Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„To už jsme na jihu?“ ptala se Pamela.

„Ne, pořád ještě na severu.“

„Tak to teda zírám.“

A vskutku zírala. Na tomto místě se nacházela řada pozoruhodných objektů. Především nádraží; o co menší mělo části určené cestujícím, tím rozsáhlejší depo a technická zařízení. Technici odpojili lokomotivu a odvezli ji pryč; cestujícím sdělili, že bude trvat nejméně hodinu, než se pojede dál. Stroj musí vychladnout (bude postříkán vodou), pak má být znovu roztopen a vyslán na další trasu. Zatím si všichni mohou odpočinout, najíst se, vykoupat, nakoupit... a co vůbec chtějí.

„Neujede nám to zatím?“ strachovala se Pamela.

„Kdepak! Uvidíme, jak připojují mašinu. A bude pískat...“

Tak se nebála a vyrazila do města. Vesnice? Osady? Těžko říct, jak nazvat to, co se rozkládalo kolem, snad tržiště s porůznu rozházenými chatrčemi a přístřešky různého stylu. Něco byly klasické domorodé stavby, střechy pokryté stepní travou, někde vytvořili dvě či tři stěny z porůznu získaných materiálů a někteří měli dokonce zdi z hliněných cihel. Taky tu byly nějaké osamělé skály a pod nimi jezero; napájel je především pramen vyvěrající ve skalách, v období dešťů však mnohem víc lijavec řinoucí se z oblohy. Teď bylo naplněné tak do dvou třetin, u břehu se již změnilo v bahnisko, nad kterým děti zajásaly a vrhly se tam po hlavě. Hry v blátě milovaly, zvláště když jim nepřekáželo oblečení a srst. Ovšem kamarády nejradši házely do vody v oděvu, nejlíp svátečním.

Pamela se na prohlídku města oblékla. Chvíli váhala co, potom jí Kajman nabídl svoje tričko, tak přijala; příjemně vonělo jeho potem, který ji dost vzrušoval. Nikomu neprozradila, že vážně váhá a líbí se jí chodit nahá; volný kontakt kůže se vzduchem a sluncem byl příjemný, mohla se bez rozpaků kdekoliv podrbat a nenápadně si okouknout všechny ostatní. Tedy kluky, holkám maximálně záviděla. Mladší děti nic neřešily, starší byly na svoje tělo pyšné. Taky se kvůli tomu patřičně zdobily.

Většina zdejšího obyvatelstva patřila ke kmenovému svazu Wassongů. Původní členové kmene byli vysocí atletičtí lidé černé pleti, půvabní a svalnatí; jejich zábavou byly četné slavnosti, při nichž dokazovali svoje přednosti. Hodně jich žilo taky ve městě, kde vykonávali těžké, ale důležité práce: řídili vozidla, opravovali auta a lecjakou další techniku, ovládali stavební stroje. Hodně jich vyniklo v profesionálním sportu, zvláště boxu a bojových disciplínách, také v kopané, basketbalu a podobně. Špatné vlastnosti: přemrštěná hrdost a nesnášenlivost vůči nižším rasám. Dobré: všechny ostatní. Přestože do školy moc nechodili, byli překvapivě vzdělaní. Považovali se za nadřazené všem ostatním, zvlášť černochům z jiných kmenů. Vyznávali křesťanskou víru v africké verzi: jejich nejvyšší bůh Otec Nga přijal službu v řádu Templářů a jeho děti jej následovaly.

Asi třetina Wassongů vypadala odlišně. Byli to míšenci s různými hosty; ke zvyklostem kmene patřilo obohacovat genofond o geny příchozích, kterým se mladé dívky velice rády nabízely. Muži roznášeli svoje ušlechtilé semeno ještě daleko víc, ale ne každý jejich potomek se k nim hlásil. Mnohá turistka na to přišla až doma a těžko se mohla čehokoliv dovolávat, když ani neznala jméno biologického otce. Na tyto zvyklosti turistické kanceláře všechny řádně upozornily, ale mnohé dámy včas nedbaly výstrahy.

Ještě nutno upozornit: Wassongové se pozoruhodně vyznali v genetice. Používali označení řízené rozmnožování; vylepšovali svou populaci také o geny různých zvířat, démonů a starých bohů. Tomu asi neuvěříte, ale někteří na to vypadali. Jejich legendy jsou překvapivě bohaté a různorodé.

Jak už řečeno, většinu plochy zabíralo tržiště. Někteří prodávali jídlo, jiní různé ozdoby, upomínky a tretky. Pamela měla hlad; koupila si postupně tři placky, každou s jinou náplní, ale všechny dobré. Zapíjelo se to mírně alkoholickým nápojem, příjemně studeným a navozujícím bezstarostnou náladu. Kdyby vypila víc, mohlo jí to stoupnout do hlavy; někdo jí vysvětlil, že ty pravé oblbováky se začnou nalévat až po setmění. Hlavním účelem je vydržet se bavit celou noc a ráno nevědět, co se s ní dělo. Čímž pochopila, jak přišly nešťastné turistky k nechtěným potomkům.

Wassongové se rádi zdobili. Muži i ženy si holili hlavy, ale nechávali na různých místech dlouhé prameny vlasů, do nichž připlétali všechno možné, co se dá považovat za ozdobu. Muselo to být barevné a třpytivé: plíšky, zrcátka, mosazné nábojnice, perleťové lastury, rolničky a zvonečky. Nápadné náušnice, kroužky do nosu, do obočí, do rtů. Oblíbená byla perla ve spodním rtu. Dívky nosily na čele zlatou hvězdičku jako ta princezna z pohádky. Nebo jinou parádu.

Hlavní částí oděvu byl opasek, na němž visely zbraně: nalevo meč, napravo revolver, někde na dosah nůž, případně několik. Sečné zbraně různého vzhledu, většinou domácí výroby. Pokud tam nebyly, určitě nechyběly příslušné řemínky, aby se daly snadno zavěsit. K opasku byl ale určitě přivázán kožený nástavec na penis, zdobený ještě nápadněji než rukojeti mečů. Perly, polodrahokamy, ornamenty ze skleněných perliček. Ženy měly namísto toho asi tři palce širokou sukýnku, různě dlouhou a hodně nápadnou, vyzývavě se houpající při chůzi.

Tento oděv býval často suvenýrem, který kupovali turisté. Pamela to v úmyslu neměla, ale když si pochutnávala na placce, začal Kajmana obtěžovat jeden z prodavačů, lichotil mu a nabízel velmi hezký opasek. Přidala se jeho pomocnice (manželka, sestra?), bezostyšně ho osahávala a obdivovala jeho dokonalost, přičemž mluvila tak oplzle, až se Pamela červenala. Kajman se smál, nechal si to líbit a váhal nad koupí. Pamela přistoupila blíž, vyjednávání ji zaujalo; náhle jí nějaký další prodavač vyhrnul tričko, nasadil opasek a při tom ji osahával, až začala vřeštět a bránit se. Tomu se všichni smáli, pronášeli různé poznámky a žvanili hlouposti.

Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo: Kajman koupil opasek Pamele, ona na oplátku jemu. Opasek mužský i ženský je dostatečný oděv v tomto kraji, naprosto se nesluší k němu nosit tričko, takže je Pamela svlékla a hrdě se vystavila slunci. No, hrdě moc ne – ale vlastně ano.

Tím opaskem se vyřešila otázka peněz; byla na něm brašnička, kam se vešla peněženka. Předtím ji nosili v ruce; kdosi jim sice nabízel tašku pletenou z různobarevné trávy, ale dosud odolávali. Pamela tušila, že neodolají, až ještě něco nakoupí; domorodci byli velmi šikovní prodavači.

Kitty narazila na partu nějakých kamarádů; znala z nich akorát dva, ale to ničemu nevadilo. Vyrazili na cestu už předevčírem, ale usoudili, že tady je daleko větší zábava, takže se různě poflakovali a utráceli peníze. Pamela hádala, zda jsou opilí či zfetovaní; byli obojí. Wassongové znají řadu lektvarů, jimiž by mohli otrávit polovinu státu. Kdyby chtěli. Taky umějí vařit jedy, jimiž potírají špičky šípů; zasažené zvíře ochrne na tak dlouho, aby je stihli podříznout. Tím zvířetem ovšem může být taky nepřítel. Bílí mají pošetilou představu, že nepřátelský voják se nedá jíst; Wassongům je to k smíchu.

Pamela řešila drobný problém. Nikdy nebyla velká balička kluků; ostatní holky v pohodě svedly koho chtěly, kdežto ona dlouho váhala, pak si to důkladně rozmyslela a nakonec se neodvážila ničeho. Taky těžko odmítala návrhy kluků, co se jí zrovna moc nelíbili. Není divu, že její vztahy byly obvykle od začátku katastrofa.

Teď se začínala bát, že zabírá na Kajmana. Jak to udělat, aby ho svedla? Dopřála si ještě jeden nápoj; říkali mu šerbet a byl příjemně studený, ale nebyl to ten šerbet, co nabízejí v arabské cukrárně. Nálada se jí zlepšila.

„Kroť se,“ řekl jí Kajman, když přičichl k nápoji, „Nebo budeš opilá.“

„Co když chci být opilá?“

„V tuhle dobu? Počkej, až se setmí!“

„A kdo to má vydržet?“

Zasmál se. Lehce ji zatahal za copánek.

„Neprovokuj, nebo dostaneš na zadek.“

Pozorně si ho prohlédla. Pak pohodila hlavou, aby srovnala wingy.

„Každej jenom slibuje.“

Děti u jezírka se definitivně přesvědčily, že víc zmazané už být nemohou. Ne že by to nezkoušely. Ale bylo nutné najít si novou zábavu. Tak se začaly hádat a věc spěla k výzvě. Dva se postavili proti sobě, ostatní udělali kolem kruh a fandili. Používali údery a kopy jako dospělí.

Pamelu jejich rvačka nezajímala, ale myslela, že Kajmana ano.

Náhle promluvil: „Za války jsme dostávali spoustu protichůdných příkazů. Například okamžitě zabít každou čarodějku, kterou uvidíme. Zároveň taky ji opatrně zajistit a dopravit k výslechu na zvláštní oddělení.“

Zmlkl. Pamela se k němu obrátila a čekala, co bude dál.

„Zvláštní oddělení zkoumalo metody, jaké používal nepřítel. Techniku, metody psychického působení, jedy, posilující nápoje. Jedna instrukce se týkala jejich elitního pluku Černých střelců.“

Opět zmlkl. Tentokrát už Pamela věděla, že musí vyčkat.

„Jejich lektvary způsobují kromě jiného snížení prahu bolestivosti. Dětem je asi nedávají, ale morani, mladí bojovníci, na ně brzo přijdou sami. Způsobí to, že vnímají bolest jako příjemnou.“

Pamela otevřela pusu, ale neřekla nic a zas ji zavřela.

„Přestože se ZO shánělo po receptech, nezískalo nic. Ani důkaz, že to tak skutečně je. Považovali za důkaz ozdobné jizvy po těle, kovové ozdoby napíchané do kůže a tak. Zranění bojovali do posledního dechu, bylo nutné je dorazit, aby se přestali rvát. I ti, které jsme odhadli na děti.“

„Aha.“ řekla Pamela.

„Po válce to ZO vzdalo. Zajatci odpovídali, že nic nevědí, lektvary umějí namíchat jen čarodějky, a ty zahynuly. Od té doby jsem na nic takového nenarazil. V armádě ani jinak.“

Pamela neřekla nic.

„Zdá se, že nějaké vědomosti zůstaly.“

„Nějaká myš vždycky přežije.“ vzpomněla si Pamela na pořekadlo Kitty.

„Nebo se čarodějky vrátily.“ řekl Kajman.

Pamela dlouho čekala, až zas něco řekne. Pak se zeptala sama:

„Proč vlastně byla ta válka?“

„Nemám tušení. Přišli jsme je osvobodit od diktatury. Císař byl brutální tyran, jeho žena pomatená hysterka. Zbytek fanatičtí mniši. Ujařmený národ nás očekával jako osvoboditele. S kyticemi.“

Mrkla po něm, ale vůbec se neusmíval.

„Vysvětlovali nám to při každé přednášce. Pokaždé jinak.“

„Chceš říct, že to vůbec nevíš? Ani teď?“

„Obávám se, že se generálové zbláznili. Nebo politici. Nebo všichni.“

„Ne!“

„Nikdo netuší, kdo vlastně vydal rozkaz k válce. Prezident to podepsal na naléhavou žádost Kongresu, ale to už se dávno bojovalo. Nakonec to vypadá, že generál Exeter zaútočil z vlastní vůle.“

„To je ten, co se potom zbláznil?“

„Ze všech vojáků prvního sledu se zbláznilo šedesát procent.“

„Šedesát? To si děláš srandu!“

„Možná víc. O některých to nevíme jistě.“

„To není možné. Leda by to...“ zaváhala.

„Leda by to způsobili oni. Čarodějky nezabíjejí. Ale způsobí, aby člověk toužil být radši mrtev.“

„Co udělaly tobě?“

Tentokrát Kajman neodpověděl vůbec. Pamela čekala, ale mlčel dlouho.

Zaslechla vzdálený hluk vlaku a otočila se. Dlouho nebylo vidět nic. Pak se znenadání objevil rychlík (?), zarachotil na výhybkách, prohnal se přes nádraží a zmizel v nenávratnu.

Pamela hlasitě vzdychla: „Co bylo tohle?“

„Nemám tušení.“

„Odkud přijel a kam jel?“

„Nemám tušení.“ opakoval.

Chvilku lapala po dechu. Ten vlak táhla modrobíle kapotovaná lokomotiva, kterou rozhodně nepoháněla pára, neměla komín ani kotel, žádné zařízení, jaké bychom u vlaku čekali. Taky vagóny byly modrobílé, za okny bylo vidět nějaké cestující, kteří lhostejně sledovali krajinu. Ovšem vlak jel tak rychle, že si ho sotva stačila prohlídnout.

Přiběhl sem Prcek, celý zamatlaný od bláta. Za ním jako stín Gaia.

„Co to bylo?“ položil otázku.

„Nemám tušení.“ odpověděl Kajman jako předtím.

„Na tomhle nádraží je podstatně víc kolejí, než je normální! Chápu ty, co vedou na sever do Kingtownu a na jih. Ale kam vedou ty ostatní?“

Tentokrát odpověděl jinak: „Nevím.“

„Byl jsi tu někdy?“

„Když se ta trať stavěla.“

„To muselo být ještě horší než po ní jet...“

„Stavěli ji trestanci a váleční zajatci.“

„Armini?“

„Ano, většinou.“

„A tys tam dělal co? Dozorce?“

„Ano.“

Nastalo trapné ticho. Kajman je přehlédl pochmurným pohledem.

„Bylo jich tady mnoho. Asi polovina z nich zemřela. Pořád ještě se najdou hroby kolem trati. Hodně jich taky uteklo. A někteří vydrželi.“

„Dozorci museli taky hodně vydržet.“

„I dozorců tady hodně zahynulo.“

„Museli to být stateční a tvrdí lidé.“ hádala Pamela.

„Kdo byl měkký, utekl odtud. A kdo byl ničema, brzy zemřel. Armini byli sice zajatci, ale nezapomněli svoje umění zabíjet nepřátele.“

„Copak se smrt dozorce netrestala?“

„Když byl viník dopaden, ano. Smrtí. Ale často se nenašel vůbec. A odejít nebylo kam. Tohle byl nejhorší trest pro všechny.“

„Netrápí tě někdy svědomí?“

„Ne. Byla to moje práce. Dělal jsem ji jako práci. Svědomí s tím nemělo co dělat.“

„Tak proč jsi toho nechal?“

„Protože už jsem nemohl dál. Uvědomoval jsem si, že ti na druhé straně ostnatého drátu mají na své straně právo a spravedlnost. Vzdal jsem se místa a odešel. Stačí ti to?“

„A dělal jsi to dlouho?“

„Chtěl jsem odejít asi v polovině trasy. Velení mě nepustilo, dokud nebyla hotová. Znám každý její metr, když to chceš vědět. Znám všechny skryté studny, kterých domorodci využívali. Vím dokonce o liščích doupatech, která tu jsou. Došel jsem s tou tratí až na konec.“

„Proč ses nevypařil?“

„Nechtěl jsem utéci. Nevím, jestli to pochopíš. Řekli mi: kdo je skutečný chlap, dojde na konec. Rozhodl jsem se, že dojdu. Ostatně ti zajatci, kteří došli na konec, dostali svobodu. Chtěl jsem být při tom.“

„Tehdy ti začali říkat Kajman?“

„Jo. Odkud to víš?“

„Vím to.“

Kajman se zahleděl do dálky. „Nejhorší věc je válka. Už nikdy nepůjdu do žádné války. Už nikdy nechci vidět umírat lidi. Je to podlé a zbabělé, zabíjet. Zabíjí ten, kdo neumí lidi přemoci jinak. To já nechci.“

Pamela uvažovala. „Když to tak dobře znáš, jak to, že neznáš ty tratě?“

„Ty postavili až potom. Nevím kdo, kdy a jak. Za mě to nebylo.“

„A město?“

„Nebylo tu nic. Jenom stanice, kvůli ochlazování lokomotiv.“

Od jezera vedl ke stanici provizorní vodovod. Lokomotivu odtáhli na kolej nejblíž k vodě a zaměstnanci železnice, vědomi si své důstojnosti, rozvinovali dlouhé hasičské hadice. Většina byli černoši. S oblékáním se nenamáhali, ale všichni měli na hlavách služební čepice, aby bylo jasné, že patří k významným osobám. Připojili čerpadlo, pustili a namířili proud vody na železného koně. Zasyčelo to strašlivě a k nebesům vylétl sloup páry; velitel, který držel hubici, dával dobrý pozor, aby nestříkal přímo na kotel, neboť snadno mohl prasknout a roztrhnout se. To by nebylo nic příjemného pro posádku ani pro diváky, výbuch parního kotle má razanci letecké pumy.

Nejdřív ochladili kabinu lokomotivy, potom kola, nápravy, komín. Teprve když od ostatního trochu vychladl i kotel, postříkali ho taky, nedbajíce na jeho vzteklé syčení. Trvalo nejmíň půl hodiny, než to zvládli.

Prcka tahle činnost zaujala a šel se dívat. Kajman s Pamelou taky, prohlédli už všechno ostatní a tolik zajímavého tu nebylo.

U nádraží bylo taky parkoviště, zhruba dvacet vozidel. Asi polovina auta, na nichž se dal rozeznat původní výrobce, někdy dokonce i model. Jiná byla upravena místními odborníky; to vypadá tak, že vadné součástky se tak dlouho nahrazují čímkoliv jiným, až přestane být podobné samo sobě. Řidičům víc záleží na pestrém pomalování, vyobrazení ochranných božstev, barevných žárovičkách a nejrůznějších ozdobných doplňcích.

A jedno auto byl trex, neurčitě tmavý stroj aerodynamického tvaru, nikde žádná ozdoba, natož značka výrobce. I okna zvenčí neprůhledná.

„Tyrannosaurus Rex,“ řekl obdivně Prcek, „Takovej bych chtěl...“

„Na to nemáš.“ upozornila Gaia.

„Takovej se nesežene za prachy.“ vzdychl Prcek, „Ten musíš získat...“

Pamela měla pocit, že trex nějak souvisí s tím přízračným vlakem. Odněkud přijel a někam zase odjede. Komu asi tak může patřit?

Byli blízko vody, tak se šli ještě jednou vykoupat. Pamela se cítila výtečně; poznávala, jak příjemné je chodit nahá. Sukýnka jí nevadila, ničemu nepřekážela. A stejně, většina mladých nenosila nic. Konečně lokomotiva vychladla, připojili ji a cestující se vraceli zpátky do vagónů. Většinou se zásobami dobrot; Pamela měla dost, tak si sedla na svoje místo a z dlouhé chvíle koukala z okna.

Tak se stalo, že to uviděla. Na parkoviště se přihnal fantastický stroj, ještě podivnější než trex. Vzadu měl veliká kola, předek za jízdy zvednutý, s vysunutými křidélky. Celý byl matně stříbřitý, v přední části kabina pro cestující, vzadu asi nákladní prostor. Přiřítil se šílenou rychlostí, zarazil na místě, dopadl na malé přední kolo a zasunul křídla. Kabina se otevřela a vystoupila řidička: kříženec člověka a lva, očividně žena, tedy lvice. Tmavohnědá pleť porostlá zlatou srstí, na hlavě a několika dalších místech vyholené ozdobné pruhy, jiné pruhy nabarvené na červeno. V uších se leskly zlaté náušnice, na štíhlých rukou a nohou těžké náramky. Na spodní části obličeje a okolo boků se vlnilo cosi jako namodralá mlha. Křížem přes hrudník kovový pás, na němž visely nějaké zbraně, vysoce ozdobné. Koketní oháňka, kterou při chůzi pošvihávala.

Rozhlédla se kolem, zavětřila, prskla a zamířila přímo ke stánku s občerstvením. Něco řekla prodavači a vůbec ho neudivila, naopak jí ochotně naložil na tácek kupu jídla.

Potom vlak zapískal a dal se do pohybu.

„Pane Bože,“ řekla Pamela, „Co bylo zas tohle?“

„Raptor,“ řekla Kay, „A ta holka patří k rase, které se říká hani.“

„Tys už někdy něco takovýho viděla?“

„Ne. Jen jsem o nich slyšela vyprávět.“

„Co tady chce?“

„Podle mýho se stavila na svačinu.“

Pamela se nadechla a vydechla. Promluvila tak důrazně, aby Kay poznala, že jí na tom záleží: „Co je tohle za místo? Jezdí tudy vlaky, který nemůžou existovat. Auta, co pocházejí z jinýho světa. A bytosti, jaký neviděl nikdo z lidí! Jak je to možný?“ A než Kay mohla začít mluvit, dodala: „Jen neříkej, že to nevíš.“

„Doopravdy nevím. Nikdy jsem tady nebyla. Vím, co bylo dřív. Tohle nebylo.“

Pamela neřekla nic. Čekala na pokračování.

„Když byl svět ještě v pořádku, existovaly Brány. Bránou se dalo projít do prostoru vyššího řádu, a vystoupit zpět do našeho na koordinátech, které sis zadala. Kdekoliv na Zemi nebo světě podobné úrovně. Nedalo se vystoupit ve světě vyšší úrovně, pokud ti to nepovolili Ochránci. Ochránce bylo možné prosit, ne donutit. Tedy, pokud jsi nebyla mocná WZ.“

Pamela řekla: „No jo.“

„Bránami k nám přicházelo leccos. Většinou to bylo přátelské. Tedy k nám. Existovali nepřátelští... démoni, ale obvykle si nic netroufli. Proti jednotlivci ano, ne proti státu. To se těžko vysvětluje.“

„Ale já to chápu.“

„Když to vypadalo, že prohrajeme válku, Brány se zavřely. Z druhé strany. My jsme to nemohli ovládat. Ti co mohli, zemřeli. Potom zřejmě utekl nějaký čas; oni Brány zas otevřeli a opatrně zkoušejí, co to udělá. Posílají sem na zkoušku tu vlak, tu auto. Ty koleje jim asi vyhovují, naše stanice je na nějaké trase. Že se u nás dobře vaří, to ví každý. A Wassongové...“ Kay se zamyslela, „Wassongové jsou panská rasa. Černá šlechta. Nikdo neví, co se jim honí v hlavách. Ale není dobře je dráždit.“

„Chceš říct, že jsme nějaká bezvýznamná zastávka na trase?“

„Divila by ses, co všechno jsme.“

„Tak ještě chvilku vysvětluj. Co ten, jak měl licenci na prodej veleještěrů? Byl to vtip, nebo na tom něco je?“

„Mezi světy existuje obchod. Menší část s různými předměty. Cokoliv se dá vyrobit v syntezátorech, pokud znáš strukturu. Cenné jsou živé bytosti. Tak vesmírem bloudí kšeftaři a nakupují zvířata, rostliny... někteří taky lidi. To není úplně legální; Gilda zakazuje obchodovat s myslícími bytostmi. Když je chytí a poznají to... je průšvih. Nejhorší jsou Vepřelci. Vypadají jako prasata – Sus Sapiens. V každém případě se jim vyhni.“

„Počkej. Neříkej, že se to týká i mě!“

„Snad ne; ale pro jistotu si to pamatuj. Slušní klonovači požádají o malý vzorek. Trochu krve, pár buněk z těla. Mají techniku, tou si v laboratoři dopěstují zbrusu novou Pamelu. Pokud chtějí.“

„Proč by měli chtít?“

„Třeba se jim budeš líbit. Nikdy nevíš.“

„Nebo mě rozpitvají zaživa?“

„To by si tady na jihu netroufli. Snad.“

„Nevěděla jsem, že tady není bezpečno!“

„Probuď se. Nikde na světě není bezpečno. To jenom tebe zatím všichni od všeho chránili. Možná budeš mít štěstí a nic zlýho tě nepotká.“

„Tebe potkalo?“

„Byla válka. Nevím, co by se mnou bylo, kdybysme vyhráli. Takhle jsem jen toulavá kočka. Bojovník bez pána.“

Pamela potřásla hlavou. „Tak znova. Do našeho klidnýho učesanýho světa si jen tak přijíždějí vlaky a auta z jiných světů, cizí příšery tu dělají co chtějí a my s tím nemůžeme nic dělat. Jsme nějakej zaplivanej všivej kout vesmíru, na kterým někomu záleží, jen když potřebuje naklonovat něco živýho na kšeft. Tak je to správně?“

„Zhruba.“

„To jste jen tak strpěli?“

„S tím se bohužel nedá nic dělat. Teda, aspoň já.“

„Jak to, že mají podobnou techniku jako my? Vlaky, auta...“

„Za našich dnů nám občas darovali nějakou vyřazenou techniku. Naši výrobci se nejspíš přizpůsobili.“

Pamela stěží přemáhala vztek. Náhle jí něco blesklo hlavou: „Krabi?“

„Asi jo.“

„Chceš říct, že jejich největší starost je posílat nám hračky? Blbý holicí strojky na baterky?“

„A co? Korálky a zrcátka už vyšly z módy.“

Jenže Kay měla pravdu. Stačilo jen se rozhlédnout kolem; mladí se chlubili, co si kdo koupil, Krabů bylo ve vagóně možná dvacet. Jelikož jich bylo tolik, některé se už alespoň podobaly. Bohužel nebylo možné je vyzkoušet, na nikom už nebylo co stříhat. Mladí pokukovali po Pamele, která měla wingy, ale netroufli si. Oholit kamarádce hlavu je oblíbená součást něžné milostné hry, ale ustřihnout wingy obřad, k němuž je nutno přistupovat opatrně a výhradně na přání. To je jako byste chtěli stříhat válečníkovi bojový cop. Většina mladých nedá na staré pověry, ale naštvat Ochránce není radno.

Kraby si koupily převážně holky. Je povinností dámy pečovat o vlasy svému klukovi, případně kamarádkám. Jiným klukům pouze v případě, že je jejich spolumanželka, což by sice mnohé rády, ale radši to neřekly veřejně. Kluci si kupovali zbraně, tedy nože. Zákon výslovně zakazuje nosit meč, jmenovitě sword. Nezakazuje nosit nůž, tedy knife, a neříká nic o délce. To znamená, že povoluje různé zahnuté a vlnité čepele, třeba i takové, co se dají nenápadně schovat pod oděv. Wassongští zbrojíři to vědí, takže nabízejí mnoho různých druhů, ať si zákazník vybere.

Jistá pochybnost se týká elfských mečů typu macil, ecet či lango. Mohly by se zařadit pod označení sicil, což je běžný nůž. Když ale policajt při kontrole objeví zbraň s namodralou čepelí popsanou elfskými runami, zbystří pozornost a snaží se takovou věc zabavit. Důvod? Nejistý. Někteří říkají, že je vláda vykupuje, aby prozkoumala jejich strukturu a pokusila se vyrobit ocel stejně ušlechtilou, jiní tvrdí, že si je nechají pro své soukromé sbírky. Taky je možno je výhodně prodat turistům, ale těm lze vnutit podstatně horší šmejdy.

Otázky k věci: existují elfové? A když, existují černí elfové? Nevěřte ničemu, uši do špičky má u Wassongů leckdo, ať už od přírody, nebo vlivem zkrášlovacích úprav. O těch ještě bude řeč. Mladí Wassongové vypadají různě, vlivem křížení s každým, kdo nestihne včas utéci. Elfské zbraně vyrábějí ochotně a rádi, jelikož je o ně zájem. A vymyslet ke každé přiměřenou legendu je pro ně hračka. Když budete chtít, klidně to odpřisáhnou.

Někdo tvrdil, že mezi stánky narazil na trpaslíky, Khazdy. Vypadali klasicky: výška do pěti stop, dlouhý rezavý plnovous, částečně skrývající jejich neuvěřitelnou ošklivost. Trochu rušila hodně tmavá až černá pleť, ale jak známo, trpasličí velikostí vynikají i Křováci na Kalahari. Obvykle sice nepoužívají dvoubřité sekery a nevyrábějí rozmanité vystřelovací systémy, nástrahy a pasti, ale... kdo ví! Ty pasti? Jsou dva druhy, hlasité a tiché. Tak třeba, pokusíte se otevřít cizí trezor, v němž je něco, co potřebujete víc než majitel. V případě A vám nečekaně vybuchne do ksichtu. V případě B odněkud vyletí šipka a zasekne se vám do čela. Takové hezké věci vyrábějí právě Khazdové. Ovšem zájem o ně mají především podnikatelé, což mladí zatím nebyli. Naproti řada kluků jsou kutilové, a Khazdové vyrábějí nejlepší nástroje na světě. Teď si navzájem předváděli úlovky a obdivovali.

Další zábavná hračka byly fotoaparáty. Nebyly na film, měly v sobě jakýsi zásobník na nekonečné množství snímků. Záběry se dají prohlížet a když je chceš vytisknout, připojí se na tiskárnu, navolíš velikost a tiskárna vyrobí perfektní obrázek. Stačí jedna pro větší množství fotoaparátů, ale musíš do ní strkat papír.

„Aspoň že tak.“ vzdychla Pamela.

Další suvenýry byly ozdoby všeho druhu. Většinou se do těla zapichovaly; skvělá možnost kamarádku trýznit, aniž by protestovala. Náušnice a kroužky do nosu, obočí, rtů a bradavek se dají též vyměňovat; zvlášť parádivé holky se můžou vyzdobit šperky všech kamarádek, nechat se v tom vyfotit a zas je vrátit. A snímek poslat domů, aby věděli, jak se jí daří.

Nebo ho poslat kamarádovi, pokud má takový foťák a znáš jeho koordináty.

„Posílat snímky z jednoho aparátu do druhého?“

„No... ano,“ řekla Kay, „Já myslím, že by to šlo...“

Na další naléhání z ní vypadlo slovo computer, počítač. Počítače Pamela znala z doslechu: velké skříně, stály v řadě ve výpočetním středisku, točily se v nich různé kotouče, ozývalo se cvakání a nadávky obsluhy, když se něco nedařilo. Což bylo skoro pořád. Fungovaly na děrné štítky a pásky, vyžadovaly konstantní teplotu a bezprašné prostředí, a něco na nich vypočítat trvalo zhruba třikrát tolik co na obyčejné kalkulačce. Přesto se pár lidí domnívalo, že se časem zdokonalí.

„My jsme měli menší a šikovnější. Mohli jsme se napojit do sítě, na databanku, ani nevím kam všude. Stačil terminál...“ pak začala Kay mluvit tak nesmyslně, že Pamela ztratila souvislost.

„Myslíš, že tamti je mají?“

„Určitě. Ten vlak určitě něco řídilo. Akorát my do toho nesmíme.“

„Chápu hlavně tohle: Kdyby chtěli, převálcujou nás jako trávu.“

„Převálcovat... zničit něco není těžké. Těžké je to udržet při životě.“

Pamela polkla dvakrát naprázdno. Usoudila, že by měla už radši mlčet.

Chyběla Kitty, zůstala s těmi kamarády a oznámila, že přijede o něco málo později. Čímž vznikla naděje, že se ke slovu dostane ještě někdo jiný než ona. Byli tu Prcek a Gaia, ale tvářili se tajemně jako hrad v Karpatech a šmejdili po vlaku zpředu dozadu a zase zpátky, zřejmě něco šili.

Majitelé fotoaparátů začali zkoušet, co všechno se s nimi dá zachytit. Už vyfotili krajinu, pár pasoucích se antilop (teleobjektivem), květy na křoviskách kolem (v detailu). To bylo tak všecko, co viděli mimo vlak. Zbývali přítomní kamarádi; většina se rozhodla pro portrétní snímky v nejkrásnější podobě, vyzdobení šperky, zbraněmi a vůbec vším. Prohlíželi a zkoušeli si ulovené ozdoby a vyměňovali informace, kde se dalo co ještě sehnat.

Několik stihlo nějaké menší tetování. Plánovali větší a rozsáhlejší, ale na to zatím nebyl čas. Například Kitty chtěla mít přes celá záda barevného tančícího jeřába; to byl jeden z důvodů, proč zůstala. Africký jeřáb je pro Wassongy symbolem sexu a Tanec Jeřába oblíbený tanec dívek, při němž každá nakonec někoho svede, zvlášť když se podaří zapojit přítomné turisty. Ve dne se cizincům předvádí mírnější verze.

Kromě tetování mají Wassongové rádi malování v obličeji. Císařské zákony striktně zakazovaly tetovat tváře; většina to dodržovala. Wassongští morani mívali na tvářích dokonce ozdobné jizvy, zvlášť když se jim podařilo zabít nepřítele. Ti dnešní snad už nikoho nezabíjejí, ale všelijaké kresby nosí pořád. A ochotně pomalovávají cizince. Jelikož to jde rychle, mělo kresby na tváři i jinde po těle poměrně dost lidí. Byli ujištěni, že to vydrží tak měsíc, déle určitě ne.

Někteří narazili na zastrčený stánek, ve kterém podřimovala stará tlustá černoška. Neuměla žádnou normální řeč a nejspíš ani neznala peníze, avšak za nějakou minci nechala zájemce vykoupat v rezavém barelu s jakousi kalnou tekutinou, která se posléze projevila jako tmavá barva. Ti, co se po cestě oholili a měli strach, že je slunce spálí, toho rádi využili. Další zkusili přimět ke koupeli v té špíně kamarády (kamarádky!) a taky si trochu dělali z té stařeny legraci, byla fakt příšerná. Účele bylo dosaženo, kůže ztmavla do červenohněda a vypadala pěkně.

Jenže teď zpozorovali, že jim na těle vystupují podivné pruhy a skvrny. Ne že by to něčemu vadilo; postupem času však zjistili, že kresba kopíruje vzhled kočkovité šelmy, tygra a leoparda. Totiž: u kluků víc tygra, u holek víc leoparda. A ještě: pokud byl někdo černý či hodně tmavý, potom skvrny a pruhy byly světlejší, takže vypadaly jako šelma v negativu.

„Dokážeš to vysvětlit?“ zeptala se Pamela Kay.

„No... normální barva. A co?“

„Ale každý z těch lidí má trochu jinou kresbu!“

„Když má jiné tělo...?“

„A vůbec to nepřekrývá kresby, které měli po těle předtím!“

„To je snad dobře, ne?“

„Jak dlouho to asi vydrží?“

„Těžko říct.“

Mladí pochopili situaci a zamlouvala se jim. Už vypadali docela jako šelmy; třeba břicho měli světlejší a bylo na něm méně pruhů než na zádech. Je to normální? Když se někdo celý vykoupe v jedné barvě, měla by se na těle rozvrstvit rovnoměrně, ne?

„To je snad nějaká magie nebo co!“ napadlo konečně Pamelu.

„No, asi jo.“ odpověděla Kay.

„To vypadá, jako kdyby si z nás dělali srandu!“

„Většina magie byla pro zábavu.“ řekla Kay téměř lhostejně.

„Dobrej vtip by byl, kdyby nám to zůstalo na furt!“ řekla Ponny, která si to taky nemohla nechat ujít.

Kay chvilku neříkala nic. Konečně se vyjádřila:

„Kdyby to byla schopná WZ, naučila by tě to ovládat. Barvoměna je první, co se holky učily. Tak v pěti, šesti letech. Proměnit barvu kůže, vlasů... iluzorní vzhled. Potom změnit vzhled druhému, to bylo těžší. Dokud nezačaly balit kluky, moc to neprožívaly, ale potom...“

„Chceš říct, že ta baba byla čarodějka?“

„Nechci. Možná jí jen trochu barvy zbylo...“

Čím mladší děti, tím míň vážně situaci braly. Tak jsou pruhované, a co? Že jednou přijdou mezi lidi, kterým to bude vadit?

„Do té doby to buď pustí, nebo se naučíš to překrýt.“

„Nebo se už nikdy nevrátíš.“ dodala Ponny.

Pamela vzdychla. Nechala ostatní dělat co chtějí a vlastní myšlenky volně proudit. Něco jí vrtalo kdesi vzadu v hlavě a nemohla přijít na to, co. Tak bezmyšlenkovitě sledovala jejich žvanění...

„Co znamená Hraniční Kameny?“

„To přece víš. Na hranicích jsou patníky...“

„Co to znamená v magii?“

Kay chvíli otálela, než řekla: „Hraniční kámen je věc vyzařující energii, kterou položíš na území nepřítele. Je to za á Výzva, kterou oznamuješ tomu, kdo území ovládá, že s ním chceš bojovat. Za bé tvarový zářič, kterým chceš nějakým způsobem ovlivnit osoby na jeho území.“

„Neutrální osoby?“

Kay neurčitě přikývla.

„Aby už nebyly neutrální?“

„Tak.“

„Jaká věc to má být?“

Kay neodpověděla. Pamela taky pokračovala dřív, než to stihla.

„Může to být ozdoba, třeba náušnice nebo piercing? Dokonce i kresba?“

„Ano.“

„Vibrace, které vytváří Krab?“

„No... šlo by to.“

„Aha. Tak uvažuj se mnou: Až doteď jsme patřili nepříteli. Tím, že na nás vložili svoje kameny, dali najevo, že už patříme jim?“

„Ano, i tak by se to dalo chápat.“

Pamela chvíli zhluboka dýchala. Sáhla po opasku se sukýnkou, který odložila při vstupu do vlaku. „Třeba tohle?“

Kay přiblížila ruku k opasku a otestovala. „Jistě. Sáhni si...“

„Čím déle ho budu nosit, tím víc mě bude ovlivňovat?“

„Ovšem.“

„Vy jste geniální!“

Na to Kay neřekla nic. Až po chvíli:

„Hraniční kameny mají ještě jeden význam. Templáři tak dávali na vědomost Ďáblovi, že tady už mu to nepatří.“

„Eee?“

„Podle jejich mínění patří hmotný svět Ďáblovi. Nejvyšší povinností je s ním bojovat, brát mu území, věci i lidi. Položit svoje kameny na jeho majetek. Nebo na jeho lidi.“ Kay zmlkla. Chvíli váhala, než řekla: „Ti nejlepší pokládali svá znamení i na jeho bohy.“

Pamela řekla: „Obávám se, že to nechápu.“

„Například Denis Baarfelt rád hrál o vysoké ceny. Nezajímaly ho obyčejné věci, jako majetek a moc. Zato když narazil na někoho extra mocného, začal ho provokovat, dokud se nestřetli.“

„Bojoval se samotným Ďáblem?“

Kay se zahleděla do prázdné stepi. Nějakou dobu uvažovala.

„Ďábel posílal svoje služebníky. Lidi, samozřejmě. V kvalitě nevědomosti, vědomě by mu málokdo sloužil. Soustavně nám otravovali život.“

Pamela čekala, k čemu dojde. Chvilku to ovšem trvalo.

„Možná kvůli tomu byla ta válka.“

Chvilku trvalo, než jí to došlo. „Ty myslíš, že nás sem poslal ďábel?“

„Denis to tak viděl.“

„A teď to vidí jak?“

„Myslím pořád stejně. Jedeme do války.“

„Neblázni! S tímhle?“ ohlédla se Pamela na mládež ve vagóně. Zrovna mezi nimi nastala nějaká hádka a hrozila přerůst v potyčku.

„Bylo by to možné, pokud tamta holka patřila do čeledi Sachmet.“

„Co je Sachmet?“

„Egyptská bohyně války. Žena se lví hlavou. Denis s ní chvíli chodil; asi si ji ochočil. Pomohl jí udělat pořádek v jejím světě. Jestli je to ten, odkud pocházejí hani, nevím. Denis dělal hodně věcí.“

„Myslíš, že se chystá na válku?“

„Zřejmě svolává armádu. My budeme její součást.“

Pamela se zamračila. Neměla ráda vojáky, ba ani policajty. Vůbec žádné uniformy, snad leda pošťáky a tramvajáky. Myšlenka na službu v armádě se jí nelíbila. Spíš naháněla hrůzu.

A další letmý nápad: kdykoliv pomyslela na něco, co by rozhodně nechtěla, aby se stalo, v krátké době k tomu došlo. Někdo si s ní hraje?

Hádka mezi mládeží vyvrcholila; ještě chvilku a dojde ke střetnutí. Jedné holce došly argumenty, ukázala na Pamelu a něco řekla. Vzápětí jich několik přirazilo a začali cosi vysvětlovat. Pamela však vůbec nic nechápala.

„Proč mi to vykládáte?“

„Měla bys to rozhodnout ty! Jako velitelka!“

„Já nejsem ničeho velitelka.“

„Jak to? Seš nejvýznamnější důstojník v Leopardí Gardě!“

Zvýšila hlas: „Já nejsem v Leopardí Gardě!“

Zarazily se, pohlédly jedna na druhou a uvažovaly, co tím myslí.

Pak se jedna zeptala: „Proč ne?“

„Proč ano?“

Na to zas nedokázaly odpovědět ony. Koukaly po sobě a šklebily se.

„Jde o tohle,“ ujala se slova nejvýřečnější holka, „Jestli je pro zvýšení odolnosti vůči bolesti vhodné dopřávat si pravidelně výprasky a mučení. Jak často a jakým způsobem je to nejúčinnější...?“

Pamela na ni nechápavě vyvalila oči. Nebyla tady sama, tak se ohlédla na ostatní, co oni na to. Kajman podřimoval. Pipi napjatě sledoval co se děje, aby to případně použil v nějaké reportáži. Kay se nepokrytě chechtala.

„Nesmysl! Jak jsi na to přišla?“

„Za císařství se holky z bojovnické kasty cvičily v odolnosti...“

Pamela mlčela a zírala.

Jedna odhadem čtrnáctka to už nevydržela: „Já si určitě nechám něco vypálit na zadek! Abych to cítila pokaždý, když si sednu...“

„Tak dost! Přestaňte se všemi takovými hloupostmi!“

Holky koukly po sobě, pokrčily rameny a začaly opět všechny naráz mluvit.

Pamela si uvědomila jednu zásadu všech pravých Arminů: když jsou nezvratně přesvědčeni o své pravdě, nedají se nikdy ničím ovlivnit, aby se svého názoru vzdali. V dějinách není případ, kdy by o své pravdě přesvědčeni nebyli, ať okolí říká cokoliv. Tyhle holky před chvílí složily přísahu v gardovém pluku císařovny Diany, mají právo nosit zbraň a leopardí kombinézu, eventuálně příslušné skvrny přímo na těle. Což se stalo. Tak budou cvičit a bojovat, jak se na císařovniny gardistky sluší.

Když přišly na to, že Pamela se k jejich dotazům nevyjádří, začaly se zas dohadovat mezi sebou a poodešly. Pamela vzdychla, sedla si zpátky na místo a vzpamatovávala se. Ostatní si jí nevšímali.

Ale stejně ji napadlo: Proboha, co se ještě hrozného může stát?

Do vagónu se nenápadně vkradl Prcek. Plížil se jako Indián a vypadal tak tajuplně, že se po něm všichni otáčeli. Přišel k nim a řekl vzrušeně:

„Máme tady fízla!“

„Co – kde?“

„Všim jsem si ho už u vody, jak jsme se koupali. Byl oblečenej, svlíkal se na břehu. Všim jsem si ho, páč má bouchačku. Šlápl jsem mu náhodou na hadry, cítil jsem ji...“

„Bouchačku může mít i náš člověk.“ namítl Kajman.

„Jenomže já ho znám, Kajmane, přísahám! Poznal jsem ho! Jak mě drapli, tak byl při tom, když mě bili a vyslýchali. Na mou duši na sto hříchů!“

Kajman se zamyšleně poškrábal na bradě. „Poznal tě?“

„Pochybuju!“ Prcek se rozzářil, „Jsem vostříhanej a pomalovanej! Nezdálo se mi, že by si mě moc prohlížel! Tehdá to bylo večer a fízláci si nepamatujou lidi tak jako my...“

„Kde je?“

„Sledovali jsme ho. Sedí v posledním vagóně. Je voháklej jako vandrák, skoro dokonale; tak akorát. Nic nápadnýho.“

„He.“ řekl Kajman a odplivl si oknem.

„Musíme ho dostat!“ sípal Prcek, „Nebo nás všecky práskne fízlákům. Určitě jde s náma na výzvědy, přisámbohu. Kajmane, musíš něco udělat.“

„Hm... to je těžký. Co když ses splet a je to nevinnej kamarád? Já ti věřím, Prcku, ale splíst ses moh!“

„Nesplet, fakt! Přísahám, ty syčáky jsem si zapamatoval na věčný časy, Kajmane. Je to von, na to dám hlavu. Prohlídneš si ho a uvidíš sám! Můžeš ho potom třeba vyslýchat!“

„To můžu.“ souhlasil Kajman.

„Tak jdem! Než nám uteče!“

„Nevíš kam?“ zeptala se Kay, „Kolem jen skály, na nejbližší stanici hodina cesty. Leda by seskočil z vlaku, jenže to neudělá, když chce na jih.“

Kajman se nejdřív napil. Potom nechal láhev se šerbetem kolovat. Konečně vstal, protáhl se a obřadně si nasadil opasek se zbraněmi. Kdekoliv jinde by vypadal nápadně, tady ve vlaku ani náhodou.

„Uděláme to takhle: já a Kay to půjdem obhlídnout. Když bude potřeba, zajistíme ho. Ty – jak se jmenuješ?“

„Dogo.“ Bylo na něm vidět, že hezkých pár rvaček má už za sebou.

„Budeš nás jistit zezadu, kdyby něco. Pipi, ty můžeš taky. S Ponny, dejme tomu. Kuře a Prcek se budou držet zpátky, kdyby vytáhl to svý železo.“

„Jasný, šerife.“ kývl Dogo.

Srovnali se po dvojicích a začali se protlačovat uličkou. Vyvolali tím vzrušení a někteří se těšili na potyčku; Prcek jim chtěl objasnit důvod, ale Kajman mu zavřel ústa pohlavkem.

Přejít z vagónu do vagónu bylo možné po železném můstku; v klidu celkem bezpečně, za jízdy se lávka různě otřásala a chtělo to odvahu. Z toho důvodu se po ní mladí pořád honili, přebíhali sem tam a někteří vylézali dokonce na střechu, aby se opalovali. Přes námitky těch, co obsadili plošiny, přelezli a nahlíželi otevřenými dveřmi.

„Kterej to je?“ ptal se Kajman.

„Tamten u okna.“ ukázal Prcek, „Gaia ho hlídá...“

Kajman nahlédl a několik vteřin si ničemu prohlížel. Pak potřásl hlavou a spěšně se odvrátil.

„Měníme plán. Já zůstanu tady na plošině, kdyby se snažil utéct. Zvládneš ho, Dogo?“

„Buď klidnej, šerife.“

„Snad se toho hajzlíka nebojíš?“ zaječel Prcek na Kajmana, ale podíval se mu do očí a kvapně zavřel pusu.

„Jdem.“ řekl Dogo a šel. Kay za ním. Pamela zůstala v bezpečné vzdálenosti; držela Prcka, který měl cukání být co nejvíc vpředu. Dogo se tvářil co nejvíc přátelsky, když došel k trampům v tom oddělení.

„Ahoj,“ pozdravil, „Půjčili byste mně někdo sekerku?“

„Co votravuješ?“ řekl kdosi, „Na co zrovna teď potřebuješ sekeru?“

„Šerif chce vopravit lavici.“

„A to nemáte svou?“ divil se jiný tramp.

„Když my sme mysleli, že se vobejdem.“

„Takový somráky mám zrovna tak rád,“ řekl další a vstal, aby se podíval do usárny, položené nahoře v regále, „Kterej vůl...“

Jak vstal, dostal se Dogo až k oknu. Náhle on a Pipi uchopili fízla za obě ruce, zvedli mu je a přirazili ke stěně vagónu.

„Hele, co blbnete?“ otočil se tramp, co hledal sekerku.

Fízl kopl Doga do holeně. Pipiho smetl ranou pěstí, sáhl do náprsní kapsy vojenského kabátu a vytáhl černou, ošklivě vypadající pistoli.

V té chvíli Kay zavřeštěla jako kočka, skočila kolmo do vzduchu, odrazila se od stěny a proskočila mezi ostatními. Dopadla na fízla a sekla ho drápy do ruky; zaskučel a pustil zbraň. Vycenila na něj zuby a zaprskala.

„Páni, ty seš rychlá!“ vyjekl Prcek.

„Co... co si to dovolujete?“ bránil se fízl.

„Nic, nic, kamaráde, jen se nerozčiluj,“ řekl Dogo, „Kamarádi, kdo zná tohohle chlápka a může nám o něm něco říct?“

Trampové koukali jeden na druhého. Pak řekl ten, co pořád ještě držel sekerku: „Přidal se na nádraží, my ho neznáme. Proč, kvůli tý stříkačce?“

„Aha! Kterej ty seš?“ štěkl Dogo.

„Fred – a proč?“

Dogo se ohlédl na Kay. Pustila zajatce, ale vrčela, cenila zuby a oči jí svítily zeleně. „A přezdívka?“

„To je moje přezdívka.“

„Tak jméno!“

„Nejsem povinnej se ti zpovídat. Proč se ptáte? A vůbec, co je to za způsoby mě prohledávat?“

„To jméno! A rychle!“ vrčel Dogo.

„Hele, počkej,“ řekl další tramp, „Proč ho vyslýcháte? Co máte za důvod?“

To už Prcek nevydržel a protáhl se k nim. „Páč je to svinskej fízl!“ zavřeštěl na celý vagón.

„Je to pravda?“

„Nesmysl! Ten spratek si vymýšlí!“ mračil se Fred.

„Žádnej nesmysl! Byls u toho, když mě vyslýchali! A jak mě zřezali, že sem se nemoh tejden posadit! Dobře jsem tě viděl, ty srabe mizernej!“

„Já opravdu nevím, co ten kluk povídá!“ zkusil se Fred ovládnout a působit lepším dojmem, „Jestli věříte takovýmu usmrkanci víc než mně...“

„Promiň, kamaráde,“ řekl Dogo mrazivě, „Ale Prcek je kamarád jako každej druhej, malej nebo velikej. Jeho známe, tebe ne. Tak by nás zajímalo, na co nosíš tu bouchačku.“

„Každej z vás má nějakou zbraň! Kdo neměl, koupil si ji u Napajedla! Tak co se divíte, že chci bejt zajištěnej? Bouchačka se vždycky hodí!“

„Bouchačky nosej jen fízláci a Ariori. S těma kamarádíme zrovna tak málo jako s fízlákama. Buď seš fízl nebo Ariori. V každým případě svině.“

Zamračil se. „Tak podívejte, kamarádi, já k vám přišel jako ke kamarádům, ne jako nějakejm drábům! Máte pěkně paďourský zvyky, vyslýchat kamaráda, kterej za nic nemůže. Proč mám bouchačku, to je má věc, a co si o tom myslí tenhle kluk, je jeho věc. Napřed byste mně museli dokázat, že jsem někomu něco udělal!“

„Prohledejte ho!“ vyjekl Prcek, „Někde musí mít fízláckej vodznak! Vždycky ho nosej s sebou!“

Zajatec se pokusil opět něco provést; Kay mu zaprskala přímo do tváře, on se zalekl a nechal toho. „Ta holka je mutant!“ pronesl zděšeně.

„Všimli jsme si.“ řekl Dogo.

Prcek už prohmatával spodní část fízlova kabátu a záhy našel v podšívce cosi tvrdého. Jeden tramp mu ochotně půjčil nůž a Prcek vítězoslavně vypáral z podšívky policejní odznak, který nechal kolovat.

„Tak je to jasný,“ řekla jedna holka, „Co s ním provedem?“

Byla to přímo položená otázka. Bohužel natolik přímo, že nikdo neměl chuť dát na ni přímou odpověď.

„Patří před soud...“ řekl kdosi nejistě.

„Jaký soud?“ upřesnil Dogo.

Všem bylo jasné, že zatím se nacházejí na území severu. To znamená, že se ničeho nedopustil a žádný soud ho nepotrestá. Kdyby byli na jihu, předali by ho šerifovi. Jenže tady...

„Dovolíte, abych s ním promluvil?“ zeptal se Kajman.

Zajatec byl zatím obrácen zády a neviděl na něho; když se otočil, zablesklo mu něco v očích, ale byl to jen okamžik.

Všem ostatním spadl kámen ze srdce. Ochotně předali Kajmanovi jeho odznak i pistoli. Kajman přistoupil blíž. „O samotě.“ navrhl.

„Vyhovuje ti zadní plošina?“ otázal se někdo.

Zajatec se pokusil o nějaké protesty, ale nikdo ho neposlouchal.

„Jdeme!“ Kajman postrčil ničemu chodbičkou. Kolem bylo až zázračně volno; každý se odtahoval od fízla, jako by byl nakažen morem. Kajman kráčel za ním a stále držel v ruce tu ošklivou černou pistoli.

„Co s ním uděláš?“ špitl kdosi.

„Nestarej se.“

Vyšli na plošinu, taky plnou zvědavých trampů.

„Vypadněte všichni.“ řekl jim Kajman, „Pak vás zavolám.“

„Chceš s ním zůstat sám?“ zeptal se Dogo.

„To stačí.“

Dogo za sebou zavřel dveře a muži na plošině osaměli. Kajman se opřel o dveře a mlčky zíral do fízlových očí.

„Poznal jsem tě, Torrenci.“ řekl fízl.

„To mě mrzí, poručíku.“

„Díky bohu, žes tam byl, Torrenci. Už jsem myslel, že mi nikdo nepomůže. Jseš ještě pořád ten správnej chlap?“

„Jak jsi mě to naučil, poručíku.“

„Často jsem na tebe vzpomínal, Torrenci, když jsem o tobě něco zaslechl. Na starý časy za války. I na to, jak jsi mě zachránil v Bitvě stínů. Říkal jsem chlapům, že starý voják od Černejch baretů nám ještě může být užitečný; i když tvrdili, že jsi už úplně přešel na druhou stranu.“

„Tak o mně se ještě mluví? Myslel jsem, že už to přestalo.“

„Nesmysl, chlapče. Myslíš, že už nevzpomínáme? Myslíš, že nevíme, že máme mezi trampy svého člověka, který by nám mohl být k užitku? Máme dokonalé záznamy o tom, že existuje četař Michael Torrence, který má u trampů dobré oko a kterého bych mohl snadno převést do aktivní služby... Co tomu říkáš, Torrenci? Máš chuť jít do toho zase s námi?“

Kajman se levičkou podrbal na bradě. „Asi ses spletl, poručíku. Torrence už není. Teď jsem Kajman. Tramp Kajman.“

„Tím líp, Torrenci. Můžeš nám prokázat cenné služby!“

„Hm. A co když nechci?“

„Co nechceš? Chceš mi tvrdit, že jsi nás zradil?“

„Počkej, poručíku, nebuď tak splašený. Uteklo hodně času od té doby, co jsme se viděli naposledy. Změnili jsme se, ty i já. Já přestal být vojákem Černých baretů a přestal pracovat pro lidi, jako jsi ty. To bys mohl vědět. Víš o tom, že jsem odešel od vězeňské správy, že jsem si našel práci a přestal být všivým přistěhovalcem. To není žádná kamufláž, jak ty říkáš. To je můj život. Tentokrát vlastní život, bez černých baretů, bez samopalů i bez poručíků.“

„Zachránil jsi mi život, Torrenci. I na to jsi zapomněl?“

„Nezapomněl jsem na nic. Jenom jsem ti neřekl, jak to skutečně bylo tehdá v noci, v Bitvě stínů. Možná nepochopíš, co ti povím, ale Dědek není jediný, kdo viděl na vlastní oči živou císařovnu Dianu. Já taky. V tu noc.“

„Tu...“ udělal poručík posunek rukou.

„Císařovna nebyla to, co si myslíš. Byla to žena, která si zaslouží úctu i obdiv. Ty máš na ni možná jiný názor, ale já ji viděl. A slyšel o ní. Moc jsem toho slyšel.“

„Copak na ní bylo tak vzácnýho?“

„To nepochopíš, poručíku. Tys byl v bezvědomí, zasáhla tě nějaká kulka; sténal jsi a prosil, prosil mě, abych tě dostal do bezpečí. Zahodil jsem pušku a asi i baret, nevím; vzal jsem tě do náruče a nesl pryč z toho pekla. Nesl jsem tě, i když jsi byl těžký a nehýbal ses, nevěděl jsem, jestli jsi naživu nebo ne. Kolem padali kamarádi a ti druzí je zabíjeli; bez slitování a bez rozmýšlení. A pak se objevila ta holka.“

Kajman zhluboka vzdychl. „Napřed jsem viděl toho koně. To zvíře, na kterým seděla. Už to stačilo, abych ztuhnul hrůzou. Až pak mi došlo, že to je to~kej~chun, rohatý kůň z pohádek Siouxů. Ta holka měla tvář šelmy a vlasy jako zářící oblak, její zbraň byl světelný meč. Každou ranou zabila jednoho vojáka. Ji nedokázal zabít nikdo. Viděl jsem, jak se ke mně blíží, a čekal jsem, kdy zabije mě. Ale zarazila se a koukala, co dělám.

A pak se objevila císařovna. Na bílém koni, ve zlaté přílbě, ozdobené čtyřmi prameny vlasů. Tehdy jsem netušil, kdo je, až později jsem ji poznal na portrétech. V ruce měla japonský meč, taky pěkně smrtonosný. Na něco se zeptala a ta holka odpověděla, v nějaké cizí řeči. Čekal jsem smrt, ale ony se rozesmály a Diana mi ukázala, abych šel. Propustila mě v milosti.“

„Náhoda!“ řekl poručík tvrdě.

„Taky jsem si myslel. Pak jsem to pochopil: neměl jsem zbraň a nesl jsem raněného, tebe. Oni bezbranné nezabíjejí. Jenže tys nám v Indiopolisu nařídil pobít raněné na postelích, když jsme dobyli nemocnici. I ženy a děti.“

„A ty ses rozhodl stát pacifistou, nebo co?“

„Tehdy ještě ne. To později. Když se mi vraceli ve snech. Každou noc jsem viděl ty jejich oči; jsou vyčítavé a říkají mi: Císařovna ti dala milost, ale vy jste nás zabili. Proč vlastně žiješ, Michaele Torrenci? Tehdy mě začalo mrzet, že jsem tě kdy poznal, poručíku.“

„Slabé nervy, chlapče. To znám. Moc dobře to znám.“

„Asi ne. Já se svou minulostí skončil. K té minulosti patříš i ty, poručíku. Se všemi svými vojáckými žvásty a nabídkou, abych to šel zase dělat. Tebe nic nezměnilo, pořád jsi ten starý lampasák, kterýmu je jedno, koho zabije a proč. Jenom uniformu jsi změnil. Ale já už s tebou nepůjdu. Nikdy a nikam. Moji přátelé jsou teď jinde.“

„A co budeš dělat? Zastřelíš mě?“

„Ano, poručíku. To je jediné, co jsi mě naučil. Je to moje práce a umím ji dělat velice dobře.“

„Neblázni, Torrenci. Zařídím ti důstojnickou hodnost! Dám ti všecko, co budeš chtít, zajistím ti kariéru...“

„Jediné, co potřebuji, je svoboda.“

„Tak trochu uvažuj! Když...“ V té chvíli se poručík hnul kupředu. Kajman měl rychlé reakce a věděl, co umí. Lehce a mimovolně stiskl spoušť – na poručíkově košili vykvetl červený květ a ničema se zarazil uprostřed pohybu.

„Ty svině...“ zachroptěl.

„Už nikdy nikomu neublížíš, poručíku.“ řekl Kajman.

Fízl se zvolna svezl na kolena; ještě žil, ale jeho oči už byly kalné. Chtěl něco říct, ale nemohl; ústa měl plná vlastní krve. Vlak právě projížděl okolo hluboké rokle; Kajman vyčkal, až budou na příhodném místě, a vypálil znova. Náraz kulky muže srazil s plošiny na násep; tam se ale mrtvola neudržela, řítila se se svahu do hlubiny, strhávaje s sebou kamínky a písek. Kajman vyhlédl, aby sledoval, jak padá. Pak ofoukl kouř z hlavně, zatočil pistolí na ukazováku a zasunul ji za opasek kalhot.

Když otevřel dveře, všichni mu ustupovali z cesty. Snad jedině Kay zůstala klidná; Pamela měla v očích slzy, Prcek byl nezvykle tichý. Kajman beze slova prošel mezi nimi, přešel do jejich vagónu a sedl si na svoje místo. Ostatní se šourali za ním, zděšení, vyjevení. Kay přišla poslední; taky si sedli na místa a zírali tupě do prázdna.

„Kuře,“ řekla Kay, „Vem kytaru a zahraj!“

Pamela vyjeveně zvedla obličej – a neudělala nic.

„Zahrej, povídám ti!“ opakovala Kay a když ani teď nereagovala, vzala si kytaru sama. „No dobře. Tak já.“

Hrála jednu veselou, rytmickou píseň, zpívala k tomu a tvářila se vesele; pár hlasů se přidalo, ale ti, co byli při tom, seděli dál tupě a vyjeveně. Pak začala Na hradě Okoři světla už nehoří, rozkošně komolíc česká slova; to rozesmálo Pipiho, který jí začal pomáhat, a k jejich dvojhlasu se přidalo ještě pár lidí, kteří textu rozuměli.

Pak zpívali i jiní; přesto nálada zůstala stísněná po celou dobu, dokud se vlak proplétal rozeklanými skalami, tyčícími se nad tratí jako prsty obra, chystajícího se sevřít to uboze pyšné lidské dílo a rozdrtit na prach. Kajman se tvářil, jako by vše bylo v naprostém pořádku. Kay se snažila být veselá a povzbudit veselí i u ostatních. Ale Pamela byla pořád ještě bledá a vyjevená a Prcek kupodivu celou dobu zarytě mlčel a okukoval Kajmana jako vzácné zvíře.

Pamela se pokoušela uvažovat. Šlo to těžko. Až do této chvíle měla pocit, že se zamilovala. Styděla se, to se jí nestávalo. Kajman je muž, na jakého celý život čekala. Právě se chystala odevzdat mu svůj klenot cennější než zlato (a uvažovala, jak mu to taktně navrhnout). Jenže on teď zabil jiného muže; jistě, nejspíš to byl ničema a zasloužil to. Ale proč to musel udělat zrovna Kajman?

Na druhé straně: chránil smečku. Hrdinové často zabíjejí padouchy, v této zemi častěji než jindy. Všichni jsou mu vděční a obdivují ho. Sluší se, aby za to získal nejsladší odměnu. Na konci se vždy zapomene na počet pobitých padouchů, hrdina obejme svou vyvolenou, věrný kůň dojatě řehtá a v dáli zapadá slunce. Pamela nesnášela sentimentální happyendy. Zpívala o lásce, ale v soukromí se jí vyhýbala jako moru.

Její nálada poklesla na bod mrazu. Například Prcek a Gaia se pořád všem na očích muckali a netajili se plány, co hodlají dělat v noci. Ostatní jim nepokrytě fandili. Jak by reagovali na její pochybnosti a váhání? Pochopili by vůbec, co jí táhne hlavou? Je tady někdo, komu to může říct?

Mlčela a zírala oknem ven. Projížděli náhorní plošinou plnou rozeklaných skal, místy porostlých borovicemi a všelijakým roštím. Tenhle úsek trati musel být hodně obtížný, byly tu nějaké tunely a mosty přes údolí, ale dost málo vody a zelených pastvin. Možná v období dešťů to vypadá jinak, teď byl kraj vyschlý a pustý, téměř bez života.

Potom vyjeli ze skal; blížil se soumrak a na step lehaly tmavé stíny. Už nebylo tak příšerné vedro, i když ani teď se nedalo říct, že je zima. Vpředu na lokomotivě rozsvítili světla a ve vagónech byla najednou tma, větší než venku. Tma taková, že se chtělo přitisknout druh ke druhovi, aby bylo možno cítit kamarádovo teplo a jeho přítomnost. Svět se změnil v hlubokou tmavou mísu, nad kterou se jako poklička klenulo šedomodré nebe, a po jejímž dně uháněl vlak od počátku ke konci, přičemž ani konec, ani začátek nebylo vidět. Nebyla to příjemná chvíle a mnohým přebíhal po zádech mráz.

Potom se step změnila v poušť, z níž tu a tam vyčnívaly omšelé balvany. Trampové je viděli, jen když se jich na okamžik dotklo světlo lokomotivy, a v tu chvíli jim připadaly jako zjevení z dávného pravěkého času, který už možná v tomto světě odplynul, přesto kdesi zůstal a je připraven objevit se před lidmi. Ke všemu se odkudsi z dálky ozývalo volání hyen či šakalů; příšerný naříkavý zpěv, který dával tušit věci nedobré.

Potom se kdesi daleko vpředu objevilo blikavé světýlko, dosti vysoko na to, aby bylo jen tak v krajině. Protože mezitím vyšly i hvězdy, spatřili, že je to tmavá homole skály, na níž se tyčí cosi zubatého a neforemného; zřejmě lidské obydlí, se vší pravděpodobností vojenská pevnost.

Kdosi ze zkušenějších řekl: „Budem zastavovat. Pro dnešek je toho dost.“

„To dneska nikam nedojedeme?“ ptala se opatrně Pamela.

„Dojedem sem,“ ukázal tramp téměř kolmo k zemi, „To by snad mohlo stačit.“

„A co tam je?“

„Nádraží u pevnosti Gwendolyne. Dřevěná kůlna, kam se půjde vyspat strojvůdce a topič. My se uložíme, jak se dá. Jsou dvě možnosti: ve vlaku nebo venku. Ve vlaku jsou tvrdý lavice a smrad. Venku měkkej píseček a čerstvej vzduch. Kromě toho ovšem taky písečný blechy, červený vši a podobnej sajrajt. Vyber si.“

Pamela se zatvářila krajně pohoršeně.

„Je to pravda o těch písečných blechách a tom ostatním?“

„Nesmysl,“ řekl někdo, „Nejsou to vůbec žádný blechy, je to docela jinej řád hmyzu. Zrovna tak červený vši nejsou žádný vši, je to druh cizopasných jemníků a poznají se podle červených zadečků. Lidem nemůžou ublížit, aspoň ne příliš. Trochu tě pokoušou, ale neroznášejí žádnou nemoc, pokud vím.“

Pamela potřásla hlavou. „Nezajímala jsem se, jaká zatracená žoužel to je. Dávám přednost tomu, aby nebyla vůbec.“

„To nemyslíš vážně!“ ohradil se onen tramp, „Čím by se pak živily kudlanky, lumíci a dravé kobylky?“

„Pro mě za mě můžou třeba chcípnout hlady.“

„To by se ovšem nelíbilo fenkům, kteří je loví. Víš, Kuře, svět je tak zařízen, že jedno požírá druhé a jedno bez druhého by nemohlo žít. Tomu se říká vyvážený ekosystém.“

„Nemám nic proti tomu; jenom nesouhlasím, abych první potravou toho hmyzu byla zrovna já! To snad nepopřeš!“

„To je potom těžký.“ řekl tramp, sundal svůj bágl a začal ho přebalovat.

Všichni se oblékali, dokonce i ti, co byli na svá těla hrdí. Pamela oděv taky ocenila; jen co slunce zapadlo, začínala být zima.

Kola vlaku začala příšerně skřípat; neklamná známka, že se pokouší brzdit. Působilo to stejně mile jako zpěv šakalů. Pamela vzdychla a připravila se na opuštěnou dřevěnou boudu v pusté krajině.

„Do pytle!“ řekl někdo.

Vlak se vynořil z úvalu a zabočil okolo skály, kde stála pevnost. Odtud až k obzoru se táhl oceán barevných světel různých velikostí a úrovně svítivosti. Pokud mohli něco rozeznat, nacházelo se tam město stanů, přístřešků, kůlen, vozidel různého typu a všeho možného. Některé srovnané do ulic, jiné pouze malebně rozhozené po krajině.

„Město tady nikdy předtím nebylo!“ řekl kluk, který se tu vyznal.

„Teď tady je.“ řekl Kajman.

Vlak dojížděl na nádraží. Prkenná bouda tu skutečně byla, ale vedle ní několik obytných buněk, opravárenské depo a nějaké další budovy, ukrývající se ve tmě. Vzadu za nimi stálo veliké letadlo Boeing bez křídel, blikající barevnými světly kolem vchodu, nejspíš restaurace. Další budovy byly ve výstavbě. Na jedné zářil světelný nápis FORT GWENDOLINE.

„Město na pokraji věčnosti.“ řekla Ponny.

Kdosi se zasmál. Pamela měla dojem, že to už někdy slyšela, asi se tak jmenoval nějaký film.

„Tak s tím spaním to bude asi jinak.“ řekl Pipi.

Vlak zastavil. Cestující vystupovali, protahovali se a rozhlíželi.

„Nezdá se, že by tady někdo spal...“

Ani to nikdo neměl v úmyslu; všichni se chtěli jít projít do města. Byla tu už na první pohled spousta barů, hospod, stánků s občerstvením a všeho možného. Pamela zauvažovala, zda taky narazí na nějaké exotické obyvatele, jaké nelze potkat nikde jinde. Těšila se...

Z nádražní budovy vylezl zamračený trpaslík. Byl typický: nízký, zavalitý, zachmuřený, s dlouhým rezavým copem a plnovousem až k pupku. Jen místo železné přílby měl umaštěnou železničářskou čapku a místo oboustranné válečné sekery kladivo na oťukávání kol. Když zjistil, kolik se kolem vlaku ještě hemží lidí, sprostě zaklel a poznamenal něco k tygrovi, který vyšel za ním a zvědavě očumoval. Na této straně hranic neměl co dělat jeden ani druhý, ale Pamela už žádnou hloupou otázku nepoložila.

Vlastně se jí do města moc nechtělo. Tušila něco nepříjemného, a hlavně nevěděla, co to bude. Jenže zaslechla hudbu; ne z jednoho místa, z několika a z každého jinou. Nebyly to melodie, jaké znala, takže zatoužila nějaké si poslechnout, případně zapamatovat a využít pro sebe.

„Jdeme do města,“ rozhodl Kajman. Odkašlal si, pak řekl: „Kuře, nechci tě zbytečně strašit. Ale pro jistotu se nezaplétej do žádných... problémů.“

Pamela vzhlédla. Od něj to zvlášť sedělo.

„Může se stát, že někteří tady... budou neobvyklí. Pro jistotu si dávej obzvlášť bacha. Nevíme, co chtějí...“

„Chceš říct, že je tady nebezpečno?“

„Neplatí tu zákony jihu. A na zákony severu se viditelně dlabe. Možná se tady soustředili ti, co na jih nesmějí. Slyšel jsem jistý řeči.“

„Jaký řeči?“

Kajmanovi se viditelně nechtělo odpovědět.

„Jaký řeči?“ opakoval někdo naléhavěji.

„Povídá se, že Mistr zakázal přístup každému, kdo není tak docela člověk. Teď nemyslím šelmy. Řekl bych: kdo nepochází z tohoto světa.“

„Ale...“ řekla Pamela a zavřela včas pusu.

„Město na pokraji věčnosti...“ opakoval někdo.

Jestliže Napajedlo o půl druhé bylo plné stánků se všelijakými předměty, tady jich bylo pětkrát tolik. U většiny Pamela netušila, k čemu jsou dobré. A ti prodavači! Do teď si neuměla představit bytost se čtyřma rukama; muž, který v jednom stánku točil pivo, šest končetin měl a nijak mu to nevadilo. Ještě stíhal vyprávět svým zákazníkům značně oplzlé vtipy.

„Co to je, proboha?“

„Myslím, že nějaký druh démona.“ řekla Kay.

„Démon? Myslíš jako z Pekla?“

„No – odněkud určitě je.“

„Počkej! Nás učili, že démoni jsou nebezpečné bytosti, služebníci Satana a zdroj veškerého zla! Ale tenhle...“

Nebylo vyloučeno, že je démon slyšel; ohlédl se na ně a usmál se. Špičáky měl delší než člověk, ale slušely mu.

„Zlo nemusí být ošklivé,“ řekl Kajman, „Vsadil bych se, že to co nalejvá, je něčím kontaminované, co by mu na jihu neprošlo.“

Démon mu věnoval ještě přátelštější úsměv.

„Nepomlouvej mě před dámami, šerife!“ natáhl k němu ruku s napěněnou sklenicí, „Tak jim dej ochutnat, aby se přesvědčily, že to není pravda!“

Kajman ji přijal. Ochutnal, usmál se a dal dokola; bylo to dobré pivo, tak patnáct stupňů. Zkusili to všichni a nikdo nic necítil.

„Finta je v tom, kolik se toho vypije,“ vysvětlil Kajman, „Když jich do sebe naleješ víc, začneš pěkně vyvádět...“

„Když si já dám svých osm, deset škopků, vyvádím taky!“ namítl Dogo.

Koukli na něj obdivně; rozhodně na to nevypadal, byl téměř hubený.

„Já funguju jenom jako průtokovej ohřívač piva!“ smál se, „Nejlepší jsou zahradní restaurace, tam se dá všude...“

Čtyřruký výčepní jim už nevěnoval pozornost, ale dobře o nich věděl. Měl kolem sebe dost štamgastů.

„Radši ti to řeknu rovnou, abys to pochopila,“ poučila Kay Pamelu, „Hodně věcí, co tady nabízejí k jídlu a pití, je kontaminovaných. Ne tak, aby ses po prvním soustu složila, spíš aby tě to povzbudilo. Ne všecko je špatné, ale vždycky je tam nějaký záměr.“

Pamela si dopřála potěšení nechápat.

„Když už jsi viděla démona, existují taky staří bohové. Nejsou zásadně špatní, jen někteří pomáhají někomu jinému. Může se stát, že tě chtějí přetáhnout na svou stranu. Prostě, radši jim nevěř.“

„Myslím, že už začínám chápat. Proto je nepouštějí na jih?“

„Mistr je Templář. S démony i polobohy má rozsáhlé zkušenosti. S některými se kdysi kamarádil, ale už mu to asi stačí, o další nestojí. Všeobecně jim zakázal přístup.“

„Jak zajistil, že ho poslechnou?“

„Má na své straně řadu andělů. Bytostí nesporně dobrých.“

„Andělé taky existují?“

„Určitě jich pár je i tady. Ale těžko se rozeznávají.“

Pamela potřásla hlavou. Rozhlédla se.

Andělé nepochybně nebyla parta, která k nim zrovna přicházela. Tři ženy, dva muži, štíhlí až vyhublí, s mohutně vyklenutými hrudníky; ženy do dvou metrů, muži o patnáct až dvacet centimetrů vyšší. Jediná dívka byla menší, ale to bylo asi dítě. Nordické typy s tmavě rudou pletí, téměř bílé vlasy; vzadu upravené neurčitě nakrátko, na čele výraznou kadeř, sepnutou kovovou sponou s velkým temně rudým drahokamem. Oděv měli místní, zbrojní opasky se sukýnkami, po každé straně dlouhý nůž, pochvy a rukojeti taky samou ozdobu. Oblíbený symbol byl zvláštní pták bez očí, vyskytoval se na sukýnkách, na jílcích nožů, na sponách opasku, vytetovaný na ramenou. Výrobci se zřejmě snažili vyhovět jejich vkusu.

Nejmladší dívka si všimla Pamely; vypískla a začala něco vysvětlovat.

Jedna žena přistoupila: „Ty zpěvačka. Pamela. Tak?“

„No – jsem!“ přiznala se.

Žena odněkud vytáhla zvláštní přístroj. „Vyfotit?“

Než mohla Pamela něco říct, holka se k ní přivinula. Byly skoro stejně velké. Cvak! V přístroji to blýsklo...

„Odkud jste vy?“ zmohla se Pamela na otázku.

Žena ukázala k obloze. „Carnayl. Čtvrtá planeta!“

„Z Marsu?“ vzdychla Pamela.

Žena přikývla. Holčička mlela něco neustále, ale neuměla místní jazyky.

„Linie Viking?“ zeptala se Kay. Žena kývla.

Pamela neříkala nic, jen přikyvovala.

Marťané poděkovali a odešli. Holka pořád povídala, dospělí ji okřikovali.

„Netušila jsem, že na Marsu někdo žije.“ řekla Pamela.

„Myslím, že je tam před pár sty lety přenesla Gilda.“ vysvětlila Kay.

„Aha. Tak to jo. Ještě mi vysvětli, jak to, že mě znají!“

„Asi tam někdo pašuje tvoje nahrávky.“

Pamela upadla do rozpaků. Nad nahrávkami a jejich distribucí bděl Autorský svaz, kterému byla povinna odvádět určitou část zisku za ochranu. Staral se o to Morče, jako o vše, co se týká peněz. Co užitečného dělal Svaz proti těm, co pořizovali nahrávky načerno a někam je pašovali? Absolutně nic, ani nebyl schopen. Že by věděli o Marsu, bylo mimo veškeré představy.

„Zkus něco nahrát ve staré Islandštině!“ navrhla Kay.

„???“

„To je řeč, kterou oni mluví. Aspoň mi tak připadala.“

Pamela váhala, jak reagovat. Konečně řekla: „Zařídíš to?“

„Zkusím někoho najít, kdo to zařídí...“

Pokračovali v cestě. Pamela uvažovala. Už viděla trpaslíka, tygra, čtyřrukého démona, či co to bylo. „Jsou tu taky elfové?“

Kajman se rozhlédl. Nikdo v dohledu nevypadal jako elf.

Oddychla si.

Než se stihla vzpamatovat, došli k dalšímu stánku s občerstvením.

Elfové, které znala z filmů, byli krásní a vznešení, štíhlí, dlouhovlasí, ve slušivých kostýmech, a zabývali se nějakou ušlechtilou činností. Ti, co zde obsluhovali, byli obyčejní ušatí chlápci (jedna ženská), kteří nalévali zas jiný druh piva (?). Taky měli spoustu všelijak tvarovaných flašek s barevnými etiketami, nápisy v nečitelných runách. Určitě nebyli vegetariáni, jeden smažil nějaké karbanátky. Z reproduktoru řvala mimořádně divoká muzika s nesrozumitelnými texty. Taky tam byl jeden člověk s apatickým výrazem, myl sklenice a tácky a ničeho si nevšímal.

„Otrok.“ vysvětlila Kay, „Chudák, nejspíš se pokusil někoho okrást.“

„Cože?“

„Otroky získávají tak, že chytají zločince. Nebo je kupují od lidí.“

„Proč kouká tak tupě?“

„Asi mu vymazali paměť.“

„Ale to je strašné!“

„Proč myslíš? Nemusí neustále myslet na svoje zločiny, za které se dostal do této situace...“

„Mně to připadá, že nemyslí vůbec! Dá se ještě považovat za člověka?“

„No... těžko.“

„To je nelidské!“

„Jistě. Ale oni nejsou lidé.“

Vzdychla. Tohle je město, kde neplatí žádné zákony.

„Třeba ho neukradli zrovna v našem světě.“ řekla Kay smířlivě, „Podívej, má na rukou šest prstů! Kdo ví, z jakého je místa...“

Pamela polkla dvakrát naprázdno.

„Něco nechápu! K čemu je jim obchod s námi? Myslím, co si můžou koupit za peníze, které tady platí?“

„Tady asi platí jakékoliv peníze.“ řekl Kajman.

„No fajn, ale jaké jsou jejich?“

„Když chceš něco vědět, zeptej se!“

Udělala dva kroky blíž ke stánku. Pak se zalekla a udělala krok zpátky.

Prodavač se na ni usmál. Kromě špičatých uší měl velké oči divného tvaru a víc zubů, než je u člověka zvykem. „Přání?“

Pamela zaváhala. Zasáhl Kajman: „Třeba pivo...“

Výčepní hbitě přepočítal přítomné: „Sedm, nebo víc?“

„Zatím jedno, na ochutnávku...“

Elf se zatvářil pohrdavě, pak řekl: „Vy jste tady noví, co?“

„Jo, právě jsme přijeli.“

Věnoval jim ještě širší úsměv: „A co takhle panáka na uvítanou?“

Nemělo smysl odpovídat, slečna už nalévala. Pamele táhly hlavou všelijaké úvahy: jestlipak ji tihle taky znají? Z čeho pálí tu kořalku, která opojně voní a nejspíš bude pěkně silná? Měla by to vůbec pít?

Než si to mohla rozmyslet, ťukli si a hodili to do sebe.

Pamela měla pocit, že jí brzo začnou šlehat z pusy plameny.

Kajman zaplatil, ale další rundu odmítl. Nikdo se nezlobil.

„Večer teprve začíná...“ usmíval se elf.

„Smíme vědět, odkud jsi?“

„Rihannsu.“

Nejdřív se rozesmála Ponny, potom někteří další. Pamela nechápala.

„Nechápeš? Podle těchhle jsou dělaní Romulané ze Star Treku!“

„Cože? Ale Romulané jsou bezcitní vrazi a...“

Elf vycenil zuby: „Jo. To jsme my. Nemůžeme vás zabíjet, tak vás trávíme pivem a kořalkou. Dej si jich deset a bude z tebe magor!“

Pamela nepochybovala, že říká pravdu. Už teď se jí točila hlava.

„Co ještě máš na prodej, krom toho utrejchu?“

„Zkus říct, co potřebuješ. Třeba se dohodnem...“

„Víš co, nejdřív okouknem nabídku. Potom uvidíme...“

Ušklíbl se. „Turisti! Vy nekoupíte nic... ani Krabíka, koukám...“

„Tak to vy sem pašujete ty Kraby?“

„Začali jsme je vyrábět až teď. Když je o ně zájem...?“

„Kdo je ve skutečnosti vymyslel?“

„Řeknu ti pravdu: nemám tušení.“

Naštěstí tu byla řada jiných zákazníků, takže si jich přestali všímat. Pamela se s ulehčením hnula dál a doufala, že nic horšího už nepotká. Přesto cítila v zátylku podvědomé mrazení.

Zajímavou činnost vyvíjely děti, především Prcek a Gaia. Rušné tržiště je přivedlo do extáze, přesně po tomhle toužily. Neúnavně šmejdily, v nepravidelných intervalech se objevovaly a oznamovaly novinky, které vyšpehovaly. Rychlost jejich chápání byla téměř nebezpečná.

Pamela si z dávné historie pamatovala slovo verbíř. Nedokázala si však představit, že by ještě dnes mohlo něco znamenat; podle Prcka je město verbířů plné. Na každém kroku někdo zve kolemjdoucí, aby poznali problémy jeho zájmové skupiny a zapojili se aktivně do jejich řešení. V překladu: šli někam bojovat za jejich zájmy. Což neznamená, že by se ve všech dosažitelných světech permanentně válčilo; většinou se jedná o poziční vyjednávání. Taky nepožadují, aby se kdokoliv zapojil do Galaktické války; potřebují techniky, ošetřovatelky, pomocný personál všeho druhu. Lidé nejsou nejlepší vojáci, ale na pomocné práce vyhovují nejlíp, a uvolní ruce místním. Jediné nebezpečí nastane, když určitý prostor ovládnou nesmiřitelní nepřátelé; ti nedělají rozdíly a pobijí všechno, co se hýbe, včetně nižších ras. Stává se to často? Rozhodně ne; ale párkrát už se to stalo.

Pamela bez váhání odmítla cokoliv. Prcka naopak ta myšlenka lákala; co si myslí Gaia, nebylo jasné, jen jí nadšením zářily oči. Aby zájemci poznali, jaké budou jejich zážitky při takových akcích, bude uspořádána cvičná bitva, na niž jsou všichni srdečně zváni. Pravděpodobný termín: zítra dopoledne, pokud se podaří zajistit účast dostatečného počtu zaklínaček Ohně, jež zajistí ošetření zraněných. Zabití či těžké zranění soupeře je samozřejmě zakázáno, ale lehkým šrámům není možno zabránit, jelikož někteří bojovníci vynikají mocnými zuby a drápy, které v případě rozvášnění použijí. Po vítězství se bude konat oslava, mučení zajatců, prznění dívek atd.

„A to ti nevadí?“ vybuchla Pamela.

Gaia se neurčitě usmála a začala něco povídat, ale Prcek jí skočil do řeči a nadšeně souhlasil. Rozhodně chce zažít noc plnou vášně s dívkami z nelidských ras; vyprávějí se o tom legendy z dávných časů a on...

„Jestli tam bude schopná čarodějka,“ namítla Kay, „Může z tebe udělat na určitou dobu holku. Potom to budeš ty, koho znásilní!“

„Senza!“ vzdychl Prcek nadšeně.

„Nakladou ti do těla vajíčka, zavřou tě do klece a budou tam držet, než se vylíhnou mláďata! A ty tě pak sežerou zaživa!“

„No – když mě potom dají zas do pořádku...?“

Kajman mu dal lehký mlaskavý pohlavek. Od chvíle, co byl Prcek vyholený, ochotně a rád nastavoval hlavu komukoliv, kdo uměl pěkně plesknout. Gaia se okamžitě přihlásila taky.

Pamela tiše doufala, že jsou to jenom řeči.

Řešila soukromý problém. Byla celkem hodná holka, ale pamatovala si z dob studií, že když se nalízne, dostává sklon dělat výtržnosti. Napije se ještě víc, hádá se, říká lidem nepříjemnosti a nakonec roztáhne nohy komukoliv, kdo se jí zalíbí. Ráno (po vystřízlivění) toho samozřejmě lituje a přísahá, že nic takového víckrát neprovede. Když se stala hlavní atrakcí U Štěňat, musela se často projevovat jako mejdanová královna; dohodla si s obsluhou, že jí budou nalévat obarvenou vodu, případně čaj. Jistě, občas musela někde něco vypit, na to měla další fintu: chodila celý večer s poloprázdnou skleničkou v ruce, občas z ní ulízla, ale nedopíjela. Malé množství alkoholu ji nesloží, co vypila včera a dneska ve vlaku, jí leda zlepšilo náladu. Ale romulanská kořalka jí naháněla hrůzu.

Něco ji napadlo: „Já teda scifi moc nečtu, ale znám knížky o Marku Stoneovi, agentovi Dohledu nad primitivními planetami. Myslíš, že existuje něco takovýho? Aby si tady každej nemohl dělat, co chce!“

Kay se zamyslela: „Něco určitě je. Ale zasahuje jen ve vážných případech.“

„Co je vážný případ?“

„No... tak nad sto tisíc mrtvých.“

„Cože?“

„Promiň, to je vtip. Pravda je taková: Ano, existují Ochránci. Dohlížejí na prospěch některého národa nebo lidské skupiny. Na jiné kašlou. Nebo jim dokonce škodí, to přesně nevím. To jsou dost složité vztahy.“

„Ale Ochránci... to je něco jako andělé!“

„Jo, tak nějak.“

„Ti jsou tady taky?“

„Určitě. Jenže... no, řeknu ti pravdu. Co je anděl pro jednoho, může být zlý démon pro druhého. Liší se to národností, vírou... tak vůbec.“

„Vždycky mi říkali, že andělé jsou dobří a démoni zlí!“

„Jasně. Ale zeptej se pro koho. Když se dva perou, každý má svého strážného anděla. I ten, co je v neprávu. Chápeš?“

Pamela sice pochopila, co chce říct, ale rozhodně o tom nehodlala rozvádět diskusi. Pořád ještě cítila jistou nedůvěru; osob, které mohla označit za nelidi, mohlo být sotva deset procent, ostatní byli lidé. Měla pocit, že buď je ve snu, nebo si z ní dělají krutým způsobem legraci. Nebylo dobře, že sem přijela; měla zůstat v bezpečí v Kingtownu, kde je klid a pořádek.

Většina věcí, které tu prodávali, byly bezcenné tretky a šunt pro primitivní domorodce. Jenže hlavní ulice (?!) končila prázdným prostranstvím, kde stála řada vozidel různého typu a velikosti. Byla označena čísly, takže se nejspíš jednalo o autobazar. S dost mastnými cenami.

„To je nějaký autobazar? V jaké měně se tu platí?“

Prodavač byl člověk. Mladý muž s krásnou, absolutně dokonalou tváří, bez jediné chybičky. Oblečený do jednoduché stříbřité kombinézy, bez ozdob. Tu otázku zřejmě zaslechl, otočil se k nim a usmál se: „V galaktických kreditech.“

„Aha. Kde se dají získat galaktické kredity?“

„To je velmi individuální. Obvykle je v nich vyplácena odměna za mimořádné úsilí v Kosmické Flotile.“

„Aha. A jiná možnost?“

„V některých případech je lze proměnit u směnárníků. Vexláků.“ vysvětlil.

Pamela polkla naprázdno. „Ty bys nám je vyměnit nemohl?“

„Nikoliv. Mám zakázané pochybné finanční transakce.“

„Aha. To jsi asi jeden z nejslušnějších lidí, co tu jsou!“

„Já nejsem člověk,“ mírně se pousmál, „Jsem android.“

Vzdychla. „Eaach... to bych nepoznala!“

„Děkuji.“ Při každé větě se vlídně usmíval. Už pochopila, že to patří do jeho programu. Jak by se asi tvářil, kdyby ho chtěli rozmontovat?

„Co bys dělal, kdyby tě chtěli rozmontovat?“ zeptala se.

„Pokud by to nebyl příkaz nadřízených, bránil bych se.“

„To smíš bojovat s lidmi?“

„Smím provádět pasivní obranu. Podotkl bych, že poškodit androida není tak lehké. Jsme velmi odolní.“

Když věděla, co je zač, chápala jinak i jeho výroky.

„Proč prodáváš auta ty a ne člověk?“

„Jsem lépe než lidé schopen znát technické detaily všech strojů.“

„Je možné koupit i tebe?“

„Jsem majetkem Kosmické Flotily. Vyšší důstojníci KF mají právo disponovat androidy. Je zajisté možno získat A do osobního vlastnictví, ale není to obvyklé. Neznám takový případ.“

„Proč? Když je možné vlastnit člověka?“

„Vlastnit je možno cokoliv. Záleží na postavení majitele.“

Pamela usoudila, že bavit se s ním o čemkoliv kromě prodeje automobilů je ztráta času. Má svůj program.

Přihnaly se děti. Našly si kamaráda, a vybraly takového, na jakého nikde jinde narazit nešlo. Vypadal jako medvídek či opička, něco hustě porostlého drátovitými černohnědými chlupy, špičaté uši se zlatými kroužky, zubů mnohem víc než místní šelmy. Měl typický zdejší opasek s nástavcem na klučičí penis, na jedné straně elfský meč s vlnitou čepelí, na druhé dýku nejspíš arabského původu. Samozřejmě náhrdelník, náramky atd. Zůstal stát mezi Prckem a Gaiou, větřil roztomilým čumáčkem a zatím mlčel.

„Já už vím, jak sehnat peníze.“ hlásil Prcek.

„No jasně. Copak jsi vyšmejdil?“

„Nechat se naklonovat.“

„Co?“

„Támhle vzadu je klonovací kancelář. Vezmou si z tebe vzorek a zaplatí ti za to. Potřebujou osobnosti.“

„Osobnost... to jako tebe?“

„Mám cenu. Jsem mladej, bystrej, adaptabilní. Schopnej výchovy.“

„Jediná možná výchova je přehnout tě přes koleno a nasekat na zadek!“

„O tom naštěstí nevědí. Netuší, co znamenají šrámy na zadku.“

„Neříkej, že bys to fakt udělal!“

„Proč ne? Vezmou mi krev a nějaké další buňky. Podepíšu jim právo na dvacet kopií s výhradou, že každá bude sloužit v jiném světě. Prostě budu mít dvacet mladších brášků! Případně i sestřiček, když přidají o chromozom víc. To by znamenalo dvojnásobek kreditů.“

„Ale co bude s těma klonama, až se probudí někde... kdoví kde?“

„A co? Myslíš, že je tohle nějak bezva místo? Budou si pamatovat na tento svět, protože mi sejmou i paměť. Ale bude jim to fuk.“

„Přiznej se, jak jsi na to přišel?“

„Eli mi to poradil.“

Chlupatec vycenil obdivuhodný chrup a vydal mírně nebezpečný zvuk.

„Co je tohle zač?“

Eli pronesl dlouhé souvětí plné mlaskavých a štěkavých zvuků.

Prcek řekl: „Mahe. Tak se říká jejich národu. Kluk jako já. Krásnej, ne?“

„Moc. Do jejich světa by sis taky troufl?“

„Proč troufl? Já se tam narodím! Nechám si změnit geny...“

„A prožiješ život mezi nimi?“

„Jasně! Budu tam mít Gaiu a fůru kamarádů, tak co? Nebuďte srabi, pojďte se taky nakopírovat! Pak si můžem koupit třeba takový auto!“

Pamela tu myšlenku rozhodně zamítla. Ostatní se tvářili neurčitě a vyčkávali, jak rozhodne velení. Vlastně o tom ani neuvažovala; jenže si všimla Kajmana. Obcházel zvláštní vozidlo, které stálo až na kraji, vyměňoval si postřehy s Kay a tvářil se povážlivě. Přišel k nim android, plný ochoty jim předvést stroj, který je zřejmě zaujal.

„To nemyslíš vážně – že ne?“

Odpověděl: „Je to Ramp. Ramphorynchus; létající tank. Kombinace vrtulníku s obrněným transportérem. Ale běžně jezdí po zemi. Vešli bysme se všichni.“

„Jenže, kolik stojí?“

„No, právě.“

Postupně jí to docházelo. Prcek a Gaia byli nadšení od začátku. Pipi se tvářil neurčitě. Kay řekla: „Já nemůžu. Jsem mutant už tak.“

„Ne! Já ne!“ zalkala Pamela.

„Já tě k ničemu nenutím.“ ujistil ji. Bylo na něm vidět, že nutí.

„Já se ale těším!“ hlásil Prcek, „Já ti svý kredity dám!“

Mahe cenil zuby a kničel.

„Aspoň se pojďte kouknout, jak se to dělá!“ škemral Prcek.

Pamela byla i tak proti, ale ostatní ovládla zvědavost. Vyrazili tím směrem; byla tam buňka o velikosti autobusu a v ní tři ženy neurčitého věku, v jednoduchých pláštích neurčitě šedivé barvy. Hlavy měly holé a vyzdobené tetováním, oči fialkové barvy, uši velké a odstávající.

„Prosím – kdo jde první?“ zeptala se jedna. Hlas měla příjemný.

„Můžu já?“ žadonil Prcek.

„Prosím. Tady si lehni.“

Lůžko připomínalo otevřenou rakev. Prcek se uložil, žena mu připevnila na různé části těla kontakty a sledovala něco na přístrojích. Usmála se.

„Jsi zdravý a vhodný. Na kolik kopií se zavážeš?“

„Můžu dvacet kluků a dvacet holek?“

„To je čtyři sta kreditů.“

„Dobrý!“

Žena mu vložila na hlavu kovovou čelenku. Zabzučelo to, Prcek zavřel oči a během pár okamžiků se mu na tváři rozhostil blažený úsměv. Žena spustila a zaklapla víko rakve. Navolila něco na přístrojích a zapnula je. Trochu to hučelo, jinak se viditelně nedělo nic. Přístroje poblikávaly a ukazovaly něco, co žena průběžně kontrolovala.

„Myslíš, že to bolí?“ vyzvídala Gaia.

„Určitě ne.“ soudila Kay.

„Zatím nic moc...“

„Vzdáš to?“

„Jasně že ne. Chci bejt s Prckem...“

„Co když vás pošlou každýho jinam?“

„Však my se najdem.“

Pamela něčím zaujala jednu z žen. Okukovala ji, pak přistoupila:

„Ty seš Pamela? Ta zpěvačka?“

Pamela vzdychla. „Jo, jsem.“

„To jsem moc ráda! Krásně zpíváš Neviditelnou řeku...“

Tu písničku složila (oživila?) Renka; Pamela ji nahrála někdy před rokem.

„Neboj, hlas ti zůstane i v kopiích...“

„Ale já se nechci nechat naklonovat! Jenom se dívám!“

Podívaly se na sebe; tvářily se jako když někdo odmítá výhodnou nabídku.

„Tak aspoň jednou, pro nás! Budeš dělat s náma v laboratoři...“

„V jakým světě?“

„Na Theillaxu.“

Vzdychla. „Když se nechám zkopírovat jednou, můžu už víckrát!“

„No jasně. My víme...“

„Kdybys byla člověk, tak bys to věděla!“

„Ale já jsem byla člověk! Jsem Th'Aerna, dcera Giny Dunbarové.“

„Té Giny? Třetí z Triády...“ zeptal se Pipi.

Th'Aerna se usmála. „Gina měla dceru Aernu. Otec byl Gor~tao~Annthar, elf z Gaadaru. Aerna je můj Vzor, dala se naklonovat, když Gina padla ve válce. Myslím, že už je taky mrtvá.“

Pamela vzdychla. Uvažovala, jak všem ostatním vysvětlit, proč se nechce nechat naklonovat. Rozumný důvod pro to nebyl, zvlášť když Prcek dokáže, že to ani nebolí, ani neškodí. Prostě někde v jiném světě bude pobíhat dvacet takových. A ještě stejný počet kluků; jak budou asi vypadat? Klonovači je obohatí příslušnými geny, aby netrpěli vlivem prostředí, místními nemocemi a tak. Možná bude mít jinou barvu pleti, tvar očí, uší...

Kdysi o takové možnosti snila. Ale to nesmí nikomu říct.

„Jak bude vypadat Prcek... třeba ve vašem světě?“ vyzvídala Gaia.

Jedna z žen měla přístroj s velkou obrazovkou. Naťukala něco na klávesnici, objevila se Prckova tvář, a na její pokyn se začala měnit. Změnil se mu tvar uší, ztmavla barva kůže. Vlasy neměl ani předtím.

„Páni! Jak budu vypadat já?“

Žena na ni namířila kameru. Vytvořila snímek a upravila ho; pak si začala hrát a Gaia nadšeně přihlížela.

„A jiný varianty?“

Žena ťukla do klávesnice. Obraz se změnil: nos a čelisti se protáhly, na hlavě narostla neurčitě hnědá srst, oči zešikmily. Ale největší proměna se udála s krajinou v pozadí: vzdálené kopce, pláň porostlá jakýmsi rostlinstvem, stružka řeky, nějaké stavby. A nad tím vším...

„Zelené slunce?“ vydechla Gaia.

„Ealenwart. Nejkrásnější svět. Jenže tam tě nepošlu. Nemůžu.“

„Proč?“

„Už není. Zničili ho. Spálili, vyhubili všechno, co tam žilo. Co zůstalo, strašně zmutovalo. Bude trvat nejmíň sto let, než se to vzpamatuje.“

Gaia těžce dýchala. „Jak to tam vypadá teď?“

Žena klepla na klávesy. Obraz se změnil: kraj teď byl pustý, bez života. Jenom to zelené slunce viselo nad spálenou zemí.

Gaia řekla tiše, ale rozhodně: „Já tam chci.“

„Rozmysli si to. Ta sestra tě bude proklínat.“

„Nebude, jestli má být jako já. Šla bych i sama...“

„Mnoho světů je zničených,“ řekla Th'Aerna, „Měla bych upozornit, že jsme ještě nevypracovali zcela dokonalou variantu úprav. Může se stát, že nevydržíš déle než dvacet let. Potom tě prostředí zničí...“

Gaia mávla rukou. „Neděs mě. Rozhodla jsem se.“

„Dobře. Dostaneš dvacet kreditů jako prémii. A děkujeme ti.“

Tehdy vybuchla Pamela: „Dvacet kreditů za život holky, která ještě ani nežije? Pošleš svoji kopii na smrt na nějakým hrozným místě...?“

Řekla toho o něco víc, pak se ale zasekla a jen zuřila.

„Ale to jsem já, kdo tam půjde! Nebo chceš, aby můj život byl k ničemu?“

„Ale proč takhle? Proč se vrhat do nebezpečí?“

Th'Aerna se vlídně usmála: „Tebe snad nikdo nenutí!“

„A ty bys to udělala?“

Princezna se znovu usmála, tentokrát sebevědomě. Přistoupila k počítači, kolegyně jí uhnula. Tentokrát to trvalo dlouho, obraz se několikrát rozpadl na geometrické obrazce, naskakovaly údaje v neznámém písmu. Nakonec se přece jen ustálil; v záři zeleného slunce popojížděly kultivátory, jeden řídila dívka, mladší a místní vydání Aerny. Natočila kameru k sobě.

Th'Aerna upravila program, aby pod obrazem běžely titulky. Bohužel v řeči, kterou Pamela neznala. Obě zbývající vyprskly smíchy.

„Já budu překládat, jo? Ona říká: Ahoj ségro. Co tě kouslo, že voláš?

Mám tady holku, chce k vám. Dost šikovná. Hlavně mladá.

To je fuk, berem cokoliv. Čtyři lidi mi zemřeli na pouštní horečku.

Jak je tobě?

Ještě dejchám. Pošli, co máš. Stejně, než to vypěstuješ, už tu nebudu.

Co se děje?

Se koukni, jak vypadám. Dýl jak rok nevydržím. Kdybys posílala další, tak jim uprav játra, děsně trpěj. Možná taky ledviny. Zato můžeš zrušit všecko, co souvisí s rozmnožováním. Stejně to nemá šanci. Zkusila bych přechodovou fázi mezi samcem a samicí. Bude to drsný, ale stejně...

Beru, ale bude to chtít nějaký pokusy. Co zvířata?

Hippové pochcípali všichni. Ovisáci se držej, ale nerozmnožujou. Turoni jakž takž. Nejlíp prosperujou kozorozi.

Chápu. Jak šelmy?

Nic moc. Zkus ukecat nějaký tygry a leopardy. Budou to příšerný mutanti, ale pomůžou nám. Snad budou životaschopný...“

V tu chvíli pokročila dopředu Kay. Řekla:

„Jsem kočkoid, mutant. Netrvám na dlouhodobém přežití.“

Ea'Aerna si ji prohlídla, pokud to šlo. Udělala neurčitou grimasu.

„Pošli ji, když si troufá. Pošli cokoliv. Budeme se těšit.“

„Tak jo. Měj se tam...“

Ea'Aerna se zašklebila do kamery. Zuby měla křivé a špičaté. Zvedla ruku na pozdrav, pak obraz ztmavl a zmizel.

„Schválně, co tam je ještě?“ zeptal se Kajman.

„Špína, mizerná strava, jedovatý prostředí a všechno možný nebezpečí. Bez šance, že se to v dohledný době zlepší.“

„Ach jo. Tak si mě napiš.“

„Ne! To ne!“ protestovala Pamela.

Kajman zakašlal. „Za celej život jsem neudělal nic užitečnýho. Možná můj dvojník bude mít větší štěstí.“

„Ale když tam půjdeš, tak... a já tam nechci!“

„Taky tě nikdo nenutí.“

„Ale jo, nutí! Vy všichni; když tam budete vy, tak já... každej z vás si mě bude pamatovat! Bude říkat: to je ta zbabělá! Ta slabá, ta ubohá... Ale já nejsem... já se jenom bojím.“

Mlčeli a usmívali se. Jedna operátorka zkontrolovala rakev, odebírání Prckových vzorků se chýlilo ke konci.

„Kdybyste mě aspoň přinutili! Existujou přece takový... Čarodějka pošle impuls, člověk ztratí vlastní vůli a udělá, co nechce...“

„Ovšem, jde to. Ale to nikdo neudělá. Leda bys měla šanci se bránit.“

„To nechápu!“

„Souboje dělaly holky, co studovaly na Atanoru. Ale soupeřka musela být aspoň tak dobrá jako ty. Nebo se to dělalo nepřátelům.“

Pamela uvažovala, co odpovědět. Nejjednodušší by bylo se rozbrečet. Nijak by to situaci neřešilo, ale aspoň... jenže... Nedomyslela to. Slzy se jí draly do očí a nedaly se zadržet.

„Ale no tak!“ řekl Kajman. Sevřel ji v náručí a utěšoval.

Přístroje zacinkaly, operátorka vypnula a otevřela rakev. Prcek vylezl, usmíval se a koukal, co se děje. Gaia mu to tiše řekla.

„Bezva! Berete mě tam taky?“

„Máme tři zásobní klony, kdyby se něco nedařilo. Můžeme jeden použít...“

„Fajn! Ty peníze dejte Kajmanovi, potřebuje na Draka...“

„Na Rampa.“ objasnila Kay.

„Tak to podepiš ve Flotile, a dostaneš ho jako výstroj!“

„Nemůžu. Chci zůstat tady.“

Nediskutovaly. Ukládaly do rakve Gaiu, která se viditelně těšila.

Pamela tiše brečela a snažila se to zastavit. Kajman upadl do rozpaků; je málo chlapů, kteří vydrží plačící ženu.

A ve chvíli, kdy situace byla nejtrapnější, vpadli dovnitř tři kluci, tři holky a něčí mladší sestra, tak desetiletá. Byli z Indiopolisu; pro případ, že by to někdo nepoznal, to okamžitě všem řekli. Ale poznat se to dalo, na rameni měli vyžíhané stříbrné delfíny, oči barvy mořské vody a oblečení, ve kterém by je kdekoliv jinde sebrali za pět minut. Velcí byli členy městské gardy, holka skautské verze téhož. Z toho důvodu nosili povinně předpisové části oděvu: zbrojní opasek se stříbrnou přezkou v podobě delfína, na němž visely zbraně různého druhu, a přílbu, kterou si každý nosil pod paží. Taky na přílbě byl delfín, ať vypadala jakkoliv. Výzdoba: rohy, dračí hřebeny, ostny, chocholy, zvířecí ocasy, copy z vlasů partnerky, skalpové kadeře vlastní i cizí. Oblíbený způsob útoku byl vrazit hlavou soupeři do břicha; často stačilo, aby si to pamatoval do smrti. Hlavy i většinu těla potetované a propíchané ozdobami, tváře pomalované. Garda je pomocný orgán městské policie; kdo zjistí spáchaný zločin, má povinnost pachatele zatknout a dopravit na velitelství, pokud možno živého a zdravého, nejlíp i s přiznáním. Možná se budete divit, ale řada lidí se přiznala okamžitě.

Mluvit začali všichni najednou. Pamela byla zpočátku ráda, kamarádi si jí přestali všímat. Jenže potom ji poznali; okamžitě propadli nadšení a začali plánovat, jak vyrazí na mise do nejzapadlejších koutů vesmíru a Pamela jim bude zpívat. Ujistili ji, že nemusí dělat nic jiného, dokonce ji budou chránit před vším nebezpečným. Když pochopili, že nejnebezpečnější svět je Ealenwart, zajásali.

„A je tam moře?“

„Bylo. Zabíralo dvě třetiny plochy. Teď sotva třetinu. Tam, kde spadly ohnivé koule, vyschlo nebo se proměnilo v bažiny.“

„Máme s tím velký zkušenosti. Vytvoříme nová moře!“

„Voda změnila skupenství. Většina je v horních vrstvách atmosféry, přesto ale neprší. Nevíme proč. Nějaká energetická nevyrovnanost...“

„Jak to vypadá se zaledněním, třeba na pólech?“

„Rozsáhlé polární špičky. Zima bohužel taková, že se tam nedá vydržet.“

„Jasně. Neva, vlítnem tam a uvidíme!“

„A kdyby to nestačilo, vzkážem si pro posilu!“

„Postavíme novej Indiopolis!“

„A Atanor nad městem!“

„A nepustíme tam žádný cizí hajzly!“

Holka usilovně vřeštěla tak dlouho, až ji pustili ke slovu:

„Já tam chci mít město Gondor! Třeba i Rohan...“

„No, jestli tam žijou koně...“

„Už ne. Posíláme tam klony koní, ale moc nevydržej...“

„Chyba. Na čem budeme jezdit?“

„Nejlíp prosperujou srstnatý nosorožci.“

„No tak třeba nosorohy...“

Jak byla Pamela rozjitřená, nějak si nevšimla, že gardisté posílají dokola svoje polní láhve s nějakým velmi chutným nápojem. Uvědomila si to, ale když to pije i to dítě... Nechutnalo to špatně a nebylo to moc alkoholické; naopak, uklidnilo ji to. Když pochopila, že se jí nálada spravila až moc, už bylo pozdě. Dopustila se několika neuvážených výroků ohledně své služby v Kosmické flotile, a už to nešlo vzít zpátky.

Operátorky to braly po řadě. Pamela šla po Kajmanovi; to už jí bylo všecko jedno. Uložili ji do rakve, chvilku to bzučelo, pak usnula; když se probudila, bylo jí fajn. Necítila žádné poškození, hlava jí sice hučela, ale to mohlo být z toho pití. Hned jí dali napít znovu, aby se probrala.

Tak se Pamela Brewsterová stala seržantem Kosmické flotily a ještě mnoha dalších organizací. Když nad tím někdy přemýšlela, dost ji zajímalo, jak se odvíjejí osudy jejích dvojnic v jiných světech. Nikdy se to nedozvěděla.

Kredity byly plastové kartičky s kovovým proužkem, na kterých nebylo nic vidět. Když někdo chtěl něco vědět, zasunul kartu do čtečky a ta oznámila, komu patří, kolik na ní je a kdo z ní co platil. Kartu prohlédla, pokrčila rameny a dala Kajmanovi. Dala by mu v té náladě cokoliv. Kajman si koupil Rampa; android četl kartu automaticky a tak zjistil, že všichni jsou vojáci KF. Ujistil je, že mají nárok na vybavení čímkoliv, co potřebují ke službě. Motocykly Hipparion, automobily T-Rex, obrněnce Stegosaurus, dodávky Raptor, vrtulníky Vážka a taky Rampy. V plánu jsou stíhačky Pterodaktyl; nikdo z přítomných s nimi neuměl zacházet, tak je nechtěli. Gardisté toužili po motorových člunech, ponorkách a tak. Android slíbil, že je zajistí a přistaví rovnou do Telporontostu.

Pamela si řekla o auto. Trexe, samozřejmě. Android položil otázku ohledně barvy a výzdoby; potom slíbil, že vůz přistaví do garáže v Kingtownu.

„To tak klidně dodáváte, kam si kdo řekne?“

„Jistě. Po někom to pošleme, kdo tam může...“

Smála se. Připadalo jí to jako obrovská legrace.

Vlastně, všechno v tomhle městě byla obrovská legrace.

Vstup do Flotily a získání skvělé výstroje bylo nutno oslavit. Pamela se už nestarala, co jí dávají napít; chutnalo jí čím dál víc. V té náladě povolily její zábrany a začala se chovat rozverně. Například říkala každému do očí, co ji zrovna napadlo; i to se jí stávalo už v mládí a způsobila si tím řadu potíží. Většina lidí z cizích světů vypadala směšně, třeba měli ty špičaté uši či chobot místo nosu, ale nejspíš si to neuvědomovali, takže Pamela uznala za nutné jim to říct. Kupodivu ji žádný nezabil na místě, jen někteří vrčeli a cenili zuby. Naopak kamarádi se skvěle bavili.

Pochopitelně se dostavila i chuť na sex. Když byla mladá, líbila se mnoha klukům a ještě víc se líbilo jí; kdyby záleželo na ní, vyzkoušela by jich víc než nejodvážnější spolužačky. Ve střízlivém stavu se dokázala ovládat; když se napila, bylo to horší, ovšem její momentální kluk ji pečlivě hlídal a včas odtransportoval někam, kde si to mohli užít. Tedy on; Pamela upadla do stavu apatie, kdy si s ní mohl dělat co chtěl, ale nemohl ji přimět k žádné spolupráci. Sice věděla, co s ní dělá, ale její myšlení bylo zpomalené a aktivita minimální. Takže nejsilnější zážitek bylo bolení hlavy a pocit trapnosti a studu, když se ráno probudila. Divíte se, že se po takových zkušenostech rozhodla pít velmi opatrně?

Jenže teď v tom zas lítala. A nebylo jí zle, naopak myšlení měla dokonale jasné. V nápoji asi nebylo moc alkoholu, spíš psychedelika. Ještě pravděpodobněji něco magického, co účinkuje na každého jinak. Čarodějka by s tím možná dokázala bojovat; Pamela vždy toužila stát se pokusným králíčkem, ale samozřejmě se vyhýbala každé možnosti. A teď ji oblafli.

Moc se jí líbil malý mahe. Viděla už i dospělého jedince, připomínal jí gorilu a neodvážila se na něj sáhnout, i když se choval přívětivě. S malým se mazlila, byl po celém těle chlupatý a miloval hlazení. Komunikoval s nimi směsicí mnoha jazyků, z nichž některým Gaia rozuměla. Překládal Prcek, ačkoliv nebylo jasné, zda přesně.

Například se dozvěděli, že kromě Kosmické flotily existuje taky Kosmická Gilda. Její agenti tu byli také a zvědavě sledovali počínání klonovací skupiny, zatím však neměli potřebné technické vybavení. Každopádně verbovali dobrovolníky a nevadilo jim, když měli závazky v KF. Každá armáda operovala ve zcela odlišném světě spirálového vesmíru; pokud na sebe někde narazily, vyhýbaly se konfliktu, jak jen to šlo. Pokud narazily na společného nepřítele, dokonce si pomáhaly. Ale úplně jisté to nebylo.

„Jestli chápu, co povídáš: to se necháme naverbovat taky do té Gildy?“

„Osobně ne. Ale kdyby chtěli vzorek na klony, proč ne?“

„Prcku, ty seš blázen! Chceš být na všech stranách?“

„No a proč ne? Nebyla by to legrace?“

Pro trochu legrace byl ochoten udělat cokoliv. Pamela doufala, že aspoň Gaia má víc rozumu, ale teď to zrovna nevypadalo. Možná by se měla zamyslet nad záměry té holky, ale momentálně to nedokázala.

Též Pipi propadl záchvatu absolutní sdílnosti. Mohla za to Ea'Aerna, která se mu silně zalíbila. Zkoušel vysvětlit, že ho fascinuje svými šelmími atributy. Odjakživa ho lákalo milovat se s Kočičí ženou, zvlášť když ji hrály takové krasavice jako Míša Pfeiffer a Halle Berry. Kay byla skutečný kočkoid; předváděla řadu akrobatických pozic v boji i při milování. Doslova předváděla; činilo jí potěšení učit to dospívající dívky, strkala mu je do postele a smála se, když se vzpouzel. Považuje se za slušného člověka; alkohol a magické nápoje však odbourávají jeho zábrany, takže dostává chuť na něco exotického.

Pokud někdo zůstával klidný, byl to Kajman. Pil jako ostatní, ale nezdálo se, že by to na něj mělo nějaký účinek. Mluvil zatím souvisle, nesnažil se nikoho urážet či provokovat, smál se sice vtipům, ale ne bláznivě. Pamela se ho držela jako záchranného lana.

„Možná by bylo lepší, kdybys šla... kdybychom šli spát.“

Pamela měla chuť jít si lehnout, ale rozhodně ne sama. Celý den usilovala ho sbalit, ale zároveň se děsila možnosti, že by to vyšlo. Teď ho chtěla. Ale chtěla taky řadu jiných věcí – třeba ještě další pití.

A právě tehdy shodou okolností dorazili k hospodě, kde hrála živá kapela. Čtyři muzikanti, černovlasí elfové s hodně tmavou pletí a zlatými ozdobami na tvářích; ty ozdoby byly vleptané do hlubokých jizev, muselo to strašlivě bolet. I jinde po těle i na kostýmu měli spoustu ozdob.

„A já si chci zazpívat!“ prohlásila Pamela.

„Určitě nechceš!“ řekl opatrně Kajman.

„Určitě chci. A ty jdi za nima a domluv to!“

Rozmluvit si to nenechala, takže šel. Naštěstí rozuměli arminsky alespoň natolik, aby pochopili, co chce. Občas si s nimi někdo chtěl zazpívat. Tak jí jeden půjčil svůj strunný nástroj, kterému říkal nandelle, něco jako malou harfu. Když zkusmo udeřila do strun, ozval se dlouhý zvučný tón, jako by struny rozechvívala elektřina. Kupodivu jí trvalo jen chviličku, než si zvykla brát akordy; pak se rozezpívala z plna hrdla. Ostatní se chytli, jako by to znali, schopně ji doprovázeli a když skončila, pobídli jí, aby pokračovala. Nenechala se prosit; pití odbourávalo její zábrany. Všimla si, že jí někteří hosté strkají před pusu záznamová zařízení neznámého druhu, někdo ji dokonce bral kamerou, ale bylo jí to fuk.

A zas další pití. Jiné, pochopitelně; za celý večer nevypila nic dvakrát, nebo si toho nevšimla. Účinek: začala vidět a slyšet v živějších barvách. Oklepala se, bafla nandelle a rozjela rock'n'roll jako v padesátých letech. Posluchači zaržáli a dali se do tance. Pamela křepčila po pódiu, pot z ní stříkal a dlouhé rezavé wingy švihaly při každém pohybu jako hadi. Postupně zjišťovala, co všechno se dá na elfskou harfu zahrát; taky mohla vysílat sonické pulsy nebo smrtící šipky, ale to ji ani nenapadlo.

Když se setmělo a ochladilo, oblékla se. Svlékla se při klonování, pak už se oblékla méně, ježto nápoje byly výhřevné, ale stejně byla promáčená potem. Poprvé od útlého dětství se svlékla bez zábran a s potěšením. Publikum asi žádné zábrany nemělo; k vlastnímu překvapení si dokázala i při zpívání všimnout zvláštních detailů jejich těl.

Hrála v jednom zátahu hodinu a půl. Řada tanečníků během té doby odpadla, ale zase přibyli další, nalákaní neobvyklou hudbou. Možná by hrála i dál, ale Kajman si povšiml, jak je vyčerpaná; protáhl se k ni na pódium a zabránil jí vypít další sklenici povzbuzováku. Namísto toho s ní chvilku třásl, až se jí oči vrátily na své místo a dokonce dokázaly zaostřit.

„Stačilo! Mají záznamy, bralo tě nejmíň deset lidí... no, něčeho...“

„Co? Proč... kdo...?“

„Zabal to a jdeme si lehnout!“

„Jo. Tak jo. Ale ještě se rozloučím, jo?“

Nandelle dokázala vysílat impulsy vzbuzující sexuální touhu. Pamela na to přišla; byl to podobný systém, jaký používala kdysi Renka. Znovu uchopila nástroj a zahrála Valčík na rozloučenou. Sledovala, jak se dvojice tanečníků svírají v náručí a chystají se vyhledat dostatečně skryté místo.

A usmívala se.

Kajman jí pomohl posbírat její věci. Během chvilky na ni padla únava; byla mu vděčná, že se o ni stará. Chystala se odejít, ale šéf kapely jí zastoupil cestu; podával jí svoji nandelle.

„Děkuji ti za ten večer. Tohle je tvoje. Dokud budeš žít, bude hrát.“

Měl hluboký hlas, velké černé oči a zlaté jizvy na tvářích.

„Já děkuji.“ hlesla.

„Žij dlouho a šťastně.“ rozloučil se.

Kajman ji někam vedl nocí. Neměla tušení kam. Rozložil její spacák a pomohl jí se uložit, sama by to nedokázala. Vedle rozložil svůj.

Usnula ještě dřív, než si to stihla uvědomit.

V krčmě Kypros se konal se konala otřesná spářka. Jednalo se vlastně o oslavu vítězství, vrchní velení konečně vyhodnotilo zásluhy význačných bojovníků ve válce v Infernu a rozdávalo pochvaly, hodnosti a medaile. Afrodíté měla dostat velkokříž řádu Sv. Kateřiny, ale nedostala nic, neboť si svatý Štefan Krompašský na poslední chvíli všiml, že není vůbec křesťanka, a navrhl vyznamenat ji medailí obdobné úrovně, ale vhodnější pro osoby pohanské víry. Kromě toho vyjádřil pochybnosti o její morální úrovni, což ji dojalo. Seděla zhroucená a brečela, z jedné strany ji utěšoval Svatý Václav slivovicí, z druhé Svatý Jiří naléval metaxu. Vypila cokoliv a v ještě otřesnějších kombinacích a nehodlala se dát utěšit, dokud nevypije vše, co ještě zbývá. Zbývalo toho hodně. Opilejší než ona byl jenom Jiřího drak, ten ležel s nožkama nahoře a bojím se bojím, že umře. Děti ho tahaly za ocas a on po nich občas vychrlil oheň, ale nikdy se netrefil. Holky ho krmily dobrotami a lily mu do tlamy alkohol, zvlášť když byl jeho oheň pěkně barevný. Další v pořadí byl Áres, který za začátku plánoval, co tomu farárikovi z Hornej Lehoty udělá, až ho dostane do ruky, ale teď už jenom pil a na pomstu úplně zapomněl.

„Co on do mě, když já do něho nic?“ stěžovala si Dita, „Jsem jaká jsem už pár tisíc let, a nikomu to nevadilo...“

„A, co máš z toho?“ strčil jí Vašek do ruky skleničku, „Na zdraví!“

„Ať složí.“ obrátila ji do sebe, ale nesložilo ji to, leda povzbudilo, „Jak to, že ségra to má všude dobrý, a já pořád polepený?“

„Která ségra?“ zeptal se Georgios, „Jestli Ari, tak se nediv. Je to taková hodná holka a hezky chrání zvířátka...“

„Já jsem přeci taky hodná holka! Co jsem komu udělala, řekni, Káťo?“

„Já nad tím taky nejásám,“ natáhla Kateřina ruku po skleničce, „Chtěla jsem tě udělat plukovníkem u Modré legie, ale copak to teď jde?“

„Na druhé straně nemůžeš říct, že seš extra mravná,“ dodala Markétka, „A pokřtěná taky nejseš.“

„To je maličkost,“ řekl Georgios, „Až pojedem někde kolem řeky, hodíme ji do vody, já ji pokřtím a...“

„Ty seš se vším hned hotovej,“ smál se Falko, „Nejvíc jsem se bavil, jak jsi zavlekl támhle tu línou potvoru do města Silena v Libyi a pohrozil těm zbabělcům, že když se nenechají pokřtít, odvážeš ji z řetězu. Nejspíš by usnul hned na náměstí...“

„Hele, neurážej mýho draka. Lítá sice pomalejc než ty, ale v boji je daleko lepší...“

„Já ti do tvýho draka nevandruju. Jenom se zastávám Dity.“

„No právě. Ale abys něco poradil...“

„Leda tomu Slovenskýmu frajerovi, aby příště držel zobák. Nebo ho sem pozvěte a nalejte mu, třeba se uklidní...“

„Dobrý řešení,“ zahučel Áres a nastavil sklenici.

„Jenže on je ještě naživu!“ upozornil kdosi, „A asi dlouho bude, chrání ho všichni andělé!“

„Ale já jsem nikomu nic neudělala!“ zdůraznila Dita, „Tak co on do mě, když já do něj nic?“

„Vykašli se na to,“ poradil jí Georgios, „Jseš hezká, zdravá a chutná ti pít – tak co?“

„Máš pravdu.“ odvětila a natáhla ruku po další sklence.

A duha blaženého smíru se rozklenula nad světem.

Errata:

30.05.2021 11:42