Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Don Lucio byl Monsignorem, papežským tajemníkem a už několik let měl slíben kardinálský klobouk, ale z nějakých důvodů to nikdy nevyšlo. Věděl proč: spousta nepřátel. Měl jich hodně a soustavně si nadělával další. Lidé ho nenáviděli a on nenáviděl je. A trvalo to už mnoho let.

Kdysi byl mladý a idealistický, toužil se stát knězem a napravovat duše lidí. Byl přísně mravný. Dvakrát v životě se nechal přesvědčit, aby navštivil nevěstinec, a dopadlo to špatně, ty ženy byly sice profesionálky, takže ho k nějakému výkonu přiměly, ale nedovedly odstranit jeho pocit hnusu jen z toho, že se ho dotýkaly. Žena je nádoba vší neřesti. Zato když se po sportovních hrách s kamarády sprchovali, těžko dokázal utajit svoje pocity. Nikdy neklesl tak hluboko, aby se prozradilo, jak moc se mu líbí opálená, sportem vypracovaná těla spolužáků. A ještě ke všemu ti kluci všelijak blbli, mydlili se navzájem, kočkovali se ve sprchách, občas Lucia chytili a sahali na něj a smáli se, když dostal erekci. Byli odporní, těžko si představit, že takový zvrhlíci chtějí být duchovními. Taky málo studovali, kdežto Lucio ležel v knihách pořád. Kupodivu šel na nervy i vyučujícím, snad že vždycky věděl všechno líp.

Vystoupil z letadla a nadechl se horkého vzduchu. Ano, jeho nejčernější obavy... je tady vedro jako v pekle. Letadlo bývá klimatizované a ten přechod z chladu do horka... Sestoupil po schůdkách, přetrpěl pasovou kontrolu a ostře odbyl celníka, že skutečně nic nepašuje. Co by taky mohl? Je přece vysoký církevní hodnostář!

Před letištěm stála řada taxíků a všichni taxikáři vypadali divně. První v řadě byla černoška s několika copánky na vyholené lebce, odporná už na pohled. Vybral si kluka pokud možno slušného zjevu (a hezkého!), ale musel chvilku počkat, než mu uhnou z cesty. Všichni se pletli, dohadovali, řvali, slunce pálilo, prodavači s tácky všeho možného se vnucovali... Odporná země!

Don Lucio věděl, kde je, proč tu je a co tu musí udělat. Měl aktovku plnou papírů, ale nebylo třeba, znal je nazpaměť. Vždycky byl dokonale připraven.

Don Diego Miranda. Určitě biskup, možná arcibiskup. Jak to, že to není jisté? No, právě v tom je problém. Don Diego je laskavý starý pán, kterého mají všichni rádi a on má rád svoje ovečky. Ale v mládí byl velký hříšník, a ke všeobecnému pohoršení se za to nestydí, i když to všichni vědí. Odchovanec Baarfelta. Ano, toho Baarfelta. Ten ho vysvětil na kněze.

Mladého Dona Diega totiž posedla satanská pýcha a zatoužil mít krásnou katedrálu, nejkrásnější na Ostrově. Krásnější než Baarfelt. A navzdory Baarfeltovi gotickou, ne byzatntskou. Co na to Baarfelt? Smál se. Katedrály se stavějí z kamene nebo z cihel a trvá to desetiletí, někdy staletí. Když to chcete jinak, musíte mít čarodějku. Čarodějky ve městě byly, dokonce spousta, a ta nejlepší Valérie z Mendozy, Baarfeltova milenka. Byla by schopná udělat mu něco naschvál? No jistě, když se jí pěkně řekne. Tak jí Diego pěkně řekl a ona souhlasila, dokonce nadšeně. Kromě jiného byl Diego její bratranec, byla spřízněna se všemi vznešenými rody. Svedla ho na první pokus a za odměnu mu vytvořila skalní ostroh, vybíhající daleko do moře. Vlastně není jisté, zda to udělala ona nebo mýtická Ecxatli, mořská bohyně. Taky kamarádka. Jestli s ní Diego spal? Neví se, ale určitě by si dal říct. Valérie doporučila svým děvčatům, ale pro Diega udělaly, co mu na očích uvidí. Tak mu postavily nádhernou katedrálu. A on je za to....ale fuj!

Ve městě žijí křesťané, ale i jiní. Dost dobrý důvod, aby se mládež soustavně prala. Oblíbená zábava byla chytit pohana a násilím pokřtít, s náležitou parádou. Co na to pohan? V pohodě přidal nové jméno ke svým dosavadním a byl nadšený, že má nového Ochránce. A začal koumat, jak by se pomstil. Když už byli všichni formálně pokřtění, vymyslela si mládež novou zábavu, procesí pokání. Někdo jim prozradil, že člověk je bytost hříšná, a od hříchu je nutno se očistit. Veřejným pokáním, trestáním hříšného těla. Nic lepšího je nemohlo napadnout! Na začátek pořádný výprask, bambusovou holí, karabáčem, devítiocasou kočkou. Každá holka zaslouží dostat pořádně na zadek, nejlíp od svého partnera. Na oplátku ho sešlehá do krve, dokud nemají po celém těle krvavé pruhy, nejsou šťastní. Od jakého věku zaslouží výprask děti? Od malička, prakticky od chvíle, kdy se zatouží vytáhnout před kamarády, co vydržely. Že při tom brečí? To je v pořádku, to se má. O co, že budu řvát víc než ty! Pokud mají na hlavě či někde jinde nějakou srst, je třeba ji na znamení očištění od hříchu oholit. Kůži propíchat ocelovými jehlicemi nebo dřevěnými proutky, nebo třeba vyšít něco dratví. Tančit na skleněných střepech nebo na žhavém uhlí. A tisíc dalších věcí, které si vymyslí.

Tyhle slavnosti se pořádaly na významné svátky, a zúčastňovali se jich všichni, zvláště mládež. Dospělí byli uměřenější, nechali si oholit hlavu, oblékli žíněné roucho, párkrát se šlehli přes záda bičíkem, na ramena naložili břevno. Za zpěvu se plahočili ke Katedrále, před níž hořel Živý Oheň, a v tom se všichni očistili od krve, špíny i zranění. Do chrámu vstupovali nazí, neboť tak je Bůh stvořil a nesluší se zastírat Boží dílo výrobky lidí. Don Diego vedl průvod, po očištění navlékl kněžské roucho a sloužil slavnostní liturgii, spolu s dalšími kněžími, diakony a za účasti všeho lidu, který nadšeně zpíval a radoval se, že mu byly odpuštěny hříchy.

Mladý řidič toho moc nenamluvil, řídil, jako by to auto ukradl a projížděl serpentinami se zběsilou odvahou. Přece jenom však upozornil pasažéra, že na skalním vrcholku nad městem stával kdysi klášter Panen Měsíce, zvaný Atanor, sídlo čarodějek. Don Lucio se tam ohlédl a zachvěl se odporem. Určitě se na ty zříceniny nepůjde podívat.

Vyjeli ze skal a před nimi se rozkládal Indiopolis. Krásné město, jenže plné hříchu. Dváraka, Telporontost... to nové jméno zapoměl. Žádná škoda.

Katedrála byla vidět odevšad. Přestože je výtvorem čarodějek, nezmizela, když zahynuly. Nebo odešly? Na dalším ostrohu stával Zlatý palác princezny Tery. Zaplať Bůh, už nestojí.

Don Lucio si povzdychl. Kolik zla je v tomto nádherném městě!

Don Diego mu vyšel vstříc a usmíval se tak přátelsky, jako by to myslel upřímně.

„Drahý bratře! Děkuji ti, že jsi nás poctil svojí návštěvou! Smím tě požádat, abys sloužil slavnostní liturgii společně se mnou?“

Ano, tihle lidé si tykají. Od císaře do posledního žebráka, a jsou na to hrdí, je to součást jejich národní povahy. Vykají nepřátelům.

Služebný bratr zavedl dona Lucia do jeho pokoje v arcibiskupství. Lehce zdůraznil, že veškerá zařízení se ovládají impulsem. Don Lucio se zděsil.

„Tím chcete říct, že tento dům postavily čarodějnice? Jsou to snad zlí duchové, kteří ovládají světlo a vodu a všechno?“

Ten mládenec se vylekal asi ještě víc. Vypadal tak na sedmnáct a dalo se těžko odhadnout, jaké je rasy. Aspoň že pochopil, že se host zlobí.

Don Lucio se s ním už dál nebavil. Vyřídí si to přímo s biskupem, až se sejdou.

Don Diego ho pozval na terasu, odkud byl příjemný výhled na zátoku. Nabídl víno a zákusky, než bude připravena hostina.

„Neočekávám žádné hostiny,“ odtušil don Lucio, „Zúčastnil jsem se mnoha takových událostí, a jediný výsledek byl, že jsem si zkazil zdraví. Jím pouze dietní stravu a nepiji alkohol!“

„Takže ses přijal léčit?“ usmál se laskavě biskup, „To je nejlepší, co jsi mohl udělat. Naši lékaři...“

„Ano, mám určité zprávy o vašich lékařských technikách! A musím říct na rovinu, že jim nevěřím! Nevěřím vůbec žádnému čarodějnictví!“

Don Diego se pořád ještě laskavě usmíval. Snad ještě laskavěji než předtím.

„Byl jsem informován, že v tomto městě se rozmohl neblahý zvyk čarodějnictví. Doufám, že všechny ty hříšné ženy byly po zásluze potrestány!“

„No, já bych to tak ostře neodsuzoval! Ty dívky pravidelně chodily na liturgii a krásně zpívaly...“

„A tam nahoře v tom... v tom pochybném klášteře uctívaly ďábla!“

„Nemyslím, že by nějakého uctívaly. Občas některého přivedly... tedy, není to jisté, ale někdy jsem měl podezření. Když se moc bránil přijmout Tělo Páně...“

„Tys dával démonům posvěcenou hostii?“

„Když to šlo, jistě! Když démon přijme Tělo Páně, přestane být démonem a je osvobozen...“

Don Lucio překvapeně zíral. Nečekal, že se pohádají hned na začátku.

„V téhle zemi je mnoho věcí, které nejsou v pořádku!“ pronesl vážně, „Pohané, heretici a bludaři!“

„Já vidím všechny jako dobré křesťany, o které je třeba pečovat!“ usmíval se don Diego.

Don Lucio se násilím opanoval. Nemohl dopustit, aby jeho poslání ztroskotalo hned na počátku. Radši si sedl, dokonce smočil rty v poháru s vínem.

„Důstojný otče, byl jsem vyslán, abych vyřešil problémy, kterými tato země trpí. Doufám, že se mnou budete všichni spolupracovat!“

„Jistě, s radostí!“

„První nesmírně závažný problém je otázka, kdo by měl být hlavou církve v tomto státě.“

„To snad ani není třeba řešit. Kardinál kníže Baarfelt se těší dobrému zdraví a úctě všech obyvatel...“

„Baarfelt není kardinál, a nikdy nebyl! Je pravdou, že v určité době se určití lidé pokoušeli mu tuto poctu udělit, ale ukázal se zcela nevhodným! Má ženu a děti!“

„Ano, kněžna a některé jeho děti jsou doposud naživu. Ale...“

„V tom případě nemůže být ani knězem, natož biskupem!“

„Nicméně jím je. Podle našich zvyklostí...“

Don Lucio polkl naprázdno. Nerozumí mu ten člověk, nebo nechce rozumět?

„Kolik let je vlastně Baarfeltovi?“

„Abych pravdu řekl, nevím. Ale na svůj věk je zdravý a velice čilý...“

„Já to vím, sto dvacet sedm. Máme svoje záznamy. Jak dlouho ještě chce být naživu?“

Don Diego se jenom usmál. Nepřekvapilo ho to.

„Je možné, aby člověk žil sto dvacet sedm let? Bez pomoci temných sil, které uctívá a které ho drží při životě?“

Don Diego mohl něco říct, ale neřekl. Pořád se usmíval.

„Kardinál kníže Baarfelt je zaprodanec pekla a uctívač démonů! Je třeba ho sesadit a nahradit někým spolehlivějším! Dobrým křesťanem!“

Teď už don Diego musel něco říct, host zvyšoval hlas, téměř do hněvivého křiku. Nicméně neřekl.

„Tak řeknete mi na to něco?“ vyštěkl don Lucio.

„Nemyslím si totéž, co vy, pane. Samozřejmě máte právo si myslet, co chcete, ale... jste v Arminu!“

Don Lucio si samozřejmě všiml, že mu biskup vyká. Ale nedal to na sobě znát a pokračoval:

„Přání papežské kurie je, aby byl Baarfelt sesazen, třeba z důvodu kanonické nezpůsobilosti. Je ženatý a... tak dál. Mohl byste být arcibiskupem v Kingtownu!“

„Slyším a rozumím. Nicméně, jsem věřící křesťan. Dopustil jsem se v životě mnoha hříchů, a nevylučuji, že se dopustím ještě dalších. Ale Tomáš je můj přítel, sloužili jsme často u jednoho stolu, a zradit ho považuji za hříšné. A navíc... nejste první, kdo mi to nabídl.“

Don Lucio byl skutečně překvapen, dokonce to dal najevo výrazem tváře.

„Kdysi, krátce po dobytí Arminu, mne navštívil nějaký člověk v kněžském rouchu. Navrhl mi v podstatě totéž, a byl možná ještě naléhavější. Nebyl vyslancem Vatikánu, mluvil jménem všech dobrých věřících a namluvil toho ještě daleko víc. Ale něco mne na něm varovalo, tak jsem ho pozval, aby společně se mnou sloužil liturgii. Vykrucoval se. Tak jsem ho požádal, aby se se mnou pomodlil Otčenáš. Neudělal to, naopak odešel. Velice nakvap.“

„Já nejsem démon!“ řekl pohoršeně don Lucio.

„Já jsem také nic takového neřekl!“

„Nicméně jak vidím, démoni sem přicházejí, jak se jim zachce. Považujete to za normální?“

„Dělali to vždycky, co pamatuji. Žákyňky z Atanoru je chytaly a všelijak trápily. Takový ďábel velice trpí, když na něj stříkáte svěcenou vodu...“

Don Lucio natočil hlavu, aby viděl na skálu se zříceninami Atanoru. Po pravdě, žádné trosky odtud vidět nebyly, ale ta skála existovala dál.

„Doufali jsme, že se situace vyřeší časem sama. Ale Baarfelt žije a nezdá se, že by se chystal zemřít.“

„Bůh mu dopřává požehnaného věku.“ usmál se don Diego, „A chrání ho před vším neštěstím.“

Tohle don Lucio věděl líp než kdokoliv jiný. Už podvakrát se pokusili pomoci osudu spolehlivým jedem. Nejen že Baarfelt přežil, otrávil se člověk, kterého se podařilo podplatit, aby mu ten jed šikovně podstrčil. Potřetí už nikoho vhodného nenašli, každý se bál. Nicméně Baarfelt, pokud ten jed požil, si toho ani nevšiml. A nepodezírali ho, že by otravu pachatele způsobil. Mnozí soudili, že ho chrání nadpřirozená moc.

„Je tady ještě mladý Baarfelt,“ změnil don Lucio předmět hovoru, „Víte něco o tom, co právě dělá?“

„Pokud jsem slyšel, staví na území Jihu nějaký chrám.“

„A jak je v zemi zvykem, s pomocí čarodějnic a démonů. Velice ušlechtilé!“

Don Diego se usmál, jako to učinil už mnohokrát při této rozmluvě.

„Máte nějakou představu, jak ten chrám vypadá?“

„Dost dobrou, viděl jsem řadu fotografií z výstavby.“

„Divná stavba. Obrovská! Chce snad postavit největší chrám světa?“

„Chce zanechat nějakou památku. Ano, je to výraz jeho pýchy. Ale já byl v mládí také takový.“ Don Diego s úsměvem ukázal na svoji katedrálu.

„O vnitřní výzdobě také něco víte?“

„Jistě. Uprostřed v kupoli Kristus jako Pantokrator, Vládce světa. Vzadu za oltářem Panaghia, Matka Boží. A okolo všichni svatí...“

„A na stěnách v řadách pohanští bohové! Řečtí, Egyptští, Indičtí, Afričtí... myslíte, že o tom nevíme?“

„Také o tom vím. Dokonce jsem slyšel, že si to přímo vyžádali. Všichni se klanějí svému Vladaři...“

„Takže vy věříte, že ta stvoření existují?“

Don Diego byl naprosto klidný. Usmíval se a hovořil se vší vlídností:

„Nejsem nejchytřejší na světě a není velký problém mě oklamat, když to někdo umí. Ale za císařství sem často přicházeli.“

„Kdo?!!!“

„Staří bohové. Každý z nich se kamarádí s některým křesťanským svatým, a ten ho vezme s sebou. Mluvil jsem s nimi.“

„Jste si tím jist?“

„Nejsem. Jistota je něco, co nikdy nezískáte. Jsou chvíle, kdy musíte věřit, že vám říkají pravdu. Tak jsem jim věřil. A mrzí mě, že už nepřicházejí.“

„Nesmějí, nemohou nebo nechtějí?“

„Možná to bude tím, že už nejsem tak dobrý kněz, jakým jsem byl. Neschopný očistit každého, na koho vložím ruku. Zhřešil jsem.“

„Stykem s čarodějnicemi a démony?“

„To snad ani ne. Zaprodal jsem se nové vládě. Uzavřel jsem různé dohody... souhlasil jsem se spoluprací, aby nezabíjeli moje věřící.“

„Ale vláda je přece... jistě, je světská, ale legálně zvolená, na základě uzavřených dohod...“

„Tím se také utěšuji. Ale obávám se, jak to posoudí Bůh. Až před něj předstoupím, už nebudou platit žádné výmluvy...“

Hleděli na sebe a nechápali se. Uvědomovali se, že každý je z jiného světa a chápe zákony zcela protichůdně.

„Vy byste chtěl, aby se vrátilo císařství?“

„Jsem Templář.“ Don Diego vyhrnul rukáv kleriky a ukázal vytetovaný osmihrotý kříž, „Kdysi jsem přísahal věčnou službu Bohu, a ta přísaha stále platí.“

Don Lucio si přetřel tvář dlaní. Cítil únavu a neschopnost prorazit utkvělé přesvědčení toho starého muže.

„Jak jste tu službu chápali?“

„Všechny Bohem stvořené bytosti si zaslouží naši lásku a péči. Kdo je schopen myslet a mluvit, by měl být přiveden k poznání Boha. Ať je kdokoliv.“

„I démoni?“

„Kdyby se mi to podařilo, byl bych sťastný.“

„Kromě jiného jsem studoval i démonologii. Takže vím, že padlí andělé jsou navěky propadlí peklu a není po ně spásy. Co o tom soudíte vy?“

„Já moc nestudoval, bohužel. Taky si nemyslím, že by v démonech bylo něco dobrého, ale jsou to bývalí andělé. Nemyslím, že jsou v pekle šťastní. Třeba už chápou, že udělali chybu.“

„Takže je možno je spasit?“

„Těžko říct. Aspoň se pokusit...“

Lucio byl rozladěný, rozprava se ani trochu nepřibližovala k tomu, co chtěl prosadit. Neočekával, že biskup bude tak tvrdý soupeř. Čím ho vyvést z toho jeho klidu?

„Toho tetování máte víc? Bylo u vás normální takhle...“ Don Lucio uvažoval, jak definovat svůj nesouhlas a opovržení.

Don Diego se opět usmál. Rozepjal knoflíček u krku, potom opasek a svlékl kleriku. Byl pod ní docela nahý a don Lucio s úžasem zíral na barevné ornamentální tetování; nebylo všude, ale bylo ho poměrně dost. Také už dlouho neviděl nahého muže, ale pro dona Diega to byl zřejmě normální stav. Jeho tělo nemohlo zapřít stáří, nicméně bylo stále atletické a hezky opálené.

„Byl jsem mladý a dívkám jsem se líbil. Nebylo zvykem, aby si zdobily těla, tak kreslily na mne.“

„To muselo být... velmi bolestivé!“ don Lucio polykal naprázdno a snažil se s tím nějak vyrovnat.

„Ano, bylo. Přestože existuje mnoho výrazů označujících bolest, všem se líbilo anglické pain. Dokonce máme výraz „apaiináa“, vykoupat v bolesti.“

Lucio nechápal.

„Součástí milování bylo vzájemné trýznění až k extázi. Když dívka vypalovala milenci něco na těle, sdílela s ním jeho pocity. A naopak.“

Lucio dýchal poněkud těžce. „Stále nechápu.“ vydechl.

„První kolo bylo vždycky něžné a jemné. Ale druhé nebo třetí musela být rvačka až do vyčerpání. Jinak by se oba cítili ošizení...“

Don Lucio byl... nedokázal se ubránit představám. O to horším, že myšlenka na styk se ženou mu byla odporná. Tenhle chlapík zřejmě vyzkoušel mnoho žen a je na to hrdý ještě teď.

„Zbičovat...“ řekl mimovolně, téměř šeptem, ale don Diego to slyšel.

„Skvělý nápad! Když žena svede kněze, sluší se, aby byli oba krutě zbičováni. Na to se zase těšily všechny její kamarádky.“

Teď donu Luciovi svitlo: „Ach... ty průvody?“

„Měli jsme spoustu svátků. Každý byl vhodná příležitost uspořádat kajícné procesí. Bylo to... krásné...“ don Diego se poněkud zasnil.

Don Lucio měl přesně opačný názor. Pokud zprávy nelhaly, účastníci procesí si ostříhali vlasy, na těle vyřezali krvavé jizvy, propichovali si kůži všelijakými provázky, proutky či dráty, bičovali sebe i navzájem. Diváci, stržení extází, se samovolně přidávali. Nekonec přišlo očištění ohněm... Nic z toho ho nelákalo.

„Po koupeli v Ohni se mi nejvíc stýská.“ řekl don Diego upřímně.

Don Lucio věděl, že tam na jihu ten Oheň mají. Nechápal, co je na tom tak příjemného. Ohně se vždycky bál.

„Kdybys tady byl s námi...“ řekl don Diego.

„Nikdy bych...“ oponoval host.

Biskup se usmíval. Oba věděli, že má pravdu. Jenže jejich pohled na svět byl rozdílný. Don Lucio nenáviděl lidi, protože jsou hříšní a nezaslouží si spasení. Don Diego věděl, že všichni jsou hříšní, věděl, že i sám je hříšný – přesto toužil jim pomáhat v cestě k Bohu. V jeho myšlení je Bůh nekonečně dobrý a odpouští lidem všechny hříchy.

„Vy byste chtěl, aby se ty časy vrátily.“

„Vrátí se bez ohledu na to, co já chci. Jestli mi bude dovoleno tomu nějak pomoci, budu šťastný.“

V té chvíli don Lucio pochopil, že jeho poslání nebude úspěšné. Tento muž nikdy neodstraní zlořečeného Baarfelta z jeho funkce. A i kdyby to udělal, nikdy nebude poslušně plnit každou instrukci, kterou mu pošlou z Vatikánu – nebo odkudkoliv.

„Byl bych rád, kdybyste se... přiměřeně oblékl. Je nedůstojné... je to...“ don Lucio nevěděl, jak se vyjádřit, „Je to hříšné!“

Don Diego si stále si ponechal ten dobrotivý úsměv. Lehce pokynul rukou a vmžiku měl na sobě kleriku, mnohem parádnější než tu, která ještě visela přes židli. Byla trochu ošoupaná a poničená čistým praním, kdežto ta nová zcela bezvadná. Leda že...

„Co... co?“ vzdychl don Lucio.

Nebylo pochyb, že to biskup udělal schválně. Jeho úsměv to jasně naznačoval.

„Chceš vědět, jaký byl svět, ve kterém jsem žil?“

Don Lucio nechtěl. Vlastně chtěl, ale nechtěl to říct. Vlastně si nebyl jist, co chce a co ne.

„Stejně ti to řeknu. Pochopil jsem, proč jsi tady. Chceš bojovat proti světu, který kdysi byl a který už není. Myslím, že je to zbytečné, ten svět se už změnil. A já, který se ještě pamatuji, jsem pochopil, že se nevrátí. Mrzí mě to, ale nedokážu s tím nic udělat. Ani nechci. Před chvílí jsem řekl něco jiného – a obojí je pravda. Vyšší pravda, než můžeme pochopit my.“

Don Lucio na něj hleděl a neříkal nic. Měl tisíc námitek, tisíc slov, která chtěl říct, ale nedokázal to. Jeho odhodlání se rozpadalo na kousky.

„Mohl bych ti ukázat svět, ve kterém jsem žil. Budeš dnes spát v mém domě, nemáš kam uprchnout. Můžu se rozvzpomenout, co mě naučily kamarádky. Učily se používat sílu, potřebovaly to na někom vyzkoušet. Na někom, komu to nebude vadit. Na někom, kdo jim podá přesný přehled o svých zážitcích. Možná víš, že čarodějku nelze k ničemu přinutit, nelze jí v ničem zabránit. Kdyby jenom postřehla, že s ní chci bojovat, ječela by nadšením. Ale nemyslím si, že na mě něco zkoušely. Byli jsme kamarádi.“

„Až tak, že ti z kamarádství vlezla do postele?“ vyštěkl don Lucio s nejvyšším opovržením, jakého byl schopen.

„Myslíš, že jsem takový ubožák, abych se sám nepokusil ji dostat? Touha po ženě neustane, když jsi vázán zákazem. Byl jsem mladý a možná docela pohledný, a když jsem měl příležitost... jistě, poznala to a přijala hru. Ale nebudu lhát, že mě svedla proti mé vůli. Prostě jsme se na sebe podívali a bylo to jasné!“

„Zdá se, že svých hříchů moc nelituješ!“ syčel don Lucio jako had.

„Ne, nelituji ničeho, co jsem kdy udělal. Lituji toho, co bylo potom. Moje město bojovalo, dívky, které jsem znal, umíraly jedna po druhé. A já chodil vyjednávat s nepřítelem. Ukecával je, aby nezabíjeli děti, nemocné a raněné, zajatce... Modlil jsem se za ty, kdo ještě bojovali, ale sám jsem nebojoval. Protože... oni si taky nezasloužili smrt. Přicházeli a prosili, abych jim odpustil jejich hříchy. Vojáci i někteří důstojníci. Nenalezl jsem v nich žádné zlo – pouze neštěstí.“

„Ďábel svede mnohé....“

„Ďábel ke mně ke zpovědi nikdy nepřišel.“

„A ty bys mu odpustil?“

„Kdyby litoval svých hříchů...“

Don Lucio si zakryl tvář. Pokoušel se posbírat trosky svého odhodlání.

„Možná existuje muž, který odmítne krásnou dívku, která se s ním chce milovat. Já to nedokázal. Kromě toho byl ještě jiný důvod. Věděly, že jsem kněz a nebudu od nich vyžadovat žádné pokračování. Zákony bojovnické kasty stanovily, že muž, který zbaví dívku panenství, je s ní navěky spojen a mají právo od sebe vyžadovat cokoliv. Ony nechtěly nikomu podléhat, nikomu být vděčné za to spojení. Já nejsem bojovník, nevedu žádné boje a nehledám spojenectví.“

„Copak u vás neexistovalo řádné manželství?“

„Samozřejmě ano! Holky z bojovnické kasty se vdávaly rády a co nejdřív. A vždycky s pořádnou parádou, taková svatba byla událost.“

„Z bojovnické kasty? Na tom nějak záleželo?“

„Dobře, tak ze šlechty. Podle zákonů císařovny Diany každý, kdo vstoupil na arminskou půdu, získával automaticky postavení šlechtice. Později to upravili tak, že šlechtictví získával buď zrozením, nebo přísahou císaři. Prakticky: každý kromě turistů.“

„To je směšné! Proč to vymysleli?“

„Aby si byli všichni rovni před zákonem.“

„Tak proč se zdůrazňuje ta bojovnická kasta?“

„Na Skále studovaly dva druhy adeptek. Některé dívky došly k názoru, že jim stačí to, co se naučily, vdaly se a měly děti. Jiné ve studiu pokračovaly.“

„To nechtěly mít děti?“

„Když chtěla mít dítě, tak je prostě měla. Někdy to otci řekla, někdy ne, podle toho, jak sama chtěla.“

„To ji nikdo neodsuzoval?“

„Kdo? Otec, matka? Bylo to dítě jejich rodu, byli rádi, že se narodilo.“

„No... veřejnost! Společenské mínění...“

„To by ji docela rozesmálo. Tyhle puberťačky se rády hádaly, nepřestaly, dokud nevyhrály. Vítaly každou možnost udělat pořádný rozruch!“

„Ony byly tak mladé? Taková holka nemá ještě rozum, v sedmnácti nebo...“

„Třeba i ve čtrnácti!“

„A s takovými jsi...“ ani to nedokázal vyslovit.

„Někdy také.“

„Prase!“ řekl don Lucio a tentokrát to bylo upřímné.

„Mohlo jí být třináct, ale byla od sedmi na Skále, všechno uměla a dělala instruktorku mladším děvčatům. Nebo starším, na tom nezáleželo. Potřebovala provést změnu a hledala někoho, s kým je to bezpečné. Kamarádky jí poradily. Když byla pevně přesvědčená a hodně naléhala, tak jsem to udělal.“

„Ale... to je odporné! Obelstít nevinné dítě takovým způsobem, okrást ji o nejcennější poklad... musely tě do smrti nenávidět!“

Don Diego se ohlédl na svoji katedrálu. „Postavily mi za to tenhle chrám.“

„Donutil jsi je?“

„Možná si přečetly v mé mysli, co by mi udělalo radost. Pak už se snažily samy. Vymýšlely si, čím by ho ještě vylepšily. Taky se chtěly vytáhnout před kamarádkami.“

„Ono se to prozradilo?“

„Všichni to věděli. Byly telepaticky propojené. Občas si některá vyžádala kamarádky jako svědkyně. Jejich zvyky byly různé.“

Don Lucio zvedl oči a v jeho tváři bylo nefalšované znechucení.

„Ten váš svět opravdu nechápu!“

„Už jsem řekl, čarodějku nebylo možno k ničemu donutit, v ničem jí zabránit. Nemělo smysl dávat jí dary, nebylo možné ji potrestat. Dala se zabít, ale velmi obtížně. A musel to být někdo silnější a schopnější než ona. Procházely vzděláváním, aby předešly nečekaným útokům.“

„Proč to učili děti?“

„Protože chtěly. Starší dívka navštívila rodiče a pochlubila se, co zažívá ve škole. Když děti moc škemraly, vzala je na návštěvu. Když se vrátily, otravovaly tak dlouho, až je pustili.“

„Dívky, nebo i chlapce?“

„Základním vzděláním procházeli všichni. Vlastně to byla povinnost. Když čarodějka zjistila, že někdo neumí číst, psát a počítat, naučila je to.“

„To muselo trvat dost dlouho!“

„Jednu noc. Když šli spát, poskládala je k sobě, roztáhla přes ně svou auru a předala jim základy. Čtení, psaní, matematiku, jazykovku. A co ji ještě napadlo.“

„Ve spánku? A to si pamatovaly?“

„Jak kdo. Většinou bylo zapotřebí opakovat výuku několikrát, aby se informace zafixovaly. Lidé nejsou stejní. Někteří potřebovali výuku individuální. Všechno to bylo dost složité, dívky se učily navzájem a probíraly to mezi sebou. Někdy ty jejich diskuse nešlo snášet. Radši jsem je neposlouchal.“

V tu chvíli to Luciovi došlo: „Ty... umíš číst myšlenky? Takže čteš, co si myslím? A víš...“

„Ano.“

„Ale to je...“

„Nelidské. Ale pokud jsi pochopil, co říkám, ani mně nemůžeš v ničem zabránit a k ničemu mě donutit. Příliš dlouho jsem s nimi hrál ty jejich hry.“

Lucio se chvěl. Jeho první myšlenka byla uprchnout. Co nejrychleji pryč z téhle strašlivé země... I to biskup vnímá?

„První čarodějka, která se s mužem spojila, upravila jeho mysl na vnímání a předávání myšlenek. Zvlášť pokud to byla žena jako Valérie, Mluvčí Cowenu a Velká Matka. Ano, Tomášova družka. Požádal ji, aby prozkoumala moji mysl a dala souhlas k připojení ke společenství. Udělala to.“

„Zajisté s potěšením.“

„Kdyby se jí to nelíbilo, nedovolila by svým dívkám další kontakt. Ale já byl tehdy mladý a plný síly. A co jsem neuměl, to mě naučily.“

Lucio přemýšlel, jak mu dát najevo svoje opovržení. Ale ten starý muž se jenom smál.

„Spojení myslí byla základní věc, ke které muselo dojít. Oboustranný souhlas. I když, občas nějakou kamarádku donutily k něčemu, co nechtěla. Ale bylo složité je obelstít.“

„Když ji nenáviděly...“

„Když měla třeba narozeniny nebo něco takového. Byly to jejich hry. Ale na mě to nezkoušely, a já jsem nikdy nezkusil nic na žádnou z nich.“

„Slyšel jsem takový termín: válka čarodějek.“

„Ano, mluvilo se o tom. Ale k vážnému boji nikdy nedošlo. Aspoň já jsem do toho nikdy nebyl zatažen. Ale připravovaly se pořád. Kvůli tomu cvičily.“

Lucio jenom potřásl hlavou. Nedokázal se přinutit uvěřit tomu, co slyší.

„Zpočátku přicházely na skálu dívky jakž takž dospělé. Později už malé děti. Některým se tam nelíbilo, tak brzy odešly, ale to byly výjimky. Ty lepší zůstávaly.“

„Nestýskalo se jim?“

„Jedna z prvních věcí, co se učily, byl kontakt. Různé druhy. Nejdřív telepatický, potom přes zrcadla – jedno na Skále, druhé u nich doma. Viděli se. Pak se naučily zrcadlem procházet. Nejvíc se jim líbilo si někam zaletět...“

„Na koštěti?“

„Na wingu. To bylo takové prkno, holka na něm částečně ležela, částečně ho řídila. Vznášelo se obrácením zemské přitažlivosti.“

„Nesmysl! To není možné!“

„Taky chvilku trvalo, než se to naučila. Nezkušené holce by šlo o život... mohla se rozmlátit o zem nebo vzlítnout do příliš velké výšky...“

„Stalo se to?“

„Později, ve válce. Většina jich zahynula v boji.“

„Takže to nebylo bezpečné?“

„Všechny jejich hry byly nebezpečné – ale byly to holky odvážné. Někdy bohužel až moc. Když někdo zahynul, cítil jsem to. Bolelo to.“

„Pořád mluvíš o dívkách. Kluci tam nestudovali?“

„Jistě, vzděláním procházely všechny děti. Ale kluci častěji odcházeli, málokdo se zabýval učením do hloubky. To už byli Mistři.“

Lucio jen potřásl hlavou.

„Všichni Mistři, muži i ženy, byli dost zvláštní. Problém byl, jak se zabývat učením a zůstat co nejdéle normální. I o tom se vedly spory. A co vůbec znamená být normální.“

„To snad... vdát se, žít s manželem, mít děti, hospodářství...“

„Ano, tak žila bojovnická kasta. Čarodějky žily na Skále, občas se sešly s oblíbeným partnerem, vychovávaly svoje děti... jenže i ty už byly zvláštní. Experimentální.“

Lucio vzdychl. „Takže bych ti měl uvěřit, že jsi byl nevinná oběť jejich zvrhlých nápadů?“

„Nikdo nebyl oběť, nikdo nebyl pachatel. Byla to Hra, do které se každý pouštěl s vědomím, že riskuje.“

„Nevěřím. Muži odjakživa touží po ženách. Získat je, přinutit, užívat si s nimi...“

„Ano, tak to bylo. Když dovolíš, budu mluvit o sobě. Když jsem potkal nějakou pěknou dívku, nejdřív ze všeho jsem si jí všiml. Pak mi napadlo, že bych ji chtěl. Jenom myšlenka...“

„No a?“

„Zachytila ji, byla telepatka. Pokud měla čas a náladu, vrátila výzvu. Co bylo dál, už záleželo na nás obou.“

„Co když nechtěla?“

„Slušně odmítla. Většinou řekla „Někdy jindy!“ Málokdy: „S tebou ani ve snu!“...“

„A když se muž nedal odradit?“

„Kopl tě někdy někdo do koulí? Holky uměly dát ránu energií přímo do penisu. Ujišťuji tě, že by sis to dlouho pamatoval!“

Lucio se zašklebil. Neměl rád takové zmínky.

„Na druhé straně, uměly i laškovné lehké rány. To byla výzva; většina měla ráda pořádnou rvačku.“

„Se znásilněním?“

„Ano, tím to muselo skončit. Ale předtím si oba chtěli zabojovat. To mohlo trvat... já jsem vlastně pořádný boj nikdy nezažil. Ale všichni se tím chlubili.“

„Dívky chtěly samy od sebe bojovat?“

„Rvaly se jako divoké kočky. Kousaly, drápaly, dávaly tvrdé rány. Vzrušovala je krev, vlastní i soupeře. Vždycky přišli oba hrozně zřízení...“

„Přišli – proč?“

„Ošetřit se. Před katedrálou trvale hořel Oheň. Tam, co je ten vybetonovaný kruh. Kousek dál je fontána, tam se koupali...“

„Ach ano, ten Oheň... Jaké to bylo?“

„Nádherné. Nejsilnější poprvé, ale na to si málokdo pamatoval. Já ano, byl jsem už... dost velký, když mě poprvé očistili Ohněm. Většina to znala od narození.“

„Nebylo to nebezpečné?“

„Nebylo. Oheň ovládaly zkušené zaklínačky. Nebo... samozřejmě, učily se to ty dívky, ale pod dohledem. Každá si to chtěla vyzkoušet co nejdřív.“

Don Lucio si nemohl pomoci, pořád si to zkoušel představit. Napadlo ho, že by to rád viděl, ale vzápětí si uvědomil, že biskup mu to snadno může ukázat, ale v hypnóze, a to nechtěl. Celý život byl on ten silnější, všichni se před ním třásli a toužili, aby jim předal svoje rady. Je přece papežský tajemník! Jenom od tohoto muže se jeho rady odrážejí jako... od Skály!

Biskup se usmíval. Konečně promluvil, vlídně a laskavě, jinak neuměl.

„Ano, jsem silnější než ty, mohl bych tě donutit, ale neudělám to. Nikdy jsem nikoho k ničemu nenutil, snad v dětství, ale rozhodně ne od chvíle, kdy jsem přišel do Arminu. Odmítal jsem jejich hry. Nikdy jsem se nezúčastnil orgií. Pokud mě některá požádala o defloraci, musela mě přesvědčit, že to potřebuje. Ale ne soubojem, ten by vyhrála. Řekl jsem jí otevřeně, že s ní nebudu bojovat. Nebudu se ani bránit, pokud mě bude chtít zotročit. Ale už nebudu její přítel.“

Luciovi přebíhal po zádech mrazivý strach. Přítel? Má vůbec nějakého přítele, který by ho nerad ztratil?

„Nejkrásnější službou kněze je odpouštět hříchy. Přicházeli ke mně a já jim je odpouštěl. Oddával jsem je, křtil jsem jejich děti. Světil jsem nové kněze. A snažil jsem se je naučit, že by měli mít stejnou lásku k lidem jako Spasitel, Ježíš Kristus. Nekonečnou lásku.“

„Ale lidé jsou hříšní!“ chopil se Lucio stébla jako záchranného pásu.

„Já přece také. Nikdo není větší hříšník než já, protože vím, co mám dělat, ale nedělám to. Přišel jsi, abys mě potrestal?“

„Přišel jsem, abych potrestal...“ don Lucio zaváhal, zda to vůbec má vyslovit.

„Abych ke všem svým hříchům přidal ještě zradu?“

„Ale on přece...“

„Je hříšník. Já vím. Ale já nejsem jeho soudce. A prosím Boha, aby mu odpustil, čímkoliv se provinil.“

Don Lucio skryl tvář do dlaní. Horečně přemýšlel.

„Čím mi ještě chceš pohrozit? Smrtí? Já vím, že zemřu. Vlastně jsem měl zemřít, když zabíjeli moje přátele. Obklíčili mě, mířili na mě, ale nějaký důstojník ve mně poznal kněze a zadržel je. Byl jsem připraven. Myslel jsem, že přijde chvíle bolesti a potom už jen velké ticho. Grande silenzio...“

„Toužit po smrti je...“

„Já jsem po ní netoužil. Ani teď nechci zemřít. Zůstanu na svém místě, dokud Všemohoucí Bůh nepropustí svého služebníka v pokoji. Ale jsem připraven.“

Lucio si přál dvě věci. Rozplakat se a padnout tomu muži k nohám. Ale to nesmí udělat! Druhá věc byla udeřit ho do té laskavě se usmívající tváře.

„Tak mě udeř, když ti to udělá dobře. Nebudu se bránit. To přece víš.“

To už don Lucio nevydržel. Rozplakal se a padl biskupovi k nohám. A don Diego jej objal.

„Konečně jsi přišel domů. Buď vítán. Odpouštějí se ti všechny tvé hříchy, ve jménu Otce, i Syna, i svatého Ducha. Amen.“

Papežský tajemník, monsignore a dlouholetý úředník Svaté stolice nebyl schopen slova. Stále ještě plakal.

„Vzchop se, bratře. Jsi unavený, musíš si odpočinout. Zítra ráno budeme společně sloužit Hospodinu...“

Errata:

30.05.2021 11:42