Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Probuzení bylo velmi příjemné. Ležela na širokém lůžku po boku Bogomila Rawitze. Chrápal, samozřejmě. Každý chlap chrápe.

Během noci proběhlo šestadvacet Impulsů. Ty první způsobila Renka na všeobecnou žádost a byly vcelku rozumné. Další byly už čirá schválnost, zvlášť ty, co přišly po půlnoci. Odhadovala, že nějaké čarodějky spolu bojovaly a nevinní lidé to odnášeli. Nepřekvapilo ji to, WZ vždy vynikaly naprostou lhostejností k nižším kastám.

Jenže já už jsem teď taky čarodějka! napadlo ji.

Dokud trval koncert, zůstali tam. Pak nálada nabrala poněkud zdivočelých obrátek a Rawitz rozhodl, že půjdou spát. Chvilku trvalo, než to dopadlo; nejdřív musel preventivně seřvat svoje podřízené a dát jim instrukce, že by měli udržovat pořádek, ale zbytečně nevyvolávat konflikty svou přísností. Pokud to budou turisté posílení alkoholem a budou pouze rozverní, nechat je řádit; kdyby se ale mělo jednat o zločin, pak ostře a diskrétně zasáhnout. Silke z jeho instrukcí nechápala nic, ale mládenci a dívky ve frajerských uniformách pochopili, nebo se tak aspoň tvářili.

A popřáli: „Hezkou noc, šéfe!“

Teď po ránu uvažovala, s kolika z nich bude muset spát. Nebo chtít? Když stála po Rawitzově boku, prohlíželi si ji velmi zálibně. Spala s nimi jeho žena? Nepochybně to byl úctyhodný obřad, žádné nemravné pelešení. Přísaha věrnosti paní klanu.

Když zvedla hlavu, spatřila na stěně proti lůžku velký portrét krásné ženy v oděvu, sestávajícím převážně ze šperků a květin. Nepochybovala, že je to Lady Anéthyi. Na poličce pod obrazem byly nějaké sošky a květiny.

Tak tuhle ženu bych měla nahradit. Usnadní mi to její dcera, vybrala mě. Nechápu proč, vůbec jí nejsem podobná. Jenže čarodějky se řídí podle něčeho jiného; mám snad podobnou auru? Budu schopná vychovávat... pitomost. Sonya se vychovává už hodně dlouho sama, rozhoduje o sobě, teď se i vdává. Kolik mužů si během noci vzala za manžely? A kolik jich ještě bude?

Všechny ty Impulsy prožila s ním. Při prvních se milovali. Potom odpadl, oba usnuli a když je Impuls probudil, jen se mírně pomazlili a hned zase spali dál. Ani nepřemýšleli, co se děje dole ve městě.

Dole? Pamatovala si, že ji vezl kamsi do kopce, do domu mezi zahradami. Nebyl to palác jako v jejím snu, ale pořádný dům. A když se pak milovali, to lůžko se s nimi vlnilo, jako by chtělo napomáhat jejich rozkoši.

Arminský dům.

Slyšela o takových domech, zde v Indiopolisu. Používá se pro ně španělský název casa nebo elfský cao. Jsou přátelské, snaží se lidem sloužit a dělat pro ně nejlepší, co umějí. Nemají vlastní inteligenci ani svobodnou vůli, jsou tak naprogramované. Chvilku bude trvat, než zařízení zvládne, ale bezpochyby to půjde. Už se začínala těšit.

Dostala chuť na dvě věci: snídani a sex. Ne na příkaz Impulsu, prostě jen tak, z chuti. A lásky. Líbilo se jí to s ním. Přemýšlela, jestli by ho měla probudit jako Richarda. Možná měla. A možná bude stačit...

Stačil jediný dotek. Otevřel oči, zvedl hlavu a přesvědčil se, co se děje. Zjevně byl navyklý reagovat velmi rychle. Toto probuzení bylo příjemné, tak ji hned uchvátil a popřál dobré jitro. Lůžko taky reagovalo, pořádně se rozvlnilo a v nepravidelných intervalech je nadhazovalo a houpalo. Silke se smála, byl to zajímavý zážitek.

Skončili zpocení a unavení. Jak došlo k vyvrcholení, taky lůžko se uklidnilo; Silke napadlo, jak asi pozná její orgasmus, ale neměla čas uvažovat.

„A teď nastane překvapení,“ sdělil jí Bogomil, „Snášíš po ránu osvěžení?“

Oba vstali a vyšli prosklenou terasou rovnou do zahrady. Byl tam bazén s nádherně modrou vodou, ovšem teď po ránu bude pěkně studená...

„Ne!“ zaječela, sotva pochopila, co ji čeká. Nic platno; chytil ji do náruče a skočil do bazénu i s ní. Kontakt horkého těla s chladnou vodou byl strašlivý, ale v podstatě příjemný; vynořila se a začala se smát.

„Tohle dělala Anetta?“ zajímala se.

„Ta se koupala několikrát denně. Po milování vždycky.“

„Je to bezva. Dá se teplota regulovat?“

„Chceš si ji ohřívat?“

„Ne! Chci ji mít pořádně ledovou!“

Chvilku plavali, pak vylezli a třásli se zimou. Přestože slunce už jasně svítilo a dokonce hřálo; během chvilky se teplota vyrovnala.

„Několik praktických otázek. Umíš vařit?“

„Nijak zvlášť, ale snídani bych zvládla.“

„Ty jsi vážně ideální žena!“

Do kuchyně se vcházelo ze zahrady, ale o patro níž. Dům stál ve svahu, tohle byla zadní část, přední se otvírala opět výhledem na město. Prozatím šli oba do kuchyně, Silke zapnula všechno, co objevila, a zkoušela, nač je který systém. Udělala kávu, vajíčka se slaninou a zeleninový salát; taky našla nějaké housky, i když nebyly dnešní.

„Jak se tady získává čerstvé pečivo?“

„Ráno jezdí pekař s vozíkem. Ale jak se s ním domluvit, na mou duši nevím.“

„Kdo ti chystal snídani?“

„Občas dcera, když měla dobrou náladu. Když ne, tak v kanceláři...“

„Aha. Chápu.“

„Hlavní priorita je udržení klidu ve městě. Často se stává, že mě přijdou probudit uprostřed noci. Málokdy se nic neděje.“

„Takže mám očekávat, že budeš doma spíš zřídka?“

„Je to ještě horší. Může se stát, že budeš donucena velet místo mě.“

„Já? Netušila jsem, že jsem se dala k místní policii!“

„Samozřejmě nemusíš; ale kdyby sis chtěla zvýšit prestiž...“

Silke se začala smát. Vytvořila si policejní uniformu a prohlížela se v zrcadle. Se zalíbením, slušela jí.

„Hezký.“ ocenil a nalil si další kávu.

„Jen tak pro zajímavost, kdepak asi máme dceru?“

„Taky by mě zajímalo.“

„A kolik ulovila dalších milenců? Pardon, manželů...“

Rawitz mlčky žvýkal. Až konečně řekl: „Kluky bych jí ještě dovolil.“

Silke zareagovala pouze neurčitým zavrčením.

„Máš náladu mluvit rozumně?“

Přikývla. Jeho hlas zněl opravdu vážně.

„Pořád je lepší, když bude rozmnožovat svou sbírku, než když odejde.“

„Kam?“

„Tam co všichni. Do Flotily.“

Silke chtěla něco říct. Ale rozmyslela si to.

„Jestli odejde, bude se mi velmi stýskat. Kvůli mně by se nevrátila, snad mi leda pošle sem tam správu. Myslíš, že kvůli tobě se vrátí?“

„Kvůli mně? Ty jsi její otec, já nejsem nic...“

„Ty jsi žena, kterou mi vybrala. Cítí za tebe odpovědnost.“

„Snad bych měla já za ni, ne? Je ještě dítě...“

„I tak je silnější než... zatím je silnější. Bude se snažit tě vychovat, abys zaujala pozici Anetty. Ale ještě to můžeš vzdát.“

„Ještě si to rozmyslím. Zatím se mi tu líbí.“

Vážně si ji prohlížel. Pak ji jemně vzal za ruku. „Jsi skvělá, Silke.“

Mlčela. Chápala, že se pohybuje na ostří šavle. Nebezpečně ostrém.

„Mám tě rád, Silke.“ řekl vážně, „Miluju tě. Potřebuju tě.“

„Já tě mám taky ráda.“ odpověděla. A byla si jistá, že mluví pravdu.

Pak jí něco napadlo: „Kde bývá Sonya obvykle?“

„Spávat má v dětském pokoji. Pokud ovšem není jinde.“

„Tak se tam půjdeme podívat.“

Dům měl půdorys podkovy, nebo možná přídě lodi. Trčel nad jinými stavbami jako filmová představa města Gondoru, ale nebyl tak velký. Nejjednodušší způsob byl vyjít na terasu a projít do jiného pokoje. Dětský pokoj byl velký, téměř celý zaplněný lůžkem (nebo rohoží?). Na ní spala v jednom klubku spousta dospívajících chlapců a dívek. Propleteni, samozřejmě.

Hlídal je pes Khert. Na rozdíl od nich byl vzhůru, nebo se okamžitě probudil, jakmile zaslechl šramot. Poznal je, takže jen krátce štěkl.

Silke zůstala stát v otevřených skleněných dveřích a s úžasem zírala. Že mladí spali všelijak spojeni, ji nepřekvapilo; ale kdo jsou? Všichni měli dlouhé vlasy, někteří kluci i vousy. Ani po těle nebyli oholení, přestože jejich tetování jí bylo povědomé. A tak...

Sonyu už s vlasy viděla, takže ji poznala. Ale dívka, která by mohla být Ali, jenže... s hřívou až do půli zad? A kdo je kluk, se kterým leží?

„Ahoj, tati!“ pozdravila nadšeně Sonya, „Silke, jak se ti líbíme?“

„Velice! Jenom nechápu, jak jste to dokázali!“

Začalo jich mluvit několik najednou. Další se začali shánět, kolik je hodin, co je kde k jídlu a jak se dostat na závody. Silke vzdala jakékoliv pokusy něco pochopit, nechala je žvanit a sbírala informace.

Především zjistila, že Ali sbalil nejstarší Rawitzův syn Oberon. Velký, svalnatý, hezký chlapec. Nadějný závodník. Silke pochybovala, kdo koho asi ulovil, ale všichni ostatní s tím souhlasili.

„Budeme asi muset závodit,“ vysvětlila Sonya, „Že prý do KF nevezmou nikoho, kdo nemá body ze soutěže. Věřili byste takový diskriminaci?“

„Doufám, že tě vyhoděj,“ řekl Rawitz, „Jseš ještě dítě.“

„To je možný. Ale jako kadeta mě vezmou. Do výcviku, ne do první linie!“

„No no no!“

„Neměj péči, tati. Nejdřív si odkroutím tři roky v Líhni. Pak se vrátím domů a předám ti svý dítě Výkupný. Ale budu ho chodit často navštěvovat, slibuju! Bude to tvý vnouče, táto! Ali s Obim taky... Co ty, Silke?“

„Včera mi pohrozila ta malá od Moiry. Aepi.“

Sonya přimhouřila oči. „Jo, ta je dobrá. To dopadne.“

Mezitím všichni vstali. Začali kmitat po domě a shánět jídlo. Ještě štěstí, že se najedli dřív, než se probudilo to hejno kobylek. Nejrychleji se o sebe postaral Khert, sežral všechno, co lidé nemohli.

Už během snídaně se začali dohadovat, co udělají se svými vlasy. Silke to taky zajímalo; přivolala Ali a prohlížela její nádhernou hřívu. Sonya přihlížela a šklebila se, občas něco dodala.

„To jsou pravý vlasy, žádná iluze! Víš, v noci bylo několik Impulsů, při každým nás něco naučili. Jeden z prvních byl regenerace. Čehokoliv.“ Ali se rozhlédla po něčem ostrém, pak si uvědomila, že to nepotřebuje. Prstem si způsobila hlubokou jizvu na tváři, elegantně rozeklanou, jaké nosí kluci bojovníci. Pak druhou napříč. Nastavila obličej a Silke mohla pozorovat, jak se jizvy pomalu zatahují a postupně mizí. Tělo si pomáhalo.

„Nejhůř se hojí spáleniny, ty vydrží hodinu i víc. V podstatě jsme nezranitelní, pokud nezasáhnou mozek nebo neudělají velkou díru do srdce. Není moc dobrý se poškozovat moc, ale zase se to musí trénovat. Zkoušeli jsme to včera a když jsme šli spát, zaktivovali jsme vlasy. Takhle nám narostly za těch pár hodin v noci...“

„To jako umějí všichni?“

„Určitě. Ty taky, jen si to neuvědomuješ, protože jsi spala. Musíš trénovat, abys to zafixovala. A načerpat éčko; nejlepší je, když tě nabije tvůj kluk, ve tvým případě táta. Kdybys byla v mínusu, klidně řekni...“

Mezi mladými se pohyboval kluk Wilfrid, mladší Rawitzův syn. Byl nesmírně nadšený; celý život mu holili hlavu, kromě malého copánku. Teď měl vlasy do pasu jako holka a rázně odmítal se nechat ostříhat.

„A co? Já do žádnýho souboje nejdu, tak o co jde?“

„Stejně se budeme všichni stříhat, tak o co ti jde?“

„A proč se chcete zas stříhat, když už vám to narostlo?“

Přesně na to samé se chtěla zeptat Silke. Jen by u toho méně ječela.

„Tak ticho!“ zavelela, „Buď mluvte po jednom, nebo se rovnou porvěte!“

Rawitz se rozesmál, mladí překvapeně ztichli.

Sonya řekla: „To my se porvem, ale až na závodech. Jak myslíš, že se na to máme učesat? Správně bysme měli... kluci bojový cop. A my?“

„Vítěz bere poraženému pruh vlasů!“ řekla Ali autoritativně.

„Jeden proužek by se měl odevzdat jako oběť...“ namítla Sonya.

Ali se postavila před zrcadlo a s potěšením se prohlížela. Potom srovnala svou hřívu pročesáním či prokartáčováním, aniž se jí dotkla. Ostatní to začali zkoušet po ní a dost jim to šlo. Nakonec si začala vytvářet uprostřed hlavy ozdobný klikatý proužek od čela až k zátylku. Srovnala vlasy na strany a když jimi pak potřásla, měla opravdu pořádně veliká křídla.

„Chce to ještě zlatou korunku a budeš princezna.“ řekla Silke.

Ali to promyslela. Potom si ten proužek vyzlatila a protáhla až na čelo.

„Lepší?“

„Hezký. Co si oblečeš?“

„Na to je předpis. Dvoudílný dres, trenýrky a tričko. V barvách klubu, se znakem státu nebo spolku. Žádné šperky kromě náušnic. Vlastně se říká žádné ozdoby. Ale malování na kůži snad být může, ne?“

„Já bych měla lepší nápad,“ řekla Sonya, „Co nejparádnější oblečení, ale na utkání iluzorní předpisovej dres.“

„To jsme si mohly udělat rovnou iluzorní hřívu!“

„Jak jste tak potrhlý,“ řekla Silke, „Vy se přes den ostříháte a přes noc si necháte narůst vlasy nový. Jen proto, že se rády mazlíte...“

„Až ta blbárna skončí, budu chodit dohola pořád.“ řekla Ali rázně.

„Ale ty vlasy ti moc sluší!“

„Pcha! V iluzi si můžu vybírat barvu, délku, tvar... když nebudu potřebovat, prostě je nechám zmizet. A líbí se mi, když mě hladí po hlavě!“

Všichni ostatní s tím souhlasili. Ali začala pečovat o Oberona: sedla si na židli, jeho hlavu vložila do klína, holila mu ji a zručně splétala majestátní cop, dlouhý až na záda.

„Jestli ti ho někdo neustřihne dřív, obětuj ho potom na domácí oltář!“

„Hlavně jestli vás neostříhají!“ smála se Silke.

„To je zajištěný. Budeme provokovat velký holky, až nás dobijou!“

„Nejste trochu praštěný?“

„A co? Jsme děti, nemáme rozum.“

Nejvíc Silke mátlo, že mluvili všichni najednou. Buď si rozuměli i tak, nebo se prostě vnímali. Asi ano, protože se smáli tomu, co si řekli.

„Ty seš kámoška s WZ Kyth z Byzance, co?“ řekla jedna, kterou Silke možná znala, ale vůbec se na ni nepamatovala. „Včera ji pěkně vybušili! Pohádala se s Trayni, Velkou WZ císařství Dákie. Jejich děcka jsou pěkný vlčata, těším se na dnešní zápasy. Včera se rvaly děsně...“

„Císařství Dákie? Co s tím má společnýho Kythera?“

„Prostor. Dákové po porážce Římanů obsadili Byzanc. Porazili Thráky, pak si najali kočovný Bulhary a s nima táhli na Konstantinopol. Dácký král měl jenom dceru, tak ji provdal za syna chána Asparucha a ten se stal císařem. Dneska ovládají celej Balkán, Středozemní moře a všecko...“

„Pane Bože! Jak dopadla ta hádka?“

„Hádka ještě dobře. Ta rvačka hůř; projeli jsme to, ale slíbili jsme si odvetu, dneska na závodech. Burissa si pěkně vychutnám!“

„To je kdo?“

„Můj manžel. Prohrála jsem, tak si mě vzal do harému.“

„Nebo tě zmlátil a znásilnil?“

„I tak by se to dalo říct. Ale je hezkej.“

„Kolik je tady národů z alternativních světů?“

Holka se zamyslela. „To je těžký. Především: ten národ musí mít schopný WZ. Aspoň jednu, která ví něco o altisvětech a cestování nadprostorem. Dál sportovní klub, schopnej vyslat družstvo. Obvykle víc. Vazbu na naše město. Nesmí být na žádný ose vzdálenější než deset... no, patnáct úrovní, jinak by se někde zaběhli. Taky se chtějí vrátit domů...“

„Ty víš něco o vyšším prostoru?“

„Co nás naučily včera Impulsem. Mám to tady v šišce, ale musela bych si to utřídit a srovnat. A samozřejmě nemám éčko ani na spojení, natož prostup a hledání něčeho... Jo, a neznám koordináty.“

Silke věděla, co jsou koordináty. Znala vše, co malá říká, ale taky si to potřebovala promyslet. Teď to zná ve městě každý. Co si s tím počne taková televizní reportérka? Chudák Jane!

„Kdy začíná ta pakárna?“ zeptala se raději, „Myslím závody...“

„Už začaly. Od rána. Jenže ty seš V.I.P., můžeš přijít pozdě!“

„A vy?“

„To stihnem. Ale máš pravdu, měli bysme...“

Kluci už měli spletené nádherné copy. Holky parádní wingy. Ještě se pohádali o ustrojení, ale na to už Silke nečekala. Vyrazila s Rawitzem do haly; samozřejmě pěšky, ačkoliv měl jistě nárok na služební auto. Jenže v Indiopolisu je lepší chodit pěšky.

Sportovní palác byla stavba, kterou někdo postavil v záchvatu šílenství. Megalomanie. Nebo tušil, co bude zapotřebí za tři sta let? Obrovský komplex různě velkých sportovišť, převážně zavěšených nad mořem, podpíraný pilíři z kovu, blyštícího se jako stříbro. Kupole ze skla. Jídelny, bary, pokoje pro hosty. Přílivová elektrárna. Část střechy ze solárních panelů. A kdoví co ještě, co nebylo na první pohled vidět.

Boje probíhaly jak v paláci, tak na široké terase a v přilehlých ulicích. Aby se někdo dostal dovnitř, musel porazit tři soupeře. Kdo vypadl, mohl se sice pokusit o opravu, ale se stejně poraženými. Soudcovali to závodníci z vyšší kategorie, nebo prostě někdo, kdo měl důvěru. Počítaly se body a při každé příležitosti se všichni pohádali.

Do tohoto mumraje se mladí nadšeně zapojili. Silke a Rawitz prošli rovnou do haly, ježto byli VIP. Rawitz měl slavnostní uniformu, Silke si vytvořila podobnou, ale pak si to rozmyslela a vyzdobila se jako princezna.

„Jestli chceš, klidně nos uniformu,“ smál se Bogomil, „Příležitostně mi podepíšeš, žes složila přísahu a byla poučena.“

„O čem?“

„To je fuk. Snad nebudeš zneužívat svýho postavení víc než druhý.“

„To jako bych byla policajt?“

„Stejně budeš. Plat ti určím sám, přece tě nebudu živit!“

„Myslíš, že to nikomu nebude vadit?“

„Kdyby někdo měl námitky, dáme mu do držky.“

Radši zmlkla a starala se o dění kolem. Ačkoliv boje probíhaly od rána, doposud se rozhodčí nedohodli na pravidlech. A nezdálo se, že by dospěli ke shodnému stanovisku nějak brzy. Totiž: každý přihlášený klub měl právo do komise rozhodčích vyslat jednoho delegáta. Ježto by jich bylo strašně moc, dlouho vybírali důvěryhodné zástupce jako vrchní delegáty, až nich konečně vybrali dvacet, a ti se teď úporně dohadovali. Nikdo nechápal, o čem.

Například styl boje. Existují kategorie jako box, karate, jiu-jitsu, capoeira, kung-fu, taekwon-do, thai-box a jiné, obvykle odvozené od kultury nějakého konkrétního národa. Samozřejmě národy z altisvětů měly vlastní styly, každý prosazoval ten svůj a pravidla soupeře považoval za hloupá. Už se dohodli, že ty národní styly budou používat opatrně, aby soupeře nezabili nebo vážně nezranili. Zásadně nebyla povolena magie. Teď už se jen hádali, jak počítat body za zásahy, a kdy vůbec považovat někoho za poraženého.

Další problém byly dresy. Někteří byli zvyklí bojovat v takovém oděvu, v jakém chodili běžně. Jiní sportovali nazí. Někteří byli zvyklí na boxerské rukavice různého tvaru a váhy, jiní si ruce ovazovali bandážemi. I nohy. Některé styly boje dovolovaly kopy chodidly, jiné nikoliv. Takže mají mít závodníci boty, nebo ne? To vše bylo třeba dořešit.

Na tribuně Silke potkala Goldie. Poněkud rozveselenou.

„Už se nám povedlo kámošky pěkně naštvat. Většina holek je zvyklá využívat počítače; ne ty příšerné sály plné elektronek, osobní laptopy. Když je nemají, jsou úplně zneschopněný. Některý se dokážou napojit na svoje domácí systémy na dálku, jiný ne. Každej svět má vlastní... no legrace!“

„Jak by se tomu dalo pomoct?“

„Těžko. On tady ještě ke všemu funguje původní systém Atanoru. O poznání lepší, než jakej znám já. Neviditelná síť, na kterou se jde napojit. Nevím jak. Ani holky nevědí. Ovládala ho Valérie, ale všechny WZ odešly. Ta poslední ho asi vypnula. Nebo se vypnout nedá, já nevím.“

Silke se pokusila vzpomenout si, co o tom ví ona.

„Jak to mohly udělat? Prostě všechno vypnout a odejít?“

„Byla válka. Valérie zůstala bez spojení...“

„Kolik a kam těch spojení měla?“

„To nevím. To neví nikdo.“

„Jak se k tomu dostala?“

„Někdo ji kontaktoval.“

„Jak se k tomu můžeme dostat my?“

„Kvůli tomu se koná tohle všechno. Aspoň si to myslím.“

Odvrátily se a hleděly do haly. Byla rozdělena na čtverce kolem jednotlivých kolbišť, kde se usilovně bojovalo.

„Vyrostla další generace. Čarodějky, které odsud uprchly, vychovaly nástupce. Zatím nezasahují.“

„Nebo aspoň ne tady.“

„Myslíš ten Ortolán? Proč zrovna tam?“

„Někdo usoudil, že právě tam je potřeba začít. Naše situace není zoufalá.“

„Ale ty si myslíš, že ano!“

„Nejsem si jistá. Přišla jsem, abych něco změnila. Teď... každý altisvět vznikl tím, že někdo něco změnil. Existují vedle sebe, navlečené na spirále jako korálky. Jejich čarodějky se občas setkají na společné akci.“

„Občas se servou...“

„Tohle není vážný boj. Možná pro Grasse. Nebo pro mne před pár týdny. Teď začínám věřit, že existuje ještě jiný, nepřátelský svět.“

„Bulibáni?“

„Něco takového. Nevím, co jsou. Ale začínám dostávat strach.“

„Z čeho?“

„Ze zásahu, který jsem chtěla udělat. Jaký by byl výsledek.“

Mlčely a pozorovaly zápas. Silke se pokoušela uvažovat. Dost zbytečně.

A potom se objevila Kythera, rozesmátá a přátelská. Po jejím boku kráčela vysoká černovlasá žena ve značně fantastickém kroji.

„Ahoj, holky. Tohle je Trayni, Velká WZ císařství Dákie. Kamarádka.“

„Těší nás. Už jsme slyšely.“ řekla Silke.

„Máme na vás prosbu. Která má v pořádku papíry a smí do ciziny?“

„Obě. Proč?“

„Máme takovej kšeft. Potřebovali bysme, aby někdo zůstal tady, projezdil různý země a nakoupil kazety s filmama. A předal spojce do Flotily.“

Goldie potřásla hlavou, Silke přikývla. „Jaký filmy? Porno?“

„Pohádky.“

Silke neřekla nic, ale na její tváři bylo jasně vidět překvapení.

„Naše filmy jsou v altisvětech hodně populární. Hodně už máme, ale měli bysme zájem o filmy z méně obvyklých zemí. Třeba z Ruska, Rumunska, Bulharska... indiánky z NDR. Víte, co je NDR?“

Goldie hlavou zakroutila, Silke přikývla.

Trayni promluvila trochu divným přízvukem: „Přehrát. Záznamový zařízení: krystaly. Kdyby šlo dabing. Zařídíš studio.“

„Já?“

„Najmeš herce.“

„To by stálo dost peněz...“ váhala.

„Vaše měna: zlato. Dáme zlato.“

„Zlato za filmy?“

„Syntezátor. Všechno vyrobí. Ale ne filmy a knihy. Jenom lidé.“

„Chápu. Kolik jich potřebuješ?“

„Každý kus jedna. Stačí.“

Silke uvažovala. Samozřejmě okamžitě pochopila výhodnost té nabídky. Ale na druhé straně s tím mohly být jisté obtíže, kdyby na to přišel někdo, komu se to nebude líbit. Přesto přikývla.

„Seženu je.“

„Děkuji. Jménem císaře Dákie. Náš svět vyspělý málo. Bude lepší.“

Káťa dodala: „Hlavně se soustřeď na rumunský dějiny. I Drákulu můžeš, ať se sestřenky poučej. Třeba tě tam pozvou na dovolenou.“

„A že ty se za ně tak bereš? V noci jste spolu bojovaly!“

„Jasně!“ rozzářila se Trayni, „Káťa moc dobrá! Vy všecky moc dobrý!“

„Naše holky zas chválily tebe! Nebo spíš tvoje závodníky?“

Všechny se rozesmály. Trayni ji objala a políbila na tváře.

Káťa řekla: „Přibal taky pár klasickejch scífek. Oni ještě běžně nelítají do vesmíru, jenom to zkoušejí. Ale mají hodně zvláštní techniku!“

„Seženu jim Star Trek, Conana a všecky díly Xeny. Ať mají v hlavě hokej!“ slibovala Goldie.

Trayni je ještě jednou všecky olíbala. Potom odskotačily.

Silke potřásla hlavou a konstatovala: „Blázinec.“

Asi půl hodiny byl klid. Pak si povšimla známé osobnosti: přicházel k nim Richard Baarfelt. Usmíval se a vypadal velice spokojený.

„Tak jsem se doslechl, že sis našla nového manžela. Gratuluji. Kdepak je?“

„Tady někde... pobíhá...“ Silke si nebyla jistá situací. Tvářil se sice přívětivě, ale těžko říct, co si doopravdy myslí.

„Já vím. Správně bys měla uspořádat slavnostní hostinu a sbratření rodů. Moc krásný obřad, před oltáři Ochránců, za dunění bubnů a svitu pochodní... ovšem lord Rawitz nemá co nabídnout na oplátku!“

„Jakto?“ vpadla do rozhovoru Sonya, „Já jsem vosk?“

Silke si ani nevšimla, kdy přišla. Ale vypadala odhodlaně.

„Já bych zaskočila!“ navrhla ochotně.

„Velká čest pro mě, princezno,“ Richard, potlačujíc úsměv, se uklonil tak hluboko, aby jejich hlavy byly ve stejné rovině, „Bylo by mi nesmírným potěšením tě poznat – až trochu povyrosteš!“

„Jsem dost stará, abych se mohla vdávat! Princové mnoha národů...“

Richard už nevydržel. Přímo zařval smíchy.

„Ale ano, spal jsem s děvčaty jako ty. I tebe bych zvládl. A možná, že to udělám. Ale ne teď hned. Nechám si tě na závěr, jako pamlsek.“

Sonya zapřemýšlela, je-li to lichotka nebo urážka. Nevymyslela nic, jen že by si měla dávat obzvlášť pozor na pusu. Tak řekla:

„Bude nám potěšením uvítat tě v našem domě, lorde Richarde.“

„Mám něco vyřídit tvé matce, Silke?“ obrátil se k ní.

Nad tím už taky dlouho uvažovala. Že matka nebude nadšená, tušila. Ačkoliv, Rawitz je taky šlechtic. A ochotnější uzavřít manželství.

„Já se s ní nějak domluvím.“ řekla.

„Výtečně!“ usmál se.

Vyčkal nějakou chvíli a díval se na zápasy, ačkoliv Silke si byla jistá, že ho ani trochu nezajímají. Potom se ještě jednou uklonil a odešel.

„Jak to vypadá?“ zeptala se Silke Sonyi, „Koukám, už ses probojovala!“

„Vybušila jsem sedm holek! Dvě dost dobrý. A ani jednou neprohrála!“

„Koukám, že máš hlavu v pořádku. Nebo se nestříháte?“

„To víš, že jo! Pěkně jsem si je označkovala!“

„On tě někdo taky jednou dostane, pak uvidíš!“

„Jasně! Už se těším!“

„Kde je Ali?“

„Ta je na tom hůř. Dvakrát prohrála a musí dělat opravu!“

„Já myslela, že na opravu může jen po jedný prohře!“

„No... ona to uhádala. Ale má dva šlice na hlavě!“

„A ty nad tím jásáš!“

„Některý už jsou úplně dohola. A kluci bez copů. Copy přibíjejí na stožáry, co nastavěli kolem Promenády. Co kdybych si spletla wingy do copů?“

„Co kdybych tě... co bych ti tak měla udělat?“

„Když to je blbý! S tebou se nemůžu servat, to bych tě zabila!“

„Dík za tu ohleduplnost.“

„A za všecky ryby, já vím. Stejně se na nás chystají!“

„Kdo?“

„V noci se holohlaví chystají na ty, co ještě mají vlasy. Budou nás lovit jako škodnou a na místě stříhat.“

„A ty se na to těšíš. Co s nima budete dělat vy?“

„Ještě nevím. Vymysli něco!“

Silke vzdychla. Podívala se na Goldie, ale tu nic nenapadalo taky. V rozpacích se podrbala na prsou, kde měla vyžíhaného orla...

„Co takhle nějaký hezký znak?“

„To už děláme. Každej svůj. Malý holky, co vždycky prohrajou, je sbíraj!“

„Něco, co by... jim navždycky připomínalo tenhle turnaj.“

„Pitomost. Na obličej nic vyžíhat nesmíš. To si netroufli ani za císařství, fakt!“ Sonya na chvilku zapřemýšlela, „I když si někdo napruhoval celý tělo, ksicht zůstal čistej...“

„Napruhoval?“

„Bojovníci ze smeček nosili tygří kamufláž. Na páteři pruh od temene až ke kostrči, od něj pruhy jako tygr. Holky na rukou a nohou leopardí tečky. Hrudník a břicho volný pro osobní znaky. Vypadali nádherně...“ Sonya se na chvilku zasnila a pak si zkusila podobný vzhled.

„Vypadáš jako z muzikálu Cats!“ vyhodnotila Goldie.

Sonyu to potěšilo. Potom ji něco osvítilo a Silke se okamžitě lekla.

„A to jim uděláme! Počkej, jak budeme vypadat zítra!“

„Prosím tě, brzdi! Ještě někomu ublížíš!“

„Nesmysl. Označkujem jen toho, kdo bude chtít bojovat!“

Silke nevěřila. Sonya se rozhlédla a šlehla šipku po nějaké závodnici, co právě procházela kolem. Holka vykvikla, ohlédla se a nachystala k boji. Ale Sonya ji pokynem přivolala blíž.

„Chtěla bys mít pruhy jako tygr?“

„Jasně!“ Ta holka měla fialové oči a divnou barvu pleti, „Ale u nás nejsou tygři!“

„Tak budeš jediná!“

„Nebudu. Hned to udělám ostatním holkám...“

„Tak se otoč!“

Skutečně se obrátila zády. Sonya jí vyžíhala černý pruh na páteři; holka se chvilku kroutila bolestí, pak ji to přešlo.

„A ty pruhy mi udělá kdo?“

„Další, kdo s tebou bude bojovat.“

„Ale tys mě ještě neporazila!“

„Neboj, na to hned dojde!“

„To se teprve ukáže!“

Vypadaly, že se chtějí pustit do bitvy hned. Ale neměly rozhodčího.

„Tak mi to oplať!“

Oplatila. Trochu s potížemi, dělala to poprvé.

„Bezva, dík. Odkud ty vůbec seš?“

„Z Kamwarlu.“

„Já už se lekla, že ze Sarakše!“

Holce zazářily oči. „Ty znáš Sarakš?“

„Ne. Jenom legendy.“

„Jak ten svět dopadl?“

„Netuším. Ale určitě špatně.“

„Kdyby se tam šlo, dala bys mi vědět?“

Sonya ukázala, aby šly někam bokem. Pochopila a obě odběhly.

„Pane Bože!“ řekla Silke.

Goldie se zdržela komentáře.

„Tak jsem zvědavá, kdo bude další.“ dorážela Silke.

„Těšíš se na to?“

„Snad ani ne. Už toho bylo dost.“

„Kdepak, ani zdaleka.“

Ten další byl ostýchavý mladíček s dlouhými vlasy a dokonce vousy, pokud se tak dá nazvat to, co měl na bradě. Semitský typ, podivný kostým.

„Šarbani~apat.“ uklonil se, „Satrapie Babylon.“

„Hluboce mě těší. Ještě tam stojí ta věž?“

Zřejmě vtip pochopil, neboť se trochu uklidnil.

„Tys u nás byla na dovolený? To je fajn!“

„Bohužel. Dočetla jsem se o tom v Bibli.“

Zaváhal. Pokoušel se něco pochopit; když mu ticho připadalo trapné, začal vysvětlovat: „To, co ukazují průvodci, není ta pravá Věž. Ta byla podstatně větší. Jenže Ahura Mazda potrestal stavitele slepotou...“

Silke zírala s otevřenou pusou. Goldie se začala smát.

„My to známe trochu jinak, víš? Tak co bys rád?“

„Že prej budeš shánět kámoškám nějaký filmy. Že bys udělala kopii pro nás?“

„Beze všeho. Snad se nikdo nenaštve.“

„Jenže... máme problém. U nás nemáme žádný kina.“

„To jste takový divoši? Jak to chcete promítat?“

„No, my to pouštíme rovnou do mysli.“

„Aha. To asi hodně dobře znáte hypnózu?“

„Jasně. V Ištařiných chrámech se konají hromadný seance...“

„Promiň. S těma divochama jsem to tak nemyslela.“

„Pro nás to není nadávka. Spíš je problém, že jsme přešlechtěný.“

„Co že jste?“

„Vymíráme. Slabá populace. Doufáme, že se všecky holky vrátěj těhotný. Od zdravejch chlapů, který mají kvalitní semeno.“

„Počkej, nějak jsi utekl od tématu.“

„To je k věci. Ty seance... spousta lidí nedělá nic jinýho než vnímá. Nic nedělají, nechtějí mít rodiny... nežijou.“

„Tak jim to zakažte!“

„To nejde. Odhlasovali si vládní schválení. My máme demokracii.“

„Aha. Dejme tomu, že to chápu. Takže chceš co nejvíc filmů. Jak je budete promítat?“

„No, kdyby se dalo sehnat... nějakou jednodušší promítačku.“

„Jednoduchou... aby se dala spravit kladivem?“

„Jo, tak!“ rozzářil se, „Koukám, že to chápeš.“

„Chápu. A zkusím to.“

Ještě chvilku děkoval, pak zmizel.

„Koukám, máš docela dobrou šanci na podnikání!“ usmívala se Goldie.

„Dokonce myslím, že mě to bude bavit. Něco takovýho jsem si vždycky přála. Aspoň budou k něčemu ty milióny mýho táty...“

„Kdybys potřebovala kapitál do rozjezdu...“

„Dík, seš moc hodná.“ Silke na chvíli odvrátila hlavu na kolbiště, pak jí nechápavě potřásla. „Kdybych sto let žila, nepochopím pravidla. Připadá mi, že ani žádný nejsou. Radši půjdu společensky konverzovat.“

„Správně. Oběhni plac a diskutuj s hodnostáři. To je tvá funkce.“

Silke se prošla sálem. Spousta lidí ji zdravila a ona jim odpovídala, ale málokdy si dokázala vzpomenout, kdo to vůbec je. Až narazila na Moiru, dost překvapivě upravenou: už zas měla vlasy, ještě kudrnatější než předtím, trčící vysoko nahoru a vyholené nad ušima a na zátylku, takže vypadala jako květák. Bohužel, i tak jí to slušelo.

„To mi takhle udělala Aepi,“ vysvětlila, „Vyhrála si... já s ní ale taky! Však uvidíš... Epino, kde lítáš?“

Aepi přibruslila. Její způsob jezdit bosými chodidly palec nad podlahou Silke fascinoval. A už se to od ní naučila spousta dalších. Hlavu měla taky fantasticky vystříhanou, ale vypadala spíš jako brokolice. Šklebila se.

„Tak se na ni podívej,“ vzdychla Moira, „Já bych ji mlátila, jen ji vidím. Nemůžu se dočkat, až bude dost velká, aby mi to mohla oplácet!“

Znala dcerku dobře; Aepi vyletěla jako papírový čertík: „Ty si myslíš, že nic nevydržím? Tak si do mě prašť! Zmlaťte mě klidně obě...“

Moira se rozesmála. „Náhodou má pravdu. Učím ji bojovat od malička, ve své kategorii by hladce zvítězila. Jenže ona provokuje velký holky!“

„Protože mrňata pro mě nejsou soupeř! A velký holky jsou bezva!“

„Pokaždý tě seřežou. A ještě tě stříhaj. Hlavně že mě můžeš zlobit!“

Aepi byla šťastná jako blecha. Tyhle závody si fakt užívala.

„Já už na ni nemám nervy,“ vzdychla Moira, „Jestli chceš, nařež jí místo mě! Mně vždycky udělá radost, když trpí. No tak, prašť ji!“

Silke by docela ráda, jenže Aepi udělala takové oči, že nemohla. Alespoň ji objala a přitiskla k sobě.

„No vidíš. Tohle dělá každýmu. Vysokej koeficient roztomilosti...“

„Co bych musela udělat, abyste se opravdu naštvaly?“

„Ani si nechci představit, až bude dospívat. Asi přijdu o nervy!“

„Já budu moc hodná, mami. To už tě budou zlobit mladší sourozenci...“

„Máš ještě další?“

„Celkem čtyři. Ti další jsou kluci. Jenže moc malý, nechtěla jsem je brát s sebou. Zlobí se na mě, musím jim nakoupit nějaký dárky...“

„Neboj, mami. Posílám jim obšírný reportáže...“ hlesla Aepi.

„Všichni jsou telepati?“

„Podstatně lepší než já. Jsem zvědavá, co z nich vyroste. Aepi by klidně mohla vystudovat na čarodějku.“

„Ani nápad! To bych se nemohla prát a strojit! Já chci mít hezký šaty!“

„A že lítáš celej život nahá!“

„Až budu velká holka, tak se budu strojit!“

Moira se smála. Silke Aepi pořád objímala. Ta toho využila, položila jí ruku na břicho a testovala. Spokojeně se ušklíbla:

„Dobrý, povedlo se. Za devět měsíců poznáš, co to je mít mě doma. Akorát oči bude mít víc do modra. To je zas dar od Esxatli.“

„Kecko! Já mám taky modrý oči – a co?“

„Mám ti ještě něco provést?“

Silke uvažovala, co vtipného odpovědět, ale zarazila se: sálem procházela televizní reportérka Jane a hledala nějakou další oběť. Kameraman prozatím snímal kolbiště, ale mohl kameru natočit kterýmkoliv směrem.

„Radši se zašijte. Nebo vás natočí do televize!“

Uznaly to za dobrou radu a zmizely. Silke zůstala; k jejím povinnostem patřilo čelit nejrůznějším nepříjemnostem.

Jenže Jane měla kupodivu dobrou náladu. „Jé ahoj! Jsem ráda, že tě vidím!“

„Já tebe taky. Koukám, už seš v pohodě?“

„Budeš se divit, je mi fajn. Daleko líp než včera!“

„Díky bohu. Už jsem se začala bát.“

„Je to divný. Když mě dovezli tam, co máme zajištěný bydlení, byla jsem na šrot, málem jsem se složila. Ujala se mě taková stará ženská, co tam uklízí. Uklidnila mě, pak mi přinesla nějaký čaj. Po něm se mi udělalo líp.“

„Jo, chápu.“

„Pak jsme se šli projít do města. Narazila jsem na pár fajn chlápků a oni mě pozvali do hospody. Tak jsme prometli pár barů. Vím, že ze začátku jsme byli U Sta Hromů, potom U Vzteklý Lišky a ještě U Tří Bernardýnů. Ty další si už nepamatuju. Vypila jsem toho strašně moc, ale vůbec mi nebylo špatně, jako jindy. Já toho moc nesnesu. A vyspala jsem se s každým, kdo měl chuť. Bavilo mě to! Šoustala jsem s nima bez kondomu, chápeš? V životě jsem nikdy s nikým nešla bez ochrany! A je to bezva!“

„Věřím.“

„Když jsem se ráno probudila, byla jsem z toho dost na větvi. Nechápala jsem, kde vůbec jsem a jak jsem se tam dostala. Taky jsem toho moc nenaspala, až chvilku před rozedněním. A je mi bezvadně, chápeš to?“

„Jistě.“

„Já jsem samozřejmě četla, že je tady ráj pro sexturisty, že spousta lidí sem jezdí kvůli tomu. Připadalo mi to hnusný! Já jsem nikdy... vždycky jsem byla hrozně stydlivá, cítila jsem se trapně i v plavkách na koupališti. Jako malá holka jsem se hrozně styděla mluvit; kamarádi se divili, když jsem šla na novinařinu! Vlastně... celý to moje televizní vystupování bylo... já se pořád snažila to překonat! Chtěla jsem... chtěla...“

Silke napadlo ji obejmout.

„Neboj, já nebudu brečet! Já jsem naopak hrozně šťastná! Včera, když se nám to stalo, jsem... přesně toho jsem se celej život bála! Znásilnění... to je tak příšerný slovo! Někdo cizí se na tebe vrhne a...“ Začala brečet.

Silke ji hladila po vlasech.

„Tohle jsem si celej život přála.“ řekla a utřela si nos.

„Vážně?“

„Celej život jsem záviděla holkám, co dokázaly sbalit kdejakýho kluka. Vyspaly se s každým, třeba na prvním rande! Já se nechávala prosit a stejně jsem radši utekla nebo... ho odradila. Říkala jsem si, kdyby byl pořádnej chlap, tak by mě prostě položil a udělal mi to, ať bych chtěla nebo ne! Ale oni to byli slušní kluci. Nebo znali holku, která dala bez hádání...“

Teď už Silke vážně nevěděla, co říct.

„Já vím, že na mě použili magii! Ta stará ženská mi namíchala něco, po čem se mi udělalo fajn a dostala jsem... poprvé jsem neměla strach. Chodila jsem celou noc po městě nahá! Balila jsem chlapy a nechala si od nich dělat všecko, co jsem vždycky chtěla a neměla na to odvahu! Řádila jsem jak utržená ze řetězu, chápeš? A dneska večer na to jdu zas!“

„Tak to ti přeju hodně úspěchů.“

„Dík. Jestli chceš, vezmu tě s sebou. Necháme si to udělat zpředu i zezadu zároveň, a do pusy a... spolu. Dělalas to někdy s holkou?“

„Jistě. Ale asi nebudu mít čas.“

„Tak jindy! Hodlám si to tu pořádně užít!“

„Chápu. Tak se projevuje dlouhodobá frustrace.“

„Psycholožko! Hele, nemysli, že jsem úplně blbá. V noci jsem se nechala celá vyholit, aby mi mohli udělat tetování na hlavě. A ještě ožehnout ohněm – to je tak parádní zážitek, to si musím dopřát pokaždý! A teď mám zas vlasy, ještě delší než předtím! Ale to tetování tam mám taky! A žíhání v klíně a na zadku, propíchnutý bradavky a... necítím bolest! Naopak se mi líbí!“

„Dostalas plnou dávku.“

„Přiznej se, co ještě umíte?“

„Prosím tě, uklidni se a zkus uvažovat rozumně. Jseš stejně vytřeštěná jako včera po tom prvním Impulsu, akorát vyšinutá na druhou stranu. Důležitá podmínka pro čarodějku je klidná mysl. Dokud se neuklidníš, tak s tebou nikdo nebude nic dělat. Leda nějakej cvok...“

„A víš, že je mi to fuk? Ať na mně klidně dělají pokusy...“

„Jo, dobrý. Funguješ normálně, nebo jen tak blbneš?“

„Plním svoje povinnosti, jak mám. Jenže co mám sakra říkat? Probíhají tu nějaký boje, spousta najednou a všichni se hádají o nějakých bodech. Jenže to nejsou žádný špičkový závodníci, ti lepší přijdou později. Souboje jsou hrozně rychlý, podobají se jeden druhýmu. Nikdo nemá snahu nám něco vysvětlit. Tak chodím po place a sbírám drby.“

„Moudré počínání. Taky na to koukám jako vrána. Ale zůstávám klidná, až to bude důležitý, někdo nám dá vědět.“

Jane zakroutila očima. „Takhle mi to řekli taky.“

„Tak vydrž. Když, tak ti dám vědět.“

S tím se rozešly. Silke zauvažovala, že by se taktně vytratila.

Jenže marně. Objevil ji pes Khert. „Chce s tebou mluvit Richard.“

Šla s ním. Richardovi chtěla vyhovět, cítila se před ním trochu trapně.

„Zlato, mohla bys pro mě něco udělat? Mám jít na nějakou schůzi jako zástupce pořadatele a musím být ještě jinde! Nemohla bys tam jít za mě?“

„Jistě mohla, ale...“

„Tak prosím tě! Nebude to nic důležitýho! Pro sichr se k ničemu nevyjadřuj a hlavně jim nic neslibuj! Ať se hádají mezi sebou!“

Ta poslední věta se jí moc nezdála, ale nerozmyslela si to včas. Takže se odebrala do jedné zasedačky, kde už probíhala diskuse. Kromě delegátů tam seděli tři šikmoocí důstojníci ve slavnostních uniformách, dva muži a žena. Muži měli hlavy oholené, žena copy, ale vpředu a vzadu taky vyholená místa; čapky měli zvláštního tvaru do špičky a se střapcem. Žena mluvila arminsky, ale tak zvláštním přízvukem a tak divnými slovy, že Silke těžko rozuměla.

„O co jde?“ zeptala se šeptem svého souseda.

„O ně.“ ukázal na trojici.

Jak po chvíli vyrozuměla, byli reprezentanty Mongolského Kaganátu. Jejich borce nechtěla komise připustit k závodům, a to ze dvou důvodů: jednak se dostavili pozdě a bez předběžného přihlášení, a potom...

„To je nemůžeme zapsat dodatečně? Už jsme to udělali víckrát...“

„No jo. Ale nemusel by s tím souhlasit Avdot Skorochod.“

Silke zaváhala. Mongolská zástupkyně zatím zdlouhavě zdůvodňovala, že se nestihli dostavit včas, neboť neznají koordináty Indiopolisu, a museli tím pádem procházet několika dalšími světy, kde museli vyjednávat...

„Jsou ze vzdáleného ramene,“ vysvětlil soused, „A nikdo je nepozval!“

„O co jsou horší než ostatní?“

Obrátil oči k nebi a pak ukázal rukou dlouhý špičák.

„Avdot Skorochod, pokud vím, je upír, nebo dokonce démon! Co je mu po tom?“

V rozrušení to Silke řekla poněkud nahlas. A čarodějky slyší dobře.

„Mongolský Kaganát je ve válce se všemi ruskými zeměmi. A vítězí!“

Silke se otočila. Nebyla to Káťa, ač mluvila podobně, nýbrž Ruska připomínající Nastěnku z Mrazíka. Měla i berlu, jenže ze zlata.

„Je to velmi vzdálený svět!“ upozornila, „V jejich realitě cara Ivana porazili Tataři u Kazaně a přinutili Moskevské knížectví, aby se jim podřídilo. Dnes jsou Moskva, Novgorod i Kyjev závislé na Kaganátu, křesťanská víra je na ústupu a obáváme se, že budou zcela zničeni. Jistě dokážeš pochopit, že se to Avdotovi nelíbí!“

„Chápu. Jenom netuším, co je po tom nám!“

„A ještě něco,“ pokračovala Nastěnka, „Spojencem Kaganátu je Velkoněmecká říše. Ta utlačuje slovanské státy ze západu, Kaganát z východu...“

„Už zase Němci?“ zaštkala zoufale Silke.

„Ano, jsou tam velmi aktivní...“

Silke potřásla hlavou. „Avdot Skorochod je bytost... no, nadpřirozená. Ve smyslu propozic nesmí do organizace závodů zasahovat!“

„Jistě, to je pravda. Ale mohl by se naštvat.“

„Tak ať se naštve! Přijde snad sem a potrestá nás?“

„Já bych ho rozhodně neprovokovala!“

Silke měla pocit, že by měla radši mlčet; namísto toho zvýšila hlas:

„Pokud budeme brát ohled na názor pana Skorochoda, nic nebrání ostatním Ochráncům, aby se o svoje zájmy starali také! A to jsou staří bohové!“

Nastěnka si to taky nechtěla dát líbit: „Možná je pro tebe Avdot démon! Ale za naše zájmy bojuje už několik set let!“

„Takže přátelský démon.“

„Možná ty si můžeš dovolit ho urážet. Ale já rozhodně ne!“

„Nehodlám lorda Avdota urážet žádným způsobem. Ale...“ Silke zaváhala, pak radši zmlkla a dalších připomínek se vzdala.

Ostatní ovšem ne. Udělali přesně to, co říkal Richard: začali se hádat.

Silke toho neuměla moc, ale jednu věc ano: tvářit se moudře. Udělala to. Seděla, mlčela a nechala je se hádat. Dlouho si jí nevšímali, měli vlastní soupeře a museli jim vysvětlit svá stanoviska. Jediný, kdo na nikoho neštěkal, byl pes Khert, který na to měl přirozené právo.

Konečně si někdo vzpomněl, že ona patří k nejvyššímu velení.

„Myslím, že bys to měla rozhodnout!“

„Ano, správně. Takže dávám hlasovat.“

Možná to nebylo správné, ale rozhodně to bylo demokratické. Z dvaceti delegátů bylo dvanáct pro, pět proti a ostatní se zdrželi hlasování. Silke to spočítala a potom oznámila, že jsou zástupci Kaganátu připuštěni k závodům. Pokud si Nastěnka přeje vznést oficiální protest...

Nastěnka si nepřála nic. Řekla: „Na kolbišti se uvidí!“

Mongolka přimhouřila oči, takže byly ještě šikmější: „Ty mě Výzvu?“

„Já tobě... a, pitomost! Rozbiju ti hubu! A ustřihnu ty copy!“

„Já těším. Zašlapu tebe do země!“

Silke usoudila, že už je rozhodnuto a může odejít. Což vzápětí učinila. Jenže ji zadržela jedna dívka, aby podepsala nějaký protokol, bohužel psaný nesrozumitelným arminským tibrem. Silke musela pracně vzpomínat; samozřejmě to písmo měla v paměti, ale nikdy je neviděla.

Když konečně vycházela, připojila se k ní Nastěnka.

„Obdivuju tě, máš odvahu. Jak bojuješ?“

„Já? Vůbec. Nikdy jsem s nikým nebojovala.“

„Aha. Takže jsi čarodějka?“

„To taky ne. Vlastně jsem... družka lorda Rawitze.“

Nastěnka jí věnovala obdivný pohled. „Takže jak se vlastně bráníš?“

„Neumím se vůbec bránit. Leda kvičet a zdrhat.“

„Neumíš bojovat – a nebojíš se Avdota?“

„Avdot Skorochod je bytost, s jakou se nedá bojovat. Je nesmrtelný, určitě silnější než jakýkoliv člověk. Takže nemá cenu se bránit.“

„Taky zajímavý přístup. Co bys udělala, kdyby přišel?“

„To bych taky ráda věděla. Vlastně – ráda bych ho viděla. Na vlastní bulvy.“

Nastěnka se rozesmála. „Ty seš fajn. S tebou budu kamarádit.“

„Jo? Tak mi prosím tě vysvětli, jak dosáhli ve vašem světě Mongolové takové moci. U nás je to naprosto bezvýznamný národ v Asii!“

„U nás taky. Tohle je problém tam toho světa.“

„Tak proč se za ně bereš? Ať si to tam vyřídí sami!“

„Souhlasím, ale oni nemají šanci. Rusko je tam rozdrobené na několik bezvýznamných států. Hlavní město Zlaté hordy leží na Volze, tam, co je u nás Caricyn... teda Stalingrad, Volgograd, nebo... jak mu říkají. To přece nemůžeme nechat jen tak!“

„Já klidně můžu. Můj problém to není. A myslím, že nejvíc pro vítězství svého národa uděláš, když co nejvíc tvých borců porazí ty jejich. Mongolové se vrátí domů, tam to řeknou a ta představa jim nahlodá jejich pýchu.“

Nastěnka o tom chvíli uvažovala. „Ty seš fakt chytrá holka!“

„To je systém Olympiády. Prosadit se vlastními schopnostmi. Za starých časů byli olympijští vítězové tak slavní, že když někdo vyhrál, jeho město mohlo pobořit hradby, protože se nemělo čeho bát!“

Nastěnka obdivně zakroutila očima. „Fajn. Vyřídím to Avdotovi.“

„Klidně. Že ho pozdravuju.“

A teď měla hlad a vztek. Jídlo se podávalo na několika místech, vybrat si mohla kterékoliv. Bloumala objektem, až jednu jídelnu našla a protože tam moc lidí nebylo, vstoupila. Sedla si sama ke stolku v koutě, protože chtěla být sama. Na otázku číšníka požádala, aby jí přinesl něco dobrého dle vlastního výběru.

Obávala se, že si k ní určitě někdo přisedne, ale neočekávala, že to bude Generál, velitel Bílých Tygrů. Když ho spatřila, chvíli doufala, že zamíří jinam, ale on zřejmě věděl, co chce.

„Smím si přisednout?“ otázal se tím důrazným tónem.

„Pravděpodobně je to příjemnější způsob, než být předvolána.“

Vtip jej srdečně rozesmál. „Doufám, že to nebude nepříjemné!“

Posadil se. Kývl na číšníka a byl nepříjemně překvapen, že nepřišel hned. Objednal si ostrým, velitelským tónem. Silke to nebylo milé.

„Vlastně, trochu se na vás zlobím.“ usmál se, když číšník odešel, „Neuposlechli jste mých doporučení.“

„Na žádné se nepamatuji!“

„Žádal jsem důrazně, aby naši sportovci nebyli obtěžováni. Před závodem jsou ve složité psychologické situaci a každé rozrušení jim vadí!“

„Tak aby bylo jasno: neobtěžovala jsem žádného z tvých sportovců a ani do budoucna to nemám v úmyslu. Jestli je to všechno, cos mi chtěl, možná bude lepší, abych si šla to jídlo sníst na balkón.“

Opět se tak srdečně rozesmál. „Prosím, proč tak nepřátelsky? Já jsem ti vážně nepřišel udělat nic zlého! Jen s tebou chci mluvit!“

„Tak mi na rovinu řekni, co jsem provedla. A jak mě za to potrestáš.“

Sklopil oči na ruce, sevřené na stolní desce. Pak se pousmál.

„Zdá se, že jsme začali úplně špatně. Pomohlo by, kdybych se omluvil? Je otázka, s kým mluvím. Se Silke Grahamovou nebo Lady Rawitzovou?“

„Zdá se, že můj sexuální život je veřejnou záležitostí celého města.“

„Ano. Řadu lidí velmi zajímá.“

„Tak jo. Vyspala jsem se s Lordem Rawitzem. Strávila jsem noc v jeho domě a bude mě těšit to zopakovat. Taky kamarádím s jeho dětmi. Co bude dál, to záleží hodně na něm. A na všech – kromě tebe.“

„Město očekává, že budeš stát po jeho boku.“

„Město očekává! Tak krásnou formulaci jsem už dlouho neslyšela.“

„Je to přesně to, co jsem chtěl říct. A co jsem slyšel.“

„Můžeš jim něco vyřídit? Ať mi celé město políbí prdel.“

Jeho srdečný smích ji už začal rozčilovat. Bylo jí jasné, že je falešný.

„Pokud nevíš, k rituálu podřízení patří líbat něco jiného, i když blízko. Chceš, abych ti políbil píču?“

„Chceš, abych ti hodila na hlavu ten talíř?“

„Já nechci provokovat. Ty si pořád začínáš.“

„Chtěla jsem být sama. Všichni ostatní to respektovali. Ty ovšem ne.“

„Situace je bohužel vážná. Nejsem rád, že musím přijít vyjednávat.“

„Aha. Za sebe, nebo za Bílé Tygry?“

„Nemám žádné osobní zájmy. Všechno se týká organizace.“

„Já Bílé Tygry nemám ráda. Jsou to... jste vrahové.“

„Ano. Zabíjíme svoje nepřátele. Vrahy, únosce dětí, gangstery, dealery drog. Veškerý odpad společnosti. Co s nimi dělá lord Rawitz?“

„Netuším.“

„A co s nimi dělá princ?“

„To už vůbec netuším. A je mi to jedno.“

„On osobně nic. Vysílá svoje assassiny. To slovo znamená zabíječ, ale oni nezabíjejí. Pouze vyhrožují. Zabíjejí strachem.“

„Ano, chápu. A co já s tím?“

„Budu ti něco vyprávět. Znáš termín krvesavé božstvo?“

„Proboha, ne! Jsem křesťanka.“

„Ano, týká se to starých bohů. Zavržených bohů. Jinde v Arminu jsme se jich už zbavili. Tady v Indiopolisu ne, jak se zdá. Už tě kontaktovali?“

„Myslíš ti bohové? Osobně?“

„Když jsi křesťanka, můžeš jim říkat démoni. Nebo ďáblové?“

„Zatím mě o audienci nepožádal ani starý bůh, ani démon či ďábel. To nejhorší, co mě otravuje u oběda, jsi ty.“

„Nepochybně se to brzy stane. Někdo za tebou přijde. Nebo se to už stalo a ty sis toho nevšimla. Tato noc jim patřila.“

„Že by?“

„Žádný člověk není schopen šestadvaceti pohlavních styků za sebou. Dneska v noci to zvládli všichni a v dokonalé pohodě. Včetně dětí. Mimochodem, jak se to líbilo tobě?“

„Po koncertě jsem odešla s Rawitzem a zůstala tam až do rána. Tuším, že se ve městě něco dělo, ale netuším co. A je mi to celkem jedno.“

„Mně to jedno není. Pokud chceš vědět, chytilo mě to taky. Souložil jsem s náhodně vybranými ženami. Šestadvacetkrát. Jak vidíš, nejsem už nejmladší a když občas potřebuji ženu, musí aktivně spolupracovat. Velmi aktivně. Při těchto aktech jsem... se na ně vrhal.“

Silke měla chuť říct něco jedovatého. Ale začalo ji to zajímat.

„Jsem starší člověk a mám jisté zkušenosti. Lepší i horší. V průběhu noci jsem se nacházel v permanentní euforii, takové jako za mlada. Po probuzení jsem svůj stav vyhodnotil jako intoxikaci. Alkoholu jsem nevypil tolik, aby to mohlo způsobit škodu. Drogu mi nikdo nepodal, pokud vím. Takže soudím, že to provedli jiným způsobem. A nejen se mnou, ale se všemi.“

„Mentální pole.“ řekla Silke.

„Správně. Dle mého názoru je vytvořila Renée de Castignac svým zpěvem a hudebními nástroji, na které hrála. Vydávají tón o určité frekvenci, která způsobuje změnu vnímání. Co ty na to?“

„Nevím. Mně se to líbilo.“

„Kolikrát?“

„No, když to chceš vědět... vlastně, pod vlivem Impulsu jsme se milovali jen jednou, při tanci. Jako všichni ostatní. Úžasný zážitek. Mladí do sebe naráželi zadky a smáli se tomu. Aby pronikli hlouběji, chápeš?“

„Velmi dobře. Ty taky?“

„Samozřejmě. Bavilo mě to.“

„Potom se dělo co?“

„Odešli jsme domů. Do casy Rawitzů. Tam jsme si to zopakovali v soukromí, bez cizích vlivů. Protože jsme chtěli, ne že nás přinutila.“

Tentokrát dokonce mlčel.

„Pak jsme usnuli vyčerpáním. Bylo to vyčerpávající. Během noci jsem se několikrát probudila, Impulsem. Políbili jsme se, ale hned spali dál. Spali jsme tělesně spojení, pokud chceš vědět. Říká se tomu na lišku.“

Vydal ze sebe neurčitý zvuk. Chvíli uvažoval nad další otázkou:

„Víš něco o tom, co chrání proti vlivu Impulsu?“

„Nejsem si jistá.“

„Impuls se vyhýbá chrámům a palácům, které jsou někým chráněny. A lidem, kteří mají zvláštní ochranu. Třeba křesťanům, ale ne všem. Těm lidem, pro které je náhodný sex nežádoucí. Palác Rawitzů je chráněný?“

„Nemyslím. Mně by to nevadilo.“

„Nebo je to ještě jinak. Co kdyby ty Impulsy ve skutečnosti neproběhly?“

„Jak to myslíš?“

„Staré záznamy říkají, že čarodějky dokázaly strávit noc s mnoha muži, aniž byly přítomny. Třeba Valérie. S mnoha najednou, ale každý z nich byl přesvědčen, že byla jenom s ním. Ve skutečnosti asi nebyly s nikým.“

„Takže se celá ta noc všem zdála? Ve skutečnosti nebylo nic?“

„To chci právě zjistit.“

„Aha. A když to zjistíš, tak co?“

„Půjdu po stopě. Budu chtít vědět, kdo to dělá.“

„A potrestat ho?“

„Pokud se něčeho dopustil.“

„Třeba znásilnění. Jedné dívce se to včera nelíbilo.“

„Pokud by podala trestní oznámení, policie by to musela řešit. Kdyby se pachatel nenašel, a ona na tom trvala, možná bychom to zkusili my.“

„A pachatele zabili.“

Zaváhal, co říct. Ale nepopřel to.

„Jak chceš zabít bohyni? To dokázala akorát Xena v televizi.“

„Zatím nejsem přesvědčen, že se do toho pletla bohyně. Podezírám Renku.“

„Necháš ji zabít? To bych ji asi měla varovat!“

„Ta věc je o poznání složitější. Navíc zatím nikdo nepodal oznámení.“

„Třeba já? Já nemám nic proti, mně se to líbilo.“

Generál vzdychl. „Trochu jsme odbočili od tématu. Stará božstva.“

„Krvesavá. Krásný termín.“

„Poněkud zavádějící. Oni se neživí krví. Nemají ústa. Živí se strachem.“

„Strach znám. Nejrůznější varianty.“

„Assassini nezabíjejí, jen když nezbytně musí. Vyvolávají hrůzu. Pronásledují svoje oběti a nutí je bát se čím dál víc. Aby byli oni spokojeni.“

„Zlí bohové?“

„Strach je hrozný. Po kom jdou, nemá jedinou klidnou chvilku. Neustále mu hrozí, že mu někdo ublíží. Fyzicky či jinak. Nakonec se zabije sám.“

„Taky jsem slyšela různé legendy.“

„A teď chtějí, aby to samé dělali naši chlapci.“

„Jo takhle! Ty máš strach, že ti je vezmou?“

„Nebo je začnou pronásledovat pro jejich zločiny.“

Silke nevydržela. Začala se smát. A velice škodolibě.

„V naší organizaci nemáme mnoho žen. Jen ty nezbytně nutné. Naopak čarodějky jsou obvykle ženy, velmi krásné a svůdné. Žádný zdravý mladý muž není schopen odolávat kráse a přítulnosti. Podlehne a přejde na jejich stranu.“

„Tak tohohle se bojíš? Že ti vezmou tvoje Tygry?“

„Ty se moc nesměj. Po tvém klanu jdou taky.“

„Takže bychom se proti nim měli spojit?“

„Nebo alespoň vědět, co se může stát.“

Silke dala najevo, že nad tou možností uvažuje.

„Uvažoval jsem, proč a jak jsi tak rychle dosáhla vysokého postavení. Je možné, že máš nějaké zásluhy z minulých životů, ale pravděpodobnější je, že tě používají jako... předsunutý hledač min. Postradatelnou osobu, která by upozornila na nebezpečí ty, co půjdou za tebou.“

„To mi nepřipadá jako lichotka.“

„Správně. Ale čím sis zasloužila tohle postavení? Líbíš se Rawitzovi, což je hezké, ale neprůkazné. Líbí se mu tuším všechny ženy. Líbíš se i jeho dceři, no dobře. Máš asi příjemnou auru. Ale jaké jiné zásluhy?“

„Žádné.“

„Takže to vypadá na nějaký záměr. Snad budou chtít, abys udělala něco, co by neudělal nikdo zkušenější. Dokážeš vycítit nebezpečí?“

„Asi ne. Ale slibují, že mě budou chránit.“

„Jistě, dokud nesplníš úkol.“

„Víš, že mě docela štveš? I když na tom něco bude...“

„Zkus uvažovat. Pozvali nás na sportovní hry. Soutěž vojenských a policejních sportovních oddílů v bojových disciplínách. Dle propozic se počítalo s hosty z ciziny, několik oddílů ze spřátelených zemí. Nikdo neřekl, že jich bude většina ze zemí, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Ale někdo to docela jistě věděl. Třeba Richard Baarfelt.“

„Rozhodně nic neřekl.“

„Rozhodně ne tobě.“

Silke pokrčila rameny.

„Nejsme úplně hloupí. Nevěříme sice na magii, ale uznáváme, že existují určité dosud neobjevené síly, kterých někteří využívají. Kdybychom získali informace, jaké mají oni, byli bychom dál.“

„Kvůli tomu se vedla ta válka?“

„Někteří do ní kvůli tomu šli, to ano. Jiní se na ty síly napojili a využívají jich; třeba lord Rawitz. Manžel čarodějky. Otec čarodějky. A teď tvůj budoucí partner. Důležitá osoba tady ve městě.“

„Co chceš, abych s tím udělala?“

„Nemůžeš s tím dělat nic. Ale měla bys o tom vědět.“

„Tak dobře. Vím o tom.“

„Existuje organizace, které říkají Kosmická flotila. Někteří přítomní už jsou jejími členy, další budou přijati. Hlavně ti schopní. Celý turnaj je kvalifikační zkouška. Někteří další budou přijati jako pěšáci; to se týká třeba našich mužů. Vycvičil jsem je – oni mi je teď vezmou a pošlou někam na druhý konec vesmíru. Nesouhlasím s tím, ale ti ubožáci teď poslouchají spíš svoje sexuální partnerky než velitele. Zabránit tomu nedokážu, ani ty ne. Tvoje čerstvě získaná dcerka patří k organizátorům.“

„To je předpoklad, nebo to víš jistě?“

„Nikdo neví nic jistě. Podstata Flotily je, že nikdo nikoho k ničemu nenutí násilím. Všichni tam chtějí sami od sebe.“

„Sesterstvo.“ řekla Silke.

„Přesně tak. Zasloužilé čarodějky, pár zkušenějších seržantek a spousta nováčků. Někde daleko důkladně zamaskované ty, kterým se říká caany. Elfské slovo. Viděla jsi někdy elfa?“

„Kromě filmu ne.“

„Nikdo žádného neviděl. Přesto existuje jejich jazyk a hodně lidí ho ovládá. Kromě prince. Ten nemá rád ani elfy, ani čaroděje. Kromě Mistra Denise Baarfelta. Princi Lerovi se nelíbí ani tahle akce. Víš o tom?“

„Ne. Přijede se podívat?“

„Princ nikdy neopustí území jihu. Nechce a nesmí. Hrozilo by mu nebezpečí.“

„Od vás?“

„Od Draggona a Légera. Já mu po krku rozhodně nejdu. My se staráme, aby v Arminu bylo bezpečno; stíháme zločince a trestáme je. Nepleteme se do politiky, pokud to není nezbytně nutné.“

Silke vydala neurčitý zvuk.

„V době války jsem byl na policejní akademii. Je mi úplně jedno, jaké nevyřízené účty mají s princem Draggon a Léger. Je mi jedno, jaké vztahy měla čarodějka Valérie s elfskými světy a na kterém rameni spirály žije který národ. Chci pouze, aby v zemi byl pořádek a klid. A nechci, aby moje Tygry použili k dobývání nějakého Ortolánu!“

Silke se zašklebila. „Co třeba k válce mezi carským Ruskem a Mongolským Kaganátem? Případně k obnovení Tisícileté říše národa německého?“

„Ano, přesně o tom mluvím. Přišel jsem sem, abych žil tady v Arminu. Vzal jsem funkci policejního důstojníka. Nehodlám se starat o Rusko, Mongolsko, Německo, Ortolán, Elfgard a cokoliv dalšího. Ani Kosmickou flotilu.“

„Ušlechtilý záměr.“

„Pokud si národ odhlasuje ve volbách, že chtějí prince Leru, budu sloužit jemu. Pokud mě nesesadí nebo nedá zastřelit. Dokud to národ neodhlasuje, sloužím Draggonovi. Je ti to jasné?“

„Naprosto. A co já s tím?“

„Rád bych, abys to řekla každému, kdo to bude chtít vědět.“

„To můžu.“

„A ještě jim řekni: kdo poruší zákon, toho dopadnu a potrestám.“

„To jim řeknu taky.“

„Fajn. Jen jsem chtěl, abys to všechno věděla. Teď už můžeš jíst v klidu.“

„A ty můžeš zůstat. Už mě tolik nesereš.“

Jedli a vychutnávali si to. Když začali opět hovořit, bylo to pouze o zcela bezvýznamných záležitostech.

Na jednu věc byly závody dobré: člověk mohl přihlížet soubojům a přitom přemýšlet o vlastních záležitostech. Přesně to Silke dělala; a když dospěla k nějakému závěru, vyhledala lorda Rawitze.

„Nenudíš se trochu? Já se nudím. Šla bych domů. Případně se můžeme vrátit na finále. Nebo – měli bychom.“

Rawitz chvíli přemýšlel. „Proč domů?“

„Nebo někam, kde si můžeme popovídat. Nerušeně.“

Opět to promyslel. „Tak jo, jdeme.“

Nikdo si jich moc nevšímal. Všichni chodili pořád sem a tam.

Vrátili se domů a hned vlezli do postele. Pomilovali se. Potom propojili mysl a Silke jej nechala přečíst si vše, co během dne prožila.

„Myslím, že bys to měl vědět. Případně zaujmout stanovisko.“

„Dobře. Beru na vědomí. Prozatím nevím, co s tím. Necháme to tak.“

Silke byla docela spokojená. Sama nevěděla, co s tím; ale byla ráda, že může svrhnout svoje starosti na bedra někoho jiného.

„Budu ti něco vyprávět. O této zemi a jejích zvycích. Měla bys to vědět, než se definitivně rozhodneš zůstat. Ten Bílý Tygr má pravdu, není to bezpečné. Naopak, hrozí ti značné nebezpečí. Vlastně... život, jaký vedeme, je neustálý souboj s osudem. Každý z nás jednou prohraje, pouze neví kdy. Ta prohra znamená smrt, a už mnoho jich prohrálo.“

„Jako prohrála Anéthyi?“

„Nedá se říct, že prohrála. Naopak, prodloužila svůj život o mnoho let. Měla zemřít s ostatními, ale přežila.“

„Proč měla zemřít?“

„Byla válka.“

Nedělalo jim potíže se znovu propojit. Vnímala jeho vzpomínky; byly pro něj velice drahé a udržovaly se čerstvé. Občas doplnil něco verbálně, ale už se naučila vnímat obrazy. A byla na Anéthyi zvědavá.

Byla neurčitého původu, mezi jejími předky byli Španělé, Řekové, Skotové, Číňané i leccos jiného. Už krátce po narození lékaři zjistili, že je slabě životaschopná a pravděpodobně se nedožije dospělosti. Jediná možnost byla poslat ji na Atanor a svěřit čarodějkám; ty ji dokážou udržet naživu dost dlouho. Znala svůj zdravotní stav, telepatům nelze nic utajit. Pochopila to a reagovala přiměřeně: rozhodla se kašlat na všechno.

Řekněme si pravdu, na Skále nikoho k ničemu nenutili. Zvláště ne k práci. Dohlíželi, aby žákyňky chodily na přednášky, bez ohledu na to, jestli jim téma může být k něčemu či nikoliv; však si vzpomenou, až nadejde čas praktického využití. Jinak se mohly flákat, práce bylo tak málo, že každou možnost rozptýlení vyhledávaly.

Anéthyi se do práce rozhodně nehrnula. Do budoucna žádné plány neměla; co nejdéle chtěla zůstat na Skále a studovat, třeba do smrti. Zda bude Pannou a zaklínačkou Živého Ohně? Ze začátku určitě ano. Pokud se zamiluje, jistě odejde, pokusí se vdát a mít děti. Ale na takové úvahy měla dost času a nehodlala se trápit dřív, než je nutno.

Jenže přišla válka. Začala lítat na wingu, jako všechny ostatní. Většina zahynula v boji. Ji zajali a ježto ji vyhodnotili jako dítě, poslali ji do převýchovného tábora. Samozřejmě se jí tam nelíbilo a chtěla pryč. Vhodná chvíle nastala, když tam zavítal mladý poručík vojenské policie Rawitz. Vyslala na něj Impuls a přesvědčila ho, že se do ní zamiloval.

Řečeno po pravdě, žádná krasavice nebyla. Hubená puberťačka s velkýma očima a kratičkým ježkem. Když oznámil kamarádům svůj úmysl vzít ji domů, smáli se mu, zda se s ní chce oženit nebo ji adoptovat. Ale ona trvala na tom, že je dospělá dost. Trochu pochyboval, ale vzbudila v něm tak šílenou touhu, že neodolal. Magií, samozřejmě. Prozradila mu to později, až už byli spolu. Od začátku rozhodovala o tom, co se stane.

Rawitz nebyl mimořádně schopný ani inteligentní. Ba ani hloupý; výstižný výraz je průměrný. Vystudoval vojenskou školu, protože na žádnou lepší ho nevzali, udělal si právní nadstavbu a nastoupil k vojenské policii. Dosáhl hodnosti poručíka a očekával, že právě v Arminu udělá kariéru. Podivný sňatek ji mohl ohrozit, ale také podpořit, pokud bude vhodná situace.

Jenže na tom mu přestalo záležet. Šíleně se zamiloval. Anetta byla panna, když si ji bral, ale od začátku vynikala obrovským sexuálním apetitem. Rawitz nepoznal ženu, s níž by zažil tak nespoutanou rozkoš. Kdyby byla normální žena, během několika dní by ho vyčerpala k smrti, ale přestože se oddávali bouřlivému sexu celé noci, stačilo mu prospat se půl hodiny a byl nabit energií na celý den. Měl subjektivní pocit zdraví a síly; když ho při jedné akci náhodou postřelili, vzpamatoval se během několika dní, lékaři kroutili hlavami a mluvili o zázraku.

Rawitzovi se nezdálo, že by se s ním dělo něco divného; to spíš kamarádi ho otravovali hloupými dotazy. Až na několikeré vybídnutí se odvážil zeptat své mladé ženy; klidně mu odpověděla, že o něj skutečně pečuje, jak se na dobrou ženu sluší. Pracovala s energií, samozřejmě; proč ne, když k tomu je vycvičená? Kdyby byla čarodějka, pomáhala by mu víc, ale nedosáhla zatím patřičného vzdělání. A asi nedosáhne, neboť instruktorky zahynuly. Takže by bylo lepší, aby studoval on, a ona o něj bude pečovat.

Situace se konsolidovala, velení armády potřebovalo schopné důstojníky. Někteří se ukázali jako neschopní, jiní se chtěli vrátit domů. Rawitz chtěl zůstat, líbilo se mu tady a měl krásnou mladou ženu. Skutečně krásnou, den ode dne byla hezčí, pořád ještě rostla a získávala ženské tvary. Samozřejmě rychle otěhotněla; na dítě se velmi těšil. Aby měli kde žít, sehnala adresu opuštěného domu. Arminského domu, jemuž domorodci začali říkat Cao Rawitz. A když byl povýšen na kapitána a jmenován do funkce v městské policii, oslovovali ho Lord Rawitz.

Velmi dobře věděl, komu za to vděčí. Změny v jeho mysli se odehrávaly postupně, bez překvapivých zvratů. Zvykal si, a stejně si zvykali jeho podřízení. I ledaskdo další; třeba když někdo potřeboval vyléčit, poradit nebo posoudit morální úroveň kandidáta na nějakou funkci. Anetta neměla kromě domácnosti nic na práci, tak pěstovala společenské styky, měla spoustu kamarádek a všem byla k užitku. Navíc byla hezká, milá a přátelská téměř ke každému; a kdo vzbudil její nelibost, obvykle ho postihlo něco ošklivého. Což neznamená, že by někomu ublížila, naopak! Jen ty oblíbené chránila.

Tak například: někdo měl problém, nemohl sehnat vhodnou partnerku. Tak se svěřil Anettě; ta se zamyslela, poptala a za pár dní mu představila dívku; krásnou, chytrou a v sexu nezničitelnou. Ať už s ní chtěl žít v Arminu nebo si ji odvézt do ciziny, sloužila mu jako luxusní milenka, matka jeho dětí, dokonalá hospodyně, lékařka, finanční poradce, diktafon a osobní strážce. Také ho dokázala nenápadně usměrnit, když dělal chybu. A byla při tom tak roztomilá!

Ale existovali taky muži, kteří nechtěli stálou partnerku, pouze holku na jednu noc. Problém: ačkoliv se o Arminu mluvilo jako o sexuálním ráji, na místě vojáci zjistili, že se tam nenajde jediný hampejz a prostituce je pro domorodce neznámý pojem. Postupně se děvky objevily, ale většina pocházela z přistěhovalců a nemohly se kvalitou vyrovnat pověsti čarodějek. Tak co s tím? Zeptejte se Anetty; sežene vám dívku, která rozzáří noc jako ohňostroj a ráno klidně odejde, aby na vás zapomněla. To vy nebudete moci zapomenout! Budete na ni vzpomínat, toužit po ní, hledat ji. Ano, Anetta má nějaký nápad, kde ji hledat. Dokáže ji sehnat a přivést zpátky, ovšem moc se netěšte, že s vámi vydrží. Ani když ji budete prosit. Ani když jí budete platit. Snad leda kdybyste jí slíbil, že se polepšíte... ale to vy jistě neuděláte, máte svou hrdost. Nebo ne? Inu...

Sehnat pro bohatého a vlivného muže dívku ještě není to pravé umění. Ale sehnat pořádného chlapa pro dámu, která už překonala čtyřicítku, manžel se s ní rozvedl, děti na ni kašlou a postava vypadá tak, že ze zoufalství věří i teleshoppingovým práškům na zhubnutí? Čarodějky to řešily tak, že na sebe lákaly bytosti z podsvětí, ač jejich morální úroveň byla hanebná a nebylo jim co věřit. Dokud byly mocné, démoni je poslouchali. Za války jejich moc poklesla, démoni zvětřili šanci a chystali vzpouru. Čarodějky je přestaly zvát, Anéthyi osobně neznala žádného. Nicméně dokázala zajistit, aby stárnoucí dámy opečovávali mladí a silní muži; pocházeli sice z etnik, ale to vadilo pouze v případě, že dáma otěhotněla.

A někdy ani to ne. Anetta znala prostředky, které někdy způsobily částečné omládnutí; v takovém případě se v ženě mohly probudit mateřské instinkty a ona zatoužila po hezkém a chytrém dítěti. Anetta jim byla vzorem. Nejdřív se jí narodil syn Oberon, krátce po něm dcera Sonya. Chytré a krásné děti. Až později přišel na svět Wilfrid, mírný, překvapivě inteligentní, ale citově nevyrovnaný. Rawitz ho měl rád, ale byl z něj poněkud zmatený. Soudil, že bude spíš studijní typ, než dokonalý bojovník.

Dokonalých bojovníků měl k disposici spoustu. Vytvořil vzorný policejní sbor, který zajišťoval klid a pořádek ve městě i širokém okolí a ještě stíhal vychovat schopné důstojníky pro jiná města a vesnice. Lady Anetta na ně dohlížela po psychologické stránce, nenápadně je posuzovala a doporučovala k povýšení či postupu.

Tehdy začala prosazovat zásadu osobní oddanosti lennímu pánovi. Císařské zákony očekávaly od všech členů bojovnické kasty, že budou vždy a všude bojovat za Boha, svoji vlast a mravní zákon, který v sobě cítí. Sdružovali se do spolků jako vojenská šlechta, armáda či policie, ale v podstatě to bylo jedno a totéž. Kšatria prostě musí plnit svou povinnost, dokud ho nezabijí. Poslouchali velitele, kterého si zvolili, a když padl, nahradil ho další; kdokoliv ze šlechty měl právo přibírat další nováčky a přijímat od nich přísahu věrnosti. Velmi často se taková přísaha stvrzovala sexem mezi všemi členy oddílu.

Nejdřív Anetta doporučila Rawitzovi sex s dívkami, které přijímal do sboru. To už uměl mentální spojení a dokázal je nejen prověřit, ale také jim otevřít bránu do oceánu znalostí, který obsahuje Pole. Dívky si rychle zvykly a ochotně přibíraly další nadšence. Též Anetta se ráda zúčastňovala společných orgií, vedla je a občas zprostředkovávala zážitky, u nichž se dalo pochybovat o jejich reálnosti. Každopádně se z příslušníků policie vytvořila nová vojenská šlechta, absolutně spolehlivá.

S drobnou výhradou: bojovníci se čím dál víc řídili nikoliv zákony státu, nýbrž Zákonem Božím. Když se ty dvě koncepce práva dostaly do konfliktu, čas od času musel některý urychleně opustit území Arminu a odejít někam, kde by ho nenašli. Někdy to bylo novému působišti k užitku, jindy se místní hodnostáři tolik neradovali. Bojovníci nikomu zbytečně neubližovali, avšak ani nedali ublížit nevinným. Zvlášť nesmiřitelně stíhali zločiny proti dětem, ženám a lidem, kteří se nedokázali bránit. Zločince nezabíjeli, znepříjemnili mu život tak, že sám toužil konečně zemřít.

Při tom všem Anetta stále bojovala se svou nemocí. Nikdy nevysvětlila, co jí je, nebo to nikdo nedokázal pochopit; lékaři se samozřejmě snažili, ale jejich metody prostě nestačily. Anetta měla znalosti v rozsahu lékařské fakulty, jenom zkoušky jí chyběly, ale neměla zájem žádné skládat. Snažila se udržet při životě, ovšem byla si vědoma svého omezení.

Takže poslední rok se cílevědomě připravovala na odchod. Častěji než dřív meditovala, pokoušela se o rizikové experimenty a předávala svoje vědomosti každému, kdo se nebránil. Nejvíc dceři Sonye; té ukládala do hlavy znalosti bez ohledu na jejich aktuální potřebnost či vhodnost. Není divu, že z holky vyrostla značně nebezpečná osobnost.

A potom Anéthyi zemřela. Lord Rawitz zůstal sám a domníval se, že přešel do kategorie stařešinů. Nicméně teď se mu zdá, že přece jen ještě není konec. Sonya rozhodla. Co bude dál? Nevěděl, ale byl dost zvědav.

Silke se cítila jako blázen. Hrozilo jí, že bude muset převzít úkoly za špičkovou čarodějku (ačkoliv to Anetta vždy popírala). Jednak se toho bála, jednak se nesmírně těšila. Taky ji blažilo, že se bude moci opřít o velký a schopný cowen kamarádky Renky. S nimi by to zvládla, určitě!

Rawitz se choval umírněně. V manželství si zvykl na absolutní poslušnost; poslouchal svou ženu na slovo a nenapadlo ho protestovat, ať řekla cokoliv. Když zemřela, upadl do hluboké deprese a kdyby neměl tolik povinnosti vůči městu a státu, bylo by to ještě horší. Sonya se z oceánu smutku vynořila podstatně dřív, matka ji taky na svůj odchod připravila. Snažila se převzít její povinnosti, ale byla mladá, nezkušená a Panna; ostatní členové smečky prozatím vyčkávali, jak se jí to podaří a nehodlali se předčasně pro něco rozhodnout. Možná i to byl důvod, proč tolik toužila se vdát.

Silke se zmítala v síti protichůdných pocitů. Měla určité představy, jak by měly věci fungovat. Znala i jiné názory: Renky, Goldie, Moiry, Kythery, Trayni a dalších. A ještě nápad, co prosazuje Flotila: pokud si někdo neví rady s odporným zločincem, který ruší klid a pořádek, nejjednodušší je prodat ho KF do otroctví. Tam mu neublíží, pouze ho budou trpělivě převychovávat, ale už nikdy nepustí domů. Proč taky? Důkazem jeho převýchovy bude, až se naučí být ve Flotile dokonale šťastný. Některým to bude trvat dlouho, bohužel; ale my jsme trpěliví.

Svérázný názor má Aepi. Má totiž kamarádku, kterou nikdy neviděla, je s ní ale v telepatickém spojení. Jejich svět je strašlivě poničený, zvláště příroda je ve stavu těsně před zánikem. Většina zvířat vyhynula, jakž takž přežívají jen škodlivé druhy a rostlinstvo napadené nemocemi. Vlády jednotlivých států i za této situace dávají přednost vzájemné nenávisti, čas od času spolu vedou války a pokud uzavřou příměří, snaží se ničit alespoň hospodářsky. Čarodějek je málo, žijí izolovaně a obtížně se domlouvají na nějakém stanovisku.

Dívčinky vymyslely ambiciózní plán. Ve všech světech je řada ničemů, co jsou každému jen ke škodě. Kdyby WZ dobře uměla transformaci, mohla by tyto škodlivé kusy přeměnit na užitečná zvířata. Aepi zvlášť touží vrátit na svět zvířata vyhynulá: mamuty, srstnaté nosorožce, třetihorní jeleny atd. Šelmy až později, třeba za odměnu. Začít by mohly třeba se světem kamarádky Anissaf, kde už je stejně tolik škody, že se nedá nic zkazit. Aby to bylo dokonalé, bude zapotřebí rozsáhlé sítě čarodějek, všeobecný výcvik v transformaci a přemísťování Bránami. Jistě, problémy určitě nastanou, ale obtíže jsou na to, aby se překonávaly. Při správné koordinaci...

Silke se neklidně zavrtěla. Uvažovala, jak o tom vůbec ví; zřejmě se plán stal součástí všeobecného pole. V tom případě už o něm určitě vědí Sonya i Ali, budou jím nadšené a budou ho rázně prosazovat. Kdo ví, kolik dalších už nápad vzalo za svůj. Silke si to představila: mladistvé WZ budou soutěžit s policií v honičkách na nešťastné pachatele, při dopadení je okamžitě transformují na sympatické zvířátko a odešlou na nějakou nehostinnou planetu. A určitě budou na svoji činnost patřičně hrdé.

Naštěstí existuje šance na záchranu: jsou ještě příliš malé na takovou práci. V nejbližších letech (doufejme) nepřejdou na osobní Ebilanci. I pak jim to bude trvat dost dlouho a není vyloučeno, že si to kvůli jiným zájmům rozmyslí. Takže si Silke může oddechnout...

V ten moment se ozvala Ali. Silke nejdřív překvapilo, že ji na dálku sleduje, jistě i při milování. Sonya taky? Zajisté; tu to extra těší. Jenomže teď se jedná o tu transformaci; obě jsou nadšené a rády by se to naučily. K čemuž je nejvhodnější chvíle, protože právě přijeli hosté z Kréty...

Sonya uměla dobře předávat obrazy. Takže: Kréťané (Mínojci, Atlanti) jsou mořský národ, takže přišli mořskou Bránou rovnou do zátoky. Zcela jinou Bránou, než jakou může projít kdokoliv jiný. Pocházejí z velmi vzdáleného ramene spirálového vesmíru a vůbec se nepokoušejí zúčastnit závodů, ani o to nemají zájem. Jejich lodě jsou dvě, velmi neobvyklé konstrukce, schopné plavby na hladině i pod ní, létání ve vzduchu a možná i ve vesmíru. Sami Kréťané jsou tělesně nevšedně krásní, dívky ke dvěma metrům výšky, chlapci přes dva. Mladí chodí zásadně nazí, zdobí se malováním, šperky a vším možným, vlasy obvykle černé, dlouhé a splétané do zakroucených copánků. Pouze velmi staré a významné čarodějky nosí široké pestré sukně a odhalená ňadra. Jejich těla obsahují geny různých zvířat, zejména býků a delfínů, takže transformace na tyto živočichy jim nepůsobí velké problémy.

V Indiopolisu se utábořili na pláži a uspořádali zábavnou soutěž ve svém národním sportu: skákání přes býka. Ti nejlepší mladí muži se nechali přetransformovat na býky a ostatní přes ně skáčou. Což samozřejmě zaujalo lidi odpočívající na pláži; každý to chce zkusit, zejména děti skáčou tak dlouho, dokud si nezpůsobí zranění o ostré rohy. Žádný problém, na pláži bylo zapáleno několik Ohňů a mládež zkouší, jak ovládá regeneraci. Kréťané pohrozili, že do malých holek vrazí rohy, do velkých něco jiného; což všechny nalákalo. Zkoušejí to už i turisté a moc se jim to líbí.

Silke si vzpomněla na legendy o Mínotaurovi. A vyděsila se.

Jo, Mínotauros je jejich Ochránce.

Proboha, vy to snad zkoušet nebudete?

Už jsme vyzkoušely. Těma rohama to pěkně bolí!

Jsou to vůbec lidi? Vypadají divně!

Z větší části. Ty cizí geny jsou naprosto zanedbatelný.

Silke se rozbrečela. Už toho na ni bylo moc.

Rawitz se pokoušel ji těšit. Osvědčeným způsobem, ale ten na ni momentálně nepůsobil. Nejradši by někam utekla.

„Klid,“ šeptal jí, „To se vyřeší... už jsme zažili horší věci...“

„Schválně, jaký?“

„No dobře, tak horší ne. Ale různý jiný.“

Štkala a plakala, ale jak ji hladil, cítila, že se zvolna propadá do mystického transu. Hodně tomu napomáhal vyžíhaný znak trojhlavého orla na hrudi, šla z něj spousta energie. Chvíli se vzpouzela, ale pak se podrobila; bylo to velice příjemné. Najednou viděla, slyšela, cítila a vnímala smysly všech ostatních, mohla si dokonce vybírat, jako by ovládala telepatii. Tak mohla sledovat i řádění dětí (i dospělých) na pláži.

Proč vlastně nejste na závodech? napadlo ji.

Kdo by se tam otravoval? Je tam nuda, samý lehký oťukávání a nic pořádnýho. Tady se aspoň můžeme mlátit jak chceme, bez pravidel!

Ale nevyhrajete žádnou cenu!

A co? Ať si ji narvou do ánusu, stejně by vyhrála jen jedna. My kašleme na pravidla a nějaký bodování, prostě si chceme pořádně rozmlátit držku!

Zřejmě se jim to už několikrát stalo, byly opět zcela vyholené Ohněm.

Jasně! Perfektní je, že se nemusíme krotit a můžeme si zkoušet i smrtelný údery! Třeba přerážení krčních obratlů je bezva! Když ti včas vrazej hlavu do ohně, tak se perfektně zregenerujou...

A na co to budete potřebovat?

Vyrážíme do světa, ne? Jsi slyšela, kde všude je o nás zájem!

Opovaž se! Přerazila bych tě!

O co, že ne? Právě kvůli tomu trénujem...

Silke postřehla, že jejich hádka vyvolává pozornost a všichni se baví.

Tak teda jo, tak se bavte, jak umíte. Já na vás kašlu!

Mami, neblamuj se! My vnímáme i ty myšlenkový šroubovice...

Silke se v hlavě mísila zlost, obavy, žal – a taky obdiv. Všechny ty děti jsou přece tak skvělé!

My tě taky máme rádi, neboj!

Kromě dětí ji vnímal i Rawitz. A ona vnímala jeho.

Přesně toho se bojí Generál. Hosté jako Moira a Kythera jsou ještě celkem přijatelní; tihle Mínojci přišli ze světa, kde Středozemní moře má docela jiný tvar, než jaký známe my. Kréta je daleko větší, obklopená řadou ostrovů, zato Řecko bylo poničeno spoustou zemětřesení. Kromě jiného vybuchla hora Olympus, zničila pyšné Athény a její trosky se zřítily do moře. Egypt je daleko větší, velmoc podřízená rovněž Mínojcům. Není žádná Byzanc, na tom místě stojí jakési bezvýznamné městečko a na sever od něj začínají stepi, kde se potulují divocí Skythové, Hunové a Bulhaři. Tahle verze se určitě nebude líbit Kátě...

Ale jo, na takový verze já kašlu! Je to moc daleko...

Aby ses nedivila, děvenko! odsekla jedna z Krétských čarodějek, My jsme oficiální verze, vy jste obyčejnej nezdařenej experiment!

Cheche! To bysme si řekli...

Schválně, tak pojď! Křehotinko...

Silke se rozhodla nic neřešit, pouze vnímat, co dělají ostatní. Pocítila únavu; v noci toho moc nenaspala a tušila, že by si měla odpočinout.

Neboť dnešní noc bude náročná; noc všech nocí. Každý, kdo dokáže ovlivnit svoje okolí, spustí zábavu podle svého přání; a protože jsou šelmy, bude se v jejich hrách mísit lov na soupeře a boj o postavení ve smečce s milostnou extází. Už teď se volně vytvářejí smečky, střetávají v zábavných potyčkách a zapojují do hry nejrůznější kolemjdoucí, dost často turisty. Někdy se ani nedá poznat, kdo pochází z Města a kdo přišel před chvílí; Živý Oheň jim sežehl vlasy, méně opatrným i oděv, náhodní kamarádi pokreslili tělo svými posvátnými znaky. Záleží už jen na jejich odvaze, zda se opováží přijmout Hru; pokud ano, zažijí neuvěřitelná dobrodružství.

Kréťané nepochybně nejsou jediní, kdo přišli uskutečnit svoje osobité, mnohdy nepochopitelné záměry. Odlišují se, alespoň zatím; ale mnozí už se (s nevšedním potěšením) nechali ožehnout Ohněm a vyzdobit zdejším způsobem, nyní navazují kontakty. Večer už bude jedno, jak vypadají, s postupem noci bude stoupat hladina alkoholu a klesat obezřetnost. Co se stane? Cokoliv.

Chtěla bys to vidět? zajímal se Rawitz.

Zkusila najít v hlubinách své mysli pravdivou odpověď. Samozřejmě chtěla, nejen vidět, přímo se zúčastnit. Odjakživa měla touhu poznat hodně mužů, tím víc, čím víc jí to zakazovali. Nemá ve skutečnosti nějaký smysl ten zvyk vyzkoušet v dobách nerozvážného mládí co nejvíc partnerů, aby se holka co nejdřív vyblbla a zmoudřela? Až skončí tenhle bláznivý karneval, zůstane tu sama, klidnější a moudřejší? Přijdou všední dny, kdy bude muset pečovat o rodinu, vést tento vznešený dům a reprezentovat ho... Být moudrá a vznešená jako Lady Anetta. (S občasnými odskoky, až přijde další karneval; to si musela přiznat, těší se už teď.)

Rawitz se smál.

Ano, přiznejme si pravdu. Chci to. Aspoň jednou bych chtěla být součástí bezuzdných orgií, vidět tohoto muže, Sonyu a Ali a všechny kamarády spojovat se s náhodně vybranými partnery! Jistě, budu otřesená, možná zhnusená, bude mě pálit osten žárlivosti, ale je to tak vzrušující! A ze všeho nejvíc bych chtěla, aby to zachytilo všecky ty, co mě od malička kritizovali, pomlouvali a omezovali – a nejvíc matku! Aby jednou poznala, že nemusí vždycky mít pravdu a být nad věcí, že není tak moudrá a vševědoucí! Ano, chci ji vidět znásilňovanou a ponižovanou, a chci, aby ona při tom viděla mne, aby mohla pochopit, jak moc se mi to líbí!

Rawitz se smál.

Ano, dnešní noc bude důležitá. Způsobí vzedmutí vlny energie; kam ji pak nasměrují čarodějky, je záhadou. Ale já chci být při tom, tančit ztracená v davu, být součástí Hry – i kdybych měla vzápětí zemřít.

Nahnul se k ní a políbil ji za ucho.

Spi, malá. Odpočívej – dneska večer to bude tvoje noc.

Silke se probudila ruchem a tartasem, jak do domu vpadla tlupa mládeže, vedená Sonyou a Ali. Nikoho dalšího neznala, některé podezírala, že nepatří k lidskému rodu. Všichni dohromady naráz mluvili, nikdo nikoho neposlouchal a všichni se vnímali, pouštěli si hudbu a vykládali vtipy, které někdy nechápala. Několik děvčat vpadlo do kuchyně, vyhnaly z ní všecky ostatní a začaly vytvářet hory jídla; Silke přinesl nějaký kluk tác dobrot až do postele. Horké odvary z různých bylin byly někdy chutné a jindy ne, ale všechny posilující. A některé schopné otrávit půl města.

Silke se vzdala snahy rozeznat od sebe jednotlivé hosty. Všichni byli tak mladí, rozesmátí, všichni se chtěli mazlit a vychloubat svými zážitky. Připomínali jí koťata nebo štěňata, někteří měli vážně zvířecí geny a další byli zase šelmy s geny lidskými. Tou dobou už čarodějky otevřely Bránu do nějakého prostoru na jihu, takže do města pronikli tygři a leopardi, divocí psi, vlci, lišky, medvědi a zcela neidentifikovatelné druhy šelem, zřejmě z některých altisvětů. Všechno se to volně mísilo.

A všem se to líbilo. Kromě Generála, ten si přišel stěžovat.

Nechovali se k němu špatně, v tomto domě bylo zvykem přijmout každého. Dali mu talíř jídla jako každému, sklenici příjemně vonícího odvaru a byli by mu nabídli i dívku (kteroukoliv), kdyby měl zájem. Přesto, že přímo soptil vzteky a bylo to na něm od začátku vidět.

„Varoval jsem tě, co se stane – nevzpomínáš si?“

Na rozdíl od něj byla Silke odpočatá, nasycená a v příjemné náladě.

„Vzpomínám. A co, děje se něco?“

„Ty to snad ani nevíš? Všechno se to zvrhlo v jeden blázinec! Soutěže už ani nikdo nesleduje, spousta lidí odešla a fláká se po ulicích!“

„Aspoň mají tvoji borci větší šanci zvítězit.“

„Určitě by měli, kdybych věděl, kde je mám. Už nejsou žádní Bílí Tygři; nechali se svést od těch zatracených zvrhlých děvek!“

„Pochybuji, že by některá odvlekla tvého hocha násilím v řetězech. Ačkoliv, nechat se spoutat a zbičovat je docela vzrušující!“

„Uvidíme, co tomu budeš říkat, až skončíš ve vězení!“

„Schválně, za co? Nejdřív mě zkus z něčeho obvinit!“

„Dopustila jsi, aby se v tomto městě rozplemenila zvrhlost!“

„Já jsem dopustila? Kruci, co mně je po tom? Tohle město patřilo Valérii z Mendozy; tu jste zabili. Druhá v pořadí byla její dcera, Terezka z Citadely, tu jste zabili taky. Císařovna Diana: mrtvá. Vévodkyně Julie z Dunbaru: mrtvá. Všechny lepší čarodějky jsou mrtvé! Tak se nediv, že si ve městě dělá každý, co chce. Nikomu to tady nepatří!“

„Tvůj manžel je velitelem městské policie!“

„Můj... lord Bogomil Rawitz není velitelem, nýbrž jeho zástupcem. Nad ním je ještě velitel jmenovaný vládou, guvernér a celá ta banda politiků. Těší mě, že uznáváš Rawitze za mého manžela, ale je pouhý zaměstnanec a o ničem nerozhoduje. To by musel mít jiné postavení – a jiný plat!“

„Jak ty se opovažuješ posuzovat naše rozhodnutí? Co je ti po tom, jaký mu dáváme plat? Jednou přísahal plnit svoje povinnosti a...“

„...a neplní je? Staly se snad ve městě nějaké neobjasněné zločiny? Někdo si na něco stěžoval? Máš vůbec nějaké relevantní informace?“

Generál ztěžka lapal po dechu. „Tak ty chceš tvrdit, že nemáš ponětí, co se ve městě děje? No, možná ne, protože se tady válíš bez užitku, zatímco bys měla být tam a plnit svoje povinnosti!“

„Jaké povinnosti? Ty mě fakt bavíš! Rawitz vám možná něco slíbil, dokonce přísahal. Ale já jsem nikomu neslíbila nic, jsem cizinka, mám vlastní pas a můžu kdykoliv odejít! Vůbec nic ti není po tom, co dělám!“

Částí mysli Silke postřehla, že všichni je vnímají a dost se baví.

„Tak aby ti bylo docela jasno: buď žijeme za císařství, v tom případě je lord Bogomil Rawitz komthur, já jsem jeho žena a nesu minimálně morální odpovědnost za dění ve městě – nebo je tady republika, a v tom případě by sis měl jít stěžovat na kteroukoliv služebnu policie, kde s tebou službu konající důstojník sepíše protokol, předá nadřízenému, ten posoudí oprávněnost stížnosti a vyšle pátrací skupinu, ta objasní, co se ve skutečnosti stalo, vypracuje o tom další záznamy a v případě zjištění nějakého zločinu předá obžalovací spis prokuratuře. Plukovník Rawitz je zodpovědný pouze za to, že všichni ti lidé budou postupovat podle předpisu, a samozřejmě je přiměřeně potrestá, pokud něco zanedbají. Takže co?“

Generál zuřil. Měla absolutní pravdu; pokud si někdo na něco stěžoval, byl to pouze on, a to ještě na věci, které se staly někomu jinému a jemu do nich nic nebylo. Mohl samozřejmě vyhledat a předvést nějakou ne příliš předvídavou turistku se stížností, že byla brutálně znásilněna neznámým pachatelem, ale těžko by našel úředníka, který by se tím chtěl zrovna teď otravovat. Taky nebyl úplný pitomec.

„Já jsem nepřišel diskutovat o politických otázkách. Přišel jsem tě jenom upozornit, že ve městě se pášou nezákonnosti! A bez pochyby, až se situace uklidní, se bude tohle všechno přísně vyšetřovat! Dávej si pozor, abys taky neskončila před soudem!“

Viděla, že přímo běsní vzteky; tak ho ještě vytáčela, aby zuřil víc.

A v ten moment přišel Impuls. Ať byl jakýkoliv, byl chlap, a už dlouho měl chuť ukázat té rozmazlené fifleně, kdo je tady pánem. Tak ji znásilnil. Jí byl protivný, přímo odporný; ale pod vlivem Impulsu se nemohla bránit, ani nechtěla. Při vyvrcholení pak přišlo Propojení; vstoupila do jeho mysli, prozkoumala ji a otevřela všem.

Pro pořádek: Rawitz si to rozdal s Ali. Už dlouho měl na ni chuť, byla tak mladá a přitažlivá, navíc kamarádka jeho dcery! Sonička by si tatínka taky docela ráda vyzkoušela, zvlášť když pro to má tak dobrou omluvu, ale kamarádce dala přednost a svedla nějakého docela náhodného partnera. To vše není důležité, neboť hlavní teď byla Silke.

Generál byl ničema. Přišel na závody, aby tu dostal pod kontrolu celou zdejší policii, Rawitze se zbavil nebo ho přinutil se podřídit. Pochopil záhy zdejší poměry, šokovaly ho, ale už se zorientoval a hledal, jaké nejvýznamnější místo by mohl obsadit. Je mu celkem jedno, zda to bude pod vládou Draggona, prince či kohokoliv jiného, chce pouze majetek a moc. Taky je mu jedno, kolik lidí při tom bude muset zlikvidovat; většiny není žádná škoda, jsou zločinci, ale kdyby bylo nutno, zničí i zcela nevinného. Neměl žádnou morálku ani přesvědčení, kromě jediného: udělat kariéru. Vyhledat kohokoliv důležitého, vnutit se mu a vyšplhat po jeho zádech o úroveň výš, aby ho pak mohl zdeptat. Což hodlal udělat i s Rawitzem a Silke; tu navíc považoval za hloupou slepici, kterou oblbne soustavou lichotek a vyhrožování, podle potřeby. Štvalo ho, že mu to nevychází.

Čí to byl hlas, který reagoval první? Každopádně někdo řekl:

Toho chlapa nemůžeme pustit.

Silke pochopila další povinnost čarodějky: v případě rozporu prozkoumat a vyhodnotit osobnost pachatele, a rozhodnout o jeho osudu.

Existují různé možnosti: zabít, učinit otrokem ve Flotile, přetransformovat na užitečné zvířátko, vymazat paměť... Řada mladých se ochotně hlásila, že exekuci provede. A Generál to všechno vnímal.

A Silke pochopila, že je to na ní. „Co si vybereš?“

Zuřil. Ale zároveň se začínal bát. Ovšem zvyk vyjednávat ho neopustil.

„Ty mě chceš soudit? Jakým právem?“

„Sám ses odsoudil. Všichni vědí, jaký jsi. Nezasloužíš si žít.“

Z různých stran přicházely různé návrhy, ale žádné rozhodnutí. Silke již došlo, že rozhodnout musí ona. On teď patří do jejího klanu. Spal s ní.

„Nechceme ti ublížit. Tvoje mysl je otevřená nám všem, jasně v ní čteme. Necháme tě do konce setkání volně žít a jednat, pouze nesmíš opustit území města. Celý cowen tě bude sledovat. Na tobě záleží, co bude dál.“

Chápal to. Ty hlasy zněly i v jeho hlavě.

„Radši odejdi. Já ti ublížit nechci. Sám vyneseš soud nad svým osudem.“

Hlasy to schvalovaly. Některé oceňovaly její ohleduplnost.

Generál samozřejmě nedokázal ovládat svoje myšlenky, ani utajit. Zkoušel vyhledat někoho, kdo by byl na jeho straně. Napadlo ho využít rozporů mezi hosty a někomu se vnutit...

Vstoupila jedna dívka, kamarádka Ali. Měla ramena ve tvaru V, široká jako zápasník, s některými svaly, jaké člověk nemá. Barva pleti nafialovělá, oči odlišného tvaru, pronikavě modré, vlasy původně taky fialové, nyní žádné. Kromě hlavy jí oholili taky srst na hřbetě i po těle (dost řídkou), a hned ji napatlali ochranným olejem, aby ji slunce nespálilo. Pak jí propíchli bradavky a zasadili do nich zlaté kroužky. Ozdobu do poštěváčku se zářivým diamantem už si vynutila; teď si chtěla nechat udělat ještě tetování a žíhání. Případně transformovat kůži na citlivých místech.

„Prosím – mohla bych mít prosbu?“

Silke už dlouho nikdo neoslovil tak zdvořile.

„Ten muž... je geneticky silný. Kvalitní sperma? Dobrý samec?“

Silke se urazila jen na malý zlomek vteřiny, pak jí to došlo.

„My moc potřebujeme dobrého samce. Geneticky odlišného!“

„Jo, to by vyhovovalo.“ řekla Ali.

„Daruj mi ho! Vezmu ho! Bude krásně žít! Mnoho samic...“

Generál se už začínal doopravdy bát.

„Možná bych tě měla varovat,“ řekla Silke, „On je morálně velmi špatný!“

„On zlej?“ vycenila dívka zuby, „Horší než démon?“

„To nevím, démona jsem ještě neviděla.“

„Démoni mají taky dobrej genofond,“ usmívala se; těch zubů měla určitě víc než dvaatřicet. „Můj jeden dědeček byl démon.“

Silke byla v pokušení jí to věřit.

„Já ho zkrotím!“ dívka tentokrát ty zuby vycenila, „Ráda koušu a škrábu!“ Zvedla ruku a vysunula z prstů zatažitelné drápy.

„No, já nevím,“ řekla Silke, „Je to hajzlík, ale dát ho zrovna tobě...“

„Neměl bych k tomu taky něco říct?“ vyjekl Generál a hlas mu přeskočil.

„Ne!“ řekly všechny přítomné ženy současně.

„Já protestuji! Nemáte právo... nemáte právo!“

„Chráním klid a pořádek ve městě,“ řekla Silke, „Ještě slovo a...“

Stáhl se zpátky. Ale pomyslel si: Jen počkej, ty mrcho, až se dostanu...

Silke rezignovaně rozpřáhla ruce. A řekla:

„Vzdávám se jakéhokoliv práva na tohoto muže.“

Dívka řekla: „Grrr!“

A Silke: „Odejdi z našeho domu!“

Generál se rozhlédl po všech kolem. Přečetl si v jejich očích svůj osud. Neřekl už ani slovo a vyběhl ven.

„Tak to mám ráda,“ řekla dívka, „Kořist má zbaběle prchat!“

Potom vyrazila za ním. Krokem dravce.

„Proboha, co tohle je za exota?“ ptala se Silke zděšeně.

„Říkají jí Květinka Sun. Odněkud ze Střední Evropy, ale nikdo jsme nedokázali pochopit, z jakého národa. Zřejmě se naše světy oddělily v tak vzdálené minulosti, že u nás jejich národ zanikl bez pokračování.“

„Kde jsi k ní přišla?“

„Bojovaly jsme. Děsně mě zřídila. A naučila jsem se od ní ten trik s drápama, podívej!“ Ali vysunula drápy.

Silke sevřela hlavu v dlaních. Generála ani Sun už v životě nespatřila.

Se soumrakem všichni vyrazili do města. Silke se neprozřetelně zeptala, co mají děvčata v plánu; zahrnuly ji obšírným povídáním o svých plánech, ve kterých se během chvilky přestala vyznat. Všeobecně: na příští dny chystaly řadu střetnutí za různých podmínek, většinou bitvy znepřátelených národů, včetně spousty spojenců. Podle jakého klíče se vybírali? Prostě kdo si řekl první. Případně kdo se stal během dne manželem které dívky.

„A to se bude bojovat jak?“

Jakkoliv. Jediné pravidlo bylo, že se nesmějí používat žádné zbraně, jen holé ruce. Nemuseli být nazí, ale obvykle se svlékli, dokonce odložili i ty kovové ozdoby, aby jim nepřekážely. Pokud se během pobytu naučili vytvářet ozdoby transformací svého těla, napíchali je do nejbližší malé holky, která to ještě neuměla.

„To je jednoduchý,“ vysvětlila Goldie, „Když máš svý věci u někoho jinýho, můžeš tím způsobem propojovat energii.“

„Přijímat nebo vysílat?“

„Obojí. Když si éčko vyměňujete, posílíte jedna druhou.“

„Chápu. Sesterstvo.“

Sedly si dostatečně daleko, aby je nerušil koncert Renky de Castignac. Ale stejně slyšely, byl slyšet po celém městě.

„Něco bych od tebe potřebovala. Sestřičko.“ řekla Goldie.

„Měla bych se bát?“

„Odejdu do Flotily. To jsem si přála od začátku. Ale chtěla bych, abys ty zůstala tady. V žádném případě neodcházela, i kdyby tě lákali. Potřebujeme místního rezidenta.“

Silke ještě jednou probrala v mysli všechno, na co myslela uplynulé dny.

„Slibuji.“ řekla.

„Vezmu si vzorky tvé DNA. Krev, vlasy, trochu kůže. Když to dobře půjde, při příští návštěvě ti přivezu Stroj. Bojové vozidlo.“

Silke už o takových slyšela. Takové stroje mají caany.

„Bude to nejspíš kopie mého vlastního vozidla, jenom nacvičená na tebe. Polointeligentní, schopná fungovat jako část tvého těla. Pokud ti nebude vyhovovat, můžeš si ji přeprogramovat.“

„Díky.“

„Pokud budeš fungovat jako naše spojka, je to součást vybavení.“

Silke se neptala, kdy Goldie vstoupila do Flotily. Ani kdy se začalo počítat s ní. Sesterstvo nepředpokládá, že by jeho členky nesouhlasily.

„Kdy odejdeš?“

„Chci vydržet co nejdéle. Bavím se skvěle.“

„Není ti líto opustit svůj svět? Pokud vím, jsi hodně bohatá...“

„Možná si pro svoje peníze přijdu. Nebo... nechceš je? Dám ti dispoziční právo a oznámím čísla kont...“

„Taky jsem z bohatý rodiny. Daleko bohatší, než dokážu utratit.“

„Zkus dělat dobrý skutky. Rozdávat chudým.“

Chvilku mlčely.

„Otec posílal spoustu peněz dobročinným organizacím. Odčitatelný položky. Pokud vím, většina se ztratila cestou. Za zbytek koupili hladovějícím chudákům něco, co v životě neviděli. Indům hovězí, muslimům vepřový... ti lidé to považovali za urážku. Knížky lidem, co neuměli číst ani psát.“

„Jakým způsobem bys ty vyřešila problémy světa?“

„Povídala jsem si dneska se spoustou lidí z různých ramen spirály. Žádný svět není bez chyby. Všude mají svý problémy.“

„Myslíš, že Flotila tomu nějak pomůže?“

„Doufám. Být čarodějka je asi důležitý. Na Atanoru pomohly mnoha lidem.“

„Individuálně. Šlo by to plošně?“

„Pochybuju. Neumím si to představit.“

Objaly se a chvilku si brečely na rameni.

Někdo vyslal Impuls, ale ony se ani nepohnuly. Silke se už uměla působení cizí magie bránit, a také útoky vracet, odkud přišly. Ale tyhle dětské hry nechávala proběhnout bez zájmu.

„Impuls je důležitý pro rozvoj obyvatelstva.“ upozornila Goldie.

„Jo, občas ho vyšlu. Třeba někam odjedu a udělám to tam...“

„To by byl průser!“

„Myslíš, že by přišli na to, že to dělám já?“

„Mrcho!“

Rozesmály se.

„Závidím těm dětem. Jsou tak mladé a tak rády si hrají...“

„Chceš si při rvačce rozbít nos?“

„Kdyby bylo potřeba... ale netrvám na tom...“

Goldie vzdychla. „Ale stejně se půjdeme bavit!“

Zvedly se a šly se bavit.

Okolo třetí ráno byla Silke v příjemně rozrušeném stavu. Hudba, sex a boj ji uvedly do stavu, že se skvěle bavila a chtěla, aby to pokračovalo.

Pak se ozval Hlas: POPLACH!

Rázem začala střízlivět. Ne vlastním přičiněním; přišel zcela nový typ Impulsu. Všechny druhy emocí rázem vychladly.

Nepřítel zjistil naše přípravy. Napadl předsunuté pozice. Flotila nařizuje okamžitý start všech bojových jednotek!

V celém městě nastal organizovaný zmatek. Žádná panika; každý se pouze odebral na místo, kam patřil. Například Silke domů, do Cao Rawitz.

Sonya balila. Taky Oberon balil. Malý Wilfrid přihlížel, občas pomáhal.

„Mohla bys mi dát vzorky...?“ zeptala se Sonya.

Oberon měl zrovna v ruce svůj meč. Silke jej vzala a odřízla jeden wing, jak nejblíž to šlo. Pak se píchla špičkou do ruky a nechala skanout krev. Wilfrid přiběhl se zkumavkou, aby ji zachytil.

„To nebylo potřeba,“ řekla Ali, která právě vstupovala, „Goldie už je má. Vzala ti je hned večer. Stačí otisk v mysli.“

Silke se zasmála. Uřízla druhý wing a dala jí ho na památku.

„Škoda, že se tvoje dítě nenarodí v Líhni. Jako naše.“

Silke je objala, každou jednou rukou. Chtělo se jí brečet.

Vstoupil Rawitz. Smutný a rozjitřený.

„Já se vrátím, tati.“ řekla Sonya.

Silke věděla, že se vrátí. Ale už to nebude ona. Dospělá žena, matka nejméně jednoho dítěte. S novými vazbami, novými přáteli, pro kterou je zdejší život pouze vzpomínkou. Milou vzpomínkou.

„Tak tam všechny pozdravuj.“ řekla.

Kývla. „Starej se o tátu, prosím tě!“

„Neboj, pohlídám ho.“

„Nebuď smutný, tati. Já taky nejsem.“

Objal ji a dlouho držel. Pak pohladil taky Ali. Oberonovi stiskl ruku.

Když všichni poodstoupili, řekl: „Žijte dlouho a šťastně.“

A oni odešli a dveře za nimi zaklaply.

Errata:

30.05.2021 11:42