Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nataša Chorowská byla hezká, bezstarostná a lehkomyslná. Proč ne, bylo jí šestnáct let. První ročník gymnázia skončila se třemi dvojkami = vyznamenání, aniž se musela učit. Proč by si tedy neužívala prázdnin?

Podle rodinných legend se pradědeček jmenoval Dymitri Chorowaczyňski, byl drobný šlechtic, za ruské revoluce sloužil jako esaul v Děnikinově jízdě a tam někde padl. Vdova se synem uprchla z Ruska a žila na různých místech v Polsku, Československu, Německu a Francii. Dědeček vystudoval práva, několikrát mírně zbohatl a zas o všecko přišel. Otec byl inženýr, bezvýznamný technik bezvýznamného podniku, a dařilo se mu průměrně. Na dceru dohlížel, když měl zrovna trochu času. Matka hospodařila, jak uměla. Nataša se nad vlastní budoucností zásadně nezamýšlela, ač k tomu byla čas od času vybízena. Její hlavní starostí bylo líbit se klukům a bavit se, jak měla chuť.

Když ji kamarádi pozvali na taneční party, nadšeně přijala. Když jí řekli tajemství, že ta party je zakázaná a možná je bude honit policie, její nadšení to ještě zvýšilo. Zatím jí nikdy nikdo neublížil. Sbalila si spacák, pár hadříků na sebe a šla požádat otce o dovolení.

Táta zvedl oči od papírů, na nichž pracoval, a chystal se přednést řadu výtek, pokynů a doporučení. Když se však podíval dceři do očí, pochopil, že to nemá cenu. Tak se místo toho zeptal: „Máš peníze?“

„Mám dost. I když...“ řekla a natáhla ruku.

Dal jí víc, než čekala. Chvíli uvažovala, zda by neměla poděkovat.

„Tak se bav,“ dodal, „A poslouchej, dávej si pozor...“

„Mám dvě balení kondomů,“ ujistila ho, „Snad by to mělo stačit!“

Zatvářil se děsivě, ale vyprskla smíchy a vyběhla.

Během noci jela s kamarády vlakem, stopem, poslední část šli pěšky. Ráno je zastihlo na louce plné zvukových aparatur a přístřešků, okolo kterých se váleli ti, co tu byli už od včerejška a padli vyčerpáním. Kde hrála hudba, tam se vlnily podivně postrojené postavy. Nataša byla okouzlená, přecházela sem tam, hladila volně pobíhající psy a kecala s lidmi. Několik hodin protančila, na několika místech. Snědla dva bramboráky, opečeného buřta a rýži se zeleninou, kterou jí nabídli nějací noví kamarádi.

Během dopoledne se začali kolem tábora houfovat policajti, někteří v běžných uniformách, další v těžké výzbroji s přílbami, pendreky a ochrannými štíty. Kluci si z nich dělali legraci. Jestli je někdo vyzval k odchodu, jak se později tvrdilo, nevěděla. Někdo s někým jednal, ale o čem? Potom těžkooděnci obklíčili celý tábor, na dané znamení vyrazili a začali surově mlátit pendreky každého, koho chytili. Někteří tanečníci se pokoušeli uprchnout, jiní se snažili bránit. Policisté rozbíjeli aparatury, káceli přístřešky a co našli, házeli do ohně. Mladí se pokoušeli bránit klacky a kameny; některým se skutečně podařilo prorazit kordon a uprchnout. Nataša lítala sem tam, ječela strachem a zmatkařila. Poprvé v životě se strašně bála. Nepřemýšlela, na to nebyl čas.

Pak ji chytili dva chlapi, dostala pár ran pendrekem přes lýtka i záda.

„Nechte ji bejt, vy hovada!“ zařval na ně nějaký docela cizí kluk. Takže nechali Natašu a dali se do něj, bili ho a kopali; další muž chytil Natašu, zkroutil jí ruku a nahnal ji do vozu, kde už bylo několik holek i kluků. Někteří brečeli, jiní jen tupě seděli. Přidali ještě další, nakonec na podlahu hodili jako mršinu toho kluka, co se jí zastal. Z rozbité hlavy mu tekla krev, sténal a lapal po dechu. Nebyl sám, jedna holka měla zlomenou ruku. Zabouchli dveře, auto se rozjelo a odváželo je někam do neznáma.

Nataša klekla na podlahu a vzala hlavu toho kluka do klína. Možná byl při vědomí, možná ne. Kašlal krev, snad měl nějaké vnitřní zranění.

„Proč to udělali?“ zeptala se těch kolem, „Co jsme dělali tak zlýho?“

Nikdo neodpověděl. Někteří byli dokonce cizinci.

Klečela, plakala a držela hlavu toho zbitého kluka v klíně. Poprvé cítila na rukou krev.

„Už nikdy,“ řekla tiše, „Přísahám: už nikdy nedovolím ubližovat lidem!“

Tak skončilo její dětství.

Doktorka Tash Tarkinová se probudila, vyklopýtala z postele a odštrachala se do koupelny. Pohledem na hodiny se ujistila, že je skutečně čas procitnout a začít žít. Po ránu jí to nepřipadalo jako dobrý nápad; rozhodovala se, zda vstát nebo umřít, ale pokaždé vstala. Zatím.

Na chvíli se zastavila před zrcadlem. Nebyl to dobrý nápad; dosud vypadala docela dobře, ale občas to dalo práci. Dvaatřicet. Dvakrát tolik. Tiše si vzdychla a poslala vzpomínky do... kamkoliv. Ale neodešly. Byly to zlé, neposlušné vzpomínky.

Táta si pro ni přijel, zaplatil kauci, ale neřekl jí zlého slova. Jenom ji objímal a ona mu brečela na rameni. Zastavil v první cukrárně, koupil jí horkou kávu a zákusky; sama majitelka jí nabídla, zda se nechce vykoupat ve vaně, táta zatím skočil do obchodu a koupil jí tričko a nové džíny. Nepadly jí, ale to bylo fuk. V autě usnula, ale ze spánku křičela strachem.

Během příštích dní poznala spoustu hodných lidí, kteří brutální masakr odsuzovali. Taky lidi zlé, kteří vypočítávali, kolika přestupků proti zákonu se mladí dopustili a jak si to zaslouží. Začala přemýšlet a hodnotit. Kromě jiného si poprvé v životě všimla, že rodiče žijí ve stálém strachu. Někde mimo jejich dosah se skrývá zlo, které je ohrožuje. Postihlo jejich rodinu mnohokrát, obvykle znenadání a ze strany, odkud to nečekali. Zatím se neozvalo, avšak oni věděli, že jednou přijde. Když to pochopila, začala se víc zajímat. Už taky čekala, co se stane.

Když byla malá, měla ráda strašidelné filmy. Zvlášť ty, kde partu mladých na nějakém místě ohrožovala příšera, která je postupně lovila. Sázeli se, kdo bude další, a jakým způsobem ho dostane. Často se tomu smáli. To ještě nevěděla, co je Zlo.

Zlo přišlo, když byla na vysoké. Otec přišel znenadání o práci; důvod byl nejasný. Později zkrachoval celý podnik, ale to už bylo fuk. Rodina měla několik půjček a hypotéku na domě. Chvíli se snažili a snad by se jim to podařilo, ale táta náhle dostal infarkt, dlouho ležel v nemocnici a peníze se rozplynuly jako jarní sníh. Dům zabavila banka, zbytek exekutoři. Matka pečovala o otce, jak uměla. Druhý infarkt už nepřežil.

Nataša prodávala v supermarketu, nějakou chvíli dělala pomocnou účetní, jednou dokonce myla nádobí u MacDonalda. Dvakrát se pokusila vdát, ale ti chlapi skutečně nestáli za to. Matka jí moc nepomohla, většinu času brečela a vzpomínala. Žily chudě v jedné místnosti za horentní nájemné a jejich sousedé byli emigranti a zkrachovanci. Podobní jako oni.

Jednoho dne (to musela zaskakovat na place jako servírka) se přišel do jejich hospody najíst jeden muž. Nebylo jasné, co je na něm divného. Pouze z něj čišelo nebezpečí. Jedl pouze zeleninu, nekouřil, odmítl alkohol. Asi nebyl chudý, na krku měl zlatý řetízek s křížkem, v uchu náušnici s diamantem, na zápěstích široké kovové náramky. Něco v něm číhalo.

Navrhl, aby požádala o přistěhovalecké povolení. Na ostrov Armin, kde ji čeká lepší život. Nevěřila, ale už několik dní se proslýchalo, že majitel jejich domu je hodlá vystěhovat a použije na to bandu vymahačů, řemeslných zločinců. Slíbil, že Ostrov přijme i matku. Tak to podepsaly.

Dokud byly na cestě a předávali si je nejrůznější úředníci, nebyla si jistá, zda rozhodla dobře. Ale okouzlila je nádherná příroda a všeobecně příjemné prostředí. Doteď netušila, jak výhodné je mít bílou kůži a značnou inteligenci. V Arminu existoval systém, který je prověřil a postupně začlenil do života. Matka skončila v domě pečovatelské služby, kde kromě ní byli tělesně i duševně postižení. Po dvou měsících se kupodivu zmátořila, začala pomáhat v kuchyni a za rok už dělala zástupkyni správce a starala se o všechny kolem. Žila ještě deset let a byla docela spokojená.

Nataša dostala z nějakého záhadného zdroje stipendium ke studiu na Kingtownské univerzitě. Je tam dosud. Vzhledem k věku a chování ji oslovují doktorko, ačkoliv nikdy nedostudovala žádnou fakultu. Zkusila to na právech a medicíně, nejdéle vydržela na fakultě psychologie, kde po pátém semestru studium přerušila a vzala místo asistentky. Čeho? No, víte... o poměrech na Univerzitě už byla řeč. Po areálu se pohybuje tolik lidí, o jejichž pracovní náplni nikdo nemá jasno, že jedna navíc se ztratí. Co dělá? Chodí všude, kam nechce jít nikdo jiný. Například má diplom soudního znalce; všichni se neustále soudí, požadují znalecké posudky a je zapotřebí někoho, kdo má čas a chuť chodit k soudu a hádat se tam. Tashie se hádá ráda a s kýmkoliv; je zásadně na straně chudých a ublížených, nenávidí bohaté a mocné. Už to je důvod, aby měla na světě spoustu nepřátel.

Kromě toho učí. Co může učit, když sama nic neumí? Divili byste se; hlavně učí o generaci mladší holky nepodlehnout všeobecnému marasmu a beznaději. Umí dělat perfektní přednášky a mladí ji milují. Ráda diskutuje, přesně volenými argumenty rozcupuje protivníka na kusy a ještě ho zesměšní. Když se bije za nějakého nešťastníka, jemuž státní orgány, zkorumpované úřady či vůbec někdo bohatý a mocný ublížil, lítají soudní síní klikaté blesky s hákem na konci a zdi se otřásají. Pokud neuspěje na první pokus, podává další námitky a návrhy tak dlouho, až je prosadí. Nedá se ukecat, nedá se zastrašit, neúnavně prosazuje Dobro a Spravedlnost. Vede svoji válku.

Vlastně, už ani to ne. Dostala se do postavení, kdy nemá zapotřebí se osobně angažovat. Vyšle některou ze svých zkušenějších studentek, či ještě lépe nadšenou začátečnici v doprovodu zkušené, aby na ni dohlížela. Teprve kdyby neuspěly, vrhne se do boje sama. Jenže ony uspějí, a ještě do svých řad naverbují další, které byly svědky jejich vítězství. Neříkají si Sesterstvo, vlastně si neříkají nijak. Hledají kontakty na Greenpeace, Zelenou alternativu, Společnost pro trvale udržitelný život. Pracují v církvích, dobročinných organizacích, sbírají peníze na hladovějící a zajišťují adopce dětí v nejzaostalejších částech světa. Kamkoliv přijdou, nelítostně prosazují Dobro, odhalují lži vlády, podporují pacifisty a alternativce, staví se proti Mezinárodnímu měnovému fondu a jiným zlodějům.

V osobním životě už Tash tolik štěstí nemá. Byla dvakrát vdaná, po jednom z manželů si nechala jméno. Nejmenoval se tak, pouze měl na to jméno pas; Tarkin je postava z filmu Star Wars. Potřebovala ho dostat ze země, kde po něm šli už příliš, tak tam dojela, provdala se za něj a vycestovala s ním, než orgány pochopily její fintu. Bohužel později pochopila, že jediné, co skutečně umí, je špičkový sex; jinak se jeho úsilí soustředilo na opoziční politiku vůči současné vládě s cílem dostat se ke korytu sám. Když jí to došlo, nelítostně ho vykopla, ale příjmení si nechala, ježto se jí líbilo. Když si jméno Nataša zkrátila na Tash, mohla se označit kódem TT, při dobré vůli Grand T, což byl kód nezapomenutelné a nezničitelné Terezky, Paní Citadely v Indiopolisu. Co s ní má společného? Nic; jen že se Velká T kdysi zkopírovala do Nexusu, setrvává tam jako bytost vytvořená ze světelných spojů, shromažďuje informace všeho druhu a na požádání předá kterékoliv WZ, která se na ni dokáže napojit. Její lidský rozměr zajišťuje jakási osoba jménem Tinka, počítačová operátorka ve městě Tovačově u Kojetína na Jižní Moravě, i když T v Nexusu už dokáže existovat samostatně, nikdy se ji nepodaří zlikvidovat a pravděpodobně bude fungovat na věčné časy. ježto stále rozšiřuje svou kapacitu. Není živá, není mrtvá – je virtuální. Taková stvoření se ve vyšších sférách vyskytují dost často.

Je snad Tash čarodějka? Rozhodně ne. Pouze bydlí ve Staré Koleji, kde má malý pokojík se sprchovým koutem, kam se vejde sotva ona a když má příležitostného milence, musejí se mačkat. Takto žije spousta významných osobností a čert ví, proč se tam drží, když bydlení v Nové Koleji, případně v dalších ubytovnách rozsáhlého areálu, je daleko pohodlnější. Jenže z buněk se dá projít na mnoho zajímavých míst, třeba do zábavního areálu, odkud se zas projde na Mořský břeh, což je místo, kde věčně svítí slunce a dá se tam příjemně cachtat, dokud toho nemáte dost a nejdete zpátky. Kde to je? Nikde – to místo si vytvořily čarodějky, aby se měly kde líně povalovat, opalovat a žvanit. Přesněji, vytvořila to jedna a zafixovala tak důkladně, že už se to nikdy nedá zrušit. Teda, nikdy? Ono by to šlo, jen vědět jak. A chtít. Takových věcí je v Nexusu plno. Co je vůbec Nexus? Místo, které existuje od počátku a nedá se definovat jinak. Třeba energocentrála. Odkud myslíte, že Univerzita bere energii? Z elektrárny? Taky, asi desetinu. Třikrát tolik do sítě dodává, možná ještě víc. Energocentrála může dodat neomezené množství, nikdo neví jak a kde vůbec je.

Co zná úplně každý, je Hodinová věž. Nelze ji přehlédnout, stojí uprostřed areálu a je na všech pohlednicích. Existuje hodinář, který ty obrovské hodiny udržuje, natahuje a opravuje, pokud je třeba. Oficiálně. Ve skutečnosti se udržují samy a řídí podle Slunce; jsou to jediné hodiny na světě, které ukazují skutečně přesný čas. Pokud jejich údržbář něco řeší, pak jen jak se do nich vůbec dostat; zatím se to nepovedlo.

Na ochoz Hodinové věže denně vystupuje spousta turistů, fotografují sebe i výhled a poslouchají řeči průvodců, že Věž postavily čarodějky a dají se tu zažít neuvěřitelné věci. Například je tam spousta dveří a za jedněmi se ukrývá tajemná Komnata, kde návštěvníka ošlehne Živý Oheň. Bohužel, když kterékoliv dveře otevřete, je tam buď komora na harampádí, nebo vůbec nic, protože tam je vnější zeď. Turisté se samozřejmě smějí.

Nicméně Sesterstvo má zvláštní rituál. Když přijme a prověří novou členku, nejradši nadšenou puberťačku s dychtivýma očima, zavede ji některá ze starších do Věže a projde s ní do Komnaty. Obě se postaví na jisté místo ve středu a chvilku vyčkají. Nejdřív jim začne mravenčit kůže, potom přijde pálení a nesnesitelná bolest. Energie prochází celým jejich tělem. Shoří na nich veškeré ochlupení i oděv, který si zvláště nové adeptky chtějí nechat, aby si ten pocit vyzkoušely. Nakonec stojí malá čarodějka v očistném plameni, energie jí vniká do každé buňky a mysl se spojuje s celým vesmírem. Od té chvíle už bude vědět, jak se propojit na Nexus. Jenže ten svět je tolik rozsáhlý, že jí bude trvat půl života, než ho prozkoumá.

Když ji Oheň propustí (déle než minutu to nikdy netrvá), je holčička na pokraji sil, lapá po dechu a těžko se vzpamatovává. Ale vzpamatuje se, a už se vyptává, kdy to bude moci absolvovat znovu. Má přece mladší sestřičku, spoustu kamarádek a kluka, který se jí moc líbí, i když s ním ještě zdaleka nechodí; ale prý by to šlo? Jistěže, ale bude nutno ho důkladně prověřit. Kamarádky taky. Například si s každým kandidátem důkladně promluví Matka Tash, vypracuje na něj posudek, pošle nahoru a uvidíme.

Absolventky (různého stupně) volně cestují po celém světě, tipují vhodné kandidáty (spíš holky, jsme Sesterstvo), stahují je do Arminu a zařazují do vzdělávání. Hotové vysílají buď do původní země, nebo do jiných, aby šířily naše ideály a nelítostně konaly Dobro, ať se vláda vzteká, jak chce. Jistě, nebude se jim to líbit, budou je zavírat, šikanovat, ve zvláště zaostalých zemích možná někoho zabijí. Ale jsme Sesterstvo; čím víc proti nám bojují, tím víc jim to vracíme. Na to, že neexistujeme, slušný úspěch.

Jestlipak se někdo z úchylných násilníků, kteří kdysi tak vyděsili dlouhovlasou šestnáctku v odřených džínách, někdy dozví, co způsobili? Asi ne, nejsou zvyklí přemýšlet, ale plnit rozkazy. Vyhlásili válku WF Tash; ona ji vede, vrací jim to a bude bojovat, dokud bude živá. Vyzvat k boji princeznu, to se skutečně nevyplácí.

Tashie potřásla hlavou, prohrábla si ježka a usmála se na sebe do zrcadla. Naposled se koupala v Ohni před dvěma měsíci; příště půjde s adeptkou, až bude nějaká fakt dobrá. Miluje týrání dospívajících děvčátek; a zvláště to milují ony, vymýšlejí finty jedna na druhou a soutěží, která vydrží víc. Těší se na drastické zážitky. Kdyby se tak podařilo vzkřísit Nesmrtelnou Příšeru, jejich miláčka, která spolehlivě děsila malé čarodějky na Atanoru a vypráví se, že dosud někde existuje a číhá. V Nexusu, kde jinde? Jednou budu tak dobrá, že tam proniknu, objevím tajné úkryty a poklady, které jsou v nich schované. Pak se vrátí všechny ztracené Sestry, spojíme své síly a udeříme na nepřátele, smeteme každé Zlo a vytvoříme věčnou říši Dobra a Spravedlnosti. Třeste se, ničemové! Takové myšlenky bude Tashie moci číst v očích všech, kterým bude dnes přednášet.

Dopila kávu, spolkla poslední kus rohlíku a vstala, plná energie. Začíná nový den její nekonečné války. Bude to dlouhý den. Těšila se.

Vyšla na chodbu, procházela a zdravila kamarády. Už je tu dost těsno. Asi by měla uvolnit svou buňku a vytvořit si Sídlo, kam by odcházela, kdykoliv to bude potřebovat. Sídlo, které neexistuje před jejím příchodem a přestane existovat, když je opustí. Místo, kam nepronikne nikdo kromě ní, protože to prostě nejde. Kdyby měla trochu víc času...

A pak zaplašila všechny zbytečné myšlenky a začala myslet na úkoly dnešního dne.

„Vážně, Chrám! Pojedeš?“

Zarazila se. Vztah k Bohu byl aspekt, který doposud neřešila. Věděla, že existuje a vládne, ale zatím se jí dařilo úspěšně vyhýbat. Občas se v Nexusu setkávala s mocnými Ochránci. Občas se s ní studentky radily o těchto tématech. Slavnosti, na které byla zvána, se konaly v chrámech; chovala se, jak se slušelo. Neměla žádný vztah, neřešila to.

Jenže, to stavbu pořádá Mistr. Legendární Denis Baarfelt, nejmocnější WZ Arminu a nejspíš i světa. Mocný jako Merlin, jako Gandalf. Setkala se s ním dvakrát, při přednášce. Ale stopy jeho činnosti jsou po celém Nexusu.

„My jedem určitě. Pojedeš s náma, nebo máš vlastní partu?“

Na druhé straně, už by si měla odpočinout. Aspoň na chvíli nevelet, svěřit se pod komando někoho jiného. Veliká úleva.

„Čím jedete?“

„Slíbili nám bus od turistický agentury. CK Barbara...“

„Bára? Bude tam?“

Holka vykulila oči. „Myslíš Báru Therlowovou? To...“

Zas se jí povedlo někoho vyšokovat. Bára čarodějka, Bára milionářka, manželka mocného komthura Therlowa, generálního ředitele koncernu AAC. Nikdy se neobjevuje na veřejnosti. Jen občas v televizi.

„A půjdeš dohola?“

Tash učila svoje holky, aby za všech okolností říkaly, co si myslí.

„Proč se na to tolik těšíš?“

„Když mě poprvé ožehli, nechala jsem si udělat tadyhle vlnky a mezi to... no, však uvidíš. Když jsem šla podruhý, chtěla jsem draka. Červeno zlatýho. Třeba i zelenýho. Tentokrát ho už fakt chci!“

Tashie se rozhodla taky říct pravdu: „Umím si to představit. Uspořádáte mejdan, někdo přinese strojek, budete si ho podávat z ruky do ruky a každej udělá někomu proužek. Vymyslíte nějakou hru...“

„Jasně! Přišla bys?“

„Do rána budete všichni oholení a nebudeš vědět, s kým jsi spala...“

„No právě! Já miluju sex!“

Před časem si v důvěrném pohovoru stěžovala, že jí nic neříká a že se jí nejvíc líbí, jak jsou z toho nadšení všichni kolem. Tash si to nechala pro sebe, místo toho řekla: „Při tvým nadšení se vrátíš těhotná...“

„Myslíš, že se někdo z nás vrátí?“

Chvilku si ujasňovaly, co vlastně řekly.

„Z minulý akce se vrátilo pár jedinců. Ostatní... se někam vypařili.“

„Kam bys chtěla?“

„Kamkoliv, kde nebude taková nuda. Pořádně zatřást světem...“

Tashie zatřásla leda hlavou. A vzdychla.

„Můžu vzít mladší ségru?“

„Kolik jí je?“

„Osm. Brzo bude devět!“

„Nejseš praštěná? Co tam bude dělat?“

„Očumovat. Ale nebude vřeštět, že ji nevezmu.“

„Ona o tom ví?“

„Každej o tom ví. Ty snad ne?“

Tash znovu potřásla hlavou. Ať řekne cokoliv, nebudou jí věřit. Žákyňky jsou pevně přesvědčeny, že je geniální a má přímé spojení do Nexusu. Pokud něco neví, pak si dělá legraci nebo je šponuje.

„Blbnete, holky. Radši se soustřeďte na téma dnešní přednášky. Jsou to podmínky udělování stipendia, to by vás mělo extrémně zajímat!“

„Proč? Copak tu vládu už jednou konečně nesmetem? Pak se obnoví císařství a bude študovat každej, kdo bude chtít!“

„Jestli vládu smetem nebo ne, není moje starost. Jestli prosadíme stípko pro schopný kusy z ciziny, třeba černý nebo nahnědlý, bude vaše věc. Taky nejseš zrovna bílá jako mlíko, tak...“

„Náhodou! Až uvidíš, jaká jsem pod vlasama...“

Tash usoudila, že se jí uvolňuje morálka. Odjakživa holky ztichly, sotva na ně upřela pohled; dneska se šklebily a očekávaly nějakou legraci.

„Přišla bys večer? Bude sranda... nějakýho kluka ti taky najdem...!“

Zacloumal jí vztek. Copak si myslíte, že nedokážu sbalit chlapa?

Druhá myšlenka: jak dlouho už jsem žádnýho nesbalila?

Třetí: ti v poslední době se hodili jen k ukojení pudů, jinak k ničemu.

„Tak dost! Padejte na místa! A ticho v sále, nebo s váma nikam nejedu!“

Poslechli bez námitek. Přece jen má ještě správnou autoritu.

Přednáška trvala dvě hodiny, včetně diskuse, která však nebyla tak dlouhá ani vášnivá jako jindy. Samozřejmě byly přestávky. Pak odešli všichni na oběd, včetně Tashie. V jídelně si k ní přisedl kolega a valil jí do hlavy klíny ohledně nějakého případu, který mu dělá potíže. Jeho záměrem bylo, aby se postarala místo něho, jenže jí poletovaly myšlenky kdovíkde.

„A co uděláš ty pro mě?“ vybafla.

„No víš, on je to hlavně případ hrozný nespravedlnosti...“

„A já jsem ta blbá, která to má vyřešit. Chápu. Co za to?“

Zaváhal. „No jo. No tak promiň.“

Zbytek oběda uvažovala o tom, že si už fakt zařídí Sídlo, do kterého by se mohla schovat a přečkat tam chvíle, kdy jí pracují nervy.

V oddělení jídelny, kde seděly děti z gymplu, nastal rozruch. Jedna holka si přinesla Krabíka a vytasila se s ním; čtyři ji popadli za ruce a nohy, drželi ji a jeden kluk hned začal holit. Vřeštěla a kopala, ale zmohli ji; až když měla na hlavě několik proužků, přišly jí kámošky na pomoc a nastala rvačka. Na stole stály mísy s rajskou polévkou, začali se polévat, trhat na sobě trička a stahovat kalhoty, ale hlavně koho chytili, toho nepustili, dokud neměl na hlavě aspoň dva pruhy.

„Už to začíná.“ konstatovala jedna starší studentka s úsměvem.

„Neměl by na ně někdo vlítnout?“ řekla Tashie.

„K službám!“ holka vyrazila, v běhu rozrazila několik gympláků a zmocnila se Krabíka. Nejbližší holku popadla za vlasy a vyholila jí proužek středem hlavy; vzápětí zmizela pod lavinou jejích kamarádů.

„Tak to ne!“ zařval někdo z kluků a vytasil vlastního Kraba. Sotva se vrhl do chumlu, začala se jeho spolužačka hrabat v tašce a hledat Krabíka, poněkud jiného typu než ten jeho.

„Kde ty Kraby všichni berete?“ užasla Tash.

„Jak kdo. Já ho koupila pod rukou od jednoho Vietnamce. Za dvě stovky.“

Zřejmě to stačilo k dokonalému vysvětlení, takže se vzápětí vrhla do zuřivého boje. Tashie chvilku naslouchala jejich vřeštění, potom se raději stáhla. Puberťácké rvačky ji skutečně nelákaly.

Na odpoledne měla naplánovanou poradu v čínském komunitním středisku. Šlo o přesídlení několika mladých, převážně dívek, které ovšem v životě nemohly dostat povolení k výjezdu. Vzhledem k vládní populační politice je v Číně už tak málo děvčat. Čínští předáci je přesídlit chtěli, ale tajně, aby se to nedozvěděla vláda; Tash byla pro, ale očekávala, že se ve věci budou angažovat podstatně víc a nadšeněji. Jednání bylo dlouhé, únavné a dle jejího názoru nesmyslné.

Když už toho měla plné zuby, zazvonil telefon.

„Je tam zatím klid?“

„Proč by neměl být?“

„Ty vážně nevíš, co se děje? V domorodé čtvrti propukly bouře...“

Vzdychla. Bouře propukaly každou chvíli, často ze zcela nejasných příčin. Dva chlapi z rozdílných komunit se pohádali, pak si dali po držce, přidali se k nim jejich přívrženci, vlítla do toho policie, proti ní se zformoval dav a už létaly klacky, kameny a zápalné láhve. Obvykle to končilo rabováním obchodů, zvláště supermarketů. V noci tam byli strážní, ale když se na ně vrhlo tisíc rozzuřených divochů, předvídavě utekli. Policie zpravidla počkala, až si lidé vezmou, co potřebují, a pak posbírala ty, kterým se nepovedlo dost rychle zdrhnout.

„Kvůli čemu je to tentokrát?“ ptala se Tash.

„Nikdo neví. Po městě kolují všelijaké zprávy...“

Nechala vyptávání. Fámy a pověsti kolovaly po městě stále, občas je sama vytvořila a pustila do oběhu. Tentokrát to byl asi někdo jiný.

V podstatě věděla, co se stalo. Domorodci špatně pochopili signál. Mladí přenesli zábavné potyčky do parků a na ulici, ostatní nechápou a myslí, že to začalo. Všichni se těší, až to začne. Co? To je jedno, cokoliv. Důsledek: policie pozatýká spoustu lidí, některé vinné, jiné náhodně přítomné. Nastanou soudy a humanitární organizace se budou muset starat. Což je hlavně její starost; bude muset pročíst spoustu papírů, rozhodnout, kam koho pošle a kam případně půjde sama. Vystupovat před soudem, hádat se...

Paradoxně jí přišlo na mysl, co vlastně znamená slovo domorodec. Pravda: zbytek obyvatel, kteří tu žili před válkou. Je jich málo a nejsou s nimi prakticky žádné potíže. Kromě jediné: nechtějí komunikovat. Pokud studují na Univerzitě, mají výborný prospěch a rádi pomáhají všem ostatním. Netrpí nouzí, žádnými chorobami, žádnými obtížemi. Překvapivě dlouho si nechají líbit útisk a ponižování, a když už to vydržet nemohou, nepřítele jednoduše zabijí. Ne sami, pošlou stížnost svému princi a ten vyšle assassiny.

Tash měla přístup k protokolům vyšetřovatelů a viděla to jinak. Zajisté není pochyb, že princ má nějaké assassiny; tak asi dvacet. Ovšem vysílá je naprosto výjimečně a nikdy na žádost obyčejných občanů. Kdo tedy? Zdá se, že člen rodu, který utrpí křivdu, se obrátí na přátele, kteří ve věci nemají žádné zájmy, a požádá o pomoc. Oni vyšlou vraha, který už vůbec nemá s věcí nic společného, a ten nepřítele zabije. Nedostane žádnou odměnu, nic nikam nehlásí, snad jen se vyzpovídá svému knězi. Čestné zabití se nepovažuje za zločin, mrtvý byl přece nepřítel!

A nestává se to často. Většinou stačí položit jednoduchou otázku: „Přeješ si být nepřítelem našeho rodu?“ Když tu otázku položí Armin, hodně lidí se rozklepe a zanechá svých záměrů. Když řekne ne, znamená to dobrý základ pro jednání. Ne před soudem, soukromě. Armini nemají zájem být v konfliktu, naopak se rádi a ochotně dohodnou.

Tash si uměla představit, že se na assassiny svede hodně věcí, za které vůbec nemůžou. Vyšetřit se to prakticky nedá.

Ještě: většina domorodců je snadno k poznání, má zlatohnědou pleť, výrazné tetování, přirozený půvab a vznešenost. Rádi a dobře bojují, milují sex a považují ho za kladný za všech okolností. Výjimky potvrzují pravidlo.

O stupínek pod nimi jsou přistěhovalci, kteří byli přijati do jejich společenství; složili přísahu věrnosti císaři, princi Lerovi nebo... kdo ví. Pokud to mohou dokázat, mají všechna práva domorodců. Ne, nesmysl. Oni sami jsou nejostřejšími obránci práva proti všem, neboť potřebují dokázat svoji oddanost. Jsou arogantní a krutí ke každému, kdo nesložil tu přísahu. Mají podstatně víc znaků po těle, rádi bojují i když nemusejí, jsou pyšní na své pohlavní orgány a vyžadují, aby je uctívali ostatní. Konflikty vyvolávají tím raději, čím kratší je doba od přísahy.

Tash je znala dobře, byli jejími hlavními klienty. Sama žádnou přísahu nesložila, ale každý myslí, že ano. Je bílá, inteligentní, vzdělaná, přiměřeně zámožná. A pečuje o ostatní.

Dle jejích zkušeností se stalo toto: Někdo někomu dal Výzvu. Což znamená boj podle pravidel, vítěz bude odměněn sexem s poraženým. Čím víc lidí bude do hry zapojeno a čím podivnější bude průběh, tím lépe. Jenže svědkem Výzvy byl někdo, kdo ty vztahy nezná a nechápe, nebo si je chybně vysvětlil. Tím vzniklo přesvědčení, že jde o skutečný boj, a někdo další se pokusil využít situace k vyřešení vlastních problémů. A neštěstí bylo hotovo.

Sexuální vztahy byly hlavním důvodem konfliktů, jaké Tash musela poslouchat a řešit. Frustrovalo ji to, ale byla to její práce. Pro zjednodušení si vytvořila přehled, který seděl skoro na všechny:

Jednoznačně spokojené se sexem jsou dívky od třinácti do patnácti. Líbí se jim každá zkušenost, vše co s nimi kluci dělají. V pohodě sbalí každého, na koho se usmějí, třeba dospělého muže. Že sex s nimi je zakázán, dodává jejich hrám pikantní příchuť protistátní činnosti; mohou bojovat proti vládě tím nejpříjemnějším způsobem. Snadno se zamilovávají, ale dlouho jim to nevydrží, mění partnery a touží potkat někoho cizího, s kým by prožily hodně divoký vztah. Samozřejmě nechodí svěřovat své problémy, leda by se chlubily. Tyhle zážitky ventilují až později, to si stěžují, že to skončilo.

Na gymnáziu poznají nový pocit: zodpovědnost. Především zmizí pikantní příchuť zakázaného ovoce. Mnohé navážou známost, kterou si chtějí udržet, ne tedy ohrozit ji různými eskapádami. Některé využívají příležitosti, vystřídají třeba deset partnerů za noc, nechají si zavázat oči nebo zhasnout světla a pak hádají, s kým se milovaly. Jiné se tomu vyhýbají. Některé se vdají, jiné otěhotní, nejlépe obojí najednou. Jiným se něco nepodaří. Už se méně chlubí a častěji si stěžují.

Problematické jsou vysokoškolačky a absolventky. Na svoje řádění na gymplu vzpomínají nostalgicky, dospívání považují za ztracený ráj. Už vědí, že sehnat kloudného chlapa pro život je skoro zázrak; sex si dopřávají, ale je čím dál horší. Čím dál víc touží po mazlení, ale nikdo nemá zájem. Tashie jim bohužel velmi dobře rozumí, je na tom stejně.

Ideální představa: velký kolektiv přátel, všichni muži po ní touží, ženy jí tiše závidí. Vzmáhá se v ní pocit touhy po sexu. Její šaty náhle zmizí, nebo ji někdo něžným nátlakem svlékne. Muži ji osahávají a dráždí, nechají se od ní matlat, soupeří, kdo ji bude smět olizovat v klíně, cucat prsní bradavky, klitoris... pak se jí zmocní ten, který se jí nejvíc líbí, a jde orgasmus za orgasmem až do vyčerpání, tělo příjemně bolí...

Potrhlým čtrnáctkám se tohle stává na každé diskotéce, holkám z gymplu pokaždé, když projeví souhlas. Profesorce kolem třicítky jen když to zorganizuje a zaplatí, a ani tehdy to není ono. Ještě navíc si v dospívání zvykla, že k milostné předehře patří oholení břitvou, hlavně v klíně, ale často taky hlavu, aby to všechny kamarádky viděly a záviděly. I když je to zakázané. Čím větší průšvih, tím větší rozkoš.

Dneska při obědě hra začala. Všichni se na ni těšili, každopádně nosí při sobě nástroj, který se nehodí k ničemu kromě vzbuzování rozkoše. Krabíka Srabíka. Směšnou kovovu věc s klepety, mezi nimiž probíhají vibrace, které nějak osekávají chlupy těsně na kůži, možná dokonce pod ní. Ultrazvuk. Asi. Někteří technici to dokážou vysvětlit, ale Tash nikdy nedávala pozor, když se o tom mluvilo. V každém případě velmi příjemný pocit. Vzrušující. Mnoho žen dostává první orgasmus už při holení podbřišku. Nejlepší, když je vám patnáct a kluci vám to dělají něžným násilím.

„Paní doktorko!“ upozornil ji kdosi. Už chvíli jí podával nějaký papír, aby si ho přečetla. Respektují, že se nad něčím zamyslela, ještě že nevědí, na co myslí. A jak to dopadlo tehdy na té taneční party.

Přečetla a podepsala. Bez připomínek, což některé možná zarazilo. Potom vstala a řekla něco ve smyslu, že je pozdě a kdyby měli rozum, rozpustili by poradu a šli radši domů, než se jim něco stane. Všichni byli pro.

Tash se vrátila do kampusu. Všude naprostý klid, ani v Klubu to nevypadalo na nějakou velkou zábavu. Pozeptala se, zda už nepokoje skončily, případně byly potlačeny. Nikdo nic nevěděl. Pustila televizi, tam běžel zábavný pořad a nikdo nehlásil žádné výtržnosti. Nechala to plavat.

Večer strávila pročítáním papírů, které jí posílali z různých orgánů. Na některé musela odpovídat. Jiné nechápala vůbec, bude muset zjistit, o co se jedná a co po ní vlastně chtějí. Čím dál víc měla pocit, že z ní dělají pitomce a nechají ji řešit věci, které by se líp vyřešily samy.

Spát šla poměrně brzy a měla divoké sny.

Ráno začalo obvyklou depresí, ale vzpamatovala se a šla do práce. Dnes byly na programu testy a jejich vyhodnocování; nebyla si jistá smyslem takové činnosti, ale vedení Univerzity to vyžadovalo.

Na dvoře se k ní vrhla jedna ze studentek. Celá rozzářená; nebylo divu, hlavičku měla dokonale vyholenou, včetně obočí. „Hele, sluší mi to?“ ječela nadšeně a otočila se zády. Tash užasla.

Na zadní části hlavy měla nakreslenou tvář neurčité šelmy, asi kočkovité. Nejvýraznější byly veliké sugestivní oči, tmavě zelené a podivně živé. Od nich dolů k zátylku sbíhal čenich, z úst trčely dlouhé špičáky. Celá hlava byla vkusně zdobena proužky a skvrnami a vypadala jako živá.

„No hezký! Kdo ti to nakreslil?“

„To není nakreslený, to je vyžíhaný. Sáhni si!“

Tashie si skutečně sáhla. Poněkud rozpačitě. Kůže byla vážně porušená.

„Nebolelo to?“

„Strašně. Ale bylo to bezva.“

„Nebyl ten člověk tak trochu blázen?“

„On nebyl člověk. Zorg.“

„Co je to Zorg?“

„Míšenec mezi člověkem a šelmou. Má přimíchané kočičí geny.“

Tashie nepoložila hloupou otázku, zda je to možné. Už si zvykla.

„Čím to dělal?“

„Krabem. Dá se tím perfektně kreslit.“

Další úžasná informace. Na chvilku vytuhla a uvažovala.

„Co ještě se dá Krabem dělat?“

„Nevím. Tohle jsem nevěděla taky. Ani nevím, jestli to jde s každým.“

No ovšem, Krabů je spousta typů. Náhle se vyrojily, jako kdyby je někdo vyráběl. Všechny pestře pomalované, různého tvaru. Neškodné hračky.

„Máte někdo Kraba po ruce?“ zeptala se.

Natáhly se k ní tři ruce. Jeden Krab měl pestré proužky, další sedm teček na kulatém červeném krytu. Všem trčela dopředu klepeta.

„Jak se s tím vůbec zachází?“

Jedna dívka se chopila Krabíka, stiskla v ruce a zajela klepety do vlasů, než se Tash zmohla na odpor. Tak předstírala, že to chtěla. Vlastně to bylo docela příjemné. A zlepšilo jí náladu.

„A to kreslení?“

„To já nevím. Něco se někde zmáčkne. Já jsem koukala radši dopředu.“

Tash v rozpacích otáčela Krabíkem v ruce. Vypadal neškodně. Všimla si, že nikde nemá značku výrobce a nic, co by se podobalo nápisu. Většina firem si dává záležet, aby svoje výrobky náležitě propagovala.

„Kde se taková věc shání?“

Nejen ti tři, všichni začali mluvit o svých zkušenostech. Všeobecně to vypadalo tak, že Kraby prodávají pod rukou neznámí lidé mimo dohled strážníků, nejlíp v průjezdech atd. Černoši, Číňané, Mexičané. Ceny jsou různé, od stovky po tři, ale dá se smlouvat.

„Dřív se o Krabech taky mluvilo, ale nebyly k sehnání.“ řekl někdo.

„Od kdy jsou?“

Shodli se, že tak měsíc, možná tři týdny. Hrdí majitelé si je pořídili, aniž by věděli jistě, že je budou smět použít. Oholení hlavy je pořád ještě vážný přestupek, který se trestá vyhazovem ze školy.

Rozhlédla se. Zhruba polovina mladých měla hlavu čerstvě oholenou, zbytek vyholeno několik proužků. Ovšem, hráli si s Krabem.

Jedna z nejoblíbenějších studentek se přitočila blíž.

„Tashie, šlo by... vykoupat v Ohni?“ pípla sotva slyšitelně.

„Kdo tě zmlátil?“

Zrudla, sklopila oči a mlčela. Tash zvýšila hlas: „Co ti kdo udělal?“

„Ale ne, nikdo nic. To byl včera takovej... mejdan.“ Lezlo to z ní jako z chlupaté deky. Ale znala Tash už dost dlouho, aby věděla, že ji k výpovědi donutí, dříve či později.

„My jsme měli v plánu hezkej mírnej rozjezd. Tancování, nějakou hru na fanty, postupný svlíkání, jako vyvrcholení stříhání a kdo by chtěl, mohl si odskočit vedle na rohože. Jenže když jsem tam přišla, byli už všichni nahý, polovička ostříhanejch a skákali na sebe úplně veřejně, ostatní jim fandili a bylo jasný, jak to bude pokračovat.“

„A ty ses bránila.“

„Ale blbost. V tu chvíli mi to připadalo jako dobrej nápad. Jenom jsem se chtěla něčeho napít, aby to nevypadalo tak blbě...“

„Pokud vím, tys chodila s tím... no...“

„S Merritem? Tomu jsem dala kopačky už před měsícem, kreténovi. Pak jsem chodila s Frankem, ale taky stál za... to samý. Teď nemám nikoho. Už jsem se dost těšila, ale tak rychle jsem to nečekala. Prostě mi nařídili, abych se svlíkla, a hned mě odrali Krabem. Dva kluci mi udělali sendvič a Millie mě stříhala. Bylo to skvělý.“

„Tak kdo tě teda zmlátil?“

„Já jsem o tom přemýšlela celou noc... teda ráno, než jsem vstala. Teda, já mám sex ráda, ale to, co se mnou dělali... a mně se to líbilo, čím dál víc! Myslím, že jsou to ty vibrace od Kraba. Uvidíš sama, až tě oberou pořádně. Měla jsem takovou náladu... všecko mi bylo fuk a všecko se mi to moc líbilo, kdyby mě zabili, tak bych se asi smála. Spustili jsme orgie a rozdávala jsem si to s každým, co tam byl, až už kluci nemohli. Pak přišel nějakej blbec na nápad, že si zaboxujem. Rukavice jsme neměli, a já vlastně už na ty rvačky nejsem, ale čím víc do mě bušili, tím víc se mi to líbilo. Potom někoho napadlo nalámat pár bambusů a začali jsme se řezat přes zadek, kdo vydrží víc.“ Dívka stáhla šortky a otočila se zády.

„Proboha!“ vzdychla Tash.

„Když už jsme nemohli, napadlo někoho, že si napícháme ozdoby do kůže. Žádný ozdoby jsme neměli, ale našli jsme pár spínacích špendlíků. Kdosi řekl, že by se měly opálit nad plamenem, abysme nedostali infekci. A pak někoho napadlo soutěžit, kdo nejdýl vydrží si pálit bradavku nad svíčkou.“

„Že bys nelhala? To napadlo tebe!“ řekla některá jiná.

Dívka si vyhrnula tričko. Tashie vzdychla ještě víc.

„Teď to dost bolí,“ přiznala dívka, „Ale večer to bylo bezvadný!“

„Kdo tam všechno byl?“

Pomalu se zvedlo několik rukou. Okolo dvacítky. Bylo na nich vidět, že se té rvačky taky zúčastnili.

„A to se to všem tolik líbilo?“

„Zkus si to sama. To byla taková extáze...“

Tashie se nadechla k ostrému proslovu, ale všimla si jejich pohledů, tak zase vydechla. „Po jednom se přesuňte do Hodinové věže!“ nařídila, otočila se a odešla rázným krokem. Podstatně ráznějším, než chtěla.

Uvažovala: co všechno tady dřív nebývalo, a teď je? Khazdové, techničtí kouzelníci, kteří vyrábějí v koncernu AAC ty nejzajímavější výrobky. Odkud se vzali Krabíci? Směšné hračky bez označení výrobce, bez viditelného pohonu, na první pohled bez možnosti je bez násilí otevřít. Když mezi klepety probíhají vibrace (ultrazvukové?), schopné zbavit kůži veškeré srsti, musí být přístroj něčím poháněn. Dřív mívaly šňůru k elektrické zásuvce, teď ne. Dřív neměly schopnost vypálit do kůže obrázky. Dřív...

Najednou si představila další možnost. Bylo to ze Star Treku a té věci se říkalo fázer. Byl ještě menší než Krab, ale vystřeloval blesky. Samozřejmě, je to jenom film, ale povídá se, že za války měli někteří zbraně, které vypadaly jako hračky, ale byly to bleskomety. Jenže když je dostali do rukou vojáci, byly to už zase hračky. Každá jiná. Bez loga, bez nápisu.

Ale kdo by si dovolil dát zbraně do rukou dětem? Zbraně, které působí na psychiku, takže vzroste jejich agresivita a absolutní lehkomyslnost? Je něco, co přinutí docela rozumně uvažující ženu, aby si sama způsobila popáleniny na nejcitlivějších místech? Tash znala svoje studentky, možná v útlém mládí byly potrhlé, ale už dávno je to přešlo.

Někdo, kdo tady nežije. Komu se hodí, když vzniknou nepokoje.

Ale jestli jsou někteří Krabi zbraně, pak s nimi nikdo neumí zacházet. Budou samozřejmě potřebovat výcvik. Kde ho dostanou? No ovšem, na jihu. Za tímto účelem se koná to velké shromáždění. Stavba chrámu? Asi taky, ale nebude to hlavní.

Tashie nebyla fanatický přívrženec Jihu. Každá vláda, se kterou se během života setkala, stála za prd. Princova vláda bude možná lepší než Draggonova, ale nebude dokonalá. Nikdo není dokonalý.

Nicméně měla by tam být. I za nového císařství budou platit nějaká zákony a bude nutné bojovat za práva těch, kterým se upírají. Bude zapotřebí Tash Tarkinové. Už byla z dlouholetého boje unavená a otrávená, ale teď dostala nový impuls. Se mnou si ten hajzl hrát nebude! Já mu ukážu!

Zapadla do své pracovny. Ztěžka oddychovala a rozhlížela se, jako kdyby tu místnost viděla poprvé. Byla v práci pilnější než ostatní, takže měla víc papírů než kdokoliv jiný. Registratura, narvané šanony, složky rozpracovaných případů na stole, diář popsaný černě, červeně i barevně, papírky s důležitými telefony, poznámky a vzkazy. Nic osobního. Pár pohlednic od kolegů z dovolené. A pod sklem tři zašlé fotografie rodičů; na jedné s nimi byla dlouhovlasá holčička s roztomilým úsměvem.

Zafrkala jako kůň. Teď má za úkol jít do Hodinové věže a postarat se o ty zraněné. Není jediná, kdo se vyzná v Komnatě, ale zvykla si dělat vše, co po ní chtějí. Takže by se měla svléknout, vzít si něco normálního a jít tam. Svlékla se snadno, i když chodila oblečená víc než mladí, a pak...

Zůstala v rozpacích stát nahá a hleděla do zrcadla. Nebylo tak velké jako doma, sloužilo jen ke kontrole vzhledu. Mladí nosí tričko a šortky, na nohou maximálně sandály. Kdo na to kašle ještě víc, dva pestré šátky kolem pasu a přes prsa. Svlékne se to jedním škubnutím. A svlékne se to kdykoliv, sotva nehrozí bezprostřední nebezpečí postihu.

Když přišla do Arminu, nejvíc ji šokovala bezprostřednost, s níž chodili nazí. Doma, na vlastním pozemku každý. Když přišel host, svlékl se u dveří a osprchoval se, nebo vykoupal v bazénu. Pokud přicestoval z větší dálky, absolvoval důkladnou koupel, během níž mu připravili občerstvení. V lázni se nechal obsluhovat, nejlépe od větších dětí. Nikoho nenapadlo, že by se měl po koupeli obléci. Až když odcházel.

Podle všech svědectví byl Armin rájem sexu. Pravda to byla do té míry, že vynakládali značné úsilí, aby vyhlédnutou oběť přiměli k prvnímu styku; po něm se rozhodli, zda chtějí ve známosti pokračovat, nebo se od té doby budou k sobě chovat jako kamarádi. Jistě, kamarád taky rád. Kdo neměl stálého partnera, s chutí si to příležitostně rozdal s někým, koho znal. Ale nebylo to často, a převážně se to týkalo večírků, na nichž se scházeli za tím účelem. Všeobecně žádný rozdíl proti zemím, kde ženy chodí vyzývavě a dráždivě oblečené. Pouze míň utratili za zbytečný textil.

Lidé, kteří se znali, byli zvyklí vidět se nazí od dětství. Nevzrušovalo je to; nejdivočejší dobrodružství si odbyli v pubertě. Nejen že byli zvyklí se vidět, běžně a rádi se navzájem dotýkali. Například před slavnostmi se nechávali nádherně vyzdobit; hlavně dívky si dávaly pomalovat celé tělo, se zdůrazněním intimních partií. Zákon pravil, že žena musí mít na veřejnosti zakrytá prsa, klín a zadeček. Ale neříkal, zda textilem nebo barvou, takže stačilo, když jí prsa natřeli odlišnou barvou než zbytek těla a na bradavky nalepili třpytivé hvězdičky. Dřív nosívala většina dívek v prsou třpytky, rolničky nebo zvonečky, teď už jen při slavnostech. A co dole? Existuje veliká spousta ozdob, které se nějak připevňují, ale stále je nejoblíbenější výrazná kresba. Dřív bylo v módě tetování, teď... ale ano, pořád.

Nejdůležitější je účes. Vláda považuje za potřebné kecat mládeži do věcí, které by se podstatně lépe vyřešily samy od sebe. Móda přichází a odchází; odjakživa nejrozumnější je nechat vlasy růst až do chvíle, kdy začnou vadit samotnému majiteli a navštíví kadeřníka, který s nimi něco udělá. Tashie si na účesy dřív potrpěla. Jenže vláda rozhodla, že školáci musí nosit krátký, hygienicky snadno udržovatelný účes. Je znám i důvod, otravné epidemie vší. Ale hlava nesmí být oholená, protože by si ji majitel mohl pomalovat, což bylo v módě za císařství. Důsledek: všichni chodí nakrátko a když se chtějí vyparádit, nechají si vyholit aspoň jeden proužek. To zakázáno není.

A ještě: za dodržování předpisů je zodpovědná policie. Policie pracuje v případě, kdy jí to někdo nařídí. Takže pokud někdo z mladých vypadá jinak, než se smí a sluší, jedná na základě nějaké stížnosti nebo v případě, že někdo vyhlásí kampaň. Nějaký zodpovědný orgán se pohorší, stěžuje si na ministerstvu vnitra, ministr dá příkaz policejnímu řediteli, ten velitelům sekcí, ti důstojníkům a tak to jde až ke strážníkům. Ti udělají zátah, chytí co nejvíc provinilců a podle instrukcí naženou k holiči nebo nechají vychladnout v cele předběžného zadržení. Počet chycených odpovídá ráznosti příkazů. Někteří mladí to přežijí ve zdraví, jiní se naštvou.

Tash soudila, že policie by nejlíp udělala, kdyby začala od sebe. Právě její příslušníci vypadají nejhůř. Tady v Kingtownu to ještě jde, ale jinde, třeba v menších městech... Vzorem je Indiopolis; tam má policejní sbor sice největší pořádek, ale nejhorší výstrojní kázeň. Frajerské uniformy, bez rukávů a bez nohavic, blůzy orvané tak, že je sotva kam našít všechny odznaky a vyznamenání. Nejdůležitější je čepice; zpod ní splývá z oholené hlavy na záda bojový cop, u dívek wingy až na ramena. Opasek se zbraněmi, pohled vyzařující sebevědomí a touhu srovnat každého, kdo se opováží něco spáchat. A zajímavá maličkost: v takových uniformách chodí nejen policisté, ale i jejich partneři, kamarádi, děti a každý, kdo aspoň jednou za život vztáhl pravou ruku proti portrétu císařské rodiny a přednesl přísahu. Občas při nějakém mejdanu naverbují do svých řad i nic netušící, totálně opilé turisty z ciziny. Právní důsledky jsou nejisté.

Tento způsob policejní praxe je vzorem pro menší města. Velitel či šerif rozdělí obyvatele na dobré, kteří mají všechna práva, a ty ostatní. Dobří patří do širšího okruhu ozbrojenců, mohou si dovolit všechno. Ti druzí budou přísně potrestáni. Výjimky opět potvrzují pravidlo.

Univerzita měla císařským zákonem zaručenou nezávislost, policie nesměla zasahovat na jejím území. Tento zákon Draggon zrušil. Přesto má vlastní Univerzitní ochranku, jejíž členové nosí uniformy podobné policejním, jenom divočejší. Nemají copy až na záda, ale malý copánek na temeni většina. Kdyby se dopustili chování neslučitelného s kodexem cti, ustřihnou jim ho.

Tash měla vlastní styl účesu: co nejkratší, aby o něj nemusela pečovat. Když měla pocit, že už je to moc, doprovodila nějakou žákyňku do Komnaty a nechala se ošlehnout. Doktorku Tarkinovou se nikdo neodvážil otravovat, že nemá správný účes. Holky na tom byly hůř, ale když si vzaly šátek...

Když si nechá ošlehnout hlavu jedna holka, ještě k tomu v kampusu, kde se na předpisy tolik nedbá, nic se neděje. Když to provede dvacet a víc lidí obojího pohlaví, bude z toho průšvih. A to je jen první vlna; jakmile se to rozkřikne, spousta dalších si najde důvod... Jakmile povolí jeden zákon, povolí všechny. A kdo bude zodpovědný: Tash Tarkinová.

Čert aby sebral všechny Kraby!

Vzdychla. Pak si vzala na holé tělo bílý plášť, který nosila pouze, když byla přinucena se zúčastnit něčeho lékařského. Zhluboka se nadechla, nasadila sebevědomý výraz a vyrazila do akce.

Okolo Hodinové věže se houfoval dav. Nebyli tam proto, aby prošli Ohněm, jen tak postávali, vyčkávali... ale Tash nebyla dnešní. Byli tam středoškoláci i vysokoškoláci, mezi nimi se motaly děti ze základky a dokonce předškolní. Zřejmě něčí sourozenci, možná i potomci. Když k nim přišla, obrátily se k ní všechny oči a bylo v nich napjaté očekávání.

Jedna ze studentek se rozhodla zahájit vyjednávání. V přiměřeném tichu:

„Hele, mohla by se mnou jít ségra? Já vím, že je malá...“

Ségře bylo okolo deseti a bylo na ní vidět, jak se těší.

Tash uvažovala, co říct. Naznačila gestem, aby ztichli, a pak řekla:

„Tak to je v hajzlu.“

Ještě vteřinu bylo ticho. Pak všichni propukli v smích.

Pokračovala: „Mládeži, Komnata je udělaná tak, aby Oheň zachytil všechny, co tam jsou. Už jsme zkoušeli... myslím nejvíc pět lidí. Stěny jsou z inertního kovu, nic se jim nestane. Takže zkusíme narvat dovnitř co nejvíc lidí najednou. Já budu ve středu a budu to koordinovat.“

Přesně to chtěli, takže všichni vyrazili na věž. Poněkud zmateně, Tashie předbíhali a měla problém je odehnat z cesty. Už na schodech se svlékali a odkládali vše, co mohlo shořet.

Tash se postavila doprostřed Komnaty, za ní vcházeli další.

„Můžem se mačkat na holky?“ ptal se někdo z kluků.

„Čím víc, tím líp!“

„A můžem třeba taky...“ dívka se ostýchala dokončit větu.

„Zkus to. Ale počítej s tím, že otěhotníš.“

„Určitě?“

„Za císařství tak léčili neplodnost.“

Vyvolalo to oživení, ale nezdálo se, že by došlo k praktické realizaci. Do Komnaty se cpalo čím dál víc lidí; když se řeklo mačkat, tak se mačkali. Tash už skoro nemohla dýchat. Do každého volného místa se nacpaly děti, ty byly nejvíc nadšené, chechtaly se a pištěly.

„Tak kdy už to spustíš?“ ozývalo se.

Tashie vztáhla ruce ke stropu. Pravda: ve skutečnosti přesně nevěděla, co doopravdy spouští Impuls. Jen doufala, že to bude fungovat.

Nejdřív to začalo pálit uvnitř těla. Pak pod kůží. Když se pálení stalo nesnesitelným, děti přestaly jásat a začaly křičet bolestí. A potom všichni začali hořet, plamen je uchvátil a spolkl jako tlama Leviathana. Zmítali se v křečích přesto, že byli tak těsně natlačení. Shořely jim vlasy, špína po těle a dětem všechno oblečení, které si nechaly. To už se bolest změnila na vrcholnou rozkoš, a oni by křičeli radostí, ale nemohli.

Tashie to už zažila mockrát. Zkusila odhadnout změny, a skutečně: bylo to ještě lepší. Ohni dělá radost, když v něm je co nejvíc lidí. Mazlil se, pronikal do všech tělesných otvorů a kamkoliv vnikl, všude vzrušoval. Děti pištěly, dospělí pociťovali permanentní orgasmus.

„Zkuste Oheň vdechnout!“ křikla Tash, „Pročistí vám plíce.“

Tímto způsobem se kdysi odnaučila kouřit.

Někteří skutečně vdechli a vydechli, několikrát. Bylo to fajn.

Pokud dokázala odhadnout, byla to nejdelší koupel, jakou zažila. Konečně je Oheň propustil; zvolna se vzpamatovávali, kupodivu nejdřív děti. A hned se vyptávaly, kdy budou smět přijít zase.

Tash se rozhlížela. Vypadali směšně. Tak se rozesmála. A všichni s ní.

„Tak koukejte vypadnout,“ řekla, „Ať sem může další várka!“

Už jen pohled na ten dav nahých a holohlavých vyvolal bouři smíchu. Nikdo nezaváhal, naopak se všichni cpali. Jedni ven, druzí dovnitř.

Tash zadržela tu dívku s kočičí tváří na zadní části hlavy.

„Počkej, prohlídnu si tě. Zdá se, že Oheň se tě ani nedotkl!“

„Naopak. Měla jsem pocit, že se mi vpálil přímo do hlavy. Těma očima.“

„Proč sis nechala udělat zrovna tohle?“

Dívka se otočila zády. Velké zelené kočičí oči zíraly melancholicky.

„Čí to byl nápad, tvůj nebo jeho?“

„Vlastně nevím.“

„Tak jak se to stalo?“

„Přišel a řekl, že by mi udělal kresbu, která mě potěší. Přijala jsem, protože je Zorg.“

„To jim tolik důvěřuješ?“

„Nevím. Je to první Zorg, kterého jsem viděla.“

„Co to vůbec doopravdy je?“

„Zorgové jsou... byli... odlišný druh. Vznikli... vytvářeli se...“ dívka byla viditelně v rozpacích, plavala jako u zkoušky. „Byli dárek.“

„Cože?“

„Čarodějce... nemůžeš nic darovat. Nepotřebuje žádný předmět. Všechno si dokáže vytvořit sama nebo zdůvodnit, proč to nepotřebuje. Když jí chceš dát nějaký dar, musíš jí dát něco živého. Vytvořit.“

„Teď mě to začíná doopravdy zajímat.“

„Jsou to... roboti z biologických komponentů. Základem jsou buňky toho, kdo je vytvořil. Vylepšené o další, lidské i zvířecí. Dokonalá bytost. Jeho jediným účelem je sloužit své paní.“

„Proč to tedy nedělá?“

„Jeho caana zřejmě zemřela. Neptala jsem se. Zorgové jsou prakticky nesmrtelní; možná za pár set let bude opotřebený. Je možné ho zabit, pokud máš dostatečně účinné zbraně. Ale má v programu ochranu vlastní osoby.“

„Tři zákony robotiky podle Asimowa?“

„Tak něco. Jeho Prvním zákonem je konat dobro.“

„A jejda. To mi zní jako varování.“

„Správně. Koná dobro v tom smyslu, jak je chápala jeho paní.“

„Jaké dobro povstane z té kresby, co máš na hlavě?“

„Nevím. Říkal, abych trénovala.“

„Trénovala co?“

„To neřekl.“

Tash chvíli uvažovala. Pak řekla: „Zůstaň. Naučíš se práci s Ohněm.“

Dívka kývla hlavou na souhlas. Už se kolem nich shromažďovaly davy.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Šárka. To je Sharon. Ale možná si změním jméno. Kvůli kódu.“

„Co jsi za národnost?“

„Máma byla Češka, táta Bretonec. Narodila jsem se už tady.“

„Hm. WZ Šárka. Tak exotické jméno jsem ještě neslyšela.“

„Třeba WZ Shar. ??? V kódu to jsou tři znaky, to by šlo.“

„Máš pravdu. Tak trénuj.“

Komnata byla už skoro plná. Tentokrát tu bylo ještě víc dětí než předtím.

„Mohla bych... něco bych zkusila.“

„Zkus.“

Sharon zamrkala na souhlas. Teď byla ona ve středu, Tash vedle ní jako dozor. Dřív tomu říkali supervizorka. Jenže dřív existovaly čarodějky.

Když už se do Komnaty skutečně nikdo nevešel, dala Tash pokyn, Shar zvedla ruce do výšky a začalo to znovu.

Tentokrát necítila Tash takovou bolest; nebylo na ní co spálit. Sledovala se zájmem mladší kolegyni; tak náhle pocítila vzpomínku ze včerejška. Chvíli, kdy jí Zorg vpaloval do kůže tu kresbu. Bolelo to, nesmírně příjemně.

A jako by jí náhle proletěl hlavou blesk. Velké množství informací zkomprimovaných v jediném bloku. Ještě nevěděla, co se děje... Zabolelo to, ale v momentě to bylo zas v pořádku.

A požitek z Ohně byl ještě lepší než předtím.

Když propouštěly očištěné děti z Komnaty, napadlo Tash něco, co nedělala ráda; přesto pocítila touhu děvče obejmout. Její původní výchova byla ostře proti jakémukoliv mazlení; někdo by si mohl myslet, že má chuť mít s někým sex. Přesně to si opravdu mysleli, jenže na Ostrově to nebyla chyba, nýbrž lichotka. A dotyčný obvykle přijal.

Sevřela Sharon v náručí a přitiskla se k ní co největší plochou těla. Dívka jen zavrněla a přivinula se; Tash cítila, jak se jí pod kůží napínají svaly. Sex milovala a nikdy neodmítla, i když nabídka nepřišla v nejvhodnější chvíli nebo na to sama nemyslela, což bylo málokdy. Vyzkoušela většinu kluků a taky pár kamarádek; nikdy se nestalo, že by byla zklamaná. Když to někdo uměl hůř než ona, učila ho; když byl lepší, vychutnala si to. Když jí někdo tvrdil, že je na tom něco zlého, nechápala a smála se.

Tash si uvědomila, že volně cítí její myšlenky. No, možná spíš emoce. Ale moc dobře si vzpomínala na včerejší noc a trýznivou rozkoš, když jí do kůže vpaloval tu kresbu. Sharon milovala situace, kdy byla naprosto bezmocná a někdo s ní manipuloval, aniž se mohla bránit. Vzrušovalo ji to. Do největší extáze by ji přivedlo, kdyby ji veřejně zhanobili a pak mučili, pokud možno dlouze, bolestivě a před zraky co nejvíce kamarádů.

Byla velice mladá a nikdy jí nikdo opravdu neublížil.

Tash pochopila, že stejně jako si volně čte v dívce, ona může v ní. Mírně se zeptala. Shar vybuchla extází; vír jejích emocí byl upřímný a všeobsahující. Byla přímo nabitá láskou; i jakékoliv negativní city byly příznivé. Tash překvapilo, že ta holka, jejíž jméno si vlastně ani nepamatovala, ji už dlouho obdivuje a váží si jí; má vlastně ráda všechny lidi. Procházela se jejími myšlenkami a nenacházela jedinou negativní.

Takže Tash byla nucena se zamyslet. Kdyby se byla trochu snažila, mohla by mít takovouhle dceru. Nádhernou, bystrou a přítulnou. Proč jí vlastně nikdy nepřišlo na mysl mít děti? Když byla mladá a procházela zlým obdobím, rozhodla se vším způsobem bránit. Malé děti jsou odporné, neustále křičí, něco chtějí a vyžadují péči. Když vyrostou, jsou ještě horší, soustavně otravují, stojí spoustu peněz a užitek z nich není žádný. Tohle jí stačilo; když mermomocí zatoužila plést se do cizích životů, měla víc příležitostí, než jí bylo milé. Samozřejmě velká většina případů se týkala křivd způsobených dětem; byli tu nešťastní sirotci, chovanci různých ústavů, děti bité, zneužívané, nešťastné. O všechny pečovala, žádného netoužila mít doma.

Po pravdě, chtěla by mít doma Sharon? Kolik jí je, patnáct? Asi jako jí, když zděšeně prchala před pendreky policajtů a její život se hroutil. Kdyby to byla její dcera, co by s ní dělala? Krásně vyzdobila a poslala se bavit, nebo by se o ní třásla a všechno jí zakazovala? Dovolila by, aby jí nějaký zmetek vypálil na hlavu kočičí znamení? Nebo...

Sharon jí teple vrněla v náručí. Jasně, brala by ji. Má moc hodnou mámu, která ji miluje a toleruje, že má plný dům dalších dětí, které přicházejí, odcházejí, všechno snědí, berou si co se jim líbí a nechávají tu leccos, co posbíraly jinde, nechápou pocit vlastnictví a mají dojem, že celý svět je tu pro jejich zábavu. Když se dcera poprvé v životě zamilovala a pozvala si toho kluka domů, máma jim ráno udělala dobrou snídani a v sobotu večer při oslavě nazdobila dceru jako dort spoustou šlehačky, kamarádky a kamarádi ji okusovali (s rukama za zády) a byli zapatlaní od všech dobrot a strašně se tomu smáli. Sharon má v úmyslu mít děti co nejdřív a co nejvíc, zařídí pro ně velký dům s bazénem a zahradou a bude šťastná...

Tash vytryskly slzy. I kdyby se svět měl rozpadnout, bude do konce života bránit tuhle holku třeba vlastním tělem, aby se její štěstí vyplnilo. Aby ji nikdy nenapadli těžkooděnci s pendreky a štíty, aby...

Sharon mírně zaprotestovala. Právě to si přeje! Ať jen přijdou, ať do ní buší pendreky, ať to třeba bolí, ať pozná, co je strach! Však jí vzápětí přijde na pomoc tisíc Sester, všichni jejich kluci a celý svět Dobra, bude to taková mlata, jakou tahle planeta ještě nepoznala! Porazíme ty démony! A kdyby náhodou přišla chvíle, kdy bude třeba zemřít, Sharon prožila všechny své dosavadní dny tak krásně, že jí to ani nebude líto. Však se vrátí, pak uvidíte! A bude moudrá, mocná a odhodlaná, jako Velká Matka Tashie...

Jak dlouho takhle stály? Možná celou minutu; i když jsou myšlenky rychlé, přece jen to trochu trvá. Mezitím z Komnaty vypadli ti předchozí a vrhli se tam noví, cpali se dovnitř, hádali se a pošťuchovali, odháněli děti a ty se snažily vniknout co nejblíž k čarodějkám...

„Tak dost,“ řekla Tash, „Koukám seš dost dobrá, abys to vedla sama. Kdyby se něco dělo, budu dole na zahradě...“

„Jasně!“ zazářily Shar oči, „Na mě se můžeš spolehnout!“

A znamenalo to: od této chvíle až do zániku světa.

Tash Tarkinová se protlačila ven, vyšla z Věže a zastavila se před ní. Okolo se shromáždila celá Univerzita, byli tu další učitelé, ale bylo celkem jedno, kdo tady už je a kdo přijde později. Taky cizí turisté, někteří jen očumovali, jiní využili příležitosti a natlačili se tam, kde doufali prožít něco výjimečného. Tash dostala strach; mezi tolika lidmi klidně může být spousta agentů policie, a i kdyby ne, určitě to někdo rozkecá. Jenomže to byl pouze letmý stín; pak jí došlo, že je to docela jedno. Osudy lidí řídí vyšší bytosti než my, vznešení služebníci Nejvyššího Pána. Když někoho ovládne démon, takže se stane policejním informátorem, postarají se o nás dobří andělé. A já...

Já jsem se snad zbláznila. Vždycky jsem se o všechno starala sama!

Pokud mohla odhadnout, rozjížděl se tady největší mejdan, jaký si dokázala představit. Kdo byli očištění Ohněm, shromažďovali se na prostranství uprostřed areálu. Studenti se vyhřívali na trávníku, děti řádily ve složité soustavě fontán. Konečně jednou nemusely mít na těle ty protivné hadry! Mohly volně do vody, z vody, lítat mezi dospělými a zlobit. Ještě by je potěšilo, kdyby to aspoň někomu vadilo – ale nic není dokonalé.

Tash procházela, mladí jí vstupovali do cesty a projevovali úctu. To se na Ostrově dělá tak, že se objímají, dotýkají a mazlí, dokud jejich touha po sexu nedostoupí kritického bodu. Jenže to nedělají jednomu, nýbrž všem, a koho si nakonec vyberou, je podstata Hry. Tash taková touha urážela, zvlášť když ji projevovali otevřeně. Jenže dnes ji brala; možná proto, že ji cítila sama.

Zamyslela se nad sebou. Je sex přirozená potřeba člověka, nebo slabost, které se nesluší podlehnout? Řešila tento rozpor obtížně; neměla stálého partnera a když to na ni přišlo, byla nucena se ponížit a udělat něco, co se jí nelíbilo. Třeba pozvat na večeři někoho ze spolupracovníků či dokonce studentů. Tedy: naznačit že má hlad, obvykle ji pozval sám, zkusil ji ukecávat k lepšímu posouzení jejich pracovních záležitostí, při tom do ní nalil nějaký alkohol, pozval ji k sobě domů a tam jí konečně udělal, na co se těšila. Zatím se to dařilo, ale cítila se hloupě. Ti muži se cítili ještě hůř, byla přece starší a nadřazená! Jak jednoduché to měly dávné čarodějky: šlehly po něm Impuls a bylo jasno.

V tuto chvíli, po dvou koupelích v Ohni, se přímo klepala touhou. Čubka. Strašně se styděla, ale byl to příjemně vzrušující pocit. Kam se podívala, všude se nějaké dvojice párovaly a velmi často to byli lidé, kteří se dosud neznali. Jiní se hledali, protože k sobě patřili. Zhruba polovina měla trvalého partnera, ale různé odskoky byly časté a zejména kluci byli ochotni kdykoliv přibrat další partnerku. Dívky se zoufale bránily, ale rády chodily tam, kde hrozilo nebezpečí, a do poslední chvíle provokovaly. Později si stěžovaly, ale jejich vyprávění o brutalitě rozběsněných samců se nebezpečně podobalo chlubení.

Tash si vybrala prázdné místo skoro uprostřed trávníku. Ulehla na záda, přitiskla se k zemi a vnímala příjemný chlad zespoda a teplé slunce shora. Bylo jí nesmírně příjemně.

Co se stalo potom, není zcela jasné. Někteří tvrdili, že přišel Impuls, dokonce že jej vyslala WZ Tash. Je obtížné přesvědčovat, že to není pravda. Navíc si nikdo nestěžoval, všichni ji za to chválili. To se ovšem dozvěděla snad úplně poslední; sama nepocítila nic zvláštního, jen výsledek. Tedy že se na ni vrhl nečekaný milenec.

V první chvíli ji ani nenapadlo se bránit, přesně to si přála. Oddala se mu se vší vášnivostí; na chvíli zaváhala, když zjistila, kdo to je, ale už nešlo nic změnit. Hned několik dalších párů si na ně částečně lehlo hlavami, aby vnímali jejich osobní energii, začali se navzájem různě proplétat, strkat ruce k dalším, dotýkat se a hladit. Je-li hlava oholena, působí jako významná erotogenní zóna, každý si ji chce pohladit. Když si někdo položí hlavu na druhého, dokáže se s ním propojit. Děti příliš mladé, aby se konstruktivně zapojily, si rády lehnou někomu na záda, vnímají jejich pohyby, válejí se po nich a piští, když je velcí slisují pod sebou.

Její nečekaný partner byl černoch. Dost velký, dobře fyzicky disponovaný. Byl ještě velmi mladý, ale tomuhle ho nikdo učit nemusel, měl ty znalosti vrozené jako zvíře. I myšlením připomínal spíš zvířátko; jenže přesně tohle Tash chtěla a byla naprosto spokojená, dokud neskončili.

Až pak se začala vzpamatovávat. Kromě jiného si uvědomila, že nepoužila žádný druh ochrany, takže není vyloučeno, že ji oplodnil. Jeho ta možnost nenapadla vůbec, snaha zabránit otěhotnění je pro něj vymyšlenost cizinců, drze urážející bohy. Ne že by nad tím nějak přemýšlel; pro něho je nanejvýš správné vyspat se s každou ženou v dosahu a když ji zbouchne, celá rodina ho pochválí. Že je ta žena bílá, dvakrát tak stará a vysoko postavená, jsou všechno body do plusu. Jen tak dál!

Tash ponechala věcem volný průběh. Situace byla svérázně komická, všichni byli s průběhem Hry spokojení a chtěli pokračovat. Vždycky děvčatům nadávala za lehkomyslnost, s jakou přiváděly na svět děti, jakž takž je s pomocí rodiny odchovaly a pak nechaly růst jako dříví v lese. Přikyvovaly a souhlasily, ale stejně si nedaly říct, dokud jim nezačalo růst bříško. Úplně nejlepší vtip je nalákat nic netušící spolužačku nebo mladší sestru někam, kde jí to kluci správně udělají a pak se jí posmívat.

Teď to ten kluk pěkně udělal jí, a všichni se jí budou smát. Navzdory tomu měla skvělou náladu. Tušila, že to bude pokračovat, teď by měla přijít střídačka, aby se to pojistilo. Aspoň tak jí líčily průběh Hry dívenky, co na takové akce rády chodí. Pokus nějak se vyprostit by nepřinesl žádoucí výsledek, už se stali součástí živého koberce, po němž přebíhaly rozjívené děti. Navíc ji zaujala osobnost toho kluka a zatoužila ji prozkoumat; vlastně ji vnímala, aniž si to přímo přála. Byla to spousta vjemů a myšlenek, z nichž jedna se stále vracela: Tohle mi někdo udělal schválně.

Tak třeba: Ten kluk ji vůbec neznal. Možná věděl, že je učitelka, ale co učí, neměl tušení. Není divu, chodil ještě na základku a nepředpokládalo se, že by kdy studoval dál. Vlastně ho nevyhodili jen proto, že školní docházka je povinná do patnácti let. Třikrát propadl, Ale nejvíc ji překvapilo, jak úžasně odlišné bylo jeho myšlení. Byl nedokonale zkrocené divoké zvíře. Procházel světem lidí s mnoha obtížemi a dalo se očekávat, že brzy skončí v džungli drobného zločinu.

Tash začala instinktivně jednat jako čarodějka. Prozkoumala mu mysl; byl překvapivě inteligentní a měl dokonalou paměť. Chybělo mu vzdělání; šla po přičině a rychle ji objevila, neuměl číst. Znal písmena a uměl je spojit do slov, ale rozluštit a pochopit delší text bylo nad jeho síly. To začalo hned na počátku školní docházky; jejich učitelka považovala vzdělávání barevných za ztrátu času, stejně se z nich stanou kriminálníci a děvky. Murad sám od sebe texty nepochopil a od té doby se to s ním táhlo. Co slyšel a viděl v kině, si naopak pamatoval přesně a dlouho. I když svérázně.

Když si to uvědomila, Tash se přestala zabývat okolnostmi jejich seznámení, naopak využila toho, že jsou tělesně spojeni a pronikla mu do mysli. Ona četla velice ráda; postupem času si zvykla vnímat text na každé stránce jako určitý typ mandaly, obrazu poskytujícího smysl. Když četla služební spisy, rychle skákala očima z místa na místo, chytala se klíčových slov, oddělovala důležité od zbytečných a vytvářela si náhled. Pokud narazila na něco extra důležitého, věnovala se tomu místu pozorněji. Ovšem většina textů je prázdné žvanění a vata. Později začala stejným způsobem číst knihy; jen málo příběhů stojí za to číst pozorně. A spoustu jich znala.

Povzbudila Muradovu mozkovou aktivitu a předala mu tento způsob myšlení. Několik vteřin trvalo, než pochopil a přijal; pak jej naplnila radost, ale požadoval příklad. Vzpomínala, co četla naposled a co by se hodilo pro jeho věk a zájmy. Jako z udělání si vzpomínala na samé nevhodné...

Když byla v jeho věku, milovala knížky Arthura Ransoma o Vlaštovkách a Amazonkách na skotských jezerech. Docela dobře si ty příběhy pamatovala, tak mu je začala předávat, dokonce s ilustracemi. Vnímala jeho nadšení; ale když skončila, hned z několika stran přišla odezva:

Povídej ještě něco!

Náraz telepatie jí nepřišel tak divný, jak by měl. Věděla, že za císařství považovali téměř každého za potenciálního telepata; někteří byli aktivní, většina pasivních, jen výjimky zcela intaktní. Oheň výrazně napomáhal. Tak začala vzpomínat na nejrůznější věci z knížek a filmů, snažila se předávat a zkoušela zjistit, kdo všechno ji vnímá. Když napočítala přes sto oddělených myslí, nechala to plavat.

Dostala nápad a hned ho realizovala: předala jim veškeré své znalosti z oboru, kterým se zabývala celý život. Obrana proti zvůli mocných. Mladí zajásali; teď dostávala kladnou odezvu od několika tisíc lidí. Pokud se to řádně zapsalo a zafixovalo, vyškolila právě pár tisíc lidí stejně dobrých jako je sama, tedy schopných soudit se a otravovat úřady tak dlouho, až jim podlehnou a vyhoví. Už se ozývaly první konkrétní případy: někoho vyhodili z bytu, jiného okradli podvodní obchodníci s cennými papíry a podobně. Někteří už si vyměňovali informace a slibovali pomoc.

Tash se zdálo, že si mnohem lépe vybavuje vše co prožila, včetně přečtených textů. Tak na ně prostě vzpomínala a předávala dál. Ta práce jí trvala skoro deset minut. Pak požádala, aby ji propustili z kruhu; cítila se unavená. Vzápětí jí do těla naprali desetinásobek energie, kterou potřebovala. Propadla euforii; Murad také, takže se s ní začal znovu milovat, tentokrát ještě vášnivěji. A všichni to vnímali. A všechny kolem vnímala Tash.

Při sexu moc myslet nemohla, o to líp vnímala. Došlo jí, že koberec těl, do něhož se neustále přidávali další, je také mandala, živý obraz, v němž je přítomno všechno kolem. Všimla si ptáka, který kroužil ve výši nad nimi, zkusila si představit, jak je vidí on, a bez problémů se napojila na jeho vědomí. Nikdy se nezabývala myšlením zvířat; jeho myšlenky byly primitivní, ale pocit letu na silných křídlech přímo nádherný. Zkusila... mladí zkusili vyhledat v blízkosti nějaká další zvířata a protože po kampusu se neustále nějaká toulala, brzy je našli a zprostředkovali všem.

Tash dojalo, jak bystré a schopné ty děti jsou. Stačilo jim jednou ukázat postup, hned se to naučily a rozvíjely, co jim předávala. Nebyla nejstarší ani nejzkušenější, ale zdálo se jí, že je buď úplně uprostřed mandaly, nebo blízko středu. A je ?? ???; jak vlastně přišla k tomu postavení? Bylo snad zapsáno v záměrech Ochránců už ve chvíli, kdy místo zábavy na technoparty obdržela šok, který ji vychýlil z předurčené dráhy a poslal na jinou, která ji zavedla až sem?

Jako první si ujasnila, že celá mandala je rozmístěna na zemi. Opírala se o ni zády, váha Murada i dalších ji tiskla ještě víc do měkké půdy, až ji trochu bolely lopatky, ale příjemně. Leželi na posvátné půdě Arminu, zemi zasvěcené bohům; nejen oni byli součástí mandaly, i jejich Ochránci, mohutná katedrála myslí, vzpínající se do nezměrné výše, snad až k Trůnu Nejvyššího. Pod nimi, přímo pod jejími zády, se nachází svět odporných démonů, kde jednou skončí úchylní těžkooděnci s obušky, zrádní politici, kteří je poslali, zločinci, policejní špiclové, domácí vyhazující lidi z bytů, boháči zvyšující ceny, vymahači dluhů, exekutoři, revizoři a jiná verbež. Naproti tomu my jsme Templáři, vojenská šlechta Impéria, vyslaní na tento hříšný svět, abychom bránili nevinné a co nejvíc lidí zachránili před pádem do propasti. Jsme dobří, krásní a ušlechtilí, proto naděláme ze všech lumpů cucky a zbytky zašlapeme do země; když ne hned, tak určitě zítra.

Všechny děti tu myšlenku nadšeně přijaly. Tash obdivovala, jak jsou bystří, chápaví, rychle rozvíjející každý impuls. Všechny je milovala, všichni byli její děti. V kterém okamžiku se stala Velkou Matkou? To je úplně fuk, prostě jí je. Plakala a smála se současně; a někde kousek od ní čarodějka Šárka tančila v plameni a smála se štěstím. Kolem prožívali extázi další, už teď byli spojeni myslí s mandalou a za chvíli se stanou její součástí. Uvědomovali si, že dokážou vztáhnout mysl do mnohem větší dálky, než si dosud mysleli; tak našli v prostoru a připojili svoje rodiče, kamarády, dokonce i domácí zvířátka. Někteří se dostali do sítě zcela náhodně, třeba byli potenciální telepati a zachytili echo. Jiné někdo zapojil násilím, asi jako ta zvířata. Když se Pole rozšířilo a zachytilo četné chrámy Města, ty se okamžitě staly uzlovými body Sítě a posilovaly další. Tash přestala mít přehled, co se děje; teď už to vůbec nebylo na ní. Prostě se podvolila.

Ale jednu věc si přece jen dovolila: vztáhnout mysl daleko na jih a položit otázku, zda může vzít svoje žáky a přijít pomoci budovat Chrám. Všechny její děti to vnímaly a čekaly na odpověď. Jenže odpovědí byl smích; proč už tady nejste? Jen přijďte všichni, kdo slyšíte Výzvu!

Tash se usmívala.Přivřela oči a nechala se hýčkat vlnami energie, které procházely celým světem a příjemně ji rozmazlovaly.

Mistr Denis Baarfelt přistoupil ke Kirstenu Grissovi, který klečel na okraji skály a shlížel dolů do kraje. Třásl se jako v horečce.

„Tak už víš, jaké to je?“

Kirst se k němu otočil: „Chtěl bych tam být...“

„Jsi tady. Není to jedno?“

„Ale oni...“ chlapec vzdychl, pak se usmál.

„Vnímej. Uč se koncentrovat a ukládat energii. A ničeho se neboj.“

„Ale oni jsou v boji!“

„Tak je nech. Přesně to potřebují.“

Muž s mnoha jmény, který si teď zrovna říkal Grass, stál proti Draggonovu psacímu stolu a žíly na krku mu rudě nabíhaly vztekem.

„Ty zatracenej pitomej idiote!“ řval nepříčetně, „Jak jsi to mohl dovolit?“

Draggon na něj tupě zíral. Uvědomoval si, že ten chlap je jeho podřízený, obyčejný důstojník policie, dokonce přistěhovalec, kterému pouze bylo dovoleno tady žít a sloužit režimu. Jenže když je takhle vzteklý, není radno ho ještě víc dráždit. Kromě toho nechápal, co se děje.

„Ty snad vůbec nechápeš, co se děje!“ obvinil ho Grass.

„Prosím, uklidněte se, plukovníku,“ odpověděl Draggon, „Situace zajisté není tak tragická, jak se vám na první pohled zdá...“

Grass vytuhl. „Vy vůbec nevíte, co se ve městě děje?“

Draggon zamrkal očima za brýlemi, pak pochopil. „Zajisté, nějaké nepokoje na Universitě. To se stává častěji, brzy se to uklidní...“

Grass se několikrát nadechl a vydechl, aby se uklidnil.

„Pravda je, že tam začala pracovat nějaká nová mocná čarodějka!“

„Ale nesmysl. Žádné čarodějky přece neexistují.“

„Draggone! Jak dlouho už vládnete v téhle zemi? Když jste nastupoval, dali jsme vám jediný konkrétní úkol: vyhubit všechny čarodějky! Ani to jste nedokázal. Co si sakra myslíte, že po vás chceme?“

Draggon se konečně naštval. „Co vy chcete? Kdo vy vůbec jste? Já jsem ministerský předseda Arminské republiky, a vy... Co jste vy?“

Grass vybuchl: „Co jsem já? Vy vůbec nevíte, kdo jsem?“

„Schválně, kdo?“

„Přišel jsem do téhle země, abych zničil zdejší Síť. Vaše čarodějky byly mimořádně nebezpečné, a když armáda zlikvidovala císařství, byla naděje, že se jich zbavíme. Jenže vy jste to zvrtali jako pitomci!“

„A vy? Co děláte vy?“

„Co já? Sloužím tady pitomcům, kteří mi nesahají ani po paty! Intrikuji, vraždím, zrazuji lidi, kteří mi věří! Už jsem zlikvidoval několik skvělých čarodějek, jenže pokaždé se objeví nějaká další! Víte, kolika komplotům jsem zabránil? A vy nejen že nejste vděční, vy jste si toho ani nevšimli!“

„Vy že jste...“ Draggon na něj chvíli tupě zíral. Potom najednou vstal: „Vy jste konkurenční čaroděj!“

Grass se trpce usmál. „Něco takového. Bohužel...“

„Komu sloužíte?“

„Někomu, kdo by byl na vrcholu, kdyby nebylo vás.“

Draggon to chvíli promýšlel. Možná dokonce něco pochopil.

„Vypadněte, Grassi. Táhněte k čertu a už se nikdy nevracejte!“

Grass vzdychl. „Je vaše Impérium a naše Impérium. Nejmocnější říše světa. Ta moje mě vyslala, abych přesunul centrum Moci k nám. Jestli se váš princ stane Imperátorem, pohltí ostatní říše a učiní je součástí vašeho světa. Už to chápete? Tomu přece chcete zabránit, ne?“

„Podle toho bych mu měl spíš pomáhat!“

„To byste dělal, kdybyste nebyl pitomec.“

„Ven! Zmizte! Vraťte se tam, odkud jste přišel!“

Grass odpověděl: „Jenže to nejde.“

Draggon se zamračil.

„Můj svět už neexistuje. Nemůžu se tam vrátit.“

„Vy sloužíte něčemu, co neexistuje?“

„Jak vám to mám vysvětlit? Jsou časové osy a prostorové osy. Křižovatky. Kdysi existoval bod, od kterého se svět mohl vyvíjet jinak.“

„A tehdy vás vyslali?“

„Ne. To bohužel nestihli, nebyli tak zkušení. Vyslali mě z pozdější doby, abych provedl změnu. Korekci ve chvíli, kdy se zdálo, že máme šanci. Díky vám, díky vašemu vychýlení prostoročasu. Chápete to?“

„Ne.“

„Císařství se mělo vyvinout k nejvyšší dokonalosti. Tím by převálcovalo veškerou konkurenci. Jiná Moc provedla korekci a vyslala armádu, která vývoj zvrátila a ustanovila vás, abyste to ohlídal. Nechápu proč. Asi že nikoho lepšího neměli. Já nechci zrušit vaši vládu, ta mi nevadí. Vadí mi princ, Mistr, čarodějky. Já je ničím, ale vy mi to kazíte.“

Draggon zavrčel, ale neřekl nic.

„Teď provádí korekci Mistr. Důležitou korekci. Staví Chrám, který se může stát centrem Moci. Zničí vás. Nechápete to?“

„Zatím nepoložil ani cihlu.“

„Bože, proč...? Nestaví Chrám z cihel, ale z lidí! Mění jejich myšlení!“

„A co? Není to poprvé. A pořád jsme u moci my!“

„Vám opravdu není pomoci, Draggone. A já jsem blbec, že jsem si to myslel!“

„Možná bych uvažoval jinak, kdybych vám věřil. Jenomže vy mi tu vyprávíte pohádky. Fantastické příběhy pro děti. Neexistují čarodějky, časoprostorové osy a doufám, že neexistuje ani princ. Ten kluk na jihu je podvodník, proto se o nic nepokouší. A Mistr je uslintaný dědek, kterému už haraší v kouli. Nic neříkejte, znám ho od dětství. Nikdy neměl zdravý rozum.“

Grass řekl: „Ach jo.“

„A vy jste právě přišel o práci. Jděte si, kam chcete. Třeba na jih.“

Grass sevřel rty. „Kdybychom se už nikdy neviděli, budu šťastný. Bohužel se obávám, že na světě zůstanete. Tak se držte.“

Potom se otočil a odešel.

Draggon chvíli usilovně přemýšlel. Pak zavolal Légera:

„Už jste si poradili s těmi nepokoji na Universitě?“

„Ony ustaly samy od sebe, pane. Udělali si mejdan, zašoustali si a potom se v klidu rozešli domů. Už se tam vůbec nic neděje.“

„No vida. Já věděl, že to nebude tak strašné. Takže je klid?“

„Celé město je úplně v klidu.“

„Správně. Jo, co si myslíte o Grassovi?“

„Dobrý důstojník. Mimořádně schopný.“

„Hm. Já jsem ho sice vyhodil, ale můžete ho nechat na místě, když chcete. Ať je vám vděčný. Kdyby neměl ty hloupé řeči, byl by docela dobrý.“

„Zajisté, pane. Já to nějak vyřeším.“

Draggon položil telefon a usmál se. Konečně se mu něco podařilo.

Tash Tarkinová podřimovala na předním sedadle autobusu. Za ní se mládež bavila po svém: vylosovali někoho ze svého středu, spoutali ho a mučili tak dlouho, až se přiznal k nějakým odporným zločinům. Pak ho mučili dál, aby prozradil svoje spolupachatele, samozřejmě někoho z přítomných. Do toho se pak dali a mučili ho dle stejného systému. Používali nejrůznějších metod od lechtání až po žíhání Krabem. Mučení při tom zoufale řvali.

Kraba mělo v autobuse nejmíň deset lidí, a všichni ho už uměli používat. Hned na počátku se dohodli, že se budou zdobit pouze pruhy a skvrnkami, jen jedna holka uměla jednoduché kresby. Někteří chtěli na hlavu kočičí tvář, ale to nedokázal nikdo. Taky se dohodli, že kdo zabije nepřítele v čestném souboji, má právo vytetovat si jednu tečku na lícní kost. Prozatím se nechystali nikoho zabít, ale dohoda nevěstila nic dobrého.

Tash se dozvěděla řadu věcí. Třeba: jakmile Šárka dokončila koupání hostí a nechala Oheň uhasnout, znatelně se snížila intenzita Pole. Lidé se začali rozcházet, její síla ochabovat. Pocítila únavu, tak si šla lehnout. Když se večer probudila, veškeré její schopnosti byly pryč.

Věděla proč. Nic z toho nebyla její práce, pouze plnila předem vložený program. Dávné čarodějky počítaly s možností zkázy, tak vložily svou energii do všeho, o čem předpokládaly, že se zachová. Jednoduché programy dokázaly jimi vytvořené věci plnit samy, stačilo je aktivovat. Rovněž Hodinová věž pracuje na stejném principu. Ovšem na druhé straně, Tash získala tolik informací, že se bude moci rozvíjet.

Všichni ji oslavovali Matko. Naprosto na rovinu řekla, že čarodějka není a asi v životě nebude, dokonce jim objasnila proč. Tím uctivěji se chovali. Taky jim řekla, že každá z nich má větší možnosti vývoje, že budou podstatně lepší než ona. Nadšeně přijali; jen se ujistili:

'A budeš nás hlídat? Kdyby se nám něco nepovedlo, abys nás vytáhla...'

Vzdala všechno. Oznámila, že si bere dovolenou, a přijala nabídku jet na jih s jednou skupinou. Rozpracované případy předala spolupracovníkům. Jenže když to po telefonu řekla některým oponentům, aby později nenastaly problémy, překvapila ji jejich neobvyklá uctivost a vstřícnost, téměř servilnost. Někteří ji ujistili, že pokud její požadavky budou jen trochu oprávněné, okamžitě vyhoví. A v hlase jednoho, se kterým měla dlouholeté nepřátelské spory, se objevilo něco, co by nikdy nečekala: strach.

Tash ráda vítězila, ale zvítězit bez boje jí nepřipadalo zrovna správné. Samozřejmě chápala: drby už stihly obletět celé město. Od teďka od ní každý bude očekávat zázraky; nějakou chvíli by to mohlo vydržet, potom nastanou problémy. Jaké? Neměla tušení. Nějaké určitě budou, a jistě nepříjemné. A všechny padnou na hlavu jí. Bohužel ať přemýšlela jak chtěla, stále jí na mysl přicházelo jediné řešení: vzdát se funkce z důvodu těhotenství a odejít na mateřskou. A porodit černé dítě. Pokud ne rovnou mutanta.

Všechny ostatní ženy, přesněji děvčátka, si z toho dělaly legraci. Nejvíc ty, které se domnívaly, že vzhledem k nízkému věku otěhotnět nemohou. Tash se komentářů zdržela; v téhle zemi je možné leccos.

Autobus byl narvaný, na sedačkách pro dva seděli i čtyři, další se rozvalovali na pohozených zavazadlech. Většinou hodně mladí, spousta dětí, jaké by nikdy nevzala, kdyby to záviselo na ní. Ty byly nejvíc odvázané; jak mohla slyšet, zastávaly krajně radikální stanoviska. Kdyby válka mezi jihem a severem vypukla hned, s nadšením se vrhnou do boje, ať dopadne jakkoliv.

Kdo se zrovna neprali, někoho nemučili nebo se nezdobili tetováním, dohadovali se o technických problémech. Tash žasla; během seance posbíraly tolik všemožných informací, že by mohly hned provozovat praxi, kdyby nabraly dost energie. Tash se jen děsila, že se jim to podaří.

Jedna holka nahlas četla z příručky, kterou sepsal v prvním roce po válce jakýsi kněz, když se chtěl s domorodci alespoň domluvit. Uvědomil si, že dlouhodobou izolací došlo k významovým posunům, které při komunikaci působí všemožné problémy, a chtěl to odstranit. Třeba:

„Zvlčit: naučit se dokonale transformaci na psovitou šelmu typu Lupus či Lycaon. Ve formě rozkazu: provést přesun jednotky ve formě vlků. Často se používá protažené formy: Vlčíčí rokle, vlčíčí smečka.

Původní elfský výraz pro vlka: ráca. Arminská forma: rácaa, rácao, vyslov rášša, ráššo. Zvlčit: ráššax. Sykavka se vyslovuje co nejdelší.“

„Proč tam plete elfštinu, když v Arminu nikdo elfsky nemluví?“

„Nevím. Vlk se ve staré arminštině řekne waâwr, zvlčit by bylo waâwarr.“

Zkoušeli to všichni v dosahu. Minimálně se ujistili, že vyslovovat jako šelma dá člověku dost práce.

Když už dál nemohla vydržet, otočila se k nim: „Aby se vám transformace povedla, museli byste dokonale znát tělo vlka! Viděly jste ho někdy?“

„Leda v zoologické zahradě...“ pípla jedna.

„Arminské šelmy jsou anatomicky odlišné!“ připomněla.

Jakmile jim došlo, že Velká Matka s nimi hodlá komunikovat, přišmajchlovaly se. „Jak moc je takovej vlk odlišnej?“

„Lupus sapiens? Nevím, já taky žádnýho neviděla. Než něco začnete, zkuste si to pořádně zjistit.“

„Od koho se to učily tamty čarodějky?“

„Nevím!“ odsekla a zamyslela se. Paměť napovídala, že od Ochránců, kteří na sebe uměli vzít vlčí podobu. Třeba od vlčice, která kdysi ve starém Římě odkojila Romula a Rema. Pitomost. Tehdy to byla Etrurie.

Zasnila se. Po Etruscích zůstalo pár sarkofágů, otlučené sochy, šperky, divoké barbarské masky. A ta vlčice.

„Propoj nás!“ zaškemrala jedna z děvčátek.

Tash odsekla: „Jsem v deficitu! Nemám energii!“

Hned dvě ruce se k ní natáhly s Kraby. Vzdychla.

„Myslíte, že to bude stačit na Propojení?“

Nemohla jim lhát; taky už věděla, jak používat Kraba. Vzala jednoho do ruky, aktivovala a držela, až pocítila příjemné teplo. Na její pokyn jí ti nejbližší položili ruce na tělo, další se chytali jich. Ostatní poznali, že se něco děje, a hned se taky připojovali. Tash zavřela oči, aby ji nerušily momentální vjemy, a hledala v paměti obraz toho jediného předmětu, který si pamatovala. Postavičky Romula a Rema byly dodány mnohem později, ale ta deformovaná psovitá šelma ženského rodu je určitě prastará.

Dokud hledala pomocí vlastního rozumu, nemělo to žádný efekt. Pokusila se vytěsnit z mysli všechny představy. Svět zmizel, chvíli se propadala kamsi do nekonečné hloubky a kolem ní vířily barvy a tvary. Pak se náhle vědomí vyjasnilo. Byla v nějakém starobylém chrámu, stála na kamenných dlaždicích a před ní byl oltář s tou sochou.

Starý muž v bílém rouchu, s bílými vlasy a vousy, se k ní otočil.

Tady nemáš co dělat, ženo. Jsi cizí.

Přišla jsem tě požádat o pomoc. Jsem čarodějka.

Lžeš. Nejsi nic. Táhni.

Jsem, co jsem. Hledám cestu! Pomoz mi!

Přijď, až budeš mít právo položit otázku.

Tash se naštvala. Až budu mít to právo, nebudu tě už potřebovat!

Zdálo se jí to, nebo se ten stařec doopravdy usmál?

Ztratila koncentraci a spojení se rozpadlo. Ztěžka lapala po dechu.

„Promiňte, holky!“

„To bylo bezva!“ řekla jedna, „Udělej ještě něco!“

„Ale vždyť se to nepovedlo!“

„Nevadí. Ale dala jsi mu to!“

Vzdychla. „Nechte mě bejt!“

Sikhský šofér se k nim otočil. „Za půl hodiny budeme u hospody. Vydržte! Děcka, kdo se chcete naučit řídit autobus?“

Bylo jich víc; pustil někoho na svoje místo a sám jen dohlížel.

Přece jen se jedna holka přilísala. Velice opatrně, protože jí bylo sotva třináct, nedávno vstoupila do puberty a je dosud panna. Nejspíš ještě nějakou dobu zůstane, je bílá a ze slušné rodiny. Chtěla by na gympl, takže má nějakou představu, kdo je Tash a co dělá. Před ostříháním nepatřila mezi nejkrásnější, měla bezvýraznou tvář a nosila brýle. Oči jí někdo spravil, s holou hlavou získala určitou výraznost.

„Mohla bych to zkusit?“ pípla.

„Zkusit co?“

Zvedla Kraba. Vypadala, že má dost velký strach.

Tash pokrčila rameny.

Ta holka pokynem přivolala několik kamarádek. Propojili se jako předtím; Tash s nimi jako supervizorka. A potom holka začala předávat.

Její vize byla nelítostný boj proti nekonečné armádě nindžů, nebo někoho se zcela zakrytými tvářemi, takže nepřipomínali lidi. Na naší straně bojovaly ty děti, které byly v Propojení, avšak v krásných barevných kostýmech, kluci s bojovými copy, holčičky s dlouhými wingy. Kde nebylo tělo zakryto, bylo vidět rozsáhlé barevné tetování, zlaté šperky v uších, nose, obočí. Na prstech, na zápěstí... Některé části kostýmů byly z různobarevných kovů, na vhodných místech velké blyštivé drahokamy. Chovaly se k nepřátelům strašně, sekaly do nich meči, střílely z pušek, samopalů, kulometů, minometů, podvěsných granátometů, ale i luky a šípy. Použily by i jiné zbraně, ale fantazie té holčičky si je neuměla představit. Jenže se při tom bavily, neboť nepřátelé padali příliš snadno a jejich krev byla příliš umělá. Pokud křičeli, tak směšně.

Tash byla supervizorka. Neměla jiný úkol než kontrolovat, zda to ta holka dělá dobře, ale tohle na ni bylo moc. Naštvala se a poslala na děti novou, horší armádu: těžkooděnce s plastikovými štíty a pendreky, zároveň jim sebrala všechny střelné zbraně. Ponechala klacky, nunčaky a třeba i meče. Děti kupodivu přijaly nová pravidla bez námitek. Fakt, že mohou prohrát, že jejich protivníci jsou opravdu nebezpeční, je vzrušoval. Vrhli se do boje, jenže byli strašlivě biti. Byla to hrozná mlata; Tash těžkooděnce neřídila, pouze přizpůsobovala jejich taktiku svým vzpomínkám. Děti se tvrdě bránily, ale byly nuceny ustupovat – až náhle neměly kam, všude kolem byla přesila nepřátel. Holka už nevydržela, náhle vytasila Kraba a vypálila modrý blesk přímo do přílby chlapa v těžké zbroji. Zařval bolestí, pustil pendrek i štít a začal se v křečích válet po zemi. Od dětí šlehly další barevné blesky, pokud možno každý jiného odstínu, aby poznaly svoje zásahy. Muži v těžké zbroji zakolísali – jenže holka už neudržela Propojení, takže se rozpadlo a všichni se těžce probírali.

Tash objala děvčátko pažemi a dodávala jí energii.

„To bylo bezva!“ překřikovaly se děti, jen co se dokázaly sebrat.

„Nebylo,“ řekla Tash, „Poslala jsem na vás svoje vlastní příšery.“

„Máš jich víc?“

„Jsou to příšery z mé minulosti. Nebyly na hraní. Když jsem před nimi utíkala, měla jsem hrozný strach!“

Obdivovaly ji. Ony nikdy nezažily strach. Těšily se na něj.

Uložila holčičku na svoje sedadlo a zabalila do vlastní deky. Malá koukala smutně, vypadala jako hromádka neštěstí. Vůbec ne jako odhodlaná velitelka, kterou chtěla být ve svých představách.

„Jak ti vůbec říkají?“

„Marie-Christine. Válečné jméno ještě nemám...“

„Určitě tě nějaké napadne. Lež a pokus se odpočívat.“

Děti očumovaly kolem. Těšily se na nějakou další legraci.

„Jděte si hrát!“ řekla otráveně a schoulila se na sedadlo.

Až na odpočívadlo je nikdo neotravoval.

Na tom místě stála před dvěma lety opuštěná krčma, kde zastavovali leda řidiči kamiónů. Důvod: studna, která dávala dost vody někdy i na vykoupání. Dneska tu bylo několik vrtů, ze kterých se voda čerpala ze značné hloubky. A bylo jí potřeba dost, protože hospod tu bylo několik, kavárna s cukrárnou a šesti druhy zmrzliny, čínské bistro, kadeřnictví se zkrášlovacím salónem, kolotoče a střelnice a dokonce obchodní dům LL. Na rozdíl od prokletého supermarketu Lempl stromy nekácel, ale nechal vysadit a zaměstnanci o ně poctivě pečovali. Beztak stromům v suché krajině nebylo dobře. Komu patří LL, není jisté; oficiálně se generální ředitel jmenuje Lex Luthor, jenže to je postava z comixu Superman. Samozřejmě mu nic nebránilo, aby si na to jméno nechal vystavit doklady; Tash už viděla podivnější papíry.

Každopádně děti se vyřítily z autobusu a jak byly z domova vycpané spoustou peněz, začaly nakupovat jako zběsilé. Cokoliv kdekoliv; pobíhaly sem tam, pokřikovaly a vzájemně si doporučovaly, co se kde dá vidět. Jedna holka si stěžovala na horko a její kluk ukecal prodavače zmrzliny, aby jí jeden kopeček plácl na holou hlavu; pak ji s chutí olizoval. Peněz i zmrzliny bylo dost, takže nalezli řadu následovníků.

Je otázka, zda další atrakcí skutečně chtěl být tygr, který doteď klidně odpočíval na schodech nejstarší hospody a ohryzával velkou kost. Hospoda byla první, takže prohlášená za historickou, bylo zakázáno na ni sáhnout, nýbrž musela se udržovat v původním stavu. Proto byla pečlivě rozebrána, všechny části ošetřeny a ty poškozené nebo ošklivé nahrazeny jinými. Při té příležitosti byla rozšířena a přestavěna, zaveden elektrický proud ze sítě a nikoliv z vlastního generátoru, nakonec byla sestavena, nově krásně natřena a vyfotografována na pohlednice. Kamióny, které byly další budoucí atrakcí, před ní zastavovaly stále a řidiči tam odpočívali.

Tygr vypadal na někoho z toho okruhu. Na krku měl široký kožený obojek s kovovými ostny, v uších něco ozdob, ale daleko méně než tygřice, ty jsou parádivější. Takové šelmy vozí někteří kamioňáci na ochranu. Před kým? Radši se neptejte; zločinnost ve stepi není velká, ale jsou druhy nákladu, které je lepší hlídat.

Zásadní otázka: jsou šoféři kamiónů tvrdí bojovníci? Těžko říct. V každém případě pořádní chlapi; kdo dokáže ručně vyměnit pneumatiku, musí mít sílu a šikovnost. Uniformy nemají, ale zbraně většinou ano. Všelijaké. Tygr nebo leopard je současně zbraň, strážce i kamarád.

Kdo si tygra všiml první, není důležité. Děti se seběhly a zůstaly nerozhodně stát tak daleko od tygra, jak považovaly za bezpečné. Bylo to málo, ale to nevěděly. Navzájem se pošťuchovaly a pobízely, aby ho někdo oslovil, ale žádný si netroufal. Až to padlo na Marie-Christine. Došly k názoru, že je nejlepší, tak ji postrčily dopředu.

„Ty seš tygr?“ zeptala se velmi logicky.

Neodpověděl, ale upřel na ni velké kulaté oči. Jeho panenky se protáhly v úzké svislé čárky, bylo tu dost světla.

Položila druhou otázku: „Viď, že nekoušeš?“

Z jeho hrdla se ozvalo temné mručení. Zvolna zvedl hlavu, velikou kost držel v zubech. Hlučně skousl; kost praskla a rozpadla se na dva kusy.

Marie-Christine o krok couvla. Ale ostatní děti ji pobízely.

„Nesežereš mě, že ne?“

Tak se zeptal: „Proč myslíš?“

Jeho hlas zněl jako vzdálená bouře. Hlasy šelem bývají drsné, nezkušeným lidem nahánějí strach. Marie zaváhala.

Skočil z místa. V letu jí podebral tlapou nohy a srazil ji na zem, padl na ni a přidržel si ji. Zařvala leknutím a neodvážila se pohnout.

„Odvážná. Ani ses nepočurala.“ řekl.

„Skoro jo.“

„Mně to nevadí. Spousta zvířat zanechává pachové značky.“

„Nejsem zvíře.“

„Je úplně jedno, co jsi.“

Nechal ji vstát. Olízl ji drsným jazykem, kam až dosáhl.

„Ale stejně mě nesežereš, že ne?“ pípla.

„Řekni jeden rozumný důvod, proč bych neměl.“

„Je tady spousta svědků.“

„Nepoznají jednoho tygra od druhého.“

Krátce zauvažovala. „Vy neubližujete lidem!“

„Jak který.“

Napadl ji argument, který považovala za nejdůležitější. „Jsem dítě!“

„Skvělé. Mladé křehké maso. Mláďata je nejsnadnější ulovit.“

Teď už jí argumenty došly. Nevěděla, co říct.

„Ty jíš mláďata? Kuřátka, selátka, telátka?“

„Jím.“ vzdychla.

Znovu ji olízl. Dlouhým plynulým tahem jazyka. „Cítím strach.“

„Zvířata jsou k jídlu, ne?“

„Když v boji zahyne někdo z lidí, šelmy snědí jeho maso. Nepřátelé nikdy nevědí, zda je živ či mrtev. To je právo válečníků.“

Marie-Christine mlčela, jen se chvěla.

„Když je bojovník lidí smrtelně zraněn a ví, že nepřežije, nechá se někdy zakousnout od bratra. Pruhovaného, skvrnitého...“

„Kdybych měla zemřít, chtěla bych to taky.“

„Přestože se bojíš?“

„Zatím mi smrt nehrozí. Aspoň myslím.“

Tygr se rozhlédl po ostatních, kteří je pozorně a mlčky sledovali.

„Správně. Budeš žít dlouho. A nikdo ze šelem ti neublíží.“

Neřekla nic. Zase tak moc mu nevěřila.

Temně zamručel; byl to smích. „Nevěříš. Řeknu jim tvůj pach.“

Teď pochopila. A položila otázku: „Můžeme tě pohladit?“

„Ale jo. Dělejte si se mnou, co chcete.“

Vtom zaslechla kroky. Otočila hlavu.

Byl to skoro dva metry vysoký modrooký černoch. Světlé vlasy, jen několik pramenů, mu splývaly z lebky oholené snad před dvěma měsíci. S oblečením to nepřeháněl, měl pouze umaštěné modráky s useknutými nohavicemi, ale kožené zápěstní chrániče s kovovými cvočky a opasek, na němž byly závěsy pro meč i revolver. Na tvářích měl zřetelné av~kely, ozdobné jizvy, které si bojovníci vybarvují někdy i zlatem. Už na pohled vypadal nebezpečně.

„Hraješ si s dětmi?“ zeptal se.

Tygr neřekl nic.

„Tak jo. Pohrej si s nimi, když chceš. Zatím se prospím.“

Tygr jen zamručel. Šofér se otočil a odešel ke svému kamiónu.

„Utíkejte,“ řekl tygr, „Koho chytím, toho kousnu.“

„To není fér.“ namítla Marie.

„Tak jo. Vy všichni chytejte mne. Kdo mě chytí, tomu otisknu zuby.“

Mezi dětmi to vyvolalo trochu zájmu. „Kam?“

„Kam budeš chtít.“

„Uděláš nám jizvy po zubech?“ zeptal se jeden z kluků.

„Podržím tě, dokud nebudeš mít av~kely.“

Marie řekla: „Tak jo, zdrhej. Ale je nás hodně!“

Tygr se vymrštil. Než si to mohli rozmyslet, smetl všechny tlapami, žádný mu neutekl. Některé ještě sešlehal ocasem. Pak začal prchat, ale nikdy neutekl příliš daleko, spíš jen tak kroužil. Sotva vstali, vrhli se za ním, křičeli a zkoušeli mu nadběhnout. Když se to někomu povedlo, přeskočil ho. Byl veliký, ale rychlý a obratný.

Ani si nevšimli, že na parkovišti zastavil další autobus a vystoupily nějaké děti. Dospělí se starali o občerstvení a nákupy, děti postřehly tygří hru a přiběhly se podívat.

„Hej, není vás na něj trochu málo?“ poškleboval se kluk s bojovým copem.

„A nechceš nám pomoct?“

Kluk vyrazil něco jako ostré hvízdnutí. Všichni jeho kamarádi se okamžitě vrhli do boje; byli o chlup lepší než kingtownští a tygra to potěšilo. Konečně ho občas někdo chytil aspoň za ocas. Někteří útočili v párech, dokonce triádách. Jeden z kluků mu skočil na hřbet, objal ho kolem krku a snažil se ho uškrtit; tygr se jen otřásl a smetl ho. Jenže už na něj skočili tři další a na ně se navalili všichni, kdo si troufli. Tygr řval, mlátil kolem sebe tlapami, ale nikoho ani jednou neškrábl drápem.

„Tak co? Už budeš hodnej?“

„Kolik?“

„Kolik máš času?“

„Hodně. Jay bude spát čtyři, pět hodin.“

„Skvělý. Jsi náš, dokud se neprobudí.“

Seskákali. Tygr se otřepal a protáhl. „Tak co chcete?“

Kluk se otočil ke kingtownským. Oči měl modrozelené jako moře.

„Je váš. Na co jste ho chtěli?“

Odpověděla Marie-Christine: „Vlastně nevím. Je to první tygr...“

Kluk si je pozorně prohlížel. Na rozdíl od něho neměli čitelné znaky.

„Jsem Lodovic Yves Granier z Indiopolisu. CN Loy. Delfíní garda.“

Lehce se dotkl levého ramene; každý tam měl vyžíhaného stříbrného delfína.

„My jsme z Kingtownu.“ řekla Marie-Christine. Předtím se ještě rozhlédla, zda nechce mluvit někdo jiný. Rozhodně nechtěl.

„Čarodějka?“

Zajíkla se. „Vypadám tak?“

„Ani ne. Ale vy z Města nikdy. Jste armáda?“

Lekla se ještě víc. Jen potřásla hlavou.

Věnoval jí široký přátelský úsměv. Dotkl se čela, úst a srdce, potom se zdvořile uklonil: „Nabízím ti ochranu a pomoc. Budete-li cokoliv potřebovat nebo jen chtít, bude nám potěšením. Slibuji za sebe, rod Granierů a dvanáctou ploutev Delfíní Gardy.“ ukázal na svoje kamarády.

„Ploutev?“

„Po vašem oddíl. Já jsem treska. To je... vrchní seržant.“

„Treska?“ zasmál se někdo.

„Delfíni tresky rádi.“

Tygr ukázněně stál a čekal. Od chvíle slibu se ani nehnul.

„Já... vlastně nic neznáme. Před dvěma dny jsme prvně prošli Ohněm. A mentálním spojením. Tam jsme se naučili... Do té doby jsme nebyli nic.“

„Je mi ctí vám sloužit. Obraťte se na kteroukoliv šupinu ploutve. Každý vám rád pomůže. Stejně jako vy dalším, až přijdou.“

„Ty seš domorodec? Šlechtic?“

„Ne, narodil jsem se v Savojsku. Ale byl jsem Probuzen. Jsem arminský občan a šlechtic dle práva císařovny Diany. Přísahal jsem věrnost.“

„Probuzení a přísaha – je to nezbytné?“

„Nevím. Já jsem zaslechl Výzvu a přijal.“

„Jsou u vás v Indiu všichni takoví?“

„Všichni ne. Někteří jsou nepřátelé. Někteří jsou Neprobuzení.“

„Kolik je ploutví?“

„Nevím přesně. Všichni čestní kluci a holky.“

„Všichni, kdo mají toho delfína?“

„To je znak bohyně Ecxatli. Ochránkyně města.“

Marie potřásla hlavou. „Slyšela jsem o ní.“

„V této chvíli je v ústraní. Až zvítězíme, vrátí se. Slíbila to.“

Marie usilovně přemýšlela, co říct. Pak ji něco napadlo:

„Troufl by sis na mentální spojení? My, vy a tygr?“

„Ano. Ale neumím to. Ani nemám schopnou čarodějku.“

„Já mám... tohle.“ natáhla ruku s Krabem.

Prohlédl si hračku a zamračil se. „Vy ve Městě používáte přístroje, když vám nestačí vlastní rozum? No dobře, zkus to.“

Poodešli trochu z dohledu. Marie-Christine pokynula, aby se posadili těsně vedle sebe tak, aby se dotýkali. Včetně Delfínů a tygra. Potom zkusila použít energie z Kraba k propojení.

Nejvíc byla zvědavá na tygra. Jeho mysl byla nesmírně zvláštní, pro člověka téměř nepochopitelná. Loy byl čitelnější, ale taky záhadný. A město, odkud přicházel, bylo nádherné a zářilo ve slunci jako drahokam.

Podařilo se jí udržet spojení skoro deset vteřin.

„Tvoje město je nádherné!“ ocenila, když se vzpamatovala.

„Já závidím tobě, sestřičko. Vstupuješ na Cestu a všechno je pro tebe tak nové. Tvůj život bude krásný.“

„Jo. Až se naučím udržet spojení.“

„Čas nás vyřeší.“

Jednoho z kluků napadlo připomenout: „Tygře, tys nám slíbil jizvy!“

Tygr se k němu otočil. „Jsem Grraun, vyhnanec z rodu Al~Šafra. Nesmím se vrátit, dokud mě neočistí krev nepřítele. Vaši krev proliju jako přítel.“

Vycenil tesáky a vyčkal, až mu vloží paži mezi zuby. Pak stiskl a držel, dokud se neotiskly do kůže. Samozřejmě to bolelo, ale kluk vydržel bez protestů. Vyteklou krev pečlivě olízal.

Loy poodešel kousek od nich a zíral do stepi. Marie přišla za ním.

„Těšíš se na jih?“ zeptal se.

„Co nás tam čeká?“

„Smrt. A znovuzrození.“

„Byl jsi tam někdy?“

„Tam ne.“ Chvíli mlčel, pak pokračoval: „Když jsem se připravoval na zasvěcení, dlouho jsem meditoval. Vyšplhal jsem do zřícenin Atanoru a strávil tam šest dní v naprostém osamění. Nejedl jsem a pil jenom vodu, která zůstala po deštích v puklinách kamenů. Čtvrtý den přišly vize.“

Zmlkl. V jeho modrozelených očích byla dálka moře a oblohy.

„Cos viděl?“

„Při první šanci odejdu. Chci vidět dálky.“

„Vem mě s sebou!“ vyhrkla.

Obrátil se k ní a usmál se. „Všichni půjdou, až je dálka zavolá. Nikdo se nezachrání.“

Zachvěla se. Slunce pálilo, přesto cítila slastné mrazení.

„Sejdeme se, čarodějko. Přijď do Telporontostu, až budeš chtít. Ukážu ti, co tě čeká.“

„A co mě čeká?“ vzdychla.

Jen se usmál: „Tvůj osud.“

Errata:

30.05.2021 11:42