Vítej, návštěvníku!

Jižní pobřeží Arminu je z největší části tvořeno divokými a rozeklanými skalisky, tyčícími se do tisícimetrové výše a pochmurnými jako shromáždění zachmuřených obrů. Indický oceán nelítostně bičuje skalnaté fjordy den po dni dlouhá tisíciletí; během té doby se mu podařilo rozmělnit měkčí části horniny a vytvořit na místech chráněných před přímými údery vln překrásné písečné pláže, k nimž se však nelze dostat jiným způsobem než vodou; strmé skály je obklopují kolem dokola. Na těchto plážích žijí stáda lachtanů, rok co rok tu vyvádějí mláďata; jejich kolonie se ozývají halasem a rykem. Většina lachtanů nejsou Armini; jen několik starých rodů si ještě udržuje dřívější rozum, ty však žijí jen v několika dobře ukrytých fjordech, neboť se liší od ostatních světlejší barvou a druzí lachtani je nemají rádi. Na skalách pak hnízdí křičící a povykující hejna racků, kormoránů a podobné ptačí sebranky; dosti důvodů, aby pro tento hluk a pro hukot vln návštěvník nezamhouřil oka.

Jihovýchod se posléze mění; skály ustupují dál do vnitrozemí, přibývá mělčin a pevného nízkého pobřeží, až nakonec se moře se zemí sejde v hustém mangrove. Tato forma pobřeží se vyznačuje střídáním přílivu a odlivu; v době přílivu je pobřeží zalito vodou do výše až jednoho metru, v době odlivu moře ustupuje a voda vysychá. Je to domov množství živočichů; ze šelem jmenujme především kunovité, dále bažinné kočky, které s potěšením loví ryby, uváznuvší za přílivu na pevné zemi.

V těchto místech jsme se usídlili i my – já a děvčátko Jana, které jsem při návratu z války nalezl a ujal se jí. Žili jsme tam klidně a spokojeně, lovili ryby a racky a jiné čtvernožce i dvounožce; když jsme dostali chuť, zpestřili jsme si jídelníček i nějakým tím lachtanem.

Jana se změnila. Vyrostla, její tělo zeštíhlelo a zpružnělo, pohyby dostaly střelhbitou rychlost a obratnost. Nikdy od našeho setkání neviděla lidi; snad už zapomněla, že také patří k lidskému rodu. Nikdy neuvažovala nad tím, jak vypadá a proč se liší od šelem; ani nijak nepečovala o svůj vzhled a nedávala najevo, že by si uvědomovala, že je člověk. Říkala mi otče a já jí dcero. Snad jsme opravdu byli jako otec a dcera. Jana lovila ryby, potápěla se do hloubky a smála se, neboť uměla plavat líp než já. Po stromech lezla jako opice, skákala z větve na větev a pila syrová vejce ptáků. Nehty si okusovala, vlasy ořezávala dýkou, když jí překážely.

Žili jsme šťastně a spokojeně. Ale byl bych šťastnější a spokojenější, kdybych necítil zvláštní příznaky, které jsem snad jen já dokázal postřehnout a pochopit. Cítil jsem, že moje pohyby jsou stále pomalejší a nejistější, že přestávám dokonale rozeznávat předměty ve větší dálce, že neslyším už tak dokonale jako dřív. Věděl jsem, že je to stáří; poznal jsem, že moje dny jsou sečteny a že již brzy předstoupím před Ďábla Soudce, aby mi oznámil, že jsem dosti žil.

Ta myšlenka mne přiměla vážněji se zamyslet nad svou Janou. Nebojím se smrti, nikdo z nás šelem nikdy necítí strach. Ale bojím se, co bude dělat moje dcera ve chvíli, kdy odejdu a ona bude sama. Neboť Jana nenávidí lidi. Nenáviděla je, když jsme se setkali; reagovala až hystericky na každou zmínku o lidech a i když jsem jí to rozmlouval, nejsem si jist, zda svůj názor změnila. Vyprávěl jsem jí staré příběhy o svých přátelích ze světa lidí; poslouchala je pozorně a ráda, ale nikdy neřekla nic, z čeho bych usoudil, že jsou jí lidé bližší než dřív.

Přemýšlel jsem; v poslední době jsem cítil, že s mojí malou dcerkou se děje jakási změna, že je nejistá, roztěkaná, čím dál častěji vysedává na břehu moře a pozoruje západy slunce. A zpívá, prozpěvuje dlouhé monotónní písně beze slov, písně, které ji naučili ptáci a vítr a mořské vlny, ale ve kterých přesto zní něco, co znají jen lidé: stesk.

Přestala si ořezávat vlasy. Dokonce se mi zdá, že se jaksi snaží načesat je po způsobu lidí, i když už je to dávno, co nějaké viděla. Pochopil jsem, že dospívá a přestává být dítětem. Brzy bude potřebovat najít lidi. Bál jsem se té chvíle a zároveň ji vítal; najde-li moje dcera domov mezi lidmi, nebude mne už potřebovat, bude dospělá a samostatná. Je pravda, že pro mne přestane lovit – a já už nebyl schopen si lovit potravu docela sám – ale i tak je to dobře. Budu spokojen a šťasten, bude-li ona dobře žít.

Jednoho večera nás navštívil tygr, který se představil jako Gurrn. Přijel na nízkém koníku s kosmatou hřívou a vysedlýma nohama, připomínal spíš kamzíka než koně; zřejmě mu v těchto horách vyhovuje víc než arabský plnokrevník. U sedla mu visela ručnice velmi moderního vzoru.

Právě jsme zapálili oheň a pekli na něm ryby, když jsme ho uslyšeli. Jana okamžitě vyskočila a chopila se dýky, dokud nepoznala, kdo to je; tygr vyjel ze spleti křovin, zastavil a chvíli nás pozoroval; pak seskočil a řekl: „Buďte zdrávi.“

„I ty buď zdráv,“ řekl jsem, „Přisedni k našemu ohni a máš-li hlad, pojez s námi.“

Tygr měl právě to v úmyslu, tak přišel blíž a představil se jménem. Taky Jana řekla svoje jméno, i já, ale nezdálo se, že by mu něco říkalo. Nedivil jsem se; už je to mnoho let, co moje jméno něco znamenalo, a on byl velice, velice mladý.

Když se najedl a pohodlně natáhl u ohně, aby ho hřál, zeptal jsem se, co je na světě nového, odkud jde a kam a podobně. Bylo vidět, že ho to těší.

„Vidím, že tady žijete jako ve snu!“ prohlásil, „Dokonce ani novinky vás neobtěžují. Moc rád bych tu žil s vámi; ale pokračuji podle pobřeží dál na jih. Je tam stará pevnost jaguárů a jeden z nich mi dovolil, abych si ji prohlédl a když se mi bude líbit, usadil se tam.“

„Znám tu pevnost,“ řekl jsem, „Jenomže je napolo rozpadlá a hnízdí v ní asi milión kavek a podobného ptactva. Neříkám, že jejich vejce by ti nepřišla k chuti, ale rozmysli si dobře, je-li rozumné takové sousedství.“

„Kavek se nebojím. Mám pušku, postřílím je!“

„Viděl jsem. Ale jestli se nemýlím, je to kulovnice a ty bys potřeboval spíš brokovnici.“

Tygr okamžitě nechal povídání o pevnosti a pušku přinesl. „Jen se pořádně podívejte!“ chlubil se, „Získal jsem ji v boji a nechal si ji předělat na náš systém...“

„Ale to je docela nová puška! Kdes ji mohl získat? Ono se někde bojuje?“

„Samozřejmě!“ už byl na vrcholu blaha, že může povídat i o boji, „Copak jsi neslyšel o velké bitvě u Jezera Vodopádů?“

„Neviděl jsem nikoho už dva měsíce.“

„Tak to chápu. Tehdy se to asi stalo. Mohu se vší skromností prohlásit, že jsem byl jedním z těch, kdo tam zlikvidovali velkou bandu nepřátel!“

„Nepovídej! A co tam chtěli?“

„Co chtějí lidé? Krást a vraždit, samozřejmě. Ale to bych musel vyprávět od začátku, je to dlouhé a možná složité na tvůj rozum. Nevím, mám-li o tom vůbec začínat tak pozdě v noci.“

Za prvé nebylo pozdě, za druhé kdybych řekl, že tedy půjdeme raději spát, smrtelně bych ho urazil. Proto jsem samozřejmě oponoval a spolu s Janou jsme ho přesvědčili, aby povídal.

„Lovil jsem zrovna králíky v kopcích za Jezerem Vodopádů; nemám sice ve zvyku lovit tak malou kořist, ale králík je vhodný zákusek po jelením mase, ne? Najednou slyším, že někdo jde; a byl to vlk. Konkurence! Netvářil jsem na něj asi moc příjemně, ale nedal na to a šel rovnou ke mně.

„Buď zdráv!“ povídá, „Máš nějakou zbraň, bratře?“

„Nemám. Proč?“

„A chtěl bys?“

„Víš o nějaké?“

„Dole u jezera svolává nějaký leopard smečku k boji. Bylo by možné tam ulovit pušku, jaké nosí běloši. Já půjdu, ale narazil jsem na tvou stopu, tak tě chci pozvat taky.“

Samozřejmě jsem se nedal prosit, nasedl na koně a jel s ním. Po cestě se k nám přidali další dva vlci, asi jeho příbuzní; tak jsme dojeli k jezírku, kde tábořilo několik jezdců i pěších. Tygři, leopardi, dva jaguáři, puma, jeden lev a pět nebo šest lidí; vlky, psy a lišky nepočítám, ti se drželi zpátky a mezi nás se nepletli. Lidé většinou dobře ozbrojení, zato šelmy nijak zvlášť; málokdo měl střelnou zbraň, většina jen vrhací oštěp nebo luk se šípy. Jeden leopard, co měl luk, mi půjčil svůj vrhací oštěp, abych měl aspoň nějakou zbraň.

„Co se vlastně děje?“ ptal jsem se ho.

„Sám nevím; ale někdo snad svolává armádu. Prý sem postupuje armáda lidí; cizinců. Vojáci a policisté tu výpravu vedou.“

Tak jsem se ptal, co od nás chtějí. Soudili, že mají asi zálusk na zlato, co schovávají v Aurrgharru. No dobře – tak ať přijdou!

Pak se konečně objevil velitel; černý leopard, velký a dost zvláštní na skvrnatce. Velká hlava, silné plece jako tygr a k tomu dost krátký ocas; asi míšenec. Prohlídl si nás a rozdělil na několik oddílů.

„Moji zvědové přinesli zprávu, že lidé postupují džunglí směrem k Jezeru Vodopádů. Zřejmě jim došla voda a mají velkou žízeň; ale není v jejich silách dojít dnes až sem. Budou asi tábořit dole v údolí; tam voda sice není, ale roste tam hodně ovoce a trávy pro koně. Dnes v noci je napadneme.“

„Kolik jich je?“ ptal se někdo.

„Víc než padesát, méně než sto. Všichni dobře vyzbrojení. Nebude to lehký boj. Zdá se, že mnozí jsou bývalí vojáci a policajti. Srazili se už s nějakou smečkou vlků a stříleli po nich bez výstrahy.“

„To znamená, že postaví hlídky.“ řekl jsem, „Nechceš, abych si vzal jednu na starost?“

„Můžeš, když o to stojíš. Samozřejmě hlídky strhneme nejdřív. Večer se připlížím až k nim a vyslechnu, jaké mají plány. Pak rozhodnu.“

Nato odjel, a my se pomalu a opatrně přesunuli na místo, o kterém mluvil. Lidi jsme ucítili až k večeru; skutečně přišli, utábořili se na předpokládaném místě a hned počali trhat ovoce a pojídat je. Jen někteří měli k pití trochu kořalky, vodu už zřejmě nikdo. Pozorovali jsme je; tvrdí zlí chlapi, někteří ve vojenských uniformách, ale bez označení.

Dva prošli okolo mne, když jsem se skrýval v křoví. Zastavili a trhali divoké banány. Jeden nadával na žízeň, ale druhý mu řekl:

„Neboj se ničeho, Steve! Dneska trpíš žízní, a až najdeme tygří poklad, budeme do konce života pít ze zlatých pohárů! Oni mají zlata jako písku!“

„Jenže nám ho asi nebudou chtít dát, Bille. Budeme s nimi muset bojovat; a kdo ví, jak to dopadne! Dneska jsou chlapi tak vyčerpaní, že by se ani nezvedli, kdyby nás někdo napadl!“

„Neboj se pořád!“ uklidňoval ho starší, „Divoši jsou zalezlí někde ve svých dírách a bojí se vystrčit třeba jen nos! Uvidíš, že to vyjde!“

Pak odešli a já nechtěl jít za nimi, abych se neprozradil. Mohl jsem sice skočit a oba zakousnout, ale velitel zakázal samostatné útoky; kdyby tušili nebezpečí, postavili by větší hlídky a přepad by se nepodařil.

Večer, když ulehli ke spánku, obešel nás ten mornpard a všem řekl, jak si představuje útok. Vybraní lovci měli zakousnout hlídky tak tiše, aby si lidé neuvědomili, co se děje. Pak zaútočí všichni a pobijí každého, kdo se odváží uchopit zbraň.

„Bojujeme za prince!“ řekl nám, „Princ mi dal rozkaz bojovat za Armin, chránit jej proti nepřátelům. Císař byl poražen a je v zajetí, ale jeho syn žije; žije i naše drahá vlast, a zničí všechny, kdo se odváží šlápnout na ni svatokrádežnou nohou!“

Když odešel, připlížil jsem se k místu, kde přecházel jeden jako hlídka. Měl na krku samopal a držel se ho, jako by ho ten kus železa mohl zachránit. Viděl jsem, jak má vyvalené oči; třeštil zrak do tmy a stejně nic neviděl, protože lidé jsou v noci slepí jako malá koťata.

Když jsem byl od něj asi čtyři metry, skočil jsem; dopadl jsem mu na krk a zakousl ho jedním stisknutím zubů, nestačil ani vykřiknout. Prohlédl jsem ho, odtáhl dál do křoví a očichal jeho samopal; ale nemohl jsem tu zbraň použít, nebyla pro moje tlapy. Tak jsem se vrátil, nasedl a čekal na signál ke všeobecnému útoku.

Když se ozvalo zařvání, vyrazili jsme vpřed; téměř současně vpadli do tábora všichni, kdo patřili k jízdě. Někteří stříleli, jiní strhávali stany, aby dostali lidi, co pod nimi spali. Viděl jsem, jak jeden vyběhl s ručnicí, hodil jsem oštěp a zasáhl ho přímo do prsou. Pak jsem skočil na dalšího a rval se s ním, on se bránil a já s ním měl dost práce. To už kolem práskaly výstřely, hlavně od lidí; vzpamatovali se moc rychle, ale nás bylo víc a přece jenom jsme šikovnější v boji šelmy proti muži. Viděl jsem mornparda, jak se točil na svém černém koni uprostřed tábora, mával válečnou sekerou a řval: „Warr! Warr! Zabít všechny! Zabít! Zabít!“

Nějaká kulka mě lízla po hřbetě; přesto jsem skočil ještě na jednoho muže. Než jsem ho zdolal, bylo po boji; kolem spousta mrtvol, lidí i našich. Všichni cizinci padli; jenom jeden vlk přihnal jakéhosi mladíka ve vojenské uniformě, který strašně prosil, spínal ruce a brečel, abysme ho nechali žít. Morn se obrátil k němu a zvedl sekeru.

„Ne, milost!“ křičel ten kluk, „Milost, Vaše Svatosti!“

Černý leopard přece jen nenechal sekeru dopadnout.

„Co jste tady chtěli?“ zeptal se.

„My...“ kluk nebyl schopen mluvit, jak se klepal strachy, „Náš velitel chtěl... hledat zlato!“

„Já vím. V našich hradech, viď?“

„Já... já nechtěl zlato! Nechci nic, přísahám! Nikdy jsem neublížil domorodcům, chtěl jsem jenom... jenom podívat!“

„Lžeš, ničemo, ale nevadí. Daruji ti život; ale vyřídíš všem za řekou, co ti povím. Nikdo vás nezval do naší země, přišli jste jako nepřátelé, se zbraní v ruce! Pobili jste naše otce, bratry a syny a matky a sestry a dcery, pobili jste naše kamarády – a teď chcete zabít ještě nás? Ty říkáš, že ses přišel jenom podívat; ale nevěřím tomu, turisté nepřicházejí s tolika zbraněmi! Kdybyste přišli jako přátelé, nechali bychom vás žít. Takhle jsou všichni mrtví.“

„Ano, pane,“ vzlykal kluk, „Už to nikdy neuděláme!“

„Věřím. A jestli to někdo udělá, zdechne tu jako tihleti, to si pamatuj! Ještě ti dám něco na památku, abys nikdy nezapomněl na tuto chvíli!“ Morn zvedl tlapu a jedním mávnutím rozsekl vojákovi tvář. Kluk vykřikl a chytil se oběma rukama za rozdrásaný obličej.

„Dobře si zapamatuj moje jméno: Assarkhan, syn Artanny z Ao Harrapova rodu! Jsem strážcem těchto míst a nikomu nedovolím, aby sem vstoupil. Pamatuj si to i tehdy, až se tvá kůže zahojí a bude ji přetínat jenom jizva! Jdi a už nikdy mi nechoď do cesty!“

Nemusel mu to říkat dvakrát; obrátil se a zdrhal, co mu nohy stačily. My jsme se pak podělili o kořist; dostal jsem ještě víc než tu pušku, ale vše jsem prodal a dal příbuzným. Pušku mi takhle upravili zbrojíři v Sun City; je pěkná, že?“

„Jak jsi říkal to jméno?“ ptal jsem se opatrně.

„Assarkhan, syn Artanny z Ao Harrapova rodu.“

„To ale není možné! Assarkhan padl za války!“

„Mýlíš se; říkám ti, že jsem ho viděl. Jsi starý, to vím, pamatuješ válku; já slyšel o Assarkhanovi jen vyprávět. Ale v tom boji jsem ho viděl na vlastní oči!“

„Jak vypadá? Přesně ho popiš!“

„Velký, silný. Tělo spíš jako tygr než jako mornpard. Jedno ucho roztržené napůl, na hlavě velkou jizvu. Jezdí na černém koni v postroji se stříbrnými cvočky. Rukojeť jeho válečné sekery je zdobená stříbrem a na konci biče má ocelový zahnutý trojzubec...“

„Má v hrudní kosti vpálený templářský kříž?“

„Stejný jako ty. A v boji... je úchvatný! Nemilosrdný, plný nenávisti a vášně! Nikdy jsem neviděl krásnějšího leoparda, než je on!“

„Zdá se, že skutečně odpovídá popisu. Ale není to možné; musel bych vědět, že je Assarkhan naživu!“

„To znáš tak dobře Artannův rod?“

„Měl bych ho znát. Jsem Artanna, otec Assarkhanův.“

„Ne!“ tygr málem vykřikl, „To není možné!“

„To máš pravdu. Není možné, aby Assarkhan žil, neboť jsem ho na vlastní oči viděl zemřít. Byli jsme v boji spolu; vedl útok a já viděl, jak se skácel s koně po zásahu kulky.“

Tygr si mne prohlížel a nezdálo se, že by byl přesvědčen.

„Je pravda, že vypadáš jako Artanna, podle vyprávění starých. Ale on je Assarkhan, věř mi; a říkal, že jeho otec padl!“

„Jsem živý, jak vidíš. Byl jsem poraněn, zde vidíš jizvu.“

„Stejně mohl zůstat naživu i Assarkhan.“

„Ano, to je možné.“ přiznal jsem, „Ale kde byl celá léta? Hledal jsem ho, ptal se po něm všech, kdo přišli na tato opuštěná místa; a nikdo o něm nevěděl!“

„A kde jsi byl ty? Proč nejsi u dvora prince Lery, ale tady v mangrove? I Assarkhan žil osamoceně; ale přišel, složil poklonu princi a dal se do jeho služeb.“

„Princ... ano, slyšel jsem o Lerovi. Ale je ještě chlapec a není schopen hrdinských činů!“

„Přesto velí armádě. Taky já jsem jeho jezdcem a pomáhám podle svých sil rozšiřovat jeho moc. Jsme připraveni vyrazit na sever a rozdrtit nepřítele tak, jako Assarkhan rozdrtil ty lupiče u Vodopádů.“

„Počkej, počkej, chlapče! Jak se zdá, byli to první nepřátelé, které jsi v životě viděl, a i když to v tobě zanechalo hluboký dojem, není třeba se z toho zbláznit. Není nás tolik, abychom si mohli dovolit velkou válku, to snad chápeš. Musíme se na ni připravit, to vím hlavně já, ježto jsem dlouhá léta bojoval za Armin a pak sloužil u dvora...“

„Tím hůř, když dnes sedíš tady v lese a nejdeš ke dvoru, kde by tě potřebovali. Nechápu tě; vůbec nechápu vás staré! Kdybys nebyl leopard a Ao Harrapův syn, řekl bych, že máš strach!“

Rozesmál jsem se. „Chlapče, já mám strach! Ne o sebe, tak důležitý zase nejsem. Ale mám strach, že bych způsobil bitvu, v níž bychom nezvítězili. To ty ještě nechápeš, myslíš si, že budou-li všichni bojovat ze všech sil, nemůžeme prohrát. Já vím, že to možné je, a je mi to líto. Je dobře, že velitelem je Assarkhan; je zlý a nelítostný k nepřátelům, ale má zdravý rozum a nevrhá se zbytečně do prohraných bojů.“

„Co tedy uděláš, Artanno? Půjdeš do Aurrgharru?“

„Neudělám nic. Jsem starý. Mám právo žít v klidu.“

„Chm! A to jsi byl ty, kdo táhl s Denisem Baarfeltem do Afriky a bojoval po jeho boku? Až se to Denis dozví, bude se ti smát a pohrdat tebou!“

„Denis? Co víš o Denisovi?“

„Vyprávěl nám o vašem africkém tažení.“

„Denis žije? Dokonce je v Arminu?“

Tygr pohrdavě ohrnul rty. „Ty vůbec nic nevíš!“

„Jak bych mohl vědět? Povídej přece!“

„Denis je s princem. Vychovává ho a připravuje na velký boj proti lidem. To přece ví každý.“

„Jak vypadá? Změnil se hodně?“

„Nevím, jak vypadal předtím. Je to člověk; jak ti ho mám popsat? Ničím zvláštním se neodlišuje od jiných.“

„Denis... Denise bych rád viděl.“ přiznal jsem.

„Proč jsi ho nevyhledal dřív? Je tu přece už několik let. Prováděl jakési akce na oklamání nepřítele v Kingtownu; nevyznám se v tom, šlo o peníze. Pak musel uprchnout a nyní žije v Aurrgharru.“

„A jistě něco připravuje. Znám Denise až příliš dobře. Myslím, že uposlechnu tvoji radu a půjdu za ním.“

„Bylo by taky na čase.“

Jana seděla po celou dobu klidně a tiše poslouchala. Měla ráda rozhovory s cizími hosty, ale radši napřed vyslechla, co budeme povídat my. Ne že by nedovedla promluvit a zeptat se; ale myslela si, že se víc dozví, když se nebude vyptávat, dokud host nedomluví.

Teď se ale zeptala: „Ten Denis Baarfelt je skutečný?“

„Jak – skutečný?“ podivil se tygr.

„Jestli je to skutečná šelma – nebo jenom pohádka jako Ježíš Kristus nebo Matka Větrů a císařovna Diana.“

Gurrn se zarazil. „Nepochopil jsem ještě pořád.“

„To jsou přece všecko pohádky! Artanna mi vyprávěl o Denisu Baarfeltovi; a ty najednou říkáš, že skutečně žije. Myslela jsem, že je to pohádka jako všechny ostatní.“

Tygr se zatvářil filosoficky. „O Ježíšovi Kristovi nevím nic. Matka Větrů existuje, samozřejmě; když se rozzlobí, přijde zlá vichřice, vše pocuchá a nedá se jít lovit. Císařovna Diana skutečně žila, i když už dávno. To jsem ještě nebyl naživu.“

„Jano! Říkal jsem ti přece, že jsem Dianu znal! A taky Denise. Diana padla, ale Denis je zřejmě ještě živ. To není nic divného.“

„Copak ty. Jsi starý, mohl jsi znát všechny ty lidi. Ale já si představovala, že Denis je jen pohádková bytost jako král Artuš nebo vévoda Dunbar.“

Dál jsem jí to už nevymlouval. Jana dost dobře nechápala, kteří lidé ze starých časů skutečně žili a o kterých se jenom vypráví, zřejmě si však své pochybnosti nechávala až dosud pro sebe. Tygr se tím cítil zaskočen, nebyl nijak zvlášť zkušený v podobných záležitostech. Rozpačitě pofrkával a bylo na něm vidět, že má strach, aby se mu nesmála.

„Denis skutečně žije,“ řekl potom, „O ostatním nic nevím. Zajeď si tam a podívej se na něho.“

„Pojedeme, tatínku?“ zeptala se a pohladila mne po hlavě. Uměla moc hezky prosit, když něco chtěla.

„Možná pojedeme velmi brzy.“ slíbil jsem, ačkoliv jsem nebyl ještě zcela pevně rozhodnut.

„Kdy?“

„Až přijde vhodná chvíle.“

Mluvili jsme s tygrem Gurrnem ještě dlouho do noci; žádná z jeho zpráv už ale nebyla tak překvapivá jako ty předešlé. Gurrn byl celkem prostomyslný chlapec, příjemný a spolehlivý v každém směru; ale byl zoufale, tragicky mladý, a jeho mládí mu nedávalo žádnou moudrost a zkušenost. Vypadá-li celý dvůr prince Lery takhle, pak nás chraň všichni dobří Ochránci.

Ráno Gurrn odjel a my zůstali. Jana se neptala, byla zvyklá čekat na moje rozhodnutí. Ale já rozhodl jen to, že půjdeme lovit lachtany; to ji potěšilo taky, už jsme tam nebyli dlouho.

„Je čas jejich lásky,“ řekl jsem, „To jsou méně ostražití a dají se snadno ulovit.“

Jana odjakživa věděla o lásce mezi šelmami i ostatními tvory džungle. Brala ji jako hotovou věc, neznala v tom směru žádné tajemství a nijak nad tím zbytečně neuvažovala. Dnes se ale zdálo, že se zatvářila podivně, když jsem řekl to slovo. Skoro by se dalo říct, že se drobet začervenala.

Měl jsem člun, který jsem kdysi zdědil po jednom tygrovi, co plul okolo a od tohoto místa nastoupil cestu pěšky po zemi. Člun nebyl nejnovější, upřímně řečeno byl dost chatrný, ale bylo lze plout v něm po moři blízko u břehu. Občas sice bylo nutno vylévat vodu, ale to nám nevadilo.

Jana uvázala svůj nůž na násadu jako oštěp, vzala si luk a šípy, vlasy svázala řemínkem a byla připravena. Mně nedaly přípravy ani tolik práce, já mohl jít hned. Vyjeli jsme na moře a Jana veslovala podle pobřeží k jihu; když jsme se dostali do blízkosti hejna ryb, skočila do vody, několik jich chytila do ruky a hodila do člunu. Ryby mi odjakživa chutnaly; Jana je jedla taky, i když proti syrovým měla určité výhrady, radši si je pekla.

Večer jsme se utábořili ve známém fjordu a prožili noc jako obvykle, ráno jsme jeli dál. K plážím, na nichž žili divocí lachtani, jsme se dostali kolem poledního, kdy jsou zvířata nejvíc unavena; skryli jsme člun a plížili se přískoky blíž k jejich sídlišti.

Většina lachtanů ležela a vyhřívala se na slunci; jen tu a tam se některý pohnul. Zvláště jeden nám dělal starosti, pobíhal okolo po vnějším okraji stáda a zdálo se, že by nás mohl prozradit ostatním a dát jim signál k útěku. Schovávali jsme se za kameny a zjišťovali, co vlastně je motivem jeho neobvyklé čilosti; a pak jsme pochopili.

Na okraji sídliště žil starý samec a měl slušný harém dvanácti samic. Byl to chlapík neurvalý a svých práv dbalý, nehodlal nikomu povolit rušení svého manželského klidu. Soky odháněl zlým ryčením a ceněním tesáků, které byly značně ostré a dlouhé; když to nestačilo, vrhal se na ně a bojoval s nimi velmi statečně. Samice, které hodily očkem po nějakém mladším milovníkovi, trestal stejně neurvale jako soky; mnohé měly na hlavě nebo na pleci šrám po jeho zubech. A právě na jednu z těch roztomilých dam měl zálusk mládenec, který se jako my plížil ke stádu. Pán rodu totiž povolil ve své ostražitosti a vyhříval se v polospánku jako ostatní. Samice to dělaly po něm vyjma té jedné dívenky, která se pomalu, co ploutvovité přední nohy stačily, přesouvala blíž k nápadníkovi a dál od manžela.

Přikrčili jsme se a pozorovali je; dotkli se navzájem čenichy, jako by se líbali, pak se třeli hlavami a šťastně při tom kničeli; viděl jsem, jak se tělo mladé lachtaní slečny chvěje rozkoší. Její milenec se vysunul na ni, objal ji svými ploutvemi a třel se o její krk svou hlavou; milovali se, a bylo to tak krásné a něžné, že i já ve svém starém srdci pocítil záchvěv něčeho, co neumím pojmenovat; snad je to totéž, co se probouzelo v Janě za tichých západů slunce a čemu lidé říkají stesk.

Ale starý samec se probudil velmi rychle; a hned pochopil, že někdo překročil jeho zákony, příkazy a zákazy. Vyletěl jako raketa a vrhl se na oba; samice uskočila stranou, ale její milenec se postavil rozzuřenému samci do cesty, jako by chtěl partnerku bránit před trestem. Byl téměř o polovinu menší než starý, ale kuráž mu zřejmě nechyběla; se zlostným ryčením se na sebe vrhli a už se kousali a mlátili ploutvemi. Ostatní samice se přišly podívat, srovnaly se do řady jako publikum na zvlášť zajímavém divadelním kuse a tvářily se ctnostně; jen ta jedna zůstala stranou a zdálo se, že ji deptá morální odsouzení jejích kamarádek.

Starý lachtan srazil mladého k zemi a teď mu vysvětloval svá práva na veškeré samičky, až z chudáka lítaly chlupy. Kdoví, jak by byl dopadl; ale moje Jana, která vždy byla vzorem lovecké trpělivosti a rozvážnosti, vyletěla náhle z úkrytu a vrhla se k zápasníkům. Než si starý lachtan vůbec uvědomil, vrazila mu svůj oštěp zezadu do žeber; zařval a obrátil se, aby zjistil, co je to za nepřítele. Uskočila, vytrhla zbraň a znovu a znovu jej bodala jako smyslů zbavená; mladý lachtan i všechny samice rychle prchali, starý se svíjel bolestí; byl jasně v posledním tažení, ale Jana si toho nevšímala a bodala dál, málem ještě do mrtvého těla.

„Proč jsi zabila zrovna toho?“ ptal jsem se jí, když jsem k ní doběhl, „Je starý, bude mít tvrdé maso. Kdybys ho byla nechala, mohli jsme mít toho mladšího a bez práce...“

Obrátila ke mně zpocenou tvář, zrudlou rozčílením. Téměř se mi zdálo, že vidím v jejích očích slzy, ale to nemohla být pravda; Jana nikdy nikoho neviděla plakat, neznala to a tak to nedělala.

„Ty to nechápeš, tatínku? Musela jsem přece; musela jsem mu pomoci! On by ho zabil!“

„Odkdy se pleteš do záležitostí divokých lachtanů?“

„Oni byli krásní! A mají se tak rádi... Chci, aby se měli rádi, rozumíš? Chci, aby byli šťastní...“

Mlčel jsem; Jana pořád ještě těžce dýchala, narůstající prsa se jí dmula. Setřela si dlaní pot z čela.

„Já jsem myslela, že nesmím dovolit, aby zemřel. Ona ho má ráda, tatínku. Tys přece taky měl někoho rád...“

„Ano,“ řekl jsem, „Máš pravdu. Udělala jsi dobře.“

Stáhli jsme lachtana; bylo to hodně masa i potom, co jsme se najedli. Nařezali jsme řízky k vysušení a odnesli všechno ke člunu, abychom mohli ráno odjet. Sušení masa a ostatní práce nám zabraly jako obvykle celý den; když přišel večer, sedli jsme si na pobřeží a dívali se na západ slunce.

„Půjdeme k lidem, Jano.“ řekl jsem.

„K lidem? Musí to být?“

„Ty sama jsi chtěla ke dvoru prince Lery.“

„To ano. Ale musejí tam být lidé?“

„Lera je přece člověk. I ty jsi člověk, Jano.“

„Proč to tak musí být, tatínku? Proč nejsem leopard jako ty? Byla bych mnohem šťastnější.“

„Každý musí být šťasten tak, jak je. Ty jsi krásný člověk. Neměl bych to říkat, ale už brzy budeš žena. Krásná žena, pokud rozumím lidské kráse.“

„Samice jsem odjakživa.“

„Snad víš, že nemůžeš být dcerou leoparda. Byla jsi dítě, proto sis to neuvědomovala. Ale měla jsi lidskou matku a lidského otce.“

„Neříkej mi to. Nechci to vědět.“

„Musíš to vědět, Jano. Už brzy budeš veliká a budeš si hledat muže. Nebude to leopard, nýbrž člověk. Jen člověk může být tvým partnerem.“

„Nechci. Nechci žádného člověka. Ani vidět.“

„Netoužíš nikoho milovat?“

„Tak jako ona?“ ukázala hlavou k lachtaní pláži, „To ano.“

„Ale koho, když ne člověka? Šelma to nemůže být. To by bylo směšné. Tak směšné, jako kdybych se já spojil s lachtanicí.“

Rozesmála se, chytila mě kolem krku a málem povalila. „To by byla krásná zábava! Nemůžeš to udělat? Moc by se mi to líbilo...“

„Není to možné a ty to dobře víš. Nehrej si na malé dítě, když už jsi veliká. A mluv vážně.“

„To jsi po mně nikdy nechtěl.“

„Teď to budu chtít. Budu od tebe chtít mnoho věcí, které jsi neznala, které jsem přecházel. Budeš se muset naučit žít s lidmi jako člověk.“

„Je to hodně těžké?“

„Mnohem těžší, než si dokážeš představit. Přijdeme k lidem, kteří možná nebudou takoví jako my. Lidé dokážou být zlí a krutí, mohou se ti smát, mohou tě dokonce nenávidět.“

„Zabiju je. To není nic těžkého.“

„Ne – nesmíš. Musíš se naučit s nimi žít jako přítel, ne bojovat. Bude to těžké, já vím. A bude to bolet víc, než rány z boje. Ale musíš to umět. Tím víc, že naše vlast je rozdělena a můžeš se setkat se skutečnými nepřáteli. I s těmi budeš muset žít.“

„Proč pořád opakuješ slovo musíš?“

„Je to nejdůležitější slovo v životě s lidmi. Jsou dvě taková slova: musíš a nesmíš. Ta dvě slova tě budou pálit celý život. A přece je budeš muset poslouchat.“

„Musíš a nesmíš. Nikdy jsi to neříkal. Říkal jsi: bude dobré to či ono. To mi stačilo. Jsou to ošklivá slova, nechci je. Nechci jít k lidem, radši zůstaneme tady v mangrove.“

„A přece půjdeš, protože jsem to rozhodl. Poslechneš, jako na lovu méně zkušený poslouchá zkušenějšího. Život je jeden velký lov a odpočinek po lovu bývá velmi krátký. Nebudeš už žít bezstarostně a volně, jako jsi žila dřív. Budeš spát s jedním okem otevřeným a ušima nastraženýma; kamkoliv půjdeš, budeš se ohlížet a sledovat stíny, které jsou kolem. Všude může být kořist; nebo lovec, pro něhož ty jsi kořistí. To musíš vědět.“

„Ale – to pak už nebude krásné, jako je to teď!“

„Bude to ještě krásnější. Slibuji ti, že to bude krásné. Život je nejnádhernější věc, a já ho prožil hezky. Není v mém životě chvíle, kterou bych nechtěl prožít znovu. Teď už jsem starý a život je za mnou; ale ty ho máš před sebou. Vyjdeš do boje, mladá, krásná, šťastná – a silná, moje dcero. Poznáš rozkoš z boje a vítězství; i když to nebude boj zbraní, ale slovem nebo pohledem, citem, láskou. To je veliká věc.“

„Já ti věřím, tatínku. Jsi moudrý a nikdy jsi neřekl nic, co by nebyla pravda. Jenom nevím, zda jsem už dost silná na takový život...“

„Jsi velmi silná; a budeš silnější, až najdeš přátele. Zatím ještě nevíš, co je to přítel. Zatím jsi lovila sama nebo se mnou, to ještě není pravé přátelství. Ale poznáš přátele, se kterými se můžeš vypravit i do toho největšího lovu na světě; přátele, co tě nikdy nezradí, lidi, které jsi třeba nikdy neviděla a oni neviděli tebe, ale budou tvými přáteli, protože patříš k nim. Já vím, ty ještě nevíš, co znamená někam patřit. Patřila jsi ke mně a já k tobě; ale to není všechno, oba patříme do národa Arminů a ten národ tě musí přijmout. Je to velké a vznešené, co tě čeká, Jano. A i když nemáš dost sil, budeš kráčet po těch cestách a budeš je mít ráda.“

Opět se mi zdálo, že jí v očích vidím slzy. Přitřel jsem se k ní a olízl jí tvář; objala mne znovu a sevřela vší silou, jaké byla schopna.

„Tatínku,“ vzlykala, „Můj drahý, dobrý, milovaný tatínku! Půjdu s tebou, když si to přeješ! Ne proto, že mne tam čeká něco dobrého, ale proto, že si to přeješ ty. I kdybys šel do boje na život a na smrt, půjdu s tebou; kvůli tobě, protože tě mám nejvíc ráda na celém světě...“

Dal jsem se od ní objímat a laskat. Přitom jsem věděl, že už brzy nebudu tím, koho má nejvíc ráda na celém světě. Přijde někdo jiný, nějaký člověk, a ten si vezme nejdřív celou její lásku – a potom větší část. Ale nelitoval jsem. Moje Jana půjde za svým osudem a bude šťastná. A já budu moci klidně spát pod zářivými hvězdami – a moje srdce bude klidné. Protože i pro mne znamená moje Jana celý život.

„Už jsem pochopila.“ řekla, „Lidé jsou jako ti lachtani. Všechny šelmy. Jedni jako my – a druzí divocí. Zelenoocí. Množí se nekontrolovaně. je jich čím dál víc. Musíme je zabíjet, aby se nepřemnožili. Protože když se přemnoží, vpadnou do naší země a zabijí oni nás.“

Nechal jsem ji mudrovat. Jen jsem jí olízl nos.

Od té doby jsme se připravovali na cestu. Sušili jsme maso, abychom měli co jíst, a snažili se získat co nejvíc věcí, které jsou k užitku. Bylo zlé, že jsme neměli koně; ale věřil jsem, že si někde nějaké opatříme. Jana neseděla na koni, co pamatovala, a i já už odvykl jízdě, ale zvyknu si.

Jana se chovala čím dál zvláštněji. Najednou si všímala svého vzhledu, desetkrát za den se mne ptala, zda je hezká a zda jiné ženy jsou hezčí než ona, a když, tak proč. Česala si vlasy a vyptávala se, jak je nosí císařovniny dvorní dámy. Uvázala si kolem pasu velké listy sepnuté trny akácie a ptala se, jak by jí slušely šaty. Byla tím už směšná a já se jí nezapomněl taky patřičně posmívat; i když jsem jí odpovídal správně.

Potom jsme se rozloučili s naším útulným domovem v mangrove a vyšli. Vedl jsem ji, neboť dávno zapomněla, kudy sem přišla. Vyprávěl jsem jí o všem, co znám, ale ona nebyla spokojena, kladla mi otázky a chtěla vědět daleko víc. Putovali jsme den co den, dokud nám stačily síly; totiž dokud stačily síly mně, Jana byla k neutahání. Už dávno minuly časy, kdy jsem se předháněl s africkými psy; jsem starý, nohy mi neslouží a dech... inu, zle je. Jana občas nechápala, proč zastavuji dřív než musím, dokonce si myslela, že zdržuji pochod schválně. Ale nechtěl jsem jí říct, jak jsem na tom špatně, protože by se o mě příliš bála.

Prošli jsme pásem hor a dostali se k jakési cestě; byla sice sotva patrná, ale dalo se na ní poznat, že asi před čtrnácti dny až třemi týdny tudy projel kolový vůz. Měl kola čtyři, byl tedy nákladní; táhli ho čtyři koně. Někde tu musela být farma, tu jsme hledali.

A taky jsme ji našli: nevelké stavení, v přízemí konírna a skladiště, v prvním poschodí dvě obytné místnosti, do nichž se lezlo po žebříku. Celá farma byla jen ze dřeva a nevypadala nijak honosně; skoro bych řekl, že majitel nemá příliš velké bohatství. Za farmou byla ohrada, v níž se páslo stádo krav a několik koní, jimž nebylo dopřáno té cti bydlet v maštali.

Když jsem zastavil u brány a zařval, otevřelo se nahoře okno a vyhlédla z něj ženská tvář. Prohlédla si nás, pak se okno zase zavřelo a ženská začala sestupovat po žebříku. Nebyla už nejmladší, vypadala upracovaně a působila dojmem člověka osudem nepříliš hýčkaného. Zato měla v ruce karabinu, což se mi zdálo zbytečné.

„Jano, mlč a nic neříkej. Mluvit budu já. Nedělej raději vůbec nic!“ řekl jsem a šel té ženě vstříc.

„Buď zdráva, paní!“ řekl jsem a uklonil se, jak nejvíc mi dovolilo moje stáří a bolesti v kříži.

„Buď zdráv,“ odbroukla, „Co byste rádi?“

„Ty jsi paní tohoto domu?“

„Starej jel obhlídnout, co by se dalo ulovit. Jestli hledáš práci, tak ti rovnou říkám, abys šel o dům dál. Nemůžem si dovolit leoparda, musíme všecko zvládnout docela sami. My a naše děti.“

Děti nebylo vidět. Zato jsem při bližším zkoumání objevil dvě hlavně pušek, čouhající zpod střechy. Šikovné děti.

„Nejsme nepřátelé. Chceme koupit koně.“

„Koupit?“ prohlédla si mne bez zvláštního nadšení. Asi jsem jí nepřipadal jako zvlášť bohatý kupec. Jana držela na zádech balík z kůže plný sušeného masa a mohlo se zdát, že máme čím zaplatit, tak přece jen žena vykouzlila na tváři úsměv.

„No, když je to tak... jestli se neurazíte, tak račte do našeho skromného příbytku!“

Prohlížel jsem si ji; o to víc si ji prohlížela Jana. Žena byla, jak jsem řekl, dost povadlá, oblečená v jakési otřepané mužské košili a zástěře, nohy měla bosé. Vlasy neurčité barvy jí splývaly ve dvou pramenech na ramena, jinde byly podstatně kratší.

„Co ty, malá?“ zeptala se, „Ty teda vypadáš – to ti doma nedávají nic jíst?“

Jana se ulekaně ohlédla na mne. Rychle jsem zasáhl:

„Jana žije jen se mnou. Nemá už rodiče. Padli ve válce.“

„Ale ne!“ v obličeji ženy se objevil soucit, přikročila blíž a téměř pohladila Janu po vlasech. Jana uskočila střelhbitě jako kočka a zatvářila se krajně nepřátelsky.

„Neboj se jí!“ řekl jsem Janě a pak hospodyni: „Odpusť – není zvyklá na lidi. Už léta žádného neviděla.“

„To nic, to nic,“ řekla hospodyně, „Ale se mnou do domu se snad nebudeš bát jít? Dám ti čerstvé mléko a něco dobrého na zub! Bude ti chutnat!“

Šli jsme za ní k jejímu žebříku; Jana bez zaváhání vyběhla nahoru, ale čekala, až dojdu také.

Místnost, do níž jsme vstoupili, byla dosti tmavá a nevlídná; hlavně tím, že okna byla malá a nepronikalo jimi příliš světla. V koutě byl kus vyzděné stěny i podlahy, tam stála kuchyňská kamna, jinak tu byl stůl, lavice a dvě židle, skříň, dvě truhlice zdobené vyřezáváním. Vstříc nám vyšly děti, o nichž hovořila: dva chlapci a dvě děvčátka, všichni nazí. Starší chlapec a děvče měli ještě v rukou pušky.

„To jsou naši hosté,“ vysvětlila hospodyně a rozhodla se představit svoji rodinu: „My jsme Boissetovi; já se jmenuji Tereza a moje děti jsou Lucas, Nathalie, Frédéric a Yvona. Děti, pozdravte hosty!“

Nejstarší Lucas přistoupil k Janě a podal jí ruku. Byl to vyčouhlý výrostek o půl hlavy větší než ona, divokého vzezření; všechny děti vypadaly divoce. Jana se tázavě ohlédla na mne, pak dovolila, aby Lucas vzal její ruku a stiskl ji.

„Vítám tě u nás!“ řekl co nejhlubším hrdelním hlasem, aby tak napodobil leopardí přízvuk; dost se mu to podařilo.

„Já... já jsem přišla...“ řekla Jana a zarazila se. Nevěděla, co se říká v takové chvíli.

„Zdravím vás všechny!“ řekl jsem, přistoupil k nim, nechal se pohladit a olízl je. Děti byly zjevně uvyklé na šelmy; málem se mi zdálo, že víc je překvapuje přítomnost Jany než moje.

„Vy máte jistě hlad,“ řekla Tereza, „Nathalie, nalej hostům mléko!“

Starší dívka odběhla ke skříni, vyňala džbán a dvě misky, nalila mléko a přinesla nám je. Jana vyčkala, dokud jsem se nenapil, pak přiložila misku k ústům a vypila ji na jeden ráz.

„Děkuji ti, Terezo.“ řekl jsem a Jana po mně jako ozvěna:

„Děkuji...“

„Právě jsem se chystala dělat placky. Jestli nepohrdnete obyčejnými plackami z brambor...“

„Tvé pohostinství je víc, než můžeme očekávat,“ řekl jsem, „Věř nám, sestro, budeme na tebe dlouho vzpomínat.“

„Nojo, však nemusí být hnedka hostina!“ řekla dost překvapeně a odebrala se k plotně.

„Kam jedeš?“ zajímal se Lucas, naznačujíc Janě, aby se u nich posadila. Jana se zatvářila nejistě.

„Nejedeme. Jdeme pěšky.“

„No tak kam teda jdete?“

„Myslím... Aurrgharr.“

„To je fajn jet do Aurrgharru,“ řekla Nathalie, „Nikdy jsme tam nebyli. A moc bych chtěla.“

„Já taky,“ řekl Lucas, „Jednou tam stejně pojedu!“

„O příštím Belthinu pojedeme do Sun City!“ chlubila se Nathalie.

„Co je Sun City?“

„Velké město na hranicích. Tam obchodují naši s cizinci. Táta mi koupí náušnice a nechám si udělat tetování!“

„Odkdy obchodujeme s cizinci?“

„No... už dávno! Co stojí Sun City!“

„Čí je to město? Naše nebo jejich?“

„No společný přece! Má dvě čtvrti a mezi nimi je most.“

„Takže se tam už nebojuje?“

„To já nevím. Tam se snad nikdy nebojovalo!“

Lucas dodal: „Teď se obchoduje všude na hranicích. V Caroline a jinde taky. Nejvíc v Sheolu, ale ten vyhořel. Jezdí sem hodně cizinců.“

„Vojákům to nevadí?“

„Vojáci jsou fajn.Možná se taky dám k armádě. Verbujou kluky jako já.“

„Sloužit nepřátelům?“

„Dobře platěj!“

„Nebude jim vadit, jak vypadáš?“

„Všichni vypadají stejně. Těžko poznáš, kdo se narodil na Ostrově a kdo přišel z ciziny. Kluci neradi slyší, že jsou přistěhovalci, hned dávají do držky. Říkají si Armini první generace!“

„Aha; a ty seš co?“

„Já jsem z druhé generace, narozený tady. Jsou dokonce i třeťáci...“

V tu chvíli zasáhla Tereza; přinesla nám první, ještě horké placky a nabídla nejdřív nám jako hostům. Janě se líbila ta vůně, tak ani nevyčkala jako obvykle; ovšem pěkně si spálila prsty.

„Co to je?“ olizovala se.

„Placky z brambor. To neznáš?“

„Co jsou brambory?“

To už se smály všechny děti.

„Brambory jsou zelenina. Rostou přece na poli; tys je nikdy neviděla? Podívej, takhle vypadají jako hlízy...“

Jana vzala syrový brambor, prohlédla si ho, očichala a pak do něj kousla, aby se přesvědčila, jak chutná. „Nějaké ovoce. Je těžké ho najít?“

„Ty se přeci nehledají, ale pěstují na poli! Tam venku, jak je oplocení proti prasatům. Cos jedla doposud, holka, když neznáš ani brambory?“

„No...“ řekla Jana opatrně, „My jsme lovili...“

„Maso jen tak bez ničeho!“ ohrnula nos Tereza, „To bych nesměla znát leopardy. Chudáčku malá, proto jsi tak hrozně hubená!“

„Ale maso je taky dobré k jídlu!“ řekla Jana rychle, „I když tvoje jídlo mi chutná víc!“

„Bodejť! Ty se budeš muset hodně učit, než poznáš, jak žijou normální lidi! Ten tvůj flekáč by zasloužil, že tě týral někde v divočině!“

Při tom Tereza smažila další placky; tři menší děti jí šly pomáhat, aby taky k nějakým přišly. Matka netušila, jak její bručení působí na Janu; ta brala každé slovo nesmírně vážně, utáhla se do kouta a tvářila se nedůvěřivě, připravena k okamžitému útěku, kdyby někdo dal najevo nepřátelství. Já se neznepokojoval; žena měla nepochybně ve zvyku s návštěvami hovořit, moc jich sem asi nechodilo. Při okřikování čtyř dětí si navykla hubovat a bručet, Janu okamžitě zařadila jako páté dítě.

Děti číhaly na placky a když nějakou dostaly, cpaly se ještě horkými; mastnota jim tekla po bradě. Samozřejmě i já dostal svůj díl a byl jsem rád, že si zase pochutnám na něčem, co dělají lidé. Jana jedla mlčky a snažila se být nenápadná.

Najednou jsme zaslechli zvenku kroky; nejstarší Lucas okamžitě chytil do ruky pušku a vyhlédl oknem, ale hned ji zase odložil a spěchal otvírat dveře. Viděl jsem, jak po žebříku vystupuje muž se srnou na plecích; vstoupil, přešel ke stolu a položil kořist. Pak pověsil na stěnu svou zbraň, těžkou Kentuckou kulovnici.

„Buďte vítáni!“ řekl, když nás spatřil.

Byl menší postavy, široký v ramenou a trochu silnější i v pase; černé vlasy měl rozježené, vzadu splývala dlouhá kadeř až na krk. Husté vousy se kudrnatily jako křoví, tělo měl porostlé hustou srstí. Oblečen byl do džínových kalhot, jež taktak držely pohromadě a honosily se spoustou děr a různých záplat, kupodivu boty měl velmi kvalitní. Páchl sympaticky.

Usedl za stůl; žena mu předložila mísu placek, on jednu hned popadl a na dvě kousnutí ji nacpal do pusy. Dcera Nathalie mu podala mléko na zapití, důkladně se napil, otřel si vousy a zeptal se:

„Přišli jste k nám jenom přespat, nebo vám můžu posloužit ještě něčím?“

„Chtěli bychom od tebe koupit koně.“ řekl jsem.

„Hoho!“ zablýskalo mu v očích, „Proti dobrému obchodu nemám nikdy námitek! Jde jen o to, máš-li čím zaplatit!“

„Samozřejmě o svoje peníze nepřijdeš. Hned, jakmile se dostanu do Aurrgharru, pošlu ti, co ti patří.“

„Jo. To znamená, že na hotovosti nemáš nic. Moc hezký. Jak víš, že někde v Aurrgharru budeš mít peníze?“

„Jsem Artanna, Ao Harrapův syn z Griissirnova rodu. Snad ti postačí moje slovo.“

„Což o to, tvoje slovo je pro nás záruka! Jenže jde o to, zda bude někomu stát za cenu dvou jezdeckých koní. Časy se změnily, vznešený lorde; nevím, kdo ti dá jen tak peníze na dlaň!“

„Za moje obchody ručí císařská korunní pokladnice! Ještě nikdy se nestalo, že bych něco nezaplatil...“

Lovec na mne chvíli nechápavě zíral; pak se začal bouřlivě smát. K němu se přidaly i děti a nakonec žena.

„Jak dlouho jsi nebyl u dvora? Císařská korunní pokladnice! Dneska jsou státní peníze možná v Monroesově bance v Kingtownu a možná kdekoliv po celém světě. Kdybys měl třeba šekovou knížku...?“

Udělal jsem na něj to, čemu lidé říkají psí oči. Protože nevědí, jak se dokáže koukat zkušený leopard.

Boisset žvýkal placky a přemýšlel. Potom se smíchem plácl do stolu.

„A já už vím, co uděláme! Lucasi! Nejsi tady v lese k ničemu, flákáš se a zbytečně ujídáš rodině chleba. Vezmeš si koně a pušku a pojedeš s nima, ať už do Aurrgharru, nebo do samýho pekla!“

Kluk nadskočil a začal něco koktat. Všeobecně souhlasného.

„... se nedivím. Jestli ti tenhle flekáč dá nějaký peníze, uložíš je do banky v Sun City na naše konto. Spěchat domů zvlášť nemusíš, ale jestli se někde neukážeš do roka, začneme se o tebe bát. Rozhodně se nepouštěj daleko na sever a víc jak pět let mezi lidma nezůstávej. Rozhlížej se kolem sebe, co by se kde dalo sebrat, ale ty se sebrat od policajtů nenech. Práce se neboj, nauč se všemu, čemu můžeš; co umíš, ti ani Draggon nesebere. Jestli zbohatneš, budu mít radost. Když se vrátíš stejně chudej, řeknu si, že seš stejnej blbec jako já. Hlavně se nenech od žádnýho lumpa zblbnout.“

„Neboj se, tatínku!“

„Ke každýmu, koho potkáš, buď laskavej a zdvořilej; nevyhledávej spory a do cizích věcí se nepleť. Nikomu neubližuj a od nikoho si ublížit nedej! Kdybys viděl někoho, kdo dělá nějakou sviňárnu, dej mu do řepy, jak si zaslouží, ale ne, abys ho zabil! Když někdo bude potřebovat tvoji pomoc, pomoz mu a neptej se, co za to. Kdybys potřeboval pomoc ty, řekni si hodnýmu člověku, a pro jistotu se přesvědč, jestli není blbej.“

Boisset se hluboce zamyslel, potom si nacpal do pusy další placku. Chvíli žvýkal a přemýšlel, pak pokračoval:

„Hele, jestli se doslechnu, že se z tebe stal vrah nebo lupič nebo něco takovýho, bude mě to mrzet – a nepočítej s tím, že bych ti nějak pomáhal. Ale největší blbost, co můžeš udělat, je nechat se zblbnout a sloužit Draggonovi. To bych tě asi musel zabít sám.“

„Neboj, tati. Až tak blbej zas nejsem.“

Otec ještě trochu přemýšlel. „No jo. Tak to dorazíme a půjdeme se vychystat. Radši si sbal, co je tady tvoje, abys ráno nezdržoval...“

Během dojídání placek nastala diskuse, kterou jsem zpočátku nepochopil. Lucas vehementně požadoval, aby mu udělali hlavu; to znamenalo ostříhat. To všechny překvapilo, neboť byli rodina slušná a vlasy si upravovali jednou ročně, v noci Belthinu z 30. dubna na 1. máje. A to předpisovým způsobem: muži skalpovou kadeř na temeni hlavy, ženy wingy za ušima. Jejich účesy to dokazovaly, byly zhruba půl roku staré. Děti nadšeně podporovaly myšlenku nechat se oholit mimo pořadí, rodiče byli proti.

Dokonce i mne požádali o vyjádření k problému.

„To se týká magie,“ řekl jsem, „Do té jsem se nikdy nepletl.“

„Nepovídej! Jezdil jsi s Mistrem Denisem!“

„To ano. Jenže on žádné předpisy nedodržoval. A když něco vysvětloval, připadalo mi, že si důvody na místě vymýšlí.“

Což zjevně nebylo jasné stanovisko, které ode mne očekávali.

„Tak ať se upraví jenom děti a vy zůstaňte, jak jste!“ řekl jsem.

To byl ten správný nápad. Děti zajásaly, posbíraly patřičný vercajk a vyrazily k řece. Jenže Lucas se zarazil a řekl Janě: „Co ty?“

„Co já?“ zeptala se.

„Ty si nenecháš udělat hlavu?“

Obrátila se ke mně: „Nechám?“

Nebyla jiná možnost, než jít s ní. Nikomu jinému nevěřila.

Kolem farmy dělala řeka zákrut s tůní, kam se chodili koupat. U břehu bylo jemné blátíčko, které používali místo mýdla. Nejdřív si ovšem dali malou honičku a když Janu chytili, rvačku. Oni to brali jako legraci, ona smrtelně vážně, ale zas na ni byli čtyři. Freda při tom kopla do nosu, i Nathalie chytila tvrdou ránu, ale žádný se nezlobil, rvačky měli rádi.

„Seš dobrá,“ ocenil Lucas, „Jednou si to s tebou rozdám!“

„Kdykoliv!“ vycenila na něj zuby.

Tehdy mě poprvé napadlo, že on to myslí jinak.

Umyli Fredovi rozbitý nos, vykoupali se a potom se vzájemně natřeli tím jemným blátíčkem. Jana se přesvědčila, že sedím dva metry od ní, pak se taky nechala namatlat. Docela dobrovolně; já ji odjakživa masíroval jazykem a jí se to moc líbilo, je mazlivá jako kotě.

Každé z dětí mělo vlastní nůž, ale používali ho jen Lucas a Nathalie. Dle postavení ve smečce měl právo být nejdřív upraven on; Nathalie mu začala pozorně holit hlavu, oba malí přihlíželi a kritizovali. Holit nožem, jakkoliv ostrým, dá mnohem víc práce než břitvou, ale byla holka šikovná. Jeho vlasy byly černé, rovné a tuhé jako dráty; pleť měl podstatně tmavší než ostatní a těžko říct, k jaké patří rase. Když měl hlavu dokonale vyholenou, namazala mu ji znovu a ještě jednou očistila, pak i tváře, kdy už začínaly růst vousy. Potom mu holila celé tělo; tehdy jsem si všiml, že je už velký kluk a má to na něj výrazné účinky.

A ještě bych dodal: velmi hezký kluk.

Nathalie už taky nebyla žádné mrně. Odhadoval bych, že se považuje za dospělou, s čímž ovšem rodiče hluboce nesouhlasí. Pleť měla světlejší, vlasy jemné a častěji pěstované než ostatní. Lucas ji holil velmi opatrně, asi proto, aby Jana viděla, co s ní dělá. Protože pak byla na řadě ona.

Když byla malá, dost ji štvalo, že jí rostou dlouhé vlasy a pouze na hlavě, kdežto já mám srst po celém těle. Opižlávala se dýkou, ale nikdy to nebylo ono; ovšem netušila, jak vypadá, leda by se shlížela v kaluži. Úprava účesu ji lákala; když se přesvědčila, že Natálka přežila, nechala se.

Lucas sestřičku oholil všude, kde předpokládal nějakou srst, ale Janu si skutečně vychutnal. Kromě odsrstění to byla taky příjemná masáž, alespoň Janě se líbila. Dokonce začala spokojeně vrnět. Když byla hotová, osahávala si hlavu a vypadala šťastně, dokonce se několikrát usmála.

Frédéric se po tom kopnutí do nosu do Jany přímo zamiloval a požadoval, aby ho oholila ona. Lucas byl pro, holil malou Yvonku, ta milovala lechtání a muckání, ale samozřejmě se vzpouzela, takže s ní měl dost práce. Jana se trochu bála, Nathalie jí radila. Vřískání a hádek bylo i tak dost.

Během té doby přišli dospělí; byli svlečení a cítil jsem, že se milovali. No ovšem, to patří ke svátku Belthine. I my šelmy máme svoje Tance.

Lucas a Nathalie to poznali taky; Jana byla poněkud zmatená.

„Rozmysleli jsme si to,“ řekla Tereza, „Vemte nás taky!“

Mladí si vyměnili pohledy. Pak všichni vlezli do vody. Opět se konalo natírání bahnem, velmi pečlivé a důkladné.

„Budeme mít další dítě?“ zeptala se náhle Yvona.

„Já chci brášku!“ požadoval Fred.

„Já sestřičku!“ namítla Yvonka.

„A já se chci o Belthinu vdávat!“ žádala Nathalie.

Dospělí chvíli váhali, pak se dali do smíchu.

Matku upravoval Lucas, o Jeana pečovaly obě dívky společně, neboť měl spoustu kudrnatých chlupů všude. Tereza měla staré bojovnické tetování, Jean daleko méně. Dětem nechali něco vytetovat pokaždé, když je vzali s sebou do města, takže nejvíc měl Lucas.

Trvalo to dlouho a nudilo mě to, takže jsem poodešel a chytal ryby. Jana se bavila, dokonce svolila, abych jí na chvilku zmizel z očí.

Lidé mívají lepší náladu, když vypadají lépe než předtím. Spokojení byli všichni kromě Jany, u té jsem si nebyl jist, ale když neprotestovala? Všiml jsem si, že když jsme se vrátili do domu, Lucas sebral v rámci balení svoje deky a začal vytvářet pro sebe a pro Janu pelíšek na opačné straně místnosti. Dospělí spali na lůžku (vonělo láskou), děti v jednom klubku v protějším koutě; Nathalie nejspíš pochopila bráškovy záměry, ale mlčela. Jana asi nechápala nic.

Jean už taky vyvrhl srnu, Tereza vařila ty části vnitřností, které lidé považují za jedlé, já dostal všechno ostatní. Uvařila taky hořký, leč velmi posilující čaj, a když se setmělo, posedali jsme si kolem stolu a povídali si. Všichni měli dobrou náladu a chuť se pochlubit dějinami své rodiny, tak jsem se je dozvěděl. Jana taky, a zajímalo ji to, i když...

Tak především, Lucas není Jeanův syn. Nathalie taky ne, pouze dva menší pocházejí z jeho semene. Navíc je Jean přistěhovalec, kdežto Tereza patří do bojovnické kasty, jak dokazuje její tetování. Sebrali ji v sirotčinci, nemá tušení, kdo byli rodiče. Pamatuje si na jeptišky, jak ji vychovávaly rákoskou a křikem; pak jednoho dne vpadla do sirotčince skupina rozesmátých vznešených dam, postrojených jako důstojníci, výstřední účesy, spousta zlatých šperků v uších a všude, kde to jen trochu šlo, na opasku šavličky a jakési podivné pistole. Jeptiškám se prokázaly doporučujícími dopisy a přály si vybrat nějaké děti na výchovu jinde.

Vybraly okolo dvaceti malých holčiček, ale některé se bály s nimi odejít. Tereza kývla, že půjde; určitě to nikde nebude horší než v sirotčinci. Tak ještě s dalšími odešla a kousek za městem se setkaly s mladými muži, kteří zas vybírali kluky jako kadety a bubeníky do armády. Když se přesvědčili, že nikdo nečumí, zapíchaly dívky do země jakési stříbřité jehlice a jedna něco šeptem řekla do krabičky s anténou. Pak se prostor kolem nich zavlnil a naráz se ocitli na úplně jiném místě, dokonce na betonovém kruhu, odkud je okamžitě vyhnali, aby nepřekáželi. Bylo tam nějaké zařízení, které obsluhovala znuděná puberťačka s holou hlavou a rudě natřenými bradavkami.

Odvedli je do města s nádhernými vysokými domy. Jejich nové paní svlékly parádní uniformy, šperky schovaly do truhlic a zdobily se pouze květinami a pomalováním po těle. Prvních čtrnáct dní popoháněly děti jako dobytek; taky se poprvé v životě koupaly v ohni a všechno na nich shořelo. Potom je jedna čarodějka podrobila mentálnímu Propojení; v jediné seanci je naučila číst a psát, matematiku a základy všemožných znalostí; taky se dozvěděly, že císař Napoleon, kterého se dospělí tolik báli a strašili jím děti, už dávno není u moci. Bystřejší děti dokonce pochopily, že na místo, odkud je odnesli, už se nikdy nemohou vrátit.

Tereza žila ve šlechtě, dostávala pravidelně jíst a nikdo po ní moc nechtěl. Práce bylo tak málo, že ji vyhledávali; byla šťastná, když jí dovolili pomáhat v kuchyni. Povinně museli všichni chodit na přednášky, ale obvykle byly zábavné. Taky procházela výcvikem a ježto byla zdravá, musela splnit předepsané limity obranyschopnosti. Velkou bojovnicí se nikdy nestala, hrdinským činům se vyhýbala; jenže pověsti o nepřekonatelné bojovnosti princezen jsou silně nadnesené. Samozřejmě bojovat uměly, přemoci násilníka s klackem pro ně byla hračka. Dva taky, i tři. Když jich bylo víc, hvízdly a někdo jim přišel na pomoc. Jenže násilníci nejsou na hlavu padlí a vždycky si vyberou někoho, kdo se neumí bránit.

Čas plynul a Tereza byla najednou dívka. Kamarádky ji ukecaly, aby s nimi šla tančit na Belthine; měla trochu strach, ale šla a byla obětována jako ostatní panny. Jak se bála, tak se jí to líbilo; být oslepena a stát se bezmocnou hříčkou rozvášněných mužů, aniž by věděla, kdo to byl. Od té doby byl Belthine její svátek a chodila tam tančit, dokonce se dala oslepit, ačkoliv už tolik neprožívala ten strach z bezmoci. Potom, už vidící a plně při vědomí, svedla všechny muže v dosahu a vychutnávala si to. Taky z toho otěhotněla a jak se sluší, ve čtrnácti porodila synka Lucase. Nikdy nezjišťovala, kdo byl jeho otcem.

Pak přišla válka. Netoužila padnout v první linii a nikdo to po ní taky nechtěl, měla to dítě. Pracovala v dílně na výrobu uniforem, zůstala příliš dlouho a padla do zajetí. Byla příliš důvěřivá a nevěřila, že by jí někdo mohl ublížit; ze začátku opravdu ne. Potom přišly nové pořádky a noví páni; měla dítě a musela je živit, a po pravdě řečeno, měla ráda sex a působilo jí potěšení poznávat nové partnery. Jenže netušila, že přistěhovalci ženami pohrdají, dokonce i těmi, se kterými spí. Tak přišla k Natálce; ani u ní si není jistá, s kým ji měla.

Když už to nemohla vydržet, utekla z města a toulala se s oběma dětmi, až narazila na Jeana. Přišel do Arminu nalákán nejrůznějšími sliby; zakrátko se zadlužil u banky, o všechno přišel a ještě mu hrozil kriminál, takže se nechal přesvědčit a odešel na jih. Tady je jim docela dobře, pouze nesmějí na sever; taky s penězi jsou na tom bídně, občas prodají nějakého koně nebo krávu a nakoupí, co nemohou získat z lesa.

Naše návštěva uvolnila dlouhodobé napětí a podnítila jejich plány. Starší děti už dlouho toužily vyrazit do světa, konkrétně do Sun City. Měly chodit do školy a procházet výcvikem, mít kamarády a vybojovat si postavení. Kdyby měli nějaké sousedy, měl Lucas právo svést všechny kamarádky Natálky a ji na oplátku předhodit kamarádům. Dospívající děti se velmi rády vyměňovaly, nebo se sestěhovaly do jednoho většího domu a nějaký čas tam zůstaly. Hádky a rvačky byly na denním pořádku a postižení rodiče museli mít opravdu pevné nervy, aby je nevyhnali všechny včetně těch svých.

Tu změnu plánovali na Belthine, pouze přišla o něco dřív. Lucas se snažil už minule, ale zatím mu to moc nešlo. Natálka škemrala a otravovala, ale nebylo jí dovoleno. Tentokrát už to slíbeno měla, a všichni včetně dětí se těšili. Trochu ji mrzelo, že účastníků nebude tolik jako v matčiných vzpomínkách, taky jí nikdo nedokáže vypnout zrakové nervy; za to určitě můžou cizinci a ten zrádce Draggon, jako za všechno. Když bude mít Natálka štěstí, otěhotní a porodí dítě Výkupné, takže kdyby ji napadlo za rok až dva taky vyrazit do světa, maminka ji určitě pustí.

Z hlediska morálky císařství byli naprosto dokonalá rodina. Tereza zdárně splnila vše, kvůli čemu byla pořízena: kdyby žila císařovna Diana, snad by jí dala čestnou medaili. Měla se stát členkou družiny: splněno. Přivést na svět jedno až dvě děti na konto rodu, v tomto případě smečky: splněno. Další dítě získat s využitím genů nepřítele: splněno. Najít hodného manžela, získat majetek, vybudovat sídlo a rozšířit rodinu: přímo ideálně splněno. Teď bylo její povinností podporovat další členy rodu.

Lucas je hezký, zdravý, silný a inteligentní. Vhodný, aby se stal řádným bojovníkem, prošel výcvikem, získával kamarády a postupoval v hodnostech a funkcích. Kdyby se naskytla příležitost vypravit se do světa, určitě se přidá; když to vyjde, vrátí se s kořistí. Nemusí být zrovna válka; poslední dobou se hodně mluví o humanitárních akcích. V mnoha zemích občané úporně bojují mezi sebou a nedokážou svoje problémy vyřešit sami; výtečný důvod se jim do toho zaplést a trochu napravit hlavu. Armini obvykle znají místní jazyk a chápou náboženské a politické důvody sporů, takže jim do nich mohou zasahovat; možná přijdou i na to, která strana má pravdu. Jak známo, podnikatelé v oboru kořistnictví se dělí na piráty a korzáry; jedni loupí na vlastní pěst, druzí na to mají povolení. Nejhorší je, když se soupeř zmocní něčeho, co po právu patří nám; pak je třeba mu to sebrat a aby to bylo v bezpečí, nejlépe převézt do Arminu a uložit do našich trezorů. Pokud se jedná o umělecké památky nenahraditelné hodnoty, je možno využít opuštěných šlechtických paláců jako muzea spřátelené kultury; tam to zůstane až do chvíle, kdy se nadobro zapomene, komu to původně patřilo. Mezitím se někteří z mladších příslušníků stanou členy našeho klanu, nejsme rasisté a rádi přijmeme každého. Čímž získáme morální právo na část majetku...

Tyhle plány líčil Lucas s nadšením a očima zářícíma. Zapojí se, sotva se naskytne příležitost, sestřičku samozřejmě přizve. Mladší sourozenci budou asi muset chvilku počkat, než udrží v ruce zbraň. Mezitím už dorostou děti Lucase a Natálky, Frédéric a Yvona si najdou partnery a založí mocný a bohatý rod. Proč by nemohli dosáhnout postavení říšských princů?

Dalšímu rozvíjení plánů zabránila Tereza; konstatovala, že je pozdě a je na čase jít spát. Ráno budeme vyjíždět časně, abychom někam dojeli.

Lucasovi sklaplo, Janě ani nenapadlo využít jeho pelíšek. Malé děti se vyptávaly, jak spí; odjakživa nejradši na mém kožichu. To chtěly taky, tak jsme se domluvili: já si lehnu ke stěně, Jana ke mně, Fred a Yvona co nejtěsněji a Jana je ještě obejme. Natálka se taky vejde, a Lucas? No, však on už se nějak směstná. Při ukládání Jana poprvé nahlas pochválila svůj nový účes; líbí se jí třít se čerstvě oholenou hlavou o moji měkkou kožešinu. Asi se nechá holit co nejčastěji a ráda by, aby jí narostly tak pěkné wingy jako Nathalii. Všichni souhlasili, až na Natálku; ta se naopak těší, že při Belthinu o copánky přijde, pokud tam bude nějaká čarodějka schopná očistit všechny Živým Ohněm. Děti okamžitě začaly nadšeně švitořit, Tereza se naštvala a okřikla je, aby šly spát.

„Ty taky nemáš moc rozumu, leoparde!“ řekla mi, „Kdybys byl co k čemu, tak je radši naučíš být tak trochu šelma...“

Měla pravdu. Uvažoval jsem nad tím, zatímco děti usínaly. Samozřejmě se proberu, když se někdo pohne, Jana ovšem spávala klidně. Mohl bych jim něco předat? Denis a jeho družky na mne vložili řadu kleteb, ovšem stěžovali si, že jsem trapně nechápavý a magie neschopný. V mé paměti je uložena spousta let, všechna má dávná dobrodružství i leccos jiného, ale dokážu to předat?

Tak jsem jim aspoň dopřál hezký sen.

Ráno jsme se chystali na cestu. Boisset přidělil každému jednoho koně, dost dobrého a odolného vůči útrapám. Lucas měl svého. Sedlo bylo už mizerné, věnoval je tedy dětem a ponechal si jen pokrývku. Kalhoty se rozpadaly a byly mu malé; mohl je buď zahodit nebo dát Fredovi, na němž se rozpadnou už určitě. Pokud projeví ochotu vstoupit do armády, jistě ho tam vybaví. Později může třeba zdrhnout a ty věci mu zůstanou. Stejně není důstojno bojovníka, aby chodil oblečený. Ze všech jeho věcí stála za něco pouze puška, svým způsobem historický kousek, jejíž historie byla taky zajímavá; šla z ruky do ruky a byl div, že ještě střílí. Nůž byl parádní, téměř nezničitelný a na čepeli měl trpasličí runy. Pušku a nůž si ponechal, vše ostatní rozdal sourozencům.

Před odjezdem poklekl před matkou i otcem a přijal od nich požehnání. Se sourozenci se objal a mazlil, ale stejně si nedali říct a chtěli jet aspoň kousek s námi. Na vůdce smečky povýšila Natálka; už do ní počítala i dítě, které se narodí rodičům, dokonce i svoje budoucí potomky. Bráškovi popřála, aby svedl co nejvíc děvčat; používala při tom mnohem drsnější výrazy, než si dovolila před rodiči. Zvlášť doporučovala, aby zbouchnul co nejvíc holek z nepřátelské ciziny; těm mrchám to patří!

Když se děti rozloučily a vyrazily zpět, nemusel jsem si dělat obavy; určitě budou dobře vychované.

Když jsme osaměli, převzal Lucas funkci šéfa. Nějaký čas váhal, zda mi to nebude vadit, ale klidně jsem ho nechal velet; hlavně aby se Jana naučila škorpit s ním a ne se mnou. Za celá léta jsme toho moc nenamluvili, když jsem jí něco vysvětloval, obvykle mlčela a nehádala se. Lucasovi si dovolila odporovat, čím dál víc, z čisté radosti z hádky; on byl zvyklý na stejné chování od Natálky a kdyby se nevzpouzela, chybělo by mu to. Napřed ji učil jezdit na koni; zvládla to rychle, už druhý den vyráželi dopředu, vyhledávali lepší cestu, občas se honili, ale především s chutí lovili. Krví prvního uloveného králíka se pomalovali, kde to jen trochu šlo; a pak pokaždé, když něco zabili. Jana krev nesnášela, pila ji sice ještě horkou jako já, ale pak se pokaždé pečlivě myla. Teď si to nechala líbit.

Pomalovávali a zdobili se vším, co po cestě potkali. Lucas měl v uchu jen jediný kovový kroužek, ale hodlal si pořídit sestavu šperků a ozdob. Jistě je bude rozdávat sourozencům, kamarádům a milenkám. S Natálkou měli domluveno, že jí osobně propíchne prsní bradavky a zasadí tam kroužky, aby se mohla zdobit čerstvými květinami jako všechny dívky, co chodí nahoře bez. Ona mu to určitě nějak oplatí; rádi si působili co největší bolest. Janě tím vyhrožoval taky a ona správně reagovala: vymýšlela odvetu. Kočkovali se pořád a kvůli všemu a já žasnul, jak rychle ji to začalo bavit.

Ale nespali spolu. Kdy a jak mu to objasnila, nevím. On určitě chtěl, byl to zdravý a silný kluk. Janu bavilo ho odmítat, ačkoliv nic nevylučovala. Zatím se nevzdal naděje, že si to rozmyslí.

Večer, když jsme seděli u ohně, se občas vyptával na její postavení. Měl utkvělou představu, že holka, která je na světě sama a toulá se po džungli s leopardem, musí být princezna. Nebo dokonce budoucí čarodějka? V takovém případě je samozřejmé, že zůstane Pannou, dokud nenadejde její čas. Být jí průvodcem a ochráncem je v takovém případě velká čest a nevadí, když se bude muset spokojit s jinými, níže postavenými děvčaty. Sestru taky nemohl mít, i když na to téma občas rádi žertovali.

Jeho mínění se ještě posílilo, když jsem mu vysvětlil, že vlastně nejsem leopard; moje matka byla tygřice a otec kníže jaguárů Ao Harrap. Tím pádem mám velmi neobvyklou kresbu kožešiny i tělesnou stavbu, ale protože mi otec odmítl přiznat vznešené postavení, všichni mě považují za leoparda. Ani tam mě nepřijali, ačkoliv řada krásných koček všeho druhu mne shledávala velmi přitažlivým, a mám tím pádem množství potomků, o nichž nic nevím. Lucas si to přebral v hlavě a měl jasno: Jana je určitě princezna.

Údolí Ohně bylo první civilizované místo, kam jsme dojeli. Pamatoval jsem si je jako maličké lázně, kam si občas jezdili odpočinout lidé, kteří nebyli moc unavení; taky se tam léčili, když jim nic nebylo. Teď to bylo rušné město, kde dokonce jezdila městská doprava; nikoliv ovšem tramvaj, nýbrž fantasticky pomalovaný traktůrek, tahající stejně divoce pomalované vagóny. Všude po ulicích spousta lidí; turisté po evropsku, mnozí však v barevných hedvábných košilích a šortkách, mladí často nazí, aby se mohli bez zábran cachtat ve fontánách a bazénech.

Nikdo, koho jsem znal, už tam nebyl. To jsem ani nečekal, ale měly tu být aspoň nějaké šelmy. Nejradši bych jel zase pryč, ale Janě zářily oči a rozhlížela se kolem úplně okouzlená. A náš velitel...?

„Vím, jak si najít kamarády!“ prohlásil statečně, „Chvilku počkáme...“

Koně jsme uvázali ke klandru a nechali je okusovat ozdobné křoví. Lidé se o ten klandr opřeli, já se jim uložil k nohám. Nějaké děti si mě hned přišly pohladit, ale velice opatrně, a hned zas odběhly.

Pak jsme zaujali pozornost holky, která šla kolem a lízala zmrzlinu. Mne si prohlédla prvního, potom Janu a Lucase; ten se jí zalíbil nejvíc. Když k němu došla, ušklíbla se a dala mu líznout. Pak nabídla Janě; ta ovšem nic takového nikdy neochutnala a když zjistila, že je studená, zašklebila se odporem. Holka se znovu ušklíbla; pak jí vrazila zmrzlinu přímo do rozkroku. Jana zavřískla a sáhla po noži, holka se rozchechtala.

„Vás barbary nemají vůbec pouštět do města!“ pošklebovala se, „To nevíš, že civilizovaný lidi choděj oblečený?“

Její vzhled to dokazoval; v klíně měla fantastickou ozdobu kryjící pouze pohlaví, na prsou pestrobarevné střapce. Spoustu tetování a ozdob.

Jana nechala nůž, ale tvářila se velice nepřátelsky.

Lucas řekl: „Koleduješ si, děvčátko! Abys nedostala!“

Holka se postavila do střehu: „Chachá! Chceš si to rozdat? Učím se boxovat!“

„Ty? Jak dlouho?“

„Už dva měsíce! Zkusíme to?“

„Leda někdy jindy. Teď nemám čas, hledáme nějaký ubytování...“

Holka bleskově přeladila. „Žádnej problém! Uložíte se u nás!“

„To je kde?“

„V Alcronu!“ ukázala na výškový hotel, který byl vidět odevšad.

„Tam nás nepustěj! Vypadá to, že seš pěkně v balíku!“

„...se nestarej! K nám se vejdete i s tou kočkou!“

„A koně?“

„Nejvíc jsem jich viděla běhat na pastvině támhle vzadu. Ti vaši se k nim určitě taky vejdou. Mimochodem pěkný; mohla bych se svézt?“

„Jistě, třeba hned...“

„To ne; chci, aby mě všichni viděli. To jsou pravý mustangové?“

„Koně jako koně.“

„A vy – fakt jste praví barbaři? Tam z těch hor na jihu?“

„Buď ráda, že tady není ségra. Ta by ti nařezala!“

„A co je tohle? Tvoje holka?“

„Kamarádka. Ale dávej si na ni bacha taky!“

„Fakt? Hele, sázka: rozdáme si to v boxu a která prohraje, nechá se celá oplácat zmrzlinou a olízat. Bereš?“

Jana už pochopila, že to je další partnerka do hry. Zasáhla:

„Já mám lepší nápad! My tě podržíme a on tě celou olíže. Co ty na to?“

Pohladila mě. „Myslíš, že se bojím?“

„Začneš, až tě bude žrát za živa!“

„Nebojím! Já jsem náhodou v S/M klubu!“

„V čem?“

Ukázala na jednu značku svého tetování. „Sado/maso klub! To jsou holky, co se rády nechaj při šoustání mučit!“

Lucas si ji prohlédl důkladněji. Měřila tak metr šedesát, vážila čtyřicet kilo a vypadala jako panenka. Kdyby ji praštil, přerazí ji.

„Vypadáš tak na čtrnáct...“

„A kolik je tobě, frajere? Náhodou, spím s klukama už...“

„Dva měsíce?“

„Náhodou tři!“

Vzadu byla skutečně pastvina. Koně přiběhli a seznamovali se s těmi našimi, tak jsme je odstrojili a pustili dovnitř. Na ohradě visela spousta sedel a postrojů lepších než ty naše, tak jsme se nebáli, že je ukradnou.

„Tímto vás oficiálně zvu bydlet k nám. Jsem Anna-Maria Magdalena Catherine Kozlowska z Baranowiche.“ pronesla dívka bez zakoktání.

„Těší mě. Lucas Pierre Martin Boisset de Grand-Saint-Jacques v Provenci. Ačkoliv jsem v tom místě nikdy nebyl.“

„Neva; já v Baranovičích taky ne. Naše rodina odtamtud zdrhla za Velký říjnový revoluce. Matka se narodila v Königsbergu, pak odešli do Hamburku, tam je vyhnal Hitler a já se narodila u Ženevskýho jezera. Teď jsme tady.“

„Takže seš co? Ruska, Polka nebo Němka?“

„Židovka. Nevidíš, že místo křížů mám v tetování hvězdy?“

„Sluší ti to. Ty Baranoviče jsou kde?“

„Myslím, že se tomu říká Bělorusko. Jednou se tam pojedu podívat.“

Teď byla Anna-Maria zvědavá na Janu. Ta trochu zaváhala.

„Já jsem Jana.“

„Žádný šlechtický predikát? Kdo je tvůj otec a matka?“

„Mámu nemám. A můj otec je Artanna.“

„Leopard? To snad nejde, ne? Leopard může porodit jedině leopardy...“

„A osel osly!“ sevřel jí Lucas rameno, „Vezmi jednou provždy na vědomí: když princezna něco prohlásí, je povinností každého jí věřit!“

„A rozbít princezně rypák se může?“

„Už se těším!“

„Fajn. Ale napřed se jdem předvést kamarádům!“

Zamířili jsme do hotelu Alcron. Aničku ve městě znali, pár mladých na nás mávalo či zavolalo. Jana se tvářila čím dál nedůvěřivěji.

„Ty, v tom... Alcronu – nejsou tam nějací cizinci?“

Chvilku trvalo, než Anna-Maria pochopila. Pak se dala do smíchu.

„Tam žijou samí cizinci!“

„Jak s nima můžeš vydržet?“

„A co jsem podle tebe já? Přišli jsme na Ostrov před půl rokem. Doteďka si nejsem jistá, jestli jsme turisti nebo přistěhovalci. Armini první generace se tomu slušně říká...“

Jana neřekla nic, ale jak se zatvářila...?

„Tak abysme si to vyjasnili od začátku. Náš táta je bankéř. Bohatej. Dost si nahrabal na kšeftech s tím vaším šaškem Draggonem. Teď kšeftuje s Monroesem a Therlowem a vydělává ještě víc. Nejspíš má pár miliónů nepřátel, co ho silně nenáviděj, jelikož je okradl. Já ho taky nesnáším, ježto je hnusnej buržoust a má na mě furt ňáký kecy. Ale dokud nám platí tenhle pobyt a dává nám kapesný, nebudu ho pomlouvat!“

„Nám?“

„Mám ještě ségru. Ona má kluka, ten kluk má kámoše a ten taky holku. Já jsem pátá a plonková. Leda že bys mě chtěl ty...“

Lucas zaváhal, dokonce se ohlédl na Janu. Anička si toho všimla.

„Nojo, jasně. A co vsadit? Zaboxujem si a která vyhraje, ho bude mít!“

Jana zaváhala. Uvažovala, co říct.

„Nebo ho od tebe koupím! Fakt, uzavřem regulérní smlouvu a...“

„Ale on mi nepatří!“ přišla Jana konečně na správný argument.

Ann se zasmušila. „Ty nemáš žádnej smysl pro obchod!“ obvinila ji.

Došli jsme k Alcronu. Zaměstnanci hotelu na nás koukali dost divně, ale Aničku znali a když naznačila, že patříme k ní, nic nenamítali. Vlezli jsme do výtahu; Ann tušila problém a radši vysvětlila Janě, co to je.

Sestry obývaly apartmá. Momentálně byla přítomna pouze sestra Rachel, ležela uprostřed letiště a četla nějakou knížku.

„Kde jsou kluci?“ vybafla na ni Ann.

„A kde seš ty? Slíbilas Nickovi volejbal, nepamatuješ se?“

„Na Nicka kašlu. Tohle jsou bezva lidi! Lucas a Jana – a leopard Artanna.“

Rachel odložila knížku, zvedla se a prohlídla si nás. Bez nadšení.

„Praví barbaři z hor!“ chlubila se Ann.

„A ty budeš do večera barbarka jako oni, jo? Špinavá a...“ Rachel nedokončila větu, jen se příslušně zatvářila.

„Budou tady spát. Vejdou se, že jo?“

„Ale klidně. Kdyby něco, tak vás vykopem vedle...“

Pravdou je, že apartmá bylo původně míněno jinak. Tohle byl obývák, vedle dvě ložnice, koupelna a záchod. Ve zdech skříně, dokonce malá kuchyňka. Mladí se zařídili po svém: nábytek strčili do jedné ložnice, do největší místnosti stahali všechny deky a polštáře a zřídili z nich hnízdo, kde spali tak nějak všichni. Plus kdokoliv, kdo je přišel navštívit.

„Oni s sebou docela nic nemají?“

„Barbaři pohrdají světským bohatstvím!“ vysvětlila Ann.

To nebyla tak docela pravda, měli jsme pušku, nože a spoustu dalších věcí.

„Objevili už barbaři koupelnu a mýdlo?“

Ann to přeložila: „Chce, abyste se vykoupali. Chcete?“

„Jasně!“

„V jak moc horké vodě?“

Jak Ann správně předpokládala, Janu v životě nenapadlo, že se by mohla do horké vody ponořit a přežít to. Chvíli zkoušela, jakou největší teplotu by vydržela; chvilku se při tom pošťuchovaly, až ji tam Ann jednoduše strčila. Vana byla velká, někteří hosté v ní dělali ledacos příjemného. Lucas tam vlezl za ní; vešli se a vypadali spokojeně. Ann zůstala v koupelně, Rachel se postavila mezi dveře, aby přihlížela a kritizovala.

„Mýdlo, dětičky! Co je mýdlo?“

Ann na ně nacákala šampón, do vody pěnu do koupele. Mýdlo dala Lucasovi do ruky a nedivila se, když je napřed podezíravě očichal.

Za císařství bylo zvykem, že se vznešené dámy dávaly v lázni obsluhovat. Lucasovi o tom maminka vyprávěla, kromě toho pomáhal s mytím mladším sourozencům. Přirozeně teď Janu namydlil a promasíroval; jak se postavila, objevila na poličce břitvu a hned mu ji předvedla.

Cestovali jsme šest dní, takže už byli trochu zarostlí. Jana si důkladně namydlila hlavu a nastavila ji, Lucas se posadil na okraj vany a oholil ji. Šlo mu to dokonce líp než tím nožem. Potom oholila ona jeho.

Ann stála vedle vany a nevěřícně přihlížela.

Jana si jí všimla a hezky se usmála: „Pojď mezi nás!“ vybídla ji.

„A pořádně si namydli hlavu!“ dodal Lucas.

Vyděsila se. „Ne! To bys mi neudělal!“

„To ti udělám!“ odvětil laskavě.

Přiblížila se o dva kroky. „Ale já se ti pomstím!“ zaštkala.

„To doufáme!“ řekla Jana.

Odepjala si všechny ozdoby. Jana jí udělala místo, aby mohla do vany.

„Ale wingy už se dávno nenosej!“ škemrala.

„Ale budou ti slušet!“

Hlavu jí namydlila Jana. Moc ji to bavilo. Co kdyby se stala kadeřnicí?

Lucas ji začal holit, pomalu a důkladně. Některá místa několikrát.

„Budu vypadat strašně!“ hořekovala.

„O nic hůř než předtím!“ usadila ji sestra.

„Mrcho!“

Po oholení jí zůstaly dva elegantní prameny vlasů, splývající na ramena. Postavila se před zrcadlo a obdivovala se.

„A co ten zbytek?“

Lucas byl velmi ochoten ji namydlit i oholit. Líbilo se jí to. Potom se znovu prohlédla v zrcadle a tentokrát byla spokojená.

„A co ty, Zákeřná Zmije?“ oslovila sestru, která se dosud pošklebovala.

„Co já? Já přece...“

„Do vany! Aspoň budou kluci překvapení!“

Osobně Rachel namydlila. Při tom vysvětlovala Janě, co je osuška a jak se používá. Pak ještě další věci.

Když byla i Rachel vyholená, opláchly se, patřičně se vysmály jedna druhé a začaly vymýšlet, do koho se dají příště.

„A já už vím, co uděláme!“ osvítilo něco Aničku, „Teď půjdeme všichni na oběd – a potom si půjdem užívat do tetovacího salónu. Správná princezna má tetování všude, i na hlavě!“

„Ale táta nás přerazí!“

„Už nás někdy přerazil?“

Do hotelové restaurace by měli lidé chodit oblečení. Aspoň trochu. Ann by Janu ráda vyšperkovala, ale zjistila, že nemá propíchnuté ani uši.

„Propíchej mi, co chceš. Asi to bude potřeba.“

Ann nad tím uvažovala pouze chvilku. Pak potřásla hlavou. Tedy, wingy.

„Zkusíme odolnost soupeřových nervů. Jdeme nahý!“

„Tak to chci vidět!“ schválila Rachel, „Jdu s váma...“

„Kam si dáme klíč?“

„Do... do recepce.“

Pokud se někdo těšil na průšvih, nedočkal se. Pokud někoho něco zaujalo, byl jsem to v první řadě já, v druhé jejich wingy. Většina otázek: „To už se zase nosí?“

Odpověď: „Je to povinný. Kdo nebude mít wingy, toho vyženou na sever.“

Obsluhující číšník měl bílou kazajku a tvářil se jakoby nic. Rozdal všem (kromě mne) jídelní lístky, aby si vybrali. Jana si ho nejistě prohlížela. Pak mi ho podala: „Vyber něco.“

„Problém?“ ptala se Rachel.

„Neumím číst.“

„To nemyslíš vážně!“

„Budeš se divit. Myslím.“

„Tys nechodila do školy?“

„Ne. Od války jsem se skrývala. Artanna mě hlídal.“

„Ty seš vážně nějaká princezna?“

„Ne. Vůbec nevím, kdo jsem. Moji rodiče zahynuli, když mě bránili. Mně se podařilo utéct. Byla jsem ještě malá. Artanna mě našel a zachránil.“

Obě sestry na ni tiše zíraly. Pak Ann řekla: „Promiň.“

„Tys to nezavinila.“

Ačkoliv ji ani nenapadlo je z něčeho obviňovat, na chvilku zvážněly. Snad si představovaly, jaké by to bylo skrývat se celý život jen proto, že někdo bezdůvodně napadl jejich zemi. Vlastně, jejich předkům se to stalo.

Lucas číst uměl. Teoreticky. Jídelní lístky jsou ovšem psány jazykem, na který člověk musí mít určité znalosti. Stejně nepoznáš, co je co.

„Dejte mi kuře. Celý. S hranolkama. Jí půlku. A všechny kosti leopardovi!“

„Na stříbrným podnosu!“ přála si Ann.

Číšník ani nehnul brvou.

Ann a Rachel si vybíraly podstatně déle a vyjednávaly ještě víc. Nikdo jiný nepochopil, co vlastně dostanou.

Mně přinesli mísu masa. Na kostech, ovšem bylo ho dost pro čtyři šelmy.

Jana předložené jídlo nejdřív pečlivě očichala. Pak snědla všechno vyjma skutečně nepoživatelných částí, běžnou rychlostí divočiny; jako když očekává návštěvu smečky hladových hyen.

Lucasovi to trvalo o trochu déle, taky měl jídla víc. Přesto s ním byl za chvíli hotov – a spokojen.

Ann a Rachel se v jídle vyloženě nimraly, vybíraly si lepší kousky a ještě všechno kritizovaly. Zdravý apetit barbarů je potěšil, dávaly jim ochutnat a vysvětlovaly, co je co. Nebýt jich, polovičku by vrátily. Možná by to daly mně, ale spousta jiných hostí posílala do kuchyně fůru zbytků. Což my šelmy považujeme za hrubou urážku.

Během jídla přišla jejich kamarádka Miina se svým chlapcem Yvesem; ještě s nimi byly další dvě holky, vykulené a hodně oblečené, protože právě před chvílí přijely dálkovým autobusem. Miina chtěla vědět, zda mohou dneska v noci přespat u nich; Ann řekla, že můžou zůstat jakkoliv dlouho a taky představila nás. Na Janu a Lucase holky zíraly vytřeštěně, mě se vyloženě bály, až po chvíli se odvážily mě pohladit.

„Máte hezký účesy,“ pochválila Miina, „Co vás to kouslo?“

„To oni!“ Ann začala obšírně líčit naši situaci, ovšem čím dál nepřesněji a odvážněji. Trvala na tom, že Jana je princezna a my táhneme do války, ale nedokázala říct, do jaké. Fantazii tedy měla pořádnou.

Rachel byla o čtyři roky starší a shovívavá; přála sestřičce, ať se baví co nejdivočeji, bavilo ji se zúčastnit a přidat. Správně měla na Ann jako na dítě dohlížet, místo toho jejímu nadšení podléhala. Miina byla ze středních vrstev, ani bohatá ani chudá; zábavy si platila sama, hotel a strava šly z konta Kozlowskich. Tatínek bankéř si přál, aby se dcerušky bavily a jejich účty byly jediné, které přísně nekontroloval.

Takže Ann poručila pro všechny zmrzlinové poháry. Účel: vysvětlit Janě, co je zmrzlina, proč se jí lidé v horkých dnech ochlazují a že nevadí, když si ji plácnou na tělo. Janě zmrzlina chutnala nejvíc ze všeho, co tu zatím ochutnala; kromě ovoce a jiných dobrot tam byla trocha alkoholu, ovšem ne tolik, aby něčemu vadil. Všichni mladí pili dost a každý večer.

Nejpěknější z celé hostiny bylo placení; úslužný vrchní přinesl účet na dvou listech, Rachel naškrábala dolů podpis a bylo zaplaceno. Holky zíraly. Jana se neprozřetelně zeptala, co jsou to peníze a jak vypadají. Už o nich sice slyšela, ale na vlastní oči je neviděla.

Zato už věděla, co je výtah. Obsluhoval ho liftboy, který se v přítomnosti nahých děvčat červenal, ačkoliv byl barvou pleti černoch. Podle Rachel měl spíš zezelenat; tak ho během jízdy všelijak provokovaly.

Ann nejen celou dobu oběda usilovně žvanila, ale taky přemýšlela. Když se vypakovaly z výtahu, obrátila se na etážového vrchního, který z titulu své povinnosti přišel a vyčkával, zda si dámy nebudou něco přát.

„Pane Borrowesi, tyhle holky nás budou navštěvovat, možná tu taky přespí. Jsou nějaké námitky, aby občas prošly chodbou nahé?“

Pan Borrowes byl starší pán s prošedivělými vlasy, ztělesněná důstojnost.

„Žádné námitky, slečno. Kromě toho, že je to zakázáno.“

„Jistě. Ale stane se něco, když budeme chodit nazí?“

„Určitě ne, slečno. Předpokládám, že tím nehodláte nijak provokovat.“

„Proč myslíte? Naopak, hodláme tím velice provokovat!“

„Jak račte, slečno.“

„Jedním dechem říkáte, že je to zakázáno, a že vám to nevadí. Nebo vadí?“

„V podstatě nevadí.“

„Líbí se vám mladé dívky?“

„Zajisté, slečno.“

„Měl byste chuť si s nějakou zašoustat? Třeba se mnou?“

„Za jistých okolností jistě, slečno.“

„A co bych měla udělat, aby ty události nastaly, pane Borrowesi?“

„K mým povinnostem patří se vždy ovládat, slečno.“

Ostatní mezitím prošli do apartmá a holky se rozkoukávaly. Ann zůstala na chodbě a pokračovala v diskusi.

„Včera nám pomáhala jedna pokojská... tuším, že je Švédka nebo něco...“

„Slečna Torven, ano. Mohu ji zavolat.“

„Prosím o to, pane Borrowesi.“

Na stěně vedle výtahu visel ovladač. Etážový vrchní na něj zazvonil, načež přiběhla hezká blondýnka ve stejnokroji pokojské.

„Tys nám včera pomáhala... s ubytováním. Líbilo se ti to?“

Blondýnka zčervenala. „Jistě, slečno.“

„Opět bychom potřebovaly s něčím pomoci. Chceš?“

Ohlédla se na Borrowese. „Jistě, ráda.“

Pan Borrowes se tvářil... nijak. Zásadně se nijak netvářil.

„Ty seš tady nastálo, nebo jenom na brigádě?“

Torven zaváhala a ohlédla se na šéfa.

„Mluv se mnou normálně!“ zdůraznila Ann.

„No, my jsme na cestě kolem světa. Tady si vyděláváme na další cestu.“

„Ty a ještě kdo?“

„Sigrid. Ta slouží o patro výš.“

„Aha. Můžete ji zavolat taky, pane Borrowesi?“

Etážový vrchní poněkud zaváhal. „Vážně ji potřebujete, slečno?“

„Vážně je potřebuji obě. Je v tom snad nějaký problém?“

„Inu – v podstatě ne, slečno.“

Ann vyčkala, až dotelefonuje.

„Jaké povinnosti mají pokojské, pane Borrowesi?“

„Uklízejí pokoje, stelou postele... v podstatě úklid. A další povinnosti dle pokynů nadřízených.“

„Bylo by možné si je třeba na hodinu pronajmout? Na speciální služby?“

„Ano, jistě.“

„Připsal byste mi je laskavě na účet?“

„Jak si přejete, slečno.“

Pokojská Sigrid byla na rozdíl od Torven rusovláska. Velice hezká. Tiše si vyměnily pár slov švédsky a pochechtávaly se.

„Jdu vám hodně na nervy, pane Borrowesi?“

„Rozhodně nikoliv, slečno.“

„Řekněte pravdu!“

„Někdy dost.“

„Nemáte někdy chuť mě přehnout přes koleno a nasekat mi na zadek?“

„Právě teď, slečno.“

„Proč to neuděláte?“

„Nepatří to k mým povinnostem.“

„Byla bych ráda, kdybyste mi dal aspoň pár facek. Zkusím vás k tomu postupně vyprovokovat. Co vy na to?“

„Drahá slečno Kozlowská, zatím nepatříte k lidem, kteří mi v životě podstatně ublížili. Naopak mi připadáte... roztomilá.“

Ann se přestala šklebit. Dokonce zvážněla.

„Někdo vám opravdu ublížil?“

„To se vás skutečně netýká, slečno!“

„Už se mě to týká. Zkuste aspoň jednou promluvit jako člověk.“

„Když vás vidím, vzpomínám na svoje dcery. Uvažuji, jak asi vypadají. Už sedm let jsem je neviděl.“

„Proč?“

„Býval jsem... značně významný člověk. Obchodník, majitel firmy. Bohužel žena... matka mých dětí se ke mně nezachovala nejlépe. Opustila mne. Pomocí schopných advokátů způsobila, že... jsem o všechno přišel.“

„To je mi líto.“

„Nebyla to pouze její vina. Značnou část majetku... zapletl jsem se do poněkud ošidných spekulací. Nejen že jsem zkrachoval, ještě mi zůstaly dluhy. Velké dluhy, které nikdy nelze splatit.“

Ann byla mladá, ale o finančních operacích dost věděla.

„Moje žena udělala dobře, že se mnou přerušila styky. Není mi příliš líto, že... odešla. Ale po dcerách se mi stýská. Představuji si, že možná vypadají jako vy. Slečno.“

„To jsem nevěděla. Je mi vás líto, Borrowesi!“

„Netrapte se nad tím. Není to vaše vina, slečno.“

„Tohle jsem už dneska jednou slyšela! Je spousta věcí, které jsem nezavinila, ale přesto nejsou v pořádku. Nebo ano?“

„Nemůžete napravit všechno zlo světa, slečno.“

„Proč ne? To jsem docela k ničemu?“

„Možná proto, že doteď vás to ani nenapadlo.“

Měl naprostou pravdu. Asi proto se naráz, z čista jasna, rozbrečela.

Obě Švédky stály v přiměřené vzdálenosti a vyčkávaly. Něco si špitaly.

Borrowes ji opatrně objal a pohladil po hlavě. Rozbrečela se nahlas.

„To nic, holčičko! Jsi ještě dítě. Netrap se; jsi mladá, hezká a ten účes ti sluší. Jdi si hrát a nemysli na hlouposti...“

Utřela si nos do jeho bledě šedivé vesty. Radši jí nabídl kapesník.

„Už je to v pořádku, slečno?“

„Proboha, říkejte mi Ann! A tykejte mi!“

„S potěšením. Já jsem Jakub.“

„Tak dík, strejdo Jakube!“

Ann kývla na obě pokojské a zahnala je do apartmá. Zavřela dveře. Uvnitř se dohadovali všichni se všemi; nově přišlé se odhodlávaly svléknout. Moc se těšily, že se budou koupat nahé, jenom musely sebrat odvahu.

„Pojďte všichni sem a poslouchejte mě!“

Shromáždili se; jen Rachel si všimla: „Co je ti? Tys brečela?“

„Poslouchejte mě, všichni! Tahle holka, Jana, je barbarská princezna, celý život se skrývala na jihu a ten leopard, Artanna, ji hlídal. Lidé jí hodně ublížili. Naši lidé, cizinci. Svět je děsně zlej a hnusnej, a kdo není sračka, tak půjde se mnou a všecky ty lumpy, co nám ubližujou...“ Ann se zarazila a chvilku lapala po dechu, pak si otřela oči: „Zkrátka, zakládám armádu, která pomůže Janě prosadit její práva! Jaký jsou, to ještě neví ani ona, ale přijdem na to. Artanna je totiž hodně významnej leopard, takovej by nehlídal jen tak někoho. A kdo chce, ať se dá ke mně do mý armády – a budeme bojovat!“

„To nemyslíš vážně, že ne?“ řekla Rachel.

„...si piš, že myslím! Zkrátka vás chci do svý armády najmout, a budu vás platit! Holky, kolik tady máte jako pokojský?“

„Najmout – koho?“ ptala se Miina.

„Každýho, kdo bude chtít. Kdo chtít nebude, na toho se zlobit nebudu, ale budu ho soustavně štvát tak dlouho, až poslechne!“

„To bereš jen holky, nebo i kluky?“ ptal se Yves.

„Beru holky, a každá musí nabalit jednoho až víc kluků. Čím víc, tím líp! Je pravda, že za starejch časů byly holky tím slavnější, čím víc...“

„Aha. Takže seš od teďka generál a my tvoje armáda. Co dál?“

„Nejdřív se musíte přihlásit! Vyjádřit jasný souhlas!“

Jedna z nově přišlých holek zapištěla: „My to berem! Bude aspoň sranda?“

„Káčo pitomá,“ řekla Rachel, „Já svoji ségru znám, ona to myslí vážně!“

„Ale to my taky! Jsme tady, abysme zažily nějaký dobrodružství!“

„A sbalily co nejvíc kluků!“

„Budeme mít taky uniformy?“

„A musíme říkat svý pravý jména?“

Ann je okřikla mávnutím ruky. Hlavně ji zajímaly pokojské.

„Torven, ty ses se mnou včera moc pěkně mazlila. Ale na kluky seš taky, to jsem viděla. Sigrid, ty seš taky... taková jako ona?“

Pošeptaly si něco švédsky. Sigrid chtěla vědět podrobnosti a vypadalo to na delší nesouvislou diskusi, tak jsem zasáhl:

„Ona není odlišná. Jenom potřebuje víc lásky než jiní.“

Naráz se otočily: „Ty rozumíš švédsky?“

„Mluvím všemi jazyky tohoto světa, a několika dalšími.“

Stejné překvapení to vyvolalo u všech lidí. Tak jsem to zopakoval.

„Jak je to možné?“

„Jsem Artanna, Ao Harrapův syn z Griissirnova rodu.“

Nechápavě se dívali jeden na druhého. Až jedna z nových řekla:

„Ten Artanna?“

Přistoupil jsem k ní a olízl jí nos.

„Já o tobě četla knížku! Jmenuje se Safari a...“

„Ten warlord?“ řekla druhá zděšeně.

„To jsem byl ještě mladý...“ upozornil jsem skromně.

„Přísahám, jdeme s tebou, kam řekneš! Do Inferna?“

„Tam ne. Zatím jsme živí.“

„Opravdu nás vezmete?“

Její kamarádka ovšem váhala: „Mill, rozmysli si to! Zatáhne nás někam do jinýho světa! Nikdy se nevrátíme domů!“

„Já nejsem váš pán,“ uklidnil jsem je, „Velí vám Anna-Maria a nemyslím, že plánuje nějaké vážné střetnutí!“

„A to zas jo!“ vzbouřila se Ann, „Jako první akce: dneska večer diskotéka ve Fénixu! A kdo nebude pořádně řádit, toho nakopu do zadku!“

„Fénix? Já četla knížku Fénixův řád, ale to bylo něco o čarodějích...“

„Škoda, čarodějku zatím nemáme. Ale nějakou určitě seženem!“

„Co je ta Jana?“

„Moje dcera.“ řekl jsem.

„Opravdická princezna?“

Švédky si navzájem překládaly, o čem je řeč.

Rachel vzdychla a opřela se o zeď. „Marná snaha. Nevadí nikomu, že moje sestra je blázen a vy budete podporovat její šaškárny?“

„Není blázen.“ řekl jsem, „Je dítě a chce si hrát.“

„Já už nejsem dítě!“ vřeštěla Ann.

„Tak dost,“ řekl Yves, „Všechny okamžitě přestaňte blbnout! Nejdřív, kdo všecko doopravdy chcete do tý její armády? Hlaste se jmenovitě!“

„Já!“ řekla Miina.

„My taky!“ řekla jedna nová za obě.

„Jak se chcete jmenovat? Nemusíte říkat, stačí třeba Jednička a Dvojka...“

„Tak jsme Áčko a Béčko!“

„Co ty, Rachel?“

„Co mi zbejvá, když je to moje ségra?“

„A vy dvě?“

Švédky se musely nejdřív domluvit. „V pracovní době nebo ve volnu?“

„Když si vás najmu, budu vás platit! Dvojnásobek, co tady v hotelu!“

Nešlo jinak, musel jsem jim to přeložit.

„Vážně? Ona nás bude platit, když nebudeme nic dělat? Jenom být s ní?“

„Naopak, budete mít spoustu povinností! Třeba mi fandit, když budu cvičit ten box! Ve čtyři mám hodinu se svým trenérem...“

„Jestli mi chcete udělat radost,“ řekla Rachel, „Tak fanděte soupeři, až ji bude mlátit! Ona má moc ráda, když ji bijou!“

Od chvíle, co jsem překládal, byly dívky podstatně odvázanější.

„A jak dlouho? Víš, my chceme pokračovat v tý cestě kolem světa!“

„To vám napíšu jako služební cestu!“

„Taky bych ráda věděla, jak dlouho!“ řekla Miina.

„To je snad jasný! Dokud vás budu platit, jste pod mým velením. Leda že by mi táta sebral peníze, ale to se nemůže stát! Pak byste...“

„Pak ti strašně nařežem!“ pohrozil Yves.

Švédky se zatím domluvily: „Tak my bysme to třeba vzaly!“

Ann se rozzářila: „To jsem moc ráda! Ale pozor; vy máte obě hrozně krásný vlasy. A mě strašně láká vám je ostříhat!“

Koukly po sobě: „Úplně?“

„Tak jako jsem já.“

„Tak jo!“ řekla Torven a obrátila se ke mně: „My se odtud stejně chystáme do Jižní Asie! Ty wingy si ustřihnem, a pak nám dají najíst v každým klášteře! Stejně nás buddhistická filozofie zajímá!“

Přeložil jsem to.

„Vážně?“ zajásala Áčko, „Já jsem četla knížku Sedm stupňů zasvěcení...“

„Ty vůbec moc čteš!“ řekla Béčko skepticky.

„Vzaly byste nás s sebou?“

„Moment, žádný rozbíhání!“ zasáhla Ann, „Zrovna jste přijely!“

„Jasně. Jak dlouho můžem zůstat?“

„To teď nevím. Sotva jsme začaly. Naše armáda...“

„Hele, musíme bejt armáda? Nemohly bysme se jmenovat Fénixův řád?“

„Klidně. Beztak chodíme do Fénixu tancovat – a chlastat!“

Béčko už byla mezitím svlečená. „Hele, můžem se už jít stříhat?“

Ann si už chystala břitvu. „Rozhodně ne! Nejdřív Torven, protože má nejkrásnější vlasy a včera... na mě byla extra milá!“

„My bysme třeba byly taky...?“

„Hele, a jak se dělá ten lesbickej sex? Já o tom četla knížku...“

Ježto se mě stříhání evidentně netýkalo, lehl jsem si do kouta a zkusil se prospat. Marně, pořád pobíhaly sem tam, švitořily, pištěly a hádaly se. Ne že by se nechtěly stříhat, ale napřed se chtěly kočkovat.

„Ty, leoparde! Je pravda, že soulož na kožešině šelmy přináší štěstí?“

„Leda když jsi panna,“ odpověděl místo mě Lucas, „To nejsi, viď?“

Kroutily hlavou, ale bylo jim to líto.

„Dokázal bys jim to udělat, než budou ostříhaný?“

Lucas nejdřív předstíral, že netuší, komu to Rachel povídá.

„Jen se nedělej! Třeseš se na to – a ony taky!“

Áčko a Béčko se už zbavily všeho oděvu; teď čekaly, co bude. Rozhodně se nemínily bránit. Konec konců, kvůli tomu sem přijely.

Vtom promluvila Jana: „Ony panny nejsou. On ano.“

Ann vyletěla z koupelny, celá od pěny. „Cože?“

„Má pravdu,“ přiznal Lucas, „Ještě jsem žádnou ženu neměl.“

„Tak odprejskněte! První musím být já, jsem Alfa samice!“

Za ní se objevila Torven, půlku hlavy oholenou. Nechápala nic.

„Ale... to by se mělo... jestli to má bejt obřad, tak by měla bejt hudba, pochodně a... posvátnej kámen...“ vzpomínala Áčko.

„Posvátná je kožešina královské šelmy,“ trvala na svém Ann, „Nevím, která šelma je vznešenější než generál Artanna! Ale protože se jedná o tvoje zasvěcení, tak si mu ty lehneš na hřbet a já to provedu!“

Lucas se nevyjádřil. Jen se ohlédl na Janu, co ona na to.

„Princezna souhlasí?“ ptala se Béčko.

Jana udělala gesto: 'Mně je všecko fuk'.

Ann byla k neudržení. Nařídila všem, aby se rozestavili do kruhu a přihlíželi. Jana setrvala na místě, kde byla; neměla námitky, ale ani se nehodlala připojit. Miina pustila muziku, která všem vyhovovala.

Lucas se těšil a bylo to na něm vidět. Připadalo mu, že se rázem vrátil do dob mládí své matky a prožívá posvátný obřad. Jak si lehal, ohlédl jsem se, abych zkontroloval, zda bude ležet správně. My šelmy vidíme i do stran; tak jsem si povšiml, že na šíji v oblasti, odkud vychází páteř, má několik vytetovaných znaků, téměř neznatelných, ale já vidím dobře.

Dlouhá léta jsem navštěvoval čarodějky a znám jejich zvyklosti. Lucas se narodil v době, kdy byly všechny děti podrobeny lékařské prohlídce; při tom jim poskytly magickou ochranu, například imunitu vůči běžným nemocem. Pokud byly vhodné, pak taky různé schopnosti v běžném stavu nepotřebné, ale při aktivaci velmi vhodné. Třeba telepatie nebo mentální propojení. Když v dospělosti WZ potkala takového jedince, hned věděla, že ho může využít ku pomoci. Třeba jí poskytne plusovou energii.

Vytvořit tyto schopnosti neumím, ale aktivovat ano. Pokud si vzpomenu.

Anna-Maria nasedla na Lucase a začala provádět pohyby, které se naučila z pornokazet a výstupů tanečníků v barech. Ostatní přihlíželi; necítil jsem žádný odpor ani nechuť, naopak živý zájem a souhlas. A prudké vzrušení.

Tak jsem natočil hlavu a jak se Lucas zakláněl, aktivoval jsem Propojení. Jazykem, tak to my šelmy děláme. Nejdřív se mnou, potom s Ann; zaječela leknutím, nic podobného za svých dlouholetých pokusů nezažila. Zoufale se pokoušela vyznat v pocitech, které vnímala; trvalo jí skoro třicet vteřin, než pochopila a poznala, jak je to úžasné. Chtěla to říct ostatním, z hrdla jí ale vycházely jen neartikulované skřeky.

Jana povytáhla krk a sledovala situaci. Pobaveně.

Roztáhl jsem E-pole na všechny zúčastněné. Včetně Jany. Zkusil jsem se napojit na infocentrálu, pokud ještě existuje. Pro začátek jazykovku a základní znalosti. Takové ty věci, co lidé potřebují do školy: matematiku, fyziku, chemii. Základy medicíny... už přesně nevím.

Jenže věci se zvrtly. Nevím jak a nevím proč; pochopte, jsem šelma a nic takového jsem už dlouhá léta nedělal. Čarodějka by prostě využila moji E+ a provedla to, ale já... Až jsem se začal bát, že jim ublížím.

Tak jsem nasadil útlum a chystal přerušení. Což umím.

Jenže se něco stalo. Řízení se ujal někdo jiný. Někdo, koho znám. Dřív jsem ho... ji znal. Assi, bohyně Wassongů, v leopardí podobě.

Uvědomil jsem si: průšvih. Denisova žena Assama, kterou Assi chránila, zahynula za války. Jestli nám to bude klást za vinu...? Ochránci nemívají slitování s těmi, kdo neplní jejich vůli.

Ann se vytahovala, že má ráda bolest. Tak teď si jí tedy užila; kroutilo to s ní a ona řvala děsem. Nebolela ji jedna určitá část těla, ale každá buňka. Totéž se stalo všem ostatním, ačkoliv v podstatě za nic nemohli; jako posledního to zachytilo Lucase, snad že byl se mnou tak těsně spojen. Zároveň do apartmá vstoupil chlapec Jonas, který patřil k Rachel, a s ním dva další, zcela nezúčastnění kluci. Dostali pecku rovnou mezi dveřmi, pár desítek sekund se ještě bránili, ale pak se zhroutili na zem a svíjeli se.

Zkusil jsem svou Paní najít tam, kde je.

Slituj se! Nezradili jsme tě!

Neodpověděla. Měl jsem dojem, že se směje, ale...

Oni nic neudělali! Jsou ještě děti, přišli ze světa a nic nevědí o nadřazenosti lvích a leopardích bohů! Chceš-li, potrestej mne...

Jenže stále neodpovídala. Zřejmě uteklo mnoho času a přestala mě milovat.

Prosím!

Konečně se přestali kroutit v křečích, ale jen proto, že upadli do transu.

Tehdy jsem pochopil, co si přeje.

Jeden po druhém usnuli; teď už spali klidně a zdály se jim Sny.

Tak jsem si lehl, opřel hlavu o přední tlapy a čekal, až se probudí.

Errata:

30.05.2021 11:42