Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Vstávej! Budeme zastavovat...“

Pamela se otřásla. Měla hrozně blbý sen, o nějaké kosmické základně. Měla by se přestat dívat na sci-fi filmy.

„Co je zas tohle za díru?“

„Ty ještě spíš, co? Tohle je konečná, velký město Sun City. Všechno si sbal, dál už nepojedem. A slušně se obleč, jdeme přes hranice.“

Pamela pronesla několik nepříliš potěšených citoslovců. Skutečně se začala strojit a balit, všichni ostatní to dělali taky a kromě znechucení taky vyjadřovali potěšení, že jsou konečně u cíle. Letmo se koukla z okna: ohrady, skladiště, výrobny něčeho neurčitého.

Ovšem nádraží, na kterém zastavili, vypadalo parádně: peróny vydlážděné mramorovými černými a bílými deskami v šachovnicovém uspořádání, střecha nesená kovovými, elegantně vykovanými sloupy, připomínajícími vznosností korintské. Spousta lidí, zmatek a ruch, všelijaké stánky, hodně věcí užitečných i zcela zbytečných.

„Zatím jsme na severní straně,“ vysvětloval Armand, „Nejrozumnější bude přejít přes Most na jižní. Stejně tam musíme...“

Před nádražím bylo náměstí, téměř celé fungující jako trh s čímkoliv. Na druhé straně pak autobusové nádraží, kryté plechovou střechou. Pamela se držela Kajmana a doufala, že nikde nezabloudí.

Hlavní třída mohla vést jedině k Mostu, nikam jinam. Ten Most se klenul; to by mosty měly. Pod ním hučela řeka Charragg; to je taky vhodné. Přes most neustále proudila řeka aut i pěších, nikdo si nikoho nevšímal, jen na začátku byla velká cedule: Státní hranice. Kontrola dokladů. Pamela si připravila pas a čekala, co bude, ale nebylo vůbec nic. Sice míjeli hodně lidí ve vojenských uniformách, ale žádný z nich se nepokusil obtěžovat je nějakou kontrolou. Nikdo jiný se taky nevzrušoval.

Rozhlédla se kolem. Každý v dohledu někam mířil nebo se něčím zabýval, nejméně užitečný jí připadal mladík v rozdrbaných džínách, s bosýma nohama a zarostlou hrudí, který seděl na zemi ve stínu mostního obrubníku a podřimoval, opřen o kulovnici.

„Že by tohle byl strážce hranic?“ zamyslela se, „Vždyť spí jako dřevo! Nevzbudil by se, ani kdyby kolem stříleli z kanónu!“

„A ty chceš mermomocí někomu předvést, že máš náhodou doklady v pořádku?“

Kajman zkusil vytáhnout policejní pistoli a natáhl spoušť. To jediné kovové cvaknutí stačilo, aby se mladík okamžitě probudil; udělal přímo ze sedu přemet stranou a vzápětí mířil na Kajmana svou ručnicí.

„To nic, kamaráde,“ usmál se Kajman, „Kamarádka si přála vyzkoušet tvoji bdělost.“

Mladík se vymrštil na nohy a zahleděl se na Pamelu. Zkoumavě.

„Seveřanka, turistka nebo tak něco. Poprvé na jihu a moc touží po důkladné osobní prohlídce. Mám tě nechat svlíknout do naha a prozkoumat tělní dutiny, jestli něco nepašuješ?“ Šklebil se a působil dojmem, že kvůli legraci by to klidně udělal.

„Tak promiň, že jsem tě vyrušila! Ty seš voják, policajt nebo celník?“

„Seržant Pohraničního komanda. Všestranně použitelný.“

„Jak se na tobě pozná, že seš voják?“

Odplivl do prachu, chvíli hledal v kapse a pak vytáhl plechový odznak ve tvaru tygří hlavy.

„To bys snad měl nosit na nějaké čepici?“

„Žádnou nemám. Kdybys mi mohla sehnat takovou brigadýrku, jako má kamarádka, byl bych ti vděčnej.“

Kay sundala důstojnickou čepici a podala mu ji. Chvíli si mlčky hleděli do očí; on nepoděkoval, ona nic neřekla, ale tu čapku si nasadil, když na ni pečlivě přijal odznak. Hned vypadal podstatně líp.

„Hezkej,“ ocenila Pamela, „Sekne ti to.“

Váhavě pokrčil jedním ramenem a pohlédl na Kay – ta se koutkem úst usmála a očima přikývla.

„Je to lepší než kopanec do pr...“ pronesl.

Pamela měla možná chuť diskutovat dál, ale Kay ji postrčila. „Přestanem překážet provozu, ne?“

Kývla a udělala pár kroků. Kay ji popoháněla, dokud nebyly mimo doslech, až pak se zeptala:

„Neměla jsi v úmyslu ho sbalit nebo tak něco?“

„Ani náhodou – proč myslíš?“

„Směřovalo to tím směrem. Každopádně on už koumal, jak tě šikovně pozvat na mejdan.“

„Ale já tím nic nemyslela! Teda, byl hezkej, o to nic, ale... to jde takovým fofrem?“

„Je to jižan, míšenec, odhadem sedmnáct, aktivní od čtrnácti. V jeho světě, když ho osloví cizí holka, směřuje ke kontaktu.“

„Tak to jsem rozhodně nemyslela! Nemám se vrátit a vysvětlit mu to?“

„Rozhodně ne! Je přesvědčený, že všechny bílý holky nemyslí na nic jinýho, než jak se s ním vyspat. Ať řekneš nebo uděláš cokoliv, jeho mínění to jenom posílí. Nevím, jaký má doteď zkušenosti, ale určitě s tím počítá. Jediná obrana je naprostý nezájem.“

„Snad vidí, že jsme nějaká parta! Nemůže vědět, jestli s někým třeba nechodím!“

„Ujišťuju tě, že to by mu nevadilo. Klidně se zapojí do jakkoliv velkýho kolektivu.“

„Ale na tobě poznal, že seš jižanka, ne? Tak na tebe koukal...“

„Odhadoval mě. Nebyl si jist, co má čekat. Já jsem mu žádný signál nedala, tak vyčkával.“

„A to oni nemají ve zvyku poprosit a poděkovat?“

„Ale jo, někdy taky. Ale jenom, když je to potřeba. Neprosil, protože kdybych mu tu čepici nechtěla dát, tak bych mu ji nedala, a žádná prosba by mě nepřinutila změnit názor. A děkovat neměl za co, protože když něco dávám, tak proto, že chci, a ne že bych čekala poděkování.

Lidé zapomněli na význam slov. Používají je příliš mechanicky. Není dobré děkovat stejným slovem za to, že ti někdo dá svoji lásku a za to, že tě nechá projít dveřmi, u kterých stojí. Není dobré prosit stejnými slovy o život a o odpověď, kudy se jde k nádrží.“

„Bereš to moc složitě. Člověk to řekne a ani nepřemýšlí, že něco vyslovil.“

„Tak začni uvažovat. Až se potkáš se šelmami, oni neprosí a neděkují, jen velmi výjimečně. Ale dobře vědí, co se děje.“

Pamela se zamyslela. Ve Flotile se setkala s nejrůznějšími podivnými bytostmi, taky se šelmami, které tam konaly strážní službu, ale se žádným se neseznámila blíž. Tady na jihu to mohla čekat. „Setkáme se se šelmami brzo? Já se už moc těším!“

„Tak se otoč.“ řekl Kajman.

Otočila se rychleji, než původně chtěla. Přímo za ní stál ohromný pruhovaný tygr, oči mu zeleně svítily, z krvavě rudých úst vyčnívaly špičky strašidelných tesáků. Jeho mohutné tlapy se pokládaly na vozovku jen zlehka, hřbet se plíživě vlnil, zuřivý výraz jeho tváře nevěstil nic dobrého. Pamela leknutím uskočila, narazila do Kajmana a vykřikla.

Není známo, co měl tygr v úmyslu, nejspíš by kolem nich přešel bez povšimnutí. Jenže výkřik ho zaujal, zarazil se a prohlížel si cizince.

„Stalo se ti něco, sestřičko?“ otázal se hlubokým chrčivým hlasem, který Pamele zmrazil v žilách všechnu krev. Nedokázala odpovědět, jenom zapípala jako kuře, když ztratí kvočnu. Vzápětí ji napadlo, že kvůli tomu zapípání ji bude možná považovat za vhodnou kořist, ale hrůzou stažené hrdlo jí nedovolilo nic víc.

Tygrova strašlivá tvář s pruhy kolem nelítostných zelených očí se stáhla do příšerné grimasy, pysky se odchlíply, rudý jazyk olízl bělostné tesáky, dlouhé jako nože. Z hrdla se ozvalo zdušené vrčení běsnící šelmy těsně před útokem.

„Já... já...“ vyjekla Pamela a udělala další krok dozadu – tam ji ale zachytila pevná ruka Kay, která už vytušila, co se děje.

„Ty se mě bojíš?“ zeptal se tygr, pořád ještě tím výhružným vrčením, „Proč? Nic jsem ti přece neudělal! Nebo se bojíš někoho jiného? Označ mi ho a já tě před ním ochráním!“

Pamela neřekla nic. Jenom zírala.

„Pohlaď ho po hlavě!“ řekla Kay, „No tak, jen se neboj! Opravdu ti nic neudělá!“

„Ale... on vrčí!“ řekla Pamela přiškrceně.

„No tak!“ pohoršila se Kay, „Přestaň se smát kamarádce, to se nedělá! To je smích, chápeš? Ty ještě neznáš tygří výrazy. No, pohlaď ho!“

Tygr přistoupil těsně k Pamele a pečlivě ji očichával. Pomalu mu položila ruku na hlavu a hned ucukla, jako by se popálila o žhavé železo.

„No, to už je lepší.“ konstatovala Kay.

Prcek možná neměl o nic menší strach než Pamela, ale když viděl příznivý obrat, rychle se protáhl blíž a začal tygra hladit. Ten ho na oplátku olízl.

„Myslel jsem, že trampové se šelem nebojí.“ pronesl.

„Ty znáš nějaké trampy?“ zeptal se Kajman.

„Teda a Donalda ze Srubu pod Stříbrnou skálou.“

„Aha. A cestu na shromaždiště, které určil váš Mistr, znáš taky?“

„Je to cesta mnoha stop. Najdeš ji snadno.“

„Myslel jsem, že bys nás tam mohl doprovodit.“

„Šly po ní zástupy lidských nohou. Půjdu tam také, ale ne hned. Jen tuto lidskou dívku bych chtěl ujistit, že žádná šelma Arminu jí neublíží. Nechť tvoje kroky provází štěstí a přízeň bohů i lidí, sestřičko.“

Otřel se hlavou o Pamelu, olízl jí ruku a pak rozvážně zvolna kráčel dál za svým cílem.

„Seš káča, Kuře.“ řekla Ponny, „To ses musela před ním tak klepat?“

„Byl hrozně veliký.“ řekla Pamela omluvně.

„Ne větší než jiní tygři.“

„A ty hrozné dlouhé zuby! Probodl by mě jimi skrz naskrz, kdyby chtěl!“

„Úplně normální tygří tesáky. Kdybys viděla ty šavle, co má tharroid, kříženec tygra a šavlozubáka, to bys teprv koukala! Poslechni, že tys nikdy v životě neviděla živýho tygra?“

„V zoologické zahradě...“

Ponny neřekla už nic, jen se zatvářila. Což stačilo, aby se Pamela zatoužila propadnout hanbou.

Hlavní třída se táhla celým městem, takže do nedohledna. Celá byla lemovaná obchody a všelijakými podniky – před nimi na chodníku ještě překážely stánky a soukromníci, kteří něco nabízeli a měli to na podnose před sebou. Mezi tím vším se ještě proplétaly děti, které nabízely většinou kadeřnické služby, tedy oholení celého těla včetně hlavy. Nepoužívaly však žádné Kraby, nýbrž jen klasické ostře nabroušené čepele, ať už břitvu nebo ostrý nožík. Když se nějaká nezkušená turistka dala ukecat, kluk jí prostě postříkal hlavu vodou, sevřel mezi kolena a škrábal, dokud neměla hlavu jako vajíčko. O muže pečovaly stejným způsobem děvčátka. Později turista zjistil, že na náměstí před katedrálou je trvale udržován Živý Oheň, který jim mohl prokázat stejnou službu, ani nemuseli dávat spropitné. Jenže děti to bavilo, byly by to dělaly i zadarmo, ale když jim turisté dávají drobáky, proč je nevzít, že?

Kajman chvilku o něčem diskutoval s Kay a nemohli se dohodnout. Potom rozhodl:

„My musíme najít někoho, kdo nám řekne cestu dál, tak se proběhneme po městě. Vy ostatní na nás počkáte někde... no, třebas támhle. Zůstaňte na terase, je tam fajn rozhled na řeku a všecko ostatní. Za chvilku jsme zpátky...“

Terasa byla součástí fantastické stavby, postavené na pilotech přímo na břehu. Rozhled byl nejen na řeku, ale především na rozsáhlé bahniště, částečně přírodního původu, ale z větší části vybudované jako stadión pro zápasy v bahně. Z terasy byl vynikající výhled, taky se dalo sestoupit na spodní terasu, případně až dolů na břeh, kdyby někdo zatoužil se vykoupat, případně vybahnit. Momentálně si tam však hrálo jen několik malých dětí, plácaly si na okraji kupičky z bláta.

Tím víc živo bylo nahoře. Většinu rozruchu vyvolávala parta sedmi dívek, kterých si musel všimnout každý už na dálku. Trampové nejdřív dokonce zaváhali, zda si nemají vybrat jiné místo, ale pak rozhodli, že postačí sednout si na opačný konec terasy. Taky proto, že ty holky si ničeho kolem nevšímaly, měly svoje zájmy. O to víc si ostatní hosté všímali jich, a nebylo divu. Byly neskutečně krásné. Slovo neskutečný v tomto případě znamená: krása nevytvořená přírodou, nýbrž záměrně, možná magickým způsobem. Mohly být čarodějky, pokud na ně někdo věří.

Všechny měly dlouhé blond vlasy, nejdelší ta nejmenší, beze sporu ještě dítě. Ostatní vypadaly na studentky, ta malá mohla být něčí sestra. Jejich vlasy měly každé jiný odstín, ale všechny byly zářivě zlaté a vylepšené velice jemnými čelenkami, téměř korunkami. Oblečení supermoderní, nevhodné k čemukoliv kromě okouzlování mužů, případně žen, které na takovou parádu nemají. Občas se říká, že za nějaké šaty by žena dala život, což je nesmysl. Za takové šaty by však leckterá byla ochotná strávit noc s velmi nepříjemným mužem.

Pamela byla profesionálně zvyklá se strojit a zdobit. Při pohledu na ty holky jí tekly nervy. Momentálně je holohlavá, navlečená do neforemného mundúru a těžkých bot. Jak perfektně by využila takové šatičky při vystoupení na pódiu U Štěňat, případně v televizi, kdyby ji tam pozvali! A oni by pozvali, kdyby vypadala jako ty holky! Zatím neměla důvod žárlit nebo závidět – teď se přímo dusila vztekem.

Trampové si dali pivo, děvčata kávu nebo čaj. Ty holky do sebe lily alkohol málem po putýnkách, zkoušely jednotlivé značky jednu po druhé a co jim chutnalo, tuplovaně. Malá se držela jakž takž zpátky, ale ty větší jí občas daly líznout. S obsluhou se domlouvaly lámaně arminsky, mezi sebou neustále švitořily příjemnými ptačími hlásky, jako kdyby zpívaly. A neustále se smály. Jejich jazyk nepřipomínal nic lidského.

„Co jsou proboha zač?“ napadlo Pamelu se zeptat.

„Pro boha nevím, ale pro nás určitě cizinky.“ řekla Ponny, která je sledovala stejně zachmuřeně, téměř s nenávistí. Byly bohaté. Ponny nebyla žádný chudák, patřila ke střední vrstvě a byla taky studentka, ale na takovou útratu by asi neměla. Nedalo se detailně prozkoumat, jakým způsobem platí, ale číšníci byli očividně spokojeni. Trampů se nejdřív zeptali, jak budou platit, málem chtěli zálohu předem.

Zrovna úslužný chlapec v bílém šátku kolem boků přinesl další rundu alkoholu a něco ve velkých sklenicích na zapití. Dívky to uvítaly nadšeným švitořením, hned to vypily a jelikož chutnalo, objednaly další. Smály se a vtipkovaly.

„Věříš v nenávist na první pohled?“ otázala se Ponny.

Pamela souhlasila. Ponny byla velice hezká dívka, ale normálně hezká. Maskáče jí slušely, asi jako všechno. Když se viděly poprvé, byla ostříhaná na ježka maximální povolené délky, ale vzadu na temeni si dávala narůst dlouhý pramen, šikovně přichycený sponkami. Mezi kamarády si ho uvolnila a protáhla otvorem v čepici, takže jí vlál jako koňský ohon – od toho měla asi jméno. Když začalo stříhání, šla se projít po vlaku a vrátila se oholená, pomalovaná a očividně spokojená. Kay Pamelu varovala, že je přítulná, což opakovala, až to pochopila. Později upřesnila, že raději se vtírá klukům, ale s holkou se pomazlí taky a nejvíc miluje chumelenice, kde se vystřídá každý s každým. Ráda přihlíží, když jsou zacvičovány dívky mladé a nezkušené, což se Pamely týká velmi. Ze začátku se skutečně Ponny trochu vtírala a pošťuchovala, ale když sajtnu posílila Kitty, obrátila pozornost na ni. Holky si rozuměly, moc rády se zaplétaly do každé rvačky v dosahu a když jim někdo sáhl do zakázaných míst, hlasitě pištěly, aby si toho každý všiml. Od chvíle, kdy Kitty zůstala jinde, si Ponny všímala Pamely častěji, až jí to bylo nepříjemné. (Po pravdě, Pamela už párkrát uvažovala, jaké je to s holkou; kdyby se odhodlala, byla by Ponny nejvhodnější. Taky ji lákalo pověsit Ponny za jednu nohu ke stropu a důkladně spráskat bičem, jak to jednou viděla na videu, ale nikdy by to neudělala. Měla hodně snů, které by si netroufla realizovat.)

Zcela jinak viděl situaci Prcek. „Pojďte se s nima zkamarádit!“ navrhl, a Gaia nadšeně přikyvovala.

„Jsou to cizinky,“ řekla Pamela malomyslně, „Ani by se s náma nebavily!“

V té chvíli Gaia vypískla jako myš. „Jsou to elfky! Koukněte jim na uši!“

Zatímco starším vlasy perfektně držely a vypadaly nádherně, holka uznala za vhodné si hřívu trochu upravit. Při tom jí vyklouzlo roztomilé špičaté ouško – ne že by je chtěla zakrývat, jejich vlasy byly jako řeka a skrývaly všechno.

„Elfové neexistujou!“ řekla Pamela dřív, než si to rozmyslela.

„To jim řekni. Budou se řehnit ještě víc!“

Elfky právě vybuchly smíchem. Kdo z nich to vyprovokoval, nebylo jasné, ale bavily se nádherně. Pikolík k tomu přispěl další rundou.

„Kdybysme my takhle pily, budem za chvilku na šrot!“ konstatoval někdo.

„Taky nevypadají zrovna střízlivě!“

Ať byly podnapilé nebo ne, ovládaly se dokonale. Žádné nekoordinované pohyby, žádné blábolivé kecy...

Pamela silně zatoužila, aby se jim něco ošklivého stalo. Vzápětí se lekla, taková přání slušná dívka nemá. Tak to zkoordinovala, aby se jim stalo něco mírně ohavného, třeba se někde umazaly nebo jim někdo ostříhal ty nádherné vlasy...

Jedna elfka něco řekla; na pár okamžiků nastalo ticho, potom vybuchly smíchem. Jen jedna se nesmála, naopak řekla něco... zbývající se opět smály, ale už to nebyl ten smích. Koukly se po sobě, vyměnily si dvě tři věty. Potom ta jedna uchopila sklenici a vychrstla její obsah kamarádce na bílou, zlatem vyšívanou blůzku.

Vybuchlo ticho. Někdo se do toho ticha krátce, nervózně zasmál. Politá dívka zasyčela nějakou nadávku, pak vzala svou velkou sklenici (pivo, limonáda?) a s rozvahou ji vylila kamarádce na hlavu. Ta druhá dívka se nepokusila nijak bránit, dokonce ani uhnout.

Teď se rozšvitořily všechny najednou. Neznělo to nijak špatně, spíš jako výzva, aby pokračovaly ve hře. Dívka poslechla, pomalu půvabně vstala, uchopila téměř plnou sklenici a protože ta druhá měla světlý kalhotový kostým, rozvážně a elegantně jí nalila obsah do klína. Postižená se opět nepokusila bránit, dokonce se snad trochu zaklonila, aby ji mohla pohodlněji polít.

Nejmladší holka reagovala velmi rychle; neznámo jak, už držela v ruce kameru a pilně filmovala. Asi to měla v popisu práce.

Soupeřky se chvíli přetlačovaly očima. Syčely na sebe ošklivé nadávky a hrozby. Ostatní je pobízely a provokovaly; jedna něco řekla a asi to bylo něco nepěkného, protože ji některá vzápětí polila taky.

V té chvíli se objevil pikolík s tácem, tentokrát to bylo zcela jistě pivo. Na vyzvání přistoupil blíž, dívky mu braly půllitry přímo z tácu a navzájem se polévaly. Jedna polila i další kamarádku, ačkoliv ta nic neudělala ani neřekla. Možná se nějak zatvářila.

„Jo, ještě!“ vyjekla Ponny, „Nešetři ji!“

„Takový škody!“ vzdychl někdo z kluků, ale pikolík si z toho nic nedělal, byl si jistý, že to elfky zaplatí.

Pamela měla problém, které fandit. Taky jak je rozeznat, snad podle oblečení, ale zas nevěděla, jak je označit. Obličeje měly téměř stejné, všechny byly mladé a krásné.

„Kultura se šíří,“ řekla Ponny, „Kdyby to bylo u nás, řekla bych: narozeninovej mejdan.“

Pamela si dovolila nepochopit.

„Tys nikdy nebyla na mejdanu bílejch princezen?“

Nebyla. Ponny nechápavě potřásla hlavou. „Renka tam chodila zpívat.“

Pamela mohla říct, že není Renka. Dokonce se už nadechla, ale pak neřekla nic.

Když došlo pivo, pikolík se otočil na patě a chvátal pro nové.

Nastala pauza. Soupeřky stály proti sobě, z obou teklo a na zemi se vytvářela louže. Něco povídaly, co věta, to provokace. Ostatní je povzbuzovaly a smály se.

Potom jedna řekla něco té holce. Měla brašničku, ze které vyndala tu kameru, ale měla tam ještě něco – třeba kazetu, ze které vyndala nůžky; leskly se jako zlato.

„Jo!“ vzdychla Ponny, „Teď se pořádně koukej!“

Opět nastalo ticho, rušené jen vzájemnými nadávkami. Jedna sáhla za sebe, holka jí podala nůžky. Přistoupila blíž k soupeřce, vsunula jí čepele nůžek do vlasů nad čelem a šmikla.

Postižená si uvolnila perlovou čelenku a odložila na stůl. Potřásla hlavou, aby ustřižená kadeř padla na zem před ni, a pár okamžiků ji pochmurně sledovala. Pak natáhla ruku a ta druhá jí do ní vložila nůžky. Trpělivě vyčkala, až jí taky ustřihne kus vlasů. Dokonce si na to taky sundala ozdobu, která jí držela účes.

Dorazil pikolík s dalším tácem. Jestli to bylo pivo, nebo nabral z dřezu jen špinavou vodu s trochou pěny, není jasné, tušil k čemu bude a nabízel velmi ochotně. Soupeřky už byly mokré dost, tak kromě sebe polévaly i ostatní. Ty se nebránily a vedly provokační řeči. Jedna řekla něco obzvlášť ostrého, ačkoliv musela vědět, co ji čeká; ta co měla nůžky, tedy šmikla.

Nejmenší holka byla mimo jejich dosah a filmovala, takže byla dosud zcela suchá a nepoškozená. Zřejmě jí to vadilo; rozhlédla se a že nejobdivněji na ni koukala Gaia, kývla na ni a předala jí kameru. Potom přikročila k ostatním a hlásila se o svá práva; když ji polili, nadšeně zavřeštěla a pak překážela v cestě, dokud bylo čím polévat.

Ponny zářily oči. „Uvidíš, co udělá!“ upozorňovala.

Holka se zmocnila nůžek, obcházela kamarádky a škemrala. Asi ji všechny měly rády, protože si každá střihla, a to dost brutálně. Každou odstřiženou kadeř komentovala nadšeným zavřískáním. Ale mělo to svá pravidla; každý provedl jen jednu akci a pak dal šanci soupeři. Nikdo se nebránil, ale taky nikdo kromě té malé neprovokoval.

„Já už bych se dávno rvala,“ řekla Ponny, „Ony jsou holt princezny...“

Holka přistoupila k Gaie a naznačila, aby nafilmovala její zpustošenou hlavu v detailu. Prcek využil příležitosti a přejel jí od čela k zátylku Krabem. Držela jako ovečka; podle očekávání vřískala, ale když jí Kraba nabídl, odmítla. Asi ještě nepřišla ta správná chvíle.

„Počkej, co udělají ještě!“ Ponny se klepala rozkoší už dopředu.

Když k nim všichni obrátili pozornost, uchopila jedna z dívek kamarádku za blůzku a škubnutím ji roztrhla. Jedno ňadro vyklouzlo a předvedlo svou dokonalou oblost. Spodní prádlo nenosily a nepotřebovaly. Elfka se přesvědčila, zda všechny oceňují její akci a pak vyčkala, co udělá ta druhá. Ta vytáhla malý ostrý nožík a šatičky jí rozřízla.

Pamele nevadilo, když se stříhaly, snesla by i polévání, ty šaty se určitě dají vyčistit. Ale trhání a ničení? Elfkám to nevadilo ani v nejmenším; možná se chystaly na rvačku, neboť postupně odkládaly šperky a ozdoby, které jim mohly překážet.

„Páni, já bych si to s nima tak rozdala!“ kňučela Ponny, „S tebou to nic nedělá?“

„Eee?“ nechápala Pamela.

„Kolikrát ses udělala, když tě stříhali?“

Když to pochopila, zrudla a naštvala se. Radši předstírala, že nechápe.

„Srabe! Já třikrát a teď... no, sáhni si!“

Pamela se neměla k ničemu, Ponny uchopila její ruku a vložila si ji do rozkroku. Pamela ucukla, jako by se spálila.

Ponny ohrnula nos: „Nedělej že netušíš, proč kluci pořád házejí holky do vody!“

Proužek vyholený Krabem nevyvolal u elfek tolik pozornosti, jak by si zasloužil. Sáhly si a nejspíš ji pochválily, takže přitančila a naznačila, aby si střihli všichni. Jak se sluší, každý jeden proužek, pokud možno napříč nebo šikmo. Vrněla rozkoší, když jí to dělali. Ponny to očividně bavilo, holku objala a přitiskla k sobě, dokonce jí olízla hlavu. Ta malá se s potěšením přivinula a něco povídala, ale ve své řeči.

Pamela zaváhala, ale učinila, co bylo třeba, vyholila obdélníček mezi dvěma proužky. Uvědomila si, jak je ta malá krásná a jak skvěle voní – asi sama od sebe, nebyla to žádná voňavka, kterou by rozeznávala. Holka se taky s ní chtěla mazlit, tak ji pohladila, ale ne tolik jako Ponny.

Ty dvě se zatím navzájem krutě devastovaly. Na střídačku si škubaly a páraly oblečení, až jim z něj visely cáry. Každou tu akci doprovázely vrčením, skučením a dalšími zvuky, ale žádnými námitkami. Když si některá jiná dovolila něco říct, taky jí něco natrhly. Která měla zrovna v ruce nůžky, střihla kamarádce do vlasů. Ještě tam bylo co stříhat, jen ta malá byla skoro dohola. A opravdu měla krásná špičatá ouška.

„Já vím, co bych udělala!“ řekla okouzleně Ponny.

Elfky taky věděly, co dělat. Ta nejvíc oškubaná kývla na holku a něco jí řekla. Pak přešla k okraji terasy, vyhoupla se na zábradlí a seskočila dolů, rovnou do bahna. Zajela po kolena, ušklíbla se na soupeřku a něco na ni zakřičela. Ta nezaváhala, skočila za ní. Bylo to dost vysoko, ale skákaly skvěle. Teprve teď se na sebe vrhly, svalily se do bahna a začaly se v něm prát. Ostatní je povzbuzovaly nadšenými výkřiky.

Holka už zase ovládala kameru, ale koukala, komu ji předat.

„Uvidíš, že tam skončí všechny!“ řekla Pamela.

„Jenom ony? Já taky půjdu, ale z té výšky...“ Ponny přece jenom zaváhala, „Ty ne? Copak vůbec nejsi perverzní?“

Pamela příliš dlouho uvažovala, co říct.

„Vsadíme se?“

Replika správné princezny by zněla: „O co?“ Pamela neřekla nic.

Holka usoudila, že tentokrát nebude ta správná Gaia ani Prcek. Pamela se jí zalíbila víc, naznačila, aby kameru převzala. Ovládání bylo docela jednoduché a Pamela byla na různá záznamová zařízení zvyklá. Sotva to malá uznala, zavřeštěla, přeskočila zábradlí a zahučela do bahna. Opravdu ji měly rády, orvaly ji jako švestku a zašlapaly do bláta. Řvala nadšením. Všechny zbylé naskákaly do bahna vzápětí za ní. Pamela pilně filmovala a nenechala se rozptýlit ani extatickými vzdechy Ponny vedle sebe.

„Já už to nevydržím! Jdu tam!“

Tolik rozumu Ponny přece jen měla, aby neskočila z té výšky, ale seběhla po schodech. Ještě ji předběhli Prcek a Gaia, kteří ale zase udělali do bahna kotrmelec. Ponny se zabořila do bahna do půli stehen a hned si začala patlat na kalhoty co nejvíc, aby zamaskovala zrádnou skvrnu.

Pamela pořád ještě filmovala. Dole pod ní zuřila rvačka každého s každým, elfky se daly rozeznat jen podle zbytků vlasů. Ozdobné střevíčky dávno ztratily, šatičky na sobě roztrhaly a zašlapaly do bahna. Nahota jim nevadila o nic víc než lidem. Když se dostatečně vyřádily, přeběhly si zaplavat do řeky.

Pamela vzhlédla od kamery a zjistila, že zůstala úplně sama. Nemohla si pomoci, bahno ji přitahovalo jako magnet. Usoudila, že už nemusí nic zaznamenávat, vypnula kameru a odložila ji. Ze schodů neběžela, ale šla pokud možno rychle; v podbřišku jí nebezpečně cukalo. Stejně to nestihla, orgasmus ji zkroutil, sotva udělala krok a bahno jí nateklo do bot. Držela se zábradlí, svíjela se a brečela. Styděla se. Ale za co?

Jeden z jejích milenců ji kdysi hrubě urazil, že milovat se s ní je jako s gumovou pannou, nechá se bez odporu, ale sama nic neudělá. Myslí si snad, že rozkoš mají prožívat jenom kluci? Jiní jí to tak bez obalu neřekli, ale... Když s někým šla, bála se už dopředu, že do zas dopadne blbě. Ani sama se nedokázala pořádně rozdráždit. Občas se pokusila předstírat, ten kluk snad nic nepoznal, ale ona si neužila nic. Co dělat?

„Tak co je s tebou?“ zakřičela na ni Ponny, kterou už bylo možno poznat jen podle hlasu.

Pamela spolkla slzy, pustila se zábradlí a pomalu, s rozkoší se ponořovala do bahna. Užívala si příjemného pocitu, jak jí pozvolna stoupá vzhůru po stehnech. Když se ponořila po pás, už to nevydržela a zakřičela; pak sebou pleskla tváří do bahna a ještě se dvakrát převalila. Ponny se na ni vrhla, začala ji matlat a plácat na ni ještě víc bláta, Pamela se vzepřela a začala se s ní prát. Hrst bláta jí nacpala za blůzu, další do kalhot. Ponny jí to ze všech sil oplácela, vrhli se na ně další a prali se jako malé děti.

Pamela brečela štěstím. „Jsem stejná jako ty... jako všecky holky!“

„On někdo říkal, že ne?“ smála se Ponny.

Elfky toho měly dost, přeběhly přes hráz a šly si zaplavat. Plavaly stejně dobře jako skákaly a bojovaly. Smyly ze sebe většinu bahna, strhaly zbytky šatů a naházely do pytle na odpadky. Smály se. Lehkým krokem přeběhly bahniště, pokud se jim někdo z lidí namotal do cesty, klidně na něj šláply. Hospoda zřejmě chápala spády svých hostí, takže zřídila na kraji sprchu, dokonce koryto na vymáchání oblečení. Dívky se nacpaly pod sprchu a hned se začaly prát, protože se tam všech sedm nevešlo. Jak Pamela najisto očekávala, byly i mokré, zablácené a s poničenými vlasy nesmírně půvabné; jejich kráse nemohl odolat žádný muž, ale přitahovaly i pohledy žen.

Pamela vylezla a šla se osprchovat. Už se uklidnila, cítila se trapně a obávala se, že budou nějaké kecy. Ponny se nacpala za ní a snažila se jí pomáhat s mytím. Svlékla se a máchala šaty v korytě, tak to Pamela udělala taky. Všichni se cítili skvěle, Pamela jako už dávno ne. Bohužel věděla i důvod – pokud ho pochopila i Ponny, bez keců se to neobejde.

Když vystoupaly nahoru na terasu, Prcek a Gaia holili malé elfce poslední zbytky vlasů a ona kňučela rozkoší. Přála si odstranit i nejjemnější chloupky po těle, tak jí trochu porajtovali i tělo. Dospělé elfky si zatím objednaly další pití a pozorně sledovaly, co dělají s jejich kamarádkou. Pak ji přivolaly k sobě a pečlivě osahávaly, až se přesvědčily, že má kůži skutečně dokonale hladkou. Dohodly se velmi rychle – malá přiběhla, požádala o Kraba a pomoc, takže Prcek i Gaia šli. Zatímco holka obcházela kamarádky a každé vyholila jeden pruh, i když co nejdelší, děti se daly každý do jedné a nelítostně stříhaly, dokud bylo co.

Děvčata rozvěsily mokré oblečení po zábradlí. Nemohly očekávat, že jim za chvilku uschne, ale trochu přece jen. Pak se posadily na místo.

Pamela usrkávala horký grog. Dělal jí dobře. Sledovala stříhání, ale nebavilo ji to tolik jako děti.

Ponny seděla vedle ní. „Musí to být bahno? Normální voda by nestačila?“ položila tiše otázku.

Pamela, ne že by chtěla, se nad tím zamyslela. „Já nevím. Nikdy jsem...“ Mluvila čím dál tišeji a konec spolkla.

„Ty ráda chodíš oblečená. Když přijdeš unavená z města, zkus si vlézt v šatech do vany.“ navrhla Ponny, „Třeba to půjde.“

Pamela už pochopila, že jí až nebezpečně rozumí. A chce pomáhat, ať o to někdo stojí či nikoliv. Neměla ráda rady zkušených žen, jak dosáhnout lepšího uspokojení, ale občas je přece jen četla. Otevřela pusu, aby ji zakřikla. Neřekla nic a zase ji zavřela.

„Nebo kelímek jogurtu do kalhotek.“ Ponny se mlsně olízla.

Pamela dostala chuť se s ní servat. Jenže před chvílí se praly v bahně a mělo to zcela opačný výsledek.

Tak se zeptala: „Co vzrušuje tebe?“

„Skoro všecko. Stačí mě pohladit po vlasech a už vlhnu. Po vlasech, chachá! Miluju, když mi po hlavě škrábe břitva. Nebo když to dělám já nějaké kamarádce. Stačí si něco představit. Cokoliv.“ na chvíli se zamyslela. „Teda, bití zrovna nemusím. Ale být na orgiích svázaná a oslepená, to je nádhera. A když mi dá kluk znenadání facku, tak si cvrknu.“

Pamela takové věci rozhodně nechtěla slyšet. Vždycky podobné představy nenáviděla. Chtěla ji okřiknout, jenže místo toho řekla: „Povídej!“

„Co ty máš za školu?“ zeptala se Ponny, „Nechodila jsi na gympl na Univerzitě, co?“

„Já jsem... mám gympl doma. Já nejsem...“

Ponny zamrkala. „Můžu tě ještě trochu dráždit? Třeba se ti to stane ještě jednou...“

Pamela se šklebila. Copak je to na ní tolik vidět?

„Taky jsme s mladejma chodili k řece. Ty ráda sestupuješ do vody pomalu, viď? Perfektní je zastavit se po stehna, těsně před klínem, a pustit to. Pak jenom sleduješ, jak se šíří ten flek... Krásný teplý mokro v kalhotách... zkus si to někdy. Pak se potopíš a voda to vyřeší...“

„Ty tvý holky tě musely mít rády...“

„Byly skvělý. Rozkecaly to po celým kampusu a najednou se všecky chodily procházet k řece. I kluky to naučily. Jednou si taky všimly, že mi už přerůstají vlasy. Tak mě pozvaly na mejdan a všechny jsme se oholily. Celá studijní skupina. Kantorky divně koukaly, to už bylo trochu moc.“

„Tak nějak nechápu. Ty ještě studuješ, nebo něco jinýho?“

„Študuju sociologii. Ale vyjednala jsem si vládní grant, tak zároveň dělám asistentku u dětiček. Kantorů je málo.“

„Že tě nechají takhle řádit!“

„Jak chceš odměnit děti za dobrý chování?“

„Já nevím. Oholit hlavu a hodit do řeky?“

„Když dáš dobrej příklad, malý to udělají po tobě.“

Pamela se ohlédla k protějšímu stolu. Elfek bylo šest, děti s Kraby tři, i když ta malá si spíš hrála než vážně pracovala. Nicméně čtyři už měly hlavy do hladka vyholené a zbývajícím zbývalo pár cancourů. Nicméně slušelo jim to. Nejspíš si to uvědomovaly, protože se smály a chválily se, hladily si hlavy sobě i navzájem a nemohly se toho pocitu nabažit. Ale když jim Gaia nabídla strojek, tvářily se že nechápou.

Jedna z těch dvou, co začaly potyčku, přišla blíž a snažila se něco vysvětlit. Přejížděla si po hlavě a naznačovala kresbu – bylo to jasné, zatoužily mít tetování jako většina jižanů. Takže to je důvod, proč se zbavily své nádherné hřívy.

„No jasně,“ řekla Pamela, „Akorát nechápu, proč si musely zničit ty nádherný šaty...“

„Asi jim na nich nezáleží tolik jako tobě. Zaběhnou do prvního butiku a koupí si nový.“

„Myslíš, že mají tolik peněz?“

Asi měly, protože když se stavil číšník, udělala velitelka gesto, kterým zahrnula útratu trampů do svého účtu. Číšník se tvářil poněkud nechápavě, takže holka vytáhla z brašničky narvanou šrajtofli a velitelka mu dala nějaké bankovky. Hluboce se klaněl.

Kromě hlavy mívají ženy také roztomilý kožíšek v rozkroku. Elfky byly zarostlé hustým zlatým porostem, který teď, když jejich hlavy byly holé jako vajíčko, přitahoval a silně vzrušoval. Gaia naznačila, že vhodná osoba k jeho oholení je Prcek, a ten se s chutí dal do práce. Elfí princezny si to nechaly líbit jako každý jiný kadeřnický výkon, neprojevovaly souhlas ani nesouhlas, prostě držely. Jen ta malá, přestože její kožíšek tvořilo jenom pár jemných zlatých chloupků, pištěla potěšením, kroutila se a vychutnávala si to, zvláště když Prcek využil příležitosti a důkladně ji zlechtal. Starší potěšeně přihlížely a nějak to komentovaly, ale nebylo jasné, zda souhlasně či nesouhlasně.

Gaia se vrátila ke kamarádům a potřásala hlavou.

„Jenom nechápu, že jsou takový studený! Mně stačí, aby mi někdo přejel po hlavě břitvou, a už to se mnou cloumá! A ony nic...“

„Tak jsi je mohla trochu rozdráždit... Šikovně polechtat...“

„Myslíš, že jsem to nezkusila? Náhodou, já jsem na lechtando specialista, vyhrála jsem souboje i se staršíma holkama!“

Pamela se odvážila vyslovit nahlas, o čem už delší dobu přemýšlela.

„Třeba jim to připadá nějak... ponižující!“

Gaia se zcela nečekaně rozzářila. „Ponížení, to je to správný slovo! Elfsky nucumnë – slyšíš, jak to zní? Jenže oni stejně ničemu nerozumějí!“

„Tak oni nejsou elfové?“

„Lidé taky nemluví všichni stejně. Zkusila jsem s nimi komunikovat, ale...“ Gaia jen mávla rukou. „Nebo wachtaa – to je pošpinění, urážka. Taky krásný slovo... waachtaaa...“ zazpívala.

Pamela váhala, co říct.

„Nucumnaa... ponižovat...“ opájela se Gaia zvukem toho slova, „To jsem vždycky milovala. Ať jsem to dělala kamarádkám nebo ony mě! Nebolí to a není to ani zvlášť nepříjemné, ale stejně tě to nenechá klidnou! Některý holky si to teda vychutnávají... ty máš ráda ponižování?“

Pamela opět nenacházela odpověď. Nepamatovala se... nechtěla se pamatovat. Ostatně, přes vlasy ji nikdy nikdo netrápil. Vždycky nosila dlouhou rudou hřívu, občas si ji dala umýt a zastřihnout konečky. Kadeřnice jí všelicos navrhovaly, ale nikdy nepřijala. Vlastně... je stříhání nepříjemné? Nebyla si jistá. Na jedné straně pocit, že tě někdo opečovává. Na druhé... to křeslo, nůžky, strojek, kterým si vyholují krk. A břitva! Ne že by se bála, že ji ta holka podřízne, ale... vlastně ano! Každý vrah podřezává nevinné blondýnky břitvou! Ještě že jsem rusovláska!

(Nejsem. Tak nádherná hříva mi už nikdy nenaroste. Ale zbavila jsem se ranního rozčesávání. A váhy vlasů a zpocené hlavy pod nimi. Jak budu vypadat, až se vrátím do Kingtownu? Zatím vypadám jako ostatní holky. Vlastně ano, je to příjemné!)

„Ty mě budeš taky šponovat? Ponny to na mě zkouší...“

„A můžu?“ Gaia se jí vsomrovala na klín, jako kdyby byla dítě. Vlastně jo, je dítě. Jenže dítě se mazlí poněkud jinak.

„Povídej, přeháněj!“ navrhla Ponny, „Kuře takový věci přímo miluje! Jestli ji dostaneš...“

„Sázka?“ Gaia vyplázla jazyk a významně si olízla rty. Chvilku si koukaly do očí. Pak se Ponny lehce ušklíbla.

„Nevadí vám, že jsem tady, že ne?“ řekla Pamela poněkud nepřívětivě.

„To je právě dobře. Nemáš kam odejít. Kdyby bylo nejhůř, tak tě přivážem k židli!“

„A ulechtáme k smrti!“ navrhla Gaia.

Prcek neřekl nic, jen se šklebil.

Pamela se cítila trapně. Už si byla jistá, že se na ni něco chystá a nevěděla, jak se bránit. Vydala nesrozumitelný zvuk.

Elfky už neměly žádné vlasy, i nádherně vykroužené obočí jim Prcek oholil, k jejich nehorázné radosti. Ohmatávaly si navzájem hlavy, zpěvavě švitořily a hihňaly se. Potom jedné něco napadlo, řekla to ostatním a vyvolala bouři nadšení. S dost divným důsledkem: kamarádka jí vykroutila z uší náušnice a když jedna nešla po dobrém, vyškubla ji násilím. Bolelo to a vystříkla krev, ale postižená se jen smála. Diamant z nosu jí už dívka vyrvala bez milosti, poněkud zakrvácený. Potom nastavila vlastní ozdoby, aby jí je mohly vytrhat.

Trampové se ze začátku smáli, postupně je ale smích přešel. Pamela měla už delší chvíli nepříjemný pocit a nechápala proč.

Nejvíc násilné vytrhávání ozdob bavilo malou elfku. Jistě ji to bolelo, ale vřískala spíš nadšením. Náušnic měla pět, tři na jedné a dvě na druhé straně, třpytku v nose a kroužek v obočí, a všechno si to nechala vytrhat násilím. Tekla jí krev, ale asi se jí to líbilo.

„Tohle už je skoro moc...“ řekla Ponny nejistě.

„Tebe to nevzrušuje?“ sekla ji Pamela, „Že bych ti taky natrhla ucho, aby sis užila?“

Ponny na ni vycenila zuby, ale neřekla nic.

Protože malá elfka posbírala všechny ozdoby, které měly, ostatní jí pomohly je sebrat do obou dlaní. Přešla k trampům, něco švitořila a vysypala to všechno na stůl. Usmívala se při tom.

„Zbláznily se?“ zeptal se někdo z kluků, „Tohle má cenu tak milión!“

Pamele jezdil po zádech studený pot. Něco nebylo v pořádku a netušila, co to je.

Ta holka se jí upřeně zadívala do očí. Vybrala z hromady třpytku do nosu, která jí předtím patřila, a vložila jí ji do ruky. Jak se dotkly, pocítila Pamela příliv její energie a znovu ji zaplavil pocit těžko zvládnutelné touhy. A ještě...

„Proboha!“ vzdychla, „Ony se chystají zemřít!“

Všichni se zarazili. Malá elfka něco povídala, smála se a po tváři jí tekla krev.

„Co je to za blbost?“ zeptal se kdosi, „Proč? Jak jsi na to přišla?“

„Copak nechápete, co dělají? Tohle není oslava, to je loučení se životem!“

Začali se dohadovat, ale ta myšlenka jim vrtala v hlavě. Že si bílé princezny na mejdanech ničí věci, nemusí ještě znamenat, že cizí rasa má stejné zvyklosti. Ale proč by tak nádherné bytosti chtěly odejít ze života?

„Musíme najít někoho, kdo jim rozumí,“ navrhla Ponny, „Nějakou dobrou čarodějku!“

Pamela měla pocit, že se dusí. Zoufale přemýšlela, jak to udělat; věděla to, nejméně jednou jí to někdo říkal, ale kdo, kdy, kde...?

Pak si v největším zoufalství přejela po tetování na předloktí. Doufala, že je to způsob kontaktu. A pronesla důrazně:

„Kalimagdoro!“

Dřív než ostatní zachytila zavlnění energie. Oddychla si a strach ji přešel. Čekala na pomoc a nepřekvapilo ji, když na terasu vkročila dívka s dlouhými světlými copy, ukončenými barevnými motýlky. Byli z bižuterie, až na to, že při hnutí mysli třepetali křídly.

„Pomoz, prosím tě!“ vydechla Pamela sotva slyšitelně.

Kalimagdora se jí zahleděla do očí. Na chvíli pocítila Pamela dotek její mysli ve své; potom se čarodějka otočila k elfkám, přistoupila blíž a něco řekla v řeči, které rozuměly. V každém případě odpověděly. Kalimagdora chvíli naslouchala mlčky, pak zase něco řekla. Velmi rozhodně.

Pamela těžce dýchala. Splnila svou povinnost a zavolala pomoc. Teď už na ní nic nezáleželo.

Kalimagdora se k ní obrátila. „Měla jsi pravdu. Máš nějaký návrh řešení?“

Zmohla se pouze nejasné koktání: „Ony – proč? Co se stalo? Co to má...“

„Jejich klan byl poražen. Všichni ostatní padli v boji. Ony jsou poslední. Vůdce nepřátel jim nařídil zemřít.“

„Ale to je nelidské!“

„Oni nejsou lidé. Zavolala jsi mě. Co chceš, abych udělala?“

„Nemůžeš je nechat zemřít!“

„Mohla bych. Moje válka to není. Podle jejich zákonů cti zemřít musí. Jinak by ta válka neskončila.“

„Ale já s tím nesouhlasím!“ vybuchla Pamela, „Kašlu na jejich válku! Zabít sedm děvčat, skoro dětí? To nedovolím!“

Kalimagdora ji pozorně sledovala očima. Její tvář se ani nepohnula.

„Jediná možnost je prohlásit je za tvůj klan. Tím se ale ocitneš ve válce s jejich nepřáteli.“

„Tak dobře, jsou můj klan. Co mi může udělat ten hajzl, který je odsoudil k smrti?“

„Může tě zabít.“

„Ale o tobě všichni říkají, že jsi laskavá a spravedlivá! Legendy o tobě říkají...“

Nedokončila větu. Oči čarodějky ji pořád tak zkoumavě pozorovaly.

„Ještě nevíš, co znamená být caanou. Narušíš rovnováhu vesmíru. Ne, žádnou odměnou mě neuplatíš. Ale oceňuji tvoji ušlechtilost.“

Pamela pořád ještě těkala po svých vzpomínkách. Nebyla tu Kay, zrovna když by ji nejvíc potřebovala. Ani Kajman, ani Armand. Dokonce ani Kitty, která by je mohla vzít do své Leopardí Gardy. Bohužel shořela se svojí stíhačkou kdesi v dalekém vesmíru...

„Kitty?“ zeptala se Kalimagdora tiše. Nejspíš sledovala tok jejích myšlenek. „Ale ona není mrtvá! Cítím ji...“

„Tak kde je? Zůstala snad na Základně?“

A vzápětí dostala Pamela nápad. „Mohla bys nás přenést na Základnu? Ty ovládáš Brány, ne?“

„Mohla bych. Nikdy jsem tam nebyla, ani s těmi lidmi nic nemám. Ale jestli je znáš, půjdu po tvé stopě.“

„Potřebují lidi. Dám jim ty holky. Dá se říct, že je svěřím osudu. Buď padnou, nebo přežijí, to je věc náhody. Myslíš, že to půjde?“

„Ano, to je řešení. Povím jim to.“

Elfky vyslechly její projev. Usmívaly se, ale když to pochopily, přece jenom je to zaujalo. Přišly blíž a něco povídaly.

„Souhlasí.“ přeložila Kalimagdora.

„Tak by si měly aspoň ošetřit ta zranění!“ řekla Ponny.

Kalimagdora něco řekla. Nejmenší elfka přistoupila blíž a dala najevo souhlas. Čarodějka jí vložila ruce na hlavu a elfka zapálila Živý Oheň, přímo tady na terase. Ostatní to nijak nepřekvapilo, byly pozoruhodně vyrovnané a klidné.

„Ještě že je panna!“ konstatovala Ponny.

„Všechny jsou panny,“ řekla Kalimagdora, „Kdyby byly těhotné, zabili by je rovnou.“

„Nikdo nesmí přežít?“

Kalimagdora se po nich vážně ohlédla. Na chviličku se usmála koutkem úst.

Všichni se očistili Ohněm, s velkým potěšením i Pamela a Ponny. Elfky už zase byly neskutečně krásné.

Kalimagdora udělala výrazné gesto, aby dala najevo, že se něco stane. Stalo se; vzápětí stály v řídícím sále Základny. Pamela, Ponny a sedm dívek se špičatýma ušima. Nijak zvlášť je to nepřekvapilo. Operátory v centrále daleko víc.

„Potřebuju mluvit s generálem Hardboyem. Nebo s někým z vedení.“ řekla Pamela odhodlaně.

„Slyším tě!“ pronesla ze slepé obrazovky CNV, „Co tady děláš?“

„Mám tady sedm elfských děvčat,“ začala vysvětlovat Pamela, „V jejich světě jim hrozí nebezpečí, chtějí je zabít. Napadlo mi, že ve Flotile je dokážete využít. Nevím, z jakého pocházejí světa, nerozumíme si. Ale to snad dokážete vyřešit...“

CNV chvilku uvažovala. „Nebude mít nějaký námitky ten, co mu patřily doteď?“

„Možná bude. Ale nařídil jim zemřít. Nespecifikoval, jakým způsobem. Myslím, že ve Flotile jim půjde o život dostatečně.“

Na jedné z obrazovek se objevila Lucky Malloryová. „O tom nepochybuj, dám kočičkám pořádně zabrat. Ahoj, Kuře! Ahoj, Ponny!“

„Ahoj, Lucky! Jak jde život?“

„Ech! Fajn, že jste tady, holky. Mám pro vás takovej jeden prezent, tak ho pošlu s váma domů. Vydržte moment!“

„Ale jo, my nikam nejdem...“

Z hlavní obrazovky promluvila CNV: „Beru ty holky. Dík. Co za ně chceš?“

„Proboha, ještě to tak! Nechaly nám kupu šperků, samý zlato, stříbro, platina a drahokamy. Nejspíš jsou princezny...“

„Nech si to. Přisypem ti nějaký kredity, že nás zbavíš toho spratka.“ slibovala Lucky.

„Ale já pořád nevím...“

Vtom se otevřely dveře a vstoupila Kitty. Až na to, že jí bylo odhadem deset let. Rozhlédla se po přítomných a nakrčila nos.

„Nejvyšší čas, aby ses porozhlídla po svý rodný Zemi,“ řekla Lucky, „Půjdeš s nima a budeš poslouchat, jasný?“

Kitty řekla: „Ffpf! Klidně; tady už všecko znám. Žádná zábava – u vás to bude lepší?“

Pamela a Ponny na ni zíraly jako na zjevení. Zatvářila se protivně, jak bylo nejspíš jejím zvykem.

„No co? Jsem se uložila do paměti, kdybych vybouchla. Tak když se to stalo, mašinky mě oživily. Tak tady vegetím. Hrozná nuda.“

„No dobře, jsi Kitty,“ řekla Ponny, „Ale kolik si toho pamatuješ z dřívějška?“

„Pamatuju si všecko. Akorát na to kašlu. Blbej film.“

„Ale chceš jít s náma, doufám?“

„Klíďo píďo. Blbější jak tady to snad nebude.“

Promluvila opět CNV: „Dobře, vemte si ji a vypadněte. Pokud se nechcete vrátit do služby. Dostaly byste hvězdičky a oddíl.“

„Zatím ne. Ale kdybysme něco potřebovaly, můžeme se stavit?“

„Jasně, kdykoliv. A dík za službu. Čarodějko, můžeš mi nechat koordináty, kdybych tě potřebovala?“

„Nenajdeš mě,“ řekla Kalimagdora, „Sama nevím, kde budu za chvíli. Ale můžeš mě zavolat.“

„Co je to za blbost? Máme nejdokonalejší senzory...“

V téže chvíli Základna zmizela. Stály na terase: Pamela, Ponny a Kitty, která se zvědavě rozhlížela.

„No jo, ale co s těma šperkama?“ řekla Pamela, „Přece si to nemůžeme nechat?“

„Můžem,“ řekl Prcek, „Stejně nezaplatily. Ale nechaly tady peněženku.“

„Že jste nás nevzaly s sebou!“ dodala Gaia.

„Já vás tam někdy vezmu,“ řekla Kitty, „Trefit na základnu dokáže i slepej. No jo, nečumte. Jsem trochu mladší, ale jinak v poho.“

„Ty seš Kitty!“ řekl Prcek překvapeně.

„Jo. A ty Prcek a Gaia. Ráda vás vidím a netvařte se tak blbě.“

„Seš opravdu ta samá – nebo něco jinýho?“

„Jsem, co jsem byla, kromě drobných úprav. Andamanitová kostra. V přídavný paměti Encyklopedia Galaktica. A tak dál.“

„Ale jinak seš člověk?“

„Jo, v seznamu posádky jsem za člověka. Genetický úpravy do deseti procent.“

„Je to pravda, nebo kecáš?“

„Zkus hádat.“

Smáli se, Kitty se smála s nimi. Potom řekla: „V tomhle životě jsem nikdy neviděla slunce. Nikdy neplavala v řece. Rostliny jsem viděla leda ve skleníku. Zato umím lítat ve všech typech osobních stíhaček a vybojovala jsem tři bitvy.“ Dotkla se ucha, ve kterém byly tři zlaté kroužky.

„Nebudou tě tam postrádat?“ zeptala se Ponny.

Kitty přimhouřila oči a ušklíbla se. „Dobrá fligna! Právě zjistili, že tam nejsem. Vyhodnotili to, jako že jsem mrtvá. A spustili impuls.“

„Tím chceš říct, že si tam právě vyrábějí další tvoji kopii?“

„No, trochu jsem to polechtala. Za pár týdnů mě dopečou a začnou vychovávat.“

„Polechtala? To dokážeš ovládat ty stroje na dálku?“

„Myslíš, že seš jediná, kdo se dokáže napojit na Základnu? Mohla bych se tam kdykoliv vrátit, ale nejdu. Tady se mi líbí. Zatím.“

„Jaký to je, když tě oživěj?“

„Blbý. Pochcáváš se a posíráš. Živěj tě umělým mlíkem. Rosteš, ale stejně to trvá. Než se to naučíš ovládat. Teď už to umím, ale trvalo to.“

„Chceš říct, že si můžeš stanovit věk podle vlastní chuti?“

„Jo. Teď zrovna dorostu do puberty a zarazím to. Chci být jako vy.“

„Začínáš mě štvát. Nějak hodně toho umíš.“

„Si nemůžu pomoct. Ale můžeš mě klidně zmlátit, když ti to udělá radost. Oplatit ti to nemůžu, to bych tě zabila.“

„Mlátit tě nebudem, ale mohli bysme tě zmazat bahnem od hlavy k patě. A zkusit utopit v řece. Umíš plavat?“

„Řeku vidím poprvé. Ale umím plavat v prostoru. Hezký je otevřít za letu stroj a jít si zaplavat. Jenom ve šlupce, bez vázacího lana.“

„Není to trochu nebezpečný?“

„Je. Kdyby něco, stroj ti uletí a chcípneš bez pomoci. Príma adrenalin.“

„Stíhačka tě jen tak nechá vylézt?“

„Musíš ji poštelovat.“

Za této rozmluvy seběhly děti na břeh a cachtaly se v bahně. Pamela si jenom povzdychla.

„Dala bych si něco... na uklidněnou.“

„Zkus vyrovnat jejich účet a dej si něco za snahu!“

Pamela zavolala číšníka. Když mu řekla o co jde, zrozpačitěl.

„Totiž, ony mají dost přeplaceno. Chtěly tu být... asi až do večera. Říkaly, že budou pít do západu slunce. Kam šly?“

„Někam, kam ty za nimi nemůžeš. Mám za ně zaplatit, když bude potřeba.“

„Teda, ony platily i za vás. Asi za všechny, i co ještě přijdou. Já nevím...“ mladík chvíli bojoval s vrozenou chamtivostí, pak se rozhodl být pro jednou poctivý. Taky si Pamelu důkladně prohlédl a nebyl si jist. „Ony měly jenom nějaké věty napsané na papírku. Nemluvily žádnou řečí, kterou bych znal. Taky nechápaly, co jim povídám já. Pro jistotu bych... to neřešil.“

„Správně činíš. Co máš, to si nech a buď rád. A přines mi něco na uklidnění...“

„Kaktusový mezcal? Ten jim chutnal nejvíc...“

Pamela pokrčila jedním ramenem.

„Jenom tobě, nebo všem?“

Zrovna v tu chvíli se vracel Kajman, Kay a ostatní. Pamela vytušila, že jim toho bude muset hodně vysvětlovat. Udělala prstem kruh kolem. Kluk přikývl a bez dalších řečí odklusal.

„Tak na jejich zdraví,“ řekla, když přinesl tác skleniček, „Ať žijí dlouho a šťastně!“

Errata:

30.05.2021 11:42