Vítej, návštěvníku!

Probouzela se zvolna, klidná, spokojená a plná energie. Nepřemýšlela, jak je to možné, když se včera zcela vyčerpala. Nepřemýšlela vůbec.

Když postřehli, že se probírá, začali ji chválit. Spousta myslí, většinou posílali jen letmé doteky jako polechtání, pohlazení nebo lehké štípnutí. Líbilo se jí to. Potom si uvědomila impuls silnější než ostatní, pochvala a poděkování. Bylo by možné, aby to byla WZ Valérie? Podle toho, co vnímala v noci, je Valérie nyní mysl zcela zbavená těla, a v této netělesné podobě se jí velice líbí. Může zasahovat, ale nedělá to, vše vidí v harmonii. Ať se teď snaží ostatní.

A ještě něco Pamela cítila: obrovskou chuť na sex. Zmátlo ji to, tlouklo se to se vznešenými myšlenkami čarodějek. Skoro se zastyděla.

Nějaký hlas ji poučil: To vůbec není rozpor. My všichni jsme sexuální bytosti. Jen do toho a snaž se, my si tě vychutnáme!

Nezaváhala. Vnutila se Kajmanovi a začala se s ním mazlit, jako by z něj chtěla vymačkat poslední zbytky energie. Ještě v polospánku se jí zmocnil a začali se milovat.

Neovládala se. Cítila neskutečnou rozkoš z toho, že se na ni všichni dívají, slyší zvuky, které vydává, že ji sleduje celý vesmír. Konečně věděla, co se jí nejvíc líbí.

Bohužel to netrvalo déle než několik století. Pak už jen oddychovali vyčerpáním.

„Teď už seš s mým chováním spokojenej?“ zeptala se, „Je to podle tvých představ?“

Asi bylo. Zabručel: „Dej mi pokoj!“ a obrátil se k ní zády.

Tak se chvilku smála, že se jí podařilo ho utahat. Aby si příště už nestěžoval.

Probudil se medvěd Míša. Očmuchal ji a potom začal olizovat. Vůbec se nebránila, ačkoliv měl jazyk jako rašpli, jenom na citlivých místech trochu křičela. Bral to jako pochvalu a vzal ta místa ještě jednou, důkladněji.

Sotva vstala a dala se do jídla, už se vraceli kamarádi od Lišky. V čele obě letušky, jmenovaly se jinak, ale říkaly si Bibi a Kiki. Ježto se zkamarádily s Fee, překřtily ji na Fifi.

„Hele, zlechtáme ji?“

Pamela měla před sebou mísu horkých koláčů, ale dostala chuť se prát, tak ji odstrčila a vstala. Nemýlila se, strkaly jí ruce všude, kde to očekávala.

„Míšo, pomoc! Holky potřebujou olízat!“

Medvěd si jednu podržel tlapou a dal se do práce. Řvala. Kamarádka ji zradila, pomohla Pamele podržet ji, aby neutekla. První pokus o obranu podnikla, až když Míša skončil s tou první a dal se do ní. Během té doby jim někdo snědl ty koláče, ale hostinský hbitě přinesl nové. A veliký kotel kávy.

„Seš had,“ řekla jedna, když se zase poskládaly ke stolu, „Měla jsi nás varovat, co chystáš. Příště, jo?“

Samozřejmě nechápala, o co jde.

„Hele, my už lítáme po celým světě, teda začínáme, ale máme fůru kamarádů, hlavně kamarádek, kam se podíváš. Paříž, Londýn, Helsinky, Singapur.“

„Sydney, Hongkong, Tokio, Addis Abeba,“ doplnila druhá, „Mohly jsme je všecky napojit!“

„Aha. Tak promiňte, to mi nenapadlo.“

„Kašli na to. Hele, chystáme takovej projekt. Letecká Akademie. Celosvětová síť, pěkně propojená. Spustíš to dneska v noci?“

Byl to zásah, zůstala jenom zírat. Ale pochopila, že se nad ní stahují černé mraky.

Stalo se, že taky jim stoupla energie. V tom stavu vymyslely, že každý letec má právo na titul rytíře, tedy warlorda. V tom případě je každá letuška princezna. Pokud splní podmínky.

1. Musí být mimořádně hezká. Ve sporných případech bude předvedena porotě složené z dvanácti normálních mužů, a její verditkt bude směrodatný.

2. Musí být obranyschopná. Projít výcvikem tak, aby vydržela šest kol proti instruktorce, případně přežila bojové hry na planetě Skagamandra.

3. Musí být schopna ovládat jakýkoliv pozemský či mimozemský létající stroj. Poslední fáze výcviku a slavnostní vyřazení na Základně.

4. Musí být schopna vytvořit si iluzorní uniformu, případně slavnostní oblek s přiměřeným účesem.

5. Pokud je v plodném věku, měla by pravidelně přivádět na svět děti a dobře se o ně starat.

6. Neměla by se stydět za své tělo. Pravidelně se nechat fotografovat a zařazovat fotky do databáze.

7. Nemusí být občanka Arminu, severu ani jihu. Klidně může pocházet, odkud chce.

8. Pokud nastane ten případ, klidně může být mimozemšťan.

Pravda je, že Pamela na ně zírala a zapomínala žvýkat.

„Zařídíš nám to?“

„Já? Jak? Proč?“

„Nekecej. Těm ušatým kočkám jsi dohodila výcvik na Základně. My chcem taky!“

„To byl extrémní případ! Vám snad nejde o život!“

„Jak to můžeš vědět? Uvažuj hlavou: mají tam dost lidí, nebo shánějí další piloty? Dostala jsi příkaz verbovat další lidi do Kosmické flotily?“

„To zrovna ne....“

„Neke! Jseš plukovník. Máš právo nabírat nováčky? Tak nás nahlas. Já neříkám poslat tam rovnou, před snídaní. Stačí aby o nás věděli, jasný?“

Pamela byla v rozpacích. Žvýkala koláč a při tom se rozhlížela po ostatních, hlavně klucích. Taky se snažili přijít k sobě, byla to náročná noc. Jednoznačně spokojený byl Lucien, toho si holky půjčovaly jako mazlíčka. Nejdřív mu oholily hlavu, což ho přivedlo k nadšení, a potom si s ním hrály jako se štěnětem. Mladí letci byli zmatení, jejich partnerky byly hodně exotické a některé napadlo v rámci zábavy předvést, co všechno dokážou šikovnými prstíky a čiperným jazýčkem. V noci jim to připadalo jako vrchol rozkoše. Teď ráno spíš žasli, k čemu je dokázaly přinutit. Na jedné straně by si rádi ujasnili, co se vlastně dělo, na druhé se styděli to rozebírat. Navíc propojení myslí zažili poprvé a jejich technické vzdělání jim nedovolilo tomu uvěřit. Měli pocit, že si z nich vesmír dělá legraci.

Pamela vzdychla. Jistě, možná by dokázala znovu zavolat Kalimagdoru. Jistě, je to drzost. Ale kdyby... Zároveň jí začalo svědit předloktí, tak se tam poškrábala a...

Vzduch se zavlnil a vyklouzla z něj dívka v uniformě Kosmické flotily, s velice světlou pletí, jasnýma modrýma očima a hřívou blonďatch vlasů, z nichž vyčnívala roztomilá elfí ouška. Rozhlédla se kolem a hbitě přizpůsobila svůj vzhled. Nechala rozplynout uniformu a potom i vlasy, takže ty uši byly ještě výraznější. Byla nesmírně krásná. Jenom barvy na ní byly trochu posunuté a velikost postavy dávala tušit, že je pouhý obraz, možná hologram.

„Ahoj. K'l'm nemá čas.“ řekla a všechny si pozorně prohlídla. Nejdéle si prohlížela medvěda Míšu, asi se jí líbil.

Byla to nepochybně jedna z princezen, i když nebylo jasné, která. Ono to taky bylo skoro jedno.

„Máme na tebe takovou prosbu...“ začala Pamela. Pořád ještě se moc necítila.

Elfka se k ní přisunula, aniž udělala krok, a dotkla se čelem temene její hlavy. Pamela pocítila chlad a dotek cizoty. Na okamžik jejich mysli splynuly a stáhla si vše, co potřebovala.

Pak řekla: „Souhlas. Kursy po dvaceti. Výcvik šest měsíců, teorie i praxe, potom vrácení na místo. Přijdu si pro vás, až budete připraveny. Ruku!“

Uchopila jednu z letušek za paži a prsty jí vyžíhala na předloktí značku. Potom udělala totéž druhé. Bolelo to a studilo, ale snažily se ovládat.

„Klidně křičte!“ usmála se, „Strašně ráda mučím holky z výcviku. Počkejte, co udělám s váma, až vás budu mít v drápech!“

„My se těšíme.“ řekly skoro naráz.

Elfka se obrátila k Pamele. „Přijdeš nám zazpívat, až budeme mít slavnostní shromáždění?“

Pamela neřekla nic, jen škubla hlavou.

„Žijte dlouho a šťastně!“ pozdravila elfka a zmizela v zavlnění vzduchu.

„Tak dík.“ řekla jedna z letušek a obě se rozesmály.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Felix Weyerworde. Ne že by to nevěděl, ale nesouhlasil. Holky pro něj měly vyhrazen úřad velitele Akademie, s tím taky nesouhlasil.

Odpověděl mu Kajman: „Že je nejvyšší čas, abysme vyrazili. Už je těch průšvihů dost.“

Pamela přijala to rozhodnutí s potěšením, ze srdce jí spadl veliký kámen. Doufala, že se Kajman ujme velení a ona bude moci mlčet a poslouchat. Nikdy v životě nechtěla být významná a důležitá, nikdy se nikam nedrala. Kdyby všichni zapomněli, že existuje, byla by nejšťastnější. Teď se shodou okolností ocitla ve středu dění, a těžko si zvykala.

Felix si dal velký hrnek kafe a nějaké koláče a dostal chuť napravovat svět. Ježto svět je k podobným snahám dost kritický, soustředil se na svoje podřízené a začal je seřvávat. Hlasem nedůtklivým připomněl, že povinností důstojníka císařského letectva, takže i kadeta a letušky, je vždy vypadat přiměřeně svému postavení, tedy být oblečen do předpisové uniformy. On sám si dostatečně včas oblékl kalhoty a nasadil čepici, čímž dal najevo, že je velitel. Kluci i holky na něj koukali překvapeně; potom dívky nahodily iluzorní vzhled, včetně vlasů, kluci to udělali po nich. Jak si Pamela všimla, vytvořit vzhled pro dotyčného běžný šlo docela dobře a neodebíralo moc energie. Daleko složitější bylo vymyslet něco nového. Olívie svým podřízeným nařídila pilně trénovat a zjišťovat svou E bilanci. Taky řekla něco, že tady na území Jihu funguje magie snadněji než jinde, vysvětlila i proč, ale Pamela se usilovně snažila to pustit z hlavy. Marně. Holky si k ní přisedly a snažily se tahat rozumy, pokud možno s ukázkami. Odpověděla, že ví přesně tolik co ony, protože dostala školení o noc dřív. Smály se. Zkusila si vytvořit uniformu letušky, jakou měly ony, a vylepšila o svoje nádherné rudé vlasy. Načež se dozvěděla, že by takový vzhled neprošel, letuška může mít dlouhé vlasy, ale měly by být spleteny do copu nebo do ohonu, nikoliv volně povlávat. Holky se chechtaly a měly skvělou náladu, zvlášť když si jejich uniformy začaly zkoušet i další kolem. Pamela dostala chuť je upozornit, že takhle se zbytečně vyčerpají a nebudou mít E na potřebnější věci, ale včas se zarazila a zavřela pusu.

Felixova špatná nálada pramenila z nočních zážitků. Pamela ho nesledovala ani ji nezajímal, ale když zkusila ponořit se do hlubin své paměti, hned jí příslušná vzpomínka naskočila. Byl typický výplod euroamerické morálky: mužský šovinista, zkultivovaný ke zdvořilosti. Ženami hluboce pohrdal, zvláště pokud neměly dostatečný počet hvězdiček na výložkách. Občas je potřeboval k ukojení svých pudů, a to bylo v pořádku, na to jsou na světě. Nejsnadnější to je s prostitutkami, těm prostě zaplatil, rozešli se a zapomněli na všechno. Někdy se mu ale zalíbila některá z podřízených a když se zadařilo, tak ji svedl. Po společně strávené noci ji však důrazně varoval, aby se o tom nikomu nezmiňovala, jinak se jí zle povede. Vybíral si dívky málo sebevědomé, které se za svůj poklesek styděly už dopředu, pouhé zveřejnění by je morálně zničilo, takže mlčely. A nedělal to s nějakým záměrem, nepřemýšlel nad nimi. Tak to je správné, tak svět funguje. Shodou okolností narazil na ženu, která sice vypadala jako školačka, ale to díky svému zvyku omýt se v Ohni, kdykoliv šla kolem. Sex naopak milovala a chtěla si ho užít co nejvíc, a ještě se pochlubit komukoliv, koho to bude zajímat. Nechápala, za co by se měla stydět. Spojením myslí se dostali do konfliktu, a když zjistila, co mu vadí, zahloubala se do jeho paměti a vytáhla z ní všechny trapné okolnosti jeho života. Následně je zveřejnila i s komentářem. Navrhla, aby se pomstil jak umí, může jí udělat, co bude chtít, především usexovat k smrti. Blesklo mu hlavou, že by zasloužila pár facek, a hned je dostal, zároveň s poučením, že daleko víc by ji potěšil důkladný výprask důtkami. Měla ráda bojové sporty, ale bita za trest nikdy nebyla a moc ráda by to někdy zažila. Všechny zážitky pro ni byly příjemné, nebo aspoň zábavné. Felix by se naopak nikdy neodvážil udeřit ženu, ať z vrozeného ostychu, nebo že by to nevydržela. Vzápětí dostal spoustu ohlasů od dívek, které by si s ním s chutí daly pár kol boxu, a kdo prohraje, dostane čtyřiadvacítku otroctví a bude muset plnit veškerá přání vítězky. Kdyby holka prohrála a stala se otrokyní, pobavilo by ji to ještě víc. Rozpoutala se paralelní diskuse, že sebevědomá holka má vydržet všechno. Felix doufal, že se na něj zapomene, ale zapojila se do ní jedna, která s ním kdysi strávila noc, přišla s ním o panenství, od té doby je do něj zamilovaná a hněte ji, že si jí už nevšímá. Holky zajásaly, měly koho školit, tak ji na dálku posilovaly a vylepšovaly jí náladu. Začal fungovat princip Sesterstva: telátka se nebojí, když jsou v houfu. Nic si z toho nedělej, máš spoustu kamarádek a nic, co se ti stane, není zlé. Když máš chuť, tak se s ním pomiluj a neměj z toho trauma. A když nebude chtít, existuje spousta dalších mužů. Felix očekával morální odsouzení, ale spíš se mu shovívavě smály – to nic, on se polepší. Teď po ránu se to snažil vytěsnit z paměti, ale trapný pocit setrvával.

Dívky letušky měly naopak z noci spoustu zážitků a chtěly je probrat. S Pamelou, jak jinak. Považovaly ji za experta a zdroj zážitků, které ve skutečnosti neexistovaly, ale prožily je a moc se jim líbily. Za císařství byly vysoce hodnoceny Vypravěčky příběhů, čarodějky schopné poskytnout ostatním dobrodružný prožitek, do kterého zapojily přítomné, nepřítomné i vůbec neexistující. Požadovaly, aby se této funkce ujala Pamela, když umí napsat písničku. Pamela oponovala, že prozatím složila zhruba dvacet písniček, které pak předváděla na jevišti. Ostatní přebrala, od Renky, ale taky od jiných zpěvaček. Od Renky na to měla povolení, na ostatní kašlala, neboť v Arminu nefunguje Ochranný svaz autorský. Při tom jí blesklo hlavou, že ji v baru U Štěňat dočasně nahradila jakási Ginny Weasleyová, která má na to jedinou kvalifikaci: je zrzavá. Tento důvod probírala dotyčná Ginny v nějaké hospodě se svým chlapcem, svým bráškou, jeho dívkou a ještě nějakými dalšími a skončilo to sázkou, načež se všichni vydali do Kingtownu na monstrózní mejdan. Jak se o tom dozvěděli? Jsou čarodějové z nějaké extrémně slušné školy jménem Hogwarth. Ohlásili se Morčeti a ten sklapl kufry a Ginny přijal. Pamela zaváhala, nesedělo to časově. To už se stalo, nebo teprve stane? Co když právě teď vytvořila příčinnou souvislost? Smečka z Hogwarthu se skládala z uhlazených dam a gentlemanů, kteří používali úplně jiný systém magie a nikdy by se neodvážili sem na jih, ale na dálku pilně sosali vědomosti všeho druhu. Potřebovali to, chystali se na válku s nějakým nebezpečím, které nechápala zase Pamela. Dostali pár tisíc nabídek pomoci od jiných, další smečky se usilovně hlásily. Pamela došla k názoru, že pokud se tím bude vážně zabývat, brzo se zblázní – nebo se na všechno vykašle.

Holky chtěly vědět, nad čím se zamyslela, tak jim to řekla. Začaly probírat, proč mentální spojení nefunguje neustále, ale jen v noci a v transu. Zkušené čarodějky to dokážou kdykoliv, je moc příjemné se prostě propojit a pokecat s kámoškou přímo myšlenkami. Pamela jim po třistapětašedesáté vysvětlila, že neumí o nic víc než ony, jako by to nevěděly. Ale už se začínaly dostávat do mentality, která strašně štvala Velkou Matku Valerii, že žákyňky než by se něco učily, radši se napojují na insky a ajky a nechají se rozmazlovat. Do této funkce se snažily nacpat Pamelu, sice chápaly, že nechce, ale bránily se, aby to nepadlo na ně. Aktuálně probíraly, odkud vzala Pamela ty příběhy z dnešní noci a kde vzít další.

V této fázi k nim dorazila Fee, tedy Fifi. Ve dveřích omrkla situaci a během okamžiku se zletuškovala. Netušila, jaké barvy by měla mít vlasy, tak si zkusila blonďaté a moc se jí líbily. Weyerworda zarazilo, že má o podřízenou víc, a vynadal jí, že má mít jednu hvězdičku a ne tři, když je v prváku. Pak se zeptal, kolik je jí vlastně let, a když mu to řekla, zděsil se. Letecké učiliště přijímá dívky po maturitě, případně můžou přejít z gymnázia, nejdřív v šestnácti. Fee nechodila nikdy do žádné školy a vyučovala je WF Monika předáváním informací v blocích. Monika je důstojník Kosmické flotily, ale úplně jiné než Pamela. Fee nad tím neuvažovala. S Weyerwordem se naopak chtěla pohádat moc ráda, případně i porvat. Vlastně jim přišla říct, že její obdivovatel Jody sehnal mezka, za toho, co odvedla předchozí skupina, a přivede ho. Když už tu byla, přisedla a zapojila se do diskuse, čímž se Pamela dostala na vedlejší kolej a s ní se už nikdo nebavil. To se jí líbilo, jen sledovala hovor, stejně jako kadeti a další kluci kolem.

Další, kdo se přišel najíst, byl Armand de Clermont. Měl o poznání lepší náladu než včera. V noci se na něj napojila Šaktí a požadovala, aby kontaktoval nějakou silně nabitou ženu, vycucal jí energii a předal jí. Když nesplnil její přání dost rychle, sama ho navedla na příslušný objekt. Ta dáma se mu nelíbila ani trochu, táhlo jí na čtyřicítku a kašlala na to, jak vypadá, i když si mohla vytvořit nějaký lepší vzhled. Sex měla ráda, a když se s ní Armand sladil, zjistila důvod a spojila se se Šaktí. Ty dvě si hned padly do oka – v té fázi se Armand naštval a rozhodl se vyřešit svoje vztahy s tou nezvedenou holčičkou. Oznámil jí, že už nikdy neposlechne její přání (ani rozkazy), nebude přijímat její kontakty a už nikdy ji nechce vidět ani o ní slyšet. Když nechápala dost rychle, prošlehl ji bleskem. Zajásala, to se jí líbilo, tak ji začal šlehat a nepřestal, dokud nezačala brečet. Kumárí ho pochválila, o to si sestřička už dávno koledovala. Požádala, aby jí dal ještě další výprask, tohle nestačí. Armand řekl, že Šaktí už nikdy nic nedá, ani výprask, a přidal ještě pár sprostých nadávek. Šaktí pobrekávala a vysílala svoji bolest všem do prostoru. Cowen se jí chechtal. Armandově partnerce se jí zželelo, začala ji utěšovat a slibovala, že jí bude Éčko posílat sama. Má sice spoustu dětí, ale rozlétly se po světě a nedělají mamince vůbec žádnou radost, kdežto Šaktí je taková roztomilá a chce být čarodějkou, tak ji bude podporovat. Na Armanda se vykašlou obě. Armand poděkoval, odpojil se i fyzicky a po zbytek noci spal klidně a nerušeně.

Holky začaly řešit důsledky Propojení fyzického i mentálního. Podle zákonů císařovny Diany je každý tělesný styk svatebním obřadem, takže se dívka stává vedlejší manželkou a kluk vedlejším manželem. Hlavní manželkou se stává ta, která s ním má společnou domácnost, v ideálním případě Palác, Sídlo atd. Ostatní jeho partnerky jsou její sestry, přičemž není na škodu, když se spolu občas porvou jakýmkoliv způsobem. Puberťačky pěstmi, WZ magicky. Pubertální WZ bitky milují, a správná rvačka má skončit sexem. Průběhem času se dostanou do ideálního stavu, kdy jsou všichni spojeni příbuzenskými pouty a stanou se jedinou velkorodinou. Fee nadskakovala nadšením. Ne že by to nevěděla, ale doposud jí to bylo jedno. Zatím se nechce vdávat, ale ochotně přebírá zážitky celého Sesterstva, a je tím pádem mladší spolumanželkou všech. A jejich miláčkem, takže se na ni soustředí veškerá pozornost. Některým lidem by mohlo vadit, že je průběžně sleduje pár miliónů jiných bytostí, Fee ani trochu. Nedělá nic špatného a za nic se nestydí. Ani na to není hrdá, nemá být na co. Ale péče celého vesmíru jí udělá neskutečnou radost.

Chlapec Jody přivedl před Krčmu dvě ušatá stvoření, přináležející nejspíš k čeledi Equus. Vypadali, jako když se čert pokouší stvořit koně či osla, a částečně se mu to podařilo. Fee nařídila, aby výpravu doprovázel, protože asi nikdo z přítomných neumí s mezky zacházet. Jody uposlechl. Byl to výrostek téměř mužské výšky, ale hubený jako tyčka a se svaly, které mu doufejme někdy narostou. Prozatím měl tetování na rukou i nohou, tmavý pruh na páteři, z něhož se rozbíhalo několik pruhů, a pár šliců porůznu po těle. Zvlášť hrdý byl na spáleninu na tváři a nedal si vymluvit, že mu sluší, protože mu ji způsobila Fee. Miloval ji zoufale a beznadějně, a ona ho měla v Top 10, tj. předpokládala, že se s ním někdy v budoucnu pomiluje, ale kdy to bude a za jakých okolností, nepřemýšlela. Prozatím zabodoval u čtyř jiných dívek, o čemž měla podrobné informace a schvalovala to, byly to kamarádky. Že existuje žárlivost, sice věděla, ale nechápala ji. Přesněji, nespojovala ji se sebou.

Pamela se zamyslela nad svými bývalými milenci. Šlo to mimořádně obtížně, doposud se snažila na ně zapomenout a netušila, kde je hledat. Věděla, že její osudy mají vliv také na ně, tak si umínila, že jestli se ještě někdy dostane do transu, zkusí je vyhledat. Nezlobila se na ně, ani jim nebyla za nic vděčná.

Do transu neupadla, protože s ní Kajman zatřásl a požádal, aby přestala čumět do blba a šla se sbalit. Uposlechla beze slova, ani se nijak nezatvářila. Fee se jí zastala a když jí Kajman pohrozil nasekáním na zadek, hezky se s ním pohádala a pak šla Pamele pomoci s tím balením. Při tom prozradila, že Kajman se jí líbí a jestli by Pamela byla ochotna přijmout ji za mladší spolumanželku. Nemusí to být hned, ale je ochotna zařadit ho do svého Topu. Pamela si rejpla, jestli by jí půjčila svého Jodyho a Fee odtušila, že třeba hned. Po kratším zamyšlení slíbila, že až se rozhodne vdát, uspořádá obrovský mejdan, který bude trvat tak dlouho, až se všichni se všemi vystřídají. Těšila se už dopředu.

Pamela byla v rozpacích. Na místní svérázné názory si už zvykla, ale ještě je nepřijala za svoje. Uvažovala, jestli se aspoň Armand rozešel se svou Šaktí na věčné časy, nebo se ona jen směje a vyčkává, až se bude moci znovu vnutit. Vzpomínala na klasické příběhy velikých lásek, jako byl Romeo a Julie, Petr a Lucie, Orfeus a Eurydika a spousta dalších. Slyšela o nich někdy Fee? Měla by slyšet? O milencích, pro které existoval jenom ten jediný, nezaměnitelný, věčný...

„Tak co je, spíš nebo něco děláš?“ otázal se její milovaný, „Holky, neštvěte mě! Měla bys pomáhat ostatním, ne se tady kočkovat s tou malou...“

Pamela neřekla nic. Fee: „My se nekočkujem. Ale mohly bysme!“ Jelikož klečela, prohnula hřbet, provlnila ruce a nohy a začala se proměňovat. Nejdřív se jí měnilo tělo, potom obličej. Tvář dostala tvar trojúhelníku, oči změnily tvar a zezelenaly, z úst vyklouzly dlouhé špičáky, nosík byl placatý a růžový. Nakonec jí po celém těle narostla jemná srst šedivé barvy, s pruhy a skvrnami. Hodně si dala záležet na uších, na špičkách si dovolila elegantní střapce. Stala se z ní kočka v přiměřené velikosti, hodně divná, ale šelmoidní.

„Rychle mě vyfoťte! Dlouho to neudržím!“ křičela a nebylo snadné jí rozumět, kvůli těm tesákům.

Když ji několik lidí zvěčnilo foťáky, zhroutila se a chvilku se svíjela po zemi. „Jaký to bylo?“ vzdychla, když přišla trochu k sobě.

„Bezvadný! Není ti nic?“ Pamela ji objala a postřehla, že poprvé je její tělo chladné a nějak nepříjemné na dotyk.

„Nic. Jenom jsem... trochu vyčerpaná. Nech mě bejt!“ S námahou se postavila na nohy, udělala pár kroků a zhroutila se do kouta. Svinula se do klubíčka a vytuhla.

Pamela věděla, co se děje. Přesvědčila se, že Fee je živá a zdravá, s vyčerpáním nemohla nic dělat, tak ji nechala. Však ona se vzpamatuje.

„Nejseš náhodou pitomá, že ne?“ zeptal se Kajman. Chtěla odpovědět, že není zodpovědná za všechno a za všechny, ale neřekla nic, jen odvrátila hlavu. A pomyslela si, že ženy, které zabijí svého milovaného, by neměly být jednoznačně odsuzovány.

Vytvořila se velitelská skupina, do níž byla taky tak nějak zařazena. Patřil do ní Kajman, Felix, Armand a Lucien, kdežto Santiago a Herbert zůstali ve městě. Lucien byl čerstvě ostříhaný a nesmírně spokojený, protože v noci s ním ženy zacházely jako s hračkou. Ještě se nerozhodl, zda vstoupí do Letecké akademie, kam ho holky usilovně lákaly. Naopak odháněly všechny děti mladší deseti let, které se snažily vetřít. Pamela se ještě odběhla naposledy vykoupat v Ohni, holky to udělaly po ní a když si obnovovaly uniformy, napadlo některé udělat je rovnou průhledné. Pamela se cítila nabitá, tak zkusila kombinaci letecké a gardistické, modrou se stříbrnými fleky. Všem moc slušely.

Kajman neřekl nic. Skoukl sajtnu, zatvářil se otráveně a zavelel k odchodu. Všichni vyrazili jako o život, vtipkovali a skvěle se bavili. Pamela šla klidně a vyrovnaně, šetřila síly. Vzadu se valil medvěd Míša, mručel a na jeho tváři se nedalo poznat, co si myslí.

Kousek za městem se odpojili a zamířili nějakou boční cestou. Když se vypletli z posledních obydlí a podivných chatiček, cesta se změnila ve stezku a začala se kroutit. Okolo byla divoká zelená džungle, ale občas bylo vidět někde vpředu omšelé šedivé skály bez kouska vegetace, kam zřejmě cesta hodlala dojít. Pamela chápala, že i ona tam taky dojít musí, ať chce či nechce. Těm nadšencům vepředu už došla chuť se štvát, občas odpočívali a propadali se dozadu, ale ona statečně šlapala a propracovala se ke Kajmanovi a Jodymu, který vedl jednoho mezka. Kdo se stará o druhého, nevěděla. Kajman schválil její vytrvalost a rozhodl se zůstat zpátky, aby pomáhal a popoháněl ostatní.

Využil toho Jody. Dospěl k názoru, že Pamela má velice podstatný vliv na rozhodování Fee, a začal se jí svěřovat, jak moc ji miluje a jak by bylo krásné, kdyby taky ona milovala jeho. Měl docela konkrétní úmysly, co s ní udělá, a nijak se tím netajil. Pamela si ho důkladně prohlédla a líbil se jí. Ovšem taky věděla, co prováděl v noci.

„Když ji tak miluješ, že ses v noci přilepil na jinou?“

„To je Alice. Naše kamarádka. Fee nám to nařídila.“

„Eeee?“

„Byla vedle a koukala na nás. To nevíš?“

Věděla. Sklopila oči a dávala pozor, aby o něco nezakopla.

„Tebe by taky chtěla propojit.“

Pamela tu hlavu zvedla a zatvářila se zuřivěji než medvěd Míša.

„No co? Má tě ráda! Mně se taky líbíš. A Alice má tvoje nahrávky. Ronn tě taky poslouchá. To je její kluk.“

Pamela vzdychla. Už zase udělala tu samou chybu, dala se s nimi do diskuse. Pro toho kluka je ideální řetězové manželství, každý s každým a nabalovat další. O jiných modelech sice ví, ale nepovažuje je za vhodné pro sebe. Při tom je upřímný křesťan a člen Templářského dorostu.

„Nakopala bych vám všem.“ zamručela pro sebe. Zasmál se. Jako ona znala jeho život a myšlenky, on věděl všechno o ní.

„Neuděláme přestávku?“ zeptala se.

„Až nahoře, u Černé Díry.“

„To je co?“ zeptala se jedna z letušek.

„Tak tomu říkají běloši,“ řekl Jody a usilovně se snažil nikoho nenaštvat, „Ono... ve skutečnosti to znamená ženské přirození. Trochu to tak vypadá.“

„No dobře, ale co to je?“

„Skalní pramen. Studánka, ve které se drží voda. Velice chutná. Vždycky se tam napijeme. Vytéká z ní malý potůček.“

„Aha.“

„Okolo je spousta skalních děr, ale ty jsou suché. Dá se tam přespat, když je potřeba. Černá díra se pozná, že je okolo kleč.“

Prošli mezi skalami, ale to ještě pořád nebyl průsmyk, ten byl o kus výš. Cesta se svažovala do údolí mezi dvěma svahy, a uprostřed byl zelený trojúhelník kleče.

„Že to vypadá jako holka?“ Jody se tvářil, jako by dotyčnou chtěl taky zařadit mezi svoje manželky, „Ty dva hřbety jako nohy, stráň jako břicho a tam ty dva kopečky... jenom hlava tomu chybí.“

„A co je ta špičatá skála nad námi?“

„No – hádej, co by se na to hodilo!“

Pamela si nechala své mínění pro sebe. Letušky se hihňaly.

Najednou si uvědomila přítomnost silného energetického výboje. Zasáhl Jodyho a způsobil mu další šlic na zádech. Jody vyrazil bojový skřek a vypálil z volné ruky tím směrem, ale to už kolem svištěly další blesky. Mířily do země a na skály kolem, byla to Výzva, ale jedna mírně štrejchla Pamelu do boku. Ani netušila, jak je připravená, zaječela vzteky a začala je šlehat. Věděla, že jsou to děti, nemínila jim ublížit, ale pár šlehanců jednoznačně zasloužily. Všichni se dali do boje, snad jen Weyerworde to nepovažoval za sebe důstojné – ani nic nedostal, taky mezci stáli klidně na svém místě a jenom stříhali ušima. Z kleče i ze všelijakých úkrytů vyrazily děti, pohybovaly se rychle a šikovně, a měly maskovací barvu, hnědou a zelenou, ale taky další fleky, takže v pohybu splývaly s okolím. Příšerně ječely a snažily se zasáhnout co nejvíc lidí a schytat co nejmíň.

Fee se vynořila těsně před nimi a zblízka vypálila pár šlehů. Pamela si rukama zakryla tvář, blesk jí popálil paže, ale obličeje se nedotkl. Jody to schytal doprostřed prsou. Jedna letuška získala šlic na tváři, vztekle zaječela „Tohle ti vrátím!“ a vypálila šleh, po kterém Fee skončila v kotrmelcích. Jenže tím končila. Pamela taky pocítila, že se konečně vybila a má dost.

Tím hra v podstatě skončila. Všichni se zvedali, lapali po dechu a snažili se zvládat svoje tělo. Fee doběhla (doklopýtala) k Pamele a řekla: „Bezvadný, ne?“

„Ukaž se! Kolik jsi jich dostala?“

Fee si začala počítat zásahy na těle. Měla z nich radost. Stejně tak Jody byl hrdý a spokojený. Hosté si postupně zvykali.

„Šest!“ pochlubila se Fee, „Uděláš mi na záda tečky?“

„Neudělám, až se vzpamatuju,“ řekl Jody, „Ale seš čím dál lepší.“

Okolo se začaly hemžit děti, některé dost malé, ale plné odvahy. Všechny měly svérázné maskování, kombinací člověka a podivné šelmy. Skoro všechny krátkou kočičí srst na hlavě, některé i po těle. Pamela je zkusila pohladit, a opravdu to byl kožíšek. Hmatová iluze!

„Dobrej útok,“ řekl jim Kajman, „Jste šikovní.“

„Cvičil bys nás?“ vyptávali se, „Vzal bys nás do svýho oddílu?“

„Vzal, ale nemám žádnej oddíl. Zatím cvičte, a až povyrostete, popovídáme si o tom.“

Všichni pohromadě zamířili k prameni. Studánka zůstala studánkou, i když se všichni napili. Potok byl naopak potokem jen do té doby, než do něj první napadali a převalili se, potom se změnil v bahniště. To dětem vyhovovalo, rochnily se jako prasátka. Pamela se pokusila najít místo, kde by byla voda trochu čistší, ale Kajman ji povalil do bahna, pořádně natřel a pěkně promasíroval. Měla by se bránit nebo aspoň protestovat, ale líbilo se jí to.

„Přes poledne odpočinek,“ zavelel, když si taky vychutnal natírání bahnem, „Doporučuji se prospat, měli jsme náročnou noc...“

„A ta dnešní taky nebude lehká!“ dodala letuška Bibi. Káravě se na ni podíval, ale neřekl nic.

Z celty vytvořil pro Pamelu stříšku proti slunci, natažením mezi dva keříky kleče. Další celtu jí rozprostřel na zem. K jídlu měla housky se salámem, vodu z polní láhve. Všichni jedli, taky si udělali přístřešky a chystali se k odpočinku. Přišmajchlovala se Fee, kousla si salámu, ale hladová nebyla.

„Můžu zůstat s tebou? Nebo přijde...?“ ohlédla se, kde je Kajman.

„Ne, až v noci. Klidně tady buď.“

„A můžu si k tobě lehnout?“

„Jenom mě udivuje, že se vůbec ptáš. Obyčejně se vsomruješ bez dovolení.“

Fee se svinula tak, že měla hlavu v jejím klíně. Byla celá zablácená, ale Pamela taky. Rozpačitě žvýkala housku a snažila se přemoci únavu. Dojedla s vypětím a hned se natáhla; jen co to udělala, Fee se přemístila, aby byla přitisklá co největší plochou.

„Pouštěj nějaký příběhy...“ zaprosila.

„Blázníš? Jsem uštvaná jako zvíře, sotva držím oči otevřený...“

„Tak se napoj!“

Pamela dostala tichý, lhostejný vztek. Samozřejmě věděla, o čem je řeč. Ponořit se do transu a čerpat energii ze zdroje mimo sebe. Jakého zdroje? To je úplně jedno, kosmická energie prochází celým vesmírem a všechny vyživuje. Je několik bytostí, které je opatrují a usměrňují, ale nestvořily ji, přichází přímo od Boha. Někteří se jí dokážou zmocnit, přetvoří ji a vydávají za svou, to jsou ovšem démoni. Čarodějky s nimi bojují, andělé svádějí zábavné potyčky. Andělé a démoni jsou jedno a totéž, jen stojí na nepřátelských pozicích. Čerti se kdysi postavili proti svému pánovi, on je vyhnal, ale nezničil. Někteří taky chtějí být nezávislí, ani bílí, ani černí. Je to velice složitý systém a Pamela netoužila ho poznat. Propadala se do černé hlubiny a nechtěla mít ani žádné myšlenky, ani vnímat. Nejraději by chtěla být Ničím.

Ani nepostřehla, jak se dostala do transu. Tiché, uklidňující hlasy. Spousta bytostí, které ji hladily a chválily. Byla klidná a spokojená. Ponořila se do oceánu energie a koupala se v něm. Společně s ní se koupali všichni ostatní. Fee, Bibi a Kiki, Ponny, Ivka, Olívie, Braenn, Kay, Valérie, Diana... všichni jejich muži. Ale někteří jsou mrtví, ne? Jsem taky mrtvá? Smáli se a hladili ji, předávali jí svoji energii a brali si její, procházeli jeden druhým a hráli si jako ryby v oceánu. Všechno to bylo krásné a příjené.

Jakási dívka jménem Kerri. Kdesi daleko. Spolužačka, dejme tomu kamarádka. Jako spousta dalších. Nebyla nikdy moc významná, ani hezká ani ošklivá, při těle, ale ne zas tolik.

To jsem ráda, že sis na mě vzpomněla. Pusť nám zas nějaký Příběh!

Pamela si pomyslela, aby jí všichni dali pokoj, je unavená k smrti.

No právě! Ale něco vymysli! Třeba s tou roztomilou holčičkou, co máš vedle sebe!

Fee se ozvala: To si nepřej! Já ráda zlobím a nepřestanu, dokud nedostanu na zadek!

Nepřekvapí. Mám už dvě děti. Ale jsou ještě maličké. Jednou bude moje malá jako ty!

To už si vůbec nepřej! Nebo si ji najdu a něco ji naučím! Pak se budeš divit!

Kerri se jenom smála. Její dcerka byla opravdu ještě hodně maličká, ale zvědavá jako opička. Moc se chtěla kamarádit. Měla ještě brášku, o rok staršího. Pamela si nemohla pomoct, vytáhla ty dva z jejich reality a ponořila do oceánu světla. Hned pochopily, co mají dělat, rejdily v něm a smály se.

Těch už se taky nezbavíme! smála se Valérie.

Z hlubiny se vynořila dívenka pruhovaná jako tygr. Moc roztomilá. Jmenovala se Kerstin a byla nezrozená. Nikdy nedostala šanci žít.

Tys tady ještě chyběla! uvítala ji Valérie

Ahoj všichni! Můžu pro někoho něco udělat?

Radši ne! Všichni jsou unavení, chtějí odpočívat a ne si hrát!

My ne! oznámil syn Kerri, říkali mu Alex, S náma si nikdo hrát nechce!

Ty seš krásná! přidala se sestřička.

Kerstin se bleskově zorientovala. Tak jo, budem si hrát! Bude to bezva hra! Naberte co nejvíc Éčka a naperte ho do těchle velkejch holek! Bude legrace!

Malí zajásali. Valérie mrskla ploutví a zmizela. Pamela neměla kam.

Kerstin ani zdaleka nebyla sama. Odevšad se vynořovaly všelijaké děti, většinou podivné. Nezrození. Nebo zabití v průběhu dějin v mnoha válkách.

Kerri se vyděsila. Pocházela ze světa, kde se duše zavražděných dětí strašlivě mstí všem živým. Dostala strach o svoje děti.

Ale my se mstíme, řekl klučík s hlubokýma černýma očima, Mě zabili v Betlémě, když král Herodes dostal strach ze Spasitele. Od té doby se mstím každému, kdo zabíjí děti!

Ještě pořád měla strach. Dokonce ještě větší.

Kdo zabije dítě, touží pustit na svět zlo. My se pomstíme tak, že uděláme něco dobrého. To mu nejvíc uškodí.

Nemůžeme tomu zabránit, nejsme hmotní. Ale můžeme mu vstoupit do snů. dodala Kerstin.

Ale jak to děláte?

Komu já vstoupím do snů, ten už nikdy nikoho nezabije. ujistil ji ten kluk.

Děti se vůbec nebály. Hrály si. Pamela toužila všechny je obejmout. Připlavaly k ní a procházely jejím tělem. Energii tam zanechaly a hned si nabraly novou.

Co jsem komu provedla, že jste si zasedli zrovna na mě? Sotva se pokusím usnout, už mě někdo otravuje! Co jsem vám udělala?

Neodpověděli, smáli se jí. Jim se taková hra líbila.

Svět se změnil v prostorovou mapu. Z nejrůznějších míst přicházely světelné paprsky, nořily se do oceánu světla a hned se vracely, ještě silnější.

Kerri řekla: Krátkou chvíli po tom, co nás ta čarodějka naučila, jsem to všechno dokázala. Teď už ne. Proč?

Pamela jí zopakovala informaci o energetické bilanci. Taky zážitek jedné kamarádky. Z nějakého důvodu musela na nádraží, přes most a za řeku. Když přešla na druhou stranu, poklesla jí Energie natolik, že už nic nedokázala. Věděla, jak se to dělá, ale neměla sílu. Když se vrátila, hned za mostem cítila prudký vzestup.

Chápu. Kdybys přišla sem k nám, taky bys tu schopnost ztratila?

Pamela se nad tím zamyslela. Jediné, co mohla říct, bylo: Nevím.

Vy lidé jste slabí, smála se Kerstin, Kolik nám dá práce vás udržet naživu!

A vy jste mocnější?

Náš Pán je mocný. My jenom vykonáváme Jeho vůli.

Pamela zavřela oči a usínala. Nikdy v životě jí nebylo tak skvěle.

Bibi a Kiki se pokoušely aktivovat svoje kamarádky, hlavně ty, které momentálně spaly. Vstupování do snů nezrození perfektně ovládali, tak pomohli. V Evropě byla tou dobou hluboká noc a každá ta holka měla nějaké lidi, které měla ráda a chtěla se s nimi spojit. Pamela z nich nikoho neznala, ala byli sympatičtí. Když pochopili o co jde, chtěli záznam všeho, co se dělo. V polospánku jim pustila vlastní vzpomínky, vlastně celý svůj život. Současně se zdál také jí, a vzpomínky se stávaly hezčími a příjemnějšími.

Nádhera! Pošli nám ještě něco!

Pojďme jim něco provést! přála si Fee.

Rozhostilo se napjaté očekávání. Někde hodně daleko kdosi radil, co chce, aby se stalo. Pamelu to rušilo a probouzelo, což nechtěla. Napadlo jí všechny je za trest vyválet v bahně a jejich krásné dlouhé vlasy změnit na dredy – pak se zalekla a chtěla to odvolat, ale Fee už sebou cloumala nadšením. Tak usnula a zdálo se jí, že jí táhne na šestnáct a jde s kamarádkami ze školy, ale v parku u jezírka na ně čekali kluci, začali je honit a kterou chytli, hodili do jezírka a u břehu vyváleli v bahně. Křičela na ně a urážela je, tak jí ostrým nožem uřízli copy. Tehdy je nosila, opravdu! Brečela a chtěla se prát, tak jí ořezali ještě víc vlasů a označili to za preventivní opatření, aby od nich nechytla stodola. Kamarádky se pokusily ji chránit a protestovat, tak jim ořezali vlasy taky. Někdo naznačil, že by holky potěšilo lechtando, tak jim začali sahat všude, kde to děvčatům dělá dobře, a nepřestali, dokud se jim to nezačalo líbit. Jejich oděv se změnil na neforemné hadry, vlasy zplstnatěly i těm, kteří se do rvačky nezapojili. Polévali se vším, co lepilo nebo mazalo: medem, kečupem, jogurtem, strojním olejem. Jedna holka si stěžovala, že je jí zima, tak ji strčili do velikého kotle asfaltu rozehřátého na příjemných 36 stupňů. Holky brečely, zvlášť ty, co měly na sobě něco parádního. Asfalt jim veškeré oblečení slepil k sobě a přilepil k tělu, i vlasy slepil dohromady. Kluci se smáli, někde sehnali strojek a ostříhali se napřed navzájem, potom holky, a když už to opravdu nešlo, vydali se všichni k Živému Ohni. Dívka albínka nebyla vůbec překvapená, aspoň nic neřekla a dovolila všem vstoupit do plamene. Shořelo na nich vše co mohlo, ale zlepšila se jim nálada, prohlíželi si jeden druhého a smáli se. Pamela se taky omyla a protože už toho měla opravdu dost, konečně usnula.

Probudila se a nechápala kde je, proč tady je a co se vůbec děje. Podle slunce spala tak tři hodiny. Hlavně přestalo být to otřesné horko. Všichni ji chválili a vykládali, že těm vzdáleným kamarádům se to strašně líbilo, zvlášť když se probrali a pochopili, že to byl jenom sen. Moc jí děkují a těší se na další příběhy. Pamela se zastyděla, a prozradila jim, že ji otravování od cizích lidí neskutečně obtěžuje a tenhle nápad dostala, aby jí konečně dali pokoj. Smáli se a odpověděli, že všichni to vědí. A těší se na další.

Kajman se přišel přesvědčit, že je v pořádku. Fee ho ujistila, že na ni dohlíží a zasáhla by, kdyby něco. Kajman se na ni ošklivě podíval, tak poprosila aspoň o pár facek, ale odmítl s odůvodněním, že by se jí to líbilo. Dal Pamele napít ze své polní láhve, něco příjemně nakysle alkoholického. Netušila, co to je, ale udělalo jí to dobře.

Fee se opět přitulila. „Jaký to je, nosit šaty?“ ptala se.

Pamela věděla, že už několikrát v životě byla oblečená, do cizích šatů a pro legraci. Moc se jí to líbilo. Párkrát už taky byla vzdálena od Ohně, ale nikdy ne tak dlouho, aby jí stačily narůst vlasy. Snad pocítila drsné kořínky, když si přejela po hlavě, ale víc nic.

„Jednou si nechám udělat cestovní pas,“ plánovala, „Jakou bych si měla zvolit národnost, co říkáš? Jsem určitě Evropanka, ale nevím... Potom odjedu někam do ciziny a zůstanu tam, až mi hlava pořádně zaroste. Aspoň metr!“ ukázala rukou, „A hezky se oblíknu! Potom se vrátím a nechám to všechno na sobě zmazat a rozervat! Hlavu si nechám krásně oholit břitvou. Jaký to je, když tě stříhají? Možná se nechám i zbičovat, natažená na skřipci. To bude zážitek!“

„Takže všecky ty pitomosti jsi vymýšlela ty?“

„Vůbec ne! To všecko vymyslely ty holky z ciziny! Já jsem si to jednom užívala!“

Pamela mohla nahlédnout do paměti a přesvědčit se, ale bylo jí to úplně jedno. Bylo to jako film, který kdysi sledovala, ale teď už je jí úplně lhostejný. Jistě, vzpomíná si, když je potřeba nebo jí to někdo připomene. Ale důležité to už není.

Fee ji upřeně pozorovala, jestli ještě vstoupí do transu. „Pojď ještě někoho zlobit!“navrhla.

„Dej pokoj! Když chceš, zlob si sama!“

„Když mně to tak nejde! Ani Bibi, ani Kiki. Ty seš lepší!“

Pamela to věděla, ale nijak ji to netěšilo. Přemýšlela, zda je to od přírody, nebo jí to někdo způsobil. Renka? Olívie? Některá z dávných čarodějek?

„Nenapadlo tě někdy, že by sis některé z těch krásných šatů nechala? Všecky holky se přeci rády strojí!“

Stačilo se jenom podívat – podle výrazu tváře pochopila, že opravdu nenapadlo.

„Předměty?“ zeptala se Fee s despektem, „Já samozřejmě vlastním spoustu věcí, snad víc než potřebuju. Ale...“

Podle Pamely nevlastnila nic. Ani Ivka toho moc neměla, i když nějaké oblečení by se doma našlo. Rozhodně na něm nijak nelpěla.

„Jaký to je, když na tobě stříhají něco z látky a pomalu tě svlíkají?“

„Máš blbý otázky. Nikdy mi to nikdo neudělal.“

„Ani o narozkách? Když máš oslavu, tak tě přece celou oholí a zničí ti všecko, co máš na sobě!“

„Já jsem oslavy nikdy moc neprožívala.“

Dalším hloupým otázkám zabránil Kajman, který velel k odchodu. Pomohl Pamele sbalit, co předtím nainstaloval. Fee zásadně odháněl.

„Já se už vrátím. Malý děti musí domů.“

Malý děti lítaly po celém tábořišti a už zase zlobily ve snaze dostat výprask. Nikdy je nikdo nebil, tak se musely prát mezi sebou, ale dospělí jim občas vyhrožovali, což je bavilo. Hlavně se pořádně vyválely v bahně, a když se trampové hnuli, rozběhly se nazpátek.

Pamela šlapala a přemýšlela o Fee. Určitě nestrádá a má pocit, že se jí daří dobře. Je milovanou dcerou své matky, přední osobností ve smečce a zúčastňuje se všeho, co se ve městě děje. Nikdy nepotřebovala být oblečená, každý případ, kdy se někdo navleče do šatů, je výjimka vyvolaná nutností. Přirozené je pro ni a všechny děti být nahá. Koupe se v Ohni, vlasy nikdy neměla a nepostrádala. Chce je mít jen proto, aby se jich mohla zábavně zbavit.

Od Fee přešla na její matku. Normální by bylo, kdyby se zajímala, kde má dceru a co s ní kdo hodlá udělat, ale ani ji to nenapadlo. Ví, že je naživu, zhruba i kde se toulá. Její děti si dávno zvykly na její letargický způsob řízení domácnosti – když jsou doma, přinutí se dát jim najíst, ale většinou se děti postarají o sebe samy. Fee umí uvařit čaj či kávu, usmažit vejce (najít a vybrat hnízdo divokých kachen), upéct chlebové placky a uvařit zeleninové sabdží. Maso rozkrájí na přijatelné kusy a opéká nad ohněm, až je jedlé. Maso je bohužel potřeba koupit, lovit Fee neumí. Zelenina roste na zahrádce za domem. Tedy, za chatrčí, přesně řečeno. Ivka moc netouží po penězích, ale nějaké přece jen občas vydělá. Takže svoje děti uživí. Jakž takž.

Dohonil ji Felix Weyerworde. „Mohl bych si s tebou promluvit?“

Takový začátek znamenal, že rozhovor bude důležitý. Možná i nepříjemný.

„Smířil jsem se s tím, co ti divoši provedli s mými kadety. Skousnu i to, že se to stalo těm dvěma děvčatům. Nechtěl jsem je brát s sebou, ale naléhaly. Ovšem teď se tvojí vinou šíří ty věci mezi další kadety, a hlavně letušky. To není v pořádku!“

„Hlavně to není moje vina. Já za nic nemůžu...“

„Šíříš ty příběhy. Neříkej že ne, jde to přes tebe!“

„Co si představuješ, že s tím mám dělat?“

„Pochopitelně je umírnit. Vysvětlit jim, že ty věci jsou jenom určitá... fantazie. V žádném případě je není dovoleno uvádět do praxe.“

„Zkusit to můžu. Jak se podaří, nevím. Zasahuje do toho mnohem víc osob, především ti mladí. Řeknu jim, že s tím nesouhlasíš.“

„Především s tím nesmíš souhlasit ty! Copak ještě není dost škody? Mohlo by se stát, že to začnou zkoušet i na Akademii!“

„Co konkrétně?“

„Copak nevidíš? Nařídil jsem jim chodit v uniformách. Tak si vymysleli iluzorní, a postupně si na ně zvykají. Ještě navíc průhledné, to je skandál!“

„Tak to tě uklidním. Na severu jim to nebude fungovat. Nebudou mít dost energie na udržování iluze.“

„Vědí, jak energii čerpat a ukládat. Jakmile jí získají dostatek, budou to zkoušet!“

„O tom nepochybuj. A nijak tomu nezabráníš.“

„Zdá se, že vůbec nechápeš, co od tebe chci.“

„Chceš se hádat. Nemůžeš se pohádat s těmi, kdo mě ovládají, tak aspoň se mnou.“

„Ovládají tě, protože se necháš ovládat. Neodmítla jsi to, naopak nadšeně přijímáš.“

„Zažíváme oba tytéž vjemy. Tak víš, co se děje. Většinou se bráním, ale oni jsou silnější.“

„Nebráníš se dost razantně! Měla bys je zásadně odmítnout!“

Pamela si povzdychla. Jelikož se chce hádat, moudřejší ustoupí.

„A taky si zásadně nepřeji, aby se o mně šířily jakékoliv informace sexuálního charakteru!“

„Jak tomu chceš zabránit?“

„S nelibostí pozoruji, že se povědomí o celém mém životě staly všeobecně známými! Mnoho různých žen mě obviňuje, že jsem s nimi měl intimní styk!“

„S nelibostí pozoruji, že kecáš voloviny. Těch, co tě obviňují, je daleko míň, než kolika se chlubíš ty sám!“

„Já že se chlubím? V životě jsem nedovolil, aby se o mém soukromí někdo něco dozvěděl...“

„Tvoje paměť říká něco jiného. Možná víš, že když se snažíš něco utajit, působí to na všechny jako maják.“

Polkl dvakrát naprázdno. Věděl to. „Chtěl bych, abys to rázně zarazila!“

„To nedokážu.“

Začal se rozčilovat. Opakoval všechno to, co už jednou řekl, ale zvýšeným hlasem a vztekle. Prokládal to slovy 'perverzní' a 'úchylný', skoro s potěšením. Tím Pamele poskytl čas, aby si rozmyslela, co mu na to odpoví.

„No tak dobře, tak jsem perverzní a úchylná. Docela vážně: když nad tím uvažuji v klidu, vcelku tě chápu a mám podobné názory jako ty. Jenže když se dostanu do extáze, všechno se změní. Možná je to moje vina, jsem už taková. Líbí se mi sex, a s Kajmanem tak, jak se mi nikdy nelíbil. Za nic se nestydím, a baví mě se chlubit celému cowenu. Klidně jim řeknu, aby se vykašlali na tvoje ubohé zážitky s pochybnými děvkami a vychutnali si mě. Ale co kdo udělá, za to neručím.“

Felixovi došel dech.

„Celý život jsem se chovala jako hodná holčička. Ještě před týdnem podle tvého času jsem se styděla svlíknout a děsila se představy, že by mi ostříhali vlasy. Odvážila jsem se velikého hrdinství, když jsem se postavila oblečená pod sprchu. Nevím, co budu dělat, až se vrátím mezi lidi, ale lákají mě zvláštní zážitky. Obávám se, že kdykoliv přijdu oblečená k vodě, vždycky se namočím, protože to je nádhera. Uniformu letušky nosit nebudu, když nechceš, to byl jenom vtípek. Líbí se mi být nahá a holohlavá. Nejen proto, že je to hygienické, hlavně proto, že se na mě všichni dívají. Chlapi, i některý holky na mě koukají mlsně a představují si, co by se mnou mohli dělat, a já vím, že nemají šanci. Ale přesto to není absolutně vyloučeno, a to mě vzrušuje. Můžou mě donutit násilím, nebo v rámci nějaké hry, to mě vzrušuje ještě víc. Nevím, jestli to chci, nebo se toho děsím. Obojí najednou, a je to příjemný strach. Dějí se mi zvláštní věci, které nejsou ve skutečnosti možné, a já se na každý takový zážitek těším. Pamatuji ze vzpomínek císařských princezen, jak je nádherné se naložit do horké vody a nechat kamarádky, aby mě celou oholily a promasírovaly olejem. Budu potom nádherně rozdrážděná a běda mýmu chlapovi, budu tygřice. Neboj, rozešlu to!“

Začal se chystat k nějaké řeči, ale nevěděl kudy na to. Vypadal, že se chce začít omlouvat.

„Ještě nepotřebuju ke své zábavě nechat se svázat a zbičovat, ale neříkám, že se to časem nezmění. Jak jsem vypozorovala, Kiki a Bibi a ty jejich kamarádky jsou podstatně odvázanější než já a takový věci je moc lákají zkusit. Můžu jim říct, že to podle tebe není správné, ale nemůžu zapřít, že bych se na to docela ráda dívala. Myslím, že je ani moc nezajímá, co říkám, ale co si myslím. Ještě víc, co si myslí oni. Hodila jsem jim dva nápady, co bych jim za trest udělala. Detaily vymysleli oni, já to jenom sledovala!“

Weyerworde začal něco koktat, ale rozjetá Pamela se nedala ubrzdit.

„Tobě vadí, že ostatní vnímají tvoje vzpomínky a zážitky. Mně to nevadí vůbec! Nevadí mi šířit svoje zážitky, ani vnímat zážitky druhých! Protože to je příjemná zábava a možnost se nezávazně vyválet v mravním bahně. Válet se ve skutečném bahně je úžasný pocit, zvlášť když seš hezky oblečená. Mravní bahno je ještě větší extáze! Neuměla jsem si představit, jaký prasárny dělají kluci s holkama, a vůbec každej s každým. Teď mám možnost to zažít na vlastní kůži, a přitom se mi nic nestane. Není to skvělý?“

Rozhodně to za skvělé nepovažoval, kroutil odmítavě hlavou a vyrážel nesrozumitelné zvuky.

„Dokud to budu řídit já, nedovolím žádné nechutnosti. Teda, budu se snažit. Hodně lidí zažilo v životě nepříjemné věci, ale cowen má snahu jejich zážitky nejitřit víc, než oni sami. Naopak snaží se je utěšit a zklidnit. Mezi nás patří lidé všelijak nemocní, postižení, slepí, ochrnutí, narkomani, šílenci. Jestli mám být čarodějka, musím jejich zážitky přijmout a léčit!“

Vzápětí se lekla toho, co právě řekla. Nebyla to její myšlenka, ale příkaz abatyše Valérie dívkám, které učila. Věděla, že to nedokáže. Ale moc by chtěla.

Jejich hádka vyvolávala všeobecnou pozornost. Z jedné strany přišly poslouchat Bibi a Kiki, z druhé Kajman.

„Jestli ji chceš zmlátit, já ti bránit nebudu! Aspoň nebude v noci tak divoká!“

Jeho klidný, střízlivý hlas ji potěšil a vrátil do reality. Už to s ní cloumalo hodně.

„Žes neřekl, že ti to tolik vadí!“

„Mně to nevadí! Jenom všecky holky mi nadávají, že tak perfektně jsem je nikdy neudělal...“

„Moje sestřičky spolumanželky? Tak jim vyřiď, že mají smůlu. Nepůjčím! Ale jinak na ně budu milá a sladká...“

Kajman ji vzal do náruče, přitiskl k sobě a bolestivě mačkal. Otevřela pusu, tak ji políbil a nedovolil se nadechnout, dokud se nezačala dusit.

„Ještě nějaké připomínky?“ zeptal se, když ztěžka lapala po dechu.

Už neměla žádné. Jenom vzdychla: „Počkej v noci!“

Kromě Weyerworda se všichni smáli. Věděl, že nepochodil, tak se trochu zdržel, aby byl dost daleko. S Pamelou zůstaly letušky, a v jednom kuse mlely pitomosti. Naštěstí mezi sebou; probíraly, koho ještě znají a nezapojily ho do hry. Věděly, že až se vrátí na Akademii, jejich schopnost mentálního spojení pomine, tak toho chtěly využít.

Když už k tomu mlčela dlouho, blesklo jí hlavou a řekla to nahlas: „Bylo by potřeba tam instalovat nějaký zářič.“

Zarazily se. Věděly, o čem mluví. Zářič je člověk schopný energii přijímat, transformovat a předávat dál. Například albínka, která střeží Oheň. Je nějak psychicky postižená, mohla by komunikovat s lidmi, ale nechce. Kromě jiného je autistka, žije ve vlastním světě. Spí přesně určenou dobu, jí přesně určené množství jídla. Ovládá Oheň, nebo Oheň ovládá ji? Hlubiny její mysli prozkoumala čarodějka z Hor, taky dost zvláštní bytost. Pověřila ji úkolem – ona smí a dokáže to. Albínka na ní životně závisí, kdyby Čarodějka zemřela, uhasne i její Oheň.

„No jo, ale kde někoho takovýho vzít?“

„Kde máte tu vaši Akademii?“

„Víš snad, kde je Letiště, ne? Tak vzadu za hlavní budovou jsou takový ubytovny, a ještě za nima učebny a posluchárna. To je Akademie. Teda bude. Zatím je to jenom učiliště.“

„Nic, co zbylo z císařských časů, tam není?“

„Z císařských časů je celý letiště. I když ho mockrát přestavovali, základy jsou z tý doby.“

„V tom případě by se tam mohlo něco udržet. Akorát je potřeba to probudit.“

„Uměla bys to?“

Pamela měla chuť si dát facku – už zase si naběhla. Nemyslela to tak, chtěla jenom poradit, tak řekla, co věděla. Tak řekla co nejrázněji: „Ne!“

Obě holky se rozesmály. Nejspíš jí nevěřily, ale jí to bylo jedno. Tvářila se co nejprotivněji, aby jí už daly pokoj.

Tak šly za ní a vymýšlely pitomosti. Pamela si jich nevšímala, dokud nezačaly plánovat monstrózní mejdan, který uspořádají po návratu. Pokud bude někdo obdivovat jejich ostříhané hlavy, vezmou na něj Kraba a za pět minut bude taky. Těšily se hlavně na nejlepší kamarádky.

„No, hlavně je varujte předem!“ zavrčela Pamela, „Přečtou si to ve vaší paměti a nikdo se k vám ani nepřiblíží!“

„Si buď jistá, že varovat je budeme! Zrovna jim řekneme, že nejvíc se těšíme na pořádnou rvačku! A nejvíc s těma, co nebudou chtít!“

„Vy jste snad úplně zpitoměly! To vám nestačila ta bitva s děckama?“

Samozřejmě reagovaly úplně jinak, než chtěla. Vzpomněly si, že děti se parádí černým pruhem na páteři a z něho vybíhajících tygřích pruhů u kluků a leopardích teček u holek. Znaky Tygří a Leopardí gardy, není to jasné? Taky jsme měly nějaký zásahy, tak máme národ si zaznačit úspěchy! Jsme císařská šlechta!

„A rodový znaky si necháte vytetovat na rameno...“

Pamela to myslela ironicky. Holky docela vážně. Hned se začaly dohadovat, jak by jejich erby měly vypadat.

„Pokud vím, takový erb vám někdo musí udělit. Princ nebo někdo z jeho družiny!“

„To je jasný! Jak se s ním potkáme, hned ho požádáme, aby nám je schválil. Ale do tý doby je musíme mít vymyšlený, ne?“

„A vůbec, jakej erb budeš mít ty?“

„Já se o žádnej šlechtickej titul nederu.“

„Proč ne? Jseš čarodějka, tím pádem taky princezna. Máš plný právo na veškerý výsady císařský občanky!“

Pamela neřekla nic, jenom něco zamručela.

„Nevadí, my ti něco vymyslíme samy. Perfektně zpíváš a hraješ na to... tu věc. Jak se jí říká? Nandelle?“

„V podstatě je to elfská harfa. Proč?“

„Irčani mají ve znaku harfu, ale keltskou. Ta tvoje vypadá jinak. Chceš ji mít v erbu?“

„No třeba. Má příjemný zvuk a když na ni hraju...“ Pamela se zajíkla. Renka de Castignac měla nástroje, které byly magicky upravené. Není nakonec ta moje harfa taky...? No ovšem, od té doby, co ji mám, se mi dějí zvláštní věci. Vlastně ne, ještě jinak. Od chvíle, kdy na mne Renka položila ruku.

Že děkuju, princezno!

Zdálo se jí to, nebo skutečně odněkud z dálky zaslechla smích?

Cesta se vinula do skal, občas se měnila v dost riskantní stezku, po které se šlo obtížně, zvlášť když bylo nutno dohlížet na mezky a slabší jedince. Pamela lezla po skalách dost svižně, bavilo ji to. Ke všeobecnému podivu a smíchu upadla na rovné cestě a netušila proč, snad jí ujel pod nohou nějaký kámen. Ale odřela si koleno, tekla jí krev. Kromě Kajmana nevyvolala žádný soucit, spíš se chechtali. Medvěd Míša jí olízal krev a s chutí olízal taky pot, byl příjemně slaný.

Když se pak pokusila jít dál, bolelo to, až jí do očí hrkly slzičky. Udělala ještě dalších pár kroků a zatínala zuby, ale přesto to na ní bylo vidět.

„Tak si vylez na mě!“ nabídl jí Míša.

„Ale to snad... přece nejde!“ namítla.

„Proč? Myslíš, že bych tě neunesl?“

„No to ne, ale... nemůžu tě přece tak obtěžovat!“

„Proč ne? Byla jsi na mě hodná a líbíš se mi. Lidé mě většinou nemají rádi, že jsem moc veliký a nikam se nehodím. A nejsem ani tak chytrý jako kočky. Ale já to myslím dobře!“

Kajman ji bez řečí uchopil v pase a posadil na medvěda jako na koně.

„V Rychnově jezdí jedna panna na jelenu, proč bys ty nemohla na medvědovi?“ komentoval to Lucien.

„Kde je ten Rychnov?“

„Nad Kněžnou.“ dal najevo svoji znalost místopisu, „V Orlických horách.“

„A pořádně se drž!“ vybídl ji Míša, „Poletíme jako ten drak, co na něm lítá Jirka.“

„Myslí svatého Jiří,“ vysvětlil Lucien, „Generála Georgiose, velitele nebeského vojska.“

Pamela byla poněkud zmatená. Jezdit na medvědovi nebylo snadné, ostatně neuměla ani na koni. Pod kůží se mu vlnily svaly při každém pohybu a jediné, čeho se mohla držet, byla hustá dlouhá srst. Jeho rychlost rozhodně nebyla přehnaná, ale to proto, že se nechtěl vzdálit od ostatních. Kdyby chtěl, mohl vyvinout slušnou rychlost a skákat po skalách jako horská koza. Jeho kožich tvořila drsná tvrdá srst, která zpočátku příjemně lechtala, potom už jen dráždila. Pamela byla nahá a sedlo neměl.

Lucien se zpočátku držel vzadu, aby popoháněl a pomáhal opozdilcům. Protože se holkám líbil, pozdržely ho a zapojily do diskuse, převážně o svých šlechtických predikátech. Byl expertem na všechno a měl mnohem víc znalostí, než se dalo očekávat podle jeho věku.

„Samozřejmě, podle nařízení císařovny Diany je každý občan Arminu povýšen do šlechtického stavu. Stačí se prohlásit.“

„A to nemusí někdo oficiálně schválit?“

„Vlastně nemusí. Stačí položit nohu na arminskou půdu a říct: Jsem občan Arminu. Jenže pozor: od tý chvíle podléháš císařským zákonům.“

„A to vadí?“

„To znamená, že pokud se dopustíš zlého činu, může tě kterýkoliv občan potrestat, v krajním případě smrtí. Třeba i já.“

„Počkej! To nemusí rozhodnout nějaký soud? Zjistit vinu, posoudit obhajobu...“

„Za našich časů se to dělalo tak, že čarodějka prozkoumala tvoji paměť a zjistila fakta. Pak je předala soudcům, což byli všichni přítomní. Obhajoba nebyla. Leda snad milost.“

Letušky a ti kadeti, kteří to slyšeli, začali vznášet námitky. Lucien je vyslechl s úsměvem.

„Váš život znám. Není v něm nic horšího, než u většiny našich. Nepodléháte žádnému trestu.“

„No, ještě že tak.“

„Na zločince je třeba pohlížet jako na toho, kdo má nemocnou mysl. Je třeba ho léčit. To by měl taky kdokoliv z přítomných.“

„Ale to by znamenalo, že každý ví, co provedl!“

„Samozřejmě. Proto se takový soud konal.“

„Něco jako presumpce neviny neexistovala?“

Začali se dohadovat o sporných případech. Lucien dostal příležitost se chlubit svými znalostmi, což ho těšilo. Od doby, co skládal zkoušky, ho nikdo poslouchat nechtěl. Nejdřív řešili problém krádeže. Pokud někdo přišel o něco, na čem mu mimořádně záleželo, obrátil se na čarodějku, ta vyhledala příslušný předmět v jeho paměti, pak zjistila jeho současnou polohu a každého, kdo se ho dotkl. Všude ulpěly stopy. Pokud zjistila, že někdo porušil přikázání Nepokradeš, zveřejnila jeho prohřešek, aby mohl být příslušně léčen.

„Teda, takový léčení bych zrovna nechtěla,“ řekla Bibi, „Aby mi pořád někdo připomínal, že jsem něco ukradla...!?“

„Většinou každý respektoval zlodějovu duševní nemoc a omlouval ho.“

„To si umím představit. My se na tebe nezlobíme, ale ukaž kapsy, co jsi zase ukradl!“

Smáli se všichni kromě Luciena, ten to považoval za přirozené.

„Co ti, co kradou profesionálně? Všelijací bankéři, burzovní makléři, lichváři, obchodníci s nemovitostmi...?“

„Ano, ti jsou těžce nemocní. Ale my jsme takové lidi mezi sebou neměli.“

Od majetkových deliktů přešli k mezilidským. Přesněji ke dvěma zločinům: znásilnění a pohlavní zneužití. Holky se o to živě zajímaly a Lucien o tom mluvil rád.

„Pokud nějaká dívka obvinila kluka, čarodějka nejdřív prověřila, jak se celý incident stal. Zvlášť jestli se jí to líbilo a jestli to nevyprovokovala. Pokud ano, radši stížnost stáhla. Tím se vyřešila víc než polovina případů. Mohlo se ale stát, že skutečně nechtěla a byla přinucena. To vyžadovalo trest.“

„Jo! A páni soudci si nádherně chrochtali blahem při reportáži, jak si kluk nádherně užíval a holka trpěla!“

„Tyto případy soudily zásadně ženy. Sesterstvo.“

To vzalo děvčatům vítr z plachet. Dobře věděly, čeho jsou schopny samy a co dokážou jejich kamarádky. Taky moc dobře znaly, jak se pomstít klukovi, který jim ublížil.

„Nejlepší čarodějky byly ženy. Netvrdím, že by nebylo možné je oklamat. Ale neznám případ, kdy by se to stalo.“

„Můžeme tohle rozšířit? Holky budou zírat!“

Lucien s úsměvem přikývl.

„Ale nezapřeš, že ti vaši chlapi byli pěkní prasáci! Celý den mysleli jenom na to, kde jakou holku ojet, a jen se setmělo, hned na to vlítli!“

„A tobě by se líbilo, kdyby si tě nikdo nevšímal?“

Pravdou bylo, že Lucien byl přesně takový, o čemž se přesvědčily v noci u Vzteklé Lišky. Partnerek měl spoustu, ale žádnou na trvalo. Všechny měl celkem rád, ale k žádné neplanul skutečnou láskou a vysvětloval, že je na to příliš mladý a nezkušený. Nadávaly mu a on se smál.

„Většina lidí stejně žila v trvalém manželství. Někteří si byli naprosto věrní, jiní měli sem tam něco bokem. Když byla hlavní manželka rozumná, přijala takovou holku jako mladší spolumanželku. No a když měl chlap těch spolumanželek moc, vykopala ho z baráku.“

„To já bych se mu pomstila a nasadila mu parohy! Kdybych zjistila, že spal s nějakou jinu, vyspala bych se se všemi jeho kamarády.“

„Ano. Koukám, ty se k nám budeš hodit.“

Pamela dokázala celý ten rozhovor vyslechnout a nic k němu neříct. Částečně proto, že se musela pevně držet medvěda, aby nespadla. Vzpomínala při tom na svoje předchozí vztahy, krátkodobé a neuspokojivé. Byla hloupá a očekávala od mužů zázraky, podle filmů a televizních seriálů. Byly to krásné začátky a smutné konce, neměla ty vzpomínky ráda. Pokusila se je vytěsnit z paměti, zapomenout a smířit se. Za celý život se jí to nepodařilo, až teď ji napadlo, že to byli celkem milí kluci, jen její požadavky byly nesplnitelné. Umínila si, že je případně vyhledá, přesvědčí se o jejich životních osudech a pokusí se udělat pro ně něco dobrého.

Od vzpomínek na kluky přešla na další konflikty, které prožila. Rodiče, příbuzné, kamarády, spolužáky, učitele. Tentokrát je neposuzovala podle toho, co provedli oni jí, ale čím jim ublížila ona. Po pravdě případů, kdy něco provedla, nebylo mnoho – daleko víc bylo těch, kdy něco měla udělat, a neudělala. Vždycky dělala jen to, co musela, někdy na několikáté upozornění. Nebyla ani tak líná, jako lhostejná. Když se něco dělo, přihlížela a souhlasila s většinou. Než by se nějak vyjádřila, radši si dala pusu na zámek. Konec konců, přesně tohle dělá i teď. Když jí bylo těžko, psala smutné básničky. Některé později vylepšila a použila pro svoje písničky. Jiné byly trapné až moc..

Taky zauvažovala, proč vlastně začala zpívat. Vyhovovalo jí, že mezi jevištěm a hledištěm byla vždy nějaká vzdálenost. Byla uvnitř a zároveň mimo. Občas vyšla mezi lidi, byla k nim milá, lehce pohovořila, a zase utekla na svoje území. Nikdy nebyla tak přátelská jako Renka, s nikým nenavázala intimnější kontakt. Pozvání na jakékoliv oslavy odmítala, přestože Renka se v nich vyžívala a vždy se prosadila jako vůdčí osobnost. Po Pamele to taky chtěli, ale marně. Její malá aktivita vždycky všechny štvala. Přemýšlela, že by měla být daleko aktivnější, všichni ji k tomu vyzývají. Tak si umínila, že jim bude poroučet, když to chtějí.

Taky jí příšlo na mysl, že Felixe odbyla příliš příkře, a že za to ani nemůže. Bibi a Kiki se skutečně chovají hrozně, rozhodly se zřemě poznat co nejvíc kluků a je jim fuk, co si o nich kdo myslí. Jejich životní plány: do třiceti sloužit v aerolinkách, potom se vdát – pokud získají nějaké vedoucí místo, třeba ještě později. Manžela si vybírat po důkladné úvaze, mnohem zodpovědněji než milence. Samozřejmě nehodlají sexuálně strádat, používají antikoncepci a mají spoustu přátel v každém místě, kde je jim dáno přenocovat. Případné poškození dobré pověsti neberou jako velké nebezpečí, ve světě tak žijí všichni. Pamela se rozhodla, že s nimi příležitostně promluví. O čem, ještě nebyla rozhodnutá.

Poslední úsek cesty byl obtížný a byla ráda, že sedí na ohromném medvědovi a nemusí pěšky. Stezka vedla do kopce a několikrát překračovali potok, tak otřesně studený, že holky ječely, když je v něm vymáchali. Pamela usoudila, že jejímu zranění by studená voda prospěla, sklouzla na zem a sestoupila do vhodné tůně, ale hned vyletěla ven a zuby jí drkotaly. Předstírala, že ji noha bolí víc než hodně, tak zase vylezla na Míšu a nechala kamarády, ať se ve studené vodě rvou, jak chtějí. Lucien je varoval, že potok vytéká z jezera, u kterého budou dnes v noci spát, a které je stejně studené, jenom větší. Holky začaly vřeštět ještě víc a požadovali po klucích, aby je zahřáli, když už je tam hodili.

A tehdy se Pamela rozhodla vydat rozkaz: „Zakazuji! Žádný sex před západem slunce!“

Zarazilo je to, ale poslechli. To překvapilo zase Pamelu, takže se mírně zastyděla a rozhodla se, že už do ničeho zasahovat nebude.

V té chvíli se odněkud ozval výkřik: „Ale trochu mazlit se snad můžem, ne?“

Pamela rozpačitě přikývla. Radši nepřemýšlela, co si pod pojmem mazlení někteří představují.

První fází mazlení bylo mučení děvčat. Spočívalo v tom, že jim kluci sahali všude, kam to šlo, a holky se zuřivě, leč zcela zbytečně bránily. Když to nešlo, začaly prchat, byly chyceny a hozeny do vody. Praly se jako divoké kočky, částečně v tom potoce, a vůbec jim nevadila studená voda, jelikož venku bylo nesnesitelné horko. Fáze druhá nastala, když si vybraly toho, komu chtějí dovolit na sebe sahat zcela dobrovolně. Kluci přesvědčili děvčata, že jsou zpocená a špinavá a pomáhali jim se umýt, co nejdůkladněji. Holky samozřejmě nestrpěly, aby jejich vyvolený nebyl taky dokonale očištěn, takže mytí trvalo dlouho a všechny bavilo.

Medvěd Míša měl dobré srdce. Oblíbil si Kiki a Bibi, tak je vyzval, aby si na něj taky vylezly, že je sveze všechny tři. A do čtvrtice jednu skoro šestnáctku, která moc žádostivě koukala; ještě včera měla krásné vlnité vlasy až do půli zad a dost brečela, když ji kluci stříhali. Večer u Lišky už ale řádila bez zábran a milovala rvačky a veškerou legraci, tak jí holky nabídly, aby šla do jejich letuščí Akademie. Jmenovala se Alison, tak jí začali říkat Lili. Čtyři se na medvěda vešly tak akorát a musely se pevně držet, kožešiny i jedna druhé. Míša se totiž dal do klusu a zrychloval, až se hnal vzhůru po stezce rychlostí závodního koně, aby dokázal, že to dokáže. Holky řvaly a chytaly se všeho, aby nespadly. Prohnali se mezi skalami a před nimi se rozkládalo nádherné modrozelené jezero – Míša plnou rychlostí vběhl do vody a až tam je setřásl.

Potom vyšlo najevo, proč tolik spěchal. Od jezera nahoru se táhla stráň, na které rostly ve stínu borůvky, výš na slunci maliny, všechny veliké a šťavnaté. Pak tu bylo několik stromů, na kterých rostlo veliké žluté ovoce, které nikdo nedokázal identifikovat. Míša nejdřív spolykal plody, které přezrálé spadly na zem, a potom se vydal k malinám. Holky, když se vycachtaly, pohádaly a zlechtaly, se šly napást taky a protože Lilinka soustavně zlobila, rozmačkaly jí na těle několik těch velkých borůvek. Jásala. Pamelu napadlo, že by bylo krásné něco hezkého si na tělo namalovat – borůvky dávaly šťávu tmavo modrou, maliny červenou a ty neznámé plody kupodivu žlutozelenou. Kromě vlasů mrzelo Lili taky ztracené obočí, to jí zamítly, ale pomalovaly celou hlavu do fantastické šelmí masky. Samozřejmě to chtěly taky, ale ještě předtím jí obnovily magický trojúhelník, který si sice holila už dřív, ale opět jásala.

„Co s tím ječidlem uděláme?“ zeptala se Bibi a Kiki odpověděla: „Budeme ji soustavně vychovávat!“

„Nééé!“ zavyla zoufale, „Dejte mi třeba pár pohlavků, ale vychovávat nechci!“

Když má někdo oholenou hlavu, dostává lehké pohlavky naplocho, které krásně pleskají. Přiletělo jich hned několik, a potom se pleskaly navzájem. Bavilo je to.

Pozvolna docházeli první, kdo šli pěšky. První co udělali, že šli do vody, potom na ovoce. Bylo ho dost, na jídlo i na malování. Lili, které před chvílí prozradili, že od teďka je princezna, zvýšeným hlasem nařídila, aby si všichni namalovali na tělo svůj šlechtický erb, jak o tom mluvil Lucien, kluci na prsa a děvčata na bříško. Na hrudník by se možná taky vešel, ale na břiše je to roztomilejší, kromě toho se dá předpokládat, že prsa se budou těšit mimořádné pozornosti. Lili už někdo osahával.

„To je žihadlo!“ konstatovala Kiki, „Žádnou letušku, pilotku z ní uděláme! Těš se, půjdeš do výcviku na Základnu!“

Lili souhlasila se vším, lépe řečeno bylo jí to jedno. Procházela světem spokojeně a bezstarostně, a všechno se jí líbilo.

„Že budeš mít dítě, to se ti taky líbí?“ zeptala se Pamela.

„A, to bude až za devět měsíců,“ zasmála se, „Do tý doby si zvyknu.“

Zavolaly Luciena a začaly z něj tahat rozumy ohledně svých erbů. On měl svůj vytetovaný na ramenou, jak se sluší.

„Mým znakem je tygr se dvěma zkříženými šípy. Moji předkové se kdysi zúčastnili africké expedice, proto ty šípy. Tygra nebo leoparda mají většinou ti, kteří předtím znaky neměli a byli povýšeni na šlechtice císařem Charrym. Evropská tradiční šlechta mívá častěji lva nebo orla.“

„A co třeba medvěda?“ ohlédla se Pamela na Míšu, který se usilovně pásl na malinách, „Když jsem byla maličká, byl medvídek moje nejoblíbenější hračka. Teda, trochu menší.“

„Dobře, budeš mít jako heraldické zvíře medvěda a tu tvoji elfskou harfu. Jaké barvy?“

„No, medvěd je hnědý... ne, to vypadá divně. Červenou, šlo by?“

„Šlo. A kov? Barva musí být na kovu, to je heraldický zákon. Kov může být zlato nebo stříbro.“

„Tak stříbro, já jsem skromná.“

„Červený medvěd s nandelle v přirozených barvách na stříbrném štítě. Jaký má být klenot znaku?“

„Co je klenot?“

„Helma s korunkou nebo chocholem, nebo pouze koruna odpovídající postavení, nahoře na štítu.“

„Tak něco normálnějšího. Žádnou korunu!“

„Takže přílba s chocholy v barvách stříbrné a červené. Chceš nějaké štítonoše?“

„Štítonoše? Aha, už vím. Lev s jednorožcem se o korunu bili, na britském státním znaku. Tak tygra a leoparda, aby se neurazili.“

„Velmi hezké, trochu nápadné, ale nevadí. Tak drž, namaluju ti to na břicho. Moc se necukej!“

Během práce Pamela zjistila, že malování na tělo je velice příjemné. Ostatní holky přihlížely a těšily se. Přišel se podívat taky Kajman a všechno schválil.

„Ty nejseš pomalovanej!“ obvinila ho Pamela, „To je nutno napravit!“

Začala se shánět po vhodných borůvkách, ale byly v tom místě vybrané, takže museli popojít kousek dál, tak o pět metrů. Tím se mezi nimi a ostatními ocitlo husté křoví. Pamela se dala do malování, ale Kajman ji taky nešetřil a našel spoustu míst, kde byla ještě v přirozených barvách. Kromě jiného jí taky upravil ten trojúhelníček a přidal ještě víc ovoce.

„To abys mi víc chutnala!“

Hned od začátku se kroutila jako had a vydávala všelijaké zvláštní zvuky. Taky se trochu bránila, takže ji zkroutil, že se nemohla ani hýbat. Líbilo se jí to.

„Ještě platí ta zásada, že nemusím vždycky udělat, co řekneš?“

„Joooo! Ale tohle mi nedělej! Nebo ti to oplatím!“

„To by ses neodvážila! Na to seš moc dobře vychovaná!“

„O co?“ vyjekla a vrhla se na něj.

Chvilku si to nechal líbit, potom ji začal záměrně dráždit. Dřív, než se jí stačil zmocnit, nasedla si na něj sama.

Tentokrát neupadla do transu, naopak se velmi rychle vzpamatovala. Když přišla k sobě, spatřila, že všichni stojí kolem a obdivují je.

„Kdo to říkal, že za světla ne?“ zeptala se Lili.

„Už jsme to nemohli vydržet.“ řekla podle pravdy.

„Takže si můžem taky dělat, co chcem?“ ujišťovala se.

„Ty by sis stejně dělala, co tě napadne. Udělá vám nějakou radost, kdybych se omluvila?“

Vyprskly smíchy. „Pěkně jste se umazali. Ještě štěstí, že ten znak už stačil zaschnout.“

Šli se všichni vykoupat do jezera. Chladná voda je uklidnila, tedy Pamelu s Kajmanem. Šli si vybudovat pelíšek na noc, a Kajman potom dohlížel na přípravu slavnostního ohně.

„Možná by sis měla na chvilku lehnout. Večer snad zahraješ...“

Na druhém břehu jezera se nacházely veliké omšelé balvany, někteří už je objevili, natáhli se tam a podřimovali. Dalo se to obejít, ale Pamela si s chutí zaplavala a když ji roztřásla zima, lehla si tam a vyhřívala se. Zkusila si ohradit se proti kontaktu během spánku, a dařilo se jí to. Taky moc nespala, spíš jen podřimovala. Ale napadlo ji prověřit si malou Lili, a užasla. Hned se probudila, vyskočila a šla se podívat, co kde vyvádí.

„Pojď blíž, panenko, a zkus pozorně poslouchat. Tohle je rozkaz: drž se blízko mě a nikam se mi neztrácej. Trochu jsem si tě ohrábla a máš úžasnej magickej potenciál. Kdybys přišla, než ses nechala deflorovat, mohla z tebe být špičková Panna Měsíce. Zaklínačka Ohně, chápeš? Takhle z tebe bude každopádně hodně schopná Wéefka!“

„A my se postaráme, abys jí byla!“ dodala Kiki.

„I kdybysme tě měly umlátit!“ dodala Bibi.

Lili se začala řehnit. „A co když nechci?“ dokázala ze sebe vypravit.

„Skvělý, to nás bude bavit! Hledala jsem, na koho to shodit, a ty seš úžasně talentovaná. Zvykej si, tvůj život už nikdy nebude obyčejný. Odkud pocházíš?“

„Z Malého Bělehradu. To je vesnice kousek od Indiopolisu. Ale máma je Makedonka z Černé Hory a táta byl Ital. Vyhovuje?“

„Jo, dobrá kombinace! Srbka, Italka, Černohorka a Makedonka. Kdo ví, jestli ne taky Řekyně. To tady snad ještě nemáme!“

„Já vím, že jsem unikát. Ještě jsem měla Albánskou kojnou, protože máma po porodu měla málo mlíka. Takže jsem zároveň ortodox a muslimka!“

„A nevymýšlíš si trochu?“

„Na mou duši na sto hříchů!“ položila dva prsty na holý pupík, pak ji napadlo přesunout je o trochu níž.

Prosmýkl se k nim Lucien. „Dovolíš, abych o ni pečoval?“ zeptal se a položil na ni ruku.

„Je svéprávná, dělej si s ní, co chceš!“

Oba naráz vyprskli smíchy. „Můžem hned?“

„Hlavy k sobě!“ Plesk! Dala lepáka oběma najednou, až jim hlavičky zazvonily o sebe. Chechtali se úžasně.

Pamela odcházela, ale Lili ji vzápětí doběhla: „Prosím tě, mohla bych být léčitelka?“ ptala se vážně, „Máma pořád ještě není úplně zdravá...“

Pamela ji objala a přitiskla se k ní celým tělem. „Asi víš sama, co máš dělat. Ale neuškodí, když nabereš před večerem trochu víc energie. Já vím, je to trochu proti morálce a neměla bych tě k ničemu svádět, ale budeš si muset zvykat pořád počítat E-bilance. A nedělej na mě takovýhle oči!“

Lili pořád ještě koukala tak vážně. Její oči byly ve zmalovaném obličeji veliké a výrazné. Pak se zasmála: „Já jiný nemám!“ rozběhla se a skočila po hlavě do jezera.

Někdo vyrobil zeleninový guláš. Pamela si sedla, krmila se a přemýšlela. Nebyla úplně klidná.

Oheň zapálili, když se začalo stmívat. Posedali si podle hierarchie, Pamela vedle Kajmana, po jejím boku Lili a Lucien. Z druhé strany Bibi a Kiki, a s nimi kluci, které si vybraly. Pamela měla skvělou náladu, rozezvučela nandelle a zpívala všechno, co jí kdo navrhl. Ostatní se přidávali, všichni to znali. Medvěd Míša k tomu aspoň bručel.

Spát šli pozdě v noci. Někteří se ukládali ještě dřív, ale tvrdé jádro Sesterstva vydrželo a uložilo se tak těsně, jak to jen šlo.

Tentokrát Pamela vstoupila do transu na základě vlastního přání, a uchovala si jasné vědomí. Dokonce si připravila projev.

Všichni mě poslouchejte! Představuji vám Alici, jinak WZ Lili. Všichni si ji ohrábněte, ale podle mýho má veliký magický potenciál a je schopná být ještě lepší. Tak bych prosila, abyste jí všichni pomáhali, jak to jen půjde. Zlobit ji můžete taky, má to ráda. A jestli dovolíte, já se stáhnu a nechám ji řádit. Je to její noc.

Ahoj, všichni! řekla Lili a její obvyklé sebevědomí poněkud ochablo.

Odpovědělo jí minimálně tisíc hlasů. Lidé i leccos jiného. Rozbrečela se, ale jinak, než když ji stříhali.

Pamela se vážně chtěla stáhnout, ale nebylo to tak lehké, celý cowen byl zvědav na dnešní zážitky. Předávaly Bibi a Kiki, i se zábavnými komentáři. Kromě jiného si mohla skouknout svoje milování s Kajmanem zvenčí. Trochu upadla do rozpaků.

No co? Chtěla jsi, aby tě všichni viděli! A dobře děláš, je to paráda. Škoda, že se nikdy nepotkáme přímo!

Letušky taky zapojily svoje kamarádky, místní i ty, které měly volno a přespávaly tady. Shodou okolností to byla jedna směna ze Švédska a jedna z Irska, a měly spoustu kamarádek po celé Skandinávii a jinde v Evropě. Věděly o co jde a byly schystané je napojit. Holky splnily hrozbu a vyslaly varování, co se všemi udělají, až se vrátí domů.

Nemáte šanci! Ten mejdan uděláme na přivítanou my, a vsaďte se, že stříhat na nás nebude co!

Pamela si vzpomněla na jedno slavné rozhodnutí, které vydala za přítomnosti císařovny Diany vévodkyně Julie, když se diskutovalo o zvýšení inteligence obyvatelstva.

Já navrhuji v rámci zvýšení inteligence národa ostříhat všechny blondýny!

Bylo to zaměřeno proti její sestře Maryšce, která byla zrovna při tom, ale chytila se toho Diana: A pro jistotu nezapomeňte na zrzky!

Skandinávky byly převážně blondýny, Irčanky všelijaké, ale zrzavé taky. Hned se všechny začaly vzpouzet: Nemáte šanci!

To poznáte! Stačí přijet, upletem vám copy, ustřihnem je a pověsíme v kapli ke stropu!

Další spousta protestů. Zarazila je Braenn: Nevzpouzejte se! Perfektně se přes to bere Éčko!

Lili přešly námitky proti ostříhání. I její cop tam pověsili. Zkusila si spojení a byla spokojená.

Pamela se opravdu odpojila. Nespala, vnímala a nezasahovala. Byla v příjemném polospánku. Jenom sledovala, jak si Lili užívá svoji velkou noc. Napřed spojila všechny do sítě a předala jim veškeré informace, které v noci dostala sama. Místní je měli od včerejška, dělala to hlavně kvůli těm cizím. Když si nevěděla rady, nakoukla do paměti Pamely. Její hledání a pobíhání po neuronových spojích bylo legrační a příjemné a Pamela se ráda nechala vycucnout. Cowenu se to taky líbilo.

Co bude s tou bitvou? Svolaly jsme kvůli vám, na koho jsme si vzpomněly, a naslibovaly jim hory doly! Tak co bude?

Vy chcete vážně bojovat? A je vám jasný, co s váma uděláme, když vás přeperem?

Tak bacha! Za á nikdo neví, kdo vyhraje. Za druhý, co se dá na tobě stříhat, když tě dostanem do drápů? To není fér!

Lili potřásla hlavou. Po ramenou se jí rozlily nádherné vlnité kadeře. Po ní to udělaly Bibi a Kiki, Lucien a spousta dalších. I Pamela pocítila, jak jí rostou vlasy, až se obnovily v původní délce a kráse. Takže byla nucena připojit se k ostatním a jít s nimi do boje.

Ještě jedna námitka. My jsme oblečený a vy máte ty uniformy maximálně namalovaný na těle!

Co vám brání se svlíknout?

Arminkám nebránilo nic. Dívky z ciziny dost váhaly. Nejodvážnější Švédka bez zábran svlékla tričko, a byla už dopředu pěkně opálená, ale u kalhotek zaváhala.

Nejsem vyholená jako vy. Nebudete se mi smát?

Aspoň vidíš, že potřebuješ nutně ostříhat!

A co když si spodní prádlo nechám?

Rozškubem ti je přímo na těle!

To se jí líbilo, spokojeně se usmála.

Lili si zkusila vytvořit Prostředí. Velkou, rovnou, bezhraničnou plochu AA, šedo oranžovou, mírně pružící pod nohama. Podle toho všichni pochopili, že nejsou v realitě.

Ale ta mlata snad bude reálná? přála si jedna čtrnáctka, něčí mladší sestra.

Bude tak reálná, až tě to bude mrzet!

Vytvořila se skupina Našich, do níž patřila taky Pamela. Byli v ní všichni, od Kajmana a Armanda po Fee a její smečku. Proti nim se postavili Jejich – bylo jich daleko víc, byli hezky oblečení a potrpěli si na parádní účesy. Stále jich přibývalo, jak napojovali další. Ale byli cizí, takže (doufejme) nezkušení.

Naši odvážně vyrazili do útoku proti přesile. Jejich nezaváhali. V podstatě jim stačilo, aby každému Našemu padli čtyři na ruce a nohy, pátý si s ním mohl dělat co chtěl. Lili si znovu vychutnala stříhání strojkem, který výhružně vrčel a bral její kučery v širokých pruzích. Jenže tentokrát se jí to líbilo. Pamelu taky znehybnili, ať se prala jak chtěla, a už ji stříhali. Líbilo se jí oboje, stříhání i pocit bezmocnosti. Napadlo ji, že se někdy nechá při milování svázat. Řada ostatních chtěla taky.

Potom náhle zaútočil druhý sled, vedený Braenn a Olívií. Plocha AA se zčistajasna změnila na teplý pudink, do kterého se všichni zabořili až po prsa. Nevadilo jim to, byl sladký a mírně alkoholický. Vše, co ze soupeře orvali, se automaticky měnilo na tutéž hmotu, vlasy i části oděvů. Lili a Fee si vychutnali tu drzou čtrnáctku, pomalu a brutálně ji ostříhaly dohola a potom jí oholily všechno ostatní, a rozřezali na ní veškerý textil. Vřískala nadšením a požadovala ještě znásilnění, což jí odepřeli, aby byla ještě víc ponížená.

Všechny, koho chytili, pevně přivázali k sobě, udělali z nich jeden veliký balík. Přidali taky Pamelu a ostatní, za porážku, kterou předtím utrpěli. Lili zuřila a slibovala pomstu, ale bavilo ji to a vyžadovala ještě hrubší zacházení. Malá Švédka se jmenovala Signe, tak hned uzavřely alianci. Byla šikovná a měla odněkud podporu, takže neustále přidávala do hry všelijaké další puberťáky obojího pohlaví, a ti si začali vymýšlet. Byli sice boční větev, ale z nějakého důvodu je Pamela vnímala.

Dlouho jim lezla na nervy jakási učitelka, podle nich strašná, podle Pamely průměrná. Vloupali se jí do mysli a podrobili ji všemožným druhům mučení a ponižování, na jaké si vzpomněli. Ječela hrůzou a hnusem, zvlášť jí vadily myši, hadi a pavouci. Někdo jí zkusil vytvořit iluzi živé myši, která jí pobíhá v útrobách a hledá cestu ven. Byla by z té představy omdlela, ale už se naučili, jak je krásné udržovat někoho při životě, ať chce či nechce. Dál: nesnášela lechtání. Děsila se představy, že by se ocitla mezi cizími lidmi třeba jen v nedostatečných plavkách, tak ji nechali pobíhat městem nahou a všichni na ni koukali.

Když se jim pomsta té dámě tak povedla, začali si vyřizovat vzájemné účty s brutalitou hodnou svého věku. Kupodivu dívky byly ještě odvázanější než kluci, ti většinou toužili jenom dostat svoji vyvolenou někam stranou a mazlit se s ní, kam až dovolí. Jak daleko by to mělo dojít, nevěděli, ještě to v reálu nezažili. Dívky taky ne, ale věděly všechno přesně a byly pro, pokud to postihne i ostatní, zvlášť jejich kamarádky. Drobné zákeřnosti očekávaly a byly ochotné je strpět a oplatit. Důvod ostříhat kamarádku a zničit jí všecko, co má na sobě, bylo, že ještě má vlasy a kousek textilu. Postižené trochu brečely, potom pochopily Hru a hledaly, na kom by se vyřádily.

Potom se jednotlivé linie trochu rozjely. Některé dívky si přály strávit noc lásky s tím, do koho byly zamilované. Jiné jim přály být zprzněny někým, koho rozhodně nechtěly. Mělo to být do důsledků, patřilo do toho těhotenství a porod, který je zároveň děsil a lákal. Hodně lidí si přálo prožít zrození s pocity matky i dítěte současně, zamotaly se do toho nějaké další zážitky, a Pamela to vše vnímala současně.

Na to, že spala a jen se jí to zdálo, to byla úspěšná hra.

Přes zavřená víčka vnímala, že je ráno. Pamatovala si, že pozdě v noci se milovala s Kajmanem a zůstali tělesně spojeni. Nebyla to stoletá válka jako mezi Lili a Lucienem, ale bylo to krásné. Jejich příkladu následovali ostatní, a ještě se poukládali tak těsně k sobě, že doposud cítila teplo jejich těl. Pak se dělo ještě něco, všechny vyspělejší čarodějky praly do Lili zkušenosti všemi prostředky, ale jí se to líbilo. Teď je však na čase se rozplést a vstávat. Zkusila se osvobodit.

Nešlo to.

Vzpomněla si. Na konci někdo navrhl, aby se všichni svázali a ještě přivázali k sobě, aby byli jedním tělem. V té chvíli jim to připadalo zábavné. Pamelu bavilo trpět.

Jenže teď už nechtěla. Taky se jí silně chtělo.

Tak se definitivně probudila a zjistila, že je přilepená. Přilepená nějakým lepidlem, jednak ke Kajmanovi, jednak k ostatním kolem. Byli všichni jeden balík, jako ve snu, ale tentokrát to bylo bohužel reálné. Někdo jim to způsobil, určitě schválně.

Trochu mohla hýbat hlavou. Ještě že nemá vlasy, v noci jí je přilepili ke všemu okolo, musela by si je vyškubat, aby se osvobodila. Zvedla oči a rozhlédla se.

Kousek od nich seděl na kameni cizí mladík, sledoval jejich procitání a snad se bavil, ale ani ho nenapadlo se usmát. Okolo něj vyčkávalo několik šelem, vynikal mezi nimi velký černý leopard se sírově žlutýma očima. Mladík byl neurčitého věku, zcela nahý a otřesně zarostlý, nejspíš o něj nepečovala žádná žena, protože své cti dbalá dívka by no nenechala chodit takhle neupraveného. Pleť měl do tmava opálenou a několik jizev, nejspíš ze hry s těmi kočkami. Byly různé: tygři, leopardi, dvě pumy, gepard, africký lev s hřívou a useknutým levým uchem. Všichni nehybní jako sousoší, šelmy občas udělaly drobný pohyb, ale kluk byl zcela bez pohybu.

Ostatní se probouzeli taky, zjišťovali co se děje a bylo jim to nepříjemné. Pamela se pokusila najít v paměti, kdo ten kluk je a co o něm ví. Nic. Neexistoval.

Armand, který se nechal této noci svést nějakou další domorodou dívkou, poznal černého leoparda a pozdravil ho: „Ahoj, Assarkhane!“ Nikdo neodpověděl.

„Nechtěli byste nás pustit?“ zeptala se jedna dívka.

Mladík k ní zvolna obrátil pozorné černé oči. „Nechtěli. Nás to baví.“

Bylo to jako pokračování toho snu. Nějaký kluk, který se baví mučením a ponižováním ostatních. Někteří to řekli i nahlas.

Změnil polohu, seskočil s balvanu. „Jsem Alessandro da Costa, tlumočník markýze Assarkhna.“

„Od kdy sakra potřebuje Assarkhan tlumočníka?“ V Armandově hlase zazníval utajovaný vztek.

Alessandro neřekl ani neudělal nic.

„Jak se máme osvobodit?“ zeptala se jedna holka.

„Brzo na to přijdete.“

Cloumali sebou a snažili se, ale marně. Až jedna dívka to už nemohla vydržet, měchýř byl naplněný k prasknutí. Postříkala všecky kolem sebe, ale rychle to přestalo vadit, když se jim podařilo uvolnit místa, kam dopadly kapky moči. „Čpavek!“ vykřikl někdo, „Je v moči! Už vím, je to stará technika, ještě před válkou!“

Pamela se styděla, ale pustila to a snažila se směrovat proud tak, aby zasáhla všechny v dosahu. Opláceli jí to, bylo to trapné, a pamatovala se, že určitý čas bylo zvykem postříkat poraženého soupeře. Dneska se to stává spíš při milostných hrách.

Někomu se podařilo osvobodit zcela, uvolnil se a kropil další. Nadávali, hádali se, někteří se smáli. Alessandro bez úsměvu přihlížel.

Pamela se taky osvobodila, splnila svoji povinnost a pak spěchala vykoupat se do jezera. Bylo ještě studenější než včera, a po noci byla pěkně ztuhlá. Měla vztek, ale smála se jako ostatní, aby to na ní nepoznali. V každém případě upřímně nenáviděla toho kluka, který to způsobil.

Kajman k němu přistoupil. „Tak fajn, dobrej vtip, uznáváme. Co plánuješ dál?“

Kluk mlčel. Pamela měla chuť dát mu pár facek, ale uznala, že bude asi lepší bojovník, tak to nechala na ostatních.

„Jestli nechceš nic říct, vyzývám tě k boji. Beze zbraní, na pěsti.“

Promluvil: „Chci bojovat s vámi se všemi.“

„Najednou? Jseš si jistej, že to přežiješ?“

Alessandro přešel doprostřed mezi ostatní. Neudělal žádný zbytečný pohyb. Nedával najevo agresivitu, ale byl připraven.

Kajman zaútočil. Alessandro rychle uhýbal a odpovídal lehkými, ale tvrdými údery. Ve vhodnou chvíli udeřil natvrdo – Kajman se složil jako prkno. To už se na kluka vrhali další, on jim hbitě uhýbal a pokaždé je ve vhodnou chvíli smetl jediným úderem, ruky nebo nohy. Pamela si útok nechala, až ji něco napadne – pak se znenadání vrhla na zem a zachytila jeho levou nohu. Na chvilku ho zbrzdila, a to už se na něj vrhali další a snažili se dostat ho na zem. Pak ji prudce odkopl, letěla pár metrů a když dopadla, už se prát nechtěla, bolelo to. Sledovala, jak dopadají ostatní, vrhali se na Alessandra a on se mezi nimi točil jako tanečník. Byl opravdu lepší než všichni, někteří to dokonce vzdali dobrovolně. Když se rozhlédl a zjistil, že nikdo už na něj zaútočit nechce, spustil ruce podél těla a poodstoupil. Neřekl nic.

Armand si stihl promyslet další taktiku. „Lorde Assarkhane, snad s tebou bude lepší domluva. Co s námi zamýšlíte?“

„Přišli jsme vás uvítat.“ řekl příjemným hlasem černý leopard, přistoupil a očichal si ho. „Doprovodíme vás k Mistrovi.“

„Pokud proti nám něco máte, prověřil nás dole v Sun City důstojník Santiago. Shledal nás způsobilými.“

„Volil dobře,“ Assarkhan obcházel ostatní a očmuchával je. Pamela pocítila dotek jeho tvrdých vousů a drsného jazyka. Zřejmě mu chutnala.

Alessandro se rozhlédl po různých přístřešcích, celtách a dekách kolem. Neřekl nic.

„No jo, je na čase se sbalit.“ uznal Kajman, „Jdeme na to!“

„Jíst nebudeme?“ padla odněkud otázka.

„Budeme. Tak najíst, potom sbalit.“

Měli nějaké zásoby od večera, tak se všichni posadili a krmili se. Pamela taky. Šelmy bloumaly táborem, a když je něco zaujalo, přišly a koukaly tak významně, že jim to někdo nabídl. Alessandro seděl na kameni, mlčel a přihlížel.

Z křovisek se vymotal pes velikosti ovčáka, s dlouhými tlapami, černým krátkosrstým tělem a směšnými žlutými a bílými skvrnami na nejrůznějších místech. Kromě toho měl velké kulaté uši, potměšilé oči a výraz starého lotra. Přiběhl k Alessandrovi, ten se k němu sklonil a poslouchal, co mu povídá. Krátce přikývl, pes zamával ocasem a zmizel v houštině.

Assarkhan vydával rozkazy. Kousek odtud se pásli koně, šelmy si je přivolaly, naskákaly na ně a bez vysvětlení odjely. Alessandro jezdil na koni nahý bez sedla, řídil ho myšlenkami. Pamela o tom něco věděla, ale nikdy by se neodvážila to zkoušet. Kůň je veliké a těžko ovladatelné zvíře.

S trampy zůstal jeden tygr, mladý a přiměřeně mazlivý. Pamela se odvážila ho pohladit, on ji trochu olízal, ale ne tolik jako medvěd Míša. Naprosto se však do něj zamilovala Lili, pořád se s ním mazlila a on s ní i s Lucienem. Na přistěhovaleckou holku byla hodně odvážná, nechala se jeho jazykem pořádně rozdráždit a když už se kroutila v extázi, přijali jeho návrh a milovali se přímo na jeho kožešině. Vůbec se nestyděla, naopak občas kontrolovala, zda se na ně všichni dívají. Pamela se trochu styděla za ni.

Když potom kráčeli po stezce dál do hor, ukázalo se, že energie od dvou milenců jí umožnila komunikovat na dálku i v bdělém stavu. Pamela byla tak blízko, že jejich diskusi vnímala, ale nemohla a nechtěla do ní zasahovat. Lili si povídala se Signe, ta vnímala všechny ranní události a byla nadšená. Signe byla roztomilá blondýnka, táhlo jí na čtrnáct a svět odmítal uznat, že je dospělá. Toužila stát se drsnou rockerkou v černé kůži na silné motorce, ze které jde strach. Zatím jejích 152 cm ani váha 40 kilo i s botama nikoho neděsila. Měla spoustu nápadů, co by ji pobavilo, a mentální kontakt s čarodějkami jí to téměř umožňoval. Moc se jí líbilo, když ji celou oholili, a mohla chodit nahá. Teď si přála zažít to v reálu, ale aby byly zároveň svléknuty a ostříhány všechny její kamarádky, potom celá škola a nejlíp celé město Troms?, kde bydlela. Byla vůdčí osobností party kamarádek, které napojila a když jim to navrhla, všechny více či méně nadšeně souhlasily. Praktická realizace nehrozila, tak proč ne? Potom si přála upadnout do Mlejnku, to jest aby se na jejím krásném těle střídalo co nejvíc kluků a nešetřili ji, ani kdyby prosila. Prozatím byla panna, a když ji nedávno na školním večírku spolužák Lars začal objímat a líbat, zbaběle utekla. Ani ostatní ještě nic nezkusily. Do Hry ji napojila starší sestra Ingrid, krásná, žádoucí a poletující po celém světě. Možná by Signe taky mohla být letuškou, ale předtím ji čeká dodělat školu, potom na střední a ještě letecké učiliště. Neskutečně dlouhá doba. Kromě toho se neučila nejlíp, spíš proto, že školu flákala. Tak hloupá a protivná sestava oblud, jaké se sešly v jejich sborovně, se jinde nevidí. Svět nechápe, jak jemnou a citlivou duši má Signe, a soustavně ji šikanuje. Jen počkejte, jednou vrazí do školy s lehkým kulometem v jedné a plamenometem v druhé ruce, a všecko to vyhladí.

Jenže dneska, když přišla do školy, stalo se něco divného. Hned první hodinu psali písemku z matematiky. Signe zjistila, že se jí výsledky automaticky promítají do mysli. Jako by je už někdy viděla, nebo měla v hlavě computer. Rychle je tam napsala, a odevzdala ten papír. Ostatní holky a někteří kluci, co prošli mentální výukou, to udělali taky, zatímco ostatní se pracně potili nad výpočty. Učitelka si posunula brýle a reagovala, jak byla zvyklá: „Od koho jste to opsali?“. Signe dostala odvahu odpovědět: „Tak si mě vyzkoušejte!“ Šla k tabuli a předvedla, co umí. Dostala jedničku a ta protivná ženská zírala jako vyoraná myš. Jen počkej, ještě uvidíš!

Na příští seanci chtěla přizvat všechny svoje kamarády, všechny jejich kamarády a vůbec, co nejvíc lidí. Už prozradila těm, kteří to neznali, co je čeká, a oni byli nadšení. Každé dítě miluje horrory, a prožít si to na vlastní kůži, když z toho vyjdou ve zdraví, je nádhera. (V této fázi Pamela zauvažovala, že by prožité hrůzy mohly člověku se slabším srdcem způsobit infarkt, ale nechala si to pro sebe.) Lili reagovala: Neboj, dohlídne na ně Kirsten. Je rozumná a nedopustí, aby někdo zemřel. Pamela se uklidnila a už se nebála.

Zareagovala Signe: Kirsten je skvělá! Mají tam krásnýho tygra Mourka. Zahynul ve službě a dostal povolení zůstat s dětmi a střežit je!

Pamela se zarazila, tohle si nepamatovala. Je možné, aby někdo jiný prožíval něco jiného než ona?

Signe naléhala: Můžete mi prozradit, jak se dělá ta epidemie červenejch vší? Já bych to spustila!

Paměť napovídala, že to nevěděl nikdo, dokonce ani, kdo to vymyslel a spustil. Jistě, hodně dobrá čarodějka. Ale živá nebo mrtvá? Vzhledem k tomu, že epidemie propukala nezávisle na různých místech světa, bylo možné i to druhé. Nebyla to extra krutá pomsta, nikdo nezemřel ani neonemocněl, jen ho kůže svědila tak nesnesitelně, že se musel dát ostříhat. A odložit oděv, aby k němu mohlo slunce a vzduch. Vzduch a voda epidemii během několika týdnů zlikvidovaly.

Signe reagovala: Nevadí, že nevíte. Já už něco vymyslím!

Pamela si pomyslela: Je rozmazlená a zasloužila by pořádně na zadek.

Signe: Že jo! Já to pořád zkouším, ale oni mi výprask nikdy v životě nedají!

Měla velice hodnou maminku, ale milovala a obávala se zejména tatínka. Nikdy na ni nezvedl ruku, maximálně trochu zvýšil hlas, ale cítila z něj autoritu.

Tygr byl mladý, mazlivý a hravý. Měl nějaké těžko vyslovitelné jméno, tak mu vymyslely jméno Roy. Potěšilo ho, jako všechno. O lidech toho věděl velice málo, tak se soustavně vyptával. Jaké to je nosit šaty, proč lidem tolik záleží na osrstění hlavy a proč se neradi milují před diváky. Byl zásadním příznivcem společného manželství a nechápal, proč to někteří lidé neberou. Za císařství bylo zvykem, že se dívky snažily co nejdřív porodit dítě, v čemž je rodina ochotně podporovala. Účelem bylo co nejrychleji zvýšit počet obyvatelstva, s čímž Roy souhlasil. V určitých obdobích tygřice přicházejí do říje – tehdy se konají Tance, kdy se většina zájemců sejde na jednom místě, konají se souboje a kdo vyhraje, má právo zmocnit se vyhlédnuté dámy. Lidé by to mohli nazvat znásilněním, ale tygřicím se takové jednání líbí a jsou pyšné na počet svých milenců. Pokud se sejdou nějací diváci, jsou všichni rádi. Šelmy jiného druhu se samozřejmě zapojí, lidé jen málokdy, jejich tělo není k takové činnosti vhodné. I když Roy by proti tomu zásadně nebyl, zvlášť přítomné dívky se mu líbily. Čarodějky se kdysi dokázaly transformovat na hybridní bytost, která takových věcí byla schopná, ale jejich znalosti odešly s nimi.

Lili uvedla myšlenka na Tance v civilizované společnosti do nadšení, a hned začala vymýšlet, jak by mohly vypadat. Signe ji podporovala na dálku, ostatní holky přímo a vypadalo to, že kromě Pamely to nadchlo všechny. Konat by se měly v nejvýznamnější městské hale, kde se dělají slavnostní plesy. Termín: Belthine, tedy předvečer prvního máje. Ctihodné matky tam přivedou svoje načančané dospívající dcery, nejlépe dosud nedotčené mužem. Holky se shodly, že program by měl nezbytně obsahovat: svléknutí, důkladné (hlavně symbolické, takže veřejné) omytí a ostříhání. Signe prosazovala oholení celého těla, a tvrdila, že na ní je co holit. Přála si: 1. po čem toužila, 2. čeho se bála, 3. po čem toužila a zároveň se toho bála. Nakonec to vypadalo tak, že před chlípnými zraky davu bude stát malý houf vyděšených holčiček, se kterými poprvé někdo dělá tak významné a příšerné věci. Naproti nim pak o kousek starší tlupa kluků, kterým byl zadán závažný úkol a oni se klepou strachy, že to nezvládnou.

Roy připomněl, že Tanců se zúčastňují všichni Tygři, ať jsou mladí, staří nebo loňská koťata. Takže pokud se mají konat nějaké rituály, tak se všemi.

Lili zajásala. Okamžitě změnila obraz: všichni jsou očištěni a připraveni, matka vedle dcery, naproti nim všichni muži. Jestli si budou moci dívky vybírat, nebo budou předhozeny tomu, kdo si je vybojuje, zatím nerozhodla. Signe požadovala, aby všechny ženy (kromě ní) byly brutálně mučeny a nelítostně zprzněny někým neznámým a příšerným. Ona sama si chtěla vybrat ze tří možností: Brad Pitt, Ashton Kutchner a kluk, kterého viděla před pár dny v kině, ale nepamatuje si jeho jméno. Na plátně, ne v hledišti, takže zas nic reálného. Požadovala, aby její plány byly důkladně utajeny, neboť ostatní holky by se jí krutě pomstily. Tak se jí všichni chvilku smáli.

Pamela začala mít tu malou docela ráda. Dokázala si vzpomenout na dobu, kdy by nejradši zničila celý svět včetně sebe. Nenáviděla se, hnusila se sama sobě. Jednou, to jí mohlo být tak sedm – osm, protože jí vypadaly přední zuby, ji maminka vzala do luxusního kadeřnického salónu a nechala za drahé peníze krásně učesat. Když se na sebe podívala do velikého zrcadla, dostala takový vztek, že proti té hnusné holce něčím hodila. Bohužel něčím málo těžkým a tvrdým, takže se nerozbilo. Pak začala řvát a nepřestala, dokud ji máma neodvlékla do taxíku a nezavezla domů. Další pokusy o zkrášlení radši odvolala.

Weyerworde nahodil nové téma: bojová střetnutí s cizinci. Roy zajásal, samozřejmě byl v několik bojích a rád na to vzpomínal. Pochlubil se, že před nedávnem společně s ostatními Assarkhanovými jezdci zlikvidoval tlupu banditů, která se pokusila proniknout k tygřímu městu Aurggharru, aby je vyloupila.

„Tady taky existují bandité?“

„Byli to přistěhovalci. Bývalí vojáci a policisté, dlouhá léta sloužili na hranici, takže to tady dobře znali a leccos věděli. Jejich smlouvy končily, velitelství jim nabídlo další a vylepšené, ale oni se chystali vrátit domů, odkud přišli. Dostali čestnou penzi a měli našetřeno dost, aby mohli spokojeně žít do konce života, ale napadlo jim, že se probijí k Aurrgharru a naplní si pytle našimi poklady. Nalákali na to několik lidí, kteří na jih chodili a nikdo je nepodezíral. Dokonce měli průvodce, kterému namluvili, že chtějí to město jenom nafilmovat pro National Geographic, měli s sebou kameru a dobré fotoaparáty. Toho průvodce chtěli potom zabít, nedůvěřovali mu. Byl to dobrý člověk, náš přítel.“

„Je pravda, že poznáte charakter člověka instinktem?“

„Co je to charakter? Poznáme jeho momentální rozpoložení. Jestli při spatření šelmy pocítí nenávist, my to poznáme. Jestli nás má rád, poznáme to taky. Někteří třeba cítí strach...“ Roy se obrátil a skočil do cesty Pamele. „Ty se mě ještě pořád trochu bojíš, viď? Odvážila by ses vložit mi ruku do zubů?“

Pamela se zarazila, nečekala to. Lili se nabízela, ale Roy trval na svém. Schválně.

„Nesnášíme špinavé lidi, proto je rádi olizujeme. Proto nemáme rádi, když chodí oblečení. Taky nám moc chutná jejich pot, je příjemně slaný. Je čas si chvilku odpočinout, lehni si tady na kraj cesty a já tě budu olizovat. Pěkně důkladně, a kde se to mně nebo tobě bude líbit, si pečlivě ocucám. Proč se ti to nelíbí? Lili se na to těší už teď!“

Pamela zaváhala. Dát najevo strach nechtěla. Netroufala si. Styděla se. Sakra, co má říct?

„Podezíráš mě z něčeho?“ vykoktala.

„Vůbec ne. Dělal jsem si legraci. Vy lidé máte rádi legraci, ne?“

Pamela si oddychla. Existují místa, kde žena nesnáší, aby se jí někdo dotýkal. Tedy, od někoho by to měla ráda, ale... sakra, ne od tygra!

„Ale mě pak olížeš?“ vymiňovala si Lili.

„Až zastavíme. Ale budeš křičet, jako posledně! Vychutnám si tě.“

Felix sjel tu holku znechuceným pohledem. Nelíbila se mu a kazila jeho letušky. A chystala se na jeho Akademii, to bylo to nejhorší. Třeba si to ještě rozmyslí, ale kdo ví?

„Jak to teda poznáte?“

Roy ho pečlivě očmuchal. „Taky nejsi obzvláštní milovník šelem, ale zvykl sis. Respektuješ faktickou situaci. Tamti byli taky takoví. Sešli se v Sun city a každému říkali, že jedou na jih filmovat pro tu svoji televizi. Jenom měli na takovou akci příliš mnoho zbraní.“

„My máme taky zbraně. Každý má nějakou zbraň. Šavle, kordy, někteří i pušky a revolvery...“ Když to říkal, ohlížel se na jednotlivé vlastníky, jako by na ně upozorňoval.

„My máme zuby a drápy, to jsou taky zbraně. Ale nemáte kulomety ani granáty. Oni nesli spoustu plastické trhaviny a všelijaké divné přístroje. To je zlé. Nemáme rádi pušky.“

„Tygři a leopardi mají taky střelné zbraně!“ namítl Kajman, „Já jsem svoji pistoli vzal nepříteli. Jestli chceš, předám ti ji. Nebo komukoliv, kdo ji bude chtít.“

„Je to tvoje zbraň. Když jsi ji přijal, jsi zodpovědný za všechno, co způsobí.“

„Kajman ji nosí viditelně,“ řekl Armand, „Co kdyby ji někam schoval a snažil se utajit?“

„My máme dobrý čich. Cítíme železo, střelný prach, strojní olej. Dohromady je to zbraň. A když ten, kdo to nese, ještě cítí strach a nenávist, je to jasné.“

„Tak kdo je objevil?“

„Jeden malý potulný pes. Spíš parodie na psa, taková pouliční směs. Lovit v džungli neumí, tak se potlouká po městě. Ale hloupý není, rozumí řeči lidí. Zkusil něco vyžebrat, lidé rádi dávají psům věci, které nemůžou ukousnout. Nadávali mu. On si s nimi chtěl hrát, tak trochu provokoval. Jeden ho chtěl dokonce zastřelit, ale velitel ho zarazil. I tak to psa varovalo, ohlásil to hlídce. Od té chvíle jsme je sledovali. Existují stálé hlídky a potom my, co žijeme doma a scházíme se jen na akce. Když jsem slyšel, že se něco děje, hned jsem pospíšil k pluku, scházeli se všichni. Assarkhan rozhodl. Sledovali jsme je až daleko za císařův starý hrad. Teprve tam jsme si na ně počíhali.“

„Co se s nimi stalo?“ nevydržela Lili. Byla však spíš nadšená než vyděšená.

„Zemřeli podle zákonů země, po níž chodili.“

Roy byl velice legrační tygr, ale tahle slova nezněla jako žert. Pamele přeběhl po zádech mráz.

Jinak reagovala Lili. „Ochutnal jsi někdy maso člověka, Royi?“

Otočil k ní hlavu. „Maso jako maso.“

„Kdybych umřela, mě bys taky sežral?“

„S velikou chutí. Jsi mladá a máš určitě čerstvé a chutné maso. Kdybych tě nesnědl já, snědí tě jiní. Hyeny, šakalové, supi – koho máš radši?“

Vůbec se nepolekala, naopak ho objala a mazlila se s ním.

„Jsou lidé,“ pokračoval vážně, „Kteří si přejí odejít ze světa tak, aby nikdy nikdo nenašel jejich pozůstatky. Existuje možnost sebevraždy, ale je lepší zemřít v čestném boji. Už se stalo, že se obrátili na šelmu. V takovém případě vzpomínka na ně přestala existovat.“

„Odporné!“ neudržel se Weyerworde.

„Je mnoho možností. Uložit do země a nechat se sežrat červy. Spálit na ohni, roztlouct kosti a popel nasypat do řeky. Čarodějky, když byly smrtelně raněné, z posledních sil zapálily Živý Oheň a odešly v jeho plameni. Věřím, že každý z těch lidí se sešel se svými Bohy a odevzdal jim svoji duši. Podle svého zákona. Ty jsi křesťan, Felixi?“

„Ano. V podstatě ano. Kdysi mě pokřtili, ale... už dávno v žádného boha nevěřím.“

„Kam tedy půjdeš, až zemřeš?“

„Co je ti po tom?“ vybuchl Felix, „Ne, promiň. Jsi tygr, máš právo... jsem atheista. Věřím, že nebude nic. Život skončí, zavřu oči a přestanu existovat.“

„Zářící duchové mých předků, když opustili svoji kožešinu, se připlazí po břiše k trůnu Stvořitele a prosí o další službu. Někteří smějí ochraňovat statečné bojovníky. Někteří těší duše, které jsou smutné, protože nevykonaly, co měly vykonat, a nezanechaly za sebou žádné dobro. A někteří si hrají s malými dětmi, které zemřely dřív, než měly.“

„Ty věříš takovým pitomostem?“

„Věřím, že Bůh lidí je laskavý a jeho ruka umí pohladit. On už najde něco, co bych mohl dělat.“

Weyerworde mávl znechuceně rukou. Ale přesto ještě na něco přišel: „A v kterého boha věříš? Lidé jich mají hodně!“

„Je jenom jeden Bůh, ale má mnoho jmen a způsobů uctívání. Myslím, že má rád všechny bytosti, které stvořil.“

„To je pořád kolem dokola! Santanueva je upřímný křesťan. Přitom je zloděj a prošel na vaše území se spoustou zbraní. Ten by mohl vyloupit Aurrgharr, kdyby chtěl!“

„Myslíš, že to má v úmyslu?“

„Copak já vím, co chce udělat? Slyšel jsem, že je to člověk zcela bez zásad a nedodržuje žádné zákony!“

„Kde je teď?“

„Už asi na shromaždišti. Chce prý vyjednávat se samotným princem!“

„Princ je náš pán. Určitě rozhodne, co dělat.“

„Ale stejně bys ho měl možná varovat.“

„Udělám, co je zapotřebí.“

Pamela měla pocit, že diskuse se začíná nenápadně zvrhávat v hádku. Než Weyerwordovo rýpání, to spíš snášela Lili a její sexuální úlety.

„Kdy budeme někde odpočívat?“ zeptala se.

„Za chvilku. Projdeme průsmykem a skalami, a jsme tam.“

„A je tam voda?“ zajímaly se Bibi a Kiki.

„Na pití i na koupání.“

Naděje jim dodala nové síly. Statečně šlapali, dokud neprokličkovali jakýmsi skalním bludištěm – pak se ocitli na místě, kudy protékal potok. Zpočátku stékal po skále, pak padal úzkým čůrkem do malé tůňky, odtamtud se rozléval do stružky, dvakrát překřížil cestu, až nakonec mizel kdesi ve skalách. Ale předtím ještě vytvořil tůň dostatečně velkou, aby se do ní směstnal štíhlý a méně náročný člověk. Pít bylo lepší těsně pod skálou, možnost koupání byla jediná.

„Já první!“ zaječela Lili a vyrazila dopředu. Vrhla se do tůňky a svinula se tak, aby se tam skoro celá vešla. Kiki a Bibi doběhly vzápětí po ní a koukaly, jak jí to jde.

„Co jí uděláme?“

„Zatancujeme si na ní!“

Lili koukla znepokojeně, ale to už na ni naskočily a zůstaly stát šlapkami na jejím těle. Mohla se bránit, ale byla tak svinutá, že by jí to dělalo problémy. Taky se musela smát. Smích ji přešel, až když na ní začaly přešlapovat a pokud to šlo, rýpat ji, zvláště palci, do citlivých míst. Smích se změnil ve vřeštění, prokládané hrozbami:

„Počkejte, co s váma udělám! Pomstím se!“

„Máš dost?“

Ještě chvilku se nechala mučit, než přiznala porážku. Holky si zahrály 'kámen-nůžky-papír' a vyhrála Bibi, takže se tam skládala. Lili z nich byla nejmenší a nejpružnější. Když se Bibi do tůňky úspěšně poskládala, holky na sebe mrkly a už po ní poskakovaly.

„Né! Prosím! Ty mrcho, ty zrádkyně! Zabiju tě!“

„Cos čekala?“ pochechtávala se Kiki.

Pamela usoudila, že se téhle soutěže nezúčastní. Šla se napít, potom strčila hlavu do potoka a usoudila, že jí to stačí.

Holky ji doběhly, mokré a rozchechtané. „Ty se nejdeš vykoupat?“

„Ani ne. Stejně bych se tam nevešla, je to malý!“

„Ale jo, vejdeš se, všecky jsme se vešly. Když, tak my ti pomůžem, neboj se!“

„Já jsem viděla. Jděte vode mě, ještěrky!“

„Nebuď měkká! Neboj, šlapat na tebe nebudem. Jenom rukama, jo?“

Mezitím už tůňku ozkoušelo několik dalších, a všichni se skvěle bavili. Pamela ani moc do té tůňky nechtěla, ale odrážet pobízení vydržela jen chvilku. Vlastně ji obsluhovaly, rozehnaly ostatní a pomohly jí se tam složit. Ležela na boku, nohy skrčené, ruce složené před hrudníkem, jako by se chtěla chránit, hlavu skloněnou dopředu. Dotýkaly se jí, ale nic jí neudělaly.

„Tak vidíš, že to šlo! A ublížily jsme ti nějak?“

„No, zatím ne...“

„Ale ty bys určitě ráda! Aspoň zlechtat...“

Dalo se říct, že jí pomáhají se umýt. Nebo to taky mohlo být osahávání. Kdyby ji ještě masírovaly olejem, bylo by to moc příjemné! Vlastně i tak, je to příjemné!

„Neboj, šlapat na tebe nebudem! Ani bys to nevydržela!“

„Proč myslíš?“

„Tak schválně, kolik bys nás na sobě unesla?“

„Já to věděla! Tak si pojďte!“

A už na ní tancovaly všechny tři. Po pár šlápnutích začala pištět, pak přímo vřískat. A nepřestala, dokud ji nenechaly.

Ale zase jí pomohly, když vylézala. Musely, protože smíchy nemohla.

„Že je to bezva?“ lísala se k ní Lili, „Dokonalá masáž! Kdybysme ještě měli posilující olej...“

„Jo, masáž olejem bych si dala.“ souhlasila Pamela.

Kajman jí připravil deku pod sebe a celtu proti sluníčku. Sedla si... no, spíš zřítila. Ale holky neodešly.

„Nepamatuješ se, jak se dělá ten bezvadnej sladkej jogurt?“ chování Lili se nedá nazvat jinak než lísání. Tulila se jako kočka.

„Jakej jogurt? Jo, při tý bitce? To je těžký, já vlastně vůbec nevím, kdo to udělal. Taky jsem to moc nesledovala...“

„Já jo, ale nikdo z našich to nebyl. A ať hledám jak hledám, v našem manuálu to není!“

„Máš pravdu, není. Vlastně mi to až zatím nevadilo, stejně nemám sílu něco přestrukturovat!“

„Ani iluzorně? Celý to bylo z iluze, od začátku. Ta plocha AA... slyšela jsi o ní někdy?“

„Pochází z nějaký sci-fi knížky. Ale já ji nečetla, jenom tak nějak vím... ale to vy určitě taky. Vytvořit ji by mě nenapadlo.“

„Ale mohla bys vymyslet nějakou bezva bojovku! Aby nás tam parádně zmlátili! Za to, jak jsme tě pošlapaly! Pořádně se nám pomstít!“

„Hele, velitelka vymýšlení seš ty, Lili. Tak se snaž, já si lehnu, ani se nehnu. Můstek je váš, veliteli.“ A jak pravila, učinila.

Holky se utábořily hned vedle ní, to dělaly moc rády. Cítila, jak se dohadují.

„Upíři a vlkodlaci! Krev, hodně krve! Rozdělíme se na dvě půlky a jdem si po krku!“

Pamela původně nechtěla, ale přece jen zvedla hlavu. „Dvě party, to je nuda. Je potřeba víc stran a víc soutěží... Co třeba Olympiáda?“

Rychle to začali promýšlet. „Ale bude dost důvodů se porvat?“

„Při vašem talentu? Nepochybuj o tom!“

Teď už si klidně mohla lehnout. Začaly se dohadovat a v krátké době jim do toho začali zasahovat kamarádi přes půlku světa.

Pamela se rozhodla vyzkoušet Deku. Existuje jich víc druhů, touhle se obklopila sama a nepropouštěla přes ni konkrétní impulsy. Sice vnímala všeobecný šum v prostoru, kdyby se něco dělo, asi by se probrala, ale jinak setrvávala v blaženém polospánku. Některé WZ relaxovaly tak, že se ponořily na dno bazénu a tam usnuly. Dýchaly buď žábrami, nebo se po pár minutách automaticky vynořily, nadechly se nozdrami a zase ponořily. Tak nějak spí tuleni. Vyžadovalo to ovšem zkušenosti, a trochu transformace.

Spala asi hodinu a půl. Potom se probudila a opatrně zjišťovala, jak se situace vyvíjí. Jak očekávala, nepříčetně se zhádali. Hned na počátku vyštvali Signe. Sice přijali, aby všichni závodníci i diváci byli nazí a pokud chtějí mít dres, aby si ho namalovali přímo na tělo. Případně, pokud to umějí, změnili příslušně barvu kůže. Signe ale rozvířila otázku účesu a neuměla věrohodně vysvětlit, proč by se všichni měli nechat ostříhat. Načež odhalili, že je zákeřná bestie, která by moc ráda všem něco ošklivého prováděla, ale sama se namočit nechce. Proto byla označena za hada a vyštvána do pustin.

Nicméně otázka už byla postavena, a odplížit se do pustin nehodlala. Začalo se řešit, kdo a proč vlastně všeobecné stříhání vymyslel a jaký má účel. Čarodějky a všichni, kdo svůj vzhled vytvářejí iluzí, byli požádáni, aby laskavě drželi hubu. Stejně tak ti, kdo mají od dětství přístup k Živému ohni a je pro ně normální se jím každodenně očistit. Když nikdy nenosili vlasy, nepovažují je za potřebné. Když takto vytřídili ty nejškodlivější elementy, opakovali otázku: kdo na tom trvá a proč?

Nejsmysluplnější názor byl, že se jedná o škodolibý pokus těch, které už se ostříhat daly, aby to postihlo i druhé. Jiný smysl to nemá.

A ty bys snesla, když tě ostříhají, aby některé tvé kamarádce zůstaly na hlavě vlasy?

Ani náhodou! minimálně deset ohlasů z různých stran.

A třeba: zúčastnila by ses sázky, jejímž výsledkem by bylo ostříhání mimořádně hezké holky, i kdyby tě to mělo postihnout taky?

Tentokrát nebyl souhlas tak rychlý ani všeobecný, ale několik odpovědělo, že klidně.

Slitovala by ses nad hezkou kamarádkou, kdyby brečela a prosila, abys ji nestříhala?

Několik odpovědí bylo rozpačitých – až jedna zazněla s úderností hromu:

Jasně, že slitovala. Akorát bych jí ustřihla ofinu a vyholila proužek prostředkem hlavy, pak bych ji nechala!

Nálada se uvolnila, s tím všichni souhlasili. Řada hlasů, zvlášť nejmladších dívek, požadovala, aby pro pobavení davu bylo ostříháno co nejvíc lidí, ať si to zaslouží či nikoliv. Až pak někdo navrhl, aby účes vyjadřoval postavení v soutěži: vítěz půjde jednoznačně dohola. Druhému bude oholena půlka hlavy, třetí má nárok na široký pruh od čela přes temeno až dozadu na krk. Stříhání bude provedeno na nejbližším mejdanu.

A všichni ostatní – nic?

Nedělej si starosti. Na prvním mejdanu se to vyřeší samo!

Jakási Jihoameričanka (krásná jako Natalia Oreiro) se starala, zda bude platit, že v případě kolektivních her, jako je kopaná, mají vítězové právo znásilnit roztleskávačky poraženého. Kde to slyšela? Je to přece všeobecný zvyk! Její parta zatím neměla družstvo, natož roztleskávačky, ale dotyčná se hlásila jako kapitánka. Byla ujištěna, že ona ano. Všechno.

Evropané rozvířili diskusi, co je to stát a kdo má právo co reprezentovat. Existence států, sdružených v OSN, je nesporná. Existuje však také Baskicko, Katalánsko, Skotsko, Padánie a jiné další, o některých nikdo v životě neslyšel. Mají či nemají právo na reprezentaci? A pokud se někdo domnívá, že nikoliv, má jejich představitel právo vyzvat ho na souboj a rozbít mu hubu? Právo se nevyřešilo, ale výzev padla řada. Mnohé mezi lidmi, kteří v reálu neměli šanci se setkat, ale tady si zabojovat mohli. Každého ovšem podporovala vlastní parta kamarádů, kteří taky neměli nic proti pěkné potyčce. Šlo jenom o to vymyslet, v jaké disciplíně budou souboje svedeny.

Že Signe zůstane trvale v pustinách, nikdo nečekal. Taky se vrátila, a v jaké podobě! Mělo to hadí hlavu, dokonce s korunkou, ale čtyři končetiny relativně lidské. Tělo pokryté barevnými zářícími šupinami, barva tmavě zelená se světle zelenými fleky, hezký koketní ocásek a rozeklaný jazýček, který se dal vymrštit do pozoruhodné délky.

Tak! Troufne si někdo mě ostříhat?

Netroufl, nebylo co. Ocenili, že je krásná a dovolili jí vrátit se k přirozené podobě, ale odmítla, tohle se jí líbilo. Začala diskutovat, zda se Olympiády mohou zúčastnit pouze lidé, nebo i jiné bytosti, a když, tak jaké. Pokud by přišel sedmihlavý drak, nebude připuštěn k většině soutěží, protože by měl spoustu výhod.

Zasáhla Lili a promluvila tak moudře, jak by nikdo nečekal. Není námitek, aby se přihlásil kdokoliv, ale sluší se, aby si k boji vybral tělo, jaké má ten druhý. Například někdo je tygr. Když vyzve Roye, je to v pořádku. Kdyby vyzval člověka a hned ho roztrhal, bylo by to nefér. Takže buď se oba trafnou na tygry, nebo na lidi. Jak dokazuje Signe, možné to je.

Nebo na hybridy! řekla Signe a udělala ze sebe něco trochu tygr, trochu dívka. Slušelo jí to.

Takhle tě chci! ozval se kdosi. Zjevil se v podobě samce tygra, ale s lidskými částmi, stejně jako ona. Vyzývavě na něj zaprskala.

Pamela si povšimla určité závady. Než se stihla pokrotit, vyletělo to z ní ven.

Když si chcete dávat výzvy, mělo by být jednoznačně jasné, kdo je kdo a kdo koho vyzývá. Je hezké mít několik různých osobností, ale nakonec má každý jedinou auru a pod tou by měl vystupovat. Takže ať si každý pověsí na zeď něco jako:

Pamela Rose Brewsterová, zvaná Kuře, harfenistka a zpěvačka, důstojník KF bez zařazení. Erb: červený medvěd s nandelle na stříbrném štítě. Bez sídla. Bojové výzvy nepřijímám, pozvánky na mejdany omezeně. Zamyslela se, zhluboka nadechla a dodala: Občanka Arminského císařství.

Myšlenka se setkala se všeobecným souhlasem. Vzápětí se přidala

Alice Ráchel Wilhelmina Montgomeryová, zvaná Lili, kadet KF. Občanka Arminského císařství. Přijmu výzvu ke každé hře, kterou přežiju.

A nebyl by to Weyerworde, kdyby okamžitě nevznesl námitku: Okamžik, dámy! Kdo vás přijal mezi občany císařství? Pokud vím, přijeli jste předevčírem!

A kdo přijal tebe? Kdo je tady nejvyšší představitel státu? No ano, Roy! Co ty na to?

Tygr Roy se nad svou odpovědí zřejmě zamyslel, protože odpověděl až za pár okamžiků:

Jsem Gayarre Tabbathrroy Garrassan z Temnoty stínu, tygr, dvořan prince Lery. Jako každý tygr jsem občan Arminu a mám právo přijmout další občany. Stvrzuji ctí své kožešiny, že jsem se dotkl čenichem kůže všech přítomných zde a nenalezl překážky, pro kterou by nesměli položit svoji nohu na půdu Arminu. Jsou občany a šlechtici Říše.

Ta formulace všechny trochu překvapila, ale potěšila.

Je možné s tebou bojovat, Royi? ptal se někdo.

Přijmu výzvu ke každé hře, ať ji přežiji či nikoliv.

Jenže to už Signe naléhala, aby se konal její souboj s tím krásným tygroidem. On byl taky pro, takže šlo jen o to přitáhnout pozornost diváků. Dali se do sebe, a byl to nádherný souboj. Jejich těla byla dokonale stvořená k boji – on byl zkušenější, takže ji spíš trénoval než používal nejvyšší sílu, ale když se lepšila, přestal ji šetřit a sekal do ní tlapami, až lítaly chlupy a sem tam vystříkla krev. Seknutí drápy ji úžasně vzrušovalo, řvala a snažila se mu to oplácet, v žádném případě to nechtěla vzdát. Nakonec ji zahnal do rohu, prskala, vrčela, šlehala oháňkou, ale bylo na ní vidět, že má dost. On taky těžce dýchal, ale na leccos by se ještě zmohl.

A třešničku! přála si Lili.

Signe varovně zavrčela. Samec toho nedbal, vrhl se na ni a zmocnil se jí se zvířecí brutalitou. Trochu se bránila, ale vnímali její pocity, tak věděli, že se jí to líbí. Přestože to byl milostný zápas dvou zcela odlišných tvorů, většina diváků pocítila vzrušení a touhu. I Pamela měla ten pocit a těžko ho přemáhala.

Když to skončilo, tygroid zmizel a Signe se s trochou rozpaků vrátila do přirozené podoby. Zmizela také všechna její zranění, vypadala úplně normálně.

Jsi v pořádku? starala se Pamela, protože měla pocit, že by se starat měla.

Jo, odbroukla Signe, Víc v pořádku, než bych chtěla!

Čeho se člověk od kamarádů dočká? Ještě se jí smáli.

„Já jenom žasnu, jak jseš na první pokus dobrá! Neříkej, že jsi nikdy nebojovala!“

„Ale jo, každej den. Mám na písíčku spoustu her, a někdy hraju něco i přes Internet...“

Nastalo mírné nepochopení toho, co povídá, až konečně někdo položil tu správnou otázku:

„Z jakého jsi času?“

„Jako datum? 2015, 11.srpna. Proč?“

„Aha. Tak to se těžko setkáme. Jak ses na nás vůbec připojila?“

Teď zrozpačitěla Signe. Zopakovala, že ji připojila sestra Ingrid, palubní stewardka Scandinavian Airlines, ale kdo napojil ji, není jasné. Začalo se diskutovat, kdo má jaký aktuální čas, ale rychle to skončilo nepřehledným zmatkem. Pamela radši mlčela.

Ne tak Signe, nějak jí stouplo sebevědomí a začala dorážet. Pochlubila se, že miluje filmy, teenagerské vyvražďovačky, jako že se parta mladých dostane do místa, kde je postupně loví nějaký nepřítel. Jednou by to chtěla zažít na vlastní kůži, ale v bezpečné iluzi.

Když tygr Roy pochopil, o čem je řeč, navrhl, že se do věci vloží a dotyčného vraha roztrhá. I kdyby to bylo strašidlo!

Signe namítla, že většinou je to strašidlo a nedá se zabít. Jmenovala několik filmů, které na ni udělaly obzvláštní dojem. Přála si, aby v první řadě byly brutálně zavražděny všecky krásné herečky, které v tom hrají, zvláště ty, které jsou hezčí než ona. Což jsou všechny. Nejvíc nenávidí Buffy, tedy Sarah Michelle Gellarovou, která je přesně taková, jaká by Signe chtěla být, ale zrcadlo ji ujišťuje, že nemá šanci. Na požádání předvedla, jak dotyčná Buffy vypadá, a sklidila avšeobecný obdiv.

Mezitím došlo ke spoustě dalších vzájemných výzev. Některé mezi klukem a holkou, jiné mezi kluky, ale šlo často o holku. Téměř všichni měli spoustu fanoušků, kteří chtěli jejich souboje vidět a vnímat. Jenom Pamela si nebyla jistá, jestli ji to tak moc zajímá.

Přišmajchlovala se k ní Lili, horká vzrušením. Chtěla se mazlit, ale ještě něco jiného.

„Já ti vlastně moc závidím,“ stěžovala si, „Ty máš sice jen jednoho kluka, ale on tě má moc rád! Já bych taky chtěla někoho jenom pro sebe!“

Pamela nevěděla, co na to říct. Samozřejmě ji objala a snažila se utěšovat, ale vyřešit to nedokázala. Ani nikdo jiný na světě...

„Co by ti udělal, kdyby ses vyspala s jiným? Asi by ti rozbil držku... To je tak krásný, když se mají dva tak rádi!“

Pamela si to zkusila představit. Nebyla si jistá – možná by neudělal nic a jen ji zařadil k ostatním, se kterými se rozešel. Každopádně by ztratil zájem.

„Lucien je fajn.“ pokračovala Lili, „Jsem mu řekla, že bych si to zkusila s jinejma. Řekl že fajn a že se chce dívat!“

„Kdežto ty bys ráda dostala pár facek. Jo, docela bych ti je přála.“

„Když ty seš tak bezvadná!“ pověsila se jí Lili na krk, „Seš prostě silná osobnost a všichni tě obdivujou!“

Pamela věděla, že není silná osobnost a vůbec není bezvadná. Jestli ji někdo obdivuje, tak omylem. Měla chuť zmizet z dohledu fyzicky, ale hlavně z mentálního spojení.

Jenže Signe si přála: Než to rozpustíme, pojďte si dát hromadku! Každej proti každýmu, kluci proti holkám a nikoho nešetřit! A se zákuskem!

Pamela se chtěla odpojit. Ale taky se trochu chtěla zúčastnit. Chvilku váhala, potom ji pohltil Mlejnek. A všechno, co k tomu patřilo, i s tím zákuskem.

Šlapali skalami. Pamela si v poledne odpočinula, měla být nabitá energií, ale byla spíš rozpačitá. Celkem chápala, proč se dostává do transu v noci a v přiměřeném rozpoložení. Ale během dne, když si o polednách na chvilku lehne? Od Evropy se nachází na protilehlé straně zeměkoule, takže když je u nás poledne, je u nich hluboká noc. Když my máme noc, mají oni siestu. Jestli mohou něco spoluprožívat, je jasné, že na to musejí čekat a chtít to. Pár desítek či stovek holek a o něco menší množství kluků si prostě lehne a vyčkává. Spí a zdají se jim divoké sny. A někde v Arminu je jakási Pamela, která to všechno řídí. Ne, už ne – teď to řídí Lili. Což je obojí nesmysl, obě jsou jenom přenosová stanice. Ani Olívie není ta nejvyšší. Jsou pod vlivem někoho jiného, nejvyšší čarodějky Arminu. Renky de Castignac? Čarodějky z Hor? Valérie nebo někdo z jejího cowenu? Nebo ještě někoho vyššího?

Vzdychla. „Jak dlouho se ještě takhle potáhneme?“

„Vyptala jsem se Roye,“ chlubila se Lili, „Do setmění budeme na Poslední štaci... Ne, posledním jezeře... Taky ne. Na něčem Posledním to zkrátka bude. Tam se bude spát. Zítra jenom přejdeme hřeben a budem na místě. Kdybysme se neflákali a neodpočívali každou chvíli, už jsme tm mohli bejt.“

Pamela nespokojeně zamručela. Ona byla docela ráda, že se často odpočívá.

„Co rozpoutáme v noci?“ otázala se Lili dychtivě.

„Seš blázen?“

„To taky, ale teď jde o to, co na ně vymyslíme! Ta malá Signe je šikovná, moc ráda bych s ní víc spolupracovala. Ona by určitě na něco přišla!“

„Tak vidíš, spoj se s ní a něco vykoumejte. Já se do toho odmítám plést!“

Lili už asi otrnulo, možná by ráda popřela, že předtím brečela. Vypočítávala, kolik kluků už měla a těšila se na další. Podle toho, že si na všechny přesně pamatovala, Pamela usoudila, že tak slavné to zas nebylo. Taky bylo možné, že si trochu vymýšlí a svoje zkušenosti přikrašluje. Pamela si mohla její životní osudy prověřit, byla s ní dost dlouho spojena, aby převzala všechny její vzpomínky, ale bylo jí to jedno. Když Lili dospěla k názoru, že už se pochlubila dost, poodběhla někam jinam a vytahovala se zase jinde.

Pamela šla a mlčela. Pokusila se nepřemýšlet vůbec, jenom registrovat cestu pod svýma nohama. Naštěstí se ocitli mezi krásnými borovými lesy, vydechujícími vůni pryskyřice. Cesta se svažovala mírně dolů, takže se dalo očekávat, že to místo, kde dnes večer skončí, bude příjemné. Hned se jí šlapalo líp.

Nemýlila se, bylo to krásné jezírko, a kolem něj louky a křoviska. Na loukách kvetly květiny všech možných barev, a všechny úžasně voněly. Pamela si vzpomněla, že kdysi v dětství uměla plést věnečky a dávat si je do vlasů. Vlasy teď už nemá, ale co na tom? Vlastně, když se mazlila s Lili, všimla si, že její hlava je na omak trochu drsnější, ne absolutně hladká – takže se dá předpokládat, že také jí už zase začínají růst vlasy. Nechá si je narůst, nebo vyhledá Oheň a nechá se očistit? Radši by to druhé, ale kněžek Ohně je málo...

Najednou zaslechla ržání koní a různé výkřiky. Rozhlédla se a zjišťovala, co se děje. Zvuky se blížily, až z nějaké jiné cesty vyrazil z lesa hlouček šelem na koních. Před sebou hnaly velký houf zcela nahých lidí, jako stádo ovcí. Lidé neměli snahu někam uhýbat, přesto je mladí tygři a leopardi objížděli kolem dokola a bránili jim jít jinam, než chtějí.

„Co má tohle znamenat?“ uklouzlo Pamele.

Kajmanovi se to taky nelíbilo. Pak si všiml, že mezi šelmami je také Alessandro da Costa – k ocasu jeho koně byl připoután nějaký člověk, kterého chlapec vedl jako zajatce. Také další jezdci, to už šelmy, měly významné zajatce. Táhli je za sebou jako dobytek, nijak je nešetřili.

„Do ničeho se nepleť!“ varoval Kajman Pamelu, „Armande, zkusíme se zeptat, co provedli a jak jim pomoci?“

Velitelem oddílu byl černý leopard Assarkhan, takže vyjednávání mohlo mít naději na úspěch. Pamela přesto pospíšila dopředu, chtěla vědět, kdo ti zajatci jsou. Kluci patřili většinou k Santanuevovu klanu, ale byly mezi nimi i dívky. Poznala Braenn, Kumárí, Šaktí a další významné dívky, ale nebyla tam Olívie. Zato k velikému překvapení spatřila Ponny. Nedbala ničeho, vyrazila k ní a výkřikem ji upozornila. Ponny si jí taky všimla, zamávala a zamířila k ní. Jedna mladá tygřice se jí pokusila zabránit.

„Co si myslíš, ty kozo pruhovaná?“ rozkřikla se na ni Ponny, „Kam ti asi uteču, tady v horách? Kolik máš pruhů, tak jsi pitomá, jen se na sebe podívej!“

Tygřice v rozpacích poodstoupila, Ponny prošla a padla Pamele do náručí.

„Co se stalo, že vás takhle pochytali? Vy jste něco provedli?“

„Ale vůbec! Poslali nám výzvu na bojovku, to jsem si nemohla nechat ujít. To bylo bezvadný, škoda žes nebyla s náma!“

„Koukám. Co ty škrábance všude?“

„No co? Poškrábali, olízali. Slíbili, že mi zůstanou a budu se s nima moct chlubit...“

„Jestli můžeš, zkus mi to říct nějak jasně a podrobně. Co se stalo?“

„No, my jsme dojeli na kempoviště, ale je tam dost plno, tak jsme si udělali tábor kousek dál. Santanueva nás nahlásil, tak jsme půl dne nosili kameny. To poznáš, to je nádhera! Hodí tě do transu a v tom uneseš autobus! A je ti parádně, necítíš hlad, žízeň, nic. Uvidíš sama.“

„No a proč vás vyzvali? Nechtěli jste už pracovat?“

„Ale ne. Najednou přilít ten kluk Alex. Vyzval nás, teda vlastně Juana Santanuevu, ale on si přivolal kamarády. Mně řekla Braenn, že bude legrace, takže jsem se přidala. To se sešla dvojka! Když jsem došla, ti dva blázni na sebe vrčeli jako šelmy a smlouvali se na válku. Čím vším si vyhrožovali, to bys zírala!“

„Jako Alessandro a Juan?“

„Jo. Ti se hledali, až se našli. Santanueva ještě nezná, jak bojujou kočky, Alex zas nemá tušení o lidský taktice. Zakázali akorát střelný zbraně, šavle a kordy se prý vyrovnají zubům a drápům, a když máš šanci, tak kočku sekni nebo píchni, ať si zvyká. Ten černej kocour šílel nadšením, a že nás má být co nejvíc. Tak jsme se přidali.“

„To jsme si to rozdali rovnou tam v kempu?“

„To vůbec. Odjeli, a že je máme stopovat a lovit. Jo, kdyby! Přepadli oni nás, skákali na nás se stromů a všelijak. Umějí se perfektně schovávat a útočit ze zálohy. Rvačka s kočkama je bezvadná, koukni co mám škrábanců! Sice mě důkladně olízaly, ale to je spíš zostření trestu...“

„Takže vás zajali a nahnali sem. Co teď s vámi zamýšlejí?“

„Taky bych ráda věděla. Jenže oni asi nevědí sami. Jsou vlastně moc milí, ale hodně zmatení. Snad něco napadne toho kluka...“

Musela myslet Alessandra, jiný člověk mezi nimi nebyl. Ačkoliv, ani za něj se Pamela nemohla zaručit, že je úplně člověk.

Armand a Kajman zatím vyjednávali s Assarkhanem. Pokud se dalo soudit z jejich gestikulace, nevedlo to k ničemu.

„Pojďme tam!“ navrhla Pamela, „Jo, tohle je Lili. Miláček. Uvažuju, jestli ji rozmazlovat nebo umlátit.“

„Jo, pamatuju si tě,“ zasmála se Ponny, „Tys tam taky chyběla. Ještě si s tebou pohraju...“

„Už se těším! Tebe si vychutnám, Ponny!“

Assarkhan si přivolal ku pomoci svého tlumočníka Alessandra. Chlapec přistoupil, naslouchal jejich diskusi, ale nevměšoval se do ní. Mlčel a zíral. Taky nevypadal úplně nepoškozený, rudě opuchlý nos měl přizdobený zaschlou krví a viděl jen na jedno oko, neboť druhé bylo přizdobeno fialovou modřinou.

„Takže co s nima vlastně máte v úmyslu dělat?“ naléhal Armand.

„Jsou našimi zajatci.“ opakoval už po několikáté Assarkhan.

„To jistě. Ale se zajatci se něco dělá, nenechají se jen tak bloumat od ničeho k ničemu!“ vpadla Lili.

Tlumočník Alessandro k ní zvolna natočil hlavu.

„Například co?“

„Například je zvykem znásilnit všechny zajaté ženy.“ řekla důrazně.

Byla to zřetelná výzva. Jediný, kdo to mohl bez problémů provést, byl on. Lili byla krásná dívka; těžko nebýt krásná, v šestnácti letech. Přišla sice o vlasy, které ji hodně zdobily, ale on nepatřil k lidem, kteří by na nich trvali. Vlasy měl, ale nijak o ně nepečoval. Prohlížel si ji, ale nic neřekl ani neudělal. Jenom zíral.

„Kdyby ses chtěl opravdu na někom vyřádit, tak... Ber to, že jsem zlobivá holčička a zasloužím přísně potrestat!“

Těžko by se našel muž, který byl nějak nereagoval. Třeba se aspoň nezasmál. Alessandro neudělal nic.

„Kdybych já tebe dostala do drápů... víš, co je to vířivka? Našlapala bych tě do horké vany, zacákala šampónem, vlezla si za tebou a především tě důkladně umyla. Neříkám, že seš špinavej, ale... hrozně! Vlasy ti můžu učesat nebo ostříhat, jak budeš chtít. Ty štětiny na tváři bych oholila. A chlupy po těle – no fuj! Pěkně do hladka bych si tě oholila, a potom bysme si to rozdali přímo v té vaně. Ze všech dír by na nás cákaly proudy vody, a ty by ses mi mohl pomstít za všecko, co jsem ti udělala. Co ty na to?“

Nečekala, že něco řekne, ale ke všeobecnému překvapení promluvil. Řekl: „Proč?“

„Proč?“ opakovala po něm a o krok ustoupila, „Proč? Tys nikdy neměl chuť se pomilovat s holkou? Nebo se ti tak moc nelíbím?“

Neodpověděl, namísto toho položil otázku: „Ty jsi čarodějka?“

„Nejsem, ani náhodou.“ vzdychla, „Je to důležité?“

„Má velké nadání a silný energetický náboj,“ zasáhla Pamela, „Odhaduji, že by mohla být moc dobrá. Zatím ji cvičím na Vypravěčku Příběhů.“

„To je správné,“ řekl, „Vypravěčku potřebujeme. Ale ty jsi taky Vypravěčka.“

„Jsem zpěvačka. Pamela, možná jsi o mně slyšel.“

„Máš znaky Kosmické Flotily.“

„Jo, chvilku jsem tam sloužila. Co ty víš o Flotile?“

Neočekávala odpověď, taky žádnou nedostala. Už toho asi pro dnešek namluvil dost. Podíval se na Assarkhana a ten vydal rozkazy. Šelmy přestaly hlídat zajatce.

„Ať si všichni dělají, co chtějí.“ řekl Assarkhan, „Bojová hra skončila.“

„Vlastně by měla pokračovat,“ řekl Kajman, „Teď bysme vás měli přepadnout a zajatce osvobodit.“

Alessandro se otočil: „Proč?“

„Jsou to naši kamarádi. Kdybysme to byli věděli, počíhali bysme si na vás v lese a přepadli vás. Ty kočky bysme pustili, ale tebe... tebe bych svěřil Lili k mučení!“

„Proč?“ opakoval Alessandro. Ale aspoň se na Lili ohlédl.

„Protože si zasloužíš uvázat za nohu na větev hlavou dolů, a mlátit bičem tak dlouho, až by ses začal chovat jako člověk!“

Alessandro si to přešrotoval v hlavě. Pak řekl: „Je na mém chování něco ne zcela lidského?“

„Všechno. Chováš se a mluvíš, jako kdybys spadl s Marsu. Nebo tě nějaký čaroděj vyřezal ze dřeva a nešikovně oživil.“

„Zvláštní představa. Ty jsi čaroděj?“

„Ne. Jsem Kajman, něco jako šerif trampské osady. Víš, co jsou trampové.“

„Ano. Rytíři dalekých cest. Kamarádi, kteří procházejí zemí a poznávají kraje, kterými jdou.“

„Správně. Informace máš dokonalé.“

„Co je tedy na mně špatně?“

Kajman se pokusil promluvit tak, aby mu chlapec rozuměl.

„Říkáš, že jsi Assarkhanův tlumočník. Nechápu, na co by potřeboval tlumočníka, rozumí všem jazykům. Mohl bys být jeho mluvčí. To je osoba, která má za úkol pohybovat se mezi ostatními a pracovat pro slávu svého pána. To jest mluvit s ostatními a nenápadně připomínat, jak je Assarkhan statečný, chytrý, krásný a tak dál.“

„Mluvit s lidmi?“ ujistil se Alessandro opatrně.

„Ano. To jest odpovídat na jejich otázky, klást svoje... prostě komunikovat. To ti dělá asi dost potíže.“

„Ano. Obávám se, že máš pravdu.“

„Nepochybně. Kdyby tě napadlo, že s tím chceš něco udělat, tak se přihlas. Komukoliv – mně, Pamele, Lili, taky Ponny je hodně dobrá. Na cokoliv.“

Vážně přikývl. Všechno, co dělal a říkal, znělo vážně. Snad jediný případ jeho snahy o žert bylo ranní slepení všech dohromady. I když, vlastně...

„To ranní slepení jsi způsobil ty? Je to neobvyklá technika, kterou většina čarodějek nepoužívá. Jak ji znáš ty?“

Odpověděl, po předchozí diskusi docela ochotně: „Měl jsem kdysi kamarádku čarodějku.“

„Bezva! Naučila tě ještě víc skvělejch věcí? A dovolila ti je volně šířit?“ vychrlila Lili. Bylo na ní vidět, že by neměla námitek, aby do sebe navzájem zanořili sondu.

Byly to dvě složité otázky najednou, odpovědi si musel promyslet. Naznačil to gestem, při kterém zvedl pravou ruku, a Kajman si něčeho všiml.

„Ukaž, co to máš s rukou?“ Nečekal na nic, vzal chlapcovu ruku a prohlížel ji. Byla probodnutá a ještě pořád krvácela.

„Protože je pitomec,“ konstatovala Ponny, „Skvěle bojuje, ale holýma rukama proti zbraním! Santanueva po něm šel kordem a on ho odrážel rukou, blbec!“

Kajman prohlížel ránu a Alessandro si to nechal líbit. „Mělo by se to vydesinfikovat!“

„Assarkhan mi ránu čistě olízal.“

„To udělal dobře, ale stejně... nemáte někdo ještě kousek rumu?“

Kdosi mu podal láhev, do poloviny plnou. Kajman si přeměřil množství, nejdřív se napil, ale potom polil Alessandrovi ruku, přímo do rány. Alessandro překvapeně ucukl.

„Bolí? No, aspoň jsi trochu pohnul ksichtem. Na, napij se!“

Alessandro láhev především pečlivě očichal. Potom si opatrně nalil trochu na jazyk a testoval. Nakonec spolkl, ale množství menší než malé.

I to bylo na Assarkhana příliš. „To nesmíš! Je to...“ zbytek věty byl v téměř nesrozumitelném nářečí, navíc vyřčeném velmi důrazně.

„Já vím, že je to nervový jed ovlivňující mysl.“ řekl Alessandro, „Ale nepožiju dávku, která by mne mohla usmrtit. Nebo vážně ohrozit.“

Assarkhan odpověděl smrští téměř nesrozumitelných výrazů, z nichž většina byly nadávky. Bylo vidět, že se snaží svého podřízeného usměrnit.

Alessandro zaváhal. „Vy to pijete často?“ otázal se Kajmana.

„Pochopitelně, třeba každý den. Klidně se napij a nestarej se o tu kočku!“

Alessandro promluvil na Assarkhana: „Nerozhodnu, dokud nevyzkouším účinky toho jedu.“ A potom se napil.

Assarkhan ještě něco řekl. Nerozuměli mu, ale bylo to dost sprosté.

Lili vzala Alessandrovi láhev z ruky. „Ne abys to vylohnil všecko. Já taky ráda mlsám.“ Napila se, podala Ponny a ta Pamele. Pak opět Alessandrovi, který se napil ještě jednou.

„Je to zvláštní. Pálí to v krku. Ale je to příjemné.“

„Když je holka trochu napitá, je přítulnější!“ řekla Lili. Ona byla přítulná pořád, a když se napila, měla ještě divočejší nápady než za střízliva.

Alessandro vychutnával chuť rumu a přemýšlel. „Je pravda, že pod vlivem alkoholu lidé dělají věci, které by jinak odmítli?“

Ponny si pokynem zjednala ticho. „Říká se to, ale pravda to není. Většina lidí udělá to, co by ráda udělala i normálně, ale bojí se nebo stydí. Například kluk si přeje vyspat se s nějakou holkou. Ona by taky ráda, ale není si jistá, jestli to opravdu chce, jestli by to schválily kamarádky, jestli... prostě si není jistá. Tak přijme pozvání a nechá do sebe nalít pár skleniček. Jen co postřehne, že to na ni má vliv, vrhne se na něj jako tygřice a řádí jako tajfun. Ten kluk třeba chtěl jedno opatrné číslo, pak se slušně omluvit a rozejít. Probudí se ráno, oba oholení až na kost, ložní prádlo rozervané na cucky, postýlka v troskách, všude spoušť jako po orkánu. Panenka odejde v troskách svého oblečení a když se jí pak ptají, cudně pozvedne nevinná očička a zašveholí: 'No víte, já nechtěla, ale když mě opil!' Kamarádky se zasmějí a všechno je v pořádku.“

Alessandro naslouchal. Ještě jednou se při tom napil. Pak řekl: „To se opravdu může stát?“

„Seberte mu tu flašku, ať něco zbyde taky na nás!“ řekla Lili realisticky.

„To se stává pořád,“ řekla Ponny, „To jsou Hry, co se hrajou ve městě.“

Přemlel si to v hlavě. „Ale každá čarodějka snadno zjistí, jak to bylo doopravdy!“

„Určitě. Až tohle zvířátko vplyne do proudu...“ pleskla Lili po hlavě, „Začne se to šířit. Kasta WF získá podstatnou posilu!“

Opět si to důkladně promýšlel. „Je důležité, co si myslí ostatní?“

Ponny mávla rukou. „Je to Hra, chápeš? Útoky, úniky, předstírání, lhaní. Každý chce vypadat lepší, než je. Holky se stovkami kluků ze sebe dělají nepolíbené panny, a třináctky, co jim to udělal kamarád cestou z diskotéky, se chlubí, co všechno už zažily. Nikdo nikomu nevěří, ale každý předstírá, že jo. Ve skutečnosti je mu to jedno.“

„Ano, to jsem pochopil.“ řekl vážně.

„No, díky Bohu!“ špitla Lili.

Juana Santanuevu už nehlídali, tak mu Kajman uvolnil ruce, dovedně spoutané žíněmi z ocasu koně. Nebylo moc příjemné kopýtat přivázaný ke koni, ale to byla další věc, kterou by Alessandro asi nepochopil. Juan nevypadal dobře, přesto zvedl hlavu a rozhlédl se očima trochu kalnýma.

„Napřed se napij,“ řekl Kajman a přiložil mu láhev k ústům. Juan dvakrát polkl a rozkašlal se, nicméně v očích se mu objevil záblesk zájmu o okolní svět. Kajman mu polil rumem taky krvácející ránu na hlavě, a bolest probrala Santanuevu dokonale.

„Tomu hajzlíkovi se jednou pomstím!“ zasyčel.

„Zabiješ ho?“ řekla Pamela.

„To by měl moc lehký!“ vydechl, „Budu ho učit šermovat – a pokaždý ho při tom pořádně dosekám!“

Smích přilákal Alessandra. Ne že by něco řekl, jenom zaprskal jako šelma. Juan taky vycenil zuby a zavrčel.

„Vidím, že si rozumíte,“ řekla Pamela, „Hlavně, že jsi ho neusmýkal za tím koněm k smrti!“

„Proč bych to dělal? Santanueva není můj nepřítel!“

„Tak proč s ním takhle zacházíš?“

Alessandro si Santanuevu prohlížel, jako by ho chtěl někomu prodat.

„Skvělý válečník. Statečný, hrdý, nezkrotný. Skvělý jako šelma, dokonalý Arminský šlechtic. Je krásné bojovat s takovým soupeřem!“

„To bojuješ tak rád?“

„Všechny šelmy rády bojují.“

Lili opět pocítila, že má něco říct: „To jste teda bojovali jen tak – z hecu?“

„Vyzval jsem je,“ řekl Alessandro, „Mohli bojovat, nebo se vzdát. Stanovil jsem takové podmínky, jaké nemohli přijmout bez ztráty cti.“

„Těš se!“ řekl Juan, „Tohle nebyl náš poslední boj!“

„To doufám! S tebou kdykoliv a kdekoliv!“

„Seš pěknej parchant!“ vyjekla Lili.

Alessandro k ní otočil hlavu. „Doufám, že ty tam budeš taky. Najdu si tě!“

„To se spolehni!“

Pamele napadlo se podívat, co je Lili vlastně zač. Už jednou ji prozkoumala, a to se jevila podle klíče 'Hodná holka ve městě'. Přišla studovat z jakési vesnice a než se stihla otrkat, už ji noví kamarádi vzali sem. Důkazem bylo, že přestože je řádně zapsanou studentkou na střední škole, ani se nedala ostříhat, o vlasy přišla až tady. Absolvovala vůbec nějaký mejdan?

Pamela poodešla pár metrů a hodila na sebe Deku, aby ji nerušily momentální vjemy. Paměť Lili samozřejmě měla. Kromě známých oblastí existuje v Arminu taky východní pobřeží, kraj opuštěný Bohem i lidmi, nádherné pláže a opuštěné paláce, které tam kdysi kdosi postavil a zapoměl na ně. Mezi Městem a pobřežím džungle téměř nedotčená civilizací, kam odešla řada lidí, kteří chtěli žít v soukromí. Mezi divočinou krásná vesnička, lesy a stráně, pole, louky, černobílé kravičky, hezké domky poctivých zemědělců, uprostřed kostelík s pozlacenou věžičkou. Škola. Učitelka odešla z města pravděpodobně po řadě konfliktů s nadřízenými, příkazy školské rady prováděla se zaťatými zuby a kde mohla, vyhnula se jim. Byla laskavá, chytrá, dětem fandila a když to šlo, nechala je řádit. Kupodivu se učily dobře, protože za odměnu je nechala svléknout tričko, pak šortky. Koupat se s nimi chodila do řeky, hrála na kytaru a zpívala. V neděli chodila zpívat do chrámu. Kněz byl řádný zaměstnanec konzistoře, s nadstandartním pochopením pro východní obřad, což vyhovovalo vesničanům, nikoliv však nadřízeným. Žil povinně v celibátu, který mu učitelka laskavě pomáhala snášet. Všichni to věděli a všem to bylo jedno.

Existovala víra starých a víra mladých. Staří byli řádní křesťané s mimořádnou úctou k Bohorodičce a svatým spíše Byzantského pantheonu, ale současně věřili v Matku Zemi, která dává lidem obživu, a v přehršel běsů, šotků, bludiček, hejkalů a jiných škůdců, kteří se naopak snaží lidem škodit. Zlí byli upíři, vlkodlaci a všelijací démoni, kteří by lidi zahubili, kdyby je Matka Boží a svatí nechránili. Mezi démony patří i poslanci, ministři a hlavně Monty Draggon, vtělený ďábel a pekla zaprodanec. Vše, co od vlády pochází, je ďábelské, je nutno se často modlit a prosit Boha, aby těm zlým čertům nedovolil řádit. Nejhorším vynálezem Pekla jsou potom daně a výkupní ceny hospodářských produktů.

Mladí převzali víru starých a tvůrčím způsobem ji rozvíjeli. Nikdo nepochybuje, že všichni, kdo žijí ve městě, jsou démoni a zaprodanci Pekla. Chudí a bezvýznamní jsou oklamaní ďáblem a trpí pod jeho krutovládou. My jsme andělé pomsty. Jednoho dne vyjdeme z lesů a vyčistíme všechen ten hnůj. Lesních bytostí se nebojíme, kamarádíme s nimi a hrajeme různé hry. Nebezpečné hry, ale celý svět je nebezpečný. Vlkodlaci a upíři jsou možná zlí, ale nás chrání Bůh, tak si s nimi můžeme hrát. Ať si sežerou ty zlé boháče, těm to patří! Démonů se taky nebojíme, nějak to s nimi zkusíme uhrát. Máme svoji vesnickou magii a dodržujeme zásady opatrnosti...

O magii věděla Lili odedávna. Je ta naše, dobrá, a potom ta zlá, cizí. Malé holky očumují a učí se. Když se staneš Velkou Holkou, už musíš bojovat. Nedopustit, aby nepřítel získal tvoji krev. Všechno nečisté spálit v ohni. Pro holku je nebezpečné ztratit krev, vlasy a vše, co vytéká z ioni. Malé holky se můžou vyčurat kdekoliv. Velká holka by si měla zajít až po pás do řeky, a neškodí se potom ještě vykoupat. Při jakémkoliv vyměšování odříkat prokletí: už to není mé tělo, sežer si to, hnusný ďáble. Stříhat a holit cokoliv jen za přítomnosti kamarádek. Je důležité, aby se veškeré závažné věci děly za souhlasu celé smečky. Ještě si neříkaly Sesterstvo, ale uvažovaly tak. Kupodivu všechny tyhle věci, které by překvapily cizince, pro ně byly na okraji pozornosti a vykonávaly je mechanicky, bez většího zájmu. Asi jako když člověk pozdraví, když potká někoho známého.

Démoni nemají rádi, když dívka zůstává příliš dlouho pannou. Pravidelný sex je zdravý a správný. Nepravidelný a náhodný je taky zdravý, navíc ještě zábavnější. Lili si uchovala nedotčenost přes čtrnáctý rok věku, ale přes patnáct, to už by bylo přehánění. Přijel je navštívit strejda ze sousední vesnice, kupoval a prodával koně a hodně toho věděl o připouštění hřebců a odchovu hříbat. Vzal s sebou syna, taky už mu táhlo na patnáct, byl hezký a znal spoustu her. Ne že by tu byl poprvé, kluci vedli se sousedy odedávna válku a holky nadšeně přihlížely, než je ovládla vášeň a šly se porvat taky. Klisničkám se připouštění líbilo, mladým stačilo jen pár významných pohledů. Lili udělala, co bylo správné, ale na hřívu si nesáhli, aby se to nedozvěděl opravdu každý. Nejspíš by jim uspořádali svatbu, ale protože si dávali pozor, rozhodli se to tajit. Takže to věděly jen všechny kamarádky a většina kluků. Přáli jim to, je správné mít kontakty na sousedy. Ještě víc by je bavilo, kdyby ji unesl, věznil a strašlivě trýznil, aby mohli uspořádat trestnou výpravu. Ne že by ji osvobodili, ale unesli by pár holek sousedům a krutě se jim mstili. Smůla, těšily se marně. Jestli o tom věděly? No zdali, jsou to často sestřenice a bývají na každé zábavě. Jestli to věděli dospělí? No, jestli se jim to oběma líbilo, je to v pořádku, břicho jí zatím neroste a je chytrá, měla by jít studovat, aby z ní něco bylo. Vdát se může, až Bůh rozhodne a bude sama chtít.

Pamela se málem rozbrečela dojetím. Jak asi přijaly kamarádky její povznesení? Samozřejmě nadšeně, dychtivě očekávájí každé spojení myslí. Máme čarodějku, a je sakra dobrá! My už jsme to věděly dávno, taky jsme ji dávno podporovaly a mydlily při každé příležitosti. Ale jsme její klan, jakmile nastane chvíle boje, stojíme za ní jako nezničitelná zeď a ať někdo zkusí nás porazit! Ano, teď už jsme Sesterstvo! Jsme Tvrz Spásy a kluci jsou Útočné komando, vyrážejí z nás do boje a vracejí se s kořistí. Ještě nemáme dost síly, abychom nepřítele definitivně zničily a zadupaly do země, ale vzít mu co se dá je správné a dobré. Protkáme zemi sítí svých hradů a všude budeme mít kamarády! Jen počkejte, démoni!

Všechny tyhle vzpomínky nosí Lili v hlavě, ale vůbec ji nezajímají, zasunula je do spodního šuplíku a zajímá ji hlavně to, co se děje v posledních dnech. Právě teď šveholí s tím divným klukem Alessandrem a okouzluje ho ze vší síly, tak se nikdy nesnažila, ani o Luciena. Jakpak se jmenoval ten její? Randolph? No ano, je to německá vesnice. Hezký vysoký blonďák s vypracovanými svaly, na vkus Pamely trochu tupý, zajímá se hlavně o koně. Je pyšný na svou čarodějku, ale odešla mu do světa a svět na ní zanechá svoje stopy. Vždycky ji bude milovat a bude hledat její rysy na všech dalších ženách, které bude mít. Nenajde je, ale nezapomene.

Aniž to Pamela chtěla, pronikla její Dekou informace, ač vůbec s ničím nesouvisela: Herna, drze nazvaná Merlin. Alkohol, nalíčené šestákové prostitutky, nebožáci prohrávající na automatech peníze, o které obrali svoje ubohé rodiny. Špína města. Náhle vpadne dovnitř dvacítka mladých, tmavá trička a kalhoty, na tvářích tygří a leopardí masky. Na uvítanou seřežou nunčaky ochranku, snědé pasáky a každého, kdo projeví špetku chuti k obraně. Všem nařídí svléknout do naha, seberou jim zbraně, taky všechny peníze. Z ukořistěných pistolí se cvičí ve střelbě do automatů. Majitel už prosí o smilování, ale nejbližší holka ho kopne do ksichtu. Pak už kopou kamkoliv, zvláště tam. Nejstarší holka průběžně kontroluje čas. Rozbijí co se dá, pak všechno polijí alkoholem. Ta holka hlásí, že je čas, tak všechny vyženou a hernu zapálí. Chvilku po tom, co zmizí ve tmě, se ozvou policejní sirény. Majitel sedí před hořící firmou a brečí, během chvilky přišel o všechno, a ještě je dlužen svým ochráncům. Jasně, neochránili ho, ale co si na nich vezme? Očistná liga nezanechává stopy.

Kdesi na druhém konci světa něžná blondýnka Signe jásá a vykřikuje: Já chci taky!

No, jen se nepočurej samým nadšením!

A Signe vřeští a válí se po zemi. Já chci být taky Anděl pomsty!

Tisíc dalších hlasů ji podporuje.

Pamela zrušila veškeré spojení a chvilku těžce oddechovala. Uvažovala, proč každý takový zážitek má vliv na její fyziologické funkce. Ještě že je nahá a může se vyčurat kdekoliv. Nebo by kvůli tomu měla zajít do řeky? Sakra, už mi z toho taky hrabe. Vždycky jsem byla taková rozumná a realistická.... Sakra, já nejsem čarodějka, slyšíte?

Momentálně líčila Alessandrovi svoje zážitky Ponny, ta už žije ve městě řadu let a semlelo ji. Na rozdíl od Lili zážitky má a Alessando se zájmem naslouchá, dokonce sem tam něco okomentuje nebo se zeptá. Pamela neměla chuť se tam vracet. Radši zašla ještě hlouběji do lesa a snažila se nalézt tam klid.

Já jsem Kirsten. Můžu ti někoho propojit?

Proboha, ne!

Ahoj, já jsem Káča. Můžu ti s něčím pomoci?

Těžko. Která Káča?

Jiná než všechny ostatní Kateřiny. Nic moc neumím, spíš se učím. Před pár lety mě napojila babička... Cabrita. Můžu?

Jde ti v tom nějak zabránit? No, když už jseš tady...

Nemáš dobrou náladu?

Nikdy nemám dobrou náladu. Zvlášť od chvíle, co... ale co, stejně všechno víš. Přečti si mě. Pobíháte mi v hlavě jako myši po spižírně, a co najdete, si vezmete!

Ale tobě se to přece líbí!

Jasně. O hodně víc se to líbí Lili, Fifi, Bibi, Kiki... celé té smečce. Nechtěla bys jít otravovat je?

Matko Velmistryně, můžu bejt Sisi?

Nasekala bych ti prdel, kdybych tě měla po ruce!

Tak dík! Holky, od teďka jsem Sisi, kadet Kosmický flotily! A budu pilotka na stíhačce a všecko rozsekám na sračky!

Pamela se rozbrečela. V slzách doklopýtala k pelíšku, který jí připravil pozorný Kajman. Tam se svalila a upadla do bezvědomí.

Bezčasí (pomsta Číňanova).

Zvenku se ozval zvuk brzdícího auta. Patřilo Ingrid. Zajela do garáže, byly slyšet její podpatky klapající na chodbě. Signe se otočila, aby ji uvítala, ale úžasem otevřela pusu, neboť hlava vždy krásně učesané blondýnky byla vyholena do vysokého lesku. Ingrid čekala jen na její překvapení, aby se začala smát. Signe vyskočila, objímaly se a líbaly, Signe hladila sestru po hlavě a obdivovala, jak je perfektně oholená. Něco povídala, ale moc rozumu v tom nebylo.

Konečně Ingrid řekla: „Jestli ti můžu poradit, nikdy nechlastej s Rusákama!“

„Kde ses tam vzala?“

„Letěli jsme z Yokohamy. Hrozil nám tajfun, tak jsme dostali rozkaz nouzově přistát v Irkutsku. Zároveň s náma se tam sešly všelijaký další posádky, ubytovna byla úplně narvaná. Počasí zuřilo, vypadalo to, že tam zkysnem na tři dny, tak jsme se bavili, jak jsme uměli. Vodka je svinstvo. Cestující jsme pustili do transitu, ale byl na ně malej, tak se rozlezli po celým areálu. Vypadalo to příšerně, dokud se velení naujala Marfa Nikolajevna. Nevím, jak ji označit. Snad domorodá šamanka. V civilu vrchní dozorčí letového provozu. Vypadá jako chlap a je drsnější než všichni chlapi. Začala se nás vyptávat a holky ji poslaly za mnou, že vím o tom nejvíc. Kupodivu toho věděla spoustu, úplně jiný znalosti, než máme my!“

„Jak je to možný?“

„Rusko je divná země. Špičková WZ se tam nikdy neprojevila, nebo o tom možná nevíme. Byly režimy, kdy by jim šlo o život. Chytila od nás nějaký echo a přála si, abych jim předala, co mě naučili. Bránila jsem se, že to neumím, ale po pár stakanech... no, ukecala mě. Zkusila jsem najít Olívii, a ta mě napojila na někoho ještě vyššího. Byla jsem trochu mimo sebe, nebudu ti nic zapírat. Vlastně jsem se všemu jenom chechtala. Cowen souhlasil pod podmínkou, že zapojím všecky, co jsou v celým areálu letiště. Co jsem mohla dělat?“

„A proto tě ostříhali?“

„Rusáci začali rozdávat vodku. Teda, ze začátku ji prodávali, ale když se nalili i ti prodejci, bylo jim to už jedno. Všichni se zlili jako dogy. Když jsem zjistila, že nikdo se už neovládá, pustila jsem jim všechno, na co si holky vzpomněly. Nádherně mi to šlo!“

„Ale jak jsi přišla o vlasy?“

„Potom jsme na oslavu spustili kolosální mejdan. Někoho napadlo, že se rozdělíme na jednotlivý národnosti a uspořádáme souboje. V místním holičství měli dva stříhací strojky, tak si každá vzala jeden, a soutěžily jsme, kdo koho dřív ostříhá. Kdo vyhrál, měl právo, aby mu oholili všecko, co na něm roste. Koukej, vzali mi i obočí, a dole jsem taky pěkně vyholená. Moc příjemný! Ta holka byla Španělka a dost brečela, když se na sebe podívala. Ale přešlo ji to. Taky nemohla rozdejchat, když se musela svlíknout. Pozvali nás do sauny, té ruské. To už měla většina holek po boji, a skoro všecko jsme vyhrály! Vím to, fandila jsem jim. Po té sauně jsem ale zkolabovala a šla si lehnout.“

„To jsou ostříhaný všecky holky z posádky?“

„Všichni na celým letišti. Kluky vzali při jednom. Ale to už jsem nevnímala, byla jsem dost unavená.“

„Jak to, že jsem já nic nevnímala?“

„Opravdu ne? To se dost divím! Myslela jsem, že budeš čekat, aby ses zasmála...“

Signe se už dlouho odhodlávala. „Jseš hrozně krásná! Ostříhej mě taky!“

„Blázníš? Táta nás zabije obě dvě!“

„Není doma, máma taky ne. Než se vrátí, budu oholená – pak ať si zuří!“

Ingrid váhala jen chviličku. „Tak jo. Napusť vodu do vany a svlíkni se. Neboj, bude se ti to líbit.“

Signe se začala snažit. Ingrid pověsila svoji uniformu do skříně, postavila se před zrcadlo a zkoušela si, jestli zvládne iluzorní vzhled. Neměla s tím problém.

„Semhle se podívej! To mi udělali za odměnu!“

Na kyčli měla nové tetování, krásného dráčka, akorát tak velkého, aby byl dobře vidět, ale nevypadalo to přehnaně.

Signe draka obdivovala, ale nemohla se dočkat, až na ni vezme strojek. Sama ho připravila a umístila se před zrcadlo, aby dobře viděla.

„Kdyby ses někdy dostala do souboje, nejlepší je to takhle. Nejdřív ustřihneš ofinu, nad čelem z jedné strany na druhou. Strojkem nebo nůžkama, to je jedno. Kdyby chtěla na poslední chvíli cuknout, tak už nemá šanci. Potom už si můžeš s její hlavou hrát, jak tě napadne. Tak co, líbí se ti to?“

Signe nadšeně sledovala, jak jí z hlavy mizí zlatá hříva. Příjemně to lechtalo. Za chviličku měla hlavu jako kouli. Ingrid jí ještě přejela strojkem po obočí, pak mašinku odložila a začala jí hlavu natírat krémem. Masáž byla příjemná, Signe jenom vrněla. Ještě víc si užívala, když Ingrid nasadila do holícího strojku novou žiletku a seškrabávala mikroskopické zbytky vlasů. Po prvním oholení nasadila ještě druhé, nechtěla sestřičku o nic ošidit. Když skončila, leskla se hlava Signe snad ještě víc než její.

Ale Signe ještě nebyla zcela spokojená. Postavila se a významně se rozkročila. Ingrid se chovala na úrovni, neřekla jí, že tam nic nemá, ale pečlivě ji namydlila a oholila těch pár rezavých chloupků. Na tu narezlou barvu byla Signe velice pyšná, ale zatím se s ní pochlubila jenom děvčatům, klukům ji pečlivě tajila.

„Ještě bych ráda věděla: když to byl takový parádní mejdan – bylo něco potom?“

Ingrid se zatvářila tajemně jako hrad v Karpatech. „Hádej!“

To Signe stačilo, začala ji objímat a líbat. Byla pyšná na to, jak svělou má sestru. Však jednou bude taky taková!

Když se táta vrátil domů, našel obě svoje dcery ve vaně plné horké vody – relaxovaly v příjemném polospánku, ale nemazlily se. Tuto fázi už měly za sebou.

Jakmile vstoupil, daly bázeň z jeho soudu najevo tím, že se objaly a snažily se vypadat zkroušeně. Tak si sedl na kraj vany a prohlížel si je.

„No, sluší vám to.“ konstatoval.

„Víš, tati...“ začala Ingrid.

„Těšil jsem se, jak budete vypadat. Nezapomínejte, že ty vaše nápady taky vnímám. Kromě toho existujou telefony. Volal mi kapitán Jörgensson, co jsi vyváděla v Rusku. Hrozně se smál. Zrovna jsem seděl na schůzi městské rady, tak jsem to řekl a všichni se smáli taky.“

„Teda, tati...“ řekla Ingrid.

„Sven tvrdí, že jsi tam vymyslela souboje na stříhací strojky a tak dlouho to prosazovala, až to dopadlo. Ne že by se ostatní tolik bránili, ale byl to tvůj nápad!“

„Určitě ne! Aspoň já se na nic nepamatuju!“

„Svenovi bylo jasný, kam to povede, hned jak jsi začala vykřikovat něco o všeobecným Očištění.“

„Nic mi neřekl!“

„Mně říkal, že když se svlíkneš, je na tebe docela příjemnej pohled. Tak mlčel a jen sledoval, jak lítáš po celým letišti.“

„A tobě nevadí, že ti očumujou dceru?“ zeptala se Signe.

„Až budou očumovat tebe, možná mi to nebude docela jedno. Ačkoliv, neuškodí, když se budeš trochu stydět!“

Signe nahodila jeden ze svých oblíbených pubertálních výrazů. Zůstal klidný, už na ně byl dávno zvyklý.

„Tak jsem začal přemýšlet, jak vás potrestat. Trest být musí, to snad chápete!“

„Signe za nic nemůže! To já ji ostříhala!“

„Ingrid taky za nic nemůže! Já jsem to chtěla!“

„Kdyby tě nebyla ostříhala, tak to bylo jednoduchý, prostě bych jí to nařídil. A potěšením bych se díval, jak ti rajbuje hlavu.“

„Tati, ty si z nás děláš legraci!“

„Chytrá holka, uhodla. Tak ten trest: každej pátek se navzájem vyholíte, aby se vám ty hlavy takhle pěkně leskly. To za prvé. Za druhé: pokud nebude zima, budete v domě, na zahradě a v bazénu chodit nahé. To zvlášť v případě, že Signe přijdou navštívit nějací kamarádi, stejně je jich pořád plný dům. Z hygienických důvodů zakazuji lézt do bazénu v plavkách. Ty znáš dceru doktora Lindmarka, Signe?“

„Jo. Lisa je moje kamarádka.“

„Tak až přijde, přivážeš ji ke křeslu a ostříháš, ať chce nebo nechce. Doktor nám udělal přednášku o veřejné hygieně, a protože je člen dozorčí rady Aquaparku, navrhoval slevy pro ty, co se budou chovat hygienicky. Pětadvacet procent, když se dají oholit, a pětadvacet, když nebudou nosit špinavý plavky. Takže vy dvě to od teď máte za polovic.“

„Tati, ty si z nás fakt děláš blázny!“

„No, zatím je to jen návrh, ale až vás město uvidí, budou všichni určitě pro. Zvlášť když ostříháte všecky ty vaše kamarády!“

Holky se začaly znovu objímat, tentokrát nadšeně. Svět se jim zdál krásný.

Sissi, budoucí pilotka KF a Anděl Pomsty, se probudila. Ještě chvilku se vyvalovala v peřinách a odpočívala. Protřela si oči, protáhla se a přejela si rukama po hlavě. Zarazila se, když nahmatala svoje dlouhé vlasy. Došlo jí to téměř okamžitě.

Kdo to byl? Počkej, až tě chytím! Moje pomsta bude mimořádně krutá!

Odněkud z dálky zaslechla veselý smích.

Pamela se probouzela. Měla extra blbé sny, ale už si zvykla. Zkontrolovala si, jak dlouho spala. Stmívalo se, ale zas tolik pozdě ještě nebylo.

Přišel Kajman a strčil jí do ruky plechovku a kus chleba. Vonělo to a bylo to horké, málem si spálila ruku.

„Houbovej guláš. Spořádej to, než si toho všimnou ty potkani, a přijdou somrovat. Je to z posledních zásob.“

„Dík. Co dělá ten... Alessandro?“

„Pozvolna roztává. Teď se zrovna hádá s Armandem a Weyerwordem o politice. Sem tam pronese i souvislou větu.“

„Armand a Weyerworde se smířili?“

„Ani náhodou. Felix napadl Santanuevu, ten s nima sedí taky. Hádají se, kdo víc podporuje prince Leru.“

„Tak to je opravdu důležitý. Vyhrává někdo?“

„Asi princ. Má na své straně úplně všechny, jenom každý táhne jinam. Ještě že o tom neví.“

Pamela potřásla hlavou a dala se do jídla. Rozhodně jí udělalo dobře, cpala se, jako by nejedla týden, a ještě si olízala prsty. Jenže po jídle dostala chuť mazlit se a laškovat. Trochu se styděla, ale potom mu prozradila, o čem si povídaly s Lili v poledne. A na rovinu se zeptala, jak by reagoval.

„Tak Lili se ti líbí? Mně taky! Přiznám se, na tu maličkou mám dávno chuť! Tak víš co udělám? Teď půjdu a najdu si ji, přinesu ji sem a položím si ji na tvoje bříško. Jako to má ona ráda na kožichu tygra! Pěkně si ji tam urovnám a pak si to s ní rozdám, ať bude chtít nebo ne. Co ty na to? Ani nic neříkej, vidím jak jiskříš!“

Pamela opravdu jiskřila, ale když si to představila, nebyla si jistá. „Tak jo! Já ti ji ještě podržím! Je taková maličká, křehká, doufám, že ji to bude hodně bolet!“

„Spolehni se, ta bude řvát na celej vesmír! A potom si to stejným způsobem rozdám s Ponny!“

„S Ponny?“ Pamelu zradil hlas a on si toho všiml.

„No a co? Je tvoje spolumanželka a je skvělá. Co ta umí jazýčkem, to by ses mohla učit!“

„Chceš říct, že já neumím...?“ Zase ji dostal. Vrhla se na něj se vztekem, a než se vzpamatovala, už byli v sobě a dokazovali si, co kdo dokáže. Dostal ji do extáze a v té náladě toužila se spojit s každým, s Lili i s Ponny, vlastně s celým vesmírem. Taky to udělala, a vesmír se smál.

Potom si šli zaplavat do jezera. Milovala ponoření do studené vody, když měla tělo celé rozpálené. Jenom se divila, že to nesyčí a nestoupá pára.

„Zase mě něčím takhle vytoč!“ škemrala potom, „Ale na Lili ani na Ponny už ti nenalítnu, ani kdyby samy přišly a prosily!“

„No, to jednou vyzkoušíme,“ slíbil, „zatím vydrž a chovej se uhlazeně. Půjdem se posadit k panskému ohni!“

Pamela byla trochu zvědavá, o čem bude asi řeč. Nemýlila se, o právu, spravedlnosti a zákonech. Santanueva, Armand a Felix se hádali, Alessandro povětšinou mlčel a naslouchal. Kajmana vyzvali, aby se k nim posadil, Pamela si sedla vedle něj. Vešli se bez problémů.

„Co ty o tom soudíš? Jaké zákony by měly platit?“

„Nejde o to, co by mělo být, ale co je. Zákony platí tam, kde má pán území dost síly, aby je prosadil. Na severu platí zákony Draggona, na jihu prince. To je jasné.“

„No dobře, ale co je spravedlivější?“

„Zákony země. Země sama rozhodne, co je správné.“

„Jakpak asi? Otevře se a pohltí zločince?“

„Já netvrdím, že země okamžitě trestá každý zločin. To už bychom žádný po té zemi nechodili. Je trpělivá a má čas čekat. Ale rodí se děti a ty už vědí, kde se narodily a kde chtějí žít. Poznají, co je správné a co ne. Proto je jich spousta tady s námi. Jsou mladí, ale nejsou hloupí. A přijdou další.“

„Takže to prakticky znamená, že pravda je tady, na jihu?“

„Vůbec ne. Zatím to jenom znamená, že na severu je něco, co nemohou snést. Křivdy, nespravedlnost, zbytečné násilí. Něco shnilého ve státě, jak říká Hamlet. Oni nevědí, jestli je to tady lepší, tak se přišli zeptat. Podívat se, jak se tady žije. Je na princi Lerovi, aby jim dal odpověď.“

„Princ tady není.“ řekl Alessandro.

„A na jeho důstojnících,“ pokračoval Kajman, „Každý vydává takové plody svého ducha, na jaké stačí. Nejvyšší velitel je tady tuším Assarkhan. On reprezentuje stát.“

Sírově žluté oči černé šelmy zazářily ve tmě.

„Ano, Assarkhan je tady nejvyšší.“ souhlasil Alessandro.

„Jaké zákony posloucháš ty, Kajmane?“ zeptal se Santanueva.

„Zákony trampů. Neřeším věci, které nechápu a nerozumím jim. Jsem přítelem každého, kdo je mým přítelem. Ale nejsem nepřítelem těch, kdo jsou mi nepřátelští.“

„Neuznáváš právo pomsty?“ ptal se Alessandro.

„Vím, že existuje. Princ má svoje assassiny, může je vyslat po stopě, a oni provedou, co řekne. Ale napraví to situaci?“

„Jistě. Ten, kdo spáchal zločin, už se dalšího hříchu nedopustí.“

„Když je mrtev, tak ne. Možná deset dalších se zalekne. Ale princovi assassini nejsou všude, a ničemů je příliš mnoho.“

„Co radíš ty? Ponechat trest Bohu? Já vím, že by to bylo nejsprávnější, ale ty mlýny melou příliš pomalu!“

„Každý zločinec se dříve či později ocitne tváří v tvář svému zločinu. Potom ho postihne trest.“

„Ano. Proto jsi zabil toho fízla, jehož pistoli nosíš?“ řekl Weyerworde.

Kajman se zarazil. „Ano, zabil jsem ho. Kdysi dávno jsem se potkal s císařovnou Dianou, paní této země. Byla to strašná bitva a já byl seržant Černých baretů. Kolem umírali lidé, naši i jejich. Jenže já jsem našel raněného důstojníka a on prosil... tak jsem ho vzal do náruče a nesl ven z té bitvy. Tehdy jsem potkal Dianu. Když viděla, co dělám, ukázala mi svým mečem, abych šel. Dala mi milost, a já odvlekl toho chlapa na ošetřovnu. Dostal jsem milost, chápete?“

„Je málo lidí, kteří viděli císařovnu a přežili to!“

„Kdybych zkusil bojovat, nepřežil bych.“

„A ten muž se potom stal zrádcem?“

„Podle svého zákona ne. Sloužil svým nadřízeným. Přestrojil se za trampa a jel s námi. Metoda špionáže, nenápadně proniknout. Jenže jeden z našich ho poznal.“

„Takže jsi ho zabil.“

„Zabránil jsem mu, aby ještě někomu ublížil. Takoví lidé nemají na světě být. Lituji, nešlo to jinak.“

„To znamená, že fandíš jihu?“

„Nefandím nikomu. Kdyby ten samý ničema sloužil jihu, taky bych ho zabil. Nic jiného si nezasloužil.“

„Říkáš, že jsi byl voják, dokonce elitní střelec. Až začne válka, na které budeš straně?“

„Pokud se tomu půjde vyhnout, na žádné. Já už nechci bojovat. Budu se starat o sebe. Nanejvýš o svou rodinu.“

„To je pěkně sobecké! Já jsem důstojník císařského letectva, tak samozřejmě...“

„Jo, to by mě zajímalo. Jakpak ses k tomu dostal?“

„Konečně, proč bych to neřekl. Chodívali jsme do baru U Štěňat a poslouchali Renku de Castignac. Jednou při nějaké oslavě se nás pár dostalo do diskuse a rozhodli jsme se, že přejdeme k císařské armádě. Tak jsme odpřisáhli věrnost císaři a Korunní radě, samozřejmě taky princi Lerovi.“

„Hm. A dali jste to někomu vědět?“

„Letci to vědí všichni, samozřejmě.“

„To asi nebude nejdůležitější. Vláda o tom ví?“

„Pochopitelně ne. Dali by nás okamžitě zavřít.“

„Takže jste se prohlásili jako císařské letectvo tak nějak... soukromě? Jen tak pro sebe, abyste se cítili hrdinštěji?“

„To nás urážíš! Všude v cizině už o tom vědí a ctí naši příslušnost k císařskému Arminu!“

„V cizině?“

„Přesně tak. V důstojnickém klubu v Adenu, kde většinou přespáváme na cestách do Evropy, visí na čelné stěně nad krbem oficiální portrét císařské rodiny, a když se připíjí, každý mu nejdřív vzdává čest. Dokonce důstojníci od jiných leteckých společností to dodržují. Jednou někdo urazil císařovnu, a byl bit a vyhozen z klubu!“

„To je jistě ušlechtilé, ale věci to moc nepomůže!“ řekl Kajman, tváře se potměšile.

„Ale mě to zajímá,“ řekl Alessandro, „Jaký portrét?“

„Poslední, který byl vydán jako oficiální. Císař v bílé velitelské uniformě, císařovna sedící v křesle a držící na kolenou korunního prince. Možná jsi to někde viděl...“

„Ano... myslím, že byl takový portrét.“

„Nalezli ho schovaný u nějakých lidí. Někdo z našich letců ho... zabavil a přenesl tam do klubu, aby ho vystavil na čestném místě.“

„To je ušlechtilé. Císař by měl jistě radost, že si ho tak vážíte.“

„To není jediné!“ zvýšil hlas Weyerworde, „Jsme připraveni za Armin i bojovat, až bude třeba! Jsme pochopitelně civilní letci, ale máme spojení i s vojenským letectvem. Je naprosto jisté, že naši kolegové z armády se k nám přidají. Mezitím, než se připraví povstání, zajistíme ve světě podporu všech letců z ostatních společností. Určitě proti nám nepůjdou, když budou vědět, kdo jsme a co chceme!“

„A budou to určitě vědět?“ zarýpal Armand, „Nebudou si myslet, že se vám jedná spíš o přípitky císařovně?“

„Přípitky císařovně jsou věc natolik posvátná, že by se o nich nikdo neměl vyjadřovat tak znevažujícím tónem!“

„Až na císařovnu.“

„Jak to myslíš?“

„Pokud vím, byla Diana milá a veselá holka, která si ráda dělala legraci ze vznešených věcí. Asi by se hodila spíš k trampům než k vám!“

„Co ty o tom víš?“ zvýšil Felix hlas.

„Pánové, kroťte se! Pro dnešek bylo už rvaček dost, sedíme u ohně a mírumilovně si povídáme! Vím to, co se píše v dějepise, a toho je dost. Existují jejich vlastní záznamy...“

„Ty knížky jsem četl taky!“ vrčel Felix. Jeho soupeřem byl Santanueva, ale ten se spíš posmíval a bavil.

„Ale my ne! Ani nevíme o co jde!“ ozvalo se několik hlasů.

„Čarodějko!“ pronesl Alessandro, „Mohla bys být tak laskava, vyhledat v paměti vzpomínkové knihy císaře a císařovny, a pustit je veřejnosti? Zvláště knihy Blesk a Safari.“

Nebylo jasné, koho oslovil. Pamela se neklidně ošila, když většina přítomných začala otáčet tváře směrem k ní.

„Já nejsem čarodějka!“ upozornila, „Snažím se pomáhat Lili, aby se stala Vypravěčkou Příběhů, ale...“ zmlkla v rozpacích.

„Děkuji,“ řekl Alessandro, „Taky si to rád prožiju. Je tam historie jejich velké cesty Evropou, ta se mi vždycky líbila.“

Jeho hlas měl kouzelnou vlastnost. Kdykoliv promluvil, zmrazilo to veškerou diskusi.

„No jo,“ řekl Armand, „Dopijem, ještě se párkrát pohádáme a půjdeme spát.“

Někteří se zasmáli, trochu nervózně.

Světe div se, Alessandro si uvědomil situaci. „Promiňte, nechtěl jsem... prosím, mohli byste se nerušeně bavit dál?“

Problém byl v tom, že nemohli. Zvlášť po tomhle jeho vyjádření.

Pamela došla k názoru, že by měla něco říct. „Povídejte ještě něco! Noc je ještě mladá...“ načež jí selhal hlas.

Armand měl naopak hlas všeobecně uklidňující. „Mají trampové nějaké legendy o tom, co je po smrti?“

Kajman neodpověděl hned, nejdřív se trochu rozmýšlel.

„Trampové neumírají – jenom odcházejí na poslední vandr. Je to dlouhý vandr, nejdelší na světě...“

„Takže Diana není mrtvá?“ řekl téměř neslyšně Alessandro.

Kajman byl na dosah, tak ho jemně chytil za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu. „Podívej se na to nebe – jsou na něm miliardy hvězd a na každé z nich najdeš kamarády. Než je tramp všecky obejde, není to zatraceně dlouhej vandr?“

„A ty si opravdu myslíš, že tam nahoře někdo žije?“

„Proč ne? Jako tady na zemi. Je tam tisíce a milióny sluncí a okolo nich obíhají planety jako ta naše. Na spoustě z nich žijí lidé. Možná nějak jiní než my, ale to nevadí. Když někdo... opustí tuhle zemi, jde třeba na jinou, kde se lidem žije líp. A když se mu tam už nelíbí, sbalí si bágl a jde zas o hvězdu dál. Nikdy ti to nikdo nevyprávěl?“

„Ne. Vyprávěli mi o Ďáblovi Soudci, který žije v podzemí a soudí duše lidí. Když zemřeš, přijdeš k Ďáblovi, který se vzbouřil proti Bohu a on jej za to potrestal věčnou službou ve své policii. Ďábel zváží tvoje provinění a ztrestá tě podle zákona Božího. Neboť Bůh je příliš laskavý, aby mohl někoho trestat.“

„Ano, to je moudré. A co dál?“

„Kdo prožil svůj život čestně a spravedlivě, smí se vrátit na zem a zrodit se znovu jako nový tvor. Třeba zvíře nebo strom nebo kámen. A když pak zemře, znovu přijde před Ďábla Soudce. Jenom ti, kteří za svůj život nevykonali nic dobrého a jenom škodili lidem, jsou odsouzeni k zapomenutí, a jejich duše se rozplyne v nic.“

Byla to nejdelší řeč, kterou ten chlapec pronesl, a vůbec nezněla mrazivě.

„Kněží na severu prý to říkají jinak. Mluví o Pekle, kde hoří věčný oheň. Já se Ohně nebojím, Oheň je dobrý, a čarodějové ho umějí krotit. Být zapomenut je horší.“

Pamela měla chuť toho kluka pohladit, ale on měl očividně větší důvěru ke Kajmanovi. Dokonce mu dovolil na sebe sáhnout.

„Trampové to znají trochu jinak,“ řekl Kajman vlídně, „Když umře tramp, Ďábel Soudce se ho zeptá:

„Kdo jsi?“

A tramp odpovídá: „Tulák.“

„Co jsi dělal po celý svůj život?“

„Toulal jsem se.“

„Co jsi jedl?“

„Co mi dal dobrý člověk.“

„Kde jsi spal?“

„Kde jsem složil hlavu.“

„Měl jsi přátele?“

„Všude, kam jsem přišel.“

„Měl jsi nepřátele?“

„Ne, protože jsem nikomu neublížil.“

„Lidé tě tedy měli rádi?“

„Ne. Lidé jsou slepí a nechtějí vidět. Honili mě jako psa z místa na místo.“

„Proč?“

„Neměl jsem slušný a čistý oděv, neměl jsem peníze a neměl jsem touhu je získat. Vážil jsem si víc své svobody než slávy, moci a bohatství.“

„Co jsi chtěl?“

„Vědět, jaký je svět.“

„A viděl jsi ho?“

„Viděl jsem tolik, kolik se dalo.“

„Ublížil jsi někomu?“

„Nikdy jsem to nechtěl udělat.“

„Máš s někým nevyřízené účty?“

„Ne. Těm, kdo mi ublížili, jsem už odpustil.“

„Jsi spokojen se svým životem?“

„Ano.“

„Co bys chtěl?“

„Toulat se dál.“

A tehdy se Ďábel Soudce zamračí a řekne:

„Tak si sakra seber svůj zatracenej špinavej pingl a deku a svou flašku rumu a patku chleba, a vypadni odtud, než ti pomůžu pořádným kopancem!“

Tak se tramp sebere a jde zase na cestu...“

Alessandro se smál. Doopravdy se smál. „Myslíš, že takhle dopadla i Diana?“

„No jasně! Co si myslíš, že ji budou někde držet, když se jí chce lítat po hvězdách? Jak jsem o ní slyšel, ani peklo by ji nepřemohlo!“

„Nikdy jsem se toho Ďábla Soudce moc nebál. Teď se budu bát o to míň!“

„Proč taky? Dostal příkaz být spravedlivý – tak nikomu ublížit nesmí.“

„Bude se mi líp spát, když jsi mi řekl o tom vandru po hvězdách. Je to pravda, nebo se to jenom tak povídá?“

„Je to pravda, Alessandro.“ řekl Kajman velice vážně a důrazně.

„Tak ona si Diana vandruje po hvězdách! Kdo by to řekl? Tady o ni lidi brečí a ona... no nic. To je v pořádku.“

„Ať jí dá Pajda suchou stezku – a hodně kamarádů tam nahoře.“ řekl Kajman a odvrátil hlavu, aby chlapec neviděl, jak mu zvlhly oči.

„No jo,“ řekl Weyerworde, „Půjdeme už doopravdy spát, ne?“

Alessandro nevěděl, že se říká „Dobrou noc!“ Vyskočil na nohy a beze slova odešel do tmy.

Pamela šla se sklopenou hlavou, spíš se dala vést. „Opravdu se to povídá?“ zeptala se.

„Ne. Vymyslel jsem si to právě teď. Kvůli němu.“

Překvapeně zvedla oči.

„Ještě jsi to nepochopila? Diana byla jeho matka.“

„Cože? To by on musel být...“

„A kdo si myslíš, že je? Proč ho šelmy hlídají jako drahokam? Alessandro da Costa, tlumočník! Nebo Alexander Guyrlayowe, zvaný Lera, princ a dědic říše!“

Pamele se rozklepala kolena.

„Sirotek, opuštěný mezi šelmami. Nemá nikoho jiného! Je sám a je smutný. Zdá se, že je citlivější než my. A nezná tenhle ošklivej, špinavej svět!“

„Ale bylo by krásný, kdyby všechno bylo tak, jak jsi mu říkal – ne?“

„Pro něj by svět měl bejt jenom dobrej a krásnej. On si žije mezi svejma šelmama a je mu dobře. Nechci, aby o ten svůj svět tak hned přišel!“

Zalezli do svého pelíšku a Pamela se přitiskla ke svému muži, jako by pro ni byl jedinou záchranou před celým světem.

Ale stejně, než usnula, zvedla hlavu a ohlédla se na chlapce, který ležel na kožešině černého leoparda a široce rozevřenýma očima hleděl na nebe plné hvězd.

Pamela vklouzla do transu snadno a rychle a než se stihla zorientovat, už byla napojená na záznam. Tak se zase vypojila a jenom to prožívala. Každou chvilku byla někým jiným; chvíli císařem Charrym, císařovnou Dianou, jejich osobním leopardem Artanou, Denisem Baarfeltem, jakýmsi německým špionem a spoustou dalších lidí. Taky byla dvorní dámou císařovny, a byla s ní na jakémsi mejdanu, kromě nich tam byly tisíce lidí, většinu jich znala, ale u jiných si nebyla jistá. Na závěr se na té pařbě sešla s kamarádkami ze současnosti, byly tam nejen ty, co spaly kolem, ale taky Signe (promiň, Sisi!) a její sestra Ingrid, takže i jejich kamarádky ze Švédska i odjinud. Císařovna Diana se smála a všem nabízela sklenice s něčím úžasně dobrým a tak opojným, že se všichni smáli a nemohli přestat.

Tohle nám nedělej! Nebo se uchechtáme k smrti! prosila Pamela.

Proto to dělám, odtušila Diana, Na můj mejdan do smrti nezapomenete!

Závěr mejdanu měla Pamela trochu rozostřený, ale probudila se ve skvělé náladě a plná síly. Všichni byli plní síly. Alessandro pobíhal po ležení a vykřikoval: „Je ráno, vstávat a cvičit! Nebo vás všecky naházím do jezera!“

„Já už vidím, že se chceš zase prát!“ odhalil Armand.

„To opravdu chci! A jestli se nebojíš....“

Bylo to jako včera, šli po něm všichni jeden po druhém, a on je po řadě porážel. Ačkoliv, s Kajmanem, Armandem a mnoha dalšími měl dost práce, a schytal hodně ran. Při každé řval nadšením jako šelma. Dobrý byl taky Lucien a snažil se Santanueva, aby dokázal, že si poradí i beze zbraně.

„A co ty – ty se koupat nepůjdeš?“ křikl někdo.

„Já tam byl dřív než všichni!“ potřásl Alessandro mokrými vlasy.

Pamela se domluvila s děvčaty, že vyzkoušejí její včerejší manévr. Skočila mu po noze, aby ji zachytila, ale on se pamatoval a rychle uskočil. Zezadu ho chytla za nohu Ponny. Druhou nohu mu podtrhla Lili, a na ruce mu padly Kiki a Bibi. Pak už na něj napadala spousta dalších. Řval, cloumal sebou a snažil se je setřást, ale marně.

„Tak a máme tě!“ řekla Ponny, „Co mu uděláme, holky?“

Uklidnil se a uličnicky zamrkal. „Slíbily jste mi, že mě ostříháte. Ještě to platí?“

„No, pokud si to můžeme dovolit – ke svému princi?“

„Ono už se to ví?“ zamračil se, ale hned ho to přešlo. „No, ležíte na mně – tak proč ne? Ale všechno musíte spálit v ohni!“

Když se má ostříhat princ, je to obřad. Našly u břehu jemné bahýnko, a pečlivě mu je vetřely do vlasů i všude, kde našly nějakou srst. Potom ho pomalu, pečlivě, ale za velikého smíchu holily loveckým nožem, ostrým jako břitva. Na celou operaci pozorně dohlížely snad všechny jeho šelmy.

„Kdyby žila... kdybych měl manželku, byly byste její dvorní dámy. Žádná jiná žena se mě nesmí dotknout!“ pochlubil se.

„Jestli máš na mysli Terezku z Mendozy, tak s tou jsme pařily v noci na mejdanu. Bezva holka. Trochu punkerka – ten účes a všecky ty piercingy...“

Na malý chloupek zvážněl. Potom řekl: „Nic jinýho bych od ní ani nečekal.“

Pokud se Pamela pamatovala, Terezka, Paní Citadely, nikdy neměla vlasy ani žádné ozdoby. Ale na tom mejdanu bylo tolik lidí, kdo ví?

„Ještě jsem se chtěl zeptat,“ řekl princ víc než opatrně, „Alix. Mohla by mít něco společného s orly...“

„Jo, víme o ní. Je ještě naživu, v nějakém hodně divném světě. Významná čarodějka. Ona se nevrátí, ale časem můžeš čekat její dceru.“

Chvilku zíral a přemýšlel. Potom řekl: „Tak fajn.“

S tím stříháním začaly od hlavy, přesněji od čela k temeni. Občas kritizovaly, že spíš než vlasy by se dalo říct štětiny. Husté, tvrdé, dávno nestříhané. Byla to krušná práce, a Lera při tom ležel opřen o balvan na břehu a užíval si to. Byly čtyři a střídaly se, ale i tak to byla hrozná práce a byly rády, když to skončilo.

Princ byl možná spokojen, nikoliv však Assarkhan. „Když zbavujete mého pána srsti, sluší se, abyste to udělaly dokonale. Po celém těle!“

Tak tedy, obličej pokrytý porůznu rostoucími vousy, mu oholily s hlavou. Taky husté obočí, tomu se moc smál. Od krku dolů byl porostlý chlupy na prsou i na zádech, měl chlupy na rukou a nohou, a samozřejmě v klíně. Hodně hustých, dlouhých a tvrdých černých chlupů.

„To vážně chceš, abysme ti to všecko oholily?“ ptala se Ponny, více méně velitelka.

„Když to Assarkhan říká... vy máte taky hladká těla, tak proč ne?“

Trochu se u toho chechtaly, ale ochotně mu ještě jednou promasírovaly celé tělo tím jemným bahnem. Celkem bez problémů mu oholily prsa a záda, paže, břicho. Když došly pod pas, začaly být trochu rozpačité a jedna druhé dávaly přednost. Ne že by se nikdy nedotkly kluka, ale určitě ne pod dozorem několika desítek tygrů a leopardů.

Assarkhan byl vždy ochoten pomoci, aspoň radou. „Jak zajisté víte, podle zákona císařovny Diany patří všechny lidské samice císaři. On rozhoduje, zda se s nimi spojí osobně, nebo toto právo deleguje na jiné lidské samce.“ pronesl hlubokým zvučným hlasem a holky upadly do ještě větších rozpaků.

Po pravdě, ten zákon opravdu existoval, ale byla to od Diany čirá zlomyslnost. Císař Charry nebyl na cizí ženy, měl rád jenom ji a pokud je známo, nikdy nebyl nevěrný. Ani Diana se nikdy s nikým nezapletla, ačkoliv tím občas vyhrožovala, hlavně na svých mejdanech. Slibovala, že jakmile Charry využije svého práva a vlítne na některou jinou dívku, začne mu to ona oplácet a budou soutěžit, kdo získá víc milenců. Nikdy se to nestalo, ten první prostě nebyl.

„Ve smyslu tohoto zákona má na přítomné lidské samice právo korunní princ!“ dodal Assarkhan, „Byli bychom vám vděčni, kdybyste mu byly nápomocny!“

Assarkhan byl nepochybně vděčen. Princ Lera ukázněně vyčkával, co s ním budou dělat. Tak se do něj daly, a za chvilku už jeho tělo dokazovalo, že je zdravé a připravené. Lechtalo to, začal se smát a holky se taky smály a povzbuzovaly jedna druhou. Požádaly, když už mu ledaskam sahají, aby si taky on sáhl, a on to provedl. Všechny měly nějaké zkušenosti, ale ještě nikdy to nedělaly jako státnický akt pod dozorem nejvyšších hodnostářů říše. Být první obětí přinutily Lili, protože byla nejmladší. Moc z toho asi neměla, protože se celou dobu smála a nejvíc, když se ohlédla a viděla, kolik šelem a lidí ji sleduje a hodnotí. Lera si to prostě nechal líbit.

„Na jeho výchově budeš ještě muset zapracovat,“ vzdychla Pamela, „Možná ho to takhle baví, ale normální to není!“

„Hlavně že tebe to vzrušuje!“ pohladil ji Kajman a pokračoval, až se přesvědčil, „Já tě chápu. Ty máš radost, že pro ty holky je to trapas až na půdu!“

„A víš, že docela jo? Ještě by si mohl vzpomenout, že je tady Braenn a ty její kočindy. Když už má právo na všecky samice!“

„Tak mu radši nelez moc na oči, miláčku!“ naklonil se a políbil ji na tvář.

„Chm!“ řekla a šla balit svůj pelíšek. O jejich laškování se už plánovitě nestarala.

Ponny se rozhodla trochu si zarýpat. Lili to možná bavilo, ale jí to mazlení bylo málo.

„Taky bys nám mohl nějak hezky poděkovat – a ne se jen tak válet?“

„A co bys chtěla?“

„Že bys nám třeba předvedl, jak to vypadá na těch vašich slavných Tancích!“

Ani to nestačila doříct. Z naprostého klidu přešel náhle do akce a poskládal si ji pod sebe, jak potřeboval. Vykřikla spíš leknutím, když se jí zmocnil zezadu, jako šelma. Na šíji ucítila, jak se jí zakousl do kůže, ale líbilo se jí to. Rozhodně ji nešetřil – přesně tak si to představovala ve svých snech. Nebránila se, jenom sténala.

Ostatní tři byly hlavně překvapené, tohle nečekaly. Ale z předchozí zábavy byly docela rozjeté, takže představa, že to samé za chvilku udělá s nimi, je bavila. Bibi a Kiki byly v podstatě slušné holky a měly vlastní scénář namlouvání. Přijít hezky vystrojené do klubu. Hudba, tanec, nezávazné povídání, něco vypít, aby byla omluva pro uvolněné jednání. Později v noci ruce pod tričkem, líbání, mazlení, nenápadné zasunutí ruky do kalhot. Ztráta zdravého rozumu. Pak si ji kluk odmanévruje do nějakého temnějšího zákoutí, a tam konečně nastane vytoužený let do nebe. Další pokračování na ubytovně, u mě nebo u tebe? Je to jedno, kluci i holky bydlí po dvou, prostor je stísněný a lůžka úzká, takže těsně vedle si to rozdává další dvojice, ale je to každému úplně fuk. Ráno je legrace: boj o sprchu, shledávání, co z oblečení je moje a co kamarádky, prohledávání ledničky a vytváření snídaně, dívky s potěšením pobíhají nahé a kontrolují, jestli si je ten druhý pořádně prohlídl, taky bys chtěl, viď?, někdy to dokonce dopadne, a ještě se při tom cítíme jako hrdinní bojovníci proti režimu, protože veškeré takové aktivity jsou na ubytovně zakázané, a být statečný je tak skvělé! Statečně přijely taky sem na jih, tušily, co s nimi budou provádět, a dočkaly se, chtějí mít co vyprávět kamarádkám, které si netroufly, jenže díky přenosu to všechny vědí, a dozvědí se i tohle... My jsme přece tak skvělé!

Lili neměla ani tyhle zážitky, ale souhlasila se vším, co je mystické a bizarní. Co může být mystičtější, než klečet v rozčvachtaném bahně na břehu břehu jezera, z bezprostřední blízkosti sledovat, jak si kamarádku bere princ ne z pohádky, ale z barbarské divočiny, tak nádherně ji trýzní, až ona křičí a sténá, a těšit se, že to samé udělá se mnou!

„Já chci taky!“ kňučela, „Já taky!“

Koukl po ní, ale usoudil, že ta mu neuteče. Letušky taky nejevily snahu utéct, spíš se smály. Chytil si Kiki, protože byla blíž, a Bibi ukázněně vyčkávala.

Pamela se přece jen šla dívat. Sledovala tu bizarní scénu s rozzářenýma očima, těžce oddychovala a s potěšením vnímala, že ji Kajman objímá a hladí. Občas se jí myšlenky srovnaly: budou mu stačit síly na všechny čtyři? Byla by ostuda, kdyby ne. Zřejmě sleduje od malička milostné hry šelem, ale tygr je přece jen něco jiného než člověk! Ačkoliv, když předtím se všemi bojoval a působilo mu to potěšení, taky žasla nad jeho výdrží. To kousání do krku musí být úžasně vzrušující. Tygři to dělají, aby jim milá neutekla, ačkoliv proč by měla, když sem kvůli tomu přišla? Lili se už taky kroutí vzrušením, radost se na ni podívat. Chudák holka! Nezapomenutelně brečela, když ji stříhali, ale chodit nahá jí nevadilo, je z vesnice a tam se děti neoblékaly, leda pod nátlakem. Moc milá holka. To by byla legrace, kdyby otěhotněla a porodila dítě z vládnoucího rodu! Ačkoliv, jak by se to poznalo? Kdysi se dělaly genetické testy, uměla to kdekterá čarodějka. Bože, snad to nebudou chtít po mně!

Ten kluk to vydržel. Kiki, potom i Bibi, obě mohly být spokojeny. Jenže když se vzpamatovaly, vrátilo se jim taky realistické uvažování, takže rozpačitě postávaly a sledovaly, jak si to ta malá užívá. Snad k ní byl méně drsný a brutální, ale stopy jeho zubů na krku jí zůstanou na památku, a podle zvuků, které vydávala, se jí to líbilo. Naprosto v pořádku už byla Ponny, chovala se jako vůdčí osobnost Sesterstva a dohlížela, aby všechny Sestry dostaly, co jim patří. Ponny je taky pěkný exot, nikdo by nevěřil, že není domorodec. Pro ni je nahota skutečně potěšením, je hrdá na svoje krásné tělo, těší ji doteky slunce, vody, vzduchu i lidí, a kdo to nepřijímá, je srab. Správná velitelka. Těší mě být nahá? No, zvykla jsem si, ale občas mi ještě bleskne hlavou, že to není normální. Jistě, je to normální. Pán téhle země chodí nahý celý život. Měl někdy něco oblečeno? Jeho rodiče... Charrymu to bylo jedno. Vypadal zhruba stejně, jen měl ještě mohutnější svaly a Diana dohlížela, aby byl přiměřeně upraven. Ona se ráda strojila, z každého nového iluzorního oblečení měla dětinskou radost. Dárky kamarádek. Pokud se nekonala nějaká státní slavnost, chodila nahá. Moc ráda měla oblečení, které bylo nádherné a přitom průhledné. Jenže tak vypadaly všechny princezny.

Lili získala privilegium, že když s ní skončil, zůstal ležet a ještě se s ní mazlil. Patří jí to, je ještě dítě. Oba byli vyčerpaní, tak Lera zvedl hlavu a přivolal Assarkhana. Černý leopard ho chtěl olízat, ale Lera pokynul, aby se věnoval Lili a sám se nechal olízovat jednou tygřicí. Bylo vidět, že má masáž drsným jazykem šelmy rád, kdežto Lili při tom pištěla a sténala. Pamela jí to taky přála. Ostatní tři radši utekly do jezera. Ponny byla spokojená, letušky se ze všech sil snažily tvářit normálně.

Když byl princ dokonale olízán, šel si taky zaplavat do jezera a pochvaloval si, že s hladkým tělem je to lepší. Byl naprosto spokojen se vším, co se stalo, a jeho šelmy byly spokojeny s ním. Tak se má chovat vladař! Když si ho teď prohlíželi, byl to docela hezký kluk, měl velké, zářivé černé oči, výrazný obličej a bílá hlava proti tmavé pleti mu slušela. Po tomhle už určitě nebude mít s dalšími lidskými samicemi problémy s dobýváním.

Jenže měl na srdci něco jiného.

„Vydám oficiální rozkaz!“ pronesl vážně, „Máme akutní nedostatek osob, které by byly schopny pomáhat při správě státu. Jak se říká shromáždění... hodnostářů... no...?“

„Parlament?“ napověděl někdo.

„Ano. Má dvě komory. Do dolní sněmovny jsou voleni... poslanci lidem. Do horní jsou jmenováni za zásluhy. Je to tak?“

„Ano.“

„Prosím Kajmana, Armanda de Clermonta, Juana Santanuevu a Felixe Weyerworda, aby přijali... jmenování členy Horní Sněmovny.“

Všichni čtyři pánové byli přítomni, ale značně překvapeni. Tohle rozhodně netušili. Podle toho taky vypadaly jejich komentáře.

„Během včerejšího večera jsem dospěl k názoru, že máte ze všech přítomných nejvíc ponětí, jak by měl fungovat stát. Nebudete v Horní Sněmovně sami, pochopitelně, ale způsobilo by mi radost, kdybych se s vámi příležitostně mohl poradit...“

„No... tak dobře...“ řekl konečně Armand.

„Dále potvrzuji lorda Felixe Weyerworda ve funkci velitele císařského letectva. Souvisí s tím hodnost generála nebo ekvivalent... neznám vaše hodnosti. Očekávám od tebe návrhy na jmenování dalších důstojníků, podle toho... no, ty je znáš a víš, komu co udělit. Souhlasíš?“

Felix se rozhlédl po svých kadetech, kteří se šklebili a tvářili... prostě, tvářili se. Nejvíc Bibi a Kiki, které měly oprávněný pocit, že na tom jmenování mají svou zásluhu.

„Lorde Armande, pokud se vyvážeš ze služby v dosavadní armádě a přejdeš do mých služeb, počítám pro tebe s hodností generála, možná polního maršála. Rozmysli si to!“

„Co si na tom rozmýšlet?“ zasmál se Armand, „Jediný problém je dát to vědět svému veliteli. Po někom mu to vzkážu...“

„Nenastanou nějaké nepředvídané potíže?“

„Určitě nastanou, ale na to pěkně kašlu. Počítám, že moji vojáci přejdou se mnou. Proto jsou taky tady!“

„Děkuji. Lorde Juane! Promyslel jsem tvoji situaci. Myslím, že adekvátní tvému postavení je titul knížete a udělení v léno celé oblasti Iron-city. S podmínkou, že tam zavedeš pořádek a vyřešíš problémy, které se nakupily. Ty sám nejlíp víš...“

Juan k němu přikročil a poklekl před ním. Zmocnil se jeho pravice a políbil ji – tutéž ruku, kterou včera probodl kordem.

„Patřím ti do konce svých dnů, můj princi!“ pronesl.

„Pravděpodobně to nezvládneš sám. Očekávám, že mi předložíš seznam svých šlechticů, kterým by měly být uděleny patřičné tituly a hodnosti...“

„Podle rozkazu, pane!“ uklonil se Juan.

„Doposud jsem se nerozhodl, jakou hodnost a titul udělím tobě, lorde Kajmane.“ pokračoval princ, „V každém případě bych tě chtěl mít blízko sebe a moci využívat tvoji moudrost a ušlechtilost tvých myšlenek. Budu to zajisté mít zapotřebí!“

„No...“ Kajman se rozpačitě usmál, „Nevím, jestli ti budu k nějakému užitku. Ale jsi princ a potřebuješ... víc než všechno ostatní potřebuješ přátele. Budu se snažit, abych jich pro tebe získal co nejvíc. A pro tvoji zemi, samozřejmě. Protože král musí mít svoji zemi, a země musí mít svého krále. Země bez krále nemá budoucnost.“

Princ Lera se rozhlédl po všech kolem. „Všem ostatním děkuji za všechno, co pro mne až doposud udělali. Nezapomínám na žádné dobrodiní. A nyní prosím, abyste pokračovali v cestě a co nejdřív dorazili na místo, kde stavíme chrám. Kdo má koně, pojede se mnou, ostatní dorazí později. Děkuji všem.“

Neměl ve zvyku se loučit. Zamířil ke koním, kteří se popásali v neuspořádaném stadu, zahvízdal a jeho kůň k němu přiběhl. Lera mu vyskočil na hřbet a vyčkal, až nasednou jeho šelmy; potom vyrazil kupředu po cestě k průsmyku. Assarkhan a ostatní šelmy jely za ním.

„Tak ti gratuluju, lorde Kajmane.“ řekla Pamela a natáhla se, aby se mohli políbit.

„Když jsem já lord, tak ty jsi Lady,“ zasmál se, „Dvorní dáma císařovny, kterou bohužel nemáme. Jen tak pro zajímavost, všimla sis, že se nezmínil o penězích?“

„Tobě jde o peníze?“

„Nijak zvlášť. Jenom se bavím. Weyerworda jmenoval generálem letectva a automaticky předpokládá, že platit ho bude nadále sever. Armand taky nebude spěchat, aby nějak řešil tu dvojí službu. Jihu slouží už dlouho, a ten jeho velitel mu to trpí. Juan vyždíme daně ze svých poddaných, o toho nemám strach. A já...“

„Kdyby bylo nejhůř, tak tě uživím. Jen co přijdu na to, jak proměnit galaktické kredity za ty moje nahrávky za reálné peníze...“

„Taky dostávám plat od Flotily. A nemysli si, že se neuživím. Vlastně ani nic nechci, jenom se bavím. Princ je pěkně mazaný!“

„A tak to má být!“

Měla pravdu, tak jí hned dal pusu.

Šlapala s Kajmanem bok po boku, nevšímala si ničeho vpředu ani vzadu, jen se těšila, až budou konečně u cíle.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se.

„Snažím se moc nemyslet. Vlastně jo. Uvažuju, jak bych se správně měla chovat.“

„On někdo něco říkal?“

Neřekla nic, jenom mávla rukou.

„Ano, taky mi to dodalo. Ale on je normální. Normální šelma, jenom vypadá jako člověk. Z klidu do akce, z extáze do klidu. Zapracovali na něm.“

„?“

„Zajímala by mě ta jeho čarodějka. Velká T, Terezka z Citadely. Nikdy se s ním nemilovala, na to byl ještě malý. Ale spávali spolu, přitisknuti k sobě. A on ji miloval.“

Pamela vzdychla. Taky to věděla.

„Upravovala si ho, aby jí vyhovoval. Dělala všechno, co se mu líbilo. Chtěl být kočka, tak je kočka. A všichni s tím souhlasili. Charry, Diana... byli rádi, že je čím dál lepší.“

„Přemýšlím, jak asi uvažovali. Myslíš, že Diana opravdu chtěla, aby se všichni propojili? Povídá se...“

„Jsem chlap, a uvažuju jako chlap. Prožít noc s hezkou holkou, a díky tomu získat schopnost telepatie a spoustu znalostí z magie, to je dobrý kšeft. Tak dobrý, že se vyplatí strpět, aby to samé udělala tvoje žena. Uvědom si, že čas plynul! Když bylo Dianě sedmnáct, přerazil by hřbet každýmu, kdo by mu na ni sáhnul. A ona by vyškrábala oči takové Valérii nebo Julii, kdyby se na něj jenom koukly. Ale čas plynul, a všichni ti lidé byli pořád spolu. Chodili společně do lázně, viděli se nazí v detailu, sahali na sebe, hráli nejrůznější hry, prali se... s holkou se nejde prát jinak, než že ji osaháváš. Jejich děti rostly, měly vlastní děti a ty už taky nebyly malé. Čurat chodili na nejbližší odpad. Nesměj se! Ze začátku jsi měla problémy a hledala soukromí. Teď, když chceš vypustit vodu, maximálně uhneš na kraj cesty, aby na tebe nešlapali!“

Pamela na něj udělala ošklivý ksicht, ale měl pravdu.

„Ale hlavně, nastala válka. Válka s mnohonásobně silnějším nepřítelem. Diana nebyla hloupá, moc dobře věděla, co je ovládat magii. Potřebovala umět totéž, co Valérie. Bylo pro ni tak nepříjemné půjčit svého muže na chvilku Valérii, nebo se pomilovat s některým z Baarfeltů? Nedopadlo to, osud byl silnější. Ale určitě jí nevadilo, že dcera Valérie vylepší jejího syna, jak jen to jde. Kdyby byl starší, šlo by to přímo. Takhle bohužel nedostal plnou dávku....“

„Chceš říct, že Diana souhlasila, aby si čarodějky udělaly z jejího syna pokusného králíka?“

„To už dávno nebyly pokusy, ony věděly, co dělají. A především, on to chtěl. Terezka ho měla ráda, tak ho rozmazlovala.“

„Naučila ho slepit lidi k sobě do jednoho chuchvalce?“

„To je jenom malý žertík. Vylepšily ho všelijak. Všímáš si, jakou má výdrž? A jak rychle se mu léčí drobná zranění?“

„Všimla. Podá si čtyři holky, oklepe se, umyje, vydá rozkazy a odjede. Žádná únava, žádné problémy...“

Kajman se smál a hladil ji. „Byli jsme jmenováni do státních funkcí. Nevím co jsem, asi dvorní šašek. U tebe je to jasný, budeš zpívat, kdykoliv si řeknou. Takže chodit na dvorské zábavy. Dřív nebo později tě někdo přefikne, a ani se nezeptá, jak to máš ráda. Zuřit můžeš jak chceš, ale sama víš, že jak nastane pořádná mela, neubráníš se. Co myslíš, že udělám já, když mě nějaká princezna vyzve? Nekoukej po těch, co jsou tady, on si jistě najmenuje nějaké další. Na koho mu padne zrak, toho povyšuje a dává mu hodnosti. Sama budeš naléhat, abych té či oné kamarádce udělal radost. Dvorské intriky, známé od počátku světa...“

„Jeho dvůr bude třeba jiný!“

„Ano, víc kočičí. Diana byla v extázi, když jí udělali skvrnitou srst a leopardí hlavu. S korunkou! Byla pořád sama sebou, ale měla krásná kočičí ouška...“

„Já vím. Prožila jsem to. Je to docela příjemné. Vůbec, její vzpomínky jsou takové... Zkusím si je ještě párkrát pustit.“

„Za dvacet let si budou lidé pouštět tvoje vzpomínky. Těšíš se?“

„Kam tě mám kopnout?“

„Aha, už začínáš jiskřit! Tak to tě budu ještě trochu šponovat! Víš, že se docela těším, až si tě podá? Před očima celého dvora, slavnostně... třeba až budeš mít narozeniny, nebo ti bude chtít dát nějaké státní vyznamenání! Sám mu poradím, aby takhle vyznamenával holky. Ne o tobě, o jiných, ale on na to už přijde sám, je chytrý! Budeš pěkně zuřit, ty to vůbec nemáš ráda zezadu, ale zvykneš si a začne se ti to líbit... Au! Hele, ještě párkrát mě praštíš, a já ti ukážu... No tak jo, jak chceš...“

„Všiml sis někdy, že tě nenávidím?“

„Jo. Právě teď. Prala ses jako leopard.“

„Když jsi mně dělal všecko, co já nerada!“

„Kecáš. Ty to ráda, jenom se stydíš, že se ti to líbí!“

„No dovol? Nedovedeš si představit, jak to bolí!“

„Dovedu. Proto to dělám, aby to bolelo.“

„Já se s tebou rozejdu! V životě už tě nechci vidět!“

„Tak jo. Příště ti zavážu oči.“

„Já si nedělám legraci! Fakt tě už... teď by ještě scházelo, abys mě zbil!“

„To je nápad! To jsme ještě nezkusili!“

„Náhodou, už jsi mi facku dal!“

„A jak jsi potom řádila! To si zapamatuju. Rákoskou, nebo řemenem? Ne! Sešlehám tě kopřivama, jen co nějaký najdem!“

„Ty to fakt nevzdáš, jo?“

„Určitě ne! Zatím si pěkně představuj, jak ti čerstvý kopřivy pěkně lechtají kůži! Řekni si, začneme zpředu nebo zezadu?“

„Ne! Nechci! To už mi radši udělej ještě jednou ty tvoje prasárny!“

„Jak je ctěná libost. Hned?“

„Ne! To už nevydržím! Slitování! Prosím!“

„No když tak hezky prosíš, tak ti musím vyhovět...“

Nestalo se nic hrozného, jenom jim ostatní trochu utekli. Ani to nebylo nic divného, jiné dvojice se taky všelijak ztrácely.

Byli tu dva mladí, kteří když přišli do Krčmy, se styděli i mluvit. Momentálně se pohádali a nebylo jasné, proč. Dívenka se velmi opatrně přiblížila.

„Můžu s tebou promluvit, Ctihodná Matko?“

„Můžeš, když mi nebudeš takhle pitomě říkat. Jsem Pamela nebo Kuře, jak chceš. Co tě trápí?“

„James.“

„To jsem pochopila. Chce moc nebo málo?“

„Jak tě napadlo... no, chce to jinak.“

„Nic si z toho nedělej, ten můj taky. Jestli se potřebuješ vykecat, tak povídej. A hodně nemravných detailů!“

Kajman si podržel Jamese, relativně mimo doslech. Jak Pamela viděla, taky si stěžoval, asi zhruba na totéž.

„Když on není nemravnej. On je...“ dívka hledala správný výraz.

„Blbej.“

„Jako troky! Než ho k něčemu donutím... já ho teda provokuju, jak umím, ale on než pochopí...“

Pamela vzdychla a nechala ji povídat. Až když jí došel dech, zeptala se: „Jak se ti líbilo to, co dělal princ?“

„Moc! Kdyby tak... jenomže já nejsem tak hezká jako ty holky!“

„Jseš ještě hezčí, ale ne tak odvázaná. Nic si z toho nedělej, to se časem vychytá.“

„Ty mi tak rozumíš! Je dobře, že zrovna ty seš čarodějka!“

„Vůbec nejsem, nic o tobě nevím a mezi náma, ani nechci. On je tvůj první?“

„Třetí. Ale to předtím... to nebylo nic moc.“

„Odkud pocházíš?“

„Z Kanady. Studuju na Kelowna University. Mezilidské vztahy.“

„To se dá taky studovat? Co tě naučili?“

„Nic užitečnýho. V životě je všecko úplně jinak.“

„To asi jenom tady. U vás v Kanadě je to takový, jak ses učila.“

„Jo. Mezi medvědama. Lidi jsou... s medvědama je to jednodušší.“

„Dokonce vtipná. Tak jo, povídej, a nedej na to, že se ti budu posmívat.“

Maryah skutečně začala mluvit. Přesněji, byl to vodopád stížností, zvláště na Jamese. Jevil se jako největší pitomec pod sluncem a měl všechny chyby, jaké lze na chlapovi nalézt.

„Že se s ním teda nerozejdeš!“

„Nojo! Když já ho mám ráda!“

„Tak to teda budeš muset vydržet.“

Maryah si povzdychla a pokračovala v projevu. Přesněji, opakovala ještě jednou to, co řekla předtím, občas jinými slovy. Pamela už ji nerušila, nechala ji to doříct. Jenže Maryah nepřestala, opakovala to ještě potřetí, jako kolovrátek.

„No dobře. Tak co bys chtěla, aby se změnilo?“

Nechtěla nic, jen si postěžovat. Pro jistotu to opakovala počtvrté, a to už ji Pamela přestala poslouchat.

„Když ty seš taková skvělá! Díky, že jsi mě vyslechla. Člověku se hned uleví, když se může někomu svěřit!“

„Jo. Klidně.“

Maryah radostně odskotačila ke svému Jamesovi a Pamela šla odevzdaně dál.

Pamela měla všelijakých řečí dost, nikoliv však všichni. Kde se vzala, tu se vzala, přišmajchlovala se Lili.

„Já ti mám tak dobrou náladu! Hned bych někomu něco provedla!“

„Hezký. Je vidět, že seš ještě dítě.“

„Nejsem dítě. Co teď vůbec jsem? Jsem princezna?“

„No... jestli si tě bude pamatovat ještě zítra... jestli se s tebou vyspí ještě jednou a pořádně, tak asi seš.“

„Co bych všecko mohla, když jsem princezna? Můžu třeba lidi zlobit?“

„Zlobíš stejně, ať smíš nebo ne.“

„Já vím. Ale že bych začala zlobit tak nějak víc! V celoplanetárním měřítku!“

„Nevím. Zkus to.“

„Třeba že bych vydala nějaký zákony! Jako císařovna Diana. Třeba bych všem zakázala nosit plavky!“

„Chyba. Než něco nařídíš nebo zakážeš, tak trochu mysli. Jako Diana. Teda, troufáš si. On někdo nosí plavky?“

„Na severu je to dokonce nařízený. Podle školských předpisů se oděv studenta musí skládat minimálně ze dvou nezávislých látkových součástí, kryjících prostor mezi pasem a koleny, a od pasu nahoru ke krku. Oděv je dovoleno odložit na WC, v převlékací kabině, ve sprše a v ordinaci školního lékaře při vyšetření.“

„No ale, to je na severu!“

„Účes studenta jakéhokoliv pohlaví nesmí být kratší než 1 cm a delší než 5 cm, upravený profesionálním kadeřníkem. Výslovně je zakázáno oholení hlavy, neboť je esteticky škodlivé, zvláště ženám. V případě nedodržení tohoto příkazu má vyučující právo předvést studenta k holiči násilím.“

„Koukám, že školní řád znáš dokonale. Ale uvědom si, že je to příkaz severu, a ty seš princezna jihu!“

Lili se zasmušila. „Zásadní chyba! Já bych tak s chutí nařídila... vytvořila bych komando, které by hlídkovalo po městě a kdo by se nemravně zakrýval, by na místě svléklo do naha. A kdybych viděla nějakou holku, tak bych zavelela: Je zbytečně moc hezká! Ostříhat!“

„Hezký, akorát to nemáš ze sebe. To vymyslela Julie Dunbarová pro pobavení císařovny Diany na jednom mejdanu. Víš, jak to dopadlo? Za dvě hodiny byli ostříhaní všichni a bylo po legraci. Vypadalo to přesně jako tady.“

Lili vzdychla. „Když já bych chtěla zažít nějakou legraci! Třeba nařídit, kdo se má s kým vyspat. Já se ráda dívám...“

„Taky už to někdo vymyslel. I realizoval.“

„Tak co si mám teda vymyslet?“

Pamela si zhluboka vzdychla. „Já ti něco povím – ale budeš brečet.“

„Nebudu!“

„Budeš.“

„Tak budu, ale chci to vědět!“

„Jseš jedna ze čtyř, na kterejch si vybil svoji energii. Protože jsi byla po ruce, žádný jiný důvod. Mohla to být kterákoliv jiná.“

„Já vím. Ale byla jsem to já.“

„Byla jsi vyznamenána jeho přízní, ale nejsi císařovna. Jsi dejme tomu dvorní dáma. Jedna ze čtyř zatím a mnoha v budoucnu. Udělá to samé, když mu Assarkhan nařídí.“

Lili se zasmála.

„Assarkhan má na něj daleko větší vliv, než jakákoliv žena. Ležel a nechal se opečovávat, dokud mu to neschválil. Nezáleží na tom, co řekla Ponny, on kývl nebo přimhouřil oči. Princ je vychován mezi šelmami. Jim věří, jejich názory bere vážně. A oni berou vážně jeho. Asi jediného ze všech lidí.“

„Chápu.“

„Zamýšlela jsem se nad nimi. Uvědom si, oni nejsou lidé. Jsou civilizovaní, jistě – naučili se spolu komunikovat, dělit se o jídlo, chovat býložravce na maso. Divocí tygři mají přísně rozdělená teritoria, a překračují je jen v době páření. Oni se naučili být spolu, ale pořád jsou ještě šelmy!“

„To se mi na nich líbí.“

„Navíc mají svoji... kulturu, dá se říct. Teoreticky je možné, že Assarkhan dojde k názoru, že je třeba vykonat magický obřad, obětovat dívku. Řekne to Lerovi a on se bude třeba chvilku opatrně hádat, ale potom přikývne. Předhodí tě šelmám a oni tě sežerou zaživa!“

„Jú! To by byla paráda!“ Lili okouzleně přivřela oči, „Pustím si... Ne! Prosím prosím, vymysli si na mě Příběh a pusť mi ho!“

„Ty seš fakt ještě malá!“

„Možná, ale ten nápad se mi úžasně líbí! A jak se bude líbit kamarádům!“

„Já tě fakt přestanu rozmazlovat!“

„Vždycky jsem měla ráda horrory! Jak já si užívala, když dávali něco fakt strašidelnýho!“

Pamela došla k názoru, že říkat jí cokoliv je fakt marné.

„Tak já ti taky něco řeknu! Bibi a Kiki jsou holky z města, mají všelijaký ty školy a tak... Ale já jsem z lesa! Všude kolem naší vesnice je les a v lese žijou strašidla! Já jsem stejná kočka jako princ, jenom jsem neměla to štěstí, aby mě nekazili lidi! Nevěříš?“

„Ale jo, u tebe věřím všemu. Tak jo, seš princezna. Máš právo poručit cokoliv každýmu, kdo tě poslechne. Když neposlechne, máš právo ho zmlátit, pokud není silnější. Pokud to bude hezká rvačka, všichni se budou dívat a někteří ti fandit. Stačí?“

Lili něco zamručela. Nebylo to přesně to, co si představovala, ale nebyla hloupá a chápala, že ničeho víc nedosáhne. Trochu se pozdržela, aby se přiblížila Lucienovi. Nebyl žádná jistota, byl ochoten půjčit ji kdykoliv komukoliv, zvláště princi. Ale byl ochoten ji poslouchat a schválit sebevětší nesmysl.

Pamela nad ní ještě chvilku přemýšlela. Vlastně je to docela hodná holka, říkala si. A táhne jí na šestnáct, v tom to je.

Najednou si všimla podivného neurčitého šumu, přicházejícího odněkud zepředu. Pomalu se blížila vrcholku kopce; když tam došla a viděla do dalšího údolí, zarazila se údivem. Cesta spadala do mělkého údolí, uprostřed zaplněného vodou, zřejmě umělou vodní nádrží. Po obou březích se nacházelo mraveniště stanů, všelijakých přístřešků i jenom přikrývek, na nichž se spalo – teď tam téměř nikdo nebyl, jenom pár dívek připravovalo jídlo.

A na vrcholku kopce nad tábořištěm, srovnaném do roviny, jako by byl useknut, se tyčila obrovská stavba, doposud dostavěná sotva do čtvrtiny a nedávající ještě tušit, jak bude vypadat po dokončení. Kolem i po stavbě jako mravenci přebíhali maličtí lidé, nosili kamenné kvádry, otesávali je, vynášeli po lešení, usazovali na místo. Působilo to dojmem chaosu a zmatku, ale když na to hleděla déle, postřehla, že celá ta náročná činnost je plánovitě řízena a vykazuje znatelný výsledek.

„Jsme u cíle.“ řekl Kajman.

Errata:

30.05.2021 11:42