Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ani Jarvis Kerr nebyl příliš hovorný. Od kazatele bych očekával víc řečí, ale třeba meditoval nebo si připravoval budoucí kázání. Když potřeboval či chtěl něco říct, tak to samozřejmě udělal, ale zbytečně nemluvil. Jana ani já taky nejsme ukecaní, takže jsme projížděli džunglí mlčky.

Lucas zůstal v Údolí ohně. Sdělil mi to ráno těsně před odjezdem; zeptal jsem se, zda už mu nezáleží na vrácení koní, ale jen mávl rukou a řekl, že mi důvěřuje. Až je nebudu potřebovat, ať je prostě pustím, oni najdou cestu domů sami. A když ne – inu což? Myslím, že se připojil k Fénixovu řádu nebo k pátračům, ti se mu dost líbili.

Takže jsem měl dost času vzpomínat a promýšlet další články Pipi Karena.

Kde hledat přátelský sex?

Ještě nedávno byl celý Armin rájem pro sexuální turisty; při troše snahy se mohl muž seznámit s nádhernou partnerkou, jejíž kvality tělesné i duševní vysoce převyšovaly vše, co mohl poznat jinde. Dnes se situace změnila; s mládeží z vyšších kast se nelze seznámit, nenavštěvuje běžné podniky, dokonce ani bar U Štěňat, ačkoliv program není o moc horší než dřív a Pamela Brewsterová je docela dobrá zpěvačka; některým se líbí dokonce víc než Renée de Castignac. Důvodem jsou částečně nové zákony a nařízení, které přijala Draggonova vláda, ale jsou tu i jiné, daleko skrytější příčiny.

Vláda se rozhodla k rázným opatřením ke zvýšení mravnosti mládeže. Mluvit veřejně o tělesném styku se stává téměř hrdelním zločinem. Kapitola o rozmnožování člověka byla dokonce vyškrtnuta z učebnice biologie pro základní školu, rozmnožování jiných živočichů citelně zkráceno. Zejména tam nesmí být zmínka, že to oběma partnerům působí potěšení. Zato je zdůrazněno, jak brutální samec samici přemůže silou, kouše ji (šelmy) a tluče parohy (jelenovití), což ji velice bolí. Vláda si představuje, že mladí zanechají všech styků mezi sebou; sejdou se pouze výjimečně, promluví spolu pár zdvořilých nic neříkajících slov a v tichosti se rozejdou domů. Mladý člověk má dle jejich mínění myslet zejména na práci a podporu vládní politiky. Dívky mají být ctnostné a hloupé, červenat se pod pohledem muže a cudně klopit oči. Ostatně móda, jež byla právě zavedena, potlačuje všechny projevy ženskosti tak dokonale, že ji snad nelze poškodit ani posměšným zmazáním barvami, což je nejnovější trend chuligánů. Mají se snad mladí začít rozmnožovat dělením jako améby? Vládě by se to líbilo, ale co nám?

Kde se tedy mladí po nocích nacházejí? Určitě ne doma ve vlastní posteli, to by se moc nepobavili. Soukromé večírky byly zakázány, neboť se tam často scházely protivládní živly a kuly pikle. Fízlové a donašeči přišli na nápad kontrolovat, kdo nakupuje větší množství alkoholu; jenže hodně mladých se bez opojných nápojů docela dobře obejde. Hovořím o mládeži vyšší kasty; to označení je sice také zakázáno, ale fakta zůstanou fakty. Tento svět stále ovládají bojovníci. A poznáte je; jsou to ti, co nejedí v restauracích, netančí v tančírnách, nepřespávají v hotelech, neopíjejí se v barech, nehrají hazardní hry, neužívají drogy, neutrácejí peníze. Mají vůbec nějaké zábavy?

Než se nad tím zamyslím, musím upozornit: je jich zoufale málo. I dřív, za Zlatého věku, jich nebylo moc. Zasloužilí vojáci, pamětníci války, přehánějí počty vojenské šlechty, aby jejich vítězství vypadalo líp. Lžou; byli to osamělí kluci a holky, mnohdy ještě děti. V malých partách bojovali proti armádě, odráželi desetinásobnou a ještě větří převahu, hodně jich padlo, zbývající ještě stihli utéci a někam se schovat. Podle jejich kodexu není útěk s kořistí nic nečestného; a vrátit se ve vhodnou chvíli do boje je vysoce správné.

Kdo tedy jsou všichni ti nazdobení chlapci a dívky, v brokátových kabátcích vyšívaných zlatem a stříbrem, s barevným tetováním a piercingy všude, kde to hodně bolí? Ti, co mají ve svém pokoji domácí oltář a naproti stojan se zbraněmi, kde čelné místo zaujímá japonská katana, ještě lépe elfský macil, posvěcený krví nepřítele? Příslušníci bojových sdružení, kteří se odvolávají na posvátné zákony a šíří strach všude, kam přijdou? Správně tušíte: přistěhovalci, kteří si přečetli pár knížek o starých časech.

Je tedy pravda to, co se píše o císařství? Ano, v podstatě. Všechno to se vskutku událo, ale rozhodně ne v tom rozsahu. A s důležitou výjimkou: tehdy málokdy zabíjeli nepřátele jako oběť. Prostě žádné neměli. Bylo málo lidí, ještě méně zločinců; když se vyskytl nějaký ohavný ničema, obvykle ho odhalili okamžitě, a pak jen vyčkávali až něco spáchá, aby ho mohli léčit. Nebo trýznit? Vyberte si.

Uctívali bolest. Kdo vydržel nejvíc, byl největší hrdina. Zdobili si těla tetováním, žíháním, vypalováním, transformací kůže. Většina technik je tak bolestivá, že omdlívali. Bičovali se, sami i navzájem. Házeli po sobě šipky = energetické impulsy. Když chodili do školy, oceňovali dobrou známku (+ = vyhovující) tolika ranami, kolik jim bylo let. Špatné hodnocení (-) se netrestalo, pro takového nešťastníka měli soucit. Nebo pohrdání? Výjimku tvořili lidé tak zahledění do knih, že vůbec nevnímali, co se kolem děje.

Ale vraťme se zpátky. Dnešní svět je jiný; je založen na předstírání, na iluzi. Parádičky pro turisty, představení za peníze. Mladí předstírají, že jsou vojenská šlechta, turisté že tomu věří. Hlavně že utrácejí. Mají za co a je jim to jedno. Tak proč ne?

Takže jak se dostat do společnosti, po které toužíte? Počítejte s tím, že to nebude snadné. Leč drahé; jen co zjistí, kolik máte peněz, budete platit a platit a platit. Zvlášť pokud jste slušný mladík a budete chtít těm hodným lidem pomoci v jejich obtížné situaci. A řekněme pravdu, oni na tom doopravdy nejsou nijak dobře. Zvlášť pokud nepracují a živí se podivnými způsoby, kdesi na pomezí kšeftu a zločinu. Budete se muset poptávat a rozdávat četné úplatky; a nikdo vám neřekne nic na rovinu, na přímou otázku nikdo nic neví. Nebudou znát toho správného člověka, ani kdyby stál vedle nich. Taky nezjistíte, kdo vás doporučil; náhle se na vás obrátí nějaký člověk a položí otázku. Když odpovíte správně, máte kontakt. Když to zvoráte, nikdy nikdo si vás už nevšimne.

Když je to plus, zahájí s vámi Hru. Kdokoliv a kdykoliv vám nahodí nějaké slovo či informaci; testují vás a podle toho, jak reagujete, pokračují. Oni nelžou ani nemluví pravdu; ty kategorie jsou pominutelné proti Hře, kterou skutečně zbožňují. Milují detektivky, špionážní a akční příběhy, kovbojky, sci-fi, historické – cokoliv. Moc rádi by byli součástí příběhu, připravují se na to a zapletou se do každé akce, o které se doslechnou. Rozehrají tu Hru právě s vámi, i když nejste mezinárodní agent, ale obyčejný pracující člověk. Budou hledat, až najdou, do čeho se zaplést. Vydrží jim to, dokud je nezabijí nebo dokud nedostanou rozum; ale to už budou staří.

Cizinec si přesně neuvědomí tu chvíli, kdy Hra nepozorovatelně přejde do skutečnosti. Najednou je prostě součástí jejich světa; už ho znají, mají ho rádi, spoléhají na něho. Zvou ho na svoje akce, do smečky přibývají další, nezkušení nováčci. On už má zkušenosti, takže ho požádají, aby jim pomáhal. Kontaktuje je, seznámí s ostatními, třeba předhodí nějakou dívku, která jim poplete hlavu. Dívce naopak muže. Nebo si ji vyzkouší sám, pokud se mu líbí. Řekne jí, že je cizinec a přišel před půl rokem, ona mu nevěří a směje se. A přece je to pravda.

Ale jednoho dne přijde chvíle, kdy se diskutuje o plnoprávném občanství. Někdo na to přivede řeč, náhodně nebo záměrně. A on se zeptá: „Jsem teda já občanem Arminu, nebo ne?“ A někdo odpoví: „Až na jednu maličkost.“

Ta maličkost je přísaha. Nikdo ho nenutí, aby ji složil; pouze se čas od času někdo zeptá, kdy byl zasvěcen a jaké to bylo, kdo je jeho náčelník... nakonec podlehne a požádá, aby byl se vší slávou přijat.

Sejdou se ve zříceninách nějakého chrámu či paláce. Znějí písně Renky de Castignac, ale také Pamely Brewsterové. Občas někdo pustí Gracii di Lorca nebo černou gazelu Ghassel Mertenovou. Nováček odloží oděv; ostatní jsou už svlečení a ozdobení odznaky své moci. Někdy část oblečení spálí v ohni na znamení očištění. Ale vždy se vykoupe ve vodě, aby ze sebe smyl dosavadní hříchy. Dřív bývalo zvykem jej celého oholit, poslední dobou se však od toho ustupuje, nejspíš kvůli vládě. Chrám osvětlují pochodně. Novic kráčí k oltáři, na němž leží posvátné symboly: v trojnohé míse plane oheň, leží tu Bible, zasvěcená zbraň se znakem osmihrotého kříže na čepeli: meč nebo dýka, oboustranná sekera, v nejhorším Dračí zub.

„Odřekni se svého minulého života!“ vyzve ho obřadník.

„Odříkám se.“

„Odřekni se Satana Ďábla, který svádí lidi ke zlému a sesílá jim myšlenky, které je přivedou do záhuby!“

„Odříkám se.“

„Odřekni se poslušnosti bezbožné vládě, která tě sem přivedla, ale není už víc tvojí vládou a ty k ní nemáš žádné povinnosti.“

„Odříkám se.“

„Odřekni se svého bývalého jména!“

„Odříkám se.“

Poté obřadník žádá, aby nováček přednesl text přísahy. Text bývá různý, podle toho, jaká smečka či bojové sdružení to pořádá. V některých textech je zmínka o boji proti vládě, v jiných jen o boji za vlast. Někde se vůbec o boji nehovoří, pouze o tom, že nový občan má vlast milovat víc než život. Texty přísah si tvoří každá lóže sama dle vlastního uvážení.

Pak se obřadník dotkne jeho ramene zasvěcenou zbraní a pronese jeho nové jméno včetně šlechtických predikátů. Ty jsou mu uděleny prozatímně a budou potvrzeny princem, až se ujme vlády. V podstatě každý má právo zvolit si jméno, jaké se mu líbí; dosavadní může být jeho součástí, ale nemusí. Pokud pochází z místa, k němuž má zvláštní vztah, může si je zvolit za své sídlo a nazvat tím jménem svůj budoucí palác. Někdy získá další predikáty od dívky, se kterou chodí. Případně od dalších příbuzných.

Nakonec je mu podán k políbení osmihrotý kříž. Tím se stává plnoprávným občanem a obřad končí.

Ale ne vždy. V některých lóžích žádají něco víc: přivedou obětní zvíře, ovci, tele či prase a podají novici zbraň:

„Dokaž, že jsi ochoten za svoji vlast zvednout zbraň a zabít nepřítele! Tak jako toto zvíře zabiješ každého, kdo tvou novou vlast ohrožuje!“

Praseti či krávě dají jméno neoblíbeného politika, udělí hodnost důstojníka armády či policie. Novic musí obětní zvíře zabít; to je potom upečeno a snědeno při hostině na jeho počest. Pokud prohlásí, že mu víra či lidskost nedovoluje zabít živého tvora, upeče se panák z těsta, kterému se rovněž dává jméno nepřítele či hodnost policisty. Novic jej probodne dýkou za předepsaného zaklínání.

Je to jen šaškárna pro turisty, aby se měli čím chlubit před přáteli? Aby si mohli pověsit na zeď honosný erb a pod něj posvěcený meč? Některé smečky dodají i video se záznamem zasvěcení; kromě nováčka nelze nikoho poznat, mají tváře zakryté maskami či pomalováním. Bývalo zvykem, že po slavnosti následovaly orgie; i když se tato součást obřadu neuspořádá pro nedostatek vhodných účastníků, lze ji dodat z jiných akcí, nikdo to nepozná. Vlastně, když máte dost peněz, může vám zkušený odborník namíchat video, na kterém budou tisíce lidí včetně významných osobností, z nichž některé už ani nemusí být naživu. Musíte kvůli tomu vůbec jezdit do Arminu? Někteří říkají, že ne; vhodná studia s patřičným zařízením existují i v jiných zemích.

Chcete pár neprokazatelných drbů? Existuje prý dívka k nerozeznání podobná císařovně Dianě. Vlastně ještě podobnější, neboť Diana často a ráda měnila vzhled dle nálady. Jsou i další herci, podobní významným členům dvora. Ti všichni si vydělávají hraním v historických filmech, proti čemuž nemá nikdo námitek. Taky si mohou přivydělat zahráním scény, v níž udělují dobře platícímu zájemci nějaké významné privilegium. Princ ani další lidé z jihu nemají námitek; pouze by neradi viděli, aby tito herci hráli v hloupých reklamách. Ale že princ není hlupák, pomstil by se zadavatelům reklamy a ne hercům. Ale co kdyby si zahráli třeba v pornofilmu? Těžko říct; buď by se rozhněval, nebo pouze zasmál.

(Fakta: císařovna Diana ráda orgiím přihlížela a dobře se bavila. Valérie z Mendozy je organizovala, většina dam od dvora se zapojila, dovolila to i svým potomkům. Tak o co jde?)

Drazí hosté, máte na výběr ze dvou možností. Buď si můžete za dost velké peníze pořídit film, v němž vaši hosté uvidí vaše povýšení do šlechtického stavu, ale jinak se nestane nic. Nebo se rozhodnete ponořit do hlubin. Svěříte se do rukou někomu, o kom moc nevíte a není jisté, zda mu vůbec můžete věřit, ale prožijete hodně dobrodružství. Já vám to neradím, dokonce bych vás rád varoval: je to cesta, jejíž konec je v neznámu. Na té cestě můžete přijít o rozum – nebo o život. Také však můžete život nalézt.

Ale když máte odvahu a peníze, přijeďte do Arminu. Aspoň hodně utratíte.

Večer, když jsme odpočívali, jsem se na to zeptal Jarvise. Usmál se:

„No – možná. Já o tom nic moc nevím.“

Kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám!

Ani jsem nečekal, že na svoje vcelku bezvýznamné články dostanu tolik dopisů. Děkuji vám za ně, ať jsou souhlasné či kritické. Těm jsem se vskutku srdečně zasmál, zvlášť těm výhružným.

Podstatná část pochází od různých cestovních kanceláří. Ty mne ujišťují, že co nabízejí zákazníkům, skutečně dokážou zařídit; někdy také vybízejí, abych se osobně přesvědčil. Pokud nabídly, že budu mít vše zadarmo, asi to s nimi někdy zkusím a napíšu o tom reportáž. Pokud přiložily ceník, ani nad jejich návrhy neuvažuji. A když mi nabídly plat externího spolupracovníka, velmi mě to zajímá! Jen tak dál!

Jedna z fanynek mě obvinila, že ve výčtu nástupkyň fantastické Renky jsem zcela pominul rebelku Anetu Langovou, které ničemní zrádci nejprve utrhali křídla motýlí a pak ji pověsili za uši do výkladních skříní. Máš pravdu; omlouvám se tobě i Anetce. Je to nečestné a nesportovní; až ji zas budou někam věšet, budu důrazně protestovat.

Ale napsala mi dáma, která to zřejmě myslí vážně:

'Jmenuji se Samantha a byla jsem před půl rokem přijata do lóže Stříbrného zvonu; nemusela jsem kvůli tomu nikam jezdit, bylo to přímo v Bavorsku, kousek od Mnichova. Jestli nejste šlechtic, pane, šíříte poněkud zavádějící informace; když seš jako já, kecáš jak mladá vrána a až se potkáme, rozdáme si to v posteli nebo v ringu a piš si, v obojím tě zničím!

Tak především, nemusela jsem dát žádný peníze kromě vstupního poplatku, nebyl o moc víc než do každýho sportovního klubu. Za to mi uspořádali tak fantastický zasvěcení, že bys uchcával blahem. Poprvé jsem se udělala, když mě kompletně celou oholili, břitvou a po důkladném namydlení. Celý obřad sloužili přímo na mým těle! Zažil jsi někdy, aby tě masturbovali tlustou hořící svíčkou? Nám to dělá jedna, co už je hodně dlouho mladá a podezírám ji, že není tak úplně člověk; dokáže zajet do takových míst, že se neudržíš, abys neřvala! A je jí úplně fuk, kolikrát po sobě tě udělá! A to byl jenom úvod; když bylo po obřadu, nechali mě přivázanou, aby se na mně mohli vystřídat všecky chlapi, co tam byli! Nevím který, protože mi zalepili oči. Takovej sex bych nepřála nikomu – kromě dvou kámošek a ty jsem na to uvrtala, taky si moc užily. Ještě se chystám na svou mladší ségru; protivná puberťačka, drzá a neposlušná, z ničeho si nic nedělá, tak doufám, že aspoň tam bude řvát! Už něco tuší a škemrá, abych jí to prozradila. Aspoň tu svíčku si na ní zkusím!

Jinak bylo všecko jak má být, dokonce máme vlastního tygra; slouží jako strážný v konventu. Naučili mě střílet z odstřelovačky i thajsky boxovat; dokud jsem měla ježka, měla jsem ráda zápasy v bahně. Už si hlavu neholím, ale píču před každou akcí; tetování jsem si dala udělat po celým těle a do klitorisu nasadit pěkně dráždivou ozdobu. Škoda, že pořádný orgie se rozjedou málokdy, jen když je někdo rozproudí.

A je blbej kec, že z nás někdo ždímá prachy! Naopak se dá na tom vydělat; když něco investuješ, zisk je minimálně dvacet procent. Vrazila jsem kapitál už do třech akcí a ráda se zúčastním dalších. Možná i vyjedu někam do světa; kde má taky německá dívka možnost si opatřit sexuálního otroka? Jsou to krásný hnědý a černý kluci, sice brutální primitivové, ale oddaný a věrný až za hrob. Tak aspoň vidíš, jaká je skutečná pravda!'

Inu, vidím. Možná i něco, co tys přehlídla, princezno. Především doposud nikdo neslyšel o Stříbrným zvonu; ale nevylučuji, že něco takovýho může klidně existovat. Během staletí vznikly nejrůznější lóže Templářského řádu; některé se snášejí, jiné spolu dokonce bojují. Že máte běžné znaky, dokonce vám tam pobíhá jeden tygr, není ničeho záruka. Co ještě kromě orgií ta vaše lóže dělá? Něco určitě, ale tobě to neřekli.

Zdá se, že peněz máš víc než rozumu. Tvoje investice jsou toho důkazem; výnos dvacet procent lze získat jediným způsobem: pašováním. Naznačuješ, že jezdíte do exotických zemí, v Africe či Asii. Co vozíte tam – třeba zbraně? A odtamtud? Nejspíš drogy. Až vám na to přijdou, budeš se divit. A nejspíš ti neuvěří, že jsi o ničem nevěděla, jen na to dávala peníze.

Ale než se tak stane, klidně zapoj co nejvíc svých potrhlých kamarádek! A nešetři svou malou sestřičku; nauč ji používat stejně vybrané výrazy jako sebe, případně s ní můžeš nafotit sérii pornografických snímků. Nejlíp bude, když se před obřadem oholíte navzájem, aby poznala, nač se může těšit. Určitě to nevzdá; přijeďte do Arminu obě, můžete reprezentovat Německo zápasy v bahně. Neboj se ničeho, takových už tu máme spoustu. Někdy víc, než bychom chtěli.

(Moje poznámka: Jen ať přijedou, seznámím je s Ann. Budou si rozumět.)

Ovšem takových není naštěstí mnoho. Jiné dopisy jsou rozumnější. Tento je také od dívky, leč zdejší:

'Ať si vláda vymyslí co chce, největší vodvaz jsou stejně sázky. V těch jsem bezkonkurenční přeborník, vždycky na ostatní něco vymyslím. A oni zas na mě, to je jasný, jinak by to nebyla správná hra.

Nejlepší fór? Bylo mi třináct a na letním táboře se mi líbil kluk Lenny, o dva roky starší. Hráli jsme apol, tak jsem šikovně odmrštila míček někam do džungle. Vynadali mi a poslali ho hledat, i když měli zásobní. Tak jsem řekla tomu klukovi a po chvilce hledání jsme se nad ním sešli. Hrál proti nám, tak říkám: O co, že mi ho nevezmeš? A on: Jasně, že vezmu! Tak jsem mu dala laškovnou pecku do sosáku a už jsme se rvali. Rvát se uměl, za chvilku na mně ležel a jen se šklebil. K ničemu se neměl, tak jsem nahodila vyděšenej ksicht a ječím: To neuděláš! O co, že jo? A hned mi ho tam vrazil. Žádnej soucit se mnou!

Když jsme se vraceli k ostatním, prosila jsem, aby to nikomu neprozradil. Já to taky nikomu neřekla, kromě tří čtyř nejlepších kamarádek a holek, co jsem s nima byla ve stanu. Tak nevím, kdo to vykecal, ale všichni nám potom chodili gratulovat a zřídili nám soukromej pelíšek.

Lenny byl bezva a měl smysl pro humor. Dělali jsme si správný naschvály, nejen na táboře, ale pak doma. Chodili jsme spolu skoro rok. Jeden víkend jsem jezdila já za ním, druhej on za mnou. Nejvíc jsem ho vytočila, když jsem ho pozvala domů a uštvala, že usnul vyčerpáním; potom jsem mu ustřihla cop, ještě mi visí jako ozdoba nad postýlkou. To mě děsně ztýral a vyhrožoval, že mi to krutě oplatí. Příště jsem jela za ním a fakt: klasika = vana, břitva a celá dohola. Ještě mě vodil po kamarádech a všude se se mnou chlubil. Jasně, kámošky už se sázely, jaká se vrátím; jeho starší ségra si ráda hrála s jehlama a trénovala na mně. Naše máma zas měla pocit, že chudáka kluka musí trochu vykrmit, aby na mně nezkolaboval, v životě tak nevyvářela. Stejně jsem mu hrála na žebrech jak na kytaře.

Jenže naše hry začaly bavit kamarády. Každý víkend nás viděla na střídačku jedna parta a všichni nám fandili. Abych nejezdila sama, ukecala jsem nejlepší kámošku a ona se tam hned zabouchla, taky do správnýho řízka. Jenže ona byla daleko větší dravec než já, ten typ, co nenechá kolem pobíhat žádnýho kluka, aby ho nesvedla. On byl stejnej, tak brzo začali soutěžit, kdo sbalí víc dalších. Naštěstí jsem otěhotněla a mám krásnou holčičku Lenku. Když se na ni Lenny přijede podívat, vždycky něco vyvedeme!

Takže sázky: když si jedna princezna trumfne, druhá nesmí zůstat pozadu; zvlášť když jsou z konkurenční smečky. Když soupeřka svlíkne tričko, musím já sundat i kalhotky, abych nebyla béčko. Bezvadnej fór je zavázat klukům oči a nechat soutěžit, kdo pozná holku jen po hmatu; ale vyjde to, jen když je mezi náma některá, co se nerada nechá vochmatávat. Jasně, že chodím ráda na tance, kde se zhasne a nevíš!

Kluci zas rádi vyhrávají ve sportu. Když někdo porazí soupeře v boxu nebo třeba v tenise a všichni ho oslavujou, nedá si ujít, aby nestáhl trenýrky a nezamával jim ptákem. Už to začínají dělat i fotbalisti, když střelej gól! Jsem zvědavá, kdo ještě se začne vytahovat! Zvlášť proto, že je to zakázaný a dávají se pokuty, ale každej dělá, že nic neviděl.

Když někdo pozve kamarády na narozeniny nebo jinou oslavu, nenechá si za žádnou cenu ujít, aby si před nima nezatančil nahej. Když se svlíkne on, ti ostatní se přidají. A když se to správně vyvine, skončíme na jedný hromadě a ráno se divíme, s kým to bylo.

Občas někdo rejpne: A dala bys Draggonovi? Nevím; možná ze soucitu. Někdo říká, že je takovej chudák, anžto mu žádná nedala, až z toho zblbnul. Mně se taky nelíbí, ale už párkrát jsem udělala dobrej skutek. A kdyby se někdo vsadil, bylo by to jistý. Princezna nesmí bejt srab.'

A ještě jeden dopis od dívky:

'Jmenuji se Fatíha a studuji gympl. Dřív jsem byla Mary, nábožensky vlažná až lhostejná, ale co jsem poznala Pravdu, jsem Meč Alláhův. Pravím: možná kdysi byly nějaké princezny a jejich práva, ale už dávno nejsou, od chvíle, co čarodějky zradily vlast, zbaběle uprchly a tím prohrály válku. Tato země možná někdy patřila Templářům, ale zklamali a ukázali se slabí. Proto nyní patří nám, a my se ujmeme svého dědictví, až přijde čas!

Tento vývoj předjímala svatá císařovna Diana, proto přiměla svého manžela k návštěvě posvátné Mekky, jak se o tom píše v historii. Také Mistr Dína al-Bahr, ulem a znalec Koránu, znal budoucnost, proto uzavřel posvátný svazek s Alláhovými dcerami al-Lát, al-Uzzá a Manát Ničitelkou. My jsme jejich pokračovatelky před tváří Věčnosti!

Pohrdám všemi, kdo se dají svést k nemravnosti! Jediný důvod, pro který má muslimská dívka důvod vyspat se s nevěřícím, je aby ho zabila! Jinak smí dát pouze upřímnému a zbožnému muži; pokud takového nenajde, má žít sama a vychovávat svoje děti k přísné oddanosti Alláhovi! Snad může získat semeno od nepřítele, zvláště pokud je to významný muž, ale neměla by mu za žádných okolností prozradit, jaké s ním má záměry.

Já sama dodržuji veškeré příkazy Koránu: nepiju alkohol, nekouřím, nepožívám nečisté pokrmy, konám dobré skutky a dávám četné dary ubohým, zvláště v době ramadánu. Na ulici vycházím pouze v mravném oblečení: vlasy zakryté šátkem, tvář jašmakem. Je-li to vhodné, nosím i burku. Do akce černý trikot a kuklu s výřezy pro oči. Spatří-li mou tvář nevěřící, zabiju ho. Pokud se musím svléknout úplně do naha, mám tvář zakrytou jašmakem, nebo si obličej natřu nějak odpuzující barvou, černou či tmavě modrou. Do školy samozřejmě musím chodit ve školní uniformě, ale i tam aktivně působím, už se mi podařilo získat tři spolužačky a další jsou nalomené.

Ráda bych jednou bojovala ve skupině organizované jako Ariori, aby nikdo neznal moji totožnost. Jednoho kluka podezírám, že k nim patří; byla jsem s ním jeden víkend a pěkně jsme si zatrénovali. Ještě mi nic nevykecal, ale já jemu taky ne, jenom se oťukáváme. Správnej kluk; navrhla jsem mu, aby se stal jedním z mých manželů. Jako muslimka smím mít pouze čtyři.

Takže si zapamatuj: správná holka se smí vyspat jenom s klukem, kterej za něco stojí. Žádnej hnusnej nevěřící nemá šanci! Až vyhrajem, uvidíš!'

Tak se rozhodněte: chceme žít v takovém světě?

Odpočívali jsme v poledním žáru u řeky. Jana si trénovala barvoměnu; při výuce ve Fénixu se naučila vytvářet iluzorní vzhled, zkoušela však akorát šelmí kamufláž: leopardí, tygří a nejčastěji moji, dost ojedinělou. Chtěla mít srst jako já, nebo aspoň skvrny po těle. Zeptala se, zda vím něco o dokonalé transformaci; přečetla si moje vzpomínky, ale pochopila, že bez pomoci to rozhodně nezvládne.

„Proč chceš vypadat jako šelma?“ ptal se jí Jarvis.

„Nechci vypadat. Chci být šelma. Nepatřím k lidskému rodu.“

Před každou větou se důkladně rozmýšlel.

„Ani když jsi poznala, jaké rozkoše lidské tělo přináší?“

„Tělo šelmy je lepší.“ odsekla bez rozmyšlení.

Dlouho přemýšlel a ona očekávala, co odpoví. Neřekl nic.

„Proč ti říkají Soudce?“ zeptala se tedy.

„Jsem soudce.“

„Říkají taky, že znáš jediný trest: smrt.“

„Důsledkem hříchu je smrt.“

„Křesťanská víra zná taky soucit a odpuštění, ne?“

„Jistě. Kdo lituje svých hříchů, je mu odpuštěno. Bůh nechce smrti hříšníka, ale aby se očistil a živ byl.“

„Proč tedy tolik lidí musí zemřít?“

„Protože svých hříchů upřímně nelitují.“

„Ty je tomu naučíš?“

„Zkouším to.“

„Mohla bych ti pomáhat?“

„To budu rád.“

Při nějaké příležitosti nám ukázal také svoji zbraň. Nebyla to pistole, jak jsem předpokládal podle pouzdra, nýbrž malý ruční bleskomet. Jistě dar, takové už se v Arminu nevyrábějí. Překvapilo mne, že žádná věc nepůsobila výrazně děsivým dojmem, kdejaký bojovník se hledí vyzbrojit většími a nápadnějšími zbraněmi. Jarvis na parádu nedbal.

Od časů, kdy jsem tudy projížděl naposled, se leccos změnilo. Například džunglí vedlo daleko víc stezek a zdálo se, že se po nich hodně jezdí. Když jsme přijeli ke Skalnímu brodu, stálo tam velmi hezké stavení, kolem se popásali koně, krávy a ovce a po dvoře běhala spousta drůbeže. Vlajku, jaká vlála na stožáru nad vývěsním štítem, jsem ani neznal.

„Bavorské království,“ vysvětlil Jarvis, „Krčma U krále Ludvíka je možná nejlepší usedlost široko daleko. Hlavně se tady dobře jí...“

Vstříc nám přišla boubelatá paní středního věku v zajímavém kroji. Mluvila s divným přízvukem, Jarvise oslovovala Pane Carre a kroutila před ním kyprými boky; nabídla nám pečenou kachnu se zelím a zvláštními moučnými koláčky, jaké jsem viděl pouze u Baarfeltů a říká se jim knedlíky. Já dostal spoustu docela chutných kostí za syrového stavu, Jarvisovi donesla sklenici piva s vysokou pěnou a Janě sklenici jablečné šťávy.

„Věřím, že vám bude chutnat jako vždy, pane Carre!“

„Už jsem ti přece říkal, abys mi tykala a říkala Jarvisi!“

„Když já si na to nemůžu zvyknout, pane Jarvisi! Vy jste tak dobrý člověk – a tak vznešený...“

Jana se na ni přátelsky usmála: „Taky se ti zdá?“

„To víš, malá! My ženský umíme ocenit chlapa. Ty jsi jeho příbuzná?“

„Ne, jen kamarádka. Jsem Artannova dcera.“

Hostinskou to nepřekvapilo. Všimla si, že Jarvis dopil, chopila se jeho sklenice a odkvapila pro novou dávku.

„Ona je cizinka?“ ptala se Jana.

„Přišla sem s mužem. Tak před rokem ho zabili banditi. Ji vzali s sebou, že budou chtít výkupné. Někdo zaplatí, když je tak pěkná a čistá. Stíhal jsem je. Pak jsem ji přivedl zpátky a svěřil jí tu hospodu. Vede si dobře a nikdy nechce, abych jí platil.“

„Řekla bych, že se jí líbíš.“

Kromě nás bylo v hospodě několik mužů, potulných honáků. Přistěhovalci, jistě. Když si nás dostatečně prohlédli, jeden se osmělil a vstal.

„Ty seš soudce Jarvis?“

„Ano.“

„Já... Tvoje Svatost... Moc se omlouvám...“

„Mluv. O co jde?“

„Je pravda, žes zastřelil těch osm chlapů, co věznili paní hostinskou?“

„Zabil jsem jen ty, co se nevzdali.“

Chlap se podrbal na hlavě, ohlídl se ke stolu svých kamarádů a váhal. Až po důkladném rozvážení pokračoval: „Já nechci vědět, co se stalo s těma ostatníma! Vlastně mě ten případ vůbec nezajímá!“

„To je moudré.“

„Jde o tohle... za řekou je město Farley. Protože ho založil chlápek toho jména. Ale už dávno. Teď tam mají... problém.“

„Mluv.“

„Ten problém je banda. Bejvalý vojáci a policajti, taky pár lupičů. Nikdo si na ně netroufá. Přepadají transporty do Sun City. Šerif v Sun City by se o ně postaral, ale není to jeho rajón. Nebo velitel posádky, Glenn Morris. Já jsem vlastně na cestě do Sun City, požádat o pomoc.“

„Ale je to na území severu.“

„No jasně. Proto by se měli postarat vojáci. Ale kdybys ty...“

„Je to na severu.“

„Ty lidi tam by ti byli moc vděčný.“

Jarvis mlčel. Zvolna se otočil k hostinské, která mu přinášela pivo.

„Vážně by ti byli moc vděční.“ opakovala.

Jarvis se usmál na Janu. „Chtěla ses stát pomocníkem šerifa. Chceš pořád?“

Přikývla. Jarvis řekl: „Máš tady něco, v čem by mohla do města?“

„Spíš asi na kluka?“ okoukla hostinská Janu.

„Košili, kalhoty, klobouk.“

„Něco najdu, ale moc parádní to nebude.“

Jarvis se obrátil na honáka: „Máš něco jako mapu?“

„To ne, pane. Ale město už je zakreslený na mapě, to jo!“

„Kolik tam žije lidí?“

„To taky nevím. Padesát – sto?“

„Mají tam šerifa, nebo aspoň policajta?“

„No... nějakýho asi měli, ale...“

„Aha. Ty seš předák? Byl jsi na vojně?“

„Pane, já umím honit krávy. Umím taky krávu zabít a rozporcovat, zvládnu i bifteky... ale zabíjet lidi neumím. Radši bych se do toho nepletl!“

„V pořádku. Je to naše práce.“

Ještě před večerem jsme dorazili k řece. Jana tak mohutný tok ještě neviděla, ale těšila se, jak budeme brodit. Daleko menší radost měla z oblečení, které musela nosit; ke koupání se s potěšením svlékla a zůstala tak.

Přebrodili jsme za úsvitu. Voda byla dosud studená, Jana se v ní šťastně vymáchala a zuby jí cvakaly. Její počínání vyvolávalo u Jarvise úsměv častěji, než cokoliv jiného. Pokračovali jsme po druhém břehu, kudy vedla cesta. Nebyla nic víc než koleje vyjeté v prachu, ale vedla kamsi k obzoru, kde se vlnilo zlátnoucí obilí.

„Co je to za divnou trávu?“ zajímala se Jana.

„Chleba, děvče. Ještě jsi nikdy neviděla obilí?“

„Ta tráva se dá jíst?“

„Dřív tady rostly jen bodláky a plevel. Pak začali kopat kanály. Teď už roste obilí všude. Do začátku dešťů vyhrabou nové kanály; až přijdou záplavy, zavodní další půdu. Tahle země by mohla živit desetkrát tolik lidí, než jich tu žije doposud...“

„Nikde žádný lidi nevidím...“

Jarvis se postavil ve třmenech a rozhlížel se. Mračil se při tom.

„Už by bylo na čase sklízet!“ souhlasil, „Možná mají strach. Nebo je tamti nechtějí pustit z města.“

Pokračovali jsme v cestě. Pak se na obzoru objevil velký, podivně vypadající stroj. Na tankovém podvozku části kabin dvou traktorů, vpředu rypadlo a vzadu kolo s lopatami, které se dalo spustit, aby hrabalo příkopy. Další agregáty visely po stranách, jak bylo potřeba. Stroj byl sestaven z mnoha částí, některé byly tovární výrobky, jiné pocházely ze všeho možného. Bohužel celá železná příšera stála nehybně, jako by chcípla uprostřed rozdělané práce. Jarvis se rozhlížel kolem; pak nečekaně velmi blízko z obilí vyskočil člověk malé postavy přímo nám do cesty. Jarvis bleskově tasil zbraň, ale ten chlapík urychleně zvedl ruce.

„Voslepsi, křapyku?“ otázal se.

„Zdravím tě, Hanku Crockette.“ řekl Jarvis.

„Jo; ty mě taky polyb!“ odvětil ten člověk.

Pokud to člověk vůbec byl; Jarvisovi dosahoval sotva po bradu, zato měl široká ramena a mohutné svalnaté paže, připomínající orangutana. Jedno oko modré, druhé zelené. Vlasy spletené do copu, zato vousy rostly volně až na hruď. Pleť měl osmahlou, přes extrémně široký klobouk, kterým se zakrýval. Neobyčejně ošklivý obličej, přestože se přátelsky usmíval.

„Co ty tady, Hanku?“

„Comisiš? Průser! Ňáki kokoťy šlypo Nykovy, dyštu makal s hrabatkem! Tož chcu vydět, voco gou.“

„Ohrožovali ho?“

„Šysaly poňom s flynty. Nyk hoďyl spatečku. Řeku, maš teš nosyt flyntu!“

Hank flintu měl, odstřelovačku s dlouhou hlavní a dalekohledem. Vytáhl ji z obilí a byla skoro delší než on.

Já zatím sklouzl s koně a šel si ho očichat. Zašklebil se na mě.

„Naja, vočmuchňy siňa, čyčino! Vydělsi nekdi Khazda?“

Jana věděla, že Khazdové jsou trpaslíci, odlišný druh. Jen netušila, že žijí v Arminu a lze se s nimi setkat.

„Řekbich, všecek póvl zaleza tam do Farley. Vykóřime ich?“

„Kvůli tomu tam jedu. Vem ho k sobě na koně, Jano!“

„Seruti na kobilu. Dokažu fryškom po svych!“

„Nekecej a nasedni! Nebo tě mám vysadit do sedla?“

Nerozuměli jsme odpovědi, ale byla nepochybně sprostá. Khazd vyšplhal na koně (s obtížemi) a chytil se Jany. „Nemaj fedri! Mi děťy nežerem!“

Jana se vůbec nebála, naopak se jí trpaslík zamlouval.

Zato Jarvis si rýpl: „Co to, že tě vidím na slunci? Vy přeci dáváte přednost jeskyním a podzemním chodbám!“

„Tymi teš řyť vylyž!“ vysvětlil trpaslík pregnantně.

Město už bylo vidět na obzoru; odkudsi se ozvalo tiché hvízdnutí a z lánu obilí se vynořil další Khazd, tentokrát vyholený až na cop a dlouhé kníry. Jeho zbraň byla šipkostříl, vystřelující pod tlakem drobné jehličky. Nebyla tak účinná na dálku, zato téměř nehlučná. Roztáhl prsty do véčka jako elf, ale neřekl nic, jen se příšerně zašklebil.

„Ahoj, Micku!“ řekl mu Jarvis.

Drobné upřesnění: starší Khazd se nejmenoval Hank Crockett. Zda má mladý jméno Nyk nebo Mick, bylo sporné. Pod nějakým jménem být zapsáni museli.

Třetí strážce hlídal těsně před městem. Psovitá šelma velká skoro jako já, s velkou ošklivou hlavou, horní čelist delší než spodní, dvojité horní špičáky až pod bradu. Ani on nepocházel z tohoto světa.

„Gorr je Štěkan,“ vysvětlil Hank, „Canis Sarraksiensis. Nešahi naňho, bo ťa rafne.“

Pes něco pronesl, ale přátelské to rozhodně nebylo.

„Tak soráč!“ opravil se Khazd, „Lycaon Sarraksiensis M. M jak mutant.“

„Je krásnej!“ řekla Jana a nelhala.

Pes řekl: „Serutinato.“

Už jsme byli vážně hodně blízko. Jarvis pokynul sesednout a svázat koně, aby neutekli. Dlouhou pušku svěřil Janě, i když uměla spíš z luku. Zkontroloval si bleskomet, ale nechal jej trčet v pouzdře.

„Návrh: Já půjdu středem, Hank vpravo, Mick vlevo, Jana bude krýt záda. Vy dva půjdete při zdi, vyberte si strany!“

Vybral jsem si pravou, Gorr souhlasil. Nikdo z nás nepromluvil.

Mick řekl: „Kostelni věž. Chlap s glassem.“

„Vidí nás?“

„Sipiš.“

Štěkan řekl: „Nádrž na vodu. Ochoz. Dva.“

A opět Mick: „Šest chlapu. Jdou naproti.“

„Tak jo,“ usmál se Jarvis, „Jdeme!“

Vyrazili jsme k městu. Těch šest se rozestavilo tak, aby působili výhružným dojmem; měli hodně zbraní a vypadali nebezpečně. Jejich velitel měl uniformu plukovníka, ale tak sešlou, že ji nejspíš koupil v nějakém vetešnictví. Dva další měli taky součásti uniforem.

Blížili jsme se k sobě a zůstali stát tak na padesát kroků.

„Jsem Jarvis Kerr, soudce ze Sun City.“ řekl Jarvis, „Jsou na vás ošklivý stížnosti, chlapi. Přišel jsem to prošetřit.“

Plukovník se ušklíbl: „Možná seš soudce v Sun City. Jenže to je za řekou! Tady seš obyčejnej jižanskej sráč a nemáš tady žádný práva! Tak si seber ty svý zrůdy a koukej odsud mazat!“

Jarvis se nerozhněval: „Správně. Jsem z jihu. Ale zákon přišel až k vám. Takže: kdo se vzdá dobrovolně, je odsouzen k pěti letům nucených prací. Ty ostatní zabiju.“

Plukovník mu věnoval další ze svých šklebů. Ruka mu sjela k pouzdru s revolverem; zároveň Jarvis zvedl bleskomet a vypálil. Modře se zablýsklo, ti muži pustili zbraně a začali se s řevem svíjet po zemi. Energetický výboj se jich vůbec netýkal, způsobil propojení zbraní; jak na ně sáhli, dostali šlehu. To už stříleli také Hank a Mick; já však neměl čas sledovat zásahy, proskočil jsem oknem do saloonu a úderem tlapy přerazil vaz chlápkovi s kulometem, co tam číhal. Gorr asi taky někam vpadl, neboť zmizel. Pouze Jana nikoho nestřelila, stála pořád uprostřed silnice a rozhlížela se po nějakém nepříteli. Na jedné střeše spatřila muže, ale než si rozmyslela, co dělat, dostal ho Nyk šipkou.

Jarvis přišel k těm šesti a odkopl jejich zbraně z dosahu.

„Co to máš za bouchačku, ty hajzle?“ skučel plukovník.

„Blaster,“ ukázal mu zbraň Jarvis, „Protože jste se nevzdali dobrovolně, čeká vás deset let nucených prací. Vstaňte a postavte se támhle ke zdi!“

Skutečně vstali; Khazdové a Jana na ně mířili. V saloonu byli kromě toho s kulometem další tři ozbrojení, ale radši včas zvedli ruce. Vyhnal jsem je ven k ostatním. Taky Gorr nějaké přihnal, kousal je do nohou a vrčel.

Pak začali vylézat místní obyvatelé. Viditelně měli strach.

„Je tu nějaký starosta, šerif nebo něco takového?“

„Já... já jsem pastor!“ ohlásil starý muž s dlouhými vousy.

„Výtečně. Pojď blíž!“

„Starostu jsme měli, ale zabili ho. Šerif...“ pastor se rozhlížel.

„Já jsem šerif.“ ozval se konečně jeden muž. Nevypadal moc odvážně.

„Komthur Jarvis Kerr. Nemohu vám poskytnout ochranu, ale bylo by dobře, kdybyste ustanovili nějakou městskou radu, která by s námi jednala. Jste blízko hranic a chceme vám pomoci.“

Bohužel, ti lidé koukali jeden na druhého a vzájemně se pobízeli.

„Tak dost!“ pronesla šedovlasá žena, podle vzhledu prodavačka či hostinská, „Nestydíte se, chlapi? Murray, tys byl v městský radě! A Harrison!“

Jmenovaní vystoupili. Pořád si ještě nebyli jistí.

Jarvis se usmál na ženu, než mohla začít lamentovat.

„Myslím by bylo nejlepší, aby ses starostkou stala ty!“

„Já? Ale já jsem obyčejná ženská, nalejvám kořalku a...“

„Působíš dojmem, že bys dokázala zavést pořádek!“

„To se ví, že jo! Vychovala jsem sedm dětí, tak si nemysli...“

„Fajn, od teďka jsi starostka. Jméno?“

„Sarah MacKenzieová, pane. Teta Sára mi říkají.“

„Fajn, teto Sáro. Tyhle lumpy si odvedu s sebou; je ve městě ještě někdo, kdo patří k té bandě, nebo koho bych měl zavřít?“

„Leda ty, co jste zastřelili. Fajn, odveď si je. Ale...“ teta Sára zaváhala, pak pokračovala: „Ráda bych s váma promluvila. Vy jste ti, co hrabou ty zavodňovací příkopy?“

„Je to program zúrodnění krajiny,“ řekl Jarvis, „Až přijdou záplavy, voda se rozlije do všech kanálů a bude jí dost. Můžete pěstovat obilí...“

„No, o tom chci mluvit! To je dobrá věc, takový kanály! Ale co kdyby nám ti darebáci pomohli s výkopama? Dost dlouho nás vyžírali...“

„To není špatný návrh. Ale dokážete je ohlídat?“

„Teď už jo, když jste jim vzali zbraně! Mladý jsou na ně pěkně naštvaný, ty už si na nich smlsnou! Že jo, kluci? Ale bylo by potřeba ustanovit jinýho šerifa místo támhle Vilíka! Je hodnej, ale na šerifa se nehodí!“

„Koho navrhuješ?“

Mladí, to bylo asi deset výrostků, pěkně divokých. Tři z nich byly holky.

„Toma Crawforda!“ ukázala teta Sára.

„To nemyslíš vážně!“ řekl kdosi, „Vždyť je černej!“

Skutečně byl. A vypadal, že ho přezírání bílých dost štve.

„Ale byl jedinej, kdo se odvážil proti nim postavit!“

„Taky ho za to pěkně zmlátili!“

Jarvis řekl: „Pojď sem! Bral bys funkci šerifa?“

„Docela jo, pane! Číst a psát umím, a přísahu složit taky můžu!“

„Ale ne Jihu. Zatím pouze městské radě!“ upozornil Jarvis.

Teta Sára zasáhla: „Zasedání městské rady se koná za půl hodiny v saloonu; zatím ty hajzly odveďte a zavřete do sklepa! Spoutat a dobře hlídat! My tam jdeme zatím trochu poklidit!“

Mladí se okamžitě jmenovali do funkce šerifových pomocníků, ozbrojili se a hnali zajatce do jednoho z domů, kde byl vhodný sklep. Šli jsme s nimi, abychom případně vypomohli. Nás se lumpové báli víc než lidí.

Pokud šlo tetě Sáře něco zvlášť dobře, pak vydávání rozkazů. Dala saloon uklidit, odnést tu mrtvolu a veškeré jiné neřádstvo, co tam bylo, potom ze stolků sestavila dlouhý zasedací stůl a přichystala (s pomocí pastora) taky svíčky, kříž a Bibli.

Byl jsem tam, protože si výslovně přála, abychom se zúčastnili.

„Chci vědět, lorde Jarvisi, jak bychom se mohli stát občany Jihu.“ řekla, když jsme všichni zaujali místa.

„Těžko. Víš jistě, že si to přejí všichni občané města?“

„Ani zdaleka ne. Někteří se vašich zákonů bojí. Ale zákony severu stojí za hovno a jejich ochrana za dvě. Přece jenom by bylo lepší, kdybysme byli dost blízko Jihu, aby nám vaši vojáci přišli na pomoc, kdyby zas něco. Taky bysme se rádi zapojili do toho programu zúrodnění. Když bude dost vody, bude možný tady pěstovat obilí. Víc než potřebujeme. Tak bysme rádi prodávali svý přebytky třeba do Sun City...“

„Za dobrý ceny a zaručený peníze.“ dodal Jarvis.

„Jo! Správně!“

„V tom případě se ale budete podílet na výstavbě kanálů! Nebudeme platit přívod vody lidem, který na nás chtějí vydělávat!“

„Správně chápeš! Chceme se podílet na výstavbě a taky mít z toho zisk!“

„Tak to jo!“

„A chceme, aby tu platily císařský zákony.“

„Znova opakuji: chtějí to všichni?“

„Ne. Chci to já a ti, co jsou tady. Hlavně proto, že jsme právě poznali, jak to chodí bez zákona. Ty odejdeš, soudče, ale my musíme zůstat.“

Jarvis se usmíval.

„Sun City je město na hranici,“ pokračovala teta Sára, „Bohatne z toho. Kousek dál je Caroline, na severním břehu, ale s přechodem na jih; taky se tam mají jako prasata v žitě. My chceme být taky pořádný město, mít školu, kostel, kloudný obchody. Třeba i pobočku Monroesový banky! Chceme, aby sem vedla silnice, ne rozježděná cesta. Co pro nás můžete udělat?“

„Já můžu jen jedno: vyřídit to svým nadřízeným.“

„Co pro nás může udělat princ?“

„Budu mu hlásit, co se tady stalo. Uvidíme.“

„Tak mu taky řekni: my to samozřejmě nechceme hned. Ale byli bysme rádi, aby naše děti viděly, jak město vzkvétá a vylepšuje se. Ne jak jde všecko do hajzlu, jako za Draggona. To mu vyřiď.“

„Vyřídím.“ slíbil Jarvis.

Teta Sára se široce usmála. „To je fajn. Tak teď se půjdu podívat, jestli už děvčata připravily hostinu. A pivo by už mělo být taky natočený!“

„Toje dost!“ prohlásil Khazd Mick a uhladil si kníry, „Na co sakra misiš, že celé čas čekáme?“

Na Khazdy má pivo pozoruhodný vliv. Když ho vypijí opravdu hodně, začnou zpívat sentimentální písně ze své domoviny a plánovat pomstu lumpům, kvůli nimž museli drahou vlast opustit. Ve skutečnosti odešli zcela dobrovolně do služby Kosmické flotile, neboť jsou kromě jiného chamtiví a Flotila dobře platí. Ale pravda je, že se tak stalo v souvislosti s nějakou válkou. Všeobecně nejsou příliš bojovní, zastávali nejradši technické funkce a zdržovali se ve strojovnách, osvětlení stažené na nejmenší minimum. Další jejich oblíbené místo jsou pracovny a laboratoře, kde v šeru poblikávají jen obrazovky složitých přístrojů. Na slunce chodí neradi, rozhodně by odmítli dovolenou s opalováním na mořské pláži. Jsou však pyšní na bojovou minulost svých předků; ačkoliv žádný z nich nerozpoltil nepříteli hlavu válečnou sekyrou, věší si tyto artefakty na stěnu na viditelné místo a někteří s nimi umějí i bojovat. Lebky svých nepřátel zatím nesbírají.

Ti dva naši byli tatáž sorta. Plánovali, že se jednou vrátí domů, ačkoliv to v současné chvíli nešlo zařídit. Též hodlali zabíjet blíže nespecifikované nepřátele, ač sekery také neměli. A jejich řeči nikdo nerozuměl.

Nač byli Flotile Štěkani, nepochopím. Oficiálně zaměstnává šelmy jako stráž, ačkoliv většinou není co hlídat. Hlavním účelem tygrů a leopardů je mazlit se s dětmi a vylepšovat náladu posádky, což ovšem od Štěkanů nelze žádat, jsou celkově nepřátelští a neradi na sebe dávají sahat. Většinu času se potloukají kdekoliv po lodi a překážejí, nicméně urychleně zmizí, jakmile by jim chtěl kdokoliv zadat nějakou práci.

Čas od času, obvykle nečekaně a v šíleném zmatku, dojde k střetu s nepřítelem. Pokud dojde ke kontaktnímu boji, zachvátí šelmy amok a vrhnou se na nepřítele, jehož nejen zakousnou a roztrhají, ale někdy i částečně sežerou, je-li jeho tělo poživatelné. Štěkani jsou známi tím, že dokážou pohltit daleko horší hnusy než kdokoliv jiný, a přežít to. Vlivem kontaktu s Arminy se mírně zcivilizovali, ale jen ve stavu klidu. Sotva je ovládne bojové šílenství, je lepší dát se na útěk.

Ve městě se nacházel houf dětí. Tím myslím děti do puberty, starší jsou považovány za dospělé. Šokovalo mne, že všechny byly navlečené do spousty oblečení, ale to dospělí taky. Zpočátku se mne bály, ale když se osmělily, začaly mne hladit a mazlit se. Byly by hladily i Gorra, ale zavrčel na ně tak ošklivě, že si to rozmyslely. Má mnohem víc zubů než normální psi.

Jana se spřáhla s mládeží. Veškerou mládeží, od nového šerifa Toma Crawforda až po holky, které byly ze všeho značně vykulené. Jana jim rozhodně nepomohla; když se nálada uvolnila, svěřila se se svým odporem k textilu a postupně se svlékla. Nebyly zvyklé na tetování ani oholenou hlavu; kluci měli předpisový krátký sestřih, holky byly zastřižené ve výšce uší. Všichni byli slušně vychovaní, standardně vzdělávaní a dychtiví dobrodružství.

„Jenže tady chcíp pes!“ vysvětlil jeden, „Bez urážky, lorde Gorre!“

Štěkan neuznal za potřebné reagovat.

„Byli jste taky někdy v Sun City?“

Přihlásili se tři; byli tam s rodiči nakupovat. Názor: obrovský zmatek, spousta cizích lidí, oblečených výstředně či vůbec. Šelmy. Na hosty ze severu pohlížejí jako na vidláky, burany z provincie.

„Jenže teta Sára by chtěla, aby to tady bylo jako tam!“

„My bysme chtěli taky! Jenže...“

„Jak je to daleko?“

„Den na koni. Nebo tři hodiny autem.“

Jana jen potřásla hlavou.

„Jestli ti... divně mluvící chlapi vyhrabou průplav, možná se něco změní. Třeba postaví i silnici a začne jezdit autobus. Mohli bysme studovat v Sun City... já bych docela ráda!“

„Ostříhají tě a potetují!“

„Tak ať! Lepší než zahrabaná v týhle díře!“

„Ty tam budeš studovat?“ ptal se někdo jiný.

„Nevím, co se mnou bude. Artanna rozhodne.“

„Ten leopard?“

„Není leopard. Je syn jaguára a tygřice.“

„Není to jedno?“

„Rozhodně ne. Patří ke dvoru prince.“

„Ty ho znáš? Vidělas ho někdy?“

„Ne, ale asi uvidím.“

„On opravdu existuje?“

„To taky uvidím.“

Zírali na ni s úžasem. Ji zas překvapilo, že je důležitá.

Teta Sára se starala hlavně o Jarvise. Pro ni byl jediný důležitý on; tak mu posadila z každé strany nejhezčí dvě dívky města a nařídila, aby mu bez omezení nalévaly a pobízely ho k pití. Smůla; Jarvis pil velmi málo a alkohol na něj téměř nepůsobil. Zato ty holky byly za chvíli pěkně rozjeté.

Ovšem teta Sára byla dlouholetá hostinská a vyznala se v lidech. Poznala, že pokud na Jarvise neudělaly dojem ženy ani alkohol, nepodaří se to vůbec. Leda že by důkladným průzkumem zjistila nějakou slabinu; přišla tedy si k němu sednout a zapředla přátelský rozhovor, jak se mu tady líbí.

„Je to, jak jsem očekával. Rozhodl jsem se; nechám ti tady všechny členy bandy, kromě plukovníka a dvou, kteří... se mi nelíbí. Ty odvedu s sebou do Sun City. Dělali by potíže.“

„Díky Bohu, že budou pryč. Bála jsem se jich.“

Jarvis mlčel.

„Budeš je soudit ty, nebo princ?“

„Bude je soudit porota. Já pouze podám svědectví.“

„A hlášení princi.“

„Jistě.“

„Znáš se s ním dobře?“

„Znám ho.“

„Jaký je?“

Jarvis si promyslel, co odpoví.

„Někdo by mohl říct, že chorobně podezíravý. Například kdyby byl tady, na mém místě. Při překročení množství nabídnutého alkoholu by pojal podezření, že se už nejedná o běžné pohostinství, ale pokus o spiknutí.“

„On vůbec nepije?“

„Při liturgii pravidelně pije víno.“

„Proboha! A jinak?“

„Množství, které on sám považuje za přiměřené.“

„A když je toho víc?“

„Odejde.“

„Ale co když se dobře baví?“

„Nikdy se nebaví.“

„To nemyslíš vážně! Jakým způsobem odpočívá po práci?“

„Nikdy neodpočívá. Pouze když spí.“

„Slyšela jsem, že když spí, hlídá ho nějaká šelma.“

„Stále ho hlídají šelmy.“

„Co by udělal, kdyby pojal podezření?“

„Nejspíš nic. Sledoval by, jaký má účel.“

„Copak nechápe, že někdo si může přát pouze ho přátelsky pohostit?“

„Asi to chápe. Jenom neví proč.“

„Jen tak! Prostě z přátelství!“

„On nikdy není přátelský.“

„Ani s tebou?“

„Když se setkáme, podám mu hlášení. Pak pracujeme, dokud nevyřídíme vše, co je potřeba.“

„Ale pak se jdete najíst?“

„Najíst se jdeme, když nás zavolá ten, kdo připravuje jídlo. Najíme se, pak pokračujeme v práci. Jakkoliv dlouho.“

„Dobře. Zajímá se o něco kromě práce? Třeba kino, divadlo, televize?“

„Ano. Když dojde k názoru, že chce něco vidět.“

„To si po představení nejde nikam sednout? Třeba poslouchat hudbu?“

„Občas. Když hraje někdo, koho má v oblibě.“

„Ale ani tehdy se neuvolní.“

„Velmi zřídka. A nesmí být v dosahu nikdo... pochybný.“

„Co znamená pochybný?“

„Člověk nehodný jeho důvěry.“

„Jak dlouho trvá, než začne někomu věřit?“

„To se nedá říct jistě.“

„Věří aspoň tobě?“

„Doufám.“

Teta Sára se rozhodla to vzdát. Pochopila několik věcí: třeba že funkce starosty nebude tak snadná, jak očekávala. Za druhé: Jarvis Kerr jí určitě nijak nepomůže. No, aspoň že odvedl svou práci.

„Půjdu spát,“ dorazil ji, „Brzo ráno odjedu. Ale vy se klidně bavte...“

Jak čas ubíhal, musely se dvě skupiny naučit být vězni – a vězniteli. Ono to není jednoduché. Role se vyměnily; ještě ráno neměli slušní občané žádná práva a bandité je terorizovali. Teď byli ti utiskovaní náhle strážci a měli hlídat tlupu silných, zkušených a ke všemu odhodlaných ničemů. Ti si situaci uvědomovali správně; někteří už zažili kriminál, a rozhodně hodlali využít veškerých výhod, dokud mohou. Hlavně jejich velitel.

Skutečně nebezpeční byli Jarvis a oba Khazdové. Nás šelem se báli, nepovažovali nás však za vážnou hrozbu, jen za primitivy, ve všem podléhající lidem. Tom Crawford byl velký a silný, ale slušný jako všichni ostatní; neměl přirozenou zákeřnost a rafinovanou krutost bachařů.

Základním smyslem vězení je zlikvidovat odpad společnosti. Zapomeňte na krásná prohlášení humanistů; státu by se výrazně ulevilo, kdyby ti všichni zločinci chcípli. Má-li dostatek prostředků, aby udržel lumpy za mřížemi, může si dovolit držet je tam dlouho a dokonce se pokoušet je převychovat. U dvou, tří procent se to možná podaří; ostatní nestojí za tu péči, lepším řešením by byla kulka. Tento způsob stát volí, pokud si není jist vítězstvím, nebo nemá dost prostředků, aby je prosadil.

Tato situace existovala právě teď. Už fakt, že se mohla vytvořit tlupa ničemů, kteří delší dobu terorizovali město, aniž by někdo zasáhl, to jasně ukazovala. Vládě severu bylo jedno, co se děje na hranicích. Na jihu neexistovala policie, právní systém byl ve stavu zrodu. Vytvořit jej byl jeden z Jarvisových úkolů, a používal, co měl k disposici. Hovořím o Pátračích; ti byli tlupa ozbrojenců o stupeň horší než princovi assassini, osoby s vysoce vyspělým smyslem pro spravedlnost, ale bohužel osamělí jednotlivci.

Nyní bylo třeba převychovat několik slušných mládenců a dívek na Pátrače. Základní atributy této party jim poněkud nesouvisle popsala Jana. Vyděsila je; kdyby se Pátrači objevili ve městě, vyvolali by ještě větší hrůzu než bandité. No ano, to je účel! Pátrači musí být tak děsiví, aby se zločinci polekali! A musíte to být vy, jinak se po našem odchodu vzbouří!

Není-li možno lumpy rovnou zabít, je nutno je soustavně psychicky i fyzicky deptat. Jakmile deptání na chvilku ustane, začnou vymýšlet, jak svoje postavení zlepšit, utéci, případně sami převzít velení. Je třeba vytvářet stále nové rafinované způsoby ponižování a šikanování, aby jim připomínalo jejich naprosto bezprávné postavení. Jistě, není to pěkné. Ale nutné.

Nejúčinnější způsoby: jídlo, pití, vyměšování. Jíst a pít potřebuje každý živý tvor v pravidelných intervalech, močení a kálení je toho přirozeným důsledkem. Příděly jídla je třeba stanovit tak, aby hlad nedonutil vězně ke vzpouře ze zoufalství, ale aby zas nebyli příliš bujní. Výhodné je, je-li strava nechutná, nebo odporuje základním představám vězňů, třeba náboženským. Takže muslimům vepřové, hinduistům hovězí. Banditům je to asi jedno, tak jim uvařme zbytky a nevadí, když šlichta bude trochu smrdět. K pití jen čistou vodu. Cigarety žádné. Drogy? Chachá!

A teď pozor! Jana vypozorovala, že i hodně odvázaní lidé mají odpor k vykonávání tělesných potřeb na veřejnosti. Ona sama se chovala jako zvíře: močí vytvářela pachové značky (a cizí dokázala číst), výkaly zanechávala na odlehlých místech a přikrývala hlínou. Chování ostatních nevěnovala pozornost, ale registrovala je. Takže věděla, že lidi hluboce ponižuje močení do kalhot. Natož pak kálení.

Bandité byli drženi ve sklepě, původně určeném k uskladňování zboží, jež snáší či vyžaduje chlad. Takže tam samozřejmě byla zima. Harampádí před uvězněním jakž takž vyklidili. (vězňové pod naším dozorem). Plukovník byl uvězněn odděleně, jeho dva pobočníci v dalším skladu. Víc možných prostor nebylo, takže ostatní museli být pohromadě. Všechny hlídali šerifovi pomocníci, dohlížel jsem já nebo Gorr.

Jana vysvětlila, že není nutno pokaždé hned vyhovět, když vězňové něco žádají. Například vyvádět na latrínu jen kvůli čurání je zbytečný přepych; jen ať to klidně pustí do kalhot. Na velkou samozřejmě ano, ale žádná krytá kadibudka; je lepší, když to dělají veřejně, pod namířenou puškou. Neškodí, když při tom strážný trousí ponižující poznámky. Vězeň je hnusný sám od sebe, je tedy normální, že dělá hnusné věci. Ještě víc se stydí, když ho při tom pozoruje žena; a nejvíc, když je to Alfa samice, jako třeba Dionne. Jak známo, samice Alfa se vyznačuje tím, že si vybírá partnery k sexu. To Dionne samozřejmě dělá a je to na ní vidět; má zdůrazněné sexuální znaky a bez zábran se předvádí v různě obnaženém stavu.

Všichni mladí měli se sexem zkušenosti minimální, až žádné. Holky se mužů vyloženě bály, zvlášť banditů, kteří by je znásilnili, jen by je viděli. Že muž je vždy dominantní a žena trpí, byl normální běh věcí; kdyby se žena pokusila odporovat, čekalo ji brutální násilí. Žena je vždycky slabší, protože je menší a... prostě ženská! Pokud není leopard jako Jana, nebo nenosí u pasu bič jako Dionne. Takže chápete to? Jak vězeň otevře hubu, ať si stěžuje oprávněně či nikoliv, dejte mu přes ni karabáčem! Když bude mít další protesty, přinutíte ho po sobě to hovno sežrat!

Byli to slušní chlapci a dívky. Ale velice chápaví. Je právem šerifových pomocníků vyřádit se na bezbranných zajatcích; a oni si to navíc zaslouží, přece předtím ubližovali nám! Čím víc se jich holka předtím bála, tím větší má chuť jim to oplatit, když má najednou zbraň a oni ne! A vůbec, dospělí a významní s tím souhlasí, tak proč ne?

Navíc nás psychologie učí: většina zločinců jsou manipulovatelní pitomci. Když jim dostatečně rázně poručíte, poslechnou. Ovšem je třeba odstranit od nich dřívější šéfy; proto je Jarvis hodlal odvést. Možná bude zapotřebí pár dalších též potrestat, případně pověsit. Ale většina se podřídí. Časem se zapomene, jak k nim město přišlo, povolí se jim určitá volnost a nakonec by z nich mohli být celkem slušní občané. Ovšem to už šerif a jeho pomocníci budou mít situaci pevně v rukou.

Taky hodně napomáhá vzhled. Nikdo z přítomných nebude Dionne s dlouhými prameny vlasů, vylepšenými zlatými cingrlátky a barevnými sklíčky; ale proč by nemohl šerif nosit za kloboukem orlí pero, na krku barevnou ozdobu, na vestě výraznou hvězdu? A proč má mít košili, když stačí ta vesta, pak se amulet na krku hezky blýská na černé hrudi! Zbraň v otevřeném pouzdře, aby si jí každý všiml. A hlavně: sebevědomý výraz!

Možná se divíte, ale ti mladí to za odpoledne zvládli.

Plukovník byl v každém případě osobnost. Jak se vyvíjel jeho život, jsme se už nestihli dozvědět, ale dokázal ovládat a přesvědčovat. Proto když mu před dveře postavili šestnáctiletého výrostka, čerstvě okouzleného vlastní mocí, zahájil s ním opatrnou diskusi. Ujistil ho, že chápe změnu poměrů, že má před ním respekt a že se vzdal všech pokusů; kluk neodolal a začal svou moc předvádět. Plukovník ho zkusil přesvědčit, aby mu přinesl z jeho bývalého obydlí cigarety; za to si může ponechat, co se mu z jeho majetku bude líbit. Kluk odolal a vysvětlil, že všechno zabavil pan soudce a starostka. Ale uvěřil v dobrou vězňovu vůli a povolil ostražitost, když ho plukovník požádal, aby ho vyvedl na latrínu. Jen na chvíli nedával pozor; bandita mu rozbil hlavu pěstí, sebral jeho pušku a dal se na útěk.

Když se kluk probral a začal volat o pomoc, nastal zmatek. První pochopil situaci Štěkan Gorr; zavětřil a bez meškání vyrazil po stopě. Vrátil se za hodinu a čumák měl zakrvácený; Jarvis se ho mlčky zeptal a pes mu mlčky odpověděl. Šerifovi pomocníci (všichni) se zatím tiše styděli; první hlídky se ujal Hank, druhé Mick. Kromě nadávek toho řekli pozoruhodně málo, avšak bylo jasné, že jim nikdo neuteče.

Ráno jsme město Farley opustili. Zajatce jsme vedli jen dva; Khazdové sice navrhovali, abychom jim je na chvíli svěřili, ale Jarvis se z nějakého důvodu rozhodl je předvést soudu. Zbytek jsme nechali na starost starostce, šerifovi a jeho pomocníkům. Ať si s nimi poradí, jak umějí, zkušenosti už získali. Rozmazlovat je nebudeme.

Khazdové se odpojili u svého stroje. Měli v plánu dokončit zemní práce co nejdřív, aby se konečně mohli dát do něčeho závažnějšího. Případně to zkusí naučit někoho z místních; jsou sice primitivové, ale stroj je natolik velký a složitý, že by se jim mohl líbit. Khazdové jej poskládali s různých kusů a propojili tak, že se v tom nikdo jiný nevyzná. Jejich technické výmysly jsou lidem obvykle nepochopitelné.

Štěkan Gorr se rozhodl nás doprovázet pro případ, že by se ještě některý zajatec pokusil utéci. Přestože z mrtvoly plukovníka pohltil, co se mu do žaludku vešlo, už trochu vyhladověl a dal by si aspoň chutnější kousky, třeba játra nebo mozeček. Což jim vysvětlil, dokonce tak srozumitelně, aby to pochopili. Asi jo, protože se ničeho neodvážili.

Jak jsme se blížili k Sun City, byl kraj čím dál civilizovanější. Přibylo obilných polí, občas jsme překračovali zavodňovací kanály, cesta se změnila v silnici. Občas nás minul pestře pomalovaný náklaďák; prvního se Jana poněkud lekla, ale když se nikdo jiný neplašil, uklidnila se. Na polích pracovaly traktory, dokonce červená sklízecí mlátička.

Jarvis se ujal vysvětlování; ukázal Janě, co je žito, co pšenice, ječmen, oves. Poučil ji, že jsou-li pole dobře obdělávána, dávají dvě úrody za rok, po každém období dešťů jednu. Traktory se vyrábějí v Kingtownu v koncernu AAC, ale některé komponenty do nich montují až tady. Janu to zajímalo, ale přednáška začala být po čase méně srozumitelná, přibývalo odborných výrazů, až i Jarvis pochopil, že nic nechápe.

„To všechno vymysleli lidé?“ zeptala se.

„Samozřejmě! Cos myslela?“

„Vypadá to, že lidé jsou chytřejší než šelmy?“

„Podle toho, v jaké oblasti. V technice určitě.“

Tak se zamračila a přestala mluvit.

Hranici tvořila řeka a přes ni vedl Most. Město se rozkládalo na obou březích, na severním mimo dosah záplav; na to stačily sotva dvoumetrové náspy. Bylo tam přístaviště, různé dílny a opravny, sýpky a sklady, do všech objektů vedla silnice a projížděla spousta vozidel. Nikdo si nás nevšímal, dokud jsme nedojeli k Mostu; tam se flákala vojenská hlídka, jednoznačně v uniformách severu, ale s účesy a ozdobami jižanů. Jarvisovi jejich velitel zasalutoval a ani ho nenapadlo ptát se na cokoliv. Zato Jarvis se zeptal a poddůstojník úslužně odpověděl.

Přejeli jsme přes most; tam začínala arminská čtvrť, ale ruch byl stejný jako v přistěhovalecké. Nicméně bylo lze postřehnout, že ulice jsou rozvrženy dle jednotného plánu, ne nahodile. Stavební slohy roztodivné, většinou napodobující renesanci či baroko, v různých kombinacích; kdo měl dostatek prostředků, dal si stěny domu vyzdobit mozaikami nebo sochami na soklech ve výši prvního patra. Jiní si potrpěli na složité střechy, porůznu se tyčily věže se zlatými kříži či symboly jiné víry. Jarvis potvrdil, že skoro každý dům má domácí kapli, už proto, aby bylo kde vystavit upomínky na zasloužilé členy rodu. I sochy často znázorňovaly významné předky, starší muže obvykle v uniformách, mladší a krásnější ženy samozřejmě nahé.

„Ani jsem netušil, kolik příslušníků šlechty přežilo válku.“ řekl jsem.

„Většina domů patří přistěhovalcům,“ odvětil Jarvis, „Některé seveřanům, jiné dokonce cizincům. A radši se neptáme, na čem zbohatli.“

„Schválně: na čem?“

Pohlédl na mne s viditelným smutkem v očích: „Většinou na nelegálním obchodu. To tě určitě napadlo. Nakupují od nás věci, které se podle zákona nesmějí vyvážet a dodávají nám věci, které nesmějí dovážet. Nikomu to nevadí, ale pořád ještě existují zákony, které to zakazují. Kdyby někoho napadlo začít to sledovat, mohly by nastat potíže.“

„To mluvíš o zákonech severu, že?“

„Ovšem. Podle zákona nesmí s občany jihu kšeftovat nikdo, kdo nemá speciální licenci. Dokonce ani převážet něco přes hranice. Všechny ty obchody, které vidíš kolem, jsou v podstatě protizákonné. A první léta po válce se to skutečně dodržovalo.“

„Proč ty zákony nikdo nezruší?“

„Musel by je zrušit Draggon. Vláda, parlament. Už párkrát o tom sněmovna zahájila rozpravu, ale vždy to uvázlo na mrtvém bodě. Nejmenší snahu ty předpisy zrušit mají lidé, kteří na tom vydělávají. Takže všichni.“

Jana to chápala ještě méně než já.

„Ještě lepší věc: mezi severem a jihem neexistuje legální možnost překročení hranice. Občané Severu smějí projít na základě zvláštního povolení od ministerstva vnitra, o které se musí žádat a trvá několik měsíců, než se to vyřídí. Jižané na sever smějí na speciální povolení, vystavené na podkladě písemného pozvání, ověřeného zvláštním oddělením vnitra. Zato cizinci mohou přejít kdykoliv, stačí ukázat běžný pas. Jak jste si všimli, ve skutečnosti se nikdo po žádných papírech neptá. Cizinci předvádějí pasy jen proto, aby do nich dostali hezké razítko.“

„Můžeš mi vysvětlit, proč?“

„To nemohu. Je to jeden ze zázraků tohoto státu.“

„Něco si snad myslíš, ne?“

„Ano. Klidně ti to řeknu: Oni pořád doufají ve válku.“

„Válku s námi?“

„Ano. Generál Coxon porazil císařskou armádu, většina obránců padla nebo skončila v zajetí. Ale ani vojáci nebyli dost silní, aby nás dorazili. Když došli k řece a viděli ty hory a džungli, moudře se rozhodli nepokračovat, jen postavili pevnosti a snažili se udržet nás za hranicí. Pak se stala řada věcí. Vojáci nemají chuť se dát zabít, řada jich poznala jižany a mají s nimi docela dobré vztahy. Ale existuje ministerský předseda Draggon; ten moc dobře ví, že jednou k tomu boji dojde. Musí zabít on nás nebo my jeho. A potřebuje důvod, aby přesvědčil okupační armádu.“

„Jak se na to dívá princ?“

„Také ví, že jednou budeme muset bojovat. Ale ne předčasně.“

„A vojáci?“

„Někteří doufají, že se dohodneme. Ale dost jich věří ve válku. Zejména ti, kteří nebudou muset bojovat vlastníma rukama. Generálové a politici. Je možné, že někteří doufají, že nás zkrotí Draggon. Jiní se chystají znovu nás napadnout. Chápeš, co je politika?“

„Raději ne.“

„Čestní lidé mají svůj názor a když jej jednou řeknou, nemění ho. Možná na základě nových poznatků, ale pak to přiznají. Politik říká dneska jedno, zítra druhé a pozítří třetí. Nemá názor, nebo aspoň ho neříká veřejně. Mluví podle toho, co mu zrovna vyhovuje.“

„Pak se jim ale nedá věřit!“

„On jim taky nikdo nevěří. Každý ví, že lžou.“

„A jejich čest?“

„Politici nemají čest. Kdyby ji měli, nemohli by to dělat. Moc nevěřím ani našim přívržencům v Kingtownu. A nežádám, aby oni věřili mně; taky jsem jim už párkrát lhal. A možná ještě někdy budu muset.“

„Aha. Chápu. Takže se chystáme na válku?“

„Jak kdo a jak kdy. Odhaduji, že válka bude, ale není jisté, kdy a v jakém rozsahu. Možná bude stačit pár menších střetnutí. Možná bude zapotřebí zabít mnoho nepřátel. Já po jejich krvi rozhodně netoužím. Ale hodně lidí se na velké zabíjení přímo těší.“

„Zeptám se znovu: Co princ?“

„Mlčí. Počítá s každou variantou.“

Taky jsem mlčel. Namísto mne promluvila Jana:

„Kdyby nastala válka, to znamená, že bychom museli bojovat s lidmi?“

„Ano.“

„S těmi, co chodí tady všude kolem nás, baví se, nakupují...?“

„S mnoha z nich ano.“

„A s lidmi z Farley?“

„Kdyby je stát povolal do armády, tak ano.“

„Ale já nechci!“

„Oni taky nechtějí. Teta Sára se dost snažila, abychom nad jejich městem převzali ochranu. Pak by patřili k jihu a bojovat by nemuseli.“

„Proč to neuděláme?“

„Nesmíme překročit hranici. Je to jejich stát. Plukovník měl pravdu, tam na druhém břehu nemám žádnou pravomoc.“

„Ale pořád je to jedna země!“

„Draggon čeká právě na takový případ. Říká se tomu incident. Pošlou sem vyšetřující komisi a novináře. Ti zjistí, že tlupa zločinců z jihu zabila a zajala několik místních řádných občanů. Noviny spustí pokřik, najdou falešné svědky a ti vylíčí situaci úplně naopak. Když takových případů bude několik, bude to důkaz, jak jim ubližujeme. Pak pošlou vojsko.“

„To snad ne!“

„Zatím nejsou dost silní. Prohráli by a vědí to. Ale když budou hodně křičet, jejich parlament odsouhlasí peníze na další válku. Na to potřebují ty důkazy. Nějaké mají a další si vymyslí.“

Jana se nad tím zamyslela. „Budu si dávat pozor.“

Ubytovali jsme se v noclehárně. Jarvis v pokoji, já a Jana jsme si raději vybrali park. Koně jsme dali do ohrady. Zajatce Jarvis předal do vězení; na zítřek si vyžádal audienci u městské rady.

Místní poměry jsem chápal obtížně. Nejvyšší postavení má starosta, jemu pomáhá městská rada. Dřív byl starostou Carrigan, ale už není, byly volby. Teď starostuje nějaký Galveston, průměrný úředník, neznámo odkud. Carrigan se stal šéfem banky. Je soukromá, jmenuje se po něm a v žádném případě nemá nic společného s pobočkou banky Monroes, která stojí hned naproti přes ulici. Ale akcie banky Carrigan jsou uloženy u banky Monroes a pan Carrigan má určité množství akcií Monroesů. A kontakt mezi nimi je přesně tak rychlý, jak umožňují dráty telefonního spojení. Proč je to tak? Někteří lidé mají peníze uložené raději u nezávislé banky.

Kdo je členem městské rady? Těžko říct. Určitě bývalý starosta Button, hoteliér Albany, obchodník s diamanty Steinbacher, bankéř Carrigan... a kdo ještě? Velitel posádky Glenn Morris? Učitelka Monika? Šerif Terry Windsor-Grey? Hetty Snowberryová? Všichni jsou zváni, když je svoláno zasedání, ale patří tam, nebo je to jen zvykem? Lidé je oslovují pane radní, tak je to v pořádku. Nejspíš to funguje stejně jako císařský parlament.

Parlament existoval proto, že si to přála císařovna Diana. Proč? Protože se sluší, aby stát měl parlament. Kdo byl jeho členem? Každý, kdo přišel. Slušelo se, aby se někdo zúčastnil za každý rod; proto přijížděli ti vzdálenější i s rodinami. Pro mládež bylo zasedání nepřetržitý řetěz mejdanů, starší chodili na schůze, dokud neschválili vše, co rozhodli císař a císařovna. Když někdo častěji diskutoval a vypadal, že se v něčem vyzná, byl jmenován do komise, která o tom rozhodovala. Šéfem parlamentu byl vévoda Jan Dunbar, později Ernaye Lasquier a nakonec – kdo vlastně? Dunbar určitě ne, byl ministr vnitra. Nebo mohl být obojí zároveň? Konaly se vůbec volby? Nebo byl poslancem někdo jen proto, že jím byl?

Také v Sun City jsou někteří lidé radními, protože jimi jsou. A Jarvis Kerr je Soudce, protože jím je. Jmenoval ho princ. Podá hlášení, proč ty muže zajal a řekne, k čemu je mají odsoudit. Oni to samozřejmě udělají, co by měli jiného? Jenže to už budeme dávno pryč.

Požádal mne, abych ho na jednání doprovázel. Bývalo zvykem, že každý hodnostář byl doprovázen šelmou odpovídajícího významu, ale myslel jsem, že to už dávno upadlo v zapomenutí. Jana nejevila naprosto žádný zájem. Na radnici jsme šli za starostou; Galveston nás přijal okamžitě a velmi uctivě, ale měl příšerný strach, z Jarvise i ze mne. Není divu, je přistěhovalec. Když jsem to cítil já, určitě to neuniklo ani Jarvisovi. Prostě mu nařídil, co má dělat, a Galveston to beze stopy odporu slíbil.

Hned potom jsme odjeli. Nemluvili jsme o ničem důležitém, snad jenom já přemýšlel, jak se bude situace vyvíjet dál. Pořád ještě existuje mezi starousedlíky a přistěhovalci hluboká propast. I mezi takovými, co zastávají významné funkce.

Naším cílem byl Srub pod Stříbrnou skálou. Když mi popisoval cestu, rozvzpomenul jsem se na to místo, ale netušil jsem, že by tam žili nějací lidé. Nějakou dobu jsme se drželi hlavní trasy na jih, pak jsme odbočili do džungle, nepříliš kvalitně prosekané. Bylo vidět, že po této stezce se nemůže pohybovat nic kromě koní a mezků, ale místním to nevadilo. Jeli jsme po stezce až do večera, přespali blízko napajedla a ráno pokračovali.

Stříbrná skála byl horský štít, lesknoucí se v paprscích slunce. Není to ovšem stříbro, jen zvláštně světlá žula. Ke srubu jsme dojeli za nejhoršího poledního žáru, když vše bylo umořeno vedrem. Jeden z obyvatel ležel ve stínu na verandě s tváří ještě zakrytou kloboukem, druhý byl opřen vedle o stěnu a vedle něj ležela kytara. Kousek stranou se opalovaly dvě dívky. Když jsme se objevili, spící muž nadzvedl klobouk a ujistil se, že nejsme nic zajímavého, pak zase usnul. Druhý se ani to neobtěžoval. Jarvis se nedal zmást, sundal postroj s koně a pustil ho na pastvu. Totéž jsme udělali my a taky se uvelebili, kde se komu líbilo.

Konečně to mladík s kloboukem nevydržel, vstal a otřepával se jako pes. Jarvisovi podal ruku, se zvláštním objetím palci.

„Ahoj, Jarvisi – ty ještě vůbec žiješ? Že se neukážeš?“

„Ahoj, Tede. Jsem tady, tak co?“

Druhý se taky probudil, taky podal Jarvisovi ruku a vítal se s ním. Jmenoval se Donald, dívky Lass a Hannah. Zatímco Hanička nadělala co nejméně řečí a co nejvíc práce, Lass byla princezna.

Nás Jarvis představil: „To je můj přítel Artanna a Jana, jeho dcera.“

„Dcera?“ zatvářil se Donald trochu nedůvěřivě.

Ale Lass řekla: „Přirozeně, Donalde. Žili jste asi v džungli?“

„V mangrove na jižním pobřeží.“ řekla Jana.

„Ach tak. Tys jezdil s Denisem Baarfeltem?“

„Ano. Jedeme za ním do Aurrgharru.“

„Tak to se nenamáhejte,“ doporučil líně Ted, „Proč byste se někam štvali, když Denis přijede sem?“

„Skutečně? A kdy?“

„Nevím. Vzkázal, abysme ho čekali. Třeba bude něco potřebovat.“

„Takže myslíš, že bysme měli zůstat tady?“

„Nojo, jasně. Buď byste se potkali cestou, nebo se minuli a zbytečně lítali sem tam. Srub je dost velkej pro všecky.“

„Dobře, Tede, nechám vám je tady. Ale já do Aurrgharru musím. Nezve mne tam Denis, ale vláda. Pravidelné hlášení.“

„Moc se neštvi,“ řekl Donald, „Pokud vím, vláda dostala z Aurrgharru kopačky. Ten tygří princ Axorr se naštval a vyhodil všecky z města ven, že mu tam dělají moc velkej randál a každej obejda tam leze na návštěvu. Papaláši se zamysleli a rozhodli, že si postaví vlastní město dole na řece kousek pod Aurrgharrem, ještě na tygřím území. Má se jmenovat Tigerstown.“

„To zní zajímavě! Víš to jistě?“

„Byl tady minulej týden Gaird Halloway. Ten to povídal.“

„Zajímavé. Co udělá princ? Taky se usadí v novém městě?“

„Nemyslím, že by ho pustili z Aurrgharru. Ne že by nechtěl, ale oni mají o něj příliš velký strach. Tygry nepochopíš; moc rádi jsou mezi co nejvíc lidma, kamaráděj se a mazlej, jsou ochotný jít kamkoliv po světě, jenom do svýho města nikoho nechtěj pustit. Na druhou stranu Leru chtějí mít pořád pod dohledem, a Mistra asi taky.“

Ted a Donald mluvili klidně a přátelsky, zhruba stejně často a jeden doplňoval druhého. Ale občas se ohlédli na Lass, která stála vedle a tvářila se, že ví všechno nejlíp. Nejspíš to byla pravda.

„Lera sem jezdí často,“ řekl Donald, „Poslouchá písničky a kecy z vandrů. Asi ho dost štve, že nikam nemůže. Určitě by s náma vyrazil...“

„Dokonce mu ani nevadí, když lžete.“ řekla Lass.

„Hele, veselý příhody nejsou žádná lež...“ začal Donald.

I když Lass nic neřekla, dokázala se tvářit. Výrazové prostředky jejího obličeje byly rozmanité a velice tvárné. Většinou nepříjemné.

„Vypadá to, že kluk zdědil po rodičích pěkně toulavou krev,“ řekl Ted, „Už ho štve bejt pořád zavřenej nebo na vodítku. Jenže by bylo pěkně blbý jet na vandr s gardou dvaceti tygrů jako ochrana...“

„Princ Axorr to vidí jinak.“ řekla Lass, „Princ je živým symbolem státu. Kdyby byl ohrožen, byl by to neodpustitelný zločin.“

„Princ se umí dost dobře ochránit sám! Už to předvedl!“

„Princ má tu smůlu, že toho moc nenakecá. Takže o něm rozhoduje každej, komu to kecá víc. A on je moc slušnej, než aby jim to narušoval!“

„Stejně si udělá, co chce!“

„No právě! Kdyby byl s náma, nemůže se mu nic stát. Nikdo ho nezná, tak mu dáme nějakou přezdívku a jeho pravý jméno prostě neřeknem. Co nikdo neví, to z něj ani policajt nevymlátí. Kluk zkusí zapomenout, že je arminskej princ a bude se chovat jako normální člověk...“

„To chci vidět!“

„Trampové kamaráda nezradí. I kdyby to pochopili...“

„Každý není jako vy,“ řekl Jarvis, „Bohužel zločin se šíří i tady na jihu a musíme proti němu zasáhnout. Zrovna nedávno...“

„Koukni Jarvisi, to je tvoje věc. Ty seš Soudce a řešíš případy. Nám tady nikdo neublížil, tak my taky neubližujem nikomu druhýmu. Jestli jsou mezi váma a někým dalším nějaký starý účty, vyřiďte si je, jak umíte. Ale prosím tě, bez nás. My se do vašich věcí taky nepletem.“

Jarvis se pousmál. „Když jsem utekl z uranových dolů, s pouty na rukou, nemocný a vyhladovělý k smrti, bez koně a beze zbraně, pomohli jste mi vy. Díky vám jsem zůstal naživu, díky vám prošel na svobodné území. Tehdy jste se neptali, zda se nepletete do věcí, po kterých vám nic není.“

„Byli jsme zrovna po ruce. To by udělal každej.“

„Každý tramp, chceš říct. Jenže trampů je na tomhle špinavým světě hrozně málo. A zločinců a nepřátel příliš mnoho. Proto jsou naše úlohy rozdělené: vy bojujete kamarádstvím, já zákonem.“

Donald mávl rukou. „A už jsme zase v sobě. To nevyřešíme, jako obyčejně. Číčo skvrnitá, ty jistě dobře lovíš a máš pořád hlad. Půjdeš s náma něco chytit, abysme se večer pěkně nadlábli?“

Souhlasil jsem. Jana chtěla jít taky lovit, ale klukům připadalo divné, aby dívka zabíjela. Rozhodli, že tři budeme stačit a Jana pomůže děvčatům vytvořit pro nás vhodné ubytování. Tedy pro Jarvise, já spávám venku a Jana nechápala, v čem je problém.

Od chvíle, kdy ve Srubu žily ženy, Ted a Donald přestavěli svá lůžka na jedna a půl, oddělená závěsem. Šlechtická sídla za císařství mívala samostatné pokoje; když byly otevřené dveře, mohl vejít kdokoliv a byl srdečně vítán, a pokud hosty nechtěli, prostě dveře zavřeli. Zde sloužilo obdobně zatažení závěsu; nikdo z přítomných nerušil.

Jana sledovala veškeré dění a zdržela se komentářů; až když byla všechna práce skončena, přišla se zeptat Jarvise: „Ti dva jsou Armini?“

„Ne. Jsou přistěhovalci, ale zvláštního druhu. Říká se jim trampové. Asi bude dobře, když se naučíš jejich zvykům.“

„Je pravda, že ti pomohli?“

„Ano. Když jsem utekl, bloudil jsem stepí, hladový, žíznivý, s rukama spoutanýma řetězy. Uviděl jsem jejich oheň; snažil jsem se tajně připlížit a nebudu zapírat, chtěl jsem něco sebrat. Ale zřejmě mě zaslechli a tak mě objevili. Poznali, že jsem domorodec a asi jsem odněkud utekl, ale pozvali mě ke svému ohni, dali mi najíst a pomohli zbavit se pout. Pak mě dostali sem, za hranice.“

„To že udělali přistěhovalci?“

„Trampové mají svůj zákon. Kdo přijde k jejich ohni, je kamarád. Musí ho přijmout, podělit se s ním o to, co mají a pomoci mu jako příteli. Taky on se musí chovat jako přítel. To je zákon.“

„Nevěděla jsem, že i cizinci mají takové zvyky.“

„Mají jich o hodně víc. Jsou to čestní a velmi dobří lidé. Neubližují nikomu, ke každému jsou přátelští. Dokonce i ke svým nepřátelům; od těch se snaží odejít pryč, co nejdál, aby je neviděli. Neuznávají krevní mstu, ani zjevné křivdy neoplácejí. Možná se ti to nelíbí, ale je to čestnější než se zabíjet. Jsou také šlechtici, jako my; šlechta dalekých cest. Toulají se z místa na místo, rádi jdou někam, kde ještě nebyli, ale taky navštěvují místa, kde si minule získali přátele. Jsou to skvělí lidé, Jano.“

Jana byla zvyklá věci důkladně promýšlet. Na první pokus usoudila, že by holkám překážela, usedla tedy bokem, přihlížela co dělají a vyčkávala. Kdyby po ní něco chtěly, jistě by pomohla, ale neměly zájem.

Hannah byla mírná, podřídivá a nevýbojná. Byla tu proto, že měla Donalda ráda a chtěla s ním žít. On ji měl také rád. Co s ní plánuje do budoucna, se jasně nevyjádřil, asi to jemu samotnému nebylo zcela jasné. Hodně taky záleželo na tom, co podnikne Ted s Lass. Případně naopak.

Lass byla sestra Čarodějky. Původně byly sestry tři, Lass nejmladší. Aby se jí nic nestalo, poslali ji na jih. Prostřední byla o pět let starší, tak ji přemístili na nějaké místo, kde mohla studovat; tehdy to ještě šlo. Lass vyrůstala pod ochrannými křídly starší sestry; po pravdě rostla jako dříví v lese, jen občas se sestra objevila, vyštěkla na ni pár rozkazů a kdyby neposlechla, usměrnila by ji. Lass byla hodná holčička a dost poslouchala, dokud se nedostala do puberty. A právě tehdy začala být důležitá, protože Čarodějka nebyla schopná ovládat Oheň. Lass byla Panna, Oheň ji poslouchal, ale neměla znalosti, ani ctižádost. Byly různorodá dvojka a snášely se čím dál míň; ale rozejít se nemohly.

Když Lass narazila na Teda, zalíbil se jí. Čarodějka nechápala; ohrozit kariéru kvůli bezvýznamnému přistěhovalci? Na první poslech jí to zakázala, doufala, že je to jen poblouznění a brzy přejde. Lass poctivě přiznala, že v záležitosti lásky nemá jasno; zatímco všechny ostatní holky můžou s kluky chodit po libosti a těšit se, jak to dopadne, ona nesmí? Pohádaly se; jenže Čarodějka nebyla zvyklá brát do úvahy názory někoho jiného. Snad prince či Denise, ale mladší sestry? Prostě jí to zakázala a tak to zůstalo. Lass poslechla se zaťatými zuby; občas se s trampy setkala a vztah se pozvolna rozvíjel, až se změnil ve vášnivou lásku.

Byli dva muži, kteří potřebovali družku. Mistr Denis Baarfelt a princ Lera, kterého vychovával. O Denisovi bylo známo, že mu nečiní potíže se spojit s kteroukoliv ženou na určité úrovni. Čarodějka tu úroveň měla, Mistra obdivovala a sex potřebovala, tak se rychle dohodli. Jistý vliv měla rovněž skutečnost, že se tím stala druhou nejvýznamnější osobou bráhmanské kasty. Nic by nenamítala, kdyby se Lass stala milenkou prince; proslýchalo se, že v dětství se zamilovával pouze do čarodějek. Zcela nejdokonalejší by bylo, kdyby se při nějakých orgiích propojili ve čtyřce; tehdy by získala stejné postavení jako legendární Valérie. Plán ovšem ztroskotal na absolutním nezájmu jak Lery, tak Lass.

Lera považoval sex za hygienický úkon, odvádějící z těla přemíru hormonů. V tomto smyslu přistupoval k dívkám, které mu předhazovali; emoce mu byly hluboce cizí. Dřívější vztahy ho těžce zklamaly; Čarodějka po rozboru s Denisem usoudila, že bude lepší vyčkat, až se v něm nějaký cit probudí sám. Lass naopak dávala najevo příliš mnoho vášně, nežádoucím směrem.

Situace se změnila po požáru End City a následných změnách. Čarodějka se zmocnila několika dívek vhodného věku a inteligence, které mohla dle nálady vyučovat a šikanovat; tehdy propustila z drápů Lass a povýšila ji do funkce blíže neupřesněné, leč významné. Taková si může klidně dovolit milence, jakého chce. Lass se dokonce za Teda řádně provdala, v chrámu v Sun City za velké pozornosti lidí. Při té příležitosti se oženil Donald s Hannah, kterou to trochu překvapilo, ale potěšilo.

Vdaná čarodějka je pitomost. Jistě, za císařství jich mnoho mělo manžely, obvykle vysoce postavené šlechtice zabývající se politikou a armádou. Toto spojení bylo ideální, dávalo všem dostatečnou možnost dělat si, co chtějí. Lass by uvítala, kdyby princ povýšil Teda na vévodu... no, pro začátek na hraběte či aspoň barona. Může být generálem, členem sněmovny, možná komthurem a ministrem. Ted i Donald měli v Monroesově bance tučná konta, přes něž se uskutečňovaly různé podivné transakce, ale některé ty peníze byly jejich a nebylo jasné, komu patří co. Kdyby se trochu snažili...

Ovšem Ted nebyl vévoda Dunbar. Jakákoliv kariéra mu byla odporná a chtěl hlavně, aby mu všichni dali se vším pokoj. Někam se vypravit, provést tam nějaký úkol, vyřídit hodně nebezpečnou operaci a urychleně zmizet, to ano. Udělat něco životně důležitého pro kamarády, to taky. Ale drát se o funkci? Využít známostí s nejvyššími představiteli státu k nějakému obohacení? Když mu to navrhla, tvářil se tak, že to radši odsunula. Možná později, až budou mít děti. Nějaké dítě chtěla, i když netrvala na víc než deseti kusech. Ted děti taky chtěl a počet mu byl lhostejný.

Měla ho Lass ráda? Ano, velmi. Zamilovala se do něj, dlouho se snažila a musela vyvinout hodně úsilí, aby si ho prosadila. Doposud nepochybovala, že ho převychová k obrazu svému. Nebyl iniciativní, ale poslouchal. Jarvis, já i Jana jsme osoby důležité, s nimiž se hodí udržovat kontakty. A Hanička je moc hodná holka, která vždycky poslechne.

Co chtěla Hanka? Celkem nic. Líbilo se jí být uprostřed dění.

A co chce Jana? Vůbec nic. Nepatří přece k lidem.

Ulovili jsme srnce. Já se napil jeho krve, Ted a Donald jej přinesli do tábora, tam vyvrhli a připravili maso k opékání nad ohněm. Před srubem měli na jednom místě připraven kruh z kamenů a dostatek topiva, takže zapálili oheň, všichni jsme se rozložili okolo, povídali si, Donald hrál na kytaru a všichni zpívali. Nebyly to rafinované arminské písně, vzbouzející v lidech touhu a žár vzbouřené krve, přinesli si ty písně s sebou z ciziny, ale hovořily o životě a jeho kráse, i o bezbřehém smutku, který přináší život. Třeba o tulákovi, co stojí na bedně od whisky a čeká na smrt, a přitom dokáže i v poslední chvíli žertovat a dát najevo svoje pohrdání katy. Nebo o starém tulákovi, který celý život jezdil na železničních vagónech a nyní čeká jen na vlak, co ho odveze někam, kde nebude už nic; jen ďábel přehodí výhybku a stáhne závory. Vyprávěly o tulákovi, který v hospodě při sklenici whisky vidí nebeskou báň, anděly a svaté, kteří mu zdarma nalévají, věří v návrat ztracených lásek a splnění propadlých slibů; a když vystřízliví, nalézá se v trnitém křoví u cesty a poznává, že zůstal stejně chudý a opuštěný, jako byl vždycky. Zpívali o životě lidí, kterým je jedno, zda jejich šat je rozedraný a kapsa prázdná, kterým stačí kus chleba k jídlu a doušek pálenky k napití, jejich obydlí tvoří celá země a přikrývku obloha se svými hvězdami. Bylo to veselé a bylo to smutné a bylo to krásné. Jana slyšela takhle zpívat poprvé a byla nadšená.

Svět jejich očima nebyl zlý a krutý, neměl nesmiřitelných protikladů. Zlo a krutost nevycházely od konkrétního člověka, byly výsledkem osudu, který nebyl laskavý ke zpěvákovi; ale ten netruchlil a nechtěl nic změnit.

Teprve pozdě v noci jsme šli spát; proto jsme se taky probudili později, než je zvykem a než jsme chtěli. Naši hostitelé byli pevně přesvědčeni, že jakákoliv píle je všeobecně člověka nedůstojná a výrazně škodí zdraví; zato uznávali, že po práci je každému živému organismu třeba vydatného odpočinku. Proto nepracovali ani o chlup víc, než je třeba k získání nutné obživy; zato spekulace, jak přijít rychleji a šikovněji, s vynaložením co nejmenší námahy k co nejvíc penězům, byly u nich široce rozvinuty. Dále vyznávali zásadu, že je lepší docela malý kšeft než docela velká lopata, a pět čtvrťáků je dobrej litr. Zbožnost či oddanost jakýmkoliv ideálům jim byla zcela cizí; nicméně přes všechny tyto nedostatky žili šťastně, snad spokojeněji, než kdokoliv jiný.

Teprve za tři dny jsem se dozvěděl, že jsou tu vlastně na delší neplacené dovolené; jelikož Ted byl odborně vzdělaný řemeslník a Donald absolvent zemědělské školy, pracovali vždy nějaký čas dole ve městě a sem do Srubu pod Stříbrnou skálou jezdili odpočívat. Jediná úleva byla, že čas a délku pobytu na dovolené si stanovili sami; jejich práce byla natolik nezávislá, že jim nedělalo potíže zmizet na týden či měsíc a nedat o sobě zprávu.

Pak odjel Jarvis Kerr a my zůstali sami. Nebylo vůbec co dělat, nikdo od nás nic nechtěl a jediný důvod k vyrušení z nečinnosti bylo, že se podává jídlo. Donald a Ted chodili občas lovit, ani netrvali na tom, abych je doprovázel a nadháněl jim zvěř. Jana se pokoušela pomáhat děvčatům, ale její práce se podobala spíš výuce v domácích pracech. Dělaly to rády, neboť se pobavily její nechápavostí a neznalostí.

Večer jsme sedávali u ohně a povídali si. Trampové znali spoustu všelijakých příběhů; Donald hrál dobře na kytaru a ostatní zpívali. Jana se učila rychle, i jejich jazyku. Mluvili česky, ovšem se spoustou výrazů, které se do spisovného jazyka moc nehodí.

Když jsem jednou nadhodil, že tu není příliš rušno, Ted se jen zasmál.

„Jen počkej! Tohle je čekání; najednou se něco stane a naráz bude zábavy, že ji budeme vyhazovat na hnojiště!“

Jeho slova byla prorocká. Ještě téhož večera jsme zaslechli klapot kopyt osamělého jezdce, trampové vstali a dívky se odklidily z dosahu ohně, aby nebyly tak dobře vidět. Opatrnost nebyla nutná, jezdec byl beze zbraně a nepůsobil agresivním dojmem. Sesedl, uvázal koně a šel k nám k ohni.

„Ahoj! Tohle je Srub pod Stříbrnou skálou?“

„To je. Ahoj a buď vítán,“ podal mu Ted ruku, „Přisedni k nám! Máš hlad? Lass, dej mu něco jíst...“

„Děkuju!“ Příchozí byl mladý, nakrátko ostříhaný, oblečený dost nepořádně a uboze. Na jídlo se vrhl s vlčí chutí.

Nikdo se ho na nic neptal; nesluší se obtěžovat hosta vyptáváním, dokud se sám nezačne svěřovat.

„Řekli mi, že bych u vás mohl přespat. A že byste mi mohli pomoci dostat se dál.“

„To záleží na tom, proč a kam cestuješ.“

Rozhlédl se po nás. Na chvíli se zarazil, když si důkladně prohlédl moji osobu, asi ještě nebyl zvyklý na šelmy. No jistě, přistěhovalec.

„Nevím, jestli... smím tady všem důvěřovat.“

„No když nechceš, nemusíš.“ řekl Donald.

„Já... odešel jsem z místa, kde jsem byl předtím. A nechce se tam vrátit. Chtěl bych... řekli mi, že by bylo možné žít na jihu. U Arminů.“

„Jde o to, jestli zas nevezmeš šmíra, když tu možnost dostaneš.“

„Já jsem neutekl ze zaměstnání. Byla to armáda.“

„Jo ták – dezertér?“

„Tak něco. Nevyženete mě?“

„Proč by? My jsme taky vzali šmíra. Nemusíme bejt lautr při každý volovině. My to tam nevytrhnem, tak co? Zůstaň, jak dlouho chceš.“

„A co seš zač?“ ptal se Ted.

„Nic moc. Vyučil jsem se automechanikem; u armády mě naučili zacházet s tankem a věřím, že traktor by mi seděl. Mohl bych je i opravovat.“

Chlapi vyčkali, až odpoví Lass: „Takové potřebujeme. Pravděpodobně by ti nevyhovoval pobyt přímo na hranicích. Myslíš, že tě budou hledat?“

„No – asi. Radši bych dál do vnitrozemí.“

„Možné by to bylo. Až někdo přijede, pošleme tě s ním dál. Dostaneš zatím práci v dílnách, možná nebude podle tvýho přání, ale jinak to nejde.“

„Já to věděl, už když jsem se rozhodoval.“

„Jak jsi věděl, kde nás máš hledat?“

„Poradili mi kamarádi. Než jsem šel na vojnu, trochu jsem se snažil jezdit na vandry. Znám pár trampů z Kingtownu, ti mi dali spojení na kamarády ze Sun City a ti mě poslali k vám. Tam ve městě prý to není bezpečný, mohlo by se stát, že by mě poznali a žádali o vydání.“

„Armini by tě nevydali. Jsou fajn.“

„Já vím. Ale proč zbytečně vyvolávat obtíže? Když nikdo neví, kde jsem, nebude mě ani chtít vydat. Nebo ne?“

„Svatá pravda, kamaráde. A proč jsi vlastně vzal šmíra od armády?“

„Tak. Nechtěl jsem tam být. K ničemu to není, jenom nás pořád proti někomu štvou. Já nechci bojovat; proti nikomu, ani proti domorodcům, ani proti těm druhým. Copak není jiná možnost než v jednom kuse někoho zabíjet?“

„Je – vykašlat se na to. My jsme to taky tak udělali. Každý chce zabíjet a ovládat toho druhýho; Armini chtějí zabít přistěhovalce, cizinci domorodce. My nechceme zabít nikoho a sami se taky zabít nenecháme.“

„Fajn. Taková možnost by mi vyhovovala. Jenže na vojně; to je jako v tý písničce. Půjč mi tu kytaru!“ dezertér zval Donaldův nástroj a zazpíval:

„Feldflašku vodky a vlněný spodky

zelený mundúry s frčkama k tomu

v ešusu žrádlo a kdyby se padlo

tak napište starý, že nepřijdu domů...“

„Hele, ty znáš starý vojenský písničky!“ pochválil ho Donald, „Ale tohle se přeci zpívat nesmí?“

„Tam ne, samozřejmě. Tady jsem ve svobodný zemi.“

„A to jo. Svobody je tady, kolik jí dokážeš pohltit. Všecko kolem je svobodný a volný. Tak se vykašli na to, cos byl. Už nebudeš.“

„Fakt! Do smrti nechci vidět tu hnusnou zelenou barvu. Ta khaki zeleň mě bude strašit, dokud nevypustím duši.“

„Hodně kluků utíká z vojny?“ ptal se Ted.

„Co vím, tak od našeho útvaru šest. Ale čtyři chytili. Každej nemá takový štěstí jako já.“

„Kde jsi sloužil?“

„Ve Fort Creeku. Znáš to tam?“

„Neznám a znát nechci. Kašlu na to. Zahraj ještě něco!“

Zběh se nedal pobízet. Pohodlněji se usadil a vzal kytaru něžně do rukou:

„Král do boje táh – do veliké dálky

a s ním do té války jel na mezku klaun...“

Byla to zvláštní píseň. Zpívala o šaškovi, který byl přinucen jít do boje se svým panovníkem, i když nenáviděl krev a bylo mu líto, že král

sotva se vzdálil, tak vesnice pálil a dobýval měst,

Klaun v očích měl hněv, když sledoval žháře

jak smývali v páře prach z rukou a krev.

Až se přece odvážil říct lidem, že by neměli mlčet k tomu, že když mluví zbraně, musí Múzy mlčet; vzbouřil poctivé lidi, nastal boj a když skončil,

Klaun tušení neměl, jak zahynul král.

Každý se jen smál, a zem žila dále

a neměla krále – klaun na loutnu hrál.

Znal hodně písniček; trampové tiše poslouchali, nebo zpívali s sebou. Líbilo se mi to, jen jsem cítil zvláštní, nepochopitelný smutek.

„Nad horizontem dva paprsky slunce až zaplanou

na krku srdce a nad sebou kříž budu mít,

potom neplač, Camillo, potom neplač, Camillo,

čekej na toho, kdo tě snad víc nežli já rád bude mít...“

Nový člen našeho spolku se rychle aklimatizoval. Řekl nám i svoje jméno, Sandy; příjmení neprozradil a nikdo se ho na ně neptal. Oproti lidem, kteří vždy vyjmenovali veškeré své šlechtické tituly, případně i jména význačných příslušníků svého rodu, trampové se spokojili s křestním nebo přezdívkou. Tak jsem se dozvěděl, že ani jména Ted a Donald nejsou skutečná; ale na tom taky nijak nezáleželo. Sandy celé dny odpočíval u řeky, večer se střídal s Donaldem ve hře na kytaru.

Až do dne, kdy přijel na návštěvu svalnatý chlap v uniformě majora armády, dost omšelé a vylepšené honáckým kloboukem a měkkými, ručně šitými botami. Choval se víc jako trapper než důstojník, radostně se se všemi pozdravil a mně a Janě sdělil, že se jmenuje Glenn Morris a že ho těší. Všichni ho znali a nadšeně vítali.

„Koukám, že přibývají kusy, který neznám!“ hlaholil příliš hlučně na můj vkus, „Aspoň myslím. Promiň leoparde, těžko rozeznám jednu kočku od druhý.“

„To se nám u lidí taky stává,“ potěšil jsem ho, „Já jsem Artanna, syn Ao Harrapův z Griissirnova rodu.“

„Je mi hrozně velkým potěšením. O jakémsi Artannovi se vykládají legendy, ale to ty asi nebudeš. To bylo před lety někde v Africe...“

„Ano, to jsem já.“

„Tak to mě těší o to víc. A slečna?“

„Moje dcera.“

„Hm. Podařená dceruška, jen co je pravda. Poněkud málo skvrnitá, nevadí ti to trochu? Možná bys ji měl malinko... vyskvrnit.“

„Možná to někdy udělám. Dobrý nápad.“

„Já jsem Sandy,“ představoval se náš host. Kapitán si ho prohlédl trochu víc zostra, než se Sandymu líbilo; pak se křivě usmál.

„Príma chlapec, jen co je pravda. Ty nejsi Armin!“

„Jsem. Z první generace.“

„Přesně to jsem myslel. Buď tedy zdráv...“ stiskli si ruce a Glenn si ho přestal všímat. neboť zdravil děvčata. Napřed stiskl ruku Hance, potom se opatrně zeptal Lass: „Mluvila jsi s ní?“

„Ty k ní máš blíž než já. Málokdy přijdu do města.“

Glenn vzdychl. Odvrátil hlavu a sledoval pasoucí se koně.

„Monika tě má docela ráda, Glenne.“ řekla Lass.

„Docela ráda – to znamená nijak zvlášť.“

„Proč si to neřeknete, když jste spolu?“

Glenn potřásl hlavou. „Děkuji ti za snahu a dobrou vůli. Necháme toho a budem se radši bavit o něčem příjemnějším.“

„No bezva,“ řekl Donald, „Tak copak je novýho ve městě?“

„Inu, všecko čím dál horší. Lidská špatnost nezná mezí. Například představte si, že z armády utíká čím dál víc dezertérů.“

„To není tak velká novinka. Ani zločin.“

„Jak se to vezme. Některý nadřízení si myslí, že je máme chytat. Každou chvíli dostaneme nějaký hlášení. Zrovna nedávno utekl jeden vojáček z pevnosti Fort Creek. Jméno jsem sice zapomněl, ale podle popisu je podobnej tuhle vašemu kamarádovi Sandymu – jako vejce slepici. Takže kdybyste třeba viděli kolem se poflakovat takovýho nějakýho, vzkažte mu, že by se mohl co nejrychleji vrátit zpátky do Fort Creeku.“

„Jaký myslíš, že by mu to přineslo výhody?“

„Podstatný. Nebyl by zastřelenej jako dezertér, dostal by pouhých dvanáct let těžký káznice. To je přece milý, ne?“

„Záleží, jak se komu líbí. Když se tam nevrátí a nechytnou ho, tak ho ani nezabijou, ani nezavřou.“

„Jistě, jsou lidi, který dávají přednost tomu nenechat se chytit. Jenomže někdy je to moc těžký a přináší rizika. Takovej chlápek se musí vyhýbat lidem daleko víc než třeba tuhle Sandy, když už je o něm řeč. Musí být zatraceně vopatrnej, ježto svět je plnej lidí, co mají voči na šťopkách a koukají, kam nemají. Když takovej práskač vyčenichá, kde se schovává ten zběh, může to udat hodnýmu důstojníkovi vojenský posádky. A ten chudák se musí štvát přes hory a doly, aby takovou hloupou povídačku prověřil a s konečnou platností vyvrátil...“

„To povídáš příběhy z mládí, nebo se něco takovýho skutečně stalo?“

„Záleží, co považuješ za mládí. Já se cejtil mladej třeba včera večer.“

„Takže se takovej dobrák skutečně našel?“

„Vždycky se najde nějakej dobrák. A nepřišel osobně, nýbrž poslal mi něco jako oficiální udání. Zatím jenom mně, doufám.“

Donald si začal pomalu čistit brýle. „Tak jsi přijel, viděl a zjistil, že tady nikdo takovej není. A co?“

„Zda je či není, toť otázka. Znáš Hamleta, Sandy?“

V té chvíli vyskočil Sandy rovnou na nohy.

„Já už toho mám dost! Vy si tady sedíte a žvaníte o mým životě, jako kdyby vůbec o nic nešlo! Tak sakra jo, přiznávám, že jsem utekl, ale ve Fort Creeku by nevydržel ani pes, chápete? Tak mě teda zastřelte, no!“

Glenn Morris se na něj překvapeně zadíval, pak vytáhl cigaretu a zapálil si ji větvičkou, vytaženou z ohně.

„Ten kluk má nějak slabý nervy, nezdá se vám, pánové? Co je nám po tom, žes odešel z Fort Creeku, když se ti tam nelíbilo? Mně se tam taky nelíbilo, když jsem tam byl. Sedni si a když chceš něco říkat, tak klidně!“

Sandy zaraženě klesl na svoje místo. Uvažoval, zda se nedat na útěk.

„Já jsem přeci nenašel žádnýho dezertéra,“ řekl Glenn, „Kdo ví, kde už je tomu chlápkovi konec. Že se tu sejdu s kolegou, co sloužil na stejným místě, přece nic neznamená!“

„Jo,“ zavrčel Sandy, „To vůbec nic neznamená.“

„Tak vidíš. Ostatně, jakpak se daří mýmu starýmu příteli plukovníku Brownovi, tomu zakomplexovanýmu paťatýmu dědkovi?“

„Dost špatně, řekl bych. Zemřel.“

„Ale copak, copak? Mrtvička, mrtvička?“

„Ani ne. Sežraly ho hyeny.“

„Co že ho sežralo?“

„Hyeny, šéfe. Šlo mu na nervy, že se jich tolik potuluje kolem pevnosti, tak jednou navečer vzal pušku a šel je lovit. Když ho ráno šli hledat, našli jenom jeho ohryzaný kosti.“

„Budiž mu země lehká,“ pokřižoval se Glenn, „Byl to parádní kus blbce. Ostatně, ta smrt na to vypadá.“

„Že ho nešli hledat dřív?“ ptal se Ted.

„No – on žádnýmu zas tolik nechyběl, aby se kvůli němu odvážil v noci ven z pevnosti. Noční vzduch není zdravý.“

„To tam bývá nějak moc živo, když se setmí, co?“

„Je tam horší zvěř než hyeny.“

„To za mých časů nebývalo. Vážně je to tak zlé, jak povídáš?“

„Když jsem... odcházel, vyrazil jsem večer, jen se začínalo stmívat. Věděl jsem, že celou noc za mnou nikdo nepůjde. Leda velká stíhací patrola se světly, ale tu bych viděl na dálku. Určitě začali pátrat až ráno.“

„A tý divoký zvěře ses nebál?“

„Já nikomu z nich neublížil. Neměl jsem zbraň a oni neozbrojený lidi nenapadají. Nikoho jsem neviděl ani neslyšel. Spali nebo neměli zájem.“

„Inu, lidé jsou různé,“ souhlasil Glenn, „A co major Bell?“

„Povýšil; je v Kingtownu v nějakým vojenským skladu.“

„Správně, zloděj patří ke zlodějům. A Hoppert?“

„Vůbec nevím, kdo by měl být Hoppert.“

„Inu, svět se mění. Kdo teď velí posádce?“

„Plukovník Davidson.“

„Neříkej! To už většího vola nenašli?“

„Myslím, že ani moc nehledali.“

„Podle názoru všech důstojníků byl napolo slabomyslný.“

„Teď je slabomyslný stoprocentně.“

Glenn zahodil dokouřenou cigaretu. „Kdo je Shores?“

„Zástupce velitele. Nadporučík z hlavního štábu. Absolvent Akademie.“

„Ve tvém hlase nezní příliš mnoho sympatií.“

„Neměl jsem ho moc rád.“

„Proto jsi ho zabil?“

„Já ho nezabil!“ vykřikl Sandy docela vyděšeně.

„Tak kdo?“

„Nevím. Nemám zdání!“

„Hlášení říká, že ano. Nalezli ho ráno po tvým útěku. Zastřelenýho.“

„Já to nebyl!“

„Možná. Jak bys o tom přesvědčil Bílý Tygry, kdyby se zeptali?“

„Tygry?“ V Sandyho hlase zazněla nefalšovaná hrůza.

„To je ta druhá možnost. Ten dobrák, co tě prásknul, může...“

„Mohli by přijít sem – na jih?“

„Mají assassiny stejně jako my. Jeden nebo dva by přijít mohli. Dokážeš jim vzdorovat, kdyby se tu ukázali?“

Sandy neodpověděl. Jenom sevřel hlavu do dlaní.

„Zkus přemýšlet, jak to bylo. Když jsi to nebyl ty, někdo toho využil. Je možné, že dokonce oni. Ale ty se hodíš, aby to na tebe svedli.“

Sandy mlčel. Jenom se klepal.

„Chtěl jsem, abys to věděl. Pro jistotu si dávej bacha.“

Glenn ještě chvíli vyčkával, ale Sandy se docela zhroutil. Glenn pokrčil rameny a šel si raději sednout k ohni.

Setmělo se. Lass bezcílně bloumala okolo řeky.

„Co bys rád, Glenne?“ zeptala se a oči jí zazářily ve tmě jako hvězdy.

„Rád bych si s tebou promluvil. Ty víš, o čem.“

„O Monice.“ Lass usedla na břeh a Glenn přisedl k ní.

„Ano, o Monice. Nechtěl jsem to rozmazávat přede všemi; ale chci vědět, co ti vlastně řekla.“

Lass chvíli přemýšlela. „Glenne, zapomeň na Moniku. Nemá to lehký.“

„To je tak velká princezna, že se nehodí pro obyčejnýho vojáka?“

„O to nejde. Copak ti neřekla, jak to s ní vypadá?“

„Ty seš taky princezna. A vzala sis Teda.“

„A dalo mi to dost práce, to mi věř. Ale já jsem normální!“

„Monika není?“

„Nevíš nic o jejím zdravotním stavu?“

„Vím, že sloužila v Kosmické flotile. Jako pilotka stíhačky, říká ona. Že byla při nějaké akci ozářena a onemocněla z toho. Nic víc nevím.“

„Nemůže mít děti.“

„No právě.“

„Nemůžete jí nějak pomoci? Jste přece všemocní...?“

„Ani zdaleka ne. Myslíš, že bychom to neudělali, kdybychom mohli?“

„Ani ten váš Oheň nepomáhá?“

„Zkoušely jsme to. Existuje možnost regenerace; odstartovaly jsme to, ale zatím se nechytil. Pochop, my přesně nevíme, co s tím dělat. Takovou nemoc nezná nikdo z lékařů.“

„Co by teda opravdu pomohlo?“

„Schopná čarodějka. Jenže žádná taková nepřijde, dokud nejsou vyřešeny zdejší poměry. Dokud není obnoveno císařství.“

„Pořád ještě jsem vládní voják.“

„No právě.“

„Co chceš? Co mám udělat, abyste mě brali? Dát výpověď?“

„To rozhodně ne. Poslali by jiného, a jistě horšího.“

„Tak co teda?“

„Nemůžeme nechat všechno tak, jak to je?“

„Možná ano. Ale stárnu a svět se divně mění. Chtěl bych mít Moniku konečně pro sebe! Chci, aby byla moje žena, chci s ní žít a mít děti! Abych konečně přestal viset ve vzduchu mezi jednou a druhou stranou...“

„Glenne, žiješ u nás už dlouho a jsi náš přítel. Kdybys nebyl, nepřežil bys tolik let. Měla bych tě ujistit, že se na tom nic nezmění, ani až princ převezme vládu. Možná ti dokonce nějakou hvězdičku přidá...“

Glenn se povinně zasmál. Mlčel a koukal do vody.

„Nebo je to v ní?“ zeptala se Lass.

Glenn neřekl nic, jenom vzdychl.

„Tak to je horší. Asi jsme jí ublížili.“

„Ty za to snad nemůžeš?“

„Náš stát. Poslali jsme ji do války; něco se jí tam stalo a ona se kvůli tomu trápí. Zkus na ni být hodný, jak nejvíc můžeš.“

„O to se snažím od začátku.“

„A věř, že se to vyřeší.“

Vzdychl. Smutně a rezignovaně se usmál.

„A jestli tě to potěší, tvař se jako císařský důstojník.“

Další dopis pro Pipa Karena:

'Děsně jsem se nachechtal dopisu, co ti poslala minule ta vesnická kráva. Možná u nich v Dolním Buranově to tak funguje, ale já žiju ve Městě, konkrétně v Univerzitním centru. Stav se někdy kouknout: jsou tam školy od základky po vejšku, za plotem dokonce mateřská; vlezeš tam jako malej a když máš kliku a nejseš úplně blbej, dožiješ se promoce. Jasně, bydlím na předměstí, ale tam leda přespávám, jako každej plusák. Teď jsem na gymplu, což ti ale může být fuk. Mně taky.

Jde o tohle: jsem uměleckej fotograf. Dost dobrej, a povedlo se mi sehnat perfektní vybavení, kterým bych mohl dělat ještě lepší fotky, kdyby na druhým konci byl správnej software. Nejsem debil, takže vím, že to císařský frajeři obšlohli někde, kde to sypou do odpadu. Taky nejsem tak blbej jako oni, takže si tím hezky přivydělávám. A klidně řeknu, jak.

Jde o tohle: každá správná roštěnka chce mít fotodokumentaci o svým bouřlivým životě. Proč? Oficiálně proto, že nemůže vědět, jak dlouho ještě bude vypadat tak, jak vypadá. Neof proto, že to mají všecky kámošky. Takže:

Když si všimne, že je holka a že po ní kluci koukají, zavolá si spolehlivýho borce = mě. Ježto ví, že ji neošoustám, dokud nebude chtít, a nikomu to nevykecám, kromě všech jejích kámošek. Ani nebudu chtít žádný peníze, od těch fotek si udělám kopie a prodám do ciziny, dětský porno se tam skvěle platí. Za celou dobu se stalo jen párkrát, že to některá nechtěla, obvykle se hned ze začátku ptají, jestli budou v časopise. Jsou to holky ze slušný rodiny, tam se takový škváry nedostanou. Kolikrát je to holka, která by bez závoje do města nevyšla, ale když se nechá fotit, tak má jedinou starost, jestli má dost chlupatej podbřišek. Samozřejmě mě doporučí dalším kámoškám, někdy zavolá i sourozence, kolikrát tak malý, že je mi samotnýmu trapný jim vysvětlovat, co je porno a jak se mají tvářit. Žádná křeč, moc dobře to vědí a těší se. Pak mě zvou, když se jim stane jakákoliv změna. Jasně, fotím i dvojice. Přímo při tom. Občas i větší party a nezapírám, sem tam se dostane i na mě. Jenže já nejsem na holky tak moc jako na hezký fotky.

Vláda uspěla v jedný věci. Žádná třináctka už se veřejně nechlubí, že se s někým vyspala. Naopak se i ve dvaceti tvářej, že o tom nic nevědí. A fakt posunuly start skoro o dva roky, většinou lehnou krátce před patnácti, aby si kluk aspoň trochu užil s dítětem. Obvykle se už nějaký čas znají a chodí spolu, než se nechá uprosit. Ale tak napotřetí mě pozvou, abych jim udělal důkazní fotky. A klidně je taky můžu prodat.

Rozhodně nepřichází v úvahu, že by se stříhali, zvlášť ona. Pořád platí předpis o krátkým hygienickým účesu, ale holky si nechávají růst vlasy, jak jen to jde. Nikdo jim do toho nekecá, pokud neprovokujou něčím jiným. Taky kluci nosí delší vlasy, než je dovolený. Když si je občas nechají upravit od holiče, přehlíží se to. Oholený hlavy nosej leda fašisti, je to hrubá provokace a policajti po nich jdou. Taky se to někdy dělá za trest, ale to jsou výjimečný případy. Všeobecně platí, že dovolený je i to, co je zakázaný, jen se to nesmí přehánět.

Asi máš na jazyku: A co sázky? Odpovídám: Sázky nic. Bývaly slavný časy, kdy se mladý sázeli o jakoukoliv pitomost tak dlouho, dokud to nezachytilo všechny. Taky jsem to fotil. Třeba soutěže krásy, kdy ostříhali každou, co vypadla. Vím to, dělal jsem dokumentaci.

Pod povrchem se dějou pěkně divný věci. Třeba nám na školu přišla nějaká doktorka dělat přednášku. Hlavní téma bylo nás přesvědčit, že čarodějky skutečně nemlsaly sperma. Jednak ty holky byly podvodnice, rozhodně nebyly tak neuvěřitelně krásný, a už vůbec na to nefungovaly samčí hormony. Prostě kouřily chlapům ptáky, protože byly zvrhlý, a polykaly to, ježto byly pěkný prasata. Mlsaly nejen lidský sperma, taky hřebců a býků, a nejradši velkých šelem, tygrů a leopardů. Jasně, spoustě holek vrtá hlavou, jak to s nima dělaly, a možná by to zkusily, kdyby neměly strach. Kosmetické firmy zadaly lékařskému výzkumu úkol záležitost prověřit a výsledek je naprosto nulový. Takže se rozhodně nedoporučuje to zkoušet, zvlášť dospívajícím dívkám.

Výsledek? Od doby, co se to rozkecalo, což bylo hned, je naprosto běžný, že ti ho holka vykouří nejpozdějc na druhým rande. A nic nenamítá, když ji na oplátku vylížeš. Ale abys jí ho tam vrazil, ani nápad. To spíš ti udělá teplou sprchu. A klidně se při tom nechají vyfotit.

Mazlení všeho druhu: žádná křeč. Když se rozhodne s tebou chodit, sluší se, abys jí při ploužáku strčil ruku pod tričko. Nebo do kalhot. Ona ti ji vsune do gatí a hraje si s ním. Takže asi chápete, že žádný svlíkání během tance, ani po desátý večer, dokonce ani po půlnoci. Když je správná chvíle, vyveslujete ven do tmy a tam si to vyřešíte. Takhle spolu můžete chodit rok i dýl, a nikdo na nic nepřijde. Akorát holka je čím dál hezčí.

A ještě něco: Nevěra začíná být průser. Rozmáhá se, že když si to holka po čase rozmyslí a už nechce, její kluk jí klidně rozbije hubu, nebo i hůř. Zvlášť když je vůdce gangu nebo tak něco. Už se stalo, že předvedli jinou variantu teplý sprchy: nevěrný holce oholili hlavu, zahrabali po krk do země a chodili na ni chcát. Po čase ji pustili, skončila na psychině a myslím, že tam ještě je. Ani si netroufla říct, kdo jí to udělal.

K těm gangům: některý jsou pěkně drsný. Nejhorší Ariori. To je spolek naprostejch šílenců, a mělo by se s nima fakt něco udělat. Říkají, že trestají zločince, ale ve skutečnosti zabíjejí proto, že se jim to líbí. Vyznávají zásadu absolutní spravedlnosti: třeba když nějakej trouba zabije kvůli drogám, zabijou deset drogovejch dealerů. Nebo někdo ukradne prachy, aby mohl zaplatit dluh v herně. Ariori vypálej deset heren, a vůbec to nemusí být ta, kvůli který to nastalo. Někdo říká, že vybírají ty nejbohatší nebo nejvýznamnější, ježto od těch pochází veškerý zlo. Nikdo neví, kterej zločin je naštve a kterýho si nevšimnou. Nepletou se do osobních sporů, třeba kvůli ženský. Ale organizovaný gangstery zabijou kvůli maličkosti. A nikdo neví, kdo to dělá, neboť jsou slušný lidi, co nepřivolávají pozornost. Kliku má ten, koho zabijou rychle, bez mučení. Baví je stahovat lumpy z kůže, věšet na vlastních střevech, uřezávat pasákům koule a nutit dealery sežrat vlastní drogy. Zlodějům vypálej cejch žhavým železem do PPP (pravý půlky prdele). Podruhý do LPP. Nechat se chytit potřetí už je důkaz drzosti a zaslouží trest. Možná mají radost, když o nich píšou v novinách. Ale spíš jim stačí vlastní uspokojení.

Takže takhle se žije ve Městě! Ať je ta holka ráda, že bydlí v Balíkově, kde nic takovýho není. Jestli se urve a přijde študovat sem do Campusu, asi bude pěkně valit bulvy!'

Odpověděl bych: Pěkně ti děkuju za dopis, udělal jsi mi radost. Hodně už jsem slyšel o Univerzitním campusu a poměrech, co tam jsou. Odhaduju tě na pěknýho hajzlíka, ale ty to budeš brát jako lichotku. Kazíš mládež a seš na to ještě hrdej. Gratuluju.

Myslím, že je dobře, když vláda odstranila nejhorší výstřelky. Skončily časy, kdy sotva holka přišla o panenství, mohl si s ní každý dělat, co ho napadlo. Každý pátek chodily na tance a těšily se, co zase zažijí. Bavilo je, když se v sobotu ráno probudila a nevěděla, kde je, kdo je kluk, co spí vedle ní a co spolu v noci dělali. Často vedla první cesta k zrcadlu, aby se přesvědčila, jak zrovna vypadá. Největší frajeřina byla dostat se na jinou planetu a být transformována na něco úplně jiného, ale to vyžadovalo pomoc čarodějky a nebylo jisté, zda se dokáže vrátit.

Hodně věcí se vypráví a nikdo nemůže dokázat, zda je to pravda. Třeba že dospívající kluci se nechali magicky transformovat na děvčata, aby si víc užili; některým se dokonce povedlo otěhotnět a porodit dítě jako Výkupné. Že to holky na oplátku zkoušely na kluky, je jasné. Vyzkoušely různé druhy zvířat, šelmy i kopytníky, v obou variantách. Dokonce se pokusily zkombinovat transformaci s přesuny v čase a přivést na svět živé bytosti, které už dávno vyhynuly. Ovšem tyto pokusy dokázalo jen několik skutečně nadšených WZ. A většina se nepodařila, musela být zrušena pro vážné ohrožení života odvážných výzkumníků.

Dneska už vážně nikdo nestojí o to, aby se potřeštěné třináctky chlubily svým těhotenstvím a dělaly si legraci z problémů, které působí rodině. Ani po tom, co docela vážně navrhla jedna z císařovniných dvorních dam: aby se všechny děti rodily jako holčičky a teprve po odchování deseti dětí se jim vyvinuly mužské pohlavní orgány, pokud budou chtít. Většina dvořanů byla nadšená, naštěstí výzkumy pokračovaly velmi pomalu.

Prostředkům na zkrášlení nevěřím, považuju všechno za reklamu. Hormonální přípravky se vyrábějí docela jinak, v tom má ta doktorka pravdu. Proč jsou holky, co kouřej, hezčí než jiný, opravdu nevím. Třeba to tak jen vypadá.

Zajímavé je, co říkáš o Ariori. Vlastně nevěřím, že něco takového opravdu existuje. Ariori byla bojovnická sekta, která vznikla na ostrově Raiatea v Tichým oceánu, jezdili na vahadlových kánoích, předváděli náboženské a sexuální hry a zaplétali se do místních válek. Popisuje je ve svých záznamech kapitán James Cook. O tom všem byl před pár lety natočen film, celkem průměrný. Hlavní efekt byl, že všechny ženy se mohly předvést nahoře bez, některé i dole. Muži zas předváděli svoje bojové umění a hrdina na konci dostal tu holku, co mu ze začátku nechtěli dát.

Současní Ariori se začali ozývat tak před rokem, nebo se začalo říkat, že mají na svědomí nějaký vraždy. Ať povídá kdo chce co chce, nikdo žádnýho Ariori nikdy neviděl, žádný se k jejich akcím nepřihlásil a veškeré údaje pocházejí od lidí, co žvaní po hospodách. Protože zabíjejí hodně významných a bohatých gangsterů, možná se za ně schovávají nějací jejich nepřátelé. Ať je to jak chce, většiny není žádná škoda.

Já samozřejmě nevylučuji, že nějaká taková skupina opravdu existuje, ale určitě nebude tak nebezpečná, jak se říká. To spíš uvěřím, že na její konto padnou zločiny někoho, kdo se za ni jen schovává.

Ale pro jistotu se všem takovým vyhni.

Errata:

30.05.2021 11:42