Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

František Běhounek - člověk a spisovatel

František Běhounek byl mým oblíbeným spisovatelem - už protože to byl Čech. Strašně jsem ho obdivoval při čtení jeho knihy "Trosečníci polárního moře", pak jsem přímo hltal jeho dvojknihu "Akce L" a "Robinsoni vesmíru" a sháněl jsem a kupoval si další - "Projekt Scavenger", "Dům u zelených přízraků" - bylo jich hodně. To jsem ještě netušil, že mě jednou bude učit...

Pak jsem se přihlásil na fakultu Jaderné fyziky - a ejhle, František Běhounek nám tam přednášel dozimetrii. Byl jsem v sedmém nebi! Tou dobou už jsem taky psal scifi, ale neodvážil jsem se s nimi za ním přijít, nepovažoval jsem úroveň svých výplodů za srovnatelnou s jeho. Umiňoval jsem si, že za ním přijdu, až mi vyjde nějaká knížka, která by snesla srovnání aspoň ve stylu "mistrovská liga" vs. "okresní přebor" (Běhounek byl a je pro mě pořád Mistr). A taky jsem začal shánět jeho knížky, které mi ještě chyběly, abych si je nechal od něho podepsat.

Bohužel jsem pak nestihl ani jedno, ani druhé. Jeho knížky dodnes všechny nemám a když mi konečně vyšla první aspoň trochu srovnatelná knížka (řekněme že jsem snad dosáhl aspoň oné okresní úrovně), byl už František Běhounek po smrti - prostě jsem to prošvihl. Mám tedy pouze jeden jeho originální podpis - ve studijním indexu pod zkouškou z dozimetrie. Ale to je čistě moje smůla a zavinil jsem si to sám.

(České přísloví k tomu říká: Kdo honí naráz dva zajíce, nechytí ani jednoho).

O Běhounkově charakteru se podrobně rozepsalo více lidí, ale většinou se shodli na názoru, který krásně formuloval Umberto Nobile, když napsal: Běhounek - vznešená duše. Už při ztroskotání na kře ledové při cestě vzducholodě Italia k severnímu pólu ho ohromně oceňovali všichni, kdo tam s ním přišli do styku. Jen mimochodem - Běhounek byl tenkrát zásadně proti, aby se vydali pěšky za záchranou a nechali raněné na místě. Pro něho prostě nepřipadalo v úvahu opustit je. Jen tam některým trochu vadilo, že to byl také vědec. No představte si - všichni toužebně vyhlížejí záchranu - a on i na té kře vědecky pracuje, měří a zapisuje! (K tomu se vrátím později).

Samozřejmě mi imponoval i jako spisovatel. Měl jsem oblíbených scifi spisovatelů víc, počínaje Julesem Vernem, kterého jsem četl už od svých 4 let - a to není v tomto věku lehké čtení, navíc se většina lidí naučí číst až ve škole! Však jsem měl v první třídě záviděníhodnou výsadu - zatímco ostatní prvňáčci usilovně slabikovali má-ma má mí-su, já jsem měl na lavici legálně otevřenou verneovku a směl jsem si tiše pro sebe číst, abych ostatní nerušil (spolužáci tomu říkali "nadržování", dnes by to byla "pozitivní diskriminace").

Verne byl ale Francouz a tehdejší překlady nebyly nejlepší. Vadilo mi, že se tam místo "parník" píše "steamer", některá jména jsem si nepřípustně počešťoval (například v knize "Robur dobyvatel" jsem namísto "Uncle Prudent" zásadně (a úmyslně!) četl "Ujec Pruďas". Asi proto jsem měl mnohem raději Jana Matzala (pseudonymem J.M.Troska) a bratry Čapky - byli to prostě Češi.

Na Běhounka jsem narazil mnohem později. Okamžitě ale zastínil Matzala-Trosku i bratry Čapky. Na jeho knihách bylo znát, že je píše někdo, kdo tomu rozumí. Verne i Troska si vymýšleli krásně, nicméně bylo znát, že se jedná o naprosté fikce. Ani Čapkové se příliš nezdržovali uvěřitelností či neuvěřitelností technické stránky věci. To takový Stanislav Lem - to bylo něco! Zvláště když v jeho "Astronautech" bylo krásné vyobrazení podélného řezu atomovou raketou "Kosmokrator" (kolik takových návrhů jsem si později neuměle maloval i já!). Nebo trampoty pilota Pirxe s mouchou v pilotní kabině jeho planetoletu! Jenže - i Lem by řešil hrozící havarii jaderného reaktoru tím, že dovnitř vleze člověk, zasune řídící tyče ručně (a zemře). Takové - s odpuštěním: nesmysly - u Běhounka opravdu nenajdete. Jako spisovatel byl pro mě zkrátka třída. A je dodnes.

Na fakultě jsem ho mohl poznat zblízka - a dokonce i mezi čtyřma očima. A nejen na zkoušce z dozimetrie. Pravda - měl jsem k němu přímo posvátnou úctu - nebylo divu.

Roku 1968 jsem se jako student angažoval jako zakládající člen "Společnosti pro lidská práva". Tenkrát jsem Běhounka na fakultě vyhledal a lákal ho, aby se k nám přidal. Samozřejmě by to bylo úžasné, kdyby nás podpořil i takový člověk. Běhounek mě ale odmítl. Řekl mi, ne že by nám nefandil, ne že by s námi a s naším cílem "Zbavit lidi strachu" nesouhlasil, ale věda to v téhle zemi asi přežije, zato o úspěchu Společnosti má pochyby. Kromě toho je natolik vytížený vědou, že na nic jiného nemá čas. V tom měl ovšem pravdu, ale navíc tvrdil: "Dnešní doba a lidská práva? To nejde moc dohromady!" Ať mi tedy nikdo nevykládá, že byl naivka!

Zkrátka jsem ho tenkrát neukecal, ale neměl jsem mu to za zlé. Naopak, vzpomněl jsem si na něho, když se později ukázalo, že měl pravdu. Nejprve přišla sovětská okupace, pak ještě Husákova "normalizace". Gustáv Husák zakázal současně KAN, K231 i naši Společnost pro lidská práva. To už jsem byl naopak rád, že jsem tenkrát Běhounka nepřesvědčil. Vyčítal bych si, kdyby měl kvůli nám zbytečné potíže. Já jsem je měl, ale patřilo mi to:-).

Později jsem se proto upřímně kuckal smíchy, když jsem četl vážně míněnou větu:

"Vadilo mi, že Běhounek ideálům komunismu a tomu budovatelskému nadšení asi opravdu věřil."

- než mi došlo, že to mohl napsat jen někdo, kdo Běhounka nikdy neviděl ani z rychlíku. Proboha, lidi - nevěřte kdejaké pitomosti!

Bohužel, byli i horší.

Na webu www.neknihy.cz (možná tam zbytky té diskuse ještě jsou) jsem se o Běhounka do krve pohádal. Jakýsi pedagog ve výslužbě PhDr. Hubert Maxa tam zarputile a velice nenávistně tvrdil, že akademik František Běhounek byl úděsný komunistický padouch a sekerník, který dělal lidem peklo na zemi.

Cituji:

A ještě kratší poznámku o Františku Běhounkovi: tento pán se sekyrou a stranickou legitimací v erbu zapříčinil těžké chvíle v životě mnoha spisovatelům. Mohl by o tom vyprávět i nositel nejvyššího státního vyznamenání Josef Škvorecký. PhDr. Hubert Maxa, pedagog ve výslužbě ***** a pak ještě tvrdší diskusní příspěvek: ***** Akademik František Běhounek se aktivně účastnil v kampani kolem vydání románu Zbabělci, která Josefa Škvoreckého přivedla na pokraj profesní i lidské katastrofy. A také díky Josefu Škvoreckému, nikoli však Františku Běhounkovi žijeme dnes v zemi, kde si můžeme názory (i ty hloupoučké) svobodně vyměňovat po internetu. Kde není prohibitováno zahraniční vysílání. Kde není zakázána televize. Za toto své celoživotní úsilí, v jeho případě investované do chodu nakladatelství, které udržovalo a udrželo kontinuitu české a slovenské tvorby, dostal Josef Škvorecký vyznamenání. Bagatelizovat jeho význam mohou opravdu jenom lidé nekulturní. Ale ono to nejspíš bude tak, že se takoví lidé nad pojmy odkaz či kontinuita příliš nezamýšlejí, o věci moc nevědí a vědět snad ani nechtějí. Chtějí si jen povídat o svých knížkách. A když se objeví někdo, komu to připadá málo, zkoušejí ho ukřičet. PhDr. Hubert Maxa, pedagog ve výslužbě

Bylo mi, jako kdybych dostal ránu pěstí mezi oči. Běhounek - vznešená duše - a tohle? Vždyť to byl vědec, vím o něm nabeton, že pomáhal studentům "s podezřelým kádrovým profilem", ale nikdy ne po stranické linii, vždy jen vahou své vědecké osobnosti... a tohle? Ne že bych měl něco proti Škvoreckému, ale tohle přece na akademika Běhounka vůbec nesedí! Proti tomuhle by zbledl i příběh doktora Jekylla a pana Hyda - jenže to přece byla scifi, ne reál!

Docela mě pak mrzelo, když pan Maxa uprostřed internetové hádky zemřel, takže se už nedozvěděl, že si spletl akademika Františka Běhounka s jakýmsi skutečným komunistickým papalášem Běhounkem, tajemníkem KSČ kdesi na Praze 1 (či co) - jenže Václavem. Vyhrabaly to nějaké knihovnice v archivech, budiž jim za to sláva, moje vděčnost a dík! Ano, takhle se líhnou fámy a pomluvy! Maxova škoda, že s takovou nenávistí zemřel! A nemohl se už Běhounkovi za tu špínu, co na něho plival, omluvit. Takové omyly by se ale lidem opravdu stávat neměly!

Jestli se s ozvěnou toho plivnutí někdy setkáte (fámy mívají hroší kůži a kočičí život) - byl a je to jen krutý omyl!

Říká se: O mrtvých jen dobré, ale pan Maxa měl dostat pár facek, i navzdory jeho šedinám. I když mohl Běhounkovi doplivnout nejvýš na polobotky. Ani nevíte, jak jsem si oddychl, že příběh Jekyll-Hyde zůstal tím, čím byl - literární fikcí.

Slíbil jsem, že se vrátím k tématu "Běhounek jako vědec". Tentokrát o poctivosti a zodpovědnosti.

Běhounek rád tvrdil, že když nezodpovědný sedlák nezaseje, tak nesklidí, ale odnese to nanejvýš jeho rodina, kdežto nezodpovědný člověk za řízením jaderného reaktoru je chodící katastrofa. Největšího potvrzení svých slov (Černobylu) se už (naštěstí nebo naneštěstí) nedožil.

Hodně nám zdůrazňoval, abychom byli ve vědě poctiví. Zkrátka - když naměříme něco, co odporuje teorii, máme to přeměřit aspoň desetkrát a hledat chybu (nejprve u sebe), ale když ji nenajdeme, nemáme výsledky upravovat podle teorie, ale zveřejnit je přesně tak, jak jsme je naměřili. Pokud teorie nesouhlasí se skutečností, může to být buď naše chyba měření - anebo vada teorie.

Jako příklad nám dával vlastní aféru, spojenou s onou přímo památnou ledovou krou, kde po zkáze vzducholodi Italia čekali na pomoc.

Tenkrát to bylo hodně napínavé čekání. Běhounek pomáhal ostatním kde to šlo - ale když ostatní neměli co dělat, vyhrabal z trosek měřící přístroj, primitivní elektrometr (nepůjčil ho ani Biagimu, který ho potřeboval jako kovadlinu) nabíjený třením jantarové cigaretové špičky (zapomněl jsem, od koho si ji půjčil, jeho nebyla), a začal se stopkami v ruce měřit radioaktivitu. Podle teorie tam neměla co dělat - jenže on nějakou naměřil. A dokonce se měnila, ačkoliv on místo neměnil. Záhada! Poctivec Běhounek tedy měřil dál, skutečnost je jasná, takže teorie lžou... a po návratu do civilizace to publikoval.

Samozřejmě sklidil ohromný posměch. Běhounku, Běhounku, proboha, cos to tam mohl naměřit? Voda radioaktivní není (tenkrát ještě nebyl spad z pokusů s atomovými zbraněmi), nejbližší pevnina je dva kilometry - ovšem směrem dolů, skrz tolik vody nic neprozáří, kdes k tomu proboha přišel? Navíc to po něm dlouho nikdo jiný neověřil, no - pošklebovali se mu dlouho, přes 30 let!

Až mnohem později, po roce 1960, nastal obrat. Družice nečekaně objevily pásy zvýšené radiace kolem Zeměkoule (dnes se jim říká "Van Allenovy"), které v době zvýšené sluneční aktivity mohou výjimečně a jen kolem zemských pólů sahat až k mořské hladině. Zpětně se dalo zjistit, že v onom roce sluníčko přímo trojčilo, takže Běhounek na kře ledové naměřil - radiaci Van Allenových pásů.

Tenkrát dostal Běhounek omluvný dopis s podpisy 162 světových nukleárních vědců, kde se mu omlouvají za těch 30 let pošklebování. "Ano, ta radiace tam tenkrát zřejmě byla". Běhounek nám to pak dával jako příklad, že se vědecká poctivost vyplácí. I když to někdy trvá déle.

Ještě jeden názor na Běhounka musím odmítnout. Asice že "podporoval režim, který ho zneužíval".

Běhounek režim nepodporoval. Ani svou autoritou, ani jinak. Běhounek věděl, co se kolem něho děje. Dokázal mi to svou předpovědí neslavného konce "Společnosti pro lidská práva", ještě v době, kdy jsem celkem upřímně věřil v možnost "Socialismu s lidskou tváří". Běhounek tušil (nebo spíš věděl, měl zkušeností víc než dost), že i tahle "lidská tvář" režimu skončí špatně. Jenže - nedbal na to. Staral se o svou vědu. Byl stejně proti americkým jaderným zkouškám, jako proti sovětským. On prostě věděl, že věda tu bude i když režim padne.

Jako pokus si zkuste drobnost (máte-li tu možnost). Vezměte si elektronické knihy "Akce L" a "Robinsoni vesmíru". Obě jsou z budoucnosti, obě popisují "ideální společnost", k níž se (snad!) jednou lidstvo dostane. A teď vezměte funkci "Hledat" a zadejte text "komunis" - pokryl by všechny slovní tvary od "komunismus", "komunista" až po "komunistický". Spusťte hledání - a vyskočí zpráva "Nenalezeno!" U Lema při tomtéž pokusu narazíte v Astronautech na větu "ve službách komunismu" a u Strugackých (Rusům bych to ale fakt odpustil!) z knihy "Je těžké být bohem" vykoukne "ve školách Arkanarské komunistické republiky..." Běhounek tu svou idealistickou společnost nespojoval s žádným politickým řádem. I to je snad výmluvné, ne? Proberte si pár knih z té doby - uvidíte!

Těm, co mu vyčítali obdiv k ruským námořníkům ledoborce Krasin, bych řekl jedno:

Běhounek byl především člověk spravedlivý. Dovedl ocenit i snahu. Uvědomte si, výpravu vzducholodě "Italia" financovala a chystala se propagandisticky zneužít fašistická vláda Itálie a po jejím krachu od toho dala honem ruce pryč. Italové dokonce vzkázali Rusům, že "není nutné pátrat" po vraku vzducholodi, na kterém odlétlo do neznáma 6 lidí. Italská fašistická vláda je prostě odepsala. Zrovna tak zakázala italským letcům pomáhat při záchraně. Rusové se přesto snažili pátrat dál. A že to Běhounek ocenil? To přece není chyba, dámy a pánové, naopak!

Mimochodem, krátce poté, co ledoborec Krasin vzal trosečníky na palubu, se Běhounek obrátil na kapitána Samojloviče s dotazem, zda by nemohl na palubě Krasina pokračovat ve vědecké práci.

Vědec!

Myslíte, že bych měl tohle napsat do Wikipedie?

Nebuďte naivní! Tam příliš cenzurují, chtějí jen ověřená a ověřitelná fakta, což tyto osobní vzpomínky prakticky vylučuje. Jak chcete něco dokázat, co proběhlo jen mezi čtyřma očima, když to ten druhý už potvrdit nemůže? Jsem rád, že to mohu napsat aspoň sem. A píšu to rád. Každé chvály je pro Běhounka málo!

U mě se můžete s Běhounkem setkat i v mých knížkách. Třeba v té, co se jmenuje prostě "Kniha", kde Františka Běhounka potkáte na planetě géniů "Zuazru". V knize "Jupiterský duch 3" je zase zmínka o jeho ušmudlané polární kombinéze z výpravy vzducholodi Italia, vystavené v Národním technickém muzeu v Praze (viz obrázek).

Ale jestli si necháte poradit, jděte do nejbližší knihovny a půjčte si některou z jeho knížek.

A kdo si chcete poslechnout jeho hlas, stáhněte si jeho projev ze sympozia v Jáchymově roku 1970. Formát MP3 přehraje skoro každý přehrávač. Pro lidi, kteří Běhounka znali, to může být (jako pro mě) přímo perla.

(Zatím si to stáhlo 790 zájemců. Pozor - jakmile vám krátce blikne potvrzovací obrazovka, neklikejte zbytečně znovu. Stačí počkat, stahování trvá déle.)

 

A co o něm psali jiní?

Nemám šanci sesbírat všechno, ale něco sem přece jen zkopíruji, aby toho bylo víc pohromadě.

Následující text je od Jakuba Klímka:

Český profesor radiologie a atmosférické radiologie na Univerzitě Karlově v Praze, akademik, vedoucí pracovník různých vědecko-výzkumných pracovišť v oblasti radiologie a jaderné fyziky. Profesor na Českém vysokém učení technickém (ČVUT), člen korespondent Rumunské Akademie věd (AV), nositel Řádu práce, pracoval zejména v dozimetrii, ochraně před ionizačním zářením a atmosférické elektřině. Účastník letu vzducholodi "Italia" k severnímu pólu (1928). Autor řady populárně-vědeckých a beletristických knih pro mládež.

Narodil se 28. 10. 1898 v Praze a zemřel 1. 1. 1973 v Karlových Varech.

Akademik profesor RNDr. František Běhounek, narozený 28.října 1898 v Praze, se rozhodl po maturitě pro studium fyziky. Později získal stipendium ke studiu v cizině a stal se žákem paní Marie Curierové-Sklodowské, objevitelky rádia. Soustavně pracoval v její pařížské laboratoři v letech 1920-1922, kam se později vracel vždy o prázdninách.

Moje poznámka: O Marii Curie-Sklodowské se nesou drby, že byla nesnášenlivá. Jsou to opravdu jen drby. Marie Curie byla zkrátka zažraná vědkyně - jinak by asi nic nedokázala. Proto se s Běhounkem naopak snášela dobře - dva vědci se zkrátka našli. Běhounek byl ale velice vstřícný dobrák. To tvrdím a za tím si stojím.

Františka Běhounka charakterizuje nejenom jeho dílo, ale i názory na něj, obsažené v pracích jiných autorů.

Po řadu let přednášel profesor Běhounek na Karlově universitě a byl zároveň přednostou výzkumné složky Onkologického ústavu v Praze, kde se snažil především o to, aby jako fyzik radiolog našel nejvhodnější způsoby ozařování pacientů postižených zhoubnými nádory. Později byl profesorem fakulty technické a jaderné fyziky, která byla přičleněna k Vysokému učení technickému. Roku 1924 studoval v Jáchymově otázky ochrany pracovníků s radioaktivním zářením.

Jako externí vedoucí dozimetrického Ústavu jaderného výzkumu ČSAV věnuje se zejména studiu ochranné dozimetrie radioaktivního záření a jaderných reaktorů. Proto byl také jmenován zástupcem ČSSR v odborné komisi, která byla zřízena při OSN k vědeckému studiu záření z radioaktivních odpadů a jeho vlivu na člověka při zkouškách jaderných zbraní. Protože tato komise často zasedala v New Yorku, měl možnost létat přes Alantik. Při těchto letech vzpomínal na nešťastnou vzducholoď ITALII, jejíž cestovní rychlost byla 70 km/hod.

Úspěšnému vědeckému bádání se dostalo uznání nejen u nás doma, ale i za hranicemi. Roku 1953 se stal členem korespondentem ČSAV, řádným členem roku 1960. Později byla jeho práce odměněna Řádem práce a Řádem republiky, stříbrnou a zlatou plaketou ČSAV (Československé akademie věd) a zlatou medailí Felberovou ČVUT (Českého vysokého učení technického). Vědecký kongres UNESCO v Paříži ho roku 1957 poctil stříbrnou medailí města Paříže za práce v oboru radioaktivity.

Takový člověk že by se vyžíval v komunistickém sekernickém pronásledování Škvoreckého a jiných spisovatelů? Proboha - proč? Na to přece neměl motiv, čas ani náturu!

Profesor Běhounek si dokázal najít uprostřed všech svých povinností vědce a vysokoškolského učitele tolik času, aby potěšil své přátele novou knihou, kterou připojí ke skvělé řadě svých poutavých dobrodružství. Vzpomeňme na "Mořeplavce a objevitele", "Knihu robinsonů", "Akci L", "Robinsony vesmíru", "Tábor v lese", "Projekt Scavanger" i na poutavou knížku "V horách Větrné řeky" a další.

Ve své knize "Cesta za objevem" popisuje profesor Běhounek podrobněji práci, kterou konal téměř po celý rok 1923-1924 v Jáchymově. Kromě zjišťování podmínek pro stavbu potrubí, jímž měla být vedena radioaktivní voda z dolu Svornost do léčebných lázní, konal i práce vědecké, jako měření radioaktivity pramenů a obecných hornin. Ze všeho nejvíce ho při studiu atmosféry zaujal problém kosmických paprsků, které v té době byly stejně popírány jako obhajovány. Když se pak naskytla příležitost provést důležitá měření atmosférické elektřiny v polárních krajích, přičinila se paní Curierová o to, aby mladý Běhounek byl vyslán jako účastník Amundsen-Ellesworth-Nobilovy výpravy vzducholodi NORGE roku 1926. Nebyl tehdy mezi členy posádky za letu, ale v měřeních, které konal na Špicberkách, pokračoval za přeletu Arktidy jeho přítel, švédský fyzik doktor Finn Malmgren. Běhounkovy přístroje, s nimiž Malmgren pracoval, byly jediné vědecké přístroje na palubě vzducholodi NORGE. Také výsledky měření zpracované Malmgrenem a Běhounkem byly vydány v Paříži jako jediný vědecký zisk výpravy. Proto už v prosinci 1927 pozval generál Umberto Nobile doktora Běhounka k účasti na polárním letu vzducholodi ITALIE, který byl připravován na květen příštího roku a měl být věnován především vědeckému bádání.

Nedivím se, že později prý Běhounka (údajně ! nebyl jsem u toho !) strašně vytočil dotaz, zda "opravdu Malmgrena z hladu snědli?". Já jsem ho nikdy "vytočeného" neviděl. Ale nedivil bych se tomu. Vždyť on se s Malmgrenem už dlouho předtím přátelil!

Spisovatele a člověka Běhounka charakterizuje jeho chování v průběhu letu vzducholodi ITALIA v roce 1928. Do Kingsbay v Norsku přiletěla ITALIA 6.května a po zdařilém letu ve dnech 15. až 18.května k Zemi Františka Josefa, 23.května časně ráno odstartovala ITALIE na severní pól. Nepříznivé počasí zabránilo vědeckým pracovníků sestoupit na led přímo na severním pólu; při návratu do Kingsbay byla vzducholoď vržena na led (pack-ice). Členové výpravy se stali trosečníky, kteří museli nejen čelit nebezpečí smrti, ale především podrobit nejtěžší zkoušce svoje základní povahové vlastnosti. František Běhounek ve své knize sleduje velmi podrobně a spravedlivě tento zápas o nezbytnou soudržnost skupiny, zápas vyčerpávající zejména v době, kdy trosečníci pozbývali naději na záchranu. Chceme-li se však dopátrat, jak jednal on sám, musíme si přečíst svědectví velitele výpravy Umberta Nobila, v knize Katastrofa vzducholodi Italia na severní točně.

Vypravuje v ní o zoufalé náladě v dnech 3. až 6.června, kdy sám začal uvažovat o tom, aby se čtyři zdraví členové skupiny pokusili dorazit k pevné zemi a jeho a Cecioniho zanechali na pack-icu. Praví o tom: "Když jsem se ptal Běhounka... odpověděl mi pevně: »Nechápu, proč mi dáváte tuto otázku. Přišel jsem s vámi a také odejdu s vámi.« Dojat vzpomínám na Běhounkovu odpověď. Tento můj přítel nikdy nezapřel svoji vznešenou povahu."

Při jiné příležitosti píše Umberto Nobile o Běhounkovi: "... Morální sílu a nezdolnou energii osvědčil v nejhroznějších okamžicích, které jsme prožívali... Stejně pečlivě prohlížel elektrometry, jako chystal oheň na přípravu medvědího masa a chodil na obhlídku stanu. Nezanedbával ani své druhy v neštěstí... Nikdy neodmlouval jediným slovem. To je myslím největší chvála jakou lze pronést o učenci a člověku... Chladný, nesnadno přístupný badatel... V mysli se zjevuje za tímto... přísným a akademicky odměřeným Běhounkem jiný, kterého miluji mnohem více: zablácený Běhounek v odřené beránčí kožešině... Běhounek z červeného stanu... Běhounek vznešené duše..."

To jsou věty, které dokazují, jak mocně asi působila na ostatní přítomnost tohoto zdánlivě chladného cizince, který se nedával útrapami ani pochybováním odvrátit od předsevzaté povinnosti vědeckého pracovníka. Nelze také nedospět k závěru, že po odchodu Malmgrenově právě Běhounek podstatně přispěl k tomu,aby odolnost skupiny Viglieriho zůstala po tolika zklamáních neotřesena.

Ani na Běhounkovu vědeckou činnost na pack-icu Nobile nezapomíná, když dále vypravuje: "... Ačkoli byl vyhladovělý, ačkoli jeho ruce byly kouřem zčernalé a jeho nohy téměř bosé, nezapomínal český učenec na své přístroje. Shledal je ve sněhu... a pokračoval v měřeních, jež nemohl dokončit za letu."

A ještě jedno svědectví, tentokráte Samojlovičovo, abyste pochopili Běhounka vědce. Sotva se seznámil s velitelem ledoborce, jeho první otázka zněla: "Budu moci na Krasinu pokračovat ve své práci?"

Nedlouho po zachránění dočkal se prof. Běhounek dvojí radosti.

Ještě na Krasinu ho dostihl blahopřejný telegram paní Curieové (nebyla tak nesnášenlivá, jak se o ní drbe) a na palubě Cittá di Milano ho uvítala sestra Anna, která se energicky domáhala záchrany trosečníků a opatřila prostředky k leteckému pátrání po červeném stanu ještě dříve, než zasáhl ledoborec Krasin.

Svoje zkušenosti z polární výpravy vylíčil Běhounek hned po návratu do vlasti v díle "Trosečníci na kře ledové", které vyšlo ještě roku 1928 v překladu v SSSR a ve Švédsku, později v překladu německém, italském, holandském, španělském, slovinském, rumunském a částečně i francouzském. Tato kniha byla později vydána pod názvem "Trosečníci polárního moře". Také jeho pozorování z letu Italie, na nichž se podíleli jeho dva zahynuvší druhové Pontremoli a Malmgren, byla uveřejněna v jazyku anglickém, německém a italském.

Generál Umberto Nobile zamýšlel použít vzducholodi k vědeckému průzkumu Arktidy přímo na pólu. Tehdejšímu "vůdci" Itálie Mussolinimu však měl být let vzducholodi jen příležitostí k propagandě fašistického režimu. Proto když výprava utrpěla nezdar, byl mu osud trosečníků lhostejný. Italská vláda zakázala vlastním letcům podniknout nebezpečné záchranné lety a telegraficky oznámila čekajícímu KRASINU, že "nepovažuje za nezbytné vydat se nyní k hledání skupiny ALESSANDRIHO". KRASIN ovšem při své druhé plavbě pátral po této skupině až do 23.září. A tak zatímco vyšetřující komise přijala nesmyslnou výpověď o osudu Malmgrenově a udělila pochvalu Zappimu a Marianovi, Nobile byl uznán vinným pro špatnou organizaci výpravy, zbaven hodnosti a vyštván ze země.

Norsko zastavilo záchranné akce pro Itálii po 18. červnu, kdy zmizel létající člun francouzkého námořnictva Lathan 47-02, pilotovaný Gilbaudem pod vedením Amundsenovým. Původní návrh norské vlády, aby zkušenému Roaldu Amundsenovi byla svěřena organizace celého záchranného projektu, Itálie odmítla. Amundsen se proto rozhodl, že připraví vlastní pomocnou expedici. Když se však Ellsworthova finanční pomoc ukázala podstatně nižší, musel odříci koupi letadla Dornier-Wall, jež pokládal za nejvhodnější. Tak se stalo, že na přípravu Lathanu, který mu byl nabídnut v poslední chvíli, zbývalo takřka několik hodin. Do Kingsbay, základny většiny pomocných výprav, nebo přímo k Nobilovu červenému stanu nedoletěl. Když se rádio Lathamu odmlčelo, musela být propátrána oblast mezi Medvědími ostrovy, stejně jako oblast mezi Severovýchodní zemí a zemí Františka Josefa. Teprve nálezy plováků a benzínového tanku dávaly za pravdu názorům, že L-47-02 se šestičlennou francouzsko-norskou posádkou utonul cestou do Kingsbay. Pátrání bylo zastaveno a 14. prosince uctilo Norsko památku Amundsena a jeho druhů dvouminutovým tichem.

František Běhounek byl vědec a spisovatel, který se nepochybně svými lidskými vlastnostmi osvědčil při polární výpravě generála Nobile. Jeho humanismus a vstřícnost byla na druhé straně plně využita představiteli režimu, pro který se ať vědomě či nevědomě angažoval. Nepochybně však patří mezi naše významné vědce i spisovatele.

Dovolte mi s tímto posledním odstavcem tvrdě nesouhlasit.

Běhounek se nikdy neangažoval pro žádný politický režim.

Ani pro fašistický v Itálii, ani pro komunistický v Československu. Běhounek se angažoval pro naprosto nepolitickou vědu!

A pokud se někdy angažoval i tak, že by se to (snad!) dalo nazvat "politicky"? Ano, byl proti atomovým zbraním. Ale bez ohledu na barvu! Řekl bych, že to bylo čistě lidsky. Běhounek byl humanista - ještě v tom původním, pravém smyslu tohoto slova. Ne v tom politicky zneužitém a nechutně zprofanovaném.

Vzpomínkový večer "Italia 90" 30.5.2018 v Národním technickém muzeu

Dílo:

Romány a povídky:

· Trosečníci na kře ledové (1928) (Později (1955) Trosečníci polárního moře)

· Tajemství polárního moře (1942)

· Vzducholodí na severní pól

· Mořeplavci a objevitelé (1941)

· Kniha robinsonů (1944)

· Robinsoni vesmíru (1958)

· Robinzoni z Kronborgu (1944)

· Akce L (1956)

· Tábor v lese

· Projekt Scavanger (1961)

· V horách Větrné řeky (1947)

· Na sever od Zambezi (1946)

· Fregata pluje kolem světa (1942)

· Komando plukovníka Brenta (1948)

· Ledovou stopou (1946)

· Lidé a póly (1941)

· Lovci paprsků (1949)

· Případ profesora Hrona (1947) (Později (1969) Dům zelených přízraků)

· V říši věčného ledu a sněhu (1936)

· Osudy bojovníků bílé fronty (1941)

· Kletba zlata (1942)

· Dobrodružství námořního kadeta Karla Kaliny (1946)

· Polární dobrodružství Jana a Finna (1946)

· Ponorka Narwhal-2 (1946)

· Děla hřmí u severního polu (1947)

· Únik z atomového města (1948)

· Tajemství kolem vynálezů (1948)

· V zajetí Matabalů (1948)

· Příběhy staré řeky (1955)

· Ostrov draků (1958)

· Příběhy z atomového věku (1956)

· Tábor v lese (1960)

· Mlha nad Atlantikem (1969)

· V říši věčného sněhu a ledu (1936)

· Robinzoni Želvích ostrovů (1965)

· Rokle u Rjukonu

Originální Běhounkův dozimetr na vzpomínkovém večeru "Italia 90" r.2018 (z depozitáře NTM)

Z vědeckopopularizačních prací:

· Radium a paprsky X (1924)

· Od atomu k vesmíru (1939)

· Země, planeta neznámá (1941)

· Svět nejmenších rozměrů (1945)

· Cesta za objevem (1945)

· Tajemné záření vesmíru (1945)

· Atom děsí svět (1947)

· O zářící hmotě (1954)

· Atomový věk (1956)

· Pierre Curie (1957)

· Atomy dnes a zítra (1962)

· Fréderic Joliot-Curie (1965)

· Atomy vládnou (1972)

Copyright © VELIKANI.cz, všechna práva vyhrazena.

31.5.2018