Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Denisovi bylo třináct let.

Přijel na návštěvu do otcova sídla. Právě ukončil studium textů, které mu otec doporučil, a měl chuť se protáhnout. Mohl očekávat, že Tomášovi se moc chtít nebude, nicméně přešel k jeho stolu a postavil se tak, aby stínil. Ba co víc, překážel. Tomáš zvedl hlavu a ušklíbl se.

„Zašermujem si?“ zeptal se Denis.

Tomáš přemýšlel jen chviličku. Potom vstal, protáhl se a zkřivil obličej, neboť pocítil určitý náznak bolesti. O to ochotněji přikývl.

Vyšli ven do zahrady; Tomáš po cestě svlékl tuniku a pověsil ji přes zábradlí, Denis nic takového nemusel. Bambusové tyče měli připravené, takže se každý chopil jedné a okamžitě zaujali střeh.

Pak se do sebe dali.

Ríša přiškobrtal na nepevných nohou a sledoval, co dělají. Sestra Andrea už chodila dobře, ale dát se do boje raději nechtěla.

Kněžna Eva-Marie zaslechla rány a výkřiky ze zahrady, vykoukla z okna a nepřívětivě svraštila obočí. Neměla ráda, když otec se synem cvičili boj; soudila, že by Tomáš měl syna vychovávat spíš ke kázni a úctě k rodičům. K jejímu vzteku Denis otce miloval, i když od něj pokaždé dostal nářez. Až se naučí vyhrávat, bude ho mít rád o to víc.

Denisovi bylo sedmnáct.

Právě brutálně prznil dívku jménem Andrada. Křičela, ze tří důvodů. Jednak ji to skutečně bolelo, jednak se jí to líbilo a hlavně musela všechny upozornit na obě tyto skutečnosti. Její bolest by byla menší, kdyby nechala Denise dělat, co tak dobře umí, ale napojila se na jeho vědomí a o vteřinu dřív se prohýbala protisměrně, aby s ní měl o to víc práce. A samozřejmě podstatně menší potěšení, takže měl občas chuť usměrnit ji fackou, ale když pochopil její úmysly, přijal výzvu a bojoval s ní. Když to chce mít s parádou, ať to tedy má. Ještě navíc vysílala svoje prožitky všem kamarádkám, hlavně na Atanor. Zřejmě je chtěla přesvědčit, že ji vyhodili neprávem.

Na rozdíl od ostatních, které byly vyřazeny spolu s ní, měla talent, ale pokazila si renomé neukázněností a neochotou poslouchat. Takže jí bylo doporučeno vrátit se domů a přijmout kastu WF; slavnostní deflorace byla potvrzením této hodnosti. Chtěla ve skutečnosti být čarodějkou? Těžko říct; Denis se kvůli ní rozhodně nehodlal přít. Jestli na něj chtěla dělat dojem, moc se jí to nepovedlo. Měla všelijaké nápady, třeba ho sbalit a vést s ním dlouhodobé potyčky, jenže nebyla ani tak hezká, ani tak bystrá jako jiné, zvlášť jeho oblíbená Senta. Tento obřad byl pravděpodobně nejvýznamnější vzestup, jaký se jí podařil.

Bylo to období, kdy se Denis už smířil se svou rolí plemenného hřebce. Když ho požádali (ukecali?), přišel a uspořádal slavnostní orgie. Doposud neodmítal, pokud měl čas a jednalo se o dostatečně významný rod, aby jeho dcerám věnoval své vzácné semeno. Některé očekávaly, že se do nich při té příležitosti zamiluje a zůstane s nimi delší čas. Zamilovat se snad dokázal, ale délka jeho okouzlení se dost zkracovala.

Společenské zvyklosti velely, aby dospívající dívka poděkovala rodičům za dosavadní péči Výkupným, dítětem patřičně vznešené krve. Měla to stihnout do patnácti; ve čtrnácti rodily dívky zvlášť šikovné, ve třinácti rozverné až uličnické. Mít dítě ve dvanácti už nebylo na pochvalu, pokud nepatřila k některému etniku, kde to je zvykem. Dítě patřilo rodičům a zpravidla bylo vychováváno jako sourozenec své matky. Často si rodiče dopřáli novorozeně také a nebyly vyloučeny další zábavné kombinace.

Denis by vlastně měl ručit za výsledek své práce, totiž zplodit potomka tělesně dokonalého a rozumově vyspělého. Dělal co mohl, ale postupně začal pochybovat, že se to podaří pokaždé. Navíc mu vadilo, že s ním rod všelijak manipuluje, i když zatím příjemně.

Když do ní vystříkl svoje semeno, dala Andrada najevo své uspokojení závěrečným výkřikem. Zároveň nařídila: Teď Deannu!

Deanna byla její kamarádka a spolužačka, vyřazená zároveň s ní, ale bez přehnaných ambicí. Až doposud byla hned vedle a přihlížela; nyní pochopila a dala se na předstíraný útěk, taky se trochu bránila a křičela, ale když se jí zmocnil, rychle se uklidnila a začala spolupracovat, takže z ní měl daleko větší potěšení. Ještě ho čekala třetí panna, taky zatím vyčkávala, až na ni přijde řada. Denis to věděl od začátku a řádně si rozvrhl síly. Zvládnout tři holky najednou? No ovšem, on to dokáže! Asi tu nebyl nikdo, kdo by to nevěděl, proto byla na orgie sezvána mládež ze široka daleka. Denis na ně dle očekávání uvrhl nezkrotnou vášeň a teď cítil, že se ho také zmocňuje a pomáhá mu.

Andrada zatím vyzvala ostatní přítomné kluky. Byla to její velká chvíle, a hodlala si ji patřičně užít. Byli připraveni; v nejbližší době je určitě bude chtít vyzkoušet a možná si mezi nimi vybere stálého partnera.

Denis se dostal do extáze. Vypnul rozumovou kontrolu a plně se podřídil impulsům vlastního těla. Nicméně uvědomil si povinnost zprznit ještě jednu dívku – a taky výzvu, kterou obdržel v průběhu obřadu. Byla totiž přítomna další oběť: Panna z Atanoru, která sem doprovodila vyřazené, aby dohlédla na jejich osud. Typická představitelka nižších příslušnic sekty: protivná, nafoukaná, arogantní. Dosáhla určitých úspěchů, ale rozhodně neměla šanci na nic lepšího. I nyní pohrdala všemi ostatními.

A Denis se rozhodl si ji vychutnat. Jako třešničku na dortu.

Určitě si bude stěžovat. Jenže na Atanoru neuspěje, spíš se jí všichni budou smát. Kdo se neumí bránit, nestojí za nic. Denis by nikdy nezaútočil na nezkušenou dívku, ale dostat tu nafoukanou káču ho lákalo. Při nejhorším se Valérii nakonec omluví, ale asi ho spíš pochválí. Uvidíme.

Deanna se taky uměla napojit na mysl toho, s kým byla v tělesném styku. Pannu nesnášela a za její četné ústrky a šikany jí přála ponížení. Takže jí způsobil dvojí rozkoš: stala se ženou a ještě se pobavila.

Denisovi bylo mezi pětadvaceti a pětatřiceti roky.

Rozpor v čase vznikl tím, že po návratu z africké expedice se vypravil do několika alternativních světů, kde strávil nějaký čas a vrátil se opět do svého času. Taky prožil spoustu zvláštních věcí.

Momentálně byl hostem Lady Deanny, ležel s ní na lůžku a odpočíval. Za ta léta získala několik dalších dětí, ale nenašla vhodného partnera, který by chtěl být s ní a ona trvale s ním. Pochopila a zvykla si.

Předávali si vjemy mentálně, v obrazech.

Máš hezkou a chytrou dceru. Teď je samozřejmě na Atanoru. Pozdravuje tě. Ví, že jsi její otec, ale má s tebou pěkně divoké záměry.

Ještě je dítě.

Až nebude chtít být dítětem, prosí tě o zasvěcení. Ví o genetice tolik, že očekává zesílení tvých kladných vlivů. Nejradši by, abys nás oplodnil obě najednou. Uděláš to pro ni?

Denis se bavil.

V poslední době jej lidské ženy lákaly stále méně. A spíš takové, které mu poskytly raději odpočinek a klid, než mimořádné vzrušení. Zamilovával se do bytostí, které měly s člověkem společného jen velmi málo. Nejraději měl nižší bohyně, nejlíp se schopností měnit se v šelmu, třeba kočkovitou. Taky se dokázal transformovat na samce příslušného druhu a moc ho to bavilo.

To se bude Deance líbit. Miluje takové příběhy.

Denis si dovolil pustit svou fantazii volně na špacír. Jeden jeho nápad byl poslat malou Deanku do některého altisvěta na zkušenou.

Neboj, neudělám to! Zatoulala by se a už bys ji neviděla!

Jen co se to dozví, bude to chtít. Proto mi chce dát Výkupné.

Další dceru, ještě schopnější? Kde to má skončit?

To řekni ty. Jsi nejlepší mág vesmíru.

Doufám, že ne!

Vyslechl už jisté náznaky. Řada vyšších bytostí si přála, aby přijal postavení poloboha, třeba ještě v současném těle. Samozřejmě odmítal, což je naladilo nepříznivě. Kdyby neměli (z lidského hlediska) nekonečnou trpělivost, mohl se dostat do škaredých konfliktů.

Nemáš to lehký.

To nic. Některý další mají větší problémy.

Vím. Valérie, Julie, Maryška, May-Britt.

A otec. Ten měl tyhle problémy už před lety.

Vyřešíš je?

Naštěstí zas tolik nespěchají.

Vztáhla ruku a pohladila ho po tváři.

„Odpočiň si,“ řekla nahlas, „Musíš být asi hodně unavený.“

Denis se probudil.

Vzdychl, protáhl se a zrušil ochranný štít, který vytvářel pokaždé, když si chtěl dopřát spánek. Přesvědčil se, že je ve správném čase a prostoru.

„Dobré ráno!“ pozdravila ho Ygraine

Dokázal jí odpovědět: „Dobré. Rád tě vidím.“

Řekla: „Nemusíš se přetvařovat.“

„A ty mě nemusíš hlídat, pokaždé když spím.“

„Třeba musím. Máš hodně nepřátel!“

„I takových, co by dokázali najít a prorazit můj štít?“

„I mocnějších.“

„Netuším, co jsem jim udělal.“

„Nic. Nedovolíš jim udělat, co by chtěli oni.“

„A ty nechceš, aby mě zabili.“

„Chci tě zabít sama. Abych z toho měla potěšení.“

„Tak to zkus! Proč ne ve spánku?“

„To bys necítil. Vychutnám si tě.“

Změnil příslušnou část hmoty na kávu a jídlo. Pomalu snídal.

„Co se s nimi stalo?“ zeptala se.

„Ty mi dokážeš kontrolovat sny?“

„Ne, ale přečetla jsem si tě po probuzení.“

Upil kávy. „Nevím. Nikdo z nich už není v tomto světě.“

„Ani děti, které jsi zplodil?“

„Nezajímal jsem se, co se s nimi stalo. Patřily svým rodům, neměl jsem na ně žádné právo a ony teoreticky neměly právo na nic ode mne. Samozřejmě, kdyby se někdo přihlásil, potěšilo by mě to.“

„Kolik máš dětí po světě?“

„Netuším. Byl to můj dar spřáteleným rodům, neměl jsem se zajímat. Kromě případů, kdy bych byl výslovně požádán.“

„Nezajímal ses.“

Denis mlčel. Její hlas zněl vyčítavě; přestože ve skutečnosti nemluvila nahlas, vlastně to byla mentální komunikace. Ale byli mimo hmotný svět, ona otevírala ústa a předstírala, že je člověk.

Není ti líto, že nemáš žádné dítě?

Mlčel. Hlavou mu táhly úvahy.

Ke komu by ses vrátil, kdyby ses chtěl někam vrátit?

Bolelo to? Nijak zvlášť. Ale přece.

Žádná z těch dívek od něj nečekala dlouhou lásku. Některé doufaly, že by se mohly stát jeho družkami krátkodobě. Vedlejší ženou, konkubínou? Z Afriky si přivezl Assamu; byla sestrou císařovny Diany a stala se Paní jeho Domu, ale ani ona od něj neočekávala žádnou péči o sebe ani o rod. Starala se o jeho blaho, pokud ji navštívil: vždy měl připravené jídlo, nocleh a když dostal chuť, i ženu. Kde je teď Assama? Žije vůbec? Kde jsou ty ostatní?

O Denisovi bylo známo, že se nijak nestará o svoje osobní potřeby. Měl velkou spoustu starostí a povinností, většinu si přidělal sám svými zájmy. Kamkoliv přišel, všude o něj automaticky pečovali; kdyby ne, postaral by se sám, až by něco potřeboval. Emoce druhých lidí nepotřeboval a nevyžadoval; naopak oni mu je přímo vnucovali.

Nikdy jsi nebral na nikoho ohled.

Denisova mysl se zatoulala k té slavnosti, na kterou si vzpomněl. Andrada neuspěla jako čarodějka, ale na wéefku toho uměla docela dost. Očekávalo se, že Denis provede během obřadu Propojení, ale ona propojovala účastníky už předtím, předčasně. Takže si vyslechl i pár kritických myšlenek, kterým samozřejmě nevěnoval pozornost. Až doteď.

Denis velmi zřídka zneužíval svého postavení. Přestože to od něho ostatní očekávali, těšili se na to. Andrada sezvala všechny svoje kamarády a kdyby to záleželo na ní, spustila by daleko divočejší zábavu. Mohlo to na ní záležet, uměla Impulsy všeho druhu. Očekávalo se, že ten, kdo vede orgie, si na ostatní něco vymyslí a přinutí je k něčemu, co by sami nechtěli. Něco nepříjemného, ponižujícího, kvůli čemu by se mohli dát do boje, pokud možno dlouhého a zábavného. Čarodějky bývaly mírnější, wéefky chtěly všem ukázat, že na to mají. Denisovy akce bývaly trochu nudné.

On od tebe nikdo nic velkýho nečekal...

„Sakra, drž hubu!“ vybuchl, ale vzápětí se ovládl.

Ygraine se smála. Potěšilo ji, že ho vytočila.

Denis uvažoval. Zvažoval fakta. Zestárl a nemá nástupce, kterému by mohl předat jméno, titul a schopnosti. Cítil smutek.

Zbyla mu pouze Ygraine

Chceš, abych se ti postarala o vhodnou družku?

„Od tebe nechci nic!“ vybuchl.

Pozoruhodné. Reaguješ jako nějaký nezkušený kluk. Už po druhé jsi pronesl něco nahlas. Jako bys nevěděl, že tě vnímám.

Dokážu si vyřešit svoje problémy sám.

Zdá se, že nedokážeš. Zachvacuje tě deprese.

Je to moje deprese. Tobě po ní nic není.

Posmívala se.

Leda bys mě už konečně chtěla zabít.

Nechci tě zabít. Chci tě trápit. Rafinovaně ubližovat.

Díky. Nevadí, že jsem ti nic neudělal?

Ještě to by tak scházelo! Ale zkus to, třeba to bude zábava!

Být čarodějem není lehké. Vlastnil ducha, který mu dle nálady pomáhal či škodil. Zákeřnou bytost, kterou baví si s ním pohrávat a které se nemůže nijak zbavit. A nebyl si jist, zda ji nezačíná mít rád.

Opustil svou oblíbenou ochrannou bublinu a přemístil se do kanceláře. Tam už čekala hora pošty a věcí k vyřízení. Dal se do práce, pročítal zprávy a připsal k nim poznámky, jak reagovat. Ygraine usedla na nejbližší větev, složila křídla a pohodlně se uvelebila. Občas se houpala sem tam.

Mohl ji požádat, aby vypadla, ale neudělal to. Vlastně byl docela rád, že tady je. Mohl se s ní hádat, kdykoliv chtěl. Nerušila ho, jen přihlížela. A vypadala jako docela vkusná ozdoba, žádná příšera.

Když měla dobrou náladu, dokázala být užitečná. Třeba mu připravila chutné sendviče a osvěžující kávu. Denis nikdy nepřišel na to, zda dokáže hmotu vytvořit či transformovat, nebo je to jen iluze, ale posilovalo ho to. Víc než by očekával.

Jedna ze zpráv se týkala světa zvaného Lemurie. Sám Denis mu dal to jméno a když tam přišel poprvé, zcela změnil místní poměry. Lidé tam nepocházeli z opic, ale z čehosi podobného lemurům; dokonce měli i koketní ocásek. Když to zjistil, transformoval se do příslušné podoby a strávil skoro rok s jednou místní princeznou; během té doby ji vycvičil na čarodějku. Lemurové se ukázali jako bystří a vnímaví, zvláště po příslušném vylepšení a implantaci lidského genofondu.

Když je navštívil naposledy, dělali si z něj legraci. Z větší části byli jeho potomci, krásní chlapci a dívky, všichni aktivní telepati. Nepohrdali jím, jenom se mu divili jako něčemu z dávnověku. Jejich čas plynul mnohem rychleji než jeho; jak byste hodnotili předka ze středověku, se všemi projevy zaostalosti tělesné i duševní? Samozřejmě pochopil a nedal nic znát, ale rozladilo ho to.

Vykonal jsi mnoho závažných činů. konstatovala Ygraine

Představil si ji v podobě Lemuřanky. Trochu víc šelmovský obličej, šedivá pleť, krátká tmavá srst na zádech, čím dál delší na hlavě a krku. Pruhovaný ocásek se dívkám stále víc prodlužoval, klukům zkracoval. Během času založili universitu; katedra genetiky vypracovala rozsáhlou studii, co z jejich genofondu je původní, co vnesl Denis a co jiní lidé. A jiné bytosti. Byla to moc hezká studie. Jenže v tuto dobu už vznikly určitě další dodatky a bude jich ještě víc, až...

Nebude. Lemurii zachvátila občanská válka, nejspíš o pravost Denisova dědictví. Měl by se tam vrátit a dát to do pořádku, ale...

Kašleš na ně.

Nesmysl. Je mi jich líto a chtěl bych jim pomoci...

Které straně?

To právě nevím. Vůbec nechápu, jaký to má důvod!

Ten důvod jsi ty.

Nesmysl.

Založil jsi tam novou víru. Podle mýho dost dobrou. Jenomže oni se začali hádat, která je ta úplně nejsprávnější.

Denis neodpověděl. Nevěděl co odpovědět. Jediné, co mu prošlo hlavou, byl pradávný pokyn pro Templáře: Nevytvářet nové náboženství, je jich na světě už tak dost.

Naopak. Je na čase vytvořit novou cestu.

Zmlkni, černý ptáku. A uleť na nejvyšší větev!

Na větvi už sedím.

Pomalu odložil hlášení. Počítal, jak dlouho trvalo, než mu došlo, a kolik času uplynulo na Lemurii. Stihl by to vůbec?

Nestihl. Už je po válce.

Jak skončila?

Příšerným masakrem. Spousta se jich pobila a zbývající uzavřeli mír.

Vzdychl. Uvažoval, zda jí může věřit. Ale zatím mu nelhala.

Můžeš se jít přesvědčit. Ale než se tam dostaneš, bude možná další válka.

Neštvi mě!

Neštvu.

Zvedl hlavu a zavětřil. Přijde déšť.

Přijdou vlahé deště, zem se rozvoní

vlaštovky se vrátí z kraje mandloní,

kvákání žab zazní večer z rybníků,

trnka oblékne si bílou tuniku...

Ani jsem nevěděl, že máš ráda poezii.

Nijak zvlášť. Ale tohle je báseň z knížky, kterou asi neznáš. Marťanská kronika od Ray Bradburyho. Moc smutná báseň. Končí:

Samo smutné jaro – nevěř, nechceš-li

sotva se dozví, že jsme odešli.

Denis mlčel. Kdesi v dálce zahřmělo.

„Přijdou vlahé deště.“ řekl nahlas a opájel se zvukem těch slov.

Z nebe padaly husté proudy vody. Jana seděla na verandě a koukala do deště.

Znala monsun, přicházel dvakrát ročně po celý její život. V mangrove jsme měli vybudováno útulné doupě v místě, kam voda nikdy nestoupla. Jenže tehdy byla Jana malá a vešli jsme se oba. Postupem času rostla.

Srub pod Stříbrnou skálou byl dost velký pro dva páry obyvatel. Vešel se i Sandy, vešli jsme se my dva. Jenom jsme přes sebe tak trochu zakopávali. Sandy nebyl proti vytvořit s Janou další pár, ale neměla zájem. Po dobrém mu nedala a po zlém to radši nezkoušel. Jenže v noci slyšel různé zvuky od pelíšků dvojic; tiše trpěl, a to ještě neměl čich jako my.

Při monzunových deštích neprší pořád, občas vysvitne slunce a září třeba čtyři, pět hodin. Potom se náhle přiženou mraky; kdo nedoběhne do úkrytu za deset minut, promokne na kůži. Věděl to dokonce i Sandy.

Ve dne déšť, v noci ty zvuky z oddělených pelíšků. Když přestalo pršet, posadil se na verandu a pokoušel se uklidnit. Náhle ho probudil pocit, že není sám; otevřel oči a spatřil vlka mohutného vzrůstu, s bělostnými tesáky a rozježenou srstí; vlk si ho zblízka prohlížel zlýma potměšilýma očima.

„Co... co je?“ vzdychl Sandy.

„Pošta.“ řekl vlk a zvedl hlavu, aby viděl na obojku kulaté kovové pouzdro.

„Aha.“ Sandy zaváhal, až pochopil, že chce, aby si pouzdro vzal. Pokusil se je otevřít nebo odepnout, ale mělo speciální uzávěr.

Vlk po něm chňapl, až zuby cvakly. „Ty neumíš otvírat poštu? Jsi vůbec strážce?“

„Ne... já zde... jsem u Teda a Donalda. Jen tak, na krátko. Zastavil jsem se cestou... Oni šli lovit...“

„Tak co saháš na poštu, když není tvoje? Počkám!“

Sandy zaklel a natáhl se zas na verandu. Vlk usedl opodál.

„Snad bys mi mohl dát aspoň najíst. Nebo ani nevíš, kde je maso?“

„To mám dělat?“

„Jdu z Aurrgharru. Neměl jsem čas lovit.“

Sandy zašel dovnitř, uřízl pořádný kus uzeného a přinesl vlkovi. Ten mu je vyškubl z ruky, sevřel mezi tlapy a s potěšením ukusoval. Sandyho přešel spánek, usedl vedle vlka a pozoroval ho; hlavně přemýšlel o tom pouzdru.

Jana přiběhla od řeky; vlk se jí líbil, tak ho hned začala hladit. O poštu se nezajímala, takže pochopil, že ani ona není strážce.

Pak došly holky; ty už se vyznaly líp.

„Ahoj, pošťáku! Dali ti najíst?“

„Uzený a rybu. Obojí už došlo.“

„Kdybys chtěl pečený brambory, taky můžem posloužit.“

Vlk se mlsně olízl; šel s nimi a čistě vylízal všechny hrnce, na které narazil. Ted a Donald přinesli dva zajíce, to s rybami mohlo na dnešek stačit. Vlk je pozdravil a Ted mu konečně sňal s obojku pouzdro a postavil na polici pod oknem.

„Počkáš na poštu z Caroline?“ zeptal se.

„Ano, mám ji hned vzít nahoru. Proč tu ještě není?“

„Kurýr se asi zdržel. Řeka je rozvodněná.“

Vlk se uložil na verandu; vlastně se skácel jako šraňky a asi hned usnul, neboť ze spánku tlumeně mručel. Tak prospal i další dávku deště, ale hned se probral, když zaslechl krátké zaštěknutí. Byl to pes, podle vzhledu kříženec chrta s foxteriérem, i když určité znaky mohly docela dobře pocházet i od skotského ovčáka. Na krku měl obojek a na obojku pouzdro jako vlk.

„Ahoj, pošťáku.“ řekl mu Donald, sňal pouzdro a pověsil na obojek vlkovi. Vlk krátce zakňučel a rozběhl se pryč. Pes se šel zatím nakrmit; měl právo na odpočinek, než se vydá na cestu.

„Vy tady máte něco jako poštovní stanici?“ ptal se Sandy.

„A to myslíš, že se tady flákáme jen tak zbůhdarma?“

„A co to je za poštu?“

„Pošta, no! Jeden přinese zásilku, druhý ji převezme a jde dál.“

„Kam jdou ty zásilky?“

„Kam je potřeba. Některá do Aurrgharru, jiná zas třeba z Aurrgharru pryč. Do Kingtownu, do Iron-city, do Indiopolisu...“

„Jak víte, která kam patří?“

„To není tak těžký. Některá pouzdra a některé pošťáky známe od vidění. To ostatní – to je právě to, na co tu jsme. Kdybysme to nemuseli třídit, mohli by si to předávat sami.“

„A je to tajná pošta, nebo ji smíte otevřít?“

„Je to tajná pošta, ale smíme ji otevřít. Dokonce musíme, když se nám na ní něco nezdá nebo nevíme, kam patří. Tu a tam někdo přinese poštu a nikdo na ni nečeká, jako dneska. Pak musíme zjistit, komu ji poslat.“

„Není to obtížné a zdlouhavé?“

„Proč? Vlk uběhne v jednom dni cestu z Aurrgharru sem. Druhý převezme poštu a běží s ní třeba do Caroline, nebo jenom do Sun City. V Caroline ji naloží do vlaku a za další den je v Kingtownu. To jako například.“

„A neobjeví ji v tom vlaku?“

„Ve vlaku můžou být tajné skrýše. Ostatně, nám není nic po tom, jak dopravují poštu tam. Naše stanice je tady.“

„To je jediná cesta, kudy jdou zásilky?“

„Ani nápad. Když tu nejsme, pošta funguje stejně; přes nějakou jinou stanici nebo jinak, nevím jak. Ale nám často dávají přednost. Jsme na trase.“

„Mohli byste se podívat, co je v tom pouzdře?“

Donald vzal pouzdro, odšrouboval vršek a vytáhl svazek papírů svázaný gumičkou. Rozložil je a prohlížel jeden po druhém, ale Sandymu je neukázal. Ted občas nahlédl, ale nejevil o poštu nijak přehnaný zájem.

„Oni vám absolutně věří?“

„Jak se to vezme. Nic není absolutní. Když je něco tajné i pro nás, je to zašifrováno nebo v nějaké cizí řeči. Ale my se nezajímáme o nic, po čem nám nic není. Kdybysme byli zvědaví, asi bysme nemohli dělat u pošty.“

„Kdo je zvědavej, nebude nikdy starej!“ dodal Ted.

„Aha... a ta pošta, přijde taky do ruky Mistrovi?“

„Samozřejmě.“

„A vy znáte Mistra?“

„Jo, známe.“

„A prince Leru jste taky někdy viděli?“

„Taky. Asi ho časem taky potkáš.“

„Takže je pravda, že žije?“

„On o tom snad někdo pochybuje?“

„Císař, vláda a všichni političtí představitelé.“

„Vláda je banda lhářů a podvodníků. Císař – no co se dá dělat, nebudeme řešit, co si myslí starý pán. Nechme ho osudu, má svých starostí dost.“

Sandy si to šel přerovnat v hlavě, kdežto Donald složil poštu zase do pouzdra, probudil psa, upevnil mu pouzdro na hrdlo, rozloučil se s ním a pes se vydal na svoji cestu.

„Teď zas bude nějaký čas klid.“ řekl Ted a pohodlně se uložil.

Klid byl dva dny. Pak šel Sandy na ryby; potok se změnil v řeku, všechno bylo zatopené a ryby se plácaly na mělčině, stačilo je chytit do ruky a vyhodit na břeh. Náhle voda šplouchla víc a vynořila se hlava šelmy, hladká, s dlouhými vousy a příšerným výrazem, až se Sandy lekl. Šelma zatřepala hlavou a setřásla se srsti vodu, takže se změnila v hezkou hlavičku pořádné vydry. Oči jako korálky si prohlédly Sandyho a několik ryb, které měl vyhozeny mimo vodu. S výsledkem byl vydrýsek zřejmě spokojen.

„Ahoj – ty jsi strážce?“

„Ne, nejsem. Ale... sloužím tu teď jako pomocník.“ Sandy se ohlédl k chatě, kde Donald právě opravoval sedlo, „Můžu ho zavolat...“

„Aspoň se nemusím škrábat nahoru k chatě,“ vydrýsek se vysunul víc na břeh, takže bylo vidět, že má na hřbetě připevněno kovové pouzdro, „Nechceš to převzít sám?“

„Hej, Donalde – je tady pošta!“ volal Sandy.

„Tak to vem!“ zakřičel na něj Donald.

Sandy s trochou nešikovnosti rozepjal řemen a sejmul pouzdro z vydrákova hřbetu. Ten se protáhl, otřepal a zašilhal po rybách. „Kolik je pro mě?“

„Vem si!“ Sandy se ještě jednou ohlédl nahoru a když zjistil, že Donald se věnuje jen své práci, rychle odšrouboval vodotěsné víčko a vytáhl svazek papírů. Zklamaně protáhl obličej, neboť byly v nesrozumitelné řeči a dokonce písmem, které nechápal. Vydrák zatím přehrabával hromadu, vybíral ryby, na které měl chuť, a ukusoval ty nejlepší části.

„Nezdá se ti, že seš poněkud drzej?“ ptal se Sandy, když už to nesnesl.

„A co? Ty si chytíš jiný!“

„Ale nemusíš sežrat všecko sám!“

„Už tě někdy pokousala vydra?“

Sandy zaváhal. Vydrýsek nebyl velký, ale zuby měl jako jehličky. Radši ho nedráždil a vrátil poštu do pouzdra.

„Nebudem se prát?“ dorážel vydrýsek, „Bojíš se mých zubů?“

„Vykašli se na něj!“ radil Donald, „Ať si hraje s Janou, ta je dítě!“

Vydrák si zaplácal předními tlapami na břicho. „Styďte se, zbabělci! Jdu navštívit svoji rodinu, vrátím se pozítří! Mějte se!“ Pak skočil do vody, až to šplouchlo, a vzápětí zmizel.

Nazítří přijel na koni tak desetiletý kluk, nahý, opálený, s dlouhými kadeřavými vlasy; přinesl odřenou koženou brašnu plnou novin a dopisů. Ted vysypal všechno na stůl a roztřídil; noviny půjčil k volnému pročtení.

„Aha, Pipi Karen posílá ty svoje žblepty ke kontrole...“

„Ten novinář z Tribuny? Jak to, ke kontrole?“

„Občas se mu to tam červená jak makový pole, když to jde zpátky. Mistr mu pošle svý připomínky a Pipi je zpracuje jako námitky čtenářů...“

„Mistr kontroluje, co píšou na severu v novinách?“

„Vždycky ne, ale když se mu něco nelíbí...“

„Tak to zírám!“

Tentokrát psal Karen o situaci na vojenských školách, především Námořní Akademii v Indiopolisu a Leteckém učilišti na předměstí Kingtownu. Často tam docházelo k různým velice podivným událostem.

„Další nechutná aféra se provalila, když na absolventský ples Námořní Akademie přišli čerstvě vyřazení důstojníci námořní plavby s císařskými odznaky, našitými na uniformách. Nikdo se neodvážil proti skandálu zasáhnout, dokud se událost nerozkřikla a nezačaly se zajímat zodpovědné orgány až v Kingtownu. Vedení školy se pokusilo omlouvat svoje žáky tvrzením, že šlo pouze o žertovné přestrojení, vyplývající z radosti nad úspěšně složenými zkouškami, nikoliv o politickou provokaci.

My však dobře víme, že mezi studenty námořních a leteckých škol se stalo nezdravou módou chovat se, jako by studovali na císařské akademii a nikoliv na škole zřízené vládou. Je běžným jevem, že se studenti představují šlechtickými jmény a tituly, nosí kordy jako součást uniforem a zdobí se císařskými odznaky. Zahájilo to námořnictvo, ale letectvo se bez meškání přidalo. Mezi těmito elitními školami a vojenskými vysokými školami vládne napětí, způsobené nadřazeností námořní a vzdušné zbraně nad 'obyčejnými' chlapci v zeleném. Na vojenských školách zásadně není dovoleno nic, co odporuje platným předpisům, což je pro jiné studenty zdrojem posměchu.

Někdo by se mohl zeptat, co dělá vyučující a dozorčí personál. Je smutné to říkat, ale v mnoha případech nadržují žákům a kritiku považují za výraz nepřízně 'bačkorářů', jak říkají pozemní armádě. Letečtí instruktoři prostě nevidí osmihroté kříže a tygří hlavy na uniformách žáků. Ještě hůře je na námořní akademii, která zaměstnává dokonce tři bývalé domorodce s tím, že jsou ze všech jejich učitelů nejlepší! Nelze se divit, že vedou svoje žáky ve svých šlépějích.

Jaký je výsledek? Důstojníci naší námořní plavby a letecké dopravy se mimo území Arminu téměř nevyskytují bez císařských odznaků. Mnozí mají jednu uniformu pro pobyt doma a druhou slavnostní, kterou se vychloubají ve všech přístavech a letištích světa. Je národní ostudou, že si dopravní piloti při přeletu hranic odepínají císařské nárameníky a připínají předpisové; námořníci na hranicích mění zakázané bílé uniformy za předepsané bleděmodré, k nemalému údivu cestujících, kteří přicházejí do Arminu poprvé.

Co si letecká a námořní šlechta nedovolí doma, k tomu má skvělou příležitost v cizině. V přístavech existují námořnické krčmy, na letištích kluby pilotů. Za běžného provozu tam důstojníci přespávají, ale občas taky hodně divoce oslavují. V takovém případě samozřejmě pozvou všechny kolegy a doplní je nejkrásnějšími dámami. A předvádějí se. Na čestném místě samozřejmě visí obraz císařské rodiny, a připíjí se nejen na zdraví císaře, ale také na slávu císařovny – a někdy i na vítězství prince. Kdo by se pokusil tuto provokaci odmítnout, se zlou by se potázal!

Ovšem hostům ani nenapadne proti něčemu protestovat. Piloti a námořníci jsou sympatičtí, veselí lidé, jejich hostiny jsou proslulé a přivážejí moc pěknou muziku. V případě potřeby dokážou ledacos sehnat, přivézt a nechtějí za to víc peněz, než je slušné. Mimořádně galantní jsou k ženám, těm se obvykle noční zábava líbí velice, ať mravokárci říkají co chtějí. Alkohol teče proudem, občas vylepšený něčím těžko pochopitelným, co dodává mimořádně dobrou náladu. Že dojde občas k divoké rvačce? Že se leckterá dáma ráno probudí po boku cizího muže a netuší, jak se tam dostala? No a co?

Občas se stávají velice divné věci! Při jedné oslavě se dva zcela čerstvě vyřazení poručíci letectva dostali do nečekaně prudké hádky, hrozně se servali a rozmlátili celé zařízení baru. Pochopitelně byli zatčeni a předvoláni před velitele; přestože jindy se vyšetřování vleče celé týdny a výsledek bývá nejistý, tentokrát skončilo během půl hodiny a oba provinilci byli bez milosti vyloučeni z vojenského letectva. Spolu s nimi byl vyhozen technický důstojník, který je snad podporoval. A co se s nimi stalo? Okamžitě odjeli z Arminu a nalezli útočiště v sultanátu Adžání, což je malý nezávislý stát v Malajsku. Shodou okolností tam odnedávna měli přátele, takže byli ihned zařazeni jako instruktoři s úkolem vycvičit místní piloty, a jejich kamarád získal místo velitele veškeré letištní techniky. Od té doby tam žijí a daří se jim dobře. Ale určitě není pravda, že letecké učiliště za státní peníze cvičí piloty pro docela jinou organizaci!

Existuje jedna komodita, kterou nelze získat bez spolupráce s někým zkušeným: šelmy. Překvapuje vás to? Tak asi nepatříte k lidem, kteří potřebují tygra či leoparda. V nejhorším psa neurčité rasy. Ale představte si, že jste bohatý podnikatel, vaše zisky nepocházejí tak docela z čistého zdroje a máte spoustu nepřátel. Taky ženu a děti. Komu můžete věřit? Zajisté jste si najal ochranku, ale je spolehlivá? Víte jistě, že je někdo nepodplatí či nezastraší? Nebo že oni sami nedostanou chuť na vaše peníze?

Potom se dozvíte, že existuje určitá možnost. Šelmoid, zmutovaný tygr či leopard, mluvící a myslící, ale s instinkty a schopnostmi šelmy. Nebude asi lehké ho získat, ale když máte na své straně čarodějku a lodního důstojníka nákladní dopravy? Čarodějka důkladně prověří morální úroveň všech členů rodiny a je-li spokojená, oznámí to dál. Někdo z námořnictva, případně letectva, je schopen propašovat takovou šelmu. Buď v uzavřeném kontejneru, nebo strčí nějaké peníze příslušnému celníkovi. V každém případě šelma opustí ostrov a vynoří se na opačném konci světa.

Proč tam ale odejde? Jaký má důvod žít mezi lidmi, chránit je a nechat se matlat od nezvedených dětí? Být sám mezi cizími je těžká služba, je téměř nemožné získat vhodného partnera či aspoň přátele. Ale oni to podstoupí, je to jejich služba. Podle tvrzení některých lidí snad proto, aby mohli kladně působit na svoje okolí. Šelma šíří kolem sebe pozitivní energii, způsobuje pozitivní posun vědomí. Kromě lidské existuje i magie šelem.

Tam, kde žije šelma, je základna. Místo, jež čaroděj dokáže zaměřit, nasměrovat tam výboj energie nebo poslat někoho, kdo tam něco udělá. A hlavně, místní lidé si zvyknou, že nejlepší řešení v každém případě jsou Armini. Vzniká pouto přátelství. Jednou možná bude k užitku.

Také se proslýchá, že někteří důstojníci verbují do válečného loďstva a letectva cizince, zvláště mladé a nezkušené. V různých oblastech světa žijí chudí a nevzdělaní, těm poskytují pomoc v těžké životní situaci, někdy vzdělání a lékařskou pomoc. V letectvu a námořnictvu slouží lékaři schopní vyléčit i nemoci, s jakými si nikdo jiný nedokáže poradit. Je jasné, když takto někomu zachrání život, je dotyčný ochoten udělat pro ně cokoliv. Jak to dokážou? Někteří tvrdí, že v ozbrojených silách slouží bývalé čarodějky. Samozřejmě to není možné, jednak všechny byly jen šikovné podvodnice, a pak stejně během války zahynuly. Leda že by se jim podařilo uprchnout a teď se vynořily ze svých úkrytů. Nicméně vláda po nich usilovně pátrá a bezpochyby je brzy nalezne a potrestá.

Že civilní vysoké školy jsou baštou revolučních názorů a líhništěm všemožných spiknutí, jsme si už zvykli. Nyní se přidaly námořní a letecké kadetky. Kdy se dočkáme stavu, že se na vojenských školách bude někdo chtít vyrovnat ostatním? Nebo se někdo odváží zasáhnout?“

„Slyšel jsi o tom něco?“ ptal se Donald Sandyho.

„V Ironu na námořní škole nějakej průšvih měli,“ souhlasil Sandy, „Taky jsem slyšel, že někoho dokonce zavřeli. Ale jeli v tom vojáci a především policajti. Tygří znaky, osmihrotý kříže... Že se tím vytahujou letci a námořníci, to se všeobecně ví. I když nikdo nic jasně neřekne.“

„Překladem to ztratilo šťávu,“ mávl rukou Ted, „Originál byl lepší.“

„Tys ten článek znal už dřív?“

„No... četli jsme ho.“

„To znamená – než byl otištěn? Dokonce snad někde na schválení?“

„I tak se to dá říct.“

„U Mistra???“

„No jistě. To by jinak nešel do tisku.“

„To Mistr dovolí, aby se v těch článcích v Tribuně vynášely takový věci? P.K. občas píše o tajných záležitostech jihu, kritizuje, vyzývá k boji proti Arminům! To všechno Mistr ví – a souhlasí s tím?“

„Když nesouhlasí, tak mu ten odstavec zkrátka škrtne.“

„Ale tohle nikdo v Kingtownu neví!“

„Tak to ani ty nikde neroztrubuj!“

„Já z toho nebudu!“ rozesmál se Sandy, „Ten svět je skrz naskrz prolezlej levotou! Někdo si myslí, že něco je nějak – a ono je to naopak. A zase když si vezmeš druhou věc a pořádně se koukáš...“

„Koukni,“ Donald ho jemně vzal kolem ramen, „Kdybys například vzal kteroukoliv věc, jak vypadá, a pořádně se začal zajímat, jaká ve skutečnosti je, objevil by takový věci, že by se ti točila hlava. Ale na to je jeden krásnej lék: nikdy se na nic nekoukat moc zblízka. Iluze, který se dělají, jsou pro nás, pro lidi. Kdo moc do něčeho vidí, přijde na to, že není všecko zlato, co se třpytí, a že zřejmej hnůj je netoliko odpad, ale cenný hnojivo na pole. Tak je ten svět zařízenej.“

„A Mistr – ten ví všechno?“

„Ten to dává dohromady a bdí nad tím, aby se mu to pod rukama nerozsypalo.“

„Takže ví, jak to je doopravdy?“

„Ano, Mistr to ví. Proto je tak smutnej, že toho moc ví. Vědět a znát je vždycky smutný. Proto se idioti v blázinci tak šťastně usmívaj. Jenom dva druhy lidí se bez příčiny smějou. Ty na Draggonovejch agitačních plakátech a blázni ze cvokhausu.“

„A co je teda nejlepší dělat?“ ptal se Sandy smutně.

„Blbě se usmívat.“ řekl Donald a rozšklebil tvář.

V srdci Moravy leží město jménem Olomouc. Denis procházel ulicemi a opájel se nostalgickou krásou jeho staletých paláců.

„Loučíš se?“ zeptala se Ygraine

Neodpověděl. Stanul před chrámem Svatého Mořice, nádhernou gotickou stavbou, které v dětství říkal Bastila. Vypadá tak.

„Loučíš se?“ opakovala Ygraine otázku.

„Nemohla bys být vidět?“ otázal se, „Vypadám jako idiot, když diskutuji s někým, kdo tady vůbec není!“

„K službám.“ vytvořila ze sebe mladou ženu ve velmi elegantních šatech. Ale na svoji otázku nezapomněla: „Loučíš se?“

„Mám pocit, že to město už v životě neuvidím.“

„Správný pocit. Ačkoliv ty přece můžeš kdykoliv kamkoliv!“

Rozmýšlel si námitku. Něco v tom smyslu, že se může pohybovat v prostoru, ale v čase jen velmi omezeně.

„Stačí říct, ráda vypomůžu! Dopředu, dozadu, jak je ctěná libost.“

„Ještě řekni, že i do alternativ!“

„Samozřejmě! A nedělej, že ty to neumíš.“

Mlčel. Procházeli náměstím k Caesarově kašně a k radnici.

„Jsi smutný.“ píchla si.

„Ani ne. Možná nostalgický. Myslím na historii svého rodu.“

„Historie tvého rodu?“ ušklíbla se, „Ty o ní docela nic nevíš! Od kterého času jsi vůbec něco slyšel?“

„Od příchodu praotce Bharwalda na Velkou Moravu. Tedy, přišel ještě před tím, než se jí tak začalo říkat...“

„Aha. Takže sotva dva tisíce let. Ještě míň... patnáct set!“

„Ty víš něco víc?“

„Asi znáš text, kterému se říká Velká kniha Bhárátovců. Mahábharáta. Jsi vzdělaný, měl by sis vzpomenout. Příběh rodu krále Bháráty, což v sánskrtu znamená Jelen, končí velkou bitvou na Kurukšétře, kde zahynuli téměř všichni hrdinové. Kromě Kršny, který je jako bůh nesmrtelný, a pěti bratří Pándavů, králů Árjavarty. Zůstal po nich poslední potomek, budoucí mahárádža Parikšít, v lůně své matky. Pánduovci se vydali do bezdomoví na sever, pravděpodobně do Himálají, aby tam zemřeli hladem a vyčerpáním.“

„Ano, to je známo.“

„Nejmoudřejší z pěti bratří byl Ardžuna. Kromě jiného přítel Kršny, ten mu dělal v bitvě vozataje a přednesl Bhagavadgítu. A jistě víš, že Kršna má sestru Máju, bohyni klamu a iluzí. Této dámě se Ardžuna líbil taky, takže když ho Kršna pustil z dohledu a bratři se rozdělili, aby si navzájem nemohli poskytovat pomoc, Mája se přestrojila za vesnickou dívku, vyčerpaného Ardžunu našla, ošetřila, nakrmila a poskytla mu veškerou péči, jak se na takovou dívku sluší. Druhý den Ardžuna pokračoval v cestě a Máje se po devíti měsících narodil roztomilý chlapeček. Tady mám trochu mezeru ve znalostech, neznám jméno a nevím přesně, jaké byly osudy jeho a rodu, který od něho pochází. Ale pamatovali si, že jsou z královského rodu a jejich znakem je jelen...“

„Bharwald používal jako znak zkřížené sekery.“

„V jeho době ještě neexistovaly šlechtické erby. Pokud se pokusil psát, kreslil jako podpis značku, která může znamenat zkřížené ostrve, ale třeba taky parohy. V jednom starém textu pro něj používají přídomek 'rychlý jako jelen'. Ale může to taky znamenat losa nebo soba...“

„Řekl bych, že je to nesmysl.“

„Vraťme se o pár století zpátky. Znáš knihu Šachnáme, historii perských králů? Rustam a Suchrab, Surámská pevnost a princ Sijavuš, mocný válečník pod praporem se znakem jelena. Bojovník schopný porazit obry a příšery. Jeden z tvých vzdálených příbuzných. Mimochodem, z jeho rodu pocházel Timúr Chromý, dobyvatel světa a jeho syn Ulugbeg, vědec a astronom. A o dvě stě let dříve Džalál-ed-Dín, bojovník proti Čingizchánovi.“

„Skvělé. Kdo ještě?“

„Vaše rodová linie se táhne jako červená nit celými dějinami. Aurangzéb, který dobyl Indii a založil dynastii Velkých Mughalů. Vracel se domů.“

„Aby ji zničil.“

„On to viděl trochu jinak. Založil muslimskou dynastii, to je ti málo?“

„Jenže tou dobou už Baarfeltové sídlili na Moravě.“

„Já taky netvrdím, že byl tvůj přímý předek. Když jste se sekali s Tatary pod Hostýnem, byli členové rodu na obou stranách. Aniž to věděli.“

„Neměli kámošku, jako jsi ty.“

„Tvůj rod by neměl skončit takhle trapně.“

„Co zase víš a já nevím?“

„Že ti hrozí zánik. Baarfeltové budou bojovat na obou stranách.“

„Má nastat boj?“

Neodpověděla. Jenom se usmívala.

„Mám spoustu dětí.“

„Žádné nenosí jméno Baarfelt.“

„Chceš říct, že bych se měl legálně oženit a zplodit potomka?“

„Dokonce bych řekla, že by sis s tím měl pospíšit.“

Prošli na Horní náměstí a zamířili do parku. Ve Smetanových sadech kvetly pestrobarevné záhony tulipánů; bylo už po výstavě Flóra, ale ještě je nikdo neupravoval. Bylo tam celkem pusto, jen pár lidí venčilo psy.

„Na svoje bratry se nespoléhej. Christian zmizel a Richard je... nehodí se jako plemeník. Zkažená krev.“

„Záleží na tom, aby Baarfeltové přežili?“

„Nevím, jak tobě. Věčnosti hodně.“

Denis mlčel. Přemýšlel.

„Proč myslíš, že tě připouštěli k tolika klisničkám? Aby sis pohrál?“

„Byla taková doba, že...“

„Uvažuj, synu vznešeného rodu. Povinností Baarfeltů je chránit císařství. Vytvářet Impérium, povolávat na trůn vládce a podporovat je. Být kancléři a veleknězi. Kdo to po tobě převezme?“

„Co kdybych řekl, že je mi to fuk?“

„Proto jsem tady, abych ti to připomněla.“

Denis mlčel. Přemýšlel.

„Ty si snad vážně přeješ, abych zmizela.“

„Já si přeju, aby ses propadla do horoucích pekel.“

„Žádost se zamítá. Ale nechám tě přemýšlet o samotě. Například o tom, jakým vznešeným činem ukončíš svoji úchvatnou kariéru.“

Denis pocítil touhu dát jí facku. Možná by to šlo, byla právě hmotná. Ale než se odhodlal udeřit ženu, už zmizela.

Přiběhl k němu zlatý retrívr a očichával mu nohy. Denis ho pohladil.

Skončilo období dešťů. Přišel další poštovní vlk, ale tvrdil, že příští zásilku už neponese, neboť Mistr přijde sem. A že neměl nic na práci, chtěl zůstat a pomáhat lovit. Jana mu vyhověla, vypravila se na lov s lukem a šípy a nechala ho nadhánět. I tak nic neulovili, akorát se strašně umazali od bahna, kterým se brodili.

„Čekej tady,“ navrhl vlk, „Oběhnu to a něco ti nadeženu!“

Jana se skrčila na okraji paseky, odkud byl dost dobrý výhled. Vyčkávala a snažila se být maximálně tichá a nenápadná. Nicméně náhle vnímala, že se prostor zavlnil – v dálce spatřila vznešeně vypadající město s mnoha věžemi chrámů, zářící ve slunci. Jenže vzápětí zmizelo a prostor se uzavřel, jenom ji trochu bolela hlava.

„To nic, děvče.“ řekl člověk, který prošel Branou, „To hned přejde!“

Jana vstala. Změna energie musela stejně vyplašit všechno daleko kolem.

Cizinec byl velmi přitažlivý muž. Bylo nepochybné, že jeho vzhled je jeho vlastním dílem; bílé vlasy a vousy, opálená pleť, pronikavé modré oči. Jana měla pocit, že ho zná již dlouho a má k němu absolutní důvěru.

Lehce se dotkl jejího čela a prošlehl ji vlnou pozitivní energie. Okamžitě se jí zlepšila nálada, dokonce jí přestalo vadit počasí.

Chvíli uvažovala, co říct.

„Jsem Jana. Dcera Artanny.“

Možná ho to překvapilo, ale ovládal se.

„Neznám člověka, který by se tak jmenoval.“

„My jsme leopardi. Ty mi asi nebudeš věřit, že jsem leopard, že ne?“

„Proč bych ti to nevěřil? Já byl často leopard.“

Odložila luk a šípy na kámen a posadila se vedle nich.

„Ne všem lidem se to zdá přirozené.“

„Lidé hledí jen na povrch věcí, nezajímá je, co je uvnitř. Nezlob se na ně, nemají oči, které vidí podstatu věcí. Nemůžeš myslet, že každý musí vše pochopit. Schopnost chápat smysl věcí je vzácná, není dána každému.“

„Nevěděla jsem to – ale teď už vím. Artanna mi říkal něco podobného, ale to jsem ještě nechápala, o čem mluví.“

„Žiješ už dlouho s lidmi, leoparde?“

„Ne dlouho. Asi tak měsíc, ne víc. Předtím jsem nikdy lidi neviděla.“

„Jaký na tebe dělají dojem?“

„Rozporuplný. Leopardi jsou ušlechtilejší.“

Cizinec se zasmál. „Poslyš, ten Artanna je hodně starý leopard?“

„Velice. Vousy a hřívu na krku má šedivé.“

„A má na tlapách pruhy a okolo očí kroužky jako tygr? Na zadních stranách uší bílá zrcátka a krátkou oháňku?“

„Ano, tak vypadá. Znáš ho?“

„Jsi-li ty dcera Artanny, pak jsem já jeho bratr.“

„Artanna má jen jednoho bratra. Denise Baarfelta, Mistra.“

„To jsem já.“

Doběhl k nim vlk. Uctivě se Denise dotkl čenichem a ten ho pohladil.

„Co to bylo za psa?“

Denis vytvořil iluzi feny zlatého retrívra. Vlk tiše zakňučel.

„Proč jsi mě tam nevzal?“

„Mají tam i vlky. V Zoologické zahradě na Svatém Kopečku. Když se rozezní chrámové zvony, začnou krásně výt.“

Vlk zkusil udělat smutný obličej.

„Proč najednou chcete všichni odejít?“

„Tys přece nařídil vytvořit celosvětovou síť!“

Denis se zasmál. „Vzpomenu si na tebe, až budu někoho potřebovat.“

Jana stála mlčky a sledovala je. Měla pocit, že kromě rozhovoru vnímá též obrazy, které současně vytvářeli v mysli a předávali si je. Denis se po ní ohlédl, položil jí ruce na spánky a ponořil se jí do mysli. Během okamžiku prozkoumal celý její život a předal jí řadu pozoruhodných obrazů.

„Máš talent.“ řekl.

Nevěděla, co říct. Všechno už stejně věděl. A byl příliš mocný.

Nechal rozplynout svůj oděv a vše, co potřeboval jen mezi lidmi. Pokynul, aby šli do Srubu; stejně nic neuloví, ani to nebudou potřebovat. Když někdo umí transformaci hmoty, může si každý poručit, na co má chuť.

U srubu je uvítal především Sandy, který Denise nikdy neviděl a trochu se ho polekal. Denis se k němu choval vlídně, usadil se na verandě a čekal.

Ulovili jsme divokého kance. Ted si ho naložil na záda, Donald nesl pušky; já se najedl kancových vnitřností, které vyvrhli, takže jsem neměl hlad a nikam nespěchal. My šelmy máme zvyk si po dobrém jídle přiměřeně odpočinout; tak jsem si lehl na vyhřátou skálu a vyhříval se po deštivých dnech.

Usnul jsem; zdálo se mi o africké expedici, o paláci Gawírů a létajícím stroji, který jsme tam nalezli. Také o družkách, které jsem tam měl; v těch časech jsem byl mladý a krásný, plný síly a energie. Vybojoval jsem spoustu soubojů s místními šelmami a bral si jejich samice, jak je právem vítěze; nelíbilo se jim to, zato mně ano! A těm děvčatům taky! Miloval jsem se dokonce s Assi, bohyní Wassongů, když byla v leopardí podobě; když byla člověkem, patřila Denisovi. Když měla dobrou náladu, proměnila nás všechny na jeden druh, a potom nastaly nádherné tance!

Probudil jsem se. Ve světě kolem se něco změnilo. Cítil jsem prazvláštní rozechvění, tak jsem raději pospíšil ke srubu. Už cestou jsem postřehl známý pach; očichal jsem půdu, abych nalezl stopy, které se mi ohlašovaly. Ne že bych je nepoznal, jen jsem nevěřil; ale pak jsem spatřil muže, který si tam povídal s Janou, člověka, kterého miluji víc než kohokoliv z toho rodu, snad ještě víc, než Janu. Ne, tak to nelze říct; Janu musím chránit, neboť je křehká a slabá, potřebuje ochranu. On je silný, mocný, moudrý, lepší než já. Jemu jsem oddán jako svému pánovi.

Denis se otočil, usmál se a pozorně si mne prohlížel. Uvědomil jsem si, co vidí: šedivé vousy a šedivou hřívu na krku, dotrhané uši, jizvy v kožešině, vpadlé boky, stařecky ochablé svaly. Pouhý stín toho mocného válečníka Artanny, který patřil k nejkrásnějším a nejsilnějším šelmám císařského dvora. Na okamžik jsem pocítil obavu, zda mne vůbec pozná.

Pak klesl na kolena a rozplakal se; slzy mu stékaly po opálených tvářích, usmíval se a plakal, rozpřáhl náruč a já se rozběhl k němu a dal se obejmout. Přitiskl mi tvář do hřívy a já přitiskl čenich k němu a sál milovanou vůni jeho těla, třel se o něho, olizoval mu slzy z tváře.

„Artanno, bratře můj!“ zašeptal, „Díky Bohu, že ještě žije někdo z našich minulých časů! Tolik se mi stýskalo...“

„Věřil jsem, že se jednou vrátíš,“ řekl jsem mu, „Čekal jsem na tebe. Nechtěl jsem zemřít, dokud tě ještě jednou neuvidím. Jsem možná poslední, kdo si tě pamatuje z dob slávy...“

Jana k nám přiběhla a zírala. Málokdy mě viděla tak rozrušeného.

„To je má dcera,“ řekl jsem, „Ujal jsem se jí, když jí rodinu vyvraždili. Prosím, buď na ni laskavý...“

„Postarám se o ni,“ slíbil, „Už jsme se seznámili.“

Denis rozbil ve Srubu pod Stříbrnou skálou svůj hlavní stan. Denně za ním přicházela pošta, ať z Aurrgharru, z Kingtownu nebo ze světa. Přečetl každý dopis i noviny, dokonce i ty, co měl u trampů schované. Napsal řadu dopisů a tvořil je otiskem textu na papír přímo, bez dotyku pera. Četl a psal všemi jazyky světa, ba i několika zcela neznámými. A když vyřídil všechno, co měl na práci, seděl v meditační pozici a uvažoval.

„Chtěl bych, abyste mne doprovázeli,“ řekl, „Zvyk praví, že hodnostář má být doprovázen šelmou odpovídající jeho vznešenosti. A Jana bude páže, které za mnou nosí moje meče!“

„Dík! Ale jednak jsem holka, a pak: ty nemáš žádné meče!“

Zasmál se a vytvořil si zbraně velmi ušlechtilého vzhledu.

„Toto je meč, který mi vyrobil kdysi Tošio Yamanaki, můj přítel a první samuraj císaře. A toto zbraň ze sihilu, vykovaná trpaslíky a zasvěcená elfy ze Sinných hor. Na obě mám právo.“

„Tak fajn!“ usmála se Jana, „A kam půjdeme?“

„Tomu místu můžeme říkat Hrad Grálu. Sídlo další části řádu Templářů.“

„Skvělé! Jsi tam pozván na slavnost?“

„Je to poněkud horší. Jsem tam předvolán na koberec.“

Hrad byl reprezentativní. Nevím, zda byl všude tak nádherný jako tam, kam jsme přišli, ale rozhodně se snažili udělat na nás dojem. Spousta stráží, uvnitř lidé a venku na hradbách démoni. Odlišného druhu, než jaký jsem znal z dřívějších časů. Gotický chrám s oltáři samé zlato, perly a drahokamy. A zasedací síň, kde nás očekávala kapitulní rada.

„Kde jsme?“

„Myslím, že je to Sannikovova země.“

„To je kde?“

„Možná nikde. Ale kdysi to bylo v Rusku.“

Předsedovi bylo jistě už přes padesát, měl téměř holou lebku, přes pravé oko pásku a tvář rozsekanou k nepoznání. Přestože měl roucho velkokomthura, bylo na něm vidět, že je válečník a ne kněz. Guswell Sörrking, který když opouští svoje sídlo, vždy se pokloní lebkám svých nepřátel. Má jimi vyzdobenou celou stěnu v předsíni své kaple.

Jeho tajemníkem byl Kirsten Griss, mladík okolo pětadvaceti let, hezký, usměvavý, s nakadeřenými dlouhými vlasy a elegantním knírkem. Teolog, také skvělý šermíř těžkým křižáckým mečem; a že byl hezký i dřív, znal nějaké schopné čarodějky, které ho naučily mnoha zajímavým fintám. Přesto v jeho minulosti existoval stín, který ho trápil.

Křivonohý chlapík nízkého vzrůstu se širokými rameny a dlouhýma opičíma rukama byl míšenec nejrůznějších ras, což mu zajistilo tmavou až černou kůži a zářivě bílé zuby. Jmenoval se Diego, příjmení nevlastnil. Stejně dobře jako dýky vrhal energetické blesky z holé ruky.

Antoine de Escrainwille byl dle jména Francouz, nicméně mluvil španělsky a taky tak vypadal. Byl grand, proto měl košili s jemné krajky a brokátový kabátec. K tomu nosil skotskou sukni a s potěšením chodil bos.

René Gonchard měl velice světlou pleť a téměř bílé vlasy. Trpěl albinismem, kašlal a napadal na pravou nohu. Kašel měl od průstřelu plic, kulhal od průstřelu kolena. Další četné šrámy utržil při všemožných válkách, do nichž se v mládí zaplétal s nevšední chutí.

Andreas Valmont byl znám tím, že raději než meč používal revolvery. Také byl mistrem v umění výslechu zajatců; jak možná chápete, nepůsobilo jim to takovou radost jako vítězům. Není však pravda, že je vláčel za koněm po stepi; to obstaral Afghánec jménem Mirza Šaraf, jeho pobočník, hluboce věřící muslim a hadži, jak dosvědčil zelený šátek na oholené lebce. Mirza nikdy nemluvil, nebylo-li to nezbytně třeba. Ale když bylo zapotřebí někoho zastřelit lukem a šípy, byl nepřekonatelný.

Těchto sedm mužů zasedalo u stolu v podobě podkovy. Před panem předsedou ležela Bible a meč. Kříž visel za ním na stěně.

„Buď vítán, Lorde Baarfelte.“ uvítal ho Sörrking,

„Je mi ctí, že jsem byl pozván.“

Sörrking pokynul svému synovci Grissovi, aby se ujal slova. Mladík vstal, potřásl kadeřemi a věnoval nám okouzlující úsměv. Špičáky měl kratší než já či průměrný upír, ale delší než lidé. Jeho úsměv mohl platit nejvíc Janě, protože pochybuji, že by chtěl udělat dojem na mne nebo Denise.

„Prosím, posaďte se a udělejte si pohodlí, jak nejvíc můžete. Křesel je tu mnohem víc než přítomných hodnostářů. Bohužel to, co vidíte před sebou, je v současné době Kapitula. Všichni ostatní jsou maximálně rytíři. Ten stav nás mrzí, ale nemůžeme s tím nic dělat. Možná nám pomůžeš.“

Denis se posadil do křesla, já k jeho nohám. Jana položila meče na stůl, sedla si a zvědavě se rozhlížela. Místo jako toto dosud neviděla.

„Je samozřejmě jasné, že Kapitula nemá žádné právo ti cokoliv nařizovat, nebo třeba jen posuzovat tvoje činy. Naopak jsme poctěni, že jsi sem přišel a chceš s námi jednat. Pokud si budeš přát kdykoliv jednání přerušit, můžeš samozřejmě bez nesnází odejít.“

Denis se usmál. „Kdybych chtěl odejít, udělám to a nebudu se nikoho ptát. Přišel jsem proto, že jsem chtěl. A ty, chlapče: až bude po jednání, rád splním tvoje utkvělé přání a rozdám si to s tebou v šermu, v magii nebo kombinovaně, protože si drze myslím, že seš dost dobrej, abys to přežil. Je docela na čase, abysme se častěji setkávali a případně si vyměňovali schopné odborníky. Ano, čtu tvoje myšlenky. Jsou dost transparentní.“

„Výtečný nápad! Tím snadněji se mi klade otázka, jaká je v současné době situace arminské části řádu a jeho personální obsazení.“

„Velmistrem je můj otec Tomáš Baarfelt...“

„Proč ne ty?“

„Protože otec jím byl vždycky. Má víc zkušeností a schopností.“

„Není snad v zajetí nepřátel?“

„Otec je i v zajetí stejně svobodný jako já či kdokoliv jiný. Dvěma způsoby: jednak může odejít Branou, jednak nemá sebemenší strach ze smrti. Pokud bude třeba, opustí svoje tělo bez pocitu lítosti.“

„A tobě to líto nebude?“

„Pokud to chceš vědět, zazpívám příslušné smuteční písně a budu truchlit před zraky lidí i v soukromí, jak lze očekávat. Mám rád svého otce. Nicméně je to věc, o které bych nerad diskutoval.“

„Poslyšte, pánové,“ oslovil je Valmont, „Jestli celé vaše jednání směřuje k hádce, případně souboji, bylo by možná lepší, abyste si to vyřídili hned a neotravovali svou nevraživostí celou Kapitulu. Pak snad bude klid...“

Denis se zasmál. „My necítíme žádnou nevraživost! Dokonce naopak; jestli se nemýlím, patříš nějakým způsobem do příbuzenstva velmistra Mendozy?“

„To byl můj prastrýc. Samozřejmě, i ty jsi můj příbuzný.“

„V tom případě i já!“ řekl Valmont.

„Náš rod je tak rozsáhlý, že těžko najít někoho, kdo k němu nepatří. Snad kromě Artanny, ale i ten je můj bratr. alespoň když jsem leopardem.“

Hodnostáři Kapituly si vyměnili pohledy. Opět promluvil Valmont:

„Vaše transformace na zvířata nejsou přesně to, co... schvalujeme.“

„Přesto to děláme.“ usmál se Denis.

Sörrking zaklepal prsty na stůl. Neřekl nic, pokynul Grissovi.

„Prosím, pokračuj. Struktura velení arminského řádu.“

„Jistě. Velmistrem je otec, Tomáš Baarfelt. Já zastávám funkci Velkého komthura. Přestože jsem nebyl oficiálně jmenován. Poslední funkce, do níž jsem byl řádně ustanoven, byl velmistr Černé Lilie, dětské organizace řádu. Z té jsem naopak nebyl nikdy uvolněn, ačkoliv už nejsem dítě.“

„Proslýchá se, že si s oficiálními hodnostmi neděláte starosti.“

„Je tomu skutečně tak. V současnosti se velení skládá z těchto osob: Jarvis Kerr, Gaird Halloway, Chatt Wanner, Algernon Monroes, Jackie Therlowe, Finneas Courtennay, Rolf Szarkay, abbé d'Urwille. Prozatím žádný z nich nebyl pověřen konkrétním úkolem, a přestože vykonávají povinnosti komthurů, nebyli ani oficiálně jmenováni.“

„Proč?“

„Jaksi nevyvstala potřeba je jmenovat.“

„Princ Lera není komthurem?“

„Vidíš, na toho jsem zapomněl. Hned po návratu domů mu to navrhnu. Možná se bude chvilku hádat, ale určitě neodmítne.“

„Hádat se? Proč?“

„S naším princem bývá občas těžká řeč.“

„Nechce být členem řádu?“

„Myslím, že se nad tím doposud nezamyslel.“

„Domníval jsem se, že jsi jeho vychovatelem!“

„Tím je to horší. Znám ho příliš dobře.“

„Jaký má postoj k řádu?“

„Netuším. Zatím se nikdy nevyjádřil.“

„Snad má na tak zásadní otázku nějaký názor, ne?“

„Princ rozhodně nemá rád bývalé vedení řádu. Včetně mne a otce. Domnívá se, že jsme příčinou porážky ve válce.“

„To ti řekl?“

„Dokonce několikrát. Nebyli jsme dost schopní, abychom zvítězili.“

„Myslí, že on by zvítězit dokázal?“

„Vytváří potřebné předpoklady. Velmi důkladně.“

„Takže tentokrát zvítězíte?“

„Princ Lera má zásadní stanovisko. Ctí moje plány natolik, že nezahájí válku, dokud nebudu mrtev. Pravděpodobně také kardinál a císař. Takže je z mého hlediska zcela lhostejné, jakým způsobem tu válku povede. Nebudu do ní moci zasáhnout.“

„Proč tu válku nevedeš ty?“

„Žádná varianta, kterou znám, mi nevyhovuje. Ponechávám věcem volný průběh.“

„Ten vede k čemu?“

„Jak by se Kapitule líbila odpověď: Nevím?“

„Lorde Baarfelte, tvůj přístup je vrcholně nezodpovědný.“

Denis se usmál: „Když myslíš?“

„Všichni se shodují, že jsi nejmocnější čaroděj světa. Na tvém rozhodnutí závisí osud Arminu, řádu a možná i celého světa. Bylo by tedy správné, abys konečně vydal nějaké zásadní rozhodnutí!“

„Ano, to není vyloučeno. Ale já nechci o ničem rozhodovat.“

„Ponecháváš všechny v trapné nejistotě!“

„Byli by v ní stejně.“

„Je toto záměr bytostí, s nimiž jsi jednal? Třeba archanděla Michaela?“

„Ne. Naopak, Michael mi doporučil, abych vybral některou variantu budoucnosti. Ale podivně se při tom usmíval.“

„A ty ses rozhodl neposlechnout?“

„Nevydal žádné stanovisko ohledně termínu, kdy se musím rozhodnout. Mohlo by se říct, že moje rozhodování je dosud v průběhu.“

Valmont se zatvářil rozmrzele. „Jak se zdá, nepovede diskuse k žádnému závěru. Vytáčíš se a vykrucuješ – hodláš na tom setrvat?“

„Pokud nepřikročíme k důležitým otázkám.“

„Dobře, jak chceš. Kapitula má určité představy o morálce. Ze získaných zpráv se nám zdá, že se morálka v Arminu posunula do poloh, s nimiž se jen těžko můžeme ztotožnit. Co o tom soudíš ty?“

„Ano, máš pravdu.“

„Jaký je stav morálky dle tvého názoru?“

„Velmi špatný. Souhlasím.“

„Domníváš se, že na tom máš nějakou vinu?“

„Ano. Podstatnou.“

„Co hodláš učinit, aby se to změnilo?“

Denis škubl tváří. „Mohl bych říct, že nic, ale tebe by to neuspokojilo. Takže: na mně leží část viny za hříchy, související se sexem. Byl jsem Alfa samcem Impéria a zplodil množství potomků. Se všeobecným souhlasem. Vše, co se o mně vypráví, je pravda. Moji potomci se chovali stejně.“

„Lituješ těchto hříchů?“

„Ne. Bylo to třeba učinit. V tom čase a za těch okolností.“

„Narážíš na plány vašeho císaře na rozvoj obyvatelstva?“

„Spíš císařovny.“

„Legalizovala mnohoženství, dokonce mnohomužství. Zavedli jste něco, co se nazývá spolumanželství, a ty ses stal majitelem všech žen v zemi!“

„To rozhodně ne. Jenom těch, které si to přály.“

„Ale vedlo to k současné otřesné situaci! Na vašem Ostrově je zvykem, že smilní každý s každým a nestydí se za to!“

„Myslíš, že by to nedělali, kdybych jim to nedovolil?“

„Nevím. Možná ano, ale aspoň by se za to styděli!“

„V tom případě jsem skutečně vinen.“

„A to se netýká jen lidí! Zatahujete do toho i zvířata!“

„Pokud je to technicky možné, ano.“

„Byl jsi první, kdo s tím začal!“

„To si nemyslím, ale možné to je.“

„Naučili jste se měnit těla, aby to bylo možné!“

„Ano, také.“

„Dokonce démony a pohanské bohy!“

„Někdy se to dá těžko rozeznat.“

„Vysmíváš se?“

„Tohle myslím zcela vážně. Vemte laskavě na vědomí, že v případě těchto bytostí jsou ony nadřazené. Nedokázal bych je k ničemu přinutit ani v ničem jim zabránit. Naopak ony si se mnou mohou dělat, co chtějí.“

„Lžeš. V Africe jsi bojoval s domorodými bohy a porazil je.“

„To ovšem nebyli příliš významní bohové.“

„Pak jsi je přinutil, aby přijali křesťanství.“

„Nikoho jsem nenutil.“

„Jak se tedy stali křesťany?“

Denis se usmál. „O tom existuje řada písemných svědectví. Jistě víte, že jsem se oženil s princeznou Assamou z kmene Wassongů, sestrou císařovny Diany. Její ochránkyní byla... je Assi, dcera Otce Nga, nejvyššího boha jejich kmene. Protože jsem čaroděj, stala se mojí ženou současně i Assi. Což její otec nesl zpočátku nelibě, ale pak pochopil, jaké perspektivy vzestupu se mu nabízejí. Staří bohové nejsou hloupí. Využil toho, že jsem křesťan a mohu ho doporučit. Tak vstoupil do služby řádu.“

„A přijal křest?“

„S velkým potěšením.“

„Pokřtil jsi ho ty?“

„Můj duchovní učitel, Ludvík d'Enghiem. Já jsem přijal funkci kmotra.“

„Komthur d'Enghiem byl v té době už mrtev, ne?“

„Ano. Stal se svatým.“

„Můžeš to nějak dokázat?“

„Nevím jak. Kapitule musí stačit, že to říkám.“

„Co se stalo potom?“

„Mnoho ngajimů se dalo pokřtít také. Líbilo se jim, že mohou do podstatně vyšších sfér, než si troufli dřív.“

„Stali se křesťany. Ovšem v jakési africké variantě!“

„Doporučil jsem jim církev Koptů. Je tradiční a osvědčeně africká. Mnozí to přijali. Pak jsem ztratil přehled, hlavně o těch, co zůstali doma. Znám pouze osudy těch, kteří přešli k nám do Arminu.“

„Pak se začalo něco dít v Egyptě. O tom taky nic nevíš?“

„Skutečně ne. Od té doby jsem byl v Egyptě jen na několika krátkodobých návštěvách. Obvykle na pozvání. A v odlišných variantách.“

„Oni tvrdí, že jsi jim to umožnil!“

„Konkrétně co?“

„Kontakt s křesťany.“

„Pánové, přečtěte si pořádně Bibli. Už v prvních dnech křesťanství vznikl významný sbor v Alexandrii; myslíte, že mohl ujít pozornosti tak bystrých bytostí, jako je Anúbis nebo Bastet? Nevím přesně, jak reagovali tehdy, ale když jsme je pozvali my, byli velmi zvědaví. Stačilo jim povolit přístup; co dělal kdo z nich potom, to opravdu nevím!“

„Takže ty nám tvrdíš, že se všichni pohanští bohové stali křesťany?“

Denis se rozesmál. „Vy zřejmě nemáte přehled, jak u nich probíhá čas. Oni nespěchají jako my, mají na všechno celou věčnost času. Odpovím na každou otázku zvlášť. Především: já nic netvrdím. Potom: nikdy neudělají všichni totéž. Rádi se hádají o cokoliv. Že se někdo z nich začne zajímat o křesťanství, může znamenat, že se s ním ostatní začnou hádat. Jakkoliv dlouho. Znovu opakuji, oni mají spoustu času.“

„Aha. Takže co se stalo?“

„Ti, co přijali naše pozvání, se s námi zúčastnili liturgie. Jednou nebo víckrát, podle nálady. Líbila se jim a konstruktivně pomáhali, třeba zpívat. Seznámili se při tom s křesťanskými světci ze svého regionu. Třeba ti Egypťané s Kateřinou Alexandrijskou. To je velmi významná dívka.“

„To jistě.“

„Od té doby nemám přehled. Pokud vím, ona a další světci se o ně začali starat. Což je v pořádku, jsou na jejich úrovni, kdežto já ne. Kam to dojde a kdy, to skutečně nevím.“

„Někdo taky tvrdí, že spolu dost krutě bojují!“

„Ano, to mohu taky vysvětlit. Většina se jich pere vyloženě ráda, hlavně ti mladší. Potyčky jsou jejich zábava a protože jsou obvykle nesmrtelní... no, obtížně zlikvidovatelní, moc se nešetří. Mám pocit, že když do jejich regionu přišlo křesťanství, po kratším odporu se stáhli. Ze strachu. Oni se Nejvyššího dost bojí a netroufají si mu ani na dohled. Nikomu z Trojice. Přestože i oni jsou živi z Ducha Svatého. A moc dobře to vědí.“

Tentokrát všichni členové Kapituly mlčeli.

„Během staletí se do vyššího světa dostala řada křesťanů. Někteří jsou přátelští. Někteří dokonce ochotní si hrát. Svolal jsem je na jedno místo, představil a pomohl zlomit vzájemnou nedůvěru; to je pravda. Všechno ostatní už si vyřešili sami, na tom nemám žádnou zásluhu.“

„Ale o jedné to víš jistě. Ecxatli, Stříbrný Delfín Indiopolisu.“

„Tu skutečně znám dost dobře. Nevím, jaké bylo její postavení kdysi, ale přístup k Trůnu měla daleko dřív, než jsem se já narodil. Zpívala a tančila před Pánem; alespoň to tvrdí, a já nemám důvod jí nevěřit. V současnosti je ve stresu následkem obsazení svého města, ale už se to lepší. Až Indio osvobodíme, uklidní se a bude zas dobrá.“

„Takže ty ručíš za to, že je křesťanka?“

„Probuď se, bratře Antoine! Já neručím za nic a vůbec nemám co posuzovat, co je Ecxatli zač. Ona stojí výš než já, chápeš?“

Členové Kapituly si vyměnili pohledy.

„Bereme tvoje ujištění na vědomí, Lorde Baarfelte.“

Denis si jen tiše povzdechl.

„Kapitula tě ujišťuje, že chápe tvoji obtížnou situaci. Nicméně dospěli jsme k názoru, že stav řádu v Arminu je neutěšený. Je zapotřebí vykonat nějaký velký a významný čin, který by posílil víru obyvatelstva!“

„To je pravda. Jaký čin máte na mysli?“

„Měl bys postavit chrám.“

Tentokrát Denis nezareagoval okamžitě, natož pak dřív, když zachytil tu myšlenku. Nebyl překvapen; i on si to přál, ale měl zatím příliš mnoho práce; samozřejmě se chystal, ale... vždycky si našel nějakou výmluvu.

„Chrám?“ opakoval opatrně.

„Chrám, který by ohromil všechny. Starousedlíky i přistěhovalce. Chrám, který by celému světu ukázal, jak mocná je tvoje víra.“

„To je dost těžký úkol, bratři!“

„Avšak ty jsi nejmocnější čaroděj svého světa.“

Ještě chvíli váhal. Ale já, který cítím jeho myšlenky, jsem už věděl, jak se rozhodne.

„Přijímám úkol, bratři.“ řekl a lehce se uklonil.

Lidé mají hezký zvyk: když se přátelsky dohodnou, uspořádají hostinu. Mně dali tolik masa, že jsem už vážně žádné další nemohl pozřít, tak jsem pouze ležel, ledabyle okusoval poslední kost a jen občas cvičně zavrčel na místní psy, kteří mi ji chtěli sebrat. Ne že bych jim ji nepřál, ale je potřeba dát všem vědět, kdo je tady samec Alfa.

Denis byl natažen v lenošce, upíjel víno a když dostal chuť, na střídačku si vybíral nějaké ovoce nebo zákusek. Ostatní byli podobně usazeni kolem stolku a povídali si.

„Slyšel jsem všelijaké zvláštní řeči,“ nadhodil Valmont, „Například o císařovně Dianě. Tys ji znal; byla hodně naštvaná, když nebylo po jejím?“

„No – někteří to říkají.“

„A není to snad pravda?“

„Je to úplně jinak. Když nebylo po jejím, zaržála nadšením a začala bojovat za prosazení své vůle. Tak dlouho, dokud nezvítězila.“

„Aha. Myslíš, že v tom pokračuje?“

„Myslím, že je mrtvá.“

„To vím. Ale... Slyšel jsem, že existuje nějaký protokol. Předpis, podle něhož se měl konat slavnostní pohřeb. A ten protokol nebyl dodržen. To mohlo Dianu pořádně naštvat, ne?“

Denis se rozesmál. „Ano, na ten protokol se pamatuji. Jenže ho vymyslely dvorní dámy krátce po návratu z africké expedice, to ještě měly plnou hlavu Egypta. Plánují tam výstavbu pyramidy, zlatý sarkofág, obřadní mumifikaci a tak. Není to doslova podle faraónské doby, některé obřady byly převzaty z jiných kultur. Hlavně bylo jmenovitě ustanoveno, co má která dvorní dáma při pohřbu dělat a o co se má postarat. Během času ještě průběžně doplňovaly další podrobnosti. Mělo to jedinou chybu: nikdo nikdy nepočítal s praktickou realizací.“

„To víš jistě?“

„Diana nepředpokládala, že opravdu zemře.“

„Myslela si, že je nesmrtelná?“

„Nikdy neplánovala budoucnost. Právě proto se druzí starali za ni. Diana to považovala za legraci, proto to podpořila. Ostatně, kdyby žila Valérie, nebyl by postavení pyramidy s příslušnou hrobkou tak velký problém.“

„Ona by dokázala postavit pyramidu?“

„To je jen otázka dostatečného množství energie. Když umíš sestavit protony a elektrony patřičným způsobem, je jedno, jestli z toho je kámen nebo zlato. Valérie to uměla.“

„Kdyby nepřišla válka, co by se stalo?“

„Touhle dobou by asi Diana začala myslet na svůj pohřeb vážně. Nejsem si jistý, co by opravdu udělala, Dost by mě to zajímalo.“

Všichni se patřičně zasmáli.

„Říká se, že se Diana hněvá, že protokol nebyl dodržen. Proto straší.“

„Proč myslíš, že straší?“

„Zjevuje se. Občas dělá... nějaké zásahy.“

„Léčí smrtelně nemocné lidi. Slyšel jsem.“

„A myslíš si co?“

„Diana jakživa neuměla léčit.“

„Takže si myslíš, že to není pravda?“

„Něco tam léčí. Jestli je to Diana, nevím.“

„Ty bys to měl vědět! Jsi přece theurg!“

„Abych pravdu řekl, nebyl jsem se tam podívat.“

„Co myslíš, že by ji uklidnilo?“

Denis tentokrát neodpověděl hned. Odpovídal s patřičnou uvážlivostí:

„Kdyby to bylo dneska, možná by ji potěšilo natočit o tom film. Určitě by si v něm ráda zahrála, i kdyby to pro ni mělo být trochu nepříjemné. Myslím ty detaily ohledně balzamování a tak. Po pravdě, kdybych byl ještě drzejší než jsem, vyvolal bych ji z nebytí a natočil ideální verzi. Tím myslím skutečný pohřeb za přítomnosti WZ Valérie, vévodkyně Julie a všech dvorních dam, které již opustily svá těla. Možná by se zúčastnily i bytosti, které se v Egyptě zabývaly pohřebními obřady...“

„Doufám, že nemyslíš třeba Anúbise?“

„Právě toho myslím. V minulosti projevil nečekanou vstřícnost vůči našim nápadům. Je hravý jako pejsek.“

„Proč to neuděláš?“

„Byl by to průšvih celokosmického rozsahu. Po pravdě, netroufám si.“

„Ty? Nejlepší čaroděj...?“

„No právě. Kdyby mi bylo dvacet, měl bych naději, že budu moci ten průšvih nějak odčinit. Nebo doufat v odpuštění. Dneska jsem starý, na krok od smrti. Kdykoliv mohu být předvolán před Pána. Neodvážím se ho záměrně provokovat. Ani jeho významné služebníky.“

Valmont vzdychl, uchopil láhev a dolil sklenky.

„Mrzí mě, že jsem tě neznal, když jsi byl mladý.“

„Chceš tím říct, že by do toho Kapitula šla se mnou?“

„Někteří členové určitě.“

„Přestože je to hřích?“

Valmont si chvíli opatrně urovnával myšlenky.

„Jsem členem řádu odjakživa. No, od puberty. Vždy jsem se snažil být dobrý křesťan. Vyhýbal jsem se každému hříchu. Zvláště žádostem tělesným. Sice máme povoleno uzavřít manželství a zplodit děti, ale já... vybíral jsem si ženu velmi zodpovědně. Vyřazoval nevhodné kandidátky a pečlivě zvažoval, zda si tu či onu chci skutečně ponechat do konce dnů. Takže to dopadlo tak, že jsem nevybral žádnou. Taky jsem čekal na nějaký pokyn... že mi někdo sešle prudkou, spalující lásku. Takovou, o jaké se píše v románech. Bohužel se to nestalo. Svůj život jsem promarnil a nezískal nic.“

„Doufám, že to nevyčítáš Bohu.“

Valmont vzdychl. „Většina mých hříchů se týká prvního přikázání. Zajisté dodržuji příkaz věřit v jediného Boha; ale ty jeho zvláštní pomocníky bych moc rád poznal. Závidím ti, lorde Baarfelte. Celý tvůj život.“

Denis otevřel ústa, ale pak neřekl nic.

„A nejsem sám,“ pokračoval Valmont, „V řádu se všeobecně ví, že jsi během života spáchal snad všechny druhy svatokrádeže, jaké si umíme představit. Veřejně tě odsuzujeme, pochopitelně. Protože ti hrozně závidíme.“

„Všichni?“

Denisovi stačilo podívat se po ostatních okolo stolu. Ano, všichni.

„Přestože mi hrozí trest?“

„My jsme se těch činů nedopustili. Jenom po nich toužíme.“ pronesl Mirza.

„Ty snad taky?“

Mirza Šaraf zvedl ruce dlaněmi vzhůru. „Vůle Alláhova.“

Denis se napil. Připadalo mi, že váhá, má-li to říct.

„Jmenoval jsi Anúbise. Jednou mi vyprávěl, jak všechny potěšilo, když se Josef s Marií rozhodli ukrýt právě v Egyptě před nenávistí krále Herodesa. Tehdy byli ještě mocní, byla to jejich země. A jejich Nejvyšší Pán se jako malé bezbranné dítě svěřil do jejich ochrany! Nút, bohyně noční oblohy, je ukryla pod svým pláštěm a sokol Hórus je střežil z výšky. Anúbis celé noci ležel před jejich dveřmi v podobě toulavého psa... Ačkoliv, je možné, že se jenom vytahuje. Zas tak na slovo bych mu nevěřil.“

„A co když si vymýšlíš ty?“

Denis se rozesmál. „Správně. Ani mně nic nevěřte.“

Jana se nudila. Ze začátku byla trochu zábava, ale teď, když všichni popíjeli a čím dál víc upadali do alkoholického transu, se nebavila už vůbec. Vstala a šla si prohlédnout sbírky obrazů, zbraní a knih. Všechny ty věci ji zajímaly, ale ne zas tolik. Když se vrátila, nic se nezměnilo, jen byli ještě opilejší.

„Přiznej se! Je to pravda?“

„Inu – je. Ale vymyslely to taky Dianiny dvorní dámy. Ona s tím ovšem souhlasila a dobře se bavila. K praktické realizaci samozřejmě nedošlo.“

„Všichni se shodují, že Diana nikdy neměla styk s nikým kromě císaře. Ty chceš říct, že to bylo jinak?“

„Ne. Byl to pouhý plán. Podobný jako ten slavnostní pohřeb.“

„Čeho přesně?“

„Existovalo proroctví, že Diana porodí dvě děti. První bude dívka, nadaná čarodějka, která bude vychována na Atanoru. Až druhý měl být korunní princ. Potom bylo rozhodnuto dokončit propojení všech významných rodů Arminu. Také jsem patřil do toho plánu. A docela jsem se těšil. Diana se mi líbila.“

„Proč se to proroctví nevyplnilo?“

„I věštci se někdy mýlí.“

„Kdyby to bylo dopadlo, udělala by to?“

„To na mou duši nevím. Diana byla hodně impulsivní a občas se rozhodovala překvapivě. Rozhodně by nepřijala před narozením těch dvou dětí. Dvou, chápeš? Bohužel se narodilo pouze jedno.“

„A pak přišla válka.“

„Pak jsem opustil Ostrov. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych tam byl.“

„Kde jsi vůbec byl?“

„V jednom zcela odlišném světě. Chceš o něm vyprávět?“

„Někdy jindy. Teď nás víc zajímá tento svět.“

Denis se souhlasně usmál.

„Myslíš, že by to byla udělala, kdyby ta věštba vyšla?“

„Kdyby ano, určitě by z toho udělala rituál. Slavnostní záležitost. Diana milovala všelijaké obřady, a tenhle by si vychutnala. Asi by chtěla, aby se shromáždilo co nejvíc lidí, všichni ji obdivovali, tleskali, zpívali...“

„Nebyla tak trochu exhibicionistka?“

„Byla těžká exhibicionistka. Nesmírně ráda chodila nahá, těšilo ji, že ji všichni obdivují a touží po ní, ale nikdo si nesmí troufnout. Kdyby jí kamarádky chtěly udělat radost, něco by uspořádaly.“

„Jak myslíš, že by se v takovém případě vyvíjela společnost?“

„Nemyslím, že by to něco změnilo.“

„Asi bys byl jedním z prvních, koho by si přála.“

„Ano.“

„A ty? Říkáš, že se ti líbila!“

Denis chvíli váhal. Kontroloval svoje emoce.

„V jisté situaci a v jistém čase ano, velmi. Víš, byl jsem její páže, měl jsem kromě jiného povinnost pečovat o její vzhled. Třeba ji oholit. Hlavu snad dvakrát třikrát, ale tělo dost často. Jak jsem dospíval, bavilo ji čím dál víc mě tím dráždit. Tehdy jsem jí řekl: Přál bych si, abys měla mladší sestru. Na té bych se vyřádil. Krátce na to jsem potkal její sestru. Od té doby přemýšlím, zda... Jestli to byla náhoda, nebo mi někdo vyhověl. Mám podezření, že učinili zázrak. Jen pro mne.“

Mezi komthury to zašumělo. Kirsten řekl: „Dost opovážlivý předpoklad.“

„Ano, vím. Ale můj život se vyvíjel tak, že... Ne, zpočátku jsem neměl žádné pochybnosti. Zpětně, když mi to došlo. Mnohokrát jsem se ptal, jestli někomu stálo za to kvůli mně změnit budoucnost. Pak jsem poznal ty, kteří procházejí křižovatky osudu a času. Myslím, že ano.“

„Proč jsi tak důležitý?“

„Nevím. Obávám se, že do mne vložili nějaké naděje, které jsem nesplnil. Když jsem si něco důkladně naplánoval, obvykle to nevyšlo. Kdežto když jsem jen tak něco plácl, co jsem ani nemyslel vážně, staly se věci téměř nepravděpodobné. Byl bych raději, kdyby to bylo naopak.“

Přítomní pozorně sledovali jeho slova. Zvažovali je.

Mirza Šaraf se zeptal: „Je pravda, žes měl sex i s démonkami?“

„Když to chceš vědět, ano.“

„Jaký to je?“

„Nevím, jak ti to popsat. To bys musel vyzkoušet.“

„To by šlo?“

„Nevím, možná ano.“

„Je pravda, že máš dokonce démonku dceru?“

„Ano; ale už dlouho jsem ji neviděl.“

„Je možno se s ní seznámit?“

„Možné to je, ale nedoporučuji.“

„Protože by ses naštval?“

„Své dceři Axhar jsem nikdy neměl právo kecat do milostných vztahů. Chci tě varovat: je nebezpečná. Že se k nám chovala slušně, ještě neznamená, že neublíží jinému. Není jí co věřit.“

„Nebezpečná je čím?“

„Čímkoliv. Říkám ti jako odborník: Nikdy nevěř žádnému démonovi.“

„Ale vy jste jich využívali! Kamarádili jste se s nimi!“

„Právě proto. Neříkám, je možné s nimi komunikovat. Ale vždycky existuje určitá pochybnost. Nikdy jim nevěř stoprocentně...“

Uznávali to, to bylo vidět. Přesto se tvářili, že by to zkusili.

Jana si lehla na můj kožich a tvářila se znechuceně. Na Denisovi bylo vidět, jak moc je opilý. A to se povídá, že na něj alkohol nepůsobí! Kecají, je stejně nalitý jako ostatní!

Pak se zarazila. Denis kdysi vyučoval obranu proti působení jedů. Nechal se uštknout jedovatým hadem a ten jed nechal působit co nejdéle, než jeho účinky neutralizoval. Jestliže uměl toto, pak je-li opilý, potom opilý být chce. A proč? Aby udělal dojem na ty lidi, samozřejmě. Do něčeho je chce zatáhnout, ale aby to vypadalo jako jejich nápad. Aby ukecávali oni jeho; k tomu se velice hodí, že ho nalévají.

„Na tu stavbu chrámu, přijde někdo z... jiných světů?“ zeptal se Griss.

„Copak – zatoužil ses pomilovat s elfkou?“

„No... kdyby to šlo?“

„Nemám tušení, kdo přijde a kdo ne. Nedávno se konala akce v Indiopolisu; tam ses měl stavit. Nějakou partnerku bysme ti našli.“

„Tys tam ale nebyl!“

„Nebyl. Měl jsem něco jiného. Tak mě zastoupil brácha.“

„Richard? Myslel jsem, že nejste zrovna přátelé!“

„Nejsme nepřátelé. Dejme tomu, že naše názory na válku se různí.“

„On ji chce vyřešit jak?“

„Přátelí se s Draggonem. Rozkládá jejich stát zevnitř. Myslím, že svými akcemi jim způsobil víc škody než nepřátelé.“

„Ale ty s ním nesouhlasíš!“

„Ríša velice riskuje. Zabředá do jejich bahna. To je velké nebezpečí; taky jsem pracoval v politice. Čím víc se s nimi kamarádíš, tím víc riskuješ vlastní duši. Výsledkem hříchu je vždycky smrt.“

„To říká největší hříšník Ostrova?“

Denis se pousmál, jako by ho pochválili.

„Ale stárneš, Mistře. Dopustíš, aby v tvém průvodu byla Panna. Nebo pro ni chystáš nějaký důležitý úkol?“

Jana zvedla hlavu a naježila srst. Neumí to tak dobře jako já, ale...

„Jana je svéprávná bytost. Je její věc, koho si zvolí a kdy.“

Valmont potřásl hlavou. „Valérii jsi prznil její nejlepší holky!“

„To už je dávno. A víš jistě, že to bylo proti její vůli?“

„Strašně zuřila!“

„Zakázala mi to. Ale nikdy mi v ničem nebránila.“

„Co na to říkal otec?“

„Smál se.“

„Co na to říkal jako hlava církve?“

Denis tentokrát neodpověděl hned. Váhal tak dlouho, až Griss dodal: „Jak vůbec reagovala církev?“

„To je velmi složité. Otec byl formální hlavou všech křesťanských církví a společenství; každá taková církev měla svého biskupa, evangelická a ortodoxní dokonce arcibiskupy. Nikdy se na ničem neshodli a v radě si dělali naschvály. Když jeden něco navrhl, ostatní se postavili proti.“

„Která církev podporovala orgie a volné střídání partnerů?“

„Žádná. Poněvadž nic takového se nedělo.“

Všichni se rozesmáli. Ale neřekli nic, čekali na vysvětlení.

„Vláda rozhodla, že je nutné co nejvíc zvýšit počet obyvatelstva. Všechny ženy si vzaly za čest rodit dítě každý třetí rok. V první generaci osadníků bylo víc žen než mužů, přesněji... muži často nebyli doma, či dokonce padli v boji. Přijímali do rodu další ženy jako spolumanželky; vymyslela to jedna kamarádka v Německu, ale otec to teologicky zdůvodnil a schválil.“

„Schválně, jak?“

„Ze Starého Zákona. Abraham a Hagar, tři sta manželek krále Šalamouna...“

Zasmáli se, ale poslouchali velmi pozorně.

„Druhou generaci tvořily kromě dětí osadníků sirotci, posbíraní po nejrůznějších ústavech. Někteří ještě měli matné povědomí o dřívější morálce; uznávali novou, ale s výhradami. Vím to, patřím k nim.

Třetí generace už věděla velmi přesně, jaké mravy mají jinde ve světě. Novou morálku vytvářela jim navzdory. Snažili se co nejvíc odlišit nejen od všeho, co je kdekoliv jinde, ale i od sebe navzájem. Vytvářeli si vlastní kulturu, jen pro jednoho člověka. Včetně náboženství.“

„Jak jste to mohli připustit?“

„My jsme s tím... Já s tím snad ani nemohl nic dělat. V těch časech jsem často odcházel, a když jsem se vrátil, mladí mi s pýchou předváděli výsledky. Možná jsem se mohl vzepřít a něco udělat, ale nechápu co. Oni byli všichni tak vzdělaní, přímo nadupaní vědomostmi! Vést s nimi teologický spor by trvalo nesmírně dlouho a bylo strašně obtížné; a i kdybych někoho přesvědčil, byl by to pořád jeden člověk, ostatní by trvali na svém! Radil jsem se s otcem, samozřejmě. Nakonec jsme to nechali tak.“

„Ale vznikly z toho strašné nesmysly!“

„To je pravda. Oni se moc rádi vzájemně navštěvovali a předváděli si, na co přišli. Komplexně, v mentálním spojení. Důsledkem samozřejmě bylo, že si navzájem obohatili rejstřík svých vědomostí.“

„Mělo to nějaký vliv i na tebe?“

„Určitě. Jenže já už nedokážu přesně říct, co na mě kdy mělo vliv. Prožil jsem toho příliš mnoho. Lituji.“

„Jsou dvě oblasti, kde vaše společnost překročila všechny meze. Sexuální vztahy a uctívání pohanských božstev. Soustřeď se na to.“

„Mluvím o tom. Až na to, že to nejsou dvě oblasti, ale jedna. Související se vším. A ohradil bych se proti termínu uctívání. Neručím za všechny, ale většina popřávala pohanským božstvům jen tolik úcty, jako svým kamarádům z jiných oblastí života.“

„Snad nechceš říct, že učili pohanské bohy uctívat Hospodina?“

„Myslím, že nebylo třeba. Oni obvykle velmi dobře vědí, kdo vládne světu; jen se báli přijít mu na oči. Některým jsme pomohli se tam dostat.“

„Ty – a ještě kdo?“

„Znám několik vznešených osobností, které mají přístup k Trůnu...“

„Koho – například?“

„Asi nejmocnější je archanděl Michael.“

„S tím jsi jednal?“

„No – on jednal se mnou. Dal mi rozkazy a dohlédl, abych je dodržel. Moje matné pokusy o diskusi zarazil v zárodku. Pokud se s ním někdy setkáte, moc bych vám neradil se s ním hádat.“

„Aha. Někoho vstřícnějšího znáš taky?“

„Těch je hodně. Potkal jsem řadu křesťanských svatých. Některé bych si dovolil nazvat přáteli. Samozřejmě záleží na tom, kdo je ochoten sestoupit do našeho světa. My do jejich nemůžeme. Nejčastěji přišli Vašek a Jirka – tedy český kníže Václav a Jiří Drakobijce. Asi proto, že jsou bojovníci jako já. Taky jsou mladí a dobrodružně založení.“

„Je důležitý věk, v jakém zemřeli?“

„Nijak zvlášť. Znám i staré; ti jsou obvykle laskaví a moudří. Prožili už toho tolik, že všechno chápou a po dobrodružství netouží. Ale pravidlem to není; závisí na spoustě okolností.“

„Žijí v ráji?“

„Chm! Především: nežijí. Mohou být kdekoliv, nepotřebují žádný domov, ani potravu, oblečení, jakékoliv předměty. Mohou je používat, pokud potřebují. Pro nás, ne pro ně. Podle vyprávění je ráj něco jako zahrada Eden. Bůh mezi ně může přicházet, může je povolat k Trůnu. Nevím, zda tam mohou přijít ze své vůle, jen tak na pokec. Je dost obtížné dozvědět se něco přesného, oni nás neberou moc vážně. Asi jako my jednáme s dětmi.“

„Můžeš nám vyprávět, co jsi s nimi všechno zažil?“

„Můžu. Ale vy mi nemusíte věřit. Dokázat to nemůžu.“

„Jak by to bylo nejlepší?“

„Nejsnadnější bude uvést vás do transu a poskytnout záznam. Právě to je ovšem problém; bude to můj sen. Nic víc, nic méně.“

„Dokázal bys nás obelstít? Lhát nám?“

Denis se usmál. „Existovali Vypravěči příběhů. Obvykle dívky, které uměly vytvořit příběh a předat jako sen ostatním, když si to přáli. Některé se to naučily tak dobře, že to nikdo nepoznal. Byly vzácné a velmi žádané; a já to s nimi procvičoval.“

„Je vůbec možné ti cokoliv věřit?“

„Já tě přece nenutím, abys mi věřil. Je to jako napsat knížku či natočit film. Čím méně poznáš technické finty, tím je lepší.“

Zasmáli se. Až Valmont konečně řekl: „Moc rád bych to viděl.“

„Není problém. Pojď se mnou a pomoz nám.“

„Mohli bysme všichni?“ zeptal se Sörrking,

Janě konečně došlo, kam je chtěl Denis dotlačit. Už tam byli.

„No... šlo by to!“ řekl nepříliš nadšeně.

„Myslím, že jsme docela schopní!“

„Všeho?“

Rozesmáli se. Denis ještě chvíli váhal a potom řekl: „No tak jo.“

A bylo ráno. Spali dlouho. Za svítání jsme s Janou vypadli do lesa a tam jsme uštvali kopytníka s velkými rozvětvenými parohy. Jana mi ho nadehnala, já mu prokousl hrdlo a napil se jeho krve; když přišla, vyčetla mi, že jsem ji nenechal napít první a chvilku jsme na sebe vrčeli, jako když byla malá a já ji učil obhájit si kořist. Když jsme se vrátili, příjemně voněla krví a kuchařce řekla, že placky s marmeládou může nechat ostatním, ona nemá ani trochu hlad.

Všichni vypadali jako po opici. Nebylo divu, včera to pořádně přehnali. Koukali zblble a ujišťovali se, že Denis, který toho vypil nejvíc, též trpí jako zvíře a je mu po včerejšku blbě. Každopádně tak vypadal.

Andreas de Valmont si nechal udělat kotel kávy a už když ji popíjel, šilhal po Denisovi. Konečně se rozhodl zahájit rozhovor:

„My jsme se včera na něčem dohodli, že ano?“

„Mluvili jsme o spoustě věcí.“ přiznal Denis.

„Například o stavbě chrámu.“

„No ovšem. Kvůli tomu jste mě pozvali, ne?“

„A tys nám slíbil, že nás tam vezmeš, abychom ti pomohli.“

„Zdá se, že si vzpomínáš.“

„Jistě. Jen jsem se chtěl ujistit, že si vzpomínáš ty.“

„No, dejme tomu.“

„Takže nás vezmeš?“

Denis se usmál. „Co mám s váma dělat...“

Všem spadl ze srdce veliký kámen. Na některých to bylo jasně vidět.

„To je skvělý!“ pochvaloval si Kirsten Griss, „Abys věděl, mně se o tom dokonce v noci zdálo!“

Denis se opět usmál. Velice laskavě.

„Ale mně se o tom taky zdálo!“ ozval se Valmont.

Mirza Šaraf se ušklíbl koutkem úst.

Guswell Sörrking se pokusil zbystřit pozornost. „Zdálo se ti o Byzanci, Samarkandu a katedrále v Cluny?“

Všichni se k němu obrátili. „Myslíš, že se nám všem zdál stejný sen?“

Nastalo ticho. První to pochopil Valmont; a hned se začal smát.

„No tak ano, přiznávám.“ ušklíbl se Denis omluvně.

„Aspoň jsme viděli, jak to funguje,“ souhlasil Sörrking, „A řekni, použiješ tu samarkandskou modrou glazuru?“

„Zatím se teprve rozhoduji, co použiju.“

„To město uprostřed Afriky bylo Simbabwe?“

„Ve chvíli svého vrcholného rozkvětu. Moc rád na ně vzpomínám.“

„To shromáždění se tam opravdu konalo?“

„Ano. To byl řád ještě mocný a měl tisíce členů.“

„Vyčítáš nám něco?“ zamračil se René Gonchard.

„Ne. Pokud vyčítám někomu něco, tak sobě. A naší části řádu.“

Mlčeli. Všichni dobře věděli, že nám taky nijak nepomohli.

Sörrking řekl: „Doposud jsem myslel, že mentální spojení lze uskutečnit pouze po tělesném sladění. Předpokládal jsem... eechm...“

„Ne, to není nezbytně nutné. Jak bychom třeba vyučovali děti?“

„No, právě že se povídalo...“ začal Kirsten a v rozpacích zmlkl.

„A ty ses těšil na orgie.“ zašklebil se Valmont.

Kirsten Griss silně zrudl. Pokoušel se něco vysvětlit, ale...

„Chcete slyšet skutečnou pravdu? Mnoho věcí je pravda, ale ne taková, jak se vysvětluje dnes. Začátečníkům šlo spojení skutečně líp, když se příjemce nebránil; hlavně bylo daleko zábavnější. Taky občas uslyšíš, že tím maskovali perverzní zneužívání dětí. Dítě je osoba od nuly do patnácti let; ovšem pubertální čarodějky byly už pěkně odvázaná stvoření. Už když jsem je učil já, sex si přímo vynucovaly; a mně se to moc líbilo, to musím přiznat. Všem se to líbilo.“

Na našich hostitelích bylo vidět, že by se jim to líbilo taky.

„Pokud by někdo z vás měl skutečně zájem si pořádně zařádit, jsem ochoten vám dopřát nejdivočejší orgie století, kdykoliv si řeknete. Můžete si užít se všemi ženami, které znáte a někdy se vám líbily, se spoustou takových, co vůbec neznáte, i s nějakými, co technicky nemohou existovat.“

„Vážně?“ oživl Kirsten.

„Ten fígl bude v čem?“ zeptal se Gonchard.

„Bude to iluze.“

Kirsten vzápětí opět ochladl. „Jo ták...“

„Ale nepoznáš to. Zatím nikdo kromě čarodějů to nepoznal.“

„Dělali jste to často?“

„Většina orgií byla iluze. Dejme tomu, že se sešlo dvacet lidí. Všichni se navzájem znali a netoužili po sobě, ale po někom dalším, koho neznají. Schopná WZ jim dala vybrat třeba ze dvou set partnerů.“

„Ale oni to věděli!“

„Jistě. Proto si pozvali čarodějku, aby to trochu rozproudila.“

„Stejným způsobem jsi je měnil na různá zvířata nebo jim měnil pohlaví?“

„Iluzí se dalo udělat prakticky cokoliv. Je podstatně jednodušší, bezpečnější a příjemnější než skutečná transformace. Nejtěžší je tvoření; navíc nesmíš překročit pravomoci Ochránců.“

„Co tím myslíš?“ znepokojili se.

„Akcí se mohly, ale nemusely osobně zúčastnit bytosti, stojící mezi člověkem a Bohem. Souhrnně se jim říkalo Ochránci, jelikož dokážou pomáhat lidem, které si oblíbí. Naopak dokážou velmi důrazně vyjádřit nespokojenost, pokud se jim něco nelíbí.“

„Staří bohové?“

„Můžeme jim tak říkat.“

„Ale tys byl jejich přítel! Dokonce partner! Dokázal jsi je ovládat!“

„Byl jsem poctěn jejich přátelstvím a některým jsem dokázal způsobit potěšení. Ovládat jsem je ovšem nedokázal. To nedokáže žádný člověk.“

„Jaké to je, spát s bohyní?“

„Příjemné. Ovšem počítej s tím, že ona je vždy dominantní. I když někdy tě vyzve, abys jí dominoval ty. Vždycky má převahu.“

Kirsten Griss už nějaký čas projevoval zvláštní nepokoj. Tvář mu zrudla, na čele vystoupily kapky potu. Všichni ostatní se smáli, on se šklebil.

A znenadání vybuchl: „Už toho mám dost! Co vy pořád všichni do mě?“

Zařvali smíchy ještě víc. Až na Denise, ten neměl čemu se smát.

„Já vím, že nejsem takovej frajer jako vy! Ale nemusíte se mi furt smát!“

Denis věděl, o co mu jde. Byl velmi mladý a velmi ostýchavý. Párkrát ho kamarádi vytáhli do bordelu, ale nic pěkného tam nezažil. Štětky rozhodně nebyly jeho gusto; představoval si normální dívku ve svém věku, s níž by si mohl povídat, učit ji jezdit na koni, šermovat, střílet a poznávat svět. Večer by to mohlo skončit v posteli a kdyby se mu jednoho dne přiznala, že čeká dítě, s radostí by si ji vzal. Malá venkovská farma, stádo ušlechtilých koní, několik dětí a žena, která by ho radostně vítala, kdykoliv by se vrátil po své zodpovědné práci. To byl jeho ideál. Bohužel zatím na vhodnou dívku nenarazil. Vlastně – neznal žádnou.

„Nikdo se ti nesměje.“ řekl Denis do ticha.

„Já vím,“ Kirstenův vztek už opadl, zbyla jen hořkost, „Od tebe si ženský nechaly všecko líbit. Dokonce i bohyně! Nejen že ti každá dala, ještě se od tebe nechaly ostříhat! To už je...“ v rozpacích zmlkl.

Denis vyčkal, až se trochu uklidní.

„S tím bych si už vůbec nedělal starosti. To byla jen taková hra...“

„Kdyby to někdo udělal mojí sestře...“ začal Kirsten vrčet.

Ano, má sestru. Podle jeho názoru ještě dítě, sama se považuje za dávno dospělou a moc ráda by vyrazila do světa za dobrodružstvím. Přesně ten typ, co se ochotně vrhne do čehokoliv. Kdyby je slyšela, jen by se třásla na nové zážitky. Možná by ji to později mrzelo, ale rozhodně ne předem.

„Stříhání nebyl projev ponížení,“ řekl Denis, „Byla to milostná hra. Taky mě stříhaly, dělaly mi masáže hlavy a mně se to líbilo...“

„Já vím, tvoje ovečky! Proč ses jim při tom posmíval?“

„Asi narážíš na hry, které se děly v Africe. Bod jedna: byla tam spousta vší. Blechy, štěnice... všechen možný hmyz, některý ani neznám. Bod dva: národ Wassongů měl ve zvyku nosit složité účesy ze spousty copánků, zpevněných červenou hlínou. Mezi nimi vyholené proužky. Když už to dál nešlo nebo byl nějaký důvod, oholili všechno. Moje dívka Assama ráda vytvářela co nejsložitější účesy, sobě i druhým. Když pak za námi do Afriky přijeli kamarádi z Ostrova, udělali si to taky. S potěšením.“

„Nechali si to udělat od tebe!“

„Ano. Je pravda, že jsem jim říkal: Drž jako ovečka! Několika prvním; pak už na to čekaly. Byly by zklamané, kdybych to neřekl. Od té doby se ta slova stala významnou součástí rituálu. Jak mi s potěšením sdělily, když jsem se po čase vrátil ze světa.“

„A teď?“

„Otázka vlasů se stala nesmírně důležitou. Podle mého až příliš. Za mých časů se to měnilo podle generací. Teď je to zas jinak; záležitost politiky. Vláda do toho začala zasahovat mocensky a lidem se to nelíbí. Nedivím se.“

„Jaká je pravda podle tebe?“ zeptal se Valmont.

„Pro první generaci bylo ostříhání vlasů nepředstavitelné. Moje sestra Julie, když byla nucena se přestrojit za kluka, dostala hysterický záchvat. O měsíc později už uvažovala jinak. Ale pořád to byla významná událost.

Dívky mojí generace ještě věděly, že to má význam. Vzrušovalo je to, byla to pro ně zábavná hra. Doznávám, bavil jsem se tím. Něžně ubližovat dívkám je velmi příjemné. A je to opravdu bavilo. Vytvářely nový styl, odlišovaly se od starších a vychutnávaly si to.

Třetí generace už brala vlasy jako zbytečnost. Vlastně, většina je nikdy neměla. Děti se koupaly v Ohni, kdykoliv měly příležitost; přestože moudří lidé vynalezli ochranné přílby a nutili Oheň, aby jim účesy chránil, nakonec to bylo úplně zbytečné. Vyšší kasty ovládaly iluzorní vzhled, a na nižších vůbec nezáleželo. Někteří měli plné skříně šatů a několik paruk, a stejně chodili nazí. Strojili a zdobili se leda při slavnostech.“

„Necítili přirozený stud?“

„Chodili nazí celé dětství. Určité rozpaky začali cítit v dospívání, ale tehdy už se zas začali zdobit tetováním, leptáním, žíháním... nejsložitější a nejdokonalejší byla transformace kůže. Obvykle zvládli iluzi, tehdy je už nic nenutilo starat se o cokoliv. A taky začali vytvářet osobní zvyklosti, odlišné od ostatních. Potrpěli si na vlastní styl.“

„Nikdo se nesnažil to uspořádat?“

„Každý, kdo si troufal. Hádky, diskuse a rvačky byly jejich hlavní zábava. Zabřednout do jejich sporů znamenalo nikdy nekončící problémy.“

„Jaké stanovisko jsi zaujímal ty?“

„Zpočátku se taky snažil něco prosadit. Později jsem pochopil, že to nemá cenu. Každý pokus o usměrnění brali jako pobídku k dalším hádkám.“

„Jak to, že se tedy dokázali semknout, když začala válka?“

„Spory byly dvojího druhu: vážné s nepřáteli, cvičné s kamarády. Učili se bojovat jeden proti druhému; právě proto se každý dokázal bránit proti celé armádě. Soutěžili, kdo porazí víc nepřátel.“

„Vážně nedocházelo ke sporům uvnitř společnosti?“

„Minimálně. Aby vznikl spor, musí existovat důvod. Peníze, postavení, moc. Náboženství, politika. Postavení a moc byly stanovené od začátku a majetek z toho vyplýval. Dosud nebylo víc zájemců o stejnou věc, takže se dokázali dohodnout. Politika zatím neexistovala. Bojovat se dalo leda o ženy nebo o názory. Jenže ženám jsme dovolili rozhodovat o sobě samy, takže případné vítězství nemělo podstatný vliv. A v náboženství jsme umožnili vytvářet si vlastní varianty. V rámci jednotného systému.“

Členové Kapituly se na to netvářili moc nadšeně.

„Myslíš, že to bylo správné?“

„Nevím. Každý z významnějších předáků měl velmi dobré důvody, proč dělá právě to, co dělá. Bylo možné s nimi dlouze diskutovat, ale opět by to znamenalo přesvědčit jednoho z tisíce. Ostatní by setrvali na svém.“

„To jste dovolili? I v záležitostech víry?“

„A co jsme měli dělat? Každý z těch lidí byl upřímně věřící. No, některý možná ne, ale zatím jsme nevymysleli měřící přístroj, se kterým bychom chodili po ulici, kontrolovali kolemjdoucí a těm nedostatečně věřícím zrovna dávali přes držku. I když jsme se spojili telepaticky, zjistili jsme pouze, že jsme na tom všichni stejně.“

„Přece musí existovat nějaká správná cesta!“

„Jediná, kterou znám, je dovolit každému, aby chápal Boha po svém. Nikdo nemůže říct, že jiný nemá pravdu, protože Bůh je vše, co existuje. Není nic kromě Boha; je v něm obsaženo dobro i zlo. I ta stvoření, která se stavějí proti Bohu, jsou jeho služebníci a mají od Něho svůj úkol.“

Náhle promluvil Mirza Šaraf, který obvykle mnoho řečí nenadělal.

„Jednu společnou vlastnost vaši lidé mají: nadřazenost.“

Denis se k němu zvědavě otočil. Ostatní také.

„Vaši lidé se v každé zemi za všech okolností chovají, jako kdyby tu zemi zrovna koupili. Pomlouvají vás, že uctíváte cizí bohy? Nesmysl. Někam přijdete; sotva zvládnete místní jazyk, dějiny a kulturu, cítíte se jako největší odborníci na všechno. Včetně víry. Nejen že se konstruktivně zapojíte do obřadů na počest místních božstev, zakrátko začnete radit kněžím a vnášet do uctívání vlastní, vylepšené prvky. Samozřejmě opřené o Písma, která oni už zapomněli. Skončí to tím, že zařadíte místní bohy do systému svých vlastních; některé dokonce přijmete do řádu.“

„A ty s tím snad nesouhlasíš?“ usmál se Denis.

„Já jsem Peršan. Vychován jsem byl jako muslim, ale jak jsem studoval minulost své země, stále víc mne přitahovali... nemohu je nazývat bohy, Bůh je jen jeden. Můžu říct bytosti? Enlil, Inann, Tiámat, Ištar...“

„Ano. Taky je mám rád.“

„Chceš říct, že je znáš osobně?“

„Když jsem byl mladý, setkali jsme se. Pak dlouho ne, ale pro ně to nic neznamená, jsou dlouhověcí.“

„Doufám neřekneš, že jsi s některou něco měl?“

„Přiznávám se. Ištar mě svedla, ale to nic neznamená, balila každého. Umí se proměnit v okřídlenou lvici, tím mě dostala. Za trest jsem ji vzal do Benátek, do chrámu Svatého Marka. S následnou hostinou. Marek je sympatický a velice vzdělaný, má spoustu kamarádů a jeho karnevaly bývají... No, Ištar se fantasticky bavila, všechny zelvovala a zahájili tance. Ano, i křesťané. Ahriman se opil jako zvíře a pořád se chtěl rvát, hlavně s Caesarem Borgiou. Asi jel po Lukrécii...“

„Ten Ahriman? Pán všeho zla?“

„Vidíš, jak lidé přehánějí. Jen opilec, zloděj, rváč, výtržník a smilník. Caesare je přesně stejný a blondýnka Lukrécie se nechá sbalit od každýho, kdo se na ni hezky usměje. Tím spíš od orientálního prince...“

„Co jsou teď? Neříkej, že svatí!“

„No... jak bych to... jsou to děti papeže. Rodriga Borgii. Nepatří zrovna ke špičkovým, ani oblíbeným. Ale mají dost zásluh, aby prolezli s odřenýma ušima. Přislintají vždycky, když se koná nějaká chlastačka. Těžko dokážu líp vyjádřit... Obvyklý program je ráno liturgie, pak svačina pro ty, co ještě potřebují jíst, přednášky až do večera a v noci divokej mejdan.“

„To nemyslíš vážně!“

„To myslím naprosto vážně.“

„Tys tam byl jako co?“

„Čaroděj. Osoba schopná procházet mezi světy a provádět drobné korekce. Zatáhl jsem tam řadu cizinců, což mi někteří nedokážou zapomenout. Všechny jejich průšvihy jsou taky trochu moje.“

„Čaroděj má tak vysoké postavení ve vyšším světě?“

„Čím vyšší postavení, tím vyšší zodpovědnost. Já jsem často svoje pravomoce překročil. Nejsem zrovna největší ozdoba řádu.“

„Myslíš, že děláš dobře?“

„To je největší... jediný problém, který doopravdy mám.“

„Myslíš, že někdo z nich přijde i na stavbu tvého chrámu?“

„Pokud přijdou, budou vítáni.“

„Nepotřebuješ je, abys postavil ten chrám za jednu noc?“

„Možná bych mohl, ale neudělám to. Chci, aby se na to sešlo co nejvíc lidí a každý se nějak zúčastnil. Chci, aby to nebylo něco, co někdo stvořil, ale záležitost všech. Aby na tom museli pracovat vlastníma rukama.“

„Jak to bude probíhat?“

„Nevím. Mám určitou představu, jak začít, ale pravděpodobně dovolím všem, aby vnášeli do hry vlastní prvky. Protestovat můžete. Některé se vám nebudou líbit, proti těm se můžete bránit. Také vy můžete dělat, co chcete.“

„Nemyslíš, že riskuješ?“

„Riskuji velmi. Stavba toho chrámu bude největší čin, který vykonám. Asi poslední čin. Potom budu odpočívat a čekat na smrt.“

„Proč myslíš, že to tak musí být?“

„Protože mi ubývá sil. Jsem dost zkušený, abych to poznal. Překročil jsem povolenou hranici věku, znalostí, schopnosti využívat energie. Každým svým činem provokuji osud. Jsem nebezpečný rovnováze světa.“

„A taky pěkně nafoukaný.“

„Ano. Jsem pyšný. Jsem nejmocnější na světě, a už to trvá dlouho. Když se situace vyvine takhle, musí přijít úder, který mne srazí. Předvídal jsem to a učinil protiopatření, takže nemohu být zničen běžným způsobem. Pošlou na mne něco jiného, co nepředvídám.“

„Proč si nemyslíš, že překonáš všechno?“

„Protože žádný čaroděj to ještě nedokázal. A taky nechci.“

„Nechceš být pánem vesmíru?“

„Vesmír už pána má. Jeho Tělu a Krvi se klaním při každé liturgii.“

„Ale dokud víš tohle, není důvod tě srážet!“

„Já nevím, jaký osud mne čeká. Mohl bych to zjistit, ale nechci. Nakonec nechám Ochránce, aby mne vedli, kam chtějí. Přece se pamatujete:

Když jsi byl mladý, sám ses opásal a šel jsi, kam jsi chtěl.

Až zestárneš, jiný tě opáše a povede, kam nechceš.“

Lord Guswell si promnul jizvu na tváři.

„Tvá hra je nebezpečná, lorde Baarfelte. Nežádám od tebe ujištění, že se nám nic zlého nemůže stát; nejsme hlupáci. Půjdeme s tebou, dokud to půjde. Připojíme se k těm, kdo vloží svůj osud do tvých rukou.“

„Děkuji za důvěru. Mnoho lidí mi věřilo, a někteří na to doplatili. Mrzí mne to, je to má noční můra. Ale budu rád, že vás tam mám.“

Jana seděla na koberci, hrála si s mojí oháňkou a naslouchala. Přestože to na ní nebylo vidět, zabývala se jedinou otázkou:

Co vlastně udělám já?

Errata:

30.05.2021 11:42