Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Godzilla rozšlapala poslední mrakodrap a teď se rozhlížela, na čem ještě by se vyřádila. Policejní vrtulníky už dávno spálila ohnivým dechem.

Vtom zaslechla zpěv, bubínky a další nástroje. Zpoza rohu se vynořila veliká skupina fanatiků; všichni byli nazí, tancovali a zpívali:

„Zatracená ještěřice, ta nás mohla kousnout...“

(Vylepšené příběhy)

Lucas sebou zaškubal, protáhl tělo a pak otevřel oči. Zblble se rozhlížel.

Jako druhá se probrala Ann. Chovala se v podstatě stejně.

„Co to bylo?“ zeptala se.

Věděla to stejně dobře jako já, tak jsem mlčel.

„Assi, bohyně Wassongů,“ řekla v polospánku Béčko, „Ale co chtěla od nás?“

„Od něho,“ ukázal Jonas na mne, „Kde se tady vzal?“

„Blbý otázky vynech!“ vyzvala ho Ann, „Přála jsem si to!“

„Neměla bys trochu přemejšlet, než něco vymyslíš?“

Švédka Sigrid přistoupila blíž a zamávala rukama, aby si jí všimli.

„Jak to, že vám najednou rozumím?“

Obrátili k ní zraky, ale nikdo se nenamáhal s odpovědí. Tak jsem řekl:

„Ty se zajímáš o Buddhistickou filosofii? Tak nám odrecituj začátek Diamantové sútry! V palijštině!“

Poslechla dřív, než ji napadlo nějak to komentovat. Dokonce ji zazpívala.

„Dík, stačí,“ řekla Rachel, „To znamená, že jsme od teďka vševědoucí?“

„Ne. Pouze jste dostali pár zajímavých informací.“

Vstávali, otřepávali se, třeli si čelo a spánky, aby se probrali.

„Dejte si sprchu,“ navrhl jsem, „Ann si dovoluji upozornit, že za čtvrt hodiny jí začíná výuka boxu. Abys nezmeškala!“

Řekla: „Jo, sakra!“ a šla se osprchovat. Tím se vzpamatovala.

„Přece jenom si vezmu šortky a triko.“

„Proč tak najednou?“

„Abych si měla co svlíknout.“

Torven získala schopnost srozumitelně vysvětlit svoje názory. Začala se dožadovat, aby jí Ann buď oholila zbytek hlavy, nebo... vlastně ji žádná jiná alternativa nenapadla, ale řečí měla jako vody.

„Ale takhle ti to sluší!“ chválila ji Rachel.

„Škoda, že už seš ostříhaná! Hned bych ti to oplatila!“

„My taky ještě nejsme!“ upozornila Áčko.

„Teď mám hodinu! Potom vyřešíme vaše účesy. A všecko ostatní!“

„Kde chceš trénovat?“

„Tělocvična je dole, tam vzadu. Kdo jde se mnou?“

Po kratší diskusi se rozhodli jít všichni. Slušně se na to oblékli; trička a šortky docela stačí.

Instruktor byl černoch a zatímco Ann měřila metr šedesát, on metry dva, možná ještě kousek. Měl tak mohutné svaly, že kdyby ji skutečně praštil, už to nerozchodí. Taky tam byla černá holka, vyčouhlá a hubená.

„Vy se všichni chcete učit boxovat?“ otázal se černoch.

„Ne, to jsou jen diváci! Budou fandit.“

„Po tom, co se stalo minule, jsem ti přivedl svou malou sestřičku. Ta by pro tebe snad mohla být vhodný soupeř...“

Holka se nadšeně zubila. V podstatě se smála všemu.

„Doufám, že se nejmenuješ Assi?“

„W~Assi. To znamená Assi Mě Chrání.“

„Takže patříš ke kmeni Wassongů?“ zeptala se Áčko jejich řečí.

„Špatně to vyslovuješ. Říká se W~ass~Onga. Nga je náš pán.“

„Četla jsem o tom knížku! Jmenuje se Safari...“

„To napsal Denis Baarfelt. A někteří další. Aby běloši snadněji pochopili, přeložil to do vaší řeči.“

„Jak je to správně?“

„Když umíš wassongsky, přečti si originál.“

W~Assi si natáhla rukavice a rozcvičovala se. Ann si taky vzala rukavice, ale napřed se svlékla. W~Assi se ohlédla na bráchu a potom se od něho dala svléknout. Tělo měla zdobené světlejšími jizvami a barevným tetováním, jinak byla hodně černá. Ve tmě by byly vidět jen oči a zuby.

Daly se do sebe. Ann hodlala předvést ostatním, jak umí boxovat, bohužel její mínění o sobě bylo podstatně lepší než realita. W~Assi tancovala, kryla se, občas vyrazila některou pěstí a dala jí pecku. Ann zasahovala jen výjimečně a spíš náhodou. Trenér se smál.

„Nevadí!“ funěla Ann, „Já mám výprasky ráda!“

„Zpomal údery a nech se mlátit!“ nařídil sestře.

W~Assi se jen ušklíbla. Od té chvíle se pohybovala jako zpomalený film, Ann postřehla svou šanci a bušila do ní jako do pytle.

„Jen jí dej!“ smál se bratr, „Za dva měsíce jede na mistrovství, tak si musí zvyknout na nějakou tu ránu!“

Jana chvíli pozorovala jejich počínání. Potom se svlékla, vzala si další rukavice a přišla ke kolbišti. „Můžu to zkusit?“

Ann byla docela ráda, že si může odpočinout. W~Assi obezřetně prohlížela novou soupeřku a odhadovala, co umí.

Jana zapérovala v kolenou, zkusila ji lehce oťukávat, náhle vyrazila pěstí a zasáhla přímo do nosu. Wassongové je obvykle nemají tak rozpláclé jako jiné černošské kmeny, ale W~Assi brzo mít bude.

Tak se začala bránit. Zasahovaly jedna druhou zhruba stejně často, ovšem Jana byla daleko méně zkušená, takže prohrávala. Přesto do sebe bušily vášnivě a s nadšením, až ostatní začaly fandit. Obě byly vyčerpané, ale z Jany teklo daleko víc krve.

„Ty seš dobrá,“ ocenil trenér, „Kdes trénovala?“

„Já to vidím poprvé. Jen jsem to chtěla zkusit.“

„Kdybys chtěla, trénoval bych tě!“

„Asi nebudu mít čas.“

„Ona je princezna!“ nabonzovala Ann, „A Artanna její strážce...“

Zarazili se. „Ty jsi Artanna?“ ptala se W~Assi se zřejmou úctou, „Manžel a velekněz bohyně Assi?“

„Myslím, že už nejsem veleknězem,“ odpověděl jsem, „Rozhněvala se na nás!“

„Od dětství jsem o tobě poslouchala legendy! Moje teta Ma~am je šamanka a tvrdí, že pochází z rodu svaté Matky Aysim, Denisovy ženy...“

„Znal jsem ji. Kolik tě naučila?“

„Lituji. Nejsem dobrá žákyně.“

W~Assi usoudila, že Ann si už odpočinula dostatečně. Vrátila se na místo; Ann do ní opět chvilku bušila, ale k ničemu to nevedlo.

Ostatní se rozhodli, že to taky vyzkoušejí. Nejspíš jim bylo líto, že jim odnikud neteče krev. Rozdělili si rukavice, co visely na věšáčcích u dveří, vybrali si soupeře a mlátili se. Většinou se při tom smáli a nemysleli to vážně, i když to občas zabolelo.

„Poslouchej, děvče,“ trenér si dřepl na bobek, přitáhl Ann blíž a hovořil k ní důrazně a vážně, „Jestli sis toho nevšimla, celé tvoje cvičení nemá sebemenší smysl. Jsi maličká, lehká a neumíš se trefit, ani když se soupeř nehýbá a nechá se tlouct. Proč vlastně chceš boxovat?“

„Protože se mi to líbí!“

„Než se naučíš aspoň tolik, co umí W~Assi, může to trvat několik let!“

„No a co? Já na to mám!“

„Tvoje kamarádka Jana bojuje daleko líp od přírody! Podívej, můžeš sem docházet, když chceš, W~Assi tě bude trénovat, ale nepočítám, že bys někdy něco kloudnýho dokázala. Vím, že dobře platíš...“

Ann nad tím chvilku uvažovala. „Tak jo! Ať mě učí ona!“

„Za tuhle hodinu ti nebudu nic počítat. Nic jsem tě nenaučil...“

„Naopak, platím tebe i W~Assi, takže dvojnásobek. A zvu tě večer do Fénixu tancovat; oslavujeme tam založení Fénixova řádu...“

„No, já asi nepůjdu, ale...“

„Já jo!“ hlásila se nadšeně W~Assi.

„No jasně, ty abys někde chyběla!“ smál se, „Padejte do sprch!“

Sprchy byly součástí lázeňského komplexu: byl tu bazén pro případ špatného počasí venku, malý bazének na horkou minerální vodu, vířivé vany a taky několik sprch; nejdřív pod ně vehnaly ty, kteří si už stačili něco obléci. Miina jim pohrozila, že budou přihlášeny do soutěže o Mokré tričko.

Koho z party prvního zaujal zlatě se lesknoucí strojek, visící od stropu na dlouhém ohebném kabelu, nevím; každopádně si ho prohlíželi všichni, aniž by kdo věděl, co to je a co se s tím dělá.

„To je Krab,“ vysvětlila W~Assi, „Taková hračka. Na stříhání...“

Hračka skutečně připomínala zlatého kraba s klepety vysunutými dopředu. W~Assi přiložila klepeta Torven ke kůži, stiskla a pokračovala ve stříhání, kde Ann skončila. Krab vibroval a mírně bzučel, Torven se smála.

„To je bezvadný! Krásně to lechtá!“

„Taky funguje automaticky. Když ho necháš po sobě lézt, bude bloumat sem tam a kde najde nějaký chlupy, sežere je. Ale nenechá ti ani wingy, protože neví, co to je. Je úplně blbej. Krabík Srabík.“

„On funguje docela sám? Přece není živej!“

„Je naprogramovanej. Hračka, no!“

„Odkud takový věci znáš?“

„Takový blbůstky se dávaly dětem, aby nezlobily. Stačilo ukázat jednomu, a za chvilku byly vyholený všecky...“

„Kdy se to dělalo?“

„Dřív. Za císařství.“

„Za císařství měli tak vyspělou techniku?“

„Ale ne; to dostávali od turistů...“

„A jak to funguje? Je možný se do toho podívat?“

„Rozhodně ne! Jak to jednou otevřeš, už to nikdy nesložíš dohromady!“

Ann se kraba zmocnila a zkoušela ho. „To je bezvadný! Na kom to zkusíme?“

„Na mně!“ navrhla Áčko, „Předtím ses na mě vykašlala...“

Po kratší hádce to vyřešili tak, že kraba předávali jeden druhému, každý vystříhal několik proužků jinému kamarádovi a zas ho dal dál. Bavilo je to. W~Assi se taky přidala, měla krátké kudrnaté vlasy jako černý pudl.

„Před tím mistrákem se stejně omyju Ohněm...“

„Ty máš přístup k Živému Ohni?“

„...říkám, že teta je šamanka, ne?“

„Ty jo! Mohla bych to taky vidět?“

„Když budeš poblíž, strčí tě tam taky.“

„Tak to se musíme nechat rychle vyfotit s wingama!“ upozornila Béčko.

„Ohol mi i obočí,“ přála si W~Assi, „Jana se snažila mě pravidelně praštit do oka, asi mi ho roztrhla...“

„Tys mi to dělala taky!“

„Ale nikdy jsem tě netrefila! Tlučeš dost slabě, ale uhýbáš výborně!“

„Když vybíráš vajíčka ptákům ve skalách, obyčejně se snažej tě seknout do očí. Uhýbat se musíš naučit...“

Všichni se chechtali; W~Assi jim předváděla, co se dá s krabem dělat.

Znal jsem takové hračky; přinášeli je návštěvníci z altisvětů a byla jich spousta typů. Neměly jiný účel než pozvednout náladu; kromě stříhání stimulovaly místa, kterých se dotýkaly. Nelechtaly; vystřelovaly mikroimpulsy, ty odlamovaly chlup těsně pod kůží, takže pokožka byla hladká jako při ošetření Ohněm a zůstala tak dva až tři dny, než vlas prorostl. Na stejném principu fungovala pulsní děla bitevních strojů, pouze jejich šlehy byly intenzivnější. Impulsy zároveň prováděly příjemnou masáž, takže čím déle někomu krab rejdil po hlavě, tím měl lepší náladu. Holení v klíně zas povzbuzovalo sexuální touhu; zvláště klukům, které bylo těžké pořádně oholit čímkoliv jiným. Hodit takovou hračku mezi partu puberťáků byla téměř jistá záruka pěkně divokých orgií.

Přesně tentýž efekt fungoval i teď; když Assi ukázala ostatním, jak kraba používat, začali se předhánět, kdo koho víc rozdráždí. Tím spíš, když do sprch přišel trenér, který do té chvíle uklízel tělocvičnu; když si svlékl trenýrky, některé dívky se otřásly leknutím, a Jonas řekl:

„Já věděl, že Wassongové bojují oštěpy, ale že je nosí s sebou...?“

Když nebyl ve službě, choval se jako W~Assi: smál se všemu. Zvlášť když si prohlédl, jak jí devastují účes; plácl sestřičku po zádech a řekl:

„Nešetřte ji v ničem; ať ji mlátíte nebo stříháte...“

„Když s náma má jít tancovat, musí mít wingy!“ trvala na svém Ann.

„Za pár dní o ně přijdete!“ smál se.

„To je možný, ale dneska večer je chci!“

Nejvíc to slušelo oběma Švédkám, prameny vlasů jim visely až na ramena, Sigrid si jimi téměř mohla zakrýt bradavky. Jenže kůže na hlavě byla po tom nebezpečně světlá, téměř bílá.

„Měly byste se něčím namazat, jinak si koledujete o úžeh!“

W~Assi se nad tím zamyslela, pak se obrátila na mne:

„Lorde Artanno, nemohl bys je naučit měnit barvu kůže?“

„Promiň, to neumím.“

„Ani téef na leoparda?“

„Neumím nic z toho. Denis to uměl, ale já ne.“

„O čem mluví?“ zeptala se Torven; než jsem to stihl, odpověděla Áčko:

„Jak jistě všichni víte, magie se dělí na iluzorní, transformační a kreativní. Do TF patří změny vlastního těla, třeba barvy kůže, vlasů, očí atd., přičemž není třeba používat pouze barvy přirozené, nýbrž i uměle vytvořené, třeba tygří či leopardí kamufláž...“

„Hodná holčička, dobře se učila!“ pochválila Rachel.

„Ještě dokonalejší je poloviční či celková proměna v živočicha jiného druhu; tu bychom mohli využít, kdybychom například chtěli uskutečnit sexuální styk člověka s leopardem...“

„To vážně jde?“ zeptala se Ann; oči jí zářily už předem.

„Dvěma způsoby: buď se proměníš celá v samici požadovaného druhu, nebo si jen upravíš potřebné části těla; v takovém případě vznikají tzv. hybridi, avšak je důležité vrátit se zpět do Vzoru co nejdříve, neboť životnost hybridů je omezená, trvale neudržitelná.“

„Poslouchej, ty fakt hodně čteš!“ varovala ji Miina.

„A zkusila jsi to někdy?“ ptala se Ann.

Áčko zaváhala. „Já jsem doteďka ani nevěřila, že to vůbec jde.“

Ann se obrátila na mne: „A jde to?“

„Možná, ale já to neumím.“

To slovo možná bylo nepravdivé; několikrát v životě mne WZ trafly na člověka, obvykle cvičně. Podstatně častěji se samy měnily v šelmy; naše milostné hry bývají delší, intenzivnější a krásnější než u lidí. Ještě častěji si na to však vybíraly mladší, divočejší a lehkomyslnější samce; kromě jiného jim po milování holka/leopard zůstávaly krásné šrámy od drápů.

Ann byla maličko zklamaná, že se jí nepodaří zatáhnout mě do hry; jinak už byly holky pořádně rozjeté. Svinul jsem se do kouta, abych nepřekážel; za chvilku tu začne být pěkně dusno. Ann se ochomejtala okolo trenéra Sama, lehce ho dráždila doteky a ptala se: „My ale nejsme odlišný druh, že ne?“

Wassongové jsou proslulí jako nepřekonatelní milenci; tak ji prostě chytil a dokázal jí, že na sebe pasují. Tentokrát možná řvala bolestí doopravdy. W~Assi požádala Lucase; ostatní se tak nějak propletli jeden s druhým, jak je zrovna napadlo.

Já ležel, přihlížel a uvažoval, zda se přidá Jana. Nebránil bych jí; ona však udělala to co já, šla jim z cesty. Sedla si vedle mne a zaujatě přihlížela, jako lidé sledují zábavné divadlo. Stejně jako já: bavilo ji to, ale nevzrušovalo. Napadlo mi, že jsem možná udělal nějakou chybu; Jana nepovažuje lidi za ty správné partnery. Nepřekvapilo mě to až tak moc; taky dřív byli jedinci ujetí na někoho jiného.

Možná bude lepší, aby podobné věci viděla častěji. Tak jsem trochu posílil jejich energii, aby déle vydrželi a všichni se vystřídali. Něco jsem za ta léta přece jenom pochopil. A postupně se mi vracely vzpomínky.

Společenské vztahy za císařství ovládaly ženy. Hodně šlo o jejich uspokojení; co prožívají muži, bylo podružné. Císařovně Dianě záleželo na jediném muži, jejím manželovi Charrym. Ostatní chlapy považovala za zvířata, kterým jde jen o to, kde si vytřepat pytlík. Její dvorní dámy měly rozsáhlejší zkušenosti, ale v podstatě se taky nezamýšlely nad city druhých, kromě svých favoritů. Emoce žen mimo úzký okruh kamarádek jim taky moc žíly nervaly; hlavní povinností žen nižší kasty bylo otěhotnět každý třetí rok s geneticky vhodným partnerem a přivést na svět zdravé, inteligentní dítě. Pokud možno od puberty až do klimakteria; vhodný věk pro první porod byl patnáct let, šikovné holčičky to stihly do čtrnácti, těhotným třináctkám bylo s úsměvem vyhubováno. Ještě dřív se to nedoporučovalo, pokud nešlo o nějak výjimečnou osobu.

V takové společnosti se nelze divit, že Panny z Atanoru byly výjimečné. Vysoce inteligentní, vzdělané, avšak nepřístupné až arogantní; vzdaly se potěšení ze sexu a plození dětí, aby sloužily vyšší moci. Svá rozhodnutí pronášely s plnou váhou svého poslání a pokud je někdo okamžitě neposlechl, nepovažovaly za účelné s ním ztrácet čas. Občas bývaly vzpurné i ke starším WZ, hazardérky k Matce Valérii. Jejich nadřazenost šla tak daleko, že byly schopné zabít člověka, který něčím vadil.

Tím nechci říct, že by použily nějakou zbraň. Jejich zbraní bylo zastavit srdce. Stačil lehký impuls. Stejně dobře však uměly léčit.

Jana taky necítí sounáležitost s lidstvem. Možná už brzy se někdo zeptá, kdo vůbec je a kde jsem ji sebral. Na to mám jedinou odpověď: nevím. Potkal jsem ji v době, kdy byla příliš malá, aby o sobě mohla něco říct. Nějakou matku určitě měla, z vejce se nevylíhla; ale nezná ani její jméno. Nemá na těle žádné tetování, nepostřehl jsem stopy magické ochrany.

Sledoval jsem erotické hry mladých, dokud všichni nepadli. Muži se vyčerpali téměř do bezvědomí, kromě Sama; ten poctivě vystřídal všechny přítomné dívky (mimo sestry a Jany) a vypadal, že by klidně zvládl i druhé kolo.

Jenže Anička měla lepší nápad: „Holky, jste taky tak rozjetý jako já? Tak teď se jdeme dorazit do tetovacího salónu!“

Uvítaly to s nadšením. A protože to bylo sotva přes ulici, ani se neoblékaly, svoje hadříky pověsily na sušáky a nechaly být.

Tetovací salón vedl starý mistr, Japonec. Přestože Anička hned při vstupu dala najevo, kdo je hlavní osoba, pozorně si prohlížel zvlášť mne.

„Otevřu si tady účet! Tihle všichni patří do mý armády, cokoliv jim uděláte, nebo napícháte do těla, já zaplatím!“

„Pamatuji si tě,“ usmál se stařec, „Vsazovali jsme ti kroužek do klitorisu.“

„To by měla mít každá holka, aby si mohla nasazovat kryt!“ sdělila Ann ostatním dívkám, takže důrazně, „Pravá dáma nechodí po ulici nahá!“

(Což byl výrok zejména v této situaci obdivuhodný).

Proti vsazení kroužku měly námitky: Áčko, Béčko, Torven a Sigrid. Anička pozorně sledovala jejich reakce a těšila se, jak je to bude bolet.

„K službám,“ usmál se Japonec, „A co kam vsadíme tobě?“

„Mně vytetujete na hlavu ptáka Fénixe. Víš snad, jak vypadá Fénix?“

„Jistě. V přirozených barvách?“

„Samozřejmě!“

„Pták Štěstí má ovšem mnoho barev; existují různé odstíny červené, žluté a oranžové. Bude to trvat dlouho a bude to hodně bolet!“

„Aspoň si konečně něco užiju!“

Mistr se usmál a nařídil dvěma učednicím, aby slečnu uložily na lehátko a potřely jí hlavu dezinfekčním roztokem. Pak dohlédl, jak se další zákaznice dohadují s jeho pomocníky, a nakonec přistoupil ke mně. S úklonou.

„Ty jsi sei` Artanna, Zabíječ Pirátů?“

„Kdysi jsem byl.“

„Přijmi moje uctivé poklony, vznešený admirále!“

„Rovněž tobě patří veškerá má úcta, moudrý Mistře!“

Tyto poklony jsme si vyměňovali japonsky, ale všichni jim rozuměli.

„Tys válčil i v Japonsku?“ ptala se Áčko, „O tom se nic nepíše!“

„Pouze na pobřeží. Ačkoliv mne můj otec Ao Harrap nikdy docela neuznal, přece jen vyslal pod mým velením válečnou loď, která měla pochytat nejhorší zločince Žlutého moře.“

„A udělal jsi to? Co se s nimi stalo?“

„O tom se lidem, zvláště mladým dívkám, nevypráví.“

Hrklo to v ní. Možná pochopila, že nejsem kočka domácí a zuby a drápy nenosím pro ozdobu.

Jana obcházela salón a prohlížela si vystavené zboží. Většina byly šunty určené turistům; jedním z drobných potěšení starousedlíků je prodávat nezkušeným cizincům ozdoby do prsou a klína. Jak správně řekla Ann, dámy by neměly pobíhat ve městě nahé. Proto se do bradavek a na vhodné místo ioni vsadí kroužky z ušlechtilé oceli, na něž se připnou mnohem větší a nápadnější ozdoby, kryjící intimní místa. Zvláště ta do klína bývá velká, krásně zdobená a hodně nešikovná, takže působí majitelce bolest a škrábance. Když je to chytrá holka, brzo ji nosit přestane a kdyby k ní měl někdo nevhodné připomínky, pošle ho prostě do prdele. Pokud je na svou ozdobu hrdá, nosí ji jako Anička ráda bez ohledu na nepohodlí.

Ann vydržela čtyři barvy; potom sebekriticky požádala, aby toho nechali.

„Doděláme to zejtra, jo? Já přijdu, ale...“

„Jistě, jak si budeš přát.“

„Už to bolí přece jen moc.“

„Domníval jsem se, že máš bolest ráda! Mohl jsem ji samozřejmě zmírnit, ale když jsi říkala, že si chceš co nejvíc užít...“

Neřekla nic, stačilo, že se podívala.

A ještě, aby ji dorazila, přitančila W~Assi. Vymyslela si, že si nechá na bříško mezi pupíkem a klínem vyžíhat zlatými tečkami symbol boha Sa~Maha, jímž je sup, požírající padlé nepřátele. Kromě jiného je Ochráncem brášky Sama, ve skutečnosti je jeho jméno Sa~mah~aoh.

„Nech si vytetovat, co chceš a kam chceš!“ zalkala Ann.

„Já jen, jestli to zaplatíš!“

„Snad jsem to slíbila, ne? Ale naučíš mě pořádně boxovat!“

„Tím si nejsem jistá. Ale seřežu tě, kdy si řekneš!“

Čtyři dívky, které zpočátku piercing odmítaly, se během času přece jen nechaly ukecat. Nejdřív to zkusila Sigrid; když ostatní viděly, že přežila a ani moc neřvala, zvítězila v nich touha se zdobit. Teď se pyšně přišly předvést, aby Ann zaplatila. Nediskutovala a podepsala.

„Ale přijdete všichni večer do Fénixu?“ ujišťovala se.

„Já si ještě musím odskočit domů,“ řekla W~Assi, „Když se mi podaří ukecat tetičku Ma~am, a jestli bude mít dobrou náladu...“

„To je ta, jak jsi říkala, že je čarodějnice?“

„Wéefka. Válečnice, využívající magie.“

„To by musela být cvičená na Atanoru!“

„Byla. Za války byla dítě, ale lítala na wingu, byla zraněná a poslali ji domů do vesnice. Než se uzdravila, bylo po válce.“

„Tak jo, ať přijde. Uvidíme, co umí.“

Čas do večeře jsme strávili podřimováním. Večeřeli jsme opět v jídelně, tentokrát už nikoho nenapadlo se kvůli nám divit. Jana byla oblečená do bílého trička a krajkových kalhotek a protože byla opálená, slušelo jí to. Na obdivné poznámky přítomných mužů ovšem nereagovala.

Během večeře dorazily další kamarádky; Ann jich zřejmě měla přehršel. Mezi nimi byla taky dívka Mab, která zrovna dorazila ze severu. Že je holka, dalo práci poznat; nejvíc připomínala strašáka do zelí, jak účesem, tak oblečením. Normální lidé se takhle oblečou, když mají vyklízet stáje.

„Prosím tě, co se ti stalo? To nás chceš vyděsit?“

„Co se divíš? Poslední módní styl v Kingtownu! Jestli tam přijdeš takhle, skončíš v kriminále. No, ty spíš v polepšovně!“

„Ty vado! Proč jako?“

„Wingy: přísně zakázaný. Holá hlava: přísně zakázaná. Dlouhý vlasy: za ty ti dají nejdřív pokutu a pak tě pošlou k holiči. Draggon vydal přísný předpisy, co se může a co ne. Stručně: nesmí se nic.“

„A to vrabčí hnízdo, co máš na hlavě ty?“

„To je prosím regulérní dívčí účes. Pořád něco vymýšlejí! Vychází takový módní časopis a v něm je vždycky to, co právě z módy vyšlo; a tím se musí všichni řídit. Policajti dělají zátahy po městě a kontrolujou.“

Mab postřehla, že její řeči ostatní zajímají, tak se nedala zadržet:

„Napřed nosily holky vlasy dlouhý a rozpuštěný; to se vládě nezdálo, tak to zakázala. No fajn, holky se daly ostříhat, a bylo to ještě horší, zákazy a všelijaký popotahování. Když jsou vlasy moc dlouhý: průser, když jsou moc krátký: taky špatně. Jedinej, kdo to trefí jak chtějí, jsou vládní holiči; jenže k těm žádnej nechodí.“

„A co kluci?“

„No právě. Kdo má vlasy přerostlý, toho ženou k holiči. Kdo se nechá ostříhat, tomu napaří dvojku z chování. Existuje takovej vzorovej střih, mají na to předpisový plakáty...“

„Jenže kluci na to dlabou.“

„Přece se nenechají buzerovat! Dvojec z chování docela sluší k pleti, ne? U nás Arminů je snížená známka z chování otázkou cti!“

Zcela jistě nebyla narozena na Ostrově, ale nic jsem neříkal.

„Jedna kámoška se střihla strojkem; ne úplně, tak... na milimetr. Obírala svýho kluka a trochu se při tom začali prát, až byli ostříhaní oba. Dostala z mravů trojku. Její fotr měl co dělat, aby ji nevyhodili ze školy.“

„Koukám, máte tam zábavu...“

„...ani nedejchej! Každý hadry, co vezmeš na sebe: vždycky špatný; jak má holka na sobě něco klukovskýho, třeba džínsy: hned chuligánka. V novinách jsou vzorový obleky, jenže pro starý vrány nad třicet. Cokoliv se dá trochu nosit: zakázaný. Kdybych něco takovýho vzala na sebe, tak se nade mnou lidi rozbrečej!“

„Nebo rozchechtají!“ řekla Ann. Už moc dlouho byla zticha.

„Nejhorší jsou školní uniformy! Vydali výnos, že je musíme nosit od první třídy až do maturity; jsem zvědavá, kdy je zavedou i pro vysokoškoláky. Ale my nejsme blbý; když už je musíme nosit, tak ať vypadáme jako strašáci! Tak třeba velký holky nosej co nejmenší čísla a malý zas pokud možno velký, že do nich dorostou. Vypadá to strašně, ale nikdo nemůže nic říct, je to podle předpisu a nařízený vládou. Mám takovej mundúr, že mě musí zapínat kámoška, všecky švy na mně praskají! A nejlepší je, když v tom spadnu do vody! Vláda zakázala koupání v hadrech, ale každej aspoň jednou denně někam spadne, samozřejmě nechtěně! Správná roštěnka dneska vypadá jak utopená myš! Poslední vynález je šikovně se otřít o čerstvě natřenej plot. V ústředním parku natřeli lavičky na spoustu barev, každej špriclík jinak; neminula hodina a už to nosila na hadrech polovička lidí...“

Všichni se smáli. Jana záležitosti oblečení nechápala vůbec, jí bylo protivné cokoliv. Právě se pevně rozhodla, že do Kingtownu nepojede.

„A to se nikdo nevzpouzí?“

„Většina lidí čeká, až to cajty přestane bavit. Mají svý vlastní problémy!“

Všichni byli zvědaví, jaké.

„Válku. Ve městě řádí spousta gangů a válčí mezi sebou.“

Byli jsme ještě zvědavější.

„Bílý Tygry znáte. O Pretoriánech jste určitě taky slyšeli. A Ariori?“

„To je něco... z Austrálie?“

„Ve středověku existovala na ostrově Raiatea v Tichomoří sekta válečníků, pluli na vahadlových kánoích z ostrova na ostrov, předváděli bojové tance, soudili zločince a hned je obětovali svým bohům. Aby nahradili úbytek obyvatelstva, osexovali všecky holky, který včas neutekly.“

„Bezva! A teď?“

„Říká se, že lumpy trestají dál. Mají různý techniky: třeba ho uvážou ke stromu, kde mají kupu žravý mravenci. Za pár dní zbyde čistě obraná kostra. Nebo existujou masožravý rostliny, který člověka pomalu rozleptají. Kdo má štěstí, toho nechají skočit se skály do propasti...“

„Co tomu říkaj cajti?“

„Taky přitvrdili. Vyhrožujou, až někoho z Ariori chytnou, taky ho nějak chytře umučí. Jenže je otázka, jestli v tý sektě sami nejsou.“

„Mají přece Bílý Tygry!“

„Když to je těžký. Každá parta jede po svým a navzájem o sobě nevědí. Oni taky nejsou tak docela pro prince; mají k němu všelijaký výhrady.“

„Kolik lidí už zabili?“

„To je těžký. Nejdřív varujou; když někdo uvidí na plotě před svým oknem dvojitý AA, jako Ariori Aliva!, tak hned ví, že má zdrhat. Některý chytřejší to dokonce stihnou.“

„Kam se dá zdrhnout?“

„Jedině do ciziny. Tam je zatím ještě nepronásledujou.“

„Proč to vůbec dělají?“

„Proč se obětují otroci? Aby se zajistila přízeň Ochránců!“

„A pomáhá to?“

„Asi jo, když se to dělá už tolik tisíc let!“

„Že bysme taky někoho obětovali?“

„Leda tebe! Ale zatím jsi toho tolik neprovedla...“

Anička neměla v úmyslu se hádat, natož prát. Raději zavelela, abychom se šli chystat na večer. Až se začne projednávat, jak se vyzdobit a upravit, to teprve bude správný důvod ke sporu! Já to měl nejjednodušší, půjdu zcela jistě ve vlastním kožichu.

„Ostříhejte mě, holky!“ přála si Mab.

„Ale budeš mít průser!“

„Než se vrátím do Města, tak mi to zas doroste!“

„Chachá!“

Smůla byla, že z jejích vlasů opravdu nešlo nic udělat. Děvčatům visely wingy až k ramenům, jí trčely za ušima dvě směšné štětky.

„Pryč s tím!“ rozhodla.

Anička dvakrát mávla břitvou a spokojeně se usmála.

Ostatní otevřeli skříň a dohadovali se nad oblečením.

„Nemá smysl se moc oblékat. Po chvilce tancování se všecko propotí...“

„A co třeba pomalovat?“

„Myslíš barvama?“

„Namalovat si oblečení přímo na tělo!“

„A máme čím?“

„Akorát že vyplácáme všecku barvu, co máme!“

„A co? Koupíme novou!“

Rachel měla v úmyslu malovat obrazy, zatím začala dva a žádný nedokončila. Jeden byl výhled z okna pokoje, druhý dívčí akt, pravděpodobně Ann. Tím myslím, že bylo poznat, že je to nahá žena, ale nebylo jasné která. Malování na tělo nebyl zrovna její úmysl, ale vzdorovat mladší sestřičce nedokázala. Tak se začaly pomalovávat navzájem; za chvíli přestaly vypadat jako lidé. Kluci byli zmazaní podstatně méně, ale trochu taky. Jana se dala pomalovat docela ochotně, mne se vylepšit nikdo nepokusil.

„Půjde to smýt?“ zeptala se Áčko, když už měla čistý jen obličej.

„Jednou určitě. Na plátně drží docela kvalitně...“

Protáhla ksicht, ale řekla jenom: „Bezva!“

Když došly k názoru, že krásnější už být nemohou, vyrazili jsme.

Tančírna Fénix byla velká nevlídná budova, připomínající letecký hangár. Co v ní bylo předtím, jsem nepochopil. Na jedné straně byl barpult, už teď obsypaný spoustou hostů. Na druhé pódium, v koutě mixážní pult, u něhož se snažil diskžokej. Několik párů tančilo.

Zajímalo mne, kdo z těch lidí je starousedlík a kdo přistěhovalec, tedy Armin první generace. Bylo to jednoduché: napočítal jsem čtyři lidi, kteří se narodili na Ostrově, a všichni patřili k obsluze. Ovšem arminské znaky na oděvu či přímo na těle měli skoro všichni.

Už mnoho let jsem neslyšel hudbu. Tomáš Baarfelt krásně hrál na housle, Denis se to učil, ale nevytrval, přestože hudbu míval rád. Dobře zpíval, zvlášť při obřadech. Jeho sestry hrály velmi dobře: Maryška na kytaru, Julka na varhany či ruční harmonium, May-Britt na elfskou harfu. My šelmy zpíváme hezky a dá se říct ochotně, zvlášť někteří. Ovšem byli lidé, kterým se náš zpěv nelíbil. Ani jsme je za to neroztrhali!

Tahle hudba byla hodně cizí. Neříkám nepřátelská, jen podivná. Skřeti či démoni mají v oblibě daleko protivnější pazvuky.

Ann znala v baru kde koho. Těžko věřit, že pobývala v Údolí ohně teprve týden, v Arminu vůbec... jak dlouho? Nepochopil jsem. Zkusil jsem uvažovat, co to vůbec je za dívku, proč dělá všechno to, co dělá. Pouze z nudy?

Protože usilovně verbovala do svého Fénixova řádu. Ukecávala... ale ne! Na místě udělovala hodnosti a funkce každému, koho potkala. Hovořila s nimi jako s definitivními členy, ačkoliv žádný z nich doposud neprojevil o řád vážný zájem; vyslechli její verbování, smáli se a nic nenamítali, nanejvýš si dělali legraci. Působili dojmem, že po několika skleničkách budou ochotni vstoupit do čehokoliv.

Někteří tančili. Větší část byly relativně stálé dvojice, případně jejich kamarádi; zbytek jednotlivci, ti si vybírali dívky podle okamžité nálady. Lze předpokládat, že stejné preference dodržují i v sexu. Vy to asi snadno chápete; všichni kromě Ann. Ta požadovala, aby se vyspal každý s každým, a především s ní. Kluci i holky; v tom směru nebyla vybíravá. Inspiraci asi viděla v nějakém pornofilmu.

Tance lidí se dělí na dva druhy: rychlé a pomalé, zv. ploužáky. Ann nevynikala ani v jednom. I tak jí to zřejmě působilo potěšení; při ploužáku se samozřejmě ráda nechala osahávat. Pokud měl partner něco oblečeného, vjela mu rukou do kalhot a bolestivě kroutila. Pokud už nemohl vydržet a dal jí pohlavek, smála se. Seřezat ji do bezvědomí si zatím nikdo netroufl.

„Líbí se ti tady?“ zeptal jsem se Jany.

„Líbí. Chtěla jsem vědět, jak se baví lidé.“

„A ty se bavíš?“

Zamyslela se nad tím. Po chvíli řekla: „Uvidíme.“

Já se nebavím nikdy. Nejsem na světě pro zábavu.

Zbystřil jsem pozornost, když do baru vstoupila W~Assi a několik dalších Wassongů, kluků i holek. Mezi nimi žena, která ačkoliv vypadala stejně mladě, pocházela z dob císařství. Její omračující krása působila i na mne, na lidi tím víc. Pleť o stupeň světlejší než černá, dlouhé rovné černé vlasy. Zářivě modré oči, dědictví po Denisovi. Nevšedně mocná aura. Ma~am.

Počínala si jako čarodějka: okamžitě po vstupu se rozhlédla po baru a vyhodnotila přítomné. Změřila jejich aury a zapamatovala si je. Poznala taky mne a zamířila k nám, ale Ann jí vstoupila do cesty, uvítala ji a hned začala povídat, kdo je a jaké má úmysly. Mluvila dlouho a nesouvisle, avšak Ma~am ji zdvořile vyslechla.

Až potom přišla k nám. Její krása nebyla přirozeného původu, byla na ni vložena, když studovala na Skále. Ohromila mne, ačkoliv nejsem člověk. Víc mne však překvapil bezbřehý smutek, trvale přítomný ve výrazu tváře; smutek dinosaura, který přežil vymírání.

„Zdravím vznešeného Artannu, manžela/velekněze mé paní.“ uklonila se.

„Je mi potěšením se s tebou setkat, šamanko. Ale nejsem už veleknězem ani manželem Mocné Assi a prosím, abys mi nepůsobila rozpaky.“

„Ani já jsem se nestala kněžkou, jak jsem si vždy přála...“

Věděl jsem, co ji trápí. Její družky padly v boji; ona žije a stala se vrchní čarodějkou kmene Wassongů, aniž o to usilovala. Přežívá, stará se o svůj národ a teskní po nádherném čase svého dětství. Já z těch dob pocházím – o důvod víc, aby ji těšilo naše setkání.

„Jsem rád, žes přežila. Zůstalo vás málo.“ olízl jsem jí tvář.

Chvíli se se mnou mazlila; pak mne nechala ostatním a přemístila se na místo diskžokeje. Uvítal ji s náležitou úctou, znali se.

Nechala ho pustit další desku. Ona začala prozařovat sál; nejdřív světla na stěnách a stropě, potom záblesky barev ze všech stran. Takové barevné proměny jsou běžnou součástí diskoték, ovšem vždy vycházejí z nějakého reflektoru; Ma~am vytvářela světlo odevšad a odnikud.

Mladí zajásali. Z jejich reakcí jsem pochopil, že Ma~am tady není poprvé a její akce vyvolávají nadšený ohlas. Někdo požádal u baru o telefon a hned to volal nějakému kamarádovi.

„Vem holky a přijďte všichni, vypadá to, že bude jízda!“

Stěny se začaly prohýbat a vlnit, objevovaly se na nich barevné ornamenty, které se stále měnily. Společně se světly to způsobilo, že lidé přestávali jasně vidět, motali se a vráželi do sebe, zvláště při rychlém tanci. Holky pištěly, kluci se smáli. Někdo křičel, co podlaha; Ma~am tedy způsobila, že se i podlaha začala vlnit, tanečníci se potáceli a padali, znova vstávali a pokoušeli se udržet na nohou.

Znám tyhle hry. Techniku ovlivňování vnímání se žákyňky učily ještě jako děti, jednak je to bavilo, jednak to není tak těžké jako jiné iluze. Samozřejmě ve skutečnosti není možné ovlivnit vlnění podlahy, pouze vnímání lidí – například já sice takové hry vnímám, ale zároveň je umím rozeznat od reality. Kromě toho jsem chráněn proti iluzím.

Zajímalo mne, jak to vnímá Jana. Tančila jako ostatní a dokonce se smála; když na chvíli přiběhla se napít a odpočinout si, zeptal jsem se, ale smála se ještě víc a řekla, že je to fajn hra.

Kdosi ze stálých hostí si něco poručil. Ma~am vyhověla okamžitě a ochotně: na určitých místech podlahy začaly šlehat výboje, které lehce bolestivě práskaly tanečníkům do nohou. Podstata vtipu byla v tom, že nikdo nevěděl, na kterém místě výboj číhá; rozhodně se dobře bavili. Výboje byly tak slabé, že pouze pobavily; Ma~am však určitě umí i smrtelnou dávku.

Diskžokej pustil sérii ploužáků. Partneři se nalepili na sebe, ovinuli se rukama jako chapadly a vlnili se tělo na tělo. Během té doby se do Fénixu nahrnula spousta dalších, nalákaných kamarády; hned se přidali. Ma~am se naopak přišla k baru napít; měla svůj oblíbený posilující odvar, obsahující spoustu kofeinu a nějaké další složky.

„Oni by chtěli, abych je zblbla tak, aby nevěděli, kde jsou a co dělají. Možná to zkusím, ale nevím přesně... nepamatuješ si, jak se to dělá?“

„Nikdy jsem se nezajímal, jak ovlivňovat lidi.“

„Ale byl jsi při přednáškách, ne?“

„Na přednáškách jsem obyčejně spal. Nebo aspoň podřimoval.“

„Nelži. Leopardi vnímají i v polospánku. Umíš třeba vypnutí zraku?“

„Možná, nejsem si jist. Nechceš si mne prozkoumat?“

Byla to pastička, ale okamžitě nadšeně souhlasila. Lehla si ke mně tak, aby mi ležela na kožešině a hlavou se opírala o mou šíji. Pocítil jsem pronikání do mysli, jenže v ní dost bezcílně bloudila.

Kdybych tak dokázala změnit lidi v leopardy jako Denis...

Já se ve své paměti naštěstí vyznám. Zkusil jsem zavzpomínat na dobu, kdy jsme se toulali po Africe s Denisem, Charrym, Dianou...

Jenže Ma~am ovládly prudké emoce. Chápal jsem ji: spatřila Afriku. Nikdy se do své vlasti nedostala, neměla příležitost; teď si mohla procítit dávno ztracenou zemi Wassongů, širé stepi a vyprahlé hory, stáda pakoní a zeber, vznosné žirafy a majestátní slony. Propadla extázi; když se jí podařilo setkat s bohyní Assi, kterou od dětství uctívala, dostal jsem strach o její duševní zdraví. I já se na ni pamatuji; miloval jsem se s ní v její leopardí podobě, zatímco Denis v lidské. A když nás chtěla pozlobit, vyměnila nám těla nebo dopřála vzájemně se vnímat. Také všem ostatním...

Ma~am se rozplakala, když viděla ztracený svět. Zoufale prosila Assi, aby se nad ní slitovala a dopřála jí svou přízeň. Pocítil jsem změnu energie, připravil jsem se a...

Blesk! Škubl jsem sebou, když mne zasáhl, ale Ma~am se svíjela v křečích. Rozpojili jsme se, nevím co vnímala, ale obdržela asi víc schopností, než bych potřeboval já. Když se probudila a vstala, trochu se motala.

A když jsem otevřel oči, stála kousek od nás Anna-Maria a pozorně sledovala, co to vyvádíme. Něco jí probíhalo myslí...

Ma~am dokázala velice rychle přijít k sobě. Ovládla se: „Co chceš?“

„Ty umíš všechno! Jsi skvělá čarodějka!“

„Nejsem skvělá a neumím všechno. Co požaduješ ty?“

„Říkala jsem ti přece o Fénixově řádu. Potřebuju, abys byla mou nejvyšší čarodějkou! Bude potřeba všem pomáhat...“

Ma~am ji chvíli zamyšleně pozorovala. „Jsem šamankou kmene Wassongů.“

„Ti tě nepotřebují tak naléhavě jako já!“

„Myslím, že ano.“

„Já tě potřebuju! Řekni, kolik ti mám platit; šetřit na tobě nebudu!“

Ma~am nezměnila výraz tváře, ale nezdálo se mi, že souhlasí.

„Nemáš nic proti spojení myslí?“

Ann přijala přímo s nadšením; už dlouho se těšila. Propojily se hned na místě a chvíli tak setrvaly. Pak šamanka řekla: „Už vím, jaká jsi.“

„Drzá, nevychovaná, tvrdohlavá a protivná. Naprosto zkažená. A propadlá těm nejohavnějším úchylkám v sexu.“

Ma~am se usmála. „Nesmysl. To všechno leda předstíráš.“

Ann doširoka otevřela oči. Situace ji začala zajímat.

„Pohovoříme si.“ Ma~am škubla prsty; ocitli jsme se v odděleném prostoru, kde sice byla tiše slyšet hudba, ale nerušila nás. Ann to překvapilo.

„Jediný cíl, který skutečně máš, je ovládat ostatní. Je ti celkem jedno, jak to uděláš, ale chceš podřídit své vůli všechny. Zatím začínáš, takže je většina tvých aktivit přínosná. Nebo aspoň zábavná.“

„Neměla by být?“

„Byla bys ideální zlá čarodějka. Na Atanoru jich měly několik a hluboce si jich vážily. Zlé WZ vytrvale vymýšlely podrazy na ostatní a nutily je se bránit; to bylo důležité do budoucna, než se dostaly do skutečného boje. Uměly se krýt dokonce proti telepatii, dalo práci je odhalit.“

Ann to velmi zajímalo. Asi by se jí taková hra líbila.

„Jsi zlá, bezcitná a působí ti potěšení škodit druhým. Myslíš, že tvoje peníze vyřeší všechno; protože jsi mladá a roztomilá, všichni ti podléhají. Baví je, co vymýšlíš. Jsi jedna z mála zábavných bytostí jejich světa.“

„A to je podle tebe špatný?“

„Nevím. Znova opakuji: kdyby to bylo na Atanoru, všichni by tě milovali a těšili se, co zas vymyslíš. Tady je to horší; tvoje kamarádky se bohužel nedokážou adekvátně bránit.“

„Nikomu jsem neublížila!“

„Necítila jsi zvrhlé potěšení, když jsi stříhala hlavu těm holkám?“

„To začala támhleta! Já jí říkala, že se wingy už nenosej!“

„Jana necítí ani uspokojení, ani zvrhlou rozkoš. To cítí, když uloví něco živého. Je leopard a je spokojená, když zabije kořist. Ty nezabíjíš, raději bys kořist jenom trápila.“

„Ale všem se to líbí!“

„Ano. Jsi charismatická a ostatní ti rádi podléhají. Nejdřív sestra; měla by na tebe dávat pozor, namísto toho dělá, co ti na očích uvidí. Pak Miina, kluci, teď ty turistky. Jsou spokojené, zažívají dobrodružství. Ale kam až je chceš zavést? Do války?“

„No dobře, tak se teda bavím! Co je na tom zlýho?“

„Neříkám, že je to špatné. Jenom tě varuju.“

„Takže mi nepomůžeš?“

„To jsem neřekla. Žiju tady ve městě, ty taky. Budeme se setkávat. Můžeme být kamarádky, nebo spolu bojovat. Taky můžeme obojí najednou.“

Ann blýskla očima: „Jo!“

„Tušila jsem, že by se ti to líbilo. I mne to láká. Ale je to o hubu.“

„Myslíš, že se poseru strachy?“

„Zkusím ti něco vysvětlit. Pro začátek o sexu.“

„To jo, to já ráda. Těším se, až to spolu zkusíme...“

„Nemáš sex ráda ani zdaleka tak, jak předstíráš. Je to další pokus dostat všechny do područí, protože každej chlap se cítí provinile, když přefikne praštěnou čtrnáctku. Ujišťuji tě, v našem kmeni to je běžný.“

„A co? Za vašich časů šoustal kámen cihlu a...“

„Za našich časů byl sex stvrzením přísahy. S kým se spojím, toho už nikdy nesmím zradit. Ani nikoho z jeho rodu. I kdybych za něj měla bojovat. Tuto přísahu většina mých bratří a sester dosvědčila krví.“

„Chceš říct, že já bych to nedokázala?“

„A ty chceš říct, že ano?“

„Je mi čtrnáct, sama jsi to řekla! Nemůžu nic slibovat...“

„***!“

Ann se zarazila. Chvíli tupě zírala. „To nemyslíš vážně!“

„Já ano.“

Polkla dvakrát naprázdno. Nevěděla, co říct.

„Těší mě, že ses nad tím aspoň zamyslela. Varuju tě: jestli něco slíbíš a pak to nesplníš, může se stát, že tě někdo zabije.“

„Ty?“

„Já ne. Já ti zatím nevěřím. Jsi malá hloupá holka, žádná caana.“

Ann sklopila oči. Bolelo to.

„Zabije tě někdo, kdo tě bude milovat a věřit ti. Uvěří tvým slovům, půjde za tebou a nechá si všechno líbit. A ty ho zradíš.“

„Nezradím! Copak mi ani trochu nevěříš?“

„Jestli se staneš velitelkou Fénixova řádu, bude to velká přísaha. Navíc: znáš všechna nebezpečí? Víš, co bude, až vztyčíš svou korouhev na nepřátelském území? Znáš svoje nepřátele?“

„Ne!“ hlesla.

„Posunutím hraničních kamenů vyzýváš k boji zlé lidi i samo Peklo. Máš na to dost síly? Počítáš s tím, že budeš muset bojovat i s démony?“

„Snad ne!“

„Je to snad Fénix, co vidím na tvé hlavě? Posvátný Fénix, vládce Živého Ohně! Jen tím znamením vyzýváš všechny jeho nepřátele! A zatahuješ do války svoje kamarády!“

„Chceš říct, že něco jako Fénix fakt existuje?“

„Já jsem ve válce byla. Viděla umírat kamarády, byla zraněná a dlouho trvalo, než jsem se vylízala. Chci jít do boje, až nadejde; ale ne se spojenci, kteří nevědí, o čem mluví!“

„Ale já jsem tohle všechno nevěděla!“

„Teď to víš. Nechám tě rozmyslet; jestli budeš i potom ochotná přijmout Hru, stanu se tvojí čarodějkou. Ale pamatuj si, já tvoje myšlenky znám!“

Ma~am lehce zrušila ochranu. V sále bylo tak narváno, že se tam tanečníci málem nevešli. Soustavně naráželi jeden do druhého.

„Teď ti ukážu, co umím!“ usmála se šamanka. Pak se obrátila ke mně:

„Smím tě poprosit, Artanno? Zkus zazpívat svoje válečné písně a přivolat z nebytí Zářící Duchy bojovníků padlých v bitvách! Popros je, aby nám pomáhali. Možná ti řeknou, jak si vedeme v té velké válce...“

Uklonil jsem se. „Zkusím zpívat pod měsícem. Janu chránit nemusím, zde jí nic nehrozí.“

Jana přitančila, celá rozzářená. „Naopak! Byla bych ráda, kdyby mi tady aspoň něco hrozilo! Chtělo by to pěknou rvačku!“

„Možná se dočkáš,“ smála se Ma~am, „Ale mám i lepší nápady!“

Tak jsem vyšel ven a nechal svoji dceru bez ochrany.

Diskžokej nasadil Balady Renky de Castignac. Už jsem slyšel to jméno, ale netušil jsem, co uslyším. Táhlé, teskné a vemlouvavé melodie, zdůrazňované rachotem bubnů a tenkými tóny píšťal. A pak zpěv s doprovodem kytary: temné, vášnivé, hrozivě vábivé zvuky. Její hlas zněl, jako když se oddává milenci; zněla v něm skrytá síla, láska, nenávist, vášeň; bylo v něm slunce i déšť, bouřlivý vítr, země, nebe i samy hvězdy. Zpívala o lásce; avšak ta láska, kterou vzývala, obsáhla celý svět. V jediné písni se oddala všem, kdo jí naslouchali, mužům i ženám; a současně varovala nepřátele, že bude prolita jejich krev, že přijde strašlivá pomsta za dávné křivdy a odměna za dobro, jímž se člověk přibližuje Bohu. A když zmlkla, znělo to, jako když skřivan dozpívá a jako kámen padá dolů k zemi.

A hned další píseň. Opět o křivdách, o násilí, nevinně prolité krvi. Zněl v ní smutek i nenávist; cinkalo stříbro hvězd a temné dunění v hlubinách sopky, mořské vlny i šumění větru. Možná i píseň, jakou se ozývají hlubiny vesmíru. Nebo rachot Božích mlýnů? Ten hlas se vpíjel do duše každého z posluchačů; jako ostrá dýka procházel tělem, kostmi, zarýval se přímo do srdce, bodal a vrtal v hlubinách, až srdce v hrudi začalo bušit a jeho divoký tep se přenášel do rozpálených spánků.

To už jsem byl venku, ale my šelmy máme jemný sluch. Pochopil jsem, proč mě Ma~am poslala ven. Věřte, netoužím po sexu s člověkem. A odhadoval jsem, že oni budou za chvíli toužit po každém.

Copak si asi počne moje Jana? Rozhodně to předem neměla v úmyslu. Mohla by vyklouznout za mnou, ale to asi neudělá, je pěkně rozjetá a má náladu se vrhnout do boje. Při leopardích tancích musí samec svou dámu přemoci, aby ji získal; ačkoliv proč by tam byla, kdyby nechtěla? Jak chceš, děvče; hrej si, já ti v ničem bránit nebudu!

Ma~am se přesunula za mixážní pult. Renčiny nahrávky se pouštěly na zcela jiném zařízení, než desky či magnetofonové pásky, ale to nebylo nejdůležitější. Diskžokej jí ochotně vyklidil pole a šel si taky zatančit; už tušil, co se bude dít, a nechtěl to zmeškat.

Jak už řečeno, byl parket přecpaný, téměř tam nebylo k hnutí. Ma~am tedy pustila milostnou píseň, vhodnou jako ploužák, a zároveň ovlivnila vnímání, aby každá dvojice měla pocit, že je na světě sama. Okolní svět se rozplizl, téměř zmizel; vráželi do sebe, ale nevnímali to, jen se spolu mazlili. A že Renčiny písně jsou podstatně delší než normální, jejich vášeň prudce stoupala a projevila se bouřlivými reakcemi těla. Kromě jiného přestali snášet jakékoliv oblečení; servali ze sebe to málo, co někteří měli, aby se mohli volně dotýkat jeden druhého. A když jejich vášeň vyvrcholila, spojili se a milovali přímo při tanci; nikdy nezažili nic krásnějšího.

Asi čtvrtina přítomných byly milenecké páry, které netoužily zapojit do své lásky nikoho dalšího. Uvědomily si situaci a raději se přesunuly někam do kouta, aby je nikdo nerušil. Další měli také stálé partnery, ale neměli nic proti tomu, když budou přinuceni ke změně. Tu změnu jistila zkušená WZ; kdyby někdy nastal spor, lze na ni všechno svést.

A víc než polovina byli turisté, kteří přišli právě proto, aby si pořádně zařádili. Typický příklad byly Áčko a Béčko; chtěly vyzkoušet nejdivočejší hry, ale nechtěly, aby to mělo důsledky, a hlavně aby se to dozvěděli doma. Rodiče možná tuší, co chtějí provádět, ale důkazy nebudou; proto taky nikomu neřekly svá jména a ochotně souhlasily s převratnou změnou vzhledu. Jiní turisté si nějaká jména vymyslí, pátrat po nich nikdo nebude. A všichni budou spokojeni.

A kupodivu, kdesi v hloubi duše toužil každý po veliké romantické lásce, něco na způsob Romea a Julie. Zvlášť když jim k tomu zpívala Renka. Každý věřil, že jednou potká někoho, pro koho bude ta pravá či pravý; pak zapomenou na vše, co bylo dřív, a půjdou za ním.

Ovšem teď byli tady a vcelku si byli vědomi, kde jsou a co tu dělají. Na příklad jim Ma~am vsugerovala, že nejvíc se jim líbí ten partner, se kterým zrovna jsou. Lásku vzbudit nedokázala, sexuální touhu snadno. Věděli, že jim schválně pouští zajímavé zážitky, těšili se na to; třeba je na chvíli přenesla do různých krajin, dnes hlavně afrických. Nebo je proměnila v odlišné bytosti; ne ovšem natvrdo, jen cvičně. Hrála si s nimi a oni to oceňovali potleskem.

Ma~am nebyla špičková čarodějka, ale postřehla pokus dostat se jí do mysli a něco tam vyhledat. Samozřejmě Ann; nejspíš jí při odpoledním spojení utkvělo něco v paměti, a teď se pokouší to použít. Ma~am neměla námitek ji něco předat; zkusila ji napojit a učit iluzi, jak to kdysi učily ji, jenže to nikdy nedělala a nebyla si jistá.

A pak poznala, že i ji někdo ovládá. Někdo mocnější, kdo si přeje, aby to předala všem. Kupodivu ne Assi, kterou tak nějak čekala. Nějaká jiná caana, vodní bytost... Esxatli? Nemožné, nebyla v Indiopolisu od doby, kdy ji zranili ve válce! Copak si mořská paní, Stříbrný delfín, ta co tančila a zpívala před Trůnem, může pamatovat černou holku, která tam lítala na wingu a vcelku nic nedokázala?

Ale milovala moře. Kdykoliv měla příležitost, zaletěla do města a koupala se; skákaly ze střechy Zlatého paláce a ty nejodvážnější si troufly až na věž, odtamtud letěly daleko a bylo to trochu nebezpečné. Ale žádné se nic nestalo, kromě nějakých bezvýznamných odřenin...

Vytvořila iluzi mořské pláže. Renka zrovna zpívala o opuštěné lodi, tak se to hodilo; nad hlavami jim lítali racci a křičeli. Potom kormoráni, pak mořští orli a nakonec pterodaktylové. Tanečníci se smáli a zubatých zobáků se vůbec nebáli, i když na ně ptakoještěři nalétávali.

Mnoho přítomných se chtělo v tom moři vykoupat. Ma~am byla ochotna vyhovět, ale napadlo ji něco lepšího; změnila podlahu na řídký gel, který se lepil na kotníky a spoutával nohy, takže museli vyvinout sílu, aby se z té břečky uvolnili. Rozesmálo je to.

Ma~am se zamyslela; nemusí využívat pouze existujících struktur, může si nějakou sama vymyslet. Vytvořila cosi jako rozpuštěnou sklovinu, nebránila pohybu, ale zpomalovala jej; jinak měla vlastnosti jako voda. Ta hmota zvolna stoupala od kotníků ke kolenům, někteří to neustáli a upadli do ní, ale partner jim pomohl a tím víc se smáli.

„Víc, víc!“ křičeli a někdo dodal: „Udělej Pěnu!“

Pěnu vymyslela WZ Bára pro potěšení dětí a mládeže v Univerzitním komplexu jednou při epidemii vší, aby po ní všem slezly vlasy. Byla nesmírně příjemná na dotek a koupat se v ní byla rozkoš, zvlášť do ní skákat z výšky, ale Bára ji dělala nerada, ostatní WZ jen občas, jako odměnu dětem za dobré chování. Ma~am zhruba věděla, jak se vytváří, její hmota však byla kompaktnější. Upravila ji.

Když jim stoupla k pasu, pochopili. Začali si podrážet nohy a potápět se navzájem, někteří se snažili bránit, ale v té vazké hmotě byla obrana ještě obtížnější než v oleji. Ma~am stála na pódiu, výš než oni, tak když jim dosahovala hmota k ramenům, jí teprve k pasu. Někteří nechtěli přijít o hřívu, tak vylézali na stoličky, dokonce i na barpult; ale černá čarodějka se jen zasmála, seskočila a ponořila se i s hlavou. Svědilo to, aby si každý akci vychutnal. Anička přišla o wingy, zuřila a nadávala, ale hmota jí vnikala do úst a začala se dusit. Většina lidí se smála.

A hladina stále stoupala. Když jim dosáhla k ústům, dostali strach; začali se topit, křičeli o pomoc a pokoušeli se uniknout, ale nebylo kudy. Pak už nemohli dělat nic jiného, než se nadechnout; hmota jim pronikla do plic, ale neublížila, dýchalo se jim stejně dobře jako na vzduchu. Naopak, hmota regenerovala jako dýchání Ohně. Těla měli hladká a kluzká, když se zkoušeli dotknout a podržet si partnera, ruce jim klouzaly. Smáli se. Otevřeli oči; pod hladinou bylo skvěle vidět, jejich těla světélkovala jako těla hlubinných ryb. A mohli v tom plavat jako ve vodě!

Tehdy Ma~am zkusila něco, co nezažila od dětství: všeobecné Propojení. Všichni se vnímali, každý byl součástí každého; cítili i přítomnost všech svých Ochránců, a oni jim dodávali sílu i znalosti, jaké potřebovali. Snad tomu napomohla Renčina hudba? Nahrávka stále ještě zněla, na přístroje žádná iluze nepůsobí.

Ma~am iluzi udržovala, dokud neusoudila, že už mají dost; pak snižovala hladinu a když se dostali ke krku, změnila hmotu v obyčejnou vodu. Potom ji snižovala, až ji zrušila úplně. Teprve teď jim situace naplno došla; navzájem se prohlíželi a osahávali, většinou se smáli, ale některým to nebylo tak docela po chuti.

„Tak co, už máš dost?“ zeptala se Ma~am Aničky.

„No, bylo to bezva... ale ještě bych si pěkně zašoustala! Víš, v tom...“

„No – jak chceš.“

Tentokrát provedla přeměnu v jediném okamžiku, aby se lekli. A pak hned vyslala Impuls k orgiím; zrovna začínala píseň, která se k tomu velice hodila. Pak si sedla na pódium a sledovala, jak jim to jde. Občas prováděla drobné korekce, když postřehla, že se někomu něco nelíbí.

Jana si první ponoření vychutnala jako ostatní. Podruhé už ji nepřekvapilo, jen couvla do svého kouta, aby nepřekážela a aby ji nikdo neotravoval. Milostnou extázi ostatních sledovala se zájmem, ale nezapojila se. Ma~am si toho všimla, ale neudělala nic, ani o tom nemluvily.

Většina přítomných si přála milovat se až do vyčerpání. Ma~am vyhověla; když postupně odpadli a usnuli, Jana vyklouzla ven a došla k místu, kde jsem seděl a tiše zpíval svoje písně. Řekla: „Myslím, že jsem viděla vše, co jsem chtěla vidět.“

Přespali jsme v roští za hotelem, jako obvykle. Ráno po probuzení se šla Jana vykoupat; nikdy se nenaučila pořádně olízat jako správná kočka. Možná jsem ji měl olízat já, alespoň by mi nepřekážely žádné chlupy.

Přesvědčil jsem se, že naši koně jsou v pořádku a v klidu se pasou. Mohli jsme odjet kdykoliv, ale u ohrady jsem potkal nějakého tygra; řekl mi:

„Přijede sem Jarvis Kerr. Možná bys s ním měl promluvit!“

„Kdo je Jarvis Kerr?“

„Ty ho neznáš? Jeden z princových důstojníků...“

Rozhodl jsem se tedy počkat; třeba bude vědět něco o Denisovi.

Když jsme se vraceli do města, potkali jsme Sigrid. Byla krásná; zrzavé kadeře jí spadaly až na záda, na krku girlandu z čerstvých květů až k prsním bradavkám, dole krajkové kalhotky, jimiž volně prorůstaly husté rezavé chloupky, lákající k pohlazení. Přitažlivě voněla sexem.

„Hezký, že?“ předváděla se, „Schválně si sáhněte...“

Jana se skutečně přesvědčila o kvalitě jejích vlasů. „Iluze?“

Sigrid na chvíli iluzi zrušila. „Takhle beze všeho je to bezva! Cítím se taková... čistá! Od teďka chodím nahá, nikde mě nic neškrtí...“

Nevyjádřili jsme se, ona to však ani nečekala, nenechala se zadržet:

„Už jsme se domlouvaly s Torven! Chceme rozhodně pokračovat v cestě kolem světa, ale ještě před tím bych chtěla studovat; potřebuju se pořádně naučit vytvářet vzhled, jaký chci. A všecky ty ostatní blbinky! Potom se vrátíme na Arabský Východ a vyřídíme si to s nima!“

„Co jako?“

„Ty nevíš, že nás odtamtud vypověděli? Vůbec nechápu proč! Jenom proto, že jsme krásný blondýnky? Na to neměly právo! Tak teď uviděj!“

„Co jim chcete udělat?“

„To jsme se ještě nedohodly, ale každopádně to nevzdáme! Budeme je provokovat a škodit jim, jak to půjde!“

V tom bych jim rozhodně nechtěl bránit.

„A pak si to vyřídíme se všema ostatníma! Těma bohatejma lumpama, co jim všecko patří a každýmu škoděj! Víš, jak nad náma bohatý spolužáci ohrnovali nos? Naši měli akorát na to, aby mi poskytli vzdělání; tu cestu mi zaplatili za dobrý vysvědčení, ale trvali na tom, že si musím na pobyt vydělávat. A Torven zrovna tak! Teď to těm náfukům ukážem!“

„Takže se chystáš vyhlásit válku celému světu?“

„Proč hned válku? Budeme bojovat jako čarodějky! Prokážeme každému nějaké dobro, tím těm mizerům uškodíme nejvíc! Třeba se dáme ke Greenpeace a budem chránit velryby nebo tulení mláďata! Potrestáme ty, co kácejí stromy a zabíjejí chráněný zvířata... Prostě všecky!“

„Vaše velitelka Ann s tím souhlasí?“

„Ještě jsme se nedohodli, ale určitě bude. Ann je pro všecko, jenom když bude legrace!“

Tomu bych taky celkem věřil.

„Nebo... mě pořád láká dělat striptérku nebo hrát v nějakým hodně drsným pornofilmu! A nejlepší, kdybych dělala rovnou luxusní prostitutku! Vždycky bych na sebe vylákala nějakýho nic netušícího chudáka, ucasnovala ho svou vášní a až by odpadl, proniknu mu do mysli a celou mu ji přestavím, než se probudí! Kdyby se mi tak podařilo ulovit nějakýho opravdu hnusnýho úchyla!“

„Tak si počínaly čarodějky i dřív...“

„No právě! Teď už to nikdo nedělá, tak si ti srábci myslej, že na ně nikdo nemá! Ale my jim ukážem!“

Po pravdě řečeno, nebyla první, kdo vstupoval do života s podobnými plány a ideály. Ty ostatní byly ovšem o něco mladší a méně zkušené.

Jana prozatím neřekla nic, přesto se na ni Sigrid zaměřila.

„S kým tys vůbec byla? Nějak jsi zmizela... nepamatuju se...“

„S nikým.“

„Ale proč? Každej se přece snažil...?“

„To se týká lidí. Já jsem leopard.“

Sigrid na ni zůstala koukat. Přes veškeré znalosti nasbírané v Propojení nechápala; pak se vzpamatovala aspoň natolik, že...

„Jak je možný stát se leopardem?“

„Nevím. Já jsem od nepaměti.“

Sigrid poněkud zvážněla. „Mohla bych pochopit tvůj život, lorde Artanno?“

Odpověděl jsem: „Bude mi potěšením.“

Tak jsme odešli opět do hotelu. Nikoliv do luxusního apartmá Kozlowskich, nýbrž do kumbálu v nejvyšším patře, kde bydlely (spíš přespávaly) Sigrid a Torven. Hotelu vyhovovalo, že se vešly na lůžko 1+1/2. Sprchový kout, věšák na stejnokroje, veškerý majetek v báglech v koutě.

Lehl jsem si na podlahu (koberec tam byl, ale tak sešlapaný, že nikdo by si netroufl ho hostům ani ukázat), Sigrid ulehla na můj kožich, tentokrát břichem na hřbet, neboť ji vzrušovala hebkost mé srsti na nejcitlivějších místech. Do mé mysli vstoupila překvapivě snadno; začátečnicím to obvykle trvá mnohem déle. Zbavil jsem se všech myšlenek, abych ji nerušil. Ani jsem nebyl zvědav na její životní osudy.

Jana se svinula na lůžko; bylo pro ni poněkud měkké, ale nevadilo to.

Během spojení přišla Torven; koukala na nás překvapeně a nechápala, co to provádíme. Pochopila až za osmatřicet vteřin; potom ulehla na koberec vedle mne a pokusila se vsomrovat pod moje tělo; položil jsem na ni tlapu a tím ji dostatečně přitiskl. Připojila se sama.

Když se dostatečně seznámily s celým mým životem, ještě chvíli si vyměňovaly své poznatky. Tehdy jsem už jejich vzájemné vztahy nemohl ignorovat; například jsem se dozvěděl, kvůli čemu je vypověděli ze Saúdské Arábie. Dvě blonďaté Švédky v šortkách a tenkých tričkách bez podprsenky, které si přály navštívit Mekku a jiná pamětihodná místa, byly na příslušníky pohraniční stráže moc. Po kratší hádce, do níž se zapojil též nepříliš zkušený tlumočník, jim dali do pasu razítko 'Nežádoucí cizinec' a poslali je pryč. Jinde v arabském světě stačilo jen nahlédnout do pasu a hned je lifrovali dál, aniž se s nimi o čemkoliv bavili.

Já ovšem v Mekce byl. I když je to dávno.

Pak jsme ještě chvíli leželi a relaxovali. Sigrid se zvedla první; vešla do sprchy a chvíli se omývala. Potom vystoupila. Zrcadlo na stěně bylo dost velké a kdyby nebylo asi ve třetině prostřelené, nikdy by ho sem správa hotelu nedala. Sigrid nejdřív zkusila zvýšit svou tělesnou teplotu natolik, aby se osušila. Pak si nechala narůst po celém těle srst šelmy v kamufláži, jakou mám já, tedy zcela ojedinělou. Tělo se jí docela podařilo, s tváří měla poněkud potíže; ale když se pokusila o templářský kříž, který mám vtavený do hrudní kosti, zarazil jsem ji.

„To radši nedělej, je to nebezpečné!“

„Proč?“

„Je to kontakt na vyšší moc. Mohl by tě začít ovlivňovat.“

„Co když chci?“

„Řádový kříž pomáhá pouze Templářům. Jiným může ublížit.“

„Jak mám složit přísahu?“

Neřekl jsem nic. Místo toho promluvila Torven:

„O co jsme horší než ty holky, co s váma jezdily v Africe? Bonny, Naike, Efka a všecky ostatní? Možná nejsme tak dobrý jako ony, ale nemáme strach za vás bojovat – nebo i zemřít!“

„Ty, které jsi jmenovala, byly mladé a nezkušené; ale žily i padly se ctí a zasloužily si věčnou památku. Když budete jako ony, máte právo nosit kříž řádu. A taky posvátné znaky šelem.“

Sigrid mě objala a dala mi pusu na čenich.

„A schválně: jak moc je těžký se trafnout na šelmu tak, abych se s tebou mohla milovat? Aspoň jednou...“

Jana se uchechtla. Já jsem se snažil zůstat vážný.

„Neužila sis dost, když jsi sledovala moje vzpomínky?“

„No právě! Když to bylo tak pěkný...“

„Děvče, transformace je docela jiná kategorie než iluze. Iluzi zvládneš celkem snadno, ale měnit vlastní tělo, nebo dokonce cizí, na to potřebuješ spoustu energie. A tu nemáš! A ode mne ji nezískáš!“

Myslím, že jsem chápal, o co jí jde. Tak jsem dodal: „Ale můžu tě olízat.“

Kdyby věděla, co ji čeká, měla se bát. Namísto toho si lehla a těšila se.

Jazyk nás šelem je drsný proto, abychom mohli snadněji rozrušit maso ulovené zvěře. Jana už to znala, ji jsem čistil od malička. A pouze jemně, ne plnou silou, to bych jí sedřel kůži. Na Sigrid jsem byl ještě mírnější, ale vůbec to neocenila, začala řvát skoro od začátku. Přidržel jsem si ji tlapkou a trochu do ní zapíchl i drápy, aby se necukala.

Jana se řehnila. Torven si napřed nebyla jistá, pak se zklidnila, neboť když jsem na chvilku přestal, Sigrid se hned dožadovala pokračování. Ovšem že jsem vyhověl; lidské samice naše jazyky podivně vzrušují. Mají na těle velice citlivá místa, a můj jazyk je hodně dlouhý.

Když už Sigrid měla dost, nechal jsem ji. Lapala po dechu.

„Jsem zvědavá na tebe!“ odsekla Torven, „Nebo si netroufáš?“

„Teď už je to stejně jedno! Ať mě třeba zakousne!“

Nezakousl jsem ji, nýbrž taky pečlivě olízal. Ječela snad ještě víc.

„A co jako že se stalo?“ vyptávala se Sigrid.

„Cos čekala? Vyhodili nás. Od teďka nemáme práci a musíme vypadnout!“

„Tak ať mi vylížou prdel!“

„Ty toho ještě nemáš dost?“

Sbalily svoje věci, což jim nedalo moc práce, hodily bágly na záda a bez námitek opustily kumbál. Chvilku se zdržely v účtárně, kde jim vyplatili, co jim patřilo. Možná o něco málo víc, aby radši už vypadly. Když vyšly, přepočítávaly si peníze a netvářily se zrovna nadšeně.

„Mám vám zkusit sehnat jiné zaměstnání?“ zeptal jsem se.

„Ty?“ vyprskly smíchem, „Co ty víš o práci?“

Něco málo jsem věděl, ovšem z dávných časů. Slíbil jsem jim, že pohlídám ty jejich bágly, Janu jsem poslal s nimi, aby se poptaly. Než se vrátily, zastavil na parkovišti autobus a z něj se vyhrnul dav turistů. Nejdřív si mě všimly děti; některé se bály, většina mě chtěla pohladit. Rodiče je varovali a měli na mě dost ošklivé názory. Někteří v jazyce, který značně připomínal švédštinu.

„Ničeho se nebojte,“ řekla jim Torven, která právě přicházela a ukusovala placku se zeleninovým čatní, „Artanna je hodnej, nikoho nekousne!“

Její zásah udělal všem radost. Největší asi průvodkyni. „Ty seš Norka?“

„Švédka. Ale norsky umím taky.“

Průvodkyně si ji důkladně prohlédla. Torven se do města vyparádila, měla krajkové poloprůhledné prádlo, blonďaté wingy a po celé hlavě tetování. Ta dívka vypadala podobně; prsty naznačila žádost o kontakt.

„Já jsem tady náhodou!“ varovala ji Torven, „Jsme na cestě...“

„Ale kamarádíš se šelmama! Někdo tě připojil?“

„Včera. Byly jsme tancovat a jedna WZ nám udělala Propojení.“

„Jo ták... co máš v plánu dál?“

„Vlastně jsme na cestě kolem světa.“

To už došla i Sigrid, naslouchala a přikyvovala.

„Rády cestujete? Utrácíte zazobanejm rodičům penízky?“

„Vyděláváme si. Jak umíme!“

„A ňákej kejkl třeba nesháníte?“

„No – jestli o něčem víš?“

Průvodkyně se obrátila ke mně: „Hele čičmunde, můžeš se chvilku těm dětem věnovat? My si jen na chvilku odskáknem támhle do kanclu...“

To místo byla cestovní kancelář. CK Barbara.

„Tak na rovinu, dámy: jste mladý, docela hezký a jak se zdá, ne úplně pitomý. Nechcete si přivydělat jako zaměstnankyně naší agentury?“

„No – proč ne?“

„Jezdily byste po světě v rámci našich zájezdů a pečovaly o turisty. Teď hned o tuhle výpravu; mě s nima poslali jako náhradníka, ta co měla jet... vybouchla. Eventuálně byste mohly pracovat v naší kanceláři ve Stockholmu. Odkud jste?“

„Já z Rongevenu... potkaly jsme se v Malmö, tam studujeme...“

„Co studujete?“

„Zatím gympl. Teď děláme cestu kolem světa a až budeme mít zkoušky, tak bysme chtěly na Univerzitu do Uppsaly...“

„Skvělý! Takže domů smíte! Papíry máte v pořádku? Pasy a tak?“

„Jo, jistě.“

„Žádný problémy někde po světě?“

„No... máme zákaz do Saúdský Arábie. Asi i jinam v arabskejch zemích.“

„Co jste tam provedly?“

„Nic. Vyhostili nás, jen co jsme přijely.“

„Vypadaly jste takhle?“ zasmála se.

„Skoro. Ale to už se nestane, umíme... učíme se iluzi.“

Průvodkyně vytáhla z peněženky fotku, na níž byla s hezkým mladým mužem v letecké uniformě. Ona měla uniformu letušky, mezi wingy frajersky nasazenou lodičku se zlatými střapci. „Trefíte tuhle uniformu?“

Torven to zkusila. Wingy měla zlaté a delší. Sigrid se taky nenechala zahanbit, jen jí to dalo dost práce.

„Vy máte problémy s E bilancí, co?“

„Dost velký. Pochop, akorát začínáme!“

„Ty máš kliku, jestli tě nabíjí ten borec!“

„Nepůjčím!“ blýskla očima, „Ale jinak dobrý. Na muslimskej východ vás buď nebudeme posílat, nebo vám zajistíme spolehlivý papíry. Taky se můžete vdát a nechat si vystavit novej pas...“

„Heleď, nevadí, že nejsme Arminky? My tady nechceme zůstat na furt!“

„Já se narodila na Novým Zélandě. Jsem tady... už skoro rok. Jednou jsem zašla ke Štěňatům a nalila se jako zvíře. Probudila jsem se ráno s úplně cizím klukem a oholenou hlavou a rozuměla jsem japonskýmu filmu. Od toho dne jsem se vykašlala na všecko a dělám v agentuře. Chystám se studovat etnografii, tichomořský národy.“

„Cos dělala předtím?“

„Manažerku. Teda... sekretářku jednomu tlustýmu idiotovi. Ušetřila jsem si na zájezd a... to je celkem jedno. Už na něj kašlu.“

Za tohoto rozhovoru došly do kanceláře, kde se nudil veliký černoch, Wassonga. Když vstoupily, uctivě sundal nohy ze stolu.

„Čau! Vytáhni papíry, sepíšem s těmahle dvěma pracovní smlouvu!“

Udělal velice otrávený ksicht a sáhl do stolu pro nějaké listiny.

„Ty seš Torven a Sigrid, ne? Vy snad děláte v grandhotelu?“

„Už ne, vyrazili nás. Asi jsme se jim nelíbily.“

„My se totiž nikomu nelíbíme!“

„Divný, mně jo. No, kdo je blbej, je blbej. Vyplňte si to samy!“

„To nás jen tak beze všeho vezmete? Nic o nás nevíš!“

„No, já jsem Amy. Amelie Roscoeová. Nalejem se až večer, jo?“

„Ale o nás nic nevíš!“

„To je fakt. Kdo vás napojil na síť?“

Černoch řekl: „Ma~am, kmenová čarodějka Wassongů. Mimochodem moje teta.“

„Vy jste snad všecky mezi sebou příbuzný, ne?“

„Když ne, tak se spřízníme.“

Sedly si a vyplňovaly papíry. Amy dohlížela.

Jenže Torven to začalo vrtat hlavou. „Hele, co je v tom za flignu?“

„O žádný nevím – proč?“

„Tohle všecko zní jako fantastická šance. Jak to, že před vaší kanceláří nestojej holky frontu a neškemraj o místo?“

„No... ono to zas není tak super výhodný. Plat je dost malej...“

„Menší než v tom hotelu bejt nemůže.“

Amy se zatvářila. Pak jim pokynula, aby na chvíli přestaly psát.

„Tak dobře. Poslouchejte pozorně a pište si to za uši. Agentura vás bude posílat na nejrůznější místa světa. Zajistíme vám čistý papíry, v některých případech jednorázový; to znamená: po použití zničit. Ne všichni, ale některý z nás patřej do... takovýho spolku.“

„Řádu Templářů.“

„No... ano. Taky máte řádové tetování; která lóže?“

„Fénix.“

„Neznám. Co to je? Moment... ta hospoda u řeky?“

„Správně. Včera jsme založili Fénixův řád, nás naverbovali a doufám, že nás ještě nevyhodili. Jako odevšad.“

Amy si navinula pravý wing na prst a zamyšleně se za něj tahala.

„Jak bych to řekla? Jsou bojový složky a... normálně nebojový. Rozdíl mezi nimi je tak malej, že někdy... není žádnej. Chápete to?“

„Jo. Na tý uniformě nosíš pistoli a nějakou dýku.“

„Je to malajský kris a tu parádu nosím jenom v cizině. Hlavně do hospody.“

„Ty piješ hodně, co?“

„Ještě málo, na ty poměry.“

„Fajn holka. Tak povídej, kde je to kopýtko!“

„Tak z mosta do prosta. Spousta lidí má tendenci se zaplétat do různých potyček. Napravovat svět. Jak jsem řekla, že ta má kámoška vybouchla...“

„No?“

„Vybouchla i s autem. Až zjistíme, kdo to udělal, tak ho...“

„Zapletla se do války?“

„Nevím. Možná byla náhodou na špatným místě. To je jedna možnost zmizení. Druhá to, co chci udělat já, odejít studovat. Máte základní znalosti, co? Tak brzo připadnete na nápad jít taky někam...“

„To zní dost hezky!“

„Další fakt. Plat nic moc, ale určitý možnosti. Velení nemá nic proti mírnýmu pašování; můžete kšeftovat se zlatem, drahokamama, uměleckými i historickými památkami, magickými artefakty... a když máte známý šelmy, třeba s kožešinama. Podmínka: deset procent jako podíl státu.“

„Desátek za porušování zákona?“

„Ber to třeba jako... pokutu. Když si otevřeš konto u Monroes banky, tam ti to strhnou automaticky a máš klid; navíc dostaneš podíl z výnosu.“

„Co za to pro nás udělá stát?“

„Kytku na hrob. Případně hlavu tvýho vraha tamtéž.“

„Dík.“

„Vážný varování: nezapleťte se s drogama. Velká konkurence, někdy protivná. Naši po tom taky jdou; některý hrajou na obě strany, to by vám šlo dost o krk. Buďte opatrnější než všichni, co to nezvládli!“

„Takže jsme něco jako tajná armáda?“

„Já vás do ničeho nenavážím! Ale časem vás možná někdo požádá, abyste něco převezly, někde něco vyřídily, kryly mu záda... Fakt mějte rozum!“

„Takže tajný agenti?“

„Já vás fakt k ničemu nenutím!“

„Jenže – my jsme se o tom dneska ráno bavily. Zrovna to bysme chtěly!“

„Tak jste stejný krávy jako já!“

„Ale bojovat zatím moc neumíme!“

„Zatím, jo? Do výcviku se zapojit doufám nechcete!“

„To by se líbilo tvojí sestře!“

Torven se zamračila. „Skrällan nech na pokoji! Na to je ještě malá!“

„Třináct. A jak jsem ji odhadla...“

„Vidělas ji dvakrát!“

„Třikrát. Vychytralá, zvědavá, odvážná. Ve škole samý jedničky, přitom se zaplete do každý lumpárny a pere se, čím dál víc s klukama.“

„Tak ji pozvi sem! Napojíme ji na vzdělávání...“

„Ani nápad! Je to krásná holčička, blonďatý vlásky až na záda...“

„Vsaď se, že do tří dnů bude dohola!“

„Ne, do mý ségry se nemontuj! Je to moc hodná holka!“

„Miluje strašidelný, drastický a krvavý příběhy. A má děsnou fantazii!“

„Ideální materiál na čarodějku.“ řekla Amy.

„Hele, jestli jí něco vykecáte...“

„Asi bude stačit, když tě uvidí.“

„Zrada! Zbuším vás obě!“

„Nic před ní neutajíš, už není dítě. Kromě toho já... naši mají hypotéku na domě a dost velký dluhy. Jestli se dá přijít k penězům jenom tím, že něco někam propašuju, tak jim pomůžu. Co uděláš s penězma ty?“

„Taky nejsme bohatý, to přece víš!“

„Tak sleduj: vrátíš se domů předčasně a oznámíš, že máš zaměstnání. Budeš lítat sem tam a jednat s firmami. Suverénně jednat. Jak dlouho bude trvat, než prozradíš, že znáš všechny jazyky světa a počítáš z hlavy jako počítací stroj? Nebo že když vystřelíš, nejdřív spočítáš trajektorii střely a potom přesně zasáhneš? Kdes vzala rychlost a postřeh šelmy? Jestli tvoje sestřička není blbá, brzo se začne vyptávat. Co jí řekneš?“

Torven potřásla hlavou a zrušila všechny svoje iluze. „Ukážu jí tohle.“

„A zrovna jí můžeš podat nůžky.“

„Nebo víš co?“ zašklebila se Sigrid, „Seznam ji s Anje; ta ji ostříhá bez váhání a s velikým potěšením!“

„Ann je rozmazlenej spratek, který táta cpe peníze, aby neotravovala doma a radši zlobila někde jinde. A holky jsou blbý, že ji poslouchají.“

„Ono je vás víc?“ zajímalo Amy.

„Celá parta. Ann je nejmladší a největší pako, ale má penízky. Její táta jí strká prachy z jedný strany, máma z druhý; jsou rozvedený a hádají se o ty holky. Anna-Maria a Rachel; ostatní se přidaly. Nás najala.“

„Tak je naverbujte k nám! Když budou chtít...“

„Dvě celkem jistě, Áčko a Béčko. Jak se jmenujou nevím, ale hodně o Arminu vědí. Asi budou přímo nadšený.“

Amy vzdychla. „Dole to podepište. Jste přesně takový, jaký svět potřebuje. Tenhle zlej, ošklivej svět. Třeba ho pomůžete trochu zlepšit.“

Podepsaly se. Amy zatím svěsila se stěny meč, který tam tvořil dekoraci.

„Položte pravou ruku na čepel a opakujte po mně:

Ve jménu Boha Pána a Vládce!

Přísahám, že zbraň, kterou nosím,

pozvednu vždy jen k obraně práva a spravedlnosti.

Nikomu vědomě neublížím a od nikoho si ublížit nedám.

Povždy budu konat jen Dobro a protivit se Zlému,

při čemž se budu řídit svou ctí a svým svědomím.

K tomu mi dopomáhej Bůh.“

„Přísahám!“ opakovaly jedna po druhé.

„Tak vás vítám. Zas máme o dvě sestry víc.“

Komthur-plukovník Jarvis Kerr vypadal předpisově. Vysoký, šlachovitý, šedivá uniforma bez ozdob, pouze na levé straně vyšitý řádový kříž. Mladistvá tvář, ale zcela šedivé vlasy a téměř bílý knírek. Jezdecké boty, na opasku služební pistole a arminská verze katany. Doprovázely ho pouze šelmy, tři tygři a dva leopardi.

Uvítal ho Angelo Corvo, náčelník městské policie. Kapitán, ale uniformu měl podstatně vyparáděnější. A touhu přesvědčit šéfa, že je chlap na svém místě. Kdyby neuspěl, asi by těžko hledal zemi, kde ho nehledají.

Ti dva stáli před velitelstvím. Archanděl se tvářil, že bezpečnost Údolí Ohně závisí pouze na něm. Jarvis Kerr se netvářil nijak.

Do města s plnou parádou vjížděl oddíl pátračů; čtyři muži a jedna žena, všichni mladí, uniformy upravené, jak je zrovna napadlo. Z hlavy jim porůznu splývaly prameny vlasů, vyzdobené korálky, barevnými pírky a třpytivými ozdobami, mezi tím proužky vyholené. Těla pokrytá tetováním byla dobře vidět, neboť si ustřihli rukávy i nohavice nad koleny. Spousta zbraní; každý měl odstřelovačskou pušku, samopal a revolver, všechno nepřátelské. Meče rovné i zahnuté, každý kousek jiný, pochvy zdobené drahokamy. Všude, kde to jen trochu šlo, spousta šperků. Postroje koní vyzdobené stejně jako obojky psů, kteří se jim pletli pod nohama. Mezi smečkou byli šakali, jeden lišák; leopard stopař měl ze součástí uniformy ušité cosi jako vestu.

Vedli s sebou dva muže; táhli je ve smyčce na krku, ale s rukama volnýma, takže teoreticky mohli utéct; jenže to by se za nimi pustila smečka. Spodní části těla měli už tak dokousané, jak je psi popoháněli. Vyčerpaní k smrti, téměř ztratili veškerou naději.

Muž s véčkem seržanta zasalutoval a hlásil:

„Pietro Camilla a Benny Gibbs. Únosci a vrazi.“

Jarvis pokynul, aby promluvil obšírněji.

„Patří k bandě, která unesla tříletého syna Johannese Winslowa, průmyslníka nahoře na severu. Požadovali pět set tisíc výkupného. Winslow chtěl zaplatit, ale zapletla se do toho jejich policie. Kluka věznili v jakési kůlně; během přestřelky ta bouda chytla a dítě v ní uhořelo. Bandité, kteří přežili, zkusili utéci sem na jih.“

„Proč jsou jen dva?“ zeptal se Archanděl.

„Ostatní chcípli.“

„Co navrhuješ?“ zeptal se Jarvis.

„Smrt!“

Jarvis mlčel. Prohlížel si oba zubožené nešťastníky.

„Camilla patřil k famiglii. Zradil, nezúčastnil se akce ve Městě...“ řekl Archanděl. V jeho tváři se zřetelně zračila touha po pomstě.

Jarvis pronesl: „Hrůza královská jako řvaní mladého lva; kdož ho rozhněvá, hřeší proti životu svému. Kniha Přísloví, 20.2.“

Oba zajatci na něj vytřeštili oči. Bibli asi nazpaměť neznali.

„Co je tohle? Nějaký soud?“ namítl Gibbs, „Jestli jo, tak kde je náš advokát? Zasloužíme si spravedlivý proces!“

Jarvis odpověděl: „Vykonávati spravedlnost a soud více se líbí Hospodinu nežli oběť. 21.3.“

„Místo těch keců, vyslechne někdo naše námitky?“ křičel Gibbs.

Jarvis pokynul, aby mluvil.

„Tak především: tenhle šmejd vůbec není nezaujatej! Zlobí se na Pietra, že dal ruce pryč od toho nesmyslu, jak chtěl starej Santa Clara kvůli ženský zabít Draggona! Proto nám nasazuje psí hlavu!“

„Já vím.“

„A dál: my jsme tomu klukovi nechtěli ublížit! Šlo nám jenom o peníze!“

„Odvážíš se přiznat před soudem zvrácenou touhu po majetku?“

„Jak zvrácenou? Ten hajzl měl prachy, spoustu peněz v bance; mohl nám je dát a tím zachránit spratkovi život! My jsme ho zabit nechtěli!“

Jarvis neřekl nic.

Bennyho napadlo: „A co je vám vůbec do toho? Ten chlap je cizinec!“

„Jeho syn se narodil na arminské půdě. Zabili jste občana a šlechtice!“

„Krucinál, co my máme s vaším právem? Tady na jihu jsme nic nespáchali! Tahle banda nás sprostě přepadla, mučila a přitáhla sem...“

„Angelo!“ řekl Jarvis, „Jsi předsedou soudu. Sestav porotu, projednejte případ a oznamte mi rozsudek. Pak rozhodnu.“

Angelo zasalutoval a pokynul, aby zločince odvedli. Ti začali řvát, proklínat a protestovat, ale nikdo na ně nebral ohled. Jarvisovy šelmy šly za nimi, asi jako členové poroty.

Já jsem přistoupil k Jarvisovi: „Buď zdráv, bratře.“

„I ty buď zdráv.“ odpověděl zdvořile, leč nezdálo se, že by mne poznal.

„Dovol mi otázku: z kterých Kerrů pocházíš? Z Longuerry nebo z Robin Hillu?“

Teprve teď se obrátil a prohlédl si mne. Usmál se koutkem úst: „Cožpak si někdo ještě pamatuje na Kerry z Robin Hillu?“

„Já ano. Znal jsem oba bratry Kerry: Huga z Robin Hillu i Rogera z Longuerry. Ty jsi pravděpodobně Rogerův syn...“

„Znáš náš rod příliš dobře na to, abys nevěděl, že můj strýc Hugo zahynul i s celou svou rodinou. I otec je mrtev; já jsem jediný Kerr na tomto smutném světě.“

„To je mi líto. Znal jsem Kerry, když byli ještě mladí a jezdili v oddíle Ernaye Lasquierra v Africe.“

„V Africe?“ přejel pohledem pruhy na mých tlapách a lehce mne pohladil po uších, zdobených bílými zrcátky na zadní straně jako uši tygra, „Takže ty jsi Artanna, Ao Harrapův syn. Jinak to není možné.“

„Jsem Artanna. I tebe jsem znal, když jsi byl ještě mládě.“

Objal mne a sevřel pažemi kolem krku; zabořil tvář do hřívy na mém krku a zdálo se mi, že na chvíli zavzlykal. Pak se však rychle opanoval a jeho tvář byla opět klidná a smutná, když řekl: „Je dobře, že ještě žije někdo, kdo pamatuje naše mrtvé. Děkuji ti, Artanno, že žiješ.“

„Jak jsi žil ta léta, Jarvisi Kerre?“

Pokynul, abych zůstal po jeho boku, a posadil se na schody.

„Nežil jsem, Artanno. Umíral jsem od chvíle, kdy jsem jako voják upadl do jejich zajetí. Bili mne, mučili, snažili se dozvědět ode mne různá tajemství. Když už měli dojem, že déle nevydržím, řekl jsem jim jedno: prozradil jsem tajnou stezku do ležení našich. Uvěřili mi a poslali po ní oddíl. Vrátil se jen jeden; hrabě Yggarr, jaguár z Longarru, je pochytal jako slepé krtky, téměř bez boje. Nabídl jim možnost záchrany: ať losují a komu padne dobrý los, zabije toho, kdo dostal špatný. Losovalo se osmkrát za sebou, pokaždé padla polovina lidí. Když odmítl zabít kamaráda, dal Yggar rozkaz, aby ho zabil ten, kdo chce žít. Nevím, kolik svých bezbranných druhů zabil ten voják; nakonec zůstal sám a hrabě Yggarr ho vyhnal, aby vyprávěl důstojníkům, jaký osud potkal ty muže. Ten voják samozřejmě zešílel, když si to uvědomil; ale to se stalo mnohým.

Když pochopili, jak jsem je podfoukl, odsoudili mě k smrti. Ale abych si to vychutnal, neměl jsem zemřít naráz, ale postupně. Celé dny jsem visel za ruce na vodorovném bidle, nedostával jsem jíst ani pít; když jsem byl na pokraji smrti, dali mi malou dávku jídla a vody, která stačila zahnat smrt, ale ne hlad. Velitel hrozil, že mne takhle bude mučit celá léta; jenže pak ho zabili assassini a jeho zástupce mne poslal do lágru. Pokusil jsem se spojit vězně a uprchnout; nepodařilo se, kromě pár chlapů se nikomu nepovedlo zmizet. Jako jeden z vůdců spiknutí jsem byl označen za zvlášť nebezpečného; drželi mne dobu v cele, kde jsem nemohl nic než sedět, byla příliš nízká, abych vstal a příliš krátká, abych se mohl položit. Mnoho mých přátel za tu dobu zemřelo; vždycky mě vyvedli ven, abych jejich mrtvoly pohřbil. To bylo jediné rozptýlení.

Když se poměry uklidnily, některé zajatce propustili. Taky jsem doufal, ale postavili mě před válečný soud jako mimořádně nebezpečného zločince a odsoudili na dvacet let nucených prací. Stavěl jsem silnice, lámal kámen, potom kopal železnou rudu. Další a další kamarádi umírali. Možná už nezbyl nikdo, kdo mne znal. Jediné, co jsme dostali ke čtení, byla Bible, kterou nám poskytl nějaký vzdělávací spolek. Tak jsem se ji naučil nazpaměť. Hodně vězňů mě žádalo, abych posiloval jejich touhu žít, aby je nezkrušila malomyslnost a bezvýchodnost. I to jsem dělal. Pak jsem jednou objevil způsob, jak uprchnout. Tak jsem se jedné noci tiše vytratil. Možná mne od té doby hledají; neřekl jsem jim docela pravdivě své jméno. Utekl jsem na svobodné území a žiju tady.

Když začala válka, měl jsem vlasy černé a krásné; ve vězení mě pravidelně stříhali a když mi zase začaly růst, byly už šedivé, jak vidíš. Zapřisáhl jsem se, že vymýtím z tohoto světa všechno zlo. Najdu a potrestám každého, kdo ubližuje nevinným. Nenajdu klid, dokud nebudou všechny křivdy pomstěny. Zjistil jsem, že nikdo z mých příbuzných už nežije; všichni zahynuli v té válce. Tak jsem se stal tulákem a běhounem po vší zemi...“

„Je mi tě líto, Jarvisi.“ řekl jsem.

„Proč mne? Spali jsme, Artanno; bylo nás třeba probudit. Mysleli jsme si, že před zlem se dá uprchnout na nějaký daleký opuštěný ostrov. Ale zlo si nás našlo i tady. Znám jen jednu cestu: zabít každého, kdo páchá zlo. Vrátit je Peklu, které je vyslalo.“

„Císařovy pokyny byly jiné!“

„Pokyny čarodějek, já vím. Kardinál Baarfelt navrhoval slitovat se nad nepřáteli a snažit se je léčit; proto jsou Tomáš i Charry zajatci ve svých palácích. Já jsem se rozhodl bojovat. Sám uvidíš.“

Nechal jsem jej. Šel jsem hledat Janu; zakecala se s kamarády a pomáhala jim dohodnout obsazení velitelských funkcí ve Fénixově řádu. Kromě jiného už měli okolo padesáti členů, převážně hostí Baru Fénix. A nebyl jsem si jist, zda to všichni myslí dost vážně.

Zatímco zajatce hlídaly šelmy, pátrači odstrojili a napojili koně, pak se sami vymáchali ve fontáně a mokré hadry rozvěsili po křoví, aby uschly. Při tom působili co nejvíc hluku a rozruchu, hlavně ta holka. Ráda se nechala osahávat, bránit se začala se zpožděním a pokud možno tak, aby si ji každý pořádně vychutnal. Nebylo pochyb, že se vyspí s každým, na koho dostane chuť a nepochybně je při tom tvrdě dominantní.

Soudní dvůr zasedal v zastíněné zahrádce před cukrárnou; diváci byli zahnáni za plot, ale servírka tam klidně nosila kávu i různé šerbety, čumilům za plotem i alkoholické nápoje. Šelmy dostaly zmrzlinové poháry se spoustou šlehačky; byly by dostaly i najíst, ale stopař leopard odmítl, že kdyby se nacpal, neměl by už tu správnou nenávist ke zločincům.

„Doufám, že je nechcete roztrhat bez soudu?“ ptal se jeden z tygrů.

„Víš, že to není špatný nápad?“

Hlavní slovo měla dívka od pátračů. Všichni byli nebezpeční, ale ona snad nejvíc; přitom pocházela z přistěhovalců a o zvyklostech císařství toho moc nevěděla. Nicméně snažila se nás přesvědčit, že je řádná členka vojenské šlechty; kdyby byla o chlup oprsklejší, prohlásí se za princeznu. Obšírně líčila, jak byli přivoláni na místo činu, pátrali a šli po stopách, jak bojovali s dalšími členy gangu a co vypověděli Camilla a Gibbs okamžitě po zatčení. Nejen že přiznávali vinu, ze začátku se snažili pátrače ukecat, dokonce podplatit. Ti ovšem rázně odmítli.

„Naší povinností je nadřazovat čest nad hmotný prospěch!“ vykřikovala, „Pouze ničemové z nízkých kast se dají ovlivnit penězi! Pokud někdo spáchá zločin ze zištných důvodů, je třeba jeho čin posuzovat jako mimořádně odporný, spáchaný z pohnutek nízkých a nečestných; takového zvrhlíka je třeba vymazat z počtu lidí, neboť je škůdcem společnosti a hanbou všech!“

Ostatní pátrači s ní ve všem souhlasili a na vyzvání potvrzovali, že má pravdu. Archanděl trůnil pod největším slunečníkem, pil kávu ochucenou koňakem a důstojně přikyvoval. Ostatní lidští členové poroty taky souhlasili a nechali ji chrlit své nenávistné tirády.

Zjevná nenávist ke všem a všemu byla nejsilnější emoce, jakou jsem z ní cítil; snad proto jsem se o ni začal víc zajímat. Její život jsem poznal celkem snadno, s ničím se netajila. Otec neznámý. Matka chtěla být herečka, stala se striptérkou a skončila jako prostitutka. Chlapy střídala, až se provdala za svého pasáka. Když bylo dceři osm, onemocněla a zemřela. Ještě než se holčička vybrečela, otčím už ji povýšil do funkce manželky. Nejen že ji soustavně zneužíval, ještě ji pronajímal každému, kdo zaplatil. Brečela a prosila, tak ji ztřískal. Když měl ale dobrou náladu, rozmazloval ji dárky a kupoval nejrůznější pitomosti, dokud mu nedošly peníze. Hodně peněz taky prohrál a prosázel. Když už mu nikdo nechtěl půjčit, vyhnal dceru na ulici, aby nějaké sehnala. Kupodivu se snažila, neboť když ji nebil a nedělal jí bolest, milovala ho. Byl jediný, koho měla.

Pak ho zavřeli, holka skončila v polepšovně. Tam se doučila, co ještě neuměla, zejména jí stouplo sebevědomí. Zjistila, že hodně lidí je podstatně hloupějších než ona, zvláště kluci; nechali se ovládat stejně ochotně, jako ona dominovat. Za sebemenší projev přízně byli ochotni se pro ni dát třeba zabít; rádi za ni přebírali i trest za nejrůznější průsery. Stala se z ní mrcha nepřekonatelných kvalit; s potěšením kradla, ale zejména ničila věci, na nichž majiteli mimořádně záleželo. Její nenávist byla bezbřehá a dokázala ji snadno vštípit i svým obdivovatelům.

Po čtrnácti měsících ji otčím vysoudil zpátky, a úřady mu ji kupodivu bez námitek vydaly. Ještě byl fyzicky silnější, když ji zmlátil, poslechla; ale byla vzpurná a vrhala na něj tak nenávistné pohledy, že pochopil situaci a při první příležitosti ji prodal jinému pasákovi, který byl ještě hloupější než on. Tou dobou se už přestala bát bití i sexu; nového majitele nejdřív zblbla a pak mu utekla, toulala se s různými bandami a vybíjela si vztek ničením a provokacemi. Když už její řádění překročilo únosné meze, uprchla a po nějaké době se dostala do Arminu.

Kde přišla k vypjatému náboženskému přesvědčení, není jasné. Nejspíš ji napadlo, že když odůvodní svoje činy božským vnuknutím, nikdo nemá šanci jí dokázat, že kecá. Lhala s potěšením; snadno se dokázala dostat do extáze vlastními slovy a namlela toho tolik, že nikdo nedokázal sledovat tok její řeči. Každý pátrač touží napravit svět, ale ona to dokázala vyjádřit tak, že by ovládla i davy. Koho se jí podařilo svést, tím pohrdala a on ji zbožňoval. Jarvise se trochu bála, neboť jí nepodlehl. Zatím.

A šelmy měla ráda. V dětství měla kočičku a milovala ji. Mazlila se bez zábran s čímkoliv chlupatým, námitek neměla ani vůči bytostem šupinatým či opeřeným. A samozřejmě děti; sama je mít nemohla, po zfušované interrupci v dětství. Ani žádné nechtěla, byli by z nich mizerní parchanti. Ale když někdo ublížil dítěti, neznala slitování. Zaklínala se císařovnou Dianou, která je už mrtvá a nemůže ji okřiknout. Podle ní si taky vybrala bojové jméno: Dionne.

Ke své smůle to Pietro Camilla a Benny Gibbs včas nepostřehli. Nedošlo jim, že ovládla situaci a nikdo ji nezadrží. Naopak se během jejích projevů vzpamatovali a uklidnili, takže Benny dostal chuť se bránit.

„Pánové, to je přece docela směšné, co ta holka povídá! Zamyslete se nad tím aspoň na chvíli! Skutečná pravda je docela jiná!“

Archanděl mu ochotně udělil slovo. Dělalo mu dobře, jak Dionne zuří.

„Dobře, přiznávám, že jsme chtěli tomu bohatýmu mizerovi trochu pustit žilou. Má prachy a je to neskutečnej zloděj, nahrabal si na chudákách jako jste vy, tak jaký s ním slitování? Tomu klukovi jsme fakt nechtěli ublížit, kdyby fotřík zaplatil, měl ho ještě ten den v pořádku doma! Jenomže když nás obklíčili a začali střílet, můžu já za to, že ta bouda chytla? Byla to nešťastná náhoda, nic jinýho!“

Archanděl se nevyjádřil nijak. Bennymu narostl hřebínek.

„A vůbec, co je tohle za soud? Nebyl přizván obhájce, ačkoliv jsme o to opakovaně žádali! Nebyl vypracován žádný obžalovací spis, nebyly sepsány protokoly a nebyli jsme seznámeni s podstatou obžaloby! Prostě se tady sešlo pár místních... lidí a rozhodli se nás soudit! Nebo snad do poroty patří i tahle zvířata? Co můžou vůbec vědět o zákonech? Ať na to hledíme z jakékoliv strany, tohle není soud, ale fraška! Nebo by si někdo z vás přál být souzen takovýmhle způsobem?

A na co poukazuji především: nikdo v téhle zemi nemá právo nás soudit! Jsme přistěhovalci, máme dosud řádné pasy a jiné doklady své vlasti, takže pokud k nám někdo má nějaké připomínky, může nás maximálně dát vypovědět ze země, ale i to prostřednictvím zastupitelských orgánů, velvyslanectví a ministerstva zahraničí! Ve světle těchto faktů musíme být okamžitě osvobozeni, dostat zpátky svůj majetek a být převezeni do Kingtownu!“

„A omluvu byste náhodou nechtěli?“ zeptal se Archanděl.

„Na tom netrváme! Ale v žádném případě zde na jihu není nikdo, kdo by měl právo prolít naši krev!“

Archanděl se ohlédl na Jarvise Kerra. Ten stál ve stínu a mlčel.

Dionne vstala a oči jí planuly nenávistí.

„Nemáme právo prolít vaši krev? No dobře; nevyteče už jediná kapka krve! Říkáte, že jste cizinci? Možná; ale ze své vlasti jste uprchli jako zločinci a nikdo tam určitě nelituje. Odvoláváte se na svá práva? Nesmysl; když jste se dopustili zločinu, vzdali jste se tím jakýchkoliv práv. Komu tedy patříte? Peklu! A Peklu budete vráceni!“

Archanděl se opět ohlédl na Kerra. Ten řekl: „Staniž se.“

Dionne pokynula svým pátračům. Ti vydali rozkazy psům. Šelmám stačilo jen vycenit zuby, a zločinci už se krčili. Kopanci a údery klacků je hnali před sebou směrem k bahenním lázním.

„Co s námi chcete dělat?“ křičel Benny. Pietro se raději modlil.

„Dneska večer vybuchne sopka, že?“ ujistila se Dionne.

Až teď to pochopili.

„Chcete nás svrhnout do sopky? To snad ne!“

„To by bylo moc málo. Chci vás ponechat spoutané na místě, kam při výbuchu stoupne láva. Sama matka země se otevře a vychrlí očistný oheň; v tom ohni shoříte spolu se svými hříchy!“

Pietro Camilla se rozplakal. Benny Gibbs teď mlčel a třásl se.

„Není to proto, že bychom se vám chtěli mstít. Vaše viny bude soudit Bůh. Toto je výstraha všem, kdo se zaprodali Peklu a páchají zločiny na této zemi, která byla čistá a nedotčená: prchejte, než vás dopadneme! Již zítra vyjedou další pátrači, a budou vás nelítostně pronásledovat třeba na konec světa! Spácháte-li zločin, neujdete trestu!“

„To nemůžete!“ škemral Camilla, „To nesmíte!“

„Zradili jste zemi, kterou jste si vyvolili za domov! Nevážili jste si dobroty císaře Charryho a císařovny Diany, nepadli na tvář před kardinálem Baarfeltem! Neposloucháte ani svého nového pána, prince Leru! K čemu jste? Pouze znečišťujete zemi! Budete vymeteni jako hnůj z chléva!“

„Na tebe taky dojde, ty mrcho!“ zavrčel Benny Gibbs.

„O tom nepochybuj. Ale osud mě vyvolil za anděla pomsty; já budu mstít všechny zločiny, dokud budu žít! Jednou mě někdo zabije; ale dnes ne!“

Dál už jsem s nimi nešel, země začala pálit do tlapek. Psi vydrželi chvíli déle, pak to taky vzdali; k jícnu sopky šli jen lidé. Chvíli jsme ještě slyšeli prosby a proklínání.

„Ona má pravdu,“ řekl Jarvis Kerr, „Císař a jeho dvořané byli až příliš laskaví. Zřejmě to nebylo dost; nestačilo to, aby pochopili. Bude třeba otevřít brány pekelné...“

„Ty s ní souhlasíš?“ otázal jsem se.

Jarvis nebyl nemluvný, pouze si vždycky důkladně rozmyslel odpověď. Přímo z hlavy sypal jen biblické citáty. Takže teď řekl:

„Oni jsou všichni přistěhovalci.“

„To jsem poznal.“

„Armini první generace, se zdvořile říká. Musí nám dokázat, že jsou stejně dobří jako starousedlíci. To je dost obtížné.“

„Dokazují to tím, že zabíjejí jiné přistěhovalce?“

„Zločince. Vina musí být nezvratně dokázána; jinak nedostanou peníze.“

„Peníze? Vy jim za to platíte?“

„Jsou dva způsoby. Jeden: za smrt usvědčeného zločince sto dolarů, vyplatí velitel policie. Druhá: ten bohatý tatínek vypsal odměnu. Na severu, ale ve směnitelných. Platných i po vítězství.“

Neřekl jsem nic. Jarvis se usmál: „Chápeš, o čem mluvím?“

„Jsou dva druhy peněz. Jedny budou platit i v budoucnu.“

„Správně. Uvažovali jsme o tvrdé měně; Lera navrhoval Orly nebo Franky, Denis Koruny, někdo dokonce Kredity, co platí v Kosmické Flotile. Pak jsme zůstali u dolarů. Aby byl větší zmatek. Monroesova banka za vklady ručí i po převratu; ostatní nikoliv.“

„Na severu to vědí?“

„Kdo potřebuje, ten to ví.“

„Co ti pátrači?“

„Situace se za poslední dobu změnila. Tam, na severu. Hodně lidí uprchlo na jih nebo do ciziny. Většina zůstala, ale přiostřili. Dřív nikdo nechtěl nikomu ublížit; začali s tím Bílí Tygři, pak se přidali Pretoriáni, teď má ozbrojenou složku skoro každý. Pátrači jsou lovci hlav.“

„Podle řečí to vypadalo, že je vede čistý idealismus!“

„To taky. Všichni mají svaté ideály. Ovšem každý jiné.“

„Tobě nevadí, že zabíjejí?“

„Jsem věřící, ale ne úplný pitomec. Dokud zabíjejí zločince, nebudu jim bránit. Cizinci zabíjejí cizince; i pátračů hodně padne. Není zlé, když mají mezi sebou někoho jako Dionne, dodává jim odvahy. Chudák holka. Jednou ji někdo zabije, pak se stane... legendou.“

„Svatou?“

„Tys je ještě zažil, viď?“

„Koho?“

„Svaté. A pohanské bohy. Viděl jsi je na vlastní oči?“

„Ty ne?“

„Otec mi vyprávěl. I strýc, a všichni z té doby. Chodili k vám. Proč ale nepřicházejí teď? Chtěl bych je vidět!“

„Možná mezi námi jsou. Jenom už nedělají zázraky.“

„Zázraky jsi taky viděl?“

„Viděl jsem hodně věcí.“

„Proč nepřišel někdo ke mně? Nejsem dost dobrý?“

„Proč se na to ptáš zrovna mě?“

„Protože lidem už nevěřím. Každý vykládá něco jiného. Šelmy nelžou.“

„Šelmy popisují věci tak, jak je viděly. Nevím, co je pravda a lež. Také se dokážeme mýlit. Šikovní lidé nás mohou obelstít.“

„Takže jsi neviděl bohy?“

„Viděl jsem bytosti vyššího řádu. O jednu i několik úrovní výš. Boha jsem neviděl nikdy. Oni jsou jen různí jeho podřízení.“

„Poznáš to?“

„Poznám úroveň energie různých bytostí. Nebo ji odhadnu.“

Jarvis delší dobu přemýšlel. Pak řekl:

„Děkuji ti. Docela jsi mi pomohl.“

Teď jsem se chtěl zeptat na něco já: „Chci jít ke dvoru. Myslíš, že tam budu něco platný?“

„Ano, budeš velice důležitý. Svět se změnil.“

„Jak?“

„Dosavadní kurs byl dovolit přistěhovalcům, aby se usadili, a průběžně je vychovávat. Teď sílí hlasy, že existence dvou států musí skončit válkou.“

„A Denis? A princ?“

„Zatím odmítají. Ty hlasy o válce znějí hlavně na severu.“

„Aj aj!“

„Princ válku nechce. Ale až zaútočí, roztrhá je jako tygr.“

„Pokud očekává pomoc ode mne, má smůlu. Jsem už starý. Dva tři lidi ještě zakousnu, ale na armádu nestačím.“

„Mladých bojovníků máme dost. Potřebujeme legendu!“

Neřekl jsem nic. Jenom zamručel.

„Zdrž se ještě. Ty jistě umíš číst. V čítárně jistě mají časopis Tribuna; do něj píše jakýsi Pipi Karen. Novinář, záhadolog, milovník neznámých jevů. Požádali ho, aby prozkoumal současnou situaci a vyjádřil se. Sepsal několik zajímavých článků. Ukazují, jak situaci vidí lidé.“

„Co já s tím?“

„Až je přečteš, řekni mi.“

„To zvládnu ještě dnes. Čtu rychle. Denis říká, že i vnímám.“

„Ještě lépe. Kdy chceš odejít?“

„Co nejdřív. Zítra ráno?“

„Třeba pojedu s vámi.“

Zamručel jsem na souhlas. On pak odešel a já šel splnit úkol.

Tady už není žádný ráj!

Mnoho turistů přijíždí do Arminu v naději, že zde najde ztracený ráj. To místo, kde je každý vítán, kde ti dívky krásné jako sen padnou do náruče a budou tě milovat, ať jsi jakýkoliv. Na ženy tu čekají krásní opálení muži s velkými svaly (a vším ostatním) a právě ty jsi jejich ideál. Tak ne – ten ráj už tady není. Ale kdysi byl.

Vláda zakázala používat označení za císařství. Císař je přece ještě pořád u moci a jeho schválení podléhá vše, co se má stát zákonem. No dobře, tak budeme používat termín Zlatý věk. Jenže ten skončil kdysi dávno. Pak přišel Stříbrný věk; ten skončil s odchodem Renée de Castignac. Jaký věk je nyní? Neptejte se, nevím. Ale přijde Věk železa.

Svět se zachvěje, až se nový pán a dědic Ostrova ujme vlády. Princ Lera, jehož věrní označují Boy nebo Gamin, což obojí znamená Kluk. Také používají kód Q či Qu, zkratku elfského výrazu Quildness, což znamená Mlčenlivý mladík. Vlastním jménem Alexander Ludvík Guyrlayowe, syn císaře Charryho a císařovny Diany. To jméno si dobře zapamatujte, zvlášť vy, kdo jste se dopustili něčeho zlého. Protože až jej spatříte přicházet za rachotu bubnů a dunění hromů, nadejde čas prchat – nebo zemřít.

Domníváte se, že řeknu, že je zlý? Nikoliv; je spravedlivý. Bude soudit na jemných vahách Osirisových a proti jeho soudu nebude odvolání. Jste-li bez viny, nemáte se čeho bát. Ale vy, kdož jste zadusili ráj a vnesli zlo do jeho země, dejte se na útěk raději hned.

Co o princi víme? Někteří říkají, že vůbec neexistuje. Je pouhá legenda? Nebo dokonce podvodník a lhář, jak se povídá? Nevím; nikdo ho nikdy neviděl a kdo viděl, popisuje ho každý jinak. Shodují se v tom, že je to mladý muž štíhlé postavy, středního vzrůstu, vcelku příjemného vzhledu. Kde žije? Nikde; jeho sídelním městem je Kingtown, prozatím bývá v polním táboře, ten může být kdekoliv na území Jihu. Nelze se s ním setkat; nanejvýš s jeho zástupci, jejichž úkoly a pravomoce jsou stejně nejasné. Jsou lidé, kteří tvrdí, že prince potkali a hovořili s ním. Dokonce jim možná odpověděl na nějaký dotaz. Pokud chtěl.

Není pravda, že nikdy nepromluví. Naopak, občas dokonce pronáší projevy ke svým občanům. Stručné a jasné, pečlivě zformulované. Obvykle je v nich něco, co vyvolá záchvat extatického nadšení, a u nepřátel nejhorší obavy. Protože i když žije v přísném utajení, je princ dokonale informován o veškerém dění a zdá se, že je dokonce zpovzdálí řídí. A pokud dojde k něčemu, co se mu nelíbí, nadejde čas jeho hněvu.

Co dělá? Křičí, rozčiluje se, nadává? Nikdy. Svou nelibost dá najevo jen sotva slyšitelným zavrčením. Jenže na tento projev nevůle čekají jeho věrní bojovníci, proslulí assassini. Tak se jim ovšem neříká; snad nemají souhrnný název. Stačí jediný princův náznak, a vyrazí do boje; kdo se provinil, už nikdy nenalezne klid. V poslední době přibylo krutých zabíječů; už nemá smysl prosit je o slitování. Čas milosti skončil; vaše smůla, pokud jste to neodhadli včas.

Je nelítostný k lidským slabostem, neboť sám žádné slabosti nemá. Občas někdo tvrdí, že ho viděl se zasmát, dokonce ohlédnout za pěknou dívkou. To samozřejmě nepopírám, možná se to opravdu stalo. Jenže většinu času sleduje dění okolo sebe jen částí pozornosti, větším dílem mozku promýšlí události daleko dopředu. Když se nečekaně zasměje, nejspíš ho napadlo něco obzvlášť zákeřného proti nepřátelům. Ostatním to dojde později, nebo nikdy.

Když se princ narodil, přední čarodějky se snažily dát mu dary. Například vysokou inteligenci. Provedly na něm řadu pokusů, během celého Zlatého věku se snažily ho všelijak zdokonalovat. Ty nejlepší se však držely zpátky; dle legend se chystaly na jeho pubertu. Pak ale přišla válka, a čarodějky v ní zemřely. Valérie, její dcera Terezka, Julie z Dunbaru. Za jejich smrt jsme doposud nezaplatili; a princ má dokonalou paměť. Je pravda, že si pamatuje každé slovo, které před ním někdo vyslovil? Nebo má jen schopnost dívat se člověku do očí tak dlouho, až se rozklepe strachy a začne se přiznávat?

Další symptom nové doby: princ už nepožaduje, aby každá žena rodila děti v intervalu tří (či méně) let. To byl koníček jeho matky, kvůli němuž její dvorní dámy organizovaly divoké orgie. Princ se při prznění děvčátek bavit nebude; nejspíš se ani nezúčastní. Jeho věrní mu občas předloží dívku; on se zbaví tělesného přetlaku, poděkuje (doufám) a pustí ji z hlavy. Láska mu neříká docela nic; nejspíš ji považuje za slabost.

Další slabosti: alkohol, drogy, hazard, prodejný sex. Pohrdá každým, kdo takovým vášním propadne. Nenávidí každého, kdo je organizuje. Zvlášť ty, co na nich vydělávají peníze. Co s nimi udělá? Nic; jeho obdivovatelé mu přinesou jejich hlavy na stříbrné míse. On se usměje koutkem úst a řekne spokojeně: „Chm!“

Občas ale přece jen promluví. Malý příklad: jednou se v jeho přítomnosti mluvilo o lichvářích, dluzích a jejich vymahačích. Nezdálo se, že Lera poslouchá, až náhle řekl: „Kdo má tolik peněz, že může půjčovat, nezaslouží si, aby se mu vracely.“ Všichni se zarazili, pak z toho vydedukovali, že práva věřitelů rozhodně ochraňovat nebude. Zapamatujte si to.

Nikdy neřekl, že má něco proti boháčům. Ani je nepochválil. Zajisté, někteří jeho věrní jsou bohatí, třeba Jackie Therlowe či Algernon Monroes. Ale to jsou jeho lidé; okrást je znamená vyhlásit válku komthurovi řádu, což je stejné, jako státu nebo princi osobně. Nejde o peníze, ale o urážku jeho cti. Což je třeba potrestat.

Je mu jedno, co jí. Z oblečení dává přednost jednoduché uniformě. Nevadí mu chodit nahý, ale nezdobí si přirození tetováním ani zlatými kroužky, jak to dělají vznešení bojovníci. Vlasy si nechá upravit, když to potřebuje.

Náboženství? V Boha dozajista věří, obřady mu obstarává Denis Baarfelt nebo jiný soukromý kněz. Veřejné obřady se na jihu nekonají, nebo princ není právě přítomen. Cizí lidi na svoji liturgii nezve. Jak známo, císařovna Diana veškeré bohoslužby přímo milovala a snažila se do nich vnášet vlastní podněty, císař se zúčastňoval všech státních akcí. Předpokládám, že totéž bude princ vykonávat, až se ujme vlády. Zda bude osobně kázat, netuším.

Velmi důležitá podmínka příslušnosti ke dvoru je osobní čest. Kdo není bezvýhradně čestný, nemá právo na nic. Zajímá vás, jak by se řešilo, kdyby se něčeho nečestného dopustil někdo z předních assassinů? Na to téma existují filmy, natočené na jihu. Obvykle končí parádním soubojem zrádce s hrdinou, který ho pronásleduje; dobrý důvod, aby oba herci mohli předvádět své umění. Obvykle byli předtím přátelé; často do sporu zasáhne žena, rovněž z bojovnické kasty. Jen za to, že se zamilovala do špatného muže, se dá kamarádkami do krve zbičovat, případně zmučit. V jednom filmu si nechala kladivem roztlouct na kameni malíčky obou nohou a zbytek děje se s bolestí belhala. Jiná hrdinka se aktivně zúčastnila zrady, a když poznala své provinění, polila se benzínem, připoutala ke sloupu a upálila se. Je to samozřejmě jen film, ale ve skutečnosti by to asi řešili nějak podobně.

Zkuste vstoupit do sebe a důkladně zauvažovat, zda nemáte na svědomí nic, co se princi nelíbí. Až přijde, jeho rozsudky budou vypadat podobně. Spíše je budou provádět ti, kterým věnuje svoji důvěru. Jste si jisti, že chcete, aby se takoví lidé ujali vlády? Máte dvě možnosti: bojovat, nebo uprchnout. Každopádně vám doporučuji, abyste o tom rychle začali přemýšlet.

Usedl jsem v parku před hotelem, hleděl na měsíc a tiše si zpíval. Země se chvěla temným duněním bouřící sopky. V této chvíli zvolna stoupá žhavé bahno výš a výš, až k nohám obou provinilých mužů. Asi jsou ještě živí. Asi už pochopili, že jejich rozhodnutí zabít to dítě nebylo moudré.

Kdyby měli špatní lidé duši jako my šelmy, bylo by mi jich líto.

Ale špatní lidé patří Peklu. A to si je vzalo.

Přišla Jana a usedla vedle mne.

„Odejděme odsud, Artanno.“ řekla.

„Zítra ráno.“ odpověděl jsem.

Errata:

30.05.2021 11:42