Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pobřeží Kypru u Limassolu, mimo čas

Dvě krásné dívky, rudovláska a černovláska, cvičily na pláži šerm kordy. Byly obě stejně dobré a nebylo to jejich první střetnutí, takže jim trvalo dlouho, než některá získala nějaké body. Nevadilo to, neznaly únavu. Až po dlouhém čase se černovlásce podařilo oklamat soupeřku fintou a vzápětí ji bodla hrotem kordu rovnou do srdce.

Rudovláska sklonila zbraň a zašklebila se: „Jau! To bolelo!“

„Nekecej, že cítíš bolest.“

„Tak ne, no. Ale naštve to.“

„Jedem dál?“

„Výměna zbraní!“ Rudovláska švihla kordem a proměnila jej v devítiocasou kočku. Poněkud netradiční, s mimořádně dlouhými ocasy.

„No teda! Takovou věc by křesťanka vůbec neměla vzít do ruky! Nestydíš se?“

„Na pohanskou stvůru můžu klidně vzít bič!“

„Tak já na tebe taky!“ Černovláska používala jeden pramen, ale o to delší.

Vrhly se na sebe, honily se a šlehaly jedna druhou, až z nich cucky lítaly. Samozřejmě, ani to nikam nevedlo. Ale zacvičily si.

„Tohle nemá cenu, Káťo!“ řekla nakonec černovláska a zrušila všechny své zbraně, „Blbnem takhle každou chvíli a efekt žádnej.“

„Máš nějakej jinej návrh, co dělat v osobním volnu?“

„Jeden bych měla. Jenže...“

„Třeba vyrazit trochu mezi lidi, Dito? Jak dlouho jsi tam nebyla?“

„Konkrétně – kam?“

„Dostala jsem nějaký echa. Pamatuješ na Denise Baarfelta?“

„Ten ještě žije, pokud vím.“

„Pořádá nějakou větší akci. Chrám.“

„Minule nám zakázal vstup.“

„Zakázal... nemá právo nám něco zakazovat. Slušně požádal, když už.“

„Tebe požádal. Nám to zakázal.“

„Vážně Denis?“

„Někdo to každopádně byl.“

Chvilku uvažovaly každá samostatně.

„Někdo by nám to musel povolit.“ řekla konečně Káťa.

„Řekneš mu?“

„Pojďme se nenápadně přeptat!“

Souhlasně kývly a odešly.

Jiří, zvaný Drakobijce, právě zkoumal nějaká hlášení, když vešly.

„Káťo! Zase sem vodíš nepokřtěný pohanky?“

Dita mu věnovala jeden z nejkrásnějších úsměvů.

Vstal, přistoupil a políbil ji na tvář. „Dávno jsi tu nebyla. Posaďte se, holky. Co hezkého jste mi přinesly?“

„Neříkej, že to nevíš.“

Věděl, samozřejmě. Ale chtěl být zdvořilý.

„Co ty na to?“

„Povídám, posaďte se.“

„Aha. Takže nesouhlasíš.“

„Denis má jistou koncepci, jak by chrám měl vypadat. Netvrdím, že je mi všechno naprosto jasné. Každopádně nechce, abychom se mu tam pletli.“

„Důvod?“

„Chce zapojit co nejvíc lidí bez duchovního poznání. Postavit ten chrám jejich rukama. S co nejmenší pomocí magie.“

„Nechápu. Kdyby chtěl, může ho stvořit během okamžiku.“

„Ty toho nechápeš víc, Dito. Mohl by, a lidé by se mu obdivovali. Ale to by nebyl jejich chrám, jenom další památka z císařských časů. Chce, aby jejich ruce otesávaly kameny a stavěly zdi. Jejich práci, bolest a krev.“

Dita udělala otrávený obličej. Potom se ušklíbla:

„Chtěla bych to vidět na vlastní oči!“

„Zakázat ti nic nemůžu. Ale myslíš, že mu tvá přítomnost pomůže?“

„Byly bysme naprosto hodné a nenápadné!“

„Vy dvě? Neumím si představit, že byste někde nevyvolaly rozruch. Alespoň dosavadní zkušenosti tomu nenasvědčují.“

„Kdežto ty se všude chováš taktně a ohleduplně!“

„Přiznávám, že ne. Proto nechodím nikam, kde mě nezvou.“

„Denis by nás pozval, kdybysme mu řekly.“

„Nepochybně. Miloval tě, Afrodíto.“

Černovláska skromně vzdychla, ale neřekla nic.

„Netrap ji, Jirko.“ řekla rudovláska, „jí se stává často, že se mužům líbí.“

„Ano, o tom nepochybuji. Co ty se jí tak zastáváš? Závidíš jí?“

„No dovol!?“

„Co že jste se tak daly dohromady? Že jste obě z Kypru?“

„Ty snad proti Ditě něco máš?“

„Nech ho, Káťo. On jen tak provokuje, copak ho neznáš?“

„Právě že znám. Mlží, provokuje a odvádí pozornost. Bavme se o Denisově chrámu a jestli nám dovolíš se tam jít podívat.“

„Já do tebe vidím, Káťo. Ty doufáš, že když se mu vhodně připomeneš, šikovně někam přidá kapli Svaté Kateřiny.“

„A co? Tvoje ikona tam bude docela určitě!“

„Já tam chci bejt taky vymalovaná!“

„Nepřichází v úvahu! Co ty máš co dělat v křesťanským chrámu?“

„Vy křesťani jste neskutečný! Vy oba máte chrámy po celým světě! Ty moje leží v rozvalinách, a moje sochy jsou tak leda v museu!“

„Jenže my o svoje věřící taky pečujeme! Tys jim leda blbla hlavu!“

„No dobře, tak jsem pitomá. Ale nejsem náfuka jako vy!“

Chvilku to vypadalo, že se pohádají, možná i poperou. Ale udržely se.

„Podívejte, holky: Denis je pouhý člověk. I všichni ostatní jsou lidé. Mají dobré úmysly, ale nikdo nedokáže říct, jak jejich záměry dopadnou. Já bych nechtěl, aby pak na nás něco sváděli. Třeba na tebe, Dito.“

„Škodit bych jim rozhodně nechtěla!“

„Slibuji, že na ni dám pozor, kdybysme tam šly. Věř mi!“

„Věřím, Kateřino. Když chcete, podívat se můžete. Ale kdyby to záleželo na mně, maximálně bych se na chvilku vmísil do davu. Nic víc.“

„Takže bys šel s náma?“ rozzářila se Dita.

„Podívej, nejsem blbej. Je mi jasný, že ať nařídím cokoliv, stejně se tam půjdete aspoň kouknout. Dokonce tuším, který holky půjdou s váma. Johanka, Magda, Markétka, Barča – a tak dál. A samozřejmě muži...“

„Včetně tebe!“

„Tvoje kamarádky tam budou taky, Dito. Artemis, Athéna, Eponé, Freya...“

„Neříkám, že ne. Ale budou se chovat slušně.“

„Nepochybuji. Ale co ty známé výtržnice, třeba Themis nebo Discord?“

„V tom případě je usměrním...“

„A nastane rvačka. Nemysli si, že to nechám jen tak!“

„Naopak. Vlítneš do toho a budeš je mlátit hlava nehlava. Známe tě!“

„Chceš říct, že se rád peru? To odvoláš!“

„Když se napiješ, a když tě kluci vytočej nějakou poznámkou...!“

„Ještě řekni, že jsem opilec!“

„To neříkám. Ale víno z Kypru máš rád!“

„Pili jsme ho spolu!“ řekla Kateřina, „Přestanem se hádat, hodíme na sebe správný kostýmy a skočíme někam do hospůdky. Dořešíme to tam...“

„Fajn. Jakej čas a jaký místo?“

„Kypr, ne? Na tom jsme se shodli... Malá hospůdka, smažený ryby...“

„Proč neskočíme rovnou za Denisem do Arminu? Nějaký stánky už tam určitě otevřeli...!“

„Ne!“ nadskočila Dita, „Já mám nápad! Co takhle otevřít si provizorní řeckou restauraci? Jirko, ty budeš péct gýros a my budeme nalívat víno...“

„No vidíš! Právě toho jsem se bál. Co přidáš do toho vína?“

„Nic! Čistý víno z pravejch hroznů! Na moji hříšnou duši!“

„Vy tupověrci máte nějakou duši, pohanko zaostalá?“

„Ty chceš ještě dostat do držky, Káčo?“

„Ne, ona má pravdu. Pohan žije v hříchu, podobá se dobytku a duše je mu na obtíž. To je oficiální verze.“

„Správně, to jsem celá já. Tak jdem na to víno?“

Tash Tarkinová nikam nespěchala, zůstala jako host v Sun City u Moniky Morrisové. Znaly se z četných pedagogických porad, kursů a školení. Monika tam chodila, ačkoliv tam vlastně neměla co dělat, když to pořádala vláda severu, tedy ministerstvo školství. Jenže vyhodit odkudkoliv reprezentanta jihu, to by se organizátoři museli zbláznit.

Oficiálně byla Monika ředitelka školy v Sun City. Jak přibývalo obyvatelstva, přibývalo též dětí, takže bylo zapotřebí dalších učitelů, převážně děvčat Monikou vycvičených. Městská rada to pochopila a nechala vybudovat docela nový školský areál, kde byly všechny druhy vzdělávacích zařízení od mateřské školy po... tady je problém. Střední, vysoká, univerzita? Monika netrvala na ničem, ale z její školy vycházeli lékaři i inženýři, kterým jen stačilo nechat si dosažené vzdělání potvrdit někým, kdo má na to právo. Což Monika samozřejmě nebyla, ačkoliv být mohla. A dál, na jihu nebyl nějaký papír až tak nutný, mnohem důležitější bylo, co kdo umí.

Drtivá většina rodičů byli přistěhovalci. Jako takoví měli své představy o slušném chování dětí; třeba že mají ve škole chodit oblečené, minimálně do dvou kusů oděvu, trička a trenýrek. Monika uznala oprávněnost požadavku a vydala závazný pokyn. Zároveň ale přišla na to, jak děti odměnit za dobrý výkon: za první plus (malá jednička) si mohly svléknout tričko, za druhý plus i kalhoty. Rozumějte, nebylo to povinné, bylo to právo. Děti pochopily okamžitě a do velké přestávky byla většina nahých; ježto se tou dobou chodily koupat do bazénu, větší do řeky, velmi vhodné opatření. Celý den vydržely oblečené jen děti mimořádně hloupé nebo nespolupracující.

Tento nápad se rychle rozšířil po celé zemi. Teď nemluvíme o Kingtownu, ten je příliš blízko ministerstvu školství. Ani Iron-city, městě prokletém, kde nefunguje nic pořádně. Ani o Indiopolisu, kde mají vlastní zvyklosti. Je řeč o malých městech a vesnicích, kde učitelé těžko dokážou sjednotit požadavky školské správy se zvyklostmi rodičů, natož přáním dětí. Aby se vůbec dalo přežít, je nutné zřídit blízko školy koupaliště, kam se chodí průběžně osvěžit všechny děti a většina dospělých. A když se koupou, není dlouhodobě únosné, aby do vody skákaly v šatech, i když minimálních. Takže je svléknutí skvělá možnost, jak děti rychle odměnit.

Jiný problém byl, jak žáky mimořádně tvrdě potrestat. Monika vymyslela i to: kdo se dopustil něčeho hodně zlého, byl poslán k holiči. Směrnice ministerstva nařizují krátký, hygienicky snadno udržovatelný účes, aniž přesně specifikují, jak má vypadat. Takže kdo něco opravdu ošklivého vyvedl, bylo mu nařízeno dát se předpisově ostříhat. Ostatní taky museli, ale učitelka ráda přehlédla, že to neudělali. Jasno?

Výsledky byly jasné. Pořád mluvíme o poměrech na venkově! Tam děti nemají mnoho možností k zábavě, přesněji vůbec žádnou. Co jim zbývá? Prát se mezi sebou. To samozřejmě dělaly, neboť se doslechly, že na jihu bojuje každý. Co by si počaly, až na ně jižané vpadnou? I v té nejmenší vesnici vznikly nejméně dvě party, které spolu bez ustání bojovaly, samozřejmě pro zábavu. Čas od času se však stalo, že se dostaly do boje proti sousední vesnici; tehdy se boj mohl zvrhnout v docela vážný.

Od Kingtownu na sever se nacházejí úrodné oblasti, kde roste téměř vše samo od sebe, stačí hodit semena na zem. Proto tam směřovala hlavní vlna přistěhovalců, ale průběhem času jich hodně zkrachovalo a jejich polnosti schlamstly velkostatky, za účinné pomoci bank. Banky vůbec odvedly značně špinavou práci na likvidaci drobných farmářů, ale o tom teď nemluvme. Kdo na severu zůstal, byli převážně bohatí, až velmi bohatí majitelé pozemků. Jejich děti byly rozmazlené a ničemné, zvláště vůči dětem chudých farmářů, pokud nějací zbývali. Pak tu ještě byli nádeníci a chudina všeobecně; právě ti měli nejvíc dětí, často však různě barevných a hovořících jazyky, jakými učitelé mluvit odmítali. Tyto děti ve škole vyloženě trpěly, ale chodit tam musely, jinak by rodiče byli trestáni.

Mezi Kingtownem a hranicí jihu byla krajina méně úrodná, sestávající převážně z lesů a stepí. Vhodná činnost na takovém terénu je pastevectví. Tam vznikl fenomén, který se v budoucnu stal proslulým: Pastevci. Dospívající kluci, kteří opouštěli rodné farmy a táhli s dobytkem tam, kde se zrovna zelenala tráva. Žili tam týdny i měsíce a postupně vytvářeli svébytnou kulturu. Černoši, zvláště Wassongové, měli svoje morany; Pastevci byli bílí, ale chovali se skoro stejně.

S jednou výjimkou: neměli mezi sebou děvčata. Ty možná byly ochotné se toulat s nimi, ale jejich rodiče o to rozhodně nestáli. Jejich nedotčenost byla cenná; tak ať si kluci laskavě shánějí partnerky pro první sexuální zkušenosti, kde chtějí. Třeba mezi černoškami, ty takové problémy neměly.

Typický pastevec byl kluk mezi třinácti a dvaceti, původně bílé pleti, ale opálený do tmava. Což nemuselo být vidět, neboť se běžně malovali, čím divočeji tím lépe. Výrazným znakem byl bojový cop; když vyjížděli se stádem, jeho dívka mu ho hezky upletla a okolo pečlivě vyholila, ale jak čas plynul, kluci zarůstali a vypadali čím dál divočeji. Divoký vzhled jim vyhovoval, leckomu z nepřátel naháněl strach.

Pastevci byli tvrdí. Rádi lovili cokoliv, co se dalo sníst. Když ulovili zvíře, malovali se jeho krví. Pokud vyznávali loveckou magii, věšeli lebky ulovených zvířat na zvlášť vybrané stromy. Všeobecně byli křesťané, avšak věřili v různé duchy, strašidla a bytosti, které by jim rády uškodily, kdyby se včas nechránili. Tyhle zvyky se ovšem velmi lišily.

Svérázný vztah měli ke dvěma přikázáním: nezabiješ a nepokradeš. Jejich povinností bylo střežit stáda před zloději, ale občas se to nedařilo. Tak zloděje pronásledovali a když ho chytili, naložili s ním podle toho, kdo to byl. Přítele nechali jít, někdy i s kořistí. Nepřítel... no, oni vlastně neměli nepřátele. Nikdy si nikdo nestěžoval.

Občas se starší kluci dohodli a vyrazili na výpravu. Samozřejmě tam, kde bylo hodně majetku a dostatečně špatní lidé. Na velkostatky! Za tím účelem se sdružovaly různé tlupy Pastevců, i když do té doby spolu bojovali. Pomáhali jim otevřeně či tajně lidé, kteří v těch místech žili. Přívrženci Jihu, samozřejmě. Všichni Pastevci fandili jihu a bojovali proti každému, kdo ne. Byli vychytralí, odvážní, dokázali se perfektně skrývat a toulat se na vskutku nečekaných místech. Policie je samozřejmě honila, ale marně.

Děti, které řádně chodily do školy, si po vyučování rády hrály. Jaká byla nejoblíbenější hra? Na Pastevce, ovšem. Takže být nazí, pomalovaní, s dlouhými vlasy, zvláště majestátním copem. Jak čas plynul, postupně jim rostlo sebevědomí, až z nich vyrostli skuteční Pastevci.

V Sun City byly velké jatky a továrna na konzervy. Pastevci tam přijížděli prodat dobytek, a taky si trochu užít. Mladí chlapci tam prožívali vstup mezi dospělé: poprvé se opili, poprvé si užili se ženskou. Zdůrazňuji: byli přistěhovalci. Jejich holky byly taky cizinky. A Sun City je pohraniční město, kde se střetávají zcela odlišné civilizace.

Monika bývala kdysi velmi rozverné děvče, a vedla k tomu i svoje žákyně. Teď už to nebylo, co bývalo. Dospěla, uklidnila se a získala funkci. Taky Glenn Morris byl velmi důležitý muž, trávili většinu času v zaměstnání a když přišli domů, často se hádali. Nebo alespoň na sebe vrčeli. Přestože to nikdo neřekl nahlas, důvodem byla Moničina neplodnost. Ne jediným, ale asi dost důležitým.

Tash taky neměla děti, byla velmi důležitá a velmi zaměstnaná. Monika ji ubytovala u sebe ve škole a poněkud se pobavily, ale nezlinkovaly do pitoma, jak se na princezny sluší. Popíjely jen mírně, hlavně si jedna druhé stěžovaly, jak se jim práce nedaří. Zvláště Monika si stýskala; svět se točil směrem, který se jí nezamlouval. Události v Kingtownu se jí naopak moc líbily a Tash chválila. Navrhovala, aby hleděla získat významnější místo přímo na ministerstvu školství, což ovšem Tash prudce odmítala; s většinou úředníků na ministerstvu se nesnášela a zlepšení neočekávala. Takže se pohádaly, pak chvíli plánovaly a nakonec si vzájemně brečely na rameni.

V pozdních nočních začaly projednávat, jakým způsobem se bude v budoucnu vyvíjet arminská společnost. Shodovaly se v jednom: že je nečeká nic dobrého. Monika zoufale nesnášela přistěhovalce, nejradši by je všechny vybila. Tash taktně připomněla, že je taky přistěhovalec; Monika překvapeně mávla rukou a pak vysvětlila: Tash a ostatní jsou Armini první generace, šlechta volbou. Přistěhovalci jsou ta pakáž, která se odmítá přizpůsobit a pohrdá jejich velkorysými nabídkami. Jak vysvětlovala svoje názory, začala postupně zaplétat do řeči cizí slova, kterým Tash nerozuměla. Nakonec už chvílemi mluvila jen pro sebe.

Takže Tash začala taky povídat pro sebe. Například ji překvapilo, že její děti se v představách viděly ve fantastických kostýmech, přestože v reálu chodily nahé. Monika plynule navázala: všichni Pastevci si tady v Sun City kupují nádherné válečné obleky, čím fantastičtější, tím lepší. Oblíbené jsou vojenské uniformy, z jakéhokoliv období a kteréhokoliv státu. Ještě víc se jim líbí cirkusácké, ovšem i ty jsou pouze základem pro vlastní uměleckou tvorbu: našívají na ně plíšky, sklíčka, třpytivé věci všeho druhu, třeba i rozsekané na kousky. Dále věci, které dělají nějaký hluk: rolničky, zvonečky, vojenská vyznamenání, mosazné nábojnice.

A zase Tash: uniformu by měl bojovník správně získat tak, že původního majitele zabije a oděv mu vezme. Tím spíš hodnostní označení a medaile. Tak se to aspoň povídá v Kingtownu. Monika ožila, začala vyprávět něco o válečných trofejích, které získal někdo jiný někde jinde, ale v průběhu řeči už zas přešla do cizího jazyka a povídala si pro sebe.

Tash to nevadilo. Napadlo ji, že hlavním důvodem, kvůli kterému lidé nosí oděv, je příjemné vzrušení, které zažívají při svlékání. Za císařství byla nahota tak normální stav, že ji nikdo nevnímal jako vzrušující. Když chtěli uspořádat orgie, museli na to pozvat čarodějku, aby je přinutila. Pak se to všelijak vyvíjelo, ale stejně to nejvíc baví turisty, ti sem jezdí hlavně kvůli sexuálním zážitkům.

Monika se pokusila reagovat nějakým dalším příběhem. Jeho účastníci ji očividně štvali ještě teď, vztekala se, dávala jim všelijaká ošklivá jména, občas i srozumitelná. Tash si překvapeně uvědomila, že jí začíná čím dál víc rozumět. A souhlasit s ní.

Nakonec usnuly, ani nevěděly jak.

Jana seděla na útesu a koukala do krajiny. Děly se věci, které ji trvale překvapovaly. Očekávala to, takže mlčela; ale občas by se ráda vrátila do našeho mangrove a žila tam v osamění, jako celý život. Jenže už nemohla; utrápila by se zvědavostí. Potkávala spoustu nových lidí a dělo se tolik zajímavého! Jistě, ne všechno se jí líbilo. Ale...

Především jí vadilo, že se stala členkou hlavního štábu. Netoužila po tom, radši by zůstala nenápadná a skrytá. Jenže musela fungovat jako spojka, vyřizovat různé vzkazy a dávat rozkazy lidem, které neznala. Mnozí byli hodně zvláštní. Nic proti nim neměla, ale radši by se jim vyhnula.

Třeba Denisovým kolegům z řádu, které poznala v Kapitule. Nebyli špatní, naopak velmi schopní, ale nepatřili sem, byli z jiného světa, přišli vykonat určitou práci a až ji splní, zase odejdou. Do té doby ovšem vyvolávali pozornost a u některých místních i ostražitost. Hlavně u šelem; a Jana byla šelma stejně jako já. Nedůvěřovala jim.

Zpočátku konali porady nad mapou, dlouho nad ní kroužili siderickým kyvadélkem a zakreslovali směry telurických proudů. Nakonec se shodli na tom správném místě; leželo na půl cesty mezi Sun City a Aurrgharrem, ale bylo skoro stejně přístupné (i nepřístupné) ze všech tří měst šelem. Prozatím to byl zalesněný kopec, kde nebylo nic zvláštního; leda že minulá větrná smršť porost hodně zpustošila, stromy ležely pokácené a svalené jeden přes druhý, v téměř neprostupné změti. Mágové kopec důkladně prozkoumali, měřili různé aspekty energetických vlivů a nakonec vydali verdikt: Ano, toto je správné místo. Denis s nimi souhlasil; ještě si svůj názor ověřil v meditaci a pak rozhodl: ano, tady to bude nejlepší.

Potom nastalo vyjednávání se šelmami. Sešel se reprezentační výběr stařešinů, mnozí dokonce pamatovali válku. Dlouho meditovali a zpívali modlitby, některé jsem ani já neznal. Někteří mě překvapili, že ještě žijí; o mně si taky mysleli, že už jsem mrtev. Do jejich diskusí jsem se raději nepletl, na rozdíl od Denise. Ten se trochu obával, ale zbytečně, nakonec vydali souhlasný verdikt. A mohlo se dovolit přijít lidem.

Začali se sjíždět ze široka daleka. Převážně mladí, často pouze dospívající děti. Pokud byli natolik nedospělí, že nebylo rozumné pustit je na cestu samotné, doprovázel je jeden až dva starší. Pocházeli z jihu, severu, z ciziny i z míst, která je těžké definovat. Měli různou barvu pleti, různý vzhled, hovořili nejrůznějšími jazyky. Postupně si zvykali mluvit arminsky a přizpůsobovali se zdejším podmínkám.

Nejdřív rozebrali větrnou smrští pokácené stromy a postavili si z nich přístřešky. Každý jak uměl; stejně se v nich moc nezdržovali, pouze přespávali, den trávili venku. Velitelé zahájili odsekávání zbývajícího porostu a odkopávání hlíny, aby se dostali na holou skálu. Nebylo to snadné, avšak stále přibývalo ochotných rukou, takže práce šla rychle od ruky.

Stále zbývala spousta volného času. Aby se mladí nenudili, rychle se vynořilo množství obchodníků, vedených upřímnou snahou něco na nich trhnout. Nejlepší kšefty měli samozřejmě ti, co vytvářeli tetování, malování a jiné druhy výzdoby; nejvíc kadeřníci. Udělat něco s hlavou byla nejdůležitější starost každého, kdo přišel. Docela vyholit se nikdo nenechal, to nechávali na pozdější dobu, až přijde někdo, kdo umí zapálit Živý Oheň. Zatím se jejich účesy skládaly hlavně z copánků a vyholených proužků; kluci měli bojové copy, dívky cokoliv, co je zrovna napadlo.

Jana se kamarádila s každým, koho potkala. Přesněji: byla ke každému milá a zdvořilá, ochotně jim pomáhala v čemkoliv a napomáhala zlepšit atmosféru. Nicméně nikoho si mimořádně neoblíbila a odhadovala, že až odejdou, nebude se jí po nikom stýskat. Byla rezervovaná.

Denis se objevoval málo. Většinu času trávil plánováním stavby a jednáním se spolupracovníky. Maximálně si zašel na dobrou kávu do provizorní krčmy, kterou otevřela jedna parta přímo uprostřed přístřešků. Gheorgios opékal řecký gýros, Dita a Káťa nalévaly víno, točily pivo a vyráběly nejlepší zmrzlinu široko daleko. Když nestíhaly, přizvaly na pomoc dva výrostky tak v Janině věku; John si hned první den dal čerstvě vyholit hlavu, aby každý mohl obdivovat sedmihlavého draka, kterého měl vytetovaného, a dlouhý cop nabarvit na ohnivě červeno, jako dračí ocas. Druhý byl Artie; nemeškal a nechal si cop nabarvit na zeleno, aby mu nemusel závidět. Jana je měla docela ráda, byli veselí, neustále se žertem hádali a pošťuchovali, zvlášť se přetahovali, kdo má točit pivo a kdo zmrzlinu. Kupodivu Denis si je moc neoblíbil, dokonce z nich vymámil slib, že se budou chovat mimořádně slušně a nic nevyvádět. A skutečně, byli vzorně hodní a nic nevyvedli, ačkoliv je podezíral z těch nejhorších věcí. Byli u všeho, co se sběhlo, jejich drzé čumáčky se vždycky odněkud vynořily a... nic. Jen koukali.

Zvláštní poměr měli k penězům. Byli jedni z těch, kdo uzavřeli smlouvu, že stát bude platit za všechny, kdo pracují na stavbě, tedy zaplatí vše, co se sní a vypije. Výjimkou mohli být cizí turisté a náhodní příchozí, nikdo však obsluhu nekontroloval, takže dávali zadarmo i jim. Krčma Kypros byla prostě veselá a pohostinná, Denis tam rád odpočíval a když chtěl s někým něco projednat, pozval ho sem.

Dneska byli jeho společníky Jarvis Kerr, Kirsten Griss a Andreas Valmont. Mistři Kapituly se netajili obdivem k arminskému systému boje se zločinem; pokoušeli se Denise ukecat, aby jim princ zapůjčil svoje assassiny k vyřešení některých problémů, které je trápily. Denis samozřejmě nechtěl; vůbec nerad povoloval příslušníkům vojenské šlechty hostování v cizině.

Náhle si povšiml, že okolo krčmy se už příliš dlouho potlouká kluk zjevně indického vzhledu, oblečený pouze do ušmudlaného žlutého hadru kolem boků a ušmudlaného červeného šátku, uvázaného jako turban, ve kterém měl frajersky zasunuto paví péro. Ničemu nevadil kromě toho, že soustavně obtěžoval Johna i Artieho, škemral od nich různé dobroty a ještě jim je kritizoval, takže hned měli důvod se s ním hádat. Když jejich křik přilákal Denisův zájem, zbystřil pozornost, pak se otočil a zeptal se: „Co ty tady děláš?“

Indický kluk se na něj kouzelně zazubil. „Co, nemůžu tady bejt?“

Denis se zatvářil až příliš nepřátelsky na svůj obvyklý vznešený klid. Chvíli si hleděli do očí.

Co tady chceš?

To tě může napadnout. Zvědavost mi nedá spát!

Žádal jsem, aby sem nikdo z vás nechodil!

Proč tady nemůžu bejt já, když jsou tu oni?

Nejsi trochu jiná kategorie?

No a co?

Denis neřekl ani slovo. Kluk taky mlčel, jen se šklebil.

Slyšel jsem povídat něco o nějakým chrámu. Chci ho vidět!

To se tě netýká. Bude to křesťanský chrám!

Slyšel jsem, že tam budou vymalovaný některý kamarádi. Tak jsem se stavil, že aby se na mě náhodou nezapomnělo.

Chceš říct, že tam chceš být taky?

A na čelným místě! I s celou svojí rodinou.

To vážně chceš?

A ty – odvážíš se nesplnit moje přání?

Denis zaváhal. Na pár okamžiků sklopil oči. Klukovi to stačilo.

„Já jsem vlastně přišel jenom na zmrzlinu!“ řekl nahlas.

Artie mu natočil správnou porci a ještě dozdobil šlehačkou. Indický kluk se zasmál, poděkoval a vzápětí zmizel.

„Ano,“ řekl Denis, „Myslím, že bychom vám měli vyhovět.“

„V jednom cizím světě,“ řekl Kirsten, „existuje funkce zvaný hatani. Je to zároveň lékař, vyšetřovatel, soudce i vykonavatel. Když mu předložíš nějaký problém, jde po něm, dokud ho nevyřeší.“

„Chápu.“ řekl Jarvis Kerr.

„Dokážou to i vaši assassini?“

„Naši bojovníci jsou dvojího druhu. Jedni pracují z přesvědčení, zabývají se však pouze případy, které je nějak zajímají. Vlastně případy, kdy někdo spáchá zločin proti státu. Nebo někomu, koho stát chrání.“

„Správně. A ti druzí?“

„Jsou za svou práci placeni. Tím větší odměna, čím složitější je případ, který museli vyřešit. Čas od času, když chtějí peníze, se staví u některého z nadřízených a prokážou mu, co vykonali.“

„Prokážou – jak?“

„Nechají si přečíst paměť.“

„To posuzuješ ty?“

„Já a někteří další.“

„Jak se kontroluje, zda nezneužívají své funkce?“

„Přesně stejně. Paměť obsahuje všechny informace.“

„Kolik je takových?“

„Nevím. Není jich ani tolik, kolik bychom potřebovali.“

„Jak dlouho trvá výcvik? A je složitý?“

„Především je obtížný výběr kandidátů. Je nutno zodpovědně posoudit, zda s výcvikem vůbec začít. Někteří jsou vhodní, ale nechtějí to dělat. Další se o to přímo derou, ale zase se nehodí. Nesmějí být ani příliš submisivní, ani nezdravě dominantní.“

„Hodil bych se na to třeba já?“ zeptal se Kirsten.

Denis se hluboce zamyslel.

„No ne, tak promiň, že jsem se zeptal. Já jenom...“

„Počkej. Ještě jsem nic neřekl.“

„Takže by to šlo? Já vím, že mám spoustu charakterových vad, ale...“

„Jednu zásadní: žvaníš dřív, než znáš fakta.“

„Promiň. Už mlčím.“

„Už výběr kandidátů je dlouhodobá záležitost. Já každého neznám, takže dám na doporučení dřívějších lovců. První selekce nastane v období puberty; na to jsi poněkud přerostlý. Vyřazují se tělesně neschopní, rovněž psychicky labilní, příliš ctižádostiví, podléhající různým náladám...“

„Takže ve všem průměrní kluci? Třeba jako...“

Johny zrovna pobíhal po place, sbíral sklenice a talířky. Kirsten po něm vymrštil ruku, chytil ho za bílou sukýnku (jediný oděv) a podržel.

Denis vrhl na šklebícího se kluka nepříliš přívětivý pohled.

„Ano, něco takového. Ovšem tohoto rozhodně ne.“

„Proč?“

„Je zaměstnán jinde a jinak.“

„Třeba by toho s radostí nechal! Řekni, Johnny, baví tě to tady?“

Kluk na přímou výzvu odpovědět musel: „No, docela jo.“

„Neříkej, že chceš být do smrti pinglem!“

John se nadechl, zaváhal, pak řekl nejistě: „No, baví mě to.“

Kirsten si ho pozorně prohlédl. Odhadem tak sedmnáct, zdravý vzhled, vypracované svaly, opálená kůže. Ohnivě rudý bojový cop, sedmihlavý drak zdobící celou hlavu. Porůznu po těle další parádní zdobení.

„Koukám, snažíš se dělat dojem. Jistě na holky. Nebo ne?“

John se začervenal a vrhl prosebný pohled na kamarády, kteří se zájmem sledovali jeho utrpení. Samozřejmě nepomohli, jen se šklebili.

„Určitě by tě víc obdivovaly, kdybys byl přední bojovník!“

Promyslel to. Pak řekl: „Já umím bojovat.“

„Proč teda nejsi náčelníkem vlastní smečky, ale točíš tady pivo?“

„Mě moc baví točit pivo.“

„Podívej, já jsem Kirsten Griss, komthur Templářů. Mohl bych ti zajistit skvělou kariéru! Když uděláš vstupní testy, a ty je myslím uděláš bez problémů, dostaneš hned status jezdce. Zařadíme tě do školy; za tři roky, možná dřív, když budeš schopný, můžeš být rytířem. Za deset let komthurem. Co bys na takový život říkal?“

John se nadechl, pak ale vydechl a koukal rozpačitě. Všichni ostatní už si toho všimli, pozorovali ho a vypadali, že mu to přejí.

„No – já nevím.“

„Copak vážně nestojíš o nic lepšího?“

Denis se konečně rozhodl zasáhnout: „Nech ho!“ řekl smířlivě.

„No jo, tak běž. Ale rozmysli si to. A... počkej! Něco... něco...“ Kirsten zaváhal, mlsně se olízl, ale nedokázal se vyjádřit,

„Třeba uzo?“ navrhl John podstatně čiperněji.

„Ano, to je dobrý nápad. Ale... možná...“

V tom momentě se přiblížil sám šéf Gheorgios. Nesl sympaticky vyhlížející láhev s tekutinou čirou jako voda, která však prudce zavoněla, když vytáhl zátku. „Tohle mi poslal jeden kamarád ze Stropkova, to je v Horních Uhrách. Zbojnická slivovice...?“

Denis vzdychl a obrátil oči k nebi.

„Voní to pěkně...“ ocenil Andreas Valmont.

Ke stolku se hbitě prosmýkl Artie se skleničkami. Gheorgios nalil.

„Ty si s náma nedáš?“

„Jednu, víc ne. To bych se pěkně motal, a musím vydržet do večera!“

„A kluci?“

„Opovažte se!“

Všichni se napili. Hosté se labužnicky olizovali. Gheorgios jim tu flašku nechal na stole. „Já musím běžet. Hele, už se mi to pálí...“

Andreas se ujal nalévání. Do diskuse se příliš nepletl.

„Vraťme se k věci,“ řekl Kirsten, „Jak dlouho by mi trval takový výcvik?“

Denis točil v ruce skleničkou a neříkal nic. Situace byla jasná: nechtěl se o tom bavit, na druhé straně chápal a uznával, že oni chtějí.

„Vadí ti, že otravuju?“

„Ano, dost.“

„Máš dvě možnosti. Vyhodit mě, nebo se mnou mluvit.“

„No právě.“

„Celý život cvičíš mladé Templáře!“

„No právě.“

„Nechceš mě? Máš něco proti mně?“

„To ne. Jenom se děsím toho, kolik s tebou bude práce. Jsi mimořádně dobrý, takže odmítnout tě nemůžu. Jenže jsem starý; kdybys přišel před třiceti nebo spíš padesáti lety, byl bych ochotnější.“

„Nesvolal jsi tohle shromáždění, abys ostatní něco naučil?“

Denis nepřívětivě zamručel. Nic víc.

Kirsten se nadechl, nalil si do hlavy skleničku a zas vydechl.

„Když nechceš odpovídat, budu mluvit já! Stavíš chrám, to je správné. Ale kdybys chtěl, mohl bys ho postavit během jedné noci a v plné nádheře! Což nechceš, chápu; chceš, aby si ho lidé postavili vlastníma rukama, aby cítili bolest a únavu. Aby byli pyšní na svoje dílo. Je to tak?“

„Ano.“

„Takže nechceš používat magie. Ani ty, ani ostatní.“

„Správně.“

„Tak mi vysvětli pár drobností. Třeba jak se sem dostaly všechny ty věci. Tyhle stolky a židličky. Ze dřeva, z proutí – dejme tomu. Slunečníky z palmových listů, taky dobrý. Ale co ten mosazný barpult s pípou na tři druhy piva? Co ten zmrzlinový stroj? Jak se sem vozí nové sudy, na velbloudech? A když na to přijde, odkud sem jde elektřina?“

„No, pod barpultem je malý generátor...“

„Já vím, Káťa mi ho ukázala. Motorek, který by utáhl sotva cirkulárku. Kudy se do něj leje nafta? A kde se vůbec bere?“

Denis se zatvářil nejistě a pokrčil rameny.

„Není na naftu. Sypou se do něj nastrouhané odpadky. Viděl jsem to.“

„Tak se blbě neptej.“

„Ty se zásadně na nic neptáš, viď? Stačí ti, že to funguje.“

„Přesně tak.“

„Protože to moc dobře víš. Děje se to už dlouho.“

Gheorgios jim přinesl mísu odřezků z gýrosu a ošatku housek. Usmíval se.

„Kdysi jsi nejedl maso.“ poznamenal Andreas.

„Teď ho jím.“ řekl Denis a dokázal to tím, že si vzal.

Kirsten chvilku žvýkal a přemýšlel. Denis tušil, co řekne.

„Kdysi jsi vyučoval hromadným mentálním spojením.“

Denis neodpověděl. Jedl.

„Projevují se tady čím dál větší problémy. Třeba jazykové, spousta lidí neumí kloudně arminsky. Bylo by zapotřebí ujednotit jazyky.“

Denis zafuněl. Pořád měl plnou pusu.

„Stačil by jediný impuls. Udělal jsi to už mockrát. Během minuty by tyhle problémy pominuly. A všechno by bylo jasné.“

„Uhm.“

„Nebo nechceš, aby bylo všechno jasné?“

Denis vydal další nesrozumitelný zvuk.

„Když nechceš ty, co třeba požádat někoho jiného?“

„Například koho?“

Kirsten se ohlédl. „Co třeba Ditu? Nemyslím tuhle; tu, po které má jméno. Bohyni Afrodíté, se kterou ses potkal na Rhodosu.“

Denis vzdychl. Ohlédl se po Ditě, která pilně myla a leštila sklenice.

„Dita toho zas tolik neuměla. Spíš si jen tak hrála.“

„No a co? Jsme tady proto, abysme si hráli! Uměla třeba udělat z kluka holku a naopak. Dočasně, nebo dokonce trvale?“

Denis spolkl, co měl v ústech. „A ty bys chtěl být holka, nebo co?“

„No rozhodně! Aspoň na jednu noc! A ze všeho nejradši klouzat, jako jsi to dělal ty! Nebo se hodit třeba do tygra, do leoparda...“

Ležel jsem pod stolem; vzal moje ucho a kroutil mi s ním.

„Mohl bys mě to naučit!“

„Je to nebezpečné!“ namítl Denis.

„Co na světě je bezpečné?“

„Takže ty chceš, abych tě naučil transformaci?“

„Ne. Já chci, abys naučil všechno, co znáš, všechny, co jsou tady.“

Denis se mírně, laskavě usmál. „Teď bych měl vybuchnout a začít řvát.“

„To bych taky jednou rád viděl. Aby ses opravdu naštval.“

„Uvědomuješ si, co požaduješ? Ti lidé kolem nic zlého netuší. Co by asi řekli, kdybych něco takového udělal?“

„Řekli by, že to konečně začalo. Těší se na to, co přišli.“

„I když to pro ně bude nepříjemné?“

„Co tak hrozného se jim může stát?“

Denis pokrčil rameny.

„Rozhlédni se kolem sebe. Všichni nás nenápadně pozorují. Už postřehli, že tady sedíme, popíjíme a povídáme si déle, než je obvyklé. Pochopili, že tě k něčemu lámu. Tak se těší, že tě zlomím.“

„Na co konkrétně?“

„Za prvé: Živý Oheň. Za druhé: všeobecné Propojení. Za třetí: Impulsy, co nejčastěji a pokud možno překvapivě. Za čtvrté: pozvat Je.“

„Máš ambiciózní plány!“

„Viď? Taky jsi je měl, když jsi byl v mým věku.“

„Takže se chceš stát Mistrem.“

„Chci se stát nejmocnějším Mistrem. Lepším než ty. Ale počkám, až...“

„Až zemřu?“

„Až se staneš mým Ochráncem.“

Denis se tentokrát zatvářil opravdu překvapeně.

„Neměl bys už přestat pít?“ zeptal se Jarvis Kerr.

„Ani nápad! Naopak; za střízliva bych to neřekl. Odpovězte mi: co se stane s Templáři, když zemřou?“

„O tom nerozhodujeme my.“

„Já vím. Ale zásluhy, které máme...“

„Nemáš žádné zásluhy. Ani já je nemám. Naopak máme hříchy. Možná víc než jiní. Předstoupíme před Pána a budeme souzeni. Ty i já.“

„Co tedy můžeme dělat?“

„Prosit za odpuštění. Za všechno, co děláme. Ty i já.“

Kirsten mlčel.

Úslužný Gheorgios se s úsměvem přiblížil: „Máte dopito? Další láhev?“

Ale Denis řekl rázně: „Už ne. Už máme dost!“

Kirsten nebyl hloupý. „Tak dobře. Ale přemýšlej o všem, co jsem říkal!“

A Denis řekl: „To budu.“

Přibylo mladých. Už jich bylo tolik, že pro všechny nebyla práce, ačkoliv o ni žádali, dokonce se hádali. Tak dělali něco dalšího; přehradili potok, který nedaleko tekl, a vytvořili skvělé koupací jezírko. Ježto voda poněkud prosakovala, vzniklo v jednom místě bahnisko, kde se daly pořádat zápasy v blátě. A probíhaly neustále, význační náčelníci si dávali výzvy, bojovali za účasti svých fanoušků a obdivovatelů a občas, když bylo po boji, se vrhli do bahna všichni, pořádně se porvali a když už nemohli, šli se vykoupat hned vedle do jezírka.

Zápasy v bahně měly významnou funkci: sloužily ke zničení oděvů, v nichž hosté přijeli. Zvlášť holky letěly do bahna hned jak dorazily, občas skutečně jako překvapení. Ve vzniklé rvačce obvykle zbytky šatů rozervali přímo na sobě, takže nastal dobrý důvod koupit si něco nového. A kupodivu, všelijakých stánků s oblečením i ozdobami se objevila spousta. Oblečení samozřejmě nutné nebylo, zkušenější chodili nazí, ale nováčci se pozvolna učili rozkoši se stydět. Neboť nahota má smysl pouze tehdy, když běžně lidé chodí oblečení; první generaci císařství ještě vzrušovala, jejich děti již oděv obtěžoval a tělo si zdobili docela jinak. Jenže dneska patří většina mládeže k první generaci, takže oděv nutně potřebují, aby měli co slavnostně svléknout. A obchodníci to dobře věděli.

Je jasné, že stateční bojovníci měli zajištěn obdiv všech, hlavně děvčat. Zvláště když svoje vítězství oslavovali v hospůdkách, krčmách a nálevnách, kterých jako kouzlem vzniklo několik desítek. Běžné pokrmy a nápoje hradil stát, alkohol a různé speciality poroučeli významní předáci sami, jak kdo na co měl. Všeobecně v tom byl nepochopitelný zmatek, peníze proudily sem tam a nikdo je nestíhal sledovat. Hlavně že se hrálo a tančilo do bílého rána a pak... No samozřejmě, víte co bylo. A že byli mladí, zdraví a krásní, obešli se i bez Impulsu.

Děti se praly jen tak z bujnosti, starší kluci měli jasný důvod: vytvářeli armádu. Jak známo, jednotlivci se sdružují do smeček, smečky do klanů, klany do pluků. Každý oddíl by měl vést důstojník, a je nutno zjistit, kdo je lepší. Což probíhalo soustavně. Správný důstojník musí mít krásnou chytrou dívku, dle možnosti čarodějku. Pokud je ještě k tomu bojovná, může nalákat kamarádky do dívčího oddílu. Jenže to je musí přesvědčit, nejlíp všechny ztřískat na jednu hromadu. A když už se umí prát, proč se neservat taky s kluky? Aspoň jí publikum bude zaručeně fandit!

Neznámo jak se rozkecalo, že brzy začne mentální výcvik. Pravděpodobně bude též zapálen Živý Oheň, takže se všichni budou moci vykoupat. Důsledkem toho bude, že všem shoří vlasy, takže není zapotřebí si dělat starosti ani s účesy; spíš je lepší si nechat včas udělat hezké tetování, než přibude zájemců a mistři jehel nebudou mít čas. Další důvod k utrácení peněz a tím pádem ziskům toho, kdo službu nabízí.

„Nezdá se ti, že těch kšeftařů je tady už víc než lidí na práci?“ ptal se co chvíli jeden člověk druhého. Samozřejmě se to týkalo toho obchodníka, od kterého zrovna on nic nepotřeboval. A stejně samozřejmě se tu nevyskytl ani prokletý obchodní dům Lempl, ani vtíravé reklamy na zbytečnosti.

Denis zrovna nebyl přítomen, tak za něj odpověděl Gaird Halloway:

„Nevadí. Příslušníci kupecké kasty mají taky právo pomáhat při stavbě!“

„Ale vždyť nepomáhají! Flákají se, kšeftují a hrabou peníze! Dalo by se říct, že na celé akci parazitují!“

„Zpříjemňují ostatním pobyt a zlepšují náladu. To je chyba?“

„Zpříjemňují? Jednak jsou to samí cizinci, a potom, ty jejich ceny...“

„Jestli se ti zdá, že něco předražují, zjisti kdo a obžaluj je!“

„To víš, že si dám pozor! Stejně, chamtivost je démonská vlastnost!“

„Můžeš mít pravdu. Když budeš mít na někoho podezření, chyťte ho a vyslechněte. Třeba se sem opravdu vplížil nějaký démon!“

„Myslíš démon s rohama – a tak?“

„Ten s rohama a křesťanského vyznání, je čert. Neříkej mu démon, tím bys ho strašně urazil.“

„O co je čert lepší než démon?“

„Že je křesťan. A tvrdě jde po všech, co nedodržují Desatero.“

„Nějaký hříchy má přeci každej, ne?“

„No právě.“

Samozřejmě, všichni se smáli. Představa, že by do lidské společnosti mohl proniknout skutečný démon a maskovat se za člověka, je přece směšná. Především každý ví, že žádní démoni, čerti, ďáblové a další stvůry neexistují. Dále je o nich známo, že mají nápadné druhotné znaky: rohy, kopyta, dlouhý chlupatý ocas. A prozradí se i nepřátelským vztahem k lidem.

„To není tak úplně spolehlivý znak,“ řekl kdosi, „Já žiju v Kingtownu. Tam je spousta takových, co mají vrcholně nepřátelský vztah, a přitom jsou beze vší pochybnosti lidé!“

„Víš to jistě?“ zeptal se Kirsten Griss, který si zvykl trávit většinu času v Kyprosu; bylo tam dobré víno a chodili tam zajímaví lidé.

„Jak bys to chtěl poznat? Třeba je mučit, až by se přiznali?“

„To by nepomohlo. Vydrží daleko víc než lidé.“

„Já mám nápad. Jano, kde pospává ten tvůj skvrnitej chlupáč?“

„Proč?“ zeptala se a zašimrala mě palcem po žebrech. Spal jsem pod stolem.

„V Safari se píše, že znal nějaké démony osobně.“

Na její požádání jsem se vynořil zpod stolu, ale neměl jsem chuť vyprávět.

„Co by ti udělalo radost? Piješ pivo? Ale maso jíš určitě!“

„To je marný, je přecpanej. Dostává všecko, co ty bys nepokousal.“

Johny dokázal, že unese na jedné ruce plný podnos piv. Většina pila pivo, takže je hbitě rozházel po stole. Kirst pil víno a ještě měl.

„Povídej, Artanno! Viděl jsi někdy živýho démona?“

„Jistě.“

„Jak vypadají?“

„Jak chtějí. Poslouchal jsem vás. Za těch časů lidé běžně nosili ozdobné rohy a ocasy, třeba takové, jako mám já. Kopyta ne, protože se s nimi blbě chodí. Ale uměli se transformovat v kopytníky.“

Kdykoliv jsem promluvil, lidé ztichli a poslouchali. Někteří zírali dost vytřeštěně. Asi ještě zblízka neviděli šelmu.

„Tak fajn, vypadají jako lidé. Co dělali? Bojovali proti vám?“

„Minimálně. Démon proti čaroději obstojí tak... třicet vteřin.“

„To si ho ani nestačíš prohlídnout!“

„Absolvují čas od času prohlídku. Jako každý, kdo slouží v armádě.“

„Oni sloužili u vás?“

„Často. Oni se dost vtírají. Tím vadí nejvíc.“

„Počkej! Já viděla takovej seriál. Tam démoni napadali lidi a čarodějky je likvidovaly. Když některýho zasáhly, shořel nebo vybuchl a byl mrtvej.“

„Smůla. Démon se nedá zabít.“

„Cože? Nedá se zabít?“

„Možná dá, ale to by musel udělat někdo vyšší než člověk. Dá se vyhnat, uvěznit nebo mu zabránit přístup. Bohužel, ani to ne trvale.“

„Je aspoň pravda, že napadají nevinné?“

„Co je nevinný?“

„Člověk, který se nedopustil žádného hříchu. Myslím.“

„Ty se nedopouštíš hříchů?“

„Já ne! Naopak, já jsem dost...“

„Znáš někoho, kdo vůbec nehřeší?“

Dívka, která položila otázku, se zodpovědně zamyslela. Na nikoho nepřišla.

„Takže: démoni napadají lidi, když je přilákají utkvělou touhou po něčem. Obvykle čím silnější a nesmyslnější touha, tím větší zájem démona. Třeba ty jsi myslím velmi hezká a líbíš se hodně klukům. Mohlo by se stát, že by po tobě zatoužil někdo, komu bys nedala vůbec žádnou šanci?“

„To snadno. Takovejch se kolem mě motá...“

„Zlobí se moc, když je odmítneš?“

„Jak kdo. Některej se naštve, brečí nebo se ožere...“

„Myslíš, že by se našel někdo, kdo by tě třeba chtěl zabít jen proto, aby tě neměl někdo druhý?“

„Teda, to si neumím představit. Ale slyšela jsem o takových případech.“

„Tak vidíš. Takový člověk je vhodný cíl pro démona.“

Zamyslela se. Byla to chytrá dívka. Cítil jsem, jak usilovně přemýšlí.

„No dobře. Dejme tomu.“ řekla nakonec.

„Nebo někdo, kdo stejně silně touží po penězích. Nebo moci.“

„Peníze potřebuje každej, ne?“

„Záleží na tom, kolik. A co je ochoten kvůli nim udělat. Když třeba někoho okrade nebo podvede, démoni to vycítí. Začnou mu pomáhat; takový člověk se postupně dostane do jejich moci. Pak dělá, co chtějí oni.“

„Jak jste se proti tomu bránili?“

„Jednoduše. Když víš, že někdo je démon, čekáš od něj útok. Očekáváš, že tě nějak napadne. Třeba se na to i těšíš.“

„Vážně?“

„Je to možnost s ním svést souboj. Odolat jeho nástrahám.“

„Byl mezi vámi někdo, kdo neodolal?“

„Ano, byli takoví.“

John obíhal stoly s dalším pivem. Zaslechl to a otázal se:

„Třeba Monty Draggon?“

Stůl ztichl, všichni čekali, co odpovím.

„Tehdy v Africe jsme ho ještě uchránili. Až později...“

„Takže je démon?“

„Je člověk ovládaný démony. Moci a majetku. Dostali ho.“

„Ale ty sklony měl odjakživa?“ dorážel John.

Natočil jsem k němu hlavu. Nepohladil mě. Nikdy mě nehladil.

„Tam v Africe jsme měli taky mocné Ochránce. Vzpomínám na jeden slavný souboj; to když Johanka vypráskala Luciferellu, dceru samotného knížete.“

„Ta Johanka?“

„Jeanne d'Arc, Panna z Orleánsu. Ochránkyně Francie.“

„Nedělej si legraci, leoparde. Já o ní viděla film. Tys ji viděl živou?“

„Vzkříšenou. Těžko definovat...“

„Jak vypadá?“

„Jak zrovna chce.“

„Tím chceš říct, že svatí mohou přicházet do našeho světa?“

„Ano, pokud chtějí.“

„A ty bys je poznal od normálních lidí?“

„Jistě. Po čichu. My jsme velice citliví.“

„A je někdo z nich právě teď a právě tady?“

Zaváhal jsem, co odpovědět. V tom momentě mi Dita přistrčila misku.

„Udělala jsem ti mňamku. Maso, sýr a šlehačku na to. Nesmějte se, jemu to takhle vážně chutná!“

Poděkoval jsem a dal se do jídla. Než jsem tu misku vylízal, bavili se už dávno o něčem jiném.

Do Sun City přijela WZ Shar; Sharon, exotická Šárka. Přivezl ji Zorg speciálním vozidlem, kterému říkal trex; správně T-Rex, Tyrannosaurus. Bylo to auto tmavě vínové barvy, aerodynamického tvaru, s kouřovými skly. Když chtěl, mohlo vypadat i jakkoliv jinak. Rychlost neurčitá. Další schopnosti nejisté; karosérie zcela jistě nezničitelná, Zorg se v případě potřeby odrážel od skal či od patníků, aby snadněji změnil směr. Na kastli nezůstal ani jediný škrábanec.

Jak vypadal Zorg? Jako Ken od Barbie, leda že byl tmavší. Ideálně krásný muž, vysoký a štíhlý, s kočičími reflexy. Vypadal, že si ho někdo vymyslel, a skutečně; nebyl člověk, nýbrž bytost z biologických komponentů. Základem byly buňky bývalé majitelky, co přidala později, bylo její výhradní tajemství. Nesmrtelný ani nezničitelný nebyl, ale ona bohužel zemřela dřív než on. Když se ocitl bez své caany, začal fungovat náhradní program: plnit příkazy, které budou v souladu s vloženými zásadami. Sloužit každému, kdo od něj bude požadovat něco plus. Problém je v tom, co je plus. Jeho morální profil vytvořila jeho caana. Všeobecně nemohl konat nic jiného než dobro, jde ovšem o to, co považuje za dobro který člověk. Například ztrestat každého, kdo ubližuje malým roztomilým králíčkům. Nesmysl? A co malým roztomilým dětem? To už je dobrý důvod? A co dětským zločincům? Kdo ví zcela přesně, co do jeho umělé mysli vložila caana, které se už nikdo nemůže zeptat?

Co dělal v Arminu? Neřekl. Nějaký důvod asi měl. Sharon potkal na divokém mejdanu a podle nějakých vlastních kritérií ji vyhodnotil jako důležitou. Vyžíhal jí na hlavu kočičí tvář. Přišla na to sama, nebo to navrhl on? Rozhodně si to přála, ovšem nevzpomínala si, od které doby.

Každopádně od té chvíle prožívá utkvělý pocit, že se vyvíjí neobvyklou rychlostí. Extrémně zvědavá byla vždycky, toužila poznat nepoznané, ale byla příliš líná, aby soustavně studovala. Teď je napojená na databázi, z níž může bez omezení čerpat. Netuší, proč a jak se jí to stalo. Jenom by se nerada takové možnosti vzdávala. Je příliš lákavá.

Monika a Tash ji radostně uvítaly a přály si, aby bydlela s nimi. Přijala s radostí. Zorg potřeboval přesně tolik místa, aby na něm mohl odpočívat; nikdy nespal, jeho relaxační fáze vypadala tak, že se poskládal na minimální prostor a přestal se hýbat. Vypadalo to podivně. Vnímal všechno a jen co se něco pohnulo či šustlo, okamžitě se probral a vnímal. Když to bylo něco důležitého, reagoval.

Tash měla sto chutí ho důkladně prozkoumat, ale Monika jí to vymluvila. Ve Flotile bylo hodně Zorgů, ale nedalo se na nich nic poznat bez pitvy; to by asi nedovolil. Navíc by se veškeré informace týkaly jen tohoto exempláře a neplatily pro jiné; konstrukce Zorgů vyžadovala značné znalosti lidské i jiné anatomie. Caanové je občas nechali soutěžit a dohadovali se, kdo má lepšího. Dle potřeby pak mohli provádět různé korekce nebo vytvořit zcela nového, když ten dosavadní nestál za nic.

„Co dělali se starými Zorgy?“

„Zařadili je na jinou funkci. Třeba jim svěřili velení oddílu klonů.“

„Celého oddílu?“

„Zorgové jsou inteligentnější. Kloni jsou dost hloupí, umějí leda to, co do nich vložil majitel. Zorg třeba vede letku TIE bitevníků na cíl, před kontaktem se stáhne a je nechá vybuchnout. Málokdy zahyne sám.“

„Kloni nejsou lidé?“

„Částečně ano. Jsou součástí původního těla. Když zahyne caano, zahynou také, naráz nebo postupně. Zorg přežije.“

„Je ve flotile hodně zvláštních bytostí?“

„Spousta. Většinu jsem ani nepoznala. Flotila je veliká.“

Tash při řeči pozorovala tvář Sharon. Měla zvláštní pocit, že ta holka za pár dní zestárla o několik let. Když se viděly v Kingtownu, byla pubertální holka, bezstarostná rozchechtanda, jejímž největším koníčkem bylo roztáhnout nohy při každé příležitosti. Teď byla daleko vážnější, dospělejší, zejména její oči zestárly, jako by v nich byla zkušenost staletí. S kluky ještě spala, ale blížila se zvyklostem dávných čarodějek, které od nich hlavně čerpaly sílu. Ještě nebyla úplně bezcitná, ale už přece.

„Myslím, že vím, o co mu jde.“ řekla a ohlédla se po Zorgovi. Nehýbal se, ale bezpochyby vnímal.

Shar se také ohlédla. A usmála.

„Považuješ za možné, že si z tebe chce vychovat novou caanu?“

Shar neřekla nic, jen se usmívala.

Zato Monika: „Možné by to bylo.“

„To opravdu může?“

„Nikdo neznáme jeho program v plné šíři.“

„Proč si vybral právě Sharon?“

„Asi má zvláštní předpoklady. Co myslíš?“

Shar lehce potřásla hlavou. „Kdykoliv usnu, zdají se mi zvláštní vize. Od chvíle, co mám ty oči... jako kdybych viděla dozadu. Nebo spíš... tuším, co se stane v příští chvíli. Je to příjemný pocit. Veliká legrace.“

„Prorocké vize?“

„To vůbec ne. Spíš pocit, že vše prochází skrze mne. Cokoliv se stane dobrého či zlého, stane se to mně. A přitom tam vůbec nejsem. Chápete?“

„Moc ne.“

„Když za mnou přijde dítě, poznám, jaké bude v dospělosti. Vím, co se mu všechno stane. Někdy je můžu trochu ochránit. Ale nesmí to vědět.“

„Dokážeš měnit osudy lidí?“

„To jsou moc vznešené úvahy. Ne, nemůžu změnit, co se stane. Můžu změnit jeho reakci. Jestli se pod tlakem neštěstí zlomí, nebo zvedne. Pomáhám mu, aby svůj život zvládlo.“

Monika pohlédla na Tash. „To je práce caany.“ řekla opatrně.

„To nevím. Je potřeba to udělat.“

„V tom případě ti povím já, co se stane. Až dokončíš svůj výcvik a až to tady skončí, odvede tě s sebou. Někam mimo tento svět.“

„Vážně?“ rozzářila se Sharon.

„Víš jistě, že to chceš?“

„Chci, aby se svět rozzářil barvami a světly. Chci tam jít a splnit svůj úkol. Proto jsem přišla na svět. Aby se změnil k lepšímu.“

„Co když se ti to nepodaří?“

„Potom Zorg půjde do světa a přivede někoho jiného. Třeba některé z dětí, kterým pomáhám najít cestu.“

„Nechceš říct, že jim vypaluješ na hlavu kočičí oči?“

„Já ne. To on...“ zasmála se.

Tash jenom vzdychla.

Shar vyprskla smíchy. „Teď sis pomyslela: To si snad svět nezaslouží!“

„Ty čteš myšlenky?“

„Všechny ne, ale tahle je na tobě vidět. Ale jo, zaslouží! Přece si chceš vyřídit účty! Vyhnat zlo ze světa...?“

„To už snad ani nechci!“

„Ale jo, chceš. Představuješ si to jako boj s ošklivými démony... S těmi chlapy v těžké zbroji a s pendreky. Jenže oni nejsou démoni. Jsou to směšní panáci. Ukaž lidem, jak jsou bezvýznamní. Nezaslouží smrt, jenom soucit.“

„Já to všechno vím. Ale abych to přijala a získala klid, musela bys mi na hlavu vyžíhat ty druhé oči...“

„To vážně chceš?“ rozzářila se Sharon.

„Nevím, jestli to chci. Ale láká mě nechat se laskat a rozmazlovat.“

„Žíhání není příjemné. Bolí to.“

„Život často bolí daleko víc.“

Zorg vstal. Jeho pohyby byly pružné jako pohyby kočky.

„Bude to dlouhá noc.“ řekla Monika.

Velkou, skoro padesátičlennou skupinu přivedl asi pětadvacetiletý muž s hustými dlouhými tmavými vlasy, kadeřícími se až na ramena. Taky měl nos jako kliku od blázince a pod ním mohutné mušketýrské kníry. Vypadal vůbec jako mušketýr z doby Ludvíka XIII, leda že málokterý mušketýr chodí oblečen do rozdrbaných džínsů a bosý. Zato na hlavě měl naražen pravý rejtarský kožený klobouk s chocholem z pštrosího peří, který uměl elegantně smeknout a vytočit reveranci, až zametl prach u svých nohou.

„Marcel d'Yvernois,“ představil se, „Je tady někde Denis Baarfelt?“

„Momentálně ne, ale určitě časem přijde. Zná tě?“

„Nemyslím. Nikdy jsme se neviděli.“

„Tak se zatím zařiď jak umíš. A tvoji kluci a holky taky.“

Marcel to pochopil velmi rychle. Vydal rozkazy, a jeho mladí hned začali stavět přístřešky. Vypadalo to trochu jako cikánský lágr, ale podobných tu byla už spousta. Marcel omrkl situaci a hned poznal, kde se schází nejlepší společnost, takže zakotvil v Kyprosu. Pil pivo, víno i kořalku a nedalo moc práce přimět ho k řeči. Občas sice jeho vyprávění nepůsobilo moc věrohodným dojmem, ale takový nebyl sám.

„Při sám Bohu, jsem rodilej Armin, přímo z Indiopolisu!“ vykládal, „Taky jsem za svoje město bojoval a proléval krev!“

„A že máš černý oči!“ namítl někdo.

„Páč jsem se nevylíhl v Indiu, nýbrž v Kingtownu. Tak daleko nesahá ani moc Paní Esxatli. Ale rád jsem se svěřil do náruče Stříbrné Matky...“

„Dobře, my ti věříme. Povídej!“

„Měl jsem dvě ségry a brášku. Máma byla vzorná občanka a měla dítě každý tři roky. Spíš dva a půl, no. Já byl nejmladší. Obě ségry byly na Atanoru, starší wézetka a Temny se flákala, byla ještě malá. Až pak za války lítala na wingu. Já byl ještě mladší, bál jsem se i Nesmrtelný příšery. Když válka začala, dal jsem se do pluku EBa, Edwarda Baarfelta. Dokonce mi dali pušku. Fakt jsem bojoval jako velkej, věřte mi!“

„Ještě řekni, že jsi někoho zabil!“

„Myslím, že dva tři jsem trefil. Jenomže když obsazovali město a stříleli každýho, dostal jsem strach. Byl jsem tak malej a hubenej, že jsem se protáhl mříží a dostal se do kanalizace. Tam jsem se schovával, ještě s dalšíma klukama i holkama. Tři dny jsme si netroufali vylézt, až hlad nás donutil. Proplížili jsme se na Atanor. Ségra měla vykoumanej únikovej tunel, ale pak ji zabili dřív. Tak jsem ho použil já, a vyplivlo mě to v Rangúnu, přímo u chrámu Swedagon.“

„Tos měl kliku!“

„Jak se to vezme. Nejsem si jistý, v jakým čase. Každopádně jsem byl dítě, tak se mě mniši ujali. Když mi oholili hlavu, přečetli znaky tetování a pochopili, odkud jsem přišel. Vychovávali mě pět let. Potom se v chrámu zastavil jeden kluk, říkal si Gustav Birmann a tvrdil, že je Australan. Tak nás přesunuli zpátky do našeho času a pomohli nám sehnat loď. S tou jsme se přeplavili do Francie, kde mám příbuzný ještě z dřívějška. Nebyla nic moc, ta loď, oni mniši nemají peněz nazbyt. Naučil jsem se jakž takž námořnickýmu řemeslu, Gus u něj dokonce zůstal. Musím vám důvěrně prozradit, že bratři v Evropě nemají zrovna moc otevřenou ruku, když je žádáte o podporu. Sice byli ochotní nás krmit a napájet jak dlouho bysme chtěli, ale aby s náma šli bojovat na Ostrov, ani nápad. Tak jsem se všelijak motal, až mě to definitivně přestalo bavit. Tak jsem se dal zverbovat...“

„Schválně, kam?“

„No, různě. Ze začátku jsem byl v gardě Gilberta MacAllana. Ten mě zatáhl na nejrůznější místa... až se mi zalíbilo na východě. Byzanc, Kyjevská Rus, Tatarstán, Velký Chórezm. Nádherný divoký svět...“

„Avdot Skorochod?“ špitla Jana, ale on měl dobré uši.

„Znáš ho? Ano, potkal jsem ho. Několikrát.“

„Jaký je?“

„Nejmocnější, koho znám.“

„Bál ses ho?“

„Vlastně ani ne. Samozřejmě by mě mohl zabít. Může zabít kohokoliv. Ale neměl důvod, myslím.“ Yvernois se na chvíli zamyslel. „Taky jsem dal milost některým, které jsem měl... mohl zabít.“

„A sem jsi přišel proč?“

„Mám dva důvody. Jeden je, že jsem hrozně unavený a chci si odpočinout. Druhý: kvůli ostatním. V poslední době jsem posbíral pár mladých. Pocházejí z různých míst, ale myslím, že si zaslouží žít.“

„Tam, co byli předtím, nemohli?“

„Tam je válka. Možná by ji přežili, nevím. Jen jsem měl pocit... když je válka, vidíš strašně moc lidí umírat. Někteří si to zaslouží. Nejhorší je, že o tom musím rozhodnout já. Mávnout mečem nebo ukázat: pověste ho na nejbližší strom! Oni to samozřejmě provedou. Ale pak jednou už je toho moc. Tak jsem ty, co si zaslouží žít, přivedl sem.“

Jeho kluci a holky svištěli po place jako motorové myši a hbitě sháněli, co ještě budou potřebovat k táboření. Nevypadali, že by přežili tragédii.

„Tak trochu jsem jim zmírnil vzpomínky. Ne úplně vymazal, jen utlumil.“

„Takže v tom se vyznáš taky?“

„Sem snad řek, že švíca byla WZ, ne? Když něco zkoušela, tak na mně nebo na ségře. A něco jsem nachytal taky jinde. Ani už nevím, co kde.“

„Asi máš hodně co vyprávět, viď?“

„To se spolehni. Já toho zažil...“

„A bude to všecko pravda?“

„Dokaž mi, že ne, a můžeš mi oholit půlku kníru!“

Rozesmáli se a zapili to.

Zatímco jeho mladí se ochotně zapojili do práce, Yvernois si zařídil domovské právo v Kyprosu. Samozřejmě tam netrávil čtyřiadvacet hodin denně, občas se odplížil do svého stanu, aby se prospal. Občas taky jedl nebo pil. Když nejedl, nepil, nespal nebo... a tak dál, vyprávěl. Všichni si mysleli, že nehorázně lže, ale dokázat se to samozřejmě nedalo; občas řekl něco, co se dalo ověřit, třeba popisoval místa, která někdo z přítomných znal. Ať to byla pravda nebo lež, bylo to veselé, občas dojemné a vždycky mu naslouchali s napjatou pozorností. Hezky zpíval, hrál na kytaru a znal řadu jazyků. Tedy: mluvil všemi možnými jazyky, a všemi špatně. Kvůli četným cestám po různých zemích si vysloužil přezdívku Toulavý Pes.

Abychom mu nekřivdili, občas se zvedl a šel se projít po táboře. Přesně: kdykoliv někde povstal nějaký rozruch, zábava nebo průšvih, tam se během chviličky objevil taky zvědavý Yvernoisův zobák s načechranými kníry. Pokud výtržnost sám nepodnítil, zcela určitě ji schvaloval a dobře se bavil. Znal každého a byl rychle se všemi kamarád; taky rád a dobře bojoval, ale hlavně soudcoval potyčky ostatních. A byl samozřejmě při každé oslavě vítězství.

Práce na vyčištění prostoru pokračovaly rychle. Už tu bylo tolik lidí, že pro všechny nebylo dost práce, ale až se začne stavět, určitě se to změní. Prozatím se ti, co zrovna neotesávali skálu, flákali po táboře a bavili se, jak se jim zlíbilo.

Cílem práce bylo srovnání do roviny vršku kopce, na němž měl stát budoucí chrám. Měla vzniknout ideálně rovná plocha, na níž se bude tyčit; podložím byla tvrdá skála a pracovalo se hlavně dláty, což dalo dost námahy. Mluvilo se, že až přijde Denis, začnou všichni pracovat v polovičním transu, což bude mnohem rychlejší a přesnější, ale hlavně nebudou unaveni. Ono se vůbec říkalo ledacos.

Naprosto jisté bylo, že až přijde Mistr, bude zapálen Živý Oheň. Všichni se v něm vykoupou, tím pádem přijdou o vlasy a zbytek šatů, který ještě tu a tam nosí. Do té doby si musí nechat vytvořit co nejvýstřednější účesy, nechat se v nich vyfotografovat a rozeslat všem kamarádům. Taky je třeba si sehnat ozdoby, které v Ohni neshoří, tedy ze zlata či legovaného kovu. Něco zvládli kamarádi mezi sebou, ale sotva desetinu. Zbytek nabízeli podnikavci všeho druhu: kadeřníci, tetovači, výrobci portrétů, prodavači oděvů, ozdob i všelijakých tretek. Taky prodávali Kraby, jen o něco horší kvality než ty, které někteří měli neznámo odkud.

Jak a proč došlo k památné rvačce mezi Káťou a Ditou, nevím. Něco si řekly kyperskou řečtinou, které docela nerozumím. Pak zvýšily hlas, tomu jsme už rozuměli všichni, a najednou položily, co měly v ruce, udělaly pár kroků na volné místo a vrhly se na sebe. Netušil jsem, jak umějí bojovat; mlátily do sebe rukama i chodidly, používaly kopy ve výskoku, salta i přemety, jako by měly školu na Atanoru. Všichni se zájmem přihlíželi; Gheorgios se nijak nevzrušil, usmíval se a věnoval ořezávání gýrosu. Zato oba kluci na sebe mrkli, vrhli se dopředu a začali se prát taky; Johny pomáhal Kátě a Artie Ditě, ovšem holky nešetřily jednoho ani druhého, tak z toho byla nakonec čtyřstranná rvačka. Jak dopadla? Nijak; když se všichni úplně vyčerpali, se smíchem toho nechali a šli se ošetřit. Nikdy nevysvětlili, proč se vlastně rvali; nejspíš z bujnosti.

Yvernoisovi bojovníci zahájili nábor do dalšího pluku císařské armády. Nejsem si jist, zda si to plukovník opravdu přál, ale nebránil jim. Nechal je, ať si rozdělí funkce, jak sami chtějí; samozřejmě to vyvolalo další potyčky, ale proč ne. Když moc chtěli, soudcoval jim to. Stejně všichni skončili v bahnisku, s největší radostí děti.

To takhle jednou seděl Yvernois v Kyprosu, pil dobré červené víno a vypadal naprosto spokojeně, když za ním přišli Sörking, Valmont a Griss. Chvíli doufal, že se přišli jen napít a že ho to bude stát maximálně nějaké peníze za kořalku. Ale byl to omyl. Samozřejmě si sedli, napili se a chvíli říkali běžné bezobsažné věci, ale Marcel měl instinkt. Trpělivě počkal.

„Co ty říkáš na to, jak to tady v táboře funguje?“ zeptal se Sörking.

„No – normálně. Co jako?“

„No, všechny ty věci... neříkej, že jsi nic nezpozoroval.“

„Právě teď mi nic nenapadá. O čem je řeč?“

„Tak na rovinu. Poznáš démona, když ho uvidíš?“

„Když má rohy, tak jo. Jenže oni se dost šikovně maskujou.“

„Obávám se, že je jich tady víc, než myslíme.“

Marcel neřekl nic. Ani se nezatvářil, jako že je to nesmysl.

„Mistr Denis jasně prohlásil, že si je tady nepřeje. Jenže oni tu jsou. Odhaduji, že každý druhý šmelinář k nim patří.“

„Myslíš ty otrapy, co tady prodávají náhrdelníky a náušnice?“

„Prodávají i daleko zvláštnější věci.“

„Podle mýho, kdyby nabízeli pro ozdobu rohy a ocasy, udělají daleko lepší kšefty. Mladí jsou po zrůdách úplně posedlí.“

„No právě.“

Napili se vína a chvilku sledovali v druhém rohu krčmy letargickou hádku, která eventuálně mohla skončit soubojem, ale nezdálo se, že by se do toho soupeři moc hrnuli.

Slova se ujal Valmont: „Existuje nějaký příkaz, aby všichni byli hned při příchodu ostříhaní?“

„O žádném nevím.“

„Ale všiml sis, že některé party dělají na nováčky hony, ne?“

„Pokud vím, existuje něco jako všeobecná shoda...“

„Já vím. Opakuji otázku: byl vydán nějaký oficiální rozkaz?“

„Určitě ne.“

„Jaké jsou pokyny ohledně používání násilí?“

Yvernois se zamračil. Hlučněji než jindy postavil sklenici. „O čem je řeč?“

„Ty skupiny zavedly přijímací rituály. Po příchodu jsou všichni nováčci kompletně oholeni a projdou přijímačem. Jeho součástí jsou různé bolestivé a ponižující procedury. Třeba je odnaučují nosit šaty tak, že je svážou a nechají, dokud to nepustí do kalhot. Holky jsou ještě navíc znásilněny.“ Valmont vyčkal, zda to Marcelovi dojde, pak dodal: „Ty, které chtějí i ty, které nechtějí.“

Marcel se otočil ke Grissovi a prohlížel si ho. Nepochybně se od příchodu dost změnil: jediným jeho oděvem byl ozdobný nástavec na penis, na hlavě měl pouze několik dlouhých copánků na různých místech a po celém těle dost tetování. Bylo o něm známo, že vystřídal během pobytu několik dívek, a má chuť ještě na další.

Kirsten si všiml jeho zájmu a pousmál se. Hrdě.

„Je velmi obtížné definovat, co mi připadá zvláštní,“ pokračoval Valmont, „Vlastně se neděje nic, co by se nedělo i předtím. Jenže teď mám dojem, že jsou k tomu nuceni i ti, co nechtějí.“

„To byli i dřív.“

„Ne. Za císařství se pořádaly velké orgie, to je pravda. Ale všichni tam chodili dobrovolně!“

„Myslíš?“

„Za těch časů byli mladí vychovávaní jinak. Společnost si přála, aby měli co nejvíc dětí, a co nejdřív. Každá aktivita v tom směru byla schvalována, nebo vyvolávala jen mírnou kritiku. Vylákat kamarádku na orgie byl dobrý vtip; možná to nečekala, ale už rok dopředu se těšila.“

Marcel přikývl. Valmont pokračoval:

„Dneska je doba úplně jiná. O císařství se vyprávějí různé legendy, většinou pitomosti. Hodně mladých si myslí, že bezduchým opakováním rituálů se jim podaří něčeho dosáhnout. Jenže co fungovalo dřív, teď...“

„Nemá žádný účinek.“

„Ne. Má opačný účinek.“

„Hm?“

„Existuje dobro a zlo. Buddhisté nemají pravdu. Jsou dobré a zlé síly; ty rituály za císařství přivolávaly dobré. Dneska lákají démony.“

Marcel si začal poškubávat knír. Byl v rozpacích.

„Jsme Templáři a víme něco o magii. Taky víme, že Bůh stvořil různé bytosti. Některým dal za úkol udržovat svět v chodu, dokud bude zapotřebí. Když se lidská rasa stala natolik vyspělou, že se mohla sama ujmout vlády, jejich povinnost skončila, a směli odejít do zapomnění. Někteří to udělali, jiní ne tak docela. Lidé jsou sice schopni vykonat velké věci, ale jsou také nerozvážní a pošetilí. Mají tendenci svůj svět zničit. Těm mocným silám z dávnověku se to nelíbí. Hlídají, občas dokonce zasáhnou.“

Marcel se pořád ještě jasně nevyjádřil.

„Kdysi dávno se konalo sezení na ostrově Rhodos. Jedna čarodějka tam dost neuváženě zkusila rituál, kterým vyhnala všechny zlé síly. Podařilo se jí to. Pak zkusila přivolat ty dobré, z antické oblasti. Konkrétně: staré řecké bohy. Když přijde jeden, přijdou za ním další. V tomto případě je zvědavost přilákala.“

Marcel zafuněl na souhlas a jelikož právě dopil, zamával na obsluhu. Dita přitančila a postavila před něj další sklenici vína. Byla už několikátá, takže ocenil její půvaby poplácáním po zadečku. Nebránila se.

„Jedna moje babička byla Irčanka. Vyprávěla mi o irské domácí církvi, co založil Svatý Patrick, v podstatě svárlivý dědek, jehož největší vášní bylo hádat se s kýmkoliv o čemkoliv, jakkoliv dlouho. Tato jeho mentalita vyhovovala místním lidem, i jejich bohům. Přijali ho s otevřenou náručí, takže Irsko je dodnes bašta křesťanství. Bohužel později významní hodnostáři řadu místních specialit odstranili, zkusili nadělat z Irčanů Italy, což se zčásti podařilo. Tehdy se Irští bohové urazili; naštěstí jim vztek nikdy dlouho nevydrží. Oni mají tendenci svoji zemi chránit. Proti všemu zlému.

V Řecku je situace jiná. Jejich ortodoxní liturgie jsou nádherné; líbí se místnímu obyvatelstvu a zalíbily se i jejich bohům. Jistě, my nevíme, jaké vztahy mezi nimi vládnou; ale našli si kamarády, mnozí se spřáhli na život a na smrt. Tehdy na Rhodu se stalo mnoho závažných věcí. Zejména arminským čarodějům stouplo sebevědomí a v příštích letech zapojovali každého, kdo se nedokázal účinně bránit. To je ta záležitost z Afriky.

Já nevím, co bylo dál, to je věc Mistra. Nevím ani, proč nechce připustit jejich pomoc při stavbě chrámu. Přesněji: vím, a nelíbí se mi to. On chce vytvořit nový Armin, ne obnovit císařství. Bez vyšších bytostí.

Jenže démoni neposlouchají. Jsou tady a ovlivňují lidi. Našeptávají. Jak víš, kdyby se démon projevil ve své přirozené podobě a řekl o co mu jde, dávali by si pozor. Čarodějky občas chovaly démony jako domácí mazlíčky. Jenže si dávaly moc dobrý pozor, aby jim na nic neskočily. Byla to poněkud nebezpečná hra, ale jim se líbila.

A tak máme ty černé panáčky tady. I panenky, abych nezapomněl. Chceme-li Denisovi pomoci, měli bychom je odhalit. A vyhnat.“

„Hm. Myslíš, že je to tak snadné?“

„Nenaučil ses odhalovat přestrojení?“

Yvernois se zamračil. Znovu se napil vína a rozhlédl se po okolí. A znovu se zamračil, ještě víc než předtím.

„Tak co?“

„Mám podezření na tři až pět... Například támhle ten.“

Týkalo se to podomního obchodníka v šaškovském kostýmu (velmi úsporném), který nabízel ozdoby z legovaného kovu. Některé byly do uší, jiné do nosu, taky kroužky do pupíku a nejhezčí ty do klitorisu. Taky měl kovové obtisky; pomocí Krabíka se daly vtlačit přímo do kůže na libovolném místě. Pořádně to bolelo, jenže mladí jsou pro parádu schopni hodně vydržet.

„Tak ho jdem prověřit?“

Yvernois se bohužel netvářil příliš nadšeně.

„Tak co? Přilepila se ti prdel k lavici, nebo co?“

Tak se konečně zvedl. Obchodník jim nejdřív vyšel vstříc, tušil nadějné zákazníky, pak se trochu zarazil. Jediný, kdo vypadal vstřícně, byl Kirsten, tak se na něj soustředil a začal ho ukecávat.

„Určitě chceš svý holce dát něco, po čem rozzáří oči!“ vysvětloval, „Má ráda, když ji trochu mučíš? Hezkýho dráčka na rameno... nebo už má?“

Yvernois si uhladil kníry a nakrčil dravčí nos. „Ty seš démon.“ řekl.

„Samozřejmě,“ vypjal se hrdě prodavač, „Přímo z hlubin pekelných!“

„Nesmysl. Seš obyčejnej poskok; i v pekle bys byl trapnej, tak tě poslali sem. Tvoje zboží je pěknej šmejd a styděl bych se s ním kšeftovat.“

Prodavač pochopil, že má před sebou významnou osobnost.

„Tak soráč, pane! Hele, já se poctivě živím prodejem, že ano? Platím daně a dodržuju zákony, tak vo co de?“

„Hraješ to dobře. Jenže já vnímám tvoji auru, takže po dobrým: vypadni co nejdál odtud a nevracej se, nebo tě rozemelu a hodím psům!“

„No jasně, šéfíčku. Jenže vo co jde? Co jsem vám sakra udělal?“

Yvernois si povšiml, že se neznámo odkud vynořilo dalších několik podivných obchodníků; někteří byli lidé a byli jen zvědaví, ale ti druzí... Když jich napočítal osm, začal mít obavy.

„Sledujte všichni, kterých se to týká: jsem Marcel Yvernois, Toulavý Pes, komthur Templářů. Dávám všem démonům hodinu, aby vypadli. Kamkoliv z tohoto světa, aby bylo jasno. Koho tady za hodinu chytím, toho...“

„Toho co?“ zeptal se o hlavu vyšší černoch. Ten byl už devátý.

Marcelova ruka sjela nenápadně k šavli po boku; ještě se jí ale nedotkl.

„Ty si myslíš, že démona můžeš zabít?“

„Můžu mu vzít hmotné tělo. Bude chvilku trvat, než si vytvoří nové. Každopádně od něj bude na jistou dobu pokoj.“

„Nedělej to.“ řekl černoch, „Pokud vím, vražda je trestná i v Arminu.“

„Jde o to, koho zabiješ.“

„Tak hele, frajeři napudrovaný!“ zasáhl další, už desátý, „Ne my, ale vy odtud vypadnete a budete pěkně hodný! A nebudete rušit naše kšefty! Protože vy čtyři nemáte šanci s náma něco udělat!“

Měl pravdu. Kdyby byl poměr výhodnější, mohli to zkusit; ale i kdyby se jim podařilo démony vyřadit, zůstala by po nich mrtvá těla. Nastalo by asi vyšetřování a zdůvodňování; nejspíš dost obtížné.

Jenže Kirsten Griss byl hrdina. Koutkem oka postřehl, že je sleduje jedna dívka, se kterou se mu to líbilo a rád by ji získal natrvalo.

„Seš podvodník a prodáváš šmejd!“ vykřikl a kopl chlapovi do přenosného krámku, který nosil na krku. Ozdoby se rozsypaly po zemi.

„Tak vy nedáte pokoj?“ zeptal se černoch.

Yvernois vytasil šavli. „Jménem zákona, jste zatčeni!“

Černoch nosil u pasu dlouhou pangu. „Tak jo, cinknem si!“ zachechtal se.

Marcel už několikrát předvedl své šermířské umění; kdo to věděli, hned se seběhli a čekali dobrou zábavu. Ani černoch nešermoval špatně; tančili kolem sebe, občas se střetli a vyčkávali, až některý udělá chybu. Marcel měl delší zbraň, ale černoch byl větší a silnější. A uměl to s pangou.

Skončilo to, když Marcel podrazil černochovi nohu, dostal ho na zem a nasadil mu hrot šavle na hrdlo. „Vzdej to, dokud seš živej!“

„Tak píchni, blbečku!“ chechtal se démon, „Seberou ti odznak!“

Marcel žádný neměl, ale na tom nezáleželo.

„Chci vidět, jak skutečně vypadáš!“ řekl.

„Jdi do hajzlu!“

Yvernois vzdychl. Tohle neměl rád. Natočil k němu dlaň a vyslal Impuls.

Černoch se ani moc nezměnil, jen trochu vyrostl. Tak na tři a půl metru. Ve tváři se mu objevily poněkud nelidské rysy. A vyskočil na nohy.

„Teď tě zabiju, ty hajzle!“ zařval.

„Teď to bude konečně správný boj!“ komentoval Kirsten.

Démon gestem přivolal do ruky pangu, která mu vypadla. Změnil ji na meč, delší než Marcelova šavle. A zářící rudým světlem.

„Chtěl jsi démona, tak ho máš!“ vrčel.

Marcel o dva kroky ustoupil. Odrazil tři čtyři útoky, pak vyrazil dopředu a sekl démona přes prsa dlouhým řezným sekem. Vystříkla černá krev.

„Teď zas já!“ Démon po něm sekl a zasáhl ho špičkou do tváře. Marcel sice uhnul, ale démon bez nesnází meč prodloužil.

„Já umím víc než ty, lidskej šmejde!“

Yvernois ustupoval a bránil se. Ještě dvakrát démona lehce zasáhl, avšak dával si pozor, aby se nedostal na dosah jeho zbraně. Démon se rozesmál; bez sebemenší námahy svůj meč rozdvojil a chytil do obou rukou.

„Tohle nedokážeš, Templáři!“

Valmont hodil Yvernoisovi svůj kord. Marcel ho chytil a bránil se.

„Tak dobře!“ Démonovi narostl druhý pár rukou. Včetně mečů.

Aniž si toho všimli, krčmář Gheorgios opustil své místo u opékání gýrosu a přišel blíž. Pohrával si s dlouhým nožem.

„Připrav se na smrt!“ zaječel démon a rozmáchl se všema čtyřma rukama.

Gheorgios hodil nožem. Přímo do srdce. „Radši ty.“ řekl.

Démon se zarazil uprostřed pohybu, padl na kolena. Vyškubl nůž a nevěřícně na něj zíral. „Stříbrný? Co seš zač?“ zasténal.

„Odejdi z tohoto světa!“ řekl Gheorgios důrazně.

Démon se začal zmenšovat. Zmizely mu všechny přebytečné části.

„Ani ty sem nepatříš! Jsi anděl!“ skuhral.

„Jsem tady kvůli takovým, jako jsi ty.“

Démon pořád ještě držel v ruce jeho nůž. Teď se na chvíli zvedl a vší silou jím mrštil zpět; jenže Gheorgios ho bez nesnází chytil.

Démon skučel a rozpadal se. Jeho umírání (?) nebylo moc hezké.

„Je sám!“ křikl na ostatní, „Na něj!“

„Teď už je to jedno!“ vykřikl další démon, „Zabijem je všechny!“

Gheorgios se nadechl. Jeho nůž se změnil v dlouhé kopí. Na těle vyrostla stříbřitá šupinatá zbroj. Zatočil kopím v rukou a zasmál se:

„Na tohle celou dobu čekám!“

Teď nastala spousta věcí najednou. Někteří z davu se proměnili v démony, jejich sousedé na ně udiveně zírali. Lidé se pokoušeli uprchnout, démoni je v tom utvrdili tím, že se ošklivě zatvářili. Většinou to stačilo.

Ti zkušenější už poznali, kdo jim celou dobu pekl gýros. Svatý Jiří nyní vypadal přesně jako na byzantských ikonách. Stál uprostřed kruhu nepřátel a beze strachu točil v prstech kopím.

Vzduchem zasvištěly těsně po sobě tři šípy se stříbrnými hroty. Zasáhly tři démony, kteří se začali kácet. Vzniklou dírou vskočily dovnitř Kateřina a Afrodíté, ve stejné šupinaté zbroji a se stříbrně lesklými kordy. Lišily se jen barvou vlasů a tím, že Dita měla zbroj daleko vyparáděnější.

„To si ještě vyřídíme, kámoško!“ sjela ji Káťa.

Bystřejší jedinci čekali, že se nějak změní i kluci. Nemýlili se; Artemis se zeleným copem stála na stole a střílela šípy jeden za druhým. Johanka si nechala rudý cop, ale sedmihlavý drak na její hlavě výhružně zvedl všechny svoje hlavičky a začal plivat oheň. Zbroj měla těžkou gotickou a meč, jaký by křehčí dívce dělal problémy, ale ona ho zvládla. Napadla démony, kteří se hnali svým soukmenovcům na pomoc.

„Pořád je jich proti nám málo!“ ječel démon s rudými zářícími rohy.

„Jirko, můžu?“ vykřikla prosebně Johanka.

Gheorgios měl co dělat, aby se ubránil několika útočníkům. Jenom kývl.

Johanka si strčila do úst dva prsty a silně hvízdla.

Pak se začaly dít věci. Nejdřív se v kruhu objevily tři dívky v uniformách Kosmické flotily: černovlasá Iris, zlatovlasá Sif a kudrnatá Gina. Ani se neptaly, co se děje, aktivovaly světelné meče a začaly sekat do každého, kdo vypadal jako démon. Delší čas trvala orientace dívce s modrozelenou kůží, která se jmenovala Kalypsó a byla mořská nymfa. Což ke své škodě nepoznal ohnivý démon, který zkusil vrhat žhavé koule a ona ho spláchla jediným šplouchnutím.

„Co jsou tihle za šašky, holky?“ vyzvídala.

Gheorgios právě svým kopím probodl dalšího démona.

„Ještě máš nějaký kamarády, Janičko?“ zajímal se.

S děsivým zařváním se v kruhu objevila dvojice černých lvů. Zlaté hřívy jim sršely ohněm. Po proměně to byl černý muž a dívka, měli zlaté čelenky a bojovali meči zvláště barbarských tvarů.

„Kde se fláká Cabrita?“ ptala se Kalypsó.

„Ta ještě žije. Je hrozně stará a má kupu vnoučat...“

„To nikdy nepřišla do nebezpečí?“

„Che! Já sama jsem ji zachránila už pětkrát...“

Démonů pořád přibývalo, snad vylézali přímo ze země. Všichni do nich bodali a sekali ze všech sil, ale nestačilo to.

„Tak dost!“ zakřičel Gheorgios, „Tady bysme všecko rozbili! Přesuňte se někam mimo tenhle svět, tam si to rozdáme naplno!“

Vrchní démon mu odpověděl nějakou sprostou nadávkou, ale...

Najednou všichni zmizeli. Zůstaly po nich jen rozházené krámy.

„Tak to bysme měli.“ řekl Yvernois, otřel si čelo a šel si sednout. „Teď by mě jenom zajímalo, kdo nám bude nalejvat.“

„Ještě ani nemáš dopito,“ usmál se na něj Gheorgios, úslužný jako vždy.

„To už seš zpátky?“ podivil se Valmont.

„No, já jsem moc daleko neutekl. V hospodě se to občas serve, to každej pingl zná. Hned jak ta mlata začala, jsme se schovali pod stůl, v našem případě pod barpult. Holky, vzduch je čistej, můžete vylézt...“

Dita i Káťa se vynořily za barpultem; usmívaly se.

„A ti kluci jsou kde?“

„Co já vím, kde se flákají? Taky chtějí mít trochu zábavy...“

Chtěl odejít, ale Yvernois jej zadržel:

„Myslíš, že od tamtěch už bude pokoj?“

Gheorgios zaváhal. Odpověděl, ale sotva slyšitelně.

„Nikdy od nich nebude pokoj. Vrátí se. A budou opatrnější.“

„Nedají se zabít?“

„Vše, co bylo stvořeno, je možné zabít. Ale není to lehké.“

Vrátili se i Johny a Artie. Marcel si jich všiml.

„Proč kluci?“

„S holkama jsou samý potíže. Sám to víš.“

Věděl. Johanka i Artemis jsou velmi nedůtklivé na různé pokusy o kontakt; kdyby si k nim něco dovolil, rozzuřily by se.

„Tak dík.“ řekl.

„Vždy k službám.“ řekl Gheorgios s úklonou.

Návštěva útulků pro přestárlé není v žádném případě oblíbená zábava dospívajících dívek. To bylo zřetelně napsáno i ve tváři dívky, která přišla k bráně a dožadovala se návštěvy u staré paní Beaulieové. Ošetřovatelka ji nasměrovala na příslušné patro a pokoj, kde se ovšem dozvěděla, že jelikož je hezky, šla se stará paní projít do parku.

„Můžeš tam jít za ní. Poznáš ji?“

Dívka reagovala neurčitě souhlasným zvukem. Nevypadala nadšeně.

Park útulku byl nádherný, ale ještě si nezvykla oceňovat přírodní krásy. Jí se líbily daleko jiné věci. Chvilku šmejdila po klikatých cestičkách, až objevila stařenku odpočívající na lavičce v tom nejméně viditelném místě. Vypadala velmi sešle, skoro jako těsně před smrtí.

Povzdychla si a přistoupila blíž.

„Nazdar, babi.“

Stařenka se k ní otočila a otevřela oči. Pozoruhodně mladé a svěží.

„Ne... neříkej, že jsi Olívie!“

„Ne, to je ségra. Já jsem Catherine... Káča mi říkají!“

„Malá Káča? Nepovídej... tys vyrostla! Neviděla jsem tě víc jak rok!“

„Spíš dva roky, babi. Jak se máš?“

„Děkuju. Lepší už to být nemůže.“

Dívka si sedla na lavičku vedle ní. Špičkou boty kopala do písku.

„Tak povídej, jak se ti daří! Mamince, tatínkovi...“

Káča vzdychla. Chvilku přemítala, co by jí hezkého řekla.

„Promiň, že jsem tady, babi. Já to nechtěla.“

Nečekala to, ale stará paní se rozesmála.

„A taky už víckrát nepřijdu.“

„To je v pořádku. Už brzy budu mrtvá.“

Káča opět otráveně vzdychla. „Abys věděla, jsem tady za trest. Neučím se, zlobím a hádám se s učiteli. Tak mi za trest nařídili, abych tě navštívila a strávila s tebou odpoledne. Prý se to sluší.“

Stařenka se smála ještě víc. „Tak ty zlobíš ve škole? Zajímavé. Určitě ne víc než já, když jsem byla ve tvém věku.“

„Tys taky zlobila?“

„Snažila jsem se prosadit svou vůli. Nelíbilo se jim to.“

Káča vydala další podivný zvuk, tentokrát už ne tak otrávený.

„Vlastně mě docela baví, že moje vnučka je stejná jako já.“

„Pravnučka, babi. Tvoje vnučka je máma. A děsně mě štve.“

„Já jsem ji moc nepoznala. Žili jste daleko...“

Káča se chvíli hryzala do rtů. Pak si přece jen troufla:

„Hele, babi – naši říkají, že jsi bláznivá. Je to pravda?“

„Jistě. Všechno, co říkají rodiče, je pravda.“

„Tak je taky pravda, že vyvoláváš duchy?“

„No... jednoho znám.“

„Fakt? A co je to za chlápka?“

„Je to holka. Kerstin. Občas mě chodí navštívit.“

„Jako sem, do starobince?“

„Duchové za námi chodí ve snu.“

Káča se zatvářila znepokojeně. „Povídej mi o ní!“

„Jmenuje se Kerstin Sarita Leontina Weronica MacFarlan von Lehndorff. Její otec byl německý generál a matka princezna bojovnické kasty z ostrova Arminu. Bohužel zemřela krátce poté, co ji počali. Kerstin se nestačila narodit, existuje jen jako astrální síla. Strašně ji to štve.“

„Netušila jsem, že čteš takový knížky.“

„Nečtu. Pár jsem jich napsala.“

„Tys psala dobrodružný knížky?“

„Potřebovala jsem peníze.“

„Hm. Je pravda, že jsi rozházela celej svůj majetek za domovy pro sirotky a nemocný v kdejaký tramtárii?“

„Zdaleka ne celý majetek. Důkazem je, že se vám jistě nevede špatně.“

„Jak se to vezme. Kdyby sis ty prachy nechala, měli by naši daleko víc.“

„Potřebuješ peníze?“

„Já ne. Akorát táta s mámou se o ně furt hádají.“

„Podnikáte?“

„Táta má pořád nějaký kšefty na burze. Většinou prohrává.“

„Tak vidíš. Chce snad prohrát ještě víc?“

„Jednou se to musí otočit.“

Stařenka neřekla nic, jen se usmívala.

„Pro mě za mě si je můžou nacpat do... víš kam.“

„Ty nemáš ráda peníze?“

„Mám. Ale nemusím kvůli nim ze sebe dělat blbce.“

Chvíli bylo ticho. Káča rozpačitě kopala do písku.

„Takže je pravda všecko, co o tobě povídají?“

„Nevím, co o mně povídají.“

„Děsný nesmysly. Že jsi čarodějnice, vyvoláváš duchy a během života ses zapletla do každý šílený akce, o který ses doslechla. A taky se modlíš ke svatý Johance. Tý, co se o ní točej filmy.“

„Až sem je to pravda.“

„Ne! To kecáš!“

„Ještě chvilku provokuj, a něco uvidíš!“

Káča zvedla oči, ale babička se velmi potměšile usmívala.

„Schválně, co?“

„Nasměruju je na tebe. Už teď si pamatují tvoji auru. Stačí říct...“

Káča se nadechla. Pak řekla: „Ta Kerstin... má na těle pruhy jako tygr?“

Babička se usmála. „Ano.“

„Je asi takhle veliká. Nemá vlasy, jen takovou divnou srst. A směje se. Všemu se směje, hlavně tomu co... hlavně mně.“

„To je ona.“

„Proč se mi zdá právě o ní?“

Tentokrát s odpovědí zaváhala babička. Důkladně přemýšlela.

„Obávám se, že si tě vybrala. Což zároveň znamená, že se stane to, co už nějaký čas očekávám. Odejdu z tohoto světa.“

„To snad ne!“

„Už to čekám dlouho. Smrt mě několikrát minula o vlásek.“

„Je pravda, že jsi pomáhala raněným za války v Africe? A vedla útulek pro malomocné? Že tě chtěli zavřít jako špiónku, když tam byla revoluce?“

„Ano.“

„A ještě jsi při tom stihla se vdát a mít tři děti?“

„To se stihne rychle. Stačí být chvilku neopatrná. Bohužel jejich výchovu jsem dost zanedbala. Rostly jako dříví v lese.“

„Děda nám kdysi vykládal, jaká s tebou bývala legrace, když byl malý. On to teda vykládal ségře, ale já poslouchala.“

„Miguel byl moc hodný kluk.“

„Jenže trávil celý život na té své klinice.“

„Co měl dělat? Byl tam šéfchirurgem.“

„No jasně. Všichni jsou takový chytrý a vzdělaný. Jenom já jsem se nějak nepovedla. Zajímám se o všecko kromě školy!“

„Přesně to samý říkali o mně. Už vím, co se na tobě líbí Kerstin.“

„Ta Kerstin opravdu existuje?“

„Uvidíš sama.“

„A Johanka z Arku?“

„Taky. Akorát vypadá trochu jinak než Mila Jovovich.“

„Tys ji fakt viděla?“

„Jednou v životě. Tehdy mi říkali Cabrita. Dovolila, abych položila ruku na její meč a přísahala, že budu do konce života pomáhat lidem.“

„Cabrita? Jako koza?“

„Kůzle. Prý jsem tak vypadala.“

„Jak přesně?“

„Zhruba jako ty. Akorát jsem nebyla tak namalovaná a neměla tolik náušnic. Taky tu ozdobu v obočí... Škoda. Tehdá se to nenosilo.“

„To je piercing.“

„Sluší ti to. Jsi moc hezká. Určitě máš spoustu kluků.“

„Kašlu na ně. Všichni jsou pitomci.“

„To tě přejde.“

„Víc mě zajímá to, co povídáš! O Johance a tak.“

„Bylo nás tam víc. Všichni ostatní už jsou mrtví. Totiž... asi. Rozešli jsme se a už nikdy se nepotkali.“

„Nechali tě samotnou?“

„Já jsem nikdy nebyla sama. Když mi někdy bylo smutno, našla jsem si nějaké chytré děti a učila je. Všichni jsou pořád se mnou.“

Káča si hryzala rty.

„A moje přísaha pořád platí.“ řekla Cabrita.

Káča se náhle znenadání rozbrečela. Padla jí kolem krku a přitiskla se.

Stará žena ji mírně a něžně hladila po vlasech.

„To nic, děvenko. Ještě žijeme. Všechno je v pořádku...“

„Babičko... proč jsem tě neznala dřív?“

Cabrita odvrátila tvář. Nějakou dobu mlčela, než řekla: „Myslela jsem, že smrtí moje služba skončí. Asi se mýlím.“

„Cože?“

„Templáři mohou zemřít, ale neodcházejí. Kerstin nedostala šanci žít. Tím ale nemohla splnit svoji povinnost. Proto zůstala a pomáhala mi všechna ta léta. Jestli je to tak, jak začínám tušit, teď bude pomáhat tobě. A já? Brzy budu stát před soudem. Strašlivým soudem. Mám z něj strach. Vždycky jsem nesplnila, co si ode mne Bůh přál. Dopustila jsem se mnoha hříchů. Ale jestli se nade mnou Bůh slituje, chci se vrátit do služby. K tobě.“

Káča neřekla nic. Jen těžce dýchala.

„Moc už toho nezvládnu. Ale třeba tě dokážu chránit. Jsi odvážná holka, budeš se vrhat po hlavě do nebezpečí a dělat věci... to ti radši neřeknu. Možná se ti bude hodit, když tě občas někdo ochrání.“

„Ach babičko! Proč jsem tam nebyla, když se přísahalo?“

„Bylo to už dávno.“

„Já bych moc chtěla... jenom se bojím. Sama...“

„Nejsi sama. Jsou nás tisíce. Když upadneš, tisíc rukou tě zachytí.“

„Nevěřím. Mám strach!“

„To znamená, že máš rozum. Neboj se, strach přejde. Vyrosteš, naučíš se všemu, co potřebuješ. Potom svoláš ztracené sestry a založíš mocný klan. Postavíš se proti zlu a budeš chránit slabé a utiskované. Na světě je hodně bolesti a utrpení. Ty jsi tu proto, abys je odstranila.“

„Já sama – proti celému světu?“

„Tak to vždycky začíná.“

Káča už jen vzlykala.

„Tak dost, děvče. Čas letí. Udělala jsi, co od tebe žádali, navštívila mne a potěšila v mé samotě. Teď si utři oči, zklidni se a jdi domů. Já budu mít spoustu práce. Musím pohnout vesmírem.“

„Jak?“

„Musím si vzpomenout, co mě naučili před dávnými lety. Hodně jsem toho už zapomněla. Hodně byly taky nesmysly. Musím se uvést do transu a vyhledat pár osob, které mi kdysi pomohly. Říká se jim Ochránci. Poprosím je, aby pomáhali tobě. Asi jim za to budu muset něco dát. Zbytek svého života. Už jsem se těšila na smrt. Klidné spočinutí... Asi to nebude klid.“

„Měla bych ti asi poděkovat.“

„To je poslední, co bys měla. Když pro tebe někdo něco udělá, nikdy mu to nevracej. Dej to dál, dalším v řadě. Svým dětem a vnoučatům, přátelům. Začni s kamarádkami ve škole.“

„Chm! Ty za mnou chodí jenom se vybrečet, když se jim něco nepovede!“

„Vidíš. Nevšimla sis, že jsi pro ně zdrojem síly? Pomáháš jim!“

„Myslíš, že mám dělat něco víc?“

„Moc nad tím nepřemýšlej. Plň svoje povinnosti, ono tě něco napadne.“

„Můžu jim říct, cos mi vyprávěla?“

„Klidně. Povídej jim příběhy. A klidně si k tomu něco vymysli. Já jsem si taky vždycky strašně vymýšlela. A lhala jako starý Cikán.“

„Tak o tom děda vyprávěl? Tvoje pohádky a příběhy ze světa...“

„A ničeho se neboj. Ono to nějak dopadne...“

Rozloučily se mnohem srdečněji, než se uvítaly.

Potom Káča odešla za svým osudem.

Cabrita zůstala sedět na lavičce, jenom sepjala ruce.

„Bože Všemohoucí! Sešli svoje anděly, aby ji chránili...“

Bitva měla spoustu diváků, ale ani jediného svědka. Já tam nebyl vůbec, vyrazili jsme s Janou na lov; když jsem se vrátil, vyprávěl mi o tom výřad lidí, jenže každý něco jiného. Až jsem měl dojem, že to viděli před rokem v kině a už jim to splývá s docela jinými filmy. Zajímavé.

Výsledek byl: ti, co neměli šanci se vyřádit, uspořádali po celém areálu hon na démony. Každý, kdo se ocitl v podezření, byl důkladně prověřen, někteří i mučeni, aby se přiznali. Arminští válečníci mučit umějí, takže se přiznali všichni. Pak byli mučeni dál, aby se ukázali ve své démonské podobě. Když se jim to nepodařilo, dostali vynadáno, že se zbytečně vytahují. Možná mezi nimi byli démoni, kteří mučení vydrželi, ale každý pokus má svá rizika. Každopádně se všichni dobře bavili.

Největším fenoménem se stalo očištění. Někdo připomenul triádu: Očištění Ocelí, Očištění Ohněm a Očištění Krví. V praxi první dvě znamenaly zbavení všeho tělesného ochlupení, nejdřív břitvou, pak Živým Ohněm. Co je ten třetí stupeň, se těžce diskutovalo; většina se shodovala, že nejlepší by bylo podříznout krk všem nepřátelům a vykoupat se v jejich krvi. Škůdců osobních i společných. Taky démoni mají krev, ovšem velmi tmavou až černou. Užitečné je odebrat vzorek každému podezřelému, vyhodnotit DNA a případně naklonovat kopie. Samozřejmě to neuměli, ale mohli se o tom dlouho hádat.

Očištění souviselo se sektou Čistých. Dlouho o ní nebylo slyšet a většina si už myslela, že ani neexistuje. Existovala, ale její význam byl natolik minimální, že si jí nevšímaly ani státní orgány. Takže fakta:

Sekta Čistých vznikla za císařství, pravděpodobně s přímým svolením Diany a pod její ochranou. Existoval interní příkaz, aby veškeré zločiny vůči nim byly mimořádně přísně trestány. Důvod: Čistí odmítali jakékoliv násilí, včetně vlastní obrany. Když je chtěl někdo okrást, klidně se nechali. Jejich ženy a dcery se nechaly znásilnit, když někdo chtěl; pokud otěhotněly, považovaly dítě za dar Boží a ochotně je vychovaly. Otázkou je, kolik jich celkem bylo; odhadem tak stovka? Taky se jim říkalo Svatí, ačkoliv na tento titul měli právo jen ti, kteří dosáhli dokonalosti. Většina zatím ke svatosti pouze směřovala a ochotně přiznávala svou nedokonalost. Zpravidla svatosti dosahoval člověk těsně před smrtí.

Jejich přesvědčení zakazovalo pít alkohol, kouřit, jíst maso a jakkoliv se zdobit. Holili si hlavy i celé tělo, což tehdy nebylo nic výjimečného. Oblečení považovali za nemravnost, takže chodili nazí. Stejně vypadaly taky čarodějky, ale Čistí odmítali využívat magie. Naopak přijímali jako čestnou povinnost každé ženy v plodném věku v intervalu tří let rodit děti. Za jejich výživu a výchovu byl zodpovědný stařešina, hlava rodu. Náčelník, rodinný kněz, otec alespoň starších dětí. U některých mladších se vědělo, kdo je zplodil, u jiných nikoliv. Běžné byly svatby s více členy; neslušelo se odmítat kohokoliv, kdo chtěl do rodu přistoupit.

Mravní převaha Čistým velela také nebránit dětem, když chtěly ze sekty odejít; většina to zkusila alespoň na čas. Někteří se vrátili, většina ne; členové rodu je však milovali bez ohledu na to, jakou cestu si zvolili. Za války mnozí porušili své zvyklosti, vzali do ruky zbraň a padli. Příbuzní je oplakali. Jiné zabili přímo doma, protože se divně koukali. Pozůstalí je pohřbili. Někteří přežili – a přizpůsobili se.

Vláda jim zakázala nahotu. Po dlouhém vyjednávání uposlechli, nosili lehké bílé tuniky a bílé suknice, stejné pro muže i ženy. Doma samozřejmě dál chodili nazí. Na veřejnosti se téměř neobjevovali, žili na odlehlých farmách a za to co vypěstovali, si kupovali těch pár věcí, které nedokázali vyprodukovat sami. Potíže zásadně nedělali. Občas je navštívil nějaký novinář, obvykle z ciziny, udělal spoustu fotografií a popsal jejich skromný idylický život. Když to vyšlo, jezdili tam pak turisté a obdivovali je jako zvířata v rezervaci.

Někteří příchozí ovšem hledali klid a duševní vyrovnanost. Víra Čistých velela, aby je laskavě přijali a nechali u sebe, dokud budou chtít. Ti lidé přišli, aby žili jako oni, takže se dali oholit, chodili nazí, živili se prostou stravou, modlili se a meditovali. Když chtěli, přistoupili do rodin jako noví členové. Obvykle po čase zas odešli, ale někteří taky zůstali. A samozřejmě, všichni roznášeli všelijaké řeči. Je těžké vyhodnotit, co bylo pravda a co více či méně přikrášlené. Je možné, že čistá víra, kterou byla vedena první generace, se značně změnila. Nebo alespoň těch, kdo se nyní za členy sekty prohlašovali.

Teď jich najednou bylo jako máku. Překvapivě dobře informovaných, přímo nadšených agitátorů. Faktem je, že stát se členem nebyl problém, stačilo se oholit a odložit ozdoby. Zásada dočasnosti zajistila, že to nikoho příliš nebolelo. A tak členstvo vzrůstalo jako houby po dešti. Víra sekty přímo zakazovala pořizovat seznam členů. S tím stříháním to je tak: za normálních okolností nechali vlasy volně růst, neslušelo se zabývat přespříliš vlastním vzhledem. Celé rodiny se slavnostně holily v předvečer významných svátků, aby důstojně vypadali ve shromáždění. Na svátky se sjížděli příbuzní a přátelé a často s sebou přiváděli hosty, kteří nechápavě zírali, co se to kolem nich děje. Proč nezavést tento hezký zvyk i tady?

Jedna maličkost: víra Čistých zakazovala kohokoliv k čemukoliv nutit. Ale na druhé straně, pokud mladý a nadšený člen sekty ukecal svoje kamarády či docela cizí lidi, víra zakazovala jeho otci ho za to pokárat. Noví členové to chápali tak, že vehementně přesvědčovali každého, kdo se ještě nezapojil. Převážná většina nováčků aspoň tušila, o co jde. Doufám. Jestli někdo ne, ať si zkusí stěžovat. Dost by mě zajímalo, kde.

Když sekta zakazuje veškeré násilí, někteří logicky dospěli k názoru, že je rovněž nepřípustné jim bránit, aby ostatní bránili proti lidem, kteří jim ubližují. Stalo se totiž, že nejméně dvě velmi mladé dívky byly uneseny přímo z pole a donuceny strávit jistý čas v nevěstinci. Nijak se nebránily, nanejvýš prosily o osvobození, což zákazníky perverzně vzrušovalo. Výrazně se nebránily, ani když je podrobovali těm nejbizarnějším nápadům, na jaké kunčofti přišli. Když jich všichni měli dost, odvezli je ve vysokém stupni těhotenství domů a vyhodili z auta na té samé plantáži. Nikdo si nestěžoval, ale kdosi to vykecal novinářům a ti z toho udělali aféru. Jak to dopadlo? Nijak. Nikdo nepodal trestní oznámení.

Až teď, po dlouhém čase, to někomu vadit začalo. Parta nových nadšenců se rozhodla poskytovat útočiště uprchlým prostitutkám, dětem z výchovných ústavů, členům gangů, kteří v nich už nechtějí být, a podobným elementům. Je pravda, že v Útočištích se nemohli dopouštět žádných zločinů, nebylo tam co ukrást a sami nevlastnili nic, na čem by mimořádně záleželo. Taky mohli kdykoliv odejít a určitě by dostali na cestu ještě svačinu. Zní to pěkně, ale zde v táboře se prosazovala spíš verze B: vpadnout do objektu, kde jsou zadržováni kamarádi vhodní pro převýchovu, rozbít hubu jejich strážcům, dozorcům, vychovatelům, bachařům či pasákům, osvobodit je a odvést; aby pátrání po nich bylo nesnadnější, zlikvidovat veškeré záznamy a vše, co by šéfům věznice mohlo pomoci. Předpokládalo to vytvoření útočných oddílů či komand, do nichž se od počátku hlásila spousta lidí.

U arminské mládeže nebývá od slov daleko k činům. Samozřejmě ne každý se vydá na různá podivná místa, aby tam svoje přesvědčení dokázal činem. Díky Bohu. Ovšem Templáři mají ve služebních předpisech, že smějí (musejí) zasahovat i mimo vlastní území. To může znamenat na Draggonově části Ostrova, ale taky v cizině. A nejen to.

Je nechci vést podvratné řeči. Ukázněně jsem vzal na vědomí, že Denis si nepřeje pobyt, natož zásahy bytostí... prostě všech kromě lidí. Takže jsem se nezajímal ani v případech, že mi někteří byli velmi podezřelí. Mohu na svou čest prohlásit, že do krčmy Kypros nechodili žádní démoni. Taky by mě překvapilo, kdyby ano; tak hloupí přece jen nejsou. Ale nemohu zodpovědně potvrdit, že nechodili nikam jinam. Všude jsem nebyl.

S démony je to vůbec těžké. Spousta lidí uvažuje v dualistických kategoriích: dobro/zlo, anděl/čert, svatý/démon. Bohužel to tak není. Existuje řada bytostí, které jsou dobré, ale jen pro někoho. Když pro nás, nevadí. Když pro nepřítele, je to horší. Jenže mají taky velkou moc.

Od slavného boje Dobra se Zlem, zpočátku na place před krčmou, později ve vyšším světě, se u nás démoni neukazovali. Zato chodilo čím dál víc lidí, které hrozně mrzelo, že se toho nemohli zúčastnit, přestože by to asi snadno nerozchodili. Když se osmělili, dotazovali se, kdy se bude konat další střetnutí, a hlásili se jako dobrovolníci. Když byli hodně neodbytní (třeba ožralí do pitoma), zavrčel jsem na ně. Pochopili – a šli jinam.

Tedy, do jiné krčmy. Tam se pohybovali agenti mocností, které nepatří ke světu Zla, ale nejsou taky úplně lidé. Občas se to těžko poznává. Třeba kdo mohla být holka, která přivedla ukázat mládě baziliška? Vy asi takové zvíře neznáte: má ještěrčí tělo porostlé šupinami, lví drápy, v ocase jedovaté žihadlo a hlavu jako kohout, nebo spíš kasuár. Tohle bylo mládě, takže jedu mělo sotva na nepříjemné píchnutí, a bylo ochočené; nejhorší bylo, že se nedalo krmit z ruky, neboť svým roztomilým zobáčkem občas štípalo. Ovšem to by nesměli být mladí Armini, aby to nezkusili, se vší opatrností. Když byl bazilišek nakrmený, nechal se drbat pod krkem a kolem hřebínku na hlavě, spokojeně syčel a šlehal rozeklaným jazýčkem.

Chvilku trvalo, než majitelce někdo vysvětlil, že takové zvíře není běžné ani tady; nakonec se urazila a zase si ho odvedla. Ovšem prozíravějším přítomným došlo, že není úplně nemožné procházet sem a tam do světů, o kterých nic nevíme. Tím pádem se dá někam jít, tam někoho sebrat a odvést ho přes Bránu někam, kde ho nikdo, ale opravdu nikdo nenajde. Samozřejmě musíš mít kamarády, kteří dokážou projít Bránami. Což není snadné, ale dají se nalézt. Dokonce verbují odvážné jedince, neboť není vyloučeno, že na té druhé straně budou muset trochu (hodně) bojovat.

Jednou se o tom mluvilo před Yvernoisem. Byl už trochu v náladě, jinak by se nedal zatáhnout do takové diskuse. Chvilku to nikam nevedlo, až Marcel ztratil rozvahu a oslovil mě: „Nekecej! Řekni pravdu: kdyby se někam šlo a potřebovali kočku, odmítl bys?“

„Mě se neptej! Jsem na to už trochu starý!“

„A kdybys byl mladý? Ne – když jsi byl mladý?“

„No, když nebyl po ruce nikdo lepší...“

Ti, co s námi diskutovali, byli velice mladí. Oči jim hořely nadšením.

„Bude to docela lehká akce! Vlítnem tam, uděláme pořádek, vezmem zajatý kamarády a do večera jsme zpátky! Ale nějakou šelmu potřebujem!“

„Já jsem starý. Vezměte někoho z mladých.“

„A mohl bys nám někoho doporučit?“

„Všímejte si uší. Podle toho, kolik má v uších všelijakých kroužků, poznáte, kolika akcí se zúčastnil. Jsou taky takoví, co nemají žádné, a moc by je chtěli. Občas se s nimi dá mluvit.“

Jeden měl pořád něco na jazyku. Až se osmělil: „Některý by chtěli takovej kříž, jako máš ty. Vypálenej přímo do kůže.“

„Můj kříž není ani vypálený, ani vyžíhaný. Je transformovaný přímo z kůže.“

„A to se získává jak?“

„To nám udělal Denis Baarfelt před spoustou let v Africe.“

„Jinak to nejde? Ani Krabem?“

„Netuším, co jde Krabem. Ale Denis to už neudělá. Naposledy takové znaky dělali za války, než se šlo do akce.“

Vyměnili si pohledy. Pak ten nejbystřejší řekl: „Takže jediná možnost je, až bude obnoveno císařství a vrátí se čarodějky!?“

A já jsem řekl: „Nevím, co bude. Jsem pouhý leopard.“

Odpověděli: „No tak dobře.“ a odešli pryč.

Chápali jsme, že začíná být čím dál důležitější, aby tu konečně byl někdo schopný ovládat Oheň. Šrámy a drobná zranění nikdo ani nepočítal, ale občas přišel někdo s vážným zraněním. Třeba jak léčit popáleniny od blasteru? Kde a jak k nim přišel, jsme se ani neptali. Někteří taky měli nemoci, s jakými se dosud nesetkali ani profesionální lékaři. Byla tu spousta studentů medicíny, kteří to museli znát na zkoušky. Bohužel neznali.

A stalo se. Jenže zcela nečekaně; mladí, kteří zrovna v lese káceli strom jako hlavní trám na přístřešek, náhle zpozorovali jakýsi pohyb na obloze. Kdosi na něj upozornil; zvedli hlavy a spatřili trojúhelníkové křídlo, pod nímž byla zavěšena lidská postava. Jak to různě komentovali, zapomněli na ten strom; byl částečně naříznutý, teď se vlastní vahou zlomil a přimáčkl jednoho z kluků. Nešťastně; zlámal mu několik žeber a zhmoždil hrudník. Nebožák příšerně řval, pak omdlel a křičet hrůzou začali ostatní.

Dívka na deltaplánu si toho všimla i z výšky, natočila křídlo a vracela se širokým obloukem. Než přistála, sundali už strom chlapci z těla, ale pak nečinně stáli kolem a zděšeně zírali. Nejvíc krve mu teklo z úst.

Byla to mladá žena, které říkali Čarodějka. Drobná a velice štíhlá, někdo by řekl až vychrtlá. Světlé vlasy ostříhané nakrátko, ale jakýs takýs účes to byl. Ústa měla tvrdá a modré oči chladné jako led. Na nic se nezeptala. Jen se rozhlédla a udělala pár kroků na volné místo. Pak kývla na jednu z nejmladších děvčat, spíš větší dítě.

„Jsi panna? Tak pojď sem. Neboj se, bolet to nebude.“

Dívenka přistoupila poněkud vyděšeně. Čarodějce bývá lepší se vyhnout.

Položila jí dlaně na spánky a prošlehla ji Impulsem. Holčička okamžitě strnula. Čarodějka jí řekla něco v naprosto neznámé řeči; dívka vztáhla ruce a po chvíli jí v dlaních zaplál oslnivý plamínek. Na pokyn čarodějky Oheň položila na prsa raněnému, kterého sem ochotní kamarádi přinesli; nevnímal, byl v bezvědomí. Čarodějka vsunula ruce do Ohně, pomalu a beze všech ohledů mu je vnořila do hrudníku a rovnala žebra tak, jak si představovala, že by na sebe měla pasovat. O některé diváky se pokoušely mdloby. Jedna medička zas dostala chuť jí dát přes hubu a vyhodit ji od toho, ale uznávala, že by to sama nesvedla. Dokončila práci, vytáhla ruce z pacienta a pokud možno urovnala části, které předtím poškodila.

„No, myslím že to půjde.“ pochválila se.

Zírali, všichni. Přejela je tím svým ledovým pohledem.

„Kdo se chce očistit, neváhejte.“

Ti první to zkoušeli opatrně, ze začátku trochu kňučeli bolestí. Další už na nic nečekali, přímo se strkali, kdo půjde dřív; protože jim Oheň prudce zlepšil náladu, dostali chuť se bavit a všelijak si hrál. Kdyby Čarodějka nebyla tak protivná, mohla z toho být daleko větší legrace.

Raněný kluk se mezitím vzpamatoval a částečně pochopil, co se s ním vůbec stalo. Taky prošel Ohněm; poučila ho, že má zkusit zhluboka dýchat, aby mu plamen pronikl do plic a srovnal je zevnitř. Chvíli to zkoušel, než se mu to správně povedlo; pak to začali zkoušet další a nesmírně se tím bavili. Když toho už měli všichni dost, čarodějka rázně pokynula a Oheň uhasl.

„Ty mi nikam neutíkej,“ řekla dívence, „Jak ti říkají?“

„Barbara. Kamarádi mi říkají Minnie.“

„Jako ta myš? Vypadáš jako myška. Souhlasíš?“

Přikývla. Když se čarodějka na někoho zadívala, neodvážil se vzepřít.

„Od teď jsi moje pomocnice. Buď pořád blízko mne.“

Vydala se do campu. Chovala se s proslavenou zdvořilostí čarodějek; jako královna, přehlížející svou gardu. Členové Kapituly ji přišli uvítat, sice je pozdravila, ale srdečnosti v tom nebylo ani za mák. Poněkud opatrněji se chovala ke Gheorgiovi; důkladně si ho prohlédla a pak sklonila hlavu o poznání pokorněji. Gheorgios se jen smál.

Čarodějka mířila rovnou na místo budoucího chrámu. Ochotné ruce pečlivě odkopaly všechen porost i půdu, dostaly se na holou skálu a teď sekáči uhlazovaly terén do roviny. Chvíli si místo prohlížela; pak sňala z hrdla náhrdelník s několika amulety ze zlata nebo legovaného kovu. Rozmístila je na místa, kde měly být hranice. Něco kontrolovala, snad správnost vyměření. Neshledala závad.

„Oheň budu zapalovat v tomto prostoru. Můžete do něj vstupovat hromadně. Asi se vám to bude líbit. Povoluji jakékoliv aktivity, kromě... těch, které případně zakážu. V zásadě můžete divočit, jak chcete.“

„A zapálíš Oheň hned?“ ptal se někdo, kdo to předtím nestihl.

Kývla na Myšku. Uspala ji a oživila Oheň. Nařídila jí, aby hlídala.

Oheň (s překvapením?) pochopil, že dostal na hraní větší prostor, než mu obvykle dovolili. Jednotlivé jazyky se roztáhly až do míst, kde rozložila amulety; jako by si terén osahávaly. Mezitím už tam vstoupilo několik lidí, Oheň se jich zmocnil a očistil je. Přicházeli ale další, nejnadšeněji děti. Čím jich bylo víc, tím víc se zdálo, že ho jejich přítomnost těší. Přibíhali další, vrhali se do plamene, někteří v něm tančili. Čarodějka se dokonce na chvíli začala usmívat.

Oheň planul. Pak náhle začal proudit; jako by vytvářel ohnivý vír. Napřed se děti polekaly, pak začaly výskat nadšením. Zvlášť když je plamen uchvátil, zvedl ze země a točil s nimi kousek nad terénem; čím víc se jim to líbilo, tím divočeji je unášel zběsilý kolotoč.

Na celém prostoru zůstaly jen dva klidní lidé: Čarodějka a Myška. Ta Oheň v transu ovládala, kdežto Čarodějka ovládala Myšku. Byl jsem poblíž, neboť taky Jana si šla pohrát v plameni. Nevím, zda bych jí nějak pomohl, kdyby to začalo být nebezpečné; ale jistě nebylo.

Skončilo to ve chvíli, kdy se to první malé holčičce přestalo líbit. Měla toho už dost a Oheň to vycítil; nejdřív zmírnil rychlost, pak něžně a laskavě uložil všechny na zem. Očištěnou a hladkou, připravenou ke stavbě.

Postupně se zvedali na nohy; dosud se jim trochu klepaly. Teprve nyní jim bylo jasné, co je Očištění; jejich těla nikdy v životě nebyla tak čistá. Oheň spaluje vše neživé, i odumřelou kůži; drobná poranění odstraní rovnou, větší vyčistí a podnítí regeneraci. Samozřejmě amputované části nedorostou, ačkoliv některé WZ tvrdily, že po milimetrech přece jen dorůstají. Podnikaly s Ohněm spoustu výzkumů; pokud vím, choval se pokaždé jinak, podle toho, kdo jej ovládal. Nejlepší byla Valérie, a schopnost práce s Ohněm byla velmi důležitá pro hodnostní postup.

Asi víte, že Oheň lze vdechovat i pít. Když jej nadechnete do plic, pročistí vám je, i když máte tuberkulózu. Pokud kouříte, přestanete. A můžete Oheň chrlit jako drak. Když jej spolknete, je to ještě zábavnější. Projde do žaludku a odtamtud oběma možnými cestami, přes játra, ledviny a močovod, nebo přes střeva a konečník. Obsah spálí přímo v těle. Léčí vše, nejraději rakovinu. Ovšem, bolí to. Ale nezůstane žádné ohnisko.

Já jsem vstupoval do Ohně pouze když jej ovládal někdo, kdo uměl ochránit srst. Vyspělejší WZ dokázaly chránit i vlasy, ale nedělaly to, protože jim na nich nezáleželo. Očišťovaly se v Ohni každé ráno a pokaždé, když cítily potřebu; na jiný způsob umývání zapomněly. Nejvíc si v Ohni užívaly děti, pro ty to byla úžasná zábava. A velmi rychle se naučily s ním pracovat. Ony se vůbec rychle učily, Oheň sloužil také jako Propojení.

I nyní vnímali, co cítí ostatní. Velice příjemné je po Očištění dotýkat se kůže, vlastní i partnera. Pokožka je jemná jako samet a každé pohlazení působí šílenou rozkoš. Když první dívka pocítila extázi jen tím, že ji její chlapec hladil, okamžitě to pocítili ostatní a napodobili je. Mnoho přítomných mělo stálé partnery, další se seznámili zde, nalezli v sobě zalíbení a chtěli spolu zůstat, pokud ne trvale, aspoň hodně dlouho. Teď mohli cítit, co prožívá ten druhý, a lákalo je to. Pokud Oheň zvýšil jejich vzájemnou touhu, rychle se stáhli do soukromí; málokdo byl ochoten prožívat svoji lásku na veřejnosti, jako za dávných časů.

Pocítili však ještě něco: několik přítomných byli špiclové vlády, zlovolní škudibíci či jiné osoby uvažující negativně. Až dosud se snažili chovat nenápadně; teď se to o nich dozvěděli všichni, nebo aspoň blízké okolí. Což kupodivu nezpůsobilo, že na ně zahájili hon; naopak se začali živě zajímat o jejich záměry a zvědavě pozorovat, kdy začnou škodit. Přesně tak to bylo kdysi se zlými čarodějkami; kdekoliv se objevily, každý očekával, co se bude dít. Každý jejich čin byl vykládán jako nájezd na nějakou lumpárnu; takže samozřejmě nic nevyvedly a vyvést nemohly, jen jim to ničilo nervy. Představte si profláknutého zloděje na tržišti, když se za ním táhne houf dětí a všechny zvědavě sledují, kdy začne krást. Umřel by hlady.

Uvažujte: proč si čarodějky ochočují démony? Obdivují zlo? Zeptejte se na to chovatele jedovatých hadů nebo jiných nebezpečných potvor. Pokud řekne pravdu, nepochybně přizná, že ho fascinuje vlastní schopnost vyhýbat se jejich nenávistným útokům. Umí zacházet s něčím, čeho se ostatní bojí. Jednou se mu to nepovede, had ho uštkne, šelma pokouše, býk nabere na rohy. Když to přežije, bude příště opatrnější, ale tím větší náklonnost bude cítit ke svým miláčkům. Čarodějky taky riskují, a rády. Na druhé straně démoni to vědí a taky riskují; když budou zlobit moc, WZ je v sebeobraně zabije. Nebo je bude týrat, až si sami budou přát smrt.

A co démoni, kteří tu byli s námi? Dokázali se chránit před odhalením, ale byli v podezření. Navíc tu byli Ochránci; Gheorgios a jeho parta, k níž přibylo několik dalších. Nehodilo se, abych je prozrazoval, dokud se sami neodhalí, tak jsem si jich nevšímal. Řeknu pravdu: některé si pamatuji z dávných časů. Každá bytost má osobitý pach a auru. My šelmy si dokážeme vzpomenout i po letech.

Ale klidně jsem ležel, podřimoval a vyčkával, co se bude dít. Nechával jsem věci volně plynout.

Až na mne padl stín. Velmi mladá dívka s příjemnou aurou.

„Ty jsi Artanna, syn Ao Harrapův z Griissirnovy krve?“ otázala se.

„Znáš mne.“

„Já jsem Šárka. WZ Shar.“

„Přeji ti dlouhý a krásný život.“

Usedla naproti mně. Na chvíli natočila hlavu; na zátylku měla vyžíhanou tvář podivné bytosti, snad šelmy.

„Jsi šelma, Artanno.“

„Jsem.“

„Jaké to je, být šelmou?“

„To člověk nedokáže poznat.“

„Začínám to cítit.“

Mlčel jsem.

„Nevím, co se mnou udělali. Den ode dne lépe slyším, vidím a cítím.“

„Ano.“

„Začínám vidět dozadu.“

„Ano.“

„Ne tak, jako dopředu. Vidím i věci, které tam nejsou. Nebo vlastně... já o nich vím, i když nejsou vidět. Ještě lépe, když zavřu oči.“

„Chápu.“

„Když zavřu oči, mohu vidět skutečnou podobu těch, kteří se maskují.“

„Ano.“

„Když potřebuji, naskočí mi do hlavy jakákoliv informace. I věci, o kterých jsem nikdy neslyšela.“

„Samozřejmě.“

„Jak to bude pokračovat?“

„To už přece taky víš.“

„Přestanu být člověkem?“

„Budeš tím, čím chceš být.“

„Stane se to i ostatním, kteří nosí ty oči šelmy?“

„Stane se, co se má stát.“

Mlčeli jsme a hleděli na sebe. Konečně řekla:

„Děkuji ti, Artanno.“

A já jsem řekl: „Žij dlouho a šťastně.“

Errata:

30.05.2021 11:42