Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Monty Draggon už po několikáté zhluboka vzdychl.

„Když bylo zahájeno vyšetřování, zjistilo se, že nic z toho, co jsem ti právě přečetl, se nestalo.“ řekl Abner, „Nebyli zjištěni žádní svědci. Asi nejvíc jsme se dozvěděli od té Silke Grahamové.“

„Co přesně?“

„Po celou dobu si mladší závodníci vymýšleli různé hry. Například se všelijak přestrojovali. A vymýšleli šaškárny.“

„Žádní cizinci?“

„Někteří si na to hráli.“

„Mají ty její výpovědi vůbec nějaký smysl?“

„Neřekl bych.“

„Hm. Co říká Richard Baarfelt?“

„Nic. Kromě svých bohatých sexuálních zážitků.“

„Zapírá!“

„Já vím. Znám ho dlouhá léta.“

„A neudělal nic, aby tomu zabránil!“

„Nechtěl a nemohl. Alespoň myslím. Ale s ním to není nikdy lehké.“

„Nějaké hmotné důkazy? Třeba ty vlajky na Promenádě?“

„Odnesli je s sebou. Lidé tvrdí, že je viděli, ale nic víc.“

„Předměty v závodní kanceláři?“

„Neprůkazné. Spousta propagačních materiálů na věci, které neexistují, ale nic obzvlášť divného. Takové se daly snadno nafotit. Vypadají jako něco ze sci-fi, jaké se běžně natáčejí.“

„Chápu. Co seznamy závodníků?“

„Silke tvrdí, že si děti hrály. Z nudy si vymýšlely jména a země.“

„Ta Silke je... dalo by se s ní něco dělat?“

„Například co?“

„Z něčeho ji třeba obžalovat?“

„Pořád ještě je cizinka. Žije sice s tím Rawitzem, ale...“

„Takže sakra, co máme v ruce?“

„Dohromady nic.“

Draggon chvíli usilovně přemýšlel.

„Tak vážně. Co se podle tebe opravdu stalo?“

„To víš stejně dobře jako já. Přišli hosté z altisvětů. Už zase jim roste hřebínek. Přišli se přesvědčit o stavu Arminu; zdá se, že jsou spokojeni. Potom odešli, protože je odvolali.“

„Takže na našem území si může kdokoliv dělat, co ho napadne.“

„Ano.“

„A unést spoustu našich občanů neznámo kam.“

„Ano.“

„A může za to... ten kluk.“

„Ne. Princ je stejně nespokojený jako my.“

„Důvod?“

„Unesli mu jeho miláčky kočičky. Kdyby si vzali cokoliv jiného, tak by se s tím snad smířil, ale sebrat mu jeho tygry a leopardy...“

„To vážně udělali?“

„Flotila je potřebuje. Jsou vynikající hlídači.“

„Kdo tam byl nejvyšší představitel Jihu?“

„Chatt Wanner. Údajný syn Denise Baarfelta.“

„Jak na to reagoval?“

„Nijak.“

„A princ?“

„Taky nijak.“

„Tak jak se ví, že se mu to nelíbí?“

„Předpokládá se to.“

„Tak dobře. Nějaké další špatné zprávy?“

„Nevím, je-li to špatná zpráva. Jeden z těch, co nevysvětlitelně zmizeli, je major Ballingford. Přezdívka Generál. Ten, kterého jsme podezřívali, že vede Bílé Tygry.“

„Zmizel – kam?“

„To není zcela jasné. Všeobecně se soudí, že nebyl nadšený z odchodu velkého počtu svých lidí. Dokonce proti tomu protestoval.“

„Jak a kde?“

„Kamkoliv přišel. Ale vzhledem ke zmatku, který tam všude panoval...“

„S jakým výsledkem?“

„Závodní kancelář mu slíbila, že se na to podívá.“

„A podívala?“

„Těžko říct. Neudělala nic.“

„Kdo tomu ve skutečnosti velel?“

„To nikdo neví. Asi nějaký spolek čarodějnic.“

„Musel mít nějakou velitelku. Nebo mluvčí...“

„Hodně se v tom angažovala Renka de Castignac.“

Abner velmi dobře věděl, že Renku Draggon nesnáší. Draggon to věděl taky.

„Tak copak zase provedla?“

Abner měl čas si svoje vyjádření připravit: „Mám pocit, že začíná dělat hlouposti. Nebo aspoň lidé okolo ní.“

Draggona to zaujalo. Pokynul, aby pokračoval.

„Například ten její nenadále nalezený bratr. Nepříliš bystrý kluk. Hodně se mu tady zalíbilo, zvlášť holky a... všechno ostatní. Rvačky, výtržnosti a nesmyslné zábavy.“

„Aha. Jak se to líbí Rence?“

„Toleruje ho. Ne že by ho přímo podporovala, ale chrání ho.“

„Už udělal nějaký opravdu velký průser?“

„To zatím ne. Ale nevylučoval bych to.“

„Kdyby k tomu došlo, podržela by ho?“

„Určitě. Je neobvykle velkomyslná.“

„Dalo by se ho třeba nějak... podpořit?“

Abner se usmál. „Ani to bych nevylučoval.“

Draggon jen kývl.

„Další věc: don Isidorio di Santa Clara. Oficiální milenec.“

„Ona s ním pořád ještě chodí?“

„Zdá se, že je jediný, koho má doopravdy ráda. Ostatní jsou náhodné známosti. Hodně milenců předhazuje jiným děvčatům.“

„Slyšel jsem i o nějakých vztazích se ženami.“

„Výcvik. Obvyklý u čarodějek.“

„Ten Santa Clara má nějakou manželku, ne?“

„Ano. A spoustu dětí. Nerozvedl se a udržuje s nimi dobré vztahy.“

„A Renka?“

„Navštěvuje je a nosí jim dárky. Je na ně moc hodná.“

„Roztomilá rodinka.“

„Mají ještě další problém. Isidorio opustil dřívější vlast kvůli různým nepříjemnostem s obchodními partnery. Nevím jistě, komu je co dlužen, ale někteří s ním mají nevyřízené účty. Obávám se, že už se tam nesmí objevit. A různě mu vyhrožují i tady.“

„Mají nějakou šanci?“

„Nevím. Dlouho si na něj netroufali, zřejmě se báli. Teď přestali.“

„Stárne a ztrácí vliv, zatímco oni jej získávají.“

„Přesně. Myslím, že Renka ho dost chrání.“

„Ten člověk se mi taky nelíbí. Nedalo by se s tím něco dělat?“

„Jeho obchody od chvíle, kdy přišel do Arminu, jsou přísně legální. Dává si moc dobrý pozor, aby nikoho nenaštval.“

„To docela chápu. Taky dost dlouho vydržel.“

„I tak je hodně bohatý. Až nepříjemně bohatý.“

„Ty jeho podniky jsou co?“

„Dovoz a vývoz. Různé zboží z různých zemí. Všechno zcela legální.“

„Je to legální i na druhé straně?“

„To jsme do detailu nezjišťovali. Nakupuje od jiných firem, často je mění a o některých moc nevíme.“

„Můžeme provést nějakou hlubší kontrolu?“

„Mohli bychom, ale... víš, má hodně dobrých právníků. Znamenalo by to se zaplést do nepříjemností kvůli zbytečnému obtěžování a tak.“

„Neříkej, že je neprůstřelný!“

„Hodně by nám pomohlo, kdyby na něj někdo z konkurentů něco práskl.“

Draggon sevřel rty a tvářil se nepříjemně. Abner vyčkával.

„Chci od tebe slyšet, na čem ji uvaříme.“

Teď udělal ošklivý ksicht Abner. Ale rozuměl velmi dobře.

„Chci se té proklaté děvky zbavit. Jakýmkoliv způsobem. Musíš na ni najít něco výživného, ať už to je zmizení Generála, výtržnosti jejího bráchy nebo cokoliv dalšího, co tam vyvedla. Prostě chci, aby chcípla.“

„Zabít ji?“

„To by asi nešlo, co? Dokáže se účinně bránit.“

„Pár lidí už to zkusilo. Většinou zmizeli beze stopy.“

„Musíš na ni nachystat pořádnou past. Takovou, aby z ní nevyklouzla.“

„Můžu na to použít Grasse?“

Draggon se opět zachmuřil. Abner věděl, že Grasse taky nemá rád.

„Ten tady zůstal?“

„Čekal jsem, že zmizí, ale zůstal. Ne že bych nad tím jásal.“

„Kdyby se Grass a Renka vzájemně zlikvidovali, nebrečel bych nad jedním ani nad druhým. Konečně by byl trochu klid.“

„Budu se snažit.“

„Jo, to bych rád.“

Draggon věděl, že ta snaha nemusí vyjít. Už mnohokrát nevyšla. Byl ministerským předsedou státu, který se nebezpečně rozpadal. Ale byla tu naděje, že se to konečně obrátí k dobrému.

Za cenu hlavy Renky de Castignac.

Herbert d'Arnoisville byl hejsek a flákač. Neměl to v úmyslu ve chvíli, kdy přišel do Arminu, uchvácen nadšením nade vším, co se okolo něj dělo. Sestra, kterou každý obdivuje a která dokáže všechno, dostatek peněz, houfy děvčat, které se s ním s potěšením vyspaly, všechny byly krásné a od každé se něco naučil. Ženy různého vzhledu, z různých národů...

A potom zčista jasna všechny zmizely, ani se nerozloučily.

Herbert byl citlivý chlapec a věřil slibům. Sliby se mají plnit, hlavně o Vánocích. Dívky z cizích národů mu při milování slibovaly ledacos, jenže nic z toho nesplnily a dalo se tušit, že to ani neudělají, když odešly do války někde na druhém konci vesmíru. Herbert zůstal. Nudil se, přehnaně pil a Renka mu to financovala, protože jeho hýření byla vlastně jediná příležitost, jak utratit peníze. Ona jich měla dost, potřeby minimální. Žádná čarodějka není rozmařilá. Nebo alespoň neutrácí, dostává všechno zadarmo.

Herbert rychle postřehl, že když bude utrácet, budou ho všichni považovat za hlupáka. Bohužel neměl významné postavení, takže platit musel.

Jedna čarodějka ovšem zůstala. Vlastně přišla pozdě. Krásná černovláska, princezna Markyta Kuronská, dcera velkovévody. Ten stát byl konstituční monarchie v Pobaltí mezi Ruskem a Polskem, nevelká, leč důležitá; významné slovo v ní měli novináři, kteří důrazně požadovali od vévodské rodiny činy vhodné pro zvýšení turistického ruchu. Politická situace byla všeobecně nestabilní, velkovévodství Kuronské byla oáza klidu a vyrovnanosti a svět si přál, aby to tak zůstalo.

Herbert nad existencí Kuronska mírně kroutil hlavou. Nepamatoval se na nic takového. Markyta mu ochotně objasnila některá historická fakta. Třeba, že jedna z jejích prababiček, Kateřina Vilemína de Sagan, se kdysi dávno stala milenkou císaře Napoleona a přiměla ho, aby její vévodství posílil na úkor Polska a Ruska, takže se stalo významným státem s rozvinutým lehkým průmyslem, zvláště jemnou mechanikou. Proslulost získala rovněž universita s řadou vědeckých ústavů, kde se věnovali biochemii, elektronice a výzkumu časové diverzity. Markyta tam studovala také.

Herbert tiše žasnul. Moc ho zajímalo, kde se taková moc vzala.

A pak na to přišel. Mohl za to většinou Avdot Skorochod. Matka Kateřiny Vilemíny se velmi zajímala o magii, podařilo se jí starého upíra přivolat a vymámit z něj slib pomoci. Poslal jí ku pomoci upírku/čarodějku Wassilissu, která Kateřinu, její sestru Theodoru i další dcery vyučila v oboru. Dokonce jim pomohla odstranit problémy s rozmnožováním, Kateřina byla totiž po neodborně provedeném potratu neplodná. Takhle měla několik dětí, s Napoleonem, Ruským carem Alexandrem i všelijakými dalšími lidmi. Její neteř Beatrice se stala významnou spisovatelkou, nadšenou cestovatelkou po barbarských zemích a milenkou řady významných mužů. Její vzpomínky na milovanou babičku jsou populární dodnes. Celý klan vzorně spolupracoval a získal slávu, bohatství a moc, což pokračuje dodnes.

Až na to, že Markyta poněkud zmeškala schůzku v Indiopolisu. Přišla sice jen o několik hodin později, nicméně přesto zbytečně. Herbert se pokusil ji utěšit, ona z něj vytáhla spoustu informací, ale nakonec nevyřídila nic a vztekle se vrátila domů do Kuronska. Vzhledem k tomu, že byla velice krásná a žádoucí, se do ní Herbert zamiloval a její odchod ho naštval.

Občas se mu zdálo, že je jediný v městě, kdo si uvědomuje zdejší realitu. Možná i někdo další, ale všem to bylo jedno; nebo ještě lépe, hráli si na spokojené, ba nadšené. Třeba tím, že všechny ženy otěhotněly; všechny znamená od třinácti do padesáti, snad kromě jednotlivců zvláště chráněných, třeba z náboženských důvodů. Jak se to provedlo technicky, netušil; různé technické prostředky však selhaly. Dívky z vyšších tříd otěhotněly všechny i s učitelkou, a měly z toho velkou legraci. Když se to dozvěděli doma, nedošlo k žádným hádkám, matka byla v tom stavu taky a pokud měla manžela, nebylo to s ním; doporučuje se, aby oplodnitel byl geneticky odlišný. Genetika byla za císařství koníček čarodějek. Tentokrát byla výrazná odlišnost skutečně zajištěna.

Herbert neměl zásadní názor, pouze situaci sledoval. Problémem byly neinformované turistky, které se přijely podívat a netušily, co je čeká. Jisté štěstí měly ty, co odjely včas, než na to přišly; zbývající zůstaly a teď nasávaly místní atmosféru a názory převážné části obyvatelstva. Ovšem že se pamatovaly, že prožily několik nocí vášnivého sexu, dokonce kvůli tomu přijely, ale netušily, že ochranné prostředky selžou a naopak jejich tělo se zázračně uzdraví. Některé už kdysi v životě děti chtěly, ale nešlo to přes veškerou snahu lékařů; teď do toho vlítly a nevěděly s kým. A co bylo nejhorší, všichni se jejich problémům jen smáli.

Ke světonázoru cizinců patří představa o svobodné vůli. Domorodcům bylo občas nutno ten termín vysvětlit. Samozřejmě děti uměly perfektně ocitovat, že jejich předkové ze svobodné vůle odešli do Arminu, aby netrpěli pod krutovládou cizích vlád, že se rozhodli ze svobodné vůle vytvořit stát, do jeho čela postavit císaře a Korunní radu a řídit se jakýmkoliv nápadem císařovny Diany a jejího sboru čarodějek. Do osobního života se svobodná vůle moc nepromítala, nebo aspoň svérázně.

Za ideální se považuje rodové uspořádání. Hlavou rodu je Praotec, častěji Pramáti; neškodí, když dotyčný je mrtev, znám pouze z obrazu v galerii předků. Potomci patřící k rodu žijí společně v jeho paláci, dle momentálního přání odcházejí a přicházejí, společně shánějí potravu a veškeré životní potřeby, kterých nebývá mnoho. Člověk se dokáže uživit lovem ryb, sbíráním ovoce a pečením chlebových placek z mouky, která na něj připadne ze společné sklizně. Navíc se může najíst kdekoliv jinde, pokud netrpí zbytečnou nervozitou a nedělá si s ničím starosti. Spřátelené rody se spojí do klanů, etnicky příbuzné klany do kmenů a kmeny jsou samozřejmou součástí národa. Kdokoliv další může být bez zbytečných formalit zapojen, nejlépe společným sexem. Jeho dítě bude plnoprávným členem rodu...

Ovšem to předpokládá, že každý to dítě chce. Turistky nechtěly.

Dospívajícím děvčátkům zatím nepřišlo na mysl uvažovat, zda něco chtějí či nechtějí. Když měly náladu se bavit, vyrazily do města tancovat. Účastí na zábavě předběžně souhlasily se vším, co s nimi kdokoliv udělá. Většinou se chtěly vyspat s klukem, který se jim líbil; pokud je překvapí někdo, koho původně nechtěly, je to bezva legrace. Pošetilí cizinci vymysleli hloupá slova jako znásilnění a zneužití. Nesmysl; drobná žertovná rvačka bezvadně rozproudí krev a posílí vzrušení. Po takové správné předehře může mít dívka třeba pět partnerů najednou a hezky si užít. A kdyby se jí náhodou některý nezamlouval, dobila by ho tak, že by strávil měsíc ve špitále. Úplně nejlepší zábava je zapojit do hry nic netušící kamarádku, třeba cizinku. Pokud si dotyčná za pár týdnů přijde stěžovat, že otěhotněla a neví s kým, místní se rozesměje, políbí ji na tváře a řekne: „Já taky!“

Zkuste se zeptat své kočky, zda chtěla mít koťátka. Kdyby se nad tím zamyslela, řekla by, že ji prostě ovládla říje. Dívky nebyly kočky, ale rády si na ně hrály. Obvykle během života nepotkaly nikoho, kdo by proti jejich rozmnožování měl námitky, naopak každý to schvaloval. Jistě, nějací cizinci jsou proti, ale ti jsou přece tak směšní! Dobře se jim stalo, že je to konečně chytilo taky; až ta holka porodí a bude se muset starat o své dítě, uklidní se a začne myslet na rozumné věci, jako třeba jak chytat ryby, sbírat ovoce a bavit se s kamarády. Hlouposti jako finanční účetnictví jí postupně vyšumí z hlavy, stejně v tom nedosáhla žádných úspěchů; a když má jejich rodina nějaké peníze, určitě je z ní postupně vyždímáme.

Například Silke Grahamová, nyní Lady Rawitzová. Nejdřív měla příliš práce s rekonstrukcí manželova policejního pluku; spousta mladých odešla do světa (do Flotily?), bylo třeba naverbovat nové a naučit je správnému chování. Když konečně mohla odjet do Kingtownu oznámit matce své dosavadní úspěchy, zjistila s úžasem, že se mezitím zamilovala do podivného mladíka neurčité národnosti a zvláštní barvy pleti, dokonce s ním čeká dítě. Silke taky, takže si vzájemně pogratulovaly a Silke pozvala matku do svého paláce v Indiopolisu, kde se žije daleko příjemněji, například může chodit celé dny nahá, jak těhotným ženám doporučují rady čarodějek. Silke ani nepřišlo divné, že matka je dávno po přechodu a děti odjakživa nesnášela.

Silke si navykla chodit oblečená (?) do hodně nápadných šatů z co nejméně látky. Zato šperků měla hodně, ráda je předváděla na sobě i na kamarádkách a těšila se, jak bude za pár let zdobit dceru. Nejnápadnější byl trojhlavý orel na hrudi; kdokoliv na něj jen mrkl, okamžitě ji uznával za princeznu a očekával znalost magie. Bohužel mentální pole Indiopolisu opět pokleslo na původní úroveň a i když si vzpomněla na určitý postup, neměla obvykle sílu jej realizovat. Čekala ji dlouhá léta práce s energiemi, získávání a využívání. A spolupráce s druhými. Ach jo.

Aby mohla cokoliv dělat, musela se naučit hospodařit s energií. Přijímat, koncentrovat a vydávat. Zjistila pozoruhodné věci: třeba oblečení, které si vytvořila jako Vzor, dokázala snadno obnovit, ale vymyslet úplně nový Vzor vyžadovalo spoustu další energie. Některé Vzory ovšem těžko mohla využít; nejmíň čičí kamufláž, k níž patřila kočkovitá hlavička s tygřími pruhy na tvářích, jemná skvrnitá srst po celém těle a dlouhý pruhovaný ocas dle potřeby na šíji či na kostrči. Ten Vzor dostala darem, ovládala ho pouze zčásti a patřily k němu zbystřené smysly, vynikající čich, noční vidění a poněkud krvelačné nápady. Taky měla dost strach, aby to nezůstalo dítěti a malá se neuměla samovolně měnit v tygříka.

Ze začátku ještě dokázala psát prstem, později už ne. Ani oholit někoho výbojem energie už nemohla, přitom to tolik potřebovala! Musela tedy používat klasickou břitvu.

Zjistila totiž, že spoustu E může získat z emocí druhých lidí. Hlavně od mladých, kteří chtěli nastoupit k policii; když jim řekla, že z nich hodlá vysát co nejvíc E+, byli ochotni se třeba přerazit, aby ji poskytli. Dívky i chlapci přicházely do Cao Rawitz plni nadšení, trávili tu volný čas, koupali se v bazénu, hráli divoké hry s míčem a když se unavili, polehávali na zahradě. Ale nejvíc se samozřejmě těšili na orgie.

Silke kontrolovala svou Ebilanci několikrát denně, takže vypozorovala zajímavá fakta. Že ji nabíjí sex, samozřejmě věděla; ale E narůstala, i když jen přihlížela hrám mladých. Ze začátku prověřovala osobně všechny mladíky, kteří chtěli vstoupit do sboru, jak jí velela povinnost; nechala toho, až když jí začalo růst břicho. Tehdy také zanechaly sexu ostatní těhotné ženy, takže chudáci kluci náhle přišli o svou nejlepší zábavu. Hodně sice dívky zvládly pusinkou, ale nebylo to tak docela ono; hlavně všem chyběl rituální smysl orgií. Silke nějakou dobu nevěřila, že vzájemná výměna partnerů skutečně znamená uzavření věčného bratrství, ale pochopila a uvěřila, když spousta bojovníků tak náhle odešla válčit kamsi do cizího světa. Ti, co zbyli, byli ochotni udělat totéž; zůstali hlavně kvůli tomu, že jsou příliš mladí a nezkušení, nebo zde naopak mají důležité povinnosti. Samotná Silke také slíbila, že zůstane a bude střežit město.

Se sexem souvisel boj, to také věděla. Kluci se mohli dle libosti rvát jako psi i nadále; těhotné dívky se musely krotit, což je pěkně štvalo. Aby nevyšly ze cviku a neztratily odolnost vůči bolesti, alespoň se všelijak zdobily: tetováním, žíháním, ozdobnými jizvami, kovovými piercingy a řadou dalších technik, jaké neznala ani Silke. Také si velmi pečlivě upravovaly účes, pokud se to tak dá nazvat.

Správný kluk nosí bojový cop (skalpovou kadeř), správná holka wingy. O to všechno přišli při posledním koupání v Ohni; málokdo odolal. Když už byli vyholení, holili se dál, alespoň tato parta. Silke zjistila, že ji škrábání břitvy na hlavě příjemně vzrušuje; holení po těle, zvlášť v klíně, ji potom vytáčelo do obrátek a dostávala tím větší chuť na sex. Ale vzrušovalo ji taky holit ostatní; a úplně nejvíc návštěvníky neznalé zdejších poměrů. Už pochopila, že pobláznit hodně mladou, nezkušenou, leč sexu chtivou turistku, pozvat ji do paláce, omámit alkoholem a prostředky povzbuzujícími bezstarostnost, přimět se svléknout, oholit a předhodit smečce nadržených kluků jí působí téměř stejnou rozkoš, jako by to prožívala sama. Avšak byla k ní laskavá; pokud holka druhý den brečela a nechápala, co včera vyváděla, utěšovala ji a ujistila, že podruhé už se jí to bude líbit víc. Za pár dní to holka zjistila sama a nejen že se jí to líbilo, dokonce plánovala, které kamarádky sem vyláká a udělá s nimi to samé.

Ještě jednu schopnost dostala darem: Propojení. Ovšem s výhradami: fungovalo to pouze v jediné místnosti paláce, které se říkalo Velká jídelna, byla ozdobena zbraněmi a oltáři Ochránců a ležela opticky v přímé linii mezi Atanorem a Citadelou. Atanor i Citadela byly sice zničené, ale spojnice asi byla pořád důležitá. Aby posílila potenciál, zřídila Silke památeční oltáře Sonyi i Oberona, a dokonce Ali, i když na ten neměla vůbec co dát, kromě jediné fotografie, kde byli všichni dohromady. Měla pocit, že to pomohlo.

Propojení se aktivovalo tetováním, které měla na hlavě. I to byl důvod, aby se nechala pečlivě holit. Taky masírovat a natírat olejem. Nejlépe se to dařilo, když byli všichni zbavení veškerého ochlupení a dospělí se co nejvíc tělesně sladili. Čímž je jasné, že byly přítomné děti; právě jim se svěřovalo holení a masáže, protože je to moc bavilo.

Silke ve vhodné chvíli vstoupila do transu, zkontrolovala pole a spojila všechny dohromady. Nejdřív odstranila jazykový nesoulad; existoval trvalý blok informací, který se dal rychle předat i nováčkům. Potom zkontrolovala ty, které dosud neznala, ohledně jejich morální úrovně. Co by udělala s někým, kdo by nevyhověl, není jisté; možná by se postaraly dívky z policejní školy, ty stále toužily ulovit nějakého ničemu, aby si na něm smlsly. Potom už se řídila přáním účastníků; pokud si někdo přál získat určité informace, vyhledala je v poli a předala všem. Právě kvůli tomu tam lidé vodili děti, pokud byly přiměřeného věku.

Silke zkoušela zjistit, zda se mentální výuka týká i nenarozených dětí, včetně její dcery. Na Atanoru se to praktikovalo běžně, takže se informace zapisovaly do mysli dětí už před narozením, což neznamená, že je dokázaly okamžitě využívat. Spíš se pamatovaly a vzpomněly si, až je nějaká potřeba přiměla hledat.

Silke byla na úrovni princezny bojovnické kasty. Žádná čarodějka, byla však vybavena některými programy, které mohla využívat. Občas ji přepadala zvědavost, zda by se dokázala naučit i něco nového; rozhodla se to zkoušet, ale až porodí a trochu dcerku odchová.

Když se do paláce nastěhovala matka, situace se stala ještě složitější. Paní Grahamová se jmenovala Rosalyn Ellen, nicméně v rámci utajení se přejmenovala na lépe znějící Ariadnu. Její mladý milenec odhalil svoje skutečné záměry: když zjistil, že má dceru provdanou za komthura Indiopolisu, urychleně pochopil, že mu možnost zdědit její nesmírný majetek nekyne, takže se taktně vypařil. Lady Ariadna se velice naštvala, avšak nepomstila se mu; odjela za dcerou a od začátku se chovala jako velmi schopná čarodějka. Což znamená: kecala do všeho, ať tomu rozuměla či nikoliv, bez vyzvání pronášela tak neuvěřitelné nehoráznosti, že mladí valili oči. Ona už Silke občas říkala pitomosti, ale to přehlíželi; výroky lady Ariadny byly tak nesmyslné, že se nad nimi začali vážně zamýšlet a zkoušet odhadnout jejich význam. Duchovní učitelé v rámci osvícení žáků občas pronášejí výroky, zdánlivě nedávající smysl. Mladí usoudili, že lady Ariadna je tak nesmírně moudrá, že té úrovně hned tak někdo nedosahuje, a snaží se rozsvítit jim v hlavách světlo poznání. Velice si jí proto vážili.

Matka nikdy nebyla krásná, spíš naopak. Když si pak nechala vyholit hlavu a chodila nahá, byla tak ošklivá, až mladí užasli. Někdo takový přece musí mít významné postavení, když si troufá takhle existovat! Mimořádně se jí zalíbil sex všeho druhu; ujasnila si, že ji to vlastně nikdy nebavilo, jen se snažila plnit manželské povinnosti, dokud se jí muž zcela nezhnusil; pak se s ním rozvedla a on krátce na to zemřel. Teď se vyžívala bez zábran, potrpěla si na co nejmladší partnery, tělesně co nejlíp vybavené (černochy!) a třeba s tělesnými anomáliemi (úd vyhnutý do strany či vylepšený kovovými ozdobami). Kluky kouřila, děvčata lízala a puberťáky se snažila co nejvíc zkazit. Odjakživa se bála jakékoliv tělesné bolesti a představa, že by někomu ublížila, se nesrovnávala s jejím morálním kodexem; teď objevila potěšení z týrání partnerů, při sexu tloukla kluky i děvčata bičíkem a jásala, jak jim na zadku naskakují krvavé šlince. Když dostala taky, způsobilo jí to ještě větší vzrušení.

Otěhotněla později než Silke, takže pokračovala ve svých výstřednostech, když jich dcera už zanechala. Zatímco mladým se líbilo, že se jim lady Ariadna tak věnuje, dcera byla poněkud znepokojená. Její preference se začaly posouvat naprosto jinam.

Ve dvou zaznamenaných případech se stalo, že nedoporučila cizím turistkám účast na orgiích a navrhla, aby se zúčastnily pouze Propojení jako děti. Co ji k tomu vedlo? Většina Arminů považuje cizince za bezprávná stvoření, na jejichž názory a city není třeba brát sebemenší ohled. Ovšem Silke je původem cizinka; a když na to přijde, čarodějky první generace přišly také z ciziny, žádná princezna se nenarodila na Ostrově. Ty dvě dívky se lišily od jiných pouze tím, že měly vyhraněné náboženské přesvědčení; když to Silke zjistila, vyhlásila nad nimi ochranu. Ony byly mírně překvapené, čekaly horší věci. O to větší jevily zájem o výuku.

Pokud by to pokračovalo, mohlo to zajít ještě dál: až k vytvoření další generace Atanorských Panen. To byla velmi speciální skupina; dospívající dívky byly prověřovány zkušenými WZ, některé odděleny a poslány na Atanor, kde byly mimořádně chráněny. Měly sloužit v chrámu a pečovat o každého, kdo to potřeboval, ale prosluly spíš arogancí a nadřazeností; nebyli žádní chudí, nemocní a opuštění. Pokud ano, Panny by se dozajista postaraly, do každé práce se vrhaly s nadšením; ale když to nikdo nevyžadoval, neměly co dělat a vymýšlely zbytečné komplikace.

Jak známo, obě dámy Grahamovy byly velmi bohaté. Silke si pořídila nový plán města a zakreslovala do něj energetické vazby. Pak se rozhodla posílit telurické proudy dalšími koncentračními body: zakoupila dva objekty, zrušené chrámy, momentálně využívané jako skladiště, nechala je vyčistit, znovu vybavit a vysvětit. Jeden věnovala irské církvi Svatého Patricka, která se nejvíc blížila víře Moiry. Druhý církvi řecké, jmenovitě svatému Spiridonovi; nebyla si jistá, jaké zvyklosti dodržují v Byzanci. Nicméně soudila, že by Kythera mohla být alespoň trochu spokojená.

To ale ještě nebylo všechno. Jak známo, Cao Rawitz byl palác zasazený do svahu nad městem, vysunutý vpřed jako příď válečné lodi. Výš byl kopec zarostlý lesem; nebylo vyloučeno, že někoho napadne tam něco postavit, ale moc výhodné místo to nebylo. Silke pozemek koupila, ale dopřála představitelům různých předních rodů města, jejichž členové odešli do Flotily, aby se stavby nového chrámu zúčastnili. V jakém bude postaven stylu a komu by měl být zasvěcen, bylo věcí budoucnosti; rozhodně by měl mít věže i kupole, a na vrchol kopce má vést dlouhé schodiště zastíněné stromy. Rychle se pro něj ujal název Chrám Válečníků.

Tyto změny značně ovlivnily poměr křesťanských chrámů vůči pohanským. To se výrazně dotklo církve, jejímž nejvyšším představitelem ve městě byl biskup don Diego Miranda. Pozval Silke do svého paláce a později přijal i její pozvání do Cao Rawitz. Dalo by se říct, že se stali přáteli. Navzdory tomu, že biskup nebyl v kruzích vládních úředníků oblíben; mládeží byl naopak považován za neschopného dobráka, což je jen lepší pojmenování hlupáka.

Don Diego byl skutečně laskavý a vlídný. Byl biskupem všeobecné arminské církve, to znamená nepreferoval žádnou z denominací. Pokud se konala ekumenická zasedání, obvykle předsedal a pronášel všeobecně podnětné projevy, ale nerad se vyjadřoval ke sporným otázkám. Vysvětlení? Zakrátko po smrti veškeré spory vyřeší sám Bůh. Námitka: ale dostanou se tam ti, co hlásají něco scestného? Odpověď: modli se za ně, aby se tam dostali. Bylo dost obtížné prorazit slupku jeho laskavé odmítavosti, ale Silke se to podařilo. Dokonce ho přiměla, aby jí vyprávěl o největší akci templářské komunity, zapojení pohanských bohů do křesťanské církve. To se stalo dávno za jeho mládí, ovšem už tento údaj je sporný. Silke si musela zvyknout na jeho neobvyklé pojetí časové souslednosti; věci se děly v minulosti, avšak pokračovaly v současnosti a dosahují do budoucnosti. Bohové jsou bytosti existující ve vícerozměrném prostoru, tj. mohou se v čase pohybovat dopředu i dozadu a řada věcí se v reálném čase dosud nestala, ale don Diego o nich už věděl. Silke chvilku trvalo, než to pochopila.

Když byl Diego mladý, zúčastnil se řádového konventu na Rhodu. Byla tam spousta hostí, kromě jiných dívka Dita, podezřelá, že je hmotnou manifestací řecké bohyně Afrodíté. Rozumní lidé tomu samozřejmě nevěřili, byla spíš potrhlá než božská a vyváděla nejrůznější hlouposti. Chodila s ostatními děvčaty všude, tak přijala též pozvání na nedělní liturgii místního kněze otce Avvakuma. Líbila se jí a s chutí si zazpívala s ostatními.

Otec Avvakum nebyl nejzářivějším světlem církve. Byl to hodný starší pán s důstojným bříškem a šedivým plnovousem, měl upřímně rád svoji ženu, děti i vnoučata, po večerech se rád napil červeného vína a poseděl se sousedy. Lidé jeho řeči moc neposlouchali a nebrali ho vážně, dokud se jim nestalo něco zlého; pak za ním chodili, aby jim poradil a utěšil je. Oddával, křtil děti, světil příbytky a lodi, urovnával spory, sjednával mír mezi znesvářenými a když bylo nejhůř, pohřbíval ty, kteří dospěli ke konci své pouti. Byl soucitný a milosrdný, snad někdy příliš měkký k hříšníkům, neboť nikoho přísně neodsuzoval a pro každého měl pochopení. Občas, když dlel na modlitbách, si uvědomoval svoji nedokonalost a prosil Boha za odpuštění, že mu slouží tak málo a špatně. Výtečně si porozuměl s komthurem Ahlbeckem, který byl na tomto zasedání zvolen velmistrem; bohužel příliš krátce.

Dita později navštívila liturgii několikrát v různých časech, ale jak už je povahy přelétavé, dlouho jí ten zájem nevydržel. Přivedla však svoji dospívající sestru Artemis; ta měla kdysi ve městě Efesu jistý konflikt se svatým Pavlem z Tarsu, jak je popsáno v knize Skutků Apoštolských. Pobavil ji a přišla se otce Avvakuma zeptat, jak to pokračovalo a zda se to vůbec nějak dořešilo. Kněz byl potěšen, dlouho se ho žádné z vesnických dětí na nic nezeptalo, tak čiperné dívce zodpověděl všechny její otázky. No tedy, všechny to nebyly, přišla za ním ještě párkrát a vyptávala se tolik, až mu došly vědomosti a musel hledat v knihách. Doporučoval jí, aby šla studovat, pokud si to její rodiče mohou dovolit; nebyl si jist, čí je dítě. Artemis by na studia sice měla, ale byla příliš líná a obávala se, že na kterékoliv univerzitě by způsobila příliš velký rozruch.

Ari hezky a ráda zpívala. Dívala se na podoby svatých na ikonách a nechala si o nich vyprávět. Bylo jich tu hodně; nejchápavější a nejlaskavější byla Marie Magdalena, nejmoudřejší a nejmocnější Kateřina Alexandrijská. Ta Kateřina. Občas se s Ari přišly podívat a zazpívat si. Někdy s nimi byla rozpustilá Johanka, a s ní obvykle přišla rudovláska Eponé. Kateřina znala z Egypta vznešenou a poněkud nepřístupnou Éset; společně ukecaly ostatní, jako Hathór, Sachmet, Bastet a jiné, aby přicházely v poněkud přijatelnějších podobách. Muži chodili na liturgii méně často, jen o velkých svátcích, ženy daleko častěji. Otec Avvakum už dávno ztratil přehled, kdo je kdo.

Biskup Diego to vysvětloval tak, že mezi mládeží vznikly neformálně přátelské vztahy, zvláště ve válce proti Infernu. Častými hosty v chátrajícím kostelíku otce Avvakuma byli archandělé Michael a Gabriel, Jiří Drakobijce, kníže Václav Český a řada dalších, které odhadoval na turisty z ciziny. Když mu zrak zeslábnul natolik, že měl potíže se čtením z Písma, navštívila Artemis otce Pavla a uprosila ho, aby se na nějaký čas přemístil na Rhodos a pomáhal mu jako diakon. Byl to sice pochmurný muž přísných mravů, ale Ari měl rád, takže ho obměkčila. Otec Avvakum poctivě sloužil Bohu až do konce svých dnů, a andělé mu k tomu zpívali.

Jaké vztahy vládnou ve vyšších sférách nyní, don Diego nevěděl. Od války byl přímý kontakt přerušen, nikdo z Ochránců Indiopolis osobně nenavštívil. Biskupovi to bylo trochu líto; stejně jako Stříbrný Delfín Esxatli se obával, že je to jistý náznak nelibosti, že se nechali porazit. Jen doufal, že se po konečném vítězství dokáže město i jeho obyvatelé vrátit na výsluní přízně. Nové chrámy tomu určitě hodně napomohou. Plán přivést ke křesťanství všechny lidi i s jejich bohy je záležitost dlouhodobá; nezáleží, jak to dlouho bude trvat a zda se toho don Diego dočká.

Silke z toho všeho byla poněkud zmatená. Nebyla si jistá, zda si počíná správně či špatně; biskup ji uklidňoval, že je doposud na cestě a všem dnům není ještě konec, ale tím její zmatek zcela neodstranil. Je správné, aby dělala to, co dělá? Odpověď: správné to vždycky není, ale je to nutné.

Ještě je nutno říct, že v určeném čase se Silke narodila dcera, byla řádně pokřtěna a dostala jméno Mayra. V té době se ve městě i všude jinde narodila spousta dalších dětí, takže namísto vzájemných gratulací si princezny dopřály v Indiopolisu velký ohňostroj a na nebi výbuch supernovy.

Přejme jim všem štěstí.

Herbert seděl v krčmě a popíjel. Jeho myšlenky byly chmurné až do chvíle, kdy se náhle otevřely dveře a vešel Grass. Když konečně zas jednou uviděl přátelskou tvář, Herbert zajásal a hned ho zval ke stolu.

Nejdřív si povídali o novinkách; Grass nechal Herberta rozhovořit se co nejvíc, o všem, co ho trápilo. Až když se vypovídal, navázal:

„No, já mám taky trochu problémy. Nic se mi nepodařilo, jak jsem chtěl. Vlastně bys mi mohl pomoci; ale netýká se to Indiopolisu, nýbrž Iron-city. Je tu ale problém, znají mě tam příliš dobře.“

„Aha! A o co jde?“

„Týká se to vyšších bytostí, než jsou lidé. To ty asi neznáš.“

„Dřív bych ti řekl... no, už jsem viděl ledacos zvláštního. Povídej.“

„Město Iron-city věnoval ten darebák Richard Baarfelt své milence, která byla hmotnou expanzí indické bohyně Kálí. Tisíciruká, Černá Matka, Ničitelka atd. Velmi nepříjemná dáma.“

„A co?“

„Obvykle vypadá jako velmi krásná a svůdná dívka s tmavou pletí a velkýma zářivýma očima. Přestože je velmi bohatá, někdy si hraje na chudou. Ale ať je v jakékoliv podobě, je vždycky nebezpečná.“

„Chápu. Kromě jednoho: proč mi to říkáš?“

„Nepotkal jsi ji někde?“

„Potkal jsem spoustu krásných děvčat s tmavou pletí.“

„Ne tady. V Iron-city.“

„Nikdy jsem tam nebyl.“

„A nechceš si tam udělat výlet?“

„Jet do Ironu a hledat tam bohyni Kálí?“

„Ano. Druhá možnost je Tiámat, babylónská bohyně Chaosu. Bohužel nevím, jak by mohla vypadat. Jakkoliv.“

Herbert potřásl hlavou. Začal se nedůvěřivě usmívat.

„A do třetice: dívka, jejíž jméno neznáme. Přezdívku má Elfka.“

„Proč?“

„Protože tak vypadá. Blondýnka s velice světlou pletí a špičatýma ušima. Něco jako princezna Lauralanthallasa z Krynnu. Jenom ještě hezčí.“

„Poslouchej, já jsem ochoten pro tebe udělat cokoliv. Pojedu do Ironu a budu se tam rozhlížet a vyptávat, ale celé mi to připadá jako hloupý vtip. Nevěřím, že něco takového skutečně existuje.“

„Bohužel. Ta Elfka je mimořádně mocná čarodějka. Míšenka; její matka byla Sif Zlatovláska, dcera May-Britt Baarfeltové. Otec elf Avaen, její milenec. Myslím May-Britt.“

„To jsou jména z hodně starých legend.“

„Správně. Bohužel, jedna myš vždycky přežije.“

Herbert nakrčil nos. Grass se pohodlněji opřel, poručil si další pivo a začal mu vyprávět o zvláštnostech milostného života elfů.

Otcem Sif byl jeden z trojice manželů May-Britt, otce a dvou synů z rodu Aswastarrů. Později se s nimi rozešla a stala se milenkou Lorda Avaena. Asi se do něj zamilovala, jinak by s ním nevydržela. Elfové jsou krásní, ušlechtilí, moudří a vznešení, ale rozhodně ne vášniví. Neradi dávají najevo jakékoliv emoce; než se od nich dočkáte nějakého citu, mohou uplynout dlouhá léta. Miloval Avaen May? Asi ano, když ji snášel. Jeho manželka zemřela (za záhadných okolností, asi v boji) před pouhými třemi sty lety; další se rozhodl prozatím nehledat a spokojit se s obsluhou lidské ženy. Ano, skutečně pouze přijímal její péči; sex vypadal tak, že se uložil, ona mu rukou či raději ústy ztopořila penis, nasedla na něj a tak dlouho nadskakovala, dokud se neudělal. Ano, dost dlouho. Asi se mu to líbilo, když si to nechal líbit. Možná někdy i poděkoval.

Elfové si všeobecně lidí příliš neváží. Snášejí je asi jako my psy; některým jedincům dovolí víc než většině. Čarodějky berou o něco víc, zvláště když dokážou příslušně změnit vzhled. Baarfeltové mají příměs starší krve, s May se Avaen sblížil a na ostatní B' princezny si zvykl při zasedání na ostrově Rhodu. Alespoň natolik, že jim dovolil na sebe sahat. Když některá sestra May navštívila, nechal se od ní obsloužit.

Jednou za sedm až osm let přijde na elfy záchvat prudké vášně. Trvá asi týden a v jeho průběhu jsou schopni vlítnout na cokoliv, co připomíná ženu. Elfka přežije ve zdraví, dokonce se jí to líbí. Lidská žena by mohla při takových hrách zahynout vyčerpáním. Čarodějky jsou ovšem odolné.

Avaen byl natolik slušný, že May-Britt alespoň varoval předem. Reagovala adekvátně: přizvala do hry dceru Sif a neteř Iris, Dvojčata S/I. Tou dobou už byly dospělé, ochotně přijaly a střídaly se, přímo s potěšením. Všechny tři také otěhotněly, a s nimi ještě další kamarádky, které tam zrádně vylákaly a předem jim neřekly, o co půjde. Jindy než v tom období nejsou elfové plodní, ale tentokrát se to podařilo.

Těhotenství elfů trvá patnáct měsíců, jim trvalo jedenáct a bylo značně nepříjemné. Co se komu narodilo, není přesně známo; jisté je, že Sif měla dceru, která se ukázala jako velmi nadaná. Když začala válka, poslala ji na nějaké jiné místo, čímž jí zachránila život. Během války se Elfka dostala nějakým způsobem do školy bohyně Ištar; elfští příbuzní se jí odmítli věnovat (nebo měli dost svých starostí). Každopádně prošla výcvikem a teď se vrací rozhodnuta vyřídit si účty. Zabili jí mámu, tátu i téměř všechny příbuzné, to naštve.

Zajímavá otázka: proč by si měla chodit vyřizovat účty zrovna do Arminu? No, někde začít musí. Pravděpodobně taky shání spojence, a je schopna získat hodně vysoko postavené osobnosti. Možná i bohy. Kdyby se spojila s Kálí a Tiámat, byly by hodně nebezpečná trojka.

Herbertovi šla z toho všeho hlava kolem. Ničemu nevěřil. Nicméně souhlasil, že odjede pátrat do Iron-city. Možná z přátelství. A možná jen proto, aby se nenudil.

Město Iron-city je příšerné. Inteligentnější občané mu občas říkají Předpeklí, Mordor a všelijak jinak. Méně inteligentní kroutí hlavou; jsou rádi, že tam vůbec mohou být. Ne že by se jim tam líbilo, ale je tu spousta práce a slibů dobrého výdělku. Někomu se i splní.

Občané se dělí na několik skupin. Tou nejmenší jsou hodně bohatí; majetek ovšem nezískali poctivou prací, nýbrž rafinovanými podvody. Majitelé dolů, bank, podílů v Ocelárnách, Hutích, Loděnicích, velkostatkáři a jiní zloději. Nebojí se ničeho kromě možnosti, že by se města zmocnil princ Lera. Nepochybně na ně hodně ví a ošklivě by si to s nimi vyřídil.

Poměrně dost je těch, kdo jsou odborníky v nějaké profesi, tím pádem mají stabilní zaměstnání a dobré platy. Postaví si hezký rodinný domek, ožení se a zplodí několik dětí, a pak už jen pilně vydělávají na to, co jim nařídí koupit manželka. Za tím účelem je ve městě řada obchodních domů narvaných zbožím, kam o sobotách a nedělích vyrážejí celé rodiny. Pokud vůbec něco zbyde, jsou jim k disposici rozsáhlé služby: restaurace, bary, krčmy, herny, kasina, bordely a někde na konci divadla a veřejné knihovny. Většina zaměstnanců má taky docela dobré příjmy, takže je všecko v pořádku. Takové služby vyhledávají rovněž lidé, kteří mají dobré příjmy, ale nedokázali se zahnízdit v rodině, nebo z ní byli vyštváni. Ti utrácejí nejvíc a vytvářejí osobitý životní standard.

Pomocných dělníků je zapotřebí docela dost, placení jsou ovšem méně, ale jejich snahou je dostat se do kategorie stálých. Součástí jejich života je snaha předstírat, že se jim to už podařilo, takže si často kupují věci, na které nemají; jak? Na dluh, samozřejmě. Některým se to podaří, jiní časem zkrachují a přijdou o všechno. Někdy využijí 'výhodných' půjček i normální občané, čímž se dostanou do klepet bezohledných lichvářů a podvodníků.

Okolo deseti procent obyvatel patří k chudině. Ti se k nějakému výdělku dostanou jen příležitostně; snad vás nepřekvapí, že jsou většinou tmavší pleti a nižšího vzdělání. Občas se někomu podaří vyšvihnout nahoru, ale zas jiní se propadnou na dno sociální sítě. Potom žebrají, podvádějí či kradou, každý podle své nátury. Ženám se nabízí skvělá kariéra prostitutky. Těch je hodně, různých kategorií, od luxusních, přes veřejné domy až k ubohým pouličním šlapkám. A aby byl ve městě klid, dohlíží na ně velká spousta policajtů, městských strážníků, tajných, fízlů a donašečů.

Díky dobrým pracovním příležitostem je Iron-city největší město Arminu, zvlášť když k němu připočítáme Rossa Blancu na břehu moře a kolonie luxusních rekreačních sídel v Orlích horách. Zatímco Indiopolis vypadá, jako by jeho paláce pamatovaly několik tisíc let, většina Ironu byla postavena po válce; výjimkou je domorodá čtvrť zvaná Kasba s úzkými křivolakými uličkami a domy v podivném etnickém stylu. Za pozornost turistů stojí už jenom pár staveb jako stará Radnice, dva tři kostely, Červený most a... dost. Asi se nebudete divit, že tam moc turistů nejezdí.

Ale ano, jezdí. Existuje něco, co nemůžete získat v žádném jiném místě, alespoň ne v takovém výběru. Jde o sex, a jistě víte, že Armin je největším lákadlem sexturistiky. Ovšem, v Kingtownu či Indiopolisu jsou dívky hezčí, na jihu přímo krásné. Jenže v Ironu máte téměř jistotu, že dostanete to, co požadujete: jistotu, že vaše partnerka není nic jiného než kurva.

Mnoho sexturistů lákají holčičky nedospělé, pokud možno děti. Herbert si na takové zvykl, líbily se mu. Na rozdíl od cizinců, ti bývali nepříjemně překvapení ráno po probuzení, když pochopili, že namísto na oběť narazili na podstatně nebezpečnějšího lovce, než jsou sami. Používali dvojí označení: mozkožrout a mozkomor. Mozkožrout je začínající čarodějka, která jim vstoupí do mysli a vyzví veškerá jejich tajemství. Mozkomor pak je o něco starší, která je učiní na sobě závislým, ale současně jim připomíná jejich dřívější zločiny a naznačuje tresty, které je za to čekají. Jižané říkají terapeutka. Léčitelka nemocné mysli.

Herbert měl mentální spojení rád. Rozverné dívenky také; prozkoumaly ho, vyhodnotily jako plus a pak používaly jako nabíječku E+, což u nich často znamenalo ty nejdivočejší hry. Rády se praly a bolest je stimulovala, až už souboj dopadl jakkoliv, vždy končil sexem. Znásilněním, řekněme. Jenže ve většině případů vyhrála ta holka.

Cizinci požadovali podřízení, submisi. Nechtěli, aby se dívka těšila, ale aby se bála a trpěla. Většinou byli ubožáci, na kterých se každý vyřádil, tak chtěli, aby se jich bála alespoň ta holčička, kterou znásilní. Správná holka z Indiopolisu by je zkopala do kulatého čtverečku, a potom léčila. V Ironu byly prostitutky skutečně ubožačky, přinucené sloužit. A jejich pasáci odporné zrůdy. Přesto jich bylo hodně.

Herbert přijel, ubytoval se v levném penzionu, začal se toulat po městě a nasávat atmosféru. Hned první den měl chuť utéci zpátky, nebo kamkoliv. Pak se vzpamatoval, oklepal a rozhodl: tohle město potřebuje léčení. Hodně dobrou terapeutku. Mocnou čarodějku.

Jenže Grass ho sem poslal, aby ji odhalil a ohlásil. Nepochybně jí chce ublížit; není vyloučeno, že to i dokáže. Postupně se zbavoval své naivity; Grassovi věřil ze sentimentality, byl to přece on, kdo ho přivedl. Povídají se o něm ošklivé věci, ovšem... komu věřit?

Toto město zasvětil kdysi Richard Baarfelt bohyní Kálí. Té nejhorší mezi zlými. Bohyni silnější než Višnu a Šiva dohromady, která kdysi jediná dokázala zničit nestvůrného býka Mahéšu. Kruté, zákeřné a nelítostné.

Jedno malé plus: Kálí Mata má své povinnosti v Indii. Také tam má město, Kalkatu neboli Calicut. Sem přišla pouze z lásky k Richardovi. Ovšem dá se v jejím případě mluvit o lásce? Spíš zvrhlá vášeň.

Druhá možnost: Tiámat. Co se o ní ví? Nic. Nepatří do kroužku významných Ochránců ženského pohlaví, které byly uctívány za císařství. Nejbližší je jí Ištar, Okřídlená Lvice. Vychovatelka Elfky. Znamená to něco?

Taky je možná tato verze: bohyně Tiámat se ve svém světě příliš nudila. Záviděla ostatním jejich zábavy v hmotném těle, zvláště kontakty na svět ovládaný křesťanstvím. Možná existuje nějaký altisvět, kde Babylónská říše žije a prosperuje, ale určitě není ten hlavní. Takže se rozhodla narodit se mocné čarodějce Sif z klanu Aswastarrů a elfu lordu Avaenovi jako jejich dítě. Náznak důkazu: unikla ze světa odsouzeného k zániku. Přežila a dostala se do dobré školy. Ale přišla by sem?

Tento svět vážně potřebuje čarodějku.

„Můžete mi vysvětlit, jaký to má účel?“ otázal se Léger.

„Velmi předvídavý. Poslal jsem ho do Iron-city hledat záškodníka. Jednu speciální dámu, o které vím a která je dost nebezpečná.“

„Aha. A co, když ji najde?“

„Je to moc zlá dáma. Krutá a zákeřná. Když ji najde, má tyto možnosti:

Buď to oznámí nám, v tom případě ji chytíme... pokusíme se chytit. Ať to dopadne jak chce, vysoký panstvo se naštve. Terčem jejich pomsty bude on. Což na oplátku naštve sestřičku a ona se s nimi dá do boje. Nevím, jak moc je silná, ale někdo někoho určitě zničí. Renka zahyne téměř jistě.

Nebo Ona přijde na to, že ji hledá. Zabije ho dřív, než stihne komukoliv něco říct. Tím se sestřička naštve zcela jistě.“

Abner se mračil. „Je ještě jedna možnost. Že se spřáhnou.“

„Pochybuju. To by musela nejdřív přemýšlet a pak jednat. To na ni nesedí.“

„Znáte ji tak dobře?“

„Znám takové jako ona. Naší výhodou je jejich pohrdání lidmi. Nejsme pro ně nic než králíci nebo myši. Zkoušejí si na nás svoje metody.“

Jednou z hlavních vlastností Abnera Légera byla vrozená nedůvěřivost. Ale přesto se usmál: „Když to vyjde, počítejte s odměnou a povýšením!“

Grass se zatvářil úslužně. Nicméně si pomyslel:

„Když to vyjde, vyberu si odměnu sám.“

Herbert bloumal ulicemi. Většinou města byl znechucen. Pokud někam chodil rád, byla to Kasba, tajemná a uzavřená, přesto sympatičtější než cokoliv. Ano, tady by možná mohla taková žena žít.

Význačnou stavbou Kasby byla zřícenina Chrámu Smíření. Jedna z mála staveb z časů císařství, v byzantském slohu, s řeckou zvonicí a tureckými minarety. Chrám, v němž uctívali Boha křesťané i muslimové, byly tu i oltáře buddhistické, hinduistické... jakékoliv. Při dobývání města se tam opevnili poslední obránci, takže vojáci chrám rozstříleli bez ohledu na jeho krásu. Zřícenina byla jedno z mála míst, kde se mohli zdárně fotografovat turisté.

Například blondýnka v kalhotovém kostýmu, slunečních brýlích a širokém slaměném klobouku. Na první pohled na ní bylo vidět, že přijela zrovna teď a dosud si na místní zvyklosti nezvykla. Lezla po zříceninách a rozpačitě hledala, co by tak vyfotila; kromě jiného měla velice nevhodné boty na podpatku. Herbert se bál, že si zlomí nohu.

„Prosím tě, chlapče!“ řekla a její přízvuk byl taky nepříjemný, „Nemohl bys mě vyblejsknout? Umíš zacházet s foťákem?“

Herbert přistoupil. „Zkusit to můžu.“

„Tak jo. Tadyhle se kouká a tady mačká. Dobrý?“

Herbert si prohlédl aparát. Nic moc kvalita.

„No ale... takhle? To si ani trochu neodložíš?“

„E?“

„Holky se většinou fotějí... míň oblečený.“

Zamyslela se nad tím. Chovala se, jako by na ni mluvil tatarsky a ona si musela všechno překládat. Ale podle přízvuku byla Američanka.

„Proč?“

„No... holky chtějí vypadat... víc sexy.“

„Koukej, vyblejskni mě a neraď.“

Namířil na ni fotoaparát a stiskl. Další zvláštnost: ani se neusmála.

„Stačí?“

Pověsila si aparát na krk. Herbert se rozhodl odejít od ní co nejdál.

„Ty, hele! Vyznáš se tady?“

„Trochu.“

„Tak mi nikam nezdrhej! Co je tady zajímavýho k vidění?“

„Chceš to vědět? Nic!“

Otráveně se rozhlédla. „Co se tady dá pěknýho dělat?“

„Nic.“

„Aha. Tak proč seš tady?“

„Poslali mě sem.“

Hluboce se nad tím zamyslela. „Naši jsou blbý.“ konstatovala.

„Důvod?“

„Poslali mě sem.“

Herbertovi konečně napadlo, proč je taková. Je opilá nebo nafetovaná.

„Tohle město by zasloužilo kobercovej nálet.“

„Říkají, že jeden zažilo za války. Předtím bylo docela hezký.“

„Peklo je taky docela hezký?“

„Nevím. Tam jsem nebyl.“

Herbert učinil další pokus odejít.

„Počkej! Nechoď pryč! Zůstaň tady!“

Tak zůstal. Obcházela zříceniny a mračila se, pokud to mohl vidět.

„Asi už jsem viděla všecko. Co je tady dál?“

„Nevím. Asi nic. Co bys chtěla?“

„Já nevím! Něco zábavnýho, sakra!“

„Nechceš se třeba jet koupat do Rossa Blancy?“

„To je ta vesnice u moře?“

„Jo. Jsou tam hezký pláže.“

„Jenže já se opalovat nemůžu. Mám moc citlivou pleť, hned se spálím. Jen mi naskáčou pihy, zčervenám a začnu se loupat.“

„Aha. Proto to oblečení.“

Neřekla nic.

„Sehnal bych ti dobrej opalovací olej.“

„A hned mě namazal?“

„Kdybys chtěla...?“

„Nechtěla.“

Herbert se definitivně rozhodl odejít a nechat ji být.

„Znáš tady aspoň nějakou dobrou hospodu?“

„Ne. Znám několik přijatelných.“

„Díky Bohu aspoň za to. Jdem?“

Šli. Kasba se rozkládá na kopci, zhruba o sto metrů výš nad zbytkem města. Když sestupovali dolů, narazili v serpentině na cosi jako čajovnu, tak tam zabočili a usedli ve stínu stromů.

„Já jsem Phoebe.“ představila se konečně.

„Herbert.“

„Jsi domorodec?“

„Ne, přijel jsem... před čtrnácti dny. Jsem Španěl.“

„Ovšem nevypadáš.“

„Matka byla Francouzka a otec... nevím. Jsme hodně pomíchaný.“

„Děláš dojem... nevím, jak to říct. Jako že seš něco lepšího.“

Herbert rozhodně neměl chuť projednávat toto téma. Pokrčil rameny.

„Já jsem tady za odměnu. Rodiče mi zaplatili poznávací zájezd. Jako dar za úspěšný dokončení školy. Promovala jsem z psychologie.“

„Nevypadáš, že by tě tím moc potěšili.“

„Nepotěšili.“

Herberta napadlo říct jí, že existují zajímavější místa než tohle. Třeba Indiopolis. Jenže ona by chtěla, aby ji tam doprovodil. Nechtělo se mu, až tolik se mu nelíbila. Vlastně skoro vůbec.

„Co je to za práci, psychologie?“ zeptal se.

„Tys nikdy nebyl u psychologa?“

„Ne. Tady žádný nejsou.“

Naštvala se. Nechápala, jak někdo může přežít bez psychologa.

„Psychiatři tu taky žádný nejsou.“ dorazil ji.

„To není možný! Kdo léčí zdejší cvoky?“

„Tady žádný cvoci nejsou.“

„Blbost!“

„Nebo se to o nich aspoň neví.“

Její znechucení dostoupilo vrcholu. Tahle země se jí vůbec nelíbila.

„Co děláš ty?“

Zaváhal. Pak jí to vysvětlil. S řadou přerušení, když něco nechápala nebo nechtěla uvěřit. Ovšem zaujalo ji to.

„Ty docela vážně tvrdíš, že hledáš v tomhle městě nějakou divnou bohyni?“

„Dvě bohyně. Kálí a Tiámat. A ještě jednu elfí čarodějku.“

„Za takový tvrzení už by tě jinde poslali k psychiatrovi.“

„Já vím.“

„Proč je hledáš?“

„Poslali mě sem kvůli tomu.“

„A dávají ti za to nějaký peníze?“

„Jo.“

„Tak to je v pořádku. Za jak dlouho je máš najít?“

„Není to nijak omezeno.“

„Tak to je fajn. Vypadá to na dlouhodobý a dobře placený zaměstnání.“

„Moc dobře placený ne.“

„Aspoň ti dlouho vydrží.“

To byl Herbert nucen uznat.

„Jak je poznáš? Jak vypadá taková bohyně?“

„Jakkoliv. Kálí má tmavou pleť a černý vlasy. V indický čtvrti má chrám, tam si ji můžeš prohlídnout. Jak vypadá Tiámat, nevím.“

„Co je ta zač?“

„Babylónská bohyně chaosu. Prý hodně nebezpečná.“

„Fajn. Ta třetí?“

„Elfka. Má velký uši nahoře do špičky.“

„Tys někdy něco takovýho viděl?“

Herbert zaváhal. Ale už jí toho řekl víc než dost.

„V paměti některých lidí jsou uloženy vzpomínky. Viděl jsem je.“

Zamyslela se. „Podle té knížky... to ses s nima musel vyspat.“

„Jo.“

„Seš ten typ, co se vyspí s každou holkou?“

„Jen s hezkejma. Co se mi líběj.“

„A teď se chceš vyspat se mnou?“

„Zkusit by se to mělo.“

Zatvářila se tak, že se okamžitě urazil. Kdyby měl dopito, odešel by. Taky by mohl odejít uraženě, aniž dopije. Ale řekl:

„Co by sis myslela, kdybych to aspoň nezkusil?“

„Že seš vadnej.“

„Zkus říct, co ty na to!“

„Neříkám ano, neříkám ne. Doposud váhám. Nechtěl bys mě trochu balit?“

„Potěšilo by tě to?“

Odvrátila hlavu a hleděla na město pod nimi. Nevypadalo o nic hezčí.

„Jak chceš najít ty svý bohyně?“

„Nevím. Bloumat po městě, až si všimnu něčeho divnýho.“

„To je metoda?“

„Ony se můžou taky všelijak přestrojit. V podstatě za cokoliv.“

„Třeba za holku jako jsem já?“

„Máš snad špičatý uši?“

Nadzvedla střechu klobouku a odhrnula si vlasy. Ouško měla normální.

„Někdy bývají zákeřný. Dokážou se vtělit do člověka, kterej předtím nic netušil. Prostě najednou do něj vlítnou.“

„Hezký! Jak by se to dalo zařídit?“

„Aby do tebe něco vlítlo?“

„Jasně! Konečně něco zábavnýho!“

„Nevím, co ti na to říct. Jsou to holky nebezpečný!“

„Chtěla bych bejt nebezpečná holka.“

„Já zas doufám, že se ti to nepovede. Už jsem...“

„Dořekni to! Potkal jsi někdy nějakou nebezpečnou?“

„Všecky, který se mi kdy líbily. Třeba moje sestra. Renka de Castignac.“

„Ta zpěvačka? Ty seš její brácha?“

„Nevlastní. Dost dlouho jsem to nevěděl. Nebo spíš... ne všechno.“

„O Rence se povídá, že je čarodějka.“

„Jo.“

„Její máma byla taky... tvoje máma?“

„Zuzana d'Arnoisville. Nebyla nejmocnější z čarodějek, ale...“

„Myslíš, že jsi po ní něco zdědil?“

Na to Herbert neřekl nic.

Zvažoval, zda se mu líbí či nikoliv. Nebyla ten typ, jaký poznal v Indiopolisu; rozhodně neměla převahu, fyzickou ani morální. Čarodějky převahu měly, ať dělaly cokoliv, snad je bavilo nechat se ponižovat. Nad Phoebe měl převahu on; tušil, že ji brzy dostane do postele, jí se to bude líbit a tím se na něm stane závislá. Ale přeje si to? Chce si ji ponechat na delší dobu, nebo jen na krátkou chvíli? Jenže každá kunda si zaslouží aspoň jednou ochutnat, řekla jedna WZ, když ho vyučovala.

„Co bys se mnou všecko dělal, kdybych s tebou šla?“

Zarazil se. Teď zrovna na ně padl stín slunečníku, tak si sundala brýle. Měla krásné oči, modré jako obloha. Aspoň že ne modrozelené.

„Pouč mě! Co se má dělat s holkou, když se přestane cukat?“

„Je několik... dvě možnosti. Jako v Indiopolisu – nebo jinak.“

„Samozřejmě. Když už, tak pořádně.“

Lákalo ho to opakovat: „Každá kunda si zaslouží aspoň jednou ochutnat.“

Urazí se – rozesměje? Rozesmála se.

„To mi řekla jedna... dáma, když mě učila, co s ní mám dělat.“

„Ochutnat znamená vylízat? A já vykouřit?“

„Taky. U ní to znamenalo nejdřív kompletně oholit; celé tělo kromě řas. Dvakrát, aby nezůstal jediný chloupek. Potom vetřít do kůže léčivý olej. Co nejpečlivěji. Promasírovat všechny svaly, klouby, šlachy. Eroticky citlivá místa několikrát po sobě. Zvýraznit všecky linie tetování, zvlášť na hlavě. Ve chvílích, kdy si to přeje, koitus až k orgasmu. Když už nemůžu, prsty či jazykem. To vše tak dlouho, dokud nebyla spokojená.“

„Kolikrát za sebou to dokážeš?“

„Bez pomoci... hm, třikrát. Jenže ona ovládá energii.“

„Eh...ech!“

„A totéž udělat každé, která nás přijde navštívit.“

„Ještě řekni, že je na to zavolala.“

„Ano.“

„Musíš být třeskutě dobrej.“

„Jsem mladý a silný, zvlášť proti nim. Vhodný jako nabíječka.“

„Jí bylo kolik?“

„Netuším. Odhadoval jsem ji tak na tři sta.“

Zakuckala se. „Cože? To vypadala tak strašně?“

„Vypadala na pětadvacet. Vypadají jakkoliv.“

„Tak podle čeho...?“

„Podle znalostí. Propojila se mnou svou paměť.“

„To se musí?“

„To je odměna za všechno, co jsem... ne. To prostě čarodějky dělají.“

„Co ses dozvěděl?“

Zatvářil se neurčitě. „To se nedá říct slovy.“

„A jinak by se to dalo?“

Dotkl se tetování na ruce: „Dokázal bych Propojení. Snad i tady.“

„Je to tady jiné než jinde?“

„Není tu E síť. Žádné zdroje, na které bych se napojil.“

„Vysvětli mi to!“

Vyprávěl. O Indiopolisu, o shromáždění, o bohyni Esxatli. Naslouchala.

A najednou se zeptala: „Proč mě nehladíš?“

Kromě jiných lidí seděla v hospůdce i další dvojice; muž zjevně turista, žena zjevně kurva. Chlapík hodně pil, platil za ni a ruce jí strkal střídavě pod tričko a pod sukýnku. Ona jemu ruku do kalhot. Způsobila na nich mokrou skvrnu, ale jemu (a nikomu jinému) to zjevně nevadilo.

Herbert si přitulil Phoebe a zkusmo jí zasunul ruku pod blůzičku. Na rozdíl od té holky měla podprsenku. Určitě má i kalhotky. Ale mazlení se jí líbilo, rozhodně víc než jeho vyprávění.

Teď už bylo jasné, jak to dopadne. Stráví noc s cizí turistkou a nejspíš jí to udělá. Toužil se před ní vytáhnout, ukázat jí, co umí. Tím ona získá znalosti čarodějky. Co s nimi provede? Jaké komplikace si vymyslí?

Zavřel oči a soustředil se na mazlení. Přejížděl jí po kůži vlnami horka; to způsobilo prudký odpor vůči oblečení, drobný žertík žákyněk. Kňučela.

„Hned?“ zašeptal jí do ucha.

„Co nejdřív! Než se udělám...“

Zavolal číšníka, zaplatil a šli. Jejich počínání si nikdo nevšímal.

Bydlel v malém penzionu. Majitelka ani nemrkla, jen se zeptala, jestli má připravit panstvu večeři. Nebo snídani?

„Teď jsme jedli, ale něco na zub bychom si dali. A nějaké dobré víno.“

Kývla. „Zaklepu, než k vám vlezu.“

Phoebe se bezstarostně rozesmála.

Jen co zavřeli dveře, začali se svlékat. Phoebe neobratně, ale podstatně ochotněji. Herbert na sobě těch hadříků moc neměl.

„Čím začneme?“

Nemohla se dočkat. Začali klasicky. Po prvním orgasmu se začala dožadovat Propojení; zkontroloval její Ebilanci, pak se s ní spojil a nechal ji volně bloudit svou pamětí. Tedy, zpočátku ji trochu hlídal a korigoval, ale učila se rychle. Tak ji nechal dělat si, co chce.

Jenže to trvalo příliš dlouho, tak na chvíli usnul. Probudilo ho klepání na dveře; Phoebe se zvedla, šla nahá ke dveřím a otevřela je, aniž si dělala nějaké starosti. Baba taky neprojevila žádné překvapení.

„Co dál?“ zeptala se a cpala si do pusy jednohubky.

Neřekl nic a taky si vzal něco ze stříbrného (?!) tácu.

„Můžu shora?“ zeptala se a oči jí blýskaly šelmovstvím.

Než cokoliv odpověděl, vzala mu ho do pusy a začala resuscitovat. Nechal si to líbit. Ujasnil si, že když odloží zbytečné hadříky, je docela hezká. Dokonce velmi hezká. Kdyby se pěkně upravila...

Když se jí to podařilo, nasedla si a začala trénovat poševní stahy.

„Jde mi to? Líp než čarodějkám?“ dorážela.

„Na to, že to děláš poprvé...“

Nahnula se do strany a bolestivě mu ho zmáčkla. Radši zasténal.

„Uděláš se mnou všecko, co se patří?“

„Neříkej, že chceš oholit a promasírovat!“

„Chci oholit a udělat parádní tetování od hlavy k patě.“

„Ještě se rozmysli! Co ti řeknou doma?“

„Vím, co jim řeknu já. Pošlu je do prdele!“

Snědla většinu dobrot a vypila téměř všechno víno, které dostali. Lila si je do krku rovnou z flašky, taky si polila prsa a chtěla, aby je olízal. Vlastně vyžadovala, aby ji olízal celou.

„Nepočkáme radši, až vystřízlivíš?“ ujišťoval se.

„Já nechci vystřízlivět! Chci být nalitá, chápeš? Šup se mnou do vany!“

Probrala toaletní potřeby na poličce a objevila břitvu. Zajásala, vnořila se do horké vody a začala si mydlit vlasy. Herbert se zmohl pouze na matný odpor; když měla hlavu důkladně namydlenou, vstala a mydlila se v klíně.

„Nejdřív dole! A ať to pěkně lechtá!“

Oholil ji v rozkroku, znovu namydlil a oškrábal. Dostala orgasmus.

Samozřejmě trvala na svém a klepala se rozkoší už předem. Tak si opřel její hlavu o kolena a pečlivě vyholil. Dvakrát. A ještě obočí, samozřejmě.

„Vypadám krásně!“ konstatovala, když se prohlížela v zrcadle, „Ještě chci tetování. Znáš někoho dobrýho, kdo to umí?“

„Vezmu tě do Indiopolisu. Tady jsou taky mistři, ale...“

„Jak vypadá tvoje tetování – pod vlasama a tak?“

Udělala přesně to, co si přála: namydlila a oholila si ho. Spokojeně.

„To není jenom tetování!“

„Různý techniky. Jak která holka chtěla. Leptání, žíhání...“

„Bolelo to?“

„Příjemně.“

Pomilovali se. Pak si napustili novou horkou vodu a relaxovali.

„Já odtud nechci odjet. Já chci všechno změnit!“

„Co jako?“

„To, co chtějí změnit Ochránci. Ukázat tomuhle městu, co jsme zač!“

„A co jsi jako zač?“

„Jsem mocná čarodějka! Učednice nejlepších mistryň!“

„Jsi opilá turistka, která neví, co povídá. Nemáš sílu!“

„A v Indiopolisu ji měly?“

„Tam jim pomáhala Stříbrný delfín Esxatli!“

„Tak ji přivolej!“

„Nemůžu. Tady není její území.“

„Tak přivolej tu Tiámat!“

„Nepřijde. Nemá důvod...“

„Tak ji vyzvi k boji!“

„Já – vyzvat bohyni Chaosu?“

„Tvoje matka vyzvala lvího démona Wašoriwe.“

Herbert sebou škubl. „Jak tohle víš?“

Zasmála se. V modrých očích jí zaplály zlaté jiskřičky. Teď vypadala velmi zvláštně, takže zaváhal. „Ty jsi...“

„Řekla mi to má Paní Ištar. Moje učitelka. Lvi se mezi sebou znají.“

„Takže ty jsi ta elfka?“

„Ano. A taky Tiámat. A vše, co si ještě vymyslíš.“

„Kecáš!“

„Věděla jsem od první chvíle, že mě hledáš. A já hledám tebe.“

„Proč?“

„Tohle město mě neskutečně sere.“

Herbert se rozesmál. Kolečka v hlavě mu přeskakovala vzrušením.

„Proč sis hrála na cizinku?“

„Pro jistotu. Taky jsem se chtěla trochu pobavit.“

„Jak vypadáš ve skutečnosti?“

Nejvíc se na ní změnily uši, protáhly se do špiček. Oči byly velké a zářivé už předtím. Nesmírně jemná pleť, po oholení čistá jako mramor.

„Máš tři přání. Jako ve vašich pohádkách. Můžou bejt chytrý nebo blbý.“

„To bych si musel rozmyslet.“

„To očekávám.“

„Jak moc velký věci bys dokázala?“

„Cokoliv. Záplavy, zemětřesení, výbuchy sopek...“

„Ó Bože!“

„Bohyně, když už. Taky umím epidemii moru. To mě naučila Kálí.“

„Nechci nikomu ublížit. Chtěl bych těm lidem pomoci! Osvobodit je...“

„Fajn, řekni jak. Zkus si jednou vyřídit účty!“

„Proč to neuděláš sama?“

„Bacha, něco jsi přehlídl. Tohle je tvůj svět. Sere mě, ale nezasáhnu ze své vůle. Musíš si o to říct. Pokleknout před oltářem... blbost, žádnej nemáme. Stačí říct: mocná bohyně, smeť tohle město z povrchu země!“

„To neudělám.“

„Tak popros o něco jiného. Chci ti vyhovět.“

Vstal a přešel k oknu. Vedlo na západ. Slunce se klonilo k obzoru.

„Chci Impuls. Tohle město je plné zlých a chamtivých lidí. Chci, aby byli naplněni láskou. Aby daly každému zadarmo.“

„Tím myslíš kurvy?“

„Všecky bohatý a lakomý.“

„Ale tím nastane chaos!“

„Jsi bohyně Chaosu, nebo ne?“

„Právě. Tvoje první přání se mi líbí. Tak mi to udělej!“

„Ještě jednou?“

„Bude to tvoje prosba o zásah!“

Udělal jí to. Smála se. Skončil vyčerpán, ona jen slastně vrněla.

„Kdy to splníš?“

„Už se stalo. Impuls byl tvůj výstřik.“

„Jak poznám, že se to stalo?“

„Nepoznáš. Ale stalo se to.“

Mlčel. Řekl pouze: „Doufám, že z toho neotěhotníš.“

„Proč ne? Naprvní analýzu tvoje semeno vyhovuje. Určitě si je schovám, třeba jím inseminuji svůj klon. Pro začátek.“

„Neříkej, že ses do mě zamilovala!“

„Docela by ses mi líbil. Láska je moc vznešený slovo, ale jsi milej.“

Sklopil oči. „Chtěl bych, aby dneska v noci všecky ženský otěhotněly!“

Zamyslela se. „Všecky? Jen ty, co s někým chrápou, nebo i ostatní?“

„Neříkej, že umíš i neposkvrněný početí!“

Zaváhala. „Umím, ale... vlastně to umí jedna... kamarádka mý kamarádky.“

„Vyřeš to, jak chceš.“

„Dobře. Všechny, kromě panen. Bez ohledu, jakou používají ochranu.“

„Jo. To bude perfektní!“

„Dokázal bys to odstartovat?“

„Možná, ale... buď ke mně milostivá!“

„To ale není třetí přání, že ne? Chci něco zábavnějšího!“

Opět uvažoval. „Tady ve městě je spousta bank. Hodně lidí bohatých, ještě víc chudých. Spousta je jich těm bankám dlužná. Chtěl bych vnést do jejich účetnictví takový chaos, aby nikdo nevěděl, komu co patří a kdo komu dluží. Dalo by se to udělat?“

„Hm. Vynalezli už počítače?“

„Takový velký, na děrný štítky. V bankách je mají...“

„Tak to je maličkost. Kdyby už znali síť a internet, dokázala bych udělat chaos po celým světě. V životě by to nedali dohromady!“

„Ty jsi geniální!“

„Ani ne. Abys viděl, pronesu mocnou kletbu: Microsoft Windows! A už to je.“

„Děkuju ti.“

„Protože tohle přání bylo snadný, máš ještě půl k disposici!“

„Já na něco přijdu. Doufám...“

„Chceš se jít podívat do města, nebo budeme odpočívat?“

„Odpočívat. A možná se i trochu mazlit.“

„Co že se děje?“

„Nemám tušení. Vypadlo spojení s Iron-city. Nic nefunguje.“

„Máme snad policejní a vojenské speciální linky – ne?“

„Právě ty vypadly. Přestože nás technické oddělení ujistilo, že jsou tak dokonale jištěné, že nikdy nevypadnou. Volal jsem zrovna operačnímu důstojníkovi v Centrále. Působil trochu zmateně, ale ze začátku mluvil logicky. Potom začal žvanit nesmysly.“

„Jaký nesmysly?“

„Že se všichni ve městě zbláznili. Boháči rozdávají po ulicích peníze, krčmáři nalévají zadarmo a holky se milujou s každým. A tak dál.“

Abner Léger se zamračil. „Tak to vypadá, že vyhrála.“

„Prosím?“

„Nic. Vrať se do ústředny a zkus cokoliv. Elektrikářský, drážní a jaký ještě máme linky. Hlavně co nejvíc informací!“

„Nemám tam poslat na výzvědy vrtulník?“

„Chceš o něj přijít?“

„Vy víte, co se tam stalo, pane?“

„Nevím. Ale vím, kdo za to může.“

„A mám ho... třeba zatknout?“

„To by šlo dost těžko. Ale hlavní vinu má ten debil Grass. A s tím si to vyřídit můžu! Viď, že jo?“

„To asi můžete, pane. Ale... co s Iron-city?“

„Vyčkat objasnění situace. Ale něco si ujít nenechám: probudím Draggona a s nevšedním potěšením mu to nahlásím!“

Herbert se probudil a s potěšením si uvědomil, že je ráno. Ty sny v noci byly mimořádně praštěný. Ještě aby tak něco z toho byla pravda...

Phoebe spala vedle něj, kam až se v noci odvalila. Spokojeně oddychovala.

Herbert se chvilku odhodlával líp si ji prohlídnout. Děsil se už předem, ale stejně se podíval. Na krásné špičaté elfí ouško. V noci si s ním hrál. A se spoustou dalších detailů jejího těla.

Tak je to všechno pravda. Našel elfí čarodějku. Vlastně není elfka, pouze člověk, jinak by neměla takovou přezdívku. Bohyně taky není, ale má od ní propůjčenou Moc. Část Moci. Nebo se do ní Tiámat vtělila právě včera, když seděli v té hospůdce? Někdy to dělá, když se vysloví její jméno...

Nezdá se, že by mě chtěla zabít. Leda vyčerpat k smrti. Sexem.

Jenže teď měl sílu. Co kdyby se na ni vrhl dřív, než se probudí?

Ležela tak, že se s ní mohl spojit, aniž ji probudil. Udělal to. Samozřejmě se probrala, vypískla nadšením a začala ochotně spolupracovat. Když už nemohl, převzala iniciativu. A pořád se smála.

Pak se šla osprchovat, kdežto on ležel a sbíral síly aspoň vstát.

„Půjdeme do města?“ zeptala se.

Herbert ze sebe vydal zasténání.

„Dáme si kafe. A něco k jídlu.“ rozhodla.

Herbert měl taky hlad a chuť na kávu. Usoudil, že zajistit občerstvení by měla být jeho starost, jen netušil, jak to udělat. Zasmála se a podala velký tác jídla se dvěma kouřícími šálky. Tentokrát bylo nádobí skutečně zlaté a stříbrné, lžičky zdobené drahokamy. Elfí filigrán: vše nejtenčí, jak jen je možné, ale dokonale vypracované. Až bylo Herbertovi skoro líto, že až to všechno dojí, ty věci zřejmě zmizí jako odpadky.

Zrcadlo jí bylo malé, tak změnila v zrcadla všechny stěny. I strop; rázem to tu vypadalo jako v baletním sále. Neboť hodlala začít cvičit, protahovat si všechny končetiny. Do libovolné délky a kterýmkoliv směrem; protáhnout se u ní znamenalo uvolnit z kloubů a natáhnout do protisměru.

Když si patřičně zacvičila, rozhodla se vyzdobit. Rozhodně nehodlala zakrývat elfí tělesné znaky. Na hlavu si vytvořila ornamentální tetování, jaké nosí princezny. Na tělo draky, dravé ptáky, šelmy a příšerky. Obočí z diamantů, do nosu smaragd. Náušnice jako Kleopatra. Do prsních bradavek a klitorisu velké a nápadné stříbrné ozdoby.

„Můžeme jít?“

„Šaty nic?“

Prohlédla si ho a darovala mu parádní ozdobu na penis. Dalšího nic.

Vyšli na ulici. Jezdilo méně aut než jindy a jejich řidiči nedělali dojem, že někam spěchají. Pár chodců, které potkali, se na ně usmívalo.

Na nároží byl parčík. Tedy, kus trávníku s několika stromky, které museli investoři vysadit, aby učinili zadost městským předpisům. Očekávalo se, že stromečky časem zajdou, trávník se zdupe, nakonec plochu někdo zalije betonem a udělá tam parkoviště. Tak se to dělá vždycky.

Jenže teď se po trávníku povalovala spousta lidí. Nebyli mrtví, ačkoliv se nehýbali; jen vyčerpaní. Kolemjdoucí se jim smáli, ale ne nepřátelsky.

V pouliční kavárně chystal sám majitel stolky k otevření. Na elfku zůstal zírat s otevřenou pusou; ona mu poděkovala egyptskou arabštinou, což ho potěšilo. Hned se s ní dal do řeči a Herbert těžko chápal, o čem.

„Odkud umíš tohle?“

„Umím všechny jazyky. Tenhle konkrétně od Kateřiny. Ona je z Alexandrie.“

„Doufám, že nemyslíš tu Kateřinu?“

„Moc milá holka. Dělala nám instruktorku.“

„Ráda si děláš srandu?“

„Moc ráda. Ale teď ne. Teď mám chuť konat Dobro.“

„Proboha, jen to ne!“

„Co – ty máš nějaké zkušenosti s mými dobrými skutky?“

„Ne. Jenom s takovými, jako jsi ty.“

Stříbrný nástavec na penis byla krásná ozdoba. Jenže dávala bolestivé rány, když se Elfce něco nelíbilo; právě teď. Vykvikl.

„To je příklad tvých dobrých činů?“

Smích měla stejně stříbrný jako ozdoby. „Funguje to obousměrně. Když se ti něco nelíbí, šlehni mě taky! Přece víš, jak mě rozdráždit!“

Zahrávat si s bohyní její úrovně je nebezpečná hra. Stejně nebezpečné je dávat jí najevo, že z ní máš strach a považuješ ji za tak přízemní, aby se mstila svým milencům. Vlastně je nebezpečné naštvat ji čímkoliv.

„Opakuji: chci dělat dobré skutky! Řekni jaké!“

„Další tři přání?“

„Nemám chuť to počítat. Zkus otestovat hranice mé moci!“

Egypťan jim zrovna přinesl šerbet a nějaké cukrovinky. Poděkovala.

„Líbilo se ti to nádobí?“ usmála se. Vztáhla dlaň a dramaticky přejížděla po celé kavárně. Všechno nádobí se automaticky změnilo na drahocenné.

Egypťan začal něco rychle povídat; nejspíš děkoval.

„Poděkuj mé kamarádce Sachmet. Ona je Lvice.“

Nechápal; vytvořila zlatou sošku asi půl metru velkou, v egyptském stylu; znázorňovala ženu vznešeného zjevu s majestátní lví hlavou. Sepjala ruce a lehce se poklonila; Lvice Sachmet na ni zavrčela a něco řekla. Egypťan se vyděsil, obě dámy se rozesmály. Herbert nestihl nic z toho.

Teď už toho měla Elfka dost. Natáhla ruku a vypálila mu na hlavu Znamení; od té doby rozuměl každému jazyku, kterým kdokoliv mluvil.

„Ty zas vyvádíš, Tiámat! Abych na tebe nemusela jít dohlídnout!“

„Nechoď, je tady nuda! Leda bysme to trochu rozpohybovaly!“

„Nebojíš se, že se někdo naštve?“

„Třeba kdo?“

Sachmet neodpověděla.

„Nejvyšší Pán z tohoto města odešel; viděla jsem Jeho chrámy v troskách! I Ďábel jím pohrdá; tak kdo mi chce nařizovat, abych si nehrála?“

Sachmet neodpověděla, ztuhla ve zlatou sochu.

Ale ta otázka zůstala viset ve vzduchu.

Když byla firma Lempl poškozena rabováním a ničením, její advokáti zahájili mohutný útok na všech frontách. Nějaké odškodné dostali od pojišťoven. Další (dost malou) částku dostali od státu; ale slíbeno měli podstatně víc, zvláště formou daňových úlev a nepřímé podpory, která jim byla dílem odsouhlasena parlamentem, dílem zaručena za nejistých okolností hodnostáři, kteří se později odmítali k věci hlásit; nicméně slib platil. V Arminu pevně vládne demokracie: rozhodnutí putuje nejasnými křivolakými cestičkami a nikdo se nikdy nedozví, jak to bylo.

Vedení Lemplu zahájilo jednání s dalšími mocnými a bohatými firmami. Dali dohromady investice a vytvořili plán Obchodního centra, komplexu hypermarketů, fast foodů, multikin, zábavních center, parkovišť a dalších objektů, kde bude možno trávit celé dny a utratit spoustu peněz, aniž se člověk musí o cokoliv starat. Za tím účelem sice bylo nutno zlikvidovat nějaké domy z předválečné doby, ale taky spoustu skladišť a kůlen, kde přespávali chudí bezdomovci. Za své vzaly zahrádky domorodců, jeden větší a dva maličké parčíky, ty okolo jakýchsi směšných svatyň zapomenutých božstev. (Ale nebyly zničeny, naopak: prozíraví obchodníci je hbitě prodali jako památky za pěkně mastné ceny). Zkrátka, nevábná čtvrť bezcenných zřícenin se změnila na nádherný komplex, který byl chloubou města a tvrdě vydělával.

Dnešní noci se stala prazvláštní věc: noční hlídači spolu s prodavači se zřejmě zbláznili, neboť začali z čista jasna rozdávat lidem vše zadarmo a ještě se tomu smáli. Věc se rozkřikla a do hypermarketů se nahrnul dav; i když někteří zákazníci chtěli platit, nikdo peníze nepřijal a vedoucí ještě rozdávali. Když rozdali všechno zboží (i ze skladů), odešli spolu se zákazníky na mejdan, kde pili a bavili se, dokud neodpadli.

I teď bylo Obchodní centrum plné lidí. Většinou se bavili, a pořád ještě od nich nikdo nic nechtěl. Nicméně mnozí byli unaveni, posedávali, polehávali a hřáli se na sluníčku. Někteří, hlavně děti, se cachtali ve fontáně uprostřed Centra; ta byla vybudována jako ústupek magistrátu, který vyžadoval něco uměleckého, takže to bylo několik bazénků, z nichž tryskala voda v intervalech řízených automatickou časomírou. Uprostřed stála na vysokém sloupu socha mladého muže; přesně její kopie, ta pravá byla uložena do lapidária, neboť byla silně poškozena. Předpokládalo se, že zobrazuje některého hodnostáře císařství, třeba Denise za mlada.

Omyl; byl to bůh Apollón. Zlatou korunu s paprsky na všechny strany mu ukradli vojáci hned po dobytí města, taky stříbrný luk a šípy se zlatými hroty. Při tom mu ještě urazili ruku, ve které to držel. Socha se poškodila pádem z podstavce, taky do ní chvilku stříleli (v opilosti). Zkrátka, byla tak poničená, že se hodila jen do muzea, tu novou odlili z umělého kamene a dotvořili dle fantazie restaurátora. Ale i tak byla docela pěkná.

Pod sochou se usadila partička muzikantů. Obvykle žebrali, dneska neměli žádnou nouzi, ale stejně hráli na dvě kytary a flétnu; tu měla dívka tmavé pleti, ale s dlouhými rovnými vlasy, neurčité národnosti. Hrála dobře.

Když se nad ní zastavila Elfka s Herbertem, zvedla hlavu a usmála se.

„Hraješ dobře.“ ocenila Elfka.

„Dík, Paní.“

„Půjčíš mi na chvilku tu píšťalku?“

Ochotně půjčila; Elfka ji přiložila k ústům a začala hrát. Pod doteky jejích prstů se nástroj z obyčejného kovu změnil na stříbrný a zlatý; chvilku hrála a pak ji vrátila. To už flétna zněla podstatně líp.

„Děkuji. Nevadilo by ti, kdybych si ji ještě někdy půjčila?“

„Kdykoliv, Paní. To já děkuji.“

„Proč mi říkáš Paní?“

„Takovým jako ty se tak říká, ne?“

„Ty víš, kdo jsem?“

„Ne. Ale ať jsi kdokoliv, jsem ráda, že tě můžu vidět.“

Chvíli stály proti sobě a hleděly si do očí. Usmívaly se.

„Chtěla bys být zase tím, čím jsi byla?“ zeptala se Tiámat.

„Dokážeš mi vrátit křídla?“

„Znám někoho, kdo by to dokázal.“

„Možná. Ale mám tady poslání. Lidé by ztratili naději, kdybych odešla.“

Elfka vzdychla. „Pokloň se za mne Pánovi.“

„Pokloň se mu sama. Už dlouho na tebe čeká.“

Herbert jim rozuměl, jen nechápal. Spíš se zdráhal uvěřit tomu, co slyší. Ale v očích jeho společnice se zaleskly slzy.

Elfka poodstoupila a prohlížela si sochu. Potřásla hlavou.

„Už vím, proč na tomto městě leží prokletí. Svítí tu často slunce?“

„Dneska je to poprvé. Snad proto, že nepracují hutě a ocelárny.“

„Je pravda, že pocházejí z císařských časů? A že v nich tehdy pracovali skřeti a démoni?“

„To je těžké. Od té doby všechno přestavěli.“

„Ano – asi máš pravdu.“

Mlčela. Najednou ho objala a přitiskla k sobě. Její horké tělo se chvělo.

„Já vím, co mám dělat. Ale když to udělám, překročím svoje práva.“

„Nějaký dobrý skutek?“

„Máš ještě půl přání. Chceš to?“

„Ano.“

„Víš, co to bude?“

„Ne. Ale chci to. Jestli něco změníš, bude to správné.“

Vzdychla. Na chvíli si zakryla tvář dlaněmi.

Mladý muž se zlatými vlasy byl rovněž zcela nahý. Dneska to nikoho příliš nepřekvapovalo, spousta lidí se koupala ve fontáně nebo opalovala kolem.

„Jsem tvůj pokorný služebník, sestřičko.“

„Jsi Pán Slunce!“

„Ale ty aspiruješ na titul Služebnice Chrámu!“

Vzdychla. Ohlédla se na sochu. „Nevadí ti, co ti udělali?“

„Vadí mi to hodně. Co vadí tobě?“

„Jsem elfka. Na tomto místě zahynula spousta stromů. Mnoho bolesti a zla!“

„To je pravda. Pomsti se, sestro.“

„Ale ti lidé se už polepšili!“

„Pouze služebníci, ne jejich páni. Vložila jsi jim do srdce lásku, ale ne těm, kteří sídlí daleko a pouze hrabou peníze. Neobdrželi ani trest, ani se neočistili. Vyšli na ně svůj šíp.“

„A můj trest?“

„Ty přece víš, co se stane. Ale bude mi potěšením jej s tebou sdílet.“

„Jsem s tebou!“ řekla mladičká dívka se zelenými vlasy.

„Já také!“ řekla krásná černovlasá žena, vyzařující lásku, „Ještě té zemi něco dlužím!“

Teď už Tiámat nemohla couvnout. Přistoupila k dívce, která jí s úsměvem nabízela svou flétnu. Postavila se na její místo a přiložila ji k ústům.

Nejdřív se nestalo nic; jenom celé prostranství naplnila krásná melodie. Zaujala všechny kolem, nechali všeho a naslouchali.

Když dělníci vykáceli parky a srovnali terén, nikdo si nedělal starosti se zbytky kořenů. Zůstaly hluboko v půdě, pod betonem, asfaltem i stavbami; byly by tam setrvaly a zhynuly, jak jim bylo předurčeno. Ale ta melodie je probudila ze spánku a přivolala k životu.

Zelenovláska Artemis zaječela nadšením. Sebrala jednomu z kluků kytaru; pod jejím dotykem se změnila na přepychový nástroj zelené barvy, který hrál podobně jako kytara Renky. Druhý kytarista překvapivě rychle pochopil situaci a nabídl svůj nástroj druhé dámě; Afrodíté si tu věc chvíli překvapeně prohlížela, pak ji změnila na něco, co lidské oko dosud nespatřilo, avšak mělo to krk i struny. S Ari se okamžitě sladily a ještě mrkaly na Apollóna, aby ho vyprovokovaly. Ten si nepůjčoval nic; jediným mávnutím ruky vytvořil zlatou basovku.

„Teď se ukáže, jestli hraju líp já nebo nějakej kozel Marsyas!“

„Tebe to po těch letech ještě žere?“ rýpla si Ari.

Začal po ní metat stříbrné šipky; samozřejmě mu nezůstala dlužná.

S radostným zaržáním se na scéně zjevila Eponé; zasedla za svoje bubny a začala do nich bušit kopyty.

Země se zavlnila. Asfalt popraskal a škvírami se draly zelené lístečky.

„Kde máš tu svou kámošku Janu, Ponny?“ křičela Ari.

„Už jsem ji zavolala, přijde! A neříkej mi Ponny!“

Johanka přišla i s kamarádkami Markétkou a Kateřinou. Hrát neuměla na nic a zpívala na úrovni majora Hvězdné pěchoty. Ale hudbu milovala.

To už všichni lidé na náměstí tančili. Když kdekoliv ze země vyrazil další výhonek stromu, jásali a křepčili kolem něj. Pokud ze začátku měl někdo něco oblečeno, strhl to a zahodil. Nebo poprosil a někdo z bohů tu věc změnil na nádherný zářivý šperk. Těch naopak všem přibývalo.

Za normálních dní se na náměstí srocovali žebráci. Někteří byli ochrnutí, slepí, chyběly jim některé končetiny atd. Takové věci obvykle bohům vadí, pokud to není výsledek jejich trestu. Takže je vyléčili. Soucitná Markétka si vzpomněla, že ve městě je Všeobecná nemocnice; zaletěla tam a jednorázově vyléčila všechny, včetně lékařů a sester.

A oddělení psychiatrie. Někteří pacienti měli skutečně nějaké psychické poškození, ale hodně jich tam bylo proto, že říkali lidem do očí nepříjemné pravdy. S těmi se nedá dělat nic; naopak, ještě jich přibylo.

Jako první se zbortil strop Hypermarketu Lempl. Vzápětí se otřásla čelní stěna MacDonalda a ze skleněných výkladů se vyřítila spousta divokých prasátek, dávno vyhynulých zubrů a turů. Je pravda, že zmíněná firma zpracovává příslušná zvířata pouze z vyšlechtěných chovů, ale Artemis miluje divoké verze. Proto z KFC nevyletovala kuřata, ale cokoliv od kolibříka po skalního orla, jak ji zrovna napadlo.

Tiámat už dávno přestala hrát a vrátila flétnu majitelce. Ta se kupodivu připojila k Markétce a Kateřině, znala je.

„Co tvoje ségra? Nechtěla by si s nima zahrát?“

„Jistě ráda, ale je v Kingtownu a...“

Tiámat mávla rukou. Renka překvapeně vzhlédla, ale pochopila okamžitě.

„Jasně, jdu! Pomozte mi s nástroji!“

„Ty nech tady. Půjčím ti harfu May-Britt; jsem její vnučka!“

Než se přenesly do Ironu, elfí harfa už na ně čekala. Renka na ni uměla, ale už dlouho ji neměla v rukou. Mazlila se s ní jako s dítětem.

„Brzy budeš matkou!“ řekla jí některá ze Sester.

Pyšné budovy Centra se řítily jedna po druhé. Na jejich místě se šířil prales, mohutný starodávný hvozd, který snad existoval před příchodem člověka. Žádný z lidí tak divoký les dosud neviděl.

„A nikdo se ho nedotkne, nechce-li poznat hněv elfí královny!“

Apollónova socha uprostřed fontány už zase měla zlatou korunu a všechny ozdoby, které má mít. A samozřejmě zmizely nevhodné doplňky.

„Co ještě dobrého můžeme udělat?“ ptala se Dita.

„Mě už bohužel nic nenapadá.“ odvětila Tiámat.

„Mě ano. Chci, aby se v tomto městě zrodila mocná čarodějka. Z lidského rodu, nezávislá na komkoliv z nás. Ona vymete všechno Zlo...“

„To se mi líbí. Kdy to bude?“

„Jsem bohyní Lásky, ne Času.“

Kateřina se jen usmívala.

Oficiální stanovisko

Aby se předešlo jakýmkoliv nepodloženým dezinformacím, byla do postižené oblasti města Iron-city vyslána vyšetřovací komise za účelem zjištění, co se skutečně stalo. Bylo zjištěno následující:

V prostoru Obchodního centra došlo k lokálnímu zemětřesení, které značně poškodilo některé objekty. Poškození by bylo daleko menší, kdyby při stavbě byly dodrženy veškeré bezpečnostní předpisy; protože však některé firmy nedodržely zákonem předepsaný postup, části budov se zřítily. Vyšetřování podílu stavebních firem na škodách bylo již zahájeno, až bude ukončeno, budou výsledky předány prokuratuře. Aby bylo zabráněno opakování podobných incidentů, byl prostor zalesněn a vyhlášen za dočasně nepřístupnou zónu.

Není pravdou, že by se kdekoliv ve městě zjevovaly nadpřirozené bytosti. Omyl zapříčinili herci a statisté, účinkující v právě natáčeném filmu, kteří se tam zřejmě pohybovali. Filmaři rovněž používali řadu efektů, které mohly neinformované diváky uvést v omyl.

Veřejnost se důrazně vyzývá, aby nevěnovala pozornost výplodům senzacechtivého bulvárního tisku a turistických kanceláří; různé nepodložené pověsti jsou určeny k zmatení soudných čtenářů a k přilákání turistů.

„A dál?“ tázal se Léger.

„Dál nic.“ řekl Grass.

„Můžete mi zaručit, že se to nebude opakovat?“

„Zaručit je trochu silné slovo. Ale nepředpokládám to. Naopak věřím, že na jistou dobu bude klid.“

„Hm!“ řekl Léger skepticky.

„Zbavili se energeticky rušivého místa. Uvedli situaci do normálu... spíš do stavu, kdy jim nevadí. Teď to nechají být, než zase začne.“

„Sakra, vy žvaníte jako čaroděj!“

„Nevím, jak jinak to definovat.“

„Vy věříte v existenci dobré a špatné energie?“

„Říká se E+ a E-. A vy to moc dobře víte, pane.“

„Žádné vaše řeči se mi nelíbí, Grassi.“

„Protože vystihují situaci – pane Légere?“

Léger chvíli vztekle funěl. Grass také zuřil, ale klidně.

„Co to doopravdy bylo?“

„Tiámat.“

„Babylónská bohyně Chaosu?“

„Pravděpodobně. Říkejme jí tak z nedostatku lepšího označení.“

„Co je doopravdy?“

„Mocná osobnost, existující v prostoru vyššího řádu. Bytost se schopností libovolně měnit hmotu. Z našeho hlediska téměř všemocná.“

„Co od nás chce?“

„Nic. Jsme pro ni naprosto bezvýznamní.“

„Jak o ní víte?“

„Vím o mnoha takových.“

„Jaké jste s ní měl záměry?“

„Když jsem se dozvěděl o možnosti, že sem přijde, zkusil jsem na ni nasadit vhodného... agenta. Herberta d'Arnoisville. Předpokládal jsem, že jeho pátrání ji naladí nepříznivě a že jej... potrestá.“

„Proč jste se ho chtěl zbavit?“

„Herbert je mi zcela lhostejný. Ale kdyby ho zabila, naštve jeho sestru Renku de Castignac. Nejmocnější čarodějku, která v tomto světě zbyla. Snad jedinou, která by s Tiámat dokázala bojovat.“

„Ta zpěvačka? S bohyní?“

„Renka patří do klanu Baarfeltů. Mistr Denis kdysi nějaké bohy porazil, s dalšími uzavřel příměří. Starý Baarfelt je velmistr Templářů...“

Léger se zamračil. Tato fakta mu byla vrcholně nepříjemná.

„Proč jste si myslel, že ona zabije Herberta?“

„Zabije každého.“

Léger udělal ještě vzteklejší obličej.

„Ano, to je velmi zvláštní. Tiámat se chovala přátelsky. Poprvé. Až to budu někomu říkat, bude myslet, že ho lakuju.“

„Proč je nepřátelská – a proč tentokrát nebyla?“

„Nevím. Analyzuji to. Jedna možnost je, že se jí ten kluk mimořádně zalíbil. To se mi ovšem nezdá, protože si ho nevzala s sebou. Další možnost je, že její přátelské jednání vůči obyvatelstvu způsobilo větší chaos, než kdyby provedla destrukci.“

„Způsobila, že všechny ženy ve městě otěhotněly?“

„Ano, to taky dělají. Hlavně těm, co nechtěly. Nebo nemohly.“

„Proč bývají bo... takoví jako ona obvykle nepřátelští?“

„Nebývají. To je vnější zdání. Nebo je něčím serete.“

„Proč zrovna my? Za císařství je všichni soustavně provokovali, a oni jim přesto pomáhali. My jsme jim nikdy neublížili, a přesto...“

„Co vy nazýváte provokací, byla pro ně hra. Císařský Armin fungoval jako svérázné rekreační středisko. Na vás se zlobí, že jste jim zavřeli hospodu; divíte se?“

„Netušil jsem, že jejich zájmy jsou tak přízemní.“

„Oni nejsou příliš vysoce postavení bohové. Tiámat je dáma, která už dávno upadla v zapomnění. Chudá příbuzná.“

„Proč něco neudělá, aby to vylepšila?“

„Jak víme, co dělá na druhém konci vesmíru? Nám věnovala tři dny svého času, v našem počítání. Představte si, že jste pozván na večírek spřátelené firmy. Nestojí za moc, ale je dost důležitá, abyste jim věnoval pár hodin, choval se přátelsky a zúčastnil se zábavy.“

Léger si zamnul nos. „No – hlavně že to skončilo!“

„Tím si právě nejsem jist.“

Uplynuly dva dny.

„Neskončilo to.“ řekl Grass.

Léger se ovládal jen s vypětím všech sil.

Grass rozložil po stole desky.

Záhadný únos ze státní věznice

Včera v noci se podařilo ze zvlášť střežené cely uniknout Ciccio Romanovi, významnému představiteli obchodu s narkotiky, který si zde odpykával trest čtyř let za daňový únik. Jelikož o Romanovi je všeobecně známo, že ovládá značnou část drogové scény, byl pod přísným dozorem policie; je tedy nutno si položit otázku, jakým způsobem se mu podařilo opustit celu, aniž si ho všiml kterýkoliv ze čtyřiceti strážných, kteří objekt hlídali. Případná spolupráce někoho ze strážných měla být vyloučena, neboť jeden hlídá druhého a soustavou mříží nelze projít, aniž by člověka zaznamenaly bezpečnostní kamery. Přesto Romano zmizel, údajně dokonce během rozhovoru s obchodními partnery pomocí mobilního telefonu...

„A co?“

Kam zmizel multimilionář?

Bankéř a průmyslník John Roscoe je již dlouhá jména znám celé veřejnosti nejen jako významný podnikatel, ale především jako humanista a sponzor mnoha dobročinných akcí. Zejména vyniká v oboru ochrany přírody, založil několik přírodních rezervací chráněných živočichů...

„Ten taky zmizel?“

„Ano, stejným způsobem. Během noci z uzavřeného apartmá hlídaného spoustou strážných. Jelikož není gangster, nýbrž lidumil, je článek mnohem delší a ohleduplnější k jeho dobročinnosti...“

„A co?“

„Ten pán zakládal přírodní rezervace hlavně proto, aby tam mohl vymírající živočichy osobně lovit. Případně zvát významné hosty z prostředí vysoké politiky a špičkového průmyslu. Úlovky se potom chutně připravovaly a podávaly při hostinách. Spousta chlastu, děvek, drog...“

„Takže žádný lidumil?“

„Chlap, jehož činnost vážně přispěla ke škodám na životním prostředí.“

„Hm. Dobře. Beru na vědomí.“

„Stejným způsobem zmizeli další čtyři. Vesměs mizerové. Zločinci odhalení i doposud bezúhonní. Jeden z nich je taky přední advokát.“

„Dobře. Co z toho vyvozujete?“

„Jeden ze strážných u Roscoeovy vily tvrdí, že během noci viděl přeletět nad objektem loď Prasopsů.“

„Čeho?“

„Říká se jim Prasáci, Prasopsi nebo Vepřelci. Takový zvláštní druh mimozemšťanů. Lítají vesmírem v maskovaných lodích a kšeftují.“

„A unášejí lidi?“

„Ano, rádi.“

„Proč?“

„Z jediného důvodu: na kšeft.“

„Obchodují s otroky?“

„Jediná cenná věc, která se dá ve vesmíru prodat. Všechno kromě živých bytostí si dokážou vyrobit v neomezeném množství. Obchodem se zvířaty se už živí jiné organizace, víc legální. Jim zbývají lidé.“

„K čemu potřebují zrovna takové lidi?“

„Všeobecně: Vepřelci nevyvinuli dostatečně vyspělou techniku, všechno co vlastní, od někoho koupili. Nejsou schopni bránit se proti strážným lodím Kosmické flotily, které občas prověřují náklad. Aby mohli prodat nějakého člověka, musí na to mít povolení od někoho z caanů, něco jako certifikát, že se jedná o osobu patologicky ničemnou. Třeba od Tiámat.“

„Jak to ona pozná?“

„Nějakým způsobem vytipovala šest lidí, které tento svět nebude postrádat. Nabídla je Prasopsům a ti si je vzali.“

„Na co je potřebují?“

„Vzhledem k jejich věku a špatnému zdravotnímu stavu mě napadá jediná varianta: na mučení.“

„Cože?“

„Někteří caanové občas pořádají obřady, při nichž se sluší obětovat člověka. Velmi bolestivě. Čím větší jsou jeho zločiny, tím větší utrpení.“

„To je ale strašné?“

„Ano, hlavně pro oběť. Dlouhé, pomalé mučení. Když upadne do bezvědomí, někdy ho resuscitují, vyléčí a mučí znovu. Nejraději způsobem, jakým on týral své oběti. Třeba sexuálnímu maniakovi upižlají koule. Dřevěným nožem.“

„Vy si děláte legraci, Grassi!“

„V tomhle případě ano. Já nevím, co s nimi přesně dělají.“

„Ale je to na území mimo Armin, ne? Proč nás to má zajímat?“

„Nemusí. Nestalo se nic důležitého. Slečna Tiámat si nenakálela do vlastního hnízda, to ji šlechtí. Pouze získala nějaké informace. Já tím chci jen vysvětlit, že můj názor na její charakter nebyl tak mylný.“

„Dobře. Odjakživa byla mrcha, a mrchou zůstala. Zatím si odnesla šest ničemů. A podstatně přestavěla centrum Iron-city. Zatímco my jsme s tím nedokázali udělat naprosto nic.“

„Správně.“

„Ani neuděláme?“

„Uděláme. Promyslím to. Nechte se překvapit.“

Errata:

30.05.2021 11:42