Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kráčeli ulicí souběžně s břehem přehradního jezera, kde stály mramorem obložené vilky Arminů, utopené v zelených zahradách, pestřících se tisíci květin. Vypadalo to jako přehlídka zámečků ze všech končin Evropy, bylo to veselé a pro člověka uvyklého na šeď nových Kingtownských činžáků dost překvapující. Jižané zřejmě netrpěli zjevným nedostatkem peněz, drahotou, zvůlí stavebních úřadů a předpisy Monty Draggona, když si mohli dovolit takovou výstavbu.

Níže u břehu jezera se rozkládala podivuhodná stavba ve stylu amerických saloonů z Divokého Západu, mírně šmrcnutá italským rokokem a vlastní fantazií architekta, zřejmě krátce po pubertě. Navíc asi staviteli během výstavby došly peníze, takže objekt jevil zřetelné známky nedostavěnosti. Celkově připomínal ze všeho nejvíc dětský hrad, vyvedený ze dřeva a porůznu sebraného materiálu. Nad vchodem s gotickým portálem (zbyl od stavby kostela) visela firemní cedule s ostře červenými písmeny:

KRČMA U ŽÍZNIVÉHO TRAMPA

„Hurá, sláva!“ zvolal Bogo, „Jsme doma.“

Hlučný příchod většího množství lidí vylákal majitele či správce tohoto útulného hnízda. Z krčmy se vykulil nezřízeně tlustý muž, oblečený do bílé ušmudlané zástěry, a mával radostně rukama. Trampové pochopili, proč ten široký gotický portál – tento muž by měl asi při průchodu normálními dveřmi určité potíže. Kromě mohutného břicha měl ještě kulaté červené tváře, nos jako lampión, a prostomyslný výraz, kterým maskoval vrozenou vychytralost.

„To je dost, že se tady ukáže jednou za čas pár kamarádů,“ pravil, když došli na doslech, „Taky jdete nahoru na Mistrův potlach?“

„Už tam někdo šel?“

„Úplný procesí. Študáci, nějaký ten soukromý cestovatel, lidi ze Severu, pár kadetů z Námořní akademie. Nějaká parta je ještě tady, dojeli včera a dneska chtěli jít dál, ale čekají, že jim ještě někdo přijde.“

„Trampi?“

„No... nejsem si úplně jistej. Něco divnýho.“

„Proboha! Ještě něco divnějšího, než jsme potkali doposavád?“

„Hlavně žádné mimozemšťany!“ vzdychla Pamela.

„Cože?“ nechápal krčmář, „Jako ty z filmu?“

„Nic,“ řekl Kajman, „Nenapínej a ukaž nám, co je tady divnýho...“

Hostinský uvolnil vchod, trampové vcházeli a odkládali svoje teletiny a usárny, někteří i přebytečný oděv. Z k tomu určené předsíně procházeli do lokálu, vyznačujícího se leštěným dřevem a pachem kouře, zažraným do všeho zařízení. Lokál to byl pořádný, ježto se tu scházela spousta lidí – i teď, jak se sem nahrnula celá parta, se prostor rázem zaplnil.

„Kde máš ty hosty s divným ksichtem?“ tázal se Kajman, když nikde nikoho neviděl. Vtom už se na ochozu prvního patra objevil zarostlý mladík tmavší pleti, obhlédl situaci a zase zmizel.

Za okamžik se nahoře ozvaly kroky; po schodech zvolna scházel mladý černovlasý muž v bílé košili a kalhotách nad kolena. Na zdobeném koženém pásu se mu houpal dlouhý kord s prolamovaným košem. Košili měl rozepjatou a na zarostlé hrudi stříbrný medailon, zřejmě nějaký amulet. Tvář byla sice tmavá, leč vznešená, rysy pravidelné a příjemné, leč výraz nepřístupný.

Za prvním se objevilo několik dalších, stejně tmavých, leč v džínsech nebo vyřazených vojenských kalhotách. I oni však měli na opascích důkladné rváčské šavle.

Kajman se tvářil zaraženě; nicméně natáhl k mladíkovi ruku a řekl zdvořile:

„Já jsem Kajman. Ahoj.“

Mladý muž si jej zkoumavě prohlédl, o chvíli déle, než je zdvořilé. Pak řekl tiše:

„Jsem rád, že tě poznávám. Juan Santanueva.“

„Starousedlík, tuším...“

„Cikán.“ vycenil Santanueva bílé zuby.

„Co... jaký Cikán?“

„Cikán z Iron-city. Je možné, že jsi o nás už slyšel.“ připustil Santanueva vznešeně.

„V životě ne. Ty jsi na straně Jihu, že?“

„Já jsem na své vlastní straně. A domnívám se, že dobrovolně se podřizovat někomu druhému je pitomost. Proč se ptáš?“

„Jdeš ale nahoru k Mistrovi.“

„Jdu, protože jsem jednak byl pozván a jednak bych se chtěl dozvědět, jaké perspektivy by mi přineslo, kdybych tuto stranu částečně podporoval. Ale nehodlám se k ničemu zavazovat.“

„Chováš se, jako bys disponoval velkou silou.“

„Určitou sílu mám.“ připustil Santanueva.

„A s jakou perspektivou počítáš?“ ptala se Kay.

„Vycházím z předpokladu, že císařství je mrtvo a definitivně odstraněno. Jde nyní o to, kdo po něm co zdědí. Není snad příliš smělé, když se snažím, aby můj podíl na dědictví byl co největší. To je moje politika.“

„A tvoje vztahy s vládou Monty Draggona?“

Santanuevovy rysy na chvíli ztvrdly. „Vláda Monty Draggona je ta nejlepší vláda pro tuto chvíli. Pro čas, kdy je možno mnoho získat. Vláda jako je ta jeho napomáhá záměrům lidí, kteří jsou jako já.“

„Kořistníkům,“ řekl Armand de Clermont, „Lovcům peněz a moci. Ty jsi kořistník.“

„Ale nechci vzít nic nikomu, kdo mi neublížil. Nikoho neokrádám a o svěřenou moc budu pečovat, jak nejlépe umím.“

„Ale Monty Draggona podporuješ.“

„Ano. A budu ho podporovat, dokud to bude možné. Mně jeho vláda vyhovuje.“

„Potom bys ale neměl chodit k Mistrovi.“

„Pozval mě, jistě ví proč.“

Armand de Clermont postoupil o krok blíž.

„Pozval tě zajisté proto, že tvoje činy škodí Draggonově vládě víc, než přímé nepřátelství. Když se budeš ještě dlouho obohacovat na účet vlády, položíš ji ty a tvoji kolegové úplně. Potom přijde čas pro vládu Mistra. Jenom si uvědom, že Mistr nebude souhlasit, abys okrádal i jeho.“

„Až přijde Mistr k moci, budu už tak bohatý, že mi jeho peněz nebude zapotřebí. Stanu-li se říšským princem, budu podporovat vládu jako všichni ostatní šlechtici Impéria. Mistrovu vládu, samozřejmě!“ Santanueva mírně sklonil vznešenou hlavu.

„Tvoje názory se mi nelíbí, Santanuevo.“ řekl Kajman pomalu a mírně.

„Nežádal jsem tě, abys byl jedním z mých rytířů. Ti tady mi stačí. A jim se mé názory líbí.“

„Tu zbraň ti dovolil nosit Monty Draggon?“ zeptal se Armand, „Za věrné služby?“

„Tu zbraň nosím zcela bez povolení a žádné zákazy mě nezajímají.“

„Nosíš ji i doma v Iron-city?“

„Jak kdy.“

„A umíš s ní taky zacházet?“

„Už jsem to zkoušel.“

„Nebál by ses zkřížit svou zbraň se mnou?“

„Důvod?“

„Prozatím bez důvodu.“

„Přijímám. Kdy a kde?“

„Na místě.“

„Do první krve?“

„Nejsme nepřátelé. Do rozhodnutí.“

„Bude mi potěšením.“

Santanueva odepjal opasek s pochvou a podal jednomu ze svých. Armand svěřil svou zbraň Prckovi. Přítomní se srovnali tak, aby všichni dobře viděli, zvlášť ti menší. Hostinský prozíravě uklidil všechny křehčí a cennější věci mimo dosah soupeřů.

Soupeři se postavili naproti sobě a pozdravili se zbraněmi – bylo znát, že se na rvačku oba viditelně těší. Jejich zbraně se několikrát zkusmo střetly; jak se zdálo, měl Armand větší sílu než útlý Santanueva, ten byl zato šikovnější a možná ovládal nějaké způsoby boje, které vojákovi zůstaly utajeny. Kromě toho nosil Armand těžkou vojenskou šavli, kdežto Cikán lehký kordík neznámého původu, sice delší, ale nevyžadující takovou tělesnou námahu.

První kvalitní výpad se podařil Armandovi – v jednu chvíli odrazil Santanuevův kord takovou silou, že protivník ztratil rovnováhu a klesl na kolena. Než se však Armand vrátil, překulil se Juan stranou a ponechal mu pouze možnost zapíchnout svou šavli do podlahy. Armand to ovšem neučinil, ostatně nemínil Santanuevu zabít ani zranit; vrhl se po něm, ale Juan se schoval pod stůl, prolezl pod ním a skácel mu ho do cesty.

„Budem dodržovat pravidla, nebo pojedem volně?“ zeptal se Armand, když odklízel stůl stranou.

„Jak ty chceš. Já umím všechno. Jenom nebudu bojovat dýkou. Umím s ní dobře házet.“

Čiperně uvítal Clermonta zbraní a odrazil dva či tři jeho útoky. Vzápětí vyrazil kordem vpřed a Armand jen stěží uhnul jeho ráně. Teď zakopl on – Juan byl vmžiku u něho a sotva spadl, chtěl mu nasadit kord na hrdlo, ale Armand jej v pádu dokázal kopancem odhodit stranou. Vstát dokázal stejně rychle jako Cikán; ten využil chvíle a vyskočil na jeden ze stolků, aby získal nadhled. Armand ho dvěma seky šavle přinutil vyskočit; Juanův kord mu sice málem usekl ucho, ale asi mu to za to stálo, neboť to učinil ještě jednou a Santanueva ukázal, jak vysoko skáče. Současně Armand do stolu kopl, takže se skácel stranou a dopadající Cikán uklouzl a sletěl na zem, aniž se stačil jakkoliv chránit. Kord mu vypadl z ruky a než se zvedl, už se nad ním vznášela špička Armandovy šavle. Santanueva se omluvně usmál.

„To bylo přesvědčivý. Tak jo, vyhráls. Pusť!“

Armand poodstoupil a Santanueva se znovu zmocnil kordu.

„Nezdržím tě moc, když tě požádám o revanš?“

„Troufám si, chlapečku!“ ohrnul rty Armand.

Santanueva ohnul kord jako luk a pustil, takže celý zařinčel kovovým zvukem. „Hele, co proti mně máš?“

„Vypadáš jako Indián. Bojoval jsem s nimi.“

„Tak to leda. Já zas nesnáším bílý, nevadí ti to?“

„Vůbec ne. Ale napřed se trochu vydýcháme, ne? A dvě sklenice vína, krčmáři. Platím, vyhrál jsem.“

Santanueva odložil kord na stůl, přijal sklenici vína a připil si se svým přemožitelem. Ten odložil šavli vedle kordu, vzal Juanovu zbraň a prohlížel si ji. „To není elfská zbraň. A nevidím žádnou značku.“

„Taky žádnou nemá. Vyrobili jsme ji v Ocelárnách v Iron-city. Všichni máme zbraně vlastní výroby. Lepší než staré císařské.“

„Kde jste vzali speciální ocel?“

„Vytavili sami.“

„A recept?“

Santanueva přimhouřil oči. „Technici na ředitelství ho měli v trezoru. Kde ho vzali oni, jsem se samozřejmě neptal.“

„Speciální ocel na zbraně vytvořil Tošio Yamanaki,“ řekla Kay, „Císařův důstojník a ministr války.“

„Možná je to jeho. Ale my jsme ji neukradli Yamanakimu!“ položil Juan dva prsty na svůj medailon, „Kdo ukradl Yamanakiho tajemství, to není moje věc!“

„Sto tisíc let odpustků tomu, kdo okrade zloděje.“ řekl Pipi Karen, „Španělské přísloví.“

„Můj rod pochází ze Španělska,“ usmál se Juan. Dopil víno a postavil sklenici do bezpečné vzdálenosti, načež se opět ujal svého kordu a začal jím švihat do vzduchu. Tvářil se vyzývavě.

„Půjčí mi někdo z tvých lidí zbraň, jako máš ty?“ zeptal se Armand a jeden z Cikánů vytasil kord a hodil mu ho.

„Ztrácíš výhodu,“ poznamenal Santanueva, „Tvá šavle byla těžší a pádnější, než tohle párátko.“

„Však ty dokážeš dost i s tím párátkem!“ usmál se Armand.

Juan se na něho vrhl; opět kordy třeskly o sebe a vykřísly jiskry, jak se srážely. Nyní Santanueva téměř stále ustupoval, ne sice překotně, ale přece jen dosti rychle – mířil do zadní místnosti, jídelny. Armand jeho záměr nechápal, ale podle podivných Juanových šklebů pochopil, že s z něj dělá legraci. Neznal to tady a jen doufal, že mu Cikán, který se už s místopisem obeznámil, nehodí něco na hlavu. Nehodil, ustupoval dál a dělal si legraci, až to Armanda přece jen začalo štvát. Místnost byla velká, světlá, s mnoha okny, otevřenými kvůli větrání. Venku pokračovala krčma terasou, kde se nejspíš dalo dobře tančit. Okolo bylo zábradlí, neboť se vznášelo nad vodami přehrady. Tanečníci se běžně chodili osvěžovat, ale nebylo by dobře, kdyby tam někdo zahučel v opilosti a nechtěně.

Santanueva ustupoval dál – za Armandem se nahrnuli první diváci, tlačili se a strkali ve dveřích; z ochozu si našli východ na balkon nad jídelnou a z něj na pódium venku, takže první a nejšikovnější se už objevili u oken. Santanueva usedl na rám okna, bránil se útokům, a při tom šikovně přehodil nohy a vyskočil ven. Armand šel za ním – na pódiu jim rychle udělali místo, ale Cikán ustupoval dál.

„To chceš, abych tě zahnal až do vody?“ ptal se Armand, už trochu udýchaný.

„Ne, jenom sem!“ udeřil Santanueva dlaní do zábradlí, vzápětí vyskočil nahoru a zašvihal kordem, „Zatancujem si?“

Armandovi se to nelíbilo, zábradlí bylo úzké a nebezpečně se prohýbalo. Cikán po něm tančil jako opice na laně a ještě se stačil pochechtávat.

„U nás v Ironu je tohle největší paráda! Tak co, bojíš se nebo půjdeš?“

„Sundám si boty. Ty jsi taky bos.“

Santanueva počkal, než se důstojník zbaví těžkých vysokých bot. Potom vyskočil na zábradlí a vzápětí zaútočil. Santanuevu přešel smích, na úzkém houpajícím se zábradlí nemohl příliš daleko ani dopředu, ani zpátky. Armandovy útoky byly tvrdé a jeho síla převyšovala Juanovu. Ale šikovnost měl na své straně Cikán, tak to byl on, komu se podařilo vyvést soupeře z rovnováhy. Chvíli se Armand marně pokoušel o záchranu, pak se ale převážil a padal. Zachytil se rukou, ale Juan mu šlápl na prsty a Armand žbluňkl do vody. Santanueva seskočil zpátky na pódium a pyšně se ukláněl divákům.

„Že by mě to přesvědčilo, to zrovna ne,“ řekl Kajman, „Ty máš v takovém souboji větší praxi. V běžném souboji by vyhrál on.“

Santanueva pokrčil rameny. „Cvičný souboj je hra a boj na život a na smrt o něčem jiném. Vidělo by se. Ale on je dobrý šermíř a já nejsem jeho nepřítel.“

Armand přelézal zábradlí a voda z něj crčela. „Promiň, ale utopil jsem tvůj kord. Potápěl jsem se, ale nemůžu ho najít.“

„Maličkost. Šanki!“

Jeden z tmavých mládenců, bez kordu, zato s důkladným zabijáckým nožem na krku, beze slova přeskočil zábradlí a zmizel ve vodě. Za okamžik se vracel i s kordem.

„Šanki je zvyklý hledat v hlubině. Živí se lovem perel.“ řekl Santanueva lhostejně.

„Vy máte perly?“ zarazila se Pamela.

Santanueva si ji důkladně prohlédl. Není jasné, zda ji poznal, taky se mu nemusela líbit. Ale kývl na jednoho ze svých chlapců a ten mu podal malý kožený váček. Juan si vysypal na dlaň hrst velkých zářivých perel.

„Dal bych ti, ale nemohu. Je to můj dar pro prince.“

„Proč nosíš princi dary, když nechceš podporovat jeho stranu?“ zeptal se Armand de Clermont, ždímaje košili.

„Protože chci!“ řekl Cikán a zablýskal očima.

Ostatní si vyměnili pohledy – Juanovi to neušlo.

„Nebude-li princ můj dar chtít, prodám ty perly komukoliv, kdo je bude chtít koupit. Nechci ho ani podplatit, ani o něco prosit. Je to pouze můj dar, do kamaráda kamarádovi. Nic víc.“

„Skromnost ti tedy nechybí, to je fakt!“ řekl Pipi.

„Chce mě snad někdo přesvědčit, že dělám chybu?“

„Ne, to ne. Ostatně, z lidí jako jsi ty, dělal císař říšské prince.“ řekla Kay.

Santanueva jenom pokrčil rameny. „Uvidíme.“

„Víte co, vykoupem se,“ navrhla Ponny, aby přerušila trapnou chvíli, „Je horko...“

Ani to nestačila doříct, a už ji dva drželi a házeli přes zábradlí. Neznámo jak, už byly ve vodě děti. Pak za nimi letěli ti, co měli něco oblečeného, ostatní šli dobrovolně. Pamela se šla taky osvěžit, zatímco Kajman vyjednával s krčmářem o osvěžení vnitřním. Tlustý muž byl připraven splnit veškerá jejich přání, po nichž jejich srdce a kapsa touží. Bylo tu dost lidí, ale v rohu se přece jen nějaký stůl našel.

Santanueva si k nim přisedl. „Líbíš se mi, vojáku. Umíš dobře bojovat a nebojíš se. Jestli chceš, budeme přátelé.“

„Všichni lidé jsou moji přátelé. A ty seš taky sympaťák, i když vypadáš jako Indián.“

„Dobře. Ale teď platím já, protože v druhém kole jsem tě porazil!“ Juan nařídil přinést několik lahví vína, ale Kajman jej poučil, že trampové radši rum. Santanuevovi to bylo jedno, nechal přinést hned litrovou láhev.

„Poslechni, a máš vůbec na to?“ ptal se zvědavě Prcek.

Santanueva si ho změřil jako král žebráka, který ho požádal, aby mu půjčil šesták do prvního.

„Myslíš si snad, že zlodějství už nic nevynáší?“

Pipi zvedl svoji sklenici: „To se tak klidně přiznáš, že jsi zloděj?“

Santanueva si s ním přiťukl a vycenil bílé zuby: „A co? Monty Draggon vydal všelijaké zákony namísto zrušených císařských, ale žádný zákon o krádeži nevydal.“

„Nesmysl!“ řekl někdo (byl to bývalý student práv).

Santanueva se na dotvrzení dotkl svého medailonku. „Je to čistá pravda, na mou čest. V celých Draggonových zákonech se nenajde jediná věta o tom, že by krádež byla trestný čin. Proto taky ho já tak nadšeně podporuju.“

„Ale vždyť krádeže se trestají!“

„Ano, ale podle starých císařských zákonů. Ty asi používají, když nic jiného nenajdou.“

„To je zajímavé,“ řekl Pipi, „Poslyš, Krčmáři, přines nám sem trestní zákoník, jestli nějaký máš. Myslím ze severu...“

Krčmář měl ledacos; přinesl tlustou knihu, vydanou loni na podzim a obsahující všechny moudré Draggonovy výnosy. Dal ji tomu studentovi a ten v ní počal hledat s pilností, která by jej udržela na fakultě, kdyby ji vyvíjel v časech studia.

„Marně hledáš, nic tam není,“ smál se Santanueva, „Na nás zloděje se zapomnělo. Staří Armini nekradli a když něco čórnul nějaký cizinec, řešili to jako onemocnění chamtivostí. Ne že bych takové léčení někomu přál...“

„Ale stejně, co děláš kromě těch čórek? Něčím se přece musíš živit!“ namítal Pipi.

„Myslíš? Když se to dělá šikovně...“

„Myslím, že oficiálně musíš mít nějaké zaměstnání. Jinak by tě zavřeli!“

„No tak jo! Jsem technikem v ocelárnách.“

„Technikem?“

„Vedoucím zkušebny technologických postupů.“

„Na to bys musel mít dost značné vzdělání!“

„Nic moc. Inženýrský diplom, ale z bělošské školy.“

„To teda čumím!“ ocenil Pipi.

Santanueva opět vycenil bílé zuby. „Maličkost.“

„Pěkná maličkost! Já totiž pracoval v ocelárně a vím, co to je. Když ještě dokážeš ve volném čase vyrábět tak ušlechtilou ocel, kterou potřebuješ na zbraně, musíš mít pořádné znalosti.“

„Jednou dokážu vyrobit i složitější věci. Ale od práce bolí ruce, nebudeme to rozmazávat. Jsou veselejší věci na světě...“

Pipi už nenaléhal – ale on, Kay i Kajman už věděli, že veselý a bezstarostný smích tohoto vznešeně vypadajícího Cikána skrývá vůli stejně pevnou a tvrdou jako je jeho ocel.

Pamela seděla v koutě, ucucávala nějaký nápoj, jehož název nedokázala vyslovit, a sledovala diskusi. Santanueva líčil poměry v Indiopolisu. Všeobecné mínění je, že je to město prokleté bohy i lidmi, kde se v pravidelném rytmu střídají hospody, bordely, herny, zastavárny a feťácké brlohy. Místní obyvatelstvo se živí krádežemi, šmelinou, prostitucí a prodejem drog. Taky jsou tam doly, ocelárny, loděnice a další podniky. Lidé, co tam pracují, hodně vydělají, ale hned to propijí nebo rozházejí s povětrnými ženami. Taky tam jezdí spousta turistů, ačkoliv široko daleko není nic, co by je mohlo zajímat, takže svoje peníze prosázejí v hazardu, nakoupí si drogy a pobaví se s prostitutkami. Slušní lidé se tomu městu raději vyhnou.

Santanueva potvrdil, že ta představa je v podstatě pravdivá. Jenže taky je tam Kasba, domorodá čtvrť, kde nejsou bary ani nevěstince, jednoduše proto, že by se tam neuživily. Tam žije on a řada jeho kamarádů, kteří shlížejí na veškerou nemravnost velmi nepřátelsky. Taky v jiných částech města, kde žijí poctivě pracující dělníci, nejsou herny a veřejné domy moc oblíbeny; mnoho lidí tam sice chodí utrácet svoje výdělky, ale jejich rodiny tím strádají. Neřest ovládají gangy, většinou ve spolupráci s podplacenou policií. To se lidem líbí ještě daleko míň. Mnozí už vybídli Santanuevu, aby s tím něco udělal, přesněji postavil se do čela Očistné ligy, která by veškerý zločin vymetla z města železným koštětem. Juan na takové výzvy dost slyší, ale chce mít větší sílu, než dosud má. Už navázal spolupráci se všelijakými sportovními kluby, náboženskými či kulturními spolky a podobně, kde se soustřeďují lidé odhodlaní si se zločinem změřit síly. U mnoha mladých je ovšem hnacím motivem, že jim bylo znemožněno podílet se na zisku z drobné pouliční kriminality; gangy do svého revíru nerady pouštějí konkurenci. Tlupy mladých rváčů se tedy závistivě potloukají kolem nóbl podniků a občas vyvolají nějakou výtržnost. Na víc si zatím netroufají.

„Potřebují silného vůdce.“ pronesl Armand de Clermont a Santanueva se jen zašklebil.

Pamela se napila a jelikož usoudila, že jí to chutná, kývla na servírku, že chce další. Přemýšlela o poměrech v Iron-city. Santanuevovu smečku tvořili samí kluci, divoce postrojení dlouhovlasí rváči drsných tváří. Někteří jsou možná studenti – ale copak v Ironu neplatí předpisy školské rady? Kdysi dávno, před sty nebo tisíci lety, měla Pamela taky dlouhé vlasy. Dneska nemá ani obočí a z řas jen ubohé zbytky, ani si nebude mít na co přilepit umělé, až bude zase vystupovat. Pokud vůbec někdy. Jak je to dlouho, co odešla z Kingtownu? Tři dny? Jenomže mezitím uběhlo tolik věcí, že jí to připadá jako dávná minulost. Kdysi se styděla svléknout před lidmi. Teď tady sedí nahá, ne sice úplně, nechala si džínové kraťasy, ale stejně, kdyby ji viděla maminka, ta by...

Stiskla pevně rty, znechuceně zafrkala a potom se napila. Ano, maminka byla příčinou jejího odchodu. Její mládí bylo provázeno spoustou hádek a vzrušených diskusí. Po pravdě, Pamela si nechala dost poslušně organizovat život, s občasnými pubertálními vzpourami. A vlastně, hádka vznikla právě proto, že se nechtěla dát ostříhat. Zrovna se česala, když máma vrazila do koupelny a okamžitě začala kritizovat její vzhled. Požadovala, aby Pamela navštívila dobrého kadeřníka a něco si s tou hřívou udělala. Jestli na to nemáš, já ti ten salon zaplatím, ale uvědom si, že vypadáš hrozně! Byla bys moc hezká dívka, kdybys o sebe trochu pečovala, nechodila postrojená jako šašek a občas se pořádně podívala do zrcadla. Já vím, všechny holky vypadají, jako kdyby se vyválely v popelnici, ale ty snad nemusíš! A vůbec, ti tvoji kamarádi... flákači a ulejváci, kteří jen utrácejí peníze svých rodičů. Taky by ses měla přestat válet doma. Brnkání na kytaru a skřehotání tě neuživí! Měla bys dostudovat, aby sis našla pořádné slušné zaměstnání. Jak dlouho si myslíš, že tě budu ještě živit? Máš chytrou hlavu, mohla bys být právnička nebo manažerka, když už na doktorku nemáš a dělá se ti špatně, když vidíš krev. Ale jen tak bloumat od ničeho k ničemu, to je nějaký smysl života?

Tak utekla z domu. Ne do Arminu, ke kamarádce. Hodlala se tam jako obvykle vybrečet, pokecat, poslechnout si nějakou novou muziku a pomluvit rodiče, kluky a nepřítomné kamarádky. Jenže, byly tam ještě další holky, které ji radostně uvítaly a svěřily se zase se svými problémy. Jedna například chtěla jet na dovolenou, měla už koupenou letenku, ale jako na potvoru si zlámala nohu na skateboardu. Jistě, letenku může vrátit, ale to by jí strhli nějaké poplatky. Nechceš ji? Je tam hezky, vykoupeš se, opálíš, sbalíš nějakýho hezkýho kluka... Pamela poslouchala a ten nápad se jí čím dál víc líbil. Jako obvykle se nechala ukecat. Peníze naštěstí měla, takže sbalila pár triček, rifle, kytaru a různé drobnosti, a jela. Představovala si, že se bude živit jako au-pair, v nejhorším umývat nádobí u MacDonalda, ale dokáže mamince, že se umí uživit sama. Když dorazila na místo, euforie ji už přešla a začala uvažovat, že se radši kajícně vrátí domů. Ale zase, když už je tady, měla by se zdržet aspoň týden. Tak seděla na klandru, brnkala na kytaru a zpívala si. Tak ji objevil jakýsi kluk a ukecal ji, aby zazpívala veřejně, v Baru u Štěňat.

Chtěla někdy být zpěvačkou? Jistě, jako puberťačka chtěla ledacos. Bylo by krásné, kdyby ji poslouchali a obdivovali její hlas. No vlastně, tady na Ostrově ji nikdo nezná, proč by to nezkusila? Nechala se ukecat. Vždycky se ke všemu nechala ukecat. K vlastnímu překvapení měla úspěch. Dala se zapřáhnout jako kobyla do chomoutu, každý večer zpívala, natočila pár desek, psali o ní v novinách. Organizovali jí život. Občas ji napadlo, že by se teď už mohla vrátit domů, je bohatá, úspěšná, spokojená – ale až se objeví před matčiným kritickým zrakem, bude tak sebevědomá? Zrovna když to promýšlela, objevila se Renka a ukecala ji. Pak to šlo ráz na ráz – potkala řadu kamarádek. Kay, Ponny, Kitty, Gaiu a Prcka... A Kajmana. Především Kajmana. Ten zrovna diskutuje se Santanuevou a nic kromě záležitostí Iron-city nevnímá. Hlavně Pamelu ne. Ačkoliv, teď se ohlédl a zkontroloval, jestli má co pít a nic jí nechybí. Ale diskuse jej opět zaujala víc.

Co by řekla maminka dneska? Na její přání se dala ostříhat, opravdu radikálně. A začíná se chovat rozhodně a sebevědomě. Je důstojníkem Kosmické flotily a má slušné jmění v galaktických kreditech. Je otázka, jestli se dají proměnit za nějaké rozumné oběživo. Určitě existuje nějaká vazba na místní banku, ve které má taky uloženu slušnou částku. Teoreticky by se mohla vrátit domů a předvést, že se uživila. Teď ovšem ne, má docela jiné plány. Ale až se vrátí domů do Kingtownu, což bude... bude to vůbec? Napila se a pokračovala v úvahách. Poněkud rozpolceně, žila ve dvou světech a ty opravdu nešly dohromady. Po pravdě, ona přece nechtěla sloužit ve Flotile ani v ničem podobném. Ostatní holky ovšem chtěly, rády se zapletou do každé rvačky, která se naskytne. Takový Santanueva by se jistě taky připojil, kdyby mu to nabídli. Existuje vůbec v jeho světě KF? Jaké je to jeho město Iron-City?

Momentálně to vehementně líčil ostatním klukům. Problém je, že pro státní orgány jsou herny, tančírny a bary poctivé podnikání, z něhož majitelé řádně platí daně. Tedy, mají daňové poradce, po jejichž rozboru se zjistí, že chudák majitel se sotva uživí, takže dá minimální částku, ale finanční úřad mu potvrdí, že zaplatil, takže má právo na ochranu státu. Že se v jeho podniku točí těžké tisíce? Kdo mu to dokáže? Naproti tomu kluci, kteří jeho poctivý obchod ruší, jsou výtržníci a kriminální živly. Že majitel kasina organizuje prostituci, prodává drogy a ožebračuje lidi? Dokažte to! Turisté v jeho podniku přece utrácejí svoje peníze dobrovolně! Je to zábava a kdyby peníze neměli, nemohli by je utratit. Prostitutky? Snad jsou to dívky, které se rychle dočasně zamilovávají, to není trestné. Když se jednotlivé případy rozeberou, zjistí se, že dotyčná je třetí manželkou pána se zlatými řetězy na krku, který jí laskavě dovolí povyrazit se s jinými muži a ještě se tomu vesele směje. Že je pasák? Ale jděte, takové zaměstnání ani neexistuje. Pán je zprostředkovatel, obchoduje s různými komoditami, ale bohužel se mu nedaří, za minulý rok nevydělal ani šesták. Z čeho má luxusní byt, auto, viditelné bohatství? Inu, dary přátel, víte?

A ještě: Santanuevovi kluci se sice rádi perou, ale nezabíjejí. Jsou křesťané a mají úctu k lidskému životu, i když je to nepřítel. Gangsterům je to jedno, zbaví se kohokoliv bez zábran. Povídá se o hodně lidech, kteří prostě zmizeli a nikdo neví kam. Policie to vyšetřila, ale na nic nepřišla. A když přišla, soudy mu nic nedokázaly. Není mrtvola, není vražda. Podplacená? Ale jděte! Můžete to dokázat? Tak vidíte.

Pamela nespokojeně zafrkala a zabývala se dál svými úvahami. Lehce si přejela prsty po hlavě a vychutnávala pocit hladké kůže bez chloupků. Proč se vlastně tak dlouho bránila zbavit se vlasů? Po očištění Ohněm se ani nedá poznat, kde začínaly, nic ji tak dokonale nevyholí. Jistě, Krabem to jde taky. Nebo pěnou. Na Základně měla sprchu, která ji dokonale očistila. Použila ji pokaždé, když se cítila ušpiněná. Potom se vysušila horkým vzduchem a nastříkla si na tělo uniformu nebo něco, co zrovna chtěla. Ale proč by to dělala, když je příjemnější chodit nahá? Vlastně není nahá, má na těle tenoučkou vrstvu barvy. Ještě jednou si s rozkoší pohladila hlavu. Dokonale hladká. Co kdyby si na ni nechala něco vytetovat? Hodně děvčat chodí vyparáděných daleko víc. Pamela má vlastně jenom účelové tetování na předloktí, součást vybavení. Když si polechtá značku, vytvoří se jí na těle uniforma KF. Atomy v nejbližším okolí se rozloží na protony a elektrony a znovu se složí do příslušného tvaru. Normální analýza a syntéza, to neznáte? Funguje to i tady, vyzkoušela to. Jiným znakem si může vytvořit Šlupku. Možná by mohla kolem svého těla vytvořit i lehkou stíhačku TIE, ale to si nemůže dovolit, tady uprostřed města. Startovací motory by spálily všechno kolem. Vlastně, TIE se nevytvořila ani na základně, kromě startovacího hangáru. Ve volném vesmíru se dala zrušit, někteří piloti považovali za příjemné zrušit všechno kromě Šlupky a po určitou dobu volně plout prostorem. Nebo změnit typ, TIE je lehký cestovní stroj, vybavený zbraňovými systémy pouze na zničení menší planety. Piloti mají oprávnění na bitevník s daleko lepšími zbraněmi.

Co by řekla máma, kdybych se vrátila domů holohlavá, v parádní uniformě a s těmi věcmi, které mám ve výbavě? Pochopila by to? Mohla bych jí namluvit, že hraju ve filmu z budoucnosti. Mohla bych jí namluvit prakticky cokoliv, kromě jednoduché pravdy. Máma zásadně věří tomu, čemu věřit chce. Dobrá dcera má mít hezké šaty, upravený účes, slušné zaměstnání. A manžela, který hodně vydělává. No jo, manžela... Nenápadně se ohlédla na Kajmana. Samozřejmě diskutuje se Santanuevou a ničeho si nevšímá. Vypadá to, že kluci něco plánují, jestlipak ty jejich plány k něčemu budou? Co se dá udělat s městem, jako je Iron-city? Hodit na ně atomovou bombu? Bylo by to nejlepší, ale poněkud nehumánní. Až se vlády ujme princ Lera, situace se zajisté změní. Možná bude stačit pohrozit, a gangsteři se dají na ústup. Nebo aspoň trochu zkrotnou.

Vedle ní dosedla Ponny. Jednou rukou se zmocnila její sklenice a vyžahla ji, druhou kývla na číšníka pro novou.

„Ještě kecají?“ otázala se, neočekávajíc odpověď, „Ach jo!“

Pamela s úlevou opustila vlastní myšlenky. Ponny začne co nevidět žvanit a nedá se zastavit. Bude projednávat vlastní problémy, takže Pamela může vypnout svoje úvahy a jen naslouchat. Ani nemusí poslouchat, Ponny stejně neříká nic rozumného. Něco určitě pochytí.

Ponny nezklamala, řekla co má na srdci. Všimni si, že Santanuevovci jsou samí kluci. Nemají žádné holky, takže určitě budou chtít nějaké sehnat. Mohl by se z toho vyvinout docela zábavný večer. Ponny se už dlouho neseznámila s nikým novým, a neškodilo by. Spát sama je nuda. Chtělo by to pořádnej mejdan, povolit zábrany a nechat to osudu. Ráno by se vedle někoho probudila a přemýšlela, jak k tomu došlo. Pamela se otřásla, takhle si zábavu rozhodně nepředstavuje. Ponny se spokojeně zašklebila.

„No jo, ty vlastně jedeš po Kajmanovi! Ale už bys s tím měla něco udělat. To se neumíš trochu přišmajchlovat?“

„Ty ses s ním určitě někdy vyspala, že? Jakej je?“

„Skvělej. Ale to už je dávno. Trochu vybíravej. Hledá holku, která by s ním zůstala na furt. Nebo aspoň na hodně dlouho.“

„Což ty rozhodně v úmyslu nemáš.“

„No, kdyby se mi extra líbil... Taky mi tikají ty hodiny... normální holky si střihnou děcko v patnácti...“

Pamela naznačila, že jí chce dát pohlavek. Ponny nastavila hlavu, aby to pěkně plesklo.

„Ještě! Dala bych si pořádnou rvačku. Rozumíš, pořádnou, třeba na krev, aspoň z nosu. Oheň to ošetří. A se zákuskem na konci...“

Zákusek znamenal, co by někdo mohl nazvat znásilněním. Když už kluk holku přemohl a měl ji pod sebou, bylo to snadné. Kdyby to neudělal, holka jako Ponny by se strašně urazila. Naopak, trochu brutality by neškodilo. Zmlátit, svázat, přinutit násilím. Správná zábava. Každý ví, o co jde. A nejlepší je zatáhnout do hry holku, která to nezná, třeba nějakou neopatrnou turistku. Legrace je, když potom trochu brečí. Ale kámošky jí poskytnou duchovní podporu a příště už bude vymýšlet, koho dalšího do toho zatáhne.

„Ty se neumíš bavit!“ obvinila Pamelu, „Tos nikdy nechodila na mejdany? Ani ve škole?“

Pamela na školu nevzpomínala ráda, nikdy tam nic příjemného nezažila. Zkusila to vysvětlit, ale Ponny začala líčit zábavné příhody ze svého života. Některé už Pamela znala, u jiných měla pocit, že si je na místě vymýšlí. Pravda pro ni nebyla zásadní nutnost.

Ponny vyrostla na předměstí, vlastně v satelitním městečku, řekněme. Nějaký princ si tam nechal postavit palác, který se nedal zlikvidovat, ale dal se přestavět na ubytovny pro dělníky. Nějaký podnikatel si v blízkosti postavil textilku. Potřeboval zaměstnance. Otec tam dělal seřizovače, později mistra. Matka ze začátku pracovala v dílně, pak v kanceláři, nyní jezdí do města do úřadu. Ponny má staršího brášku a mladšího brášku, chtěla by nějaké další sourozence, ale matka je proti. Máma je vůbec konzervativní. Nikdy v životě se nedala ostříhat, i doma chodí aspoň v tričku a šortkách, nejradši by se koupala v plavkách. Ale dětem v ničem nebrání, bere situaci na vědomí. Ponny měla kouzelné dětství, kousek od jejich domku byla řeka a za ní začínala džungle. Ano, postavili si vlastní baráček, v ubytovně se jim nelíbilo. Do paláce chodila jen do školy. Škola byla taky fajn. Vedli ji manželé Wilsonovi, on byl ředitel, ona učitelka. Z předpisů školské správy si moc nedělali, účesů si nevšímali, za jedničku dovolili dětem sundat tričko, za další trenýrky. O velké přestávce se šli všichni vykoupat do bazénu, a proč by se oblékali? Wilsonovi byli přistěhovalci, ale zvykli si.

Měli dceru jménem Andra, o pár let starší. Jezdila do města na gympl. Do města jezdil autobus, takže měla každý den jezdit domů, ale jak čas plynul, čím dál častěji přespala někde ve městě. Děti ji obdivovaly. Paní Wilsonová ji občas nechala učit tělocvik, tedy bojový výcvik. Nebyla učitelka, nýbrž inska, instruktorka. Byla skautka, taky chodila do sportovního oddílu a do hudebky. Uměla všecko, byla hezká a pěkně se oblíkala. Když šla od busu, akorát zahodila tašku, skočila do bazénu a chvilku se prala s dětmi, až pak se svlékla a nechala holkám prozkoumat svoje hadříky. Občas přišla dokonale vyholená a nechala se ukecat k vyprávění, na jakém mejdanu se jí to stalo. Kluky moc nestřídala, a když s někým chodila, ráda ho přivedla ukázat. Jako dárek přijímala hezké ozdobné tetování, a ochotně je nechala dětem prohlídnout. Měla ráda, když se s ní děti mazlily, kluky učila, jak holku natřít olejem a důkladně promasírovat celé tělo. Když slavila narozeniny nebo svátek, sezvala co nejvíc kamarádů a uspořádala pěkně divoký mejdan, jaký někteří lidé odsuzovali. Ponny nechápala, proč – bylo to přece tak veselé!

Při té příležitosti taky poprvé přišla o vlasy. Zabloudila do lázně, zrovna když Andra holila nějaké kamarádce hlavu, strojkem a pak břitvou. Tak dlouho očumovala, až se jí holky zeptaly: „Chceš taky?“ Neřekla nic, jen přikročila blíž. Oholily ji od hlavy k patě, jenom vrněla rozkoší. Poslala tam pak další děti, aby si taky užily. Máma jen potřásla hlavou, táta se smál a střídavě ji hladil a pohlavkoval. S plesknutím. Milovala to.

Když vyrostla a šla taky na velkou školu, už jí bylo jasné, jak se má chovat. Máma ji vzala ke kadeřnici a nechala udělat hezký účes, ale vydržel jí jenom tři dny. S pár dalšími šly navštívit bohatou spolužačku a během chvilky už si rejdily po hlavě strojkem. Tehdy dostala přezdívku Ponny, po výzvě: „Nech jí ocásek, ať je za co ji tahat!“ Nebyl to copánek, jen chomáč vlasů na zátylku, ale učitelé to tolerovali, hlavně když vlasy nepřesáhly prst vpředu nad čelem. Vlastně nedělali aféru z ničeho, holky nosily všeobecně delší vlasy než kluci, ale jak stárly, čím dál častěji se stříhaly na různých akcích. Na jednom mejdanu se Ponny bláznivě zamilovala do kluka o pár let staršího, a hned se s ním pomilovala. Pochlubila se holkám, takže od té chvíle ji zvali na všechny zábavy. Líbilo se jí to a líbí se jí to dodnes.

„Co na té škole vlastně děláš?“ zeptala se Pamela.

„Asistentku/instruktorku. Říká se tomu ajka. Všecko, do čeho se nechce nikomu jinému.“

„Takže taky učíš děti?“

„Jenom mladší ročníky. Takový ty všeobecný věci jako číst, psát, počítat. Na speciálky se někdo najde.“

Pamela netušila, jak je organizována pedagogika. Ponny ji ujistila, že to neví nikdo. Každý učí co zvládne, děti nemají zájem v podstatě o nic. Někdy to připomíná krocení dravé zvěře. Když zlobí moc, dá si s nimi rvačku a zmlátí je na jednu kupu. To milují. Taky s nimi chodí do bazénu a do sauny, když ji pozvou na mejdan, snaží se je usměrnit, aby to nebylo moc divoké. Děti jsou dravci.

„Co si představuješ, že budeš dělat do budoucna?“

„Nevím a kašlu na to. Možná když udělám nějakej větší průser, pošlou mě učit někam na vesnici. Nemají lidi. Udělám si zkoušky...“

„Tam se posílá za trest?“

„Nemáš tušení, jaká je to džungle. Ministerstvo pořád vymýšlí nějaký hovadiny, naštěstí je nikdo neposlouchá. Občas posílají všelijaký pitomce na inspekci, ale ať najdou cokoliv, nikoho nevyhoděj. Nanejvýš přeložej. Pořídím si tak dvě tři děti. Možná i manžela.“

„To nemusíš být vdaná, abys měla děti?“

„Musím, ale taky se na to kašle. Nemáš potuchy, jak na děti výchovně působí, když učíš s pěkným bříškem, nebo kojíš při vyučování. Správná učitelka si pozve děti i k porodu, ať trochu poznají život...“

Pamela doufala, že si jen dělá legraci. Ačkoliv, slyšela o případech, kdy děti poslechly dobrý příklad.

„Proč ty vlastně nemáš žádný děti?“

Pamela věděla proč. Ale věděla taky, že její argument Ponny nepochopí. Možná by to zkusila vysvětlit, ale...

„Hele, roztočíme to! Zlejem se jako kobry a vyspíme se s pár klukama. Bez ochrany a na tvrdo. Ať nikdo neví, s kým to máme!“

„Seš pitomá.“ řekla Pamela, ale neočekávala, že to Ponny vzdá tak snadno.

„No jo, máš pravdu. Je nás málo holek. To chce pořádnej mejdan, tak sto lidí, aby se nevědělo, kdo s kým. A nějaký mladší kousky...“

„To chceš do toho zatáhnout i děti?“

„Holky z gymplu nejsou žádný mimina. Divila by ses, jaký mají nápady!“

„Pár facek bys nechtěla?“

„Chtěla, ale ty se vůbec neumíš prát. I na výcvik jsi chodila, jen když se ti chtělo. Ty nemáš moc ráda, když to pěkně bolí, že? No jasně!“

Pamela neřekla nic, jen nakrčila nos.

„To já si užívám. Stačí mě pořádně praštit, zpění se mi krev a jdu do toho. Čím víc mě mlátěj, tím větší mám chuť na sex!“

„Kruci, nech toho!“

„Nenechám! Už tě to taky trochu rozpaluje? Začínáš se červenat a svítěj ti oči...“

„Ne, a drž hubu! Poslouchám!“

Nebyla to pravda, ale co Santanueva povídal, bylo docela zajímavé. Za městem Ironem začínají širé stepi. Někteří z jeho klanu tam pasou velká stáda koní a dobytka, jako strážní šelmy používají leopardy, někdy gepardy. Vůbec jim nepřijde divné, že je to zakázáno. Šelmy na území severu? A proč vlastně ne? Určitě si žádný zloděj netroufne na nějaký zaběhlý kus.

„A neukradnou ho sami?“

„Samozřejmě, živí se ze stáda. Slabší kusy, nebo když si některá kráva zlomí nohu. Ale zase nechtějí žádnou mzdu...“

„Ještě, že o tom neví vláda!“

„Jak vláda nevím, ale guvernér města to ví docela jistě. Musel by být blbej, kdyby nevěděl.“

„No. Hlavně že žijeme v zemi, kde platí zákony.“

Zatímco Pamela poslouchala, Ponny zmizela. Pamele to nijak nevadilo, ani že před odchodem vypila všechno, co bylo v dosahu. Vzápětí však před ní přistála další sklenice, kterou asi objednala, na obsluhu stačilo kývnout. Pamela držela kasu za všechny, měla tu nacpanou šrajtofli od elfek – to byl taky oficiální důvod, proč nosila kalhoty. Byly tam taky peníze, které nedokázala identifikovat, nějaké platební karty, ale všeobecně nic, co by se nedalo vysvětlit pozemským původem. Radši nad tím moc nekoumala.

Než stihl Santanueva vysvětlit poněkud delikátní vztahy mezi policií, gangstery a městskou správou, už byla Ponny zpátky, podporována Gaiou, Kitty a nějakou cizí holkou, podle vzhledu jižankou. Patřila k těm vykukům, kteří nabízeli turistům odborné vyholení – za peníze, to se rozumí. Její hobby však bylo jakýmkoliv způsobem vytáčet každého, kdo si nedal pozor. S Ponny už se stihly porvat a ošetřit rozbité nosy. Kitty litovala, že se kvůli genetickým úpravám pořádně rvát nemůže, její údery byly životu nebezpečné.

„Hele, před katedrálou hoří Oheň. Už jsem se přelízla, je to bezva. Pojď se taky vykoupat!“

Pamela potřásla hlavou. Koupala se v Ohni před pár hodinami a stačilo jí to.

„Nebuď labuť!“ Ponny ji důležitě očichala, „Jseš špinavá a smrdíš!“

Pamela nebyla nijak zvlášť špinavá a nepáchla víc než obvykle. Ale koupání v Ohni se jí líbilo, tak se nechala ukecat.

Oheň ovládala bílá dívka. Bílá neznamená bílé rasy; bílá jako sníh, jako plavená křída. Jenom oči byly slabě narůžovělé. A možná nehty; jinak byla zcela bez pigmentu. Zřejmě však náležela k druhu Homo sapiens. S nikým nemluvila, ničeho si nevšímala, jenom svého Ohně. Samozřejmě sledovala, co se kolem děje, ale nezasahovala.

Avšak byla tu velká skupina mládeže obojího pohlaví, pubertálního věku. Pocházeli asi z nějakého hodně podivného místa, byli poměrně dost oblečení a měli předpisové účesy. Na všechno kolem zírali překvapeně a cítili se jako na nebezpečné půdě.

Ponny vyhodnotili jako dospělou osobu, tak ji jeden kluk oslovil: „Promiňte, slečno, můžu se vás na něco zeptat?“

Ponny se urazila. „Tak bacha, kámo! Jsem Ponny, ajka z Kingtownu. Kdo mi řekne slečno, koleduje si o malér!“

Chlapec to nepochybně pochopil. Taky ostatní, srotili se kolem a byli zvědaví, jak se to vyvine.

„A jakpak se mluví s takovými jako vy – slečno?“

Tentokrát to schválně zdůraznil. Ponny se naproti tomu usmála, dal najevo odvahu a chuť ke hře. Možná taky drzost, což jí bylo sympatické.

„Leckterá holka by to mohla brát jako výzvu!“

„A?“

„Mlátit vás nebudu, to by ode mě nebylo hezké. Ale můžu na vás vymyslet nějakou zákeřnou flignu.“

„To můžeš. Ale můžeme ti to potom nějak oplatit?“

„Můžeš mi udělat všecko, co udělám já tobě. Možná o trochu víc. Vyzývám já tebe. Bude to bezva hra.“

Promyslel to a rozhlédl se po kamarádech, jestli s tím souhlasí. Vypadali, že ano.

„Támhle to je ten oheň, co člověka nepopálí, jenom...“

„Očistí. Ano, právě se jdeme vykoupat.“

„Ano. Ale spálí šaty a vlasy a... vůbec. Nedá se tomu nějak zabránit?“

„No... dalo by se. Vidíš támhle tu fontánu? Vymáchej se. Důkladně, nech ty hadry pořádně nasáknout. Chvilku to vydrží...“

Tolik věděla i Pamela, že to není pravda. Ale Ponny udělala gesto Pomáhejte mi! Takže všichni přikyvovali.

Hosté se vydali k fontáně. Pamela očekávala, že tam naskáčou, ale zatím to zkusil jenom ten kluk a dva tři další. Ostatní zůstali a vyzývali ho, aby to zkusil jako první. Učinil to s náležitou opatrností, zatímco oni zůstali v útěkové vzdálenosti a přihlíželi. Samozřejmě na něm vzplanulo všechno, co hořet mohlo, takže vyšel docela nahý a zakrýval se rukama.

„Tak to byl ten tvůj podraz? No dobrý, máš bod. A je to docela fajn zážitek!“

„Sorry, myslela jsem, že do toho spadnete všichni. No co, nepovedlo se...“

„My ze severu jsme opatrní. A na všecko nenaletíme.“

„Smím vědět, odkud jste?“

„Boston City. To je město kousek od Onga-Orangu.“

„Město?“

„No, nejsme velký město. Ale rozvíjíme se. Jo, tohle je náš učitel, pan Stevenson...“

Panu Stevensonovi bylo asi pětatřicet a byl poněkud rozpačitý. „Od nikoho jsem se nic nedozvěděl. Nevím, jak dál...“

„Ahoj. Já jsem Ponny, ajka z Kingtownu. Mohla bych ti pomoct...“

„Ajka?“

„Asistentka/instruktorka. Pomocná pedagogická síla.“

„Učitelka?“

„No, ajka. To u vás v divočině nemáte?“

„My nejsme žádná divočina. Ale dostatek učitelů rozhodně nemáme. Spíš naopak. V Kingtownu je to asi jinak...“ Pan Stevenson si prohlédl toho kluka a dodal: „Co se ti stalo?“

„Zkusil jsem ten jejich oheň. Je to bezvadný. Ale shořely mi... všecko.“

„Oheň spálí vše kromě některých ušlechtilých kovů,“ řekla Ponny, „Udělala jsem na něj flignu, má právo na odvetu.“

„Ach ano,“ vzdychl pan Stevenson, „Ale my neznáme vaše pravidla. Vím, že existují nějaké hry, ale...“

„Bod první: jsme šlechta, tykáme si a říkáme jménem. Já jsem Ponny. Z jaké jste strany?“

„Já jsem Allan. Strany? My se politikou nezabýváme... Jsme přistěhovalci, to snad je vidět. Ale budeme se snažit...“

„Odvážili jste se na jih, to je dobrý. Pomůžu vám. Ale dávejte si bacha, jsem trochu zákeřná.“

„Už jsme viděli,“ řekl ten kluk, „Já jsem Henry. Už si na tebe dám pozor.“

„Marně, stejně tě oblafnu. Všechny, co jsou tady. Beztak uděláte, co budu chtít!“

„No, když to říkáš...“

„Žádný se nechce vsadit?“

„O těch vašich sázkách jsme už slyšeli. Kdo prohraje, přijde o hřívu, že?“

„Tomu, co máš na hlavě, říkáš hříva? Takový ubohý cancoury?“

„Teda, že to říkáš zrovna ty!“

Ponny si přejela dlaní po holé hlavě. „Tak abyste věděli, správná kočka se nechá oholit minimálně dvakrát do roka, na narozky a na svátek. Pokud má víc jmen, tak častějc. Občas taky když udělá důležitou zkoušku, nebo ji vyprovokujou kamarádi. Vy neumíte moc slavit, co?“

„No, teda...“

„Dobrej mejdan začíná tím, že tě celou oholej a pomalujou. Ale koukám, vy nemáte snad ani žádný tetování!“

„A myslíš, že bysme si to mohli nechat udělat?“

„Nepochybuju o tom. Svěřte se do rukou kamarádů...“ ukázala Ponny na domorodou dívku. Ta přikývla a bylo vidět, že se těší.

„Teď se jdu dát přelíznout. Kdo se nebojí, může jít se mnou.“

Mezi mládeží nastala diskuse. Ponny na ně nespěchala, nechávala každého vykecat, jak chtěl.

Albínka trpělivě vyčkávala. Nakonec šli do plamene jen Ponny, Pamela, Kitty, Gaia, Prcek a na poslední chvíli znovu Henry. Šli společně, neboť Ponny vysvětlila, že je to mnohem větší legrace. No, dejme tomu, že byla. Ale kluci měli jistý intimní problém. Holky taky, ale na nich to není vidět.

„Ano, Oheň povzbuzuje sexuální aktivitu,“ potvrdila Ponny, „Například já jsem jako utržená ze řetězu. Dejte si na mě pozor!“

„No, snad se nebudeš na nikoho vrhat...“ doufal učitel Stevenson.

„Kdyby jo, tak začnu s tebou.“

Upadl do ještě větších rozpaků. Nebyl extra zvlášť přitažlivý a s navazováním vztahů měl problémy psychické i společenské. Nemohl si nevšimnout, že Ponny je mimořádně hezká. S tak hezkou dívkou ještě nespal.

„Tak jo, řekněme si pravdu. Mám moc ráda sex a naprosto žádné zábrany. Nejvíc by se mi líbily pořádné orgie, každý s každým.“

„To doufám nemyslíš vážně!“ řekla jedna odvážnější dívka.

Ponny si ji prohlédla a usoudila, že je to vhodná soupeřka. „Tvůj problém je, že nevíš, co je rozkoš.“

Holka couvla. Nezdálo se, že má chuť diskutovat na tohle téma.

„Nedám pokoj, dokud nebudete všichni dohola. To vás skvěle uvolní. Nejkrásnější milostná předehra je, když si vlezeš se svým klukem do horké vody , pořádně se namydlíte a navzájem si oholíte všechno, co na vás roste. Já dostávám první orgasmus už při masáži olejem.“

Holka vydala ze sebe nesrozumitelný zvuk. Ohlédla se na jednoho kluka, vzápětí se začervenala a neřekla nic.

„Tadyhle Fee by tě krásně oholila,“ představila Ponny domorodku, „Umí to břitvou a stačí postříkat vodou. Úžasný zážitek!“

„Není to zbytečné, když by potom šla do toho ohně?“ zeptal se Allan.

„Nikdy nic není zbytečné! Nejvíc si užiješ, když se to dělá pomalu a s citem. Vás ještě nikdo nestříhal, co?“

„Předpisy školské správy...“ začal Allan, ale pod jejím pohledem zmlkl.

Mladí zahájili jakousi diskusi, pro jistotu šeptem. Pamela moc neslyšela, možná jen Kitty a Fee. Nakonec zahájila diskusi ta holka, docela hezká černovláska:

„Můžu se na něco zeptat, Ponny? Jak je možný tě zneškodnit?“

„Nijak. Leda že bys mě přeprala, ale to rozhodně nehrozí.“

„Myslela jsem... jako nějak zařídit, abys nás tak trochu... vycvičila. Vymýšlela na nás ještě nějaký ty... fligny. Aby jako byla nějaká sranda...“

Ponny se rozhlédla. Usmívali se a měli docela chytré oči.

„Jsem tady, abych sloužila. Ale uvědomuješ si, že při první hře přijdeš o hřívu?“

„To rozhodně neudělám! Leda, kdybys mě přinutila brutálním násilím!“

„Doufala jsem, že to řekneš!“

Kitty ji zezadu ovinula pažemi a rukama sevřela hlavu. Mohla sebou cloumat, ječet, nadávat, kopat a mlátit rukama, ale hlavu měla jako ve svěráku. Když se jí podařilo Kitty udeřit nebo kopnout, bylo to, jako by kopla do zdi. Gaia polila té holce hlavu a Fee ji začala holit, rychlými krátkými tahy, od temene k čelu. Během pár vteřin přišla o ofinu. Postupně se uklidňovala, asi pochopila, že nemá šanci. Ostatní se nahrnuli co nejblíž, přihlíželi a pronášeli vtipné poznámky.

„Už mě pusť!“ řekla po chvíli, „Nebudu se bránit. Mně se to líbí!“

Kitty ji opravdu pustila. Neudělala nic, leda nahnula hlavu, aby jí Fee mohla líp oholit zátylek. Naklonila hlavu a nechala se vyholit kolem uší. Když už jí na hlavě nezbyl ani chloupek, přejela si po ní rukou a vychutnávala si to. „Je to bezvadný. Jak vypadám?“

Kdosi jí podal zrcadlo. Byla hezky opálená, ale ta hlava jasně svítila. Prohlédla se ze všech stran a řekla: „Chci ještě!“

„To by ses musela svlíknout.“ řekla Ponny.

To neudělala, ale významně zahýbala obočím. Fee jí je ochotně seškrábla a ta holka se rozesmála.

„To je bezvadný! Holky, nechte se taky!“ Rozhlédla se kolem a ukázala: „Teď Zuzanku!“

Zuzanka byla něžná blondýnka typu Barbie, s účesem trochu delším, než povolují předpisy. Až teď se pokusila utéct, ale dva kamarádi ji podrželi.

„Zkus se trochu bránit!“ poučila ji kamarádka, „Ten pocit bezmocnosti je úžasnej. Já jsem slyšela...“ zrudla a zmlkla.

„Možná se ti bude líbit nechat se při milování svázat,“ navrhla Ponny, „Jak to máš nejvíc ráda?“

Začervenala se ještě víc. Ještě nikdy s nikým nespala, ale to spíš proto, že se nikdo neodvážil ji požádat. Představy měla dost divoké.

Zuzanka už měla půlku hlavy oholenou. Celou dobu se při tom chechtala.

„Teda, já se rozhodně oholit nenechám!“ prohlásila nějaká jiná holka, pokud možno hodně nahlas.

„Neboj, to bych nedovolil!“ řekl jeden kluk a něžně ji objal, „Slibuju, na vlasy ti nikdo nesáhne!“

Vděčně se k němu přitulila. Vzal ji do náruče a zamířil rovnou k ohni. Když to pochopila, rozječela se a chtěla se bránit, ale vstoupil do plamene i s ní. Měli jen trička a kraťasty, tak to na nich shořelo. Když vyšli, podržel jí ruce, aby se nemohla zakrýt. Zuřila a ostatní se smáli.

„Neboj, mám s sebou kufr hader,“ řekla bývalá černovláska, „Když, tak ti něco půjčím.“

„Tak tam jdi taky!“ odsekla ta holka, „Teď už ti o nic nejde!“

„Kdepak!“ odmítla a začala si rozepínat kraťasy, „Když celou, tak celou! Mně se to líbí!“

Fee neměla námitek. Když skončila se Zuzankou, pečlivě jí oholila rozsáhlý porost na podbřišku. Podle zvuků, které vydávala, ji to přivádělo do extáze.

„Jo, já jsem Ellis!“ řekla, když to skončilo, a šla se očistit Ohněm.

„Koho dál?“ zeptala se další dívka a vypadala, že by jí nevadilo, kdyby to byla právě ona.

„Teď nějakýho kluka,“ navrhla Zuzanka, „Hlaste se dobrovolně, nebuď te srabi!“

Nastal zmatek. Zvyšovali ho kamarádi Fee, kteří se seběhli a radostně se zapojili do dění. Někdo šel do Ohně hned, někdo se dal vyholit, a někoho přinutili, zvlášť holky. Postupně to všem přestalo vadit, nakonec se šel omýt i Allan Stevenson. Trochu omládl a Ponny si nemohla nevšimnout, že je fyzicky dobře vybaven. Ještě jí vrtalo hlavou, kolik toho umí, ale s tím si určitě dokáže poradit. Ale všimla si taky, že i ty puberťačky si kluky pořádně prohlížejí a odhadují, co by se s nimi dalo podnikat. Co se kluků týče, ti to věděli už dávno.

Pamela při tom neměla žádný úkol, takže se do ničeho nepletla, jen sledovala. Bylo jí jasné, jak se hosté cítí, ještě se pamatovala. Ten úžasný pocit uvolnění být přede všemi lidmi nahá, oholená a absolutně čistá! Aco víc, všichni kolem byli taky nazí a oholení! Být ostříhána a obnažena je kruté ponížení, zejména pro dívku, ale když se to stane všem, je to úžasná legrace. Navíc se rychle setmělo, jen Oheň zářil do tmy; mládež ovládla euforie, tak začali vymýšlet, co by ještě vyvedli. S rozkoší osahávali hlavu sobě i kamarádům; pak je napadlo se přesvědčit, že jsou kamarádky tak skvěle oholené i jinde, a hned to realizovali. Holky se mírně bránily, ale hlavně pištěly a nadávaly, což kluky obvykle vzruší a povzbudí. Všechno se plnou parou řítilo ke všeobecným orgiím. Ponny se na to těšila, takže je stimulovala vhodnými poznámkami.

Ta nejodvážnější skupina začala vyslýchat Fee. Dívenka ochotně odpovídala a s ničím se netajila, možná si spíš vymýšlela. Především se jim líbila. Byla ve věku těsně před začátkem puberty, vytáhlá, hubená a šlachovitá, s klasicky zlatohnědou pletí. Holky si prohlížely její tetování, ozdobné jizvy a zvláštní barevné flíčky, připomínající skvrny kočkovité šelmy. Až do té chvíle na to nebyla tolik pyšná, ale když ji obdivovaly, pochlubila se. Udělala jí to maminka, a hodně to bolí, ale je to projev lásky. Matka je majitelka kadeřnictví, což je v tomhle světě poněkud pochybné zaměstnání. Taky nikoho nestříhá ani neholí, většinou sedí v houpacím křesle před svým krámkem a tlachá s kolemjdoucími. Zajisté by ráda někoho ostříhala, ale domácí to od ní nepožadují a o turisty se hbitě postará šikovná dcerka. Ten vercajk patří mamince. Z čeho tedy máma žije? Občas si některý turista přeje ozdobné ornamenty na kůži, takže mu je vypálí žíravinou. Aby měl představu, barvičky mu předvádí na dcerce. Nebo na kterémkoliv dítěti v dosahu, všechny se jen hrnou. Nepsaný zvyk velí, aby se při tom tvářily, že větší rozkoš ještě nezažily. Cizí turistky většinou ječí bolestí.

Jak bylo řečeno, Fee byla chvilku před pubertou, ale chovala se jako po pubertě. Nesmírně toužila, aby ji už někdo konečně svedl, proto se krášlila a parádila, jak nejvíc uměla. Bohužel kluci ji nebrali vážně – a i kdyby, každá holka si toho svýho hlídá a k dospívajícím kočičkám ho nepustí. Kluci mají přirozenou inteligenci na techniku a bojová umění, ale na vztahy jsou pozoruhodně leví, a nechají se sbalit od každý kočky, která na ně roztouženě zamňouká. Až Fee povyroste, sbalí každýho, kdo si nedá pozor. A s jeho předcházející holkou se porve jako divoká kočka. Rvačky miluje stejně jako každou jinou zábavu. Nejhorší nepřítel je nuda.

Jednou by si přála nechat si narůst vlasy. Hodně dlouhé, aby ji pak mohli pověsit za cop a nechat houpat, dokud ji bolest nepřinutí se ostříhat. Cože? No, vlasy jí můžou narůst jen někde v cizině, kde neznají Živý Oheň. Třeba se jí podaří vnutit se jako au-pair do nějaké důležité rodiny, bude pečovat o jejich děti a chránit je proti nepřátelům. Při tom nenápadně zjistí, co potřebuje tajná služba, a vyřeší pár problémů. Ano, tajná služba vysílá agenty do ciziny, ale taková agentka samozřejmě nemůže mít na oholené hlavě barevné tetování. Pokud tedy nejde do akce rovnou s image Arminky. Někteří si pořizují tělesné strážce z Arminu. Copak jste to neviděli v žádném filmu?

„Ale to budeš špionka?“

„No jasně. Všichni jsme vojáci Impéria!“

„To se chystáš na válku? To budeš jako bojovat proti nám?“

„Pcha! Vás si koupím za drobný! Ale nějakou hru spolu vymyslet můžem!“

Pamela si jen povzdychla. Jako by tenhle scénář už nezažila! Zaujmout, okouzlit, získat. Bojujeme jen proti těm, kteří se odmítnou kamarádit. A tihle to zcela jistě nebudou.

Promluvila nějaká další holka, modrooká, takže teoreticky blondýnka: „Tebe nikam nepošlou, hned by ses proflákla. Ale já můžu – já jsem Belgičanka! No vážně!“

Čekala jen na to, až se začnou vyptávat. Potom se ochotně rozpovídala o svých životních osudech.

Její babička kdysi skutečně žila v Belgii a byla bankovní úřednice. Stalo se, že jí utekl manžel a nechal jí na krku malou dcerku. Naštěstí vzápětí zemřel vzdálený strýc a odkázal jí určité jmění, které sice nebylo velké, ale nikoliv zanedbatelné. Tehdy se rozhodla vyčistit si hlavu a odjela na čtrnáct dní na příjemný tropický ostrov, kam ji pozvali známí. Už nikdy se domů nevrátila, leč peníze tam nechala a dávala si posílat pouze apanáž. Svět Arminu ji okouzlil; mohla chodit celé dny nahá a zúčastňovat se jen takových akcí, které ji bavily. Dcerka zapadla do kotektivu ještě rychleji a matčino odhodlání nadšeně podporovala. Požadovala, aby jí maminka pořídila nějakého sourozence a slibovala, že sotva dospěje, porodí tolik dětí, kolik jí Bůh dopřeje. Tento slib obě splnily, dokonce pořád ještě platí sázka, kdo bude mít potomků víc. Lizzy s tím naprosto souhlasí a jen se těší, až bude dost veliká, aby se mohla zapojit do reprodukčního procesu. Jelikož babička je doposud v plodném věku, doufá, že se jim jednou podaří přivést na svět děti všechny tři současně.

Samozřejmě se všichni smáli a povzbuzovali ji. Pamela se nesmála. Nerada si připomínala existenci biologických hodin. Ještě není ani zdaleka stará, ale tyhle holky považují za ideální stihnout první děcko do patnácti. Chtěla by mít dítě? Doposud neměla s kým. Ale kdyby s Kajmanem?

Náhle si uvědomila, že jí zoufale chybí sex. Na jedné straně ji zatím o nic takového nepožádal. Taky nemohl, na Základně byl v úplně jiném bloku a vídali se málo. Vlastně, podle lidského počítání ho zná tři dny! Ale kdyby chtěl... Třeba Prcek a Gaia si to zařídí kdykoliv kdekoliv, klidně i před diváky. Není vyloučeno, že se chystají právě teď, pro poučení těch dětí ze severu. Ponny vehementně okouzluje pana učitele, takže nebude mít čas dohlížet na svoje svěřence. A ti jsou pěkně rozjetí...

Pamela letmo naslouchala jejich žvanění a přemýšlela o vlastních problémech. Za půl roku bude mít narozeniny. Zatím to nikdy neslavila, ani nechodila na oslavy druhých. Vlastně ji ani nikdo nezval, alespoň nikoliv naléhavě. Dárek, příspěvek k platu zařídil Morče, ten se zabýval financemi. Oslavy ji rozhodně nelákaly – ale tentokrát uspořádá mohutný mejdan, jak se sluší na princeznu. Ještě si nebyla jistá přesným programem, ale už věděla: vezme si nejkrásnější kostým a nechá se celá zapatlat něčím příšerným, pak ho od hostí na těle rozstříhat a úplně zničit. Zatím jí naroste aspoň nějaký ježek, tak se nechá celá oholit. Promasírovat důkladně olejem, aby se celá leskla. Pomalovat celé tělo. Bude jim zpívat a tančit nahá, a kdo bude chtít, může jí kamkoliv na tělo nakreslit nějakou gratulaci. Doufejme, že někdo navrhne, aby se všichni svlékli a oholili. Pokud tam bude Ponny, přinutí je docela určitě. Jenže potom by měly následovat všeobecné orgie. Což by ani tolik nevadilo, kdyby do té doby byla aspoň trochu těhotná. Takže je zapotřebí do té doby vyřešit svoji budoucnost. Jenže jak? Neměla přesný plán, jenom si tím lámala hlavu.

Mladí běsnili čím dál víc. Rvačku ani orgie zatím nespustili, ale honili se a kočkovali, a kdo něco prohrál, šel do Ohně. Dívka albínka nic nenamítala, klidně mohli několikrát za sebou. Místní děti se seběhly snad všechny z celého města a samozřejmě se přidaly. Ponny předváděla, jak je skvělá pomocná učitelka. Pamelu nikdo nepostrádal. Kolem chodili místní lidé, na chvíli se zastavili a přihlíželi, mnozí se šli taky omýt ohněm. Byla tu však taky spousta mládeže, domácích i turistů, a ti se nedali prosit, aby se vykoupali v ohni, a pak se začali kočkovat. Dívkám hodně často někdo sahal kam neměl, takže ječely a bránily se, až přišly na to, že taky kluky je za co chytit a mučit je. Smíchu a jekotu bylo dost a dost.

Ze tmy se vynořila dvojice turistů, kluk s holkou. Byli krásní, jen lehce oblečení, ale měli neobvykle dlouhé vlasy, zvlášť ona. Odložili bágly, aby nepřekážely, a chvíli se dívali na rvačku. Dívka při tom něco navrhovala, až svého chlapce přesvědčila. Objali se a chvíli se něžně mazlili, Pamela viděla, jak jí hladí a čechrá krásné dlouhé vlasy. Pak konečně prosadila svou – vyndali z kapes peníze a pár drobností a strčili je do kapsičky báglu, pak se vzali za ruce a společně vstoupili do ohně. Jejich vlasy, trička a šortky rázem vzplanuly, a oni se smáli, zvlášť dívka křičela nadšením. Když vyšli z ohně, byli ještě krásnější, nazí a očištění. Prohlíželi se navzájem, hladili po hlavě i po těle, smáli se a mazlili. Potom se rozhodli, vzali svoje bágly a ruku v ruce odešli do noci.

Pamela si uvědomila, jak jsou všichni krásní. Nebylo divu, byly to děti a mladí lidé, úžasně jim to slušelo. Pocítila další příval touhy. Raději si nikoho moc neprohlížela, a snažila se ovládnout svoje rozbouřené vášně. Nejlíp by udělala, kdyby se taktně vytratila, než ji do něčeho zatáhnou. Kdyby se připletla do rvačky, začnou ji osahávat, a to by nevydržela, vášeň by ji ovládla. S kým by se spojila? S kýmkoliv. Neměla k tomu daleko.

Děti ze severu pocházely ze světa, ovládaného četnými příkazy a zákazy. Dva nejdůležitější právě porušily: svlékli se a oholili hlavy. Obojí nesměli, ale věděli, že je to možné, drby se šíří rychle. Zbývalo třetí tabu, sex. Velmi snadné podlehnout, zvlášť když nastaly ty nejlepší podmínky. Starší, kteří by měli být příkladem, jim předváděli, co všechno jde. Když vidí dospívající dívenka, jak si kamarádka vychutnává, že ji kluci všude sahají, a moc se jí to líbí, proč by se nepřidala? Konečně, je to opravdu příjemně dráždivé! A ta legrace vidět ostatní holky, bez vlasů, bez obočí, nahé... všichni vypadají stejně, moc jim to sluší a smějí se sobě i jeden druhému. Všechny zákony přestaly platit. Nejvyšší čas si to vychutnat, než nastane ráno, zákon se znovu vrátí a budeme se mu muset podřídit.

Kousek dál nějaký starší kluk okouzloval dívenku, hezkou jako obrázek a naivní jako čerstvě narozené telátko. Hučel do ní usilovně a ona očividně podléhala, oči jí zářily nadšením a měla odvahu vrhnout se po hlavě do života. Nepochybně to dopadne, jen ještě překonat nějaké drobné zábrany. Třeba ji odlákat od ostatních. Dala by se utáhnout na vařené nudli. Teď jí sliboval, že nedaleko odtud, v krčmě U Vzteklé Lišky, se bude konat parádní mejdan. O půlnoci se zhasne a nastanou všeobecné orgie. Těšila se už teď.

Náhle si Pamela uvědomila zvuk, který se přimíchal do dosavadní vřavy: kopyta několika, spíš mnoha koní. Zakrátko tu byli: ze tmy vyjelo několik jezdců, které na první pohled odhadla na členy Santanuevova klanu. Nikdo z nich nebyl ostříhán nakrátko, někteří měli vlasy až k ramenům, většinou černé a volně rozpuštěné. Měli zbraně, většinou šavle či kordy, někteří dokonce pušky. Zastavili se a mlčky přihlíželi, co se tady děje.

Potom mezi nimi projela dívka na grošovatém bělouši. Na dlouhých tmavých vlasech jí hrály odlesky ohně, takže občas vypadaly temně rudé. Oči však byly zelené stále, tvář výrazně keltská, široká a pihovatá – ale slušelo jí to. Oblečená byla do vyšívané košile a širokých kalhot, samozřejmě měla kord a v pouzdře na sedle dva revolvery. Rozhlédla se; když zjistila, že si jí všimli, zeptala se: „Zná někdo z vás Juana Santanuevu?“

Pamela udělala pár kroků blíž, ale ještě rychlejší byla Ponny: „Najdeš ho v hospodě U Žíznivého trampa. Kousek odtud po hlavní třídě...“

Dívka na grošáku kývla hlavou. Neřekla nic.

Zato Ponny: „Máš moc krásný vlasy. Zahrajem si o ně?“

Jejich oči se střetly. Odhadovaly se navzájem, zřejmě v sobě nacházely jisté zalíbení. Aspoň na pěknou rvačku to vypadalo.

„Co vsadíš ty?“

Ponny si přejela hlavu dlaní. „Už nemám co. Ale dala bych si bitku jen tak, pro zábavu!“

„Máš ráda bolest?“

Ponny si dřív než Pamela všimla dlouhého biče, který měla dívka zavěšen u sedla mezi dalšími předměty. „Co takhle pětadvacet?“

„Pětadvacet si dávám na rozproudění krve před cvičením!“

Ponny polkla. Ještě doufala, že je to jen vytahování. Výprasky měla ráda, ale jen do určité míry.

Zelenoočka klidně vyčkávala, jak se rozhodne.

„Zkusíme na výdrž,“ řekla Ponny, „Ale až na tom budeme stejně...“ opět si významně pohladila hlavu.

„Nejseš pitomá.“ konstatovala ta druhá, „Žádáš něco za nic. Zacvičím si s tebou, ale musíš něco nabídnout!“

Vtom se ozval velitelský hlas další dívky: „Braenn!“

Zelenoočka se zarazila. Ohlédla se. Pamela se taky podívala a všimla si dívky dost tmavé pleti s černými vlasy spletenými do dvou copů, ve starošpanělském kroji. Pronesla něco v řeči, které ostatní nerozuměli, a Braenn okamžitě uposlechla.

„Ještě se sejdeme, nezapomenu na tebe!“

„Já jsem Ponny z Kingtownu. Juan už mě zná...“

„Braenn, velitelka osobní gardy princezny Olivie.“ kývla Braenn hlavou k velitelce, „Tady mě ještě neznají...“

Ponny naznačila úctu lehkým pokývnutím hlavy.

„Ale poznají!“ zasmála se Braenn a zamířila rovnou směrem, který jí ukázala. Kluci ji předjeli, za ní jela Olivie a houf dalších děvčat, většinou tmavší pleti a různého původu. Braenn byla asi nejvíc bílá, jinak tam byly Číňanky, Indky, černošky a leccos těžce definovatelného. Chránili je další kluci, podobného původu.

Ponny našla Pamelu. „Hele, já zůstanu s těma děckama, musím je trochu vzdělat. Mazej do Krčmy a sleduj cvrkot. Asi to bude zajímavý...“

Pamela přikývla. Odešla docela ráda.

Když dorazila ke krčmě, oddíl už tam byl, všichni sesedali a odváděli koně do stáje. Olivie odvázala od sedla jakýsi neforemný balík, rozbalila jej a něžně pohladila obsah – bylo to asi dvouleté dítě, a jak se zdálo, přežilo jízdu ve zdraví a poměrném klidu. Juan objal a políbil nejdřív Olivii, potom se začal něžně mazlit s dítětem.

Pamela proklouzla dovnitř na svoje místo. Ostatní byli pochopitelně před krčmou a očumovali. Krčmář a jeho pomocníci zatím zajišťovali dost místa pro další hosty. Pamela si všimla, že se krčma téměř zaplnila, někteří byli trampové, jiní pocházeli z nejrůznějších vrstev. Zvolna ztrácela přehled, kdo je kdo.

Stůl pro Santanuevovy dívky a jejich doprovod byl hned vedle jejich, což bylo dobře. Juan s Olivií a malým Sebastianem se stáhli úplně do rohu a ničeho si nevšímali. Velela samozřejmě Braenn, dívky ji poslouchaly na slovo a kluci taky, i když jejich velitelka nebyla. Měla zvučný hlas a nerozpakovala se ho používat.

Když se všichni dohodli s číšníky a vysvětlili jim, co chtějí, Braenn se rozhlédla a pak se rozhodla promluvit s Pamelou.

„Kde je ta tvoje kamarádka? Mohla by mi něco vysvětlit!“

„Zůstala u těch dětí, aby na ně dávala trochu pozor. Lákají je na nějaký mejdan a oni netuší, co je čeká!“

„Ponny to tuší?“

„Asi jo. Ale má tam taky určitý zájem... celkem sympaťák, jejich učitel. Ale o zdejších poměrech toho moc neví.“

„Kdežto ty ano. Dobře, tak se zeptám tebe. Proč jste všichni takhle ostříhaní? To někdo nařídil?“

Pamela upadla trochu do rozpaků. „Vlastně nevím. Asi Mistr Čaroděj, Denis Baarfelt.“

„To není pravda,“ řekla nějaká zcela neznámá dívka, „Mistr nic nenařídil. Je mu jedno, jaké má kdo vlasy.“

„Tak proč?“

„Myslím, že jen tak, pro legraci.“ přejela si ta holka dlaní po hlavě, „Copak se ti to nelíbí?“

„Očekává se ostříhání taky od nás?“ vyptávala se Braenn Pamely, „Ponny něco takového naznačila!“

„Ponny by nejradši ostříhala všechny,“ vzdychla Pamela, „Tady na jihu se všichni koupou v Ohni. Ten spálí všechno. Slyšela jsi o něm někdy?“

Braenn se ohlédla na svoji velitelku. Ta zachytila její pohled a udělala gesto, které znamenalo: „Pokračuj ve vyjednávání.“

„Předpokládám, že nás i další lidé budou nutit, abychom se ostříhali. Budou se snažit, dokud nás nepřinutí.“

„Asi jo. Ale ty to rozhodně nechceš!“

„Udělám, co řekne princezna,“ ohlédla se Braenn na Olivii, „Ale nezastírám, že některé naše holky mají v úmyslu nechat se ukecat.“

„Ale čekají, až jim to dovolíš.“

„Jsem velitelka gardy. Nejvyšší v bojovnické kastě. Co ty myslíš, mám jim to dovolit?“

„No... já rozhodně nemám tak vysoké postavení, a vůbec, netuším, jaké jsem kasty a co to pro mě z namená. Akorát mě překvapuje, že všichni, kluci i holky, máte tak dlouhé vlasy. U nás v Kingtownu platí pro děti a mládež předpisy školské správy. Vlasy nesmí být kratší než centimetr a delší než... nevím. Myslím pět.“

„O těch předpisech jsem slyšela. Ale u nás existují výjimky pro etnicky nepřizpůsobivé osoby. Jsme barevní!“

„Ty zrovna moc ne!“

„Mám pas Irského království.“

„Irského království? Co to je?“

„Erin. Území Svatého Patricka. Vy tu zemi znáte pod jiným jménem, ale proti mému původu se zatím nikdo neodvážil nic namítat.“

Pamela jen vzdychla.

„Neznám poměry v Kingtownu, stejně jako ty neznáš Iron-city. Nebo o našem městě něco víš?“

„Teda... nic moc dobrýho. Zločinnost, drogy, prostituce. Ocelárny, loděnice, slévárny, doly. Neustálé problémy s barev... s etnicky odlišnými rasami.“

„Přesně. My jsme ta druhá strana. Ti barevní. Proti vládě a všemu dalšímu.“

„Můžeš nám objasnit, jak to vidíš ty?“ zeptal se Pipi Karen, „A předem ti říkám, jsem novinář a možná to někam napíšu.“

Braenn se ohlédla na Olívii. Ta udělala gesto: Vysvětli jim to!

„Každé teritorium světa někomu patří,“ Braenn byla zřejmě zvyklá přednášet, „Mám na mysli bytosti, kterým říkáme Ochránci. Mohou to být staří bohové, nebo démoni. Taky se jim říká padlí andělé. Někteří se dali do služby Bohu a stali se svatými. Někteří jsou v postavení neurčitém, ještě se nerozhodli. Ale někteří jsou zlí. Iron-city podléhá bohyni Kálí. Ta je zlá od přírody, její vášní je škodit a zabíjet. Škodí každému, nejvíc svým uctívačům. Není dobré ji uctívat, není dobré ji ignorovat. Nejlepší je o ní ani nemluvit. Nemá žádné chrámy a ti, co ji uctívají, to přísně tají. Vědí proč. Věšinou jsou zločinci. My jsme křesťané, Templáři. Takže ji neuctíváme, ale víme o ní a dáváme si pozor.

Proti zlé magii je nutno se chránit. Každý člověk má osobní ochranný obal, auru. Není dobré ji narušit. Proto se chráníme před dotykem druhého člověka. Nemáme rádi, když na nás někdo sahá, a ještě méně, když z nás něco získá do svého vlastnictví. Nejsilnější magické artefakty jsou krev, sperma a vlasy. Není dobré je neuváženě někde ponechávat. Proto nemáme rádi, když nám někdo stříhá vlasy. Ani sáhnout by nám na ně nikdo neměl.“ Braenn zmlkla, ale Olivie pokynula, aby pokračovala.

„Ostříhání vlasů není zásadně vyloučeno, jen je zapotřebí uvážit, kdo to smí udělat. Ostříhat mě může někdo, kdo je stejné, nebo dokonce vyšší kasty. Ten to ale neudělá, protože by to pro něj bylo ponižující. Může to udělat tvůj manžel, sestra nebo dítě. Může to udělat tvůj otrok. Může to udělat cizí dítě před pubertou... předtím, než bude mít sex. Může to udělat někdo, s kým se potom tělesně spojíš. Nebo ho zabiješ. Ale ta první možnost je vhodnější. Sexem se vytvoří společná aura, to veškeré škody odstraní.“

Pamele napadlo podívat se na Kay. Mlčela a přikyvovala. Olivie se naproti tomu tvářila, jako by neposlouchala.

„Kdo byl ostříhán, má právo na pomstu. Je možné říct kamarádce: Ostříhej mě, já ti to potom oplatím. Občas se dvě nebo víc děvčat sejde někde v soukromí, aby si navzájem zkrátily konečky. Nezáleží na tom, jakou délku ustřihneš, všechno je zásah do aury. Ale když dosáhnou vyrovnání aury, nevadí to. Ve městě jsou i profesionální kadeřnice, ale ty jsou většinou taky ostříhané. Ne že by dodržovaly zákony, ale preventivně, aby neměly s někým problémy. Zákon se týká pouze bojovnické kasty, ale řeči se šíří a nikdy nevíš, co koho napadne. Když je holička vyholená, je pravděpodobné, že zná zákony a nikomu neublíží. Já bych ovšem ani takové nedovolila se mě dotknout.

Jak víte, ve městě je spousta prostitutek. Ty z nóbl salonů nejsou pro místní, ale pro turisty. Pokud je tam někdo z města, tak proto, že tam přivedl svého obchodního partnera. Hodně těch holek předstírá, že byly vychovány na Atanoru. Je to nesmysl, ale cizincům se to moc líbí. Tak se ty nejkrásnější nechají vyholit, dokonce udělat na hlavu tetování.“

„Turistům je to jedno,“ řekla jedna z gardistek, „Považují všechny holky za děvky, ať mají účes jakýkoliv!“

„A občas mají pravdu,“ dodala její kamarádka, „Spousta holek se nechá ukecat. Co je na tom špatnýho si po cestě ze školy přivydělat nějakej peníz? Co jí může udělat horšího než její vlastní kluk? Jasně, když ji hlídá, tak nic. Ale když dá holce kluk kopačky, proč by se nepobavila jinde?“

„Některý se s ní ani vyspat nechtějí. Jednu kámošku zákazník akorát svázal a spráskal bičem. Ukazovala nám zadek, celej pruhovanej . Ale zaplatil, jak se sluší.“

Pamela neměla pocit, že by ji něco takového lákalo. Ale radši mlčela. Holky ovšem nemlčely, začaly mluvit jedna přes druhou, až je Braenn okřikla.

Olivie promluvila: „Pokračuj. Existuje možnost.“

Braenn vzdychla a ohlédla se po svých děvčatech. Visely jí na rtech očima. Ostatní kolem taky.

„Jsem z bojovnické kasty. Takže taky přiměřeně perverzní. Láká mě se ostříhat, líbíte se mi a chtěla bych být jako vy. Ještě víc mě láká připravit o hřívu tyhle načinčané kočičky. Jsou nezdravě hezké a drzé jako opice. Od začátku hledám možnost, jak to udělat. Kdybyste měly vlasy, přijala bych nabídku Ponny a bojovala s ní. I kdybych vyhrála a ostříhala ji, ona by měla právo mi to oplatit. Vlastně bych mohla vyzvat i svoje gardistky, ale s někým cizím by to byla větší legrace. Chci, aby to bylo s parádou. Způsobem, který by nevyprovokoval žádného zlého démona, aby mě potrestal. Každého, koho porazím, můžu vzít do svého klanu. V tom případě se moji Ochránci stanou jeho a jeho mými.“

„Ale my patříme do Sesterstva.“ připomněla Pamela.

„Chceš se mnou bojovat?“ otázala se Braenn.

„Nikdy jsem s nikým nebojovala. Ani nebudu. Jsem... zpěvačka. Podle tvého vnímání světa bard.“

„Je mi potěšením, Sestro. V tom případě bys mohla vymyslet nějaký způsob, kterým bychom přišly o hřívu a neporušily svou čest.“

Pamela si pomyslela, že radši nemlčela. O magii nevěděla vůbec nic, a nechtěla vědět.

„Pověsila bych tě za cop a nechala houpat, dokud by ses bolestí neodstřihla sama!“ řekla trochu nabroušeně.

„Co tím myslíš?“

„Ale, taková blbost. Někdo mi povídal... ty tvoje vlasy bych spletla do copu, svázala provazem a vytáhla tě, abys visela aspoň kousek nad zemí. Za chvilku bys bolestí nevydržela. Na dosah bych ti dala nůžky, a až bys nemohla vydržet, ostříhala by ses sama.“

Chvíli bylo ticho. Pak se Braenn začala smát. „Co, berem to, holky?“

Mezi gardistkami nastala diskuse, téměř hádka. Protože mluvily různými jazyky, nebylo jim rozumět, ale některé byly pro, jiné proti. Jediný, kdo se do diskuse nepletl, byla Olivie. Proti byla hlavně jedna černá dívka, jejíž vlasy byly příliš krátké, aby se z nich dalo něco uplést.

Mezi tím se Braenn vzpamatovala. „Uděláme to tak, jak řekla. Půjdu první, abych vám dala dobrý příklad. Můžete mi měřit čas, jak dlouho vydržím. Aby to byla větší zábava, můžete mě zatím oholit. Mám chlupy i leckde jinde, než na hlavě. Každopádně vydržím, dokud mě neoholíte!“

Diskuse nabrala na intenzitě. Většině se nijak nelíbilo, že by se měly svléknout. Jejich kodex cti veřejné obnažení nepřipouštěl.

Braenn zvýšila hlas: „Jsme bojovníci! Jestli je tady nějaká rozmazlená cukrová panenka, která se stydí za svoje tělo, ať mi to radši ani neříká. Osedlat si koně a zmizet snad dokáže sama! Zapomenu, že kdy existovala a nebudu jí nic vyčítat. Ale taky už ji s sebou nevezmu ani vykoupat do Rossa Blanky!“

Drobounká dívka, podle vzhledu Vietnamka s vlasy dlouhými až po pás začala něco povídat. Vypadala, že se jí chce brečet.

„Nechápu, Phuong, co ti vadí! Vážíš pětatřicet kilo i s botama, pro tebe to bude legrace. Já mám svých poctivých osmdesát a ničeho se nebojím!“

A dodala, aby je dorazila: „Kromě jiného, očekáváme od vás, že během této mise všechny otěhotníte. Je na čase přivést smečce nové bojovníky. Kluky i holky. Je mi celkem jedno s kým to budete mít, ale z důvodů genetiky bych dávala přednost, aby to byl muž pokud možno etnicky co nejodlišnější.“

„Ty taky?“ zeptala se některá a v hlase jí zazněla ironie.

„Samozřejmě! I ženy jako já chtějí mít děti – a to jde zatím jedině s mužem. I když, kdyby ještě fungoval Atanor, zkusila bych to s nějakým odlišnějším humanoidem!“

Dívky se začaly smát. Pamela s určitým zpožděním pochopila, co může znamenat 'ženy jako já'. Pro jistotu zčervenala.

„Co uděláme s těmi odstřiženými copy?“ zeptala se další dívka.

Braenn zvedla oči ke stropu. Byl vysoký, podpíraný sestavou trámů. „Přitlučeme je tam nahoru na ty trámy. Tam nebudou ničemu vadit. Pro jistotu je zajistíme kletbou.“

„Nepřinesou neštěstí celému domu?“

Braenn pohlédla na Olivii. Ta lehce pokývla hlavou.

„Ve chvíli, kdy je odstřihneme, přestanou být součástí našeho těla. To je přijatelné. Zbytek oholíme. Když to nebude chtít udělat nikdo z vás, tak já.“

Bylo vidět, že přes veškeré výhrady s tím většina souhlasí. Dokonce se možná těší.

„Mám tady takovou kameru,“ řekla Pamela, „Patřila kamarádkám... ty už tady nejsou. Můžu vás nafilmovat. Nevím, kolik se tam vejde, ale asi hodně.“

„Výborně, to bude fajn! Teď jenom...“ Braenn se otočila k Olivii.

„Souhlasím.“ řekla Olivie nahlas.

Konstrukce střechy byla složitá, některé trámy byly dost nízko, aby se přes ně dalo přehodit lano. Hostinský těžko chápal, co po něm chtějí, ale nakonec pochopil. Přinesl dostatečně pevné lano a kluci se postarali o patřičné zavěšení. Braenn se zatím svlékla. Měla pevné, atletické tělo s vypracovanými svaly, klín pak široce zarostlý rezavými chloupky.

„Tak holky, upleťte mi pěkný cop! Až budu viset, namydlíte mě a pořádně oholíte. Začnete od podbřišku, nezapomenete na obočí a když vydržím, tak i ruce a nohy!“

Gardistky začaly projevovat aktivitu. Pamela spustila kameru a snažila se zároveň vidět a nepřekážet.

Od chvíle, kdy se svlékla, změnila Braenn chování. Předtím dávala najevo bojovnickou hrdost a určitý náznak nebezpečnosti; teď se vyloženě předváděla, aby si ji každý prohlédl. Lehla si na záda na stůl a nechala holky, aby jí pročesávaly a splétaly vlasy. Ještě včera by nedovolila, aby se jich někdo dotkl. Ony se tím taky cítily patřičně poctěny, sahaly na ni vyloženě s potěšením a žádná neodolala, aby na ni aspoň chvíli nepoložila ruku. Nechala na sebe sahat i turisty, dokonce kluky.

Když měla upleten dlouhý parádní cop, trčící kolmo do výšky, propletly dívky jeho konec s lanem a zavázaly na uzel. Pak lana svázaly k sobě a začaly ji pomalu vytahovat. Zaťala zuby, když pozvolna stoupala, až visela volně ve vzduchu, nohy tak dvě stopy nad podlahou.

„Jaký to je?“ zeptal se někdo.

„Bezva,“ procedila mezi zuby, „Teď máte možnost mi udělat, co jste si v životě netroufly!“

Už předtím rozdělaly v umyvadle holicí pěnu. Hostinský jim zapůjčil štětku, ale Braenn nesouhlasila: „Rukou!“

Pamela prostrčila kameru mezi houfem děvčat a nahrávala, jak ji s potěšením matlají a ona se s rozkoší nechá omatlávat. Potom ji jedna začala holit břitvou. Braenn zkřivila obličej, cítila zároveň extatické vzrušení a bolest na celé hlavě. Ale vydržela, ať s ní dělaly cokoliv. Když ji oholily dočista do čista, řekla: „To jsem si celý život přála. Teď obličej!“

Nejdřív jí oholily obočí. Bylo vidět, že je to úžasně baví. Potom jí oškrábaly tvář a trochu i jiná místa, kde pozorovaly rezavé chloupky.

„Dost,“ řekla v jednu chvíli, „Spusťte mě!“

Někdo jí podal nůžky. Vsunula je do vlasů nad pravé ucho a šmikala, zatímco pomalu klesala dolů. Pracovala rychle, na čím míň vlasech visela, tím víc to bolelo. Až ustřihla poslední a dopadla chodidly na podlahu. Oddychla si, odložila nůžky a začala si ohmatávat hlavu. Smála se, zvlášť když jí podaly zrcadlo.

„Je to bezvadný!“ pochválila, „Udělejte mi tu hlavu!“

Samozřejmě se nenechaly prosit, bavilo je to. Nějaká dívka nabídla svého Kraba, ale Braenn si přála jedině břitvu nebo ostře broušený krátký meč.

„Ještě jsem zapomněla,“ sykala, „Čestný způsob je taky udělat si výlet do Tirupati v Indii a nechat se oholit od místních holičů. Mají čistou kastu a dělají to celý život.“

Pamela přímo cítila potěšení, jaké jí působí všestranná péče o její tělo. Dráždilo ji to. Vzrušovalo ji už když se vzájemně devastovaly elfí dívky, ale tohle cítila tak bezprostředně, že... Že jí hlavou bleskla vzpomínka: mentální přenos. Někdo záměrně projektuje pocity Braenn do mysli, nejspíš všech přítomných. Čarodějka.

Tím pomyšlením se jí náhle utřídilo vše, co souviselo se Santanuevovým klanem. Kdo je tady WZ? Lehká odpověď, Olivie. Veškeré velení obstarávala Braenn, ale vždy se zeptala své paní na souhlas, alespoň pohledem. Olivii vyhovuje mít pobočnici, která zajistí pořádek mezi děvčaty. Braenn určitě není WZ, ale mohla by být WF, bojovnice s některými znalostmi magie. Juan? Typický bojovník, ale manžel čarodějky; když je zapotřebí, ona najde potřebné informace a přenes mu je do mysli. Tak získal schopnost vyrábět cokoliv kovového, proto jeho lidé mají skvělé zbraně. Magické? Asi ne, i když možná by mohli mít. Aspoň někteří.

Jenže se nezdálo, že Olivie nějak ovlivňuje vnímání ostatních. Že by některá z děvčátek? Dobrá čarodějka nikdy nevydrží sama, potřebuje učit ostatní a vytvářet svůj cowen. Nejlepší je najít několik děvčat s o něco menšími schopnostmi, které vyučuje a dovolí jim vyvádět alotria. Nejhorší kombinace, puberťačka s magickou mocí. Braenn je cvičí v boji, Olivie vyučuje magii. Pokud je to tak, potom nás čeká ještě zajímavější večer, než se zpočátku zdálo.

Bylo tu hodně rukou, takže Braenn krásně namydlily a ještě jednou přelízly břitvou. Když ji pustily, byla krásnější než dřív. Hlava přímo zářila proti opálenému tělo, nikde neměla jediný chloupek a cítila se dokonale očištěná. Štěstí z ní přímo tryskalo. Přistoupila k Olivii a poklekla před ní. Princezna jí položila na oholenou hlavu obě ruce, něžně ji hladila a přitom něco šeptala, nejspíš nějakou mantru. Pak jí zvolna jela po těle, až skončila na bříšku. Toho se dotýkala déle a z jejích prstů sálalo teplo.

Pamele napověděla paměť: léčivý dotyk. Pokud je v Braenn cokoliv v nepořádku, právě se to vyrovnává k dokonalosti. Při první příležitosti počne a porodí zdravé dítě.

Také Pamela zatoužila mít dítě. Kromě vzbouřených pudů však měla taky rozum, takže tu myšlenku hned zahnala.

Holčinky už se začaly hádat, která bude další. Pamela vnímala jejich mládí a půvab, ale ještě něco: zvrhlou touhu, aby všechny ty krásné hlavičky byly co nejdřív holé jako vajíčko. Sama toužila být úplně nahá a čistě vyholená. Překvapovalo ji to tím víc, že byla nahá a očištěná nad veškeré pomyšlení, před chvílí se koupala v Ohni. Nejpříjemnější byl ten pocit vlastní zvrhlosti a pervezní úchylnosti. Měla by za něj poděkovat, byl hrozně přijemný. Ale komu?

Uplést cop si nechalo hned několik najednou. Vyhrála to dívka původem z Vietnamu, maličká a hezká jako z tradičních dřevorytů. Styděla se tak strašně, že požádala kamarádky, aby ji svlékly násilím, a ony jí pochopitelně vyhověly, protože to taky vnímaly. Začaly mezi nimi probleskovat nápady, jak co nejvíc zhyzdit a ponížit nejlepší kamaráku; pokud to dotyčná vnímala, hned po tom zatoužila a zároveň vymýšlela odvetu. Nicméně nejdřív chtěly všechny vyzkoušet zavěšení za cop.

Malá Vietnamka nepožadovala oholení v závěsu. Požádala o 'našlehání', což Pamela správně identifikovala jako zbití. Kamarádky ochotně vyhověly, každá měla na oděvu nějaký pásek, který se dal vytáhnout a použít k výprasku. Ještě jí svázaly ruce za zády, takže se nemohla sama ustřihnout. Pak ji vytáhly nahoru, výš než Braenn, a ona se s potěšením houpala na vlastních vlasech. Pamela pocítila první bolestivé šlehy, ale taky rozkoš, kterou to v ní vyvolávalo. Samozřejmě při každém zásahu vyjekla, ale povzbuzovala kamarádky, aby přidaly. Až když nemohla vydržet, vykřikla: „Pusť mě!“ Vzduchem zasvištěla čepel meče a usekla jí cop těsně nad temenem. Dívka upadla na zem, ale smála se. Zvedly ji a položily na stůl, aby ji oholily – ruce však nechaly svázané, protože se bránila, kopala a ječela. Jejího těla se zatím nikdo nedotkl, od dětství nebyla ani na lékařské prohlídce. Strašně se styděla, ale moc se jí to líbilo. Holky si to nenechaly ujít, řádně ji namydlily a promasírovaly, a potom celou hezky oholily. Celou dobu vřískala jako opice.

Kromě dívek tu byli i kluci. Ani jich se nesměl nikdo dotknout. Vlasy měli delší než kdekoliv jinde, ale ne dost dlouhé, aby se za ně mohli pověsit. Dost jim to vadilo, rádi předváděli svou statečnost a bojové umění. Mnozí byli s dívkami spojeni milostnými vztahy; když holky dostaly nařízeno připravit se na zplození dětí, znamenalo to ve většině případů svatbu – a pokud dostali povolení si vzájemně ostříhat vlasy, znamenalo to minimálně zásnuby. Toto právo okamžitě deklarovali a bylo uznáno, takže se zapojili a nadšeně pomáhali. Co by za normálních okolností bylo neodpustitelným zhanobením, se proměnilo na obrovskou legraci. Některé dívky ještě vyhlédnutého partnera neměly, ale každou ženu baví flirtovat a zahrávat si, takže si nezávazně vyzkoušely, jak by se jim líbilo vzájemné prolnutí aury a jak moc je jim nepříjemné, když se jich kluci dotýkají. Pamela si všimla, že většinou pocházejí z různých národností, což se za císařství považovalo za blahodárné z důvodu genetických.

Pamela si přestala všímat rušivých vlivů a soustředila se na filmování. Na Základně ji v rámci výcviku vybavili mentálním štítem proti nepřátelům, kteří kromě jiných zbraní napadali piloty psychickými prostředky. Někteří piloti byli extrémně citliví a kdyby je útok zasáhl plnou silou, zbláznili by se. Nyní Pamela zjistila, že mentální štít se dá docela dobře použít i tady – sice vnímala, ale jako něco, co se jí netýká. A ono se jí to skutečně netýkalo, bylo to něco jako reklama na výrobek, který nepotřebujete.

Dokázala odlišit, že psychické útoky nevede jedna dívka, ale několik – většinou bojovaly mezi sebou, ostatní si to akorát vychutnávaly. Znaly se, byly spolužačky a členky společného klanu, takže jejich boj byl hlavně o postavení ve smečce. Přestože se stranila, Olivie na ně dohlížela a na ní bylo vyhodnotit výsledky. Jestliže nezasáhla, zřejmě souhlasila, aby si hrály. Stejný systém byl na Atanoru, WZ Valérie se pečlivě starala, aby její holky byly co nejlepší, a pokud měly být odolné, musely v průběhu výcviku vybojovat řadu magických soubojů – ty nejdůležitější přímo s ní. Pokud z nich špičkové čarodějky nebudou, stanou se wéefkami, vdají se a za čas přivedou do výcviku vykulené dcerky, které zatím slyšely od maminky pouze nadšené vzpomínky a celým srdcem se těší, až dostanou od instruktorky první nářez.

Najednou ji ovládla lítost, že už neexistuje Atanor a všechny čarodějky padly nebo zmizely. Odvážila by se tam jít? Nedosáhla by nejvyššího postavení, ale možná by našla kamarádky, a možná by se postaraly, aby se něco naučila. Třeba vytvářet iluzorní vzhled: už zase by měla dlouhou rudou hřívu a možná by si troufla před očima diváků změnit kostým, jako to dělala Renka. Vzrušovala ji myšlenka udělat při zpěvu striptýz – konečně, ani teď na sobě nic nemá a nevadí jí to.

Jak jí myšlenky táhly hlavou, najednou si vzpomněla na něco, co jí kdosi povídal: poslední dcera Valerie uprchla z Atanoru a ukryla se na zlořečeném místě mezi nejhorší chátrou. Byla ještě maličká, ale uměla se bránit, jak je své škodě zjistil muž, který ji chtěl ulovit. V úleku ho zabila – magickou zbraní, jedovatým ostnem zvaným džoglo. Nikdo už neví, co to bylo, ale děti vystřelovaly džogla z volné ruky, a příčina smrti se nedala zjistit. Dejme tomu srdeční infarkt nebo mozková mrtvice, prostě přirozená smrt. Mimochodem, uměl to i princ Lera, naučila ho to WZ Terezka, do které byl dětsky zamilován. Bojoval, když zabili jeho matku Dianu. Ale potom také zahynul – nebo ho tygr Aflargeo odvezl na jih. Nikdo neví, jaká je pravda.

Princezna Olivie (nebo možná WZ Olivie) seděla na svém místě, sledovala hry mládeže a povídala si s kamarády. Občas k ní přišla čerstvě ostříhaná dívka nebo dvojice, a ona jim žehnala léčivým dotekem. Pokud přišla dívka s chlapcem, spojila jim ruce a chvíli držela; něco říkala, ale tak tiše, že nic nebylo slyšet. Je to svatba? Bezpochyby ano. Někdy v průběhu noci možná dojde k naplnění jejich lásky. Slušelo by se to. Je to velmi důležitá noc.

O pár set metrů dál je krčma U Vzteklé Lišky. Také tam dojde v průběhu noci ke spojení mnoha párů. Ale nemají žádnou čarodějku, ani kněze. Jejich spojení bude náhodné, pod rouškou tmy. Nebo ne zcela náhodné – v každém případě tam několik naivních dívek podlehne vlastní touze a naléhání partnerů. Je to důležité? Nikoliv, hvězdy nezhasnou a slunce zítra vyjde jako každý den. Jenom některé dívky budou někdy v budoucnu litovat, že si to líp nerozmyslely. Avšak také jim se narodí děti, protože ti muži je nebudou šetřit, proč taky? Jestliže jsou schopné počít, ať počnou. Některé jsou na to ještě příliš mladé, pro ty je to hezký tréning. Copak to panenka sama nechtěla? No jasně že chtěla, přece se nenechá zahanbit kamarádkami! Je to přece veliká legrace! No jistě, je to příjemné, tak proč si s nimi dělat starosti?

(Ale kdyby řekla Valérii, ona by vztáhla ruku a...)

Dneska už jednou požádala čarodějku, aby zasáhla. Měla na to právo? Zajisté, každý má právo požádat WZ o cokoliv, a ona dle své libovůle vyhoví nebo nevyhoví. Odpovědnost je na straně čarodějky. Ačkoliv, tohle bylo rozhodnutí Pamely. Stalo se něco důležitého? Ani ne. Zachránila sedm dívek, které byly odsouzeny k smrti. Někým neznámým. Tím se Pamela ocitla v boji, má někde daleko nepřítele, který by se jí mohl pomstít. Kdo zachrání ji, až se přihlásí o svoje právo? Je to caano, mocný elfí vladař. Vyhrál nějakou válku a důsledkem té války je, že sedm princezen poraženého světa mělo zemřít. V té válce zemřely tisíce, možná miliony lidí. Elfů. Bytostí. Ví už, že jeho vůle byla narušena? Nebo se to nikdy nedozví?

„Hele, ty spíš?“ zeptala se Kitty, „Nebo se ti zjevilo nějaký strašidlo?“

„Nejhorší strašidlo seš ty.“ pohladila ji Pamela po hlavě, „Chlubila ses, že máš v hlavě celou encyklopedii. Jak se jmenovala poslední dcera čarodějky Valerie?“

„Oliwa,“ řekla Kitty bez přemýšlení, „Psalo se to takhle ?????. Proč se ptáš?“

„Protože to chci vědět.“

„V Encycklopedii je u ní otazník. Zmizela a nikdo neví, co se s ní stalo.“

„Fajn. Tak my už to asi víme.“

Kitty pohodila hlavičkou. „Byla jsem omrknout cvrkot u Lišky. Bude tam po půlnoci pěknej hukot. Znáš termín 'kámen cihlu'? Nezajdem tam před půlnocí?“

„Nechceš nasekat na zadek? Seš dítě, nevšimla sis?“

„Jsem výpěstek, klon z klona. Se speciálně definovanými lidskými právy. V podstatě mimo zákon.“

„No jo. Tak si dělej co chceš.“

„Neke. Máš mě vychovávat, zapomněla jsi? Já si přinesu rákosku a dáš mi pětadvacet. Na rozehřátí...“

„Ani mě nenapadne. Bav se jak umíš.“

Kitty nakrčila nos a odběhla. Pamela chvilku uvažovala, čím si to způsobila. Elfové, čarodějky, umělé bytosti. Co ji ještě strašného čeká?

Pak ji zaujala turistka, která se už delší dobu motala kolem místa, kde se holky z Iron-city věšely za copy. Očumovala, překážela a snažila se získat pozornost. Zatím marně.

„Teda... hele... já jako... mohla bych to zkusit taky?“

Nastalo rozpačité ticho. Jistě, vlasy měla až na záda, medově zlaté a krásné. Vypadala jako oživlá panenka Barbie.

„Ty? Proč?“

„Já jsem z Wisconsinu.“ vysvětlila.

„To tě neomlouvá.“ neodpustila si některá z děvčat.

„Já jsem... já vás už chvilku... koukám. Teda jako... s Bertíkem. To je můj kluk. Já chci taky pověsit!“

„Napřed si to pořádně rozmysli!“

„Stejně mě prý ostříhají. Bertík chce... líbí se mu, když jsou holky legračně ostříhaný. Vzrušuje ho to.“

Proklouzla sem Braenn. „Pověste ji. Aspoň bude nějaká legrace!“

To stačilo, hned ji položily na stůl a začaly splétat cop.

„Máš ty vlasy hrozně poškozený. Co jsi s nima prováděla?“

„Já? Nic! Vyzkoušela jsem všecky léčivý šampóny, co existujou. Lékařsky testovaný, zaručeně neškodný.“

„To říkali v televizi, co? Jakou měly barvu původně?“

„No, takovou neurčitou. Jako pochcaná sláma.“

„Fajn. Tak to máš opravdu nejvyšší čas je ostříhat.“

Začala vřeštět, jen co ji povytáhly pár centimetrů nad zem. Bolest jí ani zdaleka nepůsobila takové potěšení, jak očekávala.

„Nechceš si to rozmyslet?“

„Já nevím. Aspoň chvilku bych chtěla viset. Ale bolí to!“ kňourala.

Správně ji měly vyhnat – jenže už na ni položily ruce, čímž se stala členem smečky. Nebyl to soucit, byly to sympatie.

„Tak ji aspoň oholíme ve visu, ne?“

„Ne! Pusťte! Nebudu... usekni mi to! Jako jsi to...“

„Ale můj meč je zasvěcený! Nepřinese ti to štěstí!“

„Neva! Dělej, už to nevydržím!“

Zatím stála na špičkách, takže to nebylo tak hrozné. Úlekem přivřela oči, když jí ostrá čepel blýskla před očima. Pak si oddychla a podívala se, co z ní odpadlo.

„A pověsíte můj cop k těm ostatním?“

„Pověsíme,“ ujistila ji Braenn vážně, „Udělejte s ní všechno jako s princeznou!“

Měla právo nařídit, takže se do ní daly. Nesnášela lechtání, tak se střídavě smála a vřeštěla, když jí oškrabovaly kůži břitvou. Tělo měla oholené už dopředu. Aspoň se nestyděla tak moc.

Když byla dokonale oholená, s potěšením si ohmatávala hlavu a moc se jí to líbilo. Holky se jí smály.

Pak se stalo něco neuvěřitelného. Olivie vstala a přistoupila k ní. Pozorně si ji prohlížela.

„Počkej! Proč jsi sem přišla?“

Pokrčila jedním ramenem. „Tak! Holky říkaly... že to tady bude bezva.“

Olivie na ni ještě pořád hleděla a o něčem uvažovala.

„Já jsem z Wisconsinu.“ řekla Barbie, když už ticho trvalo dlouho. „Já vím, to mě neomlouvá.“

„Hm,“ řekla Olivie, „Nemíváš někdy zvláštní sny? Nebo nevidíš zvláštní věci?“

„No... někdy jo. Ale ségra ještě víc. Je potrhlá.“

„Jak se to projevuje?“

„Vymýšlí si blbiny. Když vykládá, co se jí v noci zdálo, dorvala by ses.“

„Proč tady není?“

„Blázníš? Je ještě maličká!“

„Kolik? Řekla bych v pubertě?“

„Třináct.“

„Chm. Máš něco, co jí patřilo?“

„Tenhle prstýnek. Dala mi ho pro štěstí.“

Olivie vzala prstýnek do ruky a sevřela. „Nechám si ho do rána. Pak ti ho vrátím a ty jí ho dáš.“

„Dobře. Ale... co jsem zas provedla?“

„Nic. Nechtěla jsi někdy být čarodějkou?“

„Proboha, ne! Teda... jako holka, ale... to jsou jen takový řeči...“

„Jo. Chápu. Ten tvůj kluk je kde?“

Mladík, který ji doprovázel, vypadal jako buran. S pravděpodobností blížící se k jistotě taky buran byl.

„Nezlobte se na ni, madam! Ona vždycky do něčeho vlítne... já vím, máme průšvih, ale já bych to třeba zaplatil!“

Olivie na něj pohlédla jako na něco, co vylezlo z kanálu. „Nic. Barbie, ostříhej ho, když už je tady. Klidně Krabem, to je jedno. Spíte spolu?“

„No... chodíme spolu už tři měsíce, tak snad...“

„To je jedno. Nevadilo by, kdybyste se vzali?“

„Mně teda ne!“ vyhrkl Bertík, než stihla otevřít pusu, „Já ji mám rád už dlouho!“

„Mně taky ne. Jeho táta má banku. A nejmenuji se Barbie, jsem Calista.“

„Obávám se, že přezdívku ti už nikdo nesundá,“ smála se Braenn, „Berte to, že tohle je vaše svatba. Že gratuluji!“

„Dík. Ale... co tohle všechno znamená?“

„Nic zvláštního. Máš nevšední magický potenciál. Na holku z Wisconsinu. Ta tvoje sestra bude asi ještě lepší.“

„Dík – to jí vyřídím! Zblázní se radostí! Teda, ona už je pěkný zblblo teď, ale...“

„Ráno ti pro ni dám jeden ze svých amuletů.“

„Ee... díky, paní.“

Olivie splnila svůj úkol. Teď se vrátila na svoje místo a protože malý Sebastian začal kňourat, vytáhla prs a začala ho kojit. Byl na to už trochu veliký, ale chutnalo mu to.

Barbie si půjčila Kraba a začala Bertíkovi rajbovat hlavu. Líbilo se mu to.

„Pokračujeme,“ řekla Braenn, „Kdo je další?“

„Až se malej napije, tak já,“ řekla Olivie, „Už se těším!“

Opět nastal mezi děvčaty šum. Znamenalo to, že se jí také ony budou moci po libosti dotýkat.

Někdo z kluků vylezl pod střechu a začal přibíjet nově získné copy k těm předešlým. Holky, které ještě měly vlasy, se těšily, že tam brzo přibudou jejich.

„Můžu něco říct?“ řekla Barbie, „U nás se dělá taková akce.. Lock of Love. Holky si nechají ustřihnout kus vlasů a dát nemocným dětem...“

„Na vyléčení? Jako magickej přenos energie?“

„Ne... aby nevypadaly směšně, bez vlasů. Když jim vypadaly při chemoterapii.“

„Aha – proč to dělají?“

„No, to je léčení! Když mají leukemii nebo tak něco!“

„Proč je nevyléčí jejich čarodějka?“

„Blbost! Žádný čarodějky nejsou!“

Takový výbuch smíchu ještě neslyšela.

„Víš co, o tom pokecáme ráno. Teď si někam sedni a pokud možno nezlob.“

Sedla si, ale jestli nebude zlobit, nebylo jisté. Naopak. Vypadalo to, že se brzy stane miláčkem celé smečky, protože položila šestatřicet dotazů během čtvrthodiny, z toho pětatřicet hloupých. Ten rozumný byl, jestli může dostat k pití to, co ostatní. Mohla. Napila se a znechuceně nakrčila nos. „Vždyť je to obyčejný čaj! Dokonce hořký!“

„A co sis myslela?“

„No, že jste tak rozjetý... Já myslela, že nějakej dobrej drink! Ani nekouříte, trávu ani nic... tak jak to děláte?“

„Děláme co?“

Mávla rukou. „Hele, proč ty ses nechala oholit?“

Oslovená dívka se zasmála. „Hlavně proto, aby se musela oholit taky tadyhle Kumárí. Má moc krásný vlasy a já chci vědět, jak bude vypadat bez nich!“

Kumárí právě upletli cop a ona se chystala pověsit.

„A proč ty se necháš oholit, Kumárí?“

„Aby musely jít dohola všechny kamarádky. Prostě tak, pro legraci!“

„Teda, zas taková úžasná legrace to není. Je to příjemný... teda trochu. Já jsem to chtěla, ale... myslela jsem, že to bude nějaký... lepší!“

„Jo. Ty máš malou sestru, viď? Přála bys jí, abysme ji taky ostříhaly?“

„No jasně! Ona by se zbláznila radostí, je praštěná... bude mi závidět!“

„Tak vidíš.“

„Ale stejně! Já myslela, že se bude něco dít – něco parádního! Třeba pořádný orgie!“

„Tak to jsi měla jít o hospodu dál. Tady se tě nikdo ani nedotkne. Kromě toho tvýho kluka.“

Barbie vzdychla. Ohlédla se na Bertíka, ten seděl v koutě a tupě koukal do blba.

Malý Sebastiano dospěl k názoru, že mlíčka už má dost. Olivie si na to svlékla vyšívanou blůzu, ale teď se neustrojila, naopak svlékla i všechno ostatní a přišla se položit na stůl.

„Dejte mi pořádnou masáž a při tom mi oholte všechno kromě vlasů.“ požádala.

Masírovat a vtírat do kůže léčivý olej si nechávala ráda a často, ale přísně omezila počet lidí, kteří jí to směli dělat. Proto Braenn položila otázku: „Kdo na tebe smí sahat?“

Olivie zvedla na okamžik hlavu. „Kdo chce. Ne – vlastně všichni. Dohlídni, aby se mne dotkl každý, kdo tady je.“

„Všichni? I bezkastovní? I cizinci?“

„Ano. Úplně každý ať mi na chvilku položí ruku na tělo. Kam bude chtít.“

I Pamele bylo jasné, že to je proti veškerým kastovním předpisům. Ale když si čarodějka něco přeje, znamená to, že je to tak správné. Dozajista ví, proč to dělá.

„Obočí taky? Kdo to má udělat?“

Olivie znovu zvedla hlavu a rozhlédla se. Pak ukázala na Pamelu.

„Proč já? Já bych si nikdy netroufla...“

„Právě proto. Holky, pomazlete se s ní trochu...!“

Co znamená pomazlit, Pamela tušila, takže se začala bránit hned těm prvním. Použily na ni tentýž olej jako na Olivii, dokonce si ani neotřely ruce, aby na ni přenesly co nejvíc energie. Prala se, samozřejmě, takže si na ně musela sáhnout taky. Hodně jí taky namatlaly olejem hlavu, aby se pěkně leskla. Až se jí to nakonec začalo líbit. Pak jí vrazili do ruky břitvu, tak poslušně oškrábla Olívii krásně vyklenuté obočí a když už byla v tom, tak ještě jedné pěkně drzé holčině, která při tom pištěla nadšením.

Olívie měla krásné vlasy a byl z nich mohutný cop. Tak ji vytáhli dostatečně vysoko a ona se spokojeně houpala a snažila se kopat okolo sebe, aby jí museli útoky oplácet. Visela dost dlouho – pak, aniž cokoliv udělala, se odškubla od copu a dopadla na zem. Všichni vykřikli překvapením, ale na její hlavě nezůstalo žádné poškození – vlasy se prostě uvolnily z kořínků a sklouzly z hlavy, dokonale hladké a čisté.

„Skvělé! Povedlo se to! Už dávno jsem si to chtěla zkusit!“

Jediná, koho to nepřekvapilo, byla Kay. Vlastně i pro Pamelu to bylo potvrzením jejího podezření. Ano, tohle kdysi uměly dávné čarodějky!

Kupodivu, nikdo nepoložil otázku, jak to udělala. Jenom jedna dívenka špitla: „Nauč nás to!“

Olívie neudělala nic, ani nic neřekla. Přešla k Juanovi, který ji s úsměvem očekával a vnořila mu prsty do vlasů. Bylo to něžné a laskavé – až do chvíle, kdy sevřela jeho hřívu do hrsti tak, aby mnoho vlasů nechybělo. Pak škubla a vytrhla mu všechno, co se jí podařilo držet; Juan se rozesmál a na chvilku ji pevně sevřel v náručí. Protože stála před ním a on seděl, dotýkal se rty jejího bříška a sjížděl níž a níž, až se dostal do klína. Až teď se mu vykroutila, ale bylo vidět, že ji to trochu mrzí.

Barbie uvedly účinky čaje do úžasné euforie. Přišla blíž a byla pěkně rozjetá.

„Holky, řekněte pravdu, co do toho dáváte! Nebo mi dejte vzorek! Slibuju, až se vrátím domů, sezvu svý nejhezčí kamarádky, napojím je tím čajem a pak mezi ně hodím stříhací strojek! Vsaďte se, že všecky odejdou bez vlasů!“ Smála se, osahávala jejich holé hlavičky a jásala, když ony sahaly na ni. „Nebo ne, mám ještě lepší nápad. To veřejný stříhání se koná buďto na svatého Valentina, nebo na Patrika, kterýmu ale říkají St. Baldrick. Mám kamarádku na univerzitě v Milwaukee, tak za ní zajdu a dám jí to, aby z toho udělala nápoj pro všechny. Všichni půjdou dohola, studenti, holky i kluci, profesoři, dospělí i děti! Celý město bude mít hlavu jako kuličku!“

Všichni ostatní na ni koukali se zájmem, ale zcela klidně. Měli dobrou náladu, ale nemlátilo to s nimi tak hrozně jako s ní.

„Nejvíc mě štvou ty čúzy, co to stříhání dělají. Profesionální kadeřnice! Každá má vlasy až na zadek a aby se ostříhala, to ne! Tak tentokrát budou! Nejdřív ty, co to organizujou, taky se nechají stříhat! Potom ty kadeřnice a všelijaký pomocníci, co se tam flákají! Až potom dobrovolníci, a vůbec všichni!“

„Zkus se uklidnit, děvče!“ objala ji Braenn, „Co ti udělali, že jim tohle plánuješ?“

„Jenom jsem si představila, jak budou holky krásný s takhle holejma hlavama! A ještě budou chodit nazí! To je tak krásný, když tě všichni osahávají!“

„Promiň, měla bych se ti omluvit. To, že chtějí vidět kamarádky dohola, holky nemyslely tak vážně. Byl to vtip, chápeš?“

Barbie vykulila oči a nevypadala, že moc chápe.

„Všechny jsme věděly dopředu, co se bude dít! Neděláme to proto, že by na nás mělo něco vliv. Je to součást všeho, co se tady stane...“

Barbie na ni chvíli tupě zírala. Pak beze slova přikývla hlavou a šla si to někde stranou promyslet.

„Dávejte na ni trochu pozor!“ vyzvala Braenn dívky, „Když, tak jí něco dejte!“

Přikývly. V očích jim ale hrály čertovské ohníčky a vypadaly, že by jim nevadilo být nápomocny v jejích záměrech.

Dívek, které ještě měly nějaké vlasy, výrazně ubylo. Nejdřív se nechaly zavěsit ty nejodvážnější a nejdrzejší, teď zbývaly méně průbojné a ostýchavé. Taky hodně mladé.

„Braenn, půjdeme se teď omýt Ohněm,“ řekla Olívie, „Až se vrátíme, půjdeš ty. Kdo chce jít s námi, může...“

Vyrazili v houfu. Pamela se starala o záznam, děvčátka na ni velice naléhala. Záznam se dal pustit na malé obrazovce, která byla součástí kamery.

Než se Olívie vrátila, vypukla před krčmou rvačka. Každý ovládal nějaký způsob bojového umění, takže se rvaly jako vzteklé kočky.

„Tak dost!“ křikla, „Proč se zas rvete?“

Jedna z dívek, která si marně otírala krev z nosu, se odhodlala odpovědět: „Jenom tak! Dostaly jsme chuť!“

„Ale kvůli něčemu to snad bylo, ne?“

„No... na začátku jsme se začaly dohadovat, co si vytetujem na hlavu. Něco hezkýho! Ty máš nějaký značky nad uchem, tak snad nám dovolíš...“

Olívie si sáhla na hlavu. „Ano, to uděláme. Ale ta rvačka byl dobrej nápad. Tak zavolejte ještě ostatní – a nešetřte se!“

Měla s sebou i Sebastiana, nevěděla co s ním, tak ho podala Pamele. Kluk se smál, líbilo se mu to, chytil Pamelu za prs a přisál se. Nic neteklo, ale bradavku cucal s potěšením. Pamele zase působilo potěšení držet v náručí dítě. Bylo příjemně teplé, vonělo a mazlilo se. Zase zatoužila mít vlastní.

Rvačka, která teď vypukla, byla příšerná. Bušili do sebe a nešetřili se, Olívii rozbili nos i rty, a ještě pěstí odřeli lícní kost. Až když se všichni unavili, vrátili se k Ohni a ošetřili se.

Barbie, které si nikdo nevšímal, se mezitím propadla do nejhlubší deprese. Brečela a stěžovala si, že ji každý považuje za blbou, že jí nechtějí prozradit tajemství toho čaje a vůbec, že ji zrádně ostříhali, což vůbec nechtěla. Její Bertík se pokoušel ji utěšovat, ale poslala ho do velice ošklivých míst a řekla, že je pitomec. Tak mlčel a jen koukal.

„Proč jste mi to udělali?“ brečela a věšela se Olívii na krk, „Jak teď vypadám? Všichni se mi budou smát!“

„To nic, to je deprese,“ Braenn ji jemně popadla za ucho a odtáhla, „Jede po křivce, nahoru a dolů. Za chvilku se bude zas chechtat!“

„Já se půjdu utopit!“ vzlykala Barbie, „Takhle mě nikdo nesmí vidět! Vypadám příšerně, všem se budu hnusit...“

Braenn jí vyťala facku. Mírnou, takže nepokácela žádný nábytek. „Uklidni se!“

Barbie se skutečně uklidnila. „Jé, to je bezva! Dej mi ještě jednu!“ Dostala ji, a byla velice spokojená. „Ještě! Sešlehejte mě rákoskou! Nebo bičem!“

„To je marný,“ řekla indická dívka Kumárí, položila Barbie dlaň na čelo a něco jí šeptala. Barbie se zvolna uklidnila.

'Aha, tak to je jedna,' řekla si Pamela, 'Ale bude jích víc. Nikoho to nepřekvapuje, takže to znají.'

Olívie k ní přistoupila, aby si odebrala Sebastiana. Pozorně se jí zahleděla do očí.

„Jak je to s tebou? Ty nechceš mít muže?“

Pamela šlehla očima ke Kajmanovi. Seděl pohodlně opřen v partě s Armandem, Kay, Pipim a dalšími a spokojeně sledoval všeobecnou zábavu. Pak sklopila oči.

Čarodějka neřekla ani neudělala nic. Vzala si dítě a vrátila se na své místo.

Neostříhané zůstávaly jen poslední dívky. Kluků ještě míň, spousta se jich očistila Ohněm, když tam šel náčelník a další důležití.

„Kay, chtěla bych s tebou mluvit.“ Kay okamžitě vstala a přišla blíž. „Co všechno ti vložili do paměti?“

„Nevím. Nemůžu to používat. Jsem jen kočka. Budeš se muset podívat sama.“

Olívii to nepřekvapilo vůbec. Přiložila čelo k jejímu čelu a delší dobu tam setrvávala.

„Ano. Děkuji ti, že jsi tady. Použiju tě.“

„Já mám taky paměť,“ řekla Kitty, která se tu náhle objevila, „A můžu zesilovat impulsy.“

Olívie s ní provedla totéž co s Kay. Tentokrát byla dost překvapená. „Odkud jsi to přišla?“

„My tomu říkáme Základna. Můžu se napojit na Mozek Základny, přebírat i zapisovat. Taky předávat přímo lidem...“

„Dobře. Zůstaňte mi po ruce. Hlavně ty se nikam neztrácej.“

„Já jsem se byla jenom proběhnout po městě. Všude je to pěkně rozjetý... U Vzteklý Lišky, U Ztracený naděje, U Hadího jedu...“

„Můžeš se nakontaktovat na všechna místa, kde to znáš?“

„Pamatuju si všechno, co jsem prožila. V původním životě i jako výpěstek.“

„Jistě chápeš, že tě chci použít.“

„Je mi ctí ti sloužit.“

Pamela zrozpačitěla. Vytušila, že se bude něco důležitého dít.

Minula půlnoc. Braenn se přesvědčila, že všichni se už zbavili veškerého zbytečného ochlupení a oznámila to čarodějce. Ta dala pokyn, aby se šlo spát. Byla krásná vlahá noc, takže si roztáhli spacáky, rohože a celty na terase pod hvězdami. A vytvořili páry, ve většině případů z těch, do byli spojeni zaslíbením. Někteří bohužel partnera neměli, například Braenn, ta si chtěla vybrat na poslední chvíli. Nezadaní trochu laškovali, dívky se mírně bránily a kluci jim vyhrožovali něžným násilím. Vypadalo to, že se nakonec dohodnou.

K Pamele přistoupil Kajman. Tvářil se velmi vážně. „Prosím, nepohrdla bys mojí společností pro dnešní noc? Myslím, že bude dost důležitá...“

„Já... já...“ když se jí tak náhle splnilo, co si přála, začala v rozpacích koktat jako školačka.

„Pokud se ti to nebude líbit, nebudu na tebe naléhat a nic od tebe vyžadovat. Ale byl bych nesmírně šťastný, kdybys mi poskytla svou lásku...“

„Ano!“ vykřikla a vrhla se mu kolem krku. Rychle ji popadl a sevřel do náručí.

Braenn ukládala jednotlivé páry těsně vedle sebe. Když se budou kopat a mlátit kolem sebe, nic zlého se nestane. Snažila se střídat to tak, aby se páry vedle sebe pokud možno neznaly, a byla tím větší legrace. Skutečně byla už teď, mladí si zkoušeli, jak jim půjde to kopání a mlácení. Nálada byla fantastická.

„A nešetři mě!“ zašeptala Pamela Kajmanovi, „Zacházej se mnou jako s normální holkou! Ať už jednou konečně něco zažiju!“

„Spolehni se. Na tuhle noc nezapomeneš!“

Uložili se mezi dva jiné páry. Z jedné strany byla dívka Japonka, z druhé Syřanka. Co byli kluci, se nedalo ani tušit. Oba ty páry se začaly okamžitě mazlit a připravovat k lásce. Pamela se zajíkla a nevěděla, jak se zachovat, ale Kajman se začal snažit sám. Jeho ruce ji sevřely a počaly dráždit na těch správných místech, takže si přestala všímat okolí.

Potom se zčista jasna propadla do transu. Spojili se, ale nejen oni, všichni kdo tu byli. Neuvažovala, nic neřešila, jen se mu oddávala s veškerou svou vášní.

Vnímala, co se děje nejen jí, ale všem. Vnímala pocity všech dívek a všech chlapců, dokonce dokázala odlišit ty, kteří jí byli něčím sympatičtí.

Vnímala, že to řídí čarodějka. WZ Olívie. Jediný, kdo jí pomáhal, byly Kay a Kitty, ale i ty postupně nechala věnovat se milování. Kay měla Pipiho, Kitty sbalila sotva dospělého kluka, pro kterého bylo spojení s čarodějkou neskutečná čest. Braenn si vybrala černocha, který měl tělo atleta a myšlení zvířete, trpěla, ale líbilo se jí to. Všem se to líbilo.

Potom Olívie spojila mysl s mnohem mocnějším čarodějem. Pamela věděla, kdo to je: Mistr Denis Baarfelt, Stavitel Chrámu. Nebyl však sám, ve spojení s ním byla jeho družka, hezká blondýnka s přísným výrazem, první z čarodějek. To zatím byli lidé, ale byly s nimi ve spojení i bytosti na nelidské úrovni. Pamela si uvědomovala jejich jména, ale prožitků bylo tolik, že se na nic nemohla soustředit. Vytvářela se Síť ze všech bytostí v dosahu. Vnímala Ponny, která v tu dobu řádila U Vzteklé Lišky, vnímala všechny, kdo tam byli. Vnímala další lidi v hospodách a domech po celém městě. Vnímala všechny, kdo byli v tu dobu na staveništi chrámu. Vnímala celé okolí, dokonce i zvířátka a ptáčky.

Potom čarodějka vztáhla svou mysl dál do prostoru. Jako první se spojila se Základnou; Pamela poznávala to místo, poznávala piloty, techniky, všechen personál. Vnímala svých sedm elfek, momentálně sedících v učebně a šprtajících předpisy o létání s bojovou stíhačkou. Nějak se jí zkroutil čas, ale to ničemu nevadilo. Vnímala svůj bar U Štěňat, muzikanty, zpěvačku, co ji na čas zastoupila, hosty. Vnímala Bárbíninu malou sestřičku, která zrovna seděla ve svém pokoji se sluchátky na uších a poslouchala příšernou muziku, měla se učit, ale nudila se. Náhle zčista jasna dostala prudký orgasmus a propadla se do transu. Když pocítila ve své mysli tisíce dalších myslí, ani se moc nelekla.

WZ Olívie začala s mentálním přenosem. Nejdřív spojila mysl všech tak, aby každý rozuměl jazyku všech ostatních. Potom jim přenesla do mysli obsah paměti Kay, pak Kitty, pak centrálního Mozku Základny a blok informací, který jí poslal Mistr. Přidala ještě pár miliónů informací, které posbírala kdoví kde, a ukončila přenos. Celé to mohlo trvat tak deset minut.

Všichni v dosahu se pořád ještě milovali. Pamela prožívala úžasnou extázi, současný orgasmus mnoha tisíců lidí. Vnímala, jak do lůna jejích sester klouže semeno mužů. Cítila to tak zřetelně, jako by se to dělo jí, přitom přesně věděla, kdo co zažívá. Moc si přála, aby se jí to stalo také – a když se do ní vystříkal, byla nezměrně šťatná.

Potom už nic nebránilo, aby klidně usnuli, spojeni na věky věků.

Probudila se, když si jeden pár vedle nich začal dávat dobré ráno. Možná by se jindy pohoršila, ale měla skvělou náladu a přála si, aby pokračovala. Tak se převrátila, aby byla nahoře, a začala se snažit. Kajman si to pochopitelně nechal líbit. Postupně se přidávali další a další, křičeli a zmítali se tak, že spát se rozhodně nedalo. Nechala to dojít až k výstřiku. 'Tak dobře, budu mít dítě,' uvažovala, 'Stejně jsem ho chtěla. A nebudu sama. To je úžasná legrace!'

Většina přítomných pocházela z kultur, které podobné chování striktně zakazuje, dokonce pro mnohé není ani představitelné. Ale tohle byl rituál.

Když se vyřádili a zklidnili, vstali a šli spáchat přiměřenou hygienu. Nejdřív diskutovali, zda se půjdou vykoupat do vody či očistit Ohněm. Nakonec udělali obojí, ale ne všichni naráz a ve stejném pořadí. Služba vtrhla do kuchyně a začala chystat snídani, chlebové placky a zeleninové sabdží, v podstatě bezmasý guláš. A posilující čaj. Barbie vyzvídala, co v něm bude tentokrát a jaký to bude mít účinek. Bylo jí doporučeno, aby si zkusila vzpomenout.

U Ohně se sešli s kamarády, kteří strávili večer v jiných hospodách. Slovo dalo slovo, facka dala facku a nastala všeobecná rvačka. Potom další koupel v Ohni pro ošetření.

Co Pamela rozhodně nepředpokládala, že vypukne vzpoura. Dokonce ze dvou stran. Ti slušní a přísných mravů si stěžovali, že zpustlíci a ničemové, kteří si užívali orgií u Vzteklé Lišky i jinde, dostali v Propojení tytéž informace, jako oni, což rozhodně není spravedlivé. Ti spíše volných mravů litovali, že nešli raději na orgie, jelikož netušili, že to dosáhne i tam. Hádali se nejdřív mezi sebou, ale očekávali, že to rozhodne čarodějka.

WZ Olívie vykročila mezi znesvářené tábory. Tvářila se sebevědomě.

„Udělala jsem, co jsem udělat chtěla. Porušila jsem mnoho zákonů, které považujete za závazné. Nejen že jsem to věděla, udělalo mi to radost. Těší mě, že se stydíte, vztekáte a zažíváte řadu dalších emocí. Klidně můžete zuřit ještě o hodně víc, je to blahodárné. Pokud se chcete porvat nebo uspořádat nějaké další akce, klidně můžete, pobaví mě to. Ještě se rozhodnu, jestli se zúčastním a do jaké míry. V každém případě došlo k tomu, co jsem si přála, zplození dětí. Teď nastanou další události, na které nebudu mít ve všech případech vliv. Poskytla jsem vám informace, jaké jsem vám chtěla přenést. Co s nimi uděláte, je vaše věc. Jenom připomenu, že kromě znalosti, jak věci konat, je zapotřebí mít také sílu ke spuštění impulsu. Všichni víte, jak si vytvořit iluzorní vzhled podle vlastního přání, ale málokteří to dokážete, dokud nenasbíráte dost energie. Klidně si to zkuste.“

„A ty to dokážeš?“ zeptal se někdo.

Olívie sklopila oči. Potom se před jejich zraky proměnila do podoby, kterou měla ještě včera, s dlouhými vlasy a v kostýmu, který nyní ležel pečlivě složený na místě, kde předtím ležela. Za další okamžik se předvedla v rouchu orientální princezny, který ve skutečnosti vlastnila, ale nechala ho doma v Kasbě. Nakonec se předvedla bez vlasů, ale v leopardí uniformě císařovniny gardy, kterou nikdy neměla, ač měla na ni právo z titulu své funkce. „Tohle si nacvičte, budete to potřebovat.“ řekla a zrušila iluzi.

Vzpoura skončila, holky dostaly novou hračku a musely ji vyzkoušet. Ojedinělé pokusy něco rozpoutat se minuly účinkem. Vytvořily se zájmové kroužky, které nadšeně diskutovaly, co a jak se naučily a jak to využívat. Protože to rozhodně nebylo jednoduché a ne všechno fungovalo. Například vytvořit tu uniformu LG se podařilo skoro každému na první pokus. Obnovit přirozený vzhled, jaký měly dívky včera, zhruba jedné desetině. Vytvořit iluzi, jak by skutečně chtěly vypadat, ještě méně. Proč? Každý měl nějaký názor, ale jistě to nevěděl nikdo. Ozvaly se názory, že v tom podstatnou roli hraje přízeň Ochránců, kteří jsou nepochybně účastni ve všem, co se koná. Některým to trochu zchladilo elán, neboť si byli dobře vědomi, že jejich zásluhy žádnou přízeň nadpřirozených bytostí nevyvolávají.

Úžasnou schopnost projevila Barbie. Holky ji z legrace vyzvaly, aby zkusila iluzorní vzhled – nejdřív uniformu LG, která jim všeobecně šla. Barbie uposlechla; vytvořila si modrou pokožku s červenými a bílými skvrnami v leopardí kamufláži, po celém těle včetně hlavy, taky přirozeně zleopardované. Nejdřív vyvolala výbuch smíchu, potom tichý úžas. Zastyděla se a chtěla tu iluzi zrušit, ale to šlo mnohem obtížněji. Než se cokoliv vyřešilo, zasáhla Kay.

„Nesmějte se! Tohle je přesná uniforma amerických pomocných sborů za časů císařství. Američanek bylo v gardě sotva třicet, ani ne každá měla tuhle parádu, a ještě se to měnilo v různých dobách Za našich časů to nikdy nikdo neviděl. Ale vzpomínka zřejmě zůstala.“

„Ale má ona právo takovou uniformu nosit?“

„To já nevím a ty taky ne. Pomocné sbory měly uniformy podle barev své země, většinou jich bylo jen několik a nejvíc se tím parádily, když se konaly nějaké sportovní hry. Tehdy byla situace legrační, čarodějky udělaly každému, co si naporoučel. Zřejmě někde zůstala vzpomínka.“

Její připomínka uklidnila holky i samotnou Barbie. Bez problémů zrušila iluzi. Dokázala si vytvořit původní vzhled včetně šatů, které taky měla úhledně složeny u svých věcí. Dokázala je zprůhlednit, aby byly vidět, ale současně přes ně její tělo, což se jí moc líbilo. Dokázala vytvořit další šaty, které nechala doma a kterými se chtěla holkám pochlubit. Dokázala jim předvést, jak vypadá její sestřička, kamarádky, oblíbené herečky a zpěvačky. Proměnila se do podoby Brada Pitta, Keanu Reevese a několika dalších, které holky ani neznaly. Na otázku po své E bilanci zakroutila nechápavě hlavou a řekla, že nad tím vůbec nepřemýšlí, dělá co jí řeknou. Vyvolávala úžas a závist, což ji potěšilo.

„Jak to, že ona dokáže takový věci – a my ne? Ze začátku to vypadalo, že je úplně blbá!“

Kay odpověděla: „Nevím. Věci vždycky nefungují tak, jak by měly. Někomu se daří samy od sebe, jinému nikdy.“

Holky záviděly a tiše se vztekaly. Barbie naopak zkoušela všechno, co ji napadlo, neměla sebemenší potíže. Ještě se tomu smála.

„Není vyloučeno, že vám to někdo z Ochránců dělá naschvál.“

Pamela se styděla cokoliv předvádět. Na výzvu si zkusila uniformu LG. Bez problémů, ale pocítila, jak jí E ubyla. Zkusila uniformu Kosmické flotily bez použití značky na předloktí, to šlo daleko snadněji. Čímž dokázala, že přenos se podařil, a přestali ji otravovat.

V Krčmě byla kupodivu taky umývárna, přestože ji moc nevyužívali. Pamela ji objevila, když šla na záchod, stále ještě dávala přednost soukromí. Umývárna byla spojena dveřmi, byl tam klid a na zdech fůra zrcadel. Prohlédla se a znovu přesvědčila, že vypadá hrozně. Pak, aby se jí nikdo nesmál, si zkusila obnovit iluzorní účes, svoje krásné rudé vlasy. Podařilo se, a to jí udělalo velikou radost. Napadlo ji ještě je prodloužit, aby jí zakrývaly prsa, a nemusela nosit tričko. Podařilo se. Pokusila se zvětšit si poprsí, jak si vždycky přála. Podařilo se, ale větší prsy vyklouzly zpod hřívy vlasů a trčely hrdě ven. Zkusila je zakrýt, tím byla nucena vytvořit nejen zrakovou, ale i hmatovou iluzi. Bylo příjemné dotýkat se svých vlasů, ale také poprsí. Když už, tak je zkusila zvětšit ad absurdum, což sice šlo, ale necítila se sama sebou a pocítila, že slábne. Taky jí napadlo prodloužit vlasy tak, aby zakrývaly i klín, podařilo se, ale nelíbilo se jí to. Zkusila si nechat narůst chloupky v klíně – a přes značný ostych trojúhelník zvětšila a chlupy prodloužila, aby sloužil místo plavek. Vypadalo to divně. Tak ještě zkusila změnit barvu vlasů na zářivě zelenou a vypadala tak směšně, že se sama rozesmála. Ale slušelo ji to a rozhodla se, že to někdy předvede na veřejnosti.

Zrušila veškeré iluze a dlouho se pozorně prohlížela v zrcadle. Nebyla vůbec ošklivá, holá hlava jí slušela. Zvlášť vynikly oči, bez ochrany obočí podivuhodně výrazné. 'Ano, jsem krásná,' rozhodla, 'Přestanu se trápit nad tím, jak vypadám. Prostě, teď vypadám takhle. Až budu chtít, budu vypadat jinak. Ale prostě přiznám, že se mi líbí být jen sama sebou, nenosit šaty ani vlasy, užívat si slunce, vzduchu, vody. Nestydím se za svoje tělo. Nestydím se vůbec za nic. Jsem, jaká jsem.'

Tak opustila umývárnu a šla se najíst.

Barbie vedla řeči. Přesněji kecy. Holky ji povzbuzovaly a podněcovaly, protože jim to bylo k smíchu, aniž by myslely na to, že ji budou muset poslouchat i nadále a časem přestanou být její kecy tak legrační. Teď například snila o tom, že bude svázána, zbičována a znásilněna. Všichni znalci Arminu tvrdili, že to je běžný repertoár všech místních zábav a Barbie se zároveň bála i těšila. Nedomnívala se, že se jí to bude líbit, ale aspoň jednou by to chtěla prožít, aby o tom mohla vyprávět vykuleným kamarádkám. Ve skutečnosti měla pravdu, existovali lidé ochotní pošetilým turistkám zajistit podobná rozptýlení. Mužům běžně, dokonce s dívkami, které o to neměly zájem ani dostatečný věk. Osmnáctku z jižní Asie lze úspěšně vydávat za dvanáctiletou a patřičně zvednout cenu vyhrožováním policií a pomstou rodiny. Některé dívky skutečně ještě děti byly, ale ty z jihu byly nebezpečné samy od sebe. Pamela si uvědomila, že vlastně ještě nepotkala skutečnou jižanku, kromě těch rozchechtaných dětí, které se potulovaly po městě s holičským nářadím a oblbovaly turisty. Ale i ty pocházejí z přistěhovalců – kdo vlastně v téhle zemi patří k původnímu obyvatelstvu? Kdo má právo říct, co je správné a co ne? Kay? Olívie?

Velitelé různých skupin se sešli k poradě, co a jak dál. Santanuevovci měli jasno, pojedou na koních. Byli schopni a ochotni svézt pár dalších, měli zásobní koně a třeba Barbie už jedna dívka nabídla, že ji vezme za sedlo, její kůň v pohodě unese dva lidi. Kdyby na to přišlo, Pamelu by klidně vzali taky, ale Kajman nechtěl opustit svoje kamarády a trval na tom, že půjdou pohromadě a pěšky. Sehnal aspoň mezka, na kterého naloží zavazadla, případně někoho, kdo by se zranil nebo padl vyčerpáním.

V průběhu jednání přišla Ponny a s ní Allan Stevenson, dvě nejaktivnější holky z jeho třídy a ještě nějaký mladík, který se k nim připojil u Vzteklé Lišky. Ponny byla naprosto spokojená a šťastná, včerejší večer se jí maximálně líbil. Allan byl na rozpacích. Především se pomiloval s krásnou a žádoucí Ponny, a pak ještě se dvěma svými žákyněmi, což si nepřál, ale tak nějak se to naskytlo. Ponny se smála; podle ní se s těmi děvčátky akorát mazlil, prsty a ústy, skutečný sex měl jenom s ní. On se řídil školními předpisy, které zakazovaly se žáků jakkoliv dotýkat, dokonce si dívky i zbytečně intenzívně prohlížet. Propadal depresi, že hned první den pobytu na jihu hanebně zklamal, nesplnil povinnost a neochránil svěřené děti. Holky byly úplně spokojené, takhle si to představovaly a rozhodně jim nebude vadit, pokud se orgie budou opakovat třeba každý večer. Věci, které se jim nelíbily nebo je nechápaly, odmítaly. No ano, ostatní ženy možná otěhotněly, ale já určitě ne. A jestli jo, tak dítě se narodí až za devět měsíců, to je spousta času přemýšlet, co si s ním počnu. Ostatně, jak bych mohla být těhotná, když jsem to nechtěla? Že to nařídila nějaká čarodějka? Ale jděte, to přece není pravda, žádné čarodějky neexistují. Co jsem prožívala? To se mi jen tak zdálo, nechápete? Přece nemůže opravdu existovat kosmická Základna se stíhačkami, mimozemskými rasami a tím vším! Vzpomněla jsem si na něco, co jsem viděla v televizi, a všechno se mi to spletlo. Vlastně, když mi tak náhle ostříhali vlasy, přestaly platit všechny zákony, ne? Takže já za nic nemůžu, ať to vyřeší někdo jiný.

Ten mladík patřil ke straně Bílých, možná dokonce k Bílým Tygrům. Jeho heslem bylo urvi co můžeš, za všech okolností pátral, k čemu by mohl snadno a rychle přijít a jak toho využít. Samozřejmě věděl o mocných tohoto světa, nechtěl se dostat do konfliktu s princovými assassiny a pokud možno ani se státní mocí, ale zas tolik toho neprovedl, aby po něm šli. Získal spoustu znalostí, které využije ke své kariéře, když ne na severu, tak v cizině. Proč ne? Vyspal se s několika děvčaty, které si to přály a moc se jim to líbilo, klidně to udělá znovu, ale kdyby je už nikdy nepotkal, taky se nic nestane. Tady je proto, že ho zvolili velitelem party sobě podobných, sice to taky nechtěl, ale když už se stalo, proč ne? Byl to had v lidské kůži, ale kupodivu nebyl vůbec odporný, naopak sympatický.

Pamela se odmítala do čehokoliv plést. Ponny prohlásila, že za všech okolností zůstane s dětmi ze severu a pomůže jim. Mladík a jeho kamarádi naopak nikam nespěchali, tady ve městě jim bylo dobře. Santanuevovci měli jasno, odjedou co nejdřív. Kajman a Kay to odsouhlasili a schválili, že půjdou zase sami. S tím se rozešli.

Před odjezdem se ještě všichni šli očistit Ohněm. Pořád ještě jej hlídala ta albínka, copak nikdy nechodí spát? Pamela měla dobrý důvod, umazala se při jídle. Rychle si zvykla očistit si prsty otřením o vlastní kůži kdekoliv, kde byla relativně čistá. V tomhle případě si otřela prsty o Ponny, se kterou si při jídle povídala, a Ponny jí to okamžitě oplatila. Pamele se líbilo se jí dotýkat, dokonce jí blesklo myslí, že by se s ní ráda pomazlila. Možná to dojde ještě dál, ale proč ne? Ponny je tak krásná, její kůže srší energií... Jestlipak by šlo propojit s ní mysl a prozkoumat všechny ty zajímavé příhody, které v životě prožila? Jistě by šlo, kdyby se odstranily zbytečné zábrany. Obě víme, jak se to dělá, a Ponny má takové mazlení ráda. Lesbický sex je fuj, přece nejsem žádný úchyl, ale trochu se mazlit není nic proti ničemu, ne? Každá máme svého muže a pamatujeme si, jaký nádherný orgasmus jsme s ním prožívaly, takže si o tom jen popovídáme s drobnými ukázkami. Tím nemůžeme nikomu ublížit.

A vůbec, co by se hrozného stalo, kdybych si to zkusila s jinými děvčaty, třeba těmi krásnými puberťačkami? A pochopitelně s kluky, to je správné! Nejdřív se parádně rozdráždíme s kámoškami, a pak se na nás kluci vrhnou... Všichni jsou tak krásní, když je nehyzdí ochlupení a oděv! Já jsem taky krásná, čistá a hladká, mám jemnou kůži a líbí se mi, když ji všichni hladí a masírují! Ano, jenom šaty a vlasy mi celý život vadily, abych byla krásná! Jsem sama sebou, jen já a nic víc! No dobře, mám malá prsa, ale ty holky ještě menší, v jejich věku je normální mít klukovskou postavu. Až budu kojit, jistě mi narostou. Vlasy jsou hnus a odpor, kolik jen času jsem ztratila jejich pročesáváním? Už nikdy si je nenechám narůst, pokud nebudu mít možnost očistit se ohněm, vezmu Kraba a celá se oholím, sotva něco vyrazí. Už chápu, proč císařovna Diana nařídila všem se ostříhat. Vypadáme všichni stejně, na dvacet metrů nepoznám, kdo je kdo. A vypadáme legračně, když se na někoho podívám, hned se mi chce smát. Už aby tak vypadali všichni!

V určitou chvíli poznala, že si s ní někdo hraje. Těch bláznivých nápadů bylo už tolik, že to nemohlo být samo sebou. Aniž si to pořádně rozmyslela, vyslala zpátky co nejsilnější impuls a jedna asijská dívka bolestivě vykvikla. Pamela se lekla a vykřikla: „Promiň!“

„To nic. Ale seš dobrá, tak silnou odvetu jsem nečekala!“

Pamela silně zrudla. Vybojovala první magický souboj, aniž si to uvědomila. A všichni kolem se smáli.

„Trénuj to!“ řekla jí Braenn, „Nebude ti vadit, když tě holky zkusí napadnout na dálku? Ne pořád, jen občas – ráda bych, aby pořádně cvičily!“

„Ale jo, klidně. Ať si poslouží, když je to baví.“

Velikou legraci měli všichni ještě pořád z nezvykle bílé barvy své hlavy. Zvláště dívky s hodně tmavou pletí si v tom libovaly a doufaly, že jim to dlouho vydrží. Pamele napadlo, že si přece můžou samy zvolit, jaké barvy chtějí mít pokožku, a už to chtěla říct, když jí došlo, že si dělají legraci. Tak mlčela až do chvíle, kdy to samé došlo Barbie, a smála se s ostatními. Už zase si všichni hráli, pošťuchovali se a zlobili, až se naštvala Braenn a seřvala je, aby neblbli aspoň při sedlání a nakládání zavazadel, protože tu náladu od nich chytají koně a ti si jinak hrát neumějí, než že kopou a koušou. Načež nastala diskuse, jestli bude možné ovládat koně pouze myšlenkou jako za císařství, a jestli se to bude týkat i divokých zvířat, tedy v ideálním případě odchytit jakékoliv divoké zvíře a přinutit je, aby nechalo člověka na sebe sednout a odvezlo ho, kam bude chtít.

Odpověděla na to sama Olívie: „Možné je všechno. Důležitá podmínka je energetická bilance. V tuhle chvíli jste všichni hodně kvalitně nabití ještě od nočního Propojení. Ale počítejte s tím, že s plynutím času bude klesat vaše energie, až nebudete moci dělat skoro nic, ačkoliv budete vědět, jak se to dělá. Ani já nejsem běžně tak silná jako včera večer. Zkuste se s tím, co jste dostali, vyrovnat, vzpomínejte a cvičte. Až se někdo vypracujete na vyšší úroveň, zkuste prozkoumat, proč oholení většího množství lidí najednou způsobí zvýšení E hladiny. Co povídala včera Barbie, nebylo tak hloupé, jak to vypadá. Na těch jejich seancích skutečně stoupá energie a dalo by se s ní pracovat, kdyby to někdo uměl.“

„Tak proč to někdo neudělá?“

„Souvisí to s psychologií. Nepříjemný pocit při stříhání, předtím ještě strach a odpor, a úleva z očištění a legračního vzhledu sebe i všech kolem. Na vás už to působit nebude, vy byste to mohli leda organizovat. Ale kdyby se vám to stalo, sledujte výkyvy nálady každého účastníka. Zkuste si vyjasnit, co jste v které chvíli cítili. Jen tak pro sebe si udělejte diagram, a když budete potřebovat, zkuste si navodit příslušný pocit. Pomůže vám to.“

Pokračovali v nakládání a přípravách, ale při tom začali všichni naráz žvanit a diskutovat. Pamela se radši nepletla. Skutečně uvažovala o tom, co se stalo. Byly jí do hlavy uloženy různé znalosti, které si nepřála, ale neměla nic proti nim, když už si někdo myslí, že je musí znát. Přesně stejným způsobem se učila ve škole. Učitelé se domnívali, že musí znát matematiku, tak se ji s určitým úsilím naučila. Nikdy ji k ničemu nepotřebovala, nebyl to její koníček, ale pamatovala se, že se ji kdysi učila. Kdyby ji potřebovala... no, doufejme že ne. Ale někde hluboko je to uloženo a možná by si vzpomněla. Stejná situace byla s magií – nejvíc ji odpuzovalo to slovo, v její výchově nanejvýš zavrženíhodné. Přitom se nejedná o nic jiného, než o využívání různých energií, které lze nashromáždit a účinně použít, jak je potřeba. Ale proč by se tím musela zabývat ona? Ať si s tím hrají ty holky, baví je to a jde jim to!

Kamarádi jí vyhrožovali, že se pěšky pěkně projde, než dorazí na místo, dokonce do kopce. Na koních je to snadnější, ale mnohem delší cesta, musí se objíždět místa, kudy by koně neprošli. Zrovna moc nadšená tím nebyla, ale co mohla dělat?

Kay přišla za Kajmanem a tvářila se povážlivě. „Ráda bych tě o něco požádala. Dozvěděla jsem se, že během dneška dorazí ještě několik lidí. Mohl bys tady zůstat do zítřka a potom je vzít s sebou? Já vezmu většinu lidí a půjdu hned...“

Kajman se zatvářil trochu nevrle, ale nechal se nakonec ukecat. Pamely se to také nemělo týkat, ale navrhla, že tedy zůstane s ním. Když to řekla, dost mu to zvedlo náladu.

„No já nevím... nebudeš se tady nudit?“

„Budu. Ale já už si nějakou zábavu najdu...“

Kay pokrčila rameny a začala pobízet ostatní. Pamela si sedla vedle Kajmana a sledovala, jak se vypravují. Až když odešli, uvědomila si, jak je tu prázdno.

Dlouho nebylo. Odněkud vylezl Armand de Clermont, zíval na celé kolo a vypadal otřesně. Svalil se ke stolu a tupě zíral.

„Kdepak ses zasekl? Hej, krčmáři, dones mu pořádný kafe! A možná taky něco k jídlu...“

Armand na nic nereagoval. Když na něj doráželi, po chvíli řekl: „E!“ a zase zmlkl.

Až když vypil veliký hrnek kávy a sežvýkal nějaký ovocný koláč, nečekaně promluvil: „Potřeboval bych si promluvit s nějakým knězem. Nebo něčím takovým.“

„Cos provedl?“

Armand jen mávl rukou a řekl opět „E!“

Potom to Pamele došlo. „Byl s nějakou holkou. Asi nějakou, která se na to vůbec nehodila. A teď mu to vadí.“

Tahle věta konečně uvolnila stavidla jeho výmluvnosti. Vyprávěl to poněkud zmateně a na přeskáčku, ale jak mluvil, oba jeho posluchači se rozvzpomínali, že také jeho zážitky vnímali během noci, i když jim nevěnovali větší pozornost. Těch zážitků bylo příliš mnoho a je zajímaly hlavně ty jejich.

Dostal těžkou šlehu, tím horší, že od holky, od které by nikdo nic zákeřného nečekal. Stalo se, že ho svedla mladší sestřička významné členky klanu Kumárí. Tahle se jmenovala Šaktí a byla skutečně hodně mladá. Vyhodnotil ji jako dítě, jakému by nanejvýš koupil zmrzlinu. Indické dívky se sice mohou vdávat od dvanácti let, ve výjimečných případech i dřív, ale to vyžaduje schválení rodu, předání výkupného a důstojné obřady. Kumárí tyto povinnosti více méně dodržovala, naopak Šaktí byla rebel. Odmítala cokoliv a nejradši by popřela i svůj indický původ; Armandovi se v podstatě vnutila, protože byl zcela nevhodný jako její partner. Je pravda, že hledal nějakou ženu – rozhodně ale ne dítě. Použila na něj nějaký druh deky a uvolnila ji, až když leželi vyčerpáni a vyměňovali si myšlenky. Vyšlo najevo, že je daleko šikovnější než starší sestra; co se Kumárí pracně učila, to Šaktí převzala téměř automaticky. Navíc byla tak chytrá, že se moc nechlubila svými dalekosáhlými plány.

Později Šaktí tvrdila, že si o to Armand řekl sám – dotkl se jí jako první, čímž vytvořil spojení aury. Skutečně si vzpomněl, pohladil ji po vlasech a řekl: „Ty jsi moc hezká holčička.“ Při tom si pomyslel, že těch krásných vlasů bude škoda, byly ještě delší než Kumárí, husté, leskle černé. Taky Šaktí bylo skutečně líto o ně přijít, ale miluje silné zážitky, to ponížení a bolest v ní vyvolávalo slastné mrazení už dlouho dopředu, a když sledovala kamarádky, kroutila se rozkoší. Když ji pak pověsili, snažila se vychutnat si bolest co nejvíc. Patří k dívkám, pro které je nejlepší afrodisiakum rákoska. Nechybí v žádné rvačce a moc ráda by se nechala jednou zbičovat do bezvědomí. Ne že by jí Armand všechno věřil, ale tohle bude skoro pravda.

Byla panna s rozsáhlými zkušenostmi. Už dlouho studovala všelijaké časopisy pro dospívající dívky, kde se důkladně rozebíralo, jak dosáhnout co nejlepšího orgasmu a co všechno můžou muži s děvčaty provádět, včetně různých perverzností. Taky kamarádky nelenily a poučily ji, některé i ze zkušeností. Takže očekávala to nejhorší: že to bude bolet, že se jí mužské tělo bude hnusit, dokonce při tom může zemřít. V každém případě už nikdy nebude slušná dívka. Hodné děvče si nemůže přát, aby s ním dělali něco takového, takže správně by měla být přinucena, nejlíp brutálním znásilněním, aby mohla každému tvrdit, že za nic nemůže. Že po tom dávno touží, tajila tak důkladně, že to věděly všechny kamarádky a vlastně každý, snad kromě Armanda. Ani teď si nedovedl vzpomenout, jak vlastně k tomu došlo, bylo to jakési zastření smyslů. Její první, ale vrcholně úspěšný pokus.

Na závěr se mu svěřila se svými záměry pro budoucnost. O čerpání energie věděla už předtím, ale praxi si nemohla pořádně vyzkoušet. E+ lze vyzískat ze slunce, z vody, ze vzduchu, ze stromů, z kamenů, z klenotů, ze zvířat – z lidí pouze při jedné příležitosti, tělesném spojení. Jinak je to neetické a slušná čarodějka to neudělá. Armanda si vysála dokonale a ještě na něm ponechala otisk těla, umožňující jí kdykoliv se na něj napojit, třeba i na dálku, a čerpat, co se dá. Takovému trvalému spojení se říká Pečeť. Požádala ho (spíš nařídila), aby se miloval co nejčastěji, pokud možno s mnoha ženami; taky jim přes něho vyčerpe E, takže budou usínat příjemně unaveny a bude se jim to líbit. Armand to rozhodně neuvítal, jako zbožný křesťan se sice nevyhýbá hříchu, ale odmítá to přehánět. V minulosti udržoval trvalé vztahy pouze se ženami, s nimiž ho pojil hluboký cit. Dnes spíše nostalgická vzpomínka.

A nejhorší je, že se do Šaktí zamiloval. Řekla mu na rovinu, že nemiluje nikoho, takže ani jeho ne – je pro ni skvělá nabíječka, takže až se zase potkají, klidně se s ním vyspí znova. ale než se to stane, bude vyhledávat ty nejnabušenější chlapy, ať se jí budou líbit nebo ne, jen když je dokáže vysát. Popíchnutí, že je energetický upír, se vesele smála. Zklamal ji, že ji neudělal nic nepříjemného, naopak choval se k ní něžně o opatrně. Ani pár facek jí nedal, ačkoliv s tím najisto počítala a pár hezkých modřin na obličeji by jí slušelo. Pokusila se ho pohnout k něčemu aspoň dodatečně, ale marně. Holky jí kolikrát ukazovaly červené pruhy na zadku a vyprávěly, jak je milenec mlátil řemenem, dokud se nedaly do breku. Spousta turistů si jezdí do Iron-city kompenzovat svoje sadistické sklony, a ty se nejlíp ukájejí s nedospělými holčičkami. Šaktí by sice dokázala takového člověka zmrzačit jediným úderem, ale udělala by to snad jen v nejhorším nebezpečí života. Trpět by ji bavilo daleko víc, dokonce je ochotná se pro jeho potěšení rozbrečet.

Taky mu řekla, k jakým převratným činům hodlá získanou energii použít – na první pohled to vypadalo jako naprosté nesmysly, na druhý jako nebezpečné nesmysly. Nejdřív chce udělat pořádek ve městě. Odstranit veškerý zločin: nevěstince, herny, zlodějství, gangy všeho druhu. Potom zlikviduje korupci, banky okrádající klienty, všelijaké podvodné firmy. Zajistí, aby se lidé nemuseli bát o život ani o majetek. Všechny zločince pošle do horoucích pekel. Pochybné turisty, co ubližují malým holkám, tamtéž. Totiž do indických pekel, a to doslova, měla o těch regionech docela rozsáhlý přehled. Ještě nevěděla, jak to přesně udělá, ale byla odhodlaná. Upřímně doufal, že se jí nic nepovede, asi by to způsobilo strašlivé škody. Ale stejně ji miluje. A chtěl by ji mít. Asi by mu to neprošlo, ale strašně po ní touží.

Když skončil, chvilku mlčeli. Potom Pamela řekla: „Vlastně je to docela hodná holka.“

Udělal na ni dokonale psí oči. A zhluboka vzdychl. „Myslíš, že bych si ji mohl vzít?“

„V žádném případě.“ řekl Kajman, a když k němu obrátili oči, pokračoval: „Za prvé, ona se za tebe nechce provdat. Jasně ti to řekla. Kdybys navštívil její rodiče a požádal o ni, snad by ti ji dali. I když, oni jsou Indové z poměrně vysoké kasty a ty cizinec, mléčha. Nevím, nakolik jejich zvyklosti nahlodalo zdejší prostředí, na holkách se projevuje dost. Ale hlavní problém je ona. Je dítě a uvažuje jako dítě. Vybrala si tě, protože nějaká budoucnost vůbec nepřichází v úvahu.“

„Jo, to řekla. Věděla, že jsem vládní voják. Očekávala ode mě bezohlednost, hrubost a násilí. Dokonce chvilku myslela, že při tom zemře.“

„To se nebála?“

„Hrozně. Ale strach jí působí rozkoš. Obdivuje upíry, vlkodlaky, indické démony a takové ty věci. Okouzluje ji všecko, čeho se bojí.“

„Jak říkám, je dítě.“

„No právě. Tak co byste s tím udělali?“

„Obávám se, že se s tím nedá dělat nic. Budeš se s tím muset nějak vyrovnat. Brát to jako událost, která se ti stala a už nikdy se nemůže vrátit.“

„Právě proto bych si chtěl promluvit s někým, kdo tomu víc rozumí. Nejlíp s knězem.“

„Kostel jsem tady viděl. Zkus tam zajít, teď už tam snad někdo bude...“

Armand přikývl. Tím, že se najedl, mu stoupla energie aspoň natolik, že dokázal vstát a uchystat se. Automaticky si vytvořil přirozený vzhled: uniformu francouzského důstojníka z počátku osmnáctého století, včetně vysokých bot, závěsníku s kordem, dlouhých nakadeřených vlasů a mušketýrského kníru. Pamela vyprskla smíchy, Kajman se udržel. Armand se podíval poněkud překvapeně, pak si uvědomil situaci a taky se usmál.

„Promiňte. Jsem trochu... takhle jsem vypadal... jaký vzhled bych měl mít teď?“

„Myslím, že tady je to jedno.“ řekl Kajman, „Jestli se tak cítíš dobře...?“

„Cítím se hrozně.“ řekl Armand, chtěl říct ještě něco, ale mávl rukou a odešel.

Ti dva se na sebe podívali a chvilku tak zůstali. Potom se začali smát.

Pamela pocítila, jak se v ní vzmáhá vášeň. Byli tu docela sami, snad v kuchyni někdo byl, ale to jim bylo fuk. Vyšli na terasu, kde v noci spali, ještě tam zbyly nějaké rohože, tak zamířili k nim a už po cestě se na sebe vrhli jako divoké šelmy. Byla to nejnádhernější rvačka, jakou kdy zažila, Kajman jí rval tělo zevnitř na kusy a ona škrábala, kousala a při tom řvala jako zvíře, váleli se sem tam, až sklouzli z rohoží a zmítali se na holých prknech. Když už hryzala moc, dostala pár facek a těšila se, že ty modřiny, po kterých toužila Šaktí, budou slušet jí. Bylo jim úplně jedno, zda jejich řádění přivolá někoho, kdo je může vidět. Nesmysl, chtěla, aby někdo přišel a viděl je. Vlastně na nic nemyslela a nic nechtěla, prostě se milovali pod žhavým sluncem a skončili v nádherném dlouho trvajícím orgasmu. Až pak se uklidnili, ale zůstali ležet spojeni a něžně se mazlili. Za celou dobu si nic neřekli, jen nesrozumitelné zvuky.

První rozumnou myšlenku vtělil do slov Kajman: „Nepůjdem se trochu umýt?“

„Ani náhodou. Chci zůstat takhle zapatlaná. Aby to na mně všechno uschlo. Ale trochu bych si odpočala...“

Vzal ji do náručí, odnesl na rohož a upravil jako lůžko. Nechala si to líbit, jen řekla: „Nikam nechoď. Zůstaň tady se mnou!“

Lehl si vedle ní, hladil ji a líbal. Zakňourala: „Teď ne! Až si trochu odpočinu, tak mě můžeš dráždit... Ne! Tohle mi nedělej!“

„Ještě mám jazyk a deset prstů!“ upozornil.

„Ty! Já se budu bránit!“

„Tak se braň! Stejně jsem silnější!“

„Ne! Ne, to ne! Jau! Počkej, tohle ti oplatím! Ne, ne... Ááááá!“

Druhé kolo skončilo jeho naprostým vítězstvím. Když přestala ječet a řvát, zeptala se: „Jak často mi tohle budeš dělat?“

„Stačí třikrát denně?“

„No – v nejhorším...“ začala se smát, „Já jsem si jen představila... kdyby přišli nějací hodně slušní hosté na čaj... a na nás to zrovna přišlo...“

„My známe někoho tak slušného, aby ho to pohoršilo? Prostě tě svalím na koberec a ať se koukají!“

Pamela hbitě probrala registr svých známých. Neznala nikoho takového. Zato hodně lidí, kteří by se s chutí přidali.

„Stejně jseš senzační holka...“

„Tak za osm měsíců se mnou budeš muset přestat takhle zacházet. Malýmu by to mohlo uškodit.“

„Přestaneš vystupovat U Štěňat?“

„Ani náhodou. Těším se, jak se budu chlubit bříškem. Akorát si budu muset vypracovat jinej systém dýchání. A přestat poskakovat. Víš, jak je to vevnitř v ženský udělaný?“

„Mám to samý vzdělání jako ty. Od půlnoci lékařskou fakultu.“

Rozesmáli se. „Ale teď ještě mě šetřit nemusíš. Ať si malej zvyká.“

„Co bys chtěla – kluka nebo holčičku?“

„Nejdřív kluka. Aby ji dokázal bránit. Potom podle zákona, každý dva tři roky... Škoda, že naše holčička nebude mít zrzavý vlásky. Já vím, že si bude umět udělat, jaký bude chtít. Ale nikdy jí nenarostou tak, aby si vychutnala stříhání...“

„Nevíš, jaký budou poměry, až vyroste...“

„Jaký si je uděláme. Když se nám nebudou líbit, najdeme si nějaký svět, kde to bude lepší.“

„Ale svatbu uděláme tady. Někdy brzo, než to na tobě bude vidět...“

„Ale já chci, aby to na mně bylo vidět! Nebudu se moct opít. Budeš to muset vychlastat za mě...“

„No, to bude pěkný. Kluci budou chlastat a holky se držet hořkýho čaje. Všechny na tom budou stejně.“

„Tak znásilníte nějaký družičky. Snad se pár nedotčenejch holek najde...“

„Poslouchej, ty... neprovokuj, nebo se stane něco hroznýho!“

„Třetí kolo? Tak jo, ale potom mě necháš spát!“

Tak jí udělal třetí kolo a potom ji nechal spát.

Kalimagdora se tvářila rozpačitě. Přišla a sedla si vedle Pamely. Ta byla trochu překvapená, ale moc ne.

„Toho elfího krále už se nemusíš bát. Už je to vyřešený.“

„Cože?“ Pamela chápala poněkud pomaleji.

„Pamatuješ na tu malou holku? Vyrostla. Zhruba za tři sta let se tam vrátila. Do doby před začátkem války. Je moje žákyně, slíbila mi, že nikdy nikoho nezabije. Tak je přetransformovala na jistý vzácný druh obojživelníků.“

„Co? Žáby?“

„Spíš mloky. Takové hezké, barevné. Budou žít v míru a pokoji aspoň milión let. Co bude potom, nevím.“

„Ale... to jsem nechtěla!“

„Tentokrát nezbyl nikdo, kdo by se mohl pomstít. Zasáhlo to celý jejich klan.“

Pamela byla zděšená. Představila si roztomilý obličejík té dívenky, její něžná ouška, nadšení, se kterým stříhala svoje družky a devastovala jim oděv.

„Takže ta válka vlastně ani nebyla. Dějiny se vyvíjely jinak. Ale to je jedno, je to hodně vzdálený svět.“

Pamela horečně uvažovala, co na to říct. Už si vůbec nebyla jistá, zda ty krásné princezny měly zůstat naživu.

„No nic. Já jen, abys to věděla. Žij dlouho a šťastně.“ řekla Kalimagdora a odešla.

Kajman se probudil, když se vrátil Armand de Clermont. Jak se pohnul, probrala se i Pamela. Koukala tak blbě, že si toho všiml.

„Co je? Vypadáš tak... něco se ti zdálo?“

„Jo... blbej sen. No nic... Jak jsi dopadl u toho kněze?“

Armand si sedl k nim. „Nic moc. Řekl, že se s tím budu muset vyrovnat. Odpustit hřích mi může, ale zlikvidovat jeho důsledky těžko.“

„Důsledky?“

„Šaktí chce mít dítě. Dělala všecko, aby se jí to podařilo. Ne že by mi to vadilo – ale nevím, jestli mi ho aspoň ukáže.“

„My se taky snažíme. Nechtěl bys nám jít za svědka?“

„No... třeba. I když, on mě přesvědčuje, abych se sám stal knězem. Třeba bych vás mohl oddávat. Pěkná pitomost.“

„Jak na to přišel?“

„No, povídali jsme si. Dost dlouho. Říká, že mám na to přirozený sklony. Nijak mi nepomohl a ještě mi nasadil brouka do hlavy.“

„V náladě, v jaký jsem, bych řekla: Patří ti to. Ale radši bych na tebe byla hodná.“

„Díky. Oba jste na mě hodný. Asi si na chvilku zdřímnu. My jsme u toho dost popíjeli. Má dobrý mešní víno.“

„To je nápad! Ožerem se jako kobry!“

„Ony kobry nějak zvlášť pijou?“

„Nikdy. Ale někde jsem to slyšela.“

Armandovým příchodem začala Pamela opět normálně fungovat. Šla se osprchovat, pak si zaplavala v jezeře a na závěr se rozhodla jít vykoupat v Ohni. Dlouho přemýšlela, jaký vzhled si vytvořit. Sedla si před zrcadlo a zkusila dva typy účesů, které ji odjakživa lákaly: dlouhé wingy po stranách hlavy a vysoký chochol uprostřed lebky. V rudé barvě ji to extra slušelo. Kajman jí poradil bojový cop, propletený barevnými perličkami a různými drobnými ozdůbkami, dlouhý až na zadek. Zkusila si ho a moc se jí líbil, rozhodla se, že ho určitě někdy předvede na veřejnosti, ale prozatím chtěla jít do města nahá jako obyčejně.

Kajman souhlasil: „Takhle se mi stejně líbíš nejvíc!“

„No právě! Ne, nech mě! Řekla jsem, že jdu do města, tak jdu! Ty tady zůstaneš a budeš čekat na ty opozdilý kámoše. A vůbec, už někdo přijel?“

Zjistilo se, že přijela dvojice, kluk s holkou, oba značně vykulení. Dívka se na koupání v jezeře svlíkla do trička a kalhotek, ale hned jak vylezla, si vzala rifle. Její chlapec byl odvážnější, ale svlíknout trenýrky si netroufl, možná kvůli ní. Zatím si sedli do kouta a divili se. Kajman je uvítal, ale nijak se nevnucoval.

Pamela se prošla po něčem, co by mohlo být hlavní třídou, kdyby tam pulsoval život. Nepulsovalo tam nic, pár lidí pouze sedělo před svými krámky a podřimovalo. Když si jí všimli, ospale pozdravili. Všichni ji znali a Pamele automaticky naskakovala jejich jména a dosavadní osudy, v noci s nimi byla propojená. Dívka albínka seděla před svým Ohněm, na Pamelu se usmála, ale neřekla nic, jako obvykle. Ji jedinou si nepamatovala, snad ani spojená s ostatními nebyla. Je vůbec člověk? Když Pamela vystoupila z Ohně, poděkovala a zeptala se, jak se jí daří, ale dívka se jen usmála a neřekla nic.

Taky narazila na kadeřnický salón a vzpomněla si, že zná dceru majitelky, Madame Ywette Bauvoir podle nápisu na vývěsním štítě, Ivky ve skutečnosti. Řečená dáma ležela na žlutém lehátku ve stínu na trávníku, vedle ní pak podřimoval její nejmladší synek na kožešině psa neurčité rasy a pískové barvy. Byla to krásná žena, vysoká, urostlá a štíhlá, s dokonale symetrickým tělem a zlatohnědou kůží. Čtyři děti na ní rozhodně nebyly vidět. Navíc byla uložena tak, že kdyby se na ni nějaký chlap vrhl a chtěl jí udělat páté, asi by se nedokázala dost rychle bránit. Když se Pamela zastavila, zvedl pes hlavu a přesvědčil se, kdo to je – pak si zase lehl. Ivka otevřela oči a rozzářila se:

„Ahoj! Tebe znám – nechceš si na chvilku lehnout ke mně? Neboj, vejdem se obě...“

Pamela to původně neměla v úmyslu, ale Ivka byla tak sympatická, že poslechla a uložila se vedle ní na to lehátko. Ivka ji objala a chvilku se svíraly v náručí, ale nebylo v tom nic zvlášť erotického. Arminské dívky se mazlí často a rády. Kluci ještě raději. Pamela si opět uvědomila, že taky leží poněkud jako na výstavě.

„Teda, vypadáme trochu... co bys dělala, kdyby se na nás nějaký chlap vrhl?“

„Ty o nějakém víš? Tak ho sem pošli – já znám hlavně takový, že je musíš půl hodiny dráždit, než se na něco zmotají...“

Pamela si nemohla pomoci, ale hlas Ivky působil dráždivě i na ni. Neřekla nic, ale Ivka si chtěla povídat.

„Doufám, že to včera dopadlo. Byla jsem u Vzteklý Lišky. Rozjel se tam perfektní mejdan. Ta tvoje Ponny je taky pěkný éro...“

Pamela mohla namítnout, že Ponny není její, ale neřekla nic. Ivka ani nečekala na pobídku, věděla že všichni touží být informováni o její situaci.

„Děti by mi vyčítaly. Pořád chtějí nějakýho dalšího sourozence. Asi jim chutná cucat mlíko. Taky se rádi dívají, když rodím.“

„Ty jim dovolíš být u toho?“

„Proč ne? Porody se obvykle dělají venku, támhle u zvonice. Holka se pověsí za ruce na příčný trám a ostatní jí pomáhají masáží břicha, až z ní dítě vyjede. Pokud je znám otec, počká si a zrovna je chytí. Děti si taky nenechají ujít, aby viděly novýho kamaráda. Nebo dokonce sourozence.“

„To je dost barbarství, ne? Co kdyby došlo ke komplikacím a potřebovala doktora?“

„My jsme barbaři. Doktor bydlí támhle v tom domku s červenou střechou, ale to co on umím já taky. Rodila jsem už čtyřikrát a vždycky to bylo bezva. Teda, poprvé jsem dost křičela, bolelo to. Ale každá holka při tom křičí, zvlášť ty hodně mladý.“

Pamela se nezeptala, jak mladé ty holky jsou. Radši to ani nechtěla vědět.

„Ty nemáš děti, že? Až budeš chtít rodit, přijeď sem. Pomůžeme ti, hned po porodu omyjeme dítě i tebe Ohněm a bude to fajn. Co budeš mít, kluka nebo holčičku?“

„Asi kluka. Ale to se teď ještě nedá poznat...“

„Jak to? Ty si s ním nepovídáš? Necítíš jeho auru ve své?“

Pamela tušila, o co jde, ale nestihla. Ivka jí položila dlaň na bříško a jela po něm, až narazila na dělohu. Pamela cítila teplo její ruky. Pocítila dotek její mysli ve své, potom jejího synka, dalších tří dětí a dětí cizích, ale ze smečky. Její dítě bylo ještě moc malé na nějakou aktivitu, ale už existovalo a děti je zdravily různými legračními vzkazy. Byly tak milé a bezprostřední, že Pamela pocítila chuť je obejmout a mazlit se s nimi.

„Jo, rozmazluj je, zmetky!“ bručela Ivka, „Děti je potřeba soustavně mlátit, strašit a šikanovat! Hlavně ty moje!“

Tak na co čekáš, mami?

Ivka vyslala tím směrem impuls. Fee vykvikla a pak se začala smát. Eště! A Kuře taky, ať je legrace!

Ivka nezaútočila. Řekla Pamele: „Jestli chceš, tak si s ní hrej, já na ni nemám náladu. Jeden šleh dokážu, ale to je tak všechno. Dobrý na přistěhovaleckou holku, ne?“

„Já myslela, že seš místní!“

„Ani náhodou. Přišla jsem jako dítě, na nábor. Táta byl důlní technik, tak mu hned dali práci a nám půjčku na domek. Já byla ještě malá, ale ségru poslali do intru.“

„Proč?“

„No do školy, ne? Od tý doby nemám vlasy. Ani nevím, jaký jsem tehdá měla. Ségra přijela za čtrnáct dní komplet dohola a když jsem se jí smála, řekla: 'Celou cestu se těším, jak tě taky ostříhám! Napusť vanu a zatím se celá namydli, hlavně hlavu.' Myslela, že mi to vadí, ale mně se to líbilo. Tak pěkně to šimrá. Vždycky jsem měla ráda, když se mnou něco dělali.“

„Ale proč...?“

„Jen co tam přišla, nějaká starší holka ji okoukla a povídá: 'No jo. Zbytečně hezká. Půjdeš dohola'. Brečela, nechtěla, to je pobavilo, tak ji ostříhali hned.“

Pamela se nesmála, spíš jí bylo té holky líto. Ivka pokračovala:

„Tehdá řádila epidemie červených vší. Ty je asi neznáš, už nejsou. Teda, nebyly o nic červenější než jiný, nevím, proč se jim tak říkalo. Prostě najednou dostali všichni vši a drbali se jako vzteklí. Vědci nechápali, takovej druh nikdo neznal. Zkoušeli je vyhubit, ale nešlo. Povídaly se drby, že pomsta domorodců. Anžto domorodci vši nedostávali, taky neměli žádnou srst, kde by bydlely. Když to dostal jeden člověk, do tří dnů je měli všichni. Ve vlasech i všude jinde.“

Pamela dostala chuť se podrbat ve vlasech. Kdyby nějaké měla.

„Vláda zásadně popírala všecky takový řeči, že epidemie atd. No co, vši byly a budou. Nedostatečná hygiena. Nejhorší bylo, že ty epidemie propukaly dokonce doma, odkud pocházeli vojáci. Třeba nějakej voják měl doma holku, napsal jí dopis polní pošty, ona si ho přečetla a druhý den jí začala svědit hlava. Třetí den se drbali rodiče a sourozenci, čtvrtý kamarádky a do týdne celý město. A pomoc veškerá žádná.“

„Blbost. Dopisem se vši nepřenášejí.“

„Tím spíš, že všecko, co šlo do ciziny, se dezinfikovalo. Armáda taky není úplně blbá.“

„To snad už jedině poradit se s nějakou čarodějkou!“

„No právě. Jenže existoval předpis, že vojáci musí okamžitě zabít každou čarodějku, kterou chytnou. Hodně holek zastřelili na místě. Třeba jen proto, že byla moc hezká.“

Pamela vzdychla. Tyhle řeči neměla vůbec ráda.

ů „Povídaly se všelijaký drby. Že někdo z lékařské fakulty tajně vyjednával s jednou WZ, co přežila. Připustila, že by to mohla být magie, ale ona ji nespustila a neví, kdo to udělal. Jediná možná obrana je oholit všechny chlupy na těle a nenosit žádné oblečení. Nejlíp vykoupat se v Ohni, ale ten neexistoval. Ta, co to spustila, se pomstila dokonale, my bysme to rozdejchaly, ale ti chudáci v cizině? Ani nevím, jak tam dopadli, nezajímalo mě to. Úřady takové chování zakazovaly, ale rozumní učitelé nechávali žáky se stříhat z nejrůznějších důvodů. Třeba holka řekla: 'Budu mít narozky, co mi dáš za dárek?' Její kluk řekl: 'Ostříhám tě dohola'. A ona to brala jako důkaz lásky.“

„Ale tvá sestra snad vši nedostala?“

„Na škole periodicky propukaly mejdany. Ostříhat hezké holce krásný dlouhý vlasy je fajn legrace, ale holit jí hlavu každou sobotu, když se jde tancovat, začne časem nudit. Takže holky, který se na poprvé zuřivě bránily, za dva měsíce hledaly někoho, kdo by jim to udělal. Já byla malá, šikovná a bavilo mě to. Tak jsem se stala kadeřnicí.“

„Ale teď seš tady na jihu?“

„Táta zahynul při důlním neštěstí. Všichni měli plnou hubu keců o různým nebezpečí. Zdejší šelmy, domorodci, všelijaký nemoci. Nevím, co roznášely červený vši, nejspíš nic. Jenže nejvíc lidí zahynulo nedodržením bezpečnostních předpisů. Každej podnikatel chtěl co nejvíc z lidí vydřít, tak kašlal na bezpečnost. Máma se zhroutila. Táta byl skvělej, když nás viděl poprvé oholený, tak se hrozně smál a donutil nás, abysme ho ostříhali i s mámou. Máma byla taky bezvadná. Ten domek nám sebrali, neměl kdo splácet půjčku. Máma nebyla ničeho schopná, nechtěla tady už být, tak ji ségra odvezla. Teď žijou v Austrálii. Já utekla na jih, čekala jsem první dítě a nechtěla se s nikým hádat, s kým to mám.“

„No a s kým to máš?“

„Na to kašlu. Moje děti jsou moje děti. Víš, při každým mejdanu se něco semele. Když tě kluk holí v rozkroku, dostane chuť se přesvědčit, jak seš krásně hladká. A já chodila na takový mejdany hrozně ráda. Což se mimochodem nezměnilo.“

Pamela se zatvářila. Ivka se na ni nedívala, ale poznala to.

„Tys nikdy na žádným nebyla, že? To je taková nádhera, když se sejde co nejvíc lidí, kamarádi a kamarádky, ale hodně úplně cizích. Všichni se těší, mladý holky se bojí, ale přišly sem dobrovolně, tak ať se nedělají. Já vždycky měla fůru práce, než jsem všechny oholila, teda ne že bych na to byla sama, ale hodně lidí to neumělo, nebo se styděli a báli. Na uvolnění nálady se tančilo a hrály všelijaký hry. Třeba jsme se navzájem natírali olejem – já bych si tak dala pořádnou masáž! Po oholení jsem vždycky každýmu promasírovala hlavu. Nálada byla čím dál lepší, energie z nás jenom sršela. Bejt tam někdo, kdo by ji uměl stáhnout, tak jsme pohnuli zeměkoulí! A potom se zhaslo a někdo se na tebe vrhl...“

Pamela si uvědomila, že už by měla dávno odejít. Aspoň se posadila a chystala vstát.

„A ty rána! Leželi jsme natlačený jeden na druhým, někdy i přes sebe, tak jsme se rozkoukávali, kdo byl s kým, tak jsme si dělali legraci ze sebe i z ostatních...“

„Poslechni, ty tvoje děti to vědí?“

„No jasně! Nemůžou se dočkat, až je vyvedu na pořádnej mejdan! Včera u Lišky to bylo pěkný, ale nic proti tomu, co jsem zažila v mládí...“

„Hm. Já už budu muset jít. Už jsem tady dlouho...“

„Vydrž, nekvaltuj. Stavovaly se tady ráno dvě holčiny, asi cizinky. Nechaly si akorát ustřihnout cop. Posílala jsem je k vám, ale nechtěly. Jejich kluci spěchali nebo co. Tak mi tu nechaly ty copy, abyste ji přidali k těm ostatním. Přelízly se Ohněm a šly. Pojď dovnitř, já ti je dám...“

Pamela už dávno nebyla v žádném holičství. Tohle bylo hodně jednoduché. Ale na zdi visel její plakát, tak tři roky starý. A vedle zrcadlo, takže mohla srovnat svoji tvář s tou předešlou. Tvář měla mladší a hezčí, i bez make-upu, ale na plakátě jí větší část zakrývaly vlasy. Vždycky si na ně hodně potrpěla.

„No jo, děcka tě milujou. Podepíšeš se jim tam?“

Podepsala se. Ivka jí vrazila do ruky dva dost dlouhé copy. Nebyly ustřižené, ale oholené z hlavy se vším všudy břitvou.

„No jo, já teda běžím. Ty máš stejně práci...“

Právě procházela kolem nějaká parta mladých. Dvě holky měly o kousek delší vlasy než kluci, ale ne dost, aby se daly splést. Zastavily se a kluci je pobízeli, aby se daly ostříhat, než se půjdou očistit Ohněm. Ivka si je lhostejně prohlídla.

„Vy jste kamarádky? Tak se ostříhejte navzájem. Vercajk se tady válí všude kolem...“

Podívaly se na sebe a začaly se chechtat. Něco takového by si v životě netroufly, ale za těchto okolností... Kluci se tam nacpali taky a vtipkovali.

„Tak aspoň ofinu! A pár proužků... A potom mě! Když tě vyhoděj z veteriny, budeš kadeřnice...“

Pamela se protáhla ven a vracela se k Žíznivému Trampovi. Nebyla si jistá svými pocity. Jak na ni Ivka položila ruku a sondovala její budoucí dítě, došlo bez jejího přání k propojení myslí. Pamela se usilovně bránila, ale stejně poznala kamarádku víc než chtěla, včetně jejích sklonů. A taky svých. Musela odejít, jinak by se neudržela.

Když byla Ivka malá a zařazená do funkce kadeřnice, měla za úkol všechny dokonale oholit, natřít olejem a rozdráždit. Tehdy se začal šířit zvyk poděkovat kadeřnici za dobrou službu tím, že jí udělají totéž, co ona jim, tak ji holky oholily, promasírovaly a zlechtaly. Milovala to. Určitou dobu byla dítě, pro sex zatím nevhodné, ale byla při tom, dívala se a pomáhala, když bylo něco potřeba. Poznala všechny možné finesy a všechny jí připadaly skvělé, a když jí konečně dovolili, začala je provádět. Miluje sex ve všech podobách, ráda se jím chlubí a rozšiřuje své zážitky pro ostatní. Pamelu by taky moc ráda zapojila – proto musela rychle utéct.

U Trampa Kajman, Armand a několik nově příchozích kluků statečně popíjelo a hádali se o politice, ale protože měli na vládu všichni stejný názor, lišili se jen ve způsobu řešení. Jedni navrhovali napíchnout na kůl, jiní upálit, utopit v řece nebo vyhodit z okna na nastrčené píky. Jejich holky si šly raději zaplavat a potom se opalovaly.

Pamela předala copy, Kajman hbitě vylezl pod střechu a přibil je na trám vedle ostatních. Holky se taky přišly podívat a zajímaly se, proč se to dělá a jestli by se tam hodily taky jejich vlasy, kdyby byly dost dlouhé. Jelikož nebyly, byla diskuse pouze teoretická. Neodolala a předvedla jim iluzorní vzhled – tím postoupila v důstojnosti a začaly jí říkat čarodějko.

Pamela se zajímala, jak k sobě všichni ti lidé patří. Nijak – pouze se setkali ve stejném vlaku. Někteří se znali od vidění z různých zábav ve městě. Muži většinou někde pracovali, ženy nedělaly vůbec nic. Mnozí měli bohaté rodiče, takže patřili k vymetačům mejdanů. Pokud někdo z nich studoval, potom na fakultách, jejichž užitečnost byla minimálně sporná. Co vůbec chtějí tady na jihu, bylo taky sporné. Prostě někdo řekl: Jedem na jih, tak jeli. Neměli žádný cíl, ale měli peníze.

Když Pamela promluvila o Živém Ohni, rozhodly se dívky jít to taky vyzkoušet. Rychle je navedla na Ivčino kadeřnictví – doufala, že jejich sklony odhadne a řádně je obere. Ačkoliv, zatím jevila o peníze svých zákazníků zájem značně letargický, výdělek ji v podstatě nezajímal. Z čeho žije? Jako všichni jižané z toho, co najde v lese. Holky se napřed pohádaly – koupaly se sice nahé a nepůsobilo jim to potíže, ale do města se oblékly, vzaly si trička, kraťasy nebo rifle, jedna dokonce barevnou sukni. Která měla svého kluka, přísně mu nařídila, aby ji doprovázel, takže jich pár ubylo, ale zase dorazili další, kteří do té doby bloumali po městě. Pamela zvolna ztrácela přehled a byla docela ráda, že se to vyčistilo.

Nejvíc rád, že vypadli, byl Armand de Clermont. Během diskuse dospěl k názoru, že jsou to všichni pitomci, na čemž se shodl s Kajmanem. Armand byl důstojník vládní armády a měl snahu hledat nějaké rozumné řešení. Dva státy na jednom území nejsou dobré řešení, ale je zapotřebí uvažovat reálně a nevydávat svoje představy za skutečnost. Minimálně je jasné, že generalita se své nadvlády nad severním územím nevzdá, už tomuto plánu věnovali spoustu peněz a životů vojáků. V současnosti má vláda nejrůznější potíže, přesto však vládne a je podporována většinou obyvatelstva. Jistě, jsou to přistěhovalci, ale my všichni tady také. Na jihu vládne princ Lera, ať je to legální dědic trůnu nebo kdokoliv. V každém případě se nijak moc nesnaží získat nadvládu nad severem, a dobře dělá, protože jih soustavně nabírá body na úkor severu. Ještě: přes veškerou snahu doposud žije císař a kardinál Baarfelt, v celkem příjemném zajetí. Nikdo nemá snahu něco měnit, snad jen ministerský předseda Monty Draggon, jenže ten vládne pouze z milosti generálů a ví o tom. Takže nadávat na poměry je možné, ale nic to neřeší. Kromě toho Armandovi vyschlo v hrdle, tak si objednal další pití. Byl rozmrzelý od rána, a bylo celkem jasné proč. Nejradši by přes veškerou zamilovanost nařezal Šaktí řemenem na zadek, ale to nešlo, takže hledal někoho, na kom by se vyřádil.

Holky se vrátily zhruba za hodinu nahé, oholené, rozchechtané a pěkně rozjeté. Přivedly s sebou i ty kamarády, se kterými se potkaly u Ivky. Pokud se dalo věřit jejich zmatenému líčení, zrovna tam probíhalo násilné stříhání každého, na kom bylo co stříhat. Ivka nedělala nic, jenom přihlížela. Měla dva Kraby, nejspíš dárky od kolemjdoucích, takže se vytvořily dvojice a uspořádaly souboje, kdo koho ostříhá rychleji. Výsledky byly nejisté, ale byla legrace. Kdo prohrál, šel se očistit Ohněm. Vítěz taky, až se mu důkladně vychechtal. Nově příchozí se zapojili, sotva pochopili pravidla, a aby Ivka nebyla škodná, vysypali jí na pult všechny peníze, co měli po kapsách. Problémem bylo jejich oblečení, až do chvíle, kdy první dívku strčili násilím do plamene v tričku a kraťasech, a ona nadšeně jásala, jak je to bezva, když jí všechno shoří přímo na těle. Vytvořili dvě družstva a uspořádali famózní rvačku, do které se zapojili i kolemjdoucí. Nakonec o všechno přišli i ti, co se stačili svlíknout, ostatní jim to do ohně prostě naházeli. Bohaté bílé princezny měly ve zvyku si o slavnostech navzájem ničit oblečení – to nejvíc těšilo majitele všelijakých butiků, byli už na ně přichystaní. Naopak neměli rádi čarodějky, ty si nikdy nic nekoupily.

„No fajn,“ řekl na to jeden kluk, co s nimi nebyl, „Ale prozraďte mi, co jste při tom pili!“

„Absolutně nic!“ chechtala se mu jedna holka přímo do ksichtu, „Ale dala bych si!“

„To není možný! Tak z čeho jste tak rozjetý?“

„Fakt jsme nic nepili! Akorát trošku limonády od jednoho černocha. Ale nic v tom nebylo, to já poznám!“ věšela se mu na krk.

Další dívka začala zpívat: „Jsem rumová víla – a co seš ty?“ a opakovala to pořád dokola. Víc si asi nepamatovala.

„No, u kostela obchází takovej černej kluk, moc hezkej. Na zádech má parádní kovovej džbán a prodává limonádu. Absolutně nealkoholickou.“

„Jenže my jsme už neměli žádný peníze,“ doplnil někdo, „Tak nám aspoň nalil na ochutnání malej kalíšek.“

„Jakej černoch?“

„Moc hezkej. A pěkně vyparáděnej, samý zlato v uších, na krku, na zápěstí a kotníkách, zlatý kroužky má i na tom...“

„A ozdobný rohy, vypadá jako čert!“

„Ozdobný rohy?“ opakoval Armand.

„Moc pěkný. Vypadají jako pravý. Sáhla jsem si...“

„Černoch s rohama? Malej kalíšek zdarma? Vsadil bych se, že do toho něco přidal. Možná hodně drsnýho!“

„A co?“ vyjela na něj ta neodvážnější, „Jed to není, tak proč ne? Vy tady jenom sedíte, kecáte a nic. Zato my si půjdem večer zatančit k Červený Lišce!“

„Ke Vzteklý Lišce! Červený je Slunce. A Bílá Vrána. Hospod je tady spousta.“

„Červená nebo Vzteklá, to je fuk! Každopádně tam bude mejdan a slíbili nám, že na něj nezapomeneme do konce života.“

„Jo, to ti můžu zaručit,“ řekla Pamela, „Copak nechápeš, co tam s tebou udělají? Zítra budeš brečet a nadávat nám, že jsme tě nevarovali!“

„Co mi do toho kecáš, tebe tam nikdo nezve! Proč si myslíš, že se sem táhnu!“

„Máme slíbený, že nás všechny svážou k sobě, abysme se nemohly cukat,“ řehnila se jiná, „Ruku k ruce, nohu k noze – nemůžeš se bránit, protože ta vedle tě nepustí! Když dáš nohy k sobě, ty vedle je musí roztáhnout, a tak se neubrání nikdo!“

„Tak dost,“ rozčílil se její kluk, „Jseš snad moje holka, ne? Tak ti nedovolím chodit na takový akce!“

„Tvoje holka, jo? A jak se to projevuje? Že se před tebou musím půl hodiny kroutit, aby sis mě všiml? Jestli má pravdu Kuře, že v tý limonádě je nějakej utrejch, tak se pořádně napijem, než tam půjdem, abys trochu rozmrzl a začal bejt milej. Jinak si tam narazím někoho schopnějšího!“

„Tak ty budeš říkat, že jsem nechopnej? Kdo je podle tebe lepší než já?“

„Skoro každej, miláčku! Skoro každej!“

Prásk! A už ji měla přes celou hubu. Zaječela a vrhla se na něj s tasenými nehty, takže vzápětí dostala přes druhou tvář, ale zároveň ho kopla kolenem do rozkroku a když se bolestí ohnul, napálila mu jednu pěstí přímo do nosu. Někdo se pokusil ji umravnit tím, že ji chytil za rameno, ale dostal taky a to si nemohl nechat líbit. Jeho holka byla taky těžce pod vlivem, tak si nedala ujít, aby se na něj vrhla, a dostala, co zasloužila. V krátké chvíli už nebylo jasné, kdo s kým a proti komu, každý zkrátka mlátil toho, kdo mu padl pod ruku, ať kluka či holku. Ježto všichni si to zasloužili, bylo to nejlepší, co mohli udělat. Pamela se prát nechtěla, dokud ji nezasáhla vržená láhev, naštěstí jen do zad, ale bolelo to. Vyskočila a vlítla na kluka, který vypadal, že ji hodil, a nebyla spokojená, dokud jí netekla krev z nosu. Ke Kajmanově cti nutno říct, že se pokusil ji bránit, ale když už na něm leželo pět či šest lidí, neměl šanci. Během té rvačky to všechny začalo bavit, tak nepřestávali, dokud byli něčeho schopni. A při tom ještě zuřivě ječeli.

Tento pohled se naskytl skupině příchozích, kteří právě vstupovali. Byli to letci, v krásných nažehlených uniformách modré barvy, pilotských brigadýrkách, leč s císařskými tygry a s kordy po boku. Šest kadetů, jeden vyšší důstojník a dvě letušky, okolo kterých okamžitě vytvořili hradbu, aby je chránili. Do boje se však nedali, pouze přihlíželi.

Když se všichni dostatečně vyblbli a nikdo už neměl chuť pokračovat, teprve si jich všimli. Důstojník přiložil dlaň ke štítku čapky a představil se:

„Felix Weyerworde, kapitán-poručík císařského letectva.“

Kajman doposud ležel pod hromadou, tak bylo na Armandovi, aby odpověděl:

„Armand de Clermont, prozatím důstojník vládního vojska. A člověk, který se nechlubí tituly, které nemá.“

Obecenstvo spokojeně uhnulo ke stěnám. Vypadalo to na nenávist na první pohled a možnost další pěkné rvačky.

„Domníváš se, že já se chlubím?“

„Ano. Nebo snad ti tu hodnost udělil císař?“

„Ne, udělili mi ji moji nadřízení. Ale pokud vím, arminské letectvo je podřízeno císaři a já jsem jeho součástí.“

„Bylo by podřízeno císaři, kdyby mu odpřisáhlo věrnost. Udělal jsi to?“

„Kdybych přísahal věrnost císaři, nedostal bych důstojnickou hodnost za této vlády, to dobře víš. Ani ty jsi mu nepřísahal.“

„Já to taky o sobě netvrdím.“

„Dobře,“ řekl Weyerworde trochu smířlivěji, „Nemusí být hned tak zle. Uznávám, že jsem si hodnost císařského důstojníka přisvojil. Leč věřím, že princ po svém nástupu k moci mne neopomene ve funkci potvrdit.“

„To se mi líbí,“ řekl Armand a podal mu ruku. Leč Weyerworde ji nestiskl, naopak ustoupil o krok.

„Rád bych věděl, kdo jsi ty, že hájíš zájmy prince a přitom patříš k vládnímu vojsku. Jsi žoldnéř, tedy nepřítel naší věci. Proč tedy mluvíš za Arminy?“

Armand se zamračil. „Jsem, kdo jsem! Přiznal jsem, že patřím pod vládní armádu, a nebudu to nikdy popírat. Jsem žoldnéř, to je pravda. Ale hodlám zůstat součástí armády i ve chvíli, kdy se vláda v Arminu změní.“

„To bys řekl i princi?“

„Řekl jsem to Assarkhanovi, jeho pobočníkovi. Možná tě to překvapí, ale Assarkhan se mnou souhlasí.“

„To je věc názoru. Kdo je Assarkhan?“

„Černý leopard a můj přítel.“

„Oblafnout nějakou černou kočku asi nebude takový problém.“

„Na tvým místě bych si na něj dal pozor. Je hravý – nezakousne tě, ale poznamená si tě svými drápy, že to už nesmažeš.“

„Jo, to je na tobě vidět.“

„Tyhle šrámy mám od kanadského medvěda. Byl větší než ty a zuřil ještě víc. Dostal jsem ho nožem a pak spával na jeho kožešině.“

Stáli proti sobě a funěli si do tváře. Až to Kajman nevydržel a zasáhl: „No tak kluci, všichni vidí, že se strašně moc chcete porvat. Tak proč se ještě ke všemu urážíte?“

„Nevrhnu se na pěšáckýho zeměplaza jenom proto, že se mi nelíbí jeho ksicht! Nějakej důvod bejt snad musí!“

„Tohle je dost dobrej důvod!“ sáhl Armand za sebe a někdo mu podal jeho šavli.

Felix zvolna vytáhl svůj kordík a položil jej na stůl. Pak pomalu, téměř obřadně rozepjal opasky, svlékl kabát uniformy a všechno to odložil. Zůstal v košili, kalhotách a botách, zatímco Armand se s oblékáním nenamáhal. Někteří kadeti pro jistotu taky odkládali kabáty a čapky, ale svoje zbraně nechávali v pochvách.

„Jestli seš jeho sekundant, dej povel!“ vyzval Felix Kajmana.

Chovali se jako šlechtici, pozdravili se zbraněmi zkřížením, pak přiložením k čelu a mávnutím stranou. Pak začali bojovat a bylo vidět, že je baví zkoušet soupeře, co dokáže. Armand měl těžší zbraň, ale Weyerworde nebyl špatný, i když kolem něho spíš tancoval a dráždil ho předstíranými útoky. Jeho kadeti mu začínali fandit. Až Armand postřehl šanci, místo odražení rány uhnul, Felix ztratil rovnováhu a zapotácel se. V tu chvíli mu Clermont vyrazil kord a odkopl ho stranou. Letec se po něm vrhl, ale to už měl čepel šavle před nosem.

„Tak co, už jsi dotancoval?“

Felix se vztyčil. Ohlédl se na svoje kadety, na nichž byl zřetelně vidět vztek a chuť zastat se svého velitele.

„Než jsme přišli, byla tady docela veselá tancovačka. Přišli jsme trochu pozdě, ale když panstvo dovolí...“

„Fajn, ale beze zbraní!“ řekl někdo z kluků, „Vsaďte se, že vám trochu načechráme peříčka!“ Zašmikal dvěma prsty jako čepelemi nůžek.

Felix ukázal několik gest. Jeho kluci se především vyzuli z bot, a odložili všechno, co mohlo překážet. Potom zaútočili, přestože protivníků bylo víc – jejich instruktoři ovládali asi asijská bojová umění, protože je kadeti šikovně používali. Docela se jim to dařilo.

„A co vy – jste snad ze skla?“ zeptala se jedna holka obou letušek, které sice už sundaly boty, ale jinak se držely zpátky. Na výzvu se napřed trochu svlékly – měly velice hezké uniformy, sukýnku, blůzku s parádními nárameníky a všelijakými ozdobami a frajerskou čepici. Když to všechno odložily, ukázala se podprsenka a kalhotky tak luxusní, jaké nikdo neměl. Ne že by na to neměli, ale v Arminu se taková věc absolutně nedala sehnat.

„Hele, pusť ty kozy z chlívka! Nebo se za ně stydíš?“

Ta, co měla výraznější prsy, ochotně rozepjala podprsenku, uvolnila je a ještě si je promnula. Její kamarádka se nedala zahanbit.

Pak se vrhly proti přesile. Taky měly výcvik, ale proti rozvášněné smečce neměly šanci, takže schytaly pár štulců a pak se ocitly pod lavinou.

„Seš moc hezká panenka! A máš parádní účes!“ vrčela jedna holka na letušku, klečela na ní a cloumala jí hřívou. Tím pádem ten účes nebyl už tak parádní.

„Z Paříže. Měly jsme tam pár hodin přestávku, tak jsem zašla ke kadeřníkovi!“

„Tak to já ti ho vylepším zadarmo! Podejte mi Kraba!“ Oholila jí ofinu a pak udělala proužek od čela k temeni.

„Za tohle se ti pomstím!“

„Schválně, jak?“

Druhé se dařilo podobně, ještě navíc na ní rozškubaly krajkové kalhotky a oholily ji v klíně. Řvala vzteky a ponížením.

„Hele, jí se to ještě líbí! Držte ji, ulechtáme ji k smrti!“

Taky té první stáhli kalhotky, ale zjistili, že je dokonale vyholená a ještě má v klíně vytetované fantastické zvířátko.

Zatímco holky se spíš jen kočkovaly, kluci se rvali pořádně. Z některých už taky pěkně tekla krev, ale to jim jenom dodávalo chuti pokračovat. Kadeti měli zpoždění proti ostatním, ale moc se snažili je dohnat, tu bílou košili už žádný neměl v pořádku.

Kdy se do boje přidal další člověk, si nevšimli. Náhle byl mezi nimi černoch v černé kombinéze, ohánějící se dlouhou vyhlazenou tyčí, natřenou na červeno. Jeho pohyby byly bleskurychlé, vrhl se do nejhustšího chumlu a rozhrnul bojovníky tím klackem, jako když loď přídí rozhrnuje pěnu. Kluci od něj jenom odletovali, ten se držel za břicho, ten odletěl na dřevěné zábradlí a praštil do něj hlavou, až to zadunělo. Kdosi se dostal k šavli – černoch rozpojil tyč v polovině a vytasil dva krátké japonské meče. To si ten kluk rozmyslel.

Rvačka přestávala, kdo mohl stavěl se na nohy. Černoch, pořád ještě s meči v ruce, couvl ke stěně, aby nepřekážel.

„Jsem Gonno, vyslanec knížete Yamanaki.“ řekl, když ho mohli slyšet, a mírně se uklonil. Mohl měřit ke dvěma metrům, ramena měl široká jako almaru a ve spodním rtu zasazenou perlu. Jeho oděv byl zpola kimono, zpola obyčejná vojenská uniforma černé barvy.

„Vítáme tě,“ řekl Kajman zdvořile, „Sedni si u nás a dej si, na co máš chuť.“

„Napřed bych se rád dozvěděl, co se tady děje!“

„Nic moc. Mladí se nudili a chtěli si trochu rozproudit krev. Slečny toužily provzdušnit účes – kluci vlastně taky. Zbytečně moc chlupů...“

„Bylo to jinak,“ řekl Weyerworde, „Představil jsem se jako císařský důstojník. A tenhle šmejd mi nechce věřit, že jím skutečně jsem!“

„Protože to je nesmysl. Jejich letiště je na severu a s císařstvím nemá nic společnýho. Tu hodnost si vymyslel!“

„Přes to všechno jsem důstojník císařskýho letectva. Ne jako ty, kterýho platí vládní vojsko!“

„Protože jsem vládní voják. A dokud nesložím přísahu, nemůžu se vydávat za nic jinýho. Říkám jen a jen pravdu!“

Černoch potřásl přemítavě hlavou. „Vy bílý lidi jste hrozně pitomý. Nevím, proč se musíte o každou blbost hádat. Pokud se nemejlím, máte všichni namířeno na stavbu k Mistrovi. Tam by se mělo rozhodnout, co je kdo z vás zač!“

„A ty seš co, když už se ptám?“ ptal se Weyerworde.

„Už jsem to řekl. Yamanakiho vyslanec.“

„Kdo je to Yamanaki?“

Gonno se pobaveně usmál. „Jsi skutečně skvělej císařskej důstojník, když to nevíš. Yamanaki byl kníže a císařův ministr války. Já jsem učedník jeho syna, který touto dobou prodlévá v Jokohamě a poslal mě sem.“

„A ty sám jsi co?“

„Když tak dobře ovládáš arminský dějiny, možná znáš jméno Kwenzori. Já jsem jeho syn, nejmladší bratr prince Lobe Ngwungy. Moje matka byla nepálská princezna Šakira Mantar, která byla v dětství bohyní Kumarí a potom uprchla do Arminu, protože jinde by se nesměla vdát. Stačí ti to?“

„Takže jsi přišel z Japonska,“ řekl Armand, „Ale jak ses dostal do Japonska?“

„Moje matka mne odvezla, hned jak skončila válka. Jsem černý, tak mě nikdo nepodezříval, že jsem arminský šlechtic. Kníže Yamanaki mě zařadil do své školy mistrů meče. Možná víte, že se stal buddhistickým mnichem sekty Zen a vyučuje nové bojovníky.“

„To je úloha důstojná knížete.“

„Kromě toho má i jiné povinnosti. Například různá diplomatická jednání pro císaře Hirohita. O těch ale nesmím nic prozradit, vyjma Mistrovi. To snad chápeš.“

„Pochopitelně. Buď u nás vítán, Gonno.“

Černoch si sedl k ostatním a s chutí přijal napěněné pivo. Zenová víra mu rozhodně nebránila se napít, naráz vyžahl půlku sklenice.

„Doporučoval bych vám, abyste se uklidnili. Máte veliký štěstí, bílý lidi, za chvilku sem přijde vojenská hlídka a ta by vás pěkně srovnala. Měl jsem vás nechat, abyste si to pěkně vypili, ale mají s sebou jednoho, co by vás zmlátil všecky na jednu hromadu!“

„Tak to bysme rádi viděli!“ kasala se ta nejodvážnější holka, „Je aspoň hezkej?“

„Rozhodně. Většině kamarádů se líbí!“

Letci se rozhlíželi, kam by si sedli. Uvažovali, jestli by se neměli slušně obléknout, ale ostatní si nedělali problémy, tak to vzdali. Holky si prohlížely zdevastovaný účes a smály se.

„Máte na mně ještě něco dodělávat!“ upozornila jedna a potahovala se za zbytky vlasů.

„Ale prosím tě! Stejně půjdeš do Ohně, tak co si děláš starosti?“

„Vy máte Oheň přímo tady? Já myslela, že až nahoře, v Mistrově táboře!“

„No a co myslíš, že nás takhle pěkně oholilo? Půjdem se očistit a potom vyrazíme ke Vzteklé Lišce. Bude mejdan – jdete taky?“

Kadeti se ohlíželi na Weyerworda. Ten pokrčil rameny. „No, když chcete... bude to slušná zábava?“

„Jo, spolehni se! My ty tvoje děti nezkazíme!“

Felix mávl rukou a hledal, kam si sednout. Kajman mu udělal místo.

„Pojď, sedni si k nám! Jste docela dobrý na to, že jste furt někde v luftě!“

Weyerworde usedl, ale tvářil se pořád trochu nepřátelsky. Armand se na něj taky netvářil moc nadšeně.

Kajman se pokusil o nápravu: „Slyšel jsem, že mezi vojáky a letci, taky námořníky, vládne nevraživost. Ale to snad tady nebude platit?“

„Já souhlasím,“ řekl Weyerworde, „Ale urážet se nenechám!“

„Arminský šlechtic se nikdy neuráží, to bys měl vědět. Každá urážka, která padne, je míněna jen mezi kamarády, takže když je někdo označen třeba za blbcem, je blbcem jenom jako Arminský šlechtic, takže přesto ční nekonečně vysoko nad kterýmkoliv cizincem, i když dejme tomu ten cizinec nebyl blbcem nazván. Chápeš to?“

Felix zamrkal a přikývl, zřejmě nepříliš přesvědčen.

„Já to myslel jen jako přátelský žertík mezi šlechtici!“ řekl Armand.

„V tom případě to chápu a uznávám. Budoucnost rozhodne, kdo z nás prokáže Vlasti větší služby.“

Podali si ruce za nadšeného ohlasu všech přítomných. Kadeti už docela dobře zapadli mezi ostatní, zbývalo jen zbavit je posledních zbytků vlasů a trochy rozumu.

V té chvíli se otevřely dveře a vstoupil muž ve špinavě zelené uniformě s nárameníky poručíka a zlatými šňůrami. Byla to zcela odlišná uniforma než vládních vojáků, trochu připomínala císařskou, i když kalhoty byly obyčejné honácké džínsy. Důstojnická čepice byla zdobena zlatou šňůrou a tygrem, na límcových výložkách zkřížené meče, což znamenalo gardistu. Důstojník mohl mít třicet až pětatřicet let, měl černé vlasy, uhrančivé oči a krátce zastřižené vousy. Přes levou tvář se mu táhla dlouhá zašlá jizva, také ušní lalůček chyběl. Přesto byl docela hezký, hlavně jeho sebevědomý výraz a hrdé držení těla všem imponovalo. Přešel ráznými kroky doprostřed místnosti a zvučným hlasem pozdravil.

Za ním vešli ještě dva další, mnohem mladší, v uniformách prostých vojáků. Všichni tři měli šavle a revolvery, ten nejmladší navíc přes rameno samopal.

Krčma ztichla – většina přítomných dosud neviděla takovou uniformu a s arminskými vojáky neměla zkušenosti. Důstojník se zvolna rozhlížel po jednotlivých tvářích, u některých se na chvilku zarazil, ale neřekl nic. Až když došel ke Kajmanovi, škublo mu ve tváři.

„Ahoj, Torrenci.“ řekl vážně.

„Ahoj, Santiago,“ řekl Kajman a vstal, „Teď mi říkají Kajman.“

„Dlouho jsme se neviděli, Kajmane,“ řekl Santiago do napjatého ticha, „Co tady děláš?“

„Přišel jsem na návštěvu, jak vidíš.“

„Stal ses trampem?“

„A ty vojákem, jak vidím.“

„Nikdy jsem jím nepřestal být. Ani tam ne.“

„Všiml jsem si toho.“

„Myslel sis, že jsem mrtev?“

„Podepsal jsem tvůj úmrtní list.“

„Ale nevěřil jsi, že jsem mrtev? Když jsem vstoupil, ani ses nepolekal, že mě vidíš!“

„Nevěřil jsem, že by tě taková rána mohla zabít.“

„Dal jsi mě hodit do řeky a ne zahrabat. Proč?“

„Protože jsem věděl, že jsi živ.“

„Mohl jsem se taky utopit. O to ti šlo?“

„Kdo má viset, ten se neutopí.“

Santiagovi zacukalo ve tváři, snad smíchem. Zato jeho společník se k němu naklonil a zašeptal: „To je ten Torrence, co...?“

„Jo. To je ten Torrence, co mi vojenským tesákem rozsekl tvář, když mu jeho velitel nařídil, aby mě zabil. Pak řekl, že jsem mrtev, a dal moje tělo hodit do řeky. Upřímně řečeno, domníval jsem se, že ví, že jsem nezemřel. Teď už to vím jistě.“

„Můžeš mi ji vrátit, jestli chceš.“ řekl Kajman chladně.

„Možná i na to přijde čas. Zatím ti vděčím za život, Kajmane, protože nebýt tohohle šrámu, dal by mě plukovník zastřelit, to by mě zabilo určitě. Dal jsi mi šanci – a já jí využil.“

Kajman jenom pokrčil rameny.

„Podáš mi ruku, Kajmane?“ tázal se Santiago.

Kajman přešel místnost a stiskl podávanou pravici, trampským pozdravem se zalomením palce. V krčmě to úlevně zašumělo.

„Jak je vidět, využíváš svůj život zase k tomu, co jsi dělal po celý život, k boji,“ usmál se Kajman, „Doufám, že nikdy nebudeme stát proti sobě.“

„Trampy nezabíjím. Tobě jsem vděčen za život, nezapomínej. Ani já nezapomínám – na nic.“

„Svůj život sis zachránil sám, protože jsi měl sílu přežít. Silný přežívá, slabý zahyne. To je váš, arminský zákon.“

Santiago přikývl a obrátil se na svoje společníky.

„Seznam se s mými vojáky. Tohle je Herbert d'Arnoisville, hrabě Arnoisville, když chceš. A tenhle šmudla je Lucien Martin, baron z Glanmoracu a Créxu, hrabě de Merope.“

Herbert d'Arnoisville byl hezký, sympatický mládenec. Zato ten druhý, přes svoje ctihodné předky, byl klacek sotva patnáctiletý, s rozježenou dlouhou kšticí slámově žlutých vlasů, pihovatým ušmudlaným nosem a vykulenýma zelenýma očima. Vypadal, jako by se právě vylíhl z divokých vajec, a poprvé v životě viděl jiné lidi, než sebe samotného. Oba podali Kajmanovi ruku a něco zadrmolili, Lucien navíc pisklavým diskantem.

„Jsou to nějaký mláďata.“ řekl Kajman nespokojeně.

„Co se dá dělat – všecky starší pobili ve válce. Musím brát, co je. Ostatně, Herbert už získal nějaký ty zkušenosti.“

„Stejně pochybuji, že by ti nějak zvlášť pomohli v boji.“

„Na to mám ještě jednoho... hrome, kde se ten louda zase zasekl? Luciene, sežeň ho a nakopej mu, už tu měl dávno být!“

Kluk Lucien vyletěl ven jako raketa a bylo slyšet, jak zběsile ječí a shání nějakého Michala. Santiago se zatím dal pozvat ke Kajmanovu stolu a přijal sklenici.

„Tebe znám,“ řekl Herbert d'Arnoisville Pamele, „Zpíváš písničky Renky de Castignac.“

„Taky. Nedokonale ovšem. I když Renka se mnou mluvila a byla docela spokojená.“

„Já jsem taky spokojený.“ usmál se.

„Ty Renku znáš, nebo co?“

„Tak trochu. Je to moje sestra.“

Než se Pamela stačila podivit, vstoupil dveřmi další voják, hluboce předkloněn. Bylo to potřeba, neboť měřil přibližně dva a půl metru. Nebylo to divné vzhledem k tomu, že byl medvěd, nejspíš grizzly – hned za dveřmi se ostatně zvedl na zadní tlapy a od té chvíle důsledně chodil po zadních, zřejmě to považoval za důstojnější. Překvapil je i tím, že měl na sobě na míru šitou uniformu stejné barvy a střihu, tedy vestu s distinkcemi desátníka a kožený pás s jakousi brašnou. Neměl však kord ani pistoli – nepotřeboval.

Vyjevených obličejů hostí si nevšímal, přešel vážně místnost, obrátil židli určenou pro Luciena a posadil se na ni obkročmo, tak se mu zřejmě sedělo líp. Přední tlapy s mohutnými drápy si položil na stůl a zdvořile pozdravil.

„To je Míša.“ řekl s úsměvem Santiago.

„Netušil jsem, že šelmy nosí uniformy!“ řekl Kajman.

„Některý lidi – zvlášť medvědi – jsou frajeři a náfukové až na půdu. A když na někom něco vidí, chtějí to taky. Ale von je ještě mladej. Koukejte, jak je malej!“

Hostinský přichvátal a kladl před hosty další sklenice.

„Míšovi dej pivo, ale ve větší sklenici!“ žádal Santiago, „Hlavně mu nedávej rum, je to starej ožrala a když se napije, chce se vždycky prát.“

„Panebože!“ řekl Weyerworde a pokusil se si odsednout.

„To nic, von není tak zlej, jak vypadá,“ hájil medvěda Herbert, „Jenom nemá rád bělochy. Smrděj mu. Ale to ho přejde, až bude dýl tady na hranicích.“

Medvěd Míša zatím seděl, tlapy položené na stole, tvářil se přívětivě a vesele po nich mžoural. Nijak mu nevadilo, že je o něm řeč.

„Mohla... mohla bych si ho pohladit?“ otázala se Pamela opatrně. Seděla medvědovi dost blízko a zřejmě se ho bála, nicméně rozhodla se být statečnější než včera s tygrem.

„Proč ne?“

Natáhla ruku a dotkla se huňaté medvědovy hlavy. Ten se k ní sklonil a olízl jí obličej a hlavu, což ji sice nepotěšilo, ale nemohla tomu nijak zabránit. Zato měla možnost prohlédnout si jeho mohutné zuby, ne nepodobné tygřím.

„Seš hrozně krásnej medvěd,“ řekla a hladila ho, kam až dosáhla, „Určitě máš... velikou sílu...“

„No, tatínek má větší,“ řekl skromně, „Jsi moc hodná, sestřičko. Ty se mi taky moc líbíš.“

Pohladila ho ještě po huňatém uchu a potom se vítězoslavně rozhlédla, zda si všichni všimli, jak je statečná. Nikdo se nad tím nepozastavil.

Hostinský přinesl Míšovi pivo v korbelu z cínu či jiného kovu, připomínajícím středověké korbele cechovní. Medvěd vsunul tlapu do ouška, odklopil víko a žíznivě, stejnoměrně pil – teprve když byl korbel prázdný, postavil ho zas na stůl, až to zadunělo.

„Jo, to je pane piják,“ řekl Kajman, „Ono se taky do takovýho těla dost vejde.“

„Umí víc než jenom pít,“ chválil Santiago, „Nechce se před vámi chlubit, medvědi bývají skromní – ale už dvakrát tady chytil špicla ze severu. On má na to čich. Toho posledního musel zmoci docela sám, chlap na něj vytáhl revolver a možná chtěl dokonce střílet. Míša ho objal packami a trochu stiskl.“

„Zajímavé. A co s ním bylo potom?“

„No, co by! Pochovali jsme ho, co jinýho?“

Na rozpačité pohledy lidí řekl Míša: „Stejně to asi nebyl dobrý člověk. Dobrý člověk by přeci nechtěl zabít medvídka, ne?“

„Máš úplnou pravdu,“ řekl Weyerworde a otřel si z čela pot.

Do krčmy vklouzla malá Fee. „Jé, méďa!“ vyjekla a vrhla se na Míšu. Objala ho kolem krku a začala mu škubat kožešinu, zatímco on ji objal tlapami a celou olízal. Měl velký jazyk a holčička byla maličká, tak mu to nedalo tolik práce.

Až když s ní skončil, obrátila se k Pamele a hned jí vlezla na klín. Posadila se tak, aby se k ní tiskla co největší plochou těla, holou hlavičku si opřela o prsní bradavku a mazlila se. Byla trochu vlhká od medvědích slin, na páteři měla tmavý pruh a okolo něj namalováno několik skvrnek jako leopard. Taky měla stopy po spáleninách na různých místech těla, jednu i na obličeji, pod pravým okem. Jinak nevypadala moc poškozená.

„Máma má na tebe prosbu,“ vychrlila, „Koukáš, bezva, ne? Ta tvoje čarodějka je fajn, naučila nás šlehat blesky! Taky jsem jich pár chytla, ale víc mám zásahů, koukej!“ ukázala záda.

„Tvoje máma říkala: 'Ta čarodějka je trdlo, naučila děcka házet blesky a oni celej den lítají po lese a lověj jeden druhýho! Ona toho naučila víc, ale tohle se jim líbí nejvíc!“

„No jo,“ smála se Fee, „Tohle budem nejvíc potřebovat. Bezvadná hra! Zejtra pokračujem...“

„Počkej, to máš opravdový spáleniny?“ Pamela se jedné opatrně dotkla, „To tě nebolí?“

„Jasně, že jo. Tady mi šlehl Jody zblízka do ksichtu. Ale já jeho jsem napálila taky! Má větší šlic než já!“

„Doufejme, že ti to zmizí...“

„Snad ne! Holka má mít av-kely, aby bylo vidět, že není žádná cukrová panenka! Víš, on je Jody do mě těžce zamilovanej!“

„Pěknej důkaz lásky!“

„Jenže já ho nechci. Nejsem blbá, nechat se zbytečně odšpuntovat. Nepřichází do úvahy. Máma by ráda, aby mě mohla vodit na mejdany, ale ani náhodou!“

Pamela začínala pomalu chápat, o čem je řeč, ale nestihla nijak reagovat.

„Ty seš taky od včera nastříklá, jako máma, žejo? Některý holky taky. Bylo by krásný, mít tadyhle malýho křečka, ale já stejně radši počkám. Holky říkaly, že jsem na děcko ještě malá, ale nijak mi neuškodí, když to budu zatím trénovat. Nevím, co si o tom myslíš ty?“ Na odpověď ovšem nečekala, „No jo, já vím. Jsou jenom dvě možnosti. Že by mě nějakej kluk přepral, což nehrozí, nebo bych s někým udělala nějakou blbou sázku. Jenže to bych musela bejt pod vlivem, jasný!“

„Eee... no, asi...“

„Nebo bych případně zblbla natolik, abych se do něj zabouchla a chtěla mít děcko právě s ním. Ale to taky nehrozí.“

„Poslechni...“

„A kdyby bylo nejhůř, dokážu to i prstama nebo pusou, ne?“

„Poslouchej, ty...!“ zvýšila Pamela hlas.

„Jo, máma. Je u Vzteklý Lišky. Holky vymyslely perfektní fór, všichni se nechali svázat k sobě a děcka jim dělají lechtando. Správně brutální! V noci budou všeobecný orgie... Máma tě prosí, jestli bys nezvopákla to, co dělala WZ Olívie včera v noci. Propojení a výuku. Je tady spousta nováčků.“

„Já? Jak na to přišla?“

„Seš jediná, kdo tady zůstal. A máma tvrdí, že seš našláplá Éčkem, jen z tebe srší. Což je pravda. Tak jo?“

„Počkej, děvče, meleš moc rychle. Já nejsem čarodějka, ani náhodou!“

„Proč jako?“

„Co proč?“

„No proč ne? Seš těžce našláplá, tak proč to nespustíš?“

„Vnímala jsi včera to co já – tak proč to neuděláš ty?“

Fee se rozesmála. „Zvopákni mi to za pět let, jo? To už bych to možná zvládla, když mě něco nezlikviduje. Ale ty seš na úrovni!“

„Kdybych mohla doufat, že akorát meleš z horečky, tak... to Ivka myslí vážně?“

„No zdali! Hele, zamysli se hlavou a pak mi na to kejvni, jo?“ Fee natočila hlavu, našla si druh prs a začala usilovně cucat bradavku. Pamela se zkusila osvobodit, leč marně.

„To nic, bráška taky zkouší mě dojit, a nic neteče. Ale je to příjemný, ne?“

Pamela neřekla už nic. Fee ani žádné komentáře nepotřebovala.

„Mám strašně ráda, když mě kluci zmasírujou. Celou natřou olejem a prošahají. Krásně si užívám. Vždycky křičím, aby měli radost. Kluci jsou ale opatrný, málokterej ví, jak je holka vevnitř zařízená a kolik vydrží. To holky nikoho nešetřej... Taky správně, ani já nikoho nešetřím.“

Pamela nevěděla, co udělat, tak ji lehce pleskla přes oholenou hlavu. Fee zajásala: „Ještě! Pořádně, aby to plesklo!“

Pamela se rozmáchla, ale včas se zarazila a jen řekla: „Zmiz, než se naštvu!“

Fee jí sklouzla s klína. „Ale zamysli se nad tím, jo? Já běžím, musím ulechtat pár kámošek k smrti. Je to bezvaný, vnímám to s nima. Zatím!“ A vypadla.

„Co ti chtěla?“ zeptal se Kajman, ani se nestačila vzpamatovat.

„Abych udělala to, co Olívie včera.“

„Hm. Jak seš na tom? Potřebuješ nějak pomoct?“

Pamela na něj vykulila oči. Pak mávla beze slova znechuceně rukou.

„Nebo aby pomohl někdo jinej?“

Polkla naprázdno a vzdychla. „Ty bys byl opravdu ochotnej zapojit do hry ještě někoho dalšího, jen abys mi dodal energii?“

„No víš... soužití s čarodějkou někdy vyžaduje trochu sebezapření.“

„Ale já nejsem čarodějka!“

„Já vím. Ber to, jako že jsem nic neřekl.“

Odsedl si a začal se bavit s ostatními. Míša zatím vypil další korbel piva a začal být roztomilý. Všichni se smáli.

Jenom Pamela byla rozpačitá. Ten požadavek jí vrtal hlavou. Jak vůbec na takovu blbost holky přišly? Já jsem obyčejná holka z ciziny, přišla jsem před krátkou dobou a... a vůbec!

Najednou se zčista jasna propadla do vzpomínek. Neměla ve zvyku vzpomínat, vlastně ani nebylo na co. Teď jí bylo třináct, chodila do školy a jedna kamarádka přišla zrovna dneska v nových bílých kalhotách, moc pěkných. „A jejda, dneska se budeme koupat!“ smály se ostatní holky.

Střih. Vracely se ze školy po břehu potoka. Na žádnou takovou krajinu se nepamatovala, ale připadalo jí to přirozené. Když došli k místu, kde potok vytvářel hlubší tůň, zastavili.

„Kluci, nastříkejte mi každý do jedné kapsy!“

„Tak jo, ale ty začneš!“

Sestoupili po kolena do vody. Pamela taky zašla trochu nad kolena, aby dobře viděla. Voda jí natekla do bot a mazlivě promáčela kalhoty. Kluci se postavili každý z jedné strany, Annie se smála a na bílé látce jejích kalhot se začaly šířit hned tři tmavé skvrny. Všichni kolem se smáli. Kluci ji ohmatávali a pomáhali, aby se mokro rozšířilo po co největší ploše. Pamela taky cítila teplé mokro a moc se jí to líbilo.

Pak pokračovali dál do vody, až v ní byli po krk. Byla kalná bahnem. Na pokyn se všichni ponořili i s hlavou a když se vynořili, smáli se.

Pamela se pokusila vzpamatovat. Takhle to nebylo! Nikdy nic takového nebylo!

Střih. Stará slečna McBardellová, třídní profesorka, zablýskala očima za silnými brýlemi a pronesla:

„Toto je humanitární akce! Všichni se dobrovolně přihlásíte, že na znamení solidarity s nemocnými si dáte ostříhat vlasy. Nejdřív si upletete copy a ustřihnete, budou použity na paruky pro ty, co zplešatěli od nemoci. Potom budete ostříhány strojkem. Kluci budou vybírat peníze od diváků!“

Slečna McBardellová nebyla zlá, nebyla ani hodná. Vždy pečlivě plnila všechny svoje povinnosti. Neměli ji rádi, ani proti ní nic neměli. Prostě byla třídní.

Jako první usedla do holičského křesla, aby dala žactvu dobrý příklad. Vždycky měla pečlivě upravené šedivé vlasy, čas od času s nějakým slušným přelivem. Teď jí do nich kadeřnice zajela strojkem a začala jí z hlavy dělat slabě ochmýřenou kouli. Pamela a její kamarádky stály v řadě a sledovaly to. Nevzpouzely se, jenom čekaly, až na ně dojde.

Ne, já nechci! křičela Pamela, ale nikdo ji neslyšel.

Kamarádky. Nikdy nebyla moc přátelská. Prostě v té třídě byla, tak se kamarádila se všemi a s nikým. Kupodivu ji měly docela rády, ačkoliv nikdy neudělala nic pozoruhodného. Nic dobrého, nic zlého. Když něco dělaly ostatní, dělala to taky. Ale tohle se nikdy nestalo. Stála a zírala, jak stříhají jednu po druhé. Podle jakého to asi brali klíče? Neměla tušení, a nic ji nenapadlo. Až ji někdo přistrčil ke křeslu, tak si sedla. A strojek začal řádit na její hlavě...

Všechno špatně!

Střih. Nějaká náboženská slavnost. Děvčátka v bílých družičkovských šatech, chlapci v oblecích podobných oděvu dospělých, bílé košile a kravaty. Katedrála, hudba, slavnostně oblečení dospělí. Kněz ve vznešeném rouchu, samé zlato a vyšívání. V ruce držel nádobu se svěcenou vodou.

„Smyjte ze sebe své hříchy!“

Kluci se vrhli do řeky, už dlouho na to čekali. Potápěli se a vyváděli skopičiny. Holky se nedaly zahanbit, jejich bílé šaty ztěžkly vodou. Spousta mladých taky šla do vody, starší se spokojili s pocákáním od důstojného kněze.

Když byli dokonale promáčení, vylezli a rozběhli se rovnou do Ohně. Ano, před katedrálou planul Živý Oheň, a hlídala ho ta malá albínka. Všichni se tam cpali, dlouhé vlasy a zmáčené šaty jim rázem vzplanuly. Smáli se. Pamela se taky smála.

„Co je ti? Děje se něco?“

Škubla sebou. Probrala se, když se jí Kajman dotkl a když pochopila, na co se ptá, zavrtěla hlavou. „Jenom se mi něco zdálo.“

Pozorně a starostlivě si ji prohlížel. Podal jí nějakou skleničku a ona ji s chutí vypila. Pak se rozkašlala a chvilku lapala po dechu.

„Nenech se od nikoho zblbnout.“ radil, „Dělej jenom to, co sama chceš. Ani ode mě se nenech k ničemu nutit. Nebudu na tebe zlej.“

Když se jí vrátil dech a rozvaha, rozhodla se zeptat: „Tys někdy chodil s Ponny?“

„Chodil se nedá říct. Párkrát jsem se s ní vyspal, ale neplánovali jsme společnou budoucnost. Je milá a hezká. A jestli to chceš vědět, sexoval jsem s mnoha děvčaty.“

„A s dalšími ještě budeš!“

„Směl bych doufat, že aspoň to by tě pohnulo k nějaké reakci?“

Když jí došlo, co řekl, chvílí překonávala záchvat rozhořčení. Ale ovládla se a doufala, že to na ní není vidět.

„Tím chceš říct, že jsem chladná?“

„Přímo ledovec, miláčku. Právě jsi ovládla touhu hodit mi na hlavu támhle ten podnos s dortem. A vůbec to na tobě není vidět.“

„Nebudu ze sebe dělat šaška a hádat se s tebou!“

„No právě.“

Každá jeho věta v ní vyvolávala vzbouřené emoce. Uvědomila si, že to nejspíš chce. Zavrtala jí v hlavě myšlenka, že všichni ji od začátku šponují a snaží se přimět k nějakému projevu vzteku nebo pláče – nebo vůbec k něčemu. A že se tím náramně baví.

„Jak bych se měla chovat podle tebe?“ zeptala se opatrně a mírně, „Ječet a vyvádět jako ta malá holka?“

„Buď jaká chceš,“ zasmál se, „Buď prostě sama sebou. Ale počítej s tím, že se tím lidi budou občas bavit.“

„Myslíš, že mě všichni schválně šponují?“

„Všichni ani zdaleka ne. Jenom ti, co tě mají rádi.“

„Ty se vážně chceš hádat?“

„Jak ty budeš chtít. Já se přizpůsobím. Například Ponny by v tuhle chvíli začala řádit a nepřestala, dokud bych jí nestáhl kalhoty a nenasekal na zadek.“

Pamela si to představila. Ve světě, kde lidé chodí zásadně oblečení. Ponny vřeští jako jezinka a všichni se k ní otáčejí. Kajman jí rozepne a stáhne kalhoty, potom spodní kalhotky. Přehne si ji přes koleno. Nespěchá a vůbec mu nevadí, že si ji všichni kolem můžou bez problémů prohlídnout. Pomalu a rozvážně ji tluče dlaní, spravedlivě přes obě půlky, a Ponny po každé ráně zoufale zavřeští. Brání se a pere, protože dobře ví, že ji snadno přemůže. Bije ji, dokud ho nezačne bolet ruka. Pak ji pustí, ona pořád se spuštěnými kalhotami obchází a všem ukazuje zčervenalý zadeček. Kluci ji hladí a litují a holky navrhují, aby příště dostala rákoskou.

„Teď jsi se dokonce usmála! Co je toho příčinou?“

Neřekla nic. Chvilku uvažovala. Konečně řekla: „Půjdu spát. Mám toho za celý den dost.“

„Tak dobře. Půjdu tě uložit.“

„Ne. Nech to na ráno. Ale dala bych si ještě jednou to, co...“

Kývl na krčmáře. Tentokrát se nadechla, než to vypila, takže se jen otřásla. A všimla si, že je trochu zklamaný.

„Musíš opravdu pokaždý udělat, co já řeknu?“

Věděla, co se stane. Přesto vypískla, když ji popadl jako panenku a odnesl na terasu, kde měli lůžko. Všichni se smáli. Lehce přemohl její odpor, ačkoliv se snažila prát co nejvíc. Aby mu udělala radost, nebo aby zvýšila svoje potěšení? Začala o tom přemýšlet, ale hodně rychle ji to přešlo.

Pak už to bylo jenom krásné.

Opět jí bylo třináct a obdivovala Anniiny nové bílé kalhoty. Navrhla: „Dneska se budeme koupat!“ Annii ztuhly rysy, a holky se smály.

Tentokrát vnímala věci tak, aby jí způsobily co největší radost. Perverzní radost. Annie je hezká, oblíbená, bohatá. Ráda se pěkně strojí a tyhle kalhoty jí koupila matka za jedničku na písemce. Nestály moc, matka není hloupá, ale sluší jí a Annie má ráda, když hezky vypadá a všichni ji obdivují.

„Ty potvoro!“ Aha, tak až já přijdu do školy v něčem novém, bude se konat krutá pomsta. Měla bych prolítnout butiky a kouknout se, kde co dostali.

Než vyučování skončilo, jakž takž se s tím vyrovnala. Ne že by jí to bylo jedno, ale Aninka není žádný béčko a přijme hru, když musí. Úsměv na xicht a vyrazit rovnou k řece. Mezitím stačila vymyslet, čím kamarády ještě víc rozdráždit.

„Kluci, nastříkejte mi každý do jedné kapsy!“

„Tak jo, ale ty začneš!“

Zpráva o jejich záměrech se roznesla po škole rychlostí blesku – jak se o tom dozvěděla ta spousta škvrňat, co ještě nosí školní uniformy? Holky v trapných školních sukýnkách sestoupily do vody po pás a bavily se tím, jak jim uniformy vlhnou. Pamela zašla jen nad kolena, jako všichni ze třídy. Voda jí natekla do bot a mazlivě promáčela kalhoty. Kluci se postavili každý z jedné strany, Annie se smála a na bílé látce jejích kalhot se začaly šířit hned tři tmavé skvrny. Kluci ji ohmatávali a pomáhali, aby se mokro rozšířilo po co největší ploše. Pamela taky cítila teplé mokro a koukala, jestli si toho všichni všimli. Asi ano. Stála se skvrnou v rozkroku a vychutnávala si to.

Nějaký starší kluk ji objal zezadu a přitiskl se k ní, aby ho pořádně cítila. Namočil ruce a přitiskl jí je na prsa, aby ji mohl osahávat. Nechala si to líbit. Jeho ruce jí bloudily po těle a všude ji máčely, pomalu ji vlekl dál do vody, po pás, po prsa. Strčil jí ruce pod tričko, ale ještě nebyli tak hluboko, aby to všichni neviděli. Hledala, jak mu to oplatit, tak ji otočil k sobě, aby to měla lehčí. Trochu se mazlili, trochu prali, ale to už byli ve vodě po krk. Ostatní je zavlekli do potyčky, všichni se prali a byla to nádhera.

Další zážitek.

Stará slečna McBardellová tady byla pořád, stejně zmatená a roztomilá jako vždycky. Ráda dělala dobré skutky a vždycky si při tom dala záležet, aby to všichni věděli. Křepce pobíhala sem tam a organizovala. Měla tenký, protivný, ale velice pronikavý hlásek:

„Toto je humanitární akce! Všichni se dobrovolně přihlásíte, že na znamení solidarity s nemocnými si dáte ostříhat vlasy. Nejdřív si upletete copy a ustřihnete, budou použity na paruky pro ty, co zplešatěli od nemoci. Potom budete ostříhány strojkem. Kluci budou vybírat peníze od diváků!“

Jenže tentokrát to věděli dopředu. Všechny holky měly pečlivě spletené copy a tvářily se, že přinášejí významnou oběť. Pamela nebyla nadšená, že bude ostříhána, ale stane se to všem holkám, takže se neděje nic tragického. Vlastně je to docela legrace. A hlavně, matka sedí v obecenstvu v první řadě a moc by ji mrzelo, kdybych se nechovala vzorně.

Byly tu všechny spolužačky, které si pamatovala ze školy. Ale taky nějaké, které poznala tady. Ponny, Kitty v dospělé verzi, Kay, Olívie, Braenn, Kumárí a její sestřička Šaktí, ve školní uniformě, jakou zcela jistě nenosila. Když si Pamela vzpomněla na kteroukoliv kamarádku a rozhlédla se, okamžitě ji našla mezi ostatními. To ji přesvědčilo, že to nemůže být skutečnost. Projekce, ale čí? Schválně zkusila najít Fee, kterou nikdy neviděla s vlasy ani oblečenou. No jistě, stojí hned vedle, má školní uniformu a blonďaté copy.

Kluci už byli ostříhaní dopředu. Nejdřív šli dohola ti, co si zakládali na vlasech a nikdy by se dobrovolně ostříhat nedali. Byla tu řada křesel, takže to šlo rychle. Sotva byl někdo hotov a vstal z křesla, hned si tam sedal další. Pamela se začala těšit. Vzápětí stála před křeslem, tak si sedla. Stříhal ji nějaký kluk, kterého neznala a byla si jistá, že si ho nezapamatuje. Asi proto, aby to schválně nevěděla. Zanořil jí do vlasů čepele nůžek, co nejblíž ke kůži. Šmik! A byla bez copu. Potřásla odlehčenou hlavou a rozesmála se.

Stříhání si vyloženě vychutnávala. Na rozdíl od Kraba strojek vrčel a překousávání vlasů bylo cítit. Několikrát se taky zasekl, střihač musel přestat a vyčistit lišty. Ano, mám krásné husté vlasy. Už jen na polovině hlavy. Na třetině. Nikde. Mám holou hlavu. Všichni to vidí. A všichni jsou taky dohola.

„Ještě obočí!“ řekla a vychutnala si to.

Máma ji objala. „Jsi moje statečná holčička!“ řekla a políbila ji na pleš.

„Tak teď jsem zvědavá na tebe!“

Nebylo pamětníka, že by matka nebyla dokonale upravená. Možná ráno, než se zavřela na půl hodiny v koupelně, ale to Pamela nikdy neviděla. Máma ji ještě chvíli objímala. Potom si otřela slzičku a nechala se odvést ke křeslu.

Další zážitek.

Skutečně to byla náboženská slavnost, ale Pamela už věděla, že v časech, které rozhodně nemůže znát. Za císařství, takže v čele sám císař Charry, na hlavě Zlatou korunu Arminu, Železnou korunu Reortie a Kamennou korunu Argerranu, složené jednu v druhé, jako za časů faraonů. Nikdy je ve skutečnosti takhle neměl, Kamenná koruna ani neexistuje. Vlastně ne, ztratila se a nikdo neví, kde je. Po jeho boku krásná dívka s dlouhými blond vlasy, trošičku do zrzava, aby byla ještě hezčí. Její první dvorní dáma, vévodkyně Julie, černovláska, ve složitém účesu vévodskou korunu. Její sestry, blondýnka Maryška, rudovláska May-Britt, hnědovláska Jana, stejně černovlasá Magda, jenom o kus menší. Dětí měla každá nepřehlednou řadu, Pamela poznala jen Zlatovlásku Sif, černovlasou Iris, věrnou kopii matky, kudrnatou Ginu, maličkou vychytralou Clarissu. Roztomilý blonďatý klučík Denis, hned tu hned tam, páže císařovny a všechno, na co si kdo vzpomene. Princ Lera, stejného věku jako Denis, jak je to možné? Nejvyšší čarodějka Valérie, její dcera Terezka, další čarodějky v jednoduchých bílých rouchách a s krátkými klukovskými účesy, které jim ale úžasně slušely. Děvčátka v bílých družičkovských šatech, chlapci v oblecích podobných oděvu dospělých, bílé košile a kravaty. Pamela patřila mezi starší dívky, taky měla krásné bílé šaty a ve vlasech perlovou čelenku, kterou podědila po elfkách. Ale byla naprosto klidná, věděla, že to není a nemůže být skutečnost. Tak se potěšeně rozhlížela kolem. Katedrála, před ní z jedné strany fontána, z druhé rovná plocha, uprostřed níž hořel Živý Oheň. Odněkud zní hudba, procházejí slavnostně oblečení dospělí. Kardinál kníže Baarfelt ve vznešeném rouchu velekněze, samé zlato a vyšívání, zlatá mitra zdobená ikonami. Půl kroku za ním důstojný starý diakon drží nádobu se svěcenou vodou. Arcibiskup do ní ponoří svazek větviček a vyzve věřící:

„Smyjte ze sebe své hříchy!“

Nastal úžasný zmatek. Kluci nejdřív naházeli do vody děvčata a pak za nimi skočili sami, už dlouho na to čekali. Dětem nestačila fontána, rozběhli se a skákali přímo do řeky. Potápěli se a vyváděli skopičiny, nejvíc kluci, ale holky se nedaly zahanbit, jejich bílé šaty ztěžkly vodou. Arcibiskup cákal svěcenou vodu na všechny strany a důstojní hodnostáři mu skákali přímo do rány, nejnadšeněji Diana. Nechala se pořádně polít, ale bylo jí to málo, vrhla se do fontány a začala se prát. Pamela zaváhala, ale Renka ji pobídla, skočily do vody a zaútočily s cílem Dianu utopit. Když ji našlapaly pod hladinu, zaječela nadšením a prala se s nimi. Pamela cítila, jak jí soupeři trhají šaty rovnou na těle. To si nemohla nechat líbit, škubala a rvala jim ty nádherné kostýmy, kousky drahých látek odletovaly kolem. Princezny samozřejmě nenosily žádné prádlo, ale zase byly krásně opálené a měly spoustu tetování.

Pamela byla zmáchaná a otrhaná, nejspíš taky pěkně špinavá. Ale ještě ji neodolatelně přitahoval Živý Oheň, který planul opodál a hlídala ho ta malá albínka. Všichni se tam cpali, dlouhé vlasy a zmáčené šaty jim rázem vzplanuly. Smáli se. Pamela se taky smála. Vešla do plamene, trosky šatů a vlasy jí vzplanuly. Vdechovala Oheň do plic a chrlila jako pohádkový drak, pila ho a polykala, nechala volně procházet tělem a vypouštěla ven, kudy ji zrovna napadlo, a smála se tomu. Byla čistá, lehká, zbavená i vlastního těla. Vznášela se ke hvězdám a křičela rozkoší na celý vesmír.

Trochu se probrala. Nad hlavou jí jiskřily hvězdy. Po jejím boku tiše chrupal Kajman, cítila teplo jeho těla. Z druhé strany ležel medvěd Míša, spal, ale pozorně ji hlídal. Ujistila se, že vše je klidné a správné. Svět byl v pořádku a celý se otáčel okolo její hlavy.

Pocítila hlasy mnoha myslí ve vlastní mysli. U Lišky i v ostatních hospodách prožili pěkně divokou explozi tělesného spojení, potom její prožitky a teď čekali na pokračování. Všem se to líbilo. WZ Olívie se smála a chválila ji. Ponny jí vyhrožovala krutou pomstou, ale ta pomsta byla takového druhu, že se Pamela kroutila rozkoší už předem. Ponny zajásala a roztáhla vjem po všech, až kam dosáhla. Pamela vypnula vlastní ovládání vědomí a nechala se jen řídit. Bylo jí jedno, kým. Extatický pocit, jako když letěla v plamenech Ohně.

Celý vesmír se propojil do společného vědomí. Ať spali či bděli, ať dělali cokoliv, všichni byli naráz jedním.

Soukromý vzkaz, od mámy. Díky, že sis na mě vzpomněla. Miluji tě, holčičko. Přijď se zas někdy ukázat domů!

Pamela cítila vlhko v očích. Přijdu, maminko. Přivedu ti ukázat vnoučka. Taky tě zdraví, ale je ještě maličký.

Vesmír se smál a všechny je zdravil. Každý, na koho si Pamela vzpomněla, byl s nimi.

Když jí došly síly, rozloučila se a odpojila. Byla příjemně unavená a zcela spokojená.

Tak tiše usnula.

Errata:

30.05.2021 11:42