanci z hlíny, bůžkové nicoty a podobně. Jak říkají oni jemu, není známo. Aquila pomáhal Alix v Bitvě Stínů, později zmizel i s ní.

Tyhle příběhy znala Kes dřív, než do Arminu přijela. Jestli jim věřila? V dětství milovala pohádky, později sci-fi a fantasy, zvlášť když měly pořádně praštěnou dívčí hrdinku. Například Lessa, což byla weyrena, jezdkyně na ochočené dračí královně; psala o ní paní Ann McCaffreyová, ale někteří členové Flotily tvrdí, že opravdu existuje svět, v němž obyvatelé jezdí na létajících tvorech podobným drakům. Kdybys sloužila v KF, mohla by ses tam možná podívat...

Kes neslyšela ráda zmínky o své předpokládané kariéře. Tušila, že nějaká budoucnost ji čeká, ale neodvažovala se na ni myslet dřív, než přijde. Není lehké rozhodnout, co by vlastně chtěla dělat; pokud nějaké představy měla, rozhodně se změnily. A možná změní ještě podstatněji.

Co s ní zamýšlí Lera? Nezdálo se jí, že počítá s dlouhodobým vztahem. Jeho zájmem není hledat si partnerku, ale vést válku. Kes není dost schopná, aby mu významně pomohla. Naopak, kdyby s ním zůstala, způsobila by mu dost potíží, minimálně přivolávala pozornost. Takže ji nejspíš pošle pryč. Nebo to udělá Mistr či někdo z komthurů; její názor asi nebude rozhodující.

A jaký je vůbec její názor? Samozřejmě se jí Lera líbí, možná dokonce je do něj zamilovaná. Jenže dosáhla úspěchu dřív a rychleji, než čekala. Kdyby to aspoň byl normální kluk, se kterým by mohla... třeba jít do kina! Ať si představila cokoliv normálního, do ničeho se nehodil. Jeho svět je naprosto odlišný od jejího; až skončí tahle šílenost, vrátí se každý do své reality a už nikdy se nesejdou! Bylo jí to líto, samozřejmě, ale... mohlo by to být nějak jinak?

Kes pohádky milovala, ale žít v nich nechtěla. Moc ráda by se svezla na létajícím draku, ale nerada by ho krmila a kydala hnůj z jeho stáje. Weyru, se říká správně. Nechtěla by ani sloužit v Kosmické Flotile. A rozhodně se nechce po zbytek života ukrývat na jihu mezi tygry. Chtěj nechtěj, bude se muset s princem rozloučit a nechat ho jít.

Co tedy bude dělat? Proboha! Co když je opravdu těhotná? Podle jižanských zvyků právě vhodná, aby měla první dítě. Stihne to do patnácti, jak se sluší. Jenže pochopí to otec? A co ve škole? Jak to zdůvodní ostatní holky? Co když to dítě bude nějaké zvláštní, třeba... stačily by ty elfí uši, stejně je nosí většina děvčat i hodně kluků. Kdo asi může být otcem dítěte, které nosí Kitty? Ta je aspoň starší, ale stejně... Nejlepší by bylo vůbec se domů nevracet. Jenže kam jít? Nakonec přece jen zůstat v Arminu?

V zemi, kde se čeká válka. Můj milý je vůdcem jedné ze stran. Když někdo z nepřátel zjistí, kdo jsem, uspořádá na mě hon. Zvlášť na moje dítě, protože by se mohlo stát dalším uchazečem o trůn. Proboha, já nechci být královna! Ani matka dalšího prince!

Chtělo se jí brečet. Jenže tím by upozornila Leru; sice podřimuje, ale dokáže se velice rychle probudit, je-li třeba. Má instinkty jako šelma. Asi by ji dokázal snadno zabít, kdyby bylo třeba. Třeba aby neprozradila nic, co se od něho dozvěděla. Ne, to je nesmysl, to by neudělal. Ačkoliv kdo ví, co ho ve chvíli ohrožení napadne.

Nebo mě zabije někdo z jeho nepřátel. Třeba omylem, zbloudilou kulkou. Já ale nechci zemřít! A vůbec nevím, co chci!

Tak jen tiše ležela a myšlenky se jí pořád stáčely do kruhu.

Nick měl podivný pocit, že něco není v pořádku. Dokonale se o něj starali, to je pravda. Dobře ho živili, až příliš dobře. Nepouštěli ho do města, i když pouliční boje zvolna utichaly. Už byli zabiti všichni, kterým někdo šel po krku. Už bylo uloupeno vše, co se dalo. Policajti pochytali nějaké opozdilce, kteří vlekli domů kořist z obchoďáků, vyslechli je a obvinili, ale rozhodně nechytili organizátory akce. Teď se všichni postupně stáhli do svých obydlí a tam vyčkávali, až nastane klid.

Zástupci stávkujících a vládní úředníci usilovně vyjednávali.

Nick neměl co dělat, tak hodně četl. Žádné zábavné příběhy, jen dokumenty o politických a finančních záležitostech, kterých byla v tom domě spousta. Dost se z nich dozvěděl. Taky hodně telefonoval, většinou mezinárodně. Nikdo mu to nevyčítal, byli tak laskaví, že to za něj platili. Vlastně se ho nikdy nikdo na žádné peníze neptal.

Jenže se jedné noci probudil a že potřeboval na toaletu, tiše vyklouzl na chodbu. A tam narazil na dívku, jejíž vzhled ho šokoval. Byla velmi mladá, ale určitě zkušená bojovnice. Velice krásná. Uši jako elf, oči jako kočka, tělo porostlé jemnou žíhanou srstí. Přes rameno zbraň, jejíž účel byl nejasný, ale nejspíš účinnou. Bleskově mu vkročila do cesty, ty zářící oči ho pozorně prozkoumaly; pak se usmála (samozřejmě měla tesáky!) a když ho poznala, nechala ho jít. Teď už věděl, jak dobře je hlídaný.

Když se ráno ptal, řekli mu, že se mu asi něco zdálo.

Kes usoudila, že si ji princ Lera nejen oblíbil, ale pojal k ní důvěru. Jak na to přišla? Požádal, aby mu vysvětlila některá fakta, o nichž sice věděl, ale nikdy je nezažil. Například nakupování.

Jak se ukázalo, za celý život si nejen nic nekoupil, ani nedostal do ruky žádné peníze. Nepotřeboval to, věci se v jeho blízkosti objevovaly bez vyžádání, často dřív, než je potřeboval. Pokud šel mezi lidi, obvykle ho doprovázel někdo, kdo za něj zaplatil; ovšem Lera nepatřil k lidem rozhazovačným a neopatrným, ba právě naopak. Byl až úchylně skromný, nic nepotřeboval a každou rozmařilost ostře odsuzoval.

Z větší části se jednalo o jídlo. Nebyl vybíravý, co se týče chuti, jedl v podstatě všechno. Pokud bylo připravené osobou, které důvěřoval a řádně posvěcené. Kes by ještě před týdnem nechápala, co tím myslí; pro něho to je základní předpoklad. Jedl by jídlo připravené nečistým bezbožníkem? V případě nezbytí asi ano, ale s náležitou opatrností. Ovšem lidé, kteří ho zvou ke stolu, jsou spolehliví; od jiného by se pozvat nenechal.

Opatrnost v jeho případě znamenala, že přistupoval ke všemu jako k prudce jedovaté nástraze. Už jen fakt, že je ochoten o tom s Kes hovořit, znamenal hlubokou důvěru. Uznával, že něco jíst musí, ale... Nemělo cenu ho jakkoliv přesvědčovat. Za nečisté považoval zejména MacDonald a KFC. Kes se zeptala, zda někdy něco takového viděl; samozřejmě ne, i když v Sheolu MacDonald je. Lera by ovšem nikdy nevstoupil dovnitř. Důvod? Reklama.

Od jídla přešel na další téma: oblečení. V podstatě nechápal, proč vůbec lidé nosí šaty. Považoval to za pošetilost, ale nezamýšlel se, dělají řadu nesmyslů. Pokud se chtějí oblékat, je nejlepší co jednodušeji; sám si bere tričko a rifle, ovšem s odporem. Chápe a uznává uniformy; jasně označují, kdo je kdo. Jsou mu samozřejmě odporné, ale ne až tolik.

Viděl v televizi obchody plné nejrůznějších šatů. Divil se; proč nemůže být jeden střih a jedna barva? Proč jsou některé oděvy dražší než jiné? Asi je to pošetilost žen, že chtějí mít každý den něco jiného. Považuje každého, kdo vyhodí peníze za něco, co nutně nepotřebuje, za rozmařilého hlupáka, který zbytečně plýtvá a rozhazuje. Výrobce pak za ničemy, kteří zneužívají dobroty Boží a vyrábějí předměty, co bezúčelně leží ve skladě a k ničemu nejsou.

Kes se smála. Rozhodně nebyla rozhazovačná, ale hezké šaty se jí líbily, chtěla se strojit a krášlit. Lera se mračil, jemu se líbila nahá. Nedivila se. Zkoušela mu něco vysvětlit; tvářil se podezíravě a kdyby to neříkala ona, nevěřil by ani slovo. I tak pochyboval, že vůbec ví, o čem mluví.

Napřed Kes myslela, že má pohrdavý vztah k ženám, vyjadřoval se o nich se špatně skrývanou nechutí. Pak jí došlo: pohrdá všemi lidmi, kteří nejsou jako on. Asketičtí, chladní, logičtí. Asi jako elfové.

V rozhovoru padlo slovo reklama. Reagoval nepřátelsky; bylo to tiché hluboké vrčení kdesi v hloubi hrdla, zcela odlišné od spokojeného mručení při mazlení. Už začínala rozeznávat tygří signály. Reklamy Lera nesnáší. Jaký má důvod? Vystupují v nich nepříjemní uječení lidé, co nedokážou hovořit o ničem jiném než o svých výrobcích. Reklamy jsou vysílány o stupeň hlasitěji než filmy, do nichž jsou vkládány, a které Lera chce vidět. Pro jeho citlivé uši šelmy už to je moc; nesnáší, když na něj křičí. Taky ti lidé mluví příliš rychle a jemu připadá, že ho k něčemu nutí. Možná ani nemluví pravdu. To vše pro něj znamená nepřátelství.

Jeho chování kopíruje zvyklosti šelem. Byl vychován tygry, takže jeho mimika je tygří. Vzor šelmy je dar, který mu snad jediný udělal radost, cítí se v žíhaném kožichu dobře. Jako člověk vůbec.

Kes postupně pochopila, že rozděluje svět na přátelský a nepřátelský; kamarádům dovolí cokoliv, rád s nimi zápasí a nechá se zaplétat do vysoce složitých her, jejichž podstatou je odhalit chybu v informacích. Součást cvičení v logice, prostě hra. V reklamách dezinformace nesnese, pocházejí od nepřátel. Pokud mu jsou mimořádně nepříjemné, pamatuje si je a chystá se vyřídit si to s tvůrci, výrobcem i herci.

Až se tenhle člověk stane císařem, nastanou podnikatelům i obchodníkům krušné časy. Lera je Vládcem assassinů, kteří sice zločince nezabíjejí, ale nelítostně pronásledují a ztrpčují jim život. Bezpochyby to udělá každému, kdo ho něčím naštve; podle názoru Kes jsou ti lidé téměř nevinní, ale na to Lera nebude brát ohled. Možná se na její přímluvu smiluje, ale nerad; nebere ji vážně, protože není čarodějka a neprošla válkou. K čemu tedy je? Domyslete si, je jen jedna možnost.

Jenže ani v tom sexu to nebylo přesně takové, jak chtěla. Byla dítě; víc než sexuální uspokojení ji těšilo, že je družkou nejvýznamnějšího muže Impéria. Teď ještě kdyby to všichni viděli a obdivovali ji! Jenže Lera nebyl v lidském vzoru příliš aktivní; vlastně nebyl aktivní vůbec, její něžnosti spíš přijímal než vyžadoval. Kes by se líbilo, kdyby bylo hodně účastníků, aby s ní dělali totéž co šelmy. Trochu se bála, že to bude bolet, ale měla ráda věci, které jí naháněly hrůzu. Taky chtěla, aby se miloval s jinými dívkami, třeba sestrou Kitty, elfkou Irou, černou Kikou, líbily se jí WZ Lea a Eva, zápasnice Tia... vlastně každý. Kes by přihlížela a rafinovaně zasahovala, nejlíp nečekaně; to by ji bavilo. Jenže to by si musela vybrat jiného kluka. Obávala se, že by se Lera ani moc nenaštval; možná by mu spadl kámen ze srdce, že se jí zbavil.

(Což neznamená, že to ještě neudělá, až tahle oslava skončí).

Uvažovala, co on na to. Byl možná pasivní telepat, to nevěděla jistě. Při milování ji vnímal a ona jeho, ovšem byla ještě pořád příliš nezkušená, aby věděla přesně, co se kolem ní děje. Pokud vnímal její myšlenky, nereagoval. To taky nebylo divné, nereagoval téměř na nic. Neodhalil jí nic z toho, nač myslel. A ona ho nedokázala přečíst.

Občas se pokoušela přijít na to, co znamenají znaky na jeho těle. Nebyly jen ty viditelné; bylo jich víc a teď už věděla, že to jsou dary významných čarodějek, ne osobně Lerovi, ale jeho matce císařovně Dianě. Valérie a Julie byly její nejlepší kamarádky. Vložily svou ochranu na jejího syna, ještě než věděly, že je čeká válka. Pokud nebyly jasnovidné.

A ještě tu byla Terezka. Velká T, jí říkali. Jenže arminština je podivný jazyk, slova mají řadu významů. Mohlo to znamenat Mocná, Hlavní, Ústřední. Elfové používají slovo Taura, což znamená Mocná, v transkripci taurä taky Mnoho v jedné. Měla spoustu Sester v jiných realitách a od matky Valérie se naučila s nimi spolupracovat. Jen bohové vědí, co všechno dokázala.

Bohové vědí... Kes zvedla oči vzhůru, k bílým sloupům Chrámu. Ano, tamti určitě vědí víc než ona. Mohli by jí odpovědět, kdyby chtěli; jenže na to by musela být mnohem důležitější. Obyčejným lidem neodpovídají. Jistě, jsou nafoukaní a je to nespravedlivé. Jenže na tom vůbec nezáleží.

Lera postřehl, o co se zajímá. Zvedl oči.

„Ano, měl bych se jít podívat, jak je to daleko.“ odsouhlasil.

„Myslíš, že se s tebou bavit budou?“

Samozřejmě, neodpověděl.

„Kde je teď Ecxatli?“ zeptala se.

Na okamžik ho ovládlo překvapení. Pak řekl: „Netuším. Neměla by se vzdalovat z Indiopolisu. Proč tě zajímá?“

„Znáš ji?“

Udělal neurčitý výraz. Nebyl si jistý. Což znamenalo... že opravdu neví. Možná se s ní někdy potkal, ale nebyla mu představena.

Kes chvíli čekala, zda se zeptá na důvod její otázky. Nezeptal.

„Mohla by vědět, kde je teď Velká T?“

Dal najevo ještě větší překvapení, než před chvílí. A položil otázku: „Co o ní víš?“

„To, co obsahuje Informační pole.“

Nějakou chvíli to promýšlel. Pak zakňučel jako tygřice, když chválí mláďata.

„Jen jsem ji chtěla poznat.“ řekla Kes, aniž něco vysvětlila.

„Smrt čarodějky znamená, že se zbaví hmotného těla.“ řekl Lera, „Duše se osvobodí od pozemských pout. Mohla odejít do nebe, aby si užívala za svoje ušlechtilé skutky. Nebo do Hradu Grálu, kde vyčkává na další vtělení. Nebo může být v jiném těle.“

„Věděla by to Ecxatli?“

„Mohla by to zjistit.“

„Hovořili by s ní tamti?“

Neodpověděl, ale hluboce se nad tím zamyslel.

„Promiň, jestli tě nějak... provokuju.“

Opět chvíli uvažoval. Řekl: „Ani ne.“

Potom vstal. „Půjdu zjistit, co se děje.“ A odešel.

Kes se vydala za sestrou Kitty. Dívky si vystavěly na břehu moře hrad ze spleteného proutí vymazaného blátem, v němž se hodlaly bránit klukům, kteří na ně zaútočí a budou se jich chtít zmocnit. Byl to moc pěkný hrad, měl jen jednu chybu: kluci na ně neútočili, ačkoliv byli několikrát vyzváni. Nejvíc se nad tím vztekala Maya, která něco podobného četla a viděla v kině, jenže to chtěla zažít na vlastní kůži. Zatím byla všemi považována za dítě. Včetně těch, co žili v úplně jiných časových rozmezích.

Kes samozřejmě pustily dovnitř a radostně uvítaly.

„To je dost, že se taky ukážeš, ségra,“ smála se Kitty, „To si s tím tvým tak skvěle užíváte, že kašleš na kamarádky?“

Kes něco blekotala a vymlouvala se.

„Mělo to aspoň smysl? Rozkroč se, provedeme kontrolu úspěšnosti...“

WZ Lea jí přejela po podbřišku, těsně nad tělem.

„Něco tam asi bude. Gratuluji, maminko. Možná porodíš dalšího následníka trůnu. Ale ještě mi není jasný, co to bude...“

„A co vy? Jste taky v tom?“

„Spolehlivě. Kromě dětí všechny.“

Kes se nadechla a zase vydechla. Pak se posadila a přemýšlela.

Představovala si, jak se vrátí domů a do školy. Nechaly se se sestrou vyfotografovat před radnicí v End City, nahé a s oholenými hlavami, a poslaly ty fotky namnožené všem kamarádkám, aby viděly. To už je dost průšvih, ale pokud se jim ty děti narodí doma, bude to... zkrátka hrůza. Což znamená, že se už domů vrátit nesmějí. Nebo aspoň...

„Co seš tak přepadlá? Přece tě to nemohlo tolik překvapit?“

„Ale jo. Jen si to musím promyslet. Asi se půjdu vykoupat.“

Hrad stál hned u moře, tak si šly zaplavat všechny. Když je to omrzelo, natáhly se na písek a vyhřívaly se na sluníčku. Mohly mít kecy, co budoucí matky všechno potřebují ke zdraví, ale radši rozumně mlčely.

Kes usnula a zdál se jí sen. Byla v Indiopolisu (který znala jen z fotek v průvodci) a prohlížela si Citadelu; tedy trosky, které po ní zůstaly. Což znamená skalní ostroh, na kterém se od té doby řada lidí pokoušela vykopat nějaké poklady. Nalezli základy Ohňové věže a nezřetelné zbytky, o kterých se nedalo ani říct, k čemu sloužily.

„Tys znala Terezku?“ zeptala se holky se stříbrnými vlasy, která se motala kolem a vypadala, že by něco mohla vědět, „Říkaly jí Paní Citadely.“

„Jasně.“ ušklíbla se dívka.

„Nevíš, kde je teď? Já vím že mrtvá, ale... kam šla potom?“

„Netuším. Já taky nevím všecko. Nejspíš je v rekreační fázi.“

„To je co?“

„Říkala mámě Va, že by si chtěla prožít obyčejnej lidskej život. Normální holka, co chodí do školy, kamarádí s klukama, pak se vdá, má děti, zestárne a umře. Něco jako ty, než tě napadlo přijet sem na Ostrov.“

„Teď mě čeká něco jinýho?“

„Rozhodnutí. Právě ses dozvěděla, že budeš mít dítě. Mám gratulovat? Teď si musíš vyjasnit, co budeš dělat dál.“

Kes si ji prohlížela. Byla moc hezká a sympatická. Jenže...

„Ty jsi Ecxatli? Stříbrný Delfín, bohyně Indiopolisu?“

„Správně.“

„Jak to, že...?“

„Chtěla jsi se mnou mluvit, ne? Tak jsem přišla.“

„Bezva. Vstupovat do snů umíš. Co dokážeš ještě?“

„Co potřebuješ?“

Kes nad tím zauvažovala. Moc jí nevěřila, nevypadala jako mocná bohyně.

„Nejsem mocná. Jsem Delfín. Požádali mě, abych chránila tohle město.“

„Moc ses teda nevytáhla.“

„Hele, nebuď drzá. Já fakt nejsem nic moc, ale...“

„Kdybych byla s tebou a ne ve snu, netroufla bych si. Ale na dálku...“

„By ses odvážila se mnou bojovat?“

„Bojovat zrovna ne. Ale pohrát si...“

„Schválně, o co?“

„No počkej! Snad nechceš říct, že bys něco mohla?“

„Začínáš se mi líbit, malá Kes. Co by ti udělalo radost?“

„Nevím.“ řekla Kes a skutečně nevěděla.

„Tak fajn. Já si něco vymyslím. Pak ti dám vědět.“

„Počkej! Žádný podrazy, jo?“

„Neboj. Bude to dárek. My bohyně rády dáváme dary. Užij si ho.“

„Počkej...“ vykřikla Kes, ale Ecxatli už vyšuměla.

„Co se děje?“ ptala se Kitty, trochu znepokojená, „Zdálo se ti něco?“

Kes se posadila. Chvíli uvažovala, pak řekla: „Samý pitomosti.“

Monty Draggon prožil další nepříjemnou noc. Tentokrát se mu však nezdálo o vlastní popravě, nýbrž o Joachimu Moritzi Hoffmannsthallovi, zmocněnci grémia světových bank. O to hůř, že tento pán se vůbec nepodobal strašidlu; byl to uhlazený, asi padesátiletý Žid příjemného zevnějšku, korektně oblečený, s bezvadně blahosklonným chováním. Přiletěl předevčírem ze Singapuru; na letišti se setkal s Nickem Jonesem, dosud bezvýznamným turistou, o jehož činnostech není zpráv. Pan Jones byl v Arminu již delší čas a zřejmě jej očekával; odjeli spolu rovnou do Monroesovy banky, kde byli uvítáni samotným lordem Algernonem Monroesem. Přítomen byl rovněž pan René Villar, osoba neurčitého, leč významného postavení. Jejich konference trvala dlouho a po ní odjeli do Varieté, aby se pobavili. Zvláštní shodou okolností tam právě hostovala Renka de Castignac, takže se bavili skvěle.

Ráno vstal pan Hoffmannsthall o jedenácté, vydatně pojedl (košer stravu) a pak navštívil Draggonovu Obchodní a investiční banku, kde procházel s řediteli jejich finanční situaci. Krátce se zastavil na ředitelství Všeobecných strojíren; už se tam sice nestávkovalo, ale provoz nebyl zcela obnoven a úředníci hovořili vyhýbavě. Pan zmocněnec bohužel kladl chytré a zasvěcené otázky, na něž odpovídat nejistě nebylo moudré.

Takže požádal, aby mu zajistili schůzku s ministerským předsedou. Domluvili ji na dnešek.

Monty byl perfektně informován o všem, co se dělo. Bohužel mu též oznámili, čeho byl pan Hoffmannsthall svědkem, když se rozhodl projít na zpáteční cestě parkem. Na konstrukci, která byla součástí dětské prolézačky, tam viseli za kotníky tři mladíci; vedle nich se nacházela stručná vysvětlující cedule: OKRADLI STAŘENKU. Nebožáci byli v hrozném stavu: vyčerpaní, zbití, zoufalí. Protože jim nechali šaty, byli pomočení i pokálení. Kolem nich pobíhaly děti, smály se a strefovaly se do nich kamením. Nikde v dohledu nebylo vidět žádného strážníka.

Pan Hoffmannsthall se zastavil, znechucený a zmatený.

„Proč ubližujete těm lidem?“ otázal se.

Děti se před ním stáhly do útěkové vzdálenosti, ale nejkurážnější holčička přece jen přišla a odpověděla: „Vychováváme je. Už nebudou krást!“

„To byste neměli! Vždyť je zabijete!“

„To určitě ne! Nedovolíme jim zemřít. To by se nepolepšili!“

„Jak můžete vědět, že to zaslouží?“

„Ten, kdo je sem pověsil, to jistě ví.“

„Ale kdo to byl?“

Holčička beze slova ukázala na nápis. V rohu byla značka: leopardí tlapka.

Pan Hoffmannsthall už se na nic dalšího neptal. Raději odešel.

Na jeho názoru záleželo přímo životně. Zmocněnec byl do Arminu vyslán, aby posoudil situaci státní banky a jejích podniků a schválil či zamítl úvěr Mezinárodního měnového fondu. Samozřejmě o tom nerozhodoval sám, ale na jeho doporučení se rozhodnou banky jako Rotschild v Paříži, Hambro Bros. v Londýně, jejich kolegové ve Frankfurtu a v Ženevě. To může arminský stát zachránit či potopit – nebo způsobit změnu vlády.

Monty Draggon nesnášel Židy. Hoffmannsthall navíc vypadal velmi židovsky s velkým zahnutým nosem, masitými rty a kotletami dlouhými až k bradě. Svou národnost dával rád najevo i v řeči, vyžadoval košer stravu a měl v úmyslu v sobotu navštívit největší městskou synagogu. Vrchní rabín se už na jeho účast při čtení thóry těšil.

Na předsednictvo vlády se pan Hoffmannsthall dostavil přesně o půl druhé, za největšího poledního žáru; což ovšem nevadilo, neboť celá budova byla klimatizována. Usmíval se a bylo na něm zřetelně vidět, že se právě velice dobře najedl. Posadil se do křesla, dal si nalít, zapálil si dobrou cigaretu a pravil:

„Zajisté je vám známo, pane Draggone, že grémium světových bank mne požádalo, abych vypracoval odbornou expertízu ohledně výhodnosti arminských investic pro jednotlivé banky zúčastněné v programu mezinárodní pomoci. Mohu vám s potěšením oznámit, že má šetření proběhla velmi zdárně a skončila pro vás zjevným úspěchem. Po návratu do Evropy doporučím grémiu další investice ve vaší zemi...“

Monty Draggon nemohl potlačit povzdech úlevy; zdálo se mu, že mu z útrob spadl těžký balvan a namísto něj rostou křídla.

„Nemohu popřít, že počáteční dojem z průzkumu vašich záležitostí nebyl valný. Vaše banka je na pokraji svých sil a pokud se týče Všeobecných strojíren, sám víte, že dosud trvající generální stávka značně poškodila očekávanou prosperitu tohoto podniku, ba přivedla jej na pokraj zkázy.“

„Právě proto jsem žádal o další půjčku Mezinárodního měnového fondu,“ vydechl Draggon, „Věřím, že po finanční injekci se banka vzchopí...“

„Vaše žádost přišla ve velmi nevhodnou dobu. Jistě víte, že politické poměry v Evropě značně ochladly... grémium se rozhodlo doporučit svým členům omezení nerentabilních investic. Dokonce se jednalo i o vašich dosavadních půjčkách z dřívější doby, které doposud nejsou splaceny... Musíte uznat, že vaše podniky nedosahují dobrých výsledků.“

„Zřejmě jste informován, že jsme měli zajištěny značné zahraniční zakázky – bohužel jsme o ně přišli následkem stávky, neboť náš partner od smlouvy odstoupil.“

„Ano, samozřejmě. Takže vaše platební bilance je spíše pasivní a nebýt té příznivé okolnosti, že za vaše dosavadní dluhy převzala záruky Monroesova banka, rozhodovali bychom se podstatně obtížněji...“

Monty pocítil na srdci ledovou ruku strachu. „Monroesova banka převzala záruku za Obchodní a investiční? To znamená, že převezme také pohledávky?“

„No samozřejmě! Pan Monroes prohlásil, že Armini si musí ve všem kolegiálně pomáhat, projevil dokonce ochotu převzít záruku i za tu půjčku, o kterou jste žádali...“

„To ale znamená, že v případě jakéhokoliv zdržení splácení té půjčky převezme Monroesova banka správu Obchodní a investiční! Tím pohltí můj podnik a začlení jej do jejich koncernu! Vy s tím souhlasíte?“

„Nezlobte se, ale tohle je vaše čistě arminská záležitost. To se už netýká grémia, ani to není moje věc. Byl jsem pověřen najít partnera, který by se zaručil na vaši solventnost. Pan Monroes záruky převzal a přijal veškerá práva našich bank. Jak se vyrovná s vámi, je už jeho věc.“

„Monroes je podle vašeho názoru dostatečně solventní?“

„Ze strany grémia není vůči němu námitek, ať se jedná o jakoukoliv částku. Jeho pohledávky ve švýcarských, anglických i jiných bankách jsou dostatečnou zárukou.“

Draggon chvíli horečně uvažoval. „Bylo by možno obejít se bez pana Monroese a jeho banky? Mám na mysli najít jiného ručitele pro Obchodní a investiční, třeba nějakou jinou banku! Já na rozdíl od vás nepovažuji za dobrou myšlenku vydat se na milost a nemilost Monroesovi.“

Zahnutý nos zmocněnce grémia zaškubal a na jeho masitých rtech se objevil dobrotivý úsměv: „Grémium počítalo předem s touto eventualitou a vyzbrojilo mne zmocněním uzavřít v tom směru určitou dohodu. Existuje jeden dostatečně důvěryhodný partner, který nám vyhovuje. Je to arminský stát, reprezentovaný císařem Charry de Guyrlayowem.“

„Jsem předsedou vlády Arminu, nejvyšší státní hodnostář! Není snad moje slovo dostatečnou zárukou?“

„Lituji. Dohodu musí osobně podepsat císař.“

„Kdo? Nehněvejte se, pane Hoffmannsthalle, ale je grémium dostatečně informováno o současném zdravotním stavu císaře a jeho... pravomoci?“

„Nehněvejte se, pane Draggone. Předseda vlády je funkce volitelná; dneska ji máte, zítra ji můžete ztratit. Samozřejmě si přejeme, abyste v té funkci setrval a budeme vás všemožně podporovat, ale stát se může cokoliv. Kdežto císař byl do svého úřadu ustanoven jednou provždy a vaše zákony mu dávají téměř neomezenou pravomoc.“

„Ale císař skutečně není zdráv! Obávám se, že jeho podpis nebude dostatečnou zárukou...“

„Promiňte – je to rozhodnutí grémia. Pro vás by mělo být spíše výhodou, pokud grémium dospělo k chybnému rozhodnutí a císař nebude schopen plnit svoje smluvní závazky. Nicméně musím trvat na tom rozhodnutí, záruky poskytne buď bankovní dům Monroes, nebo císař Arminu. Můžete si vybrat...“

Monty chvíli vzrušeně dýchal. Pak vzal telefon a vytočil na něm čtyři jedničky. Spojení dostal během několika vteřin.

„Vaše Excelence, prosím, abych vás směl navštívit se zmocněncem grémia panem Hoffmannsthallem. Velmi mu na této návštěvě záleží...“

„Ale jistě, Monty,“ zaslechl zmocněnec vlídný císařův hlas, „Přijeďte třeba hned; než sem dojedete, připravím něco k pití.“

Monty si oddechl. „Má výjimečně dobrou náladu,“ oznámil svému hostovi, „Zve nás k sobě.“

Draggon byl připraven na ledacos; ale přece jen se nenadál tak nekonformního přijetí. Císař byl oblečen jenom do krátkých džínsových kalhot s roztřepenými okraji a bílého trička s osmihrotým křížem na srdci (což bylo zakázáno a kdoví, jak se takové tričko uchovalo v palácové garderóbě). Na stole byly porůznu rozházeny všelijaké mapy a knihy a Charry do jedné mapy ryl jakousi lodní trasu. Pan Hoffmannsthall překvapeně začenichal zahnutým nosem a závistivě pozoroval Vládcovy svaly na opálených pažích a nohách, zdobených pestrým tetováním ještě z časů africké expedice.

„Posaďte se kam chcete, hoši, hned budu hotov,“ řekl císař vesele, otevřel zásuvku stolu a vytáhl z ní láhev, „Postřeh!“ křikl a hodil ji vzduchem Draggonovi. Ten ji samozřejmě nechytil, láhev spadla na zem a nažloutlá tekutina se počala zvolna vsakovat do koberce. Zmocněnec grémia ji zvedl a ucítil příjemnou vůni jamajského rumu.

„Že se nestydíte takhle rozlívat dobrej rum!“ zamračil se císař, „Tohle je oblíbená značka mojí ženy, tak si toho važte, nebo z vás nadělá skopový ražniči!“

Na tváři židovského pána se objevil podivně číhavý výraz.

„Vaše Excelence,“ začal rychle Monty, „Navštívili jsme vás, abychom vás požádali o převzetí záruk naší banky pro grémium zahraničních investorů, kteří nám poskytnou půjčku. Pokud podepíšete smlouvu, získáme několikamiliónovou dotaci, která nám pomůže překlenout přechodné finanční nesnáze a zahájit etapu nového dynamického růstu produkce, z čehož bude mít velký užitek celý stát...“

„Ale jo,“ mávl císař rukou, „Podepíšu ti, co budeš chtít, Monty. Klidně to dej sem...“

„Okamžik,“ řekl pan Hoffmannsthall, „Jste si doufám vědom, že jako císař budete povinen se zaručit vlastním majetkem za finance pana Draggona v případě, že nebude moci...“

„Vlastním majetkem? Ale to jste se škaredě sekli, hoši! Já nemám žádnej majetek; kdyby vám stačila dvacka na pivo, tak vám určitě půjčím...“

„Hovořím o státním majetku, kterým disponujete jako císař...“

„Kde je jakej císař?“ otázal se Charry de Guyrlayowe překvapeně, „Taky bych se na něj rád podíval, v životě jsem žádnýho panovníka neviděl...“

„Ale... vy přece, jen si vzpomeňte!“ zalkal Monty.

„Já? Ty snad blázníš, brácho! Já jsem Charlie Rither, kapitán na Atlantiku! Panebože, já a císař!“ Charry zvrátil hlavu a počal se dunivě smát z plna hrdla, až se třásl celý zámek.

„Vaše Svatosti!“ Monty vzal ze stěny zrcadlo a přidržel je Vládci před obličejem, „Uvědomte si, prosím, že jste císařem a hlavou státu! To, o čem se vám zdá, bylo už dávno...“

Charrymu poklesla ramena. Přešel ke stolu, usedl a sevřel dlaněmi hlavu. Pan Hoffmannsthall viděl zřetelně, jak jeho tvář stárne a ztrácí barvu.

„To tedy...“ šeptal, „To znamená, že Diana nepřijde... že ji čekám marně. Co se vlastně stalo s mojí ženou?“ obrátil se na Monty Draggona, který pobledl a ruce se mu začínaly třást.

„Je mrtvá, pane.“

„Aha. Už vím. Někdo mi ji zabil. Někdo zabil Dianu... nevíte, kdo to byl, pane? Nebyl jste to vy?“

„Zahynula za války...“ zachroptěl Monty.

„Nesmysl. V Arminu je válka zakázána zákonem. Podle zákona je nařízen všeobecný mír a porušení míru se trestá smrtí. Jste předseda vlády; vaším úkolem je najít toho, kdo porušil mír, odsoudit ho a popravit.“

Hlas císaře zněl náhle chraplavě, přísně a nesmlouvavě; Draggonovi se zpotila pleš když ten hlas slyšel.

„Excelence, teď nemluvíme o válce.“

„Já o ní mluvím, pane. Kdo porušil mír Arminu?“

„Pamatujete se přece na válku, i na to, že už skončila a že její výsledky byly uzavřeny a zajištěny smlouvami. Sám jste podepsal smlouvu o ukončení nepřátelství!“

„Ach, však mě znáte! Dneska něco podepíšu a zítra o tom nevím, sám přece víte a každému to říkáte. Co tedy vlastně chcete?“

Pan Hoffmannsthall varovně zakašlal. „Myslím, pane Draggone, že za těchto okolností je zcela bezpředmětné uzavírat smlouvu, jakou jsme měli na mysli.“

Draggon se otočil. „A půjčka?“

„Za těchto okolností jsem s politováním nucen předložit grémiu svůj návrh neposkytnout půjčku vašemu konsorciu.“

Draggon chvíli zhluboka dýchal; pak se obrátil na císaře. „Vaše Svatosti, je mi jasné, co sledujete touhle... bezpříkladnou komedií. Hrajete si na člověka, který ztratil paměť a snažíte se ovlivnit tohoto nezaujatého svědka, aby nevěřil ve vaši soudnost a váš bystrý rozum!“

„A vy se domníváte, že mám rozum?“ tázal se císař, „Přece jste to byl vy sám, kdo první o mně řekl, že ztrácím paměť a občas propadám stavům... určitého neuspořádání myšlenek. Bohužel jste měl pravdu a já to nyní přiznávám, i když se za to hluboce stydím a i když jsem si to dříve neuvědomoval. Lituji tohoto dobrého muže, že musel být přítomen podobné scéně...“

„Vaše Svatosti!“ Monty pevně sevřel císařovu paži, „Buďte tak laskav a odložte alespoň pro dnešek tuhle... masku! Všichni lidé v Arminu vědí, že váš rozum a paměť neutrpěly žádnou škodu, že jste chytřejší než kdokoliv jiný; každý ví, že tohle, co jste právě tak mistrovsky předvedl, je jen komedie! Prosím vás, pan Hoffmannsthall bude jistě ochoten zapomenout na vaše výstřední prohlášení a přijmout vaše záruky!“

Císař usedl do svého křesla; přehodil si nohu přes nohu a usmál se.

„Dejme tomu, že jsem se nezbláznil a neztratil paměť, i když je to vaše tvrzení, Draggone. Řekněte, co bych měl podle vás udělat. A hlavně: proč?“

„Moje Obchodní a investiční banka, která zastává v současné době i povinnosti státní banky, je ohrožena značnou nevyvážeností své obchodní bilance. V případě, že by deficit...“

„Pomalu, chlapče. Ty víš, že pomalu chápu. Mluv pokud možno tak, abych ti rozuměl. Jako mluví normální lidi, bez cizích slov.“

Monty naprázdno polkl. „Dobře, řeknu to tedy na rovinu. Moje banka stojí před krachem a Všeobecné strojírny také. Zachránit nás může jenom půjčka od mezinárodních bank. Ty vytvořily jakési grémium... to je takové sdružení, a poslaly sem tohoto pána, aby zjistil úroveň hospodaření. Pan Hoffmannsthall doporučí bance půjčku jen v případě, že se vy zaručíte za její návratnost. Za to, že bude v pořádku splacena.“

Císař se usmíval stále víc. „Já to chápu, Monty. Tak ty si půjčíš, potom zkrachuješ a já to zatáhnu. Máš hroznou smůlu, chlapče. Já jsem mimo jiné taky sedlák; ten nekupuje kobylu, která je na chcípnutí.“

„Excelence, je to jediná možnost, jak zachránit celou firmu!“

„Já jsem řekl, že ji chci zachránit?“ usmíval se císař.

„Je to vaše povinnost jako hlavy státu! Pokud tu záruku neposkytnete, tím poškodíte celý Arminský stát! Copak to nechápete?“

„Nechápu. Víš přece, jak jsem nechápavý. Pořád se mi zdá, že Armin víc poškodil ten, kdo přivedl banku i Strojírny na pokraj krachu. Přiveď mi toho lumpa a já mu utrhnu koule.“

„Excelence, z platebních bilancí byste pochopil, že hospodařit jinak, než se hospodařilo, nebylo možné.“

„Já ti věřím, ale já nerozumím platebním bilancím. Podle mého názoru ten, kdo hospodaří špatně, musí zkrachovat. Proto jsem zkrachoval já se svým státem. Byla to smůla, viď? Kdybych se obrátil na takovýho génia jako jsi ty, mohl jsem šéfovat své zemi vesele dál. Neplač, Monty, třeba se najde někdo, kdo ti pomůže, jako jsi ty pomohl mně.“

„Vy mi tedy pomoci nechcete!“

„To neříkej, Monty. Kdybys něco potřeboval, můžeš se na mě vždycky obrátit.“

„Třeba zatlačit oči, že?“

„Na pohřeb bych ti šel, Monty, to si buď jistej. Dokonce bych si dal cibuli do kapesníku, abych mohl dojatě zaslzet.“

Monty otevřel pusu a chystal se něco říct; pak ústa zase zavřel a zeptal se téměř klidně: „Prosím o vaše konečné rozhodnutí! Přijmete ty záruky nebo ne? Prosím vás, Vaše Svatosti!“

S Charryho obličejem se opět udála změna. Přestal se usmívat, zatvářil se překvapeně a po chvíli řekl nejistě: „Obávám se, že jsem úplně zapomněl, proč jste vlastně přišli, pánové. Jaké záruky mám přijmout a za co?“

„Žádné!“ vybuchl Monty, „Vem tě čert!“

„Dobře,“ pokýval císař souhlasně hlavou, „Přesto vám děkuju za milou návštěvu. Pane Hoffmannsthalle, smím vás pozvat na večeři? Nebude to jako ve Varieté nebo U Štěňat, ale vařit košer ještě umíme. Rád bych se dozvěděl nějaké novinky z Evropy; nebojte se, mně můžete říct cokoliv, vidíte sám, že všechno hned zapomenu...“

„Bude mi potěšením povečeřet s Vaší Excelencí.“

„Říkají mi Charry a kdysi mě oslovovali Svatosti, než to nějaký pitomec zakázal. Ale na to nehleďte; u té večeře budou samí příjemní a dobře vychovaní lidé.“ řekl císař perfektně jidiš a dodal: „Doprovoďte pana Draggona a pak se někoho zeptejte, kde je tady jídelna...“

Monty se téměř nezdvořile uklonil a vyšel z císařovy pracovny. Teprve až byl z doslechu, vztekle udeřil pěstí do zdi a zasyčel: „Zatracený sklerotický idiot! Věřte mi, pane Hoffmannsthalle, skutečně všechno zapomněl...“

Uhlazený židovský pán se mírně pousmál.

„Obávám se, že váš císař si naopak mnoho věcí pamatuje velice dobře, pane Draggone. Oznámím grémiu vše, co jsem viděl. Jaké bude rozhodnutí mých klientů, nemohu předvídat ani ovlivnit; ani vám nemohu pomoci, neboť bych se musel dopustit lži. Ale je mi vás líto, pane Draggone.“

„Děkuji, pane Hoffmannsthalle,“ řekl Monty téměř neslyšně, „Děkuji vám za všechno...“

Podali si ruce a potom Draggon zamířil k východu z paláce. Čekalo tam na něj jeho pancéřové auto; policisté, kteří jej doprovázeli na motocyklech, se vymrštili do pozoru.

„Domů!“ vzdychl Monty; ale když se auto rozjelo, změnil náhle názor: „Ne! Do Baarfeltovského paláce...“

Otevřel malou skříňku ve dvířkách auta, vytáhl láhev a sklenici, nalil si trochu whisky a napil se. Nebylo mu o moc líp. Auto vjelo na dvůr paláce, policisté seskočili a mechanicky se rozhlédli, zda někde nečíhá atentátník. Pak jeden otevřel Montymu dveře, aby mohl vystoupit.

Eva-Marie Baarfeltová mu vyšla vstříc, trochu překvapena.

„Co ty dneska tady děláš, Monty? Nepozvala jsem přece žádnou společnost! Co se stalo, že tak náhle...“

Monty vstoupil; zdálo se, že se trochu potácí. „Nepřišel jsem na žádný večírek, Evo. Přišel jsem za tebou...“

Pokynula mu ke křeslu, ale nesedl si, zůstal stát a opíral se o krb. Pozoroval ji; léta jí příliš neubrala na kráse, byla téměř stejná, jako když přišla do Arminu a on ji jako mladý řádový voják viděl poprvé. Pocítil něco jako bolest u srdce, když si vzpomněl, kolik už je to let.

„Jsem v hrozném stavu, Evo... u konce svých sil, jestli to je možné tak říct. Spadlo to na mne... všechno! Mstí se mi, ta prokletá banda divochů! Všichni ti šlechtici a kněží a... nejvíc ten zabedněný sedlák a námořník, kterého neměl nikdy nikdo posadit na trůn! Zkazil mi největší šanci v životě a ještě se mi vysmál!“

Zprudka do sebe obrátil další sklenici.

„Myslela jsem, že s císařem jsi teď v poměrně dobrých vztazích! Myslela jsem, že ti hlavně vadí ta stávka!“

„Ta stávka? Tu stejně upletli ti zatracení darebáci z Monroesovy banky, aby mě dostali na kolena! Všechny bývalé císařovy důstojníky jsem měl dát postřílet, dokud to ještě šlo; teď už zase zvedají hlavy a nebude dlouho trvat, budou tady poroučet, chápeš? Oni budou poroučet mně!“

„Mohla bych pro tebe něco udělat?“

Monty vzdychl. „Právě, že mi nemůžeš pomoci nijak. Udělala jsi toho pro mě už hodně, Evo. Stačí mi, že existuješ; dává mi to sílu, chápeš?“

„Tak bys neměl mluvit, Monty. Vypadá to divně.“

„Ať to vypadá, jak chce! Evo, nezavírej oči před skutečností. Potřebuji tě. Miluji tě, Evo.“

„Bohužel – to jediné není možné.“

Monty ji uchopil za ruce. „Známe se tolik let! A po celá ta léta je ti on nevěrný, tahá se s všelijakými děvkami, plodí svoje prokleté bastardy, vysmívá se ti! A ty mu za to celá léta zůstáváš věrná. Není to nesmysl, Evo? On tě přece vůbec nechce, nepotřebuje tě, jsi mu na obtíž! Nechápeš to? Nic by se nestalo, kdybys jej nechala osudu, je přece kněz a neměl by mít ani ženu! Je starý, brzy zemře...“

„Ne. To jsi mi říkal už tisíckrát, Monty. Nechci to slyšet.“

„Proč? Proč mu nechceš oplatit stejným? Tolik ti ublížil, a ty mu nechceš ani ukázat, jaké to je?“

„Ne, Monty. Kdybych udělala, o co mě žádáš, klesla bych na úroveň, na jaké je on. V tomto špinavém a zkaženém světě musí být alespoň jeden člověk, který si zachovává svoji čest a skutečnou zbožnost. A to jsem já.“

Monty Draggon sklonil hlavu. Trochu upil z další sklenici, ale nevypil ji celou a odložil zbytek na stůl.

„Evo, dneska mě zničil císař. Jsem u konce sil a potřebuji pomoc. Přišel jsem k tobě prosit tě, abys... aby ses nade mnou slitovala. Potřebuju vědět, že mě alespoň jeden člověk na světě má rád. Abych měl sílu bojovat...“

Eva přistoupila blíž a pohladila jej po tváři.

„Věřím ti, Monty. Ale to, co chceš, není možné.“

„A kdyby nebyl on? Kdyby zemřel, potom by...“

„Chceš ho zabít? To nedovolím! Nikdy bych tě už nechtěla vidět. Vraždy a násilí, podvody; to je přece jeho způsob! Nebudeš přece tak podlý a nízký jako on...“

Draggon vzdychl, neboť si na mnohé vzpomněl. „Tak starý člověk přece může zemřít i přirozenou smrtí! Kdyby zemřel bez mé viny, to bys mluvila jinak?“

„Já nemohu jinak, Monty. Jsem kněžna z Baarfeltu; musím zachovat čest rodového jména i po smrti toho, komu náleží. Je to má šlechtická povinnost.“

„Aspoň mi řekni, jestli bys mě dokázala mít ráda, kdyby ten člověk nebyl existoval! Kdyby ses s ním nikdy nesetkala! Mohla bys mne miloval alespoň v tom případě?“

Eva-Marie se kouzelně usmála. „Kdybys byl místo něho přišel ty... kdybys byl tak skvělý a okouzlující jako on tehdy; pak bych možná byla tvoje!“

„Kdybych byl tak skvělý jako on...“ zašeptal Monty zlomeně.

„Jdi domů, Monty,“ řekla mírně a laskavě, „Jdi a lehni si. Máš za sebou těžký den, a jistě ti není dobře. Jdi; budu za tebe myslet a prosit Boha, aby ti pomáhal...“

Monty rozvážně dopil sklenici a postavil ji na stůl.

„Sbohem, Evo.“

„Sbohem, Monty.“ Její tvář byla vlídná, přátelská a krásná až se mu tajil dech; o to krásnější, že ji miloval. Kráčel po jejím mramorovém schodišti, okolo štukových ozdob a obrazů, okolo toho všeho, co vybíral kdysi dávno kardinál a do čeho zaklel svoji ďábelskou duši. A šeptal si:

„Poražen; císař i kardinál, oba mě porazili! Bože můj, co jsem udělal tak zlého? Chtěl jsem pomoci vlasti; a namísto vděku teď...“

Teď už se vracel domů. Seděl sklesle na zadním sedadle a vyhlížel okénky ven. Najednou zaklepal na řidiče:

„Zastavte tam u té telefonní budky. Chci si zavolat.“

„Z budky?“ Řidič u něj sloužil léta, ale tohle nepamatoval.

„Ano, z budky. Nebo snad myslíte, že se bojím vystoupit z auta na ulici?“

Vstoupil do budky; musel dlouho hledat po kapsách, než našel dvacetník. Naštěstí ve městě fungovalo automatické spojení, neboť telefonistky v centrále pořád ještě stávkovaly.

„Tady je arcibiskupský palác.“ řekl sladký mnišský hlas.

„Prosil bych Jeho Eminenci... kardinála Baarfelta.“

„Pan kardinál dlí právě na modlitbách a není dovoleno jej vyrušovat. Je mi velice líto, pane...“

„Řekněte mu, že ho volá Monty Draggon.“

Mnich na chvíli oněměl; pak řekl stejně laskavě: „Pokusím se, pane.“

Pokoušel se jen několik vteřin; pak se ozvalo zacvakání přepínače a Monty uslyšel sípavý kardinálův dech. Baarfelt neřekl nic, ale Monty jej přesto dobře poznal.

„Tomáši,“ řekl, „To jsem já, Monty.“

„Poznal jsem tě.“ řekl kardinál.

„Nevadí ti, že... s tebou chci mluvit?“

„Ne. Co si přeješ, Monty?“

„Je mi zle, Tomáši. Vím, ty mi to možná přeješ, ale je mi skutečně zle. Tak zle, že potřebuji mluvit s nějakým člověkem, který na mě nebude zlý.“

„Křesťanské milosrdenství zakazuje ubližovat bližním.“

„Chci se tě na něco zeptat, Tomáši.“

„Pokud je v moci člověka dát ti odpověď.“

„Někdo proti mně bojuje. Je to tvůj syn?“

„Nemám syny, Monty. Byli zavražděni.“

„Máš jednoho. Denise.“

„Ten zmizel a nevím, kde je.“

„Já to vím. Je tady, v Kingtownu; a číhá na mě, jako kočka číhá na myš! Cítím ho všude kolem sebe.“

Kardinál mlčel.

„Byl to on, kdo stojí v pozadí stávky?“

„Pokud vím, kapitulaci povstalců sjednal Richard.“

„Ale někdo jiný dává příkazy, co mají povstalci dělat. Pochopil bych, kdyby ustoupili poté, co jejich vzdor zlomilo vojsko nebo policie. Ale neuvěřím, že složili zbraně dobrovolně jen za slib beztrestnosti.“

„Je ti podezřelé, když bojují – i když se vzdají?“

„Ano. Protože když někdo zastavil toto povstání, pak jenom proto, že má v úmyslu udělat něco většího. Co to je, Tomáši? Je to moje hospodářské zničení? Nebo ještě něco víc?“

„Nevím. Už dávno nehraju v téhle hře.“

„Nevěřím, že ses všeho vzdal. Víš to a nechceš mi to říct.“

Kardinál mlčel.

„Proč mne tolik nenávidí tvůj syn? Co jsem udělal jemu, který za války ani nebyl přítomen? Proč mne chce zničit?“

„Nevím, co dělá můj syn a jaké jsou jeho myšlenky. Třeba se mstí za svoje bratry a sestry. Třeba mstí baarfeltovskou krev, kterou jsi dal prolít.“

Monty Draggon zaťal zuby. „Můžeš... můžeš mi odpustit?“

„Odpouštět může pouze Bůh.“

„Já jsem ti odpustil, že jsi bojoval proti mně.“

Kardinál se rozkašlal; pak řekl rázně: „V tu noc, kdy jsem jako kancléř státu podepsal kapitulaci a spojenectví s tebou a okupační armádou, jsem se modlil: Bože, neodpouštěj nám naše viny, dokud my nedokážeme odpustit našim viníkům. Co víc ti mám říct?“

Monty Draggon zaskučel jako raněné zvíře.

Kardinál mlčel.

„Tomáši; jestli si myslíš, že já a Eva... tak ti chci jen říct, že to není pravda. Nic nebylo, rozumíš?“

Kardinál mlčel.

„Tomáši, věříš mi?“ vykřikl Draggon zoufale.

Kardinál mlčel.

„Jestli tvůj syn bude pokračovat v tom boji, budu v něm pokračovat i já! Mám dost síly a moci, abych všechny zničil; i tebe, i tvého Denise! Všechny zašlápnu jako štěnici; vydám taková nařízení, že lidé věrní císaři nebudou moci ani dýchat, ani jíst a pít, ani...“

Ve sluchátku to suše cvaklo. Kardinál zavěsil.

Monty se rozplakal vztekem a ponížením.

Kes pozvolna docházelo, že je nejdůležitější osobou tohoto světa. Chodili za ní různí známí i neznámí a požadovali od ní vyjádření k záležitostem, o kterých obvykle neměla ani tušení. Kdyby byla hloupá, nejspíš by zpychla; jenže tak hloupá zas nebyla. Bylo jí jasné, že k těm věcem by se měl vyjádřit princ Lera, jenže ten reagoval na všechno obvyklým způsobem: vůbec. Což ale neznamená, že by je nebral na vědomí; Kes se přesvědčila, že má dobrou paměť a vzpomíná si na vše, co mu kdo řekl, ať to mělo smysl či to byla jen bezvýznamná poznámka.

A pořád ještě si nebyla jistá, co s ní má vlastně v úmyslu. Nikdy nemluvil o budoucnosti; že s ním čeká dítě, vzal na vědomí stejně lhostejně jako cokoliv jiného. Kes taky nečekala, že by si ji vzal za manželku, natož aby ji udělal císařovnou; neměl představy ani o vlastní budoucnosti, natož... nemělo smysl nad tím dumat. Kdyby se zamyslela hlouběji, rozbrečela by se. Což nechtěla, hlavně před lidmi.

Budoucnost neexistovala, dokud se k ní nevyjádří ti v Chrámu. Přecházeli sem tam, diskutovali, občas některý vyšel a hovořil s lidmi. Taky s Lerou, to je pravda; hlavně Bílý Mág Denis. Ovšem Kes se už nikdy nepokusila vejít dovnitř, a nebylo jí známo, že by tam šel Lera.

Občas přemýšlela: komunikace mezi bytostmi vyššího řádu probíhá nesmírně rychle, vlastně rychlostí myšlenky. O čem se tedy mohou tak dlouho dohadovat? Situace je přece jasná: princ Lera musí nastoupit na trůn a převzít vládu. Padne Draggonův režim, bude obnoveno císařství. Starý císař Charry buď odejde na zasloužený odpočinek, nebo bude vládnout formálně dál a Lera se stane jeho mladším společníkem. Tak si to přejí všichni, kdo jsou tady. Jiná varianta je nemyslitelná.

Tohle říkal Kes každý, s kým mluvila. Mnoho lidí z jiných světů patřilo k velice bojovným rasám a těšilo se na pořádnou rvačku. S potěšením cvičili se svými podivnými zbraněmi se spoustou čepelí, ale v boji používali hlavně různé druhy bleskometů, ať už jim říkali fázery, blastery, disruptory či jakkoliv jinak. Kes zatím žádný neměla, ale taky ho na nic nepotřebovala.

Neznámo jak se na slavnosti objevili příslušníci obchodnické rasy; možná by bylo lepší, kdyby tady nebyli. Kes připadalo, že jako jsou lidé potomky opic, jejich předkové byli prasata; Kika pro ně vymyslela název Vepřelci a to byste se divili, jak rychle se to ujalo. Byli nízcí, zavalití, vypadali všichni stejně a jejich prasečí tváře téměř neměly mimiku; dali se rozeznat pouze tím, že někteří byli větší a jiní menší. Ani se nedalo poznat, kdo je samec a kdo samice; nosili kombinézy nenápadných barev, převážně šedivých. A ještě ke všemu dost nepříjemně páchli.

Obchodovali se vším, o co měl někdo zájem. Což není příliš atraktivní ve světech, kde obyvatelé potřebují minimum věcí a vyrábějí si je převážně sami za pomoci dokonalých strojů. Co mohli Vepřelci nabídnout? Ano, tušíte správně: otroky. Lidi, kteří se nedají vyrobit žádným způsobem a které řada vyspělých ras potřebuje. Na co? Radši se neptejte. Zdravé silné muže jako gladiátory, případně bojovníky do své gardy. Ženy do chovu. Méně schopné jedince na pokusy, k rozklonování a... Kes ani nechtěla vědět.

A kde je vzít? Dejme tomu, že existuje planeta plná zločinců. Například Země. Jsou tam vrazi, lupiči, dealeři drog, pedofilové, členové gangů, policisté, důstojníci, soukromí exekutoři. Osoby hříšné a zvrhlé, nad nimiž má každý caano soudní pravomoc. Čarodějka prověří jejich mysl a rozhodne, zda jsou světu k užitku či ke škodě; ty ničemné potom odvede do mimosvěta, kde už čekají lodě Vepřelců. Postarají se o distribuci a zaplatí, například zbraněmi potřebnými k boji za lepší svět. Zbraněmi, jaké lidem odmítají dát do ruky vyspělejší rasy.

„A co já s tím?“ zeptala se zcela logicky Kes.

„No, měla bys s tím souhlasit.“

„Proč zrovna já?“

„Teda, vlastně by to měl schválit princ. Ale ty...“

„Počkej. Proč si je Vepřelci nepochytají sami?“

Jednoduchá otázka, složitá odpověď. Stejně jako lidem jsou Vepřelci nepříjemní Kosmické flotile; obchod s otroky sice není zakázán, ale taky není to, co by vyloženě schvalovali. Když KF chytí loď Vepřelců, provede na ní prohlídku a zvláště se zajímá o legálnost získání nákladu. Je předpoklad, že Vepřelci by klidně prodali i nevinného; ke každému tedy musí být certifikát podepsaný (označený kódem) caany, která ručí za legálnost. Někteří bystřejší otroci by taky mohli vznášet námitky, dokonce v jazycích, kterým důstojníci KF rozumějí. Aby se předešlo podobným problémům, vyžadují certifikát rovnou Vepřelci. Už to chápeš?

„Takže – já mám odsuzovat lidi k věčnému zatracení v otroctví?“

„Ty nemusíš. Stačí, když nám dáš volnou ruku...“

„Počkat! Císařovna Diana to dělala?“

„Ona nemusela. Za její éry nebyla válka.“

Aha! Kes už pochopila. Někdo někde někoho chytí a prodá. Může to být člověk, který si to zaslouží, ale taky jen někdo, kdo caanu nemístně obtěžoval či něčím naštval. Po čase se může stát, že někdo přijde a bude zvědavý; ale nepůjde za tou čarodějkou, nýbrž za princem. Princ toho moc neřekne; nejspíš si vyžádá svědectví, jak to bylo. Pokud v tom případu padne jméno Kes, mohlo by být zle. A pokud padne častěji...

Jo takhle! Kes byla ochotna převzít odpovědnost za svoje činy, nikoliv ale za nápady všech čarodějek v Arminu. Případně v Impériu, nebo... kam až dosáhne Lerova pravomoc. Zamyslela se a odpověděla: dělejte si, co chcete. Já nejsem císařovna, vašim problémům nerozumím a nezodpovídám za ně. A nikomu nic nepodepíšu!

Vepřelci nespokojeně zachrochtali a pokračovali dál v zákulisním vyjednávání. Čarodějky, ale spíš různí příslušníci bojovnické kasty, se přívětivě usmívali: no nic, uvidíme v budoucnosti. Přece nic nehoří, není třeba rozhodnout okamžitě. Konečně, teď máme jiné starosti: vybudovat Sídla, porodit děti a odchovat je do relativní samostatnosti. Během válek padla spousta lidí, je tedy nutno jich co nejvíc přivést na svět, aby byla rovnováha pokud možno obnovena. Může se kdykoliv stát, že...

Sakra, co? Čekáme snad další válku?

No víš... Ne že bysme ji chtěli. Ale musíme znovu dobýt Armin a udělat z Ostrova základnu, kterou byla před válkou...

Ne, oni se nechystali bojovat. Jen o tom pořád mleli. Brali jako hotovou věc, že sir Lera zaujme místo sira Charryho. Ochránce a moudrého Vládce. Na místo kardinála Baarfelta přijde Mistr Denis. O posty předních čarodějek se svedou boje, avšak rozhodně v nich nepoteče krev, tedy jejich. Pokud dáma nevyžaduje jako milostnou předehru bičování či propichování těla zlatými jehlicemi. Třeba elfky si potrpí na stimulování uší...

Kes potřásla hlavou. Zas už ji někam strkali, odváděli pozornost.

„Císařovna Diana...?“

Neodvážili se jí lhát do očí. Pravda je, že Diana ráda přihlížela milostným hrám mládeže, zvlášť dětí svých dvorních dam, ty byly přítomny a výkony potomků komentovaly. Kes vzrušovala představa, že by jejím hrám přihlíželi rodiče; taky si představovala, až bude mít dospívající dceru... Nepochybovala, že princezny ten pohled tak vzrušil, že se někdy přidávaly, ale císařovna nikdy. Ovšem Kes by se docela s chutí přidala... Uvědomovala si, že se ji budoucí dvorní dámy snaží do něčeho zatáhnout, a nechala se, bylo to přesně to, co chtěla. Prosím vás, jsem dítě a nemám ještě rozum, tak si se mnou dělejte, co chcete! Jen mě zneužívejte, vy oškliví darebáci, můžete i častěji a všelijak, jen ať je to zábava!

Dvorní dámy se smály hahaha a zvaly ji na různé akce. Nejčastěji svatby; ve skutečnosti se jednalo o aliance jednotlivých caanů a jejich dosavadních partnerů. Kes zpočátku nebrala představu, že když se jen letmo pomiluje se svými hostiteli, stane se členkou jejich rodu a měla by s nimi jít do boje; oni se smáli a vysvětlovali, že za ně bojovat nemusí, naopak oni budou bojovat za ni a jen kdyby prohráli, stáhnou se na její území, aby si odpočali a nabrali sílu. V podstatě od ní nechtěli nic, jenom schvalovat jejich počínání, teď i v budoucnu. Stejně jako oni podporují ji...

Když si v jasné chvilce uvědomila, co dělá a co oni dělají s ní, rozhodla se nenechat to na sobě a svalit své problémy na bedra svého milence. Řekla Lerovi vše, co ji trápilo; nepřerušoval ji, takže mluvila dlouho, ač dost zmateně. Hleděl jí do očí a usmíval se; pak jí položil ruku na bříško a hladil, ačkoliv plod, který v ní rostl, byl spíše předpokladem a slibem čarodějek, než reálnou bytostí. Dlouho ji líbal do klína; až se zajíkla, nejdřív začala koktat, pak úplně přestala mluvit a jen se mazlili.

Až když odpočívali, řekl: „Nechceš být císařovnou.“

Nebyla to otázka, pouhé konstatování.

Než mohla něco rozumného říct, pokračoval: „Nikdy jsem se nezabýval otázkou, zda chci být císařem. Je to povinnost, ke které jsem se zrodil. Potřebuji mít po svém boku manželku, vyvolenou pro tento účel. Předpokládal jsem, že to bude mocná čarodějka.“

Kes ze sebe vydala zvuk, který neznamenal nic, a přece všechno.

„Nemůžu od tebe žádat, aby ses nadosmrti zaslíbila povinnostem, o nichž nic nevíš. Naopak beru ohled na tvoje mládí a nezkušenost. Takže navrhuji, abys přijala postavení mladší spolumanželky. Vedlejší ženy krále, která má ty povinnosti, které sama chce mít. Není vyloučeno, že se tvoje postavení v budoucnu změní, pokud se zvýší tvoje znalosti a chuť je používat.“

Neptal se, rozhodoval. Mluvil, jako by dostal předem instrukce.

„I toto postavení znamená pro tebe výrazné ohrožení. Zvláště pokud budeš mít se mnou dítě a někdo se to dozví. Navrhuji, abys odešla někam, kde bys byla v bezpečí. Dokud nebudeš dokonale obranyschopná.“

Vzdychla. Nebylo dobré rušit jeho státnický projev, přesto řekla:

„Není ti líto, že se dlouho neuvidíme?“

„Je.“ odpověděl. Pak ho napadlo, aby se vlídně usmál: „Co se týče tvého přání zapojit se do orgií s ostatními, jsem pro. Velice mne potěší, když se pomiluješ s co nejvíce příslušníky vznešených rodů a zavážeš si je tím ku podpoře mé vlády. Sexuj jak nejčastěji můžeš, s každým, kdo se ti líbí; ale mimořádně by mě potěšilo, kdybys sexovala s někým, kdo se ti nelíbí, abys při tom trochu trpěla. Jsem stejně zákeřný a sadistický jako moji...“

„Ty!“ zaječela, „S chutí bych tě kopla do ksichtu!“

Usmál se ještě víc. Nastavil tvář, aby ho kopla; jenže neudělala to, moc často ho viděla cvičit s dalšími předními bojovníky. Jakákoliv bolest by se ho nikterak nedotkla. Fyzická bolest.

Takže řekla: „Trpíš někdy uvnitř? Tady, v duši?“

Jeho úsměv pozvolna vyšuměl. Zamyslel se. A řekl: „Ano. Často.“

Trpělivě vyčkala, až to nějak rozvede. Prostě čekala, až se dočkala.

„Byl jsem šťastné dítě. Všichni mě milovali a rozmazlovali, mohl jsem si jenom hrát. Až do mé země vstoupila válka. Tehdy jsem pochopil, že na mých bedrech spočívá osud všeho. Arminu, řádu, Impéria. Možná i vesmíru.“

Nezasmála se. Jen obrátila zrak vzhůru k Chrámu, kde se pohybovaly bílé postavy. Nebylo vyloučeno, že má pravdu.

„Mým úkolem je dobýt zpět svoji zemi. Potom jí vládnout. Vybrat si lidi, kteří mi v tom budou pomáhat. Také družku, která mi porodí následníka. Moc bych si přál, aby mě také měla ráda, jako matka měla otce. Jenže záleží to na ní, nikoho nemůžu nutit. Jenom ji ochraňovat; třeba tím, že jí dovolím odejít a nehlásit se ke mně. Žít tak, jak sama chce.

Ne, to není ušlechtilost mysli. To je především ochrana dítěte, které se má narodit. Aby neneslo odpovědnost za osud světa dřív, než se narodí.“

Tehdy se Kes konečně dala do pláče.

Občas měla jasnější chvilky, kdy si uvědomovala situaci v plné míře. Bylo to obvykle po probuzení, ve chvíli mezi spánkem a bděním. Tehdy na ni tolik nepůsobil vliv okolí; chápala, že se někdo snaží ji ovládat, nedokázala se však bránit.

Cowenu čím dál víc vládlo Sesterstvo. Zvláštní organizace; za císařství byla jeho velitelkou abatyše Valérie, teď ovšem nemělo vůbec žádnou vůdkyni a oficiálně rozhodovala jednotná vůle všech. Jak se vytvářela? Někdo prostě něco řekl a všichni to udělali. Ona Valérie taky ničemu neporoučela, pouze byla Mluvčí. Jako by se rozhodnutí snášela shůry.

Byl to další případ, kdy se Kes stala něčeho členkou, aniž se jí někdo na cokoliv ptal. Žádné zkoušky, přísahy, sliby; prostě automaticky. Mohla se vzepřít a nechtít? Asi tak, jako by se pokoušela vysvětlit své vlasti, že nechce být její občankou. Až na to, že tady nebyl vůbec žádný úřad, kterému by si mohla jít stěžovat.

Například kdo vymyslel ten nápad, že všechny ženy mají porodit dítě? Když na to myslela v polospánku (či meditaci), nebyla si úplně jistá, že to chce stihnout do patnácti, jak se sluší na správnou holku. Jenže pak se probrala a tím víc se těšila. Vůbec o ničem nepochybovala.

Takže, co je Sesterstvo? Ne pouze spolek čarodějek; patří do něj všechny ženy, možná s výjimkou vyloučených. Pokud jsou nějaké takové. Dvě skupiny: jedna jsou caany, majitelky Sídel, bojových vozidel, otroků, klonů, případně celých planet a světů. Druhá učednice, vychovávané k tomu, aby se rovněž staly caanami. Některé jsou možná hloupé či neochotné; nevadí, časem je naučíme. Kam až to povede? Nad tím se nikdo nezamýšlí.

Kes je caana. Nejspíš kdysi byla čarodějkou, teď je milenkou prince a do budoucna se očekává, že vše ostatní získá. Sesterstvo jí pomůže, aniž se na cokoliv zeptá. Zahrne ji vším, co by se jí mohlo líbit, jako se koupí dítěti plná skříň hraček. Ta nejhezčí hračka je magie; od první chvíle se snaží naučit ji nejrůznějším trikům a ještě dlouho nebudou u konce. Vlastně nikdy; vždy bude něco, co ještě neumí. A nedělají to jenom jí, nýbrž všem, co tady jsou. Sesterstvo pečuje o rozvoj všech svých členek.

Když na to přijde, je to škola jako každá jiná. Luxusní gympl. Čarodějky se dělí na mladé a krásné, a pak staré a důstojné. Když někdo chce poučovat nezvedenou mládež, nemůže sám vypadat jako puberťák, to by ho už vůbec nebrali vážně. Zvlášť když se studentky skládají z různých národností, hádají se mezi sebou a tropí si ze všeho posměch. Nejnadšeněji studují ty nejmenší děti; třeba Carr, Kika, Maya... Carr chce být čarodějkou, ty druhé dvě spíš WF, bojovnice s částečnou znalostí magie. Ale už vytvářejí cowen.

Pokud chce někdo využívat magii, má dvě možnosti. Jedna je naučit se ji; to ovšem vyžaduje hodně číst, chodit na přednášky a semináře, rozprávět se svou duchovní učitelkou, procvičovat schopnosti s kolegyněmi a tak vůbec. Trvá to dlouho a je to obtížné. Nic pro Kes. Druhá možnost je spřátelit se s nějakou WZ a nechat si od ní implantovat program. Nejlíp formou amuletů a janter. Což přesně Kes udělala.

Líbil se jí drak, kterého měla Leontýnka vytetovaného v klíně, s červeným rubínovým okem. Ten červený kámen, transformovaný z vlastní kůže, byl spínač na všechny jantry, vytetované kolem. Podbřišek je velmi vhodné místo na podobné věci, v případě potřeby stačí nechat zarůst srstí a tím je vcelku vhodně zamaskovat. Kromě toho klín dívka ukazuje zřídkakdy, alespoň mimo Armin. Jantry a kameny fungují i přes srst.

Kes si o tom pohovořila s Claire a ta ji přehrála na elfku, starou možná několik set let, velmi vlídnou, laskavou a trpělivou. Pozorně jí naslouchala a sama moc nemluvila; když, tak k věci. Vysvětlila jí, jak se vytvářejí Vzory pro případ, že by se chtěla transformovat; pomohla jí Vzory vytvořit a jejich symboly vpálila do kůže. Žádný drak, pouze ornamenty, ale do jejich středu umístila medově zlatý kámen, který při lehké stimulaci dokonce příjemně hřál. Při běžném pohledu nevypadal nijak nápadně.

Vzor A: Kes ve své přirozené podobě. Vzor B: Kes v ideálně krásné podobě, dlouhé zlaté vlasy, velké zářivé oči, dokonalá pleť... když se trafla, byla schopna vyhrát soutěž o Miss World. Třeba ty vlasy se jí pokaždé obnovily, i když si je dala minule ostříhat. Vzor C: Muž, velký a svalnatý, poněkud připomínající Leru, ale samozřejmě zachovávající její osobnost. Vzor D: ta psovitá šelma se všemi vloženými atributy. Se Vzorem E si mimořádně vyhrála, vymyslela ho zvlášť kvůli Lerovi: kombinace mezi člověkem a kočkovitou šelmou, porostlá jemnou srstí, na bříšku světlejší a řidší než na hřbetě, samozřejmě zuby a drápy a kočičí oči a kulatá ouška, taky pohyblivý ocas. Lera se moc smál, ale rád se s ní v té podobě miloval a v noci jí kladl hlavu do klína, aby cítil její vůni. Miloval šelmy.

Lidé obvykle nechodí nazí, nosí šaty. Čarodějky je vytvářejí nejčastěji pomocí iluze; je to levné, rychlé a bez problémů. Instruktorky odsuzovaly každého, kdo provádí transformaci oblečený, neboť změnou těla se oděv obvykle rozerve na kusy, kdežto když je iluzorní, změní se s tělem. Je sice možné měnit tělo i oblečení najednou, ale bylo by to pracné, obtížné a blázen každý, kdo by to zkoušel. Instruktorky rády poukazovaly na chyby, třeba v seriálu Arabela, který se mimořádně líbil dětem. Hlavní a zásadní: Mistr Vigo měl princezny Arabelu a Xenii vzdělávat v magii od malička, aby v dospívání byly tak schopné, jak princezny mají být. Další chybou byly prsteny, které používali ke spouštění impulsů; prsten mohl kdokoliv ukrást a použít k čemukoliv. Elfka měla nádherný nápadný prsten, ale fungoval jen pro ni a kdyby jej získal někdo jiný, mohla ho jednoduchým impulsem zabít. Možná pouze ochromit, ale její lhostejnost vůči nižším rasám byla převeliká.

Kes vyrozuměla, že povýšením mezi caany přestala být člověkem. Čarodějky se považují za odlišnou rasu; je jedno, z jaké krve pocházejí původně, teď patří k Sesterstvu. Zpětný chod není možný. Možná je nedokáže vyřadit ani smrt; příště se zrodí znovu na stejné úrovni.

Zajímavé bylo, jak se do Sesterstva integrovali kluci. Že je to blbost? Inu možná; nicméně tam byli. Klasický způsob: zamilovala se do nich některá caana. V takovém případě žili s ní, někdy dost dlouho; Sesterstvo schvalovalo a preferovalo monogamní vztahy a ochraňovalo každého, kdo vydržel žít v páru. Bohužel jich bylo málo a svazky se často rozpadaly. Nicméně se mezi manželi uchovaly přátelské vztahy, i když si našli nové partnery.

Synové mocných rodů mívali taky svá Sídla, ale hlavně bojové lodi. Lítali z místa na místo, zaplétali se do sporů, po kterých jim nic nebylo, nadšeně bojovali a občas taky umírali. Mezitím stihli zplodit řadu potomků, kteří se považovali za příbuzné a taky se podporovali. Caanů všeobecně bylo málo, nemohli se ještě oslabovat vzájemnými spory.

Tady ovšem docházelo k jiné variantě. Jako si každá WZ vyzkoušela mužský Vzor, zkusil si každý kluk trafnout se na ženu; a protože byla krásná, sex se jí líbil a nabyla dojmu, že si jako holka užije víc. Stačil pouze krok, aby ji někdo ukecal, ať si taky zkusí porodit dítě. První z kamarádů se na to dal Arley, nadšeně podporován sestřičkou Carr. Jelikož Arlena Trenganová byla panna, s potěšením ji defloroval a oplodnil Leon Villar; hádejte kdo! Připojila se řada dalších kluků, kteří to považovali za mimořádně skvělý žert; někteří další se dali ukecat, zblbnout či přinutit. Jejich partnerky se přece musely na někom naučit psychické ovlivňování, ne?

Mnozí přecházeli z jednoho Vzoru do druhého; zatím byly plody tak malé, že se jim nemohlo nic stát. Zhruba od pátého měsíce už transformace nejsou doporučovány, mohly by jim uškodit. Kluci vzali na vědomí, že věnují dva tři roky dítěti; proč by vlastně kluk neměl dát Výkupné?

Kes přemýšlela, koho všeho se rozmnožování týká. Co třeba démonů, kterých tu bylo taky hodně? Zvědavost ji trápila natolik, že se rozhodla jít zeptat přímo té nejvýznamnější. Takže si ve volném čase zašla k Chrámu...

Vivenna jí vyšla vstříc. Vypadala velice krásná a nebezpečná.

„Já nechci dovnitř!“ řekla Kes rychle, aby předešla nepříjemnostem, „Jen jsem chtěla mluvit s tebou, totiž...“

„Ano.“ řekla Vivenna.

„No, totiž jsem se chtěla zeptat...“

„Ano!“ opakovala Vivenna důrazněji.

Tehdy Kes došlo, že to je odpověď na všechny její otázky. Také Vivenna je oplodněná a hodlá přivést na svět děti. Jenže to bohužel budou démoni.

„A co bych měla podle tebe porodit?“

Vivenna to kupodivu neřekla zle, spíš potměšile.

Kes horečně uvažovala, co říct. Především se démonky bála. Považovala ji za zlou a nepřátelskou, což by ovšem ráda utajila. Taky se jí moc líbila, ani by nebyla proti bližšímu seznámení, jenže...

„Varuju tě, malá Kes.“ řekla Vivenna a zákeřně se usmívala, „Milování se mnou bys nemusela přežít, je ti to jasné?“

Kes si představila, že kdyby se třeba změnila v kluka...

„Děvče, jsem jedna z nejmocnějších bytostí, co tady jsou. Ani nedejchej, že bys na mě něco vymýšlela. Čemu nevěříš? Vážně? Tak koukej!“

Vivenna teatrálně vztáhla ruce k obloze. Kes pocítila bolestivý impuls energie; projel jí útrobami a něco tam roztrhal na dva kusy.

Koutkem oka vnímala, jak se řada děvčat v dosahu kroutí bolestí.

Ze silového pole vykoukla hezká rudovlasá Kateřina.

„Že tě ty šaškárny bavěj, Viv!“ ušklíbla se, „Nech ji a padej dovnitř!“

Démonka zmizela. Kes se zvolna vzpamatovávala; než zjistila, co se stalo, zasáhl ji mentální impuls: Holky, která máte taky dvojčata jako já?

Kes se rozbrečela. V hlavě jí zněly ohlasy děvčat, která se přidávala.

Zbytek dne jí všechny holky chodily říkat, že to byl dobrej fór. Bránila se, že za to nemůže, to způsobila Vivenna; ale to nikdo nebral vážně.

Lera si v rámci výcviku zkusil tf na holku, ale nenašel v tom zalíbení. Že by chtěl osobně porodit dítě, ani řeč. Možná by mu to ani nedovolili. Že Kes bude mít dvojčata (a většina holek taky), vzal na vědomí. Neřekl nic.

Zato Sesterstvo reagovalo jednoznačně kladně. Všechny gravidní ženy byly nadšené; ty doposud (nebo vůbec) neoplodněné se vztekaly a považovaly to za křivdu. Jakými směry se ubírala diskuse a kdo s kým o čem jednal, nedokázala Kes sledovat. Nicméně nakonec došly k verdiktu:

Masové rození dvojčat by bylo tak nápadné, že by se nedalo utajit. Není tedy vhodné, aby se děti rodily jinde než v zajištěném prostředí. Sesterstvo proto rozhodlo: Dosť bolo Draggona a jeho vlády! Je třeba nejpozději do šesti měsíců zvítězit, ustanovit do úřadu prince a vhodné středisko pro budoucí matky, kde by mohly odpočívat, v rozumné míře cvičit, nemusely by se oblékat a pečovali by o ně vhodní lékaři. Pokud bude na hezkém místě v přírodě, možná tam přijdou porodit i mimozemské Sestry. V budoucnu by se mohlo využívat všeobecně a rozšířit o mateřskou školku...

Lera nebyl proti. Položil pouze opatrný dotaz...

Sesterstvu bylo vše jasné. V určitou chvíli se na Kingtown snesou jejich bojové stroje, palbou z disruptorů a fázerů smetou postavení nepřítele, do ulic vpadnou klonovaní ozbrojenci a dorazí zbytek obránců. Případný odpor jednotlivců zmohou samotné princezny, ale nepředpokládá se, že by byl nějak velký. Jedním vrzem budou dopadeni také zločinci, kterým se nepodaří uprchnout. Neměli by být fyzicky likvidováni, raději předáni na převýchovu Kosmické flotile; případně prodáni Vepřelcům. Předpoklad ukončení bojových operací: 24 hodin. Některé Sestry sice vrčely, že se chtějí daleko víc vyznamenat v boji, ale byly okřiknuty.

Lera byl pro; Kes by se taky hodně divila, kdyby protestoval. Nevyjádřil se k ničemu, ale vypadal spokojeně. Teoreticky měla Kes naději, že by mohla být pozítří císařovnou.

Zbýval jediný drobný problém: co na to řeknou ti v Chrámu.

Doprovázela tam Leru, ačkoliv se obávala, že je Vivenna znovu vyhodí. Už na ně čekala a vypadala chladná a nepřístupná. Žádný hněv, ale taky žádné nadšení. Když přišli blíž, řekla: „Svolejte všechny!“

Mentální poplach je sympatická metoda svolávání mužstva. Všichni naráz pocítili, že se mají shromáždit, nechali všeho a pospíšili sem. Vivenna jim ukázala, aby si posedali do řad před Chrámem; když se shromáždila převážná většina, vyšli ze sloupořadí účastníci jednání. Kes poznala Bílého Mága, Kateřinu, Morrigan, archanděla Michaela. Někteří další byli staří bohové. A další nevypadali nijak zvlášť lidsky.

Slova se ujala teta Gal: „Ráda bych poděkovala vám všem, kteří jste se tu shromáždili; především však můj dík patří WZ Barbaře, která nás tak laskavě pozvala na svoji svatbu. Oslava byla velmi krásná a myslím, že se vám všem zalíbila. Nicméně nastal čas, abychom vás seznámili se skutečnostmi, k nimž jsme během jednání došli.“

Bylo naprosté ticho. Celé shromáždění napjatě poslouchalo.

„Úlohou Mluvčí byla pověřena sestra Sirith z Kosmické Flotily.“

To vyvolalo značnou pozornost. Sirith byla vysoká světlovlasá žena, snad původně pocházející z Plejád, s fialovýma očima a pletí jemnou jako dítě. Oblečená do kombinézy KF, zářivě zlaté vlasy jí spadaly až k pasu. Zda její vzhled je reálný či pouhá iluze, se nedalo poznat. Každopádně musela být velice významná. Neustále se usmívala, navzdory tomu, co říkala.

„Rozhodli jsme se prozatím zachovat současnou situaci. To znamená, že nesouhlasíme s rychlými změnami moci v Arminu či kdekoliv jinde.“

Zjevně očekávala bouři odporu; nemýlila se. Caany se začaly okamžitě dohadovat o způsobu protestu, některé i nahlas.

Princ Lera vstal. „Znamená to snad, že nepodpoříte moje dědické právo? Jsme připraveni dobýt zpět celý Armin! S vaší pomocí či bez ní...“

„Ne!“ řekla Sirith, „S tím nesouhlasíme.“

„Proč?“

„Současná situace vyhovuje všem zúčastněným. Možná tobě ne...“

„Ne, mně skutečně nevyhovuje! Jsem princ a dědic Arminu! Čekám od války, až se budu moci ujmout právoplatné vlády a je mi fuk...“

Sirith zvedla ruku a v dlani jí zazářily rudé plamínky.

„Prosím, vyslechněte mne! Dovol mi, princi, malé upozornění: Všechno, co bys mohl uvést jako svůj zákonitý nárok, už nám přednesl Mistr Denis. My ti nic nenařizujeme, na to ani nemáme právo. Prosíme tě, abys nás vyslechl.“

Lera pohlédl na Bílého Mága a chvíli váhal; pak se posadil.

„Za časů sira Charryho sloužil klášter Atanor jako vzdělávací středisko pro mnoho dalších světů. Ctihodná Matka Valérie pro nás vykonala nesmírně cenné služby; nicméně později neopatrně dopustila, aby byl provoz přerušen válkou. Bohužel sama zahynula, a my jsme jí nedokázali nijak pomoci. Lituji toho velice.

V současné době se Kosmická Flotila nachází ve stavu rekonstrukce. Nebudu zastírat, že jsme utrpěli těžké škody a potřebujeme novou krev; prosím každého z vás, aby zodpovědně posoudil myšlenku přijmout službu jako důstojník. Což nebude jednoduché ani bezpečné; samozřejmě se vynasnažíme, abyste byli pod ochranou do doby, než se naučíte dostatečně chránit sebe i svoje děti. Potřebujeme vás i ty děti. Máme pro vás chráněné světy, kde je můžete porodit a odchovat. Chceme vám pomoci, pokud se někdy v budoucnu vrátíte do svého vlastního světa. Ale až po patřičném výcviku a...“

„Proč to nemůže být v Arminu?“ otázal se princ Lera.

„Od ukončení války probíhá ve tvé zemi zajímavý experiment. Přes to, jaká je v Arminu situace, tam přijíždí čím dál víc turistů ze zemí, které nejsou našim záměrům přátelské. Většina lidí, co tu jsou, pochází z takových zemí. Přišli a změnili se k lepšímu. Pozitivní posun. Nikdy bychom jich tolik nezískali, kdyby ses ujal vlády v Kingtownu. Rozdělení země na dva státy nevyhovuje tobě, ale nám v širším smyslu ano.“

Lera se nadechl k protestu. Jenže potom zase vydechl.

„Situace je v současnosti dobrá. Naopak předpoklady vývoje v případě, že by ses ujal vlády, jsou dlouhodobě nepříznivé. Musíš počkat.“

Teď ovšem Lera vstal a přistoupil k ní. Dokonale se ovládal:

„Nejsem úplný pitomec, Lady Sirith. Je mi známo, že vy budoucnost nehádáte, protože ji znáte. Někteří ji dokonce vytváříte. Existují různé varianty budoucnosti; jestli je tato nejvýhodnější, chci vědět proč!“

„To bychom ti dost těžko vysvětlovali.“ řekla rázně Morrigan.

„Protože jsem hlupák?“

„Protože žiješ ve čtyřrozměrném světě. Nejsi schopen si uvědomit, co je to budoucnost. Různé možnosti, ke kterým dojde.“

„Kdežto ty ano?“

„Nerozčiluj se. Diskutovali jsme dlouho a zodpovědně. Tobě říkáme pouze výsledek; tak to bude lepší!“

„Přesto budu pokračovat v boji! Dokud neovládnu celý Armin...“

„To je v pořádku. Dělej si, co chceš. My dohlížíme, aby si to vyžádalo co nejméně obětí. Nejsme tak nelidští, jak si myslíš!“

„Proč tedy...“ začal znovu.

Sirith znovu zvedla zářící ruku.

„Prosím, důvěřuj nám. Stane-li se to tak jak navrhujeme, nebude to znamenat příliš krvavou válku...“

Lera se rozkřikl: „Nedělej ze mě pitomce! Vím dobře, co se právě stalo v Kingtownu! Draggonův režim je před krachem, stačí lehce postrčit...“

„Ne!“ řekla Sirith klidně, ale pevně, „Naopak. Draggonův režim se musí udržet. I kdybys měl udělat opatření proti vlastnímu přání.“

„Ona má pravdu,“ řekl unaveně Denis, „Kdyby teď Draggon padl, pošlou na nás další armádu. Znamenalo by to opakování války.“

„Když použijeme zbraně Flotily...“ začal Lera.

„Flotila vám neposkytne pomoc.“ řekla Sirith.

„Proč?“

„Váš svět není dostatečně vyspělý, aby se znalosti o našich zbraních mohly beztrestně rozšířit. V análech tajných služeb různých zemí již existují utajené záznamy o pozorování činnosti zbraní, ale prozatím se pokaždé podařilo zabránit, aby je nepovolaní dostali do rukou. Kdyby vám támhle ti prasáci prodali zbraně neomezené osobní fixací, budou to důkazy, které bychom nemohli připustit. Jasné?“

„Začínám chápat.“

„V momentálním čase nebudou žádné bitevníky na vaší obloze. Žádné fázery, disruptory, desintegrátory. Ani osobní bleskomety. Dokud je nezačne používat nepřítel, my to taky neuděláme.“

„Existují lidé, kteří už o nich vědí...“

„Jistě. Ve vaší zemi se natáčí hodně fantastických filmů. Nicméně trváme na svých požadavcích. Taky si nepřejeme žádné mimozemské rasy na vašem území. Každý takový případ je nebezpečný.“

Lera se mračil. Velmi nepřívětivě.

„Vytvořili jsme situaci, kdy lidé sice očekávají na tvém území zázraky, ale nepředpokládají, že by skutečně byly možné. Tak to chtějí, tak se jim to líbí. Takže pokud bys ty nebo někdo další něco prozradil, bude to veřejnost považovat za další reklamní finty. Přesně to si přejeme.“

„Považují nás za šašky?“

„Považují vás za chudou zemi, která nemá dostatečné zdroje, takže musí lákat turisty, jak se dá. Jak to budou posuzovat, až poznají realitu, je individuální. Osobně se mi váš přístup moc líbí. Strávila jsem před časem dovolenou v Údolí Ohně a ráda se tam zase vrátím...“

Kes blesklo hlavou, že v tom případě asi nepodlehla všeobecné mánii, aby se nechala ostříhat. Ty vlasy jí nemohly narůst, leda by to byla magie.

Sirith se letmo ohlédla jejím směrem, ale nereagovala. Místo toho řekla:

„Situace je ještě složitější. Dohodli jsme se na několika úpravách času, které by pro nás byly výhodné. Vás se to nebude týkat, pouze do Arminu může přijít určité množství lidí, kteří si nebudou jisti, který je rok...“

„Co je zas tohle za podraz?“

„Klid, tebe to nepostihne. Ti lidé přijdou ze své doby, zůstanou nějaký čas v Arminu a zase se do své doby vrátí. To se konečně děje už nyní. Nebylo by dobré, aby si toho někdo zbytečně všímal. Jen pro pořádek chci, abys o tom věděl...“

Lera se už pozvolna začínal vztekat: „Když jsem byl malý, fungovaly všude časové a prostorové Brány. Ovládali je čarodějové, především zde přítomný Denis Baarfelt. Sám jsem několikrát prošel Bránou a je to příjemný pocit, ten zmrazující chlad smrti a potom úleva, když zjistíš, že jsi přežil. Teď funguje jen málo Bran, obvykle pod dozorem Mistra Denise, když posílá svoje agenty řešit nějaké důležité záležitosti. Mám tomu rozumět tak, že budete vytvářet další Brány? Vnášet do věci ještě větší zmatek?“

„Ty, drahý princi, funkci Bran nerozumíš a nikdy nebudeš. Ne, nechceme se míchat do fungování času a prostoru, pokud to není nutné. Kosmická Flotila Brány používá, ale ponechá si je ve vlastní správě. Svěří jejich ovládání pouze dokonale vyškoleným čarodějkám...“

Lera se ohlédl na Kes. Tiše zuřil.

„Ne, tvoje dívka je sice milá a bystrá, ale jako WZ nepříliš schopná. Sice ji nechci urážet ani podceňovat, ale pouze pochopit vícerozměrný prostor by jí zabralo deset či více let. Koho pověříme dohledem nad Branami, zatím nevíme a nechceme to zbytečně uspěchat. Ani to není zapotřebí.“

„Chcete si dělat na mém území, co vás napadne! A já s tím mám souhlasit?“

„My si děláme na jakémkoliv území, co nás napadne. A diskutujeme o tom leda s tím, kdo má dostatek schopností, aby nás omezil či zadržel. Což se týká osob, s nimiž jsme do teďka jednali.“ Sirith ukázala na Bílého Mága.

Načež Denis řekl: „Uklidni se, Lero. Měl bys pochopit...“

„Já to chápu. Odepsali jste mě!“

„Nesmysl!“ zvýšil hlas Denis.

„Hodím se vám jenom jako poskok! Dodavatel otroků pro Vepřelce? Tím bych si u vás možná šplhnul, ne?“

„Tak dost!“ pronesl archanděl Michael hlasem, který rozvibroval všechny, „Platí ještě, že jsi Služebník chrámu?“

Lera se zarazil. Zprudka k němu otočil hlavu.

„Komu sloužíš, Lero z rodu Guyrlayowů?“

Lera pár okamžiků mlčel. Než řekl: „Bohu.“

„A komu sloužím já?“

Lera neodpověděl. Pouze poklekl na jedno koleno a uctivě sklonil hlavu.

Michael pokračoval: „Můj i tvůj Pán vládne celému vesmíru. Potřebuje-li od nás pomoc, potom vysílá svoje služebníky, aby prosazovali jeho vůli. Někdy se jeho přání nemusí všem líbit.“

„Jsem tady, abych sloužil.“ řekl Lera.

„Pokračuj, Sirith.“

Důstojnice Kosmické Flotily zmlkla, když promluvil nadřízený. Teď poznovu shledávala myšlenky a pokračovala ve výkladu:

„Prosím, toto se týká především obyvatel světa zvaného Země, Terra, Tauri a tak; je jich tu převážná většina. Prosím, abyste se zamysleli nad svými dalšími plány. Potřebujeme vás, ale pouze v případě, že to bude dobrovolné rozhodnutí. Nechceme narušovat vaše rodinné vazby ani povinnosti, ke kterým jste se zavázali předtím. Ale kdo není vázán ničím takovým, toho velmi rádi uvítáme v řadách Flotily.

Někteří z vás jsou bojovné povahy, se zájmem o službu na Lodích. Jiným by spíše vyhovovala služba na kolonizovaných planetách. Potřebujeme bojovníky i čaroděje a v každém případě vám před zařazením poskytneme veškeré informace, včetně možných nebezpečí. Ani nezastírám, že vaše mise nebudou zcela bezpečné. Mohli bychom o tom delší dobu diskutovat...“

„Dobře. Co konkrétně potřebuješ?“ zeptala se Leontýnka.

„Tuším, že ty jsi projevila zájem o kolonizaci světa... okamžik.“ Sirith k ní přikročila, přitiskla se k ní čelem a pár okamžiků tak setrvala, „Aha. Máš rodinné vazby v Arminu, další ve Švýcarsku. Tvoji rodiče jsou chápaví a vstřícní, dokážou pochopit, když na nějaký čas odejdeš a zase se vrátíš. Tato situace je ideální pro službu rezidenta; mohla bys přebývat střídavě v obou světech, vyhledávat a školit vhodné adepty a přesouvat je pomocí své osobní Brány, samozřejmě se souhlasem Operační služby. Další spolupráce po dohodě, podle toho, jak se osvědčíš.“

WZ Lea lapala po dechu; nebyla si jistá, co říct. Sirith jí nabídla téměř přesně to, co si představovala ve svých nejdivočejších snech.

„To byl ovšem příklad, detaily upřesníme později. Tvá práce bude složitá a náročná na obou místech, zejména je důležité dokonalé utajení. Prošla jsi školením ve vytváření přiměřeného vzhledu, takže pokud se neprozradíš vyloženou neopatrností, nehrozí příliš nebezpečí. Promysli to, poraď se s přáteli a před odchodem nám dej vědět. Od nikoho nepožadujeme neuvážené sliby; snad nám můžete věřit, kdo bude mít příliš problémů, toho přesuneme zpátky do jeho domova a času.“

„Můžu?“ zeptal se Lera, „Dobrá, odvedeš většinu přítomných do Flotily. To znamená, že se neuskuteční Slib, že se čarodějky vrátí?“

„Budeš muset začít znovu, princi. S tím, co ti zůstane. Vychovat další.“

„Které mi vzápětí zase seberete!“

„Pravděpodobně.“

„Kdy to skončí?“

„V průběhu tohoto tvého života určitě ne. Ale vládu nad celým Ostrovem si určitě během času vybojuješ. Jen to nebude zítra.“

Lera vzdychl. Ohlédl se na Michaela, pak na Denise. Řekl:

„Dopustil jsem se něčeho zlého, že mě tak trestáte?“

„Templáře nerozmazlujeme. Těm nejlepším dáváme nejobtížnější úkoly.“

„Tak to vám moc děkuju!“

„Není zač. Chápou už všichni situaci, nebo chcete diskutovat dál?“

Lera se zatvářil otráveně. Pak si mlčky sedl.

Kes už pochopila, že dneska bude obzvlášť nepříjemný. Ne že by něco řekl, maximálně bude vrčet a žrát se uvnitř. Kdyby se ho zeptala, bude ještě protivnější. Kdyby byl vévoda Dunbar, zmlátil by ji a surově znásilnil, aby se odreagoval. Kdyby byla vévodkyně Julie, provokovala by ho tak dlouho, až by to udělal, a ještě ho pokousala, poškrábala a... co by ji ještě napadlo. Ti dva byli pro všechny ostatní příkladem a vzorem. Jenže Lera se k ní i při hře choval tak opatrně, jako by byla z broušeného skla.

Jediná možnost je nechat ho být, dokud ho to nepřejde.

„Takže už jen pokyny pro další část oslavy. Samozřejmě se všichni můžete zdržet, jak dlouho budete chtít. Prosím akorát, aby před odchodem se každý domluvil s přímým nadřízeným, jak si představuje další spolupráci. Kdo si to chce ještě rozmyslet, taky může. Je to zcela individuální.“

„Jak se dostaneme zpátky?“ zeptala se některá dívka.

„Neboj, postaráme se o tebe. Kdo tě přivedl, ten tě zase odvede...“

Zřejmě jí to stačilo. Někteří se už zvedali a začali se rozcházet.

„Kdyby to nešlo jinak, já tady zůstanu až do konce.“ řekla Sirith.

Kes si povzdychla. Pak se zvedla a šla přemýšlet.

„Ségra, hodně by tě naštvalo, kdybych šla do Flotily?“ zeptala se Kitty.

„Ani ne. Čekala jsem to.“

„Chceme tam jít všechny. Lea, Eva, Tia... samozřejmě Arlene. Zůstaneme na rekreační planetě Lucii, dokud neporodíme a neodchováme děti. Mají tam na to zařízení, nějaký ostrovy. Až se vylíhnou, budeme se samozřejmě vracet, v případě potřeby. Eva chce mermomocí studovat klasickou medicínu, nejdřív v Kingtownu, pak různě po světě. Lea chce dělat obchodní a finanční právo, ale není si jistá, jestli to bude mít nějaký uplatnění. Každopádně může ty akce na Zemi financovat. Tia chce k letectvu, a chraň Pámbu všecky její nepřátele, jestli se někdy vrátí. Co ty?“

Kes otevřela pusu – pak ji zase zavřela. „Co já – ale co on?“

„No jo, to je fakt. Nebudeš to mít lehký.“

Kes jenom vzdychla. Už několikrát si vzpomněla na testy, které s ní dělal Nion. Ještě jednou se zavřít do kokpitu stíhačky, letět vesmírem a střílet po nepřátelích... Jenže co si opravdu přeje Lera? Řekne vůbec něco?

Neřekl nic a nebylo divu, taky to nejdřív potřeboval promyslet. Kes tedy odešla k moři, natáhla se na písek a meditovala. Tedy podřimovala, přesněji. Časem došla k názoru, že má celkem dvě možnosti. Snad v několika variantách, ale ty základní jsou skutečně jen dvě.

První: vrátit se domů, omluvit se tatínkovi a ukecat ho, aby ji vzal na milost. Což nebude lehké; s matkou se rozvedl, na dcery platí, ale našel si novou partnerku, jen o něco starší než Kitty. Když matka zemřela při autonehodě, přijal to zodpovědně a staral se o ně, ovšem zejména penězi. Nebude nadšený, že jsem těhotná; možná se dokonce pokusí mi děti vzít. Dívkám pod patnáct povolují interrupci celkem bez problémů, pokud to požaduje zákonný zástupce. Jenže já nechci děti ztratit! A nechci se vrátit do jejich domu! Celý zbytek života bych litovala, že už nikdy neuvidím Armin, nespatřím žádnou z kamarádek a když něco řeknu, každý to bude brát jako nehorázný nesmysl. Jenže já vím, že to je horázný smysl!

Druhá možnost: Odejít do Kosmické Flotily. Nechat se poslat na příjemnou planetu s laskavým podnebím, kde budu čekat, až porodím. Mezitím studovat, cvičit, chystat se na budoucí službu. Přecházet z jednoho místa na druhé, abych se něco naučila, získávat frčky a nechat se buzerovat nadřízenými; až budu ve vyšší funkci, budu možná moci stejně buzerovat mladší, ale to bych nikdy neudělala. Pokud by nebyly tak pitomé jako... Mezitím moje děti vyrostou; Kosmická Flotila bude jejich domov, budou zvyklé na střídání míst, možná i časů. Jistě, máma pochází z nějakého zaostalého světa; pojedeme tam na prázdniny, to nás bude bavit. Občas kouká nostalgicky na záznamy toho světa, tiše brečí a lituje, že se tam už nemůže vrátit.

Jenže takový život si vždycky přála. Snila o něm, protože nevěřila, že by něco takového mohlo existovat. Koukala na Star Trek a Babylon 5 a Hvězdnou Bránu, milovala Pána Prstenů a Buffy, zabíječku upírů. Aspoň že ti upíři ve skutečnosti neexistují!

„Proč myslíš?“ zeptala se Ecxatli. Ležela vedle ní na písku a labužnicky se protahovala.

„Neříkej, že upíři vážně existujou! A pijou lidem krev?“

„Samozřejmě. Jejich jedovaté zuby ničí bakterie a viry, takže jich hodně slouží jako lékaři v KF. Asi se s nimi setkáš.“

„Pijou krev lidem, ale nezabíjejí je?“

„Když si vezmou dvě tři deci, nic se ti nestane. Akorát máš imunitu proti veškerým nemocem. Teda většině. Já se v tom nevyznám, nemůžu onemocnět.“

„Ani jako delfín?“

„Delfíni občas chytnou lidský nemoci. Některý dokážu vyléčit.“

Kes vzdychla. Prohlížela si tu holku a přemýšlela, proč chodí zrovna za ní.

„Tak. Seš milá. Přijeď někdy do Indiopolisu, pokecáme. Já jsem tam doma.“

Znělo to hezky, ale důvod to nebyl.

„Měla jsem ráda císařovnu Dianu. Tak chráním jejího syna. Když se do tebe zamiloval, měla bych pro tebe něco udělat, ne?“

„Dík. Seš hodná.“

„To bych zrovna neřekla. Spíš se bavím vašimi lidskými problémy. Jste velice nevyrovnaní. Hlavně ty; to bude tím mládím.“

„Mám problém. Mám dvě možnosti, a ani jedna mi nevyhovuje.“

„Vím. Ať se rozhodneš jakkoliv, budeš celý zbytek života litovat, že ses nerozhodla pro tu druhou možnost.“

„Ty taky znáš moji budoucnost?“

„Ne. Znám varianty budoucnosti, které projednali. Jak do toho zapadáš ty, zatím nebylo rozhodnuto.“

„Myslela jsem, že bohové jsou vševědoucí.“

„Já jsem velmi nízko postavená a nevýznamná bohyně.“

„Říkají o tobě, že máš právo vstoupit až k Trůnu.“

„Měla jsem. Tančila jsem a zpívala pro Nejvyššího Pána. Přijde čas, a já budu opět vládnout svému městu; pak se tam budu smět vrátit.“

„Někdo ti to zakázal?“

„Já sama. Neubránila jsem Indiopolis. Kdybych tam přišla, všichni by se mi za zády posmívali. Nebo mě litovali. To nechci.“

„A princ Lera ti v tom může pomoci.“

„Správně.“

Kes vzdychla. „Co bys mi radila, že mám dělat?“

„Chceš, abych tě patřičně nasměrovala?“

„No – třeba! Dokázala bys to?“

Ecxatli se usmála. Položila jí dlaň na bříško a jemně hladila, až došla k podbřišku. „To není správné. Dva jsou málo. Správný počet je triáda.“

Kes zalapala po dechu. Mohla něco udělat. Mohla něco říct. Ale...

Tentokrát to nebylo spojeno s bolestí. Spíš to bylo příjemné. (?!?)

„Proč?“ zaštkala Kes.

„Triáda schopných čarodějů dokáže ovládnout celou planetu. Na tobě je, abys je řádně vychovala. Neboj se, budou talentovaní.“

Ecxatli to říkala nahlas, ale zároveň taky mentálně po všechny. Kes z toho pochopila, že se to netýká pouze jí. Už se ozývaly první ohlasy; některé nesouhlasné, ale taky nezaměnitelný impuls malé Carr:

Proč jste to neudělali taky mně? Mohli jste mi změnit tělo na starší...

„Teď už nemůžeš jít nikam jinam než do Flotily,“ řekla Ecxatli, „Tři děti by tvůj otec nerozdejchal. Navíc s jejich schopnostmi...“

„Měla bych chuť dát ti do držky.“ řekla Kes.

„Dobrá myšlenka. Jestli tě to uklidní... jenže ty se dost nevztekáš.“

„To je fér, číst mi myšlenky?“

„Není. Já nejsem fér. Já jsem bohyně, i když bezvýznamná!“

„Ani zdaleka ne tak, jak děláš. Když dokážeš tohle...“

„Tady v Mimosvětě bys to dokázala i ty. Akorát že by ti to neprošlo.“

Zpočátku nebyly ohlasy nadšené, ale usilovné remcání Carr názor změnilo; teď se většinou bavili. Zvlášť kluci, co se nechali trafnout na holky v důvěře, že porodí jedno miminko a budou mít klid. Ecxatli jim ženský Vzor pro jistotu ještě zafixovala, aby si to náhodou nerozmysleli.

„Seš mrcha.“ konstatovala Kes.

„Jsem. Dokážu ještě trochu víc. Kdybys náhodou znala nějaký holky, kterým bys to přála, můžeme jim vstoupit do snů a taky jim to udělat.“

Kes zkřivila tvář. „Znám pár holek, kterým bych to přála. Většinou jsou moje kamarádky. Ale žádnou, které bych to udělala bez varování.“

„Máš přirozené morální cítění. Ty se budeš do Flotily hodit. Pozdravuj tam všechny z mý dimenze. Případně i ty vyšší.“

„Jo, vyřídím.“

Stály proti sobě a hleděly si do očí. Až se Kes usmála: „Děkuju.“

„Vážně?“ ušklíbla se Ecxatli.

„Přece mě vnímáš. Ale už žádný další, prosím tě! Nejsem králík.“

Bohyně se zkusmo změnila na velikého králíka s nůší na zádech.

„Ten přece snáší barevný vajíčka...?!“

Kes vyprskla smíchy. Než se dosmála, byla Ecxatli pryč.

Leželi spolu na pláži, Kes spočívala hlavou na jeho prsou. Oddychovali.

„Poslední smutné milování. Před rozloučením.“ řekla.

„Neodcházíš přece navěky!“

„Ty víš, že ano. Minimálně rok tam zůstanu. Za tu dobu zapomeneš.“

„Nikdy na nic nezapomínám.“

„Tak zapomenu já. Jsem ještě dítě. Nemám rozum.“

Mlčel jako obvykle. Pod kůží mu probíhaly záchvěvy.

„Jsi další hezká věc, kterou mi vezmou?“ vybuchl náhle.

„Já...“ teď ona nedokázala rychle něco říct.

„Všechno mi vzali! Moji lásku! Moji čarodějku! Moji zemi! Matku a otce! Teď mi jen tak beze všeho řeknou, že se čarodějky nikdy nevrátí! Ani ty, co si sám vychovám! Všechno mi berou! A nakonec i tebe!“

„Ale já...“ lapala po dechu.

„Já vím, ty jsi v tom se mnou. Možná bys se mnou chtěla zůstat, ale to se ti nikdy nepovede! Někdo přijde a někam tě odvede, protože tahle země potřebuje Vládce, a ten musí být silný, nesmí ho zdržovat žádná žena! Nic, co by dokázal mít rád! Jenom svoji nenávist, svoji pomstu!“

Teď se už ani nepokoušela něco říct. Chrlil ze sebe slova jako povodeň, vztekle a nenávistně, s dlouho utajovaným vztekem:

„Té noci, co zemřela matka a otec zradil a podrobil se, skončilo všechno! Celé moje dětství! Odvedli mě do Aurrgharru, hlídali mě tygři a leopardi; od té doby jsem neviděl člověka, kromě několika starých vojáků! Pak přišel Denis, ale hned na to zemřel Aflargeo, můj tygr... ten mě vychoval. Až skončí moje výchova, odejde i Denis, to už taky vím. Všichni odcházejí...“

Kes už nevěděla, co. Rozplakala se.

A on ji objal a utěšoval. Slzy na něj byly příliš.

„To nic, děvče, to nic. Odejdi a buď šťastná. Starej se o ty maličké. Je možné, že jednou kletba pomine, pak se znovu setkáme. Věř tomu...“

„Proč myslíš, že to je kletba?“

„Až přijdu na to, co jsme spáchali, řeknu ti to.“

Potom už jen leželi, objímali se a mlčeli.

Když se za úsvitu probudila, už tam nebyl.

Přihlásila se ke komisi. Byla v ní Sirith, Morrigan a jedna bytost, o níž nebylo jasné, co přesně je. Dřív by řekla příšera.

„Chci k Flotile. Jsem Kes...“

„Sestra Kitty?“

„Jo. Chtěla bych...“

„My víme. Pro začátek Lucie, líheň a škola. Pak si něco vybereš. Souhlas?“

„Já souhlasím. Mám něco podepsat?“

Sirith kývla na příšeru. Ta vzala Kes za ruku, sklonila se a kousla ji do prstu. Měla úctyhodné tesáky, ale ránu udělala kupodivu maličkou, vytekla jen kapka krve, kterou příšera slízla. Krvavě rudým jazykem.

„Právě jsi byla zařazena do databáze. Vítám tě ve Flotile. Zatím si hrej, půjdeš ráno s ostatními. Nepotřebuješ si něco vyřídit ve vašem světě?“

„Na nic si nevzpomínám.“

„Kdyby sis vzpomněla, řekni komukoliv, vyřešíme to.“

Pravda je, že tentokrát se jí zeptali. Ovšem šlo to tak rychle... Jistě, vyřídilo se všechno, co bylo potřeba. Příšera analyzovala její krev, vytvořila patřičný záznam a mentálně odeslala do centrální databanky. Od teďka je Kes řádným členem, asi kadetem nebo plavčíkem. Bez přidělení.

„Na co přesně si stěžuješ?“ ptala se Kitty.

„Já si snad ani nestěžuju. Jenom to šlo hrozně rychle.“

„Co by sis přála? Přísahu před nastoupenou jednotkou? Vypálit logo Flotily na rameno, nebo na čelo jako u Go'auldů? Nebuď směšná!“

„A má vůbec Flotila nějaký logo?“

„Budeš se divit, má. Stylizovanýho letícího orla. Teda, dravýho ptáka. Je tak zjednodušenej, že není poznat, co to je.“

„Nikdy jsem ho nikde neviděla.“

„Oni se s tím moc nevytahujou.“

Parta se rozpouštěla. Hosté odcházeli jak přišli; Kes bylo skoro líto, že už tu není ten obrovský dav. Vlastně si je docela oblíbila. Některé.

Večer uspořádali oheň na rozloučenou. A stal se zázrak: Morrigan měla tak dobrou náladu, že se přišla posadit mezi mladé. Protože Renka vypadla mezi prvními, vytvořila si Morrigan keltskou harfu, hrála a zpívala staré balady a vyprávěla žertovné příběhy. Věřili byste, že je to možné?

„Svět je čím dál zkaženější,“ vykládala, „Tuhle jsem byla služebně v Praze, to je v tom... České království, jak vládl císař Karel. Hrají tam Excalibur jako muzikál; mě hraje taková moc pěkná holčička, Lucka Vondráčková. Tak hezká jsem v životě nebyla. Napadlo mi, jak by koukala, kdybych za ní zašla a představila se jí. Ale pak jsem to odložila, je ještě mladá a mohl by to být pro ni šok...“

„Měla jsi ji sem stáhnout!“ navrhl kdosi.

„Blázníš? Ti by se divili, kdyby najednou zmizela. Pro jistotu, nedělejte žádný takový lapsy. Leda se souhlasem velení.“

„Ani kdyby jí to prospělo?“

„Obyčejně se to dělá takhle: uneseš příslušnýho jedince, projdeš mu mysl a zjistíš, jak moc je použitelnej. Pokud je E-plus, poskytneš mu informace v rozsahu, jaký pochopí, ale stejně ho musíš hlídat. Pak ho uspíš a trochu mu ubereš energii, jako že se mu to jenom zdálo. Obvykle to přežije.“

„A když náhodou ne, začne psát sci-fi knížky nebo založí nějakou sektu?“

„To by snad ani ničemu nevadilo...“

„Taky seš pěkně cynická...“

„Za tisíc let budeš taky, neboj se.“

Nicméně její příběhy byly tak zábavné, že se všichni váleli smíchy až do pozdní noci. Pili, zpívali a bavili se; pak, krátce před svítáním, odešli.

Mimosvět existoval jen o chvíli déle.

Oficiální informace:

Jackie a Barbara Therlowovi strávili svatební cestu částečně v rekreačním středisku Údolí Ohně, částečně v odlehlé chatě poblíž. Další část dovolené mají v úmyslu prožít v příhodné době na různých místech světa. Zúčastňují se pravidelně společenského života, ale milostivá paní se vzdala většiny svých dřívějších aktivit a předala je podřízeným.

Cestovní kancelář Barbara byla začleněna do koncernu AAC, stejně jako řada menších cestovek, dříve spolupracujících. Tím se systém stal tak nepřehledným, že není jasné, kdo co dělá, odkud získává peníze a kam se ztrácejí.

Leontýnka Villarová studuje ve Švýcarsku, občas přijíždí domů. Její matka ke všeobecnému překvapení otěhotněla, o což se pokoušela už dřív, leč marně. Leontýnka slíbila, že ji před porodem doporučí na vhodnou kliniku, kde bude mít všestrannou péči. Sama tam hodlá rodit také.

Eva Buttonová studuje v Paříži medicínu. Občas telefonuje rodičům.

Kde pobývá a co dělá Arley Trengan, není známo. Pravděpodobně je na jihu. Rozhodně nechodí do školy, za což mu hrozí dvojka z chování.

Policie nemá žádný záznam, že by do Arminu kdy vstoupily slečny Henrietta a Caroline Grantovy, natož pak nějaká Kes a Kitty; když nepřijely, logicky nemohly ani odjet. Policii není známo, že by vůbec existovaly.

Korunní princ Lera zahynul spolu se svou matkou na konci války. Pokud se za něho někdo vydává, je to zcela jistě podvodník.

Je naprosto směšná představa, že by se kdekoliv v Arminu objevila bytost mimozemského původu, ať už elf nebo cokoliv jiného. Ovšem naproti tomu je všeobecně známo, že se v různých ateliérech natáčí množství sci-fi filmů, takže není vyloučeno, že si ze svědků dělal legraci někdo dovedně namaskovaný. Konec konců, elfí uši se dají koupit v kdejaké trafice.

Vládní orgány důrazně doporučují všem, kdo se o to zajímají, aby nevěřili různým trikům a podfukům, organizovaným převážně turistickými agenturami. Jejich výhradním zájmem je vyždímat co nejvíc peněz z pošetilých turistů, kteří přijíždějí do země...

Tím končí šestá kniha o Válce.  

 8. 2. 2004

© 1977 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:42