Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pamela procitla. Pootevřela jedno oko a přesvědčila se, že slunce doposud nevyšlo a rozumní lidé ještě spí. Na rozdíl od dětí, které už se bavily některou ze svých her a přiměřeně u toho ječely. Hry téměř vždy obsahovaly honičku a po dopadení rvačku, ale dospělí si toho příliš nevšímali. Brzy ráno bylo cílem akce dostat všechny nepřátele do vody, protože byla po noci studená a někteří nechtěli. Pamela si přitáhla těsněji deku, zavřela oči a oddala se meditaci. Téma: kdo měl v noci velení a jak ho potrestat.

Týkalo se to holky, která si mnohostrannou mentální hádkou vynutila, aby jí dovolili pochlubit se svým příběhem. Starší a zkušenější měli oprávněnou nedůvěru, ale u dětí před pubertou vzbudila nelíčené nadšení. Byl to příběh naprosto zmatený a týkal se rodinných bojů s nějakou vzdálenou tetou, která se dala na černou magii, uloupila poklad po předcích a uschovala ho v labyrintu. Časté plížení temnými chodbami, kde číhala neznámá příšera, občas nalezení zakrvácených mrtvol a morbidně zmučených kamarádů. Po nalezení pokladu se odehrála finálová bitva, při které se všichni brodili po kolena v krvi, často různých barev. To však ještě nebyl konec. Oslava vítězství přešla v neuvěřitelné orgie, jejichž hlavní ozdobou byl incest vypravěčky s bráchou, starší sestrou a nakonec tatínkem; dotyčné sexuální scény byly fantasticky brutální a technicky nemožné, holčině bylo osm let a měla veškeré možné informace, ale (díky Bohu) žádnou osobní zkušenost. Bráška a sestra byli přítomni, zpočátku trochu konsternováni, ale pak usoudili, že je to docela dobrá legrace. Táta byl naštěstí daleko a nic nevnímal, není telepat. Na všeobecnou žádost dívka přidala na závěr ještě útok jakýchsi fantastických šelem, které úplně všechny roztrhaly a za ukrutných bolestí zaživa sežraly.

Dětem se to moc líbilo, Pamela to hodnotila jako hnus. S tou holkou nikdy nemluvila a kdyby to bylo na ní, ani by nemusela – ovšem ta malá chtěla udělat dojem hlavně na ni a usilovně se snažila připomenout. Zřejmě si s ní bude muset promluvit a vysvětlit jí, co je ve fantazii možné a přípustné, a co už je příliš. Bude to tím horší, že děti jásaly nadšením, bylo to správně strašidelné a brutální. Malá je hyperaktivní, hypersensuální, disgrafička, dyslektička a oblíbený objekt dětských psychologů. Bráška a ségra jsou téměř dospělí a vzali ji s sebou v naději, že tady dostane aspoň trochu rozum. Pamela je nejspíš poslední naděje.

Na okamžik ještě usnula a v polospánku vnímala různé vzkazy. Naštěstí se jí většinou netýkaly.

Když se probudila podruhé, obloha byla mnohem světlejší a slunce se chystalo vyrazit na svou denní trasu. Tělesné funkce žádaly, aby vstala. Tak to udělala a jak byla zvyklá, zamířila rovnou k Ohni. Vstoupila do plamene a nechala se očistit. Třikrát hluboce vdechla Oheň do plic a opět vydechla. Bylo by stačilo jednou, druhé dva vdechy byly čistě pro potěšení. Pak se Ohně napila a sledovala, jak klouže útrobami do žaludku a prochází všemi vnitřnostmi, až konečně vyšel přirozenými otvory ven. Co měla tu možnost, nic nevyměšovala, Oheň vše spálil přímo uvnitř. Uvolnila vaginální svaly, nasála dovnitř a nechala si vyčistit dělohu. Vnímala, jak její budoucí dcera jásá rozkoší. Taky si přivodila orgasmus. Nějaká nová holka se včera ptala, zda není neuctivé nechat Oheň likvidovat výkaly, když je posvátný. Pamela jí vysvětlila, že Oheň to dělá rád. Možná ho to i baví.

Vystoupila z Ohně a s rozkoší vdechovala a vydechovala, měla krásně vyčištěné plíce. Celá byla krásně čistá. K Ohni se scházeli další zájemci, všichni se mentálně zdravili. Pamela zamířila k jezeru, vstoupila do vody a rozklepala se chladem. Plavala doprostřed, tam se zhluboka nadechla, potopila na dno a nechala se prostoupit největší možnou zimou. Až když jí začalo promrzat srdce, vynořila se a zvolna se vracela k normálu. Za chvilku vystoupí slunce výš a až do zítřka už nikde nebude jinak než horko.

Na břehu čekala holčička jako andílek, okolo hlavy se jí vlnila zlatistá mlha. Ivy, ta noční vypravěčka. Pamele se téměř podařilo utajit rozladění.

„Chtěla jsi se mnou mluvit, Ctihodná Matko?“ zeptala se tichým, lahodným hláskem.

To oslovení ji dorazilo. „Chtěla jsem ti nasekat na zadek.“ řekla upřímně.

Ivy zablýskala očima. „Mám ti zmaterializovat rákosku?“

Pamela vyprskla smíchy. Ivy skutečně natáhla ruku a vytvořila iluzorní bambusový prut, asi metr dlouhý. Zbytečně, Pamela po ní nesáhla.

Každej jenom slibuje. Kdybych se neprala, nikdy nedostanu pořádnej výprask!

„To máš tak ráda bolest?“

Pamela pokynula a sedly si vedle sebe na břeh. Propojily se automaticky, Ivy moc toužila, aby si s ní někdo povídal. Nikdy ji nikdo neudeřil, snad ji plácli jako batole, ale to dávno pustila z hlavy. Je velice bystrá, cokoliv pochopí na první ťuknutí – díky tomu se ve škole nudila a zlobila, jak se dalo. Nikdy ji nepotrestali, ale poslali ji k psímu chologovi, kterého mohla vytáčet všemi způsoby, na které přišla. Předepisoval jí hnusné prášky a občas na ni dohlíželi, takže je musela sníst. Nějaká WZ jí vysvětlila, že je to jed, už je neutralizovala. Až se příště sejde s tím pitomým doktorem, pustí mu je do těla, stačí se ho dotknout – ať pozná, čím trýzní svoje pacienty.

Pamela se pokusila jí vysvětlit, jaký názor má na její noční příběh. Ivy nějakou chvíli skutečně vnímala, než ji přerušila:

„Jak děláš to potápění?“

Vyšlo najevo, že donedávna vůbec neuměla plavat. Už umí. Ale potopit se a nechat se promrznout...

Lidí ve vodě přibývalo, když se ponořily, hned to někteří zkoušeli po nich. Ivy je vyzvala na souboj: kdo se dostane blíž k smrti umrznutím. Pamela to vzdala raději včas a dohlížela na ni, než se doplácaly na břeh, chvilku byla malá dost rozklepaná. Ale slunce ji zahřálo, a už byla zase normální.

Jaký to je, umírat?

Nevím. Jak vidíš, jsem ještě živá.

Ivy se nad tím zamyslela. Díky. Budu tě mít ráda.

Když odběhla, Pamela se taky zvedla a vracela do kempu.

Co jsme to z ní udělali? Maličká čarodějka – naučí se všechno, co jenom projde kolem. Až to tady skončí, vrátí se domů a bude si hledat nějakou zábavu. Marně. Bude se nudit. Ještě ani sama neví, zda bude pomáhat nebo škodit. Ale už teď je strašlivě nebezpečná. A to je jí teprve osm...

Náhodou je mi už skoro devět!

Tak to jo. To je rozdíl.

Čeho se rozhodně nechtěla zbavit, je mlsnost. Z toho důvodu se šla podívat, co dobrého připravila ranní směna pro ty, kdo ještě potřebovali jíst. Po pravdě to nepotřeboval nikdo, ale mlsných bylo hodně a holky, které vařily, docela bavilo jim něco schystat. Momentálně tři druhy placek s rozličnou náplní – Pamela ochutnala všechny tři a měla dost.

Při mlsání ji chytila Braenn. Osobně, ne mentálně – stálo jí za to přijít. Opět trochu povyrostla a narostly jí svaly, chtěla být atletická, ačkoliv řada dívek dávala přednost éterickému vzhledu.

Pamela vytušila, že jí přišla něco vyřídit, stále ještě plnila pokyny své paní Olívie a nezdálo se, že by na tom chtěla něco měnit. Dělalo jí dobře, že může chodit půl kroku bokem od své paní a chránit ji proti fyzickým útokům, i když není jasné, co by čarodějku mohlo ohrozit.

Cokoliv. Ať si to se mnou klidně přijde rozdat, už dlouho jsem se pěkně neporvala.

Pamela se zasmála. Braenn předvedla několik zdařilých ještěrčích šklebů.

Vymysli něco pro děti, aby se vyřádily a přestaly blbnout. Už to skoro přehánějí!

Myslíš, že přestanou?

Co já vím? Nedají pokoj, dokud z nich nestříká krev. Vědí, že Oheň je zachrání, tak se rvou jako šelmy.

Ty taky.

Jo, je to legrace.

Chvilku na sebe koukaly a usmívaly se.

Kdysi tě napadlo uspořádat Olympiádu. Třeba by stálo za to pokračovat.

Chceš nějakou medaili?

...si piš, že něco vyhraju. Ale spíš bych chtěla vidět, co dokážou ostatní. Pošťouchni to!

Tvoje přání, nebo Olívie?

Cowenu. Ještě ti nikdo nic neříkal?

Vlastně říkal, ale Pamela nereagovala nijak přehnaně. Radši nechala každého dělat, co sám chce. Kdyby vychovala tři až pět schopných vypravěček, měla by klid.

Nikdy nebudeš mít klid. Všecky ty holky se chtějí pochlubit hlavně tobě.

Nechápu proč.

Ale chápala. Je to, jak řekla Ivy: Budu tě mít ráda.

Braenn se zasmála a šla po svých. Pro ni to bylo vyřešeno.

Pamela se zamyslela, přímo hlavou. Měla chuť vyčistit si mozek, což znamenalo přihlásit se na nošení nebo otesávání kamenů. Vydala se k čarodějce, která měla zrovna službu, ale nedošla tam, zarazil ji mentální pokyn: Budu tě potřebovat. Přijde větší výprava.

Větší výprava? Co to může být, když to nezvládnou ostatní? Pamela zamířila k Ohni, kde už postávala Olívie, Sharon a několik dalších. Povídaly si mentálně i verbálně, ale prozatím jen nezávazně klábosily; zapojila se, bylo to docela zábavné.

Výprava přišla od skály, která ukrývala Bránu. Nejdřív kluci a holky, vyzbrojení vším možným a ustrojení do uniforem v barvě černé a šedé. Mezi nimi byla dívka ve stejnokroji KF, kterou Pamela znala od vidění, tak se hned pozdravily. Ozbrojenci okoukli situaci; jejich mysl vyzařovala krajní nedůvěru a uklidnili se teprve, když se přesvědčili, že nic nehrozí. Až potom vydali pokyn a ze skály začal vystupovat proud dětí, větších i menších, ale taky jako z divokých vajec. Starší měly všelijaké zbraně, oblečení byli různě. Vlasy někteří upravené, jiným rostly volně, jak samy chtěly. Spolu s nimi přišlo několik velkých psů s velkou hranatou hlavou a spoustou zubů. A jedna šelma kočkovitá, taky dost divná.

A tehdy to Pamele docvaklo: „Sarakš?“

Dívka z flotily nadšeně přikývla.

„Tak ti nám ještě chyběli!“

Nebylo pochyb, že akce je důležitá, přišla i Čarodějka. Nějací kluci přitáhli kontejner, který se dal zamykat.

„Prosím, přelož jim: Ke koupeli v ohni se musejí všichni svléknout a odložit zbraně. Všechno, co si chtějí ponechat, složí do tohoto kontejneru, klíče budou mít jen oni. Chápu, že zpočátku budou nedůvěřiví, ale pozvali jsme je, aby získali znalosti, které ve svém světě najít nemohou. Doufám, že si brzo zvyknou.“

Dívka z flotily to přeložila, mladí z ochranky se s ní chvilku dohadovali, ale uznávali, že má pravdu. Děti byly zvyklé poslouchat. Chvilku trvalo, než se všichni odstrojili, těch zbraní se vzdávali vyloženě neradi, ale viděli, že nikdo jiný není ozbrojen, tak poslechli. Svléknout se do naha jim nevadilo. Nelíbilo se jim, že přijdou o vlasy, ale taky se s tím smiřovali.

Jedna holka s divokýma očima položila otázku. Pamela měla pocit, že se to týká zbraní, ale než to pochopila, KF už přeložila.

„Ano, umíme fiktivní zbraně,“ řekla Sharon, natáhla ruku a vytvořila si krásný japonský meč. Zacvičila s ním nějaké katy, potom ho dala do ruky té holce.

Tentokrát Pamela její otázce porozuměla okamžitě.

„Ano, taky to budeš umět.“

Holce zaškubalo ve tváři, možná něco jako úsměv. Naznačila, že je ochotná podrobit se čemukoliv. I když se jí meč rozplynul v rukou.

Dívka z flotily byla první svlečená a přichystaná jít do Ohně, vyloženě se těšila.

„Já jsem Kim. Mohla bych tady chvilku zůstat? Už jsem poznala Oheň před pár roky na Ortolánu...“

„Jasně, jak dlouho chceš... Budeš jim někde chybět?“

„To je fuk, vrátím se do stejnýho času, jenom ostříhaná. Holky se budou smát...“

Vstoupila do plamene a úžasně si to užívala. Pamele napadlo, že ji naučí Oheň vdechovat a pít, možná i pouštět do těla spodními otvory. Kim okamžitě zareagovala, tak to předvedla a chvilku zdržovaly výukou. Čarodějce se to moc nelíbilo.

Doufám, že to nebudeš učit každý to děcko zvlášť?

Olívie řekla nahlas: „Spíš by měla. Některý mají docela potíže s dýcháním, potřebovaly by prozvonit plíce. A to ještě nevím, jak to vypadá vevnitř...“

„Nedá se jim to předat mentálně?“

„Určitě jo, až si zvyknou tepovat. Zatím sice něco vnímají, ale jsou z toho pěkně zmatení!“

„Tak jo. Dělejte, jak rozumíte. Nejlepší léčitelka jsi ty...“

Kim zatím vystoupila z Ohně a teď si s rozkoší osahávala hlavu i další místa, kde jí předtím něco rostlo. Na pravé straně lebky měla malý vytetovaný ornament, jinak nic.

„Drž, vypálím ti ochranné znaky!“ řekla Pamela. Kim ochotně nastavila hlavu a nevadilo jí, že to trochu štíplo.

„Jo, to je všechno. Jestli máš ráda mučení, tak u kolegy...“

Kim začala vysvětlovat něco dětem. Starší pozorně naslouchali, malé děti koukaly bez jakékoliv reakce. Tvářily se... vlastně nijak. Lhostejně.

„Tak hodný děti jsme tu ještě neměli!“ poznamenala Sharon.

„Jen počkej, až si zvyknou! Ty jsi učitelka?“

„Šárka, z University ve Městě. Ajka. Asistentka/instruktorka.“

„Za tři dny ti budou skákat po hlavě. Jejich svět je hodně přísný. Všude hrozí nebezpečí, hlavně od cizích dospělých...“

„S tím by se mělo něco dělat, ne?“

„Proto jsou právě tady.“

Holka, která se předtím ptala na zbraně, se dožadovala pozornosti. Představila se, ale její jméno se nedalo vyslovit. Začínalo na Jiu, tak jí začali říkat Julie. Po vévodkyni z Dunbaru.

Když vstoupila do Ohně, vyjekla bolestí, a všichni to vnímali. Ale než stačila vyskočit, bolest pominula, a teď už se jí to líbilo. Když vyšla, jako Kim se přesvědčovala, že jí opravdu shořelo všechno, co shořet mohlo, a ujišťovala děti, že je to příjemné.

„Ocejchuj ji!“ navrhla Kim, „Nepřežila by, kdyby nedostala to, co ostatní!“

Jenže nastal problém. Hosté patřili jednoznačně k druhu Homo Sapiens, ale jejich mysl byla přece jen odlišná. Pamela musela chvilku hledat, než našla příslušná nervová spojení.

„Ptá se, kdy bude rozumět jazyku. Vnímá, ale většině slov nerozumí. A je trochu... hodně nervózní...“

Pamela se naštvala. Položila Julii ruce na hlavu a brutálním násilím se jí vloupala do mozku. Ještě nikdy to neudělala, jenom si to pamatovala ze vzpomínek dávných čarodějek. Jak najisto očekávala, myšlení Julie bylo naprosto odlišné a dost zmatené. Trvalo skoro minutu, než se vzájemně sladily a vyznaly jedna v druhé.

Když ji Pamela propustila, Julie se otřásla jako po drastickém zážitku. Potom promluvila: „Děkuji.“

„Jo. Rádo se stalo.“

„Unavená. Odpočívat. Přemýšlet. Vzpomínat.“ Julie vyrážela jednotlivá slova a doplňovala to výraznými gesty.

„Ostatní až později!“ řekla Čarodějka, „Zbytečně se nevyčerpávej. V noci jim pustíme všeobecné Propojení, pak už to půjde!“

Julie řekla něco dětem. Potom poodešla o pár kroků, sedla si na zem a vytuhla.

Kim nařídila, aby děti po jednom přistupovaly k Ohni a očišťovaly se. Pamela si vytvořila sedačku, po jednom je přijímala a vyžíhala jim značky. Snášely to.

Čarodějka, Sharon a Olívie se mentálně dohadovaly, jak silné je pole, které funguje v areálu a jak je vylepšit. Kim se zapojila, tak jí to vysvětlovaly. Pamela cítila určitý úbytek energie, spojení s Julií ji přece jen trochu vyčerpalo. Na dálku jí přišla na pomoc Misha a naléhavě se dožadovala pozornosti Ivy.

Vycucni si mě! Ještě jsem nikomu Éčko nedávala... hodně mě vyždímej!

Nejseš ty pitomá? Jsi malá holka, může tě to ohrozit!

Jsem ještě pitomější, než si myslíš! Ráda bych to zažila...

Pamela od ní opravdu nasála trochu energie a Ivy se potěšeně hihňala. Ještě! Chci být úplně vyždímaná!

Tu radost jí neudělala. Ale ozvala se Julie: Co je tohle?

Ivy, takovej malej skřet. Prvotřídní zlobidlo.

Ivy se potěšeně soustředila na nový objekt. Válečnice ze Sarakše pro ni byla nesmírně zajímavá, a hned si začaly povídat.

Pamela si jejich žvatlání na chvilku odrušila.Když si jich opět začala všímat, povídala si Ivy mnohastranně s několika dětmi, a dost se jí to dařilo. Pamelu upozornily šoky, které zachytila, tak se soustředila, a záhy zjistila otřesné skutečnosti.

Společnost Sarakše je výrazně sexistická. Nejvyšší hodnotu má muž-bojovník, ochránce a hlava rodiny. Žena je matka, ochranitelka rodiny, v případě potřeby též bojovník. Děti jsou majetek zanedbatelné hodnoty, je jich hodně, trvá dlouho, než jsou k čemukoliv a vychovat je vyžaduje námahu. Určitou cenu mají pro svoje rodiče, ale smrt otce je pro ně katastrofa. Ženu si vždy někdo vezme, jako druhou či třetí manželku, ale její děti jsou poslední v řadě, když mají něco dostat. Když jsou ještě maličké (= k ničemu), mají štěstí, když je příbuzní nezabijí, pokud nemají dost jídla pro vlastní děti. Dožijí-li se puberty, skončí obvykle ve vojenských oddílech, kde vykonávají ty nejhorší činnosti. Je-li to holka, zneužívá ji každý, kdo má chuť; když se jí to nelíbí, dostane pár facek. Pokud otěhotní a nikdo ji nechce za manželku, provedou jí potrat. Poslat dítě jako návnadu do nepřátelské palby není neobvyklé – a co, má tam jít chlap? Kdo onemocní, má šanci tak padesát procent, mají sice nějaké lékaře, ale jejich úroveň je všelijaká. Olívie správně odhadla, že mnoho dětí trpí různými chorobami.

Děti, které žijí v rodinách, jsou na tom o něco líp. Kluci se stanou vojáky, a po dosažení jistých úspěchů dalšími hlavami rodů. Dívky je zapotřebí co nejdřív provdat. Přesněji prodat, mají tržní hodnotu. Výhodnými vlastnostmi jsou vysoká plodnost a odolnost. Co se vdá, bude žena rodit dítě za dítětem, některé samozřejmě zahynou, ale to je běžné. Když její majitel dojde k názoru, že by ho pobavilo ženu zmlátit, tak to udělá. Mohl by ji i všelijak týrat, naštěstí většinou nejsou nápadití. Občas se muž i zamiluje a pak ji rozmazluje, dává jí dárky a neubližuje jí. Jaké city má žena, na to se nikdo neptá. Když se muž náhodou zamiluje do jiné ženy, koupí si ji, počet manželek není omezen, snad pouze majetkem. Když ho napadne manželku prodat či vyměnit za něco užitečnějšího, udělá to. Její děti si nechá nebo je prodá i s ní, podle nálady. Občas se stane, že rodina upadne do dluhů; co se tak nejlíp dá prodat? Úplně nejhorší jsou alkoholici, narkomani a hazardní hráči, ty společnost dokonce odsuzuje. Jejich rodiny to ovšem odnesou bez slitování.

Muž má právo na sex s každou ženou, která mu patří, nebo nepatří někomu jinému. Pokud to chce udělat veřejně, nic mu v tom nebrání. Pokud je to žena bez majitele, nemusí jí za to nic dávat. Pokud se opije a nabídne některou ze svých žen příteli, je to projev jeho pohostinnosti. Dcery žen, které získal po umrtí jejich manžela, může osouložit sám, nebo někomu darovat, jeho dcery to nejsou. Ty svoje si naopak dobře hlídá, ale občas se stejně stane, že se dívka spustí bez svolení tatínka. V takovém případě dostane výprask. Kluk ne, ten obvykle uteče. Pokud dcera zlobí soustavně, tatík se naštve a vyžene ji z domu. Občas dokonce nahou; její věci rozdá dalším ženám.

Občas se pořádají slavnosti. Vždy u příležitosti nějaké významné události, ale hodně to záleží na majetnosti toho kterého pána. Sezve k tomu co nejvíc přátel, někteří však jsou také podřízení nebo chudší příbuzní. Důležitý je dostatek jídla a alkoholu, všichni se opijí a začnou hazardovat. Někteří nabídnou ženy svého domu a baví se tím, jak s nimi ostatní souloží, přitom ale zůstávají jejich majetkem. Jiní je mohou na místě prodat nebo jimi splatit svůj dluh. Nejhorší jsou však hry a sázky; někteří mohou přijít během jedné noci o celý svůj majetek. Veřejné orgie ale nemají žádné následky, byla to přece jenom zábava. Jsou případy, že výherce dokonce část výhry vrátí, aby umožnil prohrávajícímu jakýs takýs další život. Podřízený, dlužník nebo příbuzný bez majetku musí být rád, ať s ním a jeho rodinou pán dělá cokoliv.

Tyhle, co sem přišly, jsou většinou sirotci. Kosmická flotila zřídila na Sarakši vědecká střediska, která se snaží úroveň společnosti povznést. Vlády jednotlivých zemí je snášejí bez valného nadšení, uznávají jejich odbornou převahu a mají z nich užitek, ale že by jásali nadšením, to ne. Vedou spolu četné války, do kterých se vědci odmítají plést, stejně jako kněží. Existují náboženská hnutí, která vyzývají k míru a přátelství, ale dopad těchto idejí je sotva dvacetiprocentní. Čím vzdělanější a šlechetnější jedinec, tím víc má pochopení pro mírové snahy; generálové to tolerují, ale sami preferují napřed porážku (= zničení) nepřítele. Mnozí ani nevěří v existenci cizích světů a podezírají spíš cizí velmoci. Situace je složitá a Flotila vkládá hodně nadějí právě v tyto děti, které se tu naučí žít jinak.

Ivy zuřila. Okamžitě dala echo všem, kdo ji mohli vnímat, takže se následně naštvali taky, a začali plánovat expedici na Sarakš, která tam zavede pořádek. Kim je zchladila, flotila už to dělá dlouho, má i jisté výsledky, ale práce bude ještě spousta. Hlavní je povzbudit sebevědomí všech, kdo nejsou zrovna hlavami rodů, naučit je, že jsou samostatně uvažující bytosti a na jejich city a názory je nutno brát ohled. Mnoho dívek soudí, že je to tak v pořádku a soustředí se na to, aby svého pána uvedly do dobré nálady – pak na ně bude hodný. Je nutno jim vštípit, že nejsou otrokyně kohokoliv, kdo je dokáže přemoci, a že jejich život má cenu.

„Hodně spoléhám na tebe,“ řekla Kim, „Většina tvých písniček je o lásce. Je potřeba všem vštípit, že každý má právo vybrat si toho, s kým chce být!“

Pamela zvedla oči. Pak se rozhlédla po mládeži ze Sarakše, která postávala kolem, a tiše si povzdechla.

„Abych z těch holek nedělala takový chudinky. Sex mají stejně rády jako chlapi, a jsou ochotné kvůli tomu leccos vydržet. Že je chlap občas zmlátí, jim přestane vadit, když jim to v noci pěkně udělá. Tyhle naše, co nikomu nepatří, rády kluky střídají, nedají pokoj, dokud nevyzkoušejí všechny. Už se určitě rozhlížejí, jaký výběr je tady!“

Kim přistoupila k Julii a ještě jednou ji pohladila po hlavě. „Například tahle naše kočička. Všimla jsem si, že se vám líbí. Nerada spí v noci sama, a snese dva i tři kluky najednou. Když si chce užít zábavu, pozve si i nějakou kamarádku. Určitě se vám pochlubí, kolik kluků už dostala. A stejně tak má ráda rvačky.“

„Ty taky.“ řekla Julie.

„No, zapírat to nebudu. Je to trochu... životní styl...“

Julie se pokoušela něco říct, ale nedokázala najít patřičná slova. Ale zážitek to pro ni byl výrazný.

„Horký vosk na bradavky?“ pochopila to rychleji Sharon.

„Oslavovala jsem povýšení,“ vysvětlila Kim, „Holky to chtěly taky vyzkoušet...“

Sharon to udělalo radost. „Mě nejvíc baví dráždění na zádech! Zvlášť když nevím, co mi tam dělají...“ Otočila se; kromě tetování tam měla všelijaké jizvy, ozdobné i po vpichování háků.

„Jo, to se jim bude líbit.“ souhlasila Kim.

Pamela se rozhodla odrušit jejich diskusi a starat se výhradně o svoje povinnosti. Děti k ní přistupovaly jednotlivě, hledala na jejich hlavičkách kontaktní místa a vypalovala tam ochranné symboly. Samozřejmě vnímala jejich emoce: strach a nedůvěru, příjemné překvapení z koupele v Ohni i ochotu svěřit se do rukou čarodějce, která je asi důvěryhodná. Vyžíhání symbolů bylo bolestivé, ale děti podvědomě očekávaly daleko delší a drastičtější mučení, stejně jako mnohem bolestivější zážitky v Ohni. Pocítily ulehčení, že to trvalo tak krátce? Ani ne, život je naučil přijímat všechny zážitky bez přehnaných reakcí. Občas Pamela postřehla výraznější zdravotní problémy, takového jedince předávala Olívii, která se jim věnovala. Protože těch případů bylo víc a různých, zapojily se také Čarodějka i Sharon, dokonce i Kim, která sice léčitelka nebyla, ale měla zkušenosti z praxe.

Co ale nemohla přehlédnout, byly impulsy sexuální. Oheň povzbudil jejich touhu, klukům způsobil dokonce erekci, a když se jich dotkla žena, okamžitě po ní zatužili. Samozřejmě Oheň nemohl vzbudit sexuální touhu v dítěti, ve kterém nebyla, ale Pamela žasla, v jak útlém věku se u hostů probouzela. Kluci, u kterých by to rozhodně nečekala, ji žádali o sex, a nevadilo by jim, kdyby to bylo hned a na místě. Každá telepatka si samozřejmě musí zvyknout, že po ní muži touží a odhadují, jaké by to s ní asi bylo, ale k praktické realizaci nedojde a nikdo to ani nečeká. Všichni vědí, že patří Kajmanovi a lézt mu do zelí by nebylo bezpečné, navíc většina si našla stálé partnerky a nehodlá na tom nic měnit. Morálka Sarakše byla ovšem jiná: proč to nezkusit, když majitel není přítomen? Že holka nechce? Proč by nechtěla, já jsem přece kluk, budoucí pán! Že by mi musela hodně pomáhat? Proč ne, kamarádky to běžně dělají! Tedy běžně... už to párkrát udělaly. K čemu je holka jinému, než... Pamela se naštvala a toho nejdrzejšího bolestivě šlehla. Vůbec se nenaštval, bral to jako výzvu ke hře a byla nucena ho utlumit, protože jejich hádky si povšimli další a vysílali různé legrační vzkazy.

Nejvíc otravovala protivná zlobivka Ivy. Její devítileté životní zkušenosti jí ujišťovaly, že jí absolutně nic nehrozí, zato ráda chytala echo od starších holek a ve vlastní fantazii si je přetvářela do zážitků, často technicky nemožných. Holky, které zkušenosti měly, se jí smály a ještě ji povzbuzovaly, z negativních reakcí starších a moudřejších si nic nedělala. Byla hodně nadaná, snadno pronikala do myslí druhých a neměla problém otevřít jim svoji, ale soustavný výcvik by potřebovala jako prase drbání. Že existuje nějaká etika? Já vím, a co? Že dostanu nářez? Jejda, to bych chtěla! Ještě nikdy jsem nedostala tak, až bych brečela, a když se peru, ten druhý je bit nejmíň stejně! A vůbec, bolí to jen než dolezu do Ohně, třeba po čtyřech...

Jenže tím si Ivy naběhla; všimla si jí Čarodějka. Nechtěla by ses učit ovládat Oheň?

Ivy se viditelně lekla. Čarodějky se bála, o přísné blonďaté dámě kolovaly různé strašidelné pověsti. Ještě nikdy se nesetkaly, Ivy po tom ani netoužila; tak přece jenom má z něčeho strach! Ta dáma jí vstoupí do mysli a bude ji vychovávat; určitě ji změní podle svého, a to by Ivy rozhodně nechtěla. Na druhé straně, moci si zapálit Oheň, kdykoliv bude chtít...

Až přestaneš mít strach, tak se přihlas!

Pro Čarodějku to bylo vyřízeno, pro Ivy začátek. Představa, že se bude muset chovat zodpovědně a nebude moci bez zábran zlobit, ji děsila. Taky to znamenalo, že bude muset zůstat Pannou do vysokého věku, do patnácti, do osmnácti... nebo ještě déle? Ačkoliv, Valérie panna nebyla, ani mnohé další! A Čarodějka spí s Mistrem, to se všeobecně ví, ačkoliv Ivy se ještě nikdy nepodařilo se na ně napojit... A to bych si musela nechat narůst vlasy?

Čarodějka si jí už nevšímala. Pamela taky ne, měla svou práci. Zato kamarádky si ji vychutnaly, impulsů bylo nepočítaně, a většina: Patří ti to, potvoro!

Těch dětí byla spousta a Pamela byla čím dál vyčerpanější. Ve chvíli, kdy si to uvědomil cowen, jí přišel na pomoc celý gang kamarádek, který vedla a organizovala Misha. Pamela sice ujišťovala, že ještě vydrží, ale Olívie ji bez diskuse uspala a poslala odpočívat. A dodala: Budeme tě potřebovat na tu Olympiádu. Teď ještě víc než dřív.

Pamela si nebyla jistá, zda pokyn zabývat se Olympiádou disciplínovaně splnila z vlastního zájmu, nebo jí to Olívie vštípila, když ji uspávala. V každém případě se ocitla v prostoru, který si kdysi sama nadefinovala, když se tím zabývala poprvé, a který mezitím opustila pro nával jiných zájmů. K jejímu vlastnímu překvapení existoval dál a týkal se spousty jiných, které zaujal, a kteří v něm pokračovali nezávisle na ní. Sotva usnula, byla v něm zpátky a vše se vracelo.

Nápad s Olympiádou obdržela v náhlém záblesku, jako reakci na nějaký pitomý nápad jiných, a později pustila z hlavy jako jiné okamžité nápady. Přestože nevydržel, ujala se ho jistá dáma, která velmi obdivovala antické Řecko. Pamela měla celkem jasnou představu, podle toho, co viděla v televizi: rozjásaný stadion, národní týmy ve stejných dresech nastupují pod vlajkami na plochu, fanoušci je zdraví. Jasně stanovené disciplíny, soutěže, rozhodčí, body, sekundy, stupně vítězů, národní hymny. Athina si představovala hry na počest bohyně Athéné, která jí, anžto byla křesťanka, splývala se svatou Sofií a z nějakého záhadného důvodu také s indickou Saraswatí. Saraswatí je nádobou veškerého poznání, ale je to taky řeka, ve které je možno se koupat, ačkoliv je neviditelná a stéká se s Gangou a Jamunou v posvátném městě Varanásí.

Ve světě iluzí a snů byla ta řeka normálně viditelná a vinula se rozkošným údolím se svěží zelenou trávou a lákavou džunglí okolo. Když k ní Pamela došla, okamžitě zatoužila se v ní vykoupat, a taky to hned udělala. Tentýž nápad dostali taky všichni ostatní, takže naráz bylo kolem spousta křiku a legrace. Když se děti dostanou k vodě, prostě se v ní musí poprat, a při tom křičet a vyvádět. Pokud má některá holka něco oblečeného, musí být násilím hozena do vody, a musí se bránit a vyvádět, jako by jí šlo o život, i když kvůli tomu je tady.

Na pomoc přišla Tash Tarkinová, učitelka nebo tak něco z Kingtownu, a Monika, její místní kamarádka. Samozřejmě Sharon čili Šárka, WZ ???, Olívie, WZ ???, a Kim, zatím bez kódového jména. Taky se tu objevila Julie, ještě vyplašenější než obvykle. Sotva se Tash a Monika přesvědčily, že je to, jak má být, daly pokyn a okamžitě naběhly děti, které jim byly svěřeny nebo které na sebe během času nasbíraly. Pamela jich znala sotva čtvrtinu, ale mezi sebou se už asi znaly dost dobře, takže se nešetřily.

Přišla taky Lili, a hned se sháněla po kamarádce Sisi, dříve Signe. No ovšem, že tady byla, s celým houfem kamarádek a kamarádů, i když to měla přes půl zeměkoule, ale v současné době nejspíš spala a snila, takže zareagovala okamžitě a střelhbitě. Měla krásné blonďaté vlásky a na sobě parádní tričko s blýskavými ornamenty a fantasticky orvané rifle, což obojí byla drzost. Takže po kratší rvačce letěla do vody a když se dost vycachtala, oblečení zrušila. O vlasy chtěla svést souboj, a to s Lili, tak si taky obnovila účes. Získat jakýkoliv předmět v iluzorním světě byla maličkost, stačilo sáhnout do vedlejšího prostoru, tak se obě ozbrojily nůžkami a šly po sobě. Nebylo čestné se bránit, naopak bylo nutno držet a co nejvíc devastovat účes té druhé. Smát se při tom mohly. Když už vypadaly dostatečně otřesně, sáhly si po elektrický strojek, ne však Kraba, ten není tak nepříjemný. Stříhaly se současně, a i když šlo o soutěž, která bude oholená dřív, dopadlo to nerozhodně. Sisi si přála oholit břitvou, později slevila na žiletku. Při tom se nemohly prát, tak ukázněně držela a jenom kňučela potěšením. Oholily si všechno, co kde na holce roste, a završily to koupelí v Živém Ohni, aby byly ideálně hladké.

Samozřejmě členové party stáli okolo a přihlíželi, ve vhodných chvílích i fandili. Větší aktivitu zatím neprojevovali – to tak nemohlo zůstat.

„Jdeme po nich!“ navrhla Sisi a vrhla se na svou nejhezčí kamarádku.

Během rvačky se objevila řada jiných part, většinou známých od mentálního kontaktu. Bojovat s kamarády je příjemné, ale správná legrace začne být, když se náš tým dostane do boje s nějakým dalším. Švédský tým se bleskově dohodl a všichni změnili barvu kůže na modrou se žlutým křížem od hlavy do klína, vpředu i vzadu. Posoudili situaci a rozhodli, že jim to sluší, částečně připomínali bytosti z filmu Avatar. Výjimkou byla dívka původně černá jako bota, která do Švédska uprchla jako embryo společně s rodiči z Keni a cítila ke své nikdy nepoznané vlasti takovou lásku, že se pomalovala na černo-červeno-zeleno. Byla vyloučena z týmu a hned jí začali stříhat kudrnaté vlasy, tvrdé jako dráty. Mohla se uchechtat.

Ostatní národní party posoudily situaci. Bylo konstatováno, že přirozené kráse kůže v národních barvách poněkud překáží oblečení, bylo tedy nutno se napřed vymáchat v řece a pak se ho zbavit. Nacházeli se v iluzi, takže žádný problém, každý si vzhled vytváří podle vlastního přání. Ale svléknout se bez rvačky? To by nebylo dostatečně zábavné. Švédové ukázněně vyčkávali, nanejvýš ochotně poradili. Během té doby všichni propátrali svoje rodokmeny, zda by se nemohli přihlásit k jinému týmu a tím se stát soupeři dosavadním kamarádům. Švédové jsou poněkud promíšeni s Nory a Finy, kromě toho tam existuje etnická skupina Laponců, zvaných Saanové. Naopak ve Finsku se vyskytuje švédská menšina, svébytný národ Karelců a malé množství Rusů uprchlých z Ruska v rámci politických konfliktů. Ty všechny v týmu nechceme, vykřikovala krásně modrobílá sedmnáctka Lërra, která se rozhodla velet. Jako prvního vyloučila svého kluka, Karelce, se kterým se nesmírně ráda prala, zvlášť v posteli.

Velení ve švédském týmu se ujala Inga, letuška Ingrid – se svou sestřičkou Sisi se často a ráda hádala, ale teď se za ni musela postavit. Vyhlásila, že nechce mít v družstvu finské Švédy ani norské Švédy, natož pak Laponce – ať si každý vytvoří vlastní družstvo. Finští Švédové byli tři – domluvili se a potom barvy rozpůlili, na půlce těla byli modří se žlutým křížem, na druhé bílí s modrým křížem. Byli krásní a pestřejší, což jim ostatní trochu záviděli, ale byla tu národní hrdost. Černá dívka zajásala a pak se taky přebarvila půl napůl – keňské barvy v kombinaci se švédským křížem byly kouzelné.

Pamela se do sporů nepletla, zůstala ležet na písku u řeky a opalovala... no, vyhřívala se. Barvu těla zatím nehodlala měnit.

Lili vypadla ze hry o Skandinávii, taky s ní neměla nic společného. Řešila, jaké je vlastně národnosti a za koho bude hrát. Promyslela několik variant, ale žádná jí nevyhovala. Nakonec se rozhodla, že je naprosto svébytná princezna, jediná svého druhu na světě.

Jsme dvě, mami. Až se narodím, budu taky princezna!

Rozbrečela se. To k ní poprvé promluvila její budoucí dcera.

Teď se musela rozhodnout zodpovědně. Milovala lesy, takže zvolila základní barvu zelenou, ale tmavší odstín, aby ani náhodou někdo nemyslel, že patří k muslimům. Rozhodně byla Slovanka, takže na záda červeno-modro-bílé pruhy. A na hrudník nějaký symbol... v jejich vesnickém chrámu byla ikona Heleny ze Sinope, patnáctileté dívky umučené pohany, jejíž hlava je uložena v chrámu velkomučednice Maríny v Thessalonniki. Tuhle Eleni Lili vždycky obdivovala. Zkusila si vytvořit na hrudi miniaturní kopii.

Skvělý, mami! To se mi líbí! A bojuj jako tygřice! I za mě!

Tak dobře, miláčku. Chceš být Helenka?

Chci. Eléné Sofii Catherine z Temného lesa – Tawrihuë. Sofča a Káča souhlasí, že mě budou chránit.

Lili už zase brečela. Věděla, že bude mít dítě, ale netušila, jak bude skvělé. Už teď je milovala.

Nebreč, mami. Radši hodně vyváděj, ať jsem po tobě. Nemůžu se dočkat, až mi poprvé nařežeš!

Lili si mohla umiňovat, že ji nikdy neuhodí – ale tušila, že to bude potřeba.

To se spolehni, budu zlobivá a nezkrotná. Nikdy se nebudu ničeho bát. A nikdy se nenechám přesvědčit po dobrém. To mám po tobě.

Dceři by Lili ráda zapřela, že byla přesně taková – ale ta malá je uvnitř v jejím těle a všechno ví.

Dokončila barvoměnu a přistoupila k ostatním.

„Vyzývám vás jménem klanu Tawrihuë. Pozdravuje vás moje dcera Helenka a vzkazuje, že se s vámi mám hodně prát, aby byla zdravá!“

Chvíli na ni koukali dost hloupě. Aby to pochopili, pohladila se po bříšku a pak k nim vztáhla ruku na pozdrav.

První jí skočila na krk Sisi. Objímala ji a vykřikovala: „Já chci taky mimčo! Já taky!“

A potom ji příšerně zlechtali. Ječela, mlátila je, kopala, ale nic jí to nebylo platné. A Helenka se smála.

Pamelu vyzvali, aby se stala členkou Komise. Předsedkyní byla WZ Athina; jmenovala se sama a nikoho nenapadlo uvažovat o jiné variantě. Všichni ji znali a nebyli si jistí odkud; když nad tím někdo začal hodně přemýšlet, najednou zjistil, že ji nezná vůbec, ale znají ji všichni kamarádi, takže to je asi v pořádku. Členy Komise byli všichni, kdo měli nárok na titul WZ, ať byli přítomni či nikoliv. Členové Komise měli právo zakázat ostatním činnosti nečestné a nesportovní, všichni ostatní měli právo se s nimi o čemkoliv hádat, ale pravdu měla vždycky Komise.Účast byla povolena každému. Možnost vstoupit měl každý, kdo právě spal, ale také každý, kdo byl přítomen v Poli Energie, rozprostírajícím se v oblasti Chrámu, kromě těch, kdo byli zrovna v hypnotickém transu a pracovali. Možnost vstoupit v bdělém stavu do iluzorního prostoru některé zpočátku překvapila, ale zvykali si rychleji, než by člověk čekal.

Připojení ve spánku měli na starosti dosavadní účastníci. Šlo to daleko lépe dívkám než chlapcům, i když samotné sportovní disciplíny ovládali jednoznačně kluci. Probíhalo to tak, že holka přizvala do svého snu každého, na koho si vzpomněla: spolužačky a spolužáky, ostatní kamarády, sourozence, kluka, se kterým chodila, případně kterého by si přála sbalit. Bylo užitečné, pokud ho dokázala lokalizovat v prostoru, tedy věděla, kde zrovna leží. Jinak ho musela pracně vyhledávat. Další možností bylo znát jeho specifické mozkové vlny; v takovým případě si ho dokázala najít kdykoliv a kdekoliv. Zní to složitě, ale holky si rychle zvykaly a průběžně to učily další, na které narazily.

Dá se říct, že to bylo docela zábavné. To taková kamarádka náhle procitla a u její postele stála kamarádka a někam ji zvala. Než se stačila vzpamatovat a pochopit, kam se jde, prošly stěnou a byly na zelené louce u řeky, kde byla spousta jiných lidí. Někteří měli něco oblečeno, jiní ne. Někteří měli parádní účesy, jiní ne. Mezi nimi se volně proplétaly šelmy všeho druhu. Ve snu by vám to vůbec nepřipadalo divné. Kolem se rychle srotila tlupa rozesmátých kluků a holek, všichni mluvili naráz a různými jazyky, ale všem bylo rozumět. Vyzvěděli, jak se holka jmenuje, případně jak jí mají říkat, a konstatovali, že je třeba ji vykoupat a ostříhat. Což okamžitě provedli. Samozřejmě řvala a bránila se, ale marně, ostříhali a oholili jí veškeré chlupy, které na ní rostly. Parádní noční košilku na ní roztrhali, a ještě ji brutálně zlechtali. Nakonec jí nabídli koupel v ohni, do něhož bez problémů vstupovali a užívali si to, ovšem ona se bála, tak ji tam strčili násilím, a bylo to nádherné. Byl to však otřesný sen a probudila se zbrocená potem, ale zjistila, že se jí to jenom zdálo, tak se postupně uklidnila.

Když se jí podařilo opět usnout, vstoupila jí kamarádka do sna znovu se zásadní otázkou: troufneš si jít tam se mnou ještě jednou? Pokud souhlasila, naučila ji ovládat svoje sny aspoň do té míry, aby se mohla připojit. Nejdřív jenom zírala. Když něco nevěděla, zeptala se kterékoliv čarodějky, ta jí sáhla na hlavu a dala jí ránu, která... jak to vlastně říct? Nikdo ji neuhodil, bylo to jako rána elektrickým proudem. Prošlehnutí. Potom už uměla to co ostatní, ale po probuzení jí chvilku trvalo, než si vzpomněla. Například matematika jí nikdy nešla. Teď se jí číselné řady rovnaly do systému samy, přímo je viděla jako mozaiku, dokonce jí připadaly směšné. Cizí jazyky? Rozuměla všemu, dokonce jí v mysli naskakovaly další významy, jen tak samy od sebe. Ale hlavní byl vzestup sebevědomí; chvilku to trvalo, ale přišel okamžik, kdy si uvědomila: jsem princezna. Jsem jedna ze Sesterstva Neviditelné říše, a mám právo ovlivňovat životy jiných. Můžu se pomstít svým nepřátelům, ale můžu také pomáhat! Zaženu od nich všechny zlé démony; kdybych neměla dost síly, tisíc Sester mi přijde na pomoc. Můžu si hrát, jak se mi zlíbí; po probuzení bude opět vše v původním stavu. Kromě mne samotné, já už budu jiná. A můžu pozvat do svého světa další kamarády, kteří tam ještě nejsou. Zajisté si vychutnám jejich prvotní šok, ale potom je budu provázet po tom nádherném snovém světě a sledovat, jak jsou čím dál lepší a vyspělejší. Přijde chvíle, kdy si vzájemně řekneme, že tento sen není bezvýznamný, že může ovlivnit náš skutečný život – že tím, čím jsme ve snu, můžeme být i ve skutečnosti. Pak budu opravdu princezna, a svět se začne měnit podle mého přání.

Každá správná holka se touží strojit a zdobit. Zatímco arminské holky oblečení nesnášely a snažily se ho co nejdřív zbavit, dívky z ciziny měly o módě poměrně rozsáhlé informace a toužily vypadat co nejlíp. Čarodějky je ochotně naučily vytvářet si iluzorní vzhled, ale fungovalo to pouze ve světě snů. Což je chyba. Svěřily se čarodějkám; odpověď zněla, že k vytvoření iluze je zapotřebí nejen vědět, jak takový vzhled vytvořit, ale také mít sílu. Někdy se jí také říká mana, a aby ji člověk získal, musí umět využívat E+ a zbavit se E-. Holky pochopily, začaly trénovat a vzájemně se povzbuzovat; nejdřív se jim dařilo vytvořit iluzi pro nejbližší kamarády, pak i pro širší okruh lidí. Taky ji musely udržet po delší dobu, a nesměly se při tom vyčerpat k smrti. Bylo to složité a náročné, ale učily se tak rychle, jak jen to šlo.

Když ty cizí holky s potěšením předváděly svoje vysněné kostýmy, hnulo to místním osrdím a začaly se taky parádit, třeba jen proto, aby se mohly s parádou svléknout. Morálně vyspělé dívky se strašně stydí, když se mají svléknout do naha, a ještě víc, když jsou svlečeny násilím, ale stydět se je tak příjemné! Holky milují, když jimi cloumají emoce, a jak se hůř pomstít soupeřce? Když ji svlíknem, ostříháme a oholíme všude, třeba se dá do breku a bude hystericky vyhrožovat pomstou! Určitě mi to oplatí, a pak budu já vřískat a vztekat se, ale nebude mi to nic platné, šaty, které jsem si pracně vymyslela, mi spálí Ohněm a kluci si mě aspoň pořádně prohlídnou. Samozřejmě si uložím Vzor, ale ukázat se dvakrát ve stejné parádě, koho by to bavilo? Leda kdyby holky chtěly, abych jim to ukázala... Stejně mi nejvíc sluší leopardí uniforma, vlasy si nechám až na záda a budu nosit diamantovou čelenku. Ať některá zkusí říct, že nejsem princezna, orvu z ní tu její parádu, oholím jí hlavu a doškrábu ten hezkej ksichtík... A je mi úplně fuk, co ona udělá mně!

Problém iluzorního oblečení byl, že stejně nevydrželo déle než do rána. Proč je tedy s parádou nezničit? Třeba ponořit se do bahna a sledovat, jak ti mazlivě proniká všude, kam dokáže... Ještě větší rozkoš je zničit tu parádu kamarádce; a když už jsme při tom, máš taky krásné vlasy! Pojď si dát souboj! Nepotřebujeme vůbec žádné nástroje, stačí přejet po hlavě prstem a vlasy prostě olámat. Nakonec vytvoříme Oheň, to v tomto světě dokáže každý, i docela malé děti po sobě házejí ohnivé koule a ničí všechno, co se jim líbí.

Samozřejmě každá dívka toužila sbalit nějakého kluka; buď s ním už chodila, to bylo jednodušší, nebo o něm zatím jenom snila. Když se to podařilo, vstoupila mu do snů a stáhla ho s sebou do světa iluzí. Obvykle byl hodně zmatený a celkem ochotně se nechal balit. Jenže ráno se probudil a byl ještě zmatenější. Víš, že se mi o tobě v noci zdálo? Chytrá dívka se napřed urazila, co si to dovoluješ? Ale potom projevila zvědavost, a když kluk začal vyprávět, už ho měla na udičce. Každá ta hra byla jiná, ale nakonec mu prozradila, jak to je, a naučila ho všemu, co mu mohlo být k užitku. Jestli ho sbalila i v reálu? Inu, to už záleželo na něm. Taky se mohlo stát, že by se mu daleko víc zalíbila některá z arminských princezen, nebo dokonce z jiného světa. Což se mohlo stát i dívce, arminští kluci byli krásní a exotičtí. Tu lásku mohli prožívat ve snu a bez následků; i když došlo k vášnivému milování, zůstala dívka neporušená.

Kluci se navzájem vzdělávali taky, ale trochu odlišně, spíš po technické stránce. Spojení myslí byla jednoznačně technika magická, a v té jsou holky nedostižné. Do sportovních disciplín se většinou nehrnuly, spíš fandily, ale pokud došlo k hromadné rvačce, málokterá holka si dala takovou zábavu ujít. Zvlášť když zjistily, že se jim v reálu nic nestane.

Představy o národních týmech na stadionu se naprosto rozpadly. Národní týmy se vytvořily, ale většina měla do pěti členů, a byla spousta jednotlivců, kteří bojovali sami za sebe. Vytvořit kompaktní tým byl nadlidský úkol, zatím se vyzývali tak nějak soukromě. Zkoušeli atletiku, všelijaké běhy a skoky, házení různými předměty, zvedání břemen. Ale všichni byli navýsost šťastní, když mohli bojovat. Nejrůznějšími způsoby a podle různých pravidel, se zbraní i bez, kluci mezi sebou i holky mezi sebou, a klidně i kluk s holkou, i když to mívalo někdy pokračování v soukromí. Kluci obvykle brali svoje potyčky vážněji než děvčata, pro ty to byla spíš legrace.

Pamela kdysi vymyslela způsob odměny pro vítěze: prvnímu oholit hlavu, druhému půlku, třetímu široký pruh od čela dozadu na krk. Pochopitelně si to postižený nedal líbit, takže soustavně docházelo k potyčkám. Taky na mejdanech se většinou strhla hromadná – stačila první výzva a už byli všichni v jednom chumlu. Nic se jim nemohlo stát, tak kousali, škrábali a mlátili se beze všech ohledů, dokud z nich netekla krev. Potom se šli očistit Ohněm a moc se tomu smáli.

Komise rozhodla, že jakmile někdo stanovil a veřejně oznámil svůj vzhled, je neetické jej příště měnit. Někteří by se sice rádi nechali stříhat znovu a znovu, ale koho by bavilo jim to dělat? Mohli se samozřejmě dohodnout na výjimce, ale museli to oznámit. Byl to dostatečný důvod k hádkám? Samozřejmě! Ale většina se podřídila a když jednou byli ostříháni, nastupovali v té verzi, v jaké skončili posledně.

Taky se řešilo, jak moc šetřit děti – a co je vůbec dítě. Před pubertou to bylo jasné, střetnutí dítěte s dospělým bylo možné jen v rámci výcviku. Jenže puberťáci byli sebevědomí a drzí, striktně vyžadovali, aby se s nimi jednalo jako s dospělými. Pravidelně byli biti, ale dávali výzvy znovu a znovu, jen co se opět postavili na nohy. Dospělí je pokud možno šetřili, ale kamarádi starší o dva tři roky je vybušili, kdykoliv si řekli. Žádné slitování, žádná milost!

Pamela se málokdy pletla do boje, občas sledovala dění a divila se. První překvapení bylo, že mnoho lidí pocházelo z národů, o jakých v životě neslyšela. Někteří se zmiňovali, že ve skutečnosti není možné, aby se setkali; pocházeli snad z různých realit? Kdysi existovaly Brány, teď jsou zavřené, ale to mentálnímu propojení nemůže bránit. Jsou vůbec všichni lidé? Každý si mohl vytvořit tělo, jaké se mu líbilo, a bylo věcí cti, aby to byla těla rovnocenná. Občas se při osobních soubojích měnili v leccos zvláštního, a když si někdo troufal, nebo moc chtěl být bit, vyzval soupeře, aby se změnil v něco mocnějšího.

Bodování a zapisování vítězství se rozpadlo do naprosté nepřehlednosti. Souboje byly osobní i týmové, hromadné se neřešily vůbec. Diváci téměř neexistovali, každý fandil svým kamarádům, a nespokojenost s výsledkem se řešila hromadnou. Většinou se začali prát kluci, dívky se přidaly, až když je ovládla vášeň.

Občas taky dohodli něco týmového, fotbal, basket, volejbal nebo něco takového. V takovém případě se všichni přebarvili na jednu barvu podle svého týmu, kromě hráčů i diváci. Holky byly rády roztleskávačky, malé množství bylo diváků, kteří nepatřili k žádné straně. Musel tam být taky rozhodčí, a musel být hodně odvážný, protože mu hrozila krutá pomsta, pokud se jeho rozhodování nebude někomu líbit. Hrálo se podle pravidel, dokud zápas neskončil. Po skončení vtrhli na hřiště diváci a rozpoutali strašlivou rvačku. Jedna strana musela být zákonitě nespokojená, ale na bitvu se těšili všichni. Snad kromě neutrálů, ale ti byli biti první.

Postupem času rostlo v Pamele podezření, že se realita začíná větvit, a někdo prožívá události odlišné od druhých. Vlastně tomu nic nebránilo, proč by ne? Už dávno si všimla, že někdo má jiné vzpomínky než ostatní. Někteří tvrdili, že pokaždé slavně vyhráli, ale tomu se ostatní smáli. Pořádný boj má být dlouhý, úporný a s častými zvraty, aby se všemi pěkně cloumal adrenalin. Nejlepší zábava jsou utrpěné křivdy a jejich napravování systémem pomsty. Občas byla nějaká dívka unesena a krutě mučena; když se opět dostala ke svým, dramaticky líčila svoje zážitky a její kamarádky požadovaly pomstu, která se vzápětí uskutečnila.

Občas se někdo zeptal, zda tyhle hry budou mít nějaký konec. Těžko říct – ony neměly ani začátek. Síly se neustále obnovovaly, tak proč s něčím končit? Je ještě spousta legračních zážitků, které neprožili!

Jakékoliv jistoty se zhroutily, když do her poprvé zasáhli elfové. Původně na jejich existenci nikdo nevěřil, taky se nijak neprosazovali. Kdy vůbec přišel první? Možná zůstával mezi diváky a sbíral zkušenosti, protože když se objevil první tým, měli už nějaké znalosti. V jejich světech sportovní hry tohoto typu nikdy neexistovaly, ale ta myšlenka je nadchla a šířila se jako požár. Přicházeli stále noví a noví, a postupně vycházely najevo pozoruhodné zvyklosti.

Existovali caanové, náčelníci a vůdci. Možná by se dalo říct králové. Vládli absolutisticky, jim byli podřízeni šlechtici a různě vysoko postavení bojovníci. Všichni dodržovali zásady cti, které byly drastické a nesmiřitelné. Opozici jim tvořili mladí, někdy hodně mladí. Vzpurní, bojovní, nespokojení se situací. Ti právě přicházeli sem.

První kulturní šok utrpěli, když jim ostříhali vlasy. Všichni měli krásné dlouhé hřívy, kluci o něco kratší než dívky, ale nejmíň na záda. Elfa bez vlasů nikdy nikdo neviděl, a stačilo mu ustřihnout copy, aby ztratil čest a často spáchal sebevraždu. Ale byli v iluzorním světě a když se probudili, byly jejich vlasy i čest neporušené. Takže k ostříhání mohlo dojít a když se jim to stalo, a když se vzpamatovali, nádherně se bavili. Padla zásada, že podruhé se už nestříhá, nechávali se oholit znovu a znovu, a dokud jich nebylo moc, lidé jim to rádi dělali. Zejména elfky byly kouzelné, když jejich hlavu zdobily pouze elegantní špičatá ouška. Milovali koupání v Ohni – někteří jej už znali, jiní nikoliv.

Naopak vůbec jim nedělala problémy nahota. Prozatím nevymysleli plavky, a koupali se rádi a často, takže se při každé příležitosti svlékli a vrhali se do řeky. Vůbec to s oblékáním moc nepřeháněli, nejvíc si potrpěli na šperky a ozdoby. Když bojovali, kluci většinou svlékli i to málo, co na sobě měli. Dobře běhali a skákali, vynikali v atletice. Když soupeřili s lidmi, musel být moc dobrý ten, kdo s nimi chtěl aspoň trochu vydržet.

Jenže byl tu problém. Bojovat mohli jakž takž v rámci svého klanu, to bylo bráno jako cvičení. Kdo by bojoval s příslušníkem nepřátelského klanu a prohrál, mohl být popraven jako zbabělec, nebo spáchal hanbou sebevraždu. Nepřítelem byl potom každý, kdo nebyl spojenec. Válka elfské světy strašlivě zdevastovala, a jako by to nebylo dost, caanové se pohádali a vyhlásili si válku, která od té doby pokračovala silou neztenčenou. Jakž takž to bylo v pořádku, pokud na sebe nemohli. Jestliže byli schopni potkat se tváří v tvář, musela válka skončit vyvražděním celého klanu včetně dětí, aby nikdo nezbyl. Kdo přežil, zabil se sám, aby neohrozil svou čest. Sebevraždy, někdy v masovém měřítku, nebrali jako tragédii, ale svého druhu veselou oslavu. Poslední oslavu, kterou mohli prožít. To už Pamela jednou zažila.

Na arminských hrách poprvé zažili možnost prohrát a nezemřít. Nebyl to skutečný boj, nacházeli se v iluzorním světě. Dobrý argument pro ně byl: 'Jen počkej, příště ti to oplatím!'. Taky se jim líbilo zmlátit nenáviděného soupeře tak, aby se nemohl postavit na nohy; ale on taky chtěl vyhrát, takže do sebe bušili a tloukli, že se těžko pohybovali oba. A samozřejmě, členové jejich klanu jim fandili a podporovali je, a porážku si nemohli nechat líbit. Takže se konala nelítostná bitva všech proti všem.

Při diskusích v bdělém stavu se občas řešilo, zda je možné ve snu zemřít. Lili soustavně vykřikovala, že chce být zavražděna nějakým drastickým, co možná nejvíc bolestivým způsobem. Mnozí byli ochotni jí tenhle zážitek poskytnout, všichni ji měli rádi, ale k praktické realizaci došlo až v elfských válkách. Když nestačily pěsti, došlo na meče. První zabitý je zarazil, kromě toho zasáhly šelmy a soupeře rozdělily. Potom se pohádali a vzájemně si vyhrožovali, až nakonec uraženě odešli. Ovšem dotyčný se probudil na vlastním lůžku, s nedotčenou hřívou, jen s děsivými vzpomínkami. Při příštím setkání to vyšlo najevo – tak se začalo projednávat, zda by si to neměli prožít i ostatní. Byli pro.

Jednání se zúčastnila i Athina, a přivedla s sebou blondýnku jménem Brynhild, reprezentantku Vikingů. Ta jim připomněla zvyk z Valhaly, sídla zabitých válečníků, kde se na sklonku každého dne všichni pohádají a pobijí, ale zemřít nemohou, jelikož jsou dávno mrtví, a utrpěná zranění jim vyléčí otec Odin svým kouzelným oštěpem Gungni. Navrhla, aby se tedy všichni zabíjeli, když chtějí, ale oživování bude prováděno pomocí Ohně. Lehčí zranění pomocí artefaktu Merkurova žezla, který přinesla Athina.

Toho dne došlo k vyhlazovací válce. Elfové se na ní dohodli na první pokus, a po kratší diskusi se připojili i lidé. Vedla je Brynhild, která se na to těšila jako na vánoční stromeček. Takže si smrt rozpáráním mečem užila i Lili, a její nadšení pro takový zážitek viditelně ochladlo. Zažila to i Pamela, která od začátku byla proti, ale když zabíjeli její kamarády, nemohla to nechat jen tak. Po vzkříšení rozhodli, že zase tak nádherný zážitek to není, a pořádná rvačka je lepší. Souhlasili i elfové, a to bylo co říct.

Zvěsti o hrách se šířily i přes hranice klanů, různých skupin přibývalo. Zvali další, odvěké nepřátele. Takže se o tom dozvěděli i caanové, a moc se jim to nelíbilo. Stačilo, že se jejich mladí bojovníci setkávají a vidí se tváří v tvář, dokonce to přežijí! Můžou jejich mladí muži okukovat naše děvčata? Co kdyby se jim zalíbily a zatoužili po nich? Holky jsou hloupé, mohl by se jim zalíbit nějaký mladík od nepřátel, a co potom? Kdykoliv se to stalo, vždycky to byl důvod k válce!

Až nějaký hodně starý elf vypátral v kronikách, že existovala možnost, aby bojovali soupeři z různých klanů a přežili – když se klany rozhodly ukončit válku a namísto ní uzavřít spojenectví proti třetímu. Přednesl to v radě, a ctihodní válečníci pochybovačně kroutili hlavami. Jenže jeden z mladých klidně řekl:

„Bez starosti, dědo. To zařídíme!“

Na příštím setkání bylo vyhlášeno heslo: „Konec války! Elflandy se spojují proti společnému nepříteli!“

Byl to výbuch. Podávali si ruce, objímali se, smlouvali společná tažení. Můžeme-li být přáteli zde, můžeme taky znovu nalézt zapomenuté a zakázané cesty k jiným světům! Nebude to rychlé ani snadné, ale jednou se setkáme tváří v tvář a uzavřeme spojeneckou smlouvu! Až se zase objeví Nepřítel, nebude proti němu stát každý svět osamoceně, ale všichni mu přijdou na pomoc! Spojené elfské světy nikdo neporazí!

Vznikající přátelství mohly ohrozit problémy s dívkami, ale elfky si postavily hlavu. Už se nechceme vdávat v rámci svého klanu ani na základě smluv starých vůdců, ale podle svého rozumu za toho, kdo se nám líbí! Stejně jsme všechny sestřenice, takže já se klidně provdám za kluka z jiného světa! Je bezva, úplně jiný než naši kluci! A máme se rádi!

Když se o tom začalo mluvit, byli lidé zvědaví na jejich svatební záležitosti. Všechny ženy klanu patřily králi, jen on měl právo rozhodnout, kdo s kým. Slušelo se, aby byl první, kdo ji okusí, jeho sémě bylo nejušlechtilejší. Pokud to byla dcera významného šlechtice, mělo se to stát veřejně, před očima celého dvora, zvláště rodičů a sourozenců. Byl to státní akt, potvrzení postavení rodu v klanu. Caano si dívku mohl ponechat, na čas nebo na pořád, ale obvykle ji předal někomu, komu chtěl prokázat čest. Ani ten si ji nemusel ponechat navždy, takže klidně mohla jít z ruky do ruky, než konečně někde zůstala nastálo. Šlechtici mohli mít několik manželek, to nebylo nikde určeno.

Ale je to ještě složitější. Elfové přicházejí do říje zhruba každých sedm let. V tom případě musí být dívka oplodněna, jinak začne mít zdravotní potíže. Je povinností jejího otce, aby jí našel co nejvýznamnějšího ženicha, zvlášť pokud je princezna. Ještě větší problémy má muž, když nevybije svoji energii, a té má nadbytek. Nevybitím vzrůstá jeho popudlivost, hádavost a tendence rvát se při každé příležitosti – může se vybíjet ve rvačkách, ale s dívkou je to lepší. Kromě období říje mohou obě pohlaví mít sex taky, ale bez následků v podobě dětí. Tehdy také jsou možnými partnery pro lidi, v říji by to křehčí dívka nemusela přežít ve zdraví.

Elfové jsou všeobecně velmi smyslní, ale v klidném stavu se perfektně ovládají. Ve střízlivém stavu, přesněji. Běžně alkohol nepijí, ale když se koná nějaká oslava, začnou pít pořádně, a pak se dějí věci. Buď se vrhnou jeden na druhého a porvou se, nebo se vrhají na dívky – ovšem ty jsou taky opilé, takže jsou nadšeně pro. Pod vlivem mají pocit, že se vyrovnají králům, takže to chtějí dělat veřejně a přejí si, aby je všichni obdivovali. Rodiče přítomni nebyli, ale sourozenci a kamarádi ano, a když ty moji sestru, tak já všecky holky z tvého rodu. Děvčata byla nadšeně pro, zvláť když po probuzení zjistily, že to nemělo následky. Lidské dívky se pochopitelně přidaly, takže si Sisi konečně něco užila. Při příštím setkání bylo všeobecně konstatováno, že milovat se je lepší než zabíjet. Aniž to někdo vyhlásil, stalo se to obvyklým zakončením každé oslavy.

Byla to tvrdá rána tradici – a jeden z mladých bojovníků to dorazil: „Jsem šťastný, že se moje sestra chce provdat za tak skvělého bojovníka, jako jsi ty. Bojovali jsme a tak vím, že jsi stejně silný jako já, a budeš ji moci ochránit. Aby nevstupovala do tvého klanu jako chudá příbuzná, dám jí všechno, co mám!“ Ostatní přihlíželi, jak odkládal svoje náhrdelníky, čelenku, náramky na zápěstí i kotnících, vyšrouboval dokonce svoje náušnice a jiné ozdoby, pokud se daly vyndat z těla. „Mám rád svoji sestru, a přeju jí hodně štěstí!“

Ještě nebylo možné, aby se tělesně setkali – ale elfové jsou dlouhověcí a není pochyb, že se jednou podaří otevřít Brány. Všichni tomu věřili.

Přes všechno, co je tu řečeno, nadále platily zákony, podle nichž všichni museli dodržovat zákony slušnosti a mravnosti. Milovat se bez svolení (příkazu) otce? Nepřicházelo v úvahu! Kdyby to udělali v reálu, obdrželi by přísný trest od caana vlastního rodu, možná ne otce, ale dědečka či pradědečka. Ale za sny nikdo nemůže! Dívka se pochlubila kamarádkám, co se jí zdálo. Byly pochopitelně zhnusené a pohoršené, ale... když pochopily, že by se toho snu mohly zúčastnit, po kratším zdráhání přijaly. A když byly neopatrné, občas jim uniklo nějaké to slovo, které si mohl otec vykládat taky jako neposlušnost či pochybnost. Určitě ne zvrhlost, toho by se přece slušná elfka nedopustila! Ale jakési řeči tu byly...

Pamela se nacházela v podivném rozpoložení. K prvnímu styku s elfem byla přinucena násilím, prostě se na ni vrhl a jelikož byl silnější, neubránila se. Pak ji ovládla vášeň. Ráno se pokorně přiznala Kajmanovi, a nechtěla nic zapírat, stejně si to mohl přečíst z její paměti.

„A jak se ti to líbilo?“ zeptal se.

Tuto otázku promýšlela už od probuzení. „No, nejdřív jsem se trochu lekla. Potom... jo, bavilo mě to čím dál víc. Ten pocit ponížení, zneuctění... je to dráždivé.“

„Tak co řešíš? Příště se toho mejdanu zase zúčastníš? A budeš se hodně bránit?“

„Já nevím, co udělám. Teď ve dne je to jiné... vlastně se to vůbec nestalo, jen se mi to zdálo. Můžu za svoje sny?“

„Samozřejmě nemůžeš. Takže tam půjdeš a budeš se těšit, jak tě zase přinutí. Nemám nic proti tomu, bav se jak umíš.“

„Ale stejně. Teď se cítím taková... pošpiněná. Výčitky svědomí.“

„Pomohlo by tvému svědomí, kdybych ti dal pětadvacet rákoskou? Neboj se, neudělám to. Musela bys mi to oplatit. Modrooká blondýnka mě vždycky dostane...“

„Ty zvíře!“ vybuchla.

„Já vím, že jsem zvíře. Příště si najdu nějakou hezkou elfku a přijdeme se ti předvést. Ale nesmíš jí vyškrábat oči. Jsou modré a moc hezké...“

Pamela měla oči zelené a naučila se je rozzářit jako kočka. Pro jistotu jí podržel ruce.

„Uklidni se, miláčku. Je to iluze. Užívej si, dokud jsme tady. Až se vrátíme mezi lidi, všechno to přestane fungovat.“

Zmlkla. Uvědomovala si situaci. Tento iluzorní svět ovládá Athina. S pomocí dalších, ale hlavní je ona. Kdo vlastně je? Čarodějka, jistě, ale jaká a odkud? Přichází a odchází, v hmotném světě se nemůže nijak projevit. Baví ji nejrůznější legrácky. Může být z jiného světa. Ale může být taky Athéné osobně, avatár bohyně. Poznat se to nedá.

„Bude to ještě zábavnější.“ konstatoval Kajman, „Už se to chystá.“

Chystalo. Her se účastnily šelmy, ve své normální kožešině. Elfové milovali cokoliv chlupatého, mazlili se s nimi a mrzelo je, že v jejich světech nejsou tygři ani leopardi. Měli jakési divoké šelmy, ale ty nemyslely ani nemluvily. Mladí caanové slibovali, že až se reálně dostanou na Zemi, požádají některé rody šelem, aby s nimi odešli do jejich světa. Přáli si kompletní sestavu kočkovitých, psovitých, medvědů, a třeba i kuny a lasičky. Ty se her nezúčastnily, ale nic nebylo vyloučeno.

Nadšeným účastníkem her byl tygr Roy. Oznámil, že chce taky bojovat – bylo mu dovoleno vytvořit si tělo člověka, ponechal si však pruhovanou pokožku a srst na hlavě, kterou si dal s velikým potěšením oholit a zakončil to koupelí v Ohni. Byl krásný. Přidaly se k němu další šelmy, takže k barvám kůže přibyla pruhovaná, skvrnitá a všelijaká. Elfové si naopak zkoušeli transformaci na šelmu, a taky hybridy. Dařilo se a byla spousta legrace.

Nejkrásnější to bylo po soutěžích, na oslavě. Přibyla další rasa se zajímavými sexuálními zvyklostmi, a to si všichni chtěli vyzkoušet. Pamela se držela zpátky, ale nakonec ji strhlo všeobecné nadšení a ráno se rozpačitě přiznávala, že naprosto neví, co v noci vyváděla. A Kajman? Vysmál se jí.

Lili vyspívala v čím dál schopnější čarodějku. Když se poprvé objevila s roztomilými špičatými oušky, byla to ještě legrace. Ale podařilo se jí svést jednoho caana a důkladně si propátrala jeho tělo i paměť. Zkoušela si tělo elfky, zkoušela šelmu, a když jí to tak dobře šlo, zkusila si kluka, aby si mohla pořádně zařádit s kamarádkou Sisi. Sisi už taky vyzkoušela všechno možné, jenom ji hnětlo, že nic z toho nedokáže přenést do reality. Ve skutečnosti byla pořád roztomilá blonďatá školačka a klukům se vyhýbala, jak mohla.

Lili naproti tomu ustavičně koumala, jak se zdokonalit. Iluzi dokázala kdy si řekla, jakoukoliv. Další stupeň byla transformace – zlákalo ji být elfkou, ve volném čase si to zkoušela v reálu, i když to bolelo a moc se jí to nedařilo. Rozhodla se to projednat s nejlepším z přítomných, Mistrem Denisem.

„Ano, tak to vždycky začíná.“ řekl uvážlivě, „Nebudu ti říkat, že je to nebezpečné, to dobře víš. Bylo místo s mocnou energií, lepší než tady. Simbabwe v Africe. Skončilo to tím, že nám drasticky omezili možnost E přijímat. Nerad na to vzpomínám. Přesně jsem věděl, co dělat, ale nedokázal jsem to. Ty už to taky víš, viď?“

Přikývla. Znala jeho životní osudy. Trochu mu záviděla a trochu se ho bála.

„Nemůžu a nechci ti v ničem bránit. Je to tvůj život. A tvojí dcery. Počítej s tím, že co umíš ty, bude umět i ona, od narození. Dokud je kojenec, praktikovat to nebude, ale jakmile se naučí chodit a mluvit, očekávej to nejhorší. To už jsem taky zažil. Dřív nebo později bude lepší než ty, a v ničem jí nezabráníš. Možná dokáže tu transformaci, která se tobě nedaří. Mohl bych ti pomoci, ale nechci. Netroufám si přivést na svět další čarodějku, kterou bych nemohl kontrolovat. Jsi trochu ztřeštěná.“

„Ty tvoje Ovečky nebyly?“

„Byly. Ale já byl o mnoho mladší a troufalejší. Kdybych tě poznal tehdy... vychutnal bych si tě. Dneska už ne.“

„A dalo by se tě nějak přesvědčit?“

„Tak vidíš, jak jsi nezodpovědná. Ne, já tě trénovat nebudu. Ale zkus to jinde, čarodějů je mnoho.“

Na Olympiádě (pořád tomu tak říkali) se objevila další rasa: Khazdové, trpaslíci. Oholit jim hlavu, a hlavně vousy, byl hrdelní zločin. Kteří byli frajeři, holili si bradu a ponechávali jenom kníry, ty zato pořádně dlouhé. Že by se svlékli nebo prošli Ohněm, taky nebylo možné. Měli svalnatá těla, velké hlavy a říct, že jsou krásní, hraničilo s urážkou. Ale vynikali v silových disciplínách, a když dal boxer někomu ránu, letěl štíhlý a lehký elf hodně daleko a zůstal ležet. Odolávaly jenom šelmy, byly rychlé a uměly bystře uhýbat.. Elfové trpaslíky nesnášeli, tak měli nového oblíbeného soupeře, se kterým mohli bojovat do nekonečna.

Aby byl zmatek dovršen, vyskytla se ještě zvláštnější rasa: upíři. Sice jen v několika exemplářích, ale stačilo to. Byli krásní a ještě se pamatovali, že pocházejí z lidí. Na uvítanou ujistili, že nechtějí nikoho zabít a kdo je chce nechat cucnout své krve, za odměnu mu poskytnou imunitu proti všem nemocem. Měli citlivou kůži, které vadilo slunce, takže mohli soutěžit pouze po soumraku nebo při zatažené obloze. Na mejdanech však s nimi byla legrace a noční bitvy taky vylepšili. Šelmy je nesnášely a těžko se s nimi smiřovaly.

Významnou elfí princeznou byla Eryin, vnučka či pravnučka velmi mocného caana. Jedné noci přišla s už předem oholenou hlavou, zato s čelenkou ze zlatých filigránových lístků. Pochlubila se, že přesně takhle vypadá i ve skutečnosti – čímž dala všem svým příbuzným na vědomí, že se stala čarodějkou a usiluje o ještě větší zdokonalení. Šok pro rodiče a všechny starší klanu, nadšení mezi mládeží. Ještě neměli tolik odvahy, aby se k ní připojili, ale dalo se to očekávat, až jim sebevědomí stoupne. Elfové mají přirozené nadání pro magii, a čarodějka chtěla sjednotit všechny kamarádky do cowenu. Slibovala, že časem ovládne Živý Oheň; pak by ji museli uznat i caanové.

Její plán vyvolal nadšení i na Olympiádě, všichni jí nabízeli pomoc. Spojila mysl s ostatními a exploatovala veškeré jejich znalosti, ale bohužel se nezúčastnil ten nejvýznamnější: Mistr. Není vyloučeno, že byl mezi diváky, ale při svých schopnostech se nemusel dát poznat. Občas přišel princ Lera, rád soutěžil v čemkoliv a nejšťastnější byl, když ho někdo porazil. Ve skutečnosti neustále trénoval, aby byl ze všech nejlepší. Díky výchově u šelem se mu to dařilo.

Potom Eryin několik dní po sobě nepřišla. Zlé jazyky soudily, že dostala zaracha a musí zůstat v jejich paláci, tedy stromovém domě. Jak ji asi přinutili? Pamela se po naléhání ostatních pokusila ji najít, ale marně, nebyla nebo se uměla skrýt. Je vůbec živá? Ačkoliv, kdyby byla mrtvá, dala by snad vědět, ne?

Byla živá až moc. Přišla a vzala s sebou velmi starého a vznešeného elfa, skutečného krále. Navštívil to místo, ačkoliv nebyl příliš nadšen nutností kontaktovat se s nižší rasou. Žádal, aby ho navštívil princ, ještě lépe Mistr. Lera byl přítomen, rád soutěžil v čemkoliv. Denis se dostavil po chvíli také.

„Jsem velmi nespokojen s tím, co se děje,“ řekl mu caano, „Jsem si vědom, že na ohrožení morálky mají podstatný vliv naši mladí, a že vy lidé jste to ovlivnili jen špatným příkladem. Prosím, nepřerušuj mne a neomlouvej se. Nemám ve zvyku propadat emocím a jakékoliv řeči nic nezmění na mém názoru. Když sem naši mladí začali chodit, nepovažoval jsem to za velkou chybu. Sportovní hry jsou dobrý nápad a jsem pro, aby se uspořádaly i u nás. Po určité době jsem je začal sledovat a bavil se. Moje vnučka Eryin měla dobré výsledky a získala nové sympatické přátele. Dokonce přiznám, že oholená hlava jí slušela. Bavil jsem se.“

Eryin seděla vedle něho. Občas reagovala na jeho slova nějakou grimasou, což rozhodně nebylo obvyklé. Caano nehnul ani brvou, jen ústa se pohybovala.

„Ano, to je další chyba.“ řekl, když si toho všiml, „Mladí se naučili podivné mimice tváře. Také zbytečně zvyšují hlas a dávají najevo nepřiměřené reakce. Kdysi se chovali uměřeně. Je to pravděpodobně důsledek fandění výsledkům. Dobrá, připouštím. Snesu i výraz nesouhlasu, když někomu něco vytýkám. Ale je to velice divné.“

Denis se snažil taky naslouchat bez reakce, ale teď se musel usmát.

„Magie je činnost, k níž má naše rasa mnohem větší předpoklady, než vy lidé. Nemýlím se, že jsi nejschopnějším čarodějem tohoto světa? To jsem rád. Eryin převzala znalosti mnoha zdejších čarodějů. Začala zkoušet různé techniky. Změny barvy kůže, vlasů, očí. Ostatní ji pozorovali a připadalo jim to zábavné. Samozřejmě je začala učit. Postupně získala proslulost a obsadila v klanu významné postavení. Nevadí mi to, líbí se mi to. Bude z ní dobrá caana. Neprotestuj! Ano, řekla mi do očí, že postavení caany je pro ni málo významné. Chce se stát čarodějkou. Velkou Matkou Sesterstva. Nestojí o nadvládu nad územím, postačí jí odlehlé místo, kde by si postavila Sídlo. Klášter, jako byl Atanor.“

Denis se na elfku usmál. Šklebila se, pomrkávala a tvářila se téměř lidsky.

„Když se naučila měnit vzhled dle vlastního přání, ostříhala si vlasy. Ve skutečnosti, nikoliv v této snové existenci. Je to nepředstavitelná potupa. V dějinách existuje několik případů, kdy k takové pohaně došlo, tehdy bylo nutno smýt tu urážku krví. Neexistuje vzpomínka, že by to nějaká dívka udělala sama. Pokáral jsem ji a doufal, že to bude konec obdivu, který vzbuzovala u všech ostatních. Navzdory tomu obdiv k ní ještě vzrostl. Nechápu to. Nepřipadá ti směšná?“

Denis ses sice smál, ale nebyl to výsměch. Eryin byla velice krásná. Taky se netvářila nijak zahanbeně.

„Včerejší noci se Eryin rozhodla uspořádat oslavu výročí zrození jedné své přítelkyně. Nevím, jaký důvod mají vzpomínat na takovou událost, nechápu, jaký to pro ně má význam. Stejná pošetilost jako oslavovat významné dny Ochránců, po nichž získali jméno. Lidé to prý dělají – no, budiž. Pozvaly všechny svoje přátele, mládež z nejvýznamnějších rodů. Vytvořili nápoj, který ovlivňuje mysl lidí, a všichni se jím přiotrávili. Samozřejmě známe alkohol a v menších dávkách jej užíváme. Ale tím, co uvařily, se dostaly do stavu šílenství. V tomto stavu si navzájem ostříhali vlasy i všechno ostatní. Vypadají přesně takhle.“

Denis se už hezkou chvíli smál nahlas. Tušil to daleko dřív, než to starý elf řekl.

„V komnatách Eryin je podlaha z umělého kamene, který se zahřívá na teplotu lidského těla. Nicméně Eryin si stěžuje, že podlaha není dostatečně měkká. Po ostříhání zůstala vrstva, která dosahovala až ke kotníkům. Eryin je spojila do kompaktní hmoty, která jí zřejmě svojí měkkostí vyhovuje.“

Eryin nevydržela. „To je ještě málo! Chtěla bych, aby tam byl koberec asi takhle... abysme se pěkně bořili, když se po něm válíme!“

„Ale toho dosáhneš jen dalším ostříháním!“ zasmál se Denis, „A vlasy ani elfům nerostou tak rychle!“

„To já vím. Musíme zapojit další! Mám ještě spoustu kamarádů, co tam nebyli!“

Denisovi to připadalo legrační. Starému elfovi vůbec.

„Velmi důležitou součástí našeho života je rozmnožování. Pro jistotu zopakuji základní fakta. Přibližně v intervalu vašich sedmi let propadají dívky nekontrolovatelné touze být oplodněny a porodit dítě. To je správné, rod musí vzrůstat. Interval není u všech totožný, ale jakmile toto období propukne, začne se psychóza lavinovitě šířit. Vzápětí začnou touze po páření propadat i muži. Vnímají feromony, které šíří ženy, takže se bez rozmyslu vrhají na každou, která se ocitne v dosahu. Naše rozumová činnost je v tu dobu značně omezena. Pokud nedojde k dostatečnému vybití, propadáme velice nepříjemným tělesným i duševním onemocněním. Nerad bych zabíhal do podrobností. Ve stavu klidu nemáme sklon podléhat podobným emocím a nejsme na to nijak zvlášť hrdí. Dobře, v období páření se ženy stýkají s mnoha muži, více méně se všemi. Ale nevidím důvod, aby to činili právě teď!“

Denis, Lera a další, kteří byli členy vyjednávacího týmu, už pochopili, co starého caana tolik nahněvalo. S obtížemi přemáhali smích.

Eryin si gestem vyžádala slovo. „Já to řeknu jasně, než to ze sebe dědeček vyšroubuje. Uspořádali jsme nádhernej mejdan. Nebudu se vymlouvat, čekala jsem to, ale netušila jsem, že to bude tak velký. Pozvala jsem jenom ty nejlepší kamarády, ale oni pozvali taky někoho, a najednou byl stromodům plnej lidí. Stačil malej impuls, aby spustil Hru. Taky jsem nečekala, že se všichni tak rychle a s potěšením ostříhají. Mělo to tři důvody. Jednak se mi to líbí, hlava je potom hladká a krásně se leskne. Sáhněte si. Dál jsem dost škodolibá a chtěla jsem vidět ty nejkrásnější kamarádky ostříhaný. Řekla jsem jim to na rovinu, ale to už byly rozjetý a nikdo tomu neutekl. A nakonec, doufala jsem, že z toho bude pořádnej průser.“

„Zkrátka jsi chtěla zkusit, jestli seš dost princezna, aby ti to prošlo.“ řekl Lera.

„Ale já jsem počítala, že mě nějak potrestají. Máme propracovaný systém trestů, bití holemi i bičem, věšení za ruce nebo za nohy, propichování kůže jehlami, přivazování k pranýři... ale nepotrestali mě vůbec. Museli by potrestat všechny. Dědeček rozhodl, že jsem se ničím neprovinila. Nikdo se ničím neprovinil.“

„Přesto to nebylo správné!“ prohlásil caano.

„Stěžoval si někdo?“

„To ne. Ale po městě kolují všelijaké řeči. Nepříjemné řeči.“

„Zvykej si. Budou ještě horší.“

Nehnul ani brvou. „Dovysvětlím, co jsem začal. Mimo období plození se můžeme pohlavně stýkat, ale důsledkem není oplodnění. Je to tedy bezúčelné.“

„Ale fajn! Nádherně jsme se pomilovali! Ani jsem netušila, jak to všechny rozdráždí.“

„Celkem věrohodné zprávy naznačují, že došlo k událostem, se kterými nelze souhlasit. Není vyloučeno, že někteří byli k účasti v těchto hrách přinuceni.“

„Není vyloučeno? Je to naprosto jisté, to ti klidně můžu potvrdit. To byl takovej fofr, že se nikdo neubránil!“

„Není v tradicích našeho národa používat vůči ženám brutálního násilí!“

„Vůči ženám? Koukám, seš sto let za opicema. Tu Hru rozjely holky!“

„Nevěřím. Slyšel jsem, že se dívky zoufale bránily!“

„No, tak to slovo zoufale bych... ve finále se některý trochu cukaly, aby to nevypadalo... jenže předtím jsme je musely pořádně provokovat! Kluci chytají pomaleji než my!“

„Nevěřím, že všichni předem souhlasili se vším, co se bude dít! Byli tam i velmi mladí, kteří doposud neměli dostatek zkušeností...“

„Proto chtěli nějaké získat. Víš vůbec něco o tom, jak uvažují mladí? Myslíš, že nás baví sedm let opatrného namlouvání a potom čtrnáct dní karnevalu? Když to na mě přijde, padnu na záda před každým, jen co ucítím jeho vůni. Ale mimo náš čas si mě ani nevšimne, to je snad v pořádku?“

„Takhle snad neuvažují všechny ženy!“

„Já kašlu na to, co se který holce honí hlavou! Vím jenom to, co si řekneme... co si vyčteme z mysli! Jasně, ty holčiny nepolíbený se tváří, že by skočily z nejvyššího patra věže, kdyby se o ně kluk jenom otřel – ale pod tou vznešenou fasádou to s nima pěkně mlátí! Ať už konečně něco začne! Jenom ať není pořád tahle nuda!“

Bylo znát, že se předem nedomluvili, ale starý caano to ustál – a uklidnil se, aby mohl promluvit dostatečně vznešeně:

„No, ať je to jak chce. V podstatě mi nezáleží na tom, jakým způsobem si hraješ se svými přáteli. Na Mistra mám mnohem důležitější požadavek.“

Denis se bavil. Princ Lera se nepokrytě chechtal. Když byl vyzván, Denis srovnal tvář do vážna a řekl: „Poslouchám.“

„Přál bych si, abys vychoval z mé vnučky Eryin dokonalou čarodějku. Nejschopnější čarodějku našeho světa.“

Denis předstíral, že si to rozvažuje. Nebo možná skutečně promýšlel veškeré eventuality. Aby mohl říct:

„Čarodějku schopnou podpořit tě při dobývání a ovládnutí ostatních elfských světů?“

Caanovi se podařilo udržet tvář klidnou, ale zacloumalo to s ním, jeho osobní energie se měřitelně změnila. Když se ovládl, vykouzlil na tváři úsměv.

„Nemáme v úmyslu nikoho ovládat, natož pak něco dobývat. Rozdělili bychom se s ostatními o vše, čeho jsme dosáhli!“

„Ano, rozumím ti. Není to první žádost tohoto typu. Zajisté víš, že jsme před válkou žili v cowenu propojením telepaticky. Aktivní telepati připojovali každého, s kým se setkali, takže jsme všichni žili v určité symbióze. Já jsem tu za války nebyl, takže poslední vývoj neznám a mám trochu potíže získat věrohodné informace. Ale vím, že v myšlení nejlepších čarodějek převládla touha neubližovat nad nebezpečím, plynoucím od nepřátel. Ze začátku se všechny čarodějky pouze bránily. Sebe, ostatní lidi, svoje město. Když je vývoj situace přinutil zabíjet, považovaly to za svoje osobní selhání. Přes veškeré logické námitky.“

Caano pozorně naslouchal a snažil se dešifrovat jeho slova.

„Nevím, jakým způsobem se bude vyvíjet Eryin. Nevím, jakým způsobem by se vyvíjela, kdybych do jejího osudu zasáhl. Přál bych si, aby se naučila vysokému morálnímu standardu, který byl u našich lidí běžný. A myslím, že doposud je. Informace, které mám já, může získat od kohokoliv jiného – staly se majetkem celého národa a já už to nemohu přímo ovlivnit. Celý národ převzal moje myšlenky, ty dobré i ty špatné. Byly časy, kdy jsem organizoval mejdany podobné tomu, který uspořádala Eryin. Nevylučuji, že bych se ho zúčastnil, kdybych měl tu příležitost. Ačkoliv, zapojil jsem se do zábav mnohem zvláštnějších bytostí, než jste vy. Po určitou dobu jsem jim dával přednost.“

„Takže vycvičit moji vnučku odmítáš.“

„Eryin získala veškeré standardní informace, které potřebuje. Nehodlám jí předávat žádný nadstandard.“

„Takže nepopíráš, že existuje něco, co jsi ostatním nepředal?“

„Není toho mnoho. Dost dlouho trvalo, než jsem se naučil uložit některé informace do místa, kam se nikdo nedostane. Jinak se mou myslí může každý procházet, jak chce.“

Caano nedal najevo, že se mu to nelíbí. Eryin řekla: „Já o to ani nestojím! Vím, že existuje něco zlého – ale nechci o tom vědět.“

Caano natočil hlavu k Denisovi a vyčkával, co řekne.Denis neměl chuť říkat nic – až když to trvalo dlouho, pronesl:

„Beru na vědomí, že Eryin se bude zúčastňovat her na Olympiádě a dalších zábav, které tu probíhají. Bránit jí v takovém počínání nemohu a nechci. V cowenu je řada velmi schopných čarodějů, nehledě k bytostem z nadřazených světů. Ochránců, možno říct. Eryin je velice krásná a dokázala by svést kohokoliv, kdybych byl mladší, taky bych nezaváhal. Počítám s tím, že když bude chtít, svede ty nejlepší a převezme z jejich mysli, co bude chtít. Je to jejich hra, já do toho nemůžu zasahovat.“

„Kolik je ti let?“

Denis zaváhal. „Těžko říct, procházel jsem různými obdobími. Zhruba kolem stovky.“

„Eryin je víc než sedm set let. Tvých sto let je směšná doba, nehodná pozornosti. Měl bys být poctěn, že se s tebou chce spojit.“

„Jsem víc než poctěn, ale mám pocit, že je na mě vyvíjen nátlak. To se mi příliš nelíbí.“

„Chceš mě urazit odmítnutím? Není pro tebe dcera mého rodu dost dobrá?“

„Neprovokuj mě, elfe! Mých sto let není ničím proti sedmi stům Eryin, tím spíš proti těm tisícům, po které žiješ ty. Ale jsem dost starý na to, abych se mohl rozhodnout, co chci a co nechci! Především se nechci dostat do sporu s tebou ani s kýmkoliv jiným. Znovu opakuji: Eryin sem může chodit a dělat si, co chce. Nebudeme jí v ničem bránit. Ani nemůžeme.“

Tvár starého elfa nevyjadřovala žádné duševní hnutí. Zato Eryin se rozpustile šklebila. A rozhodla se zasáhnout:

„Klid, dědo! Nebojuj za mě, já si vystačím! Ještě jsem se nerozhodla, co všechno provedu, ale jako jednu z prvních věcí svedu tady prince Leru. A s chutí si to rozdám se všemi jeho dosavadními družkami, a s každým, komu se to nebude líbit. A tobě o tom pustím obsáhlou reportáž!“

Lera se naopak tvářil velice nadšeně. „Na to se těším, kočičko! Bohužel nemám žádnou družku, se kterou bys mohla bojovat. A to je tvoje štěstí, kdyby žily moje čarodějky...“

„Tvoje čarodějky bych dokázala vyvolat z nebytí jen proto, abych jim mohla nakopat prdel a poslat je tam zpátky!“

Lera vybuchl smíchy. „Tak jo! Na to se opravdu těším!“

Starý elf předvedl výraz mírného znechucení. „Prosil bych tě, aby ses vyjadřovala poněkud ohleduplněji!“

„A co? On mi řekl kočičko!“

Lera se pořád ještě bavil. „V našem světě je kočička docela lichotka, označuje sympatickou malou šelmu. Pochybuji, že bys to nevěděla.“

Samozřejmě věděla, taky se zatvářila přiměřeně kočkovitě.

„Jsi krásná. Mimořádně mě vzrušují tvoje uši...“

„Chceš tím naznačit, že se vrhneš na každou holku, která má uši do špičky?“

„To taky není špatný nápad! Škoda, že nevím, jak jsi vypadala předtím!“

Jenom lehce škubla hlavou. Měla nádhernou blonďatou hřívu až do pasu, v pohybu téměř do zelena. Přesněji do odstínu, který ladil s lesem, který byl jejím domovem. A stejně byl laděný její oděv, lépe řečeno to, čím se parádila, protože k ničemu jinému než na ozdobu to nebylo. A vysílala na něj svou energii, viditelně s úspěchem.

„Hezký! Škoda, že jsem si tě nemohl ostříhat sám!“

„Mám tři mladší sestry a spoustu kamarádek. Dám ti je darem, můžeš si s nimi dělat, co budeš chtít!“

„Před chvílí ses chlubila, jaký jsi uspořádala mejdan. Ale věřím, že tvoje kamarádky ovládají iluzi aspoň tak dobře jako ty!“

„Pořád ještě jsou některé nedotčené! Jenom nevím, jestli je zvládneš!“

„Pro začátek si vychutnám tebe. Jsi první elfka, kterou mám tu čest poznat...“

Chvilku šermovali očima. Na první pohled bylo vidět, že v sobě na první pohled nalezli zalíbení.

Caano udržel tvář bez výrazu. Vstal. „Myslím, že jsme si řekli všechno, co jsme měli na srdci. Odcházím. Jdeš se mnou, nebo se tady budeš i nadále ztrapňovat?“

„Teprve jsem začala, dědečku. Ale až mě to přestane bavit, budu za chvilku doma!“

Přestal si jí všímat. Zvedl ruku na pozdrav: „Žijte dlouho a šťastně!“ A zmizel.

„Jdu taky.“ řekl Denis a zmizel.

Lera potřásl hlavou a rozesmál se. „Jdem si zaplavat, ne?“

Pamela přestala být Vypravěčkou. Neměla příležitost, Přiběhy teď vytvářely všechny chytřejší dívky, dokonce i někteří kluci. Od ní požadovali, aby je prožívala, hodnotila a vytýkala jim případné chyby. Pokusila se naznačit, že jsou tady mnohem schopnější učitelky, třeba Monika, Tash, Sharon a mnoho dalších, ale stejně to bylo pořád na ní. A potom se neudržela a začala jim nadávat; ty příběhy byly samý sex a násilí a nic zvlášť zábavného. Když jim to vytkla, začaly se intenzívně hádat, jak s ní, tak mezi sebou, a o to víc příště stály o její názor.

Hlavní problém byl, že všechny chtěly hrát zlé mrchy. V každém příběhu může být nějaké množství záporáků, ale musí tam být taky hrdinové kladní, a těch se zoufale nedostávalo. Pokud to byli kluci, patřili spíš do oboru dobromyslných pitomců. Dívky, zvlášť ty chytřejší, se snažily škodit všemu a všem, zvláště nejlepším kamarádkám, a silně se v tom vyžívaly. Což nebylo tak hrozné, ale děj se velice rychle stal nepřehledným, ještě lépe nesmyslným. A co horšího, nezajímavým. I když tu byly jakési pokusy spolupracovat, nekonec táhla každá na svoji stranu a ostatní to přestalo zajímat. Vytvářely se alternativní linie, každá vypravěčka se usilovně snažila vtáhnout do své verze ostatní, ale moc se to nedařilo.

Pamela měla přes veškeré dřívější nevalné skutečnosti kladný poměr k sexu. V poslední době zvláště, s Kajmanem se jí to líbilo. Ale šílené eskapády ve snových příbězích se jí líbily čím dál míň, byly to příšerné nesmysly, časté znásilňování a soulož s bytostmi, které vyvolávaly hrůzu na první pohled. Také se stávalo, že mnoho nebo všichni zúčastnění při tom zahynuli, příšerně sadisticky a bolestivě. Když se pak zajímala, kdo to vymyslel, objevila dívenku daleko před pubertou, která ve skutečnosti neměla sebemenší zkušenosti a spletla dohromady, co jí vypávěli starší kamarádi, s vlastními představami a zážitky z horových filmů. Určitě by nechtěla v reálu nic takového zažít, ale ve snu to v ní vyvolávalo příjemné mrazení v zádech a kamarádky ji chválily a dožadovaly se pokračování. Například o princezně, kterou drak unesl do své jeskyně, tam ji soustavně znásilňoval a nakonec sežral. Ogrilovanou plamenem.

Určitý zájem vyvolával vztah Lery a Eryin. Pamela byla vychovaná nevěřit v existenci prince, který má nárok na trůn. Kdykoliv o něm na severu padla zmínka, vždycky zněla: „Podvodník, který se vydává za prince.“ Novinářům se podařilo vštípit všem tento názor, a Pamela jej tak nějak měla v paměti, i když Leru poznala osobně. Jenže, kdyby to byl podvodník (ovládaný temnými intrikami svého dvora), těžko by našli někoho, kdo by se na tuto úlohu hodil hůř. V podstatě nic nedělal a do ničeho se nepletl, nechal každého dělat, co se mu zlíbí. Jediný, komu jakž takž věřil, byly jeho šelmy, a ty ho taky plně ovládaly.

„Je chytrý,“ komentoval to Kajman, „Počká, až si všichni nabijou hubu, a pak to vyřeší.“

Pamela si to nemyslela. Kdyby dělal aspoň hlouposti, ale on nedělal vůbec nic! Jediné, o co se staral, byla jeho krásná elfka, ta ho mohla pohodlně ovládat, jak chtěla. Od chvíle, co spolu začali chodit, se objevovali na závodech a soutěžili ve všem, co se jim líbilo. Eryin se ráda předváděla, ráda se milovala před diváky, a to jak ve dvojce, tak se zapojením všech přítomných. Naučila se spouštět Impuls, při kterém se každý vrhl na nejbližšího partnera v dosahu a po odeznění se občas trochu divil, co prováděl. Splnila svou hrozbu a přivedla řadu kamarádek, a Lera dokázal, že mu opravdu stačí špičatá ouška, aby zaplanul vášní. Ale to nebylo vše. Eryin dokázala ovládat i šelmy princova dvora, a Lera se skvěle bavil, když sledoval, jak se dospívající elfky brutálně zmocní tygr či leopard a miluje se s ní bez ohledu na její zoufalý křik a krev, která z ní stříkala pod jeho zuby a drápy. Zelenou krev, aby bylo jasno. Ne že by šelmy chtěly dívenkám schválně ublížit, ale skutečně mají zuby a drápy a každý dotek na jemné kůži zachával stopy. Což se dalo jednoduše vyřešit koupelí v Ohni, ale dívky nijak nespěchaly, aby se ošetřily. Nebyly ani zdaleka tak křehké, jak se snažily předstírat. Vůbec byl problém vyjasnit, co je realita a co iluze; Eryin slíbila Lerovi, že je může podle libosti stříhat, ale přišla na to, že ho to až tak silně nebaví, tak je nechala, aby vypadaly jak chtějí. Oheň jim spálil veškeré ochlupení, ale časem se nejoblíbenější stal kratičký zlatistý ježek, ze kterého dráždivě vyčnívaly elegantní špičaté uši. A ještě dráždivější byl zlatý mech v klíně, svádějící k hlazení a laskání. Holky na to rychle přišly a když se chtěly milovat, během okamžiku se upravily do patřičné podoby.

Nejen Pamela, i ostatní lidé přirozeně pociťovali k elfům nedůvěru. Jediná výhoda byla, že ze snových představ nemohli do reálného denního života. Také princ Lera se setkával se svou elfí princeznou jen ve snu, ve dne jako by o ní ani nevěděl. Vlastně, on se téměř neobjevoval, a pokud ano, pak projednával s Mistrem či jinými předáky nějaké plány a dohadovali se o detailech, o kterých nezasvěcení neměli ani potuchy. Obvykle to vypadlo tak, že si prohlédl plány, vyslechl názory ostatních a schválil je. Nebo taky ne, ale to se stávalo málokdy.

Když se rozhodl zúčastnit se nějakého závodu nebo hry, vytvořil si tělo, jaké neměl nikdo jiný. Trup lidský, ruce a nohy rovněž, ale hlavu kočkovité šelmy, jakou nikdo nikdy neviděl. Nebyl to tygr ani leopard, nebyl to lev, nebyl to ani tharr, natož některá z menších šelem. Byla to šelma ze sna a pouze ve snu mohla existovat.

Není jasné, kdo byl tvůrcem snu, ve kterém se Pamela nečekaně setkala se třemi cizími elfy. Neznala je a něco se jí na nich nelíbilo, odhadla, že jsou z neznámého klanu. Než si to stačila rozmyslet, vymrštil jeden z nich smyčku, která ji omotala a spoutala. Elfí lano, dnes už rozšířené i mezi lidskými čarodějkami. Druhý ji vzápětí šlehl bleskem a způsobil bezvědomí.

Probrala se v trůnním sále nějakého paláce. Elfského paláce, takže chyběl strop a vše kolem bylo laděné do zelena, hněda a šeda. Její tři únosci byli s ní, hlídali ji a tvářili se... netvářili se nijak. Jejich tváře byly naprosto bezvýrazné. Pamela už byla natolik při smyslech, že mohla přemýšlet. Nejdřív ji napadlo, že je to další pitomý příběh, a že si to vyřídí s tím, kdo ho vytvořil, až to skončí. Odhadovala, že bude pokračovat znásilňováním až k smrti. Lidská žena stěží vydrží milování s jedním elfem, v žádném případě ne se třemi. Už to zažila a nelíbilo se jí to, dokonce poprvé brečela a Kajman ji utěšoval, že to není realita, jenom sen. Taky ji napadlo, že se z něj může snadno dostat, stačí se zabít a probudí se. Takový impuls uměla.

Na trůnu, přesněji na křesle z proutí a listí, se zjevil starý elf. Bělovlasý, vrásčitý a velice důstojný. Nevěřila by, že elf může být tak starý. Jeho hlas zněl jako krákorání krkavce.

„Chci s tebou mluvit, čarodějko!“

Pamela chtěla namítnout, že není čarodějka. Měla toho na srdci ještě víc, ale...

„Mlč, když mluvím já! Byla jsi přítomna, když váš princ jednal s Avaorle'cean'kraemem a jeho vnučkou Eryin'aaqht'lin.“

Pamela nebyla přítomna, jenom to sledovala, a jméno elfího caana vůbec neznala. K námitkám se nedostala.

„Mlč, říkám! Vyhladil bych toho ničemu i s celým jeho rodem, ale na naštěstí je Eryin'aaqht'lin mým potomkem. Kdysi dávno ten bídný Avaorle'cean'kraem unesl moji dceru a učinil ji paní svého domu. Dříve, než jsem se mu mohl pomstít, narodila se jim první dcera. Pak už jsem nemohl nic dělat.“

„Třeba se do něj zamilovala.“ řekla Pamela.

„Měl jsem ho zabít, ale on si dával velice dobrý pozor, abych se k němu nedostal. Jeho potomci už jsou chráněni mojí krví. Ale to, co se děje nyní, je pohanou celého mého rodu!“

„A co já...“

„Tys rozpoutala válku mezi klany elfů! Tys vytvořila situaci, kdy se moji příbuzní zapletli do válek lidí a začali navštěvovat vaše hry! Tys dovolila, aby se Eryin'aaqht'lin začala chovat zvrhle a ostudně, a vybrala si za milence vašeho prince! Všechno je to tvoje vina!“

Pamela zírala. Chápala o poznání pomaleji, než on mluvil, ale konečně pochopila. A stěží se ovládala, aby se nezačala smát.

„Sexuální spojení mezi člověkem a elfem je zvrhlost! Když chce někdo z nás hrubě urazit druhého, řekne mu Jdi šoustat s engwary!“

Že se člověk řekne elfsky engwar, Pamela věděla, ale je to výraz ponižující, něco jako slaboch nebo mrzák. Navíc tón, kterým to stařec řekl, zněl jako odplivnutí.

„No dobře. Ale co já s tím?“ řekla Pamela.

„Chci, aby to přestalo! Chci, aby elfové přestali navštěvovat vaše hry, aby si nestříhali vlasy a neponižovali se sexem s nižšími rasami!“

„Chápu, že to chceš. Ale nechápu, jak bych to já mohla ovlivnit.“

„Jsi Vypravěčka! Ty určuješ, co je správné a co ne.“

„Jsem Vypravěčka a tenhle rozhovor samozřejmě všem předám. Potom oni taky něco řeknou nebo udělají. Já možná taky něco udělám. Ale...“

„Neřekl jsem, abys hloupě žvanila! Dal jsem ti jasný rozkaz!“

„A co mi uděláš, když se na něj vyseru?“

Věřte nebo ne, stařec se zatvářil. Dost vztekle. I ostatní, co stáli kolem, projevovali nějaké emoce. Dokonce déle než pár okamžiků.

„Mohl bych se ti začít mstít, pamatuji si tvou auru a můžu tě navštívit ve snech, kdykoliv budu chtít. Ale ty nejsi můj soupeř. Za sto let budeš mrtvá a bezvýznamná.“

„Můžu odtud vypadnout třeba hned. Stačí zemřít, a probudím se doma. Stejně mě asi někdo zabije.“

„Co si o nás myslíš? Jsme Eldar, nezabíjíme bez příčiny! Ani nepřátele nezabíjíme!“

Pamela měla sice jiné zkušenosti, ale nechtěla se hádat.

„Ty opravdu nevíš, proč zlořečený Avaorle'cean'kraem vyslal jednu ze svých princezen, aby se vetřela do vašeho světa? Nic jsi nepochopila?“

Pamela zkusila odhadnout, co by mohli elfové chtít od lidí. Moc toho není, zvláště takhle na dálku. Leda...

„Éčko?“

„Avaorle'cean'kraem sbírá sílu, aby ovládl ostatní caany. Potřebuje být nejsilnější a nejmocnější. Někteří se mu podrobí dobrovolně, jiné přemůže a podřídí si je. Hodně mu pomůže, když bude jeho vnučka Eryin'aaqht'lin ještě mocnější čarodějkou, než byla doposud. A když bude mít podporu Sesterstva.“

„Až doteď jsem myslela, že elfové mají mnohem víc energie než my!“

„Není to čerpání, je to výměna. Čím víc bytostí je spojeno, tím jsou silnější. Ale to přece víš!“

Věděla. Ale nechtěla to řešit, protože nechtěla být ničeho velitelkou. No dobře, možná střední kádr. I když, ani o to se neprosila.

„Síla Eryin'aaqht'lin vzrostla několikanásobně od chvíle, kdy se s vámi začala pelešit. A nadále vzrůstá.“

„Tak jo, chápu. Nejsem její největší kámoška, vlastně jsem si s ní nikdy pořádně nepokecala, ale vím o ní a jsem poslušná poddaná našeho prince. Chce mít tu elfku, ať ji má. Co má s tebou nebo s jinými, to je mi celkem fuk. Vlastně mám na háku všecky elfy. Mám vás plný zuby od prvního kontaktu.“

„Tak se postarej, aby Eryin'aaqht'lin opustila váš svět!“

„To zas počkej. Ona patří princovi, toho bych nerada nasrala. Na ni dlabu, ale on je můj šéf!“

Pamela měla pocit, že se dostává do tempa. Záměrně promluvila sprostě, věděla, že to ušlechtilým elfům vadí. Taky se zdálo, že to učinkuje, nelíbilo se mu to.

A pak jí blesklo hlavou, že Eryin se chová nestandartně. Elfové většinou reagovali velmi odměřeně, zvlášť dívky. Ať se s nimi někdo mazlil nebo je mučil, ukázněně drželi, dokud neskončil, až potom mu to začali oplácet, a držel zase on. Lidské holky obvykle vřískaly, když jim někdo sahal na nejintimnější místa, i když se předtím hodně snažily, aby to udělal. Když jim někdo poprvé stříhal vlasy, podle nálady se buď chechtaly, nebo brečely. Elfky držely emoce na uzdě. Až na Eryin, ta naopak dávala svým pocitům otevřeně průchod.

„Znamená to, že se stavíš proti mně?“ zeptal se hlasem, v němž znělo burácení ledových bouří.

„Víš co? Trhni si nohou!“

Není jasné, zda jí vůbec rozuměl, ale smysl určitě pochopil, protože řekl: „Vraťte ji domů!“

„Není třeba!“ odsekla a odpojila se. Nebylo třeba, aby zemřela – prostě se probudila.

Byla noc a zima. Chvilku vzrušeně oddechovala, nebyl to příjemný rozhovor. Potom se trochu uklidnila a uvědomila si, co by jí pomohlo. Kajman spal vedle ní, ale asi se mu taky něco zdálo, protože sebou neklidně škubal a vydával jakési zvuky. Potřebovala obejmout a zahřát. Ano, toužila po milování, a to ve skutečnosti, ne v něčích představách. Vstoupila mu do snů.

Aha, tak takhle. Měl jinou a nebylo na první pohled jasné, co je to za živočišný druh. Tmavá pleť, delší srst na hlavě a zádech, jiskřivé oči (neurčité barvy), na rukou drápy, kterými při sexu působila milenci krvavé šrámy na zádech. Asi mu to nevadilo, hezky si s ní užíval.

Pamela dostala vztek. Aniž zaváhala, kopla tu mrchu do žeber, a potom ji kopala, kam zasáhla. Nějakou tu ránu schytal i Kajman, ale...

Soupeřka se vyprostila a vyskočila na nohy. Vycenila zuby (jasně, šavlozubé), z prstů vyjely dlouhé drápy. Mrskala by ocasem, ale žádný neměla.

Pamela zuřila, tak jí trvalo pár vteřin, aby si vytvořila podobné tělo. Ale s ocasem. Vytvořit si na konci žihadlo ji nenapadlo.

Obě věděly, že z nich za chvilku poteče krev. Ale nezaváhaly, vrhly se na sebe a sekaly se nelítostně a s vášní. Pamela pocítila, že bolest jí dává sílu a energii, nevadilo jí, že z ní stříká krev, jen když zasazovala hluboké rány soupeřce. Kajman se odkulil, jeho milenka měla drápy i na nohou a Pamele chvilku trvalo, než si je vytvořila taky. Krev té druhé byla taky červená, o něco tmavší než lidská. Co je sakra za potvoru? Kdyby se jí tak dostala na hrdlo, zakousla by ji! Ale ten nápad měla i ta druhá, a dost se bránila. Tak tvrdou rvačku ještě Pamela nezažila, všechny tréninky byly proti tomu čajíček. A moc se jí to líbilo. Nebo že by ji to vzrušovalo?

Podařilo se jí zaseknout drápy předních tlap té holce do zad a sevřít ji. Ona udělala totéž, přitiskly se k sobě a pořád ještě si šly po krku. Ale když se dotkly, najednou to přestal být boj o život – stalo se přesně to, co se stávalo, když se pral kluk s holkou. Ovládla je vášeň a z rvačky přešly do sexu, žhavého a brutálního, jaký dokážou pouze čarodějky. Neměly příslušné tělesné vybavení, ale to jim nevadilo, dokázaly to magicky. A nepřestaly, dokud se navzájem nevyčerpaly.

Potom zůstaly ležet vedle sebe a oddychovaly. Cizí dívka (?) vyplázla jazyk a začala Pamele olizovat rány, možná jí tak chutnala krev. Pamela to udělala po ní, a taky jí to chutnalo.

„Seš bezva,“ řekla, „Tohle si někdy zopánkem.“

Ta druhá neřekla nic. Zato Kajman: „Ona neumí mluvit.“

„Co je zač?“

„Taky bych rád věděl.“

Pamela se začala smát. Smát se ta holka uměla, nebo aspoň vydávala podobné zvuky.

„Jak jsi k ní přišel?“

„Nevím. Někdo ji přivolal.“

Pamela zkusmo osáhla prostor. Podobné zážitky měli i ostatní, které prozkoumala, a líbila se jim i ta rvačka. Jenom pachatel se neozval, asi byl příliš daleko.

Odkud jsi? zeptala se.

„Tepovat taky neumí.“ upozornil Kajman.

„Tak co teda je? Člověk, zvíře, démon?“

„Rozhodně humanoid.“

Druhá dívka zatím složila nohy (zadní končetiny) pod sebe a sedla si do dost nemožné pozice. Usmívala se. Pamela zkusila ji prozkoumat, a našla řadu drobných odlišností. Během zkoumání ji přešel vztek i milostná vášeň, zůstala pouze zvědavost a ta se trochu míjela účinkem. Dívka najednou natočila hlavu, jako by něco slyšela, pak vyskočila na nohy a odešla.

Pamela se probudila. Vlastním přičiněním. Čímž jí zmizely všechny stopy po boji, zůstal však pocit nádherného tělesného ukojení. Chvilku bojovala s neodolatelným puzením se rozbrečet, potom to prohrála a řvala jako malá.

Kajman se taky probudil, jestli sám nebo jinak... kdo ví? Objal ji, hladil, líbal a utěšoval. Dokud nepřestala brečet.

Postupně jí přicházely na mysl zvláštní okolnosti. Dokáže ovládat svoje sny, podle libosti se probudit nebo spustit sen, aniž by spala. Odlišovala zřetelně sen od skutečnosti, když jednala se starým elfem. Počínala si docela rozumně (?) při střetnutí s tou holkou. Tvoří sny, je Vypravěčka. Ještě nedávno netušila, že něco takového je možné.

Svěřila se Kajmanovi. Trochu zmateně, myšlenkami by to šlo líp. No jasně, ano, měla by... taky by měla předat zprávu, jak slíbila. Přece jenom...

Vstoupila do sna a předala, co se jí přihodilo. Pak už se jenom propadla do nebytí.

Eryin ji navštívila sama od sebe. Poprvé se viděly zblízka; Pamela je normální velikosti, elfka neměla dva metry, ale moc jí nechybělo. Samozřejmě chodila nahá, po koupeli v Ohni krásně očištěná. Přímo z ní prýštila kladná energie, a protože se dotkly, automaticky Pamelu celou prosytila.

„Jestli ještě někdy budeš mluvit s mým pradědečkem, vyřiď mu, ať se nebojí. Jeho zaprděného království se nedotkneme ani špičkou prstu. Ještě bysme je museli učit, co je kultura.“

„Nijak netoužím se s tím dědkem ještě někdy potkat!“

„Já ano, ale on rozhodně nechce. Jsem lepší čarodějka než on, mohla bych se tam procpat, ale když mi chce posílat vzkazy přes tebe...“

„Možná sis všimla, že ani tebe nijak zvlášť nemiluju.“

„Ale mohla bys. Trochu si promrskat tělo...“

Ano, to si velice přála. Na druhé straně, tohle nemohla nikomu prozradit. Ani přiznat si to sama sobě.

Taky dostala chuť tu krásnou blondýnku praštit pěstí do nosu. Kdyby si vyskočila, možná by to dokázala. Taky už není blondýna, ale modré oči má pořád. Moc krásné. Vlastně, je to skutečně modrá? Občas byly fialové, občas zelené... Ne, to nemá smysl zkoumat. Radši na ni ani nesahat...

„A kdybych byla kluk?“ změnila se Eryin před jejíma očima v dospívajícího chlapce, podle lidského počítání tak patnáct. Dráždivá ouška si nechala.

Pamela se nadechla a zase vydechla. „Tak jo, vyhrála jsi to. Můžeš si se mou dělat, co chceš.“

„Přijímám výzvu a příležitostně si to rozdáme. Zatím se těš!“ řekla Eryin a odešla. Lze říct, že normálně.

Misha prišla v reálu, zrovna když si Pamela dávala kávu se šlehačkou. V Kyprosu, takže různé další chuťovky nebyly vyloučeny. Za ruku si vedla kluka, který už na první pohled patřil k lidské, ale hodně odlišné rase. Ještě s nimi přišla Janice, jako morální podpora.

„Mám k tobě prosbu, Ctihodná Matko.“

Musela vědět, že Pamela tohle oslovení nesnáší. Ale řekla to tak slavnostně, že spolkla doušek kávy i svoje námitky.

„Prosila bych, abys nás s Freedem oddala.“

„Cože?“

„Chci se za něj vdát. A odejít s ním na Sarakš. Potřebují mě tam. A mám ho ráda.“

„Ty se chceš vdát za kluka ze Sarakše?“ řekla Pamela, aby vůbec něco řekla. V mysli jí nabíhalo tisíc problémů, které určitě přijdou...

„Chci. A Janice taky.“

„Já bych moc ráda, kdybys mi to dovolila. Jsi jediná, kdo má na mě právo...“

Pamela mohla říct, že... mohla leccos. Ale Janice vypadala, že opravdu žádá o dovolení. Jako starší sestru.

„Vy chcete, holky, abych se rozbrečela?“

Podívaly se na sebe a pochopily to jako souhlas. Okamžitě se rozzářily.

„Už jsme to vykoumaly. Knězem bude Gheorgios, je svatý. Ty jsi na místě představitele Sesterstva, našich matek a vůbec všech. A potom uspořádáme nádherný mejdan, aby si každý zapamatoval, jak se vdávají princezny! Bude to nádherný!“

„O tom nepochybuji. Ale uvědomujete si, že Sarakš... to je přímo brána pekla! Půjde vám o život!“

„Proto tam jdeme. Je na čase, aby tam někdo udělal pořádek.“

„A aby ti nebylo smutno, necháme ti tady Freedovu malou sestřičku. Je moc hodná... kde zas je? Pořád někam zdrhá...“

Zdrhla ke stánku s gýrosem, samozřejmě. Káťa a Dita ji zrovna krmily dobrotami.

„Říkáme jí Lee. Teď na chvilku nežvaní, protože má plnou pusu, ale jinak mele pantem od rána do večera...“

Malá Lee byla kouzelná. Oči měla fialové, pleť zlatavou, všecko jiného odstínu než člověk, ale bylo to roztomilé.

V tu chvíli napadlo Pamele, jak by se dalo pomstít elfům. Elegantně a moudře, nic primitivního. Zachytili tu myšlenku, nejdřív Jiří a Kateřina, potom ostatní se po ní ohlédli.

„Ale potřebovala bych pomoc! Jako křesťanka jsem hrozně zaostalá, skoro nic si nepamatuju! Jako malá jsem do kostela chodila, ale...“

Jiří se laskavě usmál. „Neboj se, ono to půjde! Elfové jsou zvědaví.“

Elfové jsou zvědaví. Když jim Pamela pustila svoje dětské zážitky z Vánoc a Velikonoc, začalo je to zajímat. Přidali se další, mnozí si pamatovali celé odstavce biblických textů, až se celá Bible stala přirozenou součástí jejich znalostí.

A staří se naštvali. Že jejich mládež změnila zvyklosti, co se týče oblékání a účesů, že provozovali sex s nižší rasou, je sice hnětlo, ale strpěli to jako pošetilé výstřelky. Ale že se mnoho mladých elfů stalo křesťany, je rozlítilo do bílého žáru. A že se zlobili, posilovalo zase mládež, ty už pokřtěné i takové, kteří to chtěli udělat ze vzdoru. Pamela se do toho přestala plést, měla tak málo znalostí, že sebekriticky vycouvala.

Ale ta svatba se jí týkala. Když vešlo ve známost, že se hodlá vdát Misha, řada přítomných si vzala za čest se k tomu vyjádřit a prosadit vlastní názor. Byl to další problém, kterému Pamela příliš nerozuměla a ani se o to nezajímala, záležitost práva. V Arminu platí právo Severu (Armin Republic), mezinárodní právo, právo císařovny Diany, smečkové právo a něco, čemu nikdo nerozumí, ale každý do toho kecá. Každé to právo je jiné a navzájem se třískají, podle toho, kdo se podle čeho řídí.

Když se vdává panna, má právo na sňatek v chrámu, posvěcený nejvyšším představitelem církve v dosahu. Současně se jejími spolumanželkami stávají všechny osoby ženského pohlaví, které jsou přítomny na svatbě, příbuzné a kamarádky, které se o tom dozvědí dodatečně, vyjma těch, které výslovně nechtějí. Netýká se to příliš malých dětí, i když spousta by se vdávala ráda, ale nikdo o ně nestojí. Důrazně vyjmuty jsou panny, se kterými má někdo nějaké další záměry. To je záležitost čarodějek a nedoporučuje se do toho kecat, ani se příliš nahlas ptát. Kluci jsou samozřejmě spolumanželé a sluší se, aby hned nebo někdy v budoucnu se alespoň jednou spojili s každou z děvčat, s výhradou, že termín určuje ona. Přednostní právo je ovšem možno si vybojovat, buď přímo s tou dotyčnou, nebo s kýmkoliv dalším, kdo má na ni nějaké právo. To vyšlo od šelem. Že císař (nyní korunní princ) má právo na všechny ženy, je samozřejmé. Císařovna má právo na všechny muže, ale v současnosti nemáme ani císařovnu, ani její dvorní dámy. Nebo možná máme, ale bez dekretu a všeobecně uznávaného postavení. Čarodějka má právo přikázat kterémukoliv muži, aby ji nabil svou energií, ale nikdy nic takového nenařídí, má spoustu jiných možností, jak ho okouzlit a svést. Pro každého šlechtice je čest nabídnout svoji manželku a všechny družky k potěšení každému, komu chce projevit svou přízeň, nejlépe uspořádat slavnost, až se budou hory zelenat. Má-li kamarádku čarodějku, není vyloučeno, že se pusté hory opravdu zazelenají, některé to dokážou.

Tyto zásady vzešly od dvorních dam císařovny Diany, případně od lidí, kteří sice Dianu nikdy neviděli, ale píšou o tom články do novin. Většinou je to pravda, ovšem za časů oněch to nikdo nebral vážně, nebylo zapotřebí. Všichni se sice soustavně hádali a prali, ale nikdo to nebral vážně. Jediný, kdo je ostře proti, jsou přívrženci vlády, ale proti těm jsou zase všichni ostatní, takže tyhle zvyky prosazují hlavně proto. Pamela nebyla ani rebel, ani přívrženec Jihu, na severu poslouchala zákony, pokud je pochopila a příliš ji neobtěžovaly. Byla slušná holka s cizineckým pasem, do konfliktů se nedostávala. Tady na jihu změnila názor, ale zásadně si přála, aby jí s politikou všichni dali pokoj. Bohužel neuspěla.

Svatba se jí týká, protože je zástupkyní nepřítomných rodičů Mishy a sestrou Janice. S Jan nejsou problémy, panna není už dávno a nikdo ji neřeší. Mishu bude muset přivést před oltář, předat ji ženichovi a vyjádřit souhlas s její svatbou jménem Sesterstva, ve kterém je důstojníkem neurčité hodnosti. Oddávajícím bude Gheorgios, který je buď prodavač gýrosu v krčmě Kypros, nebo Svatý Jiří Drakobijce, který laskavě sestoupil s nebe v tělesné podobě. Příjemný chlapík, který je samá legrace, a bystře přijde na to, čím svým hostům udělat radost, k snědku i k pití. Ale také bojovník, který dovede zjednat pořádek, s lidmi i s démony. Ikony ho zobrazují ve dvou verzích, jako kopiníka se štítem v šupinaté zbroji, nebo jezdce na bílém koni, který kopím bodá zuřivého draka. Jenže podle jiné verze draka nezabil, ale daroval ho princezně jako domácího mazlíčka. Občas na něm taky lítá, a holky tu příšeru všelijak rozmazlují. Pamela se Gheorgiovi prozatím radši vyhýbala, bála se ho v případě, že by skutečně byl svatý. On se k ní choval nesmírně laskavě.

Posádku Kyprosu tvoří dívky Dita a Káťa a puberťáci Artie a Johanes. Dita je bohyně krásy a lásky Afrodíté, Káťa Svatá Kateřina Alexandrijská, mučednice a učitelka Církve. Artie je bohyně Artemis, která vybuchuje vzteky při obvinění, že někdy zabila nějaké zvíře, ochránkyně lesů a všeho živého, co tam žije. Johanes je Svatá Johanka z Arcu, kterou nesmírně baví, že se o ní točí filmy a píšou knížky. Kluci jsou proto, aby je nikdo neobtěžoval milostnými návrhy. Mejdanu po svatbě se zúčastní, ale nezapojí se, jasně to řekly. Dita se zapojí přímo nadšeně, co udělá Káťa, není jasné. Kromě těchto se v Kyprosu občas vyskytují všelijací jejich kamarádi z vyššího světa, ve své či jiné podobě, někteří se přiznají, co jsou zač, jiní ne.

Pamela si pochutnala na kávě se šlehačkou, spořádala několik zákusků (neztloustne, ani kdyby jich snědla kilo), a teď přemýšlela, co by si tak ještě dala.

„Medovinu?“ navrhla Káťa a hned ji nalila.

Od medoviny se nedá odejít, dokud ji člověk nevypije, tak Pamela ulizovala a trápila se přemýšlením. Problémů měla několik.

Na svatbu je nutno se přiměřeně vystrojit. Misha bude v bílém, a ty šaty budou průhledné. Vlasy bude mít černé a pořádně dlouhé. Barva by souhlasila, patřičné délky nikdy nedosáhla, nejdelší měla tak na dva prsty, a i to bylo dávno. Korunu? Raději filigránovou čelenku, z pokladu od elfích princezen. Pamela ještě pořád vlastní tlumok se všelijakými šperky a příležitostně je rozdává, jenže ozdoby putují od jedné holky ke druhé, někdy je darují, jindy prohrají v sázce, ale když se chtějí vyparádit, vytvoří je iluzí. Janice by měla mít šaty decentně barevné, ale ještě průhlednější než Misha. Pamela je představitelka všeho možného, její šaty by měly být zlaté. A minimálně průsvitné. S korunou, to je samozřejmé. Vlasy přirozeně rudé, jaké mívala. Ale má to všechno být skutečné, nebo iluzorní?

Ta medovina je samonalévací, když hladina poklesne pod určitou mez, sama se doplní. To aby nebylo třeba zbytečně obtěžovat obsluhu.

Magie existuje iluzorní, transformační a kreativní. Teorie. WZ může vytvořit Vzor, tedy celkový vzhled, který zafixuje a během vteřiny do něj vklouzne. Ale koumácké holky potřebují vymyslet něco, co tady ještě nebylo, takže aby se třeba ozdoby daly sejmout a zůstaly existovat, i když majitelka odejde. Vlasy mají být takové, aby se jich druzí mohli dotýkat, takže vjem by měl být zrakový, hmatový, čichový (vonět po březovém šamponu) a případně sluchový (praskat při hlazení). Špičkové WZ navštěvovaly kadeřníka, který jim ostříhal konečky a vytvořil nový účes, a ten nejen že držel, ustřižené konečky existovaly, dokud je poskok nesmetl a nehodil do koše. Šaty a boty? Nepřeberné možnosti, ale trumfem je, když můžeš část oděvu dát prozkoumat kamarádkám, a ony obdivně zírají. Jak lehké to mají kluci, vytvoří si prostě uniformu podle oblíbené země a období, a všechno jim sluší. Jenže jak holky ulítají na šatech a botách, tak kluci na zbraních. Každý má na zbrojním opasku kord nebo šavli, a ty věci musí být samozřejmě funkční, protože se dřív nebo později porvou. Taky si zbraně vyměňují nebo obdarovávají kamarády, a kdo má Sídlo, má je ve stojanu u vchodu nebo rozvěšené po zdech.

Pamela nepotřebuje zbraň, nepotřebuje vlastně nic, leda ty šaty. Ale v průběhu oslavy určitě dostane chuť zahrát a zazpívat, takže svoji nandelle. Vlastně, měla by na oslavu složit nějakou novou písničku, ty staré po ní určitě budou chtít taky, ale... sáhla do paměti a vytáhla si elfí harfu, na kterou začala jemně brnkat a vytvářet melodii.

„Zahrej něco řeckého!“ zaškemrala Artemis. Kupodivu holka, se zelenými vlasy a zeleně nabarvenými hroty prsou. Medovinu změnila na uzo, taky do zelena.

Pamela se nenechala prosit. Přisedla si Afrodíté a její sestra Athina, s housličkami se přidal jejich bráška Apollo. Káťa rozlévala něco nahnědlého, co velmi příjemně vonělo i chutnalo.

Radostný pokřik přivítal Eponé, blonďatou až do sněhobíla, a další holku, prozatím neznámou.

„To je Nanty,“ vysvětlila Eponé, „Nantosuelta, keltská bohyně květin. Moc bezva holka...“

Což bylo důvodem, aby ji všechny holky důkladně objaly a olíbaly. Pamela si vzpomněla na irskou baladu o labutích, Káťa nalila skotskou whisky. Johnie pravidelně stavěl doprostřed stolu mísy s chuťovkami sladkými i slanými a vším možným, co ho napadlo.

Po určité době si Pamela uvědomila, že ztrácí pojem o čase a pije všechno, co jí kdo strčí do ruky. Hrát už nemusela, písničky tvořila přímo z hlavy a všichni zpívali s ní.

Děti už zase tahaly za ocas Jiřího draka, on po nich soptil oheň a všichni se smáli, když některé dítě trefil.

Společnost se rozpadla na debatní kroužky, které něco řešily a občas bylo možné pochopit, o co jde.

„Kačko,“ požádala Nanty, „Jak to s tebou vlastně bylo, že ses nechala zabít? To se ti ten chlápek ani trochu nelíbil?“

Káťa potřesla kudrnami a napila se sladkého řeckého vína.

„No... moc hezkej nebyl, taky o dost starší. Ale když táta chtěl, abych si ho vzala... já ještě se žádným klukem nechodila, a byla jsem dost zvědavá, jaký to je. Ale on byl... hroznej náfuka, pochopitelně pohan, tak jsem si řekla, že ho přesvědčím. Kdyby se dal pokřtít, asi bych si ho vzala. Já se hádala moc ráda a s každým, a většinou jsem vyhrávala. Písmo znám nazpaměť, tak žádnej problém. Jenže on byl ještě ke všemu blbej a když nestačily argumenty, začal vyhrožovat mučením. Tak si říkám: Tak to ne, panáčku, to nevyhraješ. On mě nechal zmrskat, koukal, jak mi naskakujou pruhy a slintal. Nejenom že byl pohan, ještě ke všemu úchyl. Tím to u mě prohrál nadobro.“

„Nebolelo to?“ zeptala se Artemis.

„Bolelo, a hodně. Jenomže to už se nedalo couvnout. Když ti začnou na kole lámat kosti... chtěla jsem vědět, kolik toho vydržím. A taky...“ Káťa se ohlédla k rozestavěným věžím chrámu, „Ta bolest a to ponížení mě posilovalo. Pozval si na to všelijaký diváky. Chlapům se vždycky líbí, když je mučená hezká holka. Teda, do jistý míry. Když stříká už moc krve...“

„Prý tě trhali na kusy nějakými koly se špicemi...?“

„Taky. Maxovi kati byli pěkný zvrhlíci. Byl náměstek císaře, tak se snažili zavděčit. Chudák Justina, to byla jeho žena. Taky si s ním vytrpěla. Nechal nás setnout obě.“

„Tos s tím nedokázala něco udělat? Já bych mu nakopala!“ vztekala se Eponé.

„Každej nemá kopyta jako ty!“ upozornila Johanka.

„Ono se to řešilo samo. Ten stroj se rozpadl, kola vlítly do diváků a pomlátily spoustu lidí. A navíc, hodně jich začalo přemýšlet, kvůli čemu se nechám tak trápit. To jsem chtěla.“

„A pak ti usekli hlavu.“

„Jo.“ Káťa si sundala hlavu a postavila ji na stůl. „Na to jsem se docela těšila. V tom posledním momentě... to ostří studí. Zajímavej zážitek.“

„Takže nelituješ?“

„Čeho? Vyhrála jsem to! Moje Alexandrie se stala křesťanskou zemí. A postavili mi na Sinaji krásnej monastýr.“

„A mě jsi do toho zatáhla!“ obvinila ji Johanka.

„Že ses nechala na první ťuknutí! Větší problémy byly s touhle klisničkou...“

„Co já? Já náhodou naběhla, hned jak jsem zaslechla, že se jde do boje! Pak jsme najížděly s Johankou do největší vřavy, ona sekala mečem a já kopala a kousala...“

„Já věděla, že tě proberu... Už jsi koukala moc ospale...“

„Já náhodou nechrápu! Holky, pojďte někam něco rozmlátit! Už dlouho jsem nikomu nenakopala...“

„To se dalo čekat! Zklidni se, všecko je v pořádku...“

„Ty seš snad slepá! Po světě je tolik zla a nespravedlnosti, a kdybysme na to vlítly...“

Pamela začala brečet. Holky ji začaly utěšovat a poradily, aby si šla lehnout. Vstát se jí podařilo bez problémů, dokonce našla správný směr ke svému pelíšku. Složila se až tam.

Errata:

30.05.2021 11:42