Vítej, návštěvníku!

Denis Baarfelt viděl přicházející karavanu z vrcholu stavby, kde řídil práci; předal velení Jarvisu Kerrovi a seběhl dolů, aby zjistil, kdo to přišel. Přišla také Čarodějka a jí v patách Jana, která jí asistovala; tím pádem nebyla v hypnotickém transu jako většina jiných. Přiběhla ke mně, pohladila mě po hlavě a nechala si olíznout tvář.

Čarodějky byly odjakživa zvláštní osobnosti, ale ta naše je přímo hvězda. Především je nesmírně parádivá. WZ si vždycky potrpěly na holé hlavy a nenosily žádné ozdoby, pro ně to bylo dětinství. Ona se taky koupe v Ohni, ale nosí krátké blonďaté vlasy, tak pečlivě načesané, že je každému jasné, že je to iluze. Taky nosí šaty, i když průhledné či aspoň průsvitné. Trpí fóbií, že po ní jdou nějací astrální nepřátelé, kteří by ji zničili, kdyby se dozvěděli její jméno, takže důsledně tají všechny okolnosti svého zrození a křtu, pokud někdy něco takového absolvovala. Denis jí navrhl několik krycích jmen, doporučil jméno Yggrainne, které patří jeho zlobivé astrální přítelkyni, ale neuspěl. Dokonce se vyděsila, že by k jejím nepřátelům přibyli ještě nepřátelé té druhé. Denis má s nepřáteli z říše stínů svoje zkušenosti, tak radši nenaléhal. Navzdory všem zvláštnostem to je nejlepší čarodějka, jakou máme.

Když viděl karavanu, doběhl k nám taky černooký kluk, který se ještě včera chlubil úctyhodnou hřívou. Dneska přišel ostříhaný, ale svoji totožnost před námi šelmami utajit nemůže. Princ Lera, v neobvykle dobré náladě. Došel k Denisovi a zastavil se vedle něho. Potom si mne všiml; já jsem ho už viděl, ale nemluvili jsme spolu, pořád se někde toulá.

„Tebe znám!“ oslovil mne, „Myslím, že už jsem tě někdy potkal – ale nemůžu si vzpomenout na tvoje jméno.“

„Artanna, můj princi.“

„Artanna? Assarkhanův otec? Já přece slyšel, že jsi mrtev! Mám vzpomínku: hrál jsem si s tebou na otcově sídle, když jsem byl malý! Pamatuji si kresbu tvé kožešiny!“ Objal mne a přitiskl tvář na moji hlavu. „Tolik mých přátel odešlo! Aflargeo je mrtev, Ao Harrap padl před Kingtownem, Tannarra zavraždili... to bude mít Assarkhan radost!“

„Assarkhan žije?“ překvapilo mne, „Myslel jsem...“

„Je velitelem mého ochranného oddílu. Za chvilku tady bude.“

Lera přišel hlavně proto, aby se očistil Ohněm. To byl zřejmě důvod, proč se dal ostříhat a oholit.

„Nesmysl. Srsti mne zbavily lidské dívky. Je to moc příjemné.“

„Poděkoval jsi jim?“ ptal se Denis.

„Jak se sluší. Byly čtyři. Ještě cítím jejich vůni na svém těle.“

„Byly spokojeny?“

„Nestěžovaly si.“

„Žádáš pro ně nějaké zvláštní zacházení?“

„Ne – proč?“

„Někteří si přejí, aby dotyčná byla k disposici jenom jim, a nikdo se jí nesměl dotknout. Říká se tomu harém.“

Lera si to podle svého zvyku napřed promyslel. „Ne – já jsem rád, když se baví. Ať si s nimi každý dělá, co chce.“

Oheň u nás mohlo ovládat víc lidí, ale nejvhodnější byla žena jménem Thea. Nebyla už žádné dítě, navzdory denním koupelím vypadala dospělá, dokonce skoro stará. Nevím, kde ji Čarodějka našla; povídá se, že prošla nějakým velkým utrpením, snad ani není Arminka. Žije ve vlastním, uzavřeném světě. Na Čarodějce životně závisí, bez ní by nepřežila.

Lera se vykoupal s potěšením. I když ho dívky oholily pečlivě, stejně mu zůstala drsná kůže. Teď byla naprosto hladká, osahával si hlavu a usmíval se.

„Nevadilo mi, že na mne sahají.“ řekl náhle, aniž byl vyzván, „Je to příjemné. Až dodatečně jsem si uvědomil, že je musím zajistit spojením. Jsou cizinky.“ Ohlédl se na Denise, co ten tomu říká, ale Denis neříkal nic. „Je příjemné cítit cizí energii.“ Opět chvíli uvažoval. „Teď už si budu dávat víc pozor.“ uzavřel.

„Máš strach z cizí energie?“ otázal se Denis.

Lera si to promyslel. „Učení říká, že cizí energie je vždycky nebezpečná. Ale je moc příjemné ji zkoušet.“

„Baví tě riskovat? Myslím, že s dívkami můžeš. Většinou nejsou nebezpečné.“

„Ale já bych chtěl, aby to bylo nebezpečné. Baví mě to.“

Denis neodpověděl, jenom se usmál.

„S touhle výpravou nepřišlo nic nebezpečného. Assarkhan je prověřil. Všechny šelmy. Všichni plus.“

„A ten, cos ho vyzval ke hře?“

„Santanueva? Je skvělý. Učinil jsem ho knížetem. Propíchl mi ruku kordem.“

„Jako poděkování?“

Lera chtěl odpovědět, ale bystře pochopil, že je to žert. Tak se zasmál, téměř slyšitelně.

„Dohodli jsme se. Bude mě učit šermovat.“

„Doufám, že se navzájem nezabijete.“

Lera předvedl svoje tělo. „Od malička mě koušou a škrábou. Nevadí mi, když mám po těle jizvy. Je to legrační pocit.“ chvíli váhal, než dokončil: „Když ze mě teče krev.“

Sledovali jsme, jak se karavana blíží. Někteří jim vyběhli vstříc, aby je uvítali a pomohli se ubytovat. V údolí pod chrámem vyrostlo úplné město stanů a všelijakých přístřešků, ale ještě se tam určitě vejdou další.

Pamela byla šťastná, že konečně dorazila k cíli. Přes veškerou péči ji bolelo celé tělo, zvlášť nohy. Všimla si, že nahoře mají Oheň a těšila se, až se očistí a ošetří.

Vrhla se k ní pubertální holka a vzápětí houf dalších dětí. Překvapilo ji to – byla to Janice z Kingtownu, její sestra volbou. Ale jak to, že je tady?

„No ne – co tady děláš?“

„Kay si pro nás přišla a provezla Kontejnerem.“

Pamela věděla, co je kontejner, ale důraz na tom slově ji varoval. Janice nehodlala nic tajit; Kay se vrátila do Města, objevila se ve svém obydlí a vyzvala děti, aby se schystaly a šly s ní. Dovolila jim použít červenou sprchu, tak se všichni okamžitě s nadšením zbavili srsti. Potom šli pěšky do Therlowových Železáren, součástí koncernu AAC. Došli k zadní bráně, tam je čekal zakrslý chlapík v uniformě vrátného, pustil je dovnitř a zavedl k jednomu z otlučených rezavých kontejnerů, které se tam povalovaly a čekaly, až s nimi někdo něco udělá. Kontejner otevřel a pustil je dovnitř, pak ho zase zavřel. Za pár vteřin ho zas někdo otevřel a oni vyšli z kamenného bloku přibližně stejné velikosti přímo tady.

Tak ono se dá cestovat mnohem příjemněji! Pamela to pochopila, ale už se naučila neříkat všechno hned, jak jí to prolétne hlavou. Jenom se musí vědět jak.

„Ale seš skvělá! Ty tvoje Příběhy jsou nádherný – zapracuješ nás do nich taky?“

„Já doufám, že už toho bude konec! Jsou to čím dál větší divočárny!“

„A vadí? Nevadí! My si to užíváme! Vymysli ještě něco, ať je legrace!“

Vzdychla. „Nejdřív bych se chtěla očistit. Vidím, že támhle mají Oheň!“

„Jasně. Koukám, už taky nemáš hřívu. A jak ti to sluší!“

Pamela se tam nechala v podstatě dostrkat. Děti jí při tom vyprávěly, jak je to tu bezva.

„A co vůbec děláte?“

„Otesáváme a nosíme kameny. To je paráda! Ale teď máme volno, je tam další směna.“

Pamela neměla pocit, že by otesávání a nošení kamenů byla vhodná práce pro děti, ale radši mlčela, jako obvykle. Všechny děti na ni neustále mluvily, ale vnímala jenom pět šest nejbližších. Snažila se urovnat si v hlavě nové poznatky. Došlo jí, že Kontejner neovládala Kay, asi o něm ani nevěděla – na jedné straně ten člověk v AAC (podle popisu spíš trpaslík, Khazd), na druhé někdo tady. Co by asi bylo, kdyby o tom věděla vláda?

Děti ji doprovázely až k Ohni a snažily se tam nacpat s ní. Strážkyně, dospělá žena s bezvýraznou tváří, je usměrňovala, a ony ji kupodivu poslouchaly. Pamela si užila očištění, vyšla a sledovala, jak se omývají kamarádky a kamarádi. Roztržitě odpovídala dětem, které už většinu lidí znaly z mentálních přenosů. Kdyby tomu bylo jinak, jistě by vyžadovaly obšírné vyprávění, čehož se upřímně děsila. Vyprávět Příběhy mentálně jí jakž takž šlo, psát písničky a zpívat taky, ale kdyby měla mluvit... ach jo!

Kousek od Ohně postávala mladá žena. Zřejmě vysoce postavená, takže nemusela nic dělat. Na místní poměry vypadala divně – blond vlasy načesané do extravagantního účesu, průhledné bílé roucho. Žádné tetování, žádné ozdoby. Podle všeho čarodějka.

Ta žena jí pokynula, aby přistoupila blíž. Ostatní jí tu výsadu rádi přenechali, čarodějka nevypadala moc přístupně. Pozorně si ji prohlédla, pak promluvila:

„Tak to jsi ty! Ráda bych tě důkladně prohlédla, souhlasíš?“

Pamela rozpačitě přikývla. Pomyslela si: Odvážil by se někdo nesouhlasit?

Čarodějka ji odvedla ještě víc stranou a pokynula, aby se posadily. Sedla si těsně k ní, pokynula, aby si lehla a její hlavu si položila na kolena. Modré a zelené oči se střetly a spojily. Pamele se zatočila hlava a pocítila, že v její mysli je další, nadřazená. Potom už šly vjemy rychle a na přeskáčku, takže si sice všechno pamatovala, ale zapadlo to do hlubiny. Když se probrala, chvilku se jí točila hlava, ale čarodějka jí pomohla se posadit a při tom ji jemně hladila po hlavě. Během chvilky se uklidnila.

„Děkuji ti za všechno, co jsi až doposud vykonala. Prověřila jsem tvoje schopnosti. Máš talent k vytváření Příběhů, byla bych ráda, kdybys v tom pokračovala. Taky máš přirozený smysl pro zapojení ostatních do děje. To je vzácné, některé Vypravěčky nesnášely, když někdo narušoval jejich koncepci. Mohla bys být dokonce ostřejší, když někdo bude zlobit, klidně ho seřvi nebo zpráskej. I když, ty asi... jak ti jdou šlehy bleskem?“

Pamela zaváhala. Než stihla sestavit odpověď, čarodějka teatrálně vztáhla ruku a šlehla. Pamela sotva stihla zkřížit ruce, aby ránu odrazila, přesto ji zabrněly ruce i celé tělo.

„Hm. Možná ti dám na památku nějaký přístroj. Kraba máš? Cos používala ve Flotile? Jo, už vím. Zak'n'tel jsi nezkoušela? Já vím, nebyla jsi v bojové jednotce, ale...“

Pamela si nebyla jistá, zda jí čte myšlenky, nebo odhaduje podle vzpomínek. Ne že by čarodějka mluvila příliš rychle, ale pořád svižněji, než ona.

„To vyřešíme později. Teď co od tebe potřebuji. Dobře by ti šly mikroimpulsy. Zkoušela jsi někdy malovat prstem? Vyžíhat...“

„Ne.“ Pamela sice věděla, o čem je řeč, dokonce měla v paměti, jak se to dělá, ale...

„Ukazovák, prostředník. V mysli si představíš text nebo ornament, a dáš pokyn k vytvoření. Přejedeš a je.“

„Co a kam?“

„Ochranné jantry. Soubor ornamentů, které chrání nositele před nemocemi, přehřátím, zimou, hmyzem, napomáhají koncentraci... měla bys to vědět!“

Věděla. Za císařství měly děti tyhle drobounké kresbičky vytetované na hlavě, většinou nad levým uchem. Amulety přímo v kůži.

„Zatím to dělám sama. Hodilo by se mi, kdybys to převzala. Máš ráda děti. Takže každého, kdo přijde a omyje se Ohněm, vezmeš a vypálíš mu soubor ochranných znaků. Předtím zkontroluješ, jestli nemá nějakou jinou sestavu odjinud. Někteří ji mají. Což nevadí, ale je dobré to prověřit. Může mít lepší, než máme my.“

„A když jo, tak co?“

„Oddělíš ho a dáš mi vědět. Nechci od tebe žádné převratné činy, taky se neboj, že bys musela něco rozhodovat. Kdyby byly problémy, zavoláš mě. Samozřejmě budeš v bdělém stavu, uspíme tě maximálně, kdyby sis chtěla odpočinout. Taky se občas dávám uspat, je to příjemné. Nepřepínej se. Když budeš něco chtít, klidně řekni.“

Pamele blesklo hlavou, že tuhle ženu asi nebudou mít všichni rádi. Určitě není zlá ani protivná, ale je nadřazená a dává to najevo. Nejvyšší paní v cowenu. To bývala Valerie; zprávy o ní se různí, nepřátelé ji líčí jako děsivou zrůdu, kamarádi jako bezva holku, která nezkazila žádnou švandu, nevytahovala se, vždy byla ochotna pomoci. Tahle je...

„Mám to těžké, Pamelo. Nejsem ani zdaleka ta nejlepší, na Skále bych byla sotva instruktorka. No, dohlížitelka. Kdyby se našel někdo lepší, přepustím mu to. Moje moc pochází z toho, že spím s Mistrem. Když je třeba, spojím se s jeho pamětí. Ale pomůžu každému, kdo potřebuje.“

„Ano, chápu. Udělám, co říkáš.“

„Výborně. Kdy budeš připravena začít?“

„No, chtěla jsem se ubytovat... odpočinout...“

„Tak jdi. Až budeš mít chuť začít pracovat, přijď sem k Ohni. Jo, ještě: bude to energeticky náročné. Hodně jíst, pít, sexovat. Máš jen jednoho muže? Pokud nechceš dalšího, měla bys mu dovolit sem tam vysosat nějakou další holku. Nebo si ji vysosáš sama. Nejlepší jsou velký mejdany s hodně lidma.“ Poslední větu pronesla čarodějka trochu nostalgicky – nebo se to Pamele jenom zdálo? Její rozpačitý pocit zesílil. Energicky potřásla hlavou.

„Jak chceš. Ze začátku budu s tebou, pak tě občas přijdu zkontrolovat. To nic, to je v pohodě.“

Pamela řekla Ano, a protože se čarodějka zvedla, taky vstala a šla se podívat, kde jim Kajman připravil pelíšek.

„Proč se tváříš tak, jak se tváříš?“ zeptal se, když se k němu přivinula, „Jsi krásně hladká od Ohně... co kdybych tě chvilku hladil?“

„Nech mě!“ vyštěkla, pak se zklidnila: „Blázníš, před těmi dětmi?“

„Ale? Od kdy ti vadí diváci? No nic, já počkám, až si řekneš... Nechceš mi říct, co ti kdo udělal?“

„Dali mi práci. Uvidíš. Až... pak si to přečti. Nemám chuť o tom mluvit. Nemám chuť vůbec.“

„Tak si lehni.“

Neřekl nic víc, tak si Pamela lehla a snažila se usnout, aniž by upadla do transu. Vážně usnula a zdálo se jí, že prostorem zvučí tisíce hlasů. Už ji zaregistrovali, obraceli se na ni...

Sakra, dejte mi všichni pokoj! Aspoň na chvilku!

Vzápětí se zastyděla – ale to už se okolo ní začalo šířit ticho. Obklopili ji dekou, asi postřehli, že fakticky nemá náladu.

Spala asi půl hodiny. Potom se probudila a spokojeně se protahovala. Nějaká malá holka jí přinesla nádherně vonící gýros v placce pita a papírový kelínek s kávou. Poděkovala a až po chvíli začala uvažovat, jak ta malá věděla, že na to má chuť. Nevymyslela nic, ale jídlo jí udělalo dobře. Tak vstala a šla k Ohni.

Čarodějka ovládala kromě jiného umění nebýt, ale zjevit se, když je jí zapotřebí. Náhle tu byla a usmívala se.

„Nevadilo by ti, kdybych tě někam zavedla? Představit. Ale není to v realitě, je to v... něco podobného, jako když vytváříš sen. Dostala jsem dovolení...“

„Jo, klidně. Mně je už všechno jedno. Dělej si se mnou, co chceš.“

Pamela si zatím dost věřila, že dokáže odlišit, co je ve skutečnosti a co představa. Ta dívka ji vzala za ruku a udělala s ní dva kroky. Potom stály na černobíle šachované podlaze sálu vyzdobeného tak nádherně, že těžko mohl existovat ve skutečnosti. Tedy mohl, ale stálo by to buď hodně peněz nebo nápaditou WZ. Konal se tam nějaký mejdan, na stolech spousta jídla a pití, všude krásné mladé ženy a muži, nazí a oholení Ohněm. Skvěle se bavili a všemu se smáli. V čele stolu polehávala císařovna Diana – Pamela ji znala ze záznamů.

„Nudím se,“ pronesla, „Měla bych chuť někomu něco provést.“

„Třeba někoho ostříhat?“ pronesla dívka Lenka, která se momentálně těšila její přízni.

Nebylo koho, všechny před chvílí očistil Oheň. Lenka to věděla až moc dobře, byla u dvora třetí den. Pocházela odněkud z Evropy a před třemi dny měla krásné blonďaté vlasy. Holky z Leopardí gardy ji někde sebraly jako zatoulanou kočku a přivezly Dianě jako dárek. Byla v rozpoložení, že by utekla kamkoliv. Od dětství ji matka mlátila, nevlastní otec zneužíval. Proto ji matka tloukla ještě víc. Skončila v pasťáku, odtamtud utekla a svěřila se do péče chlápka, který na ni byl chvilku hodný. Pak ji půjčil kamarádům a natáčel při tom na video, to ještě vydržela. Konečně, patnáct už jí skoro bylo. Když ale chtěl, aby se stala mladistvou prostitutkou, utekla mu. Jeho chlapi ji dohnali a zrovna mlátili, když její křik zaslechla jedna gardistka. Násilníky ztloukla do bezvědomí a Lenku odvedla s sebou. Asi jí něco slíbily, ale moc nemusely, chtěla prostě pryč, kamkoliv. Přivedly ji Dianě, aby předvedla, jak rychle ji dokáže celou oholit – to ji bavilo. Lenka se bezúspěšně pokusila bránit, pak už jenom brečela. Mohla to čekat, stačilo se podívat kolem sebe. Možná ji dokonce varovaly předem, ale nepochopila. Když ji očistily Ohněm, uklidnila se, to se jí líbilo. Teď byla zrovna ve fázi euforie, líbilo se jí tady. Když něco plácla, všichni se smáli, tak se nekrotila.

„Třeba bysme mohly ukecat kluky, aby nás svázali a brutálně znásilnili!“ navrhla.

„Tobě to včera nestačilo?“ zeptala se jiná dívka od dvora.

„Já ti dám pár pohlavků!“ pohrozila Diana, ale ani se nehnula, aby hrozbu realizovala.

„...se těším!“

Jenže Diana už postřehla, že někdo přišel. Čarodějka ji bleskově informovala propojením mysli.

„Ty seš Kuře! Hezky zpíváš... Tys složila bojovou hymnu Klanu Pilotů?“

Pamela znejistěla, něco nehrálo. Hymnu složila před pár týdny, to už byla Diana dávno mrtvá. Vlastně, v jaké jsme časové realitě?

„Tím se netrap. Zazpívej, třeba bude legrace!“

Pamela si sedla na uvolněnou pohovku, někdo jí podal elfskou harfu. Začala zpívat, ostatní poslouchali a postupně se přidávali. I když tu píseň nemohli znát, sama ji složila. Císařovně se její zpěv taky líbil, děkovala a povzbuzovala ji, aby ještě přidala. Pamelu to začalo bavit.

„Hezký! Co bysme ti tak... dáme jí nějakej dárek?“ ohlédla se Diana na černookou krasavici blízko sebe. První dvorní dáma, vévodkyně Julie z Dunbaru.

Julka vstala. Její pohyby byly pomalé a vláčné, byla krásná a moudrá, a věděla to. Objala Pamelu a propojila se s ní.

Pamela se zmítala ve víru událostí. Tak se cítila, když se vsadila s holkama, že vydrží deset jízd na řetízkovém kolotoči. Kolik jí to bylo? Vydržela a nepoblila se, ale když si na to někdy vzpomněla, ještě teď se jí točila hlava. Julka se tomu smála, takové zážitky neměla. Na něco se jí ptala, Pamela odpovídala, ale Julku stejně zajímaly jen první impulsy mysli. Trvalo to nekonečně dlouho, snad staletí, snad několik minut. Něco jí rvala do hlavy i s návodem k použití, bylo toho hodně a Pamela nic nechápala.

A Diana se řehnila. Nejspíš to byla veliká legrace.

Pak ji Julka pustila a oznámila své paní, že víc už by bylo příliš. Diana se zasmála a dovolila jí odejít.

Pak stála na pahorku před staveništěm chrámu a kolena se jí třásla.

„To bude dobrý,“ řekla Čarodějka, „Až se uklidníš, uděláme test!“

„Jsem O.K. Můžem hned.“

Čarodějka kývla na smečku puberťáků, které přivedla o chlup starší instruktorka. Větší polovina byli cizinci, před dvěma dny přiletěli na pozvání. Pamela si mohla přečíst jejich krátké, nudné a nezajímavé životy, ale nechtěla, Lenka jí stačila. Prošli ohněm, děvčatům dávali přednost a bavili se jejich reakcí. Pamela položila té první ruce na hlavu.

„Vyžíhám ti ochranné znaky,“ řekla, „Nelekni se, štípne to.“

„Dík! Ať to hodně bolí!“ řekla holka kurážně.

Pamela jí vyžíhala na kůži nad uchem mikroskopické značky. Doteď musela nosit brýle a měla alergii na pět šest věcí. Už nebude. Zato bude schopná neutralizovat jakýkoliv jed. Taky ovšem přestane být citlivá na alkohol, nikotin, kofein a leccos dalšího. I když příslušnou euforii si dokáže navodit sama.

„Dík. To bylo všechno? Vůbec to nebolelo!“

„Já to líp neumím. Další!“

Kamarádi se smotali kolem, repetili, pošťuchovali se a snažili se předbíhat, protože doufali, že je to bude bavit. Pamela jim zaznamenávala značky, jednomu po druhém. Zarazila se až u instruktorky, která měla značky, ale v jiné variantě.

„To nic, přemázni to. Mám to z dětství, od jedný starý ježibaby!“

„Tak jo.“ řekla Pamela a přemázla to.

Skončila, ale oni stejně postávali, pochechtávali se a na něco čekali. Zvedla oči a důkladně si je prohlídla. Tak znejistěli.

„Ono už nic nebude?“ zeptala se ta nejkurážnější holčička.

„Teď ne. Až v noci. Ale musíte být hodní.“

„To znamená co?“ zeptal se jeden z kluků.

„Sypte a neotravujte!“

Rozprchli se. Pamela si dopřála další koupel. Pak si sedla na nějaký kámen a zamyslela se.

Vlastně přemýšlet nechtěla. Nechtěla nic. Zejména nechtěla být čarodějkou, ani pomocnou, ale hlavně ne tou hlavní. Bohužel ta myšlenka přišla o hodně později, než se to stalo. Jako obvykle, doplnila další myšlenka. Vlastně to byly Myšlenky – drzé, potměšilé a přicházející samy od sebe, proti její vůli. Ano, jistě, ptali se jí, jestli to chce dělat. Nějak takhle se asi zeptali Lenky, jestli chce ostříhat. Určitě chtěla hezký nový účes, ale nechtěla oholit. Netušila, že by jí to někdo mohl udělat. Viděla, že její zachránkyně mají podezřele krátké vlasy, ale nemyslela... nemyslela si nic. Pamela si taky nic nemyslela. Nechtěla jet na jih. Nechtěla chodit nahá. Nechtěla se dát ostříhat. Nechtěla se stát důstojnicí Hvězdné Flotily. Nechtěla se šíleně zamilovat do Kajmana, o kterém ani neví, jak se jmenuje. Ano, Michael Torrence, napovídala paměť. Ví o něm všechno, ale vlastně vůbec nic. Nechtěla získat nadpřirozené znalosti. Nechtěla se stát čarodějkou. Tečka, basta fidli. Co chtěla? Ležet ve spodním prádle na gauči uprostřed plyšáků, brnkat na kytaru, občas si poznamenat melodii nebo pár slov, hodících se do písničky. Když ji potom něco osvítí, sestavit to dohromady a zahrát lidem. Ano, to měla ráda. To má ráda doposud. Ale bude mít ještě někdy příležitost?

Rozebírala svoje pocity. Soustavně na ni útočily Myšlenky. Byly drzé a protivné, nedaly se zahnat. Proč, udělala jsem jim něco?

Do zorného pole jí vklouzla Janice. Výraz jejího obličeje byl takový, že Pamela okamžitě zahnala drzé Myšlenky co nejdál a vztyčila ochranné štíty.

„Můžu si s tebou promluvit?“ otázala se.

Pamela se polekala. Rozhodně nebývá zvykem arminských dětí tázat se na dovolení, než vychrlí něco děsivého.

„Dalo by se tomu nějak zabránit?“

Janice se rozesmála, ovinula jí ruce kolem krku, přivinula se a začala se mazlit. Obvykle to fungovalo. Na Pamelu byla bohužel na mazlení příliš velká – netušila, jak se mazlit s velkými holkami. Tedy tušila, ale nenacházela v tom zalíbení.

„Jde o ty sportovní hry. Ginny nám dohodla soutěž v mučení s holkama z elflandů. Kdybys nám pomohla vymyslet, jak ty rozmazlený potvory dostat!“

„Eech – co?“

Janice začala něco plácat, ale Pamela ji rázně přerušila: „Od začátku a jasně! Co to povídáš?“

„No, tys přeci vymyslela Olympiádu, ne? Je na tom perfektní, že je to jenom v iluzi, takže i když se někomu něco stane, tak se nic nestane, žejo? Tak Ginny navrhla...“

„Jaká Ginny?“

„Ginny Dunbarová, dcera vévodkyně Jully. Kamarádí s elfkama z nějakého zapomenutýho kouta vesmíru, a navrhla...“

„Dost. Gina Dunbarová je pokud vím mrtvá!“

„Ale jo! Gina je mrtvá, ale Ginny je živá až moc, chápeš? Jak to Gina dostala, stihla vyslat varování všem ostatním Géčkům. Ginny zrovna zaregistrovala červí díru a měla skoro dvě vteřiny, aby do ní skočila. Vyplivlo ji to někde v elflandech a našla jakousi planetu, kde mohla přistát. Což byla klika, její stíhačka byla dost poničená a neschopná dlouhodobě lítat bez základny. Základna to dostala, to je jasný. Koukali na ni divně, takovou zrůdu ještě neviděli. Dali jí tu mašinku dohromady, ale na skoky mimoprostorem to moc není. Nebo je problém v navigaci, já ty její problémy nechápu. Ale je tam dost za hvězdu...“

„Jo. Jakž takž chápu. Altisvěty. Oni nemůžou do našeho, my do jejich. Aspoň že tak!“

„Ale můžem k sobě v iluzi!“ rozzářila se Janice, „Ty holky tam mají nějakou školu a Ginny na ní vyučuje. Tak ji holky ukecaly...“

„Ještě vydrž. Jak to, že já o tom nevím?“

„No to já... asi se na tebe Ginny nedokáže napojit. Koho ty znáš mezi elfama?“

„Jan, já tě praštím! Před pár dnama jsem nevěřila, že nějaký elfové existujou! Teď už to vím, ale... nesnáším nafoukaný blondýny!“

„Tak to je fajn. Tyhle maj modrý. A bílou pleť. Když říkám bílou, tak...“

„Modrý vlasy? Samy od sebe?“

„Jejich slunce je takový, že... no, do fialova. Všecko tam je modrý nebo zelený, skoro žádná žlutá nebo červená. Ale je to pěkný!“

Pamele přišla na pomoc spásná Myšlenka. „Ty si ze mě děláš srandu, viď?“

Janice na ni udělala Oči. Nic moc víc na ní nebylo. Pořád ještě se objímaly, tak Pamela přitiskla její hlavu ke svému čelu a zkusila spojit mysl.

Obloha byla třeskutě modrá, stavby šedé. Mezi příšernými moderními konstrukcemi stál jako pěst na oko chrám Svatého Marka v Benátkách, za ním Dóžecí palác. Ginny měla na sobě uniformu Kosmické flotily, pochopitelně hodně jinou, než jakou Pamela znala. Hezký obličej, opálená pleť, modré zářivé oči bez bělma, záplavu temně rudých kudrnatých vlasů.

„Hezký, ne?“ zašklebila se, „Škola pro mezinárodní styky. Moje vlastní dílo. A tohle jsou moje studentky!“

Všechny ty holky byly nejmíň o tři stopy vyšší než ona, štíhlé až hubené, pleť jako křída, nádherné modré kadeře. Vypadaly znepokojivě.

„Tak můžem se zúčastnit? Holky slíbily, že budou hodný. Teda, pokud se jim dá věřit. Teda, ony se umějí ovládat, ale občas je chytne amok...“

„Ale proč mučení?“ zeptala se Janice.

„Já jim vykládala o našich hrách. Tohle je zaujalo nejvíc. Ony teda nejsou zlý. Ale baví je, když kamarádka trpí. Kvůli tomu jsou ochotný dost vydržet...“

„Tak s tím nechci nic mít!“ řekla Pamela, ale nikdo si jí nevšímal. Chápala to, její vzpomínky to nebyly.

Janice odtáhla hlavu, spojení se zrušilo. „Dohodly jsme tetování, piercingy a vypalování cejchů. Ale nejvíc se těšej na ostříhání.“

Pamela zopakovala: „Tak s tím nechci nic mít.“

„To jsou odměny pro vítěze. Ale ještě jde o to vymyslet nějaký to mučení!“

Trvalo skutečně jen pár vteřin, než to Pamela pochopila. „Táhni do hajzlu!“ rozkřikla se, „Vypadni a spláchni se, i se svou zatracenou Ginny, její školou a všema těma příšernejma holkama! Udělejte si hry jaký chcete, ale neopovažujte se ukázat v mým dohledu, nebo vás všecky...“ zarazila se a přemýšlela, čím pohrozit.

Janice se rozesmála. „Ty seš bezvadná! Já myslela, že se budeš zlobit. Tak něco vymyslíš, že jo? Díky!“ Jan ji políbila na nos, vyskočila a odtančila.

Pamela obrátila oči k nebi. „Dost! Proboha, už dost!“

Jejího ramene se dotkl chladný čenich. Otočila hlavu. Byla to leopardí kočka, ale... kresba její kožešiny byla jaksi odlišná. Krk delší než se sluší, uši postavené divně dozadu, oči víc trojúhelníkové než kulaté, podivně dlouhý ocas... ačkoliv, slušelo jí to.

„Za chvilku má přijít další skupina,“ oznámila, „Jsi připravena se o ně postarat?“

„Ale jo. Doufám, že jsou to lidé. Nebo je na nich něco divného?“

Leopardí dáma potřásla hlavou. „Co by na lidech mohlo být divného?“

Cítil jsem podivný neklid. Zpráva, že Assarkhan je přes všechny opačné zprávy naživu, mne naplnila radostí.

Viděl jsem ho zdálky, jak přicházel a ještě vydával nějaké příkazy těm mladým válečníkům. Srdce mi bilo vzrušením, i když jsem se snažil nedat to na sobě znát; můj syn se ke mně blížil, mohutný, tmavý, vznešený, nebezpečný. Nechci zapírat, byl jsem na něho pyšný a líbil se mi, jak majestátně procházel mezi lidmi i šelmami a rozvážně kladl svoje mohutné tlapy na kamenitou půdu.

Na chvíli jej zakryl hlouček lidí – a potom se náhle objevil blízko mne, tak blízko, že jsem mohl nejen vidět rysy jeho obličeje, ale ucítit i jeho pach. A ten mne zmrazil, neboť to nebyl pach Assarkhanův, jak jsem si jej pamatoval. Ani tvář nebyla jeho a oči, které na mne hleděly odevzdaně a málem prosebně, nebyly oči mého syna. Zachvěl jsem se a srst se mi zježila – nějaký ničema, lhář a zrádce si dovolil pro svoji slávu ukrást jméno mého syna, pošpinit památku mrtvého a uvést mne i moje přátele v omyl! Kdybych byl jen o něco mladší, hned bych se na něho vrhl a počal tlapami rvát jeho hebkou černou srst.

A on se zastavil kousek ode mne, stál, jako by se bál přijít ke mně blíž. A kousek od nás princ, který pochopitelně nemohl vědět, co se děje, považoval toho... za Assarkhana, jako všichni lidé a jako šelmy, které jej neznaly; v těle i obličeji byl mému synovi hodně podobný a přesně odpovídal popisu z legend. Ale já svého syna znal! A nemýlil jsem se, když jsem ho viděl umírat!

„Otče...“ řekl konečně velmi tiše a znělo to jako prosba.

Tehdy mi napadlo: ten leopard prokazuje již po léta velké služby vlasti, mé i jeho. Vzal si jméno mého syna, protože i po smrti nahání strach nepřátelům! Ozdobil je novými hrdinskými činy, nijak je nezneuctil zbabělostí nebo zradou. Je či není vinen? A jak to poznám – dřív, než ho jedním slovem odhalím a zneuctím před všemi jeho přáteli?

A tak jsem k němu přistoupil a dotkl se jej čenichem. Sál jsem plnými doušky jeho pach a připadal mi v té chvíli téměř nepřátelský. Ale stále jsem v něm neshledával nic zlého ani zaměřeného proti mně. Takže jsem řekl:

„Můj synu... jak jsem rád, že jsi živ...“

Princ Lera má dobrý sluch. Zasmál se: „Víte, že jsem někdy zapochyboval...“

Jenže byl tu taky Denis. Možná něco vytušil, dotkl se Lery rukou a řekl: „Pojď. Bude lepší nechat je spolu, snad si mají co říct bez naší přítomnosti.“

Odešli a my skutečně zůstali sami, tváří v tvář. Tak jsem se zeptal: „Proč?“

Sklonil hlavu. Nemělo smysl říkat, že jsem ho nepoznal, on i já jsme věděli, co jsme měli vědět.

„Nejsem Assarkhan, jenom se mu podobám. Nebyl jsem ve válce, narodil jsem se až po ní. Když mě viděli staří bojovníci, považovali mě za něho. Odmítal jsem, ale řekli, že se skrývám.“

„Ale proč? Chtěl jsi jeho slávu?“

„Chtěl jsem sloužit své vlasti – a svému princi.“

„Na to ti nebylo tvoje jméno dost dobré?“

Zesmutněl. „Nevím, zda to pochopíš, Artanno. Každý říkal, že nemá smysl se o něco pokoušet. Jistě, každý toužil obnovit slávu impéria, všichni přikyvovali, ale nikdo neměl chuť něco udělat. Ani jít na hranice a střežit je proti nepřátelům, kteří tu a tam pronikali na naše území. Stovky zlodějů, hledačů ukrytých pokladů, zlatokopové, sběrači diamantů. Každý, kdo chtěl, mohl přejít hranice docela volně, jejich vojáci je klidně pouštěli, bránili jenom našim. Nikdo neměl odvahu bojovat. Všichni měli strach.“

„Nic nevím. Žil jsem o samotě.“ řekl jsem.

„Takže ty také. I ty ses schoval a nechtěl nic učinit pro vlast. Takoví byli všichni. Až jsem se sešel s jedním starým tygrem, a ten mi řekl: Jsi Assarkhan! Veď nás! Bránil jsem se, že to nejsem já. Ale on řekl: I ty máš strach? Nejsem zbabělec! Přišli a chtěli bojovat za prince. Tak jsem to přijal.“

Mlčel jsem. Na to se nedalo nic říct.

„Potom jsem slyšel, že nějaká banda se chystala na naše území. Ale někdo jim řekl: Vrátil se Assarkhan. Je nebezpečný jako ďábel a peklo chodí v jeho stopách. Ti hledači pokladů se polekali a křičeli, že se nedají zabít – a utekli, aniž vložili svou špinavou nohu na naši posvátnou půdu. A já poznal, že mám povinnost být Assarkhanem.“

Ani teď jsem nepromluvil.

„My oba, Artanno, sloužíme vlasti. Nezáleží na nás dvou, ani na všech z našeho pokolení. Staří padli, obětovali svoje životy. My, kteří jsme přežili, obětujeme svoji čest – nic jiného už nemáme. Ti, kdo přijdou po nás, se ujmou ztracené vlády. Už zase je nás mnoho a jsme silní! Až přijde čas, vrátíme válku tam, odkud vyšla! Jsem odhodlán bojovat a padnout pod jménem tvého syna, protože dokáže způsobit, aby naši bratři a sestry zvedli hlavy.“

Skončil. A hleděl na mne trochu s obavou.

„Máš pravdu,“ řekl jsem, „Stalo se to správně.“

Zdálo se mi, že si oddechl.

„Bylo by možné, že pocházíš z našeho rodu?“ zeptal jsem se ještě, „Kdybys byl třeba jeho syn...“

„Nevím. Bylo by snadné ti lhát, moje matka už dávno opustila svoji kožešinu. Ale znal jsem šelmy z našeho rodu – jsme Sanmayraqové, jako všichni.“

Pocítil jsem cosi jako bolest, když jsem to poslouchal. Můj rod tedy nepokračuje. Ale on mlčky stál a vyčkával, co ještě řeknu.

„Všechno je, jak má být, Assarkhane. Jsi podobný mému synovi, máš jeho povahu a schopnosti. Budeme společně sloužit své vlasti.“

Dotkli jsme se čenichy. Potom on odešel a já zůstal. Pohlížel jsem za ním, dokud ke mně nepřišel Denis.

„Chci ti položit otázku. Taky jsem měl určité pochybnosti...“

„Ano,“ řekl jsem, „Je to Assarkhan, můj syn.“

„Na chvíli se mi zdálo, že jsi zaváhal. Ale když jsi ho poznal...“

„Je to můj syn!“ zdůraznil jsem, „Zaslouží si, aby jím byl.“

Denis mi položil ruku na hlavu a mírně mi hladil ucho. Potom řekl: „Půjdu uvítat nové bratry a sestry.“

Odcházel, a já se za ním díval. Cítil jsem, že můj život se chýlí ke svému konci. Nyní, když jsem byl sám, mne zaplavil smutek a žal. Věřil jsem až příliš té krásné pohádce o žijícím Assarkhanovi, mém synu a pokračovateli mé krve. Bylo to až příliš krásné na to, aby to mohla být pravda, já to věděl, ale nechtěl jsem si to přiznat. Chtěl jsem oklamat osud a vzepřít se mu. To jsem nedokázal.

Ale on to dokázal. Bezejmenný, který se nechal nazvat Assarkhanem, vede svoje jezdce a bojuje za naši vlast, stal se hrozbou pro nepřátele a symbolem vítězství pro věrné vlastence. Byla jeho povinnost stát se mým synem. Je mojí povinností jej přijmout a podporovat.

Nechť se stane, co se stát má. Jdi, bojovníku, a neptej se, kam vede cesta. To říká naše přísloví. A já činím, co je třeba činit a nepřemýšlím, co to přinese. Nechť leží vše na ramenou Assarkhana, ať on splatí naše dluhy. A já, zestárlý a osamělý, poslední z velkých náčelníků šelem z předválečných časů, mu budu pokorně a oddaně sloužit. Pro dobro země, kterou miluji. A za kterou jsme oba odhodláni zemřít.

Spát šla Pamela totálně vyčerpaná. Netušila, že to bude takové, nemusela lámat kámen ani nosit balvany. Jenom vyžíhala pár značek hostům, převážně mladým.

Jedna z prvních skupin přišla ze světa, odněkud ze západní Evropy. Přivedla je učitelka, která si tím naprosto zlikvidovala jakoukoliv kariéru, po tomhle už jí nikdo nesvěří žádné dítě. Někteří mladí přišli v doprovodu rodičů, někdy jen jednoho, to bylo O.K. Jiní ale proti jejich vůli, a majitelé si budou zcela jistě stěžovat. Na jednoho dospělého připadaly zhruba dvě děti, a ta dospělost byla u některých diskutabilní.

Pamelu zaujala jedna velice mladá dívenka, plná utajené Energie. Nejspíš si jí sama nebyla vědoma, ale Pamela to okamžitě začala vnímat, proto si jí všimla a začala ji sondovat. Kromě množství E+ zjistila vysokou inteligenci a mimořádnou vnímavost, taky stopy židovského původu, o čemž ani nevěděla. Když ještě měla vlasy, musela být krásná. I teď byla, všichni dospívající jsou přirozeně krásní, a tihle přímo zářili mládím. Oheň je zbavil veškerých individuálních rysů, jenom oči zůstaly výrazné. A rozesmáté.

Pamela pokynula té holce, aby přistoupila blíž. Přejela jí prsty po hlavě, vnímala hebkou, absolutně hladkou kůži. Potom podlehla impulsu, objala ji a spojila s ní mysl.

Převažovalo nadšení, že je tady. Přála si to, vynutila si tu cestu a ukecala staršího brášku, aby jí dělal doprovod. Moc naléhat nemusela, těšil se na spoustu žen, které získá, a začal je balit už po cestě. Věděla dopředu, co s ní budou dělat, a řekněme, že se těšila. Těšila se, že bude moci být nahá. Teď je, a všichni kolem jsou také nazí. Těšila se, jak si bude užívat rozkoš stříhání. Nešla první, takže viděla, jak stříhali kamarády a kamarádky, líbilo se jí to, vzrušovalo ji to. Líbilo se jí, když její krásné dlouhé kadeře padaly z hlavy na zem, hladila si spokojeně ježečka a s rozkoší si vychutnávala škrábání žiletky, která ji toho ježečka zbavovala. Smála se, když jí oholili obočí. Kňučela potěšením, když jí holili zbytek těla, a pak ji celou natřeli olejem a důkladně promasírovali. Všechno to očekávala a těšila se na to. Nebyla zklamaná, opravdu se jí to líbilo. A nejkrásnější byl Živý Oheň, ten její rozkoš dovršil. Jenže když rozkoš pominula, vynořovaly se z hlubin mysli podivné stíny. Nejistota. Pochybnosti. Strach. Pamelu brala jako starší, zkušenou, moudrou. Jako kotvu spásy.

Proto ji Pamela objala, ponořila se do její mysli a prožívala její život. Taky jí zpřístupnila svůj. Svíraly se v náručí, jejich Energie se zvolna vyrovnávaly a vzájemně posilovaly. Pamela ji ujistila, že ani zdaleka není tak sebejistá a silná – nikdo není. Všichni hledáme, všichni prožíváme svoje problémy. I tobě bude trvat dlouho, možná celý zbytek života, než najdeš vnitřní sílu a budeš dostatečně klidná, abys nepochybovala. Ale to vůbec nevadí, je krásné být mladá a nezkušená. Neměj strach. Bav se tím, jak je život vzrušující.

A potom, když to udělala s touhle první, považovala za potřebné spojit se i s ostatními. Nejdřív s puberťáky, ale pak i se staršími. Zaujala ji učitelka, která si zkazila oči natolik, že musela nosit brýle. Paměť napověděla, že by stačila drobná korekce, je to záležitost mysli. Tak ji prostě provedla. U další ženy zjistila problémy se žlučníkem; zkusila si vzpomenout, jak takové věci řešila Julie, a když jí bylo jasné, jak má zdravý žlučník fungovat, spustila uzdravovací impuls. Bavilo ji to. Skoro nikdo nebyl zdravotně zcela v pořádku, tak jim projížděla tělo, hledala závady a řešila je. Opravdu ji to bavilo, čím dál víc. Předala jim podstatně víc Energie, než kolik v sobě kdy měla. Nemyslela na to, bylo to prostě něco, co musela udělat, tak to udělala. Jenže když se pak ukládala ke spánku, usnula ještě dřív, než se stihla zamotat do deky. Kajmanovi to možná vadilo, ale byla unavená.

Avšak spánek ji neuklidnil – zdálo se jí o elfech. Bylo úplně jedno, zda byli modrovlasí, blonďatí nebo tmaví, zda pocházeli ze světů setrvávajících ve středověku nebo technologicky vyspělých. Občas to byla divná kombinace. Všichni byli krásní, uhlazení, okouzlující, všemu se smáli a nic nebrali vážně. Jenže něco ji znepokojovalo, byla tu ošklivá Pochybnost. Tak se zanořila do jejich světa a zjišťovala, co ji znepokojuje.

Vše pro ně byla zábava. Slíbil jsem na svou čest příteli, že ho podpořím ve sporu s jeho nepřáteli. Pobaví mě víc, když se zachovám ušlechtile a budu při něm stát až do hrdel a statků, nebo když ho zradím a přidám se na stranu nepřátel? A co on? Nesnaží se mě zavléct do sporu a potom podtrhnout? Podobné by mu to bylo! Všichni v jeho klanu jsou zákeřní, schopní jakéhokoliv podrazu. Stejně nevím, o co původně běží, a už vůbec ne, jak se situace vyvine. Slíbil mi za podporu lásku své sestry. Je hezká, chytrá, milování s ní je čirá rozkoš. Na druhé straně, slyšel jsem, že se ráda miluje i s jinými a má v oblibě hodně zvrhlé praktiky. To by konečně nevadilo, já taky. Ale pozor, má ještě jednu sestru! Je na to sice ještě trochu mladá, ale kdo ví, co jí vrtá myslí. Určitě si mě všimla, když jsem si já všiml jí. Co kdybych ji zkusil svést? Můžu ji uvést do života tak krásně, aby na to do smrti nezapomněla. Nebo ji surově ztýrat, aby na to do smrti nezapomněla. Jestli je jako ta starší, dojde časem na obojí, ale v jakém pořadí? A vůbec, co šije ona na mě? Něco určitě, hloupá není!

Ať Pamela sondovala mysl kohokoliv v jejich světě, všude narážela na na lest, vychytralost a touhu po zvrhlých rozkoších. Nejhorší bylo, že si její přítomnost uvědomovali, byli tím potěšeni a snažili se zapojit ji do Hry. Když se pokusila zkoumat mysl třeba té krásné dívence s nevinnýma očima, poznala okamžitě, že se nesmírně těší na všechno, ať ji čekají zážitky dobré či zlé, a sama vymýšlí nápady ještě daleko zvrhlejší, než měli oni. No dobře, ať mi předvedou, co dokážou! Potom jim to oplatím, a to se budou divit! Nauč mě něco hezkého, čarodějko, abych nad všemi vyhrála. Rozdělím se s tebou o svoje zážitky! (A když to půjde, hned tě nějak podrazím!)

Probudila se uprostřed noci, celá zplavená potem a rozklepaná jako sulc. Ne, s touhle bandou nechci mít nic společného! Do ledového pekla se všemi elfy! Chvíli váhala, jestli nemá probudit Kajmana, který zatím klidně spal a nic ho netrápilo. Pak se rozhodla, že se uloží a pokusí se navodit si sen, jaký by se jí líbil. Chvíli o tom přemýšlela, pak ji napadlo, že chce zažít, co prožívala dívka Lenka, když ji předhodili císařovně Dianě, aby si s ní dělala, co ji napadne. Ne že by to bylo něco pěkného, ale aspoň mezi lidmi...

Táhlo jí na patnáct. Svět by byl krásný, kdyby jí všichni dali pokoj a nechali ji žít. Matka soustavně kritizovala její účes, nutila ji zajít ke kadeřnici a dát se zušlechtit. Pamela milovala svoje dlouhé rudé vlasy a nechtěla si na ně dát od nikoho sáhnout. Zvlášť ne od té baby, která neustále hloupě žvanila, smrděla voňavkou a každou zákaznici příšerně zohyzdila. Pamela viděla několik jejích výkonů a pevně se rozhodla, že tuhle ženskou nikdy! Než se od ní nechat nakulmovat a nakudrlinkovat, to radši ostříhat rovnou dohola!

„To bys vážně chtěla?“ zeptala se ta kamarádka. Kde se vzala, tu se vzala. Dlouhé blonďaté vlasy, modré oči, rozesmátá tvář.

Pamela se zamyslela. Nikdy ji nenapadlo, že by to mohl někdo brát vážně.

„Nechat se oholit je bezva. Mám jednu kámošku, ta tě vezme břitvou rovnou na holou kůži. Pár minut, a nemáš nikde ani chloupek!“

„A ty bys to chtěla?“

„Jasně, těším se na to. Skáknem za ní, uvidíš, jaká to je paráda!“

Pamela si nic nestihla rozmyslet. Ta holka do ní jen lehce strčila, Pamele ujely nohy a už se vezla. Jely po jakési dlouhé skluzavce, kamarádka se soustavně smála a ječivými výkřiky dávala najevo, jak se jí to líbí. Na konci žbluňkly do vody. Tedy, jakési tekutiny. Byla teplá, krásně voněla a byla příjemná na dotek. Určitá chyba byla, že Pamela byla oblečená do svých oblíbených mrkváčů, kozaček, trička s lesklými flitry, svetříku a vestičky. Moc se jí to nelíbilo, ale ta druhá byla oblečená taky a jen se tomu smála. Byli jediní oblečení v celém bazénu, a když na to ti krásní chlapci a dívky přišli, začali je se smíchem svlékat. Pamela nechtěla, ale bylo to hodně rukou a jemně z ní stahovali kus po kuse, až byla docela nahá.

Z hlubiny se vynořila krásně opálená modrooká dívka, dokonale hladce vyholená. Po celém těle měla nádherné pestré tetování. Pamela měla pocit, že ji zná, ale nevěděla odkud. Vůbec měla pocit, jako by věci byly jinak, než mají být. V jejím dětství se tohle nestalo. Nebo už jí není patnáct?

„Máš hezký vlasy.“ řekla ta dívka a lehce se jich dotkla.

„Diano, ukaž nám, jak ji dokážeš bleskově oholit!“ řekla další dívka a vzala do ruky stopky.

Diana se rozesmála. Ruce kamarádů Pamelu odstrkaly k lehátku u okraje a elegantně ji tam uložily. Všichni na ni sahali, lechtali ji a dráždili, ale jí se to líbilo, tak se nebránila. Vtírali jí do kůže voňavý olej, zbytek se rozpouštěl ve vodě a způsoboval tu vůni a hladkost kůže.

„Uvidíš, je to bezva!“ řekl někdo, „Drž jako ovečka!“

Diana se vyšvihla z vody a ozbrojila se nástrojem, který patřil spíš mezi meče než co jiného. Položila si její hlavu do klína, vedle ní rozprostřeli rýžový papír. Pamela pocítila, jak se její kůže na temeni dotkl chladný kov a přejel pomalým tahem dolů k čelu. Bylo to nesmírně příjemné. Až za pár okamžiků si uvědomila, že jí vyholila ve vlasech cestičku. Sáhla si tam a vskutku nahmatala holou kůži. Nepocítila lítost ani vztek, jenom nesmírné překvapení. Než jí to pořádně došlo, Diana vyholila několik dalších pruhů a Pamela měla najednou nad čelem vyholenou pleš, jakou viděla snad u nějakého klauna v cirkuse. Až teď jí vytryskly slzy.

„Klid!“ Diana jí přejela prsty po hlavě, skončila až vzadu na krku. Bylo to velice příjemné. Od té chvíle se Pamela pohybovala velice pomalu, jako by ochrnula, ale nijak jí to nevadilo, bylo to vlastně docela legrační. Mysl jí fungovala dobře, mohla sledovat, jak jí čepel toho krátkého meče seškrabuje další a další vlny vlasů. Diana jí natočila hlavu, takže viděla, kolik jich přibývá na tom papíru. Netušila, že jich kdy tolik měla. Šlo to rychle a za chvilku už věděla, že má hlavu přesně stejně holou, jako všichni kolem. Diana bez přestávky pokračovala, oholila jí jemné chloupky na tváři, dvěma tahy ji zbavila obočí. Pamela poslušně zvedla ruce, nechala si oholit podpaždí, potom ruce, krk a záda, všechno. Čím déle to trvalo, tím víc si přála, aby to pokračovalo, bylo to nádherné. Nohy si už zkoušela holit sama, všechny holky se depilují, ale takhle to bylo daleko příjemnější. Na závěr si Diana nechala klín, a Pamela věděla najisto, že to bude krásné až k zešílení. Začala vzdychat a svíjet se, a jen si přála, aby to nikdy neskončilo.

Konečně Diana skončila a zvedla ruce.

„Čtyři minuty, třicet sedm.“ hlásila dívka se stopkami, „Lituji, rekord to není. Ale ona sebou dost šila.“

Pamela se posadila, osahávala si hlavu, zkontrolovala se i jinde. Všude byla nádherně hladká a čistá.

„Hezký!“ řekla dívka, která ji sem přivedla, a zaujala její místo, „Teď já!“

Diana se usmála. „Nechceš si zkusit ji oholit?“ podala Pamele svoji zbraň.

Pamela chtěla. Najednou pocítila zvrhlou touhu zbavit ji těch krásných blonďatých kadeří, i když to nepůjde tak snadno jako Dianě. Rozhodně to chtěla zkusit. Vzala mečík a dávala pozor, aby se sama nezranila – ale seškrábnout proužek vlasů šlo skvěle! Pokračovala a hrála si s tím, už vyholila pleš nad čelem, pokračovala ze strany... a náhle z kadeří osvobodila ouško, větší než lidské a zahrocené do špičky. Naráz si uvědomila, že ta holka vůbec není člověk – poprvé v životě spatřila elfa!

Zařvala.

„Co je ti, co vyvádíš?“ zeptal se Kajman. Chvilku trvalo, než ho poznala – pak se mu schoulila do náručí a začala brečet. Objal ji a konejšil. „Něco se ti zdálo! Už je to pryč!“

„Není!“ vzdychla, „Já nechci! Nechci být čarodějka!“

„Ale klid,“ mazlil se s ní, „Nikdo tě přece nenutí!“

Věděla, že nutí. Taky věděla, že mu nikdy nedokáže vysvětlit svoji situaci. Život před ni neustále staví šílené situace. Vracejí se, a ona si s nimi neví rady.

On zase věděl, co na ni působí: objal ji a hladil, až jí povolily nervy a dala se do breku. Brečela a brečela, a on jí hladil holou hlavu, až se vzrušila a chtěla se milovat. Zmocnil se on jí, nebo ona jeho? Nepřemýšlela, rvala se s ním a řvala při tom rozkoší, až se jí podařilo probudit všechny kolem a oni se nadšeně připojili.

Když se vyčerpali tak, že už nebyli schopni se ani pohnout, zůstali propleteni a ještě trochu se mazlili. Pamela dostala záchvat ukecanosti, zmateně mu vyprávěla všechno, co se jí stalo, některé věci opakovala víckrát, jako by je neprožíval společně s ní. Připomněl jí to, ale nevšímala si toho.

„Nejhorší je, že se mi to začíná líbit,“ vzdychala, „To je taková nádhera, když tě Diana holí a zároveň masíruje! A všichni na tebe sahají a mazlí se! Jako já s těma děckama! Oni jsou děti, ale už nejsou děti, a když mě objímali a mazlili se... Já jsem věděla, že ty kluky to vzrušuje, ale mě to baví, když na mě sahají a chtěli by, ale vědí, že nikdy nemají šanci!“

„Zatím...“ poznamenal.

„Nikdy!“ ujistila ho, „Já se chci jenom mazlit! A oni jsou takoví mladí a svěží a když jsou ještě čerstvě oholení ohněm, tak je to...“

„Já vím. A ty holky...“

„Ne, nikdy! Já vím, že by se mi to moc líbilo, ale... ale ty můžeš, jestli chceš. Maximálně si pak tvoje zážitky...“

„Ale jo. Svedeš pár těch hezkých mladých kluků, aby sis něco užila a načerpala Éčko...“

„Já vím! A ty mi pak seřežeš zadek, že budu mít pruhy všude!“

„Seřezat tě můžu hned, koukám že se na to těšíš!“

Zase začala brečet. „Jenomže já vím, že by se mi to líbilo! Nechat si udělat parádní tetování... nebo něco vypálit? Těm holkám to tak sluší! Tetování, piercingy...“

„Jenže ty jsi čarodějka. Čarodějky se neparádí!“

„Já nechci být čarodějka!“

„Já vím. Ty chceš jenom zlobit.“

„Protože když zlobím, tak mě svážeš, abych se nemohla ani hýbat, a pak mě budeš mučit!“

„To jsem ještě neudělal!“

„No právě!“

Chvilku to vypadalo, že ho přinutí k nějaké aktivitě, ale neudělal nic. Tak pokračovala:

„Diana mě pohladila, někam mi sáhla, a já se najednou nemohla hýbat. Teda mohla, ale hrozně pomalu. Ani mluvit jsem nemohla! Než jsem to vyslovila, třeba že něco nechci, už to bylo hotové. Já jsem nechtěla oholit! Obočí a všecko, a tady a tady...“

„Chtěla.“

„Chtěla, ale to přece nemůžu nikomu říct!“

„Užívala sis to, a všichni to vědí!“

„Já jsem nechtěla, aby to věděli!“

„Miláčku, seš Vypravěčka Příběhů. Cokoliv si vymyslíš, spolu s tebou prožívají všichni, kdo jsou na tebe navázaní. Už si to uvědom!“

„Já si to nevymýšlím! To samo!“

„Já vím.“

I přes veškeré rozrušení si všimla, že jeho odpovědi jsou čím dál unavenější a lhostejnější. Chtěl spát, a držel se vší silou, aby neusnul.

„Nejhorší je, že dostávám chuť sama někoho ostříhat. Mně samotné se to líbí, tak chci, aby se pobavili taky ostatní. Ale taky jsem zákeřná a škodolibá. Když vidím nějakou holku, co je hezčí než já, tak si už představuju, jak si ji posadím na křeslo a tu parádu jí ostříhám. Když jsem musela já, tak... To jsem ale potvora, co?“

„Mmmm...“ zamumlal už v polospánku.

Tak se uvelebila v jeho náručí, jak se jí to ještě víc líbilo, a usnula taky.

Neočekávala, že přijde ještě jeden sen, ale podvědomí si dělalo, co se mu zlíbilo. Byla to nějaká humanitární akce. Vybíralo se na dětskou nemocnici a Pamela patřila do štábu organizátorů. Na hlavním prostranství před obchodním palácem postavili na vyvýšené pódium pět židlí, a před ně umístili prosklenou bednu, do které budou diváci házet svoje dolary. Pokud je tedy zaujme a pobaví předváděná šaškárna. Jenže přišly jen čtyři kadeřnice, pátá se omluvila – po kratší diskusi se Pamela uvolila, že za ni zaskočí. Dobrovolníků bylo jenom pár: starosta, šerif, velitel hasičů. Ženy spíš starší a nepříliš přitažlivé, ale na poslední chvíli se podařilo ukecat dvě docela hezké studentky. Spíkr převlečený za šaška pobíhal s megafonem, přijela místní televize, reportéři vyslýchali dobrovolníky a ti říkali svoje rozumy, tradiční, standardní a uhlazené.

Pamela nebyla spokojená. Lidé chodili sem tam, očumovali, občas někdo hodil do kasy nějaký ten dolar, ve vzácných případech větší bankovku. Její kolegyně byly lhostejné, byla to jejich profese a byly najaté, aby tady zůstaly, dokud bude potřeba. Trochu zájmu vyvolalo stříhání těch dvou děvčat, taky se snažily a dávaly najevo, jak se jim to líbí, ale když si je všichni vyfotili a když si nechaly od kamarádek omatlat holé hlavy, zase to sklouzlo do zdvořilé lhostejnosti.

A Pamela držela v ruce strojek.

Domluvila se se šaškem. „Drazí přátelé, naše účastnice se rozhodla trochu vás pobídnout k větší aktivitě. Pro vaše pobavení vám nyní ukáže, jak se to dělá...“

Pamela si posunula židli víc dopředu, aby na ni dobře viděli. Posadila se a rázně si zajela strojkem do vlasů. Začalo ji to bavit, její dlouhé, zářivě rudé kadeře padaly okolo hlavy na zem a tělem počaly probíhat vlny vzrušení. Lidi to zaujalo, zastavovali se, smáli, otvírali peněženky a házeli něco do kasy. Pamela se ostříhala, jak dovedla, pak kývla na jednu kolegyni, aby jí to dodělala. Líbilo se jí to, dokonce i ta holka to brala jako legraci. Šašek usilovně žvanil a povzbuzoval lidi. Pamela už měla hlavu úplně holou, vstala a ukláněla se lidem, a ti tleskali. Něco ji napadlo – a najednou místo klasického strojku se zubatými lištami držela v ruce Kraba. Tak si oholila ještě obočí. A lidé se smáli.

Šašek vyběhl na pódium, vypnul megafon a zeptal se: „Která jdete další? To bylo bezvadný, lidi to pobavilo!“

Koukaly jedna na druhou, s tímhle nepočítaly. Pamela však zachytila nějakou reakci od puberťáků, kteří v pestrých tričkách zametali ustřižené vlasy a prováděli další pomocné práce. Jedna holka to moc chtěla zkusit – kdyby z toho nebyl průšvih. Radši to ani neříkala nahlas, ale myslela na to, a Pamela vnímala její myšlenky.

Tak na ni kývla a pokynula jí na židli. Holka chvilku váhala, tak ji mírně pobídla. A už ji tam měla! Ještě zahalit ochrannou plachtou, samozřejmě s reklamním nápisem akce, a už šašek ohlašoval další zábavu. Byla to hezká blondýnka, a mezi diváky očumovalo pár jejích kamarádů. Pamela jí jedním tahem ufikla ofinu a holka se začala chechtat. Holení Krabem je příjemné a vzrušující. Pamela ji nešetřila, stříhala pomalu a pečlivě, aby si to vychutnala. A jí se to fakt líbilo! Šašek zatím ukecal kluky, že se přece nenechají zahanbit – vyvolalo to mezi nimi hodně smíchu, ale šli. Ještě se při tom všelijak dohadovali s kamarády, co stáli dole a přihlíželi.

Děly se zajímavé věci, diváků přibývalo. Kadeřnice se při práci tiše dohadovaly, všeobecně ve smyslu 'Já teda ne, ale ty bys mohla!'. Pamela je obratně pobízela, podsouvala jim dobré nápady. Ještě to nedopadlo, ale už to nebyla myšlenka, kterou okamžitě zavrhly. Uvědomila si, že je dokáže ovlivnit, sice ne přinutit proti jejich vůli, ale zasadit 'brouka do hlavy'. Byla jediná, kdo to tady dokázal. A energie, kterou sbírala od lidí, když je stříhala, jí moc pomáhala.

Zaujala ji elegantně postrojená dáma s rozmazlenou dospívající dcerkou, které postávaly mezi diváky. Dáma vhodila do kasy částku, kterou považovala za přiměřenou svému významu, a potom škodolibě sledovala dění. Její dcera to všem taky přála, ale Pamela ji už měla v drápech. První impuls holka zavrhla jako nesmysl. Tak druhý, třetí... nápady se jí líhly v hlavě a nedaly se zaplašit. Chvilka oddychu, a znovu! Mezitím zase pošťouchla kolegyně – už bylo jasné, že to dopadne, zbývalo jen zlomit odpor. Mezi dětmi řádila čerstvě ostříhaná holka, byly tam ještě dvě a neměly šanci se ubránit. Jedna už byla nalomená, tak ji Pamela mírně pobídla, a už ji měla na křesle. Ta poslední už věděla, že je to její povinnost, ale ještě se trochu vzpouzela. No neboj, ono na tebe taky dojde!

Kluci jsou kluci. Když se dostatečně vychechtali jeden druhému, seskočili z pódia a dali se do kamarádů. Který kluk se odváží vzdorovat, když ho obviní, že je srab? Konec konců o nic nejde, dávají se stříhat i holky, tak co? Tak jo, naběhli jeden po druhém. Pamela roztáhla vliv své energie, kolegyně kadeřnice to začalo bavit. Přidali se další kluci, vtipkovali, těšili se, až na ně přijde řada. Holky zatím vyčkávaly, ale nápady měly všelijaké. Pamela stříhala tu malou – napojila se na ni a trochu ji povzbuzovala. Byla to moc hodná holčička, vždycky udělala, co jí řekli. Potřebovala zvednout sebevědomí, to byla hračka. Když měla z hlavy holou kouli, daly se obě s podporou kluků do té třetí a přímo ji donutily usednout na křeslo. Pamela ji s chutí stříhala a mírně stimulovala – líbí se jí mezní zážitky, až vyroste, bude mít ráda sado-maso, výprasky, svazování, rvačky, silné motorky – a spoustu kluků.

Nějakou chvíli dopřávala oddech rozmazlené dcerce té elegantní dámy. Teď zaútočila tvrdě a bez zábran, takže dcera prohlásila rázně: „Mami, já chci taky!“ Matka samozřejmě nesouhlasila, ale dcera byla zvyklá, že všechna její přání jsou okamžitě uspokojována. Čím víc se hádaly, tím víc ji to posilovalo. Už se rozhodla, že přinutí i matku, ale byla mazaná, tak to neprozrazovala předem. Pamela ji samozřejmě povzbuzovala. Energie svištěla sem tam, každý další účastník ji posiloval. Peněz v kase hodně přibylo, nemocnice určitě bude. Starosta si nechal podat mikrofon a usilovně kecal. Přišli kluci z místního fotbalového družstva, hasiči, policajti. Nejnadějnější byly roztleskávačky – všechny byly krásné, vybírali je podle ksichtu, každá měla hřívu až na záda, ale nenáviděly se navzájem a přály jedna druhé jen to nejhorší. Když Pamela zjistila, jaké jsou to mrchy, už je nešetřila a povzbuzovala jejich vzájemnou nevraživost. V dlouhodobém plánu měly významné místo.

Elegantní dáma podlehla a holka spokojeně usedla do křesla před Pamelu. Zařídila, aby si ji vybíraly ty nejzajímavější exempláře. Stříhala je pomalu a snažila se dopřát jim co nejhezčí zážitky. Na závěr každé oholila obočí, což je přivedlo přímo do extáze. Holka si o to rovnou řekla, když to viděla u ostatních. Když už byla holohlavá, nařídila to mamince a trvala na tom. Pamele bylo matky trochu líto, ale jak si dceru vychovala, takovou ji má. Až bude ještě starší a náročnější, běda všem okolo. Otec byl bohatý podnikatel, s matkou se rozvedl a nějakou dobu se nesnášeli, ale dceři udělal, co jí na očích viděl. Pravidelně po deseti letech měnil manželky za novější model – přijde chvíle, kdy bude lovit mezi spolužačkami své dcery. Dcerka nenáviděla všechny lidi, kromě hereček, zpěvaček, modelek atd. Ty vlastně nenáviděla taky, chtěla zabrat jejich místo. Její složitá hnutí mysli už zaměstnávala dětského psychiatra – v hloubi duše věděl, že nejvíc by jí pomohl pořádný výprask, ale to nemohl matce říct, platila mu. A co bylo nejhorší: Pamela postřehla výrazný magický náboj, kdyby se jí někdo věnoval, byla by z ní skvělá čarodějka. U jiných dokázala odhadnout budoucí vývoj, ale tahle byla neřízená střela.

Maminka už byla krásně vyholená, stejně jako dcera. Malá schválila její vzhled a zaměřila pozornost na otázku, koho dalšího přinutí. V přímém ohrožení byly její spolužačky, ale také jiné významné dámy města, neboť od malička byla zvyklá jednat s dospělými a měla o nich svoje mínění. Napadlo ji to samotnou, Pamela ji jen povzbudila. Rozhodla se nechat ji bez dozoru a vyčkat, jak to dopadne. Samozřejmě obě vyvolávaly pozornost, kontrast značkového oblečení a holé hlavy se nedal přehlédnout.

Roztleskávačky už byly fialové nenávistí. Líbezně se na sebe usmívaly a šveholily něco jako: „Já tě mám tak ráda, jsi moje nejlepší kamarádka! Protože tě mám tak ráda, ostříhám tě sama, chceš?“ „Tak jo, ale já tebe potom taky!“ S touhle myšlenkou přišly na pódium, a kadeřnice souhlasily, taky si chtěly odpočinout. Pamela nabídla k odpočinku svoje křeslo, a hned jednu začala zbavovat jejího parádního účesu. Samozřejmě byly krásně učesané, kdo by taky měl jiný dělat reklamu jejich podniku?

Každý, koho kontaktovala, měl nějaké drobné zdravotní problémy. Nic závažného, ale v pořádku nebyl nikdo. Čarodějka nesnese, aby někdo v jejím dosahu byl nemocný. Tak když je stříhala a masírovala jim hlavu, trochu je upravila. Nejjednodušší bylo stáhnout jejich nemoc na sebe, zlikvidovat a posílit je čistou energií. Nikam to nehlásila, byla to její tajná zábava. Rozhodně by popřela, že je nějaká léčitelka.

Roztleskávačky řádily. Ječely, vřískaly, filmovaly se a fotografovaly, trvaly na tom, aby je natáčela televize. Novinářům vysvětlovaly svoje názory na život. Pamely se taky přišla vyptávat jedna reportérka, tak ji jemně natlačila do křesla a předvedla jí, jaké pocity mají dobrovolníci. Komentátorce televize vnukla myšlenku, aby se nechala ostříhat v přímém přenosu. Ještě to nedopadlo, ale v momentální atmosféře bylo jasné, že dopadne.

Potom přestala do čehokoliv zasahovat a jenom sledovala, co se děje. Nemusela se starat. Všichni už ostříhaní se usilovně snažili, aby je následoval každý, koho potkali. Někteří se ani moc nebránili, muži souhlasili na první ťuknutí. Děti chtěly samy od sebe, viděly kolem sebe dobré příklady. Puberťáci se hecovali navzájem, těšili se na obrovskou legraci a většinou to taky legrace byla. Elegantní dáma přesvědčovala svoje přítelkyně a její dcerka vysvětlovala spolužačkám, že kdo má ještě na hlavě vlasy, je beznadějne 'out'. Taky roztleskávačky měly všelijaké kamarádky, jejich kluci slibovali, že jim v soukromí oholí, co ještě zbylo, a pak vypuknou nevídané rozkoše. Pamela to zkontrolovala a nechala plavat.

Byla neděle, a kolem fungovaly všelijaké atrakce. Houpačky, kolotoče, ale taky vodní nádrž, která vyvolávala spoustu smíchu. Na sedačce nad vodou seděl šašek, a diváci házeli míčkem do terče. Když se strefili, sedačka se sklopila a šašek žbluňkl do vody. Veliká legrace, ale ještě lepší, když si na sedačku vyleze někdo z kamarádů. Byl horký den, takže ochlazení nebylo tak nepříjemné. Rozmazlená dcerka si usmyslela, že chce vykoupat maminku. Napadlo ji to samu od sebe, ale byla to tak skvělá myšlenka, že to Pamela okamžitě začala podporovat. Maminka byla proti. V šatech od Diora a italských botičkách? Ale dcerka už dneska jednou zvítězila, tak naléhala, až to dopadlo a chudák máma musela vylézt na sedačku. Dceruška jí ani nedovolila odložit kabelku, přecpanou drahou kosmetikou a všelijakými drobnostmi, které potřebuje každá dáma. Dcerka se trefila na první pokus a máma zahučela do vody se vší tou parádou, k veliké radosti všech diváků. Dceruška šla hned po ní, a na rozdíl od mámy jí to způsobilo veliké potěšení. Potom se dohadovaly – dceři se líbilo být zmáchaná, tak jí maminka nechala svou kreditní kartu a odešla domů, aby se pokud možno uvedla do pořádku. To bylo nejlepší, co mohla udělat – dcera se rozhodla stát královnou zábavního parku a slíbila koupit všem, co si usmyslí, s jedinou podmínkou: že ji budou na slovo poslouchat. Pro začátek velkou porci zmrzliny se šlehačkou. Šlehačkový dort se náramně hodí, aby se plácl kamarádce do ksichtu. Očistit se šli všichni do velké fontány. Když má holka oholenou hlavu, úžasně jí sluší nastříkat nějaký ornament barevným sprejem. Barvy je ve spreji spousta, nejvyšší čas uspořádat válku a postříkat každého, kdo nestihne utéci. Zničí se tím drahé oblečení, ale co, rodiče koupí nové!

Taky roztleskávačky dostaly svůj díl. Když zjistily, že se vede válka barev, napadlo je odložit dresy, aby se neušpinily. Vlastně odložit oblečení co nejvíc – čím víc toho holka svlékne, tím víc jí to sluší. Ve spodním prádle není žádný problém jít se koupat do fontány! A když na to přijde, co takhle strhnout ve rvačce kamarádce podprsenku? Kluci se rádi podívají, rádi si i sáhnou! A když mi nějaká mrcha strhne podprsenku, tak já jí stáhnu kalhotky! Ať všichni vidí, že se dole holí! Však to víme, chodíme spolu do sprch! Já se taky holím, ale už dlouho jsem se neupravila. Že bych řekla té kočce se zvláštním strojkem, aby mi to oholila? Některé doopravdy za Pamelou přišly, samozřejmě neodmítla. Kluci se nadšeně připojili. Někteří byli svlečeni násilím, jiní se přidali dobrovolně.

Pamela měla zrovna v práci mažoretky. Vlastně se jim vůbec nevěnovala, stříhaly se navzájem a moc je to bavilo. Bylo jim kolem deseti let a obdivovaly roztleskávačky, ale na rozdíl od nich byly dobré kamarádky. Bez problémů se dohodly, že půjdou dohola, měly krásné dlouhé vlasy, tak jim Pamela poradila, aby si upletly copy a po ostříhání jim je nechala na památku. Smály se, jak jim budou na holé hlavě slušet vojenské čapky, které nosily. Na roztleskávačky zíraly s obdivem a jedna navrhla: „Nech mě to udělat!“ Pamela ji ochotně nechala – ať si hrají, když můžou, hlavně že nezlobí.

Mohla být spokojená, události už šly vlastní cestou a nikdo se neubránil. Velká skupina studentů obojího pohlaví, kteří se původně přišli podívat na stříhání svých spolužaček a rázně odmítali se připojit, už byla taky holohlavá a mobilem přivolávali kamarády, aby se taky přidali. Žádný už neměl na hlavě ani chloupek. V rámci humanity odvšivili a ostříhali i městské bezdomovce. Skleněná bedna byla přecpaná dolary. Mládež lítala po place a vymýšlela alotria.

Tenhle sen neskončil žádnou katastrofou. Naopak se Pamela probudila spokojená, osvěžená a plná síly.

A pomyslela si: 'Tohle musíme ještě někdy uspořádat.'

Přišla Čarodějka a chválila ji, co se do ní vešlo. „Seš hodně dobrá. Nevyčerpává tě, když likviduješ všelijaké nemoci?“

Pamela se zamyslela, pak potřásla hlavou: „Ne, mě to baví. Když už na ně sahám... mě prostě baví se mazlit.“

„Já vím. Večer potom vypadáš, že se ani nepohneš. Kdyby sis chtěla odpočinout, řekni – nechám tě nosit kameny.“

Pamela řekla „Tak jo!“ a rozesmála se. A vážně, měla dobrou náladu a přímo sršela energií.

K snídani byla chlebová placka s čatní a čaj. Tedy, odvar z nějakého listí, dost nechutný, ale asi zdravý. Pamela měla pochybnosti, že jí to bude stačit, ale když placku sežvýkala, měla dost. Čím víc popíjela ten odvar, tím víc jí chutnal a tím lepší dostávala náladu. Až pozdě jí došlo, že tam bude 'něco'. Ale bylo jí to jedno. Vlastně ne, líbilo se jí to, čím dál víc.

Zase přišla Čarodějka. „Tak přece jenom na kamínky? Ale jenom do poledne, k večeru tě budu potřebovat. Čekáme další skupinu.“

Pamela dost rychle nechápala. Čarodějka jí položila ruce na hlavu a jemně hladila.

Svět se změnil. Slunce vybuchlo energií a vpálilo se jí do hlavy. Uměla se chránit proti úžehu, ovládala termoregulaci. Ale tohle bylo úplně naopak, vnímala žár přímo do hlavy. Vlastně do celého těla, brala E ze slunce, ze vzduchu, ze země – ze všeho. Konečně zplna pochopila, proč všichni musí být nazí a zbavení srsti. Kdyby se čímkoliv zastřeli, energie by nemohla tak snadno vstoupit do jejich těla. Očišťovali se Ohněm několikrát denně, hned po ránu a potom pokaždé, když chtěli.

Někdo ji poslal do lomu. Šli tam i ostatní, srovnali se do řady a kráčeli mechanicky, jako roboti. Pamela šla, bavilo ji to. Cítila se silná a spokojená. Nic jí nevadilo, ani ostré kamínky pod nohama. Když bylo potřeba, skočila dva tři metry, z jednoho balvanu na druhý. Všechno jí to připadalo zcela přirozené, nemyslela na nic. Postupovala a viděla, jak každý dostane velký otesaný blok kamene, uchopí ho a jako hračku nese, kam mu ukazují. Přišla na ni řada, předák jí ukázal na kvádr, tak ho uchopila a zvedla nad hlavu. Bavilo ji to, byla plná síly, balancovala ten kvádr, míjela ostatní, kteří šli teprve pro náklad. Každý její pohyb byl přísně účelný, nejvýhodnější možný. Líbilo se jí, že je tak šikovná. Neměla vlastní vůli, neměla žádné myšlenky. Líbilo se jí nepřemýšlet. Dělala, co jí řekli. Necítila únavu, necítila žádnou bolest. Jenom trvalý příliv energie.

A trvalý tok informací. Tuto metodu vyvinuli stavitelé pyramid v dávném Egyptě. Naučili je to jejich bohové, s roztomilými zvířecími hlavičkami. Bohové z dávnověku, kteří dostali za úkol chránit a poučovat lidi, než se naplní čas. Když se svět změnil, byli uvolněni ze služby. Jsou někde tady? Určitě nezmeškají, musí dohlídnout, aby jejich podoba byla vyobrazena na stěnách chrámu, jak skládají svoje poklony Pánovi Vesmíru. I ti, kteří se dopustili přehmatů a chyb, se poklonili Vševládci, a bylo jim odpuštěno. Někteří ještě váhají, pobývají ve světě, ale už vědí, že On je Pantokrator, že existují pouze s Jeho svolením. Jednou se vrátí a pokloní se před Jeho trůnem.

Už byla u stavby, vystoupala po lešení a odložila svůj kvádr. Předák věděl, kam patří, ukázal jí to. Měl chudák smůlu, byl při plném vědomí, ve vědomém transu by mu bylo líp, ale nebyl by schopen rozhodovat. Až si bude chtít odpočinout, taky ho nechají nosit kameny. Pamela sešplhala po lešení zvenku, posledních pár metrů skočila a dopadla na nohy jako kočka. A už zase šla do lomu pro další břemeno. Také ti, co lámali kámen a otesávali jednotlivé kvádry do potřebné podoby, byli v transu. Muži, ženy, děti. Děti to bavilo nejvíc.

Najednou před ní stála Olívie, pomocnice Čarodějky. Probudila ji a ptala se, jak se cítí. Odpočatá, spokojená, plná energie. Neměla hlad, neměla žízeň. Bylo pozdě odpoledne, ale připadalo jí to jako pár minut. Nejlepší zábava, jakou kdy zažila. Těšila se, až jí zase dovolí pracovat.

Zajímalo ji, kde je Kajman. V lomu, otesával kameny. Bude pracovat, dokud bude svítit slunce. A probudí se plný energie.

Šla se omýt Ohněm. Pak bloumala po táboře, očumovala, kecala s ostatními, sem tam dostala nějakou chuťovku, tak ji snědla. Na dálku nerozeznávala kamarády, oholení vypadali všichni stejně. Nijak zvlášť na tom nezáleželo, kdyby chtěla, dokázala by si je najít.

„Prosím, mohla bys...?“

Neznala tu dívku. Věděla, že má naklonit hlavu a nechat se oskenovat. Byla turistka, studentka práv ze Saint Louis. Matku měla v Denveru v nemocnici. Rakovina v počátečním stádiu, ale bude se to zhoršovat. Pokud...

„Cože?“

„Jsi čarodějka. Mohla bys jí pomoci?“

„Nejsem čarodějka a nechápu, jak si to představuješ.“

„Teď je tam hluboká noc. Kdybys ji navštívila a pomohla jí Energií...“

Pamela naprosto nechápala.

„Ve snu.“

„Aha! No... ale já vůbec nevím, kde to je!“

„Já to vím. Kdybys mě uspala a sebe taky, zavedla bych tě tam!“

Pamela se začala bránit. První a nejdůležitější problém, sama se uspat nedokáže. Musel by někdo další... Olívie! Sebraly se a šly za ní – pozorně je vyslechla. Pamela jí vysvětlovala, co a proč nejde, ale zároveň jí docházelo, jak by se to dalo. Olívie souhlasila. Uložila je obě na deku, uspala a propojila.

Nemocnice vypadala přesně tak, jako všechny ostatní. Moderní, nablýskaná, vydesinfikovaná. Všichni spali. Noční sestra pospávala u svého stolku. Lékař hrál na počítači nějakou hru, aby neusnul. Po stěnách měl blikající kontrolky s čísly pokojů, ale všechny svítily zeleně.

Dívky prošly opuštěnou chodbou. Dcera se jmenovala Milly a skutečně se tu vyznala. Prosákly dveřmi, byl to přece jen sen. Matka byla Edith, obtloustlá, šedovlasá, sympatická. Pamela jí přejela rukama po těle a diagnostikovala tři ložiska, o jednom ještě nevěděli ani lékaři. Vyslala tím směrem energii a čistila. Docela to šlo, zdravé buňky se probudily a usilovně vytlačovaly ty chorobné. Bylo to docela zábavné, Edith se ani neprobudila.

Když skončila, prosákly zase ven a vracely se chodbou k východu. Vtom se Pamela zastavila – pocítila tak prudký úder negativní energie, až se zachvěla. Zaváhala, ale nechat bez povšimnutí to nemohla. Milly to taky pocítila, když ji upozornila. Měla strach, ale...

Prošly. Byla to mladá dívka, Mexičanka, sirotek, narkomanka, prostitutka. Všechno, čím jí svět mohl ublížit, už prožila. Sama ubližovala každému, koho potkala, nenáviděla lidi. Měla všechny nemoci, které mohla mít. Umírala. Ale co je příčina? Pamela se poprvé pokusila uvidět něco víc, než může vidět člověk. A viděla: čtyři potvůrky, zákeřné démony, kteří ji svírali v drápech a těšili se, jak ji zahubí. Vypadali přesně tak hnusně, jak očekávala.

„Vypadněte, zmetci!“ nařídila jim, „Tady nemáte co pohledávat!“

Překvapilo je to. Napřed že je vidí, potom že si dovoluje jim poroučet. Naježili srst, vytasili drápky, vycenili zuby.

Tak šlehla toho nejdrzejšího bleskem. Nikdy to nedělala, ale on si to zasloužil. Zavyl bolestí, zkroutil se, ti ostatní se stáhli do rohu a skučeli.

„Ale podívejme, copak nám to přišlo?“ zeptal se krásný mladík s poněkud křivým úsměvem. Démonci mu okamžitě couvli za záda.

Pamela dostala strach. Věděla, co je zač. Měl zlatohnědou pleť, atletické tělo, kučeravé černé vlasy. Elegantní růžky.

„Ano, správně. Copak ty tady, holčičko?“

„Vypadněte! Ve jménu...“ nadechla se a řekla kurážně: „Ježíše Krista, Spasitele lidstva!“

Démonci ještě kousek couvli, ale krásný mladík se jenom přezíravě usmál. „Ano, vím, kdo to je. Ale kdo jsi ty?“

„Jsem Templář. Důstojník Kosmické flotily. A mám právo...“

„Důstojník v hodnosti barové zpěvačky. Zpíváš hezky. Ale strach naháníš leda támhleté chamradi. Co uděláš, když neposlechneme?“

Pamela skutečně netušila, co by mohla udělat. Přestřelila, a hodně. Teď je řada na něm, aby... proboha, co s ní udělá?

„Vypráskám tě jako psa.“ řekl někdo za jejími zády. Lekla se – byla to dívka s černými copy, a měla v nich červené mašle.

„A hele, Kačenka!“ řekl mladík stále tak pohrdavě, „Kdepak ty ses tady vyloupla?“

„Moje babička tě dokázala zpráskat, kdykoliv ses jí namotal do cesty,“ řekla dívka, „Myslíš, že já to nedokážu?“

„Ty nejsi Cabrita! Ale můžeme to zkusit...“ V ruce se mu objevil podobný bič, jenže jeho konec byl rozžhavený a kroutil se jako had. „Anebo třeba...“ Stejný bič se objevil i v levé ruce. Pak se ušklíbl a narostl mu druhý pár rukou, taky s podobnými biči. „Tak jo, holky, pobavíme se!“

„Uhni, Káčo!“ řekla zářivá bytost, vyzbrojená mečem, třpytícím se jako stříbro, „Na toho nestačíš! Ale já to zkusím!“

„Tak ty sis přivedla ochranku?“ řekl mladík, „Kolik vás ještě je?“

V rozích místnosti se zhmotnily další dvě zářivé bytosti. „Tři lidé, tři Strážci,“ řekla ta první, „Jestli máš rozum, pojď vedle a rozdáme si to!“

Mladík váhal. Prohlédl si lidskou trosku na lůžku, potom Pamelu, Milly, nakonec Kateřinu. Ušklíbl se.

„Všechny vás dostanu. Dřív nebo později, já mám čas. Věčně vás hlídat nebudou. Tahle už o Strážce přišla. Tak se zatím mějte!“

Zmizel, a spolu s ním všichni démonci. Světelné bytosti se usmály, pokynuly na pozdrav a taky zmizely.

„Ty jo!“ vydechla Milly.

„To byli andělé?“ řekla dívka na lůžku. Po tváři se jí koulely slzy.

Káča k ní přistoupila, i ostatní dvě.

„Prosím!“ řekla ta holka, „Já nechci umřít sama!“

„Nejsi sama,“ řekla Káča, „Jsme Sesterstvo. A ještě jsi neumřela. Dokud jsi živá, máš naději!“

Káča pokynula, aby na ni Pamela vložila ruku, a obě do ní začaly cpát energii. Milly pochopila, co má dělat, a pomáhala jim. Dívka jenom brečela.

„Příště se s ním nematlej a rovnou ho šlehni!“ řekla Káča, „Jsou čím dál drzejší. Mlaťte je, kde na ně narazíte!“

„Ty seš ta Cabrita – ze Španělska?“ zeptala se Pamela.

„Cabrita byla moje prababička. Ale jsem zasvěcený Templář. Ráda vás poznávám – a kdyby něco, zavolejte. Tyhle zmetky prostě nesnáším!“

„A tamta? Ta s mečem? Tvůj strážný anděl?“

„Anděl jo, ale ne můj. Můj je daleko... mocnější, řekla bych. Nevím čí je, možná její!“

„Ale on říkal, že ji její Strážce opustil!“

„To nevíš, že vždycky kecají? Jsou prolhaní jako... prostě jim nic nevěř.“

Pamela nevěděla, co dál. Toužila vycouvat, ale nechtěla, aby to vypadalo trapně.

„Nemám přesný přehled, co jste zač,“ řekla Káča, „Divné místo, divný čas, divné okolnosti. Máte znaky Ostrova, to je plus. Ale já... zaslechla jsem Výzvu, tak jsem přišla. Vy jste mě nevolaly, tak kdo?“

„Já... mohla bys se propojit?“ nabídla Pamela hlavu, když na lehké náznaky dívka nereagovala. Káča nechápala, tak zkusila uchopit její hlavu a... a ruce jí prošly skrz.

„Existujeme v rozdílném čase a prostoru,“ pochopila Káča, „Já jsem ve vědomém transu, co vy?“

„Spánek, ale ne tak úplně. Dohlíží na nás WZ Olívie z Ostrova.“

Káča se zamyslela. „Když se nemůžeme navzájem dotknout, zkus se do mě prolnout. No neboj, bolet to snad nebude. Nebo aspoň ne moc. Jo, je to bezva. Echeche, lechtá to!“

Pamela ve skutečnosti toužila vypadnout. Tohle byla na ni moc složitá magie.

„Jo, běžte. Stejně... někdo ze Strážců přivolal kněze. Zjevil se mu ve snu a poslal ho sem, je na cestě. Ta malá už bohužel nebude dlouho... ale dočká se ho, o to se postarám. Hlavně že ji nedostali ti černí. Ještě chvilku máme, tak... otiskla jsem si tě a napojím se. Přes čas i přes prostor, to půjde. Jsi úplnej důl na zážitky, to já ráda. Nevím, jestli se ještě někdy uvidíme takhle xichtem v xicht, ale budu se těšit. A nebojte se těch hajzlíků. Prostě je něčím majzněte a bude!“

Vypadly. Pamela docela s potěšením. Probudit se dokázala sama a tvářila se jako po flámu. Milly koukala spíš tupě, nebyla si jistá, co si má myslet.

„Vypadáte divně, holky,“ řekla Olívie, „Jak to probíhalo?“

„Přečti si to. A moc se nediv.“

Olívie si ji přečetla. „A do pytle!“ konstatovala.

„Vyznáš se v tom nějak?“

„Vůbec. Ale mám o čem přemýšlet. Hlídala jsem vás, abyste se někde nezamotaly, ale teď si nejsem jistá, jestli bych vás dokázala odtamtud vytáhnout, kdyby... kdyby vás napadlo se třeba podívat do světa, kde žije Káča.“

„Myslíš, že je to úplně jiný svět?“

„Nemyslím vůbec. Jenom tiše žasnu. Ale pro jistotu si dávejte pozor.“

Zbytek odpoledne trávila Pamela v bdělém stavu a neměla nic na práci, tak bloumala od ničeho k ničemu. Nabídla se ku pomoci holkám, co vařily nějaké jídlo pro všecky ve velkém kotli, ale místo co by ji zapojily, vyráběly jí všelijaké dobroty a ukecávaly, aby vymyslela nějakou hodně ujetou zábavu na noc. Zkusila je přesvědčit, že za nic nemůže a neovládá to, ale jen se smály. Daly by si říct velkou krvavou bitvu s mnoha mrtvými a příšernou bolestivou smrt pro sebe, případně strašlivé utrpení na mučidlech – hned se začaly hádat, která by víc vydržela, Pamela se zděsila a zdrhla. Pak už jen chodila sem tam a očumovala. Napadlo ji, že by klidně šla nosit balvany, ale byla na to moc probuzená.

Pozdě odpoledne se začalo něco dít. Nejdřív zbystřily pozornost šelmy, větřily a natáčely uši, že něco slyší. Pak už slyšeli i lidé, zvuk motorů. Mohly to být terénní džípy, ty by se sem vyškrábaly, nebo možná vrtulníky? Omyl, byly to motocykly. Nejdřív vyjel jeden, spolujezdec seskočil a něco signalizoval praporky. Potom najížděly další, většinou se dvěma jezdci. Řadily se do čtyřhranu na vykázaném místě, dost širokého, jako by chtěly vytvořit opevněný tábor. Jezdci vypínali motory, seskakovali a zůstali stát u svých strojů. Najížděla druhá řada, vytvořila druhý, vnitřní čtyřhran. Jeho rohem byl drobný štíhlý rider, který podle všeho velel všem ostatním, dohlížel na jejich řazení a občas ukazoval, kam kdo má zajet. Úplně naposledy najela dovnitř skupina motocyklů s přívěsnými vozíky a všelijakých podivných tříkolek. Z jedné vystoupil ještě vyšší velitel, ten dosavadní přistoupil a podal mu hlášení. Velitel to schválil, podvelitel zamával rukama a něco ukázal. Ještě dojížděli poslední, aby uzavřeli čtyřhran, a první se už začali odstrojovat.

Základní barva všech strojů byla černá. Co mělo být leské, bylo tak naleštěné, že ani spousta prachu to nestihla zakrýt. Co má dvě kola za sebou, je motocykl, ale mnohé vypadaly, že je vytvořil někdo, kdo měl o tom jen matnou představu. Samozřejmě žádná značka, žádné logo výrobce. Jak mohla tahle monstra dostat evidenční číslo? Na mnoha strojích byly kresby, stylizovaných šelem, divných příšer, draků i mořských potvor. Jezdci měli ochranné oděvy z tmavé kůže, ale především futuristické přílby podivných tvarů, zdobených kdečím. Podvelitel měl na přílbě dva tlusté copy, žádný však nebyl z jeho hlavy. Tedy její, neboť to byla dívka, velice mladá, skoro ještě dítě. Odložila přílbu na sedačku svého stroje a začala se svlékat – její oděv byl spíš brnění, z kůže i kovu, víc parádní než účelné. Vrchní velitelka měla naproti tomu nějaký druh Šlupky, ale docela jiné než Pamela. Patřila ke Kosmické Flotile, nebo něčemu podobnému. Přivedla s sebou dcerku, tak osm let, docela dost vyjevenou, ve stejné uniformě jako maminka. Sonya, nyní Sy Rawitzová, velitelka Stříbrné hvězdy. Velitelem kluků byl její bratr Oberon Rawitz; přivezl si partnerku, která byla člověk jen s velkou shovívavostí.

Přišla Olívie, prohodila pár slov s podvelitelkou, pak jí ukázala na Pamelu. Šla se pozdravit se Sonyou, podle všeho čarodějkou. Pochopitelně. Dívka dokončila svlékání a šla k Pamele. Neměla vlasy ani žádné ozdoby, pouze hroty prsou nabarvené na temně rudo, což označovalo Pannu. Usmívala se.

„Ahoj, já jsem Misha. Máme se domluvit, co bys pro nás mohla udělat. My jsme z...“ zaváhala, „Indiopolisu.“

„Můžeš klidně říkat Telporontost,“ odpověděla Pamela, „Nebo jakkoliv jinak, já to pochopím.“

Misha se ušklíbla. „Máš ráda Propojení?“ nastavila hlavu. Tak se objaly a splynuly v jednu bytost.

Na západním pobřeží Ostrova leží město Indiopolis. Od zbytku světa je odděleno Bílými či Sněžnými horami – jejich vrcholky skutečně čas od času zapadnou sněhem, občas se na něm dá jezdit na lyžích. Město leží v široké zátoce, kterou uzavírají dva výběžky skal. Na jednom stojí pevnost Alexandretta, nyní rozvaliny. Na druhém taky kdysi cosi bylo, ale během války to dokonale zničili. Zřícenin je ve městě požehnaně, o každé se vyprávějí dramatické příběhy. Kdyby to bylo všechno pravda, bylo by to na blázinec.

Když někdo v Arminu řekne Město, znamená to Kingtown. Kromě Indiopolisu. Elfsky Telporontost, Město Stříbrných hor. Někteří tvrdí, že je to původní Dváraka, sídlo boha Krišny, když byl ještě na Zemi. Rusové přísahají, že Armin je ostrov Bujan, sídlo mýtických bohatýrů. Keltové tvrdí, že Ynys yr Afalon. Každopádně, když do Arminu přišli první lidé, nalezli tam rozvaliny připomínající Mohedžodáro a Harappu, ale taky leccos jiného, a každý něco tvrdil podle toho, jakou kulturu měl v oblibě. Domnívali se, že tam bude hlavní město, ale jiní namítali, že je tam příliš mnoho cizí magie, a že by nebylo dobré provokovat původní majitele. Čarodějové se nikdy na ničem neshodnou, tak císařův architekt Atanas Willenberg vyrazil do pustiny a šel, až narazil na řeku. Tam zapíchl meč a prohlásil, že to bude sídlo císaře. Začali tomu říkat Město, tedy Town, arminsky Taú'yn. Nyní Kingtown. Občané Indiopolisu se urazili, ale nehádali se, jejich pravda se ukáže. Nechcete-li se hádat, radši se do toho nepleťte.

Ochráncem města byla a zůstala mořská bohyně Ecxatli, Stříbrný Delfín. Jakákoliv jiná výslovnost je přípustná. Pravděpodobně patří k bytostem, které kdysi opustily Nebe, protože toužily po nezávislosti, a Pán jim to laskavě povolil. Někteří se zaprodali Zlému, ale tahle ne, směla přicházet tančit a zpívat před Trůnem. Změna nastala, když její město obsadili nepřátelé. Jí ublížit nemohli, ale ostatní se jí posmívali, takže se ze studu stáhla a mstí se. Je bohyně, takže její pomsta bývá laskavá, ale výsledky způsobí nepříteli víc škody, než kdyby mu chtěla škodit. Obyvatelstvo ji miluje. Stříbrný delfínek vyžíhaný na paži je jejich oblíbeným znakem.

Dalším ochráncem je trojhlavý orel Aquilla. Jak a proč k němu přišli, ví úplně každý, ale každý úplně jinak. Není vyloženě laskavý, je to predátor a občas někoho sežere. Všeobecně je s bohy lepší nic nemít, ale Aquilla není bůh. Hádejte co je, mínění se různí. Ve městě je víc chrámů než domů – v některých domech bydlí kněz se svou rodinou a z části domu si zřídil kapli. A kdo není kněz, je aspoň jeho příbuzný. Obyvatelé milují slavnosti, procesí, složité obřady za přítomnosti mnoha hodnostářů ve zvláštních kostýmech. Někdy nechápou, co se to děje, ale vždycky přijdou. Všichni jsou křesťané, i když byste to podle jejich chování neřekli. Někteří byli pokřtěni násilím – když křesťanské děti chytily pohana, potopily ho třikrát pod vodu a daly mu nové jméno. Vztekal se, ale křesťanské jméno přidal ke svému a lichotilo mu to. Čím opláceli pohané křesťanům, se neví.

Vysoko v horách nad městem býval klášter Atanor, sídlo čarodějky Valérie a její školy. Nepřátelé jej dobývali mnoho měsíců a zvítězili, až když některé čarodějky zabili a jiné zmizely. Než odešly, zničily vše, co nechtěly nechat nepříteli. Tedy přestaly to udržovat v chodu, bylo to vytvořeno magií a na první ťuknutí se rozplynulo. Zůstaly kameny a v hloubi země ukryté poklady, které marně hledají různí nadšenci. Jinak nezbylo nic, co by se dalo ukrást.

Obyvatelé Města mají zlatohnědou pleť, oči barvy moře, tedy modrozelené. V jednom oku jim blýskají rudé jiskřičky, v druhém zelené. Je o tom písnička pro děti: 'Jedno očko zelené, druhé očko rudé. Až mi vlásky dorostou, něco ze mě bude.' Což je nesmysl, vlásky nemají šanci narůst. Před časem se tam konaly sportovní hry za účasti cizích hostí. Jedna žena ovládala techniku mikroimpulsů, žíhání obrazců pomocí drobných výbojů z prstů. Dá se tím kreslit, na papír, na dřevo i na lidskou kůži. Dá se tak i psát, zkušenější si v mysli vytvoří celý text a pak jej letmým přejetím zaznamenají, kam je potřeba. Od té první (neříkejme čarodějky) se to naučili další a pak všichni. Stejnou technikou jde olámat srst těsně pod místem, kde vlas opouští kůži, takže lehkým pohlazením lze člověka oholit. Příjemně to lechtá a kůže je potom absolutně hladká. Takže místní vůbec nevědí, co je to kadeřník, neznají Kraby a nepotřebují je. Čas od času při nějaké oslavě vypukne rvačka, během které se všichni navzájem ostříhají. Museli byste znát jejich mejdany.

Podnebí města je horké a vlhké. Může za to vítr z moře. Ať máte na sobě cokoliv, za chvíli je to propocené a neuschne, dokud to nesvlíknete. Jestli vám to není příjemné, můžete se namočit do vody, ta vás na chvilku ochladí. Samozřejmě časem se to vrátí ke stavu vlhkosti, a je potřeba se namočit znovu. Ve městě je spousta kašen, fontán a podobně. Děti mají nařízeno oblečení ze dvou kusů. Už ráno, když jdou do školy, se po cestě vymáchají, a pak pokaždé, když můžou. Rozumnější učitelé jim za první plus dovolí svlíknout tričko, za druhý šortky, takže do velké přestávky jsou oblečení jen ti největší pitomci. O přestávce naskáčou všichni do bazénu, včetně učitelů.

Všude, kde to jen trochu jde, jsou nádherné pláže. Jedna část je přísně vyhrazena pro textiláky, každý tam musí nosit plavky. Všechny ostatní pláže jsou free a můžete chodit, jak vás napadne. Kdo má něco oblečeno, toho kamarádi samozřejmě vymáchají. Ale zvyk nosit plavky každého rychle přejde, naopak úspěšně zdivočí.

Misha se narodila v klášteře – na tom není nic divného, patří k němu nemocnice a její babička tam byla ošetřovatelkou. Matce bylo necelých patnáct. Otec: neznámý voják okupační armády. Nějaká holka požádala kamarádky, aby jí pomohly uspořádat mejdan pro skupinu vojáků, kterým chtěla oskenovat jejich znalosti. Byli to nováčci zrovna vyšlí z Akademie a našláplí všemožnými vědomostmi. Byli samozřejmě varováni, že místní dívky jsou zákeřné a nebezpečné, ale kdo by tomu věřil? Z veteránů, kteří zažili válku, se většina zbláznila, nebo to předstírali, aby dostali penzi. Děvčátka z toho mejdanu otěhotněly, což bylo v pořádku. Patřily k Sesterstvu a ještě si pamatovaly příkaz císařovny, aby každá vlastenecká žena rodila děti, kdykoliv má příležitost. Není špatné získat genofond od cizince, třeba nepřítele. Na oplátku vložily chlapcům do mysli vstřícnost k domorodcům. Velení po čase zjistilo, že valná část jejich armády je nepoužitelná k rázným zásahům, ale to už nemohli vysledovat, jak k tomu došlo.

Malá Misha pobíhala po ulicích Města, sotva se naučila postavit na zadní. Stejně jako všechny ostatní děti. Když nelítala po městě, cachtala se v moři. Plavat se naučila automaticky, potápěla se a hrála si s rybami. Její zvědavý čeníšek se pravidelně objevoval, kdekoliv se dělo něco zajímavého, nebo se něco rozdávalo. Matka časem dospěla a stala se ošetřovatelkou, stejně jako babička. Nikdy se nenaučila číst a psát, ale uměla vnímat. Časem přišli do nemocnice lékaři a sestry z ciziny, a tiše žasnou nad místním systémem. Zřídili jakési kursy, aby postavení místních nějak zlegalizovali, a potom zdravotní školu. Až Misha povyroste, bude tam studovat. Zatím léčí podle toho, co se naučila sama od sebe. Bydlí tam, ne? Znalosti jsou prý ve zdech a vyzařují, když člověk spí.

Čím chce Misha být? Hloupá otázka. Už teď umí všechno, co potřebuje. Když má náladu, chodí do školy. S učiteli, kteří respektují její osobnost (a ostatních dětí), vychází skvěle. Ti, co se pokoušejí změnit jejich zvyklosti, jsou z nich zoufalí. Ale v Indiopolisu méně chápaví jedinci dlouho nevydrží – buďto se změní, nebo odejdou. Taková maličkost: nikdy neřešila účes a oblečení. Děti chodí nahé a občas přijdou o srst. Okolo deseti let by mohly zatoužit po krásných šatech a dlouhé hřívě vlasů, ale to už zase funguje odpor proti příkazům vlády. Uměla by si vytvořit iluzorní vzhled? Možná ano, kdyby jí o to šlo. Ale zůstat svá je větší legrace.

Matka má mladší sestru Jilly, která se vymkla rodinné tradici, takže není ošetřovatelkou, i když by mohla. Je podnikatelka! Několika kamarádkám kdysi namalovala na tělo oblečení, tedy tričko a šortky. Tou dobou začali do Arminu jezdit turisté, a byli okouzleni. Teta Jilly ochotně vyhověla a teprve po čase jí došlo, že by se tím mohla živit. Zřídila si malý krámek v přístavní čtvrti, podniká a k vlastnímu překvapení bohatne. Teď už ani moc nemaluje, učí to zájemce z ciziny, a nemá o ně nouzi. Misha u tety ráda očumuje, pomáhá a překáží. Máma jí to dovolí, je ráda, že zlobí někde jinde než doma. Má ještě další děti, a minimálně o to poslední musí pečovat velmi intenzívně.

To třeba do Města přijede párek turistů, chlapec s dívkou. Když se projdou ulicemi, žasnou. Mladí tu chodí v podstatě nazí. Kluci mají na svoje klenoty ozdobné nástavce, dívky sukýnky – obojí jsou víc šperky než oděv. Jiná dívka nosí kolem boků šátek, hrudník hrdě odhalený, nebo girlandu z květin. V milimetrové srsti na hlavě vyholené proužky, nebo úplně bez vlasů, aby bylo vidět barevné tetování. Další má průhledné šaty, pouze zabarvené do pastelových odstínů. Tričko ze síťoviny, sukýnku ze střapců. Hodně jich má oblečení namalované na těle. V turistické kanceláři říkali, že podle zákonů císařovny Diany pomalování či tetování nahrazuje oděv, takže právně vzato jsou oblečení. Ale ty zákony snad byly dávno zrušeny, nebo ne? Každopádně jim to velice sluší!

Taková turistka začne koumat, co by mohla. Nechat si namalovat šaty na tělo? Proč ne, postavu má výstavní. Zajisté se stydí, ale stydí se ráda, vzrušuje ji to. Její chlapec je taky pro, už si prohlížel všelijaké věci, co se nabízejí na každém rohu. Slovo dá slovo, až se rozhodnou navštívit krámek tety Jilly. Ochotně je uvítá, uvaří jim čaj a podiskutuje, co by se jim líbilo. Pak je pomaluje, jak si představovali. Jsou nadšení. No jo, ale ten kožíšek v rozkroku musí pryč, to by moc vadilo. Jilly by ho snadno mohla odstranit sama, ale... Misho, zaveď je do salónu k Alici, slušně pozdrav a nic tam nevyváděj! Čiperná dívenka se zmocní turistů a zavede je ke kamarádce kadeřnici. Ta jim nabídne čaj a sušenky, z nichž větší část splivne Misha, než se stačí rozhlídnout. Za trest jí Alice vyholí na hlavě kolečko a malá se tomu jen směje. Turistům oholí, čeho se potřebují zbavit, ani slovem se nezmíní o jejich vlasech, ale po stěnách visí plakáty nejkrásnějších chlapců a dívek s fantastickými účesy. Jsou trochu zaražení, všichni na ně bez ostychu sahají v místech, kde se toho doposud nikdo neodvážil. Vůbec to není nepříjemné, spíš legrační. Kadeřnice je krásná, po celém těle nádherně opálená, zdobená barevným tetováním a na vhodných místech má kovové ozdůbky. Pobaví ji, když si ji pečlivě prohlížejí, ráda se předvádí. Ještě s nimi vlídně pohovoří a jelikož Misha už zhltla všechno, co tu bylo k jídlu, zavede je zase zpátky k Jilly. Po cestě se nenápadně zmíní o několika dalších přátelích, kteří prodávají náušnice, piercingy, rolničky do bradavek, trička, kalhoty a plavky, které se ve vodě rozpustí. Všichni v celé přístavní čtvrti spolupracují, nic nevnucují, ale nabízejí. Misha mele pantem páté přes deváté, ale něco v mysli přece jen uvázne.

Teta Jilly dokončí pomalování, zpohlavkuje Mishu a pohovoří s turisty. Netlačí na pilu, pro dnešek je toho dost. Však oni se vrátí, pomalování vydrží tak tři dny, než vybledne. Tuší správně, přijdou a chtějí ještě větší parádu, z té předchozí byli všichni kamarádi nadšení. Kamarády přivedou s sebou. Misha uvaří čaj a naservíruje dobroty, to ji baví. Teta Jilly vytvoří krásné pomalování, každé holce jiné. Ale svěří se, že ji to nebaví, nemohli by jim to kluci dělat sami? Určitě mohli, a s radostí! Naučíš nás to? Jilly nemá moc času, ale nechá se ukecat. Taky poradí, kde by se dalo získat takové parádní tetování, jako má ona. Misha vám ukáže, kde to je.

A vůbec, kde bydlíte? V hotelu, není to drahé? Lepší by to bylo v nějakém menším penzionu, vím o pár kamarádkách, co je provozují. Misha vás tam zavede! Mají tam perfektní bazén, po ránu můžete skočit do vody rovnou z postele. No vážně, za horkých nocí se spí na rohožích venku. Po pořádném mejdanu je to dokonce lepší, kde padnu, tam usnu. Turisté sice přijeli jen na čtrnáct dní, ale ty nádherné pláže, chutné jídlo a příjemné prostředí... proč nezůstat déle? Jistě, máme svoje povinnosti, ale dají se odložit. Když se vrátím domů za dva tři měsíce, ono se to nezblázní. Nebo za půl roku? Nějaké peníze ještě máme, tak jaképak starosti?

Důležitý moment je, když se holka odhodlá ostříhat vlasy. Už dlouho koukala, jak to děvčatům sluší. Taky ji moudří lidé varovali, ale... však to zas naroste, ne? Cop si schovám na památku, a vytetovat si nechám dva draky v souboji! Už mám ještěrku na kotníku a proužek na paži, že mi to sekne? Kdo říkal, že tetování je návykové? Je to bezva, každý vidí, že se bolesti nebojím! Nebo si nechat něco vyleptat? Vypálit žhavým železem ne, to bych se bála. Leda kdyby se nechaly ocejchovat kamarádky. To bych nemohla zůstat stranou! Vsaďte se, že budu řvát bolestí ze všech nejvíc! Holky mají při mučení ječet, sílí se tím plíce.

Hele, zábavná příhoda! Dneska mě oslovila taková vykulená holčina, bleďoučká blondýna, zrovna se vysypala z letadla. Ona myslela, že jsem princezna a starala se, kde se vyparádit jako já. To jsme se nasmály! Přivedu ji, je to fajn holka. Ty blonďatý kudrny jí ostříhám sama, bude trochu brečet, ale uklidní se. Ubytujem ji u nás, však se vejde. Jeff s Wilmou zrovna odjeli, tak je místa dost. Kam odjeli? Do Thajska, budou tam studovat nějaký ptáky v přírodní rezervaci. Nebo opice, já nevím.

Účes je nejlepší svěřit svému klukovi. Hodně kluků touží svoji dívku kompletně celou oholit, ať se jí to líbí nebo ne. Nepochybně by to neudělali, ani jí to nikdy neřekli, ale když to vidí kolem sebe, proč ne? Holka mu to samozřejmě oplatí, i když jeho vlasů není taková škoda. Taky kluky baví, když jejich milovaná trpí jako zvíře, vodí ji po salonech a platí jí všelijakou parádu – tetování, piercingy, vypalování, řezby do kůže. Ovšem, bolí to, a ještě dlouho bude, ale je to skvělý důvod k mazlení. Tak se mazlí čím dál víc, až z toho holka otěhotní.

Dítě vzniká spojením spermie s vajíčkem, to se učí děti ve zdravovědě hned na začátku. V Indiopolisu vzniká dítě milostí božských Ochránců. Esxatli, Aquilly, nebo kohokoliv. Lidé se snaží tomu zabránit kondomy, pilulkami a všelijak jinak, ale všechny ty metody dřív nebo později selžou. Můžete se vztekat, můžete se obviňovat, kdo za to může, ale stane se to. Jsou Ochránci tak laskaví nebo škodolibí? Mnoho manželských párů sem jezdí z toho důvodu. Jiné dvojice původně o manželství neuvažovaly, ale když se to stalo, proč se nevzít? Ochotný kněz se vždycky najde. A vůbec, proč odjíždět z toho krásného města, když je tu tak příjemně? Až bude malé tak čtyři, pět let, můžeme se vrátit domů. Jenže mezitím se narodí další děti. Misha má několik sourozenců, Jilly má nějaké děti, ani babička ještě není tak stará, aby se nemohla rozmnožovat. Všichni jsou spokojeni, mají děti rádi. Misha by se taky ráda množila, ale ještě počká. Ráda chodí k porodům, ze začátku očumovat, později pomáhat. Má malé, leč šikovné ruce, takže jí občas dovolí sáhnout dovnitř a pohladit si nového kamaráda ještě dřív, než vyjde na svět. Upravit dítě, aby šlo hlavičkou, chápete? Všechny ženy mají rády, když je u toho hodně lidí, a všichni na ně sahají, hlavně holky, které rodí poprvé. Misha by dokázala snadno odebrat bolest, ale opovaž se, já si to chci vychutnat! Vsaďte se, že budu řvát víc než Jenny před čtrnácti dny! Muži cizinci tyhle věci špatně snášejí, ale taky si zvyknou. Jestli je to nějaká magie? Prosím tě, nevěř každé pitomosti. Když umím bolest odebrat, umím ji taky způsobit, chceš to vidět?

Když chcete lékařské ošetření, máte různé možnosti. Můžete jít do vládní nemocnice, kterou tady postavily humanitární organizace z ciziny. Je moderní, hygienická, vybavená moderní technikou a pracují v ní zahraniční experti. Samozřejmě něco vyléčí, nebojte se. Ale místní chodí do Starého špitálu, hned pod Skálou, co na ní stával Atanor. Patříval Sesterstvu, obskurní organizaci protivných feministek, které za všech okolností podporovaly pouze ženy. Sesterstvo bylo sice zakázáno, ale existuje Zdravotní služba, která zajišťuje menší zásahy. V podstatě totéž. Ujme se vás divná ženská s tetováním na hlavě, která určitě nemá lékařskou fakultu. Všechno léčí čajem, ovocnými koláčky a vkládáním rukou. Všechny ošetřovatelky to umějí, i ty holky, co lítají po chodbách jako utržený vagón a hrají si na honěnou. Uprostřed hry se taková holka najednou zarazí, přikročí k pacientce a začne ji omatlávat v místech, kde vycítí problém. Přivolá kamarádky, všechny ji osahávají, dohadují se mezi sebou a chechtají se při tom. Když přijde ošetřovatelka, ještě je pochválí, místo co by je okřikla. Vysvětlí zmatené cizince, že má v břiše nějakou zlou potvoru, která jí uhryzává vnitřnosti, ale neboj, my ji zaženem. Bylo by to k smíchu, kdyby tím netrpěla už několik let a lékaři jenom kroutí hlavou. Holky mluví v pohádkových obratech. Přinesou jí čaj, který určitě nepomůže, ale má zvláštní chuť. Taky jídlo je docela dobré, akorát bez masa. No proč ne, potřebuju zhubnout.

Děti jsou jako blesky, zlatohnědé, vychrtlé, chvilku nepostojí a nežvaní snad jenom ve spánku. Vysvětlí pacientce, že nejlepší léčení je, aby si s ní vyrovnaly energii, stáhly její bolest na sebe a každé zlikvidovalo tu část, kterou z ní vysosaly. To se dělá tak, že se k ní všechny přitulí, obsypou ji jako včely česno. Ovšem neberou to své poslání vážně, chechtají se a žvaní hlouposti. Taky ji při té příležitosti naučí místnímu jazyku. Ony rozumějí všem řečem, od přírody. Jejich jazyk je podivná směsice všeho možného, ostatní domorodci jejich dialektu rozumějí, ale mluví odlišně. Přenos energie nefunguje, použijeme silnější metodu? Pacientku uložíme do bazénu, voda je nasycená vonnými oleji, a vlezeme si k ní. Chvilku děti vydrží v klidu, pak se začnou pošťuchovat a prát, a zapojí do toho i pacientku. Přidá se ochotně, děti jsou roztomilé a baví ji to.

Pořád ještě to nepomohlo? Tak to je vážné – asi to bude démon. Ještě že jsi přišla, ten by tě umořil! Všechny děti věří na démony, příšery a strašidla, milují pohádky. Víte co, naženem ho do vlasů a všichni se oholíme! Co, do vlasů? Do toho milimetrového ježka, co máš na hlavě? Aha, tak to všechno jste vyváděly proto, abyste mě mohly ostříhat? To jste mohly říct hned, stejně jsem chtěla. Tak jo, čarujte a nešetřete mě! Vážně to umíš bez nástrojů, prostě jen tak prstem? Ukaž! Je to bezva, lechtá to! Děti stříhají jedno druhé, pacientku i kohokoliv, kdo jde třeba náhodou kolem. Přestože jde o magický obřad, nikdo ho nebere vážně. Ale i dospělí se nechají ostříhat – hlavu, obočí, celé tělo. Vypadají trochu legračně, ale nevadí. Pacientka se cítí o poznání líp, asi jí hraní s dětmi zlepšilo náladu.

Kde se ty děti ve špitále berou? Některé tady bydlí, narodily se tu a jejich matky tu pracují. Jiní jsou kamarádi z města. Jejich rodiče přišli před lety z ciziny, chvíli se rozhodli zdržet a mezitím se jim narodili tihle. Jenom se klepou, aby mohli odejít do ciziny. Chápeš, tady jsem mezi kamarády a můžu si vyžádat pomoc, ale tam budu sama proti všem zlým démonům, co tam jsou! Budu proti nim muset bojovat a zahnat je, a budu na to úplně sama! No, s mámou, ale ta není tak zkušená. A se ségrou, ale ta je ještě malá. Těším se, bude to horor!

Nemocná zůstane pár dní a je jí čím dál líp. Taky má sny, někdy dost podivné. To těmi řečmi, co děti nadělaly. Dělá jí dobře ten čajíček, jednoduchá strava nebo pravidelné masáže? Taky se jí zalíbilo pravidelné holení, v ideálním případě každý třetí den. Jak to dělají s těmi prstíky? Uvažuje o tom, až si to jednou zkusí. Moc jí to nejde. Jedna starší holka, odhadem tak třináctka, ovládá spojení myslí. Zvláštní zážitek. Ale dokáže vykřesat z prstu jiskřičku a udělat na papír tečku. Aha, ono se to musí trénovat!

Přijde Starší Sestra. Hele, nechtěla by ses přestat válet, dávno ti nic není a mohla bys nám pomáhat! Pacientka žasne, přesně to si přála. Kdysi chtěla studovat, ale byly všelijaké překážky. Vážně bych se to mohla naučit? Jasně, já se budu snažit! To budu Sestra jako vy? Bezva!

To všichni turisté zůstanou, nikdo neodejde? Ale ano. Odejdou ti špatní. Mají ošklivé sny, rozhádají se s partnerem a ten si najde někoho lepšího. Ochránci nemají rádi zlé lidi. Jistě, oni to poznají. Dokázali by i zabít, ale většinou jsou laskaví. Ovšem chrání ty dobré.

Ještě jedna důležitá věc. Bezpečnost ve městě zajišťuje domobrana, do níž patří snad všichni. Jak se tam dostanou? Na nějakém mejdanu to řeknou kamarádce, která už v domobraně je. Jasně, vezmem tě – seš přeci skautka, ne? Jakto ne, chodíš snad do školy? Tak vidíš, kdo je skaut, je taky člen pomocných oddílů městské hlídky. Neboj, uniforma ti bude slušet. Znám se s jednou holkou z velení, zmíním se. Velitelem policie je plukovník Bogomil Rawitz, přistěhovalec, ale nepoznali byste to. Rangeři nosí uniformy v barvě černé a stříbrné, všelijak upravené, ale občas se vyskytnou ve slavnostních, ty vypadají stejně. Potrpí si na silné motocykly a fantastické přílby. Ti nejlepší patří do Plamenné hvězdy. Sy Rawitzová je velitelka, Misha by chtěla být čarodějkou. Zatím se učí.

Když se ve městě stane nějaký zločin, stačí kapesní krádež, během krátké doby se to dozvědí všichni členové hlídky. A okamžitě vyrazí po stopě. Stěny domů a městská dlažba si prý pamatuje, co se kde stalo. Zkušená čarodějka by rychle zjistila, kdo je pachatel, amatérům to chvilku trvá, ale přijdou na to. A jdou po něm jako smečka vlků. Každý občan má právo zločince potrestat jedním výchovným úderem denně – takže na lumpa už od rána čeká dvacet, třicet puberťáků a každý ho jednou praští. Jen jednou, na víc nemají právo. Ale zkuste si to. Když to zločinci dojde, prchá z města, jako by tam hořelo. I když, ani to není bezpečné. Nejrozumnější je zmizet z Arminu úplně a doufat, že tam není nikdo, komu svítí oči červeně a zeleně. Děti nejsou zlé, jenom hravé. A cítí jako svoji povinnost převychovat každého, kdo poklesl.

Je jedna možnost. Kajícně doškobrtat do kláštera, padnout před opatem na kolena a pokorně prosit. Možná se dá uprosit a přijme kajícníka mezi svoje mnichy. Tam prožije několik let, až se napraví. Když se polepší, může být propuštěn, pokud chce. Mnozí už nechtějí.

Misha miluje školu. Chodí tam skoro pravidelně a snaží se nezlobit víc, než je únosné. Taky kde by byla po ránu, turisté vyspávají nebo se vyvalují na pláži. Vždycky má zkoušku na plus, takže za první + bod tričko, za druhý kalhotky. Teď dostali skvělou učitelku, je původně cizinka, ale chová se jako princezna. Když mají děti dobré výsledky, vezme je do bazénu: Zkuste mě utopit! Děti se samozřejmě snaží, a jsou čím dál lepší. Taky cvičení bojových umění mají na plus. Mají speciální styl, údery rukama i nohama, a když se dostanou do afektu, vystřelují z prstů bolestivé blesky. Nikoho nezabijí, ale dokážou na chvilku ochromit.

Po přestávce dětí znatelně ubyde. Mají jiné povinnosti než vysedávat v lavicích. Misha zaběhne do kšeftu a přesvědčí se, co je tam nového, případně za mámou, za babičkou, za některou tetou... než to všechno oběhá, je poledne. To nesmí zmeškat, ve škole dostávají oběd. Misha by nemusela vůbec jíst, vypadá jako z hladomorny, ale když se dostane k něčemu k snědku, spráská to do posledního drobečku. Prozíraví vlci taky spolykají všechno, k čemu se dostanou, pro případ, že by přišel hlad. Ne že by to hrozilo, ale jeden nikdy neví. Najíst se jde taky ve Špitále, ve středisku domobrany nebo kdekoliv. Není to žádný luxus, ale děti nejsou náročné. Zelenina, ryby, rýže, chlebové placky. Kdo má mlsnější jazýček, všude po městě je spousta stánků, ovšem tam chtějí peníze. Misha peníze nemá. Kde by je taky nosila, když nejradši chodí nahá?

Když se matce narodily další děti, Misha dosáhla postavení Nejstarší dcery. Jako taková má zodpovědnost za všechny a za všechno, takže jí zhrubnul hlas a nabyl na ráznosti. Taky je zodpovědná za to, že se budou rodit další děti, v intervalu dva až tři roky, jak se sluší. Matce, tetě Jilly, babičce, kamarádkám... všem. Misha se už taky několikrát vdala, ovšem ve věku, kdy realizace nepřicházela v úvahu. Má seznam kluků, se kterými hodlá někdy strávit jednu či více nocí, ale doposud jí chybí číslo jedna, ten vyvolený, který ji bude mít první. Na tomhle shromáždění se chystá si ho najít. Představu nemá, lépe řečeno má jich spoustu a různě zmatených.

(V tomhle momentě se Pamela zasekla. S řetězovými sňatky nesouhlasila, byly jí odporné. Misha to poznala, ale jenom se smála.)

Jejím snem je přinutit zároveň všechny ženy starší než ona, aby měly dítě. Budou mít jiné starosti a nebudou se moci starat o podnik, takže se Misha stane jedinou paní a bude si moci dělat, co chce. Hned si tam natáhne kamarádky, a bude spolupracovat s dalšími, které převezmou firmu po rodičích. Společně to pořádně roztočí – Jilly a spol. měly určité zábrany, ty nejpitomější nápady zákazníkům rozmlouvaly. To tedy Misha nebude, naopak! Vymyslela už daleko lepší barvy, než používá teta, prakticky nesmytelné. Ostatní holky vymýšlejí lepší tetování, ještě krásnější piercingy, žíhání, leptání... všechny princezny budou vyparáděné k nepoznání. Jen aby jim staří neházeli klacky pod nohy. Nejdokonalejší je iluzorní vzhled, ten by se chtěla naučit právě tady a od Pamely. Vytvořit Vzor, přenést na zákazníka, zafixovat a vyžíhat logo. Pořád ještě neuvažuje, jak by měla vypadat sama, ale myslí na druhé. Protože platí? To taky, ale hlavně chce pomáhat. S tím placením je to složitější. Ze začátku se vyhodí pevná taxa, tohle stojí deset dolarů, tohle dvacet... Některé věci však nejdou ocenit. Dej Sesterstvu kolik chceš a kolik máš! Co, ty nejsi v Sesterstvu? Ale seš, jenom o tom nevíš. Všechny jsme Sestry.

Jak přijdou k dětem ženy, které nemají partnera? Čas od času pořádá někdo oslavu. Třeba svátek nebo narozeniny. Pokud se to koná v Sídle, pozve co nejvíc hostů. Pokud uspořádá oslavy někde na pláži, je vítán každý, kdo jde kolem. Víte, co je kupecká šlechta? Bohatí podnikatelé, nikdo neví, jak přišli k penězům, a radši se o to nezajímá. Má rozmazlenou dceru, která by ráda prosadila svůj titul princezny. Je hezká, bohatá, přiměřeně obranyschopná, ve škole se jí daří – tak co jí chybí? Být uznávána smečkou. A toho chce právě docílit.

Každý, kdo je narozen v Arminu, je od počátku své existence občan a šlechtic. Ještě v bříšku matky, ano. Zabití těhotné ženy se bere jako dvojnásobná vražda. Přistěhovalec dosáhne stejného postavení přísahou císaři (nebo císařovně). Nebo také členstvím v církvi. Nebo službou v Hlídce. Nebo... je řada možností. A jeden z nich je ten mejdan. Pozvání ostatních šlechticů a jejich pohoštěním. Taky může vyzvat některého občana na souboj. Šlechtic smí bojovat pouze se sobě rovným, takže když souhlasí, je to jasné. Sex je taky souboj svého druhu, takže stačí strávit noc s někým... s kýmkoliv. Na oslavách občas vypukne Amok. Třeba všeobecná rvačka, aniž kdo ví proč a kvůli čemu. Správná rvačka má končit sexem, takže se každý vrhne na nejbližšího partnera. Chtěli to, nebo nechtěli? Holky určitě nechtěly, zachvátil je Amok. Akorát škoda, že na to musely čekat až do půlnoci.

Ve chvíli, kdy to Misha předávala, včetně prožitků, které posbírala od různých kamarádek, pocítila Pamela silnou nechuť. Často se jí stávalo, že klub U Štěnat navštěvovali různí lidé z podnikatelských a jiných obchodnických kruhů a pokoušeli se ji přemluvit, aby účinkovala na jejich akcích. Dvojího druhu: oslavy zdárně uzavřených obchodů a soukromé oslavy, svátky či narozeniny. Když přišli přímo za ní, zdvořile je vyhodila. Často však šli oklikou – Morče byl dobrý manažer, ale snadno se nechal ovlivnit určitou částkou, diskrétně strčenou do kapsičky. Jistě, mohli v klubu oslavovat, co chtěli, ale na divoké mejdany v palácích bývalé šlechty, nyní v majetku kdoví jaké realitní kanceláře, nebyla zvědavá. Že to Renka dělala? Po pravdě řečeno, Pamela se trochu divila, že se tak zahazovala. Ze začátku brala názor, že byla šílená nymfomanka. Později jí to vrtalo hlavou a teď...

Misha se klepala nadšením. No jasně, že je jednoznačně pro, nic divného. Jenže i Pamela trochu změnila názor. Představila si to v reálu: rozmazlená dceruška nějakého boháče, která si pozve svoje stejně bohaté kamarádky, aby s ní oslavili... třeba maturitu. Cizinci. Mají krásné účesy, krásné šaty, nacpanou šrajtofli. Slítnou se jako supi na mršinu a chtějí si užívat. Luxusní hotel je jim málo, to mají všude. V příznivé chvíli se objeví šikovný agent, který nabídne nádherný šlechtický palác. Nájem není levný, ale oni na to mají. Ale pozor, straší tam! O půlnoci se zjevují duchové bývalých majitelů – přísahám na smrt svých obchodních konkurentů! A zajistím vám pravou čarodějku, která bude obřady řídit! Všichni jsou nadšení a těší se.

Pamela přijde a předvede pár jednoduchých triků. Přivede kamarádky, taky pěkně divoké. Předvedou striptýz, už to nemůžou v těsných hadrech vydržet. Když hosté vidí, jak nenuceně chodí nahé, jen se klepou, až je někdo vyzve: Teď se předveď ty! Proč ne, když se svlíkli ostatní? Už taky proteklo něco alkoholu, dali by si i něco ostřejšího... nějaký čajíček, já slyšela... Některé slušnější dívky se odmítají svléknout. Za to tě poleju kečupem! Co je tohle, hořčice? Tu ti napatlu na tenhle parání kostýmek! Za tohle ti utrhnu rukáv! A já ti ustřihnu ofinu, hele, mám nůžky! Jenny zlobí, pověste ji za cop a dejte jí nůžky, ustřihne si ho sama! Ale nejdřív se sluší ostříhat oslavenkyni! Oholit každý chloupek, hlavu, obočí, klín. A teď tebe, už vidím, jak se na to těšíš! Nezapomeňte na kluky, ti se taky nemůžou dočkat!

Ráno se probudí všelijak propletení a nemají přesný přehled, co se to včera dělo. No jo, tak jsme všichni holohlaví a každý kousek látky je rozcupovaný na cáry. Kdo to udělal? Já ne, pokud se pamatuju. No to si asi moc napamatuješ, tys řádila ze všech nejvíc! Ale byl to parádní mejdan! Taky se vám zdály v noci takový šílený sny? A kdo byl ten kluk, co jsem s ním v noci... to přece nebyl Jimmy? Ne, toho odlovila taková divná holka, trochu jako kočka nebo něco jinýho, kde se tady vzala? Že by to místní strašidlo?

Dají si dobrou snídani a kávu a nálada se jim zlepší, tak začnou řešit, co se v noci dělo. Tos byla ty, kdo mě v noci ostříhal! Já myslela, že jsme kamarádky! Nekecej, sama jsi mi dala ten strojek do ruky! Protože jsem myslela, že to neuděláš! Tak to bych si v životě nenechala ujít! Ale tohle jsem nechtěla! Že ne? Vrněla jsi blahem, když jsem tě stříhala! To není pravda! Bránila jsem se! Jo, ale to už jsi měla půlku hlavy vyholenou. Bránila ses a chechtala se při tom! Protože to lechtalo! Mně se to taky líbilo. Ale obočí jsi mi oholit nemusela! Jakto? Bylo to poslední, co ti zbylo, a pořád jsi škemrala, že chceš ještě! Já že jsem škemrala? To kecáš! Néne! Kroutila ses jako had a skučela rozkoší!

Stejně je perfektní, jak vypadáme všecky stejně! Krásně se nám leskne hlava! Tohle musíme ještě někdy zopakovat... Cože? V životě si nenechám na hlavu šáhnout! To bych tě nesměla znát! Jak se trochu napiješ, začneš otravovat! No jen počkej! Jenom co ti to trochu doroste, tak se ti pomstím, uvidíš! Nepochybuju! Víš co, koupíme si každá takovej strojek a až se vrátíme domů, uděláme mejdan pro holky, co tady nebyly. Až se pořádně nacucají, rozvineme diskusi, a jen co některá žvejkne, že by to chtěla zažít, dáme se do nich!

Nálada je skvělá, koupou se v bazénu, opalují se, mlsají dobroty a zapíjejí to barevnými koktejly. Postupně se začne řešit, co budeme dělat večer. Nejlepší by bylo něco ještě divočejšího než včera, ale devastovat účesy ani oblečení už nejde. I když... Po cestě jsem viděla spoustu butiků, a mám s sebou kreditku! Kdybysme tam zašli... Nahé? A co? Vsaď se, že se klidně budu procházet po ulici nahá! Já to vidím v barvách! Každá se vystrojíme, jak to půjde nejlíp – a pak nám prdne v kouli a začneme to ničit! Náhodou, mně se líbilo, když jste na mně rozstříhali všecky hadry! To proto, že ses nechtěla svlíknout. Teď tady klidně chodíš nahá a nevadí ti to! Co by mi na tom mělo vadit? Náhodou mě vzrušuje, když na mě kluci koukají! A když tě osahávají! Tak to ne! A proč ses teda nechala tak důkladně namazat olejem? No abych se nespálila! Však ty taky! A že pořád provokuješ všelijaký rvačky, jen aby ti kluci hodně šahali všude! Tak jo, odhalila jsi mě! To víš podle sebe, že jo?

Skvěle se baví. Nemají pochybnosti, jak to večer dopadne. A potom další večery, dokud tu budou. Jak daleko je doba, kdy jim všechno vadilo! Čtyřiadvacet hodin?

Misha se smála. Pamela se taky smála, ale jejím záměrem bylo trochu poškádlit ty rozmazlené bohaté panenky. Celý život jim záviděla jejich bezstarostný život, a teď má konečně šanci se jim pomstít. A zcela beztrestně – ona nic, ona jim jenom zpívala.

Misha: „Pokračuj! Jak to bylo dál?“

Pamela si ujasnila, že zatím vypráví Příběh jen pro tu jedinou holku – ale v noci ho asi vyšle všem. Taky budou chtít vědět, co bude dál.

Po spoustě diskusí a dohadování vyrazí do města. Butiků je po cestě spousta a v každém se nudí nějaká holka, podobná jako jsou samy. Kdysi sem ti lidé přijeli s cílem založit si nový život. Postupně přišli na to, že je lepší malý kšeft než veliká lopata, tak si zařídili obchody a čekají na zákazníky. Většinou marně, kupující nechodí. Z čeho žijí? Nikdo neví. Jsou určité zázraky, které se nedají vysvětlit. Teď konečně přijde někdo, kdo jim dá utržit.

Jenže životy lidí ovládají mocné síly. Kam nemůže čert, nastrčí... v tomhle případě tetovací salón. Taky nemá přehnaně zákazníků. Majitelka je živou reklamou svého podniku, porůznu po těle má drobné i větší obrázky v několika barvách, různé fantastické ptáčky, motýly, květiny nebo jen ornamenty. Taková paráda pochopitelně musí být vidět, takže se přehnaně neobléká. Ale ano, přece jen má nějaký oděv: v klíně se jí houpá něco parádního, je to vyšívané zlatými nitěmi a zdobené střapci. A v bradavkách má taky jakési ozdoby, jen se pořádně podívejte. Hlavu oholenou, aby bylo vidět, že i tam má tetování, ale několik pramenů vlasů, každý v jiné barvě, jeden opravdu dlouhý. Je pochopitelně přistěhovalec, ale přizpůsobila se místnímu prostředí tak dokonale, jak jen mohla. Líbí se jí tady.

Holky vtrhnou dovnitř jako povodeň. Ze začátku jsou trochu zaražené, majitelka i výzdoba stěn jsou dost nezvyklé. Pak se začnou opatrně vyptávat, jesti by se dalo vytetovat někam takového motýlka? Jistě, proč ne. A tuhle orchidej? Samozřejmě! Pak začnou mlít jedna přes druhou, jedna chce tohle, druhá něco jiného, na penězích nezáleží. Tetovačka Cindy bystře pochopí, že to je práce na týdny – odpovídá a mírně je povzbuzuje, a při tom hbitě uvažuje.

„Vy něco oslavujete v Karlssonském paláci? Možná by se hodilo, že bych tam odpoledne přišla, vezmu s sebou vercajk a začnu na tom pracovat... Elektřina tam je, tak co? Ale vezmu s sebou pár pomocníků, sama bych to nezvládla. Teda, ne dost rychle...“

„Bezva! Můžete pak zůstat na mejdan, jídla i pití bude dost! A mohly byste přivést s sebou taky nějaký kluky? Ti naši už jsou vyčerpaný...“

„Jo, kdyby! Oni rychle obživnou, když uviděj takovou parádní čičinu! Nemáš nic proti tomu...?“

Cindy se zatváří jako bažinná kočka a zkusí si vzpomenout, jakým přízvukem mluví jižanské princezny.

„Ty něco oslavuješ? A chceš dokázat, že máš nárok na titul princezny?“

„No... zvládla jsem maturitu, a za pár týdnů mám narozky. Táta mi zařídil tuhle cestu jako za odměnu...“

„Co bys říkala, kdybych já dala tebe svýmu klukovi jako dárek k narozeninám?“

Oslavenkyně polkne dvakrát naprázdno a začne usilovně vzpomínat, co všechno jim říkala ta holka z turistické agentury.

„Je pravda, že když se vyspím s tvým klukem, stanu se automaticky členkou tvýho klanu?“

„Ano. Staneš se mou spolumanželkou, se všemi právy, která z toho vyplývají!“ přede Cindy jako kočka.

„Jak to je přesně?“

„Žena je Držitelkou léna, muž je Dobyvatelem léna. Ženě patří území, Sídlo a všechen majetek, který se nedá odnést. Taky všechen dobytek ženského pohlaví, ale o ten asi nebudeš mít zájem. Muži patří, co si dokáže získat a udržet, především peníze. Výzbroj a výstroj, zbraně a válečný kůň. Taky býci, hřebci, berani... a tak.“

„A jak ženy?“

„Muž, který pojme princeznu za manželku, má nárok na všechny ženy jejího klanu. V první řadě sestry, sestřenice a všechny kamarádky. Sluší se, aby každé z nich alespoň jednou za život prokázal poctu a strávil s ní noc. Ovšem žena má právo stanovit, kdy se tak stane. Kdyby se jí nelíbil, může to odkládat do nekonečna...“

„To je chytré! Ale co já?“

„Když se staneš sestrou princezny, máš právo na každého muže, se kterým se kdy spojila, nebo má právo se spojit.“

„Ale to je perfektní! A ty bys to pro mě udělala?“

Cindy ví, že ty vztahy jsou složitější, než se dá vysvětlit několika slovy, ale usměje se a kývne.

„Tak jo, bezva! Tak přijďte k nám do paláce – a vem s sebou co nejvíc kluků a holek! To bude mejdan století!“

Cindy se usmívá. Počítá peníze. Nejen ty, které vydělá vytetováním obrázků na jejich jemnou kůži. Tihle cizinci mají spoustu prachů a není nic špatného je z nich vydojit. Ještě se neví, jakým způsobem, ale my na to přijdeme. Ještě bude spousta příležitostí.

„Bezva!“ vzdychá Misha, „Pokračuj! Co bylo dál?“

Pamela zauvažovala, zda by neměla přibrzdit. Už toho byl dost velký blok, co začalo jako reakce na zážitky ze života skutečné holky z Indiopolisu, se změnilo na vytváření Příběhu. Už není hlavní hrdinkou Misha, i když tam někde pořád ještě je. Pamela tam taky nějak je, zatím se zcela neodtrhla od reality. Splétá ten Příběh jako copánek, trochu pravda, trochu výmysl. Bylo by nejlepší, kdyby toho nechala a šly po svých. Ale Misha je tady a naléhá. Tak Pamela uložila Příběh do myšlenkového archivu a jela dál.

V ten moment škodolibý čertík přistrčí na scénu další osobu. Je to pubertální klacek ženského pohlaví, což je na ní skoro vidět. Možná někdy v budoucnu bude hezká, ale zatím se to nedá poznat. Je slušně oblečená do trička a kraťasů, ale obojí je nacucané vodou – asi šla ze školy kolem fontány. Tetování a všelijakých ozdob méně než Cindy, ale to se časem spraví. Její hlava vypadá, že se jí někdo soustavně mstí. Hříva o něco delší než předpisových pět centimetrů, ale na spoustě míst vyholená kolečka a proužky, jeden úplně čerstvě. Zatváří se protivně a vydá jakýsi neurčitý zvuk.

Cindy se zamračí. „Tuhle tam rozhodně nepouštějte. To je Moneta, moje ségra. Veřejný nebezpečí.“

Moneta natáhne krk a pátravě se rozhlédne. Uvažuje, co ji bude víc bavit.

„Roztomilá,“ řekne některá dívka a štítivě se odtáhne, „Proč je tak mokrá?“

Moneta ji zhodnotí pohledem a rozhodne se odpovědět: „Kluci nás zkoušeli utopit v kašně.“

„Co jste jim provedly?“

Moneta si to nechá projít hlavou a odhodlá se vyprávět: „Psali jsme test. Všichni na plus. Velebná matka Euthanasie nám povolila vyřídit to na místě. Škrábli mi proužek. Jenže na klukách nebylo co holit, kromě kadeře. Tak jsem Tedovi škrábla obočí. Jedno, ale pěkně zuřil. Slíbili nám pomstu. Čínské vodní mučení.“

Cizinci koukají a je vidět, že nechápou. „Můžeš mi vysvětlit, o čem ta holka mluví?“

„Když ve škole někdo dostane dobrou známku, můžou ho ostatní o přestávce zmučit. Třeba dostane deset ran na zadek, pravítkem nebo rákoskou.“

„Ne deset,“ odsekne Moneta, „Kolik má let. Už to hrajou i malý děti.“

„Holky třeba strašlivě zlechtají. Nebo jim vyholí proužek na hlavě, tenhle...“

„Velebné matce jsme taky škrábli proužek.“

„To je učitelka. Není jeptiška, ani se nejmenuje Euthanasie. Bezvadná mladá holka.“

„Máme slibený, že za příští test nás svážou.“ Monetě zjevně začalo dělat radost se chlubit.

„Jo, to je další způsob. Všechny přivážou k sobě, aby se nemohli ani hnout. Ethel taky?“

Moneta zafrká nosem a kývne.

„Taky pěknej blázen. Vede zároveň výcvik, a když jsou děti hodný a dobře cvičej, dá si s nima na konci rvačku.“

Moneta něco ukáže.

„Jo. Nebo si stoupne na prkno nad vodu, děti na ni útočí a ona je postupně hází do bazénu. Kdo by ji přemohl, má další plus bod.“

„Oni procházejí nějakým výcvikem?“

„Všechny děti se učí bojová umění. Princezna musí být obranyschopná.“

Najednou sama od sebe promluví Moneta: „Na tom mejdanu bude nějaká pořádná rvačka?“

„Určitě! Aspoň včera jsme...“ Turistka si uvědomí, s kým mluví, a zaváhá.

„Fajn. Tak já řeknu holkám.“

„Ale ostříháme ti ty štětiny!“

Moneta se lekne. „To by nás kluci zabili! Máme slíbený na konci roku správně brutální oslavy! Ředitelka slíbila, že povolí celý škole se úplně celý oholit, a sama půjde první! Taky seš zvaná, Cindy! Už tyhle wingy nosíš dlouho, je na čase je šmiknout!“

„A to chceš nalákat nic netušící kamarády na tuhle akci?“

Moneta se zašklebí. Najednou stojí ty dvě proti sobě jako dvě šelmy, prskají a vrčí na sebe. Pak se opět bez zřejmé příčiny rozchechtají.

„Hele, ty hadry si pověs támhle, ať uschnou. Vy si někam sedněte, pokud to jde, a já jdu uvařit nějakej čajík. Moneta vás zatím bude bavit!“

Od počátku je jasné, že nebude. Svlékne se rychle, mokré tričko a kraťasy pověsí, spokojeně si přejede po těle dlaněmi a je na ní vidět, že se jí ulevilo. Hadry ji vyloženě obtěžují.

Salon Cindy vypadá tak, že je odevšad vidět, že se tam něco děje. Což přiláká kamarádku odvedle, jménem Hannah. Je na korálky – má je na krku, na zápěstí, na kotníkách, sukýnku má taky pouze z korálků, takže při pohybu nebrání pohledu a už vůbec nechrání proti ničemu. Přes prsa náhrdelník z několika řad korálků, teoreticky kryjící ňadra.

„Ahoj Moni!“ Moneta nastaví tvář a dostane přes ni dvojitou facku – na pravou dlaní, na levou hřbetem ruky.

„Ahoj Hani!“ Hannah natáhne krk dopředu a Moneta jí to oplatí. Je to způsob pozdravu. Turisté zírají.

Cindy vykoukne z kuchyňského koutu. „Zvou nás na mejdan! Půjdeš?“

Moneta: „Nebuď blbá! Přijdeš o hřívu!“

Nezdá se, že by měla čeho litovat. Má půl milimetru ježka a v něm vyholené ornamenty.

„Já jsem něco slyšela, že ty taky! Co je to za nápad ostříhat celou školu?“

Nejvíc nadšená je Misha. Naléhá na pokračování a vylepšení a je ochotná přispět vlastními nápady.

Jenže na útěkovou vzdálenost špicuje uši Janice. Tedy, ve skutečnosti neposlouchá, snaží se vnímat a docela se jí to daří. Misha se jí na první pohled zalíbila, odhadla v ní skvělého parťáka na rvačky i všecko ostatní. Teď jenom se šikovně vetřít... Tak se přibližuje čím dál víc, až si jí všimnou a dají najevo, že jim nevadí. A už je u nich, už srazí hlavy dohromady a propojí se.

První úžasný fakt: Misha je Panna. Pro Janice docela překvapení, v jejím okruhu se panny vyskytují tak do deseti let. Ona sama je ve fázi, kdy je hrdá na každý milostný úspěch a trvá na tom, aby to všichni věděli a oceňovali ji. Zatím o ni není příliš velký zájem, stálého kluka nemá a která ho má, si ho pořádně hlídá. Chcete něco slyšet o mém životě?

No, když to musí být...

Momentálně jí značně stouplo sebevědomí, co se stala sestrou Pamely. Už párkrát se kvůli tomu pohádala a poprala, i když proti tomu vcelku nikdo nic nenamítá, ale při sebemenším náznaku spouští prudkou hádku a když to vyjde, může z toho být fantastická rvačka. Jan se pere ráda a čím víc je bita, tím víc si to užívá. Dřív toužila stát se mistryní Devíti řemesel, což jsou různé podvody, krádeže a příležitostná prostituce – teď má lepší plán, chce být čarodějkou. Chcete vidět, jak už umím iluzorní vzhled? Předvede dlouhé rudé vlasy toho samého odstínu, jaký měla vždycky Pamela, k tomu smaragdové náušnice, ametyst v nose a další ozdoby. To se naučila jenom odposlechem, není to paráda?

Jenže ony ji nejen poslouchají, ale i vnímají. Hluboko pod povrchem její mysli se skrývá zoufalá touha někoho mít. Někoho svého, brášku, sestru, mámu... Mámu má, jenomže buďto je zavřená, nebo už ji pustili, ale netouží se s dcerkou kontaktovat. Má i další příbuzné, ale ve skutečnosti o ni nestojí nikdo, všichni jsou rádi, že je pryč a neotravuje. Proto chce být špičkovou čarodějkou, ty si přece každý předchází!

Její sexuální eskapády jsou taky důsledek touhy nebýt sama. Její první byl Karr, pěkný uličník, především velice šikovný zloděj. To se mu jednou podařila nějaká velká rána, tak nakoupil pro všechny jídlo a pití a uspořádal mejdan. Jako správný alfa samec vystřídal všechny samice v dosahu, ony jej obdivovaly a toužily po jeho přízni. Jan ho taky obdivovala a byla mezi partou. Zcela nečekaně ji chytil a probodl, zařvala leknutím i bolestí, ale rychle si uvědomila, že něco podobného už viděla a přestala se cukat. Jasně, že se jí to líbilo. Co hlavně? Že už není malá holka, ale dospělá členka smečky. Od teďka může balit kluky, jak ji napadne.

Ačkoliv už toho dost viděla a zažila, v tuhle chvíli se Pamela vyděsila. Být uvedena do života takhle drastickým způsobem, to bylo na ni moc. Kupodivu Misha zůstala naprosto klidná, a Janice se tím vyloženě chlubila. Dokonce i to zděšení zaznamenala, a pobavilo ji.

Ale líbilo se ti to?

Líbilo se jí hlavně, že už je dospělá a může se zúčastňovat jakýchkoliv mejdanů. Uvědomovala si, že ten kluk to udělal hlavně proto, aby pobavil smečku. Určitě z toho nemohl mít žádné potěšení, ani nehodlal způsobit rozkoš Janice. Prostě byl alfa samec, tak se tak choval.

Ale teď se ti to líbí? naléhala Pamela.

Janice nedala jednoznačnou odpověď. Její paměť obsahovala vzpomínky na milování s dalšími kluky, slušelo se, aby jí každý prokázal poctu, což se v krátké době stalo. Bohužel potom zájem poněkud opadl. Jan si je vědoma, že toho moc neumí, jsou zkušenější kamarádky, takže občas se k něčemu připlete, ale nic moc. Moc by chtěla, aby se do ní nějaký kluk zamiloval a vytvořil s ní pár, ale zatím se nedaří. Třeba se jí povede někoho sbalit tady.

„Tomu tvýmu Karrovi bych rozbila hubu!“ reagovala Pamela, dokonce nahlas.

Janice se jenom smála Na sex byl Karr hodně dobrý. Občas se mu povedlo vetřít se do přízně nějaké turistky, obvykle vyššího věku, kterou zlákal jeho dětský půvab a ztratila veškerou soudnost. Neokradl ji, dávala mu peníze sama, a on jí za to předváděl mistrovské finty milování. Občas se mu dokonce podařilo udělat jí dítě, na což ovšem přišla až když odjela domů a dost se divila. Všeobecně ženskými pohrdal, ale rád se od nich nechával živit a rozmazlovat. Ano, byl to mizera. Jednoho dne oznámil, že bude dva tři dny mimo dosah, a už víckrát ho neviděli. Co provedl a kam zdrhnul, se nikdo nedozvěděl, ale asi měl dobrý důvod.

Ale máš ho pořád ráda?

Ani na tuhle otázku neuměla dát jednoznačnou odpověď. Jako všechny ženy, nebral vážně ani čarodějky. Kromě jedné, která ho kdysi naučila pár šikovných kousků – jenže k té cítí téměř nenávist. Byla nadřazená a dávala mu to najevo. Mohlo by se říct, že ji přímo nenáviděl, ale ovládala ho. Možná s potěšením, musela vědět, že mu to vadí. Další důvod, proč chce být Janice špičkovou čarodějkou. Kdyby se jí podařilo být mocnější než on...

Misha se začala smát. Pamela se po chvilce připojila, i když ten smích byl trochu rozpačitý. Že by si toho kluka oblíbila, o tom ani řeč.

Tu otázku mohla čekat: Jak to bylo s tebou? Dost nerada by se tím chlubila, ale myšlenky se nedaly skrývat a ty dvě byly dobré telepatky..

Jmenoval se Jimmy, studoval o dva ročníky výš a byl z dost bohaté rodiny. Rodiče mu koupili automobil sporťák, všichni mu ho záviděli. Vzal ji do kina na film s Elvisem Presleym. Do Elvise byla taky zamilovaná, ale jinak. Zatímco dojatě zírala na plátno, ucítila jeho ruku pod tričkem. A nemohla ani vypísknout, aby nevyvolala pozornost. Navíc se jí ta ruka pod tričkem docela líbila. Později přemístil tu ruku pod sukni, to taky strpěla, i když jí to nebylo moc příjemné. Ale film skončil, přestala brečet (bylo to hodně dojemné a Elvis krásný) a Jimmy ji vezl domů. Jenže namísto domů ji zavezl někam mezi kůlny místní fabriky, kam nikdo nechodil a předvedl, jak jeho sporťák umí sklopit sedadla. Začali se líbat, Pamela se trochu bránila, ale pak zase měla tu jeho ruku pod sukní. Tehdy se nosily široké sukně se silonovou spodničkou. Jimmy si uměl s dívčím oblečením docela schopně poradit. Bránila se, ale ten film a ty polibky, a jeho ukecávání – tak se bránila čím dál míň, a najednou už nebylo proč. Potom trochu brečela, bolelo to a styděla se. Jimmy byl milý a pozorný, pomohl jí se upravit a odvezl ji domů.

Asi čtrnáct dní se vznášela na perutích lásky kdesi ve výšinách. Příště ji nemusel ukecávat, těšila se už předem. Film byl kovbojka s Johnem Waynem, ale nemá zdání o čem, vychutnávala si ty ruce bloudící po těle a když zajeli na svoje místečko, svlékala se už sama. Jenom měla strach, aby se o tom nikdo nedozvěděl.

Proč? zeptala se Janice.

Pamela odsekla, že je pitomec. Potom si uvědomila, že ta holka opravdu neví, proč by se měla s něčím skrývat – ale naštěstí je ještě dítě, a je zvyklá dostávat bezdůvodně vynadáno. Zkusila vysvětlit, že zatímco Jan se svými dobrodružstvími chlubí a chce, aby to věděli všichni, u ní by to byl strašlivý skandál.

Potom zaslechla mezi kamarádkami nějaké řeči, že i jiné dívky vědí, jak se sklápějí sedadla jeho sporťáku. Byla to náhoda, nebo chtěly, aby to slyšela? Při jedné příležitosti se ho zeptala a on ji ujišťoval, že miluje jenom ji a bude ji milovat na věčné časy. Jenže už byla nahlodaná a všelijaké ty řeči ji štvaly. Kamarádky byly drbny a měly přehled, kdy a s kterou chodil a jak jim to dlouho vydrželo. Nevěřila. Jenže potom neměl čas, měl spoustu učení do školy, a nakonec jí někdo donesl, že ho viděly v kině s nějakou blondýnou. Pohádali se, potom dlouho brečela a dělala otrávené ksichty. Nějakou dobu jí kamarádky nosily drby, s kým zase chodí, a litovaly ji. Potom už to přestalo být zajímavé.

Kupodivu se jí nesmály, bylo to trochu z jiného světa, Janice byla dokonce dojatá. Zeptala se, zda se ještě někdy setkali. No jistě, potkávali se často a časem spolu začali i mluvit. O rok později udělal chybu, přivedl do jiného stavu nějakou holku a musel si ji vzít. Nedopadl tak špatně, byla to dcera bankéře a vyženil s ní pěkné věno. Po prvním dítěti se jim narodilo ještě druhé a když odcházela, začínal tloustnout, plešatět a nosit brejle. Taky ji jednou lákal zavzpomínat na staré časy, ale odolala.

Zajímavou otázku položila Misha: S tím Elvisem jsi se někdy milovala?

Pamela vyprskla. Misha nemá tušení, kdo je Elvis Presley, tak jí to vysvětlila.

A chtěla bys? Pamatuješ si, jak vypadal?

Teď nechápala Pamela. Misha vysvětlila, že dokáže vytvořit sen, ve kterém člověk prožije noc, nebo několik nocí lásky s partnerem, jakého si přeje. Může to být někdo z minulosti, s kým se dávno rozešel. Může to být někdo, kdo už opustil svoje tělo. Může to být herec, zpěvák nebo jiná známá osobnost. Dokonce to může být někdo, kdo nikdy neexistoval, třeba jen v knize.

Ten způsob vytvořila Valérie. Ano, ta Valérie. Většina jejích milenců se jí nikdy ani nedotkla, jenom s ní prožili krásný sen. Teď už to umějí všechny holky z Ungollu.

Indiopolisu se říká Telporontost, Město Stříbrných hor. V poslední době také Ungoll, což znamená Stín Skály. Místní vyslovují hluboké U, znějící jako ozvěna z propasti. Skála je útes trčící nad městem, kde kdysi stával Atanor, sídlo čarodějek. Zmizel v nicotě, ale ta skála je tady pořád. Možná proto se ve městě rodí zvláštní děti, které dokážou měnit barvu očí, a od malička znají všelijaké věci, které je nikdo neučil. Je to v té Skále? Nebo přímo ve zdech města?

Přijeď, uvidíš.

Pamela už v Indiopolisu byla, ale ne dost dlouho na to, aby stačila město poznat. A nikdy tam nespala. To by měla, aby Skála získala čas k ní promluvit.

Bude to někdy muset napravit.

Janice byla z příběhu její první lásky docela uchvácená, spousta věcí jí vrtala hlavou. Dokonce promluvila nahlas:

„A to tě šoustal oblečenou?“

Pamelu rozladil ten výraz, telepatické obrazy nejsou hrubé ani sprosté. Jak má té holce vysvětlit... Janice se přivinula co největší plochou těla, ovinula ji rukama a mazlila se. Při tom jí pilně pátrala v mysli a vyhledávala nejzajímavější detaily. Pamelu to dráždilo a uráželo, jenže ta holka byla tak roztomilá, a najednou to bylo příjemné, to šmejdění v mysli i její šikovné prstíky. Tak ji taky začala hladit a vychutnávala si jemnost její hebké kůže.

Sex pro zdejší puberťáky znamená pouze penis ve vagině, nejlépe se vstříknutím semene. Všechno ostatní je pouze mazlení. Holky se mezi sebou mazlí rády a často, a necítí se nijak zvrhle. Šelmy se mezi sebou olizují, děti také. Zvlášť od chvíle, kdy zjistí, že to tomu druhému působí potěšení. Časem jim někdo vysvětlí, že cizincům to vadí; nebo ne vadí, ale je to zakázáno. Od té doby to dělají ještě radši, jsme přece šlechta Ostrova a vládu neuznáváme! A být nahý je taky naše přirozené právo!

Jenže Janice propátrávala detaily oblečení a neměla toho dost. Miluje krásné šaty a chtěla by jich mít co nejvíc, klidně by si vzala sukni, pod ni spodničku a ještě kalhotky, pod tričko podprsenku, košili na knoflíky a třeba ještě svetr, ať je nabalená jako... Chechtala se. Ještě vysoké boty, a potom pomalu sestupovat do řeky a užívat si, jak se to všechno promáčí... To je něco jiného, než tenké tričko a šortky, a sandály na boso!

„A klukům řeknu, ať mě příště šukají v hadrech! A sami se taky nesmějí svlíknout!“

Tou představou se vyloženě opájela. Ještě se pokoušela vyzvědět, co znamená stydět se, když se člověk svlékne do naha. Pamela se odmítala o tom bavit, tak to zkoušela zjistit sama. Pobíhala v její mysli jako myš a když si to Pamela pomyslela, nadšeně se rozesmála.

Pamela dospěla k názoru, že už je toho dost a je na čase se zabývat zase něčím jiným. Vyslala dotaz, kde je jí nejvíc potřeba, ale podtrhly ji.

Všude je klid, nikam se nežeň. Nech holky tvořit Příběh, jenom je koriguj. Jsou zábavný!

Misha bez váhání uteče od prvotního příběhu a rozjede se po nové linii. Janice chce samozřejmě taky přispět, hlavně udělat na Pamelu dojem.

Nejdřív změnit místo. Indiopolis není to správné město na pořádný průšvih, je moc zvláštní – a Pamela o něm vlastně ani moc neví. Kingtown? Ne. Bude to nějaké docela neurčité město, slušné a spořádané jako Onga-Orang na severním pobřeží. O tom taky nikdo nic neví, ale...

Je slušné a spořádané. Za císařství to bylo ubohé hnízdo, kam se stěhovali hlavně etnikové, aby je nikdo neotravoval a nechal žít, jak jsou zvyklí. Ani se moc nebránili, když se na ně vrhla přesila armády. Armáda tam vybudovala obrovskou základnu, letiště, přístav... stálo to spoustu miliard a sotva s tím byli hotovi, válka skončila a všechno bylo k ničemu. Ne že by to byla první nebo poslední nesmyslná investice. Přivezli spoustu přistěhovalců, poctivých a pracovitých lidí, kteří se nechali bez odporu odírat majiteli nově vybudovaných továren a snažili se vybudovat si slušnou existenci. Plynula léta, vyrostly děti, potřebovaly školu. Pak střední školu. Pak universitu. Všichni byli slušní, spořádaní, poctivě se oblékali a dodržovali předpisy, jak má vypadat student. Kluci nosili účesy krátké, děvčata delší, ale vždy upravené od profesionálního kadeřníka.

Ten nápad vymysleli studenti maturitního ročníku jako rozloučení s mladšími spolužáky. Původně to mysleli jako provokaci na maturitní komisi, ale nějaká dobrá duše to prozradila ředitelce a ta je přesvědčila, aby akci přesunuli na poslední dny školy a přislíbila účast svoji a celého učitelského sboru. Tomu se nedalo odolat.

Ředitelka se skutečně jmenuje Kunigunda a je to ctihodná dáma okolo padesátky. Pochází z Dánska a je bezvadně přistěhovaleckého původu, doloženého spolehlivými dokumenty. Je rozvedená. Byli spolužáci, seděli spolu v lavici a milovali se od první třídy. Na střední spolu spali. Na vysoké se jejich cesty rozešly, Kuni studovala psychologii a její milý obchodní právo. Když otěhotněla, vzali se. Kuni byla vždycky ta chytřejší, manželovi oddaně pomáhala na studiích i v praxi. Zdědil po rodičích firmu, vložila do ní svoje peníze a rukou společnou a nerozdílnou ji rozšířili a zvelebili. Madame pokračovala pro zábavu ve studiích a angažovala se v humanitárních spolcích, manžel podnikal. O děti pečovaly služebné. Dařilo se jim, firma rostla. Manžel se angažoval i v politice, byl čím dál bohatší a vlivnější. Když se mu přiblížila padesátka, povšiml si, že kolem pobíhají daleko mladší a krásnější dívky než jeho choť. Jedna z nich mu vstoupila do srdce a způsobila tam požár. Požádal o rozvod a nějaký čas se soudili o peníze. Kuni vysoudila značné jmění a protože ji rozvodové tahanice znechutily, rozhodla se odpočinout si na dovolené v exotickém tropickém ráji. Přátelé z dobročinné organizace jí nabídli, aby zůstala. Tak se stala ředitelkou školy. Díky svému majetku a ochotě se angažovat se stala významnou členkou strany Bílých a rozhodla se bojovat proti přežitkům minulosti. Například pečlivým dodržováním všech předpisů. Přinutila učitele, aby šli příkladem žactvu a zkrátili účes na předpisovou délku: muži centimetr, ženy pět. Sama se dala ostříhat hned na počátku dovolené a maximálně jí to vyhovovalo i teď.

Aby překonala trauma z rozvodu, chtěla se bavit. Zlom nastal, když ji někdo pozval na oslavu nějakých narozenin. Klasický repertoár: oslavenkyně na uvítanou předvedla striptýz, pak si lehla na stůl a dovolila, aby jí kamarádi oholili vše, co na ní rostlo. Na její počest zatím tančily další kamarádky, kluci se svlékli automaticky. Průběžně se chodili zchladit do bazénu. Když hostitelku naprosto dokonale očistili, uspořádali na jejím nahém těle hostinu. A pochopitelně při tom hodně pili.

Kuni měla od počátku různé morální výhrady. Ale jak sledovala, co s tou holkou dělají, její zábrany se rozplývaly a naopak zjistila, že ji to neuvěřitelně vzrušuje. Nepletla se mezi mladé, neolizovala jí alkohol z nahého těla ani nestrkala potraviny do různých otvorů, ale přihlížela čím dál vzrušeněji a litovala, že nikdo nic takového nikdy neudělal s ní. Jak čas letěl a mladí se dostávali do extáze, začali řešit mezilidské vztahy, což vedlo k různým soutěžím a potyčkám. Kluci rozmíchali v malém gumovém bazénku pěnu, obsahující olej a barvu, a dvojice si v nich daly zápas – vítěz si mohl s poraženým dělat, co ho napadlo. Holky se stříhaly; co udělá kluk s holkou, bylo od začátku jasné.

Jestli mládež ovlivňoval pouze alkohol, nebo si přidali ještě jiné pamlsky, není jisté, ale nad ránem začali řešit svoje vztahy rákoskou. Kuni do té doby pouze přihlížela a snažila se nedat najevo, jak to s ní kroutí. Teď ale nevydržela a rozhodla se vyzkoušet, zda by vydržela pětadvacet na holou. Mladí ochotně vyhověli – nebyla tlustá, měla atleticky pevně stavěné tělo, které bylo radostí mrskat. Křičela rozkoší – těch pětadvacet bylo jako nic, chtěla pokračovat, měla další části těla, které toužily sešlehat. Tak ji začali mučit, jak byli zvyklí týrat svoje dívky, a nic jí neodpustili.

Když se ráno probudila a spočítala si kosti, měla pocit, že prožila nejúžasnější chvíle v životě. Celé tělo měla v jednom ohni, všechno ji bolelo. Chodit nemohla, nechala si napráskat i na chodidla. Ve vlasech jí vyholili proužky. Mladí relaxovali v té mazlavé směsi v bazénku, ochotně ji pozvali mezi sebe a chválili za všechno. Bylo tam těsno, lezli jeden přes druhého a občas se pošťuchovali. Kuni důkladně promasírovali celé tělo, což znamenalo novou bolest a novou rozkoš. Poprvé v životě mohla sledovat sex tak zblízka, že se těch dvou dotýkala. Ostatní na ně bez ostychu sahali, lechtali, dráždili. Když se dívka bránila, kamarádky ji podržely. Ječet mohla, vyváděli všichni a nikomu to nevadilo. Byli zvědaví, zda najdou něco, co dámě vadí – a samozřejmě ji ze hry nevynechali.

Tímto zážitkem objevila, co se jí ve skutečnosti líbí. Nějakou dobu s tím bojovala, celé týdny se ničeho nezúčastnila. Měla pocit, že ředitelka školy by neměla extázím podléhat, ale kolem byla spousta krásných mladých lidí, chlapců i dívek, a když sledovala jejich zábavy, neubránila se představám. Domnívala se, že to nikdo neví, ale pak si všimla, že mladí si dovolují před jejími zraky čím dál víc. Ve školním bazénu si navzájem stahovali plavky tak dlouho, až dívky automaticky odkládaly horní, časem i spodní díl. Vlasy nekontrolovaně přerůstaly, ale objevovaly se v nich proužky a kolečka, občas nějaké hezké holce ustřihli ofinu a když zuřila, nacpali ji do sprchy a promáčeli. Docházelo k oslavám narozenin či svátků, při nichž dívce zničili všechno oblečení, ostříhali ji, mučili a ponižovali. Učitelé bez zábran spali se svými žákyněmi, učitelky s kluky z vyšších ročníků. Občas nějaká holka otěhotněla a neměla potuchy s kým. Kuni se tvářila přísně – až do chvíle, kdy jí jedna taková řekla do očí:

„Byl to nádhernej mejdan! Kdybys tam byla, měla bys břicho taky!“

Pochopila: všichni to vědí. Troufají si, protože jim ředitelka potají fandí. A budou si dovolovat čím dál víc.

Na příští poradě vybídla učitele, aby nebránili dětem jít se osprchovat, když je jim horko. Ve školním bazénu nemusí ani učitelka bezpodmínečně nosit plavky, když jí to nevyhovuje. Není nic špatného, když za mimořádný výkon dovolí žákovi odložit část oděvu. Není samozřejmě přípustné, aby od první přestávky chodili všichni nazí, ale dětem, které se dobře učí a dosahují skvělých výsledků, se to dá tolerovat. Proslýchá se, když některý žák udělá test nebo písemku na plus, ostatní ho o přestávce týrají a šikanují. Takové věci je zapotřebí přísně trestat! Jak? Nasekej mu rákoskou! No jo, ale co když to dělá celá třída? Kuni zaváhala, pak ji napadlo: Svažte je všechny k sobě, aby se nemohli hýbat!

Existuje plastová páska, téměř nezničitelná. Když chceš pobavit dvě kamarádky nebo kluka s holkou, postav je lopatkami k sobě, a přivaž: kotník ke kotníku, zápěstí k zápěstí. Můžou se hýbat, ale každý pohyb jednoho znamená kroucení končetin pro toho druhého. Mohli by spolupracovat, ale radši budou zápasit a prvních deset minut je to bude úžasně bavit. Zbytek času už je zkouška jejich přátelství – jestli se nebudou nenávidět, až je pustí, mají docela dobré nervy. Ještě maličkost: páska se přilepí ke kůži a její stržení znamená depilaci v tom místě. Pokud zlobí celá třída, prostě všechny svažte dohromady, jak vás zrovna napadne. Ale počítejte, že se budou hodně bránit!

Jenže když to provedli poprvé, vyvolalo to nadšení a děti se nadšeně hlásily. A svázat všechny dohromady? Odměna pro celou třídu! Zvláště puberťáci si nechali nainstalovat ruku partnera na zvlášť příjemné místo a tam se nechat dráždit. Že to časem začne být nepříjemné? To je právě princip hry! Nejlepší místo je ve středu chumlu, tam se absolutně nemůžeš hýbat, někdy ani dýchat. A v nejméně vhodném okamžiku se ti začne chtít čurat. Nějakou chvíli s tím bojuješ, ale když tě kamarád začne lechtat, podlehneš. Ostatní ti můžou jenom nadávat a vyhrožovat, nebo to oplácet. Nakonec to stejně pustí všichni. Takže hromadné svázání je nejlepší venku na trávě, a nedivte se, když se chtějí přidat děti z jiných tříd. Někteří učitelé si zkusili být uprostřed a mládež kolem nich – bylo to skvělé, museli celou hodinu poslouchat jeho přednášku a neměli kam utéci. Ale s posledními musel pomoci kolega z vedlejší třídy a po čase přijít aspoň někoho vyprostit.

Pokrok se nedá zastavit, tak chytré hlavy vymyslely i depilační pásku. Hodí se na hodně ochlupené místo, tam se přilepí a nechá pár minut působit. Srst se působením chemických sloučenin trochu uvolní, ale stržení stejně bolí. Na celkové odchlupení se používá málokdy, ale ideální je na vytvoření proužku ve vlasech. Nebo na obočí! Líbí se ti, jak krásně má kamarádka obočí vyklenuté? Přilepíš pásku, chvilku počkáš, pak cukneš – a už má jen jedno. Odstranit obě by se neslušelo, ale počítej, že ti to oplatí. Nasmějete se.

Studenti z vyšších ročníků jsou čím dál chytřejší, a všechny testy dělají na plus. Částečně jsou tak schopní, částečně čerpají informace jinými prostředky. Například jazyky a základní informace z matematiky, fyziky a chemie, veterinární i humánní medicíny obdrželi ve snu, dokonce několikrát za sebou, takže se zafixovaly. Nešťastníci, kteří nejsou schopni vnímat nebo si zapamatovat, už dávno vypadli ze školy. Udělat chybu přichází v úvahu jen schválně. Takže učitelka zběžně přelétne testy a vyhodnotí: všichni plus. Jenže jakým způsobem je odměnit? Veškeré oblečení svlékli během prvních deseti minut, co jsou ve škole. Z vlasů zbývají sice dlouhé, přesto ojedinělé ostrůvky. V uších nosí každá holka spoustu náušnic od svých kluků. V nose diamant, ve spodním rtu perličku. Ozdob do prsních bradavek má několik párů, ale stejně je nenosí, občas se nechává od kluků promasírovat. Tetování sice ještě nemá po celém těle, ale už hodně a další zatím neplánuje. Výprask? Dobře, ale má to ráda pověšená za nohy hlavou dolů, nebo ještě lépe za jednu nohu. Přivázat? Příjemné, ale staré. Tak co?

Někdo vymyslel jehly pod kůži. Tenké, silnější i docela tlusté. Zlaté, stříbrné nebo z nerezi. Můžeš si vybrat, kam ji chceš, nebo se nechat překvapit. Před zapíchnutím namočit do desinfekčního roztoku, to taky pěkně bolí. Nechají se zapíchnuté do konce hodiny. Když na ně spolužák nečekaně zabrnká, vyjekneš.

Učitelé nezůstávali stranou. Když dovolí žákům odložit oděv, proč by se sami pekli v hadrech? Taky si rádi zaplavali v bazénu, taky si nechali vylepšit účes. Na výprasky jim děti věnovaly zvlášť parádní rákosku, ne-li jezdecký bičík. Ředitelce darovaly devítiocasou kočku a na školním dvoře postavily šibenici, kde se můžeš pohodlně zavěsit za ruce nebo za kotníky. Devítipramenné důtky mají tu výhodu, že nikdy nevíš, kam zasáhneš, a když se oběť zmítá zavěšená, je nepravidelně sešleháno celé tělo. V tělocvičně měli taky skřipec, na který se děti nechaly natahovat, aby povyrostly.

Když Kuni rozmluvila mladým nápad s celkovým oholením, musela jim něco slíbit. Oholení hlavy výslovně zakazuje školní řád, ale nadcházejí prázdniny a to si může každý dělat, co ho napadne. Ostříhat celou školu je výborný nápad, přesně to Kuni lákalo už dlouho. Je však třeba takovou akci důkladně zorganizovat. Mladí ochotně rozvinuli fantazii a vymysleli, jak by to mělo probíhat. Věnujeme na to poslední týden, to se stejně neučí a vysvědčení je už napsané. První den: fotografování. Bývá to zvykem, na památku. První sada: v co nejkrásnějším oblečení. Druhá sada: bez oděvu. Je předvídavé věnovat odkládání oděvu celý den a pořizovat fotodokumentaci, neboť svlékání může být složitější. Je vzrušující kamarádce parádní kostým co nejvíc zamatlat a potom rozškubat nebo rozstříhat! A ještě nádhernější bude její pomsta! Postup může být různý, třeba se u toho poperou, nebo ukázněně vyčkávají, co s nimi ta druhá udělá, případně zmítající se holku kamarádky podrží. Výtečný nájezd na další spory a potyčky, s výkřiky: Tohle ti v životě neodpustím! Co taky odpouštět, když jí vzápětí provede něco ještě nepříjemnějšího? Uprostřed dvora se zřídí ohniště, na které se budou průběžně přidávat zničené části oděvů. V každém případě na konci dne skončí všichni nazí a tak půjdou i domů. Nebude to poprvé.

Druhý den začne stříhání. Nejdřív přijdou na řadu učitelé v čele s ředitelkou. Děti jim to provedou rády a ochotně, a jestli využijí příležitosti k nějaké pomstě za dřívější příkoří, nelze jim to zazlívat. Potom se dají do sebe – to bude trvat nesrovnatelně déle. Začaly už včera, když má někdo v ruce nůžky, neodolá. Nejdřív přijde na řadu strojek. Zdatní chemici namíchají pěnu, asi v gumovém bazénu, aby se v ní děti mohly rochnit a pořádně se namydlit. Kdo umí, bude ostatní holit břitvou, na většinu se však asi použije žiletka. Bude to asi trvat dlouho, protože škrábání ostří po kůži je příjemné a většina si to nechá dělat opakovaně, až zůstane jen absolutně hladká kůže. Ještě větší extáze je holení nasucho ostře broušeným nožem, ale na to musí mít holka ochotného a trpělivého kluka. Pro ty, co si to chtějí obzvlášť užít, budou připravena pouta na přivázání, případně celkové znehybnění.

Mladí měli námitku: těch vyzbrojených ostře broušenou čepelí bude daleko víc, než tušíme. Lovecký nůž má každý kluk od deseti let výš, holky nezůstávají pozadu. K oblíbeným darům při svatebním obřadu patří parádní zbraň, která bezpodmínečně nemusí vypadat nebezpečně, ale je. Všelijaké mečíky, krisy, jatagany jsou zdobené zlatem a drahokamy, ale především tak ostře broušené, že musejí být v pochvě, aby se nezranil sám majitel. Proč zbraně nepoužívají v četných potyčkách, které mezi nimi soustavně probíhají? Je to nečestné a nesportovní. Kdo nedokáže porazit soupeře holýma rukama, je zbabělec a sračka. Ale předvést je kamarádům je příjemné.

Jak dlouho bude stříhání celé školy trvat, nelze odhadnout. Jeden den, dva, tři? Bude výběr obětí náhodný, nebo bude stanovena nějaká směrnice, jako třeba: nejdřív nejhezčí holky! Jistě, přineslo by to řadu sporů. Nejdřív blondýnky, totéž. Malé děti přijdou na řadu poslední, to je jasné, pokud neukecají staršího bráchu nebo ségru. Budou se oběti hlásit dobrovolně, nebo bude třeba je nejdřív chytit, přemoci a svázat? Kdy přijdou na řadu čumilové? Mnozí si chtějí pozvat rodiče, starší sourozence a vůbec každého, koho se podaří ukecat. Ti všichni půjdou dohola také, ať chtějí či nikoliv. Ale kdy, až na ně někdo bude mít čas, nebo hned jak přijdou? Co když se to nestihne a dotyčný zatím odejde?

Ještě se prokecla tajná informace: kluci vymýšlejí nějaký depilační krém, který se chystají vmasírovat do kůže napřed svojí dívce, případně dalším. Teoreticky by měl zlikvidovat vlasové kořínky, aby zůstala absolutně hladká kůže, ale nikdo neví, jak bude fungovat v praxi a jak dlouho účinky vydrží. Co když si to někdo po čase rozmyslí a nebude se mu to líbit? Bude se to provádět dobrovolně, nebo účastníky chytne amok a namažou každého, kdo bude při tom? Nebo namíchat krem v nějaké nádrži a všechny v ní vykoupat?

Ředitelka se takovým námitkám pouze usmívala. Zúčastnila se řady mejdanů, kde sice ze začátku dělali hostům, co sami chtěli, ale později se situace zvrhla a začali si dělat, co rozhodně nechtěli. Příjemně ji to dráždilo. Všichni si soustavně provádějí všechno nejhorší, co je napadne, i když se oběti vzpouzejí a brání, nakonec tu legraci přijmou. Když ještě žila doma v Dánsku, neuměla si představit, že by si něco takového nechala líbit. Ale zdejší mladí? Po nejhorším zážitku se jen oklepou a začnou koumat, co by provedli příště.

Šlo o jeden drobný problém. Všichni studenti byli z přistěhovaleckých rodin. Potomci starousedlíků byli tak vzácní, že je každý znal, ani zdaleka nepatřili k nejdivočejším. Snažili se být co nejméně v centru pozornosti, přidali se ukázněně ke každé zábavě, ale nevymýšleli ji. Nebyli významní ani ve své kastě, nebo to úspěšně tajili. Avšak zdaleka ne všichni přistěhovalci byli z bohatých a vlivných rodin. Většina pocházela ze slušných rodin řemeslníků, kvalifikovaných dělníků a úředníků – pro chudé tu byly jiné školy, s jinými problémy. Pro rodiče nebylo prioritou, aby dcerka mohla předvádět, jak bezstarostně rozhazuje peníze. Když na bohaté holce rozškubali tričko a džíny rozstříhali na cáry, jen se smála. Když to bylo nejlepší oblečení průměrně majetné holky, brečela. Nejlíp se to dalo poznat na postupu tetování. Každé tetování musí někdo zaplatit, až v dospívání je může dívka obdržet jako poděkování za krásnou noc. Takže v prvních třídách vypadaly všechny děti vcelku stejně, snad někdo dostal drobný ornament za dobré vysvědčení. Zlomilo se to okolo desátého roku, když první dívka přišla s barevnou příšerkou na rameni. Nejdřív se musely vyparádit bohaté princezny – slušní rodiče rozhodně nemínili platit dceři nádherného draka ze šestnácti barev, ale souhlasili s nějakou jednodušší kresbou, přece naše holka nemůže vypadat jako nějaká socka. Časem se výzdoba rozšiřovala, ale většina byla vždy pár kroků za nejbohatšími. Kuni správně předpokládala, že nebudou nadšeni touhle zábavou. Když škola chce děti zadarmo ostříhat, prosím, ať to klidně udělá. Ale abychom tam šli a dali se vyholit taky? To jste se snad zbláznili, jsme slušní lidé! Jenže děti naléhaly – mami, tati, budu úplně nemožná! Někteří se zlomit dali, jiní zásadně odmítali. Takže byla oprávněně zvědavá, kdo přijde a kdo ne. Přece to té naší holce nezkazíme...

Už padla zmínka, že se stala čelnou představitelkou strany Bílých. Ono taky, nelze řídit školu a otevřeně se chlubit svou perverzitou, když to člověk nemá řádně zajištěné. Strana Bílých, oficiálně státoprávní, se navenek prezentuje jako pevná hráz proti veškeré nemravnosti, kterou prosazují Černí, tedy jižané. Hřích a zvrhlost vyšly od císařského dvora, to všichni vědí. Bílí zuřivě nenávidí císařovnu Dianu a její dvorní dámy, ačkoliv jsou dávno mrtvé. Takže zavedli přísné zákony a spravedlivě trestají každý prohřešek – u všech kromě sebe. Orgie a sexuální výstřelky jsou zakázané hlavně proto, aby se mohly konat v přísném soukromí pro zvané (a platící) hosty. Bohatí podnikatelé si kromě manželky drží jednu i víc milenek, nehledě k dívkám příležitostným – nemusí to být zrovna prostitutky, klidně stačí krásné studentky, které se ochotně nechají pozvat a popustí uzdu svým přirozeným pudům.

S jedinou výjimkou: netýká se to vlastní dcery. Co na tom, že její spolužačky si vedou deník, kolik kluků sbalily a co s nimi zažily – naše holka je absolutně slušná. To ostatní vyrážejí na mejdany a diskotéky, ta naše se jde učit ke spolužačce. Vždyť má takový nevinný výraz v obličeji, lízátko by jí člověk koupil! Že přijde od kamarádky kompletně oholená a oblečení má namalované na těle? No co, holky se nudily, tak se trochu ostříhaly, však jí to zase doroste. Ta důvěra vydrží tatínkovi tak dlouho, až se na nějaké akci sejde s dcerkou tváří v tvář a dozví se, že patří k nejdivočejším dračicím. I tehdy radši dělá, že nic nevidí, a ze žalu se vyspí s její nejlepší kamarádkou.

Kromě těchto aktivit členové strany Bílých pilně obchodují se vším, co lze koupit a prodat. Něco z toho zakazují zákony – dobrý důvod přirazit na ceně. Peníze se dají dobře vyždímat ze státu, v krajním případě z fondů, které zřizují mezinárodní organizace na povznesení ubohých obyvatel Arminu. V konečném důsledku dojdou ty peníze nešťastným chudákům, ale kudy tečou do té doby, se radši neptejte. A kolik rukou si uškubne drobný příspěvek pro sebe. Stát stanovil dobré zákony a jediné nebezpečí nastane, kdyby se princ Lera rozhodl ujmout svého dědictví. Ale to nehrozí – jednak to není princ, nýbrž podvodník, a potom, máme armádu a policii. Důležitá je také široká podpora veřejnosti, těch slušných řemeslníků a úředníků, takže jim občas dovolíme zúčastnit se na našich zábavách. Tohle bude trochu veselejší, ale jinak důstojná oslava konce školního roku – přijďme pochválit svoje potomky a trochu se pobavit. Za slušnou úroveň ručí ctihodná ředitelka Kunigunda, tak jaký problém?

Takže velebná matka Kuni sledovala dění na dvoře, dobrotivě se usmívala a těšila se na finále. Jaké bude? Nikdo o tom nemluví, ale všichni to vědí. Všechny ženy se shromáždí na jedné straně, všichni muži na druhé. Všichni nazí a dokonale vyholení, na dálku k nepoznání. Na kamarády už jsem si zvykla, ale dospělí vypadají legračně. Mámě a ségře oholení vyloženě sluší, a je od nich hezké, že mě přišli podpořit. Je nádherné, že je nás takový dav, bude to paráda!

Potom zhasnou všechna světla. Ve tmě se dá rozeznat, zda ten druhý je muž nebo žena, ale nic víc, takže kdo si koho chytí, toho bude mít. Copak není nádherné milovat se s někým, koho neznám a nikdy se s ním už nepotkám? Nebo možná jo, ale jak bych ho měla poznat? Může to být táta nebo bráška, to je dráždivá představa. Ale asi nebude. Jestli se mi to s někým bude líbit, možná si smluvíme nějaké znamení, podle kterého se zítra sejdeme. Ale dneska... je to nádhera!

Stejně jako ředitelka se na tu slavnou noc těšila i mládež. Vlastně, na co čekat? Po škole je spousta míst, kam můžeme zapadnout a vyřešit to v soukromí. Stejně bude trvat, než se dostanem na řadu, a oholit tě dokážu daleko líp a příjemněji – nevěříš?

Varianta A) Spousta dvojic spolu už nějaký čas chodila. Stačilo jenom mrknout a významně kývnout hlavou příslušným směrem.

Varianta B) Nějaká holka se klukovi líbila, ale zatím nenavázali dostatečně těsné kontakty. Odlákal ji z chumlu kamarádek a usilovně ukecával, že to umí líp a obsluhovat ji v lázni by bylo jeho největší potěšení. Dívka je mladší a nezkušená, ale není pitomá a dobře ví, o co jde. Chvilku se nechá ukecávat, potom poslušně jde.

Varianta C) Partner princezny má právo na všechny její sestry, setřenice, příbuzné rodem i volbou a kamarádky. Stejně tak ona má právo na jeho kamarády. Takže se stručně dohodnou a každý naláká pár kamarádů. Holky spíš mladší a nezkušené, kluci se hodí zkušenější. Opět dívky nezkušené, ale ne hloupé. Alfa samice jim řekne na rovinu: stejně tomu neujdeš, není to lepší při světle a vědět, s kým? Neboj, budeme u toho a pomůžeme ti.

Litera zákona praví, že stříhání vlasů v žádném případě není žádná magie, ani sexuální akt, pouze hygienické opatření. Když tě ale holí kamarádi, je to vždy sexuální – přinejmenším tě při tom někdo dráží prsty či jazykem. Nehledě k tomu, že je to jediný legální způsob, jak ostříhat kluka. Zatím se většinou mluvilo o děvčatech, jejich zvyklosti jsou různorodější a pestřejší. Kluci to mají jednoduché: když nastane potřeba, máma jim oholí všechno co jde, ponechá jen chomáček na temeni, jemuž se hrdě říká skalpová kadeř. Vlasy rostou, jak si příroda přeje, občas je někdo ostříhá, jenom ta jedna kadeř zůstává. Stříhat vlasy může kdokoliv, na kadeř nesmí sáhnout nikdo. Leda: bojovník může být poražen v důležitém souboji, což není pranice, k jakým dochází desetkrát denně, ale vážný zápas za přítomnosti svědků a rozhodčího. Vítěz má právo ustřihnout poraženému kadeř, a toto ponížení se může stát zdrojem dalšího nepřátelství a jiných soubojů. Nestává se to často. Dobrovolně si může kadeř ustřihnout: na znamení smutku při úmrtí milovaného člověka. Jako pokání za tak odporný čin, který by ho vyřadil z lidské společnosti. Jako znamení hlubokého žalu nad něčím, čím ho postihl osud. Jako prosbu bohům v nemoci vlastní či někoho, na kom mu záleží. Což jsou vesměs události tragické a nepříjemné. A jediná příjemná: první tělesné spojení s novou dívkou. Na tomhle obřadu trvá většinou ona, a taky ho vede. Jeho vlasy splete do copánku, sváže se svým copánkem, obojí odstřihne a uloží na svůj domácí oltář. Všechno ostatní oholí, aby každý viděl, jakého dosáhla vítězství. Jejich vztah je věčný a nerozdělitelný, dokud nebudou rozvázány nebo zničeny ty copánky. A protože dívka může být vdána mnohokrát, má domácí oltář opentlen spoustou kadeří.

Připadá vám to jako magie? Mýlíte se, je to slušná přistěhovalecká dívka a nikdy by na magii nevěřila. To jižanské holky berou každé spojení jako manželství, nechávají si je požehnat od kněze (o pár let staršího kluka z kněžského rodu) a pořád přemýšlejí nad svými dobrými a zlými činy. Bílá princezna to rozhořčeně odmítá, ale když oni ti bohové... znáte je, jsou zákeřní a mohli by dělat nepříjemnosti, je lepší je občas usmířit nějakou obětí. Třeba krví nevinné mladé dívky, prolitou při delforaci. Ona se moc nebrání, věří pohádkám a dělá jí hrozně dobře, když se může chlubit kamarádkám, proč je kompletně oholená. Však tomu taky neutečou. Kluci už na magii nevěří vůbec, ale kdyby noc před nějakým důležitým sportovním utkáním nestrávili s dívkou, nebo kdyby se jí to nedejbože nelíbilo, pronásledovala by je smůla. A kdyby nepoděkovali za přízeň mohutnými orgiemi, závistiví Ochránci by si to mohli zapamatovat a příště by je strašlivě potrestali.

Ještě je třeba věnovat pozornost věku účastníků. U kluka je to jasné, když může. Hodný tatínek za dobrý prospěch vezme syna na orgie – dceři by to rozhodně neudělal, i když nosí ze školy samé jedničky. Někdy ji propašuje brácha, ale rodiče to nesmí vědět. Holka to má vůbec blbý, mohla by, ale nesmí! Dokonce i když vyjde najevo, že už se to neštěstí stalo, platí pro ni všechny myslitelné zákazy. Kdyby chudáček neuměla lhát a předstírat, nic by si neužila. Ale tenhle večer to neplatí, ostříhání přece ruší veškeré zákony a kdo si nechá oholit hlavu, nemůže být potrestán, ať provede cokoliv! Takže stranou zůstanou jenom ti, co jsou skutečně děti. Ale můžou lítat, ječet, provokovat, překážet a zlobit. Budou chyceny a krutě potrestány, ale na to se nejvíc těší.

Za krásnou chvíli se sluší poděkovat. Nebo taky označkovat; když holka nosí na těle něco ode mne, patří mi a každý to může vidět. Třeba nějaké výrazné tetování? Nebo další piercing do ouška, do nosíku, do spodního rtu... je tolik možností! Holky jsou parádivé a to dobře vědí obchodníci se vším možným, takže přispěchali a rozložili svoje zboží. Nevnucovali se, oni si je zájemci najdou. Taky Cindy a Hannah si nenechaly ujít příležitost udělat nějaký kšeft.

Děti, zvláště holky, si soustavně devastovaly účesy, a byli zvyklí vidět se v nejrůznějších podobách. Ale ti dospělí! Mnohé viděli málokdy nahé i jejich vlastní děti, a ostříhat vlasy si nedali, kam až paměť sahá. Samozřejmě je ostříhaly děti, tatínka dcera, mámu syn. Vypadali legračně, s bílou hlavou proti opálenému obličeji, bez obočí, bez chloupků na těle. Děti jsou nahé krásné, na dospělých už věk zapracoval, a je to vidět. Často se znají, ale v téhle podobě se těžko poznávají, je u toho spousta smíchu a nedorozumění. Ale vycházejí najevo taky zajímavé skutečnosti: například kdo s kým chodil za studentských dob a jakým způsobem se mu pak narodily děti. Vážně už tehdy existovaly školní mejdany a řetězové sňatky? To ani náhodou, ale stávalo se ledacos... Dámy už dávno ztratily paměť, co kdy prováděly, ale kamarádky si to pamatují do všech detailů.

Důležité je, aby na tomto mejdanu nikdo neotěhotněl, hlavně ne dcera. Na kondomy nelze spoléhat, kluci na ně kašlou a děvčatům se hnusí. Kondom se hodí jen k tomu, aby se do něj vyčurali a pak to nalili kamarádům do bot. Nebo třeba souboj, holky umějí balónek šikovně držet a cákat po soupeřce. Dají se sehnat pilulky, ale jak donutit dceru, aby je pravidelně brala? Čekat, jak to dopadne, je skvělej adrenalin! A když kamarádka otěhotní a roste jí bříško, parádní legrace!

Moneta si zavěštila: „Je to jasný. Otěhotním já, máma, ségra, bráchova holka a všecky holky z naší třídy.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Jsme se postaraly, ne? Svázaly jsme copánky, počuraly a schovaly na tak tajným místě, že je nikdy nikdo nenajde!“

Mávli nad tím rukou a nebrali ji vážně.

Ale stejně to vypadalo, že se nad školou vznáší nějaké fluidum. Spousta dospělých se přišla jenom podívat. Ale když viděli všechny nahé, dostali chuť taky ze sebe strhat nepříjemný oděv. Čím dál víc mladých bylo vyholených, vypadali legračně a tvrdili, jak je to příjemné, tak rodiče taky zatoužili se dát oholit. A jak jim ostří břitvy laskalo hlavu, dostali obrovskou, nepřekonatelnou chuť na sex. K vlastnímu překvapení s někým, koho zatím neznali a těžko mohli za jiných okolností poznat – třeba synovy kamarády. Nebo spolužačku vlastní dcery, čert vem, kolik jí je let. Nějaký čas se dokázali ovládat, ale cloumalo to s nimi čím dál víc.

Tyhle věci vymýšlely Misha a Janice, vzájemně se trumfovaly a dávaly si přihrávky. Co neví jedna, ví druhá. Pamela by to měla korigovat, ale prozatím jen sledovala jejich myšlenkové pochody a nevměšovala se. Chvilkami měla pocit, že se napojuje ještě někdo další, nespíš víc osob. Poznávala Lili, Fifi, Kiki. Možná Sisi? Holky byly ochotné zaintegrovat kohokoliv, ať ho znaly či nikoliv. Občas nastával nekontrolovatelný zmatek.

Až teď se na ni obrátila Janice: Udělala bys mi novinářku? Nejlíp z televize... Neboj, nebude to bolet!

Pamela neměla pochyb, že to bude něco nepříjemného. Šméčko se tomu říká. Na druhé straně, když se upřímně zamyslela, lákalo ji to. A nebude tam za sebe, bude herečka.

Dorazila televize, v čele s oblíbenou moderátorkou Alex Powellovou. Krásná, kultivovaná, vždy dobře oblečená a pečlivě upravená osobnost, která se nejraději vyjadřovala k módním výstřelkům celebrit a nekompromisně je kritizovala, kdykoliv si dovolily vzít na sebe něco výstředního. Téměř asexuální, není známa žádná aféra s kýmkoliv. Zlé jazyky dokonce naznačovaly, že je lesbička, snaží se to tajit a zatím se jí to daří. Měla v plánu natočit asi dvouminutovou reportáž z důstojné oslavy konce školního roku, pár slov od ředitelky, opatrné výroky několika oblíbených žáků. Jenže ji obklopil dav parádně vyholených kluků a holek, kteří se bezstarostně smáli a bylo jim skvěle. Nechtěla tomu podlehnout, ale náhle k vlastnímu překvapení cítila, jak z ní kus po kuse stahují oblečení, a pak najednou seděla v křesle a po hlavě jí velice hezký kluk rejdil strojkem. Jak jí nádherné zlaté kadeře padaly do klína, padala z ní taky tíseň a dlouholetý pocit zodpovědnosti za všechny a za všechno. Najednou byla mladá a bezstarostná, jako když kdysi dávno studovala... ale vlastně to nebylo tak dávno! Dej ty nožky od sebe! Tak je roztáhla a spokojeně sledovala, jak jí nanášejí holicí krém a pak seškrabují dýkou. Byla to rozkoš – dala by si ještě, ale už opravdu na ní nebylo co stříhat.

Změnila plány, pobíhala po place a nechala vykecat do kamery každého, kdo měl zájem. Až se divila, jak vtipné a vzrušující jsou jejich postřehy. Zorganizovala přehlídku nejkrásnějších vytetovaných příšerek na tělech dívčích i chlapeckých, mladí se ochotně předváděli a svěřovali se, co ještě si chtějí pořídit. Oholením dostali šanci konečně přivést do dokonalé krásy tetování na hlavě. Co si necháš vytetovat ty? Máš krásnou hlavu, to ti bude slušet! Nakonec se rozhodla poslat štáb s natočenou reportáží do centrály a nechat odvysílat, ale sama zůstane a bude si užívat. Už se jí nabídlo několik kluků, sem tam nějaká holka. Byla opatrná, ale nakonec souhlasila, že jí můžou někde v soukromí předvést, jak to dělají oni, byla jich celá parta a dívenky ještě odvázanější než kluci. Ty se můžeš připojit, kdykoliv budeš chtít, a vybrat si, koho chceš.

Jak vůbec dopadl ten depilační krém? Těžko říct – každopádně vyvolával úporné svědění, bylo nutno se usilovně drbat, dokud se z kůže nevydrbaly poslední zbytky ochlupení. Holky zase vymýšlely všelijaké dobroty, sladké i slané koláčky různých exotických chutí. Přísně zakázaný byl veškerý alkohol. Možná se někomu podařilo něco do areálu propašovat, ale rozhodně toho nebylo tolik, aby ztratili soudnost. I když, nálada byla skvělá.

Zhruba po pátém orgasmu se Alex uklidnila natolik, že dostala chuť si odpočinout. Nějakou dobu bezcílně bloudila, až ji napadlo jít si popovídat s ředitelkou Kunigundou. Našla ji v její kanceláři a byl tam kupodivu klid. Usedla proti ní a zkoušela přijít na to, co po ní vlastně chce.

„Poprvé v životě mám potěšení ze sexu.“

Kunigunda byla oholená a slušelo jí to. Ale bylo na ní dobře vidět, jak je stará. Neřekla nic, jenom přikývla.

„Odjakživa nesnáším, když na mne někdo sahá. V televizi je to pořád o líčení. Maskérky se starají, abych vypadala... učesat, nalíčit, přepudrovat. Zvykla jsem si, ale nikdy jsem v tom nenacházela potěšení. Kadeřník... taky jsem si zvykla. Naštěstí je gay. Nesnesla bych, aby na mě šahal chlap. Chlapi jsou prasata.“

Kuni se usmála. Rozumněla jí. A dobře věděla, že tohle ještě není konec.

„Čím víc na mě sahají, tím víc se mi to líbí. Mám chuť milovat se s každým, na koho se podívám, s kluky i s děvčaty. Dokonce... i s tebou.“

O Alex bylo známo, že všem lidem důsledně vyká a nesnáší jakoukoliv důvěrnost. Byla to její osvědčená zásada.

„A ještě – poprvé v životě cítím touhu zplodit dítě.“

Ředitelka se usmála. „Nejsi sama. Ta touha zachvacuje všechny.“

„Myslíš, že je to něco... mimo mne?“

„Ano, i mně se zdá, že přestávám mít situaci pod kontrolou. Moc ráda bych věděla, kdo tady velí.“

Alex čekala, co bude dál, ale nebylo nic. Tak začala klást doplňovací otázky, ale Kuni na nic nereagovala. Až konečně řekla:

„To bych musela začít věřit na nadpřirozeno.“

Alex se takovým otázkám zásadně vyhýbala. V redakci měli odborníka z klubu skeptiků, na toho vždycky citlivé otázky přehrála a nechala ho, ať si to vyžere.

„Jako třeba, co tady bylo předtím.“

Alex zareagovala tentokrát rychle. „Můžeš mi půjčit svůj telefon?“

Skeptik byl naštěstí na příjmu. „Jo, mám tady starý plány. Dívám se... nic tam nebylo. Kus džungle... ne, počkej. Kultivovaná džungle, přírodní park, chodilo se tam na rande. Nějaký bizarní stavby, jako primitivní pohanský oltáře... Bezvýznamný. Nebral bych to vážně.“

Alex řekla: „Tak dík.“ a zavěsila. Potom dlouho koukala ředitelce do očí a obě mlčely.

„Já nevěřím na duchy.“ pronesla potom Alex.

„Počítám, že mě za tohle vyhodí,“ odpověděla Kuni, ačkoliv to nebylo moc k věci, „Ale vůbec mi to nevadí, už to nechci dělat.“

„Máš v plánu něco lepšího?“

„Jo. Užívat si. Mám spoustu peněz a vypadá to, že jsem rozumně investovala, takže jich pořád přibývá.“

Alex vzdychla. Nebyla bohatá, ale měla slušný plat a v podstatě nebylo za co utrácet, dostávala spoustu věcí darem. Byla vlivná.

„Když o tom uvažuju, taky nevím, jestli nebudu mít problémy. Možná jsem to trochu přehnala.“

Kunigunda se usmála. „Jsem stará, ale nejsem úplně pitomá. Taky jsem perverzní, ale na to jsem přišla až tady. Nějakou dobu to se mnou dost cloumalo.“

„Jak jsi to vyřešila?“

„Nechávám sebou cloumat. Podléhám svým neřestným vášním a docela mě to baví.“

Alex řekla jenom: „Ach!“

„Trochu jsem si povídala s dětmi, když byla nějaká příležitost. Vlastně jsem je nechala povídat, co jim slina na jazyk přinese. Docela zajímavé.“

„A?“

„Jsou děti. Věří na pohádky. Těch druhých jsou prý tři druhy. Andělé, to je jasné. Démoni, to je taky jasné. A potom... děti jim říkají Ještírci. Někdy dobří, někdy... podle nálady. Ne, to je špatně. K někomu dobří, k někomu zlí. Ne, taky špatně. Zlí nejsou. Chtějí se bavit, tak občas vymyslí nějakou lumpárnu. Děti je přímo milují.“

„Ale!“

„Dodávají zákeřné nápady. Kdybychom to vzali vážně, tak všechno kolem je jejich dílo.“

„No, ještě že na ně nevěříme.“

„Občas jsou užiteční. Někdo se chce naučit nějaký jazyk. Třeba finštinu. Řekne to při večerní modlitbě... nebo jenom pomyslí. V noci se mu zdá sen, a ráno rozumí finsky.“

„Spolehlivě?“

„Ne. Ale někdy vyhoví.“

Alex nad tím chvilku přemýšlela. Potom se otřásla. „Nejsem zvyklá chodit nahá. Je tady zima.“

„Nesmysl. Uvědomila sis realitu – a přeběhl ti po zádech mráz.“

„No, možná. Co je realita – podle tebe?“

„Podle dětí a jejich snů. Tohle místo byl chrám. Křesťanský, pohanský, všechno jedno. Mladí křesťané považovali za svoji povinnost zapojit pohanské bohy do služby a dostat je zpátky, odkud kdysi odešli. Nebezpečná zábava, ale oni měli takové rádi. Neříkám, že všechny jejich hry chápu. K andělům se modlili, s démony bojovali.“

„Pohádky.“

„Děti mají pohádky rády. Potom jsme přišli my. Ty děti se rozhodly bojovat, jako bojovaly s démony. Vojáci je ovšem pobili. Ale jejich Ochránci zůstali.“

„Hm. A ještírci?“

„Nebyli nijak mocní, Ochránci si je vytvářeli jako svoje pomocníky. Jednoúčelové bytosti, zvířátka nebo stroje...“

„K čemu jsou teď?“

„Chtějí se pomstít. Chtějí zpátky svůj svět. Hlupáci se domnívají, že chtějí někomu ublížit, ani nápad. Chtějí se vtírat, proto naše děti chrání. Aby byly takové, jako ty děti tenkrát. My jsme postavili školu a učíme podle předpisů školské rady a učebních osnov. Oni je učí mentálním přenosem, ale úplně něčemu jinému.“

„Kdyby to, co říkáš, byla pravda, bylo by to strašné.“

„Děti tomu věří. Povídají si o tom, starší pomáhají mladším. Prvňáček přijde do školy a nechápe matematiku. Starší holka mu poradí, aby na sebe pustil Ještírka. V příštím testu má všude samé plusy. Bez legrace. Naše děti skládají všechny zkoušky na plus.“

„Ony už se nedávají jedničky a pětky?“

„Dávají, ale zbytečně. Čarodějky hodnotily plus a minus. Umíš nebo neumíš, nic mezi tím.“

„Jsou ještě minusy?“

„U těch, kteří se ještě nezapojili. Odmítají pustit na sebe Ještírky. Ale ono je to přejde.“

„Tys je na sebe pustila.“

„Bydlím tady. Ono je to ve zdech. Použili kameny ze starých oltářů do základů. Stačil jeden malý kamínek, a Ještírci dostali celou zeď.“

„Kolik jich je?“

„To se nedá spočítat. Oni nejsou hmotní, můžou se dělit a zase spojovat. Jeden nebo nespočetně.“

„To se jich děti vůbec nebojí? Mohli by třeba někomu ublížit!“

„Jistě, jejich nepřátelům. Chraň Bůh toho, kdo by nějakému dítěti ublížil, toho by Ještírci... vlastně nevím, co by mu udělali. Ale dobře by mu nebylo.“

„A když dojde ke konfliktu mezi dětmi?“

„To je jejich nejlepší zábava. Děti se rvou jako psi a Ještírci jim do toho zasahují. Pro jistotu se mezi ně nepleť. A když ti budou něco vyprávět, neber to vážně.“

„To bych se zbláznila. Ještě že žádné děti nemám.“

„Už máš, ale ještě o tom nevíš. Až budou chodit sem do školy, uvidíš sama...“

„Ty myslíš, že jsem těhotná? Nesmysl, beru antikoncepci. Nejsem hloupá.“

„Pro ně není problém nějaká pilulka. Není pro ně problém ani zestárné tělo. To vím podle sebe.“

„Ne! Ty snad taky...?“

„Přemýšlím o tom od chvíle, co... prostě přemýšlím. Jsem perverzní, ale nejsem hloupá. Tohle je vyvrcholení jejich Hry. Zrodí se spousta nových dětí. Ještírci je budou doprovázet od první chvíle, učit je, pomáhat jim. Jedno z těch dětí bude tvoje. A taky moje. Co bude dál, nevím.“

„Ale já nechci mít dítě! Zničilo by mi kariéru a... a vůbec! Zkrátka nechci, chápeš?“

„Před chvílí jsi chtěla. A za chvilku zase budeš chtít. Teď používáš rozumu a logiky. Potom budeš naslouchat touhám svého těla.“

„Neměla jsem sem chodit. Byl to blbý nápad.“

„Jak tě to napadlo?“

„Co já vím? Někdo o tom žvanil, a mě napadlo, že by to mohla být dobrá reportáž. Tak jsem vydala příkazy a jela. Jako jindy...“

„Ještírci nejsou omezení na prostor školy. Jsou všude a množí se.“

„Co když na ně nechci věřit?“

„Nemusíš. Oni si počkají, až budeš mít slabší chvilku. Mají všechen čas a všechny možnosti.“

„Jsem racionální bytost! Co nevidím, na to nevěřím! Žádné nehmotné bytosti prostě neexistují! To bych mohla začít věřit v Boha!“

„Já v něj věřím. Když jsem byla malá, věřila jsem upřímně. Potom čím dál míň, jak jsem stárla. Byla jsem vlažný věřící, takový co chodí do kostela o velkých svátcích. Protože se to sluší a mám důvod se vystrojit a zasednout v přední lavici. Co jsem přišla sem, všechno se to vrací.“

„No... já jsem slyšela... kdybys byla věřící, jak bys mohla dovolit... nevím, jak to říct!“

„Ano, jsem hříšná. Podléhám nástrahám svého těla. Svět není tak jednoduchý, jak si myslíme. Bůh má všelijaké služebníky a některým dovoluje, aby nás vodili křivolakými cestami. Přiznávám, že mě baví po nich chodit. Tebe taky bude. Poznáš rozkoše těla a rozkoše mysli. Kam dojdeš, je už jen na tobě.“

Alex se chvěla jako v horečce.

„Kdyby to bylo, jak říkáš, potom by tento svět už nepatřil nám!“

„Nepatřil nám nikdy. Vpadli jsme sem a pobili ty, kdo měli právo tady žít. Ale nemohli jsme zabít ty, kdo nemají tělo. Duchy, démony, anděly... staré bohy. Ochránci poklekli před Božím Trůnem a prosili, aby jim dovolil obnovit svůj svět. A on to zřejmě dovolil.“

„Pomsta. Berou nám naše děti. Narodí se mi dítě, které bude od malička patřit někomu jinému. To je strašné!“

„Zkus přemýšlet jinak. Dostaneš dítě jako dar. Bude krásné a chytré a bude tě milovat. Když mu nebudeš ubližovat, budeš i ty pod Ochranou.“

Alex popotáhla nosem. Chtělo se jí brečet a nechtěla to dát najevo. Zásadně nikdy nebrečela. Popotáhla ještě jednou.

„Slyšela jsem o případech... Přišli sem docela významní lidé, odborníci prověření všemi možnými úřady, aby zavedli pořádek. Do roka a do dne obrátili do protisměru. Nastěhovali se do domů, které zbyly po bývalých šlechticích. Zčista jasna začali chodit nazí, pořídili si tetování, začali se chovat jako šlechtici. Přestali podporovat vládu. Vlastně, to je složitější, já se do politiky nechci plést, ale... řekla bych, že to hrají na obě strany. Přemýšlela jsem proč. Je to tohle?“

„Myslím, že ano. Ostatně, kde bydlíš ty?“

„Mám služební byt v nové zástavbě. Stejně tam většinou nejsem, jezdím po reportážích nebo vysílám.“

„Až budeš mít dítě, budeš potřebovat lepší bydlení. Počítám, že do měsíce ti ho někdo nabídne.“

„Už mi nabízeli. Jsem docela... byla jsem významná. Počítám, že teď mě z televize vyhodí.“

„Nebo povýší. Taky dostaneš nějaké nabídky k sňatku.“

„To dostávám každou chvíli. A od dost významných lidí, ale já se nechci vdát!“

Kunigunda se zasmála. Sáhla do zásuvky, vytáhla balíček karet. „Promíchej a udělej tři hromádky!“

„Já nevěřím na kartářky!“

„Já taky ne. Schválně!“

Alex nebyla nijak zvláštní karbaník, ruce se jí trochu chvěly. Udělala hromádky a Kuni je začala rozkládat po stole.

„Ano... Bude to vyšší důstojník armády nebo policie, příslušník Bílých Tygrů. O ten dům už se nemusíš starat, má vlastní. Ale ouha, nějaké děti... plete se tam i bývalá žena, ale ta má vlastní život. Je bohatá a vlivná. Budeš to mít pestrý.“

„Kdybych řekla, že nechci, znamenalo by to něco?“

„Když holka začne řvát, že něco nechce, znamená to, že chce být přinucena násilím. Taky se jí to okamžitě stane. Puberťáci nejvíc milují překvapení.“

„Pokud vím, dělají si to nejhorší, co můžou!“

„Zeptala jsem se, proč tak milují stříhání. Jedna holka řekla na rovinu: 'Jo, je to pěkný, když mě ostří škrábe po hlavě. Ale nejkrásnější, když můžu stříhat kámošku. Nejlíp když nechce! Jak se jí ve vlasech dělají bílý proužky... a pak má hlavu lesklou jako kouli!“

Alex se pohladila po hlavě. „Občas jsem si to představovala, ale... vždycky jsem tu myšlenku rychle zahnala!“

„Až se poprvé zakousneš strojkem do něčí hřívy, bude se ti to líbit!“

„Nikdy!“

„Měla jsem tu tři holky, rozeštvávaly třídu všelijakými spory a hádkami. Patnáctky. Odpovídaly drze a posměšně. Došla jsem k názoru, že proti sobě nic nemají, hádají se, protože se chtějí hádat. Nějakou chvíli jsem odolávala, ale měla jsem v zásuvce strojek. Zabavila jsem ho někomu. Hrozně mě to lákalo. Nakonec jsem tu nejdrzejší popadla, podržela si ji na klíně a oholila jí vlasy na předku hlavy. Vykvikla, ale držela bez cukání. Vlasy měly přerostlé, na temeni kolečko a paprsky za jedničky. Stříhala jsem ji, dokud jsem se neuklidnila.“

„Co ona na to?“

„Když jsem přestala, ani se nehnula. Čekala, co bude dál. Ty dvě další přišly blíž, abych to neměla tak daleko.“

„A ty?“

„Dostala jsem lepší nápad. Dala jsem jí strojek do ruky a pokynula k nim. Jenom jí zasvítily oči a už jednu stříhala. Udělala jí kousek hlavy a dala strojek dál. Nešetřily se – hlavu, obočí, klín – a smály se při tom. Když skončily, jedna řekla: 'Ostatní taky zlobily!' Nedovolila jsem, až příště. Ať si zatím užijí slávy.“

Alex si hladila hlavu. Bylo to příjemné.

„Tou dobou jsem ještě měla strach, že z toho bude průser.“

„Co z toho bylo?“

„Vůbec nic. Holky se chvilku vytahovaly. Potom se odehrálo několik mejdanů a postupně se to rozšířilo.“

Alex měla čím dál větší chuť přesvědčit se, jak je všude krásně hladká. Hlavu si troufla, obočí taky. Ale v klíně? A právě tam to nejvíc svědilo!

Kuni znovu upřela zrak na rozložené karty. „Začni si taky zvykat chodit nahá. Ten dům je s bazénem. Mladí ho budou rádi využívat.“

Alex očividně nechápala dost rychle.

„Plán puberťáků, jak trávit víkend. V pátek po škole vystrojení do nejparádnější podoby. Úprava vlasů, pomalování těla, lehké oblečení. Diskotéka nebo něco, kde se tančí. Navazování známostí, tedy sbalení někoho nového, v případě úspěchu se sexem. Zábava do pozdních nočních, lépe ranních hodin. Po skončení odchod do nějakého Sídla, kde je zahrada a bazén. Tedy k tobě. Složí se kamkoliv a spí, dokud je neprobudí slunce. Dopoledne relaxace, koupání, povalování, jídlo, zjišťování, co se v noci dělo. Odpoledne nějaký sport nebo hra. Večer orgie, nebo milování ve dvojicích, podle toho, jak se situace vyvine. Bez problémů zaintegrují kohokoliv, i tebe.“

Alex už možná chápala, ale nesouhlasila.

„Vypadá to, že tvůj budoucí má dospívající děti. Tvým úkolem bude všechno to zajišťovat. Nakrmit, uklidit, odstranit trosky. Nemusíš to dělat sama, budeš mít služebnictvo.“

Alex se nadechla k protestům, ale pak zase vydechla. Služebnictvo, to znamenalo někoho černého, žlutého, hnědého... etniky. Ty zrovna nemusela.

„Dávat pozor na znečištění bazénu. Bazén znečišťují plavky a přerostlé vlasy, tomu musíš zabránit. Naopak nevadí, když tam někoho hodí v šatech, nemá být oblečený.“

Alex tiše zuřila, ale snažila se nedat to najevo. Kuni pořád ještě bádala v kartách.

„Neděle. To ti nebude příjemné. Poslední dobou se šíří zvyk pořádat obřady. Jestli je to starý dům, bude tam kaple. Počítej s nějakou liturgií.“

„Je snad mně něco do toho?“

„Existovala sekta, která hlásala Očištění. Ocelí, ohněm a krví. Očištění ocelí je oholení všeho, co jde. Živý Oheň už naštěstí nefunguje. Očištění Krví – na to radši zapomeň.“

„Opakuji otázku: co je mi po tom?“

„Nemají rádi oficiální církev. Ustanoví knězem kohokoliv, kdo to chce dělat. Hodně rádi holku. Čím větší blázen, tím lépe. Jak pojme svůj úkol, nikdo neví.“

„Tak odpovíš mi nebo ne?“

„Budou se snažit tě zapojit. Pokud se budeš bránit, tím usilovněji. Jednou tě dostanou, navěky odolávat nevydržíš.“

„Nevěřím v Boha a nesnáším velebníčky. Tlustý líný chlap plný hříchů mi nebude kázat, jak mám žít v askezi!“

„Jestli ti víc vyhovuje hubená holka s tetováním na hlavě...“

„Nesmysly. Hlavní je samotná zásada. Nevěřím v Boha!“

„A v toho druhého?“

Alex se nadechla. Ve světě, v jakém doposud žila, to byl jasný argument, proti kterému nikdo neprotestoval. Kunigunda ovšem měla jiný názor. A nejspíš věděla proč.

Tehdy Alex přišla na argument, proti kterému nikdy nikdo nic nenamítl. „Za to určitě můžou domorodci!“

Kuni rozvážně potřásla hlavou. „V každé třídě je jedno, dvě děti z rodin starousedlíků. Nejsou s nimi zásadní potíže.“

„Myslíš, že to nedělají oni? Jsou přece ze strany Černých!“

„Naše děti jsou převážně ze středních vrstev. Řemeslníci, úředníci, kvalifikovaní dělníci. Bílí, slušní, spořádaní. Opora strany Bílých. Domorodci velmi výjimečně.“

„Existují všelijaké programy integrace. Mají nějaký smysl?“

„Děti domorodců nedělají potíže. Nevím, jaké by dělaly, kdyby jich bylo víc nebo jejich strana měla větší sílu. Dodržují předpisy, ale ne provokativně. Přidávají se ke všem akcím, ale nevedou je. Pokud něco, tak čekají na svou příležitost.“

Alex mírně nechápala.

„Hybnou silou jsou děti z vyšší střední vrstvy. Zbohatlíci. Šlechtická sídla, bazény, zahrady. Sama to poznáš. To jejich dcery chtějí dokázat, že jsou princezny.“

Alex se tvářila nedůvěřivě. Chystala se něco namítnout.

„Holka starousedlíků nemusí nic dokazovat, může definovat svůj rod a jeho vazby na jiné rody. Taky jí o to nejde. Má dost jiných starostí. Přistěhovalecká holka se chce stát hlavou silného klanu. To znamená provázat se s množstvím významných manželů.“

„To snad...?“

„Každá holka od deseti výš se chce vdávat. Samozřejmě je na to ještě mladá, ale na tom nezáleží, důležitý je ten obřad. Podle rituálu z doby císařství, vylepšeného o jakékoliv nápady, které do toho vnesli bulvární novináři. Trochu mě to zajímalo, tak jsem se ptala. I starousedlíků. Není všechno tak, jak se říká.“

„Za císařství nebyly orgie a výměny partnerů?“

„Především, všichni se znali. Téměř osobně, bylo jich málo. Každý věděl, ke kterému kdo patří rodu a jaké dodržuje zásady. Některé dívky se vdávaly víckrát a rády. Ne všechny.“

„Zprávy říkají něco jiného.“

„Ano, jistě. Byla tam Veronika z Mendozy, kterou bavilo kazit morálku nezkušených dívek. Byly tam čarodějky. Potřebovaly velké množství energie na vytváření svých záměrů. Takže svolaly všechny, kdo byli ochotní poslechnout, a uspořádaly mohutné orgie. Pro účastníky bylo důležité, že to není jejich vina. Všechna zodpovědnost padla na čarodějku.“

„Nebo nevěděli, co je čeká.“

„Na téhle škole není nikdo, kdo by něco nevěděl. Že to říkají, je jiná věc. Ale těší se ještě dřív, než jim to někdo řekne.“

„Takže nevěříš na nevinné oběti?“

„Nejnevinnější jsi ty. Ještě teď odmítáš věřit, co se ti stane. Nebo to předstíráš, ale to je přede mnou zbytečné. Já se na to těším a myslím, že ty taky.“

„Chm. Povídej radši o situaci, jaká je teď!“

„Taková princezna dojde k názoru, že je dost velká, aby se vdala. Vyhlédne si kluka, který si to nechá líbit, a ukecá ho. On se do toho nehrne, je ještě moc mladý a tělo ho nenutí. Ale nechá se zmanipulovat, je to celkem příjemné. Ona je bohatá, má vlivné rodiče, rodinnou podporu a odvahu. Vymyslí si obřady, projedná s kamarádkami, každý to nějak vylepší. Najdou si někoho, kdo může obřad vést. Kněze, dejme tomu. Nebo kněžku, to je lepší. Ale ne domorodce, jejich zábrany bývají komplikované. Oni jsou hodně opatrní vůči Ochráncům.“

„Věřící.“

„Přesně tak. Silně věřící má strach dopustit se přešlapů, a sezdat desetiletou holku s dvanáctiletým klukem je těžký přešlap. Tím spíš, že to nebude jednorázová akce. Kamarádka, která se chystá vdávat za čtrnáct dní podobným způsobem, takové zábrany nemá.“

Alex uvažovala, zda má dát najevo pohoršení.

„Za císařství bylo součástí předsvatebních příprav očištění, tedy kompletní oholení všech. Nesmysl. Všichni se denně omývali Ohněm, holit na nich nebylo co. Ale teď je to významný obřad, všichni si to užívají. Jestli je to tak moc těší... nevím, jak by nosili účesy, nebýt nařízení vlády. Ale nařízení existují a děti to nenávidí.“

„Ale podle předpisů to není nějaký zohavující účes!“

„No právě! Výslovně se říká, že každý musí vypadat hezky! To by bylo v pořádku, kdyby to nebylo nařízeno. Takhle je to fuj hnus.“

„Kontroluje to někdo?“

„Ne. Ne u přívrženců strany Bílých. Chodí sem inspektorky, ale maximálně se zeptají, jestli nejsou nějaké problémy. Problémy nejsou, tak je všechno v toleranci.“

„Holka s barevným čírem je taky v toleranci?“

„Její dcera má taky barevné číro. Máma má ježka a prosvítá jím tetování. I kdyby něco našla, nebude dělat aféru.“

„Ale všichni jsou členové strany Bílých?“

„Oddaní a spolehliví. Opora režimu.“

„Myslí to aspoň někdo z nich vážně?“

„Veřejně nikdo z nich neprojeví nesouhlas. Ve skutečnosti... každý sám pro sebe se snaží získat co nejvyšší postavení. Musí to stihnout, než... se to otočí. Politika.“

„Jak ty si představuješ budoucnost?“

„Především jsem pořád ještě cizinka. Mám dánský pas a nemám tam žádný škraloup, kvůli kterému bych se nesměla vrátit. Když bude nejhůř, zbaběle zdrhnu.“

„Ale to nemůžou všichni.“

„Vím. Já dokonce chápu, na co se ptáš. Situace je divná. Jsou tady tři staří muži, kteří by měli být už dávno mrtví, a nejsou. Císař Charry, kardinál Baarfelt a generál Coxon. Císaře se pokoušeli několikrát otrávit, ale Baarfelt mu dává neutralizační jedy. Kardinál – nikdo neví, kolik je mu let, prý už přes stovku. Coxon byl nemocný, už když přišel.“

„Nějaké vysvětlení?“

„Magie.“

Alex zafuněla. Neřekla nic, jenom se tak tvářila.

„Další eso: princ. Měl by bojovat o svoji zemi, ale nijak se do toho nežene. Několikrát mu nabídli, že zabijí Monty Draggona. Rázně to zakázal, naopak přikázal ho chránit.“

„Draggon určitě neslouží tomu klukovi z jihu!“

„To si taky nikdo nesmyslí. Znáš ho osobně?“

„Byla jsem na několika jeho tiskovkách. Jednou jsem s ním dělala rozhovor. Mluví jako kniha. Přesněji, jako by citoval vládní prohlášení. A zdá se, že tomu věří. Žije podle příručky pro úspěšné politiky. Žádné koníčky, žádný soukromý život. Jednou týdně mu ochranka přivede prostitutku. Zdravotní důvody. Nesmí být jižanka, nebo nějak... podezřelá. Těch se bojí. Panický strach má z čarodějek. Přestože žádné nejsou.“

„Ano, to je tak všechno, co se o něm ví. Co vůbec má z toho, že vládne zemi?“

„Vládne... dělá všechno, co mu navrhnou jeho hodnostáři. Nic z toho nemá.“

„Kdo tady vládne ve skutečnosti? Jeho poradci?“

„Nikdo. Aspoň já jsem nikoho nenašla.“

„Ještírci?“

„Ničemu bych se nedivila. Někdo dostane naskrz pitomý nápad, třeba nařídit dětem nosit účesy jeden až pět centimetrů. Všichni to nadšeně odsouhlasí a ještě to opentlí dalšími dodatky, aby to každému ještě víc vadilo. Postižení se pochopitelně naštvou. A vo to de!“ Kuni použila dikce jistého populárního koktavého komika.

„Ještírci vládnou státu? To nemyslíš vážně!“

„Myslí vůbec někdo něco vážně? Kromě Draggona, pochopitelně. Jenže ten musí dokázat, jak je oddaný a věrný, aby zůstal prvním ministrem. Ostatní si dělají jenom srandu.“

„Jak myslíš, že to skončí?“

„Průserem, to je jasné. Až se to otočí, uvidíš, kolik lidí ve skutečnosti fandilo jihu. Draggona a těch pár, co včas neotočí, někdo zlikviduje. Někdo z vlastních lidí. Přidají pár lumpů, co se naprosto znemožnili. Pasáci, lichváři, majitelé heren a realitní makléři. Ne že by něco provedli, ale jsou bohatí. A několik náhodných obětí, jako vždycky.“

„Ty ale mluvíš o válce! To se nikdo nebude bránit?“

„Někdo určitě – ti co nevědí, o co jde. Ale strana Bílých jako jeden muž otočí kabát.“

„Ty jsi koukám připravená už teď!“

„Jsem stará a kašlu na to, co si o mně kdo myslí. Vadí ti, že nemám žádnou morálku? Tak nemám – a co má být?“

„A co tvoje dítě? Právě jsi řekla, že možná čekáš...“

Kuni se zarazila. „Jo vidíš, na to jsem nepomyslela. To je problém. V té době už bude na světě. Možná už dost chytré. To budu muset promyslet...“

„Vybrat mu správného Ještírka?“

„Ještírek si ho najde sám. Počkej, přemýšlím... Asi si nechám vylepšit tetování na hlavě.“

„Tím se něčemu pomůže?“

„Když máš patřičný znaky, je úplně jedno, co povídáš. Všem je jasný, že průser nebude.“

„Vymyslíš nějaký reformy?“

„Drobný kosmetický úpravy. Například sprchy ve třídách. V koutě bude sprcha a komu bude horko, může se jít kdykoliv osvěžit. Je to zdravé a prospěšné.“

„A má důvod se svlíknout.“

„Nepochybuji, že první fáze bude v šatech. Holky násilím, kluci... jak kdy. Svlíknou se až potom.“

„Fajn. Co s vlasama?“

„Kdyby bylo po mým, nechám každýho, jak chce. Vidíš sama, co se stalo. Pro puberťáky je stříhání běžná součást každé zábavy, akorát některý ještě nenašli dost odvahy. V pořádku to bude, až každýmu bude jedno, co má na hlavě on a co ostatní.“

„A šílený předpisy císařovny Diany?“

„To každej vytáhne, když už neví. Pitomost. Princezny se koupaly v Ohni a zvládaly iluzorní vzhled. A naučily to každýho, kdo měl zájem.“

„Ach jejda! Další problém: učení mentálním přenosem.“

„Jo, to je problém. Přiznám se, že z toho mám obavy. Kolik toho víš o Propojení?“

Alex se podrbala na hlavě a znovu ji překvapilo, jak příjemný je dotek hladké kůže. Už jí to bylo jedno, tak se podrbala i v klíně. Dostala chuť na sex, ale nebylo to na ní vidět.

„Jednou jsem moderovala takovou diskusi. Odborníci tam tvrdě odsuzovali sexuální výstřednosti kryté náboženstvím a magií. Nakonec se brutálně pohádali.“

„Povídej, je to napínavé. Můžeš i přehánět.“

„Musela jsem to useknout, bylo to strašné. Považuješ za možné, aby při tělesném spojení docházelo ke spojení mentálnímu? Jako že si někdo přečte všechny tvoje vzpomínky od narození až do... doteď? Knížky, co jsi četla, filmy cos viděla, znalosti ze studií... všechno co jsi prožila...“

„A všechny sexuální kontakty.“

„Z mýho hlediska nejsprostší vniknutí do soukromí, jaký si umím představit.“

„Pro ně to byla zábava. Nechápali, co je soukromí. Považovali za nemravné cokoliv zatajovat. Vlastně... to je taky nenapadlo. Prostě se propojovali.“

„Takže myslíš, že to opravdu bylo možné?“

„Nevím. Ale když to připustíš, pak spousta věcí dává smysl. Třeba právo prožít minimálně jednu noc s každým dalším, kdo se ti líbí.“

„Takže to nebyla zvrhlost?“

„Taky – jenže já jsem zvrhlá. Líbilo by se mi, kdyby si mladí vyměňovali partnery.“

„To dělají, ne?“

„Teprve začínají. Tehdy to byla veřejná a slavnostní záležitost. Většinou to organizovaly holky. Pozvaly kamarádku a daly ji jako dárek svému klukovi.“

„A vzájemně si to opláceli. Občas se kvůli tomu porvali, ale měli Oheň, ten jim ošetřil rozbité nosy.“

„Správně. Proč by se neporvali, když mají chuť? Naše děti se taky v jednom kuse perou.“

„Bez Ohně.“

„Rádi se vytahují šrámy ze rvaček. Kluci se perou, aby vyhráli – holky, aby je ostatní osahávali.“

Alex chtěla říct: „To snad ne!“, ale představila si, jak se zoufale zmítá pod klubkem ostatních, cizí ruce na ni sahají a ona nemá tušení, kdo to je. Vzdychla.

„Napadlo mě, že zavedu povinné rozcvičky,“ řekla Kuni, „Kdy by se ti to líbilo víc, před začátkem vyučování nebo o velké přestávce?“

Alex se nad tím zamyslela, ale napadlo ji něco docela jiného.

„Věštíš mi tady budoucnost. Významný manžel, děti, palác s bazénem a zahradou. Jenže to všechno budu muset vrátit, až se vrátí oni.“

„Proč bys něco vracela? Komu? Bude to tvoje Sídlo, a ty budeš významná dáma.“

„Co když ještě žije někdo, komu to patřilo předtím? To mi to jen tak nechá?“

Kuni se zahloubala do svých karet. „Lehká pomoc. Vdej se za někoho z nich.“

„Říkáš, že se vdám za...“

„Přijmeš ho jako dalšího spolumanžela. Chce to ovšem u každého nového pečlivě zaznamenat, z jakého je rodu a čí příbuzný.“

„To se mám vyspat s každým, kdo si řekne?“

„Stačí s těmi, co se ti budou líbit. Uklidni se. Zvykneš si. Oni už tě mladí donutí.“

Alex se nadechla k protestům. Kuni se naopak šklebila škodolibostí.

„Jako manželka předního šlechtice máš nárok na všechny kluky, co patří ke klanu. Aspoň jednou v životě. Když mu nařídíš, aby prokázal rozkoš tvému tělu, musí poslechnout.“

„A naopak?“

„Tvůj manžel bude nejspíš rozmazlovat kamarádky své dcery. A dívky, které se vdají za jeho syna.“

„Takže všecky holky – snad kromě té dcery.“

„Pokud ji v tom chumlu pozná. Občas taky všechny zachvátí amok.“

Alex měla řadu námitek. Nejdůležitější byla, že ona rozhodně žádnému amoku podlehnout nehodlá. Bude se dokonce bránit! I kdyby ji donutily násilím...

„Slyšela jsem o případech... dospívající děti obvykle mají proti nové partnerce svého otce averzi.“

Kuni přikývla. „Počítej s tím, že tě budou chtít zatáhnout do svých her. Nechtějí nikoho zničit ani vyhnat, ale ovládnout. Zkusí to na tebe, a tak chytře, že to nepoznáš. Pokud začnou být nepřirozeně milé, znamená to, že něco vymýšlejí.“

„Já bych čekala spíš nepřátelství!“

„I kdyby, nedají to najevo. To by se hrozně ponížily. Naopak, když spolu bojují, jsou nejroztomilejší.“

Alex se rozhodla nechápat, Kuni se rozesmála.

„Třeba to jejich stříhání. Důležitá podmínka je, aby to někomu vadilo – to znamená, musí mít tak pěkné vlasy, aby jí na nich záleželo. Jiná situace je, když má týden starého ježka, to se nikdo nehrne, aby ji holil. Potřebují to, když jdou v pátek večer tancovat. Leda navzájem – tak jo, oholím tě, ale ty mě potom taky. Jenže to je o něčem jiném – nazdobit se. Pokud má nějaké vlasy, tak natužit, vyholit proužky, nabarvit. Vlastně pomalovat celé tělo, i když si pak vezme nějaké oblečení...“

„To snad musí vždycky, ne?“

„Říkám, že jdou tancovat. Nějaké tričko, kalhoty nebo sukni. Na ploužák si holky tričko svlíknou a opřou se hrudí o partnera. Mazlí se, nechají si sahat všude, kde se jim to líbí. Klidně od docela neznámého kluka, pokud ho chtějí sbalit. Okolo desáté se začnou postupně svlékat, hrají všelijaké hry. Ale pořád ještě nejsou nazí, jsou pomalovaní.“

Alex nechodila tancovat, zvlášť ne s mládeží. Ledacos slyšela, ale zatím to byly všechno pomluvy.

„Víš, jak vypadá taková diskotéka? Především je tam skoro tma, po tanečnících kloužou reflektory, záblesky světla, hudba řve – nic nevidíš, nic neslyšíš. Nad barem červené světlo, nebo žluté, nebo... taky toho moc nevidíš. V koutech přímo tma, pro dvojice, které už to nemůžou vydržet. Nemusí to být rovnou kopulace, ale rukama nebo ústy...“

To Alex do teďka taky neznala. Hnusilo se jí to. Mladým evidentně ne, před chvílí to viděla na vlastní oči. Lákalo ji to, ale nechtěla, aby to někdo věděl. Otřásla se.

„Existují praktiky, které jsou obecně nechutné. Slušná holka by to nikdy neudělala. Jenže když jí kamarádka řekne: 'Na to nemáš odvahu, křehotinko! To bys nevydržela'!“

„Copak při tom mají nějaké diváky?“

„Ty nejhorší prasárny se dělají proto, aby to ostatní viděli. Nebo ty jejich pitomý sázky. Když je to sázka, tak musí!“

„Může odmítnout.“

„A přiznat, že prohrála? Půl roku by jí trvalo, než by se vypracovala na dosavadní úroveň!“

„No dobře, to jsou ty mejdany. Už si to umím představit.“

„Potom existují svátky – narozeniny, svátek patrona, těch může být několik, nějaká důležitá událost – nejlíp svatba. Narozeniny jsou nejlepší, to se dělá násilím. Teda... samozřejmě to čekají. Ale někdy vymyslí něco nového.“

„Počkej. O svatbách jsi už mluvila, ale pořád se mi to nezdá. Dobře, hrají si na manželství. To jsme jako děti dělali taky...“

„Záleží jak jsou staré. Od čtrnácti výš už to není hra. Je to Hra, boj o postavení ve smečce. Nepočítej, že by tě vynechali. Jsi hezká, máš významené postavení – každý bude chtít, aby ses přidala do jeho smečky. Zvlášť když nebudeš chtít.“

„Budou používat násilí?“

„Pozor, násilí v jejich světě není nic negativního. Řetězec rvaček končících znásilněním je pro ně zábavně strávený víkend.“

„To snad ne!“

„Samozřejmě se to liší v detailech. Jestli budou mít k boji nějaký důvod, nebo se rozdělí jen tak naslepo, to je pokaždé jinak. Oblíbená hra jsou Zrádci – kdo je zajat, musí se přidat k té partě, co ho chytila, a bojovat za ně proti těm, co u nich byl doposud. Ale může utéct nebo ho druzí osvobodí.“

„Týká se mě to nějak?“

„Bude se to pořádat na tvé zahradě.“

Alex se to nelíbilo. „Tohle všechno jsou hry jižanů. Pozůstatek císařství! A my jsme strana Bílých!“

„To se ti pořád snažím vysvětlit. Přistěhovalci strašně závidí starousedlíkům, to co skutečně bylo, i to, co si někdo vymyslel. Já nevím, jestli císařství bylo jeden nekončící mejdan – asi taky dělali něco jiného, než si hráli, nebo se milovali. Oni chtějí, aby se to vrátilo. Jenže po jejich. Bez císaře, bez prince, bez čarodějek.“

„Je to možné?“

„Strana Bílých se usilovně snaží dokázat, že ano. Aspoň pro někoho. Já nevím, jestli to za císařství bylo pro všechny. Asi ano – bylo jich tak málo...“

Alex to promýšlela. Strana Bílých byla podle jejích informací nesouvislý slepenec, spojení jedinou myšlenkou: odmítáním návratu prince. I když... o mnohých padalo podezření, že se na takovou možnost připravují. Nebo na jakoukoliv jinou eventualitu.

Pamela dostala chuť přerušit spojení. Byla v rozpacích. Byla zároveň sama sebou a Alex Powellovou. Herečkou, která hraje Alex. Zatímco Alex prožívala nejrůznější dobrodružství, Pamela zůstávala v klidu, jí se nic zlého nestalo. Dokonce se snažila hrát tu Alex trochu komickou, ještě naivnější a nezkušenější, než je sama. Užívala si to. Nebyla si jistá, kdo všechny ty věci vymýšlí, Janice, Misha nebo ještě někdo jiný? Samozřejmě mohla přispívat vlastními nápady a bavilo ji to. Bavilo to i všechny, kdo je sledovali. Holky už dávno převzaly iniciativu a kroutily ten příběh, kam je napadlo. Od chvíle, kdy se hlavní hrdinkou příběhu stala Kunigunda a pak Alex, už to byla volná tvorba bez kontaktu se skutečností. Zatím vytváření příběhu, který nabídly Pamele jako nadřízené, učitelce nebo instruktorce. Pamela ze začátku souhlasila. Vlastně i teď ji nechala, byla zvědavá na pokračování. Ale už to dávno nebyl její příběh.

Ale dovolíš, abysme pokračovaly?

Pamela zaváhala, co by se stalo, kdyby ne. Jsou čarodějky spojené mentálně. Nic jim nebrání se rozpojit, ale zatím je to baví. Kdyby nesouhlasila, mohla by Misha chtít bojové střetnutí. Zatím nechce, ale určitě na to časem přijde. Ale zatím je vše v pořádku. Zatím...

Kuni vstala. „Máš ještě chvilku času? Udělám kafe...“

„Jestli můžu prosit, tak bylinkový čaj.“

Nějaký čaj tady Kuni měla, nebyl zrovna bylinkový, ale tolik důležité to zase nebylo. Přinesla ho a posadily se.

„Přijela jsem na Ostrov, abych se zrekreovala po rozvodu. Nebyla to žádná překotná akce, trvalo to dlouho, všelijaké soudy, přetahování o peníze... chtěla jsem si odpočinout. Nejlíp někde, kde by mě nikdo nenašel, hlavně přibuzní. Poradili mi lázně, Údolí Gejzírů. Není to na jihu, spíš na východním pobřeží. Vlastně... nejzastrčenější díra, jakou si umíš představit. Ale je tam klid a všestranná péče. Gejzír teda jen jeden, uprostřed náměstí... kolonády, nebo čeho. Stříká každé čtyři hodiny, jednou za den mimořádně vysoko. Voda je horká a léčivá, bahno je léčivé, na všechno. Dá se pít, dá se v ní koupat. Podezírám správu lázní, že si vymýšlí, ale o hosty pečují vzorně.

Prohlédl mě šéflékař a ujistil, že mi v podstatě nic není, ale odpočinek, koupele, masáže a bahenní zábaly mi udělají dobře. Že jsem stará a opotřebovaná, vím sama. Měl pravdu, líbilo se mi to. Jenom jsem nevěděla, čemu oni říkají koupele a masáž. Starali se o nás mladí šikovní terapeuti, chlapci i dívky, nejrůznějších barev od černé po skoro bílou, ale všichni vypadali úžasně. Doktor na seriózních čtyřicet, ale po zkušenostech bych se nedivila, kdyby mu bylo sedmdesát.“

Alex měla na jazyku, proč to vypráví, ale radši se napila čaje a neřekla nic.

„Věděla jsem, že místní dávají přednost krátkým vlasům, tak jsem se dala ostříhat tak nakrátko, jak jsem si troufla. Ale terapeuti byli úplně vyholení, všude! Moje oblíbená masérka byla černoška a holila si i obočí, sotva řasy jí zůstaly. Hned napoprvé se zeptala, jestli nechci oholit. Byla jsem v šoku. Ale nejvíc mě šokovalo, že všichni chodili nazí a očekávali to i od nás. Já šla do bazénu v plavkách a připadala jsem si jako pitomec. Masérka se jenom smála, že do bahna se stejně budu muset svléknout. Chvilku jsem se rozmýšlela, pak podlehla. Daleko víc vyváděla jedna potřeštěná puberťačka, která přijela s tatínkem, pěkně zazobaným bankéřem. Později z ní vypadlo, že nejvíc se těšila, až ji svlíknou a ostříhají, ale chtěla se napřed co nejvíc hádat. Její papínek se zase těšil, že si bude užívat s děvčátky pokud možno ještě mladšími než ona. Slečna se jmenovala Molly, ale soustavně si vymýšlela jména jako Ariadna, Gwendollyn, Braenwyn a podobně, jak by se chtěla jmenovat. Byla zajímavá osobnost, proto o tom vyprávím.

Tatínek bankéř nelenil a hned druhý večer zašel do jistého podniku, kde mu splnili jeho přání. Jeho partnerka byla pěkně divoká kočka a chudák během laškování s ní dostal srdeční záchvat. Holka to ovšem poznala a zavolala šéfku. Madame Larissa je sice specialistka na sadomaso praktiky, ale taky schopná léčitelka, takže ho vytáhla z nejhoršího, stanovila diagnózu a nahlásila ji šéflékaři. Už se začínáš divit?“

„No...“ Alex jakési námitky měla, ale radši ji pobídla, aby pokračovala.

„Slečna se první dva dny okázale nudila a nic se jí nelíbilo. Byla to mimořádně protivná a vzteklá holka, která tady vůbec nechtěla být. Třetí den se spřáhla s klukem, který na kolonádě prodával náhrdelníky z mušlí a všelijaké ozdoby. Jako většina byl dost tmavé pleti, ale oči měl modré a kdyby měl vlasy, byly by světlé. Navěsil na ni tu parádu a používal ji jako živý poutač, což se jí zalíbilo. Taky ji začalo bavit prodávat ty jeho tretky, přesněji ukecávat lidi, kteří to původně neměli v úmyslu. Za celý život mluvila nerada a většinu lidí považovala za pitomce. Teď rozjela svůj kecafon a žvanila tak dlouho, až něco koupili, čímž svoji hloupost dokázali. Vymyslel jí jméno Merwyn Alissea a vyhrožoval, že jí propíchne prsní bradavky, aby v nich mohla nosit jeho ozdoby. Tričko svlíkla po pěti minutách usilovného přesvědčování, spodek odolával skoro dvě hodiny. Za jeden den se nasmála víc než za celý dosavadní život.

Kupodivu rychle změnila postoj ke světu okolo. Když otec dostal ten infarkt, zapomněla, že ho nenávidí, a začala se o něj strašně bát. Ten kluk jí prozradil, jak se mu to stalo; znal se s každým ve městě, tak ji taky seznámil s Madame Larissou a tou tmavou holkou – Merwyn poprvé stála tváří v tvář dívce, která by mohla být její spolužačka, přitom se živí tím, čím se živí, a vůbec se za to nestydí. Chvilku se opatrně oťukávaly a pak v sobě našly až nečekané zalíbení; byl to přesně takový život, jaký by si Merwyn přála. Toni nebyla proti, ale Madame Larissa ostře odmítla a prohlásila, že to té malé hloupé cácorce rozmluví. Skutečně si s ní promluvila, jenže v průběhu rozmluvy se rozhodla úplně jinak a svolala poradu v širším obsazení: Merwyn, Toni a Ron, ten chlapec s mušlemi. Oznámila jim, že v Merwyn objevila značnou schopnost léčitelství a je ochotná vzít ji do výcviku. Aby to nevypadalo blbě, bude se s ní učit i Toni a Ron má za úkol udržovat obě v příjemném stavu mysli. Trochu žasli, potom to slíbili.“

To už Alex nevydržela. „Co to bylo za ženskou?“

„Já se dozvěděla, že se něco změnilo, když naše malá najednou přišla ostříhaná. Zrovna jsem relaxovala v bahně a uvažovala, jak si to ještě líp vychutnat – nechala jsem se ukecat a ta černá holka mi vyholila tělo, bylo to daleko příjemnější. Najednou přišla Merwyn, téměř nahlas pozdravila a sklouzla taky do bahna. Všimla jsem si, samozřejmě, ale neříkala jsem nic, obvykle bývala dost protivná. Už dost bylo na tom, že přišla zabalená do ručníku, jinak nahá. Chvilku vyčkávala, potom mi nastavila hlavu a povídá: „Všimla sis?“ Nikdy předtím mi netykala, vlastně si nejsem jistá, zda ke mně někdy promluvila. Potvrdila jsem, a ona spustila jako gramofon.

Její otec dostal samostatný pokoj na intenzivní péči. Pustili ji k němu, ale spal a vypadal uboze. Byla sama a cloumaly s ní nervy. Zkusila zavolat matce, ale nikdo to nebral. V nejhorší depresi se rozhodla jít za tím, komu jedinému věřila. Ron bydlel v jedné místnosti domku, který patřil někomu jinému, naštěstí tam trefila. Začal ji utěšovat a konejšit, a skončili na jednom lůžku, ani nevěděla jak. Vlastně ano, věděla. Řekla si o to sama, a vůbec ničeho nelitovala.

Potom přišlo ráno a začala uvažovat. Ani teď ji to nemrzelo, naopak se rozhodla zahájit co nejbohatší sexuální život. Poprvé si detailně prohlížela klukovské tělo a zkoumala, co se s ním dá podnikat. Ron se smál. Přála si, aby ji ukázal všechno, co umí, a vůbec ji nešetřil. Vyptávala se na jeho předchozí zážitky a byla zklamaná, že jich zas tolik nebylo. Poprvé to bylo, když slavil jakési narozeniny a holky ho od hlavy k patě oholily, jak se sluší. Při tom zjistily, že jeho tělo začíná reagovat, tak rozhodly, že na tuhle oslavu do smrti nezapomene. Což splnily. Potom s některými prožil noc individuálně, když měla čas a náladu. Je to hezký kluk a člen smečky.

„Vemte mě taky do smečky!“ řekla Merwyn dřív, než si to rozmyslela.

Ron nereagoval nijak přehnaně. Chvilku váhal, pak řekl: „A nebojíš se?“

Bála se hodně. Taky styděla, ale byla daleko od domova a nikdo se to nedozví. Přála si Toni jako odbornou poradkyní. Navrhla to sama a oni poslechli. Napřed si přála, aby jí předvedli do všech detailů, co s ní chtějí provést. Poslechli, a ona z bezprostřední blízkosti přihlížela a pomáhala. Zapištěla leknutím, když jí znenadání Toni sevřela ruce, ale jen co pochopila, co s ní chtějí udělat, zapojila se. Sice řekli, že může křičet, jestli to bude bolet, ale ani nepípla, a když, tak se začala smát. Detailně mi líčila, co s ní všechno prováděli, většinu si vymyslela sama podle toho, co kdy slyšela a co si vyfantazírovala. Všechno se jí líbilo. Došlo i na starý vtip: „Nechceš taky propíchnout nos, aby sis to pořádně užila?“ Chtěla, a hned mi to předvedla.“

Alex v rozpacích pila čaj. Už vytušila, že ten příběh je důležitý. Asi hodně, když si to Kuni tak dokonale pamatuje.

„Všímáš si, že nejsem úplně vyholená?“ Upozornila mě na pár chomáčků srsti, které jí zůstaly na některých místech lebky. Nejdřív si nechala ustřihnout ofinu. Nejvíc se smála, když jí Ron škrábal hlavu ostřím zvláštní zbraně s vlnitou čepelí, která patřila k jeho osobnímu majetku. Slíbil jí meč, až dosáhne úrovně, kterou by si u ní přál. Pokusila se mi to vysvětlit, ale nechápala jsem, používala hodně výrazů, které se naučila před pár hodinami od Madame Larissy. Byla jí úplně okouzlená...

„Jestli správně chápu, byla to majitelka bordelu?“

„Taky jsem nechápala. Ta Madame ji uspala a nechala prožít svůj život. Taky jsem si ho později prožila. Patřila k etnikům, byla míšenec. Všichni její příbuzní zmizeli ve víru války a Lara skončila v táboře pro válečné sirotky.Vojákům bylo přece jen proti srsti nechat ty děti postřílet, tak je živili a dohadovali se, co s nimi. Byla mezi nimi jedna skoro dospělá, ta se vzepřela, tak ji zastřelili hned. Druhou nejstarší napřed znásilnili a pak taky zastřelili, aby si nestěžovala. Ty děti to viděly a zapamatovaly si to. Lara se tehdy rozhodla, že si nenechá nic líbit. Využila svých znalostí tělesných funkcí člověka a naučila se působit svým klientům co největší bolest. Proto taky umí léčit...“

„Počkej! Kolik jí bylo?“

„Byla maličká, ale procházela výcvikem. Když instruktorky provedly mentální spojení, zapojily každého, i docela malé děti. Uložily do ní informaci s tím, že až povyroste a bude to k něčemu potřebovat, vzpomene si. Dětem se to líbilo, přijímaly anatomii jako jiné pohádky. Tak se vyučovalo za císařství.“

„Zapsali jim přímo do paměti, co si kdo vzpomněl?“

„V podstatě ano. Děti to měly rády, braly to jako hru.“

„Začíná mě to zajímat. Povídej dál!“

„Merwyn byla nejvíc v extázi, že si může všechny prohlížet, dokonce i osahávat. Nikdy předtím nikoho nahého neviděla, ani sama sebe moc prohlížet nesměla. Noví kamarádi se jen smáli, mohla si dělat s jejich tělem, co chtěla, a oni jí to opláceli. Když mi to vykládala, najednou se zčista jasna rozbrečela a přitulila se jako zvířátko. Pohladila jsem ji, brečela ještě víc. Její život asi nebyl žádná zábava, chtěla mi něco vyprávět, ale nemohla. Nikdy se s ní nikdo nemazlil – a teď všichni.“

Alex vzdychla. Zjistila, že má dopitý čaj, tak jí Kuni nalila znovu.

„Pak nás pozvali na nějakou oslavu. Tedy Merwyn, ale ona mě tam chtěla mít. Proč ne, čím víc lidí, tím líp. Hostitelka byla neuvěřitelně krásná a milá, jaksi podivně vznešená, všemu se smála a ze všeho nejvíc ji bavil sex. Odhadovala jsem ji na herečku nebo modelku nebo tak něco. Kupodivu neměla žádné piercingy ani tetování, celkem normální účes. Na začátku oslavy se ovšem nechala oholit, jak je zvykem při oslavách. Všichni se stříhali. Merwyn u toho fantasticky vyváděla, přímo řvala rozkoší. Podrželi jí ruce a nohy, cloumala sebou a bránila se, ale tím víc se jí to líbilo. Taky jí udělali masáž horkým olejem, to se jí líbilo ještě víc. Taky jsem si užila, bylo to moc veselé. Netušila jsem, co se oslavuje, až když bylo po všem.“

Něco v hlase staré ženy Alex upozornilo, že ten příběh je důležitý.

„Je to zabíječka. Mutant s geny nějaké šelmy, nevím přesně jaké. Lidé jsou pro ni kořist jako po kočku myši. Nepočítá, kolik jich zabila, ale to se právě vrátila z války a přišla se pochlubit kamarádům. Její lidská složka jí nařizuje, aby nezabila nikoho nevinného. Kdo podle její morálky spáchal zločin, toho zabije přímo s rozkoší.“

Alex raději postavila šálek. Měla strach, aby se jí nechvěly ruce.

„Stalo se, že v nějaké zemi fungovala firma vymahačů dluhů. Chlap, po kterém šli, měl bývalou ženu a malou dcerku. Tu ženu našli, vpadli jí do bytu a vyhrožovali vším možným, aby prozradila, kde je ten její chlap. Nemohla nic říct, sama nevěděla a taky jí byl dlužen už několik let. Ale ta malá holka se polekala a buď vyskočila, nebo vypadla z okna. Možná chtěla utéct po střeše. Zabila se. Matka se zhroutila, skončila v psychiatrické léčebně. Její lékařka se o tom případu zmínila kamarádce, a ta kamarádka další kamarádce. Až to některá řekla zabíječce. Neznám její jméno, má jich mnoho a žádné není pravé. Říkejme jí X.“

Alex vzrušeně dýchala. Očekávala hrozné věci a tušila, že se dočká.

„X usoudila, že je to její kořist. Vyčíhala si vůdce vymahačů, uřízla mu hlavu a nainstalovala na plot jeho šéfa. Se vzkazem: „Proste o smír!“ Nepochopili to. Šéf svolal celou partu a nařídil jim najít toho, kdo to způsobil. X to očekávala. Napadla je, zavřela je v autě a zapálila. Chytila šéfovu milenku, nějakou dobu mučila a pak poslala se vzkazem, aby se polepšil. Varovala ji, že zabije všechny, kdo se proti ní postaví. Včetně ní, pokud se s ní ještě někdy sejde.“

„Šéf to nepochopil – že ne?“

„Obrátil se na gangstery, se kterými spolupracoval. X čekala jen na to. Zahájila válku a pozabíjela všechny. Šéfovu vilu obložila výbušninou a vyhodila do povětří se všemi, co tam byli. Z celé té organizace nikdo nezůstal.“

„Sama proti celé bandě? Jak to dokázala?“

„Je telepatka. Vycítí každý útok. Nebo ještě lépe: cítí zlo. Najde si špatného člověka a sleduje ho, až najde ty ostatní. Pak už jen zbývá vymyslet, jakým způsobem ho zabije.“

„Aha. Hlavně že je milá, laskavá a ráda hostí přátele.“

„Kočka, která spí babičce na klíně a nechá se hladit, taky změní náladu, když ucítí kořist. Tohle je skutečná pravda o této zemi.“

„Ano, chápu. Kde je ta X teď?“

„Nevím. Přišla oslavit svoje vítězství, užila si při orgiích a všech možných zábavách. Pak odešla a nikdo ji nenajde.“

„Patří k princovým assassinům?“

„Myslím, že ne. Je úplně samostatná. Netouží po žádné odměně, její rozkoš je zabíjení. A ty zábavy. Pohoštění platila madame Lara, kamarádka. Ta lidi nezabíjí, pomáhá jim. Ale chápe a souhlasí. Všichni domorodci. A všichni, kdo se k nim přidají.“

Alex vstala a přistoupila k oknu. Děti na dvoře hrály nějakou hru s míčem, přiměřeně ječely a hádaly se. Kdyby nebyly nahé a úplně vyholené, byly by jako všude jinde.

„Celá tahle země je jako kočka. Mazlivá, přítulná, milující rozkoše. Ale šelma.“

Kuni přikývla. „Buď si ji zamiluješ, nebo musíš odejít. Prchat, a hodně rychle.“

„Myslíš, že je někde na světě místo, kde se můžeš ukrýt?“

Kuni neřekla nic, jenom vzdychla.

„Díky za ten příběh. Půjdu se podívat, co se děje na mém pracovišti. Budu muset odpovídat na spoustu hloupých otázek, ale přežiju to. Mohla bych ještě někdy přijít si pokecat?“

„Jistě, kdekoliv. Pokud mě po tomhle nevyhodí. Nebo mi nedají vyšší funkci.“

Alex se rozesmála. Jenom u dveří se ještě zastavila:

„Myslíš, že budu někdy tak cynická jako ty?“

„Určitě až za dlouho. Tak za tři, čtyři dny.“

„Mrcho!“

„Děvko.“

A obě se rozesmály.

Pamela, Janice a Misha seděly proti sobě. Už se neobjímaly, ale držely se za ruce.

„Už vím, jaký je tvůj svět. Svět, ve kterém chceš... budeš žít.“

Misha potřásla hlavou. „Je to hodně příběhů a ty jsi bezva Vypravěčka. Použiješ to?“

„Jsou to tvoje příběhy a ty je použiješ. Přeju ti... ve Flotile jsme říkali Žij dlouho a šťastně.“

„Ty taky!“

A obě se rozesmály.

Errata:

30.05.2021 11:42