Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

V pátek odpoledne nastoupila poněkud ztrémovaná Pamela do tramvaje linky číslo tři. Tramvajová doprava byla zřízena v Kingtownu teprve nedávno a vozy měly zatím všechny možné bolesti a zádrhele, jaké mít mohly; tím víc linka číslo tři, která byla protažena do chatové kolonie před dvěma měsíci, a to na přímý zákrok Svazu mladých vlastenců, zvaných přiléhavě Pretoriánská garda. Mladí páni a slečny si nechtěli ničit podrážky šlapáním po dlažbě a asfaltu, když na sobotu a neděli vyráželi do svých chat.

Pamela nebyla příznivcem veřejné dopravy. Pokud někam jela, někdo ji vezl – při nejhorším taxík. Nebyla moc na cestování, vlastně žádnou zábavu; ještě že v televizi opakovali filmy dopoledne. Ani neměla ráda, když se na ni lidé dívali; a to oni jo, protože byla nápadná, ačkoliv si vlasy stáhla do ohonu a protáhla otvorem v čapce se štítkem.

Mezi návštěvou u Kay a pátkem se trochu uklidnila a získala obvyklou vyrovnanost. Občas ji sice přepadaly všelijaké nápady, ale rychle je odkázala do příslušných mezí. Až na jeden sen, naprosto šílený. Bylo jí tak asi čtrnáct a studovala na gymnáziu. Zúčastnila se orgií, lépe řečeno jejich předehry: byli tam všichni její spolužáci, dívky i chlapci, ale všichni do hladka vyholení, jak prošli lázní v Živém Ohni. Vypadali naprosto stejně, kamarády poznávala až z bezprostřední blízkosti. A co horšího: byla s nimi jejich učitelka, stará panna Midwayová, která nikdy v životě neprojevila jiný lidský cit než přísnost. Stejně rázně teď prosazovala zásadu, že slušná žena má rodit děti v intervalu 2/3 od puberty do klimakteria, přítomné školačky od této chvíle. Byla tam i její matka, která ji celý život přesvědčovala, že hodným holčičkám děti nosí čáp, samozřejmě až po řádné svatbě. Teď jí sex přímo nařídila. Byli tu i rodiče spolužáků a vůbec všichni, na koho si vzpomněla. Všichni nazí, holohlaví a připravení si naslepo vybrat partnera pro dnešní noc, jen co se zhasne. Dospělí povzbuzovali mladé, aby se nijak nekrotily a co nejdřív se nechaly oplodnit. Na to ovšem nedošlo, Pamela se probudila zbrocená potem a ještě dobu se klepala při té přestavě. Jenže zároveň s tou hrůzou to v ní vzbuzovalo příjemně dráždivé představy, kterých se nemohla zbavit. I teď jí to blesklo hlavou, i když to hned zahnala.

Na konečné vystoupila a rozhlížela se, kde asi bude Kay. Nikde ji nebylo vidět; cestující, kteří tu vystoupili, se rychle poztráceli do jednotlivých chatových kolonií a nezůstal nikdo kromě střapatého usmoleného kluka, který seděl na klandru a rytmicky plival do vody. Když zvedl oči od své důležité práce a uviděl Pamelu, povzdychl si, seskočil s klandru a šel jí naproti.

„Ty seš Pamela Brewsterová.“ řekl rezignovaně a upřel na ni modré oči.

„Ano – to jsem.“ přiznala v rozpacích.

„Prcek.“ řekl a natáhl k ní ušmudlanou packu. Váhavě ji uchopila a jemně stiskla, ale on ji po stisku nepustil, objal jí palcem palec a znovu stiskl. Pak si odplivl a řekl: „Kay nemohla, tak tě čekám já. Pojď.“

Pamela se chopila svého zavazadla a šla. Kluk kráčel vedle ní a občas odplivl, aniž uvolnil pevně sevřené čelisti. Pamelu to trochu zaráželo, až se podívala lépe a zjistila, že mu vpředu chybějí oba horní řezáky. Proto se mu dařilo tak virtuózně plivat; a zjevně to dělal s potěšením.

„Copak?“ zeptala se, ukazujíc na zuby.

„Policajt,“ řekl lhostejně, „Vyrazil. Pendrekem.“

„Pročpak?“

„Co já vím? Něco se mu nezdálo.“

„A co se mu nezdálo?“

„Asi já.“ přiznal.

„K tomu ale musel mít nějaký důvod!“

„No, to měl.“

„A jakej, proboha?“

„Nechal jsem se chytit.“

Pamela si povzdychla. „A co ti kladli za vinu?“

„Nezákonný spolčování. Bylo nás víc, ale oni utekli. Já na něj ve tmě narazil a on mě vzal pendrekem po šišce. Už je ti to jasný?“

„A kde to bylo? A... proč vůbec?“

„Byl jsem s klukama na vandru. Oni to nemaj rádi.“

„Proto tě tak udeřil?“

Kluk na ni koukl téměř pohrdavě; potom rozepjal kalhoty, spustil a vystrčil na ni zadek. Překvapená Pamela na jeho zadnici spatřila několik modrofialových pruhů a skvrn.

„Proboha! To ti udělali taky oni?“

„Jo. Že prej abych se už nedržel trampů.“

„A tys to samozřejmě slíbil.“

„To dá rozum. Musel jsem jim něco slíbit, aby mě nezašili do pasťáku. Votrhali mi domovenku a všecky znaky i s lilkou. Až povyrostu, tak si o tom ještě promluvíme.“

Pamela mu příliš nerozuměla; mluvil podivným slangem, jaký dosud slýchala jenom velmi zřídka, spíš náhodou.

„Nemůžu říct, že bych tvým řečem rozuměla,“ přiznala, „To znamená, že ta organizace – trampové – nejsou zákonem povolení, dokonce snad zakázaní?“

„Jo. Přesně tak.“

„Aha. A trampové – to je kdo?“

„To jsme my.“ Prcek zachovával ledový klid a chladnokrevnost.

„A to by nás taky... pronásledovali?“

„No jasně. Myslíš, že by před tebou padli na držku?“

„A to...“ Pamela se zarazila a nevěděla, jak se přesně vyjádřit: „Myslíš, že by holku taky mlátili?“

Prohlédl si ji značně kritickým zrakem. „No... holky většinou znásilňujou.“

Pamela vyjekla. „Poslechni, chlapče... nevím, jak ti říkají, to se za takových podmínek mám... dát na...“ zarazila se.

„Prcek.“ poučil ji, „Už jsem ti to jednou říkal. Zato ty ses mi nepředstavila jménem.“

„To přeci není tvoje jméno.“ namítla.

„Se ví. Přeci nebudu nosit vlastní firmu. Když někoho chytnou, vymlátili by... například z tebe... i jak se jmenovala tvá nevlastní babička. Ale co nevíš, to z tebe nevytlučou.“

Pamelu ta jeho bezprostřednost uváděla do značných rozpaků.

„Myslím, že není bezpečné někam s vámi cestovat.“ konstatovala.

„Se neboj,“ odfrkl, „My bysme tě bránili. Kdyby teda bylo potřeba. Aspoň do tý doby, než bys utekla. Oni jsou většinou dost špatný na běhání, dá se jim zmizet. Kdyby nebyla taková tma, tak mě taky nedostali; vrazil jsem do něho jenom náhodou, v tý zatracený tmě. Von taky neviděl, co jsem zač; jen viděl figuru a vzal mě pendrekem, než se rozhlíd.“

„To jsou teda způsoby!“

„Já to říkám furt.“

Za těchto příjemných řečí došli pomalu k chatě, obklopené pozemkem zarostlým křovinami. Dominantní architekturou tu byl dva metry vysoký, neproniknutelný živý plot, do něhož byla prolomena jen malá branka; tu hlídal vlčák s chlupy naježenými jako kartáče a zuby jak okružní pila. Prcek se se psem asi znal, neboť ho jen zběžně pohladil po hlavě; zato Pamelu pes očichával velmi zaujatě a zřejmě uvažoval, zda ji ochutnat nebo pustit. Nakonec ji pustil dovnitř.

Chata byla celá dřevěná, až na střechu, poslepovanou z plátů plechu, ještě nyní zdobeného reklamními nápisy. Trampové zastávali názor, že reklamy na Coca Colu a prací prášky se hodí nejvíc na odnesení a vytvoření nepromokavé krytiny; někteří je natírali barvou, jiní (statečnější) ponechávali v původním stavu. Kromě toho bylo zvykem pořizovat si sbírku z odcizených tabulek o tom, co se přikazuje, nařizuje a zakazuje.

U chaty sedělo několik chlapců a dvě dívky na špalcích dřeva a tlumeně hovořili; zmlkli a podívali se na Pamelu.

„Tak je tady.“ řekl Prcek a usedl vedle nich.

„Ahoj Kuře,“ řekl jeden z trampů, vstal a podal Pamele ruku. Už věděla, jak ji stisknout. „Já jsem Dingo.“

„Ahoj.“ řekla trochu rozpačitě, hlavně pro to oslovení. Nicméně stejně ji oslovovali i ostatní, všichni jí podali ruku a řekli svá jména, přesněji řečeno přezdívky.

„Můžeš jít dovnitř a hodit si tam... bagáž.“ řekl Dingo.

Šla; Prcek se zvedl a šel s ní, tváře se, jako by právě on ji chránil a pomáhal jí ve všech životních trampotách.

„Proč mi všichni říkají Kuře?“ ptala se mezi dveřmi.

„Já myslel, že je to tvý jméno.“

„Tak mi říkal leda jeden kluk, na nádraží, když jsem přijela. Nevím ani, jak ho to napadlo.“

„Asi tak vypadáš. Asi ti tak budem říkat pořád.“

„Hm. Neříkám, že se mi to moc líbí.“

„To se dá těžko něco dělat.“

Uvnitř byla velká místnost s kamny v jednom rohu a stolem ve druhém; kolem stěn byly lavice, u stolu dvě židle a několik sedaček sbitých z beden. Bylo tu asi dvacet mladých lidí, kluků i děvčat; v koutě seděl jeden kluk na bedně a pokoušel se naladit kytaru, což mu nijak zvlášť nešlo.

„Ahoj.“ pozdravila Pamela a natáhla ruku.

Bylo to oceněno; všichni jí ruku tiskli a říkali svá jména, ta už si nedokázala zapamatovat ani za svět, byla často dost divná. Radši mlčela.

„Kam si mám dát ten kufr?“ zeptala se Prcka.

„Hoď si ho dozadu. Ale to byl pěkně blbej nápad, brát si takovou almaru. Nemáš tele?“

„Co bych dělala s teletem, proboha?“

„Tele je batoh,“ vyložil, „Takový... takový.“ Vzal jakýsi otřepaný vak a ukázal jí ho, „Batohy jsou různý... ty nemáš žádnej, co? To je blbý. Ale já ti něco seženu, počkej!“

Vystartoval do hlavní místnosti a zavřeštěl:

„Kdo nám půjčíte nějaký tele nebo usárnu?“

Obrátili se k němu a tvářili se nevlídně: „Na co?“

„Kuře nemá žádnou kloudnou bagáž.“

Jeden mladý muž vstal a tvářil se skepticky. Vnořil hlavu do rozměrné bedny, ze které shodil amatérského kytaristu, chvíli se v ní hrabal a potom hodil Prckovi předmět, vzdáleně připomínající neforemný vak z celtoviny. Prcek řekl „kuju“ a vrátil se s tím k Pamele, která ovšem moc nejásala.

„Tohle je na cestování lepší než kufr?“

„O poznání. Vyházej ty věci, přebalíme.“

Otevřela kufr a počala jeho obsah vyprazdňovat.

„No páni!“ řekl kluk a praštil se dlaní do čela, až málem upadl, „Ty si s sebou bereš pěkný blbosti. To ti nezacvaklo, co potřebuješ na vandr?“

„Ne,“ řekla trochu naštvaně, „Kay mi říkala, že si mám vzít něco normálního na cestu sem, potom oblečení na cestu a slavnostní oblek na tam. Tak jsem to udělala.“

Prckovi se to přesto nezdálo. „Na teďka, to snad. Ale co na cestu vlakem? A co na slavnost?“

Pamela dlouho přehrabovala svoji garderobu na vystoupení, než vybrala zářivě rudé a zlaté šatičky, ve kterých jen svítila. Teď je předvedla.

Prcek jen kroutil hlavou. „No nevím. Jezdí se v džínách a nějakým mundúru. Vojenskej kabát nemáš? Ten je nejlepší. Tohle... to bys za chvilku umazala jako špek. Pitomost. Radši jsi měla vzít pár šprdlíků navíc a koupit si něco dole v Sun City. Tohle tady nech, není to k ničemu.“

„A v čem teda pojedu?“

Prcek zakroutil hlavou a znovu vyšel mezi partu.

„Hele, kamarádi: Kuře potřebuje mundúr. Vůbec nic nemá.“

Obrátili se k němu a tvářili se ještě nevlídněji než prve.

„Ty mě bavíš,“ protáhla dívka ve vojenské brigadýrce, naražené na ucho, „Nechceš taky, abysme se jí složili na lístek? Má ta holka vůbec něco?“

„Nekecej, Ponny,“ řekl jeden kluk, „Nezná to, pochop. Musíme o ni trochu pečovat. Kay to povídala.“

„Kay – tak ať se o ni stará Kay! Já se přeci kvůli ní nesvlíknu z džínsů!“

„Oni by jí taky asi nebyly,“ řekl někdo, „Je o polovičku hubenější než ty. Rifle mají bejt přiléhavý!“

Jeden z chlapců chvíli hledal ve své usárně a potom hodil Prckovi kostkovanou košili, jejíž jeden rukáv byl ohořelý až k lokti. „Snad ti bude.“

„Ale jo,“ řekla další dívka, „Stejně nemá žádnou figuru.“

„Jasně,“ souhlasila Ponny, „Když neseženeš žádný gatě, můžeš si vzít Prckovy. Stejně vypadáš jako kluk.“

„Tak malá snad zas nejsem!“ bránila se Pamela.

„Zkusit by se to mohlo,“ řekl někdo, „Prcku, půjč jí ten hadr, kouknem se...“

Prcek ochotně spustil kalhoty a podal Pamele; ta zůstala vyjeveně zírat a neměla se k ničemu.

„Tak co je?“ zeptala se Ponny trochu výhružně.

„Podívejte se, vy...“ řekla Pamela a zafrkala podezřele nosem, jako by chtěla začít popotahovat. Někdo vyprskl smíchy.

Vtom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil mladý muž v džínách a vojenské blůze, zbavené většiny odznaků; zato na rukávu měl jakýsi znak a stužku se jménem osady a na levé náprsní kapse stříbrnou šňůrku se dvěma nábojnicemi včetně kulek. Celý tento oděv byl značně omšelý a bylo vidět, že v něm navštěvoval nejrůznější, vesměs nepříznivá prostředí. Na krku měl pestrý šátek, v němž převládala červená.

„Ahoj,“ řekl při vstupu a hodil nacpanou usárnu do kouta k ostatním.

Všichni se po něm ohlédli a řekli: „Ahoj, Kajmane.“

I Prcek zvedl hlavu a řekl: „Ahoj, Kajmane.“

Kajman přešel přes místnost k Pamele a zahleděl se na ni. Měl opálenou tvář ošlehanou nepohodou, přerostlé vlasy a šedé oči, které ji zkoumavě pozorovaly.

„Co se děje?“ zeptal se hlubokým ochraptělým hlasem.

„To je Kuře, nová kamarádka,“ Prckovi samou důležitostí přeskakoval hlas, „Možná jsi o ní slyšel jako o Pamele Brewsterové. Nic nemá, tak se snažíme ji vybavit.“ Ztuhl jako poslušný žáček a zíral na Kajmana, jako by očekával rozkazy.

„No,“ řekl Kajman a sedl si na zem ke zdi, „Tak jo.“

„Já... já myslím, že mi to bude malý,“ řekla Pamela, naposled se pokoušeje ubránit jejich laskavosti.

„Tak rozstřihnem nohavice.“ navrhla Ponny.

Pamela tedy natáhla Prckovy kalhoty; na první pohled bylo jasné, že se do nich nemůže vejít, a kdyby, že se nebude moci pohybovat. Ani posadit.

„Tak vidíte – říkala jsem to!“

Všichni se chystali uznat, že to skutečně není možné. Jenom Kajman řekl uvážlivě: „Když ji namočíme, tak se to třeba natáhne. Nebo ne?“

„Dost pochybuju. Je to látka, ne kůže!“

„To je blbý.“ pronesl Prcek, i když šlo o jeho kalhoty.

„Shoď to,“ slitoval se konečně někdo, „Seženem něco jinýho.“

„Kdyby se tomu usekly nohavice a udělaly se z toho šortky, tak by to možná šlo!“ přemítal nahlas Kajman.

„To je škoda!“ namítla Ponny, „Já bych je rozstřihla odshora dolů a potom svázala provazem takhle do kříže. Chápete?“

„To je taky blbej nápad.“

„Neblbněte,“ řekla Pamela téměř plačky, „Jenom zničíte Prckovi kalhoty! Já to opravdu nemůžu nosit!“

„Do jetele práce,“ řekla Ponny, „Tak v čem pojedeš?“

„Začínám si myslet, že by bylo lepší, abych vůbec nejela.“

„Nesmysl,“ řekl Kajman, „Všecko se nějak musí vyřešit. Já si myslím, že se najde někdo, kdo ti něco půjčí. Já bych ti klidně dal svý hadry, ale oni by ti taky nebyly. Když by to nešlo jinak, ustřihnem všem hadrům nohavice a sešijem něco z nich. Ponny, dokázala bys to?“

„To víš že jo, Kajmane!“ řekla stejným tónem jako prve Prcek. Jak se zdálo, Kajmanovo slovo tady hodně platilo.

Pamela potřásla hlavou. Svlékla kalhoty, vrátila je Prckovi a stála tu dost nešťastně a ztraceně mezi všemi.

„Nejlepší jsou starý vojenský hadry,“ řekl Kajman, „Kdybys byla co k čemu, svlíkla bys nějakýho vojáka. Každou chvíli někdo bere šmíra a prodává uniformu.“

„Dědek koupil hadry od ňákýho vojcla, co zdrhal,“ řekl jeden z trampů, „Třeba je eště má.“

„Jo? Prcku, zaběhni pro Dědka, ať sem nakluše!“

Prcek vyletěl jako střela, na Pamelu se ani neohlédl. Jeho pánem a neomylným vůdcem byl zjevně Kajman.

Ponny přišla k Pamele blíž a prohlížela si její garderobu. „Víš, co, nech to v tom kufru, to bude nejlepší. Zítra pojedem dolů na jih, tam bys nic z toho neunosila. Nejlíp to nechat tady. My ti už něco seženem.“

Pamela už nepochybovala; vrátila se s Ponny do hlavní místnosti, kde zatím Kajman otevřel láhev rumu a naléval do sklenic od hořčice, nijak nešetříc. Jednu sklenici vrazil do ruky Pamele a ona se v rozpacích napila. Byl to dobrý rum a na chvíli jí spálil hrdlo, že nedokázala promluvit.

Za okamžik na to se vrátil Prcek a za ním vstoupil přitloustlý zarostlý vandrák, oblečený do všelijakých vyřazených hadrů. Výraznými znaky jeho fyziognomie byl červený baňatý nos, zkažené zuby, vrásčitý obličej, strniště na tváři, vybledlé modré oči, rozcuchané šedivé vlasy a pleš na temeni.

„Ahoj, Dědku.“ pozdravili ho přítomní.

„Ahoj, mládeži,“ řekl hlasem, který bylo možno nazvat vychlastaným a přijal podávanou sklenici rumu, kterou vypil na jeden hlt.

„To je vona.“ ukázal Prcek na Pamelu.

„Jo?“ protáhl Dědek, „Jo, pěkná. Myslím, že by jí to bylo.“

„A prodáš jí to?“

„Já jí to dám třeba zadarmo, když bude chtít. Ty víš, kde to je, Prcku, tak pro to dojdi.“

Prcek byl zřejmě používán na různé služby, do kterých se nikomu nechtělo. Teď zas vyrazil ven a vrátil se podstatně dřív s balíkem šatstva, páchnoucího petrolejem a ještě něčím.

Dědek si zatím sedl na židli, kterou mu někdo zdvořile uvolnil.

„To ti bude, jo,“ řekl, když vzal vojenské kalhoty a natáhl je v rukou, „Trochu se srazily. Musel jsem je vyprat v petroleji, byly plný blech.“

Pamela neměla ráda blechy, ale netroufla si to říct přede všemi. Naopak vzala kalhoty a natáhla je na sebe; byly jí trochu veliké, ale ani to se neodvážila připomenout.

„Říkala jsem, hodit ji do vody,“ řekla Ponny, „Ono se to na ní srazí a pak to bude pasovat.“

„Říkalas, že se to natáhne!“ připomněla jedna dívka.

„Natáhne nebo srazí, to je jedno.“ odtušila.

„Hm.“ řekl Kajman, když všichni čekali, co řekne.

„Myslím, že bysme ji měli hodit do vody hned.“ řekla Ponny.

„Nejdřív bysme tam měli hodit tebe!“ navrhl Prcek.

„Půjdem se koupat všichni, ale až to dopijem.“ rozhodl Kajman, „Teď ukaž, jak vypadá blůza.“

Blůza vypadala podstatně hůř. Dědek z ní odpáral hodnostní označení a výložky, a zřejmě zničil, aby odstranil kompromitující důkazy; když ji Pamela navlékla, byla jí pořádně velká a ruce mohla do rukávů snadno schovat.

„To je fajn,“ řekl Kajman, „V tom ti nebude zima. Nech to tak. Našiješ si na to domovenku a... trochu by se to mělo upravit. Vypadá to vojensky.“

„A smrdí to jak rasův pytel.“ řekl Prcek.

„Já říkám pořád...“ šeptala nahlas Ponny, „...do vody!“

„Ty se asi nemůžeš dočkat,“ řekl Kajman a vstal. Ponny se stáhla do pozadí a začala se smát už předem. Kajman ji chytil dlouhýma silnýma rukama, srovnal si ji do náruče a vynesl ven z místnosti. Ale do vody ji rovnou nehodil, nechal ji si to vychutnat – zašel dost hluboko do řeky, namočil jí zadeček, ale nepustil. Pak jí namočil jednu nohu a vyčkával, až se bota naplnila vodou, potom totéž s druhou. Ponny přičinlivě ječela. Znovu jí namočil kalhoty, ale i teď ji pevně držel, ať se zmítala jak chtěla. Měl sílu.

„Pusť mě! Pusť mě!“ řvala, kopala a snažila se vyprostit.

„Tak jo.“ řekl a konečně ji pustil. Udělala žbluňk a nadšeně se smála.

„A jdem se koupat!“ zajásal Prcek a svlékl se do naha během pár vteřin. Pamela zírala vyjeveně, ale to už ji dva kluci chytili a vlekli ven bez ohledu na protesty.

„Půjdeš sama nebo chceš taky vykoupat?“ nabízel Kajman.

Pamela se bránila tak leda pro formu, nepočítala, že by ji nechali uniknout, když už ji mají. Nemýlila se; chytili ji za ruce a za nohy, rozhoupali a už letěla. Voda byla teď v horkém odpoledni velice příjemná; vyhrabala se na hladinu a přihlížela, co dělají ostatní.

Vykoupat se šli všichni; někteří byli do vody hozeni, jiní šli dobrovolně oblečeni, pak vylezli a teprve se svlékli. Pak se začali roztahovat po břehu; padaly různé vtipy, dva kluci se dokonce poprali a ostatní se smáli. Pamela taky vylezla, našla si volné místo a pomalu se svlékala. Uvažovala, jak se zařídit; nahota ji pořád ještě nelákala.

Kluci si nedělali násilí, prostě chodili nazí. Většina děvčat taky, jen některé si nechaly kalhotky; nikdo to neřešil. Bylo na nich vidět, že jsou zvyklé se opalovat nahoře bez; Pamela tedy taky svlékla tričko, kalhotky si nechala a sledovala, co na to ostatní. Vůbec nic. Ne že by si ji kluci neprohlídli, ale nepadly žádné hloupé komentáře.

Prcek jí přinesl deku, aby si na ni lehla. Choval se velice galantně. Tak ulehla, sledovala dění a nic raději nekomentovala. Spíš se pokoušela trochu si ujasnit situaci. Tihle mladí patřili k druhu, který moc neznala, do baru U Štěňat nechodili buď vůbec, nebo velmi málo. Byli převážně bílí, studenti nebo kvalifikovaní dělníci se slušným příjmem. Jejich rodiče sem přišli na nábor, agentury jim slíbily dobře placené zaměstnání a většinou je dostali, takže jejich potomci netrpěli nouzí. K bohatství ovšem měli daleko; nijak moc si nevyskakovali, žili rozvážně a nedělali problémy. Vláda si jich nevšímala, pokud zrovna nepotřebovala jejich hlasy ve volbách; ovšem politika jim byla dost vzdálená. Mladí politiku odmítali zásadně, i když informováni byli dobře, podle vtipů, které mezi nimi kolovaly. Jak moc si vážili prince, nebylo zcela jasné.

Na rozdíl od jižanů si nepotrpěli ani na rozsáhlé tetování, ani na šperky na různých místech těla. Někteří tetování měli, třeba Ponny, ale rozhodně ne takové, jaké si pořizují turisté coby závaznou podmínku existence. Vlasy nic moc, obvykle přijatelné jak pro úřady, tak pro národ. Zdálo se, že nemají snahu vyvolávat zbytečnou pozornost.

Až na Kajmana. Ten měl na těle několik barevných obrazů, zvláště na prsou souboj bělohlavého orla s tygrem, přičemž tygr viditelně prohrával. Nějaký výrazný znak měl na levém rameni, podobal se znaku vojenské jednotky. Pamela si ho mohla prohlídnout, protože přišel a zřítil se na její deku. Nic ale neřekl ani neudělal, jenom se složil jako šraňky.

Vzápětí přišel Prcek a měl problém.

„Ty, Kajmane,“ začal obezřetně, „Když řeknu Arminům, udělají mi tetování?“

„Ale jo,“ zavrčel Kajman přezíravě, „Udělají ti, co budeš chtít.“

„Takový, jako mají všecky arminský kluci?“

„Takový nebo jiný, to je fuk. Dohodni se s nima sám.“

„A kdyby nechtěli, přimluvíš se za mě?“

„To víš, že jo.“

„Ty se znáš s Arminama blíž?“ zeptala se Pamela.

„Trochu.“ řekl Kajman.

Zarazilo ji to; až doposud každý, koho se ptala, se vytahoval rozsáhlými konexemi na jihu a pracně vypočítával, koho všechno zná, i když neznal dohromady nikoho. Kajman se vytahovat rozhodně nesnažil.

Slunce hřálo a Pamele bylo na slunečném břehu řeky dobře. Ještě dvakrát se šla vykoupat, ale většinou ležela a podřimovala; ostatní se taky vyhřívali, pospávali, někteří šli hrát volejbal. Ačkoliv... čert ví, co to bylo za hru, když občas přecházela ve všeobecnou rvačku.

Kajman se uráčil věnovat Pamele trochu pozornosti. Když se obracel, upřel zrak na její prsa a chvíli si je prohlížel. Upadla do rozpaků.

„Opaluješ se často nahá?“ otázal se konečně.

Pamele vzplanuly uši. Pak tváře. Až měla pocit, že jí hoří celé tělo.

Kajman pokračoval: „Že aby ses nespálila. Nebo se něčím namaž.“

Pamela naštěstí pochopila, co tím myslí. Upadla do... však víte.

„Já mám hodně citlivou pleť.“ řekla.

„Jasně, když seš zrzavá,“ vpadla jedna holka, blondýnka, ale nádherně po celém těle opálená, „Seš takhle zrzavá všude?“

„To je moje původní barva.“ řekla Pamela.

„Neva. Existujou krémy, se kterejma se můžou opalovat i upíři.“

Pamela došla k názoru, že je pitomá. Zvedla se a rozhodla se jít dovnitř. Byl tam příjemný stín a taky čtyři holky, které se zabývaly přípravou jídla pro všecky. Jedna krájela kus masa, jiná salám, další drtila topůrkem sekery tvrdé housky. Pamela na jejich činnost zírala dost nechápavě.

„Co to vlastně bude?“

„Takový šišky ze sekaný.“

„Proč to nepomelete na masovým strojku?“

„Protože žádnej nemáme.“

Pamela protáhla obličej, ale netroufla si už nic říct. Jedna kamarádka jí vrazila do ruky nůž a kus špeku a požádala, aby to nakrájela na co nejmenší kousky. Pamela vařila zřídka; od chvíle, co byla zaměstnána u Štěňat, jí vždycky něco dali. Když viděla, jak neobratně holka seká na kostičky suchý salám, usoudila, že víc to už pokazit nemůže ani ona a dala se do toho. Ani se nezranila, což jí způsobilo potěšení a pozdvihlo sebedůvěru.

Při práci se hovořilo. Holky s potěšením seznaly, že někdo ještě nezná jejich oblíbené drby, tak je Pamele začaly vykládat, jedna přes druhou. Když poznaly, že nejvíc ji vyvedou z míry povídáním o sexu, hned najely na toto téma, takže se dozvěděla všechno na každého. Kromě přítomných, ovšem.

Všechny byly velice tolerantní. Souhlasily, aby si každý dělal, co ho napadne, ale pečlivě registrovaly, kdo s kým, kdy a jak. Všeobecně dávaly přednost trvalým a dlouhodobým vztahům, pokud to jen trochu šlo. Ke střídání partnerů docházelo zřídka, obvykle z viny chlapce. Dívky nevěrné nebývaly a podle řečí jim k dokonalosti scházela leda křídla.

Předpisový věk pro zahájení sexu byl patnáct let. Ve skutečnosti děvčata začínala ve třinácti, kluci zhruba od čtrnácti. V tom věku byl například Prcek a usilovně škemral, takže se dalo očekávat, že se nad ním brzy nějaká slituje. Do těch patnácti to mohli všelijak zkoušet, kluci i déle. Potom už by měli všichni mít rozum a nalézt si kloudného partnera.

Aby dívky předčasně neotěhotněly, byla k sehnání zelená žvýkačka. Byl to domorodý vynález s antikoncepčními účinky, což věděli všichni kromě vlády. Zelenaly po ní zuby, takže když kluk navazoval známost, snadno poznal, že to bude bezpečné. Když se pak holka přesvědčila, že je spolehlivý a solidní, prostě antikoncepci vysadila a za čas mu oznámila radostnou událost. Obvykle už se taky chtěl ženit.

Pamela to všechno vyslechla, ale nikoho neznala. Položila jedinou otázku:

„Jakej je Kajman?“

Kupodivu to vyvolalo trochu rozpaků.

„S tím nic není. Má docela jiný zájmy.“

„Není na holky?“

„Ale jo... ale pochybuju, že by si chtěl některou nechat.“

Tak Pamela sklopila oči a už mlčela.

Když bylo vše pokrájeno asi tak, jak si kuchařky představovaly, bylo to vhozeno do kotlíku, přisypaly mouku a sůl a nějaké koření a několik vajíček a vodu, neboť s tím nešlo hnout. Všechny po řadě ochutnaly a usoudily, že to půjde. Pak braly vzniklou hmotu do ruky a hnětly, aby se směs promísila, načež znovu ochutnávaly. Pamela s údivem zjistila, že nemají ani vařečku; jedinými nástroji byly nože, lžíce a sekery. Kajman měl v usárně mačetu, ale ta se do kuchyně taky nehodila.

Když bylo těsto v pořádku, braly je, namáčely do mouky a tvarovaly z toho šišky různých tvarů a velikostí. Mezitím se přiklackovali nějací kluci; nad oheň položili na čtyři kameny plát železa tak, aby se rozpálil, byl potřen omastkem a na něm se se syčením smažily vzniklé karbanátky. Vůně a sykot omastku přilákaly zbytek osazenstva, které mlsně obcházelo kolem a čekalo na svůj příděl.

Současně se uvařily brambory ve velkém kotli; byla z nich slita voda a doporučeno, aby si každý oloupal zálesáckým nožem tolik, kolik odhaduje, že sní. Což se stalo; každý k tomu dostal dvě nebo tři šišky a už se cpal, až mu za ušima lupalo.

Pamela se na to tvářila podezíravě a nejedla; neměla ani ešus, ani nůž, dokonce ani lžíci. Přemítala, co by mohla v té věci dělat; tehdy si toho všiml Kajman a strčil jí svůj ešus i se lžící.

„Já nevím... já snad ani nebudu jíst!“ pípla.

„Hele, nevykládej a cpi se,“ vyzval ji něžně, „Kdo zaváhá, nežere.“

„Ale je to tvoje! Já bych třeba počkala...“

„Počkala? Když ti někdo něco dává, tak to musíš sdlábnout a nediskutovat. Pak bys marně prosila a plazila se po zemi. Už ti nic nedáme, nebude.“

„A co budeš jíst ty?“

„Já umím rukama z kotlíku.“

Jedla. Krájela lžící brambory, ukusovala k tomu ze šišky sekané (kupodivu chutnala velice dobře, i když vyžadovala sílu v čelistech, neboť byla dost tuhá) a cítila, že je jí dobře, jak ještě nebylo. Koukala kolem sebe, jak se cpe Prcek a Ponny, jak Kajman skutečně bere jídlo jen do rukou přímo z kotlíku, jak Dědek pořádá svoji porci, tváře se nepřívětivě, neboť asi má strach, že mu někdo něco vezme.

Po jídle Kajman otřel mastné ruce o kalhoty, zvedl se a šel otevřít další láhev rumu. Nejdřív nastavil svou sklenici Dědek; zřejmě na to měl právo, neboť dostal plnou. Pamela ani moc neprosila a nehnala se, přesto jí Kajman nalil a sedl si vedle ní. Usoudila, že by měla něco říct.

„Děkuju ti. Já nevěděla, že mám mít něco na jídlo.“

„Hm,“ pronesl, „Takový somráky mám děsně rád.“

„Co je to somrák?“

„To je maník, kterej nic nemá a všecko si půjčuje. Nejseš sama, takovejch už jsem tady viděl mraky.“

Pamela zrudla a urazila se. Kajman to asi nepostřehl.

„Dole na jihu si sežeň ešus a nějakou lžící. A nůž, jestli se nebojíš, že se podřízneš. Ešus ti prodá kterejkoliv voják za dvě tři piva; nůž kup radši ve kšeftě a vem k tomu někoho, kdo tomu rozumí. Lžící chmatnem někde v hospodě.“

„A... ano.“ řekla nejistě. Rozhodla se nebýt uražená.

„Budeš potřebovat boty. Pořádný tvrdý boty. To, cos měla, ti stačí akorát tak na cestu ve vlaku. Budem asi chodit hodně pěšky, to bys hrozně trpěla. Nejlepší jsou ručně šitý botky, jaký dělají Armini. Ale stojej peníze, a na jižanech nic nelohneš. Taky jdou sehnat vojenský kanady, ale ty máš malý kopýtka. Jedině že bys nosila dětský číslo.“

„Nechám si udělat u Arminů,“ řekla, „Nějaký prachy mám.“

„Dobrý je mít něco na hlavu. Dole ve stepi pálí slunce. Dál šátek na obličej, proti prachu. O to se nestarej, dám ti nějakej sám. Na hlavu nejlepší klobouk nebo vojenskou čepici. To máš svý vlasy nebo paruku?“

„Svoje...“ hlesla překvapeně.

„Chm. Dělají vkusný paruky, dost dobrý proti úžehu. To ostatně poznáme. Jinak se drž nás, co to dole známe. Nejlíp mě nebo Ponny. Nikdy ne Prcka. Jestli přijde taky Kay a ten její frajer, tak jí. Ona je odsud.“

Chvíli oba mlčeli. Pak se Pamela odvážila zeptat:

„Proč ti říkají Kajman?“

Pohlédl na ni pochmurně a pokrčil rameny. „Asi proto.“

Radši zmlkla. Nejspíš nebylo vhodné se na to ptát.

„Jsi v Arminu dlouho?“ napadla ji po chvíli lepší otázka.

„Od války.“ nasupil se.

„Tys přišel... jako voják?“

„Jo.“

„Ach tak!“

Kajman vztáhl ruku, uchopil ji za rameno a mocnou silou přitáhl blíž.

„Když to chceš vědět, byl jsem u Černých baretů. Střílel jsem do Arminů a zabíjel je. Nestydím se za to a říkám to každýmu. I jim.“

„A oni?“

„Nevím. Jeden z nich mi jednou řekl: Cos byl, je pryč. Teď jsi Kajman, kamarád Kajman. Ten není náš nepřítel.“

„Já přišla až po válce. Nic o ní nevím.“

„Nechtěj vědět. Nebo poslouchej, když o válce vypravuje Dědek. Ten umí vykládat mnohem zajímavěji než druzí. Asi proto, že v životě nevystřelil na živýho člověka. Aspoň myslím.“

„Dědek... kdo je vlastně Dědek?“

„Co já vím. Říkáme mu Dědku, víc není třeba. Byl voják, možná dokonce poddůstojník. Pak začal chlastat, vyhodili ho. Od tý doby žije, jak umí.“

„Vypadá, jako když žebrá.“

„Proč ne. Žebrá, krade, šidí, schovává nakradený věci, kšeftuje s kontrabandem. A somruje u trampů.“

„Proč ho nevyženete?“

Kajman se usmál. „Tys nic nepochopila. My nikoho nevyženem. Ať je kdo chce, když přijde k našemu ohni, patří k nám. Pokud neporuší naše zákony. A Dědek zákony poslouchá.“

„Proč myslíš, že nikdy nikoho nezabil?“

„Příliš rád o tom mluví.“

„Proto ty o tom nemluvíš?“

Kajmanovy oči opět ztvrdly. „Nikdy jsem nezabil ženu ani dítě. Nikdy jsem nezabil člověka, který neměl zbraň.“

„To stačí.“ řekla Pamela.

Kajman natáhl ruku po láhvi a nalil jí i sobě. Přiťukli si, pak Kajman řekl: „Prý hezky zpíváš. Tak zpívej.“

Rozhlédla se kolem; na stěně visela kytara, vstala a podala si ji.

„Co bys chtěl slyšet?“

„To je fuk. Nějakou... znáš naše písničky?“

„Mám strach, že ne.“

„Tak zpívej, co umíš.“

Trampové ztichli, když Pamela ladila kytaru; potom začala zpívat a vzápětí se přidali všichni, kdo tu píseň znali. Nebyla trampská, byla to jedna z balad Renky de Castignac.

Když skončila, nikdo nezatleskal; jenom sborově křikli 'Umí!' Jeden tramp jí vzal kytaru z rukou a zahrál sám se sborovým doprovodem mladých hlasů. Pak se střídaly písničky i hráči a kdo uměl, zpíval s sebou. Posedávali po židlích, lavicích, po podlaze; občas pili, ale nikdo se neopil, vyjma snad Dědka, který chlemtal rum jako vodu.

Pamele bylo dobře. Seděla na zemi, opírala se zády o Kajmanova kolena a zpívala s ostatními aspoň refrény, protože nebyly tak složité, aby se nedaly naučit. Cítila, že je jí tady mnohem líp než v nablýskaných sálech se spoustou vznešených osob, že tihle rytíři dalekých cest, jak jim říkali na jihu, jsou mnohem lepší než přistěhovalci a jim podobní zbohatlíci. Líbilo se jí taky, že všichni byli vesměs přáteli, od desetiletých dětí k nejmíň šedesátiletému Dědkovi. Jejich bezstarostné, přátelské a nezáludné jednání ji fascinovalo; ještě nepoznala svět, v němž by ano bylo ano a ne ne, aniž by člověk uvažoval nad podmínkami, nad slovy kdyby a snad.

Najednou už nebylo co zpívat; Pamela se chtěla ujmout kytary, ale Prcek ji předešel, přitulil se k Dědkovi a zaprosil: „Dědku, povídej nám něco!“

„A co ti mám povídat?“ Dědek byl už evidentně napitý víc než bylo zdrávo, červený nos mu svítil a oči blýskaly.

„Povídej, jak jsi válčil s Arminy!“

„To už jsem tady povídal mockrát!“ bránil se Dědek, i když na něm bylo vidět, že se nemůže dočkat, „A vůbec, ostatní by to stejně nezajímalo!“

„Ale máme tady nový kamarády, který to eště neslyšeli!“ ukázal Prcek na Pamelu, která díky rezavým vlasům byla nápadnější než jiní.

„Stejně to už všecko znáš!“ ustupoval pomalu Dědek.

„Možná jsem už něco zapomněl. Mám špatnou paměť. Kdy jsi vlastně přišel do Arminu? Hned v prvním sledu?“

„Ale jdi, kluku hloupá; copak nevíš, že celej první sled kompletně zařval? Já přišel až když se útočilo podruhý, jak jsme přivezli tu velkou flotilu; s generálem Exeterem. Sloužil jsem jako praporčík u pěchoty, to je jádro armády. Černý barety a takový všelijaký frajírci byli leda na ozdobu, tu největší práci jsme museli odřít my, pěchota!“

Kajman neřekl nic, ani okem nemrknul. Ani to nikdo nečekal.

„A zúčastnili jste se dobývání Indiopolisu?“

„Jo, přesně tak. Napřed jsme dlouho čekali, až se vyřídí ta jejich hrozná pevnost, Alexandretta. Tys ji přeci viděl, Prcku, tak víš, jak vypadala.“

„No jasně, byli jsme tam. Ale teď už je v troskách.“

„Jo chlapče, já ji viděl ještě vcelku. Měla aspoň dvacet pater a v každým tom patře dělo vedle děla. Když to spustili, to byla kanonáda, žes vůbec neslyšel jednotlivý salvy. Jenom takový dunění, jako když se klepe celá zeměkoule. Nikdo až do dvaceti mil daleko nic neslyšel, když zahráli. Nosili jsme vatu v uších a všecko možný, ale to dunění bylo strašný; nikdo kvůli němu nemohl spát, pořád jsme jenom seděli dole v podpalubí a chlastali. Já nebyl na křižníku, ale na výsadkový lodi, víš; my neměli moc kanónů, tak jsme čekali na volným moři a z dlouhý chvíle si chytali blechy. Blech tam bylo moc, chlapče, blech a vší, těch nejvíc. Vyhrál jsem tam asi dva tisíce v kartách. Škoda, že jsem je nikdy nedostal, protože ti kluci všichni padli, když se začalo bojovat. Ještě by tě mohlo zajímat, že jsme prožili hroznou bouřku; málem nás zanesla na břeh a rozmlátila o útesy. Jako zázrakem jsme se zachránili. Pak se říkalo, že tu bouřku přivolali Armini.“

„Povídej o tom, jak jste chodili na hlídky!“ žádal Prcek.

„To tě zrovna zajímá? Jo chlapče, to bylo jediný rozptýlení, stát na stráži. Pořád se střídaly, každá na jednom boku zádi a jedna na přídi. Tři kluci, po dvou hodinách. Většinou to bylo za trest; až přišli za našima důstojníkama kluci od Černejch baretů a vožrali se s nima. Potom lampasáci stavěli na hlídky hlavně mladý hezký kluky a dávali si za podmínku, aby byl voják na stojku voholenej a měl čistý prádlo.“

„A proč?“ zářily Prckovi oči.

„Protože jak závodčí postavil kluka na stojku a vodešel, už tam byli Bareťáci. Skočili na něj, odzbrojili ho, stáhli mu kalhoty, položili na palubu a lup mu ho tam. To víš, neměli žádný ženský, tak znásilňovali mladý kluky. Černý Barety, to byl pěknej dobytek, nejhorší hnus u celý armády. Zeptej se někoho, kdo je znal, a budeš vidět, řekne ti to taky.“

„A jaký to bylo, když šoustali kluky?“

„Hele Prcku, u fízláků slouží spousta buzerantů. Nechej se zavřít a oni ti to předvedou na tvým vlastním zadku!“

„Povídej eště!“ Prcka to moc bavilo.

„Co bych ti vykládal. Seš malej a není to nic pro tvý uši. To víš, taky nás rozčilovalo, že Armini lehaj se svejma holkama a my musíme držet půst. Oni měli krásný holky, to jsem viděl na vlastní oči, když jsme dobejvali jejich klášter Atanor.“

„Přeskočil jsi dobývání Indiopolisu!“

„Nojo, však já vím. Ale říkal jsem ti, že jsem toho moc neviděl. Já byl až v druhým sledu, napřed pustili Bareťáky a takový ty syčáky. Ty to byli, co pomlátili většinu lidí po ulicích. My jsme přitáhli, až když už nábřeží a hlavní ulice byly plný mrtvol. Jasně, že jsme taky bojovali, to je jasný, ale to už byli jen osamělý střelci, co se nechtěli vzdát. Nejhorší byli kluci, takoví jako seš ty. Měli všelijaký flobertky po tátovi nebo po starším bráchovi, a šili po nás z oken nebo ze střechy nebo třeba z kanálu. Jeden lampasák se zastavil zrovna nad kanálem; vtom zevnitř střelil schovanej borec a ustřelil mu... no však víš co. Chudák, on se tak těšil na ty krásný holky! Tak potom vojáci hodili do toho kanálu granát a rozbourali půlku ulice. Jestli toho šikovnýho pistolníka chytili, to ani nevím. Rozhodně tam žádná mrtvola nebyla.“

Prcek se vesele smál, i když to nebylo moc k smíchu.

„A co bylo potom?“ ptala se Ponny.

„Potom? Potom se začal dobývat Atanor. Nejdřív se s nima chtěli lampasáci domluvit, šli dovnitř, holky je tam hostily a dokonce se s nima vyspaly. Ale vzdát se odmítly, jenom se jim smály. Tak teda generál Exeter dal rozkaz, abysme jim to hnízdo rozbili na cucky, a my se do nich dali. Měl jsem takovou fešáckou uniformu a samopal a šel jsem tak asi v desátý řadě, dál ne. Běželi jsme proti hradbám a najednou koukám, nahoře na věži nad bránou stojí jejich šéfová, vrchní čarodějka Valérie z Mendozy, celá v dlouhý bílý říze, na hlavě zlatou přílbu s křídlama, v ruce berlu taky ze zlata. U nohou měla mísu, ve který hořel oheň, snad ten jejich studenej, kdopak to tehdá mohl vědět? Všichni jsme na ni koukali jak zjara, to víš, to nikdo nikdá neviděl. A ona jen klidně natáhla tu berlu, zamávala nad náma a něco křičela, čemu jsme nerozuměli. Potom se ta mísa s ohněm sama od sebe naklonila a oheň tekl jako voda dolů po hradbě. My teda nečekali nic zlýho; najednou vidím, že se rozšiřuje, že všecko kolem hoří a proti nám jde vlna plamenů. Všichni chlapi ječeli strachem, obraceli a mazali; no, já nebyl zrovna zbabělec, ale to bylo i na mě moc, obrátil jsem taky a že poběžím; a vtom mě ta vlna chytla.

Moc jsem toho teda necítil; jenom strašnej žár, že jsem myslel, že v tu chvíli shořím plamenem. A kolem všecko v jednom vohni, lidi, uniformy, zbraně, dokonce i tanky, no absolutně všecko. Už jsem se trochu probral, protože jsem si všiml, že ten voheň sice hoří všude kolem, dokonce i já že hořím, ale vůbec už nepálil; buďto jsem si zvykl, nebo to byl jen ten první dojem. Trvalo to skoro minutu, než odešel dál; a já tam stál a první, co jsem uviděl bylo, že tam celej pluk stojí nahej jako Adam, všecky i se šaržema, dokonce se samotným generálem Exeterem, kterej byl v parádní uniformě se všema metálama a najednou tady stál nahej a všecky se mu smáli, protože měl hrozně krátkýho a tenkýho... no, však víte co. Kousek dál stály holky od sanity a ty se mohly uchechtat; než si všimly, že jim kromě hadrů shořely taky vlasy a tak začaly ječet a svolávat všecky hromy a blesky na toho, kdo jim tohle udělal. Jenomže to už bylo zbytečný, všecky se smáli, až jsme se váleli, tohle byla tak fajn válka, že jsem takovou ještě nezažil. Vypadalo to, jako bysme byli všichni vožralí.“

„Říká se, že to tak dělali,“ řekla nějaká dívka, „Tomu se říká aktivní polovědomí.“

„To já nevím,“ řekl Dědek a napil se, „Vím jenom, že nám bylo všem hrozně fajn. Dokonce jsme začali laškovat s těma holkama od sanity; a ony se daly, od obyčejnejch pěšáků, považte! Dřív nebraly nic míň než důstojníka. Jenže když jsme se vrátili dolů do města, začalo vyšetřování jako bejk; vyslýchali nás po pořádku jednoho po druhým, jako kdybysme něco vyvedli. Nevím vůbec, co vlastně chtěli zjistit, všecko bylo úplně jasný. Druhej den na to poslali Černý barety, ale dopadli úplně stejně; a tak to pokračovalo týdny a měsíce. Byl jsem v útoku snad pětkrát a pokaždý to bylo stejný, jen s tou variantou, že jsme na to šli různejma mazanejma fíglema, jako třeba z jiný strany nebo se všelijakýma krytama, co vymyslely chytrý hlavy z armádního štábu. Jenomže to všecko chytlo i s krytama a byli jsme zas namydlený.“

„A přeci to nakonec projeli.“ řekl někdo.

„Nojo, to jo. Přišli nějaký vysoký papaláši a rozhodli, že nevyhrajeme, dokud bude žít čarodějka Valérie. Tak na ni vymysleli jakousi fintu, by ji chytili. U toho jsem samozřejmě nebyl, to dělalo specializovaný komando. Odvlekli ji do štábu a tam napřed zkoušeli ji zbavit kouzelný moci; nějakej dobrák totiž vykoumal, že když se holce vezme panenství, tak už nemůže čarovat. Proto bylo nařízený každou čarodějku nejdřív znásilnit; což upřímně řečeno, bylo to nejlepší na celý tý všivý válce. Jenže Valérie dávno panna nebyla, dokonce měla velký děti.“

„Tak co s ní udělali?“ ptal se Prcek.

„Už jsem ti přece povídal. Upálili ji, upekli na kopci před tím jejich klášterem, přede všema lidma. To bylo sprostý; aspoň já a pár kluků jsme to tak viděli. Ona přeci nikdy nikomu neublížila, spíš si z nás dělala srandu. Až potom, když umřela, to začalo bejt zlý. Začaly tam velet holky, který chtěly bojovat a zabíjet; jenže já byl zraněnej, tak jsem se hlásil na marodce a měl jsem tam kámoše, takže jsem celý slavný dobejvání Atanoru šťastně přečkal. Vím jenom, že celej klášter rozmlátili na mraky.“

„A tím už ta válka skončila?“

„Ale kdežpak; bojovalo se ještě dlouho. To se jenom dobyla silnice na Kingtown; pak bylo potřeba projít horama a stepí. Tam ještě zařvala spousta lidí, zvlášť když tu silnici zničili. Mě vytáhli z marodky, když se chystala závěrečná ofenzíva. To byla strašná bitva, s těma jejich kočkama a se vším možným. Tam jsem taky potkal jejich císařovnu. Dianu.“

„Povídej o tom!“ prosil Prcek a nebyl sám.

„Jo, bojovali jsme s těma hroznejma kočkama, to je fakt. To jsou strašný potvory; takovej tygr dostane třeba deset zásahů, některý dokonce explozivní kulkou; a pořád žije, a čím víc z něj stříká krve, tím víc zuří. Umějí střílet z pušek jako my; to je blbost, že jsou blbější a jenom vycvičený. Stříleli po nás ze všelijakejch udělátek, tím spoustu chlapů zabili. A když se do nás dali sekerama a křivejma šavlema, nevěděli jsme kam skočit. Jednoho jsem zabil; ale byl skvrnitej, asi leopard, takovej malej a zlej, no hrůza. Střelil jsem ho přímo do palice z největší blízkosti; hnal se po mně se sekerou, nic jinýho nešlo dělat. Naštěstí už byl hodně poraněnej, než ke mně dojel; slítl s koně jako hruška a mlátil sebou a řval, než zašel. Ani vám neřeknu, jak jsem byl šťastnej, že je po něm!“

„Měl jsi mokro v kalhotách?“

„A víš, chlapče, že docela jo? Já se teda nikdá nehrnul nikam dopředu; ať dostávaj medaile za hrdinství ty druhý. Mám svý léta a vím o válce sakra hodně, abych nedělal nikomu vola. Radši jsem zalehl a čekal, co se vyklube. Náš lajtnant furt lítal sem tam s revolverem a pořvával, aby všichni šli dopředu, do útoku, a různý jiný heslíčka; najednou na chvilku zavřel hubu a já koukám co s ním je, a on v něm trčel aspoň metrovej šíp s opeřeným koncem. Tak jsem si řekl: Halt, tady to smrdí krchovem! a zvostal ležet za křovíčkem. Nebejt toho zatracenýho strakatýho blázna, tak jsem mohl vysypat patrony někam do škarpy a bejt hrdina docela bez výstřelu...“

„A tehdá tam byla ta císařovna?“

„Ale kdepak; to bylo ještě potom, když jsme se probili až ke Kingtownu. To už jsme byli první sled; a vrchním velitelem byl Coxon, Exeter byl už po smrti.“

„Blbost! Exeter padl až v Bitvě Stínů!“ řekl jeden kluk.

„Ty toho tak víš, mládenečku! Exeter dal zabít čarodějku Valérii, ale ona se pomstila, nasadila mu do hlavy brouka voškliváka, ratata čuňata brouka. No nechápeš? Zbláznil se, začal se bát strašidel, tak poslali Coxona. Ten vojáky zbytečně na smrt neposílal, a měl docela úspěch. Mě poslali se zásobovací kolonou přes step; to už jsem byl seržant a jel v předním voze. Step byla rovná jako placka, až jsem z toho začínal podřimovat. A najednou nám chcípnul motor.“

„Z ničeho nic?“

„Kdyby jenom nám! Všem autům v koloně najednou chcípl motor! Chvilku to ještě jelo setrvačností, ale když mám došlo, že se něco děje, vylezli jsme a koukáme, co jako. Nikde se nic nehejbalo, tak jsme se začali hádat, co se děje. A najednou se zavlnil vzduch a všude kolem nás tlupa holek. Nahý, na koních, celý všelijak pomalovaný, luky, šípy, meče... A velela jim samotná císařovna Diana. Viděl jsem ji, jako teď vidím vás.“

„Byla hezká?“

„Všecky byly neuvěřitelně krásný. Diana měla dlouhý zlatý vlasy až na záda, vlály za ní jako prapor. Jela na bílý klisně a nosila japonskej meč ve zdobený červený pochvě. U sedla měla pušku a ještě něco, ani nevím.“

„Jak to, že měla dlouhý vlasy? Říkal jsi minule, že všecky byly ostříhaný!“

„Císařovna a její gardistky měly všecky dlouhý vlasy. Skoro bych řekl: neskutečně dlouhý. Možná to byly paruky, protože jinak měly tělo docela bez chloupků, to od toho, jak se koupaly v Ohni. Císařovně už táhlo na padesátku, ale vypadala jako holčička. I ty ostatní; nepoznal bych, která je matka a která dcera. Zlatohnědý těla, nádherně formovaný, rituální tetování, všude zlatý šperky... nikdy jsem nic takovýho neviděl!“

„A viděl jsi je fakt zblízka?“

„Dyť mě zajali, ty hlavo skopová! Co viděl; svazovaly mně ruce, tak jsem je snad musel vidět zblízka, ne? A vyslýchaly mě!“

„Tak říkej a nenapínej!“ řekl Prcek s rozzářenýma očima a někdo zašeptal Pamele: „Tohle ještě nevykládal. Vždycky říkal, že je rozprášily a on utekl. To je něco novýho.“

„Mění se ty jeho řeči často?“

„Vobčas. Trochu to vyšperkovává, podle toho, kolik vypije.“

Pamela tedy radši poslouchala, co bude Dědek vyprávět.

„Kapitán, co nám velel, se na poslední chvíli probral a začal řvát, abysme se bránili. Dost blbej nápad, když byly všude kolem; císařovnina první dáma, vévodkyně z Dunbaru, ho šlehla bleskem, přímo z ruky. Zařval a radši sklapl, z princezen šla hrůza.“

„Takže nikdo nestřílel?“

„Některý se pokoušeli, ale nic nefungovalo. Žádná střelná zbraň. Kdosi se pokusil vrhnout na jednu z těch holek, ona seskočila s koně a začala do něj kopat a mlátit rukama, až z něj stříkala krev. A ostatní se jen smály.“

„Cos dělal ty?“

„Co jsem měl dělat? Jedna mně hodila na krk smyčku, sebrala mi bouchačku a svázala ruce, než jsem moh něco udělat. Taková vysoká černovlasá holka, velký uši do špičky a z pusinky jí trčely špičáky jako kočce! Povídá: Císařovno, co s nima uděláme? A mně v tu chvíli došlo, že velitelka je samotná Diana. Já slyšel, že je krásná, ale že tolik... No a ona se ke mně otočila, modrý oči měla jako rentgeny. Jenže vedle stál náš kapitán, a začal:

„Vážená paní, jsem nucen vám připomenout, že jsme váleční zajatci a tudíž se na nás vztahuje Ženevská konvence o humánním zacházení...“

V tu chvíli se rozesmála. A povídá:

„Jestli se na tebe něco vztahuje, tak konopná oprátka. Ty ubožáku, copak si myslíš, když jsi vlezl do naší země, že to přežiješ?“

A kapitán: „Dámo, jestli jste císařovna, tak musíte především dodržovat zákony, víc než kdo jinej! To byste měla vědět!“

V tu chvíli vytasila ten svůj meč a osekala mu z uniformy všecky metály, jeho se ani nedotkla. A povídá: „Tady platí můj zákon, chápeš?“

Ta moje černovláska povídá: „Hele, jsou to zdravý a silný samci. Když je prodáme, máme na parádu...“

Jenže Dianu přešel vztek. Kapitán už taky radši mlčel.

„Kašlem na ně. Spálíme to; než někam dojdou bosí a pěšky...“

Kapitán přece jen něco řekl: „Co s náma chcete udělat?“

Diana mu vůbec neodpověděla; jen jedna z holek řekla: „Drž hubu.“

Některý prohledávaly naše auta a braly si, co se jim líbilo. Když se někdo vzpouzel, srazily ho. Některý chlapi se chtěli rvát, ale Diana řekla: „Nehrejte si, nemáme čas. Udělejte Kroužek!“

Většina jich odjela stranou, až zůstala jen jedna, docela mladá holka. Ta obcházela kolonu a nějak značkovala terén; když ji obešla celou, složila ruce k sobě, a jen co jí v dlaních vzplanul ohýnek, hodila ho na zem. Během vteřiny všecko chytlo; já už měl zkušenosti a věděl jaký to je, tak jsem se tak nevyděsil. Ta holka stála dva kroky od Ohně, ostatní vyčkávaly opodál. A ten oheň spálil všecko: auta, celej náklad, zbraně, naše uniformy i s botama. Stáli jsme tam všichni úplně nahý a jenom koukali. Ty holky se zasmály, otočily koně a zmizely.“

„Proč si ty věci nevzaly? Vždyť sami nic neměli!“

„Těžko říct. Já myslím, že neměli už ani dost lidí, který by se o to postarali. Co jsem viděl, měla každá nějaký osobní zbraně a to jí stačilo. Navíc čarodějky se uměly bránit beze zbraní.“

„Říkáš, že vás šlehly nebo srazily. Cos tím myslel?“

„Dokázaly dát ránu na dálku. Někdo třeba zkusil sáhnout po zbrani a holka mu dala zdálky ránu, až se složil. Jinak bysme bojovali, to je jasný!“

„Co jste dělali potom?“

„No, vyrazili jsme přes step pěšky. O hladu a žízni, nahý a bosý. Chlapi nadávali, nejvíc důstojníkům. Brzo jsme byli vyčerpaný k smrti; naštěstí večer jsme našli potok, sice špinavej, ale pít se ta voda dala. Pohádali jsme se ještě víc a rozhodli se tam radši zůstat. Tam nás taky našli.“

„Takže v Bitvě Stínů jsi nebyl?“

„Díky Bohu! Tam vůbec nikdo nepřežil.“

„Že prej tam byly i strašidla!“

„Přišla rudovlasá čarodějka. Ta vyvolala duchy mrtvých, démony z pekla... já nevím co všechno. Ale bylo to hrozný.“

„A to byla poslední bitva?“

„Jo. Tam padly všechny významnější princezny.“

„I císařovna?“

„Ta ne. Vrátila se domů do Kingtownu, chtěla sebrat nový vojsko a vyjet zase do boje, ale zabili ji. Speciální komando, poslal ho Draggon.“

„Stejně to budou nějaký kecy,“ namítl někdo, „To nemůže být pravda. Vůbec se mi tvý povídání nezdá, Dědku.“

Nastala všeobecná diskuse, jedni mluvili tak, druzí onak; většina však soudila, že Dědek si vymýšlí nebo fantazíruje z opilosti. Konečně se někdo zeptal, co o tom soudí Kajman; ten doposud seděl opřen o stěnu, pil rum a pokuřoval z fajfky. Teď dýmku vyňal z úst a všichni ztichli.

„Je to pravda.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Já tam byl.“

„V Bitvě Stínů? Nesmysl! Dědek říkal, že všichni padli!“

„Já zůstal naživu.“

„Jak se ti to povedlo?“

„Tak. Zkrátka jsem přežil.“

Jeho úsečné vysvětlení zmrazilo náladu úplně. Předtím přece jen doufali, že Dědkovy řeči jsou výmysly; teď se třásli při pomyšlení na svět příšer a duchů, který ovládali lidé, za nimiž zítra pojedou.

„No jo,“ řekla Ponny, „Půjdem spát. Už je pozdě...“

Začali si chystat lůžka; někteří na palandách podél většiny stěn, někteří na lavicích, další na zemi. Někdo to dělal už předtím, během vyprávění. Pamela to sledovala a váhala, co ona.

Během času už vypozorovala, kdo ke komu patří; bylo to snadné, protože se drželi spolu, tulili se k sobě a mírně mazlili. Nejběžnější bylo, že dívka seděla opřená zády o hruď svého kluka, on ji objímal pažemi a občas rukou nenápadně zajel pod tričko, někdy dokonce pod šátek, který nosila kolem boků. Občas některá dvojice na chvilku vypadla ven a vrátili se za půl hodiny, viditelně spokojeni.

Pamela si uvědomila, jak dlouho jí chybí sex. Vlastně, spíš ji lákalo to mazlení, při sexu moc příjemných zážitků neměla. Ale k někomu se přivinout a nechat se hladit... Nenápadně si sáhla na hruď, aby si upravila tričko, a zasykla bolestí. I když odešla včas, přece jen se trochu spálila. Pokožka ji bolestivě pálila, možná má dokonce horečku. Ach jo...

Kajman jí uchystal lůžko na podlaze, jednu deku pod sebe, druhou na přikrytí. Pod hlavu doporučil dát všechny svoje věci a mírně upozornil, že není dobré roztahovat se po celém place. Při tom si všiml, jak divně se hýbe.

„Spálila ses, viď? Svlíkni se!“

Našel na polici nějaký olej; dost ostře voněl, až skoro páchl.

„Tak co je? Příjemný to nebude, ale aspoň budeš moct spát!“

Pamela si tedy svlékla tričko. Kajman nabral olej, promnul si ruce a pak jí začal masírovat záda. Pálilo to hrozně; ale přece jen to bylo příjemnější než být neošetřená. Masírovat rozhodně uměl; když jí důkladně namazal záda, přešel na prsa. Pamela se kroutila, svíjela a zatínala zuby.

„Málo sténáš,“ zasmál se, „Jestli chceš křičet, tak křič...“

Vyjekla, pak se rozesmála. „Nebolí to...“

„Chceš, aby to bolelo?“

Radši vyhověla a zasténala silněji, když přitlačil. Přestože jejím prsům věnoval nejvíc pozornosti, natřel všechny části těla a promasíroval svaly. Když jí masíroval bříško a zajel prsty hodně dolů, začala protestovat.

„Než se budeš opalovat tam, nech se namazat předem.“ doporučil. A dodal: „A hlavu.“

Upadla do rozpaků, když jí to došlo. Chtěla se ohradit, ale zaváhala. Jeho uvažování bylo přímočaré, ale výstižné.

„Dobrý?“ zeptal se. Přikývla.

„S tou tvou pletí se opaluj opatrně. Na jihu mají lepší krémy. S některou holkou se poraď. Oni tě něčím natřou.“

„No jo. Dík.“

Jejich počínání nevyvolalo, kromě nejbližšího okolí, žádnou pozornost.

Vyčkal, až si lehla. Skutečně to bylo lepší.

„Tak jo. Dobrou.“

Zavřela oči. Sledovala, jak roztahuje spacák vedle ní, dost blízko, aby na ni mohl dohlížet, ale ne tak těsně, jako kdyby k sobě patřili. Co by bylo, kdyby jo? Když se jí dotýkal, bylo to fajn... Kdyby ještě chvilku pokračoval, možná by... A kdyby tu nebyli ostatní kolem!

Pozvolna se ponořila do neklidného, horečnatého snu.

Probudila se za svítání. Nebyla první, někdo už šramotil po chatě a vrzal dveřmi. Vylezla ze spacáku a neúspěšně se pokoušela ho sbalit; při tom si všimla, že mnozí se odcházejí vykoupat do řeky a při tom nadávají, protože voda byla po noci nepříjemně studená. Šla tedy taky; a prožila nepříjemné dilema, neboť všichni se koupali nazí. Tričko neměla a přestalo jí to vadit, ale kalhotky... Jenže, vydržet pak v mokrých kdovíjak dlouho? Opatrně se rozhlédla, pak se přece jen svlékla a ponořila do vody. Byla fakt studená, moc dlouho nevydržela. Vylezla a hledala, do čeho se utřít. A samozřejmě, okamžitě narazila na Prcka, který si ji důkladně prohlédl. Jistě, mohli ji vidět i jiní, ale Prcek ji okukoval drze.

Tak se ho zeptala: „Do čeho bych se mohla utřít?“

Něco jako ručník samozřejmě neměl, ale ochotně jí přinesl jakési tričko, možná dokonce svoje. Osušila se a dle možnosti oblékla; někdo zatím uvařil kávu v kotlíku, nalili jí taky a dokonce dali kus chleba se zavařeninou. Sedla si pro jistotu do kouta, aby se nepletla, a jedla už bez pobízení.

Chlapci i dívky se převlékali; včera měli maximálně trička a džínsy, nyní si brali vojenské kabáty či bundy, většinou ze strakaté maskovací látky. Na kabátech a bundách byly na rukávech našity domovenky a různé ozdoby, na což si potrpěla hlavně děvčata; na nohy nazouvali kanady nebo ručně šité arminské boty s vyšitými ornamenty, výstroj doplnili šátkem na krk a čepicí nebo širokým kloboukem. Balili si teletiny a usárny, na opasek zavěšovali pochvu s dýkou, mačetu či sekerku.

Náhle se otevřely dveře a vstoupila Kay ve vojenské brigadýrce bez znaku, košili s třásněmi na švech, vojenské bundě od maskáčů a pomalovaných džínách, odřených na kolenou a sedací části. Jako každý měla na zádech tornu, na opasku nepálský nůž kukri. Za ní se objevil Pipi Karen oblečený stejně, s optimistickým úsměvem ve tváři.

„Ahoj!“ pozdravila Kay a všichni jí odpověděli; s několika nejbližšími si stiskla ruce a zamířila k Pamele.

„Ahoj Kuře – nebála ses tady přes noc sama?“

„Ahoj – čeho jsem se měla bát? Všichni jsou moc fajn!“

„To se teda vytáhli.“ Kay pokynula Pipimu, aby sundal tele, vytáhla z něj odřené džínsy a vojenskou bundu a dala Pamele. „Na, převlíkni se fofrem, ať pak nezdržuješ!“

„Jé – tys mi vzala mundúr?“ divila se Pamela, „Oni mi už sehnali takovej – no, ten tvůj je lepší!“

„Tak do toho vlítni a mažem. Jedla jsi něco? Dali ti vůbec? Napadlo mi, že asi nemáš ani ešus, mám pro tebe jeden skoro novej, ale lžíci budem muset někde sehnat.“

„Já vím, v hospodě.“ ukázala Pamela dlaní.

„Hergot, ty tě vyškolili!“ ocenila Kay.

Pamela se rychle navlékla do džínsů a bundy, sebrala svůj poloprázdný batoh a uložila do něj ešus, který jí Kay dala.

„Tak to vypadá, že budu přece jen vypadat jako tramp.“ řekla.

„Jasně! Seš celkem príma roštěnka. Bála jsem se, že ti ty kalhoty budou velký, ale jak koukám, docela seděj. Chtěla jsem být tady, až přijdeš, ale nemohla jsem... no nevadí, nekousli tě.“

Přiletěl sem Prcek; pilně šmejdil sem a tam a zdravil se s každým, koho potkal. Zářil snad ze všech nejvíc a moc se na tu cestu těšil. Taky přišel Kajman, zasmušilý, podmračený, nevlídný; pozdravil se s Kay i Pipim a připomněl, že je čas kmitat na nádraží.

Jediný, kdo se nikam nechystal, byl Dědek. Zůstával zde a bylo mu svěřeno hlídání celé chaty i jejího vybavení; za tím účelem dostal od chaty klíč. Huňatý pes s pilovitými zuby jel samozřejmě s nimi, patřil k partě a měl všechna práva jako druzí.

Vyrazili jeden po druhém; Pamela se držela Kay a Kajmana a šlapala s nimi mezi živými ploty. I z jiných chat u řeky vycházely postavy v maskáčích a s ruksaky na zádech, různí kamarádi se zdravili a pokřikovali na sebe všelijaké žerty. Kay tu měla spoustu známých, i Kajmana znali, ale pravým mistrem v získávání známostí byl Prcek. Byl snad nejmenší ze všech, kdo patřili k osadě, ale v čipernosti se mu nikdo nevyrovnal; kromě toho fungoval jako veřejný rozhlas, neboť okamžitě všem vykládal všechno, co se mu podařilo někde zaslechnout.

Nádraží nebylo daleko; bylo maličké, tvořil ho domek pana náčelníka, výpravčího, prodavače jízdenek, výhybkáře a dozorce trati v jedné osobě. Tento dobrý muž seděl před svým obydlím na židli a prodával jízdenky; lístek si koupil přibližně každý třetí, takže měl slušnou tržbu. Pamela byla slušně vychovaná a lístek si koupila, Kajman se vztekle zamračil a Prcek složitě vysvětloval, že pro něj má lístek nějaká kamarádka, která už je ve vlaku. Nikdo nevěřil, že by to byla pravda.

První, kdo sem došli, obsadili všechny lavičky, takže pro další zbývalo místo už jen na zemi. Čekající se bavili všemožnými způsoby; kdo měli, hráli na kytary, jiní zpívali, několik kluků mastilo karty, někteří narychlo opravovali výstroj. Jediná pumpa na nádraží byla trvale obležena, kdekdo si plnil polní láhve vodou. Jedna holka se pohádala s kolektivem o svoje předpokládané právo na přednostní obsluhu, byla chycena a držena pod pumpou, dokud nebyla dokonale promáčená. Ačkoliv rozhodně nebylo vedro, nic si z toho nedělala, jen nadávala a otřepávala se jako pes.

Kay, Pamela a Ponny využily chvíle, kdy nějaký mladík vstal z lavičky, a pokusily se usednout. Pošťuchovaly a strkaly se tak dlouho, až shodily z lavičky další dva a mohly se tedy usadit samy. Shození kluci si to ovšem nechtěli nechat líbit; snažili se dívky stáhnout zas na zem, ty pokřikovaly a ječely, kluci jim přišli na pomoc a nastala strkanice, která posléze zapojila všechny přítomné do zmateného boje. Nebyla to ovšem žádná nelítostná rvačka, jen přátelská chumelenice, v níž se nikomu nic nestalo, ani Kajman nepoužil svých tvrdých pěstí. Jediný, kdo bojoval doopravdy, byl Prcek, ale vzhledem k jeho nevelké síle mu to bylo prominuto.

Najednou někdo vykřikl, že se blíží vlak; všichni vystřelili z laviček a hrnuli se ke koleji, na kterou měl přijet. Rozhlíželi se po kouři, který by jej ohlašoval, ale nikde nic. Pochopili až teď, že to byl chytrý tah nějaké party, která využila situace a obsadila lavičky. Vrátili se zpátky, byl nalezen viník, stáhnut za nohy a postaven před soud; ten rozhodl, aby byl namočen pod pumpou jako ta dívka, což bylo okamžitě provedeno. Takové souzení se všem líbilo, tak začali vzpomínat, kdo ještě provedl co nezbedného, za co by ho bylo možné ztrestat. Našli dva tři provinilce, na kterých exekuci vykonali. Když hledali další, objevil se vlak doopravdy.

Nastal hrozný zmatek; vlak měl pouze pět vagónů a hitlák, tedy poštovní vůz, do něhož se ovšem nesmělo. Vagóny byly nejubožejší dřeváky s plošinami a malými okny, otevřenými dokořán; částečně proto, že v mnohých chybělo sklo. Teď se masa trampského národa vrhla na plošiny a drala se dovnitř; Pamela chtěla taky zkusit štěstí, ale Kajman ji náhle chytil v pase, zvedl a vhodil otevřeným oknem rovnou do vagónu. Vůbec nepochopila, co se vlastně od ní žádá; naštěstí vzápětí za ní vletěl Prcek, hodil svoje tele na lavici a počal rezolutně bránit několika dalším, kteří chtěli obsadit kupé. Pamela mu pomohla, zatímco oknem dovnitř lezli další z party, Ponny a Kay, Kajman, dokonce Pipi, a obsazovali lavice. Ono to vlastně nebylo uzavřené kupé, jen oddíl s dlouhými lavicemi od okna až k uličce u druhého okna; nahoře bylo vše otevřené, tak bylo možno dostat se sem i přeskokem přes lavice.

Kdo mohl, sedl si na lavice, kdo se už nevešel, posadil se klidně na zem k nohám ostatních. Seděli i v uličce, kolik se jenom vešlo; těch několik lidí, co jeli z hlavního kingtownského nádraží, si jen povzdychlo a stáhlo se do kouta před nevázanou trampskou cháskou.

Když se všichni vecpali dovnitř, vlak zapískal a pomalu se vydal na cestu – přivítali to hromovým jásotem a na oslavu otevřeli láhve, aby se posilnili. Mezi ostatními se prodrala jakási dívka a radostně se se všemi zdravila; byla to kamarádka Ponny, která na ni zřejmě čekala.

„Tak teda ses taky rozhodla jet?“

„Ale co,“ mávla dívka rukou, „Zkusím to, snad to přežiju!“

„Tys jela z města?“ zajímala se Kay.

„Jo. Fízláků na nádraží mraky; až ve vlaku jsem se převlíkla, jinak mě určitě sebrali. Prohlídla jsem vlak, myslím je čistej. Bude to bezva.“

Vmáčkla se k nim a rozhlížela se. Zaujala ji Pamela.

„Vypadáš jako ta holka, co zpívá U Štěňat. Seš její fanynka?“

Pamela se zarazila – pak rozpačitě kývla.

„No ale ty seš hezčí. Že tě nechají mít takový vlasy...?“

„Ty máš taky dlouhý vlasy!“ namítla Ponny.

„Asi už dlouho ne. Docela se těším, co s náma udělají!“

Pamela se s ulehčením vzdala diskuse. Radši naslouchala.

Nová kamarádka se jmenovala Kitty. Nebyla už studentka, takže ji ve škole kvůli dlouhé hřívě nešikanovali. Ačkoliv jí bylo sotva pětadvacet, měla zajímavé zkušenosti. Rodiče byli bohatí a vlivní, otec špičkový manažer, matka majitelka umělecké galerie. Od dcery požadovali, aby se taky stala něčím významným; což neudělala. Začala studovat na právech, po jednom semestru přešla na ekonomii a tam vydržela ještě méně. Pokaždé se při odchodu pohádala s profesory a řekla jim, co si myslí o nich i o jejich oboru. Pak byla zaměstnaná u mnoha firem, nikde však nevydržela déle než tři měsíce. Taky byla několikrát v cizině a dvakrát se provdala, takže měla občanství irské a portugalské. S manžely se nerozvedla a pasy nevrátila, takže jich případně může využívat pro svoje zájmy. Z čeho žije, není jasné; když je nejhůř, vypomohou rodiče. Tento způsob existence není zcela ojedinělý, takových je víc. A teď jede na jih. Kdo ví, co tam chce a co se naučí?

Bezvýhradně fandila císařství, což ocenil především Prcek. Pamela neznala tehdejší poměry moc do detailu, ale přece jen pochopila, že oba preferují ty nejhloupější verze pro turisty, vylepšené o vlastní nápady. Nevydržela a na něco se zeptala. načež ji přímo zahrnuli svými výklady. Částečně se jí týkaly, a čím víc je chápala, tím víc žasla.

Tak třeba Prcek uznává Smečkové právo, jehož základem je vláda silnějšího. Alfa samec, tj. Kajman, má právo na všechny samice, ale jeho družkou je Alfa samice. Až si Prcek najde vlastní dívku, bude mu potěšením půjčit ji šéfovi, kdykoliv o to požádá. Stejně tak pro něj bude vyznamenáním, když ho vyzve šéfova družka; kdysi bývalo zvykem, že se alespoň jednou sblížila s každým podřízeným, což se rovnalo přísaze věrnosti. Kdyby tou Alfou byla například Pamela, bylo by mu to velkým potěšením.

Pamela lapala po dechu. Kajman se smál. Ostatní se taky docela příjemně bavili a nechali ji se v tom máchat. Prcek a Kitty přímo perlili...

A vlak jel. Pořád ještě se nacházeli v okolí Kingtownu, ovšem v místě, kam by Pamelu nikdy nenapadlo se podívat. Císařovi architekti měli šílenou představu, že se město bude rozkládat do velké dálky; v tomto prostoru se nalézaly zemědělské farmy a šlechtické paláce, velmi často zpustošené. Proč stavěli tak nádherné paláce uprostřed pustiny, Pamela nechápala. Nicméně tamtéž založili taky hlavní nádraží, ve městě byla pouze zastávka. Později to Draggonova vláda změnila, ale depa a technická zařízení byla tady. Taky armáda si přisadila, umístila sem pluk železničního vojska a starala se, aby provoz na trati nikdo nenarušil. Nikdo se ani nepokusil.

Hlavní nádraží bylo pro jejich vlak tak bezvýznamné, že tam vůbec nezastavil, pouze přibrzdil a přes výhybky jel opatrně. Zastavil ovšem před semaforem, trať zřejmě nebyla volná; to se stávalo běžně. Tento okamžik si vybrala parta větších dětí, která se sběhla ze všech stran a naskakovala do vagónů stylem, jakým fremeni na Arrakisu naskakují na pouštního červa. Když byli všichni uvnitř, někdo z nich dal signál a semafor se zvedl.

Ty děti byly převážně barevné a velmi chudé; některé se přišly zahlásit Kay, takže Pamela pochopila, že patří do jejího spolku. Taky ji nadšeně zdravily a zářily nadšením, že jedou na jih. Bohužel tu nebyl nikdo z těch, které si oblíbila v Sídle. Samozřejmě žádný neměl jízdenku; už předtím byl vlak hodně plný, teď tam přestalo být k hnutí. Kupodivu nikdo se nerozčiloval. Významné osoby, tj. Kajman, Kitty atd. se usmívaly a schvalovaly tento postup. Kay to organizovala, Pamely se nikdo neptal. Kitty pouze trochu zvýšila hlas, když něco vysvětlovala, neboť děti neustále mluvily jedno přes druhé.

Takže: Kitty v cizině vystupuje jako arminská princezna. Může si to klidně dovolit, je nevšedně krásná. Ten titul náleží dívkám z vysoké kasty, pokud jsou schopné samostatné existence a složily přísahu věrnosti. Pokud jsou v Arminu narozené nebo přísahali jejich rodiče (stačí jeden), dostanou titul automaticky, ale stejně přísahu skládají, neboť to je důvod uspořádat další slavnost. Jejich jména se skládají: 1. z jmen Ochránců, minimálně tří, přičemž jeden by měl být křesťanský svatý. 2. z predikátů označujících sídlo a majetek. Počet jmen není ničím omezen a může se průběžně rozšiřovat. Každý se může představovat kterýmkoliv jménem. Za císaře to byl systém funkční a rozumný, v dnešní situaci vytváří úžasné problémy. Kitty měla několik jmen, každý průkaz na jiné, ale všechna jsou její. Mohla používat příjmení svých manželů, ale ve smyslu arminského zákona mohli také oni používat její predikáty. Pravděpodobně i oni mají další doklady na odlišná jména. Pamele blesklo hlavou, že podobný systém by se mohl snadno použít na nelegální činnost, třeba pašování. Už otvírala pusu, ale zas ji zavřela.

Kitty organizovala vývoz uměleckých předmětů do ciziny. Neprodávala je, byly to dary příbuzným. Rovněž oni jí posílali všelijaké dárky, tedy peníze a cenné papíry. Jakým způsobem jsou s ní příbuzní, se dalo těžko zjistit, a už vůbec nijak dokázat; samozřejmě nemuseli mít stejná jména, dokonce ani nebylo jisté, že ta osoba vůbec existuje.

Pamelu opět napadlo, že pokud tato výměna funguje a nikdo nemá námitek, musí probíhat se souhlasem prince Lery. Ani teď to neřekla.

Prcek zbytečnou ohleduplností netrpěl. Řekl: „Počkej, až ti na to přijde princ! Pošle na tebe assassiny a ti tě stáhnou z kůže!“

Kitty se rozesmála, jako kdyby řekl dobrý vtip. „Tak to bych ráda viděla!“

„Neměla jsi nikdy potíže při vývozu?“ zeptal se Pipi.

„Občas, s celníkama. Ale z jihu mi vždycky pošlou dobrý osvědčení...“

Vyměnili si pohledy, usmáli se a přikývli.

„Co všecko bys dokázala propašovat?“

„To není pašování, to je legální obchod!“

„Co třeba něco živýho?“ zeptal se Prcek.

„To by snad nešlo? Co tím myslíš?“

„Všem lidem vrtá hlavou,“ řekl Pipi, „Jak se dostávají do světa arminský šelmy. Každá šelma, ať je to tygr, leopard nebo třeba jen pes, musí podle zákona být okamžitě zastřelená. Takže legálně to nejde. V každým případě ty šelmy v cizině jsou, nějak se dostávají tam a kupodivu po letech služby se nějak vracejí. To je ještě složitější.“

„Tak o tom fakt nic nevím.“

Kay se nostalgicky usmála. „Znala jsem kdysi chlápka, který měl licenci na dovoz a vývoz zmutovaných veleještěrů.“

„Vážně obchodoval s dinosaury?“

„To já nevím. Ale povolení na to měl.“

Když Kay něco řekla, diskuse obvykle značně ochladla. I tentokrát.

Prcek se začal vyptávat na jisté ustanovení zákona na jihu: vlastizradu. Když někdo spáchá zločin proti některému z občanů jihu, může princ rozšířit rozsudek o další paragraf: zradu vlasti. Za tento čin je smrt. V realitě dá pachateli výstrahu, pak za ním vyšle svoje assassiny.

Přestože se Prcek zeptal Kajmana, koukali jeden na druhého, až kupodivu odpověděla Kitty: „Zločin vlastizrady se používá, když pachatele není možné dostat k soudu. Princ... no, jižní orgány mu nejdřív pošlou výstrahu, že pokud se nepodrobí, bude rozhodnuto v nepřítomnosti. Potom... oni to teda nejsou žádní assassini. Vlastně, zločin vlastizrady znamená, že mu kdokoliv z občanů může jakkoliv ubližovat. Zmlátit ho, něco mu ukrást, zničit... co koho napadne. Zásadní je, aby to bylo nepříjemné a trvalo dlouho. Pokud je přistěhovalec a chce získat občanství, je to jedna možnost...“

Prcek jí přímo visel na rtech. „Co jako?“

„No... nahoníš nějaký body.“

„Ty někoho takovýho znáš?“

„V cizině sem tam na někoho narazíš.“

„Oni je pronásledujou i do ciziny?“

„Někdy. To víš, Ostrovani si pomáhají.“

Pamela odvrátila tvář a vyhlížela z okna. Do dálky se táhla pole, sem tam nějaká farma, pásly se tam černobílé krávy.

Cizina. Kitty si jezdí sem tam, nikde se dlouho nezdrží, něco přiveze, něco odveze, něco zařídí. Kdekoho zná a pomáhá jim. Její manželé taky pomáhají a zisk se rozdělí... Jak asi?

„Jak ses do toho zapojila?“ ptal se Prcek.

„Na škole. Dostala jsem pár kontaktních adres a domluvili jsme se. Někdy je potřeba člověka, který nemá žádnej záznam. Teď už ho mám, ale jsem taky napojená na spolehlivý firmy. A jsem oficiálně cizinka. Teď už by nevadilo, ani kdybych měla tetování a piercingy.“

„Necháš si něco udělat?“

Kitty se jen usmála.

Vlak přejel železný most přes řeku, prokličkoval nízkými zalesněnými pahorky a vyjel do otevřené stepi. Otevřenými okny dýchlo dovnitř vedro.

Na posledním vršku, vybíhajícím do stepi, stál středověký hrad. Pod ním vybudovala armáda mohutnou kasárenskou pevnost; zatímco hrad byl nádherný, pevnost byla hnusná. Velitelský sbor proto sídlil na hradě, dokonce si tam vybudoval kolejovou lanovku. A spoustu dalšího zařízení.

Zastavili na nádraží; flákala se tady spousta vojáků i důstojníků dost vysokých šarží, ale vlaku nikdo nevěnoval pozornost. Pár lidí vystoupilo, dva tři nastoupili, a jelo se dál.

„Tak, tady končej veškerý zákony,“ řekla Kitty. Svlékla tričko, promnula si osvobozené prsy a koukla po klucích, zda si toho všimli. Ano, dívali se. Tak si svlékla i kalhoty, spodním prádlem pohrdala. Pro striptýz měla vrozené nadání. Samozřejmě měla dokonalé, krásně opálené tělo, a na vhodných místech vytetované drobné ornamenty.

„Jo, už se může?“ rozzářil se Prcek a svlékl se okamžitě a ihned. Všechno oblečení nacpal do báglu. Taky spousta dalších se svlékala; kluci do naha, některé dívky si nechaly kalhoty nebo šátek okolo boků.

Pamela bojovala těžký vnitřní zápas. Už si zvykla chodit nahoře bez, a bylo velice příjemné, když jí slunce a vítr mohly ke kůži. Sundala tričko a opět si uvědomila, jak je její postava vychrtlá. Ostatní holky byly podstatně urostlejší. Dokonce i ty nedospělé.

Prcek se vydal na obhlídku vagónu. Bylo jasné, o co mu jde: prohlídnout si nabídku. Pamela to uvítala, s jeho odchodem se přestalo tolik žvanit.

Mladí si našli novou zábavu. Mnozí byli sprejeři a malovali po zdech ve městě. Dobře věděli, že ještě líp se dá malovat po těle kamarádkám, zejména divoce barevné ornamenty; už delší dobu se těšili a měli k tomu účelu různé barvy, v tubách i ve spreji. Nejdřív každý maloval na svoji dívku, a ona mu to oplácela. Potom na kamarádky (i kamarády). Pak se začali dohadovat, že některé obrazy by líp vynikly na tmavé či černé kůži. Navázali kontakt a ti různobarevní ochotně souhlasili. Spreje se stříkaly, barva z tuby se vytlačila na ruku a vtírala do kůže masírováním, detaily se kreslily prsty. Dospělí přihlíželi, občas přispěli komentářem, ale zatím se nevměšovali.

„Jak dlouho to asi vydrží?“ zajímala se Pamela.

„Na tubě je napsaný, že dlouho,“ řekl jeden kluk, „To ale na zdi. Na kůži nevím, lidi se často koupou.“ Okoukl Pamelu, přikročil blíž a nastříkal jí na hrudník spirálu zelenou barvou. Pak si podal tubu svítivě žluté, namočil prst a začal jí něco kreslit na prsa. Chtěla se ohradit, ale nebylo to tak nepříjemné, jak se obávala. Naopak. Brzo toho ale nechal, asi ji vyzdobil jen ze zdvořilosti.

Vrátil se Prcek. Zářil všemi barvami; za ním vpadlo několik dalších, jedni po druhých stříkali barvami a nešetřili se, leda varovali, aby kamarád zavřel oči, než mu stříknou do obličeje. Ti zdejší se okamžitě přidali; za pár okamžiků nastala všeobecná rvačka, při níž to občas schytali i ti, co se předtím zapojit rozhodně odmítali.

Boj skončil až ve chvíli, kdy všem došly barvy. Nevadilo to, byli dostatečně zmatlaní a přestali být k poznání.

„Moje chyba,“ přiznala Kay, „Nenapadlo mi říct dětem, aby si taky sehnaly nějaký barvy. Dřív se to dělalo úplně jinak...“

„To je fuk,“ smál se Prcek, „Stejně už není kam malovat...“

„Leda na hlavu.“ navrhla Kitty.

„No jo,“ zahýbal barevným obličejem, což působilo komicky, „Na jihu nás ostříhají Ohněm. Potom si nechám udělat hlavu...“

Kitty se ušklíbla. Sáhla do báglu a vytáhla červenožlutého Kraba.

Prcek vzdychl. Ani se nehnul, když mu zajela klepety do vlasů nad čelem a jela až k temeni; během cesty trochu uhnula a vytvořila křivou linku asi tři centimetry širokou, ale Prcek byl velice spokojen.

„To je bezvadný! Půjčíš mi to?“

Podala mu Kraba. Zasmál se; rozhlédl se kolem a všiml si dychtivých pohledů kamarádů i kamarádek kolem. Zajel té nejbližší klepety do vlasů a vyholil podobný proužek; pak jí Kraba předal. Oplatila mu to, vyholila pruh napříč přes první. Pak se otočila a udělala proužek nejlepší kamarádce. Ta zavřeštěla a vrhla se na ni, sebrala jí Kraba a oholila jedno obočí. Potom se rozhlédla a nějaké další holce oholila ofinu. Tímto způsobem podávali Kraba jeden druhému a vesele se smáli. Postupně se začali taky bránit, byl to skvělý důvod ke rvačce.

Pamela si vzpomněla na svůj sen. Všichni kolem se čím dál víc podobali těm postavám ze sna, akorát ta barva neseděla.

„Až nám to vrátěj, uděláš mi wingy.“ řekla Prckovi Kitty.

„Tak já jim řeknu... konečně, je to tvůj Krab!“

„Času dost, ať si pohrajou. Než oběhne celej vagón...“

„Škoda, že máme jenom jeden. Kdyby se dal sehnat...“

Kay vzdychla, vstala a sáhla do báglu. Její Krab byl červenobílý.

„Můžu hned?“ rozzářil se Prcek.

„No jasně! Už dlouho jsem chtěla...“

Pamela opět pocítila dráždivé mrazení po celém těle. Kitty měla nádherné dlouhé vlasy, leskle černé, ale když na ni svítilo slunce, leskly se tu do ruda, tu do zlata, každopádně jich byla škoda. Jak pro koho, Kitty se vyloženě těšila. Pamela okouzleně sledovala, jak jí jezdí klepety po hlavě, a nemohla se rozhodnout, zda ji to děsí či láká. Měla dojem, že Prcek vyholuje širší brázdu, ale na tom asi nezáleželo. Kitty se tvářila blaženě. V krátké chvíli jí na hlavě zbyly pouze dva prameny, splývající za ušima na ramena. Prcek poodstoupil a kochal se svým dílem.

„Sluší ti to!“

„Tak pokračuj!“ řekla.

Zatvářil se nechápavě.

„Začni od obočí.“

To bylo lehké. Potom sklouzl očima dolů a trochu váhal.

„Stejně jsem si to pořídila, abych si mohla holit nohy...“

Nohy měla krásně hladké. O chvíli později i celé tělo.

„Na tohle jsem se taky těšila.“

Prcek velmi nerad vrátil Kraba. Nenápadně se podrbal v klíně, aby upozornil, že také on je porostlý srstí.

Kitty se zasmála, vzala Kraba a dala se do něj. Když holil on ji, tvářila se až příliš spokojeně, ale on při tom kňučel rozkoší.

Nechala mu vzadu na temeni chomáč vlasů. Ani náhodou to nebyl bojový cop či skalpová kadeř, jaké nosili bojovníci. Ale snad bude stačit pro anděla, kdyby se Prcek někdy dostal do nebezpečí. Pamela si představila, jak ho za vlasy vytahuje, a šklebila se už předem.

Když byl dokonale očištěn, rozhlédl se a oči mu utkvěly na Pamele. Líbila se mu. Jenže vedle ní seděl Kajman a ten mírně, sotva postřehnutelně zavrtěl hlavou. Prcek zanechal svých záměrů a podal Kraba někomu z kamarádů.

Pamela přemýšlela. Vlastně tak trochu očekávala, že bude příští obětí. Ne že by to tak moc chtěla, ale za včerejšek a dnešek se jí stalo už hodně věcí, které si nepřála. Tak se zeptala: „Jaké to vůbec je?“

„Lechtá to.“ vysvětlila Kitty, „Vysílá do kůže mírné vibrace, které ti uvolní chlupy z kořínků. Proto je kůže tak hladká. A je to moc příjemné.“

„A potom zas narostou?“

„Kořínky si odpočinou a zregenerují se. Zhruba za čtrnáct dní až tři neděle začnou růst znova. Hustší a pevnější. Za měsíc máš slušnýho ježka.“

Pamela uvažovala. Kitty ostychem netrpěla: „Zkus si to!“

Zatím byl čas, všechny Kraby pilně obíhaly vagónem. Ano, všechny. Čtyři nebo pět, i někteří další měli takovou hračku. Pamela slyšela, že je vynalezli pro muže, aby jim usnadnili holení. Jenže ty vibrace způsobují příliš velkou rozkoš, aby se omezily jen na tvář.

Kolik Krabů je asi v celém vlaku? A kolik v Arminu?

Zrovna v tu chvíli se přišla na cestující podívat průvodčí. Mladá dívka, která sice svlékla blůzku, aby jí nebylo vedro, ale sukni služební uniformy si ponechala. Lístky proštípla hned po nastoupení, a kdo žádný neměl, toho neobtěžovala. Teď přehlédla situaci ve vagóně a všimla si Kitty; přišla blíž a okouzleně na ni zírala.

„To jsou wingy! Vy jste... ty seš princezna?“

Kitty se usmála. „Sama vidíš, že ne. To bych musela mít víc tetování...“

„No – ale sluší ti to!“

Vlasy měla kratší než třeba Pamela, ale docela pěkné.

Tak Kitty řekla: „Prcku! Pojď se postarat o tuhle číču!“

Bylo vidět, že Prcek je významná osobnost. Když natáhl ruku a naznačil, že chce Kraba, podali mu hned tři. Přišel a dal se do práce. Za krátký čas byla lístkoštipka ostříhaná stejně jako Kitty. Vrněla rozkoší.

„Bezva!“ ocenila, „Když si nasadím čepici, budou mi wingy viset krásně až na uši. Jsem zvědavá, jestli si někdo troufne mi něco říct!“

„Kontrolujou to?“

„Rozumný lidi na to kašlou. Ale občas se vyskytne blbec revizor...“

Začala vyprávět nějaké zábavné příhody ze svého života. Pamela přestala poslouchat; řešila svůj osobní intimní problém. Protože bylo horko, hodně pila, takže byl nejvyšší čas si odskočit. To znamenalo protlačit se (přeskakovat) k okraji vagónu. Před ní už to zkusila řada dalších, a ostatní jim v tom snaživě bránili, především kluci holkám. Kluci totiž mají ve všem výhodu; když se chtějí vyčurat, mohou to udělat kteroukoliv dírou; a kdo je borec, postaví se na rám okna, drží se za okraj a kropí vyprahlou step. Pokud je ještě větší borec, vyleze tím oknem na střechu. Vůbec největší frajeři jedou na střeše už dlouho; co tam dělají, není jasné, ale podle dupání se honí a perou. Když chtějí mít důvod se porvat, stačí soupeře nešťastnou náhodou pokropit; ještě lépe zasáhnout jeho holku, to žádný své cti dbalý bojovník strpět nemůže. Jeli už dlouho a nudili se; znáte lepší zábavu, než je pořádná rvačka?

Ovšem nedalo se nic dělat, musela se zvednout a zkoušet se protlačit. Na její straně bylo několik výhod: byla dospělá, měla vlasy a šortky. Většina dětí uhnula; jeden černoušek ji se smíchem vyzval, aby mu šlápla bosou nohou na břicho, a když to udělala, začal sebou cukat jako mustang na rodeu a snažil se ji shodit. Dělala co uměla, ale hra začala děti bavit, takže zbytek trasy prošla po živém koberci. A za jejími zády vypukla rvačka.

V kadibudce zjistila dvě věci. První: dveře se nedaly zavřít, částečně byly vytržené z pantů a částečně zkroucené, očividně už dlouho. Na plošině byla taky spousta lidí, kteří se zájmem sledovali, kam jde a co tam hodlá dělat. Její pokusy zavřít dveře jim byly k smíchu. Zkušenější holky to dělaly do mezery mezi vagóny, rovnou na kola, což bylo příjemně nebezpečné. Po vagónech lezly míň než kluci, ale taky dost.

Když se vracela, na první pohled uhodla, že na ni číhají. Měla dvě možnosti: počkat, až je vzájemná rvačka přestane bavit, nebo se odvážně vrhnout do chumlu. Váhala jen okamžik, bylo jí jasné, že to nevzdají. Od dětství se neprala, a i tehdy byla slabá, ostýchavá a neprůbojná holčička. Děti proti ní měly dvě výhody: mohly ji tahat za vlasy a škubat oděv. Vrhla se mezi ně a rázem se ocitla uprostřed: přelézala přes nějaká těla, kdežto další přelézali přes ni. Že ji všelijak osahávali, jí přestalo vadit; kdyby přiznala pravdu, řekla by, že se na to dávno těší. Šortky jí někdo stáhl. Rvačka ji začala bavit; už se nestarala, kdo jí kam sahá, spíš chňapala po ostatních a snažila se jim škodit co nejvíc.

Netrvalo to hodinu a nešli všichni po ní, většina se prala mezi sebou. Když se mezi nimi procpala, byla poněkud pocuchaná, ale nadšeně se smála.

„Co chcete, jsou to děti!“ vysvětlila na jejich tázavé pohledy.

„Někdo by je měl zkrotit,“ řekla Kitty a vstala, „Teď tam jdu já!“

Pamela jenom vzdychla. Kitty potřásla wingy a vrhla se do největší vřavy. Nezastírala, že se chce pořádně porvat; stačilo zavřeštět jako divoká kočka a děti okamžitě pochopily, že se nemusí krotit. Akorát že to nestihla; je těžké se udržet, když ti někdo šlape po břiše.

„Tenhle vlak bude potřeba pořádně uklidit.“ konstatoval Pipi.

„Než tam dojedem, bude vypadat jako chlívek.“ odpověděla Kay.

Když Kitty poznala, že už nemá důvod spěchat, začala se rvát. Akorát že nedávala žádné rány, rukama ani nohama; ono to taky dost dobře nešlo, když jí na každé ruce a noze někdo visel. Vecpali ji pod sebe a všelijak mučili, ale její válečný řev se ozýval stále.

Pamela sledovala hru a po těle jí přebíhaly vlny vzrušení. Pokoušela se vyrovnat sama se sebou, ale musela si přiznat, že už dávno neprožila tak příjemnou potyčku. Znala i diagnózu: nedomazlenost. Když byla maličká, moc ráda se nechala muchlat a hladit. Jenže velké holky nikdo nemuchlá ani nelechtá, leda ten, komu patří. A Pamela už strašně dlouho nikomu nepatřila.

Tak se rozhodla a vstala. „Já to nevydržím! Jdu jí na pomoc!“

„Ty toho ještě nemáš dost?“

„Začalo se mi to líbit!“

V životě neudělala nic tak odvážného jako teď: skočila doprostřed. Rázem zmizela v chumlu; válečný křik neuměla, zato dokázala příšerně ječet. A to pokaždé, když ji někdo pořádně zmáčkl, takže téměř bez přestání.

Tentokrát to trvalo do naprostého vyčerpání, už ani smát se nemohli. Pak chvilku odpočívali, než se rozpletli a podle možnosti vstali.

„Nejseš taková cukrová panenka, jak jsme si mysleli!“ řekl jeden kluk.

Kitty se pokusila o skromný úsměv. „Když jsem byla takhle malá, na školu jsem kašlala, ale na tréninky chodila vždycky. LG: císařovnina garda.“

„Leopardi?“ řekl kdosi obdivně.

„Byla jsem sotva v přípravce. Ani ty fleky mi nepovolily...“

„Ale seš jedinej důstojník Leopardí gardy, kterej nám zbyl.“ řekla jedna holka, „Podle zákona máš právo přijímat další. Plukovníku.“

Pamela vůbec nic nechápala. Ale kolem nich se začalo šířit ticho.

„Vyšli signál!“ požádala jiná dívka.

„Ale... tohle jsem nechtěla!“

„My to chceme! Dej výzvu!“

Kitty zaklonila hlavu. Zařvala; dlouze, táhle a příšerně.

Chvíli vyčkávala, ale nikdo jí neodpověděl.

„Sestry už nejsou.“ vzdychla.

„My jsme tvoje Sestry. Přísahej!“

„Nemám na co...“

Mezi ostatními se protáhla Kay. Podala jí krátký meč s vlnitou čepelí; na rukojeti se blyštěly drahokamy, na čepeli elfí runy. Když jej Kitty vzala do ruky, někteří okolo raději ucouvli.

„Přísahej!“ vyzvala ji Kay.

„Neměla bys ty?“

„Já nejsem z tohoto světa. Ty ano. Ty jsi velitelka.“

Kitty zvedla zbraň do výšky. Chvíli vzpomínala na správný text.

„Ve jménu Boha Pána a Vládce!

Přísahám, že zbraň, kterou nosím,

pozvednu vždy jen k obraně práva a spravedlnosti.

Nikomu vědomě neublížím a od nikoho si ublížit nedám.

Povždy budu konat jen Dobro a protivit se Zlému,

při čemž se budu řídit svou ctí a svým svědomím.

K tomu mi dopomáhej Bůh.“

„Přísahám!“ vykřikla nejbližší dívka a položila prsty na čepel.

„Přísahám!“ opakovala další kamarádka.

Místa bylo málo. Kay naznačila, aby Kitty poslala mečík dokola.

Několik děvčat složilo přísahu normálně; pak se jej zmocnila rozložitá černoška. „Přísahám!“ řekla a rozsekla si špičkou tvář pod levým okem.

„Na av-kel nemáš právo!“ namítl kdosi.

„Jak to ty můžeš vědět?“

„Čestné odznaky smí nosit jen ten, kdo porazil nepřítele v osobním souboji!“

„No – právě!“

„Máš svědky?“

„Bůh ví, co jsem udělala. A tobě je po tom...“

Kitty zakašlala. „Chceš být velitelka?“

„Ani náhodou, plukovníku. Ale až budeš potřebovat, pošli mě po stopě!“

„Jsi assassin?“

„Mohla bych být.“

Dívka něžná jako socha z Khmerského chrámu řekla: „Taky umím jít po stopě.“

„A napila ses někdy nepřítelovy krve?“

Na její něžné tváři se objevil stydlivý ruměnec. „Jenom jednou...“

Pamela vzdychla. Situace začínala být vážná.

„Tak klid!“ řekla Kitty rázně, „Některé z vás možná mají bojové zkušenosti, ale teď a tady si chceme jenom hrát. Taky jsem si jenom hrála, ne?“

„No jasně,“ řekla nějaká další holka, „Navrhuji: Bod 1: Přísaha. Bod 2: Pořádná oslava. Bod 3: Výcvik. Až potom můžem jít do akce!“

„Ale instruktorky vybrat můžem!“ vrčela černoška.

„A ty seš první. Co umíš nejlíp?“

Zašklebila se a vycenila zuby. „Boxovat! Evropskej box i asijskej!“

„S tebou? Musíš mít aspoň osmdesát kilo!“

„Che! Pětadevadesát! Těším se na vás, křehotinky!“

„Já jsem zas hodně rychlá...“ řekla jemně něžná Khmerka.

„Jak moc rychlá?“

„Jako had. Mým pánem je Kálá Nág, Šankar Šiva.“

„Hele holky, na váš souboj jsem silně zvědavá.“ řekla Kitty, „Ale teď se přestaňte hádat. A přijměte od všech nováčků přísahu!“

Holky zamňoukaly, každá jinak. Pak vyrazily po vagónu.

Kitty si sedla na svoje místo. „Tohle se asi stát nemělo.“ řekla.

„Nekecej. Přesně tohle jsi chtěla.“ řekla Pamela.

„Co ty o tom víš, Kuře?“

„Jsou to ještě děti!“

„Já byla taky dítě. Slíbily nám letní tábor v džungli. A potom rozpustily oddíl a někam zmizely. To bylo sprostý. Mám právo na ten slib.“

„A ty se pomstíš tím, že založíš novej pluk?“

„Jedna myš vždycky přežije.“

„Špatně tě odhadli, koukám.“

„To nic. Už nejde o mě. Chtěla bych, aby ty holky prožily perfektní akci. Je mi fuk, jak dlouhá bude, třeba jen týden nebo čtrnáct dní. Ale jednou, někdy za pár let, aspoň jedna z nich vyšle signál a svolá Ztracené Sestry. To musím udělat. Přísahala jsem.“

Pamela dostala chuť ji obejmout. Udělala to. A chvíli brečela.

„Klid, Sestřičko.“ pohladila ji Kitty po vlasech, „Jsme spolu. A je nás hodně. Telátka se nebojej, když jsou v houfu.“

Pamela se postupně uklidnila. Porozhlédla se po krajině a zjistila, že se nic moc nezměnilo. Step byla vyprahlá a jednotvárná.

Vrátil se Prcek. Už neměl ani ten střapec na temeni; pokud bude mít problémy, musí ho ten anděl podržet za ucho. Spolu s ním přišla holka asi jeho věku, neurčité národnosti: modré oči, pleť barvy mléčné čokolády.

„To je Gaia,“ představil ji, „Přemohla mě v souboji. Teď jsem její otrok.“

Pamela samozřejmě nechápala. Ostatní ano.

„Na jak dlouho?“

„Čtyřiadvacet.“

Kay si všimla, že Pamela nic nechápe.

„Když někdo vyzve kamaráda k boji, musí poražený poslouchat po dobu, na jaké se dohodnou. Minimum je hodina, den maximum. I když...“

„Den obvykle stačí.“

„To je smůla.“ řekla Pamela, „Zrovna jsem tě chtěla požádat, abys mi taky udělal wingy.“

„To myslíš vážně?“ zeptal se Kajman.

„Chtěla bych. Stejně mě na jihu ostříhají definitivně – ne?“

Vrhl po ní záhadný úsměv. „Nezdáš se, koťátko...!“

Vzdychla. Uvažovala, jak mu vysvětlit, že se jí tady začalo líbit.

Ve vagónu nezbyl téměř nikdo, na kom by bylo co stříhat, takže se Krabi vrátili majitelům. Prcek vzal jednoho do ruky.

V té chvíli Kajman znenadání sevřel Pamelu silnými pažemi a držel, že se nemohla ani pohnout. „Začni od spodu!“ navrhl Prckovi.

Pamela se samozřejmě začala prát a vřeštět, ale byla spokojená. Zacházeli s ní jako s puberťačkou. Když byla v tom věku, nemohla o tom ani snít.

Prcek se snažil. Za chvíli měla tělo hladce vyholené a všichni zkontrolovali kvalitu práce. Když se dostatečně vysmála, nastavila hlavu a nechala ho pracovat. Vibrace ji úžasně vzrušovaly, přála si, aby trvaly ještě déle. Škoda, že kromě wingů už nic nezbylo...

Kajman ji pustil. Přesněji, přestal ji svírat; ale ona mu zůstala sedět na klíně a tiskla se zády k jeho hrudi. Dlouho. A když už to působilo divně, řekla: „Slíbil jsi, že mě namažeš. Abych se nespálila.“

Vždycky, když něco řekla, chvilku uvažoval. Teď taky. Až řekl: „To je pravda.“

Kay měla tubu opalovacího krému. Kajman si Pamelu srovnal na lavici, vytlačil na dlaň přiměřenou dávku a začal masírovat. Prohnětl jí důkladně každý kousek těla a žádný nevynechal, některé probral opakovaně. Řvala bolestí; ale když na chvilku přestal, aby nabral novou dávku, smála se.

„Takhle mě promasíruješ před spaním!“ řekla autoritativně Gaia.

Prcek odpověděl: „S potěšením, má paní.“

Pamela se zvedla a s obtížemi srovnala končetiny, kam patřily. Kajman jí vytvořil na lavici pelíšek z deky a různých součástí oblečení. Měl takovou autoritu, že nikdo neprotestoval. Pamela si tedy lehla. Nechtěla spát, ale cítila se unavená a všechno ji bolelo. Ještě se pořádně napila, ale jídlo odmítla, bylo příliš horko. Zavřela oči a vzpomínala na ty vibrace.

Netušila, kolik uběhlo času, než se probrala. Vlak se hnal široširou stepí, rozpálenou jako pec. I dýchat bolelo. Ve vagónu někteří spali, jiní jen podřimovali. U jejích nohou leželi Prcek a Gaia, ale zřejmě nespali, neboť když se pohnula, otevřeli oči, usmáli se a ona přemístila jeho ruce na ještě příjemnější místa.

Asi zas na chvilku usnula. Pak se probudila a sáhla po láhvi s vodou, ale zbytečně, bylo v ní pár posledních kapek. Zakňourala.

„Klid,“ řekl Kajman, „Teď už vydržíme k Napajedlu o půl druhé.“

„To je co?“

„Zastávka ve stepi. Tam, co začínají skály. Je tam pramen a malý jezírko. Tam se zastavuje, stříkaj tam lokomotivu a my se můžem vykoupat.“

„Proč stříkaj lokomotivu?“

„Aby se neroztavila tím vedrem.“

Nechápala, ale jakousi logiku tu mělo. Vstala a oklepala se.

Kromě Pamely se probudila také Kitty; nebo vůbec nespala a čekala na svou chvíli. Byla pozoruhodně aktivní, tak využila situace k rozsáhlému rozboru osobních vztahů mezi Prckem a Gaiou. Nikdo ji nepřerušoval, nejmíň samotní postižení; zůstali ležet kde byli, a odpovídali jen na přímé výzvy. Kitty jejich svazek zásadně schvalovala. Předpokládala, že Gaia má rozsáhlé sexuální zkušenosti a Prcka všemu důkladně naučí, aby si ty další holky nemohly stěžovat, že nic neumí. Mladí se smáli.

„Ty myslíš, že se rozejdou?“ zeptala se nějaká holka.

Kitty odpověděla přednáškou. Nepovažovala za možné, aby svazek takové holky s takovým klukem dlouho vydržel. Kromě toho doporučovala, aby správný kluk využil každé příležitosti k získání dalších zkušeností s jinými dívkami; čím jich bude víc, tím lépe.

„A holka? Taky se má vyspat s každým, kdo si řekne?“

Kitty jí vysvětlila, že u holky je to něco jiného. Jistě by měla sbalit každého, kdo se jí líbí, ale některé, zvláště mladší, se stydí a netroufají si. Dle jejího odborného názoru by si taky měly užít co nejvíc, ale nemusí to zrovna rozhlašovat po celém městě.

„A tys to tak dělala?“

„Samozřejmě! Ale přiznávám, že když jsem byla ještě mladá a hloupá, pár zajímavých kluků mi uteklo...“

Teprve teď se rozpoutala hádka. Probudila i ty, co zatím podřimovali, ale k tomuhle považovali za potřebné něco říct. Vyšlo najevo, že mnoha dívkám vadí přílišný zájem mužů, o které ony zájem nemají. Zvlášť prasáků, co si myslí, že když má holka zelený zuby, nemyslí na nic jiného, než jak vlézt někomu do postele. A holky jako Kitty tímhle dojmem působí!

„A co ti vadí? Ano, přiznávám: mám chuť si na jihu užívat. To znamená se hezky pomilovat s větším počtem mužů různého původu, národnosti, věku, náboženského přesvědčení a společenské úrovně. Nebudu se zvlášť cukat, pokud menší část těchto zážitků bude krátkodobě nepříjemných. Tím myslím rituály, při nichž je žena podrobena jistým druhům mučení.“

Pokud mezi ně chtěla hodit granát, povedlo se jí to. Všichni se začali hádat; s potěšením by se zapojil i Prcek, ale neměl šanci. Mnoho argumentů se týkalo zvyklostí za císařství; někteří byli pro, jiní proti.

A když na chvíli nastal klid, promluvil Pipi: „Říká se, že za císařství se sice pořádaly orgie, ale jejich hlavním účelem bylo narození co nejvíce dětí. Konkrétně: aby otěhotněly i ty holky, které původně nechtěly.“

Většina feministicky založených dam mu začala nadávat; některé za to, že ženami pohrdá, jiné že je podceňuje, některé jen tak všeobecně. Pipi zmlkl, ale byl natolik novinář, že položil další otázky. Hádka eskalovala; teď už vůbec nebylo jasné, kdo má jaký názor, jen když hodně křičel.

Pamela vypnula pozornost. K situaci neměla co říct; císařství neodsuzovala, ani nekriticky neobdivovala, bylo prostě pryč a jí to bylo jedno. Děti rozhodně mít nechtěla. Možná později, ale... Nějakou chvíli uvažovala, zda by se chtěla s někým milovat. Po pravdě? Ano, chtěla. Ta chvíle, kdy se jí všichni dotýkali, tiskli ji a mačkali, ji probudila. Už dlouho nedovolila žádnému muži, aby na ni sáhl. A přitom... Ano, s někým by sex mít chtěla. Ale jenom s jedním. Ovšem není jasné, zda ji bude chtít.

Obrátila k němu oči a nenápadně ho sledovala. Jako jeden z mála se vůbec do diskuse nepletl. Prckovi schválil jeho počínání úsměvem a pokynem hlavy. Ponny bral jako nezbednou mladší sestru, která dělá vylomeniny. Ale jak bere Pamelu? Pečuje o ni, stará se, ale dělá to proto, že se mu líbí, nebo že je tak bezmocná?

Ale už dvakrát zasáhl velmi aktivně a v pravou chvíli. Když vzpomínala na jeho sevření, ještě teď se třásla. Na druhé straně, je podstatně větší než ona. Váží určitě dvakrát tolik. A jeho další rozměry... Sklouzla tam očima a znenadání si uvědomila, že je jedním z těch, co nejsou ostříhaní. Vlasy měl neurčitě krátké, na bradě strniště a všude jinde spoustu tmavých tuhých chlupů. Nespustil se někdo z jeho předků s gorilou?

Nevydržela. „Jak to, že všechny ostříhali, jenom tebe ne?“

Kajman se usmál. „Asi se domnívají, že na to máš právo ty.“

Pamela pochopila okamžitě. Zrudla a začala lapat po dechu.

Prcek a Gaia se přestali mazlit a soustředili pozornost.

A Kajman dodal: „Začni, odkud chceš.“

Pamela vzala do ruky Kraba a rozpačitě uvažovala, jak se ovládá. Všichni už si s ním hráli, jenom ona ne. Trochu ho stiskla a lekla se, když zahýbal klepety. Když se jimi dotkla kůže, trochu zavibroval a vyholil proužek.

„Jak ta věc ví, co má dělat?“

„Nic jiného neumí. Cítí, že ji někdo drží v ruce. Tak jezdí, kudy chceš, a uvolňuje osrstění. Je to hračka.“

Kajman výklad nepřerušoval a trpělivě čekal. Pamela začala od levé ruky, vyholila hustý porost na prsou, přešla na krk a začala holit tvář. Kajmana to příjemně šimralo, nechal si to líbit a usmíval se. Pamela už chápala, že se mu všichni vyhýbali, bylo to moc práce a nic moc výsledek.

„Jak chceš mít hlavu?“ zeptala se.

„Nedělej si starosti a ohol všechno. Slušet mi to nemusí.“

Stála před ním, on seděl na lavici. Jak pracovala, někdy se přiblížila hrudí k jeho tváři; občas se ho dokonce dotkla. Když to udělala potřetí, náhle bez varování vyrazil a chytil ji zuby za bradavku. Vypískla.

„Promiň,“ zasmál se, „Máš moc příjemnou vůni. Tak chci vědět, jak chutnáš.“

Odstoupila. „Ještě jednou, a nechám toho!“

„Pozoruju, že si nerada hraješ. Nebuď tak křečovitá!“

„Za takovou práci bys mi měl dát odměnu, ne mi ubližovat!“

„Odměna taky přijde. Schválně, co by sis přála?“

Neodpověděla. Věděla, co si přeje, ale to mu nemohla říct.

Okolo Kitty zase vzplanula hádka. Skoro všichni na ni křičeli.

„Tak ty bys chtěla, aby ženská měla každý dva tři roky děcko? Tak kolik jich máš ty? Odhadem bys měla mít tak pět!“

„Nemám, to je pravda. Ale očekávám, že tam na jihu se mi to stane.“

„A to chceš, abysme do toho šly všecky s tebou?“

„Holčičko, kdybyste všechny naráz otěhotněly, stálo by mi to za to!“

Začaly ječet a vztekat se ještě víc.

Pamela se usmála. Už chvilku řešila zvláštní otázku: Je Kitty dobrá nebo zlá? Před chvílí přiznala, že patří k Leopardí Gardě, která měla v předpisech, že musí bojovat za Dobro. Ale doopravdy, co je dobro?

Kajmanova hlava už byla dokonale vyholená, podobala se lesklé kouli. Pamela si uvědomila, že vlastně vůbec neví, jak vypadá ona; od té chvíle se neviděla v zrcadle. Asi podobně jako Kitty, ale té sluší všechno.

Oholila mu druhou ruku a záda; tím skončila s horní polovinou těla. Nyní měla přejít na spodní. Podívala se tam, představila si to a zaváhala.

„Na to se právě celou dobu těším!“ řekl Kajman.

Děti postřehly, že se něco děje. Nechaly mazlení i rvačky a přihlížely.

„Tak dělej! Já jsem tě přece nešetřil!“

Měl pravdu. Sahal jí všude a jí se to líbilo. A kdyby ne, stejně nemohla nic dělat, měl velkou sílu a s potěšením ji předváděl. Vlastně, stříhal ji Prcek a ta holka přihlížela. Teď taky přihlíží. A směje se.

„Nechceš to udělat ty?“ obrátila se na ni Pamela.

Určitě chtěla, ale Kajman nesouhlasil.

„To pro mě nemůžeš udělat ani takovou maličkost?“

Zarejdila mu Krabem od kolena ke kyčlím. Změnil polohu tak, aby jí to líp šlo. Dokud bylo co holit na nohách a na břiše, bylo to v pořádku. Ale potom nebylo zbytí, musela vzít do ruky tu věc. Tvářil se slastně. Nejspíš naschvál, obvykle na něm moc výrazů nepozorovala. Snažila se holit co nejrychleji a nedávat najevo, že si s tím hraje ráda.

Za jejími zády vypískla Gaia, asi jí Prcek někam sáhl. Překvapivě; předtím jí sahal všude a nevyváděla, jen mu to oplácela. Pamela si byla jistá, co budou dělat, až přijde noc. A co bude dělat ona? V noci spal Kajman vedle ní, ale nedal ničím najevo, že by ji vnímal. Kolik od té doby uteklo hodin? A co se všechno změnilo?

A podle pravdy: bojí se toho, nebo si to přeje?

Najednou jí něco došlo, až se vylekala. Doposud uvažovala jen o sexu; ten ji extra nelákal, ale skutečně ji děsilo pomyšlení, že by to mohlo být něco víc: láska. Znala ji, zpívala o ní spoustu písniček, každý večer. Ale její vlastní zkušenost byla podstatně horší. Když holku požádá muž o něco, co se jí nelíbí, může odmítnout. Jenže když se zamiluje, neodmítne mu nic. A doplatí na to penězi, pověstí, sebeúctou. Nakonec ji odkopne jako nepotřebnou veteš, a ona bude plakat. Vždycky nakonec plakala, když někoho milovala.

(Ale to už bylo dávno. Tak dávno!)

Kdo vůbec je ten Kajman? Nezná jeho jméno. Nemá tušení, čím se živí. Něco naznačil, že dělá v nějaké hlídací agentuře. Nevadilo jí, ani kdyby to byl obchodní řetězec Lempl, ale rozhodně to není zaměstnání trvalé a výnosné. Pamela měla určité peníze na kontě, většinu vložila do nějakého podnikání, které jí doporučil Morče. Ve financích se taky nevyznal, ale pracoval podle příkazů někoho... čert ví koho. Pamela neměla přehled, jak co funguje. Snad z ní tentokrát nevyždímá všechno co má, a neuteče s tím. Nevypadá na to.

A jen tak na okraj: má o ni vůbec zájem? Moc velký neprojevil.

Ale ať je to jak chce, pokud k němu cítí lásku, je správné, aby pečovala o jeho tělesné blaho. Takže má právo sahat mu kamkoliv. A sama se nechat osahávat. Tím spíš, když je to tak příjemné.

Kitty se pořád ještě hádala na všechny strany. Bylo naprosto jasné, že ji to baví, že se hádá ráda a schválně. S Pamelou se zatím nechytla, ale to bude asi tím, že neměly důvod. Tak teď ho mít budou. Protože Pamele došlo, co má Kitty v plánu: donutit všechny... ne, donutit Pamelu, aby otěhotněla. Každá správná žena v Arminu má mít dítě, každé dva až tři roky. Kitty děti nemá, ale chce k tomu donutit ostatní. Aby dokázala, že je velitelka. Říká se tomu caana, nebo taky warlord. Důstojník Leopardí Gardy.

Kdysi dávno jakási holka, o něco míň hubená a zrzavá, shodou okolností povýšená na císařovnu, při nějaké oslavě v podnapilém stavu navrhla sázku, aby každá žena, která nebude mít do roka dítě, zaplatila bednu šampaňského. Nebo koňaku, v tom se historie nemůže shodnout. Jak to dopadlo s ostatními, není důležité. Diana dítě neměla, tak platila. Potom ho zase neměla, a zas platila. Potom z toho nejspíš začala cvokatět. Rozšířila se zpráva, že si přeje... však víte. Žádný takový zákon nikdy nevydala, ani žádná z dvorních dam. Pouze se smála, když se o tom mluvilo.

Císařovna Diana je mrtvá, její dvorní dámy jsou mrtvé, dokonce i ti, co její činy zapsali do dějin, jsou mrtví. Ale zákony zůstaly. Přistěhovalecká holka Kitty, kdysi dávno chvilku cvičící v přípravce LG, nyní skoro celou hodinu plukovník, se rozhodla přinutit svoje podřízené dodržovat císařské zákony. Včetně Pamely, která...

Pamely, která zařvala: „Já ti na to seru!“

Kitty se zarazila. Otočila se a vykulila oči. „Co – proč?“

„Jestli si myslíš, že se nechám zbouchnout tímhle frajerem jenom proto, aby ses vytáhla před svejma kamarádama, tak ani náhodou!“

Kitty udělala pár kroků blíž. „Jak tě tohle napadlo?“

Pamela se zarazila. Ohlédla se na Kajmana. Kajman se chechtal.

„Zkrátka ne!“ zopakovala rázně.

„Tobě snad hrabe.“ řekla Kitty, „A co, vy spolu chodíte?“

Pamela koukla na Kajmana a zaváhala. „Zatím ne.“

„Aha... Ale chtěla bys?“

„Leda bych se zbláznila!“

„Tak o co ti jde?“

„Mám z něj strach! Má strašnou sílu, a kdyby mě přinutil...“

Kitty pohlédla na Kajmana, ten se usmál a pokrčil rameny.

„Ty k tomu nic neřekneš?“

„Rozhodně nechci nikomu ublížit.“

„Tak to bych zrovna neřekla!“ vybuchla Pamela.

Kajman vstal a protáhl se. Pamela si uvědomila, že mu hlavou sahá po rameno.

„Nemáte hlad, holky? Já teda jo.“

„No já taky, ale...“ změnila Kitty program.

„Tak se chystejte. Za chvilku jsme u Napajedla o půl druhé.“

Tak co? Měla se rozbrečet, nebo se začít smát?

Errata:

30.05.2021 11:42