Vítej, návštěvníku!

Pamela Brewsterová seděla před zrcadlem a učila se text. V tom zrcadle si kontrolovala výraz při zpěvu, což osoby veřejně vystupující činí běžně. Je však pravda, že se neučila, nýbrž jen na sebe zírala a smutně meditovala. Co viděla, nebyl důvod k jásotu. Ta holka naproti se jí vůbec nelíbila. Moc hubená, moc zrzavá, moc pihovatá, nic moc hezká. Bohužel, jsem to já.

Pamela byla hodná holka. Nejhodnější, jakou si mohla společnost přát jako idol mládeže. Nekouřila, nepila, nebrala drogy, nechodila se žádným klukem. Když se zeptali novináři, upřesnila: všechno to nejméně jednou vyzkoušela, ale nenašla v tom zalíbení, tak toho hned nechala. Kouření škodí hlasivkám, drogy ji děsí, alkohol si dá, když je nějak významný důvod, ale málo. Muži? Čeká na toho pravého, víte?

Stala se hvězdou Baru u Štěňat. Pracovní smlouvu uzavřela jako zpěvačka, ale zakrátko zjistila, že se od ní očekává něco daleko víc. Co? Pitomec, co dělal v baru šéfa, říkali mu Morče a působil dojmem, že se nedokáže trefit do vlastního zadku, jí nedokázal v ničem poradit. Provozní ředitelka Alice byla dlouhodobě v cizině a nedalo se očekávat, že se vrátí. Zaměstnanců tu bylo víc než dost, ale všichni očekávali, že velet jim bude ona. Neudělala to, což je hluboce zklamalo.

Zpívala repertoár Renky, ale čím dál víc svůj vlastní. Odborníci říkali, že má lepší hlas než Renka. V čem tedy byla ona lepší? Ovšem, byla krásná. Neskutečně krásná. Taky její zpěv a hudba byly neskutečně krásné. Povídalo se, že je čarodějka. Což je samozřejmě nesmysl, žádné čarodějky neexistují. Staří a moudří doplňovali: bohužel, už ne.

Po Rence zbyla spousta šatů. Celý jeden pokoj nahoře byl zařízen jako oblékárna a v něm stojany plné kostýmů. Pamela si jich nevšímala, protože je nemohla nosit, ale některé se jí přece jen líbily, a když je prohlížela, objevila některé zvláštnosti. Třeba zapínání na zcela nevhodných místech, které se dalo velmi snadno uvolnit.

Oblékárnu měla na starosti stará služebná podivuhodné národnosti, ovšem velmi hbitých prstů. Většina úprav kostýmů pocházela od ní.

„Tyhle věci ona nosila, jenom když tančila.“ vysvětlila.

„Tančila?“

„Při tanci odkládala části oblečení.“

„Striptýz?“ nakrčila Pamela nosánek.

„Lidem se to líbí!“ usmála se stařenka.

Pamela neměla ráda striptérky. Považovala je za nižší živočišný druh, jelikož zatímco ona musí něco umět, jim stačí pouze ukázat kozy a publikum se může zbláznit. Pamela se bohužel svým poprsím chlubit nemohla.

Ale spolkla nechuť a začala ze služky tahat rozumy. Ta se ochotně rozpovídala; Renku nesmírně obdivovala a stýskalo se jí po ní. Renka byla na své tělo velmi hrdá, a měla na co. Zatančila pokaždé, když měla dobrou náladu, nechala se zblízka obdivovat, dokonce osahávat. Nezaměstnávala profesionální striptérky, radši podporovala amatérky z řad hostů. Zakrátko se jí podařilo všechny přesvědčit, že to je ten správný výraz radosti.

Pamela se naježila, ale zvědavost jí nedala. Stařenka se rozzářila, začala do řeči vplétat slova a postupně přešla na hamtec, kterému Pamela sice nerozuměla, ale něco už se naučila. Možná to bude potřebovat, tak pozorně naslouchala a když si to pak zpětně přehrávala, začala jí docházet celková obludnost její situace.

Žije ve společnosti rozdělené na dva nesmiřitelné tábory. Vláda a její přívrženci jsou s ní spokojeni, chtějí ji mít přesně takovou, jaká je. Lidé proti vládě (a je jich víc) by chtěli, aby byla jako Renka. Právě oni jsou jádro jejích posluchačů. Líbí se jim její zpívání, ale chtěli by, aby byla podstatně odvázanější. Zatím jí odpouštějí. Dočasně?

Pamela byla přirozeně cudná. V raném dětství jí maminka vysvětlila, že se slušná dívka nikdy nesvléká před lidmi, což vzala na vědomí. V této zemi je to zcela jinak: všichni nahotu milují, zbožňují a obdivují. Všichni kromě vlády, samozřejmě. Vyhledávají příležitost, aby se mohli svléknout, přestože je to zakázáno. Vyjadřují tím radost, nadřazenost, vítězství. Například když někdo oslavuje svátek, narozeniny či cokoliv jiného, po pár sklenkách vyleze na pódium a předvede striptýz; na rozdíl od profi tanečnic se však už neoblékne, ale jde si sednout ke stolu nahý, kamarádi ho obdivují a jeden po druhém se jdou taky předvést. Dívky i kluci; aby si dodali víc odvahy, hodně při tom pijí, což je dobré pro výdělky baru. Téměř všichni jsou cizinci, mnozí sem přijeli právě proto, aby se mohli urvat ze řetězu. Kdyby byli místní, natož pak starousedlíci, vládní orgány by si na ně řádně došláply, ale turisté si mohou dělat co chtějí, pokud přinášejí do země peníze. Pamela taky může cokoliv, pokud je podněcuje k hojnému utrácení. Což by se zlepšilo, kdyby byla ochotná s nimi vyvádět. Jako Renka.

Pamela má dlouhé rudé vlasy, spadající až na záda. Předpisy vlády doporučují krátký praktický účes, upravený od kadeřníka. Rozhodně však ne oholenou hlavu, wingy či bojový cop. To platí pro většinu jejích posluchačů, což jsou studenti, dělníci, mládež všeobecně. Na samotnou Pamelu žádnou páku nemají a na jemné narážky odmítá slyšet. Už sice přemýšlela, co by se svými vlasy mohla udělat, ale zatím se nerozhodla.

Renka vypadala, jak zrovna chtěla. Délku a barvu vlasů měnila několikrát během vystoupení, občas i před lidmi; což byla drzost. Neprovokovala sice vzhledem, který nebyl technicky možný, ale mohla a každý to věděl. Pamela nemůže. Ani nechce. Opravdu nechce? Ani na soukromých večírcích?

Už několikrát jí navrhli, aby vystoupila pro někoho tak bohatého, že si může dovolit najmout Sídlo. Třeba šlechtický palác. Pochopitelně to udělá proto, aby mohl vystupovat jako šlechtic z doby císařství se všemi atributy tohoto postavení. Pamela by tam byla významný host, třešnička na dortu, zpívat by mohla, jen kdyby se jí samotné chtělo. Renka to často dělala. Jenže pozor: staré zvyklosti. Třeba hned po příjezdu ji pozvou do lázně, aby se očistila po cestě. Vykoupe se v bazénu, nechá se namydlit a oholit tělo, pak třeba promasírovat ušlechtilými oleji. Za císařství vhodná práce pro dospívající děti, dneska to udělá... kdoví kdo? Pro domorodce nic špatného, považují za sex pouze dokonaný koitus. Nějaké dráždění je pouhá předehra, přijatelná i mezi kamarády. Ovšem Pamela...

Neměla nic proti sexu, leč ne vždycky a ne s každým. Prožila tři velké lásky, dvě na střední a jednu na vysoké škole. Skončily špatně. Vysoká rovněž, po prvním roce dobrovolně odešla. Taky měla pár známostí, které skončily jedinou nocí; pak už se s tím klukem nechtěla nikdy vidět. Ničeho, co v životě ztratila, jí nebylo líto. Jenom jí občas napadlo, že jí maminka zapomněla říct jednu důležitou věc: že holky, co chtějí zůstat slušné, často v noci spávají samy. Kdežto ty ne tak slušné si pěkně užívají. A noci v Arminu bývají tak horké...

Ale poctivě sama sobě přiznávala, že se jí ani tak nestýská po sexu, jako po vodění za ruku s klukem, který by si s ní povídal, chodil do kina, na zmrzlinu a třeba i na pláž. S ním by se nebála a nestyděla. Když zpívala, dívala se na holky pod pódiem, které s ní zpívaly refrén, tančily – a každá někomu patřila. Byly zamilované – a ona jim zpívala.

Ve skutečnosti toužila po normálním, dlouhodobém vztahu. Manželství? Mělo by to k němu směřovat, ale byla by vděčná i za rok (půl roku, dva měsíce) klidného štěstí. Jenže to nemůže být nikdo z těch, které zná. Koho vlastně zná? Muzikanty, číšníky, rváče z ochranky. A začít si něco s hostem? Někým z těch, co se sem přišli opít, vyvádět hlouposti, a pak odejít s nějakou jinou? Na to je bohužel příliš rozumná a uvážlivá.

Ještě tu byl jeden problém. Armini za císařství byli extrémně zbožní, tak i jejich následovníci dávali hrdě najevo svoje přesvědčení. Pamela po celý život procházela náboženskou výchovou, z níž nabyla dojmu: Bůh je starý protivný dědek, který nenávidí lidi a nedopřeje jim nic příjemného. Za tím účelem si pořizuje špicly, kteří neúnavně šmejdí, sledují počínání mladých a chodí na ně bonzovat do kostelů, protože jim závidí, že už nemohou sami hřešit. Pamela nikdy přikázání vážně neporušila, přesto se o sobě dozvěděla příšerné věci. Tím větší pozor si dává od příchodu do Arminu; už tu taky funguje bulvár a pozorně ji sleduje.

Dál jí šla na nervy pseudonáboženská rétorika. Proč je zapotřebí říkat údu Posvátné kopí či Kopí osudu? Obětovat se slunci ve skutečnosti znamená, že se holka chce opalovat nahá. A když si chtějí zasouložit na veřejnosti, je skutečně nutné, aby jim k tomu Pamela zpívala, dokonce vyzdobená jako princezna? No jistě, zaplatí si to, a těžce. Ale...

Jak vlastně řešila peníze Renka? Trouba Morče už několikrát naznačil, že finance Baru u Štěňat nefungují tak, jak by měly. Pamela se vyznala v účetnictví; prošla si výkazy a neshledala závad. Pokusila se vyjasnit situaci; dlouho to trvalo, ale nakonec pochopila a zděsila se.

Renka podnikala ve dvou okruzích. První byl ten, co právě zkontrolovala; v kanceláři seděla nějaká holka, která právě vyšla ekonomku, a pečlivě počítala, co se nakoupilo, kolik se utržilo a co se na tom vydělalo. Často se střídaly, protože jen co se trochu otrkaly, život je katapultoval výš, až zmizely v nenávratnu. Možná v tom druhém okruhu. Do světa peněz, které přicházely z neznáma, do neznáma mizely a v nepředvídatelných intervalech se vracely několikanásobně zhodnocené. Do toho systému nikdo neviděl; kdo něco věděl, musel buď spolupracovat, nebo... zmizel.

To bylo tak: do Arminu přijel cizinec, měl peníze a chtěl si užít. Pokud měl štěstí a výdrž, dostal se časem do kontaktu s Neviditelnou říší. Aby z toho neměl problémy doma, vylepšil si jméno o šlechtický predikát, který mu někdo udělil zároveň s doklady spolehlivého cizího státu. Peníze, jež chtěl investovat, svěřil lidem, kteří za ně ručili pouze svou ctí; dostal je zpátky s patřičným navýšením, z čehož plyne, že někdo musel rozdíl zaplatit. Kdo? Asi někdo, kdo k Impériu nepatří. Jeho škoda.

Hlavní osoba, která ručí za celý systém, je princ Lera. Samozřejmě ne, že by se o něj osobně staral, o většině ani neví. Má na to lidi. Pouze když se systém někde zadrhne, někdo mu to donese a princ vyšle svoje assassiny. Jak uvedou systém do pořádku, nechtějte vědět. Čím vznešenější postavení, tím méně si umažou ruce; obvykle stačí předhodit místní policii nějakou známou informaci, a nepřítel má tolik starostí, že mu na nic nezbývá čas.

A ještě: Renka byla čarodějka. Pod jejím vlivem přestalo lidem záležet na penězích a našli si nové, mnohem zajímavější koníčky. Ne že by svůj majetek rozdali chudým, nechali ho běhat v systému a odčerpali si, co potřebovali. Ale už nebyl prioritou; co tedy dělali? Bůh ví. Mizeli a zase se vraceli, měnili jména i vzhled, uzavírali sňatky a nikdy je nerušili, a nikdo nic nevěděl a neslušelo se, aby se na něco ptal.

Měla do toho systému Pamela vstoupit? Ne, měla mu šéfovat. Renka to přece dělala. Když ji někdo pozval na svoji oslavu, šla tam a zdrtila je svými schopnostmi. Jenže ona je měla a Pamela je nemá. Byla schválena do funkce čarodějky, aniž si to přála nebo... cokoliv. Hrom do všeho!

Když tak seděla před zrcadlem, dělala na sebe ksichty a litovala se, již po několikáté ji napadlo jediné možné řešení: zdrhnout. Přiznat si, že na to nemá, sbalit kufry a kajícně se vrátit domů. Jenže: kam? Rodiče spolu nežili a kam až paměť sahala, neustále se soudili. Matka si našla nového partnera a dcera jí vyloženě vadila od chvíle, kdy se na ní mohlo něco začít líbit mužům. Otec milenky střídal a pečlivě hlídal, aby jim nepodepsal nic, čeho by mohly využít. Zabýval se obchody na burze a rozsáhlými soudními spory; než by někomu něco zaplatil, radši se znova soudil. Vytunelovat jeho majetek by si Pamela moc přála, patřilo by mu to, krkounovi! Jenomže přijít a přiznat se, že zkrachovala? Úplně jinak by to vypadalo, kdyby se vrátila úspěšná, bohatá, třeba po boku sympatického manžela? To by se s ní rodiče hned začali všude chlubit!

Ach jo!

Někdo zaklepal; kytarista Ben. „Ona nechce jít pryč.“

„Řekls jí, že se učím texty?“ zeptala se co nejprotivnějším hlasem.

„Řek. Ale ona nechce. Říká, že ti s tím pomůže.“

„To bych teda chtěla vidět. Jak vlastně vypadá?“

Ben udělal nesrozumitelný posuněk. „Elegantní. Žádná pouliční coura nebo mladá buchta. Vypadá na nějakou manažerku nebo někoho z agentury. A chce mluvit jenom s tebou.“

Pamela vzdychla. „Tak ji pusť dál. Ale nech ji ještě trochu vydusit, aby si nemyslela, že na ni čekám.“

Ben se zašklebil a práskl dveřmi.

Pamela opět vzdychla. Obrátila se k zrcadlu a koukala do něj.

Bylo jí jasné, co ta ženská chce. Je to další lanařka a chce ji nalákat na nějakou soukromou oslavu. Jednání bude dlouhé, únavné a Pamela musí být jako skála. Nesmí jí otřást nabídka peněz, různých výhod ani cokoliv dalšího. Těmhle lidem nestačí říct ne; je třeba je tvrdě odmítnout.

Renka ovšem na tyhle akce chodila.

Představte si; jste velice bohatá dáma, či spíš manželka bohatého muže. Někdo z vašich příbuzných, nejlépe dcera či mladší sestra, si přeje oslavit nějakou významnou událost: svátek, narozeniny, maturitu, promoci... prostě má chuť udělat světový mejdan a sezvat na něj všechny přátele. Ovšem nechce, aby to věděl někdo jiný, kdo pozván nebude, zvláště novináři. Když má správné kontakty, může tu akci uspořádat v Arminu.

V širším okolí Kingtownu nastavěli za císařství řadu paláců pro různé šlechtické rody. Některé byly za války zničeny, ale většina zůstala, ani se snad zničit nedají. Vlivem přesunů peněz a moci je získali jiní lidé, kteří si je mohli dovolit. Dneska se jim říká Bílá šlechta, neboť patří ke straně Bílých, přívrženců Monty Draggona. Pamela se zásadně vyhýbala politice, ale tohle věděla. Strana Bílých je vlivná, bohatá a ovlivňuje finance v Arminu i kdekoliv jinde. Ale moc rádi by přesvědčili svět, že jsou legálními pokračovateli císařství. Ve Městě se vyskytují v elegantních oblecích s kravatami, na svých zámcích nosí brokátové kazajky a pestré suknice, nebo... pokud možno vůbec nic. Rádi přijímají hosty, zvlášť takové, kteří si pobyt těžce zaplatí. Život v luxusu stojí peníze.

Takže máme: partu bezstarostných teenagerů, kteří vytvoří parádní zábavu. Starší hosty, kteří to všechno zaplatí, a přitom si taky smlsnou na někom z mladých. Hostitele, ti shrábnou peníze a taky se pobaví. Čarodějku, ta má za úkol zábavu rozproudit, případně zbrzdit, kdyby dosáhla stupně, který je i pro ni neúnosný. Někoho, kdo je pobaví = Pamelu. Plus další.

Hosté se sjedou. Nevadí, když někteří přijedou o týden dřív a po cestě prohlížejí turistické památky. Meze se nekladou zvláštním požadavkům; třeba když si holčička přeje oslavit patnácté narozeniny, doporučuje se, aby poslední týden vystřídala co nejvíc mužů, kteří si s ní chtějí něco užít, dokud je ještě dítě. Nebo s jejími kamarádkami. Nebo s nějakou jinou dívenkou, když pořádně zaplatí. Nebo s nějakým hezkým chlapcem.

Mezi bílou šlechtou se pohybují čarodějky. Bílé čarodějky. Jejich úroveň je různá; něco umějí a něco ne. Například lektvary, po jejichž vypití každý dostane dobrou náladu a dlouho mu to vydrží. Významnou součástí je zvláštní odrůda konopí: cannabis indica. Renka je taky používala, ale uměla to dávkovat. Některé jiné používají koncentrace, po kterých se budete smát, i kdyby vám řezali ruku. Ne že byste necítili bolest, ale je vám příjemná. Za císařství to uměli čistě mentálně.

Takže hosty máme ve vile. Nejdřív ze všeho jsou pozváni do lázně, kde se důkladně očistí; součástí očisty je vyholení všeho, co na těle není pěkné. Někteří jsou zpočátku v rozpacích, ale když dostanou čajíček, už neremcají a začne je to bavit. Aby si nepřipadali trapně, rozšířilo se v poslední době malování na tělo; kvalitní barva vydrží čtrnáct dní i víc. Dospělí si nechají pomalovat pouze tělo, mladí s velkým potěšením i obličej. Při tom si taky nechají něco udělat s hlavou; nemusí to být hned dohola, častější je parádní složitý účes, který ovšem jinak z hlavy dostat nelze.

Všechny ty změny vedou k pocitu ztráty identity; jsem náhle někdo jiný, kdo bude existovat jen krátký čas a nejsem zodpovědný za činy, kterých se ten druhý dopustí. Když změním vzhled, říkám si jménem, jaké se mi líbí. To je důležité; pod novým jménem se mohu vdát, být adoptován, otevřít si konto v bance, získat na ně kvalitní nové doklady. To zajímá spíš ty starší a bohatší; když jste multimilionář, může být výhodou mít další jméno a pas cizího státu, ne? Váš hostitel vás ochotně přijme do svého rodu, případně do nějakého dalšího rodu, který je s ním spřátelen. Dalšími hosty mohou být cizí diplomati oprávnění vám udělit státní občanství čehokoliv.

Pozoruhodné vztahy existují mezi stranami Bílých a Černých. Ve dne a ve střízlivém stavu jsou nesmiřitelní nepřátelé; v pozdějších hodinách a po vypití několika sklenic na zdraví císaře a věčnou slávu císařovny mají sklon skládat přísahy věrnosti princi Lerovi, což je zas podmínka, aby si mohli otevřít konto u banky Monroes či některé příbuzné. Nebo třeba získat do svých služeb hlídacího tygra.

Přestože jsme na severu, není zcela nemožné potkat šelmu. Tygra, leoparda, vzácně jaguára. Bez problémů vlka nebo psa. Volně se po světě pohybují kočky. Spousta zvířat za různých okolností z Arminu odešla a některá se taky vracejí. Nebo jejich potomci. Nikdo se nedozví, kde jsou.

Nejvýznamnějším členem strany Bílých je Richard Baarfelt, zákonný dědic knížete kardinála. Občas se někde objeví, občas je ochoten strávit noc se ženou, která ho něčím zaujme. Je vynikající milenec a schopný čaroděj. Což je oficiálně nesmysl, žádná magie neexistuje. Richard nikdy v životě nepracoval, ale peněz má stále dost; hodně lidí mu platí, jen aby nic nedělal. Kdyby se začal blíž zajímat, zle by se jim vedlo.

A tento systém udržovala v chodu Renka de Castignac. Krásná, přívětivá, vždy ochotná komukoliv pomoci. Nikdy nikomu neublížila; proč tedy leckoho roztřásla hrůza, když na něj pohlédly její laskavé modré oči? Vnímala myšlenky, takže mohla včas předejít řadě nepříjemností. Utlumila je. Čarodějka zasahuje tak, že nikdo cizí ani nepostřehne, že se něco děje.

A tohle by měla dělat Pamela. Jenže to nedokáže.

„Nemusíš to dělat.“ řekl tichý hlas jako stříbrné zvonečky.

Pamela sebou škubla. Ve dveřích stála princezna de Castignac.

Vypadala přesně tak jako na plakátu, který visel na zdi. V takovém oděvu nemohla projít městem, aniž by vyvolala pobouření. Ne jen kvůli tomu, že ty šaty byly příliš odvážné; především byly arminské. Z dávných časů.

„Ale ne,“ řekla Renka, „Samozřejmě tak už dávno nevypadám...“

Vstoupila a zavřela dveře. Před očima Pamely se změnila na elegantní podnikatelku, potom na řádovou sestru v bílém rouchu a nakonec na starší nenápadnou paní; v té podobě mohla projít kamkoliv.

Pamela ztěžka lapala po dechu. Něco ji napadlo a obrátila se k zrcadlu; snad v něm uvidí odraz její skutečné podoby.

„To nemá smysl,“ odpověděla Renka, „Iluze neovlivňuje skutečný vzhled, ale tvoje vnímání. Je jedno, jestli přímo nebo v zrcadle.“

Pamela vyhrkla: „Vy mi čtete myšlenky!“

„Jistě.“

Pamela slyšela a četla spoustu úvah na téma, zda je to morálně přípustné. Kupodivu ji to nepohoršovalo, jen děsilo.

„Nelze nevnímat, co tak silně vykřikuješ do světa.“

Myšlenky teď začaly zběsile vířit. Mnoho protichůdných pocitů. Pamela už několikrát chtěla něco říct, ale vždycky jí došlo, že je to blbost.

Renka trpělivě vyčkávala, až se uklidní.

„Proč... jste přišla?“ vykoktala konečně Pamela.

Vzápětí jí došlo, že vykání je v tomto světě hrubá urážka. Věděla to už dlouho, ale když se náhle setkala tváří v tvář se ženou, kterou obdivovala ze všeho nejvíc, úplně na to zapomněla.

Renka řekla: „To nic. Zvykneš si.“

Pamela najednou nevěděla, co má říct.

Tak Renka: „Prý se učíš texty. A nejde ti to. Co se máš naučit?“

Pamela si s úděsem uvědomila, že se na ně ještě ani nekoukla. Ty papíry ležely na stole a naháněly jí strach.

Renka vztáhla ruku k její hlavě.

Pamela se strašně polekala, když pochopila, co chce udělat.

„Ne, nechci! Prosím...“

Jenže jemné prsty už se dotkly jejího čela. Nejdřív pocítila klid. Už se nebála magie, nebylo čeho se bát. Svět byl příjemný a laskavý.

„Přečti si to.“

Pohlédla na papíry. Četla velice rychle; přelétla je pohledem a okamžitě je znala. Noty se jí přímo měnily v hudbu.

Renka ji probudila. „Cos chtěla říct?“

„Tohle byla hypnóza?“ zeptala se.

„Aktivní polovědomí. Na začátek je lepší.“

Pamela uvažovala, co říct. Myšlenky jí probíhaly hlavou. Renka určitě všechno vnímá; ještě před pěti minutami by ji to hluboce urazilo. Teď byla spíš zvědavá, jak se to dělá.

„Ale já z tebe nechci udělat čarodějku.“ řekla Renka.

„Proč ne?“

„Měla bys to v životě moc těžké.“

Pamela se urazila. Dostala chuť nafoukané princezně nějak srazit hřebínek. Odjakživa byla její fanynka číslo jedna, Renku obdivovala a milovala jako svůj idol, chtěla být jako ona a... jenže teď nesnášela její zjevnou nadřazenost. Třeba jí nějak ublížit, ponížit ji...

Renka se usmála. „Udělala bys mi radost, kdybys to dokázala. Dlouho jsem si s nikým nedala souboj.“

Pamela zaváhala, zda to myslí vážně. Vzpomněla si na vše, co se povídalo o čarodějkách. Opravdu mezi sebou sváděly souboje?

„Většina byly dospívající holky. Instruktorky je podporovaly, v soubojích se mohly dost naučit, třeba odvracet útoky. Ty nejlepší mohly vyzvat supervizorku, třeba i Valérii, když měla dobrou náladu. Nebylo to často.“

Pamela na ni vrhla utrápený pohled. Něco ji napadlo a pokusila se říct to nahlas dřív, než jí Renka odpoví: „Proč jsi vůbec přišla?“

Renka se usmála. „Správně soudíš, že něco chci. Ukecat tě. Zblbnout, abys jela na jih. Víš, co se tam teď děje?“

Pamela zaváhala. Slyšela cosi o nějakém chrámu, ale nezaujalo ji to. Příliš se to týkalo náboženství, se kterým nechtěla nic mít. Nebyla vyloženě proti, ale nebyla ani pro; zkrátka se tím nechtěla zabývat. Obávala se, že kdyby se hlouběji zamyslela, musela by zaujmout nějaké stanovisko.

Renka kupodivu mlčela, ačkoliv ji musela vnímat.

„Proč zrovna já?“ zeptala se nakonec.

„Lidé, kteří tě mají rádi, pojedou. Snad by bylo dobře, abys tam byla také ty. Aby tam zněly tvoje písně.“

Pamela nadskočila a dvakrát přešla pokojem. Měla chuť ještě kopnout do stolu, ale tím by maximálně shodila všechno, co na něm leželo. A musela by to uklízet. Tím by dostala ještě větší vztek.

„Proč já? Co tam budu do jetele dělat? Víš, jak je to daleko? Nejmíň dva dny cesty, vlakem, na koních, v prachu a špíně, bez vody, pořádnýho jídla – a tam? Dá se tam vůbec někde spát, něco sehnat, jestli... a vůbec, jak tě napadlo, že bych tam měla jet zrovna já?“

„Protože jsi nejlepší. Ale když nechceš, nemusíš.“

„Bláznovství!“ Pamela si zase sedla, „Úplná blbost, celej ten podnik! Já slyšela, že ten chlápek je úplnej magor! Staví chrám v horách, stovky kilometrů od lidí, na úplně opuštěným místě, kam jakživ nikdo nepřijde! Že ten kostel bude tak velkej, že se nikdy úplně nenaplní! Jenom blázen to může chtít stavět! A jenom blázen tam může jít a pomáhat mu v tom! To celý je úplně zbytečný, k ničemu, fantasmagorie jeho bláznivýho mozku!“

„To je pravda.“

Pamela čekala odpor; teď se zarazila. „Tak vidíš! Tak proč chceš, abych tam jela já?“

„Bude to krásné.“

Pamela vycenila svoje veverčí zuby. „Krásné? Co na tom má bejt krásnýho?“

„Scházejí se tam nejlepší lidi z celýho Arminu. Všichni bratři a sestry; znovu po letech všichni spolu. Myslím, že bys tam měla být.“

„Proč nejdeš ty?“

„Nesmím. Nemohu odejít z Kingtownu. Mám tady důležité poslání.“

„Já taky. A navíc tam nechci jet!“

„Tak ti řeknu pravdu. Kdybych tam jela, zapomněla bych na všechny sliby a znovu zpívala. Pták je stvořen k letu, já k písním. Když mi je vzali, bylo to zlé. Ale kdybych nedodržela svoje slovo, bylo by to horší. Byla bych stejně špatná jako oni. Chápeš to?“

„Komu jsi to slíbila?“

„Člověku, který dodržel svoje slovo; i když by nikdo nevěřil, že je dodrží. Tak musím slovo dodržet i já. Proto nechci domů, na naše území. Budu plakat a prosit Boha, aby mne ztrestal jinak. Ale nesmím, a vím to.“

Pamela měla zvláštní pocit. Jako by ji zasáhl závan neznámé síly.

„A co bych tam... jako měla dělat?“

„Zpívat kamarádům. Žít s nimi a bavit se jako oni. Ve volných chvílích můžeš pomoci se stavbou.“

„A to bude... za peníze?“

„Ne, neboj se. Čistě zadarmo.“

Pamela už věděla, že co je zadarmo, má u domorodců mnohem větší cenu než to, co se dá koupit. „Takže je to čistě záležitost cti.“ řekla.

Renka předstírala, že si nevšimla tónu jejího hlasu.

„Žádnou jinou odměnu nedostaneš. Pokud pro tebe není odměnou pocit sounáležitosti s druhými. Tvými bratry a sestrami, tvým národem.“

„Potom budu jako ty?“

„To nevím. Ale bezpochyby se přestaneš trápit nad tím, že je mezi námi rozdíl. Ten rozdíl zmizí. Nevím, co budeš, až se odtamtud vrátíš. Ale budeš určitě jiná než dnes.“

„A víš jistě, že to chci?“

„Kdybys zmizela – víš jistě, že by pro tebe někdo zaplakal?“

Pamela zakousla veverčí zuby do rtů. Málem se rozplakala sama, právě tato otázka ji trápila od chvíle, kdy viděla lidi plakat při písních Renky.

„Zatím mě nikdo nepožádal, abych tam šla.“

„Já tě žádám.“

„To mám jít sama?“

„Chystá se parta kamarádů. Někteří už tam jsou, ale bude jich ještě víc. Chceš-li, můžeš jít s nimi. Seznámím tě s kamarádkou, která ti pomůže a postará se o tebe, když bude třeba.“

„Kdo jsou ti, co tam pojedou?“

„Armini první generace. Možná někteří trampové a tak.“

„Rozmyslím si to.“

„Možná by ti pomohlo, kdyby sis přečetla tohle.“

Renka jí podala list papíru; vypadal jako reklamní leták, ale byl mnohem méně honosný, asi na něm nebyla důležitá ozdobnost, ale obsah.

„Bratři a sestry!

Shromáždili jsme se ve jménu Boha Pána a Vládce, abychom dle zákonů Stavitelů Chrámu učinili mocné Dílo. Jako Mistr Lóže jsem rozhodl vyzvednout Chrám Boží, zasvěcený památce svatých mučedníků, komthurů a rytířů Řádu Templářů, padlých v minulé válce. Ten chrám učiníme velký, mocný a krásný, aby ani po staletích nebyl ničím předstižen, aby věčně hlásal potomkům slávu našich rukou, myslí i srdcí.

Vpravdě pravím vám, bratři a sestry: našeho Díla se smí zúčastnit pouze ten, kdo se nachází ve stavu Milosti Boží; to jest kdo je čistý před Hospodinem i před svými bratry, neobtížen skvrnou viny či hříchu. Vyzpovídejte se proto jeden druhému, veřejně se vyznejte ze svých hříchů, aby se vaše duše smířila s Bohem a stala se čistou jako v den zrození. Tím budete očištěni a vstanete jako Fénix z plamene a popela.

Dále pravím: našeho Díla se smí zúčastnit pouze arminský šlechtic, tedy ten, kdo má na tento titul právo zrozením či volbou. Ti, kdo tak doposud neučinili, mohou být vyzváni, aby složili slavnostní přísahu věrnosti Arminu a jeho pravým vládcům. Prosím, rozmyslete si dobře tento krok, neboť může nastat doba, kdy po vás bude žádáno, abyste za svou vlast bojovali, snad dokonce zemřeli.

Rovněž buďtež varováni, že pravděpodobně budete uvedeni do hypnotického transu. V tomto stavu budete pracovat; kdo nebude očištěn a nenachází se ve stavu Milosti, může se dopustit chyby, zahyne v hrozných mukách a jeho duše skončí v propasti pekelné. Proto varuji každého, kdo by se chtěl zúčastnit Díla se zlým záměrem; nebude v naší moci jej ochránit.

Děkuji všem za každou pomoc, kterou nám poskytnete.

Denis Baarfelt, z dopuštění Božího Mistr Řádu.“

Pamela složila list a uvažovala, co říct.

Renka vyčkávala.

A Pamela řekla: „Tak to je hustý.“

Renka pořád vyčkávala.

„Dost dobrej důvod, abych se neukázala ani poblíž.“

Renka se jen usmála. „Rozmysli si to.“

„Ten člověk mi vyloženě vyhrožuje!“

„Tobě určitě ne.“

„Jak to? Právě já jsem ten, co není... hoden! Nejsem vůbec zbožná, ani být nechci! Vlastně nechci vůbec nic, jenom... aby to zůstalo, jak je!“

A zároveň si uvědomila: Kecám. Tohle vůbec nechci. Naopak bych chtěla, aby se už konečně něco změnilo! Tenhle život nestojí za nic!

Renka se usmívala. Pamela si uvědomila, že jí čte myšlenky.

„Co bych musela udělat?“

„Nejdřív se nervově zhroutit.“

„Cože?“

„Oznámit, že si bereš zdravotní dovolenou. Časté vystupování bez odpočinku ohrožuje zdraví tvého hlasu; potřebuješ volno a léčení. Nemusíš se o to starat, to zařídí Morče. Na to ho máš. Dávej mu prostě příkazy.“

Pamele se nepodařilo udržet tvář v klidu. O Morčeti měla své mínění.

„Ano, je to hlupák. Ale hodí se jako vhodný hromosvod pro vládu.“

„A já?“ vybuchla Pamela, „Hodím se jako šašek?“

„Na to nemáš. Šašek musí být moudrý.“

„Tak co po mně chceš? Co vlastně po mně všichni chcete?“

Renka s úsměvem vyčkávala, až ji záchvat vzteku přejde.

„Správně jsi pochopila. Chceme tě získat. Jako každého, kdo za to stojí. Kdybychom o tebe nestáli, vůbec bych za tebou nepřišla. Vlastně, ani bys tu nebyla. Tohle je místo za odměnu.“

„Takže ne proto, že umím zpívat?“

„Zpíváš hezky. Takových je ovšem víc. Důležitější je, že jsi chytrá. Velmi chytrá. Mohla bys nám hodně pomoci.“

„Celý život se chráním zaplést do dvou věcí: náboženství a politiky.“

„To je jistě ušlechtilé. Ale existuje možnost, že budeš zapletena, aniž by sis to přála. Přijdou chvíle...“

„Potom chci, abys mi včas dala vědět, kdy se dát na útěk.“

„Nechceš být na straně vítězů?“

„Nechci o tom ani přemýšlet.“

Renka mlčela. Usmívala se.

„No tak dobře! Když mi čteš myšlenky, tak určitě víš, že si od začátku přeju podívat se na jih. Jenom se bojím. Ne že mě tam něco sežere, ale že mě zatáhnou do věcí, do kterých se nechci zaplést. Právě do toho, o co jde tobě. A vypadá to, že všem domorodcům.“

„Když ti čtu myšlenky, tak taky vím, že se toho až tolik nebojíš.“

„Jako že bych se stala špiónkou? Vyzvídala a podávala na jih informace?“

„To není třeba.“

„Samozřejmě. Když máte víc takových, co čtou myšlenky...“

„Až tolik jich nemáme. Ale ani tolik tajemství. Jsou důležitější věci.“

„To ne! To snad ne!“

„Ale ano.“

„Ty chceš, abych se stala čarodějkou?“

Renka se usmívala.

„To jsem si přála jako dítě! Teď jsem dospělá a na takový věci nevěřím!“

Renka se usmívala.

„No dobře, tak věřím! Ale nechci.“

„Ani to zkusit?“

Pamele prolétlo hlavou pár sprostých nadávek, ale nerozhodla se, kterou vybrat. Ovládla se. „Dobře, tak mě to láká. Ale mám strach! Ne, to taky...“

„Já si počkám.“

„Kdybys mě aspoň donutila! Nějakým nátlakem nebo... ty přece dokážeš ovládat lidské emoce! Když mě přinutíš, udělám všechno!“

„Tento způsob ovládání používáme pouze na nepřátele.“ Renka se usmála, „Taky na kamarádky v rámci výcviku. Až budeš na takové úrovni, aby souboj s tebou za něco stál, určitě si to rozdáme.“

Pamele blýsklo v očích. Slavné souboje čarodějek byly další věc, o které často přemýšlela. Docela by ji zajímalo, co je pravda a co výmysly.

„Tak jo. Jaké máš instrukce?“

„Žádné. Vezmu tě za kamarádkou, která se o tebe postará. Já se pak vrátím domů a už víckrát se nesetkáme. Nebo možná za dlouho.“

Nejdřív se vydaly předat instrukce Morčeti. Pamela užasla; rozklepal se, sotva uviděl Renku. S mírným úsměvem požádala, aby zrušil všechny koncerty i jiné aktivity Pamely, neboť je vyčerpaná a potřebuje odpočinek. Z téhož důvodu odjíždí a nebude k dosažení. Pokud má Morče nějaký nápad, kdo by za ni mohl zaskočit, klidně to může zorganizovat. Souhlasil bez komentáře a vypadal šťastně, že to tentokrát není jeho průšvih.

V té chvíli Pamele došlo: na okamžik zapomněla, že její vlídná společnice je nejmocnější čarodějka Arminu. Zato Morče, který Pamelu nikdy nebral moc vážně, to dobře ví. Ani ho nenapadne ji rozhněvat.

A další úvaha: mohla bych být někdy tak mocná, aby mne poslouchali, když budu mluvit mírně a laskavě?

Renka nedala najevo, že ji vnímá.

Pamela očekávala, že pojedou taxíkem nebo něčím podobným. Renka si naopak vybrala motorovou rikšu; to je motocykl se dvěma sedadly vepředu, ovládaný etnikem neurčité barvy pleti. Renka mu řekla adresu, etnik přikývl a vyjel. Chvíli se proplétal hustým provozem středu města a pak zamířil do čtvrti, kde Pamela jakživa nebyla a ani si to nepřála; nebyla rasistka, ale kdysi ji někdo varoval, že ve čtvrtích chudiny není zcela bezpečno. Několikrát ji někdo z obsluhy zval, aby se přišla podívat, ale nikdy neměla dost času. Neměla vyhraněný poměr k etnikům, nestarala se o ně; v Baru u Štěňat patřili k zaměstnancům, ne platícím hostům.

Okolo Kingtownu nejsou hory jako v Indiopolisu, ale jakési vyvýšeniny by se našly. Na jednom z těchto pahorků si za císařství kdosi postavil docela hezkou vilku. Během války byla poškozena, obyvatelé zahynuli nebo uprchli neznámo kam. Stavba chátrala, pustla, nějaký čas ji obývala smečka skalních lišek, až se do Arminu začali houfně hrnout přistěhovalci a nastala nouze o bydlení. Tehdy si okolo Casy vystavěli nejrůznější boudy a přístřešky, ve kterých se obyvatelé často střídali. Někteří si vystavěli lepší, jiní jen tak halabala. Casa bývala obklopena parkem, ten vzal samozřejmě za své. Byl tam taky bazén, kam odkudsi přitékala voda; taky byl hodně poničený, ale voda tam byla pořád, a v ní se cachtala tlupa dětí nejrůznějšího věku a barev. Další si hrály okolo, hlavně v blátě. Samozřejmě se žádné neobtěžovalo s jakýmkoliv oděvem; ani dospělí, kteří se přišli osvěžit. Pamela si všimla černé dívky, která vypadala tak na třináct, ale měla už hezké bříško; brzy přibude do dětské smečky další člen.

Součástí společenství byla nejrůznější zvířata. Obyvatelé chovali maličká černá prasátka, rohaté kozy, slepice, kachny a neidentifikovatelnou další drůbež; každé to zvíře někomu patřilo a měly být zavřeny, ale občas utekly a toulaly se volně. Někdy je někdo ukradl, což vyvolávalo spory a hádky, po zjištění pachatele rvačky. Zcela volně se toulaly kočky a psi, cibetky, mývalové, promyky a podobné šelmičky, i tlupy nejrůznějších opic. Se vším tím si děti hrály, přesněji řečeno to honily a když něco chytily, všelijak to trápily, než jim to uteklo. Zvěř vybavená zuby a drápy se účinně bránila, takže o zranění mezi dětmi nebyla nouze; což není chyba, alespoň se naučí do života hbitosti a ostražitosti.

Pamela uvažovala, kolik z těch zvířat může patřit k místním šelmám. Kdyby někdo chtěl mít ve městě schopné špióny, nemohl mít lepší.

Ještě jsme zapomněli na myši a potkany. Byla jich tu samozřejmě spousta, ale sloužili jako obživa psů, koček atd., tak si dávali sakra pozor. Taky tu byli hadi, ale ti byli ještě ostražitější než děti.

Renka sledovala život okolo zcela lhostejně. Bídy kolem bylo tolik, že si s ní nikdo nevěděl rady. Většina obyvatel byli přistěhovalci typu, o jaký vláda nestála, ale nedokázala jim zabránit, aby přišli. Potřebovali by dobrou školu, lékařskou péči a hlavně práci; všechno to do jisté míry měli, ale snaha značně pokulhávala za realitou.

Etnik vystoupal serpentinami k hlavnímu vchodu do Casy a zatroubil. Vyšla jim vstříc mladá žena, oblečená do šátku okolo boků. Ach ne, ještě měla na krku girlandu z květin, která částečně zakrývala ňadra. Pamela vzdychla; už zas pocítila v srdci drobný osten závisti. Ještě pořád si nezvykla na fantastickou, nepochopitelnou krásu všech Arminek. Krása této ženy byla zcela jiná než chladná, vznešená a nepřístupná krása Renky či dalších šlechtičen, které znala; naopak to byla krása animální, živočišně vášnivá, oddaná rozkoši, tvář dýšící touhou po mužské společnosti. Přitom její výraz nerušil ani neodpuzoval, naopak Pamela chápala, jak asi vábí každého muže, na něhož upře zelené kočičí oči a usměje se bezvadnými bílými zoubky. Bylo v ní cosi kočičího, pohybovala se pružně a elegantně, jako by tančila.

„Ahoj Kay,“ pozdravila ji Renka, podaly si ruce a dokonce se objaly kolem ramen, „Přišla jsem se podívat, jak žiješ.“

„To je taky dost!“ řekla Kay hlubokým unylým hlasem, chvějícím se utajovanou vášní i teď, když mluvila s kamarádkou, „Už jsem tě neviděla od doby, kdy jsme... no, už dávno.“ Zadívala se ostře a zkoumavě na Pamelu; jistě ji poznala, ale nechala si svoje názory pro sebe.

To už vyšel za Kay i muž, oblečený do podobného šátku jako ona. V zubech svíral dýmku. Svraštil čelo a usmál se zároveň.

„Znáš snad Renku, moji kamarádku?“ otázala se Kay.

„Ahoj Pipe.“ řekla Renka a nastavila mu rty k políbení.

„Vypadá to, že něco píšeš,“ pokračovala, když ji pustil z objetí, „Podle toho, že kouříš, soudím, že máš hodně práce.“

„No... překládám jednu knížku.“ vysvětlil, „Můžeš se na to podívat, jestli chceš. Četlas Hochy od Bobří řeky? Vyšlo to před měsícem...“

„Všimla jsem si. Autor je tuším...“

„Foglar, Jaroslav Foglar. Teď dělám jeho další knížku, Záhada hlavolamu. A jde mi to jak psovi pastva, když chceš vědět. Fajn věc; podařilo se mi přesvědčit jedno vládní nakladatelství, že dobrodružství kluků ve Stínadlech odvedou mládež od bojových smeček.“

„O tom nepochybuji.“

„Jestřáb tam vymyslel dětskou organizaci, proti které je Draggonova špionážní síť mateřská školka. Jestli se to tady ujme, bude vláda ronit krvavý slzy. Zato jižanům se to bude líbit...“

„Jestřáb?“

„Skautská přezdívka toho Foglara.“

„Aha. Tak to se těším. Když mi dáš obtah, pomůžu ti s výrazy ze slangu.“

„Dělám to čtyřikrát, tak ti jedno půjčím. Ale je toho sotva polovička, nemám moc času a je to dřina...“

Pamela sledovala jejich rozhovor a tvářila se nejistě. Muž po ní občas vzhlédl a probodl ji očima, jako by ji rentgenoval, ale prozatím se nesnažil navázat s ní kontakt. Až řekla Renka:

„Tohle je moje kamarádka... možná ji znáte...“

„Kdo by neznal slečnu Pamelu Brewsterovou!“ řekl dvorně ten muž a políbil Pamele ruku, „Naši současnou nejlepší zpěvačku, když nepočítám tebe, Renko, a svoji ženu...“

Pamela se zatvářila nepřívětivě, ale toho si nevšiml, přivinul ji k sobě, objal a důkladně olíbal, aniž se mohla jakkoliv bránit.

„No dobře,“ ocenila to, „Když mě řadíš na čestné třetí místo, budu s tím teda spokojená. Kdo vlastně jsi ty?“

Renka se tiše zasmála. „Znáš ho pod jménem Pipi Karen.“

„Cože?“ Pamela měla oči navrch hlavy, „Ten novinář, co píše do Tribuny? Takhle jsem si tě teda nepředstavovala!“

Pipi se smál, až se ohýbal. „Moje tvář se netiskne na plakáty jako tvoje! Jsem docela obyčejný člověk, snad trochu víc plachý než druzí, proto se nerad ukazuji na veřejnosti. Líbí se ti taky moje články?“

„Zařadila bych je na třetí místo!“ řekla pomstychtivě, „Ale nemůžu si tak hned vzpomenout na ty první dva. Možná je lepší Mistr a náš učitel slohu ze střední školy...“

„Tohle pořadí mi přímo lichotí,“ smál se Pipi, „Tak pojďte dál, holky; napijeme se něčeho dobrýho a popovídáme si, co novýho ve světě a hlavně v našem milém Arminu...“

V tuto chvíli je myslím třeba konečně vysvětlit, kdo byl Pipi Karen a jak se stal jedním z nejlepších a nejuctívanějších novinářů v zemi. Po pravdě řečeno, jediným pramenem informací o jeho osobě je vlastní vyprávění; pokud si někde lichotil, nelze to přesně doložit.

Jisté je, že jednoho dne před asi jedním a půl rokem se zjevil na tržišti hlavního města Kingtownu, oblečen ve slušivě roztrhané džíny, děravé boty, kostkovanou košili, kabát neurčité původní barvy a slamák s utrženou střechou; na zádech si nesl batoh, silně splasklý a obsahující pár kousků špinavého prádla. Do Kingtownu dorazil na plošině pod vagónem rychlíku z Indiopolisu, kam dojel jako topič na parníku za ubytování a stravu, pokud nepřihlížíme k několika dolarům, o které se musel tvrdě hádat. Nyní mu zbýval v kapse desetník a pětník a v břiše hlad, který neměl čím zahnat. Zarazila ho libá vůně dalmatského čevabdžiho, který tu opékal kulaté housky a vkládal mezi ně plátky sekané, rovněž opečené na roštu nad rozžhaveným dřevěným uhlím. Tohle všechno s hrstí soli a cibule stálo dvacet centů, takže mu chyběl přesně pěticent. Jelikož si s Dalmatincem částečně rozuměl, rozhodl se ho usmlouvat a diskutoval s ním s vervou tak čtvrt hodiny, než se ho bratru Slovanovi zželelo a dal mu jednu housku se slevou. Vyhladovělý tulák ji slupl jako malinu a usoudil, že to vytrvalý hlad rozhodně nezažene. Víc však už neměl a chápal, že zadarmo mu nikdo nic nedá.

Tak se alespoň napil z kašny. Pak zůstal sedět na obrubě a sledoval ruch kolem. Pronesl ve své mateřštině, aniž očekával nějakou reakci:

„Tak mě tady máte, když jste mě pozvali, dobráci. Kdyby tak někomu z vás napadlo mě pozvat taky na gábl, to by byla věc! Jenomže každej má nacpaný panděro a na chudákovi mu nezáleží!“

Kolemjdoucí muž se po něm ohlédl: „Tak pojď, když chceš. Na co máš chuť?“

Tulákovi spadla brada o pár stupňů. Vyskočil a chytil toho chlapíka za ruku, jako by mu ji chtěl utrhnout: „Sakra – ty seš taky Čech?“

„Tak něco.“

„Propána – a co děláš tak daleko od domova?“

„Koukám, abych viděl. A vidím, že ty jsi přijel nedávno, co? Řekl bych, že zrovna dneska.“

„To máš teda recht. Ty seš tady už dýl, žejo?“

„No, pár roků už to bude.“

„Stejně jsem rád, že jsem tady našel krajana! Ve dvouch se to líp táhne, jak říkaj u nás doma na Moravě.“

„Podívejme, dokonce Moravák! Odkudpak?“

„To asi nebudeš znát. Víš, kde je Rapotín?“

„Mezi Šumperkem a Velkejma Losinama.“

„Šmarjá, ty to tam znáš? Neslyšel jsi v Rapotíně o nějakejch Pipkovejch? Hned u skláren, kousek od losinskýho zámku jsme měli chalupu. Táta makal ve sklárně a máma na poli...“

„V zámku jsem byl, že jsou tam sklárny, vím taky. Ale o vaší chalupě... nezlob se, to si už nemůžu pamatovat. Byl jsem kluk, když jsem odešel.“

„Tak vážně, odkud seš?“

„Z Olomouce. Kdysi dávno Davídek Beránkůj, dneska si říkám Daniel Ohlson, když to musí být. Ani ti nebudu vykládat, kde jsme bydleli, určitě je to tam úplně přestavěný.“

„Já to v Olomouci znám moc dobře! Kde jste bydleli?“

„Z jednoho okna jsem viděl na Svatej Kopeček a z druhýho na městský věže. Bylo to až na předměstí.“

„Teda kámo!“ tulák se nadechl k delší řeči, „To by se mělo oslavit! Kdybych měl za co, pozval bych tě...“

„Zvu tě já. Znám tady opodál hezkou hospůdku, kde dostaneš český pivo přímo z žateckýho chmele, taky naše moravský víno a slivovici, a vůbec co si přeješ. Jenom...“

„Já vím. Vadí ti, že jsem otrhanej vandrák, zatímco ty seš jak vidím pán, dokonce lepší pán. To je jasný...“

„Co blbneš? Zítra můžeš být víc než já. Čímpak jsi byl doma?“

Tulák jen mávl rukou. „Táta mě dal na študie; chtěl ze mě mít flanďáka, ale na mě nebylo to modlení, a hlavně se mi nezamlouval celibát. Tak jsem utekl a dodělal si v Praze filozofii. Pak jsem dělal novináře v několika novinách, ale asi jsem moc říkal lidem pravdu, takže mě vláda zaměstnala jako lepiče pytlíků. Neříkám to moc složitě?“

„Naopak, velmi výstižně. Pokračuj.“

„Když jsem si odkroutil asi dvacátej trest po čtrnácti dnech až třech nedělích za pobuřování a urážky státních orgánů, řekl jsem si: čeho je moc, toho je příliš. Tak jsem vyrazil prach z obuvi své, jak říká Bible, a táhl dál do Vídně. Tam je spousta Čechů, dokonce jsem dělal nějakej čas v jejich novinách. Jenomže... zase se jim nějak nezdálo, že je nějakej Čecháček chce poučovat, tak mě zašili znova, a pak vypověděli. Tak jsem to vzal přes Itálii do Chorvatska, prošel Bulharsko, Řecko, Turecko, Egypt, a když už jsem to tam nemohl vydržet, vrátil jsem se do Francie a Itálie, pak jsem byl v Německu a Polsku, dokonce i v Rusku, projel jsem při tom asi dvakrát naši milou vlast a nakonec jsem byl osudem dohnanej až do Anglie. A představ si, nikde jsem se jim moc nezamlouval. Někde jsem byl moc levej, jinde moc pravej, někde moc chytrej, jinde hloupej, zkrátka nikde akorát. Tak jsem nakonec skončil v Indii jako poháněč vězňů v kamenolomu, to už bylo na mě fakt moc. Za tři dny jsem odtamtud utek, ani jsem nečekal na výplatu. Zrovna jela kolem loď, tak jsem si na ni sedl a dojel jako topič až sem do Arminu. V Indiopolisu se mi nelíbilo, tak jsem přijel poznat hlavní město téhle zajímavé říše. Než mě poženou dál.“

„Projel jsi toho dost,“ uznal Dan, „Co bys nejraději dělal? Novináře?“

„Já ti ani nevím, jestli to mám ještě zkoušet. Zatím jsem byl vždycky bit jako žito, a nikdo mě neměl rád. Slyšel jsem, že tady v Arminu je to pěkně horký. Jak některý straně šlápneš na kuří oko, hned dostaneš ránu.“

„Jde o to se šikovně postavit na tu správnou stranu.“

„Jenomže která je ta správná strana?“

„To je těžký. Něco musíš vědět ty sám, v tom ti nikdo nemůže poradit. Já jsem například pro progresivisty, ale říct veřejně to nemůžu. Tak jsem něco jako umírněný radikál.“

„Hezká formulace. Chvilku mi o tom povídej!“

„Při obědě. Co kdybych ti půjčil na nějaký slušnější oblek, abys nechodil tak hrozně? Vrátíš mi to, až něco vyděláš!“

„Máš docela slušnou důvěru v mý schopnosti, kamaráde. Co když nevydělám vůbec nic a ty spláčeš nad půjčkou?“

„No – nezbylo aby mi než se zbláznit žalem. Tak pojď, ať se najíme...“

Nový přítel se ukázal být k nezaplacení; dohodl se s obchodníkem na ceně šatů, zaplatil je a zatáhl i oběd, který po dlouhé době zase Pipovi naplnil žaludek. Potom seděli, Pipi si zapálil dýmku a Dan Ohlson řekl:

„S českým jménem tady moc štěstí neuděláš. Bude nejlepší, když si rychle vymyslíš něco neutrálního, co by znělo dobře. Jak ti vlastně říkají?“

„Pípek. Karel Pípek.“

„Tak to obrátíme. Pipi Karen. Líbí se ti to?“

„No... dejme tomu. Ale proč to?“

„Nikdo nemusí vědět, že Karel Pípek, přistěhovalec a pobuda, je Pipi Karen, skvělý reportér týdeníku... hm, například Tribune. Co na ni říkáš?“

„Co je to za list?“

Dan se vyklonil do ulice a houkl na kluka, prodávajícího noviny. Koupil jeden výtisk a podal společníkovi, aby si početl. Bylo vidět, že Pipi se ve své profesi vyzná; přelétl zběžně všechny stránky a neomylně pronesl:

„Solidní, nijak zvlášť oblíbený plátek. Trochu měšťácký, trochu vzpurný, ani horký ani studený, neslaný nemastný. Koho reprezentuje?“

„V podstatě střední vrstvy. Lidi co mají na časopis, ale nemají na knihu. Řemeslníky, obchodníky, trochu zchudlé inteligence.“

„Z čeho soudíš, že mě tam přijmou s otevřenou náručí?“

„No... znám se trochu s šéfredaktorem. Z hospody.“

„A myslíš, že na základě tvého doporučení mě vezme?“

„Pokud tě doporučím. Promluvím s ním o tobě; zatím napíšeš krátký článek o tvých dojmech z příjezdu do Arminu. Zůstaň tady, poruč si co chceš, nech si přinést papír a piš. Přijdu za dvě hodiny a podívám se, k čemu to je.“

„Ty to bereš zostra! Vůbec, čím seš vlastně ty?“

„Agent s voňavkami. Tu a tam hraju na burze, když mám za co. Jinak dávám tipy druhým. A tak vůbec všelijak.“

„Taky střední vrstva. Moc dobrej na to, abys pracoval a ne dost dobrej, aby ti lidi nosili peníze sami.“

„Přesně. Máš postřeh. Takže klidně piš a čekej, až přijdu.“

Dan Ohlson odešel a Pipi se zahloubal nad archem papíru. Napřed ho napadlo, že svého nového přítele už nikdy neuvidí. Ovšem zřejmě ho znali, útratu si nechal napsat na účet, ani za oblek neplatil. Pipi chvíli taky uvažoval, že by se taktně vypařil, ale pak usoudil, že jestli mu Dan skutečně zajistí zaměstnání, bude to lepší než drobná výpomoc.

Dan se vrátil za dvě hodiny; usedl, vzal popsané papíry a pozorně četl:

Sedím v pouliční kavárničce na jedné z nejživějších ulic města Kingtownu, hlavního města Arminského státu, a pozoruji lidi kráčející kolem. Přijel jsem teprve před několika hodinami; seznamuji se s městem a jeho životem. Znám plno různých měst a každé má vlastní charakteristiku; ale ať na tohle město hledím jak chci, nemohu přijít na jeho tajemství.

Tak například: dívky. Nevšedně hezké. Co tu sedím, neviděl jsem ani jednu ošklivou. Kráčejí městem chůzí královen, houpou se v bocích a vrhají na všechny strany pyšné, nepřístupné pohledy. Jejich prsy se houpou v rytmu chůze, nespoutány spodním prádlem. Tváře vyzařují odmítavost, pohrdání okolním světem. Tak pro koho se vlní jejich boky, pro koho pohazují bujným poprsím, pro koho kráčejí vznosnou laní chůzí štíhlé, nádherně tvarované nohy? Komu asi platí letmý vyzývavý pohled zpod přivřených řas, komu platí prchavý úsměv na měkce vykrojených rtech? Jdou pyšné, nepřístupné princezny, a přitom dráždí, lákají, provokují, deptají svou krásou každého muže, který je vidí. A jejich tváře říkají: jsem princezna a stojím vysoko nad tebou. Když mne strhneš do náruče, stiskneš moje štíhlé pružné tělo, když mi rozerveš šaty a hodíš mne na lůžko, oddám se ti tak slastně, jak jsi ještě nepoznal. Nepřestanu být vznešená, ale budu tvoje. Neváhej, poutníku. Jsem tady a chci, abys mne viděl.

Jsou krásné a vábivé; přitom dělají všechno co mohou, aby takové nebyly. Nikde na světě jsem neviděl ošklivější a neforemnější oblečení, nikde se nenosí příšernější účesy než tady. Snad celé město se rozhodlo obléci s tak hrozným nevkusem, aby zvedlo žaludek každému, kdo se jen trochu vyzná v dnešní módě. Ano, tyto ženy jsou oblečeny dle poslední módy; snad hledaly v módních žurnálech celé dny, než nalezly něco, co jim vyloženě nesluší. To na sebe natáhly a chodí v tom ulicemi. Naštěstí jsou tak krásné, že ani to hrozné oblečení to nemůže zkazit. Přesto by se člověku chtělo volat: Děvče, podívej se přece do zrcadla, zamysli se nad sebou a pochop, že takhle mezi lidi nemůžeš! Na to snad ani není móda, aby ji někdo přijímal otrocky, bez vlastního nápadu, bez nejmenšího ohledu k vlastní lidské důstojnosti a potřebě elegance. V tomto městě snad existuje alespoň jedna švadlena schopná ušít šaty tak, aby padly! Snad existuje alespoň jeden kadeřník, který by dokázal pořádně učesat mladou dámu! Ty, které procházejí přede mnou, vypadají, jako by je stříhal šílený zahradník nůžkami na živý plot. Trapně nepovedené pokusy o moderní střih jsou mnohem horší než jakýkoliv obvyklý účes. V této zemi buď neexistuje vkus, nebo je to nějaké spiknutí mladých žen proti světové módě.

(V těchto místech se Dan rozesmál a když se Pipi ptal na důvod, vysvětlil: „Kdyby to četla má drahá adoptivní matinka, umlátil bych se smíchy.“)

Kromě žen chodí okolo i muži. Jak se zdá, jsou jich dva druhy, dvě nesmiřitelné kategorie. Jedni chodí pyšně, hlučně, impozantně, nosí se s pýchou a majestátním přezíráním okolí. Bohužel z očí jim čiší hloupost; a bohužel to jsou většinou vojáci, policisté, státní úředníci, lidé dobře oblečení a jak se zdá, úctyhodní. Druzí chodí potichu, našlapují jako by chodili po žhavém uhlí. Jejich tváře jsou zamračené, tmavě opálené, ale i světlejší, i jejich obleky působí jako nepovedený model z pařížského žurnálu, i jejich účesy vypadají jako pokus holičského učně na hlavě chudáka, který dává malý trinkgeld. Zjevně patří k těm vznosným dívkám. A kde mají své protějšky ti pyšní a úctyhodní páni? Ano, právě projel kolem automobil, řídí ho černoch v livreji a sedí v něm vzpřímeně jako prkno žena s ostrým dlouhým nosem a omrzelou tváří, bezvadně oblečená, perfektně načesaná – a bohužel velice ošklivá. První ošklivá žena, kterou jsem v Arminu viděl.

Když už jsem popsal muže i ženy, slušelo by se zmínit i o dětech. Děti v Arminu chodí rychle, téměř běhají. Většinou bosé, některé mají na nohou sandály, vyrobené snad ze staré pneumatiky a připevněné k chodidlu řemínky. Oblečené jsou... jak to proboha nazvat? Někdo jim koupil v konfekčním obchodě moderní slušivý obleček, a navlékl je do něj; od té doby ho snad nosí pořád. Několikrát v něm spadly do vody, vyválely se v blátě, natrhly si ho o ploty, maminka jim ho vyspravila barevnými záplatami, které však už dávno vybledly, okraje se roztřepily, knoflíky upadaly, dírky nějaký uličník rozřezal nožem a potom zas pracně sešil dohromady, kdosi vytrhal podšívku a tu a tam z ní nechal cáry, občas tu nádheru i porozpáral a sešil ševcovskou dratví. Nepochybně je v Arminu zvykem natírat obchody a lavičky v parku každý den, neboť všechny děti bez výjimky jsou umazané od barvy, jak se o něco otřely. Nebo si snad zásadně sedají na čerstvě natřené ploty, stříkají po sobě barvou a otírají se o nově nalakovaná vrata? Vypadají tak; kromě toho jsou na oděvu záhadné skvrny, které nejdou vyprat, ačkoliv oblek je tak sepraný, že sotva drží pohromadě. Člověk se diví, že děti z tohohle hrozného kvádra už konečně nevyrostou, že někdo rozumný ty hadry nesebere a nehodí do kamen, že v tom vůbec nechá chodit vlastní dítě. Možná někteří nemají na nic lepšího, ale jsou tu snad děti, které mají bohatší rodiče; zrovna teď si kupují kluci u pouličního zmrzlináře mohutnou porci smetanové a čokoládové, olizují vysokou elegantně tvarovanou špičku i vlastní prsty; na zmrzlinu mají peněz dost, přitom chodí ustrojeni jako nejhorší vagabund.

A nakonec: zvířata. Neviděl jsem jich mnoho, ale některé jejich projevy ve mně vyvolaly podivné pocity. Konkrétně dva. Po ulici šlo několik kluků se psem; pes běhal okolo nich, chundelatý, dost velký, s tlamou plnou bílých zubů a s jazykem vyplazeným. Najednou si jeden všiml dalšího kluka na druhém konci ulice; zahvízdal, ale kluk nereagoval, majitel psa tedy nahnul hlavu ke zvířeti, něco řekl – a pes vyrazil jako dostihový chrt, předběhl cizího kluka, štěkl na něj a už ho hnal k ostatním jako čuvač zaběhnoutou ovci. Viděl jsem už hodně vycvičených zvířat; ale takový výcvik mne naplnil obdivem a úctou k mladému cvičiteli.

Když jsem psal předposlední odstavec, přišla odněkud z parku trojbarevná kočka, otřela se mi o nohu a podívala se, zda jí něco nedám. Dal jsem jí kousek rohlíku; vyskočila na židli, postavila se předními tlapami na stůl a žebrala. Při tom jako by postřehla napsané listy; kdyby to bylo možné, uvěřil bych, že ta kočka schválně nahnula hlavu a pokoušela se přečíst kus textu. Opatrně jsem ji pohladil; asi ji to polekalo, seskočila a odběhla pryč. Nicméně přes všechno věřím, že ji ten popsaný papír zajímal víc než talíř se zbytky salámu a šunky, který stál na stole. Neviděl jsem ještě takovou kočku. A pokud se mi to nezdálo, nedokážu to pochopit.

Kolik tajemství skrývá před námi tato země? Viděl jsem pouze kus ulice v jednom odpoledni. Co je dál za touto ulicí?

Pipi pozorně sledoval Danovu tvář. Když dočetl a položil papíry na stůl, zeptal se dychtivě: „No tak, co tomu říkáš?“

„Jsi bystrý pozorovatel a máš dobrou vypravěčskou schopnost. Je to dobrý článek. Ty dva poslední odstavce škrtni a může to do tisku.“

„Proč škrtnout ty dva odstavce? Je to pravda, na mou hříšnou...“

„Právě proto. V naší zemi se určitá zvířata sluší nevidět.“

„Nechápu.“

„Nikdy jsi neslyšel o našich šelmách?“

„No... nějaké řeči. Jenže to psaly noviny. A o těch vím, jak se dělají.“

„Kdysi existovaly v této zemi šelmy, které prý vynikaly nad průměr svojí inteligencí. Ve válce byly částečně vybity, zbytek zatlačen na jih. Připouštět, že existují a jsou i tady ve městě, zavání neúctou vůči vládě.“

„Tak... ale existují doopravdy, nebo ne?“

„Podle vlády rozhodně ne. Celá jejich „inteligence“ byl leda výcvik, kterému je podrobili drezéři ve službách císaře.“

„Podle vlády. A podle tebe?“

„Podívej, názory si musíš vytvořit sám podle vlastních zkušeností. Přece nemohu hlásat něco, co se nesrovnává s názory vlády, to pochop. A ty jako novinář téměř vládního listu to nebudeš smět tvrdit taky. Pamatuj si tedy: nejsou a nikdy nebyla žádná zvířata na kingtownských ulicích. To je moje poslední slovo v této záležitosti.“

Pipi se rozpačitě podrbal za uchem. „Když je to tak, jak já to vidím, tak je to perfektní zpravodajská síť. Ty šelmy přišly nějakým způsobem sem; psi a kočky žijí v lidských domech, hrají si s jejich dětmi, spolupracují... účinně, jak jsem si všiml. Ten kluk poslal svého psa docela normálně a bez hlubšího uvažování pro kamaráda, a ten kamarád se taky nepodivil, když ho pes šikoval zpátky. A ta kočka... dejme tomu, že skutečně chtěla vědět... poslyš, uměli oni číst?“

„Ano, ovšem. Totiž... říká se to.“

„Takže případně mohla něco vidět. Kdybych nechal ty papíry na stole a na chvilku odešel, mohla si je přečíst. Pokud má dobrou paměť, mohla by si zapamatovat obsah textu a oznámit to svému šéfovi. A dál: před psem a kočkou si člověk nedává pozor na jazyk, takové zvíře leccos uslyší, leccos uvidí, o lecčems může vědět. Kdo se jich umí zeptat, může být účasten na ledasjaké tajné věci. Že je to tak?“

„Uvažuješ nebezpečně, Pipi.“

„Nebezpečně pro koho?“

„Pro tebe. Jestli ti můžu poradit, tohle nikdy nikomu nevyprávěj. Třeba by to pochopil jinak, než bys chtěl.“

„Co se tady dělá s lidmi, kteří šlápnou vedle?“

Dan neřekl nic, jen potřásl hlavou.

„Zabít? To snad ne!“

„To jsem taky neřekl. Ono je vůbec lepší zbytečně nemluvit.“

Pipi přeložil papír v místech odstavce a odřízl předmětnou část nožem, načež ji zmačkal a hodil do popelníku. Dan nesouhlasil; raději papír hned spálil. Pipi ani nepostřehl, čím ho zapálil.

„Postarám se, aby ti to otiskli. Pro začátek.“

„Děkuju. Jenom ještě: když si tak upřímně povídáme, co bylo k smíchu na tom, že zdejší ženy nemají žádný vkus a strojí se příšerně?“

Dan se potměšile usmál. „Kápl jsi na pravdu. Opravdu se nejedná o nedostatek vkusu, ale o spiknutí proti módě. Totiž, tady v Arminu ovlivňují módu příkazy a nařízení našeho ministerského předsedy Monty Draggona. Nařídil ženám strojit se podle módního žurnálu; které nesouhlasí s jeho příkazy, ale nesmějí se strojit jinak, protestují aspoň takhle.“

„Ale ne! Když jsem to napsal, nebude se někdo... pozastavovat?“

„Doufám, že bude. Ale vláda to vezme jako útok proti těm, co si vykládají její opatření špatně. Zvláštností našeho režimu je, že co je namířeno přímo proti němu, to mu nevadí, zatímco věci, které se ho přímo netýkají, bývají přímým důvodem k potrestání.“

„Zajímavé. Čím to asi je?“

„Někteří lidé soudí, že hloupostí vládních orgánů.“

„Och! To ale nejsou dobří občané?“

„Samozřejmě, že ne. Kdybys takový názor slyšel, musíš se od něj okamžitě rázně distancovat. Ovšem tady v Arminu je hodně špatných občanů, kteří se zákony a nařízeními své milované vlády nesouhlasí. Bůh suď, čím to je.“

„Zajímalo by mě, jak se s takovými špatnými občany potkat. Samozřejmě jen proto, abych pochopil, jak se od nich co nejvíc lišit, to je jasné.“

„Ani bych nepředpokládal něco jiného. Není vyloučeno, že některé uvidíš. Poznáš je podle toho, že většinou chápou rychleji než řádní a spořádaní.“

Pipi potřásl hlavou. „Už chodím světem dlouho, a ještě nikde jsem nenarazil na společnost, kde by se pravda shodovala s oficiální verzí.“

„Ano, je to smutné. Ale slíbil jsem, že tě ubytuji někde, kde ti nebudou chtít sedřít kůži na nájemném. Jedna kamarádka by se o tebe možná postarala, jestli nemá někoho jiného. Chovej se k ní pokud možno uhlazeně, je to moc hodná holka, zvyklá na jemné mravy.“

Do domorodé čtvrti je odvezl mimořádně rozhrkaný taxík. Když zaklepali, otevřela jim Kay a radostně je vítala.

„Kay, tohle je můj kamarád Pipi; nemá kde spát a rád by dneska někam složil hlavu. Je to krajan, přijel z Evropy a nezná Armin; nenapadl mě nikdo jiný než ty, kdo by ho mohl ubytovat.“

Kay si prohlédla hosta přimhouřenýma zelenýma očima a věnovala mu významný úsměv, který mu trochu rozechvěl kolena.

„Jsi vítán, cizinče.“ řekla pomalu, hlubokým vášnivým hlasem, „Udělal jsi dobře, Denisi, žes ho přivedl.“

Dan zakašlal, ale Pipi si toho jména přece jen všiml.

„Pipi je novinář,“ upozornil Dan, „Píše do novin všelijaké zábavné články. Zkusím zítra dát jeden do Tribuny, můžeš si ho tam přečíst.“

„Proč zrovna do Tribuny? Takový bulvár...?“

„Není o nic horší než jiné plátky. Ani úřední věstník vlády, ani opoziční list. Bude se hodit.“

„Ty tomu rozumíš líp,“ usoudila, „Co budete pít, kluci? Stačí vám rum nebo mám zkusit sehnat něco lepšího?“

„Dej nám co chceš. Vlastě, dej to jemu, protože já už musím běžet. Někdy se stavím na dýl, Kay, slibuju ti to. Pipi, my se sejdeme zítra v deset ve městě. Kay ti ukáže, kde je kavárna Modrá růže. Tam na mne čekej. Ahoj.“

„Ahoj!“ řekla Kay a políbila ho na tvář.

Pipi vyšel na terasu a usedl do proutěného křesla. Stmívalo se už; kousek dál u vody hořel oheň, drnčely tam kytary a nějaké dívky tančily v záblescích plamenů. Ulicí před domem prošla urostlá vysoká černoška v bílém poloprůhledném kombiné; pozorně si prohlédla muže na terase a blýskla po něm bílými zuby, než její bosé nohy odpleskaly k ohni.

Kay přistoupila a vložila mu do ruky sklenici. Usedla na zábradlí verandy a upíjela ze svojí sklenky. Všimla si, kam se zadíval, a řekla:

„Kamarádi. Budou dneska tančit a zpívat. Celou noc.“

„To nepůjdou vůbec spát?“

„Proč spát, když je noc jako ta dnešní?“

„Čím je jiná, než ty druhé?“

Kay postavila sklenici a zhluboka se nadechla. „Necítíš, jak voní vzduch? Za řekou kvetou pomerančovníky; ještě teď je slyšet bzučení včel. Až slunce zapadne, přestanou zpívat denní ptáci a začnou křičet noční. Tady je všechno slyšet líp než jinde.“

„Teď už to taky slyším.“ řekl Pipi.

„Vy lidé jste si odvykli slyšet, vidět a cítit. Žijete v kamenných domech ve městě a chodíte obutí a oblečení, abyste nic necítili. Nevíte, že lepší je chodit bosí; hlína hladí chodidla a člověk cítí, jak se země zachvívá, když chce něco říct. Nerozumíte jí, protože se jí štítíte a chodíte po ní v těžkých botách, které působí hluk.“

„Možná máš pravdu.“

„My jsme chodili nazí, abychom cítili vítr, který hladí naše těla. Slunce nás líbalo, voda se s námi laskala. Dnes už nikdo nerozumí vodě a větru či slunci. Lidé už nerozumějí ani ohni. Zapomněli se dívat ke Slunci a Měsíci a hvězdám. A Slunce, Měsíc a hvězdy to mrzí.“

Od ohně zaslechli zpěv; několik dívek zpívalo jakousi starou píseň v nesrozumitelné řeči. Kay zaklonila hlavu a tiše prozpěvovala s nimi; Pipimu se náhle zdálo, že tu píseň už někde slyšel, kdysi dávno v neznámé době, snad ještě před zrozením. Věděl docela jistě, že ji nikdy nezaslechl, ale přitom cítil, že ji zná; a tato rozpolcenost mysli jej současně mrzela i těšila.

Pohladil dlaní dřevo zábradlí a cítil pod bříšky prstů drsný povrch, jen trochu zhlazený a natřený barvou. Zřetelně mohl cítit letokruhy; v místech spáry cítil ještě vryp pily, která to dřevo opracovávala a malinko ujela ze směru. Najednou opět cítil vůni pomerančových květů a slyšel zpěv ptáků. Zdálo se mu, že poznává tento kraj, ten dům, jezírko a stromy kolem, že zpěv od ohně patří k němu, je s ním bytostně spjat a vyplývá z jeho duše.

A uvědomil si: jsem doma. Sem patřím, ta země je moje. Přijala mne vlídně jako matka a chce, abych se jí odvděčil synovskou láskou a poslušností. Budu jejím synem. Splním povinnost, kterou mi ukládá.

Kay vstala, lenivě vláčnými pohyby rozvázala tkanice blůzky a svlékla ji. Stejně klidně a beze spěchu rozepjala i sukni. Její tělo, opálené, štíhlé, krásné, zasvítilo ze tmy, a Pipi pocítil hlad po ženě. Hlad po této ženě, touhu cítit její vůni, hledět do jejích očí, slyšet hluboký měkký hlas...

Znal ten pocit; stalo se mu mnohokrát, že si takto přál mít některou ženu. Až doposud byl většinou odmítnut, protože nebyl hezký ani bohatý, nebo přišel pozdě nebo tu byl nějaký jiný důvod, proč to nejde. Dnes ho nikdo neodmítal. Pipi nebyl svatý; měl dost žen, ale nebyly to právě ty ženy, po kterých toužil on, ony toužily buď po jeho penězích nebo po dobrodružství, čí alespoň po teplé večeři. Šel s nimi a šel zase od nich a zapomněl za den dva, jak ta žena vypadala a jaká byla její vůně. Co cítily ony, se nestaral, občas ho některá vyhledala s pláčem nebo s výčitkou, ale na to příliš nedbal, většinu už ostatně nikdy neviděl a zapomněl i jejich jména.

Ruce se mu chvěly; když si rozepínal knoflíčky košile, zdálo se mu, že má v prstech jakousi křeč, nedokázal ani nejjednodušší úkon. Kay přistoupila; její ruce se ho dotkly, pomalu a obratně jej svlékala. Nebránil se.

Pak stáli proti sobě; sama přistoupila a přitiskla se k němu celým tělem, objala jej a dovolila, aby ji objal. Vzal ji do náruče a zanesl dovnitř, aby ji položil na široké lůžko pro dva, pokryté pestrými přikrývkami.

Venku, kdesi za jezírkem, běhali psi a vyli na měsíc.

Kay zavezla Pipa do města něčím, co za lepších časů určitě bývalo auto; teď to byla skládačka z různých součástek, převážně kovová. Ovládala tu věc s viditelným potěšením a Pipi si stačil všimnout, že vyvolává všeobecný obdiv; většina vozidel byla z téže kategorie, ale lepších. Ne že by v Arminu nebyla auta továrně vyráběná, ale i ta si majitel všelijak vylepšil.

Dan Ohlson se objevil ve chvíli, kdy zastavila; Pipi vystoupil, Kay mávla na pozdrav a zmizela v provozu. Dan zavedl Pipa do kanceláře šéfredaktora Tribuny a spolu s ním si vyposlechl půlhodinový nesouvislý projev, jak vést rubriku, kterou mu pan šéf svěří do péče, a povinnostech novináře, jež je Pipi povinen dodržovat. Pipi dost dobře nerozuměl, neboť šéfredaktor mluvil zvlášť nepříjemným přízvukem; krom toho kouřil tlustý doutník a hovořil, aniž jej vyňal z úst. Celkově byl protivný od prvního pohledu; a kdo se na něj podíval podruhé, jen se v tom názoru utvrdil. Potom promluvil Dan, celkem třináct slov. Ta zněla:

„Doufám, že nebudete Pipovi dělat potíže. Kdyby byl nějaký problém, vyřídím to já.“

Šéfredaktor očividně sklapl kufry a zařadil se, jak by se vyjádřil voják. Pipi nabyl přesvědčení, že Dan Ohlson je jeho nadřízeným, nikoliv příliš oblíbeným, ale do důsledku respektovaným. Už chápal, že jeho přítel vyniká pozoruhodnými styky; jediné, co ho vůbec nezajímá, je jeho práce, tj. prodej voňavek. Nebývá zvykem, aby šéfredaktoři měli úctu k nějakému cesťákovi. Tento fakt bude ještě nutno promyslet.

Potom zašli do účtárny, kde vyplatili Pipovi zálohu; když si prohlížel peníze a přepočítával je, napadlo ho:

„Měl bych ti splatit svoje dluhy...“

„To nespěchá. Nemám zrovna nouzi o peníze. Kdyby jo, tak se přihlásím.“

„Jsi víc laskav, než jsem očekával. Ještě... neměl bych něco dát té Kay? Víš, v noci... stala se taková věc...“

„Já vím.“

„Jak to víš?“

„To se vždycky stane.“

„Jo... ona je... aha! Kolik jí mám dát?“

„Dej jí sto dolarů.“

„No... není to trochu moc? Za jednu noc?“

„Myslel jsem, že u ní chceš bydlet dál.“

„To chci, samozřejmě, když to půjde...“

„A to myslíš, že tě bude živit zadarmo?“

Pipi rozhodil rukama. „Nemyslel jsem na živobytí. Já myslel... jako za... no, jako za tu noc.“

„To nedělej, to by nepochopila. Dej jí tu stovku a nic neříkej. Vezme ji, jestli chce, abys zůstal. Když od tebe žena přijme peníze, myslí tím, že se budeš podílet na chodu její domácnosti. Až nebude mít, řekne si o další. Bude ti vařit, bude tě krmit, bude se o tebe starat.“

„Proč? Vidí mě poprvé! Přece nechceš tvrdit, že se do mě zamilovala, tak na první pohled?“

„Nevím. Ale nejsi jí nesympatický, tos snad poznal. Kdyby to bylo jinak, nepustila by tě k sobě. Měj ji rád, Pipi, zaslouží si to. A nechtěj o tom uvažovat. Jednou pochopíš sám, až poznáš víc, než znáš teď.“

„Je toho hodně, co musím pochopit?“

„Dost. Snaž se chápat, a když nebudeš vědět, ptej se Kay. A když něco napíšeš, dej mi vědět; podívám se na to a poradím ti. Nebude ti vadit, když tvoje práce před otištěním prohlédnu a odsouhlasím?“

„Někdo to dělat musí. Vždycky mi v tom škrtali šéfredaktoři. Nebude mi vadit, když to budeš ty. Jen aby se tvůj názor netloukl s názorem šéfa.“

„Neboj se. To by se neodvážil.“

„Jak tě najdu, kdybych potřeboval?“

„Kay mě dokáže najít.“

Pipi vzdychl. Chvíli se odhodlával, než se zeptal: „Kdo je Kay?“

Dan se jen usmál. „Toulavá kočka.“

Pipi se zasmál taky. „A víš, že máš pravdu. Má v sobě něco kočičího...“

Dan neřekl nic, jen přikývl.

„No vážně, má takový pružný pohyby... A v noci... no, víš...“

„Vím. Já to myslel vážně. Je částečně kočka.“

Teď zas nerozuměl Pipi. Začal být trochu nervózní.

„Do jejího embrya byly přidány kočičí geny. Má schopnosti, jaké nemá žádný člověk. Kdyby bylo třeba, ochrání tě.“

„Neříkej, že je čarodějka!“

„Ne. Je výtvor čarodějek. Vybavily ji těmi schopnostmi.“

Pipi se zajíkl. Chvíli uvažoval a zakoktával se, než zformuloval otázku: „Neublíží mi?“

„Dokud neublížíš ty jí. Požádal jsem ji, aby tě chránila.“

Další přemýšlení, další otázka: „Kdo tě ještě poslouchá?“

A než si Dan promyslel odpověď, další: „Je někdo, kdo tě neposlouchá?“

„Ano. Těch je většina.“

„Jenže to jsou nepřátelé?“

„Tak bych je přímo nenazval. Dejme tomu ti, co ještě nepochopili.“

Pipi uvažoval. „Můžu ti položit otázku? Vlastně... Občanská práva.“

„Co o nich chceš vědět?“

„Já nevím, jak... třeba: byli si za císařství všichni rovni?“

„Ano.“

„Ale někteří si byli rovnější!“

„Nemyslím. Přesná formulace: každý, kdo byl arminský občan, měl zajištěna veškerá práva a povinnosti. Včetně šlechtického titulu.“

„Každý občan byl šlechtic?“

„Dejme tomu, že na to měl právo. Někteří toho nevyužili.“

„I když doma nebyl?“

„Od chvíle, kdy složil přísahu císaři, byl občan a šlechtic. Dokonce to platilo, i když přísahal mimo naše území.“

„Hm... mám pořád dojem, že je v tom nějaký skrytý smysl.“

„Ano. Ten v tom začal být, když přišli nepřátelé.“

„Ach tak! Kdo nesložil tu přísahu, žádná práva nemá?“

„Správně.“

„Má aspoň právo žít?“

„Jistě. Jako každý živý tvor. Ale právo žít není právo být občanem.“

„Aha. Tak ti děkuju.“

„Kay je občanka rodem. O jejích právech nejsou pochybnosti. Včetně práva chránit toho, koho si zvolila za druha.“

„Tak teď už chápu.“

„Máme mnoho přátel, kterým poskytujeme ochranu. V podstatě každému, kdo chce být naším přítelem. Nejsme zlí...“

„Měl bych poděkovat?“

„Ne. Ale pokud nám chceš udělat radost, co nejdřív začni chránit další. Je mnoho nešťastných bytostí, které potřebují ochranu.“

Pipi Karen neřekl nic. Jen vzdychl.

Pamela seděla v proutěném křesle na terase, pila kávu, pojídala koláčky, sledovala hry dětí a meditovala. Pipi seděl kousek dál a pilně škrtal ve strojopisném konceptu; občas pronesl něco v cizí řeči, podle všeho nadávku. Kay Pamelu ujistila, že to je běžná součást jeho práce a v podstatě nevnímá nic, co se netýká jeho článku. Kay stíhala všechno.

Pamela uvažovala o cestě na jih. Měla ráda dobrodružství, v dětství spíš v knížkách, později ve filmech, nyní výhradně dopoledne v televizi, když každý večer vystupovala. Rozhodně však netoužila prožít něco sama; je milé sledovat, jak hrdinové padají do propasti, topí se v řece a bojují se zločinci, ale není moc příjemné prožívat to na vlastní kůži. Cesta, kterou navrhla Renka, takové nástrahy slibovala, což Pamela nechtěla. Ovšem na druhé straně, kdyby si troufla si troufnout a někam vyrazila...

Kay jí předhodila další dobroty a něco objasňovala. Bohužel způsobem, v jakém se Pamela nevyznala. Kay mluvila všemi jazyky, ovšem současně. Když některé slovo nebylo dost výstižné, použila vhodnější z jiného jazyka, aniž ji napadlo, že je Pamela nezná.

Děti si hrály. Většina těch her se podobala rvačce, často o nějakou věc, třeba míč. Nějaká pravidla to asi mělo, neboť se o ně každou chvíli pohádaly a všechny křičely jedno přes druhé. Pak se asi dohodli, protože zase chvilku hráli, do další hádky. Hrálo se ve vodě, na suchu i v bahně; jezírko bylo původně bazén s betonovými okraji, jenže ty se časem rozpadly, voda volně vytékala a vytvářela bláto. Děti, co zrovna nebojovaly o míč, z toho bahna plácaly figurky nebo aspoň bábovičky. A tak všelijak.

Během času Kay ošetřila tři drobná zranění; ošetřovat uměla dobře, ač poněkud svérázně. Pokud z rány tekla krev, olizovala ji jazykem, než to přestalo. Dítě většinou během té doby přešla bolest, tak zranění očistila a nechala je běžet. Složitější nemoci léčit neuměla, jak přiznala. Patřilo to k jejím předpokládaným povinnostem; vysvětlila, že byla vycvičena pro pomocné práce, s jakými se WZ nechtěly obtěžovat. Z téhož důvodu byla vybavena nižší inteligencí, aby neměla zájem o jejich funkce. Pamela jen tiše žasla; uvědomovala si, že sama vlastně neumí nic.

Dům byl větší, než vypadal. Kay a Pipi obývali horní patro, kam se vcházelo ze silnice, měli jeden obytný pokoj, maličkou kuchyňku a pelech, který využívali ke spaní. Z pokoje se vycházelo na terasu, který byla dost vysoko nad terénem a dalo se z ní projít do tří (?) spodních pater. Možná jich tam bylo ještě víc, dům stál ve svahu a překvapení nebyla vyloučena. Kdo bydlel tam? Každý, kdo chtěl. Ovšem termín 'bydlet' je značně přehnaný; přespával tam podle potřeby každý, kdo neměl jinou možnost.

Pamela až dosud žila v přesvědčení, že každé dítě musí někomu patřit. Což je pravda, ani tyhle děti se nelíhly z vejce a nějaké rodiče měly; některé chodily spát domů, bylo-li kam. Někteří rodiče v noci pracovali, jiní byli toho času ve vězení. A jiným vyhovovalo, že o jejich potomstvo pečuje Kay, protože v její péči vyrostli sami. Nebyla stará, ale byla tu dlouho.

Jak se čas chýlil k večeru, vracely se z města starší děti a ujímaly se svých povinností. Třeba dívky vládly v kuchyni; Kay je učila vařit, v praxi je nechala dělat co chtěly, pouze kontrolovala výsledek. Suroviny dodávali hlavně kluci; většinu dostali od trhovců z toho, co neprodali platícím zákazníkům. Určitá část však pocházela ze zdrojů, o kterých Kay odmítala něco vědět. Naopak kluci věděli vše a byli na to hrdí.

Pamela měla k zákonům jistou úctu, moc netoužila po cizím majetku. Kay to viděla jinak: vzít něco nepříteli není krádež, ale spravedlivý trest za to, že do Arminu vůbec přišel. Zcela bez ochrany je majetek boháčů; ti si nezaslouží nic. Obzvláště prokleti nechť jsou nepřátelé, těm je nutno škodit vždy a všude ze všech sil, aby oplakávali den, kdy se dopustili urážky císaře a jeho věrných poddaných. Třeba obchodní dům Lempl; kdo tam cokoliv šikovně sebere, má nehynoucí zásluhy a budiž mu chvála. Taky je důležité se nenechat chytit; koho dopadnou, skončí v polepšovně a bude mít potíže, než se mu podaří odtamtud uprchnout. Starší se mohou dostat i do kriminálu; už chápete, kam se ztratili někteří rodiče?

Svět města je ovšem komplikovaný. Lepší čtvrti, zvláště střed, kam jezdí turisté, ovládají zlodějské gangy. Ničemní přistěhovalci; rodiče dětí jsou sice taky přistěhovalci, ale během času se zaintegrovali mezi domorodce, kdežto nepřátelé ne. Mezi tlupami vládne nesmiřitelná nenávist; gangy Bílých nenávidí hladové děti z chatrčí a honí je, kde na ně narazí. Starší dívky a někteří zvláštně orientovaní kluci by třeba získali peníze sexuálními službami turistům, ale profesionální prostitutky mají svoje rajóny a jejich pasáci bedlivě hlídají. Je to válka; jak děti rostou, boj je čím dál víc baví. A jsou krutí jako šelmy.

Turisté jsou lovná zvěř. Přijíždějí s kapsami nacpanými penězi a nemají přehled o místních poměrech. Hodně jde o to, kdo je dřív uloví; vhodné je se na ně usmívat a bránit je proti nepříteli. V žádném případě neubližovat, mohli by odjet a ještě nás pomlouvat. Už tak se o nás vedou divné řeči.

Pamela kroutila hlavou a nechápala. Turisté byli běžní zákazníci jejího baru, domorodci personál, který bez problémů vykonával svou práci, aniž bylo třeba si jej zvlášť všímat. O většině lidí, které každý den viděla kolem sebe, neměla tušení, kde žijí, zda mají děti a jak se vůbec jmenují. Je možné, že některé děti kolem jsou jejich, zatímco otec vaří v její kuchyni a matka roznáší nápoje. Pamela dávala přednost služebnictvu různých barev pleti, měla pocit, že jsou ochotnější a spolehlivější. Děti kolem byly taky krásně barevné, od zcela černé po... bílé tu byly taky, ale divné. Kay je nepochybně běloška, oči má zelené a tvář... nedá se zařadit k žádné konkrétní lidské rase, ale je mimořádně krásná. Zastává teorii, že když má být dítě zdravé a všestranně nadané, měli by jeho rodiče pocházet z co nejodlišnějších ras. Mimořádně dobré je ukrást genofond nepříteli, dát se oplodnit někým, kdo našemu národu krutě ublížil. Proč, sakra?

Každý člověk má svoje Ochránce. Někteří jsou démoni, na ty kašleme, jsou to pitomci vhodní leda jako stráž u brány. Důležitější jsou nepřátelští bohové, taky nic moc, ale vyšší. Je dobré, když žijí v nevědomosti; lze je snadněji oblafnout a přinutit, aby přes společné potomstvo sloužili nám a našim, přirozeně vyšším Ochráncům. Nejmocnější jsou křesťanští svatí, ti dokážou i ty pitomé pohanské bohy vzdělat a přivést na vyšší úroveň, což má zase vliv na jimi ochraňované lidi. Ty teorie jsou složité, avšak všeobecně oblíbené, zvlášť mezi staršími dětmi. Ať dělají cokoliv, neustále vymýšlejí nějaké finty, jak na nepřátele něco chytrého vynalézt a uhrát nějaké body. Komu se to povede, má zajištěnou úctu a obdiv a všichni hoří touhou vyprávět o svých hrdinských činech všem, zvláště Pamele.

Pamela žasla a děsila se. Kay ji uklidnila, že všechno nemusí být pravda, děti často lžou a vymýšlejí si. Ne že by byly vyloženě prolhané, jen milují dramatické příběhy. Na rozdíl od ní se do nich rády pouštějí, hlavně těch nebezpečných. Kdyby při tom náhodou zemřely, je to nepříjemné, ale jejich krev aspoň očistí deset náhodně vybraných hříšníků. To věděly jistě.

Díky Bohu, Kay děti poslouchaly. Když vydala rázný rozkaz, moc se jim to nelíbilo, ale podřídily se. Proč? Je mocnější než vypadá. Pamela zvolna pochopila, že do ní čarodějky vložily mnohem víc schopností, než přiznává. Co asi ještě dokáže?

Nejspodnější patro bylo vyhrazeno hygieně. Uprostřed byl bazén; zub času na něm sice taky zapracoval, ale pořád ještě se dal napustit. Okolo všech stěn byly sprchy; Pamela si představovala, že při koupání by člověk měl mít soukromí, ale tyhle nebyly nijak odděleny od ostatního prostoru, nepočítáme-li zídku dvě stopy vysokou, aby se voda držela pokud možno uvnitř. Ze sprch tekla dokonce horká voda; jen v koutě byla jedna označená červeně, kterou bylo přísně zakázáno používat. Bylo tu několik menších van, kde se taky dalo koupat. Kay při tom musela být a chtěla to Pamele ukázat, ale nastal problém: Kay se svlékla snadno, stačilo rozvázat šátek kolem boků a odložit květinovou girlandu. Pamela nerada chodila nahá; vlastně si ani nepotrpěla na plovárny a koupaliště.

Děti, které chodily do školy, byly samozřejmě oblečené. Oděv měly jediný a slušelo se, aby byl čistý, takže vykoumaly fintu fň: šly pod sprchu či do vany v šortkách a tričku, zároveň se myly a praly prádlo; pak hadry svlékly, vymáchaly a pověsily, aby do rána uschly. Nahota jim nevadila, zvlášť pyšní byli na svá těla ti, co už měli sexuální kontakty. Většinou měli na těle barevné tetování; jak rostly, přibývalo ho. Dítě bylo dítětem, dokud mu nezačaly rašit chloupky po těle – pak se cítili dospělí bez ohledu na názor Pamely a světa.

Velcí netrvali na tom, že se musí umývat sami. Naopak bylo zvykem, že pokud s někým chodili, nechali se od něho všemožně opečovávat. Třeba tak, že chlapec pomohl své dívce stáhnout ze sebe mokré šaty, pak ji celou od hlavy k patě namydlil a důkladně promasíroval. Samozřejmě mu to oplatila. Holky občas pištěly, když je partner příliš zmáčkl, ale vypadaly, že se jim to líbí. Kluci se chovali umírněněji. Dámy si taky mnohem víc potrpěly na oholené tělo a tetování na velmi intimních místech.

Holky, které již povyrostly, ale ještě neměly svého kluka, si pomáhaly navzájem, na rozdíl od kluků, kteří se většinou myli sami. Pokud jim někdo vlezl do sprchy, zpravidla se poprali, ale jen mírně. Holky se samozřejmě taky rvaly, za příšerného jekotu. Menší děti lezly větším do jejich sprchy, aby byly surově vyháněny; s ječením utekly, ale nikdy ne daleko, a jen co je větší přestali honit, už zase zlobily a otravovaly. Občas byl někdo chycen a strašlivě mučen, a kamarádi se mu smáli.

Kay se zabývala malými dětmi. Do největší vany (tak pro pět dospělých) napustila vodu a přidala něco, co vytvářelo spoustu pěny. Sedla si do rohu, děti nalezly do vany za ní (některé tam podali větší), a ona brala jedno po druhém a důkladně umývala. Ačkoliv se jim to líbilo, byla to pro ně vítaná příležitost se vzpouzet a prát s někým dospělým; nezaváhaly. Kay očekávala, že jí Pamela pomůže; ta sice děti milovala a ráda se s nimi mazlila, ale na cizí si moc netroufala. Ony byly daleko odvážnější.

Čím víc lidí se sem nahrnulo, tím víc bylo pošťuchování a hádek; hlavní rvačka se měla odehrát ve velkém bazénu, kam teprve přitékala horká voda, snad přes filtry, protože čistá. Velcí se snažili navzájem potápět a topit, malým tam hrozilo nebezpečí a nebylo dobře, aby se pletly, nicméně snažili se hrdinsky zamotat do největší vřavy. Všechny děti se cvičily v boji; nejlepší instruktorka byla Kay, ale obvykle nechávala velení někomu mladšímu.

Značné rozpaky působil Pamele jejich způsob močení. Vedle koupelny byly sice záchody, kabinky se dokonce daly zavřít, a ona tam chodila. Děti ne; prostě přidřeply u některého ze zamřížovaných otvorů, kudy odtékala vycákaná voda, a ulevily si. Malým by to Pamela celkem odpustila, ale ani větší si nedělaly žádné násilí. Možná čuraly i ve sprchách, to se nedalo poznat. Třeba proto, aby tím mohly zlobit.

Pamela taky zjistila, k čemu slouží zakázaná sprcha. Kay na chvíli odešla a toho využily dvě dívky k prudké hádce. Ne že by to bylo něco nezvyklého, všichni se neustále hádali a prali, ale tohle bylo asi něco závažnějšího. Pamela nepochopila co, protože se štěkaly v nějakém cizím jazyce, ale vyrozuměla, že jde o nějakého kluka, kterého jedna přebrala druhé. V tomhle věku to byl zločin závažný, bylo jim okolo čtrnácti a obě byly krásné a něžné, což v pubertě není zvláštní umění. Do věci se zapletl taky mladší bráška jedné z nich a každá měla svůj okruh přívrženců a odpůrců, kdežto většina sledovala hádku klidně, i když se zájmem. Pak se vytvořilo něco jako čestný soud; ten kluk řekl něco co neměl, dva starší ho chytili a drželi, přestože vřískal a protestoval. Sestra taky měla námitky, ale tu muselo držet víc lidí. Do hádky se zaplétalo čím dál víc lidí – kluk řekl ještě něco velmi ošklivého, tak ho popadli, odvlekli ke sprše a pustili na něj hustou bílou pěnu. Vřeštěl, kopal a bránil se. Po chvilce začala téct čistá voda a když odplavila pěnu, spláchla zároveň i veškerou srst, hlavně vlasy. Kluk nadával a všichni kolem se mu smáli.

Teď přišla na řadu sestra. Soupeřka ji nejen ostře obviňovala, ale sama přiložila ruku k dílu, když ji přes veškerý odpor táhli ke sprše. Ruce jí zkroutili a kopání uhýbali, ale její nadávky byly tak sprosté, že jim rozuměla i Pamela. Když jí na hlavu začala téct bílá pěna, přestala se na chvilku bránit, ale sotva jejich pozornost polevila, vyškubla se, popadla svoji soupeřku a držela ji pod proudem. Diváci ječeli nadšením. Holky se ve sprše ještě chvilku praly, ale kupodivu se místo nadávání začaly smát. Když je pak voda očistila, vyšly ven k ostatním, ale jejich komentáře nebyly až tolik nepřátelské, jak by se mohlo zdát. Nejdřív zkontrolovaly, je-li kůže na jejich hlavě skutečně dokonale hladká a čistá, pak se osahaly navzájem a nechaly si hlavu omatlávat od ostatních. Kluci samozřejmě neodolali a kontrolovali, zda jsou řádně oholené i na zajímavějších místech po těle. Komentáře byly výrazně vtipné a všichni se smáli. Pamela si akorát ujasnila, že se jim to určitě nestalo poprvé, protože obě holky měly na hlavě výrazné tetování.

Když je ale zábava tak skvělá, proč s ní končit? Jedna si všimla jisté kamarádky, se kterou asi měla něco k vyřizování. Přistoupila k ní a rázně ji obvinila: „Ty ses mi smála!“

Ostatní trochu ztichli a čekali na reakci. Chvilku si zíraly do očí a vrhaly na sebe všelijaké ksichty. Potom ta holka škubla koutkem úst, vstoupila do sprchy a spustila ji. Na rozdíl od nich nejen nastavila hlavu, ale pečlivě, téměř s rozkoší si pěnu vtírala do vlasů a sledovala, jak odcházejí. Když zkontrolovala ještě obočí, podpaždí a klín, vyšla spokojeně ven a řekla:

„Nebyla jsem jediná, kdo se smál!“

Měla pravdu, smáli se všichni. Taky mezi nimi začala probíhat nějaká bezeslovní komunikace, ale v té chvíli se ozval rázný povel Kay: „Tak dost!“

Prošla mezi nimi a zastavila se před sprchou. Nemusela nic říkat, ustupovali sami od sebe. Pak konečně řekla: „Zítra jdete do školy!“

Stačilo to, stáhli se a začali se věnovat něčemu jinému. Jenom ti, kterých se to týkalo, pilně konverzovali s kamarády, nechali se hladit a chválit. I za Pamelou přišla jedna z dívek, tak ji rozpačitě pohladila a zaváhala nad příšerkou, která se jí klikatila na temeni a výhružně cenila dlouhé nebezpečné zuby. Holka se jenom smála.

Pamela věděla, že pro všechny, kdo navštěvují školu, platí předpis o krátkém hygienickém účesu, který se definoval od jednoho do pěti centimetrů. Klukům se doporučovala spíš kratší verze, u dívek učitelé přivírali oči, i když přesáhla šest či sedm centimetrů. Souhlasila s tím. Vlastně nad tím nepřemýšlela, ona už do školy nechodila. Taky bylo nařízeno, aby byl účes upravován od profesionálního kadeřníka. Zásadně bylo zakázáno oholení břitvou. Předpis byl opentlen spoustou dalších řečí, kterým nikdo nevěnoval pozornost. Taky se tvrdilo, že domorodci mají ve vlasech spoustu cizopasníků, kteří roznášejí nebezpečné nemoci.

Teď Pamela viděla realitu. Malé děti byly skutečně ostříhány nakrátko, kluci i holky měli stejné kulaté hlavičky a kdyby se oblékly, nedaly by se rozeznat. Puberťáci chtěli vypadat pěkně, takže věnovali svému účesu hodně pozornosti a péče. Samozřejmě nemohlo být ani řeči, že by navštěvovali kadeřníka, to by bylo příšerné ponížení. Takže nechali vlasy růst, dokud je někdo z učitelů neupozornil, že jsou už moc dlouhé. Což se stávalo zejména za trest, svoje oblíbence učitelé nevnímali. Jak který souhlasil či nesouhlasil s nařízením, bylo možno snadno poznat na jejich vlastních účesech. Doporučovalo se, aby šli žactvu příkladem, a někteří to skutečně dělali.

Žádná z postižených dívek nepociťovala ponížení, spíš se dobře bavily. Není divu, byly hezké a sebevědomé a docela jim to slušelo. Všechny měly na hlavě nějaké tetování, ale to jim nestačilo a chtěly je vylepšit. I jiné dívky plánovaly, jak se nechají vyzdobit, a docela rády předváděly svoje tetování Pamele, která na kůži nic neměla. Neměla ráda bolest. Holky naopak tvrdily, že veškeré způsoby mučení milují a zejména sex bez bolesti není dokonalý zážitek. O milování mluvily velmi rády a s rozkoší se chlubily mladším kamarádkám, které prozatím nic takového nezažily, ale jen se klepaly, kdy budou moci začít.

Ta, co šla do pěny jako třetí, se rozhodla pochlubit Pamele. Pamela se obávala, že se bude chtít mazlit, zatím se nechala důkladně osahat od každého, s kým mluvila, a samozřejmě mu to oplácela, ať to byl kluk nebo holka. S Pamelou by měla problém, byla oblečená a neměla v úmyslu se svléknout. Tedy, uvažovala o tom, dokonce promýšlela důvody, proč by to měla udělat, ale vhodnou chvíli promeškala a pořád se to nějak nehodilo. Holky to řešily jednoduše: sotva přišly, vlezly oblečené do vody a důkladně se promáčely. Potom stáhly veškeré mokré oblečení, promáchaly a když se přesvědčily, že je možno označit je za čisté, pověsily je, aby do rána uschlo. Při tom si libovaly, že už jim nic nepřekáží ve volném pohybu, ještě jednou se vykoupaly a zkontrolovaly, zda něco na jejich těle nevyžaduje důkladnější mytí. Pak se koupaly ještě pokaždé, když měly nějaký důvod, a ten se našel vždycky, když uschly. Všechny byly extrémně čistotné. Pamela zaváhala nad pomluvami, že domorodci jsou špinaví, zavšivení a roznášejí choroby. Jak asi?

Ta holka se jmenovala Janice. Vyslovovala to Džen-ajs. Přiklackovala se, okoukla Pamelu, usmála se a zahájila rozhovor: „Pěkný tričko! Vzala bych si ho do bahna.“

Pamela dvakrát polkla naprázdno. Nechápala, ale Jan měla v úmyslu ji poučit, ať si to přeje či nikoliv.

„Ségra se nechává fotit. To se holky hodně pěkně oblíknou a jdou se bahnit. Nakonec to na sobě rozervou. Párkrát mě vzaly s sebou. Je to bezva.“

Pamela zase neřekla nic. Jan to nevadilo.

„Miluju, když se potápím. Bahno ti pomalu stoupá vnitřkem kalhot. Správná holka se udělá jen tím, jak se těší. Mám ráda, jak se šíří v gatích teplo. A holky se mi smějou!“

Vyjadřovala se v krátkých větách, spíš v obrazech. Pamele chvilku trvalo, než pochopila, o čem mluví.

„Ty se nepočuráváš, když jdeš do vody?“

Pamela se zajíkla. Propadla by se studem, kdyby se jí to stalo. Naposledy... to jí mohlo být tak pět. Máma ji nepotrestala, ale hodinu o tom mluvila. No, možná méně. Ale stejně si od té doby dávala pozor. A kdyby se to ještě někdo dozvěděl... hrůza!

„No, někdy mě kluci hoděj do řeky, než to stihnu.“

Pamela vzdychla. Neříkala nic.

„To se dělá tak, že zajdeš do řeky po stehna. Sleduješ, jak se ti na gatích dělá flek. A kamarádkám. Proto tolik holek nosí bílý kalhoty. Pak se potopíš a je vymalováno.“

Pamela řekla: „Eeaah!“

„Po cestě ze školy chodíme kolem několika fontán. Všichni se vykoupou.“

Pamela neříkala nic, jen si to představovala. Jan očividně nepotřebovala povzbuzení, aby něco říkala. Teď změnila téma: „Takhle krásně zrzavá jsi všude?“

Pamela neřekla nic, ale Jan ani žádnou odpověď nečekala.

„Já bych chtěla být zrzka. Udělala bych si zelený a modrý pramínky. Všimla sis, jaký jsem měla pěkný sluníčko?“

Sluníčko bylo kolečko, které měly některé... no, většina děvčat vyholené na temeni. Kluci taky. Čím byli větší, tím nápadnější. Ze sluníčka vedly paprsky, tenké proužky, některé už zarostlé, jiné zcela čerstvé. Pamela tušila, že to něco znamená. Nevěděla co, ale to Jan nemohla připustit.

„Když dostaneš jedničku, kámošky ti o přestávce udělají proužek. Když je dobrá kantorka, tak hned, jenom zakloníš hlavu dozadu a ta, co sedí za tebou ho vyškrábne.“

Dobrá kantorka asi znamenalo učitelku, které je docela fuk, jak si holky navzájem devastují hlavu. Ačkoliv je to zakázáno.

„Já se učím dobře. Když chci.“

Pamela konečně vymyslela, co by mohla říct, aby to neznělo blbě. „Co ti řeknou?“

Jan viditelně potěšilo, že se ozvala. „Těším se. Některý budou mít kecy. Trojka z mravů mi bude slušet.“

Pamela nikdy v životě neměla z chování nic než jedničku. Když se snažila vzpomenout, ani žádná jiná holka.

„Řeknu, že jsem byla na diskotéce a nějaký velký kluci mě oholili. Přivázali mě k posteli, nemohla jsem se bránit. A opili mě.“

Pamela ze sebe vydala neurčitý zvuk. Představovala si to.

„A co? Jsem dítě a nemám rozum, tak se dostávám do průšvihů!“

Pamela vzdychla. Jan se rozesmála.

„Každá holka má ráda, když ji předtím svážou. Můžou si s tebou dělat, co chtějí. Jednou nás všechny přivázali k sobě. Ruka-ruka, noha-noha. Můžeš se trochu bránit, ale ne moc.“

Pamela se pokoušela to pochopit.

„Tebe nikdy nepozvali na Hry?“

Co jsou Hry, Pamela tušila. Párkrát jí naznačili, že by se mohla nechat pozvat. Jako zpěvačka, samozřejmě. Nikdo by ji k ničemu nenutil. Aspoň ze začátku.

Kay se přišla přesvědčit, co se tady děje.

„Nenech se od těch ještěrek zblbnout, moc rády si hrají. Neotravuje tě moc?“

Pamela řekla: „Ani ne. Je milá.“

„Kdyby začala být drzá, tak ji zmlať nebo zkopej. Má to ráda. Kamkoliv.“

Tomu Pamela moc nevěřila. Ale Jan se tvářila přímo nadšeně.

„Nechceš se třeba osprchovat? Holky by tě opečovávaly...“

Pamela zaváhala. Osprchovat se chtěla čím dál víc. Uvědomovala si, že ty holky se téměř nepotí, kdežto ona ano. Nebylo to příjemné.

„Jan, máš to na starost. Ale jestli jí šáhnete na hřívu, tak tě...“

„Přerazíš na tři kousky?“

„Už tě nikdy nepohladím.“

Pokud by Kay svou hrozbu splnila, asi by to Jan vadilo. Aspoň se tak zatvářila.

Kay odešla a Pamela uvažovala, jak to vyřešit s tou sprchou. Normální by bylo, kdyby se koupala jako ostatní. Jenže to by kolem nesmělo být nejmíň třicet dětí obojího pohlaví a všeho možného věku. Všechny na ni koukaly a čekaly, co udělá.

Jan na ni koukala a usmívala se. Najednou mrkla jedním okem.

Pamelu kdosi zvrátil dozadu. Na každou ruku a nohu jí padla jedna větší holka, čímž ji dokonale znehybnily. Malé děti popadly každé nějakou misku nebo hrnek, nabíraly vodu a začaly ji postupně polévat tam, kde se jim to zrovna líbilo. Všechny při tom vřískaly a něco povídaly, takže i kdyby chtěla protestovat, nebylo by to slyšet. Ale neprotestovala, smála se. Nebylo to ani zdaleka tak nepříjemné, jak se obávala.

Měla na sobě to tričko a jedny z nejhezčích kalhot, které si nedávno koupila. Nebyly bílé, ale světle žluté s barevnými výšivkami. Přestava, že by v nich šla do vody, ji... vlastně příjemně vzrušovala. Voda na nich dělala výrazné fleky. Kluci jí co nejvíc vody lili přímo do klína.

Byla mokrá. Dokonale promáčená. K dokonalosti jí chybělo už jenom... Právě v té chvíli ji pustili, tak vstala a přemýšlela, zda by se odvážila skočit do bazénu. Oblečená.

„Dokážeš tohle?“ Jan se rozběhla, odrazila se a udělala ve vzduchu salto. Ostatní děti skákaly šipkou. Smály se a lákaly ji.

Nerozběhla se, ale došla tam, bylo to pár kroků. Nadechla se a skočila. Po nohách. Odrazila se ode dna a vyklouzla na hladinu. Mokré šaty jí vadily v pohybu, ale bylo to příjemné. Děti plavaly kolem a pošťuchovaly ji. Ty menší do ní s oblibou vrážely hlavami.

Udělala si kolečko kolem bazénu a pak vylezla. Svlékání jí trvalo déle než obvykle, tričko se lepilo na tělo. Jan jí pomohla a hned je šla vymáchat. Pořád ještě se jí líbilo.

Kalhoty byly dost široké, aby se daly svléknout... no, pohodlně ne, ale šlo to. Kdyby měla na sobě těsné rifle, šlo by to hůř. Takhle zůstala v kalhotkách a podprsence.

Ach jo, ta podprsenka. Pamela byla vždycky drobná a hubená, podprsenku si kupovala vycpanou, aby měla aspoň nějaké ženské tvary. Nikdy to nikdo neviděl. Tedy kostymérka, ale to je něco jiného než banda rozchechtaných puberťáků.

„Ty děláš striptýz?“ zeptala se jedna malá holčička.

Chvilku trvalo, než pochopila otázku. Aha: zákon říká, že oděv musí být zkombinován z nejméně dvou nezávislých kusů. Což znamená kalhoty a tričko, nebo podprsenka a kalhotky. Mít obojí znamená nesmyslně mnoho oblečení, to musí mít nějaký důvod, třeba že se slavnostně svléká. Pro mnoho lidí je dostatečným oblečením to, čemu ve světě říkají plavky. Je-li žena černoška, sluší jí bílé krajkové kombiné. Bílé dívky nosí černé spodní prádlo. Tyhle děti měly barvu zlatohnědou v různých odstínech, Pamela byla bezkonkurenčně nejsvětlejší. Nikdy se neopalovala. Nerada chodila na koupaliště a nikdy neodkládala plavky. Jiné holky si pořizovaly co nejnápadnější bikiny a očekávaly, že jim je kluci při nejbližší příležitosti stáhnou. Kluci plavky nenosili zásadně, ze začátku se koupali v těch kalhotách, ve kterých normálně chodili. Svlékli je co nejdřív. Akorát plavčík chodil v bílých šortkách se znakem. Měl dohlížet, aby všichni měli plavky, na to byl zákon. Ale nebyl blázen, aby to dělal.

Pamela váhala. Věděla, že se bude muset svléknout. Jenže všechny děti se na ni dívaly a vyčkávaly.

Jan jí přišla na pomoc: „Já bych chtěla dělat striptýz. Mohla bych tančit u tebe v divadle? Vypadám na patnáct?“

„Ani náhodou.“ řekla Pamela a všichni se rozesmáli.

„Neva. Lidi mají rádi, když holka vypadá jako děcko. Napíšem, že je mi šestnáct a že jsem tvoje mladší ségra. No, nevlastní sestra.“

„Jseš kecka.“ řekla Pamela a rozepjala si podprsenku. „Zkus si to!“

Jan to udělalo radost, nikdy nic takového na sobě neměla. Hned si ji začala zkoušet a přitáhla na sebe pozornost všech ostatních.

Pamela toho využila a rychle si stáhla kalhotky, než ztratí odvahu.

Svět se nezbořil, z nebe neslétl blesk a nespálil ji na popel. Promáchla ten hadřík v nejbližší sprše a pověsila tam, kde už viselo její tričko a kalhoty. Nikdo si jí moc nevšímal, ale tušila, že se to změní, až se Jan přestane nakrucovat a předvádět.

Prošla kolem Kay, okoukla situaci a zasmála se. Neřekla nic.

Otázka přišla z nečekané strany, od někoho z kluků: „Ty se nikdy neholíš?“

Jan se otočila: „Opovaž se jí tam šáhnout, a přerazím ti nosní přepážku!“

Nastalo překvapení. Jan se postupně podívala do očí všem klukům, věděla kterým. Nebyla velká, ale asi věděli, že by to dokázala.

Pak se otočila k Pamele: „Nebo chceš?“

Pamela byla v rozpacích. Když kontrolovala starší holky, žádná neměla srst přerostlou, určitě se čas od času oholily. Taky téměř každá tam měla nějaké tetování.

„Bílý holky obvykle chtějí přinutit.“ řekl jeden zkušený borec, téměř šestnáctiletý.

Jan se k němu otočila a chvilku koukala. „Tak jim to dělej,“ řekla potom, „Ale mě a ségru vynech.“

Určitě s ní měl nějaké zkušenosti, ale jen tak vzdát se nechtěl. „Ségra, jo?“

„Hele, zatím se skvěle bavím. Ke štěstí mi akorát chybí pořádná rvačka. Může bejt, ale pomaluju se celá tvou krví!“

Couvl. Některý jiný ale namítl: „Jindy býváš přítulnější!“

„Mě si třeba pomelte na masovým mlejnku. Ale jí se nestane nic, co nebude chtít! Je to všem jasný?“

Bylo. Kromě Pamely, ta se málem rozbrečela. Oprásklá puberťačka, kterou vidí poprvé, se pasovala na její sestru a chystá se ji bránit! To pro ni nikdy nikdo neudělal.

Jedna z děvčat byla černá jako sama tma, málem pohlcovala světlo. Řekla: „Takhle zrzavá byla Diana. Ta se nechávala škubat.“

„Císařovna Diana?“ zeptal se někdo. Neptal se, zda ji někdo z nich znal.

„Zeptejte se Kay!“

Nastalo rozpačité ticho. Pamelu mírně zamrazilo v zádech.

Řeči o císařství byly něco, co vláda slyšela nejméně ráda. O císařovně se říkalo jen to nejhorší. Byla psychopat a nenáviděla krásné ženy. Vydala zákon, že všechny ženy musí chodit dohola. Svoje dvorní dámy stříhala vlastnoručně. Když byla nějaká dívka příliš krásná, dala ji zohavit. Zřídila komisi posuzující, která žena se smí oblékat a která musí chodit nahá. Její šílené výbuchy vzteku vyvolávaly hrůzu celého dvora. Kupodivu, na fotografiích to byla hezká blonďatá dívka, akorát měla ráda výstřední kostýmy a účesy.

„Zkusíme říct Kay?“

„Pamela to ještě neslyšela!“

Vlastně to ani moc nechtěla slyšet, ale ostatní po tom toužili. Kay kdesi cosi dělala, ale nakoukla a zeptala se: „Co je tady takový ticho?“

Rázem přestalo být, všichni jí současně řekli všechno, co měli na srdci. Podvolila se a sedla si k nim, takže jí malé děti okamžitě vlezly na klín a větší se přitulily.

„Všechno je částečně pravda. Dianiným koníčkem skutečně bylo stříhat kamarádky, uměla to a měla vkus. Kdyby se živila jako kadeřnice, byla by slavná. Na každou slavnost udělala holkám nový účes a je jasný, že pokaždý o trochu kratší. Že nakonec skončí dohola, bylo všem jasný od začátku, ale zdržovaly to co nejvíc. A samozřejmě, každý nový účes si nechaly vyfotit na památku.“ Kay se zamyslela. „Jo, jeden žertík měla oblíbenej. Když některou načesala takhle do stran s pěšinkou uprostřed, udělala jí tadyhle nad čelem výhlod, čím dál větší. Začínala s malým trojúhelníkem a když holka chtěla, hlodla jí třeba polovičku hlavy. Než na ni ale šáhla, kecaly o tom hodinu. Císař Charry to nesnášel, když viděl její hřebínky a nůžky, vždycky řekl něco škaredýho a utekl pryč. Ale výsledek se mu líbil!“

„Ale Diana si taky nechávala holit hlavu!“

„Moc ráda. Charry jí to zakázal, ale navymýšlela si výjimek... Ve skutečnosti nikdo přesně neví, jak vypadala. Měla spoustu kamarádek wézetek, každá jí vymyslela nějakej vzor vzhledu, stačilo aktivovat symbol a byla krásně vyzdobená. Měla ráda masáže hlavy. Když ji pozvali do lázně, holky ji celou oholily a promasírovaly olejem. Ještě víc než Diana milovala masáže její první dáma Julie z Dunbaru, kardinálova dcera. V mládí měla krásný černý vlasy až na záda. Hrabě Feroz ji dráždil vyhrožováním, že ji ostříhá. Strašně ji to děsilo. Pak se musela přestrojit za kluka, tak ji opravdu ostříhali a odnesla to traumatem. Řešila to všelijak, až se naučila magii. V reálu byla dohola, o slavnostech zářila krásou. Vymýšlela Vzory pro sebe, pro Dianu, pro svoje dcery, jejich kamarádky, pro všechny. Vzrušovalo ji stříhat ostatní a milovala, když holili ji. Když si chtěla pořádně užít sex, musela být po celém těle dokonale hladká. V některou dobu si spálila kořínky všech chlupů přímo v kůži, aby jí nic nerostlo. To dělala spousta čarodějek. Jestli to dělala jiným, se neví, ale naučila je to.“

„Čarodějnice nejsou!“ řekla jedna hodně malá holka.

„Bohužel, máš pravdu. Kdyby byly, všechny byste tam chodily do školy. A neměly takový pitomý problémy.“

Pamela uvažovala, čemu tehdy říkali Vzor. Nechtěla se ptát, aby nevypadala hloupá, ale jedna dívka to řekla za ni.

„Čarodějka se domluvila s tou holkou, jak chce vypadat. Šaty, účes, ozdoby, pomalování – všechno. Mohla si poručit třeba podle módního magazínu. Pak ji posadila před zrcadlo a vytvářela iluzorní vzhled. Když nebyla spokojená, cokoliv změnila. Až když byla naprostá spokojenost, zafixovala to a vypálila jí někam na paži nebo na kotník značku. Stačilo ji aktivovat a holka vypadala přesně tak, jak chtěla.“

„Ale to bylo bezva, ne?“

Pamela si nemohla pomoci, uvažovala. Její vlasy byly dlouhé, zářivě rudé a krásné. Vlastně byly to nejhezčí, co na sobě objevila. Jenže vyžadovaly časté mytí a ošetřování, občas nešly dobře rozčesat, občas si zastřihávala roztřepené konečky. Kromě toho vyvolávaly pozornost, nejen při představení, kdy si to přála, ale i jindy, když chtěla být nenápadná. Kdyby taková možnost existovala, mohla by chodit nakrátko a v jednoduchých šatech. Než by šla na jeviště, prostě by se dotkla značky a byla by zářivě krásná.

A když na to přijde, mohla by jí čarodějka trochu pomoci s dalším problémem. Pamelu hodně trápila její malá prsa. Mohly by aspoň vypadat větší? Jistě ano...

Vlastně, jednu čarodějku zná. Tu nejlepší, která zbyla. I když Renka neumí to nejdůležitější: studený Oheň.

„Holky od dvora se nudily a pořád vymýšlely nějaké hry. Ostříhat kamarádku byla ta nejzábavnější. A nejnebezpečnější, někdo se mohl naštvat.“

„Jako kdo a proč?“

„V nejhorším Diana. Nařídila, že kdo ještě není ostříhaný, musí na koupel v Živém Ohni používat obřadní přílbu. Byly z nějakého ušlechtilého kovu a svíraly hlavu tak, aby se Oheň nedostal dovnitř. Nebylo to příjemné, lepší bylo bez přílby. Všichni se snažili co nerychleji účesu zbavit. Tak to Diana zakázala. Tehdy začaly vymýšlet hloupé sázky.“

„Sázky jsou bezva!“ řekla jedna holka s hodně krátkým účesem, „A nejlepší je, že se nedají vyhrát!“

Pamela se asi zatvářila nechápavě, takže ji Jan poučila: „Když vyprovokuješ sázku o vlasy, většinou víš, že vyhraješ. Můžeš toho, kdo prohrál, slavnostně ostříhat. Jenže potom může on udělat to samé tobě. Jak vy k my, tak my k vy. Věc cti. Proto jsem šla pod sprchu. Když někoho vyzveš, tak buď jde, nebo je srab.“

Pamela polkla dvakrát naprázdno. Uvažovala, co by bylo, kdyby vyzvali ji. Asi to na ní bylo vidět, protože Jan řekla: „Dala bych mu po čuni.“

Jedna ze starších začala vyprávět: „Ve dvanácti mě pustili na gympl. Stipentium pro nižší rasy. Univerzita je samostatný městečko. Gymnázium má tři budovy na severní straně areálu. Školní uniformy: bílá blůzka, šedá sukně ke kolenům, podkolenky v barvě fakulty. Vázanka podle ročníku, od fialové po růžovou. Maturantky bílou. Účes podle předpisu, od jednoho prstu po pět, povinně upravený kadeřníkem. Umíš si to představit?“

Pamela neřekla nic, jen kývla.

„První den byl klid. Třetí nebo čtvrtej jsem potkala starší holky, sextánky. Rifle, parádní trička, přerostlý vlasy, ozdoby. Bylo to u školního bazénu. Jedna mi koukla do očí a řekla: 'Žbluňk!' Tak jsem tam skočila. V té školní uniformě. Zasmála se a skočila za mnou, pak i ty ostatní. Chvilku jsme si hrály ve vodě, potom se mi představily, ale já to stejně zapomněla. Jenže ony si už zapamatovaly mě. Patřila jsem do smečky.“

Pamela cítila, že jí málem tečou slzy. Ona by nežbluňkla. Utekla by. Partě starších holek by se vyhnula. A nikdy by nic nebyla.

„Během prvního měsíce se to rozdělí. My a ty ostatní. Některá starší nám prozradila Holčičí hry. Ta nejjednodušší je za jedničku Lechtando. Když zaboduješ, o přestávce tě holky brutálně zlechtají. Nejlíp blízko sprchy, protože nevydržíš a pustíš to. Berou jednu po druhé, když je nás víc. Já se učím výborně a vždycky jsem se těšila.“

Pamela neřekla nic. V rozpacích se napila čaje.

„Největší rozkoš je mučit kamarádku a vědět, že po ní přijdeš na řadu a ty ostatní ti to oplatí. To se uděláš, ještě než začnou.“

Pamela vzdychla a polkla naprázdno.

„Sázky. Když prohraješ, vezme tě strojkem. S vidlicema nebo bez. Vidlice se dají nastavit, aby se poznalo, jakou máš barvu. To se ještě smí. Když vidlice sundá, je to až na kůži. Brutální zážitek. Řveš celou dobu a máš krásně mokrý kalhoty.“

Pamela ze sebe vydala neurčitý zvuk. Představovala si to.

„Potom tě odvážou a kámoška ti dá do ruky strojek. Máš právo udělat jí to samý, co udělala ona tobě. Případně každýmu, kdo byl při tom.“

„I když vyhrála tu sázku?“ ujišťovala se Pamela.

„Je to Hra. Správný Hry jsou, když to schlamstne všecky.“

„Počkej. Řekla jsi, že jsou nějaký školní předpisy...“

„Vlasy musí být hygienicky upravené, ne delší než pět centimetrů a ne kratší než centimetr. Nikdo to nedodržuje.“

„To nikdo nekontroluje?“

„Kantoři taky patří do smečky. Jako neviděj přerostlý vlasy, tak neviděj ani brutálně zkrácený. Kdyby něco, tak nahodíš zkroušenej výraz a omluvu: 'Já nic, to nás přepadly nějaký cizí holky a takhle nás ostříhaly. My za nic nemůžem..'“

„Tomu někdo uvěří?“

„Jakpak ne? Zlý cizí holky můžou už za tolik věcí... Musí jich bejt spousta. Jasně, některý kantoři občas mají blbý kecy. Než si zvyknou.“

„Co kdyby ne?“

„Tak takovou krávu ty zlý cizí holky přepadnou a něco jí udělají. Maskovaný, samozřejmě. Pak už tomu věří.“

„A když ne?“

„Replay. Dokud to nepochopí.“

„A když nepochopí?“

„Tak ať vypadne z Univerzity a jde prodávat zavináče!“

Pamela si nemohla pomoct, rozesmála se.

Potom si něco uvědomila. „Tys ale byla malá holka! Od kolika tě začaly brát vážně?“

„Každej má někdy svátek nebo narozky. Třeba řekne: 'Potřebovala bych pomoct. V pátek pořádám mejdan, nechtěla bys obsluhovat?' Jasně chtěla, bývá tam legrace. Zvlášť když bydlej na internátě. Velký bílý holky z bohatejch rodin se nekrotěj, před náma barevnejma. A když ještě pozvou kluky... Někdy dojdou holky z fakulty, občas někdo z kantorů... Když špicuješ uši, dozvíš se spoustu věcí. A některá šikovnější holka se i chytá u kluků...“

„A když nechce?“

„Prozradím ti tajemství: zatímco my můžeme pořád, kluci mají omezenou kapacitu. A jejich holky si je hlídají. Kdyby na tebe šáhl, zmlátí tě jako čubu. A kdybys to nepochopila, vyhlásí ti válku.“

„Tak počkej! Když si tě začne všímat kluk, proč se zlobí na tebe?“

„Neznáš klasickou větu? 'Ta malá je zbytečně moc hezká, pojďte jí něco udělat!'“

„Ale to je hnusný!“

„V prváku ještě nevypadáš, aby si tě všímali. Když po tobě začnou kluci koukat, už zas se vtírají ty malý ještěrky. Nejvyšší čas je začít týrat a šikanovat, aby se hodily do klidu. Nejhorší, že si z toho nic nedělají!“

„Ty seš taky pěknej had!“

„Ona o tom byla nějaká pochybnost?“

„Ještě mi něco povídej!“

„Koukám, že tě to pěkně bere! Měla jsi někdy jogurt v botě?“

Pamela neřekla nic, jen se rozesmála.

„To už jsem byla instruktorka. Že abych ukázala holčinkám, co je život. Tak jsem koupila plato bílých jogurtů a do každý boty si nalila jeden. Jak jsem se začala procházet, nádherně to čvachtalo a byl to úžasnej pocit. Holky teda koukaly. Ale udělaly to po mně. Příště už ho jedna koupila sama a čekala, jestli ji pochválím. Měla jsem na sobě rifle, tak jsem je rozepjala a pomalu si nalívala jogurt do klína. Krásně mi to teklo po stehnech a nohavicema dolů... Holky byly nadšený, tak jsem je pozvala na mejdan a tam jsme se polejvali vším, co nám napadlo. Šikovný holky, oblíkly si na to svý nejhezčí šaty, aby se s nima slavnostně rozloučily. Hodně rychle rostly, potřebovaly nový. Dneska jsou už veliký...“

Pamela nějak nechápala situaci. A zase to na ní bylo poznat.

„Bohatý bílý holky. Každá má šatník narvanej hadrama, který stejně nenosí. Leda do bahna a na rvačky. Klidně by ti je daly, ale to je nenapadne.“

Pamela si ji prohlížela. Mezi jejími předky byli nejspíš Asijci a Afričané, nebyla ani černá, ani žlutá, v podstatě neurčitý mix. Ale z etnika zcela jistě.

Kdysi už něco slyšela o oslavách narozenin bílých bohatých děvčat. Oslavenkyně pozve na víkend co nejvíc kamarádů a kamarádek. Uvítá je co nejkrásněji vystrojená a dle možnosti načesaná. Protože ve chvíli, kdy to naprosto nečeká (?!), se na ni vrhnou, svážou ji a začnou polévat a mazat vším, co její oblečení naprosto zničí. Když už to horší být nemůže, rozřežou je nebo roztrhají. Hlavu jí ostříhají. Jak se pletou jeden druhému, umažou se trochu taky, tak pokračují, až zničí všechno, co na sobě mají. Pak se vrhnou hostitelce na šatník, oblékají se do jejích šatů a průběžně je likvidují. Když je to hodně bohatá holka, nezůstane jí v pondělí nic, v čem by šla do školy. Pokud jsou její rodiče ještě ke všemu vlivní, odváží se jít klidně nahá. Učitelé samozřejmě nic nevidí. A rodiče mají aspoň důvod pořídit jí všechno nové. Udělají to rádi, jsou pyšní, že mají tak hezkou a oblíbenou dceru. Pamela už několikrát dostala pozvání, aby na takové oslavě zazpívala. Mohla za to být slušná odměna, ale asi by s ní zacházeli jako s ostatními. Jasně, Renka by přijala přímo nadšeně, a ještě to něčím vylepšila. Renka...

Mezi děvčaty vzplanula jakási diskuse, téměř hádka. Až jedna přímo vykřikla:

„A co ty, který nebudou chtít?“

„Malý násilí ještě není fašismus! Prostě je tam zatáhnem!“

„O co jde?“ zeptal se někdo, kdo nic nevěděl, a ta holka objasnila:

„Schválně, co nám můžou udělat, když všichni půjdeme do pěny? Dají nám trojku z chování – a co? Když budeme dohola všichni, bude to hlavně jejich průser!“

Nevyvolalo to tolik odporu, jak by se dalo čekat. Naopak, další dívka ji podpořila:

„Správně! Půjdem všichni dohola, vypnem osvětlení a uděláme si pořádný orgie! Kdo si koho potmě najde, toho bude mít!“

„A potom budeš těhotná a nebudeš vědět s kým!“

„Když budeš ty taky, tak mi to za to stojí!“

Pamelu zamrazilo. Byly to dívky, které už dosáhly věku potřebného k mateřství, zřejmě studentky. A neučily se špatně, na temeni měly vyholená sluníčka a z nich spoustu čerstvých paprsků, za nedávno získané jedničky. Rozhodně měly ve smečce významné slovo.

Mezi mládeží vznikla roztržka. Těch, kteří požadovali všeobecné ostříhání, bylo celkem šest, ale byli ideově podporováni většinou malých dětí, které byly zjevně sexu neschopné, takže je pouze lákal ten nápad. Rozhodně proti nebyl nikdo, ale většina zachovávala rezervovaný klid a vyčkávala, jak to dopadne.

„Co přesně dělá ta pěna?“ položila jedna dívka zásadní otázku Kay.

„Původně sloužila k očištění těch, kteří neměli možnost koupat se v Ohni a chtěli tak vypadat. Je to chemický proces, který způsobí uvolnění chlupů přímo z kořínků. Vypelichání.“

„Jak dlouho to vydrží?“

„Než se kořínky zregenerují. Dva měsíce až půl roku. Jak u koho.“

U malých dětí způsobila ta informace nadšení. U větších mnohem menší, kromě těch šesti. Ale někteří nebyli zcela zásadně proti.

„Když měl někdo v kůži ozdoby z obyčejného kovu a šel do Ohně, mohly mu shořet. Pěna mu zlikvidovala srst, ale piercingy nechala.“

„Je pravda, že za císařství se před orgiemi všichni oholili, aby nebyli k poznání?“

„No, tak docela pravda to není. Je pravda, když někdo pořádal orgie, pozval čarodějku a požádal o očištění Ohněm. Oheň všechny pěkně rozdráždil...“

„Ale teď Oheň nemáme! Tak co?“

Kay pokrčila rameny. Pamela viděla jako vhodnou odpověď „Tak nic!“, ale radši se neozývala.

„Co požaduješ?“ zeptal se někdo.

„Všichni, jak jsme tady, půjdeme do pěny. A potom, až budeme vypadat všichni stejně, si dáme pořádný orgie! A nikdo se nebude ulejvat!“

„Dostaneš trojku z chování!“ upozornil nějaký realistický hlas.

„S tím se počítá! Vypadá to, že budu mít samý jedničky – tak mi ta trojka bude slušet k účesu!“

Jeden z kluků řekl: „Hele, pár lidí sem tam škola skousne. Ale když budeme všichni půl roku dohola, to už přehlídnout nemůžou!“

„No právě! Bude aspoň pořádnej hukot!“

Malé děti se těšily a přibývalo jich. Trojka z chování jim viditelně strach nenaháněla, spíš z toho měly legraci.

Kluci reagovali malinko se zpožděním, ale zásadně pro, když bude následovat pořádný sex. Ten bude v každém případě, jde ale o to, s kterou holkou. To rozhodnou ony; obvykle si každá svého partnera žárlivě hlídala a byla ochotná se o něj kdykoliv porvat s drzou vetřelkyní. Ovšem oholení hlavy ruší veškeré zákony a je možné nejen měnit partnery, ale dokonce přibrat někoho dalšího. Aspoň tak to vysvětlovala Janice.

Jeden z kluků popadl svoji dívku do náruče a drždil lechtáním. „Stačí říct a já tě do tý sprchy zanesu! Kay, nezdržuj to! Ona pak má tak nádherně hladkou kůži...“

Ten kluk byl jeden z nejsvětlejších, dívka naopak hodně černá. Zuby měla bílé a cenila je, jak se smála. Oči zlaté a podivně zářivé, vlasy světlé a v nich barevné proužky, ale nejspíš by jí nevadilo, kdyby o ně přišla. Potěšeně se hihňala.

Kay neříkala nic a tvářila se odmítavě.

Pamela chápala, že do svých plánů zahrnou i ji. Především ji, je slavná. Nikdo to sice neřekl, ale všichni se na ni dívali a vyčkávali na její reakci. Taky chápala, že pokud to většina přijme, neunikne. Kdyby vypukla všeobecná rvačka, neochrání ji Janice ani Kay. A většina se pořád ještě nerozhodla.

Zachránila ji jedna starší holka: „Teda, orgie bych si s chutí dopřála. O tyhle cancoury mi taky nejde. Ale chci to mít s co největší parádou! Vychutnat si to! Nejdřív strojkem, potom namydlit a oholit břitvou, a jako finále pěnu! To už budu jenom kňučet!“

„Jsem zvědavá, kolikrát se při tom uděláš!“ popíchla ji kamarádka.

„Budeš mi to počítat?“

Jeden kluk ji podpořil: „Taky znám pár kamarádů, co by se toho rádi zúčastnili. Stačilo by je pozvat!“

„Hlavně kamarádek, co?“

„Jde hlavně o ty bílý a bohatý! Dobrovolně by k nám nešly, ale když je pozveme na mejdan a pak to někdo začne, nebudou schopný se bránit!“

„Tak třeba na konec školy, těsně před prázdninama! To nás bude třeba stovka!“

„Večer před posledním dnem, než se bude dávat vysvědčení! Známky budou napsaný, už nám nebudou moct nic udělat!“

„Tak to s náma půjde každej – i ty bohatý, co maj bobky ze špatnejch známek!“

Pamele spadl ze srdce veliký balvan. Jestliže dojde k odkladu, už u toho nebude.

(Ačkoliv, tu zábavu by docela ráda viděla. Kromě toho, že jí ta představa naháněla hrůzu, ji taky čím dál víc vzrušovala. Už dávno neměla sex a tělo po něm toužilo. V nejpřísnějším soukromí si občas dopřála snění, že je bezmocnou hříčkou v rukou zdivočelé tlupy rozdychtěných samců. Ale nikdy by si netroufla to prožít.)

Návrh se rozplynul do ztracena. Všichni začali plánovat, jakou zábavu uspořádají na oslavu konce školy a tentokrát souhlasil každý.

Janice se přišla svěřit se svými názory. Vlastně žvanila páté přes deváté, šťastná, že ji někdo chce poslouchat. Pamela ji poslouchat nechtěla, ale netušila, jak se bránit. Jan se diskuse o stříhání nezúčastnila, neslušelo se to, ježto už v pěně byla a tím ztratila hlasovací právo. Na orgie se těšila velice, přímo to s ní škubalo. Stálého kluka neměla, ale vypočítávala, s kým už byla a koho by chtěla, kdyby jí to dovolila dosavadní majitelka. Z toho, že měla přesný přehled, Pamela pochopila, že tolik jich zas nebylo. Neprozřetelně to řekla.

Jan se přitulila. Nebylo třeba se s ní mazlit, mazlila se sama. Kecat ovšem nepřestala.

Je dítě, vypadá tak a ráda to zdůrazňuje. Prozatím ji okouzluje, co všechno její tělo dokáže a co se s ním dá dělat. Když si ji kdokoliv vybere, je mu upřímně vděčná za všechno, co s ní bude provádět. Ví, že tím porušuje zákon, a nesmírně ji to baví. Je to zákon vlády, tedy přistěhovalců, okupantů, nepřátel, kteří vpadli do země a obsadili ji.

„Ty seš ze starého rodu?“ zeptala se Pamela.

„Ne. Máma přišla na nábor. Ale mě si pořídila až tady! Ségra je starší, tu upletli už na lodi!“

„A otec?“

To byl hodně hloupý dotaz. Nicméně Jan počala líčit, co jí asi vyprávěla matka; přivezli ji v podpalubí, v kabině o chlup lepší než pro ty nejchudší. Bydlela se třemi dalšími děvčaty, které podepsaly jakousi smlouvu s textilní firmou. Součástí smlouvy bylo, že projdou učňovskou školou textilního návrhářství, což se v reálu ukázalo jako poučení, jak zacházet se strojem, aby ho nepoškodily a samy se nezranily. Loď plula dost pomalu a lidé se bavili, jak uměli. Holky se trochu napily a potom ji jeden námořník částečně ukecal, částečně znásilnil. Jak moc se bránila, není jasné, spíš asi moc ne. Že je těhotná, zjistila až v Arminu. Když jí narostlo břicho, bylo to porušení smlouvy a zaměstnavatel ji vyhodil. Stejně ji ta práce nebavila.

„A jak si pořídila tebe?“

„Není to jedno, mít dvě holky místo jedné?“

Záhy vysvitlo, že momentálně je matka v převýchovném lágru kdesi na severu. Chytli ji, když prodávala nelegální zboží. Ne drogy, něco méně nebezpečného, proto dostala tak málo. Má se vrátit za půl doku, pokud tam neudělá žádný další průšvih. Starší sestřička se živí tím, že chodí na mejdany. Není přímo prostitutka, ale sex má taky ráda.

„Tak to brzo otěhotní taky...“

„Néne! Je zablokovaná! Jedna stará striga jí to udělala, když se nechala bloknout máma!“

„Striga?“

„Čarodějnice. Je pravá domorodka a umí všelijaký věci. Léčit, uřknout a tak.“

Pamela se tvářila nedůvěřivě. Jan se naopak rozzářila. „Ale já rodit můžu! Byla jsem ještě moc malá, tak mi to neudělala!“

Pamela dala nejevo ještě větší nedůvěru.

„Černý holky můžou rodit třeba ve dvanácti, není to nespravedlivý? Ale do patnácti bych to chtěla stihnout!“

„Ty chceš mít dítě?“

„No a co? Mít děcko je bezva! Já se těším, jak mi bude cucat mlíko... Ty nemáš žádný děti? Proč?“

Na tuhle otázku bylo těžké odpovědět. Tahle malá spí sama, jen když o ni nikdo neprojeví zájem, což považuje za jasnou křivdu. Na dítě se upřímně těší. Co s ním bude dělat, neřeší.

„Čím ho budeš živit? Vůbec, co chceš v životě dělat?“

Další otázka, na kterou se těžko odpovídá. Jan měla jasno: napřed bude dítě kojit. Potom bude jíst to, co ostatní. Všechny děti to takhle dělají. Jan bude dál chodit do školy...

„Jak se učíš?“

„Normálně. Na jedničky.“

„To bys mohla klidně někam do kanceláře! Nebo dokonce studovat!“

„No, třeba...“

To už Pamela uvažovala jiným směrem: jak jí pomoci. Ne hned, až vyjde školu... Kruci, co by s ní asi udělala Renka?

No jo, Renka. Je to úplně jasné, udělala by z ní čarodějku.

Jenže pozor, Janice dle místních zvyklostí patří Kay, a ta s ní má určitě nějaké plány. Pamela může leda... přistrčit nějaké peníze. Radši Kay, ta si s nimi poradí.

Ale stejně se zeptala: „Co bys dělala, kdybys měla hodně peněz?“

Jan toužebně vzdychla: „Nechala bych si vytetovat na hlavu draka. Tadyhle vedle! V sedmi barvách!“

„Myslím, kdybys měla opravdu hodně peněz!“

„Nechala bych se potetovat úplně celá. Jako velký holky. A pořídila si piercingy! Diamant do nosu a tadyhle do rtu špice – jako kočičí zuby!“

„Já nemyslím všelijaký blbosti! To si určitě necháš brzo udělat, jak tě odhaduju. Kdybys měla fakt moc moc peněz!“

Teď už se musela zamyslet. „Uspořádala bych brutální mejdan. Pro celou školu! Pozvala všecky kamarády – i kantory! Týden by všichni jenom jedli, pili a bavili se. Všechny holky by z toho otěhotněly! Uspořádala bych veliký stříhání, všem koupila nádherný hadry a šli bysme se vykoupat do bahna! Neboj, tebe taky pozvu!“

Nebylo jasné, jak moc to myslí vážně, šklebila se a pomrkávala. Ale kdyby měla opravdu hodně peněz...?

„Tak dobře, je po mejdanu a stejně ti nějaký peníze zbyly. Hodně peněz. Co s nima ještě?“

Tohle jí asi neměla dělat, Janice přemýšlela, až se jí v hlavě protáčela kolečka. Mít peníze pro ni rozhodně nebylo normální. Až se rozzářila:

„Koupila bych nějakej takovejhle barák a nastěhovala tam všecky, kdo nemají kam jít! Jako Kay!“

Pamela podlehla náhlému impulsu a objala ji. Dokonce pohladila po ideálně hladké hlavičce. Při normálním oholení bylo vždycky poznat, kde předtím začínaly vlasy, v kůži zůstaly kořínky. Pěna způsobila, že to šlo těžko poznat pohledem i dotekem, jako kdyby nikdy žádné vlasy neměla. Bylo moc příjemné ji hladit.

„Jseš moc hodná holka. Hodnější, než si tenhle svět zaslouží. Doufám, že někdy přijdeš k penězům a uskutečníš to.“

Janice tiše, spokojeně vrněla. Mazlení bylo to, co chtěla úplně nejvíc.

„Když máš samé jedničky, měla bys studovat. Být doktorkou nebo inženýrkou...“

„Já budu léčit lidi. Možná odejdu do ciziny. Do Afriky nebo do Amazonskýho pralesa... To by se mi líbilo.“

„Lékařské studium trvá dlouho. Mezitím tě takové nápady přejdou!“

„Já už umím léčit. Kay nás naučila...“

Pamela se rozhodla, že to přestane řešit. Viděla Kay ošetřovat rány a nepochybovala, že se snaží to děti naučit taky. Ona to Janice už taky pustila z hlavy.

Jedna z děvčat se přihlásila o slovo tím, že překřičela všechny ostatní: „Já stříhání prostě miluju, už od malička! Když seš celá oholená, tak si připadáš taková čistá... Chlupy jsou na světě akorát na to, aby se mohly parádně oholit! A každej tě hladí a mazlí se s tebou...“

Pamela se rozhodla, že bude zásadně mlčet.

„Nejlepší břitvou za sucha. Žádný ty pitomý strojky a jiný vymyšlenosti. Strojek je skvělej, ale tomu pocitu, jak tě ostří škrábe na hlavě, se nic nevyrovná. A začít pěkně od čela, aby ses na sebe mohla koukat v zrcadle...“

Pamela přece jen nevydržela. „A nebolí to?“

„Nádherně! Ten pocit, kdyby čepel sklouzla, tak ti ušmikne kus ucha... Ale já byla dobrá, nikdy jsem nikoho neškrábla... Měla jsem na to takovej nožík, původně to byl skalpel. Sama jsem si ho brousila! Bralo to malý kousky, ale já jsem rychlá. Za pět minut máš hlavu jako vajíčko!“

Pamela se krotila, aby nereagovala. Janice naopak jenom vrněla nadšením.

„Když jsem byla maličká, ségra začala chodit s klukem, co měl rád mírný sado-maso. Vždycky začínali, že se navzájem oholili. Byla jsem malá, ale šikovná, tak mě to naučili taky. Hlavně když pozvali nějaký hosty, tak jsem všecky holila. Koukali, jak jsem rychlá. Holka si ani nestačila rozmyslet a už jsem jí vyškrábla na hlavě pěknou plešku. Pak už nemohla couvnout!“

„Neříkej, že jste je stříhali proti jejich vůli!“

„Neříkej, že když skočíš do vody, chceš zůstat suchá! Kdyby nechtěly, tak tam nelezly!“

„No poslyš...“

„Viděla mě, viděla ségru, viděla kluky, tak jí to muselo docvaknout. Maximálně se mohla chvilku cukat...“

Pamela váhala, co říct. Radši nic.

„Kluci jsou vynikající na přesvědčování. 'To říkáš, že mě máš ráda, když ani takovou maličkost pro mě neuděláš? Víš, jak je to bezvadný? Stejně se ti potí hlava, tak už nebude, vítr tě bude pěkně chladit. Jak to jednou zkusíš, už se nikdy nenecháš zarůst! Podívej na holky! Tak jo, když teda nechceš, tak si ohol aspoň jedno obočí. Jedno stačí, to ti nic neudělá! Aspoň bude vidět, že mě máš opravdu ráda!' Stačila chvilka a holka špitla, že teda jo, aby měla pokoj. Tak jsem jí seškrábla jedno obočí, potom druhý, a jak se začala smát, tak jsem nasadila čepel na čelo a jela. Samozřejmě potom trochu brečela, ale to nebylo nic proti tomu, co s ní dělali potom...“

„Jako co?“

„Povídala jsem snad, že sado-maso, ne? Kolik vydržíš rákoskou? Správná holka se má udělat při tolika, kolik má let...“

Pamela se rozklepala. Nikdy ji nikdo nebil. Možná jako malou, ale na to si už nepamatovala. Z bití měla upřímnou hrůzu.

„Teda, abych se nevytahovala, mě moc nemučili, já tam byla hlavně kvůli obsluze. Byla jsem ještě děcko. Akorát mě za odměnu natahovali na skřipec, abych povyrostla. Na výprasky byli kluci, ti si to vychutnávali. Jako mučitel i jako oběť. Občas mě od rákosky bolely ruce...“

„Ty holky jste taky bili?“

„Na poprvé skoro nikdy. Až si řekly...“

„On ještě někdo přišel podruhé?“

„Přímo škemraly. Mučení je droga, jak tě začne bavit, už se toho nezbavíš. Ségra nejvíc brečela, když se rozešli. Občas jsme se týraly doma navzájem... to přišla, měla takový ty oči a 'Ohol mi hlavu!' a už jsem věděla, že bude divoká noc...“ Holka se zálibně olízla, „Jen počkej, až se vrátí! Určitě už jí krásně narostly vlasy! Se těším, zase se oholíme, všechny tři. Prý má dcerku, ještě jsem ji neviděla, ale bude to pěkný žihadlo...“

„Kde je sestra?“

„Nemám tušení. Dostala úkol. V takovým případě nesmím vědět, kde je a co dělá.“

„Počkej – ona je v nějaký tajný službě nebo co?“

„Všichni sloužíme císaři. Taky bych šla... někdo vzkáže 'Přestaň se stříhat'. To bude náznak, že se se mnou počítá...“

„Ale... není to nebezpečné?“

„Princezna se ničeho nebojí.“

„Ty jsi nějaká princezna?“

„Copak to na mně není vidět?“

Pamela naštěstí pochopila, jak to myslí. Po těle měla samozřejmě hodně tetování, dost starého a zašlého. Ještě z dětství...

„Jednou za život si holka může dopřát pověšení. Když má pořádně dlouhý vlasy. Upletem jí tadyhle nahoře pořádnej cop a za ten pověsíme. Nevytáhnem ji moc, jenom aby se pěkně houpala. Když už bolestí nemůže vydržet, má po ruce nůžky a může se ostříhat, těsně u hlavy. Zbytek jí pak už oholíme...“

Jediný, kdo tady měl dlouhé vlasy, byla Pamela. Představila si to.

„Ta hra s oblečením se mi taky líbí. Bohatý holky se vyžívaj v tom, že si navzájem ničej věci. Když má některá narozky a uspořádá mejdan, ze všeho nejdřív na sobě rozervou hadry. Teda, ještě před tím se důkladně zmažou. Potom jí proberou skříně a co se jim líbí, hned rozškubou. Správná holka jde druhej den do školy nahá...“

Pamela samozřejmě neřekla nic. Holka udělala ještěrčí obličej: „Ty máš taky pěkně narvanej šatník, co? Kdypak něco slavíš?“

Za pár okamžiků jí to došlo. A nevydržela: „Krávy pitomý!“

Vybuchly smíchy. Konečně se jim něco povedlo.

A Pamela se samozřejmě opět zastyděla. Nebyla si jistá za co – za výbuch vzteku nebo za to, že je poslouchá s potěšením?

„Tak promiňte.“ řekla.

„Ale!“ mávla holka rukou, „Tys neštudovala psí chologii, co? Ani kočičí? To bys měla, to by tě bavilo!“

„Tak jo, dostaly jste mě! Povídej, slečno psycholožko, co ještě vymyslíš!“

„Všimla sis někdy, že oholení hlavy holkám zvyšuje sebevědomí?“

„Nevšimla a nevěřím. Já naopak...“ Pamela v rozpacích zmlkla.

„Tak si představ: velkoměsto v Evropě, Americe nebo tak. Sekretářka, dvacet devět a půl, osm hodin denně maká na protivnýho šéfa, kterej ji mizerně platí. Přesto si ušetřila trochu peněz, protože je vcelku nemá za co dát. Tloustne a závidí mladejm holkám. Ještě je hezká, ale za pár let už nebude. Měla několik vztahů, jenže žádný moc nevyšel. Ženáči nebo pitomci. Jistí to vibrátor. Občas je zoufalá. Občas je hodně zoufalá.“

Pamela neříkala nic. Nějak jí to něco říkalo.

„Až jí kamarádka navrhne, aby spolu jely na dovolenou na kouzelný ostrov. Už tam jednou byla a zažila fantastické věci. Že jí ostříhali vlasy? A má leckde po těle tetování, dokonce ozdobné jizvy? Nebuď srab! Já si tentokrát nechám vytetovat na hlavu draka!“

Pamela vzdychla. Po tetování na hlavě rozhodně netoužila.

„Tak holky sednou do letadla a ráno jsou v Kingtownu. Slunce, vedro, zvláštní prostředí. Kamarádka zázračně obživne, kouká po klucích a snaží se laškovat s celníky, prodavači... v podstatě s každým hezčím chlapem. Ale nemyslí to vážně, jen je ráda, že je tady. Navrhne se ubytovat v penziónu, kde bydlela minule, tak tam zajedou motorovou rikšou. Majitelka je barevná a chodí polonahá. Lituje, má plno, ale navrhne kamarádku a zavolá dceru, aby jim ukázala, kde to je. Dcera vypadá na patnáct, je krásná, sebevědomá a docela nahá. Ochotně souhlasí, že je dovede, a jen nátlakem se dá přinutit, aby si uvázala okolo pasu aspoň šátek. Majitelka druhého penzionu má volno a je ráda. Na zahradě má bazén, kde se cachtá pár dětí, co by měly být ve škole. Dcerka průvodkyně se jde vykoupat s nimi a když se dost vycachtá, sedne si s majitelkou a neúnavně žvatlají.

Hosté se ubytují. Kamarádka se okamžitě svlékne a jde se vykoupat, ta nová chvilku váhá a pak se opováží taky. Děti je radostně uvítají, jsou milé a bezprostřední, rády si hrají a mazlí se. Patnáctka se chystá vrátit domů, ale předtím se ještě jednou vykoupe a při tom vyzvídá, jaké plány mají do budoucna. Při rozhovoru padne zmínka, že by se daly ostříhat. Děti zařvou nadšením a rozběhnou se pro vercajk. Jejich účesy jsou standard ježek, tak si do něj vyholí proužky a všelijaké ornamenty. Patnáctka má vlasy delší, tak jí nechají na hlavě pár trsů a dohadují se, jakou barvou je vyzdobit. Není ostříhána poprvé, na hlavě má starší tetování. S účesem je spokojená a chystá se jít tancovat na nějaký mejdan, kam hosty okamžitě pozve. Kamarádka by radši ke Štěňatům, tak holka okamžitě změní plány a chce jít s nimi. Kamarádka se nakonec rozhodne úplně oholit, což jí děti okamžitě udělají, včetně celého těla. Oholily by i tu druhou, ale zatím se brání a daří se jí odmítat jejich ukecávání i ruce, které neúnavně šmejdí všude, kam můžou. Nakonec neodolá, nechá si vyholit proužek nad ušima, vzadu na krku a s rozpaky též trojúhelník nad čelem. Když se podívá do zrcadla, nepoznává se, ale kupodivu jí to docela sluší. Tak jí začne být všechno jedno, natáhne se na lehátko a chce se opalovat. Souhlasí i s tím, aby ji děti namazaly krémem a promasírovaly. Taky jí oholí tělo a na nic se už neptají. Je to úžasně příjemné a čím víc ji jejich malé ručky otlapkávají, tím víc se jí to líbí. Kamarádka se taky nechává masírovat a při tom diskutuje, co si nechá kam vytetovat. Patnáctka pořád ještě nešla domů a nejspíš se nechystá, ačkoliv to každou chvíli slibuje.

Když se probudí, aniž si uvědomí, že usnula, jsou na zahradě další tři pubertální holky. Všechny jsou nahé, velice krásné a všechny čtyři neustále mluví, aniž by se navzájem poslouchaly. Vykoupou se. Nikdo si nevšimne, kdy a proč se pohádaly, najednou mezi nimi vypukne rvačka, do níž se okamžitě zapojí všechny děti. Skončí stejně náhle jako začala, všeobecným smíchem. Holky si něco domlouvají, ale používají takového slangu, že jim není rozumět. Cosi plánují a není jasné, zda se jedná o sex nebo rvačku; na přímou otázku vysvětlí, že pro ně v tom není rozdíl. Ale budou se krotit s ohledem na děti, aby je zbytečně nekazily. Načež se začnou hádat děti a požadují, aby se s nimi zacházelo co nejdrsněji. Možná by to nějak pokračovalo, ale paní domu zabuší na gong a oznámí, že se podává svačina. Všichni naráz na všechno zapomenou a jdou se nacpat.

Drobná informace: do teď žili obyvatelé penzionu v krajní bídě. Ne že by neměli na jídlo, ale... Záloha od turistek jejich finanční bilanci výrazně zlepšila a způsobila, že teď jsou na tom skvěle a můžou hodovat. Tak se najedí, turistky decentně a děti jako smečka vlčat. Za odměnu slibují, že se o hosty budou starat. Občas i v případě, že o jejich péči nikdo nestojí...“

Holka spřádala příběh – asi to byl její koníček, protože přecházela čím dál víc na literární jazyk a všichni okouzleně naslouchali. Kromě Janice – ta se vypletla Pamele z náručí a šla se vyčúrat. Samozřejmě přidřepla na nejbliží odtokovou mřížku a ulevila si. Nikomu to nevadilo, kromě Pamely; ta upadla do trapných rozpaků. Navíc si uvědomila, že taky jí se chce, ale takhle by to rozhodně nevyřešila. I když, nikdo by jí určitě nic neřekl.

Vstala. Vedle byla normální toaleta, dveře se sice nedaly nijak zajistit, ale aspoň se daly zavřít. Odešla tam a nikdo si jí nevšímal. Udělala, co potřebovala, ale potom zůstala sedět na míse a zmítala se v pochybnostech. Předtím byla pořád mezi nimi, neměla čas ujasnit si vlastní myšlenky. Teď se nechtěla vrátit, dokud si je neuspořádá.

Co doopravdy chce? Po čem touží její tělo, co připouští mysl, smysl pro pořádek a mravnost? Je skutečně morální osobnost, nebo zkažená mrcha? Co je vůbec správné a co ne?

Pravdou je, že všechny ty zážitky nebyly tak nepříjemné, jak očekávala. Ani řeči, které vedli. Ani ruce, které se jí dotýkaly. Ani pohlazení po hebké kůži, jakou měla Janice po koupeli v pěně. I po oholení břitvou zůstane stopa, kde vlasy začínaly – Jan je tak hladká, jako by nikdy žádnou srst neměla. Kdosi vysvětloval, že pěna je ideální na oholení těch částí těla, které mají být hladké, třeba rukou a nohou. Stačí nabrat do dlaně a rozetřít. Pamelu by to docela lákalo, nohy si musí pravidelně holit kvůli vystoupení, a zbavit se této povinnosti na pár měsíců... Ono by stačilo dětem říct, určitě by je bavilo to dělat!

Od malička věděla, co slušná dívka smí a co nesmí. Nesluší se chodit nahá před lidmi. Jenže je to tak příjemné, nic tě neškrtí, nic nepřekáží! Když se chceš vykoupat, prostě skočíš do bazénu nebo na sebe pustíš sprchu. Tu normální, samozřejmě. Všichni chodí nazí a nikdo si nikoho nevšímá. Kromě toho prvního momentu, ale ten už přežila.

Co ještě se jí může stát? Slušná dívka se nekoupe oblečená. Slušná dívka se nepočúrává do kalhot, ani když se vzápětí na to potopí do vody. Slušná dívka necítí podivnou rozkoš ani při té představě. Samozřejmě si slušná dívka neholí hlavu, ani necítí zvrhlou rozkoš, když hladí po nádherně hladké hlavičce pubertální dítě. Slušná dívka netouží po sexu, ani když se kolem ní hemží krásní dospívající kluci, kteří jsou sice podle názoru společnosti ještě děti, ale dle vlastního mínění dospělí chlapi!

Náhle si s hrůzou uvědomila, co dělá její ruka. Ucukla, jako by se popálila.

Co by udělala ona, kdyby se odvážila? Vypůjčit si stříhací strojek, postavit se před zrcadlo a bez zábran si s ním zajet do hřívy! Jezdit po hlavě a stříhat, dokud je co... Potom vlézt pod tu červenou sprchu, pustit na sebe pěnu a masírovat si hlavu tak dlouho, až bude hladká jako hlava Janice! Pokud se některé dítě naplete v dosahu, chytit je a zatáhnout do sprchy, tam se s ním mazlit a omatlávat je, a nechat se osahávat spoustou malých ručiček... To už by se neubránil nikdo, všichni by se tam cpali a snažili se vyhodit ostatní, Pamelu by taky vyhnali, jen co by se přesvědčili, že je dokonale vyholená. A pak by se jí zmocnily větší a silnější ruce, skoro mužské, mezitím by někdo zhasl a ona by vůbec netušila, kdo s ní co dělá...

Trvalo to jen chviličku, pak se ovládla. Proboha, na co to myslí? Nikdy neměla tak špinavé myšlenky!

Pevně se rozhodla, že už nebude podléhat žádným zvrhlým představám. Postavila se a chvíli zhluboka dýchala. Podle možnosti se přesvědčila, že je v pořádku, vypadá solidně a nic se jí nemůže dotknout. Škoda, že tady není žádné zrcadlo, aby se přesvědčila. Neprohlížela se ráda, ale zkoušela si před zrcadlem grimasy, to dělá každý herec. Nesmí jí být na tváři vidět, na co myslí. A vůbec, oznámí Kay, že je pozdě a nejvyšší čas vrátit se domů. Nebude tady spát, i když to slíbila. Vzpomněla si na něco, co musí docela určitě udělat, a to bezpodmínečně doma. Bude přesvědčivá. Chladná, profesionální. Dokonale klidná.

Když vstoupila do atria, zuřila tam strašlivá rvačka. Všichni se rvali v jednom klubku, každý s každým a nikdo nevěděl proč. Pamela nejdřív nechápala, co si dělají, mučili se a vřeštěli, což nebylo až tak výjimečné, ale... Jedině Kay procházela mezi ostatními se zahradním rozprašovačem, jakým se obvykle stříkají přípravky na ničení škodlivého hmyzu, a něco po nich cákala. Vonělo to a zřejmě to bylo příjemné, protože si to každý nechal líbit, dokonce se na chvilku přestali prát, ale s o to větším nadšením v tom pokračovali, když poodešla. Pamela vytuhla, zůstala stát na místě a nechápavě zírala. Konečně podle vůně pochopila, že je to nějaký olej a došlo jí, že finálním účelem této hry je důkladně promasírovat celé tělo.

A zároveň zoufale zatoužila, aby to udělali taky s ní. Všechno, co jí probíhalo hlavou, proběhlo znovu a ještě intenzivněji.

Stačila udělat sotva pár kroků. Pak jí na kluzké podlaze ujely nohy. Nebo jí je někdo podrazil? Každopádně upadla, a to přímo do klubka ostatních, kteří se na ni vzápětí vrhli, a jejich ruce ji začaly prohmatávat. Samozřejmě se bránila, i když jí bylo jasné, že nemá sebemenší šanci, těch rukou bylo příliš mnoho a sahaly jí všude. Její tělo vybuchlo rozkoší. Začala ječet, což ale dělali i všichni ostatní, takže si toho nikdo nevšiml. Pokud se pokusila někoho odstrčit nebo ho vůbec uchopit, ruce jí klouzaly po hladké kůži. Kay ji důkladně pokropila olejem a ruce jí ho vzápětí začaly vtírat do pokožky. Bylo to nádherné. Tak se sebou nechala dělat, co je napadlo, on ostatně nikdo na její souhlas nečekal.

Bylo jí jedno, jak dlouho trvalo, než se vycukala a přišla trochu k sobě. Na to, aby se styděla nebo zkoumala svoje pocity, nebyl čas. Věděla jediné: tohle je přesně to, co si přála, je jí teď dobře a vůbec by nevadilo, kdyby se s ní mazlili o trochu déle. Když jí vykládali, jak příjemné je nechat se znehybnit a bezmocně trpět, co s tebou dělají, domnívala se, že je to nepříjemné. Nebylo, bylo to nádherné. Nejvíc ze všeho se jí chtělo řvát: „Dělejte se mnou ještě něco!“ Jestli v zápalu boje popolezla trochu stranou nebo se hlavní chumel přesunul, netušila, ale ocitla se na pokraji dění a okolo ní bylo pár dostatečně dospělých, aby si byli vědomi, co dělají. Taky hluk se zmírnil natolik, aby bylo slyšet vlastního slova.

Srotilo se kolem ní několik starších a relativně rozumných. Začali diskutovat, co by s ní měli ještě dělat. Největší expert byla zřejmě Janice, tak se jí zeptali.

„Můžete cokoliv, kromě sexu a stříhání.“ Janice měla právě vlastní zájmy, nějaký kluk ji usilovně vtíral do kůže co nejvíc oleje a jí se to moc líbilo.

„Ale hrát si s ní můžem?“

„Klidně. A nešetřte ji!“

Věděli, že její hřívy zakázala Kay se dotknout a nebyli proti, naopak. Kdyby se jim dovolilo, sami by si nechali narůst vlasy jako ona. Potom by se slavnostně ostříhali. to se nevylučuje. Teď však ne; existoval však celý zbytek těla, o kterém Kay neřekla nic a na který měl každý svůj vlastní názor. Který musel okamžitě a co nejhlasitěji prosadit.

Především by měla mít tetování. Oni k němu přišli v průběhu let při různých příležitostech. Některé symboly jsou ochranné a nechali jim je vytetovat rodiče. Zajímavější jsou ty okrasné; dívce stačí se zmínit, jakou příšerku by si přála na kterém místě, a vzápětí ji dostane k narozeninám či svátku, obvykle větší, krásnější a barevnější. A víc to bolí, to je jasné. Což vůbec nevadí, všechny naopak těší, když brečí a brání se, nebo jim nadává a zuří. V nejhorším ji svážou či natáhnou na skřipec, že se nemůže ani hnout. Existuje jen jediné pravidlo: nesmí jí udělat nic, co by nebyli ochotni vydržet sami. Když se do ní zamiloval nějaký kluk, s chutí vymýšlel koncepci, jak by měla jeho vyvolená vypadat, aby byla co nejkrásnější. Není to jen klasické tetování, taky leptání, vypalování žhavým železem, vyřezávání ozdobných jizev. A piercingy; neexistuje na těle místo, kam by se nedala zapíchnout menší či větší ozdůbka z ušlechtilého kovu. Většinou se dají taky vyndat, když majitelku omrzí nebo získá nějaké lepší. Takhle vypadali všichni, jak dospívali, ozdob přibývalo. Kluci se mučili ještě brutálněji, navíc si potrpěli na různé výprasky, aby dokázali svou zmužilost. Pamela musela přiznat, že jim to většinou sluší.

Ona neměla na těle žádné tetování, natož něco jiného. Náušnic měla víc, to je pravda. Občas uvažovala, že by si nechala nasadit třpytku do nosu, nebo kroužek do obočí, líbilo se jí to, ale zůstávala při nezávazném plánování. Myšlenka, že by měla draka na oholené hlavě, ji děsila. Když ale hladila po hlavě Janice, děsila ji příjemně.

Mladí byli zkušení a rozumní; neukvapovali se, naopak vymysleli spoustu variant a každou důkladně prodiskutovávali. Také sami si počínali zodpovědně, každou variantu vyzkoušeli. Při různých slavnostech se všichni pomalovávali, zvláště dívkám nakreslili na tělo svoji představu, aby si ji všichni mohli prohlédnout a vyjádřit svoje mínění, až vítěznou variantu jí nechali vytvořit natrvalo. Totéž navrhovali Pamele; správně by se měla před každým vystoupením nechat celá pomalovat a nechat se obdivovat. Na rozdíl od ní samotné považovali její tělo za krásné a dokazovali to tím, že ji hladili a osahávali.

Co však princezna rozhodně mít nemůže a nesmí, jsou chloupky po těle. Existují pouze proto, aby je kamarádi mohli oholit, samozřejmě se vší parádou. Nebo vyškubat jeden po druhém, což by jí taky ochotně udělali, ale byla proti. Takže nakonec svěřili tu práci jednomu z kamarádů, bylo mu zhruba patnáct a byl hezký, aspoň Pamele se líbil. Vytáhl si na to lovecký nůž a hodlal předvést, jak virtuózně ho umí používat. Přísahal, že nikoho nezraní, dokud si to dotyčný nebude přát. Pamela se děsila, ale vzrušovalo ji to. Příšerně se styděla, když si ji po řadě prohlíželi, zkoumali a vyjadřovali svoje mínění. Ještě víc se styděla za to, jak se jí to líbí.

„Máš nádhernou barvu,“ prohlásila jedna z dívek, „Vlasy máš o hodně tmavší. Tady seš krásně rezavá... to je od přírody, nebo používáš nějakou barvu?“

Pamela si neuměla předstvit, že by se barvila. Nestihla nic říct, ale asi to bylo na její tváři vidět.

„Já kdybych byla takhle krásně rezavá, tak chodím pořád nahá. A na každým mejdanu se nechám holit!“

„Dyť se stejně necháš holit, jak jen to jde!“ napadla ji kamarádka.

Shodou okolností (?) patřily obě k těm, co prosazovaly očištění pěnou. Zablýskaly očima, zaprskaly na sebe jako kočky a začaly se prát.

„Podržte ji, ať se tak necuká!“ požádal kluk s nožem.

Pamela si nebyla vědoma, že by se nějak cukala, ale asi jo. Zase ji sevřeli; neměli moc velkou sílu, ale bylo to hodně rukou. Prohnětli ji novou dávkou oleje, čímž chloupky změkly. Ostrá čepel jí přejela po kůži a seškrábla trochu srsti. Pamela zasténala rozkoší.

„Křič trochu, ne?“ řekla nějaká holka, „Nebo si kluci budou myslet, že se ti to nelíbí!“

Pamela sice nějaký zvuk vydala, ale nejspíš to nebylo přesně ono.

„Já začnu ječet, jen na mě někdo šáhne!“ pochlubila se holka.

„Ty ječíš hlavně proto, aby si tě někdo všiml!“ odsekl nějaký kluk, „Správně by si tě nikdo všímat neměl! Škvrně!“

Začala se vztekat a protestovat. Smyslem jejího projevu bylo, že je stejně dobrá jako ostatní, i když je mladší a není tak vyspělá. Pamele se podařilo natočit hlavu a konstatovala, že je opravdu ještě dítě. Zřejmě však nešetřící aktivitou. A tetování na bříšku měla taky.

Kluci pokračovali v holení jejího klína. Střídali se a když některý vyholil část kůže, ostatní pečlivě kontrolovali jeho práci, hladili ji a ohmatávali. Nejspíš si všimli, že se jí to líbí. Už ji ani nedrželi tak pevně, spíš symbolicky. Držela a snažila se ani nehnout, jen tiše vrněla.

Později, když přišla k sobě, dlouho a úporně uvažovala, jestli je skutečně tak zkažená, nebo ji nějak ovlivnili. Zhypnotizovali, omámili? Jsou to touhy jejího těla, nebo si s ní zahráli nějakou ošklivou hru? Kdyby měli mezi sebou schopnou čarodějku, dokázali by to. Ale zase, na druhé straně, kdyby některá byla čarodějka, jistě by se pochlubila.

Další myšlenka: jak moc by se bránila, kdyby se kluci rozhodli pokračovat a zajeli jí do vlasů? V rozpoložení, v jakém se nacházela, by asi něco namítala, ale pak se podřídila a snažila se co nejvíc si tu rozkoš vychutnat. Rozkoš? Uměla si představit, jaká by to byla nádhera, kdyby jí postupně oškrabávali celé tělo a nevynechali ani kousíček... Potom by byla celá tak čistá a hladká jako Janice, všichni by ji hladili a mazlili se s ní... Nebo co kdyby se některý kluk rozhodl se s ní pomilovat? Přes zákaz, ale s jasným souhlasem všech kolem. Janice by ji asi bránila, hlavně aby se mohla porvat. Asi by ji zprznili taky. Vlastně všechny dívky. Jak to vypadá, většina se dost těší.

A co kdyby si o to řekla? Stačilo by o tu hlavu, na to druhé už by přišli sami... A ve finále ještě pěnu, aby poznala úplně všechny zvrhlé rozkoše tohoto místa!

Jenže přišla Kay. „To vážně nikdo nemáte hlad? Jindy otravujete, kdy už bude večeře...“

Situace se rázem změnila. Všechny dráždivé myšlenky odletěly a bříška zatoužila po zcela jiných rozkoších. Pamela byla host, tak dostala ode všeho. Nebyli vegetariáni, většinu jídla však tvořila zelenina, neboť nic jiného neměli. Bylo to jednoduché, ale překvapivě chutné; děti se cpaly, až jim lupalo za ušima. Pamela se během večeře uklidnila. Ne natolik, aby propadla depresi a sebeobviňování za to, že se jí mazlení s dětmi líbilo, ale dost, aby už netoužila po dalším. Občas se sice dotkla oholené kůže a nenápadně se ujišťovala, že je to vážně příjemné, ale nic víc.

Děti byly s jídlem hotové daleko dřív než ona. Kay seděla mezi nimi a jedla méně než druzí, zřejmě ochutnávala při vaření. Přišly s ní taky dívky, které to všechno uvařily, samozřejmě věděly, co se dělo, ale neznaly detaily, takže jim ostatní museli všechno vypovědět. Ačkoliv nezvykle tiše, téměř šeptem.

Některé z dětí se přišmajchlovalo ke Kay. „Povídej nám něco! Třeba o císařovně Dianě!“

Bránila se jen jednou větou: „Už jsem vám řekla všechno, co vím!“

„Ale Pamela to ještě neslyšela!“

Když Kay začala mluvit, všichni se zklidnili. Slezli se blíž a posedali si, jak bývalo obvykle zvykem: těsně vedle sebe, aby se navzájem dotýkali. Jejich kůže voněla olejem a byla krásně hebká, takže se tiše mazlili, dívky se svými chlapci a malé děti s každým, kdo je chtěl hladit. Běžný způsob byl, že dívka si sedla zády k hrudi kluka a přitiskla se co nejvíc, jeho paže si ovinula okolo těla a ruce položila tam, kde si nejvíc přála, aby ji hladil a tiskl. Občas si je přeskládávala na citlivější místo.

„Diana měla odjakživa ráda kratší účesy. Když žila s leopardy, přiřezávala si vlasy nožem, jak uměla. Charry jí to zakázal, ale pořád nosila krátký klukovský účes a slušel jí. Když cestovali po Asii, usmyslela si, že stráví nějaký čas v buddhistickém klášteře. Vlasy měla poničené z Japonska, tak se nechala s velkým potěšením vyholit úplně, jak se sluší. Sepsala o svém pobytu taky knížku, větší část jsou všelijaké citáty z posvátných knih, ale taky se tam vytahuje, jak byla úžasně oblíbená a jak ji všichni měli rádi. Po pravdě není jisté, jak moc ji tam brali vážně. Přece jen byla bílá dáma, která si přála pobýt v klášteře minimální čas, aby získala příslušné mnišské pocty, a potom zase odejde.

Buddhistické mnišky jsou různého druhu. Některé si zvolily tento stav z lásky k Bohu, jsou dokonale znalé všech Písem i obřadů a dosáhly různých stupňů osvícení. Některé přišly jako vdovy, když už neměly kam jít a chtějí dožít v poklidu. Pro mladé dívky je to součást všeobecného vzdělání a musejí pobýt minimální dobu, sedm až deset dní. Pro bohatou dívku z dobré rodiny je to společenská povinnost. Pro nemajetné jediná možnost, jak se mohou naučit aspoň číst a psát. Zkrátka jsou jich různé sorty, ale v klášteře se nehledí na původ a postavení, takže se vyžaduje jednotný vzhled, šafránové roucho a oholená hlava. Nicméně představené mají velice dobrý přehled, kdo je kdo.

Diana silně toužila učit se cokoliv. Nesmírně ráda cizí jazyky, takže mluvila všemi možnými a všemi svérázně, například překládala svoje myšlenky doslova, což místní málokdy chápali. Ne že by jí nerozuměli vůbec, ale ty nejgeniálnější výroky až po vysvětlení. Vynikala selektivní pamětí, takže si dokázala zapamatovat dlouhé úryvky z různých knih s dokonalou výslovností, ale používala je v nečekaných souvislostech a doplňovala vlastním názorem, který s nimi neměl nic společného. Uvědomovala si to, ale dělala to ráda, protože posluchači na ni zírali v němém úžasu. Šokovat veřejnost bylo jejím koníčkem. Konečně, bylo ji sedmnáct.

Jak se zdá, používali ji v klášteře spíš ke všeobecnému obveselení. Váhali, co jí dát za práci, až se přiznala, že ji baví holit ostatním děvčatům hlavy. Pro ostatní celkem nudná povinnost, hlavy se holily, když začaly vlasy být viditelné, zhruba po třech, ale i pěti i více dnech. Slavnostní holení se koná při přijetí do kláštera, to mají dívky krásné dlouhé vlasy až na záda a klášter žije z toho, že je prodává na paruky pro bílé dámy. Není na závadu, když u toho trochu brečí, kdežto mniška, která holení provádí, se tváří slavnostně a vážně. Diana ani při této práci nedokázala držet jazyk za zuby, naopak bavila děvčata nejrůznějšími veselými výroky. Byly to děti zhruba stejně staré jako vy, takže jakákoliv legrace jim byla vítána. Kromě jiného jim oholila taky obočí, což nebylo povinné, ale děti se bavily. Diana tvrdí, že ji navštěvovaly rády a dávaly se holit co nejčastěji, nebo aspoň přihlížely. Bude to asi pravda. Děti ji milovaly, protože vyprávěla o svém dobrodružném životě, a ani moc nepřeháněla. Ale starší mnišky, které preferovaly ticho, klid a přísnou kázeň, se tvářily pohoršeně a byly rády, když vypadla. Možná by ji vyhodily i dřív, ale Charry daroval klášteru značnou částku peněz a dalo se očekávat, že dá ještě víc.

V každém případě se Diana naučila dokonale oholit hlavu během dvou až tří minut, prostě polila své oběti hlavu vodou, nasadila břitvu a jela. Když se vrátila do bílé civilizace, neměla už tolik příležitostí, což ji mrzelo. Charry to neviděl rád, Dianiny vlasy byly krásné a zářivě zlaté a on si přál, aby si nechala narůst co nejdelší. Uposlechla, ale stejně měla o svém účesu vlastní představy. Popisuje se to v mnoha knížkách a za císařství se znalost Dianiných činů a skutků vyučovala ve škole. Nás zajímá období druhé a třetí vlny přistěhovalectví, tedy po Zimní válce v Evropě a Africké expedici. Tehdy byly vydány zákony a předpisy, které pro nás platí dodnes.

Takže Diana vydala příkaz, že všechny její dvorní dámy si musejí nechat narůst krásné dlouhé vlasy, o které jsou povinny důkladně pečovat, aby byly co nejkrásnější. Kromě čarodějek, které pracovaly se Živým Ohněm a pravidelně se v něm koupaly, takže jim vlasy ohořely, takže holá hlava byla odznakem jejich vznešeného stavu. Kromě jejich kamarádek, které se taky přišly vykoupat a zapomněly si vzít obřadní přílbu, pod kterou Oheň nepronikl. Kromě vévodkyně Julie, která holení a následnou masáž hlavy milovala a dopřávala si je pokaždé, když pořádala nějakou slavnost. Ostatně, byla taky čarodějka. Kromě jejích dcer a všech kamarádek, které chodily na její mejdany a neviděly důvod, proč by se taky neměly dát oholit, když to prochází Julce. Občas byla přítomná i Diana, a když se jí hezky řeklo, vzala břitvu, polila holce hlavu a už jela. Kromě dalších dívek, které přišly o vlasy na jiných mejdanech, protože proč by se krotily, když stejně nikdo neví, jestli nebyly na slavnosti v Dunbarovském paláci. Takže kdo vlastně krásné dlouhé vlasy nosil? Všechny dívky, které měly kamarádky čarodějky a nechaly si vytvořit Vzor, dokonalý iluzorní vzhled. Že to byla jen iluze? Nevěříš, že mám hřívu až na záda? Tak si sáhni!“

Pamela měla hřívu až na záda. Janice ne. Během vyprávění se připlížila, přivinula se Pamele do klína, vzala ji za ruku a nechala se hladit všude, kde se jí to líbilo. Pamele se to líbilo taky, její kůže byla hladká a voňavá a bylo příjemné se jí dotýkat. Až nakonec se jí opřela hlavou o prsa a občas se třela o bradavky. Pamela měla prsy malé a bezvýrazné, ale kluci ji ujistili, že se jim takhle líbí a když si je nechá pravidelně masírovat, zvětší se. První etapu masáže provedli okamžitě a Pamele se to líbilo.

„Speciální důvod k oholení byla svatba. Diana dlouhou dobu nemohla otěhotnět, přestože si to velice přála a hodně se snažila. Milovala děti a přála si, aby se jich rodilo co nejvíc. Ne že by na to vydala speciální zákon, jak jí navrhovaly dvorní dámy, ale vyjádřila často svoje přání, a přání císařovny je zákonem. Kromě toho dítě je darem Božím, takže měly děti každé dva až tři roky, což je lékařsky doporučený interval. Některé i častěji. Problém byl, kdy s tím mají začít. Holky soudily, že se sexem co nejdřív, a když otěhotní, je to veliká legrace zvláště pro kamarádky. Když Dianě poprvé řekla nějaká holka, že by to ráda stihla do patnácti, císařovna se vesele smála. Čímž to schválila. Postupně se věková hranice posouvala. Po Africké expedici přišla do Arminu řada černých dívek, včetně Dianiny nevlastní sestry Assamy, manželky Denise Baarfelta. Pro černé holky byla vhodná doba pro první dítě jedenáct, dvanáct let. Když se Diana doslechla, že by nějaká dívka chtěla porodit do třinácti, taky se smála, ale zároveň povážlivě potřásala hlavou. Čímž se uzákonilo, že před třináctým rokem věku ne, ne, ne! Platilo to za císařství a platí to i pro vás, takže si to holky dobře zapamatujte!“ Kay to pro jistotu zdůraznila tím, že zvýšila hlas.

„Diana si to přestavovala tak, že kolem čtrnácti se má holka zamilovat, po nějaké době se za toho kluka vdát a být s ním šťastná. Proč by to nešlo, ona to tak udělala! Svatba by měla být slavnostní záležitost, kterou by si všichni dlouho pamatovali. Pokud se zúčastnila a pokud si to ženich a nevěsta přáli, byla ochotná je před obřadem od hlavy k patě oholit. Proč taky ne, když se stejně dřív nebo později očistí Ohněm? Na koupel v Ohni se těšili všichni přítomní, takže pokud chtěli a Diana měla dobrou náladu, proč by nepředvedla, co umí? Na svatby chodila moc ráda. Zajímavá situace nastávala, když rodiče nesouhlasili, což se stávalo hlavně ze začátku, když si ještě pamatovali evropské mravy. To taková holčička přišla za Dianou s brekem a dojatě se svěřovala, že to s tím klukem nějak nezvládli, teď čeká dítě a rodiče nedovolí, aby se vdávala. Jak zaslechla Diana kouzelné slovo dítě, začala ji objímat a gratulovat, okamžitě stanovila termín svatby a projevila přání se jí zúčastnit. Přání císařovny je zákonem, takže se svatba konala.

Jenže postupně se mravy začaly měnit. Mladí došli k názoru, že ke svatbě nepotřebují souhlas rodičů ani císařovny. Pak usoudili, že nepotřebují ani svatbu. Pokud byla dívka patřičně zamilovaná, odevzdala se svému chlapci hned a bez zbytečného zdráhání. Slušelo se, aby se ze začátku trochu bránila a protestovala, alespoň pokud u toho byli nějací diváci. Jejich touha byla ovšem nezkrotná a trvalá – asi tak jako vaše. Postupně se vytvořila zásada, že správná holka nespí ani jednu noc sama. Ještě později názor, že to pokaždé nemusí být stejný kluk. Což nakonec skončilo zásadou, že holka má vyzkoušet všechny kluky v dosahu, co nejdřív. „Jsem ještě dítě a nemám rozum, dělejte si se mnou co chcete. Až rozum dostanu, třeba bych vám to už nedovolila.“ Pro hodně děvčat bylo narození dítěte překvapením, nebo to aspoň předstíraly. Ale moc si z toho nedělaly – asi tak jako vy.“

Pamela neodolala, aby se nerozhlédla. Některé dívky měly děti, třeba je právě kojily. Další je viditelně čekaly a právě teď se tvářily, jako by vyhrály hlavní cenu. Další se tvářily, že by je chtěly a udělají všechno, aby to bylo co nejdřív. Pro jistotu nechtěla vědět, kolik je jim let. Taky Janice po dítěti moc toužila, i když zatím žádné nečekala.

„Diana byla křesťanka a zastávala názor, že žena má být vdána za jednoho muže. Jiné dámy soudily, že pokud má důvod, může se rozvést a vdát za někoho jiného. Mladší namítaly, že proč by se kvůli tomu musely rozvádět, zakazuje snad nějaký zákon mít více manželů? Měly pravdu, část obyvatel byli muslimové, kteří mohou mít víc manželek. Jiný zákon stanovil rovnoprávnost žen a mužů. Postupně se prosadilo zřízení mladších spolumanželek, což byly především sestry, pak kamarádky, kamarádky kamarádek, dívky koupené na trhu v zemích, kde přetrvávalo otroctví a dané manželovi darem, a nakonec jakákoliv holka, která přišla a měla náladu. Jediná podmínka byla, aby hlavní manželka souhlasila. Často byla při tom a přihlížela, nebo se dokonce aktivně zúčastnila. Není to divné, pokud si uvědomíme, že nejčastěji se to stávalo na mejdanech. Všech mladých byl omezený počet a na mejdanech se nesešli pokaždé všichni, ale většina, takže nakonec byli všichni spolumanželi všech a docela se jim to líbilo. Kluci byli méně aktivní než dívky, ale svést se nechali rádi. Občas se o holky porvali, což ale nikomu nevadilo, protože se stejně rvali pořád a o cokoliv. Když se porvaly holky, byla to větší legrace. Důležité bylo, že postupně si zvykli milovat se před diváky, některé to dokonce víc vzrušovalo. Všichni byli mladí a bezstarostní a život pro ně byl zábavou. Byli jako vy.

Císařovna Diana byla zpočátku trochu nervózní, když se nějaká dvojice rozhodla předvádět svoji lásku před jejíma očima. Ale postupně si zvykla, pokud to byl pár, který se skutečně miloval. Nesouhlasila, pokud k sexu došlo z jiných důvodů, třeba jako důsledek sázky nebo trest, vynesený čestným soudem. V takovém případě se dívka bránila a křičela o pomoc. Kdyby se to stalo, Diana by zasáhla, pokud nebyla podnapilá nebo se nejednalo o dívku všeobecně profláknutou. S tou opilostí je to taky sporné; někdy stačila sklenička, aby mávla rukou a řekla: „Dělejte si co chcete, mně je to fuk.“ Vzápětí dokazovala, že jí to myslí bystře a rozumně. Některé čarodějky byly odolné proti intoxikaci čímkoliv, takže odolné taky proti alkoholu, ale u Diany to není jisté. Mohla tím svoje výroky omlouvat, ale neomlouvala se nikdy za nic a trvala na všem, co kdy plácla.

S tím čestným soudem se to má takhle: když se nějaká dívka dopustila morálního poklesku, třeba odloudila kluka kamarádce, mohl kdokoliv požádat o svolání čestného soudu, který zločin projednal a vydal nějaké doporučení, jak ji potrestat. Pokud měla nějaké vlasy, byla násilím ostříhána, ale to ještě nebyl trest, jenom běžná zábava. Nejoblíbenějším trestem bylo veřejné znásilnění, hlavně před diváky, kterým to vadilo. Další oblíbený trest bylo mučení, to už se většinou bránila. Mučení by mělo zanechat stopy, takže se používalo vyřezávání jizev do kůže, leptání žíravinou, vypalování cejchů a v poslední době vyšívání ornamentů tenkým drátkem. Ano, zůstal v kůži jako paráda. Přesně stejné metody se používaly při zdobení, rozdíl byl pouze v tom, že se to dělalo násilím, proti vůli dotyčné. Mohla protestovat, mohla se bránit a mohla ječet víc, než když si to sama přála. Mohlo se stát, že čestný soud (taky se říkalo TT = tajný tribunál) odsoudil další osoby, třeba její kamarádky. Pokud byla odsouzena k vypálení cejchu žhavým železem, mohly být ke stejnému trestu odsouzeny všechny dívky, které se přihlásily, že s ní souhlasí. Tresty byly realizovány na mejdanech, takže občas byli ocejchováni všichni přítomní, včetně členek tribunálu. Není divu, že všichni mladí měli na kůži všelijaké stopy po mučení i zdobení, a rádi se chlubili, kdy a jak ke které té parádě přišli.

Chlubili se komu? Návštěvníkům ze světa, tedy turistům. Za císařství nebylo snadné Ostrov navštívit, ale možné to bylo. Ponechme stranou návštěvníky z jiných světů, kteří přicházeli Branami či magickými zrcadly a podobně odcházeli. Důležité je to hlavně po válce, právě teď. Spousta turistů přichází s předběžnými informacemi, co můžou zažít, a i když se netěší na bolestivé a ponižující rituály, jezdí sem kvůli nim. Rozhodně se každá turistka těší, jak bude přihlížet mučení své nejlepší kamarádky. Kluci nejsou o nic lepší, akorát pomaleji chápou a mají menší fantazii, takže většinu zábav vymyslí holky a kluky k tomu akorát dotlačí. S čímž máte rozsáhlé zkušenosti.“

Pamela uvažovala, do jaké kategorie patří ona. Nechodila na mejdany a nebyla vyparáděná jako ony. A měla dlouhé vlasy. Už tady padla zmínka, že turistky se s oblibou nechávají za vlasy pověsit a když nemůžou bolestí vydržet, samy se ostříhají. Je snad důvodem, proč jí nikdo na hřívu nesáhne, očekávání, že to někdy zkusí taky? Rozhodně by to neudělala, ale kdyby jí to navrhli před večeří, když byla tak příjemně vytočená, určitě by se nad tím aspoň zamyslela.

„Významným klanem byly Ještěrky. Patřily k Leopardí gardě ale na rozdíl od jiných nepřísahaly státu, ale osobně císařovně Dianě. Původně byly potomky otroků a zajatců, které během staletí získal Templářský řád v Africe, Asii i na jiných místech. Většinou byly tmavé pleti a jiné než křesťanské víry, ale během času se to všelijak promíchalo. Vznešení rytíři si velice rádi užívali s černými či hnědými děvčaty a měli s nimi řadu dětí, takže některé byly i bílé, modrooké a světlovlasé. Těžko však mohly dosáhnout vyšších funkcí, a nijak zvlášť o to ani nestály. Ovládaly jiné druhy magie než bílé čarodějky, a moc je to bavilo. Nechtěly se vyrovnat bílým čarodějkám, chtěly dokázat, že jsou lepší. A velmi rychle se u nich střídaly generace, už během puberty měly další děti a považovaly to za obrovskou legraci.“

Bylo vidět, že tohle vyprávění děti zajímá. I ony byly tmavé pleti a všelijak promíchané, i ony měly horkou a vznětlivou krev a toužily po milování.

„Existují ještě?“ zeptala se některá dívka.

„Většinou zahynuly ve válce. Nedávaly si moc pozor. Jejich děti ovšem žijí a daří se jim dobře. Na jihu i leckde jinde.

Jeden z jejich zvyků bylo přidávání hostů do klanu. Čas od času se stalo, že do země přijel nějaký cizinec. Za obchodem, s nějakým posláním nebo jen tak jako turista. Stačilo, aby se jedné Ještěrce zalíbil, a byl adoptován. Někdy slavnostně, někdy dost zrychleně. Od té chvíle měl právo milovat se se všemi ženami klanu. Je sporné, zda to bylo jen právo, nebo i povinnost. Ono se to klukům většinou líbilo, holky si ho předávaly jedna druhé i s doporučením. Trochu míň se to líbilo ženám, od kterých se očekávalo stejné jednání. Teda, taky jak kterým. Některé přijely hlavně kvůli tomu. Ale stávalo se, že když otěhotněly a měly dítě, nepovažovaly už za nezbytné odjet, radši tady zůstaly.

Císařovna tyhle zvyklosti moc ráda neměla. Občas, když si někdo přišel stěžovat, se dokonce rozčílila a vyhrožovala, že si to s pachateli vyřídí. Jenže Ještěrky byla mazané, předhodily jí jako hlavní pachatelku nějakou roztomilou patnáctku s nevinnýma očima a už v tom věku dvěma kouzelnými dětmi. Diana zjihla, začala se mazlit s těmi děcky a nechala si vysvětlit, že postižená si za všecko může sama, ježto mejdanů a orgií se zúčastňovala přímo nadšeně a hrozně se diví, že je z toho těhotná. Tak je ještě pochválila.“

Pamela radši mlčela a snažila se nebýt nápadná Společnost dodnes stritkně rozlišuje zprznění panny, které může být přísně trestáno, a přinucení k sexu dospělé ženy, což se odbude někdy mávnutím ruky, při nejhorším pořádkovou pokutou. Znásilnění je, když ženu přepadne cizí chlap a přinutí ji hrubým násilím. Když je to mezi kamarády, na mejdanu nebo za podobných okolností, nikdo to neřeší. A pár facek by měla správná holka v pohodě vydržet.

„Veliké tabu bylo tetování v obličeji. Diana s tím ostře nesouhlasila a vyhrožovala přísnými tresty. Ovšem vévodkyně Veronika měla pod očima rituální tetování kmene Tuáregů, neboť její manžel Securio Lobo Villablanca obchodoval a kamarádil se s kupci z Alžíru, Tunisu, Maroka a leckterých jiných zemí, kde to bylo zvykem. Dianina sestra Assama měla na obličeji několik ozdobných jizev, ale byla míšenka, takže jí to procházelo. Další jí udělal Denis Baarfelt. Ještě výraznější jizvy udělal její Ochránkyni, bohyni Wassongů Assi. Jako čaroděj mohl její vzhled ovlivnit natolik, že jí změny zůstávaly. Nebo si to možná přála, kdo se v nich vyzná?“

Jedna z dívek, tmavé pleti a výrazně arabského vzhledu, se přihlásila o slovo. Skutečně požádala o pozornost, takže všichni přestali hlučet.

„Je pravda, že raís Lobo uměl proplout do Zrcadlového oceánu?“

Kay se zatvářila nepříliš nadšeně, ale dívka na své otázce trvala. A někteří jiní se ptali, o co se jedná.

„Středozemní moře vypadá zhruba tak, jako na mapě,“ vysvětlila dívka, „Ale povídá se, že jsou v něm místa, kudy se dá projít do jiného místa nebo do jiného času. Do světa, kde moře patří městským státům Maghrebu. Nejmocnější z nich je Karthágo. Je možné s nimi obchodovat a přenášet informace...“

Děti se začaly polohlasem dohadovat, zda je to možné. Pamela ani neuvažovala, že by to bylo možné. Hloupých smyšlenek vyslechla v životě dost a dost.

„Nevím, jak to tam vypadá,“ řekla Kay, když už na ni příliš naléhali, „Možná tam je Karthágo, na moři vládne Kréta a ve skalním městě Petra vládnou potomci královny Zenobie. Ale to je jen začátek. Je možno pokračovat ještě dál. Co tam je, nikdo neví. Málokdo se odtamtud vrátil.“

„Ale je možné se tam dostat?“

„Tam snad ano. Nevím, zda zpátky.“

„Jsou to křesťanské země?“ zeptal se jeden kluk, celý potetovaný válečnými kříži.

„Některé ano. Někde tam snad leží Země kněze Jana, kde se zachovala zcela čistá apoštolská víra.“

„Jak se tam dostat?“

„Myslíš, že kdyby to někdo věděl, zůstal by tady? Hodně schopných čarodějek ve válce padlo!“

„Ale čarodějka snad nemůže doopravdy zemřít?“

Kay se jen usmála a pokrčila rameny. Zato všichni mladí museli k věci říct, co si o tom myslí. Tak je nechala vykecat a pokračovala, až se zklidnili.

„Taky bych neměla zapomenout na zásluhy princezny Kamiči, paní vznešeného rodu Yamanaki.“

Na ta slova zpozorněli všichni, kdo byli asijského původu.

„Tošio Yamanaki byl daimjó, kníže, ale taky první samuraj císaře Charryho. Jeho povinností bylo doprovázet ho na všech cestách. Tedy, pokud by nechtěl, nemusel, ve skutečnosti si svoje povinnosti stanovil sám, ale bavilo ho cestovat a působit rozruch všude, kam přišel. V knihách o císařství se jeho činnosti moc nezdůrazňují, ale byl vždycky při všem a dobře se bavil. Takže býval často mimo domov a vládu ponechával své ženě. Kamiči byla dcerou správce jeho paláce v Koyanami, předurčená být jeho vedlejší manželkou a paní domu. Očekávalo se, že si ve vhodnou dobu vezme za hlavní manželku nějakou princeznu, v ideálním případě některou z méně významných dcer císaře.

Pro ty, kdo to nevědí: japonský kníže může mít tolik žen, kolik chce a na kolik má prostředky. Měl by mít hlavní manželku, z významného a mocného rodu. Může mít vedlejší manželky, jejichž stupeň oblíbenosti se může měnit. Všechny jsou povinny poskytovat mu rozkoše, jaké si přeje. Čistě pro potěšení může mít konkubíny, souložnice a otrokyně. Ty pochopitelně používá, dokud se mu líbí, a pak je rozdá svým samurajům. Pokud s nimi má děti, může jim poskytnout zaměstnání u svého dvora. Zvyklostí a předpisů je mnohem víc, ale v zásadě platí, že správné je to, co řekne kníže. Nad ženami panuje jeho první manželka, případně ta, která se dokáže intrikami vypracovat na hlavní místo. Dcery císaře nebo hodně vznešených šlechticů bývají obvykle tak jemné a choulostivé, že nedělají nic, jen se nechají opečovávat. Daří se jim jako ptáčkovi ve zlaté kleci.

Kamiči se vdávala ve čtrnácti a někteří soudili, že je to na poslední chvíli, než bude příliš stará. Ideální věk je dvanáct, třináct. Je zbytečné uvažovat, co by s ní bylo, kdyby se situace vyvinula jinak. Co definitivně změnilo její osud, byla císařovna Diana. Tou dobou jí bylo sedmnáct, byla extrémně přátelská a moc ráda učila mladší holky, jak mají žít. Na Kamiči si dala extra záležet, protože jinou v té době neměla po ruce. Například jí poskytla možnost střelit z improvizovaného děla do houfu nepřátel, a potom ještě puškou do jednotlivců. Diana byla výchovou leopard; netoužila zabíjet zbytečně, ale nezaváhala, když bylo potřeba. Kamiči to naopak příjemně vzrušilo a později se dožadovala, aby si mohla zase do někoho vystřelit. Což se jí už nikdy nepodařilo, ale poznala řadu jiných rozkoší. Jednou z nich bylo ovládat ostatní.

Společně s nimi odešlo z Japonska několik lidí, kteří chtěli sloužit rodu Yamanaki tam, kde bude. Zamyslete se, proč lidé opouštějí svůj domov a hledají si obživu v cizině. Zpravidla proto, že by se doma z nějakých důvodů neuživili. V Japonsku a Číně je spousta lidí a jejich hodnota není velká. Ty přebytečné je někdy zvykem zabít, občas hned po narození. Jistě, mají taky rádi svoje děti, ale obětovat jedno ve prospěch ostatních není zásadně vyloučené. Každopádně, ti lidé patřili rodu Yamanaki a šli, kam jim velela povinnost. Očekávali, že kníže bude v Arminu žít, jako žil doma, a bude potřebovat obsluhu.

Významnou osobností dvora byla paní Keiko, též zvaná Oiči. Byla herečka, spíš komediantka, ale zdatná šermířka. Rozhodně neměla zkostnatělé myšlení, právě naopak. Když Kamiči došlo, že Tošio si žádnou významnější ženu už nevezme, a že tím pádem se ona stala jeho hlavní manželkou, učinila z Keiko svoji hlavní rádkyni a pověřovala ji péčí o všechno. Taky byla tou dobou těhotná, a krátce po patnáctých narozeninách porodila dceru. A vzápětí znova otěhotněla, neboť její povinností bylo poskytnout rodu syna. Tou dobou se už plánovala cesta do Evropy, kam měl odjet i Tošio, a dalo se očekávat, že delší dobu nebude doma.

Další významné osoby byli Číňan Saong-Čou a Korejec Takheo-Kweng. Původem piráti, později duchovní mistři. Za určitých okolností se dali do služeb císaře Charryho a dostáhli postavení důstojníků jeho armády. Knížectví Koyanami koupil za dost nejasných okolností jistý Hakadata, další obchodník velmi pružných mravů. Jeho obchod vyžadoval nakoupit zboží tam kde bylo, dopravit na jiné místo a tam prodat. Po zboží ovšem toužili také jiní, takže bylo nutno je před nimi hlídat. Tou dobou už Hakadata s ničím neobchodoval, ale poskytoval ochranu těm, kdo ji potřebovali, za kterýmžto účelem vlastnil malou armádu. Známosti měl všude, i na císařském dvoře. Někteří hodnostáři se nechali ochotně podplatit, a Hakadata nebyl lakomý. Jiní se nezachovali přátelsky, a v některých případech je potkala ošklivá nehoda. Taky měl nepřátele, kteří se velice snažili připravit jej o život. Měl rovněž syna jménem Yoši, ten měl nepřátel ještě daleko víc, a průběžně si dělal ještě další. Takže všichni potřebovali bojovníky, nezapletené do místních poměrů.

Císař Charry přikázal, aby jeho důstojníci vyhledávali ve svých zemích schopné kolonisty a umožnili jim přijít do Arminu. Saong-Čou, Takheo-Kweng a Keiko-Oiči to dělali, jak uměli. Muži se soustřeďovali na bojovníky, Oiči na krásné dívky. Čím mladší a přizpůsobivější, tím lépe. Zdatné bojovníky potom nasazovali do akcí svých přátel, například Hakadaty. Také vznikl problém, kde uložit část bohatství, kterou majitel momentálně nepotřeboval. Banky nebyly spolehlivé, mnohem bezpečnější bylo převézt je do Arminu a nechat hlídat šelmami. Těm byl majetek lhostejný, ale zakousnout případného zloděje je bavilo. Šelmy zajisté jsou ušlechtilých mravů, přátele milují a brání až do nasazení života. Mladším však nebylo proti mysli jít bojovat někam, kde se dostávaly do zábavných konfliktů. Jako je pro nás lidi morálně nepřijatelné zabít člověka, je pro šelmy obtížné zabít příslušníka vlastního druhu, ale jiného živočicha už ne tolik. Leckterá šelma si ráda kousne do člověka, nemyslete si! Samozřejmě, když si to zaslouží!

Mladý Yoši Hakadata provedl několik pozoruhodných veletočů. Za tatínkovy peníze vystudoval v Evropě i v Americe, a jistou dobu hluboce pohrdal vším japonským. Později svoje názory změnil, a stal se vzorným Japoncem, přímo šlechticem. Jeho hlavní snahou bylo dokázat, že knížectví Koyanami drží právem a patří k rodu Yamanaki. Plánoval, že v určené době se ožení s Yamanakiho dcerou, což se skutečně stalo. Zatím udržoval s paní Kamiči přátelské vztahy a dával jí četné dary, třeba děvčátka, která získal levněji než druzí. Kluky zase daroval do výcviku důstojníkům císařské flotily. Mnozí rodiče mu svoje děti rádi prodali, i když to znamenalo, že už je nikdy neuvidí; měli však mnohem větší naději, že ty děti nezahynou v četných konfliktech, do kterých by se dostaly doma.

Za nejistých okolností prosákli do Arminu také další lidé, aspirující na místa duchovních mistrů. Zatímco chudé děti tam přivedla obava o život a touha po lepším životě, mistry lákala možnost přesvědčovat o svém mistrovství další osoby. Kamiči je přijala docela ráda, po vzoru Diany studovala ledacos a vytvářela z toho vlastní životní názor. Ovládala umělecké směry kaligrafie, ikebany, malování na hedvábí a leccos jiného. Jeden z mistrů ji naučil také teihatsu, čínsky fang-fei, což je metoda uměleckého ostříhání hlavy stylem bonzai, tedy postupným okrajováním. To se vezme krásná dívka s nádhernými dlouhými vlasy, a postupně se jí ostříhají různé části hlavy, až se v poslední fázi oholí břitvou. Zvlášť krásným dívkám se za odměnu oholí i obočí. Orientálním dívkám to docela sluší a krásně se jim leskne hlava. Zvláště vynikají ladným obloukem šíje, což muže velmi vzrušuje.

Dívky, které Kamiči nakoupila, patřily Yamanakimu, a jejich povinností bylo setrvat v panenské nedotčenosti. S jejich vlasy si Kamiči mohla dělat, co chtěla, už se přesvědčila, že se tomu Tošio jenom směje. Takže nově koupené děvčátko bylo předáno majitelce a zařazeno do výcviku. Určitou dobu je vychovávaly o něco starší kamarádky. Když to vypadalo, že její vlasy už hezčí nebudou, byla s veškerou parádou slavnostně oholena. Zatímco Diana zvládla oholení hlavy za pár minut, Kamiči to dokázala protáhnout na několik hodin a všichni se dobře bavili. Dívka sice přišla o hřívu, ale získala postavení plnoprávné členky klanu a mohla úspěšně čekat, až se pán domu vrátí a použije ji, jak se sluší. Mezitím vykonávala práce, jak jí poručili, a učila se kromě jiného bojovat. Bojový výcvik se líbil všem, i Kamiči se dokázala docela úspěšně bránit. Dívky jejího dvora nebyly křehké květinky, ochotně studovaly různá zvrhlá umění, jako třeba mučení nepřátel nebo nenápadná likvidace vhodných obětí. Některé se Tošia nedočkaly, neboť byly darovány různým hostům a významným bojovníkům. Také mohly poskytovat rozkoš sobě navzájem, včetně své paní. Manžel byl skutečně dlouho a často pryč.

Co se stalo se všemi těmi lidmi, není jasné. Hodně jich padlo ve válce. Tošio provedl seppuku, když se císař vzdal nepříteli a uzavřel smlouvu o příměří. Kamiči taky uvažovala, že si vezme život, ale na radu některé své dcery odešla do kláštera a odtamtud splétala intriky proti svým nepřátelům. Zakrátko zmizela definitivně, zřejmě změnila jméno a místo pobytu. Buddhistické mnišky vypadají všechny stejně a najít mezi nimi někoho není snadné. Legenda praví, že konala četné dobré skutky, zejména všestranně pomáhala těm, kdo se potřebovali rychle vypařit. Pravděpodobně zemřela, neví se však, kdy a jak.

Občas se vedou spory, zda se někdy stala čarodějkou. Fakt je, že mezi nimi měla řadu kamarádek, a WZ učily svoje umění každého, kdo se neubránil. Její dcery studovaly na Atanoru, to je zcela jisté. Kamiči vyučovala zvrhlým uměním, včetně teihatsu, ale nemohla je moc rozvinout, na žákyňkách nebylo co stříhat. Aktuální se toto umění stalo po nařízeních Draggonovy vlády, dá se skvěle používat na přistěhovalkyně a turistky. Zvlášť na holky, které hodlají studovat na našich školách.“

Děti se dobře bavily, při dobrých vtipech se smály. Pamela se smála taky, ale občas cítila, jako by se kolem ní stahoval kruh. Rozum jí napovídal, že o svoje krásné vlasy dříve nebo později přijde – ovšem s parádou, takže to nebude teď hned. Snažila se rozhodnout, zda se toho bojí nebo se těší. Obojí je správně.

Tak se zeptala: „To ta Kamiči vůbec nebyla žárlivá?“

Kay přijala pobídnutí: „Byla žárlivá, ale ne primitivně. Uznávala, že je její povinností, aby se jí líbilo to, co se líbí manželovi. Včetně faktu, že se jeho nálady mohly měnit. Jeho povaha byla složitá, byl vysoce duchovně vyspělý, ale odreagovával se mírně zvrhlými rozkošemi. Už jsem řekla, že dívky studovaly umělecké mučení; na kom by si to zkoušely, než jedna na druhé? Japonci mají třeba propracovaný systém svazování tak, aby ruce a nohy oběti byly zkroucené do protisměru a působily jí co největší bolest. Zatímco císařská škola mučení dává přednost bičíkům a karabáčům, Japonci nejvíc ocení výprask bambusovými pruty. Na tohle všechno mají propracované umělecké metody a považují mučení za součást rozkoše, třeba milostné předehry. Bílým to předváděli na četných mejdanech, které Kamiči pořádala a vymýšlela rafinované programy. Vždycky byla ale součástí všeobecná rvačka, při které holky provokovaly tak dlouho, dokud nedostaly pořádný nářez.

Pořád ještě platily zákony císařovny Diany. Přísně zakázala jakékoliv zásahy na obličeji, které nazývala dokonce zohavením. Schvalovala ozdoby v uších, sama nosila diamant v nosíku a smála se, když pubertálním dívkám proráželi nosní přepážku, aby do ní mohli zasunout ozdobný kroužek. Platila zásada, že ozdobu do nosu má dívce pořídit první milenec. Další pak mohli poděkovat za krásnou noc náušnicí, tetováním, vypáleným či vyleptaným ornamentem. Slušelo se, aby zdobení bylo prováděno veřejně a tak brutálně, aby holka pořádně řvala bolestí. Když jejích mužů přibylo tolik, že celé tělo bylo řádně vyparáděno, postupně od toho upustila, ale puberťačky vyžadovaly odměnu se vší vehemencí, aby se mohly kamarádkám pochlubit, že ulovily dalšího kluka. Neobyčejně rády vyprávěly, od koho kterou parádu mají a co s ním zažily.

Zvyklosti se postupně měnily. Dianiny zákony byly vytvořeny za první etapy kolonizace, za doby Andreje Rastopčenkova, jeho ženy Mabel, Kamiči a Ponny. Druhá etapa byla pod vlivem Julie Dunbarové, jejích sester Maryšky, May-Britt, Magdy a Jany, s výrazným přispěním Valérie a Veroniky Mendozových. Třetí etapa byla vláda Assamy a Denisových Oveček; když si bral novou dívku, ostříhal si ji s pokynem: „Drž jako ovečka!“ Ze začátku proto, že ho to bavilo a těm holkám to bylo nepříjemné, později že na tom trvaly, aby daly najevo, že jsou stejně dobré jako ty předchozí. To heslo se později stalo všeobecným, občas je uslyšíte ještě dneska.

Jenomže to, co se dneska vykládá turistkám, je v podstatě nesmysl. Jistě, k láskyplnému mazlení patří, že si milenci vlezou do vany plné pěny, důkladně se namydlí a promasírují celé tělo, některé detaily i víckrát, a pak se navzájem od hlavy k patě pečlivě oholí, aby na nich nezůstal ani chloupek. Za císařství se to skutečně dělalo, ale tak v jednom procentu případů, protože na většině mladých nebylo co stříhat. Hádejte proč? Ano správně, Živý Oheň. Všichni, kdo žili v kulturní oblasti, se i několikrát denně omývali Ohněm. Poprvé ráno a pak vždycky, když se cítili umazaní. Oheň planul před většinou chrámů a bylo zvykem se jím očistit, kdykoliv šel někdo kolem. Tím pádem jim neměla čas narůst jakákoliv srst a mnozí mladí neměli tušení, jaké barvy by mohli mít vlasy. Jejich rozkoš by zajisté zvýšilo, kdyby na nich mělo co shořet, takže se občas všelijak pomatlávali a když měli možnost, něco si oblékli. Darebáctví bylo, když si holka vypůjčila od kamarádky její parádní tričko a kalhoty, pak se s ní šla poprat do bažiny a jako finále si vlezly do Ohně.

Ano, oblečení. Diana se ráda předváděla nahá, ale taky se ráda strojila a během pobytu v Evropě nakoupila zhruba třikrát tolik šatů, než stačila za život unosit. Přála si, aby na jejích slavnostech byli všichni krásně oblečení a učesaní. Což bylo lhostejné čarodějkám, snadné pro jejich kamarádky a dost problematické pro ty, kdo neměli správné kontakty. Ještě horší bylo, že každé šaty se daly použít pouze jednou, protože pokud reálně existovaly, během zábavy je kamarádky zničily. Kluci mívali obvykle nádherné důstojnické nebo gardistické uniformy, jejichž logo jim vyžíhali při vstupu do pluku. Holky je měly taky, ale rády se parádily podle vlastní fantazie.

Není pravda, že ty uniformy byly jen iluze a ve skutečnosti neexistovaly. Byly vyrobené čarodějkami. Vyrobit u lidí znamená postavit továrnu, získat materiál a zpracovat ho tak, aby na konci vznikla látka. Tu potom nastříhat a sešít, obarvit, vyzdobit a tak. Všechno to funguje na systému peněz, a taky se za peníze prodává. Vyrobit WZ znamená spojit atomy do vrstvy, která vznikne na požadovaném místě a má požadované vlastnosti. Oděv vznikne přímo na těle toho, kdo ho má nosit, a trvá na něm tak dlouho, dokud majitel chce. Zafixuje se, postup se uloží do Vzoru a jeho logo se vyžíhá někam na tělo. Může být vidět a nemusí, ale obvykle je, protože je to hezký ornament. Vyžíhání může bolet a nemusí, ale majitel obvykle chce, aby to bylo cítit. Vzor vytváří žákyňka, která chce dokázat své instruktorce a kamarádkám, že to umí. Odměnu nemůže dostat žádnou. Ale kdyby to nezvládla, měla by ostudu tak dlouho, dokud by nedokázala, že se to už naučila. A ještě: uniforma v zimě hřeje, v létě chladí a trvale chrání proti lehčím zraněním. Nezničitelná není, ale to lidské tělo taky ne. Určitá komplikace by nastala, kdybyste chtěli, aby se oděv dal svléknout a existoval nezávisle na majiteli. Ne že by to nešlo, ale byla by to práce navíc a bylo by zapotřebí pachatelce pěkně poděkovat, třeba vášnivou nocí lásky.

Jistou dobu vznikla móda reálných triček a kalhot, které se daly odložit a znovu obléknout. Byly jich různé varianty: průhledné, průsvitné, v noci zářící, na přání vytvářející příjemné dráždění. Zpočátku byl každý kus originál a dával se jako dárek. Oblíbený dárek pro dívku byly plavky, které se ve vodě rozpustily. Pochopitelně předstírala, že to nečeká a jásala, hned se předvedla kamarádkám a po rozpuštění zuřila nebo brečela. Nakonec se vytvořila průmyslová výroba a to byl konec; když už to měli všichni, přestalo je to zajímat.

Teď najíždím na čtvrtou etapu vývoje, snad etapu Juliiny dcery Iris, její sestřenky Sif a jejich klanu. Není to přesné, S/I trvale doma nebyly a pokaždé, když přišly na návštěvu, vyvolalo to rozruch. Ovládaly Brány. Měli byste to znát, ale pro jistotu zopakuji: Brány jsou průchody mezi tímto a ostatními světy, které dokážou ovládat osoby od určité úrovně výš. Pro S/I to bylo běžné a při každé návštěvě s sebou přivedly nějaké Hosty. Zájmem Hostů bylo se pobavit. Někteří ovšem taky zlobili. S/I je dokázaly zvládnout, ale slabší povahy občas trpěly.

Zatímco čarodějky jsou moudré a rozumné, žákyňky jsou hravé až rozverné. Neustále vymýšlejí nějaké zábavy a nejlepší hra jsou vzájemné potyčky. Učí se vytvářet a ničit předměty, takže si s tím hrají. Ty nejlepší dostanou šanci vyzvat k boji některou starší WZ; sice nemůžou vyhrát, ale získají body a zaznamenají se na případné povýšení. Nebezpečné začínají být, když se s těmito vlastnostmi dostanou do světa neuvyklého magii. Jenže právě tam je hra nejvíc baví.

Paní Kamiči a všechny její dvorní dámy nepřetržitě rodily děti. Kamiči to bavilo, zvláště když rodila obtížně a bolestivě. Kterákoliv čarodějka ji mohla bolesti zbavit, ale Kamiči razila teorii, že bolest očišťuje duši a přála si naopak trpět co nejvíc. Její děvčátka to dělaly po ní a vymýšlely si různá vylepšení. Jistě, první porod bolí třináctiletou holku víc než dospělou ženu, takže u toho docela řve a prosí, ale běda tomu, kdo by to bral vážně. Taky se nemohla znemožnit před kamarádkami, které byly u toho a zkoušely si na ní, co se naučily.

Všechny děti byly kratší či delší čas vychovávány na Atanoru. Případně jiných, podřízených školách. Není pravda, že muži na Atanor nesměli, bylo to půl na půl. Akorát holky tam byly doma, kdežto kluci jen jako hosté. Procházeli výcvikem jak hromadně, tak individálně, se svojí holkou. Každá WZ neustále šíří svoje znalosti, protože lidé jsou neskuteční pitomci a je potřeba je soustavně vzdělávat. Nejvíc se soustředí na svého kluka, až ho vyšlechtí ke stejném schopnostem, jaké má sama. Pak si ho třeba vymění s kolegyní nebo prohraje v sázce. Žádná tragédie, nějakou dobu s ním bydlí obě a když je nezvládá, jedna se slituje a vypadne. Mezitím ho naučí zase něco jiného a čas od času se zrafou, která metoda je lepší. Milují vzbouřené emoce, takže jásají a brečí a vztekají se, ale rychle je to přejde. Při tom dospívají a mění svoje zájmy, až nakonec odejdou někam do mimosvěta a tam zmizí nebo se za čas vrátí. Všechna pravidla platí jen dočasně, co je pravda dnes, nemusí být za půl hodiny.

Zábavou každé WZ je dráždit a provokovat svoje okolí, dokud se s ní někdo nedá do boje. Kluci bojují pěstmi, holky intrikami. Milovat se je možno něžně a jemně, ale aspoň jedno číslo si holka dopřeje tvrdší. Diana provokovala tak dlouho, až dostala pár facek – a to byl Charry velmi klidný a vyrovnaný člověk, který si umínil, že se nedá vyprovokovat. Když uděláte holce pěkný monokl nebo jí přerazíte nosní přepážku, nenechá se ošetřit, dokud neobejde kamarádky a všem se nepochlubí. Stopy po zubech a drápech by si radši nechala, ale Oheň odstraní všechno, pokud si to neumíte ochránit. Nedejte na to, co holčinka povídá, snaží se přitáhnout pozornost. Realita je mnohem střízlivější.

Šlechta císařství byla téměř celá telepatická. Někteří byli aktivní, zbývající postupně napojili. Když se dva potkali, objali se a přitiskli čelo na čelo. Během vteřiny si předali všechno, co chtěli sdílet. Žákyňky se učily utajovat informace, běžný člověk to neuměl. Vzniklo-li podezření, že se dopustil přestupku, čarodějka jej prosondovala a oznámila výsledek. Nelhala, totéž mohla udělat kterákoliv další a kdyby jí dokázali zatajení informací, měla by po pověsti.

Občas se vyskytla zlá čarodějka. Takové osoby měly menší schopnosti, ale defektní myšlení, a jejich zájmem bylo škodit a rozeštvávat. Ostatní ji milovaly, působila skutečný rozruch a dokázala občas překvapit. Všechny ostatní byly hodné – ani v zápalu boje neublížily slabšímu a když vyslal impuls, že se vzdává, couvly. Zlá čarodějka skutečně chtěla škodit, ale ostatní to o ní věděly a dávaly si pozor. A neubližovaly jí, i když mohly.

První věc, kterou se žákyňky učí, je iluze. Občas se najdou schopné dívky, co dokážou vytvořit příběh, který jednomu nebo mnoha lidem pustí jako zážitek vlastního života. Mnoho lidí prožívalo vášnivé noci s významnými princeznami, nebo naopak s děvčátky, kterým sotva začala puberta. Někdy i s dívkou, která ve skutečnosti neexistovala. Stačilo říct, a WZ mu vypracovala vzpomínky, které v realitě ani existovat nemohly. Kamarádce samozřejmě taky. Taky dokázaly kamarády naučit, jak se sami uvést do transu a poručit vlastní mysli, aby jim takový zážitek vymyslela. Ve snu vyvolený partner udělal všechno, co si člověk vymyslel, okamžitě, bez zdráhání a s nadšením.

Vraťme se ke dvoru knížete Yamanaki. Už jsem řekla, že Kamiči nakupovala děvčata z různých zemí, kam zajížděli spřátelení obchodníci, dříve piráti. Takže se postupně vytvořily party Japonská, Čínská, Korejská, Khmerská a Thajská. Vzájemně si dokazovaly, které jsou lepší, takže o rvačky nebyla nouze. Ještě víc soutěžily, kdo poskytne větší rozkoš své paní. Jak čas běžel, byla Kamiči čím dál perverznější a holky jí rády vyhověly. Jistě si vzpomínáte, že Japonci ovládají umělecké způsoby mučení, jehož podstatou je udržet oběť co nejdéle naživu. Aby si to užily, dopřávaly si zážitky různých způsobů popravy: stahováním z kůže, pomalým upalováním, vařením ve žhavém oleji, ukřižováním, pohřbíváním zaživa. Ty nejlepší zážitky Kamiči předváděla kamarádce Dianě a jejím dvorním dámám, které taky fascinovaly morbidní sny. Na první pokus mladší holky ze sna řvaly bolestí a hrůzou, ale když to přežily, velice rychle se vzpamatovaly a potom už vyžadovaly ještě brutálnější a morbidnější prožitky.

Kdy a jak se vytvořila mezi Japonci Keltská sekce, je záhadou. Je známo, že ty holky pocházely z polepšovny nedaleko Belfastu, ale nikdo neví, kde se vzala ta první, která všechny ostatní ukecala a přivedla. Říkala si Lass nebo Gal, což obojí znamená Holka; jak se jmenovala a odkud přišla, o tom je několik teorií, ale žádná jistota. Byla hezká, měla roztomilou malou tvářičku s trvale drzým výrazem, ze začátku provokativně zrzavou hřívu až na záda. Ty její vlasy byly tak krásné, že ji ostříhala osobně Kamiči, ještě na víc etap než obvykle. Gal se to nesmírně líbilo, na střídačku brečela ponížením a jásala nadšením, a potom slíbila dodat další oběti. Což splnila. Těm holkám slíbila, že budou ostříhány, potetovány, páleny železem, propichovány kovovými ozdobami, leptány nesmytelnými barvami, cvičeny v boji a znásilněny při orgiích, následkem čehož porodí klanu děti. Ne všechny, ale některé to přivítaly víc než pobyt ve státní vychovatelně. Vzaly na vědomí, že ze začátku budou mít příšerné potíže, ale pak se otrkají a dokážou, že jsou stejně dobré jako ostatní.

Jedna z nich byla autorkou pozoruhodného návrhu: v rámci zvýšení inteligence ostříhat všechny přítomné blondýnky. Řekla to (schválně) před císařovnou Dianou; ta zajásala a hned naléhala, aby se nezapomnělo na ty více či méně do zrzava. Několik přítomných čarodějek okamžitě změnilo barvu na blond. Když se pak ošetřily šrámy a oděrky po vzniklé bojové hře, bylo rozhodnuto vytvořit druhé výcvikové centrum, které si bude s Atanorem vyměňovat nejlepší studentky, aby v případných dalších bojových hrách byly síly zhruba rovnocenné. Od té chvíle není o druhém centru žádných zpráv, pouze že ty dívky nevysvětlitelně mizely a zase se vracely. Legendy praví, že kromě holek z polepšovny se občas vyskytovaly nesmírně krásné princezny s dlouhýma špičatýma ušima, které milovaly drsné zážitky nad veškeré lidské pomyšlení.“

Pamela si byla vědoma, že je zrzavá a má krásné vlasy. Nebyla si jista, zda ty řeči jsou výhružná narážka na ni, nebo ne, ale určitý důvod se znepokojit to byl. Uvažovala, jak odvrátit nežádoucí pozornost, ale na nic chytrého nepřišla. Naštěstí Kay změnila předmět hovoru.

„Další významná princezna byla Veronika Mendoza di Castro, provdaná vévodkyně da Villablanca, sestra čarodějky Valerie. Ano, původní majitelka paláce Villablanca. Císařovna Diana mnohokrát prohlásila, že si přeje, aby se v zemi rodilo hodně dětí, ale nikdy v tom směru nevydala žádné přímé nařízení. Vzala si to tedy za úkol Veronika. Považovala se za nejlepší odbornici na sexuologii; nikdo neměl snahu jí to vyvracet, takže byla jmenována předsedkyní komise pro populaci. Nikdo to nikdy nevyhlásil, ale existovala zvyklost, že člen některé komise je automaticky členem všech ostatních komisí, ať se týkají čehokoliv. Důležitý byl předseda; když svolal zasedání, stávali se automaticky členy všichni přítomní dospělí. V nějakých pravidlech je zmínka, že členové zasedání musí být střízliví. Při zahájení nesporně byli – v průběhu jednání se však rozhodli oslavit všechny důležité události, které se doposud nestihlo dostatečně oslavit jindy, takže konec zasedání býval různý. Na usnesení to ovšem nemělo podstatný vliv. Veronika je tudíž inspirátorkou řady zvyklostí, které tvořily za císařství morálku, a přetrvávají dodnes, i když jsou zcela proti současným zákonům. I vy jim podléháte, i když to většinou nevíte.

Veronika milovala sex. Kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv, s kýmkoliv. Zatímco ostatní princezny dodržovaly určité zásady, Veroniku bavilo je otevřeně porušovat. Nejen to, vyzývala k tomu i ostatní, zvláště mládež. Zavedla zvyk oslavovat cokoliv orgiemi, na které zvala všechny, kdo byli zrovna přítomni. To slovo orgie použila poprvé taky ona. Prosazovala závazné pokyny: zdravá a vlasti oddaná žena má každé dva až tři roky porodit dítě, bez ohledu na to, zda má nějaké tušení, kdo by mohl být otcem. Mimo tyto intervaly má mít sex co nejčastěji, co nejvíc střídat partnery a vyzkoušet všechno, co by jí mohlo přinést potěšení. Aby ten interval mohla dodržet, nechá se mentálně zablokovat, což dokáže kdejaká žákyňka. Odblokovat taky, většina žen se to bez problémů naučí na sobě i druhých. Kdy začít se sexem? Když holka dostane chuť. Když se do Arminu přistěhovaly Afričanky, které přicházejí do puberty okolo desátého roku věku, začaly si bílé holky stěžovat, že jim se nic nedovolí. Veronika navrhla: první dítě stihnout do třináctých narozenin, druhé do patnácti. Diana marně namítala, že tak to nemyslela, dost holek to vzalo vážně. A jak tak koukám na vás, taky to dodržujete!“

Kay měla pravdu. Některé dívky pečující o miminka rozhodně nevypadaly, že už je jim patnáct. Teď se pochechtávaly a tvářily se všelijak.

„Samozřejmě zásady, které prosazovala, taky sama dodržovala. Rodila jedno dítě za druhým, buď byla těhotná, nebo kojila. Jako Španělka byla extrémně zbožná. Přijala za vlastní názor, že lidské tělo bylo stvořeno Bohem, je tedy nemravné jakkoliv je zahalovat oděvem. Stydět se za jakoukoliv část těla znamená pochybovat o dokonalosti Božího díla. Po příchodu do Arminu prohlásila, že už nikdy nebude chodit oblečená, leda by nastala veliká zima. Hosté v jejím paláci taky neměli důvod se oblékat. Vlasy si nechala vyškubat, aby to co nejvíc bolelo. Milovala jakékoliv formy bolesti: svazování, výprasky, zdobení těla dobrovolné i násilné, mučení všelijakými nástroji. Pokud jí někdo chtěl udělat radost, vynalezl nebo objevil nějaký nový způsob trýznění a nechal ji ho vyzkoušet. Velice ráda se milovala na veřejnosti; vypracovala metodu předvádění sexu jako krásné umění, vyučovala ji a organizovala nadaným žákyňkám představení. Učila rodiče dospívajících dětí, aby nadšeně přijímali oznámení, že jejich dceruška otěhotněla, dokonce je v tom podněcovali – třeba tak, že je vezmou s sebou na orgie. Což prosazovala i u vlastních dcer; sledovat je při milování ji extrémně vzrušovalo. Holčičky samozřejmě rády mamince vyhověly a tři nejstarší si co nejrychleji pořídily vlastní děti. Určitě by je následovaly i ty menší, ale nestačily dostatečně vyrůst.“

„Ona byla čarodějka?“ zeptal se kdosi z dětí.

„Těžko říct. Její sestra Valérie byla nejlepší WZ Arminu. Veronika byla v mládí ještě lepší, ale byla líná soustavně studovat, tak ji Val předběhla. Samozřejmě ovládala základní dovednosti, a všechny její děti také. Těžko říct, co všechno uměla, kdyby něco nezvládla, stačilo se telepaticky spojit s ostatními. Holky Mendozovy byly klasický příklad sester, které nevydrží spolu ani bez sebe. Jako děti se soustavně praly, v dospívání vymýšlely jedna na druhou zábavné podrazy, většinou sexuální. V Arminu se usídlily každá jinde a tvrdí se, že nebyly příliš nadšeny životním stylem té druhé. V každém případě, při aktivitách Veroniky vznikala spousta kladné energie, kterou si Va v případě potřeby stahovala. Takže nelze tvrdit, že se nesnášely. Když se setkaly, pravidelně se poštěkaly, ale ony se hádaly rády. A děti tetu Valérii milovaly.“

„Co se s nimi stalo?“

„Veroniku zabilo po válce speciální komando. Z dětí některé padly v boji, další zmizely neznámo kam. Některé určitě ještě žijí, jen se neví kde.“

„Nedalo by se je někde najít?“

„Možná dalo, ale to by musely chtít. Na Atanoru se samozřejmě zapojily do programu vylepšování genofondu, takže jejich děti budou pěkní mutanti. Ovládaly Brány, takže bych se moc divila, kdyby se nechaly jen tak chytit. Leda schválně.“

„Schválně? Proč by to dělaly? To by jim šlo o život!“

„Když čarodějka zestárne, občas ji přestane bavit žít. Ale zemřít jen tak se jí taky nechce. Tak zkusí nějakou extrémně nebezpečnou akci – a někdy při ní opravdu zahyne.“

Pamela pocítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala – pak se zeptala:

„Když všecky ty holky střídaly chlapy jako ponožky, jak je možné, že císařovna Diana se nikdy nezapojila?“

„Především nestřídaly ponožky, chodily radši bosé. Dianu kamarádky občas provokovaly, až vydala oficiální stanovisko: Charry jako císař má přirozené právo na všechny ženy v říši, stejně tak jako ona má právo se milovat se všemi muži. Jakmile Charry tohoto práva alespoň jednou využije, získá Diana morální oprávnění svého práva využít, takže se okamžitě vyspí s co nejvíce muži, kteří se jí líbí. S potěšením se také bude zúčastňovat všech orgií, ať je pořádá kdokoliv, a řádit tam co nejvíc.“

„Fajn. Co na to císař?“

„Vyhlásil, že se nesmírně těší a že se okamžitě vyspí se všemi ženami, které se mu líbí, jakmile se Diana spustí alespoň s jedním.“

„To je ovšem patová situace! Takže oba čekali, až začne ten druhý, ale nikdo nechtěl být první?“

„Správně. Diana dokonce vyzývala mladší dvorní dámy, aby Charryho konečně svedly a uvolnily jí tím ruce. Slibovala, že jim bude doživotně vděčná.“

„Proč to některá nezkusila?“

„Právě ten slib doživotní vděčnosti je varoval – nikdo si nebyl jist, co takový slib znamená. Ty chytřejší vyčkávaly, co bude s tou první. Pořád čekaly na nějakou, která nebude tak chytrá a stane se zkušebním králíčkem. Tak se to nějak rozplynulo do ztracena.“

„To se Diana považovala za tak nedotknutelnou?“ „Vždycky ji bavilo provokovat a dráždit ostatní. Trochu se to změnilo za války. Povídá se, že se princ Lera dětsky zamiloval do WZ Terezky, vrchní čarodějky Indiopolisu, dcery Valérie. WZ T se nebála, navrhla tělesné i mentální Propojení Charrymu i Dianě a ve vhodnou dobu i Lerovi, čímž by získali trvalé telepatické spojení. Všichni to přijali, ale než to stihli realizovat, došlo k velké bitvě, ve které byl Charry zraněn. Diana to vyhodnotila jako nepřátelské znamení a varování osudu, čímž to zase padlo.“

„Terezka je ta, co jí patřil Zlatý palác?“

„Ano. Když byl dobyt Indiopolis, odešla do nebytí a s ní všechno, co jí patřilo.“

„A na konci války zahynula i Diana.“

„A svět se k nám otočil prdelí.“ dodal kdosi.

Když se všichni dostatečně vysmáli, vzpomněla si Kay, že se připozdívá a je na čase jít spát. Pamela byla zvyklá žít hlavně v noci a dost se bála, že tak brzy neusne; svěřila se Kay, ta se jen usmála a mávla rukou.

„Neboj, o to se postarám. Chceš spát tady s ostatními, nebo tě mám uložit někde extra?“

Pamela se rozhlédla. Kdo bydlel tady v domě, měl už někde vytvořen pelíšek, převážně z přikrývek. Kdo tady hodlal přespat jen dneska, musel si ho vytvořit nebo se k někomu přišmajchlovat. Malé děti spávaly na jedné kupě, spolu se zvířaty a plyšovými hračkami, větší obvykle v párech.

„Myslím, že je mi tady docela dobře. Jestli je tu nějaký volný koutek?“

„Kdekoliv chceš. Vyber si místo...“

„Když já nemám ani deku...“

„Jo, všimla jsem si...“ Kay jí přinesla dvě, jednu pod sebe a druhou na přikrytí. Taky nějaký polštář; Pamela si našla místo v koutě a...

Užasla. Společně s dětmi spala různá zvířata, obvykle běžná. Drobná šelma, které si všimla, byla však zcela neznámého druhu. Bez pochyby kunovitá, šedožlutá, s malými černými skvrnami. Zoubky jako jehličky.

„Co to je?“

„Skvrnostaj.“ objasnila jedna starší holka lhostejně.

Pamela věděla docela jistě, že takové zvíře neexistuje. Kdysi chodila se studentem, který se shodou okolností učil na zkoušky z biologie. Chtěl, aby ho zkoušela, při tom prošli celou zoologii. Tohle zvíře by si zapamatovala. Kde asi ten kluk teď může být? Jistě má dobré místo, ženu a děti. Rozešla se s ním hlavně proto, že se pořád učil, kdežto ona se chtěla bavit. Byla hloupá. Nyní by si takového muže vážila víc.

Zkusila si zvířátko pohladit, ale dívka vykřikla: „Bacha, kouše!“

Zarazila se v posledním okamžiku; prsty bude ještě potřebovat.

„Lehni si tak pohodlně, jak můžeš!“ řekla Kay. Když to Pamela udělala, na chvilku jí položila ruku na čelo. Bylo to nesmírně příjemné; ta ruka ji hřála a ona se pozvolna propadala do spánku, a bylo jí dobře jako málokdy.

Potom přišly sny. Nejdřív měla pocit, že je nějak vnitřně spojena se všemi ostatními, jako by vnímala všechny jejich pocity a myšlenky. Smála se; všechno to bylo úžasně zábavné. Pamatovala si vzpomínky každého, na koho pomyslela; s tím samozřejmě souvisely znalosti, které během života posbíral. Ještě ke všemu to šlo úžasně rychle, jako by jí někdo poslal údaje ve zkomprimované podobě. Došlo jí, že ostatní právě poznali její život, až na ty písničky pozoruhodně nezajímavý. Zvláštní, zajímal je; měla pocit, že ji mezi sebou vítají jako dávno ztracenou sestru.

Potom přišly vzpomínky někoho, kdo už nejspíš nebyl naživu, ale kdysi byl v tomto domě a otiskl svou mysl do... kamkoliv. Tento dům je naprogramován, aby do jeho stěn mohlo být vloženo libovolné množství údajů, a v případě zájmu předáno zas tomu, kdo je potřebuje. Kay tento systém nevytvořila, ale může jej ovládat. Například naučit děti všemu, co potřebují.

Teď už jí bylo jasné, jakou mocí ovládá všechny ostatní. Bylo směšné, že moudré a dokonalé čarodějky zahynuly, ale Kočka přežila. Asi má devět životů. A spolehlivě plní úkoly, které jí svěřily.

Pamela se probudila. Bylo ráno, všichni vstávali. Na pokrývce v nohách jí spal stočený skvrnostaj; odvážila se ho pohladit a ani ji nekousl, jen tiše zakňoural. Zauvažovala, co by mu dala dobrého.

Přišla k ní jedna malá holčička, tmavé pleti, ale s hodně světlýma očima. Zamlaskala, skvrnostaj jí vyšplhal na rameno a tiše kničel.

„Pořád nechápu, kde se tu to zvíře vzalo.“ řekla Pamela.

Holčička k ní obrátila zrak. Vypadala zamyšleně.

„Nevím. Sám přišel.“ Chvilku váhala, pak dodala: „Možná Kalimagdora.“

„To je kdo?“

„Nejhodnější čarodějka, kterou znám. Teda, o které jsem slyšela.“

Pamela měla chuť říct, že na magii nevěří. Jenže... v noci to vypadalo jinak. Tak jen polkla naprázdno.

„Kalimagdora nikdy nikoho nezabije, ani nejhoršího člověka. A má moc ráda zvířátka. Když si někdo nezaslouží být člověkem, transformuje ho na nějaké hezké zvíře. Třeba vyhynulé, nebo z jiného světa.“

„To je od ní fakt ohleduplné.“ nedokázala Pamela utajit ironii.

„Furt lepší než prodat otrokářům.“

Pamele opět došel dech. Rozpačitě přikývla.

Dívenka pořád stála před ní a koukala. Pamela dostala chuť ji pohladit. Malá měla krátké kudrnaté vlasy neurčitě šedožluté barvy. Vztáhla ruku a že ji skvrnostaj opět nekousl, opravdu ji pohladila. Malá čekala jen na to, hned se k ní přivinula a chtěla se mazlit.

„Ty máš krásný vlasy...“ navinula si jednu její kadeř na prst.

Pamela neřekla nic. Každopádně měla nejdelší ze všech.

„Dej mi copánek! Namotám si ho na rukojeť dýky...“

To zavánělo magií. V noci prožila mnoho životů, v nichž prováděla takové věci; obvykle dosáhla toho, co chtěla. Uvažovala, co říct.

Malá na její souhlas nečekala, začala obratnými prstíky splétat několik pramínků do tenkého copánku. Všimlo si toho pár dalších dětí, přišly a koukaly. Všechny měly takové chytré oči.

„Taky chceš být čarodějkou – jako ta Kali...?“

„Kalimagdora je princezna z Hor. Dává lidem spánek Zapomenutí.“

Holčička dopletla copánek, někdo jí podal ostrý nožík a ona si ho uřízla u samé kůže. Pamelu to trochu bolelo... ne, jen to bylo nepříjemné.

Někde kousek dál vypukla hádka. Děti, které chodily do školy nebo někam jinam, hledaly součásti svého oblečení a pokud je nenašly, pak toho, kdo je ukradl. Nic z toho nemělo za pětník ceny, ale byl to dobrý důvod k hádce, v ideálním případě rvačce. Moc si neublížily, uměly rychle udeřit, avšak stejně rychle i uhýbat, ale pořádně při tom ječely a vytvářely zmatek. Pamela se otočila a zjišťovala, co se děje; během té chvilky holčička zmizela jako duch i se skvrnostajem.

Taky se vydávala snídaně, zeleninová kaše a studené placky od včerejška. Pamela taky dostala, navíc ještě kafe a nějakou buchtu; Kay ji vyzvala, aby si to vzala na terasu, aby nepřekážela.

„Za chvilku jich většina vypadne a bude klid.“ slíbila.

Pamela upíjela kávu a přemýšlela. Než Kay přišla, měla připravené otázky.

„Já vím, nabourala jsem ti celý soubor představ, jak svět funguje. Je mi tě líto, ale jsem tady od toho.“

„Takže jsi čarodějka?“

„Jsem kočka. Umím programy používat, ale ne vytvářet.“

„Kde je ten, co je vytvořil?“

„Všichni mrtví. Kdyby tu byli, opravili by dům, aby vše fungovalo.“

„Nefunguje?“

„Ne tak, jak má. Entropie. Pozvolna se všechno rozpadá.“

„Přesto dokážeš děti naučit víc než škola.“

„Škola, do které chodí, je pro chudé a barevné. Učitelé jsou tam ze dvou důvodů: z idealismu nebo z trestu. Pro děti je trest, jak vypadají nebo kde se narodily. A další okolnosti.“

„Já jsem se během noci naučila hodně.“

„Jsi schopná si věci zapamatovat a použít v případě potřeby. Děti většinou ne. Mají informace, ale nevědí, k čemu jsou. Já jim pomoci nedokážu.“

„Kdo to dokáže?“

„Doufám, že ty. Renka si to myslí. Proto tě vyzvala.“

Pamela se rozzuřila. Vzápětí zase zchladla; Kay by asi nepochopila, co jí na tom vadí. Aspoň že nečte myšlenky!

„Ty děti... některé vypadají hodně zvláštně. Jsou všechny lidé?“

„Určitě ano. Proč?“

„Třeba to zvíře, skvrnostaj. Odkud je?“

„Nevím. Proč?“

„Je tady takových víc?“

„Netuším. Možná ho tu někdo nechal.“

„Jo. Princezna Kalimagdora.“

„Jak o ní víš?“ usmála se Kay.

„Chceš říct, že vážně existuje?“

„Já ji neviděla. Vypráví se o ní.“

„Proměňuje lidi ve vzácná zvířata?“

Kay se smála. Až po chvilce řekla: „To by musela hodně umět.“

Pamela dlouho přemýšlela, než řekla: „Znala jsi některé, co hodně uměly?“

„Byla jsem dítě.“

„Přežila některá z nich? Kde jsou teď?“

„Ty, co jsem znala já, odešly. Asi zemřely.“

„Co ta Kalimagdora?“

„Není odsud. Žije někde v horách. Možná u Terespolu.“

„U Terespolu nejsou žádné hory.“

„Tak v Karpatech.“

„Myslíš, že opravdu může dělat takové věci?“

„Nevím. Asi to má někde nahoře schválený.“

Pamela pochopila, že se nechápou. Přesto ji to zaujalo. „Jak nahoře?“

Kay ukázala prstem přímo nahoru.

„Ty věříš v Boha?“

Na to Kay neodpověděla, jen se zasmála a potřásla hlavou.

„Ještě řekni, že taky na Peklo s čertama!“

„Když jsem byla malá, měly holky na Skále tunel. Tajnej, ve sklepě. Když si to chtěly natvrdo rozdat s někým fakt dobrým, prošly do bubliny, kam z druhý strany mohli malý démonci. Domlátili se vždycky strašně, pak se musely kurýrovat v Ohni. Já tam byla jenom jednou. Byla jsem malá.“

„Fakt jsi bojovala s démony?“

„No, bojovala... já hlavně zdrhala. Jsou rychlý a šikovný.“

„Ten tunel ještě existuje?“

„Určitě ne. Atanor byl zničen.“

„Nemohli ty čerti utéct někam do světa?“

„Můžou, ale jen dospělý. Svý děti nikam nepouštějí. Mají ještě přísnější výchovu než lidi; já bych mezi nima bejt nechtěla.“

Pamela potřásla hlavou. „Neděláš si třeba srandu?“

„Když jo, tak jsi vyhrála. Když mi to dokážeš.“

„Nechci se s tebou hádat. Nechci bojovat. Vůbec nic nechci. Jenom klid.“

„To znamená, že na jih nepojedeš.“

Pamela odvrátila hlavu. Děti si už opět hrály u vody.

„Kdybych jela – není to nebezpečné?“

„Je.“

„Jaký druh nebezpečí?“

„Tvá vlastní přání. Splní ti věci, o kterých ještě nevíš, že si je přeješ.“

„Chceš říct, že ty to víš?“

„Ne. Ale znám cesty na jih.“

„Chm! K čemu je dobré být Kočka?“

„Plníš rozkazy. Netrápí tě dosah vlastních rozhodnutí.“

„Nemáš žádná vlastní rozhodnutí?“

„Žiješ, abys přežila. Jídlo, pití, odpočinek, milování. Nic vyššího.“

„A proč tedy děláš tohle? Pomáháš každému, kdo přijde?“

„Mám takový příkaz. Jsem tak vytvořená.“

„Co právo svobodné volby?“

„To máte vy lidé. Mohla bych si zvolit jiný osud. Ale nelíbilo by se mi to.“

„Takový život se ti líbí?“

„Neznám jiný.“

„Kdybys potkala Kalimagdoru a ona ti dala možnost, být buď čtyřnohou kočkou nebo člověkem s právem volby, co by sis vybrala?“

„Zůstala bych, jaká jsem. Musím splnit rozkaz.“

Pamela vzdychla. V rozpacích si navinula na prst kadeř vlasů a zatáhla.

„Kdybych tam šla – myslíš, že mě ostříhají?“

„Docela určitě. Děti by tě oholily hned. A moc by je to bavilo.“

Pamela neřekla nic, ale zatvářila se.

„Mně se to vždycky líbilo. Bez srsti a bez oděvu jsi taková čistá.“

„Jo tak! Takže taky nahá?“

Kay se usmála. Vypadala velice kočkovitě.

„Pořád ještě se rozmýšlím!“ upozornila Pamela.

„Už ne. Už ses rozhodla. Jenom váháš říct to nahlas.“

„A ty samozřejmě víš, jak jsem se rozhodla.“

„V pátek odpoledne si sbalíš věci na vandr a pojedeš trojkou na konečnou. Tam tě bude někdo čekat.“

„Věci na vandr?“

„Jo aha. Ty nevíš co, viď? Někdo ti to donese. Oblečení: stačí rifle, zelenou nebo nějakou tmavší košili, bundu na noc. Na hlavu... nějakou čepici proti slunci. K jídlu chleba, nějakou konzervu... a co tak máš ráda. Je ti jasné, co se od tebe chce?“

„Asi ano.“

„Bezva. Budu se těšit.“

Pamela vzdychla. „Fajn. Já taky.“

Mladík zvaný Morče se naopak vztekal.

„Kam jsi sakra zmizela? Hosté tě postrádali a dost se zlobili!“

„Tak bude místo mě zpívat někdo jinej. Už dávno na to pár holek čeká. Jen jim dej šanci!“

„Nikdo nechce nový, neznámý holky! Všichni chtěj tebe!“

„Chápu a věřím. Jenže mám taky právo na odpočinek. Prostě jedu na dovolenou; a když se to někomu nelíbí, ať si trhne nohou!“

„S tím rozhodně nesouhlasím! Jsem vedoucí baru a já rozhoduji...“

Pamela přimhouřila oči a nadechla se.

„Seš tady obyčejnej poskok!“ zaječela, „Jestli je někdo šéf, tak já! Takže ti oznamuju, že odcházím, a vrátím se, až tady budu! Jasný?“

Morče se zarazil. Chvíli nechápavě zíral, pak řekl: „Jasný.“

Pamela ukázala na dveře a Morče vypadl.

Sedla si za stůl, natáhla nohy a vzdychla.

„No – uvidíme.“

Ještě jedné věci se odvážila. Zašla do koupelny a důkladně se tam zamkla. Vždycky se zamykala, dokonce si do dveří nechala zasadit zámek – Renka ho neměla. Zkontrolovala, zda je skutečně dokonale zamčeno. Potom vstoupila do sprchy a chvíli sbírala odvahu. Potom se konečně odhodlala a pustila to do kalhot. Sledovala, jak se šíří teplo a jak se jí v rozkroku dělá tmavá skvrna. Zkoušela se rozhodnout, zda je to příjemné či nikoliv. Tedy, nebylo to nic, bez čeho by se nedokázala obejít. Ale nebylo to tak protivné, jak se obávala. Stála ve sprše, tiskla si promočený oděv co nejvíc k tělu a uvažovala, co bude dělat, pokud ji ještě někdy někdo bude navádět, aby to udělala. Nevymyslela nic.

Tak si pustila sprchu na hlavu a stála pod ní, dokud nebyla celá důkladně promáčená. I v botách jí čvachtalo. Dejme tomu, že to je docela legrace. Když bude potřeba, vleze oblečená do vody. Nebo se tam nechá hodit. Ale vyžadovat to nebude.

Svlékla se, dost s obtížemi – mokré šaty jdou svlékat hůř než suché. Všechno důkladně promáchala a pověsila uschnout. Garderobiérka se bude divit. Vlastně nebude, je to stará domorodka, která se nediví nikdy ničemu. Nebo to aspoň nedává najevo. I kdyby viděla ten flek na kalhotách, nic by neřekla.

Na stěně viselo veliké zrcadlo, od země až téměř ke stropu. Zůstalo po Rence, Pamela se nerada prohlížela tady v koupelně. Mrkla na sebe, jestli je opravdu čistá, zahalila se do froté županu a šla. Na česání a malování měla menší zrcátko na toaletním stolku. Ono se taky tohle zrcadlo většinou orosilo.

Teď k němu přistoupila nahá a prohlížela se. Důkladně. Nebyla o nic krásnější než jindy, ale ani ošklivá. Prostě hubená holka s malými prsy a neopálenou kůží. Obličej měla docela hezký, trochu pihovatý, ale to někteří chlapi mají rádi. Krásné rudozlaté vlasy. A krásné oči. Jak to, že si toho nikdy nevšimla?

Chvilku stála a přemýšlela, jestli je to zrcadlo kouzelné. Ne že by začala věřit na kouzla. Ale patřilo Rence a ta uměla procházet do jiných světů. Natáhla ruku a dotkla se ho. Nestalo se nic, bylo to obyčejné zrcadlo. Zkusmo ohmatala ozdoby na okraji – taky se nic nestalo. Tak se uklidnila.

Ale stejně měla divný pocit.

Errata:

30.05.2021 11:42