Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno bylo nádherné. Slunce oslnivě zářilo, vzduch voněl. Pamela procitla, cítila se skvěle a nechápala proč, když to včera dopadlo... Jak to vlastně doopravdy dopadlo? Na něco si vzpomínala, ale...

Vymotala se ze všeho, do čeho byla zamotaná. Postavila se, protáhla, snažila se rozproudit krev. Ačkoliv slunce hřálo, vzduch byl ještě příjemně chladný. Činilo jí potěšení dotýkat se vlastní kůže; byla po celém těle hladká a čistá, slunce a vítr ji mohly po libosti laskat. Brzy přijde čas, kdy bude muset chodit zase oblečená, ale zatím může být jen sama sebou; už chápala, proč všichni domorodci rádi chodí nazí.

Všichni kolem spali. Rozložili se kousek za městem, kam se včera dopotáceli. Tedy město... Dneska ráno nevypadalo ani zdaleka tak nablýskaně jako včera večer. Některé objekty zmizely, jiné byly zavřené, působily opuštěně. Letadlo za nádražím mělo nepochybně dost nalétáno a bylo na něm vidět, proč je vyřadili; nicméně Pamela takový stroj nikdy neviděla a zdálo se jí, že ještě ani nebylo uvedeno do provozu. Radši to nechala plavat.

Kousek od ní spali v objetí Prcek a Gaia. Ve spánku byly jejich tvářičky uvolněné a klidné, téměř dětské; kočičí kamufláž jim slušela. Před usnutím se milovali; pro Prcka to bylo poprvé. Byl vyčerpaný a šťastný.

Pamela vztáhla ruku a vyslala impuls. Začali se milovat, aniž se probudili.

Potom se polekala. Bylo to poprvé, co uplatnila moc čarodějky. Až teď si uvědomila, že nějakou takovou moc má. Kde ji získala?

Paměť jí odpověděla: pole. Ocitla se v poli mentální energie, kudy probíhají všemi směry informace různého druhu. Proto ví, jak odebrat E+ a vyslat ji někomu jinému. Ví spoustu věcí; nežádala o to a nepřála si to, ale byla v tu dobu na tom místě. Ještě nevěděla, je-li to dobré či špatné.

Vedle ní na zemi ležela nandelle. Elfí harfa, fungující jako emitor energie. Hudební nástroj samozřejmě také, ale... všechny předměty kultur o úroveň vyšší mají nějaký účel. Taky Krab je střelná zbraň, bleskomet. Že taky holicí strojek, je jen žertík konstruktérů.

Vyspělejší civilizace je volně rozdávají sotva probuzeným opicím. Je jim úplně fuk, jak je použijí; mají svoje zájmy. Co potřebují od lidí? Vojáky a sluhy pro svoje vzdálené války. Lidé jsou snadno nahraditelní. Ti slušnější si je naklonují, méně ohleduplní prostě chytí a někam odvezou. Vybírají si dejme tomu ty špatné, podle lidských měřítek.

Dostala chuť se rozbrečet. Pak ji napadlo rozšířit impuls na všechny, kdo mají partnerku. Docela ji to bavilo. Zůstala sedět uprostřed a sledovala výsledek. Některé z přítomných neznala, ale co na tom?

Kajman partnerku neměl. Pole ho zasáhlo, něco se mu zdálo; možná o ní. Pamelu velmi zajímalo, na co myslí, ale telepatii (zatím) neovládala. Byla trochu nervózní, netušila, co se stane dál. A probouzely se v ní chutě.

Při vyvrcholení nelze spát, pokud to není řízený spánek. Probouzeli se. Pamela seděla na svém spacáku, rychle se do něj zavrtala a tvářila se, že se taky zrovna probudila. Rozhodně nechtěla, aby to bylo na ní.

Prcek začal mlít pantem, sotva přišel k sobě. Převážně se chlubil zážitky z té noci; Gaia možná souhlasila, každopádně však mlčela nebo reagovala jen krátkými souhlasnými zvuky. Ostatním to bylo celkem jedno, probírali se ztěžka a o jeho hrdinské činy se nezajímali.

Kajman vstal, protáhl se a pronesl něco slov, která je lépe neopakovat. Pohledem na slunce se přesvědčil, že je skutečně na čase vstát; tak začal s povzdechem balit. Kalným pohledem sklouzl na Prcka a řekl: „To kecáš z hladu, nebo co?“

Pamela si uvědomila, že má hlad. Ostatní na to asi přišli taky. Přidali na iniciativě a za chvíli byli připraveni.

Zmizelo klonovací středisko, zmizel autobazar i s androidem. No jasně, mají zabudovanou Bránu, takže se mohou vmžiku vrátit domů. Třeba už někde v jiném světě vytvářejí jejich klony. Zbyly nějaké stánky, ale převážná většina zavřená. Konečně objevili jeden, odkud se kouřilo; nějaký ospalý umaštěný chlapík neurčité národnosti (ale beze sporu člověk) smažil placky a ještě něco dalšího. Už tam pár lidí jedlo.

Nad vchodem visel ceník s nabídkou:

Blbá placka s něčím 10 c

Blbá placka s něčím lepším 15 c

Blbá placka s něčím fakt dobrým 20 c

Karbenátek z nějakého masa 50 c

Karbenátek z divné potvory 75 c

Karbenátek z ještě divnější potvory 1 K

Karbenátek z něčeho, co běželo kolem, ale nemáme tušení, co to je: 1 K 25 c

Pamela se zhroutila na jednu židli a požádala o kávu. Hodně kávy. Později se zamyslela a dodala, že něco k jídlu by taky ráda. Její myšlenky byly nepříjemně zpomalené. Kajman to vysvětlil tomu chlapíkovi a ten odpověděl, že má jenom dvě ruce. Měl pravdu.

První dostal jídlo Prcek. Důvod: aby konečně zmlkl. Už nežvanil tolik, ale na tuhle ranní dobu stejně příliš. Gaia se chovala umírněně. Pamela se nad ní zamyslela; až dosud jí věnovala příliš málo pozornosti. Gaia byla rovněž neurčité rasy, pleť měla tmavší než bílou, ale světlejší než tmavou. Typický míšenec. Pruhy na těle naskákaly světlejší, zvlášť parádní na holé hlavičce – slušelo jí to. Ze kterého národa pochází, se nedalo určit; jméno Gaia má po řecké bohyni Země, ale Řekyně téměř jistě nebude. Klonovači ji vyhodnotili jako čistého člověka bez příměsí cizích genů. Přidala se k Prckovi a doprovází ho, ač není jasné, proč to dělá. Leda že by se jí líbil. Pamela si nebyla jistá, zda se jí líbí; pro ni byl dítě.

Kajman jí přistrčil šálek kouřící kávy. Mísa chlebových placek byla pro všechny, rovněž několik druhů zavařeniny, některé pálivé jako čatní. Žádné další možnosti nebyly. Pamela se rychle jedné zmocnila, napatlala višňovou zavařeninu a už se cpala.

V průběhu jídla jí napadlo, jak bude platit. Měla peníze, ale pouze severní; nebyla si jistá, co všechno tady platí. Určitě kredity, ale...

„Ty sis včera koupil to... Rampa.“ řekla Kajmanovi.

„Jo.“ odpověděl plnou pusou.

„Zaplatils to?“

Ani neodpověděl, jenom kývl.

„Že ten prodavač zmizel i se zbožím. Jak víš, že to dostaneš?“

Kajman polkl, co měl v puse, a rozhlédl se. Pak se napil kávy.

„Přivezou mi to.“

„Myslíš?“

„Stroje jsou osobní.“ vysvětlil, „Přiveze a předá.“

„Nebo taky ne. Peníze už má.“

Kajman potřásl hlavou. „Řekl, že to předá. Je android. Nemůže dělat nic jiného než to, co říká.“

„Myslíš, že neumí lhát?“

„Určitě by mohl. Ale to by mu někdo musel poručit.“

„Seš dost důvěřivej.“

Chvilku přežvykoval. Pak řekl: „Ty taky.“

Pamela zaváhala. Ano, včera si koupila T-Rexe. Ovšem v tom rozpoložení by dala peníze za cokoliv, co by ji zrovna napadlo.

Tak řekla jenom: „No jo.“

Prcek nezmlkl. Začal probírat velkou bitvu, která se chystá na dnešek či možná zítřek, to ještě neví. Včera ho zverbovali, tak se moc těší. Zvlášť na mučení zajatců a prznění žen. Není si jist, zda chce patřit k vítězům nebo poraženým, ježto v tom případě by mu po mučení zůstaly parádní jizvy, kterými by se mohl vytahovat před holkama. Kdyby vyhrál, těší se na cizí děvčata a nechtějte vědět, co s nimi všechno udělá. Kdyby měla být surově znásilněna Gaia, nemá nic proti, jenom by se rád díval.

Gaia zachovala naprostý klid, při zvlášť barvitém líčení se usmívala. Nebylo jasné, zda s tím souhlasí, nebo Prckovy kecy nebere vážně. Prozatím se nerozhodla, zda zůstane nebo pojede dál; možná podle toho, co udělá Prcek. Ten se ovšem taky nerozhodl. Chtěl, aby se k tomu někdo vyjádřil, jenže zatím všichni žvýkali a koukali jako sůvy z nudlí.

Přisedl k nim další tramp. Cizí, v docela elegantní důstojnické uniformě. Jenže k vojenským kalhotám a blůze měl stříbrem vyšívanou vestu a šerifskou hvězdu, a u pasu dva revolvery v pouzdrech zdobených ornamenty.

„Ahoj, kamarádi!“ pozdravil.

„Ahoj,“ řekla mu Pamela, „Tebe neznám...“

„Jsem kapitán Emil Rubin, velitel pevnosti Gwendoline.“

Zarazili se. „Támhle té pevnosti?“

Ohlédl se. Pevnost se tyčila na skále, tmavá a nedobytná.

„Jo, přesně. Vlastně jsem tady zákon. Doufám, že vám to nevadí.“

„Vůbec ne.“ ujistil ho Kajman.

Pamele ovšem vrtal hlavou červík pochybnosti.

„Na jakým jsme vlastně území? Tohle je sever nebo jih?“

„Sever, samozřejmě. Ale támhle o kousek dál je už hranice. Řeka.“

„Takže ty vlastně bráníš jižanům, aby na nás nezaútočili.“

Rubin se usmál. „Přesně tak, děvče.“

„Jak dlouho by ses dokázal bránit, kdyby zaútočili?“

Rozesmál se ještě víc. Neřekl nic.

Kajman uznal za vhodné říct: „Ona to tu nezná. Vysvětli jí to.“

„Ty to znáš, jak vidím.“

Kajman neřekl nic. Rubin se otočil k Pamele:

„Neumím si představit, co by nastalo, kdyby se rozhodli bojovat. Nejspíš bych se ani nepokusil bránit. Moje posádka se skládá ze tří druhů vojáků. Jedna třetina přišla v rámci prezenční služby. Jsou zde v zemi nováčci, moc toho neznají a nejsem si jist, jak by dopadli, kdyby něco. Druhá část jsou přistěhovalci, naverbovaní za žold. Většinou z různých divných národů, ani nevím jakých. No a třetí třetina jsou jižani.“

„Jižani v naší armádě?“

„Jo. Neplatíme moc, ale pořád líp, než doma na jihu. Slouží za žold. Jsou dobří v boji a ještě lepší, když je potřeba chytit darebáka. Jo, taky máme hlídací šelmy. Tygry, leopardy a tak.“

„Šelmy tady?“

„Na severu má armáda hlídací psy.“

„Proti čemu teda vlastně hlídáte?“

„Jsme za to placení, tak hlídáme. Vláda nám postavila tuhle pevnost, za obrovský peníze a s hroznejma starostma. Spousta lidí tady zahynula, hlavně zajatců. Tehdy jsem byl poručík, čerstvě vyřazenej z Akademie. Doufal jsem, že se proslavím v boji proti tomu všemu, co mají na jihu. Šelmy, příšery, divoši... však víte. A čas letěl.“

„Vůbec nechápu, proč postavili město zrovna tady.“ řekl jeden tramp, „To už nemohli najít hloupější místo? Bez urážky, kapitáne, nechci kritizovat tvoji pevnost ani tu železnici...“

„Já se neurážím. A vysvětlím ti to. Než se postavila dráha, přijeli sem inženýři a vyměřovali to tady. Všelijak vyměřovali, ze všech stran; a kreslili mapy. Jednou mi jeden takovou mapu ukázal; dost jinou, než máme my. Nebyla na nich zakreslena hraniční čára, zato tam bylo pár měst, co zatím neexistují. A železnice.“ Kapitán namočil prst do lógru a za řeči kreslil přímo na stůl: „Podívejte, trať z Kingtownu směřuje rovnou na jih, prochází džunglí, tam se mírně lomí a vyjíždí na step. To jste viděli sami. Potom přichází ke skalám, kde je zastávka, říká se jí Napajedlo o půl druhé. Od té zastávky se plete horami, ale na tom moc nezáleží, udržuje v podstatě tentýž směr, k jihu až jihozápadu. Až do těchto míst, Fort Gwendoline. Odtud, jak uvidíte, zamíří ostrým zlomem přímo na západ.“

„No a?“

„Na té mapě bylo na tom místě zakresleno velké seřaďovací nádraží. Trať z něj vedla rovnou k řece Charraggu a přes most směrem na Aurrgharr.“

„Co – na to tygří město?“

„Správně. Předpokládejme, že autorem té mapy byl někdo, kdo poroučel těm inženýrům. S příkazem vytyčit trať tak, aby se z ní dalo odbočit na jižanské území. Do města Tigerstownu, které tam teď zrovna stavějí.“

„To znamená, že někdo chce dobýt jižní území?“

„Ne nevyhnutelně. Taky to může znamenat dobytí severu.“

„Krucinál! Ví to vláda?“

„Na těch mapách byla razítka generálního štábu. Já jsem kapitán; nevidím žádný důvod pochybovat o tom, že je to jasný rozkaz.“

„No dobře. Tak se chystají postavit železnici na jih. Zatím není válka, tak to může znamenat taky mírovou spolupráci – nebo ne?“

„Tvoje důvěřivost hraničí s naivitou. Nepochybuji, že někdo něco takového může hlásat, zvlášť před volbami. Ale nepopřeš, že jsou dva státy na jednom území a dva vladaři: princ a Draggon. Jednou se docela určitě střetnou.“

„A ty budeš v tom boji na které straně?“

„Doufám, že už budu dost daleko od místa, kde se bude bojovat. Mám tady pevnost, která by měla teoreticky zadržet útok z jihu. Jenže nemyslím, že ji někdo bude dobývat; jednoduše ji obejdou. A značná část mých vojáků se přidá k nim. A další velká část by ráda zůstala neutrální.“

„Nezní to špatně. Jenže – proč nám to vykládáš?“

„Například proto, že někteří z vás se včera nechali naverbovat do armády, kterou tady organizují ti... no, ti cizinci. Nechci předstírat, že jim můžu konkurovat; ale zamyslete se nad tím, co budete dělat do té doby...“

„A co budeme dělat do té doby?“

„Třeba sloužit v naší armádě! Máme trvale pod stav lidí...“

„Aha. Jenže my pokračujeme v cestě na jih! Nemůžeme se zdržovat...“

„Já vás nezdržuju! Stačí, když se dobrovolně přihlásíte, podepíšete se mnou smlouvu a vyfasujete náborový příspěvek. Potom vám vydám rozkaz jít na průzkumnou cestu na jih, a můžete jet.“

„To ti máme věřit? K čemu ti to bude?“

„Zaplním chybějící vojáky! Budu mít plný stav...“

Nastala vzrušená diskuse; ne všichni chápali a věřili jeho slovům.

„Já to chápu,“ řekl Kajman, když už vřava narůstala, „Běžná metoda: vezme do stavu pár lidí navíc a bude na ně fasovat žold. Plus všechno ostatní, co armáda tak štědře poskytuje: potraviny, zbraně, munici, uniformy... Po čase je nahlásí jako padlé nebo dezertéry, takže se počet srovná, ale peníze už vracet nebude.“

„Tys byl někde důstojníkem, viď?“

„Byl jsem u Černých baretů.“

„Výborně! Já bych ti dal důstojnickou hodnost!“

„Co budeš dělat, až ti na to přijdou?“

„Nepřijdou. Takhle to dělá hodně velitelů na hranicích. Jen tak mezi námi, ty myslíš, že jsem tady za odměnu?“

„No výborně. Co kdyby tě někdo práskl? Třeba z podřízených?“

„Pár opatření jsem udělal. Například peníze mám uložené na jihu, v bance v Sun City. Mám rakouský pas a myslím, že bych dokázal dost rychle zmizet, kdyby se něco dělo. Mám akcie několika hotelů a restaurací v Údolí Ohně, nějakých firem v Sun City a lecčeho dalšího. Ještě pár let a stanu se majitelem hezkého malého hotelu; žádný luxus, ale docela příjemný. Co vám brání přijít si taky na nějaké peníze?“

„No... já nevím...“

Rubin se obrátil k Pamele: „Včera jsi měla perfektní koncert. Hodně lidí si ho nahrálo. Vsadil bych se, že teď už ty nahrávky kopírují na cédéčka, video kazety, krystaly a jak se to všecko jmenuje. Jestli jsou slušní, snad ti za to něco dají. Kdybys zpívala v mým podniku... postaral bych se, abys dostala slušnou cenu aspoň tady na jihu...“

„No... já jsem... vlastně...“ řekla Pamela, poněkud zmateně.

„Jo, ty sis nevšimla, že tě při tom filmovali? No jistě, bylas dost mimo. Za ty z druhý strany ručit nemůžu, ale normální lidi...“

„Počkej, představiteli zákona!“ zasáhl opět Kajman, „Z tvé řeči vyrozumívám, že víš o všem, co se tady děje. Kde se vzali ti, co nejsou lidé?“

Rubin se zatvářil, jako že on nic. „To je právě jedna věc, kterou nevím. Najednou se objevili. Vlastně, objevujou se každý večer. Nejsou pokaždý ti samí, i když některý jo. Jak na arabským tržišti...“

„A ty na to jenom klidně koukáš.“

„Co s tím já můžu dělat? Přijdou, odejdou. Když se jich zeptám na nějaký povolení, řeknou, abych se nestaral. Viděli jste jejich zbraně? Blázen by byl ten, kdo by jim chtěl bránit.“

„Proč nejdou rovnou na jih?“

„Protože na jihu mají ještě účinnější zbraně.“

„Nenapadlo tě vybírat od nich aspoň nějakej poplatek?“

Rubin zaváhal. „No – napadlo. Některý dají. Jiný... s některejma se těžko domluvíš. Ale většinou jsou docela fajn...“

„Proč si vybrali zrovna tvoji stanici?“

„Tak to mi neřekli. Jeden povídal, že to dlouho trvat nebude. Jenom dokud se nahoře pořádá ta Mistrova akce...“

„Aha. Potom tady bude zase klid?“

„Nemám tušení, co bude. Radši se ani neptám.“

Pamela sice naslouchala, ale věnovala se radši snídani. Ne tak Prcek; něco mu vrtalo hlavou, a teď využil chvíle se zeptat:

„Jak moc starý lidi bereš do tý svý armády?“

Rubin se k němu otočil a přívětivě se usmál: „Myslíš tak starý jako ty?“

Prcek se zklamaně zasmušil, ale Rubin ho hned uklidnil:

„Od patnácti. Ale tobě už jistě bylo patnáct – vypadáš na to...“

Což byla očividná lež a nikdo při smyslech by tomu neuvěřil, ale Kajman bez váhání potvrdil: „No jasně. Už i spí s holkama!“

To pravda byla. Aspoň Gaia hrdě přikývla.

„Tak to budeš mezi svejma. Většina domorodců jsou kluci jako ty...“

„To jako kluci z jihu?“

„Přesně. Mají řadu výhod; třeba výcvik je na rozdíl od ostatních baví. Od rána do večera se učí střílet, šermovat a bojovat holýma rukama; když padnou vyčerpáním, jdou si na chvilku odpočinout a sotva se vzpamatujou, už se hrnou na cvičák znova. Občas mám dojem, že kromě boje je nic nebaví.“

„Docela věřím.“ řekl Kajman.

„Taky máme pár děvčat. Ne tolik jako kluků, ale jsou tam. A dodržujou ty starý zvyklosti, že holka má svést co nejvíc chlapů. Jsou uražený, když je někdo odmítne. Počítám, tobě by to nevadilo?“

Prckovi to rozhodně nevadilo. Gaia se nevyjádřila.

„A tobě to vadí?“ zeptala se Kay.

„No... člověk má určitý zábrany spát s dítětem. Ale zvykl jsem si.“

„To máš kliku. Aspoň tě nikdo ze spřízněnýho klanu nesmí zabít.“

„Nejsem si jist, zda ještě dodržují klanové zákony. Někteří mají docela převratné zvyklosti. Aspoň podle řečí.“

„Jsou tam i teď?“ zeptal se Prcek.

„Ti mladí odešli všichni na jih, na tu akci, co tam teď je.“ Rubin se na chvilku zamyslel, „Nebo možná na sever. Něco vyřídit.“

„To myslíš jak?“

„Mám určité podezření. Obávám se, že někteří z nich jsou assassini.“

„To snad ne!“

„Mimořádně nadšeně cvičí přestrojování a chování cizinců. Jazyky a přízvuk, oblékání, líčení... v akci bys je nepoznal. Umějí si vytvořit či upravit dokumenty, někteří už možná byli i v cizině...“

„To nevíš jistě?“

„Občas někam odjedou. Nemůžu je kontrolovat na každém kroku.“

„Myslela jsem, že assassini jsou dospělí?“

„Samozřejmě. Ale aby se k nim člověk dostal, musí předvést, že na to má. To znamená osvědčit se v akci.“

„Ariori?“

„O tom nic nevím.“

„Ariori byla sekta, co kdysi fungovala na tichomořských ostrovech. Tanečníci, komedianti, válečníci a uctívači jejich bohů. Jejich sídlo byl ostrov Raiatea, odtud vyráželi na vahadlových kánoích a pletli se do politiky na zbytku oceánu. Velmi vznešená šlechta...“

„Jo, chápu. Teď je to co?“

„Další skupina ve hře. Zabíjejí toho, kdo se jim nelíbí.“

„To dělá víc skupin...“

„Ano. Assassini, Stopaři, Bílí Tygři. Jejich operační prostor je Kingtown a severní oblasti. Případně místa, kam se dá doletět letadlem.“

„Proč to?“

„Jedna verze je, že původně předcházeli únosům letadel. Chytali teroristy a starali se, aby... prostě je vyřešili.“

„Chápu. Teď dělají co?“

„To nikdo přesně neví. Nezanechávají stopy. Říká se, že dopadené zločince vyhazují nad mořem. Humánnější varianta je, že je transformují na ohrožené druhy mořských živočichů.“

„To musejí mít extra dobrou čarodějku.“

„Nikdo neví, co mají. Říká se, že většina členů jsou barevní. Každý ví, že jejich čarodějové používají úplně jiné metody než bílí.“

Nastala krátká, leč trapná chvíle ticha. Přerušil ji Rubin:

„Taky jsem vás chtěl o něco požádat.“

„Rádi vyhovíme.“

„Chtěl bych s vámi poslat pár chlapců. Jsou to přistěhovalci, tak by mě potěšilo, kdybyste na ně trochu dohlídli.“

„No...“ pokrčil rameny Kajman.

„Dostanou jídlo a výstroj na čtrnáct dnů. Bude jim velet zkušený poručík Armand de Clermont. A nebudou mít žádné zbraně.“

„Zbraně ať si klidně vezmou, každý tady má nějakou pistoli. Kolik jich má být a kde jsou?“

„Tak asi třicet. Zatím jsou v pevnosti a balí si věci.“

Kay řekla: „To jméno Clermont zní dost...“

„Je to pravý francouzský šlechtic. Absolvent pařížské vojenské akademie.“

„Co dělá tak vznešený pán tady na hranicích?“

„No – to je právě to. Oficiálně na vlastní žádost.“

„A neoficiálně?“

„Je to velmi hezký muž. Jeho pařížský šarm okouzlil mnoho žen. Kromě jiných též manželky a dcery vysoce postavených pánů.“

„A Monsieur Armand?“

„Je vroucím obdivovatelem ženské krásy. Neumím si představit ženu, která by se mu aspoň trochu nelíbila.“

„Chápu. Jak se chová k místním dívkám?“

„Učí je neobvyklým sexuálním praktikám. Dokáže každou přesvědčit, že právě s ní zažil největší rozkoš svého života.“

Gaia spolkla sousto, které žvýkala, a poprvé položila otázku: „Opravdu?“

„Uvidíš sama.“

Prcek se začal neklidně ošívat.

„Taky dobře šermuje kordem.“ dodal Rubin s úsměvem.

„Myslíš, že se neumím bránit?“ namítl Prcek. Vztekle.

Nikdo mu neodpověděl, ale někteří se usmívali.

Ponny řekla: „Včera ses vytahoval, jak se těšíš, že budeš svou holku půjčovat. Nebo ti připadá francouzský šlechtic jako spolumanžel málo?“

Prcek spolkl, co žvýkal, pak ještě několikrát naprázdno. Když pochopil, že se odpovědi nevyhne, začal jim obšírně líčit svoje názory na věc. Ano, zajisté se těší, jak bude Gaiu půjčovat kamarádům, ale on sám rozhodne, kdy a komu, a především mu to ten dotyčný musí oplatit svojí holkou. Což Armand asi neudělá, ale kdyby to udělal...

Kamarádi se pochechtávali, Pamela sledovala Gaiu. Ta mlčela a usmívala se. Nebylo jasné, co si myslí. Nejspíš ho nebrala tolik vážně.

Kajman už toho měl asi dost. Zeptal se: „Kdy vůbec pojede ten vlak?“

„Až řeknu.“

Nikoho to ani moc nepřekvapilo.

Rubin pokračoval: „Vzkážu Clermontovi, aby přišli a nastoupili do vlaku. Potom, pokud nebudou další problémy, můžete jet.“

„Jaké problémy?“

„Někdy bývají. Ta trať je ve výstavbě.“

„Aha. Tak to jo.“

Kajman nebyl vyloženě netrpělivý, ale Rubin pochopil, že je čas. Vstal a chystal se odejít; ještě zopakoval svoji nabídku služby v jeho armádě, ale dodal, že není třeba se rozhodnout hned, stačí až se budou vracet. Což mu někteří tak napůl slíbili, aby se ho zbavili; nejrozumnější byla Kay, ta řekla: „Kdo ví, co bude, až se budeme vracet.“

Tak se zvedli a začali se vyptávat, jak to bude s placením. Hostinský měl zájem o platební karty; Pamela nic takového neměla. Kajman taky ne.

„Jak to, že ne?“ Hostinský ukázal na ozdobné tetování na zápěstí, k němuž Pamela přišla, aniž věděla jak. Líbilo se jí, tak neprotestovala... Teď se podívala na ostatní a zjistila, že takové mají všichni, každý trochu jiné; že by to něco znamenalo?

Paměť jí napověděla: osobní záznam. Člověk ho nepřečte, na to je příliš nepatrné, ale příslušná čtečka...

„Dalo by se nějak zjistit stav konta?“ zeptala se.

„No jistě,“ usmál se. Přejel jí po zápěstí Krabem a stiskem na obvodu aktivoval display; potom jeho tvář zvážněla.

„Současný majetek 12.380 kreditů.“ řekl.

„Aha. Stačí to na snídani?“

„To je na naše zhruba... půl milionu.“ vysvětlil.

Pamela vykulila oči. Naštěstí Kajman objasnil: „Zřejmě tvůj podíl na zisku ze záznamu toho koncertu.“

Pamela polkla. „Tak rychle?“

„Oni jsou hodně rychlí.“ řekla Kay.

„A co to auto, co jsem si včera koupila?“

„To už je odečteno.“

Ostatní si všimli diskuse, natahovali ruce a vyptávali se na svá konta. Pamela zatím přemýšlela; pak se zeptala: „Co kdybych zaplatila za všechny?“

„To vážně chceš?“ ptal se hospodský.

„Jo. Můžu si to snad dovolit, ne?“

Rychle sečetl účet a naklepal výsledek na svého Kraba. Pak jí ho podal:

„Musíš to schválit. Tadyhle stiskni.“

Stiskla. Nestalo se nic. Tak se zeptala: „Kolik tam mám teď?“

Znovu zjistil situaci: „12.411 kreditů.“

„Ale to je víc!“

„Asi ti přišly další peníze.“

„To mi budou chodit pořád další?“

„Dokud se budou prodávat tvoje nahrávky.“

Najednou jí to došlo. To je ten druhý okruh podnikání, jehož principy se jí pokoušel objasnit Morče. Peníze, které mizí do neznáma a z neznáma se po čase zase vracejí.

Poděkovali, vzali svoje cajky a šli na nádraží. Okolo vlaku obcházelo pár nádražáků, taky Khazd s rezavými vousy. Tvářil se vztekle.

„A kde je lokomotiva?“

„Prý nám přistaví jinou.“

„A kdy?“

„Času dost.“

Nastěhovali se do svého kupé. Nic se nedělo, tak zas vylezli a flákali se po perónu. Potom přijelo cosi jako traktor na kolejích a přistrkalo další vagóny; připojili je dozadu. Traktor zas odjel. A nic se nedělo.

„Jak to bude dlouho trvat?“

„Netuším. Vidíš, nikdo se nevzrušuje.“

Nevzrušoval. Prcek se tiše hádal s Gaiou; hádal se vlastně on, ona se jen usmívala a sem tam něco prohodila, co ho pořádně vytočilo.

Až Kajman řekl: „Nechcete si dát rovnou do držky, abyste měli klid?“

Gaia neřekla nic. Zato Prcek: „Tak jo! Pojď si zacvičit!“

Pamela usoudila, že by měla něco očekávat. Gaia se líně protáhla, nahrbila hřbet a oklepala se jako šelma. Nereagovala přehnaně, ale Prcek pořád dorážel; nebylo jasné, co jí vyčítá. Až konečně odložila zbytek oblečení, přešla na trávu mezi kolejemi a postavila se do střehu.

„Máš první ránu.“ sdělila mu blahosklonně.

Prcek ji praštil sevřenou pěstí. Lehce uhnula, přesto ji zasáhl do tváře. Zatvářila se spokojeně a zaútočila; její ruce a nohy zavířily vzduchem, pár úderů jej zasáhlo a další ho odhodil pár metrů daleko. Vyskočil na nohy, otřepával se a rychle se ho zmocnil vztek.

„No, pořádně! Zaboxujem si!“ smála se Gaia.

Vrhl se na ni. Začali do sebe bušit, rukama nohama, bez ohledu na to, co zasáhnou. Trvalo to jen chviličku, pak od sebe odskočili.

„Tak co je? Nemáš chuť na moji krev?“ křenila se Gaia.

Mrštil po ní hrubou nadávkou. Zachechtala se a nehtem na palci si rozsekla obě tváře od lícní kosti až k bradě; tak se za starých časů označovali bojovníci, když šli do bitvy. Opět se srazili; když odskočili, Prcek krvácel z nosu i z rozbitých rtů, a Gaia nadšením vřískala jako leopard.

„Hele, nechte toho!“ zvýšil hlas Kajman, ale Kay ho zarazila:

„Neboj se! Ona ho nezabije...“

Ani to neměla v úmyslu, pro ni to byla jen vzrušující hra. Bavila se tím víc, čím víc z obou teklo krve; bolest vnímala jako rozkoš. Prcek tolik nevydržel; jeho další útok byl malátný, a když byl odražen, nechal toho. Snad měl vztek, ale ne dostatek sil.

„Gaio!“ Vysoká dívka tmavé pleti s negroidními rysy mávla Výzvu. Gaia jen zakňučela a vrhla se na ni; rvaly se jako dvě divoké kočky. Prcka nikdo neobtěžoval, zato se vyzvalo hned několik dalších dvojic a hned se daly do úporné rvačky. Po chvilce už nebylo jasné, kdo s kým bojuje, každý napadal toho, kdo byl nejblíž. Nezáleželo na tom, kdo je holka a kdo kluk, někteří dokonce používali údery, jaké by těžko zvládl člověk. Ale všichni se dobře bavili; pokud měl někdo dost, prostě ustoupil stranou.

Boj skončil, až když nikdo neměl chuť pokračovat. Nechali toho, poodstoupili, řehnili se a vzájemně oceňovali svoje zásahy.

„No jo,“ řekl kdosi, „Hezký to bylo. Zavoláme tu holku?“

Ta holka bylo dítě na prahu puberty, dívenka kost a kůže, bez oděvu, bez vlasů, pouze s velkýma očima neurčité světlé barvy. Přišla, aniž bylo jasné odkud; vypadala poněkud nepřítomně. Nic neřekla, jen přistoupila k hromádce štěrku, poklekla a chvilku něco šeptala do dlaní. Pak jí mezi rukama zaplál malý oslnivý plamínek, který se rychle rozšířil. Ohlédla se a pokynula.

Gaia vstoupila do Ohně první, s viditelným potěšením. Očistil ji od krve i veškeré špíny, a spálil by jí i vlasy, kdyby nějaké měla. Po ní se omyli ostatní; zmizela jim drobná zranění, zůstaly jen ozdobné jizvy na tvářích. Tetování a různé ozdoby v kůži měli, jen barvy byly jasnější.

„Nechceš se taky vykoupat?“ navrhla Kay.

Pamela zaváhala. „To mi ty wingy dlouho nevydržely...“

„Jsou na záznamu a na stovkách fotek. Neboj, bude ti to slušet!“

Pamela měla strach, když se blížila k Živému Ohni. Nikdo ji nepovzbudil ani úsměvem, naopak měla pocit, že někteří se jejími rozpaky baví. Dodala si odvahy a nechala se zavést do plamene; jak očekávala, příšerně to pálilo a vlasy jí hořely, ale když první bolest pominula, bylo to příjemné, dokonce se jí zlepšila nálada. Někdo ji za ruku vytáhl ven.

„Jaký to je?“

„Bezvadný! Můžu ještě?“

„Až na tobě zase bude mít co shořet.“

Zkusila prozkoumat svoje pocity. Byla čistá. Skutečně očištěná tak, jak nikdy v životě nebyla. Shořela jí i odumřelá kůže, a když se dotkla vlastní pokožky, byla jemná jako samet. Měla chuť křičet a zpívat...

„No jo, bezva. Tak už se uklidni...“

Uklidnila se. Sledovala, jak do plamene vstupují další; když se očistili všichni, dívka lehkým mávnutím uhasila Oheň a beze slova odešla, jako by tu ani nikdy nebyla.

Zato přisunuli lokomotivu. Přesněji stroj, který měl se železnicí společného jen to, že jezdil po kolejích. Trochu vypadal jako sklízecí mlátička, trochu jako kouzelná mašinka čaroděje Zababy. Řídil ho další Khazd, na rozdíl od prvního bez vousů a vlasů, pouze s kníry dlouhými až k pasu.

Prcek a Gaia vpadli do vagónu, už opět v nejlepší shodě; vzápětí zase vyletěli ven, podívat se na vojenský oddíl, který právě dorazil z pevnosti. Bylo na nich vidět, že rozhodně nejsou jižané; na uniformách měli sotva desetinu ozdob a doplňků, jakými se pyšní zasloužilí bojovníci. Ty uniformy byly téměř předpisové: vysoké boty, kalhoty, slavnostní sako s hodnostním označením, dokonce bílé košile a kravaty. Vlasy přiměřeně krátké, čapky se štítkem, na nich oficiální armádní odznak.

Ovšem velitel už žil na hranicích déle a aklimatizoval se. Kalhoty snad vyhovovaly výstrojní kázni, ale boty byly měkké, ručně šité s vyšíváním na okrajích. Košile měla krajkový límec, kravatu považoval za zbytečnost. Sako uniformy měl vyzdobeno barevnými nášivkami a několika zlatými šňůrami, na rukávu jako domovenku znak se šlechtickou korunkou. Důstojnickou brigadýrku měl předpisovou, ale na ní císařského tygra a na okraji šikmo zasunuté orlí péro jako Indián. Vlasy měl podstatně delší, švihácký knírek a vlídný úsměv naznačující, že ho těžko někdo naštve. Kdyby náhodou, nosil u pasu dlouhý kord ve stylu krále Ludvíka XIV. Revolver měl ovšem taky.

„Armand de Clermont, k vašim službám!“ uklonil se.

Všichni mu podávali ruku a představovali se. Zvlášť se zajímal o dámy. Tu ruku Pamele políbil a při tom na ni vrhl pohled, který rozpaloval. Zrudla a pokusila se nedat na sobě nic znát, jenže...

Prcek na Armanda nepokrytě žárlil, ačkoliv Francouz nejevil sebemenší zájem o Gaiu ani o žádnou jinou nedospělou holčičku. O Pamelu zájem projevoval, aspoň jí se zdálo; ovšem Kajman si toho buď nevšiml, nebo se tak dokonale ovládal. Pamela se taky ovládala, ze všech sil.

Koupel v Živém Ohni má řadu účinků; mimo jiné také sexuální vzrušení. Do teď to nevěděla, ale zabralo to. Líbil se jí Kajman, jenže ten se nechoval dost aktivně. Uvažovala, zda by mu neměla být nevěrná. Nebyla záletná; vlastně ani zatím neměla komu.

Armand de Clermont byl šarmantní. Rád mluvil a nevypadalo to, že pokaždé pravdu. Když se mu zdálo, že nikdo dostatečně nereaguje, opakoval větu třeba dvakrát, případně ve variantách. Rád dělal vtipy a sám se jim smál. Při tom pomrkával na přítomné ženy, zvlášť pokud byly lechtivé.

Nejdřív se pokusil vysvětlit, že jeho hlavní starostí je postarat se o ty vojáky, co veze na jih, aby tam byli vyškoleni v místních poměrech. Pamela se zeptala, proč tedy není s nimi; odtušil, že jim dal pokyn rozptýlit se po všech vagónech, seznamovat se s ostatními a sledovat jejich chování, aby se přizpůsobili. Až získá dojem, že se tak stalo, obejde vlak, přesvědčí se o úspěchu a opraví případné chyby.

„A co když ti kluci mezitím udělají nějaký průser?“

„Tak to určitě dostanou přes držku.“

„A to ti nevadí? Neměl bys dostat po držce ty, žes je nepoučil?“

„Určitě měl! Jestli to někdo dokáže...?“

„To dost riskuješ, hochu!“

„Pokud to bude jeden na jednoho, klidně to risknu. Třeba i dva...“

„No počkej! Možná se nebojíš lidí, ale dole na jihu jsou šelmy!“

„Já vím! Je některá z nich strašnější než vévoda Assarkhan?“

Ať si Prcek myslel cokoliv, to jméno ho zaujalo:

„Ten černý leopard? Říkají, že z něj jde hrůza!“

„Je to nejstrašnější šelma, jakou na jihu mají. Bývalý císařský důstojník.“

„Císařský? To by musel být hrozně starý!“

„Taky je. Pamatuje spoustu starých pohádek o císařském dvoře a tom všem. Je ohromný, větší než kterýkoliv jiný leopard, možná dokonce větší než tygr – a vypadá ještě hůř, protože je černý a na první pohled příšerný. Když vycení ty svoje dlouhé bílé tesáky a podívá se na tebe sírově žlutýma očima, chce se ti radši schovat pod zem!“

„Je synem Artanny, syna jaguářího knížete Ao Harrapa,“ řekla Kay, „Jeho dědečkem potom byl kníže Griissirno, který korunoval samotného císaře. Matkou Assarkhana je černá leopardice Díwarr, dcera Dévi, kterou kdysi koupil císař u cirkusu někde v Evropě.“

„Velmi zajímavá rodinka,“ pochválil Pipi, „Má v sobě tedy krev leopardů i jaguárů?“

„Tygrů taky a kdoví, jestli ne i lvů. Je to složitá a zamotaná historie; když ji vyprávějí šelmy, trvá to celý večer. Já toho Assarkhana jednou viděla, i když jenom zběžně. Bylo to moc roztomilé koťátko.“

„Dnes je velký a říkají, že je vtělené zlo,“ chválil šelmu de Clermont, „Všichni z něj mají přímo panickou hrůzu. Když jsem s ním přijel do jednoho města na hranicích, vyskákali chlapi ze salonu zavřenými okny...“

„Tys jezdil s Assarkhanem po světě?“ položil první otázku Kajman, jako by se právě probudil.

„No – požádal, abych ho doprovodil. Jsem přece jen vládní důstojník a mám určité možnosti ochránit ho, kdyby mu náhodou hrozilo nebezpečí...“

„Assarkhan tě požádal, abys ho chránil?“

„Ne. Řekl mi, že se dokáže ochránit sám. V podstatě jsem mu nabídl, že pojedu s ním a pokusím se urovnat jeho záležitosti po dobrém, pokud to půjde. Zakázal jsem mu hádat se s lidmi, pokud to nebude nutné. A kdy to bude nutné, to jsem určoval já. Tak jsme skončili cestu v pohodě.“

„To jste jezdili sami dva?“

„Měl čtyři tygry, ale ty nechával opodál, nebral je s sebou do města.“

„Takže ti Assarkhan důvěřuje víc, než bych považovala za možné,“ řekla Kay, „Přece nikdy nevěřil lidem!“

„Já vím,“ souhlasil Armand, „Nevím, proč mi tak věří. Když jsem ho navštívil v jeho hradu, přijal mne velmi pohostinně...“

„On tě pozval k sobě?“

„No ano! Jel jsem na jih a náhodou se setkal s Assarkhanem. Moji vojáci se ho polekali a chtěli střílet; já jsem jim to zakázal a navrhl mu, aby se mnou vyjednával, než se naše oddíly dají do boje.“

„Já to nějak nechápu,“ řekl Kajman, „Cos dělal se svými vojáky tak daleko na jihu?“

„Byl to přátelský výlet. Několik mých vojáků mělo zrovna čas a dovolenou, tak plánovali výlet dolů na jih. Protože jsem měl taky dovolenou, řekli mi, abych jel s nimi jako důstojník. Armini si váží důstojníků...“

„Neuvěřitelné. Kterým směrem?“

„Dolů, k jihu. Vyprávěli mi, že je tam starý císařův hrad, a o kus dál to tygří město Aurrgharr. Chtěli jsme se tam podívat a případně něco nakoupit, kdyby to šlo...“

„Musím říct, odvaha ti nechybí. To jste vůbec neměli tušení, že Armini nemají rádi, když k nim někdo jezdí?“

„Proč? Přicházejí do pevnosti a nakupují od nás; tu a tam u nás některý dokonce přespí. Tak jsme jim chtěli oplatit přátelskou návštěvu.“

„Děkuju pěkně za takovou návštěvu! Jak to probíhalo?“

„Úplně normálně. Jeli jsme na koních a hledali, kde tam vede ta cesta. Ani nás nenapadlo, že tam někdo hlídkuje. Najednou kolem nás tygři a leopardi, všichni s puškama; kluci vytáhli flinty a chtěli střílet, ale já je zarazil, těch koček bylo poměrně dost a já s nima nechtěl bojovat. Nařídil jsem vojákům nestřílet, odložil zbraně a šel rovnou k jednomu z těch tygrů, zeptat se, proč nás zadrželi. Tvářil se udiveně, ale zavedl mě ke svému veliteli, a to byl právě Assarkhan.“

„Měli jste víc štěstí než rozumu. Co on na to?“

„Ze začátku trochu pouštěl hrůzu, ale já se hned tak neleknu, už vůbec ne jednoho leoparda. Vysvětlil jsem mu, kdo jsme a co tam děláme...“

„I to, že chcete do Aurrgharru?“

„Jistě. Říkal, že to nepůjde, k tygřímu městu se nikdo nesmí přiblížit. Ale k císařovu hradu nás doprovodil i se svými jezdci. Je to zvláštní stavba, z velkých žulových kvádrů, na skále uprostřed soutoku dvou řek. Jezdí se tam přes padací most a je tam něco jako muzeum té doby.“

„Jak ses choval k tomu Assarkhanovi?“

„Jako ke každýmu jinýmu. Proč?“

Kajman nechápavě potřásal hlavou. „Poslechni, seš tak naivní, nebo to jenom děláš? Neslyšel jsi o tom masakru, co provedl ten samý Assarkhan s výpravou zlatokopů, když chtěla vyloupit město a ukrást Aurrgharrské zlato?“

„My jsme zlato nechtěli. Ptal se mě na to a já mu klidně řekl, že když zlato, tak je legálně koupíme za svoje úspory.“

„Ježíšmarjá!“ vydechl Kajman upřímně, „Prosím tě, můžeš mi říct, jak se na to ten kocour tvářil?“

„Byl pořád docela milý a velice zdvořilý. Říkal, že když budeme chtít, může nám nějaké zlato, drahokamy a artefakty na kšeft přenechat.“

„Všiváku,“ řekl Kajman a odplivl si, „Už toho nech, takhle moc už nás houpat nebudeš. Viděl jsi opravdu někdy v životě živýho Assarkhana?“

„Já tě nehoupám!“ urazil se poručík, „Všecko, co povídám, je naprostá a čistá pravda! Bylo to přesně takhle!“

„Assarkhan,“ hovořil Kajman čím dál víc zostra, „Je znám ze všeho nejvíc tím, že nikomu nevěří a každý se mu zdá podezřelý. Nevěří ani vlastním lidem, a když se mu někdo nezdá, hned si zjišťuje, zda se nezaprodal Draggonovi nebo armádě. A ty mi tady povídáš, že potkal ve vnitrozemí svého státu oddíl ozbrojených vojáků v čele s důstojníkem, který mu řekl do očí, že má v úmyslu jet do Aurrgharru a nakupovat tam zlato, Assarkhan se docela vesele zasmál a doporučil vám šikovnýho překupníka, a ještě vám pomohl s ním usmlouvat výhodnou cenu.“

„Ne, smlouvali jsme sami. Ale jinak to tak bylo.“

„No, dejme tomu. A z vděčnosti za to se stal tvým přítelem, jezdí k vám do pevnosti a toulal se se s tebou dokonce po vašem území, pro něho smrtelně nebezpečným. Vymysli si něco jinýho, my nejsme za zelena utržený, jak bys myslel.“

„Já nevím, proč mi nechceš věřit,“ culil se Armand de Clermont, „Ono to tak skutečně bylo, úplně přesně, jak povídáš. Je to můj přítel, aspoň já ho za přítele považuju.“

„A vyprávěl ti o tom, že se chystá dobýt Kingtown.“

„No – jednou, když jsme byli sami, se o tom zmínil. Víš, on slouží jejich princi a je to jeho povinnost dobýt hlavní město, aby tam mohl svého prince korunovat jako Griissirno císaře.“

Kajman jen mávl rukou. „No dobře. Až ho uvidím, jak s tebou mluví, tak ti možná uvěřím, že ho od vidění znáš. Ale takový klíny do hlavy – Kay, no řekni!“ Kay se zatvářila záhadně. „Myšlení šelem se ubírá záhadnými cestami. Jestli pojal k Armandovi důvěru... nebo má něco speciálního za lubem.“

„Například co?“

„Prostě potřebuje na druhé straně někoho, s kým by se přátelil.“

Kajman něco zabručel a odvrátil se od nich.

„Jiný velitele jižanů znáš taky?“ ptal se Pipi Karen.

„Skoro všechny. Prince Axorra, to je v podstatě tygr, princův ochránce. Pár dalších tygrů a leopardů, co slouží u dvora. Občas k nám na pevnost jezdili.“

„Pro střelivo?“

„Někdy taky.“ připustil Armand.

„Tak tomu bych věřil.“ zavrčel Kajman ven z okna.

„Lidi k nám jezdí taky. Třeba komthur Chatt Wanner. Ten mi daroval tuhle zbraň...“

„Myslel jsem, žes to koupil někde ve vetešnictví. Co je zač ten Wanner?“

„Povídá se, že má něco společnýho s Mistrem. A bojoval ve válce.“

„Za co ti dal ten kord?“

„Jen tak. Neměl jsem žádnou zbraň, musel jsem všechno nechat... tam co jsem byl.“

„Tobě mají vůbec lidi sklon dávat věci pro nic za nic!“ zavrčel Kajman, „Napřed ti Assarkhan daruje život, potom ti císařský důstojník daruje šavli. Víš o tom, že když nosíš tuhle věc, nesmí ti žádný Armin ublížit, dokud ten, co ti ji dal, nesejme zasvěcení?“

„Jasně, o tom mi říkali. Naučili mě dokonce, jak se taková zbraň světí; většina našich vojáků má zbraně očarované...“

„Vojáci věří na magii?“

„Pochopitelně, když viděli čarodějky na vlastní oči. A koupali se v Ohni...“

„Poslyš, ta tvá posádka musí být obzvláštní klenot mezi všema! Takhle se nemají ani v Sun City!“

„Jakto? Ti jsou na tom ještě líp! Znám Glenna Morrise, jejich kapitána. Dobrej řízek!“

„Vy jste vůbec všichni dobrý! Řekni mi upřímně: až začne válka, s kým budeš bojovat?“

Armand se zatvářil nechápavě. „No... s nepřítelem, samozřejmě!“

„Bez legrace! Je tady sever a jih; připadá mi, že seš důstojník jihu, placenej ze severu. Až to začne, na koho budeš střílet?“

Armand potřásl hlavou a přihladil si knírek. „No víš, politika... zatím to na válku nevypadá. Do tý doby, než začne, se třeba situace ještě nějak změní. Já už viděl věci...“

„Tak to je jasný. Do bitvy se určitě nepohrneš.“

„Kdyby bylo potřeba, bojovat umím! Ale maršál Montcalm vždycky říkal, že nejdůležitější je přežít a být vždycky na té straně, která oslavuje vítězství.“

„Montcalm? Co to bylo za chlapa?“

„Velitel francouzský armády v Québecu.“

„Jo, tenhle Montcalm! Ale to bylo v sedmnáctým století!“

„Ono se toho od tý doby tak moc změnilo?“

Kajman neodpověděl, jenom zavrčel.

„Jen tak pro zajímavost, na které straně budeš ty?“ otázal se Armand.

„My jsme trampové. Zásadně se nemícháme do politiky. A nebojujeme proti nikomu.“

„Myslíš, že na to bude vaše vláda brát ohled?“

„Naším ideálem je život v přírodě, ve spojení s prapůvodní živou hmotou, lesy a loukami, se zvěří, rybami a vším, co se kolem nás vyskytuje. Žijeme podle zásad, které v zásadě podporovalo i císařství: jsme čestní, pohostinní, laskaví ke každému, odmítáme každou formu nadvlády a jakékoliv křivdy a nespravedlnost. Pokud tím bojujeme proti vládě, je mi líto...“

„Hezké zásady. Nikdy nebylo tolik trampů, jako co je vláda zakázala. Co proti vám mají?“

„O to se nezajímám!“

Pamela měla pocit, že Armand dokáže Kajmana pěkně vytočit. Přemýšlela, čím by uhladila rozpory a skutečně na něco přišla: „Tebe zajímá historie dobývání Kanady?“

Když nikoho jiného, zajímala Prcka. S nadějí obrátil zrak k Armandovi. Ten se naopak zamračil:

„Ani náhodou! Nejradši bych, kdyby se celá Kanada propadla do horoucích pekel!“

Pamela nechápala; teď to vypadalo, že ta otázka vytočila jeho. I Kajmana to zarazilo.

Armand si uvědomil, že se neovládl. Chvíli váhal, potom řekl: „Já tam byl.“

„Kde?“

„Byl jsem velitelem posádky Mont Saint-Michel; na břehu jezera, kterému se teď říká Ontario.“

Zaváhali; Kajman se kupodivu tvářil, jako by tomu věřil. Pouze se zeptal: „Kdy?“

„Sedmnáct set dvanáct.“

Nějakou chvíli bylo ticho. Pak Kajman řekl: „Teď už chápu.“

Armand zhluboka vzdychl. „Narodil jsem se v Languedocu. Skutečně jsem studoval na pařížské universitě. Souboj pro ženu. Nezabil jsem ho, leda ošklivě poranil. Jenomže ten druhý byl královský mušketýr. Čestný soud. Vybral jsem si službu v Nové Francii. Pod Montcalmem.“

„Jak ses dostal sem?“

„Měl jsem velení nad třiceti francouzskými vojáky a několika kmeny Irokézů. Na druhé straně hranice byli Angličané a jejich Delawaři. Vypadá to jako dva kmeny, ale byl to jeden. Vlastně každý náčelník velel své tlupě a přidávali se na tu či onu stranu podle toho, kdo jim co daroval. Většinu času jsem strávil vyjednáváním. Indiáni bojovali mezi sebou, pořád a kvůli všemu. Když přišli na to, že jim platíme za skalpy, zabili kohokoliv. Ženy, děti... kromě vlastního kmene každého. Kdyby to bylo na mně, nechal bych tu krajinu osudu a utekl. Jenže to by byla dezerce.“ Armand se nadechl a chvíli koukal z okna. „A ženy. Jednou jsem zahnal smečku vlků od holky. Uvázali ji v lese ke stromu. Byla čarodějka, dcera významného šamana. Obžalovali ji, že přivolala nějaké neštěstí. Zavedl jsem ji domů. A její otec mi ji daroval.“

„Cože?“

„Byl to velice starý muž. Mimochodem, dobře mluvil francouzsky. Řekl bych, že ho naučili někde na misii, znal příběhy z Bible a uměl se modlit. Moravští bratři, víte co to je?“

„Vím.“ kývla Kay.

„Řekl, že až zemře, zabijou ji. Jeho se báli, dost toho uměl. Co se dalo dělat, nechal jsem si ji. Potom... hrozně jsem se zamiloval. Uvažoval jsem, že odejdu od armády a půjdu do lesů. Jenomže pak přepadli naši pevnost a všechny zabili. Trvalo to tři dny. Moji vojáci umírali jeden za druhým, neměli jsme se jak krýt proti jejich šípům. Jeden zasáhl Reinu. Zemřela mi v náruči. A dala mi svůj amulet, takový... divošský. Něco jako propletení hadi. Zkoušela mi něco vysvětlit, ale... nestihla to. Potom jsem dostal ránu taky. Ještě chvilku jsem střílel, a potom... Jeden Irokéz mi rozmlátil hlavu palicí. Tak jsem si řekl, že to nebyl zas tak špatný život...

A probral jsem se ve špitále. Neptejte se, kde to bylo, nemám tušení. Doktoři mě vyslýchali, jak jsem se tam dostal. Nějak to souviselo s tou ozdobou od Reiny. Patřila někomu, kdo přišel od nich, šla z ruky do ruky a... prostě nevím. Nakonec se mě zeptali, kdy a kde chci sloužit. Bylo mi to jedno. A nějaký chlap s křidýlky na výložkách rozhodl, že tady. Tak mě poslali sem. Víc nevím.“

„Každopádně už ti věřím,“ řekl Kajman, „A ničemu se nedivím.“

Pamela se naopak divila všemu. Měla tisíc otázek, ale celkem chápala, že Armand opravdu neví víc, než řekl. Včera už taky leccos zažila.

„Jenom bych ještě rád věděl jednu věc,“ dodal Kajman, „Proč s náma poslali zrovna tebe?“

„Proč? Nechápu!“

Kajman rozmrzele zabručel. Vyhlédl z okna; vlak projížděl střídavě vyschlou stepí a ostrůvky divoké džungle, podle toho, jak blízko byli u vody.

„A sakra! Tak teď už je to jedno...“

Pamela poznala, že se něco změnilo, ale chvíli nevěděla, co to je. Potom na to přišla: rytmus kol. Kolejnice mají určitou délku a podle toho, jak je přejížděli, slyšeli rytmické nárazy. Kolejnice, po nichž jeli teď, byly o kousek delší. Ne že by na tom záleželo, ale...

Vyhlédla. Step kolem měla jiný odstín barvy. Stromy v džungli byly trochu víc do modra. Ne že by na tom záleželo...

Vlak projel výhybkou a začal brzdit. Vedle kolejí stálo malé roztomilé nádražíčko s několika dalšími budovami, ale nic velkého jako předtím. Lokomotiva vypustila páru a zastavila se.

Tohle nádraží bylo tak malé, že nemělo ani přednostu. Velela mu rozesmátá holka, jejímž odznakem důstojnosti byla červená čepice. Kromě toho měla vojenskou uniformu z několika různých kusů a meč, jaký včera nabízeli elfové. Vypadala nesmírně sympaticky.

„Je mi to moc líto, ale budeme muset vyměnit lokomotivu.“ vysvětlila, „Nebojte se, za chvilku se pojede dál. Zatím si můžete protáhnout kosti...“

Vylezli z vagonů a přesvědčili se, že tady skutečně není nic kromě toho malého nádraží. Rozhodně nebyla v dohledu žádná lokomotiva.

„Jak to bude dlouho trvat?“ ptali se.

„Máme trochu potíže... různého druhu.“ odpověděla.

Kajman se podezíravě rozhlížel. Vypadal znepokojeně.

„Jé, ty seš Pamela, ta zpěvačka!“ nadchla se holka, „Podepíšeš se mi na plakát? Mám tvý cédéčko z koncertu ve Fort Gwendoline...“

V té chvíli ji Kajman popadl za límec a přirazil ke stěně.

„Tak dost! Povídej: kde jsme a co od nás chcete?“

„Co já?“ divila se, „Co ty do mě?“

„Z Fort Gwendoline jsme vyjeli před půl hodinou a ten koncert byl včera. Ať je to cédéčko cokoliv, nemohla jsi ho získat tak rychle, kdybys... tak mluv!“

Polkla naprázdno. „Tak jo, přiznávám se. Jsem Tally. Kosmická flotila. Ale jinak mám pravdu. Fakt máme potíže.“

„Hodnost?“

„Komunikační důstojník.“

„Přeloženo: verbíř. Proč jste nám to neřekli hned včera?“

„Co včera?“

„Včera večer nás naverbovali do Kosmické flotily. S tím, že možná někdy v budoucnu nás budou na něco potřebovat. To nemohli říct rovnou?“

„Včera – vás – v Gwendoline? Vážně?“

„Naverbovali nás, vzali si krev a vzorky na klony a zaplatili nám. Takže jsme vojáky flotily a slušelo by se... tady mám tetování!“

Dívka mrkla na jeho ruku a upadla do ještě větších rozpaků.

„Ale já takovej kód vůbec neznám! To teda patříte... někomu jinýmu!“

Ti nejbližší, včetně Pamely, k ní natáhli ruce. Prozkoumala jejich kódy.

„To je teda průser!“ řekla upřímně.

„Tvůj nebo náš?“

„Sakra... nezlobte se... víte, existuje spousta sektorů...“

„No, zkrátíme to,“ řekl Kajman, „Co od nás chcete?“

Dvakrát se nadechla a pak se chytla. „No tak ať je to jak chce, bereme jenom dobrovolníky. Potřebujem pár lidí na pomocný funkce. Kdyby někdo chtěl přímo do výcviku, tak taky... ale nikoho nenutíme...“

„Změnilo se něco od včerejška?“

„Já fakt nevím, co bylo včera někde u vás! Dneska jsou pod tlakem a dostala jsem rozkaz posbírat, co se dá. Můžu vám cokoliv slíbit, ale...“

„Bezva. Slibuj! Lži a přeháněj...“

„No tak jo. Kdo se chce přihlásit, jděte támhle k tý žlutý boudě. Věci můžete klidně nechat tady, ten vlak tu zůstane a počká na vás. Kdo chtít nebude, může si vlézt zpátky do vagónu, za chvilku se jede dál...“

„Uvědomuješ si, že jsi právě řekla dvě naprosto protichůdný věci?“

„Cože? Jo tak! Vrátíte se do úplně stejnýho času. No... tak o pět minut víc.“

Pamela chvilku lapala po dechu, pak jí to došlo. Ostatním zřejmě taky.

„Takže je vlastně jedno, jestli půjdeme, nebo zůstaneme?“ zeptal se Armand.

Pozorně si ho prohlédla. „No, vlastně ano.“

„Tak je to jasný,“ řekl Prcek, „Já rozhodně jdu!“

„Ale já nechci bojovat!“ namítla Pamela.

„Ty taky nebudeš,“ řekla dívka s přehledem, „Tebe potřebujeme na zvyšování bojový morálky mužstva. Budeš zpívat a zpříjemňovat pobyt...“

Pamela měla ještě nějaké námitky, ale Kajman řekl: „Neřeš to. Stejně udělají, co budou chtít.“

Spolkla prvních dvacet připomínek. Ale řekla: „Připadám si jako blbec.“

„Zcela správně. To všichni.“

Tally udělala dva kroky k žluté boudě. „Takže, dobrovolníky prosím, aby šli tímhle směrem. Ostatní... To je celkem jedno.“

„Ještě počkej,“ řekl Armand, „Kdyby nešel nikdo, tak co?“

„Druhá varianta je doufat, že tahle realita nebude zničena.“

„Tak nás nemůžete vrátit domů? Tedy... do Fort Gwendoline?“

„Jistě můžeme. Ta snad zničena nebude.“

„Aha. Kdo jsou naši nepřátelé?“

„To je těžký. Říkáme jim prostě Nepřátelé. Nebo Protivníci.“

„Hele, tak to nezdržujte a jdem!“ Prcek se viditelně těšil.

Pamela chtěla vyrazit, ale Kajman ji zarazil, aby si došla pro svou harfu. Čekal na ni a teprve společně šli za ostatními. Tedy... ti ostatní došli pár kroků od žluté boudy a rozplynuli se ve vzduchu.

„Brána,“ vysvětlila Kay, „Průnik realit.“

Pamela se nebála, naopak docela těšila, co bude. Sledovala stopy na zemi a když došla k místu, kde končily, nadechla se. A udělala Krok.

Stáli na kovové plošině, zřejmě centrální křižovatce různých chodeb. Chodby mířily mnoha směry, nejen horizontálně, ale taky nahoru, dolů a šikmo. Okolo plošiny byly ochozy. Všude sem tam mířili vojáci, z nichž zhruba dvě třetiny byli lidé. Tedy humanoidé. Všichni byli oblečeni do maskovacích kombinéz, jenom sem tam někdo v civilu.

Moc rozhlížet se ovšem nemohla. „Pohyb, mládeži!“ popoháněla je Tally.

Srovnali se do trojstupu a šli za ní do jedné chodby. Prošli; asi ve dvou třetinách byla další Brána, což se poznalo podle odlišného odstínu barvy, jiného šumu a trochu jiného zápachu v chodbě. Taky tu bylo méně vojáků. Tally prohodila několik slov s jiným důstojníkem, zatvářila se rozmrzele a zamířila do další chodby. A další Brány.

Fakta: Jsou někde v jiném světě. Kdyby se cokoliv nepovedlo, NIKDY se nikdo nedokáže dostat domů. Jsou vydáni na milost a nemilost svým velitelům. Kdyby je někdo zabil, nikdo se nedozví kdo a proč. Pamela si koutkem oka všimla velkých obrazovek, které ukazovaly vesmír se spoustou hvězd a objekty různých tvarů, vznášející se v prostoru. Fungovala tu umělá gravitace, konkrétně zde o síle 0,9 pozemské. Nebylo to tak nepříjemné.

A další Brána, a další těžko definovatelný objekt. Tally se zastavila.

„Tak tohle je Základna. Tady budete procházet výcvikem. Bude se vám líbit, aspoň mně jo. Ráda bych vám řekla, že nikdo nepředpokládá, že byste byli skutečně nasazeni do boje. Pokud něco, budete provádět strážní službu v klidných sektorech a zajišťovat... pomocné služby. Bojové jednotky prvního sledu jsou od nás velice daleko, téměř na druhém konci vesmíru. Takže se nemáte čeho bát.“

„Přesně tohle jsem říkal svým vojákům o Indiánech.“ řekl Armand.

„Vaším oděvem bude standardní vojenská kombinéza, které říkáme Šlupka. Získáme ji okamžitě. Pojďte za mnou.“

Tally prošla chodbou k místnosti, kde se nacházel bazén asi tři krát dva metry; v bazénu se vlnila neurčitě tmavá tekutina, občas probleskující různými barvami. Na první kouknutí vyhlížela nechutně.

Tally svlékla to, co měla na sobě, slezla po schůdkách do bazénu a ponořila se až po krk. Malou chvíli tak zůstala, potom vylezla ven; po celém těle ji pokrývala uniforma, jakou měli všichni. Neurčitě maskovací.

„Šlupka je polointeligentní plasma, vycvičená k ochraně svého majitele. Postará se, aby vám v ní bylo příjemně za všech běžných okolností. Reaguje na stav vaší pokožky, takže je-li vám zima hřeje, v horku chladí. Chrání vás proti zranění, radiaci a chemickým bojovým plynům. V případě ohrožení...“ Tally vydala nějaký mentální pokyn a Šlupka se okamžitě rozšířila i přes hlavu. „... vzduch pro dýchání filtruje, mluvit můžu bez problémů, jak vidíte. Doporučuje se před roztáhnutím zavřít oči, ale jak vidíte, nemám problém vidět skrz. V případě nedostatku potravy je Šlupka schopna vyživovat vás dva až tři dny bez větší újmy, leda že se vám budou soustavně sbíhat sliny. Vyměšování: moč absorbuje, na velkou stranu je příjemnější se svléknout. Svléknutí je velmi jednoduché, prostě si to přejete.“ Tally udělala dva kroky od okraje bazénu; Šlupka z ní poslušně stekla a vytvořila malý úhledný bochánek u jejích nohou. „Zpětný chod:“ Tally se palcem u nohy dotkla bochánku a Šlupka na ni zase natekla.

Už nějakou chvíli se ozývaly obdivné komentáře. Kajman položil otázku: „Ta věc je živá?“

„Položivá. Obsahuje organické i anorganické komponenty. Nemyslí, ale reaguje na přání svého majitele. Pokud je pochopí. Slabší znečištění vsákne do sebe. Asi s ní budete dělat všelijaké experimenty, tak uvidíte sami.“

„Nemůže se poškodit?“

„Nejzávažnější poškození nastane smrtí majitele. Pokud to jde, snaží se vrátit do původní plasmové formy. Obvykle to nejde, takže se rozpadne. Jiným způsobem. Například při výbuchu lodi, ve které poletíš.“

Prcek už se nemohl dočkat, sjel do bazénu a protože nikdy neposlouchal, hned se potopil i s hlavou. Šlupka poslechla, pokryla ho celého; když vylezl, smál se a pokoušel se mrkat, což byl dost problém.

„Aspoň se můžeš přesvědčit, jak skvěle tě chrání,“ smála se Tally a dala mu pár facek, aniž pocítil jakoukoliv újmu, „Nech ji stéct a znovu natáhni, ale přej si ji jen po krk. Upozorňuji: na bojové akce se nosí ochranná helma, ke které Šlupka přilne a spojí se s ní. Je interaktivní.“

Ostatní si počínali rozvážněji. Sestupovali do bazénu po jednom, ne že by Šlupka nedokázala odlišit jednotlivé lidi, ale připadalo jim to lepší. Když došla řada na Pamelu, byla docela zvědavá. Dotyk plasmy nebyl nepříjemný, naopak; hmota se upřímně snažila, aby se lidé cítili dobře.

„Drobné pokyny: ženy jsou zvýhodněny tím, že každé je přidělena samostatná obytná buňka. Mužům jen v případě, že je dostatek místa. A vyšším důstojníkům. Je zvykem, že pokud někdo žije v páru, bydlí muž samozřejmě se svou družkou. Za jiných okolností se musí snažit, aby ho ta žena přijala, jinak spí ve společné noclehárně. Pokud má někdo ve zvyku střídat partnery, velení se do toho nehodlá nijak vměšovat. Případné konflikty se řeší nejlépe pořádnou rvačkou.“

„V těch Šlupkách to tak hrozná rvačka nebude!“

„Nevím jak kdo. Já se na rvačky zásadně svlíkám!“

Když byli všichni vybaveni Šlupkou, došlo na přidělování pokojů. Obytná buňka obsahovala lůžko šířky jedna a půl, dvě obytné skříňky a držáky na přílbu a osobní zbraně. Pokud tam bydlela dvojice, vešla se tam tak akorát. Gravitace se dala regulovat podle vlastního přání.

„To je příjemné zejména při sexu. Zvlášť když je holka nahoře.“

„Co když budeme chtít někoho pozvat a rozdat si to ve čtyřech?“ zajímal se Prcek, sotva se s Gaiou zabydleli.

Tally se zasmála: „Pozveš co nejvíc kamarádů, všichni se pořádně propletete a měníte gravitaci. Nejlíp nečekaně. Spousta legrace!“

„Necháš se pozvat?“

„Se mnou by sis neužil. Jsem android.“

Řadu lidí to překvapilo, až do teď to nepoznali.

„Mám mimiku neodlišitelnou od lidské. Jsem komunikační důstojník.“

Pamela se zamyslela přímo hlavou a napadlo jí zabodovat: „Děláš si srandu. Já už androida viděla.“

„No tak soráč. Aspoň jsem to zkusila.“

Tím na sebe Pamela upoutala pozornost, takže jí byla vzápětí přidělena samostatná kabina. Vlastní ubytování bylo slíbeno i Kajmanovi jako veliteli, takže se nevtírala a nepozvala ho, aby bydlel s ní. Dalo se očekávat, že bude cvičit hru na nandelle i zpívání a jeho by to rušilo.

Tak odložila všechno, co měla, pak si sedla na lůžko, rozhlédla se po svém novém domově – a aspoň chvilku plakala.

To místo byla výcviková základna, visící relativně nehybně dostatečně daleko od čehokoliv ostatního. Lidé jí dali různá jména, většinou synonyma otvoru do střevního traktu. Bytosti natolik odlišné od lidí, že nemají anální otvor, použily názvů zcela jiných, nicméně zhruba stejného významu. Nějaký způsob odstraňování výkalů má každý.

Jako jeden z prvních faktů musela Pamela přehodnotit hodnotu člověka. Celý život ji vychovávali v domnění, že lidský život má velkou cenu. Ano, dost velkou, nicméně tržní. Mnoho přítomných lidí bylo koupeno a nestáli ani tolik, kolik by čekala. Od koho? Někteří od vlastních rodičů a jiných zákonitých majitelů, druzí od pochybných překupníků. Aby nevznikl zmatek, každý musel mít příslušný čip a nějaké další značení, srozumitelné jen nadřízeným. Jak to fungovalo, nebylo jasné, ale spolehlivě.

Většina lidstva se domnívá, že otroctví bylo dávno zrušeno. Mýlí se. Mnozí caanové otroky vlastní a nevidí důvod, proč by se jich zbavovali. Když už, tak je posadí do nějaké lodi a dají jim možnost hrdinsky padnout v boji. Je to bezohledné? No jistě, ale caanové nevynikají lidumilností.

Jednoho muže, označeného dokonce logem vypáleným na čele, se Pamela jednou zeptala, jak se mu to stalo. Vylekal se; hovořila na něj vlídně, což pro něj bývala předzvěst nějaké nepříjemné změny. Až po chvilce řekl: „No... já jsem býval zloděj.“

„To sice není hezké, ale je to důvod tě takhle potrestat?“

Hluboce a zodpovědně se nad tím zamyslel. Přemýšlel dost pomalu, než řekl: „To není trest. Paní mi dala milost.“

„Jaká paní?“

Vyslovil jakési zcela nevyslovitelné slovo. Vyprávěl obtížně a pomalu, ale Pamela naléhala, tak se to nakonec dozvěděla.

Jistá caana si dopřála dovolenou na Zemi, taky na karnevalu v Rio de Janeiru. Tam ji přepadli tři řemeslní darebáci; chtěli ji oloupit, znásilnit a kdyby moc křičela, případně zabít. Tak je zbila, unesla, vykastrovala a prodala do otroctví. Kde skončili ti dva, otrok nevěděl. Po těch letech se už ani nezlobil, rezignovaně uklízel zábavní areál a ničeho si nevšímal. Pamela mu navrhla, že ho odkoupí a vrátí domů, ale nechápal, co by tam měl dělat a jak žít. Tady mu bylo dobře.

Vrchním velitelem základny byl generál Hardboy, hezký, kudrnatý, v elegantní uniformě. Pamela ho vídala často na obrazovce, neboť rád pronášel k posádce obsáhlé projevy. Občas ho viděla i ve skutečnosti, ochotně se zúčastňoval jejích koncertů a jakýchkoliv oslav. K vrchnímu velení dále patřil geniální vynálezce Mr.Caesar, velmistr Saudského řádu, a velitel výcviku Dragon Lee, nepřekonatelný mistr veškerých orientálních zbraní. Ty vídala pouze občas a většinou z dálky. Nejvyšší čarodějkou potom dívka s kódem CNV, kterou neviděla nikdy, neboť hovořila k lidem málokdy, výhradně audio a na některé telepaticky. Ke štábu ještě patřily tři její laborantky Haia, Raima a Vanika, zjevně nebezpečné už na pohled.

Pamela se neměla nejhůř. Nebyla zařazena do žádné bojové jednotky, naopak patřila k tomu, co se vojákům přidělovalo za odměnu. Jejím úkolem bylo hrát a zpívat, což dělala i v Baru u Štěňat, avšak na Základně ve zcela nepředvídatelných intervalech. Jinak měla v podstatě volno a nikdo po ní nic nechtěl, takže se toulala sem tam, očumovala a pro zábavu se zapojovala do dění, kde a jak chtěla.

Jinak na tom byli Prcek, Gaia a většina ostatních. Procházeli výcvikem, dvěma způsoby: jednak kontaktní boj nejrůznějšími zbraněmi i bez nich, jednak v ovládání strojů. To druhé bylo zajímavé a Pamela se s chutí zapojila; velení nemělo námitek. První fáze bylo ovládání počítačových her, čím dál složitějších a náročnějších. Varianty situace, kdy hráč procházel různým prostředím a likvidoval, cokoliv potkal. Vyšší fáze obsahovaly bytosti nevinné (chráněné), které se zabít nesměly. Pak se přešlo k virtuální realitě, kde hráč měl skutečnou zbraň a prostředí bylo všude kolem něj. Vrcholem bylo ovládání kosmické stíhačky, jichž byly různé typy a jim odpovídaly trenažéry. Ty byly velice realistické a Pamela si užívala.

Nejdřív se zasunula do živného roztoku, který se jí vsakoval do těla a byl velice příjemný. Kombinéza Šlupka s ním jednoduše splynula. Na holou hlavu se připleskly kontakty, jimiž vnímala stíhačku jako součást vlastního těla. Rukama mohla ovládat řízení i zbraňové systémy. Útočily na ni nejrůznější druhy nepřátel, realistických i (asi) vymyšlených. Když zasáhla a nepřítele zničila, dostala vysoce příjemný impuls do podbřišku. Když ji zasáhl nepřítel a zabil, dostala nepříjemný úder tamtéž. Ze začátku ji rozsekal na mraky kdokoliv si vzpomněl, brečela a chtěla toho nechat, ale ovládla ji herní vášeň a po pár + impulsech se dostala do afektu, takže lítala ráda.

„A to ses ještě nedostala do skutečného boje,“ smála se Lucky Malloryová, kapitánka Šťastné Lucky, velitelka výcviku a hrdinka mnoha bojů, „Když se před tebou rozprskne nepřátelská loď, dostaneš orgasmus, jakej jsi nikdy nezažila!“

„Já – do opravdovýho boje?“ kroutila Pamela hlavou, „To by snad ani...?“

„Nikdy nevíš, co se může stát. Zatím nehrozí, ale může nás někdo napadnout. Já znala holek, co se do boje napletly jen náhodou a dostalo je to do takový extáze, že se příště hlásily do útoku!“

„Já teda rozhodně ne! Ne že bych měla takovej strach, ale někoho zabít? I když je to nepřítel!“

„Jednou tě do nějaký jednodušší akce vezmem. Aspoň budeš skládat živější písničky!“

Kajman, Armand a někteří další byli uznáni za zkušené bojovníky, na Základně prošli jen základním výcvikem a byli odveleni někam jinam. Nebyl to problém, na Základně byla řada Bran a některé vedly hodně daleko. V Kajmanově případě to Pamele dost vadilo, hodlala se s ním sblížit. Jestli to vadí jemu, nevěděla.

Pokud si Pamela vzpomínala, byl pobyt na základně nepřetržitý řetěz různých mejdanů. Zasloužilí bojoví piloti tam chodili odpočívat, a když už něco oslavovali, chtěli mít pořádný mejdlo, pokud možno na tolik dní, než budou opět nasazeni do akce. Vyprávěli příšerné věci a měli rádi, když je zpracovala do hrdinských balad. To bylo, když oslavovali vítězství; když zapíjeli porážku a smrt kamarádů, konal se předtím ještě symbolický obřad pod vedením klanového kněze. Skutečný pohřeb nepřicházel v úvahu, nebožtík buď shořel se svým strojem, nebo byl rozptýlen po blízkém vesmíru. Nejhorší osud měli ti, které nepřátelé zajali živé. Ve skutečnosti nikdo nevěděl, co s nimi udělali, ale kdo byl zajat, byl automaticky považován za mrtvého. Předvídaví piloti, když byli obklíčeni a hrozilo jim zajetí, narazili do největší nepřátelské lodi a provedli autodestrukci.

Někteří piloti vypadali zvláštně. Například Clarissa Dunbarová, která měla třetinu těla nahrazenu kovovými implantáty a ovládala myslící stroj zvaný Mrcha, symbiotický a schopný koordinace s čímkoliv dalším. Clarissu už rozstříleli mnohokrát a Mrcha ji pokaždé z boje vynesla, byla vybavena vlastní Branou. Taky měla několik dětí; zpočátku ještě byla schopna rodit normálně, později už jen klonovat. Kloni byli taky dvojího druhu, myslící a s vlastní osobností, a pak pitomí, které vysílala do sebevražedných akcí. Jejich stíhačky vytvářela Mrcha a běžná velikost byla asi jako tenisový míček. Ve chvíli střetnutí se přisál k nepřátelskému stroji a výbuchem způsobil narušení struktury; loď už vybuchla sama.

Clarissa pamatovala doby císařství a byla dcerou vévodkyně Julie, první dvorní dámy císařovny Diany. Nostalgicky vzpomínala na svoje divoké dospívání; její zábavy se skládaly z alkoholu, sexu a rvaček, klidně v kombinaci. Nejvíc milovala, když se na mejdanu zhaslo a netušila, kdo se jí zmocní. Zuřivě se prala, tloukla kolem sebe a bylo jí jedno do koho, až byla přemožena, zbita a znásilněna. Dnes už si nic takového dopřát nemůže, kdyby někoho udeřila paží zpevněnou nezničitelným kovem, zabije ho jednou ranou.

Několik mejdanů s rvačkou ve tmě Pamela absolvovala taky, ale měla na to fintu: když to začalo, zajela do úkrytu a vyčkala, dokud nebylo po všem. Nezlobili se na ni, většinou chtěli, aby jim k tomu hrála. Významní (a vyznamenaní) bojovníci měli vůbec všelijaké požadavky; Pamele se z jejich zábavy občas dělalo špatně, ale vydržela všechno.

Taky se zapsala do dějin, když složila bojovou hymnu klanu Pilotů. Nebylo to ani tak těžké, byla to jednoduchá melodie a nic moc slova, ale dala se řvát i hrdly chlupatých příšer, kterým se říkalo wookiové a byli kupodivu dokonalí bojovníci. Nahrála taky základní hudbu, kromě bubnů, kterými přispěl někdo jiný. Za zvuku této hymny se piloti vrhali do bitvy a když zvítězili, řvali ji, až se vesmír třásl.

Prcek a Gaia se zúčastnili skutečné ostré bitvy. Probíhala tak, že pod velením Lucky prošli nadprostorem do jakési hvězdné soustavy, kde boje probíhaly už dlouho, a zaútočili na flotilu nepřátel, chráněnou podobnými stroji. Rozstříleli je. Rozstříleli všechno, co jejich senzory objevily. Pak se z mimoprostoru vynořila mnohem silnější eskadra, tak to odpískali a unikli. Zahynula jim bohužel řada kamarádů, taky krásná veselá princezna Kitty a Dogo, se kterým kdysi zajali fízla. Prcka i Gaiu vyznamenali. Pamela brečela.

Všichni se zrovna dobře bavili na jakési oslavě, když se náhle ozval výstražný signál a z obrazovky začal řvát generál Hardboy:

„Poplach! Bojový poplach! Byli jsme napadeni!“ Okamžitě nastal organizovaný zmatek. Všichni se rozběhli na svá místa. Strážní lodi okolo základny byly téměř bezprostředně zničeny. Než se však nepřátelská flotila rozvinula v plné síle, už startovaly stíhačky a všechny ostatní bitevní stroje.

Na Pamelu kdosi zařval: „Ty seď tady a nepleť se!“

Vývoj bitvy mohla sledovat na spoustě obrazovek kolem. Flotila se vynořila z nadprostoru dostatečně daleko, aby je neobjevily ani senzory dalekého dosahu. Vyslala střely řízené mozky Nepřátel, kteří se dobrovolně přihlásily na tuto misi. Když někdo z nich onemocněl nebo zestárl, vyjmuli mu mozek a instalovali do útočné rakety. První vlna zničila ochranné lodi kolem, druhá měla za úkol proniknout k Základně. Několika se to podařilo a zasáhly různé části, kde zahynula spousta našich. Jiné byly zničeny včas.

Pamela viděla bitvu na obrazovkách. Celý vesmír náhle vzplanul žárem, různé bitevní stroje vybuchovaly nebo se hroutily samy do sebe. Stovky statečných bojovníků umíraly a většina ani netušila, kdo je zabil. V éteru zněly zmatené i docela jasné povely velitelů. A zoufalý křik.

Pamela se třásla hrůzou. Netušila, co dělat, jenom toužila utéct co nejdál. Proč sem vůbec chodila? A nemůže nic dělat...

Ale něco přece udělala. Skočila ke svým ovladačům a pustila do sítě bojovou hymnu klanu Pilotů.

Slyšela, jak se přidalo několik hlasů, potom další. Připadalo jí, že v tom zmatku zaslechla i Prckův hlas, ale jistá si nebyla ničím.

Piloti udeřili na flotilu a zničili konkurenční stíhačky. Těžké výsadkové lodě nepřátelské flotily couvly.

Prcek i Gaia provedli přesně to, k čemu byli vycvičeni: pronikli co nejblíž k nepříteli, navedli stíhačky na cíl a vystřelili se v záchranném modulu. Pak už jen bezmocně sledovali, jak jejich stroje narážejí do trupu lodě veliké jako menší měsíc a párají ho. Celá loď se zahalila výbuchy; potom se roztrhla na několik částí a ty postupně vybuchovaly. Všechno kolem nich hořelo a rozpadalo se na atomy.

Pamela viděla zkázu nepřítele na obrazovce. Zatínala pěsti a kousala se do rtů. Její kamarádi umírali.

A potom ze záplavy plamenů vyklouzla Šťastná Lucky kapitánky Malloryové. Za ní jako korálky na šňůře zachycené záchranné moduly.

Bojová hymna Pilotů jim řvala do uší.

Když zbytky nepřátel zmizely v nedosažitelnu, situace se pomalu uklidňovala. Celá bitva trvala hodinu a půl, zahynulo tři a půl tisíce lidí a jejich spojenců. Pamela ulehčeně zjistila, že se ani nepočurala napětím.

Prcek a Gaia přežili. Kajman také, ale byl v jiné skupině a žádnými hrdinskými činy se nechlubil. Mladí přišli o svoje bitevní stroje, ale generál Hardboy jim slíbil, že příště dostanou nové, mnohem dokonalejší.

Tři dny trvala bojová pohotovost, aniž by k čemukoliv došlo. Potom přišla Tally a usmívala se:

„Tak se balte! Vracíte se do zálohy. Ale kdyby bylo potřeba, zase vás aktivujeme!“

„Co? To už je po válce?“

„Zatím po nebezpečí. Teď bude chvilku klid. Jděte si odpočinout domů...“

A ono vážně. Odevzdali vybavení, sbalili pár suvenýrů, které nemohly vyvolat nežádoucí pozornost, a srovnali se do útvaru. Tally je provedla kovovými chodbami a upozornila, že základna se bude opravovat a přestavovat. Příště už bude docela jiná a jistě lepší.

A potom prošli na sluncem rozzářený perón malého nádraží. Jejich vlak tam stál a lokomotiva tiše odfukovala.

„To jste tam dlouho nebyli!“ smál se někdo z těch, co ve vlaku zůstali.

„Schválně, kolik?“ ptal se Prcek.

„Podle mýho třiadvacet minut. Vám to trvalo dýl?“

„Přes dva měsíce.“ řekla Pamela, „A spousta kamarádů se už nevrátí.“

„Neříkej, že jste vážně byli v boji!“

Jen mávla rukou. Složila se na svoji sedačku, Prcek a Gaia se přitulili naproti. Pak přišel Kajman a Armand de Clermont a hádali se, kdo vykonal větší hrdinské činy. Armand měl ohořelé vlasy a na tváři působivou jizvu.

A pak vláček zahoukal a jelo se dál.

Errata:

30.05.2021 11:42